Stránka 1 z 1

Dějiny středověku v letech 680 – 689

Napsal: 18/3/2017, 22:40
od kacermiroslav
Dějiny středověku v letech 680 – 689
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 680
Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6172, rok 679/680)
V tom roce se na příkaz zbožného císaře Konstantina shromáždil v Konstantinopoli svatý ekumenický Šestý koncil 289 biskupů a otců. [Jednal 7. října 680 – 16. září 681.]
Tažení proti Slovanům
Císařská armáda, která již zpacifikovala Slovany v Thrákii, se tohoto roku se převalila do dnešní Makedonie, kde k míru donutila i jejich zdejší soukmenovce. Kmen Dragovičů z okolí Thessaloniky (Soluně) dokonce přinutila platit tribut. Teprve tímto římským vítězstvím a rozbitím Prebondova kmenového svazu pominulo pro Soluň slovanské nebezpečí a město již trvale zůstalo v císařových rukou. Konstantinopol obnovila svoji svrchovanost i nad jejím okolím, třebaže dále od města byla její moc problematická. Slovanské kmeny si zachovaly plnou suverenitu a jejich kmenová knížata žádné příkazy od Bosporu neposlouchala. Také obyvatelstvo Soluně do velké míry slavinizovalo.
Tažení proti Bulharům
Císařská armáda zahájila tažení proti tureckým Bulharům chána Asparucha, kteří minulý rok překročili Dunaj a usadili se na sever od řecké osady Odessos (Varna, Bulharsko). Početné vojsko zaútočilo jednak po souši z Thrákie, jednak se vylodilo z válečných lodí, které připluly do dunajské delty. Slovansko–bulharským bojovníkům se však podařilo císařské generály vlákat do léčky a úplně jej rozdrtit. Císař Konstantin IV. tak ztratil Moesii. Boje trvaly až do září roku 681.
Koncil v Římě a v Konstantinopoli
Protože po dobytí Sýrie, Palestiny, Egypta a části severní Afriky Araby se převážná část monofyzitického obyvatelstva ocitla mimo říši, mohl císař Konstantin IV. Pogonatos konečně skoncovat s kompromisním monotheletismem a po mnohaletém rozkolu se usmířit s Římem. Ke změně náboženské politiky státu směrem k ortodoxii mělo dojít na koncilu v Konstantinopoli, na který byl pozván i papež Agathon. Náměstek Kristův se o nově vzniklé situaci chtěl poradit s ostatními západními biskupy, a proto svolal na 17. 3. do Lateránu na synodu 125 biskupů. Představitelé západní církve poté vyslali do Konstantinopole delegaci, do níž zvolili jako své zástupce biskupy z Portu, Rhegia a Paterna. Agathon k nim přidal ještě dva kardinály jako své legáty a na cestu je vybavil obsáhlým dogmatickým listem. Protože však panovaly pochyby o jejich schopnostech, omluvil se císaři, že posílá muže, kteří nejsou ani učení, ani výřeční, neboť žijeme v těžké a barbarské době. Třetí konstantinopolský, tj. šestý ekumenický koncil byl slavnostně zahájen 7. 11. a trval až do září příštího roku.
Krutý čin v císařské rodině!
Bratři a spoluvládci císaře Konstantina Herakleios a Tiberios se domáhali skutečného podílu na vládě, což imperátor vyřešil roku 680/681 tak, že je nechal s uřezanými nosy internovat v paláci. Za nového spoluvládce si vybral svého syna Justiniána.
• Dne 13. 10. zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Agathon. Na uvolněný arcibiskupský stolec usedá ještě týž měsíc Jan ze Samanúdu.
• Možného rozpadu Samovy říše využili Avaři a zahájili útok na dolní Rakousko.


Arabský chalífát
Rozbroje v arabském chalífátu
Okamžitě po smrti chalífy Muáviji ibn Abí Sufján v dubnu roku 680 propukl v říši zápas o moc mezi královským rodem Umajjovců a konkurenčními Hášimovci. Muávijův syn Jazíd s podporou křesťanských souvěrců své matky Majsúny úspěšně potřel syny zavražděného chalífy Álího († 661) Hasana a Husajna: starší Hasan zemřel po požití jedu, zatímco mladší Husajn byl dostižen na útěku, zajat a po useknutí rukou popraven. Hášimovci, tj. strana Alího neboli šíité, však ještě neřekli poslední slovo.
Po svém nástupu na trůn uzavřel Jazíd novou mírovou smlouvu s východními Římany s platností na dobu deseti let. Zvýšil svůj tribut na tisíc solidů, jednoho otroka a jednoho koně denně, zřekl se ve prospěch Konstantinopole poloviny daňových výnosů z Kypru, který se stal na několik století kondominiem obou mocností, a dále příjmů z větší části Arménie a Ibérie (Gruzie).
Polyhistor al–Masúdí srovnává Jazída s faraónem – a má tím na mysli faraóny, jak je viděl Starý zákon. Spatřoval v něm krutého vládce, obklopeného stejně krutými úředníky, za nějž se přestalo dbát přísných pravidel muslimského chování. Nebezpečný soupeřem byl Jazídovi Abdalláh ibn az–Zubajr, zdržující se v Mekce. Za bojů mezi nimi roku 683 vyhořela svatyně Kába.
Rozbroje v arabském chalífátu
Po Muáwijově smrti nejprve povstali šíité (šíat–Alí, tj. strana Alího) v Iráku, kteří si přáli vládu Alího syna Husajna. Ten byl roku 680 zavražděn po prohrané bitvě u Karbalá, den jeho smrti je však šíity vzpomínám dodnes a Husajn je nejslavnějším mučedníkem šíitského hnutí. Ještě téhož roku však propuklo další povstání: v Mekce se proti slabému vládci Jazídovi I. prohlásil chalífou az–Zubajr, Kurajšovec, syn jednoho z hlavních Muhammadových spolubojovníků, uznaný v celém Hidžázu a po Jazídově smrti roku 683 také v Iráku, Střední Asii a části Sýrie. Toto povstání bylo poraženo roku 692 nebo 963 vojevůdcem chalífy Abd al–Malika Hadždžádžem.


Franská říše
Občanská válka ve franské říši
Po vraždě mladého austrasijského krále Dagoberta II. († 679) a následném krachu jednání o převzetí vlády v Austrasii neustrijsko–burgundským králem Theuderichem propukla v říši občanská válka mezi neustrijským majordomem Ebroinem na straně jedné a mocnými austrasijskými šlechtici majordomem Pipinem II. Středním a champagneským vévodou Martinem na straně druhé. V bitvě u Bois-du-Fays východně od Laonu nebo u Rethelu v Champagni (též bitva u Lucofao – Laonu) byli Austrasijci poraženi, Martin se vzdal a skončil ve vězení, zatímco Pipin se zachránil útěkem. Třebaže jeho situace byla nezáviděníhodná, Neustrijci se nepokusili ovládnout austrasijské území.
Smrt majordoma Ebroina
Brzo po návratu z vítězného tažení, tj. někdy v rozmezí 25. 4. – 12. 5., byl všemocný majordomus Ebroin zavražděn Frankem Ermenefridem (Ermenefredem), který snad jednal v soukromé záležitosti. Atentátník utekl k Pipinovi a neustrijského majordomátu se ujal Waratton, jehož rod pocházel z okolí Rouenu. Nový nejvyšší představitel neustrijské šlechty uzavřel s Austrasijci mírovou smlouvu a uznal Pipinův majordomát oproti výměně rukojmí. Waratton se však dlouho ve funkci neudržel, neboť byl zbaven moci svým agresivním synem Gislemarem. Ten se již narozdíl od svého otce necítil mírovou smlouvou vázán a příští rok na Pipina zaútočil.
Občanská válka ve franské říši
V tu dobu, kdy králové zemřeli, podléhalo království Austrasie dvěma vévodům, Martinovi a Pipinovi; ten druhý byl synem Ansegisuse, syna svatého Arnulfa, jak historie vylíčila výše. Byl nazýván Pipin Krátký a byl otcem Karla Martela, jak v historii uvedeme dále. Oba vévody spojovala nenávist vůči Ebroinovi a králi Theodericovi; vyrazili s armádou Austrasie proti nim a král a Ebroin jim vyšli vstříc a utkali se s nimi v bitvě na místě zvaném Lucofao; bitva byla pozoruhodně divoká a velký počet mužů padl na obou stranách. Austrasijci nakonec byli poraženi a uprchli z pole. Ebroin je pronásledoval, nemilosrdně pobíjel a ničil jejich zemi. Martin, kterému se s určitými obtížemi podařilo uniknout, se pevně zachytil ve městě Laonu, zatímco Pipin utekl do Austrasie. Po tomto vítězství se Ebroin vrátil do Neustrie a poslal za Martinem, který ještě dlel v Laonu, a vybídl ho, aby bez obav přišel promluvit si s králem. Ale vyslanci, kteří tam byli posláni, však přísahali na prázdné rakve, aby jej oklamali. A když jim uvěřil, že to myslí doopravdy, a přišel ke králi, okamžitě jej zabili i se všemi jeho společníky, které si vzal s sebou.
Smrt majordoma Ebroina
Ebroin ještě ne zcela ztrestán svým předchozím utrpením znovu začal škodit Frankům a byl ještě brutálnější než kdy předtím. Ale Náš Pán ztrestal příkladně jeho zlé skutky za krátký čas pomstil prolitou krev sv. Leodegara a jeho bratra, které umučil, skrz Franka jménem Hermanfred, který když na něj jedné noci narazil, tak jej okamžitě napadl a zabil [680]. Když se toto událo, uprchl do Austrasie k Pipinovi Krátkému. Frankové si pak zvolili majordomem jiného muže jménem Garato. Garato uzavřel mír s Pipinem z Austrasie a přijal od něho rukojmí na jeho potvrzení. Garato měl syna jménem Gislemer, který byl pyšný a odvážný, ale také surový, a choval se hanebně, zvláště pak ke svému otci, jehož vyštval z paláce. Svatý Ouen jej káral za takové chování a zakazoval mu chovat se s takovou brutalitou vůči svému otci. Ten však napomínání svatého muže nevěnoval žádnou pozornost a vyprovokoval mnoho svárů a bitev s Pipinem, vládcem Austrasie, s nímž jeho otec Garato uzavřel spojenectví. Ale kvůli jeho hříšnému chování vůči jeho otci a kvůli i dalším zločinům, které spáchal, Náš Pán se mu pomstil a náhle odloučil jeho duši od těla tak, jak to prorokoval sv. Ouen [683]. Když zemřel, tak se jeho otec Garato opět ujal svého úřadu v paláci. Měl manželku, moudrou a urozeného rodu, jejíž jméno bylo Ansefleda. Zemřel poté, co vládl paláci po krátký čas [686].
Biskupská synoda, sv. Lambert vypovězen
Král Theoderic svolal biskupskou synodu (asi roku 680) na radu Ebroinovu. Některé pak odstranil z jejich diecézí a jiné vypověděl do exilu bez možnosti návratu. Uprostřed této bouře a pronásledování Svaté církve, byl sv. Lambert odstraněn z města Treet (Maestricht) a vstoupil do kláštera, aby unikl vřavě tohoto světa. A zůstal tam ve svatosti a zbožnosti po dobu sedmi let.
Ansegises byl zabit v tu dobu mužem jménem Gondouin [před rokem 685, podle kroniky Sigeberta z Gembloux byl Gondouin možná jím adoptovaný syn]. Ansegise, také známý jako Anchises, byl synem svatého Arnulfa a otcem Pipina Krátkého, který byl zase otcem Karla Martela. Ebroin zadržel sv. Leodegar a jeho bratra Guerina a brutálně je mučil. Nakonec byl Guerin ukamenován k smrti a sv. Leodegar vsazen do vězení, kde byl dlouho mučen hladem. Pak mu Ebroin vyloupl oči a utrhl jazyk a rty. Nicméně Bůh mu jazyk vrátil spolu se schopností řeči (jak je to úplněji popsáno v jeho životopisu). Nakonec mu usekl hlavu a tím dokonal jeho mučednictví.
Přírůstek v Pipinově rodině
Pipinovi a jeho manželce Plektrudě se narodil druhý syn a pozdější majordomus Grimoald.
Smrt královny Bathildy
Poblíž Paříže v klášteře v Chelles zemřela neustrijsko–burgundská královna Bathilda, vdova po Chlodvíkovi II. Později byla kanonizována.
• Ve vysokém věku zemřel v říjnu roku 680 Ebroinův spojenec pařížský biskup Agilbert.

Itálie
Synoda v Římě
V březnu roku 680 svolal papež Agatho shromáždění západních biskupů, které mělo být přípravou na velký koncil v Konstantinopoli (listopad 680 – září 681). Jednalo se o stanovisko k eutychiánské „herezi“ a monotheletismu, „herezi“ uznávající dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli (theléma) v jeho osobě, jež se začala prosazovat v 7. století.
Další morová epidemie na Apeninském poloostrově
V létě propukl v zemi velký mor, který vylidnil Řím a zpustošil celou Itálii. Paulus Diaconus uvádí, že obyvatelstvo Pávie prakticky vymřelo.
Mír mezi Langobardy a východními Římany
Italští Langobardi uzavřeli s Konstantinopolí mír a obě strany si uznaly stávající hranice.
Střídání na vévodském stolci Beneventa
Poté, co vládl vévodství šestnáct let, odešel z tohoto světa Romuald [662 – 677]. A po něm vládl po tři roky vévodství Samnitů [tj. Benevenťanů] jeho syn Grimuald [677 – 680]. Wigilinda, sestra Cunicpertova a dcera krále Perctarita, byla s ním spojena svazkem manželským. A když Grimuald rovněž zemřel, stal se vévodou jeho bratr Gisulf [za regenství jeho matky Theuderaty] a vládl nad Beneventem po sedmnáct let [680 – 706]. Jeho ženou byla Winiperga, která mu porodila syna Romualda.
Mor na Apeninském poloostrově
V té době během osmé indikce (tj. roku 680) došlo k zatměné Měsíce. Rovněž v tu samou dobu, tj. pátého dne před květnovými nonami [2. 5.] o desáté hodině denní, se vyskytlo zatmění Slunce. A poté následovala velmi hrozná morová nákaza, která řádila po dobu třech měsíců, tj. v červenci, srpnu a v září. A množství zemřelých bylo tak velké, že dokonce rodiče se svými dětmi a bratři se svými sestrami byly po dvou umisťováni na máry a na nich vezeni do svých hrobek ve městě Římě. A stejným způsobem vylidnil tento mor i Ticinum (Pavii), neboť všichni zbývající občané uprchli do horských oblastí i dalších míst, takže tráva a křoví se rozrůstaly na tržištích a všude na ulicích města. A mnozí tvrdili, že za nocí procházeli městem dobrý a zlý anděl. A kolikrát zlý anděl nesoucí lovecké kopí zaklepal z příkazu dobrého anděla tímto kopím na dveře nějakého domu, tak tolik lidí tam zemřelo příštího dne. Pak měl jistý muž zjevení, že morová nákaza nepřestane, dokud nebude zbudovám oltář sv. mučedníkovi Sebastiánovi v chrámu blahoslaveného Petra, který se nazývá „Ad Vincula“. A když se to stalo a ostatky mučedníka sv. Sebastiana byly přeneseny z města Říma na oltář ve shora uvedeném kostele, tak mor ustal. [Ticinský biskup Damianus si u římského pontifika musel vyprosit ostatky svatého mučedníka, aby je mohl umístit v chrámu sv. Petra ad Vincula.]

Hispánie
Konec vlády krále Vamby
Hrabě Ervich (Ervig) sesadil vizigótského krále Vambu a usedl na trůn, třebaže byl řeckého původu a tudíž neměl podle stávajících pravidel na vládu nárok. Byl se však vědom vratkosti své pozice, a proto se snažil dobře vycházet s biskupy a naklonit si i poddané.
Puč proti králi Vambovi
Okolnosti, za nichž se skončila vláda krále Vamby, jsou detailně popsány v zápisech 12. toledského koncilu z roku 681 a v Historia Wambae sv. Julián z Toleda, jehož dne 30. 1. 680 na stolec osobně. Vím, že v neděli dne 14. října roku 680 se Vamba cítil natolik zle, že se v obavách z blízké smrti počal kát, načež byl v přítomnosti svých seniores oblečen do mnišského hábitu a ostříhán jako kněz. Když však nápor nemoci úspěšně překonal, již nemohl být králem, protože to zapovídal 17. kánon 6. toledského koncilu. V abdikačním listě, který pak osobně podepsal, jmenoval svým nástupcem hraběte Ervicha, což ovšem bylo v příkrém rozporu s církevními kánony. (Tento dokument si mohli biskupové jeden po druhém prohlédnout na 12. koncilu.) Vamba pak vydal další dokument adresovaný Juliánovi do Toleda, v němž mu přikazoval Ervicha co nejdříve pomazat. I když takto líčí konec jeho vlády zápisy zmíněného koncilu, my víme, že se jednalo o puč a že Vamba jen tak pokojně neodstoupil, ale o trůn - byť neúspěšně - bojoval. Je sice pravda, že kanonické právo nestálo na jeho straně - i v roce 642 znemožnil Chindasvint svému předchůdci na trůnu, aby se opět chopil moci tím, že jej nechal ostříhat jako kněze. Ale kdyby všichni ti mocní šlechtici a biskupové jenom trochu chtěli, aby jim Vamba vládl i nadále, nebylo problém zákony obejít.
A to co se stalo, bylo opravdu velmi podivné. Aby se Ervich a biskupové vyhnuli podezření, přikročili k vydání spisu se svojí vlastní verzí toho, co se ve skutečnosti stalo. Ale až do konce 9. století kolovala mezi lidem i verze, že Ervich podal královi jakýsi nápoj, který způsobil onu chorobu a zbavil jej trůnu. A o její pravdivosti by mohlo svědčit i to, že někteří účastníci 12. koncil věnovali Ervichovi značnou pozornost a pokoušeli se jej obvinit. Vamba zemřel ještě před 13. toledským koncilem, jenž byl zahájen dne 4. listopadu roku 683.
Vlády se ujímá Ervich
Ještě týž den [zřejmě v den abdikace Vamby] byl vyhlášen králem Ervich; jeho oficiální korunovace pak proběhla v neděli 21. října. V době jeho nástupu na trůn zuřil v Hispánii hrozný hladomor. Prameny nám sice nepřinášejí detailní zprávy, ale již to, že jej kronikáři vůbec zaznamenali, svědčí o rozměrech této katastrofy. V lednu příštího roku se Ervich zmíní o hladu v prohlášení adresovaném biskupům, kteří se sejdou na 12. koncilu.

Británie
Synoda na pláni v Heathfieldu – papež Agathon sonduje, zda církev Anglů není zasažena monotheletickým kacířstvím
V těch časech [tj. roku 680] se [arcibiskup v Canterbury] Theodor doslechl, že ve víře církevní obce v Konstantinopoli vypukly velké zmatky pro Eutychovo kacířství. Ve snaze ochránit před takovou nákazou církevní obec Anglů. kterým stál v čele, uspořádal shromáždění velkého počtu ctihodných biskupů a doktorů-učitelů a dám horlivě prověřoval víru každého z nich. A vyšlo najevo, že všichni jednomyslně souhlasí s katolickou vírou. Proto se postaral, aby stanovisko bylo zaneseno do synodálních písemností, a to k poučení a připamatování těm budoucím.
Tohoto koncilu se rovněž zúčastnil a vyhlášení katolické víry potvrdil ctihodný Jan, hlavní kantor chrámu svatého apoštola Petra a opat kláštera svatého Martina. Ten na příkaz papeže Agathona přijel před nedávnem z Říma pod vedení, nejctihodnějšího opata Biscopa, příjmením Benedikta, o němž jsme se již zmínili. [Podle jiného pramene byl Jan vyslán do Británie koncilem, který zasedal v Římě roku 679.] [¼]
Vedle závazku učit zpěvu a čtení, dostal však Jan v příkazech od papeže ještě jiný pokyn, a to pečlivě zkoumat, jaká je víra v církvi Anglů, a podat o tom zprávu po návratu do Říma. Proto si také s sebou přivezl usnesení koncilu blahoslaveného papeže Martina, jenž se konal nedlouho předtím [tj. třicet let, 1. lateránský koncil] se souhlasem sto pěti biskupů v Říme a byl namířen proti hlavně proti těm, kdo hlásali, že v Kristu je pouze jediná podstata a jediná vůle. Zápis koncilu svěřil Jan řečenému klášteru [Wearmouth-Jarrow] nejzbožnějšího opata Benedikta k přepsání. Nové kacířství vyvolalo totiž svého času velké zmatky ve víře církevní obce v Konstantinopoli: s přispěním páně bylo však již tehdy odhaleno a jeho hlasatelé přemoženi. Z tohoto důvodu se ovšem papež Agatho chtěl dovědět také něco o stavu víry v Británii – stejně jako v ostatních královstvích –, zda totiž zůstala kacířskou nákazou nedotčená. Tento úkol uložil nejctihodnějšímu opatu Janovi, který právě dostal pokyn k odjezdu do Británie.
V Británii se za tím účelem sešla synoda, jak jsme vypravovali, jež shledal, že víra tu je ve všem všudy neporušeně katolická. A opat Jan dostal kopii protokolu, aby ji odvezl do Říma.
Vraceje se však do vlasti, byl nedlouho poté, co přeplul Oceán zachvácen nemocí a zemřel. Jeho tělo pak přátelé pro lásku ke svatému Martinovi, jehož klášteru stál v čele, přenesli do Toursu a tam s poctami pohřbili. Již na cestě do Británie poskytla mu totiž tourská církevní obec vlídné pohostinství a bratři jej naléhavě prosili, aby na zpáteční cestě do Říma použil stejné cesty a zavítal do jejich kostela. Tam také dostal průvodce a pomocníky na cestu i ke splnění uloženého úkolu.
Ačkoli tedy zemřel cestou, kopie katolického vyznání národa Anglů byla donesena do Říma a tam papežem a všemi, kdo ji slyšeli nebo četli, co nejmilostivěji přijata.
Benedikt Biscop se vrací z Říma do Británie
Tento Benedikt totiž na počest nejblahoslavenějšího knížete apoštolů vybudoval v Británii při ústí řeky Wear klášter [Wearmouth–Jarrow roku 674, domovský klášter Bedy Ctihodného]. Poté odjel do Říma spolu se spolupracovníkem a druhem na tom díle Ceolfrithem, který se po něm stal opatem toho kláštera. V Římě jej papež Agatho blahé paměti přijal s poctami, protože Benedikt již dříve často zajížděl do města [celkem čtyřikrát]. A na požádání dostal na potvrzení svobod kláštera, který postavil, od papeže privilegium, stvrzené apoštolskou autoritou. Z něho vyplývalo, že [northumbrijský] král Ecgfrith si stavbu přál a dal k ní souhlas a že Benedikt založil klášter poté, co mu král po svolení daroval i potřebnou držbu půdy. Přijal také návrh, že do Británie přivede řečeného opata Jana, aby v jeho klášteře po jeden rok vyučoval způsobu zpěvu, jenž se pěstoval u svatého Petra v Římě. Opat Jan postupoval podle pokynů od papeže a zpěváky onoho kláštera naučil teorii i praxi zpívání i čtení nahlas. Všechno, co vyžadoval celoroční koloběh při celebrování svátečních dnů, kázal rovněž zachytit písmem. Ten záznam se v řečeném klášteře uchovává, opsali si jej však i mnozí jiní z okolí. Opat Jan ovšem nevyučoval jenom bratry řečeného kláštera. Málem ze všech klášterů onoho království se totiž sbíhali poslechnout si ho všichni, kdo se zpěvem měli již zkušenosti. Mnozí se však také snažili pozvat opata Jana, aby vyučoval i jinde.
Rehabilitovaný biskup z Yorku sv. Wilfrid se účastní synody v Římě
V té době shromáždil řečený papež Agatho v Římě synodu sto dvaceti pěti biskupů proti těm, kdo hlásali, že Pán a Spasitel má jedinou vůli a jedinou podstatu. K jednání poručil zavolat také Wilfrida, aby zasedl mezi biskupy a prohlásil svou vlastní víru, jakožto i víru království či ostrova, ze kterého přišel. Bylo shledáno,že on i jeho věřící jsou vírou katolíci, a usneseno zanést to mezi ostatní zápisy téže synody. A stojí psáno takto: „Wilfrid, Bohu milý biskup církevní obce v Yorku, se odvolal k papežskému stolci se svou záležitostí a byl papežskou pravomocí osvobozen od jistých i nejistých obvinění. A nacházeje se spolu se stopětadvaceti biskupy biskupy na synodě, soudním to místě, vyznal pravou a katolickou víru a svým podpisem potvrdil vyznání za celou severní část ostrovů Británie a Irska, které jsou obývány národy Anglů a Britů, jakož i Irů a Piktů. [Do Říma byl pozván také arcibiskup z Canterbury Theodor, protože však nepřijel, přizval papež Wilfrida, který byl právě v Římě přítomen se svým vlastním sporem.]

Rok 681
Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6173, rok 680/681)
V tom roce zbavil Konstantinos císařské důstojnosti své bratry Herakleia a Tiberia a vládl sám se svým synem Justiniánem.
Církevní hodnostáři jednají na 6. ekumenickém koncilu
V Konstantinopoli jednají církevní hodnostáři na 6. ekumenickém koncilu. Na jeho 13. zasedání dne 23. 8. byli odsouzeni zastánci monotheletismu, tzn. víry, že Ježíš Kristus má sice podstatu lidskou i Boží, ale jedinou vůli. Za kacířství byl opět prohlášen i monofyzitismus tvrdící, že Ježíš Kristus má podstatu pouze Boží, oproti ortodoxnímu názoru, že Vykupitel má podstatu lidskou a Boží a tudíž i dvě vůle. Konstantinopolský patriarcha Jiří uznal své bludařství a kál se, kdežto tvrdohlavý Makarios z Antiochie musel být sesazen a poslán do vyhnanství. Již zemřelí zastánci jediné Kristovy vůle patriarchové Kyrillos z Alexandrie a Sergios a Pyrrhos z Konstantinopole byli slavnostně prokleti a jejich mozaikové obrazy vyškrábány. Papežští legáti souhlasili i s odsouzením papeže Honoria I., který roku 634 Sergiovi monotheletismus schválil. Dne 16. 9. potvrdili všichni biskupové učení o dvojí vůli Ježíšově včetně císaře Konstantina IV. Pogonata jako dogma a jednání ukončili.
• Krutý čin v císařské rodině! [/color]
Bratři a spoluvládci císaře Konstantina Herakleios a Tiberios se domáhali skutečného podílu na vládě, což imperátor vyřešil roku 680/681 tak, že je nechal s uřezanými nosy internovat v paláci. Za nového spoluvládce si vybral svého syna Justiniána.


Arabský chalífát
Potiarabské povstání v Arménii a Ibérii
Boj o nástupnictví po zemřelém arabském chalífovi Muávijovi vyvolal v letech 681 – 682 povstání v Arménii a v Ibérii (Gruzii) a možnost, že Římané tyto ztracené oblasti opět ovládnou, byla teď více než reálná. Arabové však měli problémy i v Albánii (krajina na břehu Kaspického moře na jih od Kavkazu), kterou v důsledku římsko–chazarského sblížení napadli chazarští poddaní Hunové. Po dohodě s arménský „katholikosem“ a s arabským vládnoucím knížetem Řehořem Mamikoneanem k nim Albánci vyslali jistého biskupa. Třebaže jeho mírová mise byla úspěšná, následoval roku 685 další hunský vpád, při němž Řehoř padl.
Ukba opět v čele muslimské severní Afriky
Po smrti chalífy Muáviji odvolal jeho nástupce Jazíd guvernéra Ifríikíje, tj. severní Afriky, Abú al-Muhadžír Dinára a po šesti letech vrátil do funkce jeho nepřítele Ukbu ibn Nafí al–Fihrího. Ukba se ujme svého úřadu příští rok.


Bulharsko
Vznik bulharského státu
Po těžké porážce císařské armády tureckými Bulhary uzavřel imperátor Konstantin s chánem Asparuchem mírovou dohodu, podle níž se impérium zavázalo výplatou tributu a vzdalo se části provincie Moesie. Toto území sice císař už dávno neměl pod kontrolou, neboť bylo pod slovanskou nadvládou, ale nyní to bylo poprvé, co to přiznal oficiálně. Bulhaři a „sedm slovanských kmenů“ uzavřeli dohodu o soužití, čímž vznikl nový politický útvar na Balkáně – první bulharský stát. Oslabení římské říše umožnilo Asparuchovu bratru Kuberovi, jenž zatím udržoval příměří, upevnit svoji moc v Makedonii a připravit se k útoku na Thessaloniku (Soluň).
Vznik bulharského státu
Vojenská hrozba římské říše, který v té době byl rozhodně velmocenským hegemonem východu, stejně jako avarské útoky směrem ze severozápadu z prostoru karpatské kotliny ještě utužily svazek „sedmi slovanských kmenů“ s Prabulhary. Slované také převzali kmenové pojmenování Bulharů, takže ve franských pramenech se setkáváme z označením Bulharorum Societas. V čele vznikajícího státu Prabulharů a Slovanů, jenž zaujímal zhruba území na jih od toku Dunaje až po hřbety Staré planiny a černomořské pobřeží na východě po tok řeky Timok (Srbsko) vlévající se pod Železnými vraty zprava do Dunaje, stál Asparuch a až do své smrti roku 702 soustřeďoval ve svých rukou veškerou moc. Centrem říše se stal původní vojenský tábor Prabulharů Pliska, nacházející se poblíž dnešního města Šumen v severovýchodním Bulharsku.


Franská říše
Občanská válka v říši
Neustrijský majordomus Gislemar, který minulý rok sesadil z úřadu svého otce Warattona a zmocnil se tak vlády v Neustrii a Burgundsku, úspěšně zaútočil na svého protivníka austrasijského majordoma Pipina II. Středního. Vojenská situace Austrasijců byla více než špatná.


Itálie
Smrt papeže Agathona
Dne 10. 1. zemřel papež Agathon a za jeho nástupce byl zvolen Leon II. Na své potvrzení ve funkci Konstantinopolí však musel čekat dlouhých devatenáct měsíců.


Hispánie
12. toledský koncil
Po své korunovaci [21. 10. 680] ve snaze zabezpečit si trůn svolal král Ervicha dvanáctý toledský koncil a dne 9. ledna roku následujícího jej i zahájil. Biskupové v 1. kánonu objasnili okolnosti, za nichž trůn získal, a zbavili obyvatelstvo přísahy věrnosti jeho předchůdci Vambovi. Ervicha prohlásili zákonitým vládcem a každému, kdo by se proti němu bouřil, hrozili klatbou. Potom se zabývali těmi, kteří se již na smrtelné posteli v bezvědomí kají. Co se má dělat, když se dotyčný náhle uzdraví? Má se snad ignorovat viditelný znak tonzury a mnišský hábit? A co když takoví lidé prohlásí, že byli v bezvědomí a o žádnou církevní službu nežádali. Těmto lidem se přece zakazovalo znovu se vrátit do svých předchozích úřadů a hodností. Je naprosto zřejmé, že se to týkalo Vamby - jako by se starý král po svém uzdravení chystal opětovně usednout na trůn.
Olej do ohně přili i biskup města Valery de Arriba (Valeria v cartaginské provincii) Gaudentius, který ústy svého vyslanc poloýil tuto nevhodnou otázku: Když jsem vážně onemocněl a učinil pokání, mohu později znovu legálně zastávat svůj biskupský úřad? Biskupové mu v dlouhém listu odpověděli kladně - pokání prý nezbavuje člověka jeho práv daných mu Bohem, ale má jej uchránit před hříchem a chaosem světa. To by ale znamenalo, že pro Gaudentia platila jiná pravidla než pro Vambu. Již Ervichovy prvé skutky svědčí o tom, že byl pod úplným vlivem šlechty a biskupů, jakoby jim musel až do konce své vlády splácet nějaký dluh za získání trůnu. A tyto jeho ústupky jsou naprosto zřejmé z jeho postoje vůči církvi, vůči daním či vjeho úpravách Rekcesvintova zákoníku aj.
Další záplava protižidovských zákonů
Prokázalo se, že Ervich je stejně fanatický ve své nenávisti vůči Židům jako byl jeho předchůdce Rekcesvint. Proti Židům vydal minimálně 28 kánonů a to stejně rychle jako kdysi Sisebut, když se roku 612 ujal vlády. Všechny vypracoval za pouhých dvanáct týdnů, které uplynuly od jeho korunovace, a předložil je účastníkům 12. koncilu s výzvou, aby „vytrhli kořeny a oďtali větve ze židovského morového stromu“. A biskupové souhlasili a zahrnuli je do svého 9. kánonu.
Král trval na Rekcesvintově zákoně o kacířích - každá veřejná obrana kacířských názorů se trestá vyhnanstvím a konfiskací majetku. A kdyby někdo bránil kacířské názory z nevědomosti, měl být poslan k místnímu biskupovi nebo knězi, aby jej poučil. Ale kdyby své názory nezměnil, měl být potrestán jako ten, kdo si byl svého kacířství vědomý. Židům se zakazovalo číst a vlastnit knihy, ve kterých by byla napadána křesťanská víra. Trestem za to pak bylo ostříhání na veřejnosti a sto ran holí anebo bičem a Ervich nařizoval, aby takto byly trestány i děti starší deseti let. Král rovněž zrušil tu část Sisebutova zákona, který Židům poskytoval nejenom právo, ale i povinnost propustit křesťanské otroky, i když jejich vlastnictví již samo o sobě bylo nezákonné. Židé je museli se souhlasem místního biskupa do sedmdesáti dnů počínaje 1. únorem prodat, aby po 1. dubnu již žádný z nich takového člověka neměl. A kdyby tento zákon porušili, měli ztratit polovinu svého majetku. Zbytek Sisebutova zákona byl pak potvrzen s výjimkou trestu smrti za proselitismus, tj. obrácení na židovskou víru. Ervich rovněž nijak neupravil Rekcesvintovy protižidovské zákony, i když zrušil tu jejich část, která stanovovala trest smrti ukamenováním anebo upálením v peci pro jejich porušitele. Tento způsob trestu smrti, jenž nerozlišoval mezi jednotlivými zločiny, totiž zřejmě považoval za zbytečně přísný.
Na rozdíl od Rekcesvinta však Ervich stanovil povinnost nechat se pokřtít. A každý Žid, jeho rodina a otroci, kteří by to do jednoho roku od vydání tohoto zákona nestihli, měli dostat sto ran bičem, pak měli být ostříháni a vyhnáni, přičemž jen na králi záleželo, zda jim zabaví i majetek. A stejný trest měl být uložen i Židovi, jenž by slavil židosvkou Velko noc anebo jakýkoliv jiný židovský svátek. Avšak trest za obřízku - ať Žida či křesťana - byl daleko tvrdší, když jak obřezavateli, tak obřezanému hrozila ztráta pohlavních orgánů a zabavení veškerého majetku. A ženě, která by obřezávala anebo která by jiné poslala na obřízku, měl být uřezán nos a měla ztratit svůj majetek. A to byl i trest za proselitismus.
Kromě toho počínaje dnem zahájením 12. toledského konclu, tzn. 12. lednem roku 681, nemohl žádný Žid potrestat křesťana nebo mu dávat příkazy,
pokud by mu to král výslovně nepřikázal. A proto se žádný Žid nemohl stát „správcem majetku“ (actor). Toto nařízení svědčí i o tom, že dosud církev a kláštery Židy do těchto funkcí často dosazovali. Značně byli omezováni ti Židé, kteří chtěli cestovat. Když takový člověk přišel do jiného města nebo provincie, tak se okamžitě musel hlásit u místního biskupa, kněze anebo soudce, kteří pak měli dbát na to, aby neslavil sabat či jiný židovský svátek. Měl se ubytovat u křesťanů a věřících, jíst s nimi a dostavit se ke svatému přijímání. Kněz v místě jeho původního bydliště se jej měl dotázat, kam má namířené, a pak dopředu napsat knězi v cíli jeho cesty o jeho příchodu. Žid se pak nemohl vrátit do svého původného obydlí, pokud by nepředložil listy ode všech biskupů a kněží všech míst, kterými prošel, v nichž muselo být uvedeno datum jeho příchodu, délka pobytu a datum odjezdu. Nebylo dovoleno cestovat v době sabatu či jiných jejich svátků, protože všechny jejich komunity musely přijít na setkání s biskupem nebo soudcem. Bylo dokonce potřebné ustanovení, že při takovýchto příležitostech nesmí bý biskupové se židovskými ženami o samotě, a každý biskup nebo kněz, který by židovku znásilnil nebo s ní měl pohlavní styk, bude zbaven svého duchovního úřadu a vyhnán.
Na dodržování těchto zákonů měli dohlížet biskupové a obviněný Žid nesměl mít advokáta, který by jej obhajoval. Stejně jako další vizigótští králové se i Evrich domníval, že někteří biskupové ani soudci na plnění těchto divokých zákonů příliš netrvají, zřejmě mnohdy i proto, že se nechali podplatit. Za to pak nařídil pokutu 72 solidů. Aby se předešlo úplatkářství, nesměli soudci v takovýchto případech konat bez vědomí biskupů a rovněž tak byl stanoven trest knězi či laikovi, který by od Žida přijal takovýto úplatek za to, aby mohl v tajnosti vykonávat své náboženské rituály.
A konečně aby se nějaký Žid nemohl vymlouvat na neznalost zákona, dal Ervich všem svým biskupům a kněžím instrukce, aby ve svých kostelech shromáždili celou jejich komunitu a texty těchto zákonů jim přečetli. Všechna prohlášení o zřeknutí se židovské víry a o konverzi na víru křesťanskou měla pak být uchovávaná v archívech místního kostela. A poznámka na konci textu z rukopisu Ervichova zákoníku nás pak infornuje o tom, že těchto 28 zákonů bylo Židům veřejně přečteno v chrámu sv. Marie v Toledu dne 27. ledna roku 681, tzn. tři dny po skončení koncilu. králův prospěch snad můžeme říci pouze to, že zrušil trest smrti stanovený Sisebutem za proselitismus, který pak Rekcesvint rozšířil na porušení kteréhokoliv ze svých deseti zákonů. Žid, který by se zdráhal opusti víru svých předků, sitak alespoň uchoval svůj život a bylo mu dovoleno strádat za otřesných podmínek. Evrichovy nové zákony byly zaměřené proti praktikování židovského náboženství, a proto se netýkaly Židů, konvertovali ke křesťanství. Takoví lidé však ještě před tím než podepsali prohlášení o zřeknutí se víry svých předků, museli dlouze dokazovat pevnost svého úmyslu a pak přednést dlouhou přísahu. A kdyby se následně zjistilo, že i nadále a potajmu praktikují své židovské obřady, přišli by o veškerý majetek, dostali by sto ran bičem a pak by byli ostříháni a posláni do exilu. Židé však nebyli omezováni ekonomicky, i když podmínky, za nichž museli cestovat, jistě poškodily jejich obchodní činnost.
Z textu všech zákonů jasně plyne, že všechna protižidovská opatření byla neúčinná a že navzdory soudnímu teroru Židé i nadále praktikovali své náboženské obřady, vlastnili křesťanské otroky a zastávali úřady, v nichž mohli rozhodovat o osudech křesťanů. Kromě toho si někteří duchovní i laikové těchto „urážek“ prostě nevšímali nebo považovali úplatek za dobrý důvod k tomu, aby nic nepodnikali. A proto většina biskupů přítomných na koncilu musela tyto zákony přijmout s radostí, přičemž my s jistotou víme pouze o jednom. Jedná se o mocného toledského metropolitu Juliána, významného vzdělance té doby, syna křesťanským rodičům avšak s židovskými kořeny. Julián je autorem dnes už ztraceného pojednání (Modlitby), v němž obhajuje zákony a kánony, které odpíraly Židům právo vlastnit křesťanské otroky. V již zachované odpovědi Židům napsané z králova podnětu a králi věnované pak polemizuje s tvrzením, že Mesiáš ještě nepřišel. Na jeho začátku krále ubezpečuje, že v den posledního soudu mu bude odpuštěno, že dupal po krku Kristových nepřátel a odvážně zachovával vysoký stupeň křesťanské víry. Svůj Prognosticon věnoval Hydaliovi, barcelonskému biskupovi, který se však velmi podivil, když se dozvěděl, že mu poslal jednu její kopii po Židovi, jehož jméno bylo Restitutos. A byl to právě Julián, který dosáhl toho, že se toledská stolice stala první v celé hispánské církvi. Takže když bude v budoucnosti kterýkoliv biskup povolán králem a metropolitou do Toleda na oslavu velkých svátků, k účasti na soudnímu jednání či k spolupráci na vysvěcování biskupů anebo prostě na jakýkoliv králův příkaz, musí se do města dostavit v dané době pod hrozbou exkomunikace.
Ervichův zákoník
Král Ervich požádal biskupy shromážděné na 12. koncilu, aby upravili protiřečící si zákony a odstanili vše, co nebylo spravedlivé, což se však nemělo týkat jeho zákonů proti Židům ani jeho úprav Vambova vojenského zákona. Která zákony tedy přikázal biskupům upravit? Snad ty nemnohé nové zákony, které potom začlenil do svého nového zákoníku. Anebo chtěl upravit celý starý Rekcesvintův zákoník? Ale že by celou celou tuto práci stihl Ervich a jeho právníci dokončit za tři měsíce od té doby, co nastoupil na trůn? Jisté je pouze to, že zákoník byl dokončený a vydaný před 21. říjnem roku 681, tj. ve výroční den jeho nástupu na trůn, protože tento den vstupoval i v platnost. Cena Ervichova zákoníku byla 12 solidů, tzn. dvojnásobek toho, co stál Rekcesvintův zákoník, přičemž dodnes se zachoval pouze jediný originální rukopis. Důvodem těchto úprav byly nejasnosti a nejdnoznačnost mnoha dosavadních zákonů. Král vypustil ty Rekcesvintovy zákony, podle nichž měli být trestáni ti, kdo mrzačili své otroky, a nahradil několik dalších nařízení novými zákony ze své vlastní právnické dílny. Rovněž do svého zákoníku začlenil Vambovy zákony o duchovenstvu, které asi nebyly příliš populární, především pak ale řádek po řádku upravil Rekcesvintův zákoník, přičemž v něm provedl mnoho malých změn a včlenil do něj mnoho dodatků, kterými chtěl objasnit význam jednotlivých zákonů a někdy i jejich smysl. Práce vykonaná králem a jeho právníky je prostě ohromující, zvláště když si uvědomíme, kolik zákonů změnil a vyložil. Důležitý je ovšem ten fakt, že učinil i mnohé ústupky šlechtě, když snížili tresty pro ty, kteří byli odsouzeni v souladě s trestním právem, a zasadil se o jejich privilegia. Ale za toto všechno - tj. za svolání dvou koncilů, za úpravy Vambova vojenského zákona, za odpuštění nezaplacených daní a amnestování šlechtických vzbouřenců a za ústoupkyšlechtě - získal pouze to, že jej uznali králem.


Británie
Království Sussex přijalo křesťanství jako poslední v Británii!
V letech 681 – 685 bylo christianizováno království Sussex. Misionářem Sussexu se stal představitel domácího anglosaského duchovenstva Wilfrid z Yorku (634 – 709), první Anglosas, který jako věrozvěst (678/679) působil také na kontinentu.
Jak biskup Wilfrid obrátil na víru v Krista království Jižních Sasů
Vyhnán ze svého biskupství [678], Wilfrid dlouho bloudil po mnoha krajích, až přišel do Říma. Potom se vrátil do Británie, a i když pro nepřátelství [northumbrijského] krále Ecgfritha nemohl být přijat ve svém kraji či diecézi, v hlásání slova Božího mu nikdo bránit nemohl. Vypravil se tedy do království Jižních Sasů, aby tam hlásal slova víry a přisluhoval spásnou koupelí. To království se rozkládá na jih a na západ od Kentu až po hranice Západníc Sasů, na území pro sedmi tisíc rodin, a tehdy ještě sloužilo pohanským kultům. Králem jižních Sasů byl Æthewealh [648 - 685], pokřtěný nedlouho před tím v mercijském království za přítomnosti a na naléhání krále Wulfhera [†675]. Wulfhere jej také po skončení křestního obřadu přijal jako svého syna. Na znamení tohoto osvojení mu daroval dva kraje, a to ostrov Wight a kraj Meonware na území národa Západních Sasů [Meonwarové byli příbuzní s Juty].
A tak se souhlasem krále, ba k jeho velké radosti, omyl Wilfrid posvátným pramenem nejdříve královy předáky a jejich družiny. Nato kněží Eappa, Padda, Burghelm a Eddi pokřtili ostatní lid, buď již hned tehdy, anebo v dobách pozdějších. Rovněž byla pokřtěna královna jménem Eafae, a to ve své vlasti, to znamená v království Hwicců. […] V té době daroval král Æthewealh nejctihodnějšímu biskupovi Wilfridovi pozemky pro osmdesát sedm rodin, aby na nich mohl usadit své lidi, kteří bloudili jako vyhnanci. Pozemky ležely v místě řečeném Seleseu [Selsey], což znamená latinsky „Ostrov mořského telete“. […]
Když tedy Wilfrid dostal to místo, založil tam klášter a zavedl mnišský způsob života, především pro ty bratry, které přivedl s sebou. Je známo, že až dodnes drží drží ten klášter jejich nástupci. Wilfrid sám potom v těch končinách po pět let, to znamená až do smrti krále Ecgfritha, vykonával jak slovem, tak činem ctihodný úřad biskupa. Všichni ho uznávali, a protože mu král s držbou řečeného místa daroval i všechen majetek, který se tam nacházel, tedy polnosti i osoby, vychoval je všechny ve víře v Krista a omyl je vodou křtu. Bylo mezi nimi i dvě stě padesát otroků a otrokyň: ty všechny pokřtěním nejenže zachránil před otročením ďáblu, ale osvobodil je také od jha otroctví lidského. Daroval jim totiž osobní svobodu.
Kentský arcibiskup Theodor dále dělí biskupství
Theodor rovněž tři roky po odchodu Wilfrida [681] přidal k jejich počtu ještě další dva biskupy: Tunberhta pro církevní obec v Hexhamu [681 - 684], když Eata zůstal v Lindisfarne, a Trumwina [681 - 685] pro království Piktů; to bylo totiž v tom čase podrobena království Anglů [do roku 685].
• Někdy po roce 681 přechází mladý Beda Ctihodný (*672/673) z Wearmouthu do nedalekého sesterského kláštera v Jarrow.

Re: Dějiny středověku v letech 680 – 689

Napsal: 18/3/2017, 22:48
od kacermiroslav
Rok 682
Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6174, rok 681/682)
V tom roce povstal podvodník Mouchtar a stal se pánem Persie. Prohlásil se prorokem. Arabové upadli do potíží. [Šíta Al Muktar ibn Abí Ubajda kontroloval Kúfu v letech 684 až 686.]

Itálie

Leon II. papežem!
Teprve devatenáct měsíců od smrti papeže Agathona byl císařem Konstantinem IV. Pogonatem v úřadě římského biskupa potvrzen a biskupy z Ostie, Portu a Velitrae dne 17. 8. i vysvěcen Leon II., Řek ze Sicílie. Vedle mateřštiny ovládal i latinu, což bylo v té době považováno za vrchol učenosti. Imperátor dal najevo své dobré vztahy k římské církvi a odvolal dekret svého otce Konstanta II. z roku 666, kterým ustanovil autokefální církev se sídlem v Ravenně. Ravennskému arcibiskupovi Theodorovi, Reparatově nástupci, tedy nezbylo nic jiného než se podvolit papežově primátu a nechat se znovu vysvětit. Na oslavu smíření nechal papež Leon postavit kostel sv. Jiří na Velebru.


Arabský chalífát
Ukba opět v čele muslimské severní Afriky
Po smrti chalífy Muáviji odvolal roku 682 jeho nástupce Jazíd Abú al-Muhadžír Dinára a guvernérem Ifríikíje, tj. severní Afriky), opět jmenoval jeho nepřítele Ukbu ibn Nafí al–Fihrího. A když roku 682 Ukba přišel z Damašku v čele deseti tisíc vojáků a svého úřadu opět ujal, splnil slib, že s Muhadžírem bude jednat tak, jak on jednal s ním. Zbavil jej tedy svobody a v okovech jej vozil na každé své tažení. Roku 683 byly Ukbovy síly napadeny berberským náčelníkem Kasilou u Tahudy v Alžířsku. Ukba tehdy nabídl Muhadžírovi, že mu okovy sundá, aby se mu lépe bojovalo. Ten to ale odmítl a prohlásil, že zemře v boji i s řetězy na rukou. Arabové pak byli poraženi a oba jejich velitelé padli.
• Poslední tažení Ukby bin Náfi al-Fihrího[/color]
Místo Abú Muhadžíra Dinára byl roku 681 arabským guvernérem Ifríkíje (tj. Afriky, Tunisko a východní Alžírsko) již podruhé jmenován osvědčený válečník Ukba bin Náfi al-Fihrí (Sidi Okba). Ukbovi již nestačilo, že berberský náčelník Kusalja, vládnoucí konfederaci domorodých kmenů mezi dnešním Fèsem a pohořím Aurès přijal islám a uznal chalífovu autoritu, ale chtěl jeho domorodé Berbery podrobit své přímé vládě. Proto se vydal i na své poslední válečné tažení.
Ukba se rozkmotřil s Kasilou
Nový ifríkíjský emír Ukba přesvědčen o nadřazenosti Arabů a muslimů jednal s berberským náčelníkem Kasilou, hlavou domorodé konfederace Sanhadža, s takovým opovržením a despektem, že jej vyprovokoval k aktu pomsty. Když roku 683¼
Potiarabské povstání v Arménii a Ibérii
Boj o nástupnictví po zemřelém arabském chalífovi Muávijovi vyvolal v letech 681 – 682 povstání v Arménii a v Ibérii (Gruzii) a možnost, že Římané tyto ztracené oblasti opět ovládnou, byla teď více než reálná.


Franská říše
Občanská válka ve franské říši
Neustrijský majordomus Gislemar vede úspěšnou válku s austrasijským majordomem Pipinem II. Středním.
Narození prince Chlodvíka
Neustrijsko–burgundskému panovníkovi Theuderichovi III. se narodil syn Chlodvík IV.


Británie
Království Sussex přijalo křesťanství jako poslední v Británii!
V letech 681 – 685 bylo christianizováno království Sussex. Misionářem Sussexu se stal představitel domácího anglosaského duchovenstva Wilfrid z Yorku (634 – 709), první Anglosas, který jako věrozvěst (678/679) působil také na kontinentu.

Rok 683

Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6175, rok 682/683)
Tohoto roku zamřel Jazíd. Arabové z Ethribosu se vzbouřili a povstali pod vedením jistého Abdelase, syna Zouberova. [Abdalláh ibn al-Zubajr byl provolám chalífou v Mekce roku 680/681.]
Féničané a Palestinci se shromáždili v Damašku a táhli až do Gabithy k Asanovi, palestinskému emírovi. [Hassan ibn Malik, bratrance Jazída I. a guvernér Palestiny a Jordánska]
Své ruce položili na Marouama a ustanovili ho svým vůdcem. [Marván ibn al-Hakam] A ten byl emírem po devět měsíců.
A když zemřel, tak jej u moci vystřídal jeho syn Abimelech, který byl emírem dvacet jeden a půl roku. [Abd al-Malik ibn Marván, 685 – 705] Zmocnil se rebelů a zabil Abdelase, syna Zouberova, stejně jako Dadachose. [Guvernér provincie Damašku Al-Dahhak ibn Kajs al-Fihrí padl roku 684 v bitvě na Mardž Rahit.]
Arabský chalífát
Změny v čele arabského chalífátu
Chalífa Jazíd I. zemřel a vlády se ujal další Umajjovec, muž „slabého charakteru“ Muávijá II. Nebyl uznán ani v celé Sýrii, jež byla základnou umajjovské moci, a značnou část území chalífátu za jeho kratičké, čtyřicetidenní vlády, nadále ovládal Kurajšovec Abdalláh ibn az–Zubajr (původně pouze Hidžáz na Arabském poloostrově, nyní i Irák, Střední Asie a část Sýrie). Nástupcem Muáviji II. se stal Marván I. (683/684 – 685). Po určitých obtížích se mu podařilo získat na svou stranu syrský kmen Kalbovců a porazit Kajsovce, kteří jej nepodporovali. Toto vítězství však vedlo k nesmiřitelné vzájemné nenávisti obou těchto syrských arabských kmenů, jež byla posléze příčinou pádu umajjovské dynastie.
Náčelník a vojevůdce dalšího kmene syrských Arabů, tzv. Kahtánovců, Hasan ibn Malik, nabídl Marvánovi pomoc v boji se Zubajrem za podmínek, které vůči arabským kmenům dodržovali předchozí Umajjovci. Hasan ibn Malik žádal 2 miliony stříbrných dirhamů pro svůj oddíl 2.000 mužů, úplnou nezávislost ve vnitřní zprávě kmene, uznání svého syna, eventuálně synovce, za nástupce v náčelnické funkci, čestné místo ve státní radě a rozhodující hlas ve státních záležitostech. Z těchto podmínek rovněž vysvítá, že kmeny podléhající chalífovi si sice udržovali správu svých věcí, ale chalífa mohl dosadit do jejího čela zřejmě jinou osobu než tu, která byla bezprostředním dědicem náčelníka. Toto dědictví bylo přitom uznáváno nejenom v přímé vertikální linii, ale i v horizontální linii (synovci). Náčelníci kmenů tvořili státní radu a ta měla nezanedbatelný vliv na chod říše. Kromě bojů v Sýrii musel Marwán svůj chalífát chránit též válkou v Iráku a Egyptě.
Smrt Ukby bin Náfi al-Fihrího při návratu od Atlantského oceánu
Nově jmenovaný arabský guvernér Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Ukba bin Náfi al-Fihrí (Sidi Okba) se roku 682 vydal na válečné tažení směrem na západ. Postupoval přes náhorní plošiny Alžírska a Maroka, aby nakonec vjel na koni až do vln Atlantského oceánu a sebevědomě prohlásil, že se ve jménu Božím probojoval až na konec světa. Poté pronikl do oblasti měst Sous a Drâa v jižním Maroku, ale špatným zásobováním a povstáním Berberů byl přinucen k návratu. Roku 683 byl u Biskry zaskočen berberským náčelníkem náčelníkem Kusaljou a poražen a zabit i s většinou svých mužů.
Smrt Ukby bin Náfi al-Fihrího při návratu od Atlantského oceánu
Špatné zásobování a povstání domorodých berberských kmenů donutilo arabského guvernéra Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Ukbu bin Náfi al-Fihrího předčasně ukončit vojenské tažení k pobřeží Atlantského oceánu a vrátit se zpět na východ. Bojovní domorodí Berbeři mu však připravili nemilé překvapení – u alžírské Biskry již na něho čekal Kusajla, náčelník tlemcénské oblasti v dnešním Alžírsku, který jej s podporou římského kontingentu porazil a zabil i s většinou jeho mužů. Kusaljův úspěch dodal odvahu ke vzpouře i dalším domorodým kmenů a také východní Římané obnovili boj s cílem získat zpět svá ztracená území. Muslimové nebyli schopni jejich soustředěnému tlaku odolat a stáhli se na východ do dnešní Libye. Kusalja obsadil vyklizené území, vstoupil do prvého svatého města Maghribu Kajruvánu a učinil ho svým hlavním městem. Arabové však neřekli ještě poslední slovo a po pěti letech znovu zaútočili.
Ukba na pobřeží Atlantiku
Jednoho dne roku 681 stanul arabský generál Ukba ibn Nafi al–Fihrí na březích Atlantiku nedaleko dnešního města Agadiru. Podle tradičního líčení této výpravy muslimský velitel vjel do vody až po šíji svého koně, rozmáchl se mečem nad pustou hladinou oceánu a zvolal:
„Bůh je veliký. Kdyby se mi do cesty nepostavilo moře, pokračoval bych dál, do neznámých říší na západě, hlásaje pravdu o jedinečnosti Boží a potíraje mečem všechny národy, které by uctívaly jiného boha než Jeho“, resp.: „Ó Bože, kdyby mně moře nebránilo, hnal bych se již navždy tryskem vpřed jako Alexandr Veliký.“
Smrt Ukby bin Náfi al-Fihrího a Abú al-Muhadžír Dinára
Po smrti chalífy Muáviji odvolal roku 682 jeho nástupce Jazíd Abú al-Muhadžír Dinára a guvernérem Ifríikíje, tj. severní Afriky), opět jmenoval jeho nepřítele Ukbu ibn Nafí al–Fihrího. A když roku 682 Ukba přišel z Damašku v čele deseti tisíc vojáků a svého úřadu opět ujal, splnil slib, že s Muhadžírem bude jednat tak, jak on jednal s ním. Zbavil jej tedy svobody a v okovech jej vozil na každé své tažení. Roku 683 byly Ukbovy síly napadeny u Tahudy v Alžířsku berberským náčelníkem Kasilou. Ukba tehdy nabídl Muhadžírovi, že mu okovy sundá, aby se mu lépe bojovalo. Ten to odmítl a prohlásil, že bude bojovat a radši zemře i s řetězy na rukou. V bitvě pak byli Arabové poraženi a oba jejich velitelé zabiti. Muslimové pak evakuovali Kajruvám a nakrátko se stáhli do Barky v Libyi.
Ukba se rozkmotřil s Kasilou
Nový ifríkíjský emír Ukba přesvědčen o nadřazenosti Arabů a muslimů jednal s berberským náčelníkem Kasilou, hlavou domorodé konfederace Sanhadža s takovým opovržením a despektem, že jej vyprovokoval k aktu pomsty. Když roku 683 ukončil Ukba tažení do dnešního Maroka, rozpustil svoji armádu a povolil svým mužům vrátit se individuálně domů. Emírovi tak zbylo pouhých pět tisíc unavených mužů, které již bylo na jejich zpáteční cestě na základnu v Kajruvánu možno porazit. A Kasila rozhodně nic neponechal náhodě a spojil se ještě s Římany. A když muslimové vtáhli nedaleko Tahudy u Biskry do léčky, neměli proti této útočící křesťansko-berberské koalici čítající na padesát tisíc mužů vůbec žádnou šanci. A Kasila nyní již jako nekorunovaný král severní Afriky triumfálně vtáhl do opuštěného Kajruvánu. Podle jiných zdrojů se však zdá, že Kasila byl po celou dobu svého života křesťan a že se s Muhadžírem a Ukbou až do osudové bitvy u Tahudy nikdy nesetkal.
• Za bojů mezi chalífou Jazídem a vzdorochalífou Abdalláhem ibn az–Zubajem vyhořela roku 683 mekská svatyně Kába.
Arabský chalífát deptají přírodní pohromy, Římané mají konečně klid
V irácké Basře propukl mor a začal se šířit do severní Mezopotámie, Sýrie a Egypta. Následky morové epidemie ještě zhoršily extrémní klimatické podmínky v letech 683 – 684, 686 – 687 a roku 689, což výrazně přispělo ke snížení agresivity arabského chalífátu.


Franská říše
Občanská válka v říši
Neustrijský majordomus Gislemar vedl úspěšnou válku se svým austrasijským kolegou Pipinem II. Středním, uprostřed bojů však zemřel a majordomátu se opět ujal jeho otec Waratton. S Austrasijci uzavřel mír.
Přírůstek do královské rodiny
Neustrijsko–burgundskému králi Theuderichovi III. se narodil druhý syn Childebert III.


Hispánie
Smrt krále Vamby
Okolnosti, za nichž se skončila vláda krále Vamby, jsou detailně popsány v zápisech 12. toledského koncilu z roku 681 a v Historia Wambae sv. Julián z Toleda, jehož dne 30. 1. 680 na stolec osobně. Vím, že v neděli dne 14. října roku 680 se Vamba cítil natolik zle, že se v obavách z blízké smrti počal kát, načež byl v přítomnosti svých seniores oblečen do mnišského hábitu a ostříhán jako kněz. Když však nápor nemoci úspěšně překonal, již nemohl být králem, protože to zapovídal 17. kánon 6. toledského koncilu. V abdikačním listě, který pak osobně podepsal, jmenoval svým nástupcem hraběte Ervicha, což ovšem bylo v příkrém rozporu s církevními kánony. (Tento dokument si mohli biskupové jeden po druhém prohlédnout na 12. koncilu.) Vamba pak vydal další dokument adresovaný Juliánovi do Toleda, v němž mu přikazoval Ervicha co nejdříve pomazat. I když takto líčí konec jeho vlády zápisy zmíněného koncilu, my víme, že se jednalo o puč a že Vamba jen tak pokojně neodstoupil, ale o trůn - byť neúspěšně - bojoval. Je sice pravda, že kanonické právo nestálo na jeho straně - i v roce 642 znemožnil Chindasvint svému předchůdci na trůnu, aby se opět chopil moci tím, že jej nechal ostříhat jako kněze. Ale kdyby všichni ti mocní šlechtici a biskupové jenom trochu chtěli, aby jim Vamba vládl i nadále, nebylo problém zákony obejít.
A to co se stalo, bylo opravdu velmi podivné. Aby se Ervich a biskupové vyhnuli podezření, přikročili k vydání spisu se svojí vlastní verzí toho, co se ve skutečnosti stalo. Ale až do konce 9. století kolovala mezi lidem i verze, že Ervich podal královi jakýsi nápoj, který způsobil onu chorobu a zbavil jej trůnu. A o její pravdivosti by mohlo svědčit i to, že někteří účastníci 12. koncil věnovali Ervichovi značnou pozornost a pokoušeli se jej obvinit. Vamba zemřel dne 4. října roku 683.
13. toledský koncil
Nástupem Ervicha na trůn se skončilo přinejmenší pětadvacetileté období, kdy nebylo povoleno konat všeobecné církevní koncily. Dne 9. ledna roku 681 pak král osobně zahájil v chrámu sv. Apoštolů Petra a Pavla v Toledu 12. koncil. A krátce nato dne 4. listopadu roku 683 otevřel na stejném místě i koncil třináctý. Ani jeden vizigótský panovník pak za tak krátkou dobu nesvolal dva všeobecné koncily hispánské církve s výjimkou krále Chintily (5. a 6.toledský koncil roku 636 a 638). Ale zatímco Chintila tak učinilv obavách ze vzpoury, u Ervicha se to jeví jako znak jeho podřízenosti církvi. Rovněž s výjimkou 8. toledského koncilu, který svolal král Rekcesvint roku 653, nebyl panovník takovýchto jednání nikdy osobně přítomen. Ervich rovněž vydal edikt potvrzující rozhodnutí obou koncilů (5. a 6.?), což neudělal žádný král již od časů Chintilových.
Ervich se zabýval Vambovým vojenským zákonem z roku 673, který jako trest za nedostečnou horlivost při obraně vlasti stanovoval mj. ztrátu práva svědčit při soudních jednání. Král rehabilitoval všechny ty, kteří byli v minulosti podle něho odsouzení, a umožnil všem lidem, požádat o přešetření svých případů, což však v praxi znamenalo otevření případů již uzavřených. Aby toto své rozhodnutí odůvodnil, tak na koncilu oznámil, že již přibližně polovina obyvatelstva království toto právo nemá a že existují celé vesnice a městečka, kde nežije ani jeden člověk s právem svědčit, a že proto soudy nemohou dobře pracovat. I když asi přeháněl, je možné, ža taková situace opravdu byla v pohraničních oblastech.
Existuje ještě jedna známka, že nedlouho před muslimským útokem vláda již nedokázala přinutit své poddané, aby se zbraní v ruce postavili na obranu své vlasti, a že pouze vydávala přísné, ale úplně bezzubé zákony. Když totiž sv. Fruktuosus založil v Noně (asi někde v Bætice) klášter, tak do něho chtělo vstoupit tak obrovské množství lidí, že tamnější provinční dux proti tomu u krále protestoval a navrhoval snížení počtu mnichů. Když všichni v nekontrolovaných počtech vstupoví do klášterů, nezůstane již nikdo, kdo by se mohl účastnit vojenských výprav. Jakoby počet mužů plnících vojenskou službu byl velmi omezený a stále se snižoval. Ervich dále ve své úpravě Vambova zákona mluví o tom, že až se v budoucnosti král vypraví do války anebo to nařídí svým duces či comites, tak nikdo z těch, kdo dostali rozkaz shromáždit se na dohodnutém místě, to nesmí odmítnout a všichni tam musí být přítomni pravě v té době, jak stanovil král, dux, comes, thiufadus anebo jiná autorita. Protože již nikdo nemohl ztratit právo svědčit, byly stanoveny jiné tresty - maiores loci personae měli ztratit své majetky a pak z vůle krále posláni do vyhnanství. Zato inferiores dostali dvě stě ran bičem, pak jim byla oholena hlava, a museli zaplatit pokutu 72 solidů; v případě insolventnosti měli být prodáni jako otroci. Protože však většina viliores takové peníze vůbec neměla, byl tento Evrichův zákon v praxi ještě tvrdší než Vambův. Vážně nemocné osoby pak musely svoji chorobu i nadále prokazovat a posílat své muže duxovi či komesovi. Zákon taky myslel na to, když dux, komes nebo thiufadus umožnil svým podřízeným vyhnout se výpravě, ať za úplatek nebo i bez něho. Úředník patřící k palácovým primates, jenž by úplatek přijal, musel vrátit čtyřikrát větší sumu než dostal a králi odevzdat opět 72 solidů.
Ervich odpouští daňové nedoplatky...
Na 13. koncilu roku 683 udělal král Evrich významné ústupky šlechtě. Již římští císaři totiž čas od času odpoušteli neuhrazené daně, i kdyš se vědělo, že to zvýhodňuje především ty bohaté, kteří měli dostatečnou moc na to, aby jejich placení co nejvíce oddálili, a že to poškuzuje chudé, kteří museli platit kdykoliv se to po nich požadovalo. Nikdy však nebyly promíjeny daňové nedoplatky, které vznikly ještě před nástupem císaře na trůn. Výjimkou byl pouze císař Maiorianus, jenž v roce svého nástupu na trůn (461), odepsal nezaplacené daně z minulého roku. Podobně i Ervich vydal 1. listopadu roku 683 v Toledě nařízení, v němž zrušil všechny nezaplacené daně za otroky, které finančnímu úřadu dlužili poplatníci ještě z doby před rokem 681, kdy nastoupil na trůn. A to byl vyslovený úplatek šlechtě, která otroky převážně vlastnila.
... a amnestuje vzbouřence
O tři dny později 4. listopadu, tzn. deset let po potlačení Paulovy vzpoury, se opět připomínají dosud žijící vzbouřenci. Evrich totiž přikázal biskupům shromážděným na koncilu, aby změnili tresty těmto „hanobitelům země“. Biskupové pak rozhodli, že všichni šlechtici, které Paulova vzpoura dovedla až ke zradě své rasy a země (např. Trasarich, Trasimir a Rekaulf zajatí v Nîmese), budou amnestováni a znovu uvedeni do svých předešlých úřadů, přičemž milost se vztahuje i na jejich děti narozené již po skončení vzpoury. Král dokonce poručil rehabilitovat i všechny ty, kteří ze stejných důvodů upadli do nemilosti už za krále Chintily, tzn. před více než 40 roky. Všechny jejich majetky, které dosud spravovala královská koruna, jim pak měly být navráceny.
Koncil se zastal palácových hodnostářů
Biskupové pak poukázali na to, že mnoho palácových úředníků obviněných z trestných činů bylo k přiznání donuceno násilím, což je přivedlo na popraviště anebo odsoudilo k životu ve „věčné hanbě“. Proto rozhodli, že příště už žádný takový hodnostář ani biskup již nesmí být obětí králových zvůle - když mu nebude vina prokázána, nemůže být zbaven úřadu, vyhnán ode dvora, nemůže být uvězněn, tvrdě vyslýchán, bičován ani nijak jinak mučen, nesmí mu být zkonfiskován majetek a ani se s ním nesmí zacházet takovým způsobem, aby na něm bylo falešně a podvodně vynuceno přiznání viny. Všechny takováta přiznání jsou neplatná. A kdyby už byl takový člověk obviněn, musel být souzen na veřejném shromáždění biskupů, seniores a gardingů, tj. lidmi sobě rovnými. A dokonce ani ti, kteří žili na takových místech, odkud bylo snadno možné uprchnout do zahraničí, ani ti, kteří museli být přísně střeženi, aby nedošlo ke sporům uvnitř země, nesměli být drženi v příliš tuhé vazbě - mohli být stráženi, nikoli zastrašováni. Termím jejich soudního řízení pak nesměl být stále odkládán až na dobu, když budou donuceni k přiznání, od svých manželek, příbuzných a od svého majetku pak nemají být odloučeni po dlouhý čas. Protože Evrich se o ničem takovém ve své listině adresované koncilu vůbec nezmiňuje, jistě šlo o opatření, které biskupové vyhlásili z vlastní iniciativy.
Král se snaží ochránit svoji rodinu
Na druhém zasedání 13. koncilu dne 5. října roku 683 přijali biskupové usnesení, v němž se hovoří o jakémsi „obnovení přívětivosti krále“. Ervich poučen neúspěšnou snahou krále Chintily ochránit svoji rodinu přiměl biskupy, aby před „Bohem a jeho svatými anděly“ prokleli všechny budoucí krále, kteří by se dopustili nepravostí na královně Liuvigoto a jejich dětech, či manželech anebo manželkách těchto dětí. Nikdo je nesměl zabít nebo je zbavit majetku, muže tonzurovat podobně jako Vambu, obléknout ženy do mnišského hábitu anebo je bez vážného důvodu vyhnat, mučit anebo bičovat. A s Liuvigotou se nesměl nikdo oženit anebo s ní udržovat sexuální vztahy, byť by to byl král. A ten, kdo by byl usvědčen z takového zločinu, měl být vhozen do pekelného ohně. (Ve skutečnosti neznáme nikoho - ovšem kromě krále Leovigilda -, kdo by se oženil s vdovou po svém předchůdci.)
Papežův posel v Hispánii
Třináctý toledský koncil byl ukončen 13. listopadu roku 683. A biskupové snad ještě ani nedorazili do svých sídelních měst, když se v Hispánii objevil provinční papežský notář Petr s listem od papeže Leona II. (duben 682 - červenec 683) adresovaný všem hispánským biskupům, v němž je žádá, aby potvrdili a podepsali usnesení 3. konstantinopolského (6. ekumenického) koncilu, který odsoudil monotheletismus a potvrdil dvě Kristovy vůle i podstaty. Podobné dopisy pak poslal papež toledskému metropolitovi Quiricovi (nevěděl, že zemřel již dva roky předtím), jakémusi hraběti Simpliciovi a králi Ervichovi a požadoval, aby byl svolán další všeobecný koncil hispánské církve. Ale protože zima byla tvrdá a biskupové, kteří se právě vrátili z Toleda, do něj nemohli být opět povoláni, svolal král Ervich alespoň provinční synodu biskupů cartaginské provincie za účasti metropolitů ze všech ostatních provincií. A když to nestačilo, tak nařídil, aby se konaly provinční synody i v ostatních provincií, na kterých měli biskupové přítomni na cartaginské synodě přednést rozhodnutí biskupů cartaginské provincie, aby tak i provinční biskupové mohli potvrdit rozhodnutí ekumenického koncilu.

Itálie
Smrt papeže Leona
Po krátkém pontifikátu zemřel dne 3. 7. papež Leo II. a svatopetrský stolec zůstal na delší dobu neobsazený. Protože Leonův nástupce Benedikt II. nastoupil až po roce, můžeme soudit na nějaké problémy mezi Římem a Ravennou.

Británie
Království Sussex přijalo křesťanství jako poslední v Británii!
V letech 681 – 685 bylo christianizováno království Sussex. Misionářem Sussexu se stal představitel domácího anglosaského duchovenstva Wilfrid z Yorku (634 – 709), první Anglosas, který jako věrozvěst (678/679) působil také na kontinentu.

Re: Dějiny středověku v letech 680 – 689

Napsal: 18/3/2017, 22:49
od kacermiroslav
Rok 684
Itálie
Nástup papeže Benedikta do čela římské církve
Teprve po roce od smrti papeže Leona II. byl ravennským exarchou schválen a dne 26. 6. vysvěcen jeho nástupcem Benedikt II. Proces potvrzovaní papeže exarchou nebo císařem byl proces zdlouhavý a vzhledem k poplatku třiceti tisíc solidů i nákladný. Činil církev závislou na Konstantinopoli, a proto není divu, že se papeži snažili této nepříjemné povinnosti zbavit. Dlouho se jim to nedařilo, až teprve papež Benedikt získal od císaře Konstantina IV. Pogonata reskript, kterým povolil římskému kléru, lidu a vojsku papežovu ordinaci okamžitě po jeho zvolení. Oba nejmocnější muži té doby museli mít k sobě i nějaký osobní vztah, neboť Konstantin nechal Benediktem adoptovat své syny Justiniána a Heraclia a podle zvyku té doby poslat ostříhané kadeře obou chlapců do Říma, kde byly slavnostně uloženy v kapli lateránského paláce.

Arabský chalífát
Změny v čele arabského chalífátu
Chalífa Jazíd I. zemřel a vlády se ujal další Umajjovec Muáwijá II. Nebyl uznán ani v celé Sýrii, jež byla základnou umajjovské moci, a značnou část území chalífátu za jeho kratičké, čtyřicetidenní vlády, nadále ovládal Kurajšovec az–Zubajr (původně pouze Hidžáz na Arabském poloostrově, nyní i Irák, Střední Asie a část Sýrie). Nástupcem Muáviji II. se stal Marwán I. (683/684 – 685). Po určitých obtížích se mu podařilo získat na svou stranu syrský kmen Kalbovců a porazit Kajsovce, kteří jej nepodporovali. Toto vítězství však vedlo k nesmiřitelné vzájemné nenávisti obou těchto syrských arabských kmenů, jež byla posléze příčinou pádu umajjovské dynastie.
Náčelník a vojevůdce dalšího kmene syrských Arabů, tzv. Kahtánovců, Hasan ibn Malik, nabídl Marwánovi pomoc v boji se Zubajrem za podmínek, které vůči arabským kmenům dodržovali předchozí Umajjovci. Hasan ibn Malik žádal 2 miliony stříbrných dirhamů pro svůj oddíl 2.000 mužů, úplnou nezávislost ve vnitřní zprávě kmen, uznání svého syna, eventuálně synovce, za nástupce v náčelnické funkci, čestné místo ve státní radě a rozhodující hlas ve státních záležitostech. Z těchto podmínek rovněž vysvítá, že kmeny podléhající chalífovi si sice udržovali správu svých věcí, ale chalífa mohl dosadit do jejího čela zřejmě jinou osobu než tu, která byla bezprostředním dědicem náčelníka. Toto dědictví bylo přitom uznáváno nejenom v přímé vertikální linii, ale i v horizontální linii (synovci). Náčelníci kmenů tvořili státní radu a ta měla nezanedbatelný vliv na chod říše. Kromě bojů v Sýrii musel Marwán svůj chalífát chránit též válkou v Iráku a Egyptě.
Arabský chalífát deptají přírodní pohromy, Římané mají konečně klid
V irácké Basře propukl mor a začal se šířit do severní Mezopotámie, Sýrie a Egypta. Následky morové epidemie ještě zhoršily extrémní klimatické podmínky v letech 683 – 684, 686 – 687 a roku 689, což výrazně přispělo ke snížení agresivity arabského chalífátu.

Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6176, rok 683/684)
V tom roce propukly v Sýrie hladomor a hrozná morová nákaza. A Abimelech [Abd al-Malik ibn Marván, 685 – 705] převzal moc nad národem. A protože Mardaité útočili na území Libanonu a mor byl opravdu strašný, tak ten samý Abimelech poslal vyslance k císaři a vyžebral si mír, jenž byl vyžádán již v časech Mauiasových a smluvně zajištěn výplatou tributu 365.000 solidů, 365 otroků a 365 plnokrevných koní. [Mír byl uzavřen 7. července roku 685.]

Hispánie
14. toledský koncil
Dne 14. listopadu roku 684 se sešel 14. toledský koncil, aby projednal odpověď provinčních synod a v náležité době poslal papežovi potvrzení závěrů 6. ekumenického koncilu. Vydal prohlášení lidu Hispánie, v němž deklaroval, že tyto otázky nemohou být stále prodiskutovávané a že určitým věcem se prostě musí věřit. Vše ale trvalo tak dlouho, že nový papež Benedikt II. napsal svému hispánskému vyslanci Petrovi, aby celou věc urychlil. Když však dostal dopis od hispánských biskupů s potvrzením závěrů ekumenického koncilu, byl rozčarován, protože podle jeho názoru nebyli některé věty, zvláště pak „Voluntas genuit voluntatem“ (Vůle zplodila Vůli) doktrinálně chybné. A tento problém vyvolal napětí mezi papežským stolcem a toledským metropolitou Juliánem, který prokázal pevný postoj, když trval na svém podobně jako na svém trval Braulius před více než 40 lety ve své korespondenci s papežem Honoriem I. Juliánův jazyk byl útočný: obviňoval papeže z toho, že listinu nečetl pozorně a že její obsah interpretoval zmatečně, a na podporu svých argumentů uváděl mnohé citace ze svatých církevních otců, zejména pak Athanasia, Ambrože, Augustina a Isidora ze Sevilly. Protože tento jeho postoj podpořil se souhlasem krále Egiky i 15. toledský koncil roku 688, objevil se i trochu přehnaný názor, že kdyby nedošlo k islámskému vpádu, upadla by hispánská církev do hereze. Po smrti papeže Řehoře Velikého roku 604 to tak bylo po druhé, co se římští papežové obrátili takovou to oficiální cestou na biskupy Hispánie. A zkušenost, kterou s nimi učinil Benedikt II., nebyla o nic lepší než zkušenost Honoriova.

Británie
Království Sussex přijalo křesťanství jako poslední v Británii!
V letech 681 – 685 bylo christianizováno království Sussex. Misionářem Sussexu se stal představitel domácího anglosaského duchovenstva Wilfrid z Yorku (634 – 709), první Anglosas, který jako věrozvěst (678/679) působil také na kontinentu.
Northumbrijci útočí na Iry
Léta Páně 684 poslal northumbrijský král Ecgfrith vojevůdce Berhta s vojskem do Irska a politováníhodným způsobem zle zkrušil nevinný a<národu Anglů vždy tak přátelský lid. Vždyť nepřátelská ruka nešetřila dokonce ani kostely a kláštery. Avšak ostrované, co jen jim síly stačily, zaháněli zbraně zbraněmi a vzývali pomoc Božího slitování a dlouho se neustávajícími modlitbami dožadovali nebeské pomsty. Přestože zlořečící lidé nemohou dosáhnout Božího království, věřilo se, že pokud byli ti, jež proklínali, právem pro svou bezbožnost zlořečeni, odpykají si tresty za své zločiny za své zločiny rychleji, protože mstitelem bude Pán. Hned následujícího roku…

Rok 685
Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6177, rok 684/685)
V tom roce po vládě dlouhé 17 let zemřel zbožný císař Konstantinos [10. července 685 anebo počátkem září 685] a císařem se stal jeho syn Justinián. Mělo by být rovněž poznamenáno, že ti, kteří zastávají názor, že závěry Šestého koncilu [Quinisexta roku 691/692], jichž si velmi vážíme, byly vydány až o čtyři roky později [tj. po nástupu Justiniána], tak žvaní naprázdno a ve všech ohledech jsou odsouzeni ku lhaní. A to jim bylo i dokázáno, že nemluví pravdu, neboť vskutku přesné chronologické záznamy ukazují, že svatý 6. ekumenický koncil svolaný proti monotheletům se konal ve 12. roce vlády Konstantina, následovníka Herakleiova, roku 6172 od Stvoření světa, že týž Konstantin vládl ještě 5 let poté a že jeho syn Justinián vládl pak samostaně 10 let. A když byl Justinián vyhnán, tak po 3 roky vládl Leontios a po Leontiovi Tiberios, jenž byl rovněž Apsimaros, po dobu 7 let a pak znovu vyhnaný Justinián na dobu 6 let.
Kdokoliv si může vypočíst, že Závěry byly zvěřejněny ve druhém roce druhé vlády zmíněného Justiniána, jehož nos byl uříznut, protože Třetí závěry obsahují slovo od slova toto: „Rozhodli jsme, že ti, kdo se zapletli do dvou manželství a zůstali zotročeni svými hříchy a až do 15. ledna poslední 4. indikace roku 6199 si nevybrali cestu zdravého rozumu, tak aby byli vyobcováni z církve.“ A dále ještě dole: „A těm, kdož po svém vysvěcení vstoupili do nelegálního manželství, to jest presbyteři, diákoni a subdiákoni, a kteří již byli vyloučeni na nějaký čas od svatého přijímání a pokáráni, musí být navráceny jejich dřívější hodnosti, ale nesmí být za žádných okolností povyšováni. A samozřejmě jejich nezákonné svazky budou zrušeny.“ Z tohoto chronologického přehledu je jasné, že od svatého 6. ekumenického koncilu až do publikování Závěrů uběhlo 27 let. A v době svatého ekumenického koncilu byl patriarchou Konstantinopole Jiří, a to ve 3. roce svého patriarchátu, a zůstal jím ještě po 3 léta; a po něm drželi tuto hodnost Theodor (3 roky), Pavel (7 let), Kallinikos (12 let) a Kyros (2 roky), takže na základě doby vlády těchto patriarchů může být rovněž těchto 27 let odvozeno. Od zvěřejnění Závěru až do prvního roku vlády Phillippikovi uběhlo 5 let.
A v prvém roce Phillippika se konala bláznivá synoda proti svatému ekumenickému 6. koncilu. A poté, co byl v 6. roce svého patriarchátu Kyros vyhnán, byl ustanoven patriarchou Konstantinopole Jan. Jak Ondřej, metropolita Kréty, tak Germanus, metropolita Kyziku, spolu s některými dalšími podepsali v té době anathemizaci svatého ekumenického 6. koncilu, který zakročil proti monothletům. A když Jan po 3 letech zemřel, tak byl Germanus přeložen z Kyziku do Konstantinopole a ustanoven zde patriarchou. Ale ve 13. roce vlády Leonově byl odeslán do exilu a patriarchou se stal Anastasios, který vládl 24 let, a po něm Konstantinos 12 let, Niketas 14, Pavel 5, Tarasios 21, Nikephoros 8, Theodotos 6, Antonín 16 a Jan, který prorokoval z umývadla, 6 let a 1 měsíc.
Změna na konstantinopolském trůnu
Císař Konstantin IV. Pogonatos zemřel a vlády v říši se měli ujmout jeho tři synové (Justinián, Heraclios,?) jako spolucísaři. Mladý a sebevědomý Justinián se však o vládu s nikým dělit nechtěl, své bratry zbavil moci a poručil zmrzačit.
Útok Arabů proti římské říši
Chalífa Jazíd I. vypověděl císaři Konstantinovi IV. mírovou smlouvu a zaútočil; byl však zahnán od Konstantinopole a poté poražen i v Malé Asii. Když císařská armáda již ohrožovala samotnou Sýrii, uzavřel novou mírovou smlouvu, v níž se zavázal k roční výplatě tributu v koních, otrocích a zlatě, který představoval jednu pětinu výnosu daní ze Sýrie.
Smrt císaře Konstantina IV. Pogonata a nástup jeho syna Justiniána II. na trůn
Když císař Constantinus IV. v září roku 685 zemřel ve věku ne vyšším než 35 let, převzal veškerou moc v říši jeho teprve sedmnáctiletý syn Justinian. A první léta jeho vlády byla opravdu velmi úspěšná. Chalífa Abd al–Malik deprimován totiž vnitřní nestabilitou svého impéria a možností dalších římských útoku obnovil mírovou smlouvu podepsanou již jeho Justiniánovým otce Constantinem, která byla pro Konstantinopol ještě výhodnější. Chalífa se v ní zavázal zvýšit roční tribut vyplácený ve zlatě, přičemž souhlasil i s tím, že se bude s Konstantinopolí dělit i o daňové výnosy z Arménie, Ibérie a Kypru. Justinián pak na oplátku přesídlil Mardaity, kteří pustošili venkovskou krajinu v Sýrii a Libanonu, do západní části Malé Asie a na Peloponés. (®688)
Bulhaři chtějí dobýt Soluň
Bulharský chán Kuber pečlivě naplánoval dobytí druhého města říše Thessaloniky (Soluně) a oproti obdobným pokusům Slovanů a Avarů však chtěl město získat současným útokem zvenčí i zevnitř, tj. využít svého spojence přímo ve městě. Tím byl jakýsi Mavar, sám původem Bulhar, kterému se podařilo dostat se do Soluně a získat si důvěru nejenom tamních úřadů, ale i samotného císaře. Vydával se za zběha a Kuberova protivníka a tvrdil, že většina Bulharů je ochotná se k němu připojit a postavit se na stranu Římanů. Císař opravdu hodlal z Bulharů učinit své spojence, a proto nařídil, aby z mužů přicházejících do Soluně z území pod Kuberovou vládou byly zformovány pomocné vojenské sbory. Velitelem byl jmenován samozřejmě Mavar, který se okamžitě pustil do organizování a vyzbrojování bulharských jednotek. Jeho aktivity však brzo vyvolaly obavy představitelů města, kteří měli o spolehlivosti nových spojenců oprávněné pochybnosti. Nedůvěra k Mavarovi narostla do takové míry, že byla do Soluně vyslána flotila pod velením stratéga Sysinia, která na císařův rozkaz Mavara a jeho „pomocné sbory“ odvezla do Konstantinopole. Zrada mu však nebyla prokázána, a proto byl odeslán jako vojevůdce do Thrákie, kterou měl chránit před útoky Slovanů. Plán na dobytí města, ke kterému mělo údajně dojít o Velikonocích tohoto roku, tedy zkrachoval.


Arabský chalífát
Změna v čele říše
Poté, co v Damašku zemřel patrně na mor umajjovský chalífa Marwán I. (683/684 – 685), vystřídal jej na trůně jeho syn Abd al–Malik (Abdulmalik, Abdalmalik). Zpočátku měl ovšem pevně ve svých rukou jen Egypt a část Sýrie. Az–Zubajr zůstával chalífou v Mekce až do roku 692/3, kdy po půlletém obléhání města Abd al–Malikovým vojevůdcem at–Takafíhem padl v beznadějném boji před hradbami města. Už v roce Abd al–Malikova nástupu se také v irácké Kúfě vzbouřili šíité. Staroorientální tradice zde legitimitu panovníka pevně spojovaly s pověřením náboženským, a proto se zřejmě v muslimském prostředí v Persii daleko více než mezi Araby udržovala idea vladařů, pocházejících z rodu Prorokova (tzn. konkurenčních Hášimovců). Abd al–Malik se Iráku a Iránu zmocnil až roku 691, a to i díky tomu, že zdejšího šíitského hnutí zneužil politický dobrodruh Muchtár ibn Abú Ubajd, který se znelíbil i vzdorochalífovi Zubajrovi. Klid v obou získaných územích pomáhal Abd al–Malikovi udržovat místodržící Hádždžádž, jenž mezi nespolehlivou Basrou a Kúfou vybudoval též nové vojenské středisko Wasit.
Složitá situace uvnitř chalífátu byla ještě více komplikována ctižádostivým Iustinianem II., který vládl Novému Římu. Chalífa si klid, potřebný k pacifikaci domácích vzpour, musel vykupovat posíláním peněz a různých darů císaři.
V období let 685 – 715. tj. za chalífů Abd al–Malika a jeho nástupce al–Walída I., došlo k centralizaci státu, byla v něm zavedena jednotná měna (zlaté dínáry, stříbrné dirhamy a měděné falsy) a arabština se stala jednotícím úředním jazykem. Každý, kdo v těchto dobách konvertoval k islámu, se musel stát klientem některého arabského rodu nebo kmene, jednotlivých náčelníků či příslušníků arabské aristokracie. O příliš velký počet konvertitů neměla ovšem centrální moc zájem, protože to znamenalo snižování daňových příjmů.
Průnik Hunů do arabské Albánie
V důsledku římsko–chazarského sblížení napadli poddaní Chazarů Hunové již podruhé od roku 681 Albánii (krajina na břehu Kaspického moře na jih od Kavkazu). Araby jmenovaný albánský (arménský?) vládnoucí kníže Řehoř Mamikonean pak v bojích padl.


Itálie
Změna na papežském stolci
Dne 8. 5. zemřel papež Benedikt II. a 23. 7. se úřadu ujal bývalý nuncius v Konstantinopoli Jan V., původem ze Sýrie. Janem začíná dlouhá řada Řeků a Syřanů střídajících se na stolci sv. Petra, což svědčí o tom, že ravennský exarcha nebo císař měli papežovu volbu pevně v rukou.


Británie
Postup Sasů na sever zastaven
V bitvě u Dunnichen Mere porazili skotští (keltští) Piktové Anglosasy, čímž zastavili jejich postup na sever za Firth of Forth.
Postup Sasů na sever zastaven!
„Nekalé záměry“ Northumbrijských Germánů vůči Piktům skončily v roce 685 mohutnou porážkou, takže další rozšiřování území tohoto království se dělo na úkor Britů.
Postup Anglů na sever zastaven!
Piktové zůstali podrobeni [northumbrijským] Anglům do roku 685, kdy je přemohli v bitvě u Dunnichenu. Po porážce Anglů se biskup Trumwine [od roku 681] se sídlem v Abercornu musel vrátit do Northumbrie, kde se uchýlil do kláštera ve Whitby.
Bitva u Nechtansmere a smrt krále Ecgfritha
Hned následujícího roku totiž, když tentýž král Ecgfrith opovážlivě vedl vojsko, aby vyplenil království Piktů – králi v tom jeho záměru jeho přátelé, zvláště pak Cuthbert, blahé paměti se tehdy zrovna nedávno stal biskupem, bránili –, předstírali nepřátelé útěk a zavedli krále do soutěsek nepřístupných hor. Tam jej potom s převelikou částí sborů, který si přivedl, pobili. Bylo mu čtyřicet let, vládl patnáctým rokem, zemřel 20. května. Jak jsem tehdy řekl: přátelé mu bránili, aby šel do té války. Ale protože rok předtím nechtěl dát na rady nejctihodnějšího otce Ecgberhta, aby nenapadl Iry, již mu nijak neškodí, stihl jej nyní za provinění trest: neslyšel prostě hlasy přátel, kteří se jeho zkázu snažili odvrátit. [K bitvě došlo roku 685 u Nechtansmere nebo Dunnichen Moss v Forfashire. Ecgfrithovým protivníkem byl piktský král Bruide, jeho bratranec.]
„Odtud počala slábnout a nazpět klesat a mizet naděje, zlomeny byly síly národa Anglů“: neboť nejenže Piktové získali zpátky svá území, která okupovali Anglové, ale i v Británii žijící Irové a také nemalý počet Britů, nabyli opět svobody, jíž dodnes užívají, tedy po šestačtyřicet let.
Útěk biskupa Trumwina
Mezi přemnoha Angly někteří byli ubiti zbraní, jiní propadli zotročení nebo se ze země Piktů dostali útěkem – také nejctihodnější člověk Boží Trumwine [zemřel krátce před rokem 705], ustanovený jako biskup nad Pikty, odešel se svými lidmi, žijícími v klášteře Abercorn. Klášter leží sice v kraji Anglů, ale v těsné blízkosti mořského zálivu, který odděluje zemi Anglů od země Piktů [nedaleko od východního konce římského valu.] Trumwine svěřoval své lidi přátelům po klášterech, kde jen to bylo možné, sám si však za místo pobytu zvolil často již zmíněný klášter služebníků a služebnic Božích, zvaný Streanæsheal [Whitby]. [¼]
Nástup krále Aldfritha
Po Ecgfrithovi nastoupil na královský trůn Aldfrith [685 - 705], učený muž a dokonalý znalec Písma. Vypravovalo se, že byl bratrem Ecgfritha a synem krále Oswyho [642 - 670]. A že rozvrácené království s důstojností obnovil, třebas jen v užších hranicích.
Smrt kentského krále Hlothhereho, nástup Eadrica a následné problémy s králi „pochybného původu“
Téhož roku, to znamená 685 od Vtělení Páně, zemřel 6. února kentský král Hlothhere [673 - 685], jenž vládl po dvanáct let jako nástupce svého bratra Ecgbertha [664 - 673], vládnoucího po devět let. Hlothhere utrpěl zranění v bitvě s Jižními Sasy, které proti němu sjednotil Ecgberthův syn Eadric, v průběhu léčení zemřel. Po jeho skonu panoval potom onen Eadric půl druhého roku. Nějaký čas po smrti Eadrica [v srpnu roku 686] pustošili kentské království králové pochybného původu anebo cizinci [srpen 686 - říjen 690], až Ecgberhtův syn Wihtred [říjen 690 - 725], legitimní král upevnil své postavení na trůně a zbožností i bojovností osvobodil svůj národ od nepřátelských vpádů.
Cuthbert biskupem v Lindisfarne
Řekli jsme si již, že téhož roku, co skončil svůj život, nechal král Ecgfrith vysvětit na biskupa církevní obce v Lindisfarne Cuthberta, svatého a ctihodného muže. [Svatý Cuthbert byl vysvěcen biskupem v Hexamu v roce 685, později však přešel do Lindisfarne, kde si vyměnil místo s Eatou. Zemřel 20. března 687 na ostrově Farne. Cuthbert se stal jedním z nejoblíbenějších světců na britských ostrovech.]
Království Sussex přijalo křesťanství jako poslední v Británii!
V letech 681 – 685 bylo christianizováno království Sussex. Misionářem Sussexu se stal představitel domácího anglosaského duchovenstva Wilfrid z Yorku (634 – 709), první Anglosas, který jako věrozvěst (678/679) působil také na kontinentu
Vlády nad Wessexem se ujímá Caedwalla
Za Caedwallovy vlády (685 – 688) Wessex expanduje a pojímá Kent, Surrey a Sussex.
Cædwalla se zmocnil království Jižních Sasů (Sussexu) a ostrovu Wight
Mezitím však přitáhl s vojskem Cædwalla, velmi bojovný mladý muž z královského rodu Gewissů, jeho však z vlasti vyhnali, a zabil krále Æthewealha [648 - 685]; celé království potom soužil divokým vražděním a loupením. Záhy jej však vyhnali královští vojevůdci Berhthun a Andhun, kteří se pak zmocnili vlády nad královstvím Jižních Sasů [panovali v roce 685]. Prvního z nich pak později zabil týž Cædwalla, když se stal králem Gewissů, a království pak upadlo do ještě tíživějšího otroctví. [Roku 686 připojeno k Wessexu.] Stejnou měrou po mnoho let utiskoval to království Ine, jenž panoval po Cædwallovi [688 - 726]. Tak se stalo, že po všechen ten čas nemohlo mít svého vlastního biskupa. Když ale byl domů [do Northumbrie] povolán tamní biskup Wilfrid [686], podléhalo království biskupovi Gewissů, to jest Západních Sasů, který sídlil ve Winchesteru.
Poté, co se Cædwalla zmocnil královského trůnu Gewissů, zabral také ostrov Wight [686], jenž se až do té doby zcela oddával modlám. Proto se také rozhodl, že hromadným vražděním vyhubí všechno místní obyvatelstvo a nahradí jej lidmi vlastního království.
Zavázal se prý i slibem, i když zatím nebyl znovuzrozen v Kristu, že zmocníli se ostrova, daruje jeho čtvrtinu, jakož i čtvrtinu kořisti Pánu. Slib splnil tak, že nabídl biskupovi Wilfridovi, který tehdy odjel od svých lidí a náhodou byl přítomen, aby daru užil v zájmu Páně.
Rozlohu toho ostrova tvoří podle počítání Anglů půda pro tisíc dvě stě rodin, biskupovi z toho tedy připadla držba pozemků pro tři sta rodin. Podíl, jejž se mu dostalo, svěřil biskup jednomu ze svých kleriků, který se jmenoval Beornwine a byl synem jeho sestry: určil mu také kněze jménem Hiddila, jenž každému, kdo chtěl být spasen, posloužil slovem Božím a očistou křtu. […] Takto tedy poté, co víru v Krista přijala již všechna království v Británii, přijal víru také ostrov Wight. Ale pro strasti trvalé poroby nebyl tam nikdo biskupem až do dob, kdy se jím stal Daniel [705? - 744].
Cædwalla vyhnal „podkrále“ a ujal se vlády nad Západními Sasy
Když pak zemřel Cenwealh [648 - 672], za jehož vlády se onen Leuthere stal biskupem, dostali nad národem vládu „podkrálové“ [králova manželka Seaxburh v letech 672 - 674, Aescwine v letech 674 - 676 a konečně Centwine 676 - 685]: královskou moc si rozdělili mezi sebou a podrželi asi deset let. Za jejich panování Leuthere zemřel a místo něho se stal biskupem Hædde [675 - 705], vysvěcený biskupem Theodorem v Londýně. Za časů tohoto biskupa byli podkrálové přemoženi a vyhnáni a nejvyšší moc převzal Cædwalla. Vykonával ji po dva roky [685 - 688], posléze se jí však z lásky k nadzemskému království vzdal a ještě za církevní správy biskupa Hæddeho odešel do Říma, kde svůj život skončil. Podrobněji o tom promluvíme ještě dále.

Rok 686
Franská říše
Změna v obsazení neustrijského majordomátu
Neustrijský majordomus Waratton zemřel a v zemi propukl boj o majordomát, z něhož nakonec úspěšně vyšel jeho zeť Berchar. Šlechtická opozice však nerezignovala, přísežně se spojila s austrasijským majordomem Pipinem Středním a vybídla ho k vojenskému zásahu. K tomu došlo příští rok.
Změny v obsazení neustrijského majordomátu
[Neustrijský majordomus] Ebroin ještě ne zcela ztrestán svým předchozím utrpením znovu začal škodit Frankům a byl ještě brutálnější než kdy předtím. Ale Náš Pán ztrestal příkladně jeho zlé skutky za krátký čas pomstil prolitou krev sv. Leodegara a jeho bratra, které umučil, skrz Franka jménem Hermanfred, který když na něj jedné noci narazil, tak jej okamžitě napadl a zabil [680]. Když se toto událo, uprchl do Austrasie k Pipinovi Krátkému. Frankové si pak zvolili majordomem jiného muže jménem Garato. Garato uzavřel mír s Pipinem z Austrasie a přijal od něho rukojmí na jeho potvrzení. Garato měl syna jménem Gislemer, který byl pyšný a odvážný, ale také surový, a choval se hanebně, zvláště pak ke svému otci, jehož vyštval z paláce. Svatý Ouen jej káral za takové chování a zakazoval mu chovat se s takovou brutalitou vůči svému otci. Ten však napomínání svatého muže nevěnoval žádnou pozornost a vyprovokoval mnoho svárů a bitev s Pipinem, vládcem Austrasie, s nímž jeho otec Garato uzavřel spojenectví. Ale kvůli jeho hříšnému chování vůči jeho otci a kvůli i dalším zločinům, které spáchal, Náš Pán se mu pomstil a náhle odloučil jeho duši od těla tak, jak to prorokoval sv. Ouen [683]. Když zemřel, tak se jeho otec Garato opět ujal svého úřadu v paláci. Měl manželku, moudrou a urozeného rodu, jejíž jméno bylo Ansefleda. Zemřel poté, co vládl paláci po krátký čas [686].
Frankové byli rozděleni v názoru na volbu jeho nástupce a nakonec se rozhodli pošetile, když zvolili muže zcela neužitečného pro království, jehož jméno bylo Berthar. Byl to muž malé postavy, zcela bezvýznamný. Zatímco Frankové se přeli mezi sebou, Pipin Krátký, vévoda Austrasie, se pohnul se svojí armádou proti králi Theodericovi a Bertharovi, královskému majordomovi.


Itálie
Smrt papeže Jana V.
Dne 2. 6. zemřel papež Jan V. a volil se jeho nástupce. Řím se rozdělil na dvě znepřátelené skupiny – kandidátem kléru byl archipresbyter Petr, zatímco vojáci (exercitus) se v chrámu sv. Štěpána na pahorku Coelius vyslovili pro presbytera Theodora a hned pro jistotu obsadili i Lateránský palác. Po dlouhých a obtížných rozhovorech se duchovenstvo nakonec Petra zřeklo a navrhlo místo něho Řeka Konona. Soudci (judices) a představitelé vojska s ním nakonec souhlasili a všichni podepsali volební protokoly, které zaslali exarchovi Theodorovi do Ravenny – třebaže císař Konstantin IV. Pogonatos se zřekl práva svého exarchy papeže po volbě potvrzovat, jeho syn Justinián II. toto privilegium opět zrušil. Konon tedy mohl být vysvěcen až 21. 10.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6178, rok 685/686)
V tom roce poslal Abimelech [Abd al–Malik] vyslance k Justiniánovi potvrdit mír, jenž pak byl uzavřen za těchto podmínek: císař by měl odstranit ty spousty Mardaitů z Libanonu a zabránit jejich nájezdům a Abimelech mu každý den 1.000 solidů, koně a otroka a rovnými částkami se budou podílet na výnosech daních z Kypru, Arménie a Ibérie. Císař poslal magistriana Pavla k Abimelechovi za účelem potvrzení dohody, přičemž psané záruky byly sestaveny a svědecky potvrzeny. Poté, co byl čestně odměněn, vrátil se magistrianus domů. Císař pak vydal příkaz přijmout Mardaity, a to 12.000 z nich, z důvodů škod, které způsobili římskému státu, protože všechna města podél hranice s územím nyní obývaném Araby, a to od Mopsuestie až do Čtvrté Arménie, byla pustá a vylidněná z důvodu útoků Mardaitů. A od té doby, co tito byli potlačeni, trpí země Římanů hroznými zly z rukou Arabů až do dnešní doby.
V tom samém roce Abimelech poslal Ziadose, bratra Mauiase, do Persie proti podvodníkovi a uzurpátorovi Mouchtarovi. A Zidaos byl Mouchtarem zabit. [Ubaida Alláh ibn Sijád byl poražen a zabit šíity dne 6. srpna roku 686. Jeho otec Sijád ibn Abihí byl Muávijův nevlastní bratr.]
Když se to Abimelech dozvěděl, přitáhl do Mesopotámie, ale vzbouřil se proti němu Saidos. Otočil se tedy zpět a dohodl se se Saidem, že mu otevře Damašek, který předtím obsadil. Pak ho ale zrádně zavraždil. [Amr ibn Saíd al-Ašdak revoltoval roku 689 v Damašku během chalífova tažení do Iráku. Zabit byl o dva roky později.]
Justinián, mladý muž kolem 16 let, pošetilý ve správě svých záležitostí, poslal stratéga Leontia s římskou armádou do Arménie. A ten pobil Saracény, které tam našel, a podrobil Arménii Římanům, stejně jako Ibérii, Albánii, Boukanii [jižně od arménské provincie Tajk] a Medii [Ázerbajdžán] a po uložení daním těmto zemím poslal velkou peněžní sumu císaři. Když byl o tom Abimelech informován, obsadil Kerkesion [Zufar ibn al-Hárita revoltoval v Circesium na soutoku Eufratu a Chaburu. Chalífa si podrobil město roku 690, přičemž jeho akce nijak nesouvisela s tažením Leontia.] a podrobil si Theoupolis. [Vzpoura v Antiochii není doložena.]
Císař přesidluje vzpurné Slovany
Roku 686 se císař Iustinianus II. zmocnil značného množství Slovanů obývajících okolí Soluně, z nichž některé násilím, jiné pak na základě dohody, přesídlil na asijský břeh Bosporu do provincie Bithýnie a začlenil je do bojových jednotek.
Císař přesidluje vzpurné Slovany
Od roku 686 jsou Slované usazeni především v thematu Opsikion v Mysii, ale jejich sídelní oikumenu tvoří rozsáhlá teritoria severozápadní části maloasijského poloostrova od Lydie na jihu se Smyrnou (Izmir, Turecko), přes Frygii na východě až po horní a dolní tok řeky Sangarius (Dnes Sakyrya) a na sever do Bithýnie při Bosporu a Marmanském moři s Nikomédií (Izmit, Turecko) a Nicaeí (Nikaia, dnes Iznik, Turecko) i východně odtud při černomořském pobřeží, kde se Slované usazovali hlavně po roku 762. Podle svědectví Theofanova se tehdy měla vystěhovat z Balkánského poloostrova do Malé Asie kolonie čítající 280.000 lidí.
Synoda v Konstantinopoli
Císař Justinián pokračoval v náboženské politice svého otce Constantina IV., který se snažil smířit Řím s Konstantinopolí. Jako první z císařů nechal Justinián razit na zlaté mince obraz Krista s nápisem „servus Christi“. Aby podpořil odmítnutí monotheletismu, svolal roku 686 do metropole synodu. Na rozdíl od svého otce však již nebyl ochoten ustupovat v Římu a nepochyboval o tom, že biskupský stolec v Konstatinopoli má vůdčí postavení v celé křesťanské církvi.


Arabský chalífát
Arabský chalífát deptají přírodní pohromy, Římané mají konečně klid
V irácké Basře propukl roku 683 mor a začal se šířit do severní Mezopotámie, Sýrie a Egypta. Následky morové epidemie ještě zhoršily extrémní klimatické podmínky v letech 683 – 684, 686 – 687 a roku 689, což výrazně přispělo ke snížení agresivity arabského chalífátu.


Británie
Cædwalla se zmocnil království Jižních Sasů (Sussexu) a ostrovu Wight
Mezitím však přitáhl s vojskem Cædwalla, velmi bojovný mladý muž z královského rodu Gewissů, jeho však z vlasti vyhnali, a zabil krále Æthewealha [648 - 685]; celé království potom soužil divokým vražděním a loupením. Záhy jej však vyhnali královští vojevůdci Berhthun a Andhun, kteří se pak zmocnili vlády nad královstvím Jižních Sasů [panovali v roce 685]. Prvního z nich pak později zabil týž Cædwalla, když se stal králem Gewissů, a království pak upadlo do ještě tíživějšího otroctví. [Roku 686 připojeno k Wessexu.] Stejnou měrou po mnoho let utiskoval to království Ine, jenž panoval po Cædwallovi [688 - 726]. Tak se stalo, že po všechen ten čas nemohlo mít svého vlastního biskupa. Když ale byl domů [do Northumbrie] povolán tamní biskup Wilfrid [686], podléhalo království biskupovi Gewissů, to jest Západních Sasů, který sídlil ve Winchesteru.
Poté, co se Cædwalla zmocnil královského trůnu Gewissů, zabral také ostrov Wight [686], jenž se až do té doby zcela oddával modlám. Proto se také rozhodl, že hromadným vražděním vyhubí všechno místní obyvatelstvo a nahradí jej lidmi vlastního království.
Zavázal se prý i slibem, i když zatím nebyl znovuzrozen v Kristu, že zmocnili se ostrova, daruje jeho čtvrtinu, jakož i čtvrtinu kořisti Pánu. Slib splnil tak, že nabídl biskupovi Wilfridovi, který tehdy odjel od svých lidí a náhodou byl přítomen, aby daru užil v zájmu Páně.
Rozlohu toho ostrova tvoří podle počítání Anglů půda pro tisíc dvě stě rodin, biskupovi z toho tedy připadla držba pozemků pro tři sta rodin. Podíl, jejž se mu dostalo, svěřil biskup jednomu ze svých kleriků, který se jmenoval Beornwine a byl synem jeho sestry: určil mu také kněze jménem Hiddila, jenž každému, kdo chtěl být spasen, posloužil slovem Božím a očistou křtu. […] Takto tedy poté, co víru v Krista přijala již všechna království v Británii, přijal víru také ostrov Wight. Ale pro strasti trvalé poroby nebyl tam nikdo biskupem až do dob, kdy se jím stal Daniel [705? - 744].
Smrt kentského krále Eadrica a následné problémy s králi „pochybného původu“
Téhož roku, to znamená 685 od Vtělení Páně, zemřel 6. února kentský král Hlothhere [673 - 685], jenž vládl po dvanáct let jako nástupce svého bratra Ecgbertha [664 - 673], vládnoucího po devět let. Hlothhere utrpěl zranění v bitvě s Jižními Sasy, které proti němu sjednotil Ecgberthův syn Eadric, v průběhu léčení zemřel. Po jeho skonu panoval potom onen Eadric půl druhého roku. Nějaký čas po smrti Eadrica [v srpnu roku 686] pustošili kentské království králové pochybného původu anebo cizinci [srpen 686 - říjen 690], až Ecgberhtův syn Wihtred [říjen 690 - 725], legitimní král upevnil své postavení na trůně a zbožností i bojovností osvobodil svůj národ od nepřátelských vpádů.
Sv. Wilfrid se opět může vrátit na svůj biskupský stolec
Když se poté Wilfrid navrátil [roku 681 z Říma] do Británie, obrátil od modlářských obřadů na víru v Krista národ Jižních Sasů, také poslal služebníky slova Páně na ostrov Wight. Ve druhém roce vlády [northumbrijského krále] Aldfritha, který kraloval po Ecgfrithovi, dostal, na přímé královo pozvání, zpátky své sídlo i biskupství [tj. Hexham]. Avšak po pěti letech… (®691)
Mor málem připravil o život i Bedu Ctihodného
Roku 686 byla Británie napadena morem, který s velkou silou řádil i obou klášterech (Wearmouth a Jarrow), kde pobýval ještě mladý Beda Ctihodný (*672/673). Zvlášť krutě postihla nemoc druhý z nich, kde nakonec zůstal naživu jen opat Ceolfrith a jeden mládenec, vychovaný v klášterní škole. Jeho méno se sice neuvádí, okolnosti však ukazují na Bedu ctihodného: bylo mu tehdy čtrnáct let (*672/673), někdy po roce 681 přešel z Wearmouthu do Jarrow, ke svému výjimečnému osudu se ze skromnosti později nehlásil. Když totiž někdy po roce 716 psal své dvoudílné Životy opatů, vypisoval mnoho údajů ze starého anonymně tradovaného spisu Vitae abbatum, kde se historka z doby moru objevila poprvé. Ačkoli je dosti dlouhá, Beda ji ve svém zpracování přeskočil. Soudí se, že nechtěl psát o sobě.

Re: Dějiny středověku v letech 680 – 689

Napsal: 18/3/2017, 22:54
od kacermiroslav
Rok 687
Franská říše
Občanská válka ve franské říši – bitva u Tertry
Neustrijská šlechta nepřátelská vůči novému neustrijskému majordomovi Bercharovi navázala kontakt s austrasijským majordomem Pipinem II. Středním a vybídla jej k vojenskému zásahu. Pipin její žádosti vyhověl a vydal se s armádou do Uhelného lesa. U Tertry poblíž St. Quentinu v kraji Vermandois narazil na Berchara a svedl s ním bitvu, v níž mu uštědřilo drtivou porážku. Bercharovi stoupenci se dali na útěk a záchranu hledali v nedalekých klášterech Peronne a St. Quentin; také neustrijsko–burgundský král Theuderich III. opustil své hlavní město Paříž. Nepřátelství však brzy skončilo, Theuderich a Berchar se vrátili do Paříže, kde podepsali s Pipinem mírovou smlouvu. Podrobnosti o ní nejsou známy, ale je zřejmé, že Austrasie si vybojovala vedoucí postavení ve franské říše a Pipinovci se stali jejím nejmocnějším rodem. Na druhou stranu Pipin ponechal Bercharovi jeho majordomát – snad s ohledem na to, že pocházel z úctyhodného rodu Warattonů –, respektoval právo královského rodu Merovejců na austrasijský trůn uprázdněný smrtí krále Dagoberta II. roku 679 a dokonce se zabýval myšlenkou povznést na něj jednoho z královských synů, buďto Chlodvíka nebo Childeberta.
Občanská válka ve franské říši – bitva u Tertry
[Když roku 686 zemřel neustrijský majordomus Garato] Frankové byli rozděleni v názoru na volbu jeho nástupce a nakonec se rozhodli pošetile, když zvolili muže zcela neužitečného pro království, jehož jméno bylo Berthar. Byl to muž malé postavy a zcela bezvýznamný. Zatímco Frankové se přeli mezi sebou, Pipin Krátký, vévoda Austrasie, se pohnul se svojí armádou proti králi Theodericovi a Bertharovi, královskému majordomovi, a obě armády přišly na místo zvané Textrice (Tertry). Bojovalo se dlouho a tvrdě, ale nakonec král Theoderic a Berthar byli poraženi a utekli z pole, zatímco Pipin se svými muži zvítězil. Krátký čas poté byl Berthar zabit [688] zrádci mezi vlastními lidmi, které podnítila Enseflode, manželka jeho předchůdce Garatona.


Itálie
Potíže s volbou nástupce papeže Konona
Papež Konon onemocněl a bylo jasné, že brzo zemře. Jeho ctižádostivý archidiákon Paschalis proto přispěchal do Ravenny, aby si osobní intervencí u císařského exarchy Jana Platyna zajistil nástupnictví. Samozřejmě to nechtěl zadarmo a exarcha byl s úplatkem/příslibem jednoho sta liber zlata asi spokojen, protože dal vysokým úředníkům města Říma příkaz, aby Paschalise navrhli jako papežova nástupce. Když Konon 21. 9. opravdu zemřel, rozdělili se Římané opět na dva znepřátelené tábory – jedni chtěli Paschalise a druzí archipresbytera Theodora. Oba protivníci se cítili vítězi a obsadili i se svými příznivci Laterán. Nakonec se světská a církevní šlechta sešla na Palatinu, papežem prohlásila Sergia I. a hned ho násilím uvedla do Lateránu. Theodor se bez problémů poddal a slíbil věrnost, Paschalis se však se ztrátou biskupského stolce nechtěl smířit a tajně poslal do Ravenny své lidi s výzvou exarchovi, aby mu přišel na pomoc.
Jan Platinus vyhověl a nečekaně se objevil v Římě. Musel však konstatovat, že pro Sergia se vyjádřila většina a že tedy jeho volba byla kanonická. Za papežovo potvrzení však žádal sto liber zlata z církevního pokladu, přesně tolik, kolik mu dal/slíbil Paschalis. Když své zlato opravdu dostal, nestálo Sergiově vysvěcení (15. 12.) již nic v cestě. Paschalise obvinili z magie a poslali do vězení/kláštera, kde prožil „pět let smutku“.
Ačkoliv se Sergius narodil v Palermu, byl původem Syřan a na Sicílii se jeho otec Tiberius přestěhoval z Antiochie. Jako mladík přišel za pontifikátu Adeodata do Říma, kde upoutal pozornost svými schopnostmi a rychle stoupal až do funkce presbytera.


Hispánie
Egika nahradil Ervicha
Vizigótský král Ervich předal korunu svému zeti Egikovi, příbuznému krále Vamby (672 – 680), a sám odešel do kláštera. Egika zahájil pronásledování Ervichových straníků a rozbroje se stále stupňovaly. Národ trpěl spory šlechty a mnozí v tísni a bídě páchali sebevraždu. Židé trpěli takovým útlakem, že hledali pomoc u Arabů.
Egika nahradil Ervicha
Historie se k posledním letům Ervichovy vlády staví ne vždy zcela oprávněně kriticky, přičemž toto negativní hodnocení vychází z tvrzení krále Egiky, který připomínal jeho krutost - mnoho lidí prý nechal mučit a násilně vyslýchat a pak je postavil před soud, který je nespravedlivě připravil o úřady a majetky. Některé šlechtice pak dokonce uvrhl do otroctví. Ale Egika měl dobré důvody přehánět a příslušné dokumenty ani nehýří přílišnými podrobnostmi. Na druhou stranu vše nasvědčuje tomu, že Ervich se nerozhodoval svobodně, ale byl jediným vizigótským králem, který byl pouhou loutkou v rukou laické a církevní šlechty.
Smrtelně nemocný Ervich pak dne 14. listopadu roku 687 neoznačil jako svého nástupce žádného ze svých synů, ale zetě Egiku, manžela své dcery Cixilo. Následujícího dne - byl to pátek - podstoupil na nám neznámém místě pokání a dovolil všem seniores, aby jej opustili a doprovodili Egiku do Toleda. A následující neděli 24. listopadu 687 byl Egika pomazán v chrámu Sv. Apoštolů v Toledu vizigótským králem.

Arabský chalífát
Arabský chalífát deptají přírodní pohromy, Římané mají konečně klid
V irácké Basře propukl roku 683 mor a začal se šířit do severní Mezopotámie, Sýrie a Egypta. Následky morové epidemie ještě zhoršily extrémní klimatické podmínky v letech 683 – 684, 686 – 687 a roku 689, což výrazně přispělo ke snížení agresivity arabského chalífátu.

Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6179, rok 686/687)
Císař přišel do Arménie a přijal tam Mardaity z Libanonu, čímž zničil „ocelový val“. Rovněž rozbil mír uzavřený s Bulhary a porušil písemné smlouvy uzavřené jeho otcem, když jízdním jednotkám thematu poručil přejít do Thrákie se záměrem podrobit si Bulhary a Sklaviny.
• Před rokem 687 zřídil císař thema (vojensky spravované území) Hellas ve středním Řecku.


Británie
Problémy Kentu s králi „pochybného původu“
Nějaký čas po smrti [kentského krále] Eadrica [v srpnu roku 686] pustošili kentské království králové pochybného původu anebo cizinci [srpen 686 - říjen 690], až Ecgberhtův syn Wihtred [říjen 690 - 725], legitimní král upevnil své postavení na trůně a zbožností i bojovností osvobodil svůj národ od nepřátelských vpádů.
Smrt biskupa v Lindisfarne sv. Cuthberta
Dne 20. března roku 687 zemřel na ostrově Farne sv. Cuthbert [685 - 687], jeden z nejoblíbenějších světců na britských ostrovech. „Poté, co se tak stalo, působil jako biskup oné církevní obce po jeden rok ctihodný biskup Wilfrid, dokud nezvolili toho, kdo měl být vysvěcen místo Cuthberta. Poté byl biskupem ustaven Eadberht [688 - 698], muž vynikající znalostmi Písma, jakož i dodržováním nebeských příkazů a zvláště rozdílením almužen.

Rok 688
Franská říše
Pipin II. konečně ovládl celou říši
Na podzim roku 688 nebo začátkem roku následujícího byl neustrijský majordomus Berchar zavražděn svojí vlastní tchýní Ansfeldou. Jeho smrti využil austrasijský majordomus Pipin II. a strhl veškerou moc v říši na sebe – uznal sice neustrijsko–burgundského krále Theudericha III. formálně i vládcem Austrasie a tím i sjednocené franské říše, ale sám se stal jediným majordomem a svůj úřad prohlásil za dědičný. Celé franské říši vládl z Austrasie, kdežto na královském dvoře v neustrijském Nordebertu měl spolehlivé stoupence. Svého syna Droga oženil s Bercharovou dcerou Adaltrudou/vdovou Austrudou a pravděpodobně v souvislosti s tím jej jmenoval vévodou z Champagne. V Adaltrudě/Austrudě a Drogovi se tak spojil pipinovský rod s mocnou šlechtou z okolí dolní Seiny, která patrně již před rokem 687 podporovala převzetí moci Pipinovci. Mladí merovejští panovníci byli i nadále pouhým symbolem franské státnosti; byla jim sice prokazována úcta, ale žádnou faktickou moc neměli.
Pipin II. konečně ovládl celou říši
Krátký čas poté [tj. po bitvě Tertry roku 687] byl Berthar zabit zrádci mezi vlastními lidmi, které podnítila Enseflode, manželka jeho předchůdce Garatona. Theoderic a vévoda Pipin pak uzavřeli mírovou smlouvu a Pipin byl vybrán jako královský mojordomus. Když přijal královský poklad a oficiálně se ujal svého úřadu, odešel do Austrasie, zanechav zde místo sebe jako vládce muže jménem Norbert. Vládce Pipin měl velmi moudrou manželku ze vznešeného rodu, jejíž jméno bylo Plectruda. Měl s ní dva syny, Drocus bylo jméno staršího, a Grimoart byl ten mladší. Země champagneská byla dána Drocusovi, tomu staršímu. A tak Pipim Krátký, jak jste slyšeli, se stál pánem nad Austrasií a celou Francií, která se taky někdy nazývá Neustrie. Ta se v jednom směru táhne od velkého Britannského moře až k řece Máse a ve druhém směru od Rýna k Loiře. Země pod jeho vládou velmi vzkvétala, neboť dal věci do lepšího pořádku, než byly kdy předtím. Zpět povolal sv. Lamberta, kterého král Theodoric poslal na základě Ebroinova rozhodnutí do exilu, a dosadil jej zpět na jeho stolici ve městě Trajectus. Byl královským majordomem po dvacet sedm a půl roku za několika králů.
• Roku 688/689 se Pipinovi a jeho „společnici“ Chalpaidě narodil nemanželský syn Karel, pozdější majordomus Karel Martel.
• Kolem roku 688 přišel k Frísům anglosaský misionář Wiktbert.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6180, rok 687/688)
V tom roce podnikl Justinián tažením proti Sklavinii a Bulharsku. Zatlačil zpět Bulhary, kteří mu vytáhli vstříc a postavili se mu na odpor, a postoupil až k Thessalonice. Zmocnil se obrovského množství Slovanů – některé násilím, zatímco další se k němu přidali – a ty odvedl přes Abydos za moře do oblasti Opsikionu [Bithýnie], kde je usadil. [Úspěch císařova tažení je zmíněn v nápisu ze září roku 688 nalezeném – ale nyní ztraceném – v roce 1885 v chrámu Sv. Demétria v Soluni.]
Nicméně při návratu si na císaře počíhali v úzké soutěsce Bulhaři. Jeho armáda byla pak jen stěží schopna proklestit si cestu a měla mnoho zabitých a zraněných.
Rovněž téhož roku poslal Abdelas Zouber svého vlastního bratra Mousaba [Musáb ibn al-Zubajr, poražen a zabit roku 691] proti Mouktarovi. A poté, co svedli bitvu, dal se Mouktaros na útěk a prchal do Sýrie. Mousabos jej dostihl a zabil. [Omyl, neboť al-Mukhtar byl zabit v Kúfě už roku 686/687.]
Abimelech podnikl vojenské tažení proti Mousarovi [čti Mousabovi], kterého porazil a zabil. Pak si podrobil celou Persii.
Vojenské tažení na Balkáně
V letech 688 – 689 podnikl císař Justinián II. vojenské tažení do Makedonie a Thrákie proti nezávislým slovanským knížectvím Rynchinů a Strumičanů (tzv. „Sklaviniím“), při němž si podrobil celou řadu oblastí v severním Řecku a po urputných bojích dosáhl Soluně. (Podle jiného pramene porazil Slovany, kteří napadli východní Ilýrii.) Císařská armáda vzala do zajetí na třicet tisíc mužů, kteří byli i s rodinami deportováni do vylidněných oblastí v maloasijském thematu Opsikion, kde dostali vojenské statky a zavázali se k vojenské službě, zatímco na území kolem řeky Strumy přišli noví kolonisté. Imperátor však v této době uskutečnil i další velkorysé přesidlovací akce. Protože chtěl využít námořnických dovedností bojovného křesťanského kmene Mardaitů, přesunul ho z arabsko–římské hranice na Peloponés, na ostrov Kefalonii, do přístavu Nikopolis v Epiru a do přístavů v jihozápadní Malé Asii, čímž však nebezpečně oslabil syrskou hranici. Také obyvatelstvo Kypru přinutil přestěhovat se na vylidněný poloostrov Kyzikos v Marmanském moři nedaleko hlavního města Konstantinopole. Všechny tyto rozsáhlé deportace vyvolali nespokojenost v říši a roku 691 i válku s Araby.
Vojenské tažení na Balkáně
Římský generál Leontius vedl expedici do Arménie a Ibérie, kde potlačil místní nepokoje a obnovil klid. V témže roce se císař Justinián II. vypravil na úspěšné vojenské tažení proti Slovanům do východních provincií(?) svého impéria. Mnoho zajatců pak deportoval do Cappadocie a Bithýnie. (®690)


Arabský chalífát
Porážka a smrt berberského náčelníka Kasily
Arabové pod Zuhajrem ibn Kás al–Balavím (Zuhayr ibn Qays al–Balawi) pronikli z Egypta na území dnešního Tuniska a obsadili město Kajruván. Berberského náčelníka Kusalju pronásledovali až za řeku Mamu, kde jej porazili a zabili. Zuhajr se však ze svého úspěchu dlouho neradoval a ještě tento rok padl při útoku na římské pozice. Kusaljovým důstojným nástupcem se stala berberská kněžna Damia, zvaná Káhina (Věštkyně), která se jako vyznavačka judaismu postavila v pohoří Aurès expanzi islámu na rozhodný odpor.
Porážka a smrt berberského náčelníka Kasily
Chalífa se nesmířili s porážkou své armády v bitvě u Tahudy, kterou mu roku 683 uštědřil berberský náčelník Kasila, ani se ztrátou svatého města Kajruvánu, a roku 688 poslal do severní Afriky další posily pod Zuhajrem ibn Kásem. Roku 690 pak neměl berberský kmen Avraba proti obrovské Zuhajrově armádě v bitvě u Mammy vůbec žádnou šanci – Kasila byl poražen a zabit. Odpor Berberů však pokračoval pod vedením domorodé kněžny Kahiny.


Bulharsko
• Válka s Římany (688 – 689)

Císař Justinián porušil mír z roku 685 a zahájil válku proti makedonským Bulharům chána Kubera, když napadl jeho slovanské spojence usídlené v Thrákii. Aby Kuberův stát oslabil a vylidnil, odvedl si odsud na 30.000 zajatců, které se rozhodl usídlit v Malé Asii, aby pomáhali jeho legiím proti nebezpečným Arabům. A právě když roku 689 slavil v Thessalonice toto své velké vítězství, odplouvali lodě se Slovany na východ. Když se však vracel zpět do Konstantinopole, padl do léčky nastražené Bulhary. Jeho armáda byla rozprášena a přišla o celou kořist. Jemu samotnému se však podařilo uprchnout.


Itálie
Změna na langobardském trůnu - Cunicpert střídá Perctarita, boj s opozičníky
Langobardský král Perctarit zemřel a na trůnu jej vystřídal jeho syn Cunicpert. Nový panovník se nejdříve musel vypořádat s povstáním vévody Alahise z Tridentu, nebezpečnější však byl Ansfrit z Reunia, který se zmocnil friaulského vévodství. Před Veronou však Ansfrit padl do zajetí a zbaven zraku putoval do vyhnanství. Vítězné boje s opozičníky upevnili autoritu krále.
První Alahisovo povstání
A zatímco [král Perctarit a jeho syn a spluvládce Cunicpert] žili ve velkém míru a na všech stranách panoval klid, povstal proti nim zlotřilec jménem Alahis [někdy mezi lety 678 a 688], který narušil mír v království Langobardů a způsobil velké zabíjení lidí. Tento muž byl vévodou města Tridentum (Trento) a bojoval s komitou Bavorů, kterého nazývají „gravio“ (germánsky graf – hrabě), jenž vládl městu Bauzanum (Botzen) a dalším pevnostem, a podivuhodným způsobem jej porazil. A pyšný na svůj úspěch pozvedl zbraň proti svému králi Perctaritovi, povstal proti němu a opevnil se v pevnosti Tridentum. Král Perctarit vyrazil proti němu a zatímco jej obléhal, vyřítil se Alahis náhle z města i se svými stoupenci, zničil králův tábor a přinutil jej utéci. Nicméně se mu po jistém čase dostalo milosti krále Perctarita na naléháni Cunicperta, jeho syna, který jej měl již dlouhý čas v oblibě. A tak když jej král chtěl v různých dobách odevzdat smrti, tak jeho syn Cunicpert vždy bránil tomu, aby to bylo uděláno, mysle si, že mu bude potom více věrný. A dokonce odevzdal Alahisovi vévodství Brexia (Brescia), aniž bral ohled na mínění svého otce, který s tím nesouhlasil a namítal, že to udělal ku své vlastní škodě, protože tak jenom svému nepříteli dal do rukou prostředek k uchopení královské moci. A ve městě Brexii bylo opravdu tak velké množství vznešených Langobardů, že se Perctarit obával, že se s jejich pomocí stane Alahis příliš mocný. V té době nechal král Perctarit postavit ve městě Ticinu (Pavii) v sousedství paláce bránu, jež se také nazývá „Palácová “ a ta byla provedena s obdivuhodnou řemeslnou zručností.
Smrt krále Perctarita a milostný úlet krále Cunicperta
Když pak vládl po dobu osmnácti let (661 – 662 a 671 – 688) – nejdříve sám a pak se svým synem –, odešel z tohoto světa a jeho tělo bylo pohřbeno hned vedle kostela Našeho Pána Spasitele, který vystavěl Aripert, jeho otec. Byl to muž přiměřeného vzrůstu, korpulentní postavy, ve všech ohledech mírný a laskavý. Král Cunicpert si vzal za manželku Hermelindu z rodu Anglosasů. [Egbert, král Kentu v letech 664 – 673, měl sestru Eormengildu a strýce Eormenreda. Protože jména jejich dcer pak vždy začínala na „Eormen“, pocházela Eormenlinda či Hermelinda pravděpodobně z jedné anebo druhé rodiny.] Jednou když uviděla v koupeli Theodotu, dívku s půvabným tělem a krásnými vlasy barvy lnu spadajícím ji téměr až ku chodidlům pocházející ze vznešeného římského rodu, tak pochválila její krásu před Cunicpertem, svým manželem. Ten byl velmi potěšen, ale nedal na sobě nic znát, že k ní vzplál láskou. Bezokladně vyhlásil, že odjíždí na lov do lesa zvaného „Městský“ a manželce poručil, aby jela s ním. Ale za noci se odsud tajně odplížil do Ticina, nechal si přivést tu dívku Theodotu a spal s ní, načež ji poslal do kláštera v Ticinu, který nese i její jméno.
Druhé Alahisovo povstání
Nic nedbal pak Alahis na všechny ty laskavosti, které mu prokázal král Cunicpert, nedbal svých přísah věrnosti vůči němu a provedl tu zlotřilost, kterou si již dávno naplánoval, když se zmocnil s pomocí Alda a Grausa, občanů Brexie, stejně jako mnoha dalších Langobardů za Cunicpertovy nepřítomnosti královské moci a paláce, který stál v Ticinu. Když se o tom Cunicpert na tom místě, kde právě byl, dozvěděl, okamžitě uprchl na ostrov, jenž se nachází v jezeře Larius (Como) nedaleko Comumu (Como), a silně se zde opevnil. A mezi všemi těmi, kdo jej milovali, zvláště pak mezi kněžími a duchovenstvem, propukl obrovský žal; a ti všichni Alahise nenáviděli.
V té době tam žil biskup církve ticinské Damianus, muž Boží, proslavený svou svatostí a dobře vzdělaný ve svobodných umění. Když uviděl, že se Alahis zmocnil paláce, tak obavách, že by mohl jemu anebo jeho církvi způsobit škody, poslal k němu svého diákona Tomáše, muže moudrého a zbožného, aby tomu samému Alahisovi předal požehnání svaté církve. A bylo Alahisovi oznámeno, že před jeho dveřmi stojí Tomáš přinášející biskupovo požehnání. A pak Alahis, který jak jsme již řekli držel všechny muže církve v nenávisti, toto řekl svým sloužícím: „Řekněte mu, že pokud má čisté (krátké) kalhoty, tak že může vstoupit. Ale pokud ne, tak ho držte venku.“ Když to Tomáš uslyšel, řekl toto: „Řekněte mu, že mám čisté kalhoty, protože dneska jsem si je vypral.“ A Alahis mu vzkázal následující: „Nemluvím o kraťasech, ale o těch věcech, které jsou uvnitř kraťasů.“ (Že by měl Tomáš nějakou sexuální aférku?) V té věci pak Tomáš odpověděl takto: „Jděte a řekněte mu, že v té věci mě může obvinit pouze Bůh a nikoli nějaký člověk.“ A když Alahis nechal diákona předstoupit před sebe, mluvil s ním tvrdě a vyčítavě. A pak se strašný a nenáviděný tyran zmocnil majetku mužů církve i kněží; a ti pak již déle nemohli snášet jeho hrubosti a přáli si, aby Cunicpert vyhnal nadutého uchvatitele ze svého království. A opravdu ani surovost a brutalita jej dlouho neudržely u moci.
Jednoho dne, když seděl u stolu a počítal zlaté solidy, spadl mu na podlahu jeden tremissus [třetina solidu]. V tom přiskočil Aldův syn, v té době ještě malý chlapec, sebral jej ze země a podal mu jej. A protože si Alahis myslel, že mu tak chlapec ještě nemůže rozumnět, promluvil k němu takto: „Tvůj otec má ještě mnoho takových a ty mně již brzo odevzdá, dá-li Bůh.“ A když se tento malý chlapec vrátil večer ke svému otci, tak se jej otec ptal na cokoliv, co mu ten den král řekl. A on mu podal zprávu o všech těch věcech, které se staly, a o tom, co mu král řekl. A když to Aldo uslyšel, velmi se znepokojil a šel za svým bratrem Grausem a vše mu o králi řekl. A nyní se začali radit se svými přáteli a s těmi, komu mohli věřit, jakým způsobem by mohli zbavit vlády tyrana Alahise, aby jim nemohl spáchat nějakou újmu. Později se vydali do paláce a promluvili k Alahisovi takovýmto způsobem: „Proč přebýváte v tomto městě? Pohleď, celé město a všichni jeho obyvatelé jsou vám věrní. A ten opilec Cunicpert je poražen a úplně bez prostředků. Opusťte město a jděte si zalovit a zacvičit se svými mladíky, zatímco my s ostatními věrnými osobami je budeme střežit pro vás. A také vám slibujeme, že již brzo vám přineseme hlavu vašeho nepřítele Cunicperta.“ A on se nechal těmito jejich slovy přesvědčit a odešel z města a vydal se do velmi rozsáhlého Městského lesa, kde se zabýval cvičením a lovem.
Aldo a Grausso odešli k jezeru Comacinus (Como), nastoupili na loď a předstoupili před Cunicperta. A když k němu přišli a padli mu k nohám, tak prohlásili, že k němu nebyli spravedliví a že se k nim Alahis zachoval jako darebák a že mu tedy dali radu, která mu přinese újmu. Co řící více? Společně si poplakali a společně si přísahali, že toho dne, kdy Cunicpert přijde, tak mu odevzdají město Ticimum. A to se také stalo, protože když stanoveného dne Cunicpert přitáhl k Ticinu, byl s největší ochotou přijat a uveden do paláce. A pak všichni občané, zvláště pak biskup, kneží a také duchovenstvo, mladíci i staří muži, běželi k němu s horlivostí a objímali jej se slzami v očích a plni bezmezné radosti křičeli poděkování Bohu za jeho návrat. A on je všechny líbal, pokud jenom mohl. A náhle přišel k Alahisovi někdo, kdo mu oznámil, že Aldo a Grauso splnili všechno to, co mu slíbili, a že mu přinesli nejenom hlavu Cunicpertovu, ale i celé jeho tělo, a že už je v paláci. Když to Alahis uslyšel, zaplaven zděšením zuřil a skřípal zuby a hrozil mnoha věcmi Aldovi a Grasusovi. Pak přes Placentii (Piacenza) odešel do Austrie [východní část langobardského království, která na řece Addě hraničila s Neustrií], kde částečně lichotkami a částečně násilím získal za spojence různá města. Když přišel k Vincentii (Vicenza), místní občané se mu postavili a připravovali se na válku. Ale byli poraženi a stali se jeho spojenci. Postupoval dále a vstoupil do Tarvisia (Treviso) a podobně i do zbývajících měst.
A když Cunicpert shromáždoval proti němu armádu a jemu věrný lid Fora Julii (Cividale) ve snaze jej podpořit vyrazil na pochod, schoval se Alahis v lese zvaném Capulanus u mostu přes řeku jménem Liquentia (Livenza), který je vzdálen čtyřicet osm mil od Fora Julii na silnici do Ticina. A když táhla armáda lidí z Fora Julii, tak přinutil všechny ty, co přišli, odpřísáhnout mu věrnost, přičemž bedlivě dbal na to, aby se nikdo z nich nemohl vrátit a dát zprávu ostatním. A tak si všechny ty, co přišli z města Fora Julii, zavázal přísahou. Co říci více? Alahis stál s celou Austrasií proti Cunicpertovi, který přitáhl a rozbil si svůj tábor na pláni, jejíž jméno je Coronate (Kornate, na řece Addě deset mil jihozápadně od Bergama).
Bitva na pláni Coronate a Alahisova smrt
Cunicpert jej pak po poslech vyzval k souboji muže proti muži, aby neutrpěla ani jedna, ani druhá armáda. Ale Alahis rozhodně nesouhlasil. A když jej jeden z jeho stoupenců, Toskánec původem, vyzval, aby jako bojovný a odvážný muž srdnatě vyrazil proti Cunicpertovi, tak mu odpověděl těmito slovy: „Cunicpert je opilec tupé mysli. Nicméně je opravdu statečný a má obdivuhodnou sílu. Za časů našich otců, když jsme byli ještě chlapci, byli v paláci berani obrovské velikosti. Ty pak chytil za vlnu na jejich zádech, vyzvedl je ze země a držel nad hlavou v natažených rukou. A toho jsem já vskutku nebyl schopen.“ Když Toskánec tyto věci uslyšel, tak mu řekl: „Pokud se neodvažujete jít do souboje s Cunicpertem jako muž proti muži, nebudu vaším společníkem a nebudu vás podporovat.“ A když to řekl, opustil ho a okamžitě se odebral ke Cunicpertovi a tu věc mu sdělil.
Jak jsme již řekli, přišly obě armády současně na pláň Coronate. A když na sebe narazily a utkaly se v bitvě, tak diákon církve ticinské Seno, ochránce kostela sv. Jana Křtitele, jenž nechala v dřívějších časech postavit královna Gundiperga uvnitř městských hradeb, takto promluvil ke svému milovanému panovníkovi, a to v obavách z toho, že by mohl padnout ve válce: „Můj králi a pane, životy nás všech závisejí na zdaru vaší věci. Jestliže padnete v bitvě, tak na nás tyran Alahis uvalí mnohé tresty. A proto, prosím, vyslechněte můj návrh: Dejte mi zbroj a brnění vašich jednotek a já půjdu a budu bojovat s tyranem. A jestliže zemřu, tak ještě můžete vyhrát bitvu. Ale pokud vyhraji, tak se dočkáte ještě větší slávy, protože bude poražen vaším sluhou.“ A když to král odmítl, tak jej několik jemu věrných mužů nacházejících se v jeho blízkosti začalo se slzami v očích prosit, aby na to přistoupil. A protože byl mírné povahy, nechal se jejich modlitbami a slzami přesvědčit. Pak předal svoje brnění, helmici a zbraně diákonovi a poslal jej místo sebe do bitvy. A když diákon vyšel ve zbroji ze stanu, tak jej všichni považovali za Cunicperta, protože měl stejnou postavu a stejné pohyby jako král. A pak se obě armády srazily a bojovaly ze všech sil, přičemž Alahis tvrdě útočil na toho, o kom si myslel, že je králem. A když zabil diákona Sena, tak si myslel, že zabil Cunicperta. Pak mu poručil uříznout hlavu, aby ji mohli narazit na kopí a pozvednout do výše a všichni mohli křičet „Díky Bohu!“ Když mu však sundali helmici a on poznal, že zabil duchovního, tak vztekle zařval: „Běda mně! Nedosáhl jsem vůbec ničeho v této bitvě, neboť jsem zabil duchovního. A proto nyní dávám ten slib, že jestli mi Bůh dopřeje vítězství, tak vždy budu dobře zacházet s příslušníky církve.“
Když Cunicpert viděl, že jeho lidé prohráli, okamžitě se jim ukázal, aby je tak zbavil obav a vliv do jejich srdcí novou naději na vítězství. A znovu se zformovaly bojové linie; na jedné straně Cunicpert a na druhé Alahis připravený k boji. A když se obě linie přiblížily a započal se boj, tak Cunicpert znovu vzkázal Alahisovi toto: „Podívej se, jak mnoho lidí bojuje na obou stranách! Myslíš si, že je nutné, aby jich zahynulo tak velké množství? Utkejme se, ty a já, v boji muže proti muži, aby ten z nás, komu Bůh dopřeje vítězství, mohl vládnout těmto lidem bezpečně a nerušeně.“ A když Alahise vyzvali jeho stoupenci, aby udělal to, co mu Cunicpert přikázal, tak jim odpověděl: „Nemohu to udělat, protože mezi jeho kopími vidím sv. archanděla Michaela, jemuž jsem přísahal věrnost.“ Pak jeden z nich řekl: „Máte strach, a tak vidíte i to, co není. Ale beztak je nyní už pozdě zabývat se takovými věcmi.“ Pak se opět rozezněly válečné polnice a obě linie se srazily v bitvě. A protože ani jedna strana nebyla ochotna ustoupit, došlo mezi lidmi k obrovskému krveprolití. Ale nakonec krutý tyran Alahis zahynul a Cunicpert dosáhl s pomocí Našeho Pána vítězství. Rovněž Alahisova armáda, když byla o jeho smrti zpravena, se snažila záchránit se útěkem. Ale ti, kdo nepadli ostřím mečem, zahynuli v řece Addua (Addda). Rovněž Alahisova hlava byla uťata a končetiny odříznuty, takže na místě zůstala pouze jeho zohavená mrtvola. Armáda města Forum Julii se však této války vůbec nezúčastnila, protože když s nevolí přísahala věrnost Alahisovi, tak nemohla pomoci ani jemu, ani Cunicpertovi, takže se vrátila domů, zatímco ti dva byli zaneprázdněni válkou. A když Alahis tímto způsobem zahynul, tak král Cunicpert nařídil, aby tělo diákona Sena bylo s velkou nádherou pohřbeno před vraty chrámu sv Jana, který řídil. Vládnoucí panovník se pak v triumfu vítězství a za jásotu všech vrátil do Ticina.
Král Cunicpert uřízl mouše nohu a omilostnil bývalé Alahisovy spojence
Po všech těchto událostech se král Cunicpert radil ve městě Ticinu se svým správcem stájí, který se v jejich řeči nazývá „marpahis“ (germánsky mareschallo, latinsky comes stabuli), jakým způsobem by bylo možno zbavit života Alda a Grausa, když na okno poblíž místa, kde stáli, usedla obrovská masařka. Tu se Cunicpert pokusil zasáhnout nožem a tak ji zabít, ale podařilo se mu pouze useknout jí nohu. Zatím Aldo a Grauso neznaje tohoto jeho zlého úmyslu šli do paláce a když přišli ke kostelu mučedníka sv. Romana, který je poblíž paláce, tak jim cestu zastoupil jistý mrzák, jenž měl pouze jednu nohou, a sdělil jim, že se je Cunicpert chystá zabít, jestliže k němu přijdou. Když to uslyšeli, tak je zachvátila tak obrovská panika, že se skryli za oltářem onoho kostela. A když bylo králi Cunicpertovi oznámeno, že se Aldo a Grauso uchýlili do kostela blahoslaveného mučedníka sv. Romana, tak král z toho obvinil svého správce stájí a zeptal se ho, proč zmařil jeho úmysly. A jeho správce stájí mu odpověděl takto: „Můj pane a králi, velmi dobře přece víte, že poté, co jsme se radili o těchto věcech, jsem se od vás nevzdálil. Tak jak bych to mohl komukoliv říci?“
Pak král poslal za Aldem a Grausem a ptal se jich, z jakého důvodu se uchýlili na svatá místa. A oni mu odpověděli řkouce: „Protože nám bylo oznámeno, že náš pán a král si přeje nás zabít.“ A znovu za nimi král poslal, aby zjistil, kdo to byl, kdo jim dal tu zprávu, a hrozil jim, že pokud mu neoznámí jméno toho, kdo jim to řekl, tak že od něho nemohou očekávat žádnou laskavost. A tak králi vzkázali, jak k tomu došlo, a že se na cestě setkali s nějakým mrzákem, kterému chyběla jedna noha, že místo měl od kolena dolů nohu dřevěnou a že to byl ten muž, který jim řekl, že budou zabiti. A tak král pochopil, že ta moucha, jíž uřízl tu nohu, byl zlý duch, který vyzradil jeho tajné úmysly. A okamžitě nechal přivést Alda a Grausa z kostela, prominul jim jejich viny a podržel si je u sebe jako své věrné služebníky.
Papež Lev I. Velký důstojně uložen k věčnému odpočinku
Papež Sergius poručil přenést tělo svého známého předchůdce papeže Leona I. Velikého do chrámové lodi baziliky sv. Petra a zbudovat nad jeho hrobkou oltář.


Hispánie
15. toledský koncil
Dne 11. května roku 688 zahájil vizigótský král Egika v chrámu Sv. Apoštolů v Toledu již 15. všeobecný koncil hispánské církeve. A podobně jako jeho královští předchůdci si klekl na zem, aby vyslechl modlitby biskupů. (Nevíme však, co chtěl vyjádřit tím, když na začátku 16. a 17. koncilu pouze svěsil svoji hlavu.) Na programu tohoto reprezentativního setkání nejvyššího kléru byl kromě potvrzení postoje Juliána z Toleda z roku 684 k otázce dvou Kristových Vůlí pouze jeden bod.
Když král Ervich dával Egikovi svoji dceru Cixilo za manželku, vyžádal si od něj přísahu, že bude ochraňovat ji i členy královské rodiny. A na smrtelné posteli mu musel Egika slíbit, že ještě než usedne na trůn, tak složí přísahu, že nebude lidu upírat spravedlnost. Na koncilu však Egika prohlásil, že obě tyto přísahy si protiřečí, neboť následky útlaku lidu ze strany krále Ervicha se nedají napravit, pokud mají býti ochráněné Ervichovy děti. Možná tím chtěl jenom říci, že Ervich odevzdal svým dětem majetky, které podle něho nespravedlivě odejmul jistým osobám, a že takové majetky nemohou být navráceny původním majitelům, aniž by se neuškodilo Ervichovým dětem. A proto nový král požádal biskupy, aby jej zprostili jedné anebo druhé takto si protiřečící přísahy. Biskupové sice rozhodli, že veřejný zájem je důležitější než zájmy jedné rodiny, ale ani přísahu ve prospěch Ervichovy rodiny zcela nezrušili, neboť král podle nich musí milovat svůj lid stejně jako svoji rodinu. Spravedlnosti musí být učiněno zadost v obou případech. Když však Egika biskupy požádal, aby znovu přehodnotili čtvrtý kánon 13. koncilu, který chránil Ervichovu rodinu, dostalo se mu již strohé a přísné odpovědi koncipovaná Juliánem z Toleda. Biskupové to odmítli, neboť prý kánon nebrání tomu, aby člen této rodiny byl potrestán, pokud si to zaslouží. Kdyby tedy byly Ervichovy děti oviněné z nějakého zločinu, nemohou se vyhnout trestu stanovenému zákonem. A při všech soudních jednáních přece musí být spravedliví. A žádný další bod již na programu nebyl, protože král Egika svolal koncil pouze proto, aby poškodil příbuzné své manželky. Když tedy nedosáhl plného úspěchu, svolal na 1. listopadu roku 691 provinční synodu tarragonské provincie..


Británie
Problémy Kentu s králi „pochybného původu“
Nějaký čas po smrti [kentského krále] Eadrica [v srpnu roku 686] pustošili kentské království králové pochybného původu anebo cizinci [srpen 686 - říjen 690], až Ecgberhtův syn Wihtred [říjen 690 - 725], legitimní král upevnil své postavení na trůně a zbožností i bojovností osvobodil svůj národ od nepřátelských vpádů.
Král Západních Sasů Cædwalla se jde nechat pokřtít do Říma
Ve třetím roce Aldfrithova panování [v letech 685 - 705 král Northumbrie] odešel do Říma Cædwalla, král Západních Sasů [tj. Wessexu], který po dva roky [686 - 688] velmi čestně stál v čele svého národa. Zanechal vlády pro Pána a věčné království, protože toužil dosáhnout té zvláštní pocty,že bude omyt pramenem křtu u hrobů blahoslavených apoštolů: poučil se totiž, že pouze křest otevírá lidskému rodu vstup do nebeského života. Současně i choval naději, že záhy po křtu se osvobodí od své tělesnosti a již očištěn přejde do věčné radosti. A s pomocí Páně se obojí splnilo, jak si v duchu přál. Neboť když přišel do Říma – bylo to za pontifikátu Sergia dostalo se mu křtu o svaté Sobotě velikonoční, [10. dubna] roku 689 od Vtělení Páně.
Po Cædwallovi Ine
Když tedy Cædwalla odešel do Říma, nastoupil na trůn Ine [688 – 726] z královského rodu: Po sedmatřicet let vládl potom tomuto národu; pak i on opustil království a svěřil jej mladším.

Rok 689
Franská říše
Pipin III. konečně ovládl celou říši
Na podzim roku 688 nebo začátkem roku následujícího byl neustrijský majordomus Berchar zavražděn svojí vlastní tchýní Ansfeldou. Jeho smrti využil austrasijský majordomus Pipin II. a strhl veškerou moc v říši na sebe – uznal sice neustrijsko–burgundského krále Theudericha III. formálně i vládcem Austrasie a tím i sjednocené franské říše, ale sám se stal jediným majordomem a svůj úřad prohlásil za dědičný. Celé franské říši vládl z Austrasie, kdežto na královském dvoře v neustrijském Nordebertu měl spolehlivé stoupence. Svého syna Droga oženil s Bercharovou dcerou Adaltrudou/vdovou Austrudou a pravděpodobně v souvislosti s tím jej jmenoval vévodou z Champagne. V Adaltrudě/Austrudě a Drogovi se tak spojil pipinovský rod s mocnou šlechtou z okolí dolní Seiny, která patrně již před rokem 687 podporovala převzetí moci Pipinovci. Mladí merovejští panovníci byli i nadále pouhým symbolem franské státnosti; byla jim sice prokazována úcta, ale žádnou faktickou moc neměli.
Pipin II. konečně ovládl celou říši
Krátký čas poté [tj. po bitvě Tertry roku 687] byl Berthar zabit zrádci mezi vlastními lidmi, které podnítila Enseflode, manželka jeho předchůdce Garatona. Theoderic a vévoda Pipin pak uzavřeli mírovou smlouvu a Pipin byl vybrán jako královský mojordomus. Když přijal královský poklad a oficiálně se ujal svého úřadu, odešel do Austrasie, zanechav zde místo sebe jako vládce muže jménem Norbert. Vládce Pipin měl velmi moudrou manželku ze vznešeného rodu, jejíž jméno bylo Plectruda. Měl s ní dva syny, Drocus bylo jméno staršího, a Grimoart byl ten mladší. Země champagneská byla dána Drocusovi, tomu staršímu. A tak Pipim Krátký, jak jste slyšeli, se stál pánem nad Austrasií a celou Francií, která se taky někdy nazývá Neustrie. Ta se v jednom směru táhne od velkého Britannského moře až k řece Máse a ve druhém směru od Rýna k Loiře. Země pod jeho vládou velmi vzkvétala, neboť dal věci do lepšího pořádku, než byly kdy předtím. Zpět povolal sv. Lamberta, kterého král Theodoric poslal na základě Ebroinova rozhodnutí do exilu, a dosadil jej zpět na jeho stolici ve městě Trajectus. Byl královským majordomem po dvacet sedm a půl roku za několika králů.
Na svět přichází Karel Martel
Roku 688/689 se Pipinovi a jeho „společnici“ Chalpaidě narodil nemanželský syn Karel, pozdější majordomus Karel Martel.
Tažení proti Frísům
Ve snaze posílit franskou moc zahájil Pipin válečné akce proti frískému vévodovi Radbodovi a porazil jej v bitvě u Wijk bij Durstedte nedaleko Utrechtu.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6181, rok 688/689)
V tom roce poslal Abimelech Kagana [Hádždžádž ibn Júsuf] do Mekky proti Zoubeirovi [Abdalláh ibn al-Zubajr], jehož tam Kagan zabil. A Kagan si podrobil pro Abimelecha tuto zemi, která se mu stavěla na odpor, a spálil jejich pohanský chrám spolu s idolem, který zde uctívali. [Kába v Mekce. Hadždž zničil její vnější zeď, kterou pak vystavěl znovu. K obléhání Mekky došlo roku 692.] A z tohoto důvodu jmenoval Abimelech Kagana vojenským guvernérem Persie. A tak se Persie a Mezopotámie a jathribská Velká Arábie podrobila Abimelechovi a domácí války ustaly.
Tažení na Balkáně
V letech 688 – 689 vytáhl císař Justinián II. do Makedonie a Thrákie proti nezávislým slovanským knížectvím Rynchinů a Strumičanů (tzv. „Sklaviniím“), podrobil si řadu oblastí v severním Řecku a po urputných bojích dosáhl Soluně. (Podle jiného pramene porazil Slovany, kteří napadli východní Ilýrii.) Císařská armáda vzala do zajetí na třicet tisíc mužů, kteří byli i s rodinami deportováni do vylidněných oblastí v maloasijském thematu Opsikion. Zde dostali vojenské statky, což je zavazovalo k vojenské službě, zatímco na území kolem řeky Strumy přicházejí noví kolonisté. Aby se makedonští Slované mohli bránit dalším římským útokům, uzavřeli spojeneckou dohodu s bulharskými kmeny. Imperátor však v této době uskutečnil i další velkorysé přesidlovací akce. Protože chtěl využít námořnických dovedností bojovného křesťanského kmene Mardaitů, kteří v počtu mnoha tisíc drželi od roku 669 i část Libanonu, přesunul ho z arabsko–římské hranice na Peloponés, na ostrov Kefalenii, do přístavu Nikopolis v Epiru a do přístavů v jihozápadní Malé Asii, čímž však nebezpečně oslabil syrskou hranici. Také obyvatelstvo Kypru bylo nuceno se přestěhovat na vylidněný poloostrov Kyzikos v Marmanském moři nedaleko hlavního města Konstantinopole. Všechny tyto rozsáhlé deportace vyvolali nespokojenost v říši a přispěly k císařově pádu.
Tažení na Balkáně
Císař Justinián porušil mír z roku 685 a zahájil válku proti makedonským Bulharům chána Kubera, když napadl jeho slovanské spojence usídlené v Thrákii. Aby Kuberův stát oslabil a vylidnil, odvedl si odsud na 30.000 zajatců, které se rozhodl usídlit v Malé Asii, aby pomáhali jeho legiím proti nebezpečným Arabům. A právě když roku 689 slavil v Thessalonice toto své velké vítězství, odplouvali lodě se Slovany na východ. Když se však vracel zpět do Konstantinopole, padl do léčky nastražené Bulhary. Jeho armáda byla rozprášena a přišla o celou kořist. Jemu samotnému se však podařilo uprchnout.
Mír mezi Araby a východními Římany
V irácké Basře propukl roku 684 mor a rozšířil se i do severní Mezopotámie, Sýre a Egypta. Následky morové epidemie ještě zhoršily extrémní klimatické podmínky v letech 683 – 684, 686 – 687 a roku 689, což výrazně oslabilo síly arabského chalífátu. Císař Justinián II. však nevyužil šance na znovuzískání ztracených východních provincií a místo toho, aby podnikl válečné tažení a dosáhl rozhodného vítězství, se nechal uplatit a za veliký tribut a polovinu výnosu daní z Kypru, Arménie a Ibérie (Gruzie) uzavřel roku 689 s chalífou Abd al–Malikem mír na dobu deseti let.
Mír mezi Araby a východními Římany
Chalífa Abd al–Malik potřeboval klid ke konsolidaci chalífátu a provádění závažných vnitřních reforem, a proto se císaři Iustinianovi II. zavázal, že mu i nadále bude odvádět tribut, jenž však byl upraven na jednu libru zlata, jednoho otroka a koně za každý den v roce. Císař zpočátku udržoval s muslimy dobré vztahy. Příjmy z Arménie, Ibérie (pod Kavkazem) a Kypru měli být mezi obě říše děleny, Arabům obtížné mardaity přesídlil Iustinianus na své území.
• Dne 27. 10. roku 689 zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Jan ze Samanúdu. Na uvolněný arcibiskupský stolec usedá dne 4. 12. roku 690 Izák.
• Arméni obnovili církevní jednotu s Konstantinopolí.


Itálie
Urození poutníci v Římě
Již od poloviny století se hrnou po tisících do Říma poutníci z Galie, Hispánie a Británie. Tento rok vzrušil Římany příjezd Kadwally, krále západních Sasů, který po krvavých bojích se Skoty „schoval svůj meč“ a připlul do Říma, aby se zde nechal pokřtít. O velikonoční sobotě uvedl papež Sergius krále oblečeného do bílého roucha s hořící svící v ruce osobně do kaple lateránského paláce, kde jej smočil v nádherné porfyrové vaně, pocházející ještě z antických lázní. Zkrocený saský hrdina přijal na znamení svého křtu jméno Petr, ale pravděpodobně oslaben nezvyklou koupelí nebo středomořským klimatem zemřel v Albisu již koncem dubna. Pohřben byl v bazilice sv. Petra.
Křest krále Cedoala
V těch dnech Cedoal [Ceadwalla], král Anglosasů, jenž vedl mnoho válek ve své vlastní zemi, byl přiveden ke Kristu a vyrazil do Říma. [Anektoval Sussex, zpustošil Kent a zmasakroval obyvatelstvo ostrova Wight. ] A když po cestě přišel ke králi Cunicpertovi, byl jím velkolepě přijat. A když přišel do Říma, byl pokřtěn papežem Sergiem a nazván Petr. A zatímco byl ještě oblečen do bílého [oděvu neophytů], odešel do nebeského království. Jeho tělo bylo pohřbeno v chrámu sv. Petra a nad ním byl napsán tento epitaf [od biskupa Benedikta z Milána]: ...


Británie
Problémy Kentu s králi „pochybného původu“
Nějaký čas po smrti [kentského krále] Eadrica [v srpnu roku 686] pustošili kentské království králové pochybného původu anebo cizinci [srpen 686 - říjen 690], až Ecgberhtův syn Wihtred [říjen 690 - 725], legitimní král upevnil své postavení na trůně a zbožností i bojovností osvobodil svůj národ od nepřátelských vpádů.
Král Západních Sasů Cædwalla pokřtěn v Římě
Ve třetím roce Aldfrithova panování [v letech 685 - 705 král Northumbrie] odešel do Říma Cædwalla, král Západních Sasů [tj. Wessexu], který po dva roky [686 - 688] velmi čestně stál v čele svého národa. Zanechal vlády pro Pána a věčné království, protože toužil dosáhnout té zvláštní pocty,že bude omyt pramenem křtu u hrobů blahoslavených apoštolů: poučil se totiž, že pouze křest otevírá lidskému rodu vstup do nebeského života. Současně i choval naději, že záhy po křtu se osvobodí od své tělesnosti a již očištěn přejde do věčné radosti. A s pomocí Páně se obojí splnilo, jak si v duchu přál. Neboť když přišel do Říma – bylo to za pontifikátu Sergia dostalo se mu křtu o svaté Sobotě velikonoční, [10. dubna] roku 689 od Vtělení Páně. A nosil stále ještě bílý [křestní] šat, když jej přepadla choroba, a 20. dubna byl osvobozen od tělesnosti a přijat do království blažených.
Vzpomenutý papež mu při křtu udělil jméno Petr, tak aby s nejblahoslavenějšímknížetem apoštolů, k jehož nejsvětějšímu tělu veden zbožnou láskou přišel až ze samého konce světa, byl spojen i společenstvím stejného jména. V jeho kostele byl král i pochován a na pokyn papeže byl vytesán na jeho náhrobku epitaf, aby v něm vytesaná památka jeho věrnosti trvala po věky a také aby čtoucí či poslouchající příkladným činem podnítila k náboženské horlivosti. […]
Tak byl pohřben Cædwalla, zvaný také Petr, král Sasů, 20. dubna v indikaci druhé. Žil kolem třiceti let za císařství nejzbožnějšího vládce Justiniána, čtvrtého roku jeho konzulátu, ve druhém roce pontifikátu apoštolského muže, papeže Sergia.