Námořní válka mezi Benátčany a Normany (1081-1085)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Námořní válka mezi Benátčany a Normany (1081-1085)

Příspěvek od kacermiroslav »

Benátčané vs. Normani

Námořní válka mezi Benátčany a Normany
Jaderské moře
1081 - 1085

Obrázek

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Benátská republika
Velitel: Domenico Selvo (31.dóže Benátské republiky v letech 1071-1084, zemřel v roce 1087)

Vévodství Apulie a Kalábrie
Velitel: Robert Guiscard, Bohemund z Tarentu
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na jaře roku 1081 se rozhodl vévoda Apulie a Kalábrie, Robert Guiscard (*cca 1015 - +1085) dále rozšiřovat své normanské panství na úkor slábnoucí Byzantské říše. Za tím účelem postavil invazní armádu, která v počtu 30.000 vojáků a 1.300 normanských rytířů se nalodila na 150 lodí a vydala se dobýt významnou byzantskou pevnost na pobřeží Jaderského moře, Dyrrachion (dnešní Drač v Albánii).

Důležité zprávy z tohoto období nám podává dobová historička, byzantská princezna Anna Komnena (*1083 - +1148), která byla dcerou císaře Alexia I. Komnena (císař v letech 1081-1118). Ve svém díle sepsala události z období v letech 1062-1118. Pro svou práci měla nejlepší předpoklady: důkladné a rozsáhlé vzdělání, přístup ke státním archivům, bohaté kontakty s mocenskými a vzdělaneckými vrstvami a v neposlední řadě příklad svého manžela, který sám byl historikem. Z tohoto důvodu necháme často promlouvat do děje Annu Komnenu.


Invaze Normanů na Balkán
jaro roku 1081


Zdroj: Anna Komnena:
…Robert shromáždil všechny své síly v Brindisi, lodě i vojáky (lodí bylo sto padesát a vojáků na třicet tisíc, protože každá loď mohla pojmout dvě stě vojáků se zbraněmi a s koňmi). Takto se připravili, protože očekávali, že na druhé straně narazí rovněž na těžce vyzbrojené jezdce. Robert se původně chtěl vylodit u města Epidamnu, které nyní převládl název Dyrrhachion [pozn.: Drač v Albánii]. Jeho záměrem bylo přepravit se z Otranta do Nikopole [město na Korfu] a obklíčit Naupaktos [pozn.: Lepanto] a přilehlá místa s okolními pevnostmi. Ale moře bylo v těchto místech šíře otevřené než mezi Brindisi a Dyrrhachiem, proto dal Robert přednost této druhé trase. Zvolil nejrychlejší cestu, která byla zároveň bezpečná pro loďstvo. Bylo to v zimě, [pozn.: jiné prameny uvádějí březen nebo květen] slunce postupovalo k jižním rovnoběžkám, blížilo se k obratníku Kozoroha a dny se krátily. I kdyby vyplul z Otranta při rozednění, během plavby by ho mohla zastihnout noc a bouře, proto se rozhodl vyplout s plnými plachtami z Brindisi do Dyrrhachia. Tato trasa byla kratší, protože Jaderské moře je v těchto místech úzké. Nenechal v Itálii ani syna Rogera, jak měl původně v úmyslu, když jej ustanovil pánem Apulie.Nevím, proč změnil své rozhodnutí, ale vzal Rogera znovu s sebou. Už během plavby do Dyrrhachia obsadil Robert silně opevněné město Korfu [pozn.: asi 10. května 1081] a další naše pevnosti. Vzal k sobě rukojmí z Lombardie a Apulie, předepsal zemi daně, které si vybral, a pak už se jen čekalo, kdy udeří na Dyrrhachion. (…)

… Když Robert ukončil plánované přípravy, zdvihl kotvy, seřadil válečné lodě, lodě s třemi řadami vesel i jednou řadou vesel, podle námořnických zkušeností do bojové pozice a v tomto uspořádání vyplul. Za příznivého větru dosáhl Aulonu a plul dále podle pobřeží až k Butrintu. Tam se spojil se svým synem Bohemundem, který již předtím náhlým přepadem Aulon dobyl. Robert rozdělil vojsko na dvě části. Jedné části velel sám, s tou druhou chtěl po moři plout k Dyrrhachiu, druhou část svěřil Bohemundovi, který měl k Dyrrhachiu táhnout po souši. Robert minul Korfu a zamířil k Dyrrhachiu. U mysu Glossa jej náhle přepadla silná bouře. Husté sněžení a vichry vanoucí z hor rozbouřily silně moře. Vlny se zdvíhaly a duněly, vesla se lámala v rukou veslařů, jakmile se snažili je spustit, vítr trhal plachty na kusy, ráhna praskala a padala na palubu a lodě se potápěly i s posádkou. To se dělo, ačkoli bylo léto a slunce již prošlo obratníkem Raka a blížilo se k souhvězdí Lva, bylo právě období, kdy, jak se říká, vychází Psí hvězda. Všichni byli vyděšeni, nevěděli, co dělat, protože takovým nepřátelům se nemohli postavit. Zdvihl se hlasitý křik, naříkali a prosili, dovolávali se spásné pomoci boží a modlili se, aby spatřili pevninu. Bouře však nepovolovala, jako by se Bůh na Roberta hněval pro jeho zpupnost a nesmírnou pýchu a jako by už od začátku sesílal předzvěst špatného konce. Část lodí se potopila i s posádkou, další se roztříštily při nárazu na pobřeží. Déšť rozmočil kůže pokrývající věže, hřebíky se následkem toho uvolnily, kůže ztěžkly a strhly sebou brzy dřevěné věže, které svým pádem způsobily potopení lodi. Loď, na níž byl Robert, se napůl roztříštila a jen stěží se zachránila. Proti očekávání se zachránily některé nákladní lodě i s posádkou. Moře vyplavilo mnoho mrtvol a četné vaky i jiné předměty, které s sebou měla Robertova posádka, a roztrousilo je na písčině. Trosečníci se postarali o mrtvé druhy a pohřbili je. Všude byl plno zápachu, nestačili mrtvoly dost rychle pohřbívat. Protože přišli o všechny potraviny, byli by trosečníci málem zahynuli hladem, ale úroda už byla zralá a pole i sady překypovaly plody. (...)



Dyrrachion (dnešní Drač, Albánie)
léto 1081 – podzim 1081

Bouře tedy silně pošramotila Normanskou invazní armádu, ale té se stejně nakonec podařilo dostat se do Dyrrachionu. Od 17.června 1081 pak Normané oblehli tuto významnou byzantskou pevnost. Byzantský císař Alexius I. Komnenos, který v dubnu toho roku 1081 nastoupil na trůn v Konstantinopoli se rozhodl osvobodit bráněnou pevnost. K tomu mu ale zatím chyběly dostatečné síly. Proto se rozhodl požádat o pomoc Benátskou republiku a jejího 31. dóžete Domenica Selva (* ???? - +1087), který byl vládcem země v letech 1071 – 1084. Ten se stejně jako byzantský vládce obával vzrůstající moci Normanů, jejichž loďstvo začalo ohrožovat námořní obchod republiky. Také hrozilo, že benátské loďstvo bude uvězněno na Jaderském moři (město Dyrrachion leželo kousek od Otrantské úžiny) a tím pádem by republika přišla o své výnosné obchodní cesty s Orientem. Samozřejmě císař za pomoc svým jednotkám u Dyrrachionu slíbil Benátčanům četná obchodní privilegia a výhody. Domenico Selvo se tedy rozhodl podpořit byzantskou posádku a postavil se do čela loďstva, které tvořilo 14 válečných lodí a dalších 45 plavidel.


Zdroj: Anna Komnena:
…Když si Alexios představil velikost svého úkolu a uvědomil si, že jeho armáda je ve srovnání s Robertovým vojskem nepatrná, došel k názoru, že musí z východu povolat Turky, a informoval o tom ihned sultána. Povolal k sobě i Benátčany, snažil se je získat sliby i dary, aby hned vyzbrojili celé loďstvo své země a po rychlém přesunu k Dyrrhachiu ochránili město a svedli rozhodný boj s Robertovým loďstvem. ... Když Benátčané vyslechli tuto nabídku, vyžádali si prostřednictvím poslů vše, co chtěli, a dostalo se jim bezpečných záruk. Pak připravili ihned své loďstvo a v dokonalém pořádku vypluli s loďmi všeho druhu do Dyrrhachiu. Po dlouhé plavbě dopluli k chrámu postavenému kdysi dávno k poctě Neposkvrněné Matky Boží na místu zvaném Pallia a vzdáleném asi osmnáct stadií od Robertova tábora u Dyrrhachia [pozn.: 3.2 km]. Zalekli se však bitvy, jakmile spatřili na druhé straně města Robertovo loďstvo vybavené všemi možnými válečnými stroji. Sotvaže se Robert dozvěděl o příchodu Benátčanů, poslal k nim svého syna Bohemunda s loďstvem a výzvou, aby poctili aklamací císaře Michala i samotného Roberta. Benátčané odkládali aklamaci na příští den. Nastal večer a Benátčané se kvůli bezvětří nemohli přiblížit k pobřeží. Proto srazili větší lodě k sobě, svázali je lany a vytvořili takzvaný "přístav na volném moři". Mezi plachtami postavili dřevěné věže a pomocí lan na ně vytáhli bárky, které každá loď táhla za sebou. Do těchto loděk posadili ozbrojené muže, nařezali silné klády v délce asi jednoho lokte, natloukli do nich ostré železné hřebíky a čekali na příchod franckého vojska. Za ranního úsvitu dorazil Bohemund a požadoval aklamaci. Benátčané si tropili žerty z jeho vousu, Bohemund si to nedal líbit, zaútočil jako první a vyrazil proti nim s největšími ze svých lodí. Za ním vyrazilo hlavní loďstvo. Došlo k tvrdé srážce, a protože Bohemund zaútočil velmi urputně, mrštili Benátčané na jeho galéru seshora jednu ze zmíněných klád a okamžitě prorazili palubu. Do trupu vnikala voda a loď se potápěla. Posádka vyskakovala z lodi, námořníci upadali právě do toho nebezpečí, kterému se chtěli vyhnout, a tonuli, další byli pobiti v boji s Benátčany. Robert, který rovněž už byl ohrožen, unikl skokem na jednu ze svých lodí. Benátčané nabyli sebedůvěry, bojovali s větší odvahou, až konečně obrátili nepřítele na útěk a pronásledovali ho až k Robertovu táboru. Sotva se přiblížili k pevnině, vyskočili a zaútočili na Robertovo vojsko. Při pohledu na ně vyjel Palaiologos z pevnosti Dyrrhachia a bojoval po jejich boku. Boj byl tvrdý a probíhal přímo u Robertova tábora. Až tam Benátčané pronásledovali mnohé protivníky a četní z nich se stali obětí jejich mečů. Benátčané se zmocnili velké kořisti a vrátili se na své lodi. Palaiologos vtáhl zase do pevnosti. Po několikadenním odpočinku poslali Benátčané k císaři posly se zprávou o průběhu událostí. Císař je samozřejmě přátelsky přijal, prokázal jim tisícerá dobrodiní a propustil je s velkou částkou peněz pro benátského dóžete a jeho úředníky. (…)

Domenico Selvo zanechal v obleženém Dyrrachionu loďstvo pod vedením svého syna a sám se vrátil do Benátek, kde byl oslavován jako hrdina. Císař, přestože nebylo splněno hlavního úkolu, tj. osvobození města, splnil vše co slíbil a vydal Zlatou bulu v které povolil Benátčanům používat byzantské přístavy a oprostil je od platby cla. Mezitím se císař chystal na válku s Normany.


Zdroj: Anna Komnena:
…Nicméně Robert ve své bojovnosti se rozhodl nevzdat se dalšího vedení války, ale pokračoval v boji. Nastala zima a Robert nemohl spustit lodě na moře. Navíc římské a benátské loďstvo bránilo přísunu zásob z Lombardie tím, že bedlivě střežilo spojení s oběma břehy. Sotvaže přišlo jaro a moře se uklidnilo, Benátčané zdvihli kotvy a zahájili proti Robertovi útok. Za nimi vyplul Maurix s římským loďstvem. Došlo k velmi tvrdé srážce, Robertovo loďstvo se dalo na ústup a poté se Robert rozhodl vytáhnout celé své loďstvo na souš. ... Zůstal dva měsíce v přístavu Jericho a usilovně se připravoval k válce na moři i na pevnině. Benátské a římské loďstvo hlídalo úžinu, jak to jen bylo možné, a jakmile moře bylo jen trochu splavné, bránilo Normanům k přeplavbě k Robertovi. Robertovo vojsko, které tábořilo u řeky Glykys, hladovělo, protože si nemohlo ani z pevniny zajišťovat přísun. Obránci Dyrrhachia zaháněli totiž každého, kdo se snažil vyrazit z Robertova opevněného tábora za potravou nebo za jinými potřebami. Sužovalo je také nezvyklé podnebí. Během tří měsíců tu prý pomřelo celkem na deset tisíc mužů. Nemoc postihla i Robertovu jízdu a zahubila mnoho lidí. Obětí nemoci a hladu se stalo v jízdním oddíle asi pět set hrabat a důstojníků a nesčíslné množství jezdců nižších hodností. Řekla jsem již, že Robertovy lodě kotvily na řece Glykys. Po zimě a jaru však přišlo velmi horké léto a hladina řeky suchem klesla. Korytem řeky neteklo ani tolik vody jako v horských bystřinách. Robert byl v obtížné situaci, protože nemohl rychle vyplout. Byl to však velmi vynalézavý a chytrý muž. Přikázal zarazit na obou stranách řeky kůly a spojit je hustým vrbovým proutím. Pak dal z kořene vyvrátit vysoké stromy, navršil je za proutí a na ně dal nasypat písek. Voda se hromadila na jednom místě a vtékala do koryta vytvořeného z kůlů. Vody postupně přibývalo, až naplnila celou přehradu, takže byla dostatečně hluboká, nadzvedla a vyzdvihla lodě, které dosud seděly na dně, a umožnila jim vyplout. Teď už lodě pluly snadno a lehce byly vytaženy na moře. (…)

Jak jsem se již výše zmínil, císař zatím stavěl pro obléhané město armádu. Toto byzantské spojenecké vojsko, bylo pod císařovým vedením vysláno na pomoc obležené pevnosti Dyrrachion (dnešní Drač v Albánii). Tažení se osobně účastnil i sám císař Alexius I. Komnenos (*1048 - +1118). Byl to tedy jeden z jeho prvních válečných počinů. Vojsko dorazilo až k Dyrrachionu a dne 18.října 1081 svedlo s Normany bitvu. Proti 20.000 Byzantinců a jejich spojenců stálo něco mezi 20-30.000 Normany (většinou se uvádí 30.000 mužů). Bitva byla dlouho nerozhodná a to i přesto, že do ní zatím nezasáhli byzantinští spojenci, Turci. Ti jak se nakonec ukázalo nebyli se svoji loajalitou k císaři tak jednoznačně nakloněni. Když se pak misky vah zváhly ve prospěch Normanů, opustili Turci v počtu asi 7.000 mužů své spojence, aniž by zasáhli do boje. Normané pak porazili Byzantince, kterých padlo na 5.000 a zmocnili se bohaté kořisti v byzantinském táboře, včetně stanu samotného císaře Alexia. Císař musel spolu se zbytkem vojska uprchnout a benátské loďstvo se stáhlo z oblasti.



Korfu (Řecko) – tři námořní bitvy
1084 (podzim ?)

Po vítězné bitvě u Dyrrachionu (Drače) a vzdání se obležené pevnosti řešil Robert Guiscard co dál. Nyní měl pevnou základnu na Balkáně, jeho loďstvo mělo dobře chráněný přístav a bylo tedy na Robertovi co dál podnikne. V plánu bylo postupovat dále do vnitrozemí a zmocnil se byzantských držav. V těchto plánech mu však bylo zabráněné poté, co se dozvěděl, že v jeho italských panstvích vznikla revolta. Proto se musel urychleně vrátit na své državy. Na Balkáně ponechal svého syna Bohemunda z Tarentu, který se měl starat o výboje proti Byzantské říši. Ještě v roce 1082 Bohemund dvakrát porazil císaře Alexia I. Komnena, dobyl Skopje a na podzim roku 1082 oblehl se svým normanským vojskem Larisu. Po šesti měsících neúspěšného obléhání se zde ale objevil Alexios a ve velké bitvě Normany porazil. Bohemund poté odplul k otci a normanské pevnosti bránil Bryennios (hrabě de Brienne, místodržící Apulie). Ten byl ale také poražen, část Normanů se přidala k Byzantincům, část vedená Bryenniem byl za slib klidu zbraní umožněn odchod do Aulonu.

Tou dobou Robert Guiscard v Itálii bojoval proti císaři Svaté říše římsko, Jindřichovi IV. Ten měl v plánu obsadit celou Lomabardii a stanul dokonce před branami Říma (květen 1084), kde si hodlal podrobit papeže Řehoře VII. Když se ale Jindřich dozvěděl, že byzantský císař Alexius I. Komnenos utrpěl několik porážek na Balkáně, rozhodl se raději vrátit s vojskem zpět do Německa. Robert Guiscard poslal silné oddíly, které měli Němce na ústupu pronásledovat. Sám se zmocnil velké kořisti, která zde zůstala po Němcích a vrátil se s papežem do Říma. Zde přijal od papeže požehnání. Poté se vrátil do Salerna, aby se zotavil z tolika vyčerpávajících bitev. Zde se setkal se svým synem Bohemundem z Tarentu, který byl nucen se vrátit po porážkách z Balkánu. Robert tak začal ihned plánovat další akce proti Byzantské říši a Benátské republice, jakožto jejího spojence.


Zdroj: Anna Komnena:
"V Salernu se připojil Bohemund [pozn.: Bohemund z Tarentu] k otci Robertovi [pozn.: Robert Guiscard, vévoda Apulie a Kalábrie] a nejrůznějšími řečmi je štval proti císaři [pozn.: proti byzantskému císaři Alexiovi I. Komnenovi]. Při pohledu na Bohemunda, jehož tvář prozrazovala hroznou zprávu, stál Robert hezkou chvíli beze slov, jako zasažen bleskem. Všechny naděje, které do syna vkládal, splaskly jako bublina. Na všechno se vyptal, dozvěděl se, že všechno dopadlo opačně, než čekal; poté propadl zoufalství. Ani v této situaci nemyslel na nic neušlechtilého, co by nebylo hodno jeho odvahy a statečnosti. Měl naopak ještě větší chuť bojovat a zabýval se ještě většími plány a záměry než předtím. Robert se vždy houževnatě držel svých plánů a záměrů, nikdy nebyl ochoten upustit od toho, k čemu se jednou rozhodl. Stručně řečeno, nic jím nikdy nepohnulo, vždy byl přesvědčen, že všeho může dosáhnout při prvním pokusu. Okamžitě začal uvažovat a vzpamatoval se ze své hluboké skleslosti. Rozhlásil na všech stranách, že chce znovu táhnout proti císaři do Ilyrika, a zval všechny k sobě. Brzy se odevšad scházeli skvěle vyzbrojení vojáci, jezdci i pěšáci, toužící po boji. Sjížděli se z okolních měst i cizích zemí a Robert zbrojil, aby odčinil synovu porážku. Když sebral dostatečně velké vojsko, povolal k sobě syny Rogera a Gida [pozn.: Guido]. Toho chtěl Alexios odvrátit od jeho otce. Poslal k němu posly a tajně mu slíbil manželskou smlouvu, vynikající pocty a bohaté peněžní dary. Gidos jeho nabídku přijal, ale zatím udržoval plán v tajnosti. Robert svěřil synům jízdní oddíly a propustil je s příkazem, aby co nejrychleji dobyli město Aulon. Synové se přeplavili na druhou stranu a náhlým útokem dobyli město. Zanechali tam jen menší stráž a s ostatními vojáky obsadili rovněž při prvním útoku Butrinto. (…)


V roce 1084 svedla Benátská republika spolu s Byzantinci hned tři námořní bitvy proti Normanům Roberta Guiscarda. První dvě bitvy následovali v krátkém časovém sledu a vedl je osobně benátský dóže Domenico Selvo. První bitva se strhla u ostrova Korfu (nedaleko Kassiopi) a Normané v ní utržili porážku. Ani porážka však neukojila Guiscardovu touhu po boji a proto se hned znovu začal chystat na další střetnutí. Když se pak o tom dozvědělo spojené byzantsko – benátské loďstvo ihned vyrazilo proti nepříteli a tři dny po první bitvě svedlo druhou, rovněž vítěznou bitvu. Poté se vítězové stáhli do passarského přístavu. Domenico Selvo nechal poškozené lodě poslat do Benátek na opravu a také aby podali ve město zprávu o dvou velkých vítězstvích republiky nad Normany. Normané se však od přeběhlíka dozvěděli, že jsou teď jejich nepřátelé oslabeni o část svých plavidel a proto se Robert rozhodl znovu zaútočit. Překvapil benátskou flotilu u Korfu a zaútočil na ni. Selvo nechal lodě svázat dohromady k sobě a udělat tak plovoucí opevněný přístav. Bitva byla dlouho nerozhodná, pak ale došlo ke katastrofě. Odlehčené benátské lodě byly vratké a tak se stalo, že se některé převrátili a nepřítel tak mohl proniknout. Podle Anny Komneny přišlo o život na 13.000 námořníků. Dnešní odhady jsou, že v bitvě padlo a utonulo na 3.000 Benátčanů a dalších 2.500 padlo do zajetí. Do této bitvy opět vedl Benátčany jejich dóže Domenico Selvo. Kromě mnoha tisíc námořníku přišli Benátčané i o devět největších a nejlépe vyzbrojených galér, jaké Benátčané ve své flotile měli. Poražená flotila spolu s dóžetem byla přivítaná v Benátkách s rozporuplnými pocity. Popularita Domenica Selva začala prudce upadat, až nakonec byl v prosinci roku 1084 sesazen. Zemřel pak o tři roky později v roce 1087.



Zdroj: Anna Komnena:
…Robert plul s celou svou flotilou podél pobřeží proti Butrintu [pozn.: jižní Albánie u ostrova Korfu] až do Brindisi, odkud se chtěl přepravit do Ilyrika. Když se dozvěděl, že z Otranta je vzdálenost kratší, dopravil se do Aulonu odtamtud. Potom plul se svým loďstvem podél pobřeží z Aulonu do Butrinta a spojil se tam se svými syny. Poněvadž v té době od něho odpadl ostrov Korfu, jehož se předtím zmocnil, nechal syny v Butrintu a odplul s celým loďstvem na Korfu. To podnikal Robert. Po zprávě o těchto událostech císař neztrácel odvahu. Dopisem vybídl Benátčany, aby vyzbrojili loďstvo a obnovili válečné akce proti Robertovi. Slíbil jim, že je za jejich výdaje mnohonásobně odškodní. Císař sám vyzbrojil dvouveslice, trojveslice a nejrůznější pirátské lodě, obsadil je ozbrojenou posádkou zkušenou v námořních bitvách a vyslal je proti Robertovi. Jakmile se Robert dozvěděl o příchodu loďstva, byl podle svého zvyku ochoten pustit se do boje. Zdvihl kotvy a odplul s celým loďstvem do přístavu Kassiope [pozn.: přístav na ostrově Korfu]. Benátčané vypluli do přístavu Passara, kde se nějaký čas zdrželi, a když se dozvěděli o Robertově příchodu, odpluli rovněž do kassiopského přístavu. Došlo k prudké srážce v boji zblízka, v němž Robert utrpěl porážku. Porážka nezmenšila Robertovu bojechtivost a ochotu pustit se kdykoli do boje, naopak Robert hned zahájil přípravy k dalšímu boji a k větší válečné srážce. Dozvěděli se to i velitelé obou flotil, jimž předchozí vítězství dodalo odvahy. Už po třech dnech zaútočili na Roberta a dobyli skvělé vítězství, po němž se vrátili do passarského přísavu. Pak, jak se to obvykle stává, se buď lehkomyslně spolehli na předchozí vítězství, nebo podcenili poraženého nepřítele. Ochabli v pozornosti, a chovali se k Robertovi pohrdavě. Vyčlenili z loďstva rychlá plavidla a poslali je do Benátek, aby tam podali zprávu o úplné Robertově porážce. (…)

…Robertovi o tom podal zprávu Benátčan Petr Contarini, který k němu nedávno přeběhl. Roberta to mrzelo a ztrácel chuť stavět se na odpor. Pak si však dodal odvahy a vytáhl znovu proti Benátčanům. Ti, zastrašeni jeho náhlým příchodem, svázali poblíž Korfu rychle lany velké lodě a postavili takzvaný mořský přístav. Malé lodě umístili dovnitř. Pak v plné zbroji čekali na Robertův příchod. Robert dorazil a okamžitě se pustil do boje. Byla to hrozná bitva, těžší něž předchozí boje, protože obě strany bojovaly odvážněji než dříve. Bitva zuřila, žádná z obou stran se nedávala na ústup, vojáci se sráželi neustále tváří v tvář. Benátčané už vyčerpali všechny zásoby, zbyla jim jen ozbrojená posádka na lodích. Odlehčené lodě se vznášely na hladině, voda dosahovala sotva po druhý pruh, takže když se všichni muži nahrnuli proti nepříteli na jednu stranu, okamžitě se utopili. Bylo jich asi třináct tisíc. Ostatní lodě byly zajaty i s posádkou. Robert se po tomto skvělém vítězství zachoval nelítostně. S mnoha zajatci naložil krutě, některé oslepil, jiným dal uřezat nosy, ruce nebo nohy, nebo obojí. U ostatních vzkázal do jejich vlasti, aby se bez strachu dostavil každý, kdo by chtěl penězi vykoupit svého blízkého. (…)



Butrint (jižní Albánie)
1085 ?

Poslední námořní bitva z tohoto období mezi Benátčany a Normany se odehrála pravděpodobně někdy na jaře roku 1085. Na jaro 1085 totiž Robert Guiscard chystal další útok na Balkán. Shromáždil loďstvo o 150 plavidlech s armádou o cca 30.000 mužích a 500 normanských rytířů. Jeho cílem bylo znovudobytí ostrovů Korfu Kefalonie (Jónské ostrovy). Během této akce však dne 15.července 1085 ve věku 70 let umírá. Vzhledem k tomu, že jeho soupeř, benátský dóže Domenico Selvo byl v prosinci roku 1084 sesazen, předpokládám, že k poslední bitvě mezi Benátčany a Normany muselo dojít právě někde mezi prosincem 1084 až červencem 1085. Vzhledem k tomu, že se bitva svedla u pobřeží jižní Albánie, dá se tedy předpokládat, že to byl zápas mezi Benátskou flotilou a alespoň částí Normanské invazní armády složené ze 150 lodí.

Zdroj: Anna Komnena:
… Zakrátko Benátčané vypravili nové rychlé lodě a trojveslice i různé malé spěšné lodě a s velkou silou táhli proti Robertovi. Utkali se s ním u Butrinta, kde kotvil, v těžkém boji jej porazili, zabili mnoho nepřátel a ještě víc jich hodili do moře. (…)



ZÁVĚR
Několik let trvající zápas o nadvládu nad Otratskou úžinou, která oddělovala Jaderské moře od Středozemního neměla zcela jednoznačného vítěze. V úvodních fázích se sice většinou dařilo Benátčanům porážet Normany, často za vydatné námořní pomoci Byzantské říše, která vlastně byla zosnovatelem těchto bitev. Na druhou stranu nelze Normanům upřít, že si rychle osvojili námořní boj a prokázali v něm obdivuhodnou odolnost, když znovu a znovu postavili další loďstvo, které se s nepřítelem opakovaně utkávalo a v jedné z bitev dokonce Benátčanům utržili těžkou porážku.

Rok 1085 a úmrtí Roberta Guiscarda však všechno změnil. Nastala doba prvních křížových výprav do Svaté země, kde se z dřívějších nepřátel stávali spojenci, anebo alespoň obchodní partneři.



Zdroje:
Historie válek s Normany – Anna Komnena (1083-1148), překlad Růžena Dostálová – Odeon 1996
www.wikipedia.org
vlastní hlava:-)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Tento článek jsem si rád přečetl. Zaujaly mě následující pasáže z kroniky sepsané Annou Komnenou:

"… Když Robert ukončil plánované přípravy, zdvihl kotvy, seřadil válečné lodě, lodě s třemi řadami vesel i jednou řadou vesel, podle námořnických zkušeností do bojové pozice a v tomto uspořádání vyplul."

"Císař sám vyzbrojil dvouveslice, trojveslice a nejrůznější pirátské lodě, obsadil je ozbrojenou posádkou zkušenou v námořních bitvách a vyslal je proti Robertovi."

"… Zakrátko Benátčané vypravili nové rychlé lodě a trojveslice i různé malé spěšné lodě a s velkou silou táhli proti Robertovi."

Z těchto zpráv by se dalo usuzovat, že oba protivníci používali lodě s několika řadami vesel nad sebou. Jako byly dřívější řecké triery a římské triremy. To se mi ovšem nezdá pravděpodobné, jelikož podobná plavidla se již od dob zániku římské říše nestavěla. Proto bych rád věděl jestli se o tom Anna Komnena někde nezmiňuje podrobněni.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

jarl píše:Z těchto zpráv by se dalo usuzovat, že oba protivníci používali lodě s několika řadami vesel nad sebou. Jako byly dřívější řecké triery a římské triremy. To se mi ovšem nezdá pravděpodobné, jelikož podobná plavidla se již od dob zániku římské říše nestavěla. Proto bych rád věděl jestli se o tom Anna Komnena někde nezmiňuje podrobněni.
Mě osobně to zase tak nereálné nepřipadá. Říše, která si v sobě uchovala tolik římského mohla klidně používat i v této době plavidla, která se pro manévrovací boj hodila přeci jenom lépe. Plachetnice a plavidla středověku jako Kagy atd...se objevila později.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Byzantská říše používala jako své hlavní válečné plavidlo takzvané dromóny. Byla po velká plavidla, která ale měla pouze dvě řady vesel. Později se z něj vyvinulo plavidlo kombinující plachetní a veslovou loď a podobný typ válečných lodí pužívali i Normané. Od 11. století, kdy se odehrála i válka, kterou popisuje úvodní článek, již existovaly klasické galéry, které známe třeba z bitvy u Lepanta. Proto se mi zdá nepravděpodobné, že by Benátčené, Normané i Byzantinci používali lodě se třemi řadami vesel. Vyloučit to ale samozřejmě nemohu a proto jsem chtěl vědět jestli o tom Anna Komnena neuvádí nějaké další podrobnosti.

Obrázek
Původní dromón

Obrázek
Pozdější dromón podobný takzvané normanské lodi

Obrázek
Benátská galéra
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

jarl píše:Proto se mi zdá nepravděpodobné, že by Benátčené, Normané i Byzantinci používali lodě se třemi řadami vesel.
Mě se to teda taky moc nezdá. Ono vyrobit trojveslici nebyla žádná legrace, staří loďařští mistři s pádem Říma jaksi vyhynuli a technickou dokumentaci po sobě nezanechali. V šedesátých letech se o tom přesvědčila parta nadšenců ve Francii, která se pokusila postavit repliku starý řecký triéry. Dopadlo to tak, že vesla v horní řadě měřila 12 metrů a i urostlý chlap s nima dokázal sotva pohnout.
さようなら。
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

jarl píše:Byzantská říše používala jako své hlavní válečné plavidlo takzvané dromóny. Byla po velká plavidla, která ale měla pouze dvě řady vesel. Později se z něj vyvinulo plavidlo kombinující plachetní a veslovou loď a podobný typ válečných lodí pužívali i Normané. Od 11. století, kdy se odehrála i válka, kterou popisuje úvodní článek, již existovaly klasické galéry, které známe třeba z bitvy u Lepanta. Proto se mi zdá nepravděpodobné, že by Benátčené, Normané i Byzantinci používali lodě se třemi řadami vesel. Vyloučit to ale samozřejmě nemohu a proto jsem chtěl vědět jestli o tom Anna Komnena neuvádí nějaké další podrobnosti.
Mno...já bych to řekl asi takto...Annu Komnenu si už asi těžko vyzpovídáme:-) takže musíme věřit jejim informacím, protože k nim přeci jenom měla o pořádný kus blíže a sama sedíc v Konstantinopoli asi věděla, jaké lodě se po moři prohánějí. Jinak bral bych to s těma trojveslicema asi tak, že byly brány jako bitevní lodě a další plavidla byla jako křižníky a torpédoborce atd. Takže těch pár velkých "bitevních" trojveslic ještě pořád z minulosti mohli vlastnit a brát je pro daný úkol jako nejhodnotnější lodě.

Docela by mě zajímalo, jak dlouho může vydržet být v provozu taková dřevěná loď. Samozřejmě pokud byla dobře udržovaná. Asi podle použitého materiálu bych odhadoval, že klidně mohli být i 100 let staré. Což by jejich použití asi trošku osvětlovalo, protože stavba lodi asi nebyla zrovna levná záležitost a tak se použilo vše, co bylo po ruce.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

kacermiroslav píše:Docela by mě zajímalo, jak dlouho může vydržet být v provozu taková dřevěná loď. Samozřejmě pokud byla dobře udržovaná. Asi podle použitého materiálu bych odhadoval, že klidně mohli být i 100 let staré. Což by jejich použití asi trošku osvětlovalo, protože stavba lodi asi nebyla zrovna levná záležitost a tak se použilo vše, co bylo po ruce.
To bylo různé. Například slavná řadová loď Victory byla ve službě od roku 1778 až do roku 1812. To byla ovšem i v té době docela výjimka. František Novotný ve své skvělé knize Plachty v ohni k tomu dodává toto: „Aby měla loď odpovídající životnost, muselo se stavební dříví několik let sušit. V případě Victory, když bylo odloženo, se dříví sušilo 20 let, a to je důvod její dlouhověkosti. Toho, proč stále existuje.“ Ovšem ve středověku se žádná takováto opatření nedělala a veslové lodě ve Středozemním moři rychle podléhaly zkáze. Dobrou představu si můžeme učinit z další ukázky, tentokráte z knihy Václava Patočky Plachty objevují svět: „Životnost válečných galér byla průměrně deset let a potom je obvykle za zlomek pořizovací ceny kupovali kupci a upravovali je pro obchodní účely. Zmizela z nich většina vesel i veslařů, přibývaly plachty, zvětšoval se nákladní prostor. A to bylo jistě nejlepší využití těchto plavidel, dříve nositelů zkázy a smrti.“ Z toho bych usuzoval, že i zcela mimořádná středověká veslová plavidla mohla být udržována ve službě maximálně 20-25 let. Víc prostě tehdejší nekvalitní konstrukce nevydržely.

Ovšem byl bych nerad, aby mé pochybnosti k některým citátům byly vykládány jako zpochybňování kvality původního článku. Ten naopak pokládám za velmi dobrý a dozvěděl jsem se z něj mnoho nového.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

jarl píše:Například slavná řadová loď Victory byla ve službě od roku 1778 až do roku 1812. To byla ovšem i v té době docela výjimka. František Novotný ve své skvělé knize Plachty v ohni k tomu dodává toto: „Aby měla loď odpovídající životnost, muselo se stavební dříví několik let sušit. V případě Victory, když bylo odloženo, se dříví sušilo 20 let, a to je důvod její dlouhověkosti. Toho, proč stále existuje.“
Pokud je zde zmiňována HMS Victory jako případ dlouhověkosti plachetnice tak bych jen dodal že po pouhých 19 letech služby, tedy v roce 1797 byl její stav označen jako katastrofální. Loď byla jako velmi opotřebovaná převedena do rezervy a určena k rozebrání.
Protože však v té době hrozilo nebezpečí ze strany Napoleona a spojeného loďstva Francie a Španělska prošla v roce 1799 Victory novou prohlídkou. Komise usoudila že je možné jednotku opravit a tak v letech 1799 - 1803 prodělala kompletní rekonstrukcí. Od roku 1812 už stála trvale zakotvena v Portsmouthu a od té doby prodělala několik dalších celkem rozsáhlých oprav. Od roku 1928 je umístěna v suchém doku.

Scrat
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“