Kumburk

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Kumburk

Příspěvek od t.hajek »

„ Známť já jeden krásný zámek nedaleko Jičína..“

Obrázek
obr1. Dobové vyobrazení Kumburku

Při jednom z letních výletů po zříceninách českých hradů jsem navštívil hrad Kumburk. Ohromil mě svou jedinečnou podobou a nádherným výhledem do jičínské kotliny a na západní Krkonoše. Nejedná se o významný hrad, nikdy nebyl dobýván, přesto jsou jeho osudy poměrně zajímavé. Na toto téma jsem v roce 1999 napsal na FF MU pod vedením Z. Měřínského bakalářskou práci. Zkrácenou, modernizovanou a snad i čtivější verzi předkládám...

Počátky hradu a první majitelé

Prvními známými šlechtickými majiteli oblasti, jejímž centrem se stal hrad Kumburk, byli Načeratici, kteří ve druhé polovině 13. století vlastnili území severně a západně od Jičína. První známý Načeratic Pakoslav vlastnil hrad Železnici a měl zřejmě velký podíl na vzniku Staré Paky.
Jeho syn Načerat založil před rokem 1258 západně od Jičína hrad Bradu a druhý syn Hron vzdálený Náchod. Načeratův syn Léva založil po roce 1260 hrad Levín severně od Nové Paky. Po roce 1305 Načeratici neznámým způsobem ztratili převážnou část svého majetku u Jičína a právě v této době se zde začínají objevovat první Markvartici, konkrétně páni z Valdštejna. Pronikají sem ze svých území u Turnova, v Českém Ráji a v západním Podkrkonoší. Na dominantních vrších severně od Jičína si pak na ochranu svého zboží vybudovali hrady Kozlov, Bradlec a Kumburk.
Za staveniště nového hradu byla vybrána čedičová homole dominující širokému okolí o výšce 642 metrů nad hladinou moře s výborným výhledem do jičínské kotliny. Umístění na vysokém kopci který nelze odnikud ostřelovat, bylo velmi výhodné, stejně jako obrana přístupové cesty, která se při stoupání až do nejvýše položeného hradního jádra šnekovitě otáčela.
Podle zběžného průzkumu, který byl proveden Ladislavem Svobodou, stál na místě dnešního jádra nevelký hrad s plášťovou zdí. Podobné hrady vybudovali Valdštejnové i v blízkém okolí. K tomuto typu patřil nedaleký Bradlec i Kozlov. Také další valdštejnské hrady Valdštejn, Potštejn, Košťálov, Návarov jsou řazeny k bezvěžovým dispozicím s plášťovou zdí, které se do Čech dostaly patrně ze Slezska nebo východní Moravy.

Obrázek
půdorys hradu
černě - zdivo 1. poloviny 14. století
šrafovaně doprava dolů - zdivo z konce 14. století
vodorovně - zdivo z poloviny 15. století
tečkovaně - zdivo z 16. století


Původní jádro hradu stálo na nejvyšším bodě skály. Jednalo se o 27 metrů dlouhý a 15 metrů široký hrad, zhruba oválného půdorysu, který vymezovala plášťová hradba z lomového čediče, 2 až 2,7 metru široká. Ve své severovýchodní části obsahoval podsklepený palác, patrně jednopatrový. Na jihovýchodní straně sklepa, dnes navazující na sklep věže, se zachovalo původní větrací okénko s velmi strmým parapetem. Jeho vnější část bohužel zanikla při konzervačních pracích. Palác patrně nepřesahoval výši hradeb, která jej chránila před možnými útoky. Vstup na nádvoří byl brankou v severozápadní části hradby. Vedle vstupu na jihozápadě stála menší stavba. Přístup k jádru vedl po schodišti, které procházelo nevelkým parkánem. Jádro obklopilo níže položené předhradí stojící na skále. Bylo zde hospodářské zázemím opevněné kamennou hradbou. Silná plášťová hradba jádra byla v průběhu pozdějších let nestabilní a byla průběžně staticky zajišťována opěráky. Některé části zdi se dokonce zřítily a byly dostavovány.

Obrázek Obrázek
hmotová rekontrukce hradu kolem roku 1330

Hrad Kumburk se poprvé připomíná v roce 1325 jako majetek Markvarta z Goldenburka, z rodu Vartemberků Z tohoto predikátu můžeme odvodit původní módní německé pojmenování Goldenburg (Zlatý hrad). V českém prostředí se postupně změnilo na tvar Colenburg, Colmburk a konečně Kumburk (poprvé 1394). Vyskytl se také zcela zavádějící názor, že hrad byl pojmenován podle oblíbeného jména Kolda a teprve později byl komolen a nazýván Goldenburgem.
Velmi zajímavé jsou okolnosti za jakých se Kumburk v pramenech poprvé objevuje. Děje se to v žalobě Voka z Rotštejna, člena rotštejnské větve pánů z Valdštejna, na Beneše z Veselí pro zabránění přístupu na své statky. Vok zároveň žaloval Markvarta z Goldenburka za podobné činy a domáhal se přístupu na hrad Kumburk a Bradlec. K osvětlení celé záležitosti poslouží podrobnější pohled na události přelomu dvacátých let 14. století v okolí Turnova a Jičína. V této době zde probíhala místní válka mezi členy markvartických rodů o nejasné majetkové vlastnictví částí města Turnova. Odtud je také tento konflikt znám jako "válka o turnovské dědictví". Držitel 1/4 Turnova Vok z Rotštejna spolu s jinými blíže neznámými šlechtici bojoval proti svým příbuzným pánům z Valdštejna, z Lemberka, Benešovi I. z Veselí a Markvartovi z Trnavy (pravděpodobně mylný přepis přídomku z Turnova). I když Vok z Rotštejna jako vlastník poměrně rozsáhlého majetku určitě nebyl slabým protivníkem, početnější a silnější strana jeho odpůrců jej přepadla v roce 1318 na jeho statcích, zajala ho a uvěznila. Zároveň na jeho majetku napáchala velké škody. Vok je po svém propuštění pohnal v roce 1322 k zemskému soudu, byl ale znovu zajat, k soudu se nedostavil a při takzvaně prostál. Své žaloby (dobobě zvané půhony) opakoval a bylo mu přiznáno právo. Když se chtěl ujmout svých statků, byl opět poražen již zmíněnými šlechtici, kteří se opevnili v Turnově, na Bradleci a dalších hradech. Vokovi nepomohli ani zástupci práva z Nymburka a Vok z Rotštejna opakoval své půhony v následujících letech 1323, 1324, 1325. Po roce 1325 veškeré zprávy o pokračování konfliktu mizí. Na vině je zejména požár Pražského hradu roku 1541 a zničení Zemských desk, které mohly konec sporu osvětlit.

Dá se předpokládat, že bouřlivá situace u Turnova musela být nějakým způsobem uklidněna. Patrně došlo mezi Vokem a jeho odpůrci k dohodě, která ovšem vycházela ze současného vlastnictví majetku a z velikosti vojenské moci. Markvartův majetek v Turnově už není po roce 1325 zmiňován a je možné, že odstoupení jeho zboží ve prospěch Voka z Rotštejna bylo součástí smíru a jistým vyrovnáním za zabraný Kumburk. Ke Kumburku připadla jen část původního Vokova příslušenství, farní ves Nová Paka, Stará Paka, Úbislavice, Radim, Rokytná, Vrchovina, Šlikov, Vlkov, Kumburský Újezd, Olešnice pod Košťálem, Libštát, Bělá, Tample, Syřenov, a Kramol.
Markvart se po bouřlivých událostech dvacátých let v pramenech již nevyskytuje. Zanechal po sobě tři syny, Beneše staršího, Jindřicha a Beneše mladšího. Beneš starší významně rozmnožil majetkovou držbu rodu získáním hradu Drnholce u Mikulova na jižní Moravě. Jak a kdy tento majetek získal bohužel nevíme. Beneš se poprvé uvádí v roce 1349 v moravských zemských deskách jako "Benessius de Wartnberk, dominus in Durnholz". Za manželku měl blíže neznámou Venclu a nezanechal potomky. Zemřel krátce před rokem 1355. Po něm vlastnil Drnholec bratr Jindřich, který jej v roce 1355 předal Benešovi mladšímu, kromě statků, kde bylo zapsáno vdovské věno Vencly. Beneš mladší držel v letech 1357 - 1358 také Kumburk, kde prezentoval duchovní správce do farních kostelů v Nové a Staré Pace. V Úbislavicích měl podací právo spolu s bratry Alšem, Čeňkem a Joštem z Úbislavic. Beneš mladší zemřel někdy mezi léty 1358 - 1360 a všechen majetek přešel na Jindřicha, posledního z Markvartových synů. Historik Jiří Úlovec pokládá Jindřicha vlastnícího statky na Moravě za třetího syna Markvarta z Goldenburka a Jindřicha vlastnícího Kumburk za syna Beneše, tedy za synovce moravského pána z Vartemberka. Jindřich prodal drnholecké zboží markrabímu Janu Jindřichovi v roce 1368 i se vsí Holenicemi a desátkem z vinic, na nichž stojí Dívčí Hrady. Za to získal majetek v okolí Náměště nad Oslavou s centrem v Mohelně. Jindřich také zasedal na moravském zemském soudě v Olomouci. Veškerý svůj moravský majetek prodal Jindřich roku 1379 Albertovi z Cimburka a přesídlil natrvalo do Čech na Kumburk.
Jindřich byl v letech 1384 - 1393 přísedícím na zemském soudě. Svůj majetek se také například neúspěšně pokusil rozmnožit uplatněním práva na úrok ve Studeňanech po smrti Jana Bukala. V roce 1391 vystupoval jako zástupce sirotků po packém měšťanovi Maršovi ve sporu o plat po jejich otci ve Žďáru. I takové byly každodenní starosti a povinnosti šlechtice a pána hradu. S manželkou Anežkou měl syna Jana. Po smrti své první ženy se oženil podruhé s Žofkou. Bohužel ani o ní nevíme z jakého pocházela rodu. Syn Jan se v pramenech objevuje poprvé 16. října 1395. Jan pečetil otcovu listinu, jíž uděluje 12 kop věčného ročního platu z Úbislavic, kostelu ve Staré Pace k vydržování dvou kněží, kteří měli po Jindřichově nebo Žofčině smrti každý den sloužit dvě mše za duše zemřelých. Patrně ještě téhož roku Jindřich z Kumburka řečený z Vartemberka zemřel.

Otcovy statky zdědil Jan, který měl za manželku Elišku, opět blíže neznámou. V roce 1398 se objevuje zajímavý půhon Keruše z Kumburka. Ta pohnala Jana, že drží bezprávně její hrad a ostatní zboží. Na tento majetek si činila nárok po svém otci Oldřichovi z Kumburka a po jeho nedílném společníkovi Benešovi z Kumburka. Tento nárok opírala o zápis v zemských deskách a o své svědky. Nárok nakonec nebyl uznán, ale naskýtá se otázka, kdo byl Oldřich z Kumburka a byl-li Beneš z Kumburka Janův strýc. Nárok vzešel pravděpodobně z nevyřízené úhrady dluhů buď Jindřicha nebo syna Jana. Jiří Úlovec předpokládá, že Oldřich a Beneš z Kumburka byli méně známí členové rodu, snad potomci moravské větve rodu. Jan zasedal v roce 1402 na zemském soudě.
Za Jana došlo k velkému zadlužení panství. Postupně svůj majetek zastavoval a v roce 1406 prodal Kumburk Janovi Krušinovi z Lichtemburka. 30. dubna 1406 potvrzoval faráře do Úbislavic Jan z Vartemberka a 4. října téhož roku byl patronem ve Staré Pace již Jan Krušina z Lichtemburka. Jan z Vartemberka si ponechal jen ves Radim s tvrzí a ani tato ves mu ale nepatřila celá. O jeho tíživé finanční situaci nás informují i četné dluhopisy vystavené po roce 1406. Jan zemřel v roce 1410 na Radimi bez mužských potomků a jeho majetek byl prohlášen za odúmrť. Není jasné proč došlo k zadlužení Jana z Vartemberka. V literatuře se prostě konstatuje, že měl malý majetek a August Sedláček se domníval, že nebyl dobrým hospodářem.

Velká přestavba

Příčina velkého zadlužení ale byla jednoznačná – kompletní přestavba a rozšíření hradu. Z písemných pramenů se o přestavbě hradu nedozvídáme vůbec nic a starší autoři pokládali dispozici hradu za původní stavbu. Bohužel ani z hmotných pramenů se nelze dovědět víc, než že k přestavbě došlo někdy ve druhé polovině 14. století. Finančně nákladná přestavba, prakticky celého hradu by mohla spadat právě do období života Jindřicha a Jana z Vartemberka. Jan z Vartemberka náklady neunesl, zadlužil se a musel hrad prodat Janu Krušinovi z Lichtemburka. Nebyl by to ojedinělý případ přecenění možností šlechtického stavebníka. Vartemberk Čeněk II. z Veselí začal v osmdesátých letech 14. století budovat v Českém Ráji hrad Trosky. Náklady na tuto stavbu převýšily jeho možnosti, nedostavěného hradu se vzdal a ještě zadlužil své bydžovské panství, nepoměrně větší a výnosnější než kumburské.

Obrázek
obr.2. horní hrad

Přestavba hradu, kterou Tomáš Durdík ani Ladislav Svoboda blíže neurčují, proběhla patrně v poslední čtvrtině 14. století a zcela změnila podobu hradu. Z původního hradu zůstala plášťová zeď, která vymezila velikost jádra. Palác byl využit jako základ pro stavbu nové a prostornější obdélné palácové budovy. Nový palác byl dvoupatrový, druhé patro bylo hrázděné nebo roubené, vysazené na krakorcích. Ze starší stavby byl využit také valeně klenutý sklep, do kterého se vchází sedlovým portálem.

Obrázek
obr.3. sklep paláce

K paláci byla na východě přistavěna velká čtverhranná původně zřejmě šestipodlažní věž, rozšiřující obytný provoz hradu. Suterén a přízemí oddělovala kordonová římsa. V suterénu věže byla klenutá místnost osvětlená štěrbinovým oknem navazující na palácové sklepení. V přízemí byla věž propojena s palácem. Místnost obsahovala na zbývajících stranách menší čtvercová okna v klenutých výklencích. Vnitřek věže byl opatřen nástěnnými červenými a žlutými malbami, dnes již neznatelnými. Tyto dvě srostlé budovy stály na severovýchodním konci vnitřního hradu.

Obrázek
obr.4. vnitřek velké věže

O vnitřní výbavě paláce vypovídají nálezy množství kachlů z velkých kamen, která patrně stála v přízemí nebo prvním patře paláce. Zprávy hovoří o nejméně třiceti motivech, konkrétně známe jen čtyři typy:
1) značně hrubý a zjednodušený obraz dvouocasého korunovaného lva ve skoku, který je ovšem obrácen na heraldickou levou stranu
2) poměrně kvalitně zpracovaný obraz anděla s literou "m" uprostřed těla
3) hradba s cimbuřím s otevřenými vraty, a vytaženou mříží. Za hradbou stojí dvě čtverhranné věže se sedlovými střechami. Nad branou mezi věžemi je postava ozbrojence s napřaženým mečem.
4) rytíř v plátovém brnění na koni s polceným štítem a se založeným kopím. Na kopí sedí pravděpodobně dravý pták a pod koněm běží pes. (jde o zajímavou kombinaci rytířského a loveckého motivu)
Malé nádvoří, které vymezovala původní hradba bylo na jihozápadě uzavřeno úzkým křídlem, které vystupovalo z linie hradeb směrem do dolního hradu. Původní vstup byl zachován, ale parkán byl zpevněn pilíři.

Obrázek
obr.5. vchod do hlavního sklepení

Jádro hradu stojící na nejvyšším místě skály obklopovala oválná hradba dolního hradu stojící také přímo na skále. Původní ohrazení bylo nahrazeno novou hradbou. Vstup do dolního hradu vedl kulisovou branou severovýchodně od paláce. Severně od brány stála hospodářská stavba, na níž navazovala vysunutá čtverhranná dovnitř otevřená bašta, či spíše hradební věž s cisternou v suterénu. Od bašty vedla hradba na jih a obloukem se stočila k východu. Tam do ní byla vetknuta okrouhlá, mírně kónická věž, která měla flankovací schopnost a střežila první bránu. Věž zvaná Panenská byla nejméně třípodlažní, přičemž dolní dvě podlaží byla valeně klenutá a přístupná pouze otvorem ve stropě. August Sedláček o nich krásně píše: „Prostor v prvním patře sloužil jako vězení a přízemí mělo být vězením ještě těžším nebo místem do kterých ubohý odsouzenec zpráchnivělá těla svých předchůdců shazoval. Sice nemusíme vždy věřit všem pověstem o hladomornách a vězení, nicméně při památkových úpravách zde byla nalezena železná pouta řetězem připevněná ke zdi. Druhé a třetí podlaží obsahovalo úzká střílnovitá okénka s ostěním. První a druhé podlaží oddělovala kordonová římsa stejně jako u velké věže.

Obrázek
obr.6. vnitřek Panenské věže

Hradba pokračovala kolem horního hradu a velmi těsně obtáčela velkou věž až k bráně na severovýchodě. Ochoz této hradby mezi okrouhlou věží a bránou umožňoval vynikající kontrolu přístupové cesty. Vstup do dolního hradu byl celkově třetí branou. Cesta klesala kolem jádra ze západu byla chráněna hradbou. Jižně od velké věže byla druhá brána, tvořená pouze portálem v hradbě. Koridor pokračoval dál a končil první branou pod Panenskou věží.

Obrázek
obr.7. brána u Panenské věže

Mezi portálem brány a Panenskou věží byla menší budova strážnice, ze které se zachovalo pouze okénko v hradbě. Brána obsahovala padací most, který vedl přes příkop. Kolem celého hradu byl vylámán příkop, ještě zvyšující strmost vrchu homole, a před něj byl vyhozen val.

Obrázek
hmotová rekontrukce hradu kolem roku 1390

Vzhled horního hradu po přestavbě na konci 14. století odpovídá módním dispozicím 2. poloviny věku. Jádro hradu připomíná dvoupalácovou dispozici, kde hmota jihovýchodního paláce je výrazně subtilnější než druhá budova srostlá s obytnou věží. Přestavba v poslední třetině 14. století velmi pravděpodobně souvisí se stavebními aktivitami jiného Vartemberka, významného dvořana císaře Karla IV. a jeho syna Václava, Petra z Vartemberka a z Kosti (ve filmu Noc na Karlštejně ho hrál J.Marvan). Ten nedaleký hrádek Kost přestavěl do impozantní podoby. Jindřich nebo Jan z Vartemberka se zde mohli inspirovat, a aby nezůstali pozadu také nechali přestavět svůj malý hrad. Je možné, že na Kumburku působila část stavební hutě, která pracovala na Kosti. Odpovídalo by tomu užití kordónových říms, jinak nepříliš obvyklé (použity byly např. na královských hradech Karlštejně nebo Radyni) a také využití okrouhlé věže k zabezpečení brány. Bohužel z Kumburku nejsou známé, žádné architektonické detaily, které by mohly tuto teorii potvrdit.
Na stavbu hlavních obytných prostor a v nárožích hradeb a hospodářských budov byly použity pískovcové tesané kvádry v okolí nazývané štuky. Na kvádrech ve stěnách budov jsou vidět důlky po používání krepny a v pravidelných výškových intervalech jsou do jednotlivých kamenů vysekány otvory na zajištění lešení. Užití pískovce může souviset s požadavkem na větší stabilitu a pevnost stavby, než jakou mohl poskytnout lámaný čedič, který byl využit na ostatní stavby.

Za pánů z Lichtemburka

Nový majitel panství Jan Krušina byl vlastníkem Opočna, hejtmanem ve Svídnici a od roku 1403 nejvyšším purkrabím. Zemřel v roce 1407 a Kumburk i Opočno získal nejstarší z jeho tří synů Hynek. Hynek Krušina z Lichtemburka v roce 1414 založil nové kaplanství v kostele Matky Boží v Nové Pace a nadal je platy v Olešnici, Libštátě a na popluží panoše Petra Kčice. Tento šlechtic se na konci druhého desetiletí 15. století dostává do centra dění českého království. Podobně jako jeho soused v Jičíně a na Veliši Čeněk z Vartemberka se i Hynek Krušina stal přívržencem Husova učení a byl jedním z nejvlivnějších husitských pánů. Pečetil stížný list české a moravské šlechty koncilu v Kostnici. Po revolučních událostech v Praze a smrti krále v létě 1419 se Hynek angažoval ve východních Čechách. Bezvládí využil k záboru některých církevních statků (tvrz křížovníků v Miletíně, rozchvácení zboží vrchlabského proboštství opatovických benediktinů). V období husitských válek byl Kumburk jeho hlavním sídlem. Účastnil se vojenských akcí na pomoc Praze, velel obléhání Vyšehradu a husitským vojskům při následné bitvě na Pankrácké pláni. Jako příslušník vysoké šlechty nesouhlasil s radikálními husitskými proudy, ale klidně se podílel na vypálení cisterciáckého kláštera Svaté Pole u Třebechovic. Stal se jedním z hejtmanů orebského bratrstva a dál pomáhal pražanům . Společně s Čeňkem z Vartemberka postupně hledal cestu k uklidnění poměrů, ale zachování nabytého majetku. Na sněmu v Praze v roce 1423 byl zvolen za jednoho z 12 správců a neúspěšně se vojensky postavil se proti Žižkovým orebitům.

V roce 1426 uzavřel spolek s předními katolickými pány východních Čech, Janem Městeckým z Opočna, Půtou z Častolovic, Bočkem z Poděbrad a Alšem Holickým ze Šternberka. Sám také pravděpodobně v této době přešel ke katolické víře a na své statky podával faráře stvrzené žitavskou konzistoří. Od této doby pevně stál na straně císaře Zikmunda. 7. května 1429 udělil Zikmund Lucemburský Hynkovi Krušinovi hrad Bradlec blízko Kumburka. Fakticky jej držel Mikuláš z Valdštejna a Hynek Krušina z Lichtemburka získal hrad až v roce 1436. Z Bradlece byly na konci čtyřicátých let podnikány loupeže, roku 1442 byl dobyt krajskou hotovostí a v roce 1450 má nového majitele. V roce 1434 zdědil po bratrovi Janovi Hostinné. Roku 1436 mu Zikmund zapsal vsi Kalnou a Čistou s příslušenstvím v hodnotě 800 kop grošů a v roce 1437 mu bylo zapsáno městečko Miletín v hodnotě 200 kop grošů. Jednalo se pouze o úřední potvrzení faktického stavu. Získal také právo na zboží v Lomnici a Žichově. V této době je purkrabím na Kumburce Jan Žichovec z Duban. Po smrti své první ženy si Hynek vzal někdy před rokem 1441 za manželku Annu z Koldic, vdovu po Půtovi z Častolovic. Od poručníků Půtových dcer koupil císařské zápisy na panství Potštejn, Albrechtice, knížectví Minsterberk, Kladsko, Landek, Bystřici, Frankenstein, Rádek a klášter Kamenec. K tomuto prodeji měla později výhrady mladší dcera Půty z Častolovic, Kateřina, ale žádné změny nedosáhla. Po tomto zásadním rozšíření své moci Hynek Krušina na Kumburce příliš nepobýval. Jeho aktivita ve prospěch panovníka byla v roce 1438 potrestána popleněním kumburského panství oddíly východočeských husitských hejmanů. Aktivně vystupoval i za vlády Albrechta a byl jmenován do rady nového zemského správce Oldřicha Celského. Roku 1440 se stal členem východočeského landfrýdu. Se svým majetkem ve Slezsku měl Hynek Krušina velké potíže. Opavský kníže Vilém chtěl získat Minsterberk a roku 1443 jej místní obyvatelstvo přijalo za pána. Hynek musel napnout všechny síly k udržení svých statků nejen v tomto případě, ale i v rozepři s vratislavským biskupem a okolní šlechtou a městy. Tito spojenci kvůli loupežím Hynkových posádek oblehli město a hrad Ząbkowice Śląskie (Frankenstein), stejně jako oblehli a pobořili Krušinův hrad Karpno (Karpenstein ) v Kladsku. V roce 1444 zapsal své sestře Barboře provdané za Borše z Oseka, v této době již zchudlého pána, 300 kop grošů věna ve Staré Pace, Roškopově, Vrchovině a Rokytném. Dále se účastnil věřejného života až do své smrti roku 1454.

Zřejmě jako reakci na neklidnou dobu a množství nepřátel nechal hrad kolem poloviny 15. století nově opevnit. I když byl Kumburk ve výhodné poloze, Hynek Krušina jej doplnil aktivní dělostřeleckou obranou a nové opevnění patřilo v době svého vzniku k vrcholu tehdejšího pevnostního stavitelství v Čechách.

Obrázek Obrázek
hmotová rekontrukce hradu kolem roku 1460

Nové opevnění zaujalo korunu staršího valu. Poměrně slabá zeď byla doplněna šesti dovnitř otevřenými okrouhlými baštami. Bašty nebyly ideálně rozmístěny a nepostřelovaly celý obvod nového opevnění. Vstup tvořila branka pro pěší a nalevo od ní brána pro povozy. Vedle brány stála budova strážnice. Nově byla také postavena okrouhlá bašta, přistavěná zvnějšku k okružní hradbě mezi původní druhou a třetí branou. Stavělo se také v jádře, kde bylo zaklenuto přízemí paláce. V dolním hradě vedle brány vznikla podsklepená věžovitá stavba. Prostor mezi ní a starší baštou zaujala nová, zřejmě také hospodářská, budova otevřená do nádvoří třemi arkádami.

Obrázek
obr8. První brána (v pozadí Panenská věž)

Krušinovi statky zdědil syn Vilém. Prodal častolovská panství Jiřímu z Poděbrad a Hostinné postoupil své nevlastní matce Anně z Koldic za 1300 kop grošů. Stál na straně Jiřího z Poděbrad a v roce 1470 byl jedním z hejtmanů hotovosti Hradeckého kraje. V letech 1478 - 1480 byl purkrabím Hradeckého kraje. Zemřel v roce 1486. Vilémův syn Haiman vyhrál téměř 90 let starý soud na základě žaloby Keruše Kumburka ještě na Jana z Vartemberka. Její vnuk Jan Herolt z Kunštátu to prostě zkusil a dožadoval se dědictví. Soud ale uznal právoplatnost držení hradu Lichtemburky. Vilémův syn Haiman vyhrál téměř 90 let starou při s vnukem Keruše z Kumburka, Janem Heroltem z Kunštátu. Soud uznal právoplatnost držení hradu Lichtemburky. Haiman Krušina z Lichtemburka panství někdy po roce 1488 prodal a odstěhoval se na tvrz v Miletíně.

Dějiny hradu v 16. století

Majitelé hradu se v následujících letech v pramenech objevují jen minimálně. Není ani známo kdy a komu Haiman z Lichtemburka panství prodal. V roce 1500 se jako pán hradu uvádí Jan Žehušický z Nestajova a po jeho smrti v roce 1502 se majitelkou stala vdova Alžběta z Barchova. Po roce 1503 získal Kumburk vnuk Jiřího z Poděbrad, Bartoloměj Minsterberský. Potomci Bartoloměje hrad prodali po roce 1515 Jindřichovi Berkovi z Dubé. Jindřich Berka byl v letech 1517 - 1519 purkrabím Hradeckého kraje. Vedle něj se na Kumburku objevuje i jeho příbuzný Jan Berka z Dubé. Jindřich Berka vedl četné soudní spory. Kromě řešení dluhů také například čelil obvinění Adama Zilvára z Pilníkova, že nedodržel svůj slib a nepůjčil mu 6 kop českých grošů na zakoupení koně. V roce 1528 pohnal úředník na Kumburce, Jiří z Rozhovic, k soudu Buriana a Zikmunda Anděly z Ronovce ze sousedního hradu Bradlece. Bohužel neznáme příčinu sporu ani jeho vyřešení.

Pravděpodobně v roce 1529 získal Kumburk Mikuláš III. mladší Trčka z Lípy, úředníkem na hradě zůstal Jiřík z Rozhovic. Trčkové, kteří drželi již od roku 1487 sousední velišské panství s městem Jičínem, tím rozmnožili svá zboží v této části východních Čech. V roce 1533 došlo v rodině Trčků k dělení majetku. Jan mladší získal panství Opočno, Kumburk, Říčany, Pelhřimov, polovinu Frymburka, pusté hrady Oheb a Vildštejn a klášter Vilémov. Při novém dělení majetku prodal Jan mladší Kumburk Mikuláši Trčkovi z Lípy na Veliši za 4750 kop českých grošů. Úředníkem na panství byl v té době Lukeš. Panství Kumburk tehdy zahrnovalo hrad Kumburk, poplužní dvůr, krčmu, městečko Paku, vsi Starou Paku, Olešnici, Ždírec, Vrchovinu, Rokytnou, Roškopov, Brdo, Krsmoli, Štepaničky, Proseč, Zboží, Radim se dvorem, Lháň, Chloumek a části vsí Robous, Studence, Líštného, Žďáru, Nedařic, Tample, Kruhu, Úbislavic, Syřenova a Soběraze.
Mikuláš Trčka zemřel v Pardubicích v roce 1540 a jeho majetek zdědil syn Vilém. Ve čtyřicátých letech vystoupila s nároky na své věno na Kumburku vdova po Janu Žehušickém z Nestajova Alžběta z Barchova. Její žádost byla velmi rychle zamítnuta. Vilém zemřel roku 1569 a podle své závěti odkázal své panství Kumburk a Veliš bratřím Burianovi, Ferdinandovi, Jaroslavovi, Zdeňkovi a Mikulášovi Trčkům z Lípy. Kumburk a Veliš získal v roce 1582 Burian, majitel Lipnice, Chotěboře a Světlé nad Sázavou, císařský rada a podkomoří Království českého. Burian Trčka zemřel 15. května 1591 a jeho statky připadly synovi Janu Rudolfovi, císařskému radovi a hejtmanovi Čáslavského kraje. V době Janovy vlády na panství byl kumburským hejtmanem Kryštof Hochberg z Hennersdorfu. Jan Rudolf potvrdil roku 1601 packým měšťanům všechna dříve vydaná privilegia a zbavil osedlé občany Paky roboty, vzdají-li se povolených várek piva. Jan Rudolf oddělil město Jičín s přilehlými vesnicemi a pustým hradem Bradlecem od Veliše a připojil ho ke kumburskému panství. Stalo se to asi krátce před prodejem Veliše, kterou prodal již bez Jičína 22. února 1606 hraběti Jindřichovi Matyáši Thurnovi za 150 000 kop míšeňských. 9. května 1607 prodal Jan Rudolf panství Kumburk s Jičínem Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic na Skalách a Kostelci za 84 000 kop českých grošů. Na hradě patrně již nesídlili Trčkové z Lípy. Majitelé panství z rodu Trčků drželi obvykle současně Veliš s Jičínem, kde měli dům. Jistě se zdržovali spíše zde nebo na tvrzích panství a možná i na hradě Veliši, než na hradě stojícím na vysokém kopci a od Jičína těžko přístupném. Přesto zde proběhly menší úpravy. Byla přestavěna strážnice u první brány. V místnosti stála kamna, vedle kterých se v omítce zachoval otisk dřevěné lavice. Na severní straně vnějšího opevnění byla postavena zesílená hradba.

Smiřičtí, Kumburk na okraji zájmu

Kumburské panství zahrnovalo v době prodeje hrad Kumburk, poplužný dvůr pod hradem, tvrz Dřevěnice s dvorem, pivovarem, sladovnou, kovárnou a mlýnem, tvrz Radim s poplužným dvorem a kovárnou, dvory Zebín, v Čeřově a Robousích. Dále Valdickou oboru, dům, pivovar a mlýn s kovárnou v Jičíně, mlýny Hořislavský, Robouský, dva mlýny u pustého Tužinského pivovaru, dva mlýny ve Staré Pace, Stavský, Roškopský, Bílský a Moravcovský mlýn. K panství dále patřil pustý hrad Bradlec, město Jičín, městečko Nová Paka a 43 vsí. Zikmund Smiřický ze Smiřic vlastnil kromě Kumburku, Hrubé Skály a Kostelce nad Černými lesy, také Český Dub, Hořice a Úlibice. Rod Smiřických patřil na konci 16. a na počátku 17. století k nejbohatším v Čechách. Po koupi panství Smiřickými začal Zikmund budovat na místě domu v Jičíně a na přilehlých městištích nový zámek. Smiřičtí jako vrchnost na hradě již vůbec nesídlili a hrad byl obsazen jen malou posádkou kvůli svým vojenským kvalitám a kvůli své nové vězeňské funkci.

Zikmund Smiřický měl se svou manželkou Hedvikou z Házemburka syny Jaroslava, Jana Albrechta, Jiřího Jindřicha a Ladislava, který zemřel v roce 1600 v dětském věku. Měli i dvě dcery Elišku Kateřinu a Markétu Salomenu. Zikmund ve své poslední vůli z roku 1605 rozdělil svobodné statky rovným dílem mezi své syny. Dcery měly dostat věno 1200 kop a 400 kop českých grošů na svatební výbavu. Zikmund zemřel 27. května 1608 ve svých padesáti letech. (Padesát let byl nejvyšší věk jakého se poslední mužští členové Smiřických dožili.) V roce 1608 informoval úředník Jeroným Bukovský Zikmunda ze Smiřic o milostném poměru Elišky a panského kováře Jiříka Vágnera z Kostelce nad Černými lesy. Otec Zikmund neměl pro takové chování pochopení a Elišku nechal odvézt na Hrubou Skálu do vězení v roce 1608. Nebyla to žádná zlatá klícka, ze zápisů o výslechu Elišky vyplývá, že byla držena ve sklepě pod věží. Po smrti Zikmunda byla Eliška na příkaz své matky převezena na téměř zapomenutý a izolovaný hrad Kumburk. Kde byla Eliška držena na Kumburku není známo. Podle pověsti byla vězněna v kulaté věži, které se prý od té doby říká Panenská. Velikost věže, by ale pravděpodobně neumožňovala stálý pobyt vězeňkyně. Dalším údajným místem pobytu Elišky na hradě bylo sklepení. Jaké možnosti volného pohybu na hradě Eliška měla nevíme.

Rodových statků se nakrátko ujal Jaroslav Smiřický (* 1588). Při vpádu pasovského vojska na Malou Stranu roku 1611 byl vypleněn i bohatě zařízený dům Smiřických. Brzy po této události Jaroslav zemřel na Hrubé Skále. Lze jen těžko uvěřit tomu, že Jaroslav po zprávě o vyrabování domu v Praze "upadl v takovou těžkomyslnost, že od toho zemřel". Bylo mu 24 let.
Protože byl Jan Albrecht v té době ještě nezletilý, poručnictví se ujal jeho příbuzný Albrecht Václav Smiřický, majitel Náchoda, Škvorce a Uhříněvsi. Albrecht Jan Smiřický (* 17. prosince 1594 na Hrubé Skále) získal v době své plnoletosti panství Kumburk spojené s Úlibicemi a po smrti bezdětného poručníka Albrechta Václava ( bylo mu 24 let) i zbylá panství po svém bratrovi a také majetek po svém poručníkovi. Jan Albrecht také spravoval díl nesvéprávného Jiřího Jindřicha. Jindřich byl již od roku 1605 z nařízení svého otce držen na Hrubé Skále. Jan Albrecht patřil k vůdčím osobnostem evangelických stavů. Zemřel již 18. listopadu 1618, patrně na tuberkulózu. Ve své závěti ustanovil poručnicí Jiřího Jindřicha Markétu Salomenu, provdanou za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka. Zároveň ji pověřil správou všech statků Smiřických. Kromě těchto dvou členů rodu žila ještě vězněná Eliška Kateřina.
Na velké dědictví Smiřických si vzpomněl Ota Jindřich řečený Kulhavý z Vartemberka. Na podzim 1619 se svými lidmi obsadil Kumburk a vysvobodil Elišku s tím, že se za něj provdá a získané staky budou spravovat společně. V Praze se konala jejich svatba a podle nároku, že starší sestra má větší právo na poručnictví, se odebrala na panství kumburk a Jičín byl obsazen vojáky Oty z Vartemberka. Úředníkem na panství byl tehdy starý známý Elišky Kateřiny, Jeroným Bukovský. V obavě o svůj život odjel z Jičína tak rychle, že ve městě zanechal i svou manželku. Tyto události začala vyšetřovat královská komise a Ota z Vartemberka byl v Praze uvězněn. Celá tato zamotaná historie končí v Jičínském zámku v noci 1. února 1620, kdy ve značně nervózní atmosféře Eliška Kateřina nezajistila důsledné oddělení otevřeného ohně a zásob střelného prachu, když jej chtěla osobně rozdělit svým opilým strážím. Výsledkem bylo 41 mrtvých 15 raněných, vytlučená okna po celém Jičíně a uprázdněna parcela na náměstí. (Ota z Vartemberka uprchl do Saska, kde vstoupil do služeb kurfiřta Jana Jiřího. Po roce 1621 přestoupil ke katolické víře a vrátil se do Čech. Byl velmi neoblíben pro svůj přísný protireformační postoj a tvrdé zacházení s poddanými. V roce 1625 byl při vzpouře poddaných na panství Markvartice ubit.) Všechna panství zůstala Markétě Salomeně.

Osudy hradu po Bílé Hoře

Po bitvě na Bílé Hoře Markéta Salomena odjela přes Náchod do Vratislavi a dále do Holandska a později do Hamburku. Zemřela po roce 1654 jako poslední z rodu Smiřických v exilu v Nizozemí. S sebou vzala i slabomyslného bratra Jiřího Jindřicha. Kvůli účasti Jana Albrechta Smiřického na povstání byla všechna jeho panství zabavena královskou komorou. Kumbursko-úlibické panství s Jičínem bylo zastaveno Albrechtovi z Valdštejna za 60 000 zlatých 22. března 1621 (odhadní cena panství byla 134 463 kop 54 grošů míšeňských). Část Smiřických statků spravoval Albrecht z Valdštejna jako nejbližší a nejstarší příbuzný slabomyslného Jindřicha Jiřího Smiřického. Jan Jiří byl nakonec v roce 1628 z Hamburku převezen do Čech, a jeho poručník jej internoval na oblíbené Hrubé Skále kde poslední mužský potomek Smiřických roku 1630 zemřel.

Albrecht z Valdštejna vytvořil z kumbursko – úlibického panstí centrum svého Frýdlantského vévodství. Za své hlavní sídlo si vybral město Jičín, kde mimojiné působil i stavitel Giovanni Pieroni. Kumburk nebyl začleněn do Valdštejnovi stavební činnosti a nebyl již udržován ani jako pevnost. Po generalisimově smrti byly Valdštejnovy statky zabaveny královskou komorou a panství Kumburk - Úlibice získal generál dělostřelectva Rudolf svobodný pán z Tiefenpachu za 200 000 zlatých. Stalo se tak 8. května 1636. V době jeho vlády se objevují na panství švédská vojska, která navštívila i neobývaný hrad Kumburk. S nimi se také vždy jen na čas vrátila Markéta Salomena Smiřická. Po smrti Rudolfa z Tiefenpachu roku 1653 držela statky jeho manželka Marie Anna Eliška ze Šternberka a po její smrti rroku 1676 přešlo panství na Jana Norberta ze Šternberka.
Po nepříjemných zkušenostech ze třicetileté války, kdy mnoho hradů v Čechách získali nepřátelé a císařským vojskům dalo mnoho práce jejich zpětné dobývání, bylo rozhodnuto o likvidaci vybraných hradních pevností. Hrady, které nebyly nezbytné pro obranu země, měly být zbořeny. Výběrem byl pověřen císařský inženýr Francesco Pieroni. Pieroni vybrané hrady prohlédl, sepsal o nich obšírnou zprávu, ve které posuzoval význam hradu pro okolí a obranu země. Připojil i krátký popis a doporučil další postup. Některé dosud obývané hrady našli zastánce ve svých majitelích a bourání zůstaly ušetřeny úplně nebo bylo zbořeno jen jejich opevnění. Neobývané, pusté, ale ještě ne zcela rozpadlé hrady měly být poničeny tak, aby nemohly být znovu vojensky využity. Mezi takové hrady patřil i Kumburk. S bouráním se začalo pravděpodobně na jaře roku 1659. Tak se setkala stavební činnost otce a syna na panství Kumburk. Ale zatímco byl Giovanni Pieroni de Galiano jedním ze spolutvůrců nového jičínského zámku, jeho syn se podílel na konci starého centra panství.

Francesco Pieroni pořídil plány hradu, které se bohužel nedochovaly a také Kumburk stručně popsal.

"Kumburk, starodávný hrad vystavěný za časů templářů, patřící k panství Jičín a ležící jednu míli cesty odtud, stojí na vysoké skále, zarostlý hustým černým lesem. Tato skála stojí zcela holá a není z jiného místa ovladatelná, naopak se z ní otevírá rozhled na mnoho mil po širokém okolí. Tento zámek je obklopen třemi pevnými a silnými hradbami s půlkruhovými věžičkami, stojícími na pevné skále, jak je patrné z půdorysu. Přestože jsou řečené hradby a věžičky již velmi sešlé, přesto je do hradu tak těžký přístup, že nepřítel, který by se ho zmocnil, by se na něm mohl s malým množstvím vojáků dobře bránit a obtěžovat celý okolní kraj vybíráním kontribuce. Z té příčiny, protože jmenované místo nebo zámek je neobydleno a velmi poškozeno ( přesto by však mohlo posloužit nepříteli, který by z něho mohl učinit zemi veliké škody), nestojí v žádném důležitém průsmyku nebo na hranici, navrhuji, aby nebylo nadále udržováno, ale celé zbořeno."

Asi na jaře roku 1659 byly na hradě rozvaleny brány, hradební zdi a obytné budovy byly zbaveny střech a ponechány svému osudu. Kumburk tak chátral a v příkopu i na nádvoří dolního hradu jsou celé kusy kompaktního zdiva spadlého z vyšších míst. Další zájem o hrad byl projevován pouze kvůli levnému stavebnímu kameni.

Až s romantickým zájmem o zříceniny začal být Kumburk opět navštěvován. V roce 1840 nechal majitel panství Ferdinand kníže z Trautmannsdorfu vyklidit zavalený sklep. František Alexander Heber na hradě zažil nově postavený dřevený ochoz na vrcholu velké věže z něhož byl pěkný rozhled do kraje. Hrad navštívil také romantik Karel Hynek Mácha. Také byla nově upravena okna v přízemí věže. V sedmdesátých letech udeřil do jihovýchodního nároží věže blesk a strhl přilehlou jižní zeď přízemí i s částí suterénu.
Hrad zůstal v majetku statku Kumburk-Úlibice, později Kumburk-Radim a nakonec velkostatku Dřevěnice. V roce 1924 poprvé vystoupil Klub československých turistů s úmyslem zakoupit zříceniny Kumburk a Bradlec. To se ale stalo až v roce 1937, kdy kníže Karel Josef Trauttmannsdorf prodal Klubu obě zříceniny i s přilehlými pozemky o výměře 39 522 m2 za 5 928 korun 30 haléřů. Kupní smlouva nebyla do okupace v roce 1939 zaknihována a Karel Trauttmannsdorf na konci roku 1940 požádal o její zrušení. Mezitím proběhly na hradě zabezpečovací a vyčišťovací práce nákladem Klubu československých turistů v letech 1939 - 1941. V této době na hradě probíhaly snahy o zabezpečení zdiva horního hradu a odkrývání základových zdí. Bylo zpevněno klenutí velkého sklepa a sklep věže byl vyčištěn. Podlaha paláce nad velkým sklepem dostala železobetonovou desku. Vznikl otvor "dveří" v suterénu velké věže a prostor mezi velkým sklepem a horním suterénem věže byl zčásti opatřen klenbou a zčásti stropem z kulatin položených křížem přes sebe a zasypaných zeminou. Za války stavební práce nesměly pokračovat a po roce 1945 se na ně již nenavázalo. Klub československých turistů získal oba hrady až 5. října 1946. V roce 1948 byl majetek Klubu v důsledku jeho zániku převeden na Československou obec sokolskou a v roce 1953 hrad přešel do majetku Krajského národního výboru v Liberci. Dnes je hrad v majetku státu a ve správě Památkového ústavu v Pardubicích. O jeho záchranu se stará Sdružení pro záchranu hradu Kumburku.

Současný stav

V současné době z vnějšího opevnění stojí základové zdivo maximálně do výše jednoho metru. Bašty jsou rozvalené, ale jejich půdorys je dobře patrný. Nejlépe je dochován prostor brány s přilehlou budovou. Brána nese stopy po ostění portálů a zachovala se i kapsa po závoře uzavírající hlavní. Mezi brankou pro pěší a nárožím hradby je úzké okno původní strážnice bez ostění. V hradbě po pravé straně za branou je jediná zachovalá štěrbinová střílna s pískovcovým ostěním. Další zachovalou stavbou je druhá brána. Navazující koridor s cestou z převážné části zmizel, stejně jako třetí brána a přistavěná bašta.
Dolní hrad vymezuje částečně zachovalá hradba ve výši zhruba jednoho metru. U čtvrté brány doposud stojí asi tři metry vysoká zeď a z brány samotné zbyly části nalevo a napravo od původního průchodu. Budova u vstupu stojí zhruba do výše prvního patra a je provizorně zastřešena. Místo hospodářské budovy je v úrovni terénu nádvoří, s patrným základovým zdivem. Směrem do nádvoří lze rozeznat základy dvou pilířů. Severozápadní strana bašty zbyla jako jediná ve výši asi tří metrů nad úrovní nádvoří.
Z nejstarší fáze jádra zůstal jen zbytek hradby na severovýchodní straně vnitřního hradu. K této hradbě je připojeno několik mladších opěrných pilířů. Z okružní hradby nádvoří se zachovaly již jen části na západní straně dnešního horního hradu. Věž stojí do výše prvního patra jen na severní a východní straně. Část přilehlá k paláci zmizela stejně jako jižní zeď spadlá po úderu blesku v minulém století. Z původního ostění oken zůstala jen část v severní zdi, ale právě tento architektonický článek v nedávné minulosti vypadl a zmizel.

Obrázek
obr.9. velká věž

Z paláce se zachovalo se jen obvodové zdivo, na severní a západní straně zčásti zřícené. Nad úroveň podlahy velkého sálu vystupoval střep zdiva na severní straně ve výši asi dvou metrů. Na jižní straně se zachoval delší úsek ani ne metrové výšky se stopami valené klenby a s místem po dveřích s vytrženou špaletou. Z jihozápadní budovy se zachoval mohutný čtverhranný sokl vystupující z původní linie hradeb horního hradu. V rámci památkových a turistických úprav byla nad věž instalována dřevěná vyhlídka.




LITERATURA A PRAMENY

Anděl, R.(ed.): Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Severní Čechy. Praha 1984.
Bělina, P.(ed.)-Pokorný, J.(ed.): Dějiny zemí Koruny české. Praha 1992.
Bělina, P.-Čornej, P.: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993.
Balbín, Bohuslav (ed. Businská, H.): Krásy a bohatství české země. Praha 1986.
Beran, J. V.: Paměti města Nové Paky. Praha 1872.
Bílek, T.: Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618. Praha 1882.
Borový, K.(ed.): Libri erectionum archidiocesis Pragensis IV. Praha 1883.
Brandl, V.(ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae X. Brünn 1878.
Čornej, P.(ed.): Dějiny zemí Koruny české I. Praha 1992.
Demuth, C. J.(ed.): Geschichte der Landtafel des Markgrafthumes Mähren I. Brünn 1856.
Dostál, O.(ed.): Československá historická města. Praha 1974.
Durdík, T.: Encyklopedie českých hradů. Praha 1995.
Durdík, T.: Hrady kastelového typu 13.století ve střední Evropě. Praha 1998.
Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999.
Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky 3. Praha 2008.
Emler, J.(ed.): O zbytcích desk zemských v roce 1541 pohořelých. Praha 1867.
Emler, J.(ed.): Pozůstatky desk zemských Království českéhov roce 1541 pohořelých I, II. Praha 1870, 1872.
Emler, J.(ed.): Libri confirmationum III-IV. Praha 1879; VI. Praha 1883; VIII-X. Praha 1889, 1865, 1886, 1889.
Friedrich, G.(ed.): Desky dvorské Království českého I. První kniha provolací z let 1380-1394. Praha 1921. (AČ XXXI).
Friedrich, G.(ed.): Desky dvorské Království českého II. Druhá kniha provolací z let 1395-1410. Praha 1935. (AČ XXXV).
Friedrich, G.(ed.): Desky dvorské Království českého VIII. Druhá kniha půhonná z let 1407 - 1530. Praha 1944.
Halada, J.: Lexikon české šlechty. Praha 1992.
Heber, F.A.: Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser III. Prag 1845.
Honzáková, M.(ed.): Encyklopedie osobností Evropy od starověku do současnosti. Praha 1993.
Horáková, I.: Vartemberkové. Nástin dějin panského rodu v době předhusitské. UK Praha 1974.
Lembergová, M.: Hanavské zásnuby Albrechta Jana Smiřického. ĎaS 1994/6, s. 15-18.
Menclová, D.: Hrady Kumburk a Bradlec. Praha 1949.
Menclová, D.: České hrady 1, 2. Praha 1976.
Menčík, F.: Dějiny města Jičína I. Od založení Jičína až do roku 1620. Jičín 1906.
Muk, J.(ed.)-Šamánková, E.(ed.): ABC kulturních památek Československa. Praha 1985.
Palacký, F.(ed.): Archiv český, čili staré písemné památky české i moravské I-V. Praha 1840-1862.
Palacký, F.: Dějiny národu Českého v Čechách a v Moravě. Praha 1939.
Poche, E.(ed.): Umělecké památky Čech I. A-J. Praha 1977.
Profous, A.: Místní jména v Čechách II. CH-L. Praha 1949.
Raková, I.: Vývoj pozemkové držby pánů z Vartemberka v letech 1281-1415. HG 18. 1979, s. 69-102.
Roubík, F.: Boření hradů v Čechách. Časopis turistů 53/10. 1941, s. 128 - 131.
Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého V.Podkrkonoší. Praha 1887.
Skála ze Zhoře, Pavel (ed. Tieftrunk, K.): Historie Česká. Praha 1867.
Strnad, J.: Albrecht Jan Smiřický. Heraldika 14/2. 1981, s. 85-87.
Svoboda, L.: O plášťových hradech. Archaeologia historica 20. 1995, s. 355 - 388.
Šimek, T.(ed.): Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI. Východní Čechy. Praha 1989.
Šmahel, F.: Husitská revoluce. Praha 1996.
Tingl, F. A.: Libri confirmationum I/1. Praha 1867, II. Praha 1876.
Turčín, O.: Jeroným Bukovský z Neudorfu, regent smiřických panství. Z Českého Ráje a Podkrkonoší 8. 1995, s. 25-44.
Úlovec, J.: Hrad Kumburk. Z Českého Ráje a Podkrkonoší 10. 1997, s. 9 - 38.
Wagner, J.: Jičín. Praha 1979.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Obrázek
„Kumburk, kterýž starodávný ráz svůj bez proměny zachoval
a nad to položením svým k nejkrásnějším hradům náleží,
hyne kvapně.
Pošmourných jeho památníků minulosti ubývá nám takřka pod rukama.
I jest přáti si velice, aby nějaký smrtelník spanilé a ušlechtilé mysli nad zbytkem pyšného sídla smiloval a aspoň to zachoval, co ještě stojí a letního času sta lidí potěšuje.
Tak-li by se nestalo, zbude Kumburk za nedlouho jen na obrázcích.“

(August Sedláček: 80. léta 19. století)

K napsaní tohoto článku mě přivedli mé osobní vzpomínky na první vandr a na objevení kouzla a krás zříceniny hrady Kumburk. Je to už více jak dvacet let, kdy mě dva spolužáci, Libor a Libor (druhý jmenovaný pro rozlišení dostal třídní přezdívku Pirmin, na kterou už více jak těch dvacet let dobře slyší:-) přemluvili, abych se přidal k jejich „zelenému“ způsobu života, tedy vandrování, neboli trampingu. To přemlouvání zase tak náročné nebylo, protože mě myšlenka na trávení dnů i nocí v přírodě lákala dávno, ale nějak chybělo to setkání s těmi správnými lidmi. Takže s protřelými čundráky Liborem a Pirminem jsem na své šestnácté narozeniny vyrazil vlakem do Staré Paky a večer po krátkém posilnění se pivkem, jsme vyrazili do okolních kopců. Jaké bylo ale mé překvapení, když po asi půlhodinovém stoupání stmívající se krajinou jsem stále neviděl žádný hrad na obzoru. Mno, trampování evidentně nebylo to samé jako dopravit se na místo určení autem, ujít pár metrů, zdokumentovat si dosažené místo a zase nasednout do auta a v pohodě odjet. I když, ve skutečnosti v tom bylo něco úplně jiného:-) Ještě že jsem se drze zeptat té vyzývavé slečny, která šla čistě náhodou proti nám úvalovou cestou, kde snad jindy ani lišky nedávají dobrou noc. Naštěstí to byla domorodá osůbka a jaksi věděla, že Kumburk leží na úplně opačné straně. Takže nezbývalo nejiného než se otočit o 180° a vzít nový kurz směr hrad. Bohužel večer pokročil do noci a tak v první fázi jsem z hradu viděl jen kořeny přes které jsme za tmy kodrcali a stromy, do kterých jsme naráželi. První siluetu hradu jsem tak viděl až po rozdělání ohně u třetí brány, kdy se nad námi tyčili hradby hlavního paláce. V noci nás pak rušil jen občasný křik spících ptáků a houkání sýčka. Ráno pak bylo kouzelné. Když pominu, že na mém zánovním péřovém spacáku, který pamatoval ještě mé rodiče v pubertálních letech, ležela vrstva popela z blízkého ohniště, kolem kterého jsme leželi, tak ta okolní scenérie mi doslova vyrazila dech. Koncem září roku 1989 byl hrad z velké části zarostlý a hlavně liduprázdný. Každý kousek, který jsme prošli pro nás byl objevem něčeho nového, o čem jsme diskutovali, k čemu ten či onen kus hradby/šutrů mohl sloužit. Pak se ale dostavil hlad a žízeň. Posilněni zásobami jídla a pití z nedaleké hospody Klepandy jsme se vrátili zpět na hrad a s večerem rozdělali oheň, uklohnili večeři a poté se s lahváčem v ruce rozvalili na hradbách nejvyššího místa, na palácové věži, tehdá ještě přístupné pouze po určitém drobném horolezeckém výstupu. Když pominu strach z toho, že pod námi na druhé straně zdi zela hloubka desítek metrů (to pomáhalo kompenzovat další pivko:-), tak ta romantika okolních měst a vesnic připravujících se na noční život neměla chybu. Občas se ozval z hloubky pod námi tu a tam nějaký ten pes, kterému o kus dál odpovídali další a na to jsme si museli otevřít dalšího lahváče:-) Hrad nás/mě doslova uchvátil, a tak náš vandr de facto začal a skončil prakticky jen na této romantické zřícenině, kde jsme se na všech možných místech vyvalovali (já ve své beránčí vestě zděděné po otci a jim zděděné po jakémsi slovenském bačovi) celé čtyři dny. A už během tohoto prvního setkání s Kumburkem jsem si říkal, že se o hradu musím dozvědět něco více.
Tak takhle nějak jsem chtěl začít svůj text na téma hrad Rumburk, pro který mám takovou slabost. Bohužel nebo možná bohudík, jsem ho měl rozpracovaný příliš dlouho a nakonec jsem se dozvěděl, že t.hajek na toto téma napsal rozsáhlou práci. Tak jsem rád, že jsem ho ukecal, že si pohrál s letitým textem a umístil jeho modernější verzi zde na Palbě.
Obrázek

Co se současné podoby hradu týče, tak ta doznala za posledních více jak deset let značných změn. Hrad spravuje „Sdružení pro záchranu hradu Kumburka“ ze Dvora Králového nad Labem se svým předsedou Milanem Dostálem a místopředsedou Tomášem Šimůnkem. V první fázi se sdružení věnovala především sběru a likvidaci odpadků, které četní návštěvníci na hrad přinesli, ale jaksi zapomněli si je odnést s sebou. Také náletové dřeviny se hodně podepsali na podobě hradu tak, jak jsem jej poznal v roce 1989 a dnes. V té době byl totiž hrad prakticky celý porostlý a existovala pouze jen nezarostlá přístupová cesta a u třetí brány vyklizený sklep a u něho trochu místa na táboření. K hlavní věži pak byla špatná cesta kolem keříků, které rozedírali oblečení. Samotná věž a sklepení byly rovněž přístupné, ale pokud se chtěl někdo pokochat pohledem do krajiny, musel zkusit vystoupat po zdi věže a být opatrný. Což se nám i po těch pár pivech podařilo a nespadli jsme. Odměnou pak byl nádherný západ slunce a probouzející se noční města a vesnice pod námi.

Samozřejmě asi není potřeba komentovat, že nálety značně rozrušovali původní zdivo. Sdružení si pak pro sebe zabralo malý sklep u třetí brány, kde mají uskladnění materiál a nástroje, což je pochopitelné. Kdo by se chtěl taky tahat do takového krpálu s lopatou, sekyrou, pilou atd. Já osobně jsem to stoupání jednou při nějakém potlachu s klukama absolvoval se sudem piva:-) pak to pěnilo jak sviňa:- )
Obrázek Obrázek

Majetkoprávní vztahy do jisté míry brzdili záchraně hradu, ale v roce 1999 došlo za přičinění místního kronikáře ke změně. Kumburk i s nedaleko stojící zříceninou hradu Bradlec totiž připadli do vlastnictví obce Syřenov, která v rámci svých možností, se příkladně věnuje památkám. Členská základna Sdružení se v roce 2000 rozrostla o další členy a tak práce postupovala mílovými kroky. Většinu náletů se podařilo úplně vymítit (což do té doby znamenalo každoročně se opakující boj) a také a to především, se podařilo zákonzerovat hradní sutiny podle projektu statika Ing. Jiřího Starého z Hradce Králové. Oprava rozsáhlého vnějšího opevnění byla původně prováděna jen z nasucho kladených kamenů s následným zatravněním, aby bylo návštěvníkovi jasně patrný rozsah hradu. V posledních letech pak stavebně záchranný archeologický výzkum prováděl PhDr. Jan Prostředník z Muzea Českého Ráje v Turnově. Jednu z větších akcí popisují sami členové sdružení takto:

„Podařilo se nám staticky zajistit s/z štítovou zeď klenby velkého sklepení. Částečně zborcená zeď si vyžádala cca 42 tuny materiálu. Kámen byl na místě, ale ostatní hmoty se přepravovaly z předhradí bez použití mechanizace k patě velké věže, odkud kladkou do jejího okna, dále pak ke vchodu do velkého sklepení a konečně „lanovkou“ dolů na místo…“
Tým tvořený 10 až 15 lidmi odvedl úctyhodný kus práce. Na Kumburku bylo odpracováno více jak 3.000 brigádnických hodin a na sousedním Bradleci, o který se Sdružení rovněž stará, bylo odpracováno nějakých 500 hodin. To jen tak pro představu, co obnáší údržba hradů v takové podobě, abychom sem mohli jednou vzít i naše děti a vnoučata. Dnes je hlavní hradební věž vybavena vyhlídkovou plošinou se zábradlím, takže výhled na všechny strany je opravdu příjemný a ničím nerušený.

Kumburk lákal k návštěvám od nepaměti. Již v 17. století na hrad několikrát zavítal Bohuslav Balbín a v letech 1833 a 1834 i Karel Hynek Mácha. Ten si obrázek hradu zvěčnil ve svém skicáři. Na jeho památku byla na hradě Klubem českých turistů umístěna pamětní deska.

ObrázekObrázek


Zdroje:
http://www.ivo-turista.unas.cz/kumburk.htm
http://www.kumburk.cz/
a text RNDr Karla Martínka v jakémsi čísle Královedvorských listů
http://folprecht.blog.idnes.cz/c/85475/Kumburk.html
http://svetobeznik.webgarden.cz/kdysi-takto-staly
ObrázekObrázekObrázek
kik
četař
četař
Příspěvky: 72
Registrován: 24/1/2008, 14:38

Příspěvek od kik »

Na Kumburku jsem byl mockrat, naposledy asi pred 6 lety s manzelkou ktere jsem 'slibil' pohodlnou prochazku k hradu s krasnou vyhlidkou. Musim priznat ze jeji prvni slova, kterymi me pocastovala po zdolani hradniho kopce, nebyla prave nejslusnejsi:) Na druhou stranu ale uznala ze to trmaceni za tu vyhlidku stalo.
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

Hezký článek o hezkém hradě, který jsem zatím bohužel nenavštívil. Měl bych jeden genealogický dotaz. V jakém příbuzenském vztahu byl jeden z majitelů hradu Jan Rudolf Trčka a Adam Erdmann Trčka, jeden z kumpánů Albrechta z Valdštejna, který byl zavražděn 25. 2. 1634 na Chebském hradě?
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Což o to, hrad to musel být hezký, i když ta pohlednice v čele miroslavova doplňku je jak z disnylandu. Ale to tyto barevné obrázky z dílny pana Vojkovského vypadají vždy. Na druhou stranu jeho hmotovky jsou pro mě ikonou.

Mě se hlavně líbí vysoce sofistikovaná fortifkační sestava tohoto hradu. Ten kdo by cítil potřebu hrad dobýt, by musel prolomit tři hradební věnce a nebo prorazit 3 brány. To asi mohlo být zajímavé a dobrodružné. Celkově to budí dojem vysoce promyšlené práce stavebníků napříč historií hradu.

Navíc je to pěkné čtení a hrad pro mě ve své podstatě neznámý znám najednou velmi dobře.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Pokud do opevnění zahrneme i to vnější (což bychom měli), tak by nepřítel až do vnitřního hradu musel prorazit čtyři brány. Určitou nevýhodou je, že po celou dobu, kdy se cesta šnekovitě obtáčela kolem kopce, vystavoval útočník svůj levý bok krytý štítem, a nikoliv obráceně, jak to bývalo více zvykem. Nicméně té palbě byl vystaven po celou dobu v hradbách sevřené úzké cestě. Před palbou tak nebylo kam uniknout. Jinak co bych ještě vyzvidhl, je nadčasový výběr místa. Hrad se ani po rozvoji palných zbraní nedal od nikud ostřelovat a pro vlastní potřebu stačilo vybudovat jen vnější polootevřené bašty a do nich umístit děla. Tím bylo zajištěno postřelování prostoru v plném 360° rozsahu. Z Kumburku to tak činilo těžko dobytnou pevnost, která navíc nebyla nijak náročná na velkou posádku.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

No já se pokusím ukázat v brzké době jiný hrad, a to je něco podobného ale asi 5xvětší. Tyto jednotlivé okruhy obrany jsou skvělé, ale myslím si, že náročnost na počet obránů je i zde poměrně vysoká. O to více u Kumburku vystupuje přirozená ochrana před dělostřelbou díky skutečně dobře zvolené pozici.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Příspěvek od t.hajek »

Tkuh píše:Hezký článek o hezkém hradě, který jsem zatím bohužel nenavštívil. Měl bych jeden genealogický dotaz. V jakém příbuzenském vztahu byl jeden z majitelů hradu Jan Rudolf Trčka a Adam Erdmann Trčka, jeden z kumpánů Albrechta z Valdštejna, který byl zavražděn 25. 2. 1634 na Chebském hradě?
Jan Rudolf Trčka z Lípy byl otcem Adama Erdmana a nutno říct, že byl tak trochu ve vleku své manželky "Zlé Mandy" z Lobkovic a syna Adama. Sympatizoval s utrakvisty, ale nijak výrazně se za stavovského povstání neangažoval. Po roce 1620 přestoupil na katolickou víru a klidně dožil na svých panstvích.
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

t.hajek díky. Já jsem si to myslel, ale neměl jsem to potvrzený, protože všude jsem četl o Adamově otci jen jako o Janovi a nebyl jsem si jistý jak moc měli Trčkové zamotaný rod, protože to klidně mohl být někdo jiný
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Kumburk

Příspěvek od kacermiroslav »

PRAVDA A MÝTY

Jedním z běžných laických názorů je, že každý hrad má tajné sklepení a únikové chodby. Často se mluví o chodbách i několik kilometrů dlouhé, spojující vzájemně sousední hrady atd. Do určité míry je ale toto mýtus. Práci na dlouhých chodbách by museli provádět profesionální havíři, kteří stejně jako kopáči studní byli na svou dobu dobře placení. Podzemní labyrinty se pak používali především jako součást městského fortifikačního systému. Chodba vedoucí z Kumburku do Paky a dále na hrad Pecka a kdoví kam ještě, je prostě nesmyslem. jedním z faktorů je ekonomická náročnost takové stavby, její šance utajení (když by na ní pracovali stovky dělníků) a v neposlední řadě fakt, že sousední hrad nepatřil stejnému majiteli, ale často jiné šlechtické rodině, která mohla být i znesvářená. Ale únikové chodby v délce stovek metrů již může být pravděpodobná. V případě hradu Kumburk se uvažuje o úníkové cestě v délce dvou kilometrů, jako tomu má být například u Miletína.

V případě Elišky Kateřiny Smiřické je její příběh také spíše romantizován. Její vzplanutí láskou k poddnému kováři Jiřímu Vágnerovi zřejmě mělo úplně jiný průběh, jak ostatně sám aktér Jiří Vágner vypověděl, "činil jsem proto, že vrchnost tak nařídila". Takže chudák kovář byl zřejmě Eliškou několikrát znásilněn a to proto, že šlechtična krásou zřejmě moc neplývala a musela si tak "lásku" vyporoučet. Eliška pak byla skutečně následně vězněm na Kumburku, ale nikoliv v samotné věži, která po ní nese název Panenská. Její rozměry to prakticky na delší dobu neumožňovali a navíc to byla strážní věž a hladomorna. Eliška tak měla spíše jen domácí vězení v prostorách celého hradu a pokud vycházela někde mimo hradby, tak jedině s doprovodem. Vysvobození Elišky Otou z Vartenberka také má do romantiky hodně daleko. Skutečnost byla taková, že Ota zvaný "Kulhavý" byl značně zadlužen a sňatkem s Eliškou by si mohl jen pomoci.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „fortifikace (technika)“