Syagriovo království (476-486)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Syagriovo království (476-486)

Příspěvek od kacermiroslav »

Syagriovo království (Syagriova říše)
476 až 486
dnešní Francie

Obrázek

Historický státní útvar, který se nalézal mezi řekami Loire a Somme v Galii (dnešní Francie). Po pádu Západořímské říše roku 476 se zde za krále prohlásil místní římský místodržitel Syagrius (* kolem 430 - +486). Syagriovo římské království přežilo pád říše o pouhých deset let. Mezi lety 486-487 bylo dobyto Chlodvíkem a stalo se základem franské říše.


Římská říše tak jak jí známe z dějepisu z let její největší slávy (1.-2.století) byla v 5.století již jen stínem. Po vládě Iuliovsko-claudiovské dynastie (31 př.Kr – 68 po Kr.), z které pocházel Gaius Iulius Caesar a který po své smrti dal světu pojem vladařské hodnosti císař, nastoupila v 1.století řada více či méně schopných caesarů (císařů). Říše se však dokázala i po letech obrovských intrik a vyšinutých tyranů vlád císařů Caliguly a Nerona dostat ve 2.století na vrchol svých sil (za císaře Traiana). Poté následovala stagnace za císařů filozofů jako Antonia Pia a Marca Aurelie. Nástupem jeho syna Commoda, který se spíše věnoval gladiátorským hrám, nastává soumrak říše. Za následné dynastie Severovců (193-235) se ještě říše občas zmohla na nějaké velké gesto, ale následná doba vojenských císařů (235 – 284), kdy se na trůně za pouhých 49 let vystřídalo na 26 císařů a spoluvladařů, již předznamenala zánik říše. Ten však nepřišel tak rychle, jak by se mohlo čekat. Říše měla pevné základy a ty ještě stály. I přes nemalé problémy a po řadě ústupků se podařilo říši za Dominátu (284 – 395) ještě konsolidovat. V této době se také hlavním náboženstvím stává křesťanství (edikt Milánský z roku 313). Roku 395 pak ale dochází k organizačnímu a správnímu rozdělení říše na Západořímskou a Východořímskou. Každá říše má již samostatného panovníka a jejich zájmy se začínají čím dál tím více rozcházet. Když pak v 5.století Evropu zasáhne vlna stěhování národů, je daleko více postižena západní část říše, která přívalů „barbarů“ (Hunové, Gótové, Svébové, Vandalové, Aleani atd.) nedokáže odolávat donekonečna. Roku 406 kmeny Svébů, Vandalů a Alanů překračují Rýn a obsazují téměř celou Galii a Hispánii. Vzdálené Britské ostrovy jsou ponechány svému osudu. Roku 410 pak je náčelníkem Alarichem a jeho Vizigóty vydrancován samotný Řím, který se z této rány již nikdy zcela nevzpamatuje.

Částečným východiskem z problému říše se zdálo být spojenectví s těmito „barbarskými“ kmeny, a jejich různé uplácení a usazování na území říše. Jak však říše vojensky slábla, začala se čím dál tím více spoléhat na silné paže „barbarů“, které jako žoldnéře najímali do svých služeb. Byla však otázka času, kdy si tito „barbaři“ uvědomí, že síla říše je již zlomena a pouze stačí do jejich základů trochu udeřit a vše se sesype jako domeček z karet. Roku 455 Vandalové znovu vypleňují Řím (od toho odvozen výraz vandalství) a o osudu země již rozhodují pouze žoldnéřští náčelníci. Roku 476 je germánským vojevůdcem Odoakarem sesazen poslední západořímský císař, chlapec Romulus Augustulus, který byl již jen loutkou ve hře mocných.
Obrázek
stěhování národů


Zánik Západořímské říše
„Když kraloval v Byzantiu (Východořímská říše) Zénón, měl na západě vládu Romulus Augustulus, kterému říkali Římané zdrobnělinou Augustulus, protože obdržel království ještě jako chlapec; spravoval mu je velmi důmyslně jeho otec Orestes. Římané právě několik let předtím přijali za spojence Skiry, Alany a jiné gótské kmeny, potom co utrpěli od Alaricha a Attily ty věci, které jsem vylíčil v předešlých knihách. A čím více se mezi nimi vzmáhali barbaři, tím více ustávala sláva římských vojáků a pod pěknou záminkou spojenectví byli těmi vetřelci po tyransku utiskováni; ti si na nich proti jejich vůli bez ostychu vynucovali mnoho a nakonec žádali, aby jim byly přiděleny pozemky v Itálii. Orestovi kázali, aby jim z nich přidělil třetinu, a když jim to nikterak nemohl slíbit, bez okolků ho zabili. Byl mezi nimi jeden člen královské tělesné stráže, jménem Odoaker; ten jim tehdy slíbil, že jejich požadavky splní, jestliže mu opatří vládu. Tak se stal samovládcem a královi neudělal nic zlého, jen ho nechal nadále žít v soukromí. A tím, že slíbil barbarům třetinu půdy, tím právě je k sobě připoutal nejpevněji a byl samovládcem po deset let. (…)

Ostrogótové, kteří se svolením císaře usadili v Thrákii, povstali (roku 486)… proti císaři, za vedení Theodericha, jemuž se od Byzance (Východořímská říše) dostalo hodnosti patricije…Císař Zénón…přesvědčil Theodoricha, aby táhl raději do Itálie, a odstraniv Odoakara, aby získal pro Góty západní říši. Neboť pravil, pro něho jako římského senátora je důstojnější, aby… stál v čele všech Římanů a Itálie, než se pustit do těžké války s císařem. Theodorich… táhl do Itálie a s ním všichni Góti… Proti nim vytáhl Odoaker, ale byl v mnoha bitvách poražen a stáhl se s celou svou armádou do Ravenny… Gótové hned se jali obléhat všechny pevnosti a útokem nebo zradou je převzali až na… samotnou Ravennu… Prostřednictvím biskupa uzavřeli mezi sebou dohodu, dle níž Theodorich a Odoaker měli žít v Ravenně, majíce úplně stejná práva. Nějaký čas dodržovali oba ujednání. Potom prý však Theodorich, dozvěděv se, že Odoaker chystá proti němu spiknutí, pozval jej lstivě na hostinu a zabil ho (rok 493)…, a tak zůstal jediným vládcem nad Góty a Italiky. Nepřál si dostat ani vnější znaky, ani titul císaře, nýbrž nazýval se jako dříve král
…“
(Prokopios z Kaisareie)


Kromě Východořímské říše, která poměrně dobře přečkala bouřlivá léta stěhování národů, se stali nositeli římského způsobu života drobné ostrůvky soustředěné kolem silných měst a míst, kam noha „barbarů“ zatím nevkročila. Nejvýznamnějším mezi těmito zbytky římské říše pak bylo Syagriovo království v západní části dnešní Francie.

Syagrius byl Galoříman, syn Aegidia (+464), vojevůdce a poslední římský místodržitel Galie (magister militium per Gallias). Někdy je též označován jako místodržitel narbonské provincie. Po zhroucení Západořímské říše se snažil na jemu svěřeném území udržet římskou vládu, kterou tak po pádu Říma soustředil do svých rukou. Franským biskupem a historikem Řehořem z Tours (*539 - +594) byl označován jako rex Romanorum (římský král). Roku 481 se stává králem sálských Franků Chlodvík (*465 - +511), zakladatel franské říše z dynastie Merovejců. Tento ambiciózní panovník se rozhodl roku 486 shromáždit svou družinu válečníků a vytáhnout proti sousednímu Syagriovu králvoství s úmyslem se jej zmocnit. V bitvě u Soissons pak jeho vojska slavila na Syagriem a jeho „Římany“ úspěch. Syagrius po prohrané bitvě a před pádem města Soissons měl uprchnoutk Vizigótům, ale jejich král Alarich II. jej měl vydat Chlodvíkovi, který jej nechal popravit. Tak zanikl poslední zbytek Západořímské říše, která se již navždy stala kořistí mnoha „barbarských“ kmenů, kteří si na jejich troskách vystavěli svá více či krátce trvající království.

Vítězný Chlodvík mezi lety 486-487 zformoval vlastní království sálských Franků, které bylo po vojenských výpravách uznáno i u dalších Franků v dolním Porýní. V letech 496-506 porazil Atamany. Okolo roku 498 přijal křesťanství, čímž získal podporu katolické církve z Říma a požehnání pro svou expanzivní politiku. Roku 507 porazil v u Vouillé Alaricha II. a dobyl království Vizigótů v jižní Francii. Roku 511 rozdělil franskou říši mezi své čtyři syny.

Obrázek
Syagriovo království v roce 486


Zdroje:
Evropa v proměnách staletí – Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Praha 1997
Evropa do roku 1914, Historie v dokumentech – Jan Kvirenc – Dialog 2005
http://www.phil.muni.cz/rom/vyuka/FJIA005/mat3.rtf
http://clovis1er.free.fr
http://www.wikipedia.org
http://www.recherche.fr
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“