BITVA U BADRU (624)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

BITVA U BADRU (624)

Příspěvek od kacermiroslav »

První vítězná bitva Proroka Mohameda
BITVA U BADRU
17. března 624
Arábie


Obrázek
(Zdroj: www.wikipedia.org)

Část textu použita s laskavým svolením: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady

Prorok Muhammad a jeho 72 druhů, kteří si říkají muslimun, tzn. v překladu ti, kteří odevzdali svůj osud do vůle Boží, opustili 16. 7. 622 Mekku a prchli do Jathribu, který od té doby nese jméno Madínat an–Nabí, tzn. Medína neboli Město Prorokovo. Tato tzv. hidžra představuje rok jedna islámského kalendáře.

Prakticky ve stejném roce, kdy se Slované ve středoevropském prostoru za pomoci franckého kupce Sáma zbavovali Avarské nadvlády, tak se v Arábii vydal na vítězné tažení Islám s jeho prorokem Muhammadem (Mohamedem). Rozsahem sice tato „bitva“ u Badru (arabsky غزوة بدر) nepatřila mezi největší, spíše bychom ji mohli nazvat jen obyčejnou šarvátkou, protože na obou stranách se jí zúčastnilo jen několik set mužů (max. pár tisíc v případě Kurajšovců), ale její význam pro další šíření Islámu je obrovský.

Bitvě u Badru předcházelo několik menších šarvátek z přelomu roku 623/624 mezi medínskými muslimy a Kurajšovci z Mekky. Prorok Mohamend se svými věrnými napadal mekkánské karavany Kurajšovců, což se pánům Mekky a okolí rozhodně nelíbilo. Největší nebezpečí pro muslimskou obec představovala na počátku Mekka. Muhammad se jí snažil porazit ekonomicky – přepadáváním obchodních karavan. Jeho úmysl však byl prozrazen a u studní v Badru (130 km jihozápadně od Medíny) v západním Hidžázu, nedaleko Rudého moře, kde chtěli muslimští bojovníci přepadnout karavanu, přicházející ze severu, čekalo mekkánské vojsko. Bitva u Badru (roku 624) znamenala první vítězství ummy, jejíž muži se do boje vrhli s pokřikem: „Vítězný Bože, zabíjej.“ Z význačných nepřátel Proroka v ní padl vůdce mocného mekkánského rodu Machzúmovců, muslimy přezdívaný Abú Džahl (Otec Nevědomosti) a na jeho místo nastoupil Abú Sufján, představitel rovněž mocného rodu Abd Šams (Umajjovců). Pro muslimy mělo toto vítězství obrovský význam, neboť znamenalo, že Mekka, jež byla jedním z nejbohatších a nejmocnějších pohanských měst v Arábii, může být poražena. Muslimské vítězství také značně posílilo Mohamedovu pozici jak vůči vnitřní opozici, tak i navenek vůči ostatním arabským kmenům, jimž bitva u Badru signalizovala vzestup nové arabské moci; kočovné kmeny začaly uzavírat s Medínou spojenectví a některé i přijímat islám. Bitvou u Badru byl zahájen mohutný muslimský postup, známý souhrnně jako islámská expanze.

Obrázek
(Zdroj: www.wikipedia.org)


BITVA U BADRU
Muslimové z Medíny
Velitel: Prorok Mohamed
Počty: 313 mužů (z toho 2-3 jezdci na koních a 70 jezdců na velbloudech)

Kurajšovci z Mekky Velitel:
Velitel: Abú Džahl
Počty: 1.020 mužů (z toho 300 jezdců na koních, 700 jezdců na velbloudech, 30-40 ozbrojenců karavany)
V době, kdy došlo k bitvě u Badru byl Arabský poloostrov relativně řídce osídlen a to převážně arabským etnikem, které žilo kočovným způsobem. V oázách uprostřed země existovali osady, vesnice, města řízené jako menší městské státy, v jižních oblastech (dnešní Jemen a Omán) existovaly i větší politické celky. Co se náboženství týče, tak na severu, u hranic s Arménií, se vyznávalo křesťanství v různých východních formách, na pobřeží Rudého moře bylo středisko judaismu (v Hidžáru) a rovněž se zde vyskytoval perský zoroastrismus a původní pohanská náboženství včetně ritu lidských obětí. A do tohoto prostředí se někdy mezi roky 570-580 do rodu Hášimovců (součást kmene Kurajšovců) narodil Mohamed. Když mu bylo asi čtyřicet let, tak začal mít během svých meditací božská vidění, která dále přenášel na své nejbližší. Později začal svá vidění veřejně hlásat, což mu na jednu stranu přivedlo řadu stoupenců, ale na druhou stranu i řadu mocných odpůrců. Jenomže i Mohamedův rod, v jehož čele stál jeho strýc a vychovatel z dětství (Abú Tálib) byl velice mocný a svého člena chránil. Další podporu Mohamend dostával od bohatého obchodníka Abú Bakra. Roku 619 ale došlo ke změně. Abú Tálib v tomto roce zemřel a vůdcem rodu se stal další Mohamedův strýc Amr ibn Hišám, který ale byl nepřítelem nového učení. Ochranná ruka nad Prorokem tak byla odložena. Perzekuce proti novému učení byly následně vystupňovány. Roku 622 bylo nepřátelství již tak vystupňováno, že byl Mohamend se svými věrnými donucen opustit Kurajšovskou Mekku a přesídlili do Medíny, kde místní Arabové vděčně přimámili islám. Mohamedův odchod, nebo spíše útěk, je v Koránu nazýván hidžra.

V Medíně Mohamed nejen že soustředil své věrné, ale zároveň se z tohoto města snažil vytvořit svůj vlastní islámský stát, jehož vojenská síla byla namířená zejména proti mekkánským Kurajšovcům. Aby mohl medínský islámský „stát“ fungovat, potřeboval zdroj peněz, který byl z jedné strany zajištěn povinnou náboženskou daní, z druhé strany byl zajištěn loupežnými přepady kurajšovských karavan. Jedna z těchto karavan byla přepadena již na podzim roku 623m když projížděla Hidžázem, ale karavaně se podařilo vyváznout. V lednu roku 624 muslimové u Nachly (jihovýchodně od Mekky) přepadli další karavanu. Tentokráte byli již úspěšní. Dalším cílem muslimů z Medíny měla být karavana jedoucí ze Sýrie do Mekky a vedená Abú Safjánem spolu s ozbrojeným doprovodem v počtu 30-40 mužů. Doposud se útoků na karavany účastnily pouze muhádžirové (ti, kteří přišli s Mohamedem z Mekky), ale tentokráte se na kořisti chtěli podílet i další muslimové z Medíny. Mohamedovi se tak podařilo postavit zatím největší islámské vojsko v počtu 313 mužů, z toho dva až tři jezdci na koních a sedmdesát jezdců na velbloudech. To by znamenalo, že většina muslimského vojska šla do boje pěšky. Historik Edward Gibbon ale soudí, že vojáci jeli na velbloudech střídavě a tudíž vojsko nemuselo být tak unavené. Nicméně pokud sáhneme po dobovém zdroji, tedy po Koránu, tak ten naznačuje, že muslimové s větším bojem ani nepočítali a možná tak do boje vyráželi na lehko, nezatíženi přílišnou výzbrojí a výstrojí. Jeden z budoucích chalífů, Uthmán, zůstal v Medíně, aby se staral o svou nemocnou manželku.

Postup Mohamedův a jeho věrných neušel pozornosti vůdci karavany, který průběžně dostával informace o pohybu nepřátel od jezdců, s kterými se na cestě potkal. Proto se rozhodl vyslat do Mekky posla jménem Damdam, který měl místní mobilizovat na pomoc karavaně. Kurajšovci z Mekky tedy na pomoc vyslali 300 jezdců na koních a 700 jezdců na velbloudech. Proč tak silné vojsko, tedy v porovnání s počtem nepřátel? Někteří aristokraté z Mekky měli totiž v karavaně své finanční zájmy a tak sebrali své početné muže a vyjeli bránit svůj majetek. Mezi tyto aristokraty, kteří vyrazili proti muslimům, patřil například Amr ibn Hišám, Valíd ibn Uthma, Šajba či Umaja ibn Chalafa. V té době se Mohamedova armáda blížila ke studnám u Badru, které se nacházejí na obchodní trase ze Sýrie. Jejich příchod ale neunikl pozornosti zvědů, které ke studnám vyslal velitel karavany Abú Sufján. Karavana proto tedy změnila svůj směr a nyní směřovala na západ k Janbu na pobřeží Rudého moře. Ve stejné době se o nepřátelském mekkánském vojsku dozvěděl i Mohamed, který ihned svolal poradu. Část mužů, která náležela ke skupině tzv. al-ansár (pomocníků) a která pocházela z řad původních medínských kmenů (zavázali se pouze k obraně Medíny), byla proto se vrátit do Medíny. Podle Medínské konstituce měli al-ansár právo odmítnout bojovat a opustit armádu. Nicméně podle tradice se al-ansár stejně tak zavázali k boji.

Dne 15. března (byl to zrovna čtvrtek) se obě vojska nacházela asi den pochodu od městečka Badr. Mohamed odpoledne vyslal několik jezdců na velbloudech, které vedl Alí, aby zkontrolovali okolí u studní v Badru. Alí u studní překvapil několik nepřátelských zásobovačů, kteří zde nabírali vodu. Muslimové muže napadli a všechny až na jednoho je zajali a odvedli do vlastního tábora. Od těchto zajatců se Mohamed dozvěděl o síle nepřátel a novém směru karavany, které ke studním v Badru již nemířila. Když se dozvěděl, jaký šlechtický výkvět mekkánského vojska proti jeho mužům míří, údajně vykřikl: „Mekka vám předhazuje ty nejlepší kousky ze svých obyvatel“. Druhý den ráno nařídil Mohamed ihned pochodovat k Badru, aby se jeho muži zmocnili tamních studní před Kurajšovci. Studny se nacházely na mírném svahu na východní straně údolí, kterému se říkalo „Yalyal“. Západní strana údolí byla uzavřena vysokým kopcem zvaným „Aqanqal“. Mohamedovo vojsko se k Badru přihnalo z východu. Poté se muslimové u první studny začali šikovat k boji, ale Hubab ibn al-Muhdír se Proroka zeptal, jestli k tomu kroku měl boží vnuknutí, nebo jestli je to jeho vlastní názor. Mohamed odpověděl, že se tak rozhodl na základě vlastního úsudku. Proto mu Hubab ibn al-Muhdír poradil, aby vojsko obsadilo jiný pramen, z kterého se dali blokovat ostatní prameny. Vojsko se tedy rychle přesunulo na nové místo.

Teď trošku odbočím. Poměrně dost informací víme o Mohamedově vojsku, ale co se jeho protivníků týče, tak prakticky až do momentu, kdy mekkánské vojsko přišlo k Badru, tak o něm mnoho nevíme. V té době bylo běžné, že vojsko do bitvy vyráželo i se svými rodinnými příslušníky, tedy včetně žen a dětí. V tomto případě se tak ale nestalo. Mekkánské vojsko, jak jsme si řekli výše, vyrazilo z města jen v podobě jezdců na koních a velbloudech. Co nás ale může překvapit je, že se vůdci vojska nesnažili kontaktovat spojenecké kmeny roztroušené po celém Hidžázu, aby své řady posílili. Nicméně na druhou stranu se to dá pochopit, protože jak jedni věděli o druhých, tak ti druzí věděli o prvních a tak si mekkánské vojsko snadno spočítalo, že muslimy značně převyšují počtem. Očekávali tedy snadné vítězství a možná proto se nesnažili sehnat si pomoc u okolních kmenů.

Obrázek
(Zdroj: www.wikipedia.org)

Poté co Kurajšovské vojsko dosáhlo al-Juhfy (město ležící jižně od Badru), obdrželo zprávu od velitele karavany, že tato je již v bezpečí a vojsko se tak může stáhnout zpět do Mekky. Někteří velitelé mekkánského vojska ale byli bojovně naladěni a nechtělo se jim vracet zpět, když před sebou měli podle svých představ snadného protivníka, který jim pil krev již dlouhou dobu. Kdyby bylo Prorokovo vojsko v boji poraženo, tak by si šlechtici z Mekky jistě oddechli, protože jejich majetek by již dále nikdo neohrožoval. Někteří šlechtici jako Abú Džahl tak chtěli pokračovat v tažení, jiní jako Zuhraoci a Adíovci se chtěli vrátit do Mekky. Také Hášimovci se nakonec rozhodli oddělit se od tažení a vrátit se do města. Vojsko tak bylo silně oslabeno, ale tyto ztráty za chvilku z části doplnil Abú Sufjána se svými muži. Bojovně naladěné mekkánské vojsko se kolem půlnoci 17. března zvedlo, sbalilo tábor a vyrazilo směr na údolí Badru. Jelikož předchozí den celý propršel, tak byl postup poměrně obtížný. Když se jezdcům nakonec podařilo zdolat kopec Aqanqal u studní Badru, utábořili se zde a vstříc nepříteli vyslali průzkumníky včele s Umajrem ibn Wahbem. Průzkum byl úspěšný a hodnotil vyhlídky na boj pro mekkánské vojsko jako velice příznivé, protože Mohamedovo vojsko bylo v porovnání s nimi malé a bez spojenců. Nicméně Umajr varoval před značnými ztrátami, jež mekkánská armáda v konečném utoku utrpí. To ještě více demoralizovalo kurajšovské bojovníky, protože arabské bitvy se tradičně vyznačovaly malými ztrátami na životech, což ještě vystupňovalo další kolo svárů mezi kurajšovskými veliteli. Nicméně podle arabského tradičního podání Amr ibn Hišám rozpory umlčel apelováním na kurajšovský smysl pro čest a požadavkem na naplněním krevní msty. Co dále následovalo, tak o tom si necháme vyprávět z Koránu, který nám bitvu do podrobností popisuje.

Krátce po této výpravě do Badru vyslal Prorok Abduláha ibn Jaše společně s osmi Emigranty na cestu. Dal Abduláhovi dopis a nařídil mu, aby si ho přečetl až po dvou dnech pochodu; také mu řekl, aby se vyhnul hádkám se svými společníky. Po dvou dnech cesty otevřel Abduláh dopis a nalezl v něm následující pokyny:
„Pokračuj do Nakly, která se nachází mezi Mekkou a Al-Taifem, zde pátrej po Kurajšovcích a přines zprávy o jejich činnosti.“
Abduláh řekl:
„Učiním, jak píšeš!“
Pak řekl o dopise svým společníkům a dodal:

„Také mi zakázal nutit vás činit cokoliv proti vaší vůli. Jestli si tedy chcete vysloužit mučednickou smrt, pojďte se mnou; ale pokud ne, tak jděte zpět.“
Všichni šli s ním a nikdo se nezdržel, avšak v Bahranu dva cestovatelé ztratili velblouda, o kterého se střídali, a tak se ho vydali hledat a zůstali pozadu. Abduláh šel dál s ostatními do Nakly, kde se setkali s Kurajšovskou karavanou doprovázenou čtyřmi muži, vezoucí náklad rozinek, sušené kůže a jiného zboží. Karavana se zprvu Abduláha a jeho doprovodu obávala, protože se zastavili v jejich těsné blízkosti, avšak když se k nim přiblížil Ukaša, který měl oholenou hlavu jako poutník,vrátila se jim odvaha a řekli si:
„Jsou to poutníci, těch se nemusíme bát.“
Toto se událo posledního dne posvátného měsíce radžabu (říjen). Abduláh a jeho společníci se mezi sebou radili:
„Pokud je necháme jít, tak dojdou do večera na posvátné území, kde před námi budou v bezpečí; ale když je teď napadneme, znesvětíme tím posvátný měsíc. A tak váhali a zdráhali se zaútočit, ale nakonec sebrali odvahu a rozhodli se pozabíjet co nejvíce Kurajšovců a sebrat zboží, které s sebou vezli. A tak Vakíd zabil jednoho Kurajšovce šípem, ostatní dva byli vzati do zajetí a čtvrtý uprchl.
Když se Abduláh se svými společníky, karavanou a zajatci vrátil do Medíny, řekl:
„Jedna pětina naší kořisti patří Alláhovu Prorokovi.“
Bylo to ještě před tím, než se stalo odvádění jedné pětiny z každé kořisti Alláhovi povinností Věřících. Jedna pětina z karavany byla vyhrazena pro Alláhova Proroka a zbytek rozdělil Abduláh mezi své společníky.
Avšak když přijeli do Medíny, řekl jim Prorok:

„Nenařídil jsem vám válčit během posvátného měsíce“ a odešel pryč od karavany i od vězňů a odmítl si od nich cokoliv vzít. Únosci z toho byli sklíčeni a usoudili, že jsou odsouzeni k záhubě a také jejich muslimští bratři je pokárali za jejich čin. Kurajšovci v Mekce říkali:
„Mohammad a jeho společníci narušili posvátný měsíc; prolili během něho krev, loupili a vzali zajatce.“
Židé vykládali tuto událost jako špatné znamení Prorokova osudu. Když se diskuze na toto téma příliš rozšířily, vyjevil Alláh svému Prorokovi následující slova:
„Až se tě budou ptát na boje během posvátného měsíce, řekni:
„Bojovat během posvátného měsíce je vážná věc, ale bránit někomu v uctívání Alláha a nevěřit v Něho, bránit mužům ve vstupu do svaté mešity nebo je z ní vypudit, je mnohem závažnější.“
A tak si Alláhův Prorok přivlastnil karavanu a vězně. Kurajšovci vyslali muže, aby vyjednal výkupné za vězně, ale Prorok mu řekl, že je nemůže propustit, dokud se nevrátí dva Emigranti, kteří se zpozdili za Abduláhem, když hledali ztraceného velblouda, protože se obával, že se mohli setkat s Kurajšovci, kteří jim mohli ublížit.
„Pokud jste je zabili, tak my zabijeme naše vězně“ řekl. Poutníci se však vrátili, a tak Prorok vězně propustil, přičemž jeden z nich konvertoval k islámu a zůstal s Mohammadem v Medíně.
Poté, co Alláh povolil loupení, nařídil, aby čtyři pětiny vždy připadly kořistitelům a jedna pětina Jemu a Jeho Prorokovi, přesně tak, jak to udělal Abduláh v případě unesené karavany. Toto byl první případ, kdy muslimové loupili, kdy muslimové vzali zajatce a kdy muslimové zabili muže. Stalo se to osmnáct měsíců po příjezd Emigrantů do Medíny.
Brzy se Alláhův Prorok doslechl o tom, že se Abú Sufján, kterého zmeškal u al-Ušajry, vrací ze Sýrie s velkou karavanou naloženou zbožím v doprovodu třiceti nebo čtyřiceti mužů. A tak řekl Věřícím:
„Jděte této karavaně naproti; snad vám Alláh zaručí kořist.“
Lidé se rychle shromáždili, avšak někteří z nich měli strach a jiní váhali, protože nevěřili, že by se Prorok opravdu pustil do války. Mezitím dorazil Abú Sufján do Hidžázu, kde sbíral informace od každého jezdce, kterého potkal, z obavy, aby nevystavil své lidi nebezpečí. Konečně se doslechl:
„Mohammad shromáždil své společníky, aby napadli tebe a tvoji karavanu.“
Celý vyděšený vyslal do Mekky posla jménem Damdam, aby svolal Kurajšovce, kteří by jim pomohli chránit zboží a aby je varoval před ohrožením, které představoval Mohamed a jeho společníci. Po příjezdu do Mekky usekl svému velbloudovi čenich, otočil sedlo předkem dozadu a prodal vlastní košili, aby naznačil, že přiváží znepokojivé zprávy. Křičel:
„Ó Kurajšovci! Mohammad ohrožuje vaši vzácnou karavanu! Může být již příliš pozdě, abyste ji zachránili. Pomozte! Hned teď!“
Lidé se spěchali připravit, vykřikujíc:

„Opravu si Mohamed myslí, že zvítězí tak snadno jako u Nakly? Ne, tentokrát mu dáme jinou lekci!“
A tak se Kurajšovci shromáždili a žádný muž urozeného původu nezůstal pozadu, až na Abú Lahaba, který místo sebe poslal muže, jenž mu nebyl schopen splatit dluh.
Prorok sám odjel z Medíny se svými společníky na začátku ramadánu (prosinec), přičemž pověřil Abú Lubaba správou záležitostí v Medíně. Muž jménem Musab nesl Prorokův bílý prapor, zatímco jeden černý prapor (se znakem Orla) nesl Alí a další nesli Pomocníci. Měli s sebou sedmdesát velbloudů, na kterých se muži střídali. Když skupina přijela do Al-Safry, vesnice mezi dvěma horami, a Prorok se zeptal na jména místních kmenů, bylo mu řečeno, že jsou to Banú al-Nar (Synové ohně) a Banú Hurak (Synové pálení). Prorok tím byl znepokojen, protože viděl ve jménech špatné znamení, a tak vesnici a hory obešel a cestoval údolím známým jako Dafirán. Když se tam se zastavil, dorazila k němu zpráva, že Kurajšovci vyrazili z Mekky na pomoc své karavaně. Zeptal se svých lidí na názor, co by se mělo učinit, načež al-Mikdad řekl:
„Jdi tam, kam tě vede Alláh! Jsme s tebou a neřekneme ti to, co řekly děti Izraele Mojžíšovi:
„Ty a Tvůj pán běžte bojovat, my zůstaneme zde!“
Místo toho říkáme:
„Jdi Ty i Tvůj pán do boje a my půjdeme s tebou!“
Prorok poděkoval za jeho prohlášení, požehnal jim a řekl:
„Poraďte mi i vy muži Pomocníků.“
Pomocníci sice byli ochotni bránit Proroka proti útoku v Medíně, ale obával se, že by nemuseli považovat za svoji povinnost bojovat za něho mimo vlastní území. Ale Said odpověděl:

„Věříme ti a přesvědčili jsme se, že zjevení, které jsi přinesl, je pravdivé. Proto jsme uzavřeli smlouvu! Učiníme jak řekneš! Kamkoliv půjdeš, půjdeme s tebou; budeme spolehliví v bitvě a věrní v boji. A snad ti Alláh ukáže něco v nás, co potěší oko a získá Jeho požehnání.“
Když Alláhův Prorok dorazil poblíž Badru, obdržel zprávy o umístění Kurajšovců, a poslal několik ze svých společníků k pramenům v Badru, aby zjistili další informace. Společníci přivedli dva otroky, vodní správce Kurajšovců, kteří Mohamedovi přiznali, že Kurajšovci jsou na druhé straně toho písečného přesypu. Prorok se zeptal:
„Kolik mužů je tam?“
A oni odpověděli:
„Mnoho!”
Zeptal se:
„Jaký je jejich počet?”
Ale otroci řekli, že nevědí.
„Kolik velbloudů denně poráží?“
Otroci odpověděli:
„Některé dny devět, některé dny deset.“
A Prorok řekl:
„Pak jich musí být devět set až jeden tisíc.“
Mezitím se dva ze společníků vrátili k prameni, aby nabrali vodu, a zaslechli rozhovor mezi dvěma dívkami a domorodcem, který řekl:

„Zítra nebo pozítří dorazí karavana.“
Abú Sufján se nicméně vydal před svou karavanou na výzvědy, a poté, co oba společníci odešli, se dostal k vodě nepozorován. Zeptal se domorodce, jestli neviděl nějaké cizince a bylo mu řečeno:
„Nikoho podezřelého kromě dvou jezdců, kteří sesedli poblíž toho kopce, nabrali si vodu do lahví a odjeli.”
Abú Sufján se vydal na místo, kde se zastavili, a při prohlížení velbloudího trusu v něm našel datlová semínka.
„To je krmivo z Medíny,” zvolal a rychle se vrátil ke karavaně, odklonil jí od cesty a Badr zcela obešel. Urychleně se snažili dostat se z nebezpečí, a když Abú Sufján usoudil, že se karavana dostala do bezpečí, poslal zprávu armádě Kurajšovců, že se můžou vrátit do Mekky.
Abú Džáll se ale odmítl do Mekky vrátit aniž by v Badru ukázal svojí sílu.
„Zůstaneme tu tři dny, porazíme krávu, nakrmíme lidi, popijeme vína, a necháme se pobavit zpěvačkami. Uslyší nás celá Arábie, náš pochod, naši zábavu, a navždy k nám budou mít respekt! Nechte nás to proto uskutečnit”. Jedna skupina, která ve výpravě neviděla další účel, se vrátila do Mekky, ale zbytek armády následoval Abú Džála.

Obrázek
(Zdroj: www.wikipedia.org)


Armáda Kurajšovců pochodovala, dokud nedošla k písečnému předhůří na západní straně údolí Badru, byli ale zdrženi deštěm a bahnem seslaným Alláhem. Mohammad a jeho síly nebyly v údolí tak omezeni a dosáhli Badru dříve a zastavili se poblíž. Al-Hubab se ptal Proroka, jestli bylo toto místo vybráno Alláhem, a když Prorok odpověděl, že bylo vybráno podle jeho vlastní strategie a bez vyšších instrukcí, al-Hubab řekl:
„Ať potom lidé vstanou a pochodují k prameni vedle nepřítele; na cestě uzavřeme studny s výjimkou té poslední. Okolo ní uděláme zásobník a naplníme ho vodou; pak, až budeme bojovat, můžeme pít, ale nepřítel ne”.
Prorok odpověděl:
„Tvá rada je dobrá!” a zařídili se podle ní.
Někteří z Kurajšovců se nicméně vydali k zásobníku a Prorok řekl:
„Nechte je pít.“
Ale pouze jeden z těch mužů přežil bitvu příštího dne. Byl to Hakim, který se později přihlásil k islámu.
Tu noc Kurajšovci poslali Omaira, aby zjistil počet společníků. Obešel armádu a vrátil se s hlášením:
„Je jich o něco více nebo méně než tři stovky; ale dejte mi čas, abych zjistil, jestli mají nějaké další muže v záloze.“
Znovu odešel, ale vrátil se a řekl:

„Neviděl jsem nic; ale poslouchejte mě. Boj přináší neštěstí. Velbloudi z Medíny přinášejí náhlou smrt. Tito muži nemají žádné jiné útočiště nebo ochranu než své meče a věřte tomu, že ani jeden z nich nezemře, aniž by před tím zabil jednoho z nás. Pokud za každého z nich zemře jeden z nás, co bude potom moct život nabídnout?”
Pak povstal Otba a obrátil se ke Kurajšovcům:
„Napadením Mohammada a jeho společníků nezískáte nic! Pokud ho porazíte, mnoho z jeho mužů jsou naši příbuzní a vy nikdy neutečete před nenávistí Kurajšovců, jejichž příbuzné jste zabili. Vraťte se proto a nechte Mohammada bojovat proti jiným Arabům”. Abú Džál se posmíval:

„Jeho plíce jsou naplněny strachem z pohledu na Mohammada a jeho společníky! Nestáhneme se, dokud Alláh nerozhodne mezi námi a Mohammadem” a poslal zprávu Amirovi, muži, jehož bratr byl zabit v Nakhle – první muž, který byl zabit v islámu.
„Tvůj spojenec si přeje vrátit se zpět. Povstaň tedy a odplať vraždu tvého bratra tak, že povedeš lidi do boje.” Tak byl roznícen plamen války. Kurajšovci se nenechali odradit od svého zlého záměru a Otbova rada byla odvržena.
Když Otba slyšel urážku Abú Džála, křičel:

„Uvidíme, kdo z nás dvou je zbabělec!” a hledal helmu, kterou by si mohl nasadit; nemohl ale v celé armádě najít žádnou, která by padla na jeho hlavu, protože jeho lebka byla tak velká. Proto si kolem hlavy uvázal kus látky.
Brzy Alláhův Prorok spatřil Kurajšovce vstupovat do údolí a modlil se:
„Alláhu! Toto jsou Kurajšovci s jejich domýšlivostí a marnivostí, kteří Tě urazili a obvinili Tvého Proroka z podvodu. Ó Alláhu! Zajisti mi Tebou slíbenou pomoc a vyhlaď je v tento den!”
K bitvě u Badru došlo v pátek ráno, sedmnáctého dne ramadánu. Jeden z Kurajšovců, zkažený, svárlivý člověk, nyní vystoupil před armádu a řekl:
„Volám Alláha jako svědka že se napiji ze zásobníku a zničím ho, nebo zemřu při pokusu o to.”
Hamza vyrazil do boje proti němu, a když se setkali, Hamza ho udeřil a přesekl jeho nohu mezi kolenem a chodidlem. Muž padl na záda a krev z jeho nohy stříkala mezi armádu Kurajšovců; plazil se ale k zásobníku, aby splnil svůj slib. Tam ho Hamza zabil.
Pak vyšel Otba doprovázen svým bratrem a synem a pronesl výzvu k osobnímu souboji. Vystoupili tři muži z pomocníků, ale Kurajšovci s nimi odmítali bojovat a křičeli:
„Nechte nás bojovat se sobě rovnými z našeho kmene!“
Tak jim Alláhův Prorok dal Obajdu a Hamzu a Alího a oni řekli:

„Souhlasíme. Tito jsou vznešení a nám rovní!”
Obajda čelil Otbovi, Hamza jeho bratrovi a Alí jeho synovi. Obajda a Otba zranili jeden druhého, ale Hamza a Alí zabili své protivníky a pak se otočili a zabili zraněného Otbu. Pak odnesli Obajdu zpět ke svým společníkům. Alláhův Prorok nabral hrst písku a hodil ho ve směru Kurajšovců.
„Ať je přepadne zmatek!”, zakřičel a nařídil svým společníkům útok. Vítězství bylo jejich a Alláh zabil mnoho velitelů Kurajšovců a způsobil, že mnoho jejich šlechticů bylo vzato do zajetí. Podle jednoho z Mohammadova následovníka v den bitvy Abú Daúd pronásledoval modloslužebníka, aby ho zabil:
„A hle! Jeho hlava padla před tím, než jí dosáhl můj meč; pak jsem věděl, že ho zabilo něco jiného”.
Turbany jsou čelenkami Arabů a znamením andělů byly toho dne bílé turbany v pozadí; pouze Gabriel měl turban žlutý. Andělé s výjimkou bitvy u Badru nikdy nebojovali s charakteristickými znameními. V jiných bitvách byli také přítomni, ale pouze aby zvětšili počty, nikoliv aby bojovali.
Ukaša v bitvě u Badru bojoval, dokud se mu nezlomil meč. Pak k němu přišel Prorok a dal mu kus dřeva a řekl:
„Bojuj s tímto.”
Když ho vzal do ruky a zamával s ním, proměnil se v meč s dlouhou čepelí, silný, zářící a ostrý. Bojoval s ním, dokud v ten den Alláh nezajistil muslimům vítězství, a nechal si ho, a bojoval s ním ve společnosti Alláhova Proroka v mnoha dalších bitvách.
Zatímco společníci po bitvě brali zajatce, Alláhův Prorok uviděl v Saidově tváři výraz nelibosti. Prorok řekl:

„Zdá se, že to, co lidé dělají, neseš s nelibostí?” a Said odpověděl:
„Ano, při Alláhovi. Toto je první porážka, kterou Alláh nevěřícím připravil a já bych raději viděl úplný masakr než záchranu jejich životů.“
Alláhův Prorok nicméně ten den svým společníkům řekl:
„Vím s jistotou, že mnoho z Banú Haším a dalších Kurajšovců bylo do boje proti nám přivedeno proti jejich vůli. Pokud tedy kdokoliv z vás narazí na někoho z Banú Haším, nezabíjejte je.”
Prorok dal podobné instrukce ohledně svého strýce al-Abbáse a jistých dalších Kurajšovců, kteří v minulosti Proroka chránili. I přesto byl masakr velký.
Po bitvě u Badru Abdul-Rahmán prošel kolem několika Kurajšovců, kteří nebyli schopni utéct, a viděl svého starého přítele Omaju se synem. Omaja zvolal:
„Jsi ochoten vzít mě za vězně? Výkupné bude mít větší hodnotu než kořist, kterou neseš!“
Abdul-Rahmán odhodil svojí kořist a vzal ho a jeho syna a odešel s nimi.
Ale Bilal ho se ním viděl a byl to Omaja, kdo trápil Bilala, když byl ještě otrokem v Mekce. Když ho spatřil, prohlásil:

„Nejhorší z nevěřících! Nechte mě zemřít, pokud mu bude dovoleno žít!” a křičel na Prorokovy společníky, aby Omaju zabili. Udělali kolem něj kruh a snažili se ho chránit, ale on udeřil Omajova syna do nohy a ten padl na zem. Pak Omaja vydal takový výkřik, jaký jsem ještě nikdy neslyšel. Řekl jsem mu:
„Zachraň se sám. Nemůžu ti již více pomoc“, a lidé se na ně vrhli s meči a oba zabili; a já jsem řekl:

„Ať je Alláh k Bilalovi milosrdný! Moje kořist je pryč a přišel jsem i o své vězně!’”.
Poté, co Alláhův Prorok skončil s nepřítelem, nařídil, aby bylo mezi zabitými nalezeno tělo Abú Džála. První muž, který v bitvě narazil na Abú Džála, byl Muád, který ho napadnul a useknul mu chodidlo a kotník; ale Abú Džálův syn zasadil Muádovi takovou ránu, že mu takřka odsekl ruku.
„Zůstala mi držet jenom na kůži”, řekl Muád. „Poté mě bitva odnesla od Abú Džála a já jsem po celý den pokračoval v boji a tahal svojí ruku za sebou; ale po nějaké době mě začala obtěžovat tak, že jsem jí přišlápl a utnul jsem jí. Pak jsem jí odhodil.”
Další ze společníků udeřil již zmrzačeného Abú Džála, ale stále ještě v něm zůstalo trochu života. Když Mohammad nařídil jeho nalezení, byl nalezen Abduláhem ibn Masúdem:
„Našel jsem ho v poslední agónii a poznal jsem ho. Šlápnul jsem mu na krk - protože mě jednou v Mekkce chytil, urazil mě a kopnul mě do prsou - a řekl jsem mu:
„Alláh tě nakonec zostudil, ó Alláhův nepříteli!“
On odsekl:
„Jakým způsobem mě zostudil? Je pro muže ostudou, že jsi ho zabil ty? Řekni, kdo je dnes vítězem?“
Já jsem odpověděl:

„Alláh a Jeho Prorok!“
Pak jsem mu usekl hlavu a přinesl ji Alláhovu Prorokovi:
„Toto je hlava Abú Džála, Alláhova nepřítele!“
Pak jsem hodil hlavu před Proroka a on chválil Alláha.“
Pak Alláhův Prorok nařídil, aby zabití byli vhozeni jámy, a byli do ní vhozeni všichni kromě Omaje, jehož tělo bylo tak oteklé, že nemohlo být snadno zbaveno zbroje; proto na něj naházeli tolik hlíny a štěrku, aby bylo zakryto. Když byla těla házena do jámy, Prorok řekl:
„Teď, vy lidé v jámě, uvědomili jste si pravdu Pánova slibu? Protože já jsem zjistil, že to, co mi Pán slíbil, bylo splněno.“
Jeho Společníci řekli:

„Mluvíš k mrtvým mužům?” a on odpověděl:
„Vědí, že to, co říkám, je pravda!”
Po bitvě Prorok nařídil, aby byla všechna kořist shromážděna, a společníci se o ní přeli. Ti, kteří ji sbírali, řekli:
„Patří nám” a ti, kteří pronásledovali nepřítele, řekli:
„Kdyby nebylo nás, nebyli byste schopni ji posbírat.”
Také ti, kteří chránili Proroka pro případ, že by byl napaden, řekli:
„Nemáte na ní větší právo než my. Přáli jsme si bojovat, ale nemohli jsme opustit Alláhova Proroka.“
Pak jim Alláh vzal všechny příčiny ke sporu a svěřil rozdělení lupu svému Prorokovi; a ten slíbil rovný díl všem muslimům.
Alláhův Prorok poslal napřed posla, aby nesl radostné zprávy o vítězství a pak vyrazil do Medíny s armádou, lupem a vězni. V Rauhu se s ním věřící setkali, aby mu blahopřáli k vítězství, které jemu a jeho společníkům zajistil Alláh. Salama ale pronesl:
„Proč nám blahopřejete? Při Alláhovi! Potkali jsme jenom plešaté muže, kteří byli zmasakrováni jako chromí velbloudi!”
Přitom se Prorok usmál a řekl:

„Ale synovče, to byli starší z jejich společenství!”.
V al-Safře nařídil Prorok při zpáteční cestě, aby byl jeden z vězňů al-Nádr popraven a později během cesty druhý, a to Okba. Alláhův Prorok přijel do Medíny den před vězni, a když dorazili, rozdělil je mezi své společníky se slovy:
„Zacházejte s nimi dobře.“
A oni s nimi jednali s velkou laskavostí.
Krátce po svém návratu shromáždil Prorok na tržnici Židy a promluvil k nim:
„Přihlaste se k islámu předtím, než vás Alláh potrestá stejně jako potrestal Kurajšovce!”
Ale oni odpověděli:
„Nelži sám sobě! Povraždil jsi několik Kurajšovců, kteří byli nezkušení a nevěděli, jak bojovat. Kdybys bojoval s námi, poznal bys, že jsme muži, s jakými ses ještě nestřetl.“
Pak Alláh seslal tento verš:

„Řekni těm, kteří nevěří:
„Budete poraženi a uvrženi do pekla.“
Když se u Badru střetly dvě armády, šlo o zázrak. Jedna armáda bojovala ve jménu Alláha; druhá byla třikrát větší, ale považovala Věřící za stejně početné, jako byli oni. Ale Alláh dává svojí pomocí sílu těm, kterým chce. Jistě je v tom poučení pro ty, kteří mají oči, aby uviděli.
Pokud jde o Badr, Alláh zjevil celou súru Kořist:
Rci: „Kořist patří Bohu a jeho Prorokovi. Tehdy přislíbil vám Bůh, že vydá jeden z oddílů v ruce vaše. A přáli jste si, aby nebyl to oddíl silnější; však Bůh chtěl dokázat pravdu slovy svými a zničit do posledního nevěřícího: aby dokázal pravdivost pravdy a zničil ničemnost i kdyby odporné to bylo provinilým. Když vzývali jste Pána svého o přispění, vyslyšel vás:
„Propůjčím vám tisíc andělů ku pomoci, řadu za řadou.“
Tehdy vnukl Pán tvůj andělům:
„Zajisté budu s vámi. Dodejte tedy odvahu věřícím. Vrhnu postrach v srdce těch, kdož neuvěřili a vy bijte je v šíje jejich a utínejte konečky všech prstů jejich. To proto, že odštěpili se od Boha a Proroka jeho. A kdokoli odpadne od Boha a Proroka jeho, zví, že Bůh zajisté přísným jest v trestání.“

Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a posla Jeho a neodvracejte se od něho, zatímco mu nasloucháte! A nebuďte jako ti, kteří říkali:
„Slyšeli jsme“, ale zatím vůbec neposlouchali. Nejhoršími tvary před Bohem jsou věru hluší a němí, kteří neuvažují rozumně. Kdyby v nich byl Bůh rozpoznal něco dobrého, věru by jim byl dal slyšet, ale i kdyby jim byl dal slyšet, byli by se zády otočili a odvrátili se.“
Vzpomeňte si, jak bylo vás málo a byli jste poníženými v zemi a báli jste se, že vás lidé odvlekou násilím! Tehdy vám dal útočiště a podpořil vás pomocí Svou a uštědřil vám pokrmy výtečné - snad budete vděční!

Vy, kteří věříte! Budete-li bohabojní, On dá vám spásné rozlišení a promine vám vaše špatné činy a odpustí vám; vždyť Bůh je pln laskavosti nesmírné. A těm, kdož jsou nevěřící, řekni, že přestanou-li, bude jim odpuštěno to, co se již stalo; jestliže však znovu začnou, pak naplní se obvyklý osud předešlých. Bojujte tedy proti nim, aby už nebylo pokušení k odpadlictví a aby všechno náboženství bylo jen Boží. Jestliže však přestanou, pak Bůh jasně vidí vše, co dělají. A jestliže se obrátí zády, vězte, že Bůh je vaším ochráncem; jak výtečný to ochránce a jak výtečný to pomocník!

A vězte, že zmocníte-li se jakékoliv kořisti, náleží z ní jedna pětina Bohu a poslu, příbuzným, sirotkům, nuzným a po cestě Boží jdoucímu. Vy, kteří věříte! Kdykoliv střetnete se s nějakým oddílem, vytrvejte pevně a vzývejte často Boha - snad dosáhnete úspěchu! Poslouchejte Boha a posla Jeho a nehádejte se, abyste neztratili odvahu a neodvrátil se od vás vítr příznivý! Buďte trpěliví, neboť Bůh stojí na straně trpělivých! Nebuďte jako ti, kdož vyrazili ze svých obydlí domýšlivě a stavějíce se na odiv lidem, aby odvraceli jiné od cesty Boží - však Bůh objímá ve vědění svém vše, co dělají. Připravte tedy proti nim všechno, co schopni jste postavit ze síly a oddílů jezdeckých, abyste zastrašili nepřátele Boží i nepřátele své a jiné mimo ně, které ještě neznáte, ale které Bůh dobře zná. A cokoliv vydáte na cestě Boží, bude vám plně nahrazeno a nebude vám ukřivděno. A budou-li ochotni k míru, buď k němu ochoten i ty a spoléhej na Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí.
Proroku, povzbuzuj věřící k boji! Bude-li mezi vámi dvacet vytrvalých mužů, porazí dvě stě, bude-li jich mezi vámi sto, porazí tisíc nevěřících, neboť to jsou lidé nechápaví.”
Když byl seslán tento verš, muslimové si mysleli, že je velmi těžké a obtížné, aby dvacet z nich mělo bojovat proti dvěma stovkám a jedna stovka proti tisíci; proto Alláh zmenšil jejich břemeno nahradil tento verš jiným:
„Nyní vám Bůh ulehčil, neboť dobře ví, že mezi vámi je slabost. Bude-li mezi vámi sto vytrvalých, porazí dvě stě, a bude-li jich mezi vámi tisíc, porazí dva tisíce z dovolení Božího, vždyť Bůh je na straně vytrvalých.“
To znamená, že musí bojovat s nepřítelem, který by je převažoval v počtech více než dva proti jednomu, ale je jim povoleno stáhnout se, pokud se setkají s větší přesilou.
Alláh řekl:

„Hledali jste výkupné a světská potěšení, ale Alláh chce život budoucí”, což znamená, že mohou zabíjet, aby šířili Jeho náboženství, které je cestou k příštímu životu. Před tím Alláh určil neudělovat tresty s výjimkou případů, kdy byla porušena Jeho nařízení; jinak by muži z bitvy u Badru byli tvrdě potrestáni za to, že vzali zajatce. Nicméně On přiznal válečnou kořist jako dar Prorokovi a jeho společníkům od Alláha, soucitného, slitovného. Řekl:
„Používejte toho, čeho jste nabyli, protože je to zákonné a dobré; a bojte se Alláha, neboť Alláh je odpouštějící a slitovný.”
Pak vyzval muslimy k sjednocení a učinil Pomocníky a Emigranty přáteli v náboženství, a prohlásil, že nevěřící všeho druhu mají být z přátelství muslimů vyloučeni.
„Pokud to neuděláte, budou na zemi pochybnosti a velká zkaženost.”
Celkem se bitvy u Badru zúčastnilo osmdesát tři Emigrantů a dvě stě a třicet jeden Pomocníků a osm z nich zemřelo v boji jako mučedníci. Padesát Kurajšovců bylo pobito a čtyřicet tři bylo vzato do zajetí.

PRŮBĚH BITVY
Samotný průběh byl střetem spíše než armád, střetem jedinců. Z muslimského vojska se v první fázi oddělili tři z tzv. al-ansár, kteří se v boji měli střetnou se stejným počtem protivníky z mekkánského vojska. Al-ansár ale prchli, aniž by zkřížili meče, protože je vylekal bojovný pokřik bojovníků z Mekky. Mohamed tedy do boje vyslal své nejlepší, Alího, Ubajdu a Hamzu. V následném střetu Hamza svého soupeře zabil, ale Ubajda byl protivníkem smrtelně zraněn. Začátek bitvy tedy spíše vyzněl v prospěch mekkánského vojska, u kterého ale v tento moment začali propukat spory o to, kdo je vlastně jejich nepřítelem. Tady se naplno ukázali různé rodové a spřízněné vazby. Ne každý chtěl bojovat s Mohamedovým vojskem, kde řada z nich měla známé, příbuzné atd. Mezitím obě armády proti sobě zahájily palbu z luků. Během této fáze bitvy padli po zásazích šípů dva muslimové z Mohamedovi armády a blíže neznámý počet Kurajšovců. Poté se vojska k sobě rozjela a muslimové během toho na Mohamedův rozkaz dále pokračovali v palbě z luků, což do značné míry narušilo šiky mekkánského vojska. Někde v tento moment vzal Mohamed do dlaní hrst oblázků a vrhl je směrem k nepříteli se slovy „Znetvořeny budiž ty tváře!“ Kurajšovci, ačkoliv v přesile se pod náporem útočícího muslimského vojska zachvěli a poté se obrátili na útěk a prchli z bitevního pole. Po několika hodinách, kdy trvala bitva (spíše vše, co tomu předcházelo), bylo jasné, kdo se stal vítězem. Korán sice výsledek bitvy vysvětluje podporou tisíce andělů, kteří doslova a do písmene rozdrtili nepřátelské Kurajšovce. Ovšem skutečnost byla trošku jiná. Al-Buchárí vypočítává ztráty mekkánského vojska na pouhých 70 padlých a 70 zajatých, což znamená, že naprostá většina vojáků se spasila útěkem. To svědčí o tom, že mekkánské vojsko se „rozložilo“ prakticky hned na začátku střetu. Ostatně Alí ibn Abú Tálib dokonce vypočítává ztráty vojska na pouhých 18 mužů. Naproti tomu muslimské ztráty, i podle těch přísnějších kritérií, dosáhli pouhých 14 padlých, tedy cca 4% z celkového počtu armády. Co se zraněných týče, tak o tom se Korán blíže nezmiňuje.
V bitvě se muslimům podařilo získat značné množství kurajšovských zajatců, včetně urozených, mezi nimi Mohamedova strýce al-Abbáse z rodu Abbásovců, kteří okamžitě zažehli mezi muslimy kontroverzi, podle súry 8:
„Nebylo dáno proroku žádnému, aby měl zajatce, pokud dokonale neporazil nepřátele na zemi. Vy toužíte po tom, co nabízí vám život pozemský, zatímco Bůh vám chce dát život budoucí - a Bůh mocný je i moudrý. A kdyby nebylo příkazu již dříve od Boha daného, byl by se vás dotkl trest nesmírný za to, co jste si vzali. Jezte z toho, co jste ukořistili, jen dovolené a výtečné a bojte se Boha, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný.“

Na bitevním poli zůstalo několik desítek mrtvých a vítězný Mohamed musel řešit, co s mrtvými těly. Asi dvacet Kurajšovců nechal pohřbít tak, že jejich těla nechal naházet do studně, což později vedlo k velkému pohoršení mezi mekkánskými Kurajšovci. Ti následně v Mekkce několik dříve zajatých muslimů nechali popravit. Podle tradice krevní msty mnozí příbuzní Kurajšovců padlých u Badru jako pomstu napadli členy kmene, jehož příslušníci zabili jejich příbuzné. Muslimové však rovněž toužili po pomstě za perzekuce, jimž byli několik let vystavováni během pobytu v Mekce; několik zajatců od Badru bylo proto muslimy popraveno. Nicméně, po počátečních popravách byli zajatci rozděleni mezi muslimské rodiny a bylo s nimi zacházeno dobře, později byli propuštěni buď za výkupné, nebo jen za přísahu, že již nebudou proti Mohamedovi bojovat.

ZHODNOCENÍ
Ačkoliv je bitva u Badru jednou z několika bitev zmíněných v posvátné knize islámu – koránu – prakticky všechny současné znalosti o této bitvě pochází z tradičních islámských pramenů: dvou hadísů a jiných Mohamedových životopisů, napsaných desítky let po jeho smrti.

Po úspěchu u Badru se muslimové z podnětu povinné msty za jednoho ze svých řad obrátili proti nejslabšímu přímo v Medíně žijícímu židovskému kmeni, který vypudili, jeho nemovitý majetek zabrali, movitý mu však ponechali. Bitva u Badru byla v historii islámu zlomovým bodem a tři stovky, které v ní bojovaly, se staly nejoceňovanějšími věřícími. Prorok naplno využil božského zásahu, který takové vítězství umožnil, a zpráva o vítězství byla sama po staletí předávána do nejmenších detailů. Badr také učinil konflikt s Mekánci nevyhnutelným: jejich čest byla naprosto pošpiněna vyvržencem, a co více bylo nyní jasné, že Mohammad si na nich zamýšlel vybojovat duchovní a světský vliv, který tak dlouho v Arábii měli. Kurajšovci neměli jinou možnost než dovést záležitost do konce. V samotné Medíně byl Prorok stále obtěžován židy a farizeji. Protože nebyl ještě dost silný, aby proti nim podnikl odvetu jako proti skupině, uchýlil se k jiné taktice. Měsíce následující po Badru jsou prostoupeny rostoucí bezohledností a fanatismem a vraždami prováděnými v duchu vášnivé a krvavé spravedlnosti. Rok po Badru uběhl v atmosféře vznětlivých nepokojů a pak přišla spásná bitva u Uhudu. Během roku následujícím po bitvě o Badr provedl Prorok několik malých nájezdů na Kurajšovce; v Mekce zatím synové těch otců, kteří byli poraženi jako nevěřící u Badru, shromažďovali lidi na boj proti Prorokovi. A poslali své vyslance na venkov, aby tam proti němu podněcovali lidi.

Bitva u Badru vešla do dějin muslimů jako velice slavná bitva, která nastartovala expanzi nové víry. Již Ibn Ishák do své Mohamedovy biografie zahrnul jmenný seznam všech muslimů, kteří se bitvy účastnili. Později měli veteráni z bitvy jistá privilegia. Poslední z nich zemřel v průběhu první islámské občanské války.
Jak shrnuje Paul K. Davis: „Mohamedovo vítězství stvrdilo jeho autoritu coby vůdce islámu; zapůsobil tak na místní kmeny, že se k němu připojily, expanze islámu tak začala.“

Zdroje:
GIBBON, Edward - Úpadek a pád římské říše - Praha, 2005
LEWIS, Bernard - Dějiny Blízkého východu - Praha, 1997
TAUER, Felix - Svět islámu - Praha, 1984
WANNER, Jan - Krvavý Jom Kippur: Čtvrtá a pátá arabsko-izraelská válka ve světové politice - Praha: 2002
www.wikipedia.org
www.palba.cz
Korán
ObrázekObrázekObrázek
Inconnu
desátník
desátník
Příspěvky: 48
Registrován: 23/3/2010, 14:43

Příspěvek od Inconnu »

Úsvit islámu je zajímavé téma. Osobně mám v tomto mezeru prakticky až do křížových výprav (a ani potom žádná sláva). Spousta lidí na tom bude obdobně. Nabízí se zde prostor pro další krásnou sérii.
Peace through superior firepower
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Příspěvek od Zemakt »

Ano, pro mne neznámé. Nicméně proč mne nepřekvapuje, co stálo v prvopočátku a kam to dospělo či spěje. Byl to loupežník a podle toho to taky vypadá.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
CAT
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1683
Registrován: 6/8/2009, 10:53

Příspěvek od CAT »

Zemakt: Zase to byl loupežník o kterym by se vyprávěly bajky jak o Jánošíkovi... Ale rozhodně to dnešnim fundamentalistům nahrává, že stačí kouknout do Knihy a tam si přešíst, jak to dělal Prorok... Ovšem Ježíš říkal "nastav druhou tvář" a křesťané se tím ne a ne řídit a pořád vraždí a válčí... Jestli oni lidé nehledají zástupný problém v náboženství a přitom nejsou pitomci sami i bez náboženství...
Obrázek
"We can't restore our civilization with somebody else's babies."
"Settlemunt my arse, let's slot floppies"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Příspěvek od Zemakt »

Ano, myslel jsem přesně toto srovnání s Ježíšem. Jinak souhlas. Trochu OT, tak končím :wink:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

CAT píše:Zemakt: Zase to byl loupežník o kterym by se vyprávěly bajky jak o Jánošíkovi... Ale rozhodně to dnešnim fundamentalistům nahrává, že stačí kouknout do Knihy a tam si přešíst, jak to dělal Prorok... Ovšem Ježíš říkal "nastav druhou tvář" a křesťané se tím ne a ne řídit a pořád vraždí a válčí... Jestli oni lidé nehledají zástupný problém v náboženství a přitom nejsou pitomci sami i bez náboženství...
Tak oni křesťané nevycházejí jen z nového zákona, že jo, v to starém tam moc o druhé tváři nenajdeme (leviticus, deuteronomium atp).
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Inconnu
desátník
desátník
Příspěvky: 48
Registrován: 23/3/2010, 14:43

Příspěvek od Inconnu »

Různá náboženství mají různou míru agresivity, ale výsledný efekt závisí stejně nejvíc na konkrétních vykladačích. A tam už hraje roli aktuální prostředí, přirozená lidská agresivita, netolerance, mocichtivost, atd. ad nauseam. Máslo na hlavě má i "hodný" budhismus. A úlety křesťanství (které je právě v protikladu ke Starému zákonu postaveno na lásce k bližnímu) známe všichni (i proto, že jsou pro nás nejlépe zmapované).
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

Křesťanství není a v podstatě nemůže být protikladu ke starému zákonu, už je proto že z něj vychází a starý zákon je jeho nedílnou součástí. V čistém protikladu (myšleno popření) je třeba manicheismus.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Inconnu
desátník
desátník
Příspěvky: 48
Registrován: 23/3/2010, 14:43

Příspěvek od Inconnu »

Ok, nevyjádřil jsem se nejlépe. Jen, že se (s určitou mírou generalizace) liší Nový zákon od Starého zákona právě v té dimezi lásky k bližnímu milosrdného boha. Hlavně v tom (opět s určitou mírou generalizace) vidím přínos křesťanství tehdejší společnosti a důvod jeho úspěchu.
Peace through superior firepower
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

yep, teď se shodneme :)
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Osoba Proroka Mohameda a vznik Islámu je zcela jistě zajímavá kapitola lidských dějin, už jen z toho důvodů, kolik válek ve jménu Islámu vzniklo (samozřejmě i ve jménu jiných náboženstev) a jaké rozporuplné názory Islám plní i v dnešní době (viz. spojování s terorismem). Proto jsem ze článků zde: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=249 , vytáhl několik detailů o Mohamedově životě. Další díly budou v této sekci postupně následovat.


- Muhammad má vidění
Jedné noci roku 610 přišel Muhammad domů s překvapivým tvrzení, že se mu při meditaci na jisté hoře zjevil archanděl Gabriel (Džibríl) a sdělil mu, že je „poslem Božím“ a „prorokem nové víry“. Roku 610 podle našeho letopočtu měl prý Muhammad první zjevení. Bylo to v 9. měsíci arabského roku, nazývaného ramadán, který je dodnes u muslimů posvátný. Stoupence získával nejprve mezi členy své rodiny. Dokonce Waraka ibn Naufal, bratranec jeho manželky Chadídži, jenž podle nejstaršího známého Muhammadova životopisu, sepsaného v 8. století Ibn Ishákem, uměl číst a psát a mnohé poznal od židovských a křesťanských učitelů, ba dokonce se snad stal křesťanem, uznal, že Muhammad je prorok, seslaný Arabům. Prvním muslimem mimo okruh Prorokovy rodiny se stal významný mekkánský obchodník Atík ibn Uthmán, známější jako Abú Bakr, pozdější Muhammadův nástupce ve vedení muslimské obce. kromě chudých lidía otroků uvěřilo Muhammadovi zprvu jen asi třicet příslušníků mekkánských vyšších vrstev. Jmény jsou známi např. ještě Abdalláh ibn Masúd, Abú Dardá a Abú Músá al–Ašarí. Veřejná činnost Muhammada začala roku 615.

- Prorok Muhammad sází na vítězství Římanů (614)
Po dobytí Damašku blížili se Peršané k Palestině. Na svém tažení narazili na pomocné vojsko, kterému velel asi nějak arabský náčelník, římský vazal, a porazili jej u města Edreí v zajordánském území. Bylo to poblíže golanských výšin, velmi blízko arabským oblastem. Kraj byl již tehdy hojně obýván Araby a jeho vládce byl římským poddaným. Zpráva o bitvě přišla velmi rychle do Mekky a vzbudila značnou pozornost. V Mekce působil za nepříznivých poměrů tehdy Muhammad již asi čtyři roky jako prorok; proti němu stáli bohatí patricijové z rodu Kurajšova, jeho příbuzní. Ti sympatizovali s Peršany a provozovali velmi výnosný karavanní obchod s arabským královstvím Hírou (při dolním toku Eufratu), které bylo poddáno Persii. Stalo se o něco později,že jeden mekský kupec Nadr ibn al–Hárith koupil v Híře knihu perských pověstí o hrdinech a králích pravěku a předčítal ji po návratu svým spoluobčanům. Měšťané poslouchali se zájmem kratochvilné zkazky a nechodili na prorokovo kázání. Dopálený prorok se o tom vyjádřil v XXXI. súře Koránu těmito slovy:
„Ale mezi lidmi je jeden, který kupuje zábavné historie, aby sváděl od Alláhovy cesty, bez vědomosti, a aby si z toho tropil šašky. Takovým bude hanebný trest údělem.“
Prorok neuznal kupce za hodna pojmenování a poslal ho do pekel. Muhammad brzy po porážce římského vojska pronesl XXX. súru s památným proroctvím na počátku:
„Poraženi byli Římané v nejbližší zemi. Ale po své porážce zvítězí za několik let. Alláhovo je určení napřed i potom. A onoho dne se rozveselí věřící nad Alláhovou pomocí. Pomáhá komu chce, neboť je mocný, milosrdný. Alláhův je slib – neruší Alláh svůj slib, ale velmi mnoho lidí to neví.“
Prorok držel s Římany proto, že měli svatá písma, a on sám vycházel z židovských podání, ctil Ježíše jako proroka a jednoho ze svých předchůdců. Když se Židé pro jeho učení k němu nepřipojili a Kurajšovci stejně jako oni drželi s Persií, bylo přirozené, že stál na římské straně. Jeho nepřátelé v Mekce mu škodolibě nadhazovali, že jako jeho křesťanští držitelé svatých písem byli poraženi Peršany, bude i on, hlasatel nového svatého písma, poražen od nich, pohanů. Proto byl na ně velmi rozhořčen. Toho se chytil jeho přední stoupenec, jeho budoucí tchán Abú Bekr, vyšel mezi pohany a řekl jim:
„Vy jste se radovali nad tím, že vaši bratři porazili naše? Neradujte se, Alláh vás neuspokojí, Římané Peršané porazí, to nám řekl náš prorok!“
A tu vystoupil jakýsi vážený Mekčan Ubai bin Chalaf a uzavřeli spolu sázku: zvítězí–li Římané do tří let, dostane Abú Bekr deset velbloudů, zvítězí–li Peršané, vyhraje Ubai. Abú Bekr se pak pochlubil sázkou prorokovi, ale ten mu věc pořádně vysvětlil. Řekl mu, že v súře užil slov fí bidi sinína „v několika letech“, ale slovo bid znamená počet od tří do devíti. Poradil mu, aby sázku změnil na devět let a sto velbloudů a Abú Bekr to učinil.

- Prorok se již s ničím netají
Roku 615 vystoupil Prorok Muhammad se svými názory veřejně. Většina obyvatel Mekky se nad jeho výroky, jakmile pochopila, že Alláha hlásá jako naprosto jediného boha, spíše rozhořčovala. Zatímco jeho strýc Abú Tálib, který se ovšem sám na islám nikdy neobrátil, mu nadále poskytoval ochranu, tažení proti nově hlásané víře vedl jiný jeho strýc Abú Lahab. Po dvou letech Muhammadovy činnosti nebyl počet jeho příznivců vetší, než nějakých osm desítek lidí.
O tom, že jeho pozice v prostředí Mekky, jíž vládla rada nejvýznamnějších a nejbohatších Kurajšovců, nebyla nijak snadná, vypovídají i některé pasáže z Koránu. Musel se hájit proti nařčení, že jde jen o kouzla a slova smrtelné bytosti, a často opakovat hrozby o pekelných trestech. Čelil nařčení, že je džinny posedlý blázen, a jeho slova jsou slova šajtánova (satanova), nebo slova básníka či věštce. Předáci nabádali ostatní, aby vytrvali při svém původním náboženství. Někteří radili, aby recitací Koránu přehlušovali nadávkami. Někteří nevěřící poukazovali na to, že kdyby Alláh chtěl, neuctívali by oni ani jejich předkové kromě něho nic. Chtěli po Muhammadovi jako znamení nějaký zázrak, např. aby dal vytrysknout ze země prameni nebo vstoupil na nebesa. I tito odpůrci tedy zřejmě museli být pod určitým vlivem Starého a Nového zákona. Prorok si připadal jako David, zápasící s Goliášem.
Roku 615 vypudilo pronásledování ze strany příslušníků vlastního kmene některé příznivce Muhammadova učení do Abessinie (Etiopie), kde měli dobré podmínky i pro svojí obchodní činnost. Přední Kurajšovci požádali etiopského vládce (negus) o jejich vydání a aby toho dosáhli, psali mj., že muslimové popírají božství Kristovo. Negus je ale nevydal, neboť se před ním obhájili recitací koránských veršů o Panně Marii, které Muhammad projevoval velkou úctu. Ježíš byl podle něho velikým prorokem, jedním z těch, kteří, počínaje už Adamem, byli nositeli Boží vůle, ale neuznával jej za Božího syna a vítěze nad smrtí. Ani sobě však přitom nenárokoval božství – pokládal se pouze za pečeť proroků – dovršitele zvěsti, jíž se od jediného Boha lidstvu dostávalo od–samotných počátků jeho existence.


Prorok je vdovcem!
Tohoto roku 619 zemřela Muhammadova o patnáct let starší manželka Chadídža. Prorok okamžitě skončil s jakoukoliv sexuální zdrženlivostí a do roku 623 se oženil s jedenácti ženami, k nimž si přibral i dvě milenky. Jiný zdroj však uvádí, že měl pouze čtyři ženy, jak povolovala islámská věrouka, a tři souložnice: koptskou křesťanku Marii a dvě židovky. Z jeho rodiny jsou dvě ženy islámem uctívány – jeho první manželka Chadídža, která též jako první uvěřila v pravost Muhammadových zjevení a jeho dcera Fátima,manželka Prorokova bratrance Alího. Dále pak islám uctívá Mojžíšovu matku Asii a Pannu Marii.

- Prorok opouští Mekku
Po smrti svého strýce Abú Taliba (†619) přišel Prorok Muhammad o ochranu mocného kmenového vůdce, která mu do té doby dovolovala zůstávat v Mekce. Uchýlil se tedy do oázy Táif jižně od Mekky, kde byly uctívána hlavně bohyně al–Lát. Žádal zde o ochranu rodu Zuhrovců, z něhož pocházela jeho matka, ale byl odmítnut. Ochranu nakonec našel u Džubajra ibn al–Mutima, vůdce mekkánského rodu Naufal, z něhož pocházel jeho stoupenec Waraka. Al–Mutim ji ovšem podmiňoval tím, že dál nebude hlásat své náboženství.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“