Sovětská radiolokace během Velké vlastenecké války

Letadla 1918-1945 - Šturmovik, Lavočkin, Jak, MiG.....

Moderátor: Hans S.

Odpovědět
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Sovětská radiolokace během Velké vlastenecké války

Příspěvek od Barrymore »

Radiolokace v SSSR během Velké vlastenecké války

[align=center]volné pokračování článku Počátky sovětské radiolokace
Obrázek

Dne 22. června 1941 byl Sovětský svaz napaden. V zemi byly mobilizovány všechny dostupné síly a prostředky na boj s protivníkem. Velká města, zvláště Moskva a Leningrad, se naježila stovkami hlavní protiletadlových děl a v noci zapnily nebe balony nesoucích baráže.

I vědecké síly byly mobilizovány k boji proti nepříteli. Od počátku války provozoval Leningradský fyzikálně-technický institut experimentální radiolokátor dalekého dosahu v okrese Toksovo.

Obrázek
Instalace v okrese Toksovo

NIIIS KA vybudoval pro posílení PVO Moskvy stacionární stanici s dosahem 225km a NII radioprůmyslu (Naučno-ispytatelnyj institut radiopromyšlennosti) v té době vyprodukoval prototyp stanice Gnejs-3, určené pro řízení palby a navádění světlometů. Větší vývojové práce byly přerušeny evakuací institutů a podniků a v předválečné míře již obnoveny nebyly. Většina války se proto nesla ve znamení postupných vylepšování a hlavně improvizací.

Gnejs-3 a Gnejs-4
Stanice Gnejs-3 pracovala v impulsním režimu v pásmu 1,5m s impulsním výkonem 10-20kW. Kontrukce byla založena na vozíku a otočném zařízení ze světlometu. Anténní systém se skládal ze sítě o ploše 5,5m2 sloužící jako reflektor a půlvlnného dipólu jako zářiče. Anténa tvarovala kuželovou vyzařovací charakteristiku o šířce 30-40° v obou rovinách. Operátor prováděl pátrání ručně (přesněji řečeno ušně) pomocí sluchátek a po telefonu předával informace o azimutech cílů obsluze světlometu nebo protiletadlové baterie.

NII radioprůmyslu vyrobil nevelkou sérii těchto stanic používaných v Moskevské zóně a Gorkovském rajonu PVO.

Na základě zkušeností s provozem těchto stanic byla vyvinuta další varianta pod názvem Gnejs-4 s impulsním výkonem 30-40kW. Po provedení vojskových zkoušek však nebyla přijata do výzbroje.

Obrázek
Gnejs-3

Porfir
Cennějším příspěvkem k obraně Moskvy byla stanice dalekého dosahu od stejného kolektivu vývojářů. Byla jí stacionární radiolokační stanice Porfir s dosahem 200-250km. Prototyp této stanice byl uveden do provozu nedaleko Možajska 21. července 1941, v podvečer prvního náletu na Moskvu.

Stanice měla dvoupatrovou anténu Yagi délky 7m umístěnou na 25m vysokém stožáru. Za základ elektroniky stanice posloužila upravená elektronika ze stanice Redut. Přijímač obdržel několikastupňový zesilovač vf signálu, což zvýšilo citlivost. Tento upravený přijímač byl pak montován do sériových stanic RUS-2s.

V časech prvních náletů na Moskvu byla tato stanice zařazena do sestavy 337. samostatného radiotechnického praporu VNOS. Bojové použití začalo neobvyklou epizodou. Velitel stanice uviděl na indikátoru širokou skvrnu a došel k závěru, že stanice má poruchu. Přivolal na stanoviště pracovníka skupiny NII radioprůmyslu, předávajícího stanici útvaru k používání, a dožadoval se odstranění poruchy. Pracovník však na indikátoru místo poruchy viděl skupinu letounů letících od západu ve vzdálenosti 160km a informaci okamžitě předal na štáb PVO.

Strelec
K obraně Leningradu na začátku války přispěl zejména NII-9. Nejefektivněji z jeho výrobků pracoval radiodálkoměr Strelec, který byl zpočátku umístěn na poligonu NII-9 v Ostrovkách a pak, při ohrožení Německými vojsky, byl přemístěn na střechu NII-9 v centru města. Obsluha stanice měla přímé telefonní spojení se stíhacím plukem na nedalekém letišti.

Lis
Pracovníci NII radioprůmyslu Lebeděv a Sivcov byli válkou zastiženi v Sevastopolu, kde zaškolovali obsluhu stanice RUS-2. Aktivita německého letectva nad Černým mořem je přivedla na myšlenku posílit stanice Redut-K a RUS-2 (dvouanténní) třetí stanicí. Proto inženýři, mající zkušenosti s výrobou jednoanténní stanice RUS-2s, předělali s využitím náhradních dílů jednu stanici RUS-2 na na dvě jednoanténní stanice. Obě stanice pracovaly spolehlivě, jedna z nich – Lis (Lebeděv i Sivcov) pracovala u Novorossijska a druhá poblíž Poti.

Obrázek
RUS-2

Roza
Jediná stanice RUS-2s, pokrývající Murmanský rajon, zvolna pod vlivem nepřetržité služby a vlhkého vzduchu přímořského kraje ztrácela na schopnostech. Její dosah na skupinové cíle zřídka dosahoval 90km, což velmi znepokojovalo velení PVO. Bylo nutno vymyslet, jak prodloužit její provozuschopnost, neboť nebyla naděje na přidělení nové stanice. Náčelníka radiotechnické služby Murmanského rajonu PVO napadlo vyrobit další stanici. Použil při tom radiobloky dělostřelecké stanice SON-2 (bezlicenční kopie britského GL Mk. II), stanice RUS-2s a kabeláž vymontovanou ze sestřeleného Ju-88. Tak společně s náčelníkem stanice RUS-2s sestavili stanici Roza, která byla po vyzkoušení a obsazení personálem zařazena do služby. Dosah byl za dobrých podmínek až 160km (díky výhodnému terénu a výkonu magnetronu ze stanice SON-2). Náčelník radiotechnické služby Murmanské rajonu PVO A. N. Volžin za tuto práci obdržel řád Rudé hvězdy.

Obrázek
RUS-2s

Zkušenosti z použití radiolokátorů u protiletadlového dělostřelectva
Stranická a komsomolská organizace NIZAP GAU (Naučno-issledovatelskij zenitno-artillerijskij poligon Glavnogo artillerijskogo upravlenija – Vědecko-výzkumný polygon protiletadlového dělostřelectva Hlavní dělostřelecké správy) podporované velením a inženýry polygonu, vystoupily s iniciativou sformovat ze zbraní nacházejících se na polygonu protiletadlovou baterii a odeslat ji na obranu hlavního města.

V říjnu 1941 byla baterie zařazena do sestavy 329. protiletadlového dělostřeleckého pluku jižně od Moskvy. Baterie byla vyzbrojena čtyřmi děly ráže 75mm, čtyřmi děly ráže 105mm (původně německé zbraně procházející zkouškami na polygonu ještě před válkou) a šesti automatickými kanóny ráže 37mm. Dále vlastnila experimentální radiolokátor B-3 a v rámci pomoci Lend-lease obdržela britský radiolokátor GL Mk. II.

Velení dělostřelectva stanovilo baterii následující úkoly:
- součinit s PVO Moskevské zóny při odrážení náletů,
- zkoumat v bojových podmínkách taktický a ekonomický efekt použití protiletadlového dělostřelectva používajícího radiolokátory.

Teoretické výpočty dávaly přibližné výsledky, ale určit přínos radiolokačních prostředků k efektivitě baterií bylo možno pouze praktickými bojovými zkušenostmi a sběrem statistických dat v boji. Nasazení zkušební baterie u Moskvy pocítili němečtí letci velmi brzy. Účinnost její palby brzy donutila německé letectvo plánovat lety v dostatečné vzdálenosti od jejích stanovišť. Pouze za listopad 1941 vedla baterie palbu na 127 cílů. V 98 případech byly bombardéry po zahájení palby nuceny odhodit bomby a změnit kurz směrem od Moskvy. Čtyři letouny byly poškozeny.

Celkem byl ze zkušeností nahromaděných během bitvy o Moskvu učiněn následující závěr: Zkušební baterie odrazila 80,4% nepřátelských letounů, snažících se proniknout k Moskvě. Přitom bylo na každý letoun spotřebováno v průměru 98 nábojů střední ráže, místo 2775 nábojů spotřebovaných při vedení přehradné palby bez použití radiolokátoru. Tato čísla shrnující čtyřměsíční zkušenost baterie jednoznačně prokázala význam radiolokace pro PVO. Je ovšem nutno si uvědomit, že se nejednalo o výkony standardní baterie. U této tvořili obsluhu profesionálové ze zkušebního polygonu a ne sibirjak Vasja zaškolený způsobem „sem to strč, za tohle zatáhni a na tohle nešahej!“

V roce 1942 se v Hlavní dělostřelecké správě vedla polemika mezi příznivci optických přístrojů a radiolokátorů. „Optici“ vyzdvihovali u optických přístrojů vysokou přesnost určení úhlových souřadnic a velkou pravděpodobnost zničení cíle při jejich použití. „Lokátorčíci“ zdůrazňovali možnost zjišťování a sledování cílů za každého počasí a v každou denní dobu a vysokou přesnost měření vzdálenosti pomocí radiolokace. Účastníci polemiky v té době ještě neznali výsledky zhodnocení použití optických přístrojů za bojů u Moskvy. Mířená palba za použití optických přístrojů byla vedena pouze v 3,5% případů. Ve zbylých 96,5% byla palba vedena přehradným způsobem. Proto každá strana sporu zůstala u svého tvrzení a pravda „lokátorčíků“ byla uznána až mnohem později.

Zkušební baterie současne bojovala a vedla výzkum. Již od prvních nočních střeleb na nepřátelské letouny si obsluhy stanic všimly, že se na stínítcích indikátorů neobjevují pouze značky cílů, ale také značky výbuchů dělostřeleckých nábojů. Toto zjištění bylo využito při provádění korekcí střelby na neviditelné cíle.

SON-2ot
Průmyslové závody, evakuované na východ, zahajovaly v nelehkých podmínkách výrobu zbraní. Na základě zkušeností z nasazení zkušební protiletadlové baterie se v prosinci 1941 Hlavní dělostřelecká správa začala snažit o zahájení výroby radiolokačních prostředků pro protiletadlové dělostřelectvo. Ve dnech 17.-19. ledna 1942 Hlavní dělostřelecká správa a Národní komisariát elektroprůmyslu předložili společně projekt hromadné výroby radiolokačních prostředků ke schválení v GKO (Gosudarstvennyj komitet oborony - Státní rada obrany). Dne 10. února 1942 vydala GKO nařízení vytvořit specializovaný radiozávod-institut, jehož úkolem bude vyvinout v co nejkratší době stanici řízení palby a připravit její sériovou výrobu.

Nový podnik nejen zahájil vývoj a výrobu stanice SON, ale vedl i další vývoj radiolokační techniky pro protiletadlové dělostřelectvo. V podniku bylo 12 vědeckých laboratoří, ve kterých pracovali inženýři z NII-9. Vedením podniku byl pověřen A. A. Foršter, pracující před válkou jako ředitel nejstaršího radiozávodu v zemi, vyrábějícího i první stanice RUS-1 a RUS-2.

Obrázek
SON-2ot

Během osmi měsíců podnik vyrobil dva exempláře stanice SON-2ot. První prototyp prošel prověrkou koncem roku 1942 v Moskevské zóně PVO. Druhý kus byl odvezen na NIZAP GAU k vojskovým zkouškám. Při vlnové délce 4m a impulsním výkonu 250kW se dálka zjištění letounu pohybovala od 20 do 40km (při výšce letu 1000 – 4000m), přesnost určení azimutu 4-10°, přesnost určení elevace 2,5-4° a přesnost určení dálky cíle byla 25-70m. Dnem 20. prosince 1942 byla stanice přijata do výzbroje a zahájena její sériová výroba.

Turmalin
Radiozávod-institut nevlastnil dostatečné výrobní kapacity pro pokrytí poptávky po stanicích SON-2ot. Proto byly tyto stanice nasazovány pouze tam, kde byly nejvíce potřeba a kde mohly být nejvíce efektivní – u baterií protiletadlového dělostřelectva PVO.

Vojskové protiletadlové dělostřelectvo potřebovalo jednodušší stanici řízení palby s větší pohyblivostí, rychlým rozvinováním a nenáročnou obsluhou. Hlavní dělostřelecká správa stanovila požadavky na novou stanici, z nichž hlavním bylo umístění veškeré aparatury v jedné automobilové nástavbě včetně elektrocentrály. V období od dubna do listopadu 1942 byla vyprojektována a vyrobena stanice Turmalin, pracující v pásmu 1,5m s impulsním výkonem 250kW. V únoru až dubnu 1943 stanice prošla vojskovými zkouškami na NIZAP GAU a zde byly zjištěny její nevyhovující charakteristiky. Při dálce zjištění cíle 45km, sledování cíle nebylo možné na vzdálenost vyšší než 13km. Z důvodu několika mrtvých zón ve vyzařovací charakteristice nebylo možné zachytit letouny:
- ve výšce 1000m na vzdálenosti 6-8km,
- ve výšce 4000m na vzdálenosti 20-30km,
- ve výšce 7000m na vzdálenosti 37-40km.

Prototyp bylo možno dopracovat a odstranit jeho nedostatky, to však vyžadovalo další čas a vědecké síly. Proto bylo od dalšího vývoje upuštěno a tím skončil i druhý pokus o sestrojení radiolokátoru pro protiletadlové dělostřelectvo pracující v impulsním režimu.

Obrázek
Turmalin

Leningradský fyzikálně-technický institut porovnal výkony britské stanice GL Mk. II a stanice RUS-2 a zahájil vývoj radiolokátoru pro určování výšky letu cílů. Vývoj probíhal ve dvou etapách:
- vývoj zařízení vylepšujícího a doplňujícího schopnosti RUS-2,
- vyrobení přídavného zařízení, které by při minimálních změnách v obvodech RUS-2 předávalo potřebná data pro protiletadlové dělostřelectvo.

Modernizovaná stanice RUS-2 měla mít následující schopnosti:
- výška letu / dálka zjištění cíle: 9000m / 2-50km; 7000m / 45km; 5000m / 40km,
- chyba určení polohy cíle 0,5° při dálce cíle 1,5-16km,
- chyba určení polohy cíle 1° při dálce cíle 16-24km,
- chyba určení dálky cíle ve výšce 50m při dálce cíle 2-20km,
- chyba určení dálky cíle ve výšce 2000m při dálce cíle nad 20km.

Do března 1943 rozpracoval Leningradský fyzikálně-technický ústav teorii goniometrické metody určování výšky letu cíle, sestavil metodiku zaměřování a předložil způsob odstranění mrtvých zón v anténní charakteristice systému SON-2ot pracující na vlně 4m.

Dne 16. března 1943 však představitelé NIIIS KA po seznámení s pracemi Leningradského fyzikálně-technického institutu učinili závěr, že předložené způsoby modernizace stanice RUS-2 nesplňují požadavky a nemohou se stát základem stanice řízení palby. Další práce na radiolokační technice v Leningradském fyzikálně-technickém institutu již nebyly vedeny.

Neptun
Protože Hlavní dělostřelecká správa nezískala techniku splňující její požadavky (Turmalin, modernizace RUS-2), zadala radiozávodu-institutu úkol vyvinout stanici řízení palby protiletadlového dělostřelectva Neptun. Požadavky na tuto stanici obsahovaly dálku zjištění cíle 20-25km, dálku zaměření cíle 15km a přesnosti určení azimutu 0,8-1° a elevace 0,5-0,7°.

Během druhé poloviny roku 1943 a první poloviny roku 1944 radiozávod-institut vyrobil prototyp stanice pracující v pásmu 1,5m s výkonem 150kW. Šířka anténního svazku vysílací antény byla 45°, vzdálenost mezi maximy přijímacích antén 10°.

Vojskové zkoušky provedené na podzim roku 1944 prokázaly uspokojivé výsledky a stanice byla doporučena pro sériovou výrobu. Mimo svého původního určení byla stanice používána jako meteorologický radar až do 70. let dvacátého století.

Obrázek
Neptun

Jachont
Nedostatečná spolehlivost vyhledání a osvícení letounu systémem Prožzvuk postavila na pořad dne vývoj systému Radiolokátor-světlomet. NII radioprůmyslu na základě zadání od Hlavní dělostřelecké správy brzy vyvinul systém RAP (radioprožektor) nazvaný Jachont.

Systém se skládal z:
- vysílací a přijímací zařízení pracující v pásmu 1,5m s impulsním výkonem 100kW, namontované na stojanu světlometu,
- anténní systém připevněný na bubnu světlometu a otáčející se společně s ním,
- světlomet se zrcadlem o průměru 150cm a svítivostí 850 Mcd.
- elektrocentrála, umístěná v jednom přívěsu.

Vojskové zkoušky provedené v květnu roku 1943 ukázaly, že Jachont zjišťoval cíle na vzdálenost 20km a v závislosti na počasí je osvětloval na vzdálenost omezenou pouze dohledností. Po odpovídajícím výcviku obsluhy bylo osvětlení letounu bez světelného vyhledávání. Reflektor byl rozsvěcen až na povel „Paprsek“, následujícím po hlášení operátorů „Cíl zachycen“, „Azimut změřen“ a „Elevace změřena“. To zajišťovalo téměř 100% pravděpodobnost osvětlení letounu. Na základě výsledků zkoušek byl Jachont doporučen k zavedení do výzbroje.

Obrázek
Jachont

Krátce po vojskových zkouškách proběhla bitva u Kurska a Luftwaffe přestala provádět masívní údery na cíle v sovětském týlu. Před hlavní dělostřeleckou správou stála otázka: Má ještě cenu zavádět systém Jachont do výroby a vybavovat jím vojska PVO? Zkušenosti z použití radiolokátorů u služby VNOS, u protiletadlového dělostřelectva a stíhacího letectva ukázaly, že ničení nepřátelských letounů probíhá úspěšně i bez použití světlometů. Proto nebyla sériová výroba systému Jachont zavedena.

Chrustal
Vývojem stanic SON-2ot a Netun se Hlavní dělostřelecká správa snažila řešit otázku zajištění efektivnosti protiletadlového dělostřelectva střední ráže. Během bojů se však ukázalo, že na frontě největší roli hrálo malorážové protiletadlové dělostřelectvo. Automatické protiletadlové kanóny ráe 37mm předválečné výroby byly efektivním prostředkem ničení nepřátelských letounů. Hlavní dělostřelecká správa chtěla zvýšit efektivnost těchto zbraní zavedením radiodálkoměru, který by určoval dálku cíle přesněji, než optické přístroje a byl použitelný za každého počasí.

Vybavit vojskové protiletadlové dělostřelectvo radiolokátorem určujícím všechny tři souřadnice cíle v době války bylo nemyslitelné – jak pro průmysl, tak pro bojové použití u vojsk. Hlavní dělostřelecká správa proto rozhodla vybavit radiodálkoměr optickými zaměřovači pro určení dalších dvou souřadnic cíle.

Dne 20. března roku 1944 vydala Hlavní dělostřelecká správa nařízení, zavazující NII radioprůmyslu vyrobit prototyp radiodálkoměru používajícího optické a radiolokační metody určení úhlových souřadnic cíle. Dálkoměr měl splňovat následující požadavky:
- dálka zjištění cíle 20km při výšce letu 1000m a 30km při výšce letu 4000m,
- přesnost určení dálky cíle 30-60m,
- doba přechodu z pochodové do bojové polohy do 15 minut.

NII radioprůmyslu vyprojektoval kompaktní stanici na trojnožce, pracující v pásmu 1,5m s výkonem 100kW. Superheterodynní přijímač měl šířku vstupního pásma 1,7MHz a citlivost 4μV při poměru signál/šum 3dB. Šířka svazku antén typu Yagi byla 29°. Celková hmotnost stanice rozložené do pěti beden byla 1130kg.

Obrázek
Chrustal

Vojskové zkoušky proběhly od 16. července do 30. září 1945. Během zkoušek stanice uspěla a byla doporučena k sériové výrobě. Hlavní dělostřelecká správa doporučení potvrdila a objednala první zkušební sérii, která k vojskům přišla až v poválečném období.

Výškoměrné doplňky stanic RUS-2 a RUS-2s
Bojové použití stanic RUS-2 a RUS-2s se ukázalo natolik efektivním, že pro uspokojení požadavků na jejich nasazení u vojsk bylo nutno zavést jejich velkosériovou výrobu v řadě závodů. Tyto stanice však poskytovaly pouze dě souřadnice cíle: azimut a šikmou dálku. Vyvstala nutnost vyvinout doplněk ke stanicím RUS-2 a RUS-2s, který by určoval třetí souřadnici cíle. Tento problém byl natolik významným, že jeho řešením byly pověřeny současně NII radioprůmyslu a Leningradský fyzikálně-technický institut.

Řešení NII radioprůmyslu spočívalo v tom, že na přijímací antény přicházejí současně vlny odražené přímo od letounu a vlny odražené od letounu a následně od země. Tím vzniká mezi dvojicí antén umístěných nad sebou rozdílové napětí odpovídající elevaci cíle. Následně je možno z elevace vypočítat výšku letu. Taot aparatura se skládala ze stožáru výšky 16,5m se třemi anténami, goniometr pro určení elevace, zařízení pro určení výšky a anténní přepínač. Antény byly namontovány ve výškách 4,12m, 8,12m a 16,48m nad zemí. Zkoušky proběhly v srpnu 1943 u Moskvy. Střední chyba určení výšky při letu cíle ve 4000m byla při použití dolního páru antén 230m a při použití horního páru antén 210m. Při letu cíle ve výšce 6000m byla chyba 320m a 310m. Doba nutná k určení výšky letu cíle byla 12s.

Ze zkoušek byly vyvozeny následující závěry:
- výšku letu cíle lze určit v 60% vzdálenosti jeho zjištění,
- výškoměrný doplněk se doporučuje k zavedení do sériové výroby.

Doporučení bylo realizováno a sériově vyráběné stanice RUS-2 tak výrazně navýšily své schopnosti.

Analogický výškoměrný doplněk byl vyvinut i pro stanice RUS-2s. Jeho sériová výroba byla ukončena až se zahájením výroby stanice P-3.

Stanice dalekého dosahu P-3
Nařízení Hlavní dělostřelecké správy ze 20. března 1943 obsahovalo nejen požadavek na vývoj radiodálkoměru, ale také požadavek na vývoj nové stanice dalekého dosahu. Nutnost tohoto vývoje byla diktována následujícími důvody:
- stanice RUS-2 a RUS-2s byly původně vyvinuty pro službu VNOS, ale válečné zkušenosti ukázaly, že plnily úkoly včasné výstrahy, navádění stíhacího letectva a v některých případech i jako stanice řízení palby protiletadlového dělostřelectva,
- jako stanice pro navádění stíhacího letectva a řízení palby nesplňovaly požadavky na přesnost určení souřadnic cíle,
- zkušenosti nahromaděné během války umožňovaly sestrojit stanice vykazující vyšší spolehlivost a jednoduchost obsluhy.

Požadavky na novou stanici byly následující:
- dálka zjištění cíle nejméně 130km, dálka sledování cíle 70km,
- přesnost určení azimutu při zachycení 4°, při sledování 1,3°,
- přesnost určení dálky 650m a výšky 300-700m,
- rozsah určení azimutu 0-360°, elevace 4-18°,
- čas potřebný k určení všech tří souřadnic do 25s,
- délka vlny 4,16m,
- impulsní výkon 80-100kW.

Zvláštností nové stanice, označené P-3, byl její anténní systém, skládající se ze dvou antén. Z azimutální antény postupoval přijímaný signál do přijímače přes anténní přepínač. Elevační anténa pracovala střídavě jako vysílací a v pauze mezi impulzy byla přes přepínač připojena na vstup přijímače společně s azimutální anténou.

Přibližné určení azimutu cíle se provádělo tradičním působem podle maxima amplitudy signálu z antény nasměrované na letoun. V režimu přesného určení azimutu se pomocí anténního přepínače přepínal signál střídavě z obou antén a na stínítku indikátoru se zobrazovaly dvě značky. Značky měly podobu vodorovných čárek vycházejících ze středu obrazovky, každá na jinou stranu. Pokud byl cíl přesně zaměřen, měly čárky stejnou délku. Pokud byl cíl vpravo nebo vlevo od osy antén, byla jedna značka vpravo delší a druhá kratší.

Pro určení výšky cíle se využívaly dvě antény typu Yagi umístěné ve výškách 7 a 11m. Každá z nich se připojovala přes vlastní napáječ ke spciálnímu goniometru. Na poloze jezdce goniometru závisela směrová charakteristika antén ve vertikální rovině. Elevace cíle se určovala podle polohy jezdce v okamžik nulového signálu z anténního systému. Pomocí nomogramu se pak ze šikmé dálky a elevace určovala výška letu cíle. Ovládání směrové charakteristiky antén ve vertikální rovině umožnilo nejen stanovit elevaci cíle, ale i odstranit mrtvé úhly anténního svazku.

Obrázek Obrázek
P-3

Vývoj stanice P-3 byl úspěšně ukončen a v období od 20. července do 15. srpna 1944 proběhly v Moskevské oblasti podnikové zkoušky, které potvrdily, že stanice splňuje všechny požadavky zadání. Hlavní dělostřelecká správa nečekala na dokončení odstranění posledních nedodělků a objednala dodávku série 14 stanic P-3 ve čtvrtém kvartálu roku 1944. Vojskové zkoušky stanice proběhly v období leden – únor 1945 a podaly následující výsledky:
- dálka zjištění cíle ve výšce 4000m: 110km,
- maximální dosah: 160km,
- přesnost určení dálky: 850m,
- přesnost urření azimutu: 1,3°,
- přesnost určení výšky při elevaci 3,5-8°: 750m,
- přesnost určení výšky při elevaci 8-18°: 600m.

Na základě těchto výsledků nahradila stanice P-3 ve výrobě stanice RUS-2 a RUS-2s.

Palubní radiolokátory Gnejs-1 a Gnejs-2 pro stíhací letouny
VVS (Voenno-Vozdušnye Sily – Vojenské vzdušné síly) necítily v předválečném období tak silnou potřebu radiolokačních prostředků jako vojska PVO. Bombardovací letectvo působilo v denní dobu, používalo vizuální pozorování pozemních orientačních bodů a podle nich nacházelo cíle. V noci, za oblačnosti a snížené viditelnosti nacházelo letectvo cíle podle navigačních výpočtů. Stíhací letectvo působilo zpravidla přes den a žádné speciální prostředky pro vyhledání cílů nepoužívalo. V noci vedli stíhači činnost ve spolupráci se světlometnými jednotkami neba za pomoci měsíčního světla.

Nelze se divit, že VVS přišly na myšlenku používat radiolokační prostředky až s několikaletým zpožděním poté, co byly tyto prostředky zavedeny u služby VNOS a protiletadlového dělostřelectva.

Důvodem k zavedení radiotechnických prostředků vzdušného boje byly obavy velení VVS a NII VVS (Naučno-Issledovatelskij Institut Voenno Vozdušnych Sil - vědecko-výzkumný institut Vojenských vzdušných sil = orgán zodpovědného za rozvoj letecké techniky), z vojenské hrozby ze strany fašistického Německa. Tato otázka se v letech 1939-1940 nejednou probírala za účasti létajícího i vědeckého personálu institutu. Postupně se vydělily tři názorové proudy, každý mající svou skupinu příznivců. Jedna skupina navrhovala použití infračervených detektorů, druhá akustické zaměřovače s piezoelektrickými krystaly a třetí skupina radiotechnické prostředky.

Po návštěve specialistů z NII VVS v roce 1940 na stanici Redut nasazené ve válce proti Finsku, byl NII radioprůmyslu požádán o posouzení možnosti vývoje obdobného systému použitelného na palubě letounu. Na následné schůzce zástupců NII radioprůmyslu a NII VVS bylo prezentováno, že praktická realizace těchto stanic je proveditelná.

Na základě tohoto prohlášení byl zvažován výběr pásma, ve kterém by měl palubní radiolokátor pracovat. Na správném výběru pásma závisel úspěch a doba vývoje stanice. Názory se různily. Jedna část inženýrů prosazovala centimetrové vlny, umožňující sestrojit stanici o malých rozměrech a hmotnosti s větší přesností určení souřadnic cíle. Druhá část inženýrů bojovala za metrové pásmo, protože jsou technologie pro toto pásmo již dobře zvládnuty. To urychlí vývoj a zjednoduší zavádění sériové výroby. Zvítězil první úhel pohledu. Bylo rozhodnuto použít za základ stanice klystrony vyvinuté v NII-9, pracující v pásmu 15-16cm.

Neméně složitou otázkou bylo rozmístění systému na letounu. Podle předběžných odhadů měla aparatura váži i s kabeláží okolo 500kg. O umístění takového zařízení v tehdejším stíhacím letadle nemohlo být řeči. Řešení tohoto problému bylo hledáno společně s leteckými konstruktéry a stíhacími letci. Nakonec bylo rozhodnuto neumisťovat stanici do jednomístného letounu, ale do dvoumístného Pe-2. Tento návrh byl opodstatněn jednak tím, že žádný tehdejší jednomístný stíhací letoun tak těžkou aparaturu nebyl schopen nést a druhak tím, že stíhací pilot nemůže současně pilotovat, pátrat po nepříteli a vést mířenou palbu.

Po rozhodnutí o letounu nesoucím stanici definoval NII VVS požadavky na palubní stanici:
- dosah 4-5km,
- horizontální šířka zóny zjištění cíle 120°,
- vertikální šířka zóny zjištění cíle 90°.

Počátkem roku 1941 NII radioprůmyslu zhotovil laboratorní vzorek radiolokační stanice Gnejs-1 používající klystrony z NII-9 pracující v impulsním režimu. Na experimenty se vzorkem byly spotřebovány poslední zásoby klystronů a objednat novou dodávku v NII-9 bylo nemožné. Začala Velká vlastenecká válka, NII-9 přerušil svou činnost a NII VVS byl evakuován na východ. Další vývoj stanice pracující v centimetrovém pásmu byl znemožněn.

Tehdy skupina inženýrů, již dříve propagující myšlenku využití metrového pásma, zvážila situaci a navrhla změnit projekt stanice z centimetrového na metrové pásmo. Protože vedení NII VVS nemělo jinou alternativu, byla zvolena tato cesta.

Nová varianta stanice byla označena Gnejs-2. Počátkem roku 1942 byl vyroben první experimentální kus pracující v pásmu 1,5m s impulsním výkonem 10kW. Tento prototy byl namontován do letounu Pe-2 pro podnikové letové zkoušky. Zkoušky byly prováděny tak, aby byla nejen ověřena provozuschopnost stanice, ale aby byly také zjištěny možnosti letounu vybaveného touto stanicí a vyvinuty metody jeho bojového použití.

Obrázek
Pe-2 vybavený stanicí Gnejs-2 (špatně rozeznatelné hřebínky na křídlech a před kabinou)

Při letech se projevila blízká mrtvá zóna způsobená potlačením přijímaných signálů vysílanými impulsy z vysílače. Přímo na letišti probíhaly práce na odstranění tohoto problému. Tento problém se podařilo odstranit až v květnu roku 1942 a radiolokátor byl schopen sledovat cíl při přiblížení až na 300m. Nečekajíc na výsledky vojskových zkoušek, vyrobil NII VVS sérii 15 stanic pro zabudování do letounů Pe-2 a Pe-3.

V červenci roku 1942 prošla stanice úspěšně státními zkouškami, které potvrdily následující parametry:
- dálka zjištění bombardéru 3500m,
- přesnost určení úhlových souřadnic 5°.

První bojové nasazení letounů vybavených stanicemi Gnejs-2 proběhlo v Moskevské oblasti koncem roku 1942. Následně byla nevelká skupina letounů odeslána ke Stalingradu, aby napadala německé letouny zásobující Paulusovu armádu.

V únoru až květnu 1943 probíhaly vojskové zkoušky stanice Gnejs-2 u Leningradu. Předsedou zkušební komise byl velitel stíhacího leteckého sboru Leningradské armády PVO genmjr. letectva Je. Je. Jerlykin. Na základě výsledků zkoušek byla stanice dnem 16. června 1943 přijata do výzbroje.

V létě 1943 bylo přijato rozhodnutí a vytvoření první letecké divize nočních stíhačů. Divize se účastnila nočního krytí Brjanského železničního uzlu, Minsku, Rigy, Lvova, Kovelu, Brestu, Poznaně a Vroclavi, kde ukončila svou válečnou pouť. Za bojové zásluhy jí bylo uděleno jméno Vroclavská.

Obrázek Obrázek
Radiolokátory Gnejs-2 byly montovány i do letounů Douglas A-20G Boston sloužících u 56. stíhací letecké divize.

Palubní radiolokátor Gnejs-5
Po ukončení vývoje Gnejs-5 a zahájení její sériové výroby, obdržel NII radioprůmyslu zakázku od NII VVS na vývoj nové stanice Gnejs-5 s vylepšenými parametry. Požadavky na novou stanici byl:
- zóna zjištění cíle 120° horizontálně a 80° vertikálně,
- dosah 8km,
- schopnost navedení stíhacího letounu za cíl s přesností 4° do vzdálenosti 200m,
- elektronika stanice bude umístěna v trupu, vysílací anténa na přídi, přijímací antény na křídlech,
- pracovní pásmo 1,43m,
- schopnost navigace ke speciálnímu majáku na vzdálenost a 90km.

Po ukončení vývoje měla stanice následující parametry:
- pracovní pásmo 1,43m,
- impulsní výkon 30kW,
- hmotnost 95kg včetně kabeláže,
- dosah v 8000m – 7km,
- zóna zjištění cíle horizontálně 140°, vertikálně 160°,
- mrtvá zóna 150-200m,
- přesnost navedení do útočné pozice 2-4° horizontálně, 3-5° vertikálně.

Pro stanici byl vyvinut úplně nový indikátor pro pilota, umožňující pozorovat cíl na 1,5km a provádět samostatné přiblížení.

Ve druhé polovině roku 1945 byla stanice Gnejs-5 přijata do výzbroje a zahájena její sériová výroba.

Radiolokační prostředky vojenského námořnictva Redut-K a Gjujs
V roce 1936 vyrobil NII-9 na základě požadavku NIMIST (Naučno-issledovatelskij morskoj institut svjazi i telemechaniky – Vědecko-výzkumný námořní institut pro spojení a telemechaniku) experimentální stanici Strela pro zjišťování hladinových plavidel. Strela byla kopií stanice Burja s menšími parabolickými anténami (1,5m místo 2m) a rozšířeným pásmem propustnosti přijímače směrem dolů, protože dopplerův posuv je u lodí podstatně nižší než u letadel.

Zkoušky stanice nedaleko Kronštadtu ukázaly, že velká plavidla jsou zjišťována na vzdálenost 3-5km a torpédové čluny na vzdálenost do 500m. Větší vlny vyvolávaly poruchy znemožňující pátrání. Krátkodobé poruchy způsobovala i hejna ptáků prolétávající v blízkosti antén. Po těchto zkušenostech NIMIST nezadával další požadavky na vývoj radiolokačních prostředků pro námořnictvo až do roku 1940.

Na základě zadání velení VMF (Voenno-morskoj flot – Vojenské námořnictvo) proběhly v září až listopadu 1939 v Černém moři u Sevastopolu zkoušky systémů RUS-1 a Redut s cílem zhodnotit jejich možnosti při ochraně námořních základen. Stanice systému RUS-1 byly umístěny na břehu a na palubách minolovek. Výsledky zkoušek prokázaly užitečnost této stanice při jejím začlenění do systému PVO základen.

Stanice Redut byla zkoušena na souši v různých výškách nad mořem a v různých vzdálenostech od pobřeží, aby byly nalezeny nejvýhodnější podmínky pro zjišťování letounů.Ukázalo se, že při umístění antény na břehu těsně u vody ve výšce 10m nebyla plavidla zjišťována vůbec a letoun MBR-2 letící ve výšce 6000m byl zachycen na vzdálenost 110km. Při umístění stanice na břehu vysokém 160m, minolovky byly zjišťovány na vzdálenost 20-25km, letoun v přízemním letu na vzdálenost 35km a letoun ve výšce 800m do 150km. Pokud byla stanice umístěna 80m od hrany srázu vysokého 160m, schopnost zjištění nízkoletících cílů se prudce snižovala a při letu pod 200m už nebyly cíle zachyceny vůbec. Na základě výsledků zkoušek byl učiněn závěr, že stanice Redut je spolehlivým prostředkem PVO, ale pro zjišťování hladinových plavidel ze břehu se nehodí, protože odrazy signálu vyzářeného zadními smyčkami antén od hor zahlcují indikátor stanice.

Se začátkem Druhé světové války na Západě, velení VMF rozhodlo neztrácet čas a vybavení námořnictva radiolokační technikou řešit s využitím již existujících zařízení. Bylo rozhodnuto využít zkušenosti NII radioprůmyslu a novou techniku vyvinout na základě stanic Pegmatit a Redut.

V dubnu 1940 NIMIST zadal NII radioprůmyslu vývoj lodní varianty radiolokátoru RUS-2 v jednoanténním provedení. Řešitelé využili součásti v té době vyvíjené stanice Pegmatit a provedli pouze nutné úpravy spojené s umístěním systému na lodi. Jednalo se zejména o vyřešení vlivů kymácení, zvýšené vlhkosti a nutnosti vést anténní napáječ uvnitř kovového lodního stožáru. V krátké době byl vyvinut napáječ, který nahradil dvoudrátové vedení symetrickým vedením ze dvou koaxiálních kabelů.

Před začátkem Velké vlastenecké války byla stanice Redut-K namontována na křižník Černomořské flotily Molotov. V květnu 1941 se křižník účastnil cvičení flotily, při kterém stanice Redut-K spolehlivě zjišťovala letouny i plavidla.

Od začátku války sloužila stanice Redut-K ke vzdušnému průzkumu Sevastopolské oblasti. Její přínos byl takový, že již třetí den po zahájení bojové činnosti byla mezi křižníkem Molotov a velitelským stanovištěm PVO Sevastopolu zřízena přímá telefonní linka.

Do konce října 1941 probíhala služba stanice Redut-K na křižníku Molotov v oblasti Sevastopolu, pak se křižník i se stanicí přemístil do oblastí Tuapse a Poti. Během jedné bojové operace u Feodosije v srpnu 1942 utrpěl křižník poškození na zádi. Radiolokační stanice zůstala naštěstí nepoškozena a po odtažení křižníku do Poti fungovala až do konce roku 1943 jako pobřežní stanice.

Bojové zkušenosti s použitím stanice Redut-K ukázaly ohromné možnosti radiolokační techniky. Bylo nutno vyvinout stanice odpovídající svými schopnostmi požadavkům plavidel různých kategorií. Na základě požadavku velení VMF vyvinul NII radioprůmyslu počátkem roku 1944 stanici Gjujs. Její konstrukce byla založena na zkušenostech s vývojem stanice Redut-K.

Stanice Gjujs nebyla pouhou modernizací stanice Redut-K, ale byla principiálně novým zařízením pracujícím v pásmu 1,5m. Krátké termíny donutily NII radioprůmyslu vyvinout stanici se zjednodušenou konstrukcí a technologickým zpracováním. V podstatě se jednalo o experimentální prototyp s charakteristikami splňujícími požadavky VMF.

V březnu 1944 byla stanice Gjujs instalována na torpédoborci Severní flotily Gromkij a v průběhu dubna až června 1944 prošla zkušebním bojovým nasazením v Barentsově moři. Zkoušky potvrdily její takticko-technické charakteristiky a stanice pak posloužila jako prototyp pro výrobu lodní radiolokační stanice Gjujs-1.

Stanice Gjujs-1 byla vyrobena v krátké době a již v říjnu až prosinci 1944 prošla vojskovými zkouškami u Severní flotily. Výsledky zkoušek byly:
- dálka zjištění řadové lodi 15km, křižníku 13km, torpédoborce 9km, minolovky 7km,
- přesnost určení azimutu 1,5-2°,
- přesnost určení dálky 90-130m,
- pracovní pásmo 1,4-1,5m,
- impulsní výkon 60-80kW,
- rychlost otáčení antény 3-3,5ot/min.

Následně byla stanice Gjujs-1 modernizována na verzi Gjujs-1M, pracující ve stejném pásmu a se stejným výkonem. Lišila se v postatě pouze novým systémem indikátorů, umožňujících použití „elektrické lupy“ pro zvýšení rozlišovací schopnosti. Vojskové zkoušky proběhly v listopadu a prosinci 1944 na minonosce Baltské flotily Strogij. Zkušební komise doporučila touto stanicí vybavit hladinová plavidla třídy MO a vyšší. Dnem 27. ledna 1945 byla stanice přijata do výzbroje VMF.

Vznikla ještě varianta Gjujs-1B, vybavená reduktorem otáček antény, stanovištěm dálkového ovládání otáčení, zdvojeným indikátorem pro výnosné řídící stanoviště a dalšími „vychytávkami“. Její zkoušky proběhly na torpédoborci Černomořské flotily Ognevoj v říjnu a listopadu roku 1945. Ještě před koncem roku 1945 byla přijata do výzbroje.

Obrázek Obrázek
Gjujs-1B a Gjujs-2

Stanice Gnejs-2M a Gnejs-5M pro námořní letectvo
Použití letectva VMF vyžadovalo vybavení letounů radiolokačními prostředky, aby se zvýšila jejich efektivita při boji s hladinovými plavidly protivníka. V polárních oblastech tyto prostředky měly obzvláště velký význam.

V roce 1943 vznikla na základě modernizace stanice Gnejs-2 stanice Gnejs-2M. Nové zařízení mělo stejné charakteristiky jako původní stanice Gnejs-2, ale byla vybavena novým anténním systémem, umožňujícím průzkum nejen vzdušných, ale i hladinových cílů. Přizpůsobena byla k montáži na letouny Il-4 Vojskové zkoušky stanice proběhly na podzim roku 1943 a zařízení bylo přijato do výzbroje a zahájena jeho sériová výroba.

Prvního použití v boji se stanice Gnejs-2M dočkala na Baltu v mino-torpédovém pluku. V letech 1943-1944 byly díky stanici zjištěny tři německá transportní plavidla v Rižském zálivu, která byla potopena letadly pluku.

V roce 1944 byla modernizována stanice Gnejs-5 na Gnejs-5M určenou pro montáž na průzkumných a torpédových letounech. Stejně jako v předchozím případě, šlo zejména o změnu anténního systému. Ten teď obsahoval jednak přehledové antény, umožňující zjištění cíle v sektoru 40° na obě strany od směru letu a zaměřovací antény v křídlech pro přesné určení azimutu cíle v sektoru 20° na obě strany od směru letu. Značky na indikátoru měly tvar kruhu, jehož průměr odpovídal vzdálenosti cíle a rozdíl jasů pravé a levé poloviny obrazce určoval směr k cíli.

Vojskové zkoušky systému Gnejs-5M proběhly koncem roku 1944. Zkoušky ukázaly, že dosah systému závisí na výtlaku plavidel. Maximální dosah při zaměřování byl 36km a v režimu přehledu 20km. Břeh byl zjišťován na vzdálenost 60km. Přesnost navedení na cíl při výšce letu 50-150m byla 150m. Dnem 19. dubna 1945 byla stanice přijata do výzbroje.

Letecké odpovídače
Po vyřešení problému stanic dalekého dosahu vznikl další problém: Nejen zjišťovat letouny, ale také rozpoznávat jejich příslušnost (přítel-nepřítel). Dne 19. května 1940 uzavřela Spojovací správa (Upravlenie svjazi) s Leningradským fyzikálně-technickým institutem smlouvu na modernizaci stanic Redut, aby byly schopny rozpoznávat vlastní a cizí letouny.

Řešení rozpoznávání bylo založeno na použití regeneračního odpovídaje. Zkoušky použití na letounu prokázaly uspokojující výsledky a v předvečer Velké vlastenecké války bylo řešení patentováno. Ve spojitosti s evakuací institutu byl odpovídač předán NII-9 k dopracování. Zde se jeho stopa strácí a podle jednoho zdroje se v roce 1943 údajně prováděly v Moskevské zóně PVO vojskové zkoušky odpovídaje, který byl následně sériově vyráběn.

Počty vyrobených radiolokátorů
V průběhu Velké vlastenecké války prošel radiotechnický sovětský průmysl revolucí. Nejen, že se se značně zvýšila jím produkovaných technologií, ale vzniklo i mnoho výrobních kapacit, které se staly základem poválečných výrobních závodů. To se ale netýká jen radiotechniky, ale téměř všech odvětví průmyslu.

Produkce radiolokátorů od počátku války rostla. Uvažujeme-li pouze výrobu stanic RUS-2 a RUS-2s, pak byla jejich výroba následující:
1941 – 100%,
1942 – 106%,
1943 – 136%,
1944 – 306%,
945 – 588%.

Celkové počty vyrobených radiolokátorů jsou následující:
RUS-1 – 44
RUS-2 (dvouanténní) – 12
RUS-2 (jednoanténní, automobilní) – 132
RUS-2 (jednoanténní, stacionární) – 463
SON-2ot – 124
Gnejs-2 a Gnejs-2M – 2311,
Gnejs-5 a Gnejs-5M – 241.

Kromě těchto počtů bylo vyrobeno také několik stanic Gjujs-1, Gjujs-1M a Gjujs-1B umístěných na hladinových bojových plavidlech.

Lend-Lease
V rámci spojenecké pomoci byly do Sovětského svazu dodány i radary. Přesné počty jsou sporné, uvádím pouze nejuvěřitelnější hodnoty tam, kde se něco podařilo vypátrat:

USA
Pozemní:
SCR-268 (25ks)
SCR-270-DA (3ks)
SCR-271-DA(3ks)
SCR-502-T2 (1ks)
SCR-545 (15ks)
SCR-547 (4ks)
SCR-584 (49ks)
SCR-602 (10ks)
SCR-682 (2ks)

Námořní:
SG (plavidla Tichooceánské flotily třídy Maxim Gorkij a lehký křižník Murmansk (ex-USS Milwaukee CL-5))
SF-1 (plavidla třídy Leningrad a Baku)
SL (některé minolovky)
SO-13
SK (křižník Murmansk)
FC Mark 3

Velká Británie
Pozemní:
GL Mark II (cca. 200ks)
GL Mark III

Námořní:
Type 271
Type 281
Type 282 (křižníky třídy Kirov a Maxim Gorkij)
Type 284
Type 285 (křižníky třídy Kirov a Maxim Gorkij)
Type 286 (ponorka L-15 a hlídková loď Směršč)
Type 291

Omlouvám se za názvy komisí, orgánů, funkcí a úřadů – byly volně přeloženy do mnohem mladší češtiny.

Zdroje:
M.M. Lobanov: Razvitie sovetskoj radiolokacionnoj techniki
en.wikipedia.org
lend-lease.airforce.ru
ww2f.com
www.fronta.cz
www.navweaps.com
N. N. Nikiforov a spol: Artillerija
www.vniirt.ru
www.airwar.ru
www.bellabs.ru
Naposledy upravil(a) Barrymore dne 26/3/2010, 11:14, celkem upraveno 6 x.
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

EDIT: Nějak se mi náhodně místo obrázků ukazuje "Image". Asi něco dělám špatně při vkládání. Mohl by mi někdo editačně zdatnější poradit? A taky bych poprosil admina o přesun tohoto článku z tématu "Jak na Palbu", kam jsem ho díky své nepřekonatelné inteligenci šoupnul a nevím, jak ho strčit jinam :cry: :cry:
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Tak problém je v tom, že ty obrázky sou hrozně malé, takže je PALBA dokáže zobrazit pouze jako minináhled...
Takže buď tam ve FóruFoto vyber ten mini náhled a nebo v editoru zvětšit rozlišení a znova nahrát...
Aspoň 640 x 480...

Jinak článek super
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

kopapaka píše:Tak problém je v tom, že ty obrázky sou hrozně malé, takže je PALBA dokáže zobrazit pouze jako minináhled...
Takže buď tam ve FóruFoto vyber ten mini náhled a nebo v editoru zvětšit rozlišení a znova nahrát...
Aspoň 640 x 480...

Jinak článek super
Díky za radu. Funguje to. Až nebudu mít co dělat, tak to předělám.
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

Tak hotovo. Řěčeno slovy Pátrače: "Fotky jsou už čučavé".
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

První díl mě nadchl a tento ten pocit jen násobí. Pane kolego to pěkný kousek práce. A obrázky jedna radost. Jinak mě čas od času pomáhá s obrázky kolega Sapík.

Zaujala mě informace, že na stínítcích byly vidět rozprasky vybuchujíccíh granátů. To se mi zdá - možná mylně - indikující že to byla si poměrně citlivá zařízení. Skutečně to bylo využito například pro pokyny přestavit zpožďovače aby třeba šrapnely bouchaly výše či níže?

EDIT: Když vidím tu aktivitu začínám se stydět, že sám nědělám nic.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

Ten radar B-3 pracoval v pásmu okolo 20cm, takže projektil ráže 105mm a menší pro něj musel být prakticky neviditelný. Vyslaná vlna má 2x větší délku, než je jeho největší příčný rozměr, takže ho vlna "obvlní". Při výbuchu ale vznikne oblak střepin a horkých spalin o vcelku velkém průměru a efektivní odrazní plocha toho "rozprsku" může být i větší, než čelní odraz od letadla.
Myslím, že v Hubáčkově pacifické trilogii byla dokonce zmínka, že US lodní radary byly schopny zachytit přilétající japonské granáty velkých ráží. Ty většinou pracovaly v mikrovlnkovém pásmu 12cm a japonci stříleli nejspíš z děl ráží 20-30cm, což už je zachytitelný objekt. Chtělo by to ale dohledat v knížce, o kterou bitvu šlo a identifikovat účastníky.
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Tak to zachycení spalin radarem bude asi poměrně běžná věc, já sem na to narazili u naváděcího radiolokátoru téhle rakety...

Obrázek

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2569
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

U MiG-21 se udává efektivní odrazná plocha cca. 1m2 čelní a 10m2 spaliny za motorem.
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Odpovědět

Zpět na „Ruské letectvo“