Válka Římanů (Byzantinců) s Ostrogóty - 1.díl (rok 535)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Válka Římanů (Byzantinců) s Ostrogóty - 1.díl (rok 535)

Příspěvek od kacermiroslav »

VÁLKA ŘÍMANŮ S OSTROGÓTY
535 – 554

(I. DÍL ROK 535)

Obrázek
Západní Evropa kolem roku 500
Byzantský historik Prokopios Kaisareie žijící v 6.století, nám po sobě zanechal řadu vynikajících děl, mezi které řadíme i Války s Góty, v nichž až do neuvěřitelných podrobností popisuje tento dlouholetý vleklý spor, který prakticky celou Itálii vylidnil. Válka probíhající v první polovině 6. století a trvající devatenáct let zdecimovala Apeninský poloostrov, přinesla hospodářský i kulturní rozvrat a stála nemálo lidských životů. Ke konci konfliktu bychom již mohli mluvit o genocidě páchané Byzantinci, nebo jak sami sebe nazývali Římané, na Ostrogótech. Jak sám Prokopios ve svém díle poznamenal, císař ke konci války byl na jméno Gót/Ostrogót přímo alergický a jen pouhé vyslovení jej přivádělo k šílenství. Svým způsobem o prudkosti bojů svědčí i četná výměna na ostrogótském královském stolci, kdy během válečných let se ve vedení říše vystřídalo šest panovníků.

Za obrovských lidských i materiálních ztrát se nakonec Itálie ocitla v rukou konstantinopolského imperátora. Ovšem za jakou cenu? Císařská pokladnice zela prázdnotou a císař sám mrhal časem, namísto, aby se věnoval záležitostem Impéria a upevňováním jeho moci a hranic. A co následovalo po císařově smrti? Všechna ta vyložená námaha přišla vniveč, protože pár let po císařově smrti se Itálie stejně dostala do jiných rukou, které ji dále vládly namísto Byzantinců. Sen o znovuobnovení Římského Impéria se tak brzy rozplynul.

Prokopiovo dílo je pro nás středoevropany zajímavé i z jiného hlediska. Jako jedno z dobových děl nám podává důkazy přítomnosti Slovany ve střední Evropě a na dolním toku Dunaje krátce po jejich příchodu během procesu stěhování národů.

Děj samotné knihy pak začíná pádem jedné civilizace, jejíž konec nastartoval řadu dalších evropských dějin, mezi které můžeme počítat i naše dějiny. Vzhledem k úžasně podrobnému Prokopiovu vypravování, si pak čtenář může vytvořit představu o tehdejší době, politice, vojenství a také o detailech, které často rozhodovali bitvy a celé války.


Pád Západořímské říše
Pádem Západořímské říše v roce 476 se uzavřela dějinná kapitola říše, která nepřetržitě podle bájí trvala od roku 753 př.Kr. (založení Říma) až k tomuto datu. Význam pádu Západního císařství pro dějiny celé Evropy si uvědomovali historici záhy. Již počátkem 6.století comes Marcellinus naříkal:

„Impérium západních Římanů, které započalo po sedmi stech devíti letech od založení města s Octavianem Augustem, prvním z císařů, zaniklo s Augustulem v pětistém dvacátém druhém roce vlády Augustových císařských následovníků. Od té doby gótští králové vládnou Římu.“

Přestože stále žil legitimní císař Nepos, k obnovení západního Imperia již nedošlo. Vzhledem k nelegitimnímu nástupu Romula Augustula, bychom pak za posledního západního císaře Západořímské říše měli správně považovat právě Nepose. Ten alespoň nominálně vládnul z Dalmácie a Odoaker v Itálie razil mince s jeho portrétem. Výstižný epitaf za Západním impériem pak udělal historik Prokopios (6.století).:

„A další císař Nepos převzal impérium a vládl mu po pouhých několik dnů, než zemřel na chorobu. A když Glycerius se ujal vlády, potkal jej stejný osud. A po něm Augustus převzal císařskou moc. Před nimi na Západě byli ještě další císaři a já ačkoliv znám velmi dobře jejich jména, nebudu se vůbec o nich zmiňovat, neboť to tak vypadá, že žili jenom krátký čas poté, co nastoupili do úřadu, a z tohoto důvodu toho neudělali nic, co by bylo hodno zmínky.“

Roku 474 se stal králem panonských Gótů Theodorich pocházející z rodu Amalů. Tento panovník, který Gótům vládl až do roku 526, vyrůstal jako rukojmí na dvoře Konstantinopolského císaře. Možná právě díky svým znalostem Východořímské říše a také jejího lesku a bohatství, které tak dobře ze svého nedobrovolného pobytu znal, se rozhodl navést své Góty v útocích právě proti Východnímu císařství. Nejprve se ale musel Theodorich vypořádat s na Balkáně žijícími gótskými foederáty (spojenci Říma), kteří byli usídleni v Thrákii a kteří měli přímé vazby k císařskému dvoru. V čele těchto římských spojenců byl rovněž Theodorich Strabón (473-481). Jak už to tak bývá, když se dva perou, tak z toho má třetí prospěch. Tím třetím byl císař, který využíval vzájemného boje mezi panonskými a thráckými Góty ve svůj prospěch. Obratnou diplomacií udržoval jejich vzájemnou nevraživost, čímž sledoval oslabení jedněch a druhých. Občanská válka mezi Góty nakonec skončila roku 481 Strabónovou smrtí, kdy se obě skupiny sjednotily pod vládou Theodoricha Amaly (později známého jako Theodorich I. Veliký). Tento etnický celek Ostrogótů uzavřel roku 483 s východním císařem Zenonem dohodu, podle které měli obdržet území římské Dácie a Moesie. Nicméně tato dohoda neznamenala, že se z nich stávají spojenci Konstantinopole. Naopak, již roku 486 vyplenili Thrákii a o rok později oblehli samotné hlavní město Konstantinopol. Hradby města byly ale nad jejich síly. Nicméně před městem ležící armáda páchala velké škody široko daleko. Proto se císař rozhodl využít jejich touhy po kořisti tím, že je nasměroval proti Západní říši. Úkol byl o to jednodušší, že Theodorich již dříve navrhoval intervenci Gótů na Apeninský poloostrov s úmyslem obnovit zde císařství s právoplatným císařem Neposem (+480), který byl v roce 475 vyhnán. Odoaker, který zapříčinil konce Západořímské říše, si totiž začal počínat příliš suverénně, přestože de facto byl od roku 476 vazalem konstantinopolského Imperátora.

Nicméně císař nepředpokládal, že by mohl něco na Apeninském poloostrově změnit ve svůj prospěch. Tak naivní jistě nebyl, aby si myslel, že Theodorich bude jiný než Odoaker. Byl si vědom, že prostě jeden germánský vládce vystřídá druhého. V každém případě ale zbaví svůj Balkán Ostrogótů, což byl jeho hlavní důvod, proč Theodoricha nasměroval do Itálie.

Roku 488 opustil Theodorich se svými Góty Balkán a vydal se na pochod do Itálie. Roku 493 byl Odoaker donucen s Theodorichem uzavřít dohodu, podle které se budou o vládu nad bývalou Západořímskou říši společně dělit. Krátce poté ale Theodorich nechal během hostiny Odoakera zavraždit a sám se ujal funkce císařského náměstka pro Itálii. Císař Anastasius (491-518) nakonec uznal legitimní Theodorichovu vládu a na důkaz mu zpět do Itálie zaslal dříve Odoakerem vrácené odznaky císařské moci. Tím Theodoricha uznal jako sobě rovného vládce. Ten pak vládl kromě samotné Itálie i Sicílii, Dalmácii a Noricu. Za jeho vlády se po divokých letech situace v západní části někdejšího římského Impéria relativně zklidnila. To mělo samozřejmě za následek hospodářský růst a rozkvět říše. Co se státní struktury a vnitřní politiky týče, tak zde dokázal Theodorich navázat na římský způsob spravování Včetně římských zákonů a senátu, který zůstal na svých místech), v kterém mu pomáhali jeho římští rádci Cassiodorus, Boëthius, Symmachus a Liberius. Vzhledem lidnatosti Apeninského poloostrova a přilehlých oblastí, kterým Theodorich vládnul, které ostře kontrastovaly s relativně malým počtem Gótů, se král snažil o romanizaci svých Gótů. Co se náboženství týče, tak zde se Theodorich ukázal jako velice tolerantní panovník, který uznával jak katolické vyznání většiny obyvatel, tak i ariánské, které si Góti s sebou přinesli ze svého pobytu v Černomoří. Svým tolerantním přístupem si vysloužil podporu i místní církevní hierarchie, která dávala větší přednost nadvládě Gótů, než Východořímské (Byzantské) říši. Za své hlavní město si Theodorich zvolil Ravennu, kterou nechal vyzdobit řadou staveb.
Obrázek
Theodorichovo mauzoleum v Ravenně

Přestože byl Theodorich vládcem Východního Impéria přijat jako rovnocenný partner, neodpovídalo to skutečnosti, a proto se snažil proti Konstantinopoli vytvořit koalici germánských ariánských říší. Jeho záměry mu překazil švagr franský král Chlodvík I., který roku 488 přijal katolický křest. Navíc se tento panovník rozhodl obohatit na úkor Vizigótů, které vytlačil z jižní Francie poté, co se vypořádal i s římským „králem“ Syagriem (viz. Syagriova říše). Další Franský útok proti Vizigótům měl směřovat do nitra Pyrenejského poloostrova. V tom mu ale Theodorich zabránil poté, co se roku 511 stal regentem ve Vizigótské říši. Stejně tak uchránil od Franské rozpínavosti Septimánii (dnešní Provence ve Francii). Koncem své vlády se ale prudce zhoršily vztahy mezi Theodorichem a Východořímskou říši. Situace se nezlepšila po jeho smrti (526) za nástupce Athalaricha (526-534). Ten byl totiž v té době nezletilý a vládla za něho jeho matka Amalaswintha (526-534/535) Theodorichova dcera. Královna na rozdíl od posledních let vlády svého otce se silně orientovala na Konstantinopol, což mělo za příčinu vznik otevřené vzpoury proti její osobě. Do čela vzpoury se postavil její bratranec Theodad (Theodahad), který ji nechal zavraždit. Sám se pak stal králem (534-536).

Nicméně v Byzanci tou dobou již vládl ambiciózní panovník Justinián I. Veliký (527-565), který se rozhodl využít vnitřní krize Gótské státu a odstranění „jeho“ chráněnky k tomu, aby si nárokoval vládu nad někdejším Západořímským císařstvím. Za tím účelem císař povolal z Afriky svého nejschopnějšího generála Belisaria (+565), který krátce předtím prokázal své kvality na africkém tažení proti Vandalům. Válka proti Ostrogótům, která měla téměř dvě desetiletí a stála mnoho lidských životů, tak mohla začít.


ŘÍMSKÁ INVAZE NA SICÍLII
červen 535

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ostrogóti
Velitel:
Počty: ?

Východořímská (Byzantská) říše
Velitel: Belisar
Počty: 8.000 mužů
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obrázek
Invaze Byzantské říše na Sicílii v roce 535

rok 535
Belisara vypravil [Iustinian I.] s loďmi spolu s čtyřmi tisíci nově odvedených vojáků a spojenců a asi třemi tisíci Isaurů. Veliteli byli věhlasní Konstantin a Bessa z Thrakie a Peranios z Iberie, sousedící s Persií… pravidelným jezdeckým vojskům veleli Valentinus, Magnus a Innocentius; pěším Herodianus, Paulus, Demetrius a Ursicinus; Isaurům pak Ennes. S ním šly ještě dvě stovky hunských spojenců a tři stovky Maurů. Vrchním velitelem byl Belisar, mající u sebe mnoho zkušených vojáků vyzbrojených buď kopím nebo štítem.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty I, kap. 5)

Belisar - Flavius Belisarius (řecky Belisarios, 505 – 13. března 565) byl nejtalentovanější byzantský vojevůdce v 6. století, který na pokyn císaře Iustiniána I. znovu dobýval území někdejší Západořímské říše. Válčil s Vandaly v Africe, s Peršany i s Góty na Apeninském poloostrově.

Válka Byzance proti Ostrogótům začala na dvou frontách zároveň. Proti Sicílii a v Dalmácii. Po úspěších, která Belisar sklízel v severní Africe v bitvách proti Vandalské říši, byl tento znamenitý vojevůdce císařem Iustiniánem I. Velikým pověřen dobytím Itálie, která byla držena Ostrogóty. Ti kromě vlastního Apeninského poloostrova drželi ve svých rukách i Sicílii. A právě sem se Belisar rozhodl vést první útok. Využil k tomu vojsko, které právě prokázalo své kvality v Africe. Nalodil tedy osm tisíc mužů na lodě a vyrazil s nimi z Afriky na Sicílii, kde se nejdříve zmocnil Catanie. Víc mužů k invazi od císaře k dispozici Belisar neobdržel. Další z východořímských vojevůdců Salomon totiž musel v Africe (Numidii a Byzaceně) vést boje se vzbouřenými Berbery. A podle údajných ztrát z bitev, které v případě Mammy dosáli deset tisíc a v Burgaonu až padesát tisíc, se jednalo o početného nepřítele. Salomon tak nemohl postrádat víc, než oněch osm tisíc mužů, z kterých polovina byla naverbována teprve nedávno.

Ambice Římanů v počáteční fázi bojů proti Ostrogótům nebyli nijak vysoké. Podle císaře se měl Belisar pouze pokusit Sicílii obsadit, ale v případě odporu se měl stáhnout. Zřejmě i proto vojevůdce neobdržel větší vojsko. Jeho úkolem tak bylo zamířit s muži na Sicílii, kde se měl na vhodném místě vylodit jako by tam něco potřeboval. A až teprve poté, kdy by se situace vyvíjela příznivě, se měl pokusi ostrov obsadit a pevně jej držet. Pokud by se však setkal s větším odporem, měl se stáhnout zpět do severní Afriky (Lybie). S těmito císařovými plány byl seznámen pouze Belisar. A tak jeho muži skutečný účel cesty neznali, a zřejmě se opravdu domnívali, že Sicílie je pouze zastávkou na doplnění zásob (vody) před skutečným cílem výpravy. Ostatně Římská moc se v určité podobě stále na západní části Sicílie a východní části jižní Itálie, udržovala. O to měl být Belisarův úkol jednodušší.

rok 535
[Justinian I.] vyslal poselstvo též k franckým velitelům s tímto dopisem: „Góti nám vzali násilím naší Itálii; ale nejen že jim nikdy nenapadlo nám ji vrátit, ale ještě nám způsobili nesnesitelné a nesmírné škody. Proto jsme byli přinuceni obrátit se proti nim se zbraněmi; sluší se, abyste se účastnili spolu s námi této války, poněvadž nás spojuje pravá víra, která odmítá ariánské bludy, dále pak naše společné opovržení Góty.“ Tak jim napsal císař, poslal jim dary a slíbil, že jim dá ještě další ve chvíli, kdy přistoupí k činům. Oni pak slíbili velice rádi, že budou bojovat spolu s ním.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty I, kap. 5)

Ostrogótský král Theudatos poté, co se dozvěděl o vylodění Belisarových mužů na Sicílii a jejich nezadržitelném postupu, si uvědomil, že císař se bude snažit proti Gótům nalézt spojence. Učinil tedy stejný krok jako Justinián a oslovil Franky s nabídkou, podle které jim Gótové přenechají část své Galie a navíc přidají dvacet kentenariů zlata. Protihodnotou pak měla být jejich vojenská pomoc proti Římanům. Než ale k dohodě mezi Franky a Theudatosem došlo, naplnil se králův osud.

rok 535
Belisar plul po moři k Sicílii a zmocnil se Catanie. Potom zamířil k Syrakusám a dalším městům a vyjednáváním si je podmanil bez jakékoliv námahy; jenom Góti, kteří měli posádku v Panormu [dnešní Palermo], se spoleli na okolní hradby (neboť to bylo opevněné místo) a nechtěli se vzdát Belisarovi, nýbrž vyzvali ho, aby spěšně odtud stáhl vojsko. Uváživ, že není s to vzít tvrz po souši, poručil loďstvu vplout do přístavu, který se rozkládal až k hradbám, ale nalézal se mimo hrdební zeď a byl bez vojenské ochrany. Když tam lodi pronikly, všiml si, že stožáry lodí jsou vyšší než hřebeny hradeb. Rychle naplnil lodní prostory lučištníky a poslal je nahoru na stožáry. A proto když udeřil na nepřítele z výšky, upadli do nepřekonatelného zděšení a hned vzdali dobrovolně Panormos do rukou Belisarových. Od té chvíle měl císař poplatnou celou Sicílii a držel ji v moci.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty I, kap. 5)

Z Catanie se Římané přemístili k Syrakusám, které byly významným městem již za doby 3.století před Kristem a zmocnil se jej, aniž by musel použit zbraně, tedy vyjednáváním. Takto beze zbraně se Belisar zmocnil i četných dalších měst a tvrzí na Sicílii.

První fáze války proti Gótům tak probíhala až neočekávaně dobře v prospěch Byzance. Jediným významnějším místem odporu na ostrově, se tak stalo Panormo (dnešní Palermo). Obránci se totiž na rozdíl od jiných míst Sicílie, mohli spolehnout na své pevné hradby. Belisar si byl vědom, že nemá dostatek sil k tomu, aby město oblehl a proto se na něj rozhodl zaútočit z moře. Lodě vpluly bez neznází do přístavu, který ležel mimo hradební zeď a nebyl chráněn. Belisar si všimnul, že stožáry lodí jsou vyšší než okolní hradební zdi a tak nechal stožáry naplnit lučištníky, kteří pak bez problémů mohli obránce ostřelovat. Následně na cimbuří hradeb mezi obránci vypukla panika a vůdcové města odevzdali Panormos (Palermo) Belisarovi.

Celá Sicílie se tak od června do podzimu dostala pod nadvládu Konstantinopolského císaře. Belisar se svými muži následně přezimoval v Syrakusách. Pro samotného Belisara to bylo další velké vítězství. Již za vítězství nad Vandaly obdržel titul konsula a tuto hodnost zastával v době invaze na Sicílii a v poslední den konsulátu slavnostně vstoupil do Syrakus. Vojsko ho pozdravovalo a i sicilské obyvatelstvo ho radostně vítalo a on jim všem házel zlaté mince. Přeci jenom Belisar a jeho muži byli představitelé římského Impéria, na jehož panování a slavnou éru, si někteří sicilští senioři ještě mohli pamatovat.


ÚTOK NA SALONY
rok 535

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ostrogóti
Velitel:
Počty: ?

Východořímská (Byzantská) říše
Velitel: Mundus
Počty: ?
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obrázek
Útok Byzantské říše na Salony v roce 535

Po vylodění Belisarových mužů na Sicílii bylo králi Theodahadovi (vládce v letech 534 – 536) jasné, že válka mezi Ostrogóty a Byzantskou říši je nevyhnutelná. Jelikož vládcové Apeninského poloostrova po Západořímské říši zdědili z velké části i římský systém vlády, musel si Theodahad nejdříve zajistit podporu ravennských senátorů. Jejich přísahu věrnosti a podporu v nadcházející válce si vynutil hrozbou likvidace jejich rodinných příslušníků. Poté rozdělil své vojenské síly. Do vedení jižní armády postavil svého zetě Embrimutha a vyslal je k Messině. Zde se měla tato armáda pokusit Římanům zabránit v překročení Messínské úžiny (úžina oddělující Sicílii od Itálie). Další jednotky byly vyslány do Dalmácie, aby zastavili římské vojsko vedené generálem Mundusem. Hlavní gótské síly si ale král ponechal u sebe a přesunul se s nimi z Ravenny do Říma. Zdejší senát pojal podezření, že je chce Theodahad vyhladit a Řím zničit, alespoň takové poplašné zprávy se Itálii šířili. Proto se senátoři odvolávali na rozhodnutí Theodoricha Velikého (493 – 526), který potvrdil stará práva, že v Římě nesmí být přítomná vojenská posádka. Toto právo pocházelo ještě z dob římské říše, kdy se císaři obávali zneužití vojenské posádky. Tato praxe byla často praktikována, kdy vojsko novým císařem provolalo svého velitele, který jim za to přislíbil četné finanční výhody. Theodahad se snažil situaci uklidnit listem, který adresoval římským senátorům, a v kterém jim píše, že nechce nic jiného než Řím, jemuž „není na světě rovno“, pouze chránit před očekávaným nepřítelem, a že se gótské vojsko přitom bude stravovat ze svých vlastních zásob a tábořit vně městských hradeb.

rok 535
Když císař [Iustinian I.] uslyšel, co se přihodilo Amalasuintě, rychle se připravil k válce v devátém roce své vlády. Poručil Mundovi, ilyrskému veliteli, aby se odebral do Dalmacie, podrobené Gótům, a pokusil se obsadit Salony. Mundus byl původem barbar, ale byl zcela oddán císaři a vynikající válečník.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty I, kap. 5)

Válka Byzance proti Ostrogótům tedy měla začít na dvou frontách zároveň zřejmě proto, aby alespoň jedna z armád měla šanci na úspěch a také proto, aby rozdělili nepřátelské síly. Vojevůdce Belisar, který se velkou měrou podílel na porážce Vandalské říše v Africe, byl vyslán s loděmi na Sicílii (více o tom v předchozí kapitole), aby se jí pro císaře zmocnil. Na severu pak vojevůdce Mundus vedl pozemní síly z Ilyrie s rozkazem zmocnit se významného města Salona (dnešní Solin u Splitu v Chorvatsku).

Jak píše Prokopios, Mundus byl původně barbar ale věrný a oddaný císaři. Život tohoto východořímského generála byl docela zajímavý a tak si o něm něco málo řekneme. Mundusovým (řecky: Μούνδος) otcem byl gepidský král Giesmus. Mundus tak pocházel z královské krve a po smrti svého otce, který padl v bitvě s ostrogótským králem Theodorichem Velikým roku 488, byl synovcem gepidského krále Trapstila. V roce 529 poslal Mundus konstantinopolskému císaři Iustiniánovi nabídku svých služeb a věrnosti. Ten s díky jeho nabídku přijal a jmenoval ho do funkce magister militum pro Ilyrii. Stal se tak velitelem vojsk v Ilyrii s úkolem střežit hranice na středním Dunaji. Během následujících dvou let úspěšně odrážel útoky Slovanů a Bulharů, během kterých se zmocnil nemalé kořisti, kterou odesílal do Konstantinopole. V roce 531 byl jmenován do funkce magister militum per Orientem, v které měl nahradit Belisaria. Než se ale stačil přesunout na východní hranice Byzantské říše, byl v lednu 532 opět jmenován do funkce velitele Ilyrských jednotek. Ve stejném měsíci byl s Herulskými žoldnéři přítomen v hlavním městě právě v době, kdy zde probíhalo povstání Nika. Mundus projevil císaři loajalitu a podporoval jej v jeho boji proti vzbouřencům vedených Hypatiem. Spolu s Belisariem pak byl zodpovědný za krvavé vypořádání se se vzbouřenci na Hipodromu v Konstantinopoli.

rok 535
Mundus se svou armádou dorazil do Dalmácie a střetl se s Góty, kteří ho tam očekávali; když je porazil, obsadil Salony.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty I, kap. 5)

Tak jak císař rozhodl, vypravil se Mundus se svými ilyrskými vojáky do Dalmácie, která v té době byla v držení Ostrogótů, a střetl se v boji s nepřítelem. Ten o byzantském vojsku věděl a čekal na něho. Žádná překvapivá akce ze strany útočníků se tak nekonala. O to jistě příjemnější byl pro Byzantince výsledek, když se jim Góty podařilo v bitvě porazit a nad to se zmocnit strategicky důležitého města Salony (latinsky Salonae).

Válka tak začala velkými římskými úspěchy. Císař mohl být nadmíru spokojen, protože v jeho držení se ocitla hospodářsky, námořně i politicky významná Sicílie a nadto i jeho Ilyrské jednotky ovládli část Dalmácie poté, co v boji porazili nepřítele.
Naproti tomu Theodahad byl vojenskými úspěchy Byzantinců zdrcen. Jeho strachu využíval konstantinopolský vyslanec Petrus, který dále krále strašil popisem událostí, které by mohli následovat a také popisem osudů Vandalského krále Gelimara, který se stal zajatcem Byzantské říše po vyvrácení Vandalské říše v severní Africe. Nicméně sám Petrus nebyl informován o záměrech Konstantinopole a tak neměl zcela jasno v tom, jestli může na krále vyvíjet tlak v podobě zájmu císaře pouze o omezené územní zisky, nebo jestli se jedná o podrobení celé Itálie, tedy Ostrogótského království. Přesto nakonec Theodahad podlehl tlakům a zahájil s císařem vyjednávání. Jejich výsledkem byla dohoda, podle které si gótský král „koupí“ mír za cenu Sicílie, která by zůstala v moci císaře. Dále měl ročně platit poplatek v podobě zlatého věnce o váze tří set liber zlata (jedna libra = 12 uncí = 327,45 g), tedy celkem 98,235 kg zlata. Předmětem dohody byla i vojenská pomoc v podobě pomocných sborů o síle tří tisíc mužů. Dále král souhlasil s tím, že bez povolení císaře nesmí popravovat senátory ani katolické kněze, či zabavovat jmění ve jménu státu. Také vyznamenání či povýšení na patricije nebo do hodnosti senátora se nesmělo uskutečnit bez souhlasu imperátora. Při ceremoniích bude nejdříve vyvoláváno císařovo jméno a až poté gótského krále. Ten pak pokud by chtěl vytvořit svou sochu, musí vedle ní vztyčit i císařovu sochou přičemž císařova socha musí stát po pravici královy sochy. Takto sepsaná dohoda měla být vyslanci doručena do Konstantinopole. Než se tak ale stalo, král úplně zpanikařil a rozhodl se pro císaře připravit ještě jednu dohodu, v které se rozhodl odevzdat vládu nad celou Itálii do rukou císaře výměnou za tisíc dvě stě liber zlata (392,94 kg), pozemky a klidný život v konstantinopolském exilu. S tímto jeho písemným návrhem odcestoval na východ Petrus, papež Agapetus se svým pozdějším nástupcem Pelagiem a biskup Rusticius z Faesulae. Papežovi se evidentně do Konstantinopole nechtělo a hledal výmluvy proto, aby se této výpravy nemusel účastnit. Nejčastější jeho výmluvou byl nedostatek financí na cestovní výdaje, pro které by jinak musel použít církevní liturgické předměty z baziliky sv. Petra (v Římě). Také senát projevil vroucnou vůli s ukončením válečných aktivit a v tomto duchu zaslal císaři dopis, který formuloval senátor Cassiodorus.


ZHODNOCENÍ
Tak velká říše jakou byla Byzantská, se samozřejmě potýkala s celou řadou vnitřních i vnějších problémů a situací, které někdy do větší či menší míry ovlivňovali průběh a výsledek bojů na válčišti. Vzhledem k délce vlastních hranic a početným sousedům, tak logicky Byzanc musela čelit válečným konfliktům na více frontách. Co se vlastní války s Ostrogóty týče, tak císař mohl být na své vojáky hrdý. S malou armádou, která de facto ani neměla ambice dobýt celou Sicílii, a která se v případě setkání s větším odporem měla stáhnout, se Římanům podařilo během půl roku celý ostrov obsadit a to bez větších ztrát. Základ dalšího postupu na Apeninský poloostrov přes Messinskou úžinu tak byl položen. Sicílie totiž pro římskou armádu představovala velký přístav, velkou nepotopitelnou základnu, na kterou mohou dovážet potřebné zdroje z okolních částí impéria, aniž by jim v tom Ostrogóti mohli nějakým způsobem zabránit. A největší námořní rival v tomto prostoru, Vandalská říše v severní Africe, byla Římany zcela vyvrácena a nemohla tak jako případný Gótský spojenec Byzanci škodit. Naopak Belisarovo vojsko na Sicílii mělo zajištěn přísun potřebného materiálu z nedaleké Afriky.

Také severní armáda vedena Mundusem byla ve svých akcích úspěšná a obsadila vytyčený cíl město Salony (u Splitu), čímž se zmocnila části Dalmácie. Gótskému panovníkovi tak bylo jasné, že se nad jeho královstvím stahují mraky a byl tedy nucen přistoupit k vyjednávání. Jeho vlastní osobní odvaha, nebo spíše bázlivost, pak úlohu Římanů zjednodušovala a král se rozhodl celou svou říši předat „dobrovolně“ do rukou konstantinopolského císaře, výměnou za finanční odškodnění. Pro Ostrogóty tak válka s Byzancí byla dvojnásob těžká, protože v čele jejich království byl člověk, který upřednostňoval své vlastní blaho a pohodlí nad zájmy celého kmene. Jak by tedy Gótové mohli vzdorovat nepříteli s takto slabým a nerozhodným velením? To měla ukázat následující léta bojů.

A jaká situace panovala v roce 535 v Byzanci a jejím okolí? Začneme Římem, kde dne 8. května zemřel papež Jan II (533-535), a o pár dní později (13. května) byl jeho nástupcem zvolen Agapetus I (535-536). Král Theodahad dne 5. červena tuto církevní volbu schválil a stejně tak učinil i císař svým ediktem. Jedním z prvních kroků nového papeže bylo spálení listin, ve kterých papež Bonifác II. (530-532) uvrhl do klatby svého protipapeže Dioscura spolu s jeho příznivci.

Také na královském dvoře v Ravenně došlo k určitým změnám, které Theodahad možná očekával využít ve svůj prospěch a v boji proti Římanům. Jeho sestra Amalaberga (dcera sestry krále Theodoricha Velikého), vdovo po durynském králi Hermenefredovi, se totiž se svým doprovodem uchýlila ke svému královskému bratrovi poté, co byl její manžel zavražděn a jejich země byla obsazena Franky. Theodahad tak měl na své straně právoplatnou dědičku Durynského království a tudíž i její příznivce.

Na východě v Konstantinopoli se pak císař snažil o smíření s monofyzity, se kterými probíhala neúspěšná jednání už od roku 532. Nalezeným kompromisem měla být theopaschitská doktrína, která byla považována za ortodoxní. Ta ale byla jednou skupinou (tzv. Bdělými mnichy) napadena a prohlášena za kacířskou. Do celého sporu se osobně vložil císař, který se jej snažil vyřešit již dříve s papežem Hormisdem (514-523), ten se ale odpovědi vyhýbal. Ovšem v té době Justinián ještě tento spor řešil z pozice následníka císařského trůnu. V roce 533 pak Justinián vydal edikt se souhlasem papeže Jana II. (533-535), který ale vzbudil ještě větší nevoli a vedl k exkomunikování církevní skupiny tzv. „Bdělých mnichů“. Ani umírnění monofyzité vedeni Severinem z Antiochie nebyli z tohoto císařského ediktu nadšeni. Spor se ještě více prohluboval i díky rozdílným názorům na daný teologický problém přímo v císařské rodině. Císařovna Theodora byla totiž nakloněna monofyzitům, zatímco císař prosazoval opačnou stranu, i když navenek se snažil najít kompromis.

Císařské armádě se nakrátko podařilo znovu ovládnout strategické město Sirmium (dnešní Srbska Mitrovica v Srbsku), které do poloviny 5. století bylo sídlem pretoriánského prefekta pro Ilýrii. O rok později se ale Sirmia zmocnili germánští Gepidové, kteří tak drželi ve svých rukou důležitý přechod přes střední Dunaj na území římské říše. To mělo v následujících letech mít velký dopad na římské provincie Ilýrii a Dalmacii, které trpěli pod nájezdy Slovanů, které přes svá území a Sirmium propouštěli Gepidové.

Rok 535 byl také bohatý na vojenská střetnutí v severní Africe. Zde již od roku 534 římský velitel Salomon vedl boje proti domorodým Berberům. V bitvě u Mammy se Římanům podařilo zvítězit a pobít údajně až deset tisíc nepřátel, ale ztráty zřejmě tak velké nebyli, aby nepřítele vyřadili ze hry. Zajatci a jejich ženy a děti skončili v otroctví. Poté se Salomon vrátil do Kartága, odkud ale musel zakrátko znovu (jaro 535) vyrazit do Byzakia. Berbeři se ale z předchozích neúspěchů poučili a ustoupili, aby obsadili vrchol hory Burgaon, odkud se Římany nechtěli nechat vylákat. Císařští vojáci ale nečekaně v noci na vrchol hory zaútočili a nepřítele rozdrtili. Ztráty Berberů údajně činily až padesát tisíc. V roce 535 pak Salomon svedl další vítěznou bitvu, po které se jeho muži na zimu stáhli do Kartága, odkud organizovali námořní akce vedené proti třem tisícovkám vzbouřených Berberů, kteří pustošili okolí sardinského města Karanalis. Jistě si každý položí otázku, jak se Berbeři dostali na Sardínii. Postarali se o to Vandalové, kteří je tam kdysi deportovali. Aby Salomon v Africe předešel dalším berberským nájezdům, začal ve vnitrozemí kolem hlavních cest v Numidii a Byzaceně budovat pohraniční opevnění, z nichž některá existují doposud. Tato síť opevnění byla dokončena v následujícím roce 536. Konstantinopolský císař tak mohl od roku 536 tuto oblast považovat již za plně ovládanou římskou mocí.


Zdroje:

• Axman J. – Dějiny evropských zemí – Plzeň 1995
• Brownstone D., Franck I. – Historie válek – Praha 1999
• Conolly P. – Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Kolektiv – Encyklopedie historie světa – Praha 2001
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kosminský J.A. – Dějiny středověku I. – Praha 1957
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• Maxwell-Stuart P.G. – Papežové život a vláda – Praha 1998
• MNO a Československá akademie věd - Československý vojenský atlas – Praha 1965
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
• Regan G. – Rozhodující bitvy – Praha 2006
• Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1969

www.e-stredovek.cz
www.wikipedia.org
www.panovnici.cz
www.slovane.cz
www.palba.cz
www.gjp.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“