Stránka 1 z 1

Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 26/12/2017, 13:49
od Rase
Obrázek

Bitevní psi conquistadorů

Jak známo pro domorodé obyvatele Ameriky znamenal kůň i pes pozoruhodný úkaz, který budil hrůzu. Domorodci chovali pouze drobná ochočená zvířata: šlo buď o Kynkažu (Potos flavus), což je malá stromová šelma, příbuzná mývalům a nosálům. Chována byla rovněž jihoamerická psovitá šelma zvaná Maikong (Cerdocyon thous), která loví na pobřeží kraby, raky v řekách, ptáky, plazy a drobné savce, ale i larvy hmyzu a pochutná si i na čerstvém ovoci. Oproti těmto drobným zvířátkům tak působili oni obrovští pyrenejští psi (příbuzní mastifů) opravdu hrůzně. Španělé si tuto skutečnost záhy uvědomili a umně ji využívali. Psi doprovázeli Kryštofa Kolumba již na jeho druhé plavbě. Dle jeho slov deset Španělů se psem požívá u indiánů větší strach, než sto Španělů bez psa. Váleční psi často nosili do boje různé typy "brnění", často osazené hroty a dostávali pravidelný žold. Opravdu cenný pes tak mohl dostávat o polovinu vyšší žold než lučištník. Páter Las Casas podal zprávu o bitvě u La Vega Reál, kde nasazení psi domorodce prakticky zničili, jeden pes sám dokázal vyřadit více než sto indiánů. Dodnes se zachovala jména těch nejslavnějších "indiánobijců" - Becerrillo, Leonciello, Bruto, Amigo a mnoho dalších.
První zdokumentované nasazení těchto psů v Americe, proběhlo již roku 1495, kdy 20 mastifů nasadil Bartoloměj Kolumbus (1461–1515) v bitvě u Santa Maris el Antigua a Darien. Následujícího roku je úspěšně použil i se svým bratrem Kryštofem Kolumbem. Tito psi byli cvičeni k boji proti lidem a velice často byli využívání i ke sportovnímu lovení lidí nazývanému " la Monteria infernal ". Známý je příběh, kdy guvernér ostrova Haiti don Diego de Salazar, se chtěl pobavit a také odměnit psa, který už dlouho neměl příležitost roztrhat Indiána. Zavolal si tedy jednu indiánskou stařenu, dal jí do ruky kus papíru a poručil jí odnést dopis křesťanům, kteří "právě dleli ve vzdálenosti jedné míle". Stařenka vzala papír a vydala se na cestu. Když byla vzdálena asi 50 metrů, guvernér na ni poštval Becerrilla. Pes se se štěkotem rozběhl za kořistí, a když byl téměř u ní, Indiánka se otočila ke psu, klesla k zemi a začala jej prosit: "Pane pse, nesu dopis od pana guvernéra, prosím, nic mi nedělejte...". Pes, který byl zvyklý, že před ním Indiáni s křikem prchají, se zmateně zastavil, stařenu očichal a pak se otočil a vrátil se k pánovi. Guvernér byl překvapen, ale rozhodl se, "že nebude krutější než jeho pes a daroval stařeně život i svobodu". Becerrillo ale takto mírný nebyl vždy. Jednalo se totiž o nejděsivějšího a nejudatnějšího psa, který se výrazně zapsal do historie.
V roce 1514, skupina indiánů z kmene Karibů pod vedením náčelníka jménem Yaureybo zaútočila na španělskou osadu při pobřeží Portorika. Karibové byli v přesile a obránci se dostali do velkých potíží. Bezvýchodnou situaci se rozhodl řešit velitel posádky, kapitán Don Sancho de Arango. Sám se s šílenou odvahou vrhl do útoku provázen pouze svým psem Becerrillem. Muž a pes společně bojovali bok po boku jako lvi. Sancho de Arango pobil několik nájezdníků ale pak dostal dva zásahy do stehna a klesl k zemi obklopen zuřivými indiány. Ti se jej snažili dostat živého z bojiště, kde by jej čekal osud horší než smrt (byli to kanibalové). Becerrillo, když viděl, že jeho pán krvácí z ran a nepřátelé jsou kolem něj, neváhal a vrhl se k němu, aby jej chránil. "Kousal vpravo i vlevo, s velkou zuřivostí. Byl strašný jako drak, jako mytologický Cerberus, strážce pekla a paláce boha Háda". Nakonec svého pána zachránil, ale draze za to zaplatil, otrávený šíp jej zasáhl do boku ale padl až po zásahu až padesáti šípů, které ukončily jeho život. Vysloužil si jméno "Bercerruillo teror Borinquena" a podle popisu historika ze šestnáctého století Francisco de Gómara, "Byl hnědého těla, čenich měl černý až k očím, střední výšky, jeho postava nebyla ani ladná ani elegantní; ale byl energický, odvážný a velmi inteligentní."
Beceriillo měl rovněž udatného potomka jménem Leoncico, který do konce svého života stál po boku slavného objevitele a dobyvatele - Vasco Nunez de Balboa. během své kariéry získal více než 500 zlatých pesos a byl prvním psem, který viděl Tichý oceán. Dalším známým psem byl Bruto, kterého vlastnil de Soto. Zajímavostí je, že během své kariéry dostal jako kořist 20 otroků. Psi byli používáni přímo v boji a jejich úder často zahnal domorodce na útěk dříve, než mohli zasáhnout jejich páni. Doprovázeli různé dobrodruhy při cestách vnitrozemím, kdy chránili zadní voj výpravy. V noci střežili tábor, používali se k lovu a v případě nejvyšší nouze posloužili jako potrava. Je známo že psi doprovázeli Francisca de Orellana na jeho expedici do Amazonie.
Ještě si něco krátce povíme o jejich výcviku. Tito psi byli vychováni "ke krvežíznivosti zejména na lidskou krev a byli schopni obrátit celé kraje v poušť". Údaje o chovu a vyobrazení těchto psů najdeme v díle Ulisse Aldrovandiho (1637), ale ještě dříve u italského historika Blonda (1388 až 1463), který poznamenává: "Válečný pes musí odstrašovat již svým vzhledem stejně jako bojovou schopností. Je, s výjimkou svého pána, nepřítelem každého člověka. To znamená, že když se setká s někým, koho třeba i dobře zná a on nezůstane stát, vrhne se na něj a zatne mu zuby do těla. Musí vystupovat proti všem lidem s velkou odvahou a na všechny vrhat nepřátelské pohledy. Tento pes byl již od raného mládí cvičen k boji. Byl veden lidmi, kteří měli ruku ovinutou hustými záhyby svého pláště, takže je pes nemohl prokousnout a takto chráněný člověk učil psa kousat. Když byl pes poštván, člověk utíkal pryč a byl psem napaden a stržen k zemi. Na zemi ležícího člověka pak pes zuřivě kousal. V dalším dnu pes cvičil zase s jiným člověkem, stejně chráněným a na konci výcviku se již pes dal poštvat na kohokoliv, na jehož stopu byl nasazen. Po boji byli psi uvázáni na řetěz a na něm byli také krmeni. Tato cvičení se stále opakovala, až se pes stal prvotřídním zabíječem lidí." Blondus je toho mínění, že čas od času je správné bojovat se psem taseným mečem. Tím způsobem pes brzy pochopí, jak se má bránit a získá odvahu útočníkovi odolávat. Potom už dokáže pes bojovat s libovolným nepřítelem.

Zdroj:
https://elvalleinformation.wordpress.co ... -war-dogs/
http://pueblosoriginarios.com/textos/co ... rillo.html
http://www.ripleys.com/weird-news/animal-armor/
http://www.conquistadorcanine.com/war-dogs

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 26/12/2017, 16:37
od Tempik
Musím se přiznat, že o tom slyším poprvé a je to pro mě zajímavá informace. Vůbec jsem neměl tušení o takto používaných psech. Představa smečky psů, která vletí mezi polonahé indiány musela budit hrůzu.

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 26/12/2017, 16:57
od Rase
Na evropských bojištích to byl konvenční postup a bojoví psi se využívali běžně - ať již u keltů, Římanů atd. Z pozdějšího období jsem viděl i rytinu z Války severu proti Jihu (jak je vojáci rubou bodáky). V Evropě zkrátka vojáci věděli jak se psy bojovat - indiáni ale ne a proti utíkajícím domorodcům museli být opravdu neskutečně účinní. Co si budeme povídat, oni i rytířští váleční koně (destrier) byli taky cvičení k tomu, aby se aktivně zapojovali do boje - kousali, kopali atd.

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 27/12/2017, 02:29
od Martin Hessler
Nějak mi to vytáhlo z paměti jeden detail z mé minulosti: instruktoři nám vysvětlovali, že i ozbrojený člověk (puškou, pistolí, nožem) může snadno podlehnout cvičenému psovi většího plemene, jestliže ztratí nervy. Na psa, který běží velkou rychlostí přímo k vám, se špatně střílí. Tvoří malý pohyblivý cíl a blíží se několikrát rychleji než člověk. Většina lidí ve stresu mine. A když máchnete proti vycvičenému psovi nožem, nejspíše se vám pokusí zakousnout do ozbrojené ruky, je na to trénovaný. Navíc pohled na zuřivou šelmu člověka velmi stresuje, je to pradávný instinkt. Lepší je prý zakleknout na jedno koleno, chránit si levou rukou hlavu a krk (psi cvičení k útoku na lidi se snaží kousat právě do těchto míst) - paži si můžete předem omotat kabátem, pokud na to máte čas - a když se pes zakousne, několikrát ho střelit nebo bodnout zblízka do hrudi. Jestliže se dáte na útěk, prohráli jste: pes vás dostihne v pár vteřinách, kousne nejdřív do nohy a jakmile upadnete, dodělá vás.
Vůbec se nedivím, že takhle velcí útočící psi vyvolávali v Indiánech paniku. Ne nadarmo se u policie traduje, že "jeden pes vydá za tři četníky". Ono to opravdu funguje. Strach před psovitými šelmami je dědictví po předcích ještě z pravěku, kdy stohlavé smečky divokých psů táhly krajem a všechno živé se jim klidilo z cesty. A když navíc nebyli na podobná zvířata zvyklí a nevěděli, jak se jim bránit, docela chápu, že se před nimi ochotně dávali na útěk.

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 27/12/2017, 09:52
od Vlastimil Čech
Tak tohle jsem taky nevěděl! Senzace... :up:
Ovšem už staří Řekové... Rozzlobený Achilles vyhrožuje, že "masem svého nepřítele -Hektora- nakrmí své psy"... nepochopil jsem ovšem, zda se jednalo o psy určené k běžné strážní službě, stopování, etc. či o Samostatně Útočící Psy, nebo možná i o psy lovecké? Kdoví, čím se antičtí hrdinové těch deset let pod Trójou zabývali, když zrovna nebojovali? Nebo měli i psy společenské? Něco jako třeba palácové -tedy stanové- psíky?
Pan Race je jednička!

a teď jdu googlit ta indiánská domácí zviřátka...

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 27/12/2017, 10:43
od Rase
no mohl jsem tam dát klikatelné odkazy :) Myslím že někteří indiáni chovali i malé holé psíky, ale to se opravdu nedalo porovnávat :)
Samotná mastifovitá plemena označovaná jako Molossus (Μολοσσὸς) se původně chovala v horách na jihu Albánie (Epirus), jako lovecká plemena. O vzhledu těchto antických psů se pořád vedou debaty. jsou známi jako "canis molossus". Používali se k soubojům s velkými zvířaty (lvi, sloni a někdy i lidmi atd.). Jako válečné psi je začal používat až Marcus Aurelius. Zde již nosili ocelový obojek a ochrannou zbroj. Tato římská obliba psů se u Španělů očividně uchytila a hodně hluboko zakořenila. Velcí psi se vozili rovněž z Británie, kdy tamní Keltové (asi i Piktové) chovali nějaká extra velká bojová plemena. Římské prameny se o nich zmiňují.
ps. Pokud jde o novější historii, tak na začátku první světové války měla německá armáda 30 000 služebních psů a francouzská 20 000

Obrázek

Obrázek
římská kopie antické sochy Molossiana

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 27/12/2017, 11:04
od skelet
Rozdivočený německý ovčák je zdatný protivník, a to jsem se se svými "vlčáky" pral jen v rámci hry (jizev mám z toho dost a dost). S rozzuřeným "vlčákem" bych se utkat nechtěl, na tož s něčím svalnatějším nebo větším. V každém případě bych doporučoval na obranu používat minimálně dva psy. :-?
btw. o válečných psech kdysi "za totáče" vyšla celá knížka. Jako prcek jsem si ji půjčil v knihovně, ale název si už bohužel nevybavím.

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 27/12/2017, 12:09
od Tempik
Měli jsem doma dobrmana a v rámci her a pranic jsem se ho taky naučil přemoct i ve svých 15ti. Jenže šlo jen o hru, nikdy se do mě nazakousl. Problém musí být zachovat chladnou hlavu. Nachomítl jsem se poblíž policejního zásahu se psy a i když jsem jen procházel, tak z nich šel respekt. A to jen stáli po boku policajtů a na povel pouštěli hrůzu.

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 27/12/2017, 20:01
od radecky
Za mlada jsem měl postupně dobrmana i rotvajlera. Rotvajler je přesně to zvíře, které by dokázalo to co je v uvodním textu popsáno. Sám jsem měl rotvajlera párkrát na ruce ( přes ochraný rukáv ) a tlak čelistí je něco naprosto strašného. Přitom ti psi si jen tak hráli. Zadržení na 300 m pro ně bylo v podstatě zábavou a ne skutečným bojem. V mém případě šlo samozřejmě o sportovní kynologii. Představme si že útočící pes překoná 300 m za cca 30 sekund. K tomu si představme váhu cca 50 až 55 kg. Některá speciálně vyšlechtěná plemena jako je Argentincká doga nebo Fila Brasilleiro navíc dokázali rozeznat , řekněme původ člověka. Pro psa to v podstatě je malý problém. Navíc je zde ještě jeden faktor. Bojová plemena tzv. necítí bolest . Naopak to jen zvyšuje jejich agresivitu.

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 27/12/2017, 20:25
od Rase
radecky:
když jsi zmínil tu Argentinskou dogu a Brazilskou filu, tak mě to hned trklo od očí. Nejspíš opravdu mají původ u oněch psů prvních conqistadorů.
Přeci jen k chytání lidí se používaly ještě nedávno. více viz wikipedie:

wikipedie píše:Brazilská fila je plemeno, které vyhovovalo potřebám lidí v Brazílii. Dávní kolonisté potřebovali tvrdě pracujícího psa, který mohl zastat mnoho úkolů. Chtěli hlídacího psa, pasteveckého psa, lovce a oddaného společníka. Všechny tyto role a mnoho dalších, dokáže brazilská fila naplnit. Slovo „fila“ přesně přeložené ze staré portugalštiny znamená „držet“. Fily v Brazílii sloužily k hlídání afrických otroků na plantážích. Když otrok utekl, byly fily používány k jeho vystopování, brazilské fily ho na konci stopy chytily a držely. Po staletí byly fily také používány k lovu velké zvěře, při službě na velkých brazilských rančích, a při ochraně dobytka a obyvatel ranče jsou používány dodnes. Fily také stále pracují v uzavřených koridorech brazilských věznic a je to kříženec s mastifem a bloodhoundem.

wikipedie píše:Argentinská doga obří psí plemeno bílé barvy, vzniklé křížením španělských bojových psů s mastify, boxery, buldoky a bulteriéry - výsledkem byl schopný lovec pum a jaguárů. Argentinská doga se také dříve používala jako strážný pes amerických plantáží, kde hlídala otroky. Vinou své pověsti bojovníka bylo toto plemeno v řadě zemí zakázáno. Pokud se však argentinská doga včas socializuje s ostatními psy a projde řádným výcvikem, může být pro zkušeného majitele oddaným rodinným společníkem. V zemi původu se kromě lovu používá také i jako slepecký vodicí pes, služební pes v armádě a jako strážce majetku svého majitele.

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 27/12/2017, 22:06
od Martin Hessler
radecky píše:Za mlada jsem měl postupně dobrmana i rotvajlera. Rotvajler je přesně to zvíře, které by dokázalo to co je v uvodním textu popsáno. Sám jsem měl rotvajlera párkrát na ruce ( přes ochraný rukáv ) a tlak čelistí je něco naprosto strašného. Přitom ti psi si jen tak hráli. Zadržení na 300 m pro ně bylo v podstatě zábavou a ne skutečným bojem.


Jak už jsem tu kdysi kdesi zmínil, před cca. 20 lety jsem pomáhal dobrovolně coby figurant při výcviku služebních psů. Pokud na mne poslali dospělého rotvíka, snažil jsem se doběhnout někam, kde byla měkčí tráva, předem smířený s tím, že budu rýt držkou v zemi jak v Krylově písničce... Nepříjemně tvrdá zvířata, samozřejmě nikoli nepřemožitelná, ale v podstatě nereagující na údery a bohužel v zápalu boje i dost obtížně zvladatelná - rotvíci se občas nenechají odvolat z útoku a je třeba je odtrhnout.
Jeden z nich mi při zadržení poranil levou ruku, když mi ji prakticky vykroutil z kloubu. Musel jsem na operaci (chirurgická oprava kloubního pouzdra a vsazení kovové výztuhy), čtyři měsíce rehabilitace a následky cítím dodnes.
Mají krátké široké čelisti a velmi silný skus, oproti něm. ovč. asi 2-2,5x. Je to dost bolestivá záležitost i přes rukáv.

Jejich slabinou ze služebního hlediska je poměrně krátká, špatně izolující srst a nízká klimatická odolnost. V zimě nemohou pracovat v terénu po delší dobu, hrozí jim podchlazení a zápal plic. Němečtí a belgičtí ovčáci jsou v tomto ohledu ve výhodě, sníh a nízké teploty jim prakticky nevadí.

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 27/12/2017, 23:05
od radecky
To Martin Hessler: Ta vykloubená ruka je velmi pravděpodobně z toho, že se rotvik kryl před úderem nebo měl zkušenost s nějakou zbraní v druhé ruce. Jinak jsou to zpravidla velmi inteligentní psi. Já jsem se s nimi radši moc nepral , spíš jsem jim třeba řekl :" hele kámo mě už to moc bolí " a většinou opravdu trochu povolili a jen tak zkusmo zacukali rukávem jestli budu kláct odpor a čekali na svého pána . Jednou jsem taky ležel v prachu a hekal a rotvajleří fena do mě strčila dvakrát čumákem, jakoby chtěla říct : " Vole jseš živej? " Většinou v tom bylo málo zloby, jen trochu vrčení a hlavně sport. Nasranej rotvajler je smrtelná zbraň. Žádný vrčení, žádný varování, jen bleskový útok . Rotvajler dokáže chytnout kočku.

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 28/12/2017, 00:40
od Martin Hessler
radecky píše:To Martin Hessler: Ta vykloubená ruka je velmi pravděpodobně z toho, že se rotvik kryl před úderem nebo měl zkušenost s nějakou zbraní v druhé ruce. Jinak jsou to zpravidla velmi inteligentní psi.


Neříkám že jsou hloupí, říkám že jsou tvrdí, rychlí, dobře osvalení, poměrně těžcí a vitální :) Popsaný úraz povstal z toho, že když se pes zakousl do rukávu, špatně jsem šlápl při protočení a oba jsme spadli. Nic mimořádného: něm. ovčáka nebo belgičana jsem většinou ustál (mám 185 cm a pohybuju se váhově mezi 92 -96 kg), s vzrostlými rotvíky to bylo v průměru o dost horší. Levá ruka i s visícím psem se mi přitom dostala za záda a jakmile pejsek získal půdu pod nohama, škubl a zatáhl... Ozvalo se "křup" a pak už jsem jen skučel bolestí. Pes za to rozhodně nemohl, navíc, kdybych byl nebezpečný pachatel, zneškodnil by mě na jedničku s kostičkou :) Zmiňuji se o tom jako o osobní zkušenosti, jak snadno a efektivně dovede velký trénovaný pes "sejmout" člověka.

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 28/12/2017, 01:52
od radecky
Já právě znám ty situace, kdy to psi dělali jako obranou reakci, že táhli ruku dozadu za záda, aby se dostali z dosahu prutu v druhé ruce. To opravdu mohlo skončit s natrženými vazy.

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 30/12/2017, 21:05
od jikok
Pánové, zkušenější: Nevíte, jak to bylo se psy cvičenými pro ostrahu koncentračních táborů a naší" železné hranice"? Co je na tom pravdy, že se pes nechal zabít, ale nepustil? V Liberci na chirurgii ( dávno tomu nazad ,jsme několikrát šili roztrhaného vojáka. Prý se někde poblíž cvičili pejsci pěkně ostří ( Ralsko? Rabštejn?) co víte víc?

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 30/12/2017, 23:21
od wildesau
U nás na rotě se používali feny NO, nebyli jsme na nějak extra exponovaném úseku hranic. Jako figurant jsem posloužil celkem často a celkem se to dalo, přeci jen feny nejsou tak těžké a silné. Jen pokud se pustila smečka 2, 3 psů tak to bylo horší, ale to se při běžném zásahu nejspíš moc nevyužívalo. Jinak jsem našel tuhle celkem zajímavou práci https://is.muni.cz/th/415267/ff_b/Psi-u ... straze.pdf

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 30/12/2017, 23:55
od Mirek58
( Ralsko? Rabštejn?)

Grabštejn od 1953 - 2013?

Re: Becerrillo, Leonciello, Bruto a Amigo

PříspěvekNapsal: 31/12/2017, 11:13
od Martin Hessler
V zásadě se pro ostrahu vězeňských areálů /tedy nejen koncentračních táborů/, ale i vojenských prostorů, využívali a využívají psi puštění v koridoru mezi dvěma ploty tzv. na volno. Tito psi se často cvičí tak, že rozeznávají jen svého psovoda, a někdy ani toho ne. Napadnou a pokusí se zabít každého, kdo vstoupí do jejich teritoria. Pozor, nezaměňovat se psy nasazovanými ke stopování a zadržení uprchlíků - ti musejí být trénováni a socializováni úplně jinak.

Pohraniční a policejní (SNB) psi v ČSSR takto cvičeni nebyli. Právě naopak, jejich výcvik byl ve srovnání se současnými standardy poměrně mírný: učili se zadržet potenciálního pachatele do příchodu hlídky, bránit psovoda, na povel střežit či prohledat prostor, chodit po stopě a útočit na ozbrojenou ruku. Vím o případu, kdy na Liberecku pachatel vloupání do obchodu využil svých znalostí výcviku psů k tomu, aby utekl z místa činu - byl to ostatně někdejší péesák. Psovod po předchozí marné výzvě jménem zákona poslal psa do budovy místního konzumu, v níž se nacházel "pašík". Ten si ovšem zavčasu svlékl kabát a omotal si jím paži. Když se na něj pes vrhl, nabídl mu ji k zákusu a ten po ní hned chňapl, přesně jako při výcviku na rukáv. Držel předloktí a postupně přidával na stisku čelistí. Když to zloděje začalo bolet, udělal přesně to, co se při výcviku služebních ovčáků dělávalo: zvedl prst druhé ruky, zařval: Fuj! Pusť! - a psisko, věrné svým návykům, poslechlo. Sedlo si a nechalo zloděje odejít. Přišlo se na to až o půl roku později, když ho chytili při jiné příležitosti a při výslechu se tím pochlubil.

V Grabštejně, pokud se dobře pamatuji, je kynologické centrum MO ČR. A co se týče tržných ran, při cvičení hafíků to není nic až tak mimořádného. Asi to nejhorší, co jsem viděl, byli dva bývalí kolegové, jeden inkasoval 32 stehů na levém stehně (ochranná kombinéza nevydržela) a druhému pes natrhl tepnu na zápěstí (nešťastná shoda okolností a jeho blbost - neměl předepsanou rukavici s tuhou manžetou). Oba přežili bez trvalých následků.

Marná sláva, psi jsou predátoři a zuby mají k zabíjení!