Stránka 1 z 1

„Dětská“ křížová výprava

PříspěvekNapsal: 4/2/2019, 08:59
od t.hajek
Když to nešlo silou.. půjde to nevinností ? "Dětská" křížová výprava

Obrázek

Franky v zámoří jsme opustili na konci 12. století po několikaleté postupné křižácké protiofenzivě. Situaci se podařilo stabilizovat, soustátí Antiochie a Tripolis Bohemunda IV. se sice potýkalo s Arménskými útoky a Jeruzalémské království, kde vládl Jan z Brienne, mělo do své předchozí velikosti dost daleko, ale situace byla víceméně klidná, navíc podpořená „novým“ bohatým Kyperským královstvím. 4. křížová výprava zničila občasného spojence a častějšího rivala v Konstantinopoli, což bylo v Evropě i Zámoří povětšinou kvitováno s radostí a zadostiučiněním. Vlastně jen zbývalo znovudobýt Jeruzalém a Nazaret a samozřejmě ze strategických důvodů i Zajordánsko. Jenže na to nebylo pomyšlení. Nové franské státy v Řecku odčerpávaly lidské zdroje jak ze Sýrie a Palestiny, tak i z Francie, odkud mířili mladí rytíři za slávou a dobrodružstvím častěji než do Svaté země. Frankové v Zámoří prostě už nebyli dostatečně silní na nějaký vážný vojenský podnik proti dědicům Saladina. Navíc egyptský sultán al Adil neprojevoval útočné choutky a staral se především o konsolidaci ajjúbovské říše. Evropští panovníci byli zaměstnáni vlastními spory a na tažení na východ neměli chuť. Žádný nebyl ochotný přijmout kříž a podniknout nákladné tažení, když jeho vlastní panování bylo soustavně ohrožováno vlastní šlechtou nebo útoky sousedů.

V evropské společnosti ale došlo k jistému posunu ve vnímání křížových výprav. Kromě tažení k osvobození svatých míst, byla již dříve vyhlášena křížová výprava proti Slovanům a Maurům (1147), Finům (1150), Livoncům (1193) a z kruciát se postupně stal nástroj papežství v boji proti jakýmkoli nevěřícím a později i proti pouhým nepřátelům papeže, jakkoli by byli pravověrnými syny katolické církve.

Od poloviny 12. století se také církevní kruhy musely potýkat s nástupem první větší hereze od potlačení ariánství v 7. století. Postupně do Lombardie, Porýní, Flander a jižní Francie proniklo z Balkánu patrně prostřednictvím vracejících se poutníků a křižáků z Levanty učení bogomilů, jehož následovatele v západní Evropě známe jako katary či albigenské. Kataři – mj. toto pojmenování dostali od svých nepřátel. Ekbert ze Schönau je nazval posměšně na základě analogií ze spisů sv. Augustina cathari neboli „čistými“, protože se za čisté považovali. Mj. přes německé Katzer se pak slovo dostalo do češtiny jako kacíř, odpadlík.

Učení nebylo nijak jednotné a dogmatické, ve zkratce tvrdilo, že tento svět byl stvořen ďáblem a je v protikladu oproti duchovnímu božímu světu. Kataři zavrhují manželství, Starý Zákon a usilují o spásu duše, která v tomto hříšném světě činí pokání. Blíže se jejich názory nebudu zabývat.

Na konci 12. století se katarské hnutí velmi rozmohlo především ve vysoce kulturní a tolerantní oblasti Occitánie, konkrétně v hrabství Toulouse a získalo podporu místní šlechty, které viděla protikladné střídmé chování katarských duchovních a majetkové nároky příslušníků katolické církve. Církev katary začala stále více řešit a na 3. lateránském koncilu je exkomunikovala a vyzvala světskou moc k jejich rozehnání. Bez většího účinku. A tak to konečně vzal do ruky papež Inocenc III. V roce 1206 pověřil cisterciáky, aby v místech působení katarů a širém okolí kázáním přesvědčili odpadlíky o pravé víře a pravověrné před nimi varovali. Mezi kazately byl mj. i Dominik Guzmán, pozdější svatý a zakladatel kazatelského řádu dominikánů. Ale slovem nebylo dosaženo ničeho a tedy v roce 1208 vyzval papež k silovému řešení, křížové výpravě proti katarům. V první fázi nábor za slib dvou let odpustků příliš nezafungoval. Až další výzva slibující možnost přivlastnit si půdu heretiků probudila v mnoha rytířích střední a severní Francie velký náboženský zápal a touhu potřít tyto ďáblovy přisluhovače. A získat kořist, když to musí být.

Obrázek
Barokní představa dětské křížové výpravy, krásně buclatá telíčka, dřevcové zbraně.. za povšimnutí stojí napravo uvězněný ďábel

Plamenná kázání proti heretikům ale měla i jiný dopad. Široké vrstvy obyvatelstva byly opět prodchnuty náboženským zápalem, který se záhy musel vyrovnat se zvěstmi o krvavém potlačení katarů. Opět se objevily otázky ohledně získání svatých míst do rukou křesťanů. Jak se ale zmocnit svatého města, když neuspěly ani armády rytířů? Záhy se objevila kritika šlechty a jejich života v hříchu jako protikladu apoštolské chudoby. Vždyť v Bibli se praví: „Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?“ (Jk 2, 5). Vyvolení pokorní a prostí lidé měli získat podle božího úradku Svaté město.

Navíc patrně v této době se v Evropě mírně změnilo klima a relativně hodně zalidněná země najednou nebyla schopná uživit všechny své obyvatele. Někde se stěhovaly celé rodiny, někde odcházeli, či byli dokonce vyháněni mladší synové, pro které nebyla práce ani obživa, o nějaké lepší budoucnosti nemluvě. Je to jistá paralela s mladšími syny šlechticů, kteří v tažení na východ spatřovali kromě ideálu ochránce víry také možnost zajistit si hmotný dostatek. Rozšiřovaly se tak zástupy lidí na okraji společnosti, převážně věkem mladých až náctiletých nemajetných zemědělských nádeníků, pasáků, tuláků.. Ti všichni jsou vysloveně cílovou skupinou pro silnou víru ve vyšší poslání, v lepší zítřek. Ti všichni jsou také v dobových kronikách nazýváni pueri..

To možná i nelatiníci přeloží jako chlapci/děti. A záměna je světě. Na nesrovnalosti ve významu slova pueri upozornil v roce 1961 historik Giovanni Miccoli, jehož práci podstatně rozšířil Peter Raedts. Nepochopení významu slova dalo během staletí vzniknout legendě. Peregratione puerorum byla prostě přeložena jako výprava chlapců, tj. dětí a jitřila představivost po staletí a právě díky své neuvěřitelnosti. Představa tisícovek prochladlých dětí táhnoucí přes alpské průsmyky s vidinou osvobození svatých míst je stále zajímavá a přitažlivá. Koneckonců jejich označení za děti nebylo tak nelogické vzhledem k zdánlivé naivitě jejich víry v rozestoupení moře a obsazení Jeruzaléma beze zbraní. Naopak Hans Mayer se drží myšlenky převážně dětských účastníků výpravy, když se odkazuje na velmi rozšířenou úctu k neviňátkům - dětem, které nechal podle Nového Zákona zavraždit král Herodes.

Obrázek
Dětská výprava na pochodu

Atmosféra náboženského zápalu zažehnutá kázáním proti katarům u prostého lidu vyvolala touhu po osvobození svatých míst, lidové křížové výpravě. Papež jí nevyhlásil, kazatelé a duchovní jí nepropagovali, ale našli se hlasatelé této myšlenky. Parně nezávisle na sobě se objevila dvě centra lidových výprav. Zřejmě prvním místem bylo Porýní, kde na jaře 1212 u Kolína nad Rýnem asi desetiletý pasák Mikuláš přišel s tvrzením, že se mu zjevil anděl a nakázal mu jít na křížové tažení do Jeruzaléma. Ten získají jen čistí bez hříchu. To mělo obrovský ohlas a záhy se v okolí začali houfovat skupiny, které chtěli jít s Mikulášem k Božímu hrobu. Mikuláše si velmi vážili a díky jeho charismatu a výřečnosti pevně věřili, že se před nimi rozestoupí moře a Jeruzalém dobydou beze zbraní. O svém úspěchu nepochybovali, což se nedá říci o řadě církevních hodnostářů, kteří na jejich záměry hleděli skepticky, přesto proti nim nikdo nezasáhl. Pokud se o to přesto pokusil, jejich snažení bylo přerušeno rozlíceným davem prostých lidí, který tažení schvaloval.

Další silná skupina „dětí“ se shromáždila ve Francii okolo dvanáctiletého Štěpána z Cloyes pocházejícího z Vendomois. Tomu se zjevil Ježíš v podobě poutníka a předal mu nebeský list, dle kterého měl získat Jeruzalém. Jeho skupina pak táhla za králem Filipem II., který ale jejich nadšení nesdílel a v dalším postupu jim zamezil silou.

Obrázek

Své zástupy Mikuláš vedl prý v šatu s řeckým „křížem“ TAU na hrudi. Ten se sice také používal jako symbol křesťanství, ale jeho nejvýznamnějším uživatelem byl František z Assisi (1182-1226), další „propagátor“ chudoby. Je tedy otázka do jaké míry jej nosil Mikuláš na šatech s odkazem na Františka – pokud o něm věděl nebo zda je to jen kronikářskou licenci spojující skrze symbol tyto osobnosti, tak aby bylo každému jasné, že je Mikuláš postaven bezmála na úroveň svatého muže. V dubnu (někde je uváděno též v červenci) vyrazilo cca 5 000 osob na jih a cestou se jejich zástupy stále rozšiřovaly. Samozřejmě máme také údaje o 20 až 50 000 lidí. Podél Rýna došli do Basileje, kde se rozdělili. Část pokračovala přes Ženevu do Janova, část pak putovala pohodlněji údolím Rhony k Marseille.

Máme zprávy o velkém úbytku Mikulášových křižáků. Zčásti umírali na útrapy cesty, přičemž asi zejména přechod Alp hladem a patrně ani přechod Alp nebyl nijak jednoduchý, zčásti se prostě vraceli zpět nebo usazovali podél cesty. Takového proudu lidí se samozřejmě obávala města a vesnice. Místní vrchnost proti nim ale zasahovala jen omezeně. Můžeme se jen dohadovat, že nakrmit tuto výpravu nebylo jednoduché a zásobování bylo realizováno zčásti milodary místních, zčásti žebrotou a zbytek obstarali krádeže.

Obrázek
Romantická představa dětských poutníků

Na konci srpna spočítal Janovan Ogerius Panis příchozí na sedm tisíc neozbrojených mužů žen a dětí s kříži a trumpetami, které měly jako boží polnice pomoci dobýt město. Z jeho popisu je snad nejvíce patrné, že se nejednalo pouze o děti, ale o všechny věkové kategorie, kde snad mladí opravdu převažovali. Moře se ovšem v Janově neotevřelo a výprava se rozpadla. Bohužel máme jen kusé informace, ze kterých lze vyčíst, že Mikuláš s částí „křižáků“ putoval přes Pisu do Říma za papežem. Snad aby jim pomohl, snad aby je zbavil přísahy. Z Pisy odpluly na východ dvě lodě s poutníky, ale nemáme o nich další zprávy. Papež Inocenc III. Mikuláše přijal, vyslechl a pod trestem exkomunikace jej a jeho lidi poslal zpět, přičemž jim věnoval peníze na jídlo. Malé skupinky došli až do Brindisi, většina se však vracela k Janovu, kde se jich část usadila. Zbytky výpravy již bez Mikuláše, o kterém další zprávy mlčí, v listopadu přešly Alpy a za posměšků těch co jim před několika měsíci provolávali slávu, se vraceli domů. Neúspěch a rozčarování si kromě stesků na boží nepřízeň našlo i konkrétního viníka v Mikulášově otci, který byl souzen a posléze oběšen.

Skupina, která dospěla do Marseille, také zažila zklamání, když moře zůstalo na svém místě i přes pokání a modlitby. Zde se však našli ochotní obchodníci, kteří poskytli sedm lodí, na které se poutníci nalodili. Dvě z lodí ztroskotali u Sardinie, zbylých pět úspěšně doplulo do cíle své cesty. Ovšem překvapení a rozčarování nevinných dobyvatel Jeruzaléma muselo být obrovské. Skončili totiž na trzích v Tunisu a Káhiře, kde byli prodání jako otroci. O tomto konci informuje několik přeživších, kteří se po osmnácti letech zajetí vrátili z Afriky zpět.

Nešlo vůbec o „řádnou“ křížovou výpravu. Její účastníci se vůbec nedostali do Zámoří, přesto má v dějinách tažení na východ nezastupitelnou roli jako vrchol vzedmutí lidového zápalu pro boj ve Svaté zemi. A samozřejmě jako legenda, kdy nevinné malé děti vyrazily do boje proti pohanům. Později se samozřejmě objevily teorie o tom, že za vším stáli zfanatizovaní duchovní, kteří „malé křižáky“ strhli a nasměrovali, kam potřebovali. I když část kněží určitě s výpravami táhla, nebyla rozhodně původcem a organizátorem tohoto podniku. A na přetřes dokonce přišla i konspirační verze, že výpravy organizovali tajně obchodníci s otroky. Lidové nadšení pro boj opadlo a další výpravy byly v režii vládnoucích vrstev evropské společnosti, přičemž účastníky byly rytíři a vojáci, kteří neměli zájem v Zámoří zůstat. Tím se do velké míry změnily vnitřní poměry křižáckých států, které postupně slábly a stávaly se vojensky závislými na jednorázové pomoci z Evropy.


POUŽITÁ LITERATURA
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Runciman, Steve: A history of the crusaders I-III. Cambridge 1950-1954.
Setton, K.M. (ed.): A history of crusades I-VI. University of Pennsylvania press 1955-1962.
http://wikipedia.org
https://sourcebooks.fordham.edu/source/1212pueri.asp
http://gregormoldavit.blog.cz

Re: „Dětská“ křížová výprava

PříspěvekNapsal: 4/2/2019, 13:28
od parmezano
když jsem byl na vojně (1969-1971) tak u nás běžel film :" Brancaleonova armáda " a ten byl o těch děckách co táhli na Jeruzalém

Re: „Dětská“ křížová výprava

PříspěvekNapsal: 4/2/2019, 20:56
od jarl
Zajímavé čtení. Teorii, že pojem dětská křížová výprava vznikl chybným překladem slyším poprvé, ale musím uznat, že má svoji logiku.

Re: „Dětská“ křížová výprava

PříspěvekNapsal: 4/2/2019, 21:36
od t.hajek
No mě to taky překvapilo a opravdu to smysl dává.

Jinak tohle je filmařsky vděčné téma, konečně myslím, že je tak nějak o něm i český film Křižáček (neviděl jsem).