Dějiny Středověku v letech 720 – 729

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny Středověku v letech 720 – 729

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 720 – 729
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 720
Franská říše
Frankové podepsali mírovou smlouvu s Akvitánci
Akvitánský vévoda Eudo a austrasijský majordomus Karel Martel ukončili nepřátelství a podepsali mírovou smlouvu. Vévoda vydal Karlovi uprchlého neustrijského krále Chilpericha II. včetně jeho královského pokladu, na druhou stranu Karel uznal Chilpericha jediným franským králem a přijal z jeho rukou úřad majordoma pro celou franskou říši. Majordomát mu měl patřit doživotně a dědičně se předávat pouze v jeho rodu pipinovsko–arnulfovském rodu. Akvitánské vévodství za to dostalo rozsáhlou autonomii pod dědičnou vládou Eudova rodu. Dosavadní neustrijský majordomus a Karlův protivník Raganafrid se stáhl na své statky v okolí Anjou, kde žil do roku 731.
Občanská válka ve franské říši pomalu končí, mírová smlouva s Akvitánií
V tom roce [719] zemřel král Chlothar, který byl korunován Karlem [Martelem]. Následujícího roku poslal vládce Karel vyslance k vévodovi Eudovi Akvitánskému, kteří s ním uzavřeli mír a přátelství. Karel [snad Eudo?] mu dal krále Chilpericha, kterého si vzal s sebou, a mnoho peněz a šperků. Král však nežil příliš dlouho a zemřel [721], když vládl pět a půl roku, a byl pohřben v městě Noion.
Frankové útočí za Rýn
Na rozdíl od svého otce Pipina II. se však Karel s ovládnutím franské říše nespokojil a zahájil útok proti nepřátelským vévodům z pravého břehu Rýna, k nimž se uchýlila celá řada jeho nepřátel. První přišli na řadu Frísové, kteří byli zpacifikováni do roku 733/do doby Karla Velikého. Za nových pro křesťanství příhodných okolností byla také misie apoštole Frísů Willibrorda korunována tím, že mohly být položeny základy příštího biskupství v Utrechtu. Počátkem 20. let přišel mezi Frísy opět i „apoštol Němců“ Bonifatius. Asi tři roky pracoval ještě společně s Willibrordem a pod Karlovou ochranou ničil pohanské svatyně a stavěl kostely.


Hispánie
Galská města Narbonne a Carcassone muslimských rukou!
Po ovládnutí Katalánska pronikl arabský vojevůdce as-Samah/as–Samh roku 719/720 za Pyreneje a dobyl město Narbonne a Carcassone. Z těchto opěrných bodů pak podnikal nájezdy do nitra franské říše, při kterých raboval hlavně kláštery a kostely.
Tárik ibn Sijád odvolán do Damašku
Před rokem 720 odešel berberský podmanitel Hispánie Tárik ibn Sijád ke dvoru chalífy do Damašku, kde i zemřel.
Hispánští křesťané konečně úspěšní!
Roku 718/720 se vzbouřila křesťanská Asturie proti nově jmenovanému arabskému guvernérovi a vymanila se z muslimské područí. Na královský trůn usedá španělský národní hrdina vizigótský šlechtic Pelayo (Pelagius).


Římská říše
Arabské útoky proti říši římské
Porážkou u Konstantinopole otřesení Arabové zahájili roku 720/725 nové nájezdy do Malé Asie, ale ty již nebyly pravidelné a boje měly spíše charakter místních potyček. Císař Leon III. Syrský postupně přešel do protiofenzívy, která císařskou armádu zavedla až do severní Sýrie a Jeruzaléma.
Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Agallianos, turmarches (nižší vojenský důstojník) z thematu (vojensky spravované území) Hellas (střední Řecko), se neúspěšně pokusil o vzpouru.
Theophanes Confessor (AM 6212, A. D. 719/720)
V tom roce, ve 3. indikaci, o Velikonocích, byl Konstantin korunován svým otcem Leonem v Sálu devatenácti lehátek [31. března 719]. A obvyklé modlitby byly předneseny požehnaným patriarchou Germanem.
V tom samém roce zemřel Oumaros, jenž byl emírem Arabů po dobu 2 let a 4 měsíců, a emírem se stal Izid [Jazíd II., 720-724]. V Persii proti němu povstal uzurpátor, který se podobně jako on jmenoval Izid Moualabi [Jazíd ibn al-Muhallab], a mnoho Peršanů se za něho postavilo. Izid proti němu poslal Masalmase, který ho zabil a Persii si podrobil.


Arabský chalífát
Změna v čele arabského chalífátu
Po pravověrném muslimovi Umarovi II. se vlády ujal Jazíd II. (720 – 724). Tento syn Abd al–Malika (685 – 705) měl již do ideálu zbožného poustevníka a koneckonců i náboženského fanatika již dosti daleko – podle slov al–Masúdího to byl prostopášník.
Těžké časy pro egyptské křesťany
Útočné války něco stály, a proto arabská správa ždímala daně z křesťanských obyvatel Egypta. Místní Koptové se jim snažili uniknout a v letech 717 – 720 konvertovali k islámu tak masově, že jim bylo zvláštní vyhláškou stanoveno platit i nadále.


Itálie
Narození autora „Historie Langobardů“
Kolem roku 720 se narodil Paulus Diaconus, historik a pozdější mnich v klášteře Monte Cassino, autor kroniky Historia gentis Langobardorum
Friulský vévoda Pemmo zpacifikoval karatánské Slovany a uzavřel s nimi mír
Když pak byl ve Foru Julii (Cividale) patriarcha Screnus [711 – 723] zbaven lidských záležitostí, tak byla díky úsilí krále Liutpranda správa církve aquilejské svěřena Calixtovi [726 – 734], významnému muži a arcidiákonovi církve v Tarvisiu (Treviso).
A v té době, jak jsme již řekli, vládl Langobardům z Fora Julii [Cividale] Pemmo. A když nyní dovedl do věku ranné mužnosti ty syny šlechticů [padlých v bitvě se Slovany roku 705], které vychovával spolu se svými dětmi, tak k němu neočekávaně přišel posel a oznámil mu, že nesmírně veliky počet Slovanů se blíží k místu, které se nazývá Lauriana [snad vesnice Spital u Villachu v Korutanech]. A s těmito mladíky se již potřetí vrhl na ony Slovany a po velkém krveprolití je porazil. A nikdo jiný nezahajajoval jako první boj na straně Langobardů než Sicuald, muž již zralého věku, protože v té minulé bitvě pod Ferdulfem [té z roku roku 705] ztratil dva své syny. V té první se pomstil na Slovanech a i v té druhé uspokojil své touhy a ani v té třetí bitvě jej vévoda spolu s ostatními Langobardy nemohli zadržet: když se mu to totiž snažili zakázat, tak jim pouze odpověděl: „Už jsem se dost pomstil za smrt svých synů, takže pokud se to má stát, tak rád přijmu svoji vlastní smrt“. A k tomu také opravdu došlo, neboť v tom boji byl zabit. A když Pemmo porazil velké množství svých nepřátel, tak v obavách z toho, že by v další bitvě mohl přijít o další své lidi, raději uzavřel s těmi Slovany na onom místě mír. A od té doby se Slované již obávali zbraní Langobardů.


Rok 721

Franská říše
Smrt krále Chilpericha
Franský král Chilperich II. zemřel a všichni si mysleli, že jím rod Merovejců vymřel. Nakonec však majordomus Karel Martel objevil v klášteře Chelles Theudericha IV., syna krále Dagoberta II., a mezi 30. 1. – 13. 5. jej dosadil na trůn. I Theuderich samozřejmě vládl pouze nominálně jako symbol franské státnosti bez jakékoliv reálné moci. Je znám pouze jménem a o jeho politických aktivitách nejsou žádné zprávy.
Smrt krále Chilpericha
V tom roce [719] zemřel král Chlothar, který byl korunován Karlem [Martelem]. Následujícího roku poslal vládce Karel vyslance k vévodovi Eudovi Akvitánskému, kteří s ním uzavřeli mír a přátelství. Karel [snad Eudo?] mu dal krále Chilpericha, kterého si vzal s sebou, a mnoho peněz a šperků. Král však nežil příliš dlouho a zemřel [721], když vládl pět a půl roku, a byl pohřben v městě Noion. Jako jeho nástupce vybrali Frankové dalšího muže a vládce Karel jejich volbu potvrdil. Jeho jméno bylo Theoderic [721 - 737] a byl to přímý dědic trůnu, neboť to byl syn druhého krále Dagoberta. Vyvedli ho z kláštera v Chiele, aby vládl po dobu patnácti let. A tak Karel, vznešený vládce, byl majordomem franské říše a vládce království Austrasie.
Vévoda Eudo poráží muslimy u Toulouse
Po dobytí septimánských měst Narbonne a Carcassone roku 720 pronikl tohoto roku arabský velitel/guvernér as-Samah/as–Samh dále na sever až k městu Toulouse, kde však byl v bitvě svedené dne 9. července poražen a zabit akvitánským vévodou Eudem. Arabové tak byli nuceni stáhnout se za Pyreneje. Obrovské nadšení, které propuklo v Římě, však nebylo na místě, neboť svůj opěrný bod Narbonne udrželi. To jim umožnilo pokračovat v dalších útocích, pouze jejich směr se stočil na východ podél pobřeží Středozemního moře. Muslimské hordy se objevily v Provence a roku 725 pronikly podél toku řeky Rhôny hluboko do Burgundska až k Autunu, který vyplenily.
Vévoda Eudo poráží muslimy u Toulouse
V té době prošel národ Saracénů Afrikou na místo zvaném Septem (Ceuta) a pak napadl Španělsko [711]. A poté po deseti letech přišli i se svými manželkami a dětmi a vstoupili do provincie Aquitanie v Galii, aby se tam usadili. I když Karel byl ve sporu s Eudem, vládcem akvitánským, tak se spojili a jako jeden muž bojovali proti oněm Saracénům. Frankové Saarcény napadli a zabili jich na tři sta sedmdesát pět tisíc, zatímco na jejich straně jich padlo pouze jeden tisíc pět set. Stejně tak Eudo se svými stoupenci vtrhl do jejich tábora, rovněž jich mnoho pobil a všechno zničil. [Paulus zde zřejmě zkombinoval informace o bitvách u Toulouse a Poitiers. Po svém prvním úspěchu utrpěl Eudo drtivou porážku a je možné, že zbytky jeho armády oslavovaly spolu s Karlem Martelem vítězství u Poitiers.]


Hispánie
Munnuzovo povstání
Berberský náčelník Munnuz odpadl roku 721 od Arabů a zahájil boj proti jejich hispánskému místodržícímu. Vévoda Eudo s ním uzavřel spojenectví a provdal za něho svoji dceru. Po porážce Munnuze se Arabové roku 732 obrátili i proti Eudovi.
Munnuzovo povstání
Nedlouho po podrobení Hispánie se vzbouřili Berbeři, vedení jistým Munusou, kteří nebyli spokojeni s dělením kořisti. Munusa se na severu země osamostatnil a hledal pomoc u aquitánského (franského) vévody Eudona. Brzo po vypuknutí vzpoury (roku 729 nebo 730) byl ale vlastními lidmi zabit.
Poslední položka na seznamu vizigótských králů
Podle seznamu vizigótských králů katalánského původu vystřídal Agilu (711 - 714?) po třech letech vlády jakýsi Ardus (714 - 721?), jemuž se podařilo udržet u moci ještě dalších sedm let.


Římská říše
Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
Smrt sesazeného císaře Theodosia
Roku 721/722 byl v klášteře v Soluni internovaný císař Theodosios III. (vládl v letech 715 – 17) obviněn z přípravy spiknutí a z rozkazu císaře Leona III. zavražděn.
Theophanes Confessor (AM 6213, A. D. 720/721)
V tom roce se objevil jistý Syřan [Severus], falešný Mesiáš, jenž podváděl Židy tím, že se prohlašoval za Krista, syna Božího.


Bulharsko
• Kolem roku 721 zemřel chán Tervel.
• Po Tervelově smrti zničili Avaři bulharský stát založený chánem Kuberem. Kuberovi Bulhaři se odstěhovali do panonských stepí, kde čekali, až je v 90. letech chán Krum opět neosvobodí.

Rok 722
Franská říše
Sv. Bonifác vysvěcen misijním biskupem
Anglosaský mnich Winfrid hrdý na úspěchy své křesťanské misie požádal počátkem roku papeže Řehoře II. o úřad biskupa pohanské Germánie. Papež souhlasil a 30. 11. jej v Římě vysvětil misijním biskupem. Podle starého zvyku se Winfrid zřekl svého saského jména a přijal jméno podle svatého předešlého/tohoto dne Bonifatius (Bonifác). Nebylo mu vymezeno žádné zvláštní území, pouze dostal pověření „uvádět na správnou cestu pohany a pomýlené křesťany“. Z Říma odešel na dvůr franského majordoma Karla Martela, který mu písemně přislíbil podporu a ochranu. Založil četné kláštery a církevní centra, jako např. Fritzlar, Kitzingen, Ochsenfurt, Bistumer v Salzburgu, Řezno, Pasov, Friesing, Erfurt nebo Würzburg, které se staly oporou jeho misijní činnosti.
Majordomus řeší nedostatek peněz
Karel Martel vítězně válčí s Bavory a Alamany, ale válka vyžaduje tak obrovské finanční prostředky, že je nucen konfiskovat majetek církve a dělit jej za příslib vojenské služby mezi své vazaly. Tato praxe mu vynesla označení „olupovač církve“ (Kirchenräuber) a někteří mu dokonce hrozili peklem. Sv. Bonifác nakonec dosáhl toho, že majetek byl církvi vrácen.


Hispánie
Křesťané poprvé zvítězili – počátek rekonkvisty Pyrenejského poloostrova
Skupina muslimů z gijónské posádky se střetla poblíž Canga de Onís u Covadongy s křesťany asturského král Pelaya (Pelagia) a v boji utrpěla porážku, po níž se Pelayovi podařilo ovládnout území u řeky Douro s pevností Portus Cale. Legendární bitva u Covadongy je považována za počátek rekonkvisty Pyrenejského poloostrova, její význam je však přeceňován – ve skutečnosti se jednalo o pouhou srážku a počet bojovníků na obou stranách nepřesáhl počet dvě stě.


Itálie
Ostatky sv. Augstina opět v rukou křesťanů
Horlivý sběratel svatých ostatků langobardský král Liutprand vykoupil od severoafrických muslimů za velkou sumu tělo sv. Augustina a za přítomnosti jásajících davů jej uložil v Pávii v bazilice Coelo aureo.
Ostatky sv. Augstina opět v rukou křesťanů
Když Liutprand slyšel, že Saracéni zpustošili Sardinii a že dokonce znesvětili ona místa, kam byly dříve kvůli řádění barbarů přeneseny ostatky sv. biskupa Augustina a kde byly s poctami pohřbeny, tak za ně poslal a věnoval jim velkou sumu peněz, načež je převzal a přenesl do města Ticina (Pavie), kde je z úcty k tomuto velkému otci důstojne pohřbil. V těch dnech bylo města Narnia (Narni) podrobeno Langobardy. [Pravděpodobně vévodou spoletským.]



Římská říše
Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
Císař Theodosius popraven
Roku 721/722 byl v klášteře v Soluni internovaný císař Theodosios III. (vládl v letech 715 – 17) obviněn z přípravy spiknutí a z rozkazu císaře Leona III. zavražděn.
Theophanes Confessor (AM 6214, A. D. 721/722)
V tom roce císař přinutil Židy a montanisty přijmout křest. Část Židů byla pokřtěna proti své vůli, čímž byl smyt jejich vlastní křest. A pak se účastnili svatého přijímání a svým plným žaludkem znesvětili svoji víru. Pokud jde o montanisty, tak ti po provedení věšteb vstoupili jistý určený den do domů určených pro jejich falešné bohoslužby a upálili se zde.

Rok 723

Franská říše
Sv. Bonifác v akci
Apoštol Němců sv. Bonifác se roku 723/724 rozhodl porazit u hesenského Geismaru slavný posvátný dub zasvěcený bohu hromu Donarovi (Donareiche):
„Na jejich radu a s jejich pomocí rozhodl se Bonifác porazit obrovitý dub, nazývaný starým pohanským jménem Donar v místě, jež zove Geismar, a to v přítomnosti dalších služebníků Božích. Když pak v důvěře ve svého stálého Ducha začal ten strom kácet, proklelo ho množství kolem stojících pohanů jako nepřítele svých Bohů. Když pak zasadil mocnému stromu první ránu, ten se zachvěl ve své velikosti mocným božským závanem a se zlomenou korunou se zřítil k zemi. A jakoby silou vyšší moci rozpadl se rázem na čtyři díly a čtyři obrovité pně stejné délky se před lidskými zraky rozvalily, aniž kolemstojící bratři cokoliv učinili. Když to viděli pohané, kteří dříve Bonifáce proklínali, zanechali svého rouhání, velebili Boha a uvěřili v něj. Postavil přesvatý biskup po poradě se svými bratřími ze dřeva tohoto stromu svatyni klášter Fritzlar, resp. pouze kříž pro něho a zasvětil ji ke cti sv. apoštola Petra.“
Další revolta na obzoru
Bavoři a Alamani opět povstali proti Frankům.


Římská říše
Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetilet od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
Theophanes Confessor (AM 6215, A. D. 722/723)
Toho roku přišel za Izidem jistý židovský čaroděj, rodák z Laodikeie v Phoenicii Přímořské, a sliboval mu, že bude vládnout nad Araby třeba 40 let, pokud zničí svaté ikony, které byly uctívány v křesťanských kostelích na území jeho dominií. Necitelní Izid se jím nechal přesvědčit a vydal všeobecný výnos proti svatým obrazům. Ale díky přízni našeho Pána Ježíše Krista a zakročením Jeho panenské Matky a všech svatých Izid zemřel téhož roku, tj. ještě před tím než mohlo být jeho ďábelské nařízení oznámeno většině lidí.
Císař se pak dopustil toho samého politováníhodného a nezákonného skutku, a tak nesl odpovědnost za mnoho zla, které nám způsobil. Našel si společníka v tomto svém chrapounství, muže jménem Beser, bývalého křesťana zajatého v Sýrii, jenž se zřekl křesťanské víry, prosyceného doktrínami Arabů, jenž byl krátce předtím zbaven otroctví a vrátil se na území římského státu. Císař Leon si cenil jeho fyzické síly i nesmyslnných názorů a učinil jej svým společníkem v páchání toho velkého zla. A dalším z jeho hříšných pomocníků byl biskup [Konstantin] z Nakoleie, muž plný všech druhů nemravností, žijící rovněž v podobném křupanství.

Rok 724
Franská říše
Sv. Bonifác v akci
Apoštol Němců sv. Bonifác se roku 723/724 rozhodl porazit u hesenského Geismaru slavný posvátný dub zasvěcený bohu hromu Donarovi (Donareiche): „Na jejich radu a s jejich pomocí rozhodl se Bonifác porazit obrovitý dub, nazývaný starým pohanským jménem Donar v místě, jež zove Geismar, a to v přítomnosti dalších služebníků Božích. Když pak v důvěře ve svého stálého Ducha začal ten strom kácet, proklelo ho množství kolem stojících pohanů jako nepřítele svých Bohů. Když pak zasadil mocnému stromu první ránu, ten se zachvěl ve své velikosti mocným božským závanem a se zlomenou korunou se zřítil k zemi. A jakoby silou vyšší moci rozpadl se rázem na čtyři díly a čtyři obrovité pně stejné délky se před lidskými zraky rozvalily, aniž kolemstojící bratři cokoliv učinili. Když to viděli pohané, kteří dříve Bonifáce proklínali, zanechali svého rouhání, velebili Boha a uvěřili v něj. Postavil přesvatý biskup po poradě se svými bratřími ze dřeva tohoto stromu svatyni klášter Fritzlar, resp. pouze kříž pro něho a zasvětil ji ke cti sv. apoštola Petra.“
Muslimové se derou na sever
Hispánský místodržící Abdurrahman bin Abdulláh al–Ghafikí (Abd ben–ulláh–al–Gáfekí, u franských kronikářů Abderam), napadl roku 724/725 Akvitánii a úspěšně bojoval u Toulouse, za což se mu dostalo titulu afrického emíra. Jeho kolega Anbasa obsadil roku 724 zbývající část vizigótské Septimánie a po dobytí měst Carcassone a Nimes se vydal za obvyklého plenění údolím řeky Rhôny na sever, aby roku následujícího vydrancoval Autun a vrátil zpět. Nešťastní vesničané z Provence opouštěli pod tlakem muslimů své domovy a nová obydlí si začínali stavět na nejstrmějších vrcholcích hor.
Pirmin zakládá Reichenau
Pod záštitou majordoma Karla Martela založil anglosaský/galořímský mnich Pirmin klášter Reichenau, ležící nedaleko Kostnice na ostrůvku v Bodamském jezeře. Klášter Reichenau vznikl v době, kdy mezi alamanskými vévody a Franky existovalo jisté srozumění, trvající však krátce – jedním z odrazů nového konfliktu bylo i vyhnání Pirmina z jeho kláštera roku 727 a posléze i vyhnání Pirminova nástupce Heddona. Opatství Reichenau, proslulé např. svou bohatou knihovnou a školou, poskytující náboženské i světské vzdělání, mělo totiž mimo jiné sloužit i jako opora franské karolinské moci. Další kláštery zakládal pak Pirminus mimo Alamanii, v oblasti Schwarzwaldu a Rýnské falce.


Římská říše
Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
Theophanes Confessor (AM 6216, A. D. 723/724)
A nyní přejdu k vylíčení příběhu požehnaného Štěpána [Štěpán III., 752-757], papeže Říma, jak uprchl do země Franků a jak byl zachráněn. Tento slavný muž Štěpán trpěl mnoha příkořími od Astulpha [Aistulf, 749-756], krále Langobardů. Vyhledal útočiště u Franků v době, kdy byl byl majordomem, jenž spravoval záležitosti veškerého franského národa, Pipin. Protože tehdy bylo obvyklé, že jejich vládce, tj. jejich král, vládnoucí v dědičné linii se vůbec nepodílel na správě státu a nědělal vůbec nic kromě toho, že jedl a nadměrně pil. Žil ve svém domě a vždy 1. května předsedal shromáždění celého svého národa, přijímal jeho hold a obvyklé dary a sám je na oplátku obdarovával. [Shromáždění Franků se konalo vždy v březnu a teprve Pipin jej přesunul na květen.] A pak zase žil podle svého až do následujícího května. Měl svého majordoma, jak je ten muž nazýván, jenž spravoval všechny záležitostiv souladu s vůlí královou i vůlí svého lidu. Příslušnící této linie se nazývali Kristatai, což znamená s „chlupatými zády“, protože podobně jako u prasat jim ze zad rašili štětiny.
A nyní svrchu uvedeného Štěpána přinutila krutost a bezcitnost Astulphova odejít s jeho povolením do země Franků s tím, že tam může dělat to, co uzná za vhodné. A když tam přijel, provedl investituru Pipinovu [28. července roku 754 v Saint Denis, papež mu udělil i titul patricius Romanorum], muže velmi váženého, jenž spravoval veřejné záležitosti z pověření krále. Kromě toho bojoval s Araby, kteří přešli z Afriky do Španělska a kteří drží Španělsko až do našich časů. A když se tito dokonce pokusili válčit s Franky, tak se jim i se svými houfy postavil na odpora a zabil u řeky Eridanos [Rhôna] nespočetné množství nepřátel i jejich velitele Abderachma [Abd al-Rahman ibn Ahdallah], čímž si získal obdiv a lásku svého národa, a to ne pouze pro tento skutek, ale i pro jeho osobní kvality. [Theophanes zaměnil Pipina za jeho otce Karla Martela, vítěze od Poitiers.] Byl první, kdo nevládl svému národu jako příslušník dědičné linie, protože řečený Štěpán jej zbavil přísahy králi. Svého předchůdce pak tonzuroval a pak bez ztáty cti vykázal do pohodlného kláštera. A tento Pipin měl dva syny, dva bratry Karoulose a Karoulomagnose [Karel a Karloman].
Téhož roku zemřel Izid [24. ledna roku 724] poté, co byl chalífou Arabů po čtyři roky, a chalífou se stal jeho bratr Isam. Budoval paláce na venkově i ve městech, zakládal sady a zahrady a stavěl zavlažovací kanály. Vedl tažení proti zemi Římanů, načež poté, co ztratil mnoho svých mužů, se vrátil domů.
Štěpán, papež Říma, vyhledal útočiště u Franků.

Arabský chalífát
Změna v čele arabského chalífátu
Po „prostopášném“ Jazídovi II. (720 – 724) se tento rok ujal vlády další Abd al–Malikův syn Hišám (724 – 743). Arabská historiografie jej chválí za to, že pozvedl zemědělství a chov dobytka, rozšířil výrobu látek a koberců a že měl zásluhy o zdokonalení výzbroje a výstroje armády i o rozvoj vojenské taktiky. Budoval paláce, silnice, akvadukty a zakládal zahrady. Na cestě do Mekky dal pro poutníky vybudovat podzemní vodojemy a nádrže. Velmi důležitá byla v jeho době reforma daní. Daň z půdy patřící státu museli od nynějška platit všichni,i muslimové. Jinověrci se ovšem nadále odlišovali placením daně z hlavy. teprve od této doby se pro oba typy daní ustalují známé a pevně ohraničené termíny charádž (daň pozemková) a džizja (poplatek z hlavy). Stát se zdokonaloval, ale dobrodiní se podle al–Masúdího v této době prý stávalo vzácností, lidumilné dary ustávaly. To bylo zcela proti duchu Prorokova učení, v němž je otázkám sociální péče věnováno nemálo pozornosti.
Těžké časy pro egyptské křesťany
Daňový útisk vyvolal neúspěšné povstání egyptských koptských křesťanů proti svým arabským pánům.
• Poslední církevní otec Jan z Damašku napsal „Řeč na obranu obrazů“.


Itálie
Územní ztráty císaře na Apeninském poloostrově
Langobardský král Liutprand dočasně ovládl císařskou Pentapoli, tzn. města Rimini, Pésaru, Fano, Senegalii a Anconu.
Útok spoletských Langobardů na Classis
V té době Faroald, vévoda Spoletiánců [703 – 724], napadl Classis, město lidu ravennského, ale z příkazu krále Liutpranda jej předal zpět těm samým Římanům. Proti tomuto vévodovi Faroaldovi se vzbouřil jeho vlastní syn Transamund, uchvátil moc [vládl dvakrát, a to v letech 724-739 a 739-740] a přinutil ho vstoupit do církevního stavu.

Bulharsko
Změna v čele chanátu
Vlády nad Huny a Bulhary se ujal Sevar z klanu Dulo nejspíše blízký příbuzný svého předchůdce chána Tervela. Kromě uzavření mírové smlouvy s císařem Leonem III. nevyvíjel žádné další zahraničněpolitické aktivity.


Rok 725
Franská říše
Karel Martel ovládl Bavorsko
V první čtvrtině 7. století se bavorský vévoda Theodo snažil s pomoci papeže Řehoře II. o vybudování běžné biskupské organizace s pevnými sídly biskupů v místech vévodských falcí, která by korunovala dosavadní misijní dílo (věrozvěstové Rupert, biskup z Wormsu, jenž kázal v dnešním Salcburku, Emmeramus z Poitiers a Erhard, pravděpodobně z Narbonne, kteří přišli do Řezna, a dále Corbianus, pocházející z města Arpajon u Melunu, jenž kázal ve Freisingu), na niž by ale bavorští vévodové mohli mít zároveň dostatečný vliv a mít v ní oporu proti moci franských králů. Důsledkem Theodonovy snahy a posílení samostatnosti ovšem bylo to, že do dynastických sporů v zemi zasáhl franský majordomus Karel Martel, který naopak usiloval o co největší upevnění franské kontroly nad Bavorskem. Proto v letech 725 a 728 podnikl s podporou spojeneckého langobardského krále Liutpranda do Bavorska dvě válečná tažení a zemi ovládl.
Akce proti Sasům, Alamanům a Bavorům
V tu dobu se vzbouřili Sasové. Vládce Karel shromáždil armádu, vstoupil do jejich země, triumfálně je porazil a jako vítěz se vrátil do franské říše. Na začátku toho samého roku [725] shromáždil armádu, překročil Rýn a postupoval Germánií a Švábskem, které si podmanil. Pak táhl až k Dunaji, dovedl franské síly až do zemí a oblastí za touto řekou a dobyl zemi jménem Bulharsko [Bavorsko]. Když vybojoval tyto země a vydrancoval a vyplenil tato východní území, vrátil se do franské říše, vítězný a s velkou kořistí a velkým bohatstvím. Při svém návratu vzal s sebou paní Plectrudu, svoji tchyni [správně Beletrudu, snad manželku bavorského vévody Grimoalda], a jednu z její neteří, jejíž jméno bylo Sinichilda.
Bonifatiova mise v Durynsku začíná
Po krachu své misie z roku 719 přišel v první polovině 20. let do Durynska již podruhé anglosaský misionář Bonifatius. (Nejstarší klášter, jenž tohoto roku na území Durynků vznikl, byl Ohrdruf, nacházející se u dnešního města Gothy.) Bonifatius se snažil spolupracovat s již christianizovanou durynskou vyšší vrstvou a měl pro své misijní působení nejprve podporu franského majordoma Karla Martela, v pozdějších letech své práce v durynsko–hesenském oblasti pak také jeho synů, zejména Karlomana, doporučení papežů Řehoře II. a od roku 741 pak Řehoře III. Jednu z překážek v jeho činnosti nadále představovala řevnivost staršího franského kněžstva na územích, na nichž působil a usiloval o zlepšení morálky duchovenstva, zdokonalení a dobudování organizace církve, a také o posílení pozice Říma. Durynských pohanů se – jak čteme v jeho dochované korespondenci – musel obávat ještě na počátku 40. let.
Abderam a Anbasa se derou na sever
Hispánský místodržící Abdurrahman bin Abdulláh al–Ghafikí (Abd ben–ulláh–al–Gáfekí, u franských kronikářů Abderam) napadl roku 724/725 Akvitánii a úspěšně bojoval u Toulouse, za což se mu dostalo titulu afrického emíra. Jeho kolega Anbasa obsadil roku 724 zbývající část vizigótské Septimánie a po dobytí měst Carcassone a Nimes se vydal za obvyklého plenění údolím řeky Rhôny na sever, aby roku následujícího vydrancoval Autun a vrátil zpět. Nešťastní vesničané z Provence opouštěli pod tlakem muslimů své domovy a nová obydlí si začínali stavět na nejstrmějších vrcholcích hor.
Řádění muslimů v Galii
V té době [roku 725] přišli do franské říše krutí, zákeřní a nelidští Vandalové [ve skutečnosti Saracéni]. Zmocnili se měst, ničili kostely, plenili a pálili kláštery, bořili hrady, zabíjeli lidí a prolili obrovské množství krve. Když přišli, pustošili celou zemi, až dosáhli města Sens. Mohutný útok na něj vedli katapulty, praky a beranidly, prostě vším, co měli po ruce. Ale Ebbo, arcibiskup onoho města, vyšel ven, aby jim čelil, s tolika lidmi, které jen mohl shromáždit, ozbrojený vírou a nadějí na pomoc našeho Pána. Upustili od obléhání a obrátili se na útěk, byv pronásledováni dokud neodešli ze země.

Hispánie
Vizigótské království je již definitivně mrtvé
Když po katastrofě v bitvě u Tolosy (9. července roku 721) muslimské oddíly obnovily svůj útok za Pyreneje, tak se již nezdá, že by narazily na jiná ohniska odporu než ta, která se soustřeďovala kolem hlavních septimánských měst (Narbonne, Carcassone, Nimes) pod vedením tamních šlechticů, kteří si přisvojili hodnosti komitů. V časovém horizontu roku 725 už neexistoval již ani stín po ústřední moci představující vizigótskou monarchii.

Itálie
Langobardsko–bavorská válka
[Zatímco franský majordomus Karel Martel se nepokusil obnovit franskou moc nad Bavorskem jako nad vazalským státem, tak langobardský král Liutprand pravděpodobně roku 725 na Bavory zaútočil a posunul hranici až k Magiasu či Maisu u Merana.]


Římská říše
Muslimové již nejsou nebezpeční
Porážkou u Konstantinopole otřesení Arabové zahájili roku 720/725 nové nájezdy do Malé Asie, ale ty již nebyly pravidelné a boje měly spíše charakter místních potyček. Císař Leon III. Syrský postupně přešel do protiofenzívy, která císařskou armádu zavedla až do severní Sýrie a Jeruzaléma.
Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
Theophanes Confessor (AM 6217, A. D. 724/725)
Toho roku vydal bezbožný císař Leon nařízení o odstranění posvátných a úctyhodných ikon. A když o tom dostal zprávu Řehoř, papež Říma, tak mu odepřel daně z Itálie a Říma a napsal v této záležitosti Leonovi věroučný dopis, aby nedělal rozhodnutí v otázkách víry, ani neměnil odvěké církevní doktríny tak, jak je stanovili svatí otcové.
Téhož roku rozvodněný tok zaplavil město Edessu a zabil mnoho lidí.


Británie
Změna na kentském královském trůnu
Roku 725 od Vtělení Páně, tedy sedmého roku vlády northumrijského krále Osrica [718–729], který nastoupil po Cenredovi [716–718], 23. dubna zemřel kentský král Withred [690–725], syn Ecgberhta [664–673]. Království, kterému vládl po třicet čtyři a půl roku, zanechal jako dědice tři syn – Æthelbertha [748–762], Eadberhta [725–748] a Alrica.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Dějiny Středověku v letech 720 – 729

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 726
Římská říše
První ikonoklastický edikt
Roku 726 došlo v Egejském moři k obrovské podvodní erupci. Tehdy vulkán pod mořským dnem vyvrhl nový ostrov mezi ostrovy Therou (Santorinem) a Therasií v oblasti, jež byla známa svojí tektonickou činností. Výbuch způsobil, že obloha se na tři dny zatměla pod tuhnoucími kusy vyvrhované lávy, a přílivové vlny vyplavily lávu na severní a východní pobřeží Egejského moře. Takové přírodní jevy byly považovány za Boží varování. Když se císař Leon III. pokoušel zjistit, co mohlo způsobit tak velkou Boží nelibost, jeho teologové vyslovili názor, že je rozzloben kvůli idolatrii křesťanů, kvůli přehnanému uctívání ikon. Císař proto osobně proti nim zahájil kampaň nejprve kázáním v konstantinopolských chrámech, pak však přitvrdil a vydal první obrazoborecký (ikonoklastický) edikt, ve kterém poručil odstranit obrazy ze všech kostelů. Propukla bouře odporu – v Konstantinopoli dav napadl vojáky a zlynčoval jejich důstojníka, kteří měli za úkol odstranit velký obraz Krista z bronzové brány císařského paláce (Chalke) a nahradit jej prostým křížem. Konstantinopolský patriarcha Germanos – dříve než byl sesazen a vypovězen (730) – vysvětloval své odmítavé stanovisko slovy: „Když prokazujeme úctu obrazu Ježíše Krista, neuctíváme malbu na dřevě, ale neviditelného Boha.“ Ikonoklastický edikt byl poslán i do Říma, načež papež Řehoř II. vydal bulu, v níž prohlásil, že císaři nepřísluší vydávat nařízení v otázkách víry nebo měnit ustanovení církve a edikt odsoudil jako herezi. Proti Řehořovi se však postavila církev v severní Itálii.
První ikonoklastický edikt
Za inspirované islámem či vlivem semitských monoteistických náboženství je zřejmě nikoli neprávem pokládáno i východní obrazoborectví. Na koncilu V Nikaji roku 787, který ničení ikon odsoudil, tvrdil jistý mnich Jan, že císař León III. vystoupil proti uctívání obrazů svatých z podnětu chalífy Jazída II. První dekret proti ikonám, které měly být z chrámů úplně odstraněny, vydal León roku 726. Historik Theofanés nazývá tohoto císaře sarakénofrón a Arabikó fronémati kratinomenos. Domníval se tedy, že po arabsku myslil i vládl. Arabští spisovatelé prý zase tvrdili, že k islámu v 7. století přestoupil i císař Hérakleios, což se ovšem prokazatelně nestalo.
Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
Císař vydává sbírku zákonů zvanou Ekloga
Pro praktické potřeby státní správy římské říše byla dne 31. 3. vydána nová soudní příručka – sbírka zákonů Ekloga. Jedná se o stručný výtah z Justiniánova kodexu psaný již řecky. Od původního textu se však liší zavedením krutých tělesných trestů a mrzačení odsouzených, např. utětím ruky. Ekloga vyrovnala právní postavení manžela a manželky.
Theophanes Confessor (AM 6218, A. D. 725/726)
Toho roku podnikl Masalmas tažení proti Caesarei v Kappadokii a zmocnil se jí. V Sýrii propukl mor. Chalífovi velbloudi byli spáleni ve Sv. Eliášovi. Mauias [Muávija ibn Hišám], syn Isamův, podnikl tažení do země Římanů a poté, co pochodoval sem a tam, se vrátil domů.
V letní sezóně téhož roku [726], v šesté indikaci, kypěla vzhůru mezi ostrovy Therou a Therasií po několik dnů z hloubi moře pára jako z ohnivé pece. Postupně byl výron silnější, objevily se v něm kameny vyvrhované hořícím ohněm a i dým dostal ohnivé zabarvení. A pak díky hustotě zemské substance byly vyvrženy obrovské kusy pemzy veliké jako hory, a to směrem k celé Malé Asii, Lesbu, Abydu a k pobřeží Makedonie, takže veškerou hladinu moře pokryla plovoucí pemza. A uprostřed toho velkého ohně vznikl ostrov, který tam dříve nebyl, a spojil se s ostrovem, jenž je nazýván Svatým. I výše uvedené ostrovy Thera a Therasia vystoupily z moře obdobným způsobem jako ostrov tento za časů Leona, nepřítele Božího. A ten nepochopil, že hněv Boží směřuje proti němu, ale myslel si, že mu Bůh projevuje svoji přízeň, a proto zahájil ještě nemilosrdnější válku proti úctyhodným a svatým ikonám, a to se svým spojencem odpadlíkem Beserem, s nímž mohl soutěžit v bezcitnosti. Oba pak naplňovalo stejné křupanství a totální neznalost, skutečné to příčiny veškerého zla. Lid Císařského Města byl celý zoufalý z těch novodobých doktrín a přemýšlel o tom, že na něj zaútočí.
Lidé rovněž zabili několik císařových mužů, kteří měli sundat obraz Našeho Pána, který byl nad velkou Bronzovou bránou [podle jiného zdroje k tomu došlo až roku 730], což mělo ten následek, že mnoho z nich bylo potrestáno za obranu pravé víry zmrzačením, bičováním, vyhnanstvím, ale i pokutami, a to zvláště ti, kteří vynikali svým rodem anebo kulturností. To vedlo k zániku škol a zbožného vzdělávání, které trvalo od dob Svatého Konstantina Velikého až do dnešních dní, ale teď to vše bylo zničeno spolu s mnoha dalšími dobrými věcmi tímto Leonem, myslícím jak Saracén.
Při tomto běhu událostí obyvatelé Hellady a Kyklad vedení boží horlivostí učinili dohodu, vzbouřili se i s velkou flotilou proti němu, načež přišli v průvodu za jistým Kosmou a korunovali jej císařem. Expedici velel Agallianos, turmarcha Helady, a Štěpán. K císařskému městu se přiblížili 18. dubna, o 10. indikaci [727], a svedli bitvu s lidmi z Byzantia. Ale jejich lodě spálil umělý oheň, takže byli poraženi. Někteří z nich se utopili v hlubinách, mezi nimi i Agallianos, který skočil tak jak byl ozbrojen do moře, zatímco ti, co přežili, přešli k císaři. Kosmas a Štěpán byli sťati. A pokud jde o bezbožného Leona a jeho stoupence, tak ti ještě umocnili svoji špatnost a ještě zesílili pronásledování stoupenců pravé víry. O letním slunovratu té samé 10. indikace po té něšťastné porážce našich spoluobčanů postupovaly nezměrné spousty Saracénů vedené dvěma emíry proti Nikaei v Nikomedii: zatímco Amer [Džamr ibn Jazíd] vedoucí předvoj 15.000 bojovníků obklopil město, které našel nepřipraveno, Mauias jej následoval s dalšími 85.000 muži. Když se jim však po dlouhém obléhání již podařilo částečně zničit hradby, tak město nepřemohli město jenom díky tomu, že Bůh vyslyšel modlitby svatými Otců, jichž si tamní církev za to velmi cení. (Jejich svaté obrazy tam visí až po dnešní dny a je jim prokazována úcta těmi, kdo mají stejnou víru jako oni.)
Nicméně když jistý Konstantin, strator Artabasdův, viděl, jak byl vztyčen obraz Theotoky, tak zvedl kámen a hodil jej na něj. A zničil obraz a dupal po něm, když spadl na zem. Pak však měl vidění, v němž Paní stála vedle něho a říkala mu: „Vida jaký odvážný skutek je to, co jsi mi udělal! Ale ve skutečnosti jsi to udělal sám sobě a své hlavě.“ A následujícího dne když Saracéni útočili proti hradbám a zuřila bitva, se ten ubohý muž přiřítil na hradby jako odvážný voják. V tom jej však udeřil kámen vystřelený z obléhacího stroje a rozbil mu hlavu i tvář. Spravedlivá odměna za tu jeho bezbožnost. Poté, co Arabové vzali mnoho zajatců a zmocnili se velké kořisti, tak odešli. A tak Bůh tímto způsobem bezbožnému císaři ukázal, že své spoluobčany nepřemohl z důvodů své zbožnosti, ale z nějakého božského důvodu a nevyzpytatelného úsudku, a že díky svatým Otcům byla stejným způsobem zahnána od města ta velká arabská síla...


Arabský chalífát
Těžké časy pro egyptské křesťany
Vysoký daňový útisk ze strany arabských vládců Egypta vedl k povstání místních křesťanů, tzv. Koptů.
Válka s Chazary (726 – 732)
Arabové útočí proti Chazarům a jejich spojencům. V oblasti Kavkazu se jim pak staví do cesty kmeny Utigurů a Sabirů, které v několika bitvách prokázaly, jak nebezpečné mají bojovníky.


Franská říše
Řáděni muslimů v Galii
Arabové se již trvale uchytili v jihogalské Provence. Místní muže masakrovali a jejich ženy znásilňovali a unášeli. Nešťastní lidé našli úkryt na strmých vrcholcích hor (Grimaldi, Aze).
Pipin a Karloman již mají bratra
Kolem roku 726 se franskému majordomovi Karlu a Martelovi a jeho druhé manželce princezně Swanahildě narodil syn Grifo.


Británie
Král Wessexu Ine se vzdal vlády a odešel do Říma
Když tedy Cædwalla odešel do Říma, nastoupil na trůn Ine [688 – 726] z královského rodu: po sedmatřicet let vládl potom tomuto národu; pak i on opustil království a svěřil jej mladším. Vydal se na pouť k hrobům apoštolů, kde tehdy úřad pontifika vykonával Řehoř. Přál si putovat nějaký čas po svatých místech na zemi, aby si zasloužil vlídnější přijetí od světců na nebesích. V těch letech, jako by se předháněli,osvojili si tento zvyk mnozí z národa Anglů, šlechtici i nešlechtici,laikové i klerikové, muži i ženy.


Rok 727

Římská říše
Povstání proti ikonoklastickému císaři
Ve středním Řecku a na Egejských ostrovech propuklo povstání proti ikonoklastickým novotám imperátora Leona III. Za císaře se prohlásil Kosma, který však byli poražen při pokusu dobýt Konstantinopol.
Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí dosáhnout od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
Nikaia odolala!
Arabská armáda neúspěšně oblehla druhé město římské říše Nikaiu (Iznik, Turecko).
Theophanes Confessor (AM 6219, A. D. 726/727)
V tom roce se Mauias zmocnil pevnosti Ateous [ve Frýgii nebo Galatii] a pak se vrátil domů.


Itálie
Ikonoklastické spory, povstání v Itálii
Leon stupňuje také tlak na Řím – papeži Řehořovi II. posílá stále další a další rozkazy, vypisuje mu nové dávky a hrozí mu sesazením, jestliže nebude souhlasit s jeho ikonoklastickou církevní politikou. Náměstek Kristův však platit odmítl a vyzval italské biskupy a města ke společnému boji proti východnímu kacířství. Účinek jeho pastýřského listu byl okamžitý: v atmosféře vybičovaného národního vědomí vyhlásily Benátky, celá Pentapole a po nich i Řím a všechny italské provincie až po Kalábrii, že jsou ho připraveny bránit. Císařští vévodové (duces) Basilius a Marinus, dále chartular Jordan, subdiákon Lurion a Jan tedy na něho připravili atentát, ale k vražednému útoku nedošlo – Jordan a Jan byli zabiti davem, Basilius utekl do kláštera a ostatní byli vyhoštěni
Císař jmenoval novým ravennským exarchou Pavla a vyslal jej do Itálie s úkolem potlačit odpor všemi možnými prostředky. Pavel se vylodil v Ravenně a vyrazil na jih. Ozbrojení Římané však střežili hranice svého vévodství a ve spojení s toskánskými a spoletskými Langobardy mu zabránili přejít most na Via Salaria. Exkomunikovaný exarcha si uvědomil, že neprorazí, a proto se stáhl a vrátil se zpět do Ravenny. Ale i tam mu hořela půda pod nohama: Pentapole mu otevřeně vypověděla poslušnost a všechna města ve střední Itálii začala vyhánět císařské úředníky a volit si vlastní vévody (duces). [Exarcha Paulus byl zabit.] Papež Řehoř se však nechtěl od východního impéria úplně separovat – císař Leon byl totiž daleko a byl pro něho méně nebezpečný než langobardští králové vládnoucí z nedaleké Pávie. Proto se snažil, aby jej císař nemohl označit za rebela: choval se umírněně, povstalce uklidňoval a rozmlouval jim otevřené vyhlášení samostatnosti. Ve městě dokonce strpěl představitele císařské správy vévodu Petra, třebaže již nemohl lidem zabránit, aby jej neoblehli ve starém císařském paláci. Poté co byl Petr zajat a oslepen, zvolili si Římané vlastního vévodu a je možné, že vyhlásili město Řím i s okolím republikou. Z Neapole sice zaútočil vévoda Exhilaratus, ale byl městskými milicemi poražen a zabit.
Povstání v Itálii
V té době [před rokem 725] Liutprand oblehl Ravennu, obsadil Classis [přístav města Ravenny] a zničil ji. Potom patricius Paulus vyslal z Ravenny své lidi, aby zabili papeže. Ale Langobardé jej bránili a bojovali s nimi. Na Salarijském mostě [tj. most na via Salaria přes řeku Anio] jim vzdorovali Spoletští spolu s Langobardy z Toskánska i jiných míst, takže lidé z Ravenny nemohli uskutečnit svůj záměr.
V té době spálil císař Leo v Konstantinopoli obrazy svatých a nařídil římskému pontifikovi, aby udělal to samé, pokud nechce ztratit jeho přízeň. Ale papež s opovržením odmítl udělat tu věc a rovněž celá Ravenna a Benátky [množné číslo, myslí se jak provicie Benátky pod Langobardy, tak i město Benátky pod Římany] jakoby vedena jednou myslí se postavil těmto rozkazům, a kdyby jim to papež nezakázal, pokusili by se zbavit císaře vlády nad sebou. Rovněž král Liutprand napadl Feronianum (Fregnano), Mons Bellius (Monteveglio), Buxeto (Busseto) a Persicetu (San Giovanni Persiceto), Bononii (Bologna) a Pentapolis a Auximun (Osimo) pevnost v Emilii. A stejně tak se zmocnil Sutri (Sutri, 728 /729), ale po několika dnech je vrátil zpět Římanům [ne císaři, ale papeži].
Během té doby císař Leo přinutil všechny obyvatele Konstantinopole - buď násilím, anebo lichotkami –, aby se vzdali všech obrazů Našeho Spasitele a Matky Boží a všech svatých, ať je měli kdekoliv, a přiměl je, aby je vhodili do ohně uprostřed města. A když se mnoho lidí bránilo udělat takovou špatnost, tak nechal některým z nich srazit hlavu a jiné zmrzačit na těle. A když patriarcha Germanus nesouhlasil s tímto hříchem, byl vyhnán ze svého otcem, přičemž presbyter Anastasus byl ustanoven na jeho místo.


Franská říše
Pirmin se stěhuje z Reichenau
Období srozumění skončilo a alamanský vévoda Theudebald, syn Gotfrida a bratr Lantfrida, vyhnal „ze zášti“ k franskému majordomovi Karlu Martelovi z kláštera Reichenau, který měl sloužit jako opora franské karolinské moci, jeho zakladatele Pirmina. Opatův nástupcem Heddo později dopadl stejně.


Arabský chalífát
Válka s Chazary (726 – 732)
Arabové útočí proti Chazarům a jejich spojencům. V oblasti Kavkazu se jim pak staví do cesty kmeny Utigurů a Sabirů, které v několika bitvách prokázaly, jak nebezpečné mají bojovníky.

Rok 728
Itálie
Ravenna v rukou Langobardů!
Z ikonoklastických sporů mezi papežem Řehořem II. a císařem Leonem III. měla nakonec prospěch strana třetí – italští Langobardi. Jejich král Liutprand chtěl vládnout celému poloostrovu jako před ním ostrogótský král Theoderich, a proto s potěšením sledoval povstání v italských provinciích a odmítal nabídky spojenectví s Konstantinopolí. Po smrti císařského exarchy Pavla, který přišel o život ve vzbouřené Ravenně, zavelel do útoku a zabral Aemili a Pentapoli. Přes přístav Classis pronikl do Ravenny a hlavní město exarchátu obsadil, načež se vydal na jih a pronikl až na území města Říma k městu Narni. Papeži Řehořovi se jej však podařilo pomocí prosebných dopisů a cenných darů přimět nejenom k tomu, že se stáhl, ale dokonce i k tomu, že mu odstoupil i císařovo město Sutri (tzv. první Luitprandova donace). Spokojený náměstek Kristův však začal pošilhávat po ravennském exarchátu.
Co opominul Paulus Diaconus
Po jeho smrti [tj. předchozího exarchy Paula zavražděného v Ravenně roku 727] byl jmenován jeho nástupcem Eutychius. Když přistál v Neapoli, tak poslal svého osobního posla do Říma s příkazem svým straníkům zavraždit papevže a tamní přední šlechtice. Ale lid se shromáždil, Eutychia proklel a zavázal se žít a zemřít pro papeže.


Římská říše a Orient
Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a teror osobního posla ke svým izovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
Theophanes Confessor (AM 6220, A. D. 727/728)
V tom roce napadl syn kaganův, to jest syn vládce Chazarie, Médii a Arménii. V Arménii se utkal s arabským generálem Garachosem [Džarrah ibn Abdallah], kterého zabil i celou jeho armádou. Poté, co zničil zemi Médů a Arménů a vyvolal tak velký strach u Arabů, se vrátil domů.
Perská říše alespoň nominálně stále přetrvává jako vazal říše čínské
Kupodivu se dochovalo dost poznámek o perských poselstvích na čínský dvůr v dalších letech, členem jednoho z nich byl i nestoriánský mnich. Roku 746 nebo 747 složili vyslanci poddanský slib za jednoho z tabaristánských panovníků. Ale čínským zásahům do západních poměrů učinili Arabové konec těžkou porážkou u Tarázu roku 751. Potomkem Jazdkartovým byl také Chosrau, který roku 728 vyzýval Turky k válce s Araby.


Franská říše
Karel Martel ovládl Bavorsko
V první čtvrtině 7. století se bavorský vévoda Theodo snažil s pomoci papeže Řehoře II. o vybudování běžné biskupské organizace s pevnými sídly biskupů v místech vévodských falcí, která by korunovala dosavadní misijní dílo (věrozvěstové Rupert, biskup z Wormsu, jenž kázal v dnešním Salcburku, Emmeramus z Poitiers a Erhard, pravděpodobně z Narbonne, kteří přišli do Řezna, a dále Corbianus, pocházející z města Arpajon u Melunu, jenž kázal ve Friesingu), na niž by ale bavorští vévodové mohli mít zároveň dostatečný vliv a mít v ní oporu proti moci franských králů. Důsledkem Theodonovy snahy a posílení samostatnosti ovšem bylo to, že do dynastických sporů v zemi zasáhl franský majordomus Karel Martel, který naopak usiloval o co největší upevnění franské kontroly nad Bavorskem. Proto v letech 725 a 728 podnikl s podporou spojeneckého langobardského krále Liutpranda do Bavorska dvě válečná tažení a zemi ovládl. Z tažení si přivezl Swanahildu z rodu bavorských vévodů a oženil se s ní. Nyní zahájil dvouletou válku proti Alamanům.
Karel Martel vítězí nad Akvitánci i Germány
V té době Eudo, vévoda Akvitánie, rozbil spojenectví, které uzavřel s udělal s Karlem, který, když o tom uslyšel od svých poslů, se pohnul se svojí armádou, překročil Loiru a pronásledoval vévodu na jeho vlastním území, i když nebyl schopen ho chytit. Zmocnil se velkého bohatstvích svých nepřátel a vrátil se do franské říše, i když tam nemohl zůstat dlouho. Znovu sebral armádu a pohnul se proti Sasům, Alamanům, Bavorům a Švábům, kteří proti němu povstali. Porazil a podmanil si Landfrida, vévodu Alamanie [730], a zpustošil celou zemi výše zmíněného. A pak se vrátil i s velkou kořistí od svých nepřátel do franské říše, když všude získal skvělá vítězství.


Británie
Počátek vlády krále Ethebalda
Na trůn Mercie usedl král Ethelbald a u moci se udržel téměř čtyřicet let. Třebaže se jako vyhnanec a uprchlík stýkal s mnichy, poustevníky a svatými muži, kněží jej označovali za prostopášníka a zpustlíka. Bonifác až z Německa odsoudil Ethelbalda za „dvojnásobný hřích“, který páchal v ženských klášterech tím, že zneužíval svého královského postavení a získával si přízeň, které by jinak nedosáhl. Kroniky o něm hovoří jen zřídka. K chudým byl štědrý, chránil právo a pořádek, roku 733 porazil na jihu Wessex a v roce 740 zpustošil část Northumbrie, zatímco její vyčerpaný panovník bojoval s Pikty. Po tomto posledním vítězství se prohlásil „králem jižní Anglie“ a „králem Británie“, což skutečně platilo pouze na jih od řeky Humber. Roku 757 jej zavraždili jeho vlastní strážci.

Arabský chalífát
Válka s Chazary (726 – 732)
Arabové útočí proti Chazarům a jejich spojencům. V oblasti Kavkazu se jim pak staví do cesty kmeny Utigurů a Sabirů, které v několika bitvách prokázaly, jak nebezpečné mají bojovníky.

Rok 729
Itálie
Papež, císař a Benátky se spojili proti Langobardům
Papež Řehoř II. považoval ravennský exarchát za svůj majetek a chtěl jej vyrvat z moci Langobardů. Proto se obrátil s žádostí o vojenskou intervenci na vzmáhající se benátskou republiku. Jeho vyslanci se však v Benátkách setkali s císařskou diplomatickou misí, která zde jménem císaře Leona III. žádala o vojenský zásah naopak ve prospěch Konstantinopole. Obavy z langobardského krále Liutpranda nakonec sblížily papeže a císaře. Pokud je papežův dopis dóžeti pravdivý, neváhal svým stávajícím langobardským spojencům, horlivým katolíkům a ikonodulům, vypálit cejch podlého národa, zatímco heretického Leona a jeho syna Konstantina Kopronyma nazval „svým pánem“ a „svým synem“. Oprávněné jsou i výtky, že se proti Luitprandovi tajně paktoval s vévodou spoletským a beneventským. Benátčané se nakonec postavili na stranu císaře a jejich flotila napadla Ravennu bráněnou královým synovcem Hildeprandtem a vévodou z Vicenzy Peredeem, langobardskou posádku vyhnala a město předala nově jmenovanému císařskému exarchovi Eutychiovi. Hildeprandt padl do zajetí, kdežto Peredeo byl zabit.
Císař se spojil s Langobardy proti beneventskému a spoletskému vévodství a papeži, král Luitprand před branami Říma
Císař Leo III. se nyní spojil s Langobardy a za odstoupení přístavních měst v kraji Romagna přislíbil účast své armády na tažení proti vévodství beneventskému a spoletskému a proti papežskému Římu. Obě vévodství sice právně stála ve vazalském vztahu k langobardskému králi, ale těšila se faktické nezávislosti, což vyhovovalo i papeži, který v nejednotě langobardského státu viděl velkou výhodu. Král Liutprand a exarcha Eutyches však donutili spoletského vévodu Trasamunda II. a jeho beneventského kolegu Romualda II. k obnovení lenní přísahy, načež vyrazili na Řím a zahájili jeho obléhání. Papež Řehoř byl bezmocný a musel vyjednávat. Osobně navštívil Liutpranda v jeho táboře na Neronových polích a promluvil k němu podobně jímavě jako kdysi jeho předchůdce Leo Veliký k Attilovi. Zbožný král nakonec před papežem padl na kolena a smířil se s ním. Pak přišel do svatopetrské baziliky a na znamení úcty k apoštolovi položil svůj purpurový plášť, meč a dokonce i langobardskou královskou korunu na jeho hrob. Řehoř na druhou stranu zrušil klatbu proti Eutychiovi a souhlasil s likvidací Tiberia Petasia, vévody z jistého toskánského města, který se vzbouřil a prohlásil se císařem. Zkrocení Langobardi pak zrušili svůj tábor a po Via Flaminia odešli na sever. Jejich naděje, že někdy ovládnou celou Itálii, se tím definitivně rozplynuly.
Co opominul Paulus Diaconus
Po jeho smrti [tj. předchozího exarchy Paula zavražděného v Ravenně roku 727] byl jmenován jeho nástupcem Eutychius. Když přistál v Neapoli, tak poslal svého osobního posla do Říma s příkazem svým straníkům zavraždit papeže a tamní přední šlechtice. Ale lid se shromáždil, Eutychia proklel a zavázal se žít a zemřít pro papeže [roku 728].
Pak se Eutychius obratil s žádostí o pomoc k Langobardům. Jejich král Liutprand sice původně stál na straně papeže a italských povstalců bojujících za nezávislost, ale nyní vycítil dobrou příležitost zmocnit se dalšího území na Apeninském poloostrově. Proto změnil svoji politiku a spojil se s exarchou s cílem zmocnit se Spoleta a Beneventa a umožnit exarchovi ovládnout Řím. Král nejprve vyrazil do Spoleta, vzal zde rukojmí a přijal přísahu věrnosti. Pak přitáhl k Římu a utábořil se na Neronovývh pláních nedaleko města. Když však za ním přišel papež v doprovodu svých církevních hodnostářů, padl před ním na kolena, načež odložil svůj plášť, kabátec, svůj meč a kopí, korunu a kříž a zanechal je v kryptě před oltářem chrámu sv. Petra. Přes toto manifestační vyjádření úcty král trval na tom, aby se smířil s exarchou. To by však vzalo vítr z plachet snahám Italů o nezávislost, omezilo politické ambice papežství a posílilo moc exarchy, třebaže císař již ani dříve nebyl schopen plně prosadit svoji vůli u svých italských poddaných.
Během té doby udělala největší krok směrem k nezávislosti místní samospráva ostrovů v benátské laguně, kam se uchýlili běženci z pevniny, v čele s vévody čili dóžaty, kteří s králem Liutprandem uzavřeli smlouvy, v nichž byly vytyčeny hranice a upraveny styky mezi oběma komunitami. Král rovněž podepsal smlouvu Comacchiem, benátským rivalem v obchodu kolem řeky Pádu. Zvláštní pak je, že Paulus Diaconus tyto události úplně opominul, třebaže jsou zmíněny v jednom z jeho zdrojů (Liber Pontificalis).

Římská říše
Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
Theophanes Confessor (AM 6221, A. D. 728/729)
V tom roce napadl Masalmas zemi Turků a utkal se s nimi v bitvě s velkými ztrátami na životech na obou stranách. Pak se však dal zbaběle na útěk a vrátil se přes hory Chazarie.
Toho roku protiprávně jednající císař Leon si obeslal ve svém vzteklém běsnění proti pravé víře požehnaného Germana a začal je vábit lichotivým slovy. Požehnaný biskup mu řekl: „Slyšeli jsme, že se říká, že dojde k velkému ničení svatých a úctyhodných ikon, ale že to nebude za vaší vlády. A když ten jej přinutil říci mu, za čí že vlády by to mělo být, tak řekl: „Za Kononovy!“
Pak Leon řekl: „Správně, mé křestní jméno je Konon.“
Patriarcha odpověděl. „Ať k tomu zlu nedojde za vaší vlády, ó Pane! Protože ten, kdo se dopustí toho skutku, je předchůdcem Antikristovým a popíračem božího Vtělení.“
Zachvácen hněven napadl tyran toho požehnaného muže stejně tak jako Herodes napadl jednou svého Posla. Pak mu patriarcha připomněl slavnostní závazek, který učinil ještě dříve než se stal císařem, když při Bohu přísahal, že nebude rozvracet církev a že bude brát ohled na její apoštolský a od Boha daný ritus. A ten ubohý muž byl tak zahanben, že špehoval patriarchu a snažil se mu vložit do úst slova proti jeho císařskému Majestátu. Protože kdyby něco takového zjistil, tak by ho mohl sesadit ze stolce jako podněcovatele pobuřování. A našel v tomto svém úsilí spojence a společníka v jistém Anastasiovi, žákovi a synkellovi Germanovu, jemuž slíbil (poněvadž Anastasios sdílel jeho bezbožnost) udělat toho cizoložníka nástupcem biskupského trůnu. A ten požehnaný muž si nebyl vědom Anastasiova zvrhlého chování a pečoval o toho zrádce jako náš Pán pečoval o Jidáše Iškariotského. Pak však poznal, jak hluboce se mýlil. Jednou, když šel k císaři a Anastasios mu šlápl na lem jeho roucha, a tak se k němu obrátil a řekl mu:
„Jen nespěchejte, až přijde tan pravý čas, tak vstoupíte do Diippionu [jedna z bran do hipodromu a prostor před ní].“
Anastasia ta slova rozrušila stejně jako ty, kteří je slyšeli, ale neuvědomil si, že je to proroctví. Ale o patnáct let později, ve třetím roce vlády Konstantina Pronásledovatele, ve 12. indikaci, [tj. roku 743/744, protože Konstantin znovuzískal impérium 2. 11. 743, tak proroctví muselo být předneseno někdy roku 728/729] se mohl každý přesvědčit, že Bůh seslal tomu nehodnému muži opravdu takové poselství. Protože když Konstantin získal Impérium po potlačení vzpoury svého švagra Artabasda, tak nechal Anastasia spolu s dalšími svými nepřáteli zbičovat, vystavit na odiv nahého v hipodromu, pak posadit obráceně na osla a převézt do Diippionu. A to vše proto, že jej Anastasios spolu s ostatními jeho nepřáteli proklel a korunoval Artabasda, jak ještě bude na vhodném místě vylíčeno.
Tenkrát byl pak ten svatý a podivuhodný muž Germanos předním bojovníkem při obraně svatých doktrín v Byzanci a utkal se s tou divokou šelmou Leonem – a toto pojmenování je opravdu na místě – i se všemi jeho stoupenci, kteří přišli po něm. V tu dobu byl ve Starém Římě povýšen na stolec sv. Petra, prvního z apoštolů, Řehoř, nejsvatější a apoštolský muž, jenž vynikal slovy i skutky a vymanil Řím, Itáli a veškeré západní země z občanské i církevní poroby Leonovy stejně jako je vymanil z jeho domén. [Nepravda. I přes značné napětí zůstávali papežové Řehoř II. a Řehoř III. věrni Konstantinopoli.] A v syrském Damašku vynikal svým životem a svými kázáními Jan, syn Mansourův, presbyter a mnich, nejznamenitější to učitel [Mansour bylo zřejmě jeho křestní jméno, protože jeho otec se jmenoval Sergius.]. A nyní Leon vypudil Germana, jenž mu byl podřízen, z jeho biskupského stolce, zatímco Řehoř jej otevřeně káral v obecně známých Dopisech a Jan na něj spolu s východními biskupy uvalili klatbu. [K takové synodě došlo až roku 746. Té se však účastnil synkellos Jan z Jeruzaléma.]
V úterý [sobotu] dne 7. ledna [roku 730], o 13. indikaci, shromáždil bezbožný Leon v Sále Devatenácti lehátek silentium proti posvátným a úctyhodným ikonám, kam rovněž pozval nejsvetějšího patriarchu Germana, protože si myslel, že by jej mohl přimět k podespání zavržení ikon. Ale odvážný sluha Kristův se žádným způsobem nenechal přesvědčit hnusnými Leonovými bludy a správně vyložil pravdivou doktrínu. Pak rezignoval na svůj biskupský stolec, vzdal se palia a řekl následující slova: „Jsem jako Jonáš vržený do moře. Bez ekumenického koncilu není pro mě možné, ó Císaři, měnit cokoliv v otázkách víry.“
A pak odešel do domu své rodiny v tzv. Platanionu [též Platonion, podle pozdější tradice klášter Chora] poté, co sloužil jako biskup 14 let, 5 měsíců a 7 dnů. A 22. dne téhož měsíce ledna byl Anastasios, falešný žák a synkellos Germanův, jenž přijal Leonovu bezbožnost, ustanoven a jmenován k ukojení jeho pozemské ctižádosti falešným biskupem Konstantinopole. Nicméně Řehoř, svatý biskup římský, jak jsem již řekl, zapudil Anastasia i spolu s jeho libelli a káral dopisy Leona za jeho bezbožnost. Rovněž vydělil Řím a veškerou Itálii z Leonových dominií. A tyran ve svém hněvu ještě zesílil útoky proti svatým ikonám. A mnoho kleriků, mnichů i zbožných laiků čelilo nebezpečí ve jménu pravé víry a získalo korunu mučedníka.


Hispánie
Munnuzovo povstání
Berberský náčelník Munnuz odpadl roku 721 od Arabů a zahájil boj proti jejich hispánskému místodržícímu. Vévoda Eudo s ním uzavřel spojenectví a provdal za něho svoji dceru. Po porážce Munnuze se Arabové roku 732 obrátili i proti Eudovi.
Munnuzovo povstání
Nedlouho po podrobení Hispánie se vzbouřili Berbeři, vedení jistým Munusou, kteří nebyli spokojeni s dělením kořisti. Munusa se na severu země osamostatnil a hledal pomoc u aquitánského (franského) vévody Eudona. Brzo po vypuknutí vzpoury (roku 729 nebo 730) byl ale vlastními lidmi zabit.
Ozbrojené střety mezi hispánskýmu muslimy
V Hispánii propukla občanská válka mezi Syřany, Araby a Berbery, která skončila roku 753 vystěhováním Berberů do severní Afriky.


Franská říše
Karel Martel vítězí nad Akvitánci i Germány
V té době Eudo, vévoda Akvitánie, rozbil spojenectví [?], které uzavřel s udělal s Karlem, který, když o tom uslyšel od svých poslů, se pohnul se svojí armádou, překročil Loiru a pronásledoval vévodu na jeho vlastním území, i když nebyl schopen ho chytit. Zmocnil se velkého bohatstvích svých nepřátel a vrátil se do franské říše, i když tam nemohl zůstat dlouho. Znovu sebral armádu a pohnul se proti Sasům, Alamanům, Bavorům a Švábům, kteří proti němu povstali. Porazil a podmanil si Landfrida [729 - 730], vévodu Alamanie, a zpustošil celou zemi výše zmíněného. A pak se vrátil i s velkou kořistí od svých nepřátel do franské říše, když všude získal skvělá vítězství.
• Vládce slovanských Karatánců Krain napadl Bavory.


Británie
Změna na královském trůnu Northumbrie
A záhy poté, co Velikonoce [roku 729] minuly, to znamená 9. května, skončil svůj život northumbrijský král Osric [718-729]. Sám rozhodl, že v království, které řídil po jedenáct let, bude jeho nástupcem Ceolwulf [729-737], bratr krále Cenreda [716-718], jenž vládl před Osricem.


Arabský chalífát
Válka s Chazary (726 – 732)
Arabové útočí proti Chazarům a jejich spojencům. V oblasti Kavkazu se jim pak staví do cesty kmeny Utigurů a Sabirů, které v několika bitvách prokázaly, jak nebezpečné mají bojovníky.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“