Blatenské knížectví (9.století) Panónie

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Blatenské knížectví (9.století) Panónie

Příspěvek od kacermiroslav »

Blatenské knížectví
Panonie (dnešní Maďarsko)
9.století


Obrázek
Mapa Franské říše v letech 843 - 888
- červeně je označeno Blatenské knížectví


Blatenské knížectví (nebo též Panónské, Zadunajské či Pribinovo knížectví) bylo údělné knížectví, které vzniklo v polovině 9.století jako původní část korutanské marky Východofranské říše. Sahalo od soutoku Dunaje s Drávou až k Alpám s Balatónským jezerem (Blatenské jezero) v centru knížectví. U zrodu Blatenského knížectví stála pro naše dějiny dobře známá postava Pribiny, který byl v roce 833 vyhnán Mojmírem I. z nitranského knížectví a později se souhlasem východofranského krále vládl v letech 840 až 861 tomuto údělnému knížectví jako jeho první panovník.

Panovníci
Pribina – 840 – 861
Kocel – 861 – 876 (874?)


Pribina - nitranské knížectví
Abychom pochopili všechny souvislosti ohledně tohoto krátkodobého státního útvaru, zkusíme se tedy vrátit o několik let před jeho vznik. Kolem roku 821/825 nastupuje jako panovník v nitranském knížectví s centrem v dnešní Nitře slovanský kníže Pribina. Jedná se o prvního historicky doloženého slovenského knížete. V literatuře je jeho jméno také uváděno jako Privina, Prowina, Priuuinna). Tento panovník se narodil kolem roku 800 a byl když ne prvním, tak zcela jistě posledním panovníkem nitranského knížectví. Bohužel jeho původ nám není zcela jasný. Podle určitých teorii by mohl pocházet z mojmírovské dynastie a mohl by být dokonce bratrem Mojmíra I., který stál u zrodu Velkomoravské říše, ale také u pádu nitranského knížectví. Ovšem pokud nepocházel přímo z dynastie mojmírovců, tak mohl být s tímto vládnoucím rodem alespoň spřízněn. Není ale ani vyloučeno, že byl vládcem vlastního samostatného kmene a tudíž zřejmě i samostatného knížectví. Historik Dušan Třeštík, je však toho názoru, že Pribina byl podřízen moravskému knížeti, ale usiloval o osamostatnění. Za jeho vlády (ať už byla samostatná nebo v područí někoho jiného) nechal solnohradský arcibiskup Adalram vysvětit křesťanský kostel, který nechal kníže na svém panství postavit kolem roku 828. Byl to tedy první známý kostel západních a východních Slovanů. Tento důležitý politický čin svědčí o tom, že Pribina vykonával svůj úřad knížete nezávisle na Mojmírovi I., nebo alespoň tímto gestem usiloval o osamostatnění se. To že Pribina nechal postavit křesťanský svatostánek se dává za vliv jeho bavorské manželky a stykem s bavorsko - německým prostředím, kde křesťanství již mělo svou tradici. To že kostel byl vysvěcen solnohradským arcibiskupem svědčí i o jeho zřejmě dobrých stycích, protože jinak by tento úkol připadal do pravomocí pasovského biskupa. A jaké mohly být důvody postavení křesťanského svatostánku? Tak například podle historika Cibulky mohl být kostel postaven pro německé osadníky, kteří již byli křesťany. Historik Rapant je pak toho názoru, že jej nechal postavit pro svou bavorskou manželku, která zřejmě byla křesťankou a pocházela z vysokých solnohradských společenských vrstev. To by také vysvětlovalo vysvěcení solnohradským arcibiskupem. Ovšem sám Pribina přijal křest až po svém vyhnání z nitranského knížectví, ale zřejmě byl po silným vlivem své křesťanské manželky. Je pravděpodobné, že si předtím nechtěl proti sobě přijetím křesťanství popudit poddané a vyvolat vzpouru, jak se ostatně stalo například v Čechách přemyslovci Bořivoji I. o nějakých cca 50 let později.


Původ jména Pribina
(co je o něm psáno na www.wikipedia.org)
Původ jména Pribina může být různý, a to buď že je odvozený z latinského slova privignus (což znamená nemanželský, nevlastní syn, parchant), nebo že je slovanského původu. Historici se přiklánějí více k druhé možnosti a tvrdí, že jméno Pribina vzniklo buď ze slova prvina, což znamená prvorozený syn, první z rodu nebo je jméno Pribiny odvozené od slova přibývat. Takovéto vysvětlení původu má své opodstatnění, protože Pribinovi v době, když byl nitranským knížetem, určitě přibývala moc, sláva a majetek.


Vyhnání Pribiny z nitranského knížectví
Tak jako tak, samostatná Pribinova politika byla trnem v oku jeho souseda, Mojmíra I., který buď byl jeho pánem a obával se jeho snah po osamostatnění, a nebo se prostě jen rozhodl dobýt sousední samostatné nitranské knížectví. Podle dochovaných archeologických nálezů a podle historického pramene „O obrácení Bavorů a Korutanců na víru“ (rok 870) pak Mojmír I. zaútočil na svého východního souseda v první polovině roku 833. Ohněm vzpláli hradiště Pobedim, Majcichov a Čingov a také zanikla Ostrá Skála na Oravě (tedy alespoň podle archeologických nálezů jsou všechna tato hradiště zničena někdy v době kolem roku 833). Útok Moravanů tak byl zřejmě nečekaný a prudký. To by do určité míry mohlo nasvědčovat tomu, že vztahy mezi Pribinou a Mojmírem byli dobré ať z důvodu příbuzenských nebo že se jednalo pouze o Mojmírova vazala, který dělal vlastní politiku a teď ho za to stihl trest.

Dříve uváděný důvod Mojmírova útoku na nitranské knížectví byla údajně Pribinova podpora germánskému prostředí a křesťanství. Tento názor je ale dnes již překonán, protože Mojmír I. s knížecí rodinou a nobilitou přijal křesťanství roku 831 (někdy je uváděn rok 833). Což lze pokládat za oficiální přijetí křesťanství jako státního náboženství a stejně tak tento názor vyvracení nálezy křesťanských staveb v Mikulčicích již před rokem 833.

Pribina tedy musel se svou rodinou a družinou uprchnout z knížectví, které nyní ovládal Mojmír I. a který tím položil základy nové říše, kterou známe pod názvem Velká Morava. Azyl našel u hraběte Ratboda (Rathbod), který byl správcem Avarské a Korutanské marky v rámci Východofranské říše krále Ludvíka II. Němce. Hrabě Ratbod jej v polovině roku (asi v květnu) představil v Řezně (Regensburg v Německu) králi Ludvíkovi Němci. Ten nařídil, že má být Pribina i s rodinou a družinou pokřtěn. Je pravděpodobné, že Pribina byl již dříve pokřtěn, ale nemohl to nijak dokázat. Nebo byl dříve křtěn podle způsobu iroskotských misionářů, kteří tak prováděli s neposvěcenou vodou. Tak jako tak podle synodu z roku 796 se takový iroskotský křest musel opakovat. Pribina s rodinou a družinou tedy přijal zřejmě svůj druhý křest, který již byl v očích východofranského krále legitimní.

Pozorný čtenář si teď na tomto místě může položit otázku, proč Pribina, který nalezl podporu u mocného franského panovníka nevyužil situaci a nepožádal o jeho pomoc k navrácení nitranského knížectví. Ludvík Němec by jistě nebyl proti, kdyby v osobě Pribiny měl lenníka, který by zvětšil jeho říši. Je možné že si Pribina u Ludvík Němec s touto myšlenkou pohrávali, ale situaci v říši tomu nepřála. V té době zrovna franská říše procházela léty vnitřních bojů, kdy synové válčili proti otci, bratr proti bratru atd., a které nakonec vyvrcholili rozdělením říše v roce 843 tzv. Verdunskou smlouvou na tři různá království. Východní, později zvaná Východofranská říše, připadla výše zmiňovanému králi Ludvíkovi II. Němci (*cca 805 - +876) z dynastie Karlovců. Ten již od roku 817 byl svým otcem císařem Ludvíkem I. Pobožným, jmenován jako údělný vládce Bavorska a tak mohl rozhodovat téměř o všem, co se jeho zemí týkalo.

Pribina tedy i nadále přebýval u hraběte Ratboda, pána Avarské a Korutanské marky a zřejmě jej žádal o podporu proti Mojmírovi I., ten však odmítl a proto se nakonec oba mocní muži rozešli ve zlém. Pribina tedy hledá další azyl a to nejprve v Bulharsku a později v Chorvatsku (přesněji ve Slavonsku), kde se uchyluje ke svému údajnému příbuznému knížeti Ratimirovi. Tento kníže ale nežil v dobrých sousedských vztazích s Ratbodem, který jeho knížectví roku 838 dobývá. Pribina tak musí s rodinou a družinou věrných opět prchat a to k Salachovi, knížeti Kraňska, jehož panství v té době zřejmě již bylo ovládáno Ratbodem. Kníže Salacho pak smířil Pribinu s Ratbodem, a pomohl mu opět získat přízeň krále Ludvíka II. Němce.



Pribina - blatenské knížectví
Rok 839 nebo 840 je pro Pribinu, jeho rodinu a družiníky přelomový. Konečně po šesti letech na útěku nachází klid a odpočinek. Od krále Ludvíka II. Němce dostává do správy území Panonie, které známe též pod názvem Panónské, Blatenské, Zadunajské nebo Pribinovo knížectví. Samotné knížectví se skládalo z několika dalších, menších panství:
· Blatenské hrabství (Blatenska) - mezi řekami Vespréva a Dráva
· Ptujské hrabství (Ptujska) - okolí města Ptuj
· Dudlebské hrabství (Dudlebska) – přibližně mězi městy Graz (Štýrská Hradec) a Blatnohradem
· pravděpodobně i (bývalého) Etgarovho knížectví – přibližně mezi Kysekom (Kőszeg v Maďarsku) a Klosterneuburgem
Pribina se usazuje u Balatónu (Blatenské jezero), kde kolem roku 839-840 začíná budovat správní centrum knížectví, město (hradiště) Blatohrad (též Mosaburk). Celé panství zřejmě dobře spravuje a zvelebuje a za to mu roku 846 (nebo 847) král Ludvík Němec uděluje knížectví doživotně a roku 848 mu jej svěřuje dědičně. Kníže celé panství rozsáhle kolonizuje a christianizuje. Hlavní město Blatohrad (dnešní Zalavár asi 9 km jihozápadně od Balatónu) nechal přestavit na obrovskou pevnost s nejméně 15 kostely. Pribinovo panství bylo cílem franských kněží, kteří se starali o christianizaci knížectví, výstavbu kostelů a celkovou činnost, která měla cíl rozšířit církevní i světskou moc Východofranské říše. V křesťanské činnosti Pribinovi pomáhal i jeho syn Kocel (Koceľ).
Dne 24.ledna 850 přijel do Blatohradu solnohradský arcibiskup Liutprand (Liupram), který na knížecím hradě vysvětil první ze série nově postavených kostelů. Pro nás je zajímavé, že u této příležitosti byl vytvořen jmenný seznam významných osob, které se zúčastnili tohoto svěcení kostelů. Podle historika J.Stanislava kromě tří jmen všechna ostatní patří západoslovanům: "Chezil [Koceľ], Unzat, Chotemir, Liutemir, Zcurben, Siliz, Wlkina, Witemir, Trebiz, Brisnuz, Zuemir, Zeska, Crimisin, Goimer, Zistilo", které můžeme považovat za členy Pribinovy družiny a kteří s nim zřejmě utekli z nitranského knížectví. Seznam dále pokračuje 17 čistě německými jmény "Amalrih, Altwart, Wellehelm, Fridepercht, Scrot, Gunther, Gunther [2x Guntherovia], Arfrid, Nidrih, Isanpero, Rato, Deotrih, Madalperht, Engilhast, Waltker, Deotpald".


Vpád Moravanů do Panonie v roce 861
Roku 858 uzavřel Mojmírův následovník na trůně Velkomoravské říše, Rostislav spojenecký svazek s Karlomanem, synem východofranského krále Ludvíka Němce, který proti svému otci vedl otevřený boj. Toto spojenectví vyústilo ve snahu oslabit moc Ludvíka Němce. Tudíž první na řadě byli jeho spojenci a mezi ně patřil i kníže Pribina. A tak pravděpodobně v první polovině roku Karloman s Rostislavem a jeho Moravany vtrhli do Panonie do Blatenského knížectví. Pribina, který byl v té době již šedesátiletý stařec (bráno dobově) sebral vojsko a jal se postavit útočníkům. Jeho knížectví však zřejmě nemohlo nikdy disponovat dostatečnou vojenskou mocí, protože by to mohlo ohrožovat stabilitu v oblasti i samotného krále Ludvíka II. Němce. Pro něho bylo Blatenské knížectví vazalské panství, které sloužilo i jako nárazníkové pásmo před jeho vlastní Východofranskou říši a jistě nebylo v jeho zájmu, aby ho někdy ohrožovalo.

Pribina se tedy postavil Moravanům na odpor, ale byl v boji s nimi zabit. Podle ústní tradice se tak stalo 21.března 861. Jeho boj proti Moravanům se tak téměř třicet let po jeho vyhnání z Nitry zakončil.

Vpád Moravanů do blatenského knížectví v roce 861 – více viz. ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3763

Obrázek
Blatenské knížectví v 9.století


Kocel - blatenské knížectví
Po smrti svého otce v boji s Moravany v roce 861, se Kocel stal druhým vládcem Blatenského knížectví se souhlasem vítězné Velkomoravské říše. Datum narození knížete Kocela neznáme, víme však že dostal podle své matky bavorské jméno Gozil (Chozil), které se však ve Slovanském prostředí používalo jako Kocel (Koceľ). Nejpozději roku 850 jej jeho otec Pribina učinil hrabětem, pravděpodobně Blatenského hrabství, které bylo součástí Blatenského knížectví. Tak si Kocel mohl vyzkoušet „samostatnou“ vládu a zaučovat se tak na Pribinova následovníka. Ostatně Pribina již roku 848 obdržel od krále Ludvíka II. Němce knížectví do dědičného držení a tak bylo logické, že po jeho smrti na jeho místo nastoupí syn.

Kocel se tedy roku 861 ujímá vlády a dokonce s Rostislavem, vládcem Velké Moravy, udržuje přátelské vztahy. Roku 867 na svém sídle hostil Konstantina (Cyrila) a Metoděje při jejich misii na Velkou Moravu. Solunští bratří pak získali Kocela pro myšlenku slovanské liturgie a na Blatohradě zakládají školu, kde je vyučeno na 50 žáků, kteří dále po Panonii hlásají slovanskou liturgii jako na Velké Moravě. Na tomto případě je vidět odklon Kocela od orientace se na Východofranskou říši a naopak jeho směřování do řad spojenců Velké Moravy.

Na přelomu roku 869/870 papež Hadrián II. i na žádost Kocela vysvěcuje Metoděje za biskupa Panonie. Čilé styky s papežským stolcem v Římě pokračují i nadále, kdy například před 14.březnem 873 zasílá Kocelovi papež Jan VIII. list, v kterém knížete osobně upozorňuje, aby se jeho panství očistilo od smilstva a jiných pohanských rituálů a zvyků. Ještě před tím Kocelovi poslal stížnostní list, ve kterém knížete informuje o dvou významných velmožích blatenského knížectví, kteří se dopustili manželské nevěry. Po Kocelovi pak papež žádal, aby zabránil rozvodu těchto velmožů a naopak zabránil v dalších opakováních těchto poklesků. Z obou listů je patrno, že v Římě měli o Blatenském knížectví velmi dobré zprávy. To mohlo souviset i s tím, že formálně Blatenské knížectví stále náleželo Východofranské říši a o to snadněji docházeli informace z Panonie přes franskou říši do Říma.

Roku 876 (někdy je uváděn rok 874) Kocel za nám nejasných okolností umírá. Po jeho smrti dědí Blatenské knížectví synové franských hrabat Vilema a Engelšaka, kteří jej tak začleňují zpět do Korutanské marky. Je tedy možné, že Kocel zemřel bez mužského potomka. Franští velmožové však knížectví nedrží dlouho. Na Velké Moravě vládně od roku 871 ambiciózní kníže (někdy též označován jako král) Svatopluk, který se kolem roku 882-884 zmocňuje celé Panónie včetně Blatenského knížectví a přičleňuje jej ke své Velkomoravské říši. O dekádu později v roce 894 se však tohoto území znovu zmocňuje Východofranská říše, která knížectví dává do léna slovanskému princovi Branislavovi (též Braslav, lenní pán Sávského knížectví). Ten byl vazalem Východofranské říše. O pár let později v roce 901 se však Panónie zmocňují kočovní Maďaři, kteří začínají útočit i na území Východofranské a Velkomoravské říše. Blatenské knížectví tak zaniklo a stalo se součástí dějin utváření se Uherského království (později Maďarska).


Historické dokumenty
List papeže Hadriána II., který roku 869 adresoval knížatům Rostislavu a Svatopluku a Kocelovi

Biskup Hadrián, sluha sluhů Božích, Rostislavovi, Svatoplukovi i Kocelovi. Sláva na výsostech Bohu a na zemi mír, mezi lidmi dobrá vůle.
Doslechli jsme se nyní o vašich duchovních snahách, jimž jsme s touhou a modlitbou přáli vaše spasení, neboť Pán probudil Vaše srdce, abyste ho hledali, a ukázal Vám, že nejen vírou, ale i dobrými skutky je třeba sloužit Bohu: neboť víra bez skutků je mrtvá a odpadají ti, kteří míní, že Boha znají, avšak skutky se ho zříkají.
Nejen u tohoto velekněžského Stolce jste žádali učitele, ale též u blaženého císaře Michala, takže vám poslal blaženého Filosofa Konstantina i s bratrem, když my jsme ještě nemohli [někoho poslat]. Oni dva pak, když seznali, že vaše země přísluší Apoštolskému stolci,nic neučinili proti kánonu, nýbrž přišli k nám, přinášejíce ostatky svatého Klimenta. My naplnění trojnásobnou radostí, když jsme prozkoušeli a vysvětili Metodějei s učedníky, jsme se rozhodli poslat ho, syna našeho, muže svrchovaně moudrého a pravověrného, do vašich zemí,aby vás učil, jak jste prosili, aby překládal knihy do vašeho jazyka v rozsahu veškerého církevního řádu úplně i se svatou mší, to jest službou a se křtem, jak to započal a Boží milostí a na přímluvy svatého Klimenta Filosof Konstantin. Dále, může-li ještě kdo jiný důstojně a pravověrně vykládat [Písmo], abyste se snadno naučili Boží přikázání, bude to svaté a požehnané Bohem i námi a celou obecnou apoštolskou církví. Zachovejte však ten jediný obyčej, aby se při mši četl apoštol a evangelium nejprve římsky [latinsky] a potom slovansky, aby se vyplnilo slovo knih: Chváliti budou Pána všechny národy, a jinde: Všichni budou mluvit o velkých skutcích Božích rozličnými jazyky, jak jim dal vykládat Duch svatý.
Kdyby se někdo z učitelů u vás shromážděných, kteří lahodí uším a odvracejí od pravdy k bludům, opovážil a začal vás rozeštvávat tím, že by haněl knihy vašeho národa, ať je vyobcován nejen od přijímání, ale i z církve, dokud se nepolepší. Neboť jsou [to] vlci a ne ovce a ty je třeba poznávat podle jejich plodů a uchránit se jich ... . Vy pak, dítky milené, buďte poslušni učení Božího a neodmítejte církevní nařízení, abyste byli opravdovými ctiteli Božími, našeho Otce nebeského se všemi svatými. Amen.




Zdroje:
Encyklopedie Slovanské archeologie – Michal Lutovský – 2001
Československé dějiny v datech - kolektiv - Praha 1986
Vznik Velké Moravy – Dušan Třeštík - 2001
Čechy v době knížecí – J.Žemlička – 1997
www.moraviamagna.cz
www.wikipedia.org
www.cojeco.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“