Ovládnutí Vislanska Velkou Moravou (883 ?)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Ovládnutí Vislanska Velkou Moravou (883 ?)

Příspěvek od kacermiroslav »

Ovládnutí Vislanska
rok 883 – jaro ?
Velká Morava


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Velká Morava
velitel: Svatopluk I. (kníže v letech 871 – 894)

Vislansko
velitel: ???
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obrázek
Světle modře je vyznačené Vislansko

V roce 1897 otevřel Jan Klečka na svém pozemku zvaném Na valach ve Starém Městě u Uherského Hradiště písečník. Když dělníci těžili a vyváželi štěrk, naráželi často na staré hroby. Překvapovalo je to, neboť hřbitov, pokud paměť i nejstarších z nich sahala, se v těchto místech nikdy nenacházel. Proto kosti, které nalézali, považovali za pozůstatky oběti Třicetileté války. Přizvaní vědci v nich však brzy rozpoznali pohřby staroslovanské; tím ale jejich zájem končil, ostatně archeologie jako věda se teprve formovala, odborníků bylo pomálu a raději se věnovali atraktivnějším lokalitám. Když však roku 1924 u jednoho z nebožtíků nalezli zlatou náušnici byzantského stylu, uvědomili si, že jde zřejmě o lokalitu důležitou. Místní vlastivědný pracovník a amatérský archeolog Antonín Zelnitius zde tedy zahájil o své újmě záchranný výzkum sám. Byl vlastně prvním odborníkem, který se nalezišti soustavně věnoval a skutečně se mu podařilo před zničením uchránit předměty často unikátního charakteru.
Zelnitia jeho spoluobčané, ale i odborná obec historiků a archeologů znala jako horlivého zastánce místní cyrilo-metodějské tradice a také obhájce názoru, že právě zde existovalo centrum dosud málo známé a spíše záhadné Velkomoravské říše. Zelnitius stejně jako jiní historikové studoval písemné prameny, vypovídající – byť torzovitě – o historii Velké Moravy. Na základě informací, které v nich vyčetl, vyslovil se svým spolupracovníkem Jakubem Hudečkem teorii, že ve Starém Městě možná našel místo svého posledního odpočinku i velkomoravský biskup Metoděj. Podle Moravskopanonské legendy mělo světcovo tělo spočinout v katedrálním chrámu – a z toho se dalo přímo usuzovat, že také tato svatyně kdysi stávala zde, ve Starém Městě. Svoji hypotézu nemohli ničím dokázat, opírala se více o jejich víru než o konkrétní důkazy, ale právě v této souvislosti naleziště Na valách získávalo na zajímavosti. Každopádně, když v roce 1932 těžba v pískovišti skončila a práce se zastavily, bylo odborníkům zřejmé, že ve Starém Městě existuje naleziště mimořádného významu.

(Zdroje: http://dalsimoravak.bloguje.cz)


Tak takhle nějak začalo znovuobjevení impozatní středoevropské slovanské říše, o které se svého času zmiňovaly písemné prameny od Anglie, přes Francii, Německo, Itálii, Řecko, Byzanc (Byzantská říše), až po Arabský poloostrov (Bagdád). Meziválečný archeologický výzkum nám poskytnul celou řadu důležitých nálezů a insignií, díky kterým začalo vše spolu s historickými písemnými prameny do sebe hezky zapadat. Výzkumy na čas přerušila Druhá světová válka, ale po válce se v nich pokračovalo v ještě větší aktivitě za štědrého přispění státu. V roce 1949 se našly základy první zděné církevní stavby, která dávala tušit velikost a kulturní vyspělost Velké Moravy. Takových staveb se postupně na území bývalého Československa našlo několik desítek, stejně jako celá řada dalších vzácných nálezů, včetně pro Velkou Moravu typických zlatých šperků "gombíků". Od té doby naše vědomosti o této říši naších předků mnohonásobně vzrostly a věřím, že země ještě všechna svá tajemství neodhalila. Je tak otázkou času a finančních prostředků, jak dále se budou naše znalosti o Velké Moravě prohlubovat. Díky vykopávkám a práci archeologů i historiků v průběhu posledního století, si nyní můžeme mnoho událostí z historie Velké Moravy zrekapitulovat.


Obrovská územní expanze, kterou prodělala Velká Morava pod vládou Svatopluka I. především pak v 80.tých letech 9.století, budila všeobecný údiv u všech letopisců okolních zemí, hlavně pak těch „moderních“ (od kterých se nám dochovaly písemné prameny) jakými byla například Východofranská říše.
Údiv letopisců byl oprávěný. Svatopluk hned v prvních letech své vlády (k po Rostislavovi získanému panství zujímající území Moravy a převážnou část Slovenska a severní část Maďarska) rozšířil velkomoravské území jihovýchodním směrem do Karpatské kotliny a získal tak velké území (asi 1/5 dnešního Maďarska) kolem centra Feldebró až k Dunaji. Kromě územích zisků na jihovýchodě své říše, zřejmě získal i území na pomezí hranic Moravy, Čech a Rakouska kolem centra Gars-Thunau. Roku 874 na jednání ve Forcheimu bylo pak Svatoplukovi zřejmě potvrzeno držení Čech. Otázka ovládnutí Čech však není zcela jednoznačná a klade se nejčastěji mezi roky 872 až 888/889. Z Moravy se tak stává skutečná Velká Morava jejíž expanze pokračuje i dále do okolních zemí.

Co však bylo důvodem tak velké expanze je předmětem mnoha úvah a teorií. Obecně se předpokládá, že knížecí vojenská družina, která je v době Svatopluka I. odhadována až na 5.000 jízdních bojovníků, musela podnikat válečná tažení do okolních zemí, aby kořistila a udržela si tak svou vysokou bojovou sílu i nákladný způsob života. Další zajímavou úvahu, která ale první variantu nijak nevylučuje ale spíše doplňuje, pak podává například Lubomír E.Havlík. Ten hledá důvody expanze moravského státu kromě jasně ekonomické a mocenské snahy, taky v ideové línii. Již Rostislav I. byl křesťanským panovníkem (i když moravská elita byla pokřtěna již roku 831) a stejně tak i Svatopluk I. Jeho křesťanskou povinností tak bylo šířit novou víru nejen po své zemi, ale i do okolních krajů. Ostatně již moravské poselstvo žádající v Konstantinopoli o vyslání křesťanské mise z Byzance na Moravu údajně prohlašovalo: „aby i jiné země, pozorujíce to“ (tj. rozvoj křesťanské víry a kultury) „nás napodobily“ . (Zdroje: Život Konstantina Filosova, kap. XIV). Totéž platí k roku 869, kdy byl Metoděj vyslán jako učitel a papežský legát nejen na Moravu, ale i k blatenskému (Panonie, dnešní Maďarsko) knížeti Kocelovi a jak říká zdroj: Život Metoděje, kap. VIII. „i všem těm slovanským zemím“ . Kromě těchto pozdnějších zdrojů určujících Moravany k šíření křesťanské víry i dopis papeže Jana VIII. vévodu Mutimírovi, v kterém jej nabádá, aby se připojil k panonské církvi řízené Motodějem.

před 14.květnem 873
Biskup Jan Mutimírovi, vévodovi slovanské země.
Kněží, kteří tam žijí bez řádu a volně a přicházejí ze všech míst, vykonávají některé církevní záležitosti proti ustanovením, ba častokrát, neboť jsou bez církevní hlavy, páchají zločiny proti Božím přikázáním. Proto Tě vybízíme, abys následoval obyčeje svých předků, a pokud můžeš, aby ses snažil navrátit do panonské diecéze. A protože tam, díky Bohu, byl již Stolcem blahoslavených apoštolů ordinován biskup, navrať se pod jeho pastýřskou péči.

(Zdroje: List Jana VIII. vévodovi Mutimírovi, Řím)

Vévoda Mutimír byl vzhledem k tomu, že by mělo jít o přímé sousedství či část Panonie, pokládán za vévodu v území mezi Drávou a Sávou. Byl označen jako vladař země zvané Sclavinica (Slavonie?). Převládá však většinou názor, že šlo o srbského vévodu Mutimíra (860-891).
Církevní nadřazenost Moravy nad okolními zeměmi pak měla být i předmětem jednání ve Forchheimu v roce 874, o kterém je příslušné pojednání výše. Čechy byli z rozhodnutí papeže Jana VIII. součástí působiště arcibiskupa Metoděje. Církevně tedy víme, že Čechy patřily do moravské sféry vlivu a není zcela vyloučeno i dobrovolné poddání se Svatoplukově Moravě. Mohl to být takový „sňatek“ z rozumu, protože vazby mezi Čechy a Moravany byly velice úzké a i jejich boj byl po celá desetiletí proti společnému nepříteli Franské, potažmo Východofranské říši. Zdá se tedy být logické, že vojenské spojenectví - které například dokazuje přepadení českého svatebního průvodu v roce 871, jdoucí na Moravu včetně vojenské pomoci – mohlo přerůst i ve spojenectví mocenské a jak již víme i církevní.
Tam kde to ale nešlo pokojnou cestou, musela nastoupit hrubá síla, protože Svatopluk jako správný křesťanský panovník měl právo, ba přímo povinnost šířit víru do okolních zemí a měl na to i požehnání od toho nejvyššího církevního představitele, tedy římského papeže. Klasickým příkladem šíření víry v podání Moravanů, je pak obsazení Vislanska (a Slezska) vojsky Svatopluka I. K této události zřejmě došlo na jaře roku 883.

rok 883 (?)
Velmi silný pohanský kníže (král) sídlil ve Vislanech, rouhalse křesťanům a činil jim násilí. I vyslal (Metoděj) k němu poselství se vzkazem“ „Bude dobře, synu, dáš-li se ze své vůle pokřtít ve své zemi, abys nebyl zajat a k pokřtění donucen v cizí zemi. I vzpomeneš (potom) na mne.“ To se i stalo. Jindy zase, když Svatopluk bojoval proti pohanům neměl žádného úspěchu a vyčkával. Když se přibližovala mše svatého Petra, tj. služba, vzkázal mu (Metoděj) po poslech: „Jestliže mi slíbíš, že se svými voji strávíš den svatého Petra u mne, věřím v Boha, že ti je brzo vydá“. To se i stalo.
(Zdroje: Život Metodějův, kap. XI.)

Tímto silným pohanským knížetem byl vévodou Vislanů, kteří se připomínají v některých dalších dobových pramenech (např. Bavorský geograf, nebo choreografii Alfréda Velikého). Tento záznam je možná vztažen k letům 874 až 879. K samotné vojenské akci pak zřejmě došlo později.
Druhá část textu zřejmě popisuje nějaké jiné Svatoplukovo vojenské tažení a prozrazuje důraz kladený ke vztahu Moravy a Říma na svátek moravského patrona svatého Petra (29.června). V předvečer Petrova dne, při slunovratu se prováděli různá nezávazné slavnosti pohanského charakteru. A tak je možné, že Metoděj takto chtěl Svatopluka a jeho družinu odvrátit od účasti na těchto slavnostech v rozporu s křesťanstvím.

Jak zaznamenal autor „Života Metoděje“, arcibiskup Metoděj se jednoznačně opíral o světskou moc, kterou pohanskému knížeti hrozil, že může být pokřtěn násilně a v cizí zemi (tedy zbaven vlády ve své zemi). Jediným pak světským prostředníkem k šíření křesťanství v dané lokalitě byl pak Svatopluk. Bohužel letopisci se nijak o obsazení Vislanska a části Slezska nezmiňuji. To je z pochopitelných důvodů, protože tato krajina byla od bavorských, franských durynských atd. klášterů dostatečně vzdálená na to, aby ji dokázali zachytit a zaznamenat. Navíc se jednalo o vojenskou akci, která byla vedena pro ně nepřátelským panovníkem a tak asi zůstala patřičně i utajena. Letopisci z výše uvedených lokalit tak zaznamenávali převážně akce, které měli přímou souvislost s Východofranskou říši (což je naprosto pochopitelné, když byli součástí této říše) a anebo maximálně zaznamenali nějajou dějinnou udáslot ze svého bezprostředního okolí, což Vislansko rozhodně nebylo.

Vzhledem k tomu, že Svatopluk v této době disponoval obrovskou a dobře vyzbrojenou armádou, která byla odhadnuta na 30.000 až 50.000 bojovníků, nebyl mu jistě schopen vládce Vislanska dlouho vzdorovat. Svatoplukova prestiž od jeho nástupu na trůn neustále stoupala. Před tímto vojenským obsazením Vislanska, odrazil v roce 882 silné bulharské vojsko a také víme, že v létě roku 883 a poté ještě v roce 884 vpadnul přímo s drtivou silou do Panonie, která v té době patřila Východofranské říši, a obsadil ji. Někdejší dominantní síla středoevropského prostoru, Východofranská říše s tím nemohla nic dělat. Pouze na jednání v Monte Comiano (kdesi v okolí Vídeňského lesu) na podzim 884 potvrdit držení Panonie Moravany a uznat tak novou vůdči říši v daném prostoru.

Jelikož se Svatopluk angažoval v Panonii v létě 883, dá se usuzovat, že obsazení Vislanska, spojované taktéž s rokem 883, bylo velmi rychlé a zřejmě k němu byla povolána jen menší část vojska, která i tak na méně početnější a hůře vyzbrojené Vislany stačila. Samotnému obsazení Vislanska pak zřejmě předcházelo ovládnutí, alespoň části povodí řeky Odry, tedy Slezska. Prim pak zřejmě v tomto násilném obsazení hrála osobní knížecí družina v počtu asi 5.000 jezdců, která byla velice dobře organizovanou a vyzbrojenou válečnickou skupinou. Každý jezdec byl jistě vyzbrojen kopím i mečem z kvalitných moravských dílen a jistě i dobrým štítem a nějakou formou ochranné zbroje (kroužková zbroj zřejmě v úvahu pro svou náročnost a nákladnost nepřipadá v hojné míře v úvahu). Soupeř pak mohl v boji postavit pouze omezený počet několika desítek, max. pár set ozbrojených bojovníků doplněných o zemskou hotovost, kterou ale jak již bylo zvykem tvořili rolníci sebráni po všech možných koutech země a vyzbrojených nástroje běžného života, jako sekerami a podobně. Navíc tato síla byla zřejmě roztroušena na řadě hradištích, které jak dokládají archeologické výzkumy, někdy v této době padly za obět násilnému útoku a vypálení. Vislansko prostě nemělo dostatečnou hospodářskou a lidskou základnu na to, aby dokázalo Moravanům vzdorovat. Početná knížecí vojenská družina, jakou disponoval Svatopluk, to vyžadovalo mnoho lidí v zemi, kteří je museli živit, šatit, vyzbrojovat atd.

Pokud chybějí přímé písemné prameny, které by popisovali ovládnutí Vislanska Moravany, tak se může vkrádat pochybnost, jestli se tak vůbec stalo. Nicméně na to máme pro změnu celou řadu nepřímých důkazů, kromě archeologických pak o něco pozdější prameny (viz. např. : Život Metodějův), nebo dobou korespondenci. Tak například roku 900 si bavorské duchovenstvo stěžovalo na obnovu moravské církve a při této příležitosti poznamenali o nitranském biskupu Wischingovi tento následující text:

rok 900
…byl poslán k nějakému národu, nově na víru obrácenému, který si vévoda (tj. Svatopluk) sám válkou podrobil a dosáhl toho, že se z pohanů stali křesťané.
(Zdroje: Petice bavorského episkopátu)

Podobně vypráví i J.Turmair-Aventin v „Letopisech Bavorů“ a to, že Visching byl poslán „králem Svatoplukem Velikým k národu nově pokořenému zbraněmi“, aby ho christianizoval.
Tímto národem byly právě s největší pravděpodobností Vislané. Další známá data pak jsou, že biskup Wisching byl vysvěcen roku 880 a Metoděj zemřel roku 885. O christianizaci Vislanska se podle zdrojů zasloužil Metoděj a Wisching byl vyslán do těchto končin až po jeho smrti, nejpozději pak před napsáním stížnostního listu bavorského episkopátu roku 900. O podmanění Vislanů tedy máme celou řadu i když nepřímých důkazů.
Samotné dobyté území pak bylo zcela určitě obsazeno vojenskou mocí. Na významnějších hradištích byla umístěna posádka a zřejmě správa země byla řešena za přítomnosti moravského místrodržitele. Jelikož se však jednalo i o christianizaci nově ovládnutého území, pak zřejmě někdy po roce 880 bylo podřízeno nitranskému biskupství. Nejpozději v roce 900 při obnově moravské církevní provincie pak mělo Vislansko vlastního biskupa se sídlem v Krakově. Dřívější christianizace Vislanska před předpokládaným termínem obsazení země (883) není zcela vyloučena. Někdy se obsazení Vislanska klade až k roku 874, ovšem bez záruky.
Rovněž zde existují domněnky, že nepokřtěná část Vislanů včele s knížetem opustila obsazenou rodnou zem a uchýlila se do Dalmácie. Zůstává tak otázkou jestli tento emigrantský kníže (který ale nemusí být ztotožnován s hlavním knížetem Vislanů) může být otcem knížete Vyševiče, který přišel do Zachlumu v Dalmácii z nepokřtěné země na Visle, jak uvádí byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos ve svém díle „O spravování říše, kap. 33.



Zdroje:

• Bláhová M., Frolík J., Profanová N. - Velké dějiny zemí Koruny české – Praha a Litomyšl 1999
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dekan J. – Velká Morava – Praha 1985
• Havlík Lubomír E. – Kronika o Velké Moravě – Brno 1992
• Havlík Lubomír E. – Svatopluk Veliký král Moravanů a Slovanů – Brno 1994
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Chropovský B. – Slované, Historický, politický a kulturní vývoj a význam – Praha 1989
• Jarošová J. – Svatí kacíři – Praha 2000
• Kolektiv – Československé dějiny v datech – Praha 1987
• Koletiv – Minulost našeho státu v datech – Praha 1971
• Kolektiv – Ottova obrazová encyklopedie – Česká republika – Praha 2006
• Kolektiv – Velká Morava – Tisíciletá tradice státu a kultury – Praha 1963
• Kvirec J., Kunstová E. – České dějiny do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2006
• Lutovský M. – Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Praha 2001
• Lutovský M. – Po stopách prvních Přemyslovců I. – Praha 2008
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – Praha 2009
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. – Praha 2009
• MNO a Československá akademie věd - Československý vojenský atlas – Praha 1965
• Poulík J., Chropovský B., kolektiv – Velká Morava a počátky české státnosti – Praha – Bratislava 1985
• Třeštík D. – Počátky Přemyslovců – Praha 2003
• Turek R. - Čechy v raném středověku – Praha 1982
• Reader´s Digest Výběr – Encyklopedie českých dějin – Praha 2008
• Váňa Z. – Objevy ve světě dávných Slovanů – Praha 1977

www.slovane.ic.cz/forum/index.php
http://www.edejiny.cz/samova-rise/
http://www.cea.livinghistory.cz/
www.moraviamagna.cz
www.bratislava-hrad.sk
www.e-stredovek.cz
www.dygon.cz
www.slovane.cz
www.hrnko.sk
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Aby mohl král Svatopluk zaútočit proti svým slovanským soukmenovcům, musel mít v ruce pádný důkaz pro svou expanzi. Tu nalez u papeže Jana VIII. v jeho listině "Industriae tuae" z roku 880. Tento dokument, který de facto Svatoplukovi uznává jeho moravskou církev (v pracích pozdějších autorů je tato listina označována jako "Privilegium církve moravské", tak umožňuje podnikat "křižacké" výpravy do okolních barbarských krajin. na zákaldě listiny o šíření křesťanstva, se tak Svatopluk mohl s tichou podporou Říma vydat na sever, aby ovládl Vislansko. Samozřejmě, že celá akce byla pojatá jako šíření víry, a tudíž měla požehnání i samotného Metoděje, který vislanského panovníka varoval před odporem a nabádal jej k podřízení se Svatuplukově a de facto i jeho církevní moci. Kopii privilegia papeže Jana VIII. „Industriae tuae“ pro Svatopluka z roku 880 obsahuje Kodex z Monte Cassina, Registrum Vaticanum 1, fol. 99v-102v.

„INDUSTRIAE TUAE“

List papeže Jana VIII., který roku 880 adresoval „milovanému synu Svatoplukovi, slavnému vladaři“.

Milovanému synu Svatoplukovi, slavnému vladaři.

Horlivosti tvé chceme oznámit, že jsme se dozvěděli o tvé upřímné oddanosti a přání všeho tvého lidu, které máte k Apoštolskému Stolci a k naší otcovské péči. Vyložil to jasně plynoucí řečí náš spolubratr Metoděj, nejctihodnější arcibiskup svaté moravské církve, jenž spolu se Zemižizněm, tvým věrným, přišel k prahu svatých apoštolů Petra a Pavla a k Naší velekněžské důstojnosti. Podnícen Boží milostí, pohrdnuv jsi jinými vládci tohoto světa a rozhodl ses se svými velmoži, tvými věrnými a s veškerým lidem své země zvolit si v nejvěrnější lásce blahoslaveného Petra, knížete apoštolského řádu a jeho zástupce, za patrona a ve všem za pomocníka a ochránce. A přeješ si, nakláněje ve zbožném zanícení svou šíji pod ochranu jeho a jeho zástupce, setrvati pod ní s pomocí Páně jako nejoddanější syn až do konce. Nuže, za tuto tak velikou víru a oddanost tvou a tvého lidu, objímáme tě v nesmírné lásce a s rozevřenou náručí našeho apoštolátu jako jediného syna a se všemi svými věrnými tě přijímáme do svého otcovského srdce jako Nám svěřené ovečky Páně. Přejeme si tě milostivě posilovat pokrmem života a snažíme se ustavičnými modlitbami doporučovat všemohoucímu Pánu, abys pro zásluhy svatých apoštolů mohl jak na tomto světě překonati všechny překážky, tak potom v nebeském kraji slavit vítězství s Kristem Bohem naším. Zkoumali jsme tedy Metoděje, ctihodného vašeho arcibiskupa, a přibrali k tomu naše bratry biskupy, zda ve vyznání pravé víry tak věří a při svatých mešních obřadech zpívá, jak zachovává svatá Římská církev a jak bylo vyhlášeno a ustanoveno na šesti všeobecných synodách od svatých Otců podle evangelické autority Krista Boha našeho. On pak prohlásil, že věří a zpívá podle učení evangelického a apoštolského tak, jak učí svatá Římská církev a jak bylo od Otců stanoveno. My pak jsme shledali, že je ve všem církevním učení a zvycích pravověrný a prospěšný i poslali jsme vám ho zase zpět, aby řídil jemu svěřenou církev Boží. Nařizujeme, abyste ho přijali jako svého pastýře s náležitou úctou, důstojností a radostnou myslí, protože jsme příkazem Naší apoštolské autority potvrdili privilegium jeho arcibiskupství a rozhodli jsme, aby s pomocí Boží navždy zůstalo v platnosti, jako trvají práva a privilegia všech Božích církví, ustanovená a potvrzená mocí našich předchůdců. A to zajisté tak, aby měl podle kanonické tradice sám péči o všechny církevní záležitosti a aby je spravoval, jako by přihlížel Bůh. Neboť jemu byl svěřen lid Páně a on bude skládat počet z jeho duší. Též onoho kněze jménem Vichinga, kterého jsi nám poslal, zvoleného biskupa, vysvětili jsme pro svatou nitranskou církev a přikazujeme, aby byl svého arcibiskupa ve všem poslušný, jak učí svaté kánony. Žádáme, abys Nám ve vhodný čas poslal se souhlasem a prozíravostí samého arcibiskupa ještě jiného schopného kněze nebo jáhna, abychom ho podobně ordinovali na biskupa v jiné církvi, kde uznáš biskupskou péči za nutnou, aby řečený váš arcibiskup mohl potom s těmito dvěma biskupy podle apoštolského dekretu ordinovat biskupy pro jiná místa, kde biskupové mají a čestně mohou být. Nařizujeme pak, aby kněží, jáhni a duchovní kteréhokoliv stupně, ať Slované, ať kteréhokoliv národa, kteří prodlévají uvnitř hranic tvého území, byli poddáni a ve všem poslušní uvedeného Našeho spolubratra, vašeho arcibiskupa tak, aby vůbec nic nekonali bez jeho vědomí. Kdyby se však ze vzdorovitosti a neposlušnosti odvážili způsobit nějaké pohoršení a rozkol a po prvním a druhém napomenutí by se nepolepšili, nařizujeme, aby byli jako rozsévači koukolu podle moci [církevních] ustanovení, která jsme mu dali a vám poslali, daleko vyhnáni z kostelů [biskupství] a z vašich krajin. Konečně slovanské písmo, (vy)nalezené kdysi Konstantinem Filozofem, právě schvalujeme, aby v něm zaznívaly chvály Bohu, a přikazujeme, aby se v témže [slovanském] jazyce hlásala sláva skutků Krista Pána našeho, neboť jsme nabádáni svatou autoritou [Písma], abychom nejen třemi, ale všemi jazyky chválili Pána... . A zajisté nic nebrání víře a učení zpívat v témže slovanském jazyce mše nebo čísti svaté evangelium a posvátné lekce Nového i Starého zákona, dobře přeložené a vyložené, nebo zpívat všechny ostatní bohoslužebné hodinky, protože ten, kdo vytvořil tři hlavní jazyky – totiž hebrejský, řecký a latinský – ten stvořil též ke své chvále a oslavě všechny ostatní. Nařizujeme, aby se evangelium ve všech kostelech vaší země pro větší úctu četlo latinsky a potom, aby se přeložené do slovanského jazyka zvěstovalo uším lidu, který nerozumí latinských slovům, jak se (to) v některých církvích samozřejmě děje. A jestliže se tobě a tvým soudcům líbí poslouchat mše raději latinským jazykem, rozkazujeme, aby se pro tebe konaly mešní obřady latinsky.

Dáno v měsíci červnu, ve XIII. indikci.

Řím, (29.?) června 880

ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Ovládnutí Vislanska Velkou Moravou (883 ?)

Příspěvek od kacermiroslav »

Že k této události ovládnutí Vislanska došlo se dá rovněž usuzovat z listu bavorského episkopátu, v kterém si bavorský klér roku 900 stěžoval na obnovu moravské církve, a při té příležitosti bylo poznamenáno, že nitranský biskup Wiching byl poslán „k nějakému národu, nově na víru obrácenému, který si vévoda (Svatopluk) sám válkou podrobil a dosáhl toho, že se z pohanů stali křesťané“. A jelikož Wisching byl na biskupa vysvěcen roku 880, tak se dá předpokládat, že k vlastní akci došlo až po tomto jeho vysvěcení. Ovládnutí Vislanska však patrně předcházelo ovládnutí alespoň části povodí řeky Odry, resp. Slezska. Jediný údaj, a to relativně pozdní, přináší až pražský kronikář Kosmas, podle něhož „Svatopluk, král Moravy... si podrobil nejen Čechy, ale i jiná území odtud až k řece Odře...“ (Kronika Čechů, kn. I, kap. 14). Ačkoli jde vlastně o zprávu jedinou, je velmi pravděpodobné, že pod Svatoplukovo panství muselo přinejmenším náležet nejen Holasicko (Opavsko), Ratibořsko a Těšínsko, ale zřejmě ještě nejméně Opolsko; a se Svatoplukovým panstvím je možno počítat i ve vlastním Slezsku (L.E.Havlík).

Zůstává otázkou, jestli otcem vislanského knížete byl kníže Vyševič, o kterém ve svém díle "O spravování říše, kap. 33" píše byzantský císař Konstantin VII. Ten uvádí, že Vyševič přišel do Zachlumu v Dalmácii z nepokřtěné země na Visle. Vlastní správa dobytého území pak mohla být řešena dosazením moravského místodržitele a umístěním vojenských posádek do vislanských hradišť. Církevně pak nové území bylo po roce 880 dočasně podřízeno nitranskému biskupství. Poordinování dalších biskupů (Privilegium z roku 880) a nejpozději pak v roce 900 již mělo Vislansko svého vlastního biskupa sídlícího v Krakově.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“