Stránka 1 z 1

Říše krále - kněze Jana - poslední možnosti najít ji v Asii

PříspěvekNapsal: 5/2/2012, 19:44
od Pátrač
Obrázek

HLEDÁNÍ ŘÍŠE KTERÁ NEBYLA, POSLEDNÍ MOŽNOSTI V ASII


Poslední vstup do tohoto vlákna jsem ukončil smrtí možného kandidáta na bájného kněze – krále Jana, a to Küčlüka. Další vývoj v Mongolské říši, která se věnovala výbojům směrem na západ tedy do Evropy nám žádný možný předobraz hledané říše, kde vládnou křesťané, nevytvoří. Naopak je u nás vnímáno jako 30 let naprostého zmaru. Protože Mongolové v té době stanuli ve Střední Evropě. Jen tedy dáme pár dat, abychom si to vše připomněli:

Rok 1221: Mongolové dobývají a ničí město Merv
Merv bylo hlavní oázové město střední Asie, které leželo na hedvábné stezce. Jeho počátky sahají do 2. tisíciletí př. n. l., dnes se jeho pozůstatky nachází na území Turkmenistánu. Některé části města jsou velmi dobře zachovalé. Když sem roku 1221 dorazila mongolská armáda, bylo tehdy mimořádně prosperující město dobyto a z velké části bylo vyvražděno.

Obrázek
Letecký snímek dnešní podoby města Merv

1223: byla vybojována bitva na řece Kalce.
Tato bitva byla vybojována 31. Května tohoto roku. Dnes podle historiků představuje jednu z nejvýznamnějších bitev ruských dějin. Ruská knížata se svými vojsky a Polovci – jinak Kumány, v ní utrpěli drtivou porážku od početně výrazně slabších Mongolů. Jejich politická, ekonomická ale hlavně morální moc byla tímto zásadně podlomena. Mongolové sice bezprostředně po bitvě do tehdejších ruských knížectví nevpadli, protože se soustředili na úplné zničení Polovců – Kumánů a povolžských Bulharů. Ale na ruskou pomoc jejich nepřátelům nezapomněli, což uvidíme dále.

1227: Staly se tři zásadní věci:
Zemřel sám Čingischán, byl zavražděn jeho nejstarší syn Džoči a Mongolové i přes smrt svého vládce s konečnou platností vyvrátili říši Tangut. Tato významná říše si zaslouží více pozornosti.

Tanguti byli příbuzní Tibeťanů. Sami si říkali Miniagové, Číňani jim říkali Tangsiangové, ale postupně převládlo mongolské pojmenování Tanguti. Původně žili v údolích řek Tao-che a Wej-che, ale pod tlakem Tibeťanů se v 7. století přesunuli do Ordosu, úrodné oblasti v ohybu Chuang-che. Zde se jim velmi dařilo a rychle početně přibývali. Koncem 9. století si vytvořili knížectví, které formálně uznávalo čínskou svrchovanost. Ve skutečnosti zde s velkou mírou samostatnosti vládla knížata, která odvozovala svůj původ od sien-pijské dynastie Toba, tedy v říši Pej Wej, která ovládala severní Čínu ve 4. Až 6. století.

Koncem 10. století se nová čínská dynastie Sung pokusila toto území své přímé vládě skutečně podřídit. V roce 982 Tangutové povstali pod vedením Toba Ťi-čchiena. Boje zpočátku probíhaly se střídavými výsledky, pak si ale Tanguti získali podporu kitanské dynastie Liao. V roce 989 dostal tangutský vládce kitanskou princeznu za ženu a byl jimi uznán za krále. Rok nato se s tímto stavem smířili i Číňané. V roce 1004 zahynul první král v boji proti Tibeťanům. Jeho nástupce Toba Te-min se sice nejprve usmířil se Sung, dokonce se vzdal královského titulu a uznal závislost, fakticky ale směřoval mnohem dále. O několik let později prohlásil svého zemřelého otce i sebe samotného za císaře, svou manželku za císařovnu a syna za následníka císařského trůnu. Jeho syn potom zahájil velkou válku proti Ujgurům, která byla z obou stran vedena mimořádně krutě. Tanguti napřed měli navrch a ovládli rozsáhlá území. Dokonce dobyli významné město Tun-chuang. Další rozšiřování na západě bylo ale znemožněno tím, že Tanguty znovu napadli Tibeťané, kteří si v té době vytvořili stát Tüböt. Po přeskupení sil ale přešli Tanguti do protiútoku a jejich dobře organizovaná armáda, jejímž základem byla kvalitní těžká jízda, zatlačila Tibeťany do horských pevností. Nově konstituovaný stát tak obhájil svou existenci a ovládl velké teritorium které je odhadováno na asi 8 000 000 čtverečních kilometrů.

Obrázek
Říše Tangut na mapě.

Byla zde úrodná zemědělská půda i kvalitní pastviny. Pěstovala se rýže a další obilniny, chovali se koně, dobytek a velbloudi. Hlavní město bylo Edzin-aj. Tanguté sice logicky přebírali některé čínské vymoženosti, na druhé straně se ale snažili zachovat si svoji svébytnost. Jüan-chao provedl řadu reforem, jejichž cílem bylo odstranit co nejvíce z toho, co bylo převzato z Číny.
Zavedl vlastní:
- letopočet,
- písmo,
- úřednický aparát a další.
Zvláštností byl jednotný povinný účes mužů, kdy se většina vlasů oholila a zůstaly pouze části vlasů vpředu a po stranách. V roce 1038 pojmenoval svou říši Si-Sia (Západní Sia) a prohlásil se za Syna nebes. To samozřejmě nemohla Čína připustit a vojensky i ekonomicky přešla do útoku. Vojensky se jí nedařilo ale díky masové nespokojenosti obyvatelstva s nedostatkem čínského čaje a hedvábí za války, nakonec přiměla tangutského vládce k ústupkům. Titulu Syn nebes se vzdal, ale začal používat tangutský výraz pro císaře - uczu. Navíc dostával od Číny velké poplatky v hedvábí, čaji a stříbře. I když byli Tanguti původem stepní kočovníci, postupně vytvořili vyspělou civilizaci, která sice byla na jedné straně dosti svébytná, na druhé straně nutně ovlivněná vyspělejší Čínou. V Číně právě v této době došlo k vyhánění buddhistů. Mnozí odešli k Tangutům a působili zde jako básníci, malíři, sochaři a učenci. Vedle buddhismu zde ovšem pokračovalo i tradiční uctívání duchů a předků.

Obrázek
Tangutští válečníci

V roce 1048 byl císař Toba Jüan-chao zavražděn vlastním synem a v zemi začaly vnitřní rozbroje a dokonce i válka s kitanskou říší Liao. Toho se pokusila využít k prosazení svého vlivu Čína, což ale vedlo koncem 11. století k další válce.
Říše Sung ale zároveň začala bojovat i proti Tübötu. Ten sice porazila, Tanguty ale ne. Těm nakonec dost pomohla změna mezinárodní situace. V roce 1125 zničili Džürčenové říši Liao a poté úspěšně bojují proti Číně. Naopak s Tanguty navázali přátelské vztahy. Pozoruhodné je, že v této době zesílil kulturní vliv Číny, jejíž kultura již není programově odmítána. V roce 1146 se v zemi oficiálně zavádí čínský nábožensko-filosofický směr konfucianismus. Čínský vliv je zřejmý i na kodexu tangutského práva, který byl zaveden v roce 1169, i když jsou zde zachovány jisté svébytné tangutské rysy. Zákoník se zachoval a má 1460 článků. Obyvatelstvo se dělilo na tři skupiny.
- privilegované, kteří měli nějakou hodnost,
- osobně svobodné prosté lidi a
- nesvobodné lidi
Půda a chovná zvířata byly v soukromých rukou, ale vlastníci země měli povinnost pracovat na budování a údržbě zavlažovacích kanálů, jako základu kvalitní zemědělské produkce. Podle výše majetku byli muži povinni pořídit si různě kvalitní výzbroj do války. Bohatší bojovali jako jezdci, chudší jako pěšáci. Vojsko se dělilo na pravidelnou armádu a pomocné oddíly, které zajišťovaly služby pro oddíly pravidelné armády.

12. století bylo obdobím vrcholného rozkvětu tangutské kultury. Rozvíjel se knihtisk, vydávala se buddhistická a konfuciánská díla, různé slovníky, sbírky výroků a rčení apod. Předpokládá se, že obyvatelstvo bylo v relativně dost vysokém stupni gramotné, zejména ti, kteří byli ve státních službách. Ti obvykle vedle tangutského jazyka ovládali i čínštinu.

Počátek 13. století znamenal ale zvrat. Objevil se nový, mimořádně nebezpečný nepřítel - Mongolové. V roce 1209 se jim podařilo obsadit tangutské hlavní město Edzin-aj. Císař Ankuan uznal vazalskou závislost na Čingischánovi. Tanguti pak bojovali jako mongolští spojenci proti džürčenské říši Ťin, i když nepříliš aktivně. Když ale chtěl Čingischán, aby podpořili jeho tažení na západ proti Chórezmu, Tanguti odmítli. Za to je Čingischán v čele hlavních mongolských sil v roce 1226 znovu napadl. Sám sice těsně před kapitulací hlavního města v roce 1227 zemřel, to se ale jeho vojevůdcům podařilo před Tanguty utajit. Následně byl poslední tangutský císař popraven a pobito mnoho obyvatel. Na tomto území se pod mongolskou nadvládou postupně rozšířil islám, obyvatelstvo jazykově splynulo s Číňany. Vyspělá svébytná civilizace zanikla. Zde tedy i přes můj celkově pozitivní vidění mongolských aktivit musím napsat, že vyvrácení Tangutu nepřineslo mimo obohacení Mongolů nic dobrého. Získaná kořist a zverbovaní dobrovolníci do mongolské armády navíc Mongoly výrazně posílily a ti tak nabrali dech pro další výboje.

V letech 1228 až 1252 se toho dělo více než hodně
Vše co bylo zajímavé a bylo možno vložit na toto fórum – v té době jsem zde byl nováček a měl jsem obavu sem dávat práce, které nebyla vyslovené militaristická – Jsem napsal v této práci: Mongolský vpád do Evropy a tři otázky kolem něj

viewtopic.php?t=2866

Takže jen stručně. Ögedej, syn Čingischánův se stál velkým chánem. Chorézm a jeho armáda vedená Džáláluddídem byly v roce 1223 poraženy. V roce 1235 bylo dokončení dobývání říše Džurčenů. Vše co se dělo a je popsáno v dané práci je možno považovat za počátek boje dvou linií v mongolské vnitřní politice a zde se začal líhnout budoucí zánik této mohutné říše.
Mongolové dorazili do Střední Evropy a poté co zničili každého, kdo se jim postavil, odjeli a už se nikdy nevrátili.
Nakonec mezi Čingischánovými potomky vypukla válka o vliv, postavení v říši a dokonce se projevily poprvé náboženské rozepře. Nakonec po mnoha bojích, intrikách a mnoha vlnách zabíjení došlo k uklidnění či lépe k odsunutí problémů.

Roky 1253 až 1259 byly ve znamení mongolské aktivity, kterou je možno nazývat
„Křížová výprav Žlutých“ a je mojí maličkostí popsána zde:

viewtopic.php?t=2796

Opět jen stručně. Möngke je zvolen velkým chánem a to za tou cenu, že první kandidát chán Batu se své kandidatury vzdala a požádal své válečníky, aby stáli za jeho bratrance a přítelem Möngkem. Velký chural stanovil dva úkoly konečně porazit Čínu a osvobodit Jeruzalém. Ale v uvedené práci jsem to popsal více než podrobně.

Obrázek
Podoba Velkého chána Möngkeho

Nyní tedy po dlouhé době dozrál čas dokončit práci a podívat se jak to bylo s posledními vzepětími křesťanství spojených s Velkou stepí a říší Mongolů. A myslím si, že tak jako doposud to bude stát za to. Ukážu vám znovu ten zajímavý svět dějin největší kočovnické říše v dějinách, ale ukážu vám ho v době jejího zániku. A v kolotoči událostí se pokusím najít možné náznaky říše krále kněze Jana v této době.

Když se vrátím do doby „křížové výpravy Mongolů, uvedl jsem, že v souladu s Jasou se na tomto podujetí podílely oddíly ze Zlaté hordy tedy vojáci, kteří podléhali chánu Berkemu. Ten s tímto tažením nesouhlasil – byl to v té době už přesvědčený muslim. Když byl v boji u Ajn Džalúdu poražen Kit buka a jeho vojáci většinou padli, rozkázal Berke svým velitelům, aby se vrátili domů a nebrali na kodex Jasa ohled. Pokud by se jim to nepodařilo, měli odejít do Egypta. Rozkaz byl splněn a Berkeho vojáci posílili egyptské mamlůky. Stalo se v roce 1261.

Tím bylo nade vše jasné, že rozpad mongolské říše už nelze zastavit. Válka mezi Zlatou hordou a zbytkem říše byla jen otázkou času. Možná i proto se chán Berke rozhodl ustavit v městě Saraj pravoslavné biskupství. Tak přítel mamlúků a nepřítel nestoriánů hledal oporu v pravoslaví. Rok 1261 vlastně znamená počátek posledního pokusu najít říši krále – kněze Jana v Asii. Tento poslední pokus bude tragédie a tato se odehraje na Dálném východě. A tato tragédie se odehraje v Číně zbrocené krví válkou, jakou zde dějiny nepamatovaly a sluncem ozářená Velká step, domov samotných Mongolů.

V roce 1253 obklíčil bratr Velkého chána Möngkeho Chubilaj pověřený vedením operací proti Číně říši Sung od západu. Vedl svoje síly z provincie Šan-si do Ś-čchuanu a podrobil se bez velké námahy Nan-čchao, samostané království na jihu Číny.
Chubilaj se v tomto případě zachoval na mongolské zvyklosti velmi překvapivě – zakázal zabíjet obyvatele dobytého hlavního města. Bylo to natolik neobvyklé, že musel předat velení Urjanchadajovi synovi slavného generála Sübeteje a vrátit se do Karakorumu svůj postup vysvětlit velkému chánovi. Urjanchadaj v jeho nepřítomnosti bojoval velmi zdatně. Podrobil říši tibetské a barmské kmeny a nakonec v roce 1257 dobyl Hanoj. Tím obklíčil říši Sung z jihu.

Mongolové bojovali jak u nich bylo obvyklé s velkým nasazením, ale přes dílčí úspěchy jim konečné vítězství unikalo. Proto v roce 1258 svolal velký chán nový chural u Karakorumu a na jeho základě se ujal přímého velení operací v Číně osobně. Po ustavení nové armády Möngke opět vnikl do Ś-čchuanu a zahájil metodické dobývání čínských pevností, města a dalších opěrných bodů nepřítele. Hodně jich dobyl, ale město Che-čou se ubránilo a mongolskou armádu postihla epidemie úplavice. Mongolové nakonec ustoupili. Hlavním popudem k ústupu ale byla smrt velkého chána Möngkeho, který u Che-čou zemřel 11. srpna 1259.

Obrázek
Mapa Mongolské říše v době smrti Velkého Chána Möngkeho. Červená barva ukazuje územní přírůstky.

Velký chán zanechal v Číně svému bratrovi Chubilajovi obrovskou armádu a samostatný sbor Urjanchadajův, který byl posílen dobrovolníky z podrobené Barmy a Vietnamců. Chubilaj útočil na Čínu ze severu. Praví Mongolové tvořili v těchto armádách menšinu, ale řády myly mongolské a věrnost zajištěna mimo jiné i tím že dezerce se trestala pomalou krutou smrtí. Díky tomu se Chubilaj stal nejmocnějším z mongolských chánů. Takže nedá se nic dělat – pár slov o tomto vojákovi a státníkovi.

Chán a později Velký chán Chubilaj, byl mongolský chán z přímé pokrevní linie Čingischánovi byl to jeho vnuk. Na svět přišel 23. září 1215. Stal se zakladatel dynastie Jüan, která v letech 1271 – 1368 vládla v dobyté Číně i Mongolské říši tedy tomu co z ní zbylo. Po smrti svého bratra Möngkeho se v roce 1260 na velkém churalu v novém hlavním městě Šang-tu prohlásil za velikého chána Mongolů. To vedlo k občanské válce, která otřásla velmi významně celou říší.

Obrázek
Chán Chubilaj

Jako správný Mongol pokračoval v expanzívní politice svých předchůdců. V roce 1264 přijal rozhodnutí kdy zbavil dosavadní hlavní město říše Karakorum do Pekingu a v roce 1271 se prohlásil císařem nové říše Jüan. V letech 1274 až 1288 podnikl několik neúspěšných tažení do Japonska a Vietnamu. V letech 1277 až 1287 se vazalem říše Jüan stala Barma. 1279 dobyl Chubilaj Kanton a připojil území Jižních Sungů.
Po dobytí říše Sung následně také dobyl Myanmar -Barmu a Koreu. Mezi léty 1277 až 1289 se také pokoušel o dobytí Jávy, Vietnamu a Japonska. Tyto snahy ovšem byly neúspěšné a stály ho velké vojenské ztráty. Vpádu na japonské ostrovy mu dvakrát zabránil božský vítr známý jako kamikaze, který smetl jeho loďstvo. Ve své podstatě dvakrát se mongolská invazní armáda vylodila na ostrově Kjúšů. Pokaždé došlo ke tvrdým bojům, které dnes nesou název První či Druhá bitva v zátoce Hakata. Poprvé po celodenním boji museli Mongolové zpět na lodě a odplout. Podruhé potom po několika bitvách opět ustoupili na lodě, ale než se stačili přeskupit, tajfun jejich armádu de facto zničil.

Obrázek
Japonská obranná zeď v zátoce Hakata.

Podporoval lamaismus a křesťanství. Na svém dvoře soustředil vědce, umělce, zástupce různých náboženství a vyslance řady evropských států. V roce 1269 zavedl „kvadrátní písmo“ (phagpa),jež se stalo oficiálním písmem po celou dobu dynastie Jüan. V letech 1275 až 1292 byl v Chubilajových službách Marco Polo, jehož osobnost je dodnes v Evropě všeobecně známá. Vroce 1289 zřídil úřad pro správu křesťanských záležitostí tedy pro nestoriánské křesťany mezi Onguty a jinými turkickými kmeny.
Tento významný člověk zemřel 18. února 1294. Zanechal po sobě velkou a silnou říši, jak ukazuje tato mapa.

Obrázek
Mapa říše Jüan v roce 1294

Ale vraťme se do doby smrti chána Möngkeho. Na scénu vstupují tři významné osobnosti, které mohly zaujmout jeho místo. A poprvé se tyto osobnosti na rozdíl od mongolské tradice profilují i náboženským vyznáním.
Primo: je to Möngkeho mladší bratr Arik-buka, který byl horlivý křesťan, nestorián.
Secundo: vládce bývalého Batuova ulusu, chán Berke, je přesvědčený muslim. Aby to dokázal, nechal povraždit nestoriány v Samarkandu. Na druhé straně nepřerušil oboustranně výhodné a navíc i přátelské kontakty s Alexandrem Něvským.
Tertio: je zde Chubilaj, který se až tak vyhrazeně neprezentuje, ale je známo že má v oblibě východní náboženství.
Toto byli hlavní hráči v mongolské říši. Ale je jasné, že zde není nikdo, kdo by udržel při životě staré tradice. Čingischánovi staří spolubojovníci zestárli a zemřeli. Jeho a jejich synové celý život strávili při výbojích. Na to, aby se drali o moc, už byli příliš unaveni. Řada byla na vnucích a jak je vidět, ti už měli v otázkách víry jasno. Jejich cesty se rozcházeli. Co budu dále popisovat, muselo přijít a také to přišlo.

Podle mongolského práva Jasa, se celé mongolské vojsko a všichni chánové měli shromáždit na churalu v rodné stepi. Tam opět v plné shodě mongolskými zvyklostmi vládl Arik-Buka, mladší syn Tolujův. Jakmile se dověděl o smrti svého bratra začal připravovat svolání churalu, který by ho zvolil velkým chánem. Podle všeho tento uchazeč nebyl ničím vynikající. Ale i kdyby byl, na zvolení by mu to nestačilo. Opíral se ale o jisté skupiny mongolské lidu které byly ochotné ho prosadit, aby přes jeho osobnost mohli mít podíl na moci. Je doloženo, že byl přímo podporován prvním ministrem Bulchajem, což byl Kerejt a nestorián. Je tedy asi více než pravděpodobné, že ho podporovali právě nestoriánští křesťané. A to nebylo málo. Dále protože bylo právo na jeho straně, byl podporován většinou chánů čingischánova rodu. Mezi nimi potom hlavně Alguj, chán čagatajova ulusu a Chajdu, chán oblasti Merkin v Tchien-šanu.Podporu měl i u vojska bojujícího v Ś-čchuanu a Šan-si, ale zde včas zasáhl Chubilaj a převzal iniciativu do svých rukou. Chubilaj totiž vlastně nic jiného než obrovskou armádu neměl.

Dne 4. června 1260 shromáždil Chubilaj v novém mongolském městě Šang-tu u jezera Dolón-núr na pomezí Mongolska a Číny své vojáky na chural a prohlásil se s jejich souhlasem za velkého chána. TO bylo přímé porušení Jasy a trest za to byl jediný – smrt. Jak je to možné? Těžko říci ale myslím si, že to bylo tím, kdo ho volil. Složení této obrovské armády bylo neuvěřitelné: Džürčenové, Číňané, Ongutové, staroturci Šato, Tangutové, Barmánci, Tibeťané, Miaové a Lolové z jižní Číny, Awuové, a Vietnamci, Kumáni, Osetinci, Turci ze Střední Asie a nakonec i velká síla Rusů. Byli zde i dva chánové čingischánova rodu – Kadan, syn Ögedejův a Tochučar, syn Temüge-otčigina.

Tato pestrá masa vojáků byla stmelena pevnou kázní a byla vykována v boji. Tyto válečníky nespojovala společná víra nebo láska k vlasti. A už vůbec ne tradice zděděné po předcích. Spojoval je vlastní prospěch a schopnost využít sílu, kterou společně disponovali. Tato armáda se navíc mohla opřít o bohaté a konsolidované zázemí severní Číny, která byla před dvaceti lety ušetřena vyhlazení. Šlo o severní Čínu, jejíž obyvatelé se smířili s vládou Mongolů. Tak se Mongolsko rozložené Velké stepi žijící kočovným životem opět mělo střetnout s Čínou žijící usedlým způsobem, které ale nyní vládl ctižádostivý a schopný či lépe všeho schopný mongolský chán. Osobní ambice se tak ukázaly být v těchto případech více než věrnost zásadám. Kchubilajovi se přidali i dvě ongutská knížata, nestoriáni Kuni-buka a Aj-buka. Děti těchto knížat ale už dříve opustili víru svých otců a stali se katolíky. Tak rozkol, který zažila křesťanská víra v Evropě, začal pomalu získávat podobu i zde.

Jeden chán, který by se asi přidal k Arik Bukovi, nestorián ilchán Hülegi který se svojí armádou dorazil až k Damašku, se cestou domů na chural se svými vojáky musel zastavit – musel vyřešit jak zastavit egyptské mamlůky kteří porazili Kit –buku u Ajn Džalůdu a hlavně musel potlačit povstání Ulu –Davida v Gruzii. Gruzii sice pacifikoval, ale tím že obsadil Zakavkazsko oddíly z Íránu dostal se do konfliktu s Berkem a tedy Zlatou Hordou. A aby se to pokazilo ještě více, nestoriáni, kteří byli pronásledováni na Berkeho území utíkali do Íránu a to vztahy Berkeho a Hülegiho ještě více vyhrotilo.

Berke se do probíhajícího mocenského boje nezapojil aktivně. Měl své a to co se děje tisíce kilometrů daleko na východě mu bylo jedno. Šlo mu jen o to, neplatit ani floka velkému chánovi ať to bude, kdo chce. Proto nejdříve uznal Chubilaje, který byl daleko, ale hlídal si vývoj a když se ukázalo, že Chubilaj nabývá navrch, otočil se na patě a podpořil Arik-buku. Rozhodně mu nebyl ochoten nijak pomoci ale stačilo to, aby Hülegi který doposud podporoval Arik-buku přešel k Chubilajovi. Ale díky problémům, které měl s Berkem, mu nebyl nic platný.

Je zde tedy už nyní vidět, že problém nestoriánů, který doposud tvořil takové jakési pozadí obrovských pohybů při budování mongolské říše, se stal součástí vášní, které rozdělovaly lidi stejně jako politické kalkulace. A nyní se podíváme na to, co by sedalo nazvat občanskou válkou.

Obě strany v Mongolsku se pustily do realizace svých plánů okamžitě a s rozhodností Mongolům a zvláště těm z čingisova rodu vlastní. Jakmile došla do Karakorumu zpráva o Chubilajově svévolném a uzurpátorském jednání, byl zde na podzim roku 1260 jmenován velkých chánem Arik-buka

Obrázek
Model mongolského hlavního města Karakorumu v době jeho největší slávy

Chubilaj, také velký chán okamžitě vrhnul svoje tümeny na sever a už v první velké bitvě porazil Arik-buku u řeky Ongin a donutil ho ustoupit až k hornímu toku řeky Jenisej. Současně s tím jeho lidé potlačili vzpouru v Šan-si. Část stoupenců Arik-Buky byla vzata do zajetí a popravena. Zbytek ustupoval až do údolí řeky Edzin-golu. Zde se spojili s mongolským sborem vedeným Alemdarem. Ale jejich společný pokus o protiútok byl rozjetými Chubilajovými veterány podchycen a skončil naprostou katastrofou. Bitva svedená v poušti východně od Kan-čou vedla k jejich rozdrcení. Chubilaj se s tím spokojil. I když mohl protivníky pobít do posledního. Byl si jist, že lekce, kterou Arik-bukovi udělil je dostatečná a vrátil se Šang-tu a v Karakorumu ponechal jen menší posádku.

Arik-buka poslal bratrovi vzkaz, že si je vědom nesmyslnosti svého jednání a že skládá zbraně. Chubilaj svého bratra dobře znal a uvěřil mu. Jenže problém byl v tom, že Arik-bukovi podřízení měli svoje plány a potřebovali ho jako svoji ikonu. Jakmile nabrali síly, donutily ho jednat. Koncem roku tak Arik-bukova vojska opětovně obsadila Karakorum. Poté přešla do útoku na jih, doufajíc že Chubilaje překvapí. Nestalo se - Chubilajovy veteráni zastavili mongolský nápor na jižním okraji pouště Gobi. Těžce je poškodili, ale dostali rozkaz poražené nepronásledovat. Chubilaj byl v celé své armádě patrně jediný, kdo si nepřál zpustošení své vlasti – Mongolska.

Obrázek
Arik – Buka

Spokojil se s tím, že zastavil vývoz potravin do Mongolska. To vyvolalo v Mongolsku hlad a Arik-buka se svým vojskem stáhnul na západní hranici Mongolska. A potkal ho další průšvih. Chán čagatajovského ulusu Alguj ho zradil a přidal se k Chubilajovi. Přední voj, který Arik-buka poslal proti zrádci, byl v roce 1262 poražen. Jenže Alguj se s tím spokojil a usnul na vavřínech. Vrátil se do svého vlastního stanu a propustil část svého vojska. Toho Arik-buka využil a překvapivým útokem Alguje porazil v Almalyku.

Obrázek
Arik-buka poráží Alguje v Almalyku, namalováno v 16. století

Následně ho donutil utéci až do Samarkandu. Začínal mít navrch, ale vše zvrátilo chování jeho stoupenců. Jeho zatrpklí a rozhořčení podřízení se chovali vůči obyvatelstvu v oblastech které právě dobyli, velmi krutě. A když tuto krutost směřovali i na zajaté Algujovi mongolské bojovníky znechutili tím i část Arik-bukovi veterány. Nakonec se část Arik-bukovi armády zvedla a přešla k Chubilajovi.

Mezitím Alguj sám navázal v Samarkandu a Buchaře dobré vztahy s místním muslimským obyvatelstvem. To mu poskytlo dostatek prostředků na vybudování nové armády. Aby nezůstal nic dlužný, povolil svému synovi a nástupci přestoupit k islámu. V roce 1263 porazil Alguj Arik-bukova stoupence, Ögedejova vnuka Chajdua a sevřel tak Arik-bukovu armádu spolu s Chubilajovými vojsky do kleští. O rok později se Arik –buka vzdal na milost nemilost. Všichni zajatci byli postaveni před soud a popraveni. Život byl darován jen Arik-bukovi. Jeho další osud mi není znám.
Proč se tak stalo nevíme, zdůvodnění rozsudku se nezachovalo. Ale lze předpokládat, že soud naznal, že Arik-bukova akce nebyla dána jeho ctižádostí, ale vášněmi zrozenými ze zápasu stran, na které se mongolské vojsko rozpadlo. Synové dobyvatelů byli poraženi a synové dříve poražených zvítězili. Ale to stále nebyl konec mongolské tragédie.

Jakmile byl Arik-buka poražen, Chubilaj přenesl svůj hlavní stan z Kchaj-fengu do Pekingu a zbavil Karakorum statutu hlavního města. Ale to nebylo všechno. V roce 1271 se nechal otitulovat císařem a Synem Nebes, a své dynastii dal čínské jméno Jüan. A najednou se z centrální oblasti velké mongolské říše stala pouhá provincie. Zde je zajímavé, že se nejednalo o provincii čínské říše. Byla to provincie mimoetnické vojenské monarchie, která se opírala o vládu věrných žoldnéřských vojsk nad porobenými zeměmi. A sil zde na ovládání a další výboje bylo dost. V této době dostal nemálo posil ze západních ulusů.

Vdaném roce tedy 1271 se ve Svaté zemi vylodil anglický princ Edward a po jednáních s ílchánem Abagem, synem Hülegiho, dosáhl toho, že Abaga vytáhl proti Bajbarsovým oddílům v Allepu a město následně dobyl. Křesťané tak mohli následně s Bajbarsem uzavřít v roce 1272 mírovou smlouvu. Toto stojí za zmínku. Ilchánát v Íránu a blízkých územích stále patřil nestoriánům a ti i přes velmi špatné zkušenosti s evropskými křesťany stále byli ochotni pomoci.

Obrázek
Ilchán Abaga, syn Hülegiho, vyobrazen při jízdě na koni.

Ale ilchán Abaga měl dost sil i nato, aby poslal asi tři tümeny- 30 000 jezdců velkému chánovi do Číny. Další vojáky potom poslal stále žijící chán Berke. Byla to pestrá směs Arabů, Peršanů, Alanů, Kypčaků a mnoha dalších národů. Mnoho z nich byli původně otroci. Ale za svobodu se rozhodli bojovat v dalekých zemích. Tyto mohutné síly, které údajně podle kronikáře Rašíduddína dosahovaly síly 110 000 vojáků, pokračovaly ve válce proti říši Sung.
V roce 1279 byla říše Sung dobyta. Ale místo oslav vítězství, dělení kořisti a odměňování zasloužilých došla zprávy, které znamenaly další válku. Několik let klidu stačilo k tomu, aby Chubilajovi odpůrci v západním Mongolsku nabrali sílu a rozhodli se pro boj. Břemeno bojovat za mongolskou slávu a tradice na sebe vzal chán Chajdu.
Na rozdíl od Arik-buky který v ničem nevynikal, byl Chajdu schopný organizátor, zkušený voják a měl ctižádosti na rozdávání. Byl také dobrý manipulátor a dokonale dokázal využívat skupinových zájmů pro své záměry. Ale toto vše by pro vedení rozsáhlého válečného konfliktu nestačilo. V mongolské říši mohl někdo zvítězit jen tehdy, pokud měl podporu a tuto podporu posílenou náladou u velkých mas obyvatel. Chajdu to věděl, a věděl kde tuto podporu hledat.

Na březích řeky Imilu a na svazích Tarbagataje stále ještě žili Mongolové, kteří si zachovali staré zvyky a způsob života svých předků. Byli to jiní lidé než většina populace v Mongolské říši a byli naprostým protikladem vojáků chána Chubilaje, kteří střídali válečné dění s obdobími hýření a pitek. Velmi se jich dotklo a přenesení vlády a tím i významu hlavního města z Karakorumu do Pekingu. A nedokázali se smířit s tím, že jejich chanát, pro který jejich dědové a otcové bojovaly mnoho let na obrovských rozlohách asijského a evropského kontinentu je z ničeho nic, z pouhého rozmaru císařstvím.
Tyto změny byly pro ně nepřijatelné a právě těchto nálad Chajdu využil, aby se stal vládcem všech západních Mongolů. A do práce se dal s plným nasazením. Do konce roku 1275 sjednotil pod svými prapory všechna mongolská knížata a chány ve Střední Asii. Jakmile to dokázal, zahájil válku s Chubilajem. Tato válka neměla ani v nejmenším náboženský podtext a proto by v tomto pojednání vlastně ani neměla být. Ale pro celkové pochopení dění v této části světa ji nemůžu pominout. Válku, během které nebyla vybojována žádná velká bitva vedli nestoriáni, muslimové a dokonce i přívrženci černé víry, původního mongolského naboženství. Šlo jim v ní pouze o zachování a dokonce pozvednutí ze zapomnění Čingischánových tradic. Proti nim Chubilaj nasadil kumánskou jízdu, které nechal volné ruce. Válka se stala nekonečným sledem manévrování, přepadů, náhlých tvrdých úderů a protiúderů. Chajdu tuto válku vedl nekonečných 26 let, až do roku 1301, kdy zemřel. Nedokázal v této válce zvítězit, ale nebyl ani poražen.

Ale v této dlouhé válce se stalo něco, co pro naše hledání možné křesťanské říše má jistý význam. Jde o povstání východních chánů Čingisova rodu, potomků Čingischánových bratří. Mezi nimi vynikal chán jménem Najan, energický a velmi schopný muž. Byl to potomek Temüge –otčigina. Čtenář ho zná z práce, která pojednává o aktivitách Mongolů ve střední Evropě. Byl to Čingischánův bratr, veterán mnoha tažení, který se pokusil v roce 1242 zmocnit vlády po smrti chána Ögedeje. Stálo ho to i jeho přívržence život. Jeho vnuk Najan vyrazil do boje proti Chubilajovi a nad hlavami jeho vojáků vlála vlajka se znamením kříže.

I když se mi moc nechce, musím trochu lépe rozkrýt příčiny anebo lépe kořeny tohoto výbuchu náboženské války. Nic totiž nevznikne bez příčiny. V desátém století došlo k úplnému vyhnání křesťanů z Číny. A volné pole se stalo kolbištěm střetu mezi buddhisty a taoisty. Nejdříve měli navrch buddhisté, kterým pomáhala vládní garnitury kitanské a tangutské říše což trvalo dlouho. Ale v roce 1223 taoistický mnich Čchang-čchun přiměl Čingischána, aby osvobodil taoistické mnichy od všech povinností, daní a poplatků. Toto bylo pochopeno jako možnost dělat si co uvážíme za vhodné a taoističtí mniši nekompromisně zabírali buddhistické kláštery. Ale netrvalo dlouho a situace se obrátila. Chán Ögedej který často skrze pití nechával volné pole svým podřízeným se spoléhal na svého prvního ministra.
Byl to Jie-lü Čchu-cchaj a byl to horlivý buddhista. A tomu se podařilo aktivity taoistů na územích která Mongolové ovládali, omezit. Na straně buddhistů byl i velký chán Möngke. Ten šel tak daleko, že zorganizoval v roce 1255 náboženskou disputaci a tu buddhisté vyhráli. Ale Möngke byl politický hráč velkého formátu a je autorem výroku, cituji: „ pro mě je pět náboženství jako pět prstů na ruce – všechny stejně potřebné a stejně drahé“. V jeho době nebylo žádné náboženství ve výhodě. Po jeho smrti chán Chubilaj v roce 1258 vítězství buddhistů v další disputaci přímo organizoval. Stalo se ve městě Šang-Tu. A buddhisté toto využili bez nejmenšího zaváhání. Vyhnali taoisty se všech klášterů a prosadili zničení všech proti buddhistických spisů. Chán na to dokonce vydal 4 edikty a to v letech 1258,1261, 1280 a 1281. Spisy byly spáleny. Stalo set o mnohokrát předtím a mnohokrát potom.

A co nestoriáni? Mám o nich ledacos nastudováno a tak mohu naprosto zodpovědně tvrdit, že se mi jeví ze všech křesťanských církví jako nejzarputilejší a nejméně tolerantní. Proč? Tak se podívejme na tento výčet.
- dostali se do konfliktu s pravoslavnými Řeky a dokonce proti nim podporovali muslimy
- dostali se do boje s muslimy, když se dostali k moci v karakitanské říši
- nesnášeli se s kouzelníky“černé víry“ původního mongolského náboženství, na nich jim vadilo snad vše
- buddhisty nesnášeli také a ti jim to stejně nadšeně opláceli
Ale s taoisty si velmi rozuměli. Vážili si jich pro jejich přísné mnišské řády a hlavně je důležité, že taoisté se ani nepokusili šířit svoji víru mimo Čínu. Protože nestoriáni na sever od Velké zdi vše považovali za svoje hájemství. Když buddhisté začali taoisty potlačovat, bylo to přímé ohrožení i pro nestoriány. Najan a jeho bratranci vládli ve východním Mongolsku a severním Mandžusku. Zde sídlili statečné a bojovné kmeny, pod jejichž údery se kdysi otřásala celé říše Liao. O schopnostech nestoriánských misionářů nevíme mnoho, ale asi byli velmi schopní. Celá tato oblast se postavila pod křesťanskou zástavou po bok Najanovi připravena k boji proti Chubilajovi a buddhistům. Tolik tedy k pozadí následně popisovaných událostí.

Povstalci měli poměrně dobré vyhlídky. Nejlepší Chubilajova vojska bojovala v Džungarsku proti Chajduovi. Aby to vyřešil, Chubilaj udělal do té doby málo vídaný krok. Posílil svoji armádu o čínskou pěchotu. Tato pěchota vyzbrojená tyčovými zbraněmi - halapartnami a krátkými meči pokud byla dobře vycvičena rázně vedena, dokázala divy. A stalo se to i zde. Říční flotila z řeky Jang-ć dopravila oddíly pěchoty až k ústí řeky Liao-che, kde v klidu odpočívalo mongolské vojsko.
Velkému chánovi Chubilajovi v té době už bylo 72 let. Ale byl to pořád tvrdý válečník a bitvu řídil osobně z pohyblivé věže, kterou nesli čtyři sloni. Najan který neočekával tak rychlou akci protivníka nebyl k bitvě připraven. Čínská pěchota jeho ležení obklíčila a zbavila ho možnosti se rozvinou k boji. Nebyl schopen ani manévrovat. A mongolští jezdci na koních téměř neporazitelní, byli přinuceni bojovat muž proti muži. Bitva trvala od svítání do pozdního odpoledne. Najanovi vojáci bojovali s nasazením, které jim dělá čest, ale proti tvrdé pěchotě skvěle bojující právě halapartnami, se nemohli prosadit. Boj skončil, když se poražení vzdali na milost a nemilost nepříteli. Milost ale nebyla na pořadu dne. Všichni byli sťati, jen Najan vzhledem ke svému urozenému původu nemusel prolít krev a byl udušen v plstěné pokrývce. Chubilaj předal velení svému vnukovi Temürovi a vrátil se do Pekingu.

Povstalci ale nebyli praženi. Tedy alespoň se tak necítili. Válka pokračovala. Prapor s křížem pozvedl kníže Kadan a jeho spojenec Šiktura. Shromáždili všechno co se dalo a pokusili se o protiútok. Temür, který to očekával, jim vyrazil naproti. V severozápadním Mandžusku na březích řeky Nonni se rozpoutaly těžké boje. Temür v letech 1288 a 1289 dosáhl dvou velkých vítězství a nakonec donutil povstalce ke kapitulaci. Tresty byl kruté. Kadan, Šiktura a ostatní vůdcové byli sťati a řadoví bojovníci skončili ve vyhnanství.

Chubilajovi došla s nestoriány tak trochu trpělivost. Není to o tom, že by začalo jejich pronásledování. To ne. Musel totiž brát ohled na Onguty, velký a silný kmen nestoriánského vyznání, který byl k nejspolehlivějším oporám trůnu. Moudrý vládce si ale ví rady. V roce 1289 zřizuje „správu křesťanských věcí“. Tato instituce je pověřena zvláštním dohledem nad nestoriánskou církví.
Chubilaj dostal v mládí křesťanskou výchovu, ale jako příslušník Čingischánova rodu nemohl být pokřtěn. Tyto boje s křesťany nebyly v žádném případě boje s náboženským podhoubím, šlo pro něj pouze a jen o politiku. A prorže nestoriánům přestával věřit že jsou státotvornou církví, obrátil svoji pozornost na jinou křesťanskou církev, na římské katolíky. Vlastně ihned po porážce Arik-buky vyslal zpět domů benátské kupce Mikuláše a Marca Pola, aby doručili jeho dopis papeži. Chtěl, aby papež posla misionáře, motivace ale není úplně jasná. Existuje názor, že si chtěl vytvořit svoji vlastní křesťanskou církev. Vlastní v tom směru, že bude orientovaná na něj a ne na jeho odpůrce.

Jak si to představoval je úsměvné. Prohlašoval, že místní křesťané jsou nevzdělaní, protože neumí dělat zázraky jako třeba zahánět špatné počasí nebo odvracet blesky, což prý buddhisté dělají jen tak mezi svačinou a obědem.
Dále prohlašoval, že pokud dostane dost vzdělaných kněží ze západu, je sám ochoten se obrátit na křesťanskou víru a sním veškerý jeho lid. Na takovou nabídku by normálně asi papežský dvůr reagoval okamžitou akcí, ale složitá situace v Evropě zavinila, že katolická mise v Číně zaúpěla až v roce 1293, kdy do Pekingu dorazil po dlouhé cestě Giovani de Monte Corvino.

Tento muž byl františkánský misionář, politik, cestovatel, pekingský arcibiskup a zakladatel nejstarší římskokatolické misie v Číně a Indii.
V roce 1288 byl vyslán papežem Mikulášem IV. s poselstvím do Tabrízu v oblasti Persie, aby šířil křesťanství v oblasti Středního Východu. Na své druhé cestě v roce 1291 byl vyslán na mongolský dvůr. Po několikaleté cestě přes Indii se dostal v roce 1294 do Pekingu. Tam žil několik dalších let, křtil děti, učil je řečtinu a latinu, stavěl kostely. V roce 1328 zde zemřel.

Obrázek
Giovani de Monte Corvino

Zpoždění bylo dlouhé a asi pro věc křesťanů na dálném východě osudové. Toto zpoždění ale nezavinili papežové. Od odjezdu bratří Polo z Konstantinopole v roce 1259 do příjezdu bratra Giovanniho do Číny v roce 1289 utekla tři desetiletí. Za tu dobu se změnila mapa Evropa k nepoznání a nejen mapa Evropy. Jen pár příkladů:
- Svatá země, někdy zvaná Zámoří už neexistuje. Jen pevnost Akra ještě odolává, ale její dny už jsou sečteny
- na místě Latinského království už opět zvedá pyšně hlavu obnovená Byzanc
- Karel z Anjou dobyl sicilské království. V krvi utopil i pokus posledního Štaufa Konradina o obnovu rodové moci roku 1268. Tento pokus skončil Konrádovou porážkou a popravou, kterou Karel z Anjou nařídil vykonat.
- stoupenci císařů ghibellinové, kteří byli odpůrci papežů, ovládli papežské državy Lombardii a Toskánsko
- Karel z Anjou se ale na Sicílii choval jako v poražené zemi. Cizí nadvláda a vysoké daně zaviněné Karlovou expanzivní politikou vedly k povstání místní šlechty, které získalo název Sicilské nešpory. Povstání vypuklo o nešporách na Velikonoční pondělí dne 30. března 1282 v Palermu a během jednoho měsíce se rozšířilo na celý ostrov s výjimkou Messiny. Povstalci pocházeli z řad šlechty i měšťanů, kteří získali i podporu církve. Povstání bylo podpořeno financemi byzantského císaře Michaela VIII. Oběťmi krvavého a velmi brutálního masakru se stalo několik tisíc Francouzů. Rebelující ostrovní část království nabídla královskou korunu aragonskému králi. Dne 30. srpna 1282 přistál král Petr v Trapani a již 4. září jej v Palermu sněm sicilské šlechty zvolil sicilským králem jako Petra I. pod podmínkou, že obnoví v království zvyklosti z normanského období. Karel z Anjou se proti Petrovi III. vypravil s loďstvem, které však bylo v sicilské úžině poraženo.
Po Karlově porážce následovalo období bojů, které skončilo až po Petrově smrti v roce 1285. V tomto roce se oba rody dohodly, že Neapol a jižní Itálie zůstane Anjouovcům a Sicílie Aragonii. Odtržená Sicílie zůstala samostatným Sicilským královstvím spojeným dynasticky a později personální unií s Aragonií a poté se Španělskem, čímž se vývoj Sicílie odlišil od vývoje na italské pevnině. V jižní Itálii vzniklo Neapolské království. Obě království byla opětovně spojena až v roce 1816. A zase jsem se zakecal

Z uvedeného je jasné, že papež prostě neměl čas na věci, které ho přímo nebolely. Když se rozhoupal, bylo pozdě. Po potlačení křesťanského povstání vedeného Najanem a Kadanem ztratil Chubilaj své sympatie ke křesťanům a přenesl je na buddhisty. Monte Corvino při příjezdu mohl jen konstatovat, že „chán zkostnatěl v pohanství“. Na druhou stranu ale chán s křesťany jednal vlídně. To nestoriáni neváhali a okamžitě obvinili papežského vyslance ze špionáže.
Soudní vyšetřování se táhlo 5 let a pro Corvina naštěstí se vedlo na svobodě. Nakonec byl zbaven viny a to díky podpoře samotného císaře, a tím byl Chubilajův vnuk Temür. Je ale možné, že Temür nejednal jen ze sympatií, ale že jeho důvody byly vysloveně pragmatické.

Obrázek
Velký chán a čínský císař Temür

Příčinou možná byla aktivita nepřítele čínských Mongolů Chajdua. Jeho gerillová válka nesla ovoce. Jeho vojska pomalu metodicky postupovala a v roce 1297 dosáhla řeky Selengy. Nechybělo mnoho a mohlo se stát, že by celé Mongolsko bylo zbaveno nadvlády dynastie, která spojila své osudy s Čínou. Rozhodnou mohl jen boj a ten mohla rozhodnout jen kočovnická jízdní armáda. Tuto roli v Temürově armádě plnili Ongutové a Kerejtové. Císař je potřeboval za každou cenu k sobě připoutat a v tom mu pomohl právě bratr Giovano de Monte Corvino.
Znovu pokřtil knížete oblasti Tenduk, což pravděpodobně byla step severně od Ordosu jménem Korkuz. Korkus se tedy stal z nestoriána římským katolíkem pod novým jménem Jiří a zároveň tedy nepřítelem nestoriánů i když v tom asi musel mít chaos, protože jeho podřízení vojáci byli nestoriáni skoro všichni. A tak nastal paradox, jakých dějiny znají nespočet. Římský katolík Korkuz-Jiří vedl své nestoriánské podřízené ve službách buddhistického císaře do války proti Chjduovi jehož vojáci byl směsí náboženství, ale většina jich byla také nestoriány. Tato ofenziva byla úspěšná a postupně donutila Chajdua ustoupit až k pramenům Černého Irtyše. Zde ale v roce 1298 upadl Korkuz do léčky a krátkém boji byl zajat. Následně byl popraven stětím. To značí, že vášně se asi vyhrotily už hodně moc.

Tuto dlouhou válku tedy zvrátili svým nasazením nestoriáni a když v roce poslední obhájce stepních tradic Chajdu zemřel, válka odumřela sama od sebe. Díky své roli mohl potom de Corvino otevřít v Pekingu katolické biskupství. Bohužel díky tomuto kroku v celé říši Jüan převzali zásadní podíl na moci budhisté. A ti neváhali a začali postupně ovládat další a další posty ve státní správě, armádě a v duších lidí.

Skoro bych řekl, že to byla další zrada křesťanů-katolíků na jiných křesťanech, nestoriánech. Ale byl to opravdu zlý úmysl? Bylo to samé jako když křižáci ve svaté zemi pomáhali muslimům - mamlúkúm bojovat proti nestoriánské mongolské armádě? Bylo to to samé, ale ani tehdy a ni nyní to nebyla zrada. Pouze se choval tak, jak tehdy bylo obvyklé a podle svého nejlepšího svědomí a v dobré víře. To ho zbavuje morální odpovědnosti. Logika událostí tím ale zůstává stejná.
Obruč dogmat a filosofických témat pukla jak dutá skořápka pod tlakem etnicko-kulturního vývoje, který hnal národy románsko-germánské západní Evropy k osamostatnění a vyčlenění se z křesťanského celku. Jak se to projevovalo?
V 11. století západní církev považovala řeky za bratry v Kristu a jen se podivovaly, jak jsou od nich tito bratři odlišní
Ve 12. století očekávali příchod východních křesťanů jako přirozených spojenců
Ve 13. století ale bylo vše jinak. Všechny národy, které nebyly pod papežskou mocí, se staly pro Evropany cizáky, pohany a hůře kacíři. A pomoc od kacíře je nepřípustná.

Semlelo se toho hodně a probíhalo mnoho disputací, ale nic nemohlo zastřít to hlavní. Evropané se vydělili od zbytku světa a začali v něm vidět svůj protiklad. Tato etnogeneze položila bariéru mezi západní Evropu a Asii a dokonce i mezi západní Evropu a východní Evropu. Ale není možné z tohoto procesu nikoho vinit. Byl přirozený, nezastavitelný a nelze ho vykládat jako spiknutí Evropanů proti Asiatům. Tento proces nakonec vyformoval národy tak, jak ve většině případů existují do dnes, včetně náboženského vyznání.

Dlouhé hledání nakonec legendu o králi-knězi Janovi a jeho říši, která je schopna a ochotna pomoci porazit nepřátele Kristova vyznání potlačilo a tato byla nahrazena poznatky shrnutými v Knize o velikém chánovi. Tato kniha, která se zachovala jen v pozdějších přepisech, poměrně složitě popisuje dění v druhé polovině 13. století.
Kniha popisuje politickou situaci v Asii která je popsána tak, že je její časování možno položit do první poloviny 13. století. Použitá jména dále ukazují, že autor či autoři neznali jména chánů z Dálného východu a proto vše co znali z Blízkého východu, aproximovali na všechna zájmová území. Některé popisované věci se ale odehráli i ke konci století. Ale pro hledání křesťanské říše je důležité to, co popisuje tato kniha právě o událostech z konce století o nestoriánech. K nestoriánům se kompilátoři dostávají ve svém popisu v době, kdy ještě bojovali o moc v Mongolsku. O středoasijských nestoriánech zde nenajdeme ani slovo. Zato o nestoriánech v Pekingu v knize najdeme dvě celé kapitoly.

Vše co se zde o nich dočteme už je poplatné době, kdy každá kdo nebyl římský katolík byl kacíř a zlý člověk. Takže se dovíme, že nestoriáni v říši Jüan:
- jsou schizmatikové a drží se řeckých obřadů
- neuznávají moc římské kurie
- ke katolíkům se chovají nepřátelsky
- po nocích vraždí katolické mnichy a škodí jim, jak mohou. Jen to že císař je katolíkům nakloněn příznivě, zajišťuje že nepřátelství není otevřené
- zakazují svým ovečkám stýkat se s katolickými knězi, protože katolickým kněžím se podařilo mnoho nestoriánů obrátit na pravou víru. To se mělo podařit i s větším množstvím místních pohanů
- nestoriánské kláštery a kostely jsou honosné a vyzdobené ikonami

To, co kniha uvádí, souhlasí s obsahem dopisu, který dne 8. ledna 1305 napsal čínský arcibiskup de Corvino generálnímu vikáři řádu svatého Františka na Krymu. Mimo to si v dopise stěžuje, že on sám přežil a může pracovat jen díky tomu, že císař jeho nepřátele – tedy nestoriány vypověděl z města. Dále vysvětluj, že se snažil svoji misionářskou činnost zaměřit na nestoriány a co se týká místních pohanů, že se omezil na koupení 150 chlapců ve věku 7 až 11 let a tyto pokřtil.

Zloba nestoriánů ale asi byla založena na racionálních základech. Byli to oni, kdo se před 40 lety zasadil svými radami a pevnými postoji o to, že se tehdy ještě čerstvá mongolská vojska nevrátila zpět do střední Evropy a k dalšímu postupu na západ. Místo toho ji křesťanští velitelé stočili proti Bagdádu a dorazila až k Damašku. A zde byla podle jejich chápání stavu věcí zrazena křižáky. A najednou se katolíci objeví zde, v Pekingu a pustí se do svých aktivit.

Podobné pro nestoriány nepochopitelné bylo chování katolíků, pokud se jednalo o dění v Ilchánátu.
Ílchanát byl jedním ze čtyř chanátů v rámci Mongolské říše. Centrum ílchanátu bylo v Persii, ale pod jeho kontrolu spadala i území dnešního Iráku, Afghánistánu, Turkmenistánu, Arménie, Ázerbajdžánu, Gruzie, Turecka a západního Pákistánu. Ílchanát byl vybudován na troskách Chórezmské říše poražené v letech 1219–1224. Mongolové si následně podrobovali celé území říše, které osídlili a vybudovali zde svůj stát.

Zakladatel ílchanátu byl chán Hülegü, jeden z vnuků samotného Čingischána a bratr chána Möngkeho. V roce 1255 nebo 1256 převzal Hülegü oblasti Persie od místního mongolského velitele Bajdžua, který byl pověřen úkolem podrobit si země „až na hranice Egypta“.
Hülegü se z Malé Asie vrátil do srdce Persie, kde založil svou říši a svou vládnoucí dynastii. Jeho následné tažení bylo namířeno proti mamlúckému sultanátu v Egyptě. Nicméně postup jeho vojsk, kterým velel vojevůdce Kit-buka nojan , byl roku 1260 v Palestině, v bitvě u Ajn Džalúd, mamlúky zastaven. Ne zastaven. Malá Kit-bukova armáda, která zde zůstala poté co zbytek sil vyrazil na chural smrti velkého chána byla téměř úplně zničena.

Obrázek
Ilchán Hülegi s manželkou Dokuz Chatun

Panovníci z Hülegüho rodu vládli ílchanátu dalších osmdesát let, počínaje jako aministé, buddhisté a nakonec konvertovali k islámu. Velkého vlivu však mezi Mongoly měli křesťanští nestoriáni, avšak christianizovat se Mongolové jako národ nikdy nenechali. A to nikým. Avšak i po přestupu na islám zůstali Mongolové nepřáteli egyptských mamlúků, kteří úspěšně odráželi jak mongolské, tak i křižácké invaze přicházející z Jeruzalémského království v Palestině.
Ve 13. a 14. století bylo mezi západoevropskými královskými dvory a mongolskou říší, především však pak Perským ílchanátem učiněno mnoho pokusů o vyjednání spojenectví Mongolů a křižáků v Palestině. Jednání s Mongoly začala přibližně v době sedmé křížové výpravy, kdy Mongolové začali pronikat na muslimská území z východu. Spojenectví ílchanátu a palestinských Franků proti muslimům bylo jen povrchní a krátce úspěšné v efektivní spolupráci proti společnému nepříteli.
Nestoriáni měli papeži velmi za zlé, že odmítl podpořit ochránce íránských křesťanů ílchána Abagu. Ten dvakrát žádal papeže o uspořádání křížové výpravy proti mamlúkům.
Primo: papeže KlimentaIV. v roce 1268
Secundo: papeže Mikuláše III. mezi léty 1277 až 1280
Mimo jiné tento neúspěch jednání s papežem považovali za příčinu islamizace Ilchánátu ale to byl omyl daný neznalostí konkrétní situace. Roku 1295 dosedl na trůn Gházán, syn Argunův. Ten dokončil islamizaci ilchánátu a dokončil odklon od jasy tím, že zrušil poslední formální svazky, které vázaly ílchány k ulusu velkého chána. Je zajímavé, že jeho bratr a nástupce Öldžejtü byl pokřtěný a dostal druhé jméno Mikuláš. Když ale převzal vládu, což se stalo v roce 1304, postupoval obráceně.

Malý návrat je nutný. Poté co neustále bojující chán Chajdu a chán čagatajského ulusu Duva sebrali velkou armádu, roku 1301 vyrazili na Karakorum. Rozpoutaly se tvrdé boje, ale žádná strana nezískala převahu. Duva byl raněn a Chajdu koncem roku zemřel, načež v čele Ögedejova ulusu stanul jeho syn Čapar. Válka ve stepi, která v roce 1301 kulminovala, smrtí Chajdua ztratila chybný moment.

Chán Čapar postrádal otcovu ctižádost a jelikož středoasijské ulusy trpěly válkou a Duva byl zainteresován na upevnění své moci ve střední Asii více než na válce s Čínou, uznali oba roku 1304 Temüra za velikého chána mongolské říše. Současně Temürovu svrchovanost uznali i Tochta, chán Zlaté hordy a Gházánův nástupce Öldžejtü. Temür poté formálně potvrdil Öldžejtüa v postavení ílchána. O tomto, jak ukázal další vývoj, krátkodobém sjednocení Mongolské říše do jednoho obrovského celku, dokonce ílchán Öldžejtü informoval dopisem francouzského krále Filipa IV. V dopise mu mimo jiné oznámil, že v říši je mír.

Obrázek
Dopis ilchána Öldžejtü francouzskému králi

Cházán a Öldžejtü dodržovali tradici zavedenou v ilchánátu Hülegim. Křesťané byli respektováni, sloužili v armádě, v úřednickém aparátu a nebyla jim činěna žádná velká příkoří, i když už byli v ilchánátu výrazně v mlžině. Vše se změnilo, když vládu převzal v roce 1316 Abú Saíd. Ten rozpoutal takové šikanování křesťanů, že mongolská nestoriánská obec nemohla jinak, než jít do povstání. Ale bylo jich málo a povstání bylo s maximální brutalitou potlačeno. Po úplné likvidaci mongolských nestoriánů v ilchánátu přežívala jen křesťanská komunita z řad místního obyvatelstva. Bezvýznamná a žijící skoro v ilegalitě. Její likvidaci provedl až Timur o 150 let později.

No a to je konec křesťanství jako politické, demografické a vojenské síly v obrovských oblastech od Blízkého přes Střední až po Dálný východ. Nazval bych to trágédií a tragédie křesťanů na tomto obrovské území to zcela jistě byla. Ale myslím si, že papežská kurie, ani katoličtí králové na této tragédii nenesou vinu. Pouze východní křesťany opustili v době kdy jejich zásah mohl zvrátit situaci a zajistit dominaci křesťanů na většině tehdejšího známého světa. Za zradu by t podle dnešních měřítek mělo být považováno. Je zde ale třikrát slovo „JENŽE“. Podíváme se tedy, o co jde.

Jenže poprvé, neposkytnutí pomoci nebylo v té době považováno za zločin.

Jenže podruhé, náboženské vášně se v dané době vystupňovali natolik, že katolíci odmítli považovat nestoriány a jiné schizmatiky za souvěrce a jejich nezájem na osudu východních křesťanů je tedy pochopitelný.

Jenže potřetí, dokonce považovali za svoji povinnost schizmatiky obrátit na pravou víru, což se jim nepodařilo, ale přispělo to k jejich likvidaci. Františkán Paschalius z Vittorie o křesťanech nestoriánech píše dokonce přímo jako o „lstivých kacířech – křesťanech“.

Po skončení těchto procesů pohádka o říši kněze a krále Jana zmizela ze světa a byla nahrazena poměrně přesným popisem dění v obrovské mongolské říší, tak jak ji přinesla Kniha o velikém chánovi.

Poslední co stojí za zmínku je potom pár slov o dalších osudech katolického biskupství v Pekingu. V roce 1304 po stížnostech taoistů zakázal císař křest Číňan a vydal edikt, který určil, že od daného data se budou modlitby za jeho zdraví konat pouze při taoistických a buddhistických bohoslužbách. V roce 1311 buddhisté zabrali křesťanské chrámy a přeměnily je na své svatyně.
Asi to byla reakce na Monte Corvinův pokus obrátit na katolickou víru chána Chajsana. Chajsan se formálně stal císařem a velikým chánem na churalu v Šang-tu 21. června 1307. Tento pokus se stal v roce 1310. Jenže Chajsan protěžoval buddhismus. Velké prostředky věnoval na výstavbu buddhistických chrámů v Chánbalyku a Šang-tu. Vydal zákon trestající napadení buddhistického mnicha vyříznutím jazyka. Byl první císař, který zrušil osvobození buddhistických a taoistických mnichů od pozemkové daně. Pokus byl neúspěšný a pro věc katolíků v Číně to byl asi pověstný poslední hřebík do rakve.

Přesto ale katolická církve v Číně přežila Monte Corvina, který zemřel v roce 1328 o 40 let. V tom roce byla svržena mongolská dynastie a nahrazena dynastií Ming, které byla mimořádně nepřátelsky naladěna všemu křesťanskému. Velmi rychle křesťanství z Číny zmizelo. O něco déle přežily nestoriánské kláštery v Ujgursku, ale ty už rozhodně nelze považovat za říši kněze Jana.

Tak a to je všechno. Téma hledání vymyšlené země na východ od hranic Svaté říše římské jsem vyčerpal tak, že už nic nezbylo. Snad z celé této dvoudílné práce vyplynulo, že se mi toto téma líbí. Více se v něm nebudu probírat. Snad jen mohu slíbit, že až přijde čas, dám sem díl třetí, kde se pokusím vyčerpat poslední možnost a tou je její lokalizace do severní Afriky, do Etiopie.

Re: Říše krále - kněze Jana - poslední možnosti najít ji v A

PříspěvekNapsal: 6/2/2012, 09:29
od Destroyman
Pátrač píše:Chorézm a jeho armáda vedená Džáláluddídem byly v roce 1323 poraženy.


V letopočtu je překlep. Když tak si to oprav, ať nemateš školáky. :wink:
Jinak moc nerozumím, co tyhle v podstatě "stručné dějiny udatného národa mongolského" mají společného s hledáním kněze Jana, ale to je možná jen můj problém.

PříspěvekNapsal: 6/2/2012, 12:48
od Pátrač
Ó děkuji, opravuji.

Jakou to má vazbu na Mongoly? Destroymane zdá se, že zásadní. Jde o to, že legenda říká či spíše říkala, že Janova armáda je na cestě na západ, poráží muslimy- křesťané mimo sebe samých v té době jiného nepřítele ve víře neměli, a je připravena pomoci západním křesťanům.

Jenže s výjimkou Karakitanské říše, která byla částečně christanizovaná i když nikoliv plošně, všechny národy christanizované nebo částěčně christanizované z Dálného a Středního východu se na západ vydaly až byly součástí mongolského impéria. Takže aby se mohli stát možným předobrazem legendy, musely se stát součástí Čingisovy říše a ten věren svému záměru dobýt celý svět je vyvedl na západ. Zde se sce chovali naprosto nekřesťansky ale v určitých fázích se s nimi jednalo a jednou jejich armáda stála jen několik denních pochodů od Jeruzaléma, který už opět patřil muslimům.

Abych řekl pravdu, existují dva pohledy na výklad této legendy. Jeden výklad ji hledá v Asii a myslím si, že oprávněn jak plyne přímo z textu a tento výklad preferuji i já. Potom to bez "udatných Mongolů" nejde. Osobně si myslím, že udatnější a schopnější národ v oblasti jako vojáci byli určitě Džurčenové a jde-li o celkovou kulturu a schopnosti prokázané v průběhu staletí a tisíciletí bezesporu Číňané. Bohužel ani jeden tento národ nebyl Christanizován a ani jeden nevyrazil na západ. Proto jsem probíral jak se dějiny točily všechny možné variace a permutace co by mojlo být to co se hledá.

Ten druhý pohled pozměněným výkladem prvostních textů tuto říši klade do staré Etiopie a k tomu se třeba dostanu. Ale je to asi nesmysl, v době vzniku legendy už etiopská armáda pokud zde vůbec nějaká, která by stála za řeč byla nemohla vyrazit ke Svaté zemi - Etiopie v té době byla neprodyšně sevřena muslimskými državami ale byla bez problémových aktivit dlouhá staletí muslimy tolerována a chráněna.

Takže abych TI odpověděl stručně, Není to Tvůj problém je to problém všech kdo se v tom pokoušeli něčeho dobrat. A není to jen o Mongolech, Karakitané a Jie-lü Ta-š se předobrazem legendy stali dříve a osobně si myslím že pokud ta legenda nějaké racionání jádro měla, tak právě zde:
- křesťané a ne málo
- pochod na západ
- zásadní porážka spojených muslimských armád - co více si přát. Ale snažil jsem se poctivě probrat vše.

PříspěvekNapsal: 6/2/2012, 13:13
od Destroyman
Aha, tak takhle jsi to bral. Já tam hledal a nenašel zase tohle:
- Co to je země kněze Jana, kdo a proč si ji vymyslel a kdo a proč ji hledal tam kde ji hledal.
- Jak se křesťanství dostalo na Dálný východ, jak se lišilo od západního, proč se tam chytla zrovna nestoriánská větev a jak se jí tam vedlo/nevedlo a jak to s ní dopadlo. Důvody, proč byl Dálný východ Evropou považován za zemi kněze Jana.
- Jaká tam byla jiná náboženství a jejich vztahy s křesťanstvím. Jo, zmínil jsi taoismus a budhismus, ale úplně jsi pominul manicheismus, natož abys vysvětlil, co to vlastně bylo.

A to je ten můj problém. Místo toho jen zírám, jak nějakej Mongol dal jinýmu Mongolovi do držky. :D

PříspěvekNapsal: 6/2/2012, 13:28
od Bleu
Dotaz na pátrače - když si projižděl zdroje o křesťanství na dálném vychodě, resp. v Číně. Zeptám se tě - co manicheismus, našel si nějakou souvislost?

PříspěvekNapsal: 6/2/2012, 14:02
od Pátrač
Destroyman- přes držku si dávali jen to fikalo. A to si vem, jaký by v tom byl maglajz kdyby velký Čingis měl více času a měl těch kluků ne 4, ale třeba 8. To by bylo veledílo.

K tomu co jsi se ptal. Destroymane. Už před dlouhou dobou jsem sem vložil toto vlákno.

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2811

Bylo rozdrbané, neuspořádané a tak jsem ho rekonstruoval, doplnil a myslím, že na většinu toho co jsi poukázal, že jsi zde nenašel, tam odpověď je.

Jelikož si s tím maniechismem už vymrčujete dva, mimo Tebe i Bleu, tak se na to podívám. Zatím jen tolik, že pokud bych našel nějaký vztah tohoto -ismu s tím co jsem se pokoušel v obou dílech práce najít , tak bych ho do ní zcela jistě vložil.
A díky, že jste se ozvali - hned má člověk pocit, že to nepsal úplně nadarmo i když spíše než cokoliv jiného to byla u mě jen jakási vnitřní potřeba. Já mám toto období tak trošku v oblibě.

PříspěvekNapsal: 6/2/2012, 20:46
od Pátrač
I když to není úplně v pořádku, musím sem vložit nový příspěvek, kterým se poukusím reagovat na dotazy kolegů Destroymana a Bleu.

Takže kolegové:
Co to je manicheismus není potřeba rozebírat. Na wikině je o něm napsáno tolik, že se to nedá prostudovat. Ale jen tak všeobecně se dá říci, že náboženství a je jedno jaké se šíří několika způsoby.

Jeden z nich je misionářský – vyznavači o své vůli nebo vysíláni někým odchází do blízkých i vzdálených částí známého světa a pokud přežijí, snaží se místní populaci vysvětlit, co jejich víra představuje a přesvědčit posluchače, že to je to co potřebují.

Druhá metoda je šíření pomocí násilí

A třetí je ta, že vyznavači se dostanou do kolize s mocí v místě svého působení a musí odejít. Cestou se snaží přežít a šířit svoji víru dál.

To je i případ manicheismu. Ten vystavený tvrdému tlaku islámu arabských dobyvatelů Persie, postupoval ve svém exodu a zapouštění svých kořenů dále na východ až se usadilo na rozsáhlém území, které se dříve nazývalo čínský Turkestán. Zde se mezi sebou stýkali představitelé mnoha kultur, obchodníci, cestovali tudy učenci a vyslanci. Když sem dorazili při své migraci Ujgurové, jejich kagan k této víře konvertoval a tím se manicheismus stal poprvé a naposled státním náboženstvím významné říše. V Číně se objevil poprvé v roce 694, kdy se na císařském dvoře objevil manicheistický hodnostář. V Číně se manicheismus dochoval v podobě trpěné sekty až do konce 13. století. Jelikož v první fázi své expanze Mongolové otázku náboženství neřešili, nedostali se s manicheismem do kolize. To buddhisté a taoisté ses ním potýkali a opakovaně se snažili o jeho vytlačení z oblastí, kde se cítili být vyvolenými oni. A jelikož se mimo to věnovali i vzájemné nenávisti, manicheismus přežíval. V době ve které jsem se zde pokoušel nalézt předobraz Janovi říše, byl manicheismus omezen na území na jih od čínské zdi.

I Ujgurové kteří v té době prošli složitým vývojem na něj dávno zapomněli a z velké části byli nestoriány. Manicheismus přežil jako malé komunity na okrajích čínské říše a jako hlavní problém se zde jeví taoismus. Manicheisté byli vražděni, okradeni o své majetky a své svatyně. Vedlo se jim jako mnoha před nimi i po nich.

S křesťany, tedy nestoriány a později de Corvinovými katolíky, asi moc potíží neměli. V době kdy Chubilaj ovládl velkou část Číny, byli v hlubokém úpadku a myslím si, že si jich křesťané obou odnoží ani nevšimli. Měli podstatně více starostí jak přežít v konfliktech vyvolaných mezi sebou navzájem a navíc byli trvale vystaveni tlaku ze strany buddhisty a taoisty.

PříspěvekNapsal: 10/2/2012, 12:40
od kacermiroslav
Dala by se říše kněze Jana v Asii ztotožnit třeba i s Arménii? Pokud ta legenda o pomoci křesťanů ve Svaté zemi vznikla úmyslně, tak mohla mít i nějaký reálnější základ z dostupnější křesťanské země, než jakou mohli být jen křesťanské sekty kdesi hluboko v Asii.