Bitva u Adžnádajnu (634)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Bitva u Adžnádajnu (634)

Příspěvek od kacermiroslav »

Byzantsko-arabské války

Bitva u Adžnádajnu
30.července 634


většina textu uveřejněna s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Východořímská říše (Byzanc)
Velitel: Vardan (guvernér Emesa), Cubicularius, Theodore (brat císaře Herakliona)
Počty: cca 9.000 mužů (dobové muslimské zdroje jako Al-Waqidi uvádějí 90.000 – 100.000)

Arabové (volení chálífové, první 4 nástupci Mohameda)
Velitel: Chálid ibn al-Walid, Amr Ibn al-jak, Abu Ubaidah ibn al-Jarrah, Shurahhbit Ibn Hasanah, Yazid ibn Abu Sufjan
Počty: 15.000 – 20.000 mužů (podle Al-Waqidi 32.000 mužů)
K bitvě u Adžnádajnu zřejmě došlo jižně od Beit Shemesh na území dnešního Izraele (přesné místo není známo, viz. text níže). Jednalo se o první větší bitvu mezi „starou“ Východořímskou říší (známou dnes spíše jako Byzanc) a nově vznikající východní velmocí, Arabským chalífátem (anglicky: Caliphate Rashidun, arabsky: الخلافة الراشدية al-Khilafat ar-Rāshidīyah). Tento tzv. patriarchální chalifát platil pro první čtyři Mahamedovi následovníky poté, co Prorok v roce 632 zemřel, a trval do roku 661 než se vyvinul dále.

Obrázek
Územní rozsah tzv. patriarchální chalifátu v roce 654

Na jaře roku 632 vykonal Prorok Muhammad svoji poslední pouť do Mekky, aby uprostřed nespočetných zástupů věřících slavnostně zasvětil al-Láhovi modlářskou svatyni Kaábu obřadem, který se používá dodnes. O dva měsíce později zavelel již ke třetímu útoku proti římské říši a vojsko svěřil synovi svého otroka Saída, který roku 627 padl v bitvě u Muty. Ale tři dny po schůzce s Osámou dostal vysoké horečky, které jej rychle srazily do hrobu (snad 9. 3.) Muhammadova smrt islám spíše posílila než, oslabila, což dokazovalo, že byl vybudován na pevných základech. Chvilku sice „klopýtal“, pak však překonal vnitřní otřesy a začal expandovat. Bylo totiž nutné plnit Prorokovu politickou závěť a pokračovat v „dobývání světa“. A doba k tomu byla opravdu příhodná. S pádem perského krále Chosroea II. (roku 628) padla i perská moc v Jemenu a místní arabští se museli spoléhat sami na sebe. Ani císař Herakleios netušil, jak je situace vážná, a neudělal žádné opatření, aby se více prosadil na severu Arábie. Jeho hlavní opora v této oblasti monofyzitičtí křesťanští Arabové pak na svého ortodoxního vládce pohlíželi s hlubokou nedůvěrou a nebyli ochotni vzdorovat nepřátelům impéria.
Muhammadův nástupce chalífa Abú Bakr tohoto roku vyslal do akce dvě vojska. První pod Osámou vyrazilo na vítězné tažení do Sýrie, kdežto druhé pod Chálídem ibn al-Valídem zpacifikovalo Prorokova soupeře jemenského Musailimu. Chálíd tehdy v Jemenu tvrdě a rozhodně splnil Prorokův příkaz, že celý Arabský poloostrov musí vyznávat jedinou víru, a to víru islámskou. Všechna křesťanská společenství byla rozprášena, veškeré křesťanské umění, kultura a učenost zničeny. Obrazoborečtí muslimové tehdy znesvětili a zničili dokonce i nádherný křesťanský chrám postavený v hlavním jemenském městě Saná v druhé polovině 6. století místním vládcem Abrahou al–Ašrámem, který se svojí výzdobou mohl srovnávat s konstantinopolským chrámem Hagia Sofia. Na náboženskou toleranci nikdo nebral ohled, celá Arábie se musela obrátit ke Kábě a podřídit se Koránu. A všichni její obyvatelé – lhostejno, zda to byli křesťané, Židé či pohané, Habešané nebo Peršané, černoši nebo Arabové – se podřídili jediné vládě.

Útok na římské provincie zahájil – alespoň podle Seifa, nejstaršího pramene z 2. poloviny 8. století – roku 633 Chálíd ibn Saíd. Ačkoliv „korunní princ“ Omar „pochyboval“ o jeho schopnostech, vyslal jej chalífa Abú Bakr spolu se spřátelenými kmeny za syrskou hranici s tím, že v případě napadení se má vrátit. Také Římané (Byzantinci) shromáždili své spojence a v naději, že se zmocní jeho velbloudů, předstírali ústup a lákali ho za sebou. K prvému ozbrojenému střetu došlo cestou k Mrtvému moři. Chálíd v něm zvítězil a obrátil syrské oddíly pod Bahanem (Baanes) na útěk. Pak však zastavil svůj postup a požádal Medínu o posily. Chalífa Abú Bakr mu vyhověl a poslal mu na pomoc Ikrimu ibn Abú Džáhla a al–Valída ibn Okbu s vojáky, kteří se právě vrátili do Medíny po potlačení „odpadlíků“. Počátkem jara příštího roku se obě muslimské armády spojily a vydaly se na sever. Úspěchem skončila i výprava proti římské Palestině uspořádaná roku 633, kde se Arabům dařilo nejenom plenit neopevněná místa, ale dobýt i města Gazy.

Arabský útok na Sýrii, Jordánsko a Palestinu
Začátkem jara se na jih od Mrtvého moře spojily medínské oddíly pod Ikrimou ibn Abú Džáhlem a al–Valídem ibn Okbou s oddíly Chálída ibn Saíd a společně se vydaly na sever. Římský generál Bahan (Baanes) před nimi ustupoval směrem k Damašku, na Mardž as–Soffar, východně od Tiberiadského jezera, je vlákal do léčky, odřízl jim ústup a v boji porazil. Chálíd prchl do Medíny, kdežto jeho syn Saíd padl. Mnozí historici však nevěří, že by Arabové počátkem roku 634 mohli proniknout tak hluboko na římské území a bitvu datují až na 25. 12. 635. Podle jiných zdrojů však Chálíd nikdy neopustil Arábii – Omar se totiž postaral o tom, že byl odvolán a ve velitelské funkci nahrazen Jazídem, synem Abú Sufjána.
Po porážce na Mardž as–Soffar však chalífa Abú Bakr na ovládnutí Sýrie zcela nerezignoval a začal připravovat daleko grandióznější tažení. Doba k útoku byla ostatně příznivá, neboť východní impérium, nejenom že vojensky a hlavně finančně vykrvácelo ve válce s Persií (603 – 628), ale krátce předtím přestalo platit za obranu syrské hranice svým arabským křesťanským spojencům, což mělo za následek, že tyto kmeny se již necítily vázány spojeneckou smlouvou a přidávaly se k vetřelcům, zatímco místní obyvatelstvo, trpící náboženskou perzekucí a vysokým daňovým útiskem, se na obraně nijak nepodílelo a v podstatě zůstalo pasivní.

V dubnu roku 634 shromáždil chalífa svoji armádu a rozdělil ji do třech skupin po pěti tisících mužů. Vrchním velitelem jmenoval Amra ibn al-Áse a jemu podřídil Šurahbíla ibn Hasana a Jazída ibn Abú Sufjána. Každý z nich měl zaútočit na určitou část syrské hranice: Jazíd a Šurahbíl měli postupovat přes Tabúk (Tebuk) a Maán do Sýrie střední, kdežto Amr se měl vydat podél pobřeží přes Áilu (na konci Akabského zálivu) do Sýrie jižní. K Šurahbílovi se přidal Chálíd ibn Saíd, zatímco prapor islámu nesl Amrovi jeho syn a pozdější chalífa Muavíjá.
Arabové vyrazili z Medíny a ještě se zastavili na planině Jurf nedaleko města, aby se rozloučili s chalífou a vyslechli si ponaučení. Abú Bakr promluvil takto: „Muži! Mám pro vás deset rozkazů, které musíte oddaně plnit! Nepodvádět, nekrást, zachovávat věrnost a nikoho nemrzačit, nezabíjet děti a ženy, ani staré muže, nepálit datlové palmy, nekácet ovocné stromy, neničit úrodu a dobytek a velbloudy zabíjet jenom když budete mít hlad. Jestliže se setkáte s muži s vyholenými temeny, udeřte jim do něho mečem [tzn. zabíjejte mnichy]. Jestliže se setkáte s lidmi, žijícími v kobkách, nechte je být, ať se věnují tomu, čemu se zasvětili [tzn. ušetřit poustevníky]. Pak se obrátil na velitele s jednoduchými instrukcemi, které přivedou pod vládu islámu území od Pyrenejí až po údolí řeky Indus – slibovat lidem dobrou vládu, být mírný a tolerantní, zachovávat stávající status quo, příliš nemluvit a plnit své sliby, respektovat vyslance, ale nenechávat je u sebe příliš dlouho, aby se nestali vyzvědači, zbytečně nežvanit, držet hlídky ve dne i v noci a nikdy nebýt nepozorný (unavený?, zemdlelý?). Třebaže arabská armáda již dávno zmizela směrem na sever, přicházeli do Medíny další a další dobrovolníci, kteří byli okamžitě posíláni na frontu, takže celkový počet útočníků lze odhadnout na cca dvacet čtyři tisíc. Velením jednoho takového oddílu byl pověřen Abú Obajda ibn Džarrah.

Střetnutí u vadí Araba
K první vítěznému střetu s třemi tisíci Římany došlo ve vádí Araba, suchém, bezvodém údolí táhnoucí se od zálivu Akaba k Mrtvému moři. Když o tom uslyšel místodržící provincie Palestina prima Sergios, ihned vyrazil – aniž si ověřil rozsah invaze – ze svého sídla v Kaisarei (Kajsarija u izraelské Chadejry) na jih s pouhými třemi sty jezdci. Proti Amrovi proto neměl u Gazy vůbec žádnou šanci a byl i se svými muži „rozsekán na kusy“. Po tomto úspěchu se však Amr stáhl do vádí Araba a požádal Medínu o další posily, zatímco Jazídovi, Obajdovi a Šurahbílovi poručil táhnout dále do Belky a Hauranu.
Abú Bakr jeho žádosti vyhověl a napsal do Persie Chálidu ibn al-Valídovi, aby si vzal polovinu mužů, polovinu nechal Muthannovi ibn Hárithovi a vyrazil do Sýrie na pomoc s tím, že když mu dá Alláh vítězství, vrátí se zpět jako vrchní velitel do Iráku. Chálíd uposlechl a samozřejmě chtěl vzít s sebou ty nejlepší oddíly, proti čemuž Muthanna ostře protestoval a tvrdil, že by dělení mělo být spravedlivé. Chálíd tedy ustoupil, nějaké osvědčené veterány mu ponechal, načež se oba vydali na cestu. Když přišli k okraji syrské pouště, rozdělili se – Muthanna se vrátil zpět do Híry, kdežto Chálíd pokračoval dále na západ. Z Ain at–Tamru západně od řeky Eufratu (jižně od Hitu) šel do Araku (též Uraku) možná po přes Dumat al–Džandal, možná přímo na severozápad. Faktem je, že přišel do nám neznámého místa Korakiru, kde byl zdroj vody patřící kmeni Kelb, a že se snažil dostat do také neidentifikované Suvy. Protože jej čekala pětidenní cesta vyprahlou bezvodou krajinou, našel si průvodce jménem Rafi, syna Omeirůva, z kmene Tai. Ten jej však varoval:
„U Alláha, dokonce i jede–li člověk na koni sám, musí mít z této cesty obavy.“
Chálíd však již byl pevně rozhodnut: „Pro nás neexistuje žádná jiná cesta, nechceme–li zůstat odříznuti od našich přátel.“ Veliteli každého oddílu poručil vzít vodu na pět dnů a velbloudy napojit takovým množstvím vody, co se do nich vejde. Když byly tyto jeho rozkazy splněny, poručil zvířatům zavázat uši a pysky, aby nemohli přežvykovat a ztrácet tak drahocennou tekutinu. Každý den pochodu potom tyto velbloudy zabíjeli – vždy deset na skupinu „jednoho sta oštěpů – a z jejich těl získávali vodu, kterou smíšenou s jejich mlékem dávali pít koním. Pátého dne však voda úplně došla – to byli právě u al–Alemainu (Dva Rozcestníky), kde měl být pramen. Průvodce je vyzval:
„Dívejte se, zda neuvidíte trnitý strom, vysoký asi jako sedící muž!“
Nikdo však žádný takový neviděl. Rafi proto zcela propadl zoufalství:
„Bože, tobě náležíme a k tobě se obracíme. Jste ztraceni a já jsem ztracen s vámi! Hledejte znovu, neštěstí přišlo sem mezi nás!
Hledali tedy znovu a našli ten strom, z něhož zbývaly pouhé kořeny. Pak křičeli: „Allah Akbar“ (Alláh je velký) a kopali; našli pramen a pili.
„Bože,“ pochlubil se nyní průvodce, „nikdy jsem u tohoto pramene nebyl. Pouze jednou se svým otcem ještě jako malý chlapec.“
Chálíd pak přes Suvu pokračoval do Tadmuru (Palmyra, Sýrie) a odsud pak do průsmyku severovýchodně od Damašku, přes nějž vedla silnice do Emesy (Homs, Sýrie). Byl tedy na stejném místě, co kdysi Prorok. Zde vylezl na skálu a začal mávat svojí černou zástavou s obrazem orla – proto Saniyyat–ul–Uqab/Thaniyat al–Okab (Průsmyk Praporu/Orla) –, stejnou zástavou, pod kterou brzo celou zemi okupuje. Je známo, že v Damašku se tehdy slavili buď Velikonoce, nebo již svatodušní svátky (50 dnů po Velikonocích) a že Chálíd navázal styk s místním biskupem nebo místodržícím. Pak se vydal dále na jih k důležité pevnosti syrské pouště Bostře (Bosra, Sýrie), kde se spojil s Jazídem, Obajdou a Šurahbílem (červen/ červenec). Poté, co se jim město bez boje vzdalo, vyrazil za Amrem do vádí Araba a převzal vrchní velení.

Obrázek

BITVA U ADŽNÁDAJNU
V sobotu dne 31. 7. narazily již spojené arabské síly na císařova bratra Theodora a vojenského velitele Palestiny Artabana (Aretiona) u Adžnádajnu a v bitvě je porazily. Datum je jisté, místo nejisté. Klade se do Hauranu na východě Jordánska nebo na jih od Palestiny, s největší pravděpodobností však ležel mezi Ramlou a Bajt Džibrinem (Eleutheropolis), případně na území dnešního Izraele, jak je uvedeno na úvod článku.
Zatímco jeden arabský kontingent o síle nejméně 3000, ale možná čítající až 9000 mužů – což je v měřítcích pouštní války obrovské číslo –, se prodíral z Arabského poloostrova k severozápadu, směrem k středomořskému pobřeží, změnilo jiné muslimské vojsko, bojující východně od velkých iráckých řek, znenadání směr svého pohybu, z jihozápadu obešlo syrskou poušť a stočilo se na sever k Palmýře. V jedné fázi muselo projít absolutně vyprahlou oblastí bez oáz a studní. Zde se uplatnily tradiční znalosti domorodců, schopných vyhledat pouštní rostliny, jejichž výskyt naznačuje přítomnost vody těsně pod povrchem. Kromě toho v poslední oáze dali svým velbloudům dosyta napít, aby si naplnili močové měchýře. Každý den pak čtyři zvířata zabili a z jejich těla vyřízli měchýře dosud naplněné tekutinou, která jim umožnila udržet při síle hrstku životně důležitých koní. [Pokud jde o to, že pouštní armády napájely koně obsahem velbloudích močových měchýřů, veterináři a zoologové, které jsem oslovil, nevylučují, že je to možné, ale nemohou to ani potvrdit; pozn. překl.]
Římský císař Herakleios, válečník zakalený desetiletími bojů s Peršany, již pochopil, jakým nebezpečím se Arabové z pouště mohou stát. Ze syrského Homsu vyslal proti muslimům pochodujícím od Beerševy dva armádní sbory. Toto muslimské vojsko již ochutnalo vítězství, když smetlo místní jednotky vedené guvernérem Gazy. Výsledek střetnutí popisuje syrská kronika z o něco pozdější doby. „Římané utekli, opustili svého velitele… a Arabové ho zabili. Zemřelo také na 4000 chudých vesničanů, palác Arabové úplně rozbořili. Jádro svého vojska poslal Herakleios po rovinatém pásu podél pobřeží. Římská kolona prošla Ramalláhem a mířila vstříc arabské armádě, o níž měla zprávy, že se stále ještě zdržuje v okolí Gazy. Početné vojsko pochodovalo pomalu, muselo se držet poblíž moře, aby je římská flotila, křižující u břehu, mohla zásobovat. Toto ovšem nebyli jen nevalně vycvičení místní odvedenci, ale skutečné jádro armády, sestávající z obrněné pěchoty, lučištníků na koních a jízdních obrněnců.

Někde na jihu od Ramalláhu napadli Arabové východní Římany ze zálohy – muslimské vojsko postoupilo dál na sever, než Herakleios a jeho velitelé předvídali. Není jisté, kde přesně k tomuto střetnutí u Adžnádajnu došlo. Ale výsledkem této bitvy svedené 31. července 634 bylo zdrcující vítězství muslimů. Římské síly postupovaly jižním směrem, zeširoka obcházejíce Džabál Nábulus (Judejskou vysočinu). Terén byl plochý, nepřerušovaný proláklinami či roklemi, které by skýtaly výhodu partyzánského způsobu boje. Jedinou výhodou muslimů byla rychlost jejich manévrů a neutuchající zápal. Nečetní arabští jezdci celý den vyráželi proti nepříteli ve snaze vyprovokovat ho k pronásledování, čelíce salvám lukostřelců. Jejich velitel Chalid ibn al–Valíd musel své muže napomínat, aby se „šetřili na večer, vždyť Prorok také porážel své nepřátele ve večerních hodinách“. Ovšem jakmile se jim pozdě odpoledne podařilo prolomit nepřátelské řady, výhoda římské armády, spočívající ve větších počtech a lepší výzbroji, vzala za své. Muslimové rozřezávali břicha koní svých protivníků noži a hroty oštěpů a opěšalé těžkooděnce sevřeli ze všech stran. Se slábnoucím denním světlem římští lukostřelci neviděli na své cíle.
Útočící Arabové bodali, sekali, utínali nepřátelům hlavy i údy, křičeli kmenová hesla a podařilo se jim nepřátelské šiky dokonale rozrušit. Zmatení římští vojáci přestali poslouchat rozkazy a v bezhlavém hemžení se snažili odrážet dotěrné výpady nepřátel. Jakmile postup římského vojska ztratil sílu a Římané začali ustupovat, dokázali Arabové tento pokus o spořádaný manévr proměnit v bezhlavý útěk. Římané prchali na sever a Arabové je ještě chvíli pronásledovali, ale pak se vrátili sebrat zbraně a výstroj padlým. Domorodí vojáci, až dosud vyzbrojení jen jediným kopím, nyní získali kopí a meč. Muslimové rozjaření vítězstvím vyrazili proti menším i velkým městům. Jeruzalém před nimi zavřel své brány, ale za hradbami podle líčení jeruzalémského patriarchy domorodci „drancovali města, pustošili pole, vypalovali vesnice a plenili svaté kláštery“. Ve skutečnosti se muslimové věnovali především upevňování své autority. Ani je nenapadlo bezhlavě pustošit dobytá území; vydali jen nařízení, podle něhož měli všichni křesťanští obyvatelé povinnost platit roční daň z hlavy ve výši jednoho dináru a také každoročně odevzdávat část úrody.

Poražená římská armáda ustupovala na sever a Theodoros se vrátil za svým bratrem Herakleiem do Emesy. Ten však na něj zanevřel a vykázal jej v nemilosti do Konstantinopole, kdežto sám odešel na sever do bezpečnější Antiochie (Antakya, Turecko). Muslimové pak v klidu obsadili Gazu i s okolími městy, dále Sebasté (Samaří), Neapolis (tzn. Nové Město, Sichem, Šekem, dnešní Nábulus), Lyddu (antická Diospolis, arabsky Ludd, hebrejsky Lod, jihovýchodně od Jaffy), Emaus, Jaffu a Beit Jibrin. Životy a majetky lidí byly ušetřeny, všichni však museli začít platit daň z hlavy a daň pozemkovou. Pak se Arabové opět rozdělili: Amr zůstal v Palestině (Filastin) a oblehl Jeruzalém, zatímco Chálíd následoval Římany, kteří dostali posily a zaujali postavení v údolí řeky Jordánu u Beisanu (Bethshean, antická Skythopolis, hebrejsky Bét Šeán, arabsky Tell al-Husn, dvacet čtyři kilometrů pod Tiberiadským jezerem). Protože Herakleiovi generálové se obávali útoku arabské jízdy, nechali přehradit zdejší horské potoky, neboť předpokládali, že rozbahněná půda znemožní nepřátelským koním pohyb. Úskok se však nezdařil a Chálíd je opět porazil, přičemž bahno se ukázalo překážkou spíše pro prchající. Císařská armáda pak ustoupila na jihovýchod do města Fihlu (též Fahlu, antická Pella), kde však někdy začátkem prosince po krátkém obležení kapitulovala. Muslimové pak rychle obsadili celé Gaulansko (řecky Gaulanitis, arabsky Džulán, krajinu východně od horního toku Jordánu mezi pohořím Hermon a řekou Jarmúkem) a během dvou dnů pronikli k Damašku, kde se zastavili a čekali na další chalífovy instrukce. Třebaže neměli žádné zkušenosti s dobýváním opevněných měst a obléhání Damašku se tak protahovalo, čas jim ubíhal poměrně příjemně – země jim poskytovala dostatek potravin a krmiva pro koně a velbloudy a císařovi ghassánovští spojenci se nechovali nepřátelsky.
Obrázek

Závěr
Katastrofa u Adžnádajnu přišla zcela nečekaně a dokonale rozvrátila všechny plány císaře Heraklia. Porazil v minulosti tolik mocných nepřátel, a bylo téměř neuvěřitelné, že ho nyní dokázal pokořit neukázněný dav arabských domorodců. Nicméně zprávy, které obdržel, svědčily o tom, že tito nájezdníci z pouště v hrubých oděvech, někdy oblečení jenom v kůžích a vyzbrojení oštěpy a dlouhými noži, jsou stejně nebezpeční jako Peršané, proti nimž bojoval polovinu života. Z Homsu, kde hrozilo nebezpečí arabského útoku, se urychleně stáhl na sever do bezpečného útočiště v Antiochii, a jal se obnovovat sílu svého vojska. Zaplatil křesťanským Arabům, jejichž posádky kdysi bránily hranici, aby se znovu stali jeho bojovníky, a povolal obávané Armény z horských oblastí v Anatólii.

Oproti prvním bitvám, které nové náboženství vedlo proti svým nepřátelům o nějakých cca deset let dříve, je tu vidět výrazný posun v organizaci a především v počtech. Zatímco Mohamed vedl často do útoku jen pár stovek svých věrných, tak jeho následovníci již disponovali desetitisíci bojovníky, kteří si rychle vydobyli reputaci schopných a odhodlaných válečníků. Pokud ještě před sto lety byzantští císaři, jako například Justinián I. (+565) pomýšleli na obnovu Římské říše v jejich původních hranicích, tedy včetně západní poloviny, které se po roce 476 zmocnili barbarské kmeny, tak teď bylo již jasné, že Východní říši na východních hranicích vedle Perské říše povstal nový, silný nepřítel, který si postupně na Byzanci bral další a další území. Jak víme, tento boj byl završen až roku 1453, kdy Byzantská říše byla pod nápory nepřátel definitivně poražená. To je ale již jiná kapitola lidských dějin, ke které se snad také na Palbě dříve či později dostaneme.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“