Knížectví Antiochie

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Knížectví Antiochie

Příspěvek od t.hajek »

Knížectví Antiochie bylo svou rozlohou až třetím z křižáckých států ve Svaté zemi. Etablovalo se po dobytí Antiochie a pouze jižní hranice s hrabstvím Tripolis se dá označit jako klidná. Na východě byla hrozba Aleppa, na severovýchodě mu až do roku 1150 bylo sousedem edesské hrabství. Na severu sousedilo tradičními nepřáteli, Armény a Byzancí. Hranice byla ovšem značně proměnlivá v závislosti na době a síle knížectví nebo jeho sousedů.

Obrázek
Knížectví Antiochie v roce 1112

Kdysi druhé největší město Byzantské říše bylo po arabském záboru v letech 638-969 opět pod vládou císaře v Konstantinopoli. Po porážce Romana IV. Diogena u Manzikertu a následné občanské válce Turci bez větší námahy obsadili více než 90 % byzantského území v Malé Asii. Do Antiochie umístili posádku roku 1085. V říjnu 1097 sem dorazily oddíly 1. křížové výpravy. Během obléhání hrál nejvýznamnější úlohu normanský kníže Bohemund z Tarenta, kterému se bohaté město velmi zalíbilo a rád by si z něj vytvořil základ svého nového státu. Dobyl blízkou pevnost Hárim (francouzsky Harenc), odkud posádka škodila obléhatelům, spolu s Robertem Flanderským porazil u al Bara vojsko Dukaka z Damašku. Během obléhání začal řešit budoucí vlastnictví města a ve všech jeho návrzích kupodivu vycházel jako budoucí vládce on sám. U Antiochijského jezera rozdrtil armádu Ridvána z Aleppa a nakonec opravdu hlavně jeho přičiněním po domluvě s jedním z obránců Antiochie padla.

Obrázek
Antiochie – nad městem se na hoře Silpius rozkládá citadela

Následně byl Bohemund strůjcem porážky vojska mosulského atabega Korbughy před hradbami a posádka v citadele se vzdala jen jemu a jeho vojákům. S ostatními křižáky ještě dobyl al Baru a účastnil se masakru obyvatelstva v Maarrat an Numan, ale už u Tripolisu jej to táhlo zpět. Vrátil se do Antiochie a zajistil si zde vládu, stejně jako v ostatních městech a pevnostech na severu Sýrie.
Na území nově tvořeného knížectví žil dvojnásobný počet obyvatel než v mnohem větší Edesse. Nejvíce bylo arménských monofyzitů a ortodoxních Řeků, kteří se po vyhnání Seldžuků považovali za poddané Byzance. Na venkově převažovali muslimové. Většina nově příchozích evropanů byli jihoitalští Normané, kteří se usídlili především v uprázdněných městech. Noví pánové roku 1100 sesadili z úřadu ortodoxního antiochijského patriarchu Jana VII. a nahradili jej katolíkem Bernardem z Valence. Území bylo rozděleno na panství dle západních feudálních zvyklostí. Mezi největší panství patřil Margat (Marquab) s Valénií (Banyás), Saon (Sahjún) se Sarmadou, Harrenc, Cerep a Capharda. Nejvyšší antiochijské úřady byly zřízeny podle západoevropského a jeruzalémského vzoru. V čele dvora stál nejvyšší úředník, konetábl (conetable), vojsku velel maršál (maréchal), senešal (senéchal) řídil administrativní záležitosti, diplomacii a královskou kancelář měl na starosti kancléř (chancelier), finanční záležitosti komoří (chambellan), majordomus (bouteiller) se staral o knížecí osobní majetek a chod dvora. Úřady zastávala převážně domácí antiochijská šlechta, přičemž čas od času se do vysokých postů prosadili i Arméni a za personální unie po roce 1219 i šlechta z Tripolisu.

Do Jeruzaléma přijel Bohemund až po jeho dobytí o vánocích 1099 jako doprovod nového papežského legáta, arcibiskupa Daimberta z Pisy, s kterým udržoval nadstandardní vztahy a podporoval jej v jeho sporech s králem. Daimbert uvedl Bohemunda oficiálně v knížecí důstojenství a po smrti Godefroie jej chtěl dosadit do Jeruzaléma, což se nepodařilo jednak díky příjezdu Balduina z Edessy, jednak díky bdělosti byzantských hlídek, které zadržely u Latakie „zvací dopis do Jeruzaléma“ směřovaný Bohemundovi.

Obrázek
Romantický obraz Bohemunda z Tarenta

V roce 1100 Bohemund vytáhl v čele malého oddílu na pomoc Arménům v Melitene v boji proti Danišmendovcům. V údolí Aksú byl jeho oddíl přepaden Turky a jen málo křižáků se dostalo do zajetí, kde skončil i Bohemund a Richarda ze Salerna. Regentem knížectví se na krátký čas stal Balduin le Bourg, který působil jako vyslanec mezi Antiochií a Edessou. V prosinci se Balduin stal edesským hrabětem a do Antiochie byl dosazen Bohemundův synovec Tankred de Hauteville, dosavadní kníže galilejský. Tankred byl schopným vojevůdcem, ale měl málo pochopení pro politické řešení a diplomacii. Napadl arménská a turecká území, stejně jako byzantské posádky na pobřeží Středozemního moře. Roku 1101 se snažil dobýt byzantskou Latakii, což mu znemožnil příchod Raimonda z Toulouse a vracejících se křižáků Roberta z Normandie a Roberta z Flander. Tankred si tento neúspěch vynahradil roku 1102, kdy Raimond přistál v Antiochii a byl okamžitě zajat. Byl propuštěn po nátlaku církve, ale zejména po slibu, že Raimondova posádka odejde z Latakie a nebude v její prospěch zasahovat. Roku 1103 po téměř ročním obléhání Latakie nakonec padla a stala se součástí Antiochijského knížectví.

Mezitím do Svaté země postupovala další křižácká výprava s oddíly z Lombardie a Burgundska doprovázená Štěpánem z Blois a Raimundem z Toulouse. Zprávy o Bohemundově zajetí vyvolaly u nově příchozích myšlenky na jeho osvobození, což se starým křižákům nepodařilo vymluvit. Oddíly dobyly Ankaru a mířili k Niksaru (Neocaesarea) hlavnímu městu Kilič Arslana a místu věznění Bohemunda. Byli poraženi u Amusie spojeným vojskem Arslana a aleppského Ridvána. Křižáci následně ustoupili a zdecimované zbytky jejich oddílů se dostaly do Antiochie.

Obrázek
Erb Bohemunda z Tarenta

V zajetí se Bohemund měl poměrně dobře, neúpěl někde v žaláři, ale jako ceněný a cenný zajatec byl u dvora Kiliče Arslana. Na jaře 1103 byl propuštěn výměnou za sestru Šams ad Daula a 100 000 hyperpyronů, na které se složil král Balduin I., hrabě Balduin z Edessy, antiochijský patriarcha i příbuzní ze Sicílie. Tankred se na obchodu nijak nepodílel, zřejmě mu aktuální stav vyhovoval. Bohemund téměř vzápětí zaútočil na Aleppo a získal značnou kořist, kterou uhradil dluhy za své vykoupení.

Bohemund s Tankredem a Balduinem z Edessy roku 1104 napadli pevnost Harrán, která kontrolovala důležité obchodní stezky. Mosulský Čekermíš proti nim vytáhl a u řeky Balikh byla svedena bitva. Bohemund postupoval osvědčeným způsobem. Velel záloze, která měla bitvu rozhodnout, ale boj se nevyvíjel dobře, jízda byla oddělena od pěchoty a antiochijské a edesské oddíly byly obklíčeny a zničeny. Bohemund s Tankredem následně urychleně ustoupili a dle kronikáře ibn al-Athira po dlouhém pronásledování dorazili do Antiochie jen s dalšími šesti jezdci. V jiných pramenech je ovšem uvedeno, že ustoupil bez věších ztrát.

Balduin byl zajat, a když Čekermíš nabízel jeho výměnu za svou milenku, Bohemund si za ní raději vyžádal 15 000 zlatých a Baduin zůstal v zajetí s cenou 35 000 zlatých a 160 zajatců. Do Edessy pak byl dosazen Tankred a vzápětí se musel bránit útoku Mosulu. Po Bohemundově zásahu muslimské vojsko ustoupilo. Rok 1104 končil pro Bohemunda nepříznivě. Byzanstká flotila zničila benátské a pisánské lodě a zmocnila se Latakie. Současně Alexios postupoval Anatolií a z východu zaútočil Ridván z Aleppa. Bohemund odjel do Itálie shánět pomoc proti Byzanci.
Regentem se opět stal Tankred, v Edesse předal vládu Richardovi ze Salerna. Tankred zaútočil do Kylýkie a roku 1105 posunul hranice knížectví až k Tarsu. Alexios I. požadoval předání Antiochie pod správu Byzance, ale Tankred to rozhodně odmítl. Měl na to do jisté míry morální právo, protože před lety v Konstantinopoli odmítl Alexiovi přísahat. Bohemund zatím shromáždil vojsko a roku 1107 opět napadl Drač. Tankred v Sýrii znovudobyl přístav Latakii a zaútočil do Kylýkie. V této době dosáhla Antiochie největšího územního rozsahu. Alexios se z Anatolie urychleně přemístil na Balkán, obklíčil Normany na souši i moři a čekal až Bohemund přijme jeho tvrdé podmínky. Bohemund se nakonec poddal a odjel do Konstantinopole. Při slavnostním obřadu podepsal mírovou smlouvu, kdy se Antiochie stala vazalem Byzance, do města měl být dosazen ortodoxní patriarcha a dobytá města v Kylýkii měla být předána Byzanci. Bohemund pak dožil v ústraní v jižní Itálii.
Tankredův zájem se pak soustředil na východ.

Roku 1108 byl propuštěn hrabě Balduin, ale Richard ze Salerna podporovaný Tankredem odmítl opustit Edessu. Vše vyvrcholilo v září 1108 u Manbidže, kde se střetlo spojené vojsko Tankreda, Richarda a Ridvána z Aleppa s Balduinovými a mosulskými oddíly. Normané byli do konce roku postupně vytlačeni z Edessy a Balduin pak krátce přenesl válku do Antiochie, ale neměl dost sil k jejímu úspěšnému pokračování.

Tankred pak obrátil pozornost k Tripolisu, kde doutnal spor mezi Bertrandem a Vilémem Jordanem. Vilém Jordan byl příbuzným Raimonda z Toulouse a po jeho smrti velel obléhání Tripolisu. Nově příchozí Bertrand byl nelegitimním synem Raimonda z Toulouse a do Svaté země přijel uplatnit nároky na své dědictví. Tankred podporoval Viléma Jordana, ale celý spor stejně jako válka s Edessou skončil královským smírem pod hradbami Tripolisu v březnu roku 1109.
Tankred zůstal regentem v Antiochii a zastupoval budoucího knížete Bohemunda II. (1108 – 1131) až do své smrti na tyfus roku 1112.

Dalším regentem se stal jeho příbuzný Roger ze Salerna, která si užil jak roky klidu, tak vypjatá válečná střetnutí. Roku 1115 vpadlo seldžucké vojsko atabega Bursuq bin Bursuqa do Sýrie. Proti němu vyrazila aliance Antiochie, Toghtekina z Damašku, Ilgházího z Mardinu a Lulu z Aleppa. Roger navíc požádal o pomoc Balduina I., který záhy vyrazil na sever. Seldžuci odtáhli a spojenecké vojsko se spokojilo s vypálením města Šajzaru. Bursuq se vrátil a dobyl Kafr Tab. Roger proti němu vytáhl spolu s edesským vojskem. 14. září Roger překvapil nepřítele v ležení u Sarminu. Prudký útok rytířské jízdy bitvu rozhodl a poražení Turci utrpěli těžké ztráty.

Roku 1118 dobyl Roger pevnosti Corice a Hazart (Azaz)a otevřel si prostor k útokům na Aleppo. Ilghází, bývalý spojenec, nyní vládce Aleppa vtrhl v létě 1119 do knížectví. Rogerovo vojsko o 700 rytířích a 3 000 pěšácích se nechalo překvapit přesilou v údolí s minimální možností úniku. 28. července byla svedena bitva. Levé křídlo křižáckého vojska složené z turkopolů ustoupilo a vneslo zmatek do zbytku armády. Následovalo prakticky jen zabíjení. V bitvě padl i Roger ze Salerna. Ilghází vítězství využil k získání Atharibu, Kafr Tábu, Zerdany, Sarminu a Ma'arrat al-Numanu, ale k Antiochii nepospíchal. Na sever okamžitě vyrazil Balduin II. s oddíly Ponse z Tripolisu a Josselina z Edessy. V srpnu porazili Ilgházího vojsko u Habu a zachránili zbytek knížectví. Balduin II. se ujal regentství sám, ale Antiochie se z této porážky vzpamatovávala ještě dlouhá léta. Pevnosti Hazart a Corice zatím změnily státní příslušnost a jejích vládcem se stal edesský Josselin. Hazart byl roku 1125 obležen Aq-Sunqur il-Bursuqim s vojáky damašského Toghtekina. Pomocné vojsko krále Balduina, tripolského Ponse a edesského Josselina muslimy vylákalo od pevnosti a zničilo.

Právoplatný dědic knížectví Bohemund II. dosáhl dospělosti roku 1124, ve věku šestnácti let. Následující dva roky ještě strávil v jižní Itálii a teprve v říjnu roku 1126 připlul do Zámoří, aby se ujal svého dědictví. Oženil se s Alicí, velmi ambiciózní dcerou Balduina II. Svou krátkou vládu strávil bojem se sousedy.
Roku 1127 dobyl Bohemund II. Kafartab a následoval již méně běžný masakr místního obyvatelstva. Ve spojení s Tripolisem napadl Šajzar, ale tažení skončilo bez úspěchu. Po Edesse požadoval navrácení Hazartu a dalších pevností zabraných po roce 1119. Josselin si zajistil podporu muslimských sousedů a antiochijský patriarcha nad Edessou vyhlásil interdikt. Do Antiochie zatím přijel král Balduin, aby urovnal místní nehody. Josselin se nakonec vzdal územních nároků. Roku 1128 nezávisle na edesském Josselinovi zaútočili na oslabené Aleppo. Spory mezi panovníky vedly k neúspěchu celé výpravy. Téhož roku Bohemund přišel o jihoitalské Tarento obsazené Sicilským králem Rogerem II.

Obrázek
Arménská pevnost Anazarva

V roce 1130 Bohemund vytáhl na sever do Kylýkie dobýt pevnost Anazarva, ale arménský kníže Lev I. se spojil s emírem Gází Gumušteginem. V lednu 1131 padlo antiochijské vojsko u Mamistry do léčky a Bohemundova blonďatá nerozvážná hlava putovala ve stříbrné skříňce k bagdádskému chalífovi. V Antiochii se vlády za čtyřletou dědičku Konstancii ujala energická kněžna Alice. Nemilosrdně potlačila šlechtickou opozici a až zásah jejího otce Balduina II. uhasil možnou občanskou válku v Antiochii. Balduin se stal regentem a Alice putovala do vdovského údělu v Latakii. Po brzké smrti otce se Alice vrátila do Antiochie a dál vládla sama. Nový Jeruzalémský král Fulko z Anjou opět vytáhl k Antiochii udělat pořádek.

Obrázek
Hrad Coursat

Zmocnil se hradu Kusair (francouzsky Coursaut , arabsky Qalaat al-Zau, Qalaat Qoseir, latinsky Castrum Patriarchae), který předal patriarchovi a Alici a opět poslal do Latakie. Protože tento stav byl dlouhodobě neudržitelný, rozhodl se do Antiochie dosadit knížete. S nabídkou oslovil Raimonda z Poitiers, syna akvitánského vévody Viléma IX. Raimond přijal a roku 1136 se objevil v Antiochii. Alice se chystala na svatbu, ale mezitím byla se souhlasem krále unesena její devítiletá dcera Konstancie (1127-1163). S požehnáním antiochijského patriarchy byla provdána za čtyřikrát staršího Raimonda. Alice uražená ve své pýše dožila v Latakii.

Raymond v duchu svých předchůdců podnikl v roce 1136 tažení do Kylýkie, ale následujícího roku byl zaskočen tažením byzantského císaře Jana II. Komnéna. Jan prošel Anatolií a Kylýkií, zahnal arménského knížete Lva do hor a důrazně připomněl knížeti, že jeho předchůdce Bohemund I. přísahal předat veškerá dobytá území pod lenní svrchovanost Byzance. Raimond se musel sklonit před silou Janova vojska, které oblehlo Antiochii. Uznal lenní závislost a slíbil placení ročního poplatku. Následujícího roku vytáhlo byzantské vojsko spolu s oddíly z Antiochie a Edessy proti Aleppu. Cílem výpravy se stal nakonec Šajzar. V případě úspěchu, měl Raimond císaři postoupit Antiochii a za odměnu obdržet právě Šajzar. Tento „zisk“ se ale Raimondovi příliš nezamlouvaI a jeho vojenská aktivita byla na nulové úrovni. Jan II. to velmi těžce nesl a po zprávách o postupu Zengího odtáhl k Antiochii, kde si vynutil obřadní přijetí svým vazalem před zraky celého města. Do úřadu byl samozřejmě dosazen ortodoxní patriarcha.

Na počátku čtyřicátých let se změnily poměry na jižní hranici. V horách Nusayriyah šiítští Assasinové ovládli pevnosti al Kharíbah a Laycas (Alleiqua) a roku 1151 Malavans (Qsabiyé, al Maniqua) a vytvořili vlastní stát, který byl často spojencem křižáků proti nenáviděným sunnitům.

Raimond se z ponížení vzpamatoval a roku 1139 se mu podařilo ortodoxního patriarchu vyhnat. Na počátku roku 1142 Jan II. opět vytáhl na východ, tentokrát rozhodnut připojit Antiochii k Byzanci. K Raimondovi vyslal vyjednavače, kteří požadovali předání města do byzantské správy. Kníže odmítl a Janovo vojsko vyplenilo okolí. K přezimování se císař stáhl do Kylýkie. Následující rok měl přijít rozhodující úder na Antiochii, ale Jan nečekaně zemřel na zranění způsobené při lovu. Raimond využil této situace a na Janovu nástupci Michaelovi požadoval navrácení některých měst v Kylýkii. Manuel vyřešil konflikt silou a vnutil Raimondovi cestu do Konstantinopole, kde byla obnovena lenní přísaha a dosazení ortodoxního patriarchy do Antiochie.

Obrázek
Kníže Raimond z Poitiers vítá v Antiochii francouzského krále Ludvíka VII.

V roce 1148 dorazila do Antiochie vojska 2. křížové výpravy. Raimondovi se nepodařilo přesvědčit Konráda III. a Ludvíka VII. k útoku proti Aleppu a tak nejzajímavější epizodou 2. výpravy ve vztahu k Antiochii je sblížení francouzské královny Eleonory Akvitánské s vlastním strýcem Raimondem z Poitiers. Při odchodu vojsk k Jeruzalému Eleonora odmítla opustit svého oblíbence a nepříčetný Ludvík jí nechal přivést násilím. Po nezdaru výpravy u Damašku, zaútočil Núr ad Dín na Antiochii. Raimond postavil malé vojsko s cca 400 rytíři a 1 000 pěšími bojovníky, k nimž se přidali Assassínové z hor Nusayriyah. Náhlý útok Raimondova vojska obrátil muslimy na ústup. Raimond si pak vyhlédl v údolí Inab u soutěsky Fons Murez krásné místo na táboření, ale špatné místo na válčení. Ráno po probuzení zjistil, že je jeho vojsko obklíčeno. Pokusil se probít z obklíčení, ale útok do kopce uvázl a křižáci byli pobiti. A již téměř tradičně hlava antiošského hraběte putovala ve stříbrné skříňce do Bagdádu. Núr ad Dín poté dobyl Hárim a Apameu.

K zabezpečení severní hranice knížectví pak byli povolání templáři. U průsmyku Syrská brána jim byly předány hrady Trapesac (arabsky Darbsak, turecky Terbezek), La Roche-Guillaume nově pak postavili pevnost Gaston (Baghras).

Obrázek
Hrad Gaston

V manželství s Raimondem se Konstancii narodily čtyři děti. Syn Bohemund III. ,budoucí vládce Antiochie; Marie (zvaná Xena), manželka císaře Manuela Komnéna; Filipa, milenka Andronika Komnéna (který nechal uškrtit její sestru Marii..), Balduin , který padl jako velitel velel pravého křídla byzantské armády u Myriokefalea 1176.

Regentem knížectví se stal král Balduin III., který usilovně hledal nového manžela pro Konstancii. Lenním pánem byl de iure Manuel I., který také jako první vybral za budoucího manžela svého bratrance Andronika. Ten ovšem po zlých zkušenostech s Turky v Anatolii odmítl. Dalším uchazečem o její ruku byl Jan Roger, Norman v byzantských službách, ale nepochodil ani on, ani další význační mužové dohazovaní Balduinem III. To patrně již v jejích službách působil uhrančivý Renaud z Chatillonu, který se do zámoří dostal s 2. křížovou výpravou, ale zůstal v Jeruzalémě a roku 1151 dorazil do Antiochie. Konstance se roku 1153 za Renauda tajně provdala. Sňatek postupně uznali jak Balduin III. tak byzantský císař. S Konstancií měl Renaud dceru Agnes, která se provdala za Bélu III. Uherského. Renaud ovšem začal okamžitě praktikovat samostatnou politiku. Odmítl složit lenní slib Byzanci. V čele vojska vtrhl do arménské Kylýkie, ale záhy se raději s Armény spojil proti většímu nepříteli, Byzanci.

Obrázek
Kníže Renaud de Chatillon vězní patriarchu Aimeryho

Rozhodl se napadnout největší byzantské území v oblasti – ostrov Kypr. Po antiochijském patriarchovi Aimerym de Limoges dosti nevybíravým mučením požadoval financování celé výpravy, což se nakonec zdařilo. Na jaře 1158 jeho nájezdníci spolu s Armény napadli bohatý Kypr a během tří týdnů jej dokonale vydrancovali. Ostrov se z tohoto nájezdu vzpamatovával mnoho let. Renaud s kořistí a významnými zajatci ustoupil do Antiochie a tu a tam posílal císaři zohavené zajatce, aby mu připomněl zaplacení výkupného. Mezitím opětovně dobyl Hárim, důležitou pevnost na východě knížectví.

To samozřejmě nemohlo Renaudovi projít a na podzim přitáhlo silné byzantské vojsko. Porazilo Armény a Manuel pozval Renauda ke svému dvoru v Mamistře, žádat o milost. Renaud pochopil, že nyní nemá šanci a podvolil se. Bos, v kajícnickém šatu žádal císaře o milost. Ten jej před zraky zástupců Jeruzaléma i muslimských sousedů ignoroval tak dlouho, dokud to jen šlo. Nakonec Renauda potvrdil, coby svého vazala, pokud bude antiochijská citadela obsazena byzantským oddílem, pokud bude Antiochie dodávat vojáky do byzantské armády a pokud bude v Antiochii ortodoxní patriarcha. Na žádost krále Balduina byl ale do úřadu opět uveden katolík Aimery de Limoges. Císař si vynutil i triumfální vstup do města v dubnu 1159, kdy ohlávku jeho koně vedl kníže Renaud.

Obrázek
Citadela v Antiochii

Renaud se trochu poučil a své výboje zaměřil proti muslimům i bývalým spojencům Arménům. Na jedné z těchto výprav byl roku 1160 u města Maraš zajat, když organizoval změnu rekvírování koní a dobytka. Na divokém západě by byl oběšen, zde na východě byl odeslán do Aleppa, kde strávil šestnáct let v zajetí a očekávání, zda jej někdo vykoupí či vymění. Nakonec se na svobodu dostal roku 1176 z vděku za křižáckou pomoc aleppskému vládci as-Sálihovi proti Saladinovi.
V Antiochii propukly spory o regentství. Budoucímu knížeti Bohemundovi III. (1144–1201), bylo patnáct a šlechta se obrátila na krále Balduina III. , aby jmenoval regenta. Balduin potvrdil regentem patriarchu Aimeryho, což se ovšem vůbec nelíbilo kněžně vdově a rádoby regentce Konstancii. Odjela si stěžovat ke švagrovi do Konstantinopole, kde nalezla pochopení. Císař Manuel I., lenní pán Antiochie, měl o regentovi rozhodnout sám, ale nakonec vše skončilo jen u výměny diplomatických nót.

Roku 1163 Bohemund III. (někdy zvaný „Koktavý“)dosáhl plnoletosti, ale jeho matka Konstanice mu odmítla předat vládu. Král Balduin vytáhl na sever a prohlásil Bohemunda vládcem. Konstancie se odmítla lehce vdát a podporu hledala u Arménů. S tím ovšem nesouhlasila šlechta ani měšťané a kněžna vdova musela Antiochii ve spěchu opustit. Bohemund III. se záhy podílel na vítězném tažení silného spojeného vojska Jeruzalémského království, Antiochie, Tripolisu, Byzance a čerstvě příchozích oddílů z Evropy proti vpádu Núr ad Dína do údolí Bikáa. Po této porážce Núr ad Dína odtáhl král Amaury do Egypta válčit s Širkúhovým vojskem. Núr ad Dín podpořil svého velitele dalším útokem na sever, tentokrát na Antiochii. Oblehl pevnost Hárim a její pán Reginald de Saint Valery požádal o pomoc.

Obrázek
Hárim

Spojené vojsko Raimonda III. z Tripolisu, Bohemunda III., Josselina III., byzantského místodržícího v Kylýkii Konstantina Kalamanose a arménských knížat vytáhlo Hárim osvobodit. Núr ad Dín po špatných zkušenostech z předchozího roku hodlal ustoupit. Naopak spojenci překypovali sebevědomím, což vyústilo v řadu nekoordinovaných útoků, které muslimové snadno odrazili a protiútokem zahnali křižáky do rozměklého terénu, kde byli rytíři pobíjeni „jako oběti na oltáři“. Velitelé výpravy byli zajati a odvezeni do Aleppa. Své vládce tak náhle ztratila jak Antiochie, tak Tripolis i byzantská Kylýkie. Pouze Arménům se podařilo včas ustoupit. Obležení Hárimu bylo obnoveno a úspěšně dokončeno. Východní hranici knížectví nyní tvořila řeka Orontes. Král Amaury se rychle vrátil a ujal se regentství v Antiochii.

Bohemund III. byl propuštěn následující rok za 150 000 dinárů. Své sehrál i nátlak Amauryho a zejména císaře Manuela, lenního pána Antiochie. Núr ad Dín si nechtěl Byzanc znepřátelit. Bohemund pak vykonal návštevu Konstantinopole a souhlasil s uvedením ortodoxního patriarchy Athanásia. Dosavadní katolický patriarcha Aimery de Limoges protestoval a vyhlásil nad knížectvím interdikt a uchýlil se na svůj hrad Coursaut. Nicméně do Antiochie se nevrátil až do roku 1170, kdy Athanásius zemřel na zranění způsobené při zemětřesení.

Obrázek
Knížectví Antiochie v roce 1164

Roku 1166 přijel na přátelskou návštěvu do Antiochie člen císařské rodiny Andronikus Komnénos. Přátelil se zejména s Bohemundovou sestrou Filipou, čímž si vysloužil hněv jak Bohemunda tak i císaře Manuela. Andronikus odešel do Jeruzaléma, kde se stal pánem Bejrútu. A opět se přátelil, tentokrát s královnou vdovou Theodorou Komnénovnou, což nakonec vyústilo v jeho velmi urychlený odchod z Palestiny.

V roce 1171 arménský kníže Mleh obsadil templářský Trapesac a roku 1172 se spojil s Núr ad-Dínem. V odvetu byl napaden Bohemundovým vojskem, ale hrad Trapesac byl získán zpět až po Mlehově smrti roku 1175. Roku 1177 se Bohemund s Raimondem III. a Filipem Flanderským pokoušeli dobýt Hárim, ale neměli dostatek sil. Roku 1180 se zapojil do politických tahanic na královském dvoře a dokonce vytáhl s Raimundem III. z Tripolisu na Jeruzalém. Poté jej ovšem pohltili domácí problémy.

Roku 1180 Bohemund zapudil Theodoru a oženil se se Sibylou. Papež Alexandr III. je exkomunikoval a Antiochie se dostala do interdiktu. Bohemund na to nedbal, a duchovní kteří jej vyzývali k nápravě uvěznil, kostely nechal vyplenit. Patriarcha Aimery se opět dostal do opozice vůži knížeti a usídlil se opět na bezpečném Coursautu, odkud vedl s Bohemundem drobnou válku. Pán hradu Margat Renat Masoir se stal vůdcem šlechtické opozice, která vystoupila proti chování knížete. K uklidnění poměrů byl z Jeruzaléma roku 1181 vyslán patriarcha Heraclius podporovaný Raimondem III. z Tripolisu, Renaudem z Chatillonu a velmistry johanitů i templářů. Bohemund se ale nepodvolil a z Antiochie vyhnal jak zprostředkovatele míru, tak své vlastní šlechtice.

Roku 1183 byla Antiochie napadena Saladinem. Bohemund III. s ním uzavřel mír a nezapojoval se do dalších válečných podniků. Knížeti Rubenovi III. prodal město Tarsus. Zvítězil na šlechtickou opozicí a rod Masoirů, držících pevný Margat donutil k prodeji hradu johanitům. Bitvy u Hattínu se osobně neúčastnil, ale antiochijské oddíly vedl jeho syn Raimond, který se zachránil spolu s Raimondem III. z Tripolisu. Následný útok na samotnou Antiochii Bohemund s pomocí normanských posil odrazil. Zbytek knížectví už takové štěstí neměl, bylo obsazeno prakticky celé vnitrozemí včetně takových pevností jako Saone, Bourzey, Trapesac, Gaston, La Roche-Guillaume i pobřežní města Lattakia, St.Symeon a Alexandretta. Kromě hlavního města a několika blízkých pevností se ubránil jen johanitský Margat a Valénie.

Obrázek
Saone- mohutná pevnost s délkou téměř jeden kilometr

Raimond III. z Tripolisu určil Bohemundova syna Raimonda svým nástupcem v Tripolisu. Bohemund III. jeho přání nerespektoval a roku 1189 Raimonda z Tripolisu povolal do Antiochie a do Tripolisu dosadil druhorozeného Bohemunda.

Roku 1190 uvítal zbytky říšské výpravy i s ostatky Fridricha Bararossy, snažil se neprovokovat Saladina a byl více méně neutrální. V roce 1191 byl získán přístup Antiochie k moři, kdy byla zpět dobyta Alexandretta a Saint Symeon. Antiochie po Hattínu již nikdy nebyla jednolitým státním útvarem, který sousedil na jihu s Tripolisem. Kníže ovládal oblast kolem hlavního města a střídavě i pás území při pobřeží. Území bylo muslimskými útoky trvale rozděleno na oddělené části: Antiochie s okolím, Latakie s okolím a již nezávislé johanitské území kolem Margatu.

Nové problémy ale vyvstaly na severu. Arménský kníže Lev III. dobyl hrad Gaston a umístil tam vlastní posádku. To se stalo hlavním bodem sporů s Antiochií. Templáři jako původní majitelé okamžitě vystoupili s požadavkem na navrácení hradu a kníže Bohemund je v tom výrazně podporoval.

Kníže Lev pozval Bohemunda roku 1193 k vyjednávání, ale zajal jej a uvěznil v Sísu. Regentsví v Antiochii se ujal jeho syn Raimond. Bohemund byl o rok později propuštěn na nátlak Jeruzalémského krále Jindřicha II. z Champagne, ale byl donucen vzdát se všech nároků na arménská území. Smír byl zpečetěn roku 1195 sňatkem Bohemundova syna Raimonda a Lvovi neteře Alice. Z tohoto sňatku se narodil Raimod Ruben, který po smrti otce roku 1199 a dědečka roku 1201 usiloval o své antiochijské dědictví.

Na Antiochii si dělal nároky i Bohemundův stejnojmenný syn, Bohemund I. (*1172+1233) Jednooký, hrabě z Tripolisu. Roku 1201 se prosadil na knížecí stolec i přes to, že o dědictví po otci musel tvrdě zápolit se svým synovcem Raimondem Rubenem, který měl podporu Arménů i části místní šlechty, která jej uznávala. V dlouholetých sporech a bojích dokázal být Bohemond výborný diplomat, někdy označovaný jako nevyzpytatelný spojenec. Měnil smlouvy, sliby a vše podřizoval prosazení svých cílů. Roku 1211 templáři konečně získali hrad Gaston, aby jej brzy museli bránit proti útokům Arménů i vojska z Aleppa. Arméni ovládli Antiochii v letech 1205-1208 a opět v letech 1216-1219, kdy byl knížetem prohlášen Raimond Ruben. Nicméně od roku 1219 byla Antiochie a Tripolis trvale spojeny do personální unie pod vládou Bohemunda IV. a jeho potomků. Správa obou států zůstala trvale oddělena, ale Antiochie hrála stále menší roli na úkor bohatého a bezpečnějšího Tripolisu, který se stal sídelním městem vládců nového soustátí. Antiochie byla zatím silně ovlivněna řeckou komunitou. Během bojů s Armény si kníže znepřátelil řád johanitů a spory vyvrcholily roku 1230, kdy byl Bohemund exkomunikován papežem Řehořem IX. Mezitím byla při ofenzivě Franků roku 1229 dobyta Latakia, Balatonous a Gibel (Jabla).

Obrázek
Knížectví Antiochie v roce 1229

Bohemund se roku 1198 oženil s Plaisance Embriaco de Gibelet. Z tohoto plodného manželství se narodil Raimund, regent Antiochie, roku 1213 ve svých osmnácti letech zavražděný v Tortose, Bohemund, budoucí vládce Antiochie a Tripolisu, Filip I. otrávený v arménském vězení roku 1226, Jindřich, manžel Isabely de Lusignan, Marie roku 1220 provdána za arménského knížete Thorose a Orgueilleuse, která se nedožila dospělosti. Roku 1218 se podruhé oženil v Tripolisu s Melisendou de Lusignan, kyperskou princeznou, dcerou Amauryho II. Z tohoto manželství vzešly tři dcery, Isabela a Helvis zemřely v mladém věku. Marie se do dějin zapsala jako dědička jeruzalémského království, která své nároky s papežským požehnáním roku 1277 prodala Karlovi z Anjou.

Bohemund V. (*1199+1252) se ujal vlády v soustátí roku 1233 a po svém otci zdědil jak přátelské vztahy s templáři tak zášť vůči johanitům a zejména severním sousedům v království Arménie. Roku 1225 se Bohemund oženil s Adélou z Jeruzaléma, ale roku 1229 bylo manželství zrušeno. Podruhé se Bohemund oženil s praneteří papeže Inocence III. Lucienou di Segni. Měli dvě děti, dceru Plaisance, která se roku 1251 stala třetí ženou krále Jindřicha I. Kyperského a syna Bohemunda VI. Během své vlády zachovával neutralitu a nezapojil roku 1244 se do boje mezi Jeruzalémským králem a egyptským sultánem as-Sálihem, který skončil katastrofální porážkou křižáků a jejich spojenců u Gazy (také nazývaná u bitva u Harbiyah nebo u La Forbie). Ovšem zase tak klidná doba jeho vlády nebyla. Roku 1237 proběhla neúspěšná templářská ofenzíva ke znovuzískání hradů Trapesa a La Roche-Guillaume u Syrské brány. Roku 1241 knížectví přišlo o Latakii a antiochijské vojsko bylo roku 1245 poraženo Turky z Konje.

Obrázek
Erb Bohemunda VI.

Bohemund VI. (*1237+1275) „Krásný“ se ujal vlády roku 1252 pod regentstvím své matky Lucieny di Segni. Ta nikdy neopustila Tripolis a vládu předávala svým příbuzným z Říma, což jí na popularitě nepřidalo. Mladý Bohemund VI. získal prostřednictvím francouzského krále Ludvíka IX. Svatého od papeže Innocence IV. souhlas ujmout se vlády před dosažením plnoletosti. Bohemund byl pak v Akkonu pasován na rytíře Ludvíkem IX. Ludvík navíc dohodl příměří mezi knížectvím a Armény. Na králův návrh se oženil se Sibylou, dcerou arménského krále Hethuma I. Tak skončilo dlouholeté nepřátelství s Armény, ale nastal druhý extrém, kopírování jejich politiky. Během své vlády byl Bohemund VI. Pod silným vlivem svého tchána arménského krále Hethuma I. a po kratších sporech se Antiochie dokonce stala vazalem Arménie.

Po zprávách o pádu křesťanské Gruzie, se Hethum I. rozhodl poddat se Mongolům a roku 1247 poslal k jejich dvoru svého bratra Sempada ke stvrzení dohody. Král Hethum přiměl k podobnému aktu i svého zetě Bohemunda VI. Antiochie s Tripolisem se staly vazaly Mongolské říše. Díky tomu se Frankové z těchto států podíleli na dobytí Bagdádu roku 1258 a později i Aleppa a Damašku. Protože se Mongolové snažili upevnit spojenectví s Byzancí, byl Bohemund „požádán“ o výměnu katolického antiochijského patriarchy za ortodoxního řeka Euthymia. To ovšem bylo nepřijatelné pro titulárního jeruzalémského patriarchu se sídlem v Akkonu Jakuba Pantaleona, který Bohemunda exkomunikoval. Tato exkomunikace měla zvláštní dohru. Papež Alexandr IV. se chystal projednat Bohemundův případ na nadcházejícím koncilu, zemřel ale dříve než k němu došlo. Novým papežem byl zvolen právě Jakub Pantaleon jako Urban VI., ale po vyslechnutí veškerých Bohemundových důvodů exkomunikaci zrušil.

V polovině roku 1260 se většina mongolského vojska chána Hülegü vrátila na východ, aby se zapojila do řešení otázky nástupnictví po smrti velkého chána Möngkeho. V Sýrii pod Ketbughou zůstala jen menší část okupačních sil. Poslední centrum muslimského odporu zůstalo v Egyptě pod vládou mamlúků. Odtud vyrazilo velké vojsko proti mongolským dobyvatelům. Frankové v jeruzalémském království zůstali neutrální a dovolili jižním sousedům průchod do Sýrie, kde byli u Ajn Džalút v září roku 1260 Mongolové drtivě poraženi. Toto vítězství nebylo šťastné zejména pro Antiochii a Tripolis, vazaly Mongolů. U mamlúků se až do konce křižáckého pantví ve Svaté zemi uržovalo povědomí o jejich spojenectví s Mongoly. Mamlúcká vojska pod vedením novopečeného sultána Bajbarse následně dobyla Sýrii a Irák. Mongolové zatím předali Bohemundovi do správy přístav Latakii. Hethum dostal hrad Trapesac.

Mongolská přítomnost na Blízkém východě je kompletně popsána zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2796, bitva u Ajn Džalút http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2873, bitva u Homsu http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2873.

Roku 1263 se Hethum a Bohemund snažili různými metodami vylepšit své postavení. Nahradili řeckého patriarchu opět katolíkem Opizonem, aby získali podporu Jeruzalémského království. Snažili se také ekonomicky tlačit na Mamlúky. Blokovali dodávky dřeva z anticochijských a libanonských lesů do Egypta, který je nutně potřeboval ke stavbě lodí, nicméně tím jen více přilévali olej do ohně. Roku 1264 Bohemund odjel ke dvoru chána Hülegü a snažil se získat co největší podporu proti postupu mamlúků. Z pomoci sešlo, protože Hülegü byl proti výměně patriarchů. Nyní pro něj bylo důležitější spojenectví s Byzancí proti Turkům v Anatolii. V roce 1266 odjel k mongolům král Hethum a jeho nepřítomnosti využil Bajbars. Mamlúci porazili Armény v bitvě u Mari. Padl jeden z Hethumových synů, druhý byl zajat a mamlúci vyplenili velkou část Kylýkie. Poté se obrátili proti Antiochii, ale jejich velitelé měli dost kořisti a Bohemund svá území ubránil. Nicméně padly některé pevnosti v zázemí Tripolisu.

Bajbars nebyl spokojen s potrestáním Bohemunda VI. a v roce 1268 vedl další tažení proti severnímu soustátí. Na počátku května 1268 mamlúci vyplenili předměstí Tripolis. Následně rychle odtáhli k Antiochii, která byla záhy dobyta a obyvatelstvo z velké části povražděno. Bajbars a ostatní mamlúci od té doby Bohemunda a jeho nástupce důsledně titulují jako hraběte z Tripolisu, protože Antiochie mu už nepatřila. Po dobytí hlavního města byl opuštěn i hrad Gaston, kdy část posádky dezertovala, a zbytek zničil a podpálil co mohl a vzdal se. Hrad Coursaut předal patriarcha jistému Vilémovi, který udržoval přátelské styky s muslimskými sousedy a na jejich přímluvu Bajbars hrad ušetřil. Vilémův syn byl ale méně přátelský a v dubnu 1275 byl zajat a uvězněn v Damašku. Hrad padl v listopadu 1275.

Obrázek
Hrad Margat - jeden z nejpůsobivějších hradů v Sýrii

Roku 1285 po měsíčním ostřelování a silné podkopové činnosti kapitulovala johanitská pevnost Margat. Posádka vydala hrad a město za slib volného odchodu, stejně se zachovalo i město Valénie. Roku 1287 byl po smrti Bohemunda VII. dobyt přístav Latakia, poslední zbytek bývalého antiochijského knížectví. Nepočítáme-li templářský La Roche-Guillaume, který padl až roku 1298 při ofenzivě mamlúků proti Arménům a jejich řádovým spojencům.

Knížata z Antiochie (1098–1268)

1098-1111 Bohemond I.
1100-1103; 1105-1112 regent Tankred de Hauteville
1111-1130 Bohemond II.
1112-1119 regent Roger de Salerno
1119-1126; 1130 regent Baldouin II.
1130-1160 Konstance
1131-1136 regent Fulko de Anjou
1136-1149 1. manžel Raimond de Poitiers
1153-1160 2. manžel Renaud de Chatillon
1160-1163 regent patriarcha Aimery de Limoges
1163-1201 Bohemond III.
1193-1194 regent Raimond
1189-1205; 1208-1216; 1219–1233 Bohemond IV.
1205-1208; 1216-1219 Raimond Ruben
1233–1252 Bohemond V.
1252–1268 Bohemond VI.

Titulární knížata z Antiochie

1268-1275 Bohemond VI.
1275-1287 Bohemond VII.
1289-1299 Lucie
1299-1300 Phillipe de Toucy
od 1300 přešlo na kyperské krále

POUŽITÁ LITERATURA
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Nicolle, D.: První křížová výprava 1096-1099. Dobytí Svaté země. Praha 2007.
Runciman, Steve: A history of the crusaders I-III. Cambridge 1950-1954.
Setton, K.M. (ed.): A history of crusades I-VI. University of Pennsylvania press 1955-1962.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984. Vyšehrad
www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“