Husité II část 1

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Geo
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 134
Registrován: 27/10/2007, 08:22

Husité II část 1

Příspěvek od Geo »

Vzdálené hřmění

Jednou z klíčových postav tohoto klidu před bouří byl král Václav IV.
Ale i když byl jedním z nejdůležitějších hráčů ,jeho role se zdá být natolik nevýrazná, že se z většiny úvah o husitství takřka vytrácí. Většinou se to odbude odkazem na spory s církví a panskou jednotou, konšely letícími z okna a nepředvídatelnými, ale o to silnějšími výbuchy vzteku.
Pravda je ovšem taková, že jeho pozice byla více než nelehká, a to jak doma, tak v říši. V klidnějších dobách by to byl patrně slušný panovník, ale stav v jakém se Evropa nacházela, když nastupoval vládu, byl značně neutěšený a to byl teprve počátek. Veškeré jeho snahy o uklidnění poměrů narážely na nechuť panstva, a to jak domácího tak říšského, čemukoli-li se podrobit.
Další věcí ovšem zůstává jeho přístup k jednotlivým problémům. Zatímco v říši, byl dlouho aktivní, v domácí politice se postupně stával stále pasivnějším. Dokonce i story tradované o jeho kontrolách Pražských tržnic a za trest máchání podvodníků ve Vltavě o něčem svědčí. Je sice sympatické, že prováděl osobní inspekce, otázkou však zůstává, zda toto je role panovníkova. Osobně se domnívám že není. Měl se vrátit na hrad zdrbat odpovědnou osobu jak sirotu, a dále už zákonem padajícího h…. Panovník je k tomu aby fungoval systém a ne aby převažoval na tržnici chleba. (Domnívat se, že tehdejší systém nebyl schopen takto jemné práce by byl omyl .Středověký systém byl daleko propracovanější, než by se nám z dálky našeho pohledu mohlo zdát) Na druhou stranu je třeba přiznat, že Václav byl zejména mezi nižší šlechtou a měšťanstvem v oblibě.

Schisma
Příčinou papežského schisma(byť ne jedinou) byla snaha francouzských králů o vliv nad papežským dvorem, papežem samotným a tím potažmo nad církevní politikou. Důsledkem tohoto snažení bylo přestěhování sídla papeže do francouzského Avignonu. Zde na francouzském území byli papežové pod silným vlivem francouzských králů. I když se po čase stal Avignon papežským majetkem byl stále obklopen francouzským územím.
Avignonský život papežský lze těžko nazvat jinak než přepychově světským. Přepych však vyžaduje množství prostředků a ty byly získávány prostředky mnohdy povážlivými až ostudnými.
Kupčení z církevními hodnostmi, vybíráním nejen desátků, ale i mimořádných poplatků mnohdy z celých států(např. desátek na křížová tažení která se samozřejmě nekonala) atd. Tyto prostředky byly tvrdě vymáhány pod hrozbou různých stupňů církevních trestů a klateb. Také papežská politika stranící Francii zapříčinila že papežství, do té doby vnímané jako symbol církevní čistoty a víry, začalo být vnímané jako mocenská struktura s vlastní politikou a zájmy.

Po celá desetiletí XIV. století byla vyvíjena snaha o návrat papežů do Říma. Motivace byly různé.
Někteří z papežů se snažili vymanit z francouzského vlivu, a provádět vlastní nezávislou mocenskou politiku. Město Řím usilovalo o návrat papeže hlavně z hospodářských důvodů, protože přesídlením papežského dvora do Avignonu přišlo o značnou část příjmů. Panovníci ostatní Evropy
podporovali návrat z čistě praktických důvodů. Vliv francouzského krále na papeže mu dával jednoznačnou politickou výhodu a to se samozřejmě žádnému z nich nezamlouvalo.
Řehoř XI přesídlil do Říma r.1377. Bohužel již v březnu roku následujícího zemřel. Bohužel proto,
že to co následovalo, ovlivnilo dějiny Evropy na dlouhá staletí a to ne vždy pozitivně.

K volbě nového papeže se v Římě sešla konkláve(sbor volitelů) 7.4.1378. Den volby byl určen na den následující(8.4.) Tohoto dne se před konkláve shromáždil velký ozbrojený dav Římanů a žádal, aby byl za papeže zvolen některý z římských kandidátů. Jejich obava z toto že bude zvolen Francouz a opět se přestěhuje do Avignonu nebyla zcela bezdůvodná, protože z 16 přítomných volitelů bylo 11 Francouzů. Opravdu ještě téhož dne konkláve volbu provedla, ale zdráhala se jí vyhlásit. K vyhlášení došlo až po uklidnění situace. Novým papežem sice nebyl zvolen Říman, ale přece jenom Ital, Bartolomeo de Prignano – arcibiskup Barský.( Urban VI. 1378 - 1388)
(...byl učený,přísně mravný,upřímný a neoblomný, v náboženství a službě boží horlivý....ale také vysoce o sobě smýšlející, pánovitý, až do ukrutnosti nemilosrdný, svéhlavý, ač pochlebenstvu ne cele nepřístupný, a náramnému nepotismu zjevně oddaný- F.Palacký)
Z obavy o svou bezpečnost francouzští volitele z Říma odjeli(utekli), ale později se vrátili na samotnou korunovaci a složili papeži holdovací přísahu. Stejně tak učinili i kardinálové, kteří zůstali v Avignonu. K vyhrocení situace došlo krátce po papežově nástupu na stolec. Urban se rozhodl zavést v církvi pořádek(což bylo po Avignonském papežství opravdu třeba), ale na rozdíl od většiny tzv. reformátorů, nezačal prohánět ty nejmenší plebány, ale zaměřil se právě na kardinálský sbor a curii jako takovou. Je jasné, že tvrdě narazil.
Po třech měsících 11 francouzských kardinálů a jeden Španěl znovu opustili dvůr Urbana VI., prohlásili jeho volbu za vynucenou a neplatnou a 2O. září 1378 zvolili ve Fondi(Neapolsko) nového papeže jímž byl kardinál Robert Genevský. Klemens VII 1378 - 1394. Byl spřízněn s francouzským královským rodem a vzdáleně i s Lucemburky
Oba papežové se ihned dali vzájemně do klatby. Fakticky tak bylo v klatbě celé křesťanstvo.
Oba zřídili vlastní curie, jmenovali vlastní kardinály a vybírali poplatky. V obsazování dalších církevních úřadů docházelo k dvojímu jmenování a z toho k zmatkům a nechutným tahanicím.
Církevní tresty z obou stran jen pršely, samozřejmě bez jekéhoko-li efektu, což mělo přirozeně za následek pokles vážnosti podobných nástrojů.
Na stranu Klemense se stavěla Francie, Skotsko, španělská království, Portugalsko a Neapolsko.
Na stranu Urbana Německo, Čechy, Anglie, Flandry, Polsko, Uhry a Itálie.

Říše a Schisma
Karel IV se ihned pokoušel zasáhnout s tím, že uznává pouze Urbana. Jeho snaha zjevně mířila k odstranění rozkolu. Další motivací pro stranictví Urbanovi byl fakt, že Klemens byl straníkem Francie. Chtěl se vrátit do Avignonu. A to by znamenalo zásadní posílení vlivu francouzského krále, což Karel nehodlal připustit.

Pařížská univerzita nakonec navrhla tři cesty k překonání rozkolu: via cessionis (dobrovolné odstoupení a nová volba), Oba papežové byli o své vlastní legitimitě tak přesvědčeni, že považovali za vážný závazek ve svědomí bránit všemi způsoby své papežství a potírat protivníka. Na požadavek, aby se dobrovolně vzdali papežské hodnosti odpovídali, že to není možné, protože by jim to připadalo jako zrada na pravé a platné apoštolské posloupnosti.

via compromissi (podrobení se rozhodčímu výroku - císař ) O to nestáli zase jiní panovníci, protože by to naopak posílilo císaře.

via concilii (rozhodnutí koncilu). Problém byl v tom, že svolání koncilu bylo papežské právo. Jenže papežové byli dva. Který z nich to měl udělat nebylo jasno. Obecné mínění té doby bylo, že za této situace by měl koncil svolat císař jakožto hlava křesťanstva.

Dalším problémem, jehož důsledky se měly postupem času vážně projevit, byly výměny na nejvýznamnějších trůnech tehdejší Evropy. A to výměny ne zrovna úspěšné. R.1377 zemřel Anglický Eduard III. jehož nástupcem byl teprve 13 letý Richard II. R. 1380 Karel V. Francouzský
jehož následník Karel VI ještě neměl ani 12 let. R. 1382 Ludvík král Uherský a Polský který měl jen dvě nezletilé dcery za které vládla jejich matka královna Eliška, která byla všechno jiné jen ne schopná vladařka.
Za této situace se vlády nad říší ujímá Václav IV a situace je to opravdu neutěšená.
Jeho snahy o odklizení dvojpapežství z pozice římského krále započaly hned po smrti otce. Již několik týdnů po Karlově smrti(29.11.1378) svolává říšský sněm do Norinberka. Ale když tam dorazil zjistil, že je tam prakticky sám. Svolal tedy ihned nový sněm do Frankfurtu. Tam potom došlo k dohodě(27.2.1379), která, alespoň na první pohled, mohla znamenat pozitivní vývoj, ovšem pouze za předpokladu, že bude dodržována. (Celé Německo mělo hájit vnitřní zemský mír, stát spolu s Václavem za UrbanemVI a nevstupovat v jednání ani jinak do spolku s KlemensemVII, ani jeho straníky. V případě Václavovi smrti nevolit nového krále jenž by nepodporoval říší uznaného papeže, tedy Urbana.
Poselstvo papeže Klemense nabylo ke sněmu vůbec připuštěno(kardinál Vilém de Agrifolio). Poselstvu francouzské krále nebylo uděleno slyšení. Sněm dal francouzským vyslancům pouze na vědomí, že toliko římský král má právo pečovat o obsazení papežského stolce(Palacký) Zároveň rozvinul Václav rozsáhlou diplomatickou korespondenci s ostatními evropskými panovníky ve snaze je získat na svou stranu. Znám je jeho dopis neapolské královně Johanně(KlemensVII sídlil v té době v Neapoli), které vytýká její ochranu kterou Klemensovi poskytovala a hrozí jí dokonce říšskou klatbou jestliže nepřestane hájit vzdoropapeže. Jaký vliv měl tento list na postoj Neapole není zcela jasné, ale faktem je, že se někdy v té době Klemens přesunuje do Avignonu.
Patrně ve snaze získat přímou podporu Uherského krále Ludvíka(hlavně proti Neapolsku) setkal se s ním Václav osobně ve Zvoleně. Ludvík byl sice stoupencem Urbanovým, ale vojensky nevystoupil, protože v té době byl vázán válkou s Benátkami. Patrně na této schůzce byl dojednán sňatek Zikmunda s Ludvíkovou starší dcerou Marií.(První jednání o tomto proběhla již v roce 1372) Svatba byla v říjnu 1385.
Je samozřejmě otázkou, zda tento razantní postup je Václavova vlastní cesta, nebo vliv jeho „štábu“, v kterém ještě v této době převažovali rádci jeho otce Karla. V říši ovšem nebyl nález sněmu z Frankfurtu dodržován. Říšská knížata se nechtěla vzdát možnosti využít konflikt dvou stran k vlastnímu obohacení.
Leopold vévoda Rakouský je ukázkovým příkladem. Přihlásil se ke Klemensovi od kterého dostal 120 000 dukátů a vojenskou pomoc i když pro něj nic nepodnikl protože mu Václav dal do zástavy dalších 40.000 dukátů a zemské fojtství v Horním a Dolním Švábsku(23.2.1379). Později (16.7.1381) ač ještě stále Klemensův spojenec uzavřel dohodu s Václavem o volnosti průchodu Rakouskem a to i ke škodě svého papeže(mělo jít o Václavovu římskou jízdu).
Když později Václav zástavu fojtství změnil v trvalé jmenování bez problémů se Klemense zřekl.
Podobným příkladem byl boj o křeslo mohučského arcibiskupa. Ludvík Míšeňský jmenovaný ještě Řehořem XI a uznaný Karlem IV vedl dlouholetý boj o Mohuč s Adolfem Nassavským, který byl na ten samý post zvolen kapitulou. Protože se Ludvík přihlásil k Urbanovi VI byl Urbanem ihned potvrzen a uznán i Váslavem IV. Samozřejmě že se Adolf přiklonil ke Klemensovi. A pranice v Mohuči vesele pokračovala. Řešení se ovšem časem našlo. 20.12.1380 zemřel Jan ze Středy biskup Olomoucký. Olomouc byla obsazena Magdeburským arcibiskupem Petrem(rodem Čech), Ludvík Míšeňský se zřekl arcibiskupství Mohučského a stal se arcibiskupem Magdeburským (zahynul r 1382. na jakémsi bále při tanci, když se na juchající společnost zřítil dům) a jeho oponent Adolf Nassavský, který byl potvrzen Václavem IV i papežem Urbanem do arcibiskupského křesla Mohučského, se samozřejmě s lehkým srdcem zřekl papeže Klemense. Podobných příkladů by se dalo jmenovat více, a je jasné, že nepřispívaly k obrazu církve ničím pozitivním.

Čechy a Schisma
Není sporu o tom, že hlavně pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi byl Urbanovým příznivcem. Za což byl odměněn kardinálským kloboukem který mu byl slavnostně vsazen v Praze 6.3.1379.(kardinál Pileus arcibiskup Ravenský-papežský legát)
Při té příležitosti se Očko vzdal pražského arcibiskupství. Na jeho místo byl dosazen jeho synovec Jan z Jenštejna(problém!),do té doby biskup Míšeňský, a zároveň byl jmenován Václavem nejvyšším kancléřem a to jak pro české království, tak pro říši.Stoupenci Klemense v českých zemích. Vratislavská kapitula, kapitulní děkan Pražský Hynek Kluk, Vyšehradský děkan Kuneš Veselý. V dědičných zemích zvládl Václav církevní rozkol suverénně. Vratislavské kapitule pohrozil odebráním všech statků, děkany odvolal a až po té co se vzdali Klemense byl jim dovolen návrat ovšem jako pouhým kanovníkům.

Říše
I říše byla oslabena a rozdělena papežskou krizí.Také úmrtí Karla V. Francouzského a vláda poručníků jeho syna věci nikterak neprospívala. Karel V, ač se snažil plně ovládat svého Avignonského papeže, si byl vědom, že stabilita církve je v jeho zájmu, stejně jako stabilita v říši, která mu zajišťovala klidnou severní hranici. Oboje mu umožňovalo vést svou válku proti Anglii(Stoletá válka). Poručníci jeho syna na něco podobného nebrali ohled, jejich osobní zájmy byly nadevše, což se Francii v následujících letech téměř stalo osudným.

Říše byla rozdělena na jednotlivá dominia velkých šlechticů(kurfiřtů atd.) a městské regiony velkých měst. Velcí páni se snažili rozšířit svou moc na úkor měst, města na úkor pánů a nižší a drobná šlechta se přidávala na tu či onu stranu podle toho, kde jí kynul momentální větší prospěch. Všichni bojovali proti všem. Města, stejně jako knížecí rody, mezi sebou uzavírala spolky proti druhé straně. Karlu IV. se po dobu jeho vlády nad říší dařilo udržovat křehký mír kombinací kompromisů, slibů a hrozeb. Tato politika ovšem byla možná pouze v jednotě s církví. Vznikem dvojpapežství se toto spojenectví rozvolnilo a Václav IV. začal mít těžkosti. Všechny jeho snahy o pokračování v otcově politice se míjely účinkem. Podařilo se mu sice sjednat na sněmu v Norimberku(11.3.1383) smlouvu o všeobecném zemském míru a závazku, že zúčastněné strany zasáhnou společně proti každému kdo by mír porušoval, ale jeho snaha ztroskotala na postoji měst kterým se zdálo, že tato dohoda nadržuje víc pánům než jim samým. Dalším pokusem byla úmluva Heildelberská(26.7.1384) o vzájemné jednotě na 4 roky, jejíž dodržování jde jen těžko nazvat úspěšným. Zejména pak dohoda uzavřena mezi Švýcary a spolkem říšských měst(1385 Konstanca) vyvolala nové spory a boje. Rakouský vévoda Leopold na tuto smlouvu reagoval vojenským tažením které skončilo bitvou u Sempachu(9.7.1385) porážkou Rakušanů a smrtí vévody. Říšská knížata ihned uzavřela vzájemné spojenectví a drobná válka zachvátila celou říši. Václavovi se sice ještě podařilo sjednat smlouvu Mergentheimskou(5.11.1387), která měla platit 1 rok, ale již dva týdny po jejím uzavření došlo k jejímu porušení Fridrichem Bavorským(zajal Salcburského arcibiskupa a tvrdě olupoval kupce říšských měst). Na opakované výzvy krále Václava k míru nebral zřetel. Václav se tedy rozhodl k razantnímu kroku. Dne 5.2..1388 opověděl(vyhlásil válku) Fridrichu Bavorskému a vtrhl do horní Falce aby si dodržování úmluv o zemském míru vynutil. Fridrich který si uvědomil, že mu hoří půda pod nohama, protože bylo jasné, že i jeho dosavadní spojenci se k Václavovi připojí, aby si na něm(Fridrichovi) mohli něco urvat, ihned slíbil ukončení bojů a uznání všech zemských úmluv. V té době však došlo v Čechách k prvním domácím bojům a Václav se musel vrátit do Čech (Markvart z Vartenberka-viz.Čechy) čehož Fridrich ihned využil k porušení všech svých slibů a válka pokračovala dál. Veškeré další snahy Václavovi o uklidnění situace v říši se minuly účinkem. Města utrpěla rozhodující porážku 24.8.1388 u Döffingenu. To byla pro Václavovu politiku a pozici v říši téměř osudná rána. Dokud mohl stavět na, byť křehké rovnováze sil, měl šanci se alespoň občas prosadit, ale v okamžiku kdy říšské knížecí rody získaly jednoznačnou převahu nad městy stala se pozice krále římského na nich zcela závislou. Sněm konaný v dubnu až květnu 1389 v Chebu, vyhlásil německý městský spolek za protizákonný a vyhlásil Zemský mír na dobu 6 let. Pečeť pod těmito listinami je sice Václavova, ale rukopis úmluv patří zřetelně říšskému panstvu. Všechny pokusy Václavovi prodloužit říšský mír alespoň o několik let po roce 1395 se nezdařily. Došlo tak k paradoxní situaci. Říše vyčerpaná a vypleněná sice odmítala nutný kompromis potřebný k míru a zároveň tuto situaci vytýkala králi Václavovi, jako by to byl on kdo to všechno zavinil. Situace dospěla tak daleko, že 20.8.1400 byl Václav formálně zbaven říšské královské koruny. Snad mohl v tomto období ještě rozhodnout vojensky, ale situace v Čechách mu v tom zabránila.(viz.Čechy)
Válka není zábava. Válka je vážná věc.
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“