Říše krále kněze Jana, arménská možnost

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Říše krále kněze Jana, arménská možnost

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek Obrázek

HLEDÁNÍ ŘÍŠE KTERÁ NEBYLA – ARMÉNSKÁ MOŽNOST

ÚVOD
Jestliže na počátku stvoření světa bylo Slovo, na počátku této neplánované části pátraní po legendární říši krále – kněze Jana, byl tento dotaz, kolegy mirykačerů.
kacermiroslav píše:Dala by se říše kněze Jana v Asii ztotožnit třeba i s Arménii? Pokud ta legenda o pomoci křesťanů ve Svaté zemi vznikla úmyslně, tak mohla mít i nějaký reálnější základ z dostupnější křesťanské země, než jakou mohli být jen křesťanské sekty kdesi hluboko v Asii.
A jelikož čas byl, byly i potřebné prameny, nebyl až tak velký problém vytvořit toto nevelké pojednání.
Kapitola první: VELKÁ ARMÉNIE, ZEMĚ NA KAVKAZE
Je pravda, že arménská vysočina je jednou z nejdéle lidmi osídlených destinací. Je to prostě dávné centrum naší civilizace. Byla trvale osídlená od paleolitu. Je tedy osídlována 500 000 let. Toto území tedy představuje jednu z kolébek lidské civilizace a spojovací článek mezi kulturami Středomoří, severní Afriky a jižní Asie. Je to území, v němž hledáme první stopy dálkového obchodu a vyspělých raných civilizací.
Arménie leží v severovýchodním výběžku tzv. úrodného půlměsíce. Autochtonnost
arménského národa v této oblasti dokumentují již v druhé polovině 1. tisíciletí před Kristem. Četné nálezy z Geghamských hor, metalurgický komplex Mecamoru a výroba železa už z 2. tisíciletí před Kristem.

V nejstarších písemných památkách z dob Chetitů je zmínka o národu Hajaša v 2. tisíciletí před naším letopočtem. V tomto období ovládli území Arménie Asyřané. Město Jerevan bylo nejstarším písemně doloženým městem na území někdejšího SSSR. Zde vzniklo významné a mocné království zvané Urartu, bylo to plnohodnotné starověké arménské království rozkládající se na náhorní plošině mezi Malou Asií, Kavkazem a Mezopotámií, později nazývané Arménská vysočina. Střed tvořilo Vanské jezero, které se dnes nachází ve východním Turecku. Toto království, které dokázalo opakovaně odrazit i útoky mocné syrské říše. Království existovalo v letech cca 860 před Kristem až 585 před Kristem. Urartu je také prvním známým arménským královstvím. V tomto období byla založena mnohá opevněná města, rozvíjela se řemesla a pěstování vína. Mimo jiné zde za vlády krále Menua, který žil v letech 810 - 785 před Kristem, byla vybudována síť zavodňovacích kanálů. Nejvýznamnější počin ale bylo to, že vybudoval 70 km dlouhý kanál od řeky Hosap k městu Tušpa, které trpělo nedostatkem pitné vody, jelikož Vanské jezero je slané. Tento kanál je dodnes v provozu. Je tedy v provozu asi 2 700 let.
Obrázek
Mapa říše Urartu v době jejích největšího rozmachu
Na zániku Urartu měli pravděpodobně svůj podíl i Skytové, kteří do této oblasti na konci 7. století před Kristem vpadli v rámci svých expanzních plánů, které nakonec podle všeho dosáhli až k nám na Moravu. V roce 612 před K Kristem dobyl médský král Kyaxarés celou Novoasyrskou říši. Poslední ránu samostatnému urartskému státu zasadili nejspíše Médové při svém tažení proti Lýdii. Mnoho urartských ruin z té doby bylo prokazatelně zničeno požárem.
řecký historik Xenofón zapsal, že Arménie byla poprvé dobyta až médským králem Astyagem. V Malé Arménii daleko na Západě a na Araratské rovině vzniklo Arménské království a začal se formovat arménský národ. Sice v různé i když nepříliš vzdálené době, ve dvou fyzicky oddělených oblastech ale kupodivu na duševně a věroukou sjednocených základech.

Ve 4. století našeho letopočtu si Arménii rozdělili Římané a Peršané. Od 7. do 9. století ji ovládali Arabové. Arménský stát se znovu obnovil v 9. století. Arméni vynikali jako obchodníci, zakládali kolonie po celé Přední Asii, ale i v Kyjevě a Novgorodě. Od 11. století ovládali zemi Seldžuci, od 13. století Mongolové.

Křesťanská mise pronikla do Arménie již v prvních letech 4. století našeho letopočtu. Christianizační proud vycházel v letech 301 – 311 z Caesareje což je dnešní Kayseri. V roce 301 se Arménie díky působení svatého Řehoře na panovníka Tiridata stala prvním křesťanským státem na světě, a to o pár desetiletí dříve, než Římská říše. Pro křesťanství v Arménii byly určující dva výrazné vlivy - expanzivní politika perských Sásánovců, respektive krvavé boje s nimi, a ideologický konflikt mezi východním a západním křesťanstvím. Arméni sice ještě byli přítomni na koncilu v Nikáji, ale poté ztratili s hlavním křesťanským proudem kontakt. Od této chvíle můžeme arménské křesťanství označit za ortodoxní v původním slova smyslu. Arménští křesťané se věroučně odlišují od pravoslavné i katolické církve. Naopak blízká je místní církev k egyptské koptské církvi a arménskému pojetí byli nakloněni i věrozvěsti Cyril a Metoděj. Je neuvěřitelné, v jakých souvislostech jsem při studiu dějin na tyto dva chlapíky narazil.

Tento slibný vývoj posilovaný sjednocujícím charakterem křesťanství byl značně narušen pádem jednotného arménského územního celku ve 4. až 5. Století. Země se rozdělila mezi Byzanc a Persii, tedy dva znepřátelené světy. V polovině 7. století se celé Zakavkazsko dostává do zóny arabského vpádu, který však nezanechal v Arménii výraznější stopy.
Obrázek
Klášter Chovirat, v pozadí je pohoří Ararat
Hornatý terén, vyspělá města, tržní síť a pevná křesťanská kulturní tradice udržovaná arménskými kláštery odolala arabskému vlivu. Ve 2. polovině 11. století se dostává
Zakavkazsko pod velký tlak Seldžuků, kteří pronikali z východu dále do maloasijských oblastí. Zakavkazské oblasti nevydržely nápor kočovných tureckých kmenů a bitva u Manzikertu v roce 1071 rozhodla o osudu Arménie na mnoho staletí.

Co se týká christanizace Arménie, máme na ni mnoho památek. Na ostrově Van- kolem něhož se dělo mnoho historických událostí je ostrov Akdamar. Tento malý ostrůvek byl kdysi dočasným sídlem krále a později centrem křesťanské Arménie, teď však patří - spolu s celou bývalou Západní Arménií Turecku. Na ostrově stojí 1100 let starý kostel sv. Kříže. Dále se na ostrově nachází starobylé tabule s originálním arménským písmem.

Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

Tyto dvě fotografie ukazují kostel Svatého kříže a starobylé kamenné tabule s originálním arménským písmem na ostrově Akmadar, který je ve vodách jezera Van. O tyto památky se s velkou péčí stará turecká vláda.

Bc. Filip Novák ve své magisterské práci v roce 2008 k tomu uvádí, cituji:

„Christianizace arménského národa proběhla neobyčejně rychle: poskytla strukturujícímu se společenství státotvorné základy a rozhodujícím způsobem ovlivnila rozvoj a orientaci arménské kultury. Arménská křesťanská ideologie je výrazně ovlivněna patriotismem, který ji do značné míry formoval a určoval její svébytnost. Ta pak celá staletí odolávala neobyčejně silným vnějším tlakům Byzance a Persie. Tuto odtrženost od hlavního křesťanského proudu jen potvrzují v arménštině zaznamenávané náboženské texty.

Arménský národ tímto způsobem odolal náporu dvou nepřátelských světů, Byzance a Persie, zachoval si svou integritu a svůj jazyk, písemnictví a kulturní dědictví. Neobyčejně významnou roli v tomto zápase sehrály kláštery dosahující vynikajících výsledků v oblasti vědy a kultury. Arménie si tak uchránila jeden z největších archivních skvostů Matenadaran
s mimořádnými literárními památkami náboženské i světské literatury. Arméni již v 11. stol. dosahují nebývalého ekonomického a kulturního rozmachu, který potvrzuje i vynikající řemeslná a umělecká úroveň stavitelství, zručně zpracovávajícího křesťanské architektonické
prvky a motivy. Knihovny a skriptoria, vystavěné v obdivuhodné harmonii s prostředím v podobě trojlodních bazilik, byly výrazem rostoucí ekonomické moci církve na státně nesjednoceném území. Klášterní školy mohly svou vysokou úrovní směle konkurovat věhlasným evropským univerzitám – staly se oporou arménského jazyka a centry vzdělanosti i v dobách okupace. V tomto ohledu lze za nejtragičtější kapitolu arménské národní historie považovat vpád Mongolů v 13. stol. a expanzi egyptských Mameluků“.


Konec citace. Poslední dobou stále častěji nacházím bakalářky či magisterské práce, které prostudovat je balzám na duši. Toto byla jedna z nich. Jinak tato práce je celá o genocidě Arménů za Velké války.

Takže závěr těchto pár řádek je takový, že v době, kdy hledáme možnosti dislokace říše bájného krále kněze Jana byla sice kavkazská Arménie stále křesťanskou oblastí, ale rozhodně nebyla v pozici, kdy by vybojovala zásadní vítězné bitvy s muslimy a už vůbec se nedalo očekávat, že by mohla vyslat armádu na pomoc křesťanům ve Svaté zemi nebo kdekoliv v Evropě.
Kapitola druhá: MALÁ ARMÉNIE, KRÁLOVSTVÍ ARMÉNŮ V KILIKII
Další pohled pokud jde o Arménii jako předobrazu bájné říše je prostudování této možnosti u takzvané Malé Arménie či také Arménského království v Kilikii. Začneme tak trošku jinak a to přímo mapou:
Obrázek
Arménské království v Kilíkii byl malý, ale významný středověký stát, který byl založen arménskými uprchlíky, kteří do Kilíkie přišli při svém útěku před seldžuckým postupem do jejich původní vlasti, antické Arménie na Kavkaze. Stát se rozkládal v Alexandrettském zálivu ve Středozemním moři, v dnešním jižním Turecku. Království bylo nezávislé přibližně v letech 1078 - 1375. Jak asi vypadalo, ukazuje mapa výše.

Království v Kilíkii bylo založeno Rubeniskou dynastií, vedlejší větví Bagratidské dynastie, která vládla v Arménii a Gruzii. Tato dynastie v původní Arménii ztratila vliv někdy 14. Století ale v Gruzii se udržela až do konce 19. století a dodnes její potomci nárokují právo na gruzínský trůn. Hlavním městem Kilíckého království byl Sis, dnešní turecké město Kozan. Během křížových výprav byli Arméni blízkými spojenci evropských křižáků a sami se nazývali baštou křesťanství na východě. To by sice mohlo znít jako eufemismus – co její destinace má společného s východem, ale díky duševní provázanosti s Arménií pod Kavkazem je to správné. Kilíkie se totiž od doby, co byli Arméni v původní vlasti pod cizí nadvládou, stala centrem arménské kultury a nacionalismu.

Arménské království v Kilíkii bylo bohaté, a díky strategické poloze ovládalo mnoho velkých měst a hradů a přístavů, například:
Korikos, ostrovní pevnost jejíž podobu v dnešní době vidíte v následujícím obrázku:
Obrázek
Partzerpert, Feke, Hromgla, přístav Aias.
Tarsos, město staré přes dva tisíce let. Velmi významné bylo v období Římského impéria, kdy bylo hlavním městem Kilíkijské provincie. Město je velkým pamětníkem, zde se uskutečnilo první setkání Marka Antonia s Kleopatrou. Nebo pro křesťany je významné tím, že je rodištěm apoštola Pavla – nejvýznamnějšího raného šiřitele křesťanství.
Anazarbe, Til, Hamdoun, Misis,
Adana – toto město bylo založeno na karavanní stezce ze starověké Sýrie, nedaleko města Tarsus. Výstavba většího města však probíhala až do dob Římské říše. V roce 63 před naším letopočtem byla v té době velmi důležitá jako zastávka římských vojáků, kteří cestovali z Říma na východ a na jih. V 8. století se města zmocnil Bagdádský chalíf Harun al-Rašíd, později ji ovládal Byzanc, potom skoro 300 let Arménské království a nakonec ji ovládla Osmanská říše. Dnes je v ní největší mešita v Turecku, která je zároveň třetí nevětší mešitou na světě.
Obrázek
Mešita Sabanci Merkez Camii, nádherná stavba vybudovaná k větší slávě boží
Místní muslimové byli vyhnáni a jejich místo začali zaujímat do země zvaní křesťanští osadníci ze Sýrie a Arménie. Tito osadníci sem přicházeli v tomto období dobrovolně a na pozvání Byzantské říše. Císař Basileios II. Bulgaroktonos žijící v letech 976 až 15. prosince 1025 se pokusil rozšířit oblast Kilíkie směrem na východ do Vaspurakanu a arabské državy v Sýrii na jihu. Díky byzantskému vojenskému tažení byla Kilíkie rozšířena o oblast Kappadokie a o hornaté oblasti severní Sýrie a Mezopotámie.
Tento císař, jehož vyobrazení následuje, nesl přízvisko Bulharobijec. Tento císař válčil celý svůj život. Vybojoval vítězně dvě občanské války, porazil a připojil k říši mnoho nových území, mimo jiné i Gruzii a formálně připojil k Byzanci i větší část původní Arménie. Strašlivým způsobem zničil Bulharsko, válčil s Chazary, kterým roce 1016 sebral celý Krym a část si ho nechal když druhou předal Rusům. Válčil s Araby na kterých dobyl Aleppo, Tripolis a Emesu. Vedl válku a diplomatické akce proti Rusům, který část přivedl ke křtu. Dobyl jižní Itálii. Prostě to byl válečník, jehož aktivita a hlavně skvělé operační a taktické myšlení spojené s neuvěřitelnou pohyblivostí jeho armád zajistili mimořádný územní rozmach jeho říše.

Proč ale získal přízvisko Bulharobijec? To stojí také za pár slov. Bulharský král Samuel se v době občanských válek v Byzanci zmocnil dvou třetin Balkánu a podnikal nájezdy do Řecka. Císař Basileios zahájil válečné akce proti Bulharům roku 991. Poučen minulostí postupoval pomalu a vytrvale, místo velkých bitev se soustředil na postupné získávání klíčových strategických bodů. Basileios se pokoušel získat spojence proti Bulharům i v zahraničí. Snažil se na svou stranu získat především chorvatského panovníka, kterému udělil vysoké říšské tituly a učinil ho správcem dalmatských měst. Podobným způsobem se Basileios snažil získat na svou stranu i Srby. Úspěšnost císařova postupu proti Bulharům však přerušila jeho nezbytná přítomnost na východní hranici, kde bylo potřeba zasáhnout proti Fátimovcům. Král Samuel na nic nečekal, dobyl Dyrrachion a podmanil si Srbské knížectví Rašku. Na základě těchto úspěchů se roku 997 prohlásil carem.

Po Basieilově zásahu na východě byl roku 1001 uzavřen mír s Fatímovci a císař zabezpečil své východní hranice. Po tomto úspěchu se vrátil do evropské části své říše a zahájil novou kampaň proti Bulharům. Byly zahájeny rozsáhlé operace kolem Soluně, kde byla dobyta zpět města Vodena, Berhoia a Servia. V následujících letech obsadily císařské oddíly Filipopolis na severozápadě Thrákie. Postupně se Basiliovi podařilo odříznout odříznout Bulhary od centrálních oblastí jejich říše dobytím Preslavi a Plisky, která byla Samuelovou základnou v Makedonii.
V roce 1004 zvítězil Basileios nad Samuelem ve velké bitvě u Skopje.
V roce 1005 byl Samuel byzantským dobytím Drače izolován od přístupu k moři. Následující roky se vyznačovaly pleněním a krutým zabíjením v oblastech, kudy táhla vojska obou stran.

K rozhodující bitvě došlo 29. 7. 1014 u Kleidonu. Bulharské vojsko bylo naprosto rozdrceno a bylo zajato na 14 000 Bulharů. A v tu chvíli se císař rozhodl k hrůznému činu, který mu vynesl jeho přívlastek Bulharobijce. Všichni zajatci byli oslepeni a každému stému bylo ponecháno jedno oko, aby mohl zbylých 99 druhů odvést domů. Když car Samuel tento strašlivý průvod spatřil, dostal mrtvici a dva dny na to zemřel. Když se nad tím zamyslím, tak krutosti, které jsou někdy oprávněně připisovány Mongolům, si s těmito rozhodně nezadají.

Basileios se musel v následujících letech vypořádat s jeho nástupci, nakonec válka skončila roku 1018 absolutním vítězstvím Byzantinců. Bulharsko celé bylo opět začleněno do říše. Když zemřel, vypadal jeho říše na mapě takto:
Obrázek
Ale vrátíme se zpět k meritu věci, tedy k Malé Arménii

Arménská migrace do Kilikie se ještě zvětšila po formální anexi Velké Arménie Byzancí roku 1015. Mělo to logiku. Stali se občany velké říše a padly všechny bariéry pro pohyb lidí. Další a to velká vlna nastala o devatenáct let. Bulharobijec byl 4 roky po smrti a jeho následovník nebyl člověk jeho formátu. V roce 1029 seldučtí Turci dobyli oblast původní domoviny Arménů. Po pádu Bagratidské Arménie a během následujících staletí byl arménský stát neschopen se obnovit a nabýt zpět svou nezávislost a zůstal tak pod nadvládou seldžuckých kmenů. Velká migrační vlna přivedla do Kilikie mnoho vzdělaných a schopných lidí, kteří dokázali udržet ducha arménského národa dalších 300 let.

Vybudování arménské moci v Kilíkii bylo pozvolné ale asi neodvratné. Díky prokazatelným schopnostem začali místní a stále přicházející Arméni sloužit Byzantské říši jako vojáci a guvernéři. Jejich výsledky byl skvělé a tak aniž by si toho v Byzanci všimli, převzali nenápadně kontrolu nad místními důležitými mocenskými centry. Když začala v chaotických letech po bitvě u Mantzikertu byzantská moc v oblasti slábnout, někteří mocní Arméni využili příležitosti se osamostatnit, zatímco ostatní zůstali, alespoň formálně, Konstantinopoli loajální. Už podruhé se v této práci dotýkám bitvy u Manzikertu. Jelikož tato bitva byla osudová pro původní Arménii a zároveň katalizovala dění nutné pro vznik nové Malé Arménie, musíme se na ni tak trochu podívat. To trochu, je pouze eufemismus, neberte ho moc vážně.

Bitva byla vybojována 26. srpna 1071 a střetla se v ní byzantská armáda s vojskem seldžuckých Turků vedeným sultánem Alp-Arslánem. Porážka Byzantinců, jejichž císař Roman IV. Diogenes upadl v průběhu boje do zajetí, a následný politický a vojenský rozvrat paralyzující byzantskou říši zásadním způsobem poznamenaly její obranyschopnost. V důsledku toho pronikli turkičtí nájezdníci do nitra Malé Asie, již si v několika málo letech téměř celou podmanili. Tato bitva bývá proto historiky často označováno za pohromu vymezující určitý předěl v dějinách Byzance, odsouzené ztrátou Anatolie k zániku.

Od smrti Bulharobijce Byzanc nenašla vládce jeho formátu. Vedla mnoho vojenských aktivit, ale málokdy se jí dařilo v nich uspět. Špatným odhadem možného vývoje došlo k tomu, že se dostala do přímého kontaktu se seldžuckými Turky a vlastními chybami se s nimi musela utkat sama. Navíc neprozřetelná politika oslabování armády a snižování výdajů na ni znatelně urychlila vojenský pokles říše, čehož v roce 1064 využil seldžucký sultán Alp-Arslán k dobytí Ani. Tato trhlina v byzantské východní hranici umožnila kočovným turkickým kmenům zahájit nekonečné útoky do nitra Malé Asie. Jejich cílem bylo pouze a jen plenění. Statická defenzivní koncepce Byzance se v boji s Turky ukazovala vysoce neefektivní, protože posádky žoldnéřů sedící v pevnostech byly proti nim k ničemu. Jakmile totiž útočníci prošli linií těchto opevnění, mohli si dělat, co chtěli a také to bez výraznějšího odporu dělali.

Nyní jen stručně co vše předcházelo bitvě:
1067 - seldžukové dobývají město Kaisareia, dnes Kayseri
1068 - císař Roman Diogenes s narychlo sebranou armádou v Sýrii dobyla město Hierapolis ale současně v jeho týlu seldžukové zdevastovali Amorion
1069 - Roman Diogenes pochodoval do Arménie, kde chtěl dobýt pevnost Achlat. Musel ale zastavit, když zjistil, že Turci postupují na Ikonion, dnes Konya. Tím byla zmařena jeho snaha donutit Seldžuky k rozhodující bitvě.
1070 – díky opozičním aktivitám se císař nemohl postavit do čela armády. Jeho velitel Manuel Komnen, vojenskou výpravu ukončil debaklem Byzantinců u města Sebasteia dnes Sivas. Je s podivem že vítězní Turci přešli na stranu císaře.
V tomto roce ale i tak Seldžukové obrátili v trosky město Chonai.

Císař dospěl k závěru, že pouze přesvědčivým vítězstvím nad Seldžuky může zajistit byzantské hranice a uhájit vlastní trůn. V zimě 1070 až 1071 shromáždil císař ohromnou vojenskou moc, s níž hodlal útočníky rozdrtit.

V polovině března překročilo byzantské vojsko Bospor a dalo se na pochod směrem na východ. Byzantskou armáda byla velká mezi 40 až 70 tisíc muži. Bylo v ní:
- 10 000 profesionálních vojáků, elity byzantské říše
- oddíl varjažské gardy,
- oddíly normanských a franských žoldnéřů pod velením Roussela de Bailleul,
- několika tisíc žoldnéřů slovanského, tureckého, uzského a pečeněžského původu,
- kontingent arménských vojáků a Byzantinců odvedených z Anatolie

Podle líčení historika Michaela Attaleiata, se císař při dlouhé a náročné cestě Malou Asií musel potýkat s různými potížemi. Ty hlavní byly ty, že někteří cizí žoldnéři pustošili krajinu podél trasy pochodu a jen s velkými obtížemi se je podařilo přivést ke klidu. Nadto klíčové pozice v armádě zastávali Dukové a jejich přívrženci, tudíž věrnost mnoha důstojníků vůči císařovi se jevila být krajně na pováženou. Koncem června dorazili Byzantinci k městu Theodosiopolis dnes Erzurum. Po rozporech jak postupovat, zda čekat na protivníka na místě nebo pochodovat do nitra jeho teritoria, císař rozhodl pokračovat vpřed. Věděl, že díky jeho předchozí nabídce na mír se sultán Alp-Arslán věnuje Fátimovcům, které považoval za větší problém než Byzanc a obléhá Allepo. Jenže když se přiblížil k hranicím, Alp-Arslán obléhání ukončil a vyrazil císaři Davidovi vstříc. A to se stalo už asi v polovině května, aniž by to kdokoliv z Byzantinců tušil. Alp-Arslán urychleně zamířil k Eufratu a dále na východ, nicméně během spěšného ústupu se znatelně zmenšila velikost jeho vojska. Protože ho opustili četní z jeho mužů, nařídil přivést dodatečné posily z Ázerbájdžánu a naverboval také 10 000 kurdských jezdců. Ve městě Choj seskupil sultán své síly čítající kolem 30 000 mužů, mezi nimiž se nacházely i 4000 příslušníků jeho elitní osobní gardy. Třebaže jeho vojsko co do počtu výrazně zaostávalo za byzantským, oproti svému protivníkovi měl zásadní výhodu: věděl kde protivník je a co dělá.
Obrázek
Jezdecká socha sultána Alp-Arslána


V srpnu se unavení Byzantinci přiblížili k jezeru Van. Císař, který stále netušil, že hlavní voj Seldžuků je několik denních pochodů od něj, se domníval, že sultán dosud ztrácí čas daleko na jihu. Rozhodl se tedy rozdělit vojsko na dvě části:
První polovina pod velením Josepha Tarchaneiota, dostala pokyn podpořit předvoj Roussela de Baileulla při dobývání Achlatu.
Druhá plovina pod jeho velením vyrazila k nedaleké pevnosti Mantzikert, dnes Malazgirt, kterou chtěl obsadit.

Císař měl úspěch. Turecká posádka Mantzikertu se po krátkém a ne příliš odhodlaném boji vzdala. Císař spokojený sám se sebou i svými muži pod pevností vybudoval tábor s úmyslem vyrazit druhého dne za Tarchaneiotem. Ten ale u Achlatu neuspěl. Existují dvě verze co se u Achlatu vlastně stalo.
Muslimské kroniky se zmiňují o tom, že Alp-Arslán své protivníky na tomto místě rozdrtil v boji. Byzantské prameny o bitvě nic neví, ale přímo uvádí že Tarchaneiotes zbaběle zdrhl i se svými vojáky jakmile se doslechl o sultánově příchodu. Jejich úprk se zastavil až Meliteně a do bitvy už nijak nezasáhli.

Takto bylo tedy připraveno či nepřipraveno vše k bitvě. Hned po kapitulaci Mantzikertu narazil byzantský průzkum na první vážnější odpor tureckých lučištníků. Bylo to nepříjemné, ale nebylo to nic, čeho by se císař obával. Bohužel neměl tušení o debaklu Tarchaneiotova sboru a co bylo horší, mysle si, že se před ním nalézá pouze menší část sultánova vojska, nikoli celá jeho armáda. Vyčlenil proto 5 000 profesionálů k tomu aby předpokládaného slabého protivníka odrazili. Jenže garda vedená Nikeforem Bryenniem se vzápětí a naprosto nečekaně ocitla v zuřivém boji a zjistila, že protivník ji převyšuje počtem asi pětkrát. Přesto držela pozice, bojovala a Bryennios požádal o posily. Císař vyslal podpůrný oddíl v čele s arménským generálem Nikeforem Basilakiem, který ale pochodoval bez jakéhokoliv průzkumu a podle očekávání padl do nastražené léčky. Došlo k dílčí vražedné řeži, kdy byl Basilakios zajat a většina jeho mužů padla v boji nebo byla povražděna bezprostředně po zajetí.
Obrázek
Bitva u Mantzikertu – první den.
Zkušený velitel Bryennios a jeho profesionálové se dokonce ocitli v hrozbě obklíčení, ale dokázali odolat náporu Seldžuků a v pořádku ustoupili zpět k Mantzikertu. Jejich ztráty byl překvapivě malé – pomohla tomu mimo jiné i kvalitní zbroj. Císař byl v šoku ale ne zastrašen. Nečekaný vývoj jej přiměl k seřazení vojska do bitevního šiku v očekávání brzkého střetnutí. Turci však boj odmítli a zůstali schovaní v okolních kopcích. Byzantinci se k večeru odebrali zpět do ležení. Na to Seldžukové čekali a pod krytem noční tmy poslali proti byzantskému táboru jízdní lučištníky, kteří do tábora pálili salvy šípů. Střelbou a trvalým jekotem nedopřáli Byzantincům ani na chvíli oddech.

Aby toho špatného nebylo málo, hned ráno Byzantinci zjistili, že kontingent uzských žoldnéřů, čítající asi 1000 jezdců, přešel na stranu Seldžuků. Mezi vojáky to vyvolalo nepokoj – byla obava, že ostatní Turci v císařských službách se v případě bitvy zachovají stejně. Ve vzdálenosti pouze pár kilometrů od Byzantinců tábořil Alp-Arslán, jenž téhož dne poslal k císaři své vyslance s návrhem na uzavření míru. Třebaže císař neměl nejmenší tušení co dělá Tarchaneites, sultánovu nabídku odmítl. Chtěl vyřešit turecký problém jednou provždy a pojistit si trůn dosažením vítězství. Současně si uvědomoval, že shromáždění nové armády v budoucnu by bylo velice obtížné a nákladné.

V pátek 26. srpna 1071 císař znovu zformoval své muže do dvojité linie s jezdectvem po stranách. Sám císař zaujal postavení ve středu bojové sestavy, Bryennios velel levému křídlu a kappadocký generál Theodoros Allyates pravému. S určitým odstupem za hlavními silami se nalézal zadní voj, jemuž velel Andronikos Dukas, syn Romanova úhlavního byzantského oponenta, caesara Ioanna Duky.
Seldžukové byli uspořádáni v široké polokruhovité formaci asi čtyři kilometry daleko od Byzantinců. Alp-Arslán se usadil na blízkém pahorku, z něhož měl dokonalý přehled o tom, co se na bojišti odehrává.

Když se Slunce převalilo do odpoledne, císař vydal pokyn a jeho armáda zahájila pochod proti protivníkovi. Ten ale odmítal přijmout otevřenou bitvu a pomalu se stahoval. Z jeho strany vedli boj jízdní lučištníci, kteří se proháněli kolem byzantských křídel a ostřelovali je šípy. Byzantinci se marně snažili dostihnout své nepřátele a přinutit je ke svedení regulérní bitvy až do pozdního odpoledne, kdy císař naznal že takto nebojovat není k ničemu. Nechal otočit císařskou standartu, čímž vydal signál k zastavení postupu a k návratu do tábora. Do tohoto okamžiku seldžucká jízda, přidržující se taktiky „udeř a uteč“, typické pro stepní válečníky, před Byzantinci vytrvale ustupovala.
Když Alp-Arslán spatřil obrat Byzantinců, pochopil, že přišla jeho chvíle a přikázal zahájit rozhodný útok. Nečekaně silný tlak ze všech stran útočících Seldžuků způsobil zmatek na pravém křídle Byzantinců. Část žoldnéřů navíc špatně pochopila císařovo znamení a začali z bojiště utíkat v domnění, že je císař mrtev. V tomto kritickém momentě mohla situaci zachránit záloha vedená Andronikem Dukou, sil na to měla dost, jenže její velitel rozšířil mezi svými muži pověst o císařově údajné smrti a vyvolal tak všeobecnou paniku a útěk. Jestli to bylo úmyslné nebo jen neschopnost je obtížné stanovit. Bryenniovo levé křídlo se nenechalo rozvrátit a dokázalo si probojovat cestu ven z bitvy, ovšem zbytky byzantského středu, včetně císaře obklopeného varjažskou gardou, byly obklíčeny a pobíjeny Seldžuky. Císař Roman byl po houževnatém odporu zraněn a zajat. Většina jeho gardy padla - zajatců bylo jen několik desítek.
Obrázek
Seldžucká jízda v boji u Mantzikertu.
Ani zde není mez prameny shoda. Podle historika Michaela Attaleiata, oddaného příznivce císaře Romana Diogena a očitého svědka popisovaných událostí, rozkázal císař z obav před možnými nepřátelskými přepady po příchodu tmy ústup vojska do tábora. Andronikos Dukas poté zrádně opustil bitevní pole s tím, že bitva je ztracena protože císař padl. To zapříčinil chaos, jehož využil sultán k útoku na Byzantince a k rozrušení jejich bojové sestavy.
Nikeforos Bryennios, syn generála bojujícího u Mantzikertu, udává, že císařská armáda padla v závěrečné fázi boje do turecké léčky. Obklíčení Byzantinci byli napadáni ze všech stran, kvůli čemuž bylo zahnáno na útěk nejprve pravé křídlo Theodora Allyata, potom týl Andronika Duky a nakonec Bryenniovo levé křídlo. Byzantští psavci se přou, ale ti seldžučtí mají jasno: veškeré zásluhy na vítězství přičítají sultánovu prudkému úderu.

Bitva mi trochu připomíná naši bitvu na Bílé hoře. Nebyl žádný velký důvod, aby ji císař prohrál, ale stalo. A její důsledky byly na to, že se až tak moc nestalo, neuvěřitelně dalekosáhlé. Přes mnoho zpráv o tom, že císařská armáda byla v bitvě téměř celá zničena, to není možné. Bojiště pokryl obrovský oblak prachu a tma přišla příliš brzy na to, aby to seldžukové mohli stihnout. Mnoho jednotek, které zde měly být zničeny, už o pár měsíců později bojovaly na jiných místech. Dnes se odhaduje, že Byzantských mohlo padnou, být zajato a těžce zraněno tak kolem 8 000. To nebyly ztráty, které by měly ohrozit impérium.
Císař byl zajat a po obřadu ponížení se s ním zacházelo velmi dobře. I mírové podmínky, které dokázal jako zajatec vyjednat, nebyly nijak zničující. Ale zpráva o porážce vedla k převratu v říši, byl zbaven vlády a nakonec svými nepřáteli oslepen a zemřel. Tato bitva tak odstartovala proces úpadku říše. V roce 1081 by už mapu toho, co zbylo z hrdé Byzance, která v roce 1025 obnovila skoro celou Východřímskou říši, nepoznal. Posuďte ty mapy sami.
Obrázek
Mapa Byzantské říše v roce 1081.
Takže po tom co jsme se pomotali trochu kolem dějin Byzance, měli bychom se vrátit zpátky k Malé Arménii. Víme už, že Arméni se projevili jako schopní vojáci a administrátoři. A tak na to můžeme navázat.

Nejúspěšnější z těchto časných válečníků, byl bývalý generál císaře Romana IV. Philaretos Brachamios. Mezi léty 1078 - 1085 Philaretos vybudoval knížectví sahající od Malatye na severu k Antiochii na jihu a Kilíkie na západě po Edessu na východě. Do země pozval mnoho arménských šlechticů, kterým daroval pozemky, opevněná sídla a hrady. Bohužel toto knížectví nepřežilo svého zakladatele. Po jeho smrti se opět rozpadlo na malá panství.

Dalším z významných šlechticů byl Ruben, který byl úzce spřízněn s posledním Bagratunidským arménským králem Gagikem II. Byl tedy velmi váženého původu a to mu dávalo jistou míru autority a vlivu. Jako realista věděl, že nebude schopen obnovit Bagratunidské království, proto se rozhodl povstat proti byzantské moci v Kilíkii. Viděl to jako cíl, který by mohlo být možno dosáhnout. Vše hrálo pro něj. Po bitvě u Mantzikertu se začala Byzanc zmítat ve vnitřních rozporech, její šlechta a generalita se navzájem vyčerpávala v nekonečných válkách mezi sebou a na obranu zájmů v Malé Asii jí nějak nezbýval čas.
Ruben se pustil do práce na svém snu iniciativně a brzy pro svou věc získal další arménské šlechtice, pozemkové magnáty. A kde se vzalo, tu se vzalo, v roce 1080 bylo v Kilíkii zřízeno nezávislé arménské knížectví, které se stalo základním kamenem budoucího království, kterému vládl Ruben a jeho nástupci pro které dějiny znají název Rubenidé.

O 15 let později, když zakladatel Ruben zemřel, tedy v roce 1095 existovalo v oblasti Kilíkie šest důležitých knížectví:
Lampron a Babaron, nacházející se v jižním konci Kilíckých bran, kterému vládl bývalý byzantský generál Oshin, zakladatel významné Hethumidské dynastie. O této dynastii se budeme ještě bavit – sehrála významnou úlohu o 170 let později.
Na severovýchodě se nacházelo knížectví Rubenova syna Konstantina I. Jeho moc se opírala o pevnosti Partzapert a Vahka.
Marašské knížectví se nacházelo ještě dále na severovýchod mimo území Kilíkie, kterému vládl Tatoul, bývalý byzantský místodržící.
Východně od Maraše držel arménský šlechtic Vasil pevnosti Raban a Kesoun, byl však seldžuckým vazalem.
Severně od Vasila se nacházelo Malatayské knížectví, kterému vládl Gabriel z Meliteny, jeden z Rubenových bývalých úředníků, rovněž jako vazal Seldžuckých Turků.
A nakonec na východě leželo Edesské panství, kterému vládl Gabrielův zeť Thoros.
Jak je vidět, bylo to zde složité, ale skýtalo to jisté naděje do budoucnosti. Na sjednocení a ustavení skutečného království bylo potřeba nějaký impuls. Buď společného nepřítele tak zlého, že by donutil jednotlivá knížata ke sjednocení nebo významného spojence odněkud z venku. Stalo se to druhé. Přišel nečekaný ale velmi silný spojenec.

Byzanc jak už víme, po porážce u Mantzinkertu ocitla v mimořádně obtížné situaci. Selžukové pronikali dál do nitra Malé Asie. V Byzanci rozpoutala občanská válka, mezi straníky různých následníků trůnu. Řada místních úředníků v Anatolii se osamostatnila a do vojenských oddílů byli hojně přijímáni Seldžukové. Znamenalo to, že do jednotek které měli bojovat za věc křesťanské víry, byly začlenění de facto úhlavní nepřátelé – muslimové. V této všeobecné anarchii Turci obsadili většinu Anatolie. V roce 1078 dobyli fátimovský Jeruzalém a o sedm let později obsadili byzantskou Antiochii. Nový císař Alexios I. vládnoucí v letech 1081 až 1118 se pokusil o upevnění vnitřních poměrů a také musel bránit balkánské državy proti Normanům. Zde se poprvé setkal s Bohemundem z Tarenta, který velel sicilským Normanům dobývajícím Drač. Alexios neměl dostatek prostředků k obnovení území Byzance v Anatolii a už kolem roku 1090 začal sondovat v Evropě, zda by se tam nenašli nějací vojáci.

Ve dnech 18. až 28. listopadu 1095 ve městě Clermontu v Auvergne probíhal koncil. Řešil ledacos, co v té době bylo u koncilů běžné – exkomunikace a podobné vychytávky. Ale na závěr koncilu dne 27. listopadu 1095 svolal papež shromáždění na volné prostranství za město. Zde byl po dlouhých a pečlivých přípravách veřejnosti předložen návrh na křížovou výpravu k osvobození Svaté země z rukou nevěřících. Během velmi dobře připraveného projevu, který by dnes považován za brilantní kousek propagandy papež Urban II. hovořil o potížích křesťanů na východě a žádal pomoc křesťanů v bojích proti muslimům, kteří obsadili Svatou zem a ohrožují Byzanc. Hovořil o ukončení malicherných válek knížat a králů mezi sebou a Svaté válce proti muslimům. Jeho výzva byla nadšeně přijata. Ať už se opravdu jednalo o spontánní výbuch nadšení podpořeného jedinečnou atmosférou nebo akci vyprovokovanou nasazenými podněcovači všichni přítomní sborově volali „Deus le volt“ – Bůh to chce. Jestli to Bůh chtěl či ne už nezjistíme. Ale tento nadšený pokřik zahájil první křížovou výpravu. Její průběh není pro tuto práci důležitý – kolega t. hajek se tohoto popisu zhostil naprosto skvěle zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4772

Pro nás je důležité to, že za vlády Rubenova syna Konstantina I. křižáci postupovali Anatolií dále na východ dobýt Jeruzalém. V křižácích Arméni v Kilíkii získali mocné spojence, díky kterým Kilíkii osvobodili od Turků. Ale to nebylo vše. Založení křižáckých států Edesské hrabství a Antiochijské knížectví Malou Arménii, či Kilikijskou Arménii obalilo ze směru možné hrozby od východu do velmi kvalitního nárazníkového polštáře.
Obrázek
Kilikijská Arménie a okolní státní útvary v roce 1135
Na druhou stranu arménská pomoc byla pro křižáky velmi cenná, tak že papež Řehoř XIII. řekl, cituji:

„Mezi dobrými skutky, které arménský lid vykonal vůči církvi a křesťanskému světu může být zejména zdůrazněno, v oněch časech, kdy křesťanští princové a válečníci táhli získat zpět zemi svatou, žádný jiný lid ani národ, s takovým zanícením, nadšením a věrností nepřispěchal na pomoc, jako tak učinili Arméni, kteří zásobili křižáky koňmi, potravinami a doprovodem. Arméni pomohli těmto válečníkům s rozhodností a věrností během svaté války“, konec citace
Zdroj: Ecclesia Romana, 1584

Nakonec se objevilo posílení centrální moci pod kuratelou rostoucí moci Rubenidských knížat. Ale Byzanc pořád cítila potřebu oblast Kilikie dostat zpět pod svoji nadvládu. Kníže Leon I. Arménský připojil arménská pobřežní města pod vládu Arménského knížectví, čímž upevnil svou obchodní nadřazenost v oblasti. V roce byl však 1137 Leon I. poražen v bitvě s několika dalšími členy své rodiny zajat byzantským císařem Janem II. Komnenem, který Kilíkii nepřestal považovat za byzantskou provincii. Leon I. zemřel ve vězení o tři roky později. Jeho nástupce Thoros II. byl také uvězněn, ale roku 1141 se mu podařilo uprchnout a postavit se znovu do čela protibyzantské politiky v Kilíkii. Napřed se mu dařilo ale nakonec pod tlakem okolností, které nebylo v jeho možnostech zvládnout rezignoval, aby zabránil zničení toho, co považoval za své ve válce. Proto roku 1158 odpřísáhl věrnost císaři Manuelu I.

Arménský stát se v této době stal již tak významným, že se sídlo hlavy Arménské církve přeneslo do mocné pevnosti na Eufratu Qal'at ar-Rumu. Tato pevnost sloužila Armémnské apoštolské církvi od roku 1151 do roku 1292 jako hlavní základna. V roce 1292 byla pevnost dobyta mamlúky. a a rubenidská knížata v Kilíkii pokračovala ve své vládě.
Obrázek
Sídlo hlavy arménské apoštolské církve, pevnost Qal'at ar-Rum, dnešní stav
V roce 1187 přišel k moci kníže Leon II. a stal se zcela jistě nejdůležitější postavou arménského království v Kilíkii. Během své vlády čelil vládcům z Konyi, Aleppa i Damašku. Tímto politickým a vojenským úsilím připojil ke Kilíkii nová území a zdvojnásobil rozlohu arménského pobřeží. Také vynaložil velké úsilí na posílení vlastní vojenské moci. V té době egyptský sultán Saladin svým vytrvalým postupem do nitra Jeruzalémského království oslabil křižácké státy a jako nežádaný produkt následně vyvolal třetí křížovou výpravu. Kníže Leon II. z této situace měl velký prospěch – jeho vztahy s Evropany se výrazně zlepšily. Díky podpoře římsko-německého císaře Friedricha I. Barbarossy a jeho syna Jindřicha IV. bylo Arménské knížectví povýšeno na království. Roku 1198 Leon II. si zabezpečil svou korunu a stal se prvním arménským králem v Kilíkii. A máme zde nové království, silné, křesťanské a ochotné pomoci Evropanům.
Obrázek
První král Malé Arménie Leon II.
Koruna poté přešla prostřednictvím druhého manželství Leonovy dcery Isabely na jeho rivaly z rodu Hethumidů. V té době Blízkého východu dosáhli Mongolové. TI měli od svého nejvyššího poradního institutu jasný úkol- dobyt a pro svoji říši a možná i pro vlastní křesťany nestoriány- natrvalo získat Svatou zemi. Při svém postupu dobyli Velkou Arménii, Mezopotámii, Sýrii a postupovali na Egypt. Mongolské dobytí bylo pro Armény, kteří stále žili ve Velké Arménii na Kavkaze ve své podstatě katastrofou, i když ne absolutní – víru si zachovali a jako součást mongolské říše se dostali z pod hrozby možného napadení kterýmkoliv z muslimských států.
Tento osud se Kilíkii vyhnul, protože Mongolové se nikdy nepokusili si ji podrobit. Ba naopak, Hethumidští králové navázali s mongolským Íl-chanátem přátelské vztahy, čímž si Arméni zajistili z vnějšku bezpečnost. Hethumidé se dokonce pokusili Mongoly obrátit na křesťanství, avšak marně.

Mongolové využili každopádně možnost, která se jim naskytla. Tou možností bylo to, že velký chán Möngke uzavřel mírovou smlouvu s arménským králem. Arménie v té době byl celá křesťanská. Její král Hethum I. přijel s promyšlenou koncepcí, které měla jemu zajistit silného a bojovného spojence a Mongolům mohla zajistit klid v týlu bojující armády. Arméni chtěli smlouvu, která měla obsahovat:
-křest všech mongolských vojáků podílejících se na tažení a pokud možno tak křest co nejvíce lidí z celé mongolské říše- zde je tedy to zamýšlené pokřtění Mongolů jako národa
- potvrzení přátelství mezi křesťany a Mongoly jiné víry
- duchovenstvo mělo být zbaveno daní
- aby mongolští vojevůdci měli za povinnost pomoci Arménům, pokud tito o to zažádají
- zvláště byl zdůrazněn požadavek na likvidaci bagdádského chalífátu jako protivníka, který
Armény dlouhodobě napadal
- pro toto pojednání však nejdůležitější požadavek či návrh bylo NAVRÁCENÍ SVATÉ ZEMĚ ZPĚT KŘESTANŮM

Obr. první: Obrázek Obr. Druhý: Obrázek

Tyto dva obrázky ukazují dnešní stav hradu Sis, sídelního hradu krále Hethuma prvního a arménského patriarchy. Pochází odtud, je to i zajímavé čtení, i když translátor to trošku kazí.
http://www.castles.nl/tr/sis/sis.html

Požadavků hodně ale v zájmu věci na ně velký chán Möngke přistoupil. Dobře asi věděl, že jeho armáda bude bojovat daleko od vlastního území a chtěl mít klid v zázemí. Ale zde ještě nekončí pozitiva při politické přípravě. Hethum I. totiž na misky vah položil na jedné straně požadavky a na druhé straně přinesl příslib vojenské pomoci od antiochejského knížete Bohemunda III. Ten byl totiž k Arménům připoután tím, že se za něj provdala Hethumova dcera.
Z toho všeho vyplývá, že zatímco křižácké řády a jimi dobytá a ustavená knížectví s výjimkou Bohemunda z Antiocheje v té době necítily nejmenší potřebu bojovat proti nepřátelům víry, tak křesťané z východu byli odhodláni bojovat a Svatou zemi získat zpět.
Tento pokus osvobodit po mongolsku Svatou zemi jsem pečlivě popsal zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2796

Tento pokus, i když vedl k vyvrácení většiny tehdejšího muslimského světa, nakonec nebyl úspěšný. Mělo to vícero příčin, ale prostě nebyl. Na druhou stranu Malá Arménie i tak ze všeho vyšla relativně dobře. Pouze Bohemund III. utrpěl značné ztráty na své armádě a navíc za spolupráci s Mongoly byl exkomunikován z lůna církve. Stálo ho hodně úsilí tento podsudek zvrátit. Po mongolském neúspěchu začalo postupné zanikání křižáckých knížectví ve Svaté zemi.

Dynastie Hethumdů vládla v Malé Arménii až do zavraždění krále Leona V. v roce 1341. Poté byl králem zvolen Leonův bratranec Guy de Lusignan, který vládl jako Konstantin IV. Arménský. Nová vládnoucí dynastie Lusignan byla francouzského původu. V Arménii ale měla siné postavení, díky podpoře z Kyperského království, které založil jeruzalémský král, jmenovec Konstantina IV., Guy de Lusignan. Mezi Lusignany na Kypru a Armény byli vždy úzké vztahy. Nicméně když se proevropští Lusignanové chopili moci, pokusili se v Arménii prosadit katolictví a zemi celkově přiblížit západní Evropě. Místní arménští šlechtici změny povětšinou akceptovali – víra pro ně byla důležitá, ale neviděli důvod dostat se do křížku s papežskou stolicí. Ale rolnictvo se postavilo proti změnám. Pro něj apoštolská víra, kterou si přinesli jejich předkové z prvotní Arménie, měla velkou váhu. Situace nakonec vedla k povstání.

Pád hlavního města Sisu v dubnu 1375 do rukou muslimů přispěl k definitivnímu konci království. Poslední král Leon VI. zemřel roku 1393 jako utečenec v Paříži poté, co zde marně žádal další křížovou výpravu. Titul arménského krále si nakonec přisvojil Leonův bratranec, kyperský král Jakub I., který tak titul spojil již se svými tituly krále Kypru a Jeruzaléma. Poslední svobodná arménská entita tak byla po třech stovkách let suverenity a rozkvětu zničena. Ačkoliv Mamlúci převzali nad malou Arménií kontrolu, nebyli s to ji udržet napořád. Pravdou je, že místní arménskou populaci zdanili, ale nechali ji žít po svém. Změna nastala až když Turci, které vedl válečník Tamerlán, si prorazily cestu Kilíkií a začali se zde usazovat. To způsobilo, že na třicet tisíc Arménů opustilo kilíckou pevninu a usadilo se na Kypru, kde žili pod francouzskou a poté benátskou vládou až do roku 1489. Arméni, kteří zůstali v Kilíkii zde zachovávali arménskou populaci, způsob života a víru až do Arménské genocidy roku 1915. Jejich potomci jsou nyní rozptýleni v Arménské diaspoře a Svaté arménské diecézi v Anteliasu v dnešním Libanonu.
ZÁVĚR
Co závěrem? Bohužel ne, tudy cesta nevede. Možná, že jsem otázku, kterou položil kolega miroslavkačer položil, mohl odbýt pár větami. Ale téma takto lákavé a navíc provázané s dalšími pracemi na Palbě se prostě nedá odbýt pár větami. Jenže už v první části tohoto cyklu jsem uvedl jednu důležitou citaci. A proto ji zopakuji.

V roce 1145 se v románsko – germánské Evropě rozšířila zpráva, která všechny obeznámené přímo okouzlila.

Otto z Freisingenu – německý historik autor mimo jiné i autor světové kroniky Historia de duabus civitatibus zanechal tento záznam – cituji:

„Také jsme se setkali s nedávno vysvěceným biskupem gabunským ze Sýrie.
Vyprávěl nám, že před několika lety jistý Jan, král kněz lidu žijícího za Persií a Arménií na krajním východě a vyznávající křesťanství i když nestoriánského směru, vytáhl do boje proti králům Médie a Persie a dobyl jejich hlavního města…Když zvítězil, pokračoval zmíněný Jan v tažení, aby přispěchal na pomoc Svaté církvi.
Když pak dosáhl Tigridu a nemaje lodi na jeho překonání, obrátil se na sever, kde jak se dověděl, řeka v zimě zamrzá. Avšak strávil zde několik let a mrazů se nedočkal.... Mimoto se vypráví, že odvozuje svůj rod od dávných králů“


Myslím, že už z citace vyplývá že Arménie nikdy nebyla, a to ani současníky za říši krále – kněze Jana považována. Byla to země všeobecně známá a nebyl tedy důvod ji hledat když se vědělo kde je.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Pátrač, kolego...díky moc za rychlou a podrobnou reakci ohledně hledání země kněze Jana v Arménii. Závěr, tedy citace z díla Otty z Freisingenu, jsem neznal a tudíž beru tvůj závěr jako zcela logický. Ano, Armenie byla pro tehdejší Evropany známá země a země kněze Jana se hledala právě kdesi až za ní. Je možné hledat jí někde mezi Kaspickým a Aralským mořem? Není zase moje otázka příliš laická?

Jinak v případě Armenie jsem si neuvědomil, že v letech 1072-1092 byla na Cařihradu dobytá spolu s téměř celou Malou Asii Malik-Šáhem. Tudíž nějaká podpora křižákům se z této země čekat nedala.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Všechny možné varianty kde mohla být viděna tato říše v Asii jsem probral a myslímsi, že dostatečně podrobně v předchozích dvou dílech. Nic více už k tomu nedokážu vypotit.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
VGR_j4ck41
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 448
Registrován: 1/9/2010, 10:23

Příspěvek od VGR_j4ck41 »

paradicka ... k celymu serialu o hledani Rise krale kneze Jana se neda rict nic jinyho nez paradicka

za me osobne velky dik
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ó děkuji. Původně jsem si myslel, že se toto analyzování nebude s Palbou moc konvergovat. Ale kupodivu toto hledání je tak nabito vojenskými údálostmi, že toto náboženské bádání se skoro za těmi vojenskými aspekty ztrácí.
Nyní už mi zbývá se poprat s možností v Etiopii ale to nevím kdy v sobě najdu dost energie.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Příspěvek od t.hajek »

Qal-at ar-Rúm je arabské jméno pro toto opevněné místo. V překladu znamená Římská pevnost. Ale protože se zde vystřídala řada národů, můžeme se setkat i s řeckým jménem byzantské pevnosti Romanion, lénem edesského hrabství Ranculat (francouzsky), arménským církevním centrem Hromgla nebo tureckým překladem původního významu Rumkale či Rumkalesi.
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“