Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od t.hajek »

Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Achájské knížectví 1205-1432

Obrázek


Po delší odmlce se opět vrátíme do franského Řecka, kde po http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=6490 a http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=256&t=6972 (alespoň v začátek) na podzim roku 1204 pokračovala útočná aktivita Franků. Lev Sgouros byl v Korintu obležen oddíly Jakuba z Avesnes. Většina vojska pod Bonifácem z Montferratu pokračovala k jeho dalším pevnostem Argos a Nauplio. V listopadu 1204 shodou okolností donutila bouře na cestě z Palestiny přistát v Modonu lodě Geoffroie z Villehardouinu, stejnojmenného synovce kronikáře a maršálka latinského císařství. Jeho vojenská síla oslovila nejmenovaného místního šlechtice, který chtěl s jeho pomocí ovládnout široké okolí. Po brzké smrti Byzantince, se ale jeho syn postavil proti Frankům a Geoffroi raději vyrazil k Naupliu, spojit se s Bonifácovým vojskem. Bonifác jej původně chtěl podržet u sebe, ale to se již Villehardouin rychle dohodl s třetím synem hraběte Eduarda I. z Horního Burgundska a vnukem Huga ze Champagne, Vilémem z Champlitte (Guillaum de Champlitte). Slovo dalo slovo a oba se shodli na společném tažení, s tím, že Geoffroi uznal hraběcího syna za velitele a budoucího vládce. Koneckonců tomu i odpovídal poměr jejich sil – Vilém měl cca 100 rytířů, 400 dalších jízdních o pěších nemluvě, Geoffroi měl nějakých 100 jízdních. Oba také souhlasili s tím, že dobyté země přijmou od Bonifáce v léno a Bonifác jim dal souhlas s odchodem.

Obrázek
Erb rodu Champlitte

Toto „vojsko“ táhlo podél severního a západního pobřeží doprovázeno nepočetnou flotilou, přičemž získalo prvním útokem Patras a Pondikos. Andravida se jim sama vzdala. Místní šlechtici a úředníci přicházeli přijmout nové pány, na oplátku jim byly potvrzovány majetky a výsady. Výjimku tvořila jen Kyparissia, která odolávala až do února 1205. Frankové opravili pevnost v Modonu, dříve pobořenou Benátčany jako pirátskou základnu. Také se po jednodenním obléhání, či spíše útoku zmocnili Coronu a obsadili kapitulující Kalamatu.

Klidný průběh výpravy narušili Řekové z Arkádie a Lakóniie, kteří pod vedením Michaela vytáhli proti útočníkům. Velitel Michael je tradičně spojován s Michaelem Komnenem Dukakem, vládcem Epeiru, ale tato identifikace není stoprocentní. Michael zatím neměl v Épeiru takovou pozici, aby jednoduše vytáhl se silným vojskem na Peloponés. Tato armáda tvořená patrně ze směsi oddílů místních šlechticů, byzantských posádek a snad i vesničanů o počtu čtyři až pět tisíc mužů se Frankům postavila nedaleko Messénie. V létě 1205 se obě vojska utkala ve střetnutí se snad nejpoetičtějším názvem na světě „v bitvě u Kunduraských olivníkových hájů“. Řecká možná až trojnásobná přesila zaútočila na franské vojsko, které se odhaduje na nějakých 700 jízdních plus zřejmě pěší, o kterých se ale kronikáři nezmiňují. Frankové ustáli nápor Řeků a klasický čelní jízdní protiútok znamenal jejich drtivé vítězství. Tato bitva je kvůli svým důsledkům označována za Morejský Hastings. Byl tím zlomen prakticky veškerý organizovaný odpor na poloostrově.

Po bitvě se Frankové radili co dál. Vilém z Champlitte odeslal loďstvo pryč a bez problémů obsadil zbytek poloostrova vyjma oblastí Nikli, Veligosti a celé hornaté Arkádie a Lakónie. Do Arkádie se Frankové vypravili v zimě 1205, ale byli odraženi obranou Doxapatrese Voutsarase. Zároveň pokračovalo obléhání Sgourosových pevností Korintu, Argu a Nauplia. Ke Korintu se přesunul Geoffroi z Villehardouinu, zakrátko jej dobyl a zajal zde bývalého císaře Alexia III. i s dvorem. Jeho císařský oděv byl odeslán do Konstantinopole. Alexios pak byl držen nejprve v Soluni, poté v Montferratu.

Obrázek
Obrázek
Akrokorint

Završením triumfu bylo potvrzení knížecího titulu Vilémovi z Champlitte papežem Inocencem III. v listopadu 1205. Latinské prameny jej a jeho následovníky označují jako achájská knížata, francouzské prameny jako knížata z Morey. Vilém se usídlil v neopevněné Andravidě (Andreville), blízko přístavu Glarentsa (Cyllene, Clarence), kde začal vznikat později proslavený achájský dvůr.

Geoffroi za svůj nesporně velmi významný podíl na dobytí Peloponésu obdržel od Viléma z Champlitte veledůležitý přístav Coron. To ovšem bylo v rozporu se smlouvu z Konstantinopole, kdy si Coron a nedaleký Modon zamluvily Benátky. Díky jejich pozici na půl cesty do Svaté země to bylo naprosto logické. V roce 1206 vyplula z benátské laguny invazní flotila pod Premariniho velením. Tváří v tvář přesile se Villehardouinovi posádky stáhly a Benátky se ujaly svých pevností, přičemž opět pobořili opevnění v Modonu. Villehardouin získal v náhradu za ztracený Coron Kalamatu.

Vilém z Champlitte a jeho nejvýznamnější poradci projevili vzhledem k tomu, co jsme jinde v Zámoří viděli, obrovský takt a smířlivost vůči místní šlechtě. Archontům byly ponechány jejich majetky a privilegia. Jejich potvrzením také Vilém bez válčení získal oblasti Elis a Arkádie. Byla ustanovena „komise“ tvořená šesti Franky a šesti archonty, která měla určit půdu, která připadne Frankům, což byly obvykle původní císařské majetky. Jejím pokračovatelem byla další „pracovní skupina“ složená ze dvou biskupů, dvou vysokých šlechticů a pěti archontů pod předsednictvím Villehardouina. Tito muži měli za úkol rozdělit volné majetky na Peloponésu mezi dobyvatele dle jejich urozenosti, velikosti družin a zásluh.

Patrně někdy v druhé polovině roku 1208 Vilém odjel do Francie, aby hájil nároky na své burgundské dědictví po zemřelém bratru Ludvíkovi. Bailim v Acháji se stal Vilémův synovec Hugo. Vilém z Champlitte ještě v Apůlii zemřel a Hugo se jen nakrátko stal jeho nástupcem, protože záhy zemřel i on. Bailim se pak na dobu dokud z Francie nepřijede dědic Viléma z Champlitte, stal Villehardouin. Champlittův příbuzný Robert vycítil svou příležitost a s družinou dobrodruhů pomalu vyrazil na východ.

V roce 1209 byl císařem Jindřichem v Thesálské Ravennice svolán sněm franských šlechticů. Císař Geoffroie potvrdil coby regenta Acháje a jmenoval jej senešalem Románie a učinil z knížectví přímého vazala Konstantinopole. Když již od roku 1207 Bonifác z Montferatu převedl lenní práva k panstvím Bodonitsa a Salona na achájského knížete.

V červnu pak baili uzavřel smlouvu s Benátkami a přijal od nich zemi jako léno vyjma území kolem Modonu a Coronu, které uznal jako přímý majetek republiky. Také souhlasil posílat každý rok hedvábný oděv dóžeti a další dvě látky kostelu sv. Marka. Veškeří Benátčané v Acháji pak podléhali svým soudům a byli osvobozeni od cla. Tato dvojí lenní závislost byla spíše teoretická a Acháje přinesla hlavně obchodní privilegia. Geoffroi ale mířil výš a vyžádal si budoucí pomoc republiky při získání knížecího titulu.

Obrázek
Erb Villehardouinů

Podle podmínek stanovených Vilémem z Champlitte se musel jeho dědic dostavit před Nejvyšší soud do roka a do dne, jinak ztratí na knížectví nárok. Geoffroi požádal dóžete v Benátkách, aby zařídil zdržení Roberta na cestě. Určitě značně netrpělivý Robert tak strávil dva měsíce v Benátkách, než mu umožnili odplout. Když konečně vyrazili, měl kapitán lodi rozkaz doplout na Korfu a informovat Geoffroie o Robertově příjezdu. To znamenalo další zdržení. Nakonec jej dvanáct dní před vypršením termínu do Glarentsy dopravila neapolská loď. Zde byl přivítán hejtmanem Andravidské posádky a byl mu potvrzen list s datem, kdy přijel na Peloponés. Baili Villehardouin ani baroni však v Andravidě nebyli a Robert za nimi musel vyrazit. Následujících 13 dní pak připomínalo „Člověče nezlob se“, když každý hází jen jedničku. Kamkoli se Robert vydal, Geoffroi a ostatní baroni byli o tah napřed a odjeli jinam. Vše skončilo ve Spartě, kam byl svolán sněm a kde byl Robert a jeho potomci zbaveni svých nároků, protože nedodržel o jeden den stanovený termín. Geoffroi mu nabízel na Peloponésu velké majetky, ale zraněná pýcha udělala svoje a Robert odjel do Francie. Veškerá aristokracie v Acháji stála za Geoffroiem, nikdo nechtěl mladičkého knížete s novými družiníky, kteří by určitě chtěli zadarmo alespoň část jejich majetků. Geoffroi pak byl prohlášen knížetem, což bylo potvrzeno císařem i papežem Inocentem III.

Organizace knížectví

Achájské knížectví bylo feudálním státem s nádhernou lenní pyramidou s knížetem na špici a neurozenými leníky vespod. Kníže sám měl závazky vůči Benátkám a byl leníkem latinského císaře. Ovšem slabá vláda v Konstantinopoli a naopak silné osobnosti v čele knížectví zaručovali Acháje velkou míru samostatnosti bez vnějších zásahů. Kníže byl prvním rytířem knížectví, morální autoritou, předsedal nejvyššímu i lennímu soudu, velel vojsku. O jeho vlivu na chod věcí si jeruzalémští králové mohli nechat jen zdát.

Nejvyšším státním orgánem byl Nejvyšší soud, složený ze všech baronů a duchovních pánů. Svůj předobraz měl v jeruzalémském Haute cour a jeho rozhodnutí byla závazná. Baroni mohli být souzeni pouze sobě rovnými pod vedením knížete. V případě, že byl žalován kníže sám, předsedal soudu kancléř. Vznikl nový právní systém vycházející z byzantské a francouzské tradice, který ovlivnil ostatní latinské státy v Řecku. Prvním po knížeti a nejvýznamnějším z úředníků byl konetábl, dalším byl maršálek, velitel vojska, kancléř, zde zvaný logothetes, který zastupoval Nejvyšší soud, protovestiarios, který dohlížel na výběr daní a všechny příjmy a výdaje knížectví a pokladník. Geoffroi II. později zavedl úřad enqueteurs, kteří měli na starosti kontrolu chování a vlády baronů na jejich majetcích.

Obrázek
Mapa Peloponésu v době franské vlády

Kníže sám držel téměř čtvrtinu majetků s centry v Korintu, Clermontu, Beauvoiru (Pondikokastro) a Kalamatě. Každé z těchto panství odpovídalo velké baronii knížecích leníků. V čele knížecích panství byli jako správci vybraní nejlepší rytíři, kteří zde vládli vojenskou, soudní i administrativní mocí. Majetky mimo knížecí doménu byly rozděleny na 11 velkých panství, v jejichž čele stáli baroni (bers de terre). Mimo to zde byly majetky johanitů, templářů i německých rytířů a také sedm duchovních panství biskupů a arcibiskupa.

Baroni se považovali za nadřazené Řekům a hrdí na svůj původ si odmítali brát za manželky urozené Řekyně vyjma těch z císařské krve. Jejich hrdost jim ovšem nebránila v používání Řečtiny, která byla pro později narozené naprostou přirozeností. Kancléř Viléma II. Leonardo z Veroli patrně Řečtinu zvládal nejen slovem, ale i dokonce i písmem, jak se usuzuje z katalogu jeho knihovny o 14 svazcích (2 byly v Řečtině). Pofrancouzšťovali místní jména, případně místa nově pojmenovávali.

Baroni měli soudní pravomoci nad svými leníky i poddanými a jako jediní kromě knížete měli právo stavět hrady. Vzhledem k celistvosti byzantského území se zde nenacházelo mnoho vnitrozemských pevností a díky baronům zde bylo postaveno kolem 70 zbrusu nových hradů na strategických místech, odkud mohly být ovládány komunikace a masa případně nepřátelských řeckých poddaných.

Baronie nebyly stejně velké, zhruba třetina panství náležela přímo baronovi a zbytek se dělil na další rytířská léna, která měla vynášet 1 000 hyperpyronů (zlatá mince o váze 4,45 g) ročně, ať už se jednalo o pozemkový nebo peněžní úděl. Hrou osudu bylo mnoho baronií i rytířských lén záhy v rukách vdov, které se stávali loutkami v hrách o lenní posty, byť v Řecku si na rozdíl od Palestiny mohly sami vybrat manžela.

Baronství Akova (Matagrifon) a Neopatras - 24 lén
Baronství Skorta - 22 lén
Baronství Kalavryta - 12 lén
Baronství Vostitza - 8 lén
Baronství Nikli a Geraki - 6 lén
Baronství Veligosti, Gritsena, Passavas, Chalandritsa - 4 léna

Achájský kníže disponoval na Peloponésu přímo nebo zprostředkovaně 500-600 rytířskými lény. Rytíři měli řadu povinností, zejména poměrně velké vojenské závazky. Museli sloužit čtyři měsíce ročně v achajské armádě a další čtyři měsíce na různých hradech či pevnostech. Pouze zbytek roku mohli strávit, kde chtěli, ovšem museli být připraveni poslechnout rozkaz lenního pána. Stejně tak nemohli rozhodovat o tom, které měsíce, kde stráví. Rytíři byli členy lenního soudu, bez jehož souhlasu nemohlo být žádné léno odebráno. Po dosažení věku 40 let nemuseli své povinnosti plnit osobně, ale museli poslat syna nebo najít náhradu v jiné osobě.

Rytíři také mohli opustit Achajské knížectví jen po trestem ztráty majetku, s výjimkou sjednávání svatby, řešení dědictví, poutě do Jeruzaléma, Říma nebo Santiaga de Compostella. Ale v takových případech se museli vrátit do dvou let a dvou dnů. Jinak byla léna dědičná podle zásad primogenitury, dědily i ženy a dále nejbližší příbuzní. Dědičky lén si mohli sami vybrat manžela po zaplacení 1/3 ročního důchodu. Léno však nemohlo být prodáno bez souhlasu knížete. Pokud se léno uprázdnilo, musel se dědic dostavit do roka a dne pokud byl v Acháji nebo do dvou let a dvou dnů pokud byl mimo.

I rytíři měli svůj malý dvůr, měli soudní pravomoc nad svými leníky a právo svobodně si volit manželky. Jim podřízení leníci mohli soudit pouze své poddané mimo hrdelních zločinů, ženit se mohli pouze se souhlasem rytíře a byli plátci daně collecte, vybírané mimořádně na výkupné knížete nebo věno jeho dcery. Vojenské povinnosti plnili v omezené míře, dle konkrétního závazku, obvykle jako jízdní lehcí či polotěžcí jezdci. Na jejich úrovni stáli původní řečtí urození vlastníci pozemků archonti, hojně rozšíření zejména v horských oblastech Arkádie. Na rozdíl od leníků měli jisté výhody v dědičnosti majetků, přenesených z byzantského práva. Přímo baronům nebo knížecím správcům též podléhala léna o velikosti poloviny rytířského údělu vytvořená jako odměna pro neurozené jezdce, kteří se podíleli na dobytí Peloponésu. Jejich držitelé měli stejné povinnosti jako leníci rytířů.

Mimo lenní závislost stála řada privilegovaných obyvatel. Měšťané, ať už nově příchozí Frankové nebo Řekové, kterým byly výsady nově uděleny nebo potvrzeny ještě ty z byzantské éry. Pro ně existoval městský soud, jemuž předsedal zástupce knížete s titulem vikomta. Zde se řešili především obchodní a civilní spory. Benátčané a Janované se tradičně sdružovali ve vlastních městských čtvrtích a podléhali vlastním soudům. Stejně tak bylo mimo i nemnoho řeckých svobodných sedláků nebo na venkově nově usedlých Franků osvobozených od daní, pokud by s nimi tedy nesouhlasili. Nikdo z nich ovšem nemohl věnovat majetek církvi nebo poddanému bez knížecího souhlasu.

Nejnižší stupeň společnosti tvořili venkované, bývalí paroikové, nově označovaní jako villein. Drželi dědičně své majetky, které jim nemohly být odejmuty, a ze kterých odváděli fixní poplatky. Nemohli je ovšem prodat a nemohli ani uzavírat sňatky bez svolení pána. Pokud zemřeli bez dědice, vše připadlo pánovi. Pokud se majitelka léna provdala za poddaného, následovala jej do jeho stavu i s dětmi. Mohli být propuštěni z poddanství a jejich majetek jim mohl být udělen v léno, ovšem pouze s knížecím souhlasem. Případně se žena mohla stát svobodnou obyvatelkou, pokud si vzala svobodného. Vůči vrchnosti měli i robotní povinnost, od práce na poli, v sadech a vinicích po pomoc při stavbě hradů. Jejich pán je nemohl uvěznit na více než jeden den. Řecký poddaný nemohl svědčit proti leníkovi.

Obrázek
Hrad Patras

Po stránce církevní organizace byla Achája podřízena arcibiskupství v Patrasu, navazujícímu na uprázdněné řecké úřady. Pod arcibiskupa spadali biskupové Oleny, Modonu, Coronu, Veligosti, Amyklai a Lakedemonie. Mimo stály majetky rytířských řádů, kdy němečtí rytíři měli centrum v Mostenitse, johanité u Modonu. Templářský majetek pak po zrušení řádu přešel na johanity. Později pod nově vzniklé arcibiskupství Korint spadala biskupství v Argu, Damale, Helosu, Zemenó, Kefalonii, Zakyntu a Monemvasii. Většina jich byla vytvořena jen na papíře a ve skutečnosti nikdy neexistoval ani titulární biskup. Roku 1222 byla duchovní správa reorganizována. Pod Patras nadále spadal Olena, Modon, Coron a nově Kefalonia, pod Korint Argos, Lakedemonia, Mani a po své kapitulaci i Monemvasia. Také duchovní vrchnost měla své leníky, arcibiskup měl k dispozici panství o osmi rytířských lénech, biskupové stejně jako rytířské řády po čtyřech. „Duchovní“ leníci ovšem neměli povinnosti služby v posádce. Po obsazení Peloponésu mnoho církevního majetku zmizelo v kapsách dobyvatelů, proti čemuž se neúspěšně postavila řada církevních institucí. Mj. arcibiskupství Patras přišlo o veškeré poklady a kníže mu odmítal předat přiznané i slíbené majetky.

Frankové ani preláti nebyli církevními fanatiky a ortodoxii nechali žít. Ovšem ani duchovní nebyli výkvět moudrých a pro víru zapálených mužů, často nebyli přítomni ve svých místech anebo chtěli získat obročí jako dobrodruzi. Papeži se o situace v Acháje zajímali a několik duchovních včetně arcibiskupa Waltra z Korintu pozavírali do klášterních vězení.

Řečtí duchovní, kteří neuprchli, byli ponecháni ve svých úřadech, franští dobyvatelé slíbili, že je nebudou nutit k přijímání katolického vyznání a v tomto ohledu prokázali značnou dávku tolerance. Řečtí duchovní a jejich rodiny byly vyňaty z poddanství, ale šíře takových rodin byla značná a duchovní bez problémů za členy rodin přijímali a potvrzovali uprchlé poddané a další venkovany. Tím se samozřejmě snižovali výnosy vrchnosti a Geoffroi nakonec v roce 1218 přistoupil k tomu, že majetek všech těchto duchovních a jejich rodin zabavil. Výtěžek pak byl použit na stavbu výstavného hradu Clermont (Chlemoutsi) nedaleko sídelní Andravidy, kde rád a často pobýval. Papež Honorius III. jen za tyto kroky exkomunikoval, coby nepřítele boha, člověka nelidštějšího faraona a na Acháju uvalil interdikt. Vše bylo urovnáno až v září 1223, kdy byla sjednána smlouva, na základě které byly církvi navráceny majetky a zároveň byl počet kněží limitován s ohledem na velikost komunity.

Obrázek
Clermont (Chlemoutsi, Castel Tornesse), nejvýstavnější knížecí hrad Peloponésu

Řečtí řeholníci spravovali své věci sami i nadále, jen opuštěné kláštery byly předány mnichům ze západu. Salvatoriáni měli klášter v Messénii, premonstráti v Kalavrytě, řád svatého Rufa v katedrální čtvrti v Patrasu, Karmelitáni v Andravidě.

Zářivá Morea

Geoffroi začal upevňovat svou vládu. Poslal do Francie pro manželku Alžbětu a syna Geoffroie. Za necelý rok se pak na hradě Kalamata narodil druhý knížecí syn Vilém. Nový kníže také nabízel v Champagni a Francii vůbec mladým rytířům, aby se ujali nově získaných nebo uprázdněných lén za ty, co odjeli na západ. To byl základ dvorské rytířské kultury, která se zde velmi rozmohla a později proslavila knížecí dvůr.

Kníže se také rozhodl pro rozšíření své moci na poloostrově. Již v roce 1208 odešel jeden z obránců řeckých enkláv, Lev Sgouros. Patrně psychicky nevydržel dlouhé obléhání na Akrokorintu a skokem ze skály prý v plné zbroji na osedlaném koni se připravil o život. Akrokorint, Argos i Nauplio se pak dostalo pod svrchovanost despoty Michaela z Epeiru, přičemž vlastním obráncem byl v Argu jeho bratr Teodor, který dokázal udržet Akrokorint až do roku 1210, kdy posádka kapitulovala. Poté se knížecí pozornost obrátila na Argos a Nauplio. S pomocí athénského pána Oty dela Roche a Benátek se obě pevnosti vzdaly o dva roky později. Oto pak za odměnu získal Argos, Nauplio a Damalu jako léna a roční výnos 400 hyperpyronů z cla v Korintu. Následovala výprava do Lakónie a Arkádie, které byly úspěšně podrobeny jeho moci, díky smířlivému postupu vůči místní šlechtě. Na místě starověké Sparty a byzantské Lakedemonie byla vybudována knížecí rezidence zvaná La Cremonie. Dále odolávala jen pevnost Monemvasia udržující přátelské styky s Nikájou a horské oblasti Taygetu a Parnonu s tradičně nezávislým slovanským obyvatelstvem.

Obrázek
Obrázek
Argos

Po svém otci se stal knížetem roku 1229 Geoffroi II. Od roku 1217 byl ženatý s Agnes z Courtenay, dcerou latinského císaře Petra. Nový kníže vytvořil honosný dvůr v Andravidě, což si mohl dovolit zejména díky bohatství plynoucímu z vývozu vína, rozinek, oleje, vosku, fíků a medu. Na jeho bohatém dvoře bylo stále přítomno 80 rytířů se zlatými ostruhami a rytířská kultura dosáhla svého vrcholu. Andravida se stala cílem putování mladých francouzských rytířů. Kníže sám je pak popisován jako ideál vládce. Statečný, štědrý s pochopením pro potřeby prostých lidí. Bohatství Acháje a relativní jistota před útoky nepřátel mu umožnili podporovat ostatní franské státy. Roku 1236 přijel na pomoc císařovu zástupci Janovi z Brienne při obléhání Konstantinopole Janem Dukasem Vatatzesem. Na šesti achájských válečných lodích bylo 100 rytířů, 300, střelců z kuší a 500 lučištníků. Spolu s Pisánci a Benátčany ve vodách okolo Konstantinopole porazil byzantskou flotilu. V roce 1239 svou pomoc zopakoval, přičemž každoročně poskytoval latinskému císaři velice slušnou finanční pomoc ve výši 22 000 hyperpyronů.. A ke dvoru zavítal ještě dvakrát, když jel na příkaz papeže Řehoře IX. na pomoc císaři proti nikájským a roku 1243, kdy jel zajistit město pro synovce Filipa de Courtenay na základě mylné zprávy o smrti Balduina II. V době jeho nepřítomnosti byl regentem knížectví jeho mladší bratr Vilém, který coby mladší člen rodu držel panství Kalamata, kde se v roce 1210 narodil.

Obrázek
Kalamata

Za svou neocenitelnou pomoc se Geoffroiovi dostalo lenní svrchovanosti nad Archipelágem a Euboiou. V léno se mu poddal i kefalonský hrabě Maio Orsini, v obavě před rozpínavostí Benátek a Teodor z Épeiru u něj hledal lenním závazkem ochranu před Nikájou. Geoffroi II. zemřel roku 1246 bezdětný a na knížecí stolec nastoupil jeho bratr Vilém II. Sám byl básník a trubadúr, na jeho dvoře vzkvétala rytířská kultura a literatura v místním dialektu francouzštiny, když Vilém mluvil plynně i řecky. Byl patrně nejsilnější a nejschopnější franský vládce v Řecku, ale nechyběla mu i velká míra tolerance, což oceňovali i řečtí historici. Jak psal jeden z návštěvníků jeho dvora: „Muži zde žili nejlepší život, jaký mohli žít.“ Mladíci z celé franské Románie se sem jezdili naučit dvorským způsobům a boji. Stejně tam sem přijížděli mladí rytíři z Francie, buď za vidinou dobrodružství, za svým snem nebo se zde skrývali před důsledky svých kriminálních činů.

Obrázek
Pohled na Monemvasii z pevniny

Vilém si dal za první úkol své vlády ovládnout celý poloostrov. V roce 1246 začal s blokádou Monemvasie, kde vládli tři archonti Mamonas, Daimonojánnes a Sofiános. Oblehl jí ze souše a za pomoci Benátek i z moře. Po třech letech, kdy v pevnosti a městě nezůstala živá ani kočka a myš, posádka a obyvatelstvo zeslabené hladem a nemocemi nabídlo Vilémovi kapitulaci výměnou za potvrzení svých práv a nezavedení feudálních povinností vyjma služby na moři. Vilém II. souhlasil a tři archonti, kteří mu předali klíče od města, obdrželi dary a léna v oblasti Vatika. Po této události se podrobili i horské oblasti Parnonu a Vilém se přesunul do Lakónie, kde vybudoval pevnost Mystru, kam přesunul své sídlo a dvůr. Další opěrný bod Mani (Grand Magne)a Beaufort (Leuktron)sevřeli slovanské osídlení Taygetu, které se též podrobilo za podmínek, že nebude plnit nové feudální povinnosti a platit daně a Vilém byl opravdovým pánem celého poloostrova.

Obrázek
Opevněný přístav Monemvasia

Na jaře 1249 se na Peloponésu začali objevovat křižáci sedmé výpravy do Svaté země. Setkání s hrabětem Hugem Burgundským pak vyústilo v achájskou účast na výpravě. Vilém II. s 24 loděmi a 400 jízdními posílil vojsko Ludvíka IX. před Damiettou. Mimoto byl ještě schopen podpořit Janovany více než stem rytířů s dalšími vojáky proti Nikájským útokům na nově získaný Rhodos.

Jinak bohaté knížectví postrádalo pevnou měnu a Vilém II. využil příležitosti a Ludvíka požádal o právo razit mince, jako se razí ve Francii. To mu bylo uděleno a následně byl na hradě Chlemoutsi zřízena mincovna. Od té doby se hrad označoval i jako Castel Tornese, v připomínku mincí vycházejících z tourských grošů. Vilém byl na vrcholu moci, pokrytý slávou účastníka křížové výpravy, lenní pán Kefalonie, Salony, Bodonitsy, Euboie, Archipelágu, pro Argos a Nauplio mu byl vazalem i athénský pán. Jeho ambice stoupaly a franští páni se zvolna začali obávat jeho tendencí k pevné vládě nad svými majetky.

Obrázek
Mince Viléma II.

Války Viléma II.

Zářivé období skončilo po pěti letech. Roku 1255 zemřela druhá Vilémova manželka „triarška“ Carintana dalle Carceri, držitelka Oreosu, severní třetiny Euboie. Na její díl si činil nárok Vilém II. jednak jako její manžel a jednak jako lenní pán ostrova. Jenže ostatní dva triarchové Vilém z Verony (Guglielmo I. da Verona), bohatý manžel neteře achájského knížete a Narzotto dalle Carceri podporováni benátským bailim Paolem Gradenigem měli za to, že o obsazení triarchů rozhodují oni. Nechtěli přenechat část ostrova někomu mimo své rody a Oreos předali Grapellovi dalle Carceri. Dne 14. června 1256 pak podepsal baili s triarchy smlouvu, kde za podporu Benátek přenechávají republice město Chalkis (Negroponte), rozsáhlé pozemky na ostrově a výběr cla. Triarchové budou osvobozeni od daní a poplatků. Benátky také mohly zavést své míry váhy a privilegia pro své občany.

Vilém poté povolal triarchy Viléma a Narzotta k sobě, kam se oba vázáni povinností dostavili. Kníže je nechal zajmout. Jejich manželky, příbuzní a leníci poté jeli za novým negropontským bailim Marcem Gradenigem žádat jej o pomoc. Vilém přistoupil k rychlé akci a obsadil Negroponte. Gradenigo s Benátčany jej vytlačili, ale Vilém vyslal vojsko pod vedením synovce Geoffroie z Bruyéres, barona z Karytaine. Ten opět Negroponte obsadil a podnikal ničivé nájezdy do okolí. Benátčanům záhy dorazily posily. Obležení města trvalo 13 měsíců, přičemž pokus o prolomení obklíčení skončil porážkou vychvalované achájské rytířské jízdy. Nakonec Geoffroy kapituloval.

Pokud triarchům pomáhají Benátky, kam jinam se mohl Vilém obrátit než na Janov? Navíc s Janovem měl dobré styky a jeho pomoc na Rhodu před několika lety nebyla v Janově zapomenuta. Jejich lodě vyrážely z Monemvasie a napadaly benátský obchod. Koalice se zatím rozšiřovaly na obou stranách. K Vilémovi se přiklonil pán Karystu na jihu Euboie Oto z Ciconu. Více se ale plnily řady antiachájské strany z obav před přílišným vzrůstem moci Viléma II. V létě 1256 se v Thébách k triarchům a Benátkám připojil Guy I. de la Roche se svým bratrem Vilémem, byť byly oba vazaly Viléma II. Guy jako pán Argu a Nauplia, Vilém dokonce jako pán Veligosti a Damaly. Připojili se též Tomáš II. ze Stromoncourtu a Ubertino Pallavicini z Bodonitsi. Největším překvapením pak byla změna dresu bývalého velitele Vilémovi posádky v Chalkis Geoffroie z Bruyères, který přešel do tábora svého švagra Guye I. de la Roche.

Obrázek
Modon (Methoni)

Vilém neúnavně útočil na pozice oponentů. Neúspěšně obléhal benátské pozice Modon a Coron na Peloponésu a vedl nájezd do Attiky, kde byl málem zajat. Nakonec sebral co nejvíce vojska a v plné síle vtrhl na sever. V Boiócii blízko hory Karydi se strhla bitva mezi Achájskými a protivilémovskou koalicí. Vilémovo vítězství bylo drtivé a franští pánové uprchli do Théb. Vilém se připravoval na obléhání, od kterého jej zrazovali vlastní šlechtici a athénský arcibiskup, žádající ukončení konfliktu. Po slibu Guye de la Roche, že se dostaví k dvoru do Nikli, kde bude souzen se achájská vojska stáhla. Kromě Karydi porazili Vilémovi vojáci i Benátčany u Oreoi a válka dospěla ke konci. Dne 6. srpna 1258, Vilém z Verony a Narzotto dalle Carceri vydali v zajetí souhlas k zahájení jednání o míru prostřednictvím benátského dóžete. Nově designovaný baili Andrea Barozzi měl s Vilémem podepsat mír, který potvrzoval předchozí stav.

Zatím měl v Nikli proběhnout soud s Guyem. Proti tomu vystoupili šlechtici, kteří se domnívali, že nemohou rozhodovat o takové věci. Kníže Vilém rozhodně musel velmi skrývat nespokojenost, ale přijal rozhodnutí svého soudu. Řešením bylo dojet do Francie, která byla považována za protektora franských států, pro soudní rozhodnutí. Guy se tam na jaře 1259 vydal a byl shledán vinným z porušení lenní poslušnosti jako vazal Viléma, ale zároveň vzhledem k tomu, že mu přísahu nesložil, byl omilostněn s tím, že tato cesta sama byla trestem. Vzápětí pak byl Guyovi králem Ludvíkem IX. udělen vévodský titul. O dost hůře se mohlo vést zrádci Geoffroi z Bruyères, ale zde přímluvy ostatních pánů pomohly a zachránili mu život. Jeho majetky mu byly uděleny jako přímé léno, nemohl s nimi volně nakládat a nemohly být děděny mimo vlastní potomky.

Vilém se vrhl do dalšího dobrodružství, namířeného tentokrát proti nikájskému císaři. V roce 1258 se vlády v Nikáji ujal Jan IV. Laskaris pod regentstvím Michalela VIII. Palailoga. Regent si vytkl za cíl obnovit Byzanc v hranicích a slávě před 4. křížovou výpravou. Na to reagovali Vilém II. a Michael II. z Epeiru uzavřením spojenectví stvrzeného v roce 1259 sňatkem Viléma II. a Michaelovi dcery Anny Komnénovky Dukákovny. K alianci se připojil i Manfred Sicilský, tradičně sledující vývoj na východě.
Na konci roku 1258 nikájské vojsko pod Janem Palaiologem a Alexiem Strategopoulosem přezimovalo v Makedonii. Tvořili jej kromě Řeků námezdní žoldnéři. Záznamy mluví o 1 500 Uhrech, 300 Němcích, 600 Srbech, 1 500 Turcích a 2 000 Kumánech. Součástí kontingentu byla i varjažská garda a nadcházející střetnutí bylo poslední zmínkou o ní. Na jaře vytáhli na západ a rychle obsadili Ochrid a Deavolis. Zaskočený Michael II. jen s hrstkou mužů uprchl do Avlony (Vlöre) a Bellegradu (Berat), kde byly Manfredovy posádky. Manfred sám měl dost práce v Itálii s Karlem z Anjou a na pomoc vyslal 400 německých rytířů. Vilém sebral vojsko ze svých území a požádal o pomoc i leníky z Athén, Euboie a Archipelágu. Franské oddíly směřovaly v horkém létě k Artě, kde se měly spojit s epeirskými Řeky. Michaela II. posílil jeho levoboček Jan I. Dukas, vládce Thesálie s oddíly Valachů.

Michael radil svému bratrovi, aby se vyhnul bitvě a podporoval nejednotnost v nepřátelském táboře. To nakonec ani nebyl takový problém Řekové (a Epeiřané nebyli výjimkou) na Franky pohlíželi jako na barbary, kteří dobyli a poničili Konstantinopol a ruku v ruce s tím nadřazovali katolickou církev ponižované ortodoxii. Frankové je naopak přehlíželi a považovali je za zbabělce, schizmatiky a vůbec lidi s nerovným charakterem. Jan Palailogos manévroval tak, aby nebyla možná otevřené bitva, dokud nebude sám chtít. Řekové zaujali pozice na návrších, zatímco lehká turecká a kumánská jízda spolu s lehkou pěchotou používala svou klasickou taktiku rychlých nájezdů a neustálého znepokojování a napadání, zejména během odpočinku vojska. Své udělalo i napadání zásobovacích kolon. Díky těmto útokům velmi poklesla morálka oddílů Michaela II., které se i se svým velitelem urychleně vydali k Prilepu.

Mezitím probíhal ve spojeneckém vojsku pomalý rozklad. Franští rytíři se častovali s Řeky urážkami a zřejmě se velmi nevybíravě otírali o krásnou manželku Jana Dukase. Kníže Vilém pak nejenže se Jana nezastal, ale ještě mu připomněl jeho nemanželský původ. Uražený Jan pak kontaktoval nikájskou stranu a po ujištění, že se jemu ani jeho otci nic nestane, přešel na stranu včerejšího nepřítele, když o svém činu nejprve spravil otce. Despota Michael II. patrně již delší dobu řešil otázky budoucnosti svého panství. Měl za to, že po vítězství si každá franská strana bude chtít něco uzmout a neshody mezi Vilémem a Janem mu mohly dávat za pravdu. Na druhou stranu v případě, že by vyhrála Nikája, mohl ztratit nejen vládu, ale také život. Rozhodování nebylo lehké, ale Janova iniciativa jej nakonec přiměla k aktivitě. Ještě v noci sebral co nejvíce vojáků mohl a urychleně se vzdálil z dosahu obou znepřátelených stran.

Útěk či v očích Franků zrada Michaela II. se projevila dalšího srpnového rána. I Vilém chtěl ustoupit a vyhnout se bitvě, ale to již nešlo. Geoffroi z Bruyéres, “květ rytířů z Acháje“ vedl útok na německé žoldnéře v nikájských službách, které vyhodnotil jako nejnebezpečnější protivníky. Kronikář je umísťuje pod velení vévody z Karentanie. Ta je obvykle identifikovaná s Korutany, ale vzhledem k tomu, že Oldřich III. stále poměrně v pohodě vládl pod Alpami, byla to patrně jen kronikářská licence k zvětšení slávy hlavního hrdiny.

Srážka dopadla vítězně pro Franky, ale to již nikájští velitelé nařídili protiútoky svých jízdních lučištníků, kteří decimovali koně rytířů. Tato taktika byla velmi úspěšná a řada Franků byla zabita nebo zůstala zatím jen opěšalá a byla zajata jako Geoffroi. Na pomoc prvnímu šiku vyrazil Vilém s další částí vojska, ale i on byl za chvíli bez koně. A aby toho nebylo málo, z týlu napadli Franky Vlaši Jana Dukase.

Další verzí nepoměrně lichotivější pro Jana Palailoga je popis jednoho pronikájského kronikáře. Podle něj Palailogos poslal do epeirského tábora falešného dezertéra, který šířil zvěsti, že se Frankové tajně za úplatu dohodli s Janem Palailogem. Zrazený Michael II. posbíral nejbližší vojáky a utekl. Zbytek vojska byl rozptýlen na velké ploše, a když se dověděl, co se stalo, rozutíkal se. Ten samý zdroj uvádí, že se v průběhu bitvy pouhým čtyřem Nikájcům vzdalo všech 400 německých rytířů.

Franské vojsko utrpělo ztráty na padlých a také zajatých. Do moci Byzanticnů padlo velké množství urozených bojovníků, včetně 30 nejvýše postavených pánů z Acháje. Vilém II. byl objeven skrývající se v kupce sena a připojil se ke svým zajatým rytířům. Unikli většinou jen prostí vojáci a z nich jen několik prošlo Thesálií, kdy byli napadáni Valachy Jana Dukase. Zde u Pelagonie či Kastorie, jak se bitva někdy nazývá, prakticky začal konec slávy knížectví.

Jan Palailogos odeslal zajatce ke svému bratrovi a pokračoval v tažení na jih, kde vyplenil Théby. Michael Palailogos pak nabídl knížeti peníze na zakoupení statků ve Francii, pokud mu přenechá Peloponés. Vilém to odmítl s tím, že o takové věci nemůže rozhodnout sám. Osamělé šlechtičny, které zatím vládli v Acháji poslali list do Francie a zvali vévodu Guye na Peloponés, aby se ujal úřadu bailiho. Spolu s kněžnou Annou pak organizoval jeho obranu. Jako jednu z prvních věcí, ale zařídil propuštění stále zajatých triarchů Viléma z Verony a Narzotto dalle Carceri. Michael měl zatím volné ruce k rozhodnému útoku na Konstantinopol. V červenci 1261 se jí zmocnil a strhl na sebe císařský titul. Pak nastal čas k vypořádání s Achájou. Michael požadoval pevnosti Argos a Nauplio, ale to Vilém opět rozporoval jako držbu vévody z Athén. Nakonec tedy žádal o postoupení strategických pevností Monemvasia, Mystra a Mani, které ovládali celou oblast Taygetu. Dále požadoval uznání lenní závislosti Acháje na nyní opět byzantském císaři. Kníže a jeho nejvýznamnější páni pak přísahali, že nikdy nepovedou válku proti Byzanci.

Obrázek
Mystra - citadela

Baili Guy i všichni ostatní viděli výborný Michaelův výběr pevností, které umožňovali Byzantincům prakticky kdykoli zaútočit na Franky. Nicméně poslušně svolal Nejvyšší soud do Nikli a nyní zde již stál ne jako obviněný, ale jako jeho předseda. Rada to byla zvláštní, vyjma Guye, kancléře Leonarda z Veroli a Petra z Vaux zde byly vdovy a manželky zabitých a zajatých baronů. Guy byl proti odevzdání hradů a sám se nabízel jako vězeň Michealovi, ale většina z „dámského sněmu“ řekla byzantským požadavkům ano. Po převzetí pevností byl Vilém a rytíři propuštěni. Po návratu ze zajetí se Vilém zastavil na Euboie, kde se setkal s Guyem a konečně s triarchy a Benátkami zpečetili mírovou smlouvu ukončující válku o Eubojské dědictví. Vilém II. potvrdil Viléma, Narzotta a Grapella jako triarchy a ti museli přísahat věrnost knížeti. Pevnost Negroponte byla zbořena, Benátky si udržely svůj vliv a pozice, které získali od Triarchů ovšem oni i kníže a jejich lidé byli zproštěni cla. Co se týče zisku v porovnáním s vynaloženými náklady, převládalo zejména na straně Benátek zklamání.

Císař Michael jmenoval v Morei svého místodržícího v Mystře a měl nyní volné ruce k dobytí celého franského Řecka. Vilém chtěl demonstrovat svou sílu a odradit Byzanc od útoku. Sebral vojsko a táhl do svého sídla v Lakedemonii. Posádka v blízké Mystře měla patrně velké oči a už viděla, jak na ně Frankové zaútočí. Ihned o tažení spravila velitele v Monemvasii, s tím, že se jedná o porušení smlouvy. Zároveň také velitel v Mystře přetáhl na svou stranu Slovany z Taygentu, což patrně nedalo tolik práce. Zatím papež Urban IV. tradičně nakloněný Frankům v „Nové Francii“ poskytl Vilémovi peníze a také jej zprostil přísah, které učinil jako Michaelův vězeň.

Byzantský velitel Monemvasie Michael Kantakuzenos o tom informoval císaře, který sem na jaře 1263 poslal vojsko složené z asijských Řeků a tureckých žoldnéřů pod velením svého bratra sebastokratora Konstantina a velitelů Philea a Makrena. Současně byzantská flotila útočila na Archipelág, Euboiu i pobřeží Lakónie. Byzantskému vojsku pomáhal Janov, který upřednostnil obchodní zájmy před nedávným spojenectvím s Vilémem II. Konstantin měl za úkol na Peloponésu získat co nejvíce spojenců a to jakýmkoli způsobem, samozřejmě ideálně sliby a tituly, ale také množstvím peněz a darů, což se se střídavými úspěchy dařilo. Také Vilém volal po posilách, které obdržel od svého někdejšího nepřítele a zajatce triarchy Viléma z Verony a athénského vévody.

Geoffroie z Bruyères se nyní opět nepříliš lichotivě zapsal do dějin Morei. Velmi se sblížil s překrásnou manželkou Jana z Catavas, který postižen těžkou dnou patrně nenaplňoval veškeré představy o manželství. Milenecký pár uprchl do Apůlie a jako záminku uváděl návštěvu relikvií sv. Mikuláše v Bari. Bez silného pána se záhy slované ze Skorty přidali na stranu Byzance.

Obrázek
Zjednodušený rodokmen Villehardouinů

Vilém vyčkával na posily u Korintu a byzantské vojsko zatím postupovalo. Obsadili Lakedemonii, a zanedlouho psal Konstantin svému bratrovi, že třetina Acháje je jeho, a řekl si o více vojáků, aby jí dobyl celou. Posily přijely a celé vojsko mělo nějakých maximálně 6 000 jízdních a patrně i stejný počet pěších. Byzantinci se vydali k Andravidě. Cestou dobyli Veligiosti a vyrabovali klášter Panny Marie v Isově. Nedaleko Olympie v průsmyku Alpheus vydal velitel zdejší oddílu Jan z Catavas pokyn k útoku. Sám nemohl kvůli dně držet ani meč a tak si alespoň nechal pevně přivázat k ruce knížecí prapor. Patrně se pokoušel o okázalou sebevraždu, aby byl vzpomínán jako pravý hrdina a ne jako muž, jemuž utekla manželka. Obklopen svou jízdou překvapivě zaútočil na byzantské vojsko při odpočinku. Řekové útok nečekali a Frankové opravdu projížděli táborem jako nůž máslem, zanechávajíce za sebou jen mrtvá těla. Cílem útoku se nakonec stal stan velitele. Konstantin vyburcován křikem vyběhl ven, a když viděl, co se na něj řítí, naskočil na koně a zastavil se až v Mystře. Zbytek vojska se rozprchl.

Na jaře příštího roku opět Konstantin vytáhl na Peloponés a postoupil až na pláň Elis, kde se mu postavil sám Vilém II. Předvoj Byzantinců vedený Michaelem Kantakuzenosem provedl demostraci síly, ale kůň velitele Monemvasie zakopl a Micheal při pádu zemřel. Konstantin poté ustoupil a začal obléhat Nikli. Ovšem pozapomněl při tom na výplatu tisíce tureckých jezdců, kteří přešli na Achájskou stranu. Jejich velitelé Melik a Salik se s Vilémem dohodli prostřednictvím Ancelina z Toucy, který ovládal turečtinu. To bylo na Konstantina moc a odjel za bratrem. Vojsku velel grand domestikos Alexius Philes, který vytáhl proti Messénii a čekal na Franky v průsmyku Makryplagi. Franské vojsko také směřovalo k Messénii a v průsmyku bylo napadeno z řeckých léček. Až třetí franský útok do příkrého svahu byl úspěšný a s pomocí Turků byl jednak zabezpečen průchod, jednak byly Byzantinci rozehnáni po okolí a řada jich skončila ve vězení včetně velitelů Philea a Makrena. Vilém pokračoval do Lakedemonie s posíleným sebevědomím. Vyslal své síly plenit okolí Monemvasie a Turci na jeho příkaz provedli několik nájezdů na vzbouřené Slovany ze Skorty. Řecké obyvatelstvo Lakedemonie uprchlo do Mystry za svými souvěrci a Vilém musel město osadit roduvěrnými Franky. Na moři zatím janovsko-byzantská flotila utrpěla řadu porážek od Benátek. V té době se mimo jiné z Apůlie vrátil i „ztracený“ Vilémův synovec Geoffroy. V chrámu Sv. Sofie v Andravidě mu na přímluvy baronů i manfredových vyslanců kníže podruhé odpustil.

Michael VIII. pozoroval, že jeho úsilí nemíří k cíli a začal vyjednávat mír. Součástí jeho diplomatických aktivit byl i návrh církevní unie, ale papež Urban IV. ji podmiňoval ukončením útoků na Franky v Řecku. Také Vilém viděl vyčerpané knížectví i armádu a mír se přímo nabízel. Benátky souhlasily také a zpečetili dohodu, která jim v Byzanci vracela stará privilegia, přičemž ony se zavázaly, že nebudou podporovat Franky v Řecku. Na potvrzení míru přišla byzantská diplomacie s návrhem na sňatek Michealova syna Andronika s dcerou Viléma II. Isabelou. Ovšem tento projekt zamítli Vilémovi baroni v obavě před převzetím moci Řeky. Mír byl uzavřen, ale bylo jasné, že je jen dočasný. Turci ve Vilémových službách chtěli odjet domů, ale kníže je přemlouval, aby zde zůstali. Menší část skutečně v Morei zůstala, byla pokřtěna, několik jich bylo pasováno na rytíře a získali za manželky vdovy po franských rytířích včetně jejich lén. Vilémovo přání bylo přirozené. Jeho války do značné míry vylidnili Moreu, zejména ve třídě rytířů a jejich leníků. Kníže hledal posily a pomoc, ale z Francie již přicházeli jen jednotlivci. Ani jeho švagr Manfred ze Sicílie nemohl pomoci a potřeboval se především bránit před útoky Karla z Anjou.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od t.hajek »

Knížectví v lenní závislosti na Karlovy z Anjou

Vilémovy problémy nakonec vyřešil právě nový sicilský král Karel z Anjou. Po vítězství u Beneventa roku 1266 a konsolidaci poměrů záhy přejal Manfredovu východní politiku. V roce 1267 se ve Viterbu pod patronací papeže Klementa IV. sešla skupina zainteresovaných mužů jednajících o východním Středomoří. Nejdůležitější osobou byl sicilský král Karel z Anjou, který jediný vládl dostatečnými prostředky. Latinský císař bez císařství Balduin II. zde byl prakticky v roli prosebníka, v o něco lepší pozici byl kníže Vilém II. Balduin chtěl pomoci s dobytím Konstantinopole, Vilém II. chtěl jen vojenskou pomoc v případě útoku Byzance.

Obrázek
Bitva u Beneventa

Po dlouhých jednání byla 24. května 1267 v papežské komnatě za přítomnosti 14 kardinálů zpečetěna smlouva, kde za Karlovu pomoc Vilém II. přenechává Achájské knížectví a jeho léna Karlovi s podmínkou doživotního užívání. Vilémova dcera Isabela si měla vzít Karlova syna Filipa, který měl vládnout v Acháje po Vilémově smrti. V případě, že by byl pár bezdětný nebo Filip zemřel před Vilémem, knížectví by připadlo Karlovi. Za tři dny byla zpečetěna další smlouva, kde Balduin II. za pomoc 2 000 jízdních při znovudobytí císařství nejdéle do sedmi let přenechává Karlovi lenní práva na Acháju, Archipelág, Korfu, Drač a další Franské pevnosti v Epeiru jako původního věna Manfredovy manželky Heleny Angeliny Dukakovny (zemřela po pěti letech Karlova zajetí v roce 1271), a stal se lenním pánem franských států v Řecku.

Vilém přijal smlouvu s Viterba patrně s těžkým srdcem, jeho nezávislost byla pryč a Karel sliboval silnějšího pána. Na druhou stranu byl jediný, kdo mohl knížectví pomoci proti Byzanci. Ovšem nejdříve Vilém pomáhal svému lennímu pánovi. V roce 1268 vedl pomocný sbor 400 morejských rytířů včetně kvítka Geoffroye z Bruyéres do Apůlie, kde se 23. srpna v řadách Karlova vojska účastnil vítězné bitvy u Tagliacozzo proti Konradinovi. V lednu 1269 Vilém vyjednal kapitulaci Avlony, která rozšířila Karlovi pevnosti v Albánii. Na jaře 1271 odjela Vilémova dvanáctiletá dcera Isabela do jižní Itálie, aby se v Trani slavně provdala za o tři roky staršího Filipa z Anjou.

Karlova pomoc Acháje zatím pozůstávala z nevelkých oddílů vojska, každoročně připlouvajících na poloostrov. To již nastal další střet Michaela VIII. a Franků. Byzantinci tentokrát útočili ze severu do Thesálie a na Euboiu. Pod vedením italského rytíře v byzantských službách Licaria, se zmocnili velké části ostrova. Triarchové volali o pomoc knížete, který se svým vojskem přispěchal a dobyl hrad La Cuppa. Druhý oddíl pod velením maršálka sicilského království Dreuxe z Beaumontu zaútočil na Oreos a utrpěl několik porážek. Tažení bylo přerušeno a v příštích letech se rytíři z Morei nepodíleli na pomoci severním sousedům, kam vytrvale útočil císař Michael. Ani Morea koneckonců nebyla ušetřena vpádů, byť ve znatelně menší míře než v letech 1262-64. Z Lakónie vyráželi Byzantinci na výpady do hloubi franského území. Roku 1275 Geoffroye z Bruyeres vedl francouzské pomocné síly, aby upevnil pozice na hranicích panství. V ležení vypukla úplavice, která zdecimovala franské vojáky a nemoci podlehl i sám Geoffroy.

Geoffroy zemřel bezdětný a Karytaina připadla knížeti, který polovinu ponechal vdově Isabele de la Roche. To rozporoval až u Karla z Anjou jistý rytíř Pestel, domáhající se celé baronie pro sebe. Karel přikázal Vilémovi předat mu majetek, ale Vilém na to nereagoval, čímž celá záležitost skončila. Zajímavější byl spor o baronii Akova. Její pán Gautier II. z Rozieres zemřel bezdětný a nejbližší příbuznou byla Margareta, ta ovšem dlela u Micheala VIII. jako rukojmí za knížete Viléma. Z tohoto důvodu nemohla do dvou let a dvou dnů převzít panství a kníže nechal prohlásit Akovu za uprázdněnou. Po svém návratu Margareta namítala, že byla mimo knížectví v jeho službách, ale Vilém trval na svém. Jako způsobu jak se domoci svých práv nakonec zvolila sňatek s mocným šlechticem, pánem poloviny Théb Janem ze St.Omer. Ten požádal o svolání Nejvyššího soudu, kde suverénně předložil požadavek na Akovu. Kníže popuzený jeho chováním věc odložil s tím, že jí musí projednat lenní soud. Druhému kolu jednání předsedal kancléř Leonardo z Veroli a kníže sám stál uprostřed soudu. A v právnickém stylu volal po knize zvyků, ze které citoval pasáže povinností leníků knížete, včetně té stát se rukojmím v knížecím zájmu. Soud nakonec rozhodl proti nárokům Margarety a St. Omer naštvaně opustil Andravidu. Vítězný Vilém nakonec přiznal Margaretě 1/3 panství. Zbytek byl udělen mladší knížecí dceři (také Margaretě).

Závěr vlády Viléma II. se nesl ve znamení pozvolného úpadku. Bezpečnost se snížila jak ve vnitrozemí, tak na mořích, což v roce 1278 dokumentovali benátští vyšetřovatelé. V pirátství vedli kapitáni z Byzance a Janova, ale významně se do této činnosti zapojovali triarchové z Euboie a pirátští kapitáni kotvili i v Naupliu, Mani a Navarinu. Dalším úkazem bylo postupné vymírání franské aristokracie. Vilémovy války pustily rytířstvu dost žilou. Je zmiňován případ jedné z vdov, jejíchž sedm manželů padlo na bitevních polích za zájmy knížete. Hlavně ale řada baronů i rytířů neměla potomky. Obecně se to přisuzuje častým sňatkům v rámci širšího příbuzenstva. Šlechtici si nechtěli brát řecké aristokratky. V tomto ohledu byl kníže Vilém výjimkou. Také děti narozené ze vztahů mezi Franky a Řekyněmi, nebyly uznávány za Franky. Tato třída gasmoulů, pak ve 13. století téměř kompletně vstoupila do nikájských a byzantských služeb, kde byli ceněni jako dobří bojovníci.

V roce 1277 zemřel bezdětný Filip z Anjou (na následky poranění při napínání kuše..), což znamenalo, že knížectví po Vilémově smrti připadne Karlovi. Na jaře 1278 Vilém onemocněl, pořídil poslední vůli, ustanovil jejím vykonavatelem a regentem svého synovce conetábla Jana z Chauderonu do doby než Karel pošle svého bailiho. 1. května 1278 Vilém II. zemřel na hradě Kalamata stár 67 let.

Karel z Anjou okamžitě rozšířil svou titulaturu o knížete Achájského a poslal na Peloponés coby svého zástupce výkonného úředníka, senešala sicilského království, Galerana z Ivry. Galeran se neukázal jako nejlepší volba pro feudální prostředí Achájského knížectví. Na hrady Chlemoutsi, Kalamatu, Korint a Beauvoir byli dosazeni anjouovští velitelé s posádkami. Galeran svolal sněm a jako zástupce knížete požadoval složení lenní přísahy, což zástupce Achájské aristokracie arcibiskup Benedikt z Patrasu rozporoval. Nový kníže by se podle něj měl dostavit osobně a v kruhu šlechty přísahat před Bohem na Evangelia, že bude vládnout v souladu se zvyky knížectví. Poté by měla být vzájemná loajalita stvrzena polibkem leníků na knížecí ústa. Hrdá achájská šlechta nechtěla skládat slib cizinci, který byl společensky na jejich úrovni. Nakonec se dohodli na kompromisu. Galeran přísahal na dodržování zvyků knížectví, baroni pak stvrdili věrnost Karlovi z Anjou.

Přesto Galeran záhy vyměnil nejvyšší úředníky knížectví a svými kroky včetně porážky od Byzantinců u Skorty si vytvořil řadu nepřátel. Anjouovské posádky navíc dostávaly žold nepravidelně, tedy si jej vybírali z okolí, pevnosti byly nedostatečně zásobené i opravené. Snad jediným přínosem byla reorganizace mincovny v Glarentse. Po řadě stížností v roce 1280 situace překročila únosnou mez a Jan z Chauderonu a Narjot z Rémy se vypravili za Karlem z Anjou, aby situaci řešil. Karel potvrdil respektování práv Acháje a Galeran byl v srpnu vyměněn za sicilského maršálka Filipa z Lagonesse. Stav se ovšem příliš nezlepšil, byť ve vojenské oblasti byla situace částečně napravena. Následující vojenské střety s Řeky se odehrávali především v Albánii a na politickém kolbišti, kde agenti Michaela VIII. navezli Petra III. Aragonského do útoku na Sicílii, který byl zahájen velkým povstáním a masakrem Francouzů o „Sicilských nešporách“ na velikonoce 1282. A Karel z Anjou povolal z Řecka nejen Filipa z Lagonesse, ale i místní barony a rytíře, aby mu pomohli obnovit vládu na Sicílií.

Achája byla ponechaná napospas, bailim byl jmenován chalandritský baron Guy z la Trémouille. Byl to příslušník „původního“ franského rodu na Peloponésu, který sice udržoval místní tradice, bohužel byl z méně významného panství o čtyřech lénech a neměl patřičný respekt. Došlo také k odcizení rytířů a leníků, když místo jejich posádkových povinností byli raději najímáni turečtí a bulharští vojáci.

Obrázek
Pečeť Isabely z Villehardouinu

Isabela z Villehardouinu a anjouovské hrátky s jejími nároky

Naštěstí pro Franky Michael VIII. v roce 1283 zemřel a jeho syn Andronikos II. nezdědil dobyvačné choutky či velké vize. V roce 1285 zemřel i Karel z Anjou a nastoupil po něm jeho syn Karel II. dlící ovšem tou dobou v aragonském zajetí. Regent Sicilského království Robert z Artois pak jmenoval bailim knížectví athénského vévodu Viléma dela Roche. Relativní klid využil k posílení obrany v Messénii na hranicích z Byzancí a nechal postavit hrad Dimatra. V roce 1287 po Vilémově smrti se bailim stal Mikuláš II. ze St. Omer, jenž pojal za druhou manželku Annu Dukákovnu, vdovu po knížeti Vilémovi II. I Mikuláš se zaměřil na obranu a vystavěl Port-de-Jonc (Navarino). Opět se na scéně objevuje jméno někdejšího enfant terrible Viléma II. Geoffroie z Bruyéres. Jeho stejnojmenný synovec přijel z Champagne a předložil Nejvyššímu soudu své nároky. Soud ovšem nárok zamítl, jelikož nebyl přímým potomkem. Geoffroi se s rozhodnutím nesmířil, lstí (získal si důvěru posádky a opil jí..) obsadil důležitý hrad Bucelet (Araklovon) a poslal řecké propuštěné vězně k Byzantincům, že jim hrad vydá. Byzantské oddíly blížící se k hradu byly ale odraženy Franky a k Buceletu se vydal baili Mikuláš. Nabízel Geoffroiovi pardon, pokud vydá hrad. Geoffroi souhlasil pod podmínkou udělení nějakého léna, k čemuž nakonec došlo.

Obrázek
Nyní benátská pevnost Navarino

V roce 1289 byl Karel II. konečně na svobodě a jmenoval bailim barona z Vostitsi Guye z Charpigny. Časté výměny knížecích zástupců a jejich ne zcela úspěšná vláda, vyvolaly v Acháji obecnou nespokojenost. A opět jel Jan z Chauderanu s Geoffroiem z Tournay do Neapole, tentokrát žádat o jmenování knížete, který by sídlil přímo na poloostrově.

Patrně Robert z Artois, který získal na Neapolském dvoře silné postavení, pak vstoupil do jednání s achájskými barony a vytvořil konstrukci, ve které hrál hlavní roli jeho příbuzný Florent d´Avesnes, mladší syn Henegavkého hraběte, prasynovec Jakuba d´Avesnes. Ten přijel za Robertem do Neapolska hledat štěstí a jmenování na post správce Korfu, byl pro ambiciózního a schopného šlechtice poněkud málo. Florent se měl stát knížetem v Acháji jako manžel ovdovělé Isabely z Villehardouinu. Pětadvacetiletá „paní z Morey“ trávila v Neapoli již dvanáctý rok prakticky jako vězeň a nyní se jí naskytla příležitost jak svůj osud změnit. Všichni zainteresovaní pak přesvědčily Karla II. o výhodnosti výše uvedeného a král souhlasil s tím, že po sňatku bude Achája udělena v léno Isabele a jejím přímým potomkům. Obvykle se tvrdí, že tímto činem chtěl Karel II. kompenzovat činy svého otce a jeho chování k ní. V případě Florentovi smrti se Isabela nesměla bez souhlasu Karla II. znovu provdat. To samé se vztahovalo i na její případné dcery. Na podzim 1289 pak opět achájské knížectví mělo svého panovníka a Karel II. nechal ze své pečeti odstranit erb Acháje.

Obrázek
Erb Florenta Henegavského

Volba Florenta se ukázala jako více než dobrá. Nový kníže se stal pokračovatelem Vilehardouinské politiky, včetně příklonu k rytířské tradici a kultuře. Země poničená útoky Byzantinců a vyždímá Anjouovskými nároky na válečné dávky, potřebovala klid. Florent přes byzantského místodržícího v Mystře kontaktoval Andronika II. a obě strany stvrdili mír, který trval sedm let. Za Byzanc byl na Peloponés vyslán jako nový místodržící Filantropénos, s pověřením uzavřít mír. Florent, ale chtěl, aby smlouvu stvrdil sám císař a tak následovala další achájská výprava do Konstantinopole, tentokrát vysloveně mírová. Císař Andronikos sám pod smlouvu umístil zlatou pečeť a podepsal se červeným inkoustem.

I Florent se ale zamíchal do Epirských záležitostí. Nikeforos, vládce Epeiru a strýc Isabely byl zle tísněn útoky Byzantinců a Janovanů. Do Andravidy poslal vyslance a žádal o pomoc. Starší baroni pochod na sever odmítali, ale nakonec byla výprava schválena. Nikeforos poslal Florentovi finanční odměnu a jako záruku svého jediného syna Tomáše. S pěti sty jízdními pak přispěchal kníže Nikeforovi na pomoc a donutil Byzantince přerušit obléhání Janiny a ustoupit. Stejně tak Janované zanechali útoků na Artu.

V roce 1292 se do Egejského moře vydala aragonská flotila Rogera z Llurie, která vydrancovala řadu byzantských i Franských ostrovů. Mj. vyplenil i přístav Monemvasii, kde se vydával za benátského obchodníka a řadu obyvatel odvlekl do otroctví. Acháju nechával být, dokud nezakotvil u Navarina. Byl napaden oddíly Jiřího Ghisi a Jana z Tournay. Dle kronikáře se Llurian a Tournay utkali tváří v tvář. Aragonec zvítězil, shodil ze sedla svého protivníka a zachránil jej před zabitím vlastními vojáky. Srážka dopadla pro Franky neslavně a řada z nich byla zajata. Flotila pak pokračovala ke Glarentse, kde se Roger z Llurie setkal s kněžnou Isabelou a kde bylo předáno výkupné za oba významné zajaté muže, vybrané od měšťanů Glarentsy.

Florent se výrazně podílel na dohodnutí sňatku syna Karla II. Filipa z Tarentu s Tamarou, dcerou vládce Epeiru Nikefora. Tamara dostala věnem Akarnánii, Filip pak veškerá východní území – Albánii, Korfu a lenní podřízenost Acháje, Athén a Archipelágu.

Méně zářivou stopou v dějinách pak byl jak jinak než lenní konflikt s Athénami, který se táhl téměř celou dobou panování Florenta. Roku 1289 Florent povolal své barony k složení lenní přísahy a mezi nimi i Helenu Angelinu Komnenovnu, athénskou vévodkyni a vdovu po Vilému dela Roche, čerstvě provdanou za Huga z Brienne. Helena jako vazalka Acháje, coby držitelka Argu, Nauplia a také poloviny baronství Kalavryta po svém manželovi Hugovi z Brienne odmítla a tvrdila, že může složit slib jen králi. V konfliktu Florent zvítězil a lenní pán Karel II. v roce 1294 potvrdil jeho nárok na složení přísahy od Athénského vévody, což se po dvouletých odkladech také stalo.

Mír s Byzancí byl ohrožen několika výstřelky, ale stále byl udržován. Dva slovanští velmoži za pomoci padesáti bojovníků z hor Taygetus se překvapivě zmocnili hradu Kalamata a prohlásili věrnost Andronikovi. Florent reagoval diplomatickou misí, kde se tázal místodržícího v Mystře, zda je tato akce s jeho vědomím. Odpovědí bylo, že nikoliv. Další poselstvo opět s Janem z Chauderonu směřovalo k císaři, aby jej požádalo o vydání této pevnosti. Císař je obřadně přijal, obdaroval a přislíbil kladné vyřízení jejich žádosti, současně ale vydal tajný rozkaz k obsazení Kalamaty byzantskými vojáky. Místrodržící Mystry Sgouromalis (příbuzný Lva Sgourose) tou dobou dlel v Konstantinopoli, věděl o průběhu jednání, ale znal jen oficiální rozhodnutí. Aby udělal na císaře dojem, oba vyslance dopravil zpět na své lodi, Kalamatu obsadila jeho posádka a hrad byl záhy předán Frankům. O to větší rozčarování na něj pak čekalo v Mystře, kde otevřel tajný císařský rozkaz. Uprchl do hor a dožil jako psanec v Tzakonii.

Obrázek
Pečeť Florenta Henegavského

V létě 1296 se potyčka mezi nově příchozím vlámským rytířem Gerardem z Remy a řeckým obchodníkem Korkondylem zvrhla v záminku k válce. Obchodník za své pokoření přísahal pomstu. Zosnoval akci, do které zapojil řecké sloužící na hradě Sv. Jiří a oddíl tureckých žoldnéřů v byzantských službách. Za pomoci Řeků byl hrad v noci překvapivě obsazen. Florent povolal posily z Apůlie, proslavené obsluhy obléhacích strojů z Coronu i slovanské válečníky z hor. Pevnost přesto odolala až do zimy, která donutila Florenta k ústupu. V Andravidě pak kníže onemocněl a zemřel 23. ledna 1297, zanechav po sobě tříletou dceru Matildu (Mahaut).

Bailim knížectví se stal hrabě Richard Orsini z Kefalonie a Zakyntu. K zabezpečení bohaté Messénie a Kalamaty byl vybudován nový hrad Chastel Neuf (Nový hrad). Andronikos II. neměl zájem na pokračování války. Nabízel svého syna Jana jako nového manžela Isabely, což baroni odmítli. Také Karel II. z Anjou chtěl klid na této frontě a pověřil Isabelu uzavřením míru, což se stalo roku 1300 a smlouva zahrnovala veškeré Franské pozice na Balkáně.

Maršálek knížectví Mikuláš III. ze St.Omer zatím zprostředkoval zajímavý sňatek, který by posílil a sjednotil franské rivaly v Řecku. Isabelina dcera Matilda se měla provdat za Guye II. dela Roche, athénského vévodu. Opomněli ovšem vyžádat si svolení Karla II. což byla jeho podmínka při udělení Acháje Isabele. Karel protestoval, ale na rady papeže Bonifáce VIII. sňatek potvrdil. Blízká příbuznost obou manželů pak byla omluvena omezeným množstvím urozených mužů na východě a vykoupena dvaceti štůčky thébského hedvábí. Také Isabela se porozhlížela po novém manželovi, ovšem opět bez vědomí Karla. Po delších námluvách se v roce 1300 mladičký hrabě Filip Savojský v Římě setkal a zasnoubil s již čtyřicetiletou Isabelou. Karel II. opět protestoval, navíc anjouovské zájmy v Savojsku a Piemontu se střetávaly s Filipovým vystupováním, ale opět byl uchlácholen papežem Bonifácem a přímluvami kancléře francouzského krále Filipa IV.

Obrázek
Karel II. Neapolský

V Lateránu pak byl Filip Karlem II. uveden do knížecího stavu, mj. mezi svědky byl i Roger z Llurie, teď již v anjouovských službách. Nový kníže obdržel pevnost Korint a sebral oddíly Piemonťanů, jimiž posílil a zčásti i nahradil místní posádky. Filip také přísahal na zvyky a práva země, ale velmi ambiciózní, pyšný kníže s autoritářskými sklony rychle na přísahu zapomněl. Samozřejmě který vládce by nechtěl více peněz a bohatství, ale je otázka na co je Filip tak nutně potřeboval, zda na akce v Piemontu nebo na nutné zabezpečení knížectví. Každopádně si je opatřoval velmi nešťastně. Aby naplnil své pokladnice, zavedl systém daní podobný vydírání. Rozhodně se nevyhýbal přijímání úplatků při projednávání pří v Nejvyšším soudě. Další peníze chtěl získat jako pokutu za falešné obvinění kancléře Benjamina z machinací a podvodů s důchody knížete a kancléře uvěznil. To bylo v přímém rozporu s tradicemi země. Zatčený Benjamin požádal Mikuláše III. ze St. Omer o pomoc. Maršálek Mikuláš III. ze St. Omer se objevil v plné zbroji se svými vazaly před knížecím palácem v Glarentse. Jen zásah Isabely a Filipových vyjednavačů zamezil ozbrojenému konfliktu. Benjamin se nakonec musel vykoupit 20 000 hyperpyrony. A dalších 20 000 obohatilo knížete jako vynucená půjčka od hraběte Richarda Orsiniho z Kefalonie. Další peníze žádal po jeho synovi Janovi, za udělení Kefalonie v léno po smrti Richarda. V roce 1302 uvalil na archonty z údolí Alpheus zvláštní daň. Ti počkali až bude achájské vojsko v Thesálii a vyslali posly do byzantské Mystry. S pomocí byzantských vojáků obsadili a vypálili hrady Sv. Helena a Crevecoeur. Beaufort útokům odolal a kníže Filip sebral vojáky a chtěl na ně Byzantince udeřit. Díky špehům se řecké vojsko rychle stáhlo. Kníže pak vzbouřeným a uprchlým vesničanům zabavil majetky.

Obrázek
Pečeť Filipa Savojského

Ani navenek ale nevystupoval kníže příliš moudře a nijak nespěchal, aby složil lenní slib Filipovi z Tarentu, který byl svým otcem Karlem II. ověnčen titulem despota Románie. Když roku 1303 Karel II. vyzval mladičkého epeirského despotu Tomáše složit lenní přísahu Filipovi z Tarentu, Tomášova matka, Anna Palailogovna, vdova po Nikeforovi toto odmítla s tím, že Epeiros nedrží z vůle Anjouovců, ale Byzance. Karel vyslal k Artě vojsko a na pomoc odjel i kníže Filip s 300 rytíři. Po neúspěšném obléhání bylo tažení rozpuštěno. Karel chtěl příští jaro tažení obnovit, ale to již Anna posílala na všechny strany žádosti o neútočení. Filip obdržel nabídku, aby se za značnou sumu peněz neúčastnil jarní kampaně. Svolal sněm do Korintu na jaro 1304, kdy měla být nalezen důvod proč nejít do Epeiru. Byla to poslední přehlídka lesku andravidského dvora a přehlídka urozených baronů a rytířů celého franského Řecka s velkolepým turnajem. Sněm se samozřejmě usnesl, že existují vážné důvody, proč nelze vyslat vojsko z Morei, byť to bylo přímé porušení věrnosti leníka Filipa Savojského vůči Filipovi z Tarentu.

To ovšem byla poslední kapka a Karel II. 9. října 1304 odvolal udělení Acháje Isabele a Filipovi Savojskému s odkazem na jejich sňatek bez souhlasu lenního pána. Filip ustanovil v Acháji poměrně překvapivě bailim svého odpůrce Mikuláše III. ze St. Omer a vydal se do Itálie, jednak jednat s Karlem, ale také řešit záležitosti v Piemontu. Na Achájský stolec vznesla nároky přes svého manžela athénského vévodu desetiletá Isabelina dcera Matilda... Mikuláš jako baili to odmítl a za trest mu byl obsazen jeho rodový hrad v Thébách. Následující podzim uzavřel s Anjouovci mír a složil Filipovi z Tarentu lenní slib, následující kroky ale opět křížili anjouovské zájmy a v červnu 1306 Karel II. achájského knížete sesadil za porušení lenní přísahy. Filip poslal za Karlem II. svou manželku Isabelu s parlamentáři, aby se pokusili zvrátit Karlovo rozhodnutí. Mj. nabízel, že je ochoten vzdát se Acháje výměnou za hrabství Alba.

Obrázek
Filip z Tarentu

Filip z Tarentu od svého otce získal titul knížete a iniciativně se jal přímo převzít vládu v Acháji. V létě 1306 poté co byli achájští baroni zbaveni přísahy vůči Filipovi Savojskému, se vydal na Peloponés. V Glarentse pak přísahal před barony a přijal jejich lenní sliby. V čele prý desetitisícového vojska (armáda zřejmě nebyla ani poloviční) zaútočil na byzantské pozice, dobyl hrad Tripotamos a řada dalších míst se vzdala. Poté se obrátil do Epeiru, kde nedosáhl prakticky ničeho a vrátil se do Itálie. V Acháji jmenoval bailim athénského vévodu Guye II., který bohužel za rok zemřel. Novým bailim se stal Bertinio Visconti a v roce 1309 sem Filip poslal maršálka Neapolského království Tomáše z Marzána se silnými vojenskými oddíly a úkolem zaútočit na Mystru. Na druhé straně však narazili na schopného velitele Kantakuzenose, který připravil anjouovským silám těžkou porážku u Makryplagi. Byzantinci pokračovali v tažení a obsadili řadu hradů dříve získaných Filipem z Tarentu. Nakonec Tomáš z Marzána ještě rád přijal nabízený mír. Byzantinci vůbec od roku 1262 postupně ukrajovali z franského záboru. Patřila jim Lakónie, Kalavryta, Nikli a povstání v letech 1286 a 1302 dávali tušit, že Franky na hranici nečeká klid.

Kněžna Isabela strávila další léta života v jižní Francii, kde v Poitiers vydala protest proti Karlovu nakládání s knížectvím. Posléze odjela k henegavským hrabatům a roku 1311 ve Valenciennes pečetila listinu, kde svá práva na Acháju předává dceři Matildě. Filip Savojský i nadále používal titul achájského knížete stejně jako jeho potomci, i když vzešli se sňatku s druhou manželkou Kateřinou dela Tour du Pin.

Těch několik let značně proměnilo společnost na Peloponésu. Nejprve vojáci z Piemontu a poté z Neapolska přinesli italský živel a francouzština pomalu začínala ustupovat. Nepřítomnost knížete či jeho slabá vláda také nenaznačovali návrat k předchozí síle a dominantní pozici ve franském Řecku získali Athény. To ovšem skončilo v roce 1311 u Halmyrosu, kde Katalánci francouzské šlechtě notně pustili žilou http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=5394. Achájské knížectví se stalo odloučenou součástí centralizované monarchie obvykle na okraji zájmu. Obrana již nestála na feudální domácí rytířské armádě, ale na lépe či bohužel většinou hůře placených žoldnéřích.

Mallorka vs. Burgundsko

Neapolští Anjouovci zatím vymysleli další velkolepou diplomatickou konstrukci. Kateřina z Valois (mj. starší nevlastní sestra “naší” Blanky z Valois) zdědila titul latinské císařovny a byla přislíbena burgundskému vévodovi Hugovi V. mj. titulárnímu králi ze Soluně. Po ruce Kateřiny (a jejím nároku) ovšem zatoužil despota Románie Filip z Tarentu a za pomoci francouzského krále Karla IV. a avignonského papeže Klementa V. byl sňatek zrušen a Kateřina se provdala za Filipa. Aby byl rod burgundských vévodů odškodněn, mladší bratr vévody Ludvík se oženil s Matildou, vnučkou Viléma II. z Villehardouinu. Filip na ní přenesl svá práva ke knížectví, s tím, že se jich vzdá ve prospěch Ludvíka. Pokud by Ludvík zemřel, mělo knížectví zůstat doživotně Matildě, ale pak mělo přejít na burgundské vévody. Ludvík také získal od svého staršího bratra titul Soluňského krále. Obě svatby se konaly v roce 1313.

Obrázek
Pečeť Ludvíka Burgundského

Mezitím na scénu vstoupila mladší dcera Viléma II. z Villehardouinu, Markéta. Ta již dříve vznášela nároky na Achájské knížectví, což každý v zásadě ignoroval. Nicméně po dobu správy knížectví Mikulášem III. ze St. Omer poklidně žila na svém panství Akova. Po Mikulášově smrti roku 1313 a jmenování nového bailiho Mikuláše Černého (Mauro, le Noir) začala řada šlechticů včetně bailiho vystupovat vůči ní nepřátelsky. Markéta i se svou dle kronikářů překrásnou dcerou z prvního manželství Isabelou ze Sabranu odjela na Sicílii. Zde u dvora Isabela učarovala Ferdinandovi z Mallorky, mladšímu synovi Jakuba II. z Mallorky. Svatbu nakonec podporoval i sicilský král Fridrich III., který viděl v případném získání Peloponésu další možnost jak oslabit Anjouovce. Při svatebním obřadu v Messině Markéta předala své panství Akovu i veškeré další nároky na Ferdinanda. Na začátku roku 1315 se dost neuváženě vrátila do Achájského knížectví, kde byla záhy zajištěna a uvězněna v Chlemoutsi, kde také za několik týdnů zemřela. Zanedlouho po ní zemřela i Isabela na následky porodu syna, budoucího Jakuba III. krále Mallorky.

Otálení Ludvíka Burgundského s příjezdem na Peloponés se mu nyní vymstilo. Ferdinand se iniciativně vrhl do morejského dobrodružství. V polovině roku 1315 se vylodil u Glarentsy, obsadil jí a v krátké době získal kontrolu nad širokým okolím i s hradem Beauvoir. Většina baronů mu složila přísahu včetně Ludvíkových straníků a dokonce i bailiho Mikuláše. Ludvík jednal s Benátkami o pomoci, zatímco Matilda s tisícovkou burgundských vojáků přistála v Navarinu. Většina šlechty, která před necelým půlrokem holdovala Ferdinandovi, nyní přísahala Matildě věrnost. Ferdinand zatím dobyl Chalandritsu, ale neuspěl u Patrasu. Matilda vytáhla v únoru 1316 na sever s Burgunďany a vojskem franských šlechticů. Ferdinand vyrazil proti nim s 500 jízdními a 500 almogavary. Aby se přesun zrychlil, každý jezdec včetně Ferdinanda si vzal do sedla za sebe jednoho pěšáka.

O následující bitvě máme celkem dobré informace díky kronice Ramona Muntanera, opravdového vojáka. Obě vojska se střetla se u Picotinu. 700 Burgunďanů v první linii vyrazilo na nepřítele a při první srážce vyletělo ze sedel prý na 300 Katalánců, ovšem opěšalí se spolu s almogavary seskupili a pobíjeli koně Burgunďanů, a samozřejmě i jezdce samotné. Zanedlouho na poli leželo na 500 Burgunďanů a 700 místních franských vojáků i rytířů, kteří vyrazili prvnímu šiku na pomoc. Matildino vojsko prchlo, krátce pronásledováno Katalánci, kteří se ale brzy zaměřili na opuštěný tábor. Po bitvě bylo na poli napočítáno na 700 mrtvých koní. V téže době se pokusil arcibiskup z Patrasu Reinier dobýt Chalandritsu, ale neuspěl. Konečně také připlul Ludvík s hlavními silami a prostřednictvím arcibiskupa Rainiera získal pomoc Byzantinců z Mystry. Ferdinand volal po posilách z Mallorky a Athén, přesto se rozhodl postavit se přesile v poli. Proč je otázka, patrně v očekávání válečného štěstí i umění svých vojáků jako u Picotinu. Přitom stačilo stáhnout se do Glarentsy a bránit se. Katalánci z Athén byly dva dny daleko, Mallorčané deset. Rozhodující bitva se odehrála v červnu 1316 u Manolady. Katalánci prorazili útokem první šik Ludvíkova vojska, ale Ludvík je s druhým šikem zahnal a drtivě zvítězil. Ferdinand sám v bitvě padl. Ještě na bitevním poli byl popraven jako zrádce Jan II. z Niveletu, který coby morejský baron stál na Ferdinandově straně.

Obrázek
Mystra v zimě

Ludvíkovo vojsko postoupilo ke Glarentse a posádce byla ukázána Ferdinandova hlava, aby uvěřili, že je mrtev. Mezitím přistáli vyžádané posily z Athén, ale po zprávách o Ferdinandově smrti opět odpluly. Oddíly z Mallorky pomohly jen udržet přístav o něco déle. Nakonec katalánské posádky vyklidily obsazené hrady a odjely pryč. Ludvík dlouho netriumfoval, do měsíce zemřel. Říkalo se, že byl otráven.

Matildě bylo 22 let, byla podruhé vdovou, přesto vládla po nějaký čas v Acháji. V roce 1318 jí neapolský král Robert Moudrý nabízel za manžela svého bratra Jana z Graviny. Matilda žádala neúspěšně o pomoc Benátky, stejně tak do prázdna vyzněly nároky burgundských vévodů. Matilda byla nakonec násilím odvezena do Neapole, kde ovšem odmítla svatbu s tím, že se již tajně provdala za burgundského rytíře Huga z la Paliisse. Ovšem to bylo přiznání porušující smlouvu s Karlem II. z roku 1289. Do své smrti roku 1331 pak byla vězněna na hradě dell´ Ovo. Bezdětná poslední Villehardouinovna předala své nároky natruc Anjouovcům na mallorského Jakuba III.

Vláda bailiů a pokračování úpadku

Skutečným achájským knížetem se stal Jan z Graviny, který vládl na poloostrově prostřednictvím bailiů, střídajících se po roce či dvou. Jejich povětšinou nepevná vláda nedokázala zastavit útoky Katalánců a Turků útočících na pobřeží, stejně jako Byzanticů, stále hlouběji pronikajících do franských držav. Špatně placení velitelé hradů Sv. Jiří, Akova a Kalavryta, své pevnosti dokonce prodali byzantskému místodržícímu Andronikovi Palailogovi Asenovi. Ten také zajal achájského nejvyššího konetábla Bartoloměje Ghisi a biskupa z Oleny. Jediným významnějším aktem této doby zůstává kodifikace zvykového feudálního práva Assises de Romanie v roce 1320 díky bailimu Mikuláši z Joinville.

Jan z Graviny se roku 1325 konečně vydal do svého knížectví, aby přijal tradiční přísahu baronů. Celá tato akce byla notně podporována penězi rodiny Acciaiuoli. Ti za odměnu získali v Acháji četná léna, stejně tak jako čím dál tím více Neapolitánců, ignorujících staré franské zvyklosti. Gravinova výprava neměla z vojenského hlediska žádný význam a kníže záhy odjel. Bailim byl ustanoven Vilém Frankopan, arcibiskup z Patrasu, což byla v Acháji novinka.

Obrázek
Zjednodušený rodokmen neapolských Anjouovců

Když v roce 1332 nastoupil po svém otci Filipovi jako despota Románie a nový lenní pán Acháje dvanáctiletý Robert z Tarentu, Jan z Graviny mu nechtěl složit přísahu. Nakonec díky vyjednávání nejvyššího komořího a snad i milence ovdovělé Kateřiny z Valois Mikuláše Acciaiuoli byla uzavřena smlouva, kdy Jan z Graviny přenechává Kateřině z Valois pro jejího syna Roberta Acháju výměnou za království Albánie, vévodství Drač a 5 000 uncí zlata - financováno u banky Acciaiuoli. Kateřina až do doby plnoletosti svého syna Roberta spravovala veškeré záležitosti v jeho jménu sama a v Acháji vystupovala jako kněžna. Zatím zde ale vládl jí dosazený baili Bertrand z Baux. Jeho autoritě se vzepřel bývalý baili Vilém Frankopan, arcibiskup z Patrasu. Město Patras i arcibiskupův hrad byly dokonce obléhány, do čehož se vložil zase papež Benedikt XXII. a nařídil nad knížectvím vyhlásit interdikt. Nakonec se Kateřina z Valois v roce 1338 rozhodla pro osobní návštěvu Peloponésu. Strávila zde dva roky spravováním místních poměrů a během té doby zde Mikuláš Acciaiuoli získal značné majetky.

I přes aktivitu Kateřiny sužoval knížectví nezájem lenních pánů, množící se útoky Turků na pobřeží a celková neutěšená situace na poloostrově nastolila neodkladnou otázku co dál. Od roku 1341 převzal vládu v Acháje již plnoletý Robert z Tarentu, ovšem nikdy do Řecka nezavítal a v knížectví se jen množila anarchie. A stala se dříve naprosto nemyslitelná věc, kdy část baronů nabídla knížectví byzantskému císaři Janu Kantakuzenovi, za podmínky ponechání majetků a podržení svých práv. Císař přislíbil svou návštěvu, ale začátek expanze srbského Štěpána Dušana a občanská válka s proticísařem Janem Palailogem udělal této zvláštní možnosti přítrž.

Další část achájské šlechty podporovala “španělskou” stranu a Jakuba III. z Mallorky jako právoplatného knížete, syna Isabely ze Sabranu a vnuka Markéty z Villehardoiunu. V roce 1344 Jakub obdržel “zvací” dopis mj. od patraského arcibiskupa Rogera, Filipa z Joinville, barona z Vostitzi a Érarda Černého ze St.Sauveur. Jakub III. si do titulatury přidal “kníže Achájský” a kromě jmenování nových úředníků zůstalo vše při starém. Jakub sám se musel vypořádat s útoky Aragonu, jimž nakonec podlehl a roku 1349 v bitvě padl.

Císař Jan IV. Kantakuzenos jmenoval roku 1348 svého druhého syna Manuela místodržícím na Peloponésu s titulem Despoty Morei a sídlem v Mystře. Byzantská provincie zažila pod Manuelem výrazný rozkvět narušovaný jen tureckými nájezdy. Ty se podařilo eliminovat zčásti vybudováním vlastních námořních sil a zčásti zničením turecké flotily ve spolupráci s loděmi achájského bailiho Gautiera z Loru, johanitů a Benátčanů. Robert z Tarentu se do dějin Acháje zapsal jen udělením panství Kalamata, Vostitza a Nivelet své manželce Marii Bourbonské a předáním Korintu do rukou Mikuláše Acciaiuoli, jehož rod měl v knížectví čím dál větší vliv. Za jeho “vlády” také razila mincovna v Glarentse poslední franské mince. Robert zemřel bezdětný roku 1364 a jeho práva přešla na jeho mladšího bratra a nástupce, Filipa II.

Filip dosadil svého bailiho Centuriona Zaccariu z Chalandritsi a za pomoci Acciaiuoliů získal všeobecné uznání, ovšem vyjma panství podléhajících své švagrové Marii Bourbonské. Její syn z prvního manželství Hugo z Lusignanu, titulární kníže Galilejský, byl odstaven z kyperského trůnu a hledal náhradu. Se silným vojskem se Hugo a Marie vylodili na poloostrově, aby zjistili, že jim brány otevřelo jen Navarino. Spoléhajíce se na vojenskou převahu vytáhly oblehnout Patras. Posádce velel Benátčan Carlo Zeno, který půl roku odolával útokům. Když většina obléhatelů vyrazila ke spížování, napadl tábor a zanedlouho naopak franské vojsko obléhalo Navarino, kde se bránili Hugo a Marie. Aby nebylo problémů málo, Hugo zlákal na svou stranu také Manuela a Guye z Engienu, pána Argu. Pustošivou válku zastavilo zprostředkování hraběte Amadea VI. Savojského, který při návratu z křížové výpravy proti Turkům přistál v Coronu a nabídl se jako parlamentář. Bylo dohodnuto příměří, kdy se Marie vzdala nároků na Patras a získala peněžitou náhradu. Karlo Zeno se stal bailim, ale status quo se nezměnil. Marie a Hugo stále drželi jihozápad poloostrova, ovšem zdá se, že to nikoho neobtěžovalo. V roce 1369 Hugo odjel na Kypr opět usilovat o královský trůn. S Filipem II . z Tarentu pak uzavřel smlouvu, ve které se vzdává všech majetků na Peloponésu vyjma matčina panství Kalamata výměnou za 6 000 zlatých. Posledním Filipovým bailim byl opět Janovan Zaccaria, který nevybíravě útočil na Benátčany i měšťany v Patrasu, až se místní obyvatelé dohodli na nabídce předání města Benátkám. Ty to ovšem zdvořile odmítli. V té době již nebyl na Peloponésu žádný původní franský rod, vše byli noví “přistěhovalci”.

Obrázek
Johana Neapolská

Filip II. zemřel roku 1373 a svá práva přenechal svému švagrovi Františkovi z Baux. Královna Johana Sicilská (Filipova sestřenice, lenní vládkyně a bývalá švagrová v jedné osobě) je ovšem prohlásila za převzatá korunou a vystupovala jako achájská kněžna. Po protestech Bauxů a krátké válce jim byl dočasně zabaven majetek v Neapolsku. Johaniným již třetím manželem byl Jakub IV. titulární král Mallorky. V rukou tohoto páru se pak sešly nároky na achájské knížectví z obou stran – savojská titulární knížata nepočítaje. Jí dosazený baili si ovšem počínal dost útočně, vyvolal spory s Benátkami a obležením hradu Gardiki porušil dlouhý mír s Byzantinci. Bez pevné vlády na poloostrově začal Nerio Acciaouli útok na Athény a obsadil Megaru patřící Kataláncům, ovšem bez větší reakce z jejich strany. Johana roku 1376 předala knížectví svému čtvrtému muži Otovi Brunšvickému, aby bylo nakonec knížectví roku 1377 pronajato johanitům na 5 let za 4 000 zlatých ročně. To byl asi zatím největší pád knížectví a šlechtické rody řešili co dál. Jejich stížnosti došli sluchu u Jakuba z Baux, který získal roku 1374 také již více než sto let pouze titulární hodnost latinského císaře v Konstantinopoli a po svém otci Františkovi si nárokoval upřené achájské dědictví. Toto obrovskou, ovšem pouze jen papírovou, říši se v budoucnu pokusil získat silou.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od t.hajek »

Navařané

I do Acháje zavítaly „španělské“ námezdní oddíly, aby zde nakonec ustanovily svůj stát. Původně to byla skupina vojáků z Navarry a Gaskoňska, která pod velením Ludvíka de Évreux, syna FilipaIII. Navarrského, bojovala proti Francii. Po míru roku 1366 se i Navařané ocitli bez zaměstnání, tak jako kdysi Katalánci. Naštěstí pro ně si Ludvík prostřednictvím své manželky Johany z Drače činil nároky na Albánii a v roce 1372 najal 500 jízdních kopí a 500 jízdních střelců především z Gaskoňska nazývané Navarrskou kompanií nebo rotou (Compañía navarra). V jeho snažení jej podporovali jak Karel II. Navarrský tak i Francouzský Karel V. jen aby byli obávaní žoldnéři někde daleko. Sraz byl stanoven v Neapolsku, ale další vojáci odplouvali přímo ze španělské Tortosy do Albánie s dobrým platem 30 zlatých aragonských měsíčně, přičemž mezi nimi bylo množství obléhacích specialistů. V roce 1376 se zmocnili Drače a obnovili království Albánie, ovšem Ludvík záhy zemřel a kompanie byla opět nezaměstnaná. Sami se pak dali pod velení Petra IV. Aragonského rozdělení do čtyř částí pod Mahiotem z Coquerelu, Petra dela Saga, Jana z Urtubie a Guarrem. S jejich pomocí a také za přispění místní franské šlechty pak obsadil Petr Athénské vévodství na úkor Marie Sicilské.

V létě 1378 Navařany najal na osm měsíců pro válku s Artou Gaucher z la Bastile, johanitský převor z Toulouse, toho času správce Achájského knížectví. Oddíly Juana z Urtubie zaplatil Nerio z Korintu a v roce 1379 s nimi zaútočil na Boiócii, odkud vedla ještě dlouhá cesta k jeho vévodskému důstojenství. Po vypršení nasmlouvané lhůty už neměli johanité dostatek financí na vydržování velkého námezdního vojska. Navařané se najednou opět stali nevítanou silou a díky vyjednávání athénského vikáře Filipa vikomta z Rocaberti byli všemi pány franského Řecka včetně morejského despoty prohlášeni za nepřátele. Navarští ponechali posádky v Livadii a Thébách a ustoupili k malé radosti místních na Peloponés. Jejich velitelé zatím usilovně hledali někoho, kdo by je najal. Johanité na to již neměli a dokonce se s Johanou Sicilskou dohodli na ukončení smlouvy, protože se jim nájem naprosto nevyplatil.

Obrázek
Erb Jakuba z Baux

Mahiot z Coquerelu se nakonec po předchozí dohodě prohlásil za bailiho ve jménu Jakuba z Baux císaře latinského, despoty Románie, knížete z Tarentu a knížete Achájského. Navařané získali vznosné tituly císařských úředníků a zajistili v Jakubově jménu velkou část franského Peloponésu. Sám Jakub se sem vypravil a po smrti Johany v roce 1382, se dočkal plného uznání. Ze svého úspěchu dlouho neprofitoval, zemřel v červenci 1383 a navarští bailiové museli řešit co s Achájou, podobně jako před 70 lety Katalánci v Athénách. Existovalo několik osob, které měli nároky na knížectví. Po Jakubu z Baux zdědil nárok jeho příbuzný vévoda Ludvík z Anjou (bratr francouzského krále Karla V. a syn dcery Jana Lucemburského Jitky) uchazeč o neapolský trůn po smrti královny Johany. Po jeho brzké smrti přešel nárok na manželku Marii z Blois. Ta je předala svému synovi Ludvíkovi II., který soupeřil o neapolský trůn s anjouovskou větví z Drače. Objevil se také nový uchazeč o knížectví, vnuk Filipa Savojského Amadeus. Do změti nároků se zapojil i lenní pán, neapolský král Karel III., který šalamounsky jmenoval generálním vikářem, skutečného vládce Acháje Mahiota. Jeho stav byl tak alespoň formálně potvrzen.

Navařané se zařídili podle sebe a rozdělili si kořist. Nově obsadili léna a panství, když se v několika případech dohodli s původními vlastníky, kteří je uznali za vládce. Stejně tak je akceptoval Theodor Palailogos z Mystry. V roce 1386 se nejvyšším velitelem kompanie stal Petr Bastard ze San Superana (Pedro Bordo) a na základě zplnomocnění těch několika málo baronů co zůstali, stvrdil smlouvu s Benátkami. Petr válčil s Byzantinci k čemuž najímal i turecké žoldnéře, a také bojoval s Athénami. A aby byl chaos ještě větší, papež Urban VI. vyjmul majetek arcibiskupa z Patrasu z knížectví a podřídil jej přímo papežskému stolci.

Nerio Acciaiuoli se zatím diplomaticky připravoval na finální útok na slabé Athény rozvrácené občanskou válkou. Jeho prý překrásná dcera Bartolomea byla provdána za Tomáše Palailoga, despotu z Mystry. Jako věno měl manželům v budoucnu připadnout pevný Korint. Sám Nerio se oženil se Saracenou z Euboie z vlivného místního rodu. Najal si 70 kopí, 800 jízdních Albánců a sílu pěších, našel záminku k válce a v roce 1385 podnikl finální útok na Athénské vévodství. Konečně v květnu 1388 se zmocnil i Akropole a stal se nejmocnějším mužem ve franském Řecku, když měl kromě Athén a Korintu podmaněnou i Lefkádu a Kefalonii. Katalánci udrželi ještě krátce panství Salona a ostrov Aeginu.

Obrázek
Tomáš Palailogos

Velmistr Juan Fernandéz z Heredie uvažoval i to tom, že by knížectví získal pro johanity nastálo. Snažil se uzavřít dohodu s Navarskými a převzít jimi držené pevnosti. Jejich požadavky byli ale příliš vysoké. Následně jednal s Marií Bretaňskou o převodu jejích práv na johanity. Marie v roce 1387 jim prodala knížectví za 20 000 zlatých se souhlasem papeže Klementa VII. Ten ovšem po nátlaku se strany savojských hrabat svůj souhlas odvolal a začal podporovat nároky Amadea Savojského. Ludvík Bourbonský začal jednat se starou šlechtou, ale zůstalo jen u výměny listů. Amadeus Savojský zase komunikoval s Benátkami a Theodorem z Mystry.

V roce 1388 se Nerio Acciaouli zaměřil na Argos a Nauplio v čele s čerstvou vdovou Marií z Enghien. Koneckonců tyto dvě pevnosti vždy patřili pod Athény, tak aby to bylo kompletní. Marie ale raději prodala své nároky Benátkám za doživotní užívání a finanční rentu. Theodor z Mystry na popud svého tchána Neria obsadil bleskurychle Argos. Nauplio stačili Benátčané pod svým vyslancem Malipierem zachránit. Republika samozřejmě okamžitě vystoupila proti obsazení Argu a snažila se o dosažení svého cíle ekonomickými prostředky. Předně odvolala své lodě, které chránili Megaru a Korint před tureckými nájezdy. Současně Benátky ukončily veškerou obchodní spolupráci s Athénami i Morejským despotátem. Navíc vstoupily do jednání s Petrem ze San Superena, který jim přislíbil pomoc. Pozval Neria na jednání o Argu a při té příležitosti jej v září 1389 zajal. Celý rod Acciaouli i jeho zeť Theodor napnuli veškerou snahu k jeho osvobození. Intervenovali u papeže, jednali s Benátkami. Zde samozřejmě došli sluchu a nabídka 15 000 zlatých za Neria stála za to. Argos měl být předán Benátkám, před propuštěním Neria a Benátky měly držet Athény, Théby jako záruku vyplacené částky. Ovšem Neriův bratr Donato současně jednal s Janovem podporován Amadeem Savojským a patrně byl také v kontaktu s Theodorem, který sbíral vojáky a chtěl tchána vysvobodit silou. Benátky pod dojmem všech opatření souhlasili a souhlasil i Nerio. Byl propuštěn, ale jeho dcera odjela jako rukojmí na Euboiu. Benátky obsadily Megaru a Athénský vévoda zatím sháněl peníze na výkupné, kde se dalo, mj. mu padlo za oběť stříbrného obložení chrámových dveří Parthenonu.

Byzantská „Reconquista“

Nerio se chtěl pomstít Navařanům a začal jednat s Amadeem Savojským, coby uchazečem o Acháju. Do jednání se zapojili i Benátky, které očekávaly, že by jim Amadeus mohl pomoci s dobytím Arga, které Theodor stále otálel vydat. Navařané byli s předběžnými výsledky veskrze spokojeni a poslali Amadeovi nabídku s tím, že jej přijmou za knížete, pokud zaplatí Petrovi ze San Superana 20 000 zlatých a uzná jejich majetkové zisky. Také mu poslali seznam majetků a pánů podléhajících knížectví, což bylo v řadě případů dost iluzorní. Z původních 12 panství zde byly jmenovány Vostitsa, Glarentsa, Belveder, St. Omer, Androusa a Kalamata v držení San Superana a Arkadia a Chalandritsa v držení konetábla knížectví Janovana Asena Zaccarii. Arcibiskupský Patras byl prakticky nezávislý a podléhal papeži, další panství byla mimo Peloponés nap. Bodonitsa, Euboia, Kefalonie. Amadeus kromě toho ale také jednal s Neriem a Teodorem o možnostech vojenského získání svého dědictví, což směřovalo přímo proti Navařanům. Za poskytnutou pomoc měl Neiro získat dříve ztracené majetky na poloostrově. Než se dalo toto složité smlouvami a zradami protkané soukolí do pohybu, zemřel savojský hrabě Amadeus VII. a „náš“ Amadeus se zaměřil raději na získání tohoto dědictví. Nárok na Acháju pak přešel na Amadeova bratra Ludvíka, ale z této strany již nebyly vzneseny nároky. Zůstalo vše při starém, Navařané vládli sami, formálně poddáni neapolskému králi.

Od počátku 90. let se do Řecka začali tlačit Osmani. Zničili srbský odpor na Kosově poli v roce 1389 a před tureckým postupem začala prchat řada Albánců více na jih. Žádali Teodora o dovolení usadit se v morejském despotátu. Teodor je přijal a hodlal je využít k eliminaci vzpurných archontů a také Slovanů, kteří se spojovali s Navařany. V roce 1394 dokonce navarští pozvali turecké oddíly pod Evreno begem na Peloponés a společně dobyli byzantskou Mystru a Akovu. Po odjezdu Turků však Řekové kontrovali, zmocnili se dobytých pevností a dokonce zajali San Superana i Zaccariu. Oba byli propuštěni až po zaplacení výkupného 50 000 hyperpyronů, které uhradily Benátky. Součástí dohody bylo také konečně vydání Argu Benátkám a navrácení Megary Neriovi. Vévoda Nerio brzy zemřel a Teodor jako jeho dědic oblehl Korint, který si nárokoval. Odkud jej zahnaly až turecké oddíly najaté Karlem Toccem z Lefkady, druhým dědicem vévody Neria. V roce 1397 na poloostrov zaútočili Turci již nikoli na pozvání ale o své vlastní vůli, přičemž vyplenili Argos a Messénii. Nový král Ladislav Neaopolský rezignoval, udělal kozla zahradníkem a roku 1396 povýšil San Superana na knížete. De facto všichni obyvatelé Peloponésu se nyní řídili především vlastními zájmy nedbajíce na příslušnost ke stavu nebo náboženství. Gasmoulové, dříve prakticky výhradně stojící na řecké straně, se nyní přikláněli tam, kde se jim to více hodilo. Podobně se chovala i řada archontů, kde by se příklon k Byzanci dal očekávat ještě více.

Teodor zatím poznal, že Albánci jej neubrání a začal jednat s johanity na Rhodu. Prodal jim roku 1400 Mystru, Korint a Kalavrytu. Korintu se snadno ujali, ale v Mystře byli johanité zasypáni kamením a vyhnáni rozzuřeným davem. Teodorův diplomatický pokus o posílení protitureckých pozic selhal. Teodor alespoň využil oslabení Turků po mongolském vpádu a obsadil Salonu, ale necítil se dost silný k jejímu udržení. Vyjednal tedy roku 1404 s johanity výměnu Salony za Korint s následným doplatkem.

Petr ze San Superana roku 1402 zemřel a pro vdovu Marii a Superanovo dítě spravoval zemi jeho synovec Centurione Zaccaria z Kyparissie. Ten ovšem nechtěl zůstat jen bailim a jednal s Benátkami o pomoci při své cestě na knížecí stolec. Současně jednal i s Ladislavem, coby lenním pánem Acháje. Ten mu nakonec v roce 1404 udělil titul knížete, ignorujíce nároky San Superanových dětí. Nový kníže si ale moc klidu neužil. Karlo Tocco z Kefalonie a Leonardo ze Zante obsadili Glarenstu a Centurione je jen stěží vytlačil zpět za pomoci Albánců a svých příbuzných.

Obrázek
Erb rodu Zaccaria

V roce 1408 si Benátky pronajali Patras od arcibiskupa Štěpána Zaccarii za roční obnos 1 000 zlatých. Arcibiskup znepokojený tureckými útoky odjel raději na studijní cestu do Padovy. Benátčané přinesli do oblasti klid a těžili z obchodu, roční výnos činil kolem 15 000, z nichž ovšem bylo nutné 500 zlatých odvést jako poplatek Turkům slíbený Achájskám knížetem. Je možné, že návrat arcibiskupa se nelíbil ani Benátkám ani místním. Pozdější řecké útoky z Mystry opět donutili arcibiskupa hledat ochranu u republiky a benátský podesta se sem vrátil roku 1417. Na to reagoval i papež a nabádal Benátky, aby opatrovaly církevní majetky. Benátky se z města stáhly roku 1419.

Despota Teodor zemřel roku 1407 a císař Manuel II. ustanovil jeho nástupcem nezletilého Teodora II. Do roku 1415, kdy dosáhl plnoletosti, jej zastupovali správci. V roce 1415 se císař Manuel vypravil na Peloponés. Cestou se zastavil na Euboie, kde přijal lenní přísahu achájského knížete Centuriona Zaccarii. Při svém tažení v Morei Manuel II. obsadil Mani a tvrdě si podrobil její obyvatelstvo. Po jeho odjezdu zde pokračoval v útocích jeho syn Jan, který obsadil Androusu, kde sídlil knížecí dvůr. Navíc Glarentsu obsadil italský pirát Oliverio, který chtěl, aby mu byla udělena v léno i s rukou Centurionovi dcery. O přístav se ovšem přihlásil Karel Tocco, který o něj dlouhodobě usiloval a od Oliveria jej vykoupil. Centurione se snažil knížectví zbavit. Nabídl je Janovu, na což podrážděně reagovali Benátky a ani johanité je nechtěli. Nicméně námluvy s Janovem dohnaly Benátky k akci, kdy roku 1417 obsadili Navarino. Benátky se zde ale necítili silné a důležitý Peloponés nechtěli ztratit. Roku 1422 sem byl vyslán na diplomatickou misi zástupce republiky, který měl dojednat jednotnou obranu proti Turkům, což se nepodařilo. Benátky alespoň roku 1423 v Messénii získaly dalších 6 hradů k zabezpečení Modonu a Coronu. Nicméně příprava na turecké nebezpečí probíhala i na byzantské straně. Císař Manuel II. nechal v Korintu obnovit antickou hradbu Hexamilion, která přepažovala místní šíji. Zeď se stavěla ze zvláštní daně a díky ní řada vesničanů utekla na benátská území. Také Benátky byly požádány, zda by na stavbu nepřispěly, ale ty odmítli s tím, že mají dost jiných válečných výdajů. Nakonec dóže vydal příkaz svým bailiům pomáhat při obraně Peloponésu. Později dokonce despota Teodor II. nabídl střežení zdi Benátčanům, ale ti za to požadovali nejen roční poplatky, ale i Korint a Megaru, na čemž jednání ztroskotalo.

Obrázek
Benátský Coron

Roku 1423 armáda prý 25 000 Turků pod Turakhanem podporovaná tureckým vazalem z Athnén Antoniem Acciaoulim lehce překonala Hexamilion, jehož obránci prchli. Pak pokračovali na jih k Mystře, napadáni Řeky, kteří jim způsobovali ztráty na lidech i kořisti. Karel Tocco vstoupil s Turky do jednání a za bezpečí své Glarentsy jim vydal průsmyk Kissamo vedoucí k bohaté Messénii. Albánci, na které despota Teodor spoléhal, na Turky zaútočili, ale byli odraženi s těžkými ztrátami. Císař pak nabídl Muradovi II. mír, s čímž sultán souhlasil za roční platbu 100 000 hyperpyronů a poboření Hexamilionu. Jakmile Turci odtáhli, Teodor zaútočil na Centuriona a zajal ho. Teodor ale měl své nálady, když byl zklamán z manželství bet dětí, z intrik a podobně a ohlásil svůj odchod do kláštera. Císař Jan IV. to akceptoval a roku 1427 se synem Konstantinem odjel na Peloponés. Zde ovšem našli despotu Teodora v úřadě, mezitím si rozmyslel své rozhodnutí, prý přemluven archonty. Co ale s Konstantinem? Bylo tedy rozhodnuto dobýt zbytek franské Acháje. První útok vedl na Toccovu Glarenstu a další Toccovy pozice na pevnině. Zisk byl legalizován sňatkem Toccovy sestřenice Magdaleny s Konstantinem a Glarentsa byla jejím věnem. Konstantin se usídlil v Chlemoutsi a věno své manželky udržel i po její smrti roku 1429.

Obrázek
Poslední byzantský císař Konstantin XI.

Další na řadě byl Patras, nad kterým držel ochrannou ruku papež Martin V. Ale poslední arcibiskup Pandolf Malatesta z Pesara nyní hledal záchranu u Benátek. Jeho sestra sice byla ženou Teodora II., ale to Patras nezachránilo. První byzantský útok znamenal jen roční platbu arcibiskupa Konstantinovi. Roku 1428 byl zahájen další útok. Během jedné z potyček byl pod Konstantinem zabit kůň a řada mužů z jeho doprovodu padla do zajetí. Jeden z nich Georgias Phrantzes zprostředkoval vyjednávání mezi posádkou Patrasu a Konstantinem. Došlo k dohodě, že Byzantinci nebudou útočit a obléhaní se vzdají, pokud do konce května nedorazí arcibiskup s posilami. Mezitím došel Konstantinovi dopis od sultána, aby neobsazoval Patras, který mu platí poplatek. Budoucí poslední byzantský císař se ovšem zachoval pragmaticky s tím, že nejprve chtěl mít město ve své moci a až poté se jal vyjednávat o podmínkách s Turky. Po vypršení lhůty triumfálně vstoupil do města, i když hrad a arcibiskupská rezidence se bránily až do roku 1430. Urovnat případnou roztržku se sultánem měl osvědčený diplomat Georgias Phrantzes, který vyjednal staus quo. Patras zůstane Konstantinovi, ale ten převezme předchozí závazek a bude Turkům platit tribut.

Arcibiskup nabídl Patras, který již neměl v držení Benátkám, ale ty si jej odmítli vybojovat. Také najal Katalánce k posílení obrany, ale ti když se dozvěděli o kapitulaci města, o své vůli obsadili Glarenstu a vydali jí Kontstaninovi až za výkupné. To byla poslední kapka a Glarentsa byla vlastním pánem pobořena, aby se podobná situace již neopakovala. Císařovi synové si na Peloponésu přerozdělili majetek, když Konstantin obdržel od Teodora Vostitsu, Taygetos s Leuktronem a část Messénie s Androusou a Kalamatou. Tomáš získal Kalavrytu. V roce 1429 byl na Chalandritze obležen kníže Centurione a pod nátlakem se nakonec dohodl s Byzantinci. Svou dceru Kateřinu provdal za Tomáše a Chalandritsa byla jejím věnem. Sám si vymohl jen doživotní titul knížete a vlastnictví Kyparissie. Poslední achájský kníže Centurione Zaccaria zemřel roku 1432. Kyparissiu obsadil Tomáš. A současně se zmocnil i posledního pozůstatku franského panství, Mostenitsi, patřící řádu německých rytířů. Po 227 letech skončila západní vláda na Peloponésu, jednou úspěšnější a zářivá, podruhé upadající.

Tomáš pak směnil s Konstantinem Glarentzu za Kalavrytu a byl titulován despotou z Glarentsy. V roce 1443 Konstantin vyměnil své majetky v Thrákii za Teodorovo území na Peloponésu a stal se morejským despotou. Následující rok pak nechal obnovit Hexamilion. Konstantinova politika ale narazila na sultána Murada I. V roce 1446 se vydal na Peloponés, chvíli počkal, zda obránci Hexamilionu neutečou, jako několik let předtím a pak nechal zeď pobořit svým dělostřelectvem. V následné srážce byli Byzantinci poraženi a Konstantin i Tomáš museli prchat do bezpečí. Za neustálého plenění turecké oddíly postupovaly k Patrasu a Glarentse. Až po nabídce míru a poplatku sultánovi Turci odtáhli. V roce 1449 se Konstantin stal císařem a jeho místo morejského despoty zaujal další z jeho bratrů Demetrios II. V roce 1450 Centurionův syn Jan Asen Zaccaria, povstal proti Konstantinovi, ale byl záhy poražen. Nový sultán Mehmed II. se soustředil na získání Konstantinopole, ale ještě v říjnu 1452 jeho oddíly „cvičně“ překonaly Hexamilion a vyplenily část despotátu. Demetrios II. a Tomáš pak ani nemohli pomoc svému bratru a císaři, když se Peloponés vzpamatovával z tureckého nájezdu. Ovšem alespoň dokázali zabránit vzpouře, na jejíž potlačení si najali… Turky.. Řada archontů zatím vyjednala s Mehmedem II. vlastní podmínky smíru.

Když roku 1459 Tomáš a Demetrios odmítli zaplatit sultánovi poplatek, v květnu 1460 vtrhlo turecké vojsko na Peloponés, nyní s cílem poloostrov připojit k turecké říši. Demetrios II. byl zajat, Tomáš uprchl. Nevzdala se jen Monemvasia, kde se vlády zmocnili katalánští piráti, kteří byly ale záhy vyhnáni místními obyvateli. Ti se rozhodovali co dál a prostřednictvím despoty Tomáše vyjednávali s papežem o jeho ochraně. Nakonec obyvatelé nabídli své město a pevnost Benátkám. Držel se také poloostrov Mani, kde místní nepoddajní obyvatelé odmítali přijmout Turky. Poslední částí Byzantské říše pak bylo Salmeniko na severovýchodě poloostrova pod velením Graitzase Palailoga, které se udrželo až do července 1461. Křesťanské panování nad Peloponésem skončilo, vyjma benátských postů Modonu, Coronu, Navarina, Argu a Nauplia.

POUŽITÁ LITERATURA

Artera, A.U.; Campistol, J.R.; Serrano, C.S.; Zamora, J.M.J.: Dějiny Španělska. Praha 1995.
Bennet, J. (ed.): Bojové techniky středověkého světa 500 n.l- 1500 n.l. Praha 2007.
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol I. Anixi Attikis 1973.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Setton, K.M. (ed.): A history of the crusaders, vol. II. Wisconsin 1969.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
z Villehardouinu, G.; , z Clari, R.: Dobytí Konstantinopole. Praha 2013.
http://www.allcrusades.com
http://www.burgenwelt.de
http://forum.historia.org.pl
http://www.jstor.org
http://histmag.org
http://pages.usherbrooke.ca/croisades/crusades.htm
http://www.palba.cz
http://www.fmg.ac
http://www.kastra.eu/
http://wikipedia.org
http://www2.fhw.gr/chronos/projects/fra ... index.html
http://cog.50webs.com/
http://www.ime.gr/chronos/projects/fragokratia/
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
palo satko
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2531
Registrován: 16/9/2013, 17:59
Bydliště: Pezinok, Slovensko

Re: Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od palo satko »

Dobry a "vyživny" článok. Vdaka.
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od Pátrač »

Kdykoliv se začtu do tohoto cyklu, propadám beznaději - napsal jsem ledacos ale Vaše práce pane kolego, to je radost číst. Potom mnou cloumá závist - ledacos jste viděl a je to poznat.

Je to jako vždy velmi dobré čtení a přeji Vám aby se Vám dařilo i nadále.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od t.hajek »

tak samozřejmě mě chvála těší :rotuj: a těší i to, že se to někomu líbí.

díky

uvidíme, k čemu se dokopu dál.. a kdy..
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od Zemakt »

Abych pravdu řekl, pro laika je to náročné čtení. Pořád se musím vracet zpět a znovu si oživovat šlechtická jména, rody. Je to pro mne zkrátka nový svět. Díky.

jo a jako echt egerlander, bych se opět trapně připomenul
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
palo satko
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2531
Registrován: 16/9/2013, 17:59
Bydliště: Pezinok, Slovensko

Re: Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od palo satko »

Zemakt, ono je to naozaj "košate" až priliž a nie si sam, čo sa v tych menach straca, najmä ked maš pocit, že sa všetci volali Balduin. :D
V podstate čo normansky baron alebo zapadny dobrodruh si tam urobil kniežatstvo, alebo sa aspom do tamojšich svarov a vojen o fliačky krajiny zaplietol. Bohužial, dobitie Konštantinopola v roku 1204 vytvorilo v celom regione rozdrobenost a to v čase ked Otomanski Turci naberali silu. Samozrejme, že vtedajším kniežatam, baronom a dobrodruhom toto nebezpečenstvo unikalo, lebo nemali vyhodu odstupu času, čo mi dnes. Ale faktom je, že to "pechorenie" nakoniec bolo pričinou toho, že Otomanski Turci skončili až pri Viedni a na dlhe staročia sa stali hegemonom v celom vychodnom Stredomori a na Blizkom východe.
Na druhej strane bolo pre Západ vyhodou "na vlastnej koži" spoznat v tej oblasti nielen byzantsku ale aj islamsku kulturu a tieto poznatky preniest do relatívne zaostalych oblasti nad Alpami a europského severu.
Obrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od t.hajek »

vím o tom, že je to těžké čtení, na druhou stranu je to přesně ten nový svět (Nová Francie) a v Češtině toho podrobnějšího moc není. Tak se snažím tam dát co nejvíce informací.

na ja.. Eghaland..
Naposledy upravil(a) t.hajek dne 7/12/2017, 22:39, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Danken
Příspěvky: 7
Registrován: 6/4/2017, 12:03

Re: Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od Danken »

Celý cyklus je naprosto dokonalý. Z toho by měla být kniha :)

Bylo by zajímavé udělat nějaký strom kde by se ukázalo kdo byl s kým příbuzný. Rozhodně by to asi bylo hodně propletené
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od Pátrač »

Je to skvělá práce. PaloSatko jednou o jiné mé práci že jsem to vzal od základů jak Kosmas. Toto je přesně ten typ prací, které nesou velkou sílu informací a to hlavně velmi málo známých a možná i obtížně dostupných. My je zde máme jen tak lehce - pro nás a velmi pracně od pana Hájka naservírovaných na podnose i s příborem.

Máme to dobrý
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
palo satko
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2531
Registrován: 16/9/2013, 17:59
Bydliště: Pezinok, Slovensko

Re: Fragokratia V - vláda Franků v řeckém světě - Achája

Příspěvek od palo satko »

V texte su spominani slovanski velmozi v Grecku. Dlho sa predpokladalo, ze Slovania tie oblasti nielen dobili, ale aj ze doslo k vymene obyvatelstva. Proste, ze prevladol slovansky zivel. Nakoniec aj Cyrilovi a Metodovi sa tvrdilo, ze zili v slovansko-byzantskom prostredi. Lenze urobila sa genetika a slovanskych genov je menej nez by podla dejepiscov malo byt. A tak existuje novy scenar, ze zostala len elita s druzinou a ostatni sa koristou vratili za Dunaj.
Obrázek
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“