Seigneurie d'Outre-Jourdain

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Seigneurie d'Outre-Jourdain

Příspěvek od t.hajek »

Panství Zajordánsko 1115-1189
Transjordan „terram trans Jordanem“

V tomto článku bych rád popsal dějiny patrně nejodlehlejší části křižáckých států ležící za řekou Jordánem (odtud název..), která ale rozhodně nebyla bez významu. Článek o zajordánských hradech bude následovat.

Obrázek
Jeruzalémské království roku 1140

Zajordánsko bylo jedním ze čtyřech nejdůležitějších panství Jeruzalémského království. Jeho pánové měli díky odlehlosti území realitní nezávislost na králi. Současně ale nesměli zastávat žádný úřad v království, aby byla jejich moc omezena. Nová vládnoucí vrstva byla nepočetná a pro kontrolu rozsáhlého území byla stejně jako jinde v Zámoří vybudována řídká síť hradů a pevností. Osídlení Zajordánska sledovalo starou karavanní stezku vedoucí ze Sýrie do Akaby, zvanou Darb al-Malik (Cesta králů, mj. její trasa je dodnes používaná, byť s asfaltovým povrchem). Hranice křižáckého panství vymezovala na západě řeka Jordán, Mrtvém moři a Wádí Araba táhnoucí se k Akabskému zálivu. Na východě vedla hranice pouští a velikost panství se flexibilně měnila zejména díky aktuálnímu postavení vojenských oddílů. Panství se v průběhu své existence rozšiřovalo na sever a v době největší expanze dosáhlo až za Ammán.

Obyvatelstvo tvořili zejména šiítské beduínské kmeny a poločokovní křesťané. Místní syrští křesťané byli po vzniku panství roku 1115 z velké části přesídleni do Jeruzaléma, aby vyplnili prázdnou židovskou čtvrť (židé byli většinou pobiti, v lepším případě vyhnáni). Franků se do odlehlých oblastí přistěhovalo málo a do jisté míry zde fungoval model hrabství Edessa, tedy sňatky mezi křižáky a místními křesťany. Řídké osídlení nedokázalo přinášet větší zisky z úrodných oblastí kolem Jordánu a Madaby, stejně tak byla pouze vedlejším příjmem těžba soli v okolí Mrtvého moře. Hlavní příjmy plynuly z obchodu. Na Mrtvém moři Frankové provozovali flotilu obchodních lodí, které převážely pšenici, cukrovou třtinu, stejně jako asfalt a sůl. Ale zcela nejdůležitější byl výběr cla a mýtného za průchod karavan obchodními stezkami z Egypta, kudy kromě obchodníků každoročně putovali tisíce poutníků do Mekky.

Počátky panství

Po stabilizaci situace v Jeruzalémském království si král Balduin I. (fr.Badouin) rychle uvědomil strategický význam území na východ od Mrtvého moře a v roce 1100 se poprvé vypravil do oblasti za řeku Jordán, kterou ovládali Egyptští Fátimovci. Jejich vojenská přítomnost zde byla minimální stejně jako zájem o obranu těchto území. Frankové zdejšími útoky sledovali dva cíle. Za prvé ovládnout kontrolu nad hlavními trasami karavan z Egypta do Damašku a do svatých míst islámu. Za druhé oddělit Egypt a Sýrii, byť obě muslimské oblasti byli vzájemně znepřátelené, toto nepřátelství nemuselo trvat věčně.
Na další útoky na Zajordánsko reagoval roku 1107 vládce Damašku Saif ul Islam Zahir ud Dín Toghtekin, ze seldžucké dynastie Buridů a poslal do oblasti Petry turkmenský oddíl o 3 000 mužích s velitelem Sabáwou. Měli za úkol podporovat místní beduíny proti křižákům a blokovat karavany na cestě do Jeruzalémského království. Když se Balduin I. dověděl o vojenské přítomnosti Damašku, rozhodl se zasáhnout. Postup vojska vedl místní rodák, kněz Theodore, a díky němu a spolupráci křesťanů v okolí oblasti byl příchod Franků utajen. Theodore navíc použil lsti a Turkmeny přesvědčil, že sem přichází veliké vojsko, kterému nemohou vzdorovat. Muslimští vojáci uprchli a Balduin bez boje obsadil okolí Petry.

Roku 1112 do Zajordánska směřoval další útok křižáků, tentokrát s konkrétním cílem, kterým bylo přepadení velké karavany směřující z Damašku do Egypta. Aby mohl lépe kontrolovat trasy v jordánské poušti, rozhodl se Balduin v roce 1115 vybudovat hrad Montreal a položil tak základy trvalé přítomnosti Franků v Zajordánsku. Následující rok vedly Franské výboje dál na jih. Byla obsazena nabatejská Petra, kterou Arabové přejmenovali na Wádí Músa (Mojžíšovo údolí) podle pramene, který zde dle tradice nechal Mojžíš vytrysknout. Frankové jméno převzali a trvale se zde usídlili. Záhy byla obsazena celá oblast až Rudému moři. Frankové drželi přístav Akabu a na nedalekém ostrově vybudovali v roce 1116 hrad, nejjižnější výspu křižáckého postupu.

Obrázek
Montreal

Prvním pánem Zajordánska byl králem Balduinem II. jmenován Romain le Puy, zmiňovaný roku 1118. Tento šlechtic se do Svaté země dostal v průběhu první křížové výpravy, kdy patřil k družině Adhémara de Monteil v provensálském vojsku Raimonda IV. z Toulouse. V psaných pramenech se objevuje průběžně od roku 1100. Zajordánsko bylo v té době patrně pod královskou kontrolou a k osamostatnění panství došlo až později. Romain se přidal k revoltě Huga II. le Puiset, hraběte z Jaffy proti králi Fulkovi v roce 1134. Po vítězství královy strany mu bylo panství zabaveno a Romain le Puy byl ze Zámoří vyhnán. Zajordánsko tehdy zaujímalo prostor mezi Akabou Montrealem, ale to se mělo brzo změnit.

Novým pánem Zajordánska se stal Payen „le Boutelier“ (komorník). Od roku 1120 byl zmiňován jako komorník krále Balduina II. Královským komorníkem zůstal i za nového krále Fulka. Za věrné služby mu bylo roku 1134 uděleno Zajordánsko. Svého místa u dvora se vzdal až roku 1136. K roku 1142 se poprvé připomíná nově vybudovaný hrad Kerak, který rozšiřoval panství směrem na sever. Byl postaven jako ochrana franských držav proti útokům z Damašku a současně umožňoval lepší kontrolu obchodních stezek. Kerak se stal novým centrem panství a bylo sem z Montrealu přemístěno sídlo moábské diecéze. Payen zemřel roku 1148 a panství zdědil jeho synovec Maurice, který zde vládl do roku 1161. Zajordánsko se rozšířilo dále na sever od Wádí Mujíb a Frankové obsadili i Ammán, což byla nejsevernější hranice panství. Po smrti Maurice se Zajordánska ujala jeho dcera Isabella (1125-1166) spolu se svým manželem Filipem de Milly, pánem Nábulusu.

Obrázek
Kerak


De Milly

Filip de Milly (1120-1171) byl nejstarším synem Guye de Milly a Stefanie (fr.Étiennette) Flanderské. Rod de Milly pocházel z Pikardie na severu Francie. Ve Svaté zemi Guy de Milly vlastnil pozemky u Nábulusu a Jeruzaléma. Filip se stal pánem Nábulusu roku 1144, ve stejném roce pojal za manželku Isabellu, dceru Maurice. Jako pán Nábulusu byl jedním z nejvlivnějších šlechticů království. Roku 1144 na příkaz královny Melisendy táhl na pomoc obležené Edesse, ale dorazil až po jejím pádu. V roce 1151 vypukla v království krátká válka mezi královnou matkou Melisendou a jejím již dvacetiletým synem Balduinem III., který se nechal korunovat jediným králem. Filip de Milly stál na straně královny, stejně jako její mladší syn Amaury nebo mocný rod Ibelinů. Balduin zvítězil a Melisendě byl vykázán úděl na statcích v Nábulusu. Filip se aktivně účastnil veřejného života. Roku 1153 se účastnil úspěšného dobývání Ascalonu vojskem Balduina III. Roku 1157 se podílel na osvobození pevnosti Banyas od obležení vojska Núr ad Dína.

V roce 1161 zemřel Filipův tchán Maurice a Filip se ujal vlády v Zajordánsku. Současně se ale musel vzdát panství Nábulus ve prospěch krále Amauryho. Za vlády Filipa dosáhlo Zajordánsko svého vrcholu. Byla to relativně klidná doba a Filip si mimojité našel čas aby vykonal zbožnou pouť ke klášteru sv. Kateřiny pod horou Sinaj. Po smrti své manželky vstoupil roku 1166 do řádu templářů. Při té příležitosti věnoval řádu větší množství pozemků včetně Ammánu. Účastnil se neúspěšné výpravy krále Amauryho do Egypta roku 1169, přestože templáři jako celek odmítali tuto výpravu podporovat. Král Amaury jim také následný neúspěch dával vinu, podobně jako byzantské flotile. Po smrti velmistra templářů Bertranda de Blanchefort v roce 1169 se stal novým velmistrem právě Filip de Milly. Volba nebyla zcela nezávislá, na zvolení Filipa měl velký zájem král Amaury. Od zvolení svého přítele do čela řádu si sliboval lepší spolupráci s Templáři na akcích proti Egyptu, na kterém měl Amaury neutuchající zájem. Počátkem roku 1171 rezignoval na své postavení v templářském řádu. Jeho nástupcem na místě velmistra byl Odo de St. Amand. Filip vedl poselství Jeruzalémského království do Konstantinopole k obnovení dobrých vztahů po neúspěšném útoku na Egypt. Během této cesty v 3. dubna 1171 zemřel.

Obrázek
Erb rodu de Milly
i když se v průběhu 12. století heraldika bouřlivě rozvíjela, je rod de Milly jediný ze šlechtických rodů Zajordánska, jehož erb známe

Filip de Milly měl s manželkou Isabellou tři děti. Syn Rainier zemřel ještě jako dítě, panství po vstupu Filipa do řádu přešlo na starší dceru Helenu provdanou za Waltra (fr.Gautier) III. z Brisebarre pána Bejrútu. Po smrti Heleny v roce 1167 vládl Walter dál jako regent dcery Beatrice. Po její brzké smrti dle dědických nároků přešlo Zajordánsko roku 1168 na druhou dceru Filipa de Milly Stefanii (fr.Étiennette) a její manžele. Nejedná se o nějaké mnohomužství, ale Stefanie měla postupně tři manžele, kteří díky ní vládli Zajordánsku. Bylo to období, kdy se křižáků stále více se bránili útokům Núr ad Dína, sultána z Damašku, Aleppa a Mosulu. Po jeho smrti v roce 1174 spojil Egypt a Sýrii Núr ad Dínův egyptský místodržitel Salah ad Dín, Evropanům známý jako Saladin. Během dvaceti let panování Stefanie v Zajordánsku bylo panství terčem mnoha útoků až po bitvě u Hattínu pod náporem muslimských vojsk zaniklo.

Stefanie se poprvé provdala roku 1163 za místního šlechtice Humpreye (fr.Onfroy) III. z Toronu. Z tohoto manželství vzešel syn Humprey IV. a dcera Isabella, budoucí žena arménského krále Rubena III. Za vlády Humpreye Zajordánsko ztratilo své nejjižnější oblasti. Roku 1170 Saladin dobyl Akabu a ostrovní hrad Ile de Graye. V témže roce Núr ad Dín obsadil Salt jižně od Ammánu a neúspěšně obléhal Karak. Po smrti Humprey III. 1173 Núr ad Dín opět oblehl Kerak a doufal v jeho snadné dobytí. Z Jeruzaléma bylo vypraveno vojsko a obležení bylo ukončeno. Stefanie si následně vzala za muže šlechtice ze Champagne Milese de Plancy, který byl ovšem roku 1174 zavražděn v Akkonu. Vrahové nebyli dopadeni, ale spekulovalo se o vyřizování účtů s rodem Brisebarre. Stefanie vládla v Zajordánsku sama až do dalšího sňatku v roce 1175, kdy pojala za manžela Renauda de Chatillon (1125-1187).

Renaud de Chatillon

Tento arogantní, neurvalý, zpupný, chamtivý, krutý a v tom nejhorším možném slova smyslu vynalézavý a podnikavý byť osobně statečný šlechtic byl v letech 1153-1163 knížetem antiochijským. Právě byl propuštěn po šestnáctiletém zajetí v Aleppu a hořel touhou ukázat všem, co dokáže. V té době byli jeruzalémští šlechtici rozděleni do dvou skupin. Tu méně bojovnou část pod vedením regenta Raimonda III. z Tripolisu tvořili pánové usedlí a narození ve Svaté zemi, kteří se naučili toleranci k muslimům i křesťanům nekatolického vyznání a neprahli po větších válečných akcích. V druhé skupině byli nově příchozí šlechtici, kteří stejně jako jejich předci i následovníci neznali místní poměry a prosazovali bezohlednou útočnou politiku. Renaud se samozřejmě zařadil do skupiny válečných štváčů. Oženil se se Stefanií de Milly, která patřila k tradiční šlechtě, ale její nedávno zavražděný manžel Miles de Plency byl také nově příchozí a nebyl u místních pánů oblíben. Renaud se aktivně účastnil většiny válečných tažení Jeruzalémského vojska. Roku 1177 bojoval v bitvě u Montgisardu, kde křižáci donutili Saladina k ústupu.

Zajordánsko bylo ideálním místem pro samostatnou politiku a Renaud si z něj vytvořil výdělečný podnik. Bohaté karavany putující z Egypta do Sýrie kromě „spravedlivého“ mýta často okrádal o veškerý majetek a kupce vraždil. Díky spojení s kočovnými Beduíny měl rozsáhlou zpravodajskou síť, kterou využíval při plánech na další loupení. Příměří mezi Saladinem a Balduinem IV. uzavřené v květnu 1180 Renaud snad ani nebral na vědomí. V roce 1181 přepadl a oloupil velmi bohatou karavanu směřující do Mekky a přisvojil si kořist v hodnotě 200 000 zlatých. Saladin v reakci na tento čin zajal velkou skupinu křesťanských poutníků. Králi Balduinovi IV. pak navrhl výměnu zboží za poutníky. Renaud zastával názor, že král nemá právo zasahovat do vnitřních záležitostí jeho panství a své názory neměnil. Král nemohl Renauda přimět k poslušnosti a Saladinovi sdělil, že není v jeho možnostech donutit Renauda k navrácení zboží. Poté Saladin začal jednat. Vpadl do Palestiny a s křižáky se utkal v bitvě u hradu Belvoir, kde byl však donucen k ústupu.

V roce 1181 napadl Renaud oázu Taima, která byla hluboko v poušti, na půli cesty mezi Zajordánskem a Medínou. Po zkušenostech z vyplenění Kypru v roce 1158 se vrhl do námořního dobrodružství i zde. Jeho cílem bylo zmocnit se bohaté kořisti na Arabském poloostrově, často se hovoří i o zamýšlením útoku na Mekku. V roce 1182 nakrátko ovládl přístav v Akabě. Na velbloudech sem nechal dopravit rozebrané lodě a spolu s najatými piráty a stal se postrachem Rudého moře. Renaud se dvěma galérami obléhal Ile de Greye, kde se držela muslimská posádka. Zbytek jeho flotily zatím vyplenil řadu měst na africkém a arabském pobřeží včetně Jamby a Džiddy v těsné blízkosti Mekky a Medíny. Arabové zde neměli žádné válečné loďstvo a neozbrojené obchodní lodě byly pro Renaudovi piráty jen dalším vítaným přilepšením již tak bohaté kořisti. To si samozřejmě vyžádalo v muslimském světě „rozhodné odsouzení“ a Saladinovu přísahu, že Renauda zabije vlastní rukou. Saladinův bratr a místodržící v Egyptě al-Malik al-Adil Sayf al-Din Abu-Bakr, křižáky někdy zvaný Safadin, pověřil velením narychlo vybudované rudomořské flotily Husáma ad-Dín Lulu, který sem nechal dopravit zkušené námořníky z egyptských přístavů Středozemního moře.. Eyptská flotila zahnala Renauda od Ile de Graye a získala zpět Akabu. Arabové se brzy utkali s vracejícími se piráty a většinu jich pobili. Část zajatců byla jako osobní Saladinův dar poslána do Mekky, kde byli veřejně ukamenováni. Zbytek zajatců byl popraven v Káhiře. Renaud společně s posádkami dvou galér uprchl na své hrady. Jako odvetu vtrhl Saladin v červenci roku 1183 do Galileje. Jeruzalémské vojsko vytáhlo proti němu, přičemž Renaud se svými vojáky tvořil předvoj armády. Obě vojska vyčkávala, a protože se Saladinovi nepodařilo vylákat křižáky do bitvy v otevřeném prostoru, byl nucen ustoupit.

V listopadu roku 1183 se na Keraku konala svatba dědice zajordánského panství a Renaudova nevlastního syna Onfroye IV. z Toronu a jedenáctileté jeruzalémské princezny Isabely. Politický sňatek měl za cíl utlumit napětí mezi domácími a příchozími šlechtici. Samotný obřad měl proběhnout ve velkolepém stylu. Přítomni byli zástupci palestinských baronů, šlechticů z Evropy i několik byzantských aristokratů. V té době Saladin vpadl do Zajordánska a obklíčil Kerak. Svatební slavnosti pokračovaly a Renaudova manželka Stefanie jako výraz pohostinnosti poslala Saladinovi vybrané lahůdky ze svatební hostiny. Dvorný Saladin pak zakázal ostřelování části hradu, kde byli ubytováni novomanželé. Obležení skončilo po příchodu jeruzalémské armáda vedené Raimondem III. z Tripolisu a těžce nemocným Balduinem IV. Na podzim roku 1184 Saladin Kerak oblehl znovu, ale hrad opět odolal a muslimové stáhli.

V roce 1185 bylo uzavřeno další čtyřleté příměří mezi Saladinem a regentem království Raimondem z Tripolisu. Roku 1186 zemřel nezletilý král Balduin V. a za krále se prohlásil Guy Lusignan s manželkou Sibylou (matkou Balduina V.) Guy byl Francouz a nebudil velké sympatie u místní šlechty. Za svého rádce si navíc zvolil Renauda. Ani tato změna ale Renauda z Chatillonu nepřiměla respektovat příměří a v přepadech, loupežích a vraždění vesele pokračoval. Roku 1186 oloupil bohatou karavanu směřující do Mekky, kořist a zajatce odmítl vydat o omluvě požadované Saladinem nemohlo být ani řeči. Přepad další karavany následoval. Saladin chtěl jednat s Renaudem, ale ten jej ignoroval, obrátil se tedy na krále. Opakovala se již známá situace, král Guy z Lusignanu jej nedokázal a patrně ani nechtěl pohnat k zodpovědnosti a příměří tak skončilo. Opět byly obleženy zajordánské hrady, ale obležení po krátké době skončilo, když se muslimské vojsko vydalo k městu Tiberias. Válka měla své vyvrcholení 4. července 1187 na Hattínských návrších, kde bylo zničeno vojsko latinských států.

Samotný Renaud, arabském světě známý jako Arnát nebo jako Vlk z Keraku, byl mezi jinými zajat a dle podání Imáda ad-Dín al-Asfahání byl v Saladinově stanu opravdu zabit velkým sultánem:

Saláh ad-Dín pozval krále, ať vedle něj usedne, a když pak vešel Arnat, dal mu stanout poblíž krále a připomněl mu jeho zlé skutky: „Kolikrát si přísahal a pak přísahy pošlapal, kolikrát jsi stvrdil smlouvy, které jsi nedodržoval!“ Arnat mu odpověděl skrze tlumočníka: „Tak se vždycky chovali všichni králové. Nic víc jsem neudělal.“ Po ten čas Guy sotva popadal žízní dech a hlava se mu kývala, jako by byl opilý, a jeho tvář prozrazovala veliký úděs. Saláh ad-Dín k němu promluvil uklidňujícími slovy a nechal přinést ledovou vodu, kterou mu nabídl. Král pil, pak nabídl zbytek Arnatovi, který rovněž zahnal žízeň. Sultán tehdy Guyovi pravil: „Nepožádal jsi mě o souhlas, než jsi mu dal napít. Proto mě to nezavazuje, abych mu dal milost.“ (v arabském světě poskytnutí jídla a pití zajatci znamenalo ochranu jeho života)Sotva ta slova pronesl, vyšel sultán ven, skočil na koně, pak se vzdálil a zajatce nechal napospas strachu. Prohlédl si vracející se jednotky a pak se sám navrátil do stanu. Tam si nechal Arnata přivést, přistoupil k němu se šavlí v ruce a udeřil jej mezi krk a lopatku. Když Arnat padl na zem, uťali mu hlavu, načež dovlekli tělo za nohy před krále, který se opět začal třást. Sultán, když jej spatřil celého se chvějícího, mu uklidňujícím tónem řekl: „Tento muž byl zabit jen kvůli svým zlým skutkům a proradnosti.“

Není moudré dávat se do slovního sporu s mužem, který přísahal, že vás zabije, má zbraň a vy jste jeho zajatcem. Právě Renaud byl jednou z příčin nelítostného postupu muslimů vůči Frankům. Jeho loupení a vraždy ještě po létech vyvolávali u Arabů nevraživosti a pocit křivdy a ani po několika staletích není jeho řádění stejně jako další násilnosti křižáků úplně zapomenuto (Dokonce se dočkal sochy umístěné před citadelou v Damašku. Renaud je zde vypodobněn jako skleslý lupič s vakem přes rameno pod zadkem koně triumfujícího Sladina..).

Obrázek
Renaud v Damašku(první zleva, druhý je Guy de Lusignan)

Neznáme Renaudův erb, ale je mu přisuzováno znamení gryfa. Tomu by možná odpovídalo i arabská přezdívka Vlk, kdy Arabové špatně identifikovali neznámé zvíře na Renaudových zástavách, stejně jako kámen s vytesaným gryfem, druhotně použitý na jedné z věží mamlúckého opevnění města Keraku.

Pro nás je zajímavé, že Renaudova dcera Agnes, z prvního manželství s antiochijskou kněžnou Konstancií, se provdala za uherského krále Bélu III. Jejich dcera Konstancie se stala druhou manželkou Přemysla Otakara I. Renaud de Chatillon byl tedy pradědečkem českého krále Václava I.

Po bitvě u Hattínu a dobytí velké části území křižáckých států Saladin v září 1187 oblehl Jeruzalém. Velitel města Balian de Ibelin vyjednal se Saladinem kapitulaci a odchod obyvatel do pobřežních měst po zaplacení stanoveného poplatku. V Jeruzalémě byla přítomna také Stefanie, která na audienci u Saladina žádalo o milost pro svého syna Humprey IV., který byl také zajat u Hattínu. Saladin souhlasil s jeho propuštěním pod podmínkou vydání zajordánských hradů a jednání následně zkrachovala. Záhy byly zajordánské hrady opět a tentokrát naposledy obleženy vojskem Saladinova bratra al-Adila. Nyní ale neexistovalo žádné křižácké vojsko, které by mohlo obléhání přerušit a posádky byly odkázány sami na sebe. Roku 1188 padla Tafila, pevnosti v Petře a po osmi měsících obléhání i Kerak. Montréal kapituloval o rok později a to byl konec zajordánského panství křižáků ve Svaté zemi. Přesto zde alespoň část Franků zůstala, o čemž svědčí jednak kronikářské zápisy o nově vybudované vesnici blízko Keraku po roce 1188, existující největší křesťanská menšina v Jordánsku stejně jako abnormální výskyt lidí s blonďatými a rezavými vlasy, což rozhodně není typický vzhled blízkovýchodních obyvatel. Zajordánsko Saladin věnoval právě al-Ádilovi. Po roce 1189 byl udržován pouze formální titul, který obdržel Humprey IV. z Toronu. Po smrti Humpreyho IV. a jeho matky Stefanie roku 1197 přešel titul na Isabellu a posléze jej zdědil rod Montfort, vládci Tyru a Toronu. Po roce 1350 Montfortové vymřeli a titul přešel na kyperské krále. Z manželství s Renaudem měla Stefanie dvě děti, syn Renaud zemřel v dětském věku a dcera Alix byla provdána za Azza VI. d´Este.

Stefanie de Milly 2.
Shodou okolností současně v Zámoří žila i jiná Stefanie de Milly. Byla to sestřenice zajordánské paní, dcera Jindřicha (fr.Henri) de Milly, bratra Filipa de Milly. Tato Stefanie byla poprvé provdána za Viléma (fr.Guillaume) Dorela, pána z Botronu v hrabství Tripolis. Z tohoto manželství vzešla dcera Lucie. Po smrti Viléma si Stefanie roku 1179 vzala Huga (fr.Hugues) III. Embriaca, pána nedalekého Gibeletu (Džbail). Hugo zemřel roku 1196. V roce 1197 se Stephanie připojila k obléhání Gibeletu, který byl od roku 1187 v muslimských rukách. Podle kronikářů sama přesvědčila posádku k vydání města a hradu a následně zemřela. Stephanie a Hugo měli dceru Plaisance, provdanou za Bohemonda IV. knížete z Antiochie, a syna Guy I. Embriaco, který se zdědil panství Gibelet.

PÁNOVÉ ZAJORDÁNSKA

1118-1126 Romain le Puy
1126-1147 Payen „le Bouteillere“
1147-1161 Maurice
1161-1166 Isabela oo Phillipe de Milly
1166-1167 Helena de Milly oo Gautier III. de Brisebarre
1167-1168 Beatrice de Brisebarre - regent Gautier III. de Brisebarre
1168-1187 Étiennette de Milly oo
1168-1173 1. Onfroy III. de Toron
1173-1174 2. Miles de Plancy
1176-1187 3. Renaud de Chatillon

TITULÁRNÍ PÁNOVÉ

1187-1197 Onfroy IV. de Toron
1197-1199 Isabella de Toron, manželka Rubena III. Arménského
Alice Arménská, manželka Raymonda z Antiochie

POUŽITÁ LITERATURA

Bridge, A.:Křížové výpravy. Praha 1995.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lawrence, T. E.: Crusader Castles. London 1992.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
www.burgenwelt.de
http://fmg.ac/Projects/MedLands/Contents.htm
www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Velice poučný článek, který doplnil mé znalosti k filmu "Království nebeské" (2005), kde je osoba Renauda de Chatillon poměrně dobře popsána stejně jako jeho smrt z rukou Saladina.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4161
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Příspěvek od Alfik »

K tomu filmu bych přistupoval VELMI opatrně. Mimo to že je silně tendenční je také velmi nepřesný a překrucující hist. fakta, a co se týče hlavních postav (Baliana a Saladina) tak to je typicky Holyvůdská blábláblá. To jsou prostě totálně jiní lidé. O "povinném" š***í hlavní postavy s princeznou ani nemluvím.
Z hlediska porozumnění reálií a historie je asi tak dobrý jako Ben Hur. Tedy "jak si emerický debžo představuje středověk".
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Pěkný článek. Už se těším na ty zajordánské hrady, protože jejich ruiny vypadají opravdu impozantně. Měl bych jeden dotaz. Proč se vlastně křižácká území na Předním východě označovala jako Zámoří? Bylo to proto, že nejrychlejší cesta z Evropy sem vedla přes Středozemní moře?
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Alfik: 100% souhlas...tam je mimo absolutně všechno, typickej US historickej movie. Má to ale jeden klad, člověka to vybudí k tomu si o tom opravdu něco zjistit a zas něco nasaje :D

Jinak jsem rád, že se to začíná hemžit těmito starověkými a středověkými články .)
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Příspěvek od t.hajek »

Ano, na Království nebeské jsem se celkem těšil, doufal jsem, že to nebude blábol..Nakonec mě manželka přesvědčila abych neodcházel už po 20 minutách..

Oblast křižáckých států na Blízkém východě se nazývala různě, velmi často Palestina, což ovšem nepaltilo pro severnější státy, ale takovou rozlišovací schopnost mělo v Evropě jen velmi málo lidí. Častěji se území nazývalo Levanta nebo Zámoří, Arabové o něm mluví jako o kraji Mašrík.

Levanta - z latiny vycházející a francouštině a angličtině přizpůsobý termín původně označující východ slunce. "Slunce" postupně zmizelo a zůstal pouze označení "zvedání" nebo vycházení" V Evropě ve 14. a 15.století termín Levanta označoval území východně od Benátek.

Mašrík - arabský výraz se stejným významem, tedy- Země, kde vychází slunce

Zámoří (Outremer) - termín používaný zejména ve Francii a Itálii, protože křižácké státy byly prostě jenom "za mořem" a to nehledě na způsob jakým křižáci do Svaté země putovali. Po zkáze říšské části 3. křížové výpravy při průchodu Malou Asií se odehrávala drtivá většina obchodu i vojenské dopravy po moři.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Mě osobně se Království nebeské líbilo, jelikož jsem od něj nic zvláštního neočekával a už vůbec ne nějakou historickou přesnost. Ale jako lehká akční podívaná to nebylo špatné, naopak, obrana hradeb a ničení útočníků je velmi působivé.

Celá otázka křížových výprav a věcí s tím spojených tedy se Svatou zemí by si asi zasloužili více pozornosti na Palbě a třeba Mirukačerů kolega Hájek doplní vícero pracemi. Zajordánské hrady beru - já fortifikace mám velmi ale velmi v oblibě.

Jinak ta smrt toho maníka měla takové zvláštní pozadí. Já nevím čím Salahudina tak vytočil, ale Saladinova věta "Král nikdy nezabíjí krále" prý skutečně zazněla. Ten pohár vody podaný králi značil v tehdejším světě tak jak ho muslimové viděli, velmi významnou věc. Tímto pohárem ho přivítal ve svém domě a zaručil mu tím život. Tím, že král ho podal dál a sám se nenapil, se této ochrany vzdal. Je otázka, zda to udělal schválně protože spoléhal na to, že je král a myslel si, že tím svého věrného poddaného ochrání, nebo z hloupé vzdornosti. Je to už jedno, ale je to scéna silná a hluboce pravdivá.

Ten film má mnoho chyb ale dívat se na něj dá.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Abych jenom nehaněl, mě se docela líbil, ale v rovině oddechové podívané. Ale opravdu je to na 90% mimo a na tyhle dílka by měli povinně dávat nálepku "jakákoli podobnost s historickými událostmi a postavami je pouze náhodná" :)

Hrozně rád bych se jednou podíval na tyhle křižácké hrady, je to jedno z mých velkých přání, snad se mi to někdy podaří aspoň částečně :(
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Příspěvek od t.hajek »

král Guy z Lusignanu se v Zámoří nenarodl a patrně nechápal symboliku podaného poháru s vodou. Taky mohl být jak psychicky tak fyzicky hodně vyčerpán a neuvažoval zcela jasně co dělá. Saladin taky okamžitě reagoval a jasně řekl, že vodu Renaudovi nepodal on, ale Guy.

Renaud se choval jako loupeživý rytíř, problém byl ten, že na poměrně vysokém postu. Kdyby zapíchl dva kupce někde u Marny tak mu to i Francii, dřív nebo později spočítají. On se ovšem jako vládce velkého panství choval úplně stejně, ať už jako kníže Antiochie nebo v Zajordánsku a doufal v ochranu krále, protože Zajordánsko bylo strategické území.

Sahat na majetek a životy poutníků do Mekky bylo v arabském světě něco nemyslitelného a právě to Renaud s oblibou dělal. Navíc jeho výpady ke svatým místům vyvolali přímo zděšení. A Saladin, který byl jejich ochranitelem, na to musel reagovat ať chtěl nebo nechtěl. To znamenalo válku a to nikdy nebyla levná záležitost.

Renaud systematicky porušoval příměří, a když se na něj zajatci odvolávali poslal je za Mohamedem, ať je zachrání.. Byl skutečnou příčinou mnoha Saladinových tažení, takže jeho konec po zajetí u Hattínu byl předvídatelný.


Polarfox: Spíše než Jordánsko doporučuji Sýrii. V Jordánsku jsou prakticky jen tři co za něco stojí.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Polarfox: Spíše než Jordánsko doporučuji Sýrii. V Jordánsku jsou prakticky jen tři co za něco stojí.
Já to myslel obecně, právě že Sýrie je asi největší cíl :)
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4161
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Příspěvek od Alfik »

Četl jsem kdysi cestopis tří čechů kteří na malých motocyklech dojeli až někam do Lepanta, a sakra vůbec si napamatuju jméno autora ani té knížky, no a proč to sem dávám: Tam totiž uvádí že když ke kterémusi z těch hradů dojeli tak se tam ještě na poušti válely zbytky kostí a brní. Který hrad to byl už nevím. Je to už fůra let.
Kdybyste si někdo vzpomněl jak se to jmenuje...
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

thajek - děkuji za vysvětlení, to co jsi popsal si opravdu uříznutí hlavy vysloveně vyžadovalo.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

Alfik píše:Četl jsem kdysi cestopis tří čechů kteří na malých motocyklech dojeli až někam do Lepanta, a sakra vůbec si napamatuju jméno autora ani té knížky, no a proč to sem dávám: Tam totiž uvádí že když ke kterémusi z těch hradů dojeli tak se tam ještě na poušti válely zbytky kostí a brní. Který hrad to byl už nevím. Je to už fůra let.
Kdybyste si někdo vzpomněl jak se to jmenuje...
S malým motocyklem na Sinaj, nebo podobně.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“