Zajordánské hrady

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Zajordánské hrady

Příspěvek od t.hajek »

Zajordánské hrady

Obrázek
Letecký snímek Montrealu

Křižáci jako nově příchozí a zpočátku velmi netolerantní a výbojný živel ovládali v Zámoří blízké i vzdálenější okolí ze sítě kamenných pevností. V odlehlém Zajordánsku ale neexistovala žádná opevněná města, kde by se po jejich dobytí mohli jednoduše uchytit. Základní osu panství tvořily nově vybudované hrady Montreal (1115), Val Moyse (1115) a ostrovní Ile de Graye (1116). Později byl postaven Kerak (1135-1142) a Tafila. Křižáci při expanzi Zajordánska na sever další nové hrady nestavěli, ale využívali přežívající antické a byzantské stavby, např. Dhiban, Hisban, Amman.

Velké křižácké hrady byly vybudovány na strategických místech a v jejich blízkosti se soustřeďovalo křesťanské osídlení. Vedle nich zde existovaly menší kontrolní body, které zajišťovaly bezpečný provoz na obchodních stezkách stejně jako připomínaly místním, kdo je tu pánem.
Hrady v Zajordánsku tvoří linii, kontrolující nejdůležitější karavanní trasu na území za Jordánem. Královská cesta (Darb al-Malik) byla využívána již za dob staré egyptské říše, dnes je to asfaltová silnice I.třídy číslo 35. Vybírání mýta od obchodních karavan bylo hlavním zdrojem příjmu zajordánských vládců a proto byla jejímu zajištění věnována patřičná pozornost.

Obrázek
Mapka zajordánských hradů

Všechny křižácké hrady postavené v Zajordánsku vznikly do poloviny 12. století a příliš se na nich neprojevil vývoj pevnostního stavitelství ve Svaté zemi. Křižáci stále vycházely z francouzského schématu s hranolovým donjonem jako hlavní obrannou a obytnou stavbou. Donjon byl umístěn buď v nejchráněnější poloze ( na nejvyšším místě staveniště, nad nejhůře přístupnou stranou) nebo naopak v čele hradu vedle brány. Žádná obytná věž v Zajordánsku se nezachovala jinak než v základech, ale podle současných donjonů stavěných jinde v Zámoří byly věže patrně třípodlažní s klenutým přízemím a prvním patrem. Klenby byly používány jednak kvůli větší pevnosti konstrukce, jednak kvůli nedostatku kvalitního dříví. Horní obranné patro bylo opatřeno cimbuřím a stínky mohly obsahovat střílny. Věž doplňovaly další obytné a provozní budovy, u velkých hradů byla samozřejmostí samostatná kaple nebo kostel. Dlouhé úseky hradeb a nároží zpevňovaly hradební věže.

Kerak a Montreal prokázaly své kvality během pěti obléhání Núr ad Dínovými a Saladinovými vojsky. I přes intenzivní obléhání odolaly, což bylo zejména díky postoji jejich posádek a velitelů. Věřili, že dříve či později přijde pomoc z Jeruzaléma a obléhatele donutí k ústupu. V Montrealu se prý bránilo 6 000 obránců, ale to je vzhledem k velikosti opevnění nadnesený počet. Rozhodně se ale jednalo o silnou posádku, posílenou o mnoho obyvatel městečka. To samé platilo o Keraku, kde k hradu přiléhalo město.
Dlouhé obléhání hradů Saladinovým vojskem po bitvě u Hattínu ovšem nebylo ukázkou výjimečné kvality pevností ale hlavně morálních vlastností obránců, kteří nepřestali věřit v záchranu. Obléhání po Hattínu bylo píše odříznutím hradu od možností zásobování než nějakým aktivním dobýváním. Velitel obléhatelů Ad-Ádil věděl, že hrady nemá kdo zachránit a neplýtval životy svých vojáků. Křižácké posádky dříve či později kapitulovaly.

Přehled křižáckých opevnění v Zajordánsku

Amman
Ahamant (fr.)

Hlavní jordánské město nehrálo vždy důležitou roli. V původní antické Filadelfie, která byla součástí římské kolonie zvané Decapolis, se usídlili v 7. století Arabové. Město po změně dynastií v chalífátu a s tím souvisejícím přesunem hlavního města z Damašku do Bagdádu roku 750 rychle ztratilo na významu. Bylo přirozené, že o okolí bohaté na biblická místa, stejně jako na úrodnou půdu, se začali zajímat po svém příchodu do Palestiny Frankové. Nevíme kdy Ammán obsadili, ale patrně nejpozději v polovině 12. století. Filip de Milly věnoval listinou ze 17. ledna 1166 Amán a okolí řádu templářů. Ti se zde dlouho nezdrželi. Ammán byl opuštěn záhy po dobytí jeskynního hradu Raqim el Khaf vojsky Núr ad Dína na konci roku 1166. Obsazení této pevnosti nepřítelem znamenalo těžkou ránu pro křižáckou kontrolu nad oblastí a Templáři Amán opustili. V roce 1170 se zde zastavila armáda Núr ad Dína a pevnost již byla v držení muslimů.
V Ammánu Frankové nevybudovali nový hrad, ale využili antickou pevnost upravenou Byzantinci a i Umájovci na vrchu Jebel al-Qal (Pevností vrch).

Obrázek
Hradby byzantské pevnosti

Raqim el Khaf

Jeskynní hrad, který se nacházel několik kilometrů jižně od Ammánu. Doposud nebyl přesně lokalizován. Byl dobyt Núr ad Dínovými vojsky roku 1166.

Tell Hisban
Hisban (fr.)

Dominantní návrší třicet kilometrů jihozápadně od Ammánu bylo součástí řetězu opěrných bodů kontrolujících Královskou cestu (stejně jako Tafilet nebo Dhiban). Místo bylo důležitou zastávkou pro poutníky cestující do Betanie (místo křtu Páně) a k hoře Nebo, kde podle legendy zemřel Mojžíš poté, co spatřil zemi zaslíbenou. V srpnu 1184 při kampani proti Saladinovi v Hisbanu těžce nemocný král Balduin IV. svěřil regentství Raimondovi III. z Tripolisu.
Hisban působí dojmem hromady suti. Bylo zde kontinuálního lidské osídlení od doby železné a několik po sobě následujících velkých civilizací zde více či méně zanechalo své stopy. Archeologové zde identifikovali celkem 21 vrstev patřících různým kulturám. Frankové zde nezanechali výraznější stopy a využívali starší antické a byzantské stavby.

Obrázek
Zříceniny v Hisbanu

Tell Dhiban
Diban, Dhiban (fr.)

Další opěrný bod na cestě vedoucí do Akaby se nachází třicet kilometrů severně od Keraku. Byla to poslední zastávka před obtížným překonáním obrovského cca 1 km hlubokého a 10 km širokého kaňonu Wádí al-Mujib (fr. vallée de l’Arnon). Tato oblast byla také považována prvními křižáky za prokletou z důvodu blízké existence biblické Sodomy a Gomory (dnes Wádí al-Kharrar).

Umm al-Rassas
Castron Mefaa (lat.)

Původní nabatejské město a sídlo římské a později byzantské posádky bylo důležitým kontrolním bodem na staré karavanní trase severně od Wádí al-Mujib. Při křižáckém ovládnutí oblasti sem byla umístěna menší posádka. Jedinou připomínkou přítomnosti křižáků je latinský kříž vytesaný do byzantského zdiva a drobnější archeologické nálezy. Nejpravděpodobněji byla využita byzantská strážní věž a další přilehlé stavby ať už z římského nebo byzantského období.

Obrázek
Byzantská strážní věž v Umm al-Rassas

Obrázek
Latinský kříž v Umm al-Rassas

al-Karak
Kerak, Krak de Moab, Pierre du Désert, Crac de Montreal (fr.)
Cracum Montis regalis, Petra Deserti, Civitas Petracensis (lat.)

Důvodem pro stavbu Keraku byla ochrana panství proti útokům ze severu stejně jako lepší kontrola karavanních stezek. Stavbu hradu na místě původního kláštera zahájil zajordánský pán Payen patrně roku 1135. V roce 1142 byl hrad dokončen a stal se hlavním sídlem panství. Do města, které k hradu na severu přiléhalo bylo přeneseno sídlo moábské diecéze. Roku 1170 se ke Keraku vydal Núr ad Dín se svým vojskem. V roce 1173 byl hrad opět obležen Núr ad Dínem. Část jeruzalémského vojska rychle vytáhla na pomoc obleženým. Po obdržení zprávy o příchodu Franků se muslimové stáhli.

V listopadu 1183 Saladin opět obléhal pevnost. Z tohoto obležení je zaznamenán hrdinský čin rytíře Owaina, který sám „ prošpikován šípy“ bránil padací most do pevnosti do doby než se dovnitř dostane poslední křesťan. Král Balduin IV. nechal předat ohňové signály z Jeruzaléma přes jižní Judeu, které oznamovaly obleženým, že se pomoc blíží. Saladin dal rozebrat osm mantinel, které ostřelovali hrad a vrátil se do Damašku. Další útok sem směřoval Saladin v srpnu 1184. Tentokrát využíval mnoho obléhacích strojů a arabské kroniky kladou důraz na těžké ostřelování velkými kameny. Obležení se opět dočkali pomoci jeruzalémského vojska pod Raimondem III. z Tripolisu a Saladin odtáhl. Anglické popisky na hradě upozorňují na zvláštní zálibu Renauda ze Chatillonu. Prý nechal z hradeb shazovat své zajatce s dřevěnými bedničkami kolem hlavy. Ty zaručovaly, že nebožáci si nerozbijí hlavy o skály, ale budou umírat ještě po dopadu na zem.

Další obléhání hradu proběhlo v roce 1187 před bitvou u Hattínu. Po vítězné bitvě se Saladin vrátil k obležení Zajordánských hradů, kterému velel jeho bratr al-Adil . Obléhání trvalo osm měsíců a dle podání kronikářů posílala posádkou výměnou za jídlo své vlastní ženy a děti do zajetí. Saladin obdivoval jejich odvahu a zajatce ušetřil. Nechal je odejít i s jejich rodinami na zbylá křižácká území. Někteří se ale usadili v blízkosti Keraku, aby žili i nadále v zemi, kde se narodili. Dodnes má část zdejších obyvatel blonďaté nebo rezavé vlasy a žije zde největší křesťanská menšina v Jordánsku.
Dobytí pevnosti neznamenalo její zánik. Hrad dále využívali jak Ajjúbovci tak Mamlúci.

Obrázek
Půdorys Keraku

Hrad s půdorysem protáhlého lichoběžníku zaujal nejvyšší a zároveň nejužší místo skalnatého hřbetu. Od níže položeného města byl oddělen 30 metrů širokým příkopem. Na druhé straně byl klesající hřbet odkopán obrovským 100 m hlubokým příkopem, který dnes vypadá jako přirozené údolí. První fáze křižáckého hradu ze čtyřicátých let není zcela jasná. Zhruba ve středu lichoběžné dispozice byl postaven obdélný kostel s kněžištěm orientovaným na východ. Jižně od něj byly využity zbytky původní kláštera. Nevíme ale, kde bylo obydlí Payena a jeho rodiny. Vzhledem k analogiím u současných křižáckých hradů, by se zde měl nacházet hranolový donjon, jako symbol moci nebo spíš prostě proto, že si Frankové hrad nedokázali jinak představit.. Jeho základy nejsou patrné a je možné že stál až na nejižním cípu hradu na místě dnešní mamlúcké věže. Pro existenci donjonu na jihu mluví i umístění kostela a jeho vysunutí do prostoru nádvoří. Téměř shodná je situace na syrském hradě Margat (Qal´at Marquab), kde je kostel před možným ostřelováním kryt hmotou donjonu.

Obrázek
Štítová zeď a vstup do hradu

V šedesátých letech zde Filip de Milly provedl velkorysou přestavbu. Plocha hradu se téměř zdvojnásobila. Od strany města byla za příkopem postavena silná a vysoká štítová zeď z bosovaného zdiva. K ní byla z vnitřní strany přistavěna dvě klenutá podlaží, probíhající podél hradby. Přízemí sloužilo jako stáje. Vstup do hradu vedl brankou situovanou v zalomení zdi tak, aby útočník vystavil obráncům pravý nechráněný bok. Po stranách štítové zdi stály čtverhranné bašty. Na západní straně zpevnily hradby čtyři vysunuté čtverhranné bašty. Další čtyři bašty vystupovaly z východní zdi. Z této a z jižní strany byly svahy opatřeny šikmou obezdívkou, která zde sloužila zejména ke zpevnění podloží.

Obrázek
Východní hradby s baštami a šikmým talem

Vnitřní zástavba není příliš dobře čitelná. Dochovaly se základy několika staveb přikládajících se k čelní galerii. Ke staršímu kostelu byla přistavěna dvě patrně palácová křídla ve tvaru „L“. Hypotetický donjon byl pravděpodobně zničen při některém z obléhání. Napovídalo by tomu pozdější novostavba masivní mamlúcké věže, která měla jako štít chránit hrad od jihu, tedy ze směru největšího ohrožení.

Obrázek
Kerak z jihozápadu

Saladin nechal hrad pouze opravit. Jeho následovník, mamlúcký sultán Bajbars jej v roce 1264 výrazně rozšířil. V jádře hradu byla s využitím zbytků kláštera postavena madrasa (islámská škola) a místo hypotetického křižáckého donjonu zaujala lichoběžná čtyřpodlažní věž z masivního zdiva, která jako štít chránila hrad před ostřelováním z vrchu za jižním příkopem. Pod věží byla vybudována rozměrná otevřená cisterna. Současně byla přestavěna západní hradba jádra. Hrad zde byl rozšířen o níže položenou západní část, kde byl vybudován nový vstup ze strany od města. Hrad v této podobě dosáhl současných rozměrů 220 metrů na délku 125 metrů v nejširší části proti městu. Mamlúci také výrazně přestavěli opevnění města.

At Tafiléh
Tafilet, Taphila (fr.) Traphila (lat.)

Hrad byl vybudován jako další z opěrných bodů ke kontrole karavanní trasy patrně ve třicátých letech 12. století a v písemných pramenech se příliš nevyskytuje. V roce 1156 egyptské oddíly zaútočily překvapivě na okolí Tafily a Montrealu a zpět do Káhiry dorazily s bohatou kořistí a mnoha zajatci. V roce 1177 je v pramenech zmiňován pán hradu Martin de Tafilet. Hrad padl zřejmě jako jeden z prvních po znovuobležení zajordánských hradů v roce 1188.
Hrad byl vybudován křižáky na vrcholu strmé ostrožny. Nevelký hrad tvořil čtverhranný donjon s ohrazením. Základy obytné věže využili Turci v 16. století při stavbě nového opevnění. Stejně tak se nezachovala hradba, která byla později rozebrána na stavby místních obyvatel.

Obrázek
Základy donjonu a osmanské stavby

(dovolím si osobní poznámku. Jordánci nemají obyvatele Tafili moc rádi, vyprávějí si o nich stejné, ale opravdu stejné! vtipy jako my o policajtech nebo Slováci o Záhorácích)

ash-Shawbak
Montreal , Castrum Saboach, Shobak (fr.) Mons Regalis (lat.)

Hrad byl postaven v roce 1115 jeruzalémským králem Balduinem I. Podle některých podání to bylo na místě starší pevnosti dobyté na Arabech. Tomu by zřejmě odpovídala zmiňovaná doba stavby – 18 dnů za účasti jeruzalémského vojska 200 rytířů a 400 pěšáků. Francouzští kronikáři zdůrazňují osobní účast krále při výstavbě pevnosti. Hrad tvořil centrum úrodné a prosperující oblasti, kde žilo mnoho křesťanů. Místní posádka podnikala hlídky dlouhé až několik dní jízdy a dala by se označit za předchůdce dnešní Jordánské pouštní policie. Nejenže franské oddíly kontrolovaly kupce a pašeráky, kteří se snažili vyhnout placení cla, ale pomáhaly i zbloudilým karavanám a poutníkům najít správnou cestu. Za panování Renauda samozřejmě žádná samaritánská aktivita nepřicházela v úvahu.

Muslimští vládci se jej mnohokrát pokoušeli dobýt, ale pevný hrad, s posádkou prý až 6 000 křesťanů, odolal. Saladin z Egypta v letech 1171-1173 na Montreal několikrát zaútočil. Jeho akce vždy skončili pouze popleněným okolím. Hrad byl opakovaně obležen v roce 1183 a 1184, vždy bez úspěchu. Jako odveta za loupení Renauda z Chatillonu byl hrad v dubnu 1187 obležen částí vojska o síle 12 000 mužů, které Saladin do Zajordánska vyslal. Po bitvě u Hattínu bylo obležení obnoveno a hrad kapituloval mezi dubnem a červnem 1189. Bránící se posádka neměla naději na žádnou pomoc. Nejbližší francké pevnosti byly až na pobřeží Svaté země a měly svých starostí dost. Dle arabských kronikářů byli hrdinní obránci vyhladovělí a oslepeni nedostatek soli. Pro svou vytrvalost si získali obdiv Saladina, který je propustil. Německý poutník Thietmar, který procházel Zajordánskem roku 1217 byl u Montrealu pohoštěn vdovou po franském vojákovi, která neodešla na pobřeží.

Obrázek
Satelitní snímek Montrealu

Hrad zaujal oválný vrch strmé homole. Přístupová cesta vrch šnekovitě obtáčela a posádka jí mohla velmi dobře kontrolovat. Křižácký hrad byl postaven pravděpodobně během tří etap. Nejstarší fází byl čtverhranný donjon krále Balduina I. z roku 1115. Patřilo k němu nejnutnější zázemí, snad využívající původní stavby arabské pevnosti. Bohužel u Montrealu mám jeden vroubek, i když jsem navštívil velmi mnoho hradů a zřícenin, nedokázal jsem zde ve změti kamení identifikovat jádro. A protože se mi dodnes nepodařilo získat plán hradu, nevím, kde se původní donjon nacházel. Patrně stál na severní straně, aby mohl nejsnáze kontrolovat přístupovou cestu. Někdy ve dvacátých letech 12. století byl tento nevelký hrad výrazně rozšířen. Celý vrchol kopce byl obehnán hradbou. Vstup do hradu byl z jihu přes padací most.

Jádro hradu je jedna velká změť více či méně zřícených zdí s pozůstatky, oken, dveří, odpadních kanálů a dalších neuvěřitelných detailů. Spíše než velký hrad připomíná malé město včetně ulic a náměstí. Mezi stavbami byla identifikována kaple pro ortodoxní křesťany podobná kaplím v Petře. Zříceninám dominují zbytky původního katolického katedrální kostela Panny Marie, který stál na východní straně a byl zavázán do hradeb. Zachovala se z něj část zdí a klenutí.

Obrázek
Katedrální kostel Panny Marie na Montrealu

V šedesátých letech 12. století Filip de Milly nechal současně s přestavbou Keraku nově opevnit i Montreal. Původní okružní hradbu, ze které se mnoho nedochovalo, kopírovala nová, řekli bychom parkánová zeď s dvanácti čtverhrannými věžemi. Původně byla opatřena stejně jako na Keraku šikmými taly na svazích kopce. Ve věžích se zachovali klenuté výklenky se střílnami pro lučištníky. Vedle brány byla postavena budova strážnice.
Zásobování vodu bylo na každém hradě životně důležité. Na většině hradů to bylo vyřešeno obrovskými cisternami, zde se však zachoval unikát. Ve skále byla vytesané schodiště, které po 375 schodech dosáhlo paty kopce. Odtud vedla chodba k podzemnímu prameni, který vytéká z úbočí.

Obrázek
Montreal od západu

Po Saladinových vojácích zde zbyly jen nápisy oslavující jeho vítězství. To Mamlúci ve 14. století do vzhledu výrazně zasáhly. Opevnění zesílili tak, že parkánovou hradby a věže obezdily zvnějšku. Nad začátkem přístupové cesty postavili rozměrnou obdélnou baštu do které byly zazděny hned dvě původní křižácké věže. Nově postavili dvě půlkruhové bašty na severu a západě. Zdi věží jsou pokryty nápisy o slávě Alláha a Mamlúků. Také byla postavena nová hradba na jihu a východě, která vytvořila koridor přístupové cestě. Než se příchozí dostal k jižní bráně musel projít nejméně třemi kulisovými branami.

Oblast Petry

Strategický význam slavného nabatejského centra rozpoznali i křižáci, usídlili se zde a v okolí vybudovali několik pevností. Před vlastním vstupem do Petry je hlavní pevnost Val Moyse, další jsou přímo v Petře s minimálními pozdějšími zásahy.

Hormuz

Rozsáhlá skalní a jeskynní pevnost byla s křižáky spojena relativně nedávno díky nemnoha archeologickým nálezům. Hrad měl kontrolovat cestu z Keraku do Petry. Saladinův brat al-Adil, jej obsadil v roce 1188.
Hrad využil nepřístupný skalnatý útes, do kterého byly v několika úrovních zasekány místnosti. Z nejvyššího místa byl dokonalý přehled o pohybu v údolí. Přístup vedl úzkou puklinou ve skále. Uvnitř hradu byla nalezena keramika používané Franky i jinde v oblasti a například i kameny na mletí zrní. Pevnost obsahovala propracovaný systém sběru vody. Ze skal byla voda svedena do nádrže na níž navazovala další zřejmě čistící jímka. Z ní voda vytékala do další cisterny, odkud se již dostala koncovým uživatelům.

Obrázek
Hrad je ta "skála" uprostřed fotografie

al-Wu'yra
le Val Moise, le Vaux Mopsi, Val Moyse (fr.)
Vallem de Mesa (lat.)

Křižáci nejprve využívali staré nabatejské a římské stavby, ale brzy po roce 1115 zde postavili cca tři kilometry na severovýchod od vstupu do Petry novou pevnost. V roce 1144 vojsko z Damašku podporované některými místními beduínskými kmeny hrad přepadlo a zmasakrovalo posádku. Záhy přitáhlo jeruzalémské vojsko k opětovnému získání hradu. Beduíni a Turci se uchýlili do pevnosti a křižáci přistoupili k netradičnímu způsobu obléhání. Začali ničit zdroje obživy beduínů, káceli háje olivovníků a fíkovníků. To přimělo beduíny žádat o milost a osamocení muslimští vojáci vydali hrad za slib volného odchodu. Hrad obdržel silnou posádku, která se úspěšně bránila v 1158 dalším útokům egyptského vojska. V roce 1188 byl hrad po dlouhém obléhání obsazen Saladinovým vojskem.

Obrázek

Téměř pravidelnou obdélnou dispozici hradu vymezil tvar skalnaté plošiny, která na obou delších stranách spadá kolmo dolů. Kratší strany jsou ukončeny strmými útesy. Jako příkop byla využita upravená hluboká roklina. Přístup do hradu vedl z předsunuté skalní věže, ve které byl proražen průjezd brány. Přístup do této skalní brány umožňovala dřevěná rampa. Přes roklinu vedl přes padací most do příhrádku, kde se cesta lomila a vstupovala do jádra.

Obrázek
Skalní brána s příkopem

Do jádra se vstupovalo branou vedle hranolové věže na jihovýchodní straně. Vnější hradby přímo vyrůstají z kolmých okrajů pískovcové skály. Další čtverhranné věže stály v jihovýchodním a severozápadním rohu. Uprostřed západní strany stál donjon s téměř čtvercovým půdorysem. Na severu byla věž vysunutá z opevnění s výhledem do údolí Petry. Ostatní zástavba se přikládala převážně k obvodům hradeb. Z ní vyniká především kostel, zaujímající severozápadní roh opevnění jádra. Zde se také nacházela velká cisterna. Celková podoba hradu vymezeného poměrně pravidelnou skalní plošinou s věžemi v nárožích připomíná
kastelové schéma.

Obrázek
Jádro ze severovýchodu


Obrázek
Schody ve skále k pozorovacímu stanovišti


al-Habis
Celle (fr.)

Vznik hradu byl patrně reakcí na dobytí Val Moyse v roce 1144. Al Habís měl zajistit oporu křižáků v oblasti i po případné další ztrátě této důležité pevnosti. O hradu nejsou žádné písemné zmínky. Roku 1188 byl obsazen společně s ostatními hrady v Petře. Zda bylo místo poničeno zemětřesením, které je v regionu zaznamenáno v letech 1201 a 1202 nebo násilným dobytím a pobořením nemůžeme s jistotou určit. Poutník Thietmar, který navštívil Petru v roce 1217, popisuje al-Habis jako hromadu obydlených ruin.

Obrázek
Al Habís

Obrázek
Půdorys

Pevnost al-Habis je situována na skále uprostřed starobylé nabatejské Petry. Místo je obtížně přístupné, ze všech stran jsou strmé útesy a jedinou cestou do hradu je úzké schodiště, účinně bráněné z výše položených skal a hradeb. Cesta je navíc několikrát přerušena příkopy či rozsedlinami s padacím mostem. Na nejvyšším místě skály byl nevelký obdélný donjon. Skála byla využívána od starověku a jsou v ní místnosti vytesané Nabatejci. Frankové jich část využili, nově vytesali cisternu na vodu a použili i řadu stavebních článků z blízkého okolí, např. římské sloupy. Některé zachovalé architektonické detaily a řešení odkazují na stavbu hradu Val Moyse.

Obrázek
Údolí Petry, hrad v al Habís je na "malé" skále uprostřed

Jebel al Qubta

Kontrolní bod na vrcholu skal mezi Jebel Attuf a Val Moyse. Byl obsazen roku 1188 stejně jako ostatní hrady v Petře.
Z hradu se zachovalo několik kamenů a přitesané podloží. Způsob stavby a archeologické nálezy jsou obdobné jako na Jebel Attuf.

Jebel Attuf

Nejvyšší bod skalního masivu u vstupu do Petry Místo bylo původně využíváno Nabatejci pro náboženské účely a dodnes se zde zachoval oltář. Později zde Římané postavili opevnění, které využili křižáci. Byl dobyt roku 1188 společně s ostatními hrady v Petře.
Hrad je chráněn ze tří stran kolmými skalními stěnami. Přístup je bráněn dvěma čtverhrannými věžemi, jejichž zdivo odpovídá stavbám Val Moyse. Bylo zde objeveno mnoho keramických křížů.

Obrázek
Jebel Attuf

Obrázek
Jebel Attuf z údolí Petry

Al Aqabah
Aila, Ayla (fr.) Eilat (hebr.)

V roce 1116 se uskutečnila velká a dobře připravená výprava krále Balduina na pobřeží Rudého moře. Obyvatelstvo Akaby bylo z nenadálého vpádu překvapeno a uprchlo na lodích.. Frankové si zde odpočinuli a doplnili zásoby díky bohatému rybolovu. Více o téměř padesátileté přítomnosti Franků v Akabě nevíme, ale je pravděpodobné, že hlavním centrem byl hrad na ostrově Ile de Graye. V roce 1170 Saladin zaútočil na nejjižnější křižácké oblasti. Nechal z přístavů Středozemního moře přes Sinaj přenést rozebrané lodě a Franky začal současně obléhat z pevniny i z moře. Ke konci roku 1170 byla Akaba obsazena. Nakrátko se jí zmocnil v roce 1182 Renaud de Chatillon a využil jí jako základny pro své piráty. Ještě téhož roku byl donucen uprchnout a Akaba byla od té doby trvale v moci muslimů.
Křižáci zde vybudovali opevnění, které ve 14. století výrazně přestavěl přestavil mamlúcký sultán Qausah al-Ghouri. V 16. století byla pevnost kompletně přestavěna Osmanskou říší.

Džazírat Fir´awn, Qureiyé, Qal´at Ayla, Qal´at Salah ad-Dín
Ile de Graye (fr.)

Ve vlnách Rudého moře, sedm kilometrů od Akaby a asi 300 metrů od pobřeží Sinaje leží ostrov Qureiyé (nyní Jazirat Fi'rawun neboli Faraónům ostrov). Zde křižáci po obsazení Akaby vybudovali hrad nazvaný Ile de Graye. V roce 1170 byl ostrovní hrad zablokován Saladinovou flotilou a současně byl hrad obléhán i ze souše. V polovině prosince byl Ile de Graye dobyt a zajatci byli odesláni do Káhiry.

Obrázek

Ještě jednou se Ile de Graye stal důležitým opěrným bodem, když v roce 1183 Renaud zaútočil se svými loděmi na přístavy v Rudém moři. Ustoupila sem Saladinova posádka z obsazené Akaby. Hrad na moři blokovaly dvě galéry pod vedením Renauda de Chatillon. Obléhání bylo ukončeno po zprávách o blížící se flotile Husámy ad-Dín Lulu, který mezitím zničil většinu Renaudových pirátů. Od roku 1922 patří ostrov Egyptu, nicméně jeho břehy ze severovýchodu omývají izraelské výsostné vody.

Obrázek
Jádro hradu

I když to na první pohled nevypadá, z původního křižáckého hradu se prakticky nic nedochovalo. Veškeré konstrukce jsou dílem ajjúbovských a hlavně mamlúckých stavitelů, kteří hrad pojmenovaný po svém dobyvateli „Saladinova pevnost“ razantně přestavěli. Nicméně proti vodám Rudého moře vypadá neskutečně. Původní hrad tvořil patrně donjon čtvercového půdorysu. Stál na nejvyšším místě ostrova, kde se dnes tyčí shluk staveb včetně několika věží. Od této srostlice vybíhá hradba na sever, kde ohraničuje nádvoří. Hradbu na západě v pravidelných rozestupech zpevňují tři menší a dvě větší čtverhranné věže. Severní věž obsahovala bránu.

Obrázek
Hrad

Obrázek
Satelitní snímek ostrova

POUŽITÁ LITERATURA

Gabrieli, F.: Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1097-1192. Praha 2007.
www.burgenwelt.de
www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
http://pages.usherbrooke.ca/croisades/b ... ges_en.htm
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Chci se zeptat, navštívil jsi nějaký z nich??
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Příspěvek od t.hajek »

Chci se zeptat, navštívil jsi nějaký z nich??
ano.. Ammán, Kerak, Tafila, Montreal, hrady v Petře, Akaba..

Na Ile de Graye jsem se nedostal, ani jednou ze dvou pokusů.. poprvé jsem jej ani nerozeznal. Z Akaby je to asi 7 km a proti skalnatému pobřeží Sinaje jsem ostrov prostě nepoznal. V Akabě jsem byl jen krátce a nestihl využít možnost výletu na hrad. Podruhé jsem se dostal na Sinaj a celodenní výlet jsem věnoval návštěvě Taby a Faraonova otrova. Dojel jsem k hotelu, který je u ostrova a pořádá k němu cesty lodí - dnes se nejede nepřijela loď z Jordánska.. jak já byl naštvanej.. Krátce jsem zvažoval i možnost, že bych tam doplaval. No, někdy příště.)
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „ostatní“