Stránka 1 z 1

Dějiny středověku v letech 670 – 679

PříspěvekNapsal: 15/3/2017, 22:44
od kacermiroslav
Dějiny středověku v letech 670 – 679
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady



Rok 670


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6162, rok 669/670)
V tom roce bylo takové hrozné chladno, že mnoho lidí i zvířat těžce strádalo. Phadalas přezimoval v Kyziku.
[Nájezdy Fadaly ibn Ubaidy, při nichž poprvé pronikl až k „moři“, jsou zadokumentovány v roce 670/671 a 671/672.]
Konstantinopol v ohrožení
Arabové dobyli poloostrov Kyzikos v Marmanském moři, kde si vybudovali námořní základnu pro plánovaný útok na hlavní město římské říše Konstantinopol.
Konstantinopol v ohrožení
Na jaře roku 670 se k překvapení a hrůze obyvatel Konstantinopole objevilo v Helléspontu mohutné loďstvo nevelkých plavidel, přeplněných ozbrojenými muslimy. Lodě směřovaly k Bosporu a přistály u severního břehu asi sedm mil od města, poblíž opuštěného pobřežního paláce Hebdomonu. Vyložili svůj lidský náklad a stáhly se zpět do vod Marmanského moře. Dlouhý proud pěchoty se roztáhl v obřím oblouku kolem trojitých hradeb na pevninské straně, zbudovaných ve čtvrtém [pátém] století císařem Theodosiem, které chránily srdce města před útokem ze severu. Římané se vzpamatovali ze šoku a zpočátku dosáhli úspěchu. Vypochodovali z města a arabskou armádu téměř vyhladili do posledního muže. Na moři napadli arabské loďstvo a zničili mnoho plavidel. Noovu zničující zbraní v boji na moři i na zemi se stal řecký oheň, neuhasitelný vodou. Arabové však své ztráty rychle nahradili. Od jihu připlulo nové loďstvo s novou armádou. Římané ztratili vládu nad mořem v okolí města a nemohli ani vyjít z hradeb, protože je Arabové převyšovali počtem i bojovou zdatností. Arabové byli připraveni vydržet tak dlouho, dokud Konstantinopol nepadne. V letech 671 – 676 podnikali Arabové každé jaro útoky proti městu. Ztráty na životech byli nesmírné. Při jedné zteči padlo 30.000 lidí. Postupem času římští obránci upravili taktiku, jíž používali při boji s muslimskými jednotkami v přímých pozemních srážkách, a nemilosrdně je zahnali do moře. U Syllaea na pobřeží Malé Asie dostihla císařská eskadra arabské zásobovací loďstvo mířící k severu a zničila je. V sedmém roce obléhání Arabové zbavení možnosti doplnění zásob boj ukončili a vrátili se do Levanty. Uvědomili si, že se jim nedostává lidí a k proboření Theodosiových hradeb jim chybějí velké obléhací stroje. Úspěch celého podniku také ohrožovala závislost na přísunu zásob po moři. Arabové proti městu nezaútočili po celou jednu generaci.


Arabský chalífát
Postup Ukby bin Náfi al-Fihrího v severní Africe
Zkušený arabský válečník válečník Ukba bin Náfi al-Fihrí vyrazil s deseti tisíci jezdců z libyjské oázy Ghadámis směrem na západ, zvítězil v bitvě u Kartága a obsadil jih Ifríkíje, tj. dnešního Tuniska a východního Alžírska. K obraně dobytého území založil asi 150 km na jih od dnešního Tunisu opevněný tábor, jehož poloha ve vnitrozemí jej chránila před útoky římské flotily dosud ovládající Středozemní moře. Z tábora časem vzniklo město Kajruván, první svaté město Maghribu (tj. arabského západu). (®675)
Ukba ibn Náfi (622 - 683)
Ukba pocházel z kmene Fihrí, který byl spřízněn s Kurajšovci, a byl synovcem Amra ibn al–Áse. Jeho potomky pak nazývali Ukbovci či Fihrídovci. Ukba doprovázel svého strýce na tažení do Egypta a zmocnil se měst na pobřeží severní Afriky od Barky po Tripolis. A roku 670 vedl arabskou armádu již jako emír čili velitel znovu na západ. Vyrazil z Egypta, překročil poušť a po cestě územím nepřítele budoval v pravidelných intervalech opěrné body s posádkami. Na území dnešního Tuniska asi 160 km jižně od jeho metropole Tunisu založil jako svoji základnu pro další expanzi město Kajruván, což znamená „tábor“ anebo „karavanní stanice“
Podle jedné legendy jakýsi voják zakopl a z písku uvolnil zlatý pohár, který zmizel s několika dalšími před několika lety z Mekky. A když kopali dále, objevil se pramen, z něhož měla prýštit stejná voda jako z posvátné studně Zamzam v Mekce. Tento příběh vedl k tomu, že se Kajruván stal poutním místem a nakonec nejposvátnějším muslimským městem severní Afriky, tzv. Mekkou Maghribu.
Ukba byl prohnaný a odvážný, vůči nepřátelům islámu pak vedl brutální válku, dokud se mu nepoddali a nezačali platit daň z hlavy. Šířily se o něm rovněž zvěsti, že na svých divokých taženích odsekával lidem části těla anebo je bral do otroctví, aby „jim dal lekci“. Byl přesvědčený, že Alláh projevuje Arabům svoji přízeň, a proto jsou nadřazeni ostatním národům. Roku 675 byl odvolán a uvězněn.

Franská říše
Childerich se žení
Austrasijský král Childerich II. (syn neustrijsko–burgundského krále Chlodvíka II. a královny Bathildy) dosáhl roku 669/670 zletilosti a ujal se samostatné vlády. Držení trůnu zlegalizoval sňatkem se svojí sestřenicí Bilichildou, dcerou austrasijského krále Sigiberta III. a královny Chimnechildy. Mocný šlechtic Wufoaldus, králův dosavadní regent, však svůj vliv neztratil a nadále zastával úřad majordoma.
Přírůstek do královské rodiny
Kolem roku 670 se austrasijskému králi Childerichovi a jeho manželce Bilichildě narodil princ Chilperich II.
Gundoin vévodou
Pravděpodobně roku 669/670, zcela jistě v rozmezí let let 657 – 679 byl zeť austrasijského majordoma Wulfoalda Gundoin (též Gundewin) jmenován vévodou na území mezi řekou Másou a východobelgickým Uhelným lesem. Protože v tomto prostoru se nacházely domény od moci odstaveného arnulfovsko–pipinovského rodu, bylo jasné, že konflikt na sebe nenechá dlouho čekat. A opravdu se Gundoin dostal do sporu s Ansegiselem, otcem pozdějšího majordoma Pipina II. Středního, a v potyčce jej zabil.
Pipin vyženil obrovský majetek
Wufoaldův protivník Pipin Střední se roku 670/675 oženil s Hugobertovou dcerou Plektrudou, pocházející z mocné a bohaté šlechtické rodiny. Budoucí vládce franské říše s ní vyženil rozsáhlá území táhnoucí se od střední Mosely, přes Eifel až k dolnímu Rýnu severně od Kolína, která jej po spojení s vlastními državami, které zdědil po svých dědech Pipinovi Staršímu a Arnulfovi z Met, pasovala na bezkonkurenčně ekonomicky nejmocnějšího muže říše.


Itálie
Konstantinopol ztratila na Apeninském poloostrově další území
Langobardský král Grimoald získal na úkor císaře italskou Kalábrii a Apulii.


Střední Evropa
Avarský kaganát opět na vzestupu
Po krizi na začátku 7. století byla od 70. let moc Avarů opět na vzestupu. Vznikl tzv. druhý kaganát, o němž bohužel nemáme žádné písemné zprávy – mezi Avary a východní Římany se totiž vklínili Bulhaři, a tak tato problematika přestala římské historiky zajímat.


Británie
Král Západních Sasů Cenwealh se kaje a do země opět povolává křesťanského biskupa
(¬663) Jak ale běžel čas, krále Cenwealha stíhaly další a další těžké pohromy, které jeho království působili nepřátelé [Merciové a Velšané]. Tehdy se král nakonec rozpomenul, že i jeho nejdříve zrada vyhnala z království, ale poté jej zase obnovená víra v Krista povolala zpět. A pochopil také, že stejně tak zemi, již opustil biskup, právem opustila i záštita nebes.
Poslal tedy do Galie za Agilbertem vyslance a poníženě mu sliboval zadostiučení a prosil, aby se jako biskup vrátil k jeho národu. Avšak Agilbert se omluvil a dokládal, že se nemůže vrátit, protože ho vážou povinnosti k biskupskému úřadu vlastní obce a diecéze. Avšak aby pokorného žadatele krále nenechal bez pomoci, poslal mu místo sebe svého synovce Leuthera, aby se mu – bude-li král chtít – dostalo biskupského svěcení. Dodal, že on sám ho pokládá za hodného tohoto úřadu.
Když jej tedy král i národ s poctami přijali, požádali tehdejšího arcibiskupa z Canterbury Theodora, aby jim Leuthera vysvětil na biskupa. Po dlouhá léta [†675?] po svém vysvěcení pal Leuthere velmi horlivě vedl ze synodální pravomoci biskupství Gewissů, tedy Západních Sasů.
Smrt kentského krále Oswyho, na trůn nastupuje Ecgfrith
Roku 670, tedy druhého roku poté, co Theodor přijel do Británie, byl northumbrijský král Oswy zachvácen nemocí, na niž nakonec ve věku 58 let zemřel. Oswy tak miloval římskou a apoštolskou církev, že pojal úmysl odejít do Říma a skončit svůj život na posvátných místech, jen zachrání-li se z oné choroby. Přál si, aby mu na té pouti byl průvodcem Wilfrid a nabízel mu za to nemalý peněžitý dar. Zemřel však 15. února, zanechav syna Ecgfritha dědicem království.

Rok 671


Itálie
Smrt langobardského krále Grimoalda
Po devítileté úspěšné vládě zemřel na následky pouštění žilou langobardský král Grimoald a opuštěného trůnu se nakrátko ujal jeho syn Garibald. Už po třech měsících se však ze svého franského exilu vrátil svržený král Perctarit a zbavil Garibalda moci. Nový král výrazně změnil politiku své země vůči Konstantinopoli – zřekl se výbojů v Itálii, zatímco východní Římané již definitivně rezignovali na znovuzískání celého Apeninského poloostrova.
Mírová smlouva mezi Langobardy a Franky, svržený langobardský král Perctarit prchá do Anglie
V té době vládl království Frankům v Galii Dagipert. S tímto králem pak král Grimuald uzavřel smlouvu o trvalém míru. A Perctarit, který se usadil v této zemi Franků, odešel v obavách z moci tohoto Grimualda z Galie a spěchal na ostrov Británii ke králi Sasů. [Protože Dagobert II., o nměž je tu řeč, nastoupil na trůn roku 676, tj. až po Grimualdově smrti, musela být smlouva uzavřena buďto s Chlotharem III. anebo Childerichem II.]
Smrt krále Grimualda a nástup jeho syna Garibalda
Mezitím Grimuald pobýval v paláci po použití lancety [Protože „lanceta je ostrý chirurgický nástroj používaný k vytváření vpichů definovaných parametrů“, tak si král zřejmě nechal pouštět žilou.] Když však devátého dne vzal do rukou luk a pokusil se trefit hrdličku, praskla mu žíla v ruce. A říká se, že mu tehdy lekaři podali otrávené léky a tak jej zbavili života.
K ediktu sestavenému králem Rotharim připojil jisté kapitoly [roku 663] , které se mu zdály užitečné. Měl velkou tělesnou sílu a vynikal smělostí. Jeho tělo bylo pohřbeno v chrámu sv. Ambrože Vyznavače, který předtím postavil ve městě Ticinu (Pavii). Království Langobardů uchvátil po jednom roce a třech měsících po smrti krále Ariperta a po devíti letech vlády jej přenechal svému synu Garibaldovi jako králi, v té době ještě chlapci, kterého zplodil s dcerou krále Ariperta.
Král Perctarit se vrací z Británie a ujímá se vlády
Jak jsme již začali vyprávět, Perctarit odešel z Galie a nasedl na loď, aby se přeplavil na ostrov Británii do království Sasů. A když již vyplul na neširokou mořskou úžinu, bylo slyšet hlas nějakého člověka na břehu, který volal, zda je na té lodi Perctarit. A když se mu dostalo odpovědi, že Perctarit tam skutečně je, tak zavolal: „Řekni mu, že se může vrátit do své země, protože dnes je to třetí den poté, co se skončil Grimualdův život.“ Když to Perctarit uslyšel, tak obrátil loď, ale když připlul ke břehu, tak nemohl najít tu osobu, která mu řekla o smrti Grimualdově. Z toho usoudil, že to nebyl žádný člověk, ale posel Boží. A tak okamžitě zamířil do rodné země. Když pak přišel k pomezí Itálie, čekalo již zde na něj veškeré palácové dvořanstvo a palácoví úředníci spolu s velkým množstvím Langobardů. A když se vrátil do Ticina, tak malý chlapec Garibald byl vyhnán z království a on byl pozvednut všemi Langobardy do královského důstojenství třetí měsíc po smrti Grimualdově. Byl to velmi zbožný muž, katolík podle své víry, milující spravedlnost a velmi štědrý podporovatel chudiny. [Např. poručil všechny Židy pokřtít a toho, kdo by to odmítl, zabít. Nepokračoval v agresivní protiřímské politice svého předchůdce.] Okamžitě pak poslal do Beneventa pro svoji manželku Rodelindu a syna Cunicperta. [Zdá se, že vévodství Benevento stále držel Grimualdův syn Romuald.]
Jakmile se ujal vlády, nechal vystavět svému Pánu a Vysvoboditeli na břehu řeky Ticina na místě, odkud se mu dříve podařilo uniknout, klášter jménem Nový ku poctě Svaté Panny a mučedníka Agathona. [Říká se, že roku 662 unikl králi Grimualdovi v noci právě před svátkem sv. Agathona.] V něm shromáždil mnoha pannen a věnoval mu mnohé majetky a ozdoby různých druhů. Jeho manželka královna Rodelinda poručila vybudovat vně hradeb města Ticina chrám Svaté matky Boží, který je nazýván „U Tyčí“ a vybavit jej nádhernou výzdobou, přičemž vše bylo provedeno s obrovskou řemeslnou zručností. To místo se nazývá „U tyčí“, protože v dřívějších dobách měly Langobardé zvyk vztyčovat tyče anebo svislé trámy, a to z tohoto důvodu: Když byl někdo z nich kdekoliv zabit - ať ve válce anebo jakýmkoliv jiným způsobem –, tak jeho přibuzní vztyčili na hřbitově tyč a na její vrchol umístili holubici vyřezanou ze dřeva, kterou otočili tím směrem, kde jejich milovaný zahynul a spí, aby bylo zřejmé, kde k tomu došlo.“


Hispánie
Smrt krále Rekkaswintha a Vambovy vlády se v hispánských vodách objevilo muslimské loďstvo. Protože si král uvědomoval, že obranyschopnost říše značně upadla, nutil k vojenské službě nejenom své poddané, ale i kněží.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6163, rok 670/671
V tom roce podnikl Bousour vojenské tažení a poté, co pobral mnoho zajatců, se vrátil domů. [K tažení Busra ibn Abf Artata došlo v letech 670/671 a 671/672.]
Arabové útočí na Konstantinopol
Na jaře roku 670 se k překvapení a hrůze obyvatel Konstantinopole objevilo v Helléspontu mohutné loďstvo nevelkých plavidel, přeplněných ozbrojenými muslimy. Lodě směřovaly k Bosporu a přistály u severního břehu asi sedm mil od města, poblíž opuštěného pobřežního paláce Hebdomonu. Vyložili svůj lidský náklad a stáhly se zpět do vod Marmanského moře. Dlouhý proud pěchoty se roztáhl v obřím oblouku kolem trojitých hradeb na pevninské straně, zbudovaných ve čtvrtém [pátém] století císařem Theodosiem, které chránily srdce města před útokem ze severu. Římané se vzpamatovali ze šoku a zpočátku dosáhli úspěchu. Vypochodovali z města a arabskou armádu téměř vyhladili do posledního muže. Na moři napadli arabské loďstvo a zničili mnoho plavidel. Noovu zničující zbraní v boji na moři i na zemi se stal řecký oheň, neuhasitelný vodou. Arabové však své ztráty rychle nahradili. Od jihu připlulo nové loďstvo s novou armádou. Římané ztratili vládu nad mořem v okolí města a nemohli ani vyjít z hradeb, protože je Arabové převyšovali počtem i bojovou zdatností. Arabové byli připraveni vydržet tak dlouho, dokud Konstantinopol nepadne. V letech 671 – 676 podnikali Arabové každé jaro útoky proti městu. Ztráty na životech byli nesmírné. Při jedné zteči padlo 30.000 lidí. Postupem času římští obránci upravili taktiku, jíž používali při boji s muslimskými jednotkami v přímých pozemních srážkách, a nemilosrdně je zahnali do moře. U Syllaea na pobřeží Malé Asie dostihla císařská eskadra arabské zásobovací loďstvo mířící k severu a zničila je. V sedmém roce obléhání Arabové zbavení možnosti doplnění zásob boj ukončili a vrátili se do Levanty. Uvědomili si, že se jim nedostává lidí a k proboření Theodosiových hradeb jim chybějí velké obléhací stroje. Úspěch celého podniku také ohrožovala závislost na přísunu zásob po moři. Arabové proti městu nezaútočili po celou jednu generaci.
Kallinikos zachránil říši
Roku 671/675 vynalezl syrský Řek, podle jiného zdroje architekt Kallinikos tzv. „řecký oheň“, zápalnou směs neznámého složení (ropa, nehašené vápno?), která hořela i na vodě a nebylo ji možno uhasit. Svůj objev neloajálně, ale naštěstí pro Konstantinopol neúspěšně, nabídl Arabům. Teprve Římané „oheň“ docenili a sestrojili první plamenomet. Hořlavinu využili v námořních bitvách, kdy ji vrhali s výbornými výsledky pomocí speciálních trubic (sifonů) na nepřátelské lodě.
Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.

Re: Dějiny středověku v letech 670 – 679

PříspěvekNapsal: 15/3/2017, 22:48
od kacermiroslav
Rok 672


Hispánie
Rozbroje na Pyrenejském poloostrově
Roku 671/672 zemřel vizigótský král Rekkaswinth a v zemi propukl zápas o moc, z něhož vítězně vyšel Vamba (Wamba), který se prosadil proti potomku krále Chindasvinta hraběti Paulovi podporovanému Franky. Boje na Pyrenejském poloostrově však tím neskončily a občanská válka v říši trvala nepřetržitě až do arabského záboru roku 711 – ostatně již za Vambovy vlády se v hispánských vodách objevilo muslimské loďstvo. Protože si král uvědomoval, že obranyschopnost říše značně upadla, nutil k vojenské službě nejenom své poddané, ale i kněží.


Franská říše
• Akvitánský vévoda Lupus se odtrhl od franské říše.


Itálie
Smrt papeže Vitaliana
Dne 27. 1. zemřel papež Vitalianus a 11. 4. byl ve funkci nahrazen Římanem Adeodatem (II.), syn Jovinianovým. Adeodatův pontifikát nebyl na události bohatý, pouze italští Langobardi se zřekli ariánství a přešli ke katolicismu.
Ostatky sv. Benedikta nalezeny!
Jistý mnich z Fleury-sur-Loire našel v Langobardy vypleněném italském klášteře na hoře Monte Cassino ostatky sv. Benedikta.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6164, rok 671/672
V tom roce, v měsíci Dystros [březen], se na obloze objevila duha a všichni lidé se třásli a říkali, že bude konec světa.
V tom roce popírači Krista vystrojili velkou flotilu a připluli s ní do Kilikie. Mouamed, syn Abdelasův, přezimoval v Smyrně, zatímco Kaisos ji strávil v Kilikii a Lýkii. [Podle arabských zdrojů se tažení zůčastnili Muhammad ibn Abd al-Rahman, Muhammad ibn Malik a Abdallah ibn Qays.]
A v Egyptě propukl mor.
Emír Chale [též Chaleb, pravděpodobně Chalíd, jenž není v arabských pramenech není zmíněn] byl jim rovněž poslán ku pomoci, ježto to byl schopný a smělý válečník. Když dostal shora uvedený Konstantinos zprávy o velkém tažení nepřátel Božích proti Konstantinopoli, tak nechal postavit velké ohňové kotle, dromony vybavit sifony [pumpy na řecký oheň] a umístit je do proclianovského přístavu Caesariova [v originálu Proclianesian harbour of Caesarius, Caesariův neboli Theodosiův přístav na témže břehu Propontidy jako je Konstantinopol]
Konstantinopol v ohrožení
Na jaře roku 670 se k překvapení a hrůze obyvatel Konstantinopole objevilo v Helléspontu mohutné loďstvo nevelkých plavidel, přeplněných ozbrojenými muslimy. Lodě směřovaly k Bosporu a přistály u severního břehu asi sedm mil od města, poblíž opuštěného pobřežního paláce Hebdomonu. Vyložili svůj lidský náklad a stáhly se zpět do vod Marmanského moře. Dlouhý proud pěchoty se roztáhl v obřím oblouku kolem trojitých hradeb na pevninské straně, zbudovaných ve čtvrtém [pátém] století císařem Theodosiem, které chránily srdce města před útokem ze severu.
Torzo těchto hradeb se zachovalo dodnes, jejich červenohnědé cihlové zdivo trčí proti nebi. Tehdy však patřily k divům světa, táhly se od řeky k moři v délce pěti kilometrů, jejich základy lemovaly otesané kameny navršené na sebe jako schodiště. Útočník musel nejprve zdolat 20 metrů široký a 10 metrů hluboký příkop, rozdělený stavidly, přičemž každý úsek měl samostatné potrubí, kterým bylo možné přivést vodu jak do příkopu, tak také k obráncům. Za příkopem se tyčil přední ochranný val – peribolo – široký nějakých dvacet metrů, na kterém samozřejmě číhali obránci. Kdyby se útočníkům podařilo val obsadit, čekala je vnější hradba, tyčící se do výšky 10 metrů, s řadou strážních věží a chodníkem pro obránce ne jejím hřebenu. A za ní ještě jeden ochranný val, široký 15 metrů, a nakonec vnitřní hradba, vysoká až 20 metrů a opět dostatečně široká, aby se po ní mohli procházet vojáci. Po celé její délce byly v padesátimetrových rozestupech vybudovány věže. Všech deset bran mělo padací most, který se v době obléhání úplně zvedl.
Pokud na vás fakta a čísla nezapůsobila, poslechněte si uctivá slova Edwina Grosvenora, profesora dějin na Amherst College v Massachusetts, svého času působícího v Konstantinopoli, z jeho popisu města z roku 1895:
V dobách, kdy ještě nebyl znám kanón, musel i ten nejneohroženější velitel a nejmocnější armáda zděšeně couvnout při pohledu na tak strašlivé dílo. Jako široká, hluboká řeka bez jediného mostu převalovala se voda v příkrém kamenném korytě hradebního příkopu. Ale i když byl překročen a jeho hladké, vysoké stěny zdolány, vyrostly za ním impozantní stěny vnějších hradeb a věží, bráněných na strategicky vyvýšené pozici peribolos falangami a bojovníky. A i když se útočníci zmocnili těchto valů a obránci se stáhli do města, vystupovaly o kus dále zubaté vnitřní hradby, které zesměšňovaly žebříky a beranidla. Po jejím členitém vrcholu se mohli procházet obléhaní a opovržlivě se vysmívat bezzubým útokům nepřátel, kteří, doposud tak úspěšní, najednou před nimi stáli docela bezradní. Žádnému nepříteli se nepodařilo prolomit konstantinopolské hradby až do roku 1453, kdy město dobyli Turci.
A Římané se vzpamatovali ze šoku a zpočátku dosáhli úspěchu. Vypochodovali z města a arabskou armádu téměř vyhladili do posledního muže. Na moři napadli arabské loďstvo a zničili mnoho plavidel. Noovu zničující zbraní v boji na moři i na zemi se stal řecký oheň, neuhasitelný vodou. Arabové však své ztráty rychle nahradili. Od jihu připlulo nové loďstvo s novou armádou. Římané ztratili vládu nad mořem v okolí města a nemohli ani vyjít z hradeb, protože je Arabové převyšovali počtem i bojovou zdatností. Arabové byli připraveni vydržet tak dlouho, dokud Konstantinopol nepadne. V letech 671 – 676 podnikali Arabové každé jaro útoky proti městu. Ztráty na životech měli nesmírné. Při jedné zteči padlo 30.000 lidí. Postupem času římští obránci upravili taktiku, jíž používali při boji s muslimskými jednotkami v přímých pozemních srážkách, a nemilosrdně je zahnali do moře. U Syllaea na pobřeží Malé Asie dostihla císařská eskadra arabské zásobovací loďstvo mířící k severu a zničila je. V sedmém roce obléhání Arabové zbavení možnosti doplnění zásob boj ukončili a vrátili se do Levanty. Uvědomili si, že se jim nedostává lidí a k proboření Theodosiových hradeb jim chybějí velké obléhací stroje. Úspěch celého podniku také ohrožovala závislost na přísunu zásob po moři. Arabové proti městu nezaútočili po celou jednu generaci.


Hispánie
Smrt krále Rekcesvinta
Král Rekcesvint zemřel v kruhu svých velmožů 1. září roku 672 v osadě Gertici přibližně sto šedesát kilometrů od Toleda, která leží v současné provincii Salamanka. Jeho manželkou byla Reciberga, která však zemřela ještě před rokem 657 ve věku 22 let, tzn. po sedmi letech manželství. Král se již podruhé neoženil a ani nezanechal žádné potomky.
Vlády se ujímá Vamba
V den, kdy zemřel Rekcesvint, byl velmoži přítomnými v usedlosti Gertici zvolen novým králem Vamba. Nejdříve korunu odmítal, poukazoval na svůj vysoký věk a tvrdil, že je příliš starý na to, aby čelil neštěstím, která postihovala království. Korunu pak přijal až poté, když mu jeden z duces začal vyhrožovat, že jej zabije, pokud tak neučiní. Stát se králem na místě smrti toho předešlého pak opravdu bylo v souladu se zákonem, avšak Vamba se chtěl vrátit do Toleda, aby zde byl slavnostně korunován, a tak získal souhlas hlavního města a vyhnul se jakémukoliv podezření. Ke korunovaci pak opravdu došlo 19. září roku 672 v chrámu sv. Apoštolů v Toledu tamním metropolitou Quirikem. O jeho minulosti nevíme vůbec nic, snad jen to, že jej snad můžeme ztotožnit s jistým stejnojmenným virom illustris, kterého Rekcesvint pověřil veřejným předčítáním závěti sv. Martina z Bragy na 10. toledském koncilu roku 656.


Británie
Narození Bedy Ctihodného
Roku 672/673 se v britském Durhamu narodil Beda Venerabilis (tj. Ctihodný), učenec, historik a teolog, který své vzdělání získal v klášterech ve Wearmouthu a v Jarrow. Je autorem všeobecné chronologii De natione temporum, v níž uvedl jako první datování od narození Krista. Jeho Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny anglického národa) představují nejlepší dobové zpracování dějin Anglie.
Narození sv. Bonifáce
Roku 672/673/675 se v anglickém Wessexu narodil misionář a apoštol Němců sv. Bonifác (Bonifatius), původně anglosaský mnich.
Smrt biskupa národa Merciů Chada
Chad [na biskupském stolci od roku 669] skonal 2. března roku 672. Nejdříve byl pohřben vedle kostela Panny Marie. Později však přenesli jeho kosti do kostela nejblahoslavenějšího knížete apoštolů Petra, který tam vystavěli. [¼] Na místo Chada vysvětil [kentský arcibiskup] Theodor Winfritha [672/673 - 675], spolehlivého a skromného muže, který stejně jako jeho předchůdce byl biskupem v Mercii, na území Středních Anglů a Lindsey. Ve všech těchto krajích tehdy ještě žil a panoval Wulfhere [658 - 675]. Winfrith byl jedním z kleriků biskupa, po němž nastoupil a vykonával u něho nikoli po krátký čas úřad jáhna.
Po smrti krále Západních Sasů Cenwealhy, na trůn nastupují „podkrálové“
Čtvrtým biskupem Západních Sasů se stal Leuthere [670 - 675], prvním byl totiž Birinus [634 - 649/650], druhý Agilbert [650 - ?], třetím Wine [660 - 663]. Když pak zemřel Cenwealh [648 - 672], za jehož vlády se onen Leuthere stal biskupem, dostali nad národem vládu „podkrálové“ [králova manželka Seaxburh v letech 672 - 674, Aescwine v letech 674 - 676 a konečně Centwine 676 - 685]: královskou moc si rozdělili mezi sebou a podrželi asi deset let. Za jejich panování Leuthere zemřel a místo něho se stal biskupem Hædde [675 - 705], vysvěcený biskupem Theodorem v Londýně. Za časů tohoto biskupa byli podkrálové přemoženi a vyhnáni a nejvyšší moc převzal Cædwalla. Vykonával ji po dva roky [685 - 688], posléze se však z lásky k nadzemskému království vzdal a ještě za církevní správy biskupa Hæddeho odešel do Říma, kde svůj život skončil. Podrobněji o tom promluvíme ještě dále.


Rok 673


Franská říše
Smrt krále Chlothara, austrasijský král Childebert se ujímá vlády i v Neustrii a Burgundsku, majordomus Ebroin zbaven moci!
Mocný a tyranský neustrijsko–burgundský majordomus Ebroin využil svého vlivu na slabého merovejského krále Chlothara III. a pohnal před soud čelného představitele opoziční burgundské šlechty biskupa Leodegara (Luthara) z Autunu. Rozsudek však již nepadl, neboť Chlothar byl někdy mezi 10. 3. – 15. 5. zavražděn. Aby se majordomus udržel i nadále u moci, dosadil na trůn další loutku v osobě Chlotharova bratra Theudericha III., třetího syna krále Chlodvíka II. a svaté Bathildy. Ebroinova strana však „opomněla“ pozvat ke slavnostní korunovaci opoziční šlechtu, a když se přesto někdo dostavil, byl jednoduše poslán domů. Aristokratické kruhy vedené biskupem Leodegarem takové jednání odmítly a sešly se na „consiliu“, na němž se rozhodly pokračovat v mírové politice královny Bathildy a v zájmu mírové koexistence všech tří franských říší (Austrasie, Neustrie a Burgundska) nominovat na trůn vlastního kandidáta v osobě austrasijského krále Childericha II., o kterém bylo známo, že bez ohledu na své mládí spravuje svoji zemi velmi dobře. Austrasijský vládce vyhověl jejich žádosti, přišel do země zmítané občanskou válkou a po potlačení Ebroinových opozičníků a slavnostní korunovaci se ujal vlády. Poražený majordomus byl zbaven úřadu a majetku a odsouzen k trestu smrti, který mu však byl po intervenci biskupů Audoina z Rouenu a Leodegara z Autunu změněn na internaci v klášteře Luxeuil v Normandii. Šlechta však chtěla zachránit život i Theuderichovi, a proto dříve, než jej předvedli před jeho bratra, mu podobně jako Ebroinovi vyholili na znamení mnišství a ztráty moci tonzuru. Na Childerichovu otázku, jak s ním má být naloženo, Theuderich odpověděl, že byl neprávem zbaven trůnu a že očekává soud Boží. Své sesazení z trůnu také nikdy neuznal a vždy uváděl rok 673 jako počátek svého vlády. I on nakonec putoval do kláštera a za místo pobytu mu bylo vybráno pařížské opatství Saint Denis.
Childerich začal své panování svoláním synody pro Neustrii a Burgundsko do falce St. Jean de Losne (Cote d´Or), které se i osobně zúčastnil. Šlechtě zaručil velké výsady tím, že zčásti obnovil ustanovení pařížského ediktu krále Chlothara II. z roku 614, dále přísahal, že bude dodržovat právo a zvyky každé jednotlivé země, a slíbil, že bude své majordomy střídat, aby nikdo nemohl dosáhnout takové moci jako Ebroin. Biskup Leodegar se stal jeho hlavním rádcem v záležitostech Neustrie a Burgundska a Audoin z Rouenu – třebaže podporoval Ebroina a Theuderichovi radil podstavit se mu vojensky – také přešel na jeho stranu.
Na paralelní synodě obou akvitánských provincií (Bordeaux a Bourghes) a Novempopulany (Gaskoňska) v St. Pierre de Granon (diecéze Agen) krále zastupoval akvitánský vévoda Lupus. Tento prakticky nezávislý vládce byl ve svém úřadě nejenom potvrzen, ale byla mu podřízena i austrasijská území v jižní Akvitánii, čímž dostal do správy území, které před ním do roku 632 ovládal Merovejec Charibert II. Mladý Childerich však nebyl ochoten všechny své sliby plnit, což vedlo k brzkému konfliktu se šlechtou. Spory se vystupňovaly zvláště poté, co Leodegar napadl králův sňatek s jeho vlastní sestřenicí Bilichildou, s níž měl král jednoho, resp. již dva syny – Dagoberta a Chilpericha. Leodegarův postoj pohněval i královnu Chimnehildu, Bilichildinu matku.
Smrt krále Chlothara, austrasijský král Childebert se ujímá vlády i v Neustrii a Burgundsku, majordomus Ebroin zbaven moci!
Král Lothar zemřel po vládě dlouhé tři roky [ve skutečnosti po šestnácti letech roku 673]. Frankové pak korunovali druhého nejstaršího syna, jehož jméno bylo Theoderic. Childericha, třetího syna, pak poslali s vévodou Vulphoaldem do Austrasie převzít království. Od této doby začalo království Franků upadat a král začal ztrácet rozumové schopnosti a sílu svých předků. Království pak vládli jeho komorníci a velitelé, kteří byli nazýváni královskými majordomy, a král byl králem jenom svým jménem, který se nezajímal se o nic jiného než o jídlo a pití. Po celý rok zůstávali na svých hradech anebo statcích až do květnových kalend, kdy vyjeli ven ve vozech, aby se pozdravili s lidem. Přijali dary a pár darů odevzdali a pak se vrátili domů, kde zůstali až do dalších květnových kalend. Ebroin, královský majordomus, velmi iritoval Franky svojí pýchou a svojí krutostí. Rovněž nenáviděli krále Theoderica, protože jim škodil podle rad Ebroinových. Nalíčili tedy na ně past a chytili je oba. V burgundském klášteře jménem Luxovion (Luxueil) ostříhali Ebroinovi vlasy, krále Theoderica odvezli z Francie do opatství sv. Denise a některé kroniky říkají, že mu rovněž ostříhali vlasy. Pak poslali pro jeho bratra Childerica, krále Austrasie, a pro vévodu Vulphoalta a korunovali jej krále, aby jim vládl.

Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6165, rok 672/673
V tom roce svrchu uvedená flotila nepřátel Božích vyplula na moře a zakotvila u pobřeží Thrákie na západ od Hebdomonu, to jest od Magnaury, jak je nazývána [dnes Bakırköy, Hebdomon bylo předměstí Konstantinopole sedm mil od centra, Magnaura byl zdejší palác postavený císařem Valentem] a na východ od Kyklobionu [Zeytinburn].
Každý den, a to od rána až do večera, docházelo k vojenským střetům, a to mezi brachialionem [obranná stavba před hlavním valem] Zlaté brány a Kyklobionem – úder střídal protiúder. Nepřátelé se zde drželi od měsíce dubna až do září a pak ustoupili zpět ke Kyzikosu, který ovládli a přezimovali v něm. A na jaře podobným způsobem vyrazili na další tažení a válčili na moři proti křesťanům. A když toto dělali po sedm let, tak s pomocí Boží a Matky Boží upadli do hanby, ztratili mnoho svých bojovníků a měli velké množství zraněných, takže domů se vrátili s velkým zármutkem. [Obvykle se uvádí, že obležení trvalo 5 let, tj. v letech 674 – 678. Pokud ale budeme věřit arabským zdrojům, tak muslimové Konstantinopol neobléhali, ale podnikali celé série útoků, a to zřejmě již od roku 669.]
A jejich flotila, která vyplula na moře, byla zastižena zimními vichřicemi a bouřemi v oblasti Syllaionu a potopila se z vůle Boží. A tak byla úplně zničena, přičemž všichni zahynuli.
Nyní Soufian, mladší syn Aufův, svedl bitvu s Florem, Petronasem a Cyprianem, kteří stáli v čele římských sil. A 30.000 Arabů bylo zabito. [Přítomnost Sufjána ibn Aufa je na římském území zmíněna k roku 669/670. Padl na tažení proti Římanům roku 671/672.]
V tom roce Kallinikos, architek z Helioupole v Sýrii, našel útočistě u Římanů a vyrobil námořní oheň, který zapaloval lodě Arabů a spaloval je i posádkami na popel. A tak se Římanům navrátilo vítězství tím, že získali tento námořní oheň. [Římané prý poprvé nasadili řecký oheň proti arabské flotile útočící roku 671 na jisté pobřežní město v Lýkii. Roku 671/672 jsou doloženy jejich válečné lodě vybavené touto novou zbraní v Konstantinopoli.]
Konstantinopol v ohrožení
Na jaře roku 670 se k překvapení a hrůze obyvatel Konstantinopole objevilo v Helléspontu mohutné loďstvo nevelkých plavidel, přeplněných ozbrojenými muslimy. Lodě směřovaly k Bosporu a přistály u severního břehu asi sedm mil od města, poblíž opuštěného pobřežního paláce Hebdomonu. Vyložili svůj lidský náklad a stáhly se zpět do vod Marmanského moře. Dlouhý proud pěchoty se roztáhl v obřím oblouku kolem trojitých hradeb na pevninské straně, zbudovaných ve čtvrtém [pátém] století císařem Theodosiem, které chránily srdce města před útokem ze severu. Římané se vzpamatovali ze šoku a zpočátku dosáhli úspěchu. Vypochodovali z města a arabskou armádu téměř vyhladili do posledního muže. Na moři napadli arabské loďstvo a zničili mnoho plavidel. Novou zničující zbraní v boji na moři i na zemi se stal řecký oheň, neuhasitelný vodou. Arabové však své ztráty rychle nahradili. Od jihu připlulo nové loďstvo s novou armádou. Římané ztratili vládu nad mořem v okolí města a nemohli ani vyjít z hradeb, protože je Arabové převyšovali počtem i bojovou zdatností. Arabové byli připraveni vydržet tak dlouho, dokud Konstantinopol nepadne. V letech 671 – 676 podnikali Arabové každé jaro útoky proti městu. Ztráty na životech byli nesmírné. Při jedné zteči padlo 30.000 lidí. Postupem času římští obránci upravili taktiku, jíž používali při boji s muslimskými jednotkami v přímých pozemních srážkách, a nemilosrdně je zahnali do moře. U Syllaea na pobřeží Malé Asie dostihla císařská eskadra arabské zásobovací loďstvo mířící k severu a zničila je. V sedmém roce obléhání Arabové zbavení možnosti doplnění zásob boj ukončili a vrátili se do Levanty. Uvědomili si, že se jim nedostává lidí a k proboření Theodosiových hradeb jim chybějí velké obléhací stroje. Úspěch celého podniku také ohrožovala závislost na přísunu zásob po moři. Arabové proti městu nezaútočili po celou jednu generaci.
Okupace ostrova Rhodos
Arabové se pevně uchytili na ostrově Rhodu, kde roku 673 založili vlastní kolonii.
Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.


Británie
Narození Bedy Ctihodného
Roku 672/673 se v britském Durhamu narodil Beda Venerabilis (Ctihodný), učenec, historik a teolog. Vzdělání získal v klášterech ve Wearmouthu a v Jarrow. Ve své všeobecné chronologii De natione temporum uvedl jako první datování od narození Krista, jeho Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny anglického národa) představují nejlepší dobové zpracování dějin Anglie.
Narození sv. Bonifáce
Roku 672/673/675 se v anglickém Wessexu narodil misionář apoštol Němců sv. Bonifác (Bonifatius), původně anglosaský mnich.
Koncil v Hertfordu (24. září 673) - první provincionální synoda reorganizované anglické církve
Třetího roku Ecgfrithovy vlády svolal Theodor koncil biskupů a přečetných učitelů církevních, kteří si oblíbili a pochopili kanonická ustanovení Otců. Když se shromáždili, započal v duchu hodném biskupa udílet naučení, jak pečlivě je třeba dodržovat všechno to, co je ku prospěchu jednoty církevního míru. Zápis sněmovního jednání zní takto: „Ve jménu Boka Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, téhož pána Ježíše Krista, navěky kralujícího a řídícího svou církev, bylo v duchu ctihodných kánonů usneseno, že se sejdeme, abychom pojdenali o naléhavých záležitostech církevních. Sešli jsme se tedy dne 24. září, v první indikaci, na místě, které se nazývá Hertford. Já tedy, Theodor, ač nehodný, apoštolským stolcem určený biskup chrámu v Canterbury; a spolubiskup a náš bratr, nejctihodnější Bisi, biskup Východních Anglů; přítomen byl i bratr a náš spolubiskup Wifrid, biskup v Northumbrii, a to skrze své vlastní vyslance. Přítomni byli rovněž naši bratři a spolubiskupové: Putta, biskup kentské pevnosti, která se nazývá Rochester, Eleutherius, biskup Západních Sasů, a mercijský biskup Winfrith.
Když jsme se sešli a každý se usadil podle své hodnosti, řekl jsem: ‚Žádám Vás, bratři, nejdražší, abychom v bázni a s láskou k Vykupiteli našemu společně projednali všechno, co prospívá naší víře, tak abychom všichni neporušeně zachovávali každé rozhodnutí a ustanovení, které vydali svatí a důvěryhodní Otcové.‛ Toto a mnoho jiného, co mělo vztah k milosrdenství a udržení církevní jednoty, jsem probíral, a když jsem úvodní slovo skončil, ptal jsem se po pořádku jednoho po druhém, zda jsou ochotni zachovávat všechno, co bylo v dřívějších dobách Otci kanonicky rozhodnuto. V odpověď všichni spolubiskupové prohlásili: ‚Všichni s největší radostí souhlasíme se vším, co ustanovily kánony svatých otců a také je do jednoho budeme s pohotovou myslí co nejochotněji dodržovat!‛ Hned jsem jim proto předložil onu knihu kánonů [schválenou koncilem Chalkedonu] a v té knize poukázal na deset kapitol, které jsem si na příslušných místech označil, protože jsem věděl, že jsou nám nejvýše potřebné, a požádal jsem, aby je všichni co nejpozorněji vyslechli.
Kapitola I.: Že všichni budeme posvátný velikonoční den slavit v neděli po čtrnácté luně prvního měsíce.
Kapitola II.: Že žádný biskup nebude zasahovat do diecéze druhého, nýbrž se spokojí s vládou nad lidem, který mu byl svěřen.
Kapitola III.: Ze žádnému biskupovi není dovoleno nějak zneklidňovat žádný bohu zasvěcený klášter anebo násilím cokoli brát z jeho majetku.
Kapitola IV.: Aby se mniši nestěhovali z místa na místo, tedy od kláštera ke klášteru, nemají-li propuštění od vlastního opata; nýbrž aby setrvali v poslušnosti, kterou přislíbili v době svého obrácení.
Kapitola V.: Aby se žádný duchovní, který opustil vlastního biskupa, netoulal po různých krajích, a když někam přijde, nebyl přijímán bez doporučujícího listu svého představeného; byl-li jednou přijat a na vyzvání se odmítl vrátit, bude exkomunikován jak přijatý, tak i ten, kdo jej přijal.
Kapitola VI.: Aby se biskupové a klerikové, kteří putují, spokojili s pohoštěním, jež jim bylo nabídnuto; a žádnému z nich není dovoleno vykonávat nějakou kněžskou činnost bez souhlasu biskupa, v jehož diecézi se nacházejí.
Kapitola VII.: Aby se dvakrát do roka scházelo shromáždění duchovních, ale protože tomu stojí v cestě různé překážky, bylo všemi společně dohodnuto, aby se shromáždění konala jednou do roka, a to 1. srpna na místě zvaném Clofæshoch [lokalizace nejistá].
Kapitola VIII.: Aby se žádný biskup nevyvyšoval nad druhého svou ctižádostí, nýbrž ať každý má na paměti dobu a pořadí svého vysvěcení.
Kapitola IX. byla projednána jenom obecně: Aby se vzhledem k přibývání věřících rozmnožoval počet biskupů. Protentokrát jsme však k tomu nic neřekli. [Problém rozdělování diecézí a zvyšování počtu biskupů se v Británii vlekl celá staletí a vyvolával mnoho sporů.]
Kapitola X. o manželství: Že nikomu není dovoleno žít v nelegitimním svazku. Nikdo ať nekrvesmilní, nikdo ať neopouští vlastní manželku, pokud – jak učí svaté evangelium – necizoložila. Kdo by vyhnal vlastní manželku, řádným sňatkem s ním spojenou, ať si nebere jinou, chce-li zůstat opravdovým křesťanem; nýbrž ať zůstane tak, anebo ať se usmíří s ženou vlastní.
Když jsme tedy společně projednali a formulovali tyto kapitoly, aby se napříště nikdo z nás nestal příčinou pohoršlivých sporů anebo aby se nerozšiřovaly nepravdivé zprávy, usnesli jsme se, že jeden každý z nás je potvrdí vlastnoručním podpisem. tento náš konečný soud jsem nadiktoval do zápisu našemu notáři Titillovi. Projednáno v měsíci a indikaci, jak svrchu psáno.
Kdykoliv by se tedy pokusil proti tomuto v souladu s příkazy kánonů sepsanému a i naší dohodou a vlastnoručními podpisy potvrzenému rozhodnutí jakýmkoli způsobem se protivit či jej porušovat, ať zví, že bude vyloučen z každého kněžského úřadu a z našeho společenství. Milost Boží ať nás, v jednotě její svaté církve žijící, ochrání od všeho zlého.
Toto shromáždění se konalo roku 673 od Vtělení Páně, v kterémžto roce v měsíci červenci zemřel kentský král Ecgberht [správně 4. července roku 672]: na trůn po něm nastoupil jeho bratr Hlothere a vládu držel po jedenáct let a sedm měsíců [správně 12 let, protože zemřel 6. února roku 685]. Bisi, biskup Východních Anglů [669 - 673], muž velké svatosti a zbožnosti, který – jak známo – se účastnil výše řečeného shromáždění, byl nástupcem Bonifáce [652 - 669], o němž jsme se již zmínili. Když totiž Bonifác po sedmnácti letech v biskupském úřadě zemřel, vysvětil na jeho místo Theodor právě Bisiho. Dosud žije, ale velmi těžká nemoc mu brání ve správě biskupství: Proto byli místo něho zvoleni a vysvěceni dva biskupové Æci [v Dunwichi - Suffolku] a Baduwine [v Elmhamu - Norfolku]. Od té doby [snad od roku 673] až dodnes [731] má ono biskupství dva biskupy.


Hispánie
Paulovo povstání
Vizigótský král Vamba právě připravoval vojenské tažení proti vzpurným Baskům, když dostal zprávu o povstání hraběte Paula v Narbonne. Uzurpace však nebyla úspěšná a Paulus musel již v pozdním létě uprchnout pod ochranu akvitánského vévody Lupa.
Paulovo povstání v Septimánii
Prvním známým činem krále Vamby (na trůnu od roku 672) byl útok proti Basků. Dále rovněž víme, že na jaře roku 673 přišel do Kantábrie a že se už na cestě dozvěděl o událostech v galské Septimánii, kde vypukla vzpoura, do jejíhož čela se postavil comes města Nîmes Ilderich, dále pak biskup z Maguelonne Gumild a opát Ranimir, tzn. samí Góti. Když se k nim nîmeský biskup Aregius odmítl připojit, tak jej sesadili, předali Frankům a na jeho místo dosadili zmíněného Ranimira, třebaže jeho vysvěcení byli přítomni jenom dva biskupové z franské říše, což bylo očividné porušení 19. kánonu 4. toledského koncilu, který stanovil, že vysvěcení musí být přítomni minimálně tři biskupové z té samé provincie. Kontrolovali území od Nîmes až po řeku Herault a Mons Cameli; hlavní město provincie Narbonne se však na jejich stranu nepřidalo. Od obyvatelstva pak vzbouřenci vyžadovali peníze.
Vamba tehdy pověřil duxa Paula, aby vzpouru potlačil a ten se skutečně vydal na sever království, avšak pouze proto, aby se k ní připojil s úmyslem sám se zmocnit vlády. Připojili se k němu vizigótský správce tarragonské provincie Ranosild a garding Hildigiz. Paulus však zpočátku předstíral věrnost a dokonce určil svým oddílům čas a místo, kde se mají sejít, aby napadly Ildericha. O všem se však dozvěděl narbonnský biskup Argebad a informoval krále. Když se však Paulus vrátil do Narbonne, aby se zde prohlásil králem a nechal se korunovat zlatou korunou, kterou kdysi král Rekkared daroval svatyni Blaženého Felixe v Geroně, tak se biskup - alespoň jak zdá -již postavil na jeho stranu. Zřejmě chtěl vládnou jako „král východu“, tzn. galské a tarragonské provincii, a právoplatně zvolenému Vambovi přenechat zbytek království, protože jej v jednom jemu adresovaném listě nazývá „králem jihu“. Každopádně však přinutil tamní lid, aby mu složil přísahu věrnosti a zavázal se bojovat po jeho boku až do úplného konce proti Vambovi a jeho stoupencům. V Nîmes se k němu přidal Ilderich i s ostatními, takže Vamba neměl pod kontrolou narbonnskou a částečně i tarragonskou provincii s městy Geronou a Barcelonou. Když nenarazil v Galii na žádný odpor, pokusil se získat na svoji stranu Basky a Franky a jen čekal na vhodný okamžik pro invazi na jih, aby sesadil zákonného krále. Jednalo se tedy o příklad ukázkové uzurpace, neboť Paulus a jeho společníci se spolčili se „zahraničními mocnostmi“, čímž porušili všechny zákony zaměřené proti vzbouřencům a zrádcům, které se jen porušit daly.
Král byl právě v Kantábrii s úmyslem napadnout Basky, když se dozvěděl o této vzpouře. Radil se svými palácovými primates, zda okamžitě proniknout do Galie a zaútočit na nepřítele anebo vrátit se do Toleda k posilnění vojska a doplnění zásob ještě před výpravou na sever. Pak však pronikl na území Basků, kde jeho vojska po sedm dní rabovala místní osady a ničila domy, dokud se horalé nepoddali a neodevzdali rukojmí a dary. Tehdy Baskové přistoupili na dohodu a nemáme žádné zprávy, že by pomohli Paulovi. Pak se Vamba vypravil přes Calahorru a Huesku do Barcelony, kde zajal vůdce vzbouřenců Eureda (snad byl přítomen na 7. toledském koncilu jako comes ), Pompedia, Gundefreda, diákona Hunulfa a Neufreda. Potom přitáhl ke Geroně, která se rovněž vzdala. Tamní biskup Amator nebyl na straně vzbouřenců, třebaže mu Paulus napsal dopis, jenž se králi dostal do rukou. Z částečné citace z pera sv. Julián z Toleda pak vyplývá , že uzurpátor se rozhodl zmocnit se celé Hispánie.
Král tehdy vypravil tři oddíly vojska. První prošel údolím řeky Segre a Cerdañou (Cirritania) a pronikl do Septimánie údolím řeky Tet. Druhý šel na sever přes biskupské sídlo Vich (Ausona), odkud sestoupil do města Ceretu údolím řeky Tech. A konečně třetí oddíl směřoval do narbonnské provincie po pobřeží po staré římské silnici, přičemž král táhl s ním a přísně trestal muže, kteří se opovážili plenit krajinu. Dokonce nechal obřezat ty, kdo znásilňovali a smilnili. Na úbočích Pyrenejí si dopřál několikadenní odpočinek a pak stoupal po úbočích hor, když dostal dopis, v němž jej Paulus vyzýval na souboj v oblasti Clausurae (asi 25 km jižně od Perpignanu, nedaleko Ceretu). A když rychle do této oblasti postoupil, zajal Ranosinda a Eldigiza spolu s mnoha dalšími vzbouřenci většinou germánského původu, kteří byli pověřeni tento kraj bránit. Franské vojsko, které Paulus poslal chránit město, pak prostě uteklo. Zprávu o dobytí Clausurae oznámil Paulovi Vitimir, jenž utekl nejdříve do Sordonie, pevnosti blízko Llivie (Castrum Libiae), a pak se objevil v uzurpátorově sídle. Tyto zprávy vzbouřence velmi deprimovaly, neboť cesta do Hispánie nebyla již pro ně průchodná zvláště když i ostatní dva oddíly se úspěšně dostaly na galskou stranu Pyrenejí. Král, jenž již neměl za zády žádného nepřítele, pak zabral Castrum Libiae, kde zajal Jacinta, možná biskupa z Elne, a Arangiskla, muže pověřené jeho obranou. Vambovi lidé se rovněž zmocnili mnoha zajatců a velkého množství zlata a stříbra.
Dalším cílem bylo Narbonne, hlavní město této galské provincie. Vamba z armády vyčlenil jeden oddíl a poručil jeho čtyřem velitelům, aby s pomocí námořních oddílů město napadly. (První zmínka o operacích na moři od časů krále Sisebuta.) Když se Paulus dozvěděl, že král je již v Septimánii, tak se stáhl do Nîmes a ve městě zanechal silnou posádku pod vedením Vitimirovým, který odmítal kapitulovat. Silný útok, který proti městu začal v pět hodin ráno, byl přes silný odpor úspěšně ukončen ve tři hodiny odpoledne. Vitimir se stáhl do kostela sv. Marie, schoval se za oltář a s mečem v ruce byl připraven čelit útočníkům. Když však jeden Vambův voják vzal do ruky prkno a začal ho tlouci po hlavě(?), tak padl na zem a byl zajat, uvržen do řetězů a spolu se svými společníky zbičován. Královi lidé v Narbonne rovněž zajali jakéhosi Argemunda a primiceria Gultriciu, zatímco Ranimirovi, biskupovi-uzurpátorovi nîmeského stolce, se ještě před vypleněním města podařilo prchnout. Později však padl do zajetí spolu biskupem Viliesindem, jeho bratem Ranosindem a Arangisklem (už zase?), když se král zmocnil měst Béziers a Agdy.
Vambovo vojsko pak směřovalo po souši i po moři na Maguelonne, což natolik vyděsilo biskupa Gumilda, jednoho z prvních Ilderichových stoupenců, že opustil město a uprchl do Nîmes. Když i Maguelonne padlo do rukou krále, byla cesta na Nîmes již volná. Vambou vybraný oddíl postupoval asi 30 mil před zbytkem vojska a po nočním pochodu jako první dorazil dne 31. srpna roku 673 k jeho hradbám. Když obránci uviděli ten malý hlouček vojáků, zamýšleli vyjít z bran a utkat se s ním. Protože se však obávali nějakého úskoku, rozhodli se prozatím zůstat v bezpečí a čekat na franské posily. Když vyšlo slunce, královy oddíly zaútočily, ale neměly úspěch. Vamba proto okamžitě vyslal k městu deset tisíc mužů pod vedením duxa Vandemira, kteří na místo dorazili ještě v noci, tzn. ještě než skončil druhý den obléhání. Uprostřed noci se pak dostavil samotný král a zahájil mohutný útok proti obráncům na hradbách. Přes Paulův odpor se útočníkům podařilo zapálit brány a brzo ráno vniknout do města. Obránci se uchýlili do velkého nîmeského amfiteatru, kde mezi nimi propukl otevřený boj. Galští obyvatelé města se totiž obávali, že je povstalci výměnou za jejich svobodu zradí, a proto je začali zabíjet, zatímco Frankové si zase mysleli, že Hispánci, kteří přišli do Galie společně s Paulem, se pokoušejí pobít obyvatele města a vzdát se králi. Protože Paulus absolutně ztratil kontrolu nad svými lidmi a nebyl schopen vraždění zabránit, na vše rezignoval a byl ochoten vzdát se svých královských rouch.
Dne 2. září proto po poradě se svými nejbližšími poslal narbonnského biskupa Argebada požádat Vambu, aby zastavil zabíjení a ušetřil život vzbouřenců. Král za ním přišel až na několik kilometrů k městu a biskupovi přislíbil mu, že sice jejich krev neprolije, ale že všichni musí být potrestáni. Boje pak opravdu utichly a král se v obsazeném městě zmocnil nejenom Paula a mnoha jeho stoupenců - jak franských, tak galských -, ale i velkého množství zlata a stříbra. (Známe jich třicet, např. Gumild, biskup maguelonnský. Polovina z nich pak má latinská jména.) Pak král poslal několik oddílů, aby sledovaly Franky a zabránily jim v případném útoku. Osmdesát dní po svém vítězství pak propustil své franské zajatce včetně několika Sasů a dovolil jim vrátit se do jejich království. Protože se však o ně „dobře staral“, vrátilo se několik franských šlechticů zpět a odvděčilo se mu svými dary. Ještě před svým odchodem z města nechal opravit vzniklé škody, znovu postavit spálené brány a pochovat mrtvé. Místním obyvatelům pak vrátil kořist, kterou získal Paulus ve městě získal.
Dne 4. září přivedli vzbouřence před krále, před všechny jeho gardingy, seniory a před celé jeho palácové officium. Král se jich jednoho po druhém ptal, zda jim nějakým způsobem ukřivdil, že proti němu zahájili vzpouru. A oni opět jeden po druhém odpověděli, že ne. Potom četli přísahu věrnosti, kterou Paulus i s ostatními složili a podepsali v okamžiku Vambova zvolení, a jejich podpisy jim ukázali. Potom přečetli přísahu, kterou si Paulus vyžádal od svých straníků, podle níž mu měli být věrní a bojovat proti Vambovi. A nakonec byl vzbouřencům přečten 75. kánon 4. toledského koncilu spolu s Chindasvintovým zákonem o zradě a vzpouře. Vamba je pak nenechal oslepit, jak to zákon vyžadoval, jen jim nechal vyholit hlavy a zabavit v souladu se 75. kánonem majetek.
V tom přišla zpráva, že se Frankové pokusí Paula osvobodit. A to se Vambovi hodilo, protože prý vyčkával na vhodný okamžik, aby mohl Franky potrestat za jejich opovážlivost v tomto iv dalších případech. A když Frankové stále nepřicházeli, on sám prý zamýšlel zaútočit. Nakonec však od svého úmyslu ustoupil a zachoval mír na společné hranici. Ve skutečnosti zaútočil poblíž Béziers jakýsi franský dux Lupus, ale když se dne 6. září dozvěděl, že se král již blíží, tak se opět stáhl. Vamba pak vstoupil do Narbonne a zuanechal tam posádku. Z města vyhnal Židy - to je jediná zpáva o Vambových protižidovských aktivitách - a do galských měst dosadil jemu věrné správce (asi comites). Jižně od narbonny na místě zvaném Canaba pak rozpustil své vojkso a vrátil se do Hispánie. Asi šest kilometrů před Toledem ozdobil Paula falešnou korunou a spolu s jeho kumpány s oholenými bradami, bosíma nohama a v chatrných oděvech jej naložil na vozy tažené velbloudy a takto s nimi vstoupil do města, kde museli přetrpět smích obrovských zástupů. Vamba se tak vrátil do hispánské metropole po šesti měsícíh, co jej opustil.
Paulova vzpoura byla vzpourou gótských šlechticů proti gótskému králi, s nímž nebyli spokojeni, resp. prostě chtěli uplatnit své mocenské choutky. Známe totiž více než čtyřicet gótských jmen vzbouřenců, oproti pouhým šesti jménům římských. Zdá se, že nejdříve Ilderich a poté i Paulus chtěli vystřídat na trůnu Rekcesvinta a potom Vambu, a proto se postavili do čela povstání. Všichni světští hodnostáři, kteří se v příběhu vzpoury objevují, jsou Góti - dux provinciae tarraconensis Ranosind, nîmeský comes Ilderich a Eured, pravděpodobně barcelonský comes. Z biskupů to byl galský metropolita Argebad a nîmeský biskup Aregius, agdský biskup Viliesind, elnský biskup Jacint a maguelonnský biskup Gumild. Z Římanů se ke vzpouře připojil pouze geronský biskup Amator. Všichni velitelé nižších hodností jsou rovněž Góti, přičemž podivné je, že se pramen vůbec nezmiňuje o duxovi provinciae galliae či biskupovi barcelonském, stejně jako o biskupech a comites dalších galských měst - Lòdeve, Carcassonne a Béziers. Neznáme rovněž jméno agdského komity. Podle všeho zastávali v galské provincii Gótové vedoucí posty nejenom v civilní oblasti, ale v míře větší než se dříve předpokládalo i ve sféře církevní. A po Rekcesvintových reformách se tomu ani nelze divit.
Z dokumentů je velmi často naprosto zřejmé nepřátelství Gótů vůči Frankům. Jasně vyplývá z Vambova projevu ke svým důstojníkům v Kantábrii a z líčení paniky Juliánem z Toleda, která vypukla ve franských městech 5. září, když si všichni mysleli, že je Vamba napadne, stejně tak jako v Lupově vojsku, které se rovněž vyděsilo z možného útoku Hispánců. Julián pak rovnou mluví o Francích jako o „národu barbarů“. Ale tato animozita byla vzájemná, protože i Frankové nenáviděli Góty stejně tak, jako za časů Řehoře z Toursu, což jasně to dokláda záznam Paulova projevu ke svým franským spojencům v Nîmes. Odvaha s jakou se Gótové bránili i jejich schopnost zasít strach v srdcích ostatních národů byla dávno pověstná. Ale v čase Vambových byli již citelně oslabeni a již tolik nemysleli na válku. A dokonce o několik desítek let později již vůbec nebyli zvyklí vést válku a ztratili vojenské dovednosti i zkušenosti. Udivující rovněž je vzájemné odcizení galořímských obyvatel narbonnské provincie a jejich hispánských sousedů za Pyrenejemi. Galové tvrdili, že že bojová síla Hispánců je menší než síla jejich že. Pohoršovalo je, že jsou součástí jejich království, a to natolik, že odmítali plnit příkazy svých hispánských velitelů. Vamba jim však oponoval a tvrdil, že Hispánci vždy museli být jejich ochránci, neboť prý Galové nikdy nic neučinili bez „našich “mužů“. Hispánští vojáci se prý vždy chopili zbraní a běželi je zachraňovat bez ohledu na svoji vlastní bezpečnost, a když nepřítele nemohli potrazit, tak jej alespoň uplatili. A odměnou za to jim byla pouze zrada a ničení. Vamba rovněž tvrdil, že v poslední galské válce porazil tamní vojsko pouze částí svých ozbrojených sil, a dodal, že Galové se chovali k Židům lépe než k Hispáncům. Galie pro něj byla prostě „bordelem židovských rouhačů“. Toto vše jsme se dozvěděli jenom díky peru Juliána z Toleda, přičemž není jasné, zda takto nehorlil jenom proto, aby se zvaděčil svým hispánským ovečkám.
Přes veškeré nepřátelství i přes sklon Galů volat si na pomoc Franky vždy tehdy, kdy to jenom trochu potřebovali, nemáme zprávy o tom, že by se chtěli od Toleda odtrhnout a stát se nezávislými, anebo podvolit se franským králům. I Paulův titul „král východu“ nenaznačuje, že by se Galové chtěli separovat od svých silnějších sousedů, ale pouze o jeho osobních ambicích.
Velký vojenský zákon
Zatímco Juliána mluví o tom, že výprava proběhla bez větších problémů, Vamba měl zřejmě na věc jiný názor, protože ihned po svém návrtatu do Toleda začal pracovat na návrhu velkého vojenského zákona, který pak skutečně vydal již 1. listopadu roku 673. V průběhu bojů totiž musel konstatovat, že když došlo k vpádu nepřítele, např. Franků nebo Basků, tak obyvatelé postižené oblasti se museli bránit sami, protože jejich sousedi, kteří jim měli přijít na pomoc, si vymýšleli různé výmluvy, aby tak nemuseli učinit. Proto král zaváděl přísné tresty pro porušitele tohoto zákona, dokonce i pro duchovních. Biskupové i ostatní kněží, duces, thiufadi a jejich podřízení i všichni ti, kdo žili v napadené oblasti anebo v okruhu sta kilometru od ní, se měli okamžitě dostavit na bojiště a pomoci. Měli přijít se všemi svými oddíly v tu dobu jakou jim určil dux, comes, thiufadus nebo jiní poddůstojníci, anebo jakýkoliv jiný hodnostář, a to i tehdy, kdyby jim k tomu nedal nikdo žádné příkazy a oni se o útoku pouze dozvěděli z vyprávění. A každý, kdo by se opozdil anebo se nechtěl dostavit ze zlého úmyslu, zbabělosti nebo lhostejnosti, musel přispět na úhradu škod, které nepřítel způsobil. A kdyby biskup, kněz nebo diákon neměl majetek, který by se na to mohl použít, měl býz z vůle královy vyhnán. Nižším duchovním a laikům - ať už šlechticům nebo viliores - byla určrným trestem ztráta práva svědčit při soudních jednání a uvržení do otroctví, přičemž jejich majetkem se měly uhradit škody vzniklé nepřátelským vpádem. Tyto pravidla pak měla platit i v případě vzpour uvnitř království, kdy každý, kdo pobýval v okruhu jednoho sta kilometrů od místa, kde vzpoura vypukla, se ěml chopit zbraně, ať to již byl biskup, kněz, dux, comes, thiufad, místodržící nebo prostý člověk. Zákon se rovněž vztahoval na členy palácového officia. Kdyby byl člověk nemocný, měl alespoň vyslat své oddíly a obstarat si svědka, který by mu potvrdil tuto jeho chorobu. Později na 12. toledském koncilu vizigótský král Ervich oznámil, že téměř polovina obyvatelstva království ztratila právo svědčit na soudech a že někdy dokonce ve vesnici nebo osadě nenašli ani jediného, kdo by tak mohl učinit. Protože se duchovenstvo Paulovy vzpoury aktivně účastnilo a tedy bylo Vambovým vojenským zákonen postiženo, nelze se divit napjatému vztahu mezi ním a králem.

Re: Dějiny středověku v letech 670 – 679

PříspěvekNapsal: 15/3/2017, 22:53
od kacermiroslav
Rok 674


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6166, rok 673/674)
V tom roce Abdelas, syn Kaisův, a Phadalas přezimovali na Krétě.
[Tato událost není zaznamenána v žádném jiném zdroji. Pouze Tabarí mluví o dobytí Rhodu roku 672/673 a Arwadu, ostrova u Konstantinopole, roku 673/674.]
Útok Arabů na Konstantinopol
Ke Konstantinopoli připlula na tisíci osmi stech lodích impozantní arabská armáda chalífy Muáviji ibn Abí Sujfán o síle sto dvaceti tisíce mužů a zahájila její neúspěšné čtyřleté obléhání. Metropoli Arabové zablokovali ze souše i z moře a obléhali ji po celý rok, pouze své válečné lodě na zimu stahovali na svoji základnu na poloostrově Kyzikos v Marmanském moři. Útoky proti mohutným městským hradbám však byly neúspěšné a císařská armáda vítězila i v Malé Asii.
Útok Arabů na Konstantinopol
Na jaře roku 670 se k překvapení a hrůze obyvatel Konstantinopole objevilo v Helléspontu mohutné loďstvo nevelkých plavidel, přeplněných ozbrojenými muslimy. Lodě směřovaly k Bosporu a přistály u severního břehu asi sedm mil od města, poblíž opuštěného pobřežního paláce Hebdomonu. Vyložili svůj lidský náklad a stáhly se zpět do vod Marmanského moře. Dlouhý proud pěchoty se roztáhl v obřím oblouku kolem trojitých hradeb na pevninské straně, zbudovaných ve čtvrtém [pátém] století císařem Theodosiem, které chránily srdce města před útokem ze severu. Římané se vzpamatovali ze šoku a zpočátku dosáhli úspěchu. Vypochodovali z města a arabskou armádu téměř vyhladili do posledního muže. Na moři napadli arabské loďstvo a zničili mnoho plavidel. Novou zničující zbraní v boji na moři i na zemi se stal řecký oheň, neuhasitelný vodou. Arabové však své ztráty rychle nahradili. Od jihu připlulo nové loďstvo s novou armádou. Římané ztratili vládu nad mořem v okolí města a nemohli ani vyjít z hradeb, protože je Arabové převyšovali počtem i bojovou zdatností. Arabové byli připraveni vydržet tak dlouho, dokud Konstantinopol nepadne. V letech 671 – 676 podnikali Arabové každé jaro útoky proti městu. Ztráty na životech byli nesmírné. Při jedné zteči padlo 30.000 lidí. Postupem času římští obránci upravili taktiku, jíž používali při boji s muslimskými jednotkami v přímých pozemních srážkách, a nemilosrdně je zahnali do moře. U Syllaea na pobřeží Malé Asie dostihla císařská eskadra arabské zásobovací loďstvo mířící k severu a zničila je. V sedmém roce obléhání Arabové zbavení možnosti doplnění zásob boj ukončili a vrátili se do Levanty. Uvědomili si, že se jim nedostává lidí a k proboření Theodosiových hradeb jim chybějí velké obléhací stroje. Úspěch celého podniku také ohrožovala závislost na přísunu zásob po moři. Arabové proti městu nezaútočili po celou jednu generaci.
Útok Arabů na Konstantinopol
O nové získání Konstantinopole se arabský chalífa Muáwija pokoušel v letech 674 až 677/678, kdy římské říši vládl (od roku 668) Konstantin IV. V průběhu uvedeného období se mezi oběma mocnostmi odehrávala řada bitev. V roce 677 byli muslimové poraženi na moři i pevnině, jejich loďstvo vážně zdecimovala bouře a skoro celý zbytek muslimské flotily pak východní Římané zničili v bitvě u pobřeží Pamfýlie na jihu Malé Asie, od Konstantinopole již poměrně daleko.
Svou úlohu v katastrofě arabské flotily sehrál též proslulý řecký oheň, tzv. pýr thalassion, vynalezený architektem Kallinikem. Recept na jeho výrobu byl dlouho tajen a neexistovala zřejmě jen jediná podoba této směsi. Podle popisu z 10. století obsahoval kromě jiných snadno zápalných látek také asfalt a naftu, což způsobovalo jeho schopnost hořet i na vodě. Ke všem tehdejším potížím Arabům přibylo navíc ještě usídlení se tzv. mardaitů (což znamená rebelové) v horách Palestiny. Tito křesťané proti nim vedli svůj samostatný boj.
Postup muslimů v Africe
Arabský guvernér Ifríkíje (Afriky), tj. dnešního Tuniska a východního Alžírska, Ukba bin Náfi al-Fihrí byl ze své funkce odvolán a nahrazen Abú Muhadžír Dinárem. Nový chalífův místodržící se rozhodl dobýt „Zemi zapadajícího slunce“ (Bilad al–Maghrib), a proto se vydal na velké vojenské tažení směrem na západ, při němž porazil berberského náčelníka Kusalju, vládnoucího ze své základny v Tlemcenu (Alžírsko) konfederaci domorodých kmenů mezi dnešním Fèsem a pohořím Aurès. Protože Kusalja chtěl s muslimy pokojně koexistovat, podrobil se chalífově autoritě a přijal islám.
• Problémy říše se Slovany[/color]
Náčelník kmene Rynchinů a představitel slovanského kmenového svazu Prebond připravoval útok na druhé město římské říše pevnou Thesalloniku (Soluň), kterou chtěl údajně učinit hlavním městem svého království. Císař Konstantin IV. Pogonatos proto poručil tamnímu prefektovi, aby ho zajal a poslal do Konstantinopole. Úředníkovi se skutečně podařilo Prebonda pod záminkou jednání vlákat do města a zde zatknout. Obyvatelé Soluně se však obávali, že se jim Slované budou mstít, a proto spolu se slovanskými knížaty vyslali k císaři delegaci s žádostí o udělení milosti. Třebaže ta jim byla přislíbena, prchl Prebond s pomocí slovanských tlumočníků do Thrákie, kde připravoval nový útok. Roku 674 však byl opět zajat a v Konstantinopoli popraven.

Hispánie
Vamba již sedí na trůnu pevně!
Po vyhnání odbojného narbonnského hraběte Paula potlačil vizigótský král Wamba i opozici mezi šlechtickými a církevními kruhy.

Rok 675


Franská říše
Vyvraždění královské rodiny, říše se utápí v chaosu!
Burgundská šlechta se dostala do vážného sporu s králem Childerichem II. a obvinila jej z neplnění slibů a z porušení přísah, které dal při svém nástupu na trůn – prý nedodržuje právo a zvyky každé své jednotlivé země. Vůdce opozičníků biskup Leodegar (Luthar) z Autunu známý svými snahami o utužení církevní disciplíny a reformu kléru dokonce napadl králův sňatek s vlastní sestřenicí Bilichildou, s níž měl již dva syny Dagoberta a Chilpericha. Tím však ztratil podporu Bilichildiny matky královny Chimnehildy.
Konflikt vyvrcholil v důsledku sporu mezi biskupem Praeiectem z Clermontu a patriciem Hectorem z Marseille o majetek matrony Claudie, s jejíž dcerou žil Hector mimo manželský svazek (nebo ji snad unesl?, v originále „in einer Raubehe heimführen hatte“). Hector se obrátil s žádostí o podporu na Leodegara, který zase hledal pomoc u královny Chimnehildy a jejího austrasijského majordoma Wulfoalda. Král se na biskupovu výzvu odebral do Autunu, kde spor rozhodl ve prospěch Praeiecta a poručil mu na Bílou sobotu celebrovat mši, což byl jasný signál, že jeho autunský kolega upadl v nemilost. Leodegar a Hector pak byli obviněni z velezrady a odsouzeni, patricius skončil na popravišti, kdežto autunský biskup byl internován v klášteře Luxeuil.
Král Childerich nakonec padl rukou neustrijské šlechty. Obvinil totiž a nezákonně odsoudil Franka Bodila a ten ve snaze obhájit svoji čest připravil spiknutí. Na podzim tohoto roku zaútočil spolu s Ingobertem a Amalbertem (snad hrabětem z Noyon) na královskou rodinu v lese Lognes blízko Chelles (silva Lauconis) a Childericha, jeho těhotnou manželku Bilichildu a malého prince Dagoberta zavraždil, přičemž přežil pouze mladší králův syn Chilperich. Biskup Audoin z Rouenu nechal mrtvá těla převést do Paříže a pohřbít v dnešním kostele St. Germain des Pres.
Král Childerich II. se jako poslední Merovejec pokusil vládnout nezávisle a samostatně, a to ho stálo život. Mocní austrasijští Arnulfovci jej obviňovali z toho, že mezi Franky zasel nesváry a měl pro ně jen posměch, burgundské šlechtické kruhy kolem Leodegara mu vytýkaly nestálost a sklony k prostopášnosti, kdežto neustrijská opozice zase tvrdila, že ve všech záležitostech jednal nerozvážně.
Po Childerichově smrti se franská utápí v chaosu. Austrasijský majordomus Wulfoald, který v Neustrii a Burgundsku kromě panovníka neměl žádnou oporu, se dal na kvapný útěk do rodné Austrasie. Sesazený neustrijský majordomus Ebroin byl propuštěn z kláštera v Luxeuil; klášterní zdi opustil i jeho největší protivník, představitel nejvyšší burgundské církevní aristokracie biskup Leodegar z Autunu, aby se opět ujal svého úřadu. Leodegarův bratr pařížský vévoda Gairenus (Warin) spolu s biskupem Audoinem z Rouenu vyzvedli v klášteře St. Denis internovaného Childerichova bratra Theudericha III. a prohlásili jej králem. Dědické nároky Childerichova teprve pětiletého syna Chilpericha byly opomenuty a dítě zmizelo pod jménem Daniel v klášteře. Neustrijským majordomem byl zvolen Erchionaldův syn Leudesius, což mocichtivý Ebroin nehodlal tolerovat a zahájil občanskou válku s cílem uchvátit opět svůj úřad.
Iredentistická austrasijská šlechta však nechtěla připustit sjednocení říše a hledala si vlastního panovníka. Přátelé a příbuzní zmizelého austrasijského prince Dagoberta se od námořníků dozvěděli, že tento syn krále Sigiberta III. a královny Chimnechildy dosud žije v irském klášterním exilu. Majordoma Wulfoald proto vyslal k princovu ochránci arcibiskupovi Wilfridovi z Yorku poselstvo s žádostí o jeho vydání. Wilfrid souhlasil, následníka trůnu vybavil vším potřebným, jakoby to už byl král, a s doprovodem jej vyslal do Francie. Zatím Wulfoaldovi protivníci rekrutující se ze šlechtických kruhů z obou částí říše dosadili na královský stolec již třetího pretendenta údajného syna Chlothara III. Chlodvíka III. (tzv. falešného Chlodvíka), o němž není známo nic bližšího. Ebroin se rozhodl využít právě těchto kruhů k potření Leodegarovy burgundské strany a k opětnému uchvácení moci. Na jeho stranu se postavili champagneský vévoda Waimer, alsaský vévoda Adalricus (Eticho) a dále po Ebroinově pádu roku 673 sesazení biskupové Desideatus (Diddo) z Chalon a Bobo z Valence. Nejdříve se rozhodli vyřídit Theudericha a v Nogentu překvapivě zaútočil na jeho dvůr a prchající pronásledoval přes řeku Oisu až k Sommě. V Baizeux severně od Amiensu jim padl do rukou královský poklad a v Crecy–en–Ponthieu v ústí řeky Sommy se zmocnili samotného krále. Leudesius byl popraven a neustrijským majordomem se opět stal Ebroin. Královský stolec pak ponechal přece jenom vhodnějšímu Theuderichovi, zatímco nepotřebný Chlodvík III. zmizel z dějin. Na řadě je nyní opoziční burgundská aristokracie.
Vyvraždění královské rodiny, říše se utápí v chaosu!
Král Childeric byl nestálý a cokoliv dělal, dělal pošetile a bezmyšlenkovitě. Následkem toho jej začali Frankové nenávidět a to nebylo nic divného, když jim bez příčiny tolik ubližoval. Jednou vytáhl ven jednoho z nejvznešenějších a nejvážnějších lidí, jehož jméno bylo Bodilo, přivázal ke kůlu a nechal brutálně zbít bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí anebo ospravedlnění. Když ostatní viděli, že se takto brutálně zachoval, aniž k tomu měl příčinu, cítili se potupeni a vytvořili spiklenecké společenství proti němu. Vedl je Ingobert a Amaubert a několik dalších šlechticů z království. Bodilo, kterého přivázal ke kůlu a nechal zbít, jej jednoho dne spatřil v lese, kde byl na lovu. Spolu se svými společníky přišel k osamocenému králi, napadl ho a zabil stejně ajko jeho manželku královnu Blitildu, která byla v tu dobu těhotná.
Vulphoalt, královský majordomus, s určitými obtížemi unikl a prchl do království Austrasie. Frankové pak podle rady svatého Leodegara, biskupa města Autunu, a jeho bratra Gerina udělali majordomem Leudesia, Archinoaltova syna, a povolali zpět krále Theoderica, kterého vyhnali dříve. Ebroin, jemuž ostříhali vlasy v jednom burgundském opatství, opustil klášter a jakmile mu vlasy dorostly zpět dal dohromady velkou skupinu mužů - jak ze svých společníků, tak i z ostatních - a vrátil se do Neustrie s velkou a mocnou armádou. K svatému Ouenovi, biskupovi Rouenu, poslal své posly a požadoval po něm radu. Odpovědí pak byla tato slova: „Nezapomeň na Fredegundu.“ Protože byl chytrý a záludný, tak pochopil, co tím myslí. Pohnul se vpřed se svojí armádou a během noci dosáhl nějakého brodu na řece jménem Ysar (l'Oise), zabil ty, kteří ten brod střežili, překonal řeku a přišel až do sv. Maxentie (zřejmě město), kde zabil všechny, kteří mu bránili vejít. Král Theodoric, který tam v tu dobu byl, a Leudesius, jeho majordomus, spolu s několika jinými uprchli a tím se zachránili. A Ebroin je pronásledoval až na místo jménem Baciville, kde se zmocnil královských pokladů, které tam byly, a pak pokračoval do vesnice nazývané Créscy, kde se dohodl s králem Theodericem, který jej přijal do úřadu, jenž zastával už dříve. Leudesius, královský majordomus, mu nařídil, aby se k němu dostavil, aby si mohli promluvit, a ujišťoval ho, že se nemusí ničeho obávat. A on dostavil k muži, který mu lhal, a zabil ho okamžitě po svém příchodu. Takovým způsobem získal Ebroin zpět vládu, kterou ztratil nad palácem.
Vévoda Lupus se zmocnil Limoges
Boje o moc ve franské říše využil již nezávisle vládnoucí akvitánský vévoda Lupus a ve snaze rozšířit své državy dobyl Limoges. Král Theuderich jej proto dal do klatby a zabavil mu jeho majetek v okolí Orleánsu. Krátce po úspěšné expanzi vévoda zemřel, jméno jeho nástupce není známo.
Pipin vyženil obrovský majetek
Wufoaldův protivník Pipin Střední se roku 670/675 oženil s Hugobertovou dcerou Plektrudou pocházející z mocné a bohaté šlechtické rodiny. Budoucí vládce franské říše s ní vyženil rozsáhlá území táhnoucí se od střední Mosely, přes Eifel až k dolnímu Rýnu severně od Kolína, která jej po spojení s vlastními državami, které zdědil po svých dědech Pipinovi Staršímu a Arnulfovi z Met, pasovala na bezkonkurenčně ekonomicky nejmocnějšího muže říše.


Británie
Narození sv. Bonifáce
Roku 672/673/675 se v anglickém Wessexu narodil sv. Bonifác (Bonifatius), původně anglosaský mnich, pak misionář a apoštol Němců.
Winfrith musí opustit svůj biskupský stolec
Neuplynulo mnoho času [roku 675] a [arcibiskup z Canterbury] Theodor uražen nějakou neposlušností mercijského biskupa Winfritha, jej z úřadu biskupa [v Lichfieldu] sesadil, a to mnoho let poté, co Winfrith úřad přijal. Jako biskupa vysvětil na jeho místo Seaxwulfa, který byl zakladatelem a opatem kláštera, zvaného Medeshamstede [Peterborought] v oblasti Girviů (Gyrwe). Sesazený Winfrith se vrátil do svého kláštera nazývaného Ad Barve, a tam v dokonalé čistotě skončil svůj život.
[Je možné, že příčina Winfrithovy neposlušnosti tkvěla v jeho odporu k rozdělování diecézí. Podle Eddia se vydal na kontinent, snad se záměrem stěžovat si u papeže, podobně jako to dříve učinil Wilfrid. Byl však zajat Ebroinem, který s ním nepěkně nakládal, protože si ho spletl právě s Wilfridem.]
V té době [tj. ještě roku 675] Theodor také Východním Sasům, v jejichž čele tehdy stáli Sebbi [664 - 694] a Sigehere [664 - 683], jak jsme již o tom mluvili, stanovil biskupem Eorcenwolda [675 - 693] ve městě Londýně. Vypravuje se, že život a chování tohoto muže byly před i po dosažení biskupství velmi svaté, jeho ctnosti ostatně dodnes dokazují nebeská znamení.
Po smrti biskupa Západních Sasů Leuthereho se opuštěného úřadu ujímá Hædde
Když pak zemřel [král Západních Sasů] Cenwealh [648 - 672], za jehož vlády se onen Leuthere [670 - 675] stal biskupem, dostali nad národem vládu „podkrálové“ [králova manželka Seaxburh v letech 672 - 674, Aescwine v letech 674 - 676 a konečně Centwine 676 - 685]: královskou moc si rozdělili mezi sebou a podrželi asi deset let. Za jejich panování Leuthere zemřel a místo něho se stal biskupem Hædde [675 - 705], vysvěcený biskupem Theodorem v Londýně.
Northumbrijský král Ecgfrith se zmocnil na úkor Mercie království Lindsey
...
• V Anglii jsou poprvé doloženy sluneční hodiny.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6167, rok 674/675
V tom roce v sobotu se na obloze objevilo znamení.
Útok Arabů na Konstantinopol
Roku 671/675 vynalezl syrský Řek, podle jiného zdroje architekt Kallinikos tzv. „řecký oheň“, zápalnou směs neznámého složení (ropa, nehašené vápno?), která hořela i na vodě a nebylo ji možno uhasit. Svůj objev neloajálně, ale naštěstí pro Konstantinopol neúspěšně, nabídl Arabům. Teprve Římané „oheň“ docenili a sestrojili první plamenomet. Hořlavinu využili v námořních bitvách, kdy ji vrhali s výbornými výsledky pomocí speciálních trubic (sifonů) na nepřátelské lodě. I díky této neobvyklé zbrani se obrovské armádě arabského chalífy Muáviji již druhý rok nedaří dobýt hlavní město říše Konstantinopol.
Útok Arabů na Konstantinopol
Na jaře roku 670 se k překvapení a hrůze obyvatel Konstantinopole objevilo v Helléspontu mohutné loďstvo nevelkých plavidel, přeplněných ozbrojenými muslimy. Lodě směřovaly k Bosporu a přistály u severního břehu asi sedm mil od města, poblíž opuštěného pobřežního paláce Hebdomonu. Vyložili svůj lidský náklad a stáhly se zpět do vod Marmanského moře. Dlouhý proud pěchoty se roztáhl v obřím oblouku kolem trojitých hradeb na pevninské straně, zbudovaných ve čtvrtém [pátém] století císařem Theodosiem, které chránily srdce města před útokem ze severu. Římané se vzpamatovali ze šoku a zpočátku dosáhli úspěchu. Vypochodovali z města a arabskou armádu téměř vyhladili do posledního muže. Na moři napadli arabské loďstvo a zničili mnoho plavidel. Novou zničující zbraní v boji na moři i na zemi se stal řecký oheň, neuhasitelný vodou. Arabové však své ztráty rychle nahradili. Od jihu připlulo nové loďstvo s novou armádou. Římané ztratili vládu nad mořem v okolí města a nemohli ani vyjít z hradeb, protože je Arabové převyšovali počtem i bojovou zdatností. Arabové byli připraveni vydržet tak dlouho, dokud Konstantinopol nepadne. V letech 671 – 676 podnikali Arabové každé jaro útoky proti městu. Ztráty na životech byli nesmírné. Při jedné zteči padlo 30.000 lidí. Postupem času římští obránci upravili taktiku, jíž používali při boji s muslimskými jednotkami v přímých pozemních srážkách, a nemilosrdně je zahnali do moře. U Syllaea na pobřeží Malé Asie dostihla císařská eskadra arabské zásobovací loďstvo mířící k severu a zničila je. V sedmém roce obléhání Arabové zbavení možnosti doplnění zásob boj ukončili a vrátili se do Levanty. Uvědomili si, že se jim nedostává lidí a k proboření Theodosiových hradeb jim chybějí velké obléhací stroje. Úspěch celého podniku také ohrožovala závislost na přísunu zásob po moři. Arabové proti městu nezaútočili po celou jednu generaci.
Útok Arabů na Konstantinopol
O nové získání Konstantinopole se arabský chalífa Muáwija pokoušel v letech 674 až 677/678, kdy římské říši vládl (od roku 668) Konstantin IV. V průběhu uvedeného období se mezi oběma mocnostmi odehrávala řada bitev. V roce 677 byli muslimové poraženi na moři i pevnině, jejich loďstvo vážně zdecimovala bouře a skoro celý zbytek muslimské flotily pak východní Římané zničili v bitvě u pobřeží Pamfýlie na jihu Malé Asie, od Konstantinopole již poměrně daleko.
Svou úlohu v katastrofě arabské flotily sehrál též proslulý řecký oheň, tzv. pýr thalassion, vynalezený architektem Kallinikem. Recept na jeho výrobu byl dlouho tajen a neexistovala zřejmě jen jediná podoba této směsi. Podle popisu z 10. století obsahoval kromě jiných snadno zápalných látek také asfalt a naftu, což způsobovalo jeho schopnost hořet i na vodě. Ke všem tehdejším potížím Arabům přibylo navíc ještě usídlení se tzv. mardaitů (což znamená rebelové) v horách Palestiny. Tito křesťané proti nim vedli svůj samostatný boj.
Narození císaře Leona
V maloasijské Germanikei (snad Ermenek, Turecko) přišel na svět v neurozené rodině pozdější císař Leo III. Syrský.
Narození Jana z Damašku
Narodil se křesťanský teolog Jan z Damašku. Islám považoval za křesťanskou herezi, která popírá svatou Trojici a Ježíšův božský původ.


Arabský chalífát
Místo Ukby bude emírem Afriky Abú al-Muhadžír Dinár
Muhadžír pocházel z kmene Ansar a byl původně otrokem; pak mu jeho pán Maslama ibn–Mukalad, společník Prorokův daroval svobodu. Po smrti velkého Amra ibn al–Áse (6. 1. 664) jmenoval chalífa Muavíja Maslamu guvernérem Egypta a Ifríkíje (tj. severní Afriky). Vládcem Ifríkíje však byl pouze nominálním, protože do této oblasti konali Arabové pouze nájezdy, aniž se jim zde podařilo trvale zachytit.
Roku 675 Maslama jmenoval Muhadžíra emírem, tj. generálem vojsk umajjovského chalífátu v Ifríkíji. Bohužel z této hodnosti musel odvolat rovněž proslulého válečníka Ukbu ibn Náfi al-Fihrího, kterému se jako prvému muslimovi podařilo roku 670 na nepřátelském území alespoň zachytit a jako svůj opěrný bod vybudovat tábor v Kajruvánu. Proto Muhadžírovi celkem rozumně doporučoval, aby Ukbovi ulehčil jeho odchod tím, že se bude k němu chovat alespoň s patřičnou úctou. Ale Muhadžír na jeho doporučení nedbal a Ukbu poručil spoutat a vsadit do vězení, z něhož vyšel až na zákrok chalífy, který si jej vyžádal v Damašku. Ukba byl volný, ale slíbil, že bude napříště s Muhadžírem jednat přesně tak, jak on jednal s ním.
Podle jedněch pramenů Muhadžír opustil Kajruván, resp. jej zničil, a postavil asi dvě míle od něho jinou osadu zvanou Tikajraván. Říká se, že ifríkíjský emír se po každém nájezdu proti nepřátelům vracel zpět do Egypta a že Muhadžír byl první, kdo v Tunisku pobýval již stále. O tom, co Muhadžír podnikal v Africe během cca devíti let, co zde velel, nám podávají zprávu dva prameny. Ten starší z 9. století tvrdí, že nepronikl dále na západ než k alžírské Mile, zatímco podle mladšího z 11. století dobyl i alžírskou oblast Tlemcen. (®681)

Itálie
Beneventský vévoda Grimuald obsazuje římská města
Když došlo k těmto událostem mezi Langobardy za řekou Pádem, tak Romuald, vévoda Benevenťanů, sebral velkou armádu a napadl a obsadil Tarentum (Tarent), stejně jako Brundisium (Brindisi), a podrobil svojí vládě i všechny rozsáhlé oblasti v jejich okolí. Ve stejnou dobu postavila jeho manželka Theuderata za hradbami města Beneventa ku cti blahoslaveného apoštola Petra a na tom samém místě založila klášter pro velký počet jeptišek.

Rok 676


Franská říše
Občanská válka v říši
Austrasijská tradičně iredentistická šlechta byla znepokojena tím, že se neustrijskému majordomovi Ebroinovi podařilo sjednotit říši pod vládou „svého“ krále Theudericha III., a tímto tvrdým a tyranským despotou se nakonec cítila ohrožena natolik, že rozbila jednotu státu rozhodnuta vládnout si sama pod vlastním panovníkem. Jako vhodný kandidát přicházel v úvahu pouze syn austrasijského krále Sigiberta III. a zákonný dědic trůnu princ Dagobert, který byl roku 656 vyhnán do irského klášterního exilu. Majordomus Wulfoaldus jej tedy povolal zpět do Francie a nechal slavnostně korunovat austrasijským králem. To si samozřejmě Ebroin, který zastával ideu jednotné říše, nemohl nechat líbit a vyvolal pohraniční boje. Spoléhal i na austrasijskou opozici, např. na biskup Reola z Remeše a možná na Arnulfovce.
Ebroin však zaútočil i proti odbojným burgundským aristokratickým kruhům a jeho vojsko pod champagneským vévodou Waimerem a jeho alsaským kolegou Adalrichem (Etichem) oblehlo město Autun, které držel čelný představitel opozice místní biskup Leodegar (Luthar). Město nakonec kapitulovalo, a třebaže Leodegar dostal záruky bezpečnosti, Waimer jej přikázal nebozezem oslepit a takto zmrzačeného vzít s sebou do Champagne. Na autunský biskupský stolec opět usedl Hermenar, který tento úřad zastával už v době Leodegarova exilu. Zbývající část armády pokračovala k Lyonu ovládanému biskupem Genesiem. Zde však Neustrijci utrpěli porážku, jejich vojsko bylo rozprášeno a Adalrich, který se chtěl původně prohlásit patriciem Provence, se musel vrátit zpět do Alsaska. I přes neúspěch u Lyonu ovládl Theuderich nejenom severní Burgundsko (Langres – Dijon), ale s vysokou pravděpodobnostní i údolí Rhôny a burgundská opozice, do jejíhož čela se po Leodegarově pádu postavil biskup Bobo z Valence, jej jako posledního žijícího syna krále Chlothara III. a královny Bathildy také dlouho nemohla odmítat.
Austrasijskému králi Dagobertovi II. se zatím podařilo potlačit ty aristokratické kruhy, které na trůn dosadila falešného Chlodvíka. Alsaský vévoda Adalricus s ním uzavřel po svém návratu z tažení proti Autunu a Lyonu mír, za což mu Theuderich zkonfiskoval majetek v okolí Hatuyeru (Dijonu), vévoda Waimer v bojích padl a další Ebroinův sympatizant biskup Reolus z Remeše se také nakonec podvolil. Nejasné je stanovisko arnulfovsko–pipinovského rodu, který po svém mocenském pádu roku 662 opět zahájil akce za získání moci. Tento rok, resp. až po Dagobertově smrti roku 679, zabil jeho čelný představitel Pipin Střední v hádce Gundoina, vraha svého otce Ansegisela, další Pipinův protivník biskup Lambert z Maastrichtu byl vyhnán a sedm následujících let strávil v klášteře Stavelot–Malmedy, zatímco na jeho stolci se usadil Faramund. (Není jasné, proč jej tam král Dagobert strpěl i po konsolidaci poměrů v zemi; snad to byla podmínka, aby ho na trůně uznal.)
Vévoda Lupus se zmocnil Limoges
Boje o moc ve franské říše využil již nezávisle vládnoucí akvitánský vévoda Lupus a ve snaze rozšířit své državy dobyl Limoges. Král Theuderich jej proto dal do klatby a zabavil mu jeho majetek v okolí Orleánsu. Krátce po úspěšné expanzi vévoda zemřel, jméno jeho nástupce není známo.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6168, rok 675/676
V tom roce zamořili kobylky Sýrii a Mezopotámii.
Útok Arabů na Konstantinopol
Mohutné arabské námořní i pozemní vojenské síly chalífy Muáviji ibn Abí Sufján již třetí rok zbytečně marní čas obléháním Konstantinopole.
Útok Arabů na Konstantinopol
Na jaře roku 670 se k překvapení a hrůze obyvatel Konstantinopole objevilo v Helléspontu mohutné loďstvo nevelkých plavidel, přeplněných ozbrojenými muslimy. Lodě směřovaly k Bosporu a přistály u severního břehu asi sedm mil od města, poblíž opuštěného pobřežního paláce Hebdomonu. Vyložili svůj lidský náklad a stáhly se zpět do vod Marmanského moře. Dlouhý proud pěchoty se roztáhl v obřím oblouku kolem trojitých hradeb na pevninské straně, zbudovaných ve čtvrtém [pátém] století císařem Theodosiem, které chránily srdce města před útokem ze severu. Římané se vzpamatovali ze šoku a zpočátku dosáhli úspěchu. Vypochodovali z města a arabskou armádu téměř vyhladili do posledního muže. Na moři napadli arabské loďstvo a zničili mnoho plavidel. Novou zničující zbraní v boji na moři i na zemi se stal řecký oheň, neuhasitelný vodou. Arabové však své ztráty rychle nahradili. Od jihu připlulo nové loďstvo s novou armádou. Římané ztratili vládu nad mořem v okolí města a nemohli ani vyjít z hradeb, protože je Arabové převyšovali počtem i bojovou zdatností. Arabové byli připraveni vydržet tak dlouho, dokud Konstantinopol nepadne. V letech 671 – 676 podnikali Arabové každé jaro útoky proti městu. Ztráty na životech byli nesmírné. Při jedné zteči padlo 30.000 lidí. Postupem času římští obránci upravili taktiku, jíž používali při boji s muslimskými jednotkami v přímých pozemních srážkách, a nemilosrdně je zahnali do moře. U Syllaea na pobřeží Malé Asie dostihla císařská eskadra arabské zásobovací loďstvo mířící k severu a zničila je. V sedmém roce obléhání Arabové zbavení možnosti doplnění zásob boj ukončili a vrátili se do Levanty. Uvědomili si, že se jim nedostává lidí a k proboření Theodosiových hradeb jim chybějí velké obléhací stroje. Úspěch celého podniku také ohrožovala závislost na přísunu zásob po moři. Arabové proti městu nezaútočili po celou jednu generaci.
Útok Arabů na Konstantinopol
O nové získání Konstantinopole se arabský chalífa Muáwija pokoušel v letech 674 až 677/678, kdy římské říši vládl (od roku 668) Konstantin IV. V průběhu uvedeného období se mezi oběma mocnostmi odehrávala řada bitev. V roce 677 byli muslimové poraženi na moři i pevnině, jejich loďstvo vážně zdecimovala bouře a skoro celý zbytek muslimské flotily pak východní Římané zničili v bitvě u pobřeží Pamfýlie na jihu Malé Asie, od Konstantinopole již poměrně daleko.
Svou úlohu v katastrofě arabské flotily sehrál též proslulý řecký oheň, tzv. pýr thalassion, vynalezený architektem Kallinikem. Recept na jeho výrobu byl dlouho tajen a neexistovala zřejmě jen jediná podoba této směsi. Podle popisu z 10. století obsahoval kromě jiných snadno zápalných látek také asfalt a naftu, což způsobovalo jeho schopnost hořet i na vodě. Ke všem tehdejším potížím Arabům přibylo navíc ještě usídlení se tzv. mardaitů (což znamená rebelové) v horách Palestiny. Tito křesťané proti nim vedli svůj samostatný boj.
Avarské poselstvo u císaře
Roku 676/677 jednalo v Konstantinopoli poselstvo kdysi nebezpečných Avarů. Rozhovory se nesly již v poklidném duchu a císaři Konstantinovi IV. Pogonatovi se při nich podařilo upevnit přátelské svazky s druhým avarským kaganátem.



Itálie
Po Adeodatovi Donus
Dne 7. 6. zemřel papež Adeodatus a 2. 10./2. 11. nastoupil na uvolněný stolec Donus, syn Římana Mauritia. Jeho pontifikát však nebyl dlouhý a římskou církev spravoval pouze o něco déle než jeden rok. Za Dona se ravennská autokefální církev opět podrobila papežově primátu.
Nepřízeň počasí v Itálii
V té době [podle Liber Pontificalis v roce úmrtí papeže Adeodata] nastaly obrovské bouře doprovázené lijáky. A nastala taková pohroma, jaké nikdo dosud nepamatoval, neboť nespočetné tisíce lidí a zvířat bylo zabito úderem blesku. V tom roce luštěniny, které nemohly být sklizeny kvůli děšťům, znovu vyrostly a uzrály.


Británie
Vpád mercijských vojsk do Kentu, smrt biskupa Putty
Roku 676 od Vtělení Páně mercijský král Æthelred přitáhl s loupežným vojskem a lenil v Kentu. Hanobil bez slitování a bázně před Bohem kostely i kláštery, rozvrátil do základů také město Rochester, jehož biskupem byl právě nepřítomný Putta [669 - 676]. [Navzdory těmto událostem byl Æthelred donátorem klášterů a mnoha kostelů na svém území. Byl přítelem arcibiskupa Theodora a biskupa Wilfrida. V roce 704 se uchýlil do kláštera v Bardney, jehož opatem se později stal.] Jak se Putta dozvěděl, že jeho kostel byl vypleněn a všechen majetek rozkraden, obrátil se na mercijského biskupa Seaxwulfa [675 - 691]. Když od něho dostal do správy jakýsi kostel a nevelký kus půdy, skončil tam pokojně svůj život, aniž by vůbec pro znovuzískání biskupství podnikl. … na jeho místo v Rochesteru vysvětil Theodor biskupem Cwichelma [676 - 678], ten se však po nedlouhém čase pro velkou bídu biskupství vzdal a odešel jinam; Theodor jej tedy nahradil biskupem Gefmundem [678 - 716].

Re: Dějiny středověku v letech 670 – 679

PříspěvekNapsal: 15/3/2017, 22:57
od kacermiroslav
Rok 677


Franská říše
Smíření Austrasie a Neustrie
Austrasijský král Dagobert II. uznal Theudericha III. neustrijským panovníkem a smířil se s domácí opozicí. Na druhou stranu neustrijský majordomus Ebroin uznal Dagoberta vládcem Austrasie ve starých hranicích včetně Chalons, Clermontu, Poitiers a Marseille. Občanská válka ve franské říši tedy skončila, pnutí mezi oběma stranami však přetrvalo.
Burgundové uznali Theudericha III. králem
Konflikt mezi Ebroinem a burgundskou šlechtou také spěje ke konci – obě znepřátelené strany se sešly v září tohoto roku na synodě v Malay–le–Roi formálně proto, aby se vyřešilo provinění jakéhosi Chramlina, který uzurpoval biskupský úřad v Embrunu. Burgundská strana nakonec ukončila nepřátelství a uznala neustrijského krále Theudericha III. i vládcem Burgundska, za což si mohl lyonský metropolita Genesius dosadit svého člověka na biskupskou stolici v Autunu, namísto Hermenara, kterého Neustrijci do funkce násilně prosadili roku 676.
Smírem s Austrasijci a Burgundy se Ebroinovo postavení upevnilo natolik, že si mohl dovolit vyhlásit rozsáhlou amnestii, která se vztahovala na veškerá provinění z tohoto období chaosu. Milosti však využili hlavně jeho přátelé a spojenci, kdežto s hlavou burgundské opozice autunským biskupem Leodegarem majordomus krutě zúčtoval: již oslepenému nešťastníkovi nechal uřezat rty a vytrhnout jazyk. Uvědomil si však, že jej nemůže nechat odsoudit a popravit dříve, dokud jej synoda nesesadí. Proto zmrzačený Leodegar prozatím putoval do internace v ženském klášteře Fécamp v diecézi Rouen, kde čekal na soud a smrt téměř dva roky.
Tak jako celá řada dalších uprchl Leodegarův bratr Gairenus, hrabě pařížský, do Akvitánie pod ochranu místního vévody, nástupce zemřelého Lupa. Do volněného úřadu nastoupil Ebroinův straník Ingobert a překážkou jeho jmenování nebylo ani to, že se jednalo o vraha krále Childeberta II. Akvitánská šlechta však uzavřela s Ebroinem mír, formálně uznala Theudericha králem, vrátila dobyté Limoges a vydala uprchlého Gairena, který byl ukamenován. Frankové se za to museli smířit s faktickou nezávislostí vévodství včetně jeho samostatné zahraniční politiky.


Itálie
Střídání na vévodském stolci Beneventa
Poté, co vládl vévodství šestnáct let, odešel z tohoto světa Romuald [662 – 677]. A po něm vládl po tři roky vévodství Samnitů [tj. Benevenťanů] jeho syn Grimuald [677 – 680]. Wigilinda, sestra Cunicpertova a dcera krále Perctarita, byla s ním spojena svazkem manželským. A když Grimuald rovněž zemřel, stal se vévodou jeho bratr Gisulf [za regenství jeho matky Theuderaty] a vládl nad Beneventem po sedmnáct let [680 – 706]. Jeho ženou byla Winiperga, která mu porodila syna Romualda.
Frankové ukradli ostatky sv. Benedikta
V těch časech, kdy již po několik let ležela opuštěna pevnost Cassinum [Monte Cassinum, zničeno roku 577/584], v níž odpočívalo svaté tělo nejpožehnanějšího Benedikta, přišli Frankové z oblasti města Celmanici [Cenomannici, Le Mans] a Aurelianum [Orleáns] a zatímco předstírali, že bdí v noci na modlitbách nad tím ctihodným tělem, tak odnesli kosti ctihodného otce a rovněž jeho sestry Scholastiky do své vlastní země, kde byly postaveny dva kláštery ku cti každého z nich, tj. požehnaného Benedikta a sv. Scholastiky.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6169, rok 676/677
V tom roce vstoupili Mardaité [iránskoarménské kmeny] do oblasti Libanonu a staly se pány země od Černých hor [pohoří Amanus u zálivu Iskenderun v Turecku, nyní Nur Dağlari] až po Svaté město a zmocnili se vrcholků Libanonu. A mnoho otroků, zajatců a domorodců našlo u nich útočiště, takže již za krátkou dobu jejich počet narostl na mnoho tisíc.
Když se Mauias a jeho rádcové toto dozvěděli, tak se velmi vylekali, protože pochopili, že římskou říši chrání Bůh. A tak poslali velvyslance k císaři Konstantinovi, žádali o mír a slibovali, že budou císaři platit roční tribut. Po přijetí těchto velvyslanců a vyslechnutí jejich žádosti poslal císař s nimi do Sýrie patricia Jana s příjmením Pitzigaudes, muže starobylého říšského rodu, s velkými zkušenostmi a znamenitým úsudkem, aby pokud možno vhodným způsobem jednal s Araby a uzavřel s nimi mírovou smlouvu.
A když tento muž přijel do Sýrie, tak Mauias kolem shromáždil mnoho emírů a korasenoi a přijal jej s velkými poctami. A po mnoha smířlivých promluvách obě strany pod přísahou souhlasily s navrženou písemnou mírovou smlouvou, která stanovila, že Hagarenové budou platit římskému státu roční tribut 3.000 solidů, 50 zajatců a 50 čistokrevných koní. [To je celkem nízká suma, a proto je možné, že se jednalo o 3.000 liber zlata. Jiný zdroj má 365.000 solidů a 800 zajatců.] A když tyto podmínky byly oběma stranami schváleny na dobu 30 let, tak úplný mír zavládl mezi Římany a Araby. A poté, co byly tyto dvě [kopie] písemné smlouvy odpřísáhnuty a vzájemně si vyměněny, tak se tento často zmiňovaný illustres vrátil s mnoha dary k císaři do Konstantinopole.
Když se obyvatelé Západu o tom dozvěděli a sice kagan Avarů právě tak jako králové, náčelníci a castaldi [langobardští gastaldi], kteří žili za ním, i vládcové západních národů, tak poslali vyslance s dary císaři a žádali jej, aby potvrdil mír a přátelství mezi nimi. Císař s těmito jejich požadavky souhlasil a potvrdil jim císařský mír. A tak se bezpečí rozprostřelo po Východě i Západě.
Útok Arabů na Konstantinopol
Mohutné arabské námořní i pozemní vojenské síly chalífy Muáviji ibn Abí Sufján již čtvrtý rok zbytečně marní čas obléháním Konstantinopole a celá jejich vojenská akce spěje ke krachu. Muslimové mají potíže i na vlastním území – polonomádští kočovní Mardaitaiové z pohoří Tauru a Armanu a močálů v okolí syrské Antiochie (Antakya, Turecko) podnikli vpád do Palestiny a Libanonu.
Útok Arabů na Konstantinopol
O nové získání Konstantinopole se arabský chalífa Muáwija pokoušel v letech 674 až 677/678, kdy římské říši vládl (od roku 668) Konstantin IV. V průběhu uvedeného období se mezi oběma mocnostmi odehrávala řada bitev. V roce 677 byli muslimové poraženi na moři i pevnině, jejich loďstvo vážně zdecimovala bouře a skoro celý zbytek muslimské flotily pak východní Římané zničili v bitvě u pobřeží Pamfýlie na jihu Malé Asie, od Konstantinopole již poměrně daleko.
Svou úlohu v katastrofě arabské flotily sehrál též proslulý řecký oheň, tzv. pýr thalassion, vynalezený architektem Kallinikem. Recept na jeho výrobu byl dlouho tajen a neexistovala zřejmě jen jediná podoba této směsi. Podle popisu z 10. století obsahoval kromě jiných snadno zápalných látek také asfalt a naftu, což způsobovalo jeho schopnost hořet i na vodě. Ke všem tehdejším potížím Arabům přibylo navíc ještě usídlení se tzv. mardaitů (což znamená rebelové) v horách Palestiny. Tito křesťané proti nim vedli svůj samostatný boj.
Útok Slovanů na Soluň
Válečné akce Slovanů proti druhému městu říše Thessalonice (Soluni) pokračovaly i po smrti náčelníka kmenového svazu Prebonda (†674), jednotlivé slovanské kmeny však již postupovaly samostatně: Strumičané obléhali Soluň od severovýchodu, Rynchinové od západu a Dragoviči obsluhovali válečné stroje. V létě tohoto roku po dlouhotrvajícím obléhání vzali město konečně útokem, ale ukázalo se, že překonat hradby je nad jejich síly. Konstantinopol totiž dokázala vhodně využít rozporů mezi nimi a nejenom že udržela mimo konflikt Velegizity, ale dosáhla i odchodu Strumičanů. Neúspěch před Soluní vedl k rozpadu Prebondova svazu a ke stažení slovanských vojsk, třebaže bezprostřední okolí města bylo terčem jejich útoků až do následujícího roku. Porážkou Arabů u Konstantinopole roku 678 si východní Římané konečně uvolnili ruce a podnikli krvavou odvetu.
Avarské poselstvo u císaře
Roku 676 nebo 677 přijelo do Konstantinopole poselstvo kdysi nebezpečných Avarů. Císaři Konstantinovi IV. Pogonatovi se podařilo nyní již při poklidných rozhovorech upevnit přátelské svazky mezi římskou říší a tzv. druhým avarským kaganátem.
Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.


Rok 678


Franská říše
Wilfrid na cestě do Říma
Arcibiskup z anglického Yorku Wilfrid jede k apelaci do Říma. Protože se však jako osobní přítel austrasijského krále Dagoberta II. obával úkladů neustrijského majordoma Ebroina, nevydal se obvyklou cestou přes území franské Neustrie, tzn. přes Quentovic – Boulogne a pak Rouen, ale volil proto zajížďku přes deltu Rýna a Másy, zimu strávil u fríského náčelníka Aldgisla, čehož misijně využil, a na jaře pokračoval dále na jih přes území pro něj bezpečné Austrasie.
Biskup Leodegar odsouzen!
Biskupská synoda zbavila čelného představitele opoziční burgundské aristokracie autunského biskupa Leodegara úřadu a předala jej světskému soudu, Nešťastník, který již přišel o oči, rty a jazyk, byl obviněn z údajné vraždy krále Childericha (†675), shledán vinným a odsouzen k trestu smrti. Poprava byla vykonána příštího roku hrabětem Chrodebertem a nelítostný majordomus poručil Leodegarovo tělo zahrabat. Chrodobertova manželka se však slitovala a biskupa pohřbila v kostele St. Legér u Arrasu.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6170, rok 677/678
V tom roce se vyskytlo v Mezopotámii hrozné zemětřesení, v důsledku něhož se zřítilo Batnai [Suruç v Íránu] a kupole chrámu v Edesse. Díky horlivým křesťanům pak Mauias chrám znovu vybudoval.
Útok Arabů na Konstantinopol
Po pěti letech obléhání definitivně zkrachovaly pokusy arabského chalífy Muáviji ibn Abí Sufján dobýt hlavní město římské říše Konstantinopol. Třebaže svým vojákům sliboval odpuštění všech hříchů, celé jeho tažení dopadlo naprosto katastrofálně a císařská armáda vybojovala významná vítězství na souši i na moři. Chalífa deprimovaný ztrátou třiceti tisíc vojáků nakonec požádal císaře Konstantina IV. Pogonata o jednání a ten souhlasil s mírem na dobu třiceti let. Konstantinopol za něj získala pravidelný tribut, mezi mocnostmi byla zřízena demilitarizovaná zóna táhnoucí se od Kavkazu až na jih do maloasijské Kilikie a Kypr se stal kondominiem spravovaný společně Damaškem a Konstantinopolí, přičemž daně z něho se dělily na polovinu. Vítězná válka s Araby upevnila autoritu římské říše – vyslanci avarského kagana a slovanští předáci přišli do metropole na Bosporu a holdovali vítěznému imperátorovi. Mírem uzavřeným s Araby si východní Římané uvolnili ruce pro zúčtování se Slovany.
Útok Arabů na Konstantinopol
O nové získání Konstantinopole se arabský chalífa Muáwija pokoušel v letech 674 až 677/678, kdy římské říši vládl (od roku 668) Konstantin IV. V průběhu uvedeného období se mezi oběma mocnostmi odehrávala řada bitev. V roce 677 byli muslimové poraženi na moři i pevnině, jejich loďstvo vážně zdecimovala bouře a skoro celý zbytek muslimské flotily pak východní Římané zničili v bitvě u pobřeží Pamfýlie na jihu Malé Asie, od Konstantinopole již poměrně daleko.
Svou úlohu v katastrofě arabské flotily sehrál též proslulý řecký oheň, tzv. pýr thalassion, vynalezený architektem Kallinikem. Recept na jeho výrobu byl dlouho tajen a neexistovala zřejmě jen jediná podoba této směsi. Podle popisu z 10. století obsahoval kromě jiných snadno zápalných látek také asfalt a naftu, což způsobovalo jeho schopnost hořet i na vodě. Ke všem tehdejším potížím Arabům přibylo navíc ještě usídlení se tzv. mardaitů (což znamená rebelové) v horách Palestiny. Tito křesťané proti nim vedli svůj samostatný boj.
Chalífa byl donucen zavřít mír na 30 let a zavázat se k odvádění mírového tributu. Podle Nikéfora Patriarchy to byly 3 tisíce liber zlata, 50 otroků a 50 koní ročně. Arabská osada na ostrově Rhodu vybudovaná roku 673 musela být vystěhována, z Kypru byla odvolána arabská posádka. Konstantinopol reagovala na přestálé ohrožení zřízením nového thematu karabisianoi, v němž byli soustředěni příslušníci válečného námořnictva (karaboi = řecky koráby).
Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.


Arabský chalífát
Emír Ifríkíje Muhadžír získal na svoji stranu berberského náčelníka Kasilu
Kasila byl náčelníkem berberského kmene Avraba a jako hlava domorodé konfederace Sanhadža se stavěll spolu s Římany na odpor muslimské invazi v severní Africe. Podle ibn Chalduna píšícího ve 14. století pocházel z oblasti jménem Tlemcen v dnešním Alžírsku, avšak jiné zdroje tentokráte z 9. století jej spojují s alžírským pohořím Aurès. Vyrůstal v období existence kartaginském exarchátu a pravděpodobně se mu dostalo vzdělání a výchovy v římském duchu. Podle poměrně pozdních pramenů z 11. století a ibn Chaldúna jej nový arabský emír Muhadžír (ve funkci od roku 675) roku 678 poměrně překvapivě pozval do svého tábora k jednání. A když mu Kasila vyhověl a opravdu na schůzku přišel, začal jej přesvědčovat, aby přijal islám a připojil se k němu s příslibem plné rovnoprávnosti s Araby. A Muhadžír měl opravdu úspěch, a to hned z několika důvodů: sám byl propuštěným otrokem nearabského původu, který k islámu teprve konvertoval, takže snadno mohl rozptýlit všechny obavy, že islám je výhradně arabské náboženství. Jako pravý mistr diplomacie pak zapůsobil svojí zbožností, projevy úcty a ohleduplným jednáním natolik, že Kasila s ním uzavřel spojenectví a účastnil se jeho tažení. Ale nový ifríkíjský emír Ukba, který přijel do Afriky roku 682, již nastolil tvrdý kurs a jednal s Kasilou s opovržením¼


Itálie
Císař se usmiřuje s papežem
Císař Konstantin již definitivně oželel ztracené provincie v Sýrii, Palestině, Egyptě a severní Africe, a protože tedy již nemusel brát ohled na jejich monofyzitické obyvatelstvo, postupně opustil kompromisní monotheletismus a začal usilovat o sblížení s ortodoxní římskou církví. Když však jeho vyslanci přišli do Říma, nezastihli svatého otce Dona již mezi živými († 12. 4.). Vstřícný list tedy předali jeho nástupci Agathonovi. Agathon byl původně mnich ze sicilského Palerma, kterého vysvětili na papeže dne 27. 6. Císař jej nejenom bez průtahu potvrdil v úřadě, ale prominul mu i blahosklonně třicet tisíc solidů obvyklého poplatku.
• Papež zahájil v lateránském paláci synodu.
Změna v čele vévodství Forum Julii
Po tomto Wechtarim (666 – 678) držel vévodství ve Foru Julii Landari (678 – ?), a když ten zemřel, nahradil jej v čele vévodství Rodoald (? – 694).
Langobardský král Perctarit přibírá k vládě svého syna
Když Perctarit vládl po dobu sedmi let, tak osmého roku přibral k vládě svého syna Cunicperta a spolu s ní pak vládl po deset let.


Británie
Svár mezi northumbrijským králem Ecgfrithem a biskupem Wilfridem
Roku 678 od Vtělení Páně, tedy osmého roku panování krále Ecgfritha, objevila se v měsíci srpnu hvězda [správně od srpna do října roku 676], které se říká kometa. A vydržela po tři měsíce, vynořujíc se v ranních hodinách v podobě nádherného sloupu ze zářivých plamenů.
Téhož roku vypukl svár mezi králem Ecgfrithem a nejctihodnější biskupem Wilfridem. Wilfrid byl ze svého biskupského sídla vyhnán a na jeho místo náhradou postaveni do čela národa Northumbrijců biskupové dva. Tak totiž, aby Bosa řídil a spravoval království Deirů [678 - 686] a Eata [678 - 703] království Berniciů; Eata měl mít biskupský stolec ve městě Yorku, Bosa v kostele v Hexhamu nebo v Lindisfarne. Oba byli k hodnosti biskupa přizváni ze sboru mnichů. S nimi byl biskupem vysvěcen Eadhæd [678 - 679], a to pro království Lindsey: to totiž krátce předtím připadlo králi Ecgfrithovi [před rokem 675], když v bitvě porazil a zahnal [mercijského] krále Wulfhera [658 - 675]. A bylo to poprvé co toto království dostalo svého vlastního biskupa. Druhým byl Æthelwine [680 - 692], třetím Edgar [693 - 716], čtvrtým Cyneberht [722 - 732/733] a toho mají jako biskupa dodnes. Před Eadhædem měli sice biskupa Seaxwulfa [675 - 691], ten však byl i biskupem Merciů a Středních Anglů; a když jej z Lindsey vyhnali, zůstal v těch dvou královstvích u vlády nadále.
Eadhæda, Bosu a Eatu vysvětil v Yorku arcibiskup Theodor. Theodor rovněž tři roky po odchodu Wilfrida [681] přidal k jejich počtu ještě další dva biskupy: Tunberhta pro církevní obec v Hexhamu [681 - 684], když Eata zůstal v Lindisfarne, a Trumwina [681 - 685] pro království Piktů; to bylo totiž v tom čase podrobena království Anglů [do roku 685].
Northumbrijský král Ecgfrith vyhnal sv. Wilfrida z biskupského stolce v Yorku; Wilfridova misie u Frísů
Ale později, za vlády krále Ecgfritha, byl z biskupství vyhnán a na jeho místo vysvětili biskupy jiné, o nichž jsme se zmínili již dříve. [Jako jeden z hlavních důvodů se uvádí nepřátelství druhé královy manželky. Diecéze se pak rozdělila, protože na místo Wilfrida byli vysvěceni pro York Bosa (678 – 703) a pro Hexham a Lindisfarne Eata (678 – 681).]
Hodlaje odejít do Říma a projednávat svůj případ před apoštolským otcem, nastoupil Wilfrid na loď, avšak prudký západní vítr jej zahnal do Fríska [Eddius však píše, že plavba byla naprosto klidná.]. Barbaři i jejich král Aldgisl jej přijali s poctami a Wilfrid jim tedy kázal o Kristovi, mnoho tisíc jich poučil slovem pravdy a omyl je Spasitelovým pramenem od nečistoty jejich hříchů. Jako prvý tak započal evangelické dílo, které později s velkým zanícením dokončil ctihodný biskup Kristův Willibrord. Prožil tam potom s novým Božím lidem zimu a pak se znovu vydal na cestu do Říma.
Svár mezi northumbrijským králem Ecgfrithem a biskupem Wilfridem
V roce 678 se arcibiskup Teodor rozhodl bez souhlasu Vilfrida rozdělit diecézi a proto se Vilfrid odvolal k papeži, který arcibiskupovo rozhodnutí zvrátil. Po návratu od papeže byl ale králem Egfridem uvězněn. Údajně snad proto, že pokáral jeho manželku. Po propuštění odešel do Sussexu a pak ze Selsey hlásal evangelium jižním Sasům, kteří se ještě drželi pohanské víry. V roce 686, asi po smrti krále Egfrida, se vrátil na sever do své diecéze, ale po pěti letech se spor, týkající se dělení diecéze, znovu objevil. V té době se prý jednalo i o spor s králem Alfridem. Po novém odvolání se do Říma přistoupil Vilfrid na kompromis a řídil pak hexhamskou diecézi z riponského kláštera, v němž zavedl už při svém prvním působení benediktinskou řeholi.

Rok 679


Franská říše
Atentát na krále Dagoberta! Počátek další občanské války
Anglický biskup Wilfrid z Yorku se na cestě k apelaci do Říma setkal se svým osobním přítelem austrasijským králem Dagobertem II. Král mu nabídl volné místo biskupa ve Štrasburku, Wilfrid však odmítl a pokračoval v cestě. Při svém návratu však již nenašel mladého krále mezi živými, neboť Dagobert byl 23. 12. zavražděn na lovu v lese Woëvre poblíž Stenay. Za atentátem snad stál neustrijský majordomus Ebroin, který usiloval o sjednocení franské říše pod vlastním králem Theuderichem III. a jeho austrasijští spojenci. O podílu na vraždě mocného šlechtice Pipina Středního nelze nic říci, ale do komplotu byl zcela jistě zapleten starý opoziční biskup Reolus z Remeše, který vracejícímu se Wilfridovi vyhrožoval, že jej vydá Ebroinovi. Stávající austrasijský majordomus Wulfoaldus brzy po vraždě „zmizel“ a byl vystřídán v úřadě svým osobním nepřítelem Pipinem Středním. Opětovný mocenský vzestup pipinovsko-arnulfského rodu tak začal.
Jediným kandidátem na uprázdněný austrasijský trůn byl neustrijsko–burgundský král Theuderich a zdálo se, že zbývá pouze dohodnout podrobnosti. Při jednání však došlo ke konfliktu mezi austrasijskými vévody Martinem a Pipinem na straně jedné a Ebroinem na straně druhé, neboť zvláště Pipin vystupoval proti Ebroinovi s neskrývaným nepřátelstvím. K dohodě proto nedošlo a v zemi propukla občanská válka. Austrasijská šlechta vůbec necítila potřebu zvolit si nového krále a vládla zemi sama.
Biskup Leodegar popraven
Majordomus Ebroin krvavě zúčtoval s čelným představitelem burgundské opoziční aristokracie autunským biskupem Leodegarem (Lutgarem, Légerem) a dne 2. 10./3. 10. jej nechal popravit mečem. Leodegar byl prohlášen za svatého, stejně jako král Dagobert.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6171, rok 678/679
V tom roce 6. dne měsíce Artemisios, v 1. indikaci, zemřel Mauias, chalífa Saracénů. [někdy mezi 7. 4. až 6. 5. roku 680] Dvacet let byl vojenským velitelem a dvacet čtyři let emírem. Vládu převzal jeho syn Jazíd.
Rovněž v tom roce kmen Bulharů přepadl Thrákii. A nyní je potřebné vylíčit pradávnou historii ounnogoundourských Bulharů a Kotragoiů. [...] Za časů Konstantina, který přebýval na Západě, tak Krobatos, náčelník svrchu zmíněného Bulharska a Kotragoů, zemřel a zanechal pět synů, jímž přikázal za žádných okolností neopouštět jejich obvyklý způsob života, aby vždy vítězili a nestali se otroky žádného jiného kmene. [Koubratos měl přátelské styky s císařem Herakleiem, jenž mu udělil titul patricia.] Nicméně již zakrátko po jeho úmrtí rozbilo jeho pět synů toto společenství a rozešlo se každý s houfem, jenž mu podléhal.
Nejstarší syn jménem Batbaian pak splnil otcův příkaz a zůstává až do dnešních dnů v zemi svých předků. Jeho mladší bratr Kotragos překročil řeku Tanais a usídlil se na jeho druhé straně oproti svému staršímu bratru. Čtvrtý a pátý bratr překročili řeku Istros, to jest Dunaj. První z nich se podrobil kaganovi Avarů v avarské Pannonii a zůstal tam i se svojí armádou, zatímco ten druhý dosáhl Pentapole, která je poblíž Ravenny, a vzal na sebe závazek oddanosti křesťanskému impériu.
A za nimi následoval třetí bratr jménem Asparouch, jenž překročil Danapris a Danastris (řeky, které jsou na sever od Dunaje) a dosáhl Oglosu [někde v dunajské deltě] a usadil se zde mezi oběma svými bratry. Usoudil totiž, že je toto místo bezpečné a z obou stram přímo nedobytné. Ze strany bližší bylo totiž bažinaté, kdežto ze strany vzdálenější bylo obklopeno řekami, takže poskytovalo dostatečné bezpečí tomuto kmeni oslabeného dělením. A když se takto rozdělili na pět částí a značně poklesli na významu, tak z hubin Berzilie [severní Dagestán] vyvrazil velký národ Chazarů, to jest z První Sarmatie, a dobyli všechny země za mořem až k moři Pontskému. A tito si podrobili i nejstaršího bratra Batbaiana, vládce Prvního Bulharska, a vynutili si od něho i tribut, který jim platí až do dněšních dnů.
Když byl nyní císař Konstantin informován, že tento hnusný a nečistý kmen se usadil za Dunajem v Oglosu a že obsadil a zpustošil okolí Dunaj, takže se nyní dostala do jeho vlastnictví země, která dříve byla v rukou křesťanů, tak upadl do velké sklíčenosti, načež nařídil všem thematům přejít do Thrákie. Pak vystrojil flotilu, pohnul se proti nim po souši i po moři a pokusil se je vyhnat silou zbraní. Se svojí pěchotou přitáhl do země, která leží před Oglosem a Dunajem, zatímco jeho lodě zakotvily u vedlejšího břehu. Když Bulhaři uviděli neočekávaný příchod těchto mohutných ozbrojených síl, tak se celí zoufalí uchýlili do výše zmíněné pevnosti, kde byli v bezpečí. Po tři či čtyři dny se neodvážili vyjít ven, ale ani Římané nechtěli svést bitvu, a to kvůli mokřinám, které ležely před nimi. Když si toho tento hnusný a nečistý kmen povšiml váhavosti Římanů, tak se vzchopil a osmělil. A císař sužován akutním záchvatem dny byl nucen vrátit se do Mesembrie spolu s pěti dromony a se svojí družinou, aby si mohl dopřát koupele. Na místě zanechal své velitele s armádou a nařídil jim, aby fingovanými útoky vylákali nepřítele ven z pevnosti a utkali se s ním v bitvě, jakmile vyjde ven. A pokud by se to nepodařilo, tak je měli obléhat a pozorně střežit opevnění.
Ale vojáci jízdních oddílů rozšířili zvěst, že císař uprchl, načež sami zachváceni strachem se dali na útěk, třebaže je nikdo nepronásledoval. Když to Bulhaři uviděli, tak se vydali za nimi. Většinu z nich pobili meči, mnoho dalších zranili a hnali je až k Dunaji, který pak překročili a přišli do Varny poblíž Odyssosu, jak je to místo nazýváno, i do vnitrozemí v jeho okolí. Povšimli si, že je toto území velmi bezpečné, ze zadu chráněné řekou Dunajem a zepředu horskými pasmy a Pontským mořem. Kromě toho si podrobili tzv. Sedm kmenů ze sousedních slovanských národů a usadili Severjany před horským průsmykem Beragava [Veregavský nebo též Rišský průsmyk 66 km severozápadně od Burgasu] směrem na východ a zbývajících šest kmenů v jižních a západních oblastech až k zemi Avarů s povinností platit jim tribut. A když takto rozšířili své panství, stali se nadutými a začali útočit a zmocňovat se pevností a vesnic patřící římskému státu. Císař pak byl nucen podepsat s nimi mír a souhlasit s výplatou ročního tributu. A tak Římané kvůli svým hříchům upadli do hanby. A všichni užasli – ti, kteří žili blízko, i ti, kteří žili daleko –, když slyšeli, že ten, kdo si všechny podrobil, jak ty na východě, tak ty na západě, stejně jako ty na severu i na jihu, byl poražen tímto špinavým nově příchozím kmenem. Ale on věřil, že se toto křesťanům stalo díky Boží prozřetelnosti a uzavřel s ními mír v duchu bible Svaté, takže pak až do své smrti nebyl rušen od svých nepřátel.
Jeho hlavním starostí bylo znovu spojit svaté církve, které se od sebe oddělily v době císaře Herakleia, svého praotce, a heretiků Sergia a Pyrra, kteří hanebně řídili stolec v Konstantinopoli a učili o jedné vůli a jediné energii našeho Pána Boha a Spasitele Ježíše Krista. Usilujíce vyvrátit tuto jejich špatnou víru svolal výše zmíněný nejkřesťanštější císař do Konstantinopole na ekumenický koncil 289 biskupů. Potvrdil doktríny předtím přijaté na pěti svatých ekumenických koncilech a účastnil se vyhlášení svatého dogmatu o dvou vůlích a dvou energiích na tomto svatém 6. ekumenickém koncilu.
Vojenské tažení císaře Konstantina,
Ihned po odražení Arabů od Konstantinopole zahájil císaře Konstantin IV. Pogonatos útok proti Slovanům. Obrovská císařská armáda nejprve vtrhla do Thrákie, kde cílevědomě zlikvidovala tam usedlé Slovany, poté se převalila do dnešní Makedonie, aby je i zde následujícího roku porazila a donutila k míru. Kmen Dragovičů, žijící v okolí Soluně, byl dokonce přinucen platit tribut.
Bulhaři se stěhují na území říše
Po smrti bulharského chána Kubrata roku 641 se jeho mladší syn Kuber usadil s částí kmenů v Pannonii a uznal svrchovanost Avarů. Zde v okolí Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) žilo velké množství etnicky různorodého obyvatelstva, které bylo za avarsko–slovanských vpádů odvedeno z římského území a toužilo se vrátit do rodných míst. Kuber využil toho, že na různých místech došlo ke vzpourám proti Avarů, kolem roku 679 shromáždil všechny nespokojence a spolu s nimi a se svými tureckými Bulhary odešel bez souhlasu avarského kagana do dnešní Makedonie, kde se usadil v okolí Bitoly na místě zvaném Keramisijské pole. S místními Slovany uzavřel příměří/podmanil si je a přiměl, aby mu dodávali potraviny, což zvláště platilo pro kmen Dragovičů, žijící v okolí Soluně.
Zhruba v tutéž dobu opustil s jinými bulharskými kmeny jižní Besarábii i Kuberův bratr Asparuch, překročil hraniční řeku Dunaj a usadil se na sever od řecké osady Odessos (Varna, Bulharsko), kde se podobně jako jeho bratr dohodl s místními slovanskými knížaty a vytvořil spolu s nimi obranný svaz. Císaři se noví příchozí vůbec nelíbili, a proto proti nim příští rok vojensky zasáhl.
Bulhaři se stěhují na území říše
Po smrti náčelníka Kuvrata či Kubrata se prabulharský kmenový svaz začal rozpadat a část turkitských (tj. tureckých) Prabulharů za vedení chána Asparucha (641 – 702) se dala opět do pohybu a zahájila přesun z Velkého Bulharska mezi dolní Volhou a Donem. Prabulhaři překročili Don, Dněpr i Dněstr a usadili se v první fázi při ústí Dunaje do Černého moře. Zde uzavřeli spojenectví se svazem sedmi menších slovanských knížectví pod vedením Severů či Seveřanů, jenž se během 7. století konstituoval v oblastech na jih od toku Dunaje v bývalé římské provincii Moesii. Podobně se také Asparuchův bratr Kuber usadil na Bitoljském poli, kde sídlil slovanský kmen Dragovičů. Oba náčelníci Prabulharů se dohodli se Slovany na společné obraně.
Po příchodu turkitských Bulharů v roce 679 vzniklo potom právě pod jejich vedením na území bývalých římských provincií Moesia superior a inferior a Thracie jakési svérázné společenství či federace Bulharů a Slovanů, jež do dějin vstupuje s osobou chána Asparucha v roce 681. Bulharský chán se svými Prabulhary se totiž ihned po příchodu do nové vlasti spojil s místní slovanskou aristokracií stojící v čele zdejších slovanských kmenů a stal se tak vládcem a vůdcem nově vznikajícího státního útvaru založeného na symbióze dvou naprosto rozdílných etnik – turkitských nomádských Prabulharů a víceméně zemědělského slovanského obyvatelstva tehdejší Moesie a Thracie.


Británie
Vítězství Mercie nad Northumbrií
Roku 655 mercijského krále Pendu porazil a zabil northumbrijský král Oswy, sedmý velekrál Bedy Ctihodného, který se poté těšil mocnému vlivu nad ostatními královstvími. Stoupající hvězdou byla nicméně Mercie. Mercijská šlechta Oswyho brzy vypudila a zvolila si za krále Pendova syna Wulfhera. Wulfhere, jak se zdá, ovládal počátkem sedmdesátých let 7. století jižní anglická království a jeho nástupce vydobyl roku 679 na řece Trentu vítězství, jež northumbrijskou rozpínavost jednou provždy ukončilo.
Vítězství Mercie nad Northumbrií
Mercijský král Æthelred porazil v bitvě na řece Trentu svého northumbrijského rivala Ecgfritha a znovu se zmocnil království Lindsey, které před rokem 675 ztratil jeho předchůdce Wulfhere. Biskup Eadhæd byl vyhnán a stal se hlavou církevní obce v Riponu. Roku následujícího jej v Lindsey nahradil Æthelwin [680 - 692].
Vítězství Mercie nad Northumbrií
Když král Ecgfrith kraloval devátým rokem, svedl s ním král Merciů Æthelred těžkou bitvu u řeky Trentu, ve které byl zabit Ælfwine, bratr krále Ecgfritha, mladík asi osmnáctiletý. Ælfwina měli v obou královstvích velmi rádi, protože se s jeho sestrou jménem Osthryth, oženil král Æthelred. A protože se zdálo, že mezi králi a jejich divokým lidem se naskytl důvod k válce ještě prudší a k nepřátelství ještě trvalejšímu, Bohu milý biskup Theodor, spoléhaje na pomoc Boží, blahodárnými radami a pobídkami tak nebezpečně propukávající požár úplně uhasil. Dokonce po usmíření obou králů a jejich lidu neměl být za zabitého králova bratra obětován život člověka, nýbrž králi-mstiteli se měla jen zaplatit peněžitá pokuta. Ustanovení této mírové smlouvy platila potom mezi řečenými králi a jejich říšemi po dlouhý čas.
Papež Agatho se zastal sesazeného biskupa z Yorku sv. Wilfrida
(¬678) …A když se jeho případ projednával (na synodě?) za přítomnosti papeže Agathona a mnoha biskupů, shledalo se souhlasným rozhodnutím všech, že byl obžalován, aniž spáchal trestný čin, a že je biskupského úřadu hoden.
Malý Beda Ctihodný odchází do kláštera
Příbuzní dali malého sedmiletého Bedu, budoucího učence, historika a teologa, na vychování do kláštera ve Wearmouthu. Zde a posléze i v o něco mladším sesterském klášteře v Jarrow prožije valnou část svého života a jako devětapadesátiletý i poklidně zemře.