VÁLKY STŘEDOEVROPSKÝCH SLOVÁNŮ v 6.století (rok 548)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

VÁLKY STŘEDOEVROPSKÝCH SLOVÁNŮ v 6.století (rok 548)

Příspěvek od kacermiroslav »

VÁLKY STŘEDOEVROPSKÝCH SLOVÁNŮ v 6.století
Obrázek
slovanský bůh Radegast[/align]
Ať již věříme či nevěříme teorii o migraci neboli stěhování národů, musíme na základě dochovaných pramenů konstatovat, že Slované někdy v průběhu 4. – 5.století začali ze svých předchozích domovů pronikat do nitra Evropy, kde buď obsazovali prázdná území, nebo mírovou či vojenskou silou obsazovala území zde žijících kultur. Bohužel více pramenů pro přesnější zmapování pohybu Slovanů, který zřejmě započal někde na území dnešní Ukrajiny a Běloruska, nemáme. Jak se Slované setkávali s modernějšími a vyspělejšími civilizacemi, dostávali se stále více i do písemných pramenů a tak můžeme někdy od první třetiny 6.století vysledovat nejen jejich pohyb po Evropě, ale i po střední Evropě, která nás v tuto chvíli zajímá nejvíce. Jak Slované přicházeli do styku s původním evropským obyvatelstvem i s Byzantskou říši, tak se vytvořila situace, že museli o tato nová území bojovat. Byzantinci, kteří proti Slovanům také válčili nám pak podávají písemné zprávy o těchto střetech a to již v průběhu 6.století, o kterém pojednává tato obecná práce.Kromě kusých zpráv se pak v popisovaném období můžeme setkat se Slovany již v konkrétních příbězích a při konkrétních událostech. Národ, který byl zejména v 19. a 20.století německy píšícími autory nazýván „holubičí“ nám pak ve světle těchto dobových záznamů vyvstává jako národ velkých bojovníků, který v mnohém ovlivňoval dění v Evropě, ale i takových říší, jakými byla Východořímská, neboli Byzantská říše.


ZIMNÍ VPÁD SLOVANŮ DO ILYRIE
rok 548 – zima
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slované
počty: ???

Byzantská říše
počty: 15.000 mužů
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obrázek

Obr.č XX:Pravděpodobné směry slovanského vpádu do Ilyrie na mapě zachycující situaci kolem poloviny 6.století.

rok 548
V té době slovanské vojsko překročilo řeku Dunaj a hrozně řádilo v celé Ilyrii až k Epidamnu [1]; zabíjeli a brali jako otroky všechny dospělé muže, kteří jim padli do rukou, a loupili majetek. Podařilo se jim hladce zmocnit se mnoha tamních tvrzí, které se předtím zdály pevné; a tak mohli bez překážky pročesat celý kraj. Velitelé Ilyrie s vojskem o patnácti tisících mužů je pronásledovali, ale neodvažovali se k nepřátelům příliš přibližovat. Tehdy v zimní době nastala častá, nesmírně mohutná zemětřesení v Byzantiu i v dalších krajích, všechna v noční době.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie, Historie o válce s Góty III. kap. 29)

Nedávno do střední Evropy příchozí Slované zřejmě po krátké aklimatizaci začali podnikat ničivé vpády do bohatších zemí, tedy především na území Byzantské říše a jejich provincií. Prakticky dělali to samé, co ostatní tzv. barbarské kmeny, které do Evropy přicestovali během procesu stěhování národů dříve. K roku 537 máme sice zmínku o středoevropských Slovanech jako spojencích Byzance. O pár let později (545), ale již máme od historika Prokopia [2] svědectví o jejich ničivém vpádu do Ilyrie [3] a o jejich následném boji s germánskými Heruly [4] ve službách Říše. A to ani nemluvě o obrovském Slovanském nájezdu z roku 540, který podnikli Slované usazení na dolním toku Dunaje (Bulhaři). Ti se v tomto roce přeplavili přes hraniční Dunaj (dříve Ister), aniž by narazili na byzantský odpor, poplenili obrovskou oblast mezi Jaderským mořem a hlavním městem říše Konstantinopolí. Popelem tak lehla Ilyrie a řecká Thesálie, části bulharského vojska se dokonce podařilo překonat Chersonés (Gallipoli) a dostali se tak na území Malé Asie. Útok nevydržela ani velká hradbami obehnaná města ani pevnosti. To svědčí o tom, že Slované zvládli techniku obléhání a dobývání dobře opevněných míst. Zřejmě tak uměli sestrojit celou řadu obléhacích strojů a používali důmyslnou taktiku k vylákání nepřátel před hradby, kde je následně ze zálohy zdecimovali. S příchodem zimy se bulharské vojsko stáhlo za Dunaj na svá území s letopisci zmiňovaným obrovským množství zajatců v počtu až sto dvaceti tisíci!

Další z těchto vpádu na bohatý jih následoval v zimě roku 548. V čem se slovanský vpád z roku 548 oproti jiným rozhodně lišil je doba, v kterou byl proveden. Standardně se po celou dobu středověku prováděl vpád na nepřátelské území koncem léta nebo na podzim, kdy vojsko mohlo doplňovat své zásoby spížováním a zároveň tak zvyšovat útrapy obyvatelstva. K tomuto vpádu ale došlo již počátkem roku 548 v zimním období.

K tomu aby se vpád mohl uskutečnit, potřebovali ale Slované nejprve projít přes území Gepidské říše [5], která zaujímala oblast na sever od Dunaje na území Panonie (dnešní Maďarsko) s přesahem do západního Rumunska. Gepidové jsou řazeni mezi východogermánské kmeny, jejichž původním domovem byla zřejmě Skandinávie, odkud se ve 3.století vydali do nitra Evropy. První písemné zmínky o nich máme z roku 260, kdy se po boku Gótů [6] účastnili invaze do Dácie [7]. Název Gepidové pochází z gótštiny ze slova gepanta, což znamená líný nebo pomalý. Gótové jim tak říkali, poněvadž Gepidé se živili převážně zemědělstvím (na rozdíl od Gótů, kteří z velké části sháněli obživu z kořisti, tributů a z římských foederátních plateb). V druhé polovině 3.století se pak Gepidové usazují v okolí Tisy. V následujícím století jsou podmaněny Ostrogóty [8] při jejich přechodu z Černomoří po roce 375. V dalším století si podmanili Gepidy nově příchozí bojovní Hunové [9], v jejichž řadách bojovali i v tzv. bitvě národů na Kataulánských polích roku 451, kde tvořili pravé křídlo hunského vojska. Po úmrtí hunského náčelníka Attily [10] roku 453, se Gepidové dali do spolku s Ostrogóty, využili oslabení Hunů a porazili je v bitvě na řece Nedao. Poté se usadili v Karpatské kotlině. Největšího rozkvětu Gepidská říše zaznamenala v roce 537, kdy obsadila bohatá území kolem Bělehradu. Langobardi [11] (západogermánský kmen) zvaní „dlouhobradí“, poté co porazili Heruly (508/510), se stali sousedy Gepidů v prostoru Panonie, o kterou s nimi soupeřili. Nárazníková zóna mezi oběma kmeny tak sledovala střední tok Dunaje a Tisy. Langobardům se dařilo ve svůj prospěch využívat napětí, které panovala mezi Byzancí (Východořímská říše), Ostrogóty a Franky a postupně se stávali v prostoru střední Evropy dominantní silou. A tak bylo otázkou času, kdy propukne otevřený boj mezi Langobardy a Gepidy o území úrodné Panonie. A svoji polívčičku si v celém sporu přihříval i byzantský císař.

Roku 546 se císař Justinián I. [12] rozhodl uzavřít spojeneckou smlouvu s Langobardy na místo očekávané aliance s Gepidy. Ty samozřejmě tento krok Konstantinopole rozhořčil natolik, že se rozhodli uvolnit průchod slovanským hordám přes jejich území. Zřejmě se pak jednalo o Slovany z území dnešní jižní Moravy a jihozápadního Slovenska. Možná i z větších vzdáleností, protože se jim v boji nedokázalo postavit ani patnáctitisícové římské vojsko, což ještě rozebereme později. Slovanská armáda překročila Dunaj zřejmě poblíž Gepidy od roku 536 ovládaného Sirmia (Sremska Mitrovica v dnešním Srbsku) a vpadla na římské území. Následovalo plenění celé Ilyrie, kterému neušli ani opevněné tvrze. To svědčí o tom, že Slované zvládli i náročnou techniku obléhání a dobývání opevněných tvrzí, měst a hradů. Poté co vyplenily Ilyrii, pronikli až k Epidamnu (též Dyrrachion; dnešní přístav Drač v Albánii) a celou cestu až k pobřeží Jadranu loupili, zabíjeli a brali do otroctví všechny dospělé muže, kteří jim padli do rukou. Prakticky po celou dobu jim byl v patách velitel Ilyrie s patnácti tisícovým vojskem, který ale celé plenění sledoval z povzdálí. Zřejmě to nasvědčuje něco o počtu Slovanů, nebo skladbě římského vojska. Osobně se spíše klaním k druhé variantě a to, že římské vojsko bylo tvořeno především narychlo sebranou vesnickou domobranou. Ta se pak v kvalitě nemohla rovnat ostříleným Slovanským bojovníkům, kteří zřejmě i tak Dunaj překročili ve větším množství než obvyklém.

Obrázek

Obr.č XX: Sirmium za doby své největší římské slávy.

Obtížení kořistí pak vojsko opět za pomoci Gepidů překročilo Dunaj, aniž by jim v tom Římané nějak bránili. Asi není třeba zdůrazňovat, že Gepidové tak neučinili jen tak z dobré vůle, ale nechali si za každého bojovníka náležitě zaplatit. K roku 552 máme doloženo, že Slované Gepidům zaplatily za každou hlavu převezenou přes Dunaj, tedy i včetně otroků, jeden zlatý stratér [13] (totéž co nomisma). Tato zlatá mince měla hmotnost 4,5 g. Cena to byla vysoká, ale kořist byla nepochybně ještě vyšší. Gepidové tak bez práce nejen že přišli k nemalému finančnímu obnosu čítajícím určitě několik tisíc stratérů, ale zároveň se bez ztráty jediného svého bojovníka pomstili císaři za jeho paktování s Langobardy. Zabili tak dvě mouchy jednou ranou. I když za to, že císař uzavřel spojenectví s Langobardy si Gepidové mohly sami. Jejich říše totiž bylo tradičním spojencem Byzantské říše, která jim navíc odváděla tribut (poplatek) za to, že ji Gepidové nebudou napadat a budou vedle Římanů žít v míru. Roku 536 se ale Gepidové rozhodli využít oslabení římské moci, která byla zaměstnána válkou s Ostrogóty na Apeninském poloostrově, překročili přes Dunaj a obsadili v té době Ostrogóty obsazenou římskou provincii Panonia sekunda spolu s důležitým městem Sirmiem. Gepidové se navíc nesmířili jen s tímto strategickým městem, ale dále pronikali a plenili další římská území. Konstantinopol se samozřejmě se ztrátou strategické pevnosti a provincie, nehodlala smířit. Prvním krokem proti Gepidům bylo odmítnutí platit jim další tribut a dalším bylo sblížení s jejich úhlavním nepřítelem Langobardy. Osud Geoidů se tak měl brzy naplnit a stejně jako jiné kmeny, i Gepidé měli brzy zmizet z mapy světa.



VPÁD SLOVANŮ DO BENÁTSKA
rok 548
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slované, Langobardi
velitel: Hildiges (6.000 bojovníků)

Byzantská říše
velitel: Lazar (??? bojovníků)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------

rok 535 (539/540 – 548)
Král Wacho (Vakes) [14] měl synovce jménem Risiulf, kterého určoval zákon po Wachově smrti jako vládcova nástupce. Ale Wacho si umínil, že učiní vládcem svého syna, a tak bezdůvodně obvinil Risiulfa a potrestal ho vyhnanstvím. Ten spolu s několika muži ihned odešel z domova a utekl k Varnům, ale zůstali tam dva synové. Macho pak podplatil tyto barbary, aby Risiulfa zabili. Jeden z Risiulfových synů zemřel po nemoci a druhý, jménem Hildiges (Aildiges), uprchl k Slovanům. Zanedlouho potom Macho onemocněl a odešel z tohoto světa; vládu nad Langobardy převzal jeho syn Waltari (Valdarus). Ježto však byl ještě dítě, byl ustanoven poručníkem Auduin (Andulin). A ten vládl místo něho. Získal rozsáhlou moc a zanedlouho se ujal vlády, ježto chlapec náhle zemřel na jakousi nemoc. Když nastala válka mezi Gepidy a Langobardy, jak jsem vyprávěl, Hildiges rychle vzal s sebou Langobardy i mnoho Slovanů a přešel ke Gepidům: doufal, že ho učiní svým panovníkem. Tehdy byl s Langobardy uzavřel mír, a tak Auduin si rychle vyžádal Hildina od Gepidů jakožto svých přátel, ale Gepidové ho odmítli vydat; vyzvali ho však, aby odtud odešel a našel si podle svého uvážení útočiště. On pak bez meškání spolu se svým doprovodem a s několika gepidskými dobrovolníky se vrátil ke Slovanům. Potom odtud odešel a vydal se na cestu k Gotikovi a Gótům s vojskem ne menším než šest tisíc mužů. Po příchodu do Venetie (Benátky) se střetl s malým oddílem Římanů vedených Lazarem, zahnal je na útěk a mnoho jich zabil. Nespojil se však s Góty, ale překročil řeku Dunaj a znova se vrátil k Slovanům.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie, Historie o válce s Góty III. kap. 35)

Prokopios zde vypráví dva děje. Ten první se týká vyhnání a zabití Risiulfa na počátku Wachovy vlády (umírá kolem roku 540/541) a dále narození syna Waltariho a útěk Hildigse [15]. Nás však nejvíce zajímají Slované, kteří jsou zde také v příběhu zmiňováni. Bohužel ale opět nevíme, o jakých Slovanech se ve výše uvedené zprávě píše. Nejčastěji se uvažuje se o středním Potisí, nebo také o Moravě. Moravská lokalita by mohla být reálná již z toho důvodu, že Langobardi na tomto území předtím pobývali. Hildiges (též Aldiges, či Ildigis) tedy tuto krajinu zřejmě dobře znal a mohl k ní mít i určitý vztah. Také archeologické nálezy z území jižní Moravy (okolí řek Dyje, Jihlavy a Svratky) nám dokládají již poměrně silné slovanské osídlení. Mimo jiné pohřebiště a nálezy mečů (3 ks Šaratice, 1 ks Velatice), jakožto atributy knížecí moci by mohli dokládat přítomnost nějakého významného slovanského centra v této lokalitě. Stejně tak velká mohyla na Žuráni datovaná do tohoto období svědčí o přítomnosti většího slovanského uskupení (organizace). Tak silného, že možná mohlo vyslat i výše uvedenou šestitisícovou armádu.

Langobardi žili od roku 526 (546) v Panonii zatímco Germánský svaz Gepidů vytvořil své panství mezi dolní Tisou a řekou Olt. Jak nám podává zprávu byzantský historik Prokopios z Kaisareie ve svém díle „O válce s Góty“, u kmene Langobardů kolem roku 535 propukl spor o nástupnictví, který později vyvrcholil první langobardskou válkou (548-552). Tehdejší král Wacho (Vakes) ignoroval nástupnická práva a svým nástupcem jmenoval svého syna Waltariho (Valdarus). Jeho rivaly se pak rozhodl buď vyhnat nebo násilím sprovodit ze světa. V případě jednoho z nástupců se mu to zřejmě skutečně povedlo, protože dotyčný zemřel po „nemoci“. Druhý z nástupců Hildiges (Aildiges) pak ale kolem roku 535 prchl z dosahu Langobardské moci k sousedním Slovanům, které ale nemůžeme považovat za Langobardské spojence. Po odstranění rivalů ale umírá i sám král Wacho (kolem 540/541) a vlády za jeho nedospělého syna Waltariho se ujímá poručník Auduin (Andulin). Ten poté co si upevnil svou moc (kolem roku 546), se také podle všeho zbavuje následníka, jelikož Waltari náhle umírá na jakousi nemoc. Nicméně u Slovanů ale stále žil Hildiges, jakožto právoplatný dědic královské koruny, kterou mu již upřel zemřelý král Wacho. Zřejmě aby upevnil svou moc, rozhodl se Hildiges vzít své Langobardy a Slovany a uchýlil se ke Gepidům, od kterých doufal, že jej učiní svým panovníkem. Gepidové totiž se Slovany (Sklaviny) již dříve poměrně úzce spolupracovali a ochraňovali je před Byzancí krátce poté co přišli do západní části dolního Podunají v Banátu, kde Gepidové sídlili. Ti pak Slovany za poplatek převezli přes Dunaj.

Langobardský Auduin (Andulin) dále upevňoval svou pozici a vliv a to i na úkor Byzantské říše. Ta jménem císaře Justiniána I. někdy v letech 546/547 předala své někdejší provincie Noricum mediterraneum a Panonia secunda (sirmiensis) s Posávím právě Langobardům. Zřejmě se jednalo jen o gesto, protože tyto provincie již byly zřejmě z části Langobardy obsazeny. Byzanc pak neměla i v době vrcholné expanze za Justiniána I. a jeho vrchního velitele Belisara dostatek prostředků, aby udržela i tyto provincie. Proto se císař raději rozhodl v duchu „rozděluj a panuj“ část svých území výměnou za spojenectví, předat Langobardům. Získáním bohatých provincií a spojenectvím s Byzancí si i uzurpátor Auduin zajistil dostatečnou podporu uvnitř Langobardských předáků. Na druhou stranu si ale znepřátelil Gepidy, s nimiž musel soupeřit o Sirmium (Srbska Mitrovica, dnešní Srbsko) a také Franky, kteří jako spojenci Ostrogótů pronikali za Theudeberta I. (533 – 548) do Norica mediterranea. Spory mezi Langobardy a Gepidy nakonec vedli k otevřené válce, která propukla v roce 549. To ale již trošku předcházíme ději. Již totiž o rok dříve se Hildiges objevil u Gepidů, kteří krátce předtím uzavřeli s Langobardy a jejich vládcem Auduinem mír (který vydržel sotva jeden rok) a ten ihned využil situace a na Gepidech si žádal jejich vznešeného hosta Hildigese, aby mu jej vydali jako zajatce. Netřeba dodávat, jaký osud mu byl u Langobardů uchystán. Gepidové se ale zachovali poměrně loajálně. Odmítli Hildigese s jeho doprovodem vydat a doporučili mu, aby jejich zemi opustil a našel si nové útočiště. Ten na jejich rady dal a spolu s „několika“ gepidskými dobrovolníky se vrátil ke Slovanům.

Možná aby odčinil neúspěch své výpravy k Gepidům, kde očekával, že bude zvolen jejich panovníkem a postaví se Langobardům, rozhodl se Hildiges sebrat velké slovanské vojsko o síle šesti tisíc mužů, se kterými se rozhodl vpadnout do severní Itálie. Tam se hodlal spojit s vůdcem Gótů, Gotikem. Hildiges byl vůdcem slovanského vojska zřejmě nejen z důvodů svého původu (pocházel přeci z královské krve), ale díky své znalosti krajin (severní část Itálie) pro Slovany dosud neznámé. Poté co ale Slované dorazili do Benátek, střetli se zde s menším oddílem Rómejů, tedy Byzantinců (Římanů, jak o sobě sami mluvili) vedených Lazarem. Byzantinci zřejmě byly ve velké početné nevýhodě a byli Slovany zmasakrováni a část jich padla i do zajetí. Slovanům buď nashromážděná kořist postačovala, nebo i z jiných důvodů se rozhodli dále do nitra Apeninského poloostrova nepokračovat a ani se nespojovat se s Góty. Proto své vojsko obrátili a po překročení Dunaje se vrátili do svých domovů. Hildiges ale i Slovanů dlouho nepobyl. Vzal svých tři sta Langobardů a odešel s nimi do Konstantinopole. Co jej k tomu vedlo netušíme, ale zdá se, že se stal pro Slovany nepohodlným. Možná i z důvodů předchozí výpravy na Benátsko. Zřejmě tento vpád nesplnil to, co od něj Slované nebo pro změnu Hildiges očekávali. Pokud však Hildiges očekával, že v Konstantinopoli bude císařem přijat s otevřenou náručí, tak se nezmýlil. Justinián I. jej přijal jako právoplatného dědice langobardského trůnu zřejmě s úmyslem vyvíjet tlak na uzurpátora langobardského panství. Hildiges byl následně císařem jmenován velitelem palácové stráže. I přes opakované Audoinovy (uzurpátor langobardského trůnu) žádosti, jej císař odmítal vydat.



Poznámky:
[1] Epidamnus – též Dyrrachium, dnešní přístav Drač (Durras) v Albánii.
[2] Prokopios z Kaisareie - (cca 500 – cca 565 n. l.) byl významný byzantský historik a učenec, známý především svým dílem o byzantsko-perských, byzantsko-vandalských a byzantsko-ostrogótských válkách za vlády císaře Justiniána I.
[3] Ilýrie - (albánsky Iliria; řecky Iλλυρία, Illyría; latinsky Illyricum) bylo ve starověku území, rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova, jež obývaly divoké kmeny Ilyrů – starověkého národa indoevropského původu, dorozumívajícího se ilyrskými jazyky.
[4] Herulové - byli východogemánský kmen, pocházející zřejmě z jižní Skandinávie.
[5] Gepidové - či Gepidé byli východogermánský kmen, původem zřejmě z jižní Skandinávie. Poprvé jsou zmíněni v roce 260 n. l., když se s Góty zúčastnili invaze do Dácie. Název Gepidové pochází z gótštiny ze slova gepanta, což znamená líný nebo pomalý. Gótové jim tak říkali, poněvadž Gepidé se živili zemědělstvím (na rozdíl od Gótů, kteří sháněli obživu z kořisti, tributů a z římských foederátních plateb).
[6] Gótové - byli východogermánské etnikum, které podle tradice pocházelo z jižního Švédska a ostrova Gotlandu, a výrazně se zapsalo do dějin raného středověku, především do doby stěhování národů.
[7] Dácie - byl starověký název pro oblast dnešního Rumunska. Na tomto území žily kmeny Dáků a Getů. Dácie byla často vystavena útokům Germánů a Keltů ze západu a Thráků (později Řeků a Římanů) z jihu. Roku 101 byla Dácie dobyta římským císařem Trajánem a tím se z ní stala římská provincie.
[8] Ostrogóti (též Východní Gótové ) - byli východogermánské etnikum, které výrazně zasáhlo do událostí doby stěhování národů.
[9] Hunové - představovali kočovný kmen či kmenový svaz, původem z Asie (Dálný východ), který se nejvíce podílel na stěhování národů a výrazně přispěl k zániku Západořímské říše. Mluvili nejspíše altajskými jazyky. Předpokládá se, že Hunové zahrnovali turkické, mongolské a ugrofinské kmeny, ale také některá europoidní etnika.
[10] Attila – nejvýznamnější hunský král (+březen 453), zvaný v latinských a řeckých pramenech “Bič boží”.
[11] Langobardi - (název podle Bardengau u Lüneburku) byli západogermánské kmeny, pocházející z dolního Labe. Roku 568 dobyli severní Itálii a založili tady svoji říši, která existovala až do konce 8. století, kdy ji dobyl Karel Veliký a založil na jejím území italské království.
[12] Justinián I., Justinianos I., též Iustinianus I., plným jménem Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus, řecky Ιουστινιανός Φλάβιος Πέτρος Σαββάτιος (11. května 483 – 13. listopadu 565) byl byzantský císař, jeden z nejdůležitějších vladařů pozdního starověku a nejpozoruhodnějších byzantských císařů vůbec. Největší význam se přikládá jeho reformě zákonodárství (Corpus iuris civilis) a rozsáhlé vojenské expanzi, jejímž cílem bylo získat nazpět území bývalé římské říše v západní Evropě (severní Afrika, Itálie, Pyrenejský poloostrov). V jejím důsledku se byzantská říše rozšířila do celého Středomoří. Pravoslavná církev jej považuje za svatého.
[13] Statér - (řec.) byla starověká váhová jednotka a mince, ražená ze zlata, z elektronu i ze stříbra a užívaná v Řecku i v celém Středomoří. V době starověku se její hmotnost pohybovala mezi 10-16 g. V době středověku již měla tato mince hmotnost jen 4,5 g.
[14] Wacho (též Wakko či Waches, původně zřejmě Waldchis) - byl král Langobardů (asi 510-540), z dynastie Lethingů, v době, kdy tento kmen ovládal území Vltavy, Labe, Moravy a Dyje. Za jeho vlády dosáhla moc Langobardů ve střední Evropě vrcholu.
[15] Hildigis - byl pretendent langobardského trůnu, po otci Herul, velitel slovanského vojska a byzantské palácové stráže.



Zdroje:
• Academia – Ilustrovaný encyklopedický slovník I. – Praha 1980
• Academia – Ilustrovaný encyklopedický slovník II. – Praha 1981
• Academia – Ilustrovaný encyklopedický slovník III. – Praha 1982
• Bláhová M., Frolík J., Profanová N. - Velké dějiny zemí Koruny české – Praha a Litomyšl 1999
• Brownstone D., Franck I. – Historie válek – Praha 1999
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Chropovský B. – Slované, Historický, politický a kulturní vývoj a význam – Praha 1989
• Kolektiv – Československé dějiny v datech – Praha 1987
• Koletiv – Minulost našeho státu v datech – Praha 1971
• Kolektiv – Ottova obrazová encyklopedie – Česká republika – Praha 2006
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kosminský J.A. – Dějiny středověku I. – Praha 1957
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• Lutovský M. – Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Praha 2001
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – Praha 2009
• MNO a Československá akademie věd - Československý vojenský atlas – Praha 1965
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
• Reader´s Digest Výběr – Encyklopedie českých dějin – Praha 2008
www.antika.avonet.cz
www.e-stredovek.cz
www.wikipedia.org
www.slovane.cz
www.dygon.cz
www.palba.cz
www.gjp.cz
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 8/12/2010, 12:21, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Zajíamvé. Počkej až se zde objeví milanxyz - ten ti to přebere ze všech stran, aby bylo vidět, že ne Slované ale Slováci byli takoví raubíři.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

To samozřejmě může udělat, nicméně v tomhle případě by dokonce měl i částečně pravdu:-) Oproti době Velké Moravy, kde se snaží někteří slovenští historici a politici prosadit tzv. slovenskou verzi, která je založena na analogii slov Sclavi/Slověni/Slovani/Slováci, tak v tomhle případě musíme mluvit v hodně obecném duchu. Víme pouze přibližně, kde se v té době slovanské kmeny usadili, a případně které to byli. Stejně tak dle dobových záznamů můžeme rekonstruovat místa, která Slované napadli a tudíž přibližně určit, odkud přišli. Stejně tak samozřejmě musíme přihlédnout k celkové politické mapě té doby, kde nám je vodítkem hlavně vztah mezi Gepidy a Langobardy. Přičemž ti první pak uvolnovali cestu Slovanům k útokům na Byzanc. Takže se dostáváme k tomu, že se jedná v tomto konkrétním případě o Slovany z území dnešní Moravy, Slovenska a zřejmě i z přilehlých oblastí. To se dá alespoň usuzovat podle počtu obránců, kterých bylo na 15.000 a přesto se báli se Slovany v boji střetnout. Oproti tomu v případě útoku Hildigese a jeho Slovanů na Benátsko se dá mluvit spíše o Slovanech z Moravy a Potisí. Ovšem jsou to jen domněnky, které nelze na základě dobových pramenů jednoznačně prokázat.


Takže nějaký Milanův praprapra slovenský předek, mohl být v tomto slovanském vpádu na Benátsko a Ilýrii:-) ovšem jenom za předpokladu, že nebudeme souhlasit s D.Třeštíkem, který je toho názoru že Pribinovi Nitravani (Slováci) přišli do Karpatské kotliny až mnohem později, než jsou zde popisované události. To jen tak na okraj.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“