Husité
Napsal: 27/11/2007, 21:17
Období tzv. husitských bouří(slovo revoluce apod. považuji za přehnané viz.dodatek) bylo v oblasti střední Evropy natolik významné , že dost dobře nelze pominout vývoj, kterým společnost prošla na cestě k zásadnímu konfliktu mnoha ambicí a z toho plynoucích mocenských střetů, které zplodila.
Zásadním, a víceméně směrodatným, byl poměr panovníka a šlechty. Počínaje druhou polovinou XII. století dochází k posilování pozice šlechty na úkor panovníka. Z družiníků se stávají sebevědomí feudálové, kteří jsou schopni prosazovat své zájmy i proti panovníkovi. Ze správcovství hradů a územních celků , do kterých byli významnější členové družiny jmenováni, se prvně stávají dědičné úřady a nakonec rodové vlastnictví. K potvrzení faktického stavu došlo r.1189.
(Nymburská Statuta Konráda Oty). Běhen vlády Přemysla I. a Václava I. tento proces pokračoval. Situace došla tak daleko, že se ji Přemysl II. rozhodl řešit s rázností jemu vlastní. V první řadě začal zakládat města jako novou oporu královské moci a zdroj financí. V druhém kroku požadoval po všech držitelích sporných majetků aby doložili oprávněnost své držby. Věc to byla celkem jednoduchá. Jestliže někdo dostal majetek od země pána(krále) byla mu o tom královskou kanceláří vydána listina, jejíž „kopie“(fakticky šlo o dva originály) byla uložena v královském archivu. Účelem bylo zabránit pořizování falešných darovacích listin. Darovací listina bez svého protějšku v archivu byla považována za podvrženou a tedy neplatnou. Šlo zejména o oblasti královských pohraničních hvozdů(českomoravská vrchovina), které se postupem času dostávaly do majetku šlechty. Tak došlo mj. k zabavení Německého Brodu (Lichtenburkové) a Jindřichova Hradce(Vítkovci)
Důsledkem bylo vzpoura panstva v té, pro Přemysla, nejtěžší chvíli.
Zmatky po Přemyslově smrti umožnily šlechtě další posílení. Král přestává být svrchovaným pánem a je jen prvním mezi rovnými. Dalším, kdo se pokusil šlechtu zvládnout, byl Jan Lucemburský. Šel až tak daleko, že se odpor šlechty pokusil potlačit vojensky. Zpočátku se zdálo, že by mohl mít alespoň částečný úspěch, ale to bylo opravdu jenom zdání. Jeho domácí spojenci (Waldekové atd.) při něm stáli pouze tak dlouho dokud se domnívali, že jim tato jejich „věrnost“ vynese něco na úkor protivníků. V okamžiku kdy si Jan začal najímat žoldnéřské oddíly v zahraničí přeběhli velice rychle na opačnou stranu. Prostě jim došlo, že pokud Jan prosadí své požadavky, zesílí natolik, že se nebude muset ohlížet na nikoho z panstva. Odůvodňování tohoto postupu nacionalistickými žvásty o cizácích a obraně českých zájmů(Dalimil) bylo jen účelovou propagandou. A tak Jan, který musel uznat svou porážku, nakonec vládl z ciziny. Slovo vládl je ovšem jen formální. Opravdovými vládci byla šlechta. Za této situace se vlády ujímá Karel IV.
A nyní se dostáváme k jádru jednoho z hlavních problémů následujícího století, který měl na běh věcí budoucích zásadní vliv. Je to nebývalý nárůst majetku a s tím logicky spojený mocenský vzestup církve. To, zda
se tomu dalo vyhnout, ponechám na čtenáři.
„Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky…..
Tehdy jsme znovu získali s velkými náklady a úsilím hrady Křivoklát, Týřov, Světlík, Litice, Hradec Králové, Písek, Nečtiny, Zbiroh, Tachov, Trutnov v Čechách, na Moravě pak Lukov, Telč, Veveří,, hrad olomoucký, brněnský a znojemský a mnoho jiných statků, zastavených a zcizených koruně. ……., ačkoliv páni se stali většinou tyrani a nebáli se krále, jak se slušelo, protože si království mezi sebe rozdělili.“(Vita Karoli Quarti)
Myslím, že tyto citace jsou dostatečně výmluvné, a jasně zdůvodňují následující Karlův postup. Vlastně šlo o prostou logickou úvahu. Jestli-že panovník nechtěl být vydán na milost a nemilost šlechtě potřeboval mocenskou základnu, o kterou se mohl opřít a to jak vojensky tak ekonomicky. Statky, které se mu povedlo získat zpět do vlastnictví koruny byly sice mnohé, ale i tak to byl jen pouhý zlomek původních korunních majetků. Byla tu samozřejmě královská města, která sice neustále sílila a představovala, zvláště koncem druhé poloviny XIV. století značnou sílu, ale vedle moci velkých feudálních rodů to byl zase jen zlomek.
Otázkou tedy bylo, kdo další může podpořit otřesenou královskou moc. V tehdejším uspořádání společnosti už se nabízela pouze církev. A tak král začíná rozmnožovat církevní statky. Spolu s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství se mu podařilo vytvořit pevnou a propracovanou církevní strukturu. Tímto způsobem se králi povedlo vytvořit si mocného spojence a zabránit dalšímu růstu rodových držav a tím i moci těchto rodů. Zdůrazňuji! Povedlo se zabránit růstu moci, niko-li jejímu omezení! To byl důvod proč se mu nepovedlo prosadit připravovaný zákoník. Šlechta se nehodlala nechat spoutat nějakými pravidly.
Výsledkem tohoto vývoje byla rovnováha sil. Důsledkem jejího porušení husitské bouře.
Také ostatní části společnosti se radikálně diferencovali a i tento vývoj předznamenával budoucího dění.
Malá šlechta. (Rytíři, zemané atd.)
Živořila na svých stále menších statečcích bez výhledu do budoucnosti. Princip dědictví rozděloval majetek stejným dílem a tak nejsou vzácné případy, kdy svého času mocný panský rod se doslova rozplynul během jediného století (Lichtenburkové). Jen ty rody, které tento princip nepraktikovaly, nebo jen v omezené míře, byly schopny si svůj majetek a vliv uchovat (prvorozenectví). Je k dispozici dostatek záznamů o vlastnictví třeba jen jedné osminy tvrze apod.
Není proto divu, že se tato část šlechty s nelibostí ohlížela po narůstajícím majetku církve. Jejich názor byl takový, že nebýt církve měli naději tento majetek nějakým způsobem získat. Bylo to ale jen naděje. Kdyby tyto majetky byly volné, pak by je s největší pravděpodobností uchvátily mocné panské rody, proti kterým neměl drobný zeman šanci se prosadit. A tak protože je jejich majetky již nedokázaly uživit byli nuceni vstupovat do služeb panovníka, mocného feudála, bohatých měst atd.
Stala se z nich zvláštní kasta nájemných velitelů, z které se později rekrutovala značná část hejtmanů husitských vojsk.
Města
Města byla původně doménou bohatého patriciátu, který byl převážně složený z kupců. Vzájemně spolupracující kupci byli schopni diktovat ceny řemeslnických výrobků. Na obranu proti tomuto monopolu se řemeslníci začali sdružovat do cechů. Je logické, že tento vývoj vedl k vzniku ostré konkurence. Jejím důsledkem byl rozpor nejen v rovině kupec – řemeslník , ale i v rovině bohatý kupec + řemeslník – chudý kupec + řemeslník. Mnozí, kteří v tomto konkurenčním boji neuspěli, klesli na úroveň městské chudiny. Není tedy divu, že v městech panovalo značné sociální napětí.
Venkov
Po většinu XIV století byl život venkovského obyvatelstva vcelku stabilní.
V zemi převládla peněžní forma renty výhodná jak pro feudála, tak pro sedláka. Princip byl vcelku jednoduchý. Sedlák věděl přesně kolik má zaplatit pánovi a mohl svůj „výrobek“ prodat kde chtěl a za kolik chtěl(renta se většinou odvíjela od velikosti obhospodařovaných pozemků). Pán dostal svůj podíl v hotovosti a nemusel se starat, jako v případě renty naturální, o uskladnění a prodej případných přebytků, což samozřejmě znamenalo úsporu. Existuje řada listinných dokladů, kdy pán v období neúrody a dalších pohrom odkládá splatnost renty, nebo ji část či zcela odpouští. Bylo výhodnější odpustit, než sedláka zruinovat a tím přijít o zdroj příjmů.
Peněžní renta měla ovšem i své zápory. Rozsah pozemků pronajímaných nájemci závisel na jeho počátečních finančních možnostech. Čím větší rozlohu pozemků si mohl pronajmout, tím větší byla sice částka renty, ale také jeho zisk. Došlo tak postupně k vydělení úzké skupiny bohatých sedláků (rychtáři, šafáři, mlynáři atd.)
Od konce XIV století dochází k zhoršování postavení středních a malých sedláků ve prospěch těch nejbohatších. Další záporné vlivy viz.ekonomika.
Nižší stav kněžský
Vedle bohatých kněžských hodnostářů existoval velký počet chudých kněží. Jejich perspektivou nebylo ani zlepšování pozice nějakým postupem církevní hierarchií.
Úzká skupina hodnostářů okupovala všechna lukrativní místa a dokonce se stávala držiteli mnoha výnosných úřadů a far. (mnohoobročníci) Aby to ještě nebylo všechno život těchto lidí byl vším jiným než příkladem ctnosti. Nedodržování ani těch nejzákladnějších kněžských povinností, chlast, kostky, o nemanželských dětech ani nemluvě.(protokol o vizitaci pražského arcijáhenství provedeném arcijáhnem Pavlem z Janovic v letech 1379-1382 - Kejř)
Přidejme k tomu papežské schizma a už není moc co dodávat.
Není proto divu, že kněží na nejnižších stupních církve, mnohdy sotva živořící, byli náchylní k herezi a odboji proti vyššímu kléru.
Takový pohled na církev by byl ovšem příliš jednostranný. Protože každá mince
má rub i líc. Církev nebyla jen nenasytný moloch, ale také nositel vědění a vzdělanosti. Nositel pokroku. Pokroku filozofického, ekonomického, správního i
uměleckého. Většina filozofů tehdejší doby pocházela z řad církve. Také zavádění
modernějších a výkonnější druhů správy majetku, bylo v převážné míře věcí církve(kláštery). Značná část předních diplomatů království byla církevními hodnostáři. Po dlouhou dobu byla prakticky pouze církev nositelkou vzdělanosti.
Za většinu antických písemných pramenů vděčíme právě církvi, jejímu opisování a knihovnám. Univerzitní mistři té doby, byli v drtivé míře kněží, a záleželo jen na stupni svěcení. Umění by se bez církevního sponzorství nemohlo obejít a o motivaci ani nemá cenu mluvit. Architektura té doby(gotika) je v převážné míře pod vlivem církevních pohledů na svět(Cluny).Dále zde je církevní právo, dalece kultivovanější než právo obecné. Důvod byl ten, že církevní právo vycházelo do značné míry z práva římského. Ekonomický přínos církve pro Český stát této doby je nesporně významný. Také nelze pominout, že i většina herezí vycházel z prostředí církve, a že různé církve a církvičky, které se postupně od církve původní(obecné) oddělily(odpadly) i jejich zakladatelé, z této církve vzešli. Krize církve konce XIV a počátku XV století vyplynula z ekonomických, potažmo mocenských konfliktů té doby, což bylo přímou příčinou selhání jednotlivců na vyšších stupních církevní hierarchie. Konec konců kolik lidí neselže, dostane-li se jim tak mocné motivace jakou je plný břich.
Ekonomika
Tato spojitá nádoba dění ve společnosti ovlivňovala všechny složky obyvatelstva a je třeba říci, že v období před husitskými bouřemi to nebyl vliv pozitivní.
Je nesporné, že ekonomický vývoj českých zemí byl zpožděn oproti například německým zemím v říši. Důvodem byla neexistence Evropsky důležitých obchodních cest, které by tudy procházely. Nejbližší byla cesta dunajská, ale ta se českému území vyhýbala. Veškeré snahy Karla IV o její odklonění se minuly účinkem. Zpevňování cest, stavba kamenných mostů atd. Jeho opatření fungovala jen po dobu, po kterou byla Praha hlavním městem říše a sídlil v ní císařský dvůr. Tedy po dobu jeho života a poměrně krátce za vlády jeho syna.
Důsledkem byl relativně pomalý rozvoj řemesel, která se specializovala převážně na místní trh. V porovnání se zahraničím nebyla konkurence schopná a také nutnost případné dopravy zboží prakticky pouze po souši činila obchod nákladným. (Tak jako každý pohyb armády má svoje těžiště, stejně tak to platí v ekonomice. Těžištěm střední Evropy byla po několik staletí osa Bavorsko – Sasko. Ale právě v této době dochází k posunu do Porýní, aby se v následujících desetiletích pokračovalo ještě dále k jihu na osu Itálie – Španělsko – Portugalsko. )
Totéž se týkalo zemědělské produkce. A tak se České království stalo především vývozcem drahého kovu. Prostředky se tedy přelévaly a kladně působily úplně někde jinde. Trh byl víceméně uzavřený a tím pádem stagnoval. To mělo kritický dopad na chudší části obyvatelstva.
Dalším kritickým bodem, byla těžba stříbra. Kutná Hora sice ještě měla stříbra dostatek, ale povrchová, lehce dobyvatelná naleziště již byla vyčerpána. Bylo třeba těžit z větších hloubek. Množství vytěženého stříbra se tak zmenšilo, zatímco náklady na jeho získání vzrostly. Z těchto důvodů a dalších zmatků a bojů devalvovala cena groše postupně až o dvacet procent. To postihlo zejména menší řemeslníky a sedláky. K tomu všemu přispíval zvyšující se berní tlak(obecné i mimořádné berně, církevní desátky, subsidia atd.), a zejména téměř neustálá válka (od roku 1394)šlechty proti panovníkovi, šlechty proti šlechtě, a všech proti všem. Ničení vesnic a jejich majetku, nebezpečí na cestách a tedy omezení obchodu byly přímou příčinou poklesu životní úrovně obyvatelstva a zvyšujícího se sociálního napětí.
(Zajímavý je údaj F. Palackého, že míra daňového zatížení obyvatelstva byla i navzdory všem dávkám a berním jedna z nejnižších v Evropě!?!?)
Pozn1: Zda použít termín bouře, či revoluce, je zajisté věcí názoru. Já osobně mám názor ten, že revoluce je dění, které zásadně změní charakter společnosti. V případě husitských bouří tomu tak nebylo. V této době sice došlo k přesunům majetků a těžiště moci, ale společnost sama se nijak zásadně nezměnila.
Pozn2: Stav společnosti je doveden až těsně před počátek bouří. Události cca. k r.1380. Některé prameny jsou uvedeny uvnitř textu. Ostatní budou uvedeny v další části.
Poděkování:
Děkuji Johanovi za jeho podnětné připomínky. A doufám v další spolupráci.
Zásadním, a víceméně směrodatným, byl poměr panovníka a šlechty. Počínaje druhou polovinou XII. století dochází k posilování pozice šlechty na úkor panovníka. Z družiníků se stávají sebevědomí feudálové, kteří jsou schopni prosazovat své zájmy i proti panovníkovi. Ze správcovství hradů a územních celků , do kterých byli významnější členové družiny jmenováni, se prvně stávají dědičné úřady a nakonec rodové vlastnictví. K potvrzení faktického stavu došlo r.1189.
(Nymburská Statuta Konráda Oty). Běhen vlády Přemysla I. a Václava I. tento proces pokračoval. Situace došla tak daleko, že se ji Přemysl II. rozhodl řešit s rázností jemu vlastní. V první řadě začal zakládat města jako novou oporu královské moci a zdroj financí. V druhém kroku požadoval po všech držitelích sporných majetků aby doložili oprávněnost své držby. Věc to byla celkem jednoduchá. Jestliže někdo dostal majetek od země pána(krále) byla mu o tom královskou kanceláří vydána listina, jejíž „kopie“(fakticky šlo o dva originály) byla uložena v královském archivu. Účelem bylo zabránit pořizování falešných darovacích listin. Darovací listina bez svého protějšku v archivu byla považována za podvrženou a tedy neplatnou. Šlo zejména o oblasti královských pohraničních hvozdů(českomoravská vrchovina), které se postupem času dostávaly do majetku šlechty. Tak došlo mj. k zabavení Německého Brodu (Lichtenburkové) a Jindřichova Hradce(Vítkovci)
Důsledkem bylo vzpoura panstva v té, pro Přemysla, nejtěžší chvíli.
Zmatky po Přemyslově smrti umožnily šlechtě další posílení. Král přestává být svrchovaným pánem a je jen prvním mezi rovnými. Dalším, kdo se pokusil šlechtu zvládnout, byl Jan Lucemburský. Šel až tak daleko, že se odpor šlechty pokusil potlačit vojensky. Zpočátku se zdálo, že by mohl mít alespoň částečný úspěch, ale to bylo opravdu jenom zdání. Jeho domácí spojenci (Waldekové atd.) při něm stáli pouze tak dlouho dokud se domnívali, že jim tato jejich „věrnost“ vynese něco na úkor protivníků. V okamžiku kdy si Jan začal najímat žoldnéřské oddíly v zahraničí přeběhli velice rychle na opačnou stranu. Prostě jim došlo, že pokud Jan prosadí své požadavky, zesílí natolik, že se nebude muset ohlížet na nikoho z panstva. Odůvodňování tohoto postupu nacionalistickými žvásty o cizácích a obraně českých zájmů(Dalimil) bylo jen účelovou propagandou. A tak Jan, který musel uznat svou porážku, nakonec vládl z ciziny. Slovo vládl je ovšem jen formální. Opravdovými vládci byla šlechta. Za této situace se vlády ujímá Karel IV.
A nyní se dostáváme k jádru jednoho z hlavních problémů následujícího století, který měl na běh věcí budoucích zásadní vliv. Je to nebývalý nárůst majetku a s tím logicky spojený mocenský vzestup církve. To, zda
se tomu dalo vyhnout, ponechám na čtenáři.
„Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky…..
Tehdy jsme znovu získali s velkými náklady a úsilím hrady Křivoklát, Týřov, Světlík, Litice, Hradec Králové, Písek, Nečtiny, Zbiroh, Tachov, Trutnov v Čechách, na Moravě pak Lukov, Telč, Veveří,, hrad olomoucký, brněnský a znojemský a mnoho jiných statků, zastavených a zcizených koruně. ……., ačkoliv páni se stali většinou tyrani a nebáli se krále, jak se slušelo, protože si království mezi sebe rozdělili.“(Vita Karoli Quarti)
Myslím, že tyto citace jsou dostatečně výmluvné, a jasně zdůvodňují následující Karlův postup. Vlastně šlo o prostou logickou úvahu. Jestli-že panovník nechtěl být vydán na milost a nemilost šlechtě potřeboval mocenskou základnu, o kterou se mohl opřít a to jak vojensky tak ekonomicky. Statky, které se mu povedlo získat zpět do vlastnictví koruny byly sice mnohé, ale i tak to byl jen pouhý zlomek původních korunních majetků. Byla tu samozřejmě královská města, která sice neustále sílila a představovala, zvláště koncem druhé poloviny XIV. století značnou sílu, ale vedle moci velkých feudálních rodů to byl zase jen zlomek.
Otázkou tedy bylo, kdo další může podpořit otřesenou královskou moc. V tehdejším uspořádání společnosti už se nabízela pouze církev. A tak král začíná rozmnožovat církevní statky. Spolu s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství se mu podařilo vytvořit pevnou a propracovanou církevní strukturu. Tímto způsobem se králi povedlo vytvořit si mocného spojence a zabránit dalšímu růstu rodových držav a tím i moci těchto rodů. Zdůrazňuji! Povedlo se zabránit růstu moci, niko-li jejímu omezení! To byl důvod proč se mu nepovedlo prosadit připravovaný zákoník. Šlechta se nehodlala nechat spoutat nějakými pravidly.
Výsledkem tohoto vývoje byla rovnováha sil. Důsledkem jejího porušení husitské bouře.
Také ostatní části společnosti se radikálně diferencovali a i tento vývoj předznamenával budoucího dění.
Malá šlechta. (Rytíři, zemané atd.)
Živořila na svých stále menších statečcích bez výhledu do budoucnosti. Princip dědictví rozděloval majetek stejným dílem a tak nejsou vzácné případy, kdy svého času mocný panský rod se doslova rozplynul během jediného století (Lichtenburkové). Jen ty rody, které tento princip nepraktikovaly, nebo jen v omezené míře, byly schopny si svůj majetek a vliv uchovat (prvorozenectví). Je k dispozici dostatek záznamů o vlastnictví třeba jen jedné osminy tvrze apod.
Není proto divu, že se tato část šlechty s nelibostí ohlížela po narůstajícím majetku církve. Jejich názor byl takový, že nebýt církve měli naději tento majetek nějakým způsobem získat. Bylo to ale jen naděje. Kdyby tyto majetky byly volné, pak by je s největší pravděpodobností uchvátily mocné panské rody, proti kterým neměl drobný zeman šanci se prosadit. A tak protože je jejich majetky již nedokázaly uživit byli nuceni vstupovat do služeb panovníka, mocného feudála, bohatých měst atd.
Stala se z nich zvláštní kasta nájemných velitelů, z které se později rekrutovala značná část hejtmanů husitských vojsk.
Města
Města byla původně doménou bohatého patriciátu, který byl převážně složený z kupců. Vzájemně spolupracující kupci byli schopni diktovat ceny řemeslnických výrobků. Na obranu proti tomuto monopolu se řemeslníci začali sdružovat do cechů. Je logické, že tento vývoj vedl k vzniku ostré konkurence. Jejím důsledkem byl rozpor nejen v rovině kupec – řemeslník , ale i v rovině bohatý kupec + řemeslník – chudý kupec + řemeslník. Mnozí, kteří v tomto konkurenčním boji neuspěli, klesli na úroveň městské chudiny. Není tedy divu, že v městech panovalo značné sociální napětí.
Venkov
Po většinu XIV století byl život venkovského obyvatelstva vcelku stabilní.
V zemi převládla peněžní forma renty výhodná jak pro feudála, tak pro sedláka. Princip byl vcelku jednoduchý. Sedlák věděl přesně kolik má zaplatit pánovi a mohl svůj „výrobek“ prodat kde chtěl a za kolik chtěl(renta se většinou odvíjela od velikosti obhospodařovaných pozemků). Pán dostal svůj podíl v hotovosti a nemusel se starat, jako v případě renty naturální, o uskladnění a prodej případných přebytků, což samozřejmě znamenalo úsporu. Existuje řada listinných dokladů, kdy pán v období neúrody a dalších pohrom odkládá splatnost renty, nebo ji část či zcela odpouští. Bylo výhodnější odpustit, než sedláka zruinovat a tím přijít o zdroj příjmů.
Peněžní renta měla ovšem i své zápory. Rozsah pozemků pronajímaných nájemci závisel na jeho počátečních finančních možnostech. Čím větší rozlohu pozemků si mohl pronajmout, tím větší byla sice částka renty, ale také jeho zisk. Došlo tak postupně k vydělení úzké skupiny bohatých sedláků (rychtáři, šafáři, mlynáři atd.)
Od konce XIV století dochází k zhoršování postavení středních a malých sedláků ve prospěch těch nejbohatších. Další záporné vlivy viz.ekonomika.
Nižší stav kněžský
Vedle bohatých kněžských hodnostářů existoval velký počet chudých kněží. Jejich perspektivou nebylo ani zlepšování pozice nějakým postupem církevní hierarchií.
Úzká skupina hodnostářů okupovala všechna lukrativní místa a dokonce se stávala držiteli mnoha výnosných úřadů a far. (mnohoobročníci) Aby to ještě nebylo všechno život těchto lidí byl vším jiným než příkladem ctnosti. Nedodržování ani těch nejzákladnějších kněžských povinností, chlast, kostky, o nemanželských dětech ani nemluvě.(protokol o vizitaci pražského arcijáhenství provedeném arcijáhnem Pavlem z Janovic v letech 1379-1382 - Kejř)
Přidejme k tomu papežské schizma a už není moc co dodávat.
Není proto divu, že kněží na nejnižších stupních církve, mnohdy sotva živořící, byli náchylní k herezi a odboji proti vyššímu kléru.
Takový pohled na církev by byl ovšem příliš jednostranný. Protože každá mince
má rub i líc. Církev nebyla jen nenasytný moloch, ale také nositel vědění a vzdělanosti. Nositel pokroku. Pokroku filozofického, ekonomického, správního i
uměleckého. Většina filozofů tehdejší doby pocházela z řad církve. Také zavádění
modernějších a výkonnější druhů správy majetku, bylo v převážné míře věcí církve(kláštery). Značná část předních diplomatů království byla církevními hodnostáři. Po dlouhou dobu byla prakticky pouze církev nositelkou vzdělanosti.
Za většinu antických písemných pramenů vděčíme právě církvi, jejímu opisování a knihovnám. Univerzitní mistři té doby, byli v drtivé míře kněží, a záleželo jen na stupni svěcení. Umění by se bez církevního sponzorství nemohlo obejít a o motivaci ani nemá cenu mluvit. Architektura té doby(gotika) je v převážné míře pod vlivem církevních pohledů na svět(Cluny).Dále zde je církevní právo, dalece kultivovanější než právo obecné. Důvod byl ten, že církevní právo vycházelo do značné míry z práva římského. Ekonomický přínos církve pro Český stát této doby je nesporně významný. Také nelze pominout, že i většina herezí vycházel z prostředí církve, a že různé církve a církvičky, které se postupně od církve původní(obecné) oddělily(odpadly) i jejich zakladatelé, z této církve vzešli. Krize církve konce XIV a počátku XV století vyplynula z ekonomických, potažmo mocenských konfliktů té doby, což bylo přímou příčinou selhání jednotlivců na vyšších stupních církevní hierarchie. Konec konců kolik lidí neselže, dostane-li se jim tak mocné motivace jakou je plný břich.
Ekonomika
Tato spojitá nádoba dění ve společnosti ovlivňovala všechny složky obyvatelstva a je třeba říci, že v období před husitskými bouřemi to nebyl vliv pozitivní.
Je nesporné, že ekonomický vývoj českých zemí byl zpožděn oproti například německým zemím v říši. Důvodem byla neexistence Evropsky důležitých obchodních cest, které by tudy procházely. Nejbližší byla cesta dunajská, ale ta se českému území vyhýbala. Veškeré snahy Karla IV o její odklonění se minuly účinkem. Zpevňování cest, stavba kamenných mostů atd. Jeho opatření fungovala jen po dobu, po kterou byla Praha hlavním městem říše a sídlil v ní císařský dvůr. Tedy po dobu jeho života a poměrně krátce za vlády jeho syna.
Důsledkem byl relativně pomalý rozvoj řemesel, která se specializovala převážně na místní trh. V porovnání se zahraničím nebyla konkurence schopná a také nutnost případné dopravy zboží prakticky pouze po souši činila obchod nákladným. (Tak jako každý pohyb armády má svoje těžiště, stejně tak to platí v ekonomice. Těžištěm střední Evropy byla po několik staletí osa Bavorsko – Sasko. Ale právě v této době dochází k posunu do Porýní, aby se v následujících desetiletích pokračovalo ještě dále k jihu na osu Itálie – Španělsko – Portugalsko. )
Totéž se týkalo zemědělské produkce. A tak se České království stalo především vývozcem drahého kovu. Prostředky se tedy přelévaly a kladně působily úplně někde jinde. Trh byl víceméně uzavřený a tím pádem stagnoval. To mělo kritický dopad na chudší části obyvatelstva.
Dalším kritickým bodem, byla těžba stříbra. Kutná Hora sice ještě měla stříbra dostatek, ale povrchová, lehce dobyvatelná naleziště již byla vyčerpána. Bylo třeba těžit z větších hloubek. Množství vytěženého stříbra se tak zmenšilo, zatímco náklady na jeho získání vzrostly. Z těchto důvodů a dalších zmatků a bojů devalvovala cena groše postupně až o dvacet procent. To postihlo zejména menší řemeslníky a sedláky. K tomu všemu přispíval zvyšující se berní tlak(obecné i mimořádné berně, církevní desátky, subsidia atd.), a zejména téměř neustálá válka (od roku 1394)šlechty proti panovníkovi, šlechty proti šlechtě, a všech proti všem. Ničení vesnic a jejich majetku, nebezpečí na cestách a tedy omezení obchodu byly přímou příčinou poklesu životní úrovně obyvatelstva a zvyšujícího se sociálního napětí.
(Zajímavý je údaj F. Palackého, že míra daňového zatížení obyvatelstva byla i navzdory všem dávkám a berním jedna z nejnižších v Evropě!?!?)
Pozn1: Zda použít termín bouře, či revoluce, je zajisté věcí názoru. Já osobně mám názor ten, že revoluce je dění, které zásadně změní charakter společnosti. V případě husitských bouří tomu tak nebylo. V této době sice došlo k přesunům majetků a těžiště moci, ale společnost sama se nijak zásadně nezměnila.
Pozn2: Stav společnosti je doveden až těsně před počátek bouří. Události cca. k r.1380. Některé prameny jsou uvedeny uvnitř textu. Ostatní budou uvedeny v další části.
Poděkování:
Děkuji Johanovi za jeho podnětné připomínky. A doufám v další spolupráci.