Původně jsem neměl v úmyslu psát cokoli o důvodech křížových výprav ani o křížových výpravách obecně. Předmětem mého zájmu jsou křižácké státy v Levantě a Řecku, které by ovšem bez těchto událostí vůbec nevznikly. A tak ať chci nebo ne, na začátek série článků o latinských státech na východě je nezbytný alespoň krátký úvod, proč vůbec desetitisíce urozených i prostých obyvatel z Francie a Itálie táhly na východ a vytvořily v Sýrii, Palestině a později v Řecku nové státy, které zde přetrvaly téměř dvě století.
Kde se tedy myšlenka křížových výprav vůbec vzala? Zjednodušeně řečeno – v jednu chvíli se sešlo několik okolností, které vyústili v éru dpobývání Svaté země.
1. Druhá polovina 11. století byla v katolické církvi spjata s clunyjskou reformou. Díky benediktýnům z Cluny a jejich kázání a šíření myšlenek došlo k zintenzivnění náboženského života. Silná víra byla všudypřítomnou součástí života prostých i urozených lidí. S tím souvisel i vzrůstající zájem o pouť k Božímu hrobu a na další biblická místa. Vracející se poutníci podávali zprávy o ohrožení ze strany muslimů, kteří vládli Jeruzalému. To vyvolávalo pocit viny, zejména u urozenějších vrstev, ale i ostatní to chápali jako důvod k hanbě. Tento pocit nakonec vykrystalizoval v jeden z rytířských ideálů a povinností – ochranu poutníků, víry a boj proti nevěřícím.
2. Po polovině 11. století do východní Anatolie začaly pronikat oddíly kočovných seldžuckých Turků. Jejich prvotním záměrem bylo tažení proti egyptským „kacířům“, šíítským Fátimovcům. Pro Byzanc to ale znamenalo narušení jejích východních hranic a císař Roman IV. Diogenes se rozhodl nájezdníky porazit. V srpnu 1071 bylo ale byzantské vojsko poraženo u Mantzikertu a Selžukové pronikali dál. Navíc se v Byzanci rozpoutala občanská válka, mezi straníky různých následníků trůnu. Řada místních úředníků v Anatolii se osamostatnila a do vojenských oddílů byli hojně přijímáni Seldžukové. Ve všeobecné anarchii Turci obsadili drtivou část Anatolie. Roku 1078 dobyli fátimovský Jeruzalém a roku 1085 obsadili byzantskou Antiochii. Nový císař Alexios I. (1081- 1118) se pokusil o upevnění vnitřních poměrů a musel bránit balkánské državy proti útokům Normanů. Zde se poprvé setkal s Bohemundem z Tarenta, který velel sicilským Normanům dobývajícím Drač (albánsky Dürres, řecky Dyrrachion, italsky Durrazzo). Alexios neměl dostatek prostředků k obnovení území Byzance v Anatolii a už kolem roku 1090 začal sondovat v Evropě, zda by se tam nenašli nějací vojáci.
3. Na konci století stále probíhal boj o investituru a papež potřeboval protiváhu proti císaři. Potřeboval úspěch, který by znamenal respekt a uznání jeho moci v očích celé křesťanské Evropy. A papežská diplomacie velmi vhodně využila jak stále silnější náboženské cítění tak problémy Byzance.
Byzantské poselstvo dorazilo na koncilu v Piacenze na začátku roku 1095. Poslové žádali o vojenskou pomoc a vylíčili i utrpení východních křesťanů pod jařmem muslimů, stejně jako hrůzy, které potkávají poutníky na cestě ke Svatým místům. Císař Alexios I. navíc za pomoc proti Turkům nabízel odstranění nebo alespoň zmírnění církevního schizmatu. Na to již papežská diplomacie slyšela víc. Středobodem zájmu stále zůstával zděděný boj o investituru s císařem Jindřichem IV. Koneckonců papež Urban II. ani nesídlil v Římě, kde vládl císařem dosazený vzdoropapež Kliment III. Zřejmě zde se zrodila myšlenka na slavné tažení na východ, které by v očích všeho křesťanstva nad slunce jasněji ukázalo, kdo je v křesťanském světě víc. Pokud by se mu podařilo nadřadit obecně křesťanský zájem nad partikulární zájmy světských panovníků, byl by to další krok k podřízení světské moci moci církevní. Navíc by on, papež Urban II., dosáhl odstranění církevního rozkolu křesťanské církve. Alexiovi však šlo zejména o znovuzískání Anatolie a zbytek jej zajímal jen pokud by to mohlo být pro Byzanc prospěšné.
Dobu mezi koncilem v Piacenze a koncilem svolaným na listopad do Clermontu v Auvergne, vyplnil papež a jeho diplomaté usilovnou činností. Sondovali možnosti velkých feudálů a jejich smýšlení o chystané akci. Klášter v Cluny, kde byl před svým zvolením na svatopetrský stolec Urban II. opatem, začalo aktivněji šířit výzvy k obraně křesťanských ideálů. Opatství a papež mělo díky poutím k Božímu hrobu i dobré zprávy o poměrech na východě. Před koncilem v Clermontu přijel papež Urban II. do Puy-en-Velay k místnímu biskupovi Adhémarovi de Monteil. Zde se setkal s Raimondem z Toulouse, jedním z nejvýznamnějších feudálů jižní Francie a radil se o chystaném záměru.
Romantický portrét Raimonda Saint Gilles
Raimond IV. de Saint Gilles hrabě z Toulouse (*1041+1105). Přídomek de Saint Gilles (ze Svatého Jiljí) není predikátem v klasickém slova smyslu. Nejedná se totiž o žádný hrad, město ani oblast, ale o benediktinský klášter, dle kterého se zbožný Raimond nechával jmenovat. Roku 1088 byl jmenován svým bratrem Vilémem IV. regentem hrabství a Vilém sám odcestoval na pouť do Palestiny, kde roku 1094 zemřel. Raimond si ponechal vládu v hrabství, proti čemuž se stavěla Vilémova dcera Filipa. Roku 1094 se také stal po svém tchánovi markýzem z Provence. S vládou v Toulouse to zřejmě nebylo příliš v pořádku, protože papež Urban II. jej roku 1096 tituluje jako legitimního hraběte z Toulouse (s důrazem na slovo legitimní..). Raimond vyrůstal v prostředí, kde nábožeské cítění hrálo důležitou roli, sám se účastnil bojů proti Maurům za Pyrenejemi a jeho bratr podnikl pouť do Svaté země. Myšlenka výpravy k osvobození Svaté země mu tedy rozhodně nebyla cizí. Navíc jeho převzetí moci v Toulouse nezajišťovalo klidnou budoucnost. Nespokojenou neteř Filipu podpořil její manžel, mocný akvitánský vévoda Vilém IX. A to nevěstilo nic dobrého. Možnost odjet se slávou za plněním rytířských ideálů k Jeruzalému tak přišla Raimondovi velmi vhod. Již tehdy se rozhodl ve Svaté zemi zůstat a vytvořit tam vlastní stát.
Koncil probíhal 18.-28. listopadu a mimojiné zde byl pro bigamii exkomunikován francouzský král Filip I. Na závěr koncilu dne 27. listopadu 1095 svolal papež shromáždění na volné prostranství za město. Zde byl po dlouhých a pečlivých přípravách veřejnosti předložen návrh na křížovou výpravu k osvobození Svaté země z rukou nevěřících. Během velmi dobře připraveného projevu. Urban II. hovořil o potížích na východě a žádal pomoc křesťanů v bojích proti muslimům, kteří obsadili Svatou zem a ohrožují Byzanc. Hovořil o ukončení malicherných válek knížat a králů mezi sebou a Svaté válce proti muslimům.
Za tuto pomoc bylo účastníkům výpravy přislíbeno odpuštění hříchů. Majetky křižáků byly pod ochranou církve a až do návratu byli chráněni (k tomu jak to bylo účinné by asi měl několik poznámek Richard Lví srdce, který nejenže v době své nepřítomnosti přišel o část pevninských držav, při návratu byl navíc zajat v Rakousích, patrně když mířil do Čech, ke spojenci svého spojence). Přesně se ovšem neví, co vlastně Urban II. říkal. Všechny prameny jsou pozdější, a tu více tu méně se od sebe liší. Jeho výzva byla nadšeně přijata. Ať už se opravdu jednalo o spontánní výbuch nadšení podpořeného jedinečnou atmosférou nebo akci vyprovokovanou několika placenými „provokatéry“ všichni přítomní sborově volali „Deus le volt“ – Bůh to chce. Stovky přítomných se přihlásili k výpravě. Okamžitě se také připojili zástupci Raimonda a papeži ohlásili účast svého pána, což pro Urbana zřejmě nebylo takové překvapení. Stejně se zachoval i biskup Adhémar, který byl jmenován legátem pro chystanou výpravu. Následovala čilá aktivita papeže, kdy vybízel urozené především jihofrancouzské šlechtice k tažení na východ. Myšlenka výpravy pak byla kázána na papežův popud na mnoha místech celé Francie. V březnu 1096 na dalším koncilu v Tours opět vyzval k tažení proti muslimům, současně ale musel zakázat spontánní účast duchovních na výpravě. Stejně tak přesvědčoval šlechtice zpoza Pyrenejí, aby bojovali raději s Maury, než táhli do Jeruzaléma.
Původní výzva k osvobození Svatých míst přerostla ve vyhlášení svaté války, ozbrojeného boje proti nevěřícím. Ani papež Urban II. patrně nečekal takový ohlas. K výpravě se postupně přidala řada významných šlechticů, a co bylo již méně příjemným ale o to větším překvapením i tisíce nadšených vesničanů. Vesměs se jednalo o šlechtu z frankofonního prostředí. I díky sporům císaře a papeže byla účast říšských feudálů z německy mluvících oblastí mizivá. Výzvu přijal Robert II. Flanderský, aby pokračoval v rodinné tradici dobrých styků s Byzancí a poutí k Božímu hrobu. Patrně pouze on byl nejblíže onomu ideálu křížových výprav, boje za osvobození Svaté země a pomoci východním křesťanům. K tažení se připojil i bratr francouzského krále Filipa I. Hugo z Vermandois. Jeho pohnutky pro účast byli spíše státním zájmem Francie a jeho královského bratra Filipa I. pro nalezení smíru s papežem. Hugo sám se do dobrodružství s nejasným koncem nehrnul nijak ochotně. Ještě menší nadšení projevil Štěpán z Blois, který by si rád užíval svého bohatství a přepychu, ale byl na východ vyštván svou ambiciózní ženou Adélou, dcerou Viléma Dobyvatele. Po problémech s příbuznými a pod tlakem okolí se k výpravě přihlásil i Robert Normanský, syn Viléma Dobyvatele. Pro tyto šlechtice se jednalo pouze o dočasnou výpravu a po splnění jejího cíle se hodlali vrátit ke svým majetkům.
Kromě Raimonda z Toulouse využili možnost uniknout před místními problémy i bratři Godefroi, a Eustach z Boulogne (někdy zváni z Bouillonu) v Lotrinsku, kteří měli své neshody s císařem. Nejmladší syn Balduin vytáhl na východ i s rodinou, protože v Lotrinsku neměl šanci na zisk vlastního majetku. Posledními významnými feudály, kteří se připojili k výpravě, byli jihoitalští Normané. Zde papežova výzva nejprve nezaznamenala větší ohlas, ale průchod Huga z Vermandois znamenal zvrat a do Svaté země vyrazil Bohemund z Tarenta.
Bohemund z Tarenta (1052-1111), křtěný jako Marek, byl nejstarším synem normanského dobyvatele arabské Sicílie a byzantské Apulie Roberta Guiscarda a Albegardy z Buonalberga. V roce 1070 poprvé samostatně velel útoku na byzantské přístavy v Jaderském moři. V roce 1081 opět vytáhl se svým otcem proti Byzanci na Balkán a oblehli a následně dobyli Drač. Postup do Řecka zpomalil Robertův návrat do Itálie k urovnání místních problémů. Bohemund velel vojsku a dvakrát porazil byzantské vojsko Alexia I. Z Balkánu jej vypudilo až spojenectví Byzance a Benátek a námořní blokáda. Roku 1085 Normané u Korfu zničili benátskou flotilu a obsadili ostrov. Po smrti otce roku 1086 se Bohemund vrátil do Itálie, kde byl zatím na vévodský stolec dosazen jeho nevlastní bratr Robert. Následná „bratrovražedná“ válka trvala čtyři roky uznáním statu quo. Bohemud získal Tarento, Otranto, Orii a Gallipoli a Conversanské hrabství. Roku 1096 po setkání s prvními křižáky přehodnotil svůj nezájem o myšlenku křížových výprav. Pochopil, že křížová výprava není jen náboženský podnik a úspěšné výpravě kyne značný zisk a zřejmě i panství ve Svaté zemi. Bohemunda z Tarenta tedy „osvítil Duch svatý“ a připojil se k výpravě, stejně jako jeho synovci Tankred a Vilém de Hauteville, kteří měli stejné důvody jako Balduin z Boulogne. Žádní normanští poutníci na východ necestovali.
Dříve než feudálové vše naplánovali a pečlivě připravili ve spolupráci s Byzantinci, prostí lidé vedení několika fanatickými kazateli na nic nečekali a uposlechli papežovy výzvy. V dubnu 1096 vytáhli na východ. Výzva ke křížové výpravě nebyla určena jim, přesto u nich našla největší a opravdovou odezvu podporovanou nenávistným kázáním. Největší houf vedl kazatel Petr Poustevník (zvaný také Malý nebo Amienský), který byl později dokonce přijat u císaře Alexia. Proudy této lidové výpravy dorazili přes Říši do Uher a po mnoha střetech s místním obyvatelstvem a byzantskými oddíly se dostaly až ke Konstantinopoli. Císař překvapen tímto „vojskem“ je přepravil do Malé Asie. Křižáci, mnohdy neozbrojení, a bránící se jen svou vírou, vyrazili v ústrety Turkům. Díky momentu překvapení dokonce dosáhli menších úspěchů u Nikáje (dnes Iznik), ale záhy byla většina z nich pobita. Přeživší hrstka včetně Petra Poustevníka se nakonec dočkala příchodu hlavních proudů 1. křížové výpravy. Další lidové houfy je brzy následovaly a zejména porýnská města zažila první vlny pogromů na židy, do té doby nevídaných rozměrů. Při průchodu Uhrami rabovali a plenili dál, načež je dal král Koloman rozehnat vojskem.
Hlavní „oficiální“ část výpravy vyrazila v polovině roku 1096 v několika proudech směrem ke Konstantinopoli. Jako první vyrazil Hugo z Vermandois, posílený kontingentem francouzského krále. Přes Itálii doputoval do Bari, odkud se nechal přepravit do Drače. Cestou však řada lodí ztroskotala a Hugo se zbytky vojska odcestoval k císaři, který jej patřičně obřadně přijal a zahrnul dary. Jeho vojsko nechal přepravit k Nikomedii.
V srpnu vyrazilo lotrinské vojsko o 1 000 rytířích a 7 000 pěších spolu s mnoha poutníky pozemní cestou přes území říše a Uhry. Cestou si zásobování vylepšovalo zejména na účet židů, byť ve výrazně mírnější formě než předchozí lidové houfy. V Uhrách se Godefroi setkal s králem Kolomanem, který si raději „do zástavy“ vyžádal jeho bratra Balduina. Vojsko a poutníci pak s menšími problémy doputovali v prosinci 1096 ke Konstantinopoli.
V říjnu 1096 se v Brindisi nalodilo Bohemundovo vojsko čítající 500 velmi zkušených a obávaných rytířů a 3 500 pěších bojovníků, se kterými už měl Alexios své zkušenosti. Bohužel Alexios a jeho velitelé nevěděli, že Bohemund vede ke Konstantinopoli vojsko, aby se účastnil křížové výpravy. Vylodění Normanů považovali Byzantinci za další útok na Balkán a svedli s nimi námořní bitvu na den sv. Mikuláše, stejně jako později Pečeněhové napadali pochodující Normany. Ti se pomstili vydrancováním Kastorie. Bohemund rychle vzkazoval do Konstantinopole, že přichází v míru a účastní se tažení na pomoc východních křesťanů. Pak již jeho cesta probíhala bez problémů.
Raimond z Toulouse rozprodal většinu svého majetku a vystrojil silné vojsko. Jednalo se o nejsilnější oddíl ze všech složek první kruciáty. Výprava se skládala z 1 200 rytířů a 8 500 pěších vojáků a velkého množství neozbrojených poutníků. S Provensálci putoval také legát Adhémar le Puy a Raimond s sebou vezl i svou třetí ženu Elvíru Kastilskou, nelegitimní dceru kastilského krále Alfonza VI. a syna, který nepřežil útrapy cesty. V Toulouském hrabství ponechal jako regenta nelegitimního syna Betranda. V říjnu 1096 vyrazily provensálské oddíly na cestu. Raimond nezvolil dobrou trasu pochodu. Obtížná cesta severní Itálií a Dalmácií přinesla mnoho střetů s místními obyvateli. Na byzantském území to nebylo lepší, byť zde měli o křižáky pečovat Pečeněhové, vojenská policie byzantské armády. Po několika menších i větších incidentech (plenění okolí, zajetí Adhémara Pečeněhy, menší bitva mezi křižáky a Byzantinci..) dospělo vojsko ke Konstantinopoli.
Jako poslední vyrazily oddíly Roberta z Flander, Roberta Normanského a Štěpána z Blois o odhadovaném počtu 30 000 vojáků a poutníků. Přes Francii a Itálii se dostali do Apulie. Cestou odmítli žádost iniciátora křížových výprav Urbana II. o pomoc při dobytí Říma. Již takto v zárodku se projevila snaha využít vojsko shromážděné ke křížové výpravě k jiným účelům. Robert Flanderský z Bari odplul do Drače a na počátku roku 1097 byl v Konstantinopoli slavnostně uvítán. Na jaře 1097 jej následovali i Robert z Normandie a Štěpán. K císaři se dostali v květnu a jako poslední dorazili do Malé Asie.
císař Alexios I. Komnénos, mozaika v chrámu Hagia Sofia
Poměrně velkou diplomatickou komplikací byl nevyjasněný statut křižáků v Byzanci. Alexios I. požadoval nájemné vojsko, ale již první oddíly Huga z Vermandois jej přesvědčily, že o žoldnéře, kteří udělají, co se jim řekne rozhodně nepůjde. Navíc jejich cíl, Jeruzalém, nebyl v žádném případě shodný s původním požadavkem Alexia na znovudobytí Anatolie. Jako žoldnéři se samozřejmě křižáci necítili a nikdy je ani nenapadlo, že by jimi měli být. Alexius byl koneckonců ochoten připustit, že si západní rytíři vybojují nějaké území, ale trval na tom, že vše co dříve patřilo Byzanci a s pomocí křižáků bude získáno, se Byzanci opět vrátí. Navíc eventuelní nová panství se měla stát byzantskými lény. Proto Alexios od křižáků požadoval složení lenní přísahy. Jako první jí složil Hugo z Vermandois, který ovšem na východě nechtěl zůstat a přísaha pro něj nemohla mít větší důsledky. Stejně tak bez váhání přísahali i poslední příchozí křižáci, Robert z Flander, Robert z Normandie a Štěpán z Blois.
Větší potíže nastaly pokud šlo o feudály, kteří na východě toužili získat kořist a území. Godefroi a Balduin z Boulogne odmítli přísahu s odůvodněním, že jsou leníky císaři Jinřicha. Bezvýchodnou situaci Alexios popohnal zastavením zásob lotrinskému vojsku, načež si křižáci proviant obstarali sami vypleněním konstantinopolských předměstí. Alexios zásobování znovu povolil a později opět zastavil. Lotrinčané pak zaútočili na městské brány a strhla se menší bitva. Godefroi nakonec zvážil své možnosti a císaři ustoupil. O velikonocích slavnostně přísahal Alexiovi, načež byl odměněn a jeho vojsko bylo přepraveno k Nikomedii.
Bohemund z Tarenta byl slavnostně uvítán a poněkud překvapivě složil Alexiovi přísahu bez jakýchkoli průtahů. Poté však císaři navrhl, aby jej jmenoval do čela celé výpravy. Alexios se rozhodnutí diplomaticky vyhnul. Několik Normanů včetně Tankreda, ale omítlo Alexiovi přísahat a k Nikomedii se museli dostat na vlastní náklady. To už byl na byzantském území i Raimond z Toulouse, který co nejrychleji spěchal k císaři v obavě, že velení získá Bohemund. V tomto smyslu také s císařem vedl jednání a nehodlal se Bohemundovi podřídit. Nakonec coby papežův zástupce složil přísahu poněkud volnějšího znění.
Vojsko křížové výpravy se skládalo z oddílů několika feudálů, kteří se typicky nemohli shodnout téměř na ničem. Kdo je vůdcem celé expedice zůstalo po celou dobu tažení nevyjasněno. O tento post se utkával především Raimond z Toulouse a Bohemund z Tarenta. Raimond své nároky opíral o urozený původ, moc i přátelství a „zastupování“ papeže. Bohemund byl naproti tomu vynikající vojevůdce. Rozhodující slovo ve velení měli právě tito dva muži, přičemž konečná rozhodnutí schvaloval „štáb“ složený z vůdců jednotlivých oddílů. Na jaře 1097 bylo vše připraveno k tažení vstříc Jeruzalému. Na pochod se z ležení u Nikomédie vydala reálně odhadovaná síla 40 000 vojáků a 60 000 poutníků, doprovázená byzantskými pomocnými oddíly pod velením Tatikia a admirála Manuela Butumita.
Muslimský svět na Blízkém východě byl příchodem křižáků překvapen, ale jak Abbásovský chalífa tak seldžucký sultán je považovali za nájezdníky, kteří se opět stáhnou. Proti představám křižáků zde naopak neexistoval jednotný muslimský stát. Anatolii ovládali Seldžukové, kteří se zde také usadili. V Sýrii vládli arabskému obyvatelstvu seldžucké vojenské družiny z center v Aleppu, Mosulu, Damašku, Homsu, Hamě. Jejich vládci ovšem usilovali o samostatnost a nevynechali jedinou příležitost, aby proti sobě nezačali válčit. Na okrajích přežívaly drobné arabské emiráty jako Šejzar. Egypt ovládali šiítští Fátimovci, kteří bojovali proti Seldžukům v Palestině..
[align=center]vůdci křížové výpravy na iluminaci konce 12. století
V květnu 1097 přitáhli křižáci před Nikáju, důležité hraniční město Rúmského sultanátu, bránící přístup do nitra Anatolie. Obležení trvalo sedm týdnů a projevily se zde dvě základní potíže, které budou křižáky provázet i nadále. Špatné zásobování a špatná spolupráce a nedůvěra vůči byzantským oddílům. Zásobování obléhatelů zajistil zkušený vojevůdce Bohemund. Nedůvěru vůči Byzanticům se vyvrátit nepodařilo nikdy. Vládce města seldžucký sultán Kilič Arslan zatím řešil spory s Danišmendovci daleko na východě a zprávy o dalších křižácích nebral příliš na vědomí. Stále více žádostí o pomoc jej ale přimělo vypravit se k Nikáji a přesvědčit se proč je takový problém pobít neozbrojené tlupy a´la „vojsko“ Petra Poustevníka. 21. května překvapivě zaútočil na tábor Raimonda z Toulouse, ale jeho oddíly odolaly a příchozí posily donutily Turky ustoupit. Obležení pak nerušeně pokračovalo až do „byzantské zrady“. Admirál Manuel Butumit tajně vyjednal s obleženými kapitulaci. Nad městem se objevily byzantské praporce, posádka a obyvatelstvo odcházelo po vykoupení pryč i s majetkem a Alexios si musel křižáky udobřit mnoha dary. Cesta do Anatolie byla volná, důvěra v Byzanc dostala další trhlinu.
Pro další pochod se křižáci rozdělili na dva proudy. Vedle lepší možnosti velení menším armádám to bylo i proto, aby byli od sebe odděleni dva hlavní „kohouti“ v křižáckém vojsku. Pod vedením Bohemunda vyrazila vojska Roberta z Flander, Roberta z Normandie a Štěpána z Blois. Následoval je Raimond s Hugem z Vermandois a Lotrinčany, právě v takovém odstupu, aby si obě vojska mohla během několika hodin vzájemně pomoci. 30. června Bohemund před Doryleem (dnes Eskisehir) potvrdil své vojenské kvality. Ač nebyl nejurozenější, jeho velení se podřídili všichni šlechtici včetně vévody Roberta z Normandie. Kilič Arslan shromáždil nové vojsko a napadl postupující křižáky osvědčenou taktikou jízdních lučištníků „udeř a uteč“. Bohemund nařídil poutníkům zůstat v táboře a zorganizoval vojsko k bitvě. Rytíře kryl pěchotou a požádal Raimonda o pomoc. Malý oddíl Normanů včetně Bohemundova synovce Viléma jej neposlechl, vyrazil proti Turkům a byl postřílen aniž by se dostal k nepříteli. Bohemundovo vojsko odolávalo až do příchodu posil z druhé skupiny a Arslanovo vojsko se poté dalo na útěk. Při dalším postupu Anatolií bylo nepřítelem křižáků spíše špatné zásobování, nemoci, úmorné vedro a nedostatek vody než drobné ale znepokojivé výpady Selžuků. Turci samozřejmě věděli o blížících se rytířích a prchali jim z cesty. Tak křižáci obsadili bez boje město Ikonion (dnes Konya), kde získali velkou kořist a doplnili zásoby. V dalším tažení se u Herakleje (dnes Eregli) opět utkali s Kiličem Arslanem. Rozhodný útok Bohemundovi jízdy na pozici sultána jej donutil k ústupu, což si zbytek vojska vyložil jako porážku a rozprchl se.
Mezi křižáky a Sýrií nyní ležela horská pásma Taurus a Antitaurus. Po poradě velitelů a byzantských průvodců bylo rozhodnuto, že větší část vojska potáhne delší cestou přes Cesareu Mazachu (dnes Kayseri) a Maraš (dnes Kahramanmaraš), překoná Antitaurus a Syrskou bránou se dostane k Antiochii. Tento pochod měl být bezpečnější, protože zde žili křesťané - Řekové a Arméni, kteří křižáky vnímali jako osvoboditele od seldžuckých útoků. Balduin z Boulogne a Tankred si ale vymínili, že s menším vojskem bez poutníků potáhnou přes Taurus přímo do Kylýkie na pobřeží Středozemního moře. Jejich vojsko o necelých 4 000 vojácích netvořilo homogenní celek. Oba velitelé si nedůvěřovali, protože oba chtěli to samé, získat zde vlastní panství. Tankredovi vojáci se zmocnili města Tarsus, z nějž je vytlačil silnější Balduin. Město pak udělil pirátovi Guynerovi z Boulogne, který přijel v čele pomocné flotily křižáků, a který se prohlásil za jeho vazala. Tím Balduin porušil přísahu Alexiovi a vytvořil prazáklad svého státu, byť se o Tarsus dále nezajímal. Oba rozhádané tábory se nakonec usmířili a každý svou cestou dorazil k hlavnímu proudu křížové výpravy u Maraše.
V obtížném terénu utrpěli křižáci velké materiální i lidské ztráty. Nakonec v říjnu 1097 stanuli před Antiochií (dnes Antakya). Ale již bez Balduina, který s nevelkým oddílem ve shodě s Armény odjel k Eufratu, dobýt vlastní panství. V únoru 1098 ovládl značné území a začal se titulovat jako hrabě z Edessy. Byl to první křižácký stát na východě a zřejmé porušení dohod a přísahy císaři Alexiovi, které mělo svůj počátek už u Tarsu.
normanský rytíř z tapisérie v Bayeux
Antiochie byla obrovským městem s citadelou na skalnaté hoře a jak prostým vojákům a poutníkům, tak i velitelům se z její rozlehlosti zatočila hlava. Jako první k ní dorazil se svým třítisícovým vojskem Bohemund a rozbil ležení před branou sv. Havla. I ostatní si vybrali jednotlivé brány a začali s dobýváním nebo spíše s blokováním Antiochie. Rozlehlé město se ve větší pohodě bránilo a obránci často podnikali výpady proti křižákům. To spolu se špatným zásobováním a nečinností značně demoralizovalo obléhatele. Bohemundovy kroky zatím pomalu směřovaly k získání města a okolí jako základu vlastního nového státu. Z blízké pevnosti Hárim (francouzsky Harenc) Turci znepokojovali křižácký tábor a Bohemund se 100 rytíři proti nim vytáhl. Posádku úspěšně vylákal z hradu, rozprášil a obsadil svůj první opěrný bod.
V zimě začaly docházet křižákům zásoby. Bohemund a Robert z Flander s 20 000 muži vytáhli opatřit zásoby podél řeky Orontés, ale u al Bara (francouzsky Albara) náhle narazili na armádu Dukaka z Damašku. Robert byl obklíčen, ale Bohemund zaútočil na muslimské vojsko ze zálohy a způsobil mu těžké ztráty. Obě vojska pak ustoupila bez dosažení svých původních záměrů. Zhoršená situace obléhatelů vedla k odchodu mnoha poutníků i dezerci prostých vojáků. Ještě horší byl odchod byzantských oddílů do ležení císaře Alexia na maloasijském pobřeží. Z tábora obléhatelů uprchl dokonce i Petr Poustevník, který vedl první lidové houfy, a který zřejmě již ze svého fanatického nadšení vystřízlivěl. Nedojel ale daleko, Bohemund jej nechal násilím přivléct zpět. Bohemund si chtěl opět přiživit svůj eventuelní nárok na budoucí panství a nastínil možnost, že by se také vrátil domů. Jeho vojenské schopnosti i kvalitní vojsko, ale donutilo ostatní vůdce výpravy, aby jej přemlouvali k setrvání. Bohemund přislíbil.. pokud mu tedy potvrdí vládu v Antiochii.
A to už k Antiochii mířila armáda Ridvána z Aleppa. Před útokem se utábořili u Antiochijského jezera. Bohemund opět projevil své vojenské nadání a jen se zbylou jízdou na muslimy zaútočil. Přesila tureckého vojska postupně křižáky zatlačovala zpět, ale Bohemund se zálohou v pravou chvíli zasáhl a do Aleppa se vrátili jen trosky původní armády. V průběhu obléhání pokračovaly výpady posádky a znepokojování nájezdy pomocných oddílů. Aby se zamezilo stupňující se rivalitě Raimonda a Bohemunda, do čela výpravy byl zvolen Štěpán z Blois. Zanedlouho onemocněl a odjel se léčit i celým svým vojskem k moři do Alexandretty (dnes Iskandríja). Mezitím se Bohemundovi podařilo dohodnout se s Firúzem, arménským konvertitou, který velel baště Tří sester, aby jej vpustil do města. Bohemund navrhl plán na obsazení města velitelům výpravy s tím, aby mu potvrdili vlastnictví Antiochie. Ti nakonec souhlasili a po osmiměsíčním obléhání křižáci dne 3. června 1098 pronikli do města. Vládce města Jaghisjan v panice uprchl, posádka pod vedením Šams ad Daula se urychleně stáhla do citadely, ale obyvatelstvo padlo za oběť plenění a vraždění křižáků. Jen málokterý muslim z mnohatisícového města přežil jeho pád. Tím bohužel křižáci přinesli na východ další novinku. Nelístostné a nesmiřitelné vyvražďování obyvatelstva jiné víry v dobytých městech.
Romantický obraz Gustava Doré: Bohemund leze na hradby Antiochie
9. června dorazilo k Antiochii vojsko Korbughy z Mosulu. První útok Korbughy byl odražen stejně jako součinný výpad posádky citadely. Protože obsazená citadela představovala vážný problém, snažil se Bohemud přesvědčit jejího velitele k vydání pevnosti za slib volného odchodu. Po odmítnutí následoval neúspěšný útok. Mezitím do děje vstoupil uzdravený Štěpán, který se v Alexandrettě doslechl o dobytí města křižáky a následném obležení Korbughou. Po kratším průzkumu seznal, že je muslimů příliš a jeho souvěrci nemají šanci. Na zrychleném ústupu potkal Alexiovo vojsko, které spěchalo na pomoc křižákům. Císaři vylíčil situaci jako ztracenou a přesvědčil ho k návratu do Konstantinopole. Odtud zamířil domů, kde se dočkal odsudků veřejného mínění a zřejmě i fyzického napadení od své ženy, protože se rozhodně nevracel ověnčený slávou osvoboditele Svaté země a neohroženého válečníka.
Velmi nízkou morálku křižáků pozvedl „zázračný“ objev kopí sv. Longina (kopí jež probodlo Ježíšovi na kříži bok) díky vidění poutníka z Provance Petra Bartoloměje. V obležené Antiochii zůstal nemocný Raimond z Toulouse a rozhodující slovo patřilo Bohemundovi, který se rozhodl vybojovat s Korbughou polní bitvu. Použil osvědčený prvek s útokem své záložní normanské jízdy a nepříliš spolehlivý spojenci mosulského atabega začali rychle opouštět bojiště. Kapitulovala i posádka citadely, která se vzdala výslovně do rukou Bohemunda (někde se můžeme dočíst, že kapitulovala do rukou Raimonda, pak by ale Raimondův a Bohemundův souboj o Antiochii byl jistě složitější).
A nastalo dohadování komu město opravdu připadne. Bohemund jí bral jako svůj majetek a prohlásil se vládcem. Argumentoval tím, že nejvíce přispěl k jejímu dobytí. Raimond a legát Adhémar prosazovali navrácení Antiochie císaři a dodržení daného slibu. Raimondovi nyní vyhovovalo hájit zájmy Byzance a je možné, že uvažoval o kariéře místního byzantského místodržícího. Bohemund odporoval s tím, že byzantské oddíly nesplnili císařův slib a nepomohly křižákům při dobývání města. Přísaha císaři tedy pozbyla platnosti. K tomuto názoru se přidala i řada dalších šlechticů a otázka vlastnictví města byla odložena na později. Hugo z Vermandois se nabídl, že o triumfu u Antiochie bude informovat císaře Alexia, jemuž přednese žádost o posily a požádá o rozřešení sporu. U císařského dvora se mu zalíbilo a setrval tam až do roku 1101. Raimond zanechal v Antiochii menší posádku, kterou Bohemund vypudil roku 1099.
Nespokojené vojsko totiž toužilo dojít k hlavnímu cíli výpravy a na podzim 1098 výprava opět vyrazila na cestu vnitrozemím. Křižáci získali Al Baru a dobyli Maarrat an-Númán, kde zmasakrovali obyvatelstvo. A opět došlo ke sporu, komu má město připadnout. Raimond jej chtěl připojit k biskupství v Albaře, Bohemund jej chtěl přičlenit k Antiochii. Bohemund se tedy snažil usmlouvat to tak, že Maarrat připadne Raimondovi, ale ten jej uzná vládcem Antiochie. Nakonec vojsko rozbořilo hradby a město duchů nedostal nikdo. Raimond vyrazil na jih k Tripolisu a Jeruzalému. Bohemund je chvíli doprovázel, ale od Tripolisu se rychle vrátil zpět a zajistil si vládu v Antiochii. Stal se suverénním vládcem a začal používat titul knížete.
Po dobytí Antiochie a zničení a vyvraždění města Ma'arrat al-Numan arabští emíři hledali cesty k smíru s Franky. Dne 14. ledna, emír ibn Munqidh ze Šejzaru poslal vyslance k Raimondovi a nabízel zásoby. V únoru, emír Homsu, Janah ad-Daula, poslal Raimondovi ušlechtilého koně. V Tripolisu vládl jako qadí (soudce a místodržící) egyptských fátimovců Jalal al-Mulk Abu'l Hasan 'Alí ibn Muhammad ibn' Ammar, ale po úpadku moci Egypta prováděl fakticky samostatnou politiku. S příchodem Franků s nimi navázal diplomatické kontakty, poslal jim dary a vyzval k jednání ve městě. Současně jim poskytl volný průchod svým územím, zásoby a na důkaz spojenectví propustil zajaté křesťanské poutníky. Za to se křižáci zavázali chránit jeho majetek a Jalal své statky označil standartami Raimonda. Bohatství regionu ovšem udělalo na křižáky velký dojem a tak Raimond Saint Gilles dobyl přístav Tortosa (Tartús) a oblehl pevnost Arka. Gibelet (Džbail) začal dobývat Godefroi z Bouillonu. Vzájemné neshody mezi křížáky ale nakonec umožnili Jalalovi vyjednat jejich odchod od Tripolisu v květnu 1099. Raimonda se na cestě pokusil u Gibeletu napadnout Dukák z Damašku, ale Jalal stál na straně křižáků a před útokem je varoval. S vládci Damašku neměl nejlepší vztahy, protože Dukákův velitel Taj el-Buri Moluk obsadil přístav Jabla, patřící Tripolisu.
Dobytí Jeruzaléma na iluminaci z konce 12. století
Zbytek oddílů křížové výpravy dosáhl 7. června 1099 Jeruzaléma, který byl od minulého roku opět v držení Fátimovců. A ještě před vlastním dobytím se opět rozhořel spor o to, komu má město připadnout. Alexios byl úplně mimo hru, ale duchovenstvo prosazovalo vládu patriarchy, který jediný může vládnout městu Kristovu, feudálové si naopak neuměli představit nic jiného než klasický státní útvar pod vládou krále. Po krátkém obléhání bylo město dobyto a plenění opět nepřežila většina obyvatelstva. Přeživší usazené židy vyhnali z města.
Prosadil se feudální styl vlády, která měla být nabídnuta nejpřednějšímu muži výpravy. Tím byl Raimond z Toulouse, ale většina feudálů s tím nesouhlasila. Nakonec se odehrála krásně připravená akce. Křižáci nabídli vládu Raimondovi, který zdvořile odmítl a dle tehdejších zvyků čekal na přemlouvání. Ale nedočkal se a vládcem se stal Godefroi z Bouillonu s titulem Ochráncem Svatého hrobu. Současně byl ustanoven latinský patriarcha Arnoul ze Chocques, který vyhnal nekatolické duchovenstvo.
Nyní se objevil nový mocný nepřítel, fátimovské vojsko z Egypta pod velením vezíra al- Afdala, podporované silnou flotilou. Příchozí křižáky Fátimovci považovali za nájemné vojsko Byzance a chtěli se s nimi spojit proti Seldžukům. Za odměnu slibovali sever Sýrie. S tím by jistě Alexios rád souhlasil, ale křižáci chtěli jednak Jeruzalém, jednak nechápali, proč se spojovat s čertem proti ďáblu. Až delší existence křižáckých států je naučila realitě blízkovýchodní politiky. Křižáci se pak stávali předmětem útoků i spojenectví všech sousedů - Byzance, Arménů, Selžuků a Fátimovců.
Rozhádaní křižáci se nakonec spojili a u Askalonu Egypťany drtivě porazili. Následné obležení přístavu bylo ukončeno po neshodách, kdy se posádka chtěla vzdát pouze Raimondovi, o němž se v muslimském světě proslýchalo, že drží slovo a k jinověrcům se chová smířlivě. S tím nesouhlasil Godefroi a Raimond s Robertem Flanderským a Robertem z Normandie odtáhli, načež bylo obléhání zrušeno (Askalon byl pak dobyt až roku 1153).
Zbylí křižáci v okolí Jeruzaléma zatím dobývali a obsazovali jednotlivá města a opěrné body. Tankred, poslední z důležitých vůdců, který na východě zůstal, se zmocnil území severně od Jeruzaléma a stal se knížetem z Galileje, vazalem Ochránce Svatého hrobu. Pomalu se začala vytvářet vnitřní organizace státu, který od korunovace Balduina I. z Boulogne na vánoce 1100 začal nazývat Jeruzalémským královstvím.
Dobytím Jeruzaléma a zabezpečením jeho okolí byla křížová výprava považována za úspěšně dokončenou. Robert Flanderský a Robert z Normandie se s bohatou kořistí od Askalonu vydali na zpáteční cestu. S nimi putoval i Raimond z Toulous, který sice přijal kříž mezi prvními, ale stále neovládal žádné území. U Latakie spojené vojsko zjistilo, že místní byzantskou posádku obléhají Bohemundovi Normané a z moře ji blokuje pisánské loďstvo nového papežského legáta Daimberta z Pisy. Raimund i oba Robertové donutili obléhatele ustoupit a sjednat příměří, za což byli byzantským loďstvem přepraveni do Konstantinopole. Robertové pak zamířili k domovu, zatímco Raimond zůstal u císaře Alexia.
Připojil se pak k pomocným křížovým výpravám, které se shromáždili u Konstaninopole pod vedením Štěpána z Blois, kterého donutilo okolí a hlavně manželka k novému tažení na východ. Ve výpravě byl i další „odpadlý“ křižák Hugo z Vermandois. Roku 1101 byly tyto oddíly v Anatolii rozprášeny Kiličem Arsalanem u Mersivanu a Raimond i Štěpán stěží unikly k Bosporu. Do Sýrie oba dopluli v únoru 1102. Raimond aby položil základy posledního křižáckého státu s centrem v Tripolisu, Štěpán by odčinil svá zaváhání a ještě téhož roku našel smrt při obraně pevnosti Ramla proti fátimovskému vojsku. Hugo prošel Anatolií až k Herakleji, kde byl ve srážce s Turky těžce raněn a v říjnu zemřel v Tarsu.
Cíl křížových výprav byl v očích křižáků splněn, Svatá země byla osvobozena od nevěřících. Katolická církev rozšířila svou moc i na patriarcháty v Antiochii a Jeruzalémě. Původní požadavky císaře Alexia ale splněny nebyly. Pomoc Byzanci to sice nějaká byla, ale kromě Nikáje a několika dalších měst v Anatolii se nic zvláštního nestalo. Křižáci sice složili lenní přísahu, žádný z nich jí ale nedodržel a chovali se vůči Byzanci jako suverénní vládci. I přes zklamání z vývoje a výsledků výpravy, představovaly křižácké státy nárazníková území a zaměstnávaly síly muslimských vládců.
POUŽITÁ LITERATURA
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Nicolle, D.: První křížová výprava 1096-1099. Dobytí Svaté země. Praha 2007.
Runciman, Steve: A history of the crusaders I-III. Cambridge 1950-1954.
Setton, K.M. (ed.): A history of crusades I-VI. University of Pennsylvania press 1955-1962.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984. Vyšehrad
http://www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
