Ministeriálové

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Ministeriálové

Příspěvek od t.hajek »

Ministeriálové

Říšská služebná šlechta

Obrázek


Ministerialita nebo ministeriálové patří neodmyslitelně k středověkým dějinám Svaté říše římské. Přesto si myslím, že ne každý u nás, byť se o středověk zajímá, se s tímto pojmem setkal, případně jej dokáže správně popsat. Když jsem sepisoval krátké dějiny Chebska, nemohl jsem problematiku ministeriálů vynechat a je to téma tak zajímavé, že jsem se rozhodl věnovat mu kratší samostatný článek (Chebsko bude následovat).

Termín ministeriál je odvozený z latinského ministerium- úřad, služba či minister- sluha, pomocník a s tímto pojmenováním se setkáváme již za Merovejců. Takto označovaní lidé vykonávali domácí úřady nebo sloužili jako pánova stráž. Za Karlovců pak označení představovalo zejména nižší úředníky.

Počátek dnešního chápání tohoto termínu ve vztahu k vrcholnému středověku byl dán v 11. století. Vyšší světská feudalita neměla problém, kde brát správce, vojáky a další profese pro hladký chod svých panství a jejich správu či ochranu. Byli jimi převáženě nižší leníci, rytíři. Jinak tomu bylo u vrchnosti církevní. Duchovenstvo získalo četnými dary značné majetky, o které se ale musel někdo starat a zejména je bránit před rozpínavou šlechtou. Samozřejmě ideální by byla právě ta nižší vrstva urozených, vojensky zdatných leníků - rytířů. Ti ovšem měli tendence se do značné míry zejména pozemkově obohacovat na úkor svých přeci jen slabších lenních pánů. Církevní vrchnost navázala na starší zvyklosti a začala si vytvářet zvláštní vojenskou „rytířskou“ vrstvu z vlastních neurozených poddaných, nejčastěji schopnějších členů hradních posádek. Objevil se ovšem nový koncept odměn a právního postavení těchto lidí příslušných k úřadu, ministeriu – ministeriálů.

Nadaní nebo „lepší“ poddaní byly dosazováni do úřadů vrchnosti a za svou službu dostali odměnu ve formě léna a s tím posléze souviselo i vyšší postavení ve společnosti. Díky především vojenské službě ministeriálů řada badatelů hledá jejich původ v členech stráže církevních feudálů, jiná část historiků hledá původ ministeriality ve dvorských úřadech biskupských dvorů. Léna udělovaná za odměnu se nazývala služebná a zpočátku nebyla dědičná. Oproti klasickým lénům, která předával zeměpán či senior na základě ústní nebo písemné smlouvy a na oplátku požadoval radu a pomoc (vojenskou, finanční), se ministeriální léna vázala na výkon konkrétního úřadu či služby. Pán mohl své služebníky vyměňovat dle libosti. Jejich nejčastějším úkolem, jak již bylo řečeno, byla obrana statků církve včetně pověření k budování hradů. Ovšem ministeriálové nezastávali jen vojenské funkce, byli správci panství a byly jimi obsazovány některé úřady a posty na dvoře pána (komorník, číšník, vrchní štolba atp.).

Obrázek
Ministeriální hrad Reussenstein

Zjednodušeně řečeno ministeriálem byl nesvobodný poddaný, který za svou službu dostal od pána k užívání léno. Podobnost s rytířským stavem je zjevná, včetně toho, že se začali po hradech psát. De fakto se jednalo o vytvoření vlastní a věrnější skupiny leníků vyšším feudálem. U ministeriálů je často zdůrazňován jejich nesvobodný původ, ale aby to nebylo tak jednoduché, do služeb vrchnosti jako ministeriálové vstupují i svobodní šlechtici. Svůj majetek darovali církevnímu panství, aby jej od církevního feudála obratem dostali zpět jako dědičné služebné léno, ze kterého platili desátek. Důvod proč svobodní vlastně o své vůli snížili své postavení ve společnosti je ryze praktický. Ve službách vyššího, zejména církevního feudála, mohli dosáhnout výrazného vzestupu nejen pro svou osobu, ale pro celý rod. Kromě již zmiňované vojenské a správní služby dosáhli také postů poslů a vyslanců. Existovala i řada případů rodů, kdy svobodní rytíři obdrželi služebná léna od biskupa a stali se jeho ministeriály. Později přešli mezi ministeriály říšské, aby se jejich potomků nakonec opět stali svobodní vlastníci.

V jedenáctém století byla práva a povinnosti ministeriálů kodifikována a dá se mluvit o vzniku nové společenské vrstvy. V roce 1024 se Wormské dvorské právo (Wormser Hofrecht, Lex Familiae Wormatiensis Ecclesiae) odkazuje na služebníky na biskupském dvoře v předchozích stoletích a upravuje jaká místa mohou zastávat. Z roku 1035 se dochovalo právo pro služebníky Limburského kláštera (Recht der Limburger Klosterleute). Ministeriálové se v něm zmiňují v úřadech číšníka, stolníka a ve vojenské službě s koněm. Za svou službu dostali služební léno, vážící se pouze k úřadu po dobu, kdy jej dotyční zastávali. Bamberské služební právo (Bamberger Dienstrecht) z let 1061-62 je kodifikací práv a povinností ministeriálů. Je zde podrobně zaznamenáno vše týkající se ministeriálů jako vrstvy. Již se zde objevuje dědičnost lén – pokud je dědicem syn, léno na něj přechází, pokud dcera, léno přechází na nejbližšího mužského příbuzného. Ovšem nejcennější část majetku zemřelého (zbraně, kůň) patří pánovi. V případě válečného tažení se musel dostavit na své náklady, ale při tažení se o něj již staral pán a pokud byla cílem Itálie, dostal každý ministeriál od pána koně a 3 hřivny stříbra. Ministeriál měl také právo na obhajobu, pokud se neprovinil proti svému pánovi a poněkud zvláštně působí možnost, kdy ministeriál neobdržel léno a mohl sloužit komu chtěl bez lenního závazku vůči pánovi. Pokud jej původní pán povolal a udělil mu léno, musel se ovšem dostavit k němu.

Obrázek
Středověká společnost dle Saského zrcadla

Instituci ministeriálů pak využil i Konrád II., který za své vlády v letech 1024 až 1039 uváděl královské ministeriály do čela správy rozšiřujících se královských statků a dával jim na starost i nižší soudnictví. Na Konrádově dvoře pak ministeriálové zastávali místa komorníka, stolníka, číšníka a maršálka- velitele císařské stráže. Sálští císaři (Jindřich III., Jindřich IV. a Jindřich V.) a později Štaufové se o ministeriály opírali jako o protiváhu proti sílící vyšší šlechtě, dosazovali je do říšské správy a využívali zejména jejich vojenskou stránku. Jindřich III. předal správu a ochranu důležité cesty z Würzburku do Řezna ministeriálům původem ze Švábska. V zásadě se u říšské ministeriality jednalo o velmi podobný proces, který stál u zrodu šlechty a jejího pozemkového vlastnictví. Panovník potřeboval zajistit správu/finance/ochranu sobě věrnými lidmi. Za to jim udělil půdu jako léno. A navíc potřeboval i oporu proti nejstarší vrstvě šlechty, která si v průběhu desítek let vydobyla nejrůznější práva omezující panovníkovu moc nad jejich majetkem tj. věrností. Koneckonců i to se postupně stalo u ministeriálům a jejich právní postavení se výrazně změnilo. Jako protiváhu proti stále sílící šlechtě u nich a měst hledal oporu také Jindřich IV. Obecně vzato na málo zalidněných, okrajových nebo nově získaných územích Říše se využití ministeriálů přímo nabízelo. Tak v Braniborsku existovala početná skupina ministeriálů s důrazem na vojenskou službu, která se ale během let společensky více neprosadila. Ovšem jejich existence se neomezila jen na panovníka či církev a začali je používat i vyšší feudálové.

Ve 12. a v první polovině 13. století měli říšští ministeriálové právo na lov, rybolov i kácení dřeva v královských lesích, neplatili ze svého majetku dávky. Jejich mužští potomci sloužili rok na panovníkově dvoře a poté dostali léno o velikosti třech královských lánů. Pokud léno neobdrželi mohli přejít k jinému pánovi. Král je však kdykoli mohl povolat k sobě. Svobodnými se říšští ministeriálové mohli stát jen na základě rozhodnutí panovníka.

S ministerialitou možná souvisí i vznik tzv. Ganerbenburgu, původně právní termín společného hradu, který byl později vztažen na dispoziční typ. Česky se překládá jako vícehrad, multihrad, hrad ve spolku, společné hradní sídlo. V zásadě se jednalo o to, že to bylo hrad s více jádry, tj. měl společné vnější opevnění, kapli, studnu, přístupovou cestu, někdy i hospodářské zázemí. Tento stav byl výhodný pro méně movité stavebníky a pro ministeriály se vyloženě nabízel – pokud to vyhovovalo vykonávání jejich služby. Někdy se již při stavbě počítalo s více jádry, někdy postupně přibývala. Jen nevím jak u takového společenství vlastníku hradních jader probíhala schůze, nemluvě o sousedském sporu..

Obrázek
Salzburg na Saale v Horních Francích Ganerbenburg se sedmi jádry pro ministeriály würzburského biskupa

Od druhé poloviny 11. století se mění vnímání ministeriality. Ministeriálové se domohli dědičnosti lén a snad i díky patrně hojnému vstupu svobodných šlechticů do této vrstvy, získali společenské vnímání a právní postavení svobodného rytířstva, od nějž souběžně přejímali rytířskou a dvorskou kulturu. Službou panovníkovi u nich samozřejmě vzrůstalo sebevědomí a společenská prestiž. Jednalo se o zvláštní skupinu nesvobodných s právy a výhodami svobodných leníků a de facto se nelišili od normálních rytířů. Vykonávat vrchností svěřený úřad mohli všichni příslušníci rodu.

Světský právní kodex Saské zrcadlo z počátku 13. století rozlišuje mimo jiné společnost na skupiny svobodných a nesvobodných. Mezi druhou skupinu řadí ministeriály (Servi, Dienstmannen, Dienstmannschaft) bez nároku cokoli vlastnit. Rozdíly mezi skupinami a jejich vnitřní dělení je převedeno na výši poplatků hrazených za jednotlivé přestupky. Také další právní kniha Švábské zrcadlo z druhé poloviny 13. století řeší mj. rozdělení pokut a poplatků dle stavu od knížat až po Dienstmannen. Je zde řešen i stav sňatků ministeriálů a svobodných šlechtičen. Měli práva a privilegia jako svobodní. Potomek narozený z nerovného manželství byl poddaným ministeriálova pána s právy a povinnostmi otce a jeho vrstvy. Oba kodexy si v některých pasážích odporují a jejich rozbor je na několik knih a ne na krátký článek. Stejně tak se vyskytují názory, že je nelze chápat doslovně a nesvobodný původ byl spíše formalitou, jak nás o tom přesvědčují záznamy o prodejích a výměnách lén. Dokonce se v některých případech ministeriálové sami stali lenními pány. Ve středověké společenské hierarchii ovšem stojí tato nesvobodná šlechta na nižší úrovni. Ukazuje na to i umístění ministeriálů ve svědečných pasážích listin, kde jsou uváděni na posledním místě. Ke zrovnoprávnění se svobodnou šlechtou dochází až ve 14. století. Při svém velmi krátkém bádání jsem nenarazil na to, co se vyloženě nabízelo. Aby byl ministeriálům předhazován jejich nesvobodný původ, ze strany soupeřů či rivalů. Určitě se tak muselo dít, ale zřejmě jen v omezené míře.

Největšího rozkvětu ale ministerialita dosáhla za Štaufů. Fridrich Barbarossa se snažil naplnit své představy o silné panovnické moci a prostředkem mělo být vytvoření centralizovaného státu. Ovšem v opozici k silné vyšší šlechtě potřeboval protiváhu. Fridrich se kromě rodového Švábska opíral o říšská území, která se snažil více zabezpečit, vybudovat z nich královské domény s císařskou falcí jako centrem, kde bude správa a soudnictví v rukách jemu věrných lidí, ministeriálů. Oni měli být a byli výkonnými a věrnými zástupci panovníka, úředníky, sloužícími svému pánovi a jeho prostřednictvím celé Říši. Kromě vojenských a nižších správních funkcí se podíleli na kolonizaci nově připojených nebo nezalidněných území. Vybraní z nich byli uváděni do dvorských úřadů.

Obrázek
Dnešní hrad a zámek Altenburg

První zemí, kterou chtěl Fridrich přetvořit k obrazu svému bylo Plíseňsko na západní straně Krušných hor s centrem v Altenburgu. Kolem místní falce byli usazováni ministeriálové a z jejich středu byl vybírán zemský soudce, (Landrichter, iudex provincialis, iudex terrae), nejvyšší soudní i správní úředník. Ochranu území a vojenské záležitosti měl na starosti svobodný šlechtic, jako představitel své vrstvy a nutný kompromis.

Téměř ideálním prostorem pro vytvoření nové říšské domény pak bylo území Severní bavorské marky – Nordgau, strategicky položené na hranicích s Čechami, kde navíc chyběla vyšší šlechta. Část marky, Chebsko, Fridrich Barbarosa vyženil roku 1147, vyšachoval nároky synů Děpolta III. a začlenil jej do říšských držav. Již markrabata z rodu Vohburků využívala ministeriály z okolí Chamu a Nabburgu ke kolonizaci řídce obydlené oblasti a správě území. Tyto aktivity Barbarosa výrazně rozšířil a systematicky se mu začal věnovat po roce 1165, kdy začal s přestavbou hradu na císařskou falc. Usazoval zde ministeriály ze západních částí Severní marky, kteří kromě vlastní obrany říšského hradu měli za úkol vytvořit k zabezpečení území síť hradních pevností. Chebsko se stalo centralizovanou državou na východních hranicích Říše, územím s téměř jednolitou vrstvou věrných ministeriálů v čele se zemským soudcem (zde i s vojenskými pravomocemi), zemským rychtářem a říšským lesmistrem z panovníkovi věrné skupiny. Tak nějak si Štaufové zřejmě představovali správu všech říšských území a nejlépe celé Říše. Na Chebsku ministerialita zůstala věrná panovníkům a byla na svůj stav náležitě hrdá. Z toho také plynul odpor k zástavě Chebska Čechám a odchod části původních ministeriálů do Falce a Bavorska po roce 1322.

Další oblastí Nordgau bylo okolí Norimberka, kde již byla situace jiná. Zde měla své pozice i vyšší šlechta v jejíchž rukách byl úřad norimberského purkrabího, který zastínil pozici Reichsbutiglera, coby představitele místní ministeriality. Zde také existovala starší ministeriální vrstva usazená již za Sálské dynastie a jejíž povědomí a zájmy se ne vždy slučovaly s novou štaufskou ministeriální skupinou. Postupně se stalo nevyhnutelné a svobodná šlechta na sebe strhla moc a dařilo se jí zabírat říšská území. Za slabé panovnické vlády po roce 1266 význam ministeriálů rychle upadal a ministerialita kolem Norimberka buď spadla do závislosti na vyšší šlechtě a městu nebo se v pro ni lepším případě smísila se střední a nižší šlechtou. Plíseňsko se na konci 13. století dostalo do moci míšeňských Wettinů a i zde ministerálové končí podobně.

Obrázek
Markvart z Annweileru

V panovnických službách mohli dosáhnout a někteří z nich i dosáhli doslova závratné kariéry. Zde jsem narazil na dvě jména, která mi nebyla neznámá, Markvart z Annweileru a Jindřich z Kalden. O obou je zmínka na konci článků o Margaritovi z Brindisi http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=262&t=5622 a třetí křížové výpravě http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=5958. Oba původem ministeriálové dosáhli nejvyšších pozic. Markvart pomáhal v čele vojska Jindřichovi VI. dobýt Sicílii a za to obdržel svobodu a nádavkem i vévodství Ravennu, Romagnu, anconskou marku a stal se regentem sicilského království. Jindřich pocházel ze starého „sálského“ ministeriálního rodu usazeného na hradě Pappenheimu. Jeho otec sloužil na dvoře Fridricha Barbarossi a Jindřich dosáhl svého zenitu ve službách jeho syna Jindřicha VI. Byl říšským dvorním maršálkem, velel vojsku, které potlačilo normanskou vzpouru roku 1197 a Jindřich mu svěřil velení své křížové výpravy. V čele výpravy byl záhy nahrazen brabantským vévodou Jindřichem, což více odpovídalo dobovým zvyklostem, kdy velení náleželo nejurozenějšímu muži. Tato výměna souvisela s odporem části vojska s velením méně urozeného muže a ani panovník s tím nic nenadělal. Jindřich z Kalden pak pokračoval ve službách Štaufů jako diplomat v Byzanci a dále vykonával funkci maršálka. Jeho věrnost pak lze dokládat i na tom, že když Ota VIII. z Wittelsbachu podřízl hrdlo odpočívajícímu římskému králi Filipovi Švábskému, Jindřich z Kalden si dal za úkol vraha dopadnout. Snad aby odčinil své domnělé selhání jako velitele panovníkovi ochranky. V jedné stodole v Obersdorfu na Dunaji byl Ota dopaden, zkrácen o hlavu, která putovala na dno Dunaje a tělo bylo ponecháno napospas divé zvěři. Nevíme nic o jeho potomcích nicméně přes děti jeho bratra Rudolfa dosáhl původně služebný rod von Pappenheim roku 1628 hraběcího důstojenství.

Obrázek
Jindřich z Kalden

Vzestup ministeriality je datován od počátku 11. století, soumrak pak nastává v druhé polovině 13. století a ve 14. století již tento stav pomalu zaniká. Obecně splývala se šlechtou, docházelo však i k případům k návratu do stavu odkud její příslušníci vzešla. Jejich výskyt se týká jen Říše a oblastí spravovaných jejími panovníky, tedy severní či naopak jižní Itálie. Ani ve Francii ani např. v Čechách se tato vrstva nevyskytovala. Kromě běžné služby v posádkách vrchnostenských hradů a při správě statků nebo kolonizaci jim byly postupně svěřovány náročnější a významnější úkoly jako dvorské nebo nižší duchovní hodnosti, velení vojsk, správa celých území. Ministeriálem byl i tvůrce nejstaršího německého právního kodexu Saského zrcadla Eike z Repgowa. Hrstka z nich dosáhla až nejvýše jako již zmiňovaný Markvart z Annweileru nebo Jindřich z Kalden, a někteří dosáhli i biskupské hodnosti. Potomci řady rodů splynuly se střední šlechtou a v novověku se domohli hraběcích titulů.

POUŽITÁ LITERATURA

Müller, H.: Dějiny Německa. Praha 1995.
Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999.
Vykoupil, L.: Slovník českých dějin. Brno 2000.
http://www.egerlaender.cz
http://wikipedia.org
http://absolventi.gymcheb.cz/2010/zdkajli/hlavni.html
http://www.hrad-cheb.cz/
http://www.artslexikon.cz/
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Ministeriálové

Příspěvek od Rase »

Parádní článek, člověk si až říká jak neskutečně komplikovaný ten středověk byl, minimálně pokud jde o právo atd.
Jen víc podobných krátkých článků - tohle je tak akorát ke čtení na jeden zátah :)
ps. upravil jsem úvodní obrázek a šupl na portál, ať je lépe vidět.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Ministeriálové

Příspěvek od Zemakt »

Samozřejmě že znám. Takto vysvětlené to však vidím poprvé :up:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Ministeriálové

Příspěvek od Pátrač »

Znám také ale jen jako encyklopedické heslo. takže to pr mě je krásná procházka historií a jsem spokojený jak brouček, že zase vím něco více o něčem, o čem jsem věděl jen pět řádků.

Reussenstein- to je ale pěkný hrad. Strašně se mi líbí jak sedí na tom kompaktním skalním suku. Hezká dispozice.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“