Námořní střetnutí na svátek sv. Mikuláše (1096)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Námořní střetnutí na svátek sv. Mikuláše (1096)

Příspěvek od kacermiroslav »

Námořní střetnutí na svátek sv. Mikuláše
Byzantská říše vs. Normané
Balkánský poloostrov
6.prosince 1096



----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Byzantská říše
Velitel: Nikolaos Maurokatakalon
Počty: 1.500 mužů pozemní armády + námořní síly

Normané
Velitel: Richard ze Salerna
Počty: několik set, možná i více
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poté co roku 476 zanikla Západořímská říše se svým hlavním městem Římem pod nájezdy barbarů a její poslední císař, jinoch Romulus Augustulus byl sesazen, zůstala na evropském kontinentu jako následník římských tradic již jen Východořímská říše, kterou dnes známe spíše pod názvem Byzantská říše. I tato říše se potýkala s řadou nájezdů ze strany barbarských kmenů, ale v boji proti nim byla úspěšnější než její zanikla západní polovina. Od 6.století za vlády císaře Iustiniana I. se pak říše snažila o tzv. „renovatio imperii“, tedy obnovení římské říše v jejich původních hranicích včetně Apeninského poloostrova. Toto úsilí se z větší části podařilo naplnit, ale tlaků ze stran barbarů nepřestávalo a tak po čase začala říše zase slábnout. V roce 568 připravila invaze Langobardů Byzanc o nadvládu nad severní částí Itálie, jižní polovina poloostrova však i nadále zůstávala v rukou Byzance. V roce 800 se pak král Karel Veliký nechává korunovat na císaře a obnovuje Římskou říši. V roce 812 mu jeho postavení přiznává i byzantský vládce Michael I. Rangabe, který mu uděluje titul „basileus“ čímž jeho západní císařství (také později známé jako Svatá říše římská) staví na roveň s východořímskou říší. Počátkem 11.století zažívá Byzantská říše další období expanze, když se za vlády císaře Basileia II. zmocňuje celého bulharského carství. Říši se dokonce ještě roku 1045 podaří posunout své hranice na východě, kam však již začínají pronikat Seldžučtí Turci.

Tou dobou ale také dochází k velkému schizmatu konstantinopolským patriarchou a římským papežem. Roku 1054 pak je rozdělena křesťanská církev na východní (pravoslavnou, řeckou) a západní (římskou, latinskou, katolickou). Toto rozdělení pak trvá dodnes.

A jak na to byla v té době Itálie? Její jižní část včetně Sicílie byla stále v rukou Byzantské říše. Ta do svých služeb najímala Normanské žoldnéře, aby hájili državy říše. Bohatství jižních zemí však bylo natolik pro Normany lákavé, že kolem roku 999 začínají s okupací Itálie (podle jiných pramenů to bylo až kolem roku 1016/1017). Postupně dobývali další a další území, zakládali svá hrabství a vévodství, až je Roger II. sloučil do jednoho království. Ačkoliv italské državy Byzance bránili vynikající vojevůdci jako Basil Boioannes a Georgios Maniakes, v letech 1040 - 1071 Normani dobyli všechna byzantská panství v Itálii. Mezi léty 1060 - 1072 pak obsadili i Sicílii. Jejich vítězství bylo do značné míry výsledkem jejich vojenské techniky (postavené na rozdíl od sousedních mocností především na těžké jízdě) a celkově chaotické situace na Apeninském poloostrově, jemuž vládly různé síly - Řekové, Němci, Arabi, papežové, Langobardští vládci Salerna, Capui a j., které nakonec nemohly síle Normanů vzdorovat. Normanské panství bylo ale s Byzancí úžeji spojeno - poté co v 10. stol. dobyli velká území, zaujali místa v nově utvářené administrativě místní Řekové, bývalí byzantští úředníci. Mnoho normanských šlechticů vstoupilo do služeb Byzance - v 11. stol. se někteří stávali napůl nezávislými vojenskými veliteli (Hervé Frankopoulos, Roussel de Bailleul), někteří se ve 12. století dostali mezi byzantskou aristokracii (Rogerioi, Petraliphai, Raoul), někteří se dokonce ženili do císařských rodin. Ve 12. stol. představovali Normané největší skupinu Latinů v Byzanci. Na druhou stranu se ale Normani nespokojili s držením Itálie a pokoušeli se své panství rozšířit i na Balkán - poprvé v letech 1081 - 1085 za Roberta Guiscarda. Jednim z míst, na které Normani jako na první na Balkáně zaútočili pak bylo pobřežní město Dyrrachion (dnešní Durrés v Albánii). Díky schizmatu mezi papežem v Římě a patriarchou v Konstantinopoli měli Normani při svém počínání požehnání papeže. Bratrovražedný boj mezi křesťany se tak z Apeninského poloostrova přenesl i na Balkán.

V letech 1060 až 1091 se Normanům podařilo na Byzantské říši dobýt Sicílii, na čemž měl velkou zásluhu mladší Guiscardův bratr Roger I., čímž plně ovládali celý Apeninský poloostrov na úkor původních byzantských pánů. Normanský stát se tak v rámci Středomoří stal skutečnou velmocí a s jeho silou musel možný nepřítel počítat. Normané se v mnohém cítili dědici Byzance a jejich nároky se neomezily pouze na državy v Itálii. Roku 1081 se Robert Guiscard vylodil v Epiru a ovládl ostrov Korfu. Z něho to byl již jen kousek na balkánskou pevninu. Guiscardův syn Bohemund pak vedl pozemní armádu, která směřovala k Epiru z Avlony (dnes Albánie). Obě vojska se spojila a dne 18.června 1081 začala s obléháním významné byzantské pevnosti Dyrrachion (dnešní Drač v Albánii) na pobřeží Jaderského moře. Po neúspěšném pokusu byzantského císaře vysvobodit město z rukou obléhatelů, musela nakonec pevnost v únoru 1082 kapitulovat. Tím se Normanům otevřela cesta na Balkán. Jejich nájezdy na balkánský poloostrov se tak stávali čím dál tím častějšími. Proto nás asi nemůže překvapit, že Byzanc se snažila tato svá území chránit a ničit svého nepřítele ještě na moři.

Robert Guiscard spolu se svým synem Bohemundem z Tarentu tedy v letech 1081-1085 podnikal invazi do Makedonie patřící Byzantské říši, nicméně nikdy se mu nepodařilo trvale se na Balkáně usadit. Po smrti otce Roberta Guiscarda (17.července 1085) byl Bohemund z Tarentu zaměstnán spory v Apulii o dědictví se svými vlastními příbuznými, kteří jej připravili o velkou část rodinného majetku (1085-1095). Když se situace uklidnila, bylo to právě době, kdy byla vyhlášena první křížová výprava, vycítil svou příležitost a rozhodl se přidat k výpravě. Připojil se k ní spolu se svým synovcem Tankredem a kontingentem normanských rytířů a stal se jedním z jejích předních vůdců. Při přeplavování Jaderského moře na něho ale čekala byzantská námořní flotila v domnění, že se zase jedná o další z normanských nájezdů na Balkán. Průběh střetnutí nám pak barvitě vylíčila byzantská princezna a historička Anna Komnena [1].


Neuběhlo ještě ani čtrnáct dnů, když na pobřeží u Kabalionu přistál Bohemund [2], o němž jsem se ve svém vyprávění zmínila již mnohokrát. Provázela jej různá hrabata a nesčetné množství vojáků. Kabalion je blízký Bousy – taková jména mají místa v tom kraji. Nechť nám nikdo nevytýká, že používáme takových barbarských jmen, která poskvrňují styl našeho historického díla. Vždyť i Homér nazýval Bojoťany jejich jmény a v zájmu historické přesnosti takovými jmény označil i některé barbarské ostrovy. V Bohemundových stopách dorazil na břeh lombardské úžiny Richard, hrabě z Principatu [3]. Pro přeplavbu si najal za šest tisíc zlatých velikou pirátskou loď a o třech stěžních s dvěma sty veslaři a třemi válečnými čluny. Nevyplul z Aulonu jako ostatní latinská vojska, protože se bál římského loďstva, ale využil příznivého větru, změnil směr a zamířil přímo k Chimaře. Dostal se však z bláta do louže. Nenarazil totiž na řídce hlídkující lodi, které chránily lombardskou úžinu, ale střetl se přímo s vrchním velitelem celého římského loďstva Nikolaem Maurokatakalonem. Ten se už dříve dozvěděl o Richardově lodi a zaujal se všemi dvojveslicemi, trojveslicemi a několika rychlými loděmi postavení u Kabalionu proti Asonu, odkud vyplul a kde zanechal celé loďstvo. Pak poslal svého zástupce s jeho galérou, kterou námořníci nazývají „exkussatos“, a rozkázal mu, aby mu dal znamení ohněm, jakmile veslaři uvolní lana a dopraví loď na volné moře. Nikolaův zástupce odešel a okamžitě příkaz splnil.

Nikolaos dal na některých lodích rozvinout plachty, jiné vybavil velkým množstvím vesel, takže vypadaly jako stonožky, a vyplul proti Richardovi, který už překonával úžinu. Zastihl ho, když se vzdálil sotva tři stadia od pevniny a spěchal s tisíci pěti sty vojáky a osmdesáti ušlechtilými koňmi na protější stranu k Epidamnu. První uviděl Nikolaovy lodě kormidelník a řekl hraběti z Principatu: „Blíží se syrské loďstvo a hrozí nám nebezpečí, že staneme obětí nožů a mečů.“ Hrabě vydal rozkaz, aby se všichni ozbrojili a aby statečně bojovali.

Bylo to sice uprostřed zimy, v době, kdy se slaví svátek svatého Mikuláše, bylo však úplné bezvětří, na nočním nebi zářil jasněji než na jaře úplněk. Poněvadž vítr se úplně ztišil, nemohla ani pirátská loď z místa a stála nehnutě na vodní hladině. Na tomto místě svého líčení bych chtěla svou výřečnost věnovat oslavě Marianových činů. Marianos si vyžádal od velitele loďstva, který byl jeho otcem, nejrychlejší lodě a hnal se s nimi proti pirátské lodi. Narazil na její příď a snažil se proniknout na její palubu. Ozbrojenci, kteří viděli jeho těžkou zbroj připravenou k boji, se okamžitě hnali proti němu. Marianos, který uměl jazyk Latinů, je vybídl, aby se nebáli a aby se nepouštěli do boje s lidmi stejné víry. Jeden z Latinů však zasáhl Mariana do přilby střelbou z kuše, které říkají tzangra. Kuše je barbarský druh luku, který Řekové vůbec neznají. Nenapíná se tak, že pravice napíná tětivu a levice od ní táhne luk. Ten, kdo napíná tuto dalekostřílnou útočnou zbraň, se musí naklonit dozadu, opřít oběma nohama do půlkruhu luku a oběma rukama táhnout vší silou k sobě. Uprostřed kuše je na tětivě upevněn půlválec dlouhý jako slušně velký šíp, který sahá od tětivy k oblouku luku. Jeho žlábkem se z kuše vystřelují šípy. Do žlábku se vkládají krátké, ale velmi tlusté střely, jejichž přední část je potažena silnou vrstvou železa. Když se tětiva prudce napne a pak vší silou povolí, střely se neodrážejí od svého cíle, ale prorazí štít a těžký železný pancíř a pokračují ve své dráze, tak mohutná a nezadržitelná je prudkost těchto střel. Taková střela už dokázala prorazit i bronzovou sochu, a když zasáhla hradbu velkého města, buď uvízl její hrot v hradbě, nebo celá střela vnikla do hradby a zmizela v ní. Opravdu, účinnost kuše je ďábelská. Ubožák, kterého zasáhne její střela, umře na místě a neuvědomuje si ani sílu rány.

Šíp z kuše zasáhl špičku Marinovy přilby a proletěl jí, aniž by se dotkl byť jen Marinova vlasu. Osud tomu zabránil. Marianos rychle vystřelil šíp na hraběte a zasáhl jej do paže. Šíp prorazil štít, pronikl i pancířem složeným z kovových plátů a škrtl o jeho bok. Tu scénu pozoroval jakýsi latinský kněz, třináctý v hraběcí družině, který stál na přídi, a hned zasypal Mariana střelami. Marianos neustoupil, dál statečně bojoval a přikázalo to o svým druhům. Spolubojovníci latinského kněze, posetí ranami a zmožení únavou, museli být třikrát vystřídáni. Ale kněz sám, ačkoli byl mnohokrát raněn a byl zalit vlastní krví, se dál neohroženě bránil.

My chápeme úlohu kněze zcela jinak než Latinové. Nás učí církevní i světské zákony evangelium: „Nedotýkej se, nekřič, neútoč, vždyť jsi posvěcený“. Latinský barbar dokáže sloužit mši a držet v levé ruce štít a kopí a pravicí, podávat tělo a krev Páně a dívat se přitom na vraždění, a stává se tak podle Davidova žalmu „mužem, který prolévá krev“. Tito barbaři dovedou být zároveň kněžími i bojovníky. A tento člověk byl spíše mužem činu než knězem. Oblékl sice kněžské roucho, ale chopil se zároveň i vesla, věnoval se plavbě a boji, dokázal najednou bojovat proti moři i proti mužům. Naše zvyky, jak už jsem předtím řekla, pocházejí od Árona, Mojžíše a od našeho prvního velekněze.

Boj trval od večera až do poledne příštího dne a Latinové, ač neradi, se vzdali Marianovi, když jim na jejich žádost slíbil, že jim nikdo neublíží. Ale onen kněz neupouštěl od boje ani po uzavření mírové smlouvy. Když už v toulci neměl žádné šípy, popadl kámen a mrštil jim po Marianovi. Marianos si kryl hlavu štítem, kámen jeho štít roztříštil na čtyři kusy a zasáhl přilbu. Marianos padl pod zásahem kamene, ztratil vědomí i hlas a ležel tam dost dlouho tak, jako Hektor kdysi málem vypustil duši, zasažen kamenem z ruky Ajantovy. Když přišel k sobě a trochu se vzpamatoval, vystřelil na kněze z luku a zasáhl ho třemi ranami. Ten člověk, spíš generál než kněz, stále nebyl syt boje. Když už spotřeboval všechny kameny, které měl po ruce, a neměl už ani kameny, ani šípy, nemohl útočit, ani se bránit proti nepříteli, začal zuřit a dávat najevo svou plamennou zášť jako zvíře, které sžírá vlastní zuřivost. Bral všechno, co mu přišlo pod ruku. Našel pytel plný chleba a začal házet místo kamenů kousky chleba přímo z pytle, jako by sloužil jakési bohoslužby a válka byla pro něho slavnou liturgií. Popadl kus chleba, vší silou jím mrštil Marianovi do obličeje a zasáhl jej do tváře.

Tolik jsem chtěla říci o onom knězi, o pirátské lodi a její posádce. Hrabě z Principatu se vzdal s lodí i s celou posádkou Marianovi a plul dobrovolně za ním. Když už byli na pevnině a vylodili se, onen kněz nepřestával Mariana hledat. Neznal sice jeho jméno, ale ptal se po něm podle barvy jeho šatu. Když ho konečně našel, vrhl se mu kolem krku, objal ho a vychloubačně vykřikl: „Kdybyste na mne narazili na pevnině, mnozí z vás by padli pod ranou mých rukou!“. Pak vytáhl stříbrný pohár v ceně sto třiceti zlatých a daroval jej Marianovi. Po těchto slovech a po tomto činu vypustil duši.


(Zdroje: Anna Komnena – Paměti byzantské princezny - Kniha desátá)


Jak se později ukázalo, celé toto střetnutí bylo zbytečné prolévaní krve, protože se jednalo o účastníky První křížové výpravy, kteří se chtěli přidat k tažení do Svaté země. Nicméně Byzantské loďstvo o záměru Bohemunda z Tarentu a v tomto konkrétním případě o výpravě Richarda ze Salerna nevědělo a tak si na ně počíhalo jako na obyčejné piráty a napadlo je. Fanaticky bojující kněz, kterého tak krásně Anna Komnena vylíčila tak zřejmě patřil mezi ty z fanatické řady přívrženců toužících osvobodit Svatý hrob od Saracénů. V tomto případě pak zřejmě viděl byzantské loďstvo jako nepřítele, který se mu snaží zabránit v jeho Bohulibé činnosti. Proto zřejmě tak fanatický boj. Poté co se po uzavření příměří vše vyjasnilo, můžeme sledovat jeho obrat o 180°, kdy vyhledal byzantského velitela Mariana a usmířil si jej dary. Nicméně na následky zranění nakonec zemřel. Zbytek Richardovy výpravy pak pokračoval dále do centra Byzance, kde se spolu s vůdci Křížové výpravy zavázal poslušností císaři a navrácení všech na Saracénech dobytých území do lůna Byzantské říše. To že se tak nestalo je již jiný příběh.


Poznámky:
[1] Anna Komnéna, (* 2. prosince 1083 Konstantinopol - + asi 1154) byla historička, dcera byzantského císaře Alexia I. Komnena a Ireny Dukaiovny. byla první dcerou ze sedmi dětí císařského páru a byla provdána za generála Nikefora Bryennia (1062-1137), který se zároveň věnoval historii. Po manželově smrti začala vzdělaná princezna sepisovat své dílo Alexiadu, oslavný epos na svého zemřelého otce. Zúročila tak své bohaté vzdělání a také možnost přístupu do státního archívu. Svůj život dožila v klášteře.

[2] Bohemund z Tarentu (v latinských kronikách psán Boamundus; 1052–1058 až 1111) byl italo-normanský válečník a dobrodruh, kníže z Tarentu a jeden z předních účastníků první křížové výpravy. Bohemund byl nejstarším synem Roberta Guiscarda, normanského dobyvatele posledních byzantských provincií v Itálii, Kalábrii a Apulii.

Princezna Anna Komnenovna, ve svém díle Alexias zaznamenala Bohemundův fyzický zjev:
„Byl tak vysoký, že málem o loket převyšoval nejvyšší muže své doby, byl štíhlý, měl ploché břicho, široká ramena i hruď a silné paže. Nebyl ani hubený, ani nepřekypoval masem, ale jeho tělo bylo souměrné a odpovídalo, abych tak řekla, Polykleitovým pravidlům. Měl silné ruce, stál pevně na nohou, měl pevnou šíji i záda. Kdo se na něj podíval pozorněji, viděl, že je trochu nahrbený; nebyla to však získaná vada obratlů hřbetní páteře, spíše se zdá, že to byla nepatrná vrozená vada. Měl velmi bílou pleť, jen na tváři provázel bílou barvu ruměnec. Měl plavé vlasy, které mu nepadaly až na záda, jako tomu bylo u jiných barbarů. Bohemund si nezakládal na své hřívě, ale měl vlasy přistřižené až po uši. Nevím, zda měl ryšavou bradu, či zda jeho vous měl jinou barvu. Byl totiž úplně vyholený, břitva odstranila jeho vous lépe, než vápno. Ale myslím, že měl ryšavé vousy. Oči měl modré, vyzařovaly odvahu i jakousi vážnost. Nos i nozdry dýchaly vzduch volně... Bohemund měl určitý půvab, ale narušovaly jej rysy vzbuzující strach. Celým výrazem dával najevo, že je nelítostný, myslím, že svou výškou vyvolával dojem šelmy, a dokonce jeho smích naháněl lidem hrůzu. Jeho duše i tělo hostily zároveň hněv i lásku a obojí v něm toužilo po válce. Byl bystrý a chytrý, vždy dovedl najít východisko. Vyjadřoval se přesně a jeho odpovědi byly nezvratné.“

[3] Richard ze Salerna, narozen kolem roku 1060, zemřel 29.listopadu 1114 v Maraš, dnes Kahramanmaraş v Turecku. Byl synem normanského hraběte Williama z Principatu a jeho manželky Marie, dcery Guida lombardského vévody ze Sorrenta. Byl také jedním z bratranců Roberta Guiscarda a Rogera I. Sicilského. Během první křížové výpravy patřil mezi její vůdce a v letech 1104 – 1108 byl regentem Eddeského hrabství. Byl ceněn i pro znalost Arabštiny.



Zdroje:
George T.Beech – A Norman-Italian adventurer in the East: Rchard of Salerno – 1097-1112
Anna Komnena – Paměti byzantské princezny - Kniha desátá
www.wikipedia.org
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 20/5/2011, 09:05, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

Krásný článek o krvavé a vlastně neznámé události.
Ve Středozemním moři se vlastně střetávaly dva druhy námořního boje. Normanského(Vikingského) a antického. Mě se tedy zdá že vyhrával ten antický, při kterém se občas i manévrovalo nad vikingským, kde se lodě potkají a už se zahakují a lidé řežou mečem. Tato bitva ale asi nebyla typickým příkladem, ale za to bude moct výrazná byzantská přesila.

Nechtěl bych aby mě ten kněz prohlásil za kacíře :D :lol: :D :lol: :D :lol:
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“