Říše krále - kněze Jana - hledání země která nebyla-díl I

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Říše krále - kněze Jana - hledání země která nebyla-díl I

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek

ŘÍŠE KRÁLE - KNĚZE JANA, TEDY HLEDÁNÍ ZEMĚ KTERÁ NEBYLA. JAKÉ NÁM FAKTA DÁVAJÍ MOŽNOSTI?

ÚVOD

V tématu o Mongolské vojenské výpravě do Svaté země jsem se otřel o legendu o bájné říši kněze - krále Jana. Napsal jsem v daném tématu post k této říši ale když jsem si probíral vše co jsem zpracoval ohledně mongolské říše pro jiná fóra, do šuplíku nebo jako přednášky pro některé zajmové skupiny mě dovedlo k rozhodnutí ten post vyjmout a udělat nové téma k této říši. Uvědomil jsem si totiž, že při jejím hledání se budeme stále točit kolem Mongolské říše a jejích vojenských aktivit na obrovském území od Korejského poloostrova až po knížecví Sidon ve Svaté zemi.

I když tato práce nebude čistě vojenská, prosím čtenáře o toleranci. S její pomocí vytvořím přemostění, aby potom následujících kapitolách, které splní všechna kritéria zaměření tohoto fóra nevisela ve vzduchu. Koneckonců i v ní budou hojně byť zkratkou citovány vojenské události a to zdaleka ne malého významu.

Takže se to pokuste přečíst a pak se uvidí, jestli to k čemu bylo. Pokud Vás to zaujme, bude to na několik pokračování.

Kapitola první: ZÁZEMÍ PRO VZNIK LEGENDY – KŘESŤANÉ V ASII
Celá záležitost o říši - kněze krále Jana je nanejvýš pochybná, dokonce v pohledu dnešní doby si troufám tvrdit, že je prokázáno že nikdy neexistovala. Jak to všechno začalo?

V roce 1145 se v románsko – germánské Evropě rozšířila zpráva, která všechny obeznámené přímo okouzlila.

Otto z Freisingenu – německý historik autor mimo jiné i autor světové kroniky Historia de duabus civitatibus zanechal tento záznam – cituji:

Také jsme se setkali s nedávno vysvěceným biskupem gabunským ze Sýrie.
Vyprávěl nám, že že před několika lety jistý Jan, král kněz lidu žijícího za Persií a Arménií na krajním východě a vyznávající křesťanství i když nestoriánského směru, vytáhl do boje proti králům Médie a Persie a dobyl jejich hlavního města…Když zvítězil, pokračoval zmíněný Jan v tažení, aby přispěchal na pomoc Svaté církvi.
Když pak dosáhl Tigridu a nemaje lodi na jeho překonání, obrátil se na sever, kde jak se dověděl, řeka v zimě zamrzá. Avšak strávil zde několik let a mrazů se nedočkal.... Mimoto se vypráví, že odvozuje svůj rod od dávných králů“


Kdo to byl ten Otto z Freisingenu?
Narodil se asi v roce 1112 a zemřel 22. září 1158 v Morimondu ve Francie. Byl katolický kněz, biskup ve Freisingu a středověký kronikář. Pocházel z rodu Babenberků.

Obrázek
Otto z Freisingenu, iluminace

Kolem roku 1126 se stal proboštem v Klosterneuburgu. Od roku 1127 studoval v Paříži a v roce 1132 se stal cisterciáckým mnichem v Morimondu. Byl iniciátorem založení kláštera Heiligenkreuz, který v roce 1131 založil jeho otec a v roce 1138 se stal biskupem ve Freisingu. Do svaté země se podíval osobně, když se zúčastnil druhé křížové výpravy v roce 1147. Jeho „Chronik oder Geschichte der zwei Reiche“ zahrnuje v sedmi dílech světové dějiny, přičemž osmý díl obsahuje vizi Posledního soudu. Jeho „Gesta Friderici“ popisují dobu vlády Fridricha Barbarossy mezi léty 1152–1156.

Stejné zprávy se objevily i v dalších evropských kronikách. Zdá se tedy, že zvěsti o tomto králi byly považovány za pravdivé. A legenda jak to bývá zvykem, začala žít. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se dopis kněze Jana byzantskému císaři Manuelovi I. Komnemovi.

Obrázek
Byzantský císař Manuel I. Komnemos

Byl prý v originále sepsán arabsky – nedochováno a později přeložen do latiny pro papeže a císaře Barbarosu. Je to dlouhé psaní včetně popisu Janovi říše, kterou tento nazývá Třemi Indiemi. Dále pak jsou popsány věci neživé i živé včetně rohatých lidí, kentaurů, faunů a vší té všepletě, která naplňovala tehdejší fantastickou literaturu. Ale to hlavní co budí pozornost je oslovení. Cituji:

Kněz Jan, všemohoucností Boží a mocí Pána našeho Ježíše Krista král králů, vládce vládců, přeje příteli svému Manuelovi, knížeti konstantinopolskému, zdraví a štěstí z milosti Boží…“

Takové oslovení, které podle všeho zručný falzifikátor vytvořil, v té době znělo velmi mile všem pravověrným katolíkům v celé západní Evropě. Vždyť kněz Jan, král velké říše znevážil suverénního panovníka na úroveň knížete. Být celý ten dopis pravda, tak by toto oslovení vedlo k vážné diplomatické roztržce. Zvláště pokud si všimnete, že podrobení vazalští vládci jsou nazváni králi.

Ale pro čtenáře - západní katolíky bylo znevažování pravoslavného císaře běžné a dokonce žádané – patřilo to k bontonu jak stavět nekatolíky do horšího postavení. Tento dopis se objevil v roce 1152, jeho autor pokud vyloučíme samotného, Jana není znám. A legenda žila dál – v roce 1177, konkrétně 27. září, byl papežem Alexandrem III. předán dvornímu medikusovi Filipovi sáhodlouhý dopis – poselství, pro krále a velekněze Jana. Dopis byl vypraven z Benátek. Co se s ním stalo nikdo neví, ale doručen nebyl - nebylo totiž kam ho doručit.

Evropané se dlouho s tímto stavem věci nechtěli smířit. Ale nedalo se nic dělat. Říše tak podrobně popsaná se nenašla ani v Indii, ani v Číně ani v Habeši, kde byla také hledána. Ale síla psaného slova je převeliká a až do 19. století se této legendě věřilo. Pak už nezbylo než přiznat, že se jednalo o falzum.

Celá tato věc vyvolává dvě otázky.
1. Proč falzifikát vznikl - byla to lidová tvořivost, nebo šlo vědomý úmysl?

2. Jak to bylo neskutečnosti - tedy je vůbec nějaký reálný základ možné pravdivosti legendy?

Pokusím se v první řadě projít historické reálie v době vzniku této legendy až do doby mongolské křížové výpravy. Po jejím neúspěchu a následné destrukci křesťanských enkláv v celé Asii je její hledání po této době totiž bezpředmětné.

Jako první by asi bylo potřeba udělat historický exkurs do dějin kočovnického svazu nazývaného Čínskými zapisovateli Cu-pu tedy Tatarů. Já to vypustím - provedu to v další části abych sjednotil používané pojmy, které nám Evropanům splývají a často se stane že mězi slova Tatar - Mongol - Uher - Kumán se kladou rovnítka.

Rozhodující je totiž to, že zánikem říše Liao v roce 1125 se ocitly znovu roztříštěné kmeny v tváří v tvář novému nepříteli, Džurčenům. Že některé tyto kmeny byli křesťanského vyznání nestoriánského typu, se považuje za prokázané.

Je totiž pravda, že v letech od 1005 do 1025 se kočovnické kmeny dostaly do sporů - náboženských a ideologických se všemi okolo. Byli znepřáteleni s buddhisty vládnoucími v říši Liao i s konfuciány z čínské říše Sung. A ze Střední Asie se dostávali pod vytrvalý tlak muslimů. Objevení nestoriánství bylo fenomén, který těmto kmenům pomohl překonat mezi kmenovou zášť. Co bylo nestoriánství?

Encyklopedie praví, že šlo christologický blud z 5. stol., pojmenovaný podle konstantinopolského patriarchy Nestoria žijícího v letech 381 až 451, příznivce antiochijské teologické školy, jež v Kristu zdůrazňovala spíše lidství, na rozdíl od školy alexandrijské, která především vyzdvihovala božství. Spor vznikl, když byla Panna Maria nazvána theotokos (»Bohorodička«). Nestorius dával přednost názvu theodochos (»ta, které se dostalo Boha«) nebo christotokos (»Matka Kristova«) a vysvětloval to tak, že - Maria byla matkou pouze Kristova lidství. Popíral tak - hypostatické spojení, díky kterému došlo v Kristu k jednotě božství i lidství. Nestoriánství bylo odsouzeno roku 431 koncilem v Efezu, jenž prohlásil Marii za »Matku Boží«.

V roce 1009 přijali křest z rukou nestoriánských mnichů Kerejtové - početný a kulturní národ z mongolské jazykové skupiny. Žily v povodích řek Orchonu, Túlu a Obvinu. Z tohoto místa kdysi vzešly kmeny Hunů a Turků. Legenda mluví až o dvě stě tisících dospělých, kteří přijali nestoriánství. Tato legenda praví, že kerejtský chán se ztratil v poušti a tam se mu zjevil svatý Sergius ukázal mu správnou cestu. Chán se dal pokřtít a přijal křesťanské jméno Markuz - tedy Marek. Metropolita mervský pak byl novou nestoriánskou obcí požádán o stanovení pravidel pro půst když kočovníci neznali rostlinou stravu. Nestoriánský patriarcha Jan VI. Po disputaci našel elegantní řešení. V době půstu mohl kočovník – nestorián - jíst mléčné výrobky místo masa.
Přibližně v této době přijali křest i Ongutové, potomci Šatoú kteří byli zbytkem kmenového svazu Hunů. Stali se jako jednotlivci i jako národ horlivými nestoriány. Následovali Oguzové a část Džikilů. Mezi Ujgury dokonce nová ideologie spojená s nestoriánství vytlačila místní manicheismus. I v údolí Angary byly nalezeny nestoriánské hroby - bylo to území Merkurů. Jen Mongolové zůstali mimo tento pohyb.

Je zajímavé, že misionářská činnost pravoslavných vyslanců v této oblasti ani na Sibiři nenašla odezvu a to měli masivní podporu Rusů a Byzantinců. Nestoriáni tuto podporu neměli a výsledky měli neuvěřitelné. Patrně se jim podařilo to co v Evropě konkrétně v Irsku svatému Patrikovi - našel způsob jak místním lidem víru vysvětlit tak aby ji pochopili a pochopení vedlo k jejímu přijetí.

To všechno by se v roce 1125 vědělo - pokud by o to ze strany Evropy byl zájem - ale hlavně západní katolická Evropa měla své starosti – Normané dobili část Francie, Anglie nakonec i jižní Itálii. Císařové chodili jednou do Cannosy papeže odprošovat jindy je vyháněli z Věčného města. Byzanc zatím vyhrávala- s ruskou pomocí udolala Bulhary a s pomocí Pečeněhů zase Rusy. Získala Arménii, Srbsko a Gruzii. Na základě vojenských úspěchů provedla korunovaci svých aktivit – Rusko se stalo křesťanskou, i když pravoslavnou, zemí. Expanze katolicismu na východ se tím pádem zastavila. Ve Střední Asii ve městech Mervu a Samarkandu se usídlili křesťanští - nestoriánští a pravoslaví metropolité.

Posun na východ pokračoval - pravoslavná církev se snažila rozšiřovat své sféry vlivu dále na východ. A tak se stalo, že se mohla zachovat zpráva z Chórezmu, že 4. června tam nosili věřící do kostela růže na památku toho, že v tento den dala Panna Marie růži matce Jana Křtitele. Pravoslavní se chovali k nestoriánům stejně jako katolíci k nim - tvrdě na ně útočili. Pod jejich tlakem se v roce 1142 s nestoriány spojila jiná odnož východních křesťanů - jakobité i když jediná spojnice mezi nimi byla nenávist proti pravoslaví, které je prohlásilo za kacíře.

Evropané se o nestoriány i takto posílené nestarali - nepovažovali je díky výše popsaným pohybům za sílu hodnou pozornosti. Jediné co o nich věděli, bylo to, že jsou to spojenci Arabů. Měli k tomu důvod: od roku 987 arabský chalífa potvrzoval ve funkci hlavu nestoriánů - katholikose.

Ale nestoriánství se rozšířilo a vytvořilo kulturní celek i když politicky nejednotný. Kitanové podlehli a Džurčenové nechali step a kmeny v ní na pokoji. Válku kočovníkům vyhlásili až v roce 1135. A to bylo vlastně pozdě - hlavní slovo za těch ztracených 10 let ve stepi získali Mongolové. A ti se dali do boje. V roce 1139 porazili džurčenskou armádu u hory Chaj-lin a Džurčenové museli zastavit boje v Číně a přesunout hlavní síly na sever. Ani to nepomohlo- válka skončila až v roce 1147 - tedy rok po objevení se prvních zmínek o říši krále Jana. Mongolové zvítězili - uhájili Velikou step, v níž vzkvétala ze zapuštěných kořenů nestoriánská církev. Pikantní bylo že Vítězové, tedy Mongolové nestoriáni nebyli. Ale jakýsi základ, ze kterého mohla legenda vzniknout zde ve Velké stepi byl.

Pár slov o Džurčenech, národu jehož válečníci jako jediní dokázali odolávat Mongolům 25 let.

V 10. století nebyli Džürčenové jednotní a neexistovala ani skutečná armáda. Každý kmenový vůdce měl nevelkou družinu. Až Aguda na počátku 12. století ji měl dosti početnou - asi 2 až 2500 mužů. Jednalo se výhradně o jezdce a dělili se na oddíly po 50. Vyzbrojeni byli hlavně lukem, kopím a mečem. Chránili se koženým nebo železným pancířem. Zřejmě nejčastěji byl vyroben z kovových lamel, přišitých na koženém podkladě. Přilby možná ještě neměli úplně všichni, ale byly již známé a také se vyráběly z kovových lamel.

Opravdová armáda se utvářela až v průběhu války proti Kitanům. Nově se dělila na skupiny po 5, 10, 100 a 1000 a údajně nakonec měla několik set tisíc bojovníků. Disciplína byla mimořádně tvrdá. Podřízeni svým životem ručili za svého nadřízeného. Znamenalo to, že když zemřel nejnižší velitel, byla popravena celá pětka, u větších oddílů pak nesli tuto zodpovědnost nejbližší nižší velitelé. Pokud tedy zemřel setník, popravili všechny desátníky.
Po vytvoření říše vznikla z nejlepších bojovníků císařská garda, jádro armády. Základem vojska byla nadále těžká jízda, rozvíjí se i lehká jízda a úplně nově i pěchota z řad Číňanů.

Důležitou zbraní byl luk s dostřelem asi 320 kroků. Během válek s Čínou se začala používat i kuše. Pro boj zblízka se používaly různé typy kopí a vrhacích oštěpů, meče, palaše, bojové sekery a palcáty. Tělo chránil pancíř ze železných destiček, hlavu kovová přilba. Obránci měst využívali speciální ochranné železné masky, umožňující bezpečnější ostřelování nepřítele. Díky tomu se mohli vyklonit přes hradbu a nehrozil jim zásah šípem do obličeje.

V boji stála na čele armády těžká jízda. Bojovníci byli vycvičeni, aby se střelbou proti nepříteli vyčkali do poslední chvíle, pak naráz vystřelili asi z 50 metrů, pochopitelně se zničujícím účinkem. Oddíly obratně manévrovaly, napadaly nepřítele z boků, rychle se stahovaly a znovu útočily. Při taženích si budovala džürčenská armáda tábory chráněné hliněnými valy, které v zimě polévali vodou. Při obléhání měst používali katapulty, vrhající velké kameny, případně zápalné nálože. Měli i jakési primitivní dělostřelectvo, pálící z rour za pomoci střelného prachu vybuchující granáty. Pro samotné dobytí pak využívali pohyblivé obléhací věže, beranidla a žebříky. V okolí svých měst vykáceli všechny stromy a odstranili vše, co by nepřítel v případě obležení mohl využít. Zdi chránili proti cizím střelám pomocí sítí a býčích kůží.

Obrázek
Džurčenská jízda

K nejslavnějším vojevůdcům patřil pochopitelně zakladatel říše Aguda, který v samých počátcích porážel jen s několika tisíci muži početné armády Kitanů. Konečného vítězství se již nedožil. O to se zasloužili jeho spolubojovníci Vanjan Esykuj, který podrobil sever Koreje a Vanjan Čžanmocha, který do roku 1127 ovládl severní Čínu. Posledním velkým vojevůdcem byl Vanšan, který počátkem 13. století bránil říši před náporem Mongolů. V roce 1226 s pouhou tisícovkou mužů rozbil velkou mongolskou armádu a na čas zastavil jejich postup. To bylo ale poslední vítězství Džürčenů. Že však byli Džürčenové vynikající válečníci, dokazuje fakt, že se neporazitelným Mongolům dokázali bránit 25 let. To se nikomu jinému nepodařilo.

Otázka na závěr této části zní: mohlo to, co jsem popsal vytvořit neznámému autorovi pozadí pro vznik o legendě o Říši krále – kněze Jana? Jelikož neznáme ani autora ani přesnou motivaci vzniku legendy, musíme hledat dál, třeba se dobereme něčeho, co nám pomůže.

Předchozí část jsem skončil tím, že jsem položil otázku, zda by vítězství Mongolů ve Velké stepi, které umožnilo rozkvět nestoriánské církve mohlo být základem nebo předobrazem legendární říše krále - kněze Jana. Odpověď neznám a nezná ji asi nikdo. Ale ta vzdálená doba a množství pramenů, které se k ní vztahují, nám dávají další možnost.

Čeká nás příběh muže, který se stal tím, jehož život a boj o místo na slunci se možná staly zárodkem, ze kterého vznikl král a kněz Jan, hrdina legendy.

Kapitola druhá: PŘÍBĚH JEDNOHO PRINCE
Jie-lü Ta-š se narodil roku 1087 do zlaté kolébky v císařské rodině říše Liao. Jeho výchova byla podle všeho všestranná - byl znalý literatury, matematiky a stal se skvělým jezdcem a lučištníkem. Zde je potřeba něco málo dat o říši, ze které vzešel:

Jejím jádrem se staly kmeny Kitanů. Kitanové byli kočovníci žijící na území dnešního Vnitřního Mongolska, Mongolska a Mandžuska. Čínská tradice je považuje za potomky Sien-pi, první zmínky o nich jsou ze 4. století našeho letopočtu. Koncem 5. století odváděli daně severočínské říši Pej Wej. V 6. století byli podrobeni Turkuty. Po vytvoření čínské říše Tchang v 7. století jsou nejprve jejími spojenci - třeba v roce 644 pomáhají při válce proti Koreji ale koncem 7. století začínají proti Číně bojovat. V roce 696 se kitanský vůdce prohlásil kaganem a vyhlašuje nezávislost na Tchang. Což vedlo k několika válkám. Výsledek byl plichta a tak došlo ze strany Číny k politické dohodě.
Do poloviny 8. století pak Kitanové lavírují mezi Čínou a Turkuty. Když vznikl v polovině 8. století kaganát Ujgurů, Kitanové se jim podrobili. Když o století později zanikl, přecházejí opět na stranu Číny.

V tomto počátečním období se jednalo o volný svaz osmi kmenů, které se pevněji spojovaly jen v době války. Živili se kočovným pastevectvím, zejména chovem skotu, dále lovem, rybolovem, ale najdeme u nich i počátky zemědělství a řemesel. Náboženstvím byl šamanismus, vládcové se opírali o početné družiny a neměli v této době žádnou stálou rezidenci. Byli voleni na tři roky.

K zásadním změnám dochází na přelomu 9. a 10. století. Dynastie Tchang byla v té době vyčerpaná vnitřními boji v rozpadu. Od roku 907 pak začíná období "Pěti dynastií a deseti říší", Čína je rozdrobená a slabá. Situace využívá schopný vůdce Kitanů Jie-lü Ambagan.
V roce 903 byl zvolen do čela svazu. Začíná podnikat úspěšné nájezdy proti sousedním kočovným kmenům a od roku 905 obratně zasahuje do občanské války v Číně, přičemž jasně sleduje svoje vlastní cíle. Když uplynulo jeho tříleté období, svolal ostatní kmenové vůdce - a nechal je popravit. Prohlásil se Nebeským císařem, svou manželku pak za Pozemskou císařovnu. Když v roce 927 zemřel, je jeho nástupce již dědičným vládcem mocné říše. Ta se od roku 947 označuje čínským názvem Liao tedy česky Železná.

Obrázek
Mapa s umístěním říše Liao na asijském kontinentu.

Státní správa byla organizována podle čínského vzoru. V 10. - 11. stol. probíhaly expanzívní války se sousedními státy:
- v roce 926 byl dobyt tunguzsko-korejský stát Po-chaj,
- v roce 947 Kchaj-feng,
- v letech 979 a 986 těžké porážky severosungské armády a nakonec
- v letech 993 a 1010 - 18 neúspěšné vpády do Korja.

V době největšího rozmachu se říše Liao rozkládala od jezera Balchaš až po Japonské moře. Od konce 11. stol. nastal úpadek moci, v letech 1122 - 25 probíhaly války s Džürčeny, jimž nakonec říše Liao podlehla. Některé kitanské kmeny například Karakitani, uprchly na západ do oblasti jezera Issyk-kul, kde založily stát Západní Liao.


Takže se dá říci, že šlo o říši kterou si Kitané vybudovali na území, které dlouhou válkou sebrali Číně. Protože jejich nepřítel a strůjce zániku říše Liao Džurčenové se ke své říši dostali stejným způsobem, je potřeba i krátký exkurz do dějin Číny.

Vlastní datovatelné dějiny Číny začínají v 18. stol. př. Kr. Dynastie Šang v letech 1766-1122 př.n.l.
První čínskou civilizaci charakterizuje vysoká úroveň výrobků z bronzu. Tímto obdobím se datují i začátky čínského písma. Společnost v té době byla přísně hierarchicky členěná. Král byl nejen politickým, ale i náboženským vladařem. Venkovské obyvatelstvo pracovalo odděleně od horní vrstvy.

Dynastie Čou existovala v letech 1122-249 př.n.l.
Na západě Číny vynikal koncem období Šang rod Čou, který kolem r. 1122 svrhl dynastii Šang a dobyl hlavní město Jin. Aby opodstatnil svůj nárok na trůn, postavil proti hlavnímu bohu dynastie Šang označovanému jako Šangtimu nového boha Tchien tedy Nebe. Tchien byl zpočátku personifikován jako člověk, který podle legendy odňal rodu Šang pověření vládnout a odevzdal ho dynastii Čou. Za podstatný předpoklad vládnutí se pokládala dostatečná míra ctnosti, které měl první vládce dynastie zákonitě nejvíce a poslední nejméně. Éru Čou lze rozčlenit do tří období, ve kterých státní moc postupně ztrácela vliv. Období západních Čou 1050 -771 př. n. l charakterizuje územní expanze a rozšíření moci lenních pánů na účet krále. V období Čchun-čchiou 771 až 448 přnl existovalo kolem jedenácti lenních území, jejichž páni stále více rozšiřovali svou moc. V té době učil v městském státě Lu v provincii Šan-tung filozof Konfucius 551-479 přnl. Jeho učení o vedení rodiny a státu, obsažené ve větším počtu knih, výrazně poznamenalo vývoj Číny. Třetí období éry Čou 481-249 přnl se označuje jako Čan-kuo, období bojujících států. Západní stát Čchin si modernizací vojska záhy získal hegemonní postavení a r. 221 přnl poprvé sjednotil Čínu. Dynastie Čchin 225-206 přnl.
Vladař dynastie Čchin přijal titul Čchin Š Chuang-ti - "vznešený císař v začátku" a poprvé se nazval císařem Číny. Nástupem Čchin se začíná i zápis čínských dějin, zachovaný v 26 záznamech. Dynastie Čchin začala rozsáhlými reformami. Vedle sjednocení měr a vah vedla boj proti konfucialismu a oslabení moci úředníků, když císaři Čchin se pokládali za bohy v lidské podobě.
Po smrti Š´Chuang-tiho 220 přnl se zakrátko říše rozpadla. Z mocenských bojů vyšel jako vítěz Liou Pang 195 přnl, který založil dynastii Chan. Za dynastie Chan dosáhla říše svou do té doby největší rozlohu a zabírala části jižní Číny, Vietnamu´, Koreje a Turkestánu. Nové obchodní cesty umožnily rozšíření obchodu až k Římu. Povstání venkovského obyvatelstva, hnutí "žlutých turbanů" a občanská válka znamenaly však konec císařů. Zde už se odatáváme do našeho letopočtu.

Říše se rozdělila na tři státy. V západním státě Vej převzal moc rod S´-ma, který založil dynastii Ťin a pod svým vedením sjednotil velké části říše. Začátkem 4. století využili rozvratu v Číně Hunové a na severu a severovýchodě vnikli do země. Jih však zůstal nadále čínský.
Dynastie Suej, která byla u moci jen krátce, potlačovala domácí taoismus a podporovala buddhismus, který si přála pro základ státního řádu.
Dynastie Tchang trvala déle. Byla na světě v letech 618-906.
Hranice říše Tchang se rozšířila směrem na západ. Čína prožívala období kulturního rozkvětu. Hlavní město zdobilo mnoho chrámů a soch.
Ohrožení hranic Tibeťany, Ujgury a Huny bylo příčinou zhoršující se finanční situace země. Bída sedláků, řemeslníků a drobných obchodníků vedla k občanské válce a opětovnému rozdělení Číny. Zatímco na jihu vzniklo více království, na severu se prosadila dynastie Sung. Dynastie Sung a dostáváme se k letům 960-1276 - zde už jsme v období, které nás zajímá.

Za dynastie Sung si velkostatkáři upevnili své významné postavení. V rámci boje proti Kitanům uzavřel vládce dynastie smlouvu s tunguzským stepním kmenem Džurčenů. Po vítězství nad Kitany obsadili Džurčenové hlavní město dynastie Sung Pienling - dnes Kaj-pching a založili tam dynastii Ťin, která vládla do r. 1234. Vládcové dynastie Sung se stáhli na jih a vládli z nového hlavního města Linan - dnes Chang-čou.

Dynastie Jüan - 1280-1368, zde už jsme mimo rámec, ale je to korespondováno na vrcholné období Mongolské říše, takže i tento odstavec jsem nechal.
R. 1215 obsadili Mongolové v čele se svým vůdcem Čingischánem Peking a do r. 1234 zničili říši Ťin. Když vyhnali vládce dynastie Sung (1279), ovládli celou Čínu. Rozešli se nejen se starou čínskou kulturou, ale i s překonanou tradiční formou státní moci. V roce 1351-1368 Čínané povstali a Mongoly vyhnali. Více se ale doví čtenář v druhém díle této práce.


No a po těchto dějepisných odbočkách se dostáváme k našemu příběhu.

Jie-lü Ta-š byl v osmém pokolení přímým potomkem zakladatele říše Ambagama. V roce 1115 dostal hodnost správce oblastí Taj-čou a Sia-čou. V té době už říše Liao bojoval o existenci s Džurčeny ale Jie-lü Ta-š do bojů zasáhl až v roce 1122. Tehdy do zad zbytkům jeho říše vpadli vojska říše Sung, která se tak stala spojencem Džurčenů. Jie-lü Ta-š měl k dispozici jen několik tisíc kitanských a tatarských jezdců ale měl štěstí. Čínskou armádu porazil. Toto vítězství se zdálo natolik významným, že se zdálo, že říše Liao má ještě šanci. Navíc tyto naděje podpořilo i několik dalších vítězství v severní Číně. Zoufalí Číňané totiž postavili narychlo armádu z nevycvičených rolníků a s těmi Jie-lü Ta-šovi zkušení vetráni udělali několikrát krátký proces.
Navíc Jie-lü Ta-získal spojence-byli to Tangutové.Ti aby splnili své spojenecké a dynastické závazky postavili třicetitisícovou armádu a ta na kitanském území už obsazeném Džurčeny několikrát porazila jejich předsunuté oddíly. V rozhodné srážce na řece I však Tangutové utrpěli těžkou porážku a stáhli se zpět za řeku Chuang-che.Nadále však podporovali Kitany potravinami, koni a poskytovali útočiště uprchlíků.

Jak se postup Džurčenů stával nezastavitelný, císař říše Liao Tchien-cu-tio uprchl na západ. Jie-lü Ta-š se k němu přidal – nějak necítil potřebu bojovat na určeném místě. Tato jeho vlažnost při plnění úkolů a jistá bezskrupulóznost je pro něj jak ukáže další text příznačná. Jie-lü Ta-š se ale obhájil a byl znovu jmenován velitelem armády, která měla zaútočit na východ a osvobodit vlast. Hned v první bitvě byl poražen a zajat. Místo popravy ale souhlasil s tím že povede své přemožitele k ležení kitanského císaře. Ten sice dokázal uprchnout ale celý jeho dvůr včetně harému byl Džurčeny zajat. Tato zrada Jie-lü Ta-šovi přinesla pocty ze strany Džurčenů a dokonce byl obdarován manželkou. Být to dnes tak by se řeklo, že rychlé vyhrání z kapsy vyhání.Zanedlouho se skrze hazard pohádal s nějakým džurčenským velitelem. Utekl jak malý kluk a manželku nechal Džurčenům napospas. Ta byla za test popravena.
Jie-lü Ta-š utekl kupodivu k tomu koho zradil, k císaři Tchien-cu-tiovi. Asi musel umět mluvit - byl přijat zpět a měl poradit co dál s Džurčeny. Když viděl plán pro vedení bojů podrobil ho zdrcující kritice navrhl vyčkat a cvičit vojáky. Nikdo ho neposlouchal a císař Tchien-cu-tio, přestože měl na své straně i silný sbor Tatarů, utrpěl roku 1125 zdrcující porážku a sám byl zajat. Říše Liao přestala existovat.

Jie-lü Ta-š to asi vycítil a zachoval se podle svých pohledů na svět. Už v roce 1124 osobně zabil dva vysoké úředníky, kteří ho nutili k nesmyslným útokům na Džurčeny. Prohlásil se za chána a se dvěma sty věrných ujel na západ. Pomohli mu Ongutové a po třicetidenním pochodu pouští Gobi se objevil u pevnosti Che-thun, tehdy nejzápadnějšího opěrného bodu již zanikající říše Liao. Její mimořádně silná posádka - 20 tisíc vojáků se mu podřídila. S touto silou přenesl válku do jiné dimenze. Prohlásil se Gür-chánem , jeho poddaní se stali jeho spolubojovníky a jeho vazalové se stali spojenci. Tyto mimořádné změny mu vytvořily podmínky pro další boj.
Ale vše bylo marné. Skutečně významné spojence nenašel.Navíc Džurčenové proti němu vyslali armádu, které veleli jeho příbuzní. S armádou co měl neměl šanci porazit tak vytrvalé a statečné vojáky jakými Džurčenové byli. Udělal to jediné co mohl. Ustoupil dále na západ. Roku 1129 Jie-lü Ta-š sebral všechny ochotné dále bojovat a vydal se na cestu. V jižním Džungarsku se k němu přidali vládcové sedmi oblasti - asi ujgurských kmenů a osmnácti kmenů kočovných. Jejich seznam není až tak důležitý a o některých kmenech se ví jen to že existovaly. Své sídlo zřídil v dobytém městě a pevnosti Bišlabyku.
Zde svolal shromáždění všech svých velitelů a nalil jim čistého kumysu. Přiznal, že říše Liao byla katastrofálně poražena. Pak oznámil svůj úmysl pokračovat dále na západ, sjednotit všechny kmeny ve Velké stepi a potom se vrátit a dobít svoji říši zpět.
Jenže Jie-lü Ta-š míní a místní bohové mění. Kirgizové se postavili na odpor a tím mu uzavřeli cestu na Sibiř. Pro nás ale, pokud nám jde o říši Janovu je důležité to, že se pokusil dobýt město Kašgar - muslimskou enklávu v této oblasti. Utrpěl těžkou porážku a muslimové z Velkých oáz ve střední Asii zpozorněli.

Kitanové Jie-lü Ta-še se udrželi pouze v Sedmiříčí a v údolí řeky Emilu. Dokázali pomoci kmenu Kanglyů a Karluků tím že porazili chána města Balasaguny. Toho nechali žít s tím, že mu Jie-lü Ta-š udělil titul správce Turků.
Pobytem na vegetaci bohaté stepi jeho mobilní síla rychle okřála. Navíc se k němu připojoval nekonečný proud emigrantů z jeho bývalé říše. Koncem na události nabytého roku 1129 si podrobil kmen Kanglyů - ten kterému před pár měsíci pomohl a s jeho pomocí dobyl jak Kašgar tak i další pevnost Chotan.

Tyto akce znervosněly i Džurčeny a ti se rozhodli s posledním nepokořeným kitanským princem skoncovat. Ale poprvé utrpěli diplomatickou a vojenskou porážku. Vůdcové kočovných kmenů odmítli pomoci – nedodali ani koně ani průvodce. Navíc Mongolové v té době poprvé sjednoceni Chabul – chánem jim vyhlásili válku a zahnali je zpět do Mandžuska. V roce 1130 tedy neuspěli a stejně tak i o rok později. Jie-lü Ta-š daleko mimo jejich dosah postavil armádu sedmdesáti tisíc jezdců a v roce 1134 se pokusil splnit svůj sen. Obnovit říši Liao. Nedokázal ale překročit poušť tak aby si zachoval svoji sílu. Musel uznat, že tento sen je už mimo možnosti jeho i jeho lidí. Válka na východě Velké stepi skončila.
Na západě a to je pro nás důležité se začala rozhořívat. Porážkou muslimů u Kašgaru a Chiranu je Jie-lü Ta-š donutil k ostražitosti. A tím vyvolal pohyb v říši seldžukovce Ahmada Sandžára. Ten disponoval nejsilnější muslimskou armádou na Blízkém východě.

Perský historik Džuvajní zaznamenal, že v roce 1131 gür-chán Ta-š dobil Máváránháru a Ferghánu. Je to asi nesmysl, Samarkand centrum Máváránháru dobit zcela jistě tomto roce nebyl. Šlo tedy, pokud je zde reálné jádro o přepad - ten nic na poměru sil nezměnil ale přiléval olej do ohně.
Pak je najednou v pramenech šestiletá pauza – prostě jsem nic nenašel. Zdá se že Jie-lü Ta-š sbíral síly a cvičil vojska. A pak se stala věc nevídaná. V roce 1137 Ta-š u Chodžentu porazil na hlavu muslimská vojska vedená Mahmúdem-chánem, vládcem Samarkandu. Pro muslimské vládce to byl šok. A ten se zvětšil, protože pak se vojska Jie-lü Ta-še na další čtyři roky zastavila. Mahmúd měl i tak starostí dost. Jeho vojáci z kmene Karlúkú se bouřili nakonec se připojili k Ta-šovi. Nová válka vypukla až v roce 1141. Šlo o válku mimořádnou. Proti Jie-lü Ta-šovi vytáhl sám sultán Ahmad Sandžár. Sebral armádu, jakou do té doby tato část světa neviděla. Pochodovali vojáci zocelení boji proti Řekům i proti křižákům. Připojili se vojáci Z Chorásánu, Sedžestánu, Góru, Ghazny a také Mázanderánu. Nechce se ani věřit, že by armáda Jie-lü Ta-še vyvolala takovou reakci.

Obrázek
Karakitanský jízdní válečník - strůjce vítězství na Katvanské planině.

Je to záhada. Asi ještě větší než chování Mongolů v Evropě o 100 let později. Neví se totiž kdo vlastně pod Jie-lü Ta-šem bojoval. Turci byli daleko. Mongolové a Tangutové vedli úpornou válku s Džurčeny. Jediné vysvětlení je v tom, že šlo o dobrovolníky - uprchlíky před Džurčeny ze všech kmenů, které tito porazili a také o přebytečné mužské příslušníky ze všech stepních kmenů pro které nebyla volná pastviště a tudíž nemohli založit rodinu. Účast na Jie-lü Ta-šově tažení jim mohla umožnit se usadit a podílet se na něčem velkém.

Je to celkem jedno - třeba někdo zde ví více a doplní bílá místa. Pravda, kterou ale dějiny znají je ta, že roku 1141 vybojoval Jie-lü Ta-š na Katvanské rovině mezi Chodžentem a Samarkandem bitvu proti Sandžárovi. Takticky rozdělil svoje jednotky do tří proudů a muslimské vojáky zatlačil do údolí řeky Digramu a tam je rozdrtil. Do té doby se to nepodařilo ani Karlovi Martelovi, ani Lvu Syrskému ani Godefroyovi z Bouilonu. Sandžár utekl, ale jeho žena a tisíce spolubojovníků bylo zajato. Bitevní pole pokryla těla třiceti tisíc padlých seldžuckých vojáků.

Aby těch podivností nebylo málo, Jie-lü Ta-š zastavil ofenzivu. Rychle se domluvil Chórezmským šáhem o podmínkách míru a ve všech muslimských dobytých městech včetně Samarkandu a Buchary byli ponecháni místní vládcové. Umírněnost jaká nebyla v té době rozhodně zvykem.

Kdo ale financoval tuto zvláštní a pro muslimy téměř osudovou válku? Jie-lü Ta-š na to neměl. Podle pramenů se zdá, že to byli Ujgurové. V té době mezi nimi a koneckonců mezi všemi kmeny ve velké stepi zažívalo rozmach nestoriánství. Ujgurové byli nestoriáni skoro všichni a možnost nových obchodů vzešlých z bitevních polí mohla vyvolat reakci, která uvolnila prostředky. Jejich cíl byl splněn Jie-lü Ta-š taš zničil jejich konkurenci v karavanním obchodu na desítky let.
Navíc ve všech městech dobytých na muslimech bylo muslimské obyvatelstvo zdaněno a naopak tolerované ale ekonomicky znevýhodněné křesťanské bylo zvláštních daní zbaveno. Začal nebývalý rozvoj ujgurských obchodních měst.
Křesťané v celé oblasti začali volněji dýchat a byli za tuto možnost ochotni platit. Jie-lü Ta-š byl pro ně ideální vůdce - byl vzdělaný tak, že nemohl být označen za pohana. Byl to realista se světským myšlením - nemohl tedy být od své podstaty buddhistou - s těmi nestoriáni koneckonců řekněme to na rovinu nevycházeli vůbec dobře. Jeho nepřátelství se Sandžárem mu uzavřelo cestu k víře muslimů. Sám Jie-lü Ta-š věděl, že je v nepřátelské zemi a chápal, že zajistit si podporu nestoriánů a jiných křesťanů znamená možnost přežít. Jeho syn proto dostal jméno Jiljí.

Když tyto zprávy dorazili do Palestiny a Sýrie, tamní křižáci mohli uvěřit v existenci mocného křesťanského království na východ od Persie.To neexistovalo ale idea o jeho potřebnosti a možnosti jeho ustavení zde zcela jistě byla. Byl to sen. Ale tak působivý, že se kvůli němu smířili a sjednotili i nepřátelé nestoriáni a jakobité. To se stalo jak již víme z předchozího textu v roce 1142 ještě za Jie-lü Ta-šova života. Jestli to byla jeho zásluha nevím. Asi ne. Ale on a jeho říše po celou dobu své existence ze spolupráce s nestoriány profitovala.

Jie-lü Ta-š zemřel krátce po těchto událostech. V roce 1143. Vlády se ujala jeho vdova jako regentka ta vládu předala Jiljímu roce 1151. Vládl 10 let a za tuto dobu jeho říše vedla jen jednu válku, která ale skončila bez boje. Stalo se v roce 1158. Po jeho smrti vládla jeho mladší sestra, která byla popravena za vraždu svého manžela. V roce 1178 dosedl na trůn Jiljího syn Džulchu, známý jako Jiří. A panoval dlouho. Až do roku1213. Aby si udržel dědictví po Jie-lü Ta-šovi pomohl patriarchovi Jiljímu III. zřídit nestoriánské arcibiskupství pro Kašpar a Sedmiříčí. V pozdějších letech byl zatažen do politických zápasů spjatých s Čingischánovými válkami.

Když Jie-lü Ta-š umíral, patřili mu tři velké oblasti. Západní Džungarsko a Sedmiříčí jako základ říše. A potom dvě oblasti, které ovládal na základě výbojů. Bylo to na jih od řeky Ču a středního Tchien-šanu. A potom šlo o území Kašparu, Chiranu, Samarkandu a Buchary-tyto si zachovali jistou nezávislost a za to platili daně.

Ovšem to co by bylo možno za říši kněze Jana je ta první část. Byla to malebná ale nepříliš bohatá oblast, která dokázala uživit asi tak 130 tisíc rodin. Samotná armáda byla silná asi 10 tisíc mužů, mobilizací bylo možno z vlastních sil možná dalších 30 až 50 tisíc mužů. S těmito silami nebylo možno plnit očekávání evropských křesťanů.

Neuvěřitelné vítězství na Katanské rovině bylo umožněno pouze díky tomu, že po jistou dobu plně ovládal i stepi západního Mongolska až k Sajanským hřbetům. Z těchto lidnatých stepí kde bylo hodně v boji zdatného mužského živlu postavil síly, které to vítězství umožnily. Tato armáda, která částečně v bitvě zanikla a potom se rozptýlila mezi obyvatelstvem se vší pravděpodobností stála za tím, že jeho bitva se v myslích lidí přetvořila do legendy tak jak jsem uvedl v první části. Jen pro zjednodušení připomínám to hlavní.

Otta z Freisingenu – německý historik autor mimo jiné i autor světové kroniky Historia de duabus civitatibus zanechal tento záznam – cituji:

„Také jsme se setkali s nedávno vysvěceným biskupem gabunským ze Sýrie.
Vyprávěl nám, že že před několika lety jistý Jan, král kněz lidu žijícího za Persií a Arménií na krajním východě a vyznávající křesťanství i když nestoriánského směru, vytáhl do boje proti králům Médie a Persie a dobyl jejich hlavního města…


Základ pevně potvrzený historickými fakty byl zformován do jiné podoby. Podoby naděje pro celé křesťanství. To je vše, co jsem dokázal shromáždit k této části své práce. Nevím kdo jste dočetl až sem a jestli budete číst dál a nebo ne. Ale položím tak jako minule otázku.

Mohlo by to být to, co tolik let hledali církevní hodnostáři, vojevůdci i prostí lidé? Mohla by to být skutečná říše krále – kněze Jana? Osobně bych byl pro, aby to tak bylo. Životní příběh tohoto mimořádného muže mě vede k tomu, že bych byl rád kdyby on byl tem bájný kněz a král Jan.

Myslím, že je to příběh mimořádný a stojí za pozornost. Moje dcera když si to kdysi přečetla tak pronesla tuto větu:

"Hm..........., tak si myslím, že ten když umřel, tak se všichni kolem dokola museli začít hrozně nudit". Souhlasil jsem.

Kapitola třetí: KÜČLÜK
Dvě možnosti mající možný reálný základ v dějinách Asie jsme už poznali. Dnes je na řadě další možnost jak tuto říši najít ve stejném místě. Takže se opět přeneste do hluboké minulosti a seznamte se s další částí dějin této na události bohaté části světa.

Poslední pokus nalézt bájnou říši kněze – krále Jana v Asii, není možno začít jinde než u kmenových válek. Týkaly se všech národů obývajících Velkou step. Tyto neustále drobné války, přepadávání stád a drobné zabíjení začali jednomu lidu a to Mongolům vadit. A když se objevil silný nepřítel, stala se potřeba jednoty nezbytností pro všechny. Jenže Mongolové se ocitli v obklíčení. Z jihu je ohrožovali Tataři, podněcovaní Džurčeny. Ze severu hrozili Merkité, kterým dělalo potíže přenést se přes porážku z roku 1198. Na západě Najmané dokázali najít vhodného kandidáta na kerejtský stolec a vypudili Wang – chána. Tím Mongolové ztratili posledního spojence.

Mongolové potřebovali jednotu jako nikdy předtím, ale chybělo něco, kolem čeho by ji bylo možno vytvořit, tedy program ideu. Když bylo nejhůře, stala se pro Mongoly pozitivní věc. Najmanský Inanč-chán,moudrý a prozíravý člověk vážně onemocněl a ztratil se z dějin. Jeho synové se rozhádali a jejich chanát se rozpadl na dva menší, které se nedokázaly domluvit. Kruh obklíčení se prolomil.

Obrázek
Mongolský kočovnický tábor.

Roku 1201 se sešel chural kmenů a 16 kmenových vůdců zvolilo za Ger-chána Džamuchu. Jako hlavní cíl bylo stanoveno zahájit válku s Čingischánem a Wang-chánem. Přirození spojenci pak v bitvě u Kötjenu armádu slepenou z nesourodých oddílů, která navíc neměla pevné velení a v mlze ztratila vzájemný kontakt, smetli. Čingischán neváhal a pokračoval v boji. Hned po porážce Džamuchy porazil Tajčiuty a o rok později v oce 1202 porazil v dlouhé ale spíše manévrové bitvě na řece Onomu Tatarský kmenový svaz. Wang-chán zatím vedl boj s Merkity. Porazil je a zahnal je na západní stranu Bajkalu. Jeho kořist byla veliká.

Poté se spojenci znovu setkali a napadli Najmany. Jejich velitel Bujiruch-chán ale boj vzdal a uprchl. Byl dostižen na březích řeky Ürüngü a zabit. Jiná verze praví, že byl zabit na lovu v roce 1206, ale je to celkem jedno.
Najmané zdaleka nebyly poraženi a na scéně se objevilo jejich hlavní vojsko. Před bojem však z důvodu o které dějiny mlčí, Wang-chán se svými Kerejty Mongoly opustil v prostoru Bajdachar-belčir. Čingischán zahájil ústup. Kerejtové bez pomoci Mongolů utrpěli vážnou porážku. Čingischán se ale v noci vrátil, udeřil na Najmany a v nočním boji většinu zajatců i Wang-chána osvobodil. Vděku se nedočkal, Wang-chánův syn Nilcha-sengümem zosnoval spiknutí a mongolský chán unikl smrti spíše náhodou. Nezbylo než vzdát se promarněné možnosti a s pouhými 2600 jezdci ustoupit. Potom zahájil sérii manévrů a v pravý čas na podzim roku 1206 provedl noční přepad kerejtského ležení u hory Džendžer mezi prameny řek Túlu a Cherlenu. Kerejtské vojsko bylo téměř zničeno. Wang –chán se pokusil uprchnout, ale zabila ho najmanská pohraniční hlídka. Jeho syn Nilcha-sengümim se pokoušel ustoupit až do Chotanu ale zde byl zabit v jakési bezvýznamné šarvátce.

Tato porážka a to konečná Kerejtů znamenala zánik nejstaršího a nejsilnějšího křesťanského chanátu. Zanikl pod údery vyznavačů všelijakých vyznání, ale hledisko víry nebylo vůbec při těchto bojích bráno v potaz. Rozpor mezi Kerejty a Mongoly byl vlastně tragický. Oba národy měly stejný původ, tradice i jazyk. Ale ambice a neschopnost se domluvit, chtěly svoji daň.

Obrázek
Mongolská armáda na pochodu.

Zůstalo tedy porazit Najmany. Jejich kmenový svaz vedený Dajan-chánem se pokusil získat proti Mongolům posilu v podobě Ongutů. TI odmítli a Čingischána varovali. Na druhou stranu k najmanským silám proudil nekonečný proud poražených- Tataři, Merkité, Kerejtové, mongolští přívrženci Džamuchy a další. V roce 1204 se obě vojska střetla v pohoří Changaj. Džamucha na poslední chvíli z boje odešel a Najmané se svými spojenci byli poraženi. Dajan-chán padl v boji, jeho matka padla do zajetí a jeho syn Küčlük uprchl k Merkitům, kteří ustoupili údolím Irtyše za Altaj. Jediný neporažený soupeř tak zbyl mongolský chán Džamucha, kdysi Čingischánův pobratim a nejbližší přítel. V roce 1205 ho spoutali vlastní vojáci a vydali ho Čingischánovi. Ten ho nechal popravit. Tím se stala velmi významná věc. Velká step byla po dlouhé době sjednocena jako v dobách turkutského nebo později ujgurského Kaganátu. Otevřel se prostor pro velké události. Ale ty nejsou předmětem této práce, o nich jsem psal jinde jindy.

Z hlediska posledního pokusu o nalezení říše krále Jana, je pro nás důležité jedno jméno. Je to jméno Küčlük, Najman a syn jejich vládce padlého v boji, Dajan-chána. Po sjednocení Velké stepi a po velkém churalu v roce 1206 Čingischán začal budovat pevnou vládu. Jinak to nešlo. Tak velké území nešlo spravovat ze hřbetu koně. Díky Mongolům vlastní toleranci ve věcech víry, se v Karakorumu, hlavním městě říše objevily nestoriánské kostely. Jeho vnuci byli vychováváni v úctě ke křesťanství. Omezení mongolské černé víry neznamenalo nic víc, než že byla vyhlášena svoboda vyznání. Nestoriáni se dostali k moci - ve velení vojskům, ve správě říše a v politice. Proto také najmanský kníže Küčlük a merkitský kníže Toktabek se ocitli v izolaci tam, kde ustoupili před konečnou porážkou. Ustoupili za Altaj ke Kumánům a přes všechno co měli za sebou, se začali chystat k boji.

V roce 1207 začala válka znovu. Nestarší syn Čingischána porazil všechny kmeny v jižní Sibiři a rok nato nejlepší mongolský vojevůdce Sübetej dostihl Merkity a Najmany u soutoku řek Irtyš a Buchtarmy. Donutil je k boji. Toktabek padl v boji a jeho děti utekli hluboko do prostoru ovládaného Kumány. Küčlük a zbytek jeho Najmanů dokázal ustoupit do Sedmiříčí, kde byl laskavě přijat karakitanským gür-chánem Džulchuem, potomkem Jie-Lü Taše. O tomto muži jsem vám sepsal příběh jeho života. Karakitané potřebovali jakoukoliv pomoc proti chorézmskému šáhovi. Když totiž v roce 1208 karakitanská říše pokusila přimět chorézmského šáha k dobré vůli, ten to pochopil jako slabost. V této situaci se velmi brzy Küčlük stal gür-chánovým přítelem a nakonec zeťem.

Přišel rok 1209 a znamenal pro říši Karakitanů začátek konce. Tento malý stát žil z financí získaných cestou ujgurských kupců. Ti za to chtěli aby Karakitané potřeli jejich muslimskou konkurenci. Když pochopili, že se tak nestane, zabili Ger-chánova místodržitele a nabídli spojenectví Čingischánovi. Vznikla skvělá symbioza. Čingischán musel bojovat proti Džurčenům- jak nařídil velký chural. Ale bez peněz to nešlo. Ujgurové mu je dali. Na oplátku dostávali za výhodné ceny kořistní zboží z mongolských válek. Obchod nebývale kvetl. Navíc schopní a inteligentní Ujgurové dostali významná místa ve správě mongolské říše.

Zároveň Chorézm přestal platit Karakitanům daně, spojil se s Chotanem a zahájil válku. Muslimské obyvatelstvo žijící pod tlakem křesťanských výběrčích daní se přidalo na jejich stranu. Padla Buchara a Samarkand. Muslimové v celé karakitanské říši vítali šáha jako osvoboditele. Gür-chán potřeboval od svého zetě pomoc. Ten ale dospěl k názoru, že je dost silný na to, aby se znovu dostal na výsluní. Nechal tchána jeho osudu, obsadil hlavní město říše Uzgend a ukradl státní poklad. Poté se pokusil zajmout i tchána. Neuspěl. Džulchu sebral armádu a Küčlüka porazil. Pak armádu otočil a po rychlém pochodu dobyl zpět Samarkand. Jenže muslimové zaútočili znovu a podařilo se je zastavit až u Balasagunu, tři denní pochody od hlavního města.

Karty ale míchal i další hráč. Zde to bylo obyvatelstvo. Muslimové ve státu Mávaránnahru nabylo dojem, že útlak muslimů tedy souvěrců je horší, než ten od křesťanů. Došlo to tak daleko že v Samarkandu byli všichni chorézmané pobiti a části jejich těl byly rozvěšeny po bazarech. Na druhé straně se vzbouřilo gür-chánovo vojsko. To na Küčlükovi vybojovalo zpět poklad, ale nechalo si ho. Küčlük se pokusil o štěstí v čele vzbouřenců. Zajal tchána a nechal mu vnější znaky moci. Jinak vládl sám a protože se zdálo, že začíná získávat pozice, přidala se k němu i většina křesťanské šlechty. Když gür-chán v roce 1213 zemřel, byl Küčlük jednomyslně uznán jeho zástupcem. Tím zmizel poslední zbytek rodu Jie-Lü Taše a tím i dávno zaniklé říše Liao v propadlišti dějin.

Küčlük se zmocnil vlády i díky tomu, že jeho poražený národ vyznával stejnou víru tedy nestoriánství jako většina Karakitanů. Navíc oba národy měli původ ve Velké stepi a to jejich porozumění dělalo ještě jednodušší. Jak vírou, tak i původem prostě nešlo o cizí lidi.

Jenže věc byla složitější. Jeho manželka – křesťanka se mu znelíbila. Našel si konkubínu, která ho přiměla, že aby se křesťanství vzdal. Začal tak tíhnout k buddhismu.

Küčlük získal pár let času. Mongolové vedli válku v Číně a tak Küčlük obnovil původní hranice říše. Vytlačil z celého území chorezemská vojka a několikrát je tvrdě porazil. Ovládl většinu knížectví východního Turkestánu. Výjimkou byl Almalyk. Ten se dal pod ochranu Mongolů a Küčlük se necítil dost silný na válku na dvou frontách.

Küčlük projevil překvapivé vojenské kvality. Jeho vedení boje bylo nápadité, agresivní a neslo výsledky. Na druhou stranu se ukázal jako naprostý politický diletant. Dovolil nestoriánům a buddhistům zahájit náboženské pronásledování muslimů. Jejich řádění se někdy podobalo bartolomějské noci. Zvěrstva na muslimech páchali jak buddhisté tak nestoriáni bez rozdílu. Pohled muslimského obyvatelstva v celé říši se upřel na východ. Zoufale toužilo po příchodu Čingischána. Vědělo, že v jeho říši nejsou podobné věci možné.

O Küčlükově politické ne zrovna rozumnosti svědčí také to, že nakonec na sebe úder Mongolů přivolal sám. V roce 1218 se mu totiž podařilo při nenadálém přepadu porazit doprovod a zajmout vládce knížectví Almalyk. Následně oblehl město, které bránila manželka zajatého.
Jenža tato žena byla Mongolka a Čingischánova vnučka. Ona a její vojáci odrazili několik pokusů o proražení hradeb. Vydrželi dostatečně dlouho. Jednoho dne se na bojišti objevil předvoj mongolské armády. Küčlük začal ustupovat. Jenže už první zprávy o tom, že se blíží mongolská armáda se staly rozbuškou a začalo vyvražďování Küčlükových stoupenců. Výbuch násilí otřásl celou říší a Küčlük musel prchat až na jižní kraj své říše. Ukryl se v oáze Sarykol kde ho dostihl mongolský oddíl a okamžitě ho popravil.
Karakitané se bez dalšího boje podrobili Mongolům. Vojenské akce na území karakitanské říše okamžitě skončili a tato přestala existovat. Více než deset tisíc karakitankých vojáků pak vstoupilo jako samostatný sbor do mongolské armády se všemi právy, jaké měli i mongolští veteráni.
Po roce 1218 tak ve stepi zůstali jediní nepřátelé Mongolů a to Kumáni, kteří poskytli pomoc Merkitům. Jejich osud jsem popsal v jiné práci a nemá pro naše hledání po Janově říši valný význam.

Vzkříšená iluze?
Küčlük ztratil život, ale získal naprosto nezaslouženou slávu. Takovou o jaké se mu ani nesnilo. Jeho pronásledovaní muslimů mělo nečekaný ohlas na západním okraji Asie.

Nejdříve se Küčlüka pokusil pro své účely využít bagdádský chalífa. Ten se dlouho nesnášel s chorézmským šáhem. Nestoriánský patriarcha sídlící v Bagdádu poslal na žádost chalífy posly ke Küčlükovi, kterého nazýval „králem Davidem“. Poselstvo v roce 1217 požádalo o zahájení společné války proti Chorézmu. Naprosto zbytečně. Küčlük se v té době dávno vzdal křesťanství a těžiště jeho zájmu se přeneslo do Džúngarska.

Pověsti o bojovníkovi za víru se však šířily dál a nakonec se donesly až ke křižákům, kteří v té době obléhali Damiettu v severním Egyptě. Vyhráli několik bitev a nakonec Damietta padla. Jenže díky tomu, že je většina křižáků hlavně pak Uhři v čele s králem Ondřejem II opustila - vrátila se po veselém drancování převážně křesťanských držav domů - ztratila ofenziva proti nevěřícím sílu a křižáci v roce 1221 museli pozice v Egyptě vyklidit.
Zde pak pověst o východním spojenci padla na úrodnou půdu a nabyla této podoby. Cituji:

Celým křesťanským světem šla pověst, že indický král David, kterého jmenují knězem Janem, blíží se se svým vojskem, podrobil si již Persii, Médii a mnoho dalších saracénských zemí a zpravil již bagdádského chalífu Baldacha , nejvyššího papeže Saracénů, že hodlá táhnout válkou proti němu a veškerému pohanstvu, nepřestoupí - li na víru křesťanskou. Křesťanskému vojsku u Damietty a v zemi jeruzalémské pak slíbil přijít ku pomoci“.

Ještě podrobněji a patetičtěji pak o „králi Davidovi“, který je „zván lidem knězem Janem a který je jako král David, svatý král Izraele korunován z vůle prozřetelnosti“ , píše biskup z Akry jménem Jacques de Vitry v dopise papeži Honorovi III.. Dopis je datován 12. dubna 1221. To už se Küčlükovi kosti měnily v prach.

De Vitry tvrdí mimo jiné, cituji:

…že vojsko krále Davida leží už ne více než 15 dní cesty od Antiochie a spěchá do země zaslíbené, aby uzřelo Boží hrob a obnovilo Svaté království.“

Tím je myšleno Jeruzalémské království, založené křižáky a vyvrácené roku 1187 Saláhudínem. Své údaje čerpal biskup od vojáků, kteří padli do muslimského zajetí a dostali se do Bagdádu. Odtud je chalífa poslal ke králi Davidovi a ten když se dověděl, že jsou křesťané je osvobodil a poslal do Antiochie.

To jediné jak se zdá může mít reálný základ. Je skutečně možné, že mongolská armáda jak táhla Karakitanskou říší mohla narazit na nějaké bývalé křesťanské vojáky, kteří se do oblasti dostali jako otroci chorezmských šlechticů. Pokud se tito k nim dostali v boji nebo k nim utekli, mohlo se stát, že nestoriáni v řadách mongolské armády jim pomohli vrátit se ke svým. Nebylo by to nic divného.

Tak jako předchozích částí položím otázku. Mohla toto být bájná říše z legendy? Asi ne. Nejenom, že vše co jsem zde popsal, se událo více než 80 let po prvních zmínkách o této říši. Hlavní je, že krátkodobá animozita vůči muslimům nemůže nahradit existenci hypotetické, mocné a vírou upevněné říše.

Myslím že Ne. Tudy cesta nevede. Každopádně jste se právě seznámili s dalším kusem dějin, který není v našich krajích moc známý. Příště, asi v pravděpodobně poslední části tohoto pohledu do minulosti pokusím podívat na zbytek možností, které nám při hledání Janovi říše skýtá euroasijský kontinent. A bude to dlouhý post.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 5/2/2012, 20:15, celkem upraveno 4 x.
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Pěkná práce, líbí se mi to.Na pokračování budu čekat.
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Já si myslím, že odpověď na Tvou otázku by mohla být, že se skutečně mohlo jednat o bájnou říši kněze Jana. Samozřejmě dost silně přitažená za vlasy, ale co si budeme povídat. V té době ...jeden kupec se potkal s dalším kupcem, ten s dalším a ten tomu povídal že od jiného kupce slyšel o nějakých křesťaněch a ten třetí to předal dalšímu a od něj se to dostalo do rukou nějakého horlivého kněze, který se domáhal osvobození Svaté země. A tak aby lidi měli nějakou naději, tak se hezky rychle rozšířila legenda.

Existence mnou původně uvedené křesťanské říše v Etiopii, by mohla naznačit, že křesťanství se dokázala ujmout (alespoň na nějaký čas) i v dosti odlehlých krajích. Původně jsem tedy bájnou říši kněze Jana spojoval s Etipopii, protože pro středověkého člověka asi nebylo problémem si splést křesťanskou říší na Východě s křesťanskou říši na jihu. Nicméně to co výše uvádíš by teoreticky mohlo objasnit i další záhadu a to že v Číně žili kdysi dávno Evropané. Tedy na asijské poměry vysocí lidé se světlými vlasy. Možná mě někdo doplní, ale pokud se nepletu, tak jsou jejich hroby v číně stále k nalezení. Teoreticky by se tak mohlo jednat o nějakou větší skupinu Evropanů, kteří si sebou do velké Číny vzali i křesťanskou víru. Ovšem to jsou jen mé doměnky, stejně tak jako jsem je vyslovil v souvyslosti s Etiopskou křesťanskou říši. Nicméně tato v Africe skutečně existovala po dobu více jak tisíc let. A průsak určitých informací o této africké říší mohlo v době středověku posloužit i jako další zdroj informací ( i když značně zkreslených) o bájné říši kněze Jana.
ObrázekObrázekObrázek
Hektor
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1022
Registrován: 28/5/2008, 15:49

Příspěvek od Hektor »

To že kresťanstvo sa môže uchytiť aj v odľahlejších a neprijatelských oblastiach si môžeme doložiť Arménskom
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Pátrač-vynikající, gratuluji.Musím přiznat, že toto je část dějin, o které nemám ani potuchy:-))
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Trošku jsem se podíval na jeden zdroj a něco málo ještě dohledal k hledání země krále Jana (je možné, že jsi se už o tom někde zmiňoval.

"Papež roku 1316 vyslal do východní Afriky skupinu dominikánských řádových bratří. Byla to první skupina, která se vydala po stopách legendárního křesťanského hrdiny, krále kněze Jana". Bohužel více jsem toho ze zdroje nezjistil. Ale jak se zdá, tak těch výprav za hledáním země kněze Jana bylo vícero. Možná mě doplníš.



A teď zase něco z druhého "soudku". Pro změnu, jak křestanské království z Etiopie hledalo v Evropě pomoc proti Muslimům.

1402 a 1408
Etiopští křesťané vyslali do Evropy své emisary, aby se pokusili najít spojence v boji proti mameluckým muslimům z Egypta. Došli až do Benátek.

1427
Etiopský emisar dorazil do Benátek v roce 1427 a pokusil se navázat spojenectví proti muslimům.

1452
Etiopský pověřenec pokoušející se o vytvoření protimuslimské koalice dorazil do portugalského Lisabonu roku 1452.

1481
Etiopský vyjednávač dorazil do Říma v roce 1481, usiluje o pomoc v boji proti muslimům.



Zdroje:
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck – V Praze 1999
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

kacermiroslav - zajímavé informace. Já na tom pracuji dále ale trochu jsem se zbrzdil s prací o tancích a tak jsem ve skluzu.

Jak něco dodělám všeho nechám a hned s tím na Palbu spěchám.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Pokud ted tebou popisovaná říše, nemohla být díky časovému rozdílu tou bájnou zemí kněze Jana, není možné, že měla svůj předobraz v mnou již několikrát zmiňované Etiopii? Docela si dokážu představit, že se vědělo o nějaké vzdálené křes'tanské zemi. Ale její směr, tedy směr na východ do Asie místo do Afriky, byl usměrněn až v době křížových výprav, kdy existovala poměrně častá pouta na nestoriánské vůdce a vládce z Asie?
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

kačermiroslav - možné to je, pokusím se to zpracovat v poslední tedy snad poslední části. Tuto variantu znám a mám na paměti, že jsi se tomu tady věnoval. Přes svátky jak bude klid, tak bych to dopracoval. Zatím jsem myslím popisoval věci zajímavé a tak doufám že mi to vydrží.

Edit: ja vím, že s těma Mongolama nedám pokoj ale nemůžu si pomoci. Snad to nikoho nerozčiluje.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Pátrač-vynikající. Mám pocit, že Džamucha byl pokrevním bratrem Čingischána a zřejmě po tebou zmíněné bitvě u Kötjenu (možná později, v TV byl dokument BBC že do Čingischánových rukou vydali Džamuchu jeho generálové), nechal Čingis Džamuchu popravit zlomením vazu (nabídl mu ale před tím svobodu a to aby se znovu stal jeho bratrem a bojoval po jeho boku).
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

I já se přikláním k možnosti, že prapůvod legendy o zemi kněze Jana, by mohl být v Etiopii, nebo na území dnešního Súdánu ( v Núbii), kde od 6. století existovala křesťanská říše, která dlouho odolávala pronikajícím muslimům a byla rozvrácena až v 15. století.
Africké lokalizaci říše kněze Jana by mohla nahrávat i skutečnost, že se Portugalci, během svých objevných cest kolem Afriky, snažili spojit s vládcem téhle neexistující říše a získat si jeho pomoc.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Rase »

Končeně jsem celý článek přečetl - velice zajímavé čtení. Je zvláštní že pokud se podíváme na vztahy mezi Evropou a Asií (zhruba 11. až 13. stol.), z druhé strany, tak zjistíme že i v Asii nebylo povědomí o evropanech zrovna nejjasnější. I v době křížových výprav se arabští učenci domnívali že Evropa je jen pustou krajinou na chladném severu. Tedy jakýsi zapadákov na konci Asie (dá se říci že měli pravdu). Tito drsní a divní lidé byli všeobecně nazýváni Franky. Arabové a Peršané používali pro všechny státy obývané křesťany označení Frangistán přesně znamená Země Franků, ze slova Farang (íranizovaná forma slova Frank) a perské přípony -istán. V Persii se zmíněné označení pro evropany udrželo až do 19. století. Pro nestoriánské křesťany z Asie byla tedy Evropa podobně bájnou zemí jako pro evropské křesťany říše kněze Jana. Trochu lepší povědomí o nestoriánských křesťanech se do Evropy dostaly patrně až ve 13. století, kdy mongolská vojska vtrhla na blízký východ a dostala se do kontaktu s místními křesťany a křižáky. Do té doby byly zmíněné země pro sebe příliš vzdáleny a zahaleny v mračnech domněnek. Osobně je pro mě záhadou proč Mongolové vůbec táhli na Sever až do Novgorodu, vždyť tam byla jen zima a relativně chudá města (v porovnání se zeměmi ve kterých vládli). Tažení do Uher a dál do Evropy si zdůvodňuji pouhou snahou potrestat uniknuvší Kumány. Evropa se brzy stala pro Mongoly jen divnou, chudou krajinou plnou fanaticky bojujících barbarů, kterou nemělo smysl vojensky opanovat.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Tak že obyvatelé Evropy se na východě nazývali Frankové je poměrně pochopitelné. Nejmocnější říše raného středověku byla ta Franská, jejíž věhlas vzrostl ještě za krále a císaře Karla Velikého (+814) a trval i další století za jeho nástupců. Dost dlouhá doba na to, aby se výraz Frank, stalo všeobecným pojmenováním Evropanů. Ostatně tento výraz pokud se nepletu, používali i byzantští letopisci, včetně princezny historičky Anny Komneny (11- 12.století).

Co se Novgorodu týče, tak bych netvrdil, že tato krajina neměla pro Mongoly význam. Spíše bych řekl, že odpovídala svým způsobem tomu, co znali ze své domoviny, včetně velkých pasteveckých ploch.

Západní Evropa pak měla pro Mongoly zcela jistě nějaký význam. A i kdyby ne, přesto ji měli v úmyslu dobýt. To že se roku 1241 stáhli nebylo zapříčiněno jejich ztrátou zájmu o podmanění si ji, ale úmrtím a volbou nového chána (tedy spíše bojem o nástupnictví). K samotnému vyrabování toho ve střední a západní Evropě zbývalo ještě pořád hodně na to, aby podnikali nájezdy ještě hezkých pár let po roce 1241.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

K tomu pádu Buchary. Když byla dobyta vojsky samotného Čingischána, tak tento vojevůdce pobil na 30.000 obránců a k těm, co řádění jeho mužů přežili měl proslov, který se do dnešních dnů dochoval. Sám sebe v něm nazývá Boží odplatou:

"Ach, lidé vidíte, jak velké hříchy jste napáchali... Pokud se mě zeptáte, jaké mám pro to důkazy, řeknu vám, že já sám jsem Boží odplata. Jestliže byste nespáchali tak velké hříchy, Bůh by na vás nesesla tak velkou odplatu, jako jsem já."
(Zdroj: 21.století EXTRA - jaro 2010)

To prohlášení o Božím trestu...nepřipomíná vám to něco? Mě ano...Attilu a jeho prohlášení...„Ego sum Attila, flagellum Dei“ - „Já jsem Attila, bič Boží.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

No skvělé pane kolego, tak nějak jsem se díky tomuto příspěvku rozhodl, že sem dám další pokračování tohoto příběhu o hledání této vymyšlené země. Takže se podíváme na kolem křesťansví na Dálném východě a pokud se vytvoří příznivá konstelace hvězd, tak možná i tu Etiopskou verzi. Ale ta je nudná, protože není nijak zvláště významná z hlediska vojenských událostí.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kolegové úvodní práce prošla tento víkend rozsáhlou rekonstrukcí, doplněním a je tedy jiná než v počátku. Takže pokud máte zájem tak se na to podívejte a tak jak jsem slíbil mirovi kačerovi dodal jsem jako samostné téma druhý díl, kde se pokouším dohledat poslední možnosti základu této legendy na Euroasijském kontinentu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
palo satko
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2531
Registrován: 16/9/2013, 17:59
Bydliště: Pezinok, Slovensko

Re: Říše krále - kněze Jana - hledání země která nebyla-díl

Příspěvek od palo satko »

do Damietty doniesli nestoriansky letak napisany v arabčine. preložili ho latinčiny a vola sa „Správa o kráľovi Dávidovi“ jeho znenie je v stredovekom spise Corpus historicum medii aevi, sive Scriptores res in orbe universo ..., Zväzok 2. . Jacques z Vitry napísal pápežovi list o kralovi Davidovi. Oliver z Paderbornu (1170-1227) uveril správam o kráľovi Dávidovi a zapísal to do Histroria Damietina a nakoniec . Alberic z Trois-Fontaines (? -1252) cisterciak, ktorý do roku 1240 pôsobil v Uhorsku vo svojej kronike píše, že v roku 1221 bol v Europe čitany list templarov o kráľovi Dávidovi, čo ziskal v Perzii královstvo kde je 300 miest a aj nejake iné kráľovstvo v ktorom je 300 hradov a že ked rozdeli svojú armádu na 40 časti v každej bude 100 000 bojovníkov. O rok neskor Alberic píše, že kráľ Dávid, ktorého spominali Madari aj Kumáni sa vrátil do svojej krajiny a povesti o ňom sa nepotvrdili. Všeobecne tieto pramene spominaju Davida z rodu knaza Jána. to v Damiette bola vtedy pekna kucapaca. Prelat Pelagius, ktory velil kruciate, osobne „objavil“ v damietskom chrame Sarra chaldejske o proroctvo o príchode dvoch kráľov, jedného z Východu a druhého zo Západu, ktorí zničia moslimov a stretnú sa na Veľku noc 1222 v Jeruzaleme. Tým prvým bol David a druhým cisár Fridrich II. Akoby to nestačilo legát pridal aj tretieho. Tvrdil, že kresťanský kráľ z Núbie dobije Mekku a zničí kosti Proroka. Islámu zvonil umieračik :D a aj Pelagius chcel mať podiel na tomto slávnom podniku. Rozhodol sa, že zniči poslednu baštu islamu - Káhiru. Križiaci vytiahli z Damietty a Al-Kamil ich spoločne so svojími bratmi al-Ashrafom guvernérom v Hornej Sýrii a Al-Mu'azzamom (? – 1227) sultánom z Damašku oblučili a nakoniec pri al-Mansura 30.8.1221 ked vypustili stavidla, zaplavili oblasť kde boli utáborení križiaci. Ti zaplavení bahnom Nílu sa vzdali. Pelagius hanebne prosil o milosť.
Obrázek
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“