Dějiny středověku v letech 660 – 669

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 660 – 669

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 660 – 669

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady


Rok 660
Franská říše
Ebroin se ujímá majordomátu
Nejspíše roku 657/658 (zcela jistě před rokem 660) zemřel i neustrijsko–burgundský majordomus Erchinoald a šlechta opět řešila problém nástupnictví. Po dlouhých průtazích a jistě se souhlasem královny padla její volba na Ebroina, zatímco Erchinoaldův syn Leudesius byl opomenut. Ebroin pocházel ze Soissons a třebaže nepatřil k nejurozenějším vrstvám, zastával funkce již na dvoře krále Chlodvíka II. Vysoká šlechta se na něho dívala jako na kariéristu, ale bývalé saské otrokyni/anglické otrokyni/anglické princezně královně Bathildě byl jako spoluvládce asi daleko přijatelnější než typický aristokrat Erchinoald. Do poradního sboru královny dále patřili biskup Chrodobert z Paříže a Ebroinův přítel biskup Audoin z Rouenu. Nová vládnoucí garnitura se snažila zkrotit šlechtu zahájila politiku centralizace a posílení panovnické moci. To vše samozřejmě vyvolalo nespokojenost a královna musela krvavě potlačit tři spiknutí.
• Kolem roku 660 zemřel metský biskup Goericus–Abbo a byl ve funkci nahrazen Arnulfovcem Chlodulfem, synem sv. Arnulfa z Met.
Avaři využili smrti slovanského vládce Sama (†658/659) a pronikli až k bavorským hranicím na řece Ennsu.

Římská říše
Theophanes Confessor
Tento rok povstalo mezi Araby kacířství zvané haruránství. [Podle vesnice Harura nedaleko Kúfy. Jednalo se stoupence Alího, kteří od něho odpadli po bitvě u Siffínu. Později se nazývali cháridžovci. Během Muáwijovy vlády několikrát povstali v Iráku.] A Mauias je pochytal a pokořil lidi z Persie, zatímco povznášel ty ze Sýrie, kteří se nazývali Isamité a ještě dříve Herakité. Isamitům zvýšil platy na 200 solidů, zatímco lidem od Herakitů je snížil na 30 solidů. [Isamité a Herakité pocházeli ze Sýrie (lidé z al-Sam) a z Iráku.]
Spory v císařově rodině
Despotický císař Konstant II. nechal popravit svého bratra Theodora, který se chtěl podílet na správě říše. Tato poprava ještě zvětšila všeobecnou nenávist vůči císaři a přispěla k jeho odchodu z Konstantinopole. Konstant nejdříve veřejně vyhlásil svůj záměr přeložit svoji rezidenci na západ, potom roku 662 odešel do Athén a Thessaloniky (Soluň, Řecko), aby se roku 663 objevil v Itálii.
Vznik thematu Anatolikon, příchod Bulharů do Podunají
Ve snaze ochránit před arabskými útoky jihovýchod Malé Asie předal císař zdejší území do přímé správy vojákům a vytvořil tak thema Anatolikon. Na obzoru se však objevilo další nebezpečí: kolem roku 660 přišli Bulhaři pod chánem Asparuchem do dunajské delty.
• Arabové se zmocnili města Tarsu v Kilikii.

Arabský chalifát
Arabská říše má již dva chalífy
Vzbouřený syrský místodržící Muávija ibn Abí Sufján vede občanskou válku proti chalífovi Alímu ibn Abí Tálibovi. Tento rok přijel do Jeruzaléma, aby se zde i on prohlásil nástupcem Prorokovým.

Británie
Christianizace britských ostrovů pokračuje
Díky northumbrijskému vládci Oswymu se ke křesťanství znovu obrátili Východní Sasové a přijali northumbrijského biskupa jménem Cedd, který byl vyškolen irskou církví. (Někdy za vlády krále Sigeberhta II. mezi lety 653 – 660) V roce 660 tak zůstávali pohany jen lidé ze Sussexu a z ostrova Wight, brzy však byli obráceni i oni.
Křesťanský král Východních Sasů Sigeberht zavražděn
A jak tak v řečeném království [Východních Sasů] po dosti dlouhý čas výchova k nebeskému životu zaznamenávala den ze dne nové úspěchy, jistě k radosti krále a celého národa, stalo se, že z popudu nepřítele všeho dobrého byl rukou vlastních příbuzných zavražděn sám král [Sigeberh II., řečený Svatý]. Ten zločin spáchali dva rodní bratři. A když je potom vyslýchal, proč to udělali, nebyli schopni říci nic jiného, než že se rozhněvali a s králem znepřátelil proto, že nadmíru šetřil své nepřátele, a když se rychle káli, s blahovolnou myslí jim odpouštěl všechny nepravosti. Takové tedy bylo provinění krále, proto byl zabit: že se srdcem věrným zachovával přikázání evangelia! […]
Po Sigeberhtovi [před rokem 653 - 660] nastoupil na trůn Swithelm [660 - 664], syn Seaxbalda. Seaxbalda pokřtil sám Cedd v království Východních Anglů na královském statku, zvaném Rendlesham [v Suffolku], to znamená „Příbytek Rendelův“. Jeho kmotrem byl král Východních Anglů Æthelwod,bratr kráel Anny, krále téhož národa.
Agilbert rezignoval na biskupský stolec v Dorchesteru
Když se pak [král Západních Sasů] Cenwealh vrátil [po tříletém vyhnanství] do svého království, přišel z Irska do jeho země nějaký biskup Agilbert, podle národnosti sice Gal, tehdy však již drahný čas pobýval v Irsku a oddával se tu studiu Písma. Biskup se připojil ke králi a vzal na sebe dobrovolně povinnosti hlasatele evangelia. Když král viděl, jak je vzdělaný a neúnavný, požádal jej, aby zde přijal biskupský stolec a zůstal pastýřem jeho lidu. Agilbert prosbě vyhověl [650] a po mnoho let stál v čele celému národu s právy biskupa. Posléze však král, který znal jenom jazyk Sasů, byl unaven jeho cizí mluvou, a uvedl proto do země ještě dalšího biskupa [660], jenž znal zdejší jazyk. Jmenoval se Wine a byl rovněž vysvěcen na biskupa v Galii. Všechno své území rozdělil král na dvě diecéze a Winemu přidělil biskupský stolec ve městě Venta [660], které národ Sasů nazývá Wintancæstir [Winchester]. Protože se král s ním o tomto rozhodnutí neporadil, cítil se Agilbert těžce uražen a vrátil se do Galie. [Nejdříve však pobýval v Northumbrii snad jako biskup bez diecéze, kde vysvětil Wilfrida na kněze. Rovněž se účastnil synody ve Whitby.] Přijal úřad pařížského biskupa [po roce 666] a zemřel tam jako stařec [říjen roku 680].

Rok 661
Franská říše
Spiknutí „lyonských bratrů“
Mezi regenty vládnoucími za nedospělého franského krále Chlothara III. královnou Bathildou a neustrijským majordomem Ebroinem na straně jedné a burgundskou šlechtou na straně druhé došlo k prvnímu konfliktu. K burgundským velmožům, kteří roku 657 umožnili králi Chlotharovi nástup na trůn, patřil biskup Aunemund (Dalfinus) z Lyonu a jeho jménem neznámý bratr, lyonský prefekt, tzn. vévoda nebo comes. Pocházeli z předních galorománských rodin a např. biskup vyrůstal na dvoře franských králů Dagoberta a jeho syna Chlodvíka II. Tento rok však z neznámých důvodů došlo mezi „lyonskými bratry“ a regenty k roztržce – Aunemund a prefekt byli obžalováni ze spiknutí a předvoláni na říšské shromáždění do „Maroialo“ u Orleánsu. Biskup se vymluvil na nemoc, což mu asi zachránilo život – až příští rok se zpovídal na synodě –, kdežto jeho bratr, který se k soudu dostavil, byl shledán vinným, odsouzen a popraven. Spiknutí, které se pravděpodobně provalilo již minulý rok, bylo tak rozdrceno v zárodku a nepřerostlo v občanskou válku. Není známo, zda spolu s Aunemundem nepadli i někteří další jeho kolegové, protože kronikář Wilfrid královnu přirovnává k Jezabel a obviňuje ji z toho, že nechala zabít devět biskupů a velké množství kněží a diákonů. Těch devět metropolitů však mohlo být zlikvidováno za celou dobu Bathildiny vlády a na některých vraždách měl jistě podíl i Ebroin, „jinak velmi schopný muž, který však s popravou biskupů nikdy neváhal“.

Římská říše
Theophanes Confessor
Tento rok opustil císař Konstantinopol a přesídlil do Syrakus na Sicílii s úmyslem přenést hlavní město říše do Říma. Poslal nařízení, aby byli jeho tři synové Konstantinus, Herakleios a Tiberius přivedeni za ním. Ale obyvatelé Byzantia jim nedovolili odejít. [Datum císařova odchodu z Konstantinopole není známé. V jižní Itálii se objevil až roku 663, když po jistý čas pobýval v Řecku.]
Arabové pokračují ve válce s římskou říší
Smrtí Alího skončila občanská válka a Muávija mohl pokračovat v útoku proti římské říši. Jeho vojska pronikla do nedávno ztracené Arménie a zemi obsadila, načež shromážděná arménská knížata vyjádřila souhlas s arabskou nadvládou. Od tohoto roku podnikal i každoroční nájezdy do Malé Asie, obvykle úspěšné, pouze s dobýváním opevněných měst si jeho lidé nevěděli příliš rady. Poslední frontu otevřel chalífa v severní Africe, kde jeho vojska útočící z Libye směrem na území dnešního Tuniska tohoto roku dobyla a vyplenila jakýsi Benzert.

Arabský chalifát

Změna v čele arabského chalífátu
Arabský chalífa Alí ibn Abí Tálib z rodu Hášimovců právě vycházel z mešity, když byl zavražděn příslušníkem sekty cháridžovců Ibn Muldžámem as–Sárimím. (Cháridžovci byli původně Alího stoupenci, kteří nesouhlasili s vyjednáváním s Umajjovcem Muáwijou ibn Abí Sufjánem a spory o trůn chtěli řešit válkou). Třebaže své dědické nároky vznesli i oba Álího synové Hasan a Husajn, jediným vládcem chalífátu se stal Muávija.
Změna v čele arabského chalífátu
Zakladatel dynastie Umajjovců Muáwija I. nebyl zpočátku uznán v Iráku, jehož šíitští obyvatelé jako chalífovi holdovali druhému Alího synovi al–Hasanovi. Za částku pěti milionů dirhamů a výnos daní jedné z provincie říše byl však al–Hasan ještě roku 661 získán k odstoupení a Irák poté Umajjovce uznal.
Muáwijova vláda se soustředila hlavně na upevňování pozic nové dynastie. Pro Irák a Írán vybral vynikajícího správce Zijáda, který se dokázal vypořádat se všemi odbojníky. Snažil se zvětšit rodový majetek Umajjovců a část státní půdy propůjčoval těm, kteří ho věrně podporovali. (Podobně se již před ním počínali Umar a Uthmán). Velmi dobře zacházel s křesťany na svém území. Ještě za svého života ustanovil nástupcem svého syna Jazída I. a definitivně tak skoncoval se zásadou volby chalífů. K jeho obecně prospěšným zásluhám patří snahy o zlepšení podmínek života ve středoarabském Hidžázu, např. kopáním studní, stavbou přehrad k zadržování vody aj.
Akce egyptského místodržícího Amra proti Berberů
Protože s Berbery usazenými v bývalé římské provincii Lybia Pentapolis byly neustálé potíže, vyslal proti nim chalífův místodržící Amr ibn al–Ás v letech 661 – 663 několik trestných výprav. Když se však jeho důstojnici roku 663 triumfálně vrátili do Egypta, našli jej již ve vážném zdravotním stavu. Velký dobyvatel a pokořitel Egypta Amr ibn al–Ás zemřel již nedlouho poté dne 6. 1. roku 664.
Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.

Itálie
Smrt krále Ariberta, vlády se ujímají Godepert a Perctarit
Po devítileté vládě zemřel langobardský král král Aribert I. a království zanechal svým synům Godepertovi a Perctaritovi, kteří si rozdělili dědictví a usedli na královský trůn, aniž se nechali – byť formálně – potvrdit ve funkci volbou. Jejich vzájemné vztahy byly poznamenány vzájemnými obavami a nedůvěrou, což ulehčilo situaci opozici. Godepert pak hledal oporu u beneventského vévody Grimoalda, kterému nabídl ruku své sestry. Toho však mnozí vévodové vybídli, aby se sám zmocnil trůnu. A Grimoald pak této jejich žádost vyslyšel již příští rok.
Smrt krále Ariberta, vlády se ujímají Godepert a Perctarit, Grimualdova úspěšná uzurpace
Poté co vládl v Ticinu (Pavii) po dobu devíti let, zemřel král Aripert a přenechal království k vládě svým dvěma synům Perctaritovi a Godepertovi, kteří ještě byli jinošského věku. Godepert se pak usídlil v Ticinu, kdežto Perctarit ve městě Mediolanum (Milán). [První případ, kdy si moc v království Lagobardů rozdělili dva králové] Štvaní zlých lidí pak vedlo k tomu, že mezi oběma bratry povstaly hádky a roznítila se nenávist až do té míry, že oba dva se pokusili uchvátit královskou moc jenom pro sebe. Načež Godepert poslal Garipalda, vévodu Turína, ke Grimualdovi, energickému vůdci lidí z Beneventa, a vyzval jej, aby přitáhl co možná nejdříve a pomohl mu proti jeho bratru Perctaritovi, za což mu slíbil svoji sestru, dceru královu. Ale vyslanec svého pána zradil a vybídl Grimualda, aby přišel a sám se chopil království Langobardů, které ti dva mladíčci promrhali, protože je již zralého věku, rozumný, moudrý a mocný. Když to Grimuald uslyšel, začal se jeho mysl zaobírat myšlenkou na získání království Langobardů. Svého syna Romualda pak ustanovil vévodou Beneventa, zatímco sám s vybranou družinou se vydal na Ticinum všude po cestě sbíraje stoupence a pomocné sbory k získání království. Komitu Transemunda z Capuy pak poslal přes Spoletium (Spoleto) a Tuscii (Toskánsko), aby zde získávali spojence mezi Langobardy. Transemund jeho příkazy úspěšně splnil a setkal se s ním v Emilii s mnoha pomocnými sbory.
Když se Grimuald přiblížil se silným oddílem odhodlaných mužů k Placentii (Piacenza), tak vyslal do Ticina ke Godepertovi Garipalda, který k němu přišel jako posel Godepertův, aby tomuto Godepertovi oznámil jeho příchod. A tak Garipald přišel ke Godepertovi a sdělil mu, že se Grimuald rychle blíží. A když se ho Godepert zeptal, na jakém místě by měl připravit svatbu pro tohoto Grimualda, tak Garipald odpověděl takto: „Slušelo by se, aby Grimuald, který přišel na tvoji výzvu a chystá se vstoupit do manželství s tvojí sestrou, oslavil svoji svatbu uvnitř paláce. A tak se také stalo, protože když Grimuald přišel, tak se mu dostalo ubytování uvnitř paláce. Ale týž Garipald, strůjce všech špatností, přesvědčil Godeperta, aby dříve než se s ním setká a bude s ním mluvit, si oblékl pod oděv pancíř, protože Grimuald jej prý chce zabít. Ale nyní tento mistr podvodu přišel za Grimualdem a řekl mu, že pokud se sám neozbrojí, tak jej Godepert zabije svým mečem, a že bude mít pod oděvem pancíř, až přijde, aby se s ním poradil. Co říci ještě dále? Nazítří se oba setkali a pozdravili se. Pak Grimuald objal Godeperta a ihned zjistil, že má pod oděvem pancíř. Proto okamžitě vytáhl z pochvy svůj meč, zbavil jej života a zmocnil se vlády v království [roku 662]. Ale Godepert měl malého syna jménem Raginpert, kterého věrní stoupenci jeho otce odvedli pryč a skryli na tajném místě. A Grimuald jej nestíhal, protože to bylo ještě malé dítě.
Když Perctarit vládnoucí v Mediolanu uslyšel, že jeho bratr byl zabit, dal se na útěk a tak rychle, jak jenom mohl, prchl ke kaganovi, králi Avarů. Svoji manželku Rodelindu a malého synáčka jménem Cunicpert zanechal Grimualdovi, který je pak poslal do exilu v Beneventu. Ale Garipald, mistr takových úskoků – a to nevykonal jenom to, o čemž jsme již mluvili, ale rovněž se dopustil podvodu, když jako vyslanec neodevzdal v Beneventu úplné a kompletní dary – se dlouho neradoval ze svých činů.
Do domu Godepertova patřil jakýsi malý člověk, trpaslík, který přišel z města Turína. A ten když se dozvěděl, že vévoda Garipald se půjde o svatém dni Velikonoc modlit do chrámu sv. Jana, tak vylezl na křitelnici baptisteria, levou rukou se přidržoval sloupku podpírající baldachýn a s obnaženým mečem schovaným pod oděvem čekal na Garipalda, který pod ním musel projít. A když Garipald pod ním procházel, odhalil svůj oděv a zasadil mu vší silou ránu mečem do krku, takže mu jediným úderem odsekl hlavu. Ti, kteří byli s Garipaldem, jej pak napadli a mnoha ranami jej zabili. Ale ještě dříve než zemřel, tak pomstil Garipaldovy špatné skutky, kterých se dopustil na jeho pánu Godepertovi.

Hispánie
• Roku 661 založil král Rekcesvint skvostný kostel sv. Jana v Bañose (San Juan Bautista de Baños de Cerrato) v dnešní palencijské provincii. Jeden latinský nápis provedený na podkovovitém oblouku pak hlásá, že kostel byl vysvěcen „Rekcesvintem, milovníkem Tvého Jména“.

Británie
Beda Venerabilis líčí, jak se sv. Wilfrid po popravě svého ochránce lyonského biskupa Dalfina vrátil zpět do rodné Británie
Poté co [Wilfrid] zaneprázdněn tak úspěšným studiem strávil v Římě několik měsíců [vychází mi to až na sedm let, 651 – 658], vrátil se k Dalfinovi do Galie a žil u něho tři léta: přijal od něho tonzuru a stal se mu nakonec tak drahým, že ho chtěl ustanovit svým dědicem. Aby k tomu však nedošlo, postihla biskupa předčasní krutá smrt a Wilfrid tak zůstal zachován stát se spíše biskupem svého národa, to znamená Anglů. Královna Baldhilda vyslal totiž ozbrojence a poručila biskupa usmrtit. Wilfrid jako jeho duchovní následoval biskupa až na místo, kde měl být sťat a vroucně si přál zahnout spolu s ním, ač mu to biskup tvrdě zakazoval. Když však katani poznali, že je cizinec a že pochází z národa Anglů, ušetřili ho a odmítli jej usmrtit s jeho biskupem.
Beda Venerabilis líčí, jak sv. Wilfrid dostal od krále Aldfritha klášter v kraji Ripon
Po návratu do Británie si Wilfrid získal přátelství [budoucího northumbrijského] krále Aldfritha [685 – 705], který pochopil, že je třeba vždy poslouchat a milovat katolická církevní pravidla. Proto také, když poznal, že Wilfrid je katolík, daroval mu v místě nazývaném Stamford půdu pro deset rodin a nedlouho poté klášter pro třicet rodin v kraji řečeném Ripon: toto místo totiž dal předtím [658 – 661] ku stavbě kláštera lidem, kteří vyznávali učení Irů. Ale protože později, když byli postaveni před volbu, raději odtud odešli,než by přijali katolické Velikonoce a ostatní kanonické obřady podle zvyklostí římské a apoštolské církve, daroval Aldfrith to místo Wilfridovi, neboť v něm viděl nositele lepšího učení a lepších mravů. V té době Agilbert, biskup Gewissů, o němž jsme již mluvili, na příkaz řečeného krále vysvětil Wilfrida na kněze. Král si totiž přál, aby mu tak vzdělaný a zbožný muž byl stálým osobním průvodcem jako kněz i učitel.

Rok 662
Franská říše
Smrt krále Childeberta a pád majordoma Grimoalda
Pravděpodobně přirozenou smrtí zemřel austrasijský král Childebert Adoptivus, čímž byla oslabena i pozice jeho otce a faktického vládce země majordoma Grimoalda. Podporu proti vzmáhající se šlechtické opozici proto odjel hledat do konkurenční Neustrie, v jejíž hlavním městě Paříži však byl zatčen a krutým způsobem umučen k smrti. Na austrasijský trůn nastoupil druhý syn neustrijsko–burgundského panovníka Chlodvíka II. a sv. Bathildy Childerich II., ale vzhledem k tomu, že mu bylo teprve sedm let, musel nechat vládnout jiné. Regentské vlády se ujala jeho budoucí tchýně královna Chimnechilda (Himnechilda), vdova po austrasijském králi Sigibertovi III., a Wulfoaldus, šlechtic, který sice titul majordoma pravděpodobně přijal až roku 673, ale který už teď vystupoval jako nejmocnější muž království. Převzetí moci proběhlo klidně – jediný možný Childerichův konkurent princ Dagobert, syn Sigiberta a Chimnechildy, žil zapomenutý ve svém anglickém exilu. Protože mladý král se pro svůj dětský věk nemohl okamžitě přiženit do Sigibertovy austrasijské rodiny, bylo alespoň oznámeno jeho zasnoubení s královou dcerou a tedy vlastní sestřenicí Bilichildou.
Smrtí Childeberta Adoptiva a Grimoalda vymřela mužská větev Pipinovců, rod však pokračoval v ženské linii – Grimoaldova sestra Begga se roku 635 provdala za Arnulfovce Ansegisela, druhého syna biskupa Arnulfa z Met, který byl se svým bratrem Chlodulfem rádcem krále Sigiberta. Z tohoto manželství vzešel syn, který také dostal jméno Pipin po svém mocném dědečkovi z matčiny strany austrasijském majordomovi Pipinovi I. Staršímu. Roku 662 ztratil arnulfsko–pipinovský rod veškerou politickou moc, ale v nepříznivých 60. a 70. letech se mu podařilo ubránit své državy proti četným nepřátelům a zachovat si moc vojenskou. Také majordomus Wulfoaldus byl čelným představitelem šlechtického rodu z jihu Austrasie jim značně nepřátelského; změnu vlády uvítali i vévodové z pravého břehu Rýna s výjimkou durynského panovníka Radulfa, nebo možná již jeho nástupce. První housle ve franské říši nyní hrál mocný neustrijský majordomus Ebroin, který své mladé merovejské krále úplně zatlačil do pozadí. Oproti tomu není vůbec jasné, zda další významná postava té doby pipinovský spojenec biskup Kunibert z Kolína konec vlády Childeberta Adoptiva vůbec přežil.
Smrt majordoma Grimoarta
V té době [640] zemřel první Pipin, syn Karlomanův a majordomus Sigeberta, krále Austrasie. Po něm se úřadu ujal jeho syn Grimoart, muž plný zla a zrady, jak se ukázalo později. Když král Sigebert zemřel [656], Grimoart se zmocnil jeho syna Dagoberta, který se měl stát králem a na kterého měl dohlížet, ostříhal mu vlasy a poslal jej do exilu v Irsku s pomocí Dodoma (též Dido), biskupa Poitiers, a dal vlastnímu synu království do držení. A když austrasijští Frankové viděli tuto jeho zradu, velmi se rozhořčili a nachystali na něj léčku, nasadili mu řetězy a poslali jej Chlodvíkovi, králi Neustrie, aby jej soudil a spravedlivě potrestal jeho zločiny. Král jej spoutaného železy věznil ve městě Paříži a pak ho umučil k smrti tak, jak si zasloužil, protože zradil svého zákonného pána.
Pád biskupa Aunemunda
Královna Bathilda vládnoucí Neustrii a Burgundsku za svého nezletilého syna Chlothara III. a majordomus Ebroin a vyšetřovali spiknutí burgundské šlechty. Po odsouzení a popravě lyonského prefekta přišel tohoto roku na řadu i jeho bratr tamní biskup Aunemund: biskupská synoda jej uznala vinným, odvolala a na stolci nahradila Genesiem. Třebaže vyšetřování probíhalo pravděpodobně ještě příští rok, bylo již teď spiknutí v zárodku rozdrceno a nepřerostlo v občanskou válku.

Itálie
Vévoda Grimoald se stává langobardským králem
Vzájemné vztahy langobardských králů bratrů Godeperta a Perctarita byly poznamenány vzájemnými obavami a nedůvěrou, což ulehčilo situaci opozici. Godepert hledal podporu u beneventského vévody Grimoalda, kterému nabídl ruku své sestry. Toho však mnozí vévodové vybídli, aby se sám zmocnil trůnu, a on souhlasil. Vládu v Beneventsku předal svému synovi Romoaldovi a sám vyrazil s armádou na sever. Godeperta se zbavil vraždou, královnu Rodelindu a jejího syna Cunicpert poslal do vyhnanství, přičemž pouze druhý princ Raginpert a jeho strýc Perctarit uprchli k Avarům. Grimoald se oženil – tak jak bylo naplánováno – s Godepertovou sestrou a nechal si svůj nástup na trůn potvrdit shromážděním lidu. V jeho osobě se spojilo beneventské vévodství na jihu s velkými královskými doménami na severu Itálie, což mu umožnilo stát se jedním z nejmocnějších langobardských panovníků.
Grimoald vyslal k Avarům poselstvo, které žádalo uprchlého Perctarita, v opačném případě vyhrožovalo válkou. Perctarit se nakonec podvolil a vrátil se do Itálie, kde dostal velký dům k obývání a státní apanáž. Protože se však stále cítil ohrožen na životě, dal se znovu na útěk a tentokráte zamířil do franské říše. S Franky navázaly kontakt i opoziční vévodské dvory v Turíně a Asti a vyzvaly je, aby v Itálii intervenovali ve prospěch sesazené bavorské královské dynastie. Franská armáda opravdu zamířila na jih, ale v bojích na Apeninském poloostrově byla téměř kompletně zničena.
Grimualdova uzurpace, král Perctarit prchá k Avarům, král Perctarit se vrací do Itálie, král Perctarit prchá k Frankům
Poté co vládl v Ticinu (Pavii) po dobu devíti let zemřel král Aripert a přenechal království k vládě [roku 661] svým dvěma synům Perctaritovi a Godepertovi, kteří ještě byli jinošského věku. Godepert se pak usídlil v Ticinu, kdežto Perctarit ve městě Mediolanum (Milán). [První případ, kdy si moc v království Lagobardů rozdělili dva králové.] Štvaní zlých lidí pak vedlo k tomu, že mezi oběma bratry povstaly hádky a roznítila se nenávist až do té míry, že oba dva se pokusili uchvátit královskou moc jenom pro sebe. Načež Godepert poslal Garipalda, vévodu Turína, ke Grimualdovi, energickému vůdci lidí z Beneventa, a vyzval jej, aby přitáhl co možná nejdříve a pomohl mu proti jeho bratru Perctaritovi, za což mu slíbil svoji sestru, dceru královu, za manželku. Ale vyslanec svého pána zradil, neboť vybídl Grimualda, který byl již zralého věku, člověk rozumný, moudrý a mocný, aby přišel a sám se chopil království Langobardů, které ti dva mladíčci promrhali. Když to Grimuald uslyšel, začal se ve své mysli zaobírat myšlenkou na získání království Langobardů. Svého syna Romualda pak ustanovil vévodou Beneventa, zatímco sám se vydal s vybranou družinou na Ticinum všude po cestě sbíraje stoupence a pomocné sbory k získání království. Komitu Transemunda z Capuy pak poslal přes Spoletium (Spoleto) a Tuscii (Toskánsko), aby zde získávali spojence mezi Langobardy. Transemund jeho příkazy úspěšně splnil a setkal se s ním v Emilii s mnoha pomocnými sbory.
Když se Grimuald přiblížil se silným oddílem odhodlaných mužů k Placentii (Piacenza), tak vyslal do Ticina ke Godepertovi Garipalda, který k němu přišel jako posel Godepertův, aby tomuto Godepertovi oznámil jeho příchod. A tak Garipald přišel ke Godepertovi a sdělil mu, že se Grimuald rychle blíží. A když se ho Godepert zeptal, na jakém místě by měl připravit svatbu pro tohoto Grimualda, tak Garipald odpověděl takto: „Slušelo by se, aby Grimuald, který přišel na tvoji výzvu a chystá se vstoupit do manželství s tvojí sestrou, oslavil svoji svatbu uvnitř paláce. A tak se také stalo, protože když Grimuald přišel, tak se mu dostalo ubytování uvnitř paláce. Ale týž Garipald, strůjce všech špatností, přesvědčil Godeperta, aby si dříve než se s ním setká a bude s ním mluvit, oblékl pod oděv pancíř, protože Grimuald jej prý chce zabít. Ale potom tento mistr podvodu přišel za Grimualdem a řekl mu, že pokud se sám neozbrojí, tak jej Godepert zabije svým mečem, a že bude mít pod oděvem pancíř, až k němu přijde. Co říci ještě dále? Nazítří se oba dva setkali a zdravili se. Ale když Grimuald objal Godeperta, tak lehce zjistil, že má pod oděvem skutečně pancíř. Proto okamžitě vytáhl z pochvy svůj meč, zbavil jej života. A tak se zmocnil se vlády v království [roku 662]. Ale Godepert měl malého syna jménem Raginpert, kterého věrní stoupenci jeho otce odvedli pryč a skryli na tajném místě. A Grimuald jej nestíhal, protože to bylo ještě malé dítě.
Když Perctarit vládnoucí v Mediolanu uslyšel, že jeho bratr byl zabit, dal se na útěk a tak rychle, jak jenom mohl, prchl ke kaganovi, králi Avarů. Svoji manželku Rodelindu s malým synáčkem jménem Cunicpert zanechal Grimualdovi, který je pak poslal do exilu v Beneventu. Ale Garipald, mistr takových úskoků – a to nevykonal jenom to, o čemž jsme již mluvili, ale rovněž se dopustil podvodu, když jako vyslanec neodevzdal v Beneventu úplné a kompletní dary – se dlouho neradoval ze svých činů. Do domu Godepertova patřil jakýsi malý člověk, trpaslík, který přišel z města Turína. A ten když se dozvěděl, že vévoda Garipald se půjde o svatém dni Velikonoc modlit do chrámu sv. Jana, tak vylezl na křitelnici baptisteria, levou rukou se přidržoval sloupku podpírající baldachýn a s obnaženým mečem schovaným pod oděvem čekal na Garipalda, který pod ním musel projít. A když Garipald pod ním procházel, odhalil svůj oděv a zasadil mu vší silou ránu mečem do krku, takže mu jediným úderem odsekl hlavu. Ti, kteří byli s Garipaldem, jej pak napadli a mnoha ranami jej zabili. Ale ještě dříve než zemřel, tak pomstil Garipaldovy špatné skutky, kterých se dopustil na jeho pánu Godepertovi.
Když tento Grimuald byl v Ticinu potvrzen jako vládce, oženil se s Aripertovou dcerou, s níž byl zasnouben a jejíhož bratra Godeperta zabil. Armádu Benevenťanů, s jejíž pomocí se chopil moci, pak s mnoha dary poslal zpět domů. Ale mnoho z nich si podržel u sebe a věnoval jim velmi rozlehlé majetky. [Roku 617 zabili Římané zrádně Grimuladovy bratry Tasa a Cacca ve městě Opitergium, a proto se nelze divit, že nový král jako reprezentant nacionalistických langobardských kruhů byl v permanentní válce s východnímu impériem.]
Když se později dozvěděl, že Perctarit odešel do exilu ve Scythii a že žije u kagana, vzkázal po vyslancích onomu kaganovi, králi Avarů, že pokud si chce Perctarita podržet ve svém království, nemůže čekat, že bude zachován mír, který dosud panoval s Langobardy a s ním. A když to kagan uslyšel, nechal si přivést Perctarita a řekl mu, že Avaři si nemohou dovolit znepřátelit si Langobardy. [Podle jiného zdroje Grimuald nabídl kaganovi jeden modius zlatých mincí, pokud Perctarita zradí. Ten to ale odmítl.] A tak se Perctarit rozhodl vrátit do Itálie ke Grimualdovi, protože slyšel, že je velmi milosrdný. Když přišel do města Laudy (Lodi Vecchio, stará římská kolonie Laus Pompeia,jihovýchodně od Milána a severovýchodně od Padovy), poslal napřed Unulfa, muže sobě velmi věrného, aby králi Grimualdovi oznámil, že přichází a svěřuje se do jeho ochrany. Když to král uslyšel, tak na svoji čest slíbil, že pokud k němu Perctarit s důvěrou přijde, tak mu nebude ublíženo. Když se Perctarit setkal s Grimuladem, vyšel mu vstříc a snažil se mu padnout mu k nohám. Král jej však laskavě zadržel, pozdvihl a přijal jeho polibek. Perctarit mu řekl: „Jsem tvůj služebník. Vím, že jsi velký křesťan a nejzbožnější muž. Mohl jsem žít mezi pohany, ale spoléhaje na tvoje milsordenství jsem sem přišel, abych ti padl k nohám.“
A král přísahal a znovu mu slíbil: „U Nejvyššího, kterému vděčím za to, že jsem se narodil; přišel jsi s důvěrou ke mě, a tak nebudeš trpět jakýmkoliv příkořím a já ti poskytnu prostředky, abys mohl slušně žít.“ Pak mu nabídl ubytování v prostorném domě, aby si zde odpočinul po obtížné cestě, a nařídil, aby mu v hojné míře dodávali potraviny a další potřebné věci a platili je z veřejných prostředků. Ale když Perctarit přicházel k domu, kterého pro něho připravil král, občané Ticina ho chtěli vidět, a proto se seběhli, obstoupili jej a pozdravovali jej jako dobrého známého. Ale co by zlý jazyk nepokazil! Již za krátkou chvíli přišel za králem hříšný lichotník a prohlásil, že pokud okamžitě nezbaví Perctarita života, tak sám ztratí jak svoje království, tak svůj život, protože celé město přišlo za Perctaritem a stojí na jeho straně. Když král tyto věci uslyšel, přestal Perctaritovi důvěřovat a rychle zapomněl, co mu slíbil. Ihned začal uvažovat o vraždě nevinného člověka a i když již bylo velmi pozdě, tak se radil, jak by ho mohl příštího dne co nejsnáze zabít. A nakonec se rozhodl poslat mu několik nádob s výbranými druhy vína a různými nápoji, aby se opil a nemyslel tolik na svoji bezpečnost. Avšak jeden z těch, kteří mu přenesli ony nádoby, byl z družiny jeho otec. Onen muž se naklonil k Perctaritovi jakoby ho chtěl pozdravit a tajně mu řekl, že král jej poručil zabít. A Perctarit okamžitě nařídil svému číšníkovi, aby mu podával pouze stříbrný pohár s pouhou vodou. A když ti, co přinesli od krále ty nápoje různých druhů po něm žádali, aby z jeho rozkazu vypil celý pohár, tak jim přislíbil vypít vše ku králově poctě. Ale z oné stříbrné nádoby pil jenom vodu. A když sloužící oznámili králi, že pije dychtivě, tak král jim vesele odpověděl: „Jen ať ten opilec pije, vždyť již zítra se smíchá to samé víno s jeho krví.“ A Perctarit k sobě rychle povolal Unulfa a oznámil mu, že král ho má v úmyslu zabít. A Unulf okamžitě nařídil, aby jeho lehátko přisunuli k lehátku Perctaritovu(???) a poslal do svého domu sluhu pro povlečení. Rovněž král Grimuald nařídil svým mužům, kteří střežili dům, v němž Perctarit přebýval, aby jej za žádných okolností nenechali uniknout. A když večeře skončila a všichni odešli, zůstali Perctarit a Unulf o samotě, a to pouze s jedním Perctaritovým vestiariem [tj. sluhou pečující o oděvy], na jehož věrnost se mohli spolehnout. Tomu pak odhalili plán svého útěku a prosili jej, aby co nejdéle předstíral, že jeho pán spí ve své ložnici. A když sluha slíbil, že to udělá, naložil Unulf na Perctarita povlečení, matraci a medvědí kůži a podle předem dohodnutého plánu jej vyváděl ze dveří jako státního otroka, přičemž jej častoval mnohými urážkami, hnal před sebou a bil klackem, takže mnohokrát upadl. A když královi muži, kteří tam drželi stráž, chtěli vědět, cože se to děje, tak jim odpověděl: „Tento nicotný otrok dal mé ložní prádlo do komory toho opilce Perctarita, který je tak plný vína, že tam leží jakoby by byl mrtvý. Ale já už toho mám dost a už nebudu s tím šílencem. Od této doby budu přebývat ve své vlastním domě.“
Vyslechli to s potěšením a uvěřili, že ty věci, které jim byly řečeny, jsou pravdivé a uvolnili cestu pro Unulfa a Perctarita, o němž si mysleli, že je to otrok, protože s hlavu zakrytou nebyl k poznání. A zatímco odcházeli, věrný sluha pečlivě zavřel dveře na závoru a zůstal uvnitř sám. Unulf pak pomohl Percaritovi slést po laně z hradeb v tom rohu, který je směrem k řece Ticinum (Ticino), kde si sebral tolik společníků, kolik jenom mohl. Pak si pochytali nějaké koně na pastvinách a ještě téže noci se vydali do města Asti k Jeho, kteří tam ještě přebývali, a vzdorovali Grimualdovi. Odtamtud se Perctarit vydal tak rychle, jak jenom to bylo možné, do města Turína, načež přešel hranice Itálie a uchýlil se do země Franků. A tak Bůh všemohoucí zachránil člověka nevinného před smrtí a zadržel útok krále, jehož srdce chtělo konat dobro.
Ale král Grimuald si stále myslel, že Perctarit spí v jeho domě, a proto nařídil postavit dvě řady svých lidí od onoho místa, kde se bavil, až ke svému paláci, aby tak až jej budou vésti jejich středem neměl vůbec žádnou šanci uniknout. Pak vešli jeho lidé do domu, klepali na ty dveře, kde si mysleli, že spí, a vyzývali jej, aby se dostavil do paláce. A sluha, který byl uvnitř, je prosil těmito slovy: „Slitujte se nad ním a nechte ho ještě spát, protože je po cestě velmi unavený a spí opravdu velmi hluboce.“ A oni s tím byli svolni a oznámili králi, že Perctarit ještě spí opravdu hlubokým spánkem. Na to král řekl: „Tento večer si naplnil břicho vínem tak, že teď ho nemohou probudit.“ Pak poručil okamžitě ho vzbudit a přivést ho do paláce. A když zase přišli ke dveřím té ložnice, o níž si mysleli, že zde Perctarit spí, začali opět klepat, ale silněji. Ale sluha je opět úpěnlivě prosil, aby jej nechali na pokoji. A oni jen vztekle zakřičeli, že ten opilec se již naspal dost, a okamžitě podpatky svých bot vylomili dveře ložnice, vešli dovnitř a hledali Perctarita v posteli. A když ho nenašli, tak předpokládali, že se podvolil nutkání přírody, a když ho nenašli ani tam, tak se ptali sluhy, co se stalo s Perctaritem. A když jim odpověděl, že uprchl, tak se rozzuřili, za vlasy jej dotáhli do paláce, přivedli před krále, obvinili je z podílu na Perctaritově útěku a žádali pro něj smrt. Ale král jim nařídil, aby jej pustili, načež se ho zeptal, jakým způsobem se Perctaritovi podařilo uprchnout, a aby mu rovněž vylíčil, co se vlastně stalo. A pak se král obrátil na ty, kteří stáli kolem, a zeptal se jich: „Co si myslíte o tomto muži, který toto spáchal?“ A oni jedním hlasem řekli, že si zaslouží smrt a že by měl podstoupit krutá mučení. Ale král jim odpověděl: „U Pána Našeho, z jehož vůle jsem přišel na tento svět, tento muž si zaslouží, aby se s ním zacházelo dobře, protože pro svého pána byl ochoten podstoupit i smrt.“ A ihned nařídil, aby jej zařadili mezi jeho vlastní sluhy, uložil mu, aby mu zachovával stejnou věrnost jako Perctaritovi, za což mu sliboval mnoho výhod. A když se král zeptal, co se stalo s Unulfem, tak mu bylo sděleno, že vyhledal útočiště v chrámu požehnaného archanděla Michaela. A král mu slíbil, že pokud mu bude důvěřovat a dostaví se k němu, tak mu nebude nijak ublíženo. A když Unulf uslyšel o tomto královu slibu, přišel do paláce a padl králi k nohám, načež byl znovu dotázán, jakým způsobem se podařilo Perctaritovi uniknout. A když vše popravdě vypověděl, tak král jej pochválil za jeho věrnost a moudrost a laskavě mu ponechal vše to, co vlastnil.
A když se po jistém čase král zeptal Unulfa, zda by byl rád, kdyby zase byl s Perctaritem, tak mu odpověděl a odpřísáhl, že by raději zemřel s Perctaritem než by žil kdekoliv jinde byť v jakémkoli přepychu. Potom král povolal rovněž k sobě onoho sluhu, zda by dal přednost pobytu zde v paláci, anebo by raději marnil svůj život při putování s Perctaritem. A když mu dal tutéž odpověď jako Unulf, přijal král jejich slova velmi laskavě, pochválil je za jejich věrnost a vybídl Unulfa, aby si vzal ze svého domu cokoliv jenom chce, totiž sloužící, koně a koně všeho druhu a bez obav odešel k Perctaritovi. A stejným způsobem propustil i toho sluhu. A tak díky laskavosti krále si vzali veškerý majetek, který potřebovali, a vydali se s královou pomocí do země Franků ke svému milovanému Perctaritovi.
Další debakl Franků za Alpami
V té době přitáhla z Provincie (Provence) armáda Franků a vstoupila do Itálie. Grimuald vytáhl proti nim s armádou Langobardů a oklamal je tímto úskokem: Když zaútočili, předstíral útěk a opustil svůj tábor i se všemi svými stany, takže zůstal úplně vylidněný. V táboře pak zanechal nádoby s výborným jídlem, ale zvláště pak velké množství znamenitého vína. Když tam Frankové přišli, tak si mysleli, že Grimuald s Langobardy v panice opustil celý svůj tábor, což je velmi rozradostnilo. Horlivě se zmocnili všeho toho, co pro ně bylo připraveno, a začali si dopřávat štědrou večeři. A když po o půlnoci odpočívali anebo spali zmoženi tím dobrým obsahem nádob a přemírou vína, tak se na ně Grimuald vrhl, porazil je a tolik jich zabil, že pouze nemnozí a s obtížemi dosáhli svého domova. To místo, kde byla tato bitva vybojovaná, se od té doby nazývá „Potok Franků“ [Rivus Francorum, Rivoli] a není to daleko od malého města Asti [Asta].
Do Itálie přichází římská armáda, císař se vylodil v Tarentu
V těch dnech opustil císař Constantinus, který se též nazýval Constans, Konstantinopol a s přáním vyrvat Itálii z rukou Langobardů se vydal podél pobřeží do Athen, odkud pokračoval přes moře a vylodil se v Tarentu [roku 662]. Předtím ovšem zašel za jistým poustevníkem, o němž se tvrdilo, že má schopnost proroctví, a s dychtivostí se snažil zjistit, zda by mohl přemoci a porazit národ Langobardů, jenž obývá Itálii. A sluha Boží si po něm vyžádal, aby se mohl po jednu noc modlit a úpěnlivě prosit Pána o tuto věc. A když nastalo ráno, tak odpověděl císaři: „Národ Langobardů nemůže být přemožen žádným způsobem, protože jistá královna přišlá z cizí provincie postavila na jejich území kostel sv. Jana Křtitele a z tohoto důvodu sv. Jan osobně a stále prosí za národ Langobardů. Avšak po nějakém čase, až svatyně upadne do opovržení, pak tento národ zhyne.“ A je prokázána, že k tomu došlo, protože před pádem Langobardů ten kostel založený na místě zvaném Modicia (Monza) byl spravován odpornými osobami, které toto svaté místo znesvětili hanebnostmi a cizoložstvím...
V Itálii se usadili Bulhaři
V té době (kolem roku 662) vévoda Bulharů jménem Alzeco opustil svůj vlastní národ z důvodů neznámých a vstoupil pokojně do Itálie i s celou armádou svého vévodství. Přišel ke králi Grimualdovi a slíbil mu stát se jeho služebníkem, pokud bude moci se usadit v jeho zemi. A král jej poslal do Beneventa ke svému synu Romualdovi a nařídil posledně zmíněnému, aby jemu a jeho lidem přidělil místa k obývání. [Theophanes v Historii Miscella to líčí odlišně.] Vévoda Romuald je přijal velmi laskavě a přidělil jim k usazení rozsáhlé oblasti až dosud pusté jako Sepinum (Sepino), Bovianum (Bojano a Isernii [na vysočinách Samnia] a jěště další města i s jejich územím. Alzecovi pak nařídil změnit titul a místo vévodou se měl nazývat gastaldiem (gastaldius). A tato místa obývají až do dnešních časů a ačkoliv rovněž mluví latinsky, vůbec se nevzdali používání svého vlastního jazyka.

Římská říše
Theophanes Confessor
V tomto roce podnikli Arabové tažení proti římskému státu. Odvedli si mnoho zajatců a zdevastovali mnoho míst. [Buďto se jednalo se o tažení Busra ibn Abf Artata z roku 662/663 anebo z roku následujícího, o němž podává zprávu Tabarí.]
Císař opouští Konstantinopol
Nenáviděný císař Konstans II. navždy opustil Konstantinopol a připlul do Athén, aby dále pokračoval přes Thessaloniku (Soluň, Řecko) do Itálie.
Maximus Confessor zemřel
Ve věku osmdesáti let zemřel ve svém exilu v Lazice (Gruzie) nepoddajný Maximus Confessor (řecky Homologetos, Vyznavač), bojovník za ortodoxii.

Arabský chalifát
Trestná výprava proti Berberům
Protože s Berbery usazenými v bývalé římské provincii Lybia Pentapolis byly neustálé potíže, vyslal proti nim chalífův místodržící Amr ibn al–Ás v letech 661 – 663 několik trestných výprav. Když se však jeho důstojnici roku 663 triumfálně vrátili do Egypta, našli jej již ve vážném zdravotním stavu. Velký dobyvatel a pokořitel Egypta Amr ibn al–Ás zemřel již nedlouho poté dne 6. 1. roku 664.
Změna v čele Ifrikíje
Amrův synovec Ukba bin Náfi al-Fihrí byl jmenován guvernérem Ifríkíje (dnešní Tunisko a východní Alžírsko) a vyslán na západ s úkolem dobýt tato území.
Smrt patriarchy Benjamína
Dne 3. 1. zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Benjamín. Na arcibiskupský stolec nastupuje ještě týž měsíc Agatho.
Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.

Rok 663
Itálie
Císař Konstans válčí proti Langobardům, návštěva císaře v Římě
Nenáviděný císař Konstans II. se rozhodl přenést své sídlo na západ. Provázen záští svých poddaných proto navždy opustil Konstantinopol, aby po krátkém pobytu v Athénách a Thessalonice (Soluň, Řecko) připlul tohoto roku do jihoitalského Tarentu s cílem dobýt Langobardy obsazené italské provincie a podrobit si Řím a celou římskou církev. Doba k provedení tohoto plánu se jevila opravdu příznivá – langobardský stát byl oslaben spory o trůn a císařské armády stále držely celou řadu italských přístavních měst.
Konstans shromáždil své žoldnéře ze Sicílie, Neapole a ostatních oblastí a s velkou armádou vyrazil na Benevento, hlavní městu stejnojmenného langobardského vévodství. Mladý vévoda Romuald se však udatně bránil a úspěšně odrážel císařské vojáky od pevných městských hradeb. Když přišla zpráva, že Romualdův otec langobardský král Grimoald vyrazil městu na pomoc, přerušil císař obléhání a stáhl se do Neapole. U Formiae (Mola di Gäeta) zanechal dvacet tisíc mužů s úkolem krýt mu záda a sám se vydal po Via Appia do Říma.
Zpráva o jeho příchodu vyvolala ve městě pozdvižení – vždyť to byl první císař od pádu západořímské říše, který se zde objevil. Ve středu dne 5. 7. na něj u šestého milníku již čekal papež Vitalianus, klérus a představitelé města Říma s kříži, zástavami a svíčkami v rukou a uvítali jej s okázalou úctou jako svého zákonného vládce. Papež a císař pak společně vstoupili do města branou Porta Sebastiana a podobně jako kdysi král Theoderich spěchali poklonit se nejdříve sv. Petrovi. U apoštolova hrobu imperátor odevzdal dary a pak se přijel ubytovat do starého císařského paláce. Řekové byli zděšeni, neboť honosná stavba byla prakticky v ruinách, a pouze část, v níž sídlil císařův dux (vévoda), byla ještě obyvatelná. Také Jupiterův chrám ležel v troskách, lázně byly zničené, akvadukty bez vody, v rozpadajících se amfiteátrech rostla tráva a fóra byla zpustošená, pouze Trajánův sloup ještě stál. Zubu času neodolal ani Circus Maximus, ani Pompeiovo divadlo, stejně jako chrám Venuše a Romy, který stál bez střechy zpola zničen. Místo starého antického Říma však bylo vidět i Řím nový – pohanské chrámy byly měněny v kostely a materiál zničených budov byl použit na stavbu křesťanských chrámů a klášterů.
Papež ukázal vzácnému hostu zářící antický Pantheon, císařský dar církvi, změněný na chrám panny Marie a všech mučedníků, a Konstantovi se natolik zalíbila jeho střecha ze zlaceného bronzu, že ji poručil strhnout a vzít s sebou na výrobu zbraní. Podobně naložit s neméně drahocennou střechou na bazilice sv. Petra se neodvážil – nechtěl riskovat povstání lidu nebo apoštolovu nevoli. V ostatních případech však již takovou ohleduplností netrpěl a za pouhých dvanáct dní se zmocnil prakticky všech antických uměleckých památek z kovu nacházejících se ve městě. Jen zázrakem přežila jezdecká socha Marka Aurelia ze zlaceného bronzu, stojící na u lateránského paláce (campus Lateraneum) východně od baziliky – Římané Konstanta uprosili a on jim Marka milostivě ponechal. Císař Konstantin stojící na vítězném oblouku Septimia Severa však již tolik štěstí nemají a byl i s koněm odvezen. Později lidé oba panovníky zaměnili a Markovu sochu začali považovat za Konstantinovu.
Po dvanácti dnech, tj. 17. 7., opustil císař město. V den svého odjezdu se ještě zúčastnil mše v chrámu sv. Petra a potom se vydal i se svojí kořistí do Neapole a odsud lodí do Syrakus. Uloupené cennosti byly uloženy na ostrově Ortygia, kam směřovaly i daně za Sicílie, Kalábrie, severní Afriky a Sardinie, často v podobě bohoslužebných nádob. Brzo po císařově smrti roku 668 zaútočili na ostrov Arabové a císařský poklad vyplenili.
Císař Constantinus válčí proti Langobardům, návštěva císaře v Římě
Za časů krále Grimoalda vládl říši konstantinopolské Constantinus (IV., 641 – 668). Velmi si přál vyhnat z Itálie Langobardy, a proto přesunul armádu za Jaderské moře a oblehl město Benivento. Král Grimoald přitáhl s veškerou svou armádou, aby obležení prorazil. Jeho příchod vystrašil císaře natolik, že se dal na ústup, přičemž armáda pod jedním z jeho velitelů jménem Saburrus jej následovala. Saburrus svedl bitvu s králem Grimoaldem a bojoval proti němu. Langobard Amalongus, který obvykle nosil králův meč, se rovněž účastnil tohoto střetnutí. Tím samým mečem zasadil úder tomu Řekovi, pak se jej zmocnil, stáhl jej dolů ze sedla a přehodil přes krk svého koně. Ostatní Řekové byli tímto jeho činem tak vystrašeni, že opustili bojiště a dali se na útěk. Když císař Constantinus slyšel, že jeho vojáci byli poraženi, byl velmi nešťastný a rozhněvaný. Svůj hněv však obrátil proti Římanům. Šel do Říma, odkud v té době apoštol Vitalianus (657 – 672) řídil svatou církev, a poskytl mu tu čest jej přivítat. V den svého příjezdu věnoval zlaté roucho na oltář sv. Petra. Nazítří a po následujících dvanáct dnů pak nechal strhávat a odstraňovat všechny obrazy na mědi a dalších kovech, právě tak jako všechna starobylá a nádherná umělecká díla, která byla vytvořena, aby krášlila a zdobila město. Poručil odstranit a spolu se zmíněnými obrazy a mnoha jinými cenými ozdobami odvést do Konstantinopole vzácné mosazné tašky, kterým byl pokryt chrám Panny Marie a všech Svatých, a nahradit je dřevem. Když se dostal na Sicílii, dostalo se mu odměny za všechno to zlo, které vykonal. Byl velmi surový, zotročoval lidi ze Sicílie, Kalábrie, Sardinie a z Afriky, odděloval syny od otců a manželky od manželů. Pro toto zavrženíhodné jednání i pro další činy jej ještě více nenáviděli jeho vlastní lidé než nepřátelé. Proto jej zabili v lázni. Po něm po dobu jednoho roku vládl impériu jeden z jeho synů jménem Mezantius.
Císař Constans oblehl Benevento
Poté co císař Constans [Constantinus IV.], jak jsme již řekli, přišel do Tarentu, tak jej i opustil a napadl území Benevenťanů a zmocnil se téměř všech měst Langobardů, přes která postupoval. Také odvážně napadl a vzal útokem Lucerii, bohaté město v Apulii, a zničil ji až do základů. Agerentie (Acerenza, pevnost na svazích Monte Vulture) se však vůbec nemohl zmocnit, protože to bylo místo zvláště těžce opevněna. Poté s celou svojí armádou obklíčil Beneventum a začal jej energicky obléhat. V té době držel toto vévodství Romuald, syn Grimualdův a ještě mladý muž. Jakmile se dozvěděl o příchodu cíaře, poslal svého vychovatele, Sesualda jménem, na druhý břeh řeky Padus (Pád) za svým otcem Grimualdem s naléhavou žádostí, aby svému synovi, jehož sám vychoval, co nejdříve poslal silné posily. A když to Grimuald uslyšel, okamžitě vytáhl se svojí armádou k Beneventu pomoci svému synu. Mnoho Langobardů jej však opustilo po cestě a vrátilo se domů s tvrzením, že když vyplenil palác (kdy, kde?), tak oni se nyní do Beneventa nevrátí. Mezitím císařova armáda tvrdě útočila různými obléhacími stroji na Benevento, jenž Grimuald se svými Langobardé hrdinně bránil. Neodvažoval se sice vyjít s celou svojí malou armádou ven z hradeb a svést boj muže proti muži s tak početným nepřítelem, ale často posílal vybrané mladíky do tábora nepřítele, kde zabíjeli nepřítele na všech stranách. A když se Grimuald již blížil, poslal svému synu zprávu o svém příchodu po tom samém vychovateli, o němž jsme již mluvili. Ale ten když se přiblížil k Beneventu, byl lapen a předveden před císaře, který se jej zeptal, odkud přichází. A on odpověděl, že od krále Grimualda, jenž se již rychle blíží. A císař se vylekal a začal se radit o tom, jakým způsobem by bylo možno se dohodnout s Grimualdem, načež nastoupil zpáteční cestu do Neapole. Poté co přijal jako rukojmí Romualdovu sestru, jejíž jméno bylo Gisa, uzavřel s ním mír. [Text zde není příliš konzistentní, neboť následující řádky svědčí spíše o tom, že mír uzavřen nebyl. Je možné, že Paulus Diaconus použil dva protichůdné zdroje.]
Poručil, aby vychovatele Sesualda přivedli k hradbám, a hrozil mu smrtí, pokud se Romoualdovi a lidem z města jenom zmíní o Grimualdově příchodu a pokud neprohlásí, že král nemůže přijít. A on slíbil, že to udělá, jak mu bylo uloženo. A když se přiblížil k hradbám, tak řekl, že chce vidět Romualda. A když tam Romulad rychle přišel, tak takto k němu promluvil: „Vytrvejte, pane Romualde, důvěřujte mi a nezneklidňujte se, protože váš otec vám rychle táhne na pomoc. Vězte, že tuto noc se utábořil se silnou armádou u řeky Sangrus (Sangro v provincii Abruzzi, asi padesát mil od Beneventa). Jen prosím, abyste byl milostivý k mé manželce a dětem, protože tento nevěřící národ mě nenechá žít.“ A když toto řekl, hlava mu byla odťata z příkazu císaře a válečným strojem, který nazývají petraria (vrhač kamenů, balistra?), vržena do města. Romuald pak poručil, aby mu ji přinesli, načež ji s pláčem líbal a nakonec ji nechal pohřbít ve vhodné schráně.
Ústup císařské armády do Neapole a porážka u Pugny
Pak císař v obavách z blížícího se krále Grimualda přerušil obléhání Beneventa a vydal se do Neapole. Nicméně komita Capuy Mitola mu poblíž řeky Calor (Calore) na místě zvaném Pugna (tj. boj) uštědřil těžkou porážku. [Protože řeka Calore teče východně od Beneventa, je možné, že Paulus měl na mysli řeku Sabatus (Sabato).]
Protiútok císařské armády a porážka u Forina
Říká se, že když císař přišel do Neapole, tak jej jeden z jeho předních velitelů, Saburrus jménem, požádal o dvacet tisíc mužů a slíbil mu, že on sám s nimi bude bojovat proti Romualdovi a že dosáhne vítězství. A když ty vojáky dostal, přišel s nimi k místu zvaném Forinus (Forino, mezi Avellinem a Nocerou, asi dvacet pět mil východně od Neapole) a rozbil si zde svůj tábor. A když tyto věci uslyšel Grimuald, který již přitáhl do Beneventa, chtěl vyrazit proti němu. Jeho syn Grimuald mu však řekl: „To není nutné. Předej mi ale část své armády a já s pomocí Boží svedu boj proti němu. A když vybojuji vítězství, dostane se ti ještě větší slávy.“ A když se tak stalo a on přijal určitou část armády svého otce, vydal se s těmito svými lidmi proti Saburrusovi. Ještě předtím než se počal boj, nechal rozeznít polnice na všech stranách a pak se již odvážně hnal proti němu. A zatímco obě vojenské formace bojovaly se zarputilou odhodlaností, jeden muž z královy armády jménem Amalong, jenž byl královým štítonošem, vzal do obou rukou kopí, vrazil ho do jednoho Řeka malé postavy, zvedl ho ze sedla koně, na němž jel, a držel jej ve zduchu. A když to uviděla armáda Řeků, dala se v bezmezné panice na útěk. A tento útěk ji přinesl smrt a pohromu, kdežto Romuladovi a Langobardům vítězství. A tak Saburrus, jenž slíbil, že pro svého císaře dosáhne vítězství nad Langobardy, se vrátil pouze s několika lidmi a upadl do hanby. Ale Romuald, který dosáhl vítězství nad nepřítelem, se triumfálně vrátil do Beneventa a přinesl radost svému otci a bezpečí všem lidem, neboť strach z nepřítele byl již pryč.
Císař vyraboval Řím
Když císař Constans zjistil, že proti Langobardům nedosáhne ničeho, nasměroval svoji krutost proti svým vlastní lidem, tj. proti Římanům. Opustil Neapol a přišel do Říma. [Dne 5. 7. roku 663 jako první císař po 200 letech.] U šestému milníku od města se pak setkal s papežem Vitalianem, s jeho kněžími a římským lidem, kteří jej přišli uvítat. A když přišel k prahu sv. Petra, obětoval mu pallium protkávané zlatem. Po dvanáct dnů, co pak přebýval v Říme, nechával strhávat vše, co bylo ve starodávných časech zhotoveno z kovu pro ozdobu města, přičemž zašel tak daleko, že dokonce odstranil střechu z chrámu blahoslavenné Panny Marie, který se kdysi nazýval Pantheon a byl původně vystavěný ku poctě všech bohů a nyní se souhlasem tehdejších vládců zasvěcený všem mučedníkům. Rovněž si vzal z něho bronzové desky a poslal je se všemi ostatními ozdobami do Konstantinopole.
Císař odchází do Syrakus
Pak se císař vrátil do Neapole, odkud po souši pokračoval do města Regium (Reggio) a pak během sedmé indikace [začal v září roku 663] na Sicílii, kde se usídlil v Syrakusách. [Jeho úmyslem bylo učinit ze Sicílie základnu pro boj proti Arabům v severní Africe.] A zde sužoval obyvatelstvo Kalábrie, Sicílie, Afriky a Sardinie – prostý lid i vlastníky půdy – dosud nikdy neslýchaným způsobem. Dokonce odděloval manžele od manželek a děti od jejich rodičů. [Lidé byli prodáváni do otroctví na úhradu dlužných daní.] A lid z těchto regionů musel snášet ještě tolik dalších a neslýchaných věcí, že nikdo si nebyl jist svým životem. A dokonce posvěcené bohoslužebné nádoby a poklady svaté církve Boží byly odnášeny pryč z příkazu císaře, aby ukojily chamtivost Řeků. Císař pobýval na Sicílii od sedmé do dvanácté [správně jedenácté] indikace. A nakonec jej za všechny ty obrovské nespravedlnosti stihl trest, když byl v lázni zabit [15. 7. roku 668] svým vlastním služebníkem. [Jeho komorník Ondřej mu rozbil hlavu nádobou na mýdlo.]
Smrt langobardské princezny
Poté králova sestra [Gisa] odvezená z Beneventa na Sicílii jako rukojmí ukončila svůj život.
Král Grimoald se vrací do Ticina a vdává svoji druhou dceru
Když byli Benevenťané i s jejich provincií osvobozeni od Řeků, rozhodl se král Grimoald vrátit se do svého paláce v Ticinu. Transamundovi, bývalému komitovi Capuy, který mu nejlépe ze všech posloužil při získání království, dal svoji dceru, druhou sestru Grimualdovu, za manželku a jmenoval ho vévodou Spoletia (Spoleta) po Attovi, o němž jsme mluvili výše. [A pak se vrátil do Ticina.]
V Cividale bude vládnout Lupus, Lupův útok na ostrov Gradus a jeho povstání proti králi
Když zemřel vévoda Friulů Grasulf [617 – 651], tak byl do čela vévodství jmenován Ago [651 – 663], jak jsme se již zmínili. Až do dnešních časů existuje ve Foru Julii (Cividale) Agův dům, který byl pojmenován podle něho. A když tento Ago zemřel, byl do čela Friulů postaven Lupus [663 – 666]. Tento Lupus [okamžitě po uchopení moci] vpadl s jízdní armádou na ostrov Gradus (Grado), který leží nedaleko od Aquileie, po kamenné silnici zhotovené v dávných časech přes moře, vyloupil město a z chrámů odvezl poklady církve aquilejské. Když Grimuald vyrazil do Beneventa, svěřil tomuto Lupovi do péče svůj palác.
Tento Lupus se za královy nepřítomnosti choval v Ticinu velmi nestoudně, protože si myslel, že ten se již nevrátí. Když k tomu však došlo, tak Lupus u vědomí toho, že ty věci, které neudělal správně, mohou mít pro něho nepříjemné následky, se vrátil do Fora Julii a vědom si svých špatností povstal proti tomuto králi.

Římská říše
Theophanes Confessor
V tom roce [ve skutečnosti až po smrti císaře Konstanta] byla obsazena část Sicílie. Zajatci byli usídleni v Damašku podle jejich svobodné vůle.
Muslimové obnovili své útoky proti říši
Po urovnání mocenských poměrů v arabském chalífátu se muslimská agresivita opět obrátila proti římské říši. Od tohoto roku podnikali stoupenci Prorokovi soustavné vpády do Malé Asie a pronikli až k městu Chalkédonu (Kadiköy, Turecko) již na dohled od Konstantinopole. Ve Středozemním moři jejich flotila ovládla ostrov Chios.

Arabský chalífát
Trestná výprava proti Berberům
Protože s Berbery usazenými v bývalé římské provincii Lybia Pentapolis byly neustálé potíže, vyslal proti nim chalífův místodržící Amr ibn al–Ás v letech 661 – 663 několik trestných výprav. Když se však jeho důstojnici roku 663 triumfálně vrátili do Egypta, našli jej již ve vážném zdravotním stavu. Velký dobyvatel a pokořitel Egypta Amr ibn al–Ás zemřel již nedlouho poté dne 6. 1. roku 664.

Perská říše
Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.

Franská říše
• V Kolíně zemřel dlouholetý rádce austrasijských vládců místní biskup Kunibert.

Británie
Král Západních Sasů Cenwealh vyhnal winchesterského biskupa Wineho
(¬660) Neuplynulo mnoho let od jeho odchodu z Británie [tj. biskupa v Dorchesteru Agilberta, po roce 664] a král Wineho z biskupského stolce vyhnal. Ten tedy odešel ke králi Merciů Wulfherovi a odkoupil od něho stolec londýnské obce [666]. Jejím biskupem zůstal pak až do konce svého života [675]. Z tohoto důvodu nemělo království Západních Sasů po nikoli právě krátkou dobu vůbec biskupa.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Dějiny středověku v letech 660 – 669

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 664
Franská říše
Chlothar III. usedá na trůn Neustrie a Burgundska, královna regentka Bathilda odchází z vrcholové politiky
Roku 664/665 dosáhl vládce Neustrie a Burgundska král Chlothar III. zletilosti a ujal se „samostatné“ vlády. Regentství jeho matky Bathildy tak skončilo a královna se stáhla do svého kláštera v Chelles. Její odchod do ústraní však nemusel být zcela dobrovolný:
Pařížský biskup Sigobrand se dostal do konfliktu se šlechtici z králova okolí a byl jimi zabit. Bathilda – třebaže akci proti „zpupnému“ pařížskému metropolitovi sama iniciovala – byla tímto násilným činem pobouřena a žádala potrestání viníků s poukazem na to, že nebyl brán ohled na právo a že nebyli vyslechnuti ani svědci. Za provinilce se však postavil mocný neustrijský majordomus Ebroin, královna padla a následujících patnáct let dožila v Chelles.
Po jejím odchodu rozšířil Ebroin svůj vliv i na Burgundsko a stal se tak nejmocnějším mužem království – „de iure“ byl dosud pouze majordomem pro Neustrii, kdežto Burgundsko si královna spravovala sama. S výjimkou procesu proti „lyonským bratřím“ (661 – 662) dosud do burgundských záležitostí nezasahoval, nyní se však situace změnila a majordomus se musel vyrovnat jak s opozicí neustrijské šlechty, která mu domněle nebo skutečně usilovala o život, tak s nepřátelstvím burgundských velmožů. Podobně jako jeho předchůdci Erchinoald nebo Flaochad se mohl opřít o šlechtu z oblastí Jury, naopak nepřátelsky se k němu stavěli vévodové z oblastí kolem řek Rhôny a Saôny. Nepříjemné bylo pro něj obzvláště to, že opozice udržovala styky s mladým králem Chlotharem a měla na něj vliv.

Římská říše
Theophanes Confessor
V tom roce povstal zmatek ohledně termínu Velikonočního půstu.
Abderachman, syn Chalídův, napadl římský stát, přezimoval na jeho území a zničil mnoho zemí. Sklavinové se k němu připojili a odešli s ním až do Sýrie. Pět tisíc z nich bylo usídleno ve vesnici v oblasti Apameie ve vesnici Seleukobolos. [tj. Seleukeia ad Belum na řece Orontes. Zmínka o Slovanech je zajímavá, ale protože Abd al-Rahman se dostal cestou přes Amorion a Pessinus až k Smyrně, tak není zřejmé, kde na ně narazil.]
Útoky Arabů na Malou Asii
Brzy po nástupu dynastie Umajjovců k moci roku 661 byla Malá Asie, představující po ztrátě Egypta a bývalé západořímské Afriky hlavní hospodářský i vojenský základ římské říše, napadána téměř každoročně. Vojevůdce chalífy Muáwiji I. Abd ar–Rahmán se na zdejším římském území udržel od roku 664 do roku 666 a dobyl přitom významná města Pergamon a Smyrnu. Když roku 666 Abd ar–Rahmám zahynul (asi jedem), pokračovaly nájezdy ihned pod vedením jiných vojevůdců.
• Kolem roku 664 Saracéni podnikli z území dnešní Libye útok na Sicílii.

Arabský chalífát
Smrt Amra ibn al–Áse
Protože s Berbery usazenými v bývalé římské provincii Lybia Pentapolis byly neustálé potíže, vyslal proti nim chalífův místodržící Amr ibn al–Ás v letech 661 – 663 několik trestných výprav. Když se však jeho důstojnici roku 663 triumfálně vrátili do Egypta, našli jej již ve vážném zdravotním stavu. Velký dobyvatel a pokořitel Egypta Amr ibn al–Ás zemřel již nedlouho poté dne 6. 1. roku 664.

Británie
Synoda ve Whitby
Vzájemná řevnivost mezi domácími keltorománskými Brity a přistěhovalými germánskými Sasy se projevila i na synodě v anglickém benediktýnském opatství Whitby. Problém, který se zde řešil, nespočíval v tom, zda ostrov bude vyznávat Krista, nebo pohanské bohy – po porážce pohanského krále Mercie Pendy roku 655 bylo již rozhodnuto ve prospěch křesťanství –, nýbrž v tom, zda se má anglická církev vzdát vlastního ritu silně poznamenaného keltskými zvyky, nebo zda místo něho zavést ritus římský. Výsledek jednání byl dlouho na vážkách – např. sv. Columbanus hájil keltské křesťanství, kdežto opačný názor zastával sv. Wilfrid –, pak ale po všech těch vznešených disputacích král Oswy rozhodl, že církev v Northumbrii se stane součástí římské církve a katolického systému. Třebaže se po tomto verdiktu britský zástupce se svým doprovodem znechuceně stáhl do svého kláštera na ostrově Iona a irský klérus dokonce odmítl uposlechnout, začala se jím brzo řídit i sousední Mercie. Tyto události vynesly Severní Umbrii na vrchol moci. Poprvé v dějinách dosáhla Británii jednoty víry a církevní správy na území pokrývajícím pět šestin ostrova. Celý ostrov nyní vyznával křesťanskou víru a jeho zdaleka největší a nejmocnější část se otevřeně hlásí k papežství.
Synoda ve Whitby
Třebaže horlivost irských misionářů dosáhla mnohého, z dlouhodobého hlediska měla mít větší význam církev římská. Pokud se měly uskutečnit záměry papeže Řehoře Velikého, musela se keltská církev v anglických královstvích podvolit poslušnosti Římu. Hlavním předmětem sváru se stala záležitost, která dnes působí směšně nicotně – který den by se měly slavit velikonoce. Keltové si za dlouhou dobu izolace osvojili výpočty, které se od způsobu užívaných Římem lišily. Když došlo k doteku obou těchto církví, mohly z toho vzejít nepohodlné výsledky; stávalo se, že na northumbrijském dvoře slavil král Oswy, vychovaný irsky, velikonoce, zatímco jeho kentsky vychovaná žena dosud udržovala půst. Sama tato otázka měla hluboký náboženský i symbolický význam; pro budoucí anglickou církev bylo její řešení ještě důležitější. Na synodu ve Whitby (664) ustoupil northumbrijský král Oswa ve prospěch římské strany a oněch několik keltských zatvrzelců se vrátilo na Ionu. Byl to bod obratu: církev ve všech anglických královstvích se nyní mohla stát sjednocenou a jednotící silou pod jediným primasem.
Synoda ve Whitby (zápis z jednání)
Protože mezitím zesnul [†651] biskup [z Lindisfarne] Aidan, nastoupil na jeho místo Finan [651 - 661], jehož vysvětili a poslali Irové. [¼] V těch dobách se častou a závažnou otázkou stalo dodržování Velikonoc, protože lidé, kteří přicházeli z Kentu nebo z galských zemí, potvrzovali, že Irové slaví Boží hod proti velikonoční zvyklostem celé církve. Mezi nimi byl i velmi horlivý obhájce pravých Velikonoc jménem Ronan. Pocházel sice z národa Irů, ale buď v Galii, nebo v Itálii se mu dostalo poučení o zásadách církevní pravdy; ten ve sporech s Finanem sice mnohé napravil, anebo alespoň podnítil k důkladnějšímu zkoumání pravdy. Napravit Finana však nedokázal, protože to byl člověk divoké povahy a napomínáním se stal ještě zavilejším a otevřeným nepřítelem pravdy.
Naproti tomu Jakub, bývalý jáhen ctihodného arcibiskupa Paulina, jak jsme již řekli, dodržoval se všemi věřícími, které mohl poučit o správnější cestě, opravdové a katolické Velikonoce.
Dodržovala je i královna Eanflæd se svou družinou, a to podle vzoru, který vídala v Kentu. Z Kentu si ostatně přivedla i kněze jménem Romanu, jenž rovněž zachovával katolický ritus. Proto se prý v té době nejednou stalo, že v jednom roce se Velikonoce slavily dvakrát a v době, kdy král skončil již s půstem a světil Boží hod velikonoční, královna se svým lidem půst ještě držela a světila Květnou neděli.
Za Aidanova života všichni tento nesoulad při oslavě Velikonoc trpělivě snášeli, protože dobře věděli, že i když nemohl Aidan slavit Velikonoce proti zvyklostem těch, kdo jej vyslali, staral se podle obyčeje a mravů všech světců pečlivě o to, aby se pilně konala díla víry, slitování a lásky. Proto jej také všichni měli po zásluze rádi, a to i ti, kdo o Velikonocích soudili jinak. V úctě jej měli nejen ti obyčejní, ale i sami biskupové, Honorius z Kentu a Felix u Východních Anglů.
Když však zemřel Finan, který přišel po Aidanovi, a jako biskup nastoupil Kolman [661 - 664], rovněž poslaný z Irska, začaly se o slavení Velikonoc, jakož i o dalších pravidlech církevního života, vést ostřejší spory. Právem nakonec ty otázky vzrušovaly mysl i srdce mnoha lidí, takže se s obavami tázali, zda se přijetím jména křesťanů neřítí či již nezřítili do prázdna. Spor posléze pronikl i ke sluchu vládců, tedy krále Oswyho [642 - 670] a jeho syna Aldfritha – a protože byl Oswy vychován a pokřtěn Iry a ovládal rovněž znamenitě jejich řeč, žil v přesvědčení, že nic lepšího než učení Irů neexistuje. Naproti tomu Aldfrithovým učitelem křesťanské nauky byl Wilfrid [v letech 661 – 665 opat kláštera v Riponu], velmi učený muž – odešel totiž studovat církevní nauku nejdříve až do Říma, a poté prodléval dlouhý čas v Lyonu u galského arcibiskupa Dalfina [správně Annemunda, Dalfinus byl lyonský prefekt a jeho bratr], od něhož také přijal korunu církevní tonzury. Král Aldfrith proto věděl, že Wilfridovu učení má být právem dávána přednost před všemi irskými tradicemi. Proto Wilfridovi také daroval klášter se čtyřiceti lány v místě, kterému se říká In Hrypum. To místo sice krátce předtím dal do držby klášteru, který se držel učení Irů, ale protože později mniši, když jim byla dána volba, raději z toho místa odešli, něž aby změnily své obyčeje, dal je Wilfridovi, jehož učení i život byly toho místa důstojné.
V té době Agibert, již výše vzpomenutý biskup Západních Sasů [650 - ?] a přítel krále Aldfritha i opata Wilfrida, navštívil northumbrijské království [spíše byl do něho vyhnán] a nějaký čas se v něm pozdržel. Na Aldfrithovu žádost ustavil tehdy Wilfritha knězem ve svém klášteře [663], Agilberta pak doprovázel kněz jménem Agatho.
Když začal spor o Velikonoce a tonzuru a jiné církevní záležitosti, padlo rozhodnutí, aby se v klášteře, zvaném Streanæshealh, což se překládá jako „Zátoka u majáku“, kterému tehdy stála v čele Bohu zasvěcená paní, abatyše Hilda, odbývala synoda a aby na ní byl ten spor ukončen. Dostavili se tam oba králové, to znamená otec i syn, biskupové Kolman se svými kněžími z Irska a Agilbert s knězi Agathonem a Wilfridem. Na jejich straně stáli Jakub a Romanus, abatyše Hilda se svými lidmi stála zase na straně Irů, na ní stál rovněž ctihodný biskup Cedd, jehož již před dlouhou dobou vysvětili Irové, jak jsme již uvedli. Cedd také na sněmu vystupoval jako velmi pozorný tlumočník jedné i druhé strany.
Král Oswy nejdříve v úvodním slově řekl, že je třeba, aby všichni, kdo slouží jedinému Bohu, dodržovali také stejná pravidla života a neodlišovali se při oslavě nebeských svátostí, když všichni očekávají, jediné království na nebesích. Spíše že je nutno zjistit, které zvyklosti jsou pravdě bližší, a ty potom musí všichni společně následovat. Nato dal pokyn, aby jako první promluvil jeho biskup Kolman a vyložil podstatu a původ onoho ritu, kterým se řídí on sám.
Tehdy Kolman řekl: „Způsob slavení Velikonoc, který já zachovávám, jsem převzal od svých předků, již mě sem poslali jako biskupa. Je známo, že stejným způsobem slavili Velikonoce všichni naši otcové, bohu milí muži. Nikomu by se neměl zdát opovrženíhodný a zasluhující odmítnutí, protože se dočteme, že blahoslavený evangelista Jan, milý žák Páně, slavíval velikonoce stejným způsobem se všemi církevními obcemi, jimž stál v čele.
Když takto a podobně Kolman promluvil, přikázal král, aby také Agilbert bez okolků vyložil svůj způsob slavení velikonoc a uvedl, odkud pochází a o jakou autoritu se opírá. Agilbert odpověděl: „Snažně prosím, ať místo mne promluví můj žák Wilfrid, protože oba jsme zajedno s ostatními pěstiteli církevních tradic. Může také přímo jazykem Anglů vysvětlit naše stanovisko lépe a jasněji, než bych učinil já s pomocí tlumočníka.“ Tehdy na králův pokyn, aby promluvil, začal Wilfrid takto: „Velikonoce slavíme tak, jak jsme to viděli po celém Římě, kde žili, učili, byli umučeni a pochováni blahoslavení apoštolové Petr a Pavel. Všimli jsme si, že stejně to dělají všichni také v Itálii a Galii, kudy jsme putovali za poučením nebo za modlitbou. Poznali jsme, že ve stejném a bez rozdílů stanoveném čase si tak počínají různé národy hovořící různými jazyky v Africe, v Asii i v Egyptě, v Řecku a po celém světě, kam se Kristova církev rozšířila. Ovšem kromě zde přítomných a kromě stoupenců jejich tvrdohlavosti, myslím tím Pikty a Brity, kteří – ze dvou odlehlých ostrovů v Oceánu, a ještě ne z celých – vedou společně pošetilý boj proti celému světu.“
Kolman mu odpověděl: „Divím se, proč chcete naše úsilí nazývat pošetilým, když jím sledujeme jenom příklad apoštola, který byl hoden spočinutí na hrudi páně a jehož život, jak celý svět ví, byl naplněn velkou moudrostí.“
Wilfrid však řekl: „Jsem dalek toho, abych Janovi vytýkal pošetilost, že do písmene zachovával ustanovení Mojžíšova zákona, neboť církev byla ještě v mnohém poplatná židovství a apoštolové se nemohli rázem úplně odříci dodržování zákon, který byl stanoven Bohem, aby nevyvolali pohoršení mezi Židy, žijícími mezi pohany. Naproti tomu všichni, kdo přestupují na víru, musí se odříci model, protože je zavedli ďáblové. To byl také důvod,proč Pavel obřezal Timothea, proč obětoval v chrámu, proč si v Korintu s Aquilou a Priscillou dal ostříhat hlavu. Nebylo to užitečné k ničemu jinému, než že se vyhnul střetnutí s Židy. Proto také témuž Pavlovi říká Jakub: „Vidíš, bratře, kolik tisíc je Židů, kteří uvěřili. A ti všichni horlivě dodržují zákon!“
Dnes ovšem, kdy evangelium ozařuje svět, není nutné, ba nelze připustit, aby se věřící obřezávali anebo přinášeli Bohu krvavé oběti z masa. Proto Jan, jak bylo zvykem podle zákona, začínal slavit velikonoční svátky čtrnáctý den prvního měsíce k večeru a nic nedbal na to, je–li to sobota anebo nějaký jiný den. Naproti tomu Petr, když kázal v Římě, pamatoval na to, že Pán vstal z mrtvých a přinesl světu naději na vzkříšení první den po sobotě; proto konání Velikonoc pochopil tak, že stejně jako Jan musí v souladu s obyčejem a příkazem zákona čekat na večerní východ luny čtrnáctého dne prvního měsíce. Když tedy vyšla a den, který přicházel ráno poté, byl den Páně – anebo jak se tehdy říkalo „první po sobotě“ –, začínal ještě týž večer s oslavou Velikonoc a tak také konáme dnes tu oslavu my všichni. Jestli však den Páně neměl nastat příštího rána po čtrnácté luně, nýbrž až po šestnácté nebo sedmnácté či kterékoli jiné až po jedenadvacátou, čekával na tuto a v podvečer soboty, která předcházela začínal se slavnostmi nejsvětějších Velikonoc. Tak se stalo, že Velikonoční den Páně se zachovával jenom od patnácté do jedenadvacáté luny. Tato evangelická a apoštolská tradice také neruší, nýbrž spíše doplňuje zákon, ve kterém se nařizuje, aby se velikonoce konaly od čtrnácté luny prvního měsíce z večera až do večera dvacáté prvé luny téhož měsíce. K tomuto způsobu oslav se po smrti blahoslaveného Jana připojili všichni jeho nástupci v Asii a všechny církev po celém světě. A dějiny církve nás poučí, že nicejský koncil neustanovil nově, nýbrž jenom potvrdil, že toto jsou pravé velikonoce a jen tyto mají věřící slavit. Z toho je, Kolmane, jasné, že nejdete ani za příkladem Jana, jak tvrdíte, ani oslava vašich velikonoc není v souladu s Petrem, jehož tradici vědomě odmítáte, ani se zákonem, ani s evangeliem. Neboť Jan nic nedbal na „první den po sobotě“, protože hlídal, aby termín velikonoc byl v souladu s nařízením Mojžíšova zákona; vy to však neděláte, protože slavíte Velikonoce pouze „první den po sobotě“. Petr slavil Boží hod velikonoční od patnácté do jedenadvacáté luny, což vy neděláte, protože slavíte Boží hod velikonoční od luny čtrnácté do dvacáté. A to tak, že najednou začínáte začínáte Velikonoce navečer luny třinácté, o níž se však nezmiňuje ani zákon, ani Pán, původce a dárce evangelia, který zůstavil církvi k oslavě jako připomínku svého utrpení ne třináctou, nýbrž čtrnáctou lunu, kdy zvečera pojedl starozákonní jehně a přijal svátosti Nového zákona. Při oslavě vašich Velikonoc kromě toho docela vylučujete dvacátou prvou lunu, kterou zákon doporučil k největším oslavám. A tak, jak jsem řekl, při oslavách nejhlavnějšího svátku nejste v souladu ani s Janem, ani s Petrem, ani se zákonem, ani s evangeliem!“
Proti tomu Kolman prohlásil: „Stál snad světec a vychvalovaný znalec církevních dějin Anatolius vědomě proti zákonu či evangeliu, když napal, že Velikonoce se mají slavit od čtrnácté do dvacáté luny? Lze uvěřit, že náš nejctihodnější otec Kolumba a jeho nástupci, muži Bohu milí, kteří slavili Velikonoce stejným způsobem, vědomě stáli a jednali proti Písmu svatému? Vždyť přemnohým z nich se dostalo osvědčení o jejich svatosti z nebeských znamení a zázraků, které vykonali. Nepochybuji, že to jsou světci, a proto nikdy nepřestanu následovat jejich život, mravy i jejich učení!“
Wilfrid však řekl: „Je jistě pravda, že Anatolius byl velmi svatý a velmi učený muž, hodný nejvyšší chvály.Ale co s ním máte společného, když ani nezachováváte jeho pokyny? Stanovil totiž – zachovávaje správné pravidlo – pro své Velikonoce devatenáctiletý cyklus, který buď neznáte, anebo znáte a přesto, že jej zachovává celá Kristova církev, vy jej považujete za bezvýznamný. Anatolius rovněž do velikonočních svátků Páně započítal čtrnáctou lunu tak, že ji po zvyku Egypťanů ještě téhož dne zvečera uznal jako patnáctou. Steně připsal Anatolius dvacátou lunu jako Boží hod velikonoční, protože ji, když se den nachýlil, pokládal za dvacátou prvou. Že vám pravidlo tohoto odlišování není známé, dokazuje skutečnost, že někdy konáte velikonoční oslavy docela zjevně před úplňkem, to znamená za třinácté luny. O Vašem otci Kolumbovi a jeho následovnících, jejichž svatost uznáváte a napodobujete a prohlašujete, že následujete pravidla a příkazy, potvrzené nebeskými znameními, mohu v odpověď uvést, že mnoha z nich, kteří na soudě Pánu budou tvrdit, že jeho jménem prorokovali a démony vyháněli a mnohé zázraky konali, Pán odpoví, že je nikdy neznal. Ať jsem však dalek toho, mluvit takto o░vašich otcích! Vždyť je mnohem spravedlivější věřit o neznámých spíše dobré než špatné! Proto ani nepopírám, že i ti jsou služebníci Boží a lidé Bohu milí, kdo si Boha zamilovali sice s venkovskou prostomyslností, ale se záměrem zbožným. Přiznávám také, že jim ani nemám tolik za zlé, jak slaví velikonoce, když když zatím k nim nepřišel nikdo, kdo by jim ukázal, že se mají řídit podle zákonů a ustanovení dokonalejších. A chci věřit, že až k nim jednou doputuje znalec katolických zákonů, budou se jeho pokyny řídit tak, jako se řídili oněmi pokyny, které poznali a kterým se naučili jako zjevně prokázaný, příkazům Božím. Ale ty a tvoji druhové bezpochyby hřešíte ¨, odmítáte-li následovat příkazy apoštolského stolce, ba celé církve, které jste vyslechli a které jsou potvrzeny posvátnými texty. Neboť i když tvoji otcové byli světci, zda je možno dávat přednost jejich bezvýznamnému počtu z jednoho koutu ostrova poleženého na samém konci světa před veškerou církví Krista, která se rozprostírá po celém světě? A byl-li svatý a ve ctnostech veliký onen váš – a také ovšem i náš, byl-li Kristův – Kolumba, zda bylo možno stavět jej před nejblahoslavenějším knížetem apoštolů, kterému pán říká: ‚Ty jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekelné ji nepřemohou a tobě dám klíče od království nebeského.‛“
Když Wilfrid takto promluvil, prohlásil král: „Je pravda, Kolmane, že toto Petrovi řekl Pán?“ Kolman odpověděl: „Pravda je to, králi!“ Na to se král zeptal: „Můžete prokázat, že tak velká pravomoc byla dána také vašemu Kolumbovi?“ Kolman odpověděl, že ne. Tu řekl král: „Shodnou se obě vaše strany bez námitek na tom, že ta slova byla řečena jedině Petrovi a že jemu také byly Pánem dány klíče ke království nebeskému?“ Odpověděli mu: „Obě strany řeknou ano!“ Král tedy shrnul spor takto: „A já vám říkám, že strážci brány nechci odporovat, nýbrž si přeji ve všem uposlechnout jeho ustanovení, nakolik jen mi jsou známa a nakolik jsem toho schopen. Aby snad, až jednou přijdu k nebeským branám, nechtěl mi je nikdo otevřít, protože ten, kdo – jak prokázáno – má jejich klíče, by se ode mne odvrátil.“
Když takto král promluvil, souhlasili všichni, sedící i stojící, mocní i prostí. A odřekli se méně dokonalého uspořádání a rychle převzali ono, které poznali jako dokonalejší.
Když skončil spor a shromáždění bylo rozpuštěno, vrátil se Agilbert domů. Kolman vida, že jeho učení bylo odmítnuto a jeho skupina je v opovržení, vzal s sebou všechny, kteří ho chtěli následovat – to znamená ty, již nechtěli přijmout katolické Velikonoce a tonzuru, o kterou se rovněž vedl nemalý spor –, a stáhl se zpátky do Irska, aby se svými lidmi projednal, co je s tím třeba udělat. Cedd odmítl následovat Iry a vrátil se do svého sídla, protože uznal dodržování katolických Velikonoc.
Tato rozprava se odbývala roku 664 od Vtělení páně, což byl dvaadvacátý rok vlády krále Oswyho a třicátý rok biskupství, které Irové v království Anglů spravovali: Aidan totiž držel biskupský úřad sedmnáct let, Finan deset a Kolman tři léta.
Když se Kolman vrátil do vlasti, převzal po něm biskupský stolec v Northumbrii Tuda [664 - 664], služebník Krista, kterého vychovali a vysvětili jižní Irové. Podle zvyklostí té země měl také na temeni hlavy církevní tonzuru a uznával katolické pravidlo o datu Velikonoc. byl to sice člověk dobrý a zbožný, církevní obec však řídil příliš krátce. Z Irska přišel ještě v době, kdy byl biskupem Kolman, a starostlivě všechen lid slovem i skutkem učil, co patří k víře a pravdě.
Bratřím, kteří po odchodu Irů dali přednost setrvání v církevní obci Lindisfarne, byl do čela s právy opaty postaven Eata. byl to ctihodný a velmi vlídný muž, jenž býval opatem v klášteře nazývaném Mailros. Vypravuje se, že při svém odjezdu domů si Eatu prosbami na králi Oswym vymohl Kolman. Eata byl totiž jeden z dvanácti mládenců Aidanových, které za svého prvního biskupství přijal z národa Anglů do výchovy v Kristu. Také biskupa Kolmana měl král Oswy velmi rád pro jeho přirozenou rozvážnost. Týž Eata se nedlouho poté stal biskupem v Lindisfarne.
Morová epidemie na britských ostrovech
Téhož roku 664 od Vtělení páně nastalo třetího dne měsíce května kolem desáté hodiny denní [1. 5. kolem 16. hod] zatmění slunce. Ve stejném roce rovněž napadla zemi Northumbrijců náhlá morová rána, jež již dříve zpustošila kraje jižní Británie, a strašlivě po dlouhou dobu zuřila široko daleko, takže pohubila velké množství lidí. Tím morem byl ze světa vyrván i řečený biskup Páně Tuda a s poctami pohřben v klášteře, zvaném Pægnalæch. Se stejně ničivou silou postihl onen mor rovněž i Irsko.
V důsledku moru panuje v Británii velká nouze o biskupy
Mezitím poslal král Aldfrith za franským králem [Chlotharem III.] kněze Wilfrida, aby jej sobě a svému lidu nechal vysvětit jako biskupa [V Británii se nacházel pouze jediný pravověrný biskup, který by mohl provést svěcení, a to Bonifác.] Aldfrith určil, aby ho vysvětil Agilbert, o němž jsme vypravovali, že se po odchodu z Británie stal biskupem pařížské obce. Wilfrid byl vysvěcen s velkými poctami v královském venkovském sídle nazývaném In Compendio [Compiègne], za přítomnosti mnoha biskupů, kteří se sešli k obřadu.
Zatímco Wilfrid meškal ještě kvůli svěcení v zámořských krajích, vyslal král Oswy – ve snaze napodobit synovo úsilí – svatého muže mírných mravů, sdostatek poučeného studiem Písma a konajícího pečlivě, co podle Písma třeba konat, do Kentu, aby jej vysvětili biskupem církevní obce v Yorku.
Byl to kněz jménem Chad, bratr nejctihodnějšího biskupa Cedda [londýnský biskup v letech 658 - 664], o němž jsme již častěji mluvili, a opat kláštera nazývaného Laestingeu. S Chadem poslal král i svého kněze jménem Eadhæd, který se později za vlády krále Ecgriftha [670 - 685] stal biskupem kostela v Riponu. Když však ti přibyli do Kentu, zjistili, že arcibiskup Deusdedit již odešel ze světa [14.07. 664] a že zatím na jeho místo nebyl ustanoven nikdo jiný. Vydali se tedy do království Západních Sasů, kde působil biskup Wine, a ten vysvětil Chada biskupem. Ke svěcení si přibral dva biskupy z národa Britů, kteří slaví Boží hod velikonoční – jak již bylo několikrát řečeno – nekanonickým způsobem od čtrnácté do dvacáté luny. V celé Británii nebyl totiž – s výjimkou Wineho – vůbec žádný kanonicky vysvěcený biskup.
Když tedy byl Chad vysvěcen biskupem, začal se hned horlivě starat o církevní pravdu a čistotu učení a usiloval o pokoru a zdrženlivost a pilné studium. Hlásal evangelium ve městech, na venkově, po domech, vesnicích i hradech, neobjížděl však věřící na koni, nýbrž obcházel je po zvyku apoštolů pěšky. Jako Aidanův žák vždy dbal na to, aby své posluchače vychovával skutkem i mravem podle jeho vzoru a také podle vzoru svého bratra Cedda.
Jako již vysvěcený biskup vrátil se do Británie [roku 665] i Wilfrid a také on svým učením vnesl do církevních obcí Anglů mnohé kanonicky uznávané změny. [Biskupský stolec však již měl obsazeno Chadem.] Tak se stalo, že jak se den ode dne posilovala katolická výchova, všichni Irové, žijící mezi Angly, se jí buď přizpůsobovali, anebo se vraceli do své vlasti.
Východní Sasové nakrátko odpadají od pravé víry
V téže době stáli v čele království Východních Sasů králové Sigehere [664 -683] a Sebbi [664 - 694], kteří vládli po Swithelmovi [660 - 664], o němž jsme mluvili výše: sami ovšem byli podřízeni mercijskému králi Wulfherovi [658 - 675].
Když tedy jejich země byla tísněna již zmíněnou morovou ranou, opustil Sigehere se svou částí národa svátosti křesťanské víry a stal se odpadlíkem. Neboť jak sám král, tak i přemnozí prostí lidé i šlechtici začali obnovovat již opuštěné svatyně a uctívat modly [stejně jako v Northumbrii]: milovali totiž pozemský život a nehledali příští, ba věřili, že ani není: jako by takovým jednáním mohli být uchráněni před morem! Ale druh krále a spoludědic království Sebbi si se vším lidem s velkou oddaností zachoval přijatou víru a – jak dále ještě povíme – svůj zbožný život skončil šťastně.
Když se král Wulfhere dověděl, že část země odpadla od víry, poslal tam biskupa Jarumana (663 - 669), Trumherova nástupce, aby napravil bludy a obnovil v království pravou víru. Jaruman postupoval s velkou obratností a opatrností, byl totiž zbožný a rozvážný člověk – alespoň podle kněze, který jej na té cestě doprovázel a vypomáhal mu při kázáních. vyprávěl mi tedy, že Jaruman prošel křížem krážem celou zemi, až lid i krále Sigehera přivedl znovu na cestu spravedlnosti. Takže opustili anebo zničili svatyně, které vystavěli, znovu otevřeli kostely a opět radostně vyznávali jméno Krista, kterému se dříve postavili na odpor. Nyní si přáli raději v jeho jménu s nadějí na vzkříšení zemřít než žít mezi modlami ve špíně zvráceného kultu. Když všechno takto provedli, vrátili se kněží i jejich učitelé radostně zpátky domů.
Smrt Deusdedita prohlubuje nedostatek biskupů na ostrovech; králové Anglů se snaží situaci řešit
Vzpomenutého roku, když došlo k zatmění slunce a brzy nato k morové pohromě a kdy se také – přemožen jednomyslným postupem katolíků – navrátil domů Kolman, 14. července zemřel Deusdedit, [od roku 655] šestý biskup církevní obce v Canterbury. Téhož měsíce a dne však zemřel i kentský král Eorcenberht [640 - 664]. Zanechal královský stolec syni Ecgberhtovi, který jej převzal a držel po devět let.
Když tehdy zůstalo biskupství po ne právě krátkou dobu neobsazené, Ecgberht spolu s northumbrijským králem Oswym – jak jsme v předešlé knize stručně vylíčili – poslali do Říma kněze Wighearda rodem Angla, muže velmi vzdělaného v církevních naukách, a žádali, aby byl vysvěcen arcibiskupem církve národa Anglů. Papeži poslali rovněž dary – mnoho zlatých a stříbrných nádob. Když Wigheard dorazil do Říma, na jehož apoštolském stolci seděl v oné době Vitalianus, vyložil řečenému papeži důvod svého putování, krátce nato však sám a skoro všichni jeho průvodci, kteří s ním přišli, podlehli moru a zemřeli.
Změny na biskupském stolci v Rochesteru
Kentský arcibiskup Deusdedit vysvětil po smrti Ithamara [†664] na jeho místo Damiána [664 - 669], který pocházel z národa Jižních Sasů.


Rok 665
Franská říše
Chlothar III. usedá na trůn Neustrie a Burgundska, královna regentka Bathilda odchází z vrcholové politiky
Roku 664/665 dosáhl vládce Neustrie a Burgundska král Chlothar III. zletilosti a ujal se „samostatné“ vlády. Regentství jeho matky Bathildy tak skončilo a královna se stáhla do svého kláštera v Chelles. Její odchod do ústraní však nemusel být zcela dobrovolný:
Pařížský biskup Sigobrand se dostal do konfliktu se šlechtici z králova okolí a byl jimi zabit. Bathilda – třebaže akci proti „zpupnému“ pařížskému metropolitovi sama iniciovala – byla tímto násilným činem pobouřena a žádala potrestání viníků s poukazem na to, že nebyl brán ohled na právo a že nebyli vyslechnuti ani svědci. Za provinilce se však postavil mocný neustrijský majordomus Ebroin, královna padla a následujících patnáct let dožila v Chelles.
Po jejím odchodu rozšířil Ebroin svůj vliv i na Burgundsko a stal se tak nejmocnějším mužem království – „de iure“ byl dosud pouze majordomem pro Neustrii, kdežto Burgundsko si královna spravovala sama. S výjimkou procesu proti „lyonským bratřím“ (661 – 662) dosud do burgundských záležitostí nezasahoval, nyní se však situace změnila a majordomus se musel vyrovnat jak s opozicí neustrijské šlechty, která mu domněle nebo skutečně usilovala o život, tak s nepřátelstvím burgundských velmožů. Podobně jako jeho předchůdci Erchinoald nebo Flaochad se mohl opřít o šlechtu z oblastí Jury, naopak nepřátelsky se k němu stavěli vévodové z oblastí kolem řek Rhôny a Saôny. Nepříjemné bylo pro něj obzvláště to, že opozice udržovala styky s mladým králem Chlotharem a měla na něj vliv.

Itálie
Útok langobardského krále Grimualda na město Forli
Král Grimuald pomstil křivdy, kterých se mu dostalo od těch, kteří jej opustili, když vytáhl k Beneventu (663). Rovněž zničil následujícím způsobem Forum Populi (Forlimpopoli na via Aemilia, dvacet mil jižně od Ravenny), město Římanů, jehož občané mu způsobili jisté škody, když vyrazil do Beneventa, a kteří často obtěžovali kurýry jedoucí do Beneventa a vracející se zpět. Aniž o tom Římané věděli, opustil v době půstu Toskánsko, prošel Bardoskými Alpami [Pokud je to průsmyk v Apeninách nedaleko Parmy, tak se Pavel mýlí; tudy Langobardé nemohli táhnout, protože by sešli příliš daleko z optimální cesty. Je však možné, že Bardoskými Alpami se v té době nazývaly celé Apeniny] a do města neočekáváně pronikl v sobotu o Svatých Velikonocích [Sabbato paschali možno překládat i jako Boží hod Velikonoční] právě v té hodině, kdy se křtilo, a dopustil se hrozného krveprolití, že dokonce vraždil ve svatém baptistériu diákony křtící malé děti.

Británie
Sv. Wilfrid se vrací do Británie jako nový biskup z Yorku, ale jeho biskupský stolec již není volný
Jako již vysvěcený biskup vrátil se do Británie i Wilfrid a také on svým učením vnesl do církevních obcí Anglů mnohé kanonicky uznávané změny. [Biskupský stolec však již měl obsazeno Chadem.] Tak se stalo, že jak se den ode dne posilovala katolická výchova, všichni Irové, žijící mezi Angly, se jí buď přizpůsobovali, anebo se vraceli do své vlasti.
[…] Zanedlouho potom, co Wilfrid odhalil a vytlačil sektů Irů [na synodě ve Whitby roku 664], jak již víme, poslal jej [northumbrijský] král [Aldfrith] na radu a se souhlasem svého otce Oswyho do Galie, aby jej tam – když mu bylo kolem třiceti let – vysvětil biskupem týž Agilbert, který tehdy již spravoval biskupský úřad v Paříži. Spolu s ním provedlo s velkými poctami obřad i jedenáct dalších biskupů, kteří se sešli k vysvěcení nového biskupa. Zatímco Wilfrid pobýval ještě v zámořských krajích, byl na příkaz krále Oswyho vysvěcen na biskupství v Yorku [664] svatý muž Chad, jak bylo výše vzpomenuto.

Římská říše
Theophanes Confessor
V tom roce napadl Bousour římský stát. [K tažení Busra ibn Abu Artat došlo roku 663/664, roku následujícího i později.]
Thomarichos, biskup Apameie, zemřel a biskup města Emesy byl upálen.
Útoky Arabů na Malou Asii
Brzy po nástupu dynastie Umajjovců k moci roku 661 byla Malá Asie, představující po ztrátě Egypta a bývalé západořímské Afriky hlavní hospodářský i vojenský základ římské říše, napadána téměř každoročně. Vojevůdce chalífy Muáwiji I. Abd ar–Rahmán se na zdejším římském území udržel od roku 664 do roku 666 a dobyl přitom významná města Pergamon a Smyrnu. Když roku 666 Abd ar–Rahmám zahynul (asi jedem), pokračovaly nájezdy ihned pod vedením jiných vojevůdců.


Rok 666
Itálie
Ravenna je sídlem autokefální církve
Napětí mezi císařem Konstantem II. a papežem Vitalianem povzbudilo ravennského arcibiskupa Maura k odpadnutí od Říma, k vypovězení poslušnosti a k popření papežova primátu. Také císař chtěl omezit moci svatého otce, a proto se postavil na Maurovu stranu a vydal mu zvláštní privilegium, ve kterém jej povýšil na hlavu vlastní autokefální církve. Ravennský arcibiskup se tak stal nezávislým na Římu a měl právo být nezávisle zvolen, kdežto Konstantinopol jej ve funkci pouze potvrzovala. Papežové se s tímto schizmatem nehodlali smířit a Maurův nástupce Reparatus čelil kletbě a vyobcování z církve.
Útok Avarů na vévodství Friuli a smrt vzbouřeného vévody Lupa
Když zemřel vévoda Friulů Grasulf [617 – 651], tak byl do čela vévodství jmenován Ago [651 – 663], ostatně jak jsme se již zmínili. Až do dnešních časů existuje ve Foru Julii (Cividale) Agův dům, který je pojmenován podle něho. A když tento Ago zemřel, byl do čela Friulů postaven Lupus [663 – 666]. Tento Lupus [okamžitě po uchopení moci] vpadl s jízdní armádou na ostrov Gradus (Grado), který leží nedaleko od Aquileie, po kamenné silnici zhotovené v dávných časech přes moře, vyloupil město a z chrámů odvezl poklady církve aquilejské. Když Grimuald vyrazil do Beneventa [663], svěřil tomuto Lupovi do péče svůj palác. Tento Lupus se za královy nepřítomnosti choval v Ticinu velmi nestoudně, protože si myslel, že se král již nevrátí. Když k tomu však došlo, tak Lupus u vědomí toho, že ty věci, které neudělal správně, mohou mít pro něho nepříjemné následky, se vrátil do Fora Julii a vědom si svých špatností povstal proti tomuto králi.
Protože král Grimuald nechtěl roznítit občanskou válku mezi Langobardy, vzkázal kaganovi, králi Avarů, aby vpadl se svojí armádou do Fora Julii, bojoval proti vévodovi Lupovi a porazil jej ve válce. A to se také stalo. Když pak kagan, jak nám řekli staří muži, kteří bojovali v té válce, přitáhl s velkou armádou na místo zvané Flovius [Fluvius Frigidus, Studená řeka, Vipava ve Slovinsku], bojoval proti němu vévoda Lupus se svými Friuli po tři dny. A první den porazil tuto kaganovu armádu, přičemž jen málo jeho vlastních mužů bylo zraněno. Druhý den zabil stejným způsobem mnoho Avarů, ale několik jeho mužů bylo zraněno nebo zabito. Třetího dne bylo mnoho jeho lidí zabito a zraněno, nicméně zničil velkou armádu Avarů a zmocnil se hojné kořisti. Když ale čtvrtý den Langobardé viděli, že proti nim vyrazilo obrovské množství nepřátel, tak se dali na útěk, přičemž jenom stěží se jim podařilo uniknout.
Král Grimuald zasahuje proti Avarům
A když byl vévoda Lupus takto zabit, tak ti, kdo zůstali naživu, se uchýlili do pevností. A Avaři slídili po celém jejich území a při tom loupili a vše ničili ohněm. A když tak činili již kolikátý den, vzkázal jim Grimuald, aby toho pustošení zanechali. Ale oni poslali ke Grimualdovi vyslance s tím, že v žádném ohledu nemají úmyslu vzdát se Fora Julii, které si podrobili svými vlastními zbraněmi.
Přinucen nezbytností začal Grimuald shromažďovat armádu, která by vyhnala Avary z jeho území. Uprostřed roviny si rozbil tábor, ubytoval v něm ty Avary a přikázal svým dosud nepočetným oddílům, aby po celé dny pochodovaly před očima vyslanců v různých oděvech s různými druhy zbraní, aby to vypadalo, že kolem nich postupují stále nové a nové armády. A tak i když avarští vyslanci viděli chodit kolem sebe stále tu samou armádu, tak uvěřili, že množství Langobardů je nesmírné. A Grimuald jim řekl toto: „Se vší touto obrovskou armádou okamžitě napadnu kagana a Avary, pokud ihned neopustí území Friulů.“ Když vyslanci Avarů viděli a slyšeli ty věci, sdělili je svému králi a on se vrátil se vší svojí armádou do svého království.
Místo Lupa chce ve Foru Julii vládnout Arnefrit, Arnefritova smrt
Když byl takovým způsobem jaký jsme již výše popsali zabit vévoda Lupus, usiloval o vládu nad vévodstvím ve Foru Julii jako po svém otci Arnefrit. Ale v obavách z moci krále Grimualda prchl do Carnunta (Petronell v Rakousku), které se nesprávně nazývá Carantanum (Carinthia, Korutany), k národu Slovanů. Avšak když později s nimi přišel, aby se s jejich pomocí zmocnil vévodství, byl zabit Friuly, kteří jej napadli v pevnosti Nemae (Nimis), jež není příliš vzdálena od Fora Julii (15 mil severozápadně od Cividale).
Nástup vévody Wechtariho
Později byl ustanoven vévodou ve Foru Julii Wechtari (666 – 678). Narodil se ve městě Vincentii (Vicenza) a byl to vlídný človek, jeden z těch, kdo svým lidem vládnou mírně. Když národ Slovanů slyšel, že se jednoho dne vydal do Ticina (Pavie), sešel se v obrovském množství rozhodnut zaútočit na pevnost Forum Julii a rozbil si svůj tábor na místě zvaném Broxas nedaleko od Fora Julii [místo je neznámé, snad pevnost Purgessimus poblíž níže zmíněného mostu, možná Prosascus u pramene řeky Natisone, možná předměstí Cividale jménem Borgo Bressana, snad lokalita Brischis poblíž téhož města]. Ale z Boží vůle došlo k tomu, že předchozího dne večer se vévoda Wechtari vrátil z Ticina. O Slovanech se však nadozvěděl, a proto jak bylo zvykem se jeho lidé rozešli do svých domovů. A když konečně se mu o nich donesly zprávy, vyrazil proti nim sám pouze s několika muži, tj. dvaceti pěti. Když Slované viděli, že přijíždí pouze s takovým malým hloučkem, začali se smát a volali, že proti nim táhne patriarcha se svým duchovenstvem. Když se přiblížil k mostu přes řeku Natisio (Natisone), u něhož Slované přebývali [San Pietro dei Schiavi nebo současný most San Quirino], sejmul si z hlavy svoji přilbu a ukázal jim, že je plešatý. Když Slované poznali, že je to Wechtari, tak se vyděsili a křičeli, že je zde Wechtari a v obavách z Boha více mysleli na útěk než na bitvu. Pak se na ně Wechtari vrhl pouze s tolika málo lidmi, které měl, a uštědřil jim tak krvavou porážku, že z pěti tisíc se podařilo pouze několika s obtížemi uniknout.
Král Grimuald žení svého syna
Když jak jsme již řekli vévoda Lupus zemřel, provdal král Grimuald Lupovu dceru Theuderatu za svého vlastního syna Grimualda vládnoucího Beneventu. Ten s ní pak zplodil tři syny: to je Grimualda, Gisulfa a také Arichise. [Theuderata, podobně jako královna Theudelinda katolického vyznání, se zasloužila o konverzi Benevenťanů ke katolické víře.]

Římská říše
Theophanes Confessor
V tom roce Bousour [Busr ibn Abu Artat] napadl římský stát a zničil oblast Hexapole [v Kappadokii]. Phadalas zde přezimoval. [Fadalah ibn Ubaida známý svým vpádem na římské území roku 669/70.]
Útoky Arabů na Malou Asii
Brzy po nástupu dynastie Umajjovců k moci roku 661 byla Malá Asie, představující po ztrátě Egypta a bývalé západořímské Afriky hlavní hospodářský i vojenský základ římské říše, napadána téměř každoročně. Vojevůdce chalífy Muáwiji I. Abd ar–Rahmán se na zdejším římském území udržel od roku 664 do roku 666 a dobyl přitom významná města Pergamon a Smyrnu. Když roku 666 Abd ar–Rahmám zahynul (asi jedem), pokračovaly nájezdy ihned pod vedením jiných vojevůdců.
Útoky Arabů na Malou Asii
Když v letech 666 – 667 zaútočili Arabové na území dnešního Tuniska a východního Alžírska, narazili na tuhý odpor – v hornatém vnitrozemí se jejich expanzi urputně bránili domorodí Berbeři, kdežto Římané stále drželi opevněná přímořská města. Na druhé straně však chalífa Muávija musel bránit Libanon a v Palestinu před útoky polonomádským Mardaitaiů (Mardaitů), což byli křesťané z pohoří Tauru a Armanu a z močálů v okolí Antiochie (Antakya, Turecko), kteří bojovali právě na straně toho, od koho dostali více peněz a zbraní.

Franská říše
• Po roce 666 se pařížským metropolitou stal z Británie navrátivší se Agilbert. Měl blízko k nechvalně proslulému majordomovi Neustrie Ebroinovi. Zemřel v říjnu roku 680.

Hispánie
Vojenská výprava krále Rekcesvinta
Existuje pouze jeden dokument, který vnáší jakési světlo na posledních šestnáct let Rekcesvintovy vlády (653 - 672). Najdeme jej mezi zápisy provinčního koncilu Lusitánie, který se sešel v prosinci roku 666 v chrámu sv. Jeruzaléma v Méridě. A zdá se, že král v tu dobu kdesi bojoval, neboť biskupové rozhodli, že po dobu trvání jeho výpravy se budou každý den ve všech kostelech modlit za bezpečí jeho, jeho věrných i jeho vojska, aby „jejich životy zůstaly zachovány a aby jim Bůh dopomohl k vítězství“. Biskupové rovněž přijali usnesení o otroctví a o církevních shromážděních.

Británie
Na biskupský stolec v Londýně usedá Wine
Neuplynulo mnoho let od jeho odchodu z Británie [tj. biskupa v Dorchesteru Agilberta] a král Wineho z biskupského stolce vyhnal [663]. Ten tedy odešel ke králi Merciů Wulfherovi a odkoupil od něho stolec londýnské obce [666]. Jejím biskupem zůstal pak až do konce svého života [675].


Rok 667
Franská říše
Mandát krále Chlothara III.
Po odchodu královny Bathildy do kláštera roku 664/665 vzrostl vliv mocného a tyranského neustrijského majordoma Ebroina natolik, že se jím cítila ohrožena burgundská šlechta z oblasti řek Rhôny a Saôny. Pro Ebroina mohlo být nebezpečné, že tito aristokraté byli v kontaktu s mladým neustrijsko–burgundským králem Chlotharem III a měli na něho vliv. Proto si vymohl vydání tzv. Mandátu Chlothara III., v němž král vyhlásil, že nikdo z Burgundů nebude mít přístup na jeho dvůr, pokud to Ebroin neschválí.
Vůdce burgundské aristokratické opozice biskup Leodegar z Autunu však ještě tento rok podepsal privilegia biskupa Drauscia ze Soissons pro Ebroinův klášter, což svědčí o tom, že oba pozdější nepřátele na život a na smrt ještě udržovali, když ne vysloveně přátelské, tak alespoň normální vztahy, a že mandát krále Chlothara byl vydán až po roce 667.

Itálie
Útok langobardského krále Grimualda na město Opitergium
Grimuald trpěl tak obrovskou nenávistí proti Římanům od té doby, co proradně zradili jeho bratry Tasa a Cacca. Pročež až do základů zničil město Opitergium (Oderzo), kde byli zabiti (roku 617), a rozdělil území těch, kdo v něm bydleli, mezi lid Fora Julii (Cividale), Tarvisia (Treviso) a Cenety (Ceneda).

Římská říše
Theophanes Confessor
V tom roce stratégos Arménů Saborios [též Sabur Aprasitgan], jenž byl perského původu, povstal proti císaři Konstansovi a poslal k Mauiasovi velitele Sergia a slíbil Mauiasovi, že si podrobí římský stát, pokud bude bojovat spolu s ním proti císaři. A když se to dozvěděl Konstantinus, císařův syn, tak rovněž poslal vyslance s dary k Mauiasovi, jmenovitě cubicularia Ondřeje, aby Mauias nespolupracoval s rebelem. Když Ondřej dosáhl Damašku, tak zjistil, že tam Sergius dorazil jako první. A pokud jde o Mauiase, tak ten předstíral, že stojí na straně císaře.
Sergius seděl před Mauiasem, a když Ondřej vstoupil, tak ho Sergius uviděl a povstal. Mauias káral Sergia: „Čeho se obáváte?“ Sergius se omlouval a tvrdil, že je to tak zvykem.“ Pak se Mauias otočil k Ondřejovi a zeptal se: „A co vy tady pohledáváte?“
A on odpověděl: „Abyste přispěchal na pomoc proti rebelovi.“
Ten ale řekl: „Vy oba jste moji nepřátelé. Ale ten anebo ten, kdo mi dá více, tak tomu přispěchám na pomoc.“
Pak Ondřej řekl: „Nebuď na pochybách, ó emíre, že pouhých pár věcí od císaře je pro vás mnohem výhodnějších než mnoho věcí od rebela. Nicméně dělejte, jak je vám libo.“ A když toto řekl, odmlčel se.
Mauias řekl: „Rozmyslím si to“ a oběma pak nařídil, aby odešli. Pak si Mauias tajně pozval Sergia a řekl mu: „Již déle nevzdávejte úctu Ondřejovi, protože jinak ničeho nedosáhneš.“
Příštího dne byl Sergius u Mauiase opět jako první a seděl před ním. Ale když Ondřej vstoupil, tak již nepovstal jako předchozího dne. Ondřej na něj pohlédl, proklel ho mocnou kletbou a hrozil mu těmito slovy:
„Pokud zůstanu naživu, tak vám ukážu, čeho jsem schopen.“
Sergius odpověděl: „Já před vámi nepovstanu, protože vy nejste ani muž, ani žena.“
Mauias je oba přerušil a řekl Ondřejovi: „Přijměte závazek, že mi dáte tolik, kolik je mi ochotný dát Sergius.“
„A kolik to je?“, zeptal se Ondřej.
Mauias odpověděl: „Poskytněte Arabům daňové příjmy.“
Ondřej řekl: „Běda vám, ó Mauiasi, vy mně radíte odevzdat vám tělo a nechat si pouhý přelud. Uzavřete dohodu se Sergiem, jakou si jen přejete, protože já nic takového neudělám. Ať uděláte cokoliv, my se obrátíme s žádostí o pomoc k Bohu, který je mocnější než vy při obraně Římanů, a my do Něj vložíme naše naděje.“
A po těchto slovech řekl Mauiasovi: „Buď sbohem“ a odešel z Damašku směrem na Meliténu po cestě, po níž právě chtěl odcestovat i Sergius, protože tam byli rebelové.
Když dosáhl Arabissu, tak se setkla s velitelem střežícím průsmyk, jenž se nepřipojil k rebelům, a nařídil mu, aby se zmocnil Sergia, až se tudy bude vracet, a předal mu ho. A on samotný pokračoval do Amnésie [lokalita neznámá], kde očekával Sergia a ohlásil císaři, co se stalo.
A když Sergius uzavřel s Mauiasem smlouvu, kterou považoval za výhodnou, tak vyrazil na zpáteční cestu spolu s arabským generálem Phadalasem a se silami barbarů, kteří budou bojovat na straně Saboria. Sergius cestoval před Phadalasem a postupoval vesele, aby se setkal se Saboriem. Padl ale do Ondřejovy pasti v průsmyku, kde se ho zmocnili a jako vězně přivedli k Ondřejovi. Když Sergius uviděl Ondřeje, tak mu padl k nohám a žebral, aby ušetřil jeho život.
Ale ondřej mu řekl: „Jsi to ty, Sergie, který sis tak zakládal před Mauiasem na svém pohlaví a mě jsi nazýval zženštilcem? Pohleď, nyní ti to tvoje přirození nebude vůbec ku propsěchu. Ó opravdu nikoliv, protože bude příčinou vaší smrti.“ A když to řekl, tak nařídil, aby bylo Sergiovi jeho přirození odříznuto a pak aby byl pověšen na šibenici.
A když byl Konstantinus informován, že Phadalas přijel na pomoc Saboriovi, tak poslal patricia Nikephora s římskými silami postavit se Saboriovi. Saborios se právě necházel v Adrianopoli, a když se dozvěděl, že Nikephoros pochoduje proti němu, osobně se začal připravovat na bitvu. A jednoho dne, když vyjížděl na koni ven z měst, jak bylo jeho zvykem, a přijel k městské bráně, tak udeřil svého koně bičem. Ten se splašil a rozbil mu hlavu o obránu, a tak byl příčinou jeho mizerné smrti. [Neznáme žádnou Hadrianopoli v Kappadokii, ale pokud se jednalo o Hadrianopoli v Pisidii, tak pak zřejmě Saburus opustil Meliténu a postupoval na Konstantinopol. Agapios nazývá toto město Awdina.]
A tímto způsobem daroval Bůh vítězství císaři. Když Phadalas přišel do Hexapole a vše se dozvěděl, tak byl úplně bezradný. Poslal zprávu Mauiasovi a žádal ho v ní o pomoc, protože viděl, že Římané urovnali své spory. Mauias mu poslal svého syna Jazída s početnými silami barbarů. Oba pak přišli k Chalkedonu a vzali zde mnoho zajatců. Rovněž obsadili Amorion ve Frýgii, zanechali zde posádku 5.000 ozbrojených mužů a vrátili se do Sýrie. A když zima končila, tak císař poslal toho samého cubicularia Ondřeje, který dosáhl Amorionu v noci a právě v době, kdy tam bylo mnoho sněhu. On i jeho lidé vylezli po kmenech na hradby, vstoupili do Amorionu a zabili všechny Araby. Zabili všech 5.000 a ani jednoho neušetřili.
Tu samou zimu došlo v Edesse k záplavám a mnoho lidí zahynulo. A rovněž znamení se objevilo na obloze.
Útok Arabů na Tunisko, problémy chalífátu s Mardaity
Když v letech 666 – 667 zaútočili Arabové na území dnešního Tuniska, narazili na tuhý odpor. V hornatém vnitrozemí se jejich expanzi urputně bránili domorodí Berbeři, kdežto Římané stále drželi opevněná přímořská města. Na druhé straně však chalífa Muávija musel bránit Libanon a Palestinu před útoky polonomádských Mardaitaiů (Mardaitů). Byli to křesťané, žili v pohoří Tauru a Armanu a v močálech v okolí Antiochie (Antakya, Turecko) a bojovali právě na straně toho, od koho dostali více peněz a zbraní.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Dějiny středověku v letech 660 – 669

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 668
Římská říše
Theophanes Confessor
Toho roku byl zavražděn císař Konstans v Syrakusách na Sicílii v lázních zvaných Daphne. Příčina toho byla následující. Lidmi z Byzantia byl nenáviděn pro vraždu jeho bratra Theodosia a zvláště pak proto, že potupně přivedl do Konstantinopole Martina, nejsvětějšího papeže římského, že ho poslal do exilu do „kraje“ (Klimata) na Chersonnésos a že tomuto nejučenějšímu vyznavači Maximovi vyřízl jazyk a usekl ruku. Dále proto, že mnoho ortodoxních, kteří nepřijali jeho kacířství, odsoudil k utrpění na mučidlech, k vyhnanství a ke ztrátě majetku a že poslal do exilu a mučil dva Anastasie, stoupence Maxima, tohoto vyznavače a mučedníka. A z těchto důvodů jej všichni nenáviděli. A propuklo velké zděšení, když zamýšlel přenést sídlo impéria do Říma. Rovněž si přál, aby se za ním odstěhovala i císařovna a jeho tři synové, ale tento jeho záměr zmařili cubicularius Ondřej a Theodoros z Koloneia. A tak strávil šest let na Sicílii.
A když šel do uvedených lázní, tak byl doprovázen Ondřejen, synem [patricia] Troila, jenž byl jeho služebníkem. A když se začal mydlit mádlem, Ondřej zvedl vědro, udeříl s ním císaře po hlavě a okamžitě uprchl. A když byl císař v koupeli již velmi dlouho, tak ti, co byli venku, vpadli dovnitř a našli jej mrtvého. A potom, co jej pohřbili, císařem proti jeho vůli udělali jistého Arména jménem Mizizios, protože byl velmi pohledný a půvabný. Když Konstantinos uslyšel o otcově úmrtí, připlul na Sicílii s velkou flotilou, zmocnil se Miziziose a spolu s otcovými vrahy jej odsoudil k smrti. A potom co uspořádal poměry na Západě, pospíchal do Konstantinopole, aby spolu se svými bratry Tiberiem a Herakliem vládl Římanům.
Smrt císaře Konstanta II.
Císař Konstans II. (Konstantin IV.) si pohněval konstantinopolský senát příkazem, aby jej z metropole na Bosporu do jeho syrakuské rezidence následovala i jeho rodina (tj. manželka Fausta a tři jeho synové). Imperátorův umíněný despotismus byl nakonec nesnesitelný i jeho nejbližšímu okolí, a proto se přední dvorské arménské a římské rodiny proti němu spikly a připravily atentát – dne 15. 7./15. 9. císaře zavraždil jeho vlastní komorník, kdežto podle jiného zdroje mu statný otrok rozbil v lázni hlavu těžkou bronzovou nádobou, což se však nutně nemusí vylučovat. Na uvolněný trůn usedl jeho syn Konstantin IV. Pogonatos (Vousatý) spolu se svými bratry Tiberiem a Herakliem, kteří mu byli vnuceni vojskem za spoluvládce. Vzbouřené sicilské oddíly však provolaly císařem Arména Mezezia.
Postup Arabů Malou Asií
V roce 668 využili Arabové vzpoury arménského velitele Sapora, který požádal chalífu Muáwiju o pomoc. I když spojenec Sapor zahynul pak u Hadrianopole v Bithýnii, Arabové se nezastavili, naopak, posíleni dalšími svými vojsky, postupovali k Chalkédonu a na jaře roku 669 zaútočili na Konstantinopol.

Itálie
Smrt císaře Constanta
(¬663) Pak se císař vrátil do Neapole, odkud po souši pokračoval do města Regium (Reggio) a pak během sedmé indikace [začal v září roku 663] na Sicílii, kde se usídlil v Syrakusách. [Jeho úmyslem bylo učinit ze Sicílie základnu pro boj proti Arabům v severní Africe.] A zde sužoval obyvatelstvo – prostý lid i vlastníky půdy – Kalábrie, Sicílie, Afriky a Sardinie dosud nikdy neslýchaným způsobem, když dokonce odděloval manžele od manželek a děti od jejich rodičů. [Lidé byli prodáváni do otroctví na úhradu dlužných daní.] A lid z těchto regionů musel snášet ještě tolik dalších a neslýchaných věcí, že nikdo si nebyl jist svým životem. A dokonce posvěcené bohoslužebné nádoby a poklady svaté církve Boží byly odnášeny pryč z příkazu císaře, aby ukojily chamtivost Řeků. Císař pobýval na Sicílii od sedmé do dvanácté [správně jedenácté] indikace. A nakonec jej za všechny ty obrovské nespravedlnosti stihl trest, když byl v lázni zabit [15. 7. roku 668] svým vlastním služebníkem. [Jeho komorník Ondřej mu rozbil hlavu nádobou na mýdlo.]
Mecetiova uzurpace
Když byl císař Constantinus zabit v Syrakusách, chopil se na Sicilii vlády bez souhlasu armádu Orientu Mecetius (Mezezius). [Paulus Diaconus zřejmě špatně porozuměl Liber Pontificalis, kde se píše: Mezezius, který byl na Sicilii s armádou Orientu, povstal a chopil se vlády.] A vojáci z Itálie, Istrie a Kampánie a z dalších regionů Afriky a Sardinie vytáhli proti němu na Sicílii a zbavili jej života. A mnoho jeho stoupenců bylo předvedeno do Konstantinopole a tam sťato. A spolu s nimi tam byla dopravena i hlava falešného císaře.

Británie
Papež posílá do Anglie Theodora
Papež Vitalianus nebyl příliš spokojený s výsledky Augustinovy a Paulinovy mise do Anglie roku 596 a 600, a proto do země vyslal roku Theodora jako sedmého arcibiskupa z Canterbury. Tohoto charakterního a mravně bezúhonného muže, rodáka z maloasijského Tarsu, na cestě doprovázeli kartaginský opat Hadrián a Benedikt s úkolem dohlédnout na něj, aby v Anglii nezaváděl nějaké podivné řecké způsoby. Nový kentský metropolita sjednotil anglickou církev pod svoji správou, zvětšil počet biskupství ze sedmi na čtrnáct, zakládal nové kláštery a od roku 673 zavedl každoroční církevní synody s cílem celkově upevnit pozici římskokatolické církve v zemi. Zemřel roku 690.
Papež posílá do Anglie Theodora
V šedesátých letech 7. století sužovaly anglickou církev potíže. Organizace byla nahodilá, bylo příliš málo biskupů a někteří z nich byli vysvěceni neplatně. Další zemřeli za nákazy roku 664, což znovu přivedlo k odpadlictví Východní Sasy. V roce 669 však vyslal papež nového arcibiskupa, rodáky z Malé Asie Theodóra. Tento překvapivý kandidát (zvolený až poté, co několik dalších odmítlo) byl přesně tím, koho bylo zapotřebí – důkladným a přísným správcem. Během třicetileté vlády zracionalizoval diecézní strukturu, jež byla všude proměnlivá a nejistá, a v královstvích obrácených na víru klášterně organizovanými Iry snad i chyběla docela. Biskupové s neplatným svěcením byli ukázněni a pochybné nároky buď potvrzeny, nebo anulovány: za neplatné byly například prohlášeny veškeré skutky velšských biskupů. Synod svolaný v roce 672 v Hertfordu pak ustavil první základní kánony pro správu církve.
Většina duchovních přijímala Theodórova nařízení ochotně, ne tak impozantní biskup z Riponu a poté z Yorku Wilfrid. Wilfrid byl sice přísně pravověrný a ve Whitby (664) prosazoval římské velikonoce, protivilo se mu však cokoli, co ohrožovalo jeho moc v northumbrijské církvi. V jeho bouřlivých vztazích s Theodórem a řadou po sobě jdoucích králů nechybělo dvojí vyhoštění, dvojí dovolání k Římu, vyhnanství ani uvěznění. Mezitím stihl kázat Frísům, obrátit na víru Sussex a zakládat kláštery v Mercii. Wilfrid se svými příjmy a obrovským bohatstvím budí dojem neobvyklého propojení světce a světského šlechtice. Takovou postavu mohla zplodit jen mladá a v zásadě aristokratická církev.
Theodórova vláda byla zlatým věkem klášterů. Na jedné straně se ve velkých keltských klášterech, jako Lindisfarne a Whitby, ve vzrůstající míře uplatňovaly římské zvyklosti, třebaže staré hodnoty v nich žily i nadále: u sv. Cuthberta se snoubila samota asketická oddanost irských misionářů s římskými postoji ke klášternímu životu i kázni. Na straně druhé se mnoho nových klášterů v těch letech založených bude po staletí počítat k největším v Británii. V jistých ohledech byli nejdůležitějšími z nich Wearmouth a Jarrow, které založil Benedict Biscop, northumbrijský šlechtic, který se stal mnichem.
Papež Vitalianus vysílá do Anglie Theodora z Tarsu
Vzpomenutého roku [tj. 664], když došlo k zatmění slunce a brzy nato k morové pohromě a kdy se také – přemožen jednomyslným postupem katolíků – navrátil domů Kolman, 14. července zemřel Deusdedit, [od roku 655] šestý biskup církevní obce v Canterbury. Téhož měsíce a dne však zemřel i kentský král Eorcenberht [640 - 664]. Zanechal královský stolec syni Ecgberhtovi, který jej převzal a držel po devět let.
Když tehdy zůstalo biskupství po ne právě krátkou dobu neobsazené, Ecgberht spolu s northumbrijským králem Oswym – jak jsme v předešlé knize stručně vylíčili – poslali do Říma kněze Wighearda rodem Angla, muže velmi vzdělaného v církevních naukách, a žádali, aby byl vysvěcen arcibiskupem církve národa Anglů. Papeži poslali rovněž dary – mnoho zlatých a stříbrných nádob. Když Wigheard dorazil do Říma, na jehož apoštolském stolci seděl v oné době Vitalianus, vyložil řečenému papeži důvod svého putování, krátce nato však sám a skoro všichni jeho průvodci, kteří s ním přišli, podlehli moru a zemřeli. Papež radil se pak o těch otázkách a usilovně hledal, koho by poslal jako arcibiskupa církevním obcím Anglů. V klášteře v Hiridanu [na ostrůvku Nisida severně od Neapole], jenž leží nedaleko Neapole v Kampánii, žil tehdy opat Hadrián, národností Afričan, důkladně vyškolený v posvátných písemnostech a dobře obeznámený s klášterní i církevní naukou.¨, zběhlý stejně dokonale v řečtině jako v latině. Papež ho k sobě povolal a přikázal mu, aby přijal biskupský úřad a odjel do Británie. Hadrián však namítal, že není hoden takové důstojnosti, ale že může ukázat jiného, který se k přijetí biskupství hodí lépe, a to jak svým vzděláním, tak i věkem. A když papeži nabídl jistého mnicha z blízkého kláštera panen jménem Ondřej [snad byl jeptiškám kaplanem], uznal jej každý, kdo jej znal, za hodna biskupské důstojnosti. Tělesná nemohoucnost mu však nedovolila stát se biskupem. A znovu nutili Hadriána, aby biskupství přijal. Požádal tedy o strpení, aby snad časem našel jiného, komu by mohli udělit biskupské svěcení.
V Římě žil v té době Hadriánovi známý mnich jménem Theodor. narodil se v Tarsu v Kilikii a byl to muž zběhlý ve světské i církevní literatuře, školený v řečtině i latině. Jeho mravy byly bezúhonné a dosáhl ctihodného věku šedesáti šesti let. Když ho Hadrián nabídl papeži, aby byl vysvěcen, uspěl, ovšem za podmínky, že jej sám Hadrián doprovodí do Británie. S odůvodněním, že z různých důvodů již dvakrát pobýval na galské půdě, a má tedy i větší zkušenosti se způsobem konání té cesty, a také proto, aby měl k dispozici dostatečný počet vlastních lidí. Dále si papež přál, aby s Theodorem nadále spolupracoval v nauce a bedlivě sledoval, zda po způsobu Řeků nezavádí v církevní obci, jíž stojí v čele, nějaké novoty, které jsou v rozporu s pravou vírou. Theodorovi se dostalo podjáhenského svěcení. Poté čekal čtyři měsíce, než mu dorostly vlasy, aby se daly sestříhat do korunky; měl totiž po východního způsobu tonzuru svatého apoštola Pavla. Papež Vitalianus jej vysvětil na biskupa v roce 668 v neděli 26. března. Potom byl 27. května vypraven spolu s Hadriánem do Británie.
Když tedy spolu po moři dorazili do Marseille, cestovali po souši do Arles, kde Janovi, arcibiskupovi onoho města [658 - 675], odevzdali doporučující listy papeže Vitaliana. Janem byli ale zdrženi, dokud jim královský majordom Ebroin nevydal povolení cestovat kudy se jim zachce. S povolením v ruce odjel Theodor k pařížskému biskupovi Agilbertovi, o němž jsme již výše mluvili: byl jím vlídně přijat a prodlévali u něho dlouhou dobu. Hadrián navštívil nejdříve Emmu, biskupa v Sens, a potom Farona v Meaux a strávil s nimi příjemně rovněž delší čas: hrozící zima nutila totiž oba, aby se zdrželi, kde jen se dalo.


Rok 669
Franská říše
Childerich se žení
Roku 669/670 dosáhl austrasijský král Childerich II. (syn neustrijsko–burgundského krále Chlodvíka II. a královny Bathildy) zletilosti a ujal se samostatné vlády. Držení trůnu zlegalizoval sňatkem se svojí sestřenicí Bilichildou, dcerou austrasijského krále Sigiberta III. a královny Chimnechildy. Mocný šlechtic Wufoaldus, králův dosavadní regent, však svůj vliv neztratil a nadále zastával úřad majordoma.
Gundoin vévodou
Pravděpodobně roku 669/670 (zcela jistě v rozmezí let let 657 – 679) byl zeť austrasijského majordoma Wulfoalda Gundoin (též Gundewin) jmenován vévodou na území mezi řekou Másou a východobelgickým Uhelným lesem. Protože se však v tomto prostoru nacházely domény od moci odstaveného, ale dosud silného arnulfovsko–pipinovského rodu, bylo jasné, že konflikt na sebe nenechá dlouho čekat. A opravdu Gundoin se dostal do sporu s Ansegiselem, otcem pozdějšího majordoma Pipina Středního, a v potyčce jej zabil.


Římská říše
Theophanes Confessor
V tom roce se stal císařem Konstantinos spolu se svými bratry. Saracéni napadli Afriku a říká se, že se zmocnili 80.000 zajatců. [Agapios jich má sto tisíc.]
Lidé z thematu Anatolikon přišli do Chrysopole a řekli: „Věříme ve Trojici Boží. Ať jsou korunováni všichni tři!“ A Konstantinos měl starosti, protože on sám byl korunován, zatímco jeho bratři neměli jakékoliv důstojenství. [To není pravdivé tvrzení. Akta koncilu z roku 680 ukazují, že byli korunováni již roku 659.]
A tak k nim poslal Theodora, patricia z Koloneia, jenž je ošálil slovy chvály a získal je i s jejich vůdci k tomu, aby přijeli do Města poradit se se senátem, jak by bylo možno uskutečnit jejich požadavky. Císař je okamžitě nechal přes vodu v Sykai narazit na kůl. [Koho?] A když lidé z Anatolie viděli, že byli oklamáni, tak se celí sklíčení vrátili domů. A císař pak nechal svým bratrům uřezat nosy. [Celkem zmatené líčení na základě starších řeckých zdrojů. Konstantinovi bratři byli ve skutečnosti zbaveni moci až koncem roku 681, přičemž vzpoura vojáků z thematu Anatolikon následovala bezprostředně potom.]
Útoky Arabů proti římské říši
Vojska arabského chalífy Muáviji ibn Abí Sufján stále vedou boje proti Římanům a domorodým Berberům na území dnešního Tuniska. Jiné chalífovy oddíly pronikly tohoto roku Malou Asii až k Bosporu a poprvé oblehly samotnou Konstantinopol.
Útoky Arabů proti římské říši
V roce 668 využili Arabové vzpoury arménského velitele Sapora, který požádal chalífu Muáwiju o pomoc. I když spojenec Sapor zahynul pak u Hadrianopole v Bithýnii, Arabové se nezastavili, naopak, posíleni dalšími svými vojsky, postupovali k Chalkédonu a na jaře roku 669 zaútočili na Konstantinopol. Již v létě je však mor a nedostatek potravin donutily ustoupit. V centru malé Asie, v galatském Amoriu, zanechali posádku, která však v zimě byla Římany pobita. Hlavní arabské síly strávily tuto zimu ve městě Kyziku, odkud se dal očekávat další útok na hlavní město. Nedošlo k tomu však, i když arabské nájezdy pokračovaly i počátkem 70. let.
Pokus o uzurpaci zlikvidován
Císař Konstantin IV. Pogonatos (Vousatý) se osobně vypravil na Sicílii, aby potlačil pokus o uzurpaci Arména Mezezia. Toho však již na počátku roku zlikvidoval ravennský exarcha a vzbouřence krutě potrestal.

Británie
Do Británie přicestoval Theodoros
Papež Vitalianus nebyl příliš spokojený s výsledky Augustinovy a Paulinovy mise do Anglie roku 596 a 600, a proto do země vyslal roku 668 Theodora jako sedmého arcibiskupa z Canterbury. Tohoto charakterního a mravně bezúhonného muže, rodáka z maloasijského Tarsu, na cestě doprovázeli kartaginský opat Hadrián a Benedikt s úkolem dohlédnout na něj, aby v Anglii nezaváděl nějaké podivné řecké způsoby. Nový kentský metropolita sjednotil anglickou církev pod svoji správou, zvětšil počet biskupství ze sedmi na čtrnáct, zakládal nové kláštery a od roku 673 zavedl každoroční církevní synody s cílem celkově upevnit pozici římskokatolické církve v zemi. Zemřel roku 690.
Do Británie přicestoval Theodoros
V šedesátých letech 7. století sužovaly anglickou církev potíže. Organizace byla nahodilá, bylo příliš málo biskupů a někteří z nich byli vysvěceni neplatně. Další zemřeli za nákazy roku 664, což znovu přivedlo k odpadlictví Východní Sasy. V roce 669 však vyslal papež nového arcibiskupa, rodáky z Malé Asie Theodóra. Tento překvapivý kandidát (zvolený až poté, co několik dalších odmítlo) byl přesně tím, koho bylo zapotřebí – důkladným a přísným správcem. Během třicetileté vlády zracionalizoval diecézní strukturu, jež byla všude proměnlivá a nejistá, a v královstvích obrácených na víru klášterně organizovanými Iry snad i chyběla docela. Biskupové s neplatným svěcením byli ukázněni a pochybné nároky buď potvrzeny, nebo anulovány: za neplatné byly například prohlášeny veškeré skutky velšských biskupů. Synod svolaný v roce 672 v Hertfordu pak ustavil první základní kánony pro správu církve.
Většina duchovních přijímala Theodórova nařízení ochotně, ne tak impozantní biskup z Riponu a poté z Yorku Wilfrid. Wilfrid byl sice přísně pravověrný a ve Whitby (664) prosazoval římské velikonoce, protivilo se mu však cokoli, co ohrožovalo jeho moc v northumbrijské církvi. V jeho bouřlivých vztazích s Theodórem a řadou po sobě jdoucích králů nechybělo dvojí vyhoštění, dvojí dovolání k Římu, vyhnanství ani uvěznění. Mezitím stihl kázat Frísům, obrátit na víru Sussex a zakládat kláštery v Mercii. Wilfrid se svými příjmy a obrovským bohatstvím budí dojem neobvyklého propojení světce a světského šlechtice. Takovou postavu mohla zplodit jen mladá a v zásadě aristokratická církev.
Theodórova vláda byla zlatým věkem klášterů. Na jedné straně se ve velkých keltských klášterech, jako Lindisfarne a Whitby, ve vzrůstající míře uplatňovaly římské zvyklosti, třebaže staré hodnoty v nich žily i nadále: u sv. Cuthberta se snoubila samota asketická oddanost irských misionářů s římskými postoji ke klášternímu životu i kázni. Na straně druhé se mnoho nových klášterů v těch letech založených bude po staletí počítat k největším v Británii. V jistých ohledech byli nejdůležitějšími z nich Wearmouth a Jarrow, které založil Benedict Biscop, northumbrijský šlechtic, který se stal mnichem.
Theodorova mise do Británie
(¬668) Jak však důvěryhodní poslové vyložili [kentskému] králi Ecgberhtovi, že biskup, kterého si vyžádali na římském biskupovi, prodlévá v království Franků, poslal tam okamžitě svého prefekta Rædfritha, aby ho přivedl. Sotvaže Rædfrith dojel, ujal se s Ebroinovým povolením Theodora a odvedl jej do přístavu, který se jmenuje Quæntavic [poblíž dnešního Étaples]. Oslaben nemocí pozdržel se tam nějaký čas, jak se však začal uzdravovat, odplul do Británie.
Hadriána však Ebroin zadržel, protože jej podezíral, že má od císaře pro krále Británie nějaké poselství, které je namířeno proti království, v němž rozhodující moc měl tehdy sám Ebroin. Když se však spolehlivě ujistil, že nic takového nemá ani neměl, osvobodil jej a dovolil mi jít za Theodorem. Sotvaže se pak Hadrián s Theodorem setkal, dostal od něho klášter blahoslaveného Petra, kde – jak jsem již dříve řekl – bývají pohřbíváni arcibiskupové z Kentu. Neboť když Theodor odjížděl, dal mu apoštolský pán pokyn, aby se ve své diecézi o Hadriána postaral a dal mu místo, kde by se svými druhy mohl výhodně pobývat. [Zřejmě však až po smrti Benedikta Biscopa roku 672.]
Do své církevní obce přijel Theodor v neděli 27. května [669], druhého roku poté, co byl vysvěcen, a setrval v ní jedenadvacet let, tři měsíce a dvacet šest dní [† 19. 09. 690].
Brzy procestoval všechny místa na ostrově, kde sídlil národ Anglů. Všemi byl láskyplně přivítán a slyšen, když se stálým průvodcem a spolupracovníkem Hadriánem rozséval základy řádného života a kanonického způsobu oslavy velikonočních svátků. Byl to první z arcibiskupů, kterému celá církev Anglů podávala ruce a poslouchala jej. A protože Theodor i Hadrián byli bohatě vzděláni v posvátném i světském písemnictví, jak jsme řekli, shromažďovali zástupy žáků a každým dnem zavlažovali jejich srdce celé řeky spásné moudrosti. Tak ovšem, že vedle svazků posvátného písemnictví předávali svým posluchačům také výklady o umění verše, o astronomii a církevním propočítání času. Důkazem je i skutečnost, že ještě dnes [731] jsou naživu někteří z jejich žáků, kteří ovládají latinský i řecký jazyk stejně dobře jako svůj mateřský jazyk. […]
Když tedy Theodor všechno procestoval a prohlédl, vysvětil na příhodných místech biskupy a s jejich pomocí napravoval co se mu kde jevilo špatné. V té souvislosti vytýkal biskupovi [z Yorku] Chadovi, že nebyl řádně vysvěcen. [Protože je vysvětili britští „schizmatici“.] Na to mu Chad co nejpokorněji odpověděl: „Jestli jsi zjistil, že jsem nenabyl biskupství řádně, rád z úřadu odstoupím. Nikdy jsem nebyl přesvědčen že jsem tohoto úřadu hoden, a jen z poslušnosti jsem vyslovil souhlas s příkazem ujmout se ho, ač si to nezasloužím!“ Když Theodor uslyšel ponížený tón jeho odpovědi, prohlásil, že biskupství opustit nesmí. A sám potom znovu provedl jeho vysvěcení pravověrným způsobem.
V té době, kdy zemřel [arcibiskup z Canterbury] Deusdedit [664] a pro církevní obec v Canterbury se hledal jeho nástupce, byl z Británie do Galie k vysvěcení vyslán také Wilfrid. A protože se vrátil před příjezdem Theodora, sám v Kentu světil kněze a jáhny do doby, než na svůj stolec dosedne sám arcibiskup. Krátce nato se Theodor dostal do města Rochesteru, kde po smrti Damiána [669] zůstávalo biskupství již dlouho dobu neobsazeno. Vysvětil tedy biskupem muže, který se jmenoval Putta [669 - 676]. Žil prostým životem, jsa lépe vyškolen v církevních naukách než v řízení světských záležitostí. Měl zvláště velké zkušenosti s římským způsobem církevního zpěvu, jež získal od žáků blahoslaveného papeže Řehoře.
Změna na northumbrijském biskupském stolci v Yorku: Theodor vyměnil Chada za Wilfrida
Zatímco Wilfrid pobýval ještě v zmořských krajích, byl na příkaz krále Oswyho vysvěcen na biskupství v Yorku svatý muž Chad, jak výše vzpomenuto. Poté, co po tři léta vznešeně řídil obec, stáhl se zpátky do svého kláštera,který se nacházel v Laestingaeu, a ujal se nad ním vlády. Tehdy se Wilfrid stal biskupem celého northumbrijského území. Ale později, za vlády krále Ecgfritha…
Chad vysvěcen biskupem pro Mercii
V té době stál v čele království Merciů král Wulfhere. Ten po smrti Jarumana [†669] požádal Theodora, aby také jemu a jeho lidem dal biskupa, Theodor jim však nového biskupa vysvětit nechtěl. Požádal však krále Oswyho, aby jim jako biskup byl dán Chad, který tehdy žil poklidným životem ve svém klášteře, to znamená v Lastinghamu. Biskupský úřad kostela v Yorku tehdy vedl Wilfrid, jenž spravoval všechny kraje Northumbrijců a také Piktů, kam až král Oswy mohl dosáhnout svou mocí. A protože tento nejctihodnější biskup Chad měl ve zvyku hlásat evangelium spíše během pěších návštěv různých míst, než že by je objížděl, poručil mu Theodor, aby jezdil na koni pokaždé, když má před sebou delší cestu. A protože se z horlivosti a z lásky ke zbožnému dílu nemálo zdráhal, vysadil jej na koně vlastníma rukama. Poznal totiž, že je to velmi svatý a schopný muž, a donutil jej proto jezdit na koni, bylo-li to zapotřebí. […] Své biskupské sídlo měl pak v místě, které se nazývá Lichfield, tam také zemřel [†672] a byl pochován. [Před rokem 669 sídlili mercijští biskupové v Reptonu.]
Změna na biskupské stolci Východních Anglů
Bisi, biskup Východních Anglů [669 - 673], muž velké svatosti a zbožnosti [¼] byl nástupcem Bonifáce [652 - 669], o němž jsme se již zmínili. Když totiž Bonifác po sedmnácti letech v biskupském úřadě zemřel, vysvětil na jeho místo Theodor právě Bisiho. Dosud žije, ale velmi těžká nemoc mu brání ve správě biskupství: Proto byli místo něho zvoleni a vysvěceni dva biskupové Æci [v Dunwichi - Suffolku] a Baduwine [v Elmhamu - Norfolku]. Od té doby [snad od roku 673] až dodnes [731] má ono biskupství dva biskupy.

Itálie
• Narodil se papež Řehoř II.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“