Fragokratia II - vláda Franků v řeckém světě - Bodonitsa

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Fragokratia II - vláda Franků v řeckém světě - Bodonitsa

Příspěvek od t.hajek »

Fragokratia II - vláda Franků v řeckém světě

Markýzství Bodonitsa 1204-1414
(Boudonitsa, Boudonitza, Vodonitsa, Mendenitsa)

Obrázek


Původně jsem měl v plánu nyní popsat zbytek franského Řecka, ale práce začala jaksi narůstat, takže to bude série článků a franské přítomnosti v řeckém světě. Pokud existuje nějaké povědomí o Achájském knížectví nebo Athénském vévodství, myslím, že o zde popisovaném panství slyšel opravdu jen málokdo.

V průběhu triumfální Montferratovi cesty na jih Řecka v roce 1204 markýz uděloval jednotlivá území svým šlechticům. U slavných Thermopyl se Frankům do cesty pokoušel postavit pán Argu a Nauplia Lev Sgouros, ale psychicky nevydržel a utekl i s vojskem. Frankové samozřejmě rozpoznali strategickou důležitost průsmyku a okolní území obdržel jako léno Quido Pallavicini, místními zvaný Markezopoulos, nejmladší syn markýze Pallavicino z okolí Parmy. V blízkosti průsmyku vystavěl nový hrad jako sídlo svého panství, nazvaného markýzství Bodonitsa. Proč zrovna markýzství, když se nijak zásadně nelišilo od dalších podobných panství zakládaných v Řecku? Snad právě jen díky původnímu titulu Quida. Jeho hranice tvořila na severu řeka Asopos, na západě hora Oiti a odtud se táhnoucí pohoří až po masiv Parnassu na jihu. Dál markýzova moc zasahovala až k Larymně na břehu Severoeuboiského zálivu. Další léna se dají předpokládat, ale nic o nich nevíme a nejsou např. ani "hmotně" podložena existencí dalších hradů. Bonifác z Montferratu ještě před rokem 1207 převedl lenní práva k Bodonitse na Achájského knížete Viléma ze Champlitte. Po Bonifácově smrti se stal Quido Pallavicicni bailim Soluně, ale spolu s ostatní lombardskou šlechtou se přiklonil na stranu regenta Uberta II. z Biadrate a prosazoval nároky montferratského markýze Viléma VI. na Soluň. Podvolil se, až když před jeho hradem stáli císařští vojáci Jindřicha Flanderského. Quido pak slavnostně císaře uvítal a Jindřich zde strávil noc. Markýz se také účastnil sněmu v Ravennice roku 1210 k vyřešení církevní otázky v Řecku. Koneckonců i Quido potřeboval vyřešit vztah k „svému“ katolickému thermopylskému biskupovi a místním ortodoxním duchovním. Thermopyly a Bodonitsa se ukázaly jako opravdu velmi strategická pozice, když zde byl po roce 1224 zastaven postup epeirského despoty Teodora na jih a to v době největšího rozmachu jeho říše.

Obrázek
Markýzství Bodonitsa

Quidův syn Ubertino panoval od roku 1237 a byl to vrchol Bodonitské historie. Další epeirské útoky, tentokrát despoty Micheala II., se roku 1250 také zastavily u Bodonitsy stejně jako před čtvrtstoletím. Roku 1256 měl být Ubertino rozhodčím v lenní při mezi triarchy a achájským knížetem Vilémem II. Villehardouinem, která nakonec skončila válkou. Ubertino stál na straně triarchů a athénského pána. Účastnil se prohrané bitvy u Karydi a spolu s Guyem bránil Théby až do dohody o příměří. Byl nucen akceptovat potvrzení lenní závislost na Vilémovi II. a již v řadách jeho vojska pak bojoval u Pelagonie roku 1259 a i později proti byzantské přítomnosti na Peloponésu. Ubertino zemřel roku 1278 bez potomků a markýzství přešlo na jeho setru Isabelu.

Obrázek
Erb rodu Pallavicini (jedna ze dvou nalezených variant)

Ta měla složit v Glarentze lenní slib novému knížeti Acháje Karlovi z Anjou, zastoupeném vikářem Galeranem d´Ivry. Nicméně s ohledem na svůj věk na jih odmítla odcestovat. Zbylí baroni pak odmítli složit slib z důvodu její nepřítomnosti, protože Bodonitsa byla předním lénem knížectví. Isabela zemřela roku 1286 a o dědictví musel rozhodovat athénský vévoda Vilém I. de la Roche, toho času achájský baili. Markýzem se nakonec stal Isabelin bratranec Tomáš Pallavicini, následovaný svým synem Albertem. Albert se oženil s Marií della Carceri, držitelkou šestiny Euboie. Od té doby byla Bodonitsa spojena s částí Euboie. Albert byl jedním z mnoha franských šlechticů padlých pod katalánskými colltely v bitvě u Halmyrosu roku 1311. (více zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257 ... os#p127890). Vdova Marie se v obavě před vynuceným sňatkem s jedním z vítězných Katalánců urychleně provdala za Benátčana Andreu Cornara z Karpathosu. Oba manželé se ubránili faktickému dobytí území Katalánci, nicméně museli přijmout lenní nadřazenost Athén, což ovšem v právním slova smyslu Achájské knížectví nikdy neakceptovalo. Markýzství bylo rozděleno na dvě části. Jedna připadla Marii a Andreovi, druhá Mariině dceři z prvního manželství Vilemíně. Z důvodu její nezletilosti byla i tato část spravována její matkou a otčímem. Cornaro se nevyhnul střetům s Aragonci na jihu a nakonec byl se svým spolubojovníkem Bartolomějem Zaccariou roku 1319 zajat a držen na Sicílii. Poté se Benátky, Aragonci a Cornaro dohodli na smíru, když se markýz zavázal, že přestane s válečnými akcemi a bude platit athénskému vikáři poplatek - čtyři válečné koně ročně.

Obrázek
Erb rodu Zaccaria

Cornaro i jeho žena zemřeli roku 1323 a celá Bodonitsa i s šestinou Euboie přešla na dceru Vilemínu Pallavicini zvanou „paní z Thermopyl“. V roce 1327 se provdala za Janovana Bartoloměje Zaccariu. Bartoloměj chtěl sídlit spíše na Euboie na panství své manželky než na pirátskými nájezdy sužované pevnině. Zemřel v roce 1334 a Vilemína si následujícího roku našla nového manžela, tentokrát Benátčana Mikuláše Zorzi (též Giorgi). Napojení na Benátky bylo pro Bodonitsu stále důležitější. Panství strádalo útoky pirátů, před nimiž je mohly Benátky lépe chránit. Nyní byl markýzem Benátčan a spolupráce s námořní republikou mohla být snadnější. Toto spojení umožnilo Vilemíně setrvat ve svém panství na Euboie a vznést nároky na hrad Larmena, na který si dělali právo také Benátky. Ty nakonec požádaly o arbitráž bailiho achájské kněžny Kateřiny II. jako právoplatné lenní paní Bodonitsy i Euboie. Zde si Benátky, když se jim to hodilo, najednou vzpomněli na dvojí stav Euboie, která byla lenně podřízena Benátkám i Acháji. Rozhodnutí ve prospěch Benátek nebylo až tak překvapivé. Vilemína z toho neúspěchu obvinila svého manžela a vyčítala mu zbabělost a zaujatost ve prospěch Benátek. Původní výhoda se tak náhle obrátila proti němu. Paní z Thermopyl se dále domnívala, že Mikuláš upřednostňuje zájmy vlastních dětí na úkor její dcery Marully z prvního manželství. Vilemína po vyhrocených sporech s manželem odklonila část financí pro Marullu a uložila je v Benátkách. Ani Mikuláš si zrovna nebral servítky, a když nechal popravit manželčina příbuzného Manfreda, Vilemína proti němu poštvala obyvatele Bodonitsi. Mikuláš v obavách o život uprchl na Euboiu.

Obrázek
Erb rodu Zorzi (Giorgi)

Následoval ostrý spor, který přerostl v menší manželskou válku. Mikuláš si odjel stěžovat do Benátek, kde požadoval opětovné uvedení do svého postavení v Řecku či navrácení majetku, který držela jeho manželka. Vilemína to odmítla a baili na Euboie měl přerušit veškeré styky mezi ostrovem a Bodonitsou. Aragonci v Athénách byli původně Benátkami požádáni, aby stáli mimo tento boj. Nyní je opět Benátky žádaly o zásah proti jejich lennici v Bodonitse, který by jí přiměl k smíru. A zase.. Benátky se najednou obracely na Athény jako na lenního pána Bodonitsi.. Stejně tak měli působit Jana Neapolská a Humbert II. z Vienne papežský admirál. Nicméně tyto snahy selhaly a Benátky jednoduše zabavily peníze uložené zde Vilemínou, ze kterých vyplatily nároky Mikuláše Zorzi. Vilemína stále odmítala smír s manželem a nereagovala ani na výzvy papeže Klementa VI. V jejím postoji jí velmi podporoval thermopylský biskup Nitardus.

V roce v 1354 Mikuláš zemřel a Vilemína učinila z jejich syna Františka spoluvládce. Narovnaly se vztahy s Benátkami i Aragonci. Vilemína zemřela roku 1358 jako poslední členka místní větve rodu Pallavicini. Markýzství se plně ujal František. František se snažil vymanit ze závislosti na Athénách a opět přestal platit poplatek. V rozmíškách o vévodský titul mezi Petrem IV. Aragonským a Marií Sicilskou po smrti Frederika III. stál na menšinové straně Sicilské královny. V roce 1379 povolil Navařanům projít Thermopylami do Boiócie a podporoval je v jejich útoku na Théby. Aragonská nadvláda v Řecku skončila pádem athénské akropole roku 1388. Téhož roku František zemřel a Bodonitsa připadla jeho, zatím nezletilému synovi Jakubovi. Jeho regentkou byla Františkova vdova Eufrozína Sammoripa z Kyklad. V letech 1393 – 1394 na jih zaútočil sultán Bajezid I., obsadil Lamii a Neopatras. Bodonitsa odolala, ale markýz nyní musel platit tribut Turkům. Jeho panství bylo zmíněno i ve smlouvě mezi Benátkami a Turky z roku 1402. Poplatek Turkům nebyl zvýšen, ani když byly odhaleny jeho pikle proti tureckému pašovi v Thesálii. Své panství chtěl rozšířit o ostrovy Tenos a Mykonos, které Benátky v roce 1406 nabízeli k prodeji, ale jednání nakonec nedopadla. V roce 1410 Bajezidův syn Musa Celebi opět zaútočil na jih. Markýz Jakub provedl urychlenou evakuaci většiny venkovského obyvatelstva i s hospodářskými zvířaty na Euboiu do okolí Karystu, který patřil jeho bratrovi Mikulášovi. Sám zůstal na Bodonitse.

Obrázek
Bodonitsa od severozápadu

Hrad byl obležen a Jakub byl zabit snad tureckými agenty či zrádci. Jeho syn Mikuláš II. s podporou strýce Mikuláše z Karystu vytrval v odporu a čekal na slíbenou benátskou pomoc. Ta dorazila, bohužel pro něj pozdě. Bodonitsa se vzdala na akord, ale slib volného odchodu nebyl dodržen. Odchozí byli oloupeni o vše cenné. Mikuláš II. i jeho strýc byli zajati a putovali do zajetí k sultánovu dvoru do Adrianopole. Bodonitsa byla přičleněna k Thesálskému pašalíku. Benátky se za oba postavily ve smlouvě s Musou z roku 1411, kdy je sultán propustil výměnou za poplatek a povolil jeho lodím obchodovat s tureckými přístavy za pevně stanovené clo. Mikuláš II. se poté na Bodonitse necítil jistý. Roku 1412 se cítil ohrožen jiným tureckým poplatníkem, athénským vévodou Antoniem. Biskupa z Thermopyl žádal o zprostředkování 500 střelců z Euboie.

Při svém nástupu na trůn si Mohammed I. chtěl zabezpečit hranice své říše na Balkáně a se všemi místními vládci vyjma Benátek zde uzavřel mír. Jeho vojska se vylodila na Euboie a po jejím vyplenění v pozdním jaře 1414 oblehla Bodonitsu. 20. června byl hrad dobyt Turky a následně pobořen. Místní obyvatelé byli odvlečeni do otroctví. Markýzství definitivně zaniklo. Mikulášovi se podařilo uprchnout do Benátek, které se jej ujaly a kromě snahy sem Mikuláše zpět dosadit mu udělili úřad bailiho v Pteleonu jako kompenzaci za smrt svého otce Jakuba. Když se mu mělo markýzství po dalším míru s Turky opět vrátit, raději převedl je roku 1416 na svého strýce Mikuláše pána Karystu. I Mikuláš III. na reálnou držbu nepomýšlel a zůstal jen titulárním markýzem. Působil v benátských službách jako vyslanec u císaře Zikmunda, papeže Martina V. i sultána Murada, kde byl poslední markýz, který opravdu byl na Bodonitse, také zřejmě otráven roku 1436. Prázdný titul se u jeho potomků používal i v dalších dvou generacích.

Ještě v roce 1821 byly zříceniny obsazeny Řeky během války za nezávislost. Své využití našel hrad i během druhé světové války ani ne tak při ústupových bojích řecké armády, jako spíše v průběhu okupace, kdy zde byla bašta ELAS. Od té doby je jen víceméně opomíjenou turistickou atrakcí.

Obrázek

Hrad

38°45'10.0"N 22°36'56.0"E

Pro hrad bylo vybráno vynikající umístění na historií prověřeném místě severovýchodně od pohoří Kallidromo (1399 m.n.m.) na východním okraji strategického Thermopylského průsmyku na místě s výborným rozhledem. Pod kontrolou je přístav Stalidi nedaleko Lamie, stejně jako záliv Volos, ostrovy Skiathos, Skopelos a sever Euboie. Pobřeží a blízké horké prameny (thermo pylae – odtud jméno) se daly dosáhnout za necelé čtyři hodiny jízdy koněm. Rozhodně to ale nebyla ani náhodná ani geniální volba Franků. Nový hrad vyrostl na místě pozůstatků antické akropole snad částečně využívané i byzantinci. Stavitelé využili ve velké míře právě rozměrné antické vápencové bloky, do základů a spodních partií hradeb. Vyšší úrovně a vnitřní zástavba byla převážně z menšího lomového kamene, doplněného cihlami jak bylo v byzantském stavitelství běžné.

Obrázek
Výhled na Thermopyly a pobřeží u Lamie

Protáhlé oválné jádro hradu s delší osou severozápad – jihovýchod zaujalo vrchol strmého kopce. Dle Paradissisova popisu byly veškeré základy hradebních okruhů antické, což se mi nejeví pravděpodobné. Hradba byla v některých místech opatřena talem či zesílením konstrukce zešikmenou přizdívkou, zřejmě hlavně proti možnému zemětřesení. Nicméně ač se jednalo de facto o novostavbu, nebyl to žádný výkřik moderní fortifikační architektury a byl využit prověřený donjonový typ. V jádře se nevyužívalo ani flankování.

Obrázek
Náčrt půdorysu

Třípatrová čtverhranná obytná věž stála v dominantní poloze uprostřed dispozice. Vstup byl veden v úrovni prvního patra. Donjon nebyl příliš rozměrný a musel být doplněn dalšími obytnými budovami. Celou svou hmotou předstupoval před příčnou hradbu dělící ovál jádra na dvě části. První nádvoří v chráněné poloze sloužilo k bydlení markýze a jeho rodiny. Bohužel kromě hradeb se zachovaly jen nezřetelné náznaky dalších staveb, nic ale nenapovídá tomu, že by bylo celé obestavěné.

Obrázek
Pohled na donjon z 1. nádvoří

Obrázek
Pohled na donjon z 2. nádvoří

Obrázek
Pohled na severozápadní část jádra

Na nejzazším konci stála patrně hranolová věž, vevázaná do hradby. Severně od ní z linie hradeb celou svou hmotou vystupovala čtverhranná dovnitř otevřená bašta. Z vnitřní strany zde stála neidentifikovatelná budova, snad jedna ze dvou zmiňovaných cisteren. Dvojprostorový valeně klenutý palác stál na severu. K jižní hradbě se přikládala další klenutá stavba, snad kaple. Settonův popis hradu v „A history of the crusaders“ hovoří o vynikající kamenické výzdobě kaple, která byla přenesena do ortodoxního kostela v městečku. Nikde jinde jsem o tomto druhotném využití nečetl. Dle tohoto popisu se v jádře měly nacházet také klenuté arkády.

Obrázek
Detail vstupu na 1. nádvoří

Vstup na první nádvoří vedl kulisovou branou jižně od donjonu. Její rozměry nedovolovali průjezd vozů ani jezdce na koni. Ostění tvořily dva velké kvádry po stranách s překladem tvořeným dalším kamenem. Nad ním byly typicky byzantské ozdobné zdivo s využitím cihel. Přední část jádra byla spíše provozní a sestává ze dvou částí. Druhé nádvoří přimykající se k donjonu má lehce lichoběžný tvar s vysokou hradbou. Nároží, které vybíhá proti směru případného útoku, obsahovalo obdélnou stavbu, jedinou identifikovatelnou v tomto prostoru. Na toto nádvoří navazuje nižší hradba dotvářející ovál vnitřního hradu, asi nejlépe charakterizovatelná jako příhrádek. Čelo vnitřního hradu dále zajišťovala oválná a oble zalamovaná parkánová hradba zpevněná nejméně jednou vysunutou čtverhrannou baštou a zataženou hranolovou věží, která pohledově tvořila protiváhu severní věži jádra. Jak jsem zmiňoval, na nějakou aktivní obranu to ale bylo zoufale málo.

Obrázek
Hmotová rekonstrukce hradu

Tudy procházela cesta, její vstup a vedení však není díky destrukcím zdiva možné rekonstruovat, patrně se esovitě vinula po svahu kopce. Díky strmosti svahu na jihovýchodě tak proti možnému útočníkovi stály tři linie hradeb nad sebou. Ještě níže ve svahu obíhala jádro hradu vnější hradba s nejméně sedmi hranolovými dovnitř otevřenými věžemi. Ani zde se ale nedá mluvit o ucelené koncepci obrany – bašty byly rozmístěny nepravidelně a s širokými rozestupy. Na jihovýchodě se prostor díky příznivé terénní situaci více rozšiřoval a byly zde obytné a provozní budovy, některé z nich zavázané do hradby. Zde byla také branská budova. Tato část je nejlépe dochovaná, protože se až sem rozšířilo městečko Mendenitsa a někteří obyvatelé tedy využili staré zdivo a budovy použili k bydlení nebo jako skladiště. Naopak z jádra hradu pouze odváželi kámen na stavbu.


POUŽITÁ LITERATURA

Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol I. Anixi Attikis 1973.
Setton, K.M. (ed.): A history of the crusaders, vol. II. Wisconsin 1969.
Setton, K.M. (ed.): A history of the crusaders, vol. IV. Medison 1977.
z Villehardouinu, G.; , z Clari, R.: Dobytí Konstantinopole. Praha 2013.
http://www.burgenwelt.de
http://WWW.fmg.ac
http://www.kastra.eu/
http://www.palba.cz
http://wikipedia.org
http://www2.fhw.gr/chronos/projects/fra ... index.html
Naposledy upravil(a) t.hajek dne 28/5/2015, 15:16, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Fragokratia II - vláda Franků v řeckém světě

Příspěvek od Pátrač »

Omlouvám se za delší čas než jsem se ozval. Toto je téma o kterém jsem neměl ani tušení. Úžasné je, že to vždy dokážete napojit na krásné hrady, což ve mě budí nezřízenou závist.

Ve čtvrté repotáži ze své cesty po Izraeli se pokusím stejně kvalitně jako Vy píšete své práce popsat mojí maličkostí a celým naším zájezdem navštívený hrad Belvoir. Tento křižácký hrad se nachází na dílčí části planiny Ramot Isachar, zvané Ramat Kochav, 20 kilometrů jižně od Galilejského jezera. Mám krásné fotografie a dobré podklady.

A za Fragokratii: :up:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Fragokratia II - vláda Franků v řeckém světě

Příspěvek od t.hajek »

Právě kvůli hradům tohle všechno píšu a ty dějiny "kolem" jsou jen taková omáčka, aby nebyly ve vzduchoprázdnu :wink:

na Belvoir se těším, rád bych se tam taky někdy podíval
mj. bude krásně vidět jak strašně se lišilo moderní fortifikační pojetí (Belvoir) od tradičního (třeba právě Bodonitsa)


a díky
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“