Fragokratia IV - vláda Franků v řeckém světě - Athény

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Fragokratia IV - vláda Franků v řeckém světě - Athény

Příspěvek od t.hajek »

Fragokratia IV - vláda Franků v řeckém světě - Athény

Athénské vévodství 1204-1458

Obrázek


Athény a celé střední Řecko na přelomu 12. a 13. století neprožívaly zrovna dobu ekonomického a kulturního rozkvětu. Místním arcibiskupem byl Michael Choniates (zvaný též Akominatos), bratr známého kronikáře Niketase. Správcem Řecka a Peloponésu byl megas dux, velitel byzantského loďstva. Ten ovšem sídlil v Konstantinopoli, daleko od svého svěřeného území. Navíc Michael Stryphnos, který tento úřad zastával, byl chamtivý, zkorumpovaný a rozhodně ne schopný. Nedokázal ochránit Attiku před nájezdy dědičného pána Argu, Nauplia a Korintu Lva Sgourose a nepodařilo se mu ani v pozemním tažení jeho moc zlomit. Po převzetí moci Franky v Konstantinopoli bylo prakticky celé Řecko ponecháno svému osudu a vytvořili se podmínky pro iniciativní jedince, jakým bezesporu Lev Sgouros byl.

Jeho vojsko vytáhlo do Attiky. Arcibiskup Choniates apeloval na Lva, aby Řekové nebojovali proti svým bratrům, křesťané proti křesťanům. Odpovědí mu bylo pragmatické sdělení, že se nyní musí každý postarat sám o sebe. Arcibiskup tedy do akropole soustředil bohatství města a nechal opravit opevnění. Jeho vojáci i městská milice pak odrazili Sgourosovi vojáky, kteří alespoň vypálili město. Sgouros také mezi jinými zajal arcibiskupova synovce, kterého později v návalu vzteku zabil, prý když rozbil skleničku. Sgouros při svém tažení obsadil Théby a pokračoval k Larisse, kde vzal v ochranu excísaře Alexia III. a pojal za manželku jeho dceru Eudokii, čerstvou vdovu po císaři Murtzuflovi. Jeho rychle rostoucí říše nyní měla dokázat svou sílu a Sgouros se měl utkat s Franky postupujícími Thesálií. Vybral si historicky prověřené místo u Thermopyl, ale Bonifácovo vojsko s rytíři v brnění, s pestrobarevnými štíty, varkoči a praporci na něj udělalo takový dojem, že se zastavil až v Korintu, aniž by se s Franky utkal.

Bonifác pokračoval na jih do Boiotie, kde mu Théby otevřely brány a stejně tak i Athény, kde se arcibiskup Michael původně rozhodoval, zda se bránit či ne. Patrně svého rozhodnutí záhy litoval, katedrální poklad chrámu Panny Marie (antický Parthenon) a veškeré drahé liturgické předměty přešly do rukou Franků, stejně jako byla rozchvácena skvostně vybavená knihovna a vypleněna arcibiskupská rezidence (Propyleje). Pánem Athén se stal rytíř Oto (Othon, Odo) de la Roche z Burgundska, jehož povýšení prakticky z nuly na pána, bylo považováno za zázrak. Uprchlý Sgouros byl obležen v Korintu, stejně jako jeho posádky v Argu a Naupliu.

Obrázek
Fragment pečetě připisované Otovi de la Roche

Střední Řecko tak bylo pro Franky zajištěno a byly položeny základy vlastních panství. Larissu získal Gugliemo, nově pán z Larsy, Velestino připadlo Bertoldovi z Katzenellenbogenu, Quido Pallavicini se stal markýzem z Bodonitsy střežící Thermopyly z jihu, Lamii (francouzsky Zeitounion, Zitouni) obdrželi templáři, Jakub a Mikuláš ze St. Omer získali Gravii a Tomáš z Autremecourtu nebo též Stromoncourtu převzal Salonu (španělsky la Sola, dnes Amfissa) a přístav Galaxidi s právem razit vlastní mince. Jakub z Avesnes se oddělil od hlavního proudu a zajistil si Euboiu, což mu bylo následně potvrzeno. Všechna tato panství podléhala lennímu pánovi Bonifácovi z Montferratu. Současně se zde začínaly prosazovat západní zvyklosti. 27. listopadu 1206 byl do úřadu uveden Berard, první katolický arcibiskup Athén. V roce 1207 Oto povolal z Burgundského Bellevaux cisterciáky a předal jim klášter Daphni.

Nejsilnější pozici v panství na pevnině měl pán Athén Oto de la Roche. Ovládal antickou Atiku, Boiócii, Megaru s důležitými přístavy Pireem, Atalantou a Livadostrem. Za své sídelní město si vybral Théby (Estivés), nejbohatší město v regionu díky zpracovatelství hedvábí. Přesto se psal po Athénách (Sathines), patrně díky jejich mnohem větší proslulosti. Jeho právní postavení je poněkud nejasné. Sám byl titulován jako grand senior alias megaskyr – velký pán. Není jednoznačně prokázáno, že používal vévodský titul, tento mu byl patrně až zpětně připisován některými kronikáři. Byl lenníkem Bonifáce z Monferratu a zůstal i nadákle v podřítzenosti Soluně, byť Bonifác ještě před rokem 1207 převedl lenní práva k panstvím Bodonitse a Saloně na achájského knížete Viléma ze Champlitte.

Spolu s achájským knížetem Godefroiem z Villehardouinu se Guy rozhodl skoncovat s odporem Řeků v jejich zázemí. Bylo přistoupeno k aktivnímu obléhání Akrokorintu, které Lev Sgouros zřejmě psychicky nevydržel a roku 1208 spáchal sebevraždu. Akrokorint, Nauplio i Argos přešli do majetku épeirského despoty Micheala, který sem z Nikáje povolal svého nevlastního bratra Teodora Komnena Dukase. Akrokorint kapituloval v roce 1210. Godefroi společně s Otou také stáli na císařově straně v již zmiňovaném lombardském odboji. Za Otovu věrnost mu bylo Albertinem z Canossy obsazeno jeho hlavní město Théby.

V květnu 1209 svolal císař Jindřich do údolí Ravenniky u Lamie obecný sněm, kterého se zúčastnili i athénský pán Oto de la Roche a peloponéský Geoffroy z Villehardouinu. Geoffroy se stal vazalem císaře a obdržel titul senešala Románie. Benátky velkomyslně akceptovaly změnu lenní závislosti, ale vyhradili si práva na Modon a Coron. Ovšem hlavní záměr se nezdařil, ze vzbouřenců se dostavil jen Amedeo Buffo. Císař tedy zakročil vojensky, oblehl Théby, kde se mu podvolil Ravano della Carceri a Albertino z Canossy, opět s ponecháním původních lén. Théby se vrátili Otovi de la Roche, který je předal svému synovi Guyovi a usídlil se na athénské akropoli.

Jindřich svolal na květen 1210 další setkání v Ravennice. Mj. zde bylo dohodnuto předání Lamie Rainerovi z Travaglie, ale hlavně se jednalo o statusu církve na území mezi Korintem a Soluní. Ota nakládal s majetkem církve jako se svým a byl terčem častých stížností. Tak v roce 1208 donutil arcibiskupa Berarda, aby uznal jeho právo na jmenování pokladníka athénské katedrály, což měl dle papeže Honoria III. vyšetřit arcibiskup z Larissy.

Byli zde přítomni arcibiskupové z Athén, Larissy a Neopatrasu (Ypati, Lepater) s mnoha biskupy a dalšími duchovními. Konkordát potvrzený papežem stanovil, že veškerá místní duchovní léna jsou osvobozena z feudálních služeb patriarchovi. Musí dále platit akrostichon, původně byzantskou daň z pozemku. V případě neplacení může jim být zabaven majetek. Pro ortodoxní rodiny duchovních nově platí, že nemohou být při neplacení uvězněni jako rukojmí. Konkordát si ovšem jak Villehardouin, tak Guy vykládali po svém a oba se posléze dočkali exkomunikace od arcibiskupů. Nad Athénami byl nakonec vyhlášen interdikt od Konstantinpolského patriarchy. Guy si totiž činil nároky na kláštery a práva v thébské diecézy.

Oto se k ortodoxnímu duchovenstvu choval jako k nevolníkům, což vedle nových daní jen prohlubovalo neoblíbenost Franků u prostých lidí. Za takovéto jednání byl Honoriem III. exkomunikován a na jeho panství byl uvalen interdikt. Konečně v roce 1223 byla dojednána nová smlouva, ve které se Oto zavázal platit církvi roční poplatek stanovený podle počtu latinských kněží vůči ortodoxnímu obyvatelstvu.

V té době již byla vláda Franků stabilizovaná a zejména v Attice znamenala uklidnění poměrů. Frankové udělali přítrž dříve hojným pirátským nájezdům a Athény zažívali dlouhé období klidu.

Západní rytíři kodifikovali vlastní zákony Assizes de Romanie. Na vrcholu společnosti byli pochopitelně oni sami, původní obyvatelé pak nejníže. Všichni podléhali franskému právu a oficiální řečí byla francouzština. Reálně se samozřejmě používala i řečtina. Řekové se nedostávali do nejvyšších úřednických funkcí, ale ve správě hráli důležitou roli a zastávali většinou úřady notářů či písařů.

Byzantský systém pronoia byl přizpůsoben feudálním zvyklostem. Rolníci (paroikoi) formálně vlastnili svou půdu, ale nyní pro své francouzské pány museli plnit i vojenské a daňové povinnosti, kterým za pronoiánského systému nebyli vystaveni.

Janované a Benátčané se usadili v Thébách a Athénách, měli vlastní soudní a správní pravomoc, stejně jako osbvobození od daní.

Z ekonomického hlediska se tedy Řekům žilo zhruba stejně, více povinností bylo vyváženou dobrou ochranou. Horší to bylo s náboženstvím. Frankové začlenili arcibiskuptsví v Thermopylách, Thébách a Athénách do katolické církve a arcibiskupy se stali samozřejmě Frankové. Ortodoxní duchovní měli být v podřízenosti. Athénský arcibiskup měl pod sebou jedenáct ortodoxních biskupství Euripus, Daulia, Coronea, Andros, Oreos, Scyrus, Karystos, Porthmus, Aulon, Syra a Seriphus, Ceos a Thermiae. Ortodoxní duchovní se vzbouřili (jako athénský Michael Choniates) a řada z nich raději opustila své hodnoti s byli prakticky v ilegalitě, než by byli v závislosti na katolících.

Pokračovalo také vytlačování Řeků na Peloponésu a roku 1211 bylo obsazeno Nauplio a o rok později Argos. Za aktivní pomoc získal Oto panství Argos (Argues), Nauplio (Naples de Romanie) a Damalu v léno a navíc platbu 400 hyperpyronů ročně z Korintu. Damala záhy přešla na panství Veligosti. Po pádu franské Thesálie tvořila Bodonitsa a Salona na severu hlavní překážku pozemního postupu epeirského despoty Teodora k Athénám a Oto tento problém prakticky vůbec nemusel řešit.

V letech 1217 a 1221 se Oto také angažuje na svém evropském panství La Roche a Ray. Sem se koneckonců na stará kolena i s manželkou vydal v roce 1225 a v rodném Burgundsku také o devět let později zemřel. Vládu v Athénách převzal jeho syn (někdy označovaný jako synovec) Guy, již jako leník latinského císaře. Původní lenní závazek vůči Soluni zanikl po jejím dobytí epeirským despotou Teodorem roku 1224. Otův druhý stejnojmenný syn vládl v Burgundsku, ale připadlo mu také panství Argos a Nauplio.

Guy I. začal vládu poměrně v poklidné době. Athény prosperovaly zejména díky obchodu s thébským hedvábím a obilím vyváženým do Benátek. Aristokracie si užívala opojení rytířskou kulturou. V roce 1240 byly Théby uděleny Guyovu švagrovi Bélovi ze St.Omer. Guy také uzavřel s Janovany smlouvu o volném obchodu. Neangažoval se například v obraně Konstantinopole a nepřidal se ke knížeti z Acháje a Matějovi z Kefalonie. Papežovi výzvy nechával bez povšimnutí. V roce 1251 se vypořádal se svým bratrem Otou II. Za 15 000 hyperpyronů vykoupil jeho panství Argos a Nauplio a navíc mu převedl veškeré své nároky na burgundské statky. To ale pomalu končí šťastná doba jeho vlády.

Obrázek
Maximální rozsah athénského vévodství za Viléma II. de la Roche
Maximální rozsah vévodství Athény a Neopatras za Katalánců

V roce 1258 se zapletl do války o Eubojské dědictví a postavil se na stranu Triarchů, když odmítal stát se lenníkem Acháje jinak než z titulu pána Arga a Nauplia. Achájský kníže Vilém II. vtrhl na jaře roku 1258 do Boiócie a porazil spojencké vojsko u Karydi. Guy byl obležen v Thébách a byl nucen se vzdát. Záhy na to měl v Nikli složit lenní slib ve prospěch achájského knížete. Proti tomu vystoupili jeho šlechtici, kteří se domnívali, že za ně nemůže rozhodovat. Řešením bylo dojet do Francie, která byla považována za protektora franských států, pro soudní rozhodnutí. Guy se tam na jaře 1259 vydal a byl shledán osobou nedostatečně oprávněnou k složení takového slibu. Vzápětí však byl Guyovi králem Ludvíkem IX. udělen vévodský titul. A jako vévoda již takový krok udělat mohl. Své povznesení pak oslavil ražbou vlastních mincí. Na jaře 1260 se vracel do Řecka a po cestě jej zastihla zpráva, že jeho přemožitel Vilém II. byl poražen v bitvě u Pelagonie a zajat Byzantinci. Guy pak byl jmenován regentem Achájského knížectví, aby následující rok mohl přivítat posledního latinského císaře Balduina II. na jeho útěku z Konstantinopole do Evropy.

Zemřel roku 1263 a vlády se ujal jeho syn Jan. Byl vychován v dvorském prostředí a kromě francouzštiny hovořil i plynně Řecky. Byl silně ovlivněn rytířskou kulturou a miloval umění. Od roku 1275 musel čelit útokům vojsk císaře Michaela VIII. Palailoga. Ten vyslal armádu vedenou svým bratrem Janem do útoku proti Janovi I. Dukákovi, vládci Thesálie. Druhý proud měl za úkol dobýt Drač a okolí ovládané epeirským despotou Nikeforem I.

Obrázek
Hrad Zeitounion (Zitouni), dnes Lamia

Jan Palailogos oblehl Janovo hlavní město Neopatras, podporován flotilou Alexia Philanthropena. Jan Dukas byl zaskočen s několika málo vojáky a rozhodl se pro odvážnou akci. Po laně se spustil z hradeb, prošel byzantským táborem a po třech dnech dorazil do Théb, kde požádal o pomoc Jana I. Oba se rychle dohodli na pomoci, která ovšem nebyla zcela nezištná. Janův bratr Vilém se měl oženit s Janovou dcerou Helenou Dukákovnou a jako věno měl obdržet Gravii, Siderokastron (Castel del Fer), Gardiki a Lamii. Za to mu athénský vévoda poskytl 300 až 500 jezdců a oba vládci se vydali k Neopatrasu. Byzantinci jakýkoli útok nečekali. Část oddílů plenila okolí, část měla obsadit okolní pevnosti. Náhlý jízdní úder na tábor vyvolal v řadách Byzantinců obrovskou paniku, kterou umocnila téměř okamžitá změna strany Kumánských oddílů. Pokusy Jana Palailoga o organizovaný odpor neměly naději na úspěch a většina vojska se rozutekla všeobecným směrem k pobřeží a přístavu Demetrias, kde kotvila byzantská flotila. Počet Franků ale nedovoloval smysluplné pronásledování a tak se záhy utíkající Byzantinci alespoň shromáždili a organizovaně ustoupili.

Flotilu v přístavu Demetrias tvořilo 50 až 80 císařských lodí, které se Frankové rozhodli zničit. Vyplulo proti nim mezi 30 a 62 loděmi triarchů z Euboie a Benátčanů z Kréty pod velením Fillippa Sanuda a triarchy Guglielma II. z Verony. A to se díky mírové smlouvě s Michaelem VIII. se do boje oficiálně nezapojili Benátčané z Euboie. Útočníci překvapili Byzantince po ránu nepřipravené a způsobili jim značné ztráty. Zdálo se, že v boji zvítězí Frankové, ale v tom do přístavu dorazily zbytky byzantské armády ustupující od Neopatrasu v čele s Janem Palailogem. Pro byzantské námořníky to byla obrovská vzpruha nejen morální. Jejich obrana se stala houževnatější a záhy jí vyztužili i vojáci, kteří se na lodě začínali přepravovat na malých člunech. Nové síly zvrátili palebnou převahu na stranu Byzance a nakonec slavili vítězství. Celodenní bitva skončila po západu slunce, kdy z přístavu unikly pouhé dvě lodě útočníků. Mezi množstvím pobitých Franků byl i triarcha Guglielmo. Fillippo Sanudo padl do zajetí.

V roce 1276 zaútočili Byzantinci pod vedením generála italského původu Licaria na Eubóiu a po obtížném dobývání získal Karystos, sídelní město jižního triarchy. Do roku 1278 se Licario zmocnil celého ostrova, který mu byl darován nadšeným císařem, výměnou za poskytnutí 200 rytířů. Navíc měl přislíbenu i ruku vznešené řecké aristokratky. Pouze hlavní město Chalkis odolávalo jeho snažení. V roce 1280 se opět vydal dobýt Chalkis s vojskem tvořeným především “latiny” - Katalánci, vojáky z Pyrenejského poloostrova obecně a bývalými manfredovými přívrženci uprchlými do Řecka. Z Chalkis mu vytáhli vstříc spojené síly triarchy Giberta II. z Verony a vévody Jana I. Vojska se setkala u Vatondase, kde Licario zvítězil. Giberto II. padl a Jan I. byl odeslán jako zajatec do Konstantinopole, kde však záhy zemřel. Chalkis bylo rychle zásobeno Jakubem de la Roche, pánem Argu a Nauplia, který vedl obranu města spolu s energickým benátským bailim Niccolem Morosini Rossim. Licario posléze ustoupil i pod dojmem možného útoku Jana I. Dukase z Thesálie. Licario se usídlil ve Fillii a jeho lodě napadali Peloponés. Do roku 1296 se ovšem Benátky opět ujaly vlády nad celým ostrovem.

Novopečený vévoda Vilém zděděné panství rozšířil o věno své manželky Heleny Angeliny Komnénovny. Již před rokem 1277 se pán Salony Tomáš II. ze Stromoncourtu stal vazalem Athén a vévodova moc dále rostla. Věnoval záležitostem na Peloponésu, kde byl roku 1285 jmenován bailim a generálním vikářem. Do této funkce jej dosadil Robert z Artois, který zde působil jako regent ve jménu titulárního knížete Karla II. Neapolského, toho času ve vězení. Vilém nechal vybudovat hrad Dimatra na ochranu Messénie před byzantskými útoky. Vilém zemřel ve chvíli, kdy Athénské vévodství dosahovalo svého vrcholu a hrálo na franském východě prim. V době jeho smrti v roce 1287 byl nástupce Guy II. teprve sedmiletý chlapec a regentkou se stala jeho matka Helena Angelina, která složila roku 1289 lenní slib Florentovi Henegavskému. Helena se v roce 1291 provdala za Huga z Brienne, který se stal bailim vévodství. Když Guy II. dosáhl plnoletosti také on složil lenní slib Isabele a Florentovi, achájským knížatům. Po smrti vládce Thesálie Konstantina Duláse Komnéna, byl za regenta nezletilého Jana II. vybrán thesálskými šlechtici Guy II. a bailim v Thesálii jmenoval Antoina le Flamenc (Vláma). Ten ihned musel čelit útoku epeirské regenty Anny Palailogovny. S pomocí vévody Guye a Mikuláše III. ze st. Omer byli útočníci vyhnáni a Frankové se dostali až na byzantské území u Soluně, kde byl jejich postup zastaven energickou císařovnou Irenou z Montferratu. V roce 1306 v Thesálii začala řádit Katalánská kompanie, s níž si ani baili ani vévoda Guy nedokázal poradit.

V roce 1307 nový achájský kníže Filip I. z Taranta jmenoval Guye II. achájským bailim. Roku 1308 mladý bezdětný Guy nečekaně umírá a s ním vymírá i vévodská linie rodu de la Roche.

Dynastie de la Roche
1205-1225 Oto
1225-1263 Guy I.
1263-1280 Jan I.
1280-1287 Vilém I.
1287-1308 Guy II.

Sněm vévodství poté rozhodoval o novém vévodovi, kterým byl zvolen Valtr (Gautier) V. z Brienne, vnuk Guye I. de la Roche. Vévoda Valtr se pokoušel zachovat athénskou svrchovanost nad Thesálií, ale právě plnoletý Jan II. Dukás Komnénos byl proti. Valtr si na pomoc proti Thesálii najal Katalánskou kompanii pod vedením Rogera Deslaura, která měla zajistit jeho uznání. Katalánci se osvědčili, dobyli mnoho pevností a pochopitelně je dále sami drželi. Vévoda se jejich pozice začal obávat a zkusil jejich síly rozdělit. Část chtěl najmout na stálo, zbytek rozprášit. Ovšem většina Katalánců stála při sobě a z Thesálie vtrhli na jih, kde obsadili několik hradů a měst, které drželi v zástavě za smluvený žold. Vévoda Valtr pak rozeslal výzvu k tažení proti Kataláncům, kterého se zúčastnil výkvět franské šlechty v Řecku a Itálii. 15. března 1311 byla u Halmyrosu svedena bitva (více o Katalánské kompanii a bitvě u Halmyrosu zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257 ... os#p127890, kde bylo klasické feudální rytířské vojsko zničeno. Uvádí se obrovské ztráty rytířů. Kdo nepadl jako vévoda Valtr, Tomáš III. ze Stromoncourtu nebo markýz Albert Pallavicini, byl zajat jako triarcha Bonifác z Verony či Antoine le Flamenc.

Obrázek

Argolida - Panství Argos a Nauplio, titulární Athénští vévodové

Po Halmyrosu čerstvá vdova po Valtrovi Johana z Chatillonu žádala ve Francii o pomoc, která nakonec přišla především z Neapolského království a od papeže. Johaně se s pomocí oddílů vedených bratry Valtrem a Francisem z Foucherolles podařilo z celého Athénského vévodství udržet jen panství Argos a Nauplio na Peloponésu. V roce 1321 dosáhl Valtr II. plnoletost. Stále se hlásil ke svému athénskému odkazu, ale stále neměl dost prostředků, které sháněl povětšinou úspěšně v Itálii u Neapolského krále. Nicméně další velký hráč Benátky se odmítali podílet na boji proti sicilským lenníkům v Athénách. Byzantinci po roce 1320 expandovali z Morei a na obranu proti tomuto postupu vystavěl Valtr dva hrady Kiveri (Chamires) a Thermisi (Trémis). Také Katalánci z Athén nezapomněli občas napadat Argolidu. Konečně roku 1331 shromáždil Valtr II. z Brienne dostatečné síly a přes Épeir ze severu napadl Boiócii. Katalánci se otevřené bitvě takticky vyhýbali a Valtr neměl tolik prostředků, aby zde udržel vojáky nebo vedl delší obléhání. Tento neúspěch a následný hladomor doplněný ničivým nájezdem tureckého piráta Umur Beje roku 1332 učinil přítřž Valtrovým snahám o zisk svého dědictví. Zapojoval se pak spíše do válečných konfliktů v Itálii a ve Francii, aby nakonec padl v bitvě u Poitiers roku 1356.

Valtr II. neměl potomky, a panství a tituly zdědila jeho sestra Isabela z Brienne s manželem Valtrem z Enghien. Jejich syn Sohier získal hrabství Brienne a práva na Athény. Argos a Nauplio připadlo jeho bratrovi Guyovi. Guy se opravdu ujal svého panství a oženil se s Bonnou z Foucherolles z vlivného místního rodu. Musel se potýkat s útoky Turků, které se podařilo celkem eliminovat. Na druhou stranu stále potřeboval peníze a zvýšená daň na fíky v roce 1360 vyvolala lidové povstání. V roce 1364 se spojil s Filipem II. z Taranta ve válce o svrchovanost na Pelopolnésu proti kněžně vdově Marii Bourbonské.

Titulární vévoda Sohier se staral především o Brienne ve Francii. Zapletl se do záležitostí v Holandu a Henegavsku a roku 1364 byl popraven vévodou Albertem I. Bavorským, mistním regentem.

V roce 1371 Enghienové vedli ve jménu pretendenta vévodského důstojenství Valtra IV. (syna Sohiera) další tažení proti Kataláncům, ale Athény odolaly. Pán Arga a Nauplia Guy uzavřel s Katalánci mír vzhledem k problémům v Itálii i podpoře Kataláncům od Vatikánu, který v nich viděl hráz proti Turkům. Guy zemřel roku 1376 a panství spravoval jeho bratr Ludvík do doby, než se Guyova dcera Marie vdala za Petra Cornara roku 1377. V letech 1377-1378 podnikl Ludvík z Enghien několik nájezdů do Attiky, a nakonec se stal dědicem svého synovce Valtra IV. kromě Brienne získal i vévodský titul. Po jeho smrti roku 1394 jej jeho dcera Markéta již nenárokovala. Marie a Petr stále více záviseli na benátské pomoci a panství Argos a Nauplio se stalo de facto benátskou kolonií.

Roku 1388 zemřel Petr Cornaro a vdova Marie prodala Argos a Nauplio Benátkám za 700 dukátů doživotní roční apanáže. Nicméně ještě před jejich převzetím se na obě města vrhla koalice morejského Teodora I. Palailoga a Neria Acciaioliho s najatými osmanskými vojáky. Benátky záhy vyhnaly Neriu z Nauplia, Argos drželi Byzantinci až do roku 1394. Po Mariině smrti roku 1393 vystoupil s nárokem na dědictví její strýc Engelbert, ale když mu Benátky předložily kupní smlouvu a souhlasili s tím, že se může dotčených hradů ujmout, když zaplatí za jejich údržbu a obranu, svůj požadavek stáhl. Argos padl do tureckých rukou roku 1463 na počátku první z benátsko-tureckých válek. Nauplio bylo nakonec poslední benátskou výspou na Peloponésu a kapitulovalo až roku 1540 na konci třetí benátsko-turecké války.

Dynastie Brienne/Enghien
1308-1311 Valtr I./V.
1311 Johana z Chatillonu
1311-1356 Valtr II./VI.
1356 Isabella a Valtr III. z Enghien
1356-1367 Sohier z Enghien
1367-1381 Valtr IV. Enghien
1381-1394 Ludvík z Enghien

Obrázek

Katalánské (Sicilské) panství

Skvostné vítězství u Halmyrosu ale přineslo Kataláncům problém. Neměl je kdo vyplatit. V bitvě padl nejen vévoda, ale téměř všichni vysoce postavení muži, kteří se mohli ujmout regentství. Valtrův nezletilý syn dlel na svých peloponéských panstvích Argos a Nauplio. Katalánci pak obsadili prakticky bez boje celé vévodství a začali řešit co dál. Rozhodli se zde zůstat a do svého čela zvolili Rogera Deslaur. Ten se oženil s vdovou po jednom z padlých athénských rytířů Thomasi III. de Autremecourt a téměř legálně tak vyženil panství Salona.
V roce 1312 manželé z Bodonitsi Maria della Carceri a Benátčan Andrea Cornaro ubránili své panství před Katalánci, nicméně museli přijmout lenní nadřazenost Athén. To v právním slova smyslu Achájské knížectví nikdy neakceptovalo.

Roger Deslaur byl hlavně voják a jako vládce příliš neoslnil. Nebyl schopen se vypořádat s útoky Benátčanů z Negroponte a Achájského knížectví společně se správou země. Nakonec se v dohodě s ostatními rozhodl hledat pomoc u původního „zřizovatele“ Katalánské kompanie - sicilského krále. Frederik III. pak udělil Athénské vévodsví svému pětiletému synkovi Manfredovi a do Řecka roku 1312 vyslal generálního vikáře Berenguera Estanyol d'Empúries jako správce. Celý tento akt výrazně posílil katalánskou pozici v Řecku, Athény se naopak staly součástí Sicilského království.

Obrázek

Řecké obyvatelstvo přijalo změnu vlády laxně, bez většího zájmu, byť někteří výše postavení hledali útočiště v Morei nebo v benátských državách. Pro Řeky se v první chvíli vlastně nic nezměnilo, mohli jen doufat, že noví páni nebudou horší než Frankové. Pro řadu úředníků a notářů, ale nastala důležitá změna, protože francouštinu nahradila katalánština a oni se museli učit noví jazyk.

Katalánci se zařízovali po svém, franské právo nahradila Statuta kompanie (Els Capitol de la Companyia), která vycházela z barcelonského zvykového práva. Dle několika zmínek upravovala veřejný i soukromý život obyvatel, ale celý text se nedochoval. Katalánci byli velmi uzavřenou společenskou skupinou, kterou bychom moli označit za kastu. Podle Statut bylo obecné promísení mezi Řeky a Katalánci nežádoucí a nebezpečné pro přežívání dobyvatelů v Řecku a tím i zakázané. Až na ojedinělé výjimky byly vzájemné sňatky obou skupin nemožné. Bariéra byla daná a až na ony výjimky nepřekonatelná.

Feudální pořádky byly nahrazeny městským systémem. Pět měst Athény, Théby, Livadia, Siderocatron a Neopatras mělo vlastního vikáře. Města měla vytvořené také rady, které se podílely na místní správě. Kastelán pak odpovídal za vojenské a soudní záležitosti. Neznáme fiskální systém katalánského Řecka. Pouze některé majetky Franků získali Katalánci a nájemné platili ovšem poněkud zastarale v naturáliích.

Hlavním městem Katalánců byly Théby. Zde se zrdžoval vévoda, ale předně zde byla kancelář geneálního vikáře, nejvyššího úředníka vévodství. Ten byl zástupcem vévody, při jeho nepřítomnosti v zemi, což bylo téměř neustále. Později byl tento systém vylepšen tím, že i generální vikář sídlil na Sicílii a vévodství reálně spravoval viceregent, či baili. Člověkem odpovědným za vojenskou oblast pak byl maršálek.

Církevní organizace zůstala totožná. Katalánci obsazovali tři arcibiskupství v Athénách, Thébách a Neopatrasu. Hlavou duchovních ve vévodství byl athénský arcibiskup. V hlavním chrámu, bývalém antickém Parthenonu, pak působilo dvanáct kněží jmenovaných vévodou.

Důležitá smlouva s Benátčany byla podepsána v roce 1319, a obnovena v letech 1321 a 1331. Mimojiné se v ní řešil omezený rozvoj Pirea, který de facto znemožňoval vznik katalánské flotily. Prakticky jediným přístavem tak zůstalo Livadostro ("Portus de Sithines") v Korintském zálivu.

V roce 1317 se novým vikářem Athén stal starší, ale nelegitimní Manfrédův bratr Alfonso Frederik. Mladý Manfred se do Řecka nikdy nedostal, zemřel na následky pádu z koně v roce 1317. Novým vévodou byl jmenován mladší Manfredův bratr Vilém II. Ani on v Athénách nepobýval. Jeho otec mu udělil četné statky v Sicilském království, kde se zdržoval až do své smrti roku 1338.

Alfonso se oženil s Marullou, dcerou hlavního triarchy Bonifáce z Verony. Věnem získal Larmenu, Karystos, Lamii a Gardiki. Alfonso se chtěl po smrti Bonifáce vypořádat s Benátčany na Euboie a s pomocí Turků útočil na Negroponte, ale bez většího úspěchu.

Obrázek

Po smrti Jana II. Komnéna Dukáse, vládce Thesálie, zaútočil Alfonso ze svých hradů Lamie a Gardiki roku 1318 na sever a obsadil Siderocatron, Loidoriki, Domokos, Farsalus a hlavní město Neopatras. Sever Thesálie připadl místnímu velmoži Štěpánovi Gabrielopulisovi. Tyto výboje vymezili vznik nového vévodství Neopatras roku 1319 a Alfonso obdržel titul generálního vikáře tohoto vévodství. Centry panství se stali Neopatras, Siderokastron a byla sem začleněno i hrabství Salona. Nové vévodství podléhalo v lenním systému Athénám, se kterými mělo stejné osudy. V roce 1330 byla Alfonsovi udělena i hrabství Malta a Gozo.

Další vikáři sídlili na Sicílii a v Řecku vládli prostřednictvím viceregentů. Ti se museli vypořádat s útoky titulárních athénských vévodů, což se v zásadě podařilo, byť to nebylo žádné excelentní vítězství jako u Halmyrosu.

Ve třicátých letech na Balkáně nezadržitelně stoupá hvězda srbského panovníka Štěpána Dušana IV. Podmanil si kromě Makedonie a Épeiru i Thesálii a jeho postup se zastavil až u Boiócie, přičemž byly dobyty Lamia a Neopatras. A zde je již patrná slábnoucí pozice Katalánců, kdy se vikáři Odo z Novelles a Nicolo Lancia s útokem Srbů nedokázali vypořádat.

Po Vilémově smrti v roce 1338 získal titul athénského a neopatraského vévody další syn Frederika III. Jan, vévoda z Randazza. Od roku 1342 byl regentem Sicilského království a zemřel na mor roku 1348. Vévodou v Řecku se stal jeho syn Frederik I., maltský hrabě, zvaný Athénský. Také on se v Řecku neobjevil, ačkoli jej k tomu jeho regent Blasco II. z Alagony vyzýval. Frederik zemřel také na mor roku 1355. Vévodství spadlo na sicilského krále Frederika IV. zvaného Prostomyslný (el Simple). Za jeho „vlády“ se Katalánci opět domohli ztraceného Neopatrasu a Lamie, když se po smrti cara Štěpána jeho říše rozpadla. Jmenovaní vikáři se poměrně často střídali a zdá se, že nebyli ze své funkce příliš nadšeni, což dokládá Mateau z Montcady, který za sebe jmenoval bailim Tomáše z Pou.


Katalánská nadvláda
1311-1312 Roger Deslaur
1312-1317 Manfred
1312-1316 vikář Berenguer Estanyol
1316-1317 vikář Vilém Tomáš
1317-1338 Vilém II.
1317-1330 vikář Alfonso Frederik, pán na Negroponte
1330–1331 vikář Odo z Novelles
1332-1335 vikář Nicolo Lancia
1335-1338 vikář Raimondo Bernerdi
1338-1348 Jan II., markýz Randazzo
1338-1348 vikář Raimondo Bernerdi
1348-1355 Frederik I. Atenský
1348-1355 vikář Raimondo Bernerdi
1355-1377 Frederik III. Prostomyslný
1355-1356 vikář Raimondo Bernerdi
1356-1359 vikář Jakub Frederik, hrabě ze Salony
1359 vikář Gonsalvo Ximénes z Arenos
1359-1361 vikář Mateau z Montcady
1361-1363 vikář Roger z Laurie
1363-1367 vikář Mateau z Montcady
1367–1371 vikář Roger z Laurie
1371-1375 vikář Mateu z Peralty
1375-1377 vikář Ludvík Frederik, hrabě ze Salony
1377-1381 Marie Sicilská
1377-1381 vikář Ludvík Frederik, hrabě ze Salony
1381-1388 Petr IV. Obřadný
1381 vikář Ludvík Frederik, hrabě ze Salony
1381-1382 vikář Filip Dalmau
1382-1383 vikář Ramon z Villanovy
1383-1385 vikář Roger II. a Antoine z Laurie
1385-1388 vikář Per z Pau
1388-1390 Jan Lovec


Obrázek

Florentský rod Acciaioli vévody z Athén

Nyní se dostáváme k postavě Rainiera zvaného Nerio Acciaioli (Acciaiuoli nebo Acciajouli). Nerio byl z vysoce postavené florentské rodiny. Jeho strýc Niccolo byl senešalem v Neapolském království. Nicollův syn Donato pak působil jako vikář v Acháji. Po Niccolově smrti na jeho místo nastoupil jeho další syn Angelo a synovec Nerio byl jmenován vikářem v Korintu. Roku 1374 zemřel katalánský vikář Athénského vévodství Matteo z Peralty. Nerio vycítil příležitost a začal usilovat o získání vlastního panství na úkor slábnoucích Katalánců. Obsadil Megaru, athénské předpolí Korintu, což iniciovalo prakticky nepřetržitou válku s Athénským vévodstvím, kde se vikářem stal Ludvík Frederik, hrabě ze Salony.

Konec „španělskému“ panství v Řecku udělaly jiné „španělské“ námezdní oddíly nazývané Navarrskou kompanií nebo rotou. Původně to byla skupina vojáků z Navarry a Gaskoňska, která pod velením Ludvíka de Évreux, syna Karla II. Navarrského, bojovala proti Francii. Po míru roku 1366 se i Navařané ocitli bez zaměstnání, tak jako kdysi Katalánci. Naštěstí pro ně Ludvík získal prostřednictvím své manželky Johany nároky na Drač (albánsky Durrës, italsky Durazzo, řecky Dyrrhachion) a v roce 1372 najal 500 jízdních kopí a 500 jízdních střelců především z Gaskoňska. V jeho snažení jej podporovali jak Karel II. Navarrský tak i Francouzský Karel V. jen aby byli obávaní žoldnéři někde daleko. Sraz byl stanoven v Neapolsku, ale další vojáci odplouvali ze španělské Tortosy přímo do Albánie s dobrým platem 30 zlatých aragonských měsíčně. V roce 1376 se zmocnili Drače a obnovili království Albánie, ovšem Ludvík záhy zemřel a kompanie byla opět nezaměstnaná.

To se v rámci války mezi Aragonem a Sicílií o situaci v Řecku začal zajímat aragonský král Petr IV. řečený Obřadný (el Ceremonioso). Po smrti Frederika Prostomyslného zde vládla z titulu vévodkyně Marie Sicilská. Petr roku 1377 najal část Navařanů, kteří mu zajistili celé Athénské vévodství. Většina byla obsazena bez větších bojů jen Neopatras byl obléhán a také dobyt. Athénské vévodství tedy nyní formálně spadalo pod aragonského Petra IV., přičemž původní Katalácni se rozdělili na přívržence právoplatné dědičky Marie Sicilské a novopečeného vévody Petra, který měl oporu v posádkách tvořených najatými Navařany. Situace nebyla jednoznačná, o nějaké jednotnosti nebo síle nemohlo být ani řeči.

V létě 1378 další část Navařanů najal na osm měsíců pro válku s Artou Gaucher z la Bastile, johanitský převor z Toulouse, toho času velitel johanitských oddílů v Achájském knížectví. Velmistr Juan Fernandez z Heredie byl tou dobou v byzantském zajetí.

Po vypršení smlouvy vstoupili do služeb Jakuba z Baux, který zdědil po svém strýci Filipu II. knížeti Tarantském, nároky na Achájské knížectví a také již více než sto let pouze titulární hodnost latinského císaře v Konstantinopoli. Toto obrovské, ovšem pouze jen papírové, dědictví se pokusil získat silou právě prostřednictvím Navařanů. Nakonec uspěl a v letech 1378-1380 v Acháji vládli jako jeho zástupci navarští hejtmané Mahiot z Coquerelu, Pedro de San Superano, a Berard z Varvassy. Po smrti Jakuba z Baux roku 1383 měli odpovědnost za další vývoj státu a jejich velitel Petr Bordo de San Superano byl v letech 1396-1402 dokonce uznaným achájským knížetem.

Obrázek
Nerio I. Acciaioli

Aktivitu převzal Nerio a najal do svých služeb také část Navarské kompanie pod vedením Jana z Urtubie (prameny hovoří o 100 mužích, ale celé vojsko muselo být značně větší). Na jaře 1379 přes Salonu vpadl do Boiócie od severu, kde mu výrazně pomáhal dosavadní athénský leník František Zorzi z Bodonitsy. Jeho nevelké vojsko sice bylo označováno jako „Navařané“, ale reálně to byla směs Gaskoňců, Navařanů, Italů, Řeků i některých odpadlých Aragoňanů. Urtubia oblehl strategicky důležité Théby, hlavní a nejbohatší město vévodství na křižovatce důležitých cest. Proti útoku z moře jej chránil Mikuláš III. della Carceri, pán Archipelágu. Benátky měly plné ruce práce s Janovem a nemohly nijak zasáhnout. V samotných Thébách byla odhodlaná posádka věrná Petrovi IV. a generálnímu vikáři Ludvíkovi Frederikovi. Ovšem ve městě řada místních obyvatel stranila a pomáhala obléhatelům a to včetně arcibiskupa Šimona Atumana a části „španělů“, kteří dříve podporovali stranu Marie Sicilské. Althénský vikář Galcerán z Peralty se vydal prolomit obležení, ale ve srážce před hradbami byl zajat. Na přelomu května a června Théby padly. Ludvík Frederik na Théby zaútočil roku 1380, ale s pomocí johanitů jej Urtubia odrazil a navíc pro svého zaměstnavatele dobyl Levadeiu. Velitel navarských záhy umírá a v Boiócii nastává v lednu 1282 mír po uzavření smlouvy mezi válčími stranami, kde hrály významnou roli také Benátky a johanité, kteří nakonec k jednacímu stolu doslova dotlačili neústupného Ludvíka Frederika. Petr IV. se sice od roku 1381 tituloval i athénským a neopatraským vévodou, ale reálná moc byla velmi omezená. Snad jediný hmatatelný úspěch bylo propuštění Galcerána z Peralty, zprostředkované velmistrem Herediou.

Síla „španělského“ panství byla dostatečně známá a Nerio vytáhl do útoku. Jednotlivé posádky věrné Petrovi IV. byly postupně vytlačovány. Také Salona byla nucena přijmout lenní závislost na novém athénském pánovi. 7. července 1385, přijal Nerio titul pán Korintu a vévodství Athény. V zimě pak odrazil Turky pronikající ze severu. V roce 1386 obsadil město Athény, ale obléhání akropole byl nucen přerušit. 2. května 1288 akropoli konečně dobyl, ale záhy musel kvůli epidemii moru přesídlit opět do Théb. Nicméně Athény se opět stali hlavním městem.

Po smrti Petra Cornara, pána z Argu a Nauplia prodala jeho vdova obě panství Benátkám roku 1388. Nicméně ještě před jejich převzetím sem vtrhla koalice morejského Teodora I. Palailoga a Neria Acciaioliho s najatými osmanskými vojáky. Benátky záhy vyhnaly Neriu z Nauplia. Ten se ještě snažil v září vyjednávat s generálním vikářem Acháje Pedrem Bordo de San Superano, ale na popud jeho benátského spojence byl zajat. Propuštěn byl o rok později po potvrzení výhod Benátské republice.

Do roku 1390 padly poslední aragonské posádky v Řecku a král Jan I. Lovec se jako athénský a neopatraský vévoda označoval už opravdu jen titulárně (mj. tato titulatura přetrvala dodnes a současný vévoda athénský a neopatraský je španělský král Filip VI.). Nerio vstoupil v jednání s novým achájským knížetem Amadeem Savojským. 29. prosince 1391 s ním uzavřel smlouvu proti Navařanům v Morei. Zavázal se také, že uzná Amadea za lenního pána panství Korint, vévodství Athény a Neopatras. Amadeo si také nechal od Navarských potvrdit uznání svého titulu na oplátku za potvrzení jimi nabytých majetků na Peloponésu. Také Benátky se s knížetem dohodli a slíbili přepravu jeho i jeho vojska za pomoc při dobývání Argosu, drženého Byzantinci. Vše vypadalo dobře, ale Amadeo v Janově náhle zemřel.

Když přestal mít starosti s Navařany i aragonskými posádkami, objevili se nové potíže na severu a v roce 1393 se zavázal hradit poplatek stále aktivnějším a silnějším Turkům. Konečně 11. ledna 1394 byl na sklonku svého života králem Ladislavem Neapolským jmenován athénským vévodou.

Za několik měsíců Nerio I. zemřel a novým vévodou se stal Antonio I. zvaný Bastard, nemanželský syn Neria a jeho favoritky Marie Rendi. Dle závěti mu byla vyhrazena panství Levadia a Théby a vykonavatelem poslední vůle byly Benátky, které jej také do roka odstavily od vlády v Athénách, kde byl bailim ustanoven Albano Contarini. Také Turci využili oslabení Athén a zmocnili se Neopatrasu. Antonio se aktivně zapojil do politického i válečného života v Řecku. Podporoval morejského despotu Teodora I. Palailoga proti epirskému Kalovi I. Tocco. V roce 1397 začal uskutečňovat svůj plán na získání celého otcova dědictví. Nejdříve napadl Attiku, ale nepodařilo se mu dobýt Athény, Benátky byli příliš silné. V roce 1400 republika sv. Marka chtěla Athény začlenit do svého impéria a místním podestou jmenovala Niccolu Vitturiho.

Obrázek
Zjednodušený výsek rodokmenu athénských vévodů rodu Acciaioli

V roce 1402 Antonio Acciaioli opět zaútočil na Athény a tentoktát je dobyl. Poté byl lidem Athén provolán vévodou, nicméně obležená akropole s podestou ještě vzdorovala. Benátky se pokoušely vyplatit město z Antoniovi moci, ale ten na nabídky 8 000 hyperpyronů nebo později 1 700 benátských dukátů nereagoval. Pro Benátky to nebylo nejúspěšnější období. Na začátku roku 1403 kapituloval Vitturi na akropoli a záhy byl zajat benátský baili na Euboie Bernardo Foscarini. Konečně 31. března 1405 byl zpečetěn mír mezi Benátkami a Antoniem. Nicméně nějaká forma zášti vůči Benátkám u Antonia přetrvávala a vévoda využil jakékoli příležitosti Benátky poškodit. Tak se roku 1410 podílel na tureckém útoku na benátské Nauplio a po míru mezi Benátkami a Turky jej sultán Mehmed I. musel žádat o přerušení veškerých útoků na námořní republiku. V roce 1423 válčil Antonio s morejským Teodorem II. a obsadil mu důležité město Korint.

V Athénách se snažil o obnovu kulturního dědictví, obnovou soch a antických památek, souběžně se dále rozvíjela do jisté míry již archaická rytířská kultura. V srpnu 1422 potvrdil obchodní privilegia florentským kupcům. Nicméně nevzdávali se ani aragonští panovníci. Alfonso V. jmenoval athénským vévodou Tommasa Beralda. Proti tomuto jmenování podporovanému Benátkami marně na Apeninském poloostrově protestoval thébský arcibiskup Giovanni, Antoniův strýc. Antonio I. zemřel bezdětný roku 1435 a rozpoutal se boj o nástupnictví mezi jeho synovci Neriem, Antoniem a vdovou Marií Melissenou. Jako první se stolce ujal Nerio II., prasynovec Neria I. mj. také nebyl z manželského lože. Antonio jej určil svým nástupcem, ale Nerio II. si musel si trůn vybojovat proti vévodkyni vdově Marii Melisseně a jejímu řeckému spojenci Georgisovi Chalkokondylesovi. Georgos požadoval u sultána Murada II. podporu nároků Marie na vévodskou důstojnost. Zatím ale athénská aristokracie vylákala Marii z Athén a do města povolala Neria. Georgos byl po svém návratu uvězněn a následně vypovězen. Vévoda Nerio dle tehdejší italské renesanční módy na akropoli shromáždil velkou sbírku helénského umění. To, že k tomu hovořil plynně řecky, nebylo až tak překvapivé, když se do Athén dostal roku 1419 ve třech letech po smrti svého otce. Za jeho vlády se do vyšších společenských úrovní dostávali i řecké rody, které za Franků nebo Katalánců byla na okraji aristokratické společnosti. Řečtina byla také oficiálně používána u dvora.

V lednu 1439 Neriův bratr Antonio obsadil s tureckou pomocí Athény a ujal se vlády. Nerio II. se uchýlil do Florenice. Antonio II. se ukázal být dobrým vládcem, ale již od roku 1441 se musel potýkat s opětovnými nároky svého bratra Neria II., který se na stolec definitivně prosadil až po Antoniově smrti roku 1445. V roce 1444 Nerio II. bojoval na straně morejského despoty a později posledního byzantského císaře Konstantina Palailoga proti Turkům. Jeho slábnoucí pozice se projevila odstoupením Théb Konstantinovi a současně složením lenního slibu morejskému despotovi. V roce 1446 se ale vévoda spojil s Turky Murada I. a Byzantince z Théb vyhnal. V roce 1451 zemřel a regentkou nezletilého syna Francesca se stala jeho druhá manželka Chiara (Klára) Zorzi, dcera titulárního markraběte Bodonitsi Mikuláše III. Zorziho. Byla to prý neobyčejně krásná žena, která se záhy zamilovala do Benátčana Bartoloměje Contariniho, syna Priama, správce Nauplia. Bartoloměj ve vidině sňatku s vévodkyní neváhal najmout vrahy, kteří zařídili jeho vdovský stav. Svatba proběhla roku 1453, ale vzrůst vlivu Bartoloměje se nelíbil athénské šlechtě. Bylo apelováno na Mehmeda II., aby jménem mladého Francesca zasáhl do vnitřních poměrů vévodství. Co více si přát že? Sultán povolal oba manžele i mladého Francesca ke svému dvoru v Adrianopoli.

Obrázek Francesco II. Acciaioli – poslední athénský vévoda

Na druhou stranu do Athén dosadil jako nového vévodu Francesca II., syna Antonia II., který přijal Athény jako turecké léno. Chiara i Bartoloměj byli posléze propuštěni ze sultánovi návštěvy, ale malý Francesco zůstal na sultánském dvoře. O jeho dalších osudech není nic známo. Vévoda Francesco II. se zatím mstil za sváry mezi svým otcem a strýcem Neriem II. a nechal v roce 1254 zavraždit vévodkyni Chiaru. Bartoloměj Contarini se u sultána dovolával spravedlnosti, ale Turci se zatím nepohnuli. Až v roce 1456 bylo vysláno turecké vosjko pod vedením Turahanoğlu Ömer Beje do Athénského vévodství. Francesco II. byl sesazen, ale až do června 1458 se bránil na akropoli, než konečně kapituloval. Sultán si nenechal ujít pád dalšího významného města v srpnu 1458 a ještě téhož roku byl k Parthenonu přistavěn minaret a katolická katedrála se změnila v mešitu. Athény zůstali hlavním městem i za turecké správy. Zde také začala obnova ortodoxní církve. Ve své většině již dříve duchovenstvo zastávalo protikatolické pozice a nadvládu Turků bralo jako krok správným směrem.

Francescovi, který byl dle kronikářů také jedním ze sultánových milenců, vyčlenili Turci Théby. Nicméně i když by za dané situace mohl být Francesco více než rád, sultánovi se doneslo, že se intrikuje, aby se domohl Athén. Zda to je pravda nebo to byl jen zákulisní mocenský boj, není jisté. Vládce Morey Zaganos Paša pozval v roce 1460 Francesca do Megary, kde pro něj uspořádal velkolepou slavnost. Když chtěl nad ránem Francesco odejít, paša mu sdělil, že je to jeho poslední hodina. Posledním přáním posledního athénského vévody pak bylo, aby byl zabit ve svém vznosném stanu, což se také stalo.

Dynastie Acciajuoli
1388-1394 Nerio I.
1394-1395 Antonio I.
1394-1395 Francesco I.
1402-1435 Antonio I.
1435-1439 Nerio II.
1439-1441/45 Antonio II.
1441/45-1451 Nerio II.
1451-1453 Francesco II.
Regent vévodkyně Chiara a druhý manžel Bartolomeo Contarini
1453-1458 Francesco II.

Příště athénské hrady..

POUŽITÁ LITERATURA

Artera, A.U.; Campistol, J.R.; Serrano, C.S.; Zamora, J.M.J.: Dějiny Španělska. Praha 1995.
Bennet, J. (ed.): Bojové techniky středověkého světa 500 n.l- 1500 n.l. Praha 2007.
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol I. Anixi Attikis 1973.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Queller, D. E.; Madden T.F.: The Fourth Crusade. Philadelphia 1997.
Setton, K.M. (ed.): A history of the crusaders, vol. II. Wisconsin 1969.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984. Vyšehrad
z Villehardouinu, G.; , z Clari, R.: Dobytí Konstantinopole. Praha 2013.
http://www.allcrusades.com
http://www.burgenwelt.de
http://forum.historia.org.pl
http://www.jstor.org
http://histmag.org
http://pages.usherbrooke.ca/croisades/crusades.htm
http://www.palba.cz
http://www.fmg.ac
http://www.kastra.eu/
http://wikipedia.org
http://www2.fhw.gr/chronos/projects/fra ... index.html
http://cog.50webs.com/
http://www.ime.gr/chronos/projects/fragokratia/
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Fragokratia IV - vláda Franků v řeckém světě - Athény

Příspěvek od Rase »

Zajímavé čtení, byť trvalo než jsem se tím prokousal.
Chtěl jsem se zeptat, zda existují nějaké pozitivní ohlasy, u řeckých historiků nebo současné společnosti, na období "francké vlády" (dynastii De la Roche), nebo je chápána jen jako součást období zmatků, kdy jedny uzurpátory a cizáky vystřídali jiní (Katalánci a později Osmani).

Je až pozoruhodné, co všechno se zde událo a jaký ohromný potenciál (chaos) zde byl, aby se schopný jednotlivec dostal k velké moci.
Viz zmíněný Othon de la Roche (jeho hrad je stále zachovalý - dnes Rigney), hodně podobné situaci ve Svaté Zemi (nebo i Konstantinopoli).
Máte někdo tušení, co má být vyobrazené na jeho pečeti ?
Nějaké děti dovádějící s ovcí, nebo nějaká rodící kráva ?
Zdá se že normální erb neměl :D
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Fragokratia IV - vláda Franků v řeckém světě - Athény

Příspěvek od t.hajek »

Je to těžké čtení, vím to. Možná i díky tomu, že v téhle oblasti obvykle člověk nemá tu základní orientaci v událostech, osobách a obsazení :rotuj:

Pozitivní ohlasy jsem nenašel a řekněme ani moc nehledal. Pokud totiž nějaká práce vyjde tak většinou řečtině a samozřejmě v alfabetě.
Pokud ale beru celkový přístup na internetu nebo i u samotných památek, tak prakticky dějiny zhruba mezi lety 525 - 1822 jakoby nebyly nebo aspoň nebyly z pohledu Řeků důležité. Obvykle jedna dvě věty, někdy odstavec, někdy je temno až po roce 1204 a Byzanc je vzata na milost.

Ale to nejdůležitější pro Řeky je Antika. To si ukážeme na případě Athénské akropole.

A jak jsme psal, Osmani byli třeba církví považováni za menší zlo než schizmatičtí souvěrci ze Západu. To chápání se proměnilo až po několika stoletích.

Je to počátek 13. století heraldika se stále vyvíjela. Klidně mohl mít erb rodinný a k tomu vlastní znak nebo třeba i jen pečeť. Byť počítám, že ten červeno-hermelínově šachovaný erb se ustálil až později.

A skutečně to vypadá na rodící krávu. Člověk, co pečeť vyráběl měl výtvarný cit, což se o mnoha jiných říct nedá.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“