Stránka 1 z 1

král SVATOPLUK I. Veliký (? - 894)

PříspěvekNapsal: 1/2/2014, 00:36
od kacermiroslav
SVATOPLUK I. Veliký (* ??? – † 9.3.894) „KRÁL MORAVANŮ A SLOVANŮ“
Velká Morava
vládce v letech 871 – 894


Obrázek
Král Svatopluk na nádvoří Bratislavského hradu

Přestože existence Velké Moravy trvala jen něco kolem jednoho století, tak se nesmazatelně vryla do evropských dějin a především pak její vládce Svatopluk je vnímán, jako jeden z nejvýznamnějších evropských panovníků, který zděděnou zemi rozšířil takovým způsobem, že je někdy pro jeho panství používáno spojení Svatoplukova říše. Toto skutečné evropské impérium směle konkurovalo sousední Franské říši a vedlo čirou diplomatickou korespondenci i se samotným římským papežem. Právě éra Svatopluka, který je často zván s přídomkem „Veliký“, se nejčastěji odráží v celé řadě dobových písemných pramenech i v pramenech, která vznikla o celá staletí později ale dozvuk jeho vlády byl ještě stále tak silný a živý, že se o něm a jeho Říši psalo po celé Evropě a i na arabském poloostrově. Svatopluk nebo také Sventopluk, Zventapu, Zwentibald, Zuendibolch, Suatopluk (řeckyΣφενδοπλόκος, Σφεντοπλικος, staroslověnskyСвѧтопълкъ, staroruskyСвѧтополкъ/Святополкъ, slovenskySvätopluk).

Král Ludvík sebral v měsíci srpnu vojenské sbory a rozdělil je na tři části. K potlačení opovážlivosti Srbů určil svého jmenovce [syna Ludvíka] a Durynky a Sasy a Bavorům přikázal, aby šli na pomoc Karlomanovi proti Svatoplukovi, synovci Rostislavovu, který zamýšlel válčit. Sám však u sebe podržel Franky a Alamany a chtěl bojovat proti Rostislavovi. A když bylo třeba vytáhnout, onemocněl. Tak nutností donucen a poručiv výsledek Pánu, postavil v čelo tohoto vojska Karla, nejmladšího ze svých synů. Když ten přišel s vojskem sobě svěřeným k-(do) oné nepředstavitelné Rostislavově pevnosti, nepodobné i těm nejstarším,spoléhaje na pomoc Boží, spálil požáry všechna opevnění v onom území a uchvátil vše, co nalezl ukryté v lesích nebo zakopané v polích; všechny, kteří se s ním střetli, obrátil na útěk nebo pobil. Karloman neméně pustošil ohněm a železem království Svatoplukovo. Když bylo celé území zpustošeno, sešli se bratři Karel a Karloman, blahopřejíce si k vítězství danému jim nebem.
(Fuldské anály, k roku 869)

Pozdní tradice
Přestože se Svatopluk stává vládcem Velké Moravy roku 871, tak o něm máme písemné prameny jen o dva roky starší. Jaký byl jeho život a osudy před rokem 869, kdy o něm máme první písemné zmínky, nevíme a pouze na základě pozdějších pramenů a dalších indicií můžeme usuzovat, co a jak podnikal a jaká byla jeho role v rámci Rostislavovy Velké Moravy. Do určité míry můžeme vycházet i ze zdrojů pozdní tradice, která nám naznačuje jeho možné příbuzenské vazby v rámci vládnoucí elity. Ovšem tyto pozdní prameny musíme brát s rezervou, protože nevíme, z jakých pramenů středověcí autoři čerpali a tudíž, nakolik jsou jejich údaje hodnověrné. Podle pozdní tradice (T.Pešina z Čechorodu, Mars Moravicus - G.Středovský, SacraMoraviaehistoria) vládl na Moravě Mojmír I. (Mojmar) někdy v letech 811/812 – 820. Tento Mojmír I., kterého nemůžeme ztotožňovat s Mojmírem, který zemřel někdy kolem roku 846, byl údajně pokřtěn pasovským biskupem Urolfem (cca 804-806) a velký šiřitel křesťanství. Za své vlády uzavřel mír s Ludvíkem Pobožným ve Frankfurtu a společně s Franky bojoval proti Avarům, s kterými následně uzavřel mír. Z manželství s neznámou partnerkou, či partnerkami měl tři syny a to následného vládce Moravy Mojmíra I. (II.), Boso-Hos(dia) a Ljudevíta. Mojmír I.(II.) vládl na Moravě v letech 820-842 a stejně jako jeho otec i on měl být údajně velký šiřitel křesťanství. Mojmírův bratr Boso měl mítdva syny: Rostislava (846 – 870) a Bogislava. Pešina i Středovský shodně uvádějí, že Rostislav byl synovcem Mojmíra, stejně tak to ostatně uvádějí i dobové franské zdroje. Rostislavovou ženou byla údajně dalmatská (chorvatská) kněžna Miloslava, dcera vévody Gostomysla a sestra sv. Ivana. Vzhledem k tomu, že v době, kdy Pešina a Středovský psali svá díla a nebylo jim nic známo o Chorvatech ve východních Čechách, tak se obecně myslelo, že se jedná o dalmatské Chorvatsko. Tam ale žádný vévoda toho jména není znám (L.E.Havlík 1996, s.91). Tradice, kromě jiného, připisuje Rostislavovi ovládnutí severní Panonie na východ od Ráby včetně města Vesprimu. Jak opět víme z dobových pramenů, Svatopluk byl rovněž Rostislavovým synovcem a tak se podle pozdní tradice předpokládá, že jeho otcem byl Rostislavův bratr Bogislav (T.Pešina, Marc Moravicus II, kap. 6).

Pozdní tradice nám tak naznačuje možné rodinné vazby a tím pádem i nástupnické Svatoplukovo právo. Sice nevíme, jestli uváděná jména jsou pravdivá, ale v každém případě je jasné, že Svatopluk byl Rostislavův synovec a tím pádem měl v rámci vládnoucí elity výsadní postavení. O to výsadnější, že Rostislav zřejmě mužského potomka neměl a tím pádem byl Svatopluk zřejmě považován za pretendenta trůnu. Z tohoto titulu se předpokládá, že koncem 50. let 9. století se Svatopluk stává nitranským vládcem a to buď z Rostislavova pověření, nebo jako nástupce svého otce, který také zcela jistě na Moravě zastával nějaký vysoký úřad. Svatopluk tak v podobě svého údělného knížectví ovládal prakticky polovinu Velké Moravy, což opět svědčí o jeho mimořádném postavení. Pokud budeme věřit o něco mladším slovanským zdrojům, jako například „Život Konstantina Filozofa“ (součást moravsko-panonských legend), tak počátkem šedesátých let byl Svatopluk jedním z autorů poselství moravských vyslanců do Konstantinopole k císaři Michalovi III. Ovšem tato informace může být tendenční, protože dílo vzniklo v době Svatoplukovy vlády a tak se možná autor chtěl tehdejšímu vládci prostě jen zavděčit. To, že se Rostislav o krocích ohledně christianizace radil s nějakou užší vládnoucí elitou, asi není pochyb a s velkou pravděpodobností byl součástí této elity právě i mladý Svatopluk. Stejně tak se dá předpokládat, že se Rostislav radil se svými předními velmoži při prvním neúspěšném pokusu, který směřoval do Říma k papežovi a zcela jistě i v tomto případě byl jedním z účastníků jednání Svatopluk.

Stalo se pak v ty dny, že Rostislav, kníže slovanský, spolu se Svatoplukem poslali z Moravy k císaři Michaelovi poselství, pravíce toto: „Z boží milosti jsme zdrávi. Přišlo k nám mnoho učitelů – křesťanů z Vlach i z Řecka a z Němec, učíce nás rozličně. Jenže my Slované jsme lid prostý a nemáme nikoho, kdo by nás naučil pravdě a řádně nás poučil.
(Život Konstantina Filozofa, kap. V, k roku 862)

Svatopluk jako údělný kníže
Zřejmě i celá šedesátá léta byl Svatopluk členem nejužší vládnoucí elity a spolu s Rostislavem vytvářel zahraniční politiku Velké Moravy, především pak vůči svému mocnému sousedovi Východofranské říši. Dá se předpokládat, že vojska nitranského údělného knížectví byla například v hotovosti v roce 864, kdy se zhroutilo spojenectví mezi Karlomanem (syn Ludvíka II. Němce) a Rostislavem, a kdy Ludvík zaútočil proti Velké Moravě a donutil Rostislava přijmout svrchovanost poté, co nemohl moravský vládce z pevnostiDowina (zřejmě Děvín u Bratislavy) uniknout. Ovšem příměří mělo jen krátkého trvání a Rostislav podle všeho sám nikdy neměl v úmyslu toto příměří dodržovat. Krátké období příměří bylo zkaleno již roku 866, kdy syn krále Ludvíka Němce, Ludvík těžce nesl smíření otce s prvorozeným Karlomanem, který proti němu vedl otevřenou válku v letech 858 – 863. Proto se mladý Ludvík rozhodl zosnovat spiknutí, na jehož stranu se snažil získat i mocného knížete Moravanů. Když se o tomto spiknutí Ludvík Němec dozvěděl, jal se sjednat si v rodině a říši pořádek. Nicméně hrozba toho, že by zase dříve či později mohl někdo žádat o vojenskou podporu jeho souseda Rostislava, tu stále byla.Opět se dá předpokládat, že když měl Karloman vazby na Rostislava, tak měl stejné vazby na druhého muže moravského panství, tedy na Svatopluka. Ostatně to se mělo později skutečně prokázat. V roce 866 došlo z rozhodnutí krále Ludvíka k novému uspořádání v říši, které se však dotklo jeho syna Ludvíka, který těžce nesl usmíření jeho otce s Karlomanem. Proto se Ludvík chystal k otevřenému boji proti svému otci Ludvíkovi Němci. Toto spiknutí však bylo včas odhaleno a vedlo k sesazení hraběte Verinhara. Jak se zdá, část povstalců ale přeci jenom otevřeně proti králi vystoupila. Mezi nimi byl i Gundakar, který v době internace Karlomana vládl od roku 863 místo něho Korutanům. Nové povstání tak vypuklo ve východních částech říše. Bylo však králem potlačeno a vzbouřenci opět jako již tolikrát hledali útočiště na dvorci knížete Rostislava. Odbojný Gundakar pak spojil své síly s Moravany a postavil se v čele vojsk proti Karlomanovy, který byl s vojskem vyslán proti Velké Moravě. Kde přesně k následujícím dvou bitvám došlo, nevíme, ale jelikož Karloman podal zprávu o svém vítězství z Badenu u Vídně, dá se předpokládat, že Rostislavovo vojsko vedené zřejmě jeho synovcem Svatoplukem překročilo někde u Děvína řeku Dunaj a na území Východofranské říše se střetlo s Karlomanem. To, že vojsko bylo vedené franským velmožem naznačuje, že v jeho čele nejel moravský vládce. Ten ale své muže zcela jistě nedal jen tak dispozici Gundakarovi a tak zde musel mít nějakého moravského zástupce. Tím mohl být právě Svatopluk, který v té době již byl dávno dospělý muž. Samotný průběh bitev neznáme, ale tím, že došlo ke dvěma větším střetům, se dá oprávněně domnívat, že první skončila spíše nerozhodně. Až druhá bitva byla pro franské vojsko úspěšnější a umožnila plenění moravských zemí, což možná mohlo ovlivnit Svatoplukův pohled na vojenskou moc svého mocného souseda, která nadále sílila. Ludvík Němec se totiž rozhodl vypořádat hned s několika protivníky zároveň a rozhodl se v létě roku 869 postavit hned tři armády. První z nich složena z Durynků měla pod jeho synem Ludvíkem potlačit nepokoje v Srbsku. Druhá výprava složena ze Sasů a Bavorů pak byla určena na pomoc Karlomanovi v jeho boji proti Svatoplukovi, synovci knížete Rostislava. Třetí výprava složena z Franků a Alamanů měla být vedena osobně králem a měla být určena proti Rostislavovi. Král ale onemocněl a tak jej musel zastoupit jeho nejmladší syn Karel. Karlovo vojsko pak vtrhlo do Pomoraví, kde oblehlo hlavní Rostislavovu pevnost. Ta sice útoku znovu odolala, ale široké okolí lehlo popelem a mečem. Koncem léta, či začátkem podzimu roku 869 tak byla Velké Morava těžce vypleněná a to jak v Pomoraví, tak i na Nitransku, kde Svatopluk sváděl boje s Karlomanem. Lidská i ekonomická situace moravského státu tak byla jistě tvrdě zasažena a zde se zřejmě Svatopluk rozhodl změnit dosavadní Rostislavovu politiku vůči Říši. Až teprve k těmto událostem máme o Svatoplukově první písemnou zmínku (Fuldské anály), kterou jsem uvedl na úvod tohoto článku. Někde zde se Svatopluk zřejmě rozhodl podřídit se Franské říši, čímž zradil Rostislava a Moravany. Je možné, že tím sledoval své vlastní zájmy. Zřejmě se domníval, že osoba Rostislava a jeho zahraniční politika nadále povede v další válečné akce, které by mohly v konečném důsledku skončit vyhlazením Moravanů. Přesné pohnutky neznáme, ale je faktem, že v roce 870 se rozhodl svěřit své knížectví pod franskou svrchovanost. Tímto aktem vypověděl svému strýci Rostislavovi poslušnost.

Svatopluk, synovec Rostislavův, dbal vlastních zájmů a svěřil se [v ochranu] Karlomanovi spolu s celým královstvím, které držel.Proto se Rostislav na synovce mocně rozhněval, činí mu tajné nástrahy a nařizuje, aby ho zardousili, když nic zlého nebude při hostině tušit. Avšak milostí Boží byl Svatopluk z nebezpečí smrti vysvobozen. Neboť, když mu [to] někdo znalý úkladů naznačil dříve než vstoupili do domu ti, kteří ho měli zabít, vstal z místa hostiny, jako by se chtěl bavit se sokoly a unikl připraveným úkladům. Když Rostislav viděl, že jeho úmysl byl prozrazen, pronásledoval s družinou svého synovce, aby ho zajal. Avšak spravedlivým soudem Božím byl chycen do léčky, kterou nastrojil, neboť byl od téhož svého synovce zajat, spoután a předveden Karlomanovi. Doprovázen i jeho družinou, která ho střežila, aby neunikl, byl jím poslán do Bavor a do příchodu králova uvržen pod stráží do žaláře. Karloman aniž potom narazil na odpor, vtrhl do jeho království a všechna města a hrady se mu podrobily.[i]A když uspořádal království a rozdělil jeho správu mezi své [lidi]a obohatil se královským pokladem, vrátil se zpět ...[Ludvík Němec] ... vytáhl kolem listopadových Kalend do Bavor. Tam se poradil se svými [velmoži] a přikázal, aby mu byl předveden Rostislav spoutaný těžkým řetězem. Byl [sice] odsouzen k smrti rozsudkem Franků a Bavorů, jakož i Slovanů, kteří přišli z různých krajů a přinesli králi dary,avšak [ten] rozhodl, aby [Rostislav] byl pouze zbaven zraku.
(Fuldské anály, k roku 870)

Obrázek


Uzavření nějaké formy příměří s Karlomanem v roce 869 by také vysvětlovalo zápis Fuldských análů k roku 870, kde je psáno, že se Svatopluk s celým svým královstvím svěřil v ochranu Karlomanovi. Tím se Svatopluk v očích Moravanů dopustil jasné vlastizrady a trest smrti jej neměl minout. Jenomže Svatopluk měl zcela jistě vlivné přátele i na Rostislavově dvoře a tak se o úkladech včas dozvěděl a sám svému strýci nastolil léčku. Je docela možné, že mu léčku pomohli připravit Frankové, kteří měli o osobu Rostislava, jako svého úhlavního nepřítele, enormní zájem. Svatoplukovi pak zřejmě slíbili, že se stane jeho nástupcem, který ale bude podléhat svrchované moci krále Ludvíka Němce. To se zřejmě Svatoplukovi jevilo jako přijatelné riziko, protože vedle své vlastní vojenské moci se tak mohl opřít o Karlomanovo vojsko. A to, že by občas odváděl nějaký roční tribut franskému panovníkovi,opět asi nepovažoval za nepřekonatelné. Možná si vzpomněl, jakým způsobem se k moci dostal sám Rostislav, když jej v roce 846 na trůn dosadil franský panovník proti nějakému jinému, nám neznámému nástupci Mojmíra I. (II.). Pozdní tradicenám znovu naznačuje, že tím Rostislavovým soupeřem o trůn v roce 846 mohl být jeho starší bratr Bogislav, jehož byl Svatopluk synem. Pokud by to tak skutečně bylo, tak Svatopluk mohl cítit oprávněný nárok na moravský stolec na úkor svého strýce. Jenomže k vystoupení svých nároků měl Svatopluk zcela jistě celou řadu příležitostí za těch deset a více let, co byl nitranským knížetem, a zřejmě by tak spíše učinil někdy ve své mladické horlivosti. Jenomže v roce 870 to již byl vyzrálý, zřejmě třicetiletý muž, který chladně kalkuloval své činy. Proto by nás mělo zarážet, že by se svých nároků začal domáhat až v době, kdy byla Velká Morava pustošena nepřátelským vojskem. Proto se osobně domnívám, že jeho vystoupení proti Rostislavovi bylo zapříčiněno jeho prohře s Karlomanem, kterému zřejmě byl donucen slíbit věrnost. A až na základě tohoto příměří, které uzavřel bez Rostislavova souhlasu, vznikl mezi nimi spor. Doté doby totiž Svatopluk zcela jistě hájil zájmy Moravanů mečem, což dokládají Fuldské anály k roku 869.

Král Ludvík sebral v měsíci srpnu vojenské sbory a rozdělil je na tři části. K potlačení opovážlivosti Srbů určil svého jmenovce [syna Ludvíka] a Durynky a Sasy a Bavorům přikázal, aby šli na pomoc Karlomanovi proti Svatoplukovi, synovci Rostislavovu, který zamýšlel válčit. (…)Karloman neméně pustošil ohněm a železem království Svatoplukovo. Když bylo celé území zpustošeno, sešli se bratři Karel a Karloman, blahopřejíce si k vítězství danému jim nebem.
(Fuldské anály, k roku 869)

Nicméně Fuldské anály jsou většinou jednostranně zaměřené a profransky orientované a tím pádem jejich informace musíme trošku filtrovat, abychom se dostali k jádru věci. Tak například remešský arcibiskup Hinkmar v Bertiniánských letopisech k té stejné události píše, že výprava nebyla úspěšná a že naopak vojsko Ludvíka Němce bylo donucené žádat o mír. Tato slova mohl arcibiskup napsat možná právě proto, že v té době byla Remeš nezávislá na moci krále Ludvíka. Zajímavý výklad k celé této klíčové události roku 869 podává L.E.Havlík. Ten se domnívá, že královi synové Karloman a Karel spolu s hrabaty Wilhelmem (Wilihelm) a Engilšalkem byli na Moravu vysláni, aby uzavřeli mír s Rostislavem, ale zároveň jednali se Svatoplukem o jeho případné nástupnictví na moravský stolec. Tím Frankové sledovali více cílů zároveň, neboli se snažili jakýmkoliv způsobem oslabit moc Moravanů ať vojensky, či diplomaticky. Že tato varianta přichází v úvahu je prokázáno následnými událostmi z roku 870, kdy Rostislav rozhodl o zardoušení svého synovce na hostině. Zřejmě se doslechl o samostatných diplomatických jednáních a obával se, že jsou namířená proti jeho osobě, což se asi skutečně stalo, když Svatopluk odevzdal své panství pod franskou svrchovanost. Tady je potřeba trocho rozlišit formu Svatoplukova panství. Díky svému výjimečnému postavení a zřejmě i vlastní formě Rostislavova panování měl Svatopluk de facto ve svém „království“ neomezenou moc a do určité míry by se tak možná mohl pokládat i za Rostislavova spoluvládce. Rostislav totiž zřejmě vládl tím způsobem, že svým knížatům propůjčoval část území, a ti zde pak vládli jako údělná knížata. Tento systém nebyl příliš stabilní a byl spíše držen jen osobou hlavního panovníka a jeho osobními schopnostmi. Pokud panovník nezvládal ambice svých podřízených knížat, tak mu vždy hrozila vnitropolitická krize.

Svatoplukova dvojí zrada
Ať tak či onak situace roku 869 se prostě vyvinula tak, že Svatopluk uzavřel s Franky separátní mír a odevzdal své panství pod franskou svrchovanost. Jestli to bylo z donucení či nikoliv, a jestli poté následovala nějaká samostatná jednání s franskými hrabaty, se asi nedozvíme, ale osobně se domnívám a již jsem to naznačil výše, že byl k tomuto kroku prostě donucenou silou. Jeho země byla ničená početnou nepřátelskou armádou a Rostislav mu nebyl schopen pomoci, když byl sám ve své pevnosti obležen. Nicméně Rostislav se odmítl s nějakým separátním Svatoplukovým mírem a jeho přiznání podřízenosti Nitranska vůči Říši smířit a proto rozhodl, že jako vlastizrádce musí být potrestán. Zajímavé je pak, že Svatopluk nebyl z vlastizrady obviněn veřejně, jak by se dalo předpokládat, ale jeho vražda byla plánovaná tajně. To by spíše svědčilo o tom, že se Rostislav doslechl o nějakých tajných diplomatických jednáních svého synovce (zřejmě ohledně jeho nástupnictví) a proto se jej rozhodl tajně odstranit. Svatopluk by musel s Franky jednat o tom, jak se zbavit Rostislava a ten zase vydal rozkaz o zardoušení synovce. V tomto případě by tak snaha na odstranění soka byla oboustranná, protože pokud Rostislav Svatoplukovi usiloval o život, tak si Svatopluk prostě již se svým životem nemohl být jistý a musel udělat všechna opatření na svou záchranu, i kdyby to měla být Rostislavova smrt.Bylo tedy jen otázkou času, komu se podaří toho druhého dříve sprovodit ze světa. Ke Svatoplukově vraždě mělo dojít na hostině, ke které byl nitranský kníže pozván, někdy v roce 870. Svatopluk se ale o chystaných úkladech od svých mužů na Rostislavově dvoře dozvěděl a tak se z hostiny vzdálil pod záminkou, že jde na lov. Rostislav se jej tedy jal pronásledovat, ale sám padl do léčky, kterou mu Svatopluk připravil. Následně strýce vydal do rukou králova syna Karlomana, který vzácného zajatce pod pečlivým dozorem dovezl ke svému otci na říšský sněm do Řezna. Zde byl Rostislav jako úhlavní nepřítel Franky souzen a odsouzen k smrti. Ludvík se ale rozhodl ponechat mu život a pouze jej zbavil zraku, což v tehdejší terminologii znamenalo, že jej definitivně vyřadil z možnosti vládnout. Ostatně stejný způsob odstranění soka známe i z českého prostředí v bratrovražedném boji mezi Jaromírem a Oldřichem. Poté byl Rostislav odklizen do jakéhosi bavorského kláštera, kde v zapomenutí dožil své dny. Ve stejné době Velkou Moravu postihla další katastrofa, když byl bavorskými biskupy zajat Metoděj, který se vracel z Říma coby nově ustanovený panonský arcibiskup. Tento papežův akt si totiž bavorský klér vysvětloval, jako zásah do jejich pravomocí v Panonii a na Moravě. Za následné přítomnosti krále Ludvíka Němce byl bavorskými biskupy Metoděj souzen a odsouzen ke konfinaci ve Švábsku, přestože byl tento soud v rozporu s kanonickým právem.

Poté co se Svatopluk zbavil svého strýce, se zřejmě domníval, že se sám stane vládcem Velké Moravy. Je docela možné, že toto mu bylo franskými velmoži během tajných jednání slíbeno. Jenomže Frankové se nakonec rozhodli svého souseda úplně eliminovat a než aby se opakovala situace s Rostislavem, kdy také po slibu vazalské věrnosti se nakonec zcela vymanil z franského područí, bylo rozhodnuto Velkou Moravu vojensky obsadit. Díky vnitřnímu rozkladu se to skutečně bez většího odporu podařilo a všechna významná slovanská sídla obdržela franskou posádku s tím, že hlavními správci se stala již výše zmiňovaná hrabata Wilihelm a Engilšalk. Tím byla formální závislost Velké Moravy, o kterou Východofranská říše tak dlouho usilovala, proměněná ve skutečnost. Nadto se Frankové zmocnili moravského královského pokladu, který naložen na mnoho vozů odvezly do Říše. Je asi jasné, že se Svatopluk s takovým postupem nemohl smířit, kór když mu byla s velkou pravděpodobností moc nad Velkou Moravou dříve slíbena, a proto jej správci nechali jako „nepřítele“ státu uvěznit a doručit ke králi Ludvíkovi. Hrabata pak na královský rozkaz pořádala na Moravě veřejná shromáždění, kde pro svého panovníka vybírali daně.

„Svatopluk, synovec Rostislavův,byl u Karlomana nařčen ze zločinu nevěrnosti a poslán do vězení. Slované, to jest Moravané, se domnívali, že jejich vévoda zahynul, a ustanovili si za vládce jakéhosi kněze jménem Slavomíra, příbuzného onoho vévody. Hrozili mu záhubou, nepřijme-li nad nimi vládu. Byl tedy nutností donucen s nimi souhlasit a pokusil se bojovat s Karlomanovými vojevůdci Engilšalkem a Vilémem a vypudit je z obsazených měst. Ti však bojovali proti nepříteli se stejným úsilím a některé z jeho vojska pobili a přiměli ho k útěku ...Mezitím byl Svatopluk Karlomanem propuštěn, neboť nikdo [mu] nemohl prokázat zločiny, z nichž byl obviněn. Poctěn královskými dary, vrátil se do svého království a přiváděl Karlomanovo vojsko, jako by chtěl proti Slavomírovi bojovat: tak totiž obmyslně slíbil Karlomanovi, bude-li mu povolen návrat do vlasti. Ale jako potupa obvykle stíhá lidi neopatrné a příliš sebevědomé, tak se přihodilo tomu vojsku. Neboť Svatopluk, když ostatní budovali tábor, vstoupil do starého Rostislavova (hlavního) městaa ihned podle slovanského zvyku nedodržel věrnost, zapomněl své přísahy a obrátil síly a snahy ne k přemožení Slavomíra, ale k pomstění potupy, kterou mu způsobil Karloman. A hned s velkým vojskem napadl v táboře Bavory, kteří netušili nic zlého a méně se strážili, a mnoho z nich zajal živých, když téměř všechny ostatní pobil s výjimkou těch, kteří se dříve prozíravě z tábora vzdálili. A všechna radost Noriků (pozn.: Bavorů) z mnoha dřívějších vítězství byla obrácena ve smutek a nářek. Když Karloman uslyšel o záhubě svého vojska, nesmírně se vyděsil a nutností přinucen rozkázal shromáždit všechny rukojmí, kteří byli v jeho království, a vrátit je Svatoplukovi.A sám obdržel zpět stěží jednoho muže, jménem Ratboda, polomrtvého.“
(Fuldské anály, k roku 871)

Obrázek

Svatopluk byl tedy správci Moravy před králem Ludvíkem obviněn ze zrady a následně poslán do vězení. Jenomže mezitím se na Moravě proti franské nadvládě zvedal čím dál tím větší odpor. Lidu se nelíbilo, jak krutě jsou vymáhané nové daně a že Metodějovo učení je nahrazováno latinskou liturgií (v listě bavorského episkopátu z roku 900 se uvádí, že pasovský biskup Hermanarik svolával církevní synody). Jelikož se předáci země domnívali, že Svatopluk byl zabit stejně jako dříve Rostislav, rozhodli se za svého vůdce zvolit panovníkova příbuzného kněze Slavomíra (Sklagamar). Ten se ale ze začátku jako kněz zdráhal přijmout tuto roli a tak mu velmoži hrozili smrtí, než konečně svou novou úlohu přijal. Slavomír pak s moravskými předáky povstal proti franské okupaci jak na Moravě, tak zřejmě i na Nitransku a po těžkých bojích se jim podařilo dobýt opevněná sídla, kde byla fransko-bavorská posádka a tu následně vyhnat ze země. Pokud král Ludvík nechtěl o Moravu přijít, musel velice rychle jednat. Rozhodl se vystavět novou invazní armádu, kterou by na Moravu v čele dovedl Svatopluk moravský. Aby se tak mohlo stát, musel jej nejdříve Ludvík propustit z vězení a „omluvit“ se mu za špatné zacházení, což také ihned učinil a spolu s vojskem mu dal k dispozici i část moravského královského pokladu, který předchozího roku frankové uloupili. Ludvíkovo vojsko, které pro něj postavil jeho syn Karloman, tak včele se Svatoplukem vtrhlo na Moravu a směřovalo rovnou ke starému Rostislavovu městu (zřejmě Mikulčice nebo Staré Město u Uherského Hradiště), které oblehli. Svatopluk pak vkročil do města zřejmě za účelem, aby obránce přesvědčil nejen o tom, že žije, ale také, aby se obránci vzdali Karlomanovu vojsku. Jenomže to Svatopluk po křivdách ze strany Franků zřejmě neměl nikdy v úmyslu a tak ihned jak vkročil do města, zřejmě v doprovodu franské družiny, obrátil se proti nim a následně se Slovany z města zaútočil na franský vojenský tábor. Nepřítel byl překvapen nečekaným vývojem situace a nedokázal čelit nečekanému výpadu z města. Fransko-bavorské vojsko bylo rychle pobito a v boji padli i někdejší správci moravské říše hrabata Wilihelma Engilšalk, na které měli Moravané obzvláště spadeno. Hrůza z drtivé porážky, z které se do Říše vrátil sotva jediný velmož Ratbod, byla tak veliká, že Karloman ihned nechal shromáždit všechny moravské zajatce a poslal je zpět do moravské země. Zřejmě si od toho sliboval, že moravské vojsko nevtrhne do Bavorska, které po ztrátě vojska před moravskými branami neměl kdo chránit. Pokud se Morava dostala v roce 870 díky Svatoplukově přičinění do franských rukou, tak tímto novým činem Svatopluk vše vůči Moravanům odčinil. Po svém vítězství tak Svatopluk mohl, zřejmě ve starém Rostislavově městě, nastoupit na moravský stolec.

Nový panovník na trůnu
Pokud by se ale někomu zdálo, že po drtivé porážce na Moravě přišla Franská říše o svou vojenskou moc, tak je na omylu. Již v roce následujícím, tedy v době, kdy se Svatopluk sotva ohřál na knížecím stolci, napadli Bavoři sousední Čechy, kde přepadli početný průvod vezoucí na Moravu knížecí nevěstu. Dá se předpokládat, že tato nevěsta byla určena pro samotného Svatopluka a pocházela někde z území sousedícího s Bavorskem, neboť zmíněný svatební průvod byl přepaden v blízkosti hranic mezi Čechami, Bavorskem a Moravou. Jelikož nepřítel při tomto výpadu kamsi na pomezí Čech a Moravy ukořistil 644 koní (Fuldské anály k roku 871), tak je jasné, že se muselo jednat na jedné i druhé straně o početné vojenské síly. Rovněž v květnu 872 poslal král Ludvík své Durynky proti Moravanům, ale tato výprava zcela selhala a byla drtivě Moravany poražená. Tak drtivě, že některá hrabata byla na útěku i moravskými ženami s koní shazováni a kyji dobíjená. Další franská výprava, kterou vedl würburský biskup Arno a fuldský opat Sigehard, byla rovněž na Moravě drtivě poražená a jen nemnoho z členů se vrátilo domů. Také oddíly vedené královým synem Karlomanem ve svých věcech nepochodili, protože jejich síly na břehu Dunaje, kde střežili lodě, byly pobity, zajaty nebo zahnány do Dunaje.Také v Čechách se postavili vojenské síly proti Franská říši a to zřejmě díky nové sňatkové politice (viz.svatební průvod z roku 871). Koalice pěti českých knížat se tak v roce 872 postavila franskému útoku, ale náporu nepřítele nedokázali odolat a byli v boji kdesi u Vltavy poraženi. Jak vidno, franské lidské a vojenské zdroje se snad zdáli být nevyčerpatelné i přes drtivé porážky, které v posledních letech utrpěli. Aby válkou netrpělo jen slovanské území, rozhodl se Svatopluk v roce 873 přenést boj na území Říše do Východní marky, kde by byl Karloman ztracen, kdyby mu na pomoc nepřispěchal jeho otec král Ludvík II. Němec. Ludvíkovi pak nezbylo nic jiného, než aby své slovanské sousedy žádal o mír (Bertinské letopisy). Přestože Moravané z těchto posledních bojů vyšli vítězně, tak se o nějakém klidu v zemi rozhodně mluvit nedalo. Většina královského pokladu byla Franky odvezená, za okupace zde byl vybírán jak tribut pro franského krále, tak i pasovského biskupa, a země samozřejmě trpěla i rozsáhlým pustošením a těžkými boji. Hospodářský a ekonomický život Moravy byl velice silně narušen a tak nás asi nepřekvapí, že tak rozvážný panovník, jakým byl Svatopluk, se rozhodl pro mírové řešení a poslal k Frankům své vyslance. Sice přesně nevíme, jakou roli v těchto jednáních měl franský velmož Berechtram, zajatý na Moravě, ale zřejmě franskému panovníkovi tlumočil Svatoplukovo přání o nastolení míru. Jeho dalším úkolem asi byla žádost o propuštění arcibiskupa Metoděje ze švábské konfinace. O tom, jestli byl mír skutečně uzavřen, bohužel nemáme zprávy, ale jelikož v roce 874 navštívil Svatoplukův vyslanec Jan z Benátek krále Ludvíka ve Forcheimu, a také v té době mezi oběma rivaly vládl klid zbraní, tak se to dá předpokládat. Těmto aktivitám podle všeho již v roce 872 předcházelo další moravské poselství, které Svatopluk vyslal za papežem Janem VIII krátce po svém vítězství a které mělo za úkol požadovat Metodějovo osvobození. Papež u krále Ludvíka, jeho syna Karlomana, salcburského biskupa Adalwína, pasovského biskupa Hermanarika a freisinského biskupa Annona rázně zakročil a tak se Metoděj po několika letech konfinace mohl slavnostně za doprovodu papežského legáta, anconského biskupa Pavla, asi v létě roku 873 vrátit na Moravu. A to přímo pod Svatoplukovu ochranu, jak si papež přál (Komonitorium biskupu Pavlu, k roku 873). To že Moravané vyslali své posli přímo do Říma a nikoliv do Konstantinopole, odkud k nim přišli Konstantin a Metoděj, odůvodňovali tím, že už „dříve jejich otcové přijali křest od svatého Petra“ (Život Metodějův, kap. X). Metoděje po jeho návratu na Moravu osobně přijal král Svatopluk „se všemi Moravany a dal mu do správy všechny chrámy a kleriky ve všech městech“ (Život Metodějův, kap. X). K jednání ve Forchheimu tedy došlo po Metodějově návratu na Moravu a krátce poté, co Ludvík měl jednání s papežem ve Veroně a podle všeho jedním z jednacích bodů byla i mírová smlouva mezi Svatoplukem a Ludvíkem. Na jednání ve Forchheimu údajně Svatopluk Ludvíkovi slíbil věrnost a dokonce i odvádění poplatků za předpokladu, že Ludvík zanechá vojenských akcí proti Moravě (Fuldské letopisy k roku 874). Jestli byl mír takto realizován, tak o tom se již dobové zdroje nezmiňují. Nicméně tato formulace podřízeného vztahu Svatopluka vůči Ludvíkovi je poplatná době a franskému zdroji a tak z těchto zdrojů nelze vyčíst nic jiného, než propozici oboustranného zanechání nepřátelství. Jinak by to bylo v úplném rozporu se skutečnou vojenskou situací, ke které mezi Moravany a Franky v posledních letech docházelo.

Léta expanze
V roce 876 došlo ve Franské říši ke střídání na královském postu poté, co zemřel Ludvík II. Němec, kterého tak v Bavorsku, Východní marce, Karantánii a Panonii nahradil jeho syn Karloman. Nový panovník po svém nástupu musel řešit celou řadu jiných státnických problémů jako válka s Chorvaty, v níž na jedné straně padl franský vazal blatenský kníže Kocel, syn nitranského Pribiny, a tak měl Svatopluk dostatek času nato, aby konsolidoval svou říši. V tomto období došlo k velkému rozkvětu velkomoravské církevní architektury, zcela jistě se zvýšil počet duchovenstva a rovněž začala vzkvétat slovanská písemnost. Podle křesťanského morálního kodexu měl Svatopluk jako křesťanský panovník nejen právo, ale především povinnost šířit křesťanskou víru mezi okolní pohanské země, což se v době míru s Říši, zdálo být ideálním krokem. Většina panovníků té doby ostatně získávala finanční prostředky právě z nájezdů do okolních zemí a záminka šíření křesťanství byla velice vítána. A někdy v této době možná došlo k ovládnutí Čech moravským panovníkem. Samozřejmě existuje celá řada názorů na to, kdy k této události přesně došlo a rozptyl v letech je poměrně velký, nicméně já osobně se domnívám, že k tomu došlo někdy kolem roku 878 (není předmětem tohoto pojednání). V každém případě k tomu muselo dojít někdy koncem sedmdesátých, či v průběhu osmdesátých let devátého věku, což znamená, že moravská říše se již dostala z nejhoršího ven a expandovala směrem ven. Právně pak bylo ovládnutí Čech Moravany s Říši dořešeno až dohodou z roku 890, kterou král Arnulf postoupil Svatoplukovi vévodství Čechů, které ale již delší dobu prakticky náleželo k Svatoplukově panství (Reginonova kronika). Roku 879 pozval papež Jan VIII Metoděje do Říma, aby zde podal důkazy o své pravověrnosti a věrnosti papežské kurii, a aby tak čelil útokům franského kléru. Metoděj se v roce 880 před papežem ze všech nařčení obhájil a navíc mu bylo znovu povoleno používat slovanský jazyk jako liturgický. Na Svatoplukovu žádost vysvětil papež za nitranského biskupa franského kněze Vichinga, který později proti Metodějovi zosnoval řadu intrik.

Někdy v této době zřejmě došlo k další invazi a to do pohanského Holasicka (část Slezska), což byla asi první moravská invaze ve jménu kříže, protože Čechy byli alespoň formálně, již roku 845 pokřtěny (křest českých knížat v Řezně). Někdy kolem roku 880 povstala řada slovanských kmenů na východofranském pomezí včetně Čechů. Právě po roce 880 přestali až do roku 897 platit Srbové a Glomaži (Lužičtí Srbové, též Polabští Srbové) tribut Východofranské říši a není tak vyloučeno, že tento poplatekm začali platit na Velkou Moravu Svatoplukovi I. Jelikož území Lužických Srbů (horní tok řeky Sprévy a střední tok Labe) sousedí s Čechy, je logické, že tou dobou musel Svatopluk českou kotlinu již zřejmě ovládat. Může nás ale napadnout myšlenka, že Srbové a Glomači přestali odvádět poplatek nejen Východofranské říši, a ani Velké Moravě. To se zdá ale být málo pravděpodobné, jelikož Srbové a Glomači byli ve středu zájmu Východofranské říše a těžko by se její moci bez mocného ochránce ubránili. A pokud adresátem poplatku nebyla v letech 880 – 897 Východofranská říše, tak pak v tomto teritoriu již existovala jen jedna země, která mohla Srbům poskytnout potřebnou ochranu a tou byla Svatoplukova Velkomoravská říše. Roku 882 se ve Wormsu (asi 40 km jižně od Mohuče) konal říšský sněm za přítomnosti římského císaře Karla III. Tustého, nejmladšího syna krále Ludvíka II. Němce (+ 876). Karel se dostal k moci po úmrtí svých bratrů Karlomana (+ 880) a Ludvíka III. Mladšího (+ 20.1.882). V roce 881 byl zvolen římským císařem a o rok později (882) východofranským králem. Z tohoto titulu tedy svolal říšský sněm, kde se rozhodl uspořádat i poměry Východofranské říše vůči Svatoplukově Velké Moravě. Jeden z bodů projednávaných na sněmu se tak týkal zřejmě vojenského zásahu Svatopluka ve prospěch hraběte Aribona, markrabího pohraniční marky Bavorů, ustanoveného východofranským králem, kterého synové Viléma a Engilšalka vyhnali (Svatopluk tak ve Východní marce hájil zájmy Karla III. Tlustého). Ale patrně také potvrzení či obnovení dohody či smlouvy, uzavřené s Ludvíkem Němcemv roce 874 ve Forchheimu. K tomu pak došlo roku 884. Ve stejném roce, kdy Svatopluk podpořil hraběte Aribona, podnikli Bulhaři na popud Franské říše vpád do Potisí na území, jež ovládala Velká Morava a to zřejmě v odezvu za moravský vpád do Panonie.

Opravdu částečně zmapovaný vojenský vpád ve jménu nové víry máme doložený až k roku 883 (?), kdy došlo k napadení Vislanska (na území dnešního Polska). Zprávu nám o tom podává Život Metodějův, kap. XI, kde se doslova k této události píše následující:

Velmi silný pohanský kníže (král) sídlil ve Vislanech, rouhal se křesťanům a činil jim násilí. I vyslal (Metoděj) k němu poselství se vzkazem“ „Bude dobře, synu, dáš-li se ze své vůle pokřtít ve své zemi, abys nebyl zajat a k pokřtění donucen v cizí zemi. I vzpomeneš (potom) na mne.“ To se i stalo. Jindy zase, když Svatopluk bojoval proti pohanům, neměl žádného úspěchu a vyčkával. Když se přibližovala mše svatého Petra, tj. služba, vzkázal mu (Metoděj) po poslech: „Jestliže mi slíbíš, že se svými voji strávíš den svatého Petra u mne, věřím v Boha, že ti je brzo vydá“. To se i stalo.

Tímto silným pohanským knížetem byl vévodou Vislanů, kteří se připomínají v některých dalších dobových pramenech (např. Bavorský geograf, nebo choreografii Alfréda Velikého). Tento záznam je možná vztažen k letům 874 až 879. K samotné vojenské akci pak zřejmě došlo později. Druhá část textu zřejmě popisuje nějaké jiné Svatoplukovo vojenské tažení a prozrazuje důraz kladený ke vztahu Moravy a Říma na svátek moravského patrona svatého Petra (29. června). V předvečer Petrova dne, při slunovratu se prováděli různá nezávazné slavnosti pohanského charakteru. A tak je možné, že Metoděj takto chtěl Svatopluka a jeho družinu odvrátit od účasti na těchto slavnostech v rozporu s křesťanstvím. Jak zaznamenal autor „Života Metoděje“, arcibiskup Metoděj se jednoznačně opíral o světskou moc, kterou pohanskému knížeti hrozil, že může být pokřtěn násilně a v cizí zemi (tedy zbaven vlády ve své zemi). Jediným pak světským prostředníkem k šíření křesťanství v dané lokalitě byl pak Svatopluk. Bohužel letopisci se nijak o obsazení Vislanska a části Slezska nezmiňuji. To je z pochopitelných důvodů, protože tato krajina byla od bavorských, franských durynských atd. klášterů dostatečně vzdálená na to, aby ji dokázali zachytit a zaznamenat. Navíc se jednalo o vojenskou akci, která byla vedena pro ně nepřátelským panovníkem a tak asi zůstala patřičně i utajena. Letopisci z výše uvedených lokalit tak zaznamenávali převážně akce, které měli přímou souvislost s Východofranskou říši (což je naprosto pochopitelné, když byli součástí této říše) a anebo maximálně zaznamenali nějakou dějinnou událost ze svého bezprostředního okolí, což Vislansko rozhodně nebylo. Vzhledem k tomu, že Svatopluk v této době disponoval obrovskou a dobře vyzbrojenou armádou, která byla odhadnuta na 30.000 až 50.000 bojovníků, nebyl mu jistě schopen vládce Vislanska dlouho vzdorovat a zřejmě byl sesazen a země obdržela moravské správce a vojenskou posádku. Že k této události došlo se dá rovněž usuzovat z listu bavorského episkopátu, v kterém si bavorský klér roku 900 stěžoval na obnovu moravské církve, a při té příležitosti bylo poznamenáno, že nitranský biskup Wiching byl poslán „k nějakému národu, nově na víru obrácenému, který si vévoda (Svatopluk) sám válkou podrobil a dosáhl toho, že se z pohanů stali křesťané“. A jelikož Wisching byl na biskupa vysvěcen roku 880, tak se dá předpokládat, že k vlastní akci došlo až po tomto jeho vysvěcení. Ovládnutí Vislanska však patrně předcházelo ovládnutí alespoň části povodí řeky Odry, resp. Slezska. Jediný údaj, a to relativně pozdní, přináší až pražský kronikář Kosmas, podle něhož „Svatopluk, král Moravy... si podrobil nejen Čechy, ale i jiná území odtud až k řece Odře...“ (Kronika Čechů, kn. I, kap. 14). Ačkoli jde vlastně o zprávu jedinou, je velmi pravděpodobné, že pod Svatoplukovo panství muselo přinejmenším náležet nejen Holasicko (Opavsko), Ratibořsko a Těšínsko, ale zřejmě ještě nejméně Opolsko; a se Svatoplukovým panstvím je možno počítat i ve vlastním Slezsku (L.E.Havlík).

Ovládnutí Panonie
Jak vidno, moravské panství se v první dekádě Svatoplukovi vlády velice rozrostlo jak na severu, západě i severozápadě a všechny tyto územní zisky lze i spojovat s christianizací. Dalšího územního zisku docílil Svatopluk na jihovýchodě, když stoupil ve spor se syny někdejších franských správců Wilihelma a Engilšaka. Synové hrabat, kteří padli na Moravě v roce 871, si nárokovali správu Východní Marky, kterou spravoval hrabě Aribo. Ten se z obav z franských hrabat rozhodl prchnout k moravskému vládci, kterému v ochranu svěřil i svého syna Isanrika. K prvnímu kroku, tedy vyhnání markrabího Aribona došlo asi v prvním nebo druhém čtvrtletí roku 882 (předpokládá se, že byl Vilémovci zbaven úřadu po lednu roku 882). Poté byl Karlem III. jakožto novým východofranským králem potvrzen v úřadu, ale Vilémovi potomci jej odmítli uznat a postavili se v otevřeném boji proti němu. Vpád Moravanů se pak zřejmě uskutečnil v létě roku 883. Svatoplukovým cílem se pak v Panonii stáli hlavně majetky potomků Viléma a Engilšalka, které se podle dochovaných listin rozkládali na severní straně Dunaje, především pak na řece Březnici (Perschling). Jak již bylo řečeno, Svatopluk vpadl se svým vojskem v roce 883 do Panonie v zájmu císaře a krále Karla III. Tlustého. Je možné, že přítomnost moravských vyslanců ve Wormsu v roce 882 měla za úkol právě projednat možný moravský zásah v Panonii v prospěch Karla III. A tak Svatopluk I. vázán smlouvou s Aribonem a v souhlase s rozhodnutím císaře a krále Karla III. podnikl vojenskou výpravu do Východní marky, aby obhájil zájmy a vůli císaře a krále.

Ostatně pak příštího roku, co tohle vypočítáváme, vévoda sebrav množství lidu podruhé, vtrhne jako nepřítel s vojskem do Panonie, aby to, co by z dřívějška zbylo, nyní jakoby vlčí tlamou zcela pohltil. Vládl totiž na této výpravě tak velkým množstvím lidu, že na jednom místě bylo možno vidět, jak jeho vojsko prochází od východu až do západu slunce. Když tedy s tak velkým vojskem po 12 dní neustále kořistil v panství Arnulfově, vrátil se nakonec s úspěchem, tak jak zamýšlel, a poté ještě poslal jistou část svého vojska za Dunaj.
(Fuldské anály k roku 884)

Také v následujícím roce podnikla Svatoplukova vojska vpád do Panonie, který jen dokončil dílo zkázy započaté o rok dříve. Velké vojsko, které se podle badatelů odhaduje na 30.000 až 50.000 bojovníků po téměř dva týdny pustošilo krajinu. Síla moravského vojska byla i na tehdejší evropské poměry vskutku úctyhodná. Panonští velmožové ani s franskou pomocí se ji nedokázali postavit a nemohli nijak zabránit v plenění svého území. Přesto jak se zdálo, neměl Svatopluk v zřejmě v úmyslu ponechat své vojsko v Panonii. Většina vojska, nebo alespoň jeho výrazná část, se vrátila zpět na území Velké Moravy spolu s kořistí, tedy kromě uloupeného majetku, zajatců atd. i s úrodou, právě dozrávající v letních měsících, „sklizenou“ z panonských polí. Situace, kdy moravské vojsko ustupovalo do svých výchozích území za Dunaj, se rozhodli využít starší synové franských velmožů Viléma (Wilhelma) a Engilšalka jmény Megingoz a Papo. Tito potomci Svatoplukových úhlavních nepřátel se totiž dozvěděli, že Svatopluk své některé oddíly poslal znovu za Dunaj a rozhodli se tyto slabší moravské jednotky napadnout. Není třeba dále popisovat, že franské vojsko bylo u řeky Ráby, kde se bitva strhla, Moravany zcela zničeno a i oba hraběcí synové v boji padli (utopili se v řece, když prchali z bojiště). Po bitvě nemáme zpráv, že by se moravské vojsko rozhodlo stáhnout z Panonie. Nicméně podle celé řady indicií můžeme tvrdit, že Moravané Panonii ovládli a to nejméně do roku 892 a to až po řeku Drávu. Svědčí o tom cesta Arnulfova poselstva do Bulharska, které pro Svatoplukovy nástrahy muselo cestovat po Sávě. Kromě toho nemáme ani žádné listinné zprávy o majetkových změnách z tohoto fransko-bavorského prostředí v daném období. Určité pochyby panovali na některé listinné údaje z let 888-890, které uvádějí přítomnost Arnulfa ve městě Mosaburg v Blatensku. Tyto údaje byly použity jako důkaz toho, že Arnulf Blatenské knížectví držel i nadále. Analýza těchto záznamů, ale ukázala, že se jednalo buď o Modaburg v Karantánii (Korutanech), nebo o misinterpretaci označení Řezna (Regensburgu). Dva po sobě jdoucí vpády Moravanů do Panonie bez ohledu, že byli v souladu s nároky západořímského císaře Karla III., jistě císaři přidělali nemalé vrásky a tak se západní panovník snažil o zklidnění situace v této části země. Proto již v roce 884 přistoupil k uzavření míru (Fuldské anály k roku 884) a další rok byl sjednán mír i s Arnulfem (Fuldské anály k roku 885), který dříve podnítil Bulhary k vpádu na území ovládané Moravany. Tohoto setkání na Monte Comiano, které leželo někde poblíž Tullnu a které se konalo na podzim roku 884, se vedle císaře Karla III. Tlustého osobně účastnil Svatopluk a s velkou pravděpodobností i arcibiskup Metoděj (Život Metoděje, kap. XVI). Zřejmě se zde kromě míru jednalo o novém potvrzení jurisdikce v Čechách a ostatních slovanských zemích, které bylo dohodnuto již dříve v roce 874 ve Forchheimu.

Umírá Metoděj
Jak už jsme si dříve řekli, Svatopluk, stejně jako jeho strýc Rostislav, byl křesťanským panovníkem, který neváhal šířit christianizaci do okolních zemí, a který se výrazně podílel na osvobození Metoděje z jeho zajetí Franskou říši. Privilegium papeže Jana VIII. z roku 880 jej shledalo jako pravověrného a za tím účelem mu byla znovu přiznána arcibiskupská hodnost moravské církve. Následně zvolený Wisching byl vysvěcen pro nitranské biskupství a Metodějovi byl tím pádem podřízen. Svatopluk byl dále římskou kurií vyzván, aby se Metodějovým souhlasem vyslal dalšího kněze nebo jáhna k vysvěcení na biskupa pro biskupství, které by on Svatopluk uznal za vhodné nově zřídit. S těmito dvěma biskupy by již Metoděj mohlo provádět svěcení sám pro další kandidáty. Bohužel nevíme, kdo byl tím druhým biskupem, ale dá se předpokládat, že se jednalo o Gorazda, který je dále zmiňován k roku 890, kdy v čele obnovené moravské církevní organizaci stál arcibiskup a tři další biskupové (List bavorského episkopátu). Rovněž písmo vynalezené Konstantinem Filosofem (Cyril) bylo tímto papežským dokumentem z roku 880 schváleno stejně jako slovanská liturgie (sv. Petra). Nicméně jeden ústupek to mělo. Ve všech moravských chrámech měla být nejdříve čtená latina a teprve poté přišla na řadu hlaholice a slovanský jazyk. Pro panovnický dvůr pak papež nařídil provádět obřady pouze v latině. Tímto rozdílem se Svatopluk se svým dvorem opět přiblížil k západnímu pojetí římského křesťanstva. Je tedy možné, že Svatopluk v té době již neměl vazby na Byzantskou říši, odkud věrozvěsti přišli. Pouze víme, že v roce 881-882 podnikl Metoděj cestu do Konstantinopole, kde jej přijal císař a patriarcha Fotius (Život Metoděje, kap. XIII.). Diference mezi latinskou a slovanskou liturgii byla postupem času zvyšovaná především díky úsilí nitranského biskupa Wischinga, který usiloval po post arcibiskupa. Ještě před Metodějovým návratem z Říma roku 880, se jej tento ambiciosní muž snažil vyšachovat (Život Metoděje, kap. XII), ale autorita arcibiskupa, který se navíc zrovna vracel s potvrzením z Říma, dokázala těmto útokům latinského kléru odolat. Nicméně to byl teprve začátek. Prakticky tyto boje mezi zastánci slovanské liturgie a latinského kléru probíhali od příchodu Konstantina a Metoděje na Moravu a jejich intenzita neustále rostla. A obě skupiny se přitom dovolávaly Svatopluka. On měl rozhodnout věroučné otázky, okolo kterých se na moravském dvorci bojovalo o ovládnutí moravské církve. Úkol to rozhodně nebyl jednoduchý, protože od panovníka se ve skutečnosti neočekávalo, že by mohl být v těchto otázkách patřičně vzdělán. Bylo mu ale jasné, o jakou hru se jedná a co vše je v sázce. A jelikož vazby na římskou kurii byli již příliš velké, tak se snad ani není čemu divit, že se Svatopluk rozhodl tak, jak rozhodl. Neustále spory mezi vyznavači slovanské a latinské liturgie tak vyvrcholili hlavně po Metodějově smrti (885), která mohla uvolnit cestu ke Svatoplukovu rozhodnutí, protože do té doby se k tomuto kroku nechtěl a nebo nemohl, odhodlat. Metodějovi následovníci včele s Gorazdem byli z Moravy násilně vypuzeni. V textu, který pochází z bulharské legendy o sv. Klimentovi (napsáno v 10. století), je panovník Moravy Svatopluk z tohoto vyhnání omilostněn. Dá se tomu ale věřit, aby nejvyšší moravští církevní představitelé byli donuceni opustit Moravu bez vědomí knížete? Odpověď na to neznáme, ale alespoň víme, kam se učenci uchýlili. Následná desetiletí je pak v Bulharsku zaznamenán velký pokrok, co se písemnictví týče. Díky vyhnaným kněžím jsou pak dějiny Bulharska od této doby písemnou formou zaznamenány. Přestože vyhnáni, nakonec svou roli splnili. Sám Svatopluk se u papeže Štěpána VI. dotazoval, zda klatba vyřčená Metodějem nepadá na jeho hlavu a na celou jeho zem. Kletba samotná zřejmě z úst arcibiskupa nemířila přímo proti Svatoplukovi, ale proti Wischingovi, který se zbavil Metodějova nástupce Gorazda a latinským klérem byl jmenován do čela moravské církve. Klatba se tak týkala latinského kléru a Svatoplukova dvora, kde se sloužila pouze latinská liturgie. Odtud tedy pramenila ta králova obava z klatby uznávaného Metoděje. Nicméně papež jej ve svém listě z konce roku 885 ujistil, že klatba se jej netýká a poskytl mu na jeho žádost, obsáhlé poučení o víře. To byl poměrně důležitý krok, protože Svatopluk si uvědomoval, že v opačném případě by se jeho země mohli stát o to jednodušším terčem okolních křesťanských panovníků, tedy zejména vládců Franské říše. Papež sice poskytl Svatoplukovi potřebné „školení“ ve víře a zbavil jej pochybností, co se klatby týče, ale zároveň zakázal slovanskou liturgii. Nicméně výklady v domácím jazyce dále povoloval.

Svatopluk králem
Celá řada vědců, historiků a badatelů si celá staletí kladou v souvislosti se Svatoplukem I. otázku, jestli tento nejmocnější panovník Velké Moravy byl podle římských (západoevropských) hierarchických principů jmenován králem. Jde o to rozlišit, jestli titul král si panovník udělil sám, nebo jestli jej takto titulovali až pozdější letopisci neznajíce skutečný význam osoby v dané době. Pro takové letopisce byl titul knížete, vévody, či krále často jen slovo bez potřebných souvislostí a oprávněnosti. Pokud si tedy položíme otázku, jestli Svatopluk I. byl v porovnání s ostatními vládci Velké Moravy z Mojmírovské dynastie skutečným mocenským a zahraničně politickým vládcem, králem podle římského principu. Bohužel s odstupem staletí se nám nepodařilo najít nikde žádný jasný dokument o jmenování Svatopluka I. králem a to buď z rozhodnutí císaře, nebo papeže, kteří toto právo udělování titulu měli. A zřejmě se již žádný takový průkazný důkaz nenajde. Proto se budeme muset spokojit s řadou indicií, které nás dovedou k názoru, zdali byl Svatopluk podle římských principů králem či nikoliv.

Biskup Štěpán, sluha sluhů Božích, Svatoplukovi, králi Slovanů. Protože ses v horlení za víru s veškerou oddaností zasvětil knížeti svatých apoštolů, totiž Petrovi, klíčníku království nebeského…
(List papeže Štěpána V. k roku 885)

V listu papeže Štěpána V. „Quia te zelo fidei“ (Prosím v ustavičných motlitbách Boha), který byl v září 885 adresován velkomoravskému panovníkovi Svatoplukovi, se dočítáme oslovení „Svatoplukovi, králi Slovanů“. Tedy první z indicií a hned ta nejdůležitější. Oslovení král „Slovanů“ nás nemůže mýlit. Svatopluk stejně již jako jeho předchůdce Rostislav, nevládl pouze Moravanům, ale v roce 885, kdy tento list papež psal, vládl již rozsáhlé říši s četným slovanským obyvatelstvem tvořeným především Moravany, Čechy, Holasici, Vislany, Slezskými kmeny a dalšími.

Král Arnulf postoupil Svatoplukovi, králi moravských Slovanů, vévodství Čechů…, protože dříve, než byl (Svatopluk) povýšen do hodnosti královské, byl k němu vázán rodinnými svazky…
(Regino z Prümu k roku 890)

Domnívám se, že podle západního modelu tedy můžeme Svatopluka klidně považovat za krále, tedy za panovníka rovného západním křesťanským králů a to bez ohledu na vlastní slovanské pojmenování pro vládce (knjaz). V očích Slovanů, kterým Svatopluk vládl, byl prostě nejvyšším představitelem světské moci a tím, jak o něm psali západní zdroje včetně samotné hlavy západního křesťanstva je prostě patrné, že i pro ně byl tou hlavní personou, stojící na stejné úrovni s největšími králi západního světa. Označení „král“ pak pochází ze jména franského panovníka Karla Velikého (+814) a ve slovanském prostředí se prvně objevuje právě v souvislosti s Moravou v průběhu devátého věku.

Pronikání Maďarů a další boje
Někdy kolem roku 889 se Moravská vojska poprvé v boji střetla s kočovnými ugrofinskými kmeny, se starými Maďary. Ti na svém postupu od Azovského jezera začali pronikat do Karpatské kotliny a kromě franského a bulharského území napadali také území Velké Moravy. V březnu roku 890 proběhla mezi Arnulfem a velkomoravským panovníkem Svatoplukem jednání na Omuntesbergu. Toto místo je nejčastěji spojováno s lokalitou Umuntesdorf, které v roce 791 leželo při vstupu do Horní Panonie. Podle dalších názorů se však také mohlo jednat o Amandhegy (Pannonhalm), tedy horu sv. Martina. Lidový název Omuntesberg nahradil zřejmě původní Amandsberg, podle sv. Amanda, jenž tu křtil Slovany (patrně se Sámovým svolením) před rokem 631. Ta ale leží uvnitř panonského území a tak je méně pravděpodobné, že zde by se setkání konalo. Osobně se přikláním spíše k variantě setkání na hranicích, tedy Omuntesdorf u Horní Panonie. Je zajímavé, že na tomto setkání vystupuje Svatopluk jako prostředník římského papeže Štěpána V, který po králi požadoval, aby svou vojenskou mocí zasáhl v Itálii. Svatoplukovi těsné styky s papežskou kurii v Římě tak nelze přejít mlčením. To svědčí o vážnosti a významu jeho osoby a Velkomoravské říše v rámci křesťanské Evropy. Co se vlastního účelu setkání ve vztahu říše a Velké Moravy týče, tak se předpokládá, že se jednalo o další z jednání potvrzujících dohody z roku 874 (Forchheim) a 884 (Monte Comiano u Tullnu). V tomto případě je potvrzoval Arnulf Korutanský jako následník Ludvíka II. Němce a Karla III. Tlustého, kteří výše uvedené dohody se Svatoplukem dříve uzavírali. Rok po jednáních na Omuntesbergu (890) již opět eskalovalo napětí mezi Výchofofranskou a Velkomoravskou říši. Aby toto napětí nepropuklo v otevřený boj, proběhlo jednání mezi zástupci obou říší. Dle krátkého záznamu z Fuldských análů vzešla iniciativa zřejmě od Výchofofranského panovníka, který vyslal své vyslance na Moravu (nebo kamsi na hranice obou říší). Ze strany Franků byl jejich vyslancem moravský biskup Wisching (německého původu), který zřejmě v předtuše války přešel na stranu krále Arnulfa. Ostatně nakonec v srpnu 893 se na jeho dvůr uchýlil na stálo a stal se díky znalostí poměrů na Moravě jeho kancléřem. Dalším členem franských vyslanců byl velmož neznámého jména. Mír však neměl dlouhého trvání. Zřejmě další nepokoje na hranicích obou říší, nebo jiný střet zájmu vedl krále Arnulfa k sjednání další schůzky. Tentokráte se mělo jednat o schůzku na nejvyšší úrovni za přítomnosti Arnulfa i Svatopluka ve Východní marce (dnešní Rakousko). Král sem směřoval počátkem roku z Ulmu. Svatopluk však odmítl se s Arnulfem setkat, což následně bylo příčinou dalšího vojenského tažení proti Moravě. Rozhněvaný a uražený král se v Hengistfeldu (v Rakousku u Štýrského Hradce, Gratzu) setkal se svým vazalem vévodou Braslavem, s kterým řešil otázku času a směru trestné výpravy proti Moravě. Nakonec bylo rozhodnuto vpadnout na Moravu ve třech směrech. Byla to osvědčená taktika z řady předchozích střetů s Moravou a Slovany celkově. Více armád mohlo poplenit daleko větší plochu nepřátelského území, což mělo za následek neúrodu a následný hladomor. Pokud nebylo takové tažení úspěšné, tak se mohlo opakovat následující rok a to již téměř vždy vládcům dobývané země zlomilo vaz. V červnu 892 tedy král s sebou přitáhl vojska složena z Franků, Bavorů a Alamanů do blízkosti hranic s Moravou. Vzhledem ke složení vojska (jižní část říše) se dá předpokládat, že útok byl veden přes Dunaj do centra Velké Moravy (jižní Morava) možná i do jižních oblastí Slovenska. Tomu nasvědčuje fakt, že si Arnulf na pomoc proti Moravanům pozval nomádské staromaďarské kmeny, kteří se krátce předtím začali objevovat v Karpatské kotlině (v Panonii, dnešní Maďarsko). Arnulfovo vojsko křížem krážem plenilo Moravu a možná i Slovensko po dobu čtyř týdnů a všude za sebou zanechávalo jen spálenou zem a mrtvé. Plenění země tak nabývalo obludných rozměrů. Nicméně franští spojenci Maďaři se svým samostatným vojskem nebyli tak úspěšní. Dostali se do Moravského obklíčení, ze kterého jim musel pomoci až sám král Arnulf se svým vojskem. První nájezd Maďarů (i když zatím jako spojenců Východofranské říše) tak nebyl příliš úspěšný.

Přestože spojené Maďarské a Franské vojsko dopadlo tak, jak dopadlo, neváhal Arnulf o rok později zosnovat další válečnou výpravu proti Moravanům. Tentokráte se záminkou stala již poměrně početná emigrace franských velmožů, kteří prchali na Moravu pod ochranná křídla mocného Svatopluka. Vojsko tedy vpadlo již tradiční cestou z Východní marky podél Dunaje do srdce Velké Moravy, kde plenilo a rabovalo. Jelikož k vpádu došlo v srpnu, mohlo se vojsko přiživovat na právě probíhající sklizni a tím usnadnit vlastnímu zásobování. Nicméně ani Moravané nezaháleli. Svatoplukovo vojsko znalé domovského prostředí se uchýlilo k osvědčenému partyzánskému způsobu boje a tak král Arnulf musel nakonec po četných nástrahách a po velkých ztrátách svého vojska zavelet k ústupu. Jen s velkými obtížemi se zdecimovanému vojsku podařilo vrátit do královského sídla v Öttingách v Bavorech. Při ústupu i sám král jen o vlásek unikl moravskému zajetí. Nástrahy nastrojené Moravany byly takové, že za vyváznutí děkoval Arnulf jen zázračnému zákroku svého patrona sv. Emerama (Arnold, „O svatém Emeramovi“, kap. 5). Moc tedy nechybělo a Svatopluk se tak mohl zmocnit svého největšího soka. Kdoví jak by pak s tímto královským zajatcem naložil. Není vyloučeno, že by jeho královský zajatec skončil stejně, jako kdysi Svatoplukův strýc v rukou Franků když byl oslepen a uvržen do klášterního žaláře odkud již nikdy nevyšel.

Úmrtí mocného vládce
Asi v tuto dobu zemřel též Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejodvážnější a duchem nejbystřejší. Jeho království drželi jeho synové nešťastně po krátkou dobu, neboť Uhři vše až do základů zpustošili.
(Zdroje: Regino z Prümu, k roku 894)

Podle celé řady písemných pramenů, které máme k dispozici, zemřel mocný Svatopluk dne devátého března roku 894, tedy v době, kdy jej Moravská říše potřebovala prakticky nejvíce. Bohužel jeho synové, kteří po něm převzali otěže státu, se s nastávajícími problémy a především pak s přívalem válečnických staromaďarských hord, těžko vyrovnávali a navíc je oslabovali jejich vzájemné spory. Říše by v té době potřebovala silného vládce, který ale již ležel ve svém hrobě zřejmě v kostele v Sadech u Starého Města, kde se našel nejhonosnější a nejdůstojnější hrob člena moravské nobility (hrob 12/59). Všechny nekrology k jeho osobě asi nemá smysl citovat, protože jsou především z pera franských letopisců, kteří mu nemohou zapomenout na celou řadu franských proher, které jim tento moravský vládce za svou dlouhou vládu uštědřil. Za svůj dlouhý a plodný život byl Svatopluk ženat hned několikrát. Pokud budeme věřit i pozdní tradici, tak jeho první manželkou byla jistá Ludemíra, s kterou měl syna Mojmíra II. (III.). Není vyloučeno, že se jednalo o českou princeznu, jejíž svatební průvod byl Fransky přepaden v roce 872. Jeho písemně prokázanou ženou byla Svatožízně s kterou zřejmě zplodil syna Predslava. Alespoň se to dá usuzovat ze zápisu v Cividalském evangeliáři. Další manželkou mohla být nějaká Adléta a poslední Gisela, která Svatoplukovy dala syna Svatopluka II.

Svatoplukova říše
Moravské panství se tak za Svatoplukovy doby stalo skutečnou evropskou velmocí, která ne nadarmo nese přízvisko Moravská nebo Svatoplukova říše. Územní rozsah v polovině osmdesátých let devátého věku tak zahrnovalo kromě území Staré Moravy (Morava Slovensko) celé Čechy, Lužické Srbsko, Vislansko, Holasicko, Opolsko, Těšínsko, Panonii až po řeku Drávu a východní území sahající zřejmě až kamsi k Tise. Pod Svatoplukovým panstvím tak leželo území o ploše kolem 320-350 tisíc km2, a které mohlo mít kolem tři čtvrtě miliónů obyvatel (podle jiných odhadů 1 – 1,5 miliónů). Odhady vojenské síly při vpádu do Panonie, který jsem nastínil výše, tak mohou být naprosto reálné. Jednotlivé země pak byly se Svatoplukem svázány různými svazky. Nejvolnějším svazkem se jeví poměr Lužických Srbů na řece Saale, kteří moravskému panovníku zřejmě odváděli jen pravidelný poplatek, který dříve odváděli franskému panovníkovi. Těsněji bylo s moravskou říší svázáno Vislansko, Potisí a Panonie, kde byl zřejmě dosazen místodržitel a místní hradiště nesla moravské vojenské posádky. Také Čechy byly ve vazalské závislosti, což prozrazuje poměr knížete Bořivoje v Čechách a ostatně i sám franský král, když celé Čechy oficiálně roku 890 odevzdal pod moravského panovníka. Ohlasy existence této rozsáhlé říše překročily její hranice a tak se o historii tohoto státního útvaru můžeme dozvídat ze zdrojů rozptýlených od anglosaské Anglie, přes německé, italské, byzantské a arabské. Moravské říše tak ve střední Evropě představovala velmoc, která hrála důležitou úlohu v zahraničně-politickém dění své doby. Bohužel ale její existence nepřežila smrt velkého vládce, a tak se již roku 895 začala rozpadat, když od ní odstoupili nejdříve Čechy, o rok později Potisí a Panonie a v roce 897 i Srbové. Přesto tato říše na řadu území přenesla mnohem více, než jen svou vojenskou a politickou moc. Slovanská liturgie, jejíž kořeny jsou právě na Staré Moravě v době příchodu cyrilometodějské misie, koncem devátého věku již překročila hranice říše a po celá staletí se například udržela i v Čechách. Rovněž model řízení státu byl používán českými Přemyslovci, stejně jako okolními vládci států, kteří se počátkem desátého století začali ve střední Evropě formovat. A v nespolední řadě nemůžeme zapomenout ani na rozsáhlou christianizační činnost, která překročila hranice moravského panství ještě za Svatoplukova života a šířila se do všech zemí, kam vkročila noha moravského bojovníka.


Zdroje:



• Bláhová M., Frolík J., Profanová N. - Velké dějiny zemí Koruny české – Praha a Litomyšl 1999
• Dekan J. – Velká Morava – Praha 1985
• Havlík Lubomír E. – Kronika o Velké Moravě – Brno 1992
• Havlík Lubomír E. – Svatopluk Veliký král Moravanů a Slovanů – Brno 1994
• Chropovský B. – Slované, Historický, politický a kulturní vývoj a význam – Praha 1989
• Kolektiv – Velká Morava – Tisíciletá tradice státu a kultury – Praha 1963
• Lutovský M. – Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Praha 2001
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – Praha 2009
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. – Praha 2009
• Poulík J., Chropovský B., kolektiv – Velká Morava a počátky české státnosti – Praha – Bratislava 1985
http://www.moraviamagna.cz
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz

Re: král SVATOPLUK I. Veliký (? - 894)

PříspěvekNapsal: 1/2/2014, 21:14
od palo satko
je chybne si myslieť, že slovania na velkej morave použivali pri Svätoplukovi namiesto oslovenia kráľ oslovenie knjaz. použivali oslovenie kraľ. okrem pisomnych zaznamov listin a listov, existuje ešte záznam trvalejší a to je jazyk. v prípade Svätopluka to však nie je jazyk, Čechov, Moravanov alebo Slovakov, ale jazyk Maďarov. Madari dnes použivaju slovo király, ale v 10. až 13. storoči použivali slovo „králēs”. jednoznačne ide prebrate slovanske slovo označujuce panovníka, ktoré vzniklo zo slova Charles, Karles alebo Karol, Karel. Madari na svojej ceste do Karpatskej kotliny sa samozrejme stretli so slovami označujucími titul panovnika. nakoniec oni sami použivali pre svojích tri. v samotnej karpatskej kotline však narazili na iný tip panovníka. krestana s absolutnou mocou - kráľa. v tých časoch boli mohli počuť tri možne slova označujuce kráľa: latinske rex, slovanske králēs a nemecke kunig z čoho je dnešné könig. kedže do svojho slovníka prijali slovanske slovo králēs, znamená, že prvý krestansky "západný" kraľ, ktorého v Madari stretli bol kráľ Slovanov. Svätopluk.

Re: král SVATOPLUK I. Veliký (? - 894)

PříspěvekNapsal: 1/2/2014, 21:42
od kacermiroslav
Dovolím si oponovat. Domácí označení bylo "knedz" (není to psáno přesně dle výslovnosti), které bylo nepsrávně západnímo zdroji překládáno jako kníže. Arabské zdroje pak uvádějí k.ná.z s tím, že v arabštině to je malik. Rusky je pak uváděno knjaz, což bylo v latinských a v případě bulharských nebo ruských "knížat" textů překládano jako "rex", tedy král. Byl-li tedy ve slovanských zdrojích Rostislav či Svatopluk uváděn jako "knedz", tak to znamenalo, že jej domácí zdroje vnímali jako krále.

Re: král SVATOPLUK I. Veliký (? - 894)

PříspěvekNapsal: 2/2/2014, 11:07
od palo satko
lenže slovo kráľ odvodené od mena Karola Velkého nevzniklo ako titul vládcu. velmi pravdepodobne vzniklo zo slova královstvo. potreba slova "královstvo" vznikla pri christianizácii moravských Slovanov niekedy ku koncu 8. storočia. to slovo potrebuje základana modlitba krestanstva Otčenáš alebo Pater Noster. Používame slovo královstvo a nie kniežatstvo z jednoduchého dôvodu. misionari nemohli chcieť aby boh zoslal Slovanom to v čom žili (rozdrobené hadave kmene a čudne alianice velkorodín), ale niečo organizovane a krestanske. preto aj cyrilometodejskom otčenáši je slovo βασιλεία z gréckeho Otčenáša nahradené цѣсар̑ьствьѥ, cesarstvom, cárstvom, slovom ktore použivali tamojši Slovania pre štatne zriadenie Byzancie. Konštantím im tiež nevravel na Morave, že príde ich vtedajšie "štátne zriadenie", ale to lepšie čo poznali z Byzancie. takže aj anglo-irskí misionári ked mali popísať to lepšie, božie "zriadenie" použili názov, ktorí vtedajši Slovania použivali pre kresťanskú ríšu Karla Velkého. misionari nemamontovali do slovanského jazyka nemecké "riche" a ani svoje "kinriche", ale použili zavedené slovanske "karlovstvo". vtedy vznikla u "našich" Slovanov spojitosť titulu kráľ s kresťanským zvrchovaným panovníkom z výnimočnej krvi. nakoniec v članku je popísana príhoda s knazom Slavomírom. To, že ho donutili vládnuť ( vládnuci knaz v čase vojny je ošemetna volba. nakoniec nie každy knaz je Alfred Velký) bolo dane hlavne tým, že patril do "bohom" vyvolenej krestanskej panovníckej rodiny a bol tej správnej krvi. Pravdepodobne v domácom prostredí požíval oslovenie král už Rastislav. Pre Slovanov zmena oslovenia zodpovedala ozajstnej pre nich viditelnej zmene, ktorou prešli vladnuci Mojmírovci a ich krajina.

Re: král SVATOPLUK I. Veliký (? - 894)

PříspěvekNapsal: 2/2/2014, 12:19
od kacermiroslav
Odvození titulu "král" od jména Karla Velikého uvádí celá řada zdrojů jako například L.E.Havlík ve své kníze "SVatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů" - 1994. A já nemám důvod mu nevěřit. Jaký další vývoj a co vše se od toho odvozovalo je pak myslím již vcelku nedůležité, protože se určitě oba shodneme na tom, že jako "krále" titulovali již Rostislava a není zcela vyloučeno, že za krále by mohl být považován už Mojmír I. Jde jen o to podívat se na to buď ze strany Franků v rámci jejich světské hierarchie, a nebo ze strany toho samotného slovanského vládce, který byl prostě brán jako svrchovaný vládce.

Re: král SVATOPLUK I. Veliký (? - 894)

PříspěvekNapsal: 30/5/2015, 19:52
od kacermiroslav
HONOSNÝ HROB VELMOŽE V SADECH U UHERSKÉHO HRADIŠTĚ



METROPOLITNÍ VÝŠINA U SADŮ
Emanuel Vlček



Velké archeologické výzkumy poválečných let odkryly na území Uherského Hradiště a Starého Města velkou aglomeraci slovanského osídlení mající plochu kolem 300 hektarů, kde byla objevena sídliště, pohřebiště i církevní stavby. Vlastní Velehrad, jak ukazují výzkumy, se nacházel na ostrovech řeky Moravy na území dnešního Uherského Hradiště. V době vlády krále Svatopluka lze zjistit náhlý vzestup osídlení v tomto regionu, takže krále je možno považovat za budovatele příštího velkého hlavního města. Významné místo v celé aglomeraci Uherského Hradiště zaujímá především tzv. metropolitní výšina u Sadů, která byla ze tří stran obtékána řekou Olšavou a zvedá se 30 m nad pomoravský úval, jemuž vévodí. Kromě řady příbytků stávala na tomto návrší velká dřevěná budova 36×8 m veliká. V jejím sousedství vznikl chrámový soubor na ploše 23×9 m. Nejstarší části chrámové stavby spadají do období počátku christianizace našich zemí, tedy až do doby pronikání iroskotské misie na Moravu. Úvod uvádím proto, že v této mimořádné stavbě, sídla moravského biskupa Metoděje, byl objeven i mimořádný pohřeb. Chrám v Sadech u Uherského Hradiště odkryl pečlivý archeologický výzkum V. Hrubého a na jeho půdorysu lze sledovat postup jeho výstavby. Objevitel rozdělil celou stavbu do tří fází, které datuje takto (V. Hrubý 1964, 1965, 1975; R. Turek 1988; L. E. Havlík 1992):

Obrázek
Uherské Hradiště-Sady. Rozmístění objektů v rámci církevního areálu (podle L. Galušky).

V první fázi v letech 790-800 byl vybudován východní kostel vykazující iroskotské stavební prvky. Kostel byl 13 m dlouhý a měl 9 m široký presbytář. Z prostoru hlavní lodi byly dvěma podélnými příčkami vyčleněny dvě boční lodě.

Za druhou fázi lze pokládat západní kostel vybudovaný po roce 863 již byzantského typu, který souvisí s pozdějším cyrilometodějským obdobím. Přístavba spadá snad mezi léta 864-869, kdy se Metoděj stal arcibiskupem panonskomoravské arcidiecése. Délka chrámu byla prodloužena téměř o polovinu. Přístavek byl ukončen apsidovým útvarem a před ním byla ve vzdálenosti 2 m vystavěna příčka. Vzniklý prostor vyložil V. Hrubý jako církevní školu, v níž byla přeměněna západní část kostela po roce 873, kdy byl Metoděj propuštěn z německého vězení a králem Svatoplukem mu byla svěřena správa církve Moravské. V té době jistě plní pastorační instrukce v tom, že „každý biskup má zřídit na svém sídle školu a ustanovit při ní moudrého učitele“.

V této již třetí fázi výstavby chrámu byla vybudována ještě boční kaple, která původně sloužila snad jako biskupská oratoř. V této kapli byla při archeologickém výzkumu v roce 1959 objevena mimořádná hrobka označená číslem 12/59. Kaple tedy posloužila i jako kaple hrobní. Na metropolitní výšině v Sadech, sídle moravského biskupa, byly tedy pohřbeny v prostorách biskupského chrámu a v přistavěné kapli význačné osobnosti. I na pohřebišti kolem chrámu byli pohřbeni ještě další význační jedinci, jak to dokládají objevy těžkých válečných zbraní cizího původu: sax a skramasax, jejichž počet demonstruje i politické postavení celé výšiny. Každý z mečů představuje teoreticky vždy v jedné generaci jen jednoho knížete. Zde jich bylo nalezeno celkem pět, tj. 10 % z celkového počtu takovýchto mečů na území staré Moravy. Tím více vystupuje význam zmíněných pohřbů v chrámu a v kapli. Kolem pohřbu v této kapli bylo již mnoho diskutováno z naprosto odlišných hledisek, ale vždy bez důkladného rozboru toho hlavního – zde objevených kosterních pozůstatků. Jaké postavení měl ten, jemuž byla propůjčena kaple jako místo posledního odpočinku? I když by kaple byla budována přímo jako mauzoleum, kdo měl možnost nebo právo k arcibiskupovu chrámu přistavět kapli určenou pro jediný pohřeb? Stavebníkem musel být v každém případě sám panovník a arcibiskup Metoděj musel respektovat jeho přání. Muselo jít o vznešenou osobu, když se o vybudování kaple a hrobu postaral sám král Svatopluk.

První reakcí objevitele V. Hrubého v letech 1965-1970 bylo, že byl objeven pohřeb Metodějův. Tento názor byl vyvrácen především objevem hrobových dutin ve stěně biskupského chrámu, tedy možných hrobů biskupa. Zde však nebyly objeveny žádné pozůstatky. Další výklad z roku 1975 se pokoušel vidět v objevené kostře pozůstatky ženy, snad první manželky krále Svatopluka, Svatožizny, sestry českého knížete Bořivoje I., o níž víme, že zemřela mladá. Tento výklad podepíraný ukvapenou diagnózou brněnských antropologů, kteří jedince pokládali za ženu mladého věku, 25-35 let starou (viz V. Hrubý 1970, pozn. 6 a další zmínka 1975, s. 6). Ihned vznikla konstrukce o pohřbu této první manželky krále Svatopluka. Totiž pisatel Fuldských análů Meginhard k roku 871 píše, že Slované moravští „svatbu strojí“. Svatební průvod, který doprovázel nevěstu z Čech na Moravu byl skvělý, měl 644 koní a stejný počet štítů. Ale franské vojsko průvod přepadlo a dále pronásledovalo. Kořist Němců byla veliká. Tak slavný průvod mohl být vypraven toliko k ženichovi vynikajícího postavení – tehdy samotnému králi Svatoplukovi. Svatba se konala po nástupu vlády Svatopluka na Moravě v roce 871. Svatožizna jako Svatoplukova manželka umírá v mladém věku v roce 873-874. Zůstalo tedy jen u hypotézy. Reakce tehdejších archeologů byla negativní a tak řešení i zveřejnění tohoto mimořádného pohřbu bylo sejmuto se stolu a na delší dobu bylo utlumeno.

Obrázek
Rekonstrukce vzhledu církevního areálu Sady po jeho dobudování (podle J. Pošmourného)

Objevitel pohřbu Sady 12/59 prof. dr. Vilém Hrubý, DrSc. z Moravského muzea v Brně mne po řadě let v roce 1983 požádal o dokončení průzkumu pohřbu a předal mi k studiu značně neúplný a druhotně poškozený skelet jedince vyzvednutého z této hrobky. Jelikož se jedná o tak problematický, ale na druhé straně o závažný objev, věnovali jsme mnoho úsilí jeho studiu a hodnocení i s využitím konzultací s odborníky různých oborů (V. Hrubý 1983). Ale nejprve k vlastnímu hrobu. Uprostřed lodi pohřební kaple-mauzolea byla objevena V. Hrubým hrobka označená č. 12/59. Z dochovaných záznamů objevitele a jeho terénní dokumentace můžeme vyčíst: Hrob umístěný uprostřed hrobní kaple původně kryl zděný stupínkový náhrobek, z něhož se uchovala část těsně pod ornicí a další valná část propadla do hrobové jámy. Obdélníková destrukce tvořená pískovcovými kameny obsahovala vazní i omítkovou maltu, namnoze s malovanou výzdobou. Tato destrukce překrývala v hloubce 34 cm dislokované kusy rozpadlého příkrovu z velkých pískovcových ploten, spočívajících na propálené vrstvě s uhlíky. Druhá taková vrstva s kusem příkrovu se objevila v hloubce 74 cm. Zmíněné obezdění hrobky bylo barevně ozdobeno technikou al secco (malba na suchou omítku). Barevné odstíny malby i její hutnost silně utrpěly staletým uložením v půdě. Bylo použito několika barev. Lze rozeznat čerň, červeň, bílou a barvu šedou až modravou a snad původní olivovou zeleň. Malováno bylo na jemně vyhlazeném nažloutlém podkladu. Jeden sestavený zlomek monumentální malby představuje neúplnou levou polovinu asi mužské tváře, orientované en face, s rovným delším nosem, drobnými ústy a mandlově protáhlým velkým okem. Portrét připomíná byzantské malby jihovýchodní Evropy (V. Hochmanová-Vávrová 1961; K. Benda 1984). To nám potvrdili odborníci v Thesaloniki (Soluni) v Řecku. Vlastní hrobová dutina byla 270×112 cm veliká a 145 cm hluboká a orientovaná Z-V. Stěny hrobové dutiny byly do výše 120 cm obloženy dřevem o tloušťce 8 cm. Celá konstrukce výdřevy byla připevněna osmi železnými hřeby. Uprostřed hrobky byla dřevěná rakev, z níž se zachovalo 24 páskových kování. Jejich poloha vymezovala současně tvar a rozměry původní rakve. Rakev byla asi 60 cm vysoká, dno měla 208 cm dlouhé a 60 cm široké, kdežto víko rakve bylo pouze 182 cm dlouhé a 50 cm široké. Boky rakve byly šikmé. Každá ze stěn byla okovaná pěti železnými pásky a každá z kratších stran jedním páskem uprostřed její délky. Na vydlážděném dně vyloženém plochými kameny vázanými drobivou vápennou maltou spočívala zčásti dislokovaná kostra, jejíž kosti byly rozloženy v délce 176 cm. Lebka ležela na pravém spánku obrácená k čelu rakve. Pravá horní končetina byla položena podél těla, levá pak byla odtažena. Pánevní kosti byly přetočeny a dolní končetiny byly v kolenou mírně pokrčené a uloženy vpravo od střední čáry. Kosti rukou a nohou byly rozptýleny až ke stěnám hrobové dutiny. V místech hrudi kostry ležely dva gombíky z lehce zlaceného stříbra a ozdobeny filigránním drátkem. Zásyp hrobu obsahoval kromě předslovanských nálezů (halštat, kultura malované keramiky a jeden pazourkový úštěp) stavební suť kostela, která se dostala do hrobové jámy až po destrukci konstrukce hrobky. Z hlediska archeologického bylo tělo vloženo do hrobu bez milodarů. Jen na hrudi objevené dva gombíčky zřejmě spínaly pohřební rubáš. Závěrem této kapitoly lze říci, že mimořádnost pohřbu po stránce archeologické zdůrazňuje vybudování výdřevy hrobky, uložení kované dřevěné rakve, dále stupňovitý náhrobek, jenž vyčníval nad podlahu kaple a především jeho malovaná výzdoba. Lidská tvář i s celou postavou v řasnatém šatě byla malována v mírně podživotní velikosti.

Ukazuje to na římský zvyk, zobrazení podoby zemřelého nad jeho hrobem. Je třeba si připomenout pohřeb Metodějova bratra Konstantina-Cyrila v Římě: „I položili jej tak s rakví do hrobu po pravé straně oltáře v chrámu sv. Klimenta... Namalovali jeho obraz nad hrobem jeho a počali nad ním pálit světlo ve dne i v noci“ , jak se dočítáme z „Životopisů sv. Cyrila a Metoděje“ z konce 9. století. S podobným utvářením tváře zemřelého přímo na jeho náhrobku se severně od Alp setkáváme poprvé. Je skutečně nepochopitelné, proč tento objev byl tak dlouho opomíjen až bojkotován.

Obrázek
Neúplná levá polovina asi mužské tváře, orientovaná en face, s rovným delším nosem,
drobnými ústy a mandlově protáhlým velkým okem. Malováno technikou al secco (na suchou omítku)

Zachovalost kosterních pozůstatků
Zda došlo k vyloupení hrobky, nelze jen z fotodokumentace jednoznačně prokázat. Jistě ale sehráli svoji roli drobní živočichové, kteří přemístili malé kůstky rukou a nohou při dně hrobky a konečně zhroucení konstrukce hrobky. Výzkum provázela bohužel i nepohoda. Po archeologickém vypreparování pohřbu přišla silná průtrž mračen a pohřeb byl zcela zatopen. Po opadnutí vody byla kostra zakryta vrstvou bahna. Zde došlo k prvním ztrátám a poškození kostry. Poté byly pozůstatky několikráte stěhovány a přemísťovány v depozitářích muzea. To rovněž nepřispělo k dobrému stavu pozůstatků. A tak čtvrt století po výzkumu jsem obdržel k zpracování a studiu značně neúplnou a druhotně poškozenou kostru. Podle zachovalosti kostní tkáně byla kostra při nálezu ve velmi dobrém stavu a výborně zachovaná. Současná značná neúplnost pozůstatků vnesla nejistotu do stanovení demografických údajů – určení pohlaví a věku, jak již bylo zmíněno. Podle původní fotodokumentace pořízené v hrobě in situ byla lebka celá a velmi dobře zachovaná. Obličejový skelet byl otočen do dna, takže na fotografiích není viditelný. Druhotně vzniklá fragmentálnost a neúplnost kostry značně ztížila nové zpracování pozůstatků jedince ze Sadů 12/59. Z lebky zůstaly 3 zlomky čelní kosti, 8 zlomků z temenních kostí, levá kost spánková a zlomek kosti týlní. Báze lební chybí. Z obličejové kostry se dochovala levá kost lícní, část horní čelisti s chrupem a poškozená dolní čelist. Z ostatní kostry byly zachráněny zlomky 11 obratlů, zlomky klíčku, lopatky, těl obou kostí pažních a kostí předloktí, zlomky pánve, poškozené kosti stehenní, zlomky kostí bérce, z kostry rukou 4 kůstky zápěstní a 10 článků prstních, podobně i z kostry nohy.

Obrázek
Půdorys chrámu v Sadech u Uherského Hradiště.
Legenda: 1 – nejstarší kostel, 2 – mladší přístavba z cyrilometodějského období,
3 – hrobní kaple s pohřbem 12/59 mimořádné osobnosti (podle V. Hrubého)


Demografická data
Pro dřívější rozporné posuzování pozůstatků (arcibiskup Metoděj nebo královna Svatožizna) se stalo prvořadým stanovení hlavních demografických dat.

A. Pohlaví jedince Sady 12/59
1.Znaky na lebce

Ze znaků na dochovaných zlomcích lebky lze hodnotit tlustý horní okraj očnice, úplné chybění čelních hrbolů, slabší lícní kost s výraznou modelací spánkové kosti. Zde výběžek bradavkový je dlouhý, kuželovitého tvaru (jeho výška 33 mm a šířka 30 mm). Zevní zvukovod má neobvyklý tvar kornoutu skloněného šikmo dolů k okraji bubínkové kosti. Čelisti jsou středně silné a nesou řadu zdravých zubů, ale s proužkováním skloviny a nalepeným zubním kamenem. Ramena čelisti jsou vysoká a úzká se zdvojenými jamkami po otiscích hlubokých svalových porcích žvýkacího svalu (m. zygomaticomandibularis). Úhel dolní čelisti je drsný a zevně vykloněn. Ostatní zlomky se pro vyhodnocení morfologické stavby lebky nehodí. Pokusili jsme se zakomponovat zachráněné zlomky do přibližné rekonstrukce lebky, ale mnoho jsme nezjistili. Mimo fragmentálnost zlomků řada z nich byla ještě druhotně deformována zřejmě tlakem zemin vzniklým po zhroucení hrobové výdřevy a propadnutí kamenného náhrobku. Řada přítomných hodnotitelných znaků i na drobných zlomcích mozkovny svědčí pro pohlaví mužské. Nejvýraznějším znakem je utváření processus mastoideus.

2. Určení pohlaví pomocí některých rozměrů pažních a stehenních kostí
O určení pohlaví jsme se pokusili i pomocí rozborů proporcí a velikostí některých kostí postkraniálního skeletu. Metrické rozbory byly provedeny po konzultaci se specialisty doc. MUDr. Milanem Černým, CSc. z anatomického ústavu UP v Olomouci a MUDr. Vladimírem Novotným, CSc. z antropologického ústavu UJEP v Brně. Z desíti použitých rozměrů kostí pažních a stehenních ukazuje 9, tj. 90 % na pohlaví mužské a pouze 1, tj. 10 % na pohlaví ženské. Na základě uvedených rozměrů lze tedy důvodně soudit, že v hrobě Sady 12/59 jde o muže. Stojí za poznámku, že u nejmenšího obvodu těla kosti pažní (M 7) je dosti velký rozdíl mezi oběma pažemi.

3. Určení pohlaví z krátkých kostí nohou a z pánve
Byly vyšetřeny a vyhodnoceny obě kosti hlezenní a pravá kost patní. Z kostí pánve jedince ze Sadů 12/59 zlomek levé kosti sedací, část povrchu facies lunata, pravá symfysiální oblast pánevní kosti, část pravé i levé horní větve stydké kosti, střední část pravé kosti kyčelní, větší zlomek levé kyčelní kosti a zlomek okraje foramen obturatum. Metrické vyšetření i zhodnocení dochovaných rozměrů provedl MUDr. Vladimír Novotný, CSc. podle nových diskriminačních funkcí vypracovaných pro talus dr. Richardem Špížkem z Podniku výpočetní techniky v Brně (V. Novotný 1987). Pohlavní diagnóza je založena na diskriminačních funkcích právě pravého talu – pravé kosti hlezenní. Hodnoty všech použitých diskriminačních funkcí se nacházely daleko za ultrahypofemininní hranicí mimo indukovanou variační šířku ženských hodnot, kdy u žen je nelze teoreticky očekávat. To samo o sobě svědčí s praktickou jistotou pro pohlaví mužské. Pro mužské pohlaví jednoznačně svědčí i morfoskopie obou hlezenních kostí a kosti patní, které náleží jednomu individuu: značná velikost, robusticita a rugozita, velké apofýzy, široký sulcus tali svědčí pro silné vazy a mohutnou kostru nohy a oploštělá kloubní ploška na talu pro kalkaneus svědčí pro mužské individuum asi velkého vzrůstu a značné hmotnosti. Pro eventuální ženské pohlaví by mohlo svědčit: rozestupující se ramena střední části zachované incisura ischiadica major, ale fragment umožňuje i výklad méně uzavřeného tvaru „J“, který se vyskytuje u velkých mužů, dále přechod symfysiální plošky do ischiopubické větve, který je zde konkávní, ale laterální hřebínek na pubickém povrchu, který se u žen s tímto znakem pojí, zde není přítomen a konečně malá výška facies symphysialis (o něco více než 3 cm), která se vyskytuje u obou pohlaví, když šířka facies symphysialis (1,7) se naopak více blíží mužskému průměru.

Závěrem lze říci, že:
a) 11 posuzovaných fragmentů kostry nohy a pánve vesměs signovaných „Sady-Špitálky 12/59“ anatomicky zjevně náleží jednomu a témuž jedinci.
b) Jedná se o kostrové pozůstatky muže, a to pravděpodobně velkého a robustního individua. Všechna tato zkoumání prokázala stanovení pohlaví mužského s 90% pravděpodobností. Tím se původně uvažovaná příslušnost pozůstatků královně Svatožizně vylučuje.

Obrázek
Axonometrie pohřbu v okované rakvi do dřevem obložené hrobky Sady 12/59
s malovaným stupínkovým náhrobkem (podle L. Galušky)

Demografická data
B. Dožitý věk jedince Sady 12/59

Pro odhad dožitého věku jedince ze Sadů 12/59 bylo naštěstí možno využít především dobře zachovaný chrup a částečně i strukturu kostní trámčiny v hlavicích a krčcích stehenních kostí a nakonec jako pomocný znak i stupně uzávěru hlavních lebečních švů, pokud zůstaly zachovány na zachráněných zlomcích mozkovny.

1. Stanovení zubního věku
Rozhodujícím pro stanovení zubního věku jedince Sady 12/59 byla možnost stanovení tzv. zubního věku histologickou metodou podle Gustafsona v Kilianově modifikaci. Tato metoda umožňuje posoudit změny v tvrdých tkáních zubních v závislosti s dožitým věkem zkoumaného jedince s velkou přesností (J. Kilian 1975; J. Kilian-E. Vlček 1989). K histologickým výbrusům byly použity řezáky 2+ a 2-. Výbrusy a odečet markant provedl v roce 1987 prof. MUDr. Jan Kilian, DrSc. ze stomatologické kliniky LF UK v Plzni. Na výbrusech zubů byly stanoveny tyto bodové hodnoty a jejich součet. U řezáku 2+ A-abraze zubní 1,6, D-sekundární dentin 3,1, C-sekundární cement 2,35, R-resorpce kořene 0,6 a T-transparence dentinu 1,45. Součet zjištěných markant 8,1-8,2 ukazuje pro muže na věk 48,3 roků. U řezáku 2- byly zjištěny tyto bodové hodnoty: A 2,0, D 1,45, C 1,9, R 0,5 a T 1,2. Jejich součet 7,7 bodů stanovuje věk u mužů na 45,5 roků. Oba odhady proto hovoří o muži 45-50letém.

2. Abraze zubní
Jako další pomocný údaj poskytuje zjištění stupně zubní abraze u jednotlivých zubů a u nich i na jednotlivých hrbolech. Bylo použito metody odečtu podle B. Bílého (B. Bílý 1975; E. Vlček-B. Bílý-M. Pokorná 1989). Odečty abraze provedli v roce 1987 doc. MUDr. Boris Bílý, CSc. a prim. MUDr. Marie Pokorná, CSc. z 1. stomatologické kliniky UJEP v Brně. Nejprve popis abraze u jednotlivých zubů zachovaných v horní a dolní čelisti jedince Sady 12/59. K dispozici je zachovalý alveolární výběžek pravé horní čelisti a částí těla a izolované +7 a +8, které jsou uložené do rekonstruovaného, voskového alveolárního výběžku doplňujícího zbytek horní čelisti. Mandibula je zachovalá v rozsahu celého zubního oblouku. Ze zjištěných hodnot abraze na dochovaných stoličkách obou čelistí byl stanoven index abraze zubní 5,2 (podle E. Vlčka 1986). Stanovení indexu zubní abraze neurčuje dožitý věk, ale jako pomocné kritérium ukazuje, že jedinec již překročil věk 45 let. Po tomto roce již abraze zubní neběží souběžně s dožitým věkem, ale se zrychluje.

3. Posouzení struktury spongiózy
Na rentgenogramech hlavic a krčků stehenních kostí metodou odhadu podle J. Nemeskeriho et all. 1960. Pro pravou kost stehenní je možno stanovit stadium III-IV (?) a totéž i pro kost levostrannou. I toto kriterium ukazující na věk 45-50 let zcela vylučuje možnost připsání pozůstatků Sady 12/59 arcibiskupovi Metodějovi.

4. Uzávěr lebečních švů
Uzávěr lebečních švů na lebce muže Sady 12/59 byl téměř úplný. Šev korunový i lambdový byly zcela uzavřeny a na zachovaných zlomcích je jejich původní průběh ještě patrný na zevní desce. I tyto nálezy svědčí pro již maturní věk jedince na hranici 50 let.

Re: král SVATOPLUK I. Veliký (? - 894)

PříspěvekNapsal: 30/5/2015, 19:55
od kacermiroslav
Morfologická charakteristika muže Sady 12/59
Jak již řečeno, z kostry mozkovny se dochovaly toliko malé fragmenty a jejich zabudování do pravděpodobné rekonstrukce lebky přineslo jen přibližnou představu o lebce zkoumané osobnosti. Přesto jsme využili i této omezené možnosti a pokusili jsme se zjistit i pomocí zrcadlového doplnění chybějících částí na grafické a plastické rekonstrukci lebky alespoň přibližné základní proporce. Celkově můžeme lebku Sady 12/59 charakterizovat jako dlouhou, ležící na hranici dolicho-mesokranie (74,0 R), vysokou-hypsikranní (67,6 R), eurymetopní (70,5 R), s obličejem vysokým-hyperleptoprosopním (95,9 R), rovněž s vysokým-lepténím horním obličejem (56,6 R) a úzkým-leptorrhiním nosem (43,1 R). Podobně i neúplnost ostatní kostry, jak dokládá fotodokumentace, dovoluje získat jen základní představu o postkraniálním skeletu. Celkovou charakteristiku je možno doplnit o odhad výšky postavy a délky doplněných kostí stehenních a pažních. Vypočtený odhad výšky postavy podle Breitingera je 175 cm. Mimo to lze konstatovat nápadnější rozdíl mezi pravou a levou horní končetinou v délce pažních kostí a v tloušťce jejich diafyz ukazující na dominaci pravé paže.

Kdo tedy byl jedinec Sady 12/59?
Charakteristika: muž, 45-50letý, byl 175 cm vysoký, dosti silné postavy, podle úpravy kosti hlezenní a patní byl značné hmotnosti. K jasnému charakterizování lebky nemáme dosti podkladů ani pro vypracování jeho podoby. Zachované části odpovídají delší a vysoké lebce s vysokým a hranatým obličejem a úzkým nosem. Pro časovou shodu pohřbu a především pro sugestivní shody v úpravě kornoutovitého a nápadně dolů skloněného zevního zvukovodu jsme spolu s prof. MUDr. Karlem Sedláčkem, DrSc. z foniatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK Praha porovnávali jedince Sady 12/59 s knížetem Bořivojem I., u něhož se vyskytuje podobně uzavřený zvukovod. Tento typ zvukovodu přichází v současné populaci zcela řídce, toliko ve 3 % případů, jak jsme mohli zjistit na sérii 500 recentních lebek v anatomickém ústavu UK v Praze (Rozbor E. Vlček-P. Vlček-A. Tichá 1984). I v dalších znacích můžeme zjistit značnou podobnost mezi oběma jedinci. Dokonce máme zde i shodu v sérologické příslušnosti k AB0 systému, shodnou skupinu B. Určitá rámcová morfologická podobnost s pozůstatky knížete Bořivoje je nápadná, ale jasně geneticky vázaný specifický znak mezi oběma jedinci však nalezen nebyl. Proto i zde zůstáváme jen u pokusu o bližší identifikaci jedince ze Sadů 12/59 a jeho eventuální genetické vazbě s pražskými „Přemyslovci“. Daleko účinnější by bylo porovnání tohoto muže s ostatními zde objevenými velmoži, jak v chrámu, tak i na bezprostředním pohřebišti. Zdravotní stav byl dobrý a stav opotřebení kostry odpovídá dožitému věku jedince.

Možná příčina náhlé a nečekané smrti jedince Sady 12/59
Zkoumané pozůstatky nabízejí pro historické bádání ještě následující informaci. V těle dolní čelisti, v její bradové části, jsem nalezl velký dutý-cystický útvar. Ten sahá od druhého pravého řezáku až po první stoličku vlevo a vyplňuje 4/5 výšky těla kosti. Podle utváření zubních výběžků, původně vějířovitě uspořádaných předních zubů, je možno nález pokládat za vrozenou folikulární cystu. Navíc, jak ukázalo rentgenologické vyšetření, kostní tkáň je mramorované struktury jak v těle, tak i ramenech čelisti, což by mohlo svědčit pro nápadné prokrvení kostní tkáně hemangiozního typu. Tento rozsáhlý a v této podobě vzácně přicházející nález by mohl zdůvodnit i případnou smrt jedince pro nezvládnutelné vykrvácení po vylomení nebo vytržení především retinovaného – neprořezaného – a původně vodorovně položeného levého špičáku. I dnes by popsaný nález byl klinicky nebezpečný a vyžádal si rychlé specializované chirurgické ošetření. Nález byl konzultován s prof. MUDr. Jaroslavem Komínkem, DrSc. z dětské stomatologické kliniky 2. lékařské fakulty UK v Praze-Motole. Proto nabízím otázku. Zjistí se někde v písemných pramenech zmínka o náhlé a nečekané smrti některého z velkomoravských velmožů?

Z á v ě r e m - našeho sdělení můžeme říci, že i když se nepodařilo objektivně určit identitu jedince pohřbeného v jedinečném sarkofágu, v okované rakvi, v hrobě překrytém náhrobkem ozdobeným byzantskou figurální malbou a datovaným do posledních desetiletí 9. století, je jisté, že jde o pohřeb nejčestnější a nejváženější, objevený z tohoto období na území našeho státu. Je mi milou povinností poděkovat specialistům, kteří se podíleli na diskusi a spolupráci při vyhodnocování tohoto mimořádného pohřbu Sady 12/59. Jsou to doc. MUDr. Boris Bílý, CSc., doc. MUDr. Milan Černý, CSc., prof. MUDr. Jan Kilian, DrSc., †prof. MUDr. Jaroslav Komínek, DrSc., MUDr. Vladimír Novotný, CSc., prim. MUDr. Marie Pokorná, CSc. a prof. MUDr. Karel Sedláček, DrSc. Konečně je na místě vzdát hold a vzpomenout precizní a záslužné práce objevitele, význačného archeologa slovanského období na Moravě †prof. PhDr. Viléma Hrubého, DrSc.



PROBLEMATIKA HROBU KNÍŽETE SVATOPLUKA
PÍSEMNÉ PRAMENY

Luděk Galuška

„Zemřel nešťastně Svatopluk, vévoda Moravanů a pochva vší věrolomnosti ...“ , uvádí se k roku 894 ve Fuldských letopisech. „Zemřel též Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejrozvážnější a duchem nejbystřejší“, píše k témuž roku naopak kronikář Regino z Prümu. Rozporuplnost některých Svatoplukových činů a bouřlivé životní osudy tohoto zřejmě nejvýznamnějšího moravského panovníka se odrazily i ve zprávách o jeho skonu. Zemřel v roce 894 a za den jeho skonu se někdy považuje 9. březen (podle zprávy z pozdější Dukljanské kroniky). V citovaných písemných pramenech ze 2. poloviny 9. století se však neobjevuje nic, z čeho by se dalo usoudit, co bylo příčinou Svatoplukovy smrti, ani kde a za jakých okolností byl pochován. Nacházíme se tedy v téže situaci, jako v případě pohřbů ostatních vladařů Velké Moravy.

Konkrétnější jsou o hodně mladší a tedy i méně věrohodné zprávy z kronik vrcholného středověku. Kosmas např. píše, že se Svatopluk na sklonku svého života vzdal panování a tajně vstoupil do kláštera na úpatí hory Zobor blízko Nitry. Žil tam nepoznán a až teprve těsně před svou smrtí údajně prozradil mnichům svoji totožnost. Podle Přibíka Pulkavy by tam měl být i pohřben. Naopak Aeneus Silvius Piccolomini uvádí, že Svatoplukův syn téhož jména dal ostatky svého otce převést a uložil je mezi hrobky anebo do hrobky předků ve Veligradě (Havlík 1987, 199). Ještě pozdější tradice zapsaná v díle Historia Moraviae poněkud zpochybňuje totožnost mnicha-kajícníka pohřbeného pod Zoborem, protože uvádí, že jím měl být právě vladařův syn Svatopluk II. Ten měl v tamním klášteře pobývat 18 let a nakonec zde měl být v roce 926 i pochován (Havlík 1994, 114).



DVOUAPSIDOVÁ ROTUNDA V MIKULČICÍCH (KOSTEL Č. 6)
Luděk Galuška
Jedno má většina pozdějších zpráv o smrti Svatoplukově společné, vzhledem k jeho dřívějšímu způsobu života zemřel nešťastně a nejčastěji v pozici kajícího se mnicha. Z odborníků tuto verzi nejnověji přebral Z. Klanica (1993 A, 107; 1994, 36-37), když uvedl, že hroby kajících se vládců byly ukládány pod vchody do významných kostelů. A protože prestižní Svatoplukovou stavbou by podle něj měla být dvouapsidová rotunda stojící na předhradí mikulčického hradiska (Klanica 1985 B, 125-127), nevylučuje, že by se u ní mohl nacházet i hrob moravského panovníka. Vpravo nebo dokonce i přímo pod předpokládaným vchodem do rotundy se našel hrob 50, nejbohatší z okolního pohřebiště. V něm pohřbený 30 až 40letý muž měl u sebe ozdobný pás s bronzovými pozlacenými kováními a honosné ostruhy a řemínky (Poulík 1963, 143-144).

Právě hrob 50 se uvádí v souvislosti s kajícím se panovníkem (obr. 98). Zatímco datování J. Poulíka zařadilo nálezy z pojednávaného hrobu do starší fáze pohřebiště, tedy do 1. poloviny 9. století, je Z. Klanica toho názoru, že ostruhy patří do okruhu pozdně velkomoravských památek, tedy až někam ke konci 9. století (1985 B, 127). A protože oba autoři založili i dobu vzniku dvouapsidové rotundy na chronologii nálezů z hrobu 50 (a také hrobu 44), je tato stavba v prvním případě kladena do 1. poloviny a v druhém případě do 2. poloviny 9. století. Datace kostela tedy není úplně vyjasněna, ovšem o tom, že pohřbený v hrobě 50 byl za svého života významným příslušníkem velkomoravské nobility není pochyb.



SAMOSTATNÁ HROBNÍ KAPLE SADSKÉHO CÍRKEVNÍHO KOMPLEXU
Luděk Galuška

Na sadské výšině byl zřejmě nejvýznamnější pohřeb uložen do hrobky 12/59. Svědčí o tom nejen jeho poloha v samém středu kaple v severní části církevního komplexu, ale také samotný charakter hrobu. Pro jeho interpretaci přitom považujeme za důležitá fakta, že se nacházel v hrobce, byl uložen v rakvi, a jedinými nálezy byly dva pozlacené, nepříliš honosné, malé gombíky. Hrobka je jasným svědectvím toho, že nebožtík patřil k absolutní špičce velkomoravské společnosti.

Velká, více než třiceti kusy želez kovaná rakev dokládá, že mrtvý byl křesťan. Jeho „výbava“ v podobě dvou gombíků pak dokazuje, že se na jeho pohřbu podíleli zástupci kléru dodržujícího nejen pravidla křesťanského pohřebního rituálu, ale zřejmě i církevního života vůbec, tedy nikoliv vyznavači „hrubého“ křesťanství. Nelze samozřejmě ani vyloučit jistou sounáležitost pohřbeného se samotnými duchovními. Je velmi pravděpodobné, že oba pozlacené gombíky netvořily výbavu v pravém slova smyslu, ale představovaly jen funkční součást posmrtného rubáše. Šlo tedy o spínadla. Právě takto nějak bychom si hypoteticky představovali pohřeb kajícího se Svatopluka, pokud by se zakládala na pravdě domněnka o jeho mnišském konci.

Problematika hrobu 12/59 je však daleko širší. Nelze pochybovat o tom, že bezprostředně po svém objevu vzbudil nález velkou pozornost. Jisté naděje, že by se mohlo jednat o hrob Metoděje, ukončili podle V. Hrubého brněnští antropologové, kteří označili kosterní pozůstatky z hrobu 12/59 za ženské a později upřesnili, že se věk této ženy mohl pohybovat mezi 25-35 lety. Na základě těchto závěrů uvažoval V. Hrubý v 90. letech o tom, že v kapli mohla být pohřbena některá Svatoplukova manželka, snad česká Svatožizňa.

V roce 1983 byly kosterní pozůstatky převezeny do Prahy, kde se jich na požádání V. Hrubého ujal známý antropolog E. Vlček. Z výsledků jeho výzkumu vyplynulo několik závěrů, které shrnujeme v následujících třech bodech (Vlček 1995, 167-211).

1. Kosterní pozůstatky ze sadské hrobky 12/59 patří nepochybně muži, v době smrti 45 až 50letému. Byl robustní, vysoký asi 175 cm a značně hmotný. Měl vysokou lebku s vysokým hranatým obličejem a úzkým nosem. Jeho zdravotní stav byl poměrně dobrý, úměrný věku pohřbeného.

2. V bradové části dolní čelisti, pod neprořezaným, horizontálně uloženým levým špičákem, byl objeven velký dutý-cystický útvar. Tato folikulární cysta mohla být v případě vytržení nebo vylomení zejména neprořezaného špičáku příčinou smrti vykrvácením.

[/B 3. [/B] Pohřbený měl neobvykle tvarovaný zvukovod, jeho kornout byl šikmo skloněn dolů k okraji bubínkové kosti. Jde o velmi zřídka se vyskytující anomálii i u dnešní populace. Podobně uzavřený zvukovod byl pozorován také u kostry patřící knížeti Bořivojovi I. Shodu mezi oběma jedinci dokládá i krevní skupina B. Jasně genetický vztah mezi sadským nebožtíkem a knížetem Bořivojem I. však nebyl nalezen. Proto lze pouze zvažovat eventuální existenci genetické vazby s pražskými „Přemyslovci“.

Závěry E. Vlčka jsou velmi zajímavé, podnětné a přímo vybízejí k úvahám mnohdy i zásadního významu. Ta úvodní se dotýká Svatoplukova stáří v době jeho smrti, tedy v roce 894.První historicky doložená zmínka o Svatoplukovi pochází z roku 869. Fuldské anály uvádějí, že franský císař Ludvík „Bavorům přikázal, aby šli na pomoc Karlomanovi proti Svatoplukovi, synovci Rostislavovu“. K témuž roku vzpomíná Svatopluka jako spoluadresáta dopisu od papeže Hadriána legenda „Žičije Mefodija“. Poměrně bezpečně máme tedy doloženo 25 let Svatoplukova života ukončených smrtí. Otázkou zůstává délka jeho života před rokem 869, kdy už alespoň nějakou dobu byl Rastislavovým zastupujícím vládcem na Nitransku. Aktivitu před inkriminovaným obdobím asi příliš nevyvíjel, protože se neuvádí ani v souvislosti s pravděpodobnějším zvacím dopisem císaři Michalu III., ani s žádnou vojenskou operací Rastislava proti Východofranské říši v letech 865-866. Je to zarážející, víme-li o jeho pozdější ctižádosti a výbojnosti. Vysvětlení shledáváme v tom, že vzestup Svatoplukovy kariéry lze klást až do 2. poloviny 70. let, neboť před tím byl asi příliš mladý na to, aby mohl dělat spoluvladaře takové osobnosti, za jakou lze Rastislava považovat. Přikláněli bychom se proto k možnosti, že při vystoupení Svatopluka z anonymity mu mohlo být okolo 20 až 25 let. V době smrti se tedy jeho věk mohl pohybovat mezi 45 až 50 lety. To je mnoho na to, abychom moravského vladaře ztotožnili s nebožtíkem z hrobu 50 od mikulčické dvouapsidové rotundy, neboť ten měl být v době smrti 30-40letý, ale právě tolik, kolik předpokládá E. Vlček u jedince pochovaného v sadské hrobce 12/59.

Velmi zajímavá je možná příčina smrti sadského pohřbeného spojovaná s cystou, stejně jako existence ojedinělého ztvárnění jeho zvukovodu. Nelze než litovat, že podobně jako kosterní materiál z hrobky 12/59 nejsou prozatím vyhodnoceny další významné hroby jak ze Sadů, tak i některých dalších velkomoravských kostelů, především z mikulčické baziliky. Byl by tak získán důležitý výchozí materiál pro komplexní studium příslušníků moravské nobility 9. století a snad i poznatky související s určitými genetickými vazbami.

Zarážející je naopak jistý náznak genetické vazby s pražskými „Přemyslovci“ zastoupenými jejich historicky prvním doloženým knížetem Bořivojem I. Může se jednat o náhodu, vyloučit ovšem nelze ani historické souvislosti. Jen hypoteticky by pak mohl původ českých „Přemyslovců“ spočívat na Moravě, nebo naopak by mrtvý z hrobu 12/59 pocházel od Vltavy. V obou případech zarážející a na základě současného stavu výzkumu jen těžko doložitelné možnosti. Pokud bychom však vyšli ze situace v 80. a 90. letech 9. století, kdy území Čech bylo připojeno k Velké Moravě a říše Moravanů se nacházela na nejvyšším stupni svého vývoje, pak by se první domněnka nemusela jevit tak nereálnou. I když už v roce 845 bylo v Řezně pokřtěno 14 českých knížat, křesťanství se v Čechách jen těžce prosazovalo. Dokladem je fakt, že na Moravě čerstvě pokřtěný Bořivoj byl po svém návratu do Čech pohanskými soukmenovci vyhnán a na stolec mu opět pomohla až vojenská moc Svatoplukova. To je skutečnost, stejně jako je skutečnost, že Bořivoj byl prvním z Přemyslovců. Proti tomu stojí domněnky a otázky jako např.:

• Mohl by být zřejmě vysoce postavený Moravan spřízněný se Svatoplukem nepokřtěný?
• Mohlo by se s ním jednat tak ponižujícím způsobem, jak se jednalo s Bořivojem před jeho křtem?
• Mohli by na knížecím stolci Čechů zůstat potomci cizího, dosazeného panovníka v době, kdy se Čechy opět dobrovolně poddaly vládě Franků?

Příliš mnoho otázek a málo alespoň pravděpodobných odpovědí na řešení tak závažné problematiky. Ta se dotýká vzpomenutých antropologických výzkumů E. Vlčka a jeho kolegů, a byť jen částečně, i tzv. „objevů“ J. Zástěry v interiéru znojemské rotundy, více než problematiky Svatoplukova hrobu, resp. interpretace hrobky 12/59 z Uherského Hradiště-Sadů.

Za mocenská centra Svatoplukovy Velkomoravské říše se pokládají Mikulčice, Staré Město-Uherské Hradiště a Nitra. Dnes se ukazuje, že na dominantě Nitranska Zoboru velkomoravské hradisko asi vůbec nebylo a objeven tam nebyl ani velkomoravský klášter poustevníků, do něhož měl Svatopluk vstoupit na sklonku života. Z Nitry není doposud znám žádný významný hrob, který by bylo možné interpretovat v souvislosti se Svatoplukem, ba nepodařilo se tam objevit ani pohřebiště s hroby špiček velkomoravské společnosti, jaké známe z území Moravy. Kriticky se stavíme také k mikulčickému hrobu 50 od kostela č. 6 jako možném místu uložení pohřbu knížete Svatopluka, ovšem s vědomím, že ne všechny významné pohřby zejména od baziliky byly náležitě publikovány. Nejen na základě těchto skutečností, ale především na podkladě studia sadského materiálu si proto dovolujeme vyslovit hypotézu, že posledním místem odpočinku moravského panovníka Svatopluka mohla být hrobka 12/59 v interiéru kaple církevního komplexu v Uherském Hradišti-Sadech. Bylo-li tomu tak, pak v kosterních pozůstatcích z hrobu 12/59 můžeme shledávat ostatky knížete Svatopluka, jednoho z nejmocnějších vládců své doby.

SHRNUTÍ
V případě obou sadských hrobek a jejich interpretací jsme se dotkli velmi aktuálních a zároveň velmi citlivých otázek. Obě se týkají hrobů snad nejdůležitějších osobností Velké Moravy, arcibiskupa Metoděje a knížete Svatopluka. Pokusy o vyřešení první z nich sahají hodně do minulosti, ovšem hýbou i současností. Naopak o nalezení hrobu Svatoplukova se příliš nehovořilo. Tato otázka nabyla na aktuálnosti až po roce 1989 a následně v roce 1991, kdy se objevily první pokusy hmatatelně doložit moravskou identitu v rámci tvořící se samostatné republiky, a také první reakce na snahy některých slovenských historiků a politiků vztáhnout dějiny Velké Moravy jen na Slovensko. Kvalita těchto pokusů a reakcí byla různá. U příležitosti 1100. výročí úmrtí knížete Svatopluka v roce 1994 proběhla např. odborná sympozia v Brně a Nitře, ale také oslavné průvody charakteru lidových shromáždění v Mikulčicích. Tzv. „moravská otázka“ spojená s historií se také stala předmětem publikace Moravského národního kongresu, kde se mimo jiné objevuje snaha ztotožnit kosterní ostatky ze sadské hrobky 12/59 s tzv. „astrálním tělem krále Svatopluka“ namalovaným psychotronikem K. Kožíškem pouze na podkladě nálezové situace. Reakce odborníků byla nasnadě, přičemž nejzápornějšího vzhledu nabyla ve stati českého historika D. Třeštíka (1996, 8).

Dlouho jsem přemýšlel, zda je reálný pokus o ztotožnění nebožtíků z obou významných sadských hrobek s historickými osobnostmi, tedy Metodějem a Svatoplukem, anebo zda bude lepší zůstat u onoho známého rčení, že šlo o „hroby význačných jedinců velkomoravské společnosti“. Zvolil jsem první variantu se snahou setrvat přitom na poli odborném. Domnívám se totiž, že jedinečnost celého sadského církevního areálu podložená četnými výraznými nálezovými situacemi i archeologickým materiálem tuto možnost dovoluje. Z tohoto důvodu považuji za pravděpodobné, že církevní areál na Sadech byl hlavním působištěm arcibiskupa Metoděje, který zde byl původně i pochován, stejně jako zde možná našel poslední místo svého odpočinku kníže Moravanů Svatopluk.

Obrázek
Výtvarně architektonická rekonstrukce vzhledu interiéru kaple na severní straně
církevního komplexu po uložení hrobky 12/59. Podle L. Baláka a L. Galušky



O SVATOPLUKOVI, BOŘIVOJOVI A MEZÍCH REALITY
Michal Lutovský

V době, kdy byla tato kniha již napsána, spatřila světlo světa významná publikace moravského archeologa Luďka Galušky „Uherské Hradiště – Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské“ (Brno 1996), obsahující ve své závěrečné kapitole i nejzajímavější interpretaci hrobového nálezu, která se v poslední době vynořila a která se úzce dotýká našich národních dějin. Vzhledem k závažnosti této hypotézy – a zároveň i k možným dopadům některých méně opatrných závěrů – považuji za nutné se k ní vyjádřit. S tématem této knihy ostatně souvisí více než zřetelně. Na výšině v Sadech u Uherského Hradiště prozkoumal v letech 1959 až 1964 významný moravský archeolog Vilém Hrubý komplex církevních i světských staveb. Podrobné vyhodnocení pozoruhodných výzkumů přináší právě vydaná Galuškova kniha. Autor oprávněně spatřuje v objeveném komplexu nejdůležitější církevní centrum Velké Moravy, sídlo (a snad i místo prvotního pohřbu) arcibiskupa Metoděje.

V centrální části kaple, vybudované při severní straně rozsáhlé kostelní stavby, byla objevena mohutná hrobka. Částečně vyzděný prostor, krytý původně kamenným příkrovem zdobeným figurálními freskami, obsahoval zbytky velké, železem kované rakve. Jedinec pohřbený v rakvi nebyl na poslední cestu vybaven žádnými milodary, jedinou archeologicky zjistitelnou výbavou byly dva drobné gombíky, snad spínadla pohřebního roucha. S přihlédnutím k výjimečnosti hrobky – jak umístěním, tak vzhledem – šlo nejspíše o místo posledního odpočinku příslušníka nejvyšší vrstvy velkomoravské aristokracie. Podle L. Galušky lze hypoteticky uvažovat, že v hrobce spočinulo tělo samotného knížete Svatopluka. Jde pochopitelně o hypotézu, nutno přiznat, že relativně pravděpodobnou (v mezích, které nám prameny raného středověku poskytují). Problém, který může vyústit ve vážné zkreslení našich nejstarších dějin, však netkví v historicko-archeologické hypotéze o pohřbu kajícího se Svatopluka na sadské metropolitní výšině. Obavy budí spíše nevěrohodné interpretační pokusy vyplývající z antropologických pozorování. Podle antropologa Emanuela Vlčka se jednalo o kostru muže zesnulého ve věku 40-50 let. (Podle starších posudků brněnských antropologů mělo jít o mladší ženu – tuto skutečnost neuvádím za účelem zpochybňování Vlčkovy analýzy, ale spíše pro pochopení relativnosti zdánlivě exaktních informací). E. Vlček zjistil u tohoto muže vzácnou vrozenou anomálii v podobě neobvykle tvarovaného zvukovodu. Stejně uzavřený zvukovod pozoroval prý i u pozůstatků knížete Bořivoje I. Jasné genetické souvislosti sice prokázány nebyly, ale dokud E. Vlček hovořil o zvažování vztahu mezi anonymním mužem ze Sadů a pražským Přemyslovcem, nebyla situace n a t o l i k závažná. Díky solidnímu archeologickému rozboru se však nyní objevil na scéně Svatopluk. Naštěstí pro českou historiografii lze celý problém obrátit. I kdyby vrozená anomálie dokazovala příbuzenský vztah (a ona nic takového nedokazuje), půjde pouze o vztah Svatopluka k neznámému muži pohřbenému v centrální části Pražského hradu (lze například uvažovat o členu mojmírovského rodu, dlícím po pádu Moravy v pražském exilu). E. Vlček totiž za Bořivojovy ostatky považuje kostru nalezenou pod svatovítskou rotundou Pražského hradu, označovanou obecně jako hrob K1. Její ztotožnění s pozůstatky knížete Bořivoje je však pouhou domněnkou. Jakékoli úvahy o genetických souvislostech velkomoravského a českého vládnoucího rodu, které vycházejí z takto neprokazatelných předpokladů, jsou samozřejmě zcela bezpředmětné. Lze tedy jen doufat, že učebnice se přepisovat nebudou – nejsou k tomu totiž důvody. Hypotézy a domněnky zasahující do tak významné problematiky, jakou vztah mezi dynastiemi dvou nejstarších států na našem území, je třeba tvořit s nejvyšší možnou mírou opatrnosti. Existují totiž jedinci, kteří jsou schopni s takto pojatými vědeckými informacemi překročit meze reality a s vševědoucností brouků Pytlíků vytvořit kdesi v mlhách fantazie „nové, lepší a pravdivější“ dějiny. Historikům a archeologům pak zůstane nevděčná role sucharů, vyvracejících fantastické vize těžkého kalibru křehkými vědeckými argumenty.

Michal Lutovský (1997, s. 186-187)

Zdroje:



• Bláhová, Frolík, Profantová – Velké dějiny zemí Koruny české I. – Praha 1999
• David Kalhous - České země za prvních Přemyslovců v 10. – 12. století – Praha 2011
• Dušan Třeštík – Počátky Přemyslovců – Praha 1997
http://www.moraviamagna.cz
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz