Dějiny Středověku v letech 720 – 729
Napsal: 12/2/2018, 20:00
Dějiny středověku v letech 720 – 729
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 720
Franská říše
• Frankové podepsali mírovou smlouvu s Akvitánci
Akvitánský vévoda Eudo a austrasijský majordomus Karel Martel ukončili nepřátelství a podepsali mírovou smlouvu. Vévoda vydal Karlovi uprchlého neustrijského krále Chilpericha II. včetně jeho královského pokladu, na druhou stranu Karel uznal Chilpericha jediným franským králem a přijal z jeho rukou úřad majordoma pro celou franskou říši. Majordomát mu měl patřit doživotně a dědičně se předávat pouze v jeho rodu pipinovsko–arnulfovském rodu. Akvitánské vévodství za to dostalo rozsáhlou autonomii pod dědičnou vládou Eudova rodu. Dosavadní neustrijský majordomus a Karlův protivník Raganafrid se stáhl na své statky v okolí Anjou, kde žil do roku 731.
• Občanská válka ve franské říši pomalu končí, mírová smlouva s Akvitánií
V tom roce [719] zemřel král Chlothar, který byl korunován Karlem [Martelem]. Následujícího roku poslal vládce Karel vyslance k vévodovi Eudovi Akvitánskému, kteří s ním uzavřeli mír a přátelství. Karel [snad Eudo?] mu dal krále Chilpericha, kterého si vzal s sebou, a mnoho peněz a šperků. Král však nežil příliš dlouho a zemřel [721], když vládl pět a půl roku, a byl pohřben v městě Noion.
• Frankové útočí za Rýn
Na rozdíl od svého otce Pipina II. se však Karel s ovládnutím franské říše nespokojil a zahájil útok proti nepřátelským vévodům z pravého břehu Rýna, k nimž se uchýlila celá řada jeho nepřátel. První přišli na řadu Frísové, kteří byli zpacifikováni do roku 733/do doby Karla Velikého. Za nových pro křesťanství příhodných okolností byla také misie apoštole Frísů Willibrorda korunována tím, že mohly být položeny základy příštího biskupství v Utrechtu. Počátkem 20. let přišel mezi Frísy opět i „apoštol Němců“ Bonifatius. Asi tři roky pracoval ještě společně s Willibrordem a pod Karlovou ochranou ničil pohanské svatyně a stavěl kostely.
Hispánie
• Galská města Narbonne a Carcassone muslimských rukou!
Po ovládnutí Katalánska pronikl arabský vojevůdce as-Samah/as–Samh roku 719/720 za Pyreneje a dobyl město Narbonne a Carcassone. Z těchto opěrných bodů pak podnikal nájezdy do nitra franské říše, při kterých raboval hlavně kláštery a kostely.
• Tárik ibn Sijád odvolán do Damašku
Před rokem 720 odešel berberský podmanitel Hispánie Tárik ibn Sijád ke dvoru chalífy do Damašku, kde i zemřel.
• Hispánští křesťané konečně úspěšní!
Roku 718/720 se vzbouřila křesťanská Asturie proti nově jmenovanému arabskému guvernérovi a vymanila se z muslimské područí. Na královský trůn usedá španělský národní hrdina vizigótský šlechtic Pelayo (Pelagius).
Římská říše
• Arabské útoky proti říši římské
Porážkou u Konstantinopole otřesení Arabové zahájili roku 720/725 nové nájezdy do Malé Asie, ale ty již nebyly pravidelné a boje měly spíše charakter místních potyček. Císař Leon III. Syrský postupně přešel do protiofenzívy, která císařskou armádu zavedla až do severní Sýrie a Jeruzaléma.
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Agallianos, turmarches (nižší vojenský důstojník) z thematu (vojensky spravované území) Hellas (střední Řecko), se neúspěšně pokusil o vzpouru.
• Theophanes Confessor (AM 6212, A. D. 719/720)
V tom roce, ve 3. indikaci, o Velikonocích, byl Konstantin korunován svým otcem Leonem v Sálu devatenácti lehátek [31. března 719]. A obvyklé modlitby byly předneseny požehnaným patriarchou Germanem.
V tom samém roce zemřel Oumaros, jenž byl emírem Arabů po dobu 2 let a 4 měsíců, a emírem se stal Izid [Jazíd II., 720-724]. V Persii proti němu povstal uzurpátor, který se podobně jako on jmenoval Izid Moualabi [Jazíd ibn al-Muhallab], a mnoho Peršanů se za něho postavilo. Izid proti němu poslal Masalmase, který ho zabil a Persii si podrobil.
Arabský chalífát
• Změna v čele arabského chalífátu
Po pravověrném muslimovi Umarovi II. se vlády ujal Jazíd II. (720 – 724). Tento syn Abd al–Malika (685 – 705) měl již do ideálu zbožného poustevníka a koneckonců i náboženského fanatika již dosti daleko – podle slov al–Masúdího to byl prostopášník.
• Těžké časy pro egyptské křesťany
Útočné války něco stály, a proto arabská správa ždímala daně z křesťanských obyvatel Egypta. Místní Koptové se jim snažili uniknout a v letech 717 – 720 konvertovali k islámu tak masově, že jim bylo zvláštní vyhláškou stanoveno platit i nadále.
Itálie
• Narození autora „Historie Langobardů“
Kolem roku 720 se narodil Paulus Diaconus, historik a pozdější mnich v klášteře Monte Cassino, autor kroniky Historia gentis Langobardorum
• Friulský vévoda Pemmo zpacifikoval karatánské Slovany a uzavřel s nimi mír
Když pak byl ve Foru Julii (Cividale) patriarcha Screnus [711 – 723] zbaven lidských záležitostí, tak byla díky úsilí krále Liutpranda správa církve aquilejské svěřena Calixtovi [726 – 734], významnému muži a arcidiákonovi církve v Tarvisiu (Treviso).
A v té době, jak jsme již řekli, vládl Langobardům z Fora Julii [Cividale] Pemmo. A když nyní dovedl do věku ranné mužnosti ty syny šlechticů [padlých v bitvě se Slovany roku 705], které vychovával spolu se svými dětmi, tak k němu neočekávaně přišel posel a oznámil mu, že nesmírně veliky počet Slovanů se blíží k místu, které se nazývá Lauriana [snad vesnice Spital u Villachu v Korutanech]. A s těmito mladíky se již potřetí vrhl na ony Slovany a po velkém krveprolití je porazil. A nikdo jiný nezahajajoval jako první boj na straně Langobardů než Sicuald, muž již zralého věku, protože v té minulé bitvě pod Ferdulfem [té z roku roku 705] ztratil dva své syny. V té první se pomstil na Slovanech a i v té druhé uspokojil své touhy a ani v té třetí bitvě jej vévoda spolu s ostatními Langobardy nemohli zadržet: když se mu to totiž snažili zakázat, tak jim pouze odpověděl: „Už jsem se dost pomstil za smrt svých synů, takže pokud se to má stát, tak rád přijmu svoji vlastní smrt“. A k tomu také opravdu došlo, neboť v tom boji byl zabit. A když Pemmo porazil velké množství svých nepřátel, tak v obavách z toho, že by v další bitvě mohl přijít o další své lidi, raději uzavřel s těmi Slovany na onom místě mír. A od té doby se Slované již obávali zbraní Langobardů.
Rok 721
Franská říše
• Smrt krále Chilpericha
Franský král Chilperich II. zemřel a všichni si mysleli, že jím rod Merovejců vymřel. Nakonec však majordomus Karel Martel objevil v klášteře Chelles Theudericha IV., syna krále Dagoberta II., a mezi 30. 1. – 13. 5. jej dosadil na trůn. I Theuderich samozřejmě vládl pouze nominálně jako symbol franské státnosti bez jakékoliv reálné moci. Je znám pouze jménem a o jeho politických aktivitách nejsou žádné zprávy.
• Smrt krále Chilpericha
V tom roce [719] zemřel král Chlothar, který byl korunován Karlem [Martelem]. Následujícího roku poslal vládce Karel vyslance k vévodovi Eudovi Akvitánskému, kteří s ním uzavřeli mír a přátelství. Karel [snad Eudo?] mu dal krále Chilpericha, kterého si vzal s sebou, a mnoho peněz a šperků. Král však nežil příliš dlouho a zemřel [721], když vládl pět a půl roku, a byl pohřben v městě Noion. Jako jeho nástupce vybrali Frankové dalšího muže a vládce Karel jejich volbu potvrdil. Jeho jméno bylo Theoderic [721 - 737] a byl to přímý dědic trůnu, neboť to byl syn druhého krále Dagoberta. Vyvedli ho z kláštera v Chiele, aby vládl po dobu patnácti let. A tak Karel, vznešený vládce, byl majordomem franské říše a vládce království Austrasie.
• Vévoda Eudo poráží muslimy u Toulouse
Po dobytí septimánských měst Narbonne a Carcassone roku 720 pronikl tohoto roku arabský velitel/guvernér as-Samah/as–Samh dále na sever až k městu Toulouse, kde však byl v bitvě svedené dne 9. července poražen a zabit akvitánským vévodou Eudem. Arabové tak byli nuceni stáhnout se za Pyreneje. Obrovské nadšení, které propuklo v Římě, však nebylo na místě, neboť svůj opěrný bod Narbonne udrželi. To jim umožnilo pokračovat v dalších útocích, pouze jejich směr se stočil na východ podél pobřeží Středozemního moře. Muslimské hordy se objevily v Provence a roku 725 pronikly podél toku řeky Rhôny hluboko do Burgundska až k Autunu, který vyplenily.
• Vévoda Eudo poráží muslimy u Toulouse
V té době prošel národ Saracénů Afrikou na místo zvaném Septem (Ceuta) a pak napadl Španělsko [711]. A poté po deseti letech přišli i se svými manželkami a dětmi a vstoupili do provincie Aquitanie v Galii, aby se tam usadili. I když Karel byl ve sporu s Eudem, vládcem akvitánským, tak se spojili a jako jeden muž bojovali proti oněm Saracénům. Frankové Saarcény napadli a zabili jich na tři sta sedmdesát pět tisíc, zatímco na jejich straně jich padlo pouze jeden tisíc pět set. Stejně tak Eudo se svými stoupenci vtrhl do jejich tábora, rovněž jich mnoho pobil a všechno zničil. [Paulus zde zřejmě zkombinoval informace o bitvách u Toulouse a Poitiers. Po svém prvním úspěchu utrpěl Eudo drtivou porážku a je možné, že zbytky jeho armády oslavovaly spolu s Karlem Martelem vítězství u Poitiers.]
Hispánie
• Munnuzovo povstání
Berberský náčelník Munnuz odpadl roku 721 od Arabů a zahájil boj proti jejich hispánskému místodržícímu. Vévoda Eudo s ním uzavřel spojenectví a provdal za něho svoji dceru. Po porážce Munnuze se Arabové roku 732 obrátili i proti Eudovi.
• Munnuzovo povstání
Nedlouho po podrobení Hispánie se vzbouřili Berbeři, vedení jistým Munusou, kteří nebyli spokojeni s dělením kořisti. Munusa se na severu země osamostatnil a hledal pomoc u aquitánského (franského) vévody Eudona. Brzo po vypuknutí vzpoury (roku 729 nebo 730) byl ale vlastními lidmi zabit.
• Poslední položka na seznamu vizigótských králů
Podle seznamu vizigótských králů katalánského původu vystřídal Agilu (711 - 714?) po třech letech vlády jakýsi Ardus (714 - 721?), jemuž se podařilo udržet u moci ještě dalších sedm let.
Římská říše
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Smrt sesazeného císaře Theodosia
Roku 721/722 byl v klášteře v Soluni internovaný císař Theodosios III. (vládl v letech 715 – 17) obviněn z přípravy spiknutí a z rozkazu císaře Leona III. zavražděn.
• Theophanes Confessor (AM 6213, A. D. 720/721)
V tom roce se objevil jistý Syřan [Severus], falešný Mesiáš, jenž podváděl Židy tím, že se prohlašoval za Krista, syna Božího.
Bulharsko
• Kolem roku 721 zemřel chán Tervel.
• Po Tervelově smrti zničili Avaři bulharský stát založený chánem Kuberem. Kuberovi Bulhaři se odstěhovali do panonských stepí, kde čekali, až je v 90. letech chán Krum opět neosvobodí.
Rok 722
Franská říše
• Sv. Bonifác vysvěcen misijním biskupem
Anglosaský mnich Winfrid hrdý na úspěchy své křesťanské misie požádal počátkem roku papeže Řehoře II. o úřad biskupa pohanské Germánie. Papež souhlasil a 30. 11. jej v Římě vysvětil misijním biskupem. Podle starého zvyku se Winfrid zřekl svého saského jména a přijal jméno podle svatého předešlého/tohoto dne Bonifatius (Bonifác). Nebylo mu vymezeno žádné zvláštní území, pouze dostal pověření „uvádět na správnou cestu pohany a pomýlené křesťany“. Z Říma odešel na dvůr franského majordoma Karla Martela, který mu písemně přislíbil podporu a ochranu. Založil četné kláštery a církevní centra, jako např. Fritzlar, Kitzingen, Ochsenfurt, Bistumer v Salzburgu, Řezno, Pasov, Friesing, Erfurt nebo Würzburg, které se staly oporou jeho misijní činnosti.
• Majordomus řeší nedostatek peněz
Karel Martel vítězně válčí s Bavory a Alamany, ale válka vyžaduje tak obrovské finanční prostředky, že je nucen konfiskovat majetek církve a dělit jej za příslib vojenské služby mezi své vazaly. Tato praxe mu vynesla označení „olupovač církve“ (Kirchenräuber) a někteří mu dokonce hrozili peklem. Sv. Bonifác nakonec dosáhl toho, že majetek byl církvi vrácen.
Hispánie
• Křesťané poprvé zvítězili – počátek rekonkvisty Pyrenejského poloostrova
Skupina muslimů z gijónské posádky se střetla poblíž Canga de Onís u Covadongy s křesťany asturského král Pelaya (Pelagia) a v boji utrpěla porážku, po níž se Pelayovi podařilo ovládnout území u řeky Douro s pevností Portus Cale. Legendární bitva u Covadongy je považována za počátek rekonkvisty Pyrenejského poloostrova, její význam je však přeceňován – ve skutečnosti se jednalo o pouhou srážku a počet bojovníků na obou stranách nepřesáhl počet dvě stě.
Itálie
• Ostatky sv. Augstina opět v rukou křesťanů
Horlivý sběratel svatých ostatků langobardský král Liutprand vykoupil od severoafrických muslimů za velkou sumu tělo sv. Augustina a za přítomnosti jásajících davů jej uložil v Pávii v bazilice Coelo aureo.
• Ostatky sv. Augstina opět v rukou křesťanů
Když Liutprand slyšel, že Saracéni zpustošili Sardinii a že dokonce znesvětili ona místa, kam byly dříve kvůli řádění barbarů přeneseny ostatky sv. biskupa Augustina a kde byly s poctami pohřbeny, tak za ně poslal a věnoval jim velkou sumu peněz, načež je převzal a přenesl do města Ticina (Pavie), kde je z úcty k tomuto velkému otci důstojne pohřbil. V těch dnech bylo města Narnia (Narni) podrobeno Langobardy. [Pravděpodobně vévodou spoletským.]
Římská říše
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Císař Theodosius popraven
Roku 721/722 byl v klášteře v Soluni internovaný císař Theodosios III. (vládl v letech 715 – 17) obviněn z přípravy spiknutí a z rozkazu císaře Leona III. zavražděn.
• Theophanes Confessor (AM 6214, A. D. 721/722)
V tom roce císař přinutil Židy a montanisty přijmout křest. Část Židů byla pokřtěna proti své vůli, čímž byl smyt jejich vlastní křest. A pak se účastnili svatého přijímání a svým plným žaludkem znesvětili svoji víru. Pokud jde o montanisty, tak ti po provedení věšteb vstoupili jistý určený den do domů určených pro jejich falešné bohoslužby a upálili se zde.
Rok 723
Franská říše
• Sv. Bonifác v akci
Apoštol Němců sv. Bonifác se roku 723/724 rozhodl porazit u hesenského Geismaru slavný posvátný dub zasvěcený bohu hromu Donarovi (Donareiche):
„Na jejich radu a s jejich pomocí rozhodl se Bonifác porazit obrovitý dub, nazývaný starým pohanským jménem Donar v místě, jež zove Geismar, a to v přítomnosti dalších služebníků Božích. Když pak v důvěře ve svého stálého Ducha začal ten strom kácet, proklelo ho množství kolem stojících pohanů jako nepřítele svých Bohů. Když pak zasadil mocnému stromu první ránu, ten se zachvěl ve své velikosti mocným božským závanem a se zlomenou korunou se zřítil k zemi. A jakoby silou vyšší moci rozpadl se rázem na čtyři díly a čtyři obrovité pně stejné délky se před lidskými zraky rozvalily, aniž kolemstojící bratři cokoliv učinili. Když to viděli pohané, kteří dříve Bonifáce proklínali, zanechali svého rouhání, velebili Boha a uvěřili v něj. Postavil přesvatý biskup po poradě se svými bratřími ze dřeva tohoto stromu svatyni klášter Fritzlar, resp. pouze kříž pro něho a zasvětil ji ke cti sv. apoštola Petra.“
• Další revolta na obzoru
Bavoři a Alamani opět povstali proti Frankům.
Římská říše
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetilet od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Theophanes Confessor (AM 6215, A. D. 722/723)
Toho roku přišel za Izidem jistý židovský čaroděj, rodák z Laodikeie v Phoenicii Přímořské, a sliboval mu, že bude vládnout nad Araby třeba 40 let, pokud zničí svaté ikony, které byly uctívány v křesťanských kostelích na území jeho dominií. Necitelní Izid se jím nechal přesvědčit a vydal všeobecný výnos proti svatým obrazům. Ale díky přízni našeho Pána Ježíše Krista a zakročením Jeho panenské Matky a všech svatých Izid zemřel téhož roku, tj. ještě před tím než mohlo být jeho ďábelské nařízení oznámeno většině lidí.
Císař se pak dopustil toho samého politováníhodného a nezákonného skutku, a tak nesl odpovědnost za mnoho zla, které nám způsobil. Našel si společníka v tomto svém chrapounství, muže jménem Beser, bývalého křesťana zajatého v Sýrii, jenž se zřekl křesťanské víry, prosyceného doktrínami Arabů, jenž byl krátce předtím zbaven otroctví a vrátil se na území římského státu. Císař Leon si cenil jeho fyzické síly i nesmyslnných názorů a učinil jej svým společníkem v páchání toho velkého zla. A dalším z jeho hříšných pomocníků byl biskup [Konstantin] z Nakoleie, muž plný všech druhů nemravností, žijící rovněž v podobném křupanství.
Rok 724
Franská říše
• Sv. Bonifác v akci
Apoštol Němců sv. Bonifác se roku 723/724 rozhodl porazit u hesenského Geismaru slavný posvátný dub zasvěcený bohu hromu Donarovi (Donareiche): „Na jejich radu a s jejich pomocí rozhodl se Bonifác porazit obrovitý dub, nazývaný starým pohanským jménem Donar v místě, jež zove Geismar, a to v přítomnosti dalších služebníků Božích. Když pak v důvěře ve svého stálého Ducha začal ten strom kácet, proklelo ho množství kolem stojících pohanů jako nepřítele svých Bohů. Když pak zasadil mocnému stromu první ránu, ten se zachvěl ve své velikosti mocným božským závanem a se zlomenou korunou se zřítil k zemi. A jakoby silou vyšší moci rozpadl se rázem na čtyři díly a čtyři obrovité pně stejné délky se před lidskými zraky rozvalily, aniž kolemstojící bratři cokoliv učinili. Když to viděli pohané, kteří dříve Bonifáce proklínali, zanechali svého rouhání, velebili Boha a uvěřili v něj. Postavil přesvatý biskup po poradě se svými bratřími ze dřeva tohoto stromu svatyni klášter Fritzlar, resp. pouze kříž pro něho a zasvětil ji ke cti sv. apoštola Petra.“
• Muslimové se derou na sever
Hispánský místodržící Abdurrahman bin Abdulláh al–Ghafikí (Abd ben–ulláh–al–Gáfekí, u franských kronikářů Abderam), napadl roku 724/725 Akvitánii a úspěšně bojoval u Toulouse, za což se mu dostalo titulu afrického emíra. Jeho kolega Anbasa obsadil roku 724 zbývající část vizigótské Septimánie a po dobytí měst Carcassone a Nimes se vydal za obvyklého plenění údolím řeky Rhôny na sever, aby roku následujícího vydrancoval Autun a vrátil zpět. Nešťastní vesničané z Provence opouštěli pod tlakem muslimů své domovy a nová obydlí si začínali stavět na nejstrmějších vrcholcích hor.
• Pirmin zakládá Reichenau
Pod záštitou majordoma Karla Martela založil anglosaský/galořímský mnich Pirmin klášter Reichenau, ležící nedaleko Kostnice na ostrůvku v Bodamském jezeře. Klášter Reichenau vznikl v době, kdy mezi alamanskými vévody a Franky existovalo jisté srozumění, trvající však krátce – jedním z odrazů nového konfliktu bylo i vyhnání Pirmina z jeho kláštera roku 727 a posléze i vyhnání Pirminova nástupce Heddona. Opatství Reichenau, proslulé např. svou bohatou knihovnou a školou, poskytující náboženské i světské vzdělání, mělo totiž mimo jiné sloužit i jako opora franské karolinské moci. Další kláštery zakládal pak Pirminus mimo Alamanii, v oblasti Schwarzwaldu a Rýnské falce.
Římská říše
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Theophanes Confessor (AM 6216, A. D. 723/724)
A nyní přejdu k vylíčení příběhu požehnaného Štěpána [Štěpán III., 752-757], papeže Říma, jak uprchl do země Franků a jak byl zachráněn. Tento slavný muž Štěpán trpěl mnoha příkořími od Astulpha [Aistulf, 749-756], krále Langobardů. Vyhledal útočiště u Franků v době, kdy byl byl majordomem, jenž spravoval záležitosti veškerého franského národa, Pipin. Protože tehdy bylo obvyklé, že jejich vládce, tj. jejich král, vládnoucí v dědičné linii se vůbec nepodílel na správě státu a nědělal vůbec nic kromě toho, že jedl a nadměrně pil. Žil ve svém domě a vždy 1. května předsedal shromáždění celého svého národa, přijímal jeho hold a obvyklé dary a sám je na oplátku obdarovával. [Shromáždění Franků se konalo vždy v březnu a teprve Pipin jej přesunul na květen.] A pak zase žil podle svého až do následujícího května. Měl svého majordoma, jak je ten muž nazýván, jenž spravoval všechny záležitostiv souladu s vůlí královou i vůlí svého lidu. Příslušnící této linie se nazývali Kristatai, což znamená s „chlupatými zády“, protože podobně jako u prasat jim ze zad rašili štětiny.
A nyní svrchu uvedeného Štěpána přinutila krutost a bezcitnost Astulphova odejít s jeho povolením do země Franků s tím, že tam může dělat to, co uzná za vhodné. A když tam přijel, provedl investituru Pipinovu [28. července roku 754 v Saint Denis, papež mu udělil i titul patricius Romanorum], muže velmi váženého, jenž spravoval veřejné záležitosti z pověření krále. Kromě toho bojoval s Araby, kteří přešli z Afriky do Španělska a kteří drží Španělsko až do našich časů. A když se tito dokonce pokusili válčit s Franky, tak se jim i se svými houfy postavil na odpora a zabil u řeky Eridanos [Rhôna] nespočetné množství nepřátel i jejich velitele Abderachma [Abd al-Rahman ibn Ahdallah], čímž si získal obdiv a lásku svého národa, a to ne pouze pro tento skutek, ale i pro jeho osobní kvality. [Theophanes zaměnil Pipina za jeho otce Karla Martela, vítěze od Poitiers.] Byl první, kdo nevládl svému národu jako příslušník dědičné linie, protože řečený Štěpán jej zbavil přísahy králi. Svého předchůdce pak tonzuroval a pak bez ztáty cti vykázal do pohodlného kláštera. A tento Pipin měl dva syny, dva bratry Karoulose a Karoulomagnose [Karel a Karloman].
Téhož roku zemřel Izid [24. ledna roku 724] poté, co byl chalífou Arabů po čtyři roky, a chalífou se stal jeho bratr Isam. Budoval paláce na venkově i ve městech, zakládal sady a zahrady a stavěl zavlažovací kanály. Vedl tažení proti zemi Římanů, načež poté, co ztratil mnoho svých mužů, se vrátil domů.
Štěpán, papež Říma, vyhledal útočiště u Franků.
Arabský chalífát
• Změna v čele arabského chalífátu
Po „prostopášném“ Jazídovi II. (720 – 724) se tento rok ujal vlády další Abd al–Malikův syn Hišám (724 – 743). Arabská historiografie jej chválí za to, že pozvedl zemědělství a chov dobytka, rozšířil výrobu látek a koberců a že měl zásluhy o zdokonalení výzbroje a výstroje armády i o rozvoj vojenské taktiky. Budoval paláce, silnice, akvadukty a zakládal zahrady. Na cestě do Mekky dal pro poutníky vybudovat podzemní vodojemy a nádrže. Velmi důležitá byla v jeho době reforma daní. Daň z půdy patřící státu museli od nynějška platit všichni,i muslimové. Jinověrci se ovšem nadále odlišovali placením daně z hlavy. teprve od této doby se pro oba typy daní ustalují známé a pevně ohraničené termíny charádž (daň pozemková) a džizja (poplatek z hlavy). Stát se zdokonaloval, ale dobrodiní se podle al–Masúdího v této době prý stávalo vzácností, lidumilné dary ustávaly. To bylo zcela proti duchu Prorokova učení, v němž je otázkám sociální péče věnováno nemálo pozornosti.
• Těžké časy pro egyptské křesťany
Daňový útisk vyvolal neúspěšné povstání egyptských koptských křesťanů proti svým arabským pánům.
• Poslední církevní otec Jan z Damašku napsal „Řeč na obranu obrazů“.
Itálie
• Územní ztráty císaře na Apeninském poloostrově
Langobardský král Liutprand dočasně ovládl císařskou Pentapoli, tzn. města Rimini, Pésaru, Fano, Senegalii a Anconu.
• Útok spoletských Langobardů na Classis
V té době Faroald, vévoda Spoletiánců [703 – 724], napadl Classis, město lidu ravennského, ale z příkazu krále Liutpranda jej předal zpět těm samým Římanům. Proti tomuto vévodovi Faroaldovi se vzbouřil jeho vlastní syn Transamund, uchvátil moc [vládl dvakrát, a to v letech 724-739 a 739-740] a přinutil ho vstoupit do církevního stavu.
Bulharsko
• Změna v čele chanátu
Vlády nad Huny a Bulhary se ujal Sevar z klanu Dulo nejspíše blízký příbuzný svého předchůdce chána Tervela. Kromě uzavření mírové smlouvy s císařem Leonem III. nevyvíjel žádné další zahraničněpolitické aktivity.
Rok 725
Franská říše
• Karel Martel ovládl Bavorsko
V první čtvrtině 7. století se bavorský vévoda Theodo snažil s pomoci papeže Řehoře II. o vybudování běžné biskupské organizace s pevnými sídly biskupů v místech vévodských falcí, která by korunovala dosavadní misijní dílo (věrozvěstové Rupert, biskup z Wormsu, jenž kázal v dnešním Salcburku, Emmeramus z Poitiers a Erhard, pravděpodobně z Narbonne, kteří přišli do Řezna, a dále Corbianus, pocházející z města Arpajon u Melunu, jenž kázal ve Freisingu), na niž by ale bavorští vévodové mohli mít zároveň dostatečný vliv a mít v ní oporu proti moci franských králů. Důsledkem Theodonovy snahy a posílení samostatnosti ovšem bylo to, že do dynastických sporů v zemi zasáhl franský majordomus Karel Martel, který naopak usiloval o co největší upevnění franské kontroly nad Bavorskem. Proto v letech 725 a 728 podnikl s podporou spojeneckého langobardského krále Liutpranda do Bavorska dvě válečná tažení a zemi ovládl.
• Akce proti Sasům, Alamanům a Bavorům
V tu dobu se vzbouřili Sasové. Vládce Karel shromáždil armádu, vstoupil do jejich země, triumfálně je porazil a jako vítěz se vrátil do franské říše. Na začátku toho samého roku [725] shromáždil armádu, překročil Rýn a postupoval Germánií a Švábskem, které si podmanil. Pak táhl až k Dunaji, dovedl franské síly až do zemí a oblastí za touto řekou a dobyl zemi jménem Bulharsko [Bavorsko]. Když vybojoval tyto země a vydrancoval a vyplenil tato východní území, vrátil se do franské říše, vítězný a s velkou kořistí a velkým bohatstvím. Při svém návratu vzal s sebou paní Plectrudu, svoji tchyni [správně Beletrudu, snad manželku bavorského vévody Grimoalda], a jednu z její neteří, jejíž jméno bylo Sinichilda.
• Bonifatiova mise v Durynsku začíná
Po krachu své misie z roku 719 přišel v první polovině 20. let do Durynska již podruhé anglosaský misionář Bonifatius. (Nejstarší klášter, jenž tohoto roku na území Durynků vznikl, byl Ohrdruf, nacházející se u dnešního města Gothy.) Bonifatius se snažil spolupracovat s již christianizovanou durynskou vyšší vrstvou a měl pro své misijní působení nejprve podporu franského majordoma Karla Martela, v pozdějších letech své práce v durynsko–hesenském oblasti pak také jeho synů, zejména Karlomana, doporučení papežů Řehoře II. a od roku 741 pak Řehoře III. Jednu z překážek v jeho činnosti nadále představovala řevnivost staršího franského kněžstva na územích, na nichž působil a usiloval o zlepšení morálky duchovenstva, zdokonalení a dobudování organizace církve, a také o posílení pozice Říma. Durynských pohanů se – jak čteme v jeho dochované korespondenci – musel obávat ještě na počátku 40. let.
• Abderam a Anbasa se derou na sever
Hispánský místodržící Abdurrahman bin Abdulláh al–Ghafikí (Abd ben–ulláh–al–Gáfekí, u franských kronikářů Abderam) napadl roku 724/725 Akvitánii a úspěšně bojoval u Toulouse, za což se mu dostalo titulu afrického emíra. Jeho kolega Anbasa obsadil roku 724 zbývající část vizigótské Septimánie a po dobytí měst Carcassone a Nimes se vydal za obvyklého plenění údolím řeky Rhôny na sever, aby roku následujícího vydrancoval Autun a vrátil zpět. Nešťastní vesničané z Provence opouštěli pod tlakem muslimů své domovy a nová obydlí si začínali stavět na nejstrmějších vrcholcích hor.
• Řádění muslimů v Galii
V té době [roku 725] přišli do franské říše krutí, zákeřní a nelidští Vandalové [ve skutečnosti Saracéni]. Zmocnili se měst, ničili kostely, plenili a pálili kláštery, bořili hrady, zabíjeli lidí a prolili obrovské množství krve. Když přišli, pustošili celou zemi, až dosáhli města Sens. Mohutný útok na něj vedli katapulty, praky a beranidly, prostě vším, co měli po ruce. Ale Ebbo, arcibiskup onoho města, vyšel ven, aby jim čelil, s tolika lidmi, které jen mohl shromáždit, ozbrojený vírou a nadějí na pomoc našeho Pána. Upustili od obléhání a obrátili se na útěk, byv pronásledováni dokud neodešli ze země.
Hispánie
• Vizigótské království je již definitivně mrtvé
Když po katastrofě v bitvě u Tolosy (9. července roku 721) muslimské oddíly obnovily svůj útok za Pyreneje, tak se již nezdá, že by narazily na jiná ohniska odporu než ta, která se soustřeďovala kolem hlavních septimánských měst (Narbonne, Carcassone, Nimes) pod vedením tamních šlechticů, kteří si přisvojili hodnosti komitů. V časovém horizontu roku 725 už neexistoval již ani stín po ústřední moci představující vizigótskou monarchii.
Itálie
• Langobardsko–bavorská válka
[Zatímco franský majordomus Karel Martel se nepokusil obnovit franskou moc nad Bavorskem jako nad vazalským státem, tak langobardský král Liutprand pravděpodobně roku 725 na Bavory zaútočil a posunul hranici až k Magiasu či Maisu u Merana.]
Římská říše
• Muslimové již nejsou nebezpeční
Porážkou u Konstantinopole otřesení Arabové zahájili roku 720/725 nové nájezdy do Malé Asie, ale ty již nebyly pravidelné a boje měly spíše charakter místních potyček. Císař Leon III. Syrský postupně přešel do protiofenzívy, která císařskou armádu zavedla až do severní Sýrie a Jeruzaléma.
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Theophanes Confessor (AM 6217, A. D. 724/725)
Toho roku vydal bezbožný císař Leon nařízení o odstranění posvátných a úctyhodných ikon. A když o tom dostal zprávu Řehoř, papež Říma, tak mu odepřel daně z Itálie a Říma a napsal v této záležitosti Leonovi věroučný dopis, aby nedělal rozhodnutí v otázkách víry, ani neměnil odvěké církevní doktríny tak, jak je stanovili svatí otcové.
Téhož roku rozvodněný tok zaplavil město Edessu a zabil mnoho lidí.
Británie
• Změna na kentském královském trůnu
Roku 725 od Vtělení Páně, tedy sedmého roku vlády northumrijského krále Osrica [718–729], který nastoupil po Cenredovi [716–718], 23. dubna zemřel kentský král Withred [690–725], syn Ecgberhta [664–673]. Království, kterému vládl po třicet čtyři a půl roku, zanechal jako dědice tři syn – Æthelbertha [748–762], Eadberhta [725–748] a Alrica.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 720
Franská říše
• Frankové podepsali mírovou smlouvu s Akvitánci
Akvitánský vévoda Eudo a austrasijský majordomus Karel Martel ukončili nepřátelství a podepsali mírovou smlouvu. Vévoda vydal Karlovi uprchlého neustrijského krále Chilpericha II. včetně jeho královského pokladu, na druhou stranu Karel uznal Chilpericha jediným franským králem a přijal z jeho rukou úřad majordoma pro celou franskou říši. Majordomát mu měl patřit doživotně a dědičně se předávat pouze v jeho rodu pipinovsko–arnulfovském rodu. Akvitánské vévodství za to dostalo rozsáhlou autonomii pod dědičnou vládou Eudova rodu. Dosavadní neustrijský majordomus a Karlův protivník Raganafrid se stáhl na své statky v okolí Anjou, kde žil do roku 731.
• Občanská válka ve franské říši pomalu končí, mírová smlouva s Akvitánií
V tom roce [719] zemřel král Chlothar, který byl korunován Karlem [Martelem]. Následujícího roku poslal vládce Karel vyslance k vévodovi Eudovi Akvitánskému, kteří s ním uzavřeli mír a přátelství. Karel [snad Eudo?] mu dal krále Chilpericha, kterého si vzal s sebou, a mnoho peněz a šperků. Král však nežil příliš dlouho a zemřel [721], když vládl pět a půl roku, a byl pohřben v městě Noion.
• Frankové útočí za Rýn
Na rozdíl od svého otce Pipina II. se však Karel s ovládnutím franské říše nespokojil a zahájil útok proti nepřátelským vévodům z pravého břehu Rýna, k nimž se uchýlila celá řada jeho nepřátel. První přišli na řadu Frísové, kteří byli zpacifikováni do roku 733/do doby Karla Velikého. Za nových pro křesťanství příhodných okolností byla také misie apoštole Frísů Willibrorda korunována tím, že mohly být položeny základy příštího biskupství v Utrechtu. Počátkem 20. let přišel mezi Frísy opět i „apoštol Němců“ Bonifatius. Asi tři roky pracoval ještě společně s Willibrordem a pod Karlovou ochranou ničil pohanské svatyně a stavěl kostely.
Hispánie
• Galská města Narbonne a Carcassone muslimských rukou!
Po ovládnutí Katalánska pronikl arabský vojevůdce as-Samah/as–Samh roku 719/720 za Pyreneje a dobyl město Narbonne a Carcassone. Z těchto opěrných bodů pak podnikal nájezdy do nitra franské říše, při kterých raboval hlavně kláštery a kostely.
• Tárik ibn Sijád odvolán do Damašku
Před rokem 720 odešel berberský podmanitel Hispánie Tárik ibn Sijád ke dvoru chalífy do Damašku, kde i zemřel.
• Hispánští křesťané konečně úspěšní!
Roku 718/720 se vzbouřila křesťanská Asturie proti nově jmenovanému arabskému guvernérovi a vymanila se z muslimské područí. Na královský trůn usedá španělský národní hrdina vizigótský šlechtic Pelayo (Pelagius).
Římská říše
• Arabské útoky proti říši římské
Porážkou u Konstantinopole otřesení Arabové zahájili roku 720/725 nové nájezdy do Malé Asie, ale ty již nebyly pravidelné a boje měly spíše charakter místních potyček. Císař Leon III. Syrský postupně přešel do protiofenzívy, která císařskou armádu zavedla až do severní Sýrie a Jeruzaléma.
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Agallianos, turmarches (nižší vojenský důstojník) z thematu (vojensky spravované území) Hellas (střední Řecko), se neúspěšně pokusil o vzpouru.
• Theophanes Confessor (AM 6212, A. D. 719/720)
V tom roce, ve 3. indikaci, o Velikonocích, byl Konstantin korunován svým otcem Leonem v Sálu devatenácti lehátek [31. března 719]. A obvyklé modlitby byly předneseny požehnaným patriarchou Germanem.
V tom samém roce zemřel Oumaros, jenž byl emírem Arabů po dobu 2 let a 4 měsíců, a emírem se stal Izid [Jazíd II., 720-724]. V Persii proti němu povstal uzurpátor, který se podobně jako on jmenoval Izid Moualabi [Jazíd ibn al-Muhallab], a mnoho Peršanů se za něho postavilo. Izid proti němu poslal Masalmase, který ho zabil a Persii si podrobil.
Arabský chalífát
• Změna v čele arabského chalífátu
Po pravověrném muslimovi Umarovi II. se vlády ujal Jazíd II. (720 – 724). Tento syn Abd al–Malika (685 – 705) měl již do ideálu zbožného poustevníka a koneckonců i náboženského fanatika již dosti daleko – podle slov al–Masúdího to byl prostopášník.
• Těžké časy pro egyptské křesťany
Útočné války něco stály, a proto arabská správa ždímala daně z křesťanských obyvatel Egypta. Místní Koptové se jim snažili uniknout a v letech 717 – 720 konvertovali k islámu tak masově, že jim bylo zvláštní vyhláškou stanoveno platit i nadále.
Itálie
• Narození autora „Historie Langobardů“
Kolem roku 720 se narodil Paulus Diaconus, historik a pozdější mnich v klášteře Monte Cassino, autor kroniky Historia gentis Langobardorum
• Friulský vévoda Pemmo zpacifikoval karatánské Slovany a uzavřel s nimi mír
Když pak byl ve Foru Julii (Cividale) patriarcha Screnus [711 – 723] zbaven lidských záležitostí, tak byla díky úsilí krále Liutpranda správa církve aquilejské svěřena Calixtovi [726 – 734], významnému muži a arcidiákonovi církve v Tarvisiu (Treviso).
A v té době, jak jsme již řekli, vládl Langobardům z Fora Julii [Cividale] Pemmo. A když nyní dovedl do věku ranné mužnosti ty syny šlechticů [padlých v bitvě se Slovany roku 705], které vychovával spolu se svými dětmi, tak k němu neočekávaně přišel posel a oznámil mu, že nesmírně veliky počet Slovanů se blíží k místu, které se nazývá Lauriana [snad vesnice Spital u Villachu v Korutanech]. A s těmito mladíky se již potřetí vrhl na ony Slovany a po velkém krveprolití je porazil. A nikdo jiný nezahajajoval jako první boj na straně Langobardů než Sicuald, muž již zralého věku, protože v té minulé bitvě pod Ferdulfem [té z roku roku 705] ztratil dva své syny. V té první se pomstil na Slovanech a i v té druhé uspokojil své touhy a ani v té třetí bitvě jej vévoda spolu s ostatními Langobardy nemohli zadržet: když se mu to totiž snažili zakázat, tak jim pouze odpověděl: „Už jsem se dost pomstil za smrt svých synů, takže pokud se to má stát, tak rád přijmu svoji vlastní smrt“. A k tomu také opravdu došlo, neboť v tom boji byl zabit. A když Pemmo porazil velké množství svých nepřátel, tak v obavách z toho, že by v další bitvě mohl přijít o další své lidi, raději uzavřel s těmi Slovany na onom místě mír. A od té doby se Slované již obávali zbraní Langobardů.
Rok 721
Franská říše
• Smrt krále Chilpericha
Franský král Chilperich II. zemřel a všichni si mysleli, že jím rod Merovejců vymřel. Nakonec však majordomus Karel Martel objevil v klášteře Chelles Theudericha IV., syna krále Dagoberta II., a mezi 30. 1. – 13. 5. jej dosadil na trůn. I Theuderich samozřejmě vládl pouze nominálně jako symbol franské státnosti bez jakékoliv reálné moci. Je znám pouze jménem a o jeho politických aktivitách nejsou žádné zprávy.
• Smrt krále Chilpericha
V tom roce [719] zemřel král Chlothar, který byl korunován Karlem [Martelem]. Následujícího roku poslal vládce Karel vyslance k vévodovi Eudovi Akvitánskému, kteří s ním uzavřeli mír a přátelství. Karel [snad Eudo?] mu dal krále Chilpericha, kterého si vzal s sebou, a mnoho peněz a šperků. Král však nežil příliš dlouho a zemřel [721], když vládl pět a půl roku, a byl pohřben v městě Noion. Jako jeho nástupce vybrali Frankové dalšího muže a vládce Karel jejich volbu potvrdil. Jeho jméno bylo Theoderic [721 - 737] a byl to přímý dědic trůnu, neboť to byl syn druhého krále Dagoberta. Vyvedli ho z kláštera v Chiele, aby vládl po dobu patnácti let. A tak Karel, vznešený vládce, byl majordomem franské říše a vládce království Austrasie.
• Vévoda Eudo poráží muslimy u Toulouse
Po dobytí septimánských měst Narbonne a Carcassone roku 720 pronikl tohoto roku arabský velitel/guvernér as-Samah/as–Samh dále na sever až k městu Toulouse, kde však byl v bitvě svedené dne 9. července poražen a zabit akvitánským vévodou Eudem. Arabové tak byli nuceni stáhnout se za Pyreneje. Obrovské nadšení, které propuklo v Římě, však nebylo na místě, neboť svůj opěrný bod Narbonne udrželi. To jim umožnilo pokračovat v dalších útocích, pouze jejich směr se stočil na východ podél pobřeží Středozemního moře. Muslimské hordy se objevily v Provence a roku 725 pronikly podél toku řeky Rhôny hluboko do Burgundska až k Autunu, který vyplenily.
• Vévoda Eudo poráží muslimy u Toulouse
V té době prošel národ Saracénů Afrikou na místo zvaném Septem (Ceuta) a pak napadl Španělsko [711]. A poté po deseti letech přišli i se svými manželkami a dětmi a vstoupili do provincie Aquitanie v Galii, aby se tam usadili. I když Karel byl ve sporu s Eudem, vládcem akvitánským, tak se spojili a jako jeden muž bojovali proti oněm Saracénům. Frankové Saarcény napadli a zabili jich na tři sta sedmdesát pět tisíc, zatímco na jejich straně jich padlo pouze jeden tisíc pět set. Stejně tak Eudo se svými stoupenci vtrhl do jejich tábora, rovněž jich mnoho pobil a všechno zničil. [Paulus zde zřejmě zkombinoval informace o bitvách u Toulouse a Poitiers. Po svém prvním úspěchu utrpěl Eudo drtivou porážku a je možné, že zbytky jeho armády oslavovaly spolu s Karlem Martelem vítězství u Poitiers.]
Hispánie
• Munnuzovo povstání
Berberský náčelník Munnuz odpadl roku 721 od Arabů a zahájil boj proti jejich hispánskému místodržícímu. Vévoda Eudo s ním uzavřel spojenectví a provdal za něho svoji dceru. Po porážce Munnuze se Arabové roku 732 obrátili i proti Eudovi.
• Munnuzovo povstání
Nedlouho po podrobení Hispánie se vzbouřili Berbeři, vedení jistým Munusou, kteří nebyli spokojeni s dělením kořisti. Munusa se na severu země osamostatnil a hledal pomoc u aquitánského (franského) vévody Eudona. Brzo po vypuknutí vzpoury (roku 729 nebo 730) byl ale vlastními lidmi zabit.
• Poslední položka na seznamu vizigótských králů
Podle seznamu vizigótských králů katalánského původu vystřídal Agilu (711 - 714?) po třech letech vlády jakýsi Ardus (714 - 721?), jemuž se podařilo udržet u moci ještě dalších sedm let.
Římská říše
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Smrt sesazeného císaře Theodosia
Roku 721/722 byl v klášteře v Soluni internovaný císař Theodosios III. (vládl v letech 715 – 17) obviněn z přípravy spiknutí a z rozkazu císaře Leona III. zavražděn.
• Theophanes Confessor (AM 6213, A. D. 720/721)
V tom roce se objevil jistý Syřan [Severus], falešný Mesiáš, jenž podváděl Židy tím, že se prohlašoval za Krista, syna Božího.
Bulharsko
• Kolem roku 721 zemřel chán Tervel.
• Po Tervelově smrti zničili Avaři bulharský stát založený chánem Kuberem. Kuberovi Bulhaři se odstěhovali do panonských stepí, kde čekali, až je v 90. letech chán Krum opět neosvobodí.
Rok 722
Franská říše
• Sv. Bonifác vysvěcen misijním biskupem
Anglosaský mnich Winfrid hrdý na úspěchy své křesťanské misie požádal počátkem roku papeže Řehoře II. o úřad biskupa pohanské Germánie. Papež souhlasil a 30. 11. jej v Římě vysvětil misijním biskupem. Podle starého zvyku se Winfrid zřekl svého saského jména a přijal jméno podle svatého předešlého/tohoto dne Bonifatius (Bonifác). Nebylo mu vymezeno žádné zvláštní území, pouze dostal pověření „uvádět na správnou cestu pohany a pomýlené křesťany“. Z Říma odešel na dvůr franského majordoma Karla Martela, který mu písemně přislíbil podporu a ochranu. Založil četné kláštery a církevní centra, jako např. Fritzlar, Kitzingen, Ochsenfurt, Bistumer v Salzburgu, Řezno, Pasov, Friesing, Erfurt nebo Würzburg, které se staly oporou jeho misijní činnosti.
• Majordomus řeší nedostatek peněz
Karel Martel vítězně válčí s Bavory a Alamany, ale válka vyžaduje tak obrovské finanční prostředky, že je nucen konfiskovat majetek církve a dělit jej za příslib vojenské služby mezi své vazaly. Tato praxe mu vynesla označení „olupovač církve“ (Kirchenräuber) a někteří mu dokonce hrozili peklem. Sv. Bonifác nakonec dosáhl toho, že majetek byl církvi vrácen.
Hispánie
• Křesťané poprvé zvítězili – počátek rekonkvisty Pyrenejského poloostrova
Skupina muslimů z gijónské posádky se střetla poblíž Canga de Onís u Covadongy s křesťany asturského král Pelaya (Pelagia) a v boji utrpěla porážku, po níž se Pelayovi podařilo ovládnout území u řeky Douro s pevností Portus Cale. Legendární bitva u Covadongy je považována za počátek rekonkvisty Pyrenejského poloostrova, její význam je však přeceňován – ve skutečnosti se jednalo o pouhou srážku a počet bojovníků na obou stranách nepřesáhl počet dvě stě.
Itálie
• Ostatky sv. Augstina opět v rukou křesťanů
Horlivý sběratel svatých ostatků langobardský král Liutprand vykoupil od severoafrických muslimů za velkou sumu tělo sv. Augustina a za přítomnosti jásajících davů jej uložil v Pávii v bazilice Coelo aureo.
• Ostatky sv. Augstina opět v rukou křesťanů
Když Liutprand slyšel, že Saracéni zpustošili Sardinii a že dokonce znesvětili ona místa, kam byly dříve kvůli řádění barbarů přeneseny ostatky sv. biskupa Augustina a kde byly s poctami pohřbeny, tak za ně poslal a věnoval jim velkou sumu peněz, načež je převzal a přenesl do města Ticina (Pavie), kde je z úcty k tomuto velkému otci důstojne pohřbil. V těch dnech bylo města Narnia (Narni) podrobeno Langobardy. [Pravděpodobně vévodou spoletským.]
Římská říše
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Císař Theodosius popraven
Roku 721/722 byl v klášteře v Soluni internovaný císař Theodosios III. (vládl v letech 715 – 17) obviněn z přípravy spiknutí a z rozkazu císaře Leona III. zavražděn.
• Theophanes Confessor (AM 6214, A. D. 721/722)
V tom roce císař přinutil Židy a montanisty přijmout křest. Část Židů byla pokřtěna proti své vůli, čímž byl smyt jejich vlastní křest. A pak se účastnili svatého přijímání a svým plným žaludkem znesvětili svoji víru. Pokud jde o montanisty, tak ti po provedení věšteb vstoupili jistý určený den do domů určených pro jejich falešné bohoslužby a upálili se zde.
Rok 723
Franská říše
• Sv. Bonifác v akci
Apoštol Němců sv. Bonifác se roku 723/724 rozhodl porazit u hesenského Geismaru slavný posvátný dub zasvěcený bohu hromu Donarovi (Donareiche):
„Na jejich radu a s jejich pomocí rozhodl se Bonifác porazit obrovitý dub, nazývaný starým pohanským jménem Donar v místě, jež zove Geismar, a to v přítomnosti dalších služebníků Božích. Když pak v důvěře ve svého stálého Ducha začal ten strom kácet, proklelo ho množství kolem stojících pohanů jako nepřítele svých Bohů. Když pak zasadil mocnému stromu první ránu, ten se zachvěl ve své velikosti mocným božským závanem a se zlomenou korunou se zřítil k zemi. A jakoby silou vyšší moci rozpadl se rázem na čtyři díly a čtyři obrovité pně stejné délky se před lidskými zraky rozvalily, aniž kolemstojící bratři cokoliv učinili. Když to viděli pohané, kteří dříve Bonifáce proklínali, zanechali svého rouhání, velebili Boha a uvěřili v něj. Postavil přesvatý biskup po poradě se svými bratřími ze dřeva tohoto stromu svatyni klášter Fritzlar, resp. pouze kříž pro něho a zasvětil ji ke cti sv. apoštola Petra.“
• Další revolta na obzoru
Bavoři a Alamani opět povstali proti Frankům.
Římská říše
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetilet od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Theophanes Confessor (AM 6215, A. D. 722/723)
Toho roku přišel za Izidem jistý židovský čaroděj, rodák z Laodikeie v Phoenicii Přímořské, a sliboval mu, že bude vládnout nad Araby třeba 40 let, pokud zničí svaté ikony, které byly uctívány v křesťanských kostelích na území jeho dominií. Necitelní Izid se jím nechal přesvědčit a vydal všeobecný výnos proti svatým obrazům. Ale díky přízni našeho Pána Ježíše Krista a zakročením Jeho panenské Matky a všech svatých Izid zemřel téhož roku, tj. ještě před tím než mohlo být jeho ďábelské nařízení oznámeno většině lidí.
Císař se pak dopustil toho samého politováníhodného a nezákonného skutku, a tak nesl odpovědnost za mnoho zla, které nám způsobil. Našel si společníka v tomto svém chrapounství, muže jménem Beser, bývalého křesťana zajatého v Sýrii, jenž se zřekl křesťanské víry, prosyceného doktrínami Arabů, jenž byl krátce předtím zbaven otroctví a vrátil se na území římského státu. Císař Leon si cenil jeho fyzické síly i nesmyslnných názorů a učinil jej svým společníkem v páchání toho velkého zla. A dalším z jeho hříšných pomocníků byl biskup [Konstantin] z Nakoleie, muž plný všech druhů nemravností, žijící rovněž v podobném křupanství.
Rok 724
Franská říše
• Sv. Bonifác v akci
Apoštol Němců sv. Bonifác se roku 723/724 rozhodl porazit u hesenského Geismaru slavný posvátný dub zasvěcený bohu hromu Donarovi (Donareiche): „Na jejich radu a s jejich pomocí rozhodl se Bonifác porazit obrovitý dub, nazývaný starým pohanským jménem Donar v místě, jež zove Geismar, a to v přítomnosti dalších služebníků Božích. Když pak v důvěře ve svého stálého Ducha začal ten strom kácet, proklelo ho množství kolem stojících pohanů jako nepřítele svých Bohů. Když pak zasadil mocnému stromu první ránu, ten se zachvěl ve své velikosti mocným božským závanem a se zlomenou korunou se zřítil k zemi. A jakoby silou vyšší moci rozpadl se rázem na čtyři díly a čtyři obrovité pně stejné délky se před lidskými zraky rozvalily, aniž kolemstojící bratři cokoliv učinili. Když to viděli pohané, kteří dříve Bonifáce proklínali, zanechali svého rouhání, velebili Boha a uvěřili v něj. Postavil přesvatý biskup po poradě se svými bratřími ze dřeva tohoto stromu svatyni klášter Fritzlar, resp. pouze kříž pro něho a zasvětil ji ke cti sv. apoštola Petra.“
• Muslimové se derou na sever
Hispánský místodržící Abdurrahman bin Abdulláh al–Ghafikí (Abd ben–ulláh–al–Gáfekí, u franských kronikářů Abderam), napadl roku 724/725 Akvitánii a úspěšně bojoval u Toulouse, za což se mu dostalo titulu afrického emíra. Jeho kolega Anbasa obsadil roku 724 zbývající část vizigótské Septimánie a po dobytí měst Carcassone a Nimes se vydal za obvyklého plenění údolím řeky Rhôny na sever, aby roku následujícího vydrancoval Autun a vrátil zpět. Nešťastní vesničané z Provence opouštěli pod tlakem muslimů své domovy a nová obydlí si začínali stavět na nejstrmějších vrcholcích hor.
• Pirmin zakládá Reichenau
Pod záštitou majordoma Karla Martela založil anglosaský/galořímský mnich Pirmin klášter Reichenau, ležící nedaleko Kostnice na ostrůvku v Bodamském jezeře. Klášter Reichenau vznikl v době, kdy mezi alamanskými vévody a Franky existovalo jisté srozumění, trvající však krátce – jedním z odrazů nového konfliktu bylo i vyhnání Pirmina z jeho kláštera roku 727 a posléze i vyhnání Pirminova nástupce Heddona. Opatství Reichenau, proslulé např. svou bohatou knihovnou a školou, poskytující náboženské i světské vzdělání, mělo totiž mimo jiné sloužit i jako opora franské karolinské moci. Další kláštery zakládal pak Pirminus mimo Alamanii, v oblasti Schwarzwaldu a Rýnské falce.
Římská říše
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Theophanes Confessor (AM 6216, A. D. 723/724)
A nyní přejdu k vylíčení příběhu požehnaného Štěpána [Štěpán III., 752-757], papeže Říma, jak uprchl do země Franků a jak byl zachráněn. Tento slavný muž Štěpán trpěl mnoha příkořími od Astulpha [Aistulf, 749-756], krále Langobardů. Vyhledal útočiště u Franků v době, kdy byl byl majordomem, jenž spravoval záležitosti veškerého franského národa, Pipin. Protože tehdy bylo obvyklé, že jejich vládce, tj. jejich král, vládnoucí v dědičné linii se vůbec nepodílel na správě státu a nědělal vůbec nic kromě toho, že jedl a nadměrně pil. Žil ve svém domě a vždy 1. května předsedal shromáždění celého svého národa, přijímal jeho hold a obvyklé dary a sám je na oplátku obdarovával. [Shromáždění Franků se konalo vždy v březnu a teprve Pipin jej přesunul na květen.] A pak zase žil podle svého až do následujícího května. Měl svého majordoma, jak je ten muž nazýván, jenž spravoval všechny záležitostiv souladu s vůlí královou i vůlí svého lidu. Příslušnící této linie se nazývali Kristatai, což znamená s „chlupatými zády“, protože podobně jako u prasat jim ze zad rašili štětiny.
A nyní svrchu uvedeného Štěpána přinutila krutost a bezcitnost Astulphova odejít s jeho povolením do země Franků s tím, že tam může dělat to, co uzná za vhodné. A když tam přijel, provedl investituru Pipinovu [28. července roku 754 v Saint Denis, papež mu udělil i titul patricius Romanorum], muže velmi váženého, jenž spravoval veřejné záležitosti z pověření krále. Kromě toho bojoval s Araby, kteří přešli z Afriky do Španělska a kteří drží Španělsko až do našich časů. A když se tito dokonce pokusili válčit s Franky, tak se jim i se svými houfy postavil na odpora a zabil u řeky Eridanos [Rhôna] nespočetné množství nepřátel i jejich velitele Abderachma [Abd al-Rahman ibn Ahdallah], čímž si získal obdiv a lásku svého národa, a to ne pouze pro tento skutek, ale i pro jeho osobní kvality. [Theophanes zaměnil Pipina za jeho otce Karla Martela, vítěze od Poitiers.] Byl první, kdo nevládl svému národu jako příslušník dědičné linie, protože řečený Štěpán jej zbavil přísahy králi. Svého předchůdce pak tonzuroval a pak bez ztáty cti vykázal do pohodlného kláštera. A tento Pipin měl dva syny, dva bratry Karoulose a Karoulomagnose [Karel a Karloman].
Téhož roku zemřel Izid [24. ledna roku 724] poté, co byl chalífou Arabů po čtyři roky, a chalífou se stal jeho bratr Isam. Budoval paláce na venkově i ve městech, zakládal sady a zahrady a stavěl zavlažovací kanály. Vedl tažení proti zemi Římanů, načež poté, co ztratil mnoho svých mužů, se vrátil domů.
Štěpán, papež Říma, vyhledal útočiště u Franků.
Arabský chalífát
• Změna v čele arabského chalífátu
Po „prostopášném“ Jazídovi II. (720 – 724) se tento rok ujal vlády další Abd al–Malikův syn Hišám (724 – 743). Arabská historiografie jej chválí za to, že pozvedl zemědělství a chov dobytka, rozšířil výrobu látek a koberců a že měl zásluhy o zdokonalení výzbroje a výstroje armády i o rozvoj vojenské taktiky. Budoval paláce, silnice, akvadukty a zakládal zahrady. Na cestě do Mekky dal pro poutníky vybudovat podzemní vodojemy a nádrže. Velmi důležitá byla v jeho době reforma daní. Daň z půdy patřící státu museli od nynějška platit všichni,i muslimové. Jinověrci se ovšem nadále odlišovali placením daně z hlavy. teprve od této doby se pro oba typy daní ustalují známé a pevně ohraničené termíny charádž (daň pozemková) a džizja (poplatek z hlavy). Stát se zdokonaloval, ale dobrodiní se podle al–Masúdího v této době prý stávalo vzácností, lidumilné dary ustávaly. To bylo zcela proti duchu Prorokova učení, v němž je otázkám sociální péče věnováno nemálo pozornosti.
• Těžké časy pro egyptské křesťany
Daňový útisk vyvolal neúspěšné povstání egyptských koptských křesťanů proti svým arabským pánům.
• Poslední církevní otec Jan z Damašku napsal „Řeč na obranu obrazů“.
Itálie
• Územní ztráty císaře na Apeninském poloostrově
Langobardský král Liutprand dočasně ovládl císařskou Pentapoli, tzn. města Rimini, Pésaru, Fano, Senegalii a Anconu.
• Útok spoletských Langobardů na Classis
V té době Faroald, vévoda Spoletiánců [703 – 724], napadl Classis, město lidu ravennského, ale z příkazu krále Liutpranda jej předal zpět těm samým Římanům. Proti tomuto vévodovi Faroaldovi se vzbouřil jeho vlastní syn Transamund, uchvátil moc [vládl dvakrát, a to v letech 724-739 a 739-740] a přinutil ho vstoupit do církevního stavu.
Bulharsko
• Změna v čele chanátu
Vlády nad Huny a Bulhary se ujal Sevar z klanu Dulo nejspíše blízký příbuzný svého předchůdce chána Tervela. Kromě uzavření mírové smlouvy s císařem Leonem III. nevyvíjel žádné další zahraničněpolitické aktivity.
Rok 725
Franská říše
• Karel Martel ovládl Bavorsko
V první čtvrtině 7. století se bavorský vévoda Theodo snažil s pomoci papeže Řehoře II. o vybudování běžné biskupské organizace s pevnými sídly biskupů v místech vévodských falcí, která by korunovala dosavadní misijní dílo (věrozvěstové Rupert, biskup z Wormsu, jenž kázal v dnešním Salcburku, Emmeramus z Poitiers a Erhard, pravděpodobně z Narbonne, kteří přišli do Řezna, a dále Corbianus, pocházející z města Arpajon u Melunu, jenž kázal ve Freisingu), na niž by ale bavorští vévodové mohli mít zároveň dostatečný vliv a mít v ní oporu proti moci franských králů. Důsledkem Theodonovy snahy a posílení samostatnosti ovšem bylo to, že do dynastických sporů v zemi zasáhl franský majordomus Karel Martel, který naopak usiloval o co největší upevnění franské kontroly nad Bavorskem. Proto v letech 725 a 728 podnikl s podporou spojeneckého langobardského krále Liutpranda do Bavorska dvě válečná tažení a zemi ovládl.
• Akce proti Sasům, Alamanům a Bavorům
V tu dobu se vzbouřili Sasové. Vládce Karel shromáždil armádu, vstoupil do jejich země, triumfálně je porazil a jako vítěz se vrátil do franské říše. Na začátku toho samého roku [725] shromáždil armádu, překročil Rýn a postupoval Germánií a Švábskem, které si podmanil. Pak táhl až k Dunaji, dovedl franské síly až do zemí a oblastí za touto řekou a dobyl zemi jménem Bulharsko [Bavorsko]. Když vybojoval tyto země a vydrancoval a vyplenil tato východní území, vrátil se do franské říše, vítězný a s velkou kořistí a velkým bohatstvím. Při svém návratu vzal s sebou paní Plectrudu, svoji tchyni [správně Beletrudu, snad manželku bavorského vévody Grimoalda], a jednu z její neteří, jejíž jméno bylo Sinichilda.
• Bonifatiova mise v Durynsku začíná
Po krachu své misie z roku 719 přišel v první polovině 20. let do Durynska již podruhé anglosaský misionář Bonifatius. (Nejstarší klášter, jenž tohoto roku na území Durynků vznikl, byl Ohrdruf, nacházející se u dnešního města Gothy.) Bonifatius se snažil spolupracovat s již christianizovanou durynskou vyšší vrstvou a měl pro své misijní působení nejprve podporu franského majordoma Karla Martela, v pozdějších letech své práce v durynsko–hesenském oblasti pak také jeho synů, zejména Karlomana, doporučení papežů Řehoře II. a od roku 741 pak Řehoře III. Jednu z překážek v jeho činnosti nadále představovala řevnivost staršího franského kněžstva na územích, na nichž působil a usiloval o zlepšení morálky duchovenstva, zdokonalení a dobudování organizace církve, a také o posílení pozice Říma. Durynských pohanů se – jak čteme v jeho dochované korespondenci – musel obávat ještě na počátku 40. let.
• Abderam a Anbasa se derou na sever
Hispánský místodržící Abdurrahman bin Abdulláh al–Ghafikí (Abd ben–ulláh–al–Gáfekí, u franských kronikářů Abderam) napadl roku 724/725 Akvitánii a úspěšně bojoval u Toulouse, za což se mu dostalo titulu afrického emíra. Jeho kolega Anbasa obsadil roku 724 zbývající část vizigótské Septimánie a po dobytí měst Carcassone a Nimes se vydal za obvyklého plenění údolím řeky Rhôny na sever, aby roku následujícího vydrancoval Autun a vrátil zpět. Nešťastní vesničané z Provence opouštěli pod tlakem muslimů své domovy a nová obydlí si začínali stavět na nejstrmějších vrcholcích hor.
• Řádění muslimů v Galii
V té době [roku 725] přišli do franské říše krutí, zákeřní a nelidští Vandalové [ve skutečnosti Saracéni]. Zmocnili se měst, ničili kostely, plenili a pálili kláštery, bořili hrady, zabíjeli lidí a prolili obrovské množství krve. Když přišli, pustošili celou zemi, až dosáhli města Sens. Mohutný útok na něj vedli katapulty, praky a beranidly, prostě vším, co měli po ruce. Ale Ebbo, arcibiskup onoho města, vyšel ven, aby jim čelil, s tolika lidmi, které jen mohl shromáždit, ozbrojený vírou a nadějí na pomoc našeho Pána. Upustili od obléhání a obrátili se na útěk, byv pronásledováni dokud neodešli ze země.
Hispánie
• Vizigótské království je již definitivně mrtvé
Když po katastrofě v bitvě u Tolosy (9. července roku 721) muslimské oddíly obnovily svůj útok za Pyreneje, tak se již nezdá, že by narazily na jiná ohniska odporu než ta, která se soustřeďovala kolem hlavních septimánských měst (Narbonne, Carcassone, Nimes) pod vedením tamních šlechticů, kteří si přisvojili hodnosti komitů. V časovém horizontu roku 725 už neexistoval již ani stín po ústřední moci představující vizigótskou monarchii.
Itálie
• Langobardsko–bavorská válka
[Zatímco franský majordomus Karel Martel se nepokusil obnovit franskou moc nad Bavorskem jako nad vazalským státem, tak langobardský král Liutprand pravděpodobně roku 725 na Bavory zaútočil a posunul hranici až k Magiasu či Maisu u Merana.]
Římská říše
• Muslimové již nejsou nebezpeční
Porážkou u Konstantinopole otřesení Arabové zahájili roku 720/725 nové nájezdy do Malé Asie, ale ty již nebyly pravidelné a boje měly spíše charakter místních potyček. Císař Leon III. Syrský postupně přešel do protiofenzívy, která císařskou armádu zavedla až do severní Sýrie a Jeruzaléma.
• Muslimové stále nebezpeční
Během dvacátých a třicátých let osmého století Saracéni pokračovali ve svých útocích a každé léto podnikali výpady do římského pohraničí s cílem zmocnit se stád dobytka, zničit požárem úrodu a terorizovat obyvatele každé pevnosti či každého města, jež se jim podařilo dobýt. Římské oddíly patřící k jednotlivým provinciím zůstávaly většinou uzavřeny ve svých posádkách a neodvažovaly se riskovat otevřené střetnutí. Císař Leon i vzdor svým vojenským zkušenostem nedokázal po dvě desetiletí od obležení Konstantinopole dosáhnout výrazného vítězství a teprve roku 740 v bitvě u Akroina poprvé porazil větší arabské vojsko.
• Theophanes Confessor (AM 6217, A. D. 724/725)
Toho roku vydal bezbožný císař Leon nařízení o odstranění posvátných a úctyhodných ikon. A když o tom dostal zprávu Řehoř, papež Říma, tak mu odepřel daně z Itálie a Říma a napsal v této záležitosti Leonovi věroučný dopis, aby nedělal rozhodnutí v otázkách víry, ani neměnil odvěké církevní doktríny tak, jak je stanovili svatí otcové.
Téhož roku rozvodněný tok zaplavil město Edessu a zabil mnoho lidí.
Británie
• Změna na kentském královském trůnu
Roku 725 od Vtělení Páně, tedy sedmého roku vlády northumrijského krále Osrica [718–729], který nastoupil po Cenredovi [716–718], 23. dubna zemřel kentský král Withred [690–725], syn Ecgberhta [664–673]. Království, kterému vládl po třicet čtyři a půl roku, zanechal jako dědice tři syn – Æthelbertha [748–762], Eadberhta [725–748] a Alrica.