Stránka 1 z 1

Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 3/4/2018, 10:04
od t.hajek
Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732 a prekarolinské vojsko

Obrázek


Diskuze o temném středověku a jeho válečnictví mě vyprovokovala k tomu, abych se podrobněji podíval na dobu „temna“, kdy ještě západní rytířská jízda nevládla bojištím, a kdy nestál jediný opravdový hrad. Po kratším zkoumání jsem dospěl k jedné z nejdůležitějších bitev 8. století, se zásadním významem pro dějiny křesťanské Evropy. Alespoň tak jsem o ní vždy slyšel. No není to tak úplně přesné, ale pojďme se podívat do jihozápadní Francie na podzim roku 732, co se tady vlastně odehrálo. A jak to bývá, bitva nejde vytrhnout ze souvislostí, takže si pěkně projdeme stav Franské říše, osobu Karla Martela a také jeho muslimské protivníky.

Karel, syn Pipinův

Hegemonem západní Evropy první poloviny 8. století byla Franská říše, kde ovšem silná královská vláda od smrti krále Dagoberta roku 639 povážlivě upadala. Říše se rozpadla na několik královských údělů Austrasii, Neustrii, Burgundsko a Akvitánii. Moc do svých rukou získali dvorští úředníci. Nejvýraznější postavou z tohoto okruhu byl majordomus Pipin z Héristalu. V roce 680 se stal majordomem v Austrasii, kontroloval královskou pokladnu, uděloval patronátní práva duchovním a půdu svým stoupencům – vše ve jménu krále. Svou moc rozšířil i na další franská království, když roku 687 porazil a připojil Neustrii, Burgundsko a začal používat titul vévody a knížete Franků. Další výboje vedl pro Frísům, Alamanům a podporoval misijní činnost do německých oblastí.

Ještě před svou smrtí v prosinci 714 Pipin ustanovil dědicem své funkce a titulu svého osmiletého vnuka Theudoalda, nejstarší dítě svého milovaného nejstaršího, v té době již zesnulého, syna Grimualda. Utajenou regentkou měla být Pipinova manželka Plectruda. Po Pipinově smrti, novopečená vdova preventivně zajala Pipinova odsunutého, ale schopného syna Karla (Martela) a uvěznila jej v Kolíně na Rýnem. Theudoald se stal majordomem Neustrie, zatímco další Pipinův vnuk Arnulf se stal majordomem Austrasie. Záhy se objevili první problémy. Šlechta v Neustrii usilovala o nezávislost na Pipinově rodu a vytáhla proti Theudoaldovi. Neustrijské vojsko pak u Compiegne porazilo Theudoalda a ten hledal záchranu v útěku do Kolína, ke své matce. Neustrijci přiměli krále Dagoberta III. aby jmenoval neustrijským majordomem Ragenfrida. Na jihu zatím zaútočil akvitánský vévoda Eudo a austrasijká šlechta začala dávat najevo nespokojenost s vedením státu. To již z vězení uprchl Karel a úspěšně sbíral v Austrasii podporovatele a vojsko proti útočníkům.

Král Dagobert III. záhy zemřel a jeho nástupcem se stal jeho bratr Chilperich II., původně mnich. Nový loutkový král spolu se svým majordomem vytáhli následující rok do Austrasie s cílem získat kořist a bohatství po Pipinovi. K neustrijské armádě se připojili Frísové a proti této koalici se postavil se svým vojskem Pipinův syn Karel. Měl ovšem menší síly a utrpěl porážku. Neustrijské vojsko poté oblehlo Kolín a odtáhlo až po vyplacení značné části Pipinova pokladu.

Karel se z porážky rychle oklepal, doplnil vojsko a v dubnu 716 u Ambléve napadl vracející Neustrijské vojsko. Při odpočinku na ně udeřili z více stran. Karel drtivě zvítězil a získal značnou kořist, která mu přinesla nejen větší prestiž, ale také stále více vlivných podporovatelů. Vyslal posla do Neustrie s návrhem, že nebude útočit, pokud jej král Chilperich II. jmenuje majordomem v Austrasii. To Chilperich (spíše majordomus Ragenfrid) odmítl, následoval Karlův útok a vítězná bitva u Vincy v březnu 717. Poražený král a majordom pak utíkali až do Paříže, na kterou si Karel zatím netroufl. Svého posílení využil, aby si zajistil vládu v Austrasii. Zmocnil se Kolína, Plectrudu poslal do kláštera a jedenáctiletý Theudoald pak žil pod bedlivým dozorem na Karlově dvoře. Karel pak už byl dost silný na to, aby začal řešit královskou otázku a zejména otázku své legitimní vlády. Prohlásil Chilpericha za sesazeného a na trůn nechal v dubnu 718 usednout Chlotara IV., který jej samozřejmě jmenoval majordomem.

Obrázek
Západní Evropa v roce 732

Ragenfrid se zatím spojil s mocným vévodou Eudem Akvitánským, za slib uznání akvitánské nezávislosti a společně vyrazili proti Karlovi. U Soissons byli poraženi a prchli na jih, když sebou odváželi královský poklad i krále Chilpericha. Eudo svého dřívějšího spojence zajal a nabídl jej Karlovi včetně královského pokladu, přičemž v té samé době zemřel „Karlův“ král Chlotar. Následovala zajímavá dohoda uzavřená roku 718. Karel uznal Eudovi dědičné nároky na Akvitánii, Chilperich zůstal králem, jmenoval Karla doživotním a dědičným majordomem Austrasie a do státních záležitostí více nezasahoval. Zemřel roku 720 a jeho nástupcem byl Theodorich IV. Karel si upevnil moc a dary získal na svou stranu církevní instituce.

Občanská válka byla definitivně ukončena roku 724 porážkou bývalého neustrisjkého majordoma Ragenfrida u Angers. Karel tak ovládal stejný rozsah území jako jeho otec a navazoval na něj i dalšími výboji zejména na území Sasů, Bavorů a Alamanů. V letech 720, 723, 725 a 728 táhl do Bavorska. V roce 730 přinutil Alamany podrobit se a opanoval jih Německa. Útočil také na Frísy a kromě vojenských akcí silně podporoval i christianizační činnost Willibrorda ve Frísku a Winfrida v Německu. Winfrid byl později vysvěcen misijním biskupem, přijal jméno Bonifác a po své smrti byl svatořečen. Germánské kmeny na území dnešního Německa byly sice pravidelně podrobovány Karlovým vojskem, ale zanedlouho opět revoltovaly. Stejně taj se vedlo s proměnlivými úspěchy i misionářům.

Karel si z počátků své vlády přinesl poznatek, že by se hodila stálá a akceschopná armáda, ne jen sezónní bojovníci, kteří nebudou vždy po ruce. Pohanští Frísové a Sasové na severu, nezávislá Akvitánie a koneckonců i první muslimské nájezdy slibovaly, že armáda se bude hodit vždy. Dosavadní armády tvořili sedláci, kteří nemohli na tažení trávit dlouhou dobu, protože se museli starat o svá pole. Pokud chtěl mít Karel armádu schopnou akce kdykoli, musel vybudovat profesioální vojsko. Jeho jádro bylo ve věrných šlechticích a jejich družinách, kteří s ním bojovali v občanské válce. Nebyl jich ale dostatek. Aby navýšil počty stálé armády musel nové vojáky také nějak živit stejně jako jejich rodiny, což byla poměrně drahá legrace. Začal udělovat místní šlechtě majetky, za které měla do Karlova vojska dodávat vycvičené pěšáky. Ovšem ne vždy byly pozemky jeho, často se jednalo o církevní půdu, často tu samou, kterou církvi dříve sám daroval. Dostal se kvůli tomu do vážného sporu s duchovenstvem, který utlumil biskup Bonifác.

Obrázek
Franská štítová zeď v představě kreslíře

Bohužel o franských vojácích toho nevíme úplně nejvíc. Ikonografických pramenů pro dané období je pomálu, stejně tak archeologických. Armáda za Karla Martela byla tvořena především pěchotou, což vycházelo z tradičního složení germánských vojsk. Jádro vojska tvořila těžká pěchota, která nosila kroužkové nebo destičkové brnění pod pás a otevřenou přilbu. Pod brněním se nosila silná vesta. Kryli se kulatým štítem a jejich hlavní zbraní bylo kopí. Poboční zbraní byl meč sax či scramasax (cca 75 cm dlouhý „nůž“) a sekyra zvaná franciska. Dříve se považovala za vrhací zbraň, dnešní názory se k jejímu běžnému házení již nepřiklánějí. Mimo těžkou pěchotu existovala lehká pěchota, hůře vystrojená i vyzbrojená, kde byli zastoupeni i střelci z luků. Při tažení se těžká pěchota z velké části přepravovala na koních, pro vlastní boj ale sesedala. S trochou nadsázky bychom o nich mohli mluvit jako o předchůdcích novověkých dragounů. To umožňovalo být Frankům vysoce mobilní. Mimoto existovala i skutečná jízda, která ovšem měla převážně pomocné úkoly, průzkum, případně pronásledování nepřítele. Jeho armáda byla prvním profesionálním vojskem od pádu Říma. Kontinuálně trénované vojsko se a stalo základem úspěchu jeho syna Pipina a později i vnuka Karla Velikého.

Kromě kvality vlastních vojáků, dokázal Karel svému vojsku vnutit dlouho nevídanou disciplínu. Jako vojevůdce dokázal výborně analyzovat taktiku nepřátel a využít jeho slabiny. Stejně tak se nebránil přejímání nových postupů. Obrovská mobilita mu dovolovala nepřítele překvapit a vnutit mu místo i čas bitvy, přičemž maximálně využíval výhod terénu.

Nový nepřítel v Hispánii

V roce 710 v Hispánii vypukla vizigótská občanská válka mezi nově zvoleným králem Roderichem (Rodrigem) a Aquilou, synem právě zesnulého krále Vitizi. Aquila požádal o pomoc místodržícícho muslimské Ifrikíje Músu ibn Nusair a ten mul dal k dispozici své oddíly vedené Tárikem ibn Zijádem. Tárik se vylodil 28. dubna 711 v místě později zvaném Džabal Tárik (Tárikova hora - Gibraltar) se 7 až 12 000 muži převážně pěšího vojska. K němu se záhy přidali Aquilovi muži a společně v bitvě na řece Guadalete Rodriga porazili. Sám Rodrigo v bitvě patrně zemřel. Spojenecké, převážně muslimské vojsko, pak obsadilo Cordobu, Toledo a postupovalo do dalších oblastí Hispánie, které byly věrné Rodrigovi. Králem se stal Aquila, ale jeho faktická moc sahala jen na území Taragonie a Septimánie, které jej od počátku podporovaly. Hispánie podlomená hladomory a epidemie s nepevnou vládou a rozhádanou šlechtou, která si stále od původní populace držela odstup, si o podmanění přímo říkala. A tak, když se Músa ibn Nusair dostavil roku 712 do Toleda, vyhlásil zde svrchovanost chalífy al-Walída z Damašku. Aquila se svým bratrem Ardobastem se vzdali svých nároků ve prospěch chalífy. Dále pokračoval rozvrat vizigótské správy a muslimský postup. Opevněné města se buď vzdávala nebo byla dobyta, stejně jako byli poraženi všichni, kteří se postavili muslimům v poli. Některé oblasti a šlechtici uzavřeli s muslimy mírové dohody. Zbytky šlechty a vyššího kléru začaly utíkat ze země.

Músův syn Abd al-Azíz se oženil s Roderigovou vdovou a začal projevovat tendence k osamostatnění na chalífově vládě. Nový chalífa Sulejmán jej v reakci na to nechal zavraždit. V roce 714 nastoupil na trůn poslední vizigótský král Ardus, který se již aktivněji snažil zastavit muslimy, přesto cordobský emír Al-Hurr v letech 716 až 719 získal Katalánsko. V roce 717 také muslimové poprvé podnikli výpravu za kořistí za Pyreneje a obsadili některé pevnosti u Narbonne v Septimánii, stále v bývalém Vizigótském království. V roce 719 cordobský emír Al-Samh ibn Malik al-Khawlani dobyl Carcassone, město Narbonne, nově pojmenované jako Arbún, a přilehlé oblasti Septimánie, alias Galie Narbonensis. Odtud muslimové podnikali další nájezdy do Akvitánie. V roce 721 Al-Samh postavil armádu z oddílů z Maroka, Jemenu i Sýrie k útoku na Akvitánii. Oblehli hlavní město Toulouse a vévoda Eudo se vydal hledat pomoc. Mj. o ní požádal i Karla, ale ten se neurčitě vymluvil a čekal, jak zápas dopadne. Absence Euda v blízkosti Toulouse paradoxně poněkud oslabila ostražitost obléhatelů a tak následný koordinovaný útok obléhaných a Eudovi vyprošťovací armády muslimské vojsko zničil a jeho zbytky ustoupily za Pyreneje. Sám emír Al-Sahm byl raněn a na následky svého zranění zanedlouho zemřel. Eudo se po této zkušenosti snažil manévrovat mezi Franky a muslimy a zajistit si pro svou nezávislost spojence. Stal se jím jeho soused, muslimský vládce pozdějšího Katalánska Uthman ibn Naissa. V roce 724 muslimský velitel Anbasa vtrhl do zbytků vizigótské Septimánie, kde se ještě bránila jednotlivá hrabata ovládající velká města. Muslimové dobyli Nimes a Carcasson, což byl zánik posledních zbytků vizigótské říše. Dále vedl tažení do Provance. Následujícího roku se podél Rhôny dostal do Burgundska, přičemž jak píší kronikáři “Nešťastní vesničané z Provence opouštěli pod tlakem muslimů své domovy a nová obydlí si začínali stavět na nejstrmějších vrcholcích hor“.

Muslimská taktika tohoto období vypadala následujícím způsobem. Vojsko bylo obvykle seřazeno ve třech stejně silných formacích na křídlech a středu, kdy u sebe byly jednotky na základě kmenové příslušnosti. Útok zahájila lehká jízda, která zasypala nepřítele šípy a oštěpy a stáhla se. Pokud nebylo oslabení nepřítele dostatečné, svůj útok i několikrát opakovala. Následně nastoupila pěchota s cílem rozvrátit protivníkovi formace. Pokud se to podařilo, zaútočila těžká jízda vyzbrojená meči a lehkými kopími a bitvu rozhodla. Tato taktika se setkávala s velkým úspěchem a dlouho jí nebyl sto nikdo pořádně čelit v otevřené bitvě.

Poitiers a cesta k bitvě

Karel se zatím V roce 731 Karel porazil Sasy a zamířil úřadovat na druhou stranu své říše. Překročil Loiru a napadl Akvitánii, aby si jí konečně podrobil. V ten samý čas vedl Uthman vzporu berberských kmenů proti cordobskému emírovi. Je otázka, zda toto načasování Karlova útoku bylo záměrné nebo zda se jednalo o náhodu, ale ani jeden ze spojenců nemohl využít služby toho druhého. Vévoda Eudo se musel bránit Karlovým útokům a nebyl schopen pomoci Uthmanovi v jeho boji. Ani Uthman nemohl Eudovi pomoci, záhy byl poražen a popraven Abdulem ar-Rahmanem. Karel dobyl Arles, ale záhy se města Eudo opět zmocnil a válka vyzněla do ztracena.

Cordobský emír Abdulah ar-Rahman al-Ghafiki, zvaný křesťany Abderam, využil oslabení Euda a s velkou armádou vytáhl následující rok do Akvitánie. Síla muslimského vojska je odhadována různě. Ty nejsenzačnější odhady kronikářů hovořily o 400 000 mužích, běžně se hovořilo o 30 až 80 000 vojáků. Poslední odhady uvažují nad i tak velice slušnými 20 až 25 000 muži. Vojsko bylo složené převážně z těžké a lehké berberské jízdy. Vzhledem ke složení vojska a průběhu tažení bylo emírovým cílem shromáždění kořisti a nikoli obsazení Akvitánie.

Obrázek
Obraz bitvy u Poitiers v modernějším pojetí

Eudo se svým vojskem chtěl muslimy odrazit, ale v bitvě u Bordeaux a pak i na Garonně se už prvním útokem podařilo muslimům prolomit linie Eudových vojáků a Akvitánci byli poraženi.Za důkladného plenění severní Akvitánie muslimové postupovali k Orleánu a bohatému městu Tours. Hlavní proud zvolna táhl krajem, zatímco rychlejší oddíly plenili širší okolí. Vévoda Eudo zatím organizoval zbylé vojsko a žádal Karla o pomoc. Ten mu pomoc slíbil s tím, že Eudo ale uzná svou závislost na Austrasii. Nebyla to tedy úplně nezištná křesťanská pomoc, ale Eudo nemohl dělat nic jiného než přijmout. V pramenech se uvádí, že Karel s výpravou otálel. Snad chtěl Euda a Akvitánii poškodit prostřednictvím muslimského plenění, snad chtěl, aby nájezdníci co nejvíce naloupili a byli méně bdělí. Snad jen sbíral maximum vojska. Jak silná byla jeho armáda je také otázka. Hovoří se až o 75 000 mužích, také jen o 30 000 s tím, že to byla polovina síly muslimů.. Kritické zhodnocení pak mluví o 15 000, maximálně 20 000 vojácích.

Nakonec Karel na začátku října své zkušené vojsko z Austrasie a Neustrie doplněné o sezónní bojovníky a Eudovi vojáky rychle a hlavně skrytě přesunul k Tours. Abdul ar-Rahman zatím vyplenil Poitiers a jeho armáda se těšila na další rozmnožení již tak bohaté kořisti. Snadná vítězství, zdá se, otupila obezřetnost a muslimský průzkum nezjistil přítomnost Franků dokud nebyli prakticky u nich.

Ar-Rahman se rychle rozhodl co dělat. Místo bitvy volil raději ústup s množstvím kořisti, stejně tak smýšlela i většina vojska, pro které byl lup hlavní motivací účasti na tažení. Šest dní pomalu směřovali k Poitiers za menších ústupových šarvátek, ale rychlejší Frankové nakonec zaujali pozice v blízkosti hlavní cesty a donutili muslimy svést bitvu blízko Cenonu na řece Vienna. Muslimové se Franků nijak zvlášť neobávali, koneckonců během tažení Akvitánce dvakrát porazili a stejnou taktiku chtěli použít i nyní.

Karel zformoval zrána patrně 10. října 732 své vojsko na návrší do pěti pěších formací, v jejichž čele byli nejzkušenější a nejlépe vybavení i vyzbrojení vojáci, kteří vytvořili defenzivní štítovou hradbu. Střed a týl pak tvořili lehčeji vybavení sezónní bojovníci. Na pravém křídle stáli Eudovi Akvitánci. V týlu si Karel ponechal menší oddíly jízdy, aby odvrátil případné obkličující manévry muslimů.

Muslimové zaútočili menšími jezdeckými skupinami a postupně nepravidelně útočili po celé šíři linie. Jejich útoky se ale rozbíjeli o obrněná čela Karlovi pěchoty. Větší problémy způsobovala lehká jízda střílející a vrhající oštěpy na neobrněné muže v hlubších řadách. Až do odpoledne stála pevná zeď Karlovách vojáků bez hnutí proti neustálým v zásadě nekoordinovaným útokům Rahmanovi jízdy, která měla poměrně velké ztráty. Přesto tato taktika nakonec slavila úspěch. Únava pěchoty si pozdě odpoledne vybrala svou daň a na několika místech se podařilo muslimům prorazit čela formací a vniknout dovnitř.

Obrázek
Napadení muslimského tábora, v originále popisováno jako smrt Abdula ar-Rahman

V tuto kritickou chvíli se však v řadách muslimů začal vzmáhat neklid. Náhodou nebo taktickýcm záměrem část franské jízdy objela levé křídlo muslimů a napadla tábor napěchovaný kořistí. Jeden z pramenů hovoří o tom, že to byla akvitánská jízda pod vedením Euda, která sem vnesla zmatek a zapálila část stanů. Hlídky z tábora vyjely k vojsku požádat o pomoc. Vzhledem k tomu, že kořist byla hlavním cílem nájezdníků, řada muslimů zakolísala a chtěla ochránit svůj pracně naloupený majetek. Část jízdních oddílů se začala vracet do tábora, což značně připomínalo ústup či útěk. V tuto chvíli Karel nařídil zaútočit a zmatek v Rahmanově vojsku byl dovršen. Mezerami mezi pěšími formacemi prudce vyrazil zbytek jízdních záloh následovaný těžkou pěchotou. Abdul ar-Rahman se snažil zvládnout rozklad ve své armádě, ale byl dosažen jízdním oddílem Franků a zabit. Den se chýlil ke konci, muslimské vojsko prchlo do tábora. Frankové se stáhli a strávili noc připraveni na noční útok. Ráno ovšem zjistili, že muslimové uprchli a zanechali zde i převážnou většinu kořisti. Na bojišti zůstalo podle některých fantazií ležet 375 000 muslimů a jen 1 500 Franků. Jaké byly skutečné ztráty, se nedozvíme, hovoří se o 10 000 muslimech a i franské ztráty byly patrně větší než zmiňovaných 1 500 mužů. Karel poražené nepronásledoval a soustředil se na zabezpečení kořisti.

Bitva je tradičně podávána jako konec muslimské rozpínavosti a zastavení jejich postupu Evropou. Byla a je doslova blahořečena a vyzdvihována a díky ní získal Karel sto let po své smrti přízvisko Martellus – kladivo. Od té doby význam bitvy v povědomí učenců stále stoupal, až v 19. století vznikly mj. ikonické obrazy viz. záhlaví článku od Charlese de Steuben. Ve skutečnosti to byla “jen” porážka jednoho z velmi silných loupeživých nájezdů. V arabských kronikách přinesla bitva několik akcentů. Jednak šok, že Frankové takto odolávali muslimské jízdě, což se v otevřeném poli zatím nestalo. Ale také to, že se vlastně nic moc nestalo. Tato podle nich dvoudenní bitva se významem nedala ani zdaleka srovnat s pohromou, kterou pro ně znamenalo neúspěšné obléhání Konstantinopole roku 718.

Fáze bitvy u Poitiers, někdy také zvané u Tours

Obrázek
(a) První fáze: Karlova armáda se zformovala na vyvýšenině. Těžká pěchota sesedla z koní a byla v čele několika pěších formací. Muslimské vojsko se rozdělilo na tři podobné části složené z těžké a lehké jízdy. Muslimská armáda zaútočila na Franky ve svahu.
(b) Druhá fáze: Abdul ar-Rahman zahájil útok v celé šíři linie (1), ale útok nebyl koordinován a byl prováděn malými jednotkami. Neustálé útoky pokračovaly celý den a ačkoli Frankové stáli pevně, narůstali ztráty mezi nevystrojenými pěšáky v týlu formací.
(c) Třetí fáze: S blížícím se večerem muslimské útoky začaly oslabovat těžkou francouzskou pěchotu (1). V liniích se objevovaly mezery, kterými se jízda dostala do středu formací. Část francouzské jízdy objela levé křídlo a týl muslimů a zaútočila na tábor.
(d) Čtvrtá fáze: Na základě ohrožení tábora se muslimská jízda obrátila a Karel nařídil útok (1).
Obrázek
(e) Pátá fáze: Útok Franků a zároveň ústup vlastních překvapila ar-Rahmana, který byl v boji zabit, ve snaze zorganizovat vojsko. Muslimové utekli do tábora.

Další boje s muslimy a budování státu

Karel se po svém vítězství věnoval správním záležitostem. V Burgundsku nahradil místní vévody a hrabata svými věrnými a následně se vypořádal s útokem Frísů. Věnoval se také dále armádě a po muslimském vzoru zavedl těžkou jízdu, přímé předchůdce rytířů. Jezdci nosili kroužkové či destičkové brnění, kopí a delší meč zvaný spatha. Štít vozili sebou, ale používali jej zejména při boji pěšmo. Část historiků spekuluje, že se nyní objevují také první třmeny používané západním vojskem.

V roce 735 zemřel Eudo Akvitánský a ačkoli sliboval Karlovi, že Akvitánie na něj přejde po jeho smrti, šlechta zvolila vévodou jeho syna Hunalda. Téhož roku emír Uqba ibn Al-Hajjaj opět zaútočil na Provance, vyloupil Arles a dobyl Avignon. Útočil až k Lyonu nebo do Burgundska a Piemontu. Snažil zabezpečit pobřeží a posílit opevnění a posádky měst před protiútokem. Navíc chtěl sám zvolit místo i čas případného střetnutí. Vévoda Hunald se zatím poddal Karlovi a žádal ho o pomoc. Karlovo vojsko se ale opět objevilo v Septimánii nečekaně rychle. Muslimové se připravovali na útok proti pěším formacím, ale v řadách Karlova vojska se objevila už trénovaná těžká jízda. Kombinace těchto složek, dobrého vedení a disciplíny pak umožnila Karlovi v roce 737 muslimy u Arles porazit, načež následoval i úspěšný útok na město, které bylo poničeno, aby se nestalo oporou nájezdníků.

Karel se opět rychle přesunul a porazil a zničil další velké muslimské vojsko na řece Berre. Následně krátce neúspěšně obléhal Narbonne. Toto obležení by potřebovalo čas, velkou přípravu a aktivní dobývání by patrně stálo mnoho životů, což si nemohl dovolit. Navíc už Karel nebyl nejmladší a měl na mysli zabezpečení své říše pro syny. Lokální velmoži revoltovali proti jeho vládě, Hunald Akvitánský odtáhl a tak Karlovo vojsko dobylo a zničilo několik muslimských opěrných bodů (Nimes, Beziers) a odtáhlo na sever. Neúspěšné čtyřleté tažení muslimů skončilo roku 739 a vlastně ukončilo další velké nájezdy, byť dílčí výpady stále pokračovaly. Nebezpečí ze Septimánie bylo minimalizováno.

Paradoxně prakticky neznámá bitva na Berre měla pro Evropu a muslimy mnohem větší důležitost než “protěžované” vítězství u Poitiers a naopak muslimská expedice z let 735-739 byla pro osud Evropy mnohem nebezpečnější než “spanilá jízda” k Poitiers.

Další porážky utrpěli Arabové v Anatolii od byzantského císaře Lva III. V chalífátu se postupně začaly projevovat příznaky vnitřní krize, v Andalúsii se bouřili Berbeři, v Arábii vypukla občanská válka, která vyvrcholila roku 750 změnou dynastie a přenesením sídla chalífátu z Damašku do Bagdádu. Každopádně na další expanzi už neměli sílu. Narbonne a zbytek Septimánie si pak podmanil roku 759 Karlův syn Pipin III. Krátký. Karel Velký pak založil španělskou marku na území Katalánie a přenesl boje na území za Pyrenejemi.

V roce 737 zemřel král Teodorich IV. Karel byl na vrcholu moci a krále nepotřeboval. Žádný Merojevec se ale na trůn ani nehrnul. Karel se zatím spokojil s titulem major domus et princeps et dux Francorum. Roku 738 donutil Sasy platit poplatky, roku 739 potlačil povstání v Provance a věnoval se organizaci státu. Také se staral o církev a evangelizaci Německa. Za jeho vlády byla založena biskupství Salzburg, Řezno, Freising a Pasov.

V roce 740 Karel nechal svou říši rozdělit mezi své syny. Karloman získal Austrasii, Alemanii a Durynsko, Pipin Neustrii, Burgundsko a Provance. Grifo, syn z druhého manželství se Svanhildou získal menší majetky, ale záhy byl zajat svými staršími nevlastními bratry a uklizen do kláštera. Potomci Karlovi milenky Ruodhaidy nezískali nic, i když Remigius se nakonec stal arcibiskupem v Ruanu.

Karel, který do historie vešel s neoddělitelným přídomkem Martel zemřel 22. října 741. Byl přímým zakladatelem mocné karolinské dynastie, položil základy feudalismu, rytířské taktiky i kultury. Jeho syn Pipin III. se stal králem franské říše a vnuk Karel prvním císařem na západě po více než 300 letech.

POUŽITÁ LITERATURA:
Artera, A.U.; Campistol, J.R.; Serrano, C.S.; Zamora, J.M.J.: Dějiny Španělska. Praha 1995.
Brian Todd Carey Warfare In The Medieval World. Barnsley 2012.
Bennet, J. (ed.): Bojové techniky středověkého světa 500 n.l- 1500 n.l. Praha 2007.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Maurois, A.: Dějiny Francie. Praha 1994.
Nicolle, D.: European medieval tactics 1. Oxford 2011.
https://weaponsandwarfare.com
http://www.palba.cz
http://wikipedia.org

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 3/4/2018, 19:38
od Wolf
Vďaka za článok, možno k ďalšiemu štúdiu článok s podobným zameraním: http://historyweb.dennikn.sk/clanky/detail/zachranil-karol-martel-europu-pred-islamom#.WsPJ4ohubDc.

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 4/4/2018, 12:21
od Pátrač
Velmi pěkný, vyvážený a přínosný článek. Pane Hájku, krásná práce.

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 4/4/2018, 12:56
od kacermiroslav
Souhlasím, dobrá práce. Jen pro doplnění sem dám práci pana Kováře z Poděbrad, kterou používám k Dějinám středověku. Cituji:


Karel Martel zastavil muslimy v bitvě u Poitiers
Po podrobení odpadlého berberského náčelníka Munnuze připravil španělský místodržící emír Abdurrahman bin Abdulláh al-Ghafikí (Abd ben-Abd-ulláh-al-Gáfekí, Abd ar–Rahmán) válečné tažení i proti jeho tchánovi akvitánskému vévodovi Eudovi. V Navarře shromáždil vojsko o síle padesáti tisíc mužů – tvořily jej především berberské a arabské jízdní oddíly –, načež se vydal na sever a přešel Pyreneje. V oblasti mezi řekami Garonnou a Dordogne porazil Euda a dobyl a vyplenil Bordeaux. Nešťastný vévoda vyhledal franského majordoma Karla, který právě byl na vojenském tažení na horním roku Dunaje, podřídil se mu a za slib věrnosti získal příslib jeho vojenské pomoci. Arabští útočníci mezitím opustili Bordeaux a pokračovali dále na sever. V Poitiers vyloupili a vypálili kláštera sv. Hilaria a pak zamířili po staré římské silnici k městu Tours, kde se zmocnili obrovských pokladů uložených v opatství sv. Martina. Karel Martel rozhořčený zničením obou nejdůležitějších franských kultovních míst posílil svoji armádu Germány z pravého břehu Rýna a vyrazil proti nepříteli. Abdurrahmana porazil v bitvě/šarvátce u Toursu a pomalu ho zatlačoval zpátky k Poitiers, aby dvacet kilometrů před městem poblíž dnešního Moussais svedl dne 10. 10. rozhodující bitvu.

Počty obou vojsk, které se utkaly v bitvě u Poitiers, nejsou známy, ale Franků bylo zřejmě více a již měli několikaleté zkušenosti s válčením muslimů. Karel si uvědomoval, že jeho jezdectvo na těžkých chladnokrevnících, kterého měl asi stejně jako pěchoty, je neukázněné a ve srovnání s lehkým muslimským jezdectvem pomalé. Uvědomoval si rovněž, že muslimové jsou nebezpeční hlavně v útoku, ale postrádají vytrvalost v obraně. Snad proto přikázal svým jezdcům, aby sesedli z koní a zformoval své řady do pevné pěší falangy, zřejmě na některém z mírně zvlněných návrší. Tak se mu dařilo odrážet opakované útoky muslimského jezdectva až do večera. Isidor Pacensis o bitvě napsal: „Muži severu stáli nehybně jako zeď; byli jako pás ledu, přimrzlý a neroztavitelný, když zabíjeli Araby mečem. Austrasijci, s pevným ramenem a železnou rukou, statečně bojovali uprostřed bitevní vřavy a nalezli a rozsekali saracénského krále.“ Jiný zdroj tvrdí, že pravé franské křídlo pod vedením Euda obklíčilo muslimské levé křídlo a donutilo je ustoupit a bránit ohrožený tábor.

Po setmění vyčerpaní muslimové ustoupili do svého tábora, a když se dozvěděli, že Abdurrahman padl, prchli zachváceni panikou pod příkrovem noci na jih. Druhého dne sešikoval Karel opět své vojsko, ale když obdržel zprávu, že nepřítel utekl, odmítl jej pronásledovat, neboť jeho vojsko se při pronásledování nedalo ovládat a on se obával oblíbené arabské léčky s předstíráním ústupu a pobitím rozptýlených pronásledovatelů. Je také možné, že se mu nechtělo opustit skvělou kořist, kterou dobytím muslimského tábora získal, nebo nechtěl zcela vyřadit muslimskou protiváhu svého soupeře Euda.

Jiný zdroj líčí události takto: „Potyčky trvaly již několik dní. Arabská lehká kavalérie neúspěšně útočila na masu franské pěchoty a nakonec podnikla rozhodující útok, při kterém byla poražena franskou jízdou na těžkých chladnokrevnících. Arabové se stáhli do tábora, kde se dozvěděli, že jejich velitel a hispánský místodržící padl. Deprimovaní vojáci nechtěli přijít o kořist, a proto se v noci stáhli, takže druhý den nalezli Frankové bojiště opuštěné.“
Porážka u Poitiers a občanská válka v Hispánii ukončila výboje muslimů na sever, třebaže jih Galie zůstal ještě po nějaký čas v jejich rukou. Franská říše vyšla z konfliktu mocensky a ideologicky posílena a také Karel sklidil za svůj výkon u Poitiers slova uznání – např. papež Řehoř III. jej nazval „svým první útočištěm po Bohu“, kdežto kronikáři o něm mluvili jako o Martelovi, snad narážkou na biblického Judu Makabejského (Martel znamená hebrejsky „Malé kladivo“), který také statečně bránil svůj lid.

Když Eudo, vévoda Akvitánie, poznal, že se nemůže pomstít vládci Karlovi, který jej porazil a ponížil, aniž by se mu dostalo pomoci zvenčí, spojil se se Saracény ve Španělsku a pozval si je na pomoc proti Karlovi a proti křesťanství. Saracéni pak opustili Španělsko i s jedním z jejich králů, jehož jméno bylo Abdirames, se všemi jejich ženami a dětmi a s veškerým svým majetkem, který byl tak velký, že jej ani nebylo možno spočítat. Vzali s sebou veškerou svoji výzbroj a vše, co vlastnili, jako by se chystali zůstat navěky ve franské říši. Přešli Gironde, vstoupili do města Bordeaux, zabíjeli lidi, pálili kostely a ničili okolní zemi. Pak pokračovali k Poitiers, vše ničíce jako v Marseille, a spálili chrám sv. Hilaria, kterého lidi velmi želeli. Odtamtud vyrazili do města Tours zničit chrám sv. Martina, město a celou tu oblast. Ale vítězný vládce Karel tam přišel před nimi s veškerou branou mocí, kterou mohl shromáždit, sešikoval svoji bitevní linii a vrhl se na ně s takovou obdivuhodnou odvahou, jako by hladový lev zaútočil na ovci. Ve jménu našeho Pána způsobil mezi nepřáteli křesťanské víry obrovské krveprolití a jak historie uvádí zabil z nich 385.000 v té bitvě spolu s jejich králem, jehož jméno bylo Abdirames. Pak on poprvé dostal přízvisko „Kladivo“, protože jako kladivo drtí a rozbíjí železo a jiné kovy, on také drtil své nepřátele a všechny cizí národy v bitvách. A jako zázrakem ztratil v oné bitvě pouze 1.500 vlastních lidí. Zmocnil se jejich stanů a jejich majetku a přivlastnil si i se svými muži vše, co Saracéni měli. Aby získal peníze na toto tažení, vzal kostelům jejich desátky a předal je svým bojovníkům. Bylo to však pouze dočasné v zájmu obrany království a křesťanské víry a na radu a se souhlasem biskupů. Slíbil, že pokud jej Bůh uchová při životě, tak desátky kostelům velkoryse vrátí spolu s dalšími dary. Toto on udělal, aby mohl vést tolikeré velké války proti neustále útočícím nepřátelům.
Eudo, vévoda Akvitánie, který vyprovokoval příchod tolika Saracénů, se smířil s vládcem Karlem Martelem a později zabil všechny z této bitvy uniklé Saracény, které mohl najít

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 5/4/2018, 10:53
od t.hajek
mno, to je to tradičnější hodnocení, vycházející jen z některých pramenů..

viz to, že Karlova jízda sesedla z koní.. Karlova jízda nesesedla z koní, protože to nebyla jízda, ale na koních se přepravující pěchota

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 5/4/2018, 13:17
od Mirek58
Otázka naprosto mimo:
Znali tenkráte Arabové kávu? Mohli ji Frankové ukořistit, nebo se muselo s "turkem" počkat až na bitku pod Vídní?

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 5/4/2018, 14:11
od t.hajek
neznali, reálně se začala šířit až od poloviny 15. století z Jemenu, takže nemohli pomoct ani křižáci a ve velkém se muselo počkat opravdu až na tu Vídeň

edit. a až na tu druhou Vídeň, protože v roce 1529 její rozšíření nebylo takového rozsahu, aby se více zapsala do Evropského povědomí

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 5/4/2018, 14:11
od Pátrač
Zdravím, pane Hájku mám na Vás dotaz. Já jsem ledacos na palbě o boji proti osmanské říši v novověku napsal, zabýval jsem se okrajově i touto bitvou, ale evidentně v zajetí klišé dané dobou.

Já bych se Vás osobně chtěl zeptat, pokud tedy tato bitva nebyla zlomovou událostí pro šíření slámu v západní Evropě, co jí bylo. Podotýkám že jsem před mnoha lety v nějakém cyklu viděl i dokument o této bitvě a také se tam mluvilo o přelomu. Zastavení postupu Osmanů a tedy i islámu do střední Evropy asi bylo druhé obléhání Vídně ale jak to bylo na západě?

Děkuji.

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 5/4/2018, 14:35
od t.hajek
Já to tam píšu na konci článku, možná to zapadlo.

Po smrti akvitánského vévody Euda roku 735 zaútočili Muslimové do Provance. Karel se sem přesunul a v několika střetnutích je porazil. Asi největší a nejdůležitější byla bitva na řece Berre, o které máme ale velmi málo informací. Snad jen že Karel už používal regulérní těžkou jízdu, ale ve spolupráci s pěchotou. K drtivé síle rytířské kavalerie 13. století to mělo zatím hodně daleko.

Celá muslimská výprava skončila roku 739 velkým neúspěchem a poté se již žádné větší tažení nekonalo. Jednak pro to aktuálně chybělo v Andalúsii nadšení o prostředcích a vojácích nemluvě, jednak se jednotný chalífát začal drolit zevnitř a neměl sílu na další expanzi. Každá expanze se jednou vyčerpá a čas té Ummájovské právě nadešel. Naopak v Evropě vyrostla silná říše Karlovců, která nejenže zlikvidovala muslimské državy v Septimánii, ale posléze vytvořila "křesťanské" předmostí západně od Pyrenejí.

Ona ta expanze do Evropy je vůbec trochu s otazníkem. Vylodili by se tu vůbec Arabové a Berbeři, kdyby je Vizigóti sami nepozvali?
Obrovsky mi to připomnělo obsazení Byzantských držav Seldžuky.. Taky si je pozvali a taky pak litovali..

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 5/4/2018, 14:45
od palo satko
Patrač, pan Hajek to v članku spomina: Bola to poražka mohamedanov pred Konštantinopolom v roku 718 A.D. Viac menej mohamedanov porazili Bulhari vedeni ich vladcom Tervelom, ktori mestu prišli na pomoc.
Tu je obrazok, ako rozradostneni cisar vyplaca odmenu Bulharom.

Obrázek

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 5/4/2018, 16:16
od Pátrač
Omlouvám se! Je tam potřebných pár vět ale nedal jsem si je do správného kontextu. Děkuji.

Jen pro novější Palbáky bych rád připoměl moji starší práci

viewtopic.php?f=276&t=3856

Pane Hájku a kam nás zavedete příště?

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 5/4/2018, 21:22
od t.hajek
Tak prozradím asi tolik, že se vrátím do vrcholného středověku a ke hradům :D

a nebude to daleko od českých hranic.. víc tak snad do měsíce.



p.s. vím sliboval jsem Chebsko, je skoro hotové, ale nějak z něj nemám dobrý pocit

Re: Karel Martel, Poitiers/Tours říjen 732

PříspěvekNapsal: 6/4/2018, 06:09
od Zemakt
p.s. vím sliboval jsem Chebsko, je skoro hotové, ale nějak z něj nemám dobrý pocit

mno..., těžko říct :rotuj: