Dějiny Středověku v letech 710 - 719

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny Středověku v letech 710 - 719

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 710 – 719
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 710
Římská říše
Čístky císaře Justiniána
Čistky císaře Justiniána mezi důstojnickým sborem oslabily římskou armádu natolik, že v letech 709 – 710 ztratila na východě celou řadu pevností.
Theophanes Confessor (AM 6202, A. D. 709/710)
V tom roce podnikl Abas tažení proti zemi Římanů, vzal mnoho zajatců a vrátil se domů. V oblasti Helioupole začal budovat Garis. [Spíše však samotný chalífa Valíd než Abbas.]


Hispánie
Smrt krále Vitizy a nástup Rodericha
Vizigótský král Vitiza zemřel a novým panovníkem byl řádně zvolen Roderich (Rodrigo) z rodu krále Chindasvinta. Vitizovi synové Aquila a Ardobast, pocházející Vambova rodu, však jeho volbu neuznali a zahájili boj o moc. Na své straně měli velitele afrického města Septem (Ceuta) hraběte Juliána a svého strýce Vitizova bratra toledského biskupa Oppu. Opozičníci hledali pomoc u Arabů; hrabě Julián kontaktoval guvernéra Ifríkíje (Afriky) Músu ibn Nusair a vybídl jej k ozbrojenému zásahu na Pyrenejském poloostrově. Chalífův místodržící souhlasil, jako Juliánův spojenec obsadil Ceutu a ještě tento rok v červenci vyslal svého klienta Tárifa, aby provedl průzkum bojem a poplenil hispánské pobřeží. Celá akce dopadla výborně a Tárif nenarazili na sebemenší odpor – v zemi panoval chaos a Roderich připravoval válečné tažení proti vzpurným Baskům.
Smrt krále Vitizy
Když vizigótský král Vitiza začátkem roku 710 zemřel, jistě nedosahoval věku ani třiceti let. Doba jeho vlády - toto jedno z nejtemnějších odobí existence vizigótského království - představuje již po celá desetiletí vděčné téma mnoha odborných diskuzí. V zásadě existují dvě tradiční hodnocení tohoto panovníka. Nejstarší protivizitovská historiografie je zastoupena asturskými kronikami, vzniklými přibližně kolem roku 900, které s časovým odstupem dvou set let vysvětlují vpád muslimů a „ztrátu Hispánie“ jako trest za hříchy, jichž se dopustil Vitiza a hispánský lid. Král se prý choval skandálně a svůj vlastní životní styl vnutil lidu a především kněžím, za což podle rotenské kroniky stihl vizigótské království trest Boží - „králové a biskupové opustili Pána, a proto všechna hispánská vojska zahynula.“ Ale úplně odlišný názor na dobu po Egikovi pak pochází z mozarabského prostředí, a to z doby, kdy od islámského vpádu ještě neuplynuvalo ani sto let. Mozarabská kronika z poloviny 8. století se nedívá na události minulé z náboženského hlediska, ale uvádí konkrétní skutky a události, které ještě byly v paměti poměrně živé. Mozarabové 8. století považovali Vitizovu vládu za staré dobré časy, na něž v područí muslimů vzpomínali s nostalgií. Král byl sice drzý a domýšlivý, ale nesporně shovívavý, přičemž mozarabská kronika připomíná jeho výše uvedené skutky ve prospěch otcem zničené šlechty. Dále její autor uvádí, že „v té době celá Hispánie nejvíce rozkvétala, prostoupena radostí, domýšlivostí a nevázanými požitky“. Na druhou stranu víme, že vláda krále Vitizy byla poznamenána katastrofami - hladomory propuklými v důsledku neúrody a velkými morovými epidemie, které zlikvidovaly velkou část obyvatelstva.
Nástup krále Rodericha
Po Vitizově smrti dosadila většina šlechty na trůn Rodericha (Rodriga), pravděpodobně duxe provincie Bætiky, všeobecně považováného za dobrého bojovníka. Třebaže se Roderich ujal vlády legálně, část šlechty spojená s Egikovým a Vitizovým domem spolu s některými provinčními vévody jej obvinila z komplotu a frakčního spiknutí a na trůn začala prosazovat některého z členů rodiny zemřelého krále, mezi nimiž pak zvláště vynikal Egikův syn Oppas. Arabské prameny z doby pozdního středověku, o jejichž hodnověrnostil lze jen těžko pochybovat, přinášejí zprávu o tom, že propukla občanská válka, v níž si lépe vedl Roderich. Je však vysoce pravděpodobné, že nekontroloval celé území vizigótského království a že vitizovská opozice prohlásila ve severovýchodních oblastech poloostrova, tj. v údolí Ebra, v Katalánsku a Septimánii, vládcem jakéhosi Agilu II. Jeho vztah k Vitizovi neznáme, ale je možné, že to byl jeho syn. Tato chaotická situace vytvořila tak vhodné podmínky pro muslimské generály z Ifrikiye, že se rozhodli zaútočit.
Nástup krále Rodericha
Když Vitiza zemřel, tak trůn podle kronikáře nelegálně uzurpoval Roderich (Rodrigo), a to z iniciativy „senátu“, tzn. s pomocí nejvyšších palácových hodnostářů. Zřejmě se však v jeho prospěch neangažovali biskupové, protože pak by jej nikdo nemohl nazývat „uzurpátorem“. Jeho nástup na trůn rovněž ukazuje, že opatření, které v této oblasti příjímali poslední králové, aby utlumili anebo zabrzdili spiklenecké rejdy svých úředníků, se ukázaly jako naprosto neúčinné. Roderich vládl pouze jeden rok, takže své mince stihl vydat pouze dvakrát, a to v Toledu a v Idanze (Egitanii).
Nástup krále Rodericha
Po smrti Vitizy dosadila část šlechticů, zřejmě příslušníků rodin pronásledovaných Egikou, na vizigótský trůn Rodericha (Rodriga, Dona Rodriga), jenž byl zřejmě bætickým duxem. Achila nebo Agila II., Vitizův nejstarší syn, kterému měla z otcova rozhodnutí připadnout vláda, se neprosadil, protože jej nepřátelé odřízli od hlavního města Toleda, kde se jedině mohla konat královská korunovace. Roderich měl totiž mnoho stoupenců nejenom v Bætice, ale zmocnil se i cartagenské provincie, kde se právě nacházela metropole. Protože víme, že nechal razit mince i v Lusitánii, můžeme mu přisoudit i vládu nad touto provincií. Na druhou stranu je téměř jisté, že narbonnská a tarragonská púrovincie se vyslovila pro zákonného krále a že Achila pobýval právě v těchto oblastech proslulými svými autonomistickými snahami. O názoru Galicie pak nevíme vůbec nic.
Na druhou stranu je zřejmé, že hispánští biskupové považovali Rodericha za uzurpátora a že většina komitů a významných osobností z údolí Ebra se postavila na Achilovu stranu. Pravděpodobně se mezi nimi nacházel(i) i budoucí Banu Qasi (zřejmě Banu = kmen), v jehož čele v tu dobu stál komec Casius. A pokud by tomu tak i opravdu bylo, je téměř jisté, že comes Pamplony se rovněž připojil k vitizovské straně, protože jenom těžko mohl vitizovce před sebou a nepřátelské Basky za zády. Baskové se zřejmě nezapojovali do vizigótských občanských válek, a pokud ano, tak jenom proto, aby z nich těžili ve svůj prospěch. Můžeme však s úpěchem předpokládat, že ti Baskové, které si Vizigóti podrobili anebo kteří stáli na jejich straně, měli blíže k Achilovi, neboť na vládu jeho otce vzpomínali v dobrém.
Achila, jenž se prohlásil králem pravděpodobně v Narbonne, Tarragoně nebo Barceloně, tak stál v čele početné a silné opozice. Víme také, že Rodrigo musel hned po svém nástupu na trůn vytáhnout do války, třebaže totožnost jeho nepřátel neznáme. Baskové tehdy jistě mohli - ostatně jako již mnohokrát - využít změny na vyizigótském trůnu a možné občanské války a zahájit loupežné nájezdy. Ale hlavním soupeřem uzurpátora jistě byl syn jeho předchůdce, který měl širokou podporu a značné množství vojáků. Proto přišel na sever, aby bojoval s Achilou.
První útok muslimů na Pyrenejský poloostrov
V roce 710 se předsunutá jednotka berberských vojáků přepravila na malých plavidlech přes šestnáctikilometrový průliv na ostrov zvaný Las Palomas u španělského pobřeží, nedaleko současné Tarify. Jejich velitel Taríf ibn Malik měl k dispozici jenom 400 pěších a 100 jezdců. Nesli jenom lehkou výzbroj, minimální zásoby potravin i vody, žádné těžké vybavení. Nesetkali se však prakticky s žádným odporem a brzy své lodě naplnili nesmírně bohatou kořistí. Tento Tarífův výpad naznačoval, že násilný vpád na španělské území by znamenal opravdovou žeň.


Itálie
Papež předvolán do Konstantinopole, Ravenna opět povstala
Zničení povstalecké Ravenny a zmasakrování jejího obyvatelstva sicilský patriciem Theodorem otřáslo celou Itálií a vybičovalo zášť místního obyvatelstva vůči Řekům. Již tehdy mohla italská města setřást nadvládu Konstantinopole, byla však nejednotná a příliš se obávala Langobardů. Třebaže papež Konstantin truchlil nad osudem Ravenny, měl ze zkázy svého konkurenta nakonec prospěch, neboť císař Justinián II. se začala ucházet o jeho přízeň a vyzval ho, aby přijel do Konstantinopole urovnat spory vedené kvůli kánonům trullanské synody z roku 692.
Papež měl sice v živé paměti kruté zacházení s ravennskými povstalci, přesto se neodvážil se odmítnout a 5. 10. se nalodil spolu s biskupem Niceteem (Nicetas) ze Silvie Candidy, Jiřím z Portu a mnoha kardinály a úředníky papežské kanceláře v Portu, aby přes Neapol, Sicílii, Rhegio a Crotone pokračoval dále do Hydrunta (Otranto), kde přezimoval. Ihned po papežově odchodu z Říma vtrhl do města ravennský exarcha Jan Rizokopus, zatkl několik jeho vysokých úředníků a bez soudu je nechal popravit. Důvod celé této jeho akce není jasný, snad nějak souvisel s povstáním v Ravenně.
Roku 710 nebo snad až po po zprávě o pádu císaře Justiniána roku 711 totiž Ravenna opět povstala a do čela vzbouřenců se postavil odvážný „capitano del popolo“ Jiří, syn popraveného Johannitia. Městské milice byly rozděleny do dvanácti praporů, které budou existovat ještě v 9. století (Bandus I., Bandus II., Nový prapor, Neporazitelní, Konstantinopolští, Pevní, Veselí, Milánští, Veronský oddíl, Oddíl z čtvrti Classis, Arcibiskupský oddíl a Knechti církve). K povstání se připojil prakticky celý ravennský exarchát, čímž vznikl základ budoucí republiky, první, o němž máme zprávy. Konfederaci tvořila tato města: Sarxena (Sarsina), Cervia, Cesena, Forum Pompilii (Forlimpopoli), Forum Livii (Forli), Faventa (Faenza), Forum Cornelii (Imola) a Bononia (Bologna). Bohužel o bojích s Řeky nemáme zprávy, víme jen, že povstání bylo potlačeno tři měsíce po návratu papeže Konstantina z Konstantinopole do Říma.


Franská říše
Majordomus Pipin již po druhé táhne proti Alamanům
Vládce franské říše Pipin II. Střední zahájil své druhé tažení proti Alamanům útokem na vévodu Wilharia (Wilharius) z Ortenau a neúspěšně válčil až do roku 712. Obdobný útok na bývalé franské vazaly Bavory a Sasy už vůbec nepřicházel v úvahu.


Británie
Smrt Theodorova druha Hadriána
Následujícího roku po smrti řečeného otce Wilfrida, tedy v pátém roce vlády [northumbrjského] krále Osreda [706 – 716], zemřel nejctihodnější otec opat Hadrián, spolupracovník [kentského arci]biskupa Theodora blahé paměti při šíření slova Božího. Stalo se tak jedenačtyřicet let poté, co jej spolu s Theodorem vyslal papež Vitalianus do Británie a devětatřicet let od jeho příchodu sem. O tom jak učil a také jak učil Theodor, podává kromě jiného svědectví jeho žák Albín, který se stal jeho nástupcem v čele kláštera:…


Rok 711
Hispánie
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Guvernér Tangeru Tárik ibn Sijád (Zijád), klient arabského místodržícího Ifríkíje (Afriky) Músy ibn Nusair, podnikl invazi na Pyrenejský poloostrov a v noci na 28. 4. se se svými muži vylodil na Gibraltaru (proto Džabal Tárik – Tárikova hora). Jeho armáda byla však arabská pouze podle jména, neboť akce se účastnilo pouze dvacet Arabů, zatímco všichni ostatní včetně velitele byli severoafričtí Berbeři. Protože ani počet útočníků nebyl nijak impozantní – sedm až devět, maximálně však dvanáct tisíc mužů – nemělo být jejich potření pro vizigótského krále Rodericha problémem. Do jejich opevněného tábora na Gibraltaru však začali přicházet pronásledovaní Židé a opoziční vizigótská šlechta a přidávat se k muslimům, takže Tárik byl nakonec již tak silný, že mohl zahájit tažení do nitra Hispánie. Vizigótský král Roderich tedy přerušil své válečné tažení proti Baskům a obrátit se na jih, aby na Tárika narazil mezi Medina Sidonia a jezerem Janda na řece Guadalete u Jeréz de la Frontera. Počty bojovníků jej postavily do role jasného favorita, např. vždy přehánějící arabské prameny mluví o tom, že přivedl sto tisíc bojovníků.
Rozhodující střet propukl v neděli 19. 7. a tvrdé boje probíhaly až do neděle příští, tj. do 26. 7. O Roderichově porážce nakonec rozhodla zrada jeho bratranců Eby a Sisebuta, bojujících na křídlech: „Tehdy Alláh porazil spolčence, mnozí z nich zahynuli a jejich kostry dlouho pokrývaly bojiště. Král Roderich v bitvě „zmizel“ a již o něm nejsou zprávy, kdežto úspěšný Tárik se vydal dále do vnitrozemí, aby u Éciji svedl další vítěznou bitvu. Pak pokračoval přes Jaén ke Cordóbě a město obsadil. O osudu hlavního města Toleda a tím i celého vizigótského státu pak rozhodla prohraná bitva na řece/u města Salado. Situaci však zkomplikoval hrabivý Músa, který v obavách o to, aby na něj vůbec nějaká kořist zbyla, zakázal Tárikovi do města vstoupit. Ten však jeho příkaz ignoroval a metropoli opuštěnou vyššími vrstvami a klérem obsadil dne 11. 11.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Prvním místodržícím arabské Ifrikíje (Afriky) se stal ibn Hasan. Ten, který nastoupil po něm, Músá ibn Nusajr, dovedl vítězné arabsko–berberské armády až k pobřeží Atlantiku. V roce 710 byla již celá severní Afrika v arabských rukou. A roku 711 překročil jeden z ibn Nusajrových podřízených berberských velitelů a jeho klient (maulá) Tárik úžinu, oddělující Španělsko od Maroka a zahájil výboj proti vizigótskému státu. Původně zde asi chtěl plenit, poněvadž se do země vypravil s poměrně nepočetným vojskem (7 tisíc Berberů, později doplněných na 12 tisíc bojovníků).
S nimi pak obsadil Gibraltarskou skálu a poté města Carteya a Algeciras. Další útok chtěl vést na Córdobu, ale do cesty se mu postavil se svým vojskem Roderichův synovec Bencius. Byl sice muslimy poražen ale Roderichovi to umožnilo sebrat vojsko a dostavit se ze severu království, kde bojoval proti Frankům a Baskům. Bitva na jezeře Janda se odehrála 19. července roku 711 a Arabové v ní zvítězili, mj. i díky zradě části vizigótské armády, jež byla získána Achilou (Agilou či Aquilou), synem krále Witizy, bývalým, Roderichem sesazeným vizigótským vládcem. Na stranu dobyvatelů se přidali také dva Agilovi významní příbuzní, křesťanští biskupové Oppas a Sisebert. Na konci léta roku 711 byl už Tárik, který ovšem na svém rychlém pochodu nechával nedobyty některé důležité pevnosti (např. Sevillu), pánem zhruba poloviny Hispánie.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
V roce 710 se předsunutá jednotka berberských vojáků přepravila na malých plavidlech přes šestnáctikilometrový průliv na ostrov zvaný Las Palomas u španělského pobřeží, nedaleko současné Tarify. Jejich velitel Taríf ibn Malik měl k dispozici jenom 400 pěších a 100 jezdců. Nesli jenom lehkou výzbroj, minimální zásoby potravin i vody, žádné těžké vybavení. Nesetkali se však prakticky s žádným odporem a brzy své lodě naplnili nesmírně bohatou kořistí. Tento Tarífův výpad naznačoval, že násilný vpád na španělské území by znamenal opravdovou žeň.
V následujícím roce jeho nadřízený Tárik ibn Zijád vyrazil z Tangeru se silnější výpravou. Od afrických břehů vyplul začátkem dubna a přistál pod rouškou tmy se svými 7.000 muži pod horou, jež dosud nese jeho jméno: Gibraltar (Džabal Tárik, Tárikova hora). Ráno vyrazili pochodem přes písečný pás, oddělující skalnatý vrchol od pevniny, a obsadili území v širokém kruhu kolem městečka, dnes zvaného Algeciras.
Tato akce se poněkud lišila od jiných pokusných výprav, jež byly pro arabský vpád charakteristické. Na počátku 8. století ve Španělsku vládla vizigótská dynastie, a přestože o této době máme jen kusé informace, víme, že španělský král Roderich rychle vytáhl v čele silného vojska, aby vetřelce odrazil. Padl v boji nedaleko místa, kde muslimové přistáli, poblíž římského města Asida Caesarina. Vizigótská armáda se rozpadla. Po této bitvě organizovaný odpor prakticky ustal a Tárik, velící sotva 7.000 mužům, vyslal malý oddíl pod vedením svého důvěrníka jménem Mugíth ar–Rúmí dobýt Córdobu. Když se tato skupina objevila na březích řeky Quadalquiviru (z arabského Wád al–Kabír, tj. Velké údolí) naproti městu, dozvěděla se od jakéhosi pastýře, že Vizigóti Córdobu opustili, až na několik stovek mužů. Kromě toho ar–Rúmí objevil mezeru v opevnění. V noci propašoval do města četu mužů, kteří otevřeli bránu na starém římském mostě. Časně ráno pak hrstka jeho vojáků město dobyla.
Tárík se mezitím hnal plnou rychlostí na sever k vizigótskému hlavnímu městu Toledu. Připojil se k němu jeho vrchní velitel Músá ibn Nusajn, který mu přivedl potřebné posily. Když dorazili pod hradby, našli brány otevřené a město prakticky prázdné. Okupace španělských území severně od Toleda, jež proběhla v příštích letech, se setkala s jen o málo větším odporem než tento počáteční vpád. Jedno či dvě města se pokusila útočníkům bránit a byla vydrancována, ale jinak – podobně jako na východě v Levantě – i zde se zdálo, že muslimové mají zdrcující převahu.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Po Vitizově smrti dosadila většina šlechty na trůn Rodericha (Rodriga), pravděpodobně duxe Bætiky, který byl považován za dobrého bojovníka. Třebaže se Roderich ujal vlády legálně, část šlechty spojená s Egikovým a Vitizovým domem včetně některých provinčních vévodů jej obvinila z komplotu a frakčního spiknutí. Na trůn pak začala prosazovat nějakého člena rodiny zemřelého krále, mezi nimiž pak zvláště vynikal Egikův syn Oppas. Arabské prameny z doby pozdního středověku, o jejichž hodnověrnostil lze jen těžko pochybovat, přinášejí zprávu o tom, že propukla občanská válka, v níž si lépe vedl Roderich. Je však vysoce pravděpodobné, že nekontroloval celé území vizigótského království a že vitizovská opozice prohlásila ve severovýchodních oblastech poloostrova, tj. v údolí Ebra, v Katalánsku a Septimánii, vládcem jakéhosi Agilu II. Jeho vztah k Vitizovi neznáme, ale je možné, že to byl jeho syn. Tato chaotická situace vytvořila vhodné podmínky pro muslimské generály z Ifrikiye, kteří na Hispánii zaútočili možná i v součinnosti s protiroderichovskou opozicí. Jisté je ale pouze to, že když se zpáva o tom, že se muslimský vojenský oddíl vylodil Algecirasu a že drancuje dolní Andalusii, dostala k vizigótskému panovníkovi, tak ten právě bojoval na severovýchodě.
V červenci roku 711 pak muslimské vojsko tvořené z větší části berberskými pěšáky pod vedením Musova místodržitele Tárika rozdrtilo Roderichovy muže v bitvě na řece Guadalete, pravděpodobně poblíž starověké lokality Laca. Poraženým Vizigótům velel samotný Roderich a na jeho straně stál výkvět vizigótské šlechty se svými ozbrojenými družinami. Lze jen těžko říci, zda účinek muslimských zbraní nebyl při té příležitosti posílen vnitřními roztržkami v řadách nepřátelského vojska, či zda někteří vůči Roderichovi opoziční šlechtici od něj neodpadli v průběhu boje. Samotný Roderich pravděpodobně zahynul v boji a s ním jistě i mnoho dalších šlechticů včetně odpadlíků. A toto vše přispělo ještě k většímu chaosu a značně ztížilo vybudování další vizigótské armády, která by byla schopna invadorům čelit. Nelze se proto divit, že pokus zbytků poražené armády přibrzdit postup muslimů poblíž Éciji žalostně selhal. Tárik, který měl asi velmi dobrá rádce, se vydal přímo do hlavního města vizigótského království Toleda, zatímco své velitele nechal ničit drobná ohniska odporu ve východní Andalusii. A když Tárik Toledo opravdu rychle obsadil, muselo to mít drtivé psychologické a politické důsledky. Ztráta metropole vysoce centralizovaného vizigótské království, v níž musely probíhat i složité liturgické obřady spojené s nástupem nového krále na trůn, pak rovněž znemožnila zorganizování účinné obrany, která se rozpadla do mnoha lokálních jader odporu. Lidé se pak mohli ukrýt za hradby (např. Méridy) anebo prchnout do hor.
Tárikovi se díky jeho dokonalým znalostem správního a vojenského systému vizigótského království podařilo zabránit soustředění nepřátelského vojska tím, že pronikl na sever Pyrenejského poloostrova do Amaye a Astorgy. A Roderichova porážka a smrt ještě navíc vůbec neukončily občanskou válku, neboť Vitizovci (např. Oppas) bez ohledu na důsledky stále spolupracovali s invadory s cílem úplně zničit vizigótskou elitu nepřátelské frakce, která však jediná byla schopna zorganizovat účinnou obranu.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Když Vitiza zemřel, tak trůn podle kronikáře nelegálně uzurpoval Roderich (Rodrigo), a to z iniciativy „senátu“, tzn. s pomocí nejvyšších palácových hodnostářů. Zřejmě se však v jeho prospěch neangažovali biskupové, protože pak by jej nikdo nemohl nazývat „uzurpátorem“. Jeho nástup na trůn rovněž ukazuje, že opatření, které v této oblasti příjímali poslední králové, aby utlumili anebo zabrzdili spiklenecké rejdy svých úředníků, se ukázaly jako naprosto neúčinné. Roderich vládl pouze jeden rok, takže své mince stihl vydat pouze dvakrát, a to v Toledu a v Idanze (Egitanii). Muza, arabský správce Afriky, poslal do Hispánie svého generála Tarika Ibn Cijada. Tarik prošel Ceutou a vylodil se na skále, která dodnes nese jeho jméno Gebel Tarik (Gibraltar). V bitvě na nám neznámem místě zvaném Transductine Promontorios mu pak Roderich čelil s pomocí vojska, které jeho uzurpace prakticky rozložila. Ale Arabové nepředstavovali jediný problém, protože Rodericha musel bojovat i s dalším vizigótským šlechticem, jenž snad byl Vitizovým příbuzným. Podle svědectví kronikáře ztratil v jediné bitvě trůn, svoji vlast a pravděpodobně i život, protože dále již o něm neexistují žádné zprávy. Jeho manželka Egilo však jeho pád přežila, protože víme, že se později provdala za arabského správce Hispánie. Sindered, metropolita toledský, opustil své věřící a utekl do Říma, kde se roku zúčastnil synody, jejíž zápisy podepsal jako „Sindered, hispánský biskup“. Byl to žoldnéř, ne pastýř. (Jan, 10, 12).
...
Toto vše pro nás zaznamenal mozaarabský kronikář roku 754, tzn. asi 50 let po uvedených událostech. Až pozdější arabští a latinští kronikáři nám zásobují celou řadu podrobností a vykládají např. o tom, jak comes Julián, římský správce Ceuty, a jeho dcera Florinda, kterou Rodrigo alias Roderich znásilnil, umožnili Arabům vstoupit do Hispánie. Mozarabský kronikář však o nic takovém neví, i když tvrdí, že krátce před Tarikovým vyloděním byl jakýsi africký katolický šlechtic Urban rádcem Arabů, načež pokračuje, že se muž rovněž s jménem Urban - možná totožný s tím předcházejícím - stal toledským metropolitou, aby se svým arcidiákonem Egantiem a biskupem z Guadixu (Acci) Fedoriem v míru spravoval hispánskou církev až do své smrti osmnáct let po nástupu na stolec. Je jisté, že Rodericha vystřídal jistý král Aquila (Agila) a že vládl tři roky. kronikář jej nepřipomíná, ale mince svědčí o tom, že skutečně existoval. Své mince pak razil v mincovnách na severovýchodě království, v Narbonně, Geroně a Tarragoně. Panoval sice dost dlouho, aby mohl vydat v Galii až dva druhy mincí, ale ne dost dlouho na to, abychom věděli, co vykonal anebo jak se jeho vláda skončila.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Když Rodrigo dostal zprávu o arabském vpádu, obrátil se i se svými oddíly obrátit na jih, aby zde čelil muslimům posíleným o kontigenty vitizovského vojska. A výsledekm tohoto střetnutí byla Rodrigova smrt a politické vítězství jeho protivníka Achily, jehož vojsko zůstalo nedotčené. Víme rovněž, že když Muza vstoupil do Toleda, našel zde Vitizova bratra Oppase, že jej odsoudil k smrti a že později Oppas a celá jeho rodina vstoupili do služeb muslimů. Zpráva o Rodrigově smrti a o vítězství Achilově přišla do Pamplony koncem roku nebo začátkem roku. A nikomu na tom nepřišlo nic divného: vždyť tak jako již dříve mnohokrát pouze jedna frakce potřela se zahraniční pomocí frakci druhou. Vizigóti měli v období mezi Rodrigovou smrtí v červenci roku a zánikem království zcela jistě nějakého krále, přičemž není důvodu se domnívat, že by to mohl být někdo jiný než Achila. Když však Muza dorazil v létě roku 712 do Toleda, jehož Tarik dobyl koncem července roku předešlého, rázně skoncoval s nadějemi Gótů, že získají svoji ztracenou moc. A právě tehdy gótští velmoži své hlavní město opustili.
Několik týdnů potom se pamplonský gótský comes a spolu s ním i Baskové dozvěděli o událostech, k nimž došlo v Toledu. Nebylo to sice poprvé, kdy cizí mocnost obsadila vizigótské území, ale nikdy do rukou nepřítele dosud nepadlo hlavní město. A rovněž znepokojivé bylo, že Gótové byli tak roztříštění a jejich šlechta tak rozhádaná, že nikdo nebyl schopen zorganizovat vojsko, které by muslimům mohlo čelit.
Spolupráce Židů s muslimskými expanzory
Dodnes není nikdo schopen s jistotou říci, proč k muslimské expanzi vůbec došlo. Historické prameny jsou vzácné a celá událost je zahalena mlžným oparem mlčení. Někteří badatelé soudí, že invazi podnítil jistý římský úředník dobře znalý poměrů v Hispánii, který přešel na stranu muslimů a podnítil je k invazi vidinou velké kořisti. A opravdu první nájezd provedený několika sty útočníky přinesl bohatý lup. Avšak již další větší invaze bylo nemyslitelná bez tajných dohod s nespokojenými místními obyvateli Pyrenejského poloostrova. A Židé, kteří velmi často byli nuceni praktikovat svoji víru tajně, ji opravdu přivítali. Muslimové pak shromáždili Židy z dobytého území a vytvořili z nich posádky podmaněných měst. To se stalo např. v Cordóbě, Granadě, Seville anebo Toledu. A lidé, dosud žijící jako otroci, byli náhle povýšeni do stavu spojenců nových vládců poloostrova. Vizigótští šlechtici uprchli na sever a Židé se ujali jejich opuštěných panství. Spolu s křesťany byli však již zanedlouho nuceni platit vysokou daň, kterou islám předepisoval monoteistům neuznávajícím Proroka Mohammeda a Alláha.


Římská říše
Papež jede do Konstantinopole
Po přezimování v italském Hydruntu (Otranto) pokračoval papež Konstantin I. ve své cestě do Konstantinopole a vydal se podél řeckého pobřeží až na ostrov Caea – úřady všech měst, kam přijel, dostaly příkaz přijmout jej se všemi poctami. Před brány Konstantinopole jej přišli uvítat duchovní v čele s patriarchou Kyrem a delegace senátu vedená císařovým synem Tiberiem. Papež vjel do metropole na koni s mitrou na hlavě a ubytoval se v Placidiině paláci. Císař Justinián II. však pobýval v Nikai (Iznik, Turecko), a proto se musel obtěžovat na schůzku až na druhý břeh Bosporu do Nikomedie (Izmit, Turecko). „Krvavý netvor“ Justinián se zde v očích mnohých očistil tím, že papeže objal, vyzpovídal se mu a přijal z jeho rukou svaté přijímání. Co se však na schůzce projednávalo, se neví, snad papež podepsal 102 kánonů trullanské synody z roku 692 pozměněných tak, aby byly přijatelnější pro západní církev, za což mu byla potvrzena všechna privilegia římské církve. Konstantin se do Itálie vrátil na podzim a jeho návštěva císařské metropole byla na dlouho dobu poslední, neboť po něm odejel na východ až Pavel VI. Římská šlechta a duchovenstvo jej přišlo uvítat do Cajety, odkud ho jásající davy provázely až do Říma, do jehož bran vstoupil dne 24. 10.
Pád a smrt císaře Justiniána II., na trůn usedá Filippikos
Proti krutému a despotickému Justiniánovi propuklo na podzim povstání. Imperátor byl armádou svržen, zmrzačen a i se svým synem popraven – vláda herakleiovské dynastie tak skončila. Koncem roku nastoupil na trůn Armén Filippikos Bardan (Bardanés) a podle tehdejších zvyklostí poslal do Říma oznámení o svém nástupu na trůn a své vyznání (sacra), v němž informoval papeže o své monotheletistické víře v jednu božskou Kristovu vůli a požadoval jeho písemný souhlas s touto tezí. „Aby tím potěšil oči Římanů“, poslal do italských provincií i hlavu popraveného Justiniána. „Dav se jí vyřítil vstříc a prohlížel s ji s toutéž tupou zvědavostí, jako když do Říma byl zaslán obraz této vavřínem ověnčené hlavy.“ Osobně byl Filippikos marnotratný a rád se oddával nákladným zábavám. Změnou na trůně si říše znepřátelila Bulhary a také Arabové vycítili další příležitost k expanzi.
Monotheletista Filippikos zrušil usnesení 6. ekumenického konstantinopolského koncilu a poručil ze stěn císařského paláce strhat obrazy, které znázorňovaly jeho zasedání. To však mělo za následek roztržku s Římem – papežská kurie prohlásila jeho vyznání víry za kacířské a nechala stejný obraz vymalovat na stěny svatopetrské baziliky; také „populus Romanus“ se vzbouřil a odmítl přijmout obraz heretického císaře. Zlaté solidy s jeho vyobrazením byly staženy z oběhu a nový konstantinopolský vládce nebyl zmiňován ani v modlitbách. Šlechta, vojsko a římský lid vyhlásili nezávislost a ustanovili „Dukatus města Říma“ pod správou vlastního vévody (dux), kterým byl zvolen již pro stávající režim pracující Christophorus. Císař nebo ravennský exarcha to samozřejmě nehodlal tolerovat, Christophora odvolal a do Říma roku 713 poslal jeho nástupce Petra.
Pád a smrt císaře Justiniána II., na trůn usedá Filippikos
Roku 711 se císař Justinián setkal s papežem Constantinem, který jej navštívil v Konstantinopoli, a souhlasil s určitým kompromisním řešením sporů mezi patriarším biskupským stolcem římským a konstantinopolským. Když se proti papeži vzbouřilo město Ravenna, neváhal nasadit vojenské jednotky, aby jej pacifikovaly. V témže roce vyslal vojenskou expedici proti krymskému městu Chersonésos oficiálně proto, aby zastavila postup Chazarů. Ve skutečnosti však chtěl potrestat místo svého nedobrovolného exilu v letech 695 – 703 a zlikvidovat své tamní osobní nepřátele. Avšak poté, co vojáci město zpacifikovali, jeho správcem jmenovali Eliáše a odjeli, Chersonésos se s podporou Chazarů opět vzbouřil. Vojáci tedy dostali příkaz vrátit se a znovu obnovit pořádek, což však již nebylo tak lehké provést, neboť město bránila silná posádka pod velením jistého Bardanése. Netrvalo dlouho a pozemní i námořní síly vypověděly Justiniánovi poslušnost, připojily se ke vzpouře a prohlásily císařem Bardanése, který tak zahájil svoji vládu pod jménem Phillipicus. Flotila nyní vyplula do Konstantinopole, kde Phillipicus oficiálně sesadil Justiniána, který mezitím uprchl do Malé Asie, aby získal podporu vojenských jednotek themat Armeniakon a Opsikion. To se mu však evidentně nepodařilo a nakonec byl zabit Eliášem, jenž jeho hlavu poslal do Konstantinopole, odkud putovala pro potěchu očí davů do Říma a Ravenny.
Pád a smrt císaře Justiniána II., na trůn usedá Filippikos
Armáda, která byla poslána proti Filippicovi, se spojila s Filippicovými straníky a udělala jej císařem. Pak Filippicus vytáhl do Konstantinopole proti Justiniánovi, bojoval s ním u dvanáctého milníku od města, porazil ho, zabil ho a získal nejvyšší moc. Justinián vládl ve druhém období své vlády spolu se synem Tiberiem po dobu pěti let. Předtím než jej Leo poslal do vyhnanství mu byl uříznut nos. Poté, co se ujal vlády, poroučel zabít každého, kdo se proti němu postavil, a to stejně často jako si někdo utírá rukou hlen u nosu.
[Justinián hořel až chorobnou tohou pomstít se lidem Chersonésu, kteří jej vypudili ze svého města, a proto proti nim poslal tři expedice. První z nich zadržela přední občany města a poslala je do Konstantinopole, kde byli opékáni zaživa a topeni. To ale císaři nestačilo: své generály obvinil z nedůskledného plnění svých rozkazů a nahradil je jinými, aby pokračovali v krvavé práci. A když se tito generálové sami cítili ohroženi, připojili se ke vzpouře jistého Bardanise, Arména, jenž se prohlásil císařem pod jménem Filippicus a přitáhl ke Konstantinopoli s cílem zbavit Justiniána trůnu. Opuštění svými straníky byli tyran a jeho syn zadrženi a zabiti.]
Poté, co Filippicus, jenž byl nazýván Bardanis, byl potvrzen v císařské důstojnosti, tak nařídil, aby Cyrus, o němž jsme již mluvili, byl vyhnán ze svého patriarchátu, aby se vrátil do Pontu a ujal se opět vedení svého kláštera. Tento Filippicus poslal dopisy se svojí zvrhlou doktrínou papeži Constantinovi, který je spolu s koncilem apoštolského stolce [snad nějakým místním] odmítl. V této záležitosti nechal zhotovit desky se závěry šesti svatých všeobecných církevních koncilů a vystavit je v portiku chrámu sv. Petra. Filippicus pak nařídil, aby desky tohoto druhu byl z císařského města odstraněny. Římský lid se pak rozhodl neuvádět jméno heretického císaře na svých listinách ani jej nezpodobňovat na svých mincích. A z tohoto důvodu nepřinesli jeho obrazy do kostelů a ani jej nezmiňovali při posvátných obřadech. A když vládl po dobu jednoho roku a šesti měsíců, tak se proti němu vzbouřil Anastasius zvaný Artemisius, který jej připravil o moc, zbavil zraku, ale nechal jej zabít (roku 713). Tento Anastasius poslal dopisy do Říma papeži Constantinovi po Scholasticovi, patriciovi a ravenskému exarchovi, v nichž se prohlásil za stoupence katolické církve a to, že uznává šest svatých církevních koncilů.
Philippicus Bardanes (Vardanes)
Pocházel z patricijské rodiny a v letech 692 - 705 žil v exilu na Kefalonii, když se prý svěřil, že měl sen, v němž se stal císařem. Císařem byl prohlášen v Chersonésu na severním pobřeží Černého moře pouze několik měsíců před tím, než jeho stranící sesadili a zavraždili (4. anebo 24. listopadu roku 711) jeho předchůdce Justniána II. Roku následujícího oficiálně vystoupil s monotheletickou doktrínou, že Ježíš Kristus má sice podstatu lidskou i Boží, ale jedinou vůli, jak ji prosazovali přes odpor Maxima Confessora císaři Heraclius a Constans II. Avšak již císař Constantinus IV. na 6. ekumenickém koncilu oficiálně změnil náboženskou politiku impéria a přihlásil se k ortodoxii. Philippicus proto koncil anathemizoval, nechal z císařského paláce odstranit obraz, znázorňující jeho zasedání, a nahradit jej svým vlastním. Není proto divu, že papež Constantinus odmítl uznat tohoto „heretického“ císaře. Avšak syrské kroniky a Theophanes se o něm vyjadřují velmi pochvalně a zvláště oceňují jeho světskou učenost a výmluvnost. V tom samém roce vedl úspěšnou válku na území impéria proti Arménům a odrazil invazi Bulharů směrem k Thráckému Bosporu, jenž zasáhla i okolí Konstantinopole. Ale už arabský nájezd do Pontu a Pisidie skončil roku 713 nepříjemnou ztrátou pisidské Antiochie.
Dne 11. května roku 713 se Philippicus ještě účastnil oslav založení města, ale již krátce poté v předvečer Letnic, tj. 3. června, sesazen, oslepen a poslán do exilu příznivci nového císaře Anastasia II. po vládě dlouhé jeden rok a šest měsíců (od Justiniánovy smrti). (Podle Griersona byl oslepen až 26. května roku následujícího.) Zemřel 20. ledna roku 714 a byl pohřben v Dalmatském klášteře v Konstantinopoli, který byl v té době považován za vhodné místo pro držení osob, které „upadly do hanby“.
Theophanes Confessor (AM 6203, A. D. 710/711)
V tom roce Outhman [Uthman ibn al-Valíd, resp. Uthman ibn Hajan] podnikl tažení proti Kilikii a donutil ke kapitulaci mnoho pevností. Kamachon [Kamacha (Kemah) na levém břehu Eufratu mezi Tephrike (Divrigi) a Erzincanem] i s okolním územím byl zrazen Arabům.
Sžírán zlobou při vzpomínkách na spiknutí obyvateli Chersonu, Bosporu a rovněž Klimatu proti němu, vyslal Justiniána do Chersonu patricia jménem Mauros [bulharský náčelník] a patricia Štěpána příjmením Asmiktos. Flotilu vybavil všemi druhy lodí – dromony [klasická veslice se dvěma řadami vesel nad sebou], triérami [se třemi řadami vesel], nákladními a rybářskými loděmi a dokonce chelandiony [nákladní forma dromonu] – uhrazenými z příspěvků poskytnutých senátory, řemeslníky, obyčejnými lidmi i všemi úředníky, kteří žili ve Městě. Flotilu pak vyslal s příkazem pobít mečem všechny obyvatele těchto pevností a ani jednoho neponechat na živu. A předal jim spathariose Eliáše, jehož jmenoval guvernérem Chersonu.
Když přijeli do Chersonu a nesetkali se s žádným odporem, obsadili pevnosti a odevzdali každého člověka meči s vyjímkou dětí, které byly ušetřeny z důvodu svého věku a také proto, aby z nich udělali otroky. A pokud jde o Toudounose [tudun, tj. místokrál, takže titul], jenž byl guvernér Chersonu a zástupce kaganův, a Zoilose, který byl původem První Občan, a dalších čtyřicet prominentních lidí z Chersonu i s jejich rodinami, tak ty poslali jako vězně císaři. A dalších sedm význačných mužů z Chersonu připevnili na dřevěné kůly a opékali je nad ohněm; a dalším dvaceti svázali ruce za zády, přivázali k veslům chelandionu, který naplnili kameny a potopili v moři.
Když byl Justinián o těchto záležitostech informován, tak se rozzuřil, protože děti byly ušetřené, a nařídil, aby se expedice bezodkladně vrátila. Flotila, která vyplula v měsíci říjnu, však byla na volném moři zastižena bouří, a to v dobu, kdy vychází hvězda Taurouras. Téměř celá se potopila a počet mužů, kteří zahynuli ve vracích lodí, byl 73.000. Když o tom Justinián dostal zprávy, tak místo toho, aby pociťoval smutkem, tak byl naplněn radostí. Posedlý šílenstvím hrozil a křičel, aby byla vyslána další flotila, která by zadupala do země úplně každého, prostě každého muže, který se odvážil močit proti zdi. Když se o tom obyvatelé těch pevností dozvěděli, začali držet stráže. A protože jim nezbývalo nic jiného než postavit se proti císaři, tak napsali kaganovi Chazarů a požadovali armádu, aby je bránila.
V tomto okamžiku spatharios Eliáš a Bardanes, který byl původně poslán do exilu, (ale pak byl povolán z Kephalonie zpět, a byl v Chersonu s flotilou), povstali a vyvolali vzpouru. Když se Justinián dozvěděl o těchto věcech, odeslal tam několik dromonů v čele s patriciem Jiřím, příjmením Syřan, jenž byl logothetem genikonu, prefekta Jana a Kryštofa, turmarchu Thrakesiánů, se třemi sty ozbrojenými muži. Předal jim Toudounose a Zoilose s pokynem, aby je uvedli do dřívějších úřadů v Chersonu, prostřednictvím vyslance nabídli omluvu kaganovi a přivedli mu Eliáše a Bardanese. A když se tito muži přeplavili do Chersonu, tak obyvatelé Chersonu s nimi odmítli jednat. Nazítří pak lidé z města pozvali tyto vůdce na jednání, ale měli přijít pouze samotní. Pak za nimi zavřeli brány a usmrtili logotheta genikonu a prefekta mečem, a pokud jde o Toudounose a Zoilose a uvedeného turmarchu spolu se 300 vojáky, tak ty předali Chazarům a poslali je kaganovi. Když však Toudounos zemřel po cestě, tak Chazaři na jeho počest zabili turmarchu i s jeho 300 vojáky. A pak lidé z Chersonu a ostatních pevností prokleli Justiniána a císařem provolali Philippika Bardanese, jenž tam byl v exilu.
Když se to Justinián dozvěděl, ještě více se rozzuřil: zabil děti Eliáše přímo na matčině klínu a donutil ji vdát se za jejího vlastního kuchaře, který byl Ind. Poté vystrojil další flotilu a poslal s ní patricia Maura zvaného Bessos vybaveného beranidly a všemi druhy válečných strojů s pokynem zničit jimi nejenom hradby Chersonu, ale rovnou celé město, a nenechat ani jediného živého; mimoto jej měl o všech svých činech pravidelně informovat. A tak se ten muž přeplavil přes moře a beranidlem smetl věž zvanou Kentenaresios, stejně jako sousední věž zvanou Divoký kanec. Ale když se objevili Chazaři, byl uzavřen mír. Bardanes uprchl a uchýli se ke kaganovi. Kvůli své nečinnosti se flotila neodvážila vrátit k císaři, a tak i oni prokleli císaře a císařem prohlásili Bardanese. Rovněž požádali kagana, aby jim Philippika vydal. Kagan ale požadoval ujištění, že jej nezradí, a sliboval každému muži jeden solidus. S tím okamžitě souhlasili a přijali Philippika jako svého císaře. Když flotila měla zpoždění a zprávy nepřicházely, Justinián pátral po příčině. Vzal s sebou kontingent thematu Opsikion a část Thrakesiánů a postoupil až do Sinope, aby prozkoumal situaci v Chersonu. A zatímco sbíral zprávy o oblasti za mořem, uviděl tu flotilu unášenou větrem směrem na Město. Zařval jako lev a hnal se k němu rovněž. Ale Philippikos jej předhonil a jako první obsadil Město. Justinián přišel do Damatrysu [Samandra] a utábořil v něm své muže. Philippikos poslal svoje straníky patricia Maura a spatharia Jana přezdívaného Strouthos proti Tiberiovi, Eliáše s ozbrojeným oddílem proti Justiniánovi do Damatrysu a ještě dalšího muže proti Barasbakouriosovi, který se dal na útěk.
Mauros šel s výše uvedeným Strouthosem do Blacheren, kde našli Tiberia jednou rukou pevně se držícího malého sloupku u oltářního stolu v chrámu Panny Marie a druhou rukou dřevěného kříže s amulety kolem krku. Jeho babička Anastasia sedící u kněžiště pak padla k nohám Maurovým a prosila jej, aby nezabíjel jejího vnuka, protože od té doby neudělal žádný nevhodný skutek. A dokonce i když se držela nohou tohoto muže a prosila jej se slzami v očích, nezabránila Strouthosovi, aby vstoupil do kněžiště a zmocnil se ho násilím. Vzal mu dřevěný kříž a položil jej na oltář, zatímco jeho amulety si pověsil na svůj vlastní krk. Odvedli chlapce k postraní brance nad čtvrtí Kallinikos, vysvlékli jej, položili na práh, podřezali mu hrdlo jako ovci a nařídili ho pohřbít v chrámu svatého Kosmy a Damiána, který se nazývá Paulinův. Barasbakourios, jenž byl Prvním Patriciem a komitou Opsikionu, byl rovněž zatčen a zabit.
A pokud jde o Eliáše, tak ten jel s vojáky do Damatrysu a vyjednával s armádou, která tam byla. A když dal slib beztrestnosti lidem, kteří byli s Justiniánem, tak ti se rozešli a opustili Justiniána, zanechali jej osamoceného a připojili se ke straně Philippikově. Pak uvedený spatharios Eliáš celý zachvácen zuřivostí se za ním přihnal, chytil ho pod krkem, uřízl mu dýkou hlavu, svlékl mu pás, vše svěřil do rukou spatharia Romana a poslal to Philippikovi. [Císař zemřel 4. 10. nebo 24. 10. roku 711.] Phillipikus to odeslav péči toho samého Romana do zemí na Západě až do Říma.
Ještě předtím než se stal císařem, žil v klášteře Kallistratos jasnovidec a kacířský mnich. A když jednou tam Philippikos zašel, tak mu řekl: „Jste předurčen k vládě nad Impériem“. A když poustevník viděl, že mu to dělá starosti, tak pokračoval: „Pokud vám Bůh přikazuje, tak proč se mu vzpíráte? Říkán vám, že ustanovení Šestého koncilu jsou mylná. Takže pokud se stanete císařem, odvrhněte je a vaše vláda bude pevná a dlouhá.“ A Philippikos mu pod přásahiu slíbil, že tak učiní. A když Leontios nahradil Justiniána, tak Philippikos zašel až nahoru k poustevníkovi, a ten mu řekl: „Nespěchejte, váš čas ještě přijde“. A když se stal císařem Apsimaros, tak Philippikos tam znovu za ním zašel a znovu uslyšel: „Nespěchejte, ta věc na vás již čeká“. Philippikos se se svým tajemstvím svěřil jistému svému příteli, jenž to však oznámil Apsimarovi. Ten ho nechal zbičovat, tonzurovat a okovech poslat do exilu na Kephalonii. A když se Justinián stal podruhé císařem, povolal jej zpět. A když se Philippikos stal císařem, svolal falešný koncil biskupů podle příkazu falešného mnicha a poustevníka a zrušil svatý Šestý ekumenický koncil. Toho samého roku byl tento pošetilý muž oslepen.
Žil bezstarostným životem v paláci a měl hojnost peněz a skvostných věcí, které za mnoho let shromáždili jeho předchůdci konfiskacemi a pod různými jinými záminkami, zvláště pak svrchu uvedeným Justiniánem, a vše nazdařbůh bez užitku promrhal. A zatímco podle projevu se jevil výmluvným a moudrým, tak svými činy prokazoval, že je ve všech ohledech úplně neschopným hlupákem. Byl to kacíř a cizoložník, z církve vyhnal patriarchu Kýra a na jeho místo jmenoval svého komplice a spolukacíře Jana.


Bulharsko
Další válka s Římany (711 – 713)
Chán Tervel považoval sesazení a smrt císaře Justiniána za dostatečný důvod k válce. Zpustošil tedy Thrákii a pronikl až za Dlouhé hradby. Roku 712 pak dvakrát porazil a zahnal na útěk římskou armádu. Později se dostal až ke Konstantinopoli, vyloupil její předměstí a s kořistí a zajatci se vrátil domů.

Arabský chalífát
• Arabové překročili řeku Indus – islamizace dnešního Pákistánu začala.


Itálie
Další povstání v ravennském exarrchátu
Už roku 710 nebo snad až po po zprávě o pádu císaře Justiniána povstala i Ravenna a do čela vzbouřenců se postavil odvážný „capitano del popolo“ Jiří, syn popraveného Johannitia. Městské milice byly rozděleny do dvanácti praporů, které budou existovat ještě v 9. století (Bandus I., Bandus II., Nový prapor, Neporazitelní, Konstantinopolští, Pevní, Veselí, Milánští, Veronský oddíl, Oddíl z čtvrti Classis, Arcibiskupský oddíl a Knechti církve). K povstání se připojil prakticky celý ravennský exarchát, čímž vznikl základ budoucí republiky, první, o němž máme zprávy. Konfederaci tvořila tato města: Sarxena (Sarsina), Cervia, Cesena, Forum Pompilii (Forlimpopoli), Forum Livii (Forli), Faventa (Faenza), Forum Cornelii (Imola) a Bononia (Bologna). Bohužel o bojích s Řeky nemáme zprávy, víme jen, že povstání bylo potlačeno tři měsíce po návratu papeže Konstantina z Konstantinopole do Říma.


Franská říše
Pipinovy válečné aktivity
Vládce franské říše Pipin II. Střední zahájil své třetí tažení proti Alamanům a neúspěšné boje vedl ještě příští rok. Obdobný útok na bývalé franské vazaly Bavory a Sasy už vůbec nepřicházel v úvahu.
Akvitánci se derou na sever
Roku 711/712 rozšířil akvitánský vévoda Eudo své panství na úkor franské říše tím, že obsadil některá města na severu Akvitánie. Patricius Pipin zasáhl a zaútočil směrem na Bourghes. Nevíme, jestli se mu nepřítele podařilo vytlačit.
Změna na franském trůnu
V únoru/před 2. 3. zemřel franský král Childebert III. a na uvolněný merovejský trůn nastoupil jeho velmi mladý syn Dagobert III., pouhá loutka v Pipinových rukou. Tělo zemřelého nebylo uloženo v klasické královské nekropoli v pařížském Saint Denis, ale v chrámu sv. Štěpána ve falci Choizy–au–Bac nedaleko Compiegne.
Změna na franském trůnu
V té době zemřel slavný král Childebert, zbožný muž blahé paměti. Nevíme nic o jeho skutcích, protože historie se o nich nezmiňuje. Zemřel v roce 714 [711] od Vtělení v sedmnáctém roce své vlády a byl pohřben v klášteře v Cauci v chrámu sv. Štěpána. Králem byl korunován jeho syn Dagobert. Byl nazývám Dagobertem Druhým [Dagobert III.] po tom Prvním, která založil opatství sv. Denise (Diviše) a byl čtvrtým svého rodu. Dagobert První měl syna Chlodvíka, Chlodvík pak zplodil Theoderica, Theoderic zplodil Childeberta a Childebert zplodil Dagoberta Druhého. Ačkoliv tedy byli ještě jiní králové mezi nimi, byli oba Dagobertové v přímé rodové linii
Majordomus Grimoald se žení
Roku 711/712 se franský majordomus Grimoald II., Pipinův mladší syn, oženil s druhou dcerou fríského vévody Radboda Theutsindou. Protože nevěsta byla ještě pohanka, musela se nechat ještě před svatbou pokřtít. Manželství zůstalo bezdětné.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Dějiny Středověku v letech 710 - 719

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 712
Hispánie
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Vizigótské království se pod útokem arabského vojevůdce Tárika ibn Sijád hroutí: opevněná města se vzdávají prakticky bez boje, šlechta a duchovenstvo prchají do severních horských oblastí Asturie a Kantábrie, kdežto ostatní obyvatelé, zejména pronásledovaní Židé, příchod Arabů vítají. V červnu/srpnu přivedl Tárikův nadřízený místodržící Ifríkíje (Afriky) Músa ibn Nusair a jeho syn Abd al–Azíz (Abdul Azíz) posily o síle pěti/osmnácti tisíc mužů a vylodil se s nimi v Algecirasu. I jejich postup byl hladký: Músa dobyl Medinu Sidonii, Carmonu, Sevillu a po čtyřměsíčním obléhání i Méridu. Abd al–Azíz operoval samostatně – v bitvě u Cartageny porazil vizigótského prince Theodemira, získal kontrolu nad provincií Jaén a nad městy Murcie, Granada Cartagena a později i Tarragona.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Roku 712 vytáhl s novým vojskem o síle 18 tisíc mužů do Hispánie také sám místodržící Ifrikíje (Afriky) Músá ibn Nusajr, který Tárikovi jeho úspěch poněkud záviděl. Dobýval města, jež Tárik nechal stranou. Sevillu, která byla intelektuálním centrem tehdejší Hispánie, musel obléhat několik měsíců. Na další odpor narazil u Méridy, která se však 30. 6. 713 raději vzdala.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Příchod samotného Musy (pravděpodobně již roku 712) spolu s čerstvými a početnými posilami i tak již kritickou situaci vizigótského státu ještě dále zhoršil. Spory mezi šlechtou, zanedbání obrany severovýchodu země, vážné společenské napětí a vysoká úmrtnost při nedávných morových epidemiích a opakovaných hladomorech pak vysvětlují rychlost s jakou v letech 711 - 714 postupovali islámští útočníci. V této době se Musa dral na sever a muslimské panství rozšířil až po Lugo a Barcelonu, zatímco jeho syn Abd al-Aziz skoncoval s posledními ohnisky na odporu na jihu poloostrova. Používal při tom sílu svých zbraní anebo uzavíral dohody s místními vládci jako byli Teodomir z Orihuely či hrabě Casius v údolí středního Ebra.


Itálie
Smrt langobardského krále Ariperta a nástup Liutpranda
Po devíti letech se z bavorského exilu vrátil pretendent langobardského trůnu princ Ansprand spolu s armádou bavorského vévody Theudeberta a svedl se svým konkurentem stávajícím králem Aripertem II. bitvu. Ta sice dopadla nerozhodně, ale Aripert opustil vojenský tábor a odešel do hlavního města Pávie, což si vojáci vyložili jako zradu a zahájili vzpouru. Král prchl, ale na útěku přišel o život v řece Ticinu. Královská rodina se uchýlila do Burgundska a od té doby o ní nejsou žádné zprávy. Vítězný Ansprand se ujal vlády, ale u moci vydržel pouhé tři měsíce, neboť již 13. 7. nastoupil na trůn jeho syn Liutprand. Vnitřní a zahraniční politika nového panovníka byla velmi úspěšná a přivedla langobardský stát na vrchol moci. Liutprand svolával každý rok shromáždění lidu, aby legitimizoval svá rozhodnutí, ke zvýšení právní jistoty měla přispět jeho sbírka zákonů „Liutprandi leges“. Jako nejvyšší soudce a velitel vojska reorganizoval správu země, zakázal spory a prodej svobodných lidí do otroctví, upravil právní vztahy při smíšených manželství Římanů a Langobardů aj. Na Apeninském poloostrově usiloval o hegemonii a pro zajištění klidu na své severní bavorské hranici se spojil dynastickým sňatkem s dcerou bavorského vévody Guntrudou. Z manželství však nevzešel žádný mužský potomek a narodila se pouze jedna dcera. Liutprandovou prioritou bylo udržení dobrého vztahu k Frankům, zvláště k franskému majordomovi Karlu Martelovi. Mírové smlouvy mu umožnily vrhnout se do úspěšného boje s císařem a dále se spoletským a beneventským vévodstvím. Třebaže byl věrný katolík, vypravil se roku 728 a 742 proti papežskému Římu.
Smrt langobardského krále Ariperta
Když byl Ansprand v bavorském exilu již plných devět let, tak v desátém roce přemluvil Teutperta [k válce]. Vůdce Bavorů pak přišel s armádou do Itálie, bojoval s Aripertem a došlo k obrovskému krveprolití na obou stranách. Než však noc přerušila bitvu, dali se Bavoři na ústup a armáda Aripertova se jako vítěz vrátila do svého tábora. Ale Aripert nechtěl zůstat v táboře a odešel raději do města Ticina, čímž vnesl zoufalství do řad svých vlastních lidí a smělost do srdcí protivníků. Poté, co se vrátil do města, tak vycítil, že svým skutkem urazil armádu, a proto uposlechl rady, aby uprchl do Francie. Na cestu si vzal z paláce takové množství zlata, které považoval za dostatečné. Ale když obtížen tímto zlatem se pokoušel přeplavat řeku Ticinum, tak klesl pod hladinu a utopil se. Příštího dne jeho tělo nalezli, přenesli do paláce a odtamtud do chrámu Pána Spasitele, který nechal dříve vystavět, a zde pohřbili.
V době své vlády vycházel Aripert v noci ven, chodil z místa na místo, osobně zjišťoval, co se o něm v jednotlivých městech říká, a rovněž pilně zkoumal jaké spravedlnosti se lidu dostává od jednotlivých soudců. Když k němu přišli vyslanci cizích národů, tak nosil v jejich přítomnosti oděv zhotovený z kůží a nikdy jim nenabízel vybraná vína ani lahůdky jakéhokoliv druhu, aby neosnovali úklady proti Itálii. Vládl spolu se svým otcem Ragimpertem (701 – 701) a pak sám až do dvanáctého roku. Byl to velmi zbožný muž, dobročinný a spravedlivý. Za jeho časů dávala půda velkou úrodu, ale doba to byla barbarská.
Jeho bratr Gumpert prchl do Francie a zůstal tam až do smrti. Měl tři syny, z nichž nejstarší, Ragimpert jménem, spravuje v naší době město Aureliani (Orleans).
Vlády se ujímá Ansprand a po něm Liutprand
Po tomto Aripertovi obdržel království Langobardů Ansprand, který ale vládl jenom po tři měsíce. [Nástupem Ansprandovým skončila vláda dynastie, na jejímž počátku stála královna Theudelinda. Její potomci byli zbaveni moci a žili ve franské říši.] Byl to muž všude slavný a jen velmi málo lidí se s ním mohlo srovnávat v moudrosti. Ale když si Langobardé povšimli, že se jeho smrt již blíží, tak dosadili na trůn jeho syna Liutpranda [12. 6. roku 712]. A když to Ansprand, který byl ještě naživu, uslyšel, velmi se zaradoval. [Ansprand zemřel a byl pohřben v Pavii v kapli mučedníka Adriana, kterou sám prý postavil.]
Rothariho spiknutí
Když však Liutprand posílil svoji královskou moc, tak si ho přál zabít Rothari, jeho vlastní pokrevní příbuzný. Připravil tedy pro něj hostinu ve svém domě v Ticinu a v tomto domě ukryl i plně ozbrojené silné muže, aby krále zabili až bude na této hostině. Když to ohlásili Liutprandovi, tak si povolal Rothariho k sobě do svého paláce. Když se jej však dotklsvojí rukou, tak ucítil, že má pod šaty pancíř. Když Rothari poznal, že vše je prozrazeno, ihned uskočil dozadu a vytáhl z pochvy svůj meč, aby zaútočil na krále. Ale i král vytáhl svoji zbraň z pochvy. Pak jeden z králových společníků jménem Subo uchopil Rothariho zezadu, byl jím však zraněn na čele. Ale ostatní se na Rothariho vrhli a na místě zabili. A jeho čtyři synové, kteří tam nebyli přítomni, byl zabiti všude tam, kde byli nalezeni. Král Liutprand byl muž vskutku smělý. Když mu jednou oznámili, že dva jeho zbrojnoši si usmysleli jej zabít, tak sám s nimi odešel do hlubokého lesa, kde na ně vytáhl svůj meč, obvinil je z toho, že jej chtěli zabít, a vybízel je, ať to tedy udělají. A oni mu ihned padli k nohám a přiznali se ke všemu, co osnovali. A stejným způsobem to udělal i s jinými. Nicméně prominul těm, kdo se přiznali i takovým hrozným zločinům.


Římská říše
Postup Arabů v Malé Asii
Roku 712/713 využil mezopotamský emír Maslama zmatků v římské říši, které vypukly smrti císaře Justiniána II., zaútočil na říšské území a bez větších problémů dobyl velká maloasijská centra Amaseiu a Mistmeiu. Také Justiniánovi spojenci Bulhaři vpadli do Thrákie.
Vláda císaře Philippika
Roku 712 císař Philippicus Bardanes oživil monotheletickou doktrínu, že Ježíš Kristus má sice podstatu lidskou i Boží, ale jedinou vůli, jak ji prosazovali přes odpor Maxima Confessora císaři Heraclius a Constans II. Avšak již Constantinus IV. na 6. ekumenickém koncilu oficiálně změnil náboženskou politiku impéria a přihlásil se k ortodoxii. Philippicus proto koncil anathemizoval, nechal z císařského paláce odstranit obraz, znázorňující jeho zasedání, a nahradit jej svým vlastním. Není proto divu, že papež Constantinus odmítl uznat tohoto „heretického“ císaře. Avšak syrské kroniky a Theophanes se o něm vyjadřují velmi pochvalně a zvláště oceňují jeho světskou učenost a výmluvnost. V tom samém roce vedl úspěšnou válku na území impéria proti Arménům a odrazil invazi Bulharů směrem k Thráckému Bosporu, jenž zasáhla i okolí Konstantinopole.
Theophanes Confessor (AM 6204, A. D. 711/712)
V tom roce Phillippikos odvedl Armény z jejich země a vykázal jim sídla u Melitény ve Čtvrté Arménii. Masalmas se zmocnil Amaseie a dalších opevněných míst a vzal mnoha zajatců. Jiří, [mechitský] biskup Apameie, byl odvolán do Martyropole.
Philippikovi vůbec nebylo stydno podniknout zuřivý útok na svatý Šestý ekumenický koncil a ihned spěchal zničit božské doktríny, které koncil potvrdil. Svého spojence pak našel v Janovi [VI.], kterého ustanovil biskupem města Konstantinopole poté, co odvolal jejího biskupa Kýra. Toho zavřel do klášteru Chora. Germanos, jenž v pozdější době dosedl na stolici v Konstantinopoli, ale v této době byl biskupem města Kyzikos, Ondřej, jenž byl biskupem Kréty, Mikuláš, jenž byl „sluha pečující o jakési poháry“ a pak se stal profesorem medicíny a v té době byl i kvéstorem, Elpidios, diákon Velkého chrámu, chartophylax Antiochos a další muži stejného ražení písemně anathemizovali svatý Šestý koncil.
Mezitím Bulhaři plíživě postupovali přes Phyleu k Bosporu a cestou se dopouštěli obrovského vraždění. Vyplenili území až k Městu, kde překvapili velké množství lidí, kteří přešli přes vodu, aby zde slavili bohaté svatby s opuletními obědy na stříbrných talířích a s drahým vybavením. Zdevastovali celou Thrákii, postoupili až ke Zlaté bráně a pak se nikým neohrožováni i s nesčetným množstvím dobytka vrátili domů. [Bulharský útok byl vyvolán neplacením tributu.] A rovněž Arabové okupovali Mistheiu a další pevnosti a zmocnili se mnoha rodin a nezměrného množství dobytka.
• V lednu potlačila císařská armáda povstání v italské Ravenně.


Bulharsko
Další válka s Římany (711 – 713)
Chán Tervel považoval sesazení a smrt císaře Justiniána za dostatečný důvod k válce. Zpustošil tedy Thrákii a pronikl až za Dlouhé hradby. Roku 712 pak dvakrát porazil a zahnal na útěk římskou armádu. Později se dostal až ke Konstantinopoli, vyloupil její předměstí a s kořistí a zajatci se vrátil domů.


Franská říše
Válečné aktivity majordoma Pipina
Neoficiální vládce franské říše patricius Pipin II. Střední zahájil své čtvrté tažení proti Alamanům, ale ani tento rok nebyl úspěšný. Obdobný útok na bývalé franské vazaly Bavory a Sasy už vůbec nepřicházel v úvahu.
Akvitánci se derou na sever
Roku 711/712 rozšířil akvitánský vévoda Eudo své panství na úkor franské říše tím, že obsadil některá města na severu Akvitánie. Patricius Pipin zasáhl a zaútočil směrem na Bourghes. Jestli se mu nepřítele podařilo vytlačit, není známo.
Majordomus Grimoald se žení
Roku 711/712 se franský majordomus Grimoald II., Pipinův mladší syn, oženil s druhou dcerou fríského vévody Radboda Theutsindou. Protože nevěsta byla ještě pohanka, musela se nechat ještě před svatbou pokřtít. Manželství zůstalo bezdětné.


Rok 713
Itálie
Nepokoje v Římě
Monotheletistický císař Filippikos Bardan nebo jeho ravennský exarcha odvolal vévodu vzbouřeného Říma Christophora a do města vyslal jako jeho nástupce Petra. Římský lid se rozdělil na dva znepřátelené tábory – většina prohlásila, že kacířského císaře nadále neuznává a stojí za Christophorem, menšina pod Agathonem se podvolila a postavila se za Petra. Procísařská strana se snažila své protivníky vypudit ze starého císařského paláce a na Via Sacra propukly krvavé nepokoje připomínající občanskou válku. Papež byl však obezřetný: nepostavil se ani na jednu stranu a poslal mezi bojující lid své kněží. Ti přišli s biblemi a krucifixy v rukou a podařilo se jim obě strany od sebe oddělit, a třebaže příznivci samostatnosti měli jasnou převahu, dostali rozkaz stáhnout se. V Římě panoval již několik dní klid, když ze Sicílie přišla zpráva, že císař padl.


Římská říše
Pád císaře Filippika, na trůn nastupuje Anastasios II.
Chaotických poměrů v římské říši využili Arabové a podnikli útok na její maloasijské provincie Pontus a Pisidie. Císaři Filippikovi se nepodařilo zorganizovat účinnou obranu – zvláště citelný byl pro něj pád pisidské Antiochie. Vojenské neúspěchy podnítily armádu ke vzpouře; marnotratný imperátor byl 4. 6. násilně zbaven moci, zohaven uřezáním nosu a oslepen, načež konstantinopolský senát zvolil do čela státu prvního ministra/tajného císařova písaře Artemia, který se souhlasem lidu nastoupil na trůn jako Anastasios II.
Pád císaře Philippica
Dne 11. května roku 713 se císař ještě účastnil oslav založení města, ale již krátce poté, tj. v předvečer Letnic 3. června, byl sesazen, oslepen a poslán do exilu příznivci nového císaře Anastasia II. po vládě dlouhé jeden rok a šest měsíců (tj. od Justiniánovy smrti). (Podle Griersona byl oslepen až 26. května roku následujícího.) Zemřel 20. ledna roku 714 a byl pohřben v Dalmatském klášteře v Konstantinopoli, který byl v té době považován za vhodné místo pro držení osob, které „upadly do hanby“.
Vláda císaře Anastasia II (713 - 715)
Je pravděpodobné, že první císařský tajemník (protoasecretis) Artemius usedl na trůn jako Anastasius II. přesně o svátku letnic dne 4. 6. roku 713, tj. den poté, co nechal oslepit svého předchůdce Philippika. (Podle Griersona k tomu však mělo dojít až 26. 5. roku 714.) V následujících čtrnácti dnech pak nechal zatknout, oslepit a do exilu poslat i dva muže, kteří se rovněž podíleli na Philippikově pádu: Theodora Myacese a Georgia Bourapha, komitu thematu Opsikion. A když se takto zbavil svých soupeřů, kteří se rovněž snažili získat purpurové roucho, začal se zabývat Araby, kteří již stáli v maloasijské Galatii. Protože hrozba přímého útoku proti nedaleké metropoli byla již akutní, poručil opravovat a zesilovat hradby na mořském břehu i proti souši, stavět válečné stroje a shromažďovat zásoby obilí. Chalífovi Valídovi rovněž marně nabízel jednání a mír.
Konstantinopol odstupuje od monotheletismu
Říše se chystala na boj s Araby a k tomu potřebovala podporu Západu. Anastasios proto odstoupil od monotheletismu a do Itálie vyslal jako nového ravennského exarchu patricia Scholastika s již ortodoxním vyznáním víry. Nepokoje v Římě tak po téměř jeden a půl roce skončily, vzbouřenci byli plně amnestováni a správy metropole se již oficiálně ujal Petr. Císař Anastasios však udělal pro záchranu své ohrožené říše nejvíce tím, že tohoto roku jmenoval vrchním armádním velitelem na arabské frontě schopného vojevůdce Konona, pozdějšího císaře Leona III. (Podle jiného zdroje to byl velitel thematu Anatolikon.)
Theophanes Confessor (AM 6205, A. D. 712/713)
V tom roce Abas podnikl tažení proti zemi Římanů. A když zabral Antiochii v Pisidii a zmocnil se mnoha vězňů, tak se vrátil domů. V Sýrii došlo k silnému zemětřesení, a to 28. dne měsíce peritios [únor].
Philippikos právě vládl dva roky, když se v hipodromu konaly hry na počest výročí založení Města [11. 5.], které vyhráli zelení. Tu sobotu o Pentecostu [3. 6.] se císař rozhodl přijet koňmo do Zeuxippových veřejných lázní a poobědvat zde s občany prastarých rodokmenů. [Protože císař byl sesazen při oslavách dne založení města, tak lze tuto časovou mezeru jen stěží vysvětlit. Pokud ovšem nebyly hry přeloženy z května na červen.] A zatímco držel siestu, tak Rufus, protostrator Opsikionu i s vojáky tohoto thematu, které měl v Thrákii (z rozkazu patricia Jiřího zvaného Bouraphos, jenž byl komitou Opsikionu, a patricia Theodora Myakiose), náhle prorazil přes Zlatou bránu a vpadl do paláce, kde našel Philippika spícího. [Vojsko bylo v Thrákii kvůli Bulharům.] Zmocnil se ho, dopravil jej do ornatorionu Zelených [místnost s urnou, z níž se losovala pozice jednotlivých vozatujů při startu zavodu] a oslepil jej, aniž o tom kdokoliv věděl.
Nazítří o svatodušních svátcích, tj. o Pentecostu, když se lidé shromaždili ve Velkém chrámu, byl korunován pod jménem Anastasios novým císařem [Artemios]. V sobotu po letnicích byl Theodor Myakes oslepen a následující sobotu Jiří Bouraphos byl oslepen rovněž. Oba pak byli posláni do exilu v Thessalonice.


Bulharsko
Další válka s Římany (711 – 713)
Chán Tervel považoval sesazení a smrt císaře Justiniána za dostatečný důvod k válce. Zpustošil tedy Thrákii a pronikl až za Dlouhé hradby. Roku 712 pak dvakrát porazil a zahnal na útěk římskou armádu. Později se dostal až ke Konstantinopoli, vyloupil její předměstí a s kořistí a zajatci se vrátil domů.


Hispánie
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Po čtyřměsíčním obléháním dobyli Arabové město Méridu a její obyvatelstvo zčásti vyvraždili a zčásti zotročili. Dobytím Méridy boje za ovládnutí Pyrenejského poloostrova prakticky skončily, zbývající části Hispánie jako Katalánsko, Aragonie, León, Asturie a některá města v Galicii již získali na základě dohody s místními vládci.
Vrchní velitel arabské armády a místodržící Ifríkíje (Afriky) Músá ibn Nusair se nyní vydal na návštěvu hlavního města vizigótského království Toleda a jeho úspěšný vojevůdce Tárik ibn Sijád mu přispěchal naproti do Talavery. Pokud si Tárik myslel, že jeho vojenské úspěchy budou oceněny, tak se krutě zmýlil, neboť žárlivý Músa měl pro svého klienta pouze „spílání a políčky“: nejdříve jej obvinil, že porušil jeho rozkazy přerušit tažení a nevstupovat do Cordóby, pak jej poručil uvěznit a snad by ho i dal popravit, kdyby jeho přátelé neintervenovali u samotného chalífy. Na příkaz z Damašku byl opět propuštěn, aby v čele svých oddílů pokračoval v dobývání Hispánie. Na druhou stranu Músa upadl v nemilost – snad i proto, že během válečného tažení nashromáždil obrovské bohatství, – a dostal rozkaz dostavit se do Damašku. Než koncem roku odešel, svěřil dobytou Hispánii svému synovi Abd al-Azízovi (Abdul Azízovi) a další své syny dosadil jako místodržícího Ifríkíje a guvernéra Tangeru. Třebaže chalífovi přivezl třicet tisíc zajatých Gótů a obrovskou kořist, ztratil veškerý majetek a roku 715 zemřel na ulici jako žebrák.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Po kapitulaci města Méridy dne 30. 6. roku 713 utrpěl vizigótský král Roderich další porážku od spojených vojsk Tárika a Músy a padl v bitvě u řeky Guadalete. Podle kroniky Sebastiana ze Salamanky, napsané v 9. století, bylo jeho tělo dopraveno do města Vizeu, kde prý byl objeven hrob s nápisem: „Hic requiescit Rudericus, rex Gothorum“ (zde odpočívá Roderich, král Gótů).
Ještě v roce 713, poté, co byla potlačena vzpoura sevillského obyvatelstva, vytáhli Arabové a Berbeři na hlavní město vizigótského státu Toledo. Při tomto tažení jim tvrdší odpor kladli jen obyvatelé města Ecije, kde došlo k asi nejurputnější bitvě celého tažení. Córdoba, další veliké město na cestě k centru vizigótského království, i samo Toledo padly zradou a v Toledu vyhlásil poté Músá svrchovanost umajjovského chalífy. To sice znamenalo, že nedojde k obnovení vlády bývalého krále Achily, ale bez odměny se jeho pomoc přesto neobešla. Zůstaly mu statky a toledský palác. Biskup Oppas se stal metropolitou v Toledu.
V dobytých městech Arabové zanechávali své posádky a jejich civilní správu svěřovali do rukou další nespokojené části obyvatelstva vizigótského království – Židů. Jejich život za posledních vizigótských králů byl tak neradostný, že není divu, že v Arabech spatřovali své osvoboditele. Aristokracie a vyšší duchovenstvo Hispánie buď prchali ze země, nebo se s útočníky spojovaly. Ke konci druhého desetiletí, pronikli muslimští dobyvatelé až k Pyrenejím.
Músá byl po všech úspěších chalífou odvolán do Sýrie. Vezl s sebou obrovské, v Hispánii získané poklady. Po čase ale v Damašku upadl v nemilost a nikdy se již pak nedostal do popředí. Jeho syn, který zůstal ve Španělsku, byl zavražděn poté, co uzavřel sňatek s Roderichovou vdovou.
Příčinami rychlého pádu vizigótského království se zabývají nejen moderní historikové, ale hledali je už současníci těchto událostí a následně středověká historiografie. Mezi stará vysvětlení patří např. legenda o Florindě, kterou najdeme např. u arabského autora ibn al–Hathíra, z křesťanských historiků ji jako první počátkem 12. století zaznamenal mnich z kláštera S. Domingo de Silos. Měla to být dcera císařského správce města Ceuty (antické Septem), ležící na marocké straně Gibraltaru), která byla znásilněna Roderichem. Její otec, comes, zvaný Iulianus, jindy Urbanus nebo Olbanus, se proto prý spojil s Araby.
Arabové o Roderichovi šířili ovšem i jinou pověst. Odmítl prý zvyk svých předků připevnit ještě jeden zámek na dveře Domu moudrosti. Místo toho do něj nepovoleně vstoupil. Našel v něm drahocenný stůl krále Šalamouna a na něm šperkovnici, na níž byli zobrazeni jezdci s kopími, luky a meči, oblečení v kůži a s turbany na hlavách. Uvnitř šperkovnice se nalézal pergamen se zprávou, že pokud budou dům a šperkovnice otevřeny, národ, který je na schránce vyobrazen, vstoupí na „ostrov“ al–Andalus a vizigótské království bude zničeno.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
V roce 710 se předsunutá jednotka berberských vojáků přepravila na malých plavidlech přes šestnáctikilometrový průliv na ostrov zvaný Las Palomas u španělského pobřeží, nedaleko současné Tarify. Jejich velitel Taríf ibn Malik měl k dispozici jenom 400 pěších a 100 jezdců. Nesli jenom lehkou výzbroj, minimální zásoby potravin i vody, žádné těžké vybavení. Nesetkali se však prakticky s žádným odporem a brzy své lodě naplnili nesmírně bohatou kořistí. Tento Tarífův výpad naznačoval, že násilný vpád na španělské území by znamenal opravdovou žeň.
V následujícím roce jeho nadřízený Tárik ibn Zijád vyrazil z Tangeru se silnější výpravou. Od afrických břehů vyplul začátkem dubna a přistál pod rouškou tmy se svými 7.000 muži pod horou, jež dosud nese jeho jméno: Gibraltar (Džabal Tárik, Tárikova hora). Ráno vyrazili pochodem přes písečný pás, oddělující skalnatý vrchol od pevniny, a obsadili území v širokém kruhu kolem městečka, dnes zvaného Algeciras.
Tato akce se poněkud lišila od jiných pokusných výprav, jež byly pro arabský vpád charakteristické. Na počátku 8. století ve Španělsku vládla vizigótská dynastie, a přestože o této době máme jen kusé informace, víme, že španělský král Roderich rychle vytáhl v čele silného vojska, aby vetřelce odrazil. Padl v boji nedaleko místa, kde muslimové přistáli, poblíž římského města Asida Caesarina. Vizigótská armáda se rozpadla. Po této bitvě organizovaný odpor prakticky ustal a Tárik, velící sotva 7.000 mužům, vyslal malý oddíl pod vedením svého důvěrníka jménem Mugíth ar–Rúmí dobýt Córdobu. Když se tato skupina objevila na březích řeky Quadalquiviru (z arabského Wád al–Kabír, tj. Velké údolí) naproti městu, dozvěděla se od jakéhosi pastýře, že Vizigóti Córdobu opustili, až na několik stovek mužů. Kromě toho ar–Rúmí objevil mezeru v opevnění. V noci propašoval do města četu mužů, kteří otevřeli bránu na starém římském mostě. Časně ráno pak hrstka jeho vojáků město dobyla.
Tárík se mezitím hnal plnou rychlostí na sever k vizigótskému hlavnímu městu Toledu. Připojil se k němu jeho vrchní velitel Músá ibn Nusajn, který mu přivedl potřebné posily. Když dorazili pod hradby, našli brány otevřené a město prakticky prázdné. Okupace španělských území severně od Toleda, jež proběhla v příštích letech, se setkala s jen o málo větším odporem než tento počáteční vpád. Jedno či dvě města se pokusila útočníkům bránit a byla vydrancována, ale jinak – podobně jako na východě v Levantě – i zde se zdálo, že muslimové mají zdrcující převahu.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Příchod samotného Musy (pravděpodobně již roku 712) spolu s čerstvými a početnými posilami i tak již kritickou situaci vizigótského státu ještě dále zhoršil. Spory mezi šlechtou, zanedbání obrany severovýchodu země, vážné společenské napětí a vysoká úmrtnost při nedávných morových epidemiích a opakovaných hladomorech pak vysvětlují rychlost s jakou v letech 711 - 714 postupovali islámští útočníci. V této době se Musa dral na sever a muslimské panství rozšířil až po Lugo a Barcelonu, zatímco jeho syn Abd al-Aziz skoncoval s posledními ohnisky na odporu na jihu poloostrova. Používal při tom sílu svých zbraní anebo uzavíral dohody s místními vládci jako byli Teodomir z Orihuely či hrabě Casius v údolí středního Ebra. Náhlé předvolání Musy do Damašku, kde měl složit účty před chalífou al-Walídem, a politické zmatky vyvolané manželstvím Abd al-Azíze s vdovou po králi Roderichovi s očividnými autonomistickými snahami vůči Damašku na chvíli ochromili postup islámu. Možné je i to, že šlechtické skupiny, které podpořily nástup krále Agily II. na trůn, tehdy dobyly zpět některé oblasti v Katalánsku. Podle seznamu vizigótských králů katalánského původu vystřídal Agilu po třech letech vlády jakýsi Ardus, jemuž se podařilo udržet u moci ještě dalších sedm let.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov II
Již za krátký čas přišel Muza do Hispánie, kde mezi Góty zuřila občanská válka. (Jména vůdčích představitelů obou znepřátelených táborů pak bohužel neznáme.) Muzovi se podařilo vstoupit do Toleda, kde odsoudil k smrti Oppu, Egikova syna a Vitizova bratra, pak dosáhl Zaragozy. Svůj hlavní stan měl v Cordóbě. Jediným mužem, o němž víme, že se Arabům postavil silou, byl jistý Teudemir, který o několik let dříve odrazil útok flotily východních Římanů útočící na Hispánii (700 - 702). Ale i on nakonec podepsal s Muzovým synem Abd el-Azizem mír. Roku 716 dobyli expanzoři narbonnskou provincii. Toto vše pro nás zaznamenal mozaarabský kronikář roku 754, tzn. asi 50 let po uvedených událostech.
Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov III
Před rokem 714 přišel Muza do Zaragozy a je možné, že dosáhl i Tarraco (Tarragonu), tzn. od roku 710 předpokládanou baštu vizigótského krále Agily. Comes Casius, který ovládal určitou část údolí Ebra, se v této těžké situaci rozhodl přejít do chalífových služeb. Zaragoza byla obsazená a Tarragona zničená. Možný tarragonský odpor přinutil Muzu uvažovat o tom, že si musí zabezpečit záda, neboť kdyby nepřítel shromáždil svá vojska na západě taragonské a galicijské provincie, mohl snadno napadnout Toledo. Proto se Musa vrátil do Zaragozy, kde zanechal posádku, a pak postupoval na severozápad do oblasti dnešního Baskicka. Město Pamplonu nepovažoval za nebezpečnou, protože byla odříznuta od gótských oddílů dislokovaných ve východních částech tarragonské a narbonnské provincie. A Baskové si již byli vědomi nebezpečí, které jim hrozí ze strany muslimů.
Zatímco se Achila podrobil chalífovi a spolupracoval s Araby- proto nebyla města Tarragonské provincie obsazena -, Pamplona s nimi uzavřela dohodu adh někdy mezi lety 715 - 718, pravděpodobně však roku 715. To pak zabezpečilo chod vizigótské správy v čele s muslimskými autoritami přinejmenším až do roku 723. A po celou tu dobu byli Baskové v klidu a neuskutečňovali své loupežné nájezdy, i když jejich odhodlání, odvaha a moc postupně rostly. Zmíněná oblast zůstala pod kontrolou posádek sousedních měst - z nich Zaragoza (římská Caesaraugusta či arabská Sarakusta) vojenské oddíly zcela jistě měla -, takže sem nebylo nutno dislokovat chalífovo vojsko. Ale už žádné prameny nepřipomínají pevnosti Victoriacum a Ologicus. To by pak mohlo znamenat, že se v nich již nenacházeli gótské posádky a že zmíněné lokality mohly zdegenerovat na malá sídla vesnického charakteru.

Franská říše
Přírůstek ve franské královské rodině
Franskému králi Dagobertovi III. se narodil syn a pozdější vladař Theuderich IV.


Británie
Práce na církevních dějinách Anglů dokončeny
Anglosaský mnich Beda Venerabilis (Ctihodný) dokončil církevní dějiny Anglů a světovou kroniku.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Dějiny Středověku v letech 710 - 719

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 714
Franská říše
Smrt vládce franské říše Pipina II. a počátek občanské války
V březnu se zdravotní stav vládce franské říše Pipina II. Středního již zhoršil natolik, že listinu, ve které anglosaského misionáře Willibrorda pověřil vedením kláštera Susteren, musela podepsat jeho manželka Plektruda. Precizně formulovaný dokument je zajímavý v tom, že budoucí opati mají zachovávat věrnost jí, „synovi Grimoaldovi a jeho synům a synům Droga, našim vnukům“. Protože se zde vůbec nemluví o dalších Pipinových synech Karlu (Martelovi) a Childebrandovi, je zřejmé, že se s nimi jako s nástupci nepočítá.
Pipin cítil, že se jeho život již chýlí ke konci, a proto k sobě povolal svého milovaného syna Grimoalda II. Franský majordomus a druhý muž říše Grimoald se vydal na cestu, ale ke svému umírajícímu otci ze svých rezidencích v oblasti Paříže již nikdy nedorazil, protože v dubnu byl v lutyšské bazilice sv. Lamberta zavražděn pohanským Frísem Rantgarem. Po Grifovi (†708) tak v něm Pipin ztratil posledního legitimního syna ze svého manželství s Plektrudou a musel se poohlédnout po jiném nástupci. Dne 16. 10. poměrně překvapivě prohlásil svým nástupcem Grimoaldova nemanželského syna Theudoalda – ignoroval to, že byl nezletilý a rozhodně trpěl nějakou vadou, a dal mu přednost před svými levobočky Karlem (Martelem) a Childebrandem.
Pipin zemřel ve spalujících horečkách dne 16. 12. v Jupille a vláda v říši přešla – tak jak bylo dohodnuto – na Theudoalda jako na neustrijského majordoma a na jeho bratrance Arnulfa, jednoho z Drogových synů, jako na majordoma austrasijského, který měl vládnout s titulem „dux“. Vdova Plektruda, o které mluvily soudobé prameny do té doby pouze v superlativech, odešla do Kolína a říši řídila jako tajná regentka. Iniciativa byla nejdříve na její straně – Karla Martela jako potenciálně nebezpečného konkurenta nechala zatknout a uvěznit v Aix. Neustrijcům se však nelíbila její vláda a vzbouřili se; také akvitánský vévoda Eudo využil Pipinovy smrti a rozšířil své panství o města Poitiers, Bourges a Clermont. Nominální merovejský panovník Dagobert III. již nikoho nezajímal.
Smrt Pipinova syna Grimoalda
Grimoald, syn vládce Pipina, který byl královským majordomem, měl manželku, jejíž jméno bylo Theudesinda; byla dcerou pohanského vládce Raboduse, vévody Fríska. Grimoald byl elegantní, kulturní a lidský člověk, jemný a příjemný, moudrý a střídmý, věrný a spravedlivý. Jednoho dne vyrazil do Austrasie navštívit svého otce Pipina, který byl nemocen. Přišel do města Liege a vstoupil do kostela sv. Lamberta, aby se pomodlili. A když stál před oltářem, modlíce se, Rangar, služebník Raboduse, vévody Fríska, s jehož dcerou se oženil, jej zabil. S jinou ženou měl syna jménem Theodald, který převzal jeho úřad v paláci z příkazu vládce Pipina, svého praotce.
Narození prvního nemerovejského franského krále
V Jupille se první manželce Karla Martela Chrotrudě narodil pozdější franský král Pipin III.


Hispánie
Arabský chalífa se oficiálně ujímá vlády v Hispánii
Arabský vojevůdce Tárik ibn Sijád se vydal na sever Pyrenejského poloostrova a obsadil Valencii, Zaragozu, Navarru a Lugo. Držení nově dobytých území bylo tohoto roku ošetřeno i právně: synové krále Vitizy a dědicové vizigótského královského trůnu Aquila a Ardobast se „dobrovolně“ vzdali svých oprávněných nároků ve prospěch damašského chalífy Valída I., který se tak stal „právoplatným“ nástupcem vizigótských králů a vládcem Španělska. Chalífa však ještě příštího roku zemřel a vlády v říši se ujal Sulejmán. Hispánský místodržící Abd al-Azíz se však novému damašskému vládci nechtěl podřídit, a proto byl prohlášen za vzbouřence.
Postup muslimů na Pyrenejském poloostrově
Příchod samotného Musy (pravděpodobně již roku 712) spolu s čerstvými a početnými posilami i tak již kritickou situaci vizigótského státu ještě dále zhoršil. Spory mezi šlechtou, zanedbání obrany severovýchodu země, vážné společenské napětí a vysoká úmrtnost při nedávných morových epidemiích a opakovaných hladomorech pak vysvětlují rychlost s jakou v letech 711 - 714 postupovali islámští útočníci. V této době se Musa dral na sever a muslimské panství rozšířil až po Lugo a Barcelonu, zatímco jeho syn Abd al-Aziz skoncoval s posledními ohnisky na odporu na jihu poloostrova. Používal při tom sílu svých zbraní anebo uzavíral dohody s místními vládci jako byli Teodomir z Orihuely či hrabě Casius v údolí středního Ebra.
Krále Agilu II. vystřídal Ardus
Náhlé předvolání Musy do Damašku (roku 713), kde měl složit účty před chalífou al-Walídem, a politické zmatky vyvolané manželstvím Abd al-Azíze s vdovou po králi Roderichovi s očividnými autonomistickými snahami vůči Damašku na chvíli ochromili postup islámu. Možné je i to, že šlechtické skupiny, které podpořily nástup krále Agily II. na trůn, tehdy dobyly zpět některé oblasti v Katalánsku. Podle seznamu vizigótských králů katalánského původu vystřídal Agilu (711 - 714?) po třech letech vlády jakýsi Ardus (714 - 721?), jemuž se podařilo udržet u moci ještě dalších sedm let.


Římská říše
Muslimové nezadržitelně postupují na Konstantinopol
Při svém obvyklém výpadu na území říše pronikl mezopotamský emír Maslama do Galatie, kde dobyl město Herakleiu. Chalífa již zahájil přípravy k útoku na hlavní město Konstantinopol.
Na stolec konstantinopolského patriarchy usedá Germanos, změna oficiální náboženské politiky
Dne 11.8. 714/12.5. 715 se konstantinopolským patriarchou stal Germanos, metropolita města Kyzikos. Na rozdíl od svého předchůdce Jana VI. byl již pravověrný, když se odvrátil od monotheletické politiky svrženého císaře Filippika a uznal závěry 6. ekumenického koncilu.
Na stolec konstantinopolského patriarchy usedá Germanos, změna oficiální náboženské politiky
Pravděpodobně druhého roku císařovy vlády dne 11. srpna roku 714, resp. až roku 715, byl konstantinopolským patriarchou zvolen metropolita Kyziku Germanus, jenž tak nahradil Jana VI., který byl stoupencem církevní politiky jeho svrženého monotheletického předchůdce Philippika. Anastasius se již této „hereze“ zřekl a uznal závěry 6. ekumenického koncilu.
• Dne 20. ledna roku 714 zemřel sesazený císař Philippicus Bardanes a byl pohřben v Dalmatském klášteře v Konstantinopoli, který byl v té době považován za vhodné místo pro držení osob, které „upadly do hanby“.
Theophanes Confessor (AM 6206, A. D. 713/714)
V tom roce podnikl Masalmas nájezd do země Římanů a poté, co zničil Galatii, se se zajatci a hojnou kořistí vrátil domů.
[Císař] Artemios jmenoval veliteli jízdy themat velmi schopné stratégy a dohlížel na civilní úředníky, aby si plnili své povinnosti. A tak byl v bezpečí. A když Arabové připravovali svoji válečnou moc k útoku proti zemi Římanů, a to po souši i po moři, tak císař poslal několik hodnostářů Oualidovi do Sýrie pod záminkou vyjednávání o míru, mezi nimi Daniela Sinopitu, patricia a prefekta Města, a pověřil jej, aby mu osobně přinesl inforamce vztahující se k tažení proti zemi Římanů a o silách nepřítele. A když ten muž tam šel a vrátil se domů, tak spravil císaře o ohromných pozemních i námořních silách nepřítele. Pak císař poručil, aby každý člověk shromáždil pro sebe zásoby na dobu třech let a aby každý, kdo toho nebude schopen, opustil Město. Ustanovil dohližitele a začal se stavbou dromonů, ohňometných birém a obrovských triér. Obnovil hradby na pobřeží stejně jako na souši a umístil na věže katapulty vystřelující šípy a kameny i další válečné stroje. A když opevnil město, jak nejlépe uměl, tak v císařských skladištích uložil obrovské množství zboží, čímž učinil sebe bezpečnějším.


Arabský chalífát
Arabsko–chazarská válka (714 – 717)
V oblasti Kavkazu se rozhořel další válečný konflikt mezi Araby a Chazary podporovanými Slovany a hunskými kmeny Utigurů a Saragurů. Generál Maslama sice obsadil Derbendský průsmyk, pak však byla arabská ofenzíva zastavena.
• Muslimští cháridžovci vyznávající jakousi obdobu křesťanského donatismu se před pronásledováním uchýlili do severoafrického Maghribu, kde na svoji stranu získali domorodé Berbery.


Británie
• V anglickém benediktýnském klášteře ve Whitby byly ukončeny práce na biografii Řehoře Velikého.

Rok 715
Franská říše
Boj o moc ve franské říši
Po smrti vládce franské říše Pipina II. Středního (†714) nehodlala neustrijská šlechta tolerovat nadvládu austrasijského rodu Pipinovců, reprezentovaného neustrijským majordomem Theodoaldem a jeho babičkou regentkou Plektrudou, a vyvolala v zemi občanskou válku. Dne 26. 9. se obě znepřátelené strany střetly v bitvě u Compiegne, v níž Neustrijci zvítězili a na krátkou dobu tak obnovili svoji hegemonii v říši. Zmocnili se i merovejského krále Dagoberta III. a donutili ho Theodoalda sesadit a neustrijským majordomem jmenovat bohatého šlechtice Raganafrida, pocházejícího z oblasti severně od Paříže. Majordomus Theodoald byl zřejmě zavražděn, ale existují jisté indicie, že mohl přijít o život až roku 741. Další uchazeč o vládu nad franskou říší Karel Martel prchl z vězení v Aix a nyní začal sbírat mezi „schopnými a vznešenými lidmi“ vojsko. Na podzim zemřel král Dagobert a Karel dosadil natrůn jako svého vlastního kandidáta jeho syna Chlothara IV.
Neustrijci si však někdy v rozmezí 2. 9. 715 až 29. 2. 716 zvolili vlastním králem mnicha Daniela, syna roku 675 zavražděného merovejského krále Childericha a jeho manželky královny Bilichildy. Daniel tedy „opustil klášter a církevní stav a na znamení návratu do světského života a k vládě si nechal narůst dlouhé vlasy“. Stejně jako tonzura bylo pro něj nevhodné i jeho biblické jméno, a proto na trůn usedl pod svým občanským jménem Chilperich (II.) I on vládl samozřejmě pouze nominálně jako pouhá loutka v Raganafridových rukou. Další Dagobertův syn Theuderich byl ve svých dynastických nárocích ještě opomenut a příštího roku poslán na vychování do kláštera v Chelles. Chilperich stejně jako jeho předchůdci sídlil v hlavním městě Neustrie Paříži nebo ve falci v Compiegne a soustřeďovali kolem sebe odpůrce austrasijských Pipinovců.
Zde se počínají skutky vznešeného vládce Karla Martela
A tak vládce Pipin, nazývaný Krátký, zemřel roku 715 od Vtělení Páně [prosinec 714]; vládl paláci po dvacet sedm a půl roku během panování několika králů. Plectruda, jeho manželka, řídila království dobře spolu s králem Dagobertem a Theodoaldem, svým vnukem jako majordomem. Zajala Karla, svého nevlastního syna, který byl později nazván Martel (tj. Kladivo), a uvěznila jej ve městě Kolíně. A právě nyní povstaly velké spory a sváry mezi Franky a majordomem Theodoaldem; někteří byli proti němu, někteří jej podporovali. Následkem toho propukla dlouhá brutální bitva s mnoha zabitými na obou stranách. Theodoald a jeho muži byli poraženi a on sám se zachránil útěkem. Nyní propukly ve franské říši obrovské zmatky a nepokoje. Když Theodoald uprchl a jeho strana byla rozprášena, vybrali si Frankové jako královského majordoma Raganfreda. On a král Dagobert pak táhli s franskou armádou přes Uhelný les k řece Máse, ničíce okolní krajinu ohněm a mečem. Spojili se s pohanským vládcem Rabodusem, vévodou Fríska. Ale přesně nyní Karel, s pomocí našeho Pána, uprchl ze svého vězení, kam jej umístila jeho nevlastní matka Plectruda.
Krátce poté král Dagobert zemřel [možná i roku 716], když vládl pouhých pět let. Frankové pak zvolili klerika jménem Daniel, který - jak mnohé historie říkají - byl bratrem krále Dagoberta, který vládl před ním. Nechali mu dorůst vlasy a pak jej korunovali pod změněným jménem Chilperich. Když Karel unikl z vězení, tak zkoušel - jak jen mohl - všechny způsoby, jak dostat zpět vládu nad palácem, kterou držel jeho otec vládce Pipin, a spřádal plány, jak by bylo možné vzít ji Raganfredzovi. Ale Chilpercich a Raganfred spojili své síly a svedli s Karlem bitvu na řece Máse. Rabodus, vévoda Fríska, s nímž navázali spojenectví tam také přišel a pomáhal jim. A Karel jim hrdinně čelil v bitevní linii a sám se vrhal proti Frísům i ostatním. Boj byl tvrdý a obtížný, takže ztratil až příliš velké množství svých mužů. Nakonec byl poražen a donucen zachránit se útěkem.
Narození budoucího mocného majordoma
Před rokem 715 se Karlu Martelovi narodil nejstarší syn Karloman.
Narození bavorského vévody
Roku 715/717 se alamanskému vévodovi Gotfridovi a jeho nám jménem neznámé princezně z rodu bavorských Agilolfingů narodil budoucí bavorský vévoda Odilo. Další potencionální otcové jsou vévodové Hucbert nebo Tassilo II.


Římská říše
Pád císaře Anastasia II., vlády se ujímá Theodosios III.
Nový arabský chalífa Sulejmán se rozhodl podniknout rozhodný útok na hlavní město římské říše Konstantinopol. Císař Anastasios II. se nejdříve snažil vyjednávat a poslal nabídku míru. Když ale dostal zprávu, že z egyptské Alexandrie má vyplout nepřátelská flotila a shromáždit zásobu dřeva na stavbu dalších lodí, začal se připravovat k obraně. Vydal rozkaz, že všichni obyvatelé Konstantinopole si musejí připravit zásoby alespoň na jeden rok a musejí se připravit k boji, anebo musejí opustit město. Dal také opravovat všechna slabá místa v jeho obranném systému, protože Arabové plánovali tříproudý útok po souši i na moři. Své vojenské síly shromažďoval na ostrovu Rhodos. Zde se ale jeho lidé znelíbili vojákům thematu Opsikion natolik, že vyvolali vzpouru, Anastasia sesadili, jako mnicha poslali do Thesaloniky a císařský purpur nabídli výběrčímu daní Theodosiovi. Ten však z takové perspektivy rozhodně nadšený nebyl, a proto musel být k převzetí vlády donucen násilím.
Podle jiného zdroje se vrchní velitel císařské armády (resp. velitel thematu Anatolikon) Konon (pozdější císař Leo III. Syrský) vypravil do východních provincií Malé Asie, zatímco římské loďstvo plulo k břehům Foinikie. Vojáci však těžce nesli, že do čela této flotily byl postaven kněz Jan, u ostrova Rhodu se vzbouřili, Jana zavraždili a v Adramyttiu provolali císařem Theodosia III.
Pád císaře Anastasia II., vlády se ujímá Theodosios III.
Na jaře roku 715 vyslal císař Anastasios válečnou flotilu proti Arabům, kteří vypluli z Alexandrie a mířili do provincie Phoenice. Jakmile však Římané přistáli na Rhodu, vzbouřili se Opsikiáni a pozdvihli na trůn jistého Theodosia. Pak se vrátili do Konstantinopole a obléhali ji po dobu 6 měsíců až donutili císaře Anastasia k útěku do města Nikaie. Problém vlády v římské říši nakonec vyřešil až konstantinopolský patriarcha Germanos, který přijel za císařem a přesvědčil jej, aby abdikoval (715/716) a stal se mnichem v Soluni.
Pád císaře Anastasia II., vlády se ujímá Theodosios III.
V té době poslal císař Anastasius flotilu do Alexandrie proti Saracénům. Jeho armáda však změnila své úmysly a uprostřed cesty se obrátila zpět do Konstantinopole. Sehnali ortodoxního Theodosia, vybrali si jej za císaře, a když se silou zmocnili trůnu impéria, tak jej i provolali. Tento Theodosius porazil Anastasia v hrozné bitvě u města Nicea, pak si jej zavázal přísahou a jako presbytera uvedl do duchovního stavu.
Když se Anastasius ujal vlády, okamžitě vrátil na původní místo v císařském městě uctívaný obraz, na kterém byl vyobrazen svatý koncil stržený Filippicem.
• Dne 11.8. 714/12.5. 715 usedl na konstantinopolský biskupský stolec uvolněný smrtí patriarchy Jana VI. Germanos, biskup z Kyziku. Koncem sedmého století musel podstoupit trest kastrace za opozici svého otce proti císaři Konstantinu IV.
Theophanes Confessor (AM 6207, A. D. 714/715)
V tom roce zemřel Oualid [25. 2. 715] a na trůnu jej vystřídal Souleiman.
V tom samém druhém roce vlády Artemisia, jehož také nazývali Anastasiem, a to dne 11. srpna, 13. indikace, byl Germanos převeden z metropolitní stolice v Kyziku na stolici v Konstantinopoli. Ku této přiležitosti byl vydán výnos: „Volbou a schválením ctihodných presbyterů a diákonů a všeho zbožného duchovenstva, svatého Senátu a všech Krista milujících lidí, lidí oddaných Bohu střežícímu Císařské Město a milosti Boží, která vždy vyléčí ty, co churaví, a zaopatří potřebné, tímto způsobem pověřujeme Germana, nejsvětějšího biskupa metropole Kyzikos, aby se stal biskupem tohoto Bohem chráněného Císařského Města. Převod se udál v přítomnosti Michaela, nejsvětějšího presbytera a apoštolského nuncia Svatého stolce a ostatních kněží a biskupů za vlády Artemisiovy.“
Když dostal Artemios zprávy, že saracénská flotila vyplula z Alexandrie do Phoenike [spíše Phoenike v Kárii na Rhodské Peraie proti Rhodu než Phoenike v Lýkii] se záměrem těžit cypřišové dřevo, vyslal rychlé veslice své flotily obsazené vojáky thematu Opsikion a nařídil jim, aby se shromáždili na Rhodu. Jmenoval jejich velitele a do jejich čela Jana, nazývaného Papa-Ioannakis, diákona Velkého chrámu, jenž byl v té době logothétem genikonu. A když tento muž dosáhl Rhodu a flotila se shromáždila, tak sdělil důstojníkům, že vyrazí do Phoenike pálit stavební dřevo a výzbroj Hagarénů, kteří tam byli. A zatímco někteří se ochotně podrobili, tak muži z Opsikionu něco takového odmítli udělat, prokleli císaře a svými meči zabili diákona Jana. V důsledku toho se fotila rozpadla a žádná eskadra neplula na svoji vlastní základnu. Ale ti zločinci se pohnuli proti Císařskému Městu. A když tito aniž by měli vůdce dospěli k Adramytionu, tak tam našli místního muže jménem Theodosios, který byl výběrčím daní, neužitečného a celkem běžného chlapíka, a přiměli ho, aby se stal císařem. On však utekl a ukryl se na jakési hoře, ale oni ho našli a provolali císařem násilím.
Když byl Artemisios informován o těchto záležitostech, ustanovil lidi ze svého dvora veliteli Města a nad flotilou, kteru vystavěl, a po jejich vyzbrojení odešel do města Nikaie, kde se opevnil. A nyní přijeli rebelové a vzbouřili celé thema Opsikion stejně jako Gótořeky a zmocnili se velkého množství velkých i malých obchodních lodí a po moři i souši postoupili do Chrysopole. Flotila Města byla umístěna v přístavu Sv. Mamase a obě strany spolu po dobu šesti měsíců každý den bojovaly. Nicméně když se flotila Města přesunula do městského přístavu Neorion, Theodosios se přeplavil a obsadil oblast Thrákie. A pak v důsledku zrady obsadili město přes bránu jednoduchých hradeb v Blachernách. [Postaveny po obléhání roku 626 za účelem ochrany chrámu sv. Marie.] Vojáci Opsikionu a Gótořekové útočili v noci na domy občanů a bezohledně je pustošili. Uvěznili Artemisiovy důstojníky, kteří byli ve městě, stejně tak Germana, patriarchu konstantinopolského, a přivedli je jako důkaz do Nikai před Artemisia a jeho společníky. Když je Artemisios uviděl, ztratil i poslední naději, takže poté, co dostal záruky bezpečnosti, kapituloval a přijal šat mnicha. Theodosios mu neublížil a poslal jej do exilu v Thessalonice. Philippikos vládl 2 roky a 9 měsíců, Artemisois 1 rok a 3 měsíce.
Ale Leon, jenž byl stratégem thematu Anatolikon, zůstal na straně Artemisiově a nepoddal se Theodosiovi. Těšil se podpoře a spolupracoval s Arménem Artabasdem, stratégem Armeniakonu, jemuž slíbil svoji dceru za manželku. A svůj také slib splnil.


Arabský chalífát
Změna v čele arabského chalífátu
Po smrti chalífy al–Walída nastoupil na trůn Sulajmán (715 – 717). U tohoto panovníka se již projevovala láska k přepychu – miloval dobré jídlo, ženy a šaty z vyšívaného hedvábí. Toto hedvábí nebylo již tehdy třeba dovážet z Číny, neboť se vyrábělo i na několika místech arabského světa – v Jemenu, Kúfě i v egyptské Alexandrii. Podle Prorokových zásad se však tak přepychové oděvy hodily až do ráje.
Muslimové se připravují k dalšímu útoku na Konstantinopol
Za Anastasia II., po nástupu chalífy Sulajmána v roce 715, začali muslimové znova stavět lodi k útoku na říši. Římskou flotilu i válečné stroje, připravené proti nim, musel však Anastasius využít proti vnitřním nepřátelům.
Arabsko–chazarská válka (714 – 717)
V oblasti Kavkazu se rozhořel další válečný konflikt mezi Araby a Chazary podporovanými Slovany a hunskými kmeny Utigurů a Saragurů. Generál Maslama sice obsadil Derbendský průsmyk, pak však byla arabská ofenzíva zastavena.
• Arabové definitivně dobyli Zakavkazsko a Střední Asii.


Hispánie
Smrt chalífova hispánského místodržícího
Chalífa Sulejmán se rozhodl skoncovat se vzbouřeným hispánským místodržícím Abd al-Azízem, a proto za ním poslal vrahy, kteří jej napadli při modlitbě v mešitě a zavraždili na útěku. Al–Azízův otec Músá ibn Nusair, bývalý místodržící Ifríkíje (Afriky), přišel o veškerý majetek a roku 715/717 zemřel na ulici jako žebrák.


Itálie
Papežem zvolen Řehoř
Dne 9. 4. zemřel papež Konstantin I. a 19. 5. nastoupil na uvolněný římský biskupský stolec Řehoř II., již žádný Řek nebo Syřan, ale na truc císaři rodilý Říman. Antické jméno jeho otce Marcellus snad svědčí o tom, že pocházel ze šlechtických kruhů. Řehoř jako diákon navštívil se svým předchůdcem v úřadě Konstantinem císařský dvůr, kde se při jednání o článcích trullanské synody projevil jako výřečný a pevný muž. Langobardský král Luitprand se mu zdráhal potvrdit držení majetku, který církvi daroval jeho otec král Aribert II., papežskému nunciovi na jeho dvoře se však podařilo zabránit roztržce.
Řehoř II. zahájil obnovu starých zchátralých Aurelianových hradeb a práce na „valech, chránících římskou samostatnost“ začaly u brány sv. Lorenza.
Theodo v Římě
Bavorský vévoda Theodo se vypravil roku 715/716 za pokáním do Říma k papeži Řehořovi II., a to s cílem vymoci si u něj pro svou zemi samostatnou církevní organizaci a tím posílit své vlastní postavení vůči franské říši, ze závislosti na níž se snažil vymanit. To však přerušila vévodova smrt někdy v roce 717/718 a také nově nastoupivší franský majordomus Karel Martell, který se snažil tento pokus v zárodku potlačit.
Král Liutprand se žení
V té době král Liutprand potvrdil římské církvi dar patrimonií v Kottijských Alpách a o něco později [±715] si ten samý vládce vzal za manželku Guntrut, dceru Teutpertovu, vévody Bavorů, u něhož žil v exilu [do roku 712], s níž však zplodil pouze dceru.
[Král Liutprand pokračoval v zahraniční politice předchozí langonardské bavorské dynastie a udržoval dobré vztahy jak s katolickou církví, tak s Bavorskem. Toto jeho manželství však později způsobilo jisté komplikace. Po Teutpertově smrti se pokusil jeho bratr Grimoald připravit o vládu jeho syna Hucberta. Zatímco Karel Martel, vládce Franků, se nepokusil obnovit franskou moc nad Bavorskem jako nad svým vazalským státem, tak Liutprand zaútočil [pravděpodobně roku 725] a posunul hranici langobardského království až k Magiasu či Maisu u Merana. Karel se rovněž oženil se Suanahildou, bavorskou princeznou, čímž se stal švagrem Liutprandovým.]


Británie
Narození apoštola Slovanů
Kolem roku 715 se narodil apoštol Slovanů sv. Virgil, biskup salcburský.

Rok 716
Římská říše
Muslimové táhnou na Konstantinopol
Postup arabských armád Malou Asií směrem na Konstantinopol přinutil císaře Theodosia III. uzavřít mír s Bulhary. Mírová smlouva jej sice zavázala výplatou tributu, ale na druhé straně došlo k obnovení obchodních vztahů mezi oběma zeměmi a byly vytyčeny pevné hranice, jež bylo zakázáno překračovat. Arabská ofenzíva se však zadrhla u frýžského města Amoria, které bylo dlouho a neúspěšně obléháno. Nakonec římská armáda pod vrchním velitelem (resp. velitelem thematu Anatolikon) Kononem jeho blokádu prorazila, což muslimy přinutilo stáhnout se na zimu do Pergamu a do Kilikie na jihovýchodě Malé Asie. Vděční obyvatelé Amoria provolali Konona císařem a ten purpur přijal jako Leo III. Syrský. Arabské síly pronikly i do Arménie a způsobily zde velké škody.
Muslimové táhnou na Konstantinopol
Chalífa Sulajmán vyslal proti římskému impériu dvě armády. Jednu pod vedením svého bratra Maslamy, druhou vedl muž, který měl s chalífou stejné jméno – Sulajmán. Právě ten zjistil, že velitel maloasijských vojsk León je v opozici proti vládě císaře Theodosia III., který vystřídal svého předchůdce Anastasia. Byl to vojevůdce, který se narodil v Amoriu v době arabské okupace tohoto města a uměl arabsky. Muslimové využili této šance a když Sulajmánova armáda přitáhla před hradby Amoria, provolali jej císařem. Tím se jim sice podařilo narušit tejně již velmi vratkou stabilitu římské vnitropolitické scény, ale León, i když se v podstatě narodil jako „poddaný chalífy“, nemínil muslimům vydávat římské území. Byli u Amoria, v Kappadokii, Kilikii i Pisidii a León byl nucen velmi obratně manévrovat, aby nepadl do žádné léčky nepřátel nebo předčasně neodhalil své záměry. Odhodlala se navštívit vojevůdce Maslamu, který své vojáky zdržoval od plenění území, jež odpadlo od Theodosia III. a hlásila se k Leóntovi, a jednat s ním. Muslimské pozemní vojsko s velkým počtem koní však muselo být stále v pohybu, vyhledávat nové pastviny, a k setkání už nedošlo – na podzim roku 716 byla arabská armáda již u Akroina, mimo hranice anatolských provincií.
Muslimové táhnou na Konstantinopol
Po neúspěšném obléhání Nového Říma v letech 670 – 676 se Arabové před jeho hradbami neobjevili po celou jednu generaci. Avšak v roce 716 se z Damašku vrátil do Konstantinopole římský vyslanec se zprávou, že Arabové připravují největší armádu a loďstvo, jaké kdy byly spatřeny. Císař dal naplnit veřejné sýpky a vodní nádrže, opravit a rozšířit hradby a všechny lodě připravit na válku. Očekával, že boj potrvá dlouho, možná i tři roky.
Koncem jara roku 717 se z jihu přiblížila osmdesátitisícová arabská armáda. Již o pět let dříve muslimové smetli římské polní jednotky u Bran Kilikie (průsmyk mezi Kilikií a Sýrií) a obsadili území mezi pohořím Tauros a Středozemním mořem. Nyní při postupu na sever dobývali bez velkých potíží všechna dobře opevněná římská města, dávajíce najevo, že od prvního obléhání Konstantinopole [670 – 676] se jejich obléhací technika pozoruhodně zlepšila. Středomořského pobřeží dosáhli u Pergama a po mořském břehu dospěli začátkem června až k Helléspontu. V Abydu se setkali s flotilou malých lodí vyslanou ze Sýrie, která jejich vojáky, koně a velbloudy přepravila přes půldruhého kilometru širokou vodní překážku na severní břeh. Bylo to historické místo, protože právě zde před tisíci lety perský král králů Xerxes zbudoval dlouhý most z člunů, po němž jeho armáda přešla do Evropy.
Koncem července 717 se muslimský generál Maslama se svými vojáky utábořil v dlouhé půlkruhové linii pod Theodosiovými hradbami. Každý den vysílal oddíly k průzkumům nepřátelských opevnění, zjišťoval, v kterých místech hradeb jsou slabší posádky obránců, a v polovině srpna zavelel k drtivé zteči. Císař León III., jenž nejlepší jednotky soustředil do mobilních útvarů rozmístěných za hradbami, dokázal arabský útok odrazit. Nejúčinnější zbraní se ukázal nedávno zdokonalený řecký oheň. Jistý řecký uprchlík ze Sýrie vyvinul novou směs nehašeného vápna, síry a asfaltu, známou jako „mořský oheň“. Ve směsi s vodou vápno začalo vyvíjet silný žár a celá směs se vznítila. Mnoho římských lodí mělo na palubě speciální vrhače řeckého ohně, ale León je z některých lodí dal odstranit a rozmístit v pravidelných rozestupech na nejvyšší místa opevnění. Zvláštní jednotka dostala k dispozici mobilní verzi těchto vrhačů. Jakmile tekutý oheň vzplanul, bylo téměř nemožné jej uhasit a postupující arabští vojáci jednoduše uhořeli. Do západu slunce visel nad městem hustý šedivý mrak kouře, šířící všude štiplavý zápach spáleného masa.
V příštím měsíci však měli navrch muslimové. Do Marmarského moře připlulo z Egypta asi 1.800 menších plavidel s vojáky a dvacet větších válečných lodí. Jejich velitel Sulajmán většinu vojáků vylodil jako posilu Maslamových obléhatelů, avšak potom celé loďstvo zamířilo k Bosporu, aby město napadlo z moře. Římské válečné galéry, kotvící u Zlatého rohu, však vypluly, zasypaly hustě stísněná arabská plavidla řeckým ohněm a vyslaly mezi ně zápalné lodě. Úzký průliv mezi Asií a Evropou se brzy změnil v „pohyblivý les“ hořících lodí, z nichž každá přenášela plameny na plachtoví a lanoví svých sousedů. Sulajmán stačil shromáždit několik nepoškozených plavidel a vrátil se zpět do Marmarského moře. V následujícím chladném zimním období mnoho Arabů a jiných příchozích z Východu.
Theophanes Confessor (AM 6208, A. D. 715/716)
V tom roce podnikl Masalmas tažení proti Konstantinopoli. Před sebou poslal Souleimana [Sulajmán ibn Muád] po souši a Oumarose [Umar ibn Hubaira] po moři, zatímco on sám je následoval s obrovským množstvím výzbroje a výstroje. Když Souleiman a Bakcharos [Al-Baktarí al-Hassan] dosáhli Amorionu, napsali toto Leonovi, stratégovi Anatolikonu: „Víme, že Římská Říše patří vám. Proto přijďte za námi poradit se o míru.“
Souleiman totiž zjistil, že Amorion nemá žádnou armádu a že je nepřátelský vůči stratégovi, protože podporoval Artemisia. Proto město oblehl a očekával zde Maslamu. Když stratégos Leon přitáhl do blízkosti města, začali jej Saracénové provolávat císařem a nutili lidi uvnitř dělat to samé. A když lid Amorionu viděl, že jej Saracéni tak horlivě provolávají, tak jej provolali také. Stratégos nyní viděl, že bez přítomnosti pravidelné armády a důstojníků je Amorion ztracen, a proto poslal tuto zprávu Souleimanovi: „Pokud jste chtěl, abych za vámi přišel poradit se o míru, tak proč obléháte město?“
Ten mu odpověděl: „Jen přijďte a já se stáhnu.“
A tak když se mu dostalo tohoto slibu, dostavil se k němu i se 300 jezdci. A když jej Hagaréni uviděli, tak si nasadili pancíře a brnění, aby se s ním setkali. Utábořil se jeden a půl míle od jejich armády a po tři dny k nim docházal, aby jednali o míru a o odblokování města. A oni říkali: „Jakmile stvrdíte mír, tak my odejdeme.“
Ale stratégos si povšiml, že se jej chystají zmocnit, a proto pozval mnoho předních Saracénů k sobě na večeři. A zatímco jedli, poslal Souleiman 3.000 mužů v pancířích, aby jej obklopili a zabránili mu v útěku. Jeho stráž si však toho povšimla a oznámila mu to.
„A obrovské množství Saracénů stálo kolem nás.“
A jeden z těchto jezdců jménem Zouber popošel kupředu a postavil se před něho: „Jakýsi náš otrok ukradl velké množství peněz, a proto my, když jsme o tom dostali zprávu, nasedli jsme na naše koně.“
Ale stratégos pochopil, že jde o jejich lstivý podvod, a tak odpověděl: „Nedělejte si s tím starosti. Až půjde mezi našimi pevnostmi, tak se ho zmocníme.“
A jak byl celý zoufalý, podařilo se mu prostřednictvím jednoho svého člověka dopravit tuto zprávu obyvatelům Amorionu: „Pro bázeň Boží, nepoddávejte se, Maslamas se již blíží.“
Rovněž biskupovi, jenž vyšel ven, aby se s ním setkal, řekl to samé. Když Souleiman dostal zprávu, že biskup vyšel z města, aby se s ním setkal, poslal tuto zprávu stratégovi: „Předej nám biskupa“.
Ale ten jej ukryl, načež řekl jednomu ze svých lidí: „Zatímco budeme mluvit, dej mu ještě nějaký kus oděvu a nech ho odejít do hor jakoby šel pro dříví anebo pro vodu“.
A když Saracéni naléhali v záležitosti toho biskupa, tak stratégos řekl: „Není tady, šel k emírovi. A já za ním také půjdu, abychom vše probrali.“
A protože si mysleli, že se jej zmocní až půjde k emírovi, tak ho nechali jít. A tak on a jeho 200 mužů nasedli na koně a odjeli pryč jakoby pokračovali v lovu. A Saracéni, kteří jej doprovázeli, se jej ptali: „Kam jedeš?“
A on odpověděl: „Přeji si postupovat do svého tábora na louce“.
Oni řekli: „Váš záměr není dobrý. My s vámi nepůjdeme“.
Potom řekl stratégos svým lidem: „Třebaže nám dali své slovo, tak se nás chtěli zmocnit, a tak zničit křesťany. Ale oni se nezmocní nikoho z našich lidí ani žádného koně, kteří nám byli svěřeni.“
A když urazili deset mil, tak se utábořili. Následujícího dne poslal svého domestika k Arabům s tímto prohlášením: „Dali jste mě své slovo, ale pak jste se mě chtěli zmocnit úskokem. A proto jsem odešel.“
A pak aniž o tom Souleiman věděl, prošel Masalmas horskými průsmyky [pohoří Taurus]. Pak se emíři a vojáci obrátili proti Souleimanovi řkouce: „Proč obléháte hradby místo toho, abyste pokračoval v nájezdu?“
A tak strhli své stany a odešli. Mezitím přivedl stratégos turmarchu Nikaiase s 800 vojáky do Amorionu, odkud evakuoval většinu žen a dětí, a sám odešel do Pisidie. Mezitím Masalmas dorazil do Kappadokie a Kappadočané celí zoufalí mu vyšli vstříc a žebrali o to, aby je vzal jako zajatce. Maslamas však slyšel o nepřátelsví císaře Theodosia vůči stratégovi, tak se rozhodl uzavřít se stratégem mír a pomocí něho si podrobit zemi Římanů. A tak se jich zeptal: „Vy patříte stratégovi?“
A oni odpověděli: „Ano“. – „A uděláte cokoliv, co on si žádá“. – „Ano“.
A pak jim řekl: „Tak jděte zpět do svých pevností a ničeho se již nebojte“.
A nařídil armádě, aby nenapadala žádnou stratégovu provincii. Když stratégos zjistil, že Souleiman podal zprávu Maslamovi o tom, že odešel, tak napsal Maslamovi dopis, v němž stálo: „Chtěl jsem před vás předstoupit. Ale když jsem přišel k Souleimanovi, tak zamýšlel se mě zmocnit, takže nyní mám z toho obavy.“
Masalmas řekl stratégovu služebníkovi: „Vím, že mě stratégos klame, abych nezpustošil všechny provincie.“
Stratégův služebník mu odpověděl: „Není tomu tak. Napsal to po pravdě“.
A ten se jej zeptal: „A jaký je jeho vztah k Amorionu?“
Odpověď: „Tedy dobře, ten je mu podřízen.“
Maslamas se rozzlobil a urazil jej těmito slovy: „Proč lžete?“
A on odpověděl: „Je to tak, jak jsem řekl. Umístil tam své vojáky a turmarchu a zbavil město přebytečných rodin.“
Masalmas tím byl velmi zarmoucen a propustil jej v nemilosti, protože zamýšlet zmocnit se Amorionu v létě, počkat na svoji flotilu a pak sejít dolů do Asie a přezimovat zde. A pak si k sobě ještě jednou povolal stratégova služebníka a ještě jednou se ho začal dotazovat. A ten mu pod přísahou vypověděl: „Všechno, co jsem vám řekl, je pravda. Vskutku 1000 vojáků tam vstoupilo i se svým turmarchou. A odvezli odtamtud veškerý majetek místních obyvatel a rodiny nuzáků.“
Když to Maslamas uslyšel, napsal stratégovi: „Dostavte se ke mně a já s vámi uzavřu mír a udělám to, co si přejete.“
Když stratégos zjistil, že se Maslamas již přiblížil k Masalaiosu a že již za 5 dnů bude pochodovat jeho provinciemi, poslal za ním dva konzuly s touto zprávou: „Dostal jsem vás dopis a souhlasím s tím, že přijdu za vámi. Ale jak víte, jsem stratégem, a tak budu mít u sebe peníze, sříbro a vojáky. Zaručte se mi svým slovem za toto vše. A jestliže se stane tak, jak si přeji, nu dobrá, pokud ale ne, tak se alespoň musím vrátit bezpečně a v pořádku.“
Když jej konzulové dostihli v Theodosianě, Masalams ji řekl: „Věděl jsem, že mě váš stratégos klame.“
Ale oni odpověděli: „Ale vůbec ne.“
A pak jim dal ten slib, který požadovali, a propustil je. A zatímco se konzulové vrátili ke stratégovi s jeho písemným slibem, tak Maslamas v čele obrovských spoust neschopen kdekoliv se zastavit dospěl do Akroina [Afyon Karahisar]. A nyní stratégos vida, že již dospěl do jeho provincií, odešel do Nikomédie. Narazil zde na syna Theodosiova a zmocnil se jej i celým císařským dvorem a palácovými hodnostáři. A Maslamas pronikl do Asie a přezimoval zde stejně jako Oumaros v Kilikii.
Poté, co se stratégos zmocnil císařova syna, poradil se se svými straníky a přišel do Chrysopole. Když Theodosios dostal zprávu o těchto událostech, setkal se s patriarchou Germanem a se Senátem a přijal od téhož patriarchy záruky bezpečnosti poskytnuté mu Leonem (a závazek, že nebude poškozovat zájmy církve), čímž mu předal impérium. Theodosios a jeho syn vstoupili do duchovnícho stavu a prožili zbytek svého života v míru. Masalams nyní přitáhl do Pergamonu, obléhal ho s dopuštěním Božím a nakonec se jej s pomocí ďábla i zmocnil [včetně Sard]. Na radu jistého kouzelníka vzali obyvatelé města jistou těhotnou ženu, která se právě chystala rodit, rozřezali ji, vyjmuli její dítě a uvařili ho v hrnci. A pak všichni ti, kteří chtěli jít bojovat, ponořili svůj pravý rukáv do té ohavné oběti a z tohoto důvodu byli odevzdáni nepříteli.

Arabský chalífát
Arabsko–chazarská válka (714 – 717)
V oblasti Kavkazu se rozhořel další válečný konflikt mezi Araby a Chazary podporovanými Slovany a hunskými kmeny Utigurů a Saragurů. Generál Maslama sice obsadil Derbendský průsmyk, pak však byla arabská ofenzíva zastavena.


Bulharsko
Mírová smlouva s Římany
Chán Tervel a císař Theodosius III. se spojili proti Arabům a podepsali mírovou smlouvu. Bulharům kromě tributu ve zlatě připadla i provincie Zagora, takže nová hranice se táhla od Burgaského zálivu až k řece Marice. Město Adrianopol však zůstalo v císařových rukách. Obě strany také obnovily obchodní vztahy a vyměnily si válečné zajatce. Protože císař Justinián II. byl již mrtvý, rozhodli se Kuberovi Bulhaři, že v boji Tervelovi pomohou. Ohrožení ze strany Arabů pak zřejmě přispělo i k míru na chazarsko–bulharských hranicích.

Franská říše
Změna na franském královském trůnu; v říši opět propuká občanská válka
Po smrti merovejského krále Dagoberta III. († 715) korunovala neustrijská šlechta franským králem mnicha Daniela, syna roku 675 zavražděného merovejského krále Childericha a jeho manželky královny Bilichildy, zatímco Dagobertův vlastní syn Theuderich byl ještě opomenut a tohoto roku poslán na vychování do kláštera v Chelles. Daniel tedy „opustil klášter a církevní stav a na znamení návratu do světského života a k vládě si nechal narůst dlouhé vlasy“. Stejně jako tonzura bylo pro něj nevhodné i jeho biblické jméno a vlády se proto ujal pod svým občanským jménem Chilperich II. I on byl samozřejmě pouhá loutka v rukou neustrijského majordoma Raganafrida. Stejně jako jeho předchůdci sídlil v hlavním městě Neustrie Paříži nebo na falci v Compiegne a soustřeďoval na svém dvoře odpůrce austrasijských Pipinovců.
Boj o moc ve franské říši již dávno přerostl v občanskou válku. Neustrijská armáda získala ve vítězných bojích minulého roku sebevědomí a nyní napadla Austrasii, vyplenila kraj v Ardenách a pronikla až k řece Máse, kde se nacházely rodinné domény Pipinovců. Na straně Neustrijců se do boje úspěšně zapojil i fríský vévoda Radbod, tchán Grimoalda II. (Mladšího), který se vydal na jih proti toku Rýna. Již na jaře se Frísové a Neustrijci objevili před Kolínem a přinutili austrasijskou regentku Plektrudu, manželku zemřelého Pipina II., vydat královský poklad. Válečné akce však zahájil i Pipinův nemanželský syn Karel Martel. Nejdříve neúspěšně zaútočil na vévodu Radboda, pak ale pronásledoval ustupující Neustrijce a v bitvě u Ambléve v Ardenách je porazil.
Občanská válka ve franské říši
O nějaký čas později král Chilperich a Raganfred vytáhli se svojí armádou znovu proti němu [Karlu Martelovi], vstoupili do Ardenského lesa táhnoucího se až k Rýnu a městu Kolínu a pustošili celý venkov. Plectruda, půvabná žena, která byla manželkou vládce Pipina, je velkou sumu peněz přiměla k tomu, aby se vrátili zpět. Když se vraceli, Karel se s nimi utkal na křižovatce (přechodu?) jménem Amblave a způsobil jim velké ztráty na lidech.
Winfrid přijíždí na kontinent
Mnich Winfrid (apoštol Němců sv. Bonifác) opustil rodnou Anglii a přijel do Fríska, aby nabídl pomoc misijnímu arcibiskupovi Willibrordovi z Utrechtu. Fomou „peregrinatio“, tj. bezdomoví ve jménu Krista, se chtěl věnovat misijní činnosti u Frísům, Durynků a Hesenců. Nevybral si ovšem právě nejvhodnější čas: po svém vítězství nad Franky vyháněl vévoda Radbod ze svého území křesťanské kněze, plenil a bořil kostely. Odejít z jeho království musel i Willibrord a ani Bonifatius nebyl úspěšný.


Itálie
Vévoda Theodo přijat papežem
Papež Řehoř II. došel k závěru, že mu císař Theodosios proti Langobardům už nemůže pomoci, a proto hledal podporu na barbarském západě. V rámci této západní politiky přijal bavorského vévodu Theoda.
Ceolfrid přivezl do Říma Codex Amiatus
Opat Ceolfrid se chtěl pochlubit úrovní knižní tvorby v Británii, a proto si s sebou na návštěvu do Říma vzal Codex Amiatinus.


Británie
Nástup krále Æthelbalda na mercijský trůn
Æthelbald z Mercie (716 – 757) zdědil velký vliv, jaký si vydobyl již jeho předchůdce Wulfhere. V jistém počtu se nyní objevují psané listiny zaznamenávající králem udělované majetky a tak můžeme nahlédnout,jak se tehdejší králové titulovali. Æthelbaldovy tituly jsou impozantní, možná však ne zcela nové. „Král nejen Mercijských, nýbrž všech provincií souhrnným jménem nazývaných jihoanglickými“, jak jej tituluje jedna z listin, je ohlasem toho, co uvádí Beda Ctihodný, totiž že první velekrálové „panovali nade všemi provinciemi jižně od řeky Humberu“. Tvrzení lze doložit do té míry, že podle těchto listin měl vliv na záležitosti Kentu a ovládal Londýn. Wessex jakož i Northumbria si však za Bedova patrona krále Ceolwulfa uchovávaly nezávislost: na sever od řeky Humberu neměla mercijská vláda nikdy dosáhnout.
• Byl zabit northumbrijský král Osred a vlády se ujal Cenred.


Hispánie
Muslimové obsadili Katalánsko
Nový umajjovský guvernér Hispánie (od podzimu roku 716 do jara 719) Al-Hurr dobyl Katalánsko.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Dějiny Středověku v letech 710 - 719

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 717
Římská říše
Vlády se ujímá císař Leon III., muslimové oblehli Konstantinopol
Nejlepší arabský stratég té doby Maslama připravil rozhodný útok na hlavní město římské říše Konstantinopol. Rok 717 se mu jevil jako velmi příhodný, protože v impériu právě probíhal boj o moc mezi stávajícím císařem Theodosiem III. a stratégem thematu Anatolikon Kononem, kterého provolali císařem již minulý rok obyvatelé frýžského města Amorion. Leon s podporou svého zetě stratéga thematu Armeniakon porazil císaři loajální vojska thematu Opsikion včetně jejich arabských posil a přitáhl ke Konstantinopoli. Theodosios si uvědomil, že metropoli neubrání, a proto prchl do Nikaie (Iznik, Turecko), kde však s konečnou platností kapituloval, vzdal se trůnu a odešel do kláštera v Soluni, kde o pět let později i zemřel. Vítězný Konon vstoupil do metropole, aby zde dne 25. 3. přijal purpur pod přijatým jménem Leon III. Třebaže to byl pouhý profesionální voják narozený někdy v syrském pohraničí, jeho vláda byla dlouhá a úspěšná. Jím založená dynastie nazývaná „syrská“ bude vládnout po následujících osmdesát let.
Nový císař se okamžitě pustil do organizace obrany Královny měst proti Arabům, jejichž válečnou taktiku znal ze své nedávné zkušenosti. Zároveň se také pokusil diplomatickým vyjednáváním zapojit do války Bulhary a také podplatit Chazary, aby během obléhání napadli útočníky zezadu. A byl již nejvyšší čas, neboť již v srpnu roku 717 se v Propontidě (Marmarském moři) objevilo obrovské arabské válečné loďstvo a muslimské pozemní síly přitáhly před hradby Konstantinopole. Bratr chalífy Sulejmána mezopotamský emír Maslama však musel zapomenout na rychlý úspěch – arabská flotila byla zlikvidována řeckým ohněm, její zbytky zahnány na útěk a také na souši se rozhořely vleklé boje. Maslamovi bylo jasné, že se obléhání protáhne a že bude nutné přezimovat. Prudké lijáky však tohoto roku vystřídala neobvykle tuhá zima, která si vybrala svou daň: řady vojáků v důsledku epidemií prořídly, mořské bouře ničily válečné lodě, zásobování jeho armády bylo mizerné a výpravy za potravinami a pící do Thrákie a Malé Asie byly spojeny s velkými ztrátami na lidských životech. V letech 716 – 717 se válčilo i na arménské frontě.
Muslimové oblehli Konstantinopol
Roku 717 provolalo Leónta císařem též římské vojsko i administrativa a k moci se v něm opět dostal silný panovník, vládnoucí jako León III. Isaurský. Předchozí období vnitřních zmatků, jež říši oslabovaly, bylo u konce, nikoli ovšem arabské nebezpečí.
Vrchní velitel Maslama obsadil roku 717 významné město Pergamon v západní malé Asii, překročil Helléspontos (Marmarské moře) a utábořil se u Abydu. V září téhož roku do bezprostřední blízkosti Konstantinopole přibylo také arabské loďstvo. Východním Římanům se jej však zejména pomocí řeckého ohně podařilo oslabit a bezprostřednímu útoku na Konstantinopol tak zabránit. Zima roku 717/718, kterou pak muslimové strávili před hlavním městem říše, byla velmi tuhá a způsobila jim značné ztráty.
Muslimové oblehli Konstantinopol
Po neúspěšném obléhání Nového Říma v letech 670 – 676 se Arabové před jeho hradbami neobjevili po celou jednu generaci. Avšak v roce 716 se z Damašku vrátil do Konstantinopole římský vyslanec se zprávou, že Arabové připravují největší armádu a loďstvo, jaké kdy byly spatřeny. Císař dal naplnit veřejné sýpky a vodní nádrže, opravit a rozšířit hradby a všechny lodě připravit na válku. Očekával, že boj potrvá dlouho, možná i tři roky.
Koncem jara roku 717 se z jihu přiblížila osmdesátitisícová arabská armáda. Již o pět let dříve muslimové smetli římské polní jednotky u Bran Kilikie (průsmyk mezi Kilikií a Sýrií) a obsadili území mezi pohořím Tauros a Středozemním mořem. Nyní při postupu na sever dobývali bez velkých potíží všechna dobře opevněná římská města, dávajíce najevo, že od prvního obléhání Konstantinopole se jejich obléhací technika pozoruhodně zlepšila. Středomořského pobřeží dosáhli u Pergama a po mořském břehu dospěli začátkem června až k Helléspontu. V Abydu se setkali s flotilou malých lodí vyslanou ze Sýrie, která jejich vojáky, koně a velbloudy přepravila přes půldruhého kilometru širokou vodní překážku na severní břeh. Bylo to historické místo, protože právě zde před tisíci lety perský král králů Xerxes zbudoval dlouhý most z člunů, po němž jeho armáda přešla do Evropy. Koncem července 717 se muslimský generál Maslama se svými vojáky utábořil v dlouhé půlkruhové linii před Konstantinopolí.
V cestě mu však stály Theodosiovy hradby, vztyčené prefektem Anthemiem po roce 413. Torzo hradeb se zachovalo dodnes, jejich červenohnědé cihlové zdivo trčí proti nebi. Tehdy však patřily k divům světa, táhly se od řeky k moři v délce pěti kilometrů, jejich základy lemovaly otesané kameny navršené na sebe jako schodiště. Útočník musel nejprve zdolat 20 metrů široký a 10 metrů hluboký příkop, rozdělený stavidly, přičemž každý úsek měl samostatné potrubí, kterým bylo možné přivést vodu jak do příkopu, tak také k obráncům. Za příkopem se tyčil přední ochranný val – peribolo – široký nějakých dvacet metrů, na kterém samozřejmě číhali obránci. Kdyby se útočníkům podařilo val obsadit, čekala je vnější hradba, tyčící se do výšky 10 metrů, s řadou strážních věží a chodníkem pro obránce ne jejím hřebenu. A za ní ještě jeden ochranný val, široký 15 metrů, a nakonec vnitřní hradba, vysoká až 20 metrů a opět dostatečně široká, aby se po ní mohli procházet vojáci. Po celé její délce byly v padesátimetrových rozestupech vybudovány věže. Všech deset bran mělo padací most, který se v době obléhání úplně zvedl.
Pokud na vás fakta a čísla nezapůsobila, poslechněte si uctivá slova Edwina Grosvenora, profesora dějin na Amherst College v Massachusetts, svého času působícího v Konstantinopoli, z jeho popisu města z roku 1895:
V dobách, kdy ještě nebyl znám kanón, musel i ten nejneohroženější velitel a nejmocnější armáda zděšeně couvnout při pohledu na tak strašlivé dílo. Jako široká, hluboká řeka bez jediného mostu převalovala se voda v příkrém kamenném korytě hradebního příkopu. Ale i když byl překročen a jeho hladké, vysoké stěny zdolány, vyrostly za ním impozantní stěny vnějších hradeb a věží, bráněných na strategicky vyvýšené pozici peribolos falangami a bojovníky. A i když se útočníci zmocnili těchto valů a obránci se stáhli do města, vystupovaly o kus dále zubaté vnitřní hradby, které zesměšňovaly žebříky a beranidla. Po jejím členitém vrcholu se mohli procházet obléhaní a opovržlivě se vysmívat bezzubým útokům nepřátel, kteří, doposud tak úspěšní, najednou před nimi stáli docela bezradní. Žádnému nepříteli se nepodařilo prolomit konstantinopolské hradby až do roku 1453, kdy město dobyli Turci.
Maslama se však nevzdal a každý den vysílal oddíly k průzkumům těchto opevnění, zjišťoval, v kterých místech hradeb jsou slabší posádky obránců. Až v polovině srpna zavelel k drtivé zteči. Císař León III., jenž nejlepší jednotky soustředil do mobilních útvarů rozmístěných za hradbami, dokázal arabský útok odrazit. Nejúčinnější zbraní se ukázal nedávno zdokonalený řecký oheň. Jistý řecký uprchlík ze Sýrie vyvinul novou směs nehašeného vápna, síry a asfaltu, známou jako „mořský oheň“. Ve směsi s vodou vápno začalo vyvíjet silný žár a celá směs se vznítila. Mnoho římských lodí mělo na palubě speciální vrhače řeckého ohně, ale León je z některých lodí dal odstranit a rozmístit v pravidelných rozestupech na nejvyšší místa opevnění. Zvláštní jednotka dostala k dispozici mobilní verzi těchto vrhačů. Jakmile tekutý oheň vzplanul, bylo téměř nemožné jej uhasit a postupující arabští vojáci jednoduše uhořeli. Do západu slunce visel nad městem hustý šedivý mrak kouře, šířící všude štiplavý zápach spáleného masa.
V příštím měsíci však měli navrch muslimové. Do Marmarského moře připlulo z Egypta asi 1.800 menších plavidel s vojáky a dvacet větších válečných lodí. Jejich velitel Sulajmán většinu vojáků vylodil jako posilu Maslamových obléhatelů, avšak potom celé loďstvo zamířilo k Bosporu, aby město napadlo z moře. Římské válečné galéry, kotvící u Zlatého rohu, však vypluly, zasypaly hustě stísněná arabská plavidla řeckým ohněm a vyslaly mezi ně zápalné lodě. Úzký průliv mezi Asií a Evropou se brzy změnil v „pohyblivý les“ hořících lodí, z nichž každá přenášela plameny na plachtoví a lanoví svých sousedů. Sulajmán stačil shromáždit několik nepoškozených plavidel a vrátil se zpět do Marmarského moře. V následujícím chladném zimním období mnoho Arabů a jiných příchozích z Východu zemřelo podchlazením a arabští velitelé zaslali do Damašku naléhavou žádost o posily.
Muslimové oblehli Konstantinopol
Také v té době ten samý národ Saracénů přitáhl s nesmírnou armádou, obklopil Konstantinopol a neustále ji obléhal po tři roky. Ale když občané s velkou horlivostí vzývali Boha, mnoho [útočníků] zemřelo chladem a hladem, rovněž v bojích a morem. A tak vyčerpaní obléháním odtáhli. A když odcházeli, napadl je národ Bulharů zpoza Dunaje. A když jím byli poraženi, hledali záchranu na svých lodích. Ale když vypluli na otevřené moře, zasáhla je nenadále bouře, takže mnoho jich zahynulo utonutím, přičemž jejich lodě byly rozbity na kusy. V Konstantinopoli však zemřelo na tři sta tisíc lidí na mor.
Theophanes Confessor (AM 6209, A. D. 716/717)
V tom roce se stal císařen Leon [25. března 717, do Konstantinopole vstoupil někdy v zimě 716/717], původem z Germanikei v Isaurii. Během své první vlády jej Justinián odstranil a i s rodiči poslal do Mesembrie v Thrákii. A když se stal Justinián císařem podruhé a když pochodoval dolů spolu s Bulhary, tak se s ním Leon setkal a jako dar mu odevzdal 500 ovcí. A tak jej usmířený Justinián jmenoval spathariosem a začal ho považovat za svého blízkého přítele. Ale jistí závistiví lidé jej nařkli z toho, že usiluje o korunu. A když bylo v této věci zahájeno šetření, tak byli odhaleni jako nactiutrhači. Ale od té doby ještě mnoho lidí začalo šířit tyto zvěsti. Císař Justinián se nepřál otevřeně proti němu zasáhnout, ale veden jistou averzí vůči němu poslal jej do Alanie s jistou peněžní částkou s úkolem vyburovat Alany proti Abasgii, protože Saracéni ovládali Abasgii, Laziku a Ibérii [od roku 705].
Když přišel do Laziky, uložil peníze v Phasisu, a spolu s několika místními lidmi pokračovcal do Apsilie [mezi Lazikou a Abasgií], překročil pohoří Kavkaz a dosáhl Alanie. Ve snaze jej zničit vydal císař Justinián instrukce odvést peníze z Phasisu. Nicméně Alané přijali spathariose s velkými poctami, vyslyšeli jeho slova a souhlasili s tím, že napadnou a zmocní se Abasgie. A nyní pán Abasgů poslal tuto zprávu Alanům: „Jak jsem zjistil, tak Justinián zřejmě nikdy neměl většího lháře než tohoto muže, kterého poslal, abyste vy povstali proti nám, vašim sousedům. Lživě vám přislíbil i peníze, které pak však Justinián poručil odvézt. Vydejte nám tohoto muže a my vám vyplatíme 3000 zlaťáků, aby naše odvěké přátelství nebylo narušeno.“
Alané odpověděli: „My jsme se nepodrobili tomuto muži kvůli penězům, ale kvůli našemu přátelství k císaři.“
A ještě jednou k nim poslali Abasgové svého posla, který řekl: „Vydejte nám toho muže a my vám zaplatíme 6000 zlaťáků.“
Nyní Alané přející si prozkoumat zemi Abasgů souhlasili s tím, že přijmou 6000 zlaťáků a vydají spathariose. Ale vše svěřili spathariosovi řkouce: „Jak vidíte, cesta vedoucí do Římské říše je uzavřená, takže nemůžete nijakým způsobem pokračovat v cestě. Ale my jsme je oklamali tím, že jsme souhlasili s vaším vydáním. My tam totiž pošleme několik našich lidí, aby je doprovodili, a tak získáme informace o jejich horských průsmycích, abychom mohli přepadnout a zničit jejich zemi, a tak vykonat to, o co jste nás prosil. A tak poté, co souhlasili s vydáním spathariose, šli vyslanci Alanů do Abasgie, kde přijali mnoho darů.
A ještě jednou poslali Abasgové mnoho vyslanců s množstvím zlata, aby přivedli spathariose. Nyní Alané řekli spathariosovi: „Tito muži, jak už jsme vám říkali předtím, přišli pro vás. Abasgie vás již očekává. Ale aby naše záměry nevešly ve známost, tak vás veřejně vydáme. Ale když se vzdálíte, tak za za vámi tajně vyšleme naše lidi. A ti zabijí Abasgy a skryjí vás, dokud se neshromáždí naše armáda a my nebudeme schopni skrytě napadnout jejich zemi. Když se vyslanci Abasgů zmocnili spathariose a jeho společníků, spoutali je a odešli. Ale Alané pod jejich vládcem Itaxesem [snad perskoarménský titul vitaxa - místokrál] je dohonili, zezadu na ně zaútočili a pobili Abasgy ukrývající spathariose. A poté, co shromáždil armádu, pohnul se Itaxes proti Abasgii, neočekávaně prošel horskými průsmyky, zmocnil se mnoha zajatců a vyvolal velkou zkázu mezi Abasgy.
Když císař Justinián uslyšel o těchto událostech a zvláště pak o tom, že jeho pokyny byly vyplněny dokonce i bez peněz, poslal tento dopis Abasgům: „Jestliže doprovodíte našeho spathariose a necháte jej projít bezpečně vaším územím, tak vám odpustíme vaše přestupky.“
A oni rádi přijali tento dopis a ještě jednou poslali vyslance do Alanie. Ti řekli: „My vám dáme naše děti jako rukojmí, pokud nám vydáte spathariose, abychom ho mohli poslat Justiniánovi.“
Ale spatharios s tím nesouhlasila řekl: „Pouze Bůh mi může otevřít dveře, abych směl vyjít ven, a proto neodejdu k Abasgům.“
O nějakou dobu později vstoupila armáda Římanů a Arménů do Laziky a oblehla Archaiopolis [gruzínské Nokalakevi severně od Phasis]. Když ale uslyšeli, že Saracéni přicházejí, tak se stáhli. Ale asi 200 mužů se odloučilo od hlavních sil a šli rabovat do oblasti Apsilie a kavkazských hor. Když Saracéni dosáhli Laziky, tak se armáda Římanů a Arménů dala na útěk a vrátila se do Phasisu, zatímco těch 200 se vzdalo naděje, že uniknou, a tak zůstali v kavkazských horách jako lupiči. Když se o tom Alané dozvěděli, tak si mysleli, že je v kavkazských horách velké množství Římanů, a tak vesele řekli spathariosovi : „Římané jsou již blízko. Jdi za nimi.“
A tak si spatharios vzal s sebou 50 Alanů, na sněžnicích/lyžích překročil zasněžené kavkazské hory, vyhledal ty lidi a radostně se jich zeptal: „Kde je armáda?“
A oni odpověděli: „Vrátila se do země Římanů, když Saracéni zaútočili. A co se týče nás, tak my jsme nebyli schopni odejít do země Římanů, a tak jsme šli do Alanie.“
A on jim řekl: „Ale co teď budeme dělat?“
A oni odpověděli: „Je pro nás nemožné překročit tuto zemi.“
Ale spatharios řekl: „Nemůžeme se vydat žádným směrem.“
Ale byla tam pevnost jménem Sideron [mezi abcházkou Tsebeldou a Suchumi, starověkýTzachar], jejíž velitel muž jménem Pharasmanios byl podřízen Saracénům, ale udržoval mír s Armény. Spatharios mu vzkázal: „Tím, že jste se usmířil s Armény, jste uzavřel mír i se mnou a stal jste se poddaným císaře. Pomozte nám sejít dolů k moři a přeplavit se do Trebizondu.“
Ale protože velitel neudělal vůbec nic, tak tam spatharios poslal některé ze svých mužů včetně několika Arménů a těmito slovy je instruoval, jak nastražit léčku: „Až půjdou pracovat ven na pole, tak se jich zmocněte tolika, kolika jen můžete, a zablokujte z vnějšku bránu, dokud nepřijdeme.“
A tak odešli a nachystali léčku. A když lidé chodili do práce, tak je náhle napadli, zmocnili se mnoha zajatců a drželi bránu. Ale Pharasmanios zůstal v pevnosti pouze s několika muži. Spatharios s ním promluvil, snažil se vše vyřešit smírně, ale Pharasmanios na dohodu nepřistoupil a chystal se k boji. Ale pevnost byla velmi silná a nebylo možno se jí zmocnit. A Marina, náčelníka Apsilianů, zachvátil strach, když dostal zprávu, že pevnost je obležena, protože si myslel, že spatharios má s sebou velkou armádu. A tak si vzal s sebou 300 mužů, přišel za spathariem a řekl: „Doprovodím vás bezpečně až k pobřeží.“
Když Pharasmanios viděl, jak v obtížné je situaci, tak řekl spathariosovi: „Dám vám svého syna jako rukojmí a vezmu ne sebe závazek sloužit impériu.“
A ten si vzal chlapce a řekl: „A za jakého císařovo služebníka se považujete, když tady s námi mluvíte, zatímco tady zůstáváme zablokováni? Vůbec neuvažujeme o odchodu, dokud se mezmocníme pevnosti.“
Pharasmanios řekl: „Dejte mi vaše slovo.“
A spatharios přísahal, že mu neublíží a že nevstoupí do pevnosti s více než 30 muži. Ale porušil dohodu a těm 30 mužům, kteří tam měli být vpuštěni s ním, řekl: „Až přijdete dovnitř, držte bránu a nechte každého člověka vstoupit.“ A pak poručil odevzdat pevnost ohni. A když vzplanuly velké plameny, tak tamní rodiny opustily pevnost i s majetkem, který jen mohly odnést. Spatharios tam zůstal ještě po tři dny [30 dní], během nichž zboural hradby až k zemi. A pak se vydal dolů do Apsilie spolu s náčelníkem Marinem a odtamtud sešel dolů k pobřeží a přeplavil se k císaři Justiniánovi.
Poté, co byl Justinián zavražděn a Philippikos oslepen, stal se císařem Artemisios, který jej jmenoval stratégem Anatolikonu. A když byl Artemisios vyhnán a císařem prohlášen Theodosios a římský stát ve zmateku v důsledku invaze barbarů, Justiniánovy vraždy a zlých skutků Philippikových, svrchu řečený Leon se přiklonil na stranu Artemisiovu proti Theodosiovi. Uzavřel dohodu a spoluprácoval s Artabasdem, stratégem Armeniakonu, načež poté, co se stal císařem, učinil jej svým zetěm a spojil ho v manželství se svojí dcerou Annou a rovněž jej jmenoval do hodnosti curopalata.
Masalmas přezimoval v Asii a očekával, že Leon splní své sliby. Ale když od Leona nic nepřicházelo, tak si uvědomil, že byl jím oklamán. Pohnul se tedy do Abydosu, s velkou armádou se přeplavil do Thrákie a postupoval směrem k Císařskému Městu. Rovněž napsal chalífovi Souleimanovi [to nebyl chalífa, ale velitel flotily], aby dorazil s velikou flotilou, která byla vystavena předem.
Masalmas zničil thrácké pevnosti a dne 15. srpna oblehl Město. [Pak by ale obléhání trvalo na den přesně jeden rok, což je málo pravděpodobné. Jiný zdroj tvrdí, že trvalo 13 měsíců, takže snad mohlo začít už 15. července.] [Arabové] vykopali kolem dokola hradeb na souši hluboké příkopy a nad nimi postavili do výšky prsou hrazení z na sucho kladených kamenů. Dne 1. září, prvé indikace [717], připlul Kristův nepřítel chalífa Souleiman [nebyl to chalífa, ale snad Sulejmán ibn Muád anebo i nějaký třetí Sulejmán] i se svojí flotilou a se svými emíry. Měl obrovské množství lodí, nákladních i dromonů, v počtu 1800. Přistáli mezi Magnaurou [předměstí Hebdomon] a Kyklobionem. O dva dny později, když vanul jižní vítr, odrazili odtamtud a plavili se kolem Města. Některé z lodí pluly k předměstím Eutropiově a Anthemiově [na asijské straně Bosporu], zatímco ostatní se zastavily na thrácké straně od pevnosti Galaty až po Kleidion [Defterdarburnu]. Protože velké lodě měly těžký náklad a pohybovaly se pomalu, plulo s nimi na jejich ochranu dvacet transportních lodí každá se stovkou mužů v pancířích. Pak se vítr utišil, načež uprostřed úžiny začala vát lehká bríza, která je hnala zpět.
Zbožný císař vyslal ihned proti nimi z Akropole ohňometné lodě a s boží pomocí je odevzdal ohni. Některé z nich byly hořící vyvrženy na pobřeží u mořských hradeb, jiné klesly ke dnu i s jejich posádkami a ještě jiné zachvácené plameny byly zaneseny až k ostrovům Oxeia and Plateia. To obyvatelům Města dodalo odvahy, zatímco nepřítele sklíčily obavy z té hrozného zkušenosti, kterou učinil s tekutým ohněm. Měli totiž v úmyslu najet ten večer loděmi u mořských hradeb na břeh a dostat se po jejich kormidelních pádlech na cimbuří. Ale Bůh zmařil tyto jejich záměry zakročením panenské Bohorodičky. Tu samou noc zbožný císař vytáhl nahoru řetěz na galatské straně. Ale nepřítel si myslel, že jej vytáhl s úmyslel chytit jej do pasti, a proto nenašel odvahu připlout a zakotvit uvnitř Galaty. Místo toho se plavili až do zálivu Sosthenion, kde byla jejich flotila v bezpečí.
Dne 8. října zemřel jejich vůdce Souleiman a emírem se stal Oumar.
Toho roku byla zima v Thrákii tak krutá, že po dobu sto dní nebyla půda vidět pod nánosy sněhu. V důsledku toho ztratil nepřítel velké množství koní, velbloudů i dalších zvířat. Na jaře přijel Souphiam [Sufján] s velkou flotilou postavenou v Egyptě. Měl 400 velkých nákladních lodí naložených obilím a právě tolik dromonů. Protože byl informován o účinnosti římského ohně, tak plul kolem Bithýnie do přístavu Kalos Argos na druhé straně [poblíž vstupu do Nikomedijského zálivu, dnes Tuzla], kde zakotvil. Krátce na to připlul rovněž Izid s flotilou postavenou v Africe. Měl 360 nákladních lodí s nákladem zbraní a se zásobami. Když dostal tu samou zprávu o tekutém ohni, tak se na cestě do Kartalimenu [Kartel] zastavil v Satyrosu [poblíž Bostanci] a Bryasu [Maltepe]. A nyní se egyptské posádky obou flotil vzájemně poradily, načež se zmocnily člunů transportních lodí a za provolávání císaře hledaly útočiště ve Městě. A v tu dobu se celé moře po celé cestě z Hierei až do Města zdálo jakoby pokryté dřevem.
Když císař dostal zprávu o těchto dvou flotilách ukrytých v zálivu, tak nechal zkonstruovat ohňometné sifony, umístil je na dromony a birémy a vyslal je proti flotilám. A s pomocí Boží a na přímluvu panenské Bohorodičky byl nepřítel na tom místě potopen. Naši lidé pobrali nepříteli jako kořist zásoby a vrátili se zprávou o potěšujícím vítězství. Mezitím Mardasan s arabskou armádou vytáhl z Pylai a napadl Nikaeu a Nikomedii. Ale císařští důstojnicí, kteří byli podobně jako Mardaité ukryti i se svými pěšáky v Lisbosu [na cestě z Nikaei do Nikomedie] a Sophonu [Sapanca], je neočekávaně napadli, rozsekali na kusy a přinutili tak Araby opustit tyto oblasti. A tímto způsobem získaly pobřežní oblasti na druhé straně krátký oddech, takže lodě mohly v pokoji vyplouvat z Města a získávat hojné zásoby. A podobně ani rybářským lodím nebylo bráněno v chytání ryb poblíž ostrovů a městských hradeb.
Na druhé straně trpěli Arabové tak hrozným hladem, že jedli mršiny svých zvířat, zvláště pak koní, oslů a velbloudů. A říká se, že dokonce v peci pekli a pak jedli mrtvoly a své vlastní výkaly, které nechali zkvasit. A rovněž je napadl mor a zabil jich nesmírné množství. Rovněž národ Bulharů jim vyhlásil válku a podle tvrzení dobře informovaných osob zmasakroval na 22.000 Arabů. A mnoho dalších pohrom je postihlo v té době, takže na vlastní kůži poznali, že Bůh a svatá Panna, Matka Boží, chrání toto Město a celé Křesťanské Impérium a že ti, kteří vzývali Boha vpravdě nejsou úplně opuštěni, i když po určitý čas nás káral za naše hříchy.

Arabský chalífát
Změna v čele arabského chalífátu
Vlády nad arabskou říši se tohoto roku ujal Umar II. Na rozdíl od svého předchůdce chalífy Sulajmána (715 – 717), který miloval dobré jídlo, ženy a luxusní vyšívané šaty z hedvábí, byl způsob jeho života prý naopak velmi skrovný. Římský císař o něm řekl, že jej nepřekvapí, když uctívá Pána mnich, který se zřekl světa, ale že obdivuje krále, jenž si uprostřed světa, který mu leží u nohou, uchovává zbožnost poustevníka. I za něj ovšem vypuklo jedno z povstání stále nespokojené sekty cháridžovců.
Umar II., tento pravověrný muslim, který vyslal do Konstantinopole poselstvo, aby žádalo některá práva pro zdejší ctitele Alláhovy, nechtěl být ovšem jen ochráncem, ale i šiřitelem Prorokovy víry. Nejvíce se mu to dařilo v prostředí Berberů. Podmínky jinověrců se za něho zhoršovaly opatřeními, jež byla později omylem připsána Umarovi I. Došlo ke zvýšení jimi placených daní, byla jim zakázána výstavba nových chrámů, nošení zbraní, chov vepřů, veřejné pití víny, výstavba vyšších domu, než měli muslimové, nesměli jezdit na koních apod. a museli se odlišovat oděvem, aby byli od pravověrných k rozeznání hned na první pohled. Např. pásy křesťanů musely být tmavě modré, u židovských byla předepsána barva žlutá.
Arabsko–chazarská válka (714 – 717)
V oblasti Kavkazu se rozhořel další válečný konflikt mezi Araby a Chazary podporovanými Slovany a hunskými kmeny Utigurů a Saragurů. Generál Maslama sice obsadil Derbendský průsmyk, pak však byla arabská ofenzíva zastavena.
Těžké časy pro egyptské křesťany
Útočné války něco stály, a proto arabská správa ždímala daně z křesťanských obyvatel Egypta. Místní Koptové se jim snažili uniknout a v letech 717 – 720 konvertovali k islámu tak masově, že je jim zvláštní vyhláškou stanoveno platit i nadále.
Smrt velkého vojevůdce
Bývalý místodržící Ifríkíje (Afriky) a Hispánie Músa ibn Nusair zemřel roku 715/717 na ulici v Damašku jako žebrák.

Bulharsko
Mírová smlouva s Římany potvrzena
Bulharský chán Tervel potvrdil císaři Leontovi mírovou smlouvu z roku 716.


Franská říše
Občanská válka ve franské říši
Dne 12. 3. porazil Karel Martel v bitvě u Vincy (Vichy) neustrijského majordomem Raganafrida, pak se obrátil proti své nevlastní matce Plektrudě a v Kolíně ji donutil ke kapitulaci. Vdova po Pipinovi II. se v bezvýchodné situaci zřekla svých politických ambicí, uznala jeho dědické nároky a stáhla se do kláštera. Majordomus Karel se postavil do čela Austrasie, na jejíž trůn příštího roku dosadil Chlothara IV. jako protikandidáta neustrijského krále Chilpericha II. Poražený neustrijský majordomus Raganafrid se obrátil s žádostí o pomoc na akvitánského vévodu Euda. Ten souhlasil s vojenskou intervencí za předpokladu, že i po právní stránce uzná nezávislost Akvitánie.
Občanská válka ve franské říši
Pak připravil [Karel Martel] svoji armádu k útoku [proti majordomovi Raganfredovi a králi Chilperichovi], ale nejprve jim nabídl dohodu. Ale oni s ní nesouhlasili, vytáhli do pole a v neděli před Velikonoci o třetích dubnových kalendách (21. 3. 717) se připravili k bitvě proti němu v kraji Cambrai na místě zvaném Vinci. Boj byl tuhý, protože obě strany jej vedly s nasazením všech sil. Na jejím konci byli Raganfred a král Chilperich poraženi a zahnáni na útěk. Tak Karel zvítězil a ovládl bitevní pole jako vznešený dobyvatel. Pak zpustošil celou oblast a vrátil se do Austrasie obtěžkaný kořistí získanou od jeho nepřátel. Některé kroniky tvrdí, že je pronásledoval až do Paříže. Ještě dříve než se vrátil do Austrasie, šel do města Kolína, aby si vynutil uznání vládcem. Bojoval proti své maceše Plectrudě, dokud mu nevydala otcovy poklady. Korunoval sobě podřízeného krále, jehož jméno bylo Chlothar (duben roku 718)
Narození bavorského vévody
Alamanskému vévodovi Gotfridovi a jeho nám jménem neznámě manželce z bavorského rodu Agilolfingů se roku 715/717 narodil budoucí bavorský vévoda Odilo. Další potencionální otcové jsou vévodové Hucbert nebo Tassilo II.
Smrt durynského vévody
Před rokem 717/719 zemřel násilnou smrtí durynský vévoda Heden, ovládající město Würzburg s okolím, stejně jako oblast Grabfeldu, a Durynsko se opět stalo pevnější součástí franské říše. Od tohoto vévody vyšla snaha získat pro misijní práci v Durynsku „apoštola Frísů“ Willibrorda, který sem vyslal několik anglosaských misionářů. Jejich působení mělo sice jistý úspěch, ale s přežívajícím pohanstvím se tu musel nadále potýkat i další anglosaský věrozvěst Bonifatius. Přišel sem nejprve roku 719, kdy mu však v delší a významnější činnosti zabránil konflikt s tady už působícím franským kněžstvem, a poté v první polovině 20. let 8. století. Nejstarší klášter, jenž tehdy vznikl, byl Ohrdruf (roku 725), nacházející se u dnešního města Gothy.
• Smrt bavorského vévody Theoda roku 717/718 přibrzdila emancipační snahy jeho země vůči franské říši.
• Anglosaský mnich Pirmin založil ve Vogézách kláštery Murdach a Hornbach.


Itálie
Langobardi působí stále potíže
Beneventští Langobardi dobyli silnou císařskou pevnost Cumae (Kumy). Pád města nebyl lhostejný papeži Řehořovi II., který nařizoval neapolskému vévodovi Janovi, co má dělat. Když jiný císařský vévoda vyrval Cumae opět z nepřátelských rukou, odměnil jej částkou sedmdesáti liber zlata z církevního pokladu.
Řeholníci se vrací na Monte Cassino
V té době Petronax, občan města Brexie (Brescia), veden láskou k Bohu přišel do Říma, a odsud se po domluvě s papežem Řehořem z Apoštolského stolce odebral do pevnosti Cassinum. A zde počal žít u svatým ostatkům blahoslavenného otce Benedikta spolu s ostatními ctnostnými muži, kteří tam byli již předtím. A oni si ustanovili toho samého úctyhodného muže Petronaxe jako svého představeného. O nedlouho později s pomocí Boží milosti a díky přízni požehnaného otce Benedikta, asi po stu a deseti letech od té doby, co to místo bylo zbaveno přítomnosti lidí, se tam stal otcem mnoha mnichů nízkého i vysokého původu, kteří se kolem něho shromáždili. A když příbytky byly opraveny, tak počal s nimi žít zachovávaje svatá pravidla a nařízení řádu požehnaného otce Benedikta, a založil zde svatý klášter v takovém stavu, v jakém je posud vidět. A pozdějších časech Zachariáš, přední kněz a pontifik milovaný Bohem, věnoval mnoho užitečných věcí tomuto ctihodnému muži Petronaxovi, zejména knihy Svatého písma a všechny druhy předmětů vážících se k bohoslužbám v klášteru, a kromě toho i se zbožností otce Pravidla a nařízení sepsané vlastní svatou rukou požehnaného otce Benedikta [shořela roku 896].
Klášter blahoslaveného mučedníka Vincenta, který se nachází u pramenů řeky Vulturnus a který je nyní veleben pro své velké společenství mnichů, byl založen třemi vznešenými bratry, tj. Tatem, Tasem a Paldem, jak se to dozvídáme ze spisů velmi učeného Autperta, opata tohoto kláštera, a to v těch svazcích, které se věnují této věci.
Langobardi působí stále potíže
A zatímco ještě žil požehnaný papež římského stolce Řehoř [II.], tak beneventští Langobardé obsadili pevnost Cumae. Ale když nastala noc, tak římskou vládu nad pevností znovu obnovil vévoda Nepaole poté, co zajal a zabil mnoho Langobardů. Jako výkupné za onu pevnost dal pontifik sedmdesát liber zlata, které již dříve slíbil.
Italové nechtějí platit daně
Vysoké daně vyvolaly povstání na Sicílii a v Itálii.
Povstání na Sicílii
Když Leo Isaurský nastoupil na trůn, byl sice uznán v Ravenně, ale na Sicilíi proti němu vypukla vzpoura, kterou však brzy potlačil.


Hispánie
Muslimové jsou už za Pyrenejemi
Arabové pronikli do Katalánska, zmocnili se Barcelony a roku 717/718 poprvé přešli Pyrenejemi. K tomuto činu je lákala spíše naděje na kořist, než snaha dobývat území na sever, kde se rozprostíralo panství Franků.
Muslimové jsou už za Pyrenejemi
V roce 717 se Arabům podařili důkladně uchytit v okolí města narbonne, které v roce 719 dobyli. Ze této své základna na jihu vysílali početné útočné výpravy hlouběji do franského území.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Dějiny Středověku v letech 710 - 719

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 718
Římská říše
Muslimové poraženi před Konstantinopolí
Po debaklu minulého roku obnovil mezopotámský emír Maslama útok na hlavní město římské říše Konstantinopol. Jeho vysílená armáda však již nebyla schopna zaútočit dostatečně důrazně – křesťanští vojáci vypovídali poslušnost, všude řádil hlad a morová epidemie a nepomáhalo ani to, že neustále přicházely další a další posily. Maslama ve snaze opatřit si píci a potraviny pronikl do Thrákie, kde však byl poražen císařovým spojencem bulharským chánem Tervelem v bitvě u Adrianopole (Edirne, Turecko). [Do srpna roku 718 pobili bulharští Onoguři, Kutriguři a Utiguři na 30.000 nepřátel.]
V létě se Římané a Arabové utkali v rozhodující námořní bitvě. Císařská flotila opět použila „řecký oheň“ a svého protivníka prakticky zlikvidovala. Maslama uznal, že jeho tažení definitivně zkrachovalo, a po třinácti měsících urputných bojů zavelel k ústupu (15. 8.) Východní Římané však jeho jednotky na cestě maloasijskou Anatolií urputně pronásledovali a způsobili jim těžké ztráty. Ani arabské flotile se nevedlo lépe a v Egejském moři byla nepřízní počasí a bojovými akcemi zdecimována do té míry, že se na svoji základnu v egyptské Alexandrii vrátilo pouhých pět plavidel; ze dvou set tisíc muslimů jich válečné dobrodružství přežilo pouhých třicet tisíc.
Muslimové poraženi před Konstantinopolí
Zima roku 717/718, kterou pak muslimové strávili před hlavním městem říše, byla velmi tuhá a způsobila jim značné ztráty. Na jaře dospěly ovšem námořní posily z Egypta a Afriky. V tomto novém vojsku byli také křesťané, kteří prchali na malých člunech a přinášeli císaři o situaci nepřátel cenné informace. Přes toleranci muslimů a důvěru, kterou jim povolením jejich služby v armádě projevili, se ještě s muslimskou říší a civilizací neztotožnili. Vojska chalífátu se objevila i v okolí Nikomedie a Nikaie. Konstantinopol byla obkličována z moře i pevniny, Římané ovšem nezůstali za této velmi vážné situace bez pomoci. našli si spojence v Bulharech. Ti sice od 8. století začali pro říši představovat snad ještě větší nebezpečí, než chalífát, v roce 718 to však byli právě oni, kdo Arabům zasadili konečný úder. Loďstvo muslimů cestou domů navíc opět postihla bouře.
Podle mínění významného historika 19. století J. B. Buryho měl rok 718 pro Východ římské říše stejný význam, jako rok 451 (bitva na Catalaunských polích) pro říši západořímskou,nebo obecně západo– a středoevropskou historii. Římská říše zůstala dál důležitým činitelem dějin, pozornost Umajjovců se od té doby více zaměřovala k území na východní hranici chalífátu.
Jejich nájezdy do Malé Asie však neustaly. Útočníci se sem dostávali tzv. Kilickou branou. Úspěšně dobyli města Kaisareie v Kappadoki a pokusili se i o ovládnutí Nikaie, druhého nejvýznamnějšího města východního Říma po Konstantinopoli. Jejich útoky způsobovaly úpadek maloasijského zemědělství.
Muslimové poraženi před Konstantinopolí
Příští jaro obléhání zesílilo. Z Alexandrie a jiných afrických přístavů připluly další lodě. Mezitím se podařilo zachránit a opravit řadu plavidel poškozených na podzim. Jednou v noci pod rouško tmy proklouzlo muslimské loďstvo kolem římských stráží a vylodilo na východ od města tisíc vojáků. Římané zaplatili bulharským kmenům z Balkánu,aby na Araby zaútočili, a kolem muslimského tábora se znenadání vynořila horda divokých bojovníků. V zuřivém boji Bulhaři Araby přemohli. Na dohled hradeb Konstantinopole zůstalo ležet na dvacet tisíc mrtvých nebo raněných muslimů. Mnozí další zemřeli na nemoci. Patnáctého srpna roku 718 Maslama neochotně zrušil obležení a zamířil zpátky k Helléspontu.
Muslimové poraženi před Konstantinopolí
Také v té době ten samý národ Saracénů přitáhl s nesmírnou armádou, obklopil Konstantinopol a neustále ji obléhal po tři roky. Ale když občané s velkou horlivostí vzývali Boha, mnoho [útočníků] zemřelo chladem a hladem, rovněž v bojích a morem. A tak vyčerpaní obléháním odtáhli. A když odcházeli, napadl je národ Bulharů zpoza Dunaje. A když jím byli poraženi, hledali záchranu na svých lodích. Ale když vypluli na otevřené moře, zasáhla je nenadále bouře, takže mnoho jich zahynulo utonutím, přičemž jejich lodě byly rozbity na kusy. V Konstantinopoli však zemřelo na tři sta tisíc lidí na mor.
Theophanes Confessor (AM 6210, A. D. 717/718)
Když se v tom roce dozvěděl Sergius, jenž byl protospathariem a stratégem Sicílie, že Saracéni obléhají Císařské Město, tak v těch oblastech korunoval svého vlastního císaře, a to jistého muže jménem Basil, narozeného v Konstantinopoli, syna jistého Řehoře Onomagoulose, pod jménem Tiberius. Ten si pak se souhlasem výše uvedeného Sergia ustanovil své vlastní hodnostáře. Když se císař o tom dozvěděl, tak tam poslal Pavla [možná pozdějšího ravennského exarchu, 723-726], chartulára svého dvora, jehož povýšil na patricia a stratéga Sicílie, a dal mu ku pomoci dva spatharie a několik mužů, aby mu sloužili, a rovněž rozkazy západním velitelům a sacra tamnímu obyvatelstvu. Tito lidé se v noci nalodili na plavidla expedice a přeplavili se do oblasti města Kyzikos. A tak cestovali z místa na místo, po souši i po moři, až se nečekaně objevili na Sicílii. A když vstoupili do Syrakus a zpráva o tom se donesla Sergiovi, tak byl natolik ohromen, že hledal útočiště u Langobardů přebývajících v sousední Kalábrii. A lidé se shromáždili, tak byli hlasitým čtením ze sacer ujištěni, že se impérium udrželo a že Město je před nepřítelm v bezpečí. A když se jim kromě toho dostalo zpráv o oněch dvou flotilách, tak okamžitě pozdravili Leona jako císaře a odevzdali stratégovi jako zajatce jak Basila Onomagoulose, tak hodnostáře, které jmenoval. Ten pak Basilovi a jeho vrchnímu veliteli nechal setnout hlavy, naložit do vinného octa a poslat je po spathariovi císaři.
Ostatní pak zbičoval tonzuroval a poslal do exilu, některým pak nechal uříznout nosy. V důsledku toho zavládl v západních zemích pořádek. A pokud jde o výše zmíněného Sergia, tak ten usiloval o záruky bezpečnosti. A když je od stratéga skutečně obdržel, tak se k němu připojil. A tak byly všechny západní oblasti zpacifikovány.
Když se stal vládcem Arabů Oumaros, tak na řídil Masalmasovi, aby se vrátil zpět. [Ve skutečnosti zemřel chalífa Sulejmán někdy v září až říjnu roku 717, tzn. v době, kdy obléhání Konstantinopole pouze začínalo a byl vystřídán Umarem ibn Abd al-Azízem. V jiném zdroji je odstavec začínající takto: „Opustiv Byzantium odešel Meselmes s hanbou do Damašku. Seznal, že Maroen (Marwan), jeho pán a chalífa, zemřel. Místo něho se k moci dostal Oumaris, jenž poslal Meselmese zpět na souši i moři obléhat Byzantium. Tento Oumaris byl nejmladším synem Aptelazízův.]
A tak 15. srpna Hagaréni s velkou hanbou odtáhli. A když jejich flotila plula pryč, tak Bůh na ni na zakročení matky Boží seslal bouři, která ji rozprášila; některé lodi klesly ke dnu u Prokonesosu a dalších ostrovů, jiné pak u Apostrophy a u přilehlého pobřeží, zbylé se pak dostaly až do Egejského moře, kde utrpěly obrovskou pohromu, když na ně začalo padat ohnivé krupobití, které přivedlo mořskou vodu až k varu [zřejmě sopečná aktivita vrcholící výbuchem na ostrově Thera roku 726]. A smůla v kýlech jejich lodí se rozpustila a lodě klesly do hlubin i s posádkami a prostě se vším. Pouze deset z nich se díky Boží prozíravosti zachránilo, aby nám i Arabům zvěstovaly ony Boží zázraky, které zakusily. Někteří z našich lidí, když totiž na ně natrefili, byli schopni zmocnit se pěti z nich, zatímco zbylých pět uniklo do Sýrie, kde zvěstovaly pozoruhodné Boží skutky.
Téhož roku po silném zemětřesení v Sýrii zakázal Oumar požívání vína ve městech a zesílil tlak na křesťany, aby je donutil ke konverzi. A ty, kteří konvertovali, osvobodil od daní, zatímco ty, kteří to odmítli udělat, tak zabil, čímž nadělal mnoho mučedníků. Rovněž vydal výnos, že svědectví křesťana proti Sarcénovi nebude přijato. Sepsal rovněž dopis týkající se náboženských otázek a adresoval je císaři Leonovi doufaje, že jej přiměje ke konverzi.
Arabský chalífát
Smrt chalífy Sulejmána
Roku 718 chalífa Sulejmán zemřel, ale ještě před svojí smrtí uzavřel s císařem Leonem mír a souhlasil s obnovení obchodních vztahů mezi oběma mocnostmi. Jeho nástupce Omar sice výboje obnovil, ale válčil pouze nedůrazně a spíše z prestižních důvodů. Křesťanská říše si tak konečně může oddechnout a poté přejít do protiútoku, který se zastaví až v Sýrii.
Muslimové se derou na východ
Po ovládnutí Persie postupovali Arabové na území oáz na Hedvábné cestě mezi řekami Amudarjou a Syrdarjou. Vládce starého obchodního města Samarkandu (starověká Marakanda) se proto v letech 718/719 dokonce obrátil o pomoc na čínského císaře, jenž se však zatím zřejmě postupem Arabů ohrožen necítil a nezasáhl. Obyvatelé blízké Sogdiany, kde starověká civilizace zapustila kořeny ve 4. století, prchali na východ do údolí Ferghány mezi západním Pamírem a Ťan–Šanem. Asi deset tisíc se jich Arabům podařilo obklíčit a když uvěřili jejich lsti, byli všichni muži pobiti, ženy a děti odvlečeny do otroctví. Celého území Sogdiany bylo dobyto do roku 737.
Těžké časy pro egyptské křesťany
Útočné války něco stály, a proto arabská správa ždímala daně z křesťanských obyvatel Egypta. Místní Koptové se jim snažili uniknout a v letech 717 – 720 konvertovali k islámu tak masově, že jim bylo zvláštní vyhláškou stanoveno platit i nadále.


Bulharsko
• Bulharský chán Tervel zemřel.


Franská říše
Spojenectví Akvitánie s Neustrií proti Austrasii
Neustrijský majordomus Raganafrid uznal akvitánského vévodu Euda i po formálním stránce nezávislým na franské říši a za příslib spojenectví se s ním dohodl na společném válečném tažení proti austrasijskému majordomovi Karlu Martelovi. Vévoda tedy svolal svoji armádu, zařadil do ní i proslulé baskické válečníky Basky a vydal se na sever, aby se nedaleko Paříže spojil s Raganafridem. Karel ho však na jaře nebo v létě porazil v bitvě nedaleko Soissons a obsadil neustrijské území až k řece Loiře, zatímco neúspěšný Eudo prchl s královským pokladem a s mladičkým králem do Akvitánie. Karel dosadil na trůn svého vlastního kandidáta Chlothara IV., syna Dagoberta III. Před 3. 2. 719 však Chlothar zemřel, což bylo nakonec pro Karla vítané, neboť již nemusel řešit problém, jak ho vnutit Neustrijcům. Na podzim ho již najdeme na vojenském tažení proti Raganafridovým spojencům Sasům.
Karel Martel vítězí v občanské válce a ujímá se vlády nad franskou říší
Korunoval [Karel Martel] sobě podřízeného krále, jehož jméno bylo Chlothar (duben roku 718)Zatímco vládce Karel zůstával v království Austrasie, král Chilperich a Raganfred si pozvali na pomoc Euda, vévodu Akvitánie, a spojili se s ním. Shromáždil v Gaskoňsku armádu a s pozoruhodně velkými silami vytáhl proti Karlovi, který mu hrdinně a bez zaváháni vyrazil vstříc, aby se s ním utkal v bitvě. Bojovali dlouho a tvrdě, ale nakonec byli poraženi. Vévoda Eudo uprchl do Paříže, pak překročil Seinu a pokračoval do Orleánsu. Ale ani tam se neodvážil zůstat, ale vzal krále Chilpericha a všechny jeho poklady a uprchl s ním do své vlastní země celý šťastný, že se mu vůbec podařilo uniknout. Karel ho po dlouhou dobu pronásledoval, ale nebyl jej však schopen chytit. Stíhal i Raganfreda, královského majordoma, až do Angers, které obléhal, dokud se nezmocnil jak jeho, tak i města. Veden soucitem, dovolil Raganfredovi žít tam, když viděl, že se mu poddal. Pak se Karel vrátil do franské říše jako nezpochybnitelný vládce nad všemi jejími královstvími.
Karel Martel vítězí v občanské válce a ujímá se vlády nad franskou říší
Když Pipin odešel z tohoto světa, tak jeho syn Karel, o němž jsme již mluvili, vyrval vládu z rukou Raganafrida po mnoha válkách a bojích. Když jej drželi ve vězení, tak se z něho z Boží vůle dostal a unikl. Zpočátku – dvakrát či třikrát – bojoval proti Raganafridovi pouze s nemnoha muži, ale nakonec jej porazil ve velké bitvě u Vinciacumu (Vincy poblíž Cambrai). Nicméně mu dal jedno město k obývání, tj. Andegavi (Angers), zatímco sám se ujal vlády nad celým královstvím Franků.
• Smrt bavorského vévody Theoda roku 717/718 přibrzdila emancipační snahy jeho země vůči franské říši.

Hispánie
Hispánští křesťané konečně zvítězili!
Podle arabských i křesťanských kronik jediným územím, kde po vítězství muslimů v Hispánii nadále svobodně žili Vizigóti, byla Asturie na severozápadě Pyrenejského poloostrova. Místo zemřelého Rodericha si zvolili králem muže jménem Pelago (Pelayo) a roku 718 porazili Araby a Maury v horách Picos de Europa. Toto vítězství bývá pokládáno za nejranější počátek reconquisty Na severovýchodě a severu dnešního Španělska se křesťané nepodrobení Araby udrželi též v oblasti pozdější tzv. španělské marky, zřízené na obranu proti Arabům Karlem Velikým, která dala vznik křesťanským državám Kastilii a Aragonu, dále se podobná situace vytvořila v Galicii, v Portugalském a Barcelonském hrabství, Navarrském knížectví a v Leonu, který od roku 924 zahrnoval i Asturii a Galicii.
Hispánští křesťané konečně úspěšní!
Roku 718/720 se vzbouřila křesťanská Asturie proti nově jmenovanému arabskému guvernérovi a vymanila se z muslimského područí. Na královský trůn usedl španělský národní hrdina vizigótský šlechtic Pelayo (Pelagius).
Muslimové jsou už za Pyrenejemi
Roku 717 nebo 718 překročili Arabové Pyreneje. K tomuto činu je lákala spíše naděje na kořist, než snaha dobývat území na sever, kde se rozprostíralo panství Franků.
• Arabové zaútočili na Pamplonu.

Rok 719
Franská říše
Smrt durynského vévody
Před rokem 717/719 zemřel násilnou smrtí durynský vévoda Heden, ovládající město Würzburg s okolím, stejně jako oblast Grabfeldu, a Durynsko se opět stalo pevnější součástí franské říše. Od tohoto vévody vyšla snaha získat pro misijní práci v Durynsku „apoštola Frísů“ Willibrorda, který sem vyslal několik anglosaských misionářů. Jejich působení mělo sice jistý úspěch, ale s přežívajícím pohanstvím se tu musel nadále potýkat i další anglosaský věrozvěst Bonifatius. Přišel sem nejprve roku 719, kdy mu však v delší a významnější činnosti zabránil konflikt s tady už působícím franským kněžstvem, a poté v první polovině 20. let 8. století. Nejstarší klášter, jenž tehdy vznikl, byl Ohrdruf (roku 725), nacházející se u dnešního města Gothy.
Smrt krále Chlothara a vévody Radboda
Před 3. 2. 719 zemřel austrasijský král Chlothar IV. Jeho smrt byla pro nejmocnějšího muže říše Karla Martela vítaná, neboť již nemusel řešit problém, jak tohoto „svého“ krále vnutit Neustrijcům. Roku 719 zemřel i fríský vévoda Radbod, za něhož Frísko dosáhlo svého největšího rozsahu. Po jeho smrti se Frankové postupně (do doby Karla Velikého/do roku 733) zmocnili celého fríského území. Za nových příhodných okolností byla také misie apoštole Frísů Willibrorda korunována tím, že mohly být položeny základy příštího biskupství v Utrechtu. Počátkem 20. let opět přišel mezi Frísy i Bonifatius. Asi tři roky pracoval ještě společně s Willibrordem a pod ochranou Karla Martela ničil pohanské svatyně a stavěl kostely.
Občanská válka ve franské říši pomalu končí
V tom roce [719] zemřel král Chlothar, který byl korunován Karlem [Martelem]. Následujícího roku poslal vládce Karel vyslance k vévodovi Eudovi Akvitánskému


Římská říše
Anastasius znovu usiluje o trůn
Svržený císař Anastasius (713 – 719) opustil ústraní kláštera v Soluni a odešel k bulharskému chánu Tervelovi, který mu dal zlato a vojáky a poslal jej proti císaři Leonovi III. Bulhaři však byli poraženi, Anastasius zajat a dne 1. 6. roku 719 popraven mečem. Jeho žena Irena pak uložila jeho tělo v chrámu Sv. Apoštolů, kde bude pohřbena i ona.
Narození následníka trůnu
Císaři Leonovi III. se narodil syn Konstantin, pozdější císař Konstantin V. zvaný Kopronymos.
Theophanes Confessor (AM 6211, A. D. 718/719)
V tom roce se bezbožnému císaři Leonovi narodil syn, a to ještě bezbožnější Konstantin, předzvěst to Antikrista. [Podle jiného zdroje se následník narodil ještě před odchodem Arabů od Konstantinopole, tj. před 15. srpnem 718.] 25. dne měsíce prosince byla Leonova manželka Maria korunována v Augustově sále a pak sama beze svého manžela ve slavnostním procesí přivedena k Velkému chrámu. Po modlitbách před vraty svatostánku pak vstoupila do Velkého baptistéria, kde již na ni čekal její manžel spolu s několika členy svého dvora. A zatímco arcibiskup Germanos křtil následníka jejich hříšné vlády jmenovitě Konstantina, tak ten již ve svém raném dětství dal hrozné a smrduté znamení, když se vyprázdnil do svaté křtitelnice, jak bylo potvrzeno očitými svědky. Načež nejsvětější patriarcha Germanos pronesl proroctví, že to zvěstuje velké zlo, které přivodí Konstantin křesťanům a Církvi. Když byl pokřtěn, tak velitelé themat a čelní představitelé Senátu přijali nad ním záštitu. A po svatých bohoslužbách vracela se Augusta Marie ve slavnostním průvodu a rozdávala dary po celé cestě z chrámu až k Bronzové bráně paláce.
Téhož roku napsal Niketas Xylinites do Thessaloniky Artemiosovi a vybízel jej, aby přešel k Terbelisovi a s podporou Bulharů zaútočil proti Leonovi. Artemios souhlasil s tím, že to udělá, a tak odešel a získal armádu stejně jako 50 kentenariů zlata. A vším tím opatřený pochodoval na Konstantinopol. Nicméně Město jej nepřijalo a Bulhaři jej vydali Leonovi a vrátili se domů jak se patří císařem odměněni. [Podle jiného zdroje byli Bulhaři na císařově straně od samého počátku.] Císař jej pak odevzdal smrti, a to spolu s Xylinitesem, jehož jmění zabavil. Tento muž byl totiž magistros a byl velmi bohatý. Bulhaři rovněž setnuli hlavu patriciovi Sisinniosovi zvanému Rendakis, jenž byl společníkem Artemiosovým. Tito rovněž prozradili císaři arcibiskupa Thessaloniky, jemuž byla setnuta hlava spolu s Artemiosem. A podobně zabil Leon patricia Isoese, který byl komitou Opsikionu, protosekretářeTheoktista a Niketase Anthraxe, velitele Hradeb, protože to byli přátele a stoupenci Artemiosovi. A jiné poslal do vyhnanství poté, co jim uřízl nosy a zabavil majetek.


Arabský chalífát
Těžké časy pro egyptské křesťany
Útočné války něco stály, a proto arabská správa ždímala daně z křesťanských obyvatel Egypta. Místní Koptové se jim snažili uniknout a v letech 717 – 720 konvertovali k islámu tak masově, že jim bylo zvláštní vyhláškou stanoveno platit i nadále.
Arabové se stále derou na východ
Po ovládnutí Persie postupovali Arabové na území oáz na Hedvábné cestě mezi řekami Amudarjou a Syrdarjou. Vládce starého obchodního města Samarkandu (starověká Marakanda) se proto v letech 718/719 dokonce obrátil o pomoc na čínského císaře, jenž se však zatím zřejmě postupem Arabů ohrožen necítil a nezasáhl. Obyvatelé blízké Sogdiany, kde starověká civilizace zapustila kořeny ve 4. století, prchali na východ do údolí Ferghány mezi západním Pamírem a Ťan–Šanem. Asi deset tisíc se jich Arabům podařilo obklíčit a když uvěřili jejich lsti, byli všichni muži pobiti, ženy a děti odvlečeny do otroctví. Celého území Sogdiany bylo dobyto do roku 737.


Itálie
Sicilští povstalci potřeni
Císařská armáda zlikvidovala povstání na Sicílii, které propuklo v době obležení Konstantinopole Araby.
Bonifác v Římě
Apoštol Němců anglosaský mnich Winfrid (Wynfreth, sv. Bonifác) přijel poprvé na návštěvu Říma, aby zde dne 15. 5. obdržel od papeže Řehoře II. oficiální pověření obracet národy Germánie ke křesťanství.


Hispánie
Galské město Narbonne v muslimských rukou!
Po ovládnutí Katalánska pronikl arabský vojevůdce as-Samah roku 719/720 za Pyreneje a dobyl město Narbonne a Carcassone. Z těchto opěrných bodů pak podnikal nájezdy do nitra franské říše, při kterých raboval hlavně kláštery a kostely.
Muslimové jsou už za Pyrenejemi
V roce 717 se Arabům podařili důkladně uchytit v okolí města Narbonne, které v roce 719 dobyli. Ze této své základna na jihu vysílali početné útočné výpravy hlouběji do franského území.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“