Války Slovanů na Balkáně (1.polovina 6.století)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Války Slovanů na Balkáně (1.polovina 6.století)

Příspěvek od kacermiroslav »

VÁLKY SLOVANŮ NA BALKÁNĚ
v 1.polovině 6.století

Obrázek

Jelikož nemáme žádných jiných písemných zdrojů o slovanských válečných akci z 1.poloviny 6.století než z těch, které zaznamenali Byzantští letopisce, bude se tato práce věnovat jen bojům s Byzantskou říši ať v jejich řadách jako spojenci, nebo jak bylo spíše běžnější, proti nim.

Ať již věříme či nevěříme teorii o migraci neboli stěhování národů, musíme na základě dochovaných pramenů konstatovat, že Slované někdy v průběhu 4. – 5.století začali ze svých předchozích domovů pronikat do nitra Evropy, kde buď obsazovali prázdná území, nebo mírovou či vojenskou silou obsazovala území zde žijících kultur. Bohužel více pramenů pro přesnější zmapování pohybu Slovanů, který zřejmě započal někde na území dnešní Ukrajiny a Běloruska, nemáme. Jak se Slované setkávali s modernějšími a vyspělejšími civilizacemi, dostávali se stále více i do písemných pramenů a tak můžeme někdy od první třetiny 6.století vysledovat nejen jejich pohyb po Evropě, ale i po střední Evropě, která nás v tuto chvíli zajímá nejvíce. Jak Slované přicházeli do styku s původním evropským obyvatelstvem i s Byzantskou říši, tak se vytvořila situace, že museli o tato nová území bojovat. Byzantinci, kteří proti Slovanům také válčili nám pak podávají písemné zprávy o těchto střetech a to již v průběhu 6.století, o kterém pojednává tato obecná práce.Kromě kusých zpráv se pak v popisovaném období můžeme setkat se Slovany již v konkrétních příbězích a při konkrétních událostech. Národ, který byl zejména v 19. a 20.století německy píšícími autory nazýván „holubičí“ nám pak ve světle těchto dobových záznamů vyvstává jako národ velkých bojovníků, který v mnohém ovlivňoval dění v Evropě, ale i takových říší, jakými byla Východořímská, neboli Byzantská říše.

Podle současného stavu poznání byl tedy příchod Slovanů do Evropy uskutečněn v několika vlnách v průběhu 4. – 5.století a to tak, že osídlování zřejmě postupně z východní strany z Ukrajiny a Běloruska, kam se ale Slované mohli dostat z dalších východnějších území. Po svém příchodu do Evropy byli Slované zaznamenání i v písemných pramenech Byzantinců, kteří se s nimi na svých hranicích setkali nejdříve a jejich prameny se dochovali v té podobě, abychom mohli rekonstruovat alespoň základní rysy, schopnosti a pohyb Slovanů po Evropě. K 6.století tak máme o Slovanech především od Prokopiose z Kaisareie (ten se v letech 527-536 účastnil vojenských výprav jako poradce vojevůdce Belizara) a Pseudo-Maurikiose. Obecný pojem Slované, který se nejčastěji vyskytuje v dobových řecky a latinsky psaných pramenech ve formě Slovänin, Sloväni, respektive Sclavus, Sclavi pod sebou ve skutečnosti ukrývá celou řadu slovanských kmenů, nesoucí si však společné jméno ze své pravlasti, kteří se během procesu stěhování národů usadili v Evropě. K rozdělení na jednotlivé kmeny / Národy / etnika došlo pak průběžně (tzv. etnogeneze - proces formování a vznikání etnických skupin od nejjednodušších až k národnostem a národům) a neprobíhalo u všech stejně. Formu jakou se tato jednotlivá etnika ze slovanského prostředí vyčleňovala nám pak podává až v první čtvrtině 12.století Nestor.

Po mnohých časech se pak Slované usadili u Dunaje, kde je nyní země uherská a bulharská. A od těch Slovanů se rozešli po zemi a nazvali se svými jmény (podle toho), kde se usadili, na kterém místě. Jako přišli a usadili se na řece Moravě a nazvali se Morava(né), a jiní se pojmenovali Češi. A stejně i Bílí Chorvati i Srbové a Korutanci jsou titíž Slované. Když pak na dunajské Slovany vpadli Vlaši a usadili se mezi nimi a činili jim násilí, pak oni Slované přišedše, usadili se na Visle a nazvali se Lachové; a (někteří) z těch Lachů se nazvali Polané, Lachové, další Lutici, jiní Mazované, Pomořané. A rovněž stejní Slované přišli a usadili se u Dněpru a nazvali se Polané, a další Drevané, neboť se usadili v lesích; a další se usadili mezi Pripětí a Dvinou a nazvali se Dregoviči; jiní se usadili na Dvině a nazvali se Poločané kvůli říčce jménem Polota, která se vlévá do Dviny – od ní se pojmenovali Poločané. Slované se dále usadili okolo jezera Ilmen a nazvali se svým jménem a vybudovali město a nazvali ho Novgorod. A druzí se usadili u Desny, a u Semi a u Suly a nazvali se Sever(ané). A tak se slovanský národ rozešel a proto i písmo se nazývá slovanské. Když žil, jak jsme už řekli, slovanský národ na Dunaji...
(Zdroje: Nestor – Pověsti dávných let)

Převedeno do obecné řeči, Nestor napsal, že původně všichni Slované sídlili u Dunaje (myšleno až po ukončení fáze stěhování, kdy z Ukrajiny přešli do Panonie). Teprve poté se rozešli do nových sídel a podle nich se pojmenovali. jedni Slované se usadili u řeky Moravy, další Slované se usadili na Visle, jiní Slované se usadili u Dněpru a další Slované se usadili u Ilmenu. Tito si také dali jméno jako všichni ostatní, ale to jméno Nestor nenapsal; podle logiky původu ostatních jmen bychom čekali, že se nazvali Ilmeni (Ilmeři), ale to jsou jen nepodložené domněnky.


1. třetina 6.století (asi před rokem 533)
V této Skythii je od západu první usazen národ Gepidů, která ohraničují mohutné a známé řeky. Na severu a severozápadě se totiž rozlévá Tisa, na jihu je sám mohutný Dunaj, na východě Olt, který se dravý a plný víru valí do Dunaje. Mezi nimi se prostírá Dákie, ovinutá strmými Alpami v podobě věnce. Podél jejich levého svahu, který směřuje k severu, a až k pramenům řeky Visly se usadil četný lid Vinidů. Ačkoliv jejich jména se mění podle různých rodů a míst, přece se hlavně nazývají Slované a Anté. Slované přebývají od města Novietunum a jezera zvaného Mursiánské až po Dněstr a na sever po Vislu. Sídlí v močálech a v lesích místo ve městech. Anté, kteří jsou z nich nejmocnější, jsou rozšíření tam, kde se Černé moře zakřivuje mezi Dněstrem, obě řeky jsou od sebe vzdáleny mnoha stanovišti.
(Zdroje: Jordanes, O záležitostech a dějinách Getů, kap. V, 30-35)

Jordanes, gótský historik, který žil v Byzantské říši nám pak podává první písemnou zprávu o usazení Slovanů ve středoevropském prostoru. Kombinací historických a archeologických pramenů pak můžeme doložit tuto přítomnost Slovanů ve středoevropském prostoru k roku 530. Jordanes totiž ve svém díle zmiňuje, že Antové byli mocnějším národem než Slované (Sclavini). Vzhledem k tomu, že někde mezi léty 533-545 utrpěli Antové právě od Slovanů zdrcující porážku a vůdčí roli převzali vítězové, tak se dá tento text zařadit právě před rok 533. Označení Vinidi (Venedi) je pak poplatné době kdy jej gótský historik zapisoval, a kdy v Byzanci i jinde převládalo toto souhrnné označení pro všechny Slovany. Relace pak potvrzuje rozšíření Slovanů na západ do nitra Evropy po Vislu a dále střední a dolní tok Dunaje již v průběhu první třetiny 6.století.

Podle historika Dušana Třeštíka můžeme město Novietunum ztotožnit s Noviedunem (dnešní Drnovo) západně od Ljubljany na řece Sávě a celou linii vést ve směru Drnovo-Osijek-Dunaj až po dolní tok této evropské řeky. Tato linie pak kopíruje hranice Byzantské říše v polovině 6.století za císaře Justiniána (527 – 565), který přenechal Langobardům území mezi Sávou a Drávou. Z Jordanesových textů tak můžeme usuzovat, že Sklavini (Slovani) sídlili těsně podél této hranice a jimi obývaná území se táhla až k řece Visle a Karpatům, které Jordanes nazývá Alpami. Ten zde i zmiňuje pramen Visly a dále na sever sídlící Venedy. Podle tohoto rozboru bychom tedy mohli uvažovat, že Slované (Sklavini) v polovině 6.století obývali prostor karpatské kotliny na sever od Langobardů a Gepidů. To by znamenalo, že se bavíme o území dnešní Moravy, Slovenska a možná i Zakarpatské Ukrajiny.

konec 5.století – začátek 6.století
Tito národové, Slované a Antové, nejsou jedním mužem ovládání, nýbrž odedávna žijí demokraticky, a proto záležitosti i příjemné i obtížné vždy společně se projednávají. Stejně i jiné věci všechny u obou těchto barbarů podobným způsobem odedávna bývají spravovány. Uznávají, že je jediný bůh tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všelijaká obětní zvířata. O osudu nic nevědí, a vůbec neuznávají, že by měl nějakou moc nad člověkem. A když jim smrt hrozí – buď nemocí stiženým, nebo do války se chystajícím , slibují, vyváznou-li, že ihned bohu oběť přinesou za své zachránění. Vyváznou-li, obětují, co přislíbili, a domnívají se, že si zjednali záchranu touto obětí. Ctí však i řeky a nymfy a některá jiná božstva; všem obětují a při obětech věštby konají. Bydlí v bídných chýších roztroušených daleko od sebe, obyčejně proměňující všichni místo svého bydliště. Když se pouštějí do boje, postupují nejvíce na nepřítele pěšky, držíce v rukou malé štíty a oštěpy. Pancéřů na sebe nikdy neberou. Někteří z nich ani chitonů, ani plášťů nenosí, nýbrž jenom nohavice sahající až na leví, a tak i do bitvy proti nepříteli se stavějí. Oba kmeny mají jeden jazyk drsně barbarský. Všichni jsou vzrostlí i křepcí, a pokud se pleti i vlasů týče, nejsou ani příliš bílí nebo plaví, aniž naopak zase zcela černí, nýbrž všichni jsou rusí. Vedou život drsný a zanedbatelný jako Skythové, a nečistoty, jako tito, jsou stále plni. Zlí nikterak nejsou ani zlomyslní, nýbrž upřímní, podobně jako národ hunský.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie, Historie o válce gótské III., kap. 14)

Je docela zajímavé, že slovanská a antská společnost jsou Prokopiem nazývány demokratické. Nelze to však vztáhnout na význam slova tak, jak je známe dnes. V byzantském slova smyslu je nutno tuto „demokracii“ chápat tak, že tyto národy neměli jediného společného vládce, jak bylo běžné pro monarchie typu Východořímská (Byzantská) říše. Po pravdě řečeno, nikdo si ani sjednocení Slovanů potažmo Antů pod jednoho vládce nepřál. Hrozba sjednocených kmenů pro Byzanc i další říše/národy by tak byla neúměrně vysoká. Takhle tedy můžeme mluvit o tzv. vojenské demokracii, tedy takové formě volné rady vůdčích náčelníků různých slovanských kmenů.

rok 495-509
Když byli Herulové poraženi v boji s Langobardy, odešli z otcovského území, jak jsem vyprávěl výše, jedni z nich se usadili na území Ilyrů, ostatní nechtěli jít přes řeku Ister (Dunaj), ale hleděli se usadit v nejvzdálenějších místech obydleného světa. Měli mnoho vůdců z královské krve, prošli postupně všemi slovanskými kmeny, potom překonali velké pusté země a dorazili k takzvaným Varnům. Potom procházeli územím Dánů, aniž jim tamější barbaři ubližovali. Potom přišli k oceánu, nastoupil do lodí, zamířili k ostrovu Thule a zůstali tam.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie, Historie o válce s Góty II, kap.15)

Z historických pramenů víme, že k válce mezi germánskými kmeny Herulů a Langobardů došlo někdy mezi léty 495 – 509. Kmen Herulů v té době byl usazen v povodí dolní Moravy, tedy v oblasti dnešního Dolního Rakouska. Kmen Langobardů pak při svém putování za novým domovem prošel řadou slovanských i jiných území a postupovali z Polabí na Moravu. Část Herulů jak píše Prokopios, se pak vydala směrem na jih do římské provincie Illyricum, kde je císař Anastasius usadil kolem Bělehradu (Beograd). Druhá část Herulů zůstala zřejmě ještě nějakou dobu na sever od hranic Západořímské říše (Byzance) a až teprve později odtáhli na sever přes řadu slovanských území do blízkosti germánských Varnů. Tato Prokopiova zpráva nám také podává důležité svědectví o přítomnosti Slovanů (Sklábénoi – Sklavini, tj. Slověnů, Slovanů) na sever od středního Dunaje již na počátku 6.století. Pro jejich přítomnost na středním Podunají může zřejmě k této době svědčit i nápis na náhrobku tourského biskupa Martina (+397), který pocházel ze Sabarie v Panonii (dnešní Szombathely v Maďarsku). Na tomto náhrobku, jehož nápis byl vytvořen dodatečně před rokem 580, dal biskup Martin z Bragy vytesat nápis:

Ve zbožnou Kristovu smlouvu jsi pojal velké a rozličné národnosti. Alaman, Sas, Durynk, Panonec, Rugijec, Slovan, Norik, Sarmat, Ostrogót, Frank, Burgund, Dák a Alan se radují, že pod tvým vedením poznali Boha…
Obrázek
Předpokládaný pohyb Slovanů kolem roku 500 při Stěhování národů


SLOVANÉ JAKO SPOJENCI BYZANTINCŮ
rok 536-537

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slované
velitel: Martin a Valerián (cca 1.600 bojovníků)

Gótové
velitel: Vitiges
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

O Slovanech bylo hlavně v 19. a 20.století tradováno, že jsou mírní až holubičí povahy a pokud jsou vystaveni hrubé síle, tak raději kapitulují. Tyto nepravdy úmyslně šířili především německý píšící autoři. Do určité míry mají pravdu. Slovanské národy skutečně v moderních dějinách většinou neprahli pro válkách a územní expanzi. Ale v době, kdy tito naší předkové do Evropy přišli, tedy v 6. stol., byli pokládání za více než zdatné soupeře. V době, kdy se domácím hospodářským a společenským vývojem dostali na nejvyšší stupeň barbarství, byli stejně bojovní a útoční a stejně dychtíce po kořisti jako ostatní barbarské kmeny, jejichž nájezdy poznávala především civilizovaná Římská říše (od roku 395 rozdělena na Východořímskou a Západořímskou říši, přičemž ta západní byla právě pod nájezdy barbarů roku 476 vyvrácena). Germánské obyvatelstvo, které obývalo velkou část Evropy ukázalo svou moc a touhu po kořisti ještě za trvání Západořímské říše. Nově příchozí Slované (zřejmě počátkem 6.století) se jim však dokázali brzy vyrovnat a pro svou početnost se stali pro nepřítele ještě větší hrozbou než Germáni. Slované se nepokusili zaútočit na vlastní Řím ani na západní části bývalé římské říše, protože tato Západní říše již ležela v troskách, na kterých se přiživovali četné germánské kmeny. Lákali je však bohaté provincie Byzantské (Východořímské) říše na Balkáně, které byli i vzhledem k jejich domovům ležícím ve východní části Evropy, pro ně dostupnější. Vojenská mašina, zvaná Slované se tak postupně dostávala do obrátek jak sílila její moc a pozice v Evropě proti „starousedlíkům“, Byzantincům a jejich spojencům. Východní říši tak od daleko větších škod a možná i od vyvráceni zachránila nejednotnost Slovanských kmenů, kteří se dokázali často postavit se zbraní v ruce kmen proti kmeni jen kvůli malichernostem, či neshodách na výši kořisti, výkupného apod. Do určité míry toho využívali sami Byzantinci (vlastním jazykem si říkali Rómejové, neboli Římané), kteří napnuli všechny diplomatické možnosti a zákulisní intriky, aby poštvali bratra proti bratru. Proto nás asi ani nepřekvapí, že Slované bojovali i po boku Byzantinců, kde si mimo jiné osvojovali i jejich způsob boje a taktiku.
Prokopios se ve svém díle „O válce gótské“ (I., kap. 27, k roku 537) zmiňuje o skvělých slovanských jezdcích. Jízda tedy byla zřejmě silnou slovanskou zbraní. Proto nás ani nepřekvapí, že v letech v letech 536 – 537 vyslali velitelé Martin a Valerián (zřejmě oba Byzantinci podle jména) do Itálie na pomoc vojevůdci Belisarovi [1] proti Gótům na 1.600 jezdců – Hunů, Slovanů a Antů. Antové pak patřili také do skupiny Slovanských kmenů. Byzantský historik Prokopios popisuje, že Slované i Antové používají společný jazyk, mají stejné zvyky, vzývají stejné Bohy a i na poled jsou si podobní.
O jaké Slovany a Anty se jednalo bohužel nemáme bližších informací. Nemůžeme tak s jistotou říci, že se jednalo o bojovníky z kmenů usazených ve střední Evropě. Ale vzhledem k tehdejšímu rozložení Germánského a Slovanského etnika se dá předpokládat, že se jednalo o Slovany a Anty někde z prostoru Panonie (dnešní Maďarsko), kteří také měli z těchto míst na Apeninský poloostrov relativně nejblíže. Že by se opravdu mohlo jednat o Slovany z Panonie nebo blízkého okolí, by mohla svědčit i přítomnost Hunů. V každém případě můžeme ale říct, že Slovanská jízda (Antská i Hunská), byla v době 6.století považovaná za velice kvalitní a i z tohoto důvodu o ní výše uvedení byzantští velitelé požádali. Že to bylo za úplatu asi není potřeba blíže rozebírat.

Roku 537 na Apeninském poloostrově vrcholila válka mezi Góty a Byzantinci (Římany), kteří se na příkaz císaře Justiniána I. Veliký (527-565) pokoušeli znovu dobýt někdejší Římské provincie, které po pádu Západořímské říše (476) drželi ve svých rukou barbaři. Císařův vojevůdce Belisar držel s obránci Řím, které bylo v obležení nepřátelskými Góty. Aby ušetřili tenčící se zásoby potravin, rozhodl se Belisar vyhnat z věčného města všechen lid, který se nehodil k obraně. Nešťastný zástup římského lidu [2] se rozprch po celém poloostrově, velká část se pak pokoušela najít útočiště v Neapoli, kam se chtěli dostat po Tibeře a následně po moři. Gótové jako křesťané se k uprchlíkům chovali lidsky a nedotkli se dokonce ani chrámů sv. Petra a Pavla, které stáli mimo ochranu městských hradeb. Nicméně aby dosáhli svého cíle, tedy obsazení města, obsadil Vitiges [3] s tisícovkou mužů přístav Portus (Portus Romanus, Portus urbis Romae), který byl pro chod města životně důležitý. Tento přístav se používal jako cílová stanice sicilského obylí a dalšího zboží před distribucí do Říma. Gótové tak obsadili nejdůležitější zásobovací tepnu věčného města a jeho obránce odřízli od přísunu potravin a zboží dovážených po moři. Zůstala tak jedině cesta po souši, kterou ale Gótové také kontrolovali. Nicméně dvacet dní poté, co byla námořní zásobovací trasa odříznuta, dorazila Belisarovi vydatná posila v podobě 1.600 hunských a slovanských jezdců. Jejich úkolem bylo napadat rychlými akcemi Góty a narušovat tak jejich sevření kolem města. Slovanští jezdci stejně jako Hunští si osvojili způsob boje lukostřelbou, čímž převišovali gótské jezdce používající k boji pouze kopí. Úspěchy těchto nových posil vlili život do žil obránců takovou měrou, že Belisar nařídil všeobecný útok proti nepříteli. Přeběhlíci ale úmysl obránců prozradili a tak se všeobecný útok nezdařil. I tak protivník utrpěl v bitvě těžké ztráty. Podle dobových kronikářů při vlastních ztrátách 50 mužů utrpěl nepřítel ztráty 800 bojovníků. Sevření Gótů ale stále trvalo a město i obránci strádali dále. Ve městě bylo snědeno každé zvíře, maso pošlých mezků bylo bohatými vyvažováno zlatem. O mrtvolách v ulicích města tlejících, zapáchajících a rozkládajích se v letním vedru ani nemluvě. Belisar vyslal k císaři žádost o posili, které panovník vyslyšel. K zajištění potravin byl mimo jiné na Apeninský poloostrov císařem vyslán státní úředník, nám známý historik Prokopios, díky kterému tak z první ruky máme řadu zpráv o prvních Slovanech v Evropě.
Hunští a Slovanští jezdci byli Belisarem vysláni k porticu vedoucímu od Ostijské brány podél Tibery k bazilice sv. Pavla. Jejich úkolem bylo vybudovat zde opevněný tábor a pak společně s posádkou v Albonu a Tiburu rarušovat Gótské zásobovací trasy vedoucí z Kampánie. Nedostatek potravin a nemoci ale způsobili, že ani jedna strana nedokázala udržet své nové pozice. Hunové se Slovany byli nuceni stejně jako Gótové opustit své nově zbudované tábory na křižovatce akvaduktů mezi Via Appia a Latina ve vzdálenosti padesát stadií od města. V případě Gótů se jednalo o tábor, který měl být schopen pojmout až sedm tisíc mužů. Během ústupu obou armád došlo ke zničení akvaduktů a k zatopení širokého okolí. Za následek to mělo to, že se celá oblast kolem obou akvaduktů proměnila v bažinu plnou hmyzu přenášejících malárii. Gótové tak strádali nemocemi i hladem a navíc dostali informace o blížících se římských posilách. Město bylo před obléhateli zachráněno. A svou zásluhu na tom měli i Slované bojující v řadách Rómejů (Byzantinců). Kvalita slovanských a hunských jezdců tak de facto zvítězila nad kvantitou gótských válečníků.

Služeb slovanských bojovníků, stejně jako dalších jiných, kteří se nechali za peníze najmout, využívali Byzantinci zcela jistě častěji. Účast tříset členného kontingentu máme například doloženou k roku 546, kdy pod velením císařského generála Jana, se účastili obranných bojů Ostrogóty obléhaného Říma. Jejich úkolem například bylo spolu s římskou domobranou tvořenou venkovany střežit soutěsku, po níž by Gótové mohli proniknout do Lukanie. Ti proti nim poslali také domobranu pod velením několika svých vojáků. Totilovi [4] Gótové byli ale Slovany krvavě poraženi. Krále tato porážka jeho můžu rozuřila tak, že nařídil pobořit do třetiny výšky hradby a zničit městské brány nedávno obsazeného Říma. Se stejným oddílem Slovanů se setkáváme i roku 547, kdy je vedl generál Jan spolu s nepravidelnou domobranou organizovanou lukánským statkářem Tullianem proti Gótům u Hydruntu (Otranta).

Boje Slovanů v řadách Byzance ale neměla mít dlouhého trvání. Kořist tzv. vyspělého římského světa byla až příliš lákavá a Slovanů přeživších bojů u Říma bylo dost na to, aby podali ve svých nových zemích svému lidu zprávy o bohatstvých jižních provinciích. Od těch dob se se Slovany setkáváme častěji, ale již jen v roli nájezdníků.



TAŽENÍ SLOVANŮ DO NITRA BALKÁNU
rok 550

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slované
velitel: (cca 3.000 bojovníků)

Byzantská říše
velitel: Asbad (??? bojovníků)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V této době slovanské vojsko, čítající nejvýše tři tisíce mužů, překročilo řeku Dunaj a nikdo se proti nim nepostavil. A když přebrodili rychle a bez obtíží řeku Hebros, rozdělili se na dva proudy. Jeden oddíl měl tisíc osm set mužů, druhý pak zbytek. S oběma, s každým oddílem zvlášť, se utkali velitelé římského vojska v Ilyrii a Thrakii a byli proti všemu očekávání poraženi; jedni byli pobiti, druzí se ve zmatku zachránili útěkem. Když velitelé takto skončili, rozdrceni oněmi dvěma barbarskými vojsky, početně mnohem slabšími, narazila jedna z těchto nepřátelských skupin na Asbada. Tento muž byl kopiníkem císaře Justiniána a byl povýšen do hodnosti takzvaných kandidátů; velel jezdeckým jednotkám, které byly umístěny dlouhou dobu v tvrzi Tzurulon v Thrakii; byl to silný oddíl sestávající z výtečných vojáků. Slované se střetli také s nimi, hladce jich na bezhlavém útěku většinu pobili; Asbada pak zajali a prozatím ho nechali na živu, ale později ho hodili do ohně, a když si napřed z jeho zad vyřízli řemeny, zaživa ho upálili. Po tomto činu zpustošili tito barbaři ještě směleji všechna thrácká a ilyrská území a zmocnili se po obléhání četných tvrzí, ačkoli předtím nikdy na hradby ani se neodvažovali sestoupit do nížiny, ježto se nikdy nepokusili proniknout na římské území. Zdá se dokonce, že ani nikdy nepřekročili s vojskem Dunaj, leda až v jiné době, jak jsem se zmínil. Po vítězství nad Asbanem drancovali Slované zemi postupně až k moři a zmocnili se útokem i přímořského města jménem Toperos, ačkoli mělo vojenskou posádku. Toto město je nejvýznamnější město na thráckém pobřeží a je vzdáleno dvanáct dnů cesty od Byzantia. Opanovali je takto. Většina se jich ukryla v nepřehledném terénu před hradbami, zatímco menší oddíl u východní brány znepokojoval obránce na cimbuří. Vojáci, kteří tam byli na stráži, v domnění, že nepřátel není víc, než kolik jich bylo vidět, hned se chopili zbraní a všichni učinili výpad. Barbaři se otočili a vzbudili u pronásledovatelů dojem, že ze strachu před nimi prchají. Římané je sledovali a dostali se až daleko od hradeb. To kteří byli v úkrytech, vyšli ven, dostali se do týlu pronásledovatelů a znemožnili jim návrat do města. Obrátili se i to, kteří předstírali útěk, a sevřeli Římany ze dvou stran. Když barbaři všechny pobili, vrhli se na hradby. Obyvatelé města, zbaveni ochrany vojáků, se dostali do úzkých a prozatím se bránili, jak mohli. Napřed lili vřící olej a smůlu na útočníky a odevšad házeli na ně kameny a nechybělo mnoho, aby unikli nebezpečí. Barbaři je však zasypali množstvím šípů a přinutili je opustit cimbuří. Opřeli si žebříky o hradby a útokem se zmocnili města. Rychle pobili muže v počtu patnáct tisíc, uloupili majetek a děti i ženy si vzali jako otroky. Opravdu původně neušetřili žádný věk a od okamžiku, kdy vykročili na římské území, pobíjeli bojovníci obou skupin každého na potkání bez rozdílu věku, takže téměř celá ilyrská a thrácká zem byla pokryta mrtvolami. Ty, s kterými se setkali, nezabíjeli mečem ani kopím ani jiným obvyklým způsobem, ale zaráželi pevně do země zahrocených kůly, posazovali na ně vší silou nešťastníky, hrot kůlu jim vráželi do zadku, až pronikl vnitřnostmi, a takto ponechali lidi umírat. Dále zaráželi barbaři do země zcela silné kůly, na ně uvazovali ruce a nohy zajatců, tloukly je bez přestání palicemi do hlavy a ubíjeli je jako psy, hady a nebo jinou zvěř. Jiné uzavírali do místností spolu s dobytkem a ovcemi, jež se jim nepodařilo odvést do své země, a nemilosrdně je upalovali. Tak hubili vždy Slované ty, kteří se dostali do jejich moci. Nyní se však i Slované z druhé skupiny, jako by byli sytí tolika krve, rozhodli ponechat naživu některé z tamních zajatců; proto se všichni vrátili domů a vedli s sebou nesčetné tisíce otroků.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie, Historie o válce s Góty)

V roce 550, zřejmě v létě nebo na podzim, jak bylo v té době běžné, podnikli Slované další ze svých ničivých nájezdů na byzantská území na Balkánském poloostrově. Sice jejich vojsko bylo v polovičním počtu oproti předchozímu vpádu na Benátsko z roku 548, ale přesto vojsko za sebou zanechala spoušť a zkázu. Po překročení řeky Hebros se vojsko čítající původně 3.000 mužů rozdělilo na dvě části, přičemž to větší mělo 1.800 bojovníků a to menší zbytek, tedy 1.200 mužů. Každé z těchto vojsk se pak následně střetlo s byzantskými oddíly a jak píše Prokopios, proti všem očekáváním byli Byzantinci v obou případech poraženi. Jedno vojsko bylo zcela Slovany zdecimováno (v Ilyrii) a druhé v Thrakii se dalo před nájezdníky na útěk. K překvapení autora textu, byli Byzantinci Slovany poraženi i přestože nad nimi měli výraznou početní převahu. To svědčí o kvalitě slovanských bojovníků, protože samotní Byzantinci byli minimálně v průběhu 6.století považování za velice zdatné válečníky. Ostatně pod vojevůdcem Belizarem se jim podařilo dobýt značnou část někdejšího území Západořímské říše.

Vítězné slovanské jednotky se pak ještě v Thrakii střetli s dalšími Byzantinci, které vedl Asbad. V tomto případě měli byzantinci silné jízdní jednotky, ale i tak byli opět přesvědčivě poraženi. Samotného Asbada Slované zajali a poté krutě mučili. Jak píše Prokopios, nejdříve si z jeho zad vyřízli řemeny a poté jej zaživa upálili. To opravdu není typické pro tzv. slovanskou holubičí povahu, ale musíme to chápat v kontextu doby. Ta prostě byla krutá k jedinci, větším skupinám i celým národům. Samotní Římané, za které se Byzantinci jakožto jejich dědicové pokládali, pak v tomto vynikali. Stačí si jen například vzpomenout, jak dopadlo na šest tisíc zajatých Spartakových vojáků po potlačení povstání v roce 71 př.Kr., které vítězové nechali ukřižovat.

Co by nás tedy mělo spíše udivovat, je taktická schopnost poměrně nevelikých slovanských jednotek, které dokázali dobýt řadu tvrzí a nakonec oblehli, dobyli a vyplenili velké přímořské město Toperos. Podle Prokopia tam bylo kromě vojáků povražděno na 15.000 mužů, ženy a děti pak vzali vítězové do otroctví. Poté co vyhladili téměř celou Ilyrii a Thrakii opilí lidskou krví, vrátili se s obrovskou kořistí zpět do svých domovů.

Zajímavá je taky informace o netradičním způsobu zabíjení a to narážení na ostré kůly. Tento způsob známe především z pozdějšího období z území dnešního Rumunska, kde jej na zajatých Turcích v 15.století prováděl Vlad Tepes (Narážeč), kterého známe hlavně prostřednictvím románu Dracula.




DALŠÍ TAŽENÍ SLOVANŮ DO NITRA BALKÁNSKÉHO POLOOSTROVA
rok 551 – léto

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slované
velitel:

Byzantská říše
velitel: Germanus
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V době, kdy Germanus shromažďoval a sestavoval své vojsko v městě Sardice v Ilyrii a všechno v souvislosti s nejdůležitější přípravou války, vpadlo na římské území nevídané množství Slovanů. Po překročení řeky Dunaje zamířili k Naisu. V malém počtu se někteří vzdálili z tábora, bloudili osaměle v těch končinách, byli zajati několika Římany, kteří je svázali a otázali se jich, z jaké příčiny a za jakým účelem překročilo slovanské vojsko řeku Dunaj. A oni s jistotou odpověděli, že se přišli obléháním zmocnit samotného města Thessaloniky a okolních měst. Když to uslyšel císař, hluboce zneklidněl a hned napsal Germanovi, aby zatím odložil odchod do Itálie, bránil Thessaloniku i ostatní města a zastavil všemi silami vpád Slovanů. A Germanus se nyní věnoval tomuto úkolu. Když Slované spolehlivě zjistili od zajatců, že Germanus je v Sardice, ulekli se. Germana si totiž barbaři velmi vážili z tohoto důvodu. Ve chvíli, kdy se Justinián, strýc Germanův, ujal vlády, přešli Antové, kteří sídlí blízko Slovanů, řeku Dunaj a pronikli s velkým vojskem na římské území. Císař právě nedlouho předtím jmenoval Germana velitelem celé Thrákie. Když se střetl v boji s vojskem nepřátel, přemohl je a téměř všechny pobil. A velkou pověst si získal tímto činem Germanus u všech lidí a obvzlášť u těchto barbarů. Poněvadž se ho Slované báli, jak jsem řekl, mysleli si, že přivede velmi silné vojsko, protože byl poslaný císařem proti Totilovi a Gótům, odbočili rychle z cesty k Thessalonice a už se neodváželi sestoupit do roviny, nýbrž prošli celé ilyrské hory a dorazili do Dalmácie. Germanus se už o ně nestaral, ale oznámil celému vojsku, aby bylo připraveno, protože mělo po dvou dnech vyrazit odtud do Itálie. Ale tu zasáhl osud: Germanus nečekaně onemocněl a skonal. Tak odešel Germanus, muž chrabrý a obzvláště schopný, skvělý vojevůdce a vynikající válečník a v době míru i v dobrých časech schopný důsledně obhajovat zákony a státní zřízení; byl spravedlivější soudce než všichni ostatní, ochotně půjčoval velké částky všem žadatelům a nikdy se nezmínil, že by za ně chtěl vzít úrok.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie, Historie o válce s Góty)

Původním cílem mělo být město Soluň a císař Justinián I. měl podezření, že popudem k útoku Slovanů byli Ostrogóti, kteří tím sledovali oslabení moci Byzance a jejího tlaku na Ostrogótské panství v Itálii. Těmto úvahám nasvědčuje i předchozí tažení Hildigise z roku 548 včele 6.000 Slovanů do Venecie (pozdější Benátsko). Proto byzantské vojsko sebrané za účelem vpádu do Itálie (přes Benátsko) pod vedením Germania mělo nyní za úkol nejdříve se vypořádat se slovanským vpádem a hrozbou obležení hlavního města celého území Soluně (Thessaloniky). Ani Slovanům ale neušlo, že v této oblasti je přítomen Germanus, kterého hodnotili jako zdatného válečníka a navíc věděli, že má s sebou vojsko sebrané proti Gótům. Raději se tedy rozhodli svého úmyslu dobýt a vyplenit Soluň vzdát a stáhli se přes hornaté Dalmátské území zpět do svých domovů. Mezitím ale zasáhl osud. Germanus náhle umírá po krátké a rychlé nemoci a vojsko sebrané proti Gótům v Itálii se tak ocitlo bez svého schopného velitele.




VPÁD SLOVANŮ DO ILYRIE
rok 551 – konec roku

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slované
velitel:

Byzantská říše
velitel: synové Germanovi
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Velké množství Slovanů vpadlo do Ilyrie a způsobilo tam nepopsatelnou hrůzu. Císař Justinián poslal proti nim vojsko, v jehož čele byli mimo jiné též synové Germanovi. Ale protože jich bylo mnohem méně než nepřátel, nemohli se odvážit boje proti nim, ale stále se zdržovali v týlu nepřátel a škodili opozdilcům. Mnoho jich pobili, některé zajali živé a odeslali je k císaři. Přesto tito barbaři pokračovali v páchání násilností. Dlouho trvalo jejich loupežení, a teprve když pokryli cesty mrtvolami, vzali do otroctví nesčetné davy lidé a všecko vyloupili, aniž se kdo proti nim postavil, vrátili se domů s veškerou kořistí. Římanům se totiž nepodařilo ani je zaskočit při přechodu řeky Dunaje, ale je jinak napadnout, ježto Gepidové jim za peníze poskytli ochranu a převedli je na druhou stranu za vysokou částku: odměnou byl vždy jeden zlatý statér za každou hlavu. Císař projevoval nespokojenost, poněvadž už neměl možnost bránit jim v dalším přecházení řeky Dunaje k loupeživým výpravám po římské říši anebo v návratu s obrovskou kořistí; proto pokládal za nutné uzavřít smlouvu s kmenem Gepidů.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie, Historie o válce s Góty)

I koncem roku 551 Slovanský tlak na byzantská území pokračoval. Nic jim nebránilo v jejich tažení do Ilyrie, kde páchali velké škody, protože jejich hlavní nepřítel v dané oblasti, vojevůdce Germanus byl mrtev. Císař se proto rozhodl proti nájezdníkům poslat vojsko, které ale nebylo tak početné, aby se mohlo Slovanům postavit v otevřeném boji. Velitelé jimiž byly mimo jiné i synové Germania, který nedávno předtím skonal, se rozhodli nepříteli alespoň napadat zadní zásobovací voje. Podle Prokopia pak mnoho nepřátel a opozdilců v týlu pobili nebo zajali. Nicméně řádění Slovanů nemohli učinit přítrž a museli tedy čekat, až se krví a kořistí opilí nájezdníci rozhodnou sami stáhnout do svých domovů. V tom viděli Římané jako svou jedinou možnost. Doufali totiž, že kořistí zahlcené Slovany zaskočí u Dunaje při jeho přechodu. Tou dobou se ale Gepidové dověděli, že císař uzavřel s Langobardy spojeneckou smlouvu. Proto se rozhodli se za úplatu Slovanům poskytnout ochranu a dále je převézt přes Dunaj. Odměnou za tento čin jim měl být jeden zlatý statér za každou hlavu (mince o hmotnosti 10-16 g). Gepidové touto pomocí Slovanům sledovali své cíle. Císař, když si uvědomil, že Slované mohou kdykoliv překročit Dunaj a plenit byzantské území, raději se rozhodl s Gepidy uzavřít spojeneckou smlouvu a to přesně v době, kdy vypršela smlouva s Langobardy. Císař pak dále dovedně využíval vzájemných rozepří mezi Langobardy a Gepidy a pomocí jedné či druhé straně (i tajně) jejich moc nadále oslaboval. Nakonec pak mohla Byzanc uzavřít spojenecké smlouvy s oběma barbarskými kmeny, které ale již byly výhodné především pro císařství. Až do Justiniánově smrti v roce 565 tak můžeme říci, že na středním Dunaji panoval relativní klid, protože i Gepidové v souladu se smlouvou dále odmítali Slovany před Dunaj přepravovat a propouštět je přes svá území.
Obrázek Obrázek
Evropa kolem roku 500 - Evropa kolem roku 600[/align]


Zdroje:
Lutovský, M. – Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Praha 2001
Měřínský, Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – Praha 2009
http://www.emersonkent.com/maps_by_year ... 400_bc.htm
Havlík Lubomír, E. – Kronika o Velké Moravě – Brno 1992
Kolektiv – Československé dějiny v datech – Praha 1987
http://www.euratlas.net/history/europe/500/index.html
http://www.dygon.cz/slovanska-doba-valecnici.php
http://www.dygon.cz/slovanska-doba-vira.php
www.moraviamagna.cz
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 7/12/2010, 21:28, celkem upraveno 5 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

JAK TŘEBA VÁLČIT SE SLOVANY, ANTY A PODOBNÝMI NÁRODY
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obrázek
Slovanský pěší bojovník, rekonstrukce[/align]

Národy Slovanů a Antů mají stejný způsob života a stejné mravy. Jsou uvyklí svobodě a nijak se nedají zotročit nebo podmanit, zvláště ne ve vlastní zemi. Jsou početní a vytrvalí, snášejí snadno horko, chlad i déšť, nahotu i nedostatek potravin. K cizím (lidem) jsou laskaví a ochotně je provázejí z místa na místo, kamkoliv si přejí a v případě potřeby je chrání. Když cizinec utrpí nedbalostí hostitele škodu, ten, kdo mu ho svěřil, vypoví boj, neboť pokládá za posvátnou povinnost pomstít cizince (hosta).

Ty, kteří jsou u nich v zajetí, nedrží v otroctví po neomezený čas jako ostatní národy, ale ustanoví jim určitou dobu, po níž je na jejích vůli, zda se chtějí po stanovené náhradě vrátit ke svým, nebo zůstat na míst jako svobodní a přátelé.

Mají hojnost různého dobytka a plodin složených do hromady v jamách, zejména prosa a béru. A jejich ženy jsou cudné nad veškerou lidskou přirozenost. Většinou pokládají úmrtí svých mužů za svůj konec a dobrovolně se oběsí, neboť nepokládají vdovství za život.

Slované bývají v lesích okolo řek, jezer a nepřítomnost močálů a dělají si u svých příbytků četné východy pro případné nebezpečí, které je přirozeně obklopují. Potřebné věci zahrabávají do úkrytů a nic neponechávají na otevřeném místě, neboť vedou život kořistnický a rádi činí útoky na své nepřátelé v houštinách, úžinách a skalách. Rádi využívají úklady, náhle přepady a lsti a připravují si tak v noci i ve dne různé způsoby (boje). Ve zkušenostech přecházet řeky jsou nad jiné znalí a dokonale snášejí pobyt ve vodě. Často někteří z nich, když se zdržují ve svých sídlech a jsou překvapeni nebezpečím, ponoří se ve vodě do hloubky a drží ve svých ústech dlouhá stébla, k tomu účelu upravená, podélně dutá (provrtaná) a sahající k povrchu vody. A když leží naznak v hloubce, dýchají jimi a vydrží to po mnoho hodin a nevzbudí podezření nikoho, neboť jsou-li i stébla z břehu vidět, myslí si ti, kteří to neznají, že vyrostla ve vodě. Avšak ti, kteří vědí o tomto zvyku, poznávají stéblo podle řezu a polohy a buď jimi prorážejí ústa, nebo je vytrhávají a donucují (ponořené) vyjít z vody, poněvadž už ve vodě nemohou vydržet.

Ozbrojen bývá každý muž dvěma krátkými oštěpy, někteří též pěknými štíty, ale těžko přenosnými. Užívají také dřevěné luky a krátké šípy napuštěné jedem, který ihned účinkuje, nevypije-li raněný protijed nebo neužije-li jiné prostředky, známé zkušeným lékařům, nebo nevyřízne-li okamžitě ránu, aby se jed nerozšířil i do ostatního těla.

Poněvadž mají odpor k vládě nad sebou a navzájem na sebe nevráží, neznají bojový šik a nesnaží se bojovat v hustých oddílech nebo se objevovat na místech holých a rovinatých. Stane-li se, že se odhodlají k boji, pokřikují a zároveň se poněkud sunou dopředu. Ustoupí-li před jejich pokřikem ti, kteří proti nim stojí, prudce se na ně ženou. Jestliže ne, ustupují (sami) dozadu a netouží bojem zblízka zkusit sílu svých nepřátel. Uchylují se potom do lesů, kde mají velkou záštitu, poněvadž dovedou v těsných místech obratně bojovat. Často i kořist, kterou s sebou vezou, poplaší-li se z nějakého důvodu, odhodí a uchýlí se do lesa. A když ti, kteří jdou za nimi, pobíhají kolem kořisti, pohodlně (na ně) povstanou a způsobí jim škody. A to činí rádi různým způsobem a záměrně na přilákání (a záhubu) svých odpůrců. Jsou v každé záležitosti věrolomní a ve smlouvách nestálí a ustupují spíše z obav, než aby se dali zvábit dary. Když mezi nimi zavládne různost mínění, buď se neshodnou hned, nebo vůbec. Jestliže se shodnou, druzí usnesení zakrátko přestupují, poněvadž každý zamýšlí něco jiného a jeden nechce ustoupit druhému…

Výpravy proti nim je třeba konat spíše v zimním období, kdy nemohou zůstat skryti, poněvadž stromy jsou holé a nadto sníh prozrazuje stopy utíkajících. Též jejich majetek na útěku nepatrný a kromě toho za mrazu lze přejít snadno i řeky… Současně (je třeba) rozšiřovat pověst, že se má proti nim učinit vpád i na jiném místě, aby ani jeden z jejich vládců neměl příležitost spojit se s druhým a (našemu) vojsku způsobit ztráty, neboť každý se při takové zvěsti bude s obavami strachovat o vlastní zemi…

Poněvadž je u nich více králů a jsou mezi sebou nesvorní, doporučuje se získávat některého z nich buď přemlouváním, nebo dary, a to hlavně ty, kteří jsou blízko hranice. Na ostatní (se doporučuje) dotírat, aby válka se všemi neumožnila jejich sjednocení nebo monarchii. Tak řečené uprchlíky nebo přeběhlíky, kteří se nabízejí, že ukáží cestu nebo něco vyzradí, je třeba bedlivě střežit. Jsou i takoví Rómejové (Byzantinci), kteří zapomněli na své a cení si více lásky k nepřátelům. Budou-li zachovávat věrnost, je třeba jim činit dobře, jestliže budou škodit, třeba je trestat. Zásoby, které se naleznou v zemi, netřeba rozplýtvat, ale je nutné je připravit do vlastní země na soumarech a lodích. Poněvadž tamní řeky se vlévají do Dunaje, ulehčují to dopravu po lodích…

Protože všechny země Slovanů a Antů leží podél řek a tak jsou spolu spojeny, že mezi nimi není volného území, které by stálo za řeč, a protože okolo nich jsou lesy, bažiny a vysoká tráva, stává se zpravidla na výpravách proti nim, že se celé vojsko zastaví v první jejich zemi a zabaví. Avšak nejbližší sousedé, poněvadž mají nablízku lesy, pozorují znedaleka jeho pohyb a pohodlně uniknou tomu, co je čeká. A mladí muži (Slovanů) jsou neohrožení, a jakmile vyčkají vhodnou chvíli, nenadále udeří na naše vojíny, takže ti, kteří podnikají tažení proti nepříteli, nemohou mu způsobit žádnou velkou škodu…

(Zdroje: Pseudo-Maurikios – Knihy o strategii – Jak třeba válčit se Slovany, Anty a podobnými národy)

Text se hlavně týká Slovanů usazených na sever od dolního Dunaje, ale vzhledem ke stejným kořenům, které v 6.století byly pro všechny Slovany ještě čerstvé, můžeme tuto relaci použít i na Slovany žijící ve střední Evropě i jinde. Ovšem ne vše musíme brát za bernou minci. Například údaje o dýchání skrze dutá stébla musíme brát s jistou rezervou, ovšem ne že by to nebylo technicky možné.

Kromě tohoto popisu se o kvalitě slovanských válečníků dočítáme také u Prokopia, který se ve svém díle „O válce gótské“ (I., kap. 27, k roku 537) zmiňuje o skvělých slovanských jezdcích. Jízda tedy byla zřejmě silnou slovanskou zbraní. Také v díle „Kronika“ k rokům 517 a 530 autor Marcellinus comes (nebo spíše jeho následovník, neboť comes Marcellin byl zavražděn roku 467/478) zmiňuje getské jezdce. Podle Theofylakta Simokattése („Historie“ III, 4; VI, 6 a VII, 2) bylo označení Getové starší verzí výrazu pro Slovany. Pokud bychom tedy za Gety považovali Slovany, mohli bychom posunout jejich přítomnost na byzantských hranicích již ke konci vlády císaře Anastasia (491-518), kdy útočili na dolnodunajskou byzantskou hranici (kolem 517). Také k roku 514 jsou Geti zmiňování v souvislosti s povstáním federáta Vitalianse. Ovšem jednoznačně Gety spojovat se Slovany nemůže. Nicméně od této doby se se Slovany (Anty) setkáváme v byzantských pramenech poměrně často a Sklavini jsou zde poprvé zmiňováni po vítězství Byzance nad Anty kolem roku 527. Pro pochopení rozdílu mezi Anty a Sklaviny jen uvádím, že Anti jsou spojováni s kulturou typu Peňkovka, zatímco Sklavinům připisujeme rozsáhlý komplex kultury typu Praha-Korčak. Tyto kultury a jejich hmotné památky známe z nálezů v Moldavsku, středního a dolního Valašska a Sedmihradska (dnešní Rumunsko). A právě tyto kultury spojujeme s postupem na Balkán, který započal v závěru 5.století a směřoval k Dunaji. Nejpozději k roku 550 potom Sklavini dospěli do západní části dolního Podunají v Banátu, kde sídlili Gepidové, kteří nově příchozí ochránili před Byzantinci a za poplatek je převezli přes Dunaj. V této fázi, které předcházela příchodu Avarů, tedy Slované osidlují rozsáhlé oblasti při soutoku Tisy a Dunaje, jak nám dokládá Jordanes.

Theofylaktos Simokattés nám pak v souvislosti se Slovany popisuje k roku 596 zajímavou taktiku boje. Slované v té době plenily Byzantský Balkán a proti útoku Byzantinců použili vozovou hradbu, což asi nasvědčuje určitému způsobu organizace týlových složek. Tuto vyšší formu vedení boje a taktiky nám také sděluje Jóanna z Efesu ve svém díle „Církevní historie“ (VI, kap. 25) kde popisuje, že Slované měli ve druhé polovině 6.století mnoho typů zbraní včetně obléhacích strojů. Také logisticky byly jejich armády zřejmě dobře zajištěny výstrojí, stády koní atd. Jóann z Efesu jejich bojové schopnosti řadí výše než Rómejů (tzv. Byzantinců). To je vskutku velká poklona, protože si musíme uvědomit, že Byzantinci vycházeli svou výzbrojí, taktikou a logistikou ze staletých úspěšných bojových tradic Římské říše. Sice je pravdou, že především západní část říše (Západořímská s centrem v Římě) ke konci své existence byla silně degradovaná přijetím barbarských kmenů a jejich vojáků do svých služeb. Na druhou stranu ale doba byzantského císaře Justiniána I. (6.století) patřila vojensky k nejúspěšnějším v dějinách Byzance, které se podařilo na barbarech ovládnout velkou část někdejší západní poloviny říše padlé roku 476.

Také jsou zajímavé popisy charakteristiky nejen samotných Slovanů, ale i jejich organizace, odpor k vládě a svobodomyslnost. U takto velkého národa s takovou údernou vojenskou silou se tedy Byzanc musela oprávněně obávat, aby Slované po vzoru dalších barbarů nevytvořili větší politicko-vojenský celek včele s „králem“. Tím ale nemůžeme tvrdit, že tu žádné snahy až do vytvoření Sámova kmenového svazu (7.století) nebyli. Určité tendence k těmto sjednocovacím procesům u Slovanů nalézáme například ke zprávě o jistém Daurentinovi, který kolem roku 578 vystupoval v čele ostatních slovanských vládců na sever od dolního Dunaje (Menander Protektor, „Fragmenty“, kap.48). Také k roku 593 je připomínán král Musokia, v letech 584, 593 kníže Ardagastes a v roce 596 Piragasta (Theofylaktos Simokattés, „Historie“ I, kap. 7, VI, kap. 6-7, 15). Tyto všechny náznaky o pokusech centralizovat moc do jedněch rukou odpovídá i samotnému Pseudo-Maurikiovu textu o různých menších vládcích (exarších) nebo o více „králících“ Slovanů.
Obrázek
kovová výzbroj a výstroj slovanského válečníka[/align]


Zdroje:
Měřínský, Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – Praha 2009
Havlík Lubomír, E. – Kronika o Velké Moravě – Brno 1992
Kolektiv – Československé dějiny v datech – Praha 1987
http://www.dygon.cz/slovanska-doba-valecnici.php
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Příspěvek od Zemakt »

Zajímavý článek. Upoutala mne jedna věc:
V době, kdy se domácím hospodářským a společenským vývojem dostali na nejvyšší stupeň barbarství
netušil jsem, že existuje nějaká stupňovitá hierarchie barbarství, myslel jsem, že toto označení bylo z prvu vnímáno jako synonymum ke slovu cizinec a později to dostalo pejorativní nádech?
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

To je myšleno v rámci tzv. babrbarských národů. Ne všechny tyto nekřesťanské, barbarské národy, byly na stejné společenské, hospodářské a vojenské úrovni.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Příspěvek od Zemakt »

aha už rozumím
:oops:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“