Dějiny Středověku v letech 700 - 709
Napsal: 9/2/2018, 16:49
Dějiny středověku v letech 700 – 709
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 700
Franská říše
• Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.
• Na akvitánský trůn usedá Eudo
Po smrti svého jménem nám neznámého předchůdce se kolem roku 700 stává akvitánským vévodou Eudo. Majordomus Pipin se snažil této mocenské změny využít ve svůj prospěch a vyrazil s vojskem na jih s cílem připoutat Akvitánii těsněji k franské říši. Frankové však byli poraženi a zahnáni zpět na vlastí území. Eudo nyní může v klidu vládnout jako suverénní panovník pouze formálně podřízený franské říši. Je o něm známo, že měl dva syny Hunoalda a Atu a možná dceru Lampegii.
• Dar bavorského vévody Rupertovi
Roku 696/699/700 věnoval bavorský vévoda zbytky římského města Juvava (Salcburku) vedoucímu křesťanské misie v Bavorsku wormskému biskupovi Rupertovi, který se stal zdejším arcibiskupem a založil klášter a kostel sv. Petra.
• Durynsku bude vládnout vévoda Heden
Okolo roku 700 se Durynsko dostalo pod vliv ve Würzburgu sídlícího a okolí tohoto města ovládajícího vévody Hedena († před rokem 717/719). Od něho vyšla snaha získat pro misijní práci v Durynsku „apoštola Frísů“ Willibrorda, který sem vyslal několik anglosaských misionářů. Jejich působení mělo sice jistý úspěch, ale s přežívajícím pohanstvím se tu musel nadále potýkat i další anglosaský věrozvěst Bonifatius. Přišel sem nejprve roku 719, kdy mu však v delší a významnější činnosti zabránil konflikt se zde již působícím franským kněžstvem, a poté v první polovině 20. let 8. století. Nejstarší klášter, jenž tehdy vznikl, byl Ohrdruf (roku 725), nacházející se u dnešního města Gothy.
Je možné, že s tím souvisí tato zpráva: „Pipin zrušil vévodský statut Durynska.“
• Evropa nemá dostatek zlata
Muslimové odřízli západní Evropu od zdrojů zlata, což výrazně omezuje ražbu mincí, takže nová produkce je pouze neplnohodnotnou kopií starých římských vzorů. Panovníci a biskupové uschovávají zlaté předměty, ve společnosti převažuje směnný obchod.
Římská říše
• Theophanes Confessor (AM 6192, A. D. 699/700)
V tom roce propukl velký mor. Mouamed [Muhammad ibn Marván] v čele velkého množství Arabů podnikl tažení proti Abderachmanovi [Abd al-Rahman ibn Muhammad ibn al-Ash'ath]. Když dosáhl Persie, tak spojil své síly s Kaganem. Pak vedli válku proti Abderachmanovi, zabili ho a Persii znovu předali Kaganovi.
Římané napadli Sýrii a postoupili až k Samosatě. Zpustošili krajinu kolem a zabili, jak se říká, až 200.000 Arabů. Pak pobrali velkou kořist a mnoho arabských zajatců a s velkým strachem v sobě se vrátili domů.
Arabský chalífát
• Muslimové postupují k Atlantiku
Po obsazení Kartága pokračují Arabové v expanzi dále na západ a zabírají území dnešního Alžírska a Maroka.
Itálie
• Smrt krále Cunicperta
Po smrti langobardského krále Cunicperta roku 700 propukly v zemi boje o trůn, z nichž po třech letech vítězně vyšel Aripert II., syn roku 662 zavražděného krále Godeperta.
• Smrt krále Cunicperta a nástup jeho syna Liutperta
V době, kdy došlo k těmto událostem, odešel z tohoto života nejmilovanější vládce Cunicpert poté, co jako nástupce svého otce sám držel moc v království Langobardů po dobu dvanácti let. Na pláni Coronate, kde vedl válku proti Alahisovi (roku 688), vystavěl klášter ku cti sv. mučedníka Jiřího. [Rovněž obnovil město Modenu z poloviny zničenou během Alahisova povstání.]
Byl to velmi hezký muž vyznačující se všemi dobrými vlastnostmi a smělý válečník. Oplakáván všemi Langobardy byl pohřben nedaleko kostela Našeho Pána Spasitele [v Ticinu – Pavii], který předtím postavil jeho dědeček Aripert. A království přenechal svému synu Liutpertovi [s přestávkami 700 – 702], jenž byl ještě v chlapeckém věku.
• Úpadek kdysi světovládného Říma
Počet obyvatel kdysi milionového Říma klesl na pouhých třicet tisíc.
Hispánie
• V den 13. výročí svého nástupu na trůn, tj. 15. listopadu roku 700, přibral vizigótský král Egika ke spoluvládě svého syna Vitizu.
Irsko
• Irové jsou opravdu šikovní!
V klášteře v Kellsu je vyhotoven nádherný soubor evangelií Book of Kells; jeho výzdoba je spíš germánská a keltská než římská.
• Narození „apoštola Slovanů“ salcburského biskupa Virgila
Okolo roku 700 se narodil pozdější salcburský biskup Virgil, vlastním jménem Feirgil. Pocházel z irského královského rodu a vzdělání se mu nejspíše dostalo v klášteře Iona založeném sv. Columbanem Starším (502/522 – 597) na posvátném ostrově Hy, který je součástí Hebrid. Potom se stal opatem irského kláštera Aghaboe (Achad–bó–Cainnigh), ale podobně jako mnoho jeho souputníků veden touhou vydat se do světa opustil svůj klášter a odešel někdy v letech 742 – 743 na kontinent. Spolu s ním tam přišel i pozdější pasovský biskup Sidonius. Zprvu Virgil pobýval zhruba dva roky v Quierzy (Carisiacum, Francie) na dvoře majordoma Neustrie a staršího syna Karla Martella Pippina III. Mladšího, jenž potom vyslal oba iroskotské mnichy do Bavorska.
Střední Evropa
• Kočovníci opět nebezpeční
Avaři využili nejednoty slovanských kmenů a opanovali dnešní dolní Rakousko.
Rok 701
Franská říše
• Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.
Itálie
• Smrt papeže Sergia
Dne 8. 9. zemřel papež Sergius I. a 30. 10. nastoupil na uvolněný papežský stolec Řek Jan VI. Z neznámých důvodů se však k němu císař Tiberios III. choval nepřátelsky a vyslal ze Sicílie do Říma exarchu Theofylakta. Italské nacionalisticky laděné milice však pochopily, že Jan je v nebezpečí, a proto mu vyrazily na pomoc a rozbily si svůj tábor před městem, kde zase bouřil římský lid. Jan si ovšem roztržku s Konstantinopolí nepřál a choval se umírněně: poručil uzavřít městské brány a jednáním dosáhl stažení milic. Třebaže v Itálii měl větší moc než exarcha, stále vystupoval jako poddaný císaře a uznával legitimitu jeho moci – ukvapený rozchod s Konstantinopolí by totiž mohl povzbudit k akci italské Langobardy, z nichž byl nejnebezpečnější Římu vévoda beneventský.
• Krátká Raginpertova uzurpace
A když uplynulo osm měsíců [tj. od nástupu krále Liutperta na trůn], tak Raginpert, vévoda města Turína, kterého zde zanechal dřívější král Godepert (†662) když byl zabit Grimualdem, jak jsme o tom psali výše, přišel s velkými silami a bojoval proti Ansprandovi a Rotharitovi, vévodům Bergamoňanů a Novariánů (Novara). A když je porazil v otevřeném poli, tak se zmocnil království Langobardů. Ale zemřel ještě téhož roku.
• Vláda nad Langobardy přechází na Ariperta
Pak jeho syn Aripert se znovu připravil na válku a bojoval v Ticinu s králem Liutpertem a s Ansprandem a Atem a Tatzem a také Rotharitem a Faraoem. A všechny přemohl v bitvě a vzal dítě Liutperta živé jako zajatce. Ansprand rovněž uprchl a opevnil se na ostrově Commacina (Como).
Hispánie
• Změna v čele vizigótského království
Roku 698/701 zemřel vizigótský král Egika a na trůnu jej vystřídal jeho syn Vitiza. Za jeho vlády napadli Arabové africkou Ceutu, na samotnou Hispánii se ale ještě neodvážili zaútočit.
Římská říše
• Tunisko definitivně v rukou muslimů
V bitvě u Tabarky porazili Arabové berberskou kněžnu Káhinu, díky zradě jejího adoptivního syna Chálída ji dopadli na útěku a připravili o hlavu. Po čtyřiceti letech bojů se tak definitivně zmocnili celé Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) a chalífův místodržící Hassán bin Numán al-Ghassání začal s pomocí místních Řeků a Římanů budovat její správu. Boje se nyní přenesly dále na západ na území dnešního západního Alžírska a Maroka.
• Theophanes Confessor (AM 6193, A. D. 700/701)
V tom roce podnikl Abdelas [Abdallah ibn Abd al-Malik] tažení proti zemi Římanů. Marně obléhal Taranton a vrátil se domů. Vybudoval Mopsuestii a umístil do ní posádku.
Arabský chalífát
• Dne 18. 6. zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Šimon.
Bulharsko
• Smrt zakladatele bulharského státu
V bitvě s Chazary zahynul bulharský chán Asparuch a na trůnu jej nahradil jeho syn Tervel (701 – 721).
Rok 702
Franská říše
• Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.
• Franský misijní biskup sv. Emmeram zemřel jako mučedník u Bad Aiblingu.
Itálie
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
Langobarský vévoda Gisulf z Beneventa napadl italskou Kampánii. Papeži Janovi VI. se jej ale podařilo vyjednáváním přimět k odchodu a za obrovské sumy vykoupit zajatce.
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
V té době pak Gisulf, vládce Benevenťanů, zabral město Římanů Suru (Sora) a stejně tak města Hirpinum (Arpino) a Arx (Arce). [Na březích anebo poblíž řeky Liris (Garigliano) přibližně padesát mil jihovýchodně od Říma.] Tento Gisulf přišel v době papeže Jana [Jan VI. (701 – 704) anebo Jan V. (685)] s veškerými svými silami do Kampánie, pálil zde a drancoval a vzal mnoho zajatců. Svůj tábor si rozbil až na místě, které je nazýváno Horrea [snad Puteoli anebo místo u pátého milníku na Via Latina] a nikdo se mu neodvážil vzdorovat. A pontifik poslal k němu kněží s apoštolskými dary a vykoupil všechny zajatce z rukou jeho vojáků.
• Boj o moc v království Langobardů
Ale když se Rotharit vrátil do svého města Bergamusu (Bergamo), tak se chopil královské moci. Král Aripert proti němu vytáhl s velkou armádou a poté, co jako první napadl a obsadil město Lauda (Lodi), oblehl i Bergamus a dobyl jej bez větších potíží beranidly a dalšími válečnými stroji. Zmocnil se a uvěznil falešného krále Rotharita, oholil mu vousy a ostříhal vlasy a poslal do exilu do Turína, kde byl po několika dnech zabit. A podobně zbavil života v koupeli i Liutperta, kterého zajal. [Nechal ho uškrtit.] Také poslal armádu na ostrov Commacina (Como) proti Ansprandovi. A když se to Ansprand dozvěděl, uprchl do Clavenny (Chiavenna) a odtud přišel přes Curii (Chur), město Rhaetů, k Theutpertovi, vévodovi Bavorů, a byl s ním po devět let. A armáda Aripertova zmocnila se ostrova, na němž byl Ansprand, a zničila jeho město.
Hispánie
• Změna na vizigótském trůnu
Když roku 702 zemřel král Egika přirozenou smrtí, stanul v čele vizigótského státu jeho syn a od roku 700 i spoluvládce Vitiza, aby vládl až do konce roku 710. Kronikář roku 754 ho sice popisuje jako blahosklonného muže, ale vyčítá mu způsob, jakým získal trůn. Vitiza povolal zpět všechny ty, které jeho otec vyhnal, vrátil jim majetky a otroky, veřejně spálil daňová přiznání, které je Egika přinutil podepsat, a vrátil jim palácové hodnosti. Jeho postoj k Židům ale neznáme. Za Vitizovy vlády se konaly významné církevní koncily a hispánskou církev důstojně a moudře spravoval Felix z Toleda. Ale zápisy 18. toledského koncilu prý zachované pouze v jediném rukopisu se pak bohužel někdy ve středověku ztratily, a tak nic nevíme o problémech, která řešila hispánská církev těsně před islámským útokem. Toledského primase Felixe pak nahradil Gót Gunderich, o němž se kronikář roku 754 zmiňuje s obrovskou chválou. Ale po něm se na toledský stolec dostal další Gót Sindered, sice velmi zbožný muž, který však na Vitizovo nabádání vládl svému duchovenstvu tvrdou rukou. V jisté pasáži této kroniky se uvádí, že za doby společné vlády Egiky a Vitizy (700 - 702) jakýsi vojenský velitel jménem Teudimer odrazil námořní útok východních Římanů proti Hispánii. Nic víc však o tom nevíme.
• Vláda krále Vitizy
Doba vlády krále Vitizy - toto jedno z nejtemnějších odobí existence vizigótského království - představuje již po celá desetiletí vděčné téma mnoha odborných diskuzí. V zásadě existují dvě tradiční hodnocení tohoto panovníka. Nejstarší protivizitovská historiografie je zastoupena asturskými kronikami, vzniklými přibližně kolem roku 900, které s časovým odstupem dvou set let vysvětlují vpád muslimů a „ztrátu Hispánie“ jako trest za hříchy, jichž se dopustil Vitiza a hispánský lid. Král se prý choval skandálně a svůj vlastní životní styl vnutil lidu a především kněžím, za což podle rotenské kroniky stihl vizigótské království trest Boží - „králové a biskupové opustili Pána, a proto všechna hispánská vojska zahynula.“ Ale úplně odlišný názor na dobu po Egikovi pak pochází z mozarabského prostředí, a to z doby, kdy od islámského vpádu ještě neuplynuvalo ani sto let. Mozarabská kronika z poloviny 8. století se nedívá na události minulé z náboženského hlediska, ale uvádí konkrétní skutky a události, které ještě byly v paměti poměrně živé. Mozarabové 8. století považovali Vitizovu vládu za staré dobré časy, na něž v područí muslimů vzpomínali s nostalgií. Král byl sice drzý a domýšlivý, ale nesporně shovívavý, přičemž mozarabská kronika připomíná jeho výše uvedené skutky ve prospěch otcem zničené šlechty. Dále její autor uvádí, že „v té době celá Hispánie nejvíce rozkvétala, prostoupena radostí, domýšlivostí a nevázanými požitky“. Na druhou stranu víme, že vláda krále Vitizy byla poznamenána katastrofami - hladomory propuklými v důsledku neúrody a velkými morovými epidemie, které zlikvidovaly velkou část obyvatelstva. Vitiza měl v době nástupu na trůn asi dvacet let, takže když začátkem roku 710 zemřel, jistě nedosáhl ani třicítky.
Británie
• Koncil Austerfieldu: roztržka mezi sv. Wilfridem a northumbrijským králem Aldfrithem se dále prohlubuje
Poté, co jej král Aldfrith vyhnal z biskupského stolce v Hexhamu, žil sv. Wilfrid jedenáct let v Mercii a byl biskupem Středních Anglů. Okolo roku 702 svolal král do Austerfieldu koncil a nechal Wilfridovy následovníky exkomunikovat. Příštího roku odjede Wilfrid do Říma postěžovat si papeži.
• Beda Ctihodný pobývající v klášteře Jarrow byl vysvěcen na kněze
Římská říše
• Theophanes Confessor (AM 6194, A. D. 701/702)
V tom roce Baanes přezdívaný Heptadaimon [Vahan Sedmeroďáblů, jinak neznámý] podrobil Arabům Čtvrtou Arménii. Apsimaros poslal na Kefalonii do exilu [budoucího císaře] Philippika, syna patricia Nikefora, protože tomu se zdálo, že se stane císařem. Tvrdil totiž, že ve snu viděl, jak jeho hlavu zastínil orel. A když to císař uslyšel, ihned jej vykázal.
Arabský chalífát
• Problémy Arabů s berberskou královnou Kahinou (698 - 702/703)
Po porážce a smrti náčelníka Kusaily v bitvě u Mammy roku 690 severoafričtí Berbeři nerezignovali a pod vedením kněžny Kahiny kladli spolu s Římany tuhý odpor vojenské expanzi umajovských chalífů. Hasan ibn al-Numán vypochodoval z Egypta a zmocnil se římského Kartága i několika dalších významných měst. Když hledal nějakého dalšího silného nepřítele, kterého by mohl porazit, bylo mu řečeno, že nejmocnějším vládcem na severu Afriky je královna Berberů (malikat al-barbar) al-Kahina. Proto se za ní vydal do Numidie. Obě armády se utkaly u Meskiany v dnešní alžírské provincii Oum al-Bouaghi. Zde Kahina uštědřila Hasanovi tak těžkou porážku, že opustil Ifrikíju (tj. Afriku, dnešní Tunisko) a na čtyři či pět „zalezl“ do Cyrenaiky v Libyi.
Protože si však uvědomovala, že nepřítel je příliš silný a že se vrátí, rozhodla se realizovat taktiku „spálené země“, aby její zpustošená vlast nestála nikomu za dobývání. Tato taktika sice neměla žádný dopad na nomády v horách a pouštích, ale usedlé obyvatelstvo úrodných krajů a oáz jí bylo těžce postiženo. Kahina tak ztratila jeho podporu a Araby svým činem od další expanze stejně neodradila. Hasan se samozřejmě vrátil a podle rad jednoho zajatého berberského důstojníka adoptovaného Káhinou, porazil královnino vojsko na neznámém místě - asi kdesi v dnešním Alžírsku. Protože královna výsledek bitvy předvídala, poslala své dva skutečně biologické syny k Arabům pod ochranu svého syna adoptivního, přičemž Hasan jednomu z nich dokonce svěřil velení části svých sil. Podle jedné zprávy zemřela Kahina v boji proti vetřelcům smrtí válečníka s mečem v rukou, podle druhé spáchala sebevraždu a požila jed, aby nepadla do rukou nepříteli. K tomu došlo někdy v 90. letech 7. století anebo v prvém desetiletí století následujícího, nejspíše však roku 702 anebo 703. Podle Ibn Chalduna se Kahina narodila roku 566 a zemřela věku 127 let, což však nemůžeme brát doslova, neboť autor takovým přehnaným číslem chce jenom říci, že byla „velmi stará“. Legendou o Kahině se poprvé zaštitovali Berbeři, když ve španělském al-Anadalusu bojovali proti Arabům, kteří chtěli prosadit vládu s ohledem na etnický původ, v moderní době přišla rovněž vhod francouzským kolonialistům, berberským nacionalistům, arabským nacionalistům, sionistům, severoafrickým Židům, severoafrickým feministkám, Maghrebským nacionalistům atd.
Rok 703
Itálie
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
Roku 702/703/704 zaútočil na území města Říma beneventský vévoda Gisulf II., obsadil města Soru, Arpino a Arces a z tábora u Horrea pustošil kraje kolem řeky Liris, aby se po vyplacení velké sumy ve zlatě opět stáhl. Zmíněné pohraniční lokality, o které se vedly spory, byli buďto pod kontrolou papeže, nebo náležely podobně jako Terracina a Gäeta císaři, zastoupenému svým sicilským patriciem. (Sora patřila papeži určitě.)
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
V té době pak Gisulf, vládce Benevenťanů, zabral město Římanů Suru (Sora) a stejně tak města Hirpinum (Arpino) a Arx (Arce). [Na březích anebo poblíž řeky Liris (Garigliano) přibližně padesát mil jihovýchodně od Říma.] Tento Gisulf přišel v době papeže Jana [Jan VI. (701 – 704) anebo Jan V. (685)] s veškerými svými silami do Kampánie, pálil zde a drancoval a vzal mnoho zajatců. Svůj tábor si rozbil až na místě, které je nazýváno Horrea [snad Puteoli anebo místo u pátého milníku na Via Latina] a nikdo se mu neodvážil vzdorovat. A pontifik poslal k němu kněží s apoštolskými dary a vykoupil všechny zajatce z rukou jeho vojáků.
• Aripert II. si vybojoval královský trůn Langobardů a mstí se Ansprandově rodině
Z bojů o langobardský královský trůn uprázdněný roku 700 úmrtím krále Cunicperta vyšel roku 703 nakonec vítězně Aripert II., syn roku 662 zavražděného krále Godeperta, zatímco jeho poražený protivník princ Ansprand, Cunicpertův syn, prchl se svým mladším synem Luitprandtem do bavorského exilu. Členové Ansprandovy rodiny, kteří upadli do Aripertových rukou, byli krutě zmrzačeni – nejstaršímu synovi Sigiprantovi vypíchli oči, manželce Theodoradě uřízli nos a uši, stejně jako jeho sestře Auroře. Když pomineme tyto násilnosti, jeví se zbožný, ale lakotný Ansprand jako umírněný panovník. Neovládl však všechna langobardská území na Apeninském poloostrově – pouze do Friaulu mohl dosazovat vévody podle svého uvážení, zatímco spoletské a beneventské vévodství měla zajištěnou širokou autonomii.
• Aripert II. si vybojoval královský trůn Langobardů a mstí se Ansprandově rodině
Poté, co král Aripert upevnil svoji vládu, zbavil očí Sigipranda, syna Ansprandova, a postihl různými způsoby všechny ty, kdo s ním byly nějakým způsobem pokrevně spřízněni. Rovněž držel ve vazbě Liutpranda, mladšího Ansprandova syna. Ale protože ho nepovažoval za osobu, která by měla z důvodu svého mládí jakkoukoliv důležitost, neuložil mu žádný tělený trest a nechal jej odejít, aby se mohl vrátit ke svému otci. Není pochyb o tom, že se to stalo z příkazu Boha Všemohoucího, který ho připravoval k vládě nad královstvím. A když Liutprand přišel ke svému otci do Bavorska, způsobil mu tím obrovskou radost. A král Aripert nechal zadržet manželku Ansprandovu, Theodoradu jménem. A ta když se s ženskou tvrdohlavostí chvástala, že se stala královnou, tak byla krása jejího obličeje zničena a ona znetvořena uříznutím nosu a uší A rovněž sestra Liutprandova, Aurora jménem, byla zmrzačena stejným způsobem.
• Spoleto má nového vládce
Když pak zemřel Transamund, vévoda Spoletiánců [663 – 703], nastoupil na otcovo místo jeho syn Faruald [703 – 724]. Navíc Wachilapus byl Transamundův bratr a řídil to samé vévodství spolu se svým bratrem.
Římská říše
• Konspirace sesazeného císaře Justiniána II.
Během Justiniánova exilu v krymském městě Chersonésos se donesly k tamním městským úředníkům zvěsti, že konspiruje s úmyslem znovu se zmocnit trůnu. Protože jim to připadalo až příliš nebezpečné, rozhodli se jej zatknout a poslat zpátky do Konstantinopole do rukou císaře Tiberia. Když se to ale Justinián dozvěděl, uprchl k Chazarům, jejichž chán jej přijal s velkou úctou a takovým pohostinstvím, že jej roku 703 dokonce oženil se svojí dcerou, která přijala jméno Theodora. Císař Tiberius znepokojen Justiniánovými intrikami však poslal k Chazarům vyslance, aby požadovali jeho vydání. Protože chán si nepřál kvůli němu narušit alianci s Římany, souhlasil a byl ochoten předat jej do rukou vyslanců. Ale Justinián uprchl znovu, tentokráte k Bulharům, jejichž chán Tervel jej přijal a souhlasil s tím, že jej podpoří. Roku 705
• Theophanes Confessor (AM 6195, A. D. 702/703)
V tom roce povstali vůdci Arménů proti Saracénům a zabili ty Saracény, kteří byli v Arménii. Ještě jednou navázali kontakt s Apsimarem a přivedli do své země Římany. Nicméně Mouamed [Muhammad ibn Marván] podnikl tažení proti nim a zabil mnoho lidí. Podrobil Arménii Arabům a pokud jde o arménské vůdce, tak ty shromáždil na jednom místě a zaživa upálil.
V tom samém roce podnikl Azar v čele 10.000 mužů tažení do Kilikie. Císařův bratr Herakleios se s ním utkal a pobil většinu nepřátel. Zbytek pak poslal jako zajatce císaři. [V žádném jiném zdroji není toto tažení zmíněno. Možná se jedná o tu samou porážku Arabů zmíněnou k příštímu roku.]
Arabský chalífát
• Změna v čele Afriky
Egyptský místodržící odvolal guvernéra Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Hassána bin Numán al-Ghassáního, zkonfiskoval mu jeho obrovský majetek a nahradil Músou ibn Nusairem. Ten původně spravoval město Basru a asi i on velmi miloval peníze, protože byl obviněn ze zpronevěry a přinucen prchnout do Egypta. Na přímluvu bratra chalífy Abd al–Malika však dostal milost a ve funkci místodržícího byl poslán do Ifríkíje (Afriky) s úkolem dobýt celý Maghrib („Země zapadajícího slunce“). K domorodým Berberům se choval tolerantně, mnoho jejich náčelníkům obrátil na islám a svěřoval jim některé odpovědné funkce. Berbeři se proto přidali na jeho stranu a dodali muslimské expanzi novou sílu – západní Alžírsko, Maroko a Španělsko dobyli již oni.
• Problémy Arabů s berberskou královnou Kahinou (698 - 702/703)
Po porážce a smrti náčelníka Kusaily v bitvě u Mammy roku 690 severoafričtí Berbeři nerezignovali a pod vedením kněžny Kahiny kladli spolu s Římany tuhý odpor vojenské expanzi umajovských chalífů. Hasan ibn al-Numán vypochodoval z Egypta a zmocnil se římského Kartága i několika dalších významných měst. Když hledal nějakého dalšího silného nepřítele, kterého by mohl porazit, bylo mu řečeno, že nejmocnějším vládcem na severu Afriky je královna Berberů (malikat al-barbar) al-Kahina. Proto se za ní vydal do Numidie. Obě armády se utkaly u Meskiany v dnešní alžírské provincii Oum al-Bouaghi. Zde Kahina uštědřila Hasanovi tak těžkou porážku, že opustil Ifrikíju (tj. Afriku, dnešní Tunisko) a na čtyři či pět lez „zalezl“ do Cyrenaiky v Libyi.
Protože si však uvědomovala, že nepřítel je příliš silný a že se vrátí, rozhodla se realizovat taktiku „spálené země“, aby její zpustošená vlast nestála nikomu za dobývání. Tato taktika sice neměla žádný dopad na nomády v horách a pouštích, ale usedlé obyvatelstvo úrodných krajů a oáz jí bylo těžce postiženo. Kahina tak ztratila jeho podporu a Araby svým činem od další expanze stejně neodradila. Hasan se samozřejmě vrátil a podle rad jednoho zajatého berberského důstojníka adoptovaného Káhinou, porazil královnino vojsko na neznámém místě - asi kdesi v dnešním Alžírsku. Protože královna výsledek bitvy předvídala, poslala své dva skutečně biologické syny k Arabům pod ochranu svého syna adoptivního, přičemž Hasan jednomu z nich dokonce svěřil velení části svých sil. Podle jedné zprávy zemřela Kahina v boji proti vetřelcům smrtí válečníka s mečem v rukou, podle druhé spáchala sebevraždu a požila jed, aby nepadla do rukou nepříteli. K tomu došlo někdy v 90. letech 7. století anebo v prvém desetiletí století následujícího, nejspíše však roku 702 anebo 703. Podle Ibn Chalduna se Kahina narodila roku 566 a zemřela věku 127 let, což však nemůžeme brát doslova, neboť autor takovým přehnaným číslem chce jenom říci, že byla „velmi stará“. Legendou o Kahině se poprvé zaštitovali Berbeři, když ve španělském al-Anadalusu bojovali proti Arabům, kteří chtěli prosadit vládu s ohledem na etnický původ, v moderní době přišla rovněž vhod francouzským kolonialistům, berberským nacionalistům, arabským nacionalistům, sionistům, severoafrickým Židům, severoafrickým feministkám, Maghrebským nacionalistům atd.
• Arméni nespokojeni s nadvládou muslimů
Náboženský útisk a neúnosné daňové břemeno vedly roku 703 a 705 k povstání Arménů pod vedením Smbata Bagratuniho proti jejich arabským pánům. Přes římskou podporu byla však tato jejich revolta neúspěšná a Smbat prchl do Laziky (v jižní části Kolchidy, tj. na východním pobřeží Černého moře). Následovala tvrdá odveta – mnoho arménských knížat bylo roku 705 upáleno ve dvou kostelech v Nachčiawanu a Chramu, jiní byli popraveni nebo deportováni.
Franská říše
• Založeno biskupství v Utrechtu
Franský majordomus Pipin II. Střední založil roku 703/704 biskupství Utrecht a do jeho čela postavil anglosaského misionáře Willibrorda.
Británie
• Sv. Wilfrid již podruhé našel pomoc v Římě
[Poté, co jej northumbrijský král Aldfrith vyhnal roku 691 z biskupského stolce v Hexhamu, žil sv. Wilfrid jedenáct let v Mercii a byl biskupem Středních Anglů. Okolo roku 702 svolal král do Austerfieldu koncil a nechal Wilfridovy následovníky exkomunikovat. Roku 703 odjel Wilfrid do Říma postěžovat si papeži.]
Když přišel do Říma a za přítomnosti žalobců dostal před shromážděním přečetných biskupů s apoštolským otcem Janem [VI.] místo k obhajobě, bylo podle soudu všech prokázáno, že žalobci proti němu nejednou vznesli nepravdivá nařčení, výše řečený papež napsal králům Æthelredovi a Aldfrithovi, aby zařídili Wilfridův návrat do biskupského úřadu, protože byl odsouzen nespravedlivě.
Důvod Wilfridova osvobození podepřelo předčítání z protokolů synody papeže Agathona blahé paměti, která se kdysi [roku 679] – jak jsme již řekli – odbývala za Wilfridovy přítomnosti ve městě, když zasedal mezi biskupy přímo na koncilu. Když tedy, jak případ vyžadoval, synoda po několik dní podle příkazu papeže předčítala před šlechtou a velkým počtem lidu tyto protokoly, dostala se až k místu, kde stálo psáno: „Wilfrid, Bohu milý biskup církevní obce v Yorku, se odvolal k papežskému stolci se svou záležitostí a byl papežskou pravomocí osvobozen od obvinění určitých i neurčitých…“ a tak dále, jak jsme citovali výše. Když se toto četlo, zmocnil se posluchačů údiv. A jen předčítající utichl, začali se jeden druhého vyptávat, kdo že to je, ten Wilfrid. Tehdy poradce papeže Bonifác a přemnoho jiných, kteří viděli Wilfrida v Římě za časů papeže Agathona, vypovídali, že je to tentýž biskup, kterého obžalovali jeho vlastní lidé a který nedávno přišel do Říma, aby jej soudil papežský stolec. „Tentýž člověk,“ povídají, „který již před drahným časem sem přišel stejně obžalován a který brzy po vyslechnutí a posouzení případu a rozepře z obou stran byl papežem Agathonem blahé paměti uznán za vyhnaného protiprávně ze svého biskupství. A papež Agatho jej choval v takové úctě a vážnosti, že mu jako muži neporušené víry a poctivého ducha přikázal zasednout na synodě biskupů [680], již tehdy shromáždil.
Jakmile to vyslechli, prohlásili všichni shodně s papežem, že muž takové vážnosti, který skoro čtyřicet let vykonával biskupský úřad, nesmí být nikdy odsouzen, nýbrž že se musí se ctí vrátit do vlasti, zcela zproštěn každé žalobou tvrzené viny.
Rok 704
Římská říše
• Císař Tiberius II. požádal Chazary o vydání svého uprchlého předchůdce na trůně Justiniána II., manžela chánovy dcery. Sesazený císař proto zemi Chazarů raději opustil a uchýlil se do hlavního města bulharského státu Plisky, kde požádal chána Tervela ochranu a opětovné uvedení na trůn, za což mu pak kromě jiného nabízel i ruku své dcery. Chán souhlasil a začal připravovat intervenci, k níž vybízel i svého strýce Kubera. Ten však odmítl, protože od války z let 688 – 689 byl Justinánův nepřítel.
• Theophanes Confessor (AM 6196, A. D. 703/704)
V tom roce Azidos [Jazíd ibn Hunajn], syn Chouneiův, podnikl tažení proti Kilikii a oblehl pevnost Sision [dříve Sis, nyní Kozan, 64 km severně od Adany, u vstupu do jednoho z průsmyku pohoří Antitaurus]. Císařův bratr Herakleios jej napadl a v bitvě zabil 12.000 Arabů.
V tuto dobu žil Justinián v Chersonu a věřejně prohlašoval, že znovu získá Impérium. Jeho obyvatele pak vyděsilo nebezpečí hrozící jim ze strany císaře natolik, že se ho rozhodli buďto zabít anebo poslat císaři. A ten se to dozvěděl a podařilo se mu uniknout. Dosáhl Darasu [zřejmě někde na vysočinách jihozápadního Krymu] a dožadoval se audience u chána Chazarů. A když se o tom kagan dozvěděl, přijal jej s velkými poctami a dal mu za manželku svoji vlastní sestru Theodoru. [Toto jméno asi přijala až při svatbě s Justiniánem.] A za krátký čas dostal povolení odejít dolů do Phanagourie [na poloostrově Tamaň], kde žil s Theodorou.
Jakmile se Apsimaros dozvěděl o těchto věcech, tak napsal kaganovi, jemuž sliboval mnoho darů, pokud mu pošle Justiniána živého. A pokud ne, tak přinejmenším alespoň jeho hlavu. Kagan se podvolil a vyhověl jeho žádosti a za Justiniánem poslal stráž pod záminkou jeho ochrany, prý aby se nestal obětí spiknutí svých vlastních krajanů. Rovněž vydal rozkaz Papatzysovi, svému zástupci v této oblast, a Balgitzisovi, veliteli [krymského] Bosporu, aby Justiniána zabili, až dostanou pokyn. Nicméně tyto skutečnosti oznámil jistý kaganův sluha Theodoře, takže se to dozvěděl i Justinián. Ten pak pozval Papatzyse k důvěrnému jednání a uškrtil jej provazem. To samé pak provedl s velitelem Balgitzisem. Ihned poté poslal Theodoru pryč ze země Chazarů, zatímco on sám tajně utekl z Phanagourie a přišel dolů do Tomidy [na pobřeží Kerčského průlivu], kde si našel rybářskou loď, vybavil ji vším potřebným, nastoupil na ni a přeplavil se přes Asas do Symbolonu [Balaklava], který je poblíž Chersonu. Poslal tajnou zprávu do Chersonu a vzal s sebou Barasbakouriose [pravděpodobně princ Varaz-Bakur původem z dnešní Gruzie, bývalý konzul anebo prokonzul, podle pečetí patricius a komita thematu Opsikion] i s jeho bratrem, stejně jako Štěpána, Moropaulose a Theophila. Plavil se s nimi kolem majáku v Chersonu, a když pluli kolem Nekropely [Karkinická zátoka], u ústí Danaprisu a také Danastrisu, tak povstala taková bouře, že se všichni již vzdávali naděje, že budou ušetřeni. Jeho sluha Myakes mu řekl: „Pohleď, ó Pane, již se chystáme zemřít. Učiňte slib Bohu pro vaši záchranu, a to takovou, že pokud vám vrátí zpět vaše Impérium, tak nevykonáte pomstu na žádném svém nepříteli.“ Ale on s hněvem odpověděl: „Pokud bych měl ušetřit jediného z nich, tak ať mě Bůh raději utopí právě na tomto místeě.“
Bouři přestál bez úhony a vplul do řeky Dunaje. Pak odeslal Štěpána k Terbelisovi, vládci Bulharů, aby získal jeho pomoc při znovuzískání impéria jeho předků, za což mu slíbil odevzdat velké množství darů a vlastní dceru za manželku. Ten jej přijal s úctou a pod přísahou mu slíbil, že mu bude poslušen a po všech stránkách nápomocen. Sebral obrovskou spoustu Bulharů a Slovanů, kteří mu podléhali, a následujícího roku je ozbrojil a přitáhl před Císařské Město.
Franská říše
• Založeno biskupství v Utrechtu
Franský majordomus Pipin II. Střední založil roku 703/704 biskupství Utrecht a do jeho čela postavil anglosaského misionáře Willibrorda.
Itálie
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
Roku 703/704 zaútočil na území města Říma beneventský vévoda Gisulf II., obsadil města Soru, Arpino a Arces a z tábora u Horrea pustošil kraje kolem řeky Liris. Po vyplacení velké sumy ve zlatě však opět stáhl. Zmíněné pohraniční lokality, o které se vedly spory, byli buďto pod kontrolou papeže, nebo náležely podobně jako Terracina a Gäeta císaři, zastoupenému svým sicilským patriciem. (Sora patřila papeži určitě.)
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
V té době pak Gisulf, vládce Benevenťanů, zabral město Římanů Suru (Sora) a stejně tak města Hirpinum (Arpino) a Arx (Arce). [Na březích anebo poblíž řeky Liris (Garigliano) přibližně padesát mil jihovýchodně od Říma.] Tento Gisulf přišel v době papeže Jana [Jan VI. (701 – 704) anebo Jan V. (685)] s veškerými svými silami do Kampánie, pálil zde a drancoval a vzal mnoho zajatců. Svůj tábor si rozbil až na místě, které je nazýváno Horrea [snad Puteoli anebo místo u pátého milníku na Via Latina] a nikdo se mu neodvážil vzdorovat. A pontifik poslal k němu kněží s apoštolskými dary a vykoupil všechny zajatce z rukou jeho vojáků.-
Británie
• V anglickém benediktýnském klášteře ve Whitby vznikla biografie papeže Řehoře Velikého.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 700
Franská říše
• Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.
• Na akvitánský trůn usedá Eudo
Po smrti svého jménem nám neznámého předchůdce se kolem roku 700 stává akvitánským vévodou Eudo. Majordomus Pipin se snažil této mocenské změny využít ve svůj prospěch a vyrazil s vojskem na jih s cílem připoutat Akvitánii těsněji k franské říši. Frankové však byli poraženi a zahnáni zpět na vlastí území. Eudo nyní může v klidu vládnout jako suverénní panovník pouze formálně podřízený franské říši. Je o něm známo, že měl dva syny Hunoalda a Atu a možná dceru Lampegii.
• Dar bavorského vévody Rupertovi
Roku 696/699/700 věnoval bavorský vévoda zbytky římského města Juvava (Salcburku) vedoucímu křesťanské misie v Bavorsku wormskému biskupovi Rupertovi, který se stal zdejším arcibiskupem a založil klášter a kostel sv. Petra.
• Durynsku bude vládnout vévoda Heden
Okolo roku 700 se Durynsko dostalo pod vliv ve Würzburgu sídlícího a okolí tohoto města ovládajícího vévody Hedena († před rokem 717/719). Od něho vyšla snaha získat pro misijní práci v Durynsku „apoštola Frísů“ Willibrorda, který sem vyslal několik anglosaských misionářů. Jejich působení mělo sice jistý úspěch, ale s přežívajícím pohanstvím se tu musel nadále potýkat i další anglosaský věrozvěst Bonifatius. Přišel sem nejprve roku 719, kdy mu však v delší a významnější činnosti zabránil konflikt se zde již působícím franským kněžstvem, a poté v první polovině 20. let 8. století. Nejstarší klášter, jenž tehdy vznikl, byl Ohrdruf (roku 725), nacházející se u dnešního města Gothy.
Je možné, že s tím souvisí tato zpráva: „Pipin zrušil vévodský statut Durynska.“
• Evropa nemá dostatek zlata
Muslimové odřízli západní Evropu od zdrojů zlata, což výrazně omezuje ražbu mincí, takže nová produkce je pouze neplnohodnotnou kopií starých římských vzorů. Panovníci a biskupové uschovávají zlaté předměty, ve společnosti převažuje směnný obchod.
Římská říše
• Theophanes Confessor (AM 6192, A. D. 699/700)
V tom roce propukl velký mor. Mouamed [Muhammad ibn Marván] v čele velkého množství Arabů podnikl tažení proti Abderachmanovi [Abd al-Rahman ibn Muhammad ibn al-Ash'ath]. Když dosáhl Persie, tak spojil své síly s Kaganem. Pak vedli válku proti Abderachmanovi, zabili ho a Persii znovu předali Kaganovi.
Římané napadli Sýrii a postoupili až k Samosatě. Zpustošili krajinu kolem a zabili, jak se říká, až 200.000 Arabů. Pak pobrali velkou kořist a mnoho arabských zajatců a s velkým strachem v sobě se vrátili domů.
Arabský chalífát
• Muslimové postupují k Atlantiku
Po obsazení Kartága pokračují Arabové v expanzi dále na západ a zabírají území dnešního Alžírska a Maroka.
Itálie
• Smrt krále Cunicperta
Po smrti langobardského krále Cunicperta roku 700 propukly v zemi boje o trůn, z nichž po třech letech vítězně vyšel Aripert II., syn roku 662 zavražděného krále Godeperta.
• Smrt krále Cunicperta a nástup jeho syna Liutperta
V době, kdy došlo k těmto událostem, odešel z tohoto života nejmilovanější vládce Cunicpert poté, co jako nástupce svého otce sám držel moc v království Langobardů po dobu dvanácti let. Na pláni Coronate, kde vedl válku proti Alahisovi (roku 688), vystavěl klášter ku cti sv. mučedníka Jiřího. [Rovněž obnovil město Modenu z poloviny zničenou během Alahisova povstání.]
Byl to velmi hezký muž vyznačující se všemi dobrými vlastnostmi a smělý válečník. Oplakáván všemi Langobardy byl pohřben nedaleko kostela Našeho Pána Spasitele [v Ticinu – Pavii], který předtím postavil jeho dědeček Aripert. A království přenechal svému synu Liutpertovi [s přestávkami 700 – 702], jenž byl ještě v chlapeckém věku.
• Úpadek kdysi světovládného Říma
Počet obyvatel kdysi milionového Říma klesl na pouhých třicet tisíc.
Hispánie
• V den 13. výročí svého nástupu na trůn, tj. 15. listopadu roku 700, přibral vizigótský král Egika ke spoluvládě svého syna Vitizu.
Irsko
• Irové jsou opravdu šikovní!
V klášteře v Kellsu je vyhotoven nádherný soubor evangelií Book of Kells; jeho výzdoba je spíš germánská a keltská než římská.
• Narození „apoštola Slovanů“ salcburského biskupa Virgila
Okolo roku 700 se narodil pozdější salcburský biskup Virgil, vlastním jménem Feirgil. Pocházel z irského královského rodu a vzdělání se mu nejspíše dostalo v klášteře Iona založeném sv. Columbanem Starším (502/522 – 597) na posvátném ostrově Hy, který je součástí Hebrid. Potom se stal opatem irského kláštera Aghaboe (Achad–bó–Cainnigh), ale podobně jako mnoho jeho souputníků veden touhou vydat se do světa opustil svůj klášter a odešel někdy v letech 742 – 743 na kontinent. Spolu s ním tam přišel i pozdější pasovský biskup Sidonius. Zprvu Virgil pobýval zhruba dva roky v Quierzy (Carisiacum, Francie) na dvoře majordoma Neustrie a staršího syna Karla Martella Pippina III. Mladšího, jenž potom vyslal oba iroskotské mnichy do Bavorska.
Střední Evropa
• Kočovníci opět nebezpeční
Avaři využili nejednoty slovanských kmenů a opanovali dnešní dolní Rakousko.
Rok 701
Franská říše
• Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.
Itálie
• Smrt papeže Sergia
Dne 8. 9. zemřel papež Sergius I. a 30. 10. nastoupil na uvolněný papežský stolec Řek Jan VI. Z neznámých důvodů se však k němu císař Tiberios III. choval nepřátelsky a vyslal ze Sicílie do Říma exarchu Theofylakta. Italské nacionalisticky laděné milice však pochopily, že Jan je v nebezpečí, a proto mu vyrazily na pomoc a rozbily si svůj tábor před městem, kde zase bouřil římský lid. Jan si ovšem roztržku s Konstantinopolí nepřál a choval se umírněně: poručil uzavřít městské brány a jednáním dosáhl stažení milic. Třebaže v Itálii měl větší moc než exarcha, stále vystupoval jako poddaný císaře a uznával legitimitu jeho moci – ukvapený rozchod s Konstantinopolí by totiž mohl povzbudit k akci italské Langobardy, z nichž byl nejnebezpečnější Římu vévoda beneventský.
• Krátká Raginpertova uzurpace
A když uplynulo osm měsíců [tj. od nástupu krále Liutperta na trůn], tak Raginpert, vévoda města Turína, kterého zde zanechal dřívější král Godepert (†662) když byl zabit Grimualdem, jak jsme o tom psali výše, přišel s velkými silami a bojoval proti Ansprandovi a Rotharitovi, vévodům Bergamoňanů a Novariánů (Novara). A když je porazil v otevřeném poli, tak se zmocnil království Langobardů. Ale zemřel ještě téhož roku.
• Vláda nad Langobardy přechází na Ariperta
Pak jeho syn Aripert se znovu připravil na válku a bojoval v Ticinu s králem Liutpertem a s Ansprandem a Atem a Tatzem a také Rotharitem a Faraoem. A všechny přemohl v bitvě a vzal dítě Liutperta živé jako zajatce. Ansprand rovněž uprchl a opevnil se na ostrově Commacina (Como).
Hispánie
• Změna v čele vizigótského království
Roku 698/701 zemřel vizigótský král Egika a na trůnu jej vystřídal jeho syn Vitiza. Za jeho vlády napadli Arabové africkou Ceutu, na samotnou Hispánii se ale ještě neodvážili zaútočit.
Římská říše
• Tunisko definitivně v rukou muslimů
V bitvě u Tabarky porazili Arabové berberskou kněžnu Káhinu, díky zradě jejího adoptivního syna Chálída ji dopadli na útěku a připravili o hlavu. Po čtyřiceti letech bojů se tak definitivně zmocnili celé Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) a chalífův místodržící Hassán bin Numán al-Ghassání začal s pomocí místních Řeků a Římanů budovat její správu. Boje se nyní přenesly dále na západ na území dnešního západního Alžírska a Maroka.
• Theophanes Confessor (AM 6193, A. D. 700/701)
V tom roce podnikl Abdelas [Abdallah ibn Abd al-Malik] tažení proti zemi Římanů. Marně obléhal Taranton a vrátil se domů. Vybudoval Mopsuestii a umístil do ní posádku.
Arabský chalífát
• Dne 18. 6. zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Šimon.
Bulharsko
• Smrt zakladatele bulharského státu
V bitvě s Chazary zahynul bulharský chán Asparuch a na trůnu jej nahradil jeho syn Tervel (701 – 721).
Rok 702
Franská říše
• Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.
• Franský misijní biskup sv. Emmeram zemřel jako mučedník u Bad Aiblingu.
Itálie
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
Langobarský vévoda Gisulf z Beneventa napadl italskou Kampánii. Papeži Janovi VI. se jej ale podařilo vyjednáváním přimět k odchodu a za obrovské sumy vykoupit zajatce.
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
V té době pak Gisulf, vládce Benevenťanů, zabral město Římanů Suru (Sora) a stejně tak města Hirpinum (Arpino) a Arx (Arce). [Na březích anebo poblíž řeky Liris (Garigliano) přibližně padesát mil jihovýchodně od Říma.] Tento Gisulf přišel v době papeže Jana [Jan VI. (701 – 704) anebo Jan V. (685)] s veškerými svými silami do Kampánie, pálil zde a drancoval a vzal mnoho zajatců. Svůj tábor si rozbil až na místě, které je nazýváno Horrea [snad Puteoli anebo místo u pátého milníku na Via Latina] a nikdo se mu neodvážil vzdorovat. A pontifik poslal k němu kněží s apoštolskými dary a vykoupil všechny zajatce z rukou jeho vojáků.
• Boj o moc v království Langobardů
Ale když se Rotharit vrátil do svého města Bergamusu (Bergamo), tak se chopil královské moci. Král Aripert proti němu vytáhl s velkou armádou a poté, co jako první napadl a obsadil město Lauda (Lodi), oblehl i Bergamus a dobyl jej bez větších potíží beranidly a dalšími válečnými stroji. Zmocnil se a uvěznil falešného krále Rotharita, oholil mu vousy a ostříhal vlasy a poslal do exilu do Turína, kde byl po několika dnech zabit. A podobně zbavil života v koupeli i Liutperta, kterého zajal. [Nechal ho uškrtit.] Také poslal armádu na ostrov Commacina (Como) proti Ansprandovi. A když se to Ansprand dozvěděl, uprchl do Clavenny (Chiavenna) a odtud přišel přes Curii (Chur), město Rhaetů, k Theutpertovi, vévodovi Bavorů, a byl s ním po devět let. A armáda Aripertova zmocnila se ostrova, na němž byl Ansprand, a zničila jeho město.
Hispánie
• Změna na vizigótském trůnu
Když roku 702 zemřel král Egika přirozenou smrtí, stanul v čele vizigótského státu jeho syn a od roku 700 i spoluvládce Vitiza, aby vládl až do konce roku 710. Kronikář roku 754 ho sice popisuje jako blahosklonného muže, ale vyčítá mu způsob, jakým získal trůn. Vitiza povolal zpět všechny ty, které jeho otec vyhnal, vrátil jim majetky a otroky, veřejně spálil daňová přiznání, které je Egika přinutil podepsat, a vrátil jim palácové hodnosti. Jeho postoj k Židům ale neznáme. Za Vitizovy vlády se konaly významné církevní koncily a hispánskou církev důstojně a moudře spravoval Felix z Toleda. Ale zápisy 18. toledského koncilu prý zachované pouze v jediném rukopisu se pak bohužel někdy ve středověku ztratily, a tak nic nevíme o problémech, která řešila hispánská církev těsně před islámským útokem. Toledského primase Felixe pak nahradil Gót Gunderich, o němž se kronikář roku 754 zmiňuje s obrovskou chválou. Ale po něm se na toledský stolec dostal další Gót Sindered, sice velmi zbožný muž, který však na Vitizovo nabádání vládl svému duchovenstvu tvrdou rukou. V jisté pasáži této kroniky se uvádí, že za doby společné vlády Egiky a Vitizy (700 - 702) jakýsi vojenský velitel jménem Teudimer odrazil námořní útok východních Římanů proti Hispánii. Nic víc však o tom nevíme.
• Vláda krále Vitizy
Doba vlády krále Vitizy - toto jedno z nejtemnějších odobí existence vizigótského království - představuje již po celá desetiletí vděčné téma mnoha odborných diskuzí. V zásadě existují dvě tradiční hodnocení tohoto panovníka. Nejstarší protivizitovská historiografie je zastoupena asturskými kronikami, vzniklými přibližně kolem roku 900, které s časovým odstupem dvou set let vysvětlují vpád muslimů a „ztrátu Hispánie“ jako trest za hříchy, jichž se dopustil Vitiza a hispánský lid. Král se prý choval skandálně a svůj vlastní životní styl vnutil lidu a především kněžím, za což podle rotenské kroniky stihl vizigótské království trest Boží - „králové a biskupové opustili Pána, a proto všechna hispánská vojska zahynula.“ Ale úplně odlišný názor na dobu po Egikovi pak pochází z mozarabského prostředí, a to z doby, kdy od islámského vpádu ještě neuplynuvalo ani sto let. Mozarabská kronika z poloviny 8. století se nedívá na události minulé z náboženského hlediska, ale uvádí konkrétní skutky a události, které ještě byly v paměti poměrně živé. Mozarabové 8. století považovali Vitizovu vládu za staré dobré časy, na něž v područí muslimů vzpomínali s nostalgií. Král byl sice drzý a domýšlivý, ale nesporně shovívavý, přičemž mozarabská kronika připomíná jeho výše uvedené skutky ve prospěch otcem zničené šlechty. Dále její autor uvádí, že „v té době celá Hispánie nejvíce rozkvétala, prostoupena radostí, domýšlivostí a nevázanými požitky“. Na druhou stranu víme, že vláda krále Vitizy byla poznamenána katastrofami - hladomory propuklými v důsledku neúrody a velkými morovými epidemie, které zlikvidovaly velkou část obyvatelstva. Vitiza měl v době nástupu na trůn asi dvacet let, takže když začátkem roku 710 zemřel, jistě nedosáhl ani třicítky.
Británie
• Koncil Austerfieldu: roztržka mezi sv. Wilfridem a northumbrijským králem Aldfrithem se dále prohlubuje
Poté, co jej král Aldfrith vyhnal z biskupského stolce v Hexhamu, žil sv. Wilfrid jedenáct let v Mercii a byl biskupem Středních Anglů. Okolo roku 702 svolal král do Austerfieldu koncil a nechal Wilfridovy následovníky exkomunikovat. Příštího roku odjede Wilfrid do Říma postěžovat si papeži.
• Beda Ctihodný pobývající v klášteře Jarrow byl vysvěcen na kněze
Římská říše
• Theophanes Confessor (AM 6194, A. D. 701/702)
V tom roce Baanes přezdívaný Heptadaimon [Vahan Sedmeroďáblů, jinak neznámý] podrobil Arabům Čtvrtou Arménii. Apsimaros poslal na Kefalonii do exilu [budoucího císaře] Philippika, syna patricia Nikefora, protože tomu se zdálo, že se stane císařem. Tvrdil totiž, že ve snu viděl, jak jeho hlavu zastínil orel. A když to císař uslyšel, ihned jej vykázal.
Arabský chalífát
• Problémy Arabů s berberskou královnou Kahinou (698 - 702/703)
Po porážce a smrti náčelníka Kusaily v bitvě u Mammy roku 690 severoafričtí Berbeři nerezignovali a pod vedením kněžny Kahiny kladli spolu s Římany tuhý odpor vojenské expanzi umajovských chalífů. Hasan ibn al-Numán vypochodoval z Egypta a zmocnil se římského Kartága i několika dalších významných měst. Když hledal nějakého dalšího silného nepřítele, kterého by mohl porazit, bylo mu řečeno, že nejmocnějším vládcem na severu Afriky je královna Berberů (malikat al-barbar) al-Kahina. Proto se za ní vydal do Numidie. Obě armády se utkaly u Meskiany v dnešní alžírské provincii Oum al-Bouaghi. Zde Kahina uštědřila Hasanovi tak těžkou porážku, že opustil Ifrikíju (tj. Afriku, dnešní Tunisko) a na čtyři či pět „zalezl“ do Cyrenaiky v Libyi.
Protože si však uvědomovala, že nepřítel je příliš silný a že se vrátí, rozhodla se realizovat taktiku „spálené země“, aby její zpustošená vlast nestála nikomu za dobývání. Tato taktika sice neměla žádný dopad na nomády v horách a pouštích, ale usedlé obyvatelstvo úrodných krajů a oáz jí bylo těžce postiženo. Kahina tak ztratila jeho podporu a Araby svým činem od další expanze stejně neodradila. Hasan se samozřejmě vrátil a podle rad jednoho zajatého berberského důstojníka adoptovaného Káhinou, porazil královnino vojsko na neznámém místě - asi kdesi v dnešním Alžírsku. Protože královna výsledek bitvy předvídala, poslala své dva skutečně biologické syny k Arabům pod ochranu svého syna adoptivního, přičemž Hasan jednomu z nich dokonce svěřil velení části svých sil. Podle jedné zprávy zemřela Kahina v boji proti vetřelcům smrtí válečníka s mečem v rukou, podle druhé spáchala sebevraždu a požila jed, aby nepadla do rukou nepříteli. K tomu došlo někdy v 90. letech 7. století anebo v prvém desetiletí století následujícího, nejspíše však roku 702 anebo 703. Podle Ibn Chalduna se Kahina narodila roku 566 a zemřela věku 127 let, což však nemůžeme brát doslova, neboť autor takovým přehnaným číslem chce jenom říci, že byla „velmi stará“. Legendou o Kahině se poprvé zaštitovali Berbeři, když ve španělském al-Anadalusu bojovali proti Arabům, kteří chtěli prosadit vládu s ohledem na etnický původ, v moderní době přišla rovněž vhod francouzským kolonialistům, berberským nacionalistům, arabským nacionalistům, sionistům, severoafrickým Židům, severoafrickým feministkám, Maghrebským nacionalistům atd.
Rok 703
Itálie
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
Roku 702/703/704 zaútočil na území města Říma beneventský vévoda Gisulf II., obsadil města Soru, Arpino a Arces a z tábora u Horrea pustošil kraje kolem řeky Liris, aby se po vyplacení velké sumy ve zlatě opět stáhl. Zmíněné pohraniční lokality, o které se vedly spory, byli buďto pod kontrolou papeže, nebo náležely podobně jako Terracina a Gäeta císaři, zastoupenému svým sicilským patriciem. (Sora patřila papeži určitě.)
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
V té době pak Gisulf, vládce Benevenťanů, zabral město Římanů Suru (Sora) a stejně tak města Hirpinum (Arpino) a Arx (Arce). [Na březích anebo poblíž řeky Liris (Garigliano) přibližně padesát mil jihovýchodně od Říma.] Tento Gisulf přišel v době papeže Jana [Jan VI. (701 – 704) anebo Jan V. (685)] s veškerými svými silami do Kampánie, pálil zde a drancoval a vzal mnoho zajatců. Svůj tábor si rozbil až na místě, které je nazýváno Horrea [snad Puteoli anebo místo u pátého milníku na Via Latina] a nikdo se mu neodvážil vzdorovat. A pontifik poslal k němu kněží s apoštolskými dary a vykoupil všechny zajatce z rukou jeho vojáků.
• Aripert II. si vybojoval královský trůn Langobardů a mstí se Ansprandově rodině
Z bojů o langobardský královský trůn uprázdněný roku 700 úmrtím krále Cunicperta vyšel roku 703 nakonec vítězně Aripert II., syn roku 662 zavražděného krále Godeperta, zatímco jeho poražený protivník princ Ansprand, Cunicpertův syn, prchl se svým mladším synem Luitprandtem do bavorského exilu. Členové Ansprandovy rodiny, kteří upadli do Aripertových rukou, byli krutě zmrzačeni – nejstaršímu synovi Sigiprantovi vypíchli oči, manželce Theodoradě uřízli nos a uši, stejně jako jeho sestře Auroře. Když pomineme tyto násilnosti, jeví se zbožný, ale lakotný Ansprand jako umírněný panovník. Neovládl však všechna langobardská území na Apeninském poloostrově – pouze do Friaulu mohl dosazovat vévody podle svého uvážení, zatímco spoletské a beneventské vévodství měla zajištěnou širokou autonomii.
• Aripert II. si vybojoval královský trůn Langobardů a mstí se Ansprandově rodině
Poté, co král Aripert upevnil svoji vládu, zbavil očí Sigipranda, syna Ansprandova, a postihl různými způsoby všechny ty, kdo s ním byly nějakým způsobem pokrevně spřízněni. Rovněž držel ve vazbě Liutpranda, mladšího Ansprandova syna. Ale protože ho nepovažoval za osobu, která by měla z důvodu svého mládí jakkoukoliv důležitost, neuložil mu žádný tělený trest a nechal jej odejít, aby se mohl vrátit ke svému otci. Není pochyb o tom, že se to stalo z příkazu Boha Všemohoucího, který ho připravoval k vládě nad královstvím. A když Liutprand přišel ke svému otci do Bavorska, způsobil mu tím obrovskou radost. A král Aripert nechal zadržet manželku Ansprandovu, Theodoradu jménem. A ta když se s ženskou tvrdohlavostí chvástala, že se stala královnou, tak byla krása jejího obličeje zničena a ona znetvořena uříznutím nosu a uší A rovněž sestra Liutprandova, Aurora jménem, byla zmrzačena stejným způsobem.
• Spoleto má nového vládce
Když pak zemřel Transamund, vévoda Spoletiánců [663 – 703], nastoupil na otcovo místo jeho syn Faruald [703 – 724]. Navíc Wachilapus byl Transamundův bratr a řídil to samé vévodství spolu se svým bratrem.
Římská říše
• Konspirace sesazeného císaře Justiniána II.
Během Justiniánova exilu v krymském městě Chersonésos se donesly k tamním městským úředníkům zvěsti, že konspiruje s úmyslem znovu se zmocnit trůnu. Protože jim to připadalo až příliš nebezpečné, rozhodli se jej zatknout a poslat zpátky do Konstantinopole do rukou císaře Tiberia. Když se to ale Justinián dozvěděl, uprchl k Chazarům, jejichž chán jej přijal s velkou úctou a takovým pohostinstvím, že jej roku 703 dokonce oženil se svojí dcerou, která přijala jméno Theodora. Císař Tiberius znepokojen Justiniánovými intrikami však poslal k Chazarům vyslance, aby požadovali jeho vydání. Protože chán si nepřál kvůli němu narušit alianci s Římany, souhlasil a byl ochoten předat jej do rukou vyslanců. Ale Justinián uprchl znovu, tentokráte k Bulharům, jejichž chán Tervel jej přijal a souhlasil s tím, že jej podpoří. Roku 705
• Theophanes Confessor (AM 6195, A. D. 702/703)
V tom roce povstali vůdci Arménů proti Saracénům a zabili ty Saracény, kteří byli v Arménii. Ještě jednou navázali kontakt s Apsimarem a přivedli do své země Římany. Nicméně Mouamed [Muhammad ibn Marván] podnikl tažení proti nim a zabil mnoho lidí. Podrobil Arménii Arabům a pokud jde o arménské vůdce, tak ty shromáždil na jednom místě a zaživa upálil.
V tom samém roce podnikl Azar v čele 10.000 mužů tažení do Kilikie. Císařův bratr Herakleios se s ním utkal a pobil většinu nepřátel. Zbytek pak poslal jako zajatce císaři. [V žádném jiném zdroji není toto tažení zmíněno. Možná se jedná o tu samou porážku Arabů zmíněnou k příštímu roku.]
Arabský chalífát
• Změna v čele Afriky
Egyptský místodržící odvolal guvernéra Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Hassána bin Numán al-Ghassáního, zkonfiskoval mu jeho obrovský majetek a nahradil Músou ibn Nusairem. Ten původně spravoval město Basru a asi i on velmi miloval peníze, protože byl obviněn ze zpronevěry a přinucen prchnout do Egypta. Na přímluvu bratra chalífy Abd al–Malika však dostal milost a ve funkci místodržícího byl poslán do Ifríkíje (Afriky) s úkolem dobýt celý Maghrib („Země zapadajícího slunce“). K domorodým Berberům se choval tolerantně, mnoho jejich náčelníkům obrátil na islám a svěřoval jim některé odpovědné funkce. Berbeři se proto přidali na jeho stranu a dodali muslimské expanzi novou sílu – západní Alžírsko, Maroko a Španělsko dobyli již oni.
• Problémy Arabů s berberskou královnou Kahinou (698 - 702/703)
Po porážce a smrti náčelníka Kusaily v bitvě u Mammy roku 690 severoafričtí Berbeři nerezignovali a pod vedením kněžny Kahiny kladli spolu s Římany tuhý odpor vojenské expanzi umajovských chalífů. Hasan ibn al-Numán vypochodoval z Egypta a zmocnil se římského Kartága i několika dalších významných měst. Když hledal nějakého dalšího silného nepřítele, kterého by mohl porazit, bylo mu řečeno, že nejmocnějším vládcem na severu Afriky je královna Berberů (malikat al-barbar) al-Kahina. Proto se za ní vydal do Numidie. Obě armády se utkaly u Meskiany v dnešní alžírské provincii Oum al-Bouaghi. Zde Kahina uštědřila Hasanovi tak těžkou porážku, že opustil Ifrikíju (tj. Afriku, dnešní Tunisko) a na čtyři či pět lez „zalezl“ do Cyrenaiky v Libyi.
Protože si však uvědomovala, že nepřítel je příliš silný a že se vrátí, rozhodla se realizovat taktiku „spálené země“, aby její zpustošená vlast nestála nikomu za dobývání. Tato taktika sice neměla žádný dopad na nomády v horách a pouštích, ale usedlé obyvatelstvo úrodných krajů a oáz jí bylo těžce postiženo. Kahina tak ztratila jeho podporu a Araby svým činem od další expanze stejně neodradila. Hasan se samozřejmě vrátil a podle rad jednoho zajatého berberského důstojníka adoptovaného Káhinou, porazil královnino vojsko na neznámém místě - asi kdesi v dnešním Alžírsku. Protože královna výsledek bitvy předvídala, poslala své dva skutečně biologické syny k Arabům pod ochranu svého syna adoptivního, přičemž Hasan jednomu z nich dokonce svěřil velení části svých sil. Podle jedné zprávy zemřela Kahina v boji proti vetřelcům smrtí válečníka s mečem v rukou, podle druhé spáchala sebevraždu a požila jed, aby nepadla do rukou nepříteli. K tomu došlo někdy v 90. letech 7. století anebo v prvém desetiletí století následujícího, nejspíše však roku 702 anebo 703. Podle Ibn Chalduna se Kahina narodila roku 566 a zemřela věku 127 let, což však nemůžeme brát doslova, neboť autor takovým přehnaným číslem chce jenom říci, že byla „velmi stará“. Legendou o Kahině se poprvé zaštitovali Berbeři, když ve španělském al-Anadalusu bojovali proti Arabům, kteří chtěli prosadit vládu s ohledem na etnický původ, v moderní době přišla rovněž vhod francouzským kolonialistům, berberským nacionalistům, arabským nacionalistům, sionistům, severoafrickým Židům, severoafrickým feministkám, Maghrebským nacionalistům atd.
• Arméni nespokojeni s nadvládou muslimů
Náboženský útisk a neúnosné daňové břemeno vedly roku 703 a 705 k povstání Arménů pod vedením Smbata Bagratuniho proti jejich arabským pánům. Přes římskou podporu byla však tato jejich revolta neúspěšná a Smbat prchl do Laziky (v jižní části Kolchidy, tj. na východním pobřeží Černého moře). Následovala tvrdá odveta – mnoho arménských knížat bylo roku 705 upáleno ve dvou kostelech v Nachčiawanu a Chramu, jiní byli popraveni nebo deportováni.
Franská říše
• Založeno biskupství v Utrechtu
Franský majordomus Pipin II. Střední založil roku 703/704 biskupství Utrecht a do jeho čela postavil anglosaského misionáře Willibrorda.
Británie
• Sv. Wilfrid již podruhé našel pomoc v Římě
[Poté, co jej northumbrijský král Aldfrith vyhnal roku 691 z biskupského stolce v Hexhamu, žil sv. Wilfrid jedenáct let v Mercii a byl biskupem Středních Anglů. Okolo roku 702 svolal král do Austerfieldu koncil a nechal Wilfridovy následovníky exkomunikovat. Roku 703 odjel Wilfrid do Říma postěžovat si papeži.]
Když přišel do Říma a za přítomnosti žalobců dostal před shromážděním přečetných biskupů s apoštolským otcem Janem [VI.] místo k obhajobě, bylo podle soudu všech prokázáno, že žalobci proti němu nejednou vznesli nepravdivá nařčení, výše řečený papež napsal králům Æthelredovi a Aldfrithovi, aby zařídili Wilfridův návrat do biskupského úřadu, protože byl odsouzen nespravedlivě.
Důvod Wilfridova osvobození podepřelo předčítání z protokolů synody papeže Agathona blahé paměti, která se kdysi [roku 679] – jak jsme již řekli – odbývala za Wilfridovy přítomnosti ve městě, když zasedal mezi biskupy přímo na koncilu. Když tedy, jak případ vyžadoval, synoda po několik dní podle příkazu papeže předčítala před šlechtou a velkým počtem lidu tyto protokoly, dostala se až k místu, kde stálo psáno: „Wilfrid, Bohu milý biskup církevní obce v Yorku, se odvolal k papežskému stolci se svou záležitostí a byl papežskou pravomocí osvobozen od obvinění určitých i neurčitých…“ a tak dále, jak jsme citovali výše. Když se toto četlo, zmocnil se posluchačů údiv. A jen předčítající utichl, začali se jeden druhého vyptávat, kdo že to je, ten Wilfrid. Tehdy poradce papeže Bonifác a přemnoho jiných, kteří viděli Wilfrida v Římě za časů papeže Agathona, vypovídali, že je to tentýž biskup, kterého obžalovali jeho vlastní lidé a který nedávno přišel do Říma, aby jej soudil papežský stolec. „Tentýž člověk,“ povídají, „který již před drahným časem sem přišel stejně obžalován a který brzy po vyslechnutí a posouzení případu a rozepře z obou stran byl papežem Agathonem blahé paměti uznán za vyhnaného protiprávně ze svého biskupství. A papež Agatho jej choval v takové úctě a vážnosti, že mu jako muži neporušené víry a poctivého ducha přikázal zasednout na synodě biskupů [680], již tehdy shromáždil.
Jakmile to vyslechli, prohlásili všichni shodně s papežem, že muž takové vážnosti, který skoro čtyřicet let vykonával biskupský úřad, nesmí být nikdy odsouzen, nýbrž že se musí se ctí vrátit do vlasti, zcela zproštěn každé žalobou tvrzené viny.
Rok 704
Římská říše
• Císař Tiberius II. požádal Chazary o vydání svého uprchlého předchůdce na trůně Justiniána II., manžela chánovy dcery. Sesazený císař proto zemi Chazarů raději opustil a uchýlil se do hlavního města bulharského státu Plisky, kde požádal chána Tervela ochranu a opětovné uvedení na trůn, za což mu pak kromě jiného nabízel i ruku své dcery. Chán souhlasil a začal připravovat intervenci, k níž vybízel i svého strýce Kubera. Ten však odmítl, protože od války z let 688 – 689 byl Justinánův nepřítel.
• Theophanes Confessor (AM 6196, A. D. 703/704)
V tom roce Azidos [Jazíd ibn Hunajn], syn Chouneiův, podnikl tažení proti Kilikii a oblehl pevnost Sision [dříve Sis, nyní Kozan, 64 km severně od Adany, u vstupu do jednoho z průsmyku pohoří Antitaurus]. Císařův bratr Herakleios jej napadl a v bitvě zabil 12.000 Arabů.
V tuto dobu žil Justinián v Chersonu a věřejně prohlašoval, že znovu získá Impérium. Jeho obyvatele pak vyděsilo nebezpečí hrozící jim ze strany císaře natolik, že se ho rozhodli buďto zabít anebo poslat císaři. A ten se to dozvěděl a podařilo se mu uniknout. Dosáhl Darasu [zřejmě někde na vysočinách jihozápadního Krymu] a dožadoval se audience u chána Chazarů. A když se o tom kagan dozvěděl, přijal jej s velkými poctami a dal mu za manželku svoji vlastní sestru Theodoru. [Toto jméno asi přijala až při svatbě s Justiniánem.] A za krátký čas dostal povolení odejít dolů do Phanagourie [na poloostrově Tamaň], kde žil s Theodorou.
Jakmile se Apsimaros dozvěděl o těchto věcech, tak napsal kaganovi, jemuž sliboval mnoho darů, pokud mu pošle Justiniána živého. A pokud ne, tak přinejmenším alespoň jeho hlavu. Kagan se podvolil a vyhověl jeho žádosti a za Justiniánem poslal stráž pod záminkou jeho ochrany, prý aby se nestal obětí spiknutí svých vlastních krajanů. Rovněž vydal rozkaz Papatzysovi, svému zástupci v této oblast, a Balgitzisovi, veliteli [krymského] Bosporu, aby Justiniána zabili, až dostanou pokyn. Nicméně tyto skutečnosti oznámil jistý kaganův sluha Theodoře, takže se to dozvěděl i Justinián. Ten pak pozval Papatzyse k důvěrnému jednání a uškrtil jej provazem. To samé pak provedl s velitelem Balgitzisem. Ihned poté poslal Theodoru pryč ze země Chazarů, zatímco on sám tajně utekl z Phanagourie a přišel dolů do Tomidy [na pobřeží Kerčského průlivu], kde si našel rybářskou loď, vybavil ji vším potřebným, nastoupil na ni a přeplavil se přes Asas do Symbolonu [Balaklava], který je poblíž Chersonu. Poslal tajnou zprávu do Chersonu a vzal s sebou Barasbakouriose [pravděpodobně princ Varaz-Bakur původem z dnešní Gruzie, bývalý konzul anebo prokonzul, podle pečetí patricius a komita thematu Opsikion] i s jeho bratrem, stejně jako Štěpána, Moropaulose a Theophila. Plavil se s nimi kolem majáku v Chersonu, a když pluli kolem Nekropely [Karkinická zátoka], u ústí Danaprisu a také Danastrisu, tak povstala taková bouře, že se všichni již vzdávali naděje, že budou ušetřeni. Jeho sluha Myakes mu řekl: „Pohleď, ó Pane, již se chystáme zemřít. Učiňte slib Bohu pro vaši záchranu, a to takovou, že pokud vám vrátí zpět vaše Impérium, tak nevykonáte pomstu na žádném svém nepříteli.“ Ale on s hněvem odpověděl: „Pokud bych měl ušetřit jediného z nich, tak ať mě Bůh raději utopí právě na tomto místeě.“
Bouři přestál bez úhony a vplul do řeky Dunaje. Pak odeslal Štěpána k Terbelisovi, vládci Bulharů, aby získal jeho pomoc při znovuzískání impéria jeho předků, za což mu slíbil odevzdat velké množství darů a vlastní dceru za manželku. Ten jej přijal s úctou a pod přísahou mu slíbil, že mu bude poslušen a po všech stránkách nápomocen. Sebral obrovskou spoustu Bulharů a Slovanů, kteří mu podléhali, a následujícího roku je ozbrojil a přitáhl před Císařské Město.
Franská říše
• Založeno biskupství v Utrechtu
Franský majordomus Pipin II. Střední založil roku 703/704 biskupství Utrecht a do jeho čela postavil anglosaského misionáře Willibrorda.
Itálie
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
Roku 703/704 zaútočil na území města Říma beneventský vévoda Gisulf II., obsadil města Soru, Arpino a Arces a z tábora u Horrea pustošil kraje kolem řeky Liris. Po vyplacení velké sumy ve zlatě však opět stáhl. Zmíněné pohraniční lokality, o které se vedly spory, byli buďto pod kontrolou papeže, nebo náležely podobně jako Terracina a Gäeta císaři, zastoupenému svým sicilským patriciem. (Sora patřila papeži určitě.)
• Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
V té době pak Gisulf, vládce Benevenťanů, zabral město Římanů Suru (Sora) a stejně tak města Hirpinum (Arpino) a Arx (Arce). [Na březích anebo poblíž řeky Liris (Garigliano) přibližně padesát mil jihovýchodně od Říma.] Tento Gisulf přišel v době papeže Jana [Jan VI. (701 – 704) anebo Jan V. (685)] s veškerými svými silami do Kampánie, pálil zde a drancoval a vzal mnoho zajatců. Svůj tábor si rozbil až na místě, které je nazýváno Horrea [snad Puteoli anebo místo u pátého milníku na Via Latina] a nikdo se mu neodvážil vzdorovat. A pontifik poslal k němu kněží s apoštolskými dary a vykoupil všechny zajatce z rukou jeho vojáků.-
Británie
• V anglickém benediktýnském klášteře ve Whitby vznikla biografie papeže Řehoře Velikého.