Dějiny středověku v letech 640 - 649

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 640 - 649

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 640 – 649
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 640

Franská říše
Durynkové opět svobodní
Po smrti franského krále Dagoberta I. využil durynský vévoda Radulf sporů mezi franskou šlechtou, roku 640/641 zrušil svazek s franskou říší a prohlásil se králem. Nezávislé Durynsko se samozřejmě nelíbilo nejmocnějším velmožům říše Pipinovci Grimoaldovi, jeho příbuzným Arnulfovcům bratrům Ansegiselovi a Chlodulfovi, vévodovi Adalgiselovi, kolínskému biskupu Kunibertovi a auvergnskému vévodovi Bobovi. Frankové tedy zahájili válečné tažení, jehož se účastnil i mladý král Sigibert III. Nejdříve šlo vše podle plánu a v prostoru mezi Mohučí a Vogelsbergem porazili v „divoké bitvě“ Radulfova spojence bavorského vévodu Faru z rodu Agilolfingů. Faro přišel v boji o život a ostatní, kteří nebyli pobiti mečem, skončili v otroctví. Po tomto vítězství přešel na franskou stranu alamanský vévoda Leuthari. Fredegarova kronika popisuje následující události takto: „Když to viděl Radulf, zbudoval v Durynsku na jakési hoře nad řekou Unstrut hrad opevněný dřevěnými kůly, shromáždil tam ze všech stran vojsko, co mohl nejvíce, a opevnil se na tomto hradě k obraně i s ženou a dětmi. Když tam přijde Sigibert s vojskem svého království, oblehne jeho vojsko hrad ze všech stran; Radulf však seděl uvnitř dobře připraven k boji.“ Král Sigibert, veden mládím a špatnými radami, vytrhl proti hradu s vojskem ještě unaveným dlouhým pochodem a navíc zmítaným spory jednotlivých velitelů. Vévoda Radulf v této situaci „vyrazí branou z hradu, vyřítí se se svými na vojsko Sigibertovo a způsobí Sigibertovu vojsku takovou porážku, až div byl“.
Podle německého zdroje však měl durynský vévoda ve franském táboře spojence, kteří vyvolali nepokoje, takže Grimoald a Adalgisel museli bránit mladého krále vlastním tělem. O franské porážce prý rozhodlo to, že do útoku proti opevnění šla jenom část vojska. Radulf zvítězil a velkomyslně povolil nepříteli volný odchod za Rýn. Sigibert III. sice formálně zůstal durynským králem, ale skutečným vládcem byl Radulf, což Fredegar vyjádřil pregnantně: „Slovy sice nepopíral Sigibertovu vládu, ale činy se rázně stavěl jeho panství na odpor.“ Vedle síly svých zbraní podporoval svoji pozici i rozvíjením „přátelských svazků s Vinidy“. Vedle Durynska se odtrhlo od říše i Bavorsko, pouze na alamanského vévodu Leuthariho se Frankové mohli spolehnout.
Smrt Pipina Staršího
Nedlouho po svém návratu do čela říše zemřel v klášteře Remiremont v jižních Vogézách austrasijský majordomus a regent Pipin I. Starší. Nárok na úřad vznesl jeho syn Grimoald, proti čemuž vystoupil vychovatel mladého krále Sigiberta Otto, syn „domestica“ Ura, a jeho jmenování zablokoval. V nedalekém klášteře Habundum ukončil svůj život i svého času jeden z nejmocnějších mužů Austrasie Arnulf z Met. Jeho nástupce na biskupském stolci v Metách Goericus–Abbo jej brzo nechal převézt do Met a pohřbít v kostele Apoštolů (St. Arnulf).
Smrt sv. Arnulfa
V tu dobu (640/18. 8. 641) odešel sv. Arnulf, první majordomus austrasijského paláce, do radostí života věčného. Opustil palác, když byl vybrán na biskupskou stolici města Met. Nakonec opustil i tento svět, aby mohl žít osamělý život poustevníka.
Paulus Diaconus o sv. Arnulfovi
V té době v Galii [Paulus nesprávně považuje Arnulfa za současníka langobardského krále Cunicperta (688 – 700)], když králové Franků zdegenerovali a ztratili svoji obvyklou statečnost a schopnosti, tak ti, na něž bylo pohlíženo jako na správce jejich paláce, začali užívat královské moci a dělat to, co dělali ti králové. A nebesy bylo ustanoveno, že moc nad Franky by měla přejít na rod těchto lidí. A správcem královského paláce byl tehdy Arnulf, muž, jak se později ukázalo, milý Bohu a znamenité svatosti, který když si užil slávy tohoto světa, zasvětil se službě Kristu a proslavil se jako biskup a nakonec si vybral život poustevníka, aby sloužil všemi způsoby malomocným a žil v největším odříkání. V souvislosti s jeho podivuhodnými činy existuje v chrámu v Metách, kde měl diecézi, kniha obsahující popis jeho zázraků a životní zdrženlivosti. Rovněž já jsem v knize, kterou jsem napsal na žádost Angelramna, arcibiskupa uvedené církve a urozeného muže proslaveného svatostí, o biskupech tohoto města, zaznamenal jisté zázraky vztahující se k tomuto nejsvatějšímu muži Arnulfovi, které nyní nepovažuji za nutné znovu uvádět.
Smrt Pipina Staršího
Když asi o rok později Pipin zemřel, všichni lidé v království Austrasie jej litovali, protože jej velmi milovali a cenili si jeho dobroty a bezúhonnosti. Egua, majordomus krále Chlodvíka, který byl moudrý a loajální muž, zemřel také ve městě Clichy ve třetím roce jeho vlády. V úřadu majordoma byl vystřídán Harchinoaldem, který byl bratrancem krále Dagoberta z matčiny strany. Byl to vzdělaný muž, plný dobroty a trpělivosti, moudrý a chytrý. Byl pokorný a vážil si duchovních pastýřů a sloužících Našemu Pánu. Získal velké bohatství na tomto světě, ale ne neprávem.
Narození Pipina Středního
V letech 640 – 650 nebo roku 635 se Ansegiselovi, synovi Arnulfa z Met, a jeho manželce Begze, dceři Pipina Staršího, narodil pozdější vládce franské říše majordomus Pipin II. Střední.


Perská říše
Expanze Arabů pokračuje
Arabové dobyli jedny z posledních římských opěrných bodů v Palestině a Sýrii města Kaisareiu (Kajsarija u izraelské Chadejry) a Gazu, takže císaři Herakleiovi I. zůstal v této oblasti pouze Askalon a Tripoli. Muslimové uskutečnili i kořistnický výpad do Arménie, ale po dobytí pevnosti Dvinu se opět stáhli s kořistí a tisíci zajatců. Další vpády budou následovat, dokud se Arménie nestane arabskou provincií.
Expanze Arabů pokračuje
Velitelem severní Sýrie Ajád ibn Ganam podnikl roku 639 nové tažení do Džazíry (krajina v severní Sýrii a Iráku mezi Eufratem a Tigridem) a do roku 640 v několika bitvách znovu zpacifikoval místní křesťanské kmeny. Pronikl k Meliténé (Malatya, Turecko) a zemi obsadil až po Samosatu (Samsat, Turecko), Amidu (Diyarbakir, Turecko) a Bitlis.
Expanze Arabů pokračuje
Poslední syrské město, které odolávalo muslimskému obléhání, byla Kaisareia. Boje se však vlekly od roku 637, protože hradby směrem k pevnině byly velmi pevné a římská flotila zajišťovala zásobování. Nepomohlo ani to, když syrský místodržící Jazíd ibn Abí Sufján poslal na pomoc Amrovi ibn al–Ásovi oddíly z Damašku pod velením svého bratra Muáviji. Obránci stále podnikali výpady, byli však vždy zahnáni zpět. Až roku 640 ukázal jeden Žid muslimům cestu za hradby akvaduktem. Město pak bylo vzaté ztečí, dobyto a vypleněno, obyvatelstvo čítající sedmdesát tisíc Řeků, třicet tisíc židovských samaritánů a na dvě stě tisíc Židů(?) bylo zmasakrováno, přičemž prý pouze na čtyři tisíce lidí obojího pohlaví bylo odvedeno do Medíny a zde prodáno do otroctví.
O tom, kdo dobyl Kaisareiu, se zprávy liší. Amr či Jazíd se jej oblehli ihned po pádu Jeruzaléma. Jazíd, který vystřídal Abú Obajdu ve funkci guvernéra Sýrie to zkoušel také, onemocněl však a vrátil se do Damašku, kde roku 639 zemřel. Nakonec se to podařilo až roku 640 Muávijovi.
Vpád Arabů do Egypta
Když chalífa Omar pobýval roku 639 v Sýrii, navrhl mu činorodý a nyní jinak nevyužitý Amr ibn al–Ás, že podnikne invazi do Egypta. Vidina dobytí této bohaté římské provincie byla pro Omara velmi lákavá, neboť by tak kromě běžné kořisti získal kontrolu i nad jeho obilním bohatstvím, takže hladomor, který tento rok řádil na Arabském poloostrově, by se již neopakoval. Třebaže Egypt zmítaný spory mezi katolíky a monofyzity a krutě utiskovaný císařským úřednictvem představoval – jak se zanedlouho ukázalo – snadnou kořist, chalífa v obavě z krutých bojů dlouho váhal než svůj souhlas vydal. Cestou do Mediny si však zase všechno rozmyslel a tažení písemně odvolal. Ale Amr byl rozhodnutý zaútočit na Egypt za všech okolností, a proto dopis otevřel teprve tehdy, když byly jeho čtyři tisíce mužů již na cestě. Když Omar viděl, že Amra již nezastaví, poslal mu alespoň jako posily oddíly zkušených válečníků a veteránů mnoha bitev pod az–Zubairem.
Muslimové vstoupili do Egypta vádím al–Aríš dne 12. 12. 639 a pokračovali dále na al–Faramu (Pelusium), kterou oblehli a po měsíci dobyli. Poté se vydali po východní straně nilské delty a obsadili město Bilbeis, odkud pokračovali fíkovníkovými a akáciovými háji dále na jih. Cestou obrátili na útěk několik římských oddílů, které se snažily jejich postup zadržet, přičemž v boji padl i jeden z římských velitelů Artaban, který bojoval proti muslimům už v Sýrii. U ruin starověkých chrámů Ain Šemu, tj. Aunu neboli Heliopole, překročili Nil a rychle pronikli až k Fajjúmskému jezeru (jezero Moeris), odkud se – jak se zdá – vrátili zpět k Heliopoli, aby se spojili s az–Zubairovými posilami. Nyní měl Amr k dispozici asi patnáct tisíc mužů, s nimiž se již mohl postavit císařské armádě.
Obyvatelé Heliopole – většinou Koptové a Núbijci – však žádali egyptského místodržícího, kterého arabské prameny nazývají Mukaukis, aby s muslimy uzavřel mír a nevystavoval je takovému nebezpečí.
„Jaké šance máme proti mužům, kteří porazili Chosroea (tzn. Peršany) i císaře,“ namítali.
Místodržící jim ale nevyhověl, a když uplynul pětidenní klid zbraní, byla připraven svést bitvu. Amr v ní znovu použil osvědčenou muslimskou taktiku, když rozdělil své muže do třech oddílů. Sám s prvním oddílem se postavil nedaleko města, druhý umístil u římské pevnosti Babylónu a třetí nedaleko Nilu na místě zvaném Tendunyas (Um Dunein). Když Římané zaútočili na jeho první sbor, obešly je zbývající muslimské sbory ze zadu a docílili skvělého vítězství. Ti, kdo boj přežili, nastoupili na své lodě a odpluli po proudu. K bitvě u Heliopole došlo v červenci roku 640.
Muslimům by nyní padl do rukou i celý dolní Egypt, kdyby nepřišly každoroční povodně a nepřerušily tak všechny vojenské akce. Nil totiž začíná stoupat již začátkem června a od července až do poloviny srpna je nilská delta jedno veliké jezero. Až v polovině září tedy mohl Amr oblehnout město Misr (Memfis), uprostřed něhož stála pevnost Babylón. Na jeho dobytí si však musel počkat ještě osm měsíců.

Vpád Arabů do Egypta
Uprostřed ledna roku 640 opustil arabský generál Amr ibn al–Ás egyptské Pelusium (koptsky Peremoun, arabsky al–Faramá) a znovu se vydal na pochod s prakticky neztenčenou armádou; skrovné ztráty, jež utrpěl v bojích bohatě vyvážili místní beduíni, kteří se k němu připojili s vidinou válečného dobrodružství a bohaté kořisti – Makrízí např. tvrdí, že se němu v Džabal al–Džalal připojil kmen Rašíd a mnozí z kmene Lakhm. Arabové teď postupovali solí pokrytou pouštní krajinou a překonávali písečné duny poseté mořskými lasturami až dorazili k městu Mygdonu (dnešní Kantara na březích Suezského průplavu), kde písečné pláně vystřídala krajina s pevným povrchem pokrytá oblázky, jejíž monotónnost jen tu a tam narušovaly laguny s poloslanou vodou obklopené rákosem i jinou zelení. Na rozdíl od většiny dobyvatelů před nimi, kteří se z Pelusia vydali rovno na západ do Synhuru (Sanhúr) a Tanisu (San) a odtud deltou rovnou k Bubastis (Tall Bastá neboli Zakazik), se Arabové drželi okraje pouště a směřovali do Sálíhije. Cesta na západ by je totiž přivedla do oblasti plné močálů, říčních ramen a kanálů u jezeru Manzalá, která by pro ně byla stěží průchodné. V Salahíji neboli Kasasínu se pak otočili téměř na jih až se dostali mezi pahorky kolem vádí Tumilát poblíž místa, které je dnes známo bitvou u Tall al–Kabíru [1882], odkud pokračovali v pochodu po trase vedoucím mezi tímto vádím a městem Bilbais.
Římané prozatím nic nepodnikali a pouze vysílali hlídky, aby sledovaly pohyby nepřítele. Teprve u Bilbais se objevila jejich silnější armáda a podnikla nedůrazné vojenské akce, přičemž šarvátky se střídaly s vyjednávání. Arabská zpráva o tom, že al–Mukaukas (tj. alexandrijský patriarcha Kýros) za tím účelem vyslal do muslimského tábora dva biskupy Abú Maryama a Abú Maryâma je nedůvěryhodná, neboť žádní takoví biskupové se v Egyptě neexistovali. Jejich prakticky totožná jména pak můžeme přičíst na vrub špatné práci opisovačů. Avšak asi nějaká jeho delegace do arabského tábora opravdu dorazila, neboť Tabarí uvádí, že Amr na Kopty naléhal, aby byli muslimům nápomocni z důvodů příbuznosti mezi Araby a Egypťany přes Hagar. Ti však tvrdili, že toto „příbuzenství“ je trochu nejasné, a vzali si čtyři dny na rozmyšlenou. Římský velitel Araby zvaný Artabun – jistě se jednalo o Aretiona, bývalého vojenského velitele Jeruzaléma – se však obával boje za regulérních podmínek, a proto zaútočil ještě před vypršením příměří již druhý den v noci. Celá akce však skončila fiaskem a jeho muži byli rozsekáni na kusy. Město Bilbais střídavě bojovalo a zase vyjednávalo po celý měsíc, ale nakonec i ono ocitlo v rukou muslimů. Závěrečný účet byl pro Římany neradostný jeden tisíc mrtvých a tři tisíce zajatých. Ztráty na arabské straně nejsou zaznamenány.
Po pádu Bilbais prošel Amr kolem Heliopole (dnes severovýchodní předměstí Káhiry) a oblehl trochu záhadnou lokalitu arabskými prameny nazývanou Umm Dunaín, o níž dnes víme, že to může být pouze pevnost Tendunias Jana z Nikia, která ležela na západním břehu Trajánova kanálu a na východním břehu Nilu, tj. uprostřed dnešní Káhiry tam, kde jsou nyní zahrady Esbekiá. (Tendunias a jihozápadně ležící Babylón (na území dnešní Staré Káhiry) měly vlastní přístav a loďstvo a jejich hlavním úkolem bylo blokovat přechody přes řeku Nil na začátku jeho delty a chránit tak přístupové cesty k hlavnímu městu římského Egypta Alexandrii.)
Vrchní velitel císařské armády v Egyptě Theodor, liknavý a neschopný generál, si snad konečně uvědomil, že musí čelit něčemu většímu, než byl obvyklý vpád beduínů z pouště. Proto vyrazil do postižené oblasti osobně a spolu s egyptským místokrálem alexandrijským patriarchou Kýrem přijel do Babylónu, aby zde shromáždil dostatečné množství vojáků k potření pouštních vetřelců.
O Tendunias se nerozhodně bojovalo po několik týdnů, přičemž římská taktika byla jednoduchá – podniknout rychlý výpad a zase se rychle stáhnout zpět. Na druhou stranu měl Amr nyní důvod k obavám: ztráty sice měl nevelké, přesto jeho nepočetná armádu se stále ztenčovala. Také naděje, že pevnost dobude, se rozplývala a představa, že zničí římskou armádu v Babylónu, již byla čirou fikcí. Omarovy posily pak stále nepřicházely.
Nebyl by to však Amr, kdyby pomýšlel na ústup nebo zůstal nečinně stát na jednom místě. Než dorazí posily přenese boj asi padesát mil na jih a napadne bohatý kraj kolem Fajúmu. Bohužel provincie leží na druhém, tj. západním břehu řeky Nilu, a proto se musí pevnosti Tendunias i s jejím loďstvem zmocnit stůj co stůj. Nikdo neví, jak se to Amrovi podařilo. Faktem ale zůstává, že se dostal v pořádku na druhou stranu.
Vaikidí vytvořil romantickou legendu, když tvrdil, že mezi zajatci z Tendunias byla i Mukaukasova dcera Armanusá (Armenosa). Prý cestovala do Kaisareie, aby se zde provdala za císařova syna Konstantina. Když se však dozvěděla, že město je obleženo, vracela se zpět a padla do rukou Arabů. Amr se však k ní podle Vaikidího zachoval více než kavalírsky, neboť ji poslal zpět jejímu otci i se všemi šperky.
Po druhém nilském břehu pak muslimové pokračovali okolo metropole starověkého Egypta města Memfis dále na jih. (Třebaže v Memfidě v tu dobu ještě žili lidé, z větší části již bylo v rozvalinách, přičemž úpadek začal po založení Alexandrie. Název Memfis – Misr zatím přešel na bohaté a lidnaté město ležící na východním břehu jižně od Babylónu.) Ze svého západního břehu tak měli Saracéni pěkný výhled jak vpravo na tento Misr a impozantní hradby Babylónu, zrcadlící se nad vodní hladinou za ostrovem Raudá, tak vlevo na velké pyramidy v Gíze.
Trasa jejich dalšího pochodu není jasná; víme jen, že město Fajúm (Piom) tehdy spravoval guvernér Domentianus a že prefekt celé provincie byl Theodosios, který ovšem spolu s alexandrijským prefektem Anastasiem sídlil až v deltě Nilu nedaleko od Nikia. Obranu tamního území svěřili „magistru militum“ Janovi a jemu podřízenému Janu Marosovi. (První z nich je totožný s týmž Janem, který jako císařův zplnomocněnec slavnostně přivezl patriarchovi Kýrovi od patriarchy Sergia slavnou Ektesis a kříž „velké svátosti“, jak uvádí Jan z Nikia.) Když římské předsunuté hlídky umístěné v Hadžar al–Lahúnu zaregistrovaly příchod barbarů, podaly o tom zprávu Janovi, který tábořil s vojskem na břehu Nilu. Jan okamžitě vyslal oddíly kavalérie a lukostřelců asi deset mil před Fajúm, aby zahradily cestu muslimům na strategickém vhodném místě sevřeném mezi kopci. Když Amr na Římany narazil, neodvažoval se přes ně prorazit a stočil se směrem k městu zvaném Banasá (leží v oblasti Fajúmu a není totožné s městem Oxyrhynchus, které je ještě asi padesát mil jižněji). Již cestou pak loupili dobytek vesničanů, ke krvavému vyvrcholení pak došlo přímo v Banase, kde bylo všechno živé včetně žen i dětí vyvražděno. Jakmile se však Amr dozvěděl, že jeho pohyby sleduje Jan pouze s malým oddílem o síle padesáti mužů, vydal se za ním a začal jej pronásledovat. Římané si uvědomili hrozícího nebezpečí a dali se na ústup. Protože si však byli vědomi pohyblivosti Arabů, nesnažili se svého tábora v Abuitu (u Busír Kuridusu, východně od Hadžar al–Lahúnu) nedaleko Nilu dosáhnout jedním rychlým přesunem, ale volili metodu skrytých nočních přesunů, zatímco ve dne se skrývali v palmových hájích a různém houští. Osud Jana, jeho „poručíka“ (tzn. Jana Marose?) i ostatních vojáků se však brzy naplnil, když je prozradili místní beduíni. Arabové je pak obklíčili, napadli a do jednoho i pobili.
Když vrchní velitel Theodor uslyšel o této pohromě, začal hlasitě bědovat a „příliš pozdě jako obyčejně“ vyplul se všemi dosažitelnými sbory vzhůru po řece k ostrovu Lokyon, zatímco Theodosios a Anastasios spěchali z Nikia do Babylónu posílit tamní posádku. Leontios pak dostal rozkaz přesunout se z Babylónu do Abuitu. Když tento „otylý a pohodlný generál, který nic nevěděl o válce“, dosáhl zdejšího římského tábora, zjistili, že se zdejší vojenské oddíly již dostaly do kontaktu s nepřítelem a že Theodor, který již dosáhl Fajúmu, podniká četné výpady z města proti Arabům, jejichž základnou je Banasá. Protože usoudil, že situace je stabilizovaná, poslal polovinu svých mužů do Fajúmu a sám se se druhou vrátil zpět. V tomto bodě se nakonec nemýlil a Arabové, aniž dosáhli nějakého pronikavého úspěchu, se začali stahovat na sever.
Theodor nyní vydal příkaz pátrací četě, aby našla tělo generála Jana. Vojáci byli úspěšní a tělo našli a pomocí sítě vylovili z Nilu. Pak je nabalzamovali, umístili na katafalk a s obvyklými projevy smutku převezli do Babylónu, odkud putovalo k Herakleiovi do Konstantinopole. Císaře zdrtila Janova porážka a smrt natolik, že dal Theodorovi okamžitě najevo svoji nelibost, čímž jen vzbudil hořké nepřátelství mezi ním a jeho podřízenými Theodosiem a Anastasiem, kteří na něj žalovali.
Ústup od Fajúmu nebyl Amrovým selháním. Naopak! Podařilo se mu více, než mohl kdokoliv očekávat – vyprostil armádu z nebezpečné oblasti Tendunias a přivedl ji k Fajúmu, kde byla relativně v bezpečí, udržel ji v bojové činnosti a dosáhl určitých úspěchů, třebaže žádného pronikavého vítězství. Především však získal čas a teprve zpráva, že dlouho očekávané posily přicházejí, jej přiměla k návratu. Také Theodor jej následoval a po vodě dorazil do Babylónu, kde se již shromáždila silná římská armáda ze všech částí Egypta.
Expedice do Fajúmu začala začátkem května, druhá muslimská armáda se pak u Heliopole objevila v červnu roku 640. Velel jí známý válečník az–Zubaír ibn al–Avám, příbuzný a Společník Prorokův, jeden z jeho šesti rádců. Sám jel v čele čtyřech tisícovek mužů, což by pro Římany nebyl ani tak zlé, kdyby jej vzápětí nenásledovaly další dva stejně početné oddíly. (Ibn Abd al–Hakam uvádí pouze čtyři tisíce, Baladurí deset až dvanáct tisíc, Jakút dvanáct tisíc, Makrizí přijímá od al–Kindího údaj Jazídův patnáct tisíc pět set včetně původních tři a půl tisíce Amrových bojovníků, Suiutí pak dvanáct tisíc, Jan z Nikia čtyři tisíce, přičemž uvádí, že jejich velitel se jmenoval Valvaría a byl to barbar nebo černoch – plete se jej s velitelem Obajdou, jméno není správně uvedeno. Jakút kromě něho uvádí i další velitele, kteří kromě něho veleli oddílům po tisíci mužích: Obajda ibn as–Sámit, al–Mikdád ibn al–Asvád a Maslama ibn Mukallád.)
I po příchodu posil nebyla situace Římanů nijak katastrofální, neboť Amr byl na jednom břehu a az–Zubaír na břehu opačném, přičemž Nil právě začal stoupat. Císařská armáda také držela Babylón a znovuobsadila Tendunias, takže se zdálo, že bude možné Amra izolovat, popřípadě zničit. Tomu se však přesto Nil podařilo překročit stejně jako bahnem zanesený Trajánův kanál a v pořádku dorazit do az–Zubaírova tábora v Heliopoli.
Sluneční město, řecky Heliopolis, bylo pod svým původním egyptským jménem Ôn známo Koptům ještě v 7. století. Arabové jej pak v souladu s nimi nazývali Ain Šáms, tj. „Pramen“ či „Zdroj světla“. Ôn jako centrem náboženského života a starověké učenosti bylo proslulé nádhernými sakrálními stavbami, o nichž bohužel Strabón již před nějakými 600 lety tvrdil, že jsou v důsledku válek, obléhání a působení zubu času v rozvalinách. Lidé mu však ještě prý byli schopni ukázat halu, v níž studoval samotný Platón. Když přišli Arabové, prakticky již nic z této nádhery nezbývalo kromě nějakých zdí, starých sfing a jednoho obelisku, který tam ční k nebi dodnes jako památka na zaniklou civilizaci. Třebaže Heliopolis v tu dobu valný vojenský význam již neměla, umístili do ní muslimové svůj tábora a připravovali se na bitvu s Římany. Polorozpadlé hradby Heliopole skýtaly totiž stále jisté možnosti obrany a nacházely se zde i zdroje vody.
Není známo, kolik vojáků se podařilo Theodorovi shromáždit. Jisté je pouze to, že jeho armáda byla o něco početnější než muslimská – kromě posádek, které zůstaly v pevnostech, se uvádí nejčastěji číslo 20.000 mužů. Římany však hluboce deprimovala odvaha Arabů a jejich morálka tudíž byla nevalná. Muslimské zdroje např. uvádějí, že již začátkem konfliktu vyjadřovali Koptové svůj údiv, že se odvážili vstoupit do Egypta, třebaže jich byla pouze hrstka proti nesmírným silám císařské armády. Jiní naopak tvrdili, že Arabové jsou nepoddajní a že buďto zvítězí nebo do posledního muže zemřou. V dalším vyprávění se uvádí, že Římané nebyli ochotni bojovat a že říkali:
„My máme jenom malou šanci proti lidem, kteří porazili Chosroea a caesara v Sýrii.“
Když Theodor shromáždil všechny dosažitelné jednotky, rozhodl se vyvést své muže z pevnosti a zahájit boj jako první. Proti převážně jízdní muslimské armádě však mohl postavit většinou pouze oddíly pěší vyzbrojené kopími a luky, zatímco jeho jízda pod velením Theodosia a Anastasia byla podstatně méně početná. Amr se však o jeho úmyslech dozvěděl od svých vyzvědačů a měl tedy možnost se na nadcházející střetnutí připravit. Ještě v noci tedy vyslal dva oddíly s úkolem skrýt se a ve vhodné chvíli napadnout nepřítele ze zálohy. První z nich zaujal pozici v okolí Tendunias a druhý o síle 500 mužů pod velením Káriji byl někde východněji, pravděpodobně mezi dvěma pahorky tam, kde se dnes nachází káhirská citadela. Druhý den ráno vyšli Římané skutečně z pevnosti a postupovali k Heliopoli vzdálené asi šest nebo sedm mil. Asi uprostřed cesty na pláni zvané Abbásijá narazili na Araby a napadli jej, aniž něco věděli o oddílech, které mají v záloze. Muslimové i křesťané věděli, že u Heliopole se rozhoduje o dalším osudu Egypta, a proto bojovali zarputile a odvážně. Boj už zuřil naplno, když se zpoza kopců vynořil Kárija a zaútočil na Římany zezadu. Ti znejistěli a začali se přesouvat více směrem na západ, kde se na ně vrhl druhý muslimský oddíl a dokonal dílo zkázy – nepořádek se změnil v chaos a celá císařská armáda se dala na útěk. Mnozí prchli do Babylónu po souši, jiní se tam dostali na lodích po řece Nilu, zbytek však neunikl blýskajícím se šavlím Arabů a byl zabit.
Vítězní Arabové nyní zaútočili na Tendunias podruhé, pobili na tři sta vojáků jeho posádky a zbytek zahnali do Babylónu Avšak když se zde tito vojáci dozvěděli o „hrozném vraždění u Heliopole“, úplně zpanikařili a odpluli do Nikia spolu s Theodorem, Theodosiem a Anastasiem, kteří bitvu také přežili. Římská armáda v Egyptě přestala existovat a její zbytky se buďto uzavřely v pevnostech, nebo se rozprchly po celé deltě. O výši ztrát na obou stranách pak naše prameny mlčí.
Arabové nyní oblehli Babylón a bez boje ovládli město Misr, kde zajali prefekta stejnojmenné provincie Jiřího. Když se velitel Fajúmu Domentianus dozvěděl o porážce, okamžitě v noci město vyklidil, a aniž komukoliv řekl, že jej přenechává nepříteli, přivedl své muže do Abuitu, kde je nalodil a dopravil pod ochranu hradeb Nikia. Amr tedy vyslal za Nil vojenský oddíl, který obě města obsadil a jejich obyvatele zmasakroval. Když „poslední jiskry odporu“ ve fajúmské provincii byly uhašeny, přivedl Amr své muže do města Dalas (koptsky Tiloj, řecky Nilopolis, jižně od Memfidy a na východ od Fajúmu), kde se mohli bez problémů nalodit. Pagarchovi města Herakleopole Magny Apovi Kýrovi pak poručil přistavit lodě a přeplavit je na východní břeh. Zamýšlel totiž vydat se nyní opět na sever a přes provincii Misr proniknout do nilské delty ještě dříve než hladina Nilu příliš stoupne. Uvážíme–li, že obsazování okolí Fajúmu mohlo trvat nějakých čtrnáct dní, můžeme začátek této expedice položit na začátek srpna.
Arabové nyní terorizovali každého, kdo se ocitl v dosahu jejich meče, přičemž v bezpečí byla pouze opevněná místa. Biskup Jan z Nikia líčí situaci takto:
„Ne dosti na tom, že Amr římské magistráty zatkl, jejich ruce a nohy spoutal řetězy nebo je uvěznil v kládě, ale vynutil si velké množství peněz, zdvojnásobil daně rolníkům, přinutil je dodávat mu píci pro koně a dopustil se nesčetných aktů násilí.“
Když však zároveň paradoxně tvrdí, že lidé začali muslimům „pomáhat“, musíme tuto „pomoc“ chápat jako pomoc nedobrovolnou. Delta Nilu byla totiž protkána hustou sítí kanálů a říčních ramen, z nichž mnohé byly právě teď v době povodní prakticky nepřekročitelné. (Víme např. o prefektovi Jiřím, který dostal rozkaz postavit most přes kanál v Kaliúbu.)
Po pádu města Athribis a Manufu zastavilo další postup útočníků až město Nikium, které bylo natolik silně opevněné, že jej nikdo nemohl obsadit bez regulárního obléhání. K němu ovšem chyběl Arabům jak čas, tak prostředky. A tak Nikium stále představovalo důležitý opěrný bod Římanů, který zajišťoval spojení mezi Alexandrií a Babylónem.
Římská generalita v Nikiu však na zprávu o postupu nepřítele reagovala útěkem do Alexandrie, přičemž ve městě zanechala pouze malou posádku pod velením Domentianovým, přičemž vojenský oddíl dislokovaný v Dáres u Samanúdu dostal rozkaz bránit zemi mezi oběma nilskými rameny. Panika však nezachvátila enom generály, ale přenesla se i na civilní obyvatelstvo. Lidé opouštěli své domovy, pole, dobytek i celý majetek a prchali do Alexandrie, aby po Kýrově hrůzovládě uniknout i teroru Arabů. Uprchlíci však měli štěstí alespoň v tom, že ke konci srpna hladina Nilu dosahovala již takové výše, že pozemní komunikace byly prakticky neprůchodné, což Arabům zabránilo v pronásledování. Amr si také uvědomoval, že jestliže chce celé egyptské tažení úspěšně zakončit dobytím Alexandrii, musí před její hradby přivést prakticky celou svoji armádu. Pak ale nemůže hluboko ve svém týlu strpět Babylón a musí se od Nikia vrátit a pevnosti se zmocnit.

Římská pevnost Babylón stála na břehu řeky Nilu naproti silně opevněnému ostrovu Raudá tam, kde je dnes Stará Káhira. Její hradby o výšce asi 60 stop a šířce 8 stop z pravidelně se opakujících se vrstev kamenného a cihlového zdiva vymezovaly prostor ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníka orientovaného svojí delší stranou přibližně ve směru sever – jih. V relativně dobrém stavu se zachovaly až do začátku 20. století, kdy začaly být rozebírány na stavební materiál. Hlavně na severní straně tak došlo k jejich úplné destrukci až na úroveň současného terénu, který však stále leží asi 30 stop nad jejich původními základy. Na východní straně byly hradby zpevněny čtyřmi baštami průměru 100 stop umístěnými v nestejných vzdálenostech od sebe. Na straně jižní pak opět stály čtyři bašty a mezi se nacházela pověstná Železná brána. Jak sám název napovídá, byla buďto okovaná železem nebo opatřená železnou či okovanou padací mříží. Útok ze západu se neočekával, protože zde tehdy tekl Nil, a proto nebylo nutno na tomto místě stavět žádné bašty. Ale i zde mezi dvěma věžemi stála brána, z níž vedla cesta na nábřeží, u něhož mohly kotvit lodi. Staří stavitelé také vykopali kanál, který vedl od Nilu podél jižních hradebních zdí. Kromě obranné funkce sloužil také jako válečný přístav. Severní strana pevnosti s poslední branou se pak nad zemí nezachovala vůbec. Mezi pevností a ostrovem Raudá vedl pontonový most, jehož lodě však byly nyní v době války rozpojeny a zakotveny v přístavu před Železnou bránu, aby zajišťovaly spojení se zázemím. Při zprávě o útoku Arabů zvýšil patriarcha Kýros obranou potenci pevnosti také tím, že kolem ní nechal vykopat příkop nyní v době povodní plný vody a proti branám postavit padací mosty.
V Amrově době se na východ od Babylónu rozprostírala zemědělsky obhospodařovaná krajina, na severu pak byly vinice a zahrady a na východ od nich až po současné mešity Kulún a al–Kabš stálo velké množství kostelů a klášterů, z nichž některé se na území dnešní Káhiry zachovaly dodnes. Na pahorku jižně od pevnosti bylo centrum města Misr, správní středisko stejnojmenné provincie, přičemž je možné, že Babylón se nacházel i v jeho zástavbě.
Okolnosti vzniku pevnosti jsou nejasné. Biskup Jan z Nikia uvádí, že císař Traján poslal roku 100 proti Židům, kteří povstali v Alexandrii, Marcia Turba s velkou armádou. Pak se do Egypta dostavil osobně a postavil zde pevnost s mocnou citadelou na místě, kde byla hojnost vody, tzn. podzemních pramenů. Biskup Jan dále tvrdí, že pevnost stála na místě starší stavby, kterou nechal postavit babylónský panovník Nabukadnesar – proto název Babylón. Pravda je, že vše co dosud stojí nad zemí, je nepochybně římské, ale je vysoce pravděpodobné, že Traján stavěl na zelené louce. Strabón, který navštívil Egypt před nějakými 130 lety, totiž zaznamenal existenci silné pevnosti stojící na skalnatém hřbetu, jenž se nacházel jižně od římské pevnosti tam, kde byl střed města Misr. Její jméno pak dává do souvislosti s jakýmisi uprchlíky z Persie, kteří se zde usídlili. Diodorus naopak tvrdí, že faraón Sesostris (2000 př. n. l.) přivedl z Babylónie zajatce a poručil jim vybudovat tuto pevnost, jež pak byla nazvána podle místa jejich původu. Flavius Josephus zase ví, že pevnost postavil perský král Kambýses, kdežto u Eutychia to byl Artaxerxes.
Arabové však pevnost nazývali Kasr aš–Šáma, tj. Hrad Světla (Pochodní, Strážného ohně), resp. Kubbat ad–Dukán (Chrám kouře), zatímco název Babylón se zachoval ve jménu blízkého kláštera Dair Bablún. Pro Kopty to zase byl prostě Babylon an Khemi – Babylón v Egyptě. Také evropští autoři používali název Babylón až do středověku – např. vládce Káhiry nazývali „Sultán z Babylónu“. Původ arabského názvu je nejasný – snad souvisel s tím, že si Peršané v době své okupace Egypta postavili na jeho věžích zoroastrický ohňový chrám. Možné však též je, že Araby pouze upoutaly signální ohně Římanů na hradbách.

Někdy počátkem září roku 640 se Amr zase objevil u Babylónu a zahájil jeho regulérní obléhání. Všem však bylo jasné, že zmocnit se této mohutné pevnosti bude představovat velmi těžký úkol. Hladina Nilu se totiž držela stále vysoko, obranný příkop byl plný vody a Arabové nebyli natolik zkušení lodníci, aby kromě palby katapultů z hradeb mohli vzdorovat ještě prudkému proudu. Římané přes veškeré své porážky však stále byli pány řeky, takže je nebylo možno ani vyhladovět. Ve Fajúmu a Trajánově citadele v Manúfu se Arabové sice zmocnili několika válečných strojů, jejichž palba z nedaleké vyvýšeniny na vzdálenost asi 200 yardů mohla být účinná. Neměli s nimi však žádné zkušenosti, neuměli je ani obsluhovat, ani opravovat. A tak ostřelovali Římany na hradbách pouze z luku, zatímco ti jim odpovídali daleko účinnější palbou z velkých praků.
Všichni arabští autoři se shodují na tom, že v době obléhání byl v Babylónu osobně přítomen Herakleiův egyptský místokrál alexandrijský patriarcha Kýros (pro ně Mukaukas), který byl po Theodorově útěku i vrchním velitelem celé pevnosti. Místní posádce o sile pěti či šesti tisíc mužů pak velel generál, jehož arabské prameny nazývají al–Faraj, tzn. asi Jiří. (Nebyl totožným s prefektem Jiří, který stavěl pro Amra most v Kaliúbu.) Druhým význačným generálem byl Eudokianus, starší bratr Domentianův. Civilní obyvatelstvo pravděpodobně uprchlo po řece a vojáci měli dostatečné zásoby potravin, zbraní a jiného válečného materiálu, aby mohli vydržet i dlouhé obležení.
Prozatím byl Kýros v bezpečí ve svém nedobytném hradě – voda zajišťovala ochranu a římské katapulty se v boji ukázaly jako účinnější než muslimské luky, pálící zespodu přes příkop na hradby. Vytrvalost a zuřivost útočníků však ve spojení s poklesem hladiny vody v příkopech začala vzbuzovat obavy. Po měsíci obléhání, tj. začátkem října roku 640, si tedy Kýros svolal své vojenské velitele spolu s místní melchitským (ortodoxním) biskupem k tajné válečné poradě. Nejdříve je seznámil se situací – hlavní římská armáda je zničená, válka je prohraná a my jsme obležení přesilou nepřítele, jehož bojeschopnost je strašlivá. V každém případě nemůžeme v horizontu několika měsíců čekat, že přitáhne nějaká římská armáda a vyprostí nás. Samozřejmě ještě několik měsíců vydržíme, ale jaká je naděje na to, že se Štěstěna otočí? A nebylo by lepší zaplatit nepříteli? Zaplatit mu určitou sumu, aby opustil zemi? A kdybychom si takový mír mohli vykoupit a kdyby peníze zajistily odchod Arabů, nezachránili bychom vlastně Egypt pro impérium?

Kýrova výmluvnost nakonec slavila úspěch a jeho plán byl přijat. Avšak aby kontakt s nepřítelem nevyvolal dohady, nenahlodal bojovou morálku mužstva a nevyvolalo odpor zastánců boje „až do posledního muže“, bylo rozhodnuto, aby římská delegace v čele s Kýrem opustila pevnost tajně v noci, přeplavila se na ostrov Raudá a zde v ústraní zahájila rozhovory s vůdcem Arabů. Plán se začal realizovat opravdu v maximálním utajení: Železná brána se otevřela, vyjednávací tým nastoupil na loď, přeplul nilské rameno a vystoupil na ostrově Raudá tam, kde byl později postaven arzenál. Velitel Jiří nepochybně do všeho zasvěcený pak zůstal v pevnosti, aby umlčel veškeré pevnosti o zradě, kdyby byla patriarchova mise prozrazena. Pro případ, že by se mu to přesto nepodařilo a že by propukla panika, nechal na ostrov dopravit všechny pontonové lodě, které by mohli vojáci využít k útěku.
Patriarcha nyní poslal do muslimského tábora babylónského biskupa, aby Amrovi odevzdal jeho dopis. Stálo v něm:
„Vy a vaše armáda jste napadli naši zemi a mohlo by se zdát, že jste nás porazili. Bezpochyby bojujete již dlouho úspěšně, ale je vás málo, kdežto Římané vás vysoce převyšující svým počtem a jsou dobře vybavení a dobře vyzbrojení. Nyní jste obklopen vodami Nilu a jste vlastně zajatci, kteří padli do našich rukou. Bylo by pro vás dobré, kdybyste poslali vyslance s jakýmikoliv návrhy, abychom věděli, že se chcete dohodnout. Jinak vás Římané udolají. Pak však již bude pozdě a vy budete litovat té chyby, které jste se dopustili.“
Amr nedal okamžitě odpověď, ale pozdržel Římany ve svém táboře a dal jim svobodu pohybu, aby lépe poznali charakter muslimů. Po dvou dnech je propustil, přičemž jim dal na výběr obvyklých třech možností – buďto přijmete islám a budete s námi žít v bratrství jako rovný s rovnými, anebo si ponecháte vlastní víru. V tom případě však budete zaujímat podřízené postavení a platit nám daně za ochranu. Pokud nepřijmete ani to, budeme spolu bojovat tak dlouho, dokud Bůh mezi námi nerozhodne.
Kýra potěšil více samotný návrat vyslanců – nevěděl totiž, zda muslimská připouští jejich zabití – než odpověď, kterou přinesli. Zjistil také, že prostota a entuziasmus Arabů hluboce na jeho lidi zapůsobily:
„Viděli jsme lidi, kteří preferují smrt před životem a pokoru před pýchou. Oni sedávají v prachu a jedí na hřbetech svých koní. Jejich velitel je jedním z nich a nejsou tam žádné rozdíly v důstojnosti mezi nimi. Mají vyhrazený čas k modlitbám, kdy se všichni modlí; nejdříve si však všichni umyjí ruce a nohy a modlí se s pokorou.“
Navzdory tomu, že podmínky muslimů byly prozatím nepřijatelné, rozhodl se Kýros i nadále vyjednávat a nečekat až Nil klesne a suchá půda umožní Arabům „svobodně se pohybovat zemí.“ Amrovi tedy napsal další dopis, v němž jej vyzval, aby tentokráte on poslal svůj tým vyjednávačů. Amr mu vyhověl a vyjednáváním pověřil delegaci deseti důstojníků pod vedením černocha Obajdy ibn as–Sámita. Příliš silný mandát jim však nedal, neboť měli pouze trvat na přijetí jednoho ze tří svrchu uvedených požadavků. Když Obajda předstoupil před Kýra, byl patriarcha jeho etnickým původem natolik šokován, že prohlásil:
„Ať odejde ten černý muž, s ním já jednat nebudu!“
Arabové mu teď začali vysvětlovat, že je to jeden z jejich nejdůvěryhodnějších a nejschopnějších velitelů a že jej Amr osobně pověřil vyjednáváním s Římany. K arcibiskupově úžasu pak dokonce tvrdili, že u nich jsou černoši respektováni a že oni neposuzují muže podle barvy pleti, ale podle jeho charakteru. Pak už pokračoval samotný Obajda, přičemž dostal rozkaz mluvit s Kýrem vlídně, aby nevyděsil zjemnělého preláta:

„Mezi společníky jsou tisíce černochů, tak černých jako jsem já sám, a všichni jsme připraveni podstoupit boj i se stonásobnou přesilou. Žijeme pouze proto, abychom bojovali za našeho Boha a plnili Jeho vůli. Nezajímá nás bohatství tohoto světa, pokud máme co do úst a čím zahalit svá těla. Tento svět pro nás nic neznamená – Bůh je vše!“
Tento projev zbožnosti překvapil arcibiskupa natolik, že se obrátil na své lidi:
„Slyšeli jste ho? Mám obavy, že Bůh poslal tyto lidi, aby zničili náš svět.“
Pak řekl Obajdovi:
„Dobře jsem vás poslouchal, dobrý muži, když jste líčil charakter váš a vašich kamarádů, a pochopil jsem, proč jste přišli až sem! Také vím, že Římané selhali, protože se příliš starají o pozemské věci. Ale nyní chtějí vyslat proti vám obrovské množství dobře vyzbrojených jednotek. Veškerý odpor pak bude marný. Ale my chceme mír, a proto jsme se rozhodli, že vám darujeme určitou peněžní částku ve výši dvou dinárů na každého muže ve vaší armádě, sto zlaťáků pak pro každého vašeho velitele a tisícovku pro vašeho chalífu za podmínky, že se vrátíte do své země.
Na to ale Obajda odpověděl:
„Vy nás neoklamete! Nemáme strach z počtu vašich vojáků! Naší největší touhou je utkat se s Římany v bitvě! Jestliže ji vyhrajeme, pak dobře. Jestliže však ne, pak si budeme užívat slastí na onom světě! Modlíme se za to, abychom se stali mučedníky padlými v boji za věc islámu, a ne za to, abychom se ve zdraví vrátili ke svým manželkám a dětem. A že je nás málo – to nevzbuzuje naše obavy, protože v Knize je psáno:
„Jak často přemůže malá hrstka lidí obrovské davy, jestliže Bůh tomu chce.“
Jestli jste nás pochopil, tak víte, proč nemůžeme přistoupit na jakékoliv vaše návrhy. Naopak vy musíte přijmout jednu z chalífových podmínek.“
Kýros se nyní snažil vyjednat alespoň něco, ale jeho argumenty narážely na hluché uši muslimských vyslanců. Obajdovi nakonec došlo trpělivost, pozvedl ruce k nebi a hlasitě zvolal:
„Nikdy, u Pána našeho nebes, země a všech věcí, nedostanete od nás jiné podmínky míru! Vyberte si!
Po tomto extempore se Kýros radil se svými podřízenými, přičemž došel k těmto závěrům: nemůžeme opustit víru Kristovu a přijmout náboženství, o němž nevíme zhola nic. Když tedy vyloučíme to, že bychom konvertovali k islámu, zbývají nám dvě možnosti – podrobit se a platit daně nebo vést válku. Podrobit se muslimům by nás však přivedlo do otroctví, smrt je tedy pro nás jednodušší.“
Obajda mu však vysvětlil, že podrobení se muslimům se v žádném případě nedotkne jejich osobní svobody a že nikdo nepřijde ani o svůj majetek. Právo dědit bude respektováno, kostely si můžete ponechat a svobodně vyznávat svoji víru. Takto interpretované mírové podmínky se zdály rozumné, ba velkorysé. V Kýrovi však také stále hlodalo přesvědčení, že muslimové jsou Bohem předurčeni k tomu, aby vybojovali Egypt, a proto radil na ně přistoupit. Ale ne všichni křesťané byli ochotni vzdát se tak lehce jako tento patriarcha přivandrovalý z cizí země (tzn. Kolchidy). Velitel pevnosti Jiří – nějakým způsobem se tam musel objevit – se postavil proti a požadoval vytrvat v boji. Nejednotná římská delegace tedy požádala o tři dny na rozmyšlenou, Amr jí však povolil pouze tři dny příměří.
Informace o tajné schůzce s Araby, které po jejich návratu rychle pronikly na veřejnost, však aktivizovaly zastánce tvrdé linie. Císařští vojáci nejenom že kapitulaci odmítli, ale dokonce se začali se připravovat k výpadu. A tak čtvrtý den otevřeli brány, spustili padací mosty a vyřítili se na nepřítele, který se choval celkem bezstarostně. Třebaže Arabové nic takového neočekávali, rychle se chopili svých zbraní a rázně se jim postavili na odpor. Římané bojovali statečně, pak ale nevydrželi tlak početně silnějších muslimských oddílů a s velkými ztrátami se uchýlili zpět pod ochranu hradeb.
To byla voda na Kýrův mlýn! On to přece věděl – armáda pohrdla mými radami a spolehla se na své meče. Ale meče vás nakonec zradily. Třebaže jste měli na počátku určitou výhodu neočekávaného útoku, v boji jste selhali a ponížili jste sebe jako římské vojáky. Vyplnili se tak moje nejčernější předtuchy a jako egyptský místodržící nevidím žádný způsob, jak vyhnat ze země tohoto energického nepřítele. Musíme zahájit nové vyjednávání s Amrem.
Když neúspěchem sklíčená „válečná strana“ rezignovaně souhlasila, bylo zahájeno již třetí kolo rozhovorů, při nichž Římané s údivem zjistili, že Arabové mírové podmínky nijak nepřitvrdili a požadují stále to samé. Ze třech alternativ si nakonec vybrali podrobení a platbu daně, přičemž podepsali příslušnou smlouvu, ve které však bylo výslovně uvedeno, že podléhá ratifikaci císařem. Než se však císař vyjádří, pevnost nekapituluje a bude panovat klid zbraní. Kýros se nyní vydal do Alexandrie, kde napsal císaři dopis, v němž jej informoval o „politováníhodných krocích“, které musel udělat, a vysvětloval mu „absolutní potřebnost“ smlouvy s Araby. Dále jej prosil, aby dohodu potvrdil a vysvobodil tak Egypt z běd války.

Císař si dopis přečetl a byl zmaten. Týká se dohoda pouze Babylónu nebo celého Egypta včetně Alexandrie? A když Arabové budou dostávat peníze, stáhnou se nebo zůstanou pány země? Bude tedy Egypt vytržen z náruče impéria a ovládnut nepřáteli křesťanstva? Kýros jako jeho místokrál úplně selhal – jak mohl připustil, aby saracénské zástavy zavlály v zemi na Nilu? Jak to, že se nepřítel neobává císařské armády? A nyní mi dokonce navrhuje uplatit barbary zlatem, aby odešli, anebo jim odevzdat rovnou celou provincii se vším jejím zlatem a obilím! Co má tato kapitulace znamenat? Kýros musí přijet do Konstantinopole a vysvětlit, jak spravoval provincii!
Pravděpodobně tedy v polovině listopadu roku 640 byl tedy patriarcha povolán na císařský dvůr, aby zde složil účty ze svého vládnutí Egyptu a čelil obvinění ze zrady. Císař a jeho dvořané jej přijali s očividným nepřátelstvím. Kýros při slyšení připustil, že chtěl uplatit Araby egyptským zlatem. Udělal to prý však jen proto, aby odešli ze země. Peníze pak chtěl získat zvláštními daněmi uvalenými na obchod v Alexandrii, aby císařovy důchody nemusely být zkráceny. Jinak nevidí žádné řešení. Arabové nejsou totiž jako ostatní lidé: oni nechtějí – jak sami tvrdí – žádné pozemské statky – a stačí jim pouze trocha chleba k jídlu a kus látky na pokrytí těla. Jsou to lidé „zasvěcení smrtí“, kteří si ze všeho nejvíce přejí padnout v boji a dostat se tak do ráje, zatímco Římané milují věci tohoto života a lpí na nich. Císař přece též již viděl Araby a poznal jejich bojové umění. Musí mi tedy potvrdit, že jsou neporazitelní. Bylo proto lepší dohodnout se s Amrem ještě před pádem Babylónu a odevzdat Egypt do jeho milosrdných rukou. Takovým způsobem se tedy bránil egyptský místokrál!
Rozrušený císař se jej však ptal, zda se sto tisíc Římanů nevyrovná dvanácti tisícům Saracénů, obviňoval jej ze zrady a hrozil mu smrtí. Pak jej zesměšňoval, nadával mu do bídných zbabělců a pohanů a předal jej městskému prefektovi, který s ním rozhodně nejednal v rukavičkách, třebaže o nějaké plánovité mučení zřejmě nemůže být ani řeči. Nakonec ho poslal do exilu.
Jakmile zprávy o těchto událostech dorazily do arabského tábora u Babylónu, válečná mašinérie se opět rozjela naplno. Obrana pevnosti však nyní byla pro Římany obtížnější, neboť hladina Nilu klesla natolik, že se příkop vyprázdnil. Aby tedy zabránili průniku nepřítele až patě hradeb, vyrobili dřevěné zátarasy ve tvaru ježků a naházeli je do příkopu, přičemž největší množství jich rozmístili kolem bran. Zatímco nepříliš technicky způsobilí muslimové se pak jistě alespoň snažili zasypat příkop a proniknout na hradby, informují nás arabské prameny o velkolepých ale nereálných bitevních scénách – o mohutné palbě z obléhacích strojů, o nasazení beranidel, o výpadech, útocích a protiútocích. Je také diskutabilní, zda se jim vůbec někdy podařilo Babylón hermeticky uzavřít. Pravděpodobně měli pod kontrolou vstupy do pevnosti směrem ze souše, po řece však byla cesta stále volná. Přesto se o zablokování řeky alespoň pokusili, k čemuž využili cirkové démy Zelených a Modrých podle Jana z Nikia snad z dobytého Fajúmu. Skupiny dobrodruhů pod Menasem, hlavou zelených, a velitelem Modrých Kosmou, synem Samuelovým, se vydávaly za nocí na řeku, aby útočili nejenom na římské lodě, ale i na ostrov Raudá a na přístav před Železnou bránou. Římany sice nijak ohrozit nemohli, znepokojovali je však a omezovali možnost jejich volného pohybu po řece.
Císařská armáda zase útočila po souši a je zřejmé, že muslimské hlídky ne vždy byly na svých místech. Jednoho dne totiž vyšel z hradeb malý oddíl, který narazil na Obajdu a Zubaíra právě když se modlili. Arabští velitelé byli překvapeni, přesto okamžitě skočili na koně, útočníky odrazili a hnali je zpátky k pevnosti. Aby se Římané dotěrných pronásledovatelů zbavili, začali odhazovat věci z opasků i jiné cenné věci. Nabízená kořist však nebyla tak hodnotná, aby Araby zajímala, a proto pokračovali v pronásledování. Římanům se však přesto podařilo včas dorazit do pevnosti, přičemž vojáci na hradbách kamene zasáhli Obajdu a lehce jej zranili. Oba muslimští velitelé se tedy dali na ústup a v bezpečné vzdálenosti dokončili svoji modlitbu, přičemž odhozené věci nechali s opovržením ležet na zemi. Římané se tedy vrátili a vzali si je zpět.
Vaikidí zná podrobnosti dalšího takového střetnutí. Jednoho dne v pátek, když se muslimové shromáždili k modlitbě, promlouval k nim Amr z primitivního pódia a vybízel je, aby bojovali statečně. Římský vyzvědač, který ale všechno sledoval, podal o tom zprávu do pevnosti. Když Amr svůj projev dokonči, sestoupil na zem a začal předříkávat slova modlitby. V tu chvíli ale nepozorovaně připlíživší se Římané bezbranné muslimy napadli a způsobili jim jisté ztráty. (Arabský dějepisec uvádí i jména padlých.)
Jak ale zima končila, omezovali unavení a opotřebovaní Římané své výpady z pevnosti a místo toho pouze pečlivě střežili hradby, které prozatím neutrpěly vážnější škody. Nebezpečnější než muslimské útoky – třebaže jejich počet stále narůstal – však byly nemoci, které zredukovaly počet obránců. Hlídky tedy pátravě hleděly ke klášterům na severním obzoru, zda neuvidí blýskající se kyrysy a hroty kopí císařské armády, která je přichází zachránit. Povodně přece již dávno skončily a cesty byly suché, takže pokud měla pomoc přijít, musel přijít právě teď.
Bulhaři povstali proti Avarům
Někdy v letech 635 – 641 povstali proti Avarům přibližně v oblasti dnešní západní Ukrajiny bulharští Utriguři a Kutriguři a po dlouhých bojích se osamostatnili pod vládou v Konstantinopoli pokřtěného kagana Kuvrata. Jih avarského území tento rok obsadili Chorvati a Srbové, čímž omezili avarský kaganát pouze na na dnešní uherskou nížinu.


Perská říše
Pád Susiany
(®639) Roku 640 udělal Hormuzán podněcovaný perským králem Isdigerdem poslední zoufalý pokus obnovit kontrolu nad územím, které mu roku 639 odejmul Otba, arabský guvernér města Basry a s pomocí místokrále Persie Proper Širika na něj znenadání zaútočil. Ale nesetkal se s úspěchu a byl vyhnán z Ram–Hormuzu do Šusteru, před jehož branami svedl s nepřítelem během šesti měsíců obléhání na osmdesát ozbrojených střetů, aniž kterákoliv strana získala nějakou výhodu. Až jednoho dne jakýsi al–Bira, syn al–Malikův, jeden ze společníků Prorokových, o němž se věřilo, že je obdařen rovněž prorockými schopnostmi, rozhlásil, že vítězství se přikloní na stranu muslimů, ale on sám v boji padne. A když jednoho dne náhodně vystřelený šíp ukončil jeho život, a tak splnil druhou část věštby, vrhli se muslimové zuřivě do boje, aby se vyplnil i zbytek, a bojovali s takovým fanatismem, že město dobyli. Ale Hormuzán se stáhl do citadely a zde pokračoval v odporu, dokud mu muslimský generál Abú Sabra nezaručil život minimálně na dobu, dokud o jeho osudu nerozhodne samotný chalífa. Když jej pak v Medíně předvedli před samotného Omara, předstíral žízeň a požádal o pohár vody. A když jej dostal, rozhlížel se kolem tak ustrašeně jakoby se bál, že jej probodnou, až bude pít.
„Neobávej se ničeho,“ chlácholil jej Omar, „tvůj život je v bezpečí, dokud tu vodu nevypiješ.“
Lstivý Peršan nyní mrštil pohárem o zem a chalífa musel uznat, že byl přechytračen, neboť své slovo již nemohl vzít zpět. Hormuzán pak zůstal mezi Araby a po určité době se sám stal muslimem. Jeho provincie pak byla obsazena, takže Omarova dominia sahala od Kuranu až k řece Tab. (®641)


Arabský chalífát
Chalífa Omar odvolal velkého Wakáse
Muslimové vděčili za své úspěchy v boji proti Persii především vojenském geniovi Saida ibn Abí Wakáse, vítězi od Kádisíje. Ze svého sídla v Kúfě, kde si nechal postavit velkolepý palác, jenž později nechal Omar zničit, řídil tento velký generál a schopný politik pohyby svých armád, spravoval dobyté provincie, vybíral daně a staral se o právo a spravedlnost na celém velkém území východně od pouště. Samozřejmě každý tak vysoce postavený muž si musí udělat celou řadu nepřátel a Said nebyl žádnou výjimkou.
A Omar opravdu popřával sluchu těm, kdo jej očerňovali a obviňovali z pýchy, přepychového života a nespravedlivého jednání. Zda tato obvinění měla nějaký reálný základ, dnes již nevíme, ale Omar jim uvěřil a koncem roku 640 či počátkem roku 641 generála odvolal a zahájil s ním vyšetřování. Do Kúfy pak místo něho poslal Ammara ibn Džasera.
Narodil se bojovný Músá
Kolem roku 640 přišel na svět známý arabský válečník Músá ibn Nusair, dobyvatel Kartága a severní Afriky, podmanitel Hispánie.


Itálie
Porážka císařské armády Langobardy
Langobardský král Rothari se rozhodl využít problémů východního impéria s Araby a zaútočit na ravennský exarchát. Aby ulehčili situaci svým soukmenovcům na severu, pozdvihli zbraně i jejich langobardští bratři na jihu. Rothariho armáda vyrazila z Pávie a před branami Ravenny (v bitvě u Scultenny?) porazila císařské vojsko, které svůj neúspěch zaplatilo více než osmi tisíci mrtvými. Král potom obsadil všechna nepřátelská města v Ligurii a demonstrativně zničil město Opitergium (Oderzo) na východě. Dobytá území nezískali langobardští vévodové, ale stala se přímo majetkem koruny. Král tak nyní bezprostředně ovládal rozsáhlé oblasti od Gardského jezera a hranic ravennského exarchátu, až po Aemili a Přímořské Alpy.
Další změna v čele římské církve
Teprve po dvou letech od své volby byl dne 28. 5. papež Severinus potvrzen císařem ve své funkci. Již 2. 8. však zemřel, aby byl dne 25. 12. nahrazen Janem IV., původem z Dalmácie, synem Scholastica Vevantia. Janův pontifikát byl poměrně klidný, neboť boje mezi císařským exarchou a langobardským králem probíhaly na severu Apeninského poloostrova. V důsledku teologických sporů mu jediné problémy dělala Konstantinopol.


Británie
Jak kentský král Eocenberht rozkázal zničit modly
Roku 640 od Vtělení páně kentský král Eadbald odešel z tohoto světa a zanechal kormidlo svého království synu Eorcenberhtovi. Ten jej převzal a vládl velmi důstojně po dvacet čtyři let a několik měsíců. Byl to první z králů Anglů, který z pravomoci vladaře rozkázal, aby v celém jeho království byly zavrženy a zničeny modly a aby byl dodržován čtyřicetidenní půst. A aby nikdo nemohl příkazy snadno pomíjet, navrhl pro provinilce vhodné a přiměřené tresty.


Hispánie
Na trůnu Chintilu střídá Tulga
Král Chintila panoval až do prosince roku 640, kdy v Toledě zemřel přirozenou smrtí. Na trůn pak nastoupil jeho syn Tulga, což však bylo zřejmým porušením kánonu 4. toledského koncilu, podle něhož koruna nebyla dědičná, ale král měl být zvolen biskupy, soudci a šlechtici. Protože Tulga byl velmi mladý a tudíž pravděpodobnost, že se udrží u vlády byla velmi malá, mohl jeho otec Chintila jenom doufat, že jej ochrání kletby a hrozby v kánonech tohoto koncilu. Rovněž franský kronikář Fredegar mluvil o tom, že se gótský národ se vždy bouřil, když se mu nevládlo pevnou rukou, ale právě takovým obdobím vizigótské království za Chintilova a Tulgova panování procházelo. Nakonec roku 642...
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 641

Franská říše
Durynkové opět svobodní!
Po smrti franského krále Dagoberta I. využil durynský vévoda Radulf sporů mezi franskou šlechtou, roku 640/641 zrušil svazek s franskou říší a prohlásil se králem. Nezávislé Durynsko se samozřejmě nelíbilo nejmocnějším velmožům říše Pipinovci Grimoaldovi, jeho příbuzným Arnulfovcům bratrům Ansegiselovi a Chlodulfovi, vévodovi Adalgiselovi, kolínskému biskupu Kunibertovi a auvergnskému vévodovi Bobonovi. Frankové tedy zahájili válečné tažení, jehož se účastnil i mladý král Sigibert III. Nejdříve šlo vše podle plánu a v prostoru mezi Mohučí a Vogelsbergem v „divoké bitvě“ porazili Radulfova spojence bavorského vévodu Faru z rodu Agilolfingů. Faro přišel v boji o život a ostatní, kteří nebyli pobiti mečem, skončili v otroctví. Po tomto vítězství přešel na franskou stranu alamanský vévoda Leuthari. Fredegarova kronika popisuje následující události takto: „Když to viděl Radulf, zbudoval v Durynsku na jakési hoře nad řekou Unstrut hrad opevněný dřevěnými kůly, shromáždil tam ze všech stran vojsko, co mohl nejvíce, a opevnil se na tomto hradě k obraně i s ženou a dětmi. Když tam přijde Sigibert s vojskem svého království, oblehne jeho vojsko hrad ze všech stran; Radulf však seděl uvnitř dobře připraven k boji.“ Král Sigibert, veden mládím a špatnými radami, vytrhl proti hradu s vojskem ještě unaveným dlouhým pochodem a navíc zmítaným spory jednotlivých velitelů. Vévoda Radulf v této situaci „vyrazí branou z hradu, vyřítí se se svými na vojsko Sigibertovo a způsobí Sigibertovu vojsku takovou porážku, až div byl“.
Podle německého zdroje však měl durynský vévoda ve franském táboře spojence, kteří vyvolali nepokoje, takže Grimoald a Adalgisel museli bránit mladého krále vlastním tělem. O franské porážce prý rozhodlo to, že do útoku proti opevnění šla jenom část vojska. Radulf zvítězil a velkomyslně povolil nepříteli volný odchod za Rýn. Sigibert III. sice formálně zůstal durynským králem, ale skutečným vládcem byl Radulf, což Fredegar vyjádřil pregnantně: „Slovy sice nepopíral Sigibertovu vládu, ale činy se rázně stavěl jeho panství na odpor.“ Vedle síly svých zbraní podporoval svoji pozici i rozvíjením „přátelských svazků s Vinidy“. Vedle Durynska se odtrhlo od říše i Bavorsko, pouze na alamanského vévodu Leuthariho se Frankové mohli spolehnout.
Střet Aega s Chainulfem
Neustrijskoburgundský majordomus Aego se dostal do těžkého konfliktu s hrabětem Chainulfem z burgundského města Meaux a zakročil i proti klášteru Faremoutiers. Při soudním projednávání celé záležitosti došlo k ozbrojenému střetu přívrženců obou stran, při kterém Aegův zeť Ermenfred Chainulfa zabil, načež se z obav o svůj život uchýlil do austrasijské Remeše. Regentka královna Nanthilda se sice postavila na stranu Burgundů, ale sama nic nepodnikala a nechala krevní mstě volný průběh. Nedlouho poté Aego zemřel na falci v Clichy a královna jmenovala na jeho místo Erchinoalda, příbuzného matky krále Dagoberta I. Erchinoald si tento rok koupil otrokyni Bathildu, budoucí manželku neustrijskoburgundského krále Chlodvíka II., kterou unesli piráti z Anglie.
Narození Pipina Středního
Roku 635 nebo v letech 640 – 650 se Ansegiselovi, synovi Arnulfa z Met, a jeho manželce Begze, dceři Pipina Staršího, narodil pozdější vládce franské říše majordomus Pipin II. Střední.
Smrt sv. Arnulfa
V tu dobu (640/18. 8. 641) odešel sv. Arnulf, první majordomus austrasijského paláce, do radostí života věčného. Opustil palác, když byl vybrán na biskupskou stolici města Met. Nakonec opustil i tento svět, aby mohl žít osamělý život poustevníka.
Paulus Diaconus o sv. Arnulfovi
V té době v Galii [Paulus nesprávně považuje Arnulfa za současníka langobardského krále Cunicperta (688 – 700)], když králové Franků zdegenerovali a ztratili svoji obvyklou statečnost a schopnosti, tak ti, na něž bylo pohlíženo jako na správce jejich paláce, začali užívat královské moci a dělat to, co dělali ti králové. A nebesy bylo ustanoveno, že moc nad Franky by měla přejít na rod těchto lidí. A správcem královského paláce byl tehdy Arnulf, muž, jak se později ukázalo, milý Bohu a znamenité svatosti, který když si užil slávy tohoto světa, zasvětil se službě Kristu a proslavil se jako biskup a nakonec si vybral život poustevníka, aby sloužil všemi způsoby malomocným a žil v největším odříkání. V souvislosti s jeho podivuhodnými činy existuje v chrámu v Metách, kde měl diecézi, kniha obsahující popis jeho zázraků a životní zdrženlivosti. Rovněž já jsem v knize, kterou jsem napsal na žádost Angelramna, arcibiskupa uvedené církve a urozeného muže proslaveného svatostí, o biskupech tohoto města, zaznamenal jisté zázraky vztahující se k tomuto nejsvatějšímu muži Arnulfovi, které nyní nepovažuji za nutné znovu uvádět.


Itálie
Smrt beneventského vévody Arichise a nástup jeho syna Aia
Když vévoda Arichis, o němž jsme již mluvili, byl již ve zralém věku a pocítil, že se blíží poslední den jeho života, tak shromážděným Langobardům doporučil [svým nástupcem] Radoalda a Grimoalda, kteří právě byli v květu mládí, jako by to byli jeho vlastní synové, a řekl jim, že tito dva by mohli vládnout lépe než jeho vlastní syn Aio, o němž věděl, že není zdravého rozumu. Po smrti Arichisově, jenž držel vévodství po padesát let, se stal vůdcem Samnitů [tj. Benevanťanů] Aio, jeho syn, a Radoald a Grimoald se mu podřídili jako svému staršímu bratrovi a pánu. A když tento Aio vládl vévodství Benevento po jeden rok a pět měsíců..., přijeli na velkém množství lodí Slované a rozbili si svůj tábor nedaleko města Sipontum (Siponto). A pak vykopali jámy kolem tábora a zakryli je. Když přijel Aio bez Radualda a Grimoalda, aby se je pokusil porazit, tak jeho kůň spadl do jedné z těchto jam a Slované se na něj vyřítili a zabili i s několika dalšími. Když to oznámili Radualdovi, tak rychle přijel a nenuceně pohovořil se těmito Slovany v jejich vlastním jazyce. [Raduald a Grimoald přišli do Beneventa z vévodství Fruili, tzn. byli to sousedé Slovanů.] A poté, co je upokojil natolik, že přestali pomýšlet na boj, tak je napadl je a za velkého zabíjení porazil. A tak pomstil smrt Aia a přinutil přeživší nepřátele k útěku z tohoto území.


Římská říše
Smrt císaře Herakleia I.
Císař Herakleios I. trpící vodnatelností sepsal začátkem roku svoji poslední vůli, v níž celkem nerealisticky požadoval, aby jeho syn z prvého manželství s Fabií (Eudokií) Konstantin (Konstantinos III.) a jeho druhý syn z manželství s Martinou Heraklonas (Herakleios II.) vládli společně a uznávali Martinu za „matku a císařovnu“. Konstantin byl tehdy osmadvacetiletý a již měl dva syny, jedenáctiletého Konstantina a Tiberia, zatímco Heraklonasovi bylo tehdy pouhých patnáct let. Zajímavé je, že i Herakleiova nemoc byla chápana jako boží trest za jeho krvesmilný svazek s vlastní neteří Martinou, třebaže od něho uplynulo již téměř třicet let. Jeden letopisec dokonce líčí, že císaře trestal vlastní penis tím, že se při močení obracel nahoru a stříkal mu tekutinu rovnou do obličeje.
Když císař dne 11. 2. zemřel, vystavili jeho tělo po tři dny a pak pohřbili v chrámu Sv. Apoštolů. Iniciativy se nyní chopila Martina, která samozřejmě neviděla žádný důvod, proč by se měla o vládu s kýmkoliv dělit. Lid, senát a patriarchu Pyrrha sezvala do hipodromu, nechala jim přečíst manželovu závěť a nárokovala si první místo v říši pro sebe. Dav však podrážděně její požadavky odmítl a dožadoval se nepřítomných císařů, zvláště pak staršího Konstantina: „Tobě přísluší úcta jako matce císařů, ale oni jsou našimi císaři a pány“, načež lidé povstali ze svých sedadel a oba nevlastní bratry pozdravili aklamací jako císaře.
Konstantin však věděl, že jeho vláda dlouho nepotrvá, neboť trpěl tuberkulózou a jeho nemoc již značně pokročila. Proto se snažil zajistit vládu alespoň vlastním synům. Pokladník Filagrios radil získat na svoji stranu armádu, což bylo celkem rozumné, avšak finančně náročné, neboť pokladna impéria byla vyčerpaná dlouhými válkami. Jeden mimořádný zdroj však Konstantin našel: než jeho otec zemřel, předal patriarchovi Pyrrhovi určitou sumu privátních peněz, které měl předat Martině, kdyby ji vyhnal z paláce. Konstantin nyní přinutil Pyrrha tyto peníze vydat. Vrchním velitelem pak ustanovil arménského generála Valentina Arsakuniho a poslal jej na na Východ s dopisem, v němž vojáky informoval, že umírá, a žádal je, aby chránili dědická práva jeho dětí. Nechtěl to ale zadarmo a svoji žádost podpořil dvěma miliony solidů (zlaťáků).
Jak se očekávalo, Konstantin zemřel po 103 dnech vlády – snad 24. 5. – a říši ovládl samotný Heraklonas, za nímž ovšem stála nepopulární Martina. Duchovenstvo však tvrdilo, že císařem nemůže být on, protože pochází z krvesmilného svazku, ale Eudokiin a Konstantinův syn Konstantin. Martina byla zase obviňována, že jeho otce nechala otrávit, a Pyrrhos byl označován za jejího spoluviníka. Monotheletistická církevní politika byla tehdy vzkříšena a patriarcha Kyros se vrátil z exilu zpět do Alexandrie (už 630), aby z pověření Martiny uzavřel smlouvu s Araby, podle níž se říše vzdala nároků na Egypt, což vyvolalo velké rozhořčení. Aby císařovna upevnila své postavení, vyplácela vojákům velké peněžité dary a likvidovala Konstantinovy straníky – např. Filagrios byl zbaven úřadu, tonzurován a uklizen do exilu.
Valentinos opravdu splnil Konstantinův rozkaz – rozdělil vojákům peníze, vytáhl na Konstantinopol a utábořil se u města Chalkedonu na druhém břehu Bosporu. V samotné Konstantinopoli propukly nepokoje, které se Heraklonas snažil uklidnit tím, že dne 28. 9. v chrámu Hagia Sofia korunoval svým spolucísařem teprve jedenáctiletého Konstantinova syna Konstantina jako Konstanta II. Příliš velký úspěch to však nemělo, neboť ještě tentýž den večer lůza pronikla do patriarchátu v Hagia Sofia a snažila se napadnout známého Martinina stoupence patriarchu Pyrrha, který již následujícího dne na svůj úřad rezignoval a odplul do Kartága. Martina pak byla nucena vyplatit vojákům další zlato a Valentina jmenovat velitelem excubitores (císařské gardy) s tím, že se již nebudou bavit o Konstantinových dvou milionech. Aby oslabila Konstantovo postavení, nechala korunovat svého mladšího syna Davida jako Tiberia již třetím císařem.

Nebylo to však nic platné, neboť vojenské jednotky dislokované v Kappadokii se vzbouřily a předložily zřejmě falešný dopis, údajně zaslaný Davidovi Martinou a Pyrrhem. Stálo v něm, že jakýsi Matarguem (snad logothetes) silou potlačí opozici, zlikviduje Konstantinovy potomky a vezme si císařovnu za manželku. Lidé a vojáci pak pronikli do císařského paláce, kde se zmocnili Martiny a jejich synů. Všichni pak byli oficiálně zbaveni koruny a s uřezanými nosy posláni do exilu na ostrov Rhodos. Jan z Nikia ještě dodává, že nejmladší syn Martinos byl vykastrován, takže nezraněný zůstal pouze hluchoněmý Thedosios. Theofanes zase uvádí, že Heraklonas přišel o nos a Martina o jazyk, ale mýlí se v tom, že byli zabiti. Po této palácové čistce zůstal jediným císařem Konstans II. Protože však byl nezletilý, ujal se regentské vlády senát. Na konstantinopolský biskupský stolec usedl Paulus, také horlivý zastánce jediné Kristovy vůle.
Arabský vpád do Egypta
Arabský válečník Amr ibn al-Ás dobyl po delším obléhání pevnost Bábiljún (Babylón) postavenou zajatci z Babylónie u východního nilského břehu na začátku delty poblíž Memfidy, čímž se mu otevřela cesta na druhý břeh. (Na místě svého ležení u Bábiljúnu založil opevněný tábor Fustát, tzn. Holubice, neboli pozdější Starou Káhiru.) Po překročení Nilu pak postupoval po západním okraji delty a oblehl správní centrum římského Egypta Alexandrii.
Arabský vpád do Egypta
Po vítězné bitvě u Heliopole v červenci roku 640 by se muslimové již bez problémů zmocnili i celého dolního Egypta, kdyby nepřišly každoroční povodně a nepřerušily tak všechny vojenské akce. Nil totiž začíná stoupat již začátkem června a od července až do poloviny srpna je nilská delta jedno veliké jezero. Takže teprve v polovině září mohl generál Amr ibn al–Ás oblehnout město Misr (Memfis), uprostřed něhož stála pevnost Babylón považovaná za nedobytnou. Posádka Babylónu opravdu kladla tuhý odpor, takže až po osmi měsících, tj. na velikonoční pondělí 9. 4 641, se podařilo jeho mužům při zoufale odvážném útoku proniknout na její hradby a donutit ji ke kapitulaci. Když poražení císařští vojáci opustili pevnost a odcházeli k pobřeží, dali průchod své nenávisti místí křesťanští Koptové a všechny je povraždili.
Arabové nyní po pontonovém mostě přešli na druhý břeh Nilu a vydali se k městu Fajjúmu s úmyslem odříznout davům uprchlíků z horního Egypta cestu k pobřeží. Město obsadili, a třebaže jeho guvernér uprchl a místní posádka až na jednu výjimku kapitulovala bez boje, všechny jeho obyvatele včetně žen a dětí povraždili. Podobné krveprolití se pak odehrávalo i v jiných městech. Po dobytí města postupovali rychle směrem na jih, aby dosáhli sídla římské správy města Alexandrie ještě dříve, než se vojenský velitel Egypta Theodor vzchopí k obraně. Cestou se zmocnili Nikia (13. 5.), kde mezi uprchlíky našli i fajjúmského guvernéra. U Kiríaunu asi šestnáct mil od Alexandrie porazili Theodora a donutili jej k ústupu.
Arabský vpád do Egypta
Jak zima roku 640/641 končila, omezila unavená a opotřebovaná římská posádka Babylónu (na území dnešní Staré Káhiry) své výpady z pevnosti a pouze pečlivě střežila hradby, které prozatím neutrpěly vážnější škody. Nebezpečnější než muslimské útoky – třebaže jejich počet stále narůstal – však byly nemoci, které redukovaly počty obránců. Hlídky tedy pátravě hleděly směrem k severním obzoru, zda zde mezi četnými kláštery neuvidí blýskající se kyrysy a hroty kopí císařské armády, která je přichází vysvobodit. Povodně přece již dávno skončily a cesty byly suché, takže pokud měla pomoc přijít, musela přijít právě teď. A tak den plynul monotónně za dnem a obránci stále marně čekali alespoň na zprávu, která by vzkřísila byť jiskřičku naděje.
Veškeré naděje na vysvobození však vzaly definitivně za své jednoho dne na začátku března roku 641, když do Babylónu dorazila zpráva, že císař Herakleios zemřel. A zatímco muslimové bouřili nadšením, propadli Římané beznaději, neboť jim bylo jasné, že nastalo období nejistoty a zmatků a že jejich pevnost se žádné pomoci nedočká
„Bůh zničil moc Římanů tou smrtí,“ napsal arabský historik Sujutí, přičemž tato jeho slova dobře dokládají jaká důležitost se tomu přikládala. Makrizí zase uvádí, že muslimy Herakleiova smrt natolik povzbudila, že pokračovali v obléhání s „neutuchající silou“.
Obránci se pak drželi ještě celý měsíc až do rozhodujícího útoku. Ten si muslimové dobře připravili – nejdříve zasypali určitý úsek obranného příkopu před jižními hradbami, stloukli si dlouhé žebříky a čekali, až se setmí. V noci pak vyšplhalo jejich úderné komando pod velením Zubaírovým na hradby a s pokřikem „Allah akbar!“ se vrhlo na Římany. Obránce útok překvapil, přesto se zdá, že se jim snad s pomocí nějakých příčných zátarasů podařilo útočníky na hradbách zablokovat a že jim nedovolili proniknout ke schodištím, po kterých by mohli sestoupit do nitra pevnosti. Kdyby měli císařští důstojníci alespoň ještě alespoň trochu bojového ducha, mohli nyní nasadit do boje své lučištníky a palbou z věží vetřelce snadno zlikvidovat. Místo toho však brzo ráno velitel pevnosti Jiří nabídl muslimům kapitulaci za podmínky, že životy jeho mužů budou ušetřeny. Vrchní velitel Amr na to okamžitě přistoupil, čímž rozhořčil Zubaíra, který měl pocit, že vítězství bylo již na spadnutí.
„Kdybys jen chviličku počkal, stačilo chviličku, sestoupil bych do pevnosti a všechny bych je pobil,“ stěžoval si.

Amr ale na jeho nářky nebral ohled a příslušnou smlouvu podepsal. Římané podle ní dostali tři dny na to, aby Babylón vyklidili a odpluli po řece, přičemž s sebou si mohli vzít jenom nejnutnější věci na nezbytně dlouhou dobu. Celou pevnost se všemi jejími poklady, zbraněmi a válečným materiálem pak měli vydat muslimům. Obyvatelům města Misr (Memfis), uprostřed níž ležela, byla uložena platba daně. K poslednímu útoku došlo na Velký pátek 6. 4. 641, Římané se evakuovali o Velikonočním pondělí 9. 4.
Ale ještě dříve než z ostrova Raudá připluly lodě, aby transportovaly křesťanskou armádu dolů po řece Nilu, vyvlekli vojáci podle Eudokianova rozkazu z vězeňských kobek koptské vězně a usekali jim ruce, nedbajíce na to, že je právě Boží hod velikonoční. Není proto divu, že Jan, biskup z Nikia, obrátil svůj hněv proti těmto „nepřátelům Krista, kteří znesvětili církev svojí nečistou vírou a kteří se dopustili takových násilných skutků, jakých se nedopustili ani pohané, ani barbaři. Pohrdali Kristem a jeho služebníky a my nenalézáme žádné takové zločince ani mezi uctívači falešných idolů.“
Dále pak popisuje nářek a slzy zmrzačených zajatců, když byli s opovržením vyhnáni z pevnosti, a pád Babylónu celkem logicky vysvětluje jako boží trest Římanům za to, jak zacházeli s monofyzitickými Kopty. Tato událost opět velmi dobře dokládá obrovskou nenávist, která panovala mezi egyptskými křesťany i v době nejvyššího ohrožení Egypta muslimy.
Tabarí zase zaznamenává, že i po pádu pevnosti zůstal ve městě Misr velký počet koptských vojáků, patřících zřejmě k místní domobraně. Když tito lidé žijící již v civilizovaných poměrech viděli vítězné barbary oděné pouze v hadrech a starých cárech, začali bědovat:
„Ó běda! Proč jsme jenom nevěděli, že Arabové jsou v takové nouzi! Pak bychom pokračovali v boji a nikdy bychom nevydali město!“
Když se o tom dozvěděl Amr, začal se obávat vzpoury. Proto si pozval některé z jejich velitelů k sobě na večeři. Poručil pak zabít velblouda, maso uvařit ve slané vodě a předložit shromážděné egyptskoarabské společnosti. Zatímco Arabové byli takové stravě uvyklí a klidně jedli, Egypťané se od krmě s odporem odvrátili a šli domů s prázdným žaludkem. Pak Amr angažoval místního kuchaře a poručil mu připravit ty nejvybranější lahůdky. Jeho rozkaz byl splněn a táž společnost nyní usedla k výborné hostině. Když se všichni najedli, Amr se postavil a promluvil ke Koptům takto:
„Jsem povinen se k vám chovat s úctou, jak nám ukládá náš příbuzenský vztah, ale myslím si, že jste se proti mně spikli a že se ještě jednou chcete chopit proti mně zbraní. Arabové dosud jedli pouze velbloudí maso, jak jste mohli vidět včera. Ale teď, když okusili tyto lahůdky, které vidíte všude kolem, tak si opravdu myslíte, že se vzdají tohoto města? Říkám vám, že jsou ochotni obětovat i své životy a že budou bojovat až do konce. Nežeňte se proto do záhuby! Buďto přijměte islám nebo odejděte do svých vesnic a plaťte daně.“
V jiné verzi tohoto příběhu se Amr dozvěděl, že se Egypťané chovají přezíravě k jeho mužům kvůli jejich chudobě a neotesaným způsobům. Protože se bál, aby je to nepřivedlo k povstání, názorně jim demonstroval rozdíly ve stravě Arabů a Egypťanů a poukázal na to, že muslimové zvyklí na takové jídlo porazili daleko početnější armády nepřítele. Na Egypťany to prý udělalo takový dojem, že začali rozhlašovat, že „Arabové jsou neporazitelní a že by nás zadupali do země pouze svýma nohama“. Když se to doneslo do Medíny chalífovi Omarovi, tak prohlásil, že Amr vede válku slovy, kdežto ostatní k tomu potřebují sílu.
A opravdu někteří Egypťané konvertovali k islámu – rovnost a bratrství v muslimském společenství spolu s vyhlídkami na loupeže a válečnou kořist byly pro ně cennější než jejich křesťanská víra otřesená Kýrovým pronásledováním. To byli ti muži, kteří podle Jana z Nikia „odpadli od křesťanské víry a přijali víru bestie. Odpadlíci, kteří se nyní pod pláštíkem islámu horlivě spolupodílejí na zabírání majetku těch křesťanů, které válka vyhnala z domova, a spolu s nepřítelem Boha se rouhají.“ Takových odpadlíků však byl velmi malý počet a Egypťané jimi pohrdali stejně jako jejich novou vírou.
Počátkem dubna roku 641 měl tedy Amr ve své moci celou východní část delty Nilu s městy Pelusium, Bilbais, Athrib a Heliopolis a po pádu Babylónu ovládal i její vrchol, čímž přerušil spojení mezi Horním a Dolním Egyptem. Aby však úspěšně završil celé tažení, musel se zmocnit Alexandrie. Času však již mnoho nezbývalo, protože za necelé dva měsíce Nil opět začne stoupat a znemožní tak jeho vojenským oddílům pohyb po deltě. Amr tedy informoval chalífu o svých úspěších a požádal jej o další posily. Pak nechal opravovat hradby Babylónu a stavět pontonový most na druhý břeh Nilu přes ostrov Raudá. Když práce skončily, svěřil Babylón posádce pod velením Káríji ibn Hudaje a sám převedl svoji armádu po mostě do Gízy, odkud pokračovala směrem na sever. Aby nemusela překonávat četné vodní překážky, volil cestu po okraji pouště.

Trasa jeho pochodu není přesně známa, neboť informace v našem hlavním pramenu, který představuje kronika Jana z Nikia, jsou značně zmatené. Rozhodně si však nemohl nechat v zádech Nikium (u vesnice Šabšír), ležící na východním břehu západního, tj. rosettského ramene Nilu asi dvě hodiny cesty severovýchodně od Manúfu, který již ostatně byl v muslimských rukou. Nebylo to totiž jenom vzkvétající město, ale i strategická pevnost první důležitosti podobná té v Babylónu, ochraňující vojenskou cestu do Alexandrie, jejíž nepříliš početné posádce a silné říční flotile velel Domentianus. Jestliže ji tedy chtěl dobýt, musel se dostat na druhý břeh. Nejpříhodnější místo, kde to bylo možno uskutečnit, bylo Terenouti neboli Tarnut (arabsky Tarraná), známé nejenom svým důležitý brodem na cestě do Alexandrie, ale i jako východiště cesty do velkého koptského kláštera v Libyjské poušti. Poté, co zde rozprášil oddíl Římanů, kteří se mu postavili do cesty, přešel v poklidu na druhý břeh a vydal se k Nikiu, které leželo jižně od místa, kde Faraónský kanál vedoucí od Athribu a Manúfu ústí zpět do Nilu.
Amrův příchod vyděsil zbabělého Domentiana natolik, že již na nic nečekal, nastoupil na loď a odplul do Alexandrie. Když se o jeho útěku dozvěděli vojáci, odhodili své zbraně a utíkali na sever ke kanálu, kde chtěli nastoupit na lodě a co nejdříve zmizet. Při naloďování však propukla taková panika, že lodní posádky je ponechaly svému osudu, zvedly kotvy a v nepořádku odpluly bez nich dolů po Nilu. Nyní se na scéně objevili Arabové, aby dokonali dílo zkázy – s meči v rukou se vrhli na bezbranné vojáky, jenž se marně snažili dostat na druhou stranu kanálu, a všechny je povraždili s výjimkou jakéhosi Zachariáše, kterého prý ušetřili pro jeho mimořádnou odvahu, s níž čelil nebezpečí.
Poté co takto skoncovali s posádkou Nikia, vstoupili bez odporu do města a „zabili každého, koho potkali na ulici, a také ty, kteří se uchýlili pod ochranu kostelů, přičemž neušetřili nejenom muže, ale ani ženy a děti.“ Pak se vydali do okolí a všude loupili a vraždili. Např. ve vinici u města Sauná meči zlikvidovali Theodorova příbuzného Scutaeuse i s jeho rodinou.
„Ale je nutné končit, protože je nemožné obšírně vyprávět o nespravedlnostech, kterých se muslimové dopustili po ukořistění Nikia v neděli osmnáctého dne měsíce Genbot, [tj. 13. 5. 641]“, píše biskup Jan.
Po dobytím pevnosti dopřál Amr svým mužům několikadenní odpočinek a vpřed vyslal pouze svého důstojníka Šáríka s úkolem sledovat pohyby nepřítele. I tito muslimové se drželi okraji pouště, kde byl terén pro jízdu výhodný. Římany dostihli asi šestnáct mil severně od Tarraná a okamžitě na ně zaútočili, třebaže byli v početní nevýhodě. Císařští vojáci však neprchli již při prvním náporu, ale statečně odráželi všechny jejich útoky, přičemž třetího dne dokonce přešli do protiútoku a muslimy obklíčili. Ve stavu nejvyšší nouze nyní poručil Šárík Malikovi ibn Naimovi, který měl nejrychlejšího koně, aby prorazil řady Římanů, dojel do Nikia, informoval Amra o situaci a požádal jej o pomoc. Malik vyrazil na cestu a římští jezdci jej pronásledovali. Jejich koně však neměli proti Malikovu hnědákovi žádnou šanci. Když se Amr dozvěděl o hrozícím nebezpečí, okamžitě vyrazil svému předsunutému oddílu na pomoc a říká se, že pouhá zpráva o jeho příjezdu obrátila Theodorovy muže na útěk. Místo této srážky bylo pojmenováno po muslimské veliteli a pod jménem Kúm Šárik neboli Šárikův násyp je známo dodnes.
Amr nyní tlačil Římany na severovýchod. Z Dalingatu se vydal přímo na sever a ještě jednou nad nimi zvítězil, když se jej snažili zadržet u Suntais (na poloviční cestě mezi Kúm Šarík a Kariúnem). Poražení Římané pak bez boje vyklidili šest mil severně ležícím Damanhúr a uchýlili se do nějakých dvacet mil vzdáleného do Kariúnu (antické Chaereum). Byla to strategicky důležitá pevnost poslední z celého řetězce pevností mezi Babylónem a Alexandrií, která kontrolovala kanál, po němž se do města dopravovaly potraviny a který také zásoboval egyptskou metropoli vodou.
Třebaže Kariún již nebyl natolik pevný jako Babylón nebo Nikium, rozhodl se Theodor, že právě zde muslimy zastaví. Uvědomoval si však, že nyní jde o osud celého Egypta, a proto do boje nasadil vše, co měl k dispozici. Aby získal početní převahu, povolal k sobě kromě posádek z Alexandrie, Suntais a čerstvých posil z Konstantinopole i o oddíly ze vzdálenějších míst v nilské deltě jako byl Kaís (u Damietty), Saká (dvacet mil severozápadně od Damanhúru) nebo Balhib (snad vesnička Dibí v říčním zákrutu cca deset až dvanáct mil od Rosetty). V případě neúspěchu pak svoji obranu mohl opřít o kanál a o pevnost a v kritické situaci dokonce bezproblémově ustoupit do nedobytné Alexandrie. Ačkoliv všichni jeho muži byli „sklíčeni“ nejenom pádem Babylónu a Nikia, ale i zradou a zbabělostí vlastních velitelů, zdůrazňují všechny muslimské prameny, že u Kariúnu bojovali s „tvrdohlavou odvahou“. Nebyla to však jediná bitva, ale celý sled srážek, který trval celých deset dní.
V jedné z nich těžce zraněný Amrův syn Abdalláh požádal svého přítele a otcova propuštěnce Wardana, nesoucího muslimsko standartu, zda by se nemohl trochu stáhnout zpět a chviličku si vydechnout.
„Vzduch?“ podivil se Wardan, „Tak ty chceš na vzduch? Ten máš ale před sebou a ne za sebou,“ zněla jeho rázná odpověď.
Třebaže Abdalláh omdléval bolestí, zastyděl se za svoji slabost a pokračoval v boji. Když se o tom dozvěděl jeho otec Amr, vyslal posla, aby zjistil, jak jsou synova zranění vážné. Tomu však již zřejmě otrnulo, protože k poslu promluvil a rovnou ve verších otce uklidňoval.
„Ano, vskutku to je můj syn!“ nemohl skrýt svoje pohnutí Amr, když se o tom dozvěděl.
Třebaže muslimové znovu a znovu divoce útočili, stále se jim nedařilo prorazit sevřené řady císařské armády a výsledek celé bitvy byl stále na vážkách. Amr tedy poklekl na zem a začal předříkávat slova „modlitby strachu“. Teprve potom, co modlitbu dokončil, muslimové zatlačili Římany na ústup a obsadili město a pevnost Kariún. Muslimské zdroje tvrdí, že to bylo skvělé vítězství a že nepřítel v panice prchl za hradby Alexandrie. Podle kroniky Jana z Nikia však bitva měla spíše nerozhodný průběh a Theodor ustoupil spořádaně.

Po několikadenním odpočinku opustil Amr Kariún a vydal se směrem na severozápad k hlavnímu městu římského Egypta Alexandrii. Pokud prameny mluví pravdu, disponoval tehdy asi patnácti tisíci muži, tj. stejným počtem jako v bitvě u Helipole v červenci minulého roku – s menším počtem by se o její dobytí snad ani nemohl pokoušet. Uvážíme-li však, že měl podobně jako Římané těžké ztráty a že v dobytých městech zanechával posádky, musel kromě posil Zubaírových dostat ještě nějaké posily jiné, o nichž se prameny nezmiňují. Snad mu přišly někdy v zimě nebo počátkem jara roku 641.
Po několika desítkách mil se muslimové dostali mezi četné kláštery, zahrady a vinice na předměstí Alexandrie, odkud se jim již otevřel pohled na město. Všichni užasle zírali, neboť něco tak velkolepého dosud neviděli ani ti, kdo byli v Sýrii nebo v Palestině. A opravdu se tomuto městu nemohlo rovnat žádné jiné v celém Středomoří, snad s výjimkou Konstantinopole, Říma nebo Kartága. Před nimi do dáli kam až oko dohlédlo se táhla dlouhá linie hradeb zpevněná obrannými věžemi a za ní se pak pak tyčily skvělé stavby chrámů a paláců ozdobné sochami, sloupy, obelisky atd. Vlevo bylo Serapeum se svojí pozlacenou střechou [snad již roku 391/392 zbořeno?] a alexandrijská citadela s okázalým Diokletianovým sloupem, vpravo pak stála obrovská katedrála sv. Marka a ještě dále pak „Kleopatřiny jehly“ – dva tisíce let staré obelisky, z nichž jeden je v současné době v Londýně a druhý v New Yorku. V pozadí za nimi se pak tyčil do výše jeden z divů světa maják na ostrově Faros. Dokonce i tito polobarbarští válečníci z pouště museli být pohnuti nádherou a velkolepostí města, které přicházeli dobýt.
Existuje legenda (Ibn al–Hakam a Makrizí), která tvrdí, že Amr v Alexandrii již jednou byl. Vypráví se, že dvakrát zachránil život jakémusi řeckému diákonovi – jednou mu dal vodu, když umíral žízní, a podruhé,když zabil hada, který se jej snažil uštknout ve spánku. Diákon mu pak z vděčnosti slíbil dva tisíce solidů, tj. 1000 £, jestliže s ním půjde do Alexandrie (bylo to prý buďto u Jeruzaléma nebo u Alexandrie). Amr jej tedy doprovodil a ve městě se zúčastnil hry v hipodromu, při níž chytil do rukávu míč s vyšitou korunou, což se „nikdy nepodařilo nikomu předtím s výjimkou stávajícího vládce Egypta“. Arabský autor pak usuzuje, že tak bylo Amrovi předurčeno, aby se i on stal vládcem Egypta. Legenda však může mít i reálné jádro, neboť Abú Salí tvrdí, že Amr Egypt znal z doby, kdy sem přicházel spolu s dalšímu Kurajšovci za obchodem. Historickými prameny je pak doložena i míčová hra, v níž ten, kdo míč chytil, se nazýval „král“.
Amrovi bylo již při prvním pohledu na Alexandrii okamžitě jasné, že dobýt ji bude představovat téměř nemožný úkol. Posádku totiž tvořilo ne méně než 50.000 mužů(?), kteří mohli být zásobováni po moři, kdežto on neměl ani jedinou námořní loď, s níž by mohl transport potravin narušit. Další potíž pak představovaly pověstné alexandrijské válečné stroje, které v době Niketasově tak úspěšně rozstřílely flotilu Bonosovu (609). Na druhou stranu jeho lidé úplně postrádali technické prostředky pro obléhání a dokonce obléhací stroje, jichž se už zmocnili, byli pro ně bezcenné, protože s nimi neměli žádné zkušenosti. Římané tedy věřili, že na rozdíl od relativně malých měst v Sýrii a Palestině primitivním Saracénům odolají a dobudou konečného vítězství. To bylo na konci června roku 641.
A opravdu když se muslimští jezdci příliš přiblížili k hradbám, dostali se pod tak silnou palbu katapultů, že se museli rychle stáhnout zpět. A tak jedinou možností bylo postavit si v uctivé vzdálenosti od hradeb tábor a doufat, že Římané budou natolik bláhoví a vyjdou z města, aby podstoupili boj v otevřeném poli. Ti se však k něčemu takovému vůbec nechystali, neboť Alexandrii nešlo vůbec hermeticky uzavřít a vyhladovět ji. Jak už bylo řečeno na severu bylo otevřené moře, na jihu zase jakýsi kanál a jezero Mareotis a na západě pak překážel kanál jménem Dračí.

Kde arabský tábor ležel, nevíme. Sujutí např. tvrdí, že stál mezi Hulvá a Kasr Farís nebo za „posledně zmíněným“. Kasr Farís neboli „Pevnost Peršanů“ pak ležela na východní straně města a jak sám její název napovídá snad pocházela z doby obléhání Alexandrie Peršany (617). Víme také, že když Alexandrii dobýval císař Diokletianus, také si vybudoval svůj tábor právě v těchto místech. Dále je známo, že i jeho obrovská armáda si vylámala zuby na jejích pevných hradbách a že i v tomto případě padlo město zradou.
Amrovi však velmi brzo došla trpělivost a jako zastánce ofenzivní taktiky se rozhodl pokračovat v tažení. Nemohl totiž čekat až Nil zase stoupne a přeruší jeho dosud tak úspěšné vojenské tažení. Zrušil proto svůj tábor a vydal se do nilské delty. Jan z Nikia tvrdí, že muslimové před svým odchodem vyloupili všechny krásné domy a bohaté vily na předměstí, stavby rozebrali a takto získané dřevo a železo poslali na prámech do Babylónu, aby z něj postavili mosty na cestě k jakémusi městu v deltě, jenž chtěli dobýt.
Amr se nyní vrátil do Kariúnu a Damanhúru, odkud pokračoval přímo na východ až k městu Saká (asi dvacet mil severovýchodně od současné Tanty) hlavnímu to městu provincie nyní nazývané Garbijá. Protože zdolat jeho hradby chráněné vodou bylo nad jeho síly, obrátil se k jihu a podél kanálu Bahr al–Nuzám pokračoval k Tukhu (pravděpodobně Tukh Mazíd, jenž leží asi šest mil severovýchodně od Tanty) a Damsis (Mit Damsis devět mil východně od Tukh Mazídu na pravém břehu kanálu, který vede přes Damiettu) a odtud již přímo do Babylónu. V obou výše zmíněných lokalitách byl snadno odražen.
Prameny zmiňují i jeho dalším neúspěšném útoku vedeném podél východního ramene Nilu na sever směrem na Damiettu a o jeho návratu zpět. Když arabští nájezdníci nebyli schopni ani teď nijak uškodit opevněným místům, vyplenili alespoň otevřenou krajinu, spálili úrodu na polích a povraždili všechny lidi, na které narazili. Na základě těchto skutečností se jako nepravdivá jeví obvyklá tvrzení, že se Egypt „vzdal téměř bez odporu“ nebo že „Egypťané vítali vetřelce jako své osvoboditele“. Makrízí např. tvrdí, že Arabové zaplatili celou svoji egyptskou kampaň 12.300 padlými. Jan z Nikia zase uvádí, že Amr strávil dvanáct let válčením proti křesťanům severního Egypta, ale že selhaly jeho pokusy dobýt jejich opevněná města. Správně však asi má být místo slova „rok“ slovo „měsíc“, neboť tažení do delty začalo po bitvě u Heliopole v červenci roku 640 a k výše zmíněným událostem došlo v červenci roku následujícího.

Na situaci v Egyptě však měly i velký vliv události, k nimž došlo v Konstantinopoli. Jak již bylo řečeno, císař Herakleios zemřel asi dva měsíce před pádem Babylónu v neděli 11. 2. 641 ve třicátém prvém roce své vlády ve stáří šedesáti šesti let. Jeho tělo ozdobené zlatou korunou o váze sedmdesáti liber pak bylo pohřbeno v chrámu sv. Apoštolů, přičemž hrobka zůstala po tři dny otevřena veřejnosti. (Jeho syn Konstantin si pak prý korunu přivlastnil, kdežto další Herakleiův následovník Heraklonas ji zase daroval církvi.) Podle císařovy poslední vůle se vlády nad impériem ujali jeho syn z prvního manželství s Eudokií Konstantin, jeho syn z manželství s Martinou Heraklonas a samotná císařovna. Martina však byla silná osobnost a nebyla ochotna se o moc s nikým dělit; ostatně již v posledních létech manželova života de facto vládla impériu. Starší z obou nevlastních bratrů však byl u lidu velmi oblíben; k jeho stoupencům pak především patřili „ministr financí“ Filagrios a jakýsi Valentinos, kterého pověřil velením v Malé Asii. Když tedy Martina začala prosazovat do popředí svého vlastního syna Heraklonase čili Herakleia, narazila u nich na silný odpor.
Konstantinopolský patriarcha Sergios v tu dobu zemřel a na stolci jej střídal bývalý mnich Pyrrhos. Zdá se, že nový patriarcha nejdříve stranil Konstantinovi, neboť jej prohlásil císařem, kdežto Martinu a její děti vyloučil z následovnictví. Ale další císařovniny synové David a Marinos jej unesli a internovali na jakémsi ostrově v západním Středomoří při pobřeží Afriky (uvažuje se snad o Maltě nebo ostrovu Gozo). Po svém nástupu na trůn splnil Konstantin přísahu, kterou dal před smrtí svému otci, a omilostnil vězně a exulanty. Velkou flotilu lodí pod Kiriusem a Salakriem pak poslal pro alexandrijského patriarchu Kýra, s nímž pak chtěl zvláště konzultovat situaci v Egyptě. (Jan z Nikia zase připisuje iniciativu v tomto směru Martině, protože si prý byla jistá, že bude mít pochopení pro její politické ambice.)
Kromě Kýra a císaře se porady o egyptských záležitostech ještě účastnil z Alexandrie povolaný vrchní velitel egyptské armády Theodor, zatímco jeho podřízený Anastasios po něm převzal obranu města a ještě neobsazených měst na pobřeží. Zatímco patriarcha zastával názor, že je nezbytné se s Araby dohodnout, Theodor byl proti a vynutil si na imperátorovi slib, že v létě pošle do Egypta velkou armádu. Příkazy pak byly již opravdu vydány a transportní lodě připraveny pro nalodění vojáků, když Konstantin těžce onemocněl a po sto dnech vlády (tj. 25. 5.) zemřel. Třebaže se zřejmě jednalo o smrt přirozenou, neboť zvracel krev, jeho syn Konstans z ní obvinil Martinu a je pravda, že ona z ní měla největší užitek – vlády nad impériem se sice de iure ujal její syn Heraklonas, veškerá moc však byla de facto v jejích rukou.
Obnovená vláda císařovny však vzbudila nevoli, která rychle přerostla do otevřené vzpoury, přičemž nepomohlo ani to, že se zpět do Konstantinopole mohl vrátit patriarcha Pyrrhos. Když totiž Valentinos slyšel o Konstantinově smrti a Filagriově potupení, jenž následovalo, přitáhl se svojí armádou k Chalkedónu, kde právě Martina pobývala, a požadoval, aby Filagrios byl opět uveden do úřadu. Císařovna tento požadavek nejdříve odmítla, když se ale proti ní postavilo nejenom vojsko, ale i vlastní syn Heraklonas, nezbylo jí nic jiného než ustoupit a Filagriovu reinstalaci do úřadu odsouhlasit. Valentinos však nyní vycítil, že by mohl dosáhnout ještě podstatně více, a tak se přeplavil spolu s Domentianem a dalšími patricii do Konstantinopole a vynutil si zde korunovaci Konstanta jako Konstanta II. císařem s tím, že vládnout bude spolu se svým nevlastním bratrem Heraklonasem. K tomu muselo dojít někdy na začátku září roku 641.
Ještě před těmito událostmi se však Martina opět radila o situaci v Egyptě a nechala se patriarchou Kýrem přesvědčit, že je nutno uzavřít za každou cenu mír s Araby. (Aby Kýros získal Martinu na svoji stranu, distancoval se od oficiálního stanoviska církve, že její sňatek s Herakleiem byl krvesmilný.) Proč alexandrijský patriarcha tolik prosazoval dohodu s Araby není zřejmé. Možná to byla jeho pouhá zbabělost, ale možná pochopil, že Egypt je ztracen, když nyní impériu vládne žena se svým nedospělým synem ve spojení s neschopnými úředníky a slabým senátem. Snad se pak opravdu myslel, že tuto důležitou provincii říše je možno zachránit tak, že na základě dohody s Amrem přijme pro ni jakýsi vazalský status. Je však také možné, že se rozhodl Konstantinopol zradit a na troskách císařské moci v Egyptě budovat ve spojení s Araby slávu svého alexandrijského patriarchátu. Po celých deset let, co byl na svém biskupském stolci, totiž pronásledoval Kopty a snažil se umlčet jejich monofyzitickou víru. Kdyby se však – a to se zdálo téměř již zcela jisté – vlády ujali nábožensky tolerantní Arabové, mohly by být výsledky jeho úsilí zcela zmařeny a koptští biskupové a duchovní by se opět ujali svých úřadů. Kdyby však přešel na stranu nepřítele a spolupracoval s ním, možná by muslimové za odměnu nezasahovali do křesťanských záležitosti a ponechali by mu v této oblasti volnou ruku. Prospěch církve tak zřejmě povýšil nad prospěch impéria, a to jediné vysvětluje jeho chování a jeho nadstandardní vztahy s Amrem.
V září roku 641 vyplul tedy patriarcha zpět do Alexandrie doprovázen však i vojenskými oddíly pro případ, že by vyjednávání s Amrem selhalo, resp. proto, aby posílil pozici císařovniných straníků. Nástupcem minulý rok padlého magistra militum Jana byl jmenován Konstantinos, s flotilou se plavil i Theodor, třebaže je možné, že se k expedici připojil, až když zakotvili na Rhodu. Sem za nimi připlula i Martina, aby se s Kýrem a Theodorem poradila o situaci, která nastala po Valentinově povstání.
Valentinos se totiž ani s Konstantovou korunovací nespokojil a do všech provincií poslal v tu dobu dopisy, v nichž vyzýval ke vzpouře proti císařovně. Tragické pro další osud římského Egypta pak bylo, když začal tamní důstojníky uplácet Filagriovým zlatem. Docílil tím totiž pouze toho, že rozeštvaní Římané přestali bojovat s muslimy a otočili své zbraně proti sobě navzájem. V zemi tak opět propukla občanská válka, tentokráte však již ne mezi Římany a Kopty, ale mezi Římany samotnými. Také Theodor se rozhodl včas opustit tábor císařovniných straníků a dezertovat od expedice. Po dohodě s jakýmsi kapitánem jedné noci tajně odplul z Rhodu a zamířil do libyjské Pentapole. Cestou si ale kapitán zřejmě zase všechno rozmyslel a s poukazem na to, že vítr není plavbě tímto směrem příznivý, se zase poslušně připojil ke Kýrově flotile plující do Alexandrie. A ta již druhého dne (14. 9.) brzo ráno zakotvila v alexandrijském přístavu.
Během patriarchova pobytu v exilu se Egypt utápěl v násilí. Např. obyvatelé provincie Misr (Memfis) vedli otevřenou válku proti lidem ze severu, přičemž mír byl nastolen až po mnoha násilných skutcích. Napjatá situace panovala i v Alexandrii a zatímco římští vojenští velitelé na sebe žárlili a nenáviděli jeden druhého, cirkové démy Zelených a Modrých byly ochotny bojovat spíše proti sobě než se postavit muslimům na hradbách se zbraněmi v rukou. Zrádce Fajúmu Domentianus šel zvláště po krku jakémusi Menasovi z generálního štábu (není totožný s prefektem Dolního Egypta z období vlády císaře Herakleia), který zase nenáviděl jeho bratra Eudokiana za to, jak zacházel s Kopty po pádu pevnosti Babylónu. Theodor zase neodpustil Domentianovi jeho dezerci z Nikia a je podivuhodné, že jej za to minimálně nepropustil nebo nenechal zabít. (Trestu zřejmě unikl pouze díky Martině a svému příbuzenství s Kýrem, s jehož sestrou se oženil.)

Do Alexandrie přišel v tu dobu jakýsi Menasův přítel jménem Filiadés, prefekt fajúmské provincie a bratr Jiřího, Kýrova předchůdce na biskupském stolci. U lidu a armády však na rozdíl od Menase příliš populární nebyl, neboť o něm bylo známo, že přijímal úplatky, resp. se dopustil zpronevěry státních peněz. Zášť postupně přerostla ve vzpouru a jednoho dne, když Menas byl se svými koptskými společníky na bohoslužbě ve velkém chrámu zvaném Caesarion, se dav rekrutující se především z dému Zelených vydal k jeho domu, aby si s ním vyřídil účty. Filiadés se však o všem včas dozvěděl, unikl a skryl se v Menasově paláci. Zklamaní lidé tedy alespoň jeho dům vyrabovali a vypálili. Domentianus pak ve snaze obnovit klid a pořádek proti nim vyslal své Modré přívržence. Na ulicích došlo k bojům mezi oběma znepřátelenými stranami a než se situace opět uklidnila, přišlo o život šest lidí. Filiadés nakonec dostal za zničený majetek náhradu a Domentianus byl zbaven funkce, i když se možná do ní později zase vrátil, když Theodor odejel do Konstantinopole. Faktem však zůstává, že i když Domentianus nebyl patriarchovým přítelem, sdílel s ním podobný názor na další osud Egypta a že se oba těšili přízni císařovny, na níž naléhali, aby se vzdala Egypta ve prospěch Arabů.
Jan z Nikia uvádí jako příčinu výtržností v Alexandrii osobní nepřátelství a politickou rivalitu. Avšak v tu dobu město zaplnily tisíce uprchlíků z delty a Horního Egypta, z nichž mnozí vyznávali svoji monofyzitickou víru. Uvážíme li, že jejich největší nepřítel patriarcha Kýros byl odeslán do exilu, mohli se Koptové těšit určité náboženské svobodě. V pozadí nepokojů pak mohly stát i náboženské spory, a to nejenom mezi monofyzity a ortodoxními, ale i mezi monofyzity a monothelety, resp. mezi křesťany a Židy.
Jak už bylo řečeno, připlul patriarcha Kýros do Alexandrie brzo ráno, v tichosti vystoupil na břeh a uchýlil se do kláštera mnichů z Tabennesi, který stál nedaleko. Jen co za ním zapadla vrata, poslal si pro Menase, aby jej informoval, že jej místo Domentiana jmenuje velitelem alexandrijské posádky. (Sesazeného Domentiana později dav vyhnal z města.) Když se rozkřikla zpráva o tom, že se vrátil do města, přišli podle Jana z Nikia ke klášteru prý prakticky všichni obyvatelé města – muži i ženy, mladí i staří, prostě celá křesťanská obec –, aby jej uvítali, vzdali mu poctu a poděkovali Bohu za jeho návrat. (Toto líčení Kýrova přijetí je důležité v tom, že jasně dokazuje Janovu objektivitu a nestrannost, neboť Koptové neměli žádný důvod slavit příchod svého utiskovatele. Jejich biskup Jan stejně tak mohl stejně dobře tvrdit, že uvítání bylo chladné a odměřené nebo je rovnou přejít mlčením. Místo toho však toto uvítání popisuje jako velmi vřelé a zdůrazňuje, že příjezd žádného jiného muže nebyl slaven tak jako tento.)
Kýros si návrat do Alexandrie i vhodně načasoval, neboť se právě slavil svátek Povýšení svatého Kříže. Jak už bylo řečeno, když císař Herakleios poslal Egypťanům po magistru militum Janovi svoji slavnou Ekthesis, přibalil k ní i kříž „největší svátosti“, který byl uložen právě v klášteře mnichů z Tabennesi. O jakou relikvii se jednalo nevíme, ale zřejmě šlo o část sv. Kříže, na kterém byl Kristus ukřižován a který objevila matka císaře Konstantina Helena. A právě s tímto křížem v rukou nyní vyrazil Kýros v čele velkého průvodu na oficiální bohoslužbu do velkého chrámu zvaného Caesarion. Celá cesta od kláštera až ke katedrále byla pokryta koberci, fábory a hedvábné vlajky vlály ve větru a vzhůru stoupala vůně kadidla páleného na jeho počest. Třebaže ulice Velkého města byly značně široké, tísnilo se nyní na nich na takové množství lidí, že prodrat se jimi bylo prakticky nemožné. Patriarcha si proto jen s obtížemi proklestil cestu kolem dvou obrovským staroegyptským obeliskům a přes klášterní dvůr až do vrat Caesarionu. Zde vystoupil na kazatelnu, aby promluvil ke shromážděným křesťanům a pozvedl jejich skleslou náladu. Nejdříve hovořil o svatém Kříži, o tom, jak se dostal do rukou Peršanů a jak jej zase císař Herakleios triumfálně vrátil do Jeruzalému. Připomínat si tyto věci bylo stále nutné, zvláště pak dnes, když se svaté město dostalo do rukou muslimů a nepřítel stál před branami Alexandrie. A protože vojenská situace byla skutečně katastrofální skoro jako v době Chosroeově, kdy Peršané ovládali Palestinu, Sýrii i Egypt, Kýros možná ještě na své posluchače apeloval, aby neztráceli víru a naději v konečné vítězství a bojovali ve jménu kříže. Byla by to však podivná slova od muže, který již zanedlouho zradí Egypt Arabům.
Závěr bohoslužeb se příliš nevydařil, neboť jakýsi diákon místo veršů přesně určených pro tento den spustil žalm, v němž chválil svého arcibiskupa a blahopřál mu k návratu. Lidé však mínili, že to je proti církevním zákonům, a tvrdili, že je to špatné znamení a že se Kýros příštích Velikonoc jistě už nedožije. (Zřejmě si všimli, že vypadá po svém návratu z exilu unaveně a nemocně.)
Po skončení oslav se patriarcha opět ujal správy církevních i světských záležitostí své provincie. V době jeho exilu byl guvernérem Alexandrie Anastasios, církevní záležitosti měl zase na starosti Jiří, Kýrův předchůdce na stolci alexandrijského patriarchy. Jiří byl v té době již starý muž, stále si však zachovával značný vliv. Ukázal se jako nábožensky snášenlivý a místní Kopty nijak neperzekuoval. To se však nyní změnilo a Kýros opět zahájil jejich pronásledování. Třebaže byl ochotný vydat zemi nepříteli a smířit se s nevěřícími, usmíření s Kopty nepřicházelo v úvahu.
Jednoho dne koncem října právě období záplav opustil Kýros pouze s několika svými duchovními tajně Alexandrii a zamířil do Babylónu za Amrem. Bylo to necelý rok poté, co s ním zde uzavřel svoji první mírovou smlouvu, kterou starý císař Herakleios s takovým rozhořčením roztrhal. Amr byl právě také na cestě do Babylónu, nevíme však, jestli ze své neúspěšné expedice do nilské delty, nebo zda osobně velel výpravě do Horního Egypta. (Ibn Kutajbá např. tvrdí, že se Amr vrátil z delty mezi 12. říjnem a 10. listopadem, kdežto podle Jana z Nikia se vrátil již dříve a teprve pak vyrazil do Horního Egypta.)

Jisté je pouze to, že když malý arabský jízdní oddíl pronikl až k Antinoe (dnes Ansina), hlavnímu městu thébské provincie, sešli se představitelé města se svým guvernérem jménem Jan a požadovali po něm, aby je bránil a postavil se vetřelcům na odpor se zbraní v ruce. To ale Jan rezolutně odmítl a prchl i se stáními penězi na západ do pouště, odkud zamířil do Alexandrie. Jako velitel byl totiž „úplně neschopný“ a nechtěl, aby jej potkalo to, co posádku Fajúmu. „Tak bylo dobytí Horního Egypta docela snadné,“ dodává Jan z Nikia.
Po dobytí Horního Egypta se Amr vrátil do svého hlavního opěrného bodu pevnosti Babylónu, kde přijal Kýra. Když se dozvěděl, že přichází uzavřít mír, spokojeně prohlásil:
„To jste udělal dobře, že jste za mnou přišel.“
Patriarcha pak pokračoval tvrzením, že Egypt odevzdal do rukou Arabů sám Bůh, a proto lidé chtějí ukončit válku a platit daň. Nechť tedy již není žádné nepřátelství mezi vámi a Římany. Samozřejmě celé vyjednání bylo vedeno podle orientálních zvyků a mohlo trvat i několik dnů. Nesporné však je, že Kýros a Amr nakonec dospěli ke konsensu a mírovou smlouvu podepsali dne 8. 11. roku 641.
Tato smlouva – nazvěme ji alexandrijskou, abychom ji odlišili od té babylónské – zpečetila osud nejenom Alexandrie, ale celého Egypta. Její ustanovení se pramen od pramene liší, my se však podržíme Jana z Nikia:

o Všichni, kdo jsou vázáni touto smlouvou, musí zaplatit fixní daň
o Příměří se uzavírá na 11 měsíců, přičemž vyprší prvního dne koptského měsíce paoph, tj. 28. 9. 642.
o Během příměří zůstanou arabské síly ve svých pozicích a nepodniknou žádné vojenské akce proti Alexandrii. I Římané se zdrží nepřátelství.
o Posádka Alexandrie a všichni vojáci mohou opustit město po moři i s veškerým svým majetkem a poklady města. Ale Římané odcházející po souši si musí průchod vykoupit za částku rovnající se měsíčnímu tributu.
o Žádná římská armáda se již do Egypta nevrátí a nepokusí se jej uchvátit.
o Muslimové nebudou konfiskovat křesťanské kostely ani jakýmkoliv způsobem zasahovat do křesťanských záležitostí.
o Židé budou v Alexandrii strpěni.
o Římané odevzdají 150 vojáků a 50 civilistů jako rukojmí.
Na Egypťany byla tehdy uvalena daň ve výši dva dináry na hlavu vyjma pouze „velmi starých mužů a dětí“, což mohlo Arabům celoročně vynášet na 12.000.000 dinárů, tj. dnešních 6.000.000 £. (Prameny se v tomto ohledu liší, neboť uvádějí celkový daňový výnos v rozpětí od 12.000 dinárů až po 300.000.000.) Vedle daně z hlavy se však ještě měla platit daň pozemková splatná alespoň zpočátku v naturáliích. (Např. Abú Salí tvrdí, že Amr si vynutil roční daň 26 a 2/3 dirhamu a od bohatých rovné 2 dináry a 2 ardéby obilí, čímž země dodávala právě oněch 12.000.000 miliónů dinárů nepočítaje v to daně egyptských Židů.) Zajímavé ale je, že třebaže Kýros podepsal smlouvu jménem všech Egypťanů, týkala se pouze Alexandrie. Zřejmě nemohl zaručit, že jí budou všichni respektovat, a proto i v době „příměří“ mohly boje na jiných místech pokračovat.

Po skončení všech formalit si Amr pozval k sobě Muáviju ibn Hudajídže al–Kindího a poručil mu, aby informoval chalífu Omara o tom, že se Římané vzdali. Když ale po něm Muávija požadoval pro Medínu příslušný dopis, pouze mu odsekl:
„Co bys dělal s dopisem? Copak nejsi Arab, abys nemohl podat zprávu o tom, čeho jsi byl svědkem?“
A tak Muavijá vyrazil na dlouhou cestu pouští a do Medíny přijel právě v poledne. Svého velblouda pak přiměl pokleknout před mešitou, sestoupil z něho a vešel dovnitř. V mešitě pak narazil na Omarovou služkou, která se jej ptala na jméno. Muavíja se jí nejenom představil, ale ještě navíc se jí pochlubil, že přináší zprávy z Egypta od Amra ibn al–Áse. Služka se pak vrátila domů, záhy však přiběhla zpět a odvedla Muáviju k Omarovi. Chalífa se jej netrpělivě ptal, jaké zprávy přináší.
„Dobré zprávy, ó veliteli věřících,“ zněla odpověď „Bůh vydal Alexandrii do našich rukou!“
Oba se pak okamžitě vrátili do mešity, kam muezín sezval lid na děkovnou bohoslužbu. Pak zase zamířili k Omarovi domů, aby se zde opět krátce pomodlili. Nyní přišel čas na malé občerstvení a Omar poručil, aby hostovi přinesli něco k jídlu. Muávija pak byl velmi překvapen, když dostal pouze chléb a olej. Plný rozpaků tedy tiše seděl, nemluvil a jen žvýkal prostou krmi. Omar si toho všiml a jídlo mu alespoň vylepšil o datle, čímž však jeho možnosti končily. Pak Muávija přerušil své mlčení a začal mu vysvětlovat, proč otálel s předáním zprávy a proč nejdříve zamířil do mešity. Tvrdil, že jej nechtěl rušit při poledním odpočinku.
Chalífa mu na to ale odpověděl:
„Špatné je, co jsi mi řekl, a špatné je to, co si myslíš. Kdybych já spal ve dne, přišel bych o svoji vládu. Kdybych spal v noci, přišel bych o svůj život. Kdy tedy mám vlastně spát?“
A tak jednoduše byla smlouva jediným člověkem doručena do Medíny a tak jednoduše byla Omarem akceptována. Oproti Amrovi byl však Kýros v dalekou složitější situaci, protože musel nejenom informovat obyvatelstvo Alexandrie, ale dosáhnout i její ratifikace císařem. Jedenáct měsíců se však jevilo jako dostatečně dlouhá doby, aby všechny formality mohly být úspěšně vyřízeny. Po svém návratu z Babylónu se Kýros nejdříve sešel s Theodorem a Konstantinem a o vše je informoval, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by u některého z nich narazil na nějaký odpor – buďto oba dva neměli vůbec nic proti kapitulaci Alexandrie, nebo se s ní smířili velmi rychle. (Podivné je, že Theodor jako prefektus augustalis Egypta se na rozhovorech s Amrem vůbec nepodílel a že dokonce v Babylónu nebyl vůbec přítomen.) Císaři Heraklonasovi pak všichni poslali list, v němž mu podávali zprávu o mírové smlouvě s Araby a doporučovali mu její schválení.
Když se zprávy o kapitulaci rozšířily mezi vysokými vojenskými a státními hodnostáři, musel Kýros s pravdou ven. Svolal tedy jednání špiček tehdejší egyptské společnosti. Aristokraty v čele s Theodorem a Konstantinem pak přijal usazen na svém arcibiskupském stolci stolci oděn v nádherné roucho alexandrijského patriarchy s odznaky svých hodností. Po složení obvyklé přísahy věrnosti se ujal slova a začal se svojí obvyklou výmluvností zdůrazňovat nezbytnost mírové smlouvy s Araby a výhody z ní plynoucí. Mluvil a mluvil, dokud neuviděl v očích svých posluchačů rezignovaný souhlas. Nikdo se však neodvážil seznámit se vším i prostý lid. Pravda však sama vyšla najevo…

Jednoho dne zpozorovaly hlídky oddíl Arabů přibližující se k městu a vyhlásily poplach. Všichni pak spěchali na hradby, aby bránili své město. Podivné však bylo, že Arabové na to nedbali a klidně pokračovali v jízdě, zatímco římští generálové zrazovali své muže od boje tvrzením, že jakýkoliv další odpor je nemožný a beznadějný. Ale dříve než se dostali na dostřel, všimli si Římané jejich vlajek, kterými signalizovali, že přicházejí v míru. Když i Římané dali znamení, že nemají nepřátelské úmysly, přijeli Saracéni na takovou vzdálenost, aby spolu mohli mluvit. Jaké nyní bylo překvapení Římanů, když se dozvěděli, že nepřicházejí útočit na město, ale pro dohodnutý tribut, k jehož výplatě se jejich patriarcha zavázal ve smlouvě o kapitulaci Alexandrie. Když se zpráva rozkřikla, vydal se arcibiskupskému paláci rozzuřený dav rozhodnutý zrádce ukamenovat. Avšak Kýros před nebezpečím neprchl, ale odhodlaně mu čelil – nejdříve rázným gestem lidi utišil a pak se vší rozhodností začal vyvracet obvinění. Své rozhodnutí kapitulovat obhajoval a tvrdil, že vše, co podnikl, bylo vynuceno okolnostmi. Nijak jinak prý ani jednat nemohl, pokud chtěl bránit zájmy vaše a vašich dětí. Arabové jsou neporazitelní a Bůh odevzdal vládu nad naší zemí do jejich rukou. Buď se s nimi dohodneme nebo se budeme topit na ulicích ve vlastní krvi. Ti pak, kdo přežijí toto plenění a vraždění, přijdou i o poslední zbytky majetku. Jestliže však složíme zbraně, zachráníme si nejenom své životy, ale i svůj majetek a víru. A kromě toho všichni ti, kdo chtějí žít pod křesťanskou vládou, se mohou bez problémů vystěhovat. Patriarcha pak se slzami v očích všechny zapřísahal, že pro ně udělal to nejlepší a že smlouva bude pro ně vysvobozením.
Kýros nyní svolal další koncil, na němž se již i zástupci lidu připojili k mínění armády a souhlasili s tím, aby „Velké město“ bylo vydáno Arabům. „Výtržníci se pak styděli za to, jak se chovali k Jeho svatosti svému arcibiskupovi, který je svojí mocnou přímluvou zachránil od jisté zkázy z rukou nepřítele.“ A tak občané nejenom že rychle shromáždili požadovaný tribut, ale dokonce k němu přidali i velkou sumu ve zlatě. Peníze pak byly naloženy na lodě, s nimiž pak Kýros proplul „vodní branou“, aby je osobně předal veliteli muslimů. Tak byl zpečetěn osud Alexandrie. Muslimské prameny považují tento den za den pádu města a uvádějí, že to bylo v pátek 10. 12. roku 641. Bohužel údaj není přesný, neboť pátek připadl na tento den až o čtyři roky později.

Těžko říci, proč lidé chtěli Kýra nejdříve kamenovat a pak souhlasili s kapitulací. Samozřejmě byli nestálí a vrtošiví, což ale nevysvětluje jejich ochotu opustit impérium a přejít pod vládu islámu. Snad byli unaveni chaosem a špatnou vládou, která panovala v Egyptě posledních čtyřicet let… Možná toužili po míru, náboženské toleranci a nízkých daních… Avšak alespoň v tom posledním se rozhodně zklamali…
Potvrzení alexandrijské smlouvy bylo snad posledním vladařským aktem mladého císaře Heraklonasem před jeho definitivním pádem koncem listopadu roku 641. Zdá se, že Amr tehdy vydal prohlášení „k lidu Egypta“, v němž se zavazoval chránit jejich životy, majetek, víru, kostely a kříže před Núbijci i ostatními nepřáteli.
Ani zprávy o kapitulaci, ani velkorysé podmínky mírové smlouvy neochromily vůli všech Římanů k odporu a několik měst na severu nilské delty bylo připraveno Arabům i nadále vzdorovat. Jestliže tedy chtěl Amr úspěšně završit celou svoji egyptskou kampaň, musel je jedno po druhém dobýt. Aktuálně však musel řešit problémy s ubytováním svých mužů, protože pevnost Babylón byla příliš malá, aby pojala tak velký počet mužů, a nastěhovat je ke koptským obyvatelům města Misr si netroufal nebo ani nemohl. Proto se rozhodl vybudovat pro muslimy v Egyptě první ryze muslimské město. Za stavební parcelu si vybral rovinu táhnoucí se od babylónské pevnosti k Mukattánským kopcům na východě, kde si již ostatně za obléhání vybudoval svůj tábor. Baladurí také tvrdí, že město naplánoval sám Zubaír, který si zde i postavil vlastní dům, v němž ochraňoval žebřík, pomocí něhož osobně zdolal na hradby Babylónu. (Žebřík prý shořel i s domem kolem roku 1000 A. D.) Jakutí ještě dodává, že Amr pověřil čtyři osoby (Muávija ibn Hudaídž, Šárík ibn Sumají, Amr ibn Kazaní, Džibríl ibn Naširá) úkolem dohlížet na vytyčování jednotlivých ulic, které měly být přiděleny jednotlivým kmenům. V každém případě je téměř jisté, že jak architekti, tak zedníci, byli místního, tj. koptského původů, neboť žádný Arab by něco takového tehdy nesvedl. Jméno Fustát, pod kterým město vešlo do historie, ostatně také není arabského původu, takže arabské zdroje jsou na rozpacích, mají-li ho vysvětlit. Mýlí se ty, které tvrdí, že „fustát“ je od „koženého stanu“, jakého prý Amr užíval, není to ani „shromažďovací místo“ a ani nelze přijmout jejich tvrzení, že každé město je prostě „fustát“. Ani Jakutí nemá pravdu, když vykládá, že „fustát“ vlastně znamená „holubice“, která si měla postavit hnízdo na Amrově koženém stanu. (Arabové totiž v té době ještě žádné stany nepoužívali.) Slovo „fustát“ totiž pochází z latinského fossatum, což prostě znamená „vojenský tábor“.
Fustát (Dnes Stará Káhira) po svém založení rychle rostl a dokonce – poté, co chalífa Omar zakázal Amrovi usídlit se v Alexandrii – se stal hlavním městem Egypta. Až koncem 10. století přesunuli muslimové své hlavní město z Fustátu do Misru al–Káhira, neboli Misru Vítězného, Benátčany a po nich Evropany zvaného prostě Káhira. Severně od pevnosti Babylónu dokonce dodnes stojí Amrova mešita, nejstarší muslimský svatostánek v Egyptě, a je dost pravděpodobné, že i její základní kámen byl položen nedaleko říčního břehu mezi tamními vinicemi a sady někdy v zimě na přelomu let 641 a 642. Amr poručil vybudovat tuto nevelkou stavbu o rozměrech padesát na třicet loktů tam, kde při začátku obléhání pevnosti vztyčil svoji zástavu, tzn. na „místě zástavy“.

Nové s výjimkou římských sloupů nijak nezdobené domy ve Fustátu byly zbudovány z cihel do výšky čtyřech nebo pěti pater. Domy pak tvořily nepravidelné bloky určené vždy asi pro dvě stě lidí, takže značně připomínaly domy v Rosettě, které stály ještě před nějakými dvaceti lety (psáno roku 1978). Pouze Kárijá ibn Hudajá si ke svému domu přistavěl jakousi lodžii nebo balkón. Amr však svého důstojníka obvinil z toho, že chce špiclovat své sousedy, a donutil vše uvést do původního stavu. Muslimové si zde také postavili lázně, které se však jevily v porovnání s velkolepými lázněmi Římanů natolik malými, že byly nazývány „Hamman al–Far“, tj. lázně „pro myši“. Amr dále potřeboval i hřbitov a již si pro něj vybral pozemky poblíž jakési strže na úpatí Mukattánských kopců. Velmi se pak podivil, když se je alexandrijský patriarcha Kýros snažil vykoupit za sedmdesát tisíc dinárů. Když se dotázal, proč za ně dává tolik peněz, dozvěděl se, že podle všech starých knih se právě zde nacházel jakýsi „Rajský sad“, nebo že by „Rajská zahrada“ (v anglickém originále „Plantation of Paradais“). Chalífa Omar, který celou věc pak řešil, však prohlásil, že nevidí žádný důvod, proč by zde věřící nemohli být pohřbíváni a Kýrovu nabídku odmítl. Nic tedy již nebránilo ve vybudování důstojného pohřebiště, kde nakonec spočinulo jak tělo Amrovo, tak těla čtyřech prorokových společníků.
Ještě tuto zimu a ne až roku 643 (ještě za Kýrova života, ale před expedicí do Pentapole) se Amr pustil s vervou i do čištění starého kanálu pojmenovaného po římském císaři Trajánovi. Tato starověká vodní cesta začínala v nilském rameni severně od Babylónu, procházela kolem Héliopole a potom vedla vádím al–Tumilát až k al–Kantaře, přičemž do Rudého moře ústila u Kulzumu. Byla však od Trajánovy doby tak zanesena pískem, že mnohdy nebyla v terénu patrná. Proto Amr angažoval jakéhosi Kopta, aby oproti slibu odpuštění daní a poplatků mu trasu kanálu ukázal. Rychlost, s jakou pak výkopové práce pokračovaly – dokončen byl ještě za Omarova života (zavražděn v listopadu roku 644) zřejmě v zimě roku 642/643 – svědčí o tom, že na otrocké práce nahnali Arabové obrovský počet místních lidí. Víme také, že s nimi zacházeli velmi tvrdě, dokonce tak tvrdě, že jakýsi egyptský biskup napsal:
„Jho, které tenkrát naložili na Egypťany, bylo těžší než jho, které naložil faraón na Izraelity. Jejich bůh jej pak odsoudil k spravedlivému trestu a utopil v Rudém moři poté, co poslal mnoho nemocí na jeho lidi a dobytek. Až Bůh nad nimi vynese svůj rozsudek, stane se jim to, co se stalo faraónovi.“
Je i zaznamenáno,že Amr plánoval kopat další kanál tentokráte z jezera Timsah směrem na sever do Středozemního moře. To však Omar odmítl s odůvodněním, že by pak do Rudého moře mohla připlout římská flotila a ohrožovat muslimské poutníky. Plány na spojení obou moří tak byly opuštěny.
Ani tyto projekty však neodvedly Amra zcela od vojenských záležitostí. Ačkoliv Alexandrijská smlouva z listopadu roku 641 odevzdala muslimům celou zemi, několik měst v nilské deltě a zvláště pak na pobřeží se jí odmítlo podřídit. Amr tedy proti nim mohl zasáhnout silou, třebaže panovalo příměří. Na jaře roku 642 tedy vyrazil z Kariúnu a postupoval na východ podél pobřeží k městu zvanému Ikná (někde nedaleko Alexandrie). Když dorazil na místo, vyzval zdejšího guvernéra Talamu, aby respektoval smlouvu, na níž se dohodl s Kýrem. To ale Talama odmítl a přijel osobně za Amrem, aby si ujasnil výši poplatků, které budou uloženy jeho lidem. Jeho jednání podráždilo Amra natolik, že rukou ukázal na blízký kostel a prohlásil:
„I kdybyste mi dalo zlato, které by zaplnilo tuto budovu až po střechu, neřeknu vám, jak bude naše daň vysoká. Jste naše pokladnička… Bude to sice dost, ale za to vás necháme na pokoji. Když to ale budeme potřebovat, budete platit jako mourovatí.“
Samozřejmě Talama na něco takového nepřistoupil a i nadále kladl odpor. Nakonec však i on byl přinucen podepsat mír a vpustit nepřítele do města. Třebaže se tedy Amr Ikny nezmocnil násilím, přesto mnoho lidí zotročil a poslal chalífovi do Medíny.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Bulhaři povstali proti Avarům
Po bojích trvajících od roku 635 se od avarské říše odtrhli bulharští Utriguři a Kutriguři a pod vládou v Konstantinopoli pokřtěného kagana Kuvrata vytvořili samostatný stát s centrem v oblasti dnešní západní Ukrajiny.
Bulhaři jdou na západ
Koncem 6. století vznikl prabulharský kmenový svaz v čele s náčelníkem Onogurů Kuvratem či Kubratem, jenž udržoval dobré vztahy s Konstantinopolí a jemuž se podařilo vypudit z Povolžského Bulharska Avary. Po jeho smrti roku 641 se tento svaz začal rozpadat a část turkitských (tj. tureckých) Prabulharů za vedení chána Asparucha (641 – 702) se dala opět do pohybu a zahájila přesun z Velkého Bulharska mezi dolní Volhou a Donem. Prabulhaři překročili Don, Dněpr i Dněstr a usadili se v první fázi při ústí Dunaje do Černého moře. Zde uzavřeli spojenectví se svazem sedmi menších slovanských knížectví pod vedením Severů či Seveřanů, jenž se během 7. století konstituoval v oblastech na jih od toku Dunaje v bývalé římské provincii Moesii. Podobně se také Asparuchův bratr Kuber usadil na Bitoljském poli, kde sídlil slovanský kmen Dragovičů. Oba náčelníci Prabulharů se dohodli se Slovany na společné obraně.


Arabský chalífát
Chalífa Omar odvolal velkého Wakáse
Muslimové vděčili za své úspěchy v boji proti Persii především vojenském geniovi Saida ibn Abí Wakáse, vítězi od Kádisíje. Ze svého sídla v Kúfě, kde si nechal postavit velkolepý palác, jenž později nechal Omar zničit, řídil tento velký generál a schopný politik pohyby svých armád, spravoval dobyté provincie, vybíral daně a staral se o právo a spravedlnost na celém velkém území východně od pouště. Samozřejmě každý tak vysoce postavený muž si musí udělat celou řadu nepřátel a Said nebyl žádnou výjimkou.
A Omar opravdu popřával sluchu těm, kdo jej očerňovali a obviňovali z pýchy, přepychového života a nespravedlivého jednání. Zda tato obvinění měla nějaký reálný základ, dnes již nevíme, ale Omar jim uvěřil a koncem roku 640 či počátkem roku 641 generála odvolal a zahájil s ním vyšetřování. Do Kúfy pak místo něho poslal Ammara ibn Džasera.


Rok 642
Římská říše
Muslimové postupují do oblasti Kavkazu
Po zpoplatnění Arménie roku roku 640 podlehla muslimům roku 642 i Atropaténé, tj. dnešní Ázerbajdžán. Také vládcové současné Gruzie (tehdy Karli) s nimi uzavřeli smlouvu, v níž se zavázali k placení daně z hlavy. Poměrně snadné proniknutí do Zakavkazska bylo Arabům umožněno díky oslabení obrany těchto území předchozím vpádem Chazarů, ale celé Zakavkazsko se stalo součástí muslimského chalífátu až počátkem 8. století. Arabskému vpádu neodolala ani přikaspická země, obývaná národem Albanů. Obyvatelé dnešní Arménie a Gruzie byli arabskými pány hanlivě nazýváni „uludž“ (venkovští neotesanci), snad proto, že na rozdíl od řady obyvatel jiných muslimy postupem času obsazených oblastí tvrdošíjně zůstávali křesťany.
Muslimové útočí na Malou Asii
Jen rok po vpádu do Egypta začali Arabové napadat také Malou Asii, poslední z klíčových oblastí římské říše na Východě, jež do té doby jejich útoky nepoznala a kde po smrti císaře Herakleia v roce 641 došlo ke vzpouře patricia Valentiniana, pravděpodobně velitele maloasijských vojsk. V roce 642 zde muslimové sice byli poraženi, ale následujícího roku zvítězili.
Arabský vpád do Egypta
Po dlouhém obléhání kapitulovala egyptská Alexandrie a Arabové vstoupili dne 29. 9. do města. Císařští úředníci a vojáci ji opustili, odešlo i sedmdesát tisíc Židů, kdežto čtyřicet tisíc jejich souvěrců zůstalo. Chalífa Omar, resp. velitel obléhatelů Amr ibn al-Ás, prý poručil spálit proslulou alexandrijskou knihovnu a s jejími svitky se údajně půl roku topilo v lázních. Amr to zdůvodnil slovy: „Buď souhlasí obsah knih s koránem: pak jsou zbytečné; nebo nesouhlasí: pak jsou nebezpečné.“ Pravdou však je, že roku 642 knihovna dávno neexistovala, neboť byla kompletně zničena požárem již za vlády císaře Theodosia, i když tehdy prý bylo „mnoho knih zachráněno“. Třebaže se východní Římané nechtěli Alexandrie vzdát a podnikli ještě jeden neúspěšný pokus o její záchranu, zůstalo město již trvale varabských rukou.
Dobytí Egypta Arabům výrazně usnadnila pasivita pěti až šesti milionů egyptských monofyzitických křesťanů, kteří tvořili většinu domácího obyvatelstva. Projevovali nesmiřitelnou nenávist vůči Konstantinopoli loajálním třem stům tisícům ortodoxních katolíků (tzv. císařovým lidem – melchitům), převážně Řekům, z nichž se rekrutovali vojáci, úředníci avládnoucí vrstvy. Egypťané se na Araby zpočátku ještě dívali se sympatiemi: „Viděli jsme lidi, kteří dávají přednost smrti před životem a pokoře před pýchou. Sedí v prachu a jedí na koni. Jejich velitel je jedním z nich: neodlišují se podle hodností. Mají pevně stanovené časy, kdy se všichni modlí. Napřed si umyjí ruce a nohy a pak se uctivě modlí.“
Císařský místodržící monofyzita Mukaukas (Mukaukis) zahájil jednání s novými arabskými vládci. Souhlasil s poplatkem 2 denárů z hlavy a s mírnou pozemkovou daní, za což dostal úplnou náboženskou svobodu. Neortodoxní patriarcha Benjamin se vrátil z horního Egypta do Alexandrie [644] a dostal táž práva jako patriarcha ortodoxní. Monofyzité si nyní začali vyřizovat účty se svými náboženskými protivníky a zabírali katolické kostely; katolický biskupský stolec zůstal osmdesát let neobsazen; koptská církev se definitivně oddělila od pravověrných.
Po dobytí Egypta pokračovali Amr ibn al-Ás a Ukba bin Náfi al-Fihrí v tažení dále na západ a v zimě 642 – 643 obsadili bez boje pobřeží severní Afriky až po Barku (Kyrenaika) v dnešní Libyi. První neúspěch utrpěli až v křesťanské Núbii, kde je pověstní lučištníci poprvé vrhli zpět.
Arabský vpád do Egypta
Ani zprávy o kapitulaci Alexandrie, ani velkorysé podmínky mírové smlouvy uzavřené 8. 11. minulého roku neochromily vůli všech Římanů k odporu a několik měst na severu nilské delty bylo připraveno Arabům i nadále vzdorovat. Jestliže tedy chtěl vrchní velitel Amr ibn al–Ás úspěšně završit celou svoji egyptskou kampaň, musel je jedno po druhém dobýt. Aktuálně však musel řešit problémy s ubytováním svých mužů, protože pevnost Babylón byla příliš malá na to, aby pojala tak velký počet mužů, a nastěhovat je ke koptským obyvatelům města Misr si netroufal nebo ani nemohl. Proto se rozhodl vybudovat v Egyptě první ryze muslimské město. Za stavební parcelu si vybral rovinu táhnoucí se od babylónské pevnosti na východ k Mukattánským kopcům, kde již za obléhání stál jeho tábor. Baladurí také tvrdí, že město naplánoval sám Zubaír, který si zde i postavil vlastní dům, v němž ochraňoval žebřík, pomocí něhož osobně zdolal na hradby Babylónu. (Žebřík prý shořel i s domem kolem roku 1000 A. D.) Jakutí ještě dodává, že pověřil Muáviju ibn Hudaídže, Šáríka ibn Sumajího, Amra ibn Kazaního, a Džibríla ibn Našira úkolem dohlížet na vytyčování jednotlivých ulic, které měly pak být přiděleny jednotlivým kmenům. V každém případě je téměř jisté, že jak architekti, tak zedníci, byli místního, tj. koptského původů, neboť žádný Arab by něco takového tehdy nesvedl. Jméno Fustát (z latinského fossatum, tzn. vojenský tábor), pod kterým vešlo do historie, nepochází z arabštiny, a proto arabské zdroje mají s vysvětlením jeho původu problém. Mýlí se ti, kteří tvrdí, že „fustát“ je od „koženého stanu“, jakého prý Amr užíval, ani to není „shromažďovací místo“, ani nelze přijmout tvrzení, že každé město je prostě „fustát“. Ani Jakutí nemá pravdu, když vykládá, že „fustát“ vlastně znamená „holubice“, která si měla postavit hnízdo na Amrově koženém stanu. (Arabové v té době totiž ještě žádné stany nepoužívali.)
Fustát (Dnes Stará Káhira) po svém založení rychle rostl a dokonce – poté, co chalífa Omar zakázal Amrovi usídlit se v Alexandrii – se stal hlavním městem Egypta. Až koncem 10. století přesunuli muslimové své hlavní město do Misru al–Káhira, neboli Misru Vítězného, Benátčany a po nich Evropany zvaného prostě Káhira. Severně od pevnosti Babylónu dokonce dodnes stojí Amrova mešita, nejstarší muslimský svatostánek v Egyptě, a je dost pravděpodobné, že i její základní kámen byl položen nedaleko nilského břehu mezi tamními vinicemi a sady někdy v zimě na přelomu let 641 a 642. Amr poručil vybudovat tuto nevelkou stavbu o rozměrech padesát na třicet loktů tam, kde při začátku obléhání pevnosti vztyčil svoji zástavu, tzn. na „místě zástavy“.
Nové s výjimkou římských sloupů nijak nezdobené domy byly zbudovány z cihel do výšky čtyřech nebo pěti pater. Domy pak tvořily nepravidelné bloky určené vždy asi pro dvě stě lidí, takže značně připomínaly ty v Rosettě, které stály ještě před nějakými dvaceti lety (vydáno roku 1902). Pouze Kárijá ibn Hudajá si ke svému domu přistavěl jakousi lodžii nebo balkón. Amr však svého důstojníka obvinil z toho, že chce špiclovat své sousedy, a donutil vše uvést do původního stavu. Muslimové si zde také postavili lázně, které se však jevily v porovnání s velkolepými lázněmi Římanů natolik malými, že byly nazývány „Hamman al–Far“, tj. lázně „pro myši“. Amr dále potřeboval i hřbitov a již si pro něj vybral pozemky poblíž jakési strže na úpatí Mukattánských kopců. Velmi se pak podivil, když se je alexandrijský patriarcha Kýros snažil vykoupit za sedmdesát tisíc dinárů. Když se dotázal, proč za ně dává tolik peněz, dozvěděl se, že podle všech starých knih se právě zde nacházel jakýsi „Rajský sad“ (nebo že by „Rajská zahrada“, v anglickém originále „Plantation of Paradais“). Chalífa Omar, který celou věc pak řešil, však prohlásil, že nevidí žádný důvod, proč by zde věřící nemohli být pohřbíváni, a Kýrovu nabídku odmítl. Nic tedy již nebránilo ve vybudování důstojného pohřebiště, kde nakonec spočinulo jak tělo Amrovo, tak těla čtyřech prorokových společníků.
Ještě tuto zimu a ne až roku 643 (ještě za Kýrova života, ale před expedicí do Pentapole) se Amr pustil s vervou i do čištění starého kanálu pojmenovaného po římském císaři Trajánovi, který ho jako poslední uvedl do provozuschopného stavu. Tato starověká vodní cesta začínala v nilském rameni severně od Babylónu, procházela kolem Héliopole a potom vedla vádím al–Tumilát až k al–Kantaře, přičemž do Rudého moře ústila u Kulzumu. Byla však od Trajánovy doby tak zanesena pískem, že mnohdy nebyla v terénu patrná. Proto Amr musel angažovat jakéhosi Kopta, který mu za slib odpuštění daní a poplatků jeho trasu ukázal. Rychlost, s jakou pak výkopové práce pokračovaly – dokončen byl ještě za Omarova života († listopad 644) zřejmě v zimě roku 642/643 – svědčí o tom, že na otrocké práce nahnali Arabové obrovský počet místních lidí. Víme také, že s nimi zacházeli velmi tvrdě, dokonce tak tvrdě, že jakýsi egyptský biskup napsal:
„Jho, které tenkrát naložili na Egypťany, bylo těžší než jho, které naložil faraón na Izraelity. Jejich bůh jej pak odsoudil k spravedlivému trestu a utopil v Rudém moři poté, co poslal mnoho nemocí na jeho lidi a dobytek. Až Bůh nad nimi vynese svůj rozsudek, stane se jim to, co se stalo faraónovi.“
Je i zaznamenáno, že Amr plánoval prokopat další kanál vedoucí tentokráte z jezera Timsah směrem na sever do Středozemního moře, což však Omar odmítl s odůvodněním, že by pak do Rudého moře mohla připlout římská flotila a ohrožovat muslimské poutníky. Plány na spojení obou moří tak byly opuštěny.
Ani tyto projekty však neodvedly Amra zcela od vojenských záležitostí. Ačkoliv Alexandrijská smlouva z listopadu roku 641 odevzdala muslimům celou zemi, několik měst v nilské deltě a zvláště pak na pobřeží se jí odmítlo podřídit. Amr tedy mohl proti nim zasáhnout silou, třebaže panovalo příměří.
Na jaře roku 642 vyrazili muslimové z Kariúnu a postoupili na východ podél pobřeží až k městu zvanému Ikná (někde nedaleko Alexandrie). Zdejšího guvernéra Talamu pak vyzvali, aby se podřídil smlouvě, na níž se dohodli s Kýrem. To ale Talama odmítl a přijel osobně za Amrem, aby si ujasnil výši poplatků, které budou uloženy jeho lidem. To však podráždilo Amra natolik, že mu rukou ukázal na blízký kostel a prohlásil:

„I kdybyste mi dali zlato, které by zaplnilo tuto budovu až po střechu, neřeknu vám, jak bude naše daň vysoká. Jste naše pokladnice! …Bude to sice dost, ale za to vás necháme na pokoji. Když to ale budeme potřebovat, budete platit jako mourovatí.“ Samozřejmě Talama na něco takového nepřistoupil a musel být k podpisu mírové smlouvy přinucen silou. Třebaže se Amr tedy města nezmocnil násilím a vstoupil do něj „pokojně“, přesto mnoho lidí zajal a poslal do Medíny jako otroky. (Protože daň byla alexandrijskou smlouvou pevně stanovena na dva dináry za hlavu, tak se zdá, že k rozhovoru Amra s Talmou došlo až po kapitulaci města, kdy se Amr původními mírovými podmínkami již nemusel řídit.)
Po pádu Ikny obsadili muslimové silnou pevnost Balhib, ležící několik mil jižně od Rosetty, a zmocnili se i velkého množství zajatců. Těm pak Amr přečetl chalífův dopis, v němž stálo, že všichni ti, kdo přijmou islám, dostanou svobodu a budou považováni za bratry. Arabský autor pak jistě přehání, když tvrdí, že velký počet křesťanů opravdu konvertoval k islámu, což prý nastoupené muslimské jednotky přijaly s bouřlivým nadšením. Dále je zaznamenáno, že obdobné mírové smlouvy jako s městem Ikná byly uzavřeny i Kuzmánem (snad Kosmou) guvernérem Rosetty a Janem, guvernérem města Baralusu. Od Baralusu pak muslimové postupovali po pobřeží stále na východ až k Damiettě, kde se jim poddal guvernér Jan. Nyní tak kontrolovali ústí všech kanálů a nilských ramen do Středozemního moře. (Rosetta střežila vstup do západního nilského ramene, Balhib pak kanál vedoucí z Rosetty do Alexandrie a Baralus, jenž existuje dodnes, zase ležel při ústí kanálu sebenútského.) Je pravděpodobné, že muslimové v tu dobu už ovládali celou nilskou deltu snad s výjimkou měst, ležících na ostrovech ve velkém, ale mělkém jezeře Manzalá.
Ještě několik století před jejich vpádem však zde byla rovina pokrytá palmovými háji, vinicemi, zahradami a lány obilí, zavlažovaná vodou řeky Nilu. Kraj měl vynikající klimatické podmínky a byl natolik úrodný a bohatý, že se mu snad s výjimkou okolí Fajúmu nemohl rovnat žádný jiný v celém Egyptě. Pak však mořská voda pronikla přes nevysoké písečné kopce na pobřeží a rok co rok postupovala dále do vnitrozemí dokud nezaplavila až na několik ostrovů všechny níže položené oblasti. Zkáze však uniklo velké a výstavné město Tinnis, které proslulo podobně jako Damietta a Šáta výrobou zvláště jemných tkanin. Jestliže jste si např. nechali ušít roucho z takového plátna, mohlo vás to přijít na sto dinárů. Masúdí zase zaznamenal, že když zde vyrobili látku ze zlatých nití obsahující jenom minimální množství textilních vláken pro honosný šat, jenž byl určen samotnému chalífovi, tak to vyšlo na rovnou tisícovku. Na ostrovech v jezeře stála i další města jako byla Tuná, Damirá, nebo Dabík a i ona měla zručné tkalce, ale žádné z nich se svým bohatstvím a významem nemohlo s Tinnisem měřit. (Podle Masúdího jeho export textilního zboží do Iráku obnášel – než ho zlikvidovala vysoká cla – na dvacet až třicet tisíc dinárů ročně.) Tinnis stál na velkém říčním ostrově; spojení s jihem zajišťoval kanál zvaný Bar ar–Rúm vedoucím na Salahíji, který je snad totožný tanitickým ramenem Nilu (od města Tanis). Existovala i severní vodní cesta do Pelusia (Tal al–Faramá), resp. do jeho námořního přístavu zvaného Tiná. Dokonce ještě v 10. století napočítali v Tinnisu 160 mešit všechny s vysokými minarety, 72 kostelů a 36 lázní, přičemž městské hradby pak měly 19 bran okutých železem. Takové tedy bylo město, ke kterému přitáhli v červenci roku 642 muslimové. Ve zcela legendárním vyprávění se tvrdí, že jeho guvernérem jakýsi Abú Tűr tehdy vyšel z města v čele dvaceti tisíc (reálně tak dvou tisíc) Koptů, Římanů a Arabů, aby se utkal s Araby, kteří přišli od Damietty. V boji však muslimové křesťany porazili, zahnali na útěk a zajali jejích velitele. Následoval pád města, po němž se muslimové vydali k Faramě.
Za zmínku stojí ještě stojí ještě jedno legendární vyprávění, které se také týká dobývaní tohoto kraje. Když Makrízí mluví o městě Šáta, ležícím mezi Timnnisem a Damiettou, tak tvrdí, že bylo pojmenováno po synovi al–Hamúka, Mukaukasova (tj. Kýrova) strýce. To je čirá fikce, ale text pokračuje tvrzením, že když prý muslimové přitáhli k Damiettě vyšel jim její guvernér Šáta (podle Jana z Nikia se jmenoval Jan) v ústrety v čele dvou tisíc lidí a přísahal svoji věrnost islámu; náboženství, které již tak dlouho studoval. Když muslimové vyrazili na Tinnis, sebral vojenskou hotovost z měst Baralus, Damirá a Ašmún–Taná a připojil se k arabským posilám vyslaným Amrem. V následné bitvě pak bojoval s mimořádnou odvahou a zabil na dvanáct přeních nepřátelských bojovníků, než sám padl. Pohřben byl vně města do hrobky, jež je ještě dodnes (14. století) v den jeho smrti, která připadla na pátek 19. 7. roku 642, hojně navštěvována lidmi z okolí. Protože 19. červenec roku 642 opravdu připadl na pátek, můžeme brát za téměř jisté, že toho dne skutečně došlo k bitvě na ostrově u města Tinnis a že v ní na straně muslimů padl koptský nebo římský generál Šáta. Vše ostatní je legenda.
Toto datum je také důležité v tom, že ukazuje, jak pomalu muslimové v Egyptě postupovali. Rozhodně se země „nevzdala bez boje“, jak se obvykle tvrdí, ani místní Koptové „nevítali Araby jako své osvoboditele“. I když zrada alexandrijského patriarchy Kýra vzala křesťanům poslední naději, že Egypt udrží ve svých rukou, přesto se jejich izolovaná společenství v nilské deltě držela s tvrdošíjnou zarputilostí ještě téměř po celý rok. Za jejich nepoddajnost, odvahu a oddanost svému náboženství jim patří obdiv, který jim mnozí tak dlouho upírali.
Zatímco deltu si museli muslimové tvrdě vybojovat, probíhalo jejich tažení pod velením Káriji ibn Hudafy do Horního Egypta maximálně uspokojivě a nilské údolí bylo obsazeno až po Théby již během roku 641. I kdyby zde ještě nějaké římské posádky zbyly, neměly by ani sílu, ani vůli na stavu věcí cokoliv změnit. Protože nemáme žádné zprávy o tom, že by zde došlo k nějakým bojů, bereme za prokázané, že obsazení Horního Egypta proběhlo nekrvavou cestou hned po podpisu alexandrijské smlouvy.

Máme také informace o tom, co se po kapitulaci dělo v Alexandrii. Invaze nepřátel zahnala do „Velkého města“ tisíce koptských uprchlíků ze všech částí Egypta. Římští vojáci, úředníci či osadníci mohli do skončení příměří v září tohoto roku město klidně po souši nebo moři opustit; žádný článek smlouvy se však netýkal místních Koptů. A tak když ti viděli nepřetržitý proud lodí převážejících Římany na Kypr, Rhodos nebo do Konstantinopole, také se chtěli vrátit do svých domovů. Přišli proto za Kýrem, jehož nadstandardní vztahy s Amrem byly tehdy již všeobecně známě, a prosili ho, aby získal jeho svolení. V tomto ohledu však patriarcha úspěšný nebyl a Amr jej odmítl. Musíme si však uvědomit, že k jejich schůzce muselo dojít nejpozději v březnu tohoto roku, tzn. ještě před Kýrovou smrtí, kdy začaly boje v deltě. Je tedy logické, že Amr nechtěl, aby se uprchlíci vrátili domů, a byli posilou pro svá odbojná města.
Nevíme, jak jednání obou mužů přesně probíhalo; můžeme však říci, že po jejich skončení byl patriarcha „hluboce sklíčen“ a že se tedy situace nevyvíjela tak, jak očekával. Původně snad doufal, že s jeho pomocí zničí heretické Kopty, nyní se však ukázalo, že si do své politiky příliš zasahovat nenechá. Také zprávy přicházející z Konstantinopole nebyly pro něho rozhodně potěšující. Císařovna Martina padla již v listopadu minulého roku, vládní garnitura se obměnila a vlády nad impériem se alespoň formálně ujal její nezletilý nevlastní syn Konstans. Patriarchův starý nepřítel Filagrios se opět ujal svého úřadu „ministra financí“, kdežto jeho spojenec konstantinopolský patriarcha Pyrrhos skončil v exilu. Generál Valentinos, který zničil Martinu, však nyní začal konspirovat proti mladému císaři snad s úmyslem svrhnout jej z trůnu. Avšak když tento pokus o puč na odporu lidu ztroskotal, Valentina zatkli a přivedli – snad v lednu roku 642 – před mladého císaře, aby jej obvinili, že usiloval o purpur. Valentinos se však zapřísahal tou nejsvatější přísahou, že nic takového neplánoval a že to vojsko, které sbíral, mělo vyrazit proti muslimům. Konstans mu tehdy opravdu uvěřil a nejenom že mu vrátil vrchní hodnost vrchního velitele v Malé Asii, ale souhlasím i s tím, že si vezme jeho dceru za manželku. Aby Valentinos nyní dokázal, že přísahu myslí upřímně, začal krvavě účtovat s těmi, o nichž si byť jen myslel, že byli v přízni Pyrrha a Martiny. Např. kyperského arcibiskupa Arkadia obvinil ze zrady a poručil, aby jej zatkli. Vojákům se jej však před soud dopravit nepodařilo, neboť mezitím zemřel.

Kýros se nyní vyděsil – když Arkadia, muže bezpochyby bezúhonného a svatého, chtěli přivléci k soudu jako zločince, jak asi budou zacházet s ním. Jaké má asi šance, když jeho přátelství k Pyrrhovi a Martině je všeobecně známé a když jeho vina na pádu Egypta je zjevná? Císařský dvůr si již ostatně uvědomil, co to znamená ztratit takovou bohatou a daňově výnosnou provincii, a svým hněvem stíhal všechny ty, kdo uvrhli impérium do takové hanby. A císař byl ještě v Alexandrii pánem, a proto nebyly ani liché Kýrovy obavy, že bude popraven nebo skončí v exilu. Jeho církevní politika zkrachovala, jeho politika paktování se s vetřelci jej politicky znemožnila, jeho ctižádost jej přivedla na okraj propasti… Nyní to již nebyl důstojný alexandrijský patriarcha, ale troska jak na těle, tak i na duchu. Snad si konečně uvědomil svoji prohru a svoje osobní selhání, snad jej trýznily výčitky svědomí, snad již se slzami v očích litoval své zrady… Nevíme nic s určitostí… snad s výjimkou toho, že se na Květnou neděli nakazil dyzentérií a zemřel již příští čtvrtek dne 21. 3. roku 642.
Jan, biskup z Nikia, se jeho koncem zabývá v jedné z kapitol své kroniky nazvané „O smrti Kýra Chalkedonce způsobené výčitkami, že vydal Alexandrii do rukou muslimům“. Kromě toho, že důvod jeho špatného psychického rozpoložení přímo uvádí v názvu kapitoly, napsal i toto:
„Plakal bez ustání, protože se obával, aby jej nestihl stejný osud jako již jednou, tj. exil, a uprostřed tohoto žalu zemřel podle zákona přírody.“
Pak však ještě dodává, že ho zdeptaly pohromy, které postihly Egypt, a brutální zacházení Arabů s jeho obyvateli. A konečně zná i třetí příčinu jeho špatného psychického stavu:
„Největší zármutek mu způsobilo odmítnutí jeho žádosti ve prospěch Egypťanů muslimy.“
Koptská tradice zachovaná v Severově „Životě sv. Abby Samuela“ to však vidí úplně jinak:
„Když Amr obsadil Alexandrii a ujal se správy města, obával se guvernér nevěřících, který byl zároveň obojím – jak prefektem, tak patriarchou Alexandrie –, že jej nechá usmrtit.“ Zdá se, že obavy byly opravdu na místě, neboť když se Kýros jednou jazykem dotkl otráveného pečetního prstenu, tak „zemřel na místě“.
Dále nám Severus nabourává naše představy o vládě muslimů, vzhledem k předchozí vládě císařově prý tak mírné a tolerantní, když v souvislosti s patriarchovou smrtí nelichotivě o vrchním veliteli muslimů píše:
„Amr neměl žádné slitování s Egypťany a nedbal smlouvy, kterou s nimi uzavřel, neboť měl povahu barbara.“
Na jiném místě vysvětluje, že Amr ponechal ve funkcích staré římské úředníky dříve přímo podřízené Kýrovi, kteří jistě zastávali oficiální ortodoxní čili melchitskou víru. Např. Menase, prefekta Dolního Egypta, který byl do svého úřadu dosazen již za Herakleia, popisuje jako sebevědomého, ale nevzdělaného muže, hluboce nenávidící monofyzitické Kopty stejně jako jakýsi Sinoda (Sanutis), prefekt Rifu, nebo Filoxenos, prefekt Arkádie či Fajúmu. Všichni tři pak podle něho „milovali arabské pohany stejně jako nenáviděli křesťany, kterým ukládali bolestná břemena“. Lidé jim pak museli odevzdávat nejenom krmivo pro koně Arabů, ale i mléko, med, ovoce, zeleninu a další věci i nad rámec předepsaných naturálních daní pod hrozbou krutých represí. Kýros tedy nebyl jediný, kdo zradil. I tyto tři vysoce postavení státní hodnostáři opustili impérium, aby v zájmu své kariéry konvertovali k islámu a přešli do tábora nepřítele. Ke svým koptským spoluobčanům potom byli stejně tvrdí jako v časech císaře Herakleia.
Již málo máme informací o situaci v Alexandrii mezi Kýrovou smrtí a vstupem Arabů do města. Je zřejmě, že bylo nutno vybrat jeho nástupce. Trvalo to však dlouho, téměř tři měsíce, než 14. 6. přijal v chrámu sv. Theodora biskupské pallium jakýsi diákon Jan. Zdržení celého procesu mohly způsobit potíže s výběrem vhodného kandidáta – vždyť kdo by chtěl spravovat egyptskou církev pod vládou muslimů, když se nebude moci opřít o impérium – nebo potíže s jeho schválením Konstantinopolí.
V létě již byla evakuace Alexandrie v plném proudu a domácí Egypťané si museli připadat opuštěni a zrazeni, když sledovali, jak Římané nastupují na lodě a odplouvají i s celým svým majetkem, aby se již nikdy nevrátili. (Podle Sujutího „bylo ve městě dvě stě tisíc Římanů, z nichž třicet tisíc válečníků odplulo na stovce velkých lodí i s veškerým majetkem, který si mohli s sebou vzít, zatímco ti, co zůstali, museli platit tribut.“) Hladina Nilu stála právě vysoko, takže podmínky pro lodní dopravu na řece byly výborné. Theodor, kterého po Kýrovi pověřili správou Egypta, a jeho vrchní armádní velitel Konstantin proto shromáždili velkou flotilu, s níž se osobně vydali na řeku, aby do „Velkého města“ přivezli z delty poslední zbytky císařské armády. Ve stejnou dobu Arabové – snad již si zcela jisti svým konečným vítězstvím – propustili všechna svá rukojmí a dovolili jim odejít do Alexandrie. Dne 14. 9. křesťané ještě oslavili svátek „Povýšení sv. kříže“ a právě tehdy, když v katedrále probíhaly bohoslužby, byly vydány rozkazy k nalodění. Již o tři dny později, tj. 17. září, zvedla Theodorova flotila kotvy a jen s ubohými zbytky egyptské armády zamířila k ostrovu Kypr. Dne 29. 9. roku 642 vypršelo jedenáctiměsíčního příměří, městské brány se otevřely a Amr se svými barbarskými pouštními válečníky vjel do ulic „Velkého města“. Vláda křesťanů v Egyptě tím definitivně skončila.
„Obsadil jsem město, o němž mohu říci, že je v něm na 4.000 paláců, 4.000 lázní, 400 divadel, 12.000 prodavačů zeleniny a na 40.000 zpoplatněných Židů,“ tak začíná proslulý dopis, v němž Amr informuje chalífu o svém historickém úspěchu. Třebaže výše zmíněné cifry jsou oproti realitě pozdějšími arabskými editory asi desetkrát nadsazeny, svědčí dopis dobře o tom, jakým ohromujícím dojmem Alexandrie na muslimy zapůsobila. [Popis krás města jsem již neměl sílu z angličtiny překládat.]
Další arabský zdroj (Abú al–Faraj) nás informuje o zničení proslulé alexandrijské knihovny. Legenda vypráví toto:

„Žil tam v té době muž, který si u muslimů vydobyl velkou úctu. Jmenoval se Jan Filolog, pocházel z Alexandrie a byl to kněz, kterého biskupská synoda zasedající v Babylónu zbavila úřadu kvůli kacířství. Po pádu Alexandrie se seznámil s Amrem, jehož čistá a činorodá povaha jej zaujala. Na druhou stranu si Amr vážil bystrosti Janova úsudku a jeho velké učenosti. Spoléhaje se na Amrovu laskavost, poznamenal Jan jednoho dne:
„Už jste prošli celé město a své pečetě dali na vše cenné. Nedělám si nárok na cokoliv, co má pro vás nějakou hodnotu, ale věci pro vás zbytečné nám ještě mohou posloužit.“
„Co tím máš na mysli?“ opáčil Amr.
„Knihy plné moudrosti,“ odpověděl Jan, „které se nacházejí v císařské pokladnici.“
„To nemohu rozhodnout bez chalífy,“ řekl Amr a napsal do Medíny.
Omar odpověděl:
„Co se týče knih, o kterých ses zmiňoval – jestliže je to, co je v nich napsáno, v souladu s knihou Boží, pak nejsou potřebné. Pokud však ne, pak jsou nežádoucí! Znič je proto až dostaneš toto mé rozhodnutí.“
A tak Arabové naplnili košíky knihami, donesli je do všech městských lázní a zde nechali spálit. Bylo jich prý tak obrovské množství, že s nimi topilo po celých šest měsíců. „Slyšte a divte se,“ dodává autor.“
Od Abú al–Faraje, který tuto historku napsal až ve druhé polovině 13. století, ji převzali i ostatní autoři (např. Makrizí). Sám Faraj se snad inspiroval u Abú al–Latífa, který kolem roku 1200 jako první přišel se zprávu o zničení alexandrijské knihovny, prozatím ještě bez jakýchkoliv podrobností. Avšak žádný autor před nimi se po dobu pěti a půl století – od Jana z Nikia až po Abú Sálíha – se o ničem takovém ani nezmiňuje a je nepravděpodobné, že by se povědomí o tom zachovalo pouze v ústní tradici. Ale i o koptské tradici, podle níž však knihy hořely místo šesti měsíců jenom šedesát dní, však lze dokázat, že pochází z doby mladší než zmíněné 13. století. Podezřelé také je, že chalífa Omar prý údajně stejně naložil i s písemnostmi perských králů, i když se jednalo o knihy pohanských modloslužebníků, k nimž se Arabové chovali úplně jinak než ke knihám křesťanským. Alespoň zpočátku totiž neničili nic, na čem bylo napsáno jméno Boží. Vznikly by i technické potíže při realizace Omarova rozkazu, protože v 7. století byla již většina knih místo na papyru napsána na pergamenu, který velmi špatně hoří. Zato Jan Filolog je opravdu postava skutečná. Žil ovšem převážně v 6. století a roku 642 by mu bylo takových 120 let.
Sporné také je, zda knihovna roku 642 ještě vůbec existovala. O její vybudování se zasloužil král Ptolemaios I. Sótér (367/367 – 268) a jeho syn Ptolemaios II. Filadelfos (285 – 246), kteří ji umístili do jedné ze skvostných budov známých jako Múseion (tj. chrám múz) v luxusní čtvrti Bruchion nedaleko svého paláce, který jen samotný zabíral čtvrtinu města. Alexandrijský Múseion tvořila jedna velká centrální budova obklopená sloupořadím a několik menších budov pojmenovaných např. „Škola medicíny, anatomie a chirurgie“, „Škola matematiky a astronomie“ nebo „Škola práva a filozofie“. K „Velké univerzitě“ pak patřila i botanická zahrada a astronomická observatoř. V které z budov se nacházela knihovna, nevíme.

Roku 48 př. n. l. za tzv. tzv. alexandrijské války obléhali Egypťané pod velením Achillovým Julia Caesara, který se držel ve čtvrti Bruchion. Aby nepříteli nepadlo do rukou královské loďstvo, poručil je Caesar spálit. Oheň ovšem přeskočil z lodí na přístavní budovy a sklady obilí a z nich se pak šířil dále do města. Za oběť mu padla i velká královská knihovna, přičemž podle Seneky shořelo 400.000 knih, podle Ammiana Marcellina až 700.000. Kleopatře pak tuto ztrátu nahradil až Markus Antonius, který poručil do Alexandrie převézt královskou knihovnu z Pergamu. Zda těchto 200.000 svitků bylo umístěno v rekonstruovaném Muzeu nebo v chrámu boha Serapida (Serapeum) či v chrámu na počest Julia Caesara zvaném Caesarion (chrám sv. Michala)nelze říci. Některé z budov Múseionu se používaly až do roku 216, kdy je nechal zavřít císař Caracalla. Definitivně vše lehlo popelem roku 273, když císař Aurelianus potlačoval Firmovu vzpouru. Caesarion byl zničen roku 366 při náboženských nepokojí a Serapeum do základu rozkotali fanatičtí křesťané pod vedením alexandrijského patriarchy Theofila. Že by tyto velké knihovny toto řádění nějakým zázrakem přežily, je vysoce nepravděpodobné. Např. Orosius tvrdí, že roku 416 viděl v Alexandrii pouze „prázdné regály“. (O jakých „prázdných regálech“ to mluví však nevíme, protože i budovy, v nichž se knihovna nacházela, musely být zničeny.) Faktem také je, že i kdyby knihy nějakým zázrakem přežily bez úhony až do roku 642, Římané by si je jistě vzhledem k jejich obrovské „tržní hodnotě“ odvezli – ostatně měli na to celých jedenáct měsíců. Když tedy Arabové vstoupili do města, neměli již co pálit; nelze však vyloučit, že nějaké menší soukromé nebo klášterní knihovny existovaly i nadále.

Egypťané se nyní učili žít pod novými vládci. Pokud ještě zpočátku alespoň někteří doufali v jejich mírnou vládu a nízké zdanění, velmi rychle poznali, jak hluboce se mýlili. Třebaže celá země trpěla útiskem muslimů, nejvíce se poměry zhoršily právě v Alexandrii. Obchod jako zdroj bohatství a prosperity celého města se totiž prakticky zhroutil, což mělo za následek exodus bohatých vrstev aristokratů a obchodníků. Daňové břemeno, jenž bylo přeneseno na méně majetné vrstvy, se stalo natolik neúnosným, že roku 645 vehnalo obyvatele do povstání.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Smrt Chálída ibn al–Valída
Roku 642 ve věku padesáti osmi let těžce onemocněl nedobrovolně penzionovaný Chálíd ibn al–Valíd, muslimský hrdina, který velel chalífovu vojsku na frontách v Iráku, Palestině a Sýrii. Když poznal, že jeho konec se již blíží, proklínal osud, který mu nedopřál zemřít v bitvě. Několik dnů před smrtí si k sobě pozval svého dávného přítele, a když ten muž přišel a sedl si u jeho postele, ukázal mu svoji pravou nohu a zeptal se ho:
„Vidíš na ni kůži alespoň jako dlaň velkou, která by nebyla pokryta jizvami od meče, šípu nebo oštěpu?“
Přítel vše důkladně prozkoumal a musel potvrdit, že ne. Pak si Chálíd odhalil svoji levou nohu a otázku zopakoval. I tato končetina byla pokryty starými zraněními. To samé provedl se svými pažemi a nakonec s mohutným hrudníkem, z něhož však již život pomalu vyprchával. Přítel se jen divil, že vůbec mohl taková zranění přežít, a prohlásil, že prakticky celé jeho tělo je pokryto jizvami tak, že nenajde neporušenou kůži ani o velikosti dlaně.
„Vidíš, hledal jsem ve stovce bitev mučednictví. Proč jsem nemohl zemřít v bitvě?“ dotíral na něj Chálíd.
„Ty jsi ale nemohl zemřít v bitvě,“ oponoval mu přítel.
„Proč ne?“
„Abys tomu rozuměl, ó Chálíde. Ten, koho posel Alláhův pojmenoval „Mečem Alláhovým – ať mu Alláh požehná –, přece nemůže padnout v bitvě. Kdyby tě zabil nevěrec, znamenalo by to, že meč Alláhův byl zlomen nepřítel. A to se nikdy nemůže stát!“
Chálíd se trochu zklidnil a s mužem se po několika minutách rozloučil. Rozum mu říkal, že měl pravdu, srdce však toužilo po smrti v boji:
„Proč, ó proč nemohu zemřít jako mučedník na cestě k Alláhovi?“
Umíral a neměl žádný majetek kromě brnění, zbraní a jednoho muslimského otroka jménem Hamama. Umíral všemi opuštěný, temné stíny se vkrádaly do jeho usoužené duše a pouze Hamama seděl vedle jeho postele.
„Zemřu tak, jako umírají velbloudi. Zemřu v posteli, zemřu v hanbě. Jen oči zbabělců se zavřou ve spánku!“
A tak i zemřel Chálíd, syn al–Valída, „Meč Alláhův“. Ať mu Alláh požehná.
Zprávy o jeho smrti se jakou bouře šířila Medínou. Ženy – především z kmene Makzúm – vyšly do ulic, kvílely, tloukly se v prsa. I chalífa Omar slyšel tu smutnou zprávu a slyšel to kvílení. Hluboce jej to pohoršilo. Již totiž první den svého chalífátu vydal nařízení, že nikdo nesmí oplakávat padlého muslima. A mělo to svoji logiku: proč ronit slzy za někoho, kdo je právě na cestě do ráje, do příbytku blažených, který Alláh slíbil svým věrným? Omar stále naslouchal těm nářkům, pak vstal z podlahy, vzal si svůj bič – každý se bude řídit jeho rozkazy – a otevřel dveře, aby hříšníky pokáral. Na chviličku se však zastavil a ještě jednou se zamyslel. To nezemřel jen tak nějaký obyčejný člověk, to odešel Chálíd ibn al–Valíd! Pak uslyšel i nářek ze sousedního domu, kde bydlela jeho vlastní dcera Hafsa, vdova po svatém Prorokovi. Dokonce i ona ronila slzy pro velkého válečníka! Omar se otočil, vrátil se, pověsil bič na stěnu a znovu si sedl. V tomto případě přece může udělat výjimku:
„Ať se ženy z kmene Makzúm nemusí přetvařovat a ať mohou dát najevo, co k Chálídovi cítí“, prohlásil. Ať nad Abú Sulejmánem hořekuj každý, kdo chce.“


Perská říše
Bitva u Nehávandu – říše se hroutí pod útokem Arabů
Po porážkách od Arabů v bitvách u Kádisije a Džalúlá (637) prchal perský král Jazdakart III. z místa na místo, avšak podrobit se stále odmítal. Nakonec ustoupil až do Chorásánu a usadil se v Mervu, kde připravoval novou válku. Když chalífa Omar a tom dostal zprávu od Saída ibn Abí Vakkáse, rozhodl se vojensky zakročit a vyslat do pole silnou armádu. Někteří chtěli, aby jí velel osobně, ale pozdější chalífa Alí jej přesvědčil, aby velením pověřil Numána ibn Mukarína. Arabská armáda tedy vyrazila do akce a na Peršany sešikované k bitvě narazila u Néhávandu v Médii. Dva dny se bojovalo nerozhodně a teprve třetí den se Peršané stáhli do svého opevněného tábora. Protože Arabové je nechtěli dlouho obléhat, rozhodli se je vylákat ven předstíraným ústupem. Válečná lest se jim nakonec podařilo a rozhořel se nelítostný boj. Situace se však zkomplikovala, když kůň vrchního velitel uklouzl na zemi zbrocené krví, Numán z něho spadl a těžce se zranil. Aby mezi vojskem nepropukla panika, nechali jej ihned odnést a jeho bratr v jeho přilbě a plášti pokračoval v boji až do pozdní noci, dokud nebylo o vítězství muslimů definitivně rozhodnuto a Peršané se nedali na útěk. I u Néhavandu byla kořist jako obvykle bohatá. Numánova zranění zranění se však ukázala smrtelná, neboť zemřel krátce poté, co obdržel zprávu o vítězství. Podle jiného zdroje velel Peršanům sice starý, ale zkušený perský velitel Pérózán. Dva měsíce odmítal vyjít ven ze svého opevněného tábora a teprve dne 24. 1. se nechal Alláhovými vyznavači vylákat předstíraným ústupem do terénu, kde nemohl rozvinout své šiky. Byl rozdrcen a zahynul na útěku; král Jazdakart se ukryl v Chorásánu.
Po vítězství u Néhávandu, které muslimové nazvali „vítězství všech vítězství“, se chalífa Omar rozhodl perský problém definitivně vyřešit a celou zemi pacifikovat. Někdy tehdy byla založena města Basra a Kufa jako muslimské vojenské základny, odkud byly podnikány vojenské výpady do bouřících se provincií. Největší problémy dělal perský šlechtic Hurmuzan, místodržící provincie Ahváz ležící na pobřeží Perského zálivu. Třebaže byl byl v bitvě dvakrát poražen a dvakrát dosáhl míru, vždy své slovo porušil. Chalífa tedy proti němu vyslal vojenského velitele Kúfy. Hurmuzan se mu neodvažoval čelit v otevřeném poli, proto se stáhl do pevnosti Šušter, kde byl obležen. Po jednom měsíci se vzdal a byl poslán do Medíny. Před chalífu předstoupil oblečen v krásné hedvábné šaty s korunou na hlavě posázenou drahokamy, zatímco jeho protějšek prý měl na sobě jen záplatované šaty. „Proč jsi vždy porušil dané slovo?“, zeptal se jej chalífa. Peršan však pouze požádal o pohár vody, a když ho dostal, řekl: „Bojím se, že budu zabit ještě dříve, než ho dopiji.“ „Žádný strach“, odpověděl chalífa, „dokud ho nedopiješ, nic se ti nestane“. A tak Hurmuzan vodu vylil, načež prohlásil, že teď ho nemohou zabít. Všem to vyrazilo dech, ale pobavený Omar s ním souhlasil. „Prosil jsem jenom proto o vodu“, pokračoval Hurmuzan, „abych dostal tvůj slib, že ušetříš můj život.“ Pak pod jménem as–Sahada pak přestoupil k islámu a zbytek života strávil v Medíně.
Kolem roku 644 bylo do bojováno a celá perská říše se ocitla v muslimských rukou. Al–Hakama ibn Omar al–Taglabí nyní vyrazil na východ a dobyl Makrán. Chtěl pokračovat dále do Indie, ale Omar mu to zakázal, protože nechtěl zbytečně prolévat krev svých vojáků.
Bitva u Nehávandu – říše se hroutí pod útokem Arabů
Když byl opustil Ktésifónt (roku 637), usídlil se Jazdkart v Holvánu severovýchodně od hlavního města, kde je až dodnes zachován pevný hrad ze sasánovských časů. Ale Arabové postupovali ponenáhlu i do oněch krajů a události v Chúzestánu donutily krále opustit pevnost a uchýlit se do Raj v Médii. V Chúzestánu působil jako guvernér schopný a statečný velmož Hormuzán. Zachránil se z bitvy u Kádisíje, kde velel pravému křídlu, a pokračoval ve své provincii v boji. Byl však poražen a uzavřel mír. Ale jeho soused, místodržící ve Fársu, Šahrak, přitáhl mu ku pomoci a boj byl obnoven. Peršané se hrdinně bránili v Šústaru, ale po půl roce obležení vyzradil jeden Peršan vstup do pevnosti stokou, kterou se přiváděla voda, a Hormuzán se musel vzdát. Byla mu dána podmínka, aby vyjednal svůj osud osobním jednáním s chalífou. Když přišel do Medíny, chalífa mu vytýkal jeho porušení míru a tázal se ho, proč tak učinil. Peršan mu odvětil, že se obává, že ho dá zabít ještě dříve, než to vysvětlí. „Nemusíš se bát“, řekl na to Omar. Hormuzán tedy požádal o vodu. Přinesli mu ji v obyčejné nádobě. Hrdě odmítl a přinesli mu ji v krásné číši. „Neboj se, dokud jsi vodu nevypil,“ dodal chalífa. Hormuzán vodu vylil se slovy: „Teď již vody nepotřebuji, když jsem si zajistil život!“ Omar se náramně zlobil nad lstivým jednáním Hormuzánovým, ale dal se od přítomných přesvědčit, že musí držet své slovo. Nicméně se musil Hormuzán dát na islámskou víru a prokázal chalífovi leckterou dobrou službu svými znalostmi země, která byla dobývána a musila být organizována. Když po létech byl chalífa požádán perským otrokem Pérózem, aby se ho ujal proti jeho pánovi, chamtivému místodržiteli v Kúfě, o odmítl, poranil ho smrtelně pro jeho odmítnutí Péróz druhého dne v mešitě. Hormuzán upadl v podezření, že o činu také věděl, a byl zabit.
Jazdkart na svém ústupu nezahálel. Hledal spojence proti dravým vetřelcům a navázal diplomatické styky s čínskou vládou. Již roku 638 poslal poselstvo k čínskému dvoru, ale z jednání nebylo nic. Nelenil ani v přípravě dalšího válečného odporu a shromáždil novou armádu v síle 150 000 mužů; vrchním vojevůdcem ustanovil zkušeného, leč starého generála Pérózána. Poslední výzva, k níž se ochotně shromáždili muži z krajů, dosud válkou nedotčených, zaujala výhodné postavení v opevněném táboře u Nehávandu v Médii. Arabové nebyli s to po dva měsíce zaútočit na Peršany, až sáhli ke lsti. Couvli, jako by chtěli táhnout zpět, vylákali Peršany z jejich pevného postavení a boji je v terénu, který byl pro rozvinutí perského vojska nepříznivý, zcela potřeli. Pérózán zahynul na útěku. Arabští dějepisci nezachovali přesné datum ani této rozhodné bitvy. Podle al–Bírúního to bylo 24. ledna 642.
Král se stal štvancem ve své říši. Prchl do Chorásánu, ačkoli ho zval k sobě do hornatiny íránského severu tabaristánský náměstek. Tam by byl býval asi v bezpečí, protože kraj byl těžko přístupný. Popravdě řečeno, uchovala si ta země ještě po dlouhá desetiletí svou faktickou samostatnost. Ale Jazdkart dal přednost východu, počítaje asi s pomocí středoasijských Turků. Král se protloukal se zbytky svého vojska různými krajinami, všude vítán, ale ihned ignorován, když žádal o pomoc proti nepříteli. Jednotlivé kraje a města uzavírala separátní mírové smlouvy s Araby, kteří jim ponechávali dosavadní zřízení i dosavadní guvernéry. Poražení musili jen platit tribut, nebo se obrátit na islám.
Bitva u Nehavandu – říše se hroutí pod útokem Arabů
Muslimové vděčili za své úspěchy v boji proti Persii především vojenském geniovi Saida ibn Abí Wakáse, vítězi od Kádisíje. Ze svého sídla v Kúfě, kde si nechal postavit velkolepý palác, jenž později nechal Omar zničit, řídil tento velký generál a schopný politik pohyby svých armád, spravoval dobyté provincie, vybíral daně a staral se o právo a spravedlnost na celém velkém území východně od pouště. Samozřejmě každý tak vysoce postavený muž si musí udělat celou řadu nepřátel a Said nebyl žádnou výjimkou. A Omar opravdu popřával sluchu těm, kdo jej očerňovali a obviňovali z pýchy, přepychového života a nespravedlivého jednání. Zda tato obvinění měla nějaký reálný základ, dnes již nevíme, ale Omar jim uvěřil a koncem roku 640 či počátkem roku 641 generála odvolal a zahájil s ním vyšetřování. Do Kúfy pak místo něho poslal Ammara ibn Džasera.
Když se o těchto změnách dozvěděl v Rei král Isdigerdi, rozhodl se znovu obnovit boj, zachránit impérium a konečně se vypořádat s těmi barbarskými kočovníky – alespoň tak to tvrdí muslimské prameny. Faktem však je, že nic nesvědčí o tom, že by se muslimové spokojili se svými dosavadními územními zisky a zůstali poklidně za horami oddělující mezopotamskou nížinu od náhorních planin Íránu. Islám vždy trpěl neukojitelnou touhou expandovat a šířit se všemi směry dokud mu nedojdou síly anebo nenarazí na odpor, jenž nebude moci překonat. A proto i kdyby Isdiger zachoval klid, i kdyby nevyprovokoval další válku, nemohl zachránit svoje impérium před hordami, které se rozhodly rozšířit svoji vládu a své náboženství po celé zemi. Z citadely v Rei tedy prý Isdigerd poslal vyslance po celém zbytku své říše – do Médie, Ázerbajdžánu, Chorasánu, Gurgánu, Tabaristánu, Mervu, Baktrie, Seistánu, Karmánu a Farsistánu čili Persie Proper – s rozkazem dodat vojenské kontingenty. Za jejich shromaždiště pak určil malé město Nehavand ležící v horách 50 mil jižně od Hamadánu. Rozkaz byl s horlivostí vyplněn, takže již brzo se zde shromáždilo na 150.000 bojovníků. Jejich vrchním velitelem pak byl jmenován Firúzán, který se již účastnil bitvy u Kádisíje. Záměrem pak bylo napadnout Holván a pak postoupit do nížin kolem Tigridu a Eufratu, získat hlavní město Ctesiphont a pak zničit nepřátelské základny v Basře a Kúfě.
Ale chalífa Omar byl obezřelý a věděl o směru plánované invaze. Poručil tedy Numánovi, synu Mukarrínovu, jenž velel v Ahvázu, aby posbíral veškeré jednotky z Iráku, Chuzestánu a Savádu a vyrazil s nimi k Nehavandu. Numán rozkaz splnil a s celkem nevelkou armádou o síle 30.000 mužů vyrazil k Holvánem, prošel Merdžem a utábořil se v Turu, kde očekával nepřítele. Ale Firuzán se rozhodl nic nepodnikat, přejít do obrany a vše nechat na Arabech. Když tedy nechtěl Firuzán přijít za Numánem, musel Numán za Firuzánem. Arabové se tedy objevili u Nehavandu a snažil se vyprovokovat Peršany k boji, což se jim ale po dva měsíce nedařilo. Nakonec jim došla trpělivost a převládlo mínění, že je nutno něco udělat anebo ukončit celé tažení. Proto se Numán na radu svých dvou podvelitelů odhodlal k úskoku. Rozhlásil, že chalífa Omar zemřel a dal se na kvapný ústup. A jeho plán měl opravdu úspěch, neboť Firuzán opravdu opustil své zákopy a po dva dny postupoval v jeho stopách. Ale třetího dne se Numán zastavil sešikoval se k bitvě a ve své promluvě k mužům dal i příkazy, co mají dělat v případě jeho smrti. Pak usedl na svého válečného koně „bílého jako mléko“, dal znamení do útoku trojnásobným zvoláním „Allah akbar!“ a vrhl se vpřed.
On sám i jeho muži zuřivě bojovali s Peršany a zvedali takové množství prachu, že bylo slyšet pouze to, jak ocel naráží na ocel. Nakonec Peršané jejich tlak nevydrželi a dali se na ústup. Když ale Numán vedl jejich stíhání , dostal se do palby jejich lučištníků a jeden šíp jej zasáhl a zabil právě v okamžiku, kdy dosáhl rozhodného vítězství. Ale Arabové rozzuření jeho smrtí vystupňovali tlak na nepřítele do té míry, že jeho odpor se úplně zhroutil a organizovaný ústup se změnil v bezhlavý útěk. Pak už následoval pouze hrozný masakr v úzkých horských údolích a soutěskách, které poraženým znemožňovaly se rychle se rozptýlit a ukrýt. Samotný Firúzán, který se nevydal jako většina zpět do Nehavandu, ale přímo na sever do Hamadánu, byl předstižen Kákou a v jednom úzkém průsmyku napaden a zabit stejně jako na 100.000 jeho ostatních mužů. Vítězové se pak celkem bez obtíží zmocnili Nehavandu, přičemž Hamadán se v jejich rukou ocitl jen o něco déle.
Toto „vítězství všech vítězství“ zlomilo moc sasánovské Persie – král Isdigerd opustil Rei a po dobu deseti let jen prchal a přesouval se z místa na místo. Centrální moc se úplně rozpadla, říše se zhroutila a Peršané se již nikdy nespojili proti vetřelcům, kteří obsazovali jednu provincii za druhou. A konečně roku 651¼


Franská říše
Grimoald franským majordomem
Syn mocného franského šlechtice Pipina I. Staršího Grimoald zavraždil roku 642/643 ve spolupráci s alamanským vévodou Leutharim svého protivníka Ottu, vychovatele austrasijského krále Sigiberta III., čímž se mu otevřela cesta k zisku vytouženého austrasijského majordomátu. Panovník jej do této nejvyšší funkce oficiálně jmenoval a pověřil jej, aby vládl jeho jménem. Grimoaldovy vztahy k sousední Neustrii jsou kaleny spory o hranice a obavami austrasijských velmožů z uplatnění dědických nároků neustrijského krále Chlodvíka II. v případě smrti svého bezdětného panovníka Sigiberta, což by mohlo ohrozit jejich samostatnost a vést ke sjednocení franské říše.
Konflikt Flaochada s Willebaldem
Flaochad si nyní chtěl vyřídit účty se svým nepřítelem patriciem Willebaldem, jedním z nejmocnějších velmožů. Na sněmu v Orleánsu vyhlásila neustrijskoburgundská regentka královna Nanthilda v součinnosti se svým neustrijským majordomem Erchinoaldem obnovení majordomátu i pro Burgundsko, do funkce navrhla Franka Flaochada, garantovala mu jeho postavení do konce života a navrhla mu sňatek se svojí neteří Ragnobertou. Flaochad přesto váhal a souhlasil teprve poté, co se mu šlechta písemně zaručila věrností. Ani tento ústupek Burgundům však nedokázal zabránit napětí mezi Neustrií a Burgundskem.
Flaochad si nyní chtěl vyřídit účty se svým nepřítelem patriciem Willebaldem, jedním z nejmocnějších velmožů, který spravoval jádro burgundského státu od Lyonu až po Valence a Viennu. Třebaže na květnovém shromáždění šlechty v Chalon–sur–Saône se podařilo jejich krvavému střetu ještě zabránit, majordomus se nevzdal a docílil toho, že královna Nanthilda předvolala Willebalda na říšský sněm do Autunu. V září Willebald opravdu přijel doprovázený biskupy, panstvem a početným vojskem a rozbil si tábor před hradbami. Jestliže Flaochad čekal jednotnou akci proti svému protivníkovi, musel být zklamán, neboť vojensky podpořit jej byli ochotni pouze přátelé hrabě Berthar a vévodové Amalgar a Chramnelenus, kdežto Erchinoaldovi Neustrijci se vůbec nehodlali v burgundské věci angažovat a čekali na výsledek souboje, který chápali jako projev vůle Boží, kdežto přítomní biskupové takové řešení sporů rovnou odsoudili. Před očima samotného malého krále Chlodvíka II. se tedy utkali pouze Frankové s Burgundy z bývalé říše krále Gunthramna. Willebald v krvavém souboji podlehl a přišel o život, ale ani Flaochad se ze svého triumfu dlouho neradoval, neboť zemřel ještě na cestě z Chalon do St. Jean de Losne. Vévoda Amalgar pohřbil jeho tělo v klášteře St. Benigne v Dijonu. Kdo Flaochada ve funkci majordoma nahradil, není známo, ale k roku 654 je zmiňován Radobert.
Sněm v Orleánsu
V tu dobu (642) přišla královna Nanthilda do města Orleánsu a přivedla s sebou svého syna Chlodvíka; bylo to ve čtvrtém roce jeho vlády. Tam shromáždila biskupy a šlechtice z Burgundska (svolala je právě sem, protože v tu dobu to bylo hlavní město království). Všechny oslovila laskavě a mluvila k nim vhodně volenými slovy; Flaucatuse, který byl původem Frank, jmenovala se souhlasem a podle volby šlechticů té země burgundským majordomem. A když ho uvedla do této hodnosti, dala mu jednu ze svých neteří Ranebergu za manželku. V tu samou dobu vyhlásila se souhlasem svého syna svoji poslední vůli, podle níž se měla předat kostelům zasvěceným jak mužům, tak ženám, města, která byla součástí jejího věna, přičemž zvláště vzpomenula mučedníka sv. Denise. Nechala vyhotovit dvě významově identické kopie této své poslední vůle, které jsou až dodnes uchovávány v archívech pokladnice sv. Denise. A když tak vyjevila svoji poslední vůli a dala záležitosti království do pořádku, a když její syn vládl přibližně čtyři roky nad oběma královstvími, to znamená Neustrií a Burgundskem, odešla z tohoto světa a byla pohřbena v chrámu sv. Denise, v té samé hrobce jako její muž.
Když král Dagobert a královna Nanthilda odešli z tohoto světa (†639 a 642) , vládl král Chlodvík sám království Neustrie a království Burgundska. Pečlivě střežil a uchovával dary a donace, které jeho otec dal chrámu sv. Denise a znovu je obnovil a potvrdil listinou s jeho vlastní pečetí a vlastnoručním podpisem.
Ve čtvrtém roce jeho vlády propukl v království Neustrie hrozný hladomor. Proto král na radu některých svých lidí nařídil, aby z kaple chrámu svatého Denise, kterou nechal vznešený král Dagobert z velké zbožnosti pokrýt čistým stříbrem, bylo toto stříbro odstraněno a rozdáno chudině a poutníkům. Vydal příkaz opatu Aigulfovi, jenž spravoval opatství, a pověřil ho, aby to udělal tak svědomitě, jak jen bude moci.
Narodil se Pipin II.
Roku 635 nebo v letech 640 – 650 se Ansegiselovi, synovi Arnulfa z Met, a jeho manželce Begze, dceři Pipina Staršího, narodil pozdější vládce franské říše majordomus Pipin II. Střední.


Itálie
Mauritiova revolta
Dne 12. 10. zemřel papež Jan IV. a na papežský stolec usedl 24. 11./24. 10. kandidát ravennského exarchy Theodor I., původem Řek, syn jeruzalémského patriarchy. Na počátku jeho pontifikátu využil magister militum města Říma Mauritius nespokojenosti lidu, šlechty a vojska s nadvládou Řeků, vypověděl ravennskému exarchovi Izákovi poslušnost a k odpadnutí přemluvil i posádky všech pevností v okolí Věčného města. Povstalci získali podporu nejenom vojska, ale i vysokých úředníků a římských magnátů, čímž jejich rebelie získala výrazně nacionalistické zabarvení; pouze zkušené duchovenstvo se drželo zpátky. Exarcha vyslal proti Mauritiovi magistra militum Dona, který nezadržitelně postupoval na Řím. Povstalecká armáda se rozpadla a vůdce vzbouřenců hledal záchranu v bazilice S. Maria Maggiore. Císařští vojáci však nebrali ohled na právo chrámového azylu, nešťastného Mauritia odtrhli od oltáře a vedli i s jeho přívrženci do Ravenny. Již po cestě jej však popravili a jeho hlavu vystavili v jednom ravennském chrámu. Mauritiovi společníci skončili ve vězení, ze kterého je vysvobodila až exarchova smrt. Izákovým nástupcem byl jmenován Theodor Kalliopa.
Útok Slovanů na pobřeží Apulie, smrt beneventského vévody Aia
A když tento Aio vládl vévodství Benevento po jeden rok a pět měsíců, přijeli na velkém množství lodí Slované a rozbili si svůj tábor nedaleko města Sipontum (Siponto). A pak vykopali jámy kolem svého tábora a zakryli je. Když přijel Aio bez Radualda a Grimoalda, aby se je pokusil porazit, tak jeho kůň spadl do jedné z těchto jam, a Slované se na něj vyřítili a zabili i s několika dalšími. Když to oznámili Radualdovi, tak rychle přijel a nenuceně pohovořil se těmito Slovany v jejich vlastním jazyce. [Raduald a Grimoald přišli do Beneventa z vévodství Friuli, tzn. byli to sousedé Slovanů.] A poté, co je upokojil natolik, že přestali pomýšlet na boj, tak je napadl je a za velkého zabíjení porazil. A tak pomstil smrt Aia a přinutil přeživší nepřátele k útěku z tohoto území.
Langobardský král Rothari útočí – porážka císařské armády v bitvě na řece Scultenně
Král Rothari se pak zmocnil všech měst Římanů, která se nacházela na břehu moře od města Luny (Luni) v Toskánsku až po hranice s Franky [v letech 641 – 643, např. Janova roku 642]. Také se zmocnil Opitergia (Oderzo, roku 642), města ležící mezi Tarvisiem (Treviso) a Forem Julii (Cividale), a zničil jej [Ne úplně, protože Římané jej ještě téhož roku dostali zpět. Dílo zkázy dokonal až langobardský král Grimoald až roku 667.] Svedl boj s Římany z Ravenny poblíž řeky v Emilii, která se nazývá Scultenna (Panaro). V tomto boji padlo na straně Řeků na osm tisíc lidí a zbytek se dal na útěk.


Británie
Smrt krále Oswalda
Po sedmi letech bojů roku 642 porazil pohanský vládce Mercie král Penda svého northumbrijského křesťanského konkurenta krále (sv.) Oswalda, zajal ho, setnul mu hlavu a mrtvolu poručil rozčtvrtit tak, jak to již udělal s jeho předchůdcem Edwinem. Na trůn Severní Umbrie usedl Oswaldův mladší bratr Oswy, který po několika letech vyrovnal účet, a Penda padl ranou meče. Také Oswy byl přesvědčeným křesťanem a šiřitelem křesťanství i mimo Severní Umbrii. Spolupracoval zejména s misionáři irského ražení.
Beda Ctihodný praví, že roku 643 odmítl jistý klášter v Lindsey přijmout královu mrtvolu, neboť ač věděli, že to „byl svatý muž, pocházel z jiné provincie a vlády nad nimi se zmocnil“ – jasný projev místního separatismu a odporu proti silnějším mocnostem.
Smrt krále Oswalda
I po v krvavé bitvě u Doncasteru [632/633], kde padl křesťanský král Gwyneddu Cadwallon, Velšané pohanského panovníka Mercie Pendu v jeho boji proti Northumbrii podporovali. V roce 642 byl její král Oswald, válčící daleko od domova, ubit v Oswestry. Tato skutečnost spolu s náhodnou zmínkou o jeho vztazích s králem Wessexu, napovídá, že Oswaldovo panství i vojenské akce zasahovaly daleko za hranice Northumbrie.
Smrt krále Oswalda a nástup Oswyho a Oswina
Nejkřesťanštější král Northumbrijců Oswald vládl devět let, započte-li se i onen rok [633], každému odporný nelidskou krutostí krále Britů a šílenou zradou víry, kterou spáchali králové Anglů. Neboť – jak jsme výše uvedli – jednomyslným souhlasem všech bylo potvrzeno, že jména a památka odpadlíků [Osric, Eanfrith] musí být vůbec vyloučeny ze soupisu křesťanských králů a nesmí se zaznamenat žádný rok jejich vlády.
Když se tedy naplnil běh oněch let, byl v těžké bitvě Oswald zabit tímtéž pohanským národem Merciů a tímtéž jejich pohanským králem, který zahubil také Oswaldova předchůdce Edwina. Stalo se to pátého dne měsíce srpna, když bylo králi osmatřicet let, a to na místě, kterému se v jazyce Anglů říká Maserfelth. [Oswestry, tj. Oswaldův kříž, v Shropshire]
…Když byl král Oswald přenesen do nebeského království, přijal místo něho stolec pozemského království jeho bratr Oswy, asi třicetiletý mladík, a s převelikou námahou se na něm udržel osmadvacet let [†15.11. 670 ve věku 58 let]. Neboť na něj zaútočili nejenom pohanští Merciové, kteří zahubili jeho bratra, ale také vlastní syn Aldfrith [ještě roku 655 bojovali spolu proti mercijskému králi Pendovi], jakož i synovec Oethelwald, to znamená syn jeho bratra, který vládl před ním.
V prvních letech svého panování měl Oswy společníka ve vladařské důstojnosti jménem Oswine [644 – 651]. Oswine pocházel z rodu krále Edwina, byl totiž synem Osrica, jak jsme vypravovali dříve. Oswine, muž výjimečně soucitný a zbožný, stál po sedm let v čele národa Deirů za časů největšího blahobytu a všechen lid ho miloval. Ale Oswy… (®651)
Změna na trůnu Západních Sasů (tj. Wessexu)
Když král Cynegisl [611 - 642] zemřel, nastoupil na trůn jeho syn Cenwealh [642 – 672], který však odmítal přijmout víru a svátosti království nebeského, a proto ztratil i moc v království pozemském. Neboť zapudil sestru mercijského krále Pendy, již pojal za manželku, a vzal si jinou ženu. Za to jej Penda vojensky napadl a zbavil království: Cenwealh se tedy uchýlil ke králi Východních Anglů, jenž se jmenoval Anna [635 - 654]. U něho během tříletého vyhnanství poznal a přijal víru pravdy. Sám král totiž, u kterého žil ve vyhnanství, byl člověk dobrý, šťastný z hodného a zbožného potomstva, jak ještě dále ukážeme. (®650)


Hispánie
Násilná změna na královském trůnu
Chindaswind uskutečnil palácový převrat a stal se na místo Tulgy vizigótským králem, kdežto jeho svržený konkurent odešel do kláštera. Nový panovník zacházel se svými protivníky mimořádně tvrdě a dal usmrtit na sedm set svých oponentů.
Násilná změna na královském trůnu
Král Chintila panoval až do prosince roku 640, kdy v Toledě zemřel přirozenou smrtí. Na trůn pak nastoupil jeho syn Tulga, což však bylo zřejmým porušením kánonu 4. toledského koncilu, podle něhož koruna nebyla dědičná, ale král měl být zvolen biskupy, soudci a šlechtici. Protože Tulga byl velmi mladý a tudíž pravděpodobnost, že se udrží u vlády byla velmi malá, mohl jeho otec Chintila jenom doufat, že jej ochrání kletby a hrozby v kánonech tohoto koncilu. Rovněž franský kronikář Fredegar mluvil o tom, že se gótský národ se vždy bouřil, když se mu nevládlo pevnou rukou, ale právě takovým obdobím vizigótské království za Chintilova a Tulgova panování procházelo. Nakonec roku 642 shromáždil starý devětasedmdesátiletý šlechtic Chindasvint na místě zvaném Pampalica (snad Pampliega u Burgosy) několik gótských senátorů a velkou část národa a v rozporu se všemi nařízeními koncilů a biskupů se prohlásil králem. V dubnu toho samého roku pak Tulgu sesadil a nechal jej tonzurovat, čímž mu podle 17. kánonu 6. toledského koncilu navždy zabránil vládnout nad Hispánií.
Vláda krále Chindasvinta
Hlavní zdroj informací o vládě Chindasvinta a jeho syna Rekcesvinta představují zápisy koncilů hispánské církve, ze zákonů Rekcesvintova zákoníku a konečně existuje ještě krátká zpráva z Fredegarovy kroniky.
Chindasvinth velmi dobře znal „gótskou chorobu“ jak tehdejší kronikáři nazývali mánii gótského lidu sesazovat své krále. Protože on sám byl účastníkem spiknutí, tak nařídil usmrtit všechny muže, o nichž věděl, že rovněž kuli pikle proti předcházejícím králům. Další nechal vyhnat a jejich ženy, dcery a majetek poručil předat svým věrným stoupencům. Dal popravit minimálně na 200 gótských optimates a 500 mediogres - alespoň tak jak je nazývá Fredegarius.
Díky jedné minci opatřené legendou VICTOR a ražené v lusitánské Méridě víme, že pravděpodobně uskutečnil vojenskou výpravu proti nějakému svému rivalovi z řad místní šlechty. Pozdější pramen pak mluví o tom, že „Hispánie zůstala v jeho době pokojná“. Biskupové pravděpodobně neprotestovali proti tomuto vraždění dřívějších spiklenců, protože oni sami na 6. koncilu vyzývali budoucí krále, aby zabíjeli vrahy svých předchůdců jako by šlo o pomstu za smrt jejich vlastního otce.
Ani za Chindasvinta nebude v Hispánii příliš bezpečno
Na začátku Chindasvitovy vlády určitě představovali problém Baskové. Ještě dodnes existuje náhrobní kámen jistého Oppily, šlechtice z Villafranky de Cordóba, kterého povolali do boje proti nim. Oppila zůstal oddělen od svých spolubojovníků a padl během bitvy či potyčky dne 12. září roku 642. Jeho clientes tělo získali, přenesli do rodného města, kde jej i 10. října pochovali.
Rovněž biskup města Zaragozy Braulius v dopise králi z roku 648 uvádí, že život ve městě není příliš bezpečný. Můžeme se tedy domnívat, že Baskové pronikali až do jeho okolí. V dalším dopise napsaném někdy v letech 640 - 646 pak uvádí, že někteří lidé ze Zaragozy se obávali při cestách do Valencie banditů, kteří na ně číhali po cestě.


Rok 643

Římská říše
Arabský vpád do Egypta
V zimě roku 642 – 643 obsadili Arabové pod Amrem ibn al–Ás a Ukbou bin Náfi al–Fihrím bez boje pobřeží severní Afriky (Kyrenaiku) až po Barku a pokračovali dále na západ. Ukba zvítězil v bitvě u Tripolisu a zabral pro chalífu Omara i celou dnešní Libyi. V křesťanské Núbii však muslimové narazili na pověstné místní lučištníky a poprvé byli vrženi zpět.
Arabský vpád do Egypta
Třebaže od konce září minulého roku měli muslimové celý Egypt již pevně ve svých rukou, posílal sem chalífa Omar stále další a další vojenské oddíly. Vrchní velitel Amr ibn al–Ás tak stál před problémem, jak je nějak smysluplně využít, když všechna města včetně Alexandrie již měla své posádky. Pravděpodobně začátkem roku 643 tedy zahájil tažení do dosud ještě římské Pentapole. Vyrazil z Alexandrie a pouze s jízdními oddíly postupoval směrem na západ. Pro jeho ostřílené válečníky to byla pouhá projížďka touto bohatou a úrodnou krajinou, neboť nikde nenarazili byť na jediného nepřátelského vojáka. Město Barka (dnes Tolometa) kapitulovalo bez boje a slíbilo platit 13.000 dinárů ročního tributu. Vymínilo si však, že žádný arabský výběrčí daní nebude mít povolen vstup do země a že peníze budou dopraveny rovnou do Egypta. Amr také milostivě povolil těm, kdo by neměli dostatečnou hotovost, že mohou místo peněz odevzdat své děti jako otroky.
Z Barky pak pokračoval k městu Tripoli, které již mělo pevné hradby a silnou posádku. Není proto divu, že zdejší obyvatelé „za sebou zabouchli vrata a vzdorovali obléhání“. Třebaže moře bylo otevřené, žádná pomoc nepřicházela a město začalo trpět hladem. Po jednom (ibn Chaldún) či třech měsících (Jakutí) však muslimové objevili nechráněný prostor mezi hradbami a mořem a pronikli tudy do města. Jakmile obránci uslyšeli bojový pokřik nepřátel „Allah Akbar“ a viděli blýskající se křivé šavle nad hlavami muslimů, úplně zpanikařili a se vším, co mohli v té rychlosti pobrat, nastoupili na lodě a odpluli. Brány se pak otevřely a Amr vítězně vstoupil do dobytého Tripolisu (někdy v květnu nebo červnu). (Jan z Nikia zase uvádí, že movití lidé utekli spolu s prefektem provincie Abulianem a jeho vojáky do silně opevněného města Dušera, jenž se Arabům nepodařilo dobýt, protože neměli žádné technické prostředky k obléhání.)
V Tripolisu se Arabové nezdrželi a okamžitě pokračovali k městu Sabrá (nebo Sabrata, dnes Zurará), které napadli již brzo ráno. Jeho obyvatelé nic takového nečekali a dokonce nedrželi ani stráže, protože si mysleli, že jsou ještě u Tripolisu. Sabrá tedy padla již při prvním útoku a byla vyloupena. Tím celé tažení skončilo a Amr se vrátil do Barky, kde přijal hold berberského kmene Lavatá. Odsud pokračoval i se zajatci i bohatým lupem do Egypta. (Ibn Abd al–Hakam tvrdí, že Amr chtěl z Tripolisu pokračovat dále na západ do dnešního Tuniska. Chalífa Omar mu to však prý zakázal, neboť zisky by nevyvážily riziko. Kromě toho se prý také obával o osud Egypta.)

Říká se, že se Amr chtěl usadit v Alexandrii a že si již za své sídlo vyhlédl jeden z mnoha opuštěných paláců ve městě. Chalífa však rozhodl, že hlavním městem muslimského Egypta bude strategicky výhodněji položený Fustát (Stará Káhira) a ne velkoměsto oddělené od pouští Arábie po značnou část roku v důsledku záplav neprůchodnou nilskou deltou. Amr tedy uposlechl a ještě v létě se vrátil do pevnosti Babylónu (na území dnešní Staré Káhiry), ležící na východním břehu Nilu u vrcholu jeho delty.
Protože území na druhém, tj. západním, nilském břehu trpěla četnými nájezdy divokých pouštních kmenů, které útočily z prostoru za pyramidami, rozhodl se v Gíze postavit silnou pevnost. Práce rychle pokračovaly a stavba byla ukončena již roku 22 hidžry, tj. před 20. listopadem roku 643. Jakutí nás informuje o tom, že muslimská kolonie zde usazená se skládal z Himjaritů (Jemenců), Habešanů a z příslušníků kmene Hamdan, Ruaín a Al–azd ibn al–Hadžar. Pokud by to byla pravda, byla by to první zmínka o přítomnosti Etiopů (ne!, viz rok 624) v řadách vítězné armády. Jakutí se ale asi mýlí, neboť Abú Sálí se zmiňuje pouze o kmeni Hamdan, kdežto Baladhurí mluví o Habešanech jako o nepřátelích:
„Když muslimové obsadili Egypt, armáda Habešanů vyrazila z al–Bijamá, zaútočila na Araby a bojovala s nimi sedm let.“ Pak ještě dodává, že byli v období záplav nepřemožitelní.
Muslimové tak pevně ovládli Egypt až po jeho jižní hranici u Asuánu. Problém však stále představovaly divocí Núbijci, kteří čas od času opouštěli své bezpečné úkryty v horách a pouštích, aby napadali bohatá egyptská města. Amr se je tedy rozhodl ztrestat a vyslat proti nim silnou výpravu. Ale expediční oddíl nejenom že nedosáhl stanovených cílů, ale dokonce se musel pod smrtonosnou palbou núbijských lučištníků zvaných „Zraňovači očí“ dát s těžkými ztrátami na potupný ústup. (Jakutí tvrdí, že výpravu vedl Ukba ibn–Náfí a že do akce vyrazil ještě před dokončením pevnosti v Gíze.) Nepravidelné boje pak pokračovaly ještě několik let než chalífa Otmán uzavřel mír. Núbijci se v mírové smlouvě dvou rovnoprávných stran zavázali dodávat vládci Egypta určitý počet otroků výměnou za potraviny a „roucha důstojnosti“(?, robe of honour).
Muslimové útočí na Malou Asii
Jen rok po vpádu do Egypta začali Arabové napadat také Malou Asii, poslední z klíčových oblastí římské říše na Východě, jež do té doby jejich útoky nepoznala a kde po smrti císaře Herakleia v roce 641 došlo ke vzpouře patricia Valentiniana, pravděpodobně velitele maloasijských vojsk. V roce 642 zde muslimové sice byli poraženi, ale následujícího roku zvítězili.


Franská říše
Pipin franským majordomem
Syn mocného franského šlechtice Pipina I. Staršího Grimoald zavraždil roku 642/643 ve spolupráci s alamanským vévodou Leutharim svého protivníka Ottu, vychovatele austrasijského krále Sigiberta III., čímž se mu otevřela cesta k zisku vytouženého austrasijského majordomátu. Panovník jej do této nejvyšší funkce oficiálně jmenoval a pověřil jej, aby vládl jeho jménem. Grimoaldovy vztahy k sousední Neustrii byly kaleny spory o hranice a obavami austrasijských velmožů z uplatnění dědických nároků neustrijského krále Chlodvíka II. v případě smrti svého bezdětného panovníka Sigiberta, což by mohlo ohrozit jejich samostatnost a vést ke sjednocení franské říše.
Poslední rok zmíněný ve Fredegarově kronice
Rokem 643 končí Fredegarova kronika (Chronicorum quae dicuntur Fredegarii Scholasticii libri IV, tzn. Kroniky tak řečeného Fredegara Scholastika knihy čtyři). Tato latinsky psaná franská kronika se skládá ze dvou částí, z nichž první představuje kompilaci starších kronikářských děl, druhá – pro historické poznání nesrovnatelně důležitější – líčí dějiny království Franků v letech 584 až 642/643. Stejně jako u řady raně středověkých spisů neznáme jméno jejího autora, jméno Fredegarius není v nejstarších opisech doloženo a v názvu kroniky se objevuje až na počátku 16. století. Nevíme tedy jde–li jednoho či více autorů, neznáme ani přesnou polohu a místo sepsání kroniky. Existují hypotézy jak o třech pisatelích sestavujících kroniku postupně od prvního desetiletí do 60. let 7. století, tak o autorovi jediném píšícím přibližně v letech 640 – 660. Většina badatelů se však shoduje v tom, že čtvrtá kniha, která mimo jiné obsahuje popis událostí dotýkajících se našich zemí, byla sepsána kolem roku 660 v Burgundsku, a to buď v klášteře v Chalon–sur–Saône, spíše však v St. Jean de Losne.
Narodil se Pipin II.
Roku 635 nebo v letech 640 – 650 se Ansegiselovi, synovi Arnulfa z Met, a jeho manželce Begze, dceři Pipina Staršího, narodil pozdější vládce franské říše majordomus Pipin II. Střední.


Itálie
Zákoník krále Rothariho
Dne 22. 11. vydal langobardský král Rothari zákoník „Edictus Rothari“, první v dějinách langobardského státu. Poznáváme z něj složení tehdejší tehdejší společnosti: ozbrojený barbarský lid se dělil do organizačních jednotek, zvaných fara, do nichž patřily také rodiny válečníků. V čele státu byl král (kunig), druhé nejvyšší společenské postavení zde patřilo vévodům. Rothariho edikt, který se králům pokouší přiřknout velmi vysokou moc slovy, že srdce krále je v ruko Božích (a tedy vlastně pouze Bohu by král asi měl být zodpovědný), zakotvil ochranu královské rady v řadě ustanovení, jako je určení trestu smrti za přípravu spiknutí proti králi, za vzpouru ve vojsku nebo za vádu či rvačku na půdě královského paláce. První psaný zákoník Langobardů se také snažil omezit krevní mstu, na jejíž místo přicházely kompozice – pokuty, z nichž polovinu dostávali příbuzní poškozeného, polovinu král. Za falšování peněz nebo listin v něm hrozil trest utětí ruky.
Celkově zákoník odráží snahu posílit stát a jeho instituce proti zvyklostem a orgánům rodu, ale i proti moci langobardské šlechty. Přes snahy upevnit královskou moc se ovšem v dějinách langobardského státu střídala období vlády vévodů a po celou dobu existence tohoto měla významné ostavení vévodství (od altinského označení pro vévodu dux běžně zvaná dukáty) Spoleto a Benevento. Hodně sporů mezi Langobardy řešily podle Rothariho ediktu Boží soudy, konkrétně souboje. Král ovšem přikázal, že si nikdo v souboji nesmí vzít „kouzelné byliny“, pouze zbraně. Nešlo tu asi o snahu zabránit otrávení protivníka, ale vyloučit využití magických prostředků, které by mohly napomoci k vítězství.
Shromáždění langobardského vojska, zvané gairethings, postupně ztrácelo na záležitosti země vliv, poměrně podstatný ještě v polovině minulého století, zatímco v druhé polovině století sedmého se scházelo vlastně jen proto, aby dodalo lesku volbě nového krále nebo vyhlašování zákonů. Společnost byla členěna na prosté Langobardy zvané arimanni, příslušníci šlechty se nazývali adalingi, členové královské družiny, zastávající i různé dvorské funkce, byli zváni gasindi, polosvobodní jsou označováni jako aldiones nebo aldidi. Společnost Langobardů dále doplňovali otroci (skalki). Každý, kdo na území langobardských králů přišel z jiného prostředí, musel se již v době Rothariho řídit langobardským právem.


Británie
Smrt krále Oswalda
Roku 642 porazil po sedmi letech bojů pohanský vládce Mercie král Penda svého northumbrijského křesťanského konkurenta krále (sv.) Oswalda, zajal ho, setnul mu hlavu a mrtvolu poručil rozčtvrtit tak, jak to již udělal s jeho předchůdcem Edwinem. Na trůn Severní Umbrie usedl Oswaldův mladší bratr Oswy, který po několika letech vyrovnal účet, a Penda padl ranou meče. Také Oswy byl přesvědčeným křesťanem a šiřitelem křesťanství i mimo Severní Umbrii. Spolupracoval zejména s misionáři irského ražení.
Beda Ctihodný praví, že roku 643 odmítl jistý klášter v Lindsey přijmout královu mrtvolu, neboť ač věděli, že to „byl svatý muž, pocházel z jiné provincie a vlády nad nimi se zmocnil“ – jasný projev místního separatismu a odporu proti silnějším mocnostem.


Hispánie
Zákoník krále Chindaswintha
Roku 643/644 vydal vizigótský král Chindaswinth svůj zákoník, kterým nahradil starý breviář krále Alaricha II.
Zákon proti zradě a zrádcům
V druhém roce své vlády vydal král Chindasvint zákon proti zradě a zrádcům, který mu dával moc a povinnost s nebývalou tvrdostí zakročit proti spiklencům a vzbouřencům. V zákoně velmi často připomíná katastrofy, které způsobili émigrés (profugi), tzn. utečenci, a to, že stát byl dokonce nucen zasahovat proti vnitřnímu nepříteli častěji než proti nepřátelům zahraničním. Cílem tohoto zákona bylo zamezit veškerým takovým aktivitám a potrestat ty, kteří z nic byli obviněni v minulosti. Chindasvint vyhlásil, že každý, kdo se za vlády krále Chintily uchýlil pod ochranu cizí mocnosti - resp. kdo by tak učinil nyní i v budoucnosti -, aby tuto mocnost nabádal k útoku proti Gótům, musí být odsouzen k smrti. Trest smrti byl stanoven i tomu, kdo by se opovážil vzdorovat svému králi na území vizigótkého království. A v případě, že by se král rozhodl některému z nich zachovat život, tak odsouzenec měl být oslepený, aby „neviděl to zpustošení, na kterém se zločinně spolupodílel“. V každém případě ovšem měl být veškerý jeho majetek zabaven královským finančním úřadem. A pokud by finanční úřad daroval část tohoto majetku jiné osobě, tak tato osoba si jej měla podržet navždy a žádný budoucí vládce jej neměl právo odejmout. Kdyby ovšem král díky své blahosklonnosti vrátil majetek muži, který byl podle výše uvedeného zákona shledán vinným, nemohl mu vrátit víc než jeho jednu dvacetinu. A ještě navíc to nemohl být majetek jemu zkonfiskovaný, ale musel pocházet z jiného zdroje(?)
Ovšem mnoho lidí ještě dříve, než začlenilo mezi spiklence, odevzdalo vše církvi, svým ženám, dětem nebo přátelům, aby jej tak uchránilo před pozdější konfiskací. A protože takové falešné dary neměly podle zákona nijakou váhu, byl královský finanční úřad povinován vše zabavit. Góti i Římané sice mohli krále poprosit o prominutí svých zločinů, dalším zákonem však Chindasvint toto jejich právo zase zrušil, jestliže se jednalo o zradu. A i kdyby tímto způsobem chtěl prokázat svoji zbožnost, nemohl tak učinit bez souhlasu biskupů a maiores palatti.
Zákon o zradě byl retroaktivní až do Chintilových časů, a to v případě, že vzbouřenci vyhledali pomoc v zahraničí. Kdyby však jako hraniční období nebyla vytyčena vláda krále Chintily, počet odsouzených šlechticů by se ztrojnásobil, protože pak by mezi ně museli být zahrnuti i ti, kteří pomáhali Sisenandovi. Pro ostatní vzbouřence aktivních pouze na území království byl zákon retroaktivní pouze po Chindasvintův nástup na trůn, protože sám král byl často obviňován ze spiknutí, takže se nehodilo, aby jej někdo obžaloval na základě jeho vlastního zákona.
Král Chindasvint začal práce na úpravách Leovigildova zákoníku
Ve druhém roce své vlády (643/644) pojal král Chindasvint myšlenku vytvořit nový zákoník a okamžitě začal upravovat zákoník krále Leovigilda zákoníku a plánovitě tvořit zákony nové. Třebaže vládl příliš krátce nato, aby vše dotáhl až do úspěšného konce, mohl po dvanácti letech práce jeho syn Rekcensvint jako nový „vizigótský Justinián“ včlenit do své sbírky na 99 jeho zákonů. (V Rekcesvintově zákoníku existuje jeden lex antigue, jenž však byl upraven Chindasvintem.)
Chindasvint často přijímal římské výnosy, ale jindy se nechala inspirovat starými gótskými zvyky. Je i možné, že myšlenku zrušit římské právo a přinutit všechny obyvatele království žít pod právem vizigótským nepochází od Rekcesvinta, ale již od jeho otce Chindasvinta
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 644


Římská říše
Pád Askalonu
Po dlouhém a úporném obléhání padla do rukou muslimů pevnost Askalon; město Tripoli se udrží ještě jeden rok.
• Zemřel ravennský exarcha Izák.

Arabský chalífát
Chalífa Omar není spokojený s Amrem
Třebaže muslimský vojevůdce Amr ibn al–Ás dobyl pro chalífu Omara celý Egypt, naplnil jeho sýpky obilím a pokladnice zlatem, velkého vděku se za to od něho nedočkal. Problémem se však stala daňová výtěžnost celé provincie, která soustavně klesala. Místní křesťané totiž vedle fixní daně pozemkové museli ještě platit „daň za ochranu“ ve výši dvou dinárů (tj. zlatých mincí, solidů). Dva dináry byl pro boháče sice obnos zanedbatelný, pro prostého feláha to však představovalo opravdový problém, i když se zdá, že muslimové snad Egypťany rozdělili do majetkových tříd (boháči – střední vrstvy – chudina) a podle těchto tříd jim i daně rozepsali. Na počátku výbojů v době bitvě u Heliopole (roku 640) podrobené oblasti platili jeden milión dináru ročně, alexandrijská smlouva pak muslimům zajišťovala dvanáct miliónů, tj. rovných šest miliónů anglických liber v cenách z roku 1902. Aby křesťané těmto tíživým daním unikli, začali houfně konvertovat k islámu, protože muslimové byli sice povinováni vojenskou službou, neplatili však nic. Pokud Amra tedy nechtěl porušit mírové smlouvy a peníze si vymoci nějakým jiným způsobem, nemohl s klesajícím daňovým výnosem dělat vůbec nic. Chalífu Omara sice konverze k islámu těšily, slábnoucí proud egyptského zlata plynoucího do Mekky však již nikoliv. Na začátku roku 644 si chalífa i jeho egyptský místokrál začali vyměňovat zajímavou korespondenci, jejíž znění je snad autentické.
Omar píše Amrovi.
„Přemýšlel jsem o Vás a Vaší situaci. Jste správcem velké a skvostné země, jejíž obyvatele Bůh požehnal co do množství a síly. Jste správcem země obdařené jak půdou, tak vodou, země, kterou faraón přes nedůvěru svých lidí přivedl užitečnými pracemi k blahobytu. Užasl jsem tedy, že nepřichází ani polovina jeho příjmů, zvláště když tento výpadek nemůže být omluven hladomorem nebo špatnou úrodou. Kromě toho jste mi psal o mnoha daních, které jste na zemi uložil. Doufal jsem tedy, že se peníze dostanou až ke mně, a místo toho se vymlouváte na bezvýznamné věci. Nehodlám strpět, abych dostával daně menší než dříve! Už minulého jsem je na Vás chtěl požadovat, ale doufal jsem, že si začnete plnit své povinnosti. Nicméně nyní vidím, že je to Vaše špatná správa, která je toho příčinou. Ale – s pomocí Boží – já mám prostředky, jak Vás přinutit, abyste mi platil, kolik požaduji!“, atd., atd.
Amr ve své odpovědi připustil, že za doby faraónů, kteří věnovali zemědělství velkou péči, Egypt produkoval podstatně více než nyní za vlády muslimů (Nelze se divit Omarovým přehnaným očekáváním, když např. takový Ibn Rustá si myslel, že faraón měl příjmy v celkové výši 96.000.000 dinárů. Abú Sálí zase uvažuje pro dobu Mojžíšovu o rovných 90 milionech, s čímž souhlasí Makrizí, který ale dodává, že jeden takový dinár měl hodnotu třech dinárů z dob muslimských. Aš Šaríf al–Harraní naopak uvádí, že v jakési staré listině přeložené do arabštiny našel tvrzení, že v době Josefově vynášel Egypt 24.400.400 dinárů, to jest 73.200.000 muslimských dinárů.) Dále Amr protestuje proti tvrdý slovům, kterých Omar použil:
„Sloužil jsem již Apoštolu Božímu a jeho nástupci Abú Bakrovi. Důvěřovali mi a jim tuto důvěru oplácel oddaností. Vždy jsem si plnil své povinnosti, které vyplývaly z mé věrnosti k mým vladařům. Bůh buď pochválen! Odejměte mi tedy vládu, kterou jste mi dal. Ať mě Bůh ochraňuje před lakotou a podlostí, ze kterých mě obviňujete ve svých dopisech. Nemůžete mi říci nic více než o Židovi z Kaibaru! [snad nějaká narážka na Korán] Ať Bůh odpustí vám i mně!“
Na Omara to však velký dojem neudělalo:

„Neposlal jsem vás do Egypta, abyste uspokojoval choutky své a vašich lidí, ale protože jsem doufal, že svojí dobrou vládou zvětšíte naše příjmy. Proto až dostanete tento dopis, pošlete mi daně, protože zde mám velké množství potřebných lidí.“
Amr alespoň žádal o odklad do žní a upozorňoval, že tolik peněz nemůže sehnat, aniž by se dopustil násilí. Je prý lepší být k lidem milosrdný, než je utlačovat nebo je přinutit, aby prodali to, co je pro ně nezbytné. Ale chalífa byl stále neoblomný a poslal Muhammada ibn Maslamu, aby dlužnou částku přivezl. (Podle jiného zdroje dokonce pro polovinu Amrova majetku.) Když pak Maslama referoval, že Amr chrání Egypťany pouze v zájmu svého vlastního zisku, obžaloval jej Omar z podvodu a neplnění povinností. Amr si však stál pevně na svém, že vždy jednal v zájmu Egypťanů, a svojí výmluvností se mu podařilo žalobu rozbít.
Podle Baladhurího byl Omar vskutku nenasytný, neboť měl ve zvyku stanovit a zapsat celkové daňové výnosy každé provincie, kam dosadil svoje guvernéry, kteří byli za výběr daní zodpovědní. Cokoliv pak bylo vybráno navíc, rozdělil si to s guvernérem; někdy si pak ponechal všechno. Když jej nabádali, aby vrátil to, co si vzal, odpověděl:
„Tady před Bohem prohlašuji, že nevrátím nic! Jsou to obchody ve prospěch muslimů,“ přičemž muslimy myslel především sám sebe nebo mekkánskou kliku. A tak plnil své pokladnice na úkor provincie, což se mu i stalo osudným.
Ve svém posledním výnosu, který vydal těsně před smrtí, vyňal z Amrovy pravomoci celý Horní Egypt a oblast Fajúmu a svěřil je Abdalláhovi ibn Saídovi, kterého pověřil i výběrem daní. Omarův nástupce Otmán pak zbavil Amra vlivu úplně, když jej odolal z funkce egyptského místodržícího úplně a na jeho místo dosadil již zmíněného Abdalláha. Nový správce Egypta okamžitě porušil dohody z roku 642 a zvýšil daňovou zátěž z 12.000.000 dinárů na rovných 14.000.000 dinárů.

„Dojná velbloudice (tj. Egypt) dává více mléka než za vašich časů,“ pochvaloval si Otmán před Amrem.
„To ano, ale její mláďata hladoví,“ zněla odpověď.
Názory na Abdalláha se různí: zatímco podle Navavího byl jedním z nejvzdělanějších a nejvznešenějších Kurajšovců, podle Amra byl neschopný jako velitel i guvernér, s čímž souzní i názor Tabarího:
„Ze všech Otmánových místokrálů nejhorší byl Abdalláh, guvernér Egypta.“
Zvýšení daní zvláště dopadlo na kdysi bohatou Alexandrii, nyní strádající hospodářským úpadek způsobeným přerušením obchodu a následným odchodem bohatých vrstev. Městští předáci proto vyzvali císaře Konstanta, aby je osvobodil od tyranie muslimů, a poukazovali na to, že místní vojenská posádka je velmi slabá a že v žádném případě nemůže odolat císařské armádě. V Konstantinopoli nezůstal dopis bez odezvy, neboť císařský dvůr nikdy nezapomněl na pohanu, kterou impérium v Egyptě utrpělo, a nechtěl se smířit se ztrátou tak důležité a bohaté provincie. A tak se za maximálního utajení začala připravovat expediční armáda. Připravovaná akce měla i dobré šance na úspěch, protože císařská flotila ještě stále vládla Středozemnímu moři a muslimové neměli ani jedinou loď, která by je před nebezpečím mohla varovat.
Smrt chalífy Omara ibn al–Chattáb
V Medíně žil perský křesťanský otrok Abú Luluá Firóz. Jednoho dne přišel k chalífovi a stěžoval si, že jeho majitel po něm chce dva dirhamy denně, a požadoval, aby jej přinutil poplatek snížit. Omar se jej však zeptal:
„A co děláš?“
„Jsem truhlář, malíř a kovář,“ odpověděl všeuměl.
„Pak ale dva dirhamy denně nejsou vůbec mnoho,“ smetl problém ze stolu chalífa.
„No dobře.“ zamumlal Firóz, když odcházel. „Ještě si to s tebou vyřídím!“
Chalífa tomu nevěnoval pozornost a druhý den šel do mešity na ranní modlitbu. Když se však začal modlit, vrhl se na něho Firóz s dýkou v ruce a zasadil mu sedm bodných ran, než se toutéž dýkou zabil sám. K chalífovi přivolali lékaře, který jen mohl konstatovat, že zranění jsou smrtelná. Když byl umírající Omar dotazován na svého nástupce, jmenoval šest předních válečníků. Na jednom z nich se měli shodnout, v opačném případě měla rozhodnout většina. Chalífa Omar zemřel po třech dnech (3. 11) ve věku 63 let a jeho nástupcem se stal Osmán.
Monofyzitický patriarcha Benjamin se vrací do Alexandrie
Po pádu římské moci se náboženská situace v Egyptě úplně změnila. Nástupce ortodoxního alexandrijského patriarchy Kýra († 21. 3. 642) byl zbaven světské moci a neměl žádnou možnost, jak pokračovat v pronásledování monofyzitických Koptů (631 – 642). Chalkedonská varianta křesťanské víry tak přestala být státním náboženstvím a Arabové přijali oba náboženské směry pod svojí ochranu. Koptský patriarcha Benjamin ale jakoby o ničem nevěděl a stále setrvával ve svém pouštním úkrytu. Po všech hrůzách právě skončené války však muslimský vládce Egypta Amr ibn al–Ás hledal cestu ke svým novým egyptským poddaným, a proto učinil smířlivé gesto. Když dostal od jakéhosi Sanutiuse (koptsky Šanudá), který byť koptského původu zastával funkci římského vévody (dux) nebo generála, informaci o Benjamínovi, vydal výnos, v němž jej povolal zpět na arcibiskupský stolec do Alexandrie. Protože ale ani Sanutius nevěděl, kde se Benjamín skrývá, museli tento dekret vyhlásit veřejně. Podle Severa zněl takto:
„Ať Benjamín, patriarcha egyptských křesťanů, žije na jakémkoliv místě, zajišťujeme tomuto místu ochranu a bezpečí a mír Boží. Pročež ať patriarcha přijde sem ke mně, aby v klidu a bezpečí spravoval záležitosti své církve a vedl svůj lid.“
Abú Sálí uvádí obdobné znění Amrova dekretu:
„Ať patriarcha a vládce mi důvěřuje a vyjde ze svého úkrytu, neboť k jeho osobě chovám úctu, stejně jako ke všem Koptů, kteří žijí v Egyptě nebo kdekoliv jinde; jsou v bezpečí a chráněni před násilím a zradou.“ atd., atd.
Je pravděpodobné, že se s vydáním tohoto výnosu časově shoduje i následující událost. Podle Makrizího, čerpajícího z křesťanských zdrojů, vyšlo v tu dobu jen z klášterů ve vádí Natrún na sedmdesát tisíc mnichů, aby muslimskému vládci vyjádřili svoji loajalitu. Amr jim na oplátku odevzdal dopis, v němž jim zaručil bezpečnost a náboženskou svobodu. (List prý uchovávali v jednom z klášterů až do jeho doby, tj. do 14. století.)
Netrvalo dlouho a patriarcha Benjamím se objevil v Alexandrii, aby se opět ujal svého úřadu. Jeho návrat byl triumfální a Egypt bouřil nadšením, že se pastýř opět vrátil do čela církve. Bylo to plných 13 let poté, co se po Kýrově příjezdu tajně v noci vykradl z města a zmizel v poušti, aby v úkrytu prožil 10 let pronásledování. To že se však skrýval i po 3 roky za Amrovy vlády je důkazem toho, že Koptové alespoň zpočátku nevnímali muslimy jako své spojence ve válce proti Římanům, ale jako lupiče a násilníky, a že teprve roku 644 došlo mezi oběma stranami k jakémusi hmatatelnému usmíření.
Když se o tom Amr od Sanutiuse dozvěděl, poručil, aby se k němu dostavil, a Benjamína přijal se vším důstojenstvím a úctou. Příjemné a důstojné patriarchovo vystupování právě tak jako jeho skvělá výmluvnost udělaly na Amra opravdu velký dojem. Třebaže z jeho proslovu nemohl rozumět ani jedinému slovu, poznamenal prý směrem ke svým společníkům: „V žádné zemi, kterou jsem až dosud vybojoval, jsem neviděl žádného takového muže Božího.“
Příchod muslimů do Egypta možná vyvedl koptskou církev z krize, možná ji přímo zachránil před zkázou. Nyní když náboženská svoboda byla zaručena, byli přijímáni zpět do církve všichni ti, kdo odpadli od monofyzitické víry svých otců a přijali víru chalkedonskou. Bohužel víra těchto lidí nebyla pevná a mnozí nakonec skončili v náručí islámu. Třebaže muslimové neplatili žádné daně, nemusely vést tyto Kopty k odpadlictví jen čistě materiální výhody. Snad se jenom chtěli připojit k vítězům…, snad již byli unaveni sektářským násilím, které sužovalo Egypt po tolik let…, snad byli rozčarováni z tohto, jak se křesťané zpronevěřili svým prvotním ideálům lásky a rovnosti.

„Odpadlí biskupové, kteří se přidali k církvi impéria, byli rovněž vyzváni, aby obnovili svůj slib věrnosti.“ A když prolili dostatečné množství hořkých slzí pokání, i oni byli přijati zpět do církve. Třebaže zmíněn je pouze jeden, který to odmítl, protože nechtěl být považován za odpadlíka, muselo být takových případů více. Zpočátku tedy byla celá mysl Benajmínova úplně pohlcena tím, jak vrátit do stáda všechny jeho rozptýlené ovečky, které sešly na scestí v dobách Herakleiových. Později však, jakmile se mu již podařilo shromáždit a zorganizovat církevní sbory, se začal intenzivně zabývat obnovou zničených klášterů, zvláště pak těch ve vádí Natrún, které ležely již od začátku 7. století v troskách. Peníze byly rychle shromážděny a práce mohly začít.
Severus v souvislosti s tím popisuje, jak velká delegace mnichů přišla do Alexandrie právě v době prvního svátku vánočního, jak navštívila chrám Angelion a jak úpěnlivě prosili patriarchu, který zde právě vedl bohoslužby, aby jim vysvětil nově postavený kostel sv. Makaria. Benjamín vyhověl jejich žádosti a vydal se na vizitaci klášterů. Z Alexandrie zamířil do města al–Muná a pak přes horu Barnuj do kláštera Baramus, odkud pak pokračoval přes další monastýry až do kláštera sv. Makaria, kam přišel dne 2. 1. roku 645. Uvítán zde byl mnoha lidmi s palmovými ratolestmi a kadidelnicemi v rukou a hlavně pak „velkým učitelem“ Basilem, biskup z Nikia. Již příštího dne vysvětil zdejší kostel, kterážto událost byla provázena četnými zázraky, „kterými se zde nebudeme zabývat“.
Basil při té příležitosti poděkoval Pánu za to, že patriarchovi umožnil ještě jednou uvidět tuto „skvělou poušť“ a ty svatyně otců, bratří a vyznavačů ortodoxní víry, kteří jej bránili před kacíři a spasili tak jeho duši před velkým a krutým drakem, jenž ho odváděl pryč, a dopřáli mu ještě jednou tu možnost vidět své děti kolem sebe. Basilova řeč není řečí toho, kdo úpí pod jhem muslimů, ale řečí člověka, radujícího se z osvobození z rukou Římanů. I na jiném místě si ten samý autor pochvaluje změnu mocenských poměrů v Egyptě, když do úst Benajmínových vložil tato slova: „Byl jsem ve své Alexandrii a našel jsem zde mír a bezpečí po potížích a pronásledování heretiky.“ Dále pak Benjamím přirovnává osvobozené lidi k malým „telátkům“, kterým právě sundali pouta a oni nyní běží ke své matce (tj. církvi) sát její mateřské mléko. Jan, biskup z Nikia, píšící asi padesát let po těchto událostech, sice odsuzuje ve své kronice celé muslimské náboženství i se všemi odpadlíky, o Amrovi však říká, že ačkoliv si vynutil daně, které sám stanovil, nevzal nikdy nic z kostelů a nesnížil se nikdy k loupení a rabování. Ba naopak! Chránil kostely až do konce svých dní.


Perská říše
Říše stojí před svým zánikem
Arabové zlomili poslední perský odpor, když v bitvě u Révsahru (Révšahru) porazili párského místodržícího Šahraka (Šahrána). Celá Persie je již tak začleněna do arabské říše. Al–Hakama ibn Omar al–Taglabí nyní vyrazil na východ a dobyl Makrán. Třebaže chtěl pokračovat dále do Indie, chalífa Omar mu to zakázal, protože nechtěl zbytečně prolévat krev svých vojáků. Perský král Jazdakart však ještě po nějakou dobu působil potíže a s pomocí středoasijských Turků postavil několik armád, aby ho vrátily k moci. Všechny jeho pokusy však zkrachovaly a on musel prchnout do Transoxanie.
Říše stojí před svým zánikem
Po porážce u Nehávandu roku 642 se stal poslední perský král Jazdjart III. štvancem ve své říši. Prchl do Chorásánu, ačkoli ho zval k sobě do hornatiny íránského severu tabaristánský náměstek. Tam by byl býval asi v bezpečí, protože kraj byl těžko přístupný. Popravdě řečeno, uchovala si ta země ještě po dlouhá desetiletí svou faktickou samostatnost. Ale Jazdkart dal přednost východu, počítaje asi s pomocí středoasijských Turků. Král se protloukal se zbytky svého vojska různými krajinami, všude vítán, ale ihned ignorován, když žádal o pomoc proti nepříteli. Jednotlivé kraje a města uzavírala separátní mírové smlouvy s Araby, kteří jim ponechávali dosavadní zřízení i dosavadní guvernéry. Poražení musili jen platit tribut, nebo se obrátit na islám. Poslední hrdinný boj vedl jen náměstek párský Šahrak v kolébce perské říše a sásánovské dynastie. Ale padl v boji u Révšahru roku 644 a o dalších větších bojích není již zpráv. (®651)


Británie
Deiře bude vládnout král Oswine
V prvních letech svého panování měl [northumbrijský král] Oswy [642 - 672] společníka ve vladařské důstojnosti jménem Oswine [644 – 651]. Oswine pocházel z rodu krále Edwina, byl totiž synem Osrica, jak jsme vypravovali dříve. Oswine, muž výjimečně soucitný a zbožný, stál po sedm let v čele národa Deirů [Northumbrie = Deira + Bernicie] za časů největšího blahobytu a všechen lid ho miloval. Ale Oswy… (®651)
Smrt biskupa Paulina
Ve druhém [správně třetím] roce vlády krále Oswyho, to jest roku 644, odešel k Pánu nejctihodnější otec Paulinus, kdysi biskup ve městě Yorku, posléze v Rochesteru: odešel 10. října, poté co byl devatenáct let, dva měsíce a jedenadvacet dní biskupem. Pochován byl v sakristii chrámu apoštola Ondřeje, který od základu vybudoval ve městě Rochesteru král Æthelberht
Na jeho místo vysvětil arcibiskup [canterburský] Honorius Ithamara [644 - 664] původem z Kentu, jenž se však životem a vzděláním vyrovnal svým předchůdcům.


Hispánie
Nový zákoník
V roce 643/644 vydal vizigótský král Chindaswinth zákoník, který nahradil starý breviář krále Alaricha II.
Zákon proti zradě a zrádcům
V druhém roce své vlády vydal král Chindasvint zákon proti zradě a zrádcům, který mu dával moc a povinnost s nebývalou tvrdostí zakročit proti spiklencům a vzbouřencům. V zákoně velmi často připomíná katastrofy, které způsobili émigrés (profugi), tzn. utečenci, a to, že stát byl dokonce nucen zasahovat proti vnitřnímu nepříteli častěji než proti nepřátelům zahraničním. Cílem tohoto zákona bylo zamezit veškerým takovým aktivitám a potrestat ty, kteří z nic byli obviněni v minulosti. Chindasvint vyhlásil, že každý, kdo se za vlády krále Chintily uchýlil pod ochranu cizí mocnosti - resp. kdo by tak učinil nyní i v budoucnosti -, aby tuto mocnost nabádal k útoku proti Gótům, musí být odsouzen k smrti. Trest smrti byl stanoven i tomu, kdo by se opovážil vzdorovat svému králi na území vizigótského království. A v případě, že by se král rozhodl některému z nich zachovat život, tak odsouzenec měl být oslepený, aby „neviděl to zpustošení, na kterém se zločinně spolupodílel“. V každém případě ovšem měl být veškerý jeho majetek zabaven královským finančním úřadem. A pokud by finanční úřad daroval část tohoto majetku jiné osobě, tak tato osoba si jej měla podržet navždy a žádný budoucí vládce jej neměl právo odejmout. Kdyby ovšem král díky své blahosklonnosti vrátil majetek muži, který byl podle výše uvedeného zákona shledán vinným, nemohl mu vrátit víc než jeho jednu dvacetinu. A ještě navíc to nemohl být majetek jemu zkonfiskovaný, ale musel pocházet z jiného zdroje(?)
Ovšem mnoho lidí ještě dříve, než začlenilo mezi spiklence, odevzdalo vše církvi, svým ženám, dětem nebo přátelům, aby jej tak uchránilo před pozdější konfiskací. A protože takové falešné dary neměly podle zákona nijakou váhu, byl královský finanční úřad povinován vše zabavit. Góti i Římané sice mohli krále poprosit o prominutí svých zločinů, dalším zákonem však Chindasvint toto jejich právo zase zrušil, jestliže se jednalo o zradu. A i kdyby tímto způsobem chtěl prokázat svoji zbožnost, nemohl tak učinit bez souhlasu biskupů a maiores palatti.
Zákon o zradě byl retroaktivní až do Chintilových časů, a to v případě, že vzbouřenci vyhledali pomoc v zahraničí. Kdyby však jako hraniční období nebyla vytyčena vláda krále Chintily, počet odsouzených šlechticů by se ztrojnásobil, protože pak by mezi ně museli být zahrnuti i ti, kteří pomáhali Sisenandovi. Pro ostatní vzbouřence aktivních pouze na území království byl zákon retroaktivní pouze po Chindasvintův nástup na trůn, protože sám král byl často obviňován ze spiknutí, takže se nehodilo, aby jej někdo obžaloval na základě jeho vlastního zákona.
Král Chindasvint začal práce na úpravách Leovigildova zákoníku
Ve druhém roce své vlády (643/644) pojal král Chindasvint myšlenku vytvořit nový zákoník: okamžitě začal upravovat zákoník krále Leovigilda zákoníku a plánovitě tvořil zákony nové. Třebaže vládl příliš krátce nato, aby vše dotáhl až do úspěšného konce, mohl po dvanácti letech práce jeho syn Rekcensvint jako nový „vizigótský Justinián“ včlenit do své sbírky na 99 jeho zákonů. Chindasvint často přijímal římské výnosy, ale jindy se nechala inspirovat starými gótskými zvyky. Je i možné, že myšlenku zrušit římské právo a přinutit všechny obyvatele království žít pod právem vizigótským nepochází od Rekcesvinta, ale již od jeho otce Chindasvinta.


Rok 645


Římská říše
Pád Tripoli
Po tvrdém a dlouhodobém obléhaní se tohoto roku ocitl v rukou muslimů poslední císařův opěrný bod v Sýrii město Tripoli.
Alexandrie opět v rukou křesťanů
Nový arabský guvernér Egypta Abdalláh ibn Saíd, který z rozhodnutí chalífy Otmána nahradil ve funkci minulý rok odvolaného Amra ibn al–Áse, porušil mírové dohody z roku 642 a zvýšil daňovou zátěž země z 12.000.000 na 14.000.000 dinárů. Zvýšení daní pak zvláště citelně dopadlo na kdysi bohatou Alexandrii, nyní pod vládou muslimů strádající hospodářským úpadek způsobeným přerušením obchodu a následným odchodem bohatých vrstev. Městští předáci se proto obrátili na císaře Konstanta a vyzvali jej, aby je osvobodil od tyranie muslimů. Poukazovali při tom na to, že místní vojenská posádka je velmi slabá a že v žádném případě nemůže odolat císařské armádě. V Konstantinopoli nezůstal dopis bez odezvy, neboť císařský dvůr nikdy nezapomněl na pohanu, kterou impérium v Egyptě utrpělo, a nikdy se nesmířil se ztrátou tak důležité a bohaté provincie. A tak se za maximálního utajení začal připravovat expediční armádu. Připravovaná akce měla i dobré šance na úspěch, protože císařská flotila ještě stále vládla Středozemnímu moři a muslimové neměli ani jedinou loď, která by je před nebezpečím mohla varovat.
Když se k chalífovi Omarovi donesly zprávy, že na moři lze válčit, napsal Amrovi:
„Popiš mě moře a jeho jezdce!“
Amr odpověděl takto:
„Opravdu, viděl jsem obrovské stavby, do nichž vstupují velmi malá stvoření. Jestliže je loď v klidu, u srdce tě zamrazí. Když se ale dá do pohybu, vyděsíš se nepředstavitelně. Ba co více, jak síly mužů slábnou, neštěstí přichází. Ti uvnitř lodi jsou podobni červům zavrtaným do klády – když se kláda převrátí, tak se utopí, když ale uniknou z ohrožení, sami se tomu diví.“
Tento dopis vystrašil jinak kurážného chalífu natolik, že odmítl návrhy Muávijovy a nepustil se do akcí na moři. Velká flotila tří set lodí tedy v poklidu vplula do alexandrijského přístavu a vylodila zde císařskou armádu pod velením Manuelovým. Arabská posádka o síle pouhých jednoho tisíce mužů byla rychle pobita, přičemž uprchnout se podařilo pouze nemnohým. Koncem roku 645 byla tedy Alexandrie v rukou caesarů.


Itálie
Pyrrhus v Římě
Sesazený monotheletistický konstantinopolský patriarcha Pyrrhus opustil svůj egyptský exil a přijel do Kartága, aby se zúčastnil afrického koncilu. V hlavním městě exarchátu disputoval s ortodoxním opatem Maximem Homologetem (latinsky Confessor, česky Vyznavač) a „poražen jeho výmluvností“ se zřekl svého kacířství a přispěchal do Říma, aby k nohám apoštola Petra položil své vyznání víry. Pyrrhovo jednání však bylo naprosto účelové, neboť doufal, že mu papež Theodor I. dopomůže k znovuzískání biskupského stolce. Příchod kajícího se východního patriarchy považoval však Řím za svůj obrovský úspěch – papež jej osobně přijal v lateránské bazilice a za přítomnosti lidu a kléru jej usadil na biskupský stolec vedle hlavního oltáře. Pro všechny přítomné to byl symbol národního triumfu, potvrzení papežského primátu a prvenství římské církve. Papež pak napsal na východ dopis, v němž se za Pyrrha postavil a císaře Konstanta II. upozornil, že jeho chráněnec nebyl sesazen podle kanonických pravidel a že opustil svůj úřad dobrovolně. Do běhu událostí však zasáhl císařský exarcha, který pozval odpadlíka k sobě do Ravenny. Zde Pyrrhus odvrhl svoji ortodoxní víru a přiklonil se zpět k monotheletismu, protože se mu jevilo schůdnější dosáhnout konstantinopolského biskupského stolce s pomocí císaře. Když o tom Theodor dostal zprávu, hrozně se urazil a svolal do sv. Petra koncil, při které proklel zrádce zvláštní ceremonií: postavil se na hrob apoštola Petra, vzal do ruky kalich s vínem, které nechal ukápnout do inkoustu, jímž pak podepsal příslušné anathema. Klatbě neušel ani stávající konstantinopolský patriarcha Paulus.


Franská říše
Narození Pipina II.
Roku 635 nebo v letech 640 – 650 se Ansegiselovi, synovi Arnulfa z Met, a jeho manželce Begze, dceři Pipina Staršího, narodil pozdější vládce franské říše majordomus Pipin II. Střední.


Británie
• V dnešním Suffolku byla do hrobu uložena loď s tzv. Ethelherovým pokladem nalezeným roku 1939.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 646
Franská říše
Svatba krále Sigiberta
Austrasijský král Sigibert III. již dosáhl zletilosti a oženil se. Jeho vyvolenou se stala nám blíže neznámá Chimnechilda, zatímco jeho snoubenka Frideborga, dcera alamanského vévody Gunza ovládajícího okolí Bodamského jezera, skončila v klášteře. Sigibertovo chatrné zdraví a jeho neschopnost zplodit mužského potomka vzbudily u šlechty obavy z možného nástupu jeho bratra neustrijského a burgundského krále Chlodvíka II. i na austrasijský trůn a ze sjednocení říše. Po čtyřech letech marného čekání na dědice se austrasijskému majordomovi Grimoaldovi podařilo Sigiberta přesvědčit, aby adoptovat jeho vlastního syna pod merovejským jménem Childeberta (Adoptivus).
Narození Pipina II.
Roku 635 nebo v letech 640 – 650 se Ansegiselovi, synovi Arnulfa z Met, a jeho manželce Begze, dceři Pipina Staršího, narodil pozdější vládce franské říše majordomus Pipin II. Střední.


Římská říše
Arabský vpád do Egypta
Arabská armáda vyrazila proti egyptské Alexandrii, které se minulý rok zmocnil neočekávaným přepadem císařský admirál Manuel, v bitvě před hradbami zvítězila, s prchajícím protivníkem pronikla za hradby a město dobyla. Alexandrie zůstala již definitivně v muslimských rukou.
Egyptská Alexandrie opět v rukou muslimů
Koncem roku 645 vplula do alexandrijského přístavu velká flotila tří set lodí a vylodila zde císařskou armádu pod velením Manuelovým. Arabská posádka o síle pouhých jednoho tisíce mužů byla rychle pobita, přičemž uprchnout se podařilo pouze nemnohým. Po více než třech letech se tak Alexandrie znovu ocitla v rukou caesarů. Římané se však jenom nedrželi za hradbami, ale vycházeli z města a podnikali výpady až do nilské delty. Po vesnicích a městech pak beztrestně loupili obilí a víno a vymáhali od lidí peníze. Není proto divu, že je místní Koptové považovali za vetřelce a své nepřátele. Arabové se nyní začali obávat, že vyrazí na pevnost Babylón (Stará Káhira) a zničí jejich armádu. Protože zřejmě příliš nevěřili velitelským schopnostem svého guvernéra Abdalláha, začali bombardovat chalífu Otmána žádostmi, aby velením opět pověřil ostříleného válečníka Amra ibn al–Áse. (Zda zůstal v Egyptě nebo byl po svém odvolání povolán zpět do Medíny není jasné.) Chalífa jim nakonec vyhověl, takže již počátkem roku 646 si mohl Amr v Babylónu převzít velení nad svými armádami.
Se zahájením vojenských operací proti nepříteli však příliš nespěchal. Když ho totiž velitel babylónské posádky Kárija ibn Hudajá nabádal, aby přešel do protiútoku, jinak prý budou mít Římané dostatek času zkonsolidovat svoji armádu a vzpoura se rozšíří do celého Egyptě, tak mu odpověděl:

„Ne, já chci, aby oni vyšli ven a zaútočili na mě. Oni pak zničí zemi, kterou projdou, a Bůh tak potře jednu část našich nepřátel (tj. domácí Kopty) druhou (tj. Římany).“
V létě roku 646 se Manuel konečně pohnul a podél jednoho z nilských ramen postupoval směrem na jih. U Nikia (nedaleko vesnice Šabšír) narazil na Amra a jeho 15.000 mužů. Bitva byla svedena pod hradbami na pláni, kde jedinou překážku v pohybu představovalo rameno Nilu a k němu se připojující kanál. Římané bojovali se zarputilou odvahou a na jednom místě dokonce zatlačovali Araby z bojiště. Amr sám pak musel sesednout ze svého koně zasaženého šípem a bojovat jako pěšák. Výsledek střetnutí byl ještě na vážkách, když jeden císařský důstojník oděný ve skvělé zbroji vykládané zlatem pověstný obratností, se kterou zacházel se zbraní, vyzval kohokoli z muslimů k boji muže proti muži. Jakýsi Haumal Zabíd hozenou rukavici zvedl a napadl jej kopím, aniž dosáhl nějakého úspěchu. Říman pak kopí odhodil a následoval boj meče proti zakřivené šavli. Náš zdroj pak tvrdí, že mezitím obě armády přerušily boj a vše za stálého povzbuzování sledovaly. Nakonec se však Haumalovi podařilo odrazit jeden zvláště prudký výpad a svého protivníka zasáhnout takovou silou, že ho rozseknul směrem od klíční kosti. Ale i on měl tělo pokryté ranami, které se ukázaly jako smrtelné. Amr je pak nechal převézt do Babylónu a pohřbít na hřbitově u úpatí Mukattánských kopců.
Po tomto extempore bitva pokračovala pro Manuela nyní již bohužel s negativním výsledkem. Římané nakonec svůj boj vzdali a s nepřítelem v patách prchali do Alexandrie. Města dosáhli ve velkém zmatku a zavřeli za sebou brány rozhodnuti nevzdat se a čelit obléhání. Amr nyní v klidu postupoval nilskou deltou podporován místními Kopty, kteří mu obstarávali proviant a stavěli pro něj mosty. Když opět stanul před prakticky nedobytnou Alexandrií, vyčítal si, jak byl pošetilý, když nepobořil její hradby a město nezabezpečil silnou posádkou. Přísahal proto, že jestliže se „Města“ zmocní podruhé, srovná jeho hradby se zemí, aby do něj bylo možno vstoupit stejně snadno jako „do domu děvky“. Jedny muslimské zdroje uvádějí, že si postavil opevněný tábor na jediném vhodném místě, tzn. východně od města, a že pak bušil válečnými stroji do hradebních zdí tak dlouho, dokud se nezhroutily a on nepronikl dovnitř. Jiné zdroje však uvádějí – a to je pravděpodobnější –, že město bylo prakticky nedobytné a že padlo podobně jako za císaře Diokletiana zradou. Podle nich jakýsi strážce u brány jménem ibn Bassamá se dohodl s Amrem, že za slib bezpečí pro sebe a svoji rodinu samozřejmě při zachování veškerého majetku bránu otevře. Arabové tedy vstoupili do města a všude loupili a vraždili. Když již pronikli až do jeho samotného středu a zpustošili celou jeho východní polovinu i s chrámem sv. Marka, Amr jejich řádění zastavil. (Na místě, kde vydal rozkaz zasunout meče, pak byla postavena „Mešita milosti“.) Některým římským vojákům se podařilo nastoupit na loď a odplout, většina však našla na ulicích svoji smrt a mezi padlými byl i Manuel. Ženy a děti se pak staly kořistí vítězů. To se stalo v létě roku 646.
Na druhou stranu Baladhurí neví nic o bitvě u Nikia, ale zmiňuje bitvu před alexandrijskými hradbami. Římané prý vyšli z města a napadli opevněný tábor muslimů. Ti se za svými příkopy udatně bránili, pak přešli do protiútoku a zahnali nepřítele v nepořádku zpět. A je opravdu možné, že toho roku byly svedeny bitvy dvě. Dále Baladhurí tvrdí, že prý během obléhání Alexandrie přišel za Amrem al–Mukaukas (ortodoxní patriarcha Kýros však zemřel již roku 642, v čele věřících byl od té monofyzitický patriarcha Benjamín) a nabídl mu svoji pomoc, jestliže splní tři podmínky:

Římané, kteří odmítli jeho návrhy na zachování míru, musí dostat horší mírové podmínky než Římané. Dále pak nebude špatně zacházet s Kopty, protože to nebyli oni, kdo porušili smlouvu. Pokud zemře, nechť je pohřben v kostele. Je opravdu možné, že k nějaké schůzce mezi Amrem a Benjamínem opravdu došlo. Uvážíme–li však, jak Koptové Arabům při jejich postupu nilskou deltou pomáhali, mohla se oba setkat ještě před obležením Alexandrie, možná už v Babylónu.
Po pádu Alexandrie splnil Amr svoji hrozbu a nechal rozebrat její hradby na východní straně města až do základů. Pak začal řešit problém těch měst v deltě, která zjevně podporovala povstání. Vypadá to, že jakýsi Talama, zřejmě melchitský (ortodoxní) guvernér či exguvernér města Ikná, ležícího na pobřeží mezi Alexandrií a Rosettou, byl čelným představitel protiarabské opozice a že dokonce odejel do Konstantinopole a vrátil se zpět s císařskou armádou. Nyní po porážce Římanů byl zatčen, uvězněn a hrozila mu smrt, zvláště když všichni Amra nabádali, aby jej odsoudil k smrti. Ten však rozhodl jinak a poručil, aby jej ozdobili zlatem, na hlavu nasadili zlatou korunou a oděného v purpurové roucho předvedli před něho. Pak jen uštěpačně prohlásil, aby jen klidně odejel a přivedl do Egypta klidně další císařskou armádu. Talama nakonec mu musel být vděčný za to, že jej nepopravil a nechal žít v Egyptě a platit daně.
Další města, která se přidala na Manuelovu stranu, byla táž, jež kladla ozbrojený odpor Arabům již roku 642 – Balhib, Kaís, Suntais, Fartasa a Saká. Proto zde Amr podobně jako v Alexandrii vzal zajatce, poslal je do Medíny a dotázal se chalífy jak s těmito odbojnými místy naložit. A Otmán ukázal svoji přívětivou tvář – zajatce poslal domů, lidem zapojeným do povstání udělil milost a záruky bezpečí a obnovil jejich status „lidí pod ochranou“ povinovaných platit daně. Dále se zřekl svého práva naložit s Alexandrií podle zákonů války a s jejími obyvateli jako s otroky, kteří se musejí spoléhat pouze na milost vítěze.
Zdá se, že se některým muslimům natolik zalíbila krásná Alexandrie, že se zde chtěli usadit. Dokonce podle některých zdrojů měl o to již podruhé požádat samotný Amr. Chalífa Otmán se však ukázal v tomto ohledu stejně nekompromisní jako jeho předchůdce Omar, protože Amra z města po jednom měsíci vykázal a předal jej Abdalláhovi ibn Saídovi.
Z této doby pochází i následující historka. Po pádu Alexandrie přišli za Amrem Koptové z nilské delty a stěžovali si, že jejich vesnice vyloupili císařští vojáci. Dále pak tvrdili, že i když zůstali Arabům loajální a řádně platili daně, nedostalo se jim smluvně zajištěné ochrany, v důsledku čehož byli poškozeni. Třebaže po právní stránce měli samozřejmě pravdu, žádný generál byl se takovou stížností vůbec nezabýval. I Amra se to nejdříve dotklo:
„Jako že jsem se měl utkat s Římany již dříve a ne až když se vydali dále z Alexandrie?“ nevěřil vlastním uším.
Pak ale osvědčil svůj smysl pro čest a spravedlnost a poručil, aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada.
Chalífa nyní přemýšlel, jak co nejlépe zajistit správu Egypta. Amrův vojenský talent byl nesporný a pro potlačení povstání to byl rozhodně ten pravý muž. Avšak nyní v době míru bude nutné zajistit výběr daní a k tomu se zase lépe hodí stávající guvernér Abdalláh. Proto jej ponechal ve funkci a Amrovi nabídl funkci vrchního velitele egyptské armády.
Ten se však jen podivil: „To bych měl jako držet krávu za rohy, zatímco jiný mi ji dojí?“ a opustil Egypt.
• Byl vydán zákaz překládat korán.
Muslimové útočí na Malou Asii
Při svém nájezdu dobyli stoupenci Prorokovi významného města Kaisarei v Kappadokii (Kayseri, Turecko) a syrský místodržící (emír) Muáwija obsadil také kilické pevnosti, které našel vyklizeny. Na čas jich využíval, ale při návratu ze svého tažení roku 647 je zničil. Až do tohoto roku šlo hlavně o výpravy za kořistí, nyní však Arabové obsadili Meliténu (Malatya, Turecko) mezi Kappadokií a Arménií, Sózopatru a kappadocko–syrských hranic a Adatu. Šlo o získání vojensky velmi důležitých opěrných bodů.


Hispánie
Nový biskup toledský Eugenius II. má problémy
Občas se biskupové neodvažovali nevyhovět královu doporučení a vysvětili na kněze někoho, koho nepovažovali za vhodné kandidáty. Krátce poté, co roku 646 přišel do Toleda básník Eugenius (II.), aby se ujal úřadu metropolity, musel se zabývat případem jednoho kněze, vysvěceného jeho předchůdcem Eugeniem I. (636 - 646) na příkaz samotného krále Chintily. Protože Eugenius I. nepovažoval tohoto člověka za hodného vysvěcení, ale neměl odvahu neuposlechnout králův příkaz, odhodlal se k podivnému skutku: přivedl jej před oltář, ruce mu do vody nevložil a zatímco duchovní zpívali, namísto požehnání jej proklel. Se vším se později svěřil svým přátelům, kteří se zapřísahali, že budou toto tajemství uchovávat po celý zbytek svého života. Eugenius II. se pak dotázal svého kolegy Braulia, biskupa města Zaragozy, zda tento muž byl opravdu vysvěcen a zda je toto svěcení, které provedl jeho předchůdce, vůbec platné. Teologické vysvětlení sv. Braulia pak nemůže považovat za příliš vydařené, protože mu odpověděl kladně.
Eugenius II. měl rovněž velké potíže i se svým diákonem Lucidem, jenž měl mocné a vlivné přátele. S jejich pomocí totiž metropolitu donutil vysvětit je na kněze a násilím si přivlastnil velké množství jeho majetku. Přitom nemáme zprávy, že by byl Eugenius anebo některý z jeho nástupů schopen pohnat jej před soud.
Král Chindasvint trvá na svém právu jmenovat metropolity
Chindasvint ve vztahu k církvi ukázal stejně pevnou ruku jako vůči šlechtě. A tak jako kdysi jmenoval Sisebut barcelonského biskupa a Sisenand Audaxa biskupem tarragonským (633), tak si i Chindasvint pro sebe vymínil právo dosazovat na stolec minimálně metropolity. Roku 646 mu napsal Braulius ze Zaragozy a požádal jej, aby nepovolával jeho arcidákona Eugenia na metropolitní stolec do Toleda, kde právě zemřel tamější metropolita Eugenius I. Braulius byl totiž téměř slepý a bez jeho pomoci nebyl schopen spravovat svoji diecézi. Král odpověděl zdvořile, ale pevně trval na svém. Se smutkem, ale s úctou a s pochopením přijal Braulius toto jeho rozhodnutí a znamenitý básník Eugenius zastával tuto církevní hodnost až do své smrti roku 657.
O Chindasvintově silném postavení vůči církvi svědčí i další skutečnosti a nejenom to, že jmenoval biskupy. Kromě několika výjimek neobsahují totiž jeho zákony žádné výzvy k božské moci, žádné zbožné triviality ani hrozby náboženskými tresty, které tak milovali Rekkared a Sisebut, ale již ne Leovigild. O jeho silné pozici též svědčí jeden zákon, který se zabýval nedostatkem respektu vůči soudu. Kdyby se nějaký laik provinil tím, že by se dostavil k soudu pozdě, musel by zaplatit 5 solidů žalobci a stejné množství soudci za znevážení soudu. Kdyby však neměl dostatek peněz, musel počítat s padesáti ranami bičem. Ale kdyby biskup neposlal k soudu svého zástupce, mohl ho soudce anebo provinční dux či městský comes jako gótští a ne římští úředníci pokutovat 20 solidy soudci a 30 solidy žalující straně. Kdyby byl shledán vinným diákon, subdiákon anebo kněz, musel dostat tentýž trest jako laik, a kdyby nemohl zaplatit, byl by za něj zodpovědný biskup. To byl jeden z mála případů, kdy vizigótští králové ukládali peněžitý trest biskupům.
Chindasvint rovněž napadl právo kostelů poskytovat azyl provinilcům. V budoucnosti nemohly kostelyposkytnout útočiště osobám obviněným z vraždy anebo z magických praktik. Když by člověk obviněný z těchto zločinů uchýlil do kostela, tak pronásledovatelé by to museli projednat s biskupem a přísahat, že uprchlíka nezabijí. Biskup tak byl nucen - ať už chtěl nebo nechtěl - vydat uprchlíka, který měl být oslepen. Nevíme pak o žádném jiném vizigótském králi, který by zavedl podobné praktiky.
7. toledský koncil
Na rozdíl od Sisenanda a Chintily se král Chindasvint vůbec nenamáhal svolat všeobecný koncil hispánské církve, protože se sám dokázal dobře postarat o svoji bezpečnost a nemusel se spoléhat na hrozby biskupů určené uším možným uzurpátorům. Nakonec však roku 646 přece jenom svolal koncil do Toleda. Jeho zasedání se zúčastnilo pouze jedenačtyřicet biskupů a zřejmě ani král nebyl přítomen.
Koncil králi potvrdil jeho zákon o zradě z roku 643/644 a stanovil tresty pro zrádné kněží. Biskupové potom jenom zopakovali králova slova a připomenuli, že všichni znají škody, které způsobili uzurpátoři a refugae (utečenci do zahraničí), a že tito muži neustále zaměstnávali gótské vojsko. To se sice někdy dalo laikům odpustit, ale nebylo možno tolerovat, když se do těchto „aktivit“ zapojovali i duchovenstvo.
Proto tedy kdyby v budoucnosti nějaký kněz odešel do zahraničí, aby intrikoval anebo zamýšlel intrikovat proti gótskému národu a králi, anebo kdyby byl společníkem muže, který by takto konal, měl být okamžitě zbaven své církevní hodnosti a kát se až navěky. Svaté přijímání pak mohl dostat až na konci svého života. Na kterékoliv kněze, který by dal svaté přijímáni takovému muži, i kdyby mu to přikázal samotný král, měla být uvržena klatba a měl jej stihnout stejný trest jako stihl člověka, jemuž dal svaté přijímání. Zajímavé je, že v tomto případě nesměl kněz uposlechnout krále, protože v budoucnosti by se jím mohl stát někdo kdo by byl nepřítelem katolické víry.
Biskupové tehdy rovněž schválili královo nařízení, podle něhož majetek obžalovaného měl převzít královský finanční úřad. A kdyby se tohoto práva však král chtěl vzdát, nesměl zrádci ponechat více než jednu dvacetinu.
Biskupové se touto záležitostí začali znovu zaobírat ve svém prvém kánonu. Kdyby se v království podařila vzpoura nějakého laika a ten se zmocnil trůnu, každý biskup anebo král, jenž by mu pomohl, bude vyobcován. A kdyby však proklatý uzurpátor po uchvácení moci bránil realizaci tohoto trestu, pak měl být dotyčný obžalován ihned po jeho smrti. Pokud jde o laiky spolupracující se zahraničními mocnostmi proti zájmům království, měli se vyvlastnit všechny jejich majetky a měli být exkomunikováni. Koncil rovněž požádal krále, aby nikomu neodpouštěl trest exkomunikace, který měl být uložen duchovním a zrádcům z řad laiků, ledažeby jej o to prosili biskupové. Koncil ukončili vyhlášením, že kdyby některý z králů nedodržel tyto pravidla, byl by před zraky Božími vinen ze zradou katolické víry.
Máme důvody se domnívat, že zákony krále Chindasvinta byly velmi přísně plněny. Např. roku 656 plánoval sv. Fruktuosus, biskup z Dumia, tajně navštívit Východ. (Král však zemřel již roku 653, tak že by 646?) Protože však neměl královo svolení, aby mohl opustit zemi, byla jeho cesta nezákonná. I když jeho úmysl znalo pouze několik jeho žáků, někdo jej prozradil a světec byl okamžitě zatčen a uvězněn. Chindasvint a jeho biskupové ho podrobili tvrdým trestům a vystavili riziku exkomunikace. Nakonec se však zachránil a stal se zakrátko metropolitním biskupem v Brage. Hodnou zmínky je už sám ten fakt, s jakou rychlostí skončil ve vězení.
Listiny nevysvětlují zvláštní nařízení, které se objevuje na konci zápisů 7. toledského koncilu, které nutí biskupy stolic nacházejících se poblíž Toleda strávit jeden měsíc v roce v hlavním městě s výjimkou doby žní anebo vinobraní, a to na „královu počest“, na „počest královského stolce“ a pro „potěšení“ metropolity. Nevíme, zda tento kánon přijali biskupové z politických anebo církevních důvodů, zda měli působit jako jakýsi králův poradní orgán, či zda je král chtěl mít pouze pod kontrolou.
Chindasvint nevykazoval žádnou velkou horlivost při pronásledování Židů. Nové zákony zaměřené proti nim nepřijal a nevíme, jaký byl jeho postoj k protižidovským zákonům jeho předchůdců. Jednal však tvrdě s křesťany, kteří praktikovali židovské rituály - zejména rituál obřízky - a odsuzoval je na smrt. Jeho záměrem bylo vyhnout se proselytismu, přičemž je hodno zmínky, že ještě dokonce po perzekucích králů Sisebuta, Sisenanda a Chintily ještě vůbec mohli žít křesťané, kteří chtěli konvertovat k judaismu. Sedmý toledský koncil byl téměř jediným v celém 7. století, který na Židy neuvalil žádné další tresty. Chindasvint se místo toho zaměřil na potírání magických praktik.

Velkou pozornost král věnoval otrockému stavu a projevoval zájem o ty nejchudší mezi svými poddanými, když se měli dostavit před soud. Napadal soudce, když podvodně odročili soudní jednání kvůli přátelství s obžalovaným, a přikázal jim, aby si nevšímali postavení zúčastněných osob. I když se domníval, že movitý svědek je pravděpodobně více důvěryhodný než chudák, doporučil soudcům, aby v případě chudého člověka nějakým způsobem zmírnili dopad přísného zákona.
Král i zjistil, že v občanských sporech soudci dostávají třetinu hodnoty toho, o co se vedl spor jako platbu za jeho vyřešení. Chindasvint tuto částku snížil na pět procent a sasiones nemohli dostat více než deset procent. Praxe však musela být horší než teorie, neboť po králově smrti musel vydat jeho syn a nástupce Rekcesvint zákon, kterým zabezpečil ochranu soudcům, kteří vynesli na králův příkaz nebo ze strachu před ním nečestné nebo nezákonné rozsudky

Rok 647
Římská říše
Revolta v Africe, válka s muslimy v Malé Asii
Říšské provincie v severní Africe se v náboženských sporech postavily na stranu ortodoxních (Kristus má podstatu lidskou a Boží) a revoltovaly proti heretickému císaři Konstantovi II. vyznávajícímu monotheletismus (Ježíš Kristus má podstatu lidskou i Boží, ale pouze jednu vůli). Kartaginský exarcha Gregorios získal na svoji stranu kromě širokých vrstev domácího katolického obyvatelstva i domorodé Berbery, vypověděl poslušnost a postavil se do čela povstání. Arabský chalífa Osmán vycítili svoji příležitost a příštího roku poručil svým vojskům v Libyi postoupit dále západ. K ozbrojeným bojům mezi římskou říši a muslimy došlo i v maloasijských provinciích římského impéria – arabský kontingent pod syrským místodržícím Muawijou pronikl tohoto roku až do Kappadokie, kde obsadil významné město Kaisareiu (Kayseri, Turecko).
Muslimové útočí na Malou Asii
Při svém nájezdu roku 646 dobyli stoupenci Prorokovi významného města Kaisarei v Kappadokii (Kayseri, Turecko) a syrský místodržící (emír) Muáwija obsadil také kilické pevnosti, které našel vyklizeny. Na čas jich využíval, ale při návratu ze svého tažení roku 647 je zničil. Až do tohoto roku šlo hlavně o výpravy za kořistí, nyní však Arabové obsadili Meliténu (Malatya, Turecko) mezi Kappadokií a Arménií, Sózopatru u kappadocko–syrských hranic a Adatu. Šlo o získání vojensky velmi důležitých opěrných bodů.


Franská říše
Narození Pipina II.
Roku 635 nebo v letech 640 – 650 se Ansegiselovi, synovi Arnulfa z Met, a jeho manželce Begze, dceři Pipina Staršího, narodil pozdější vládce franské říše majordomus Pipin II. Střední.
Stavitelské aktivity krále
Franský král Chlodvík II. si v Attigny postavil palác, v němž budou sídlit i jeho následovníci.


Británie
Změny na biskupském stolci v Dommocu (Dunwichi)
Zatím po smrti Felixe, biskupa Východních Anglů [od roku 628], který zemřel sedmnáct let poté, co přijal hodnost biskupa, vysvětil [canterburský biskup] Honorius na jeho místo jáhna Tomáše z království Girviů. A když po pěti letech svého biskupství zemřel [652], ustanovil na jeho místo Berhtgilse [652 – 669], přídomkem Bonifáce, z kentského království.

Rok 648
Římská říše
Císař vykládá věroučné otázky, roztržka s Římem a revolta v Africe
Císař Konstans II. chtěl uklidnit zemi zmítanou náboženskými spory mezi ortodoxními (Kristus má podstatu lidskou a Boží) a monofyzity (Kristus má podstatu pouze Boží), a protože se obě strany nedokázaly shodnout na kompromisním monotheletismus (Kristus má podstatu lidskou a Boží, ale jedinou vůli), ani monoenergismu (Kristus má podstatu lidskou a Boží, ale jedinou energii), vydal tohoto roku vlastní vzor víry tzv. Typos, sepsaný konstantinopolským patriarchou Paulem. Vyložil v něm věroučné otázky, snažil se o náboženské usmíření se Západem, hájil svoji svrchovanost v otázkách víry a pod hrozbou trestu zakázal jakékoliv další diskuze o energii nebo vůli Ježíše Krista – to vyvolalo mezi lidem veliké pobouření, neboť náboženské disputace představovaly jeho oblíbenou zábavu. Typos vyvolal roztržku s Římem; arménský „katholikos“ Nerses II. s ním sice nejdříve souhlasil, ale sněm arménské církve svolaný do Dvinu na rok 648 či 649 byl již proti. V neodeslaném dopise Arméni císaře sice uctivě oslovili a vyjádřili mu loajalitu, ale na druhou stranu se mu snažili vysvětlit proč nemohou přijmout jeho doktrinální stanovisko.
Nejvážnější byla situace v severní Africe, kde pod vedením kartaginského exarchy Gregoria propukla ozbrojená vzpoura. Chaosu využil arabský chalífa Osmán a nařídil vojevůdci Ibn Abbásovi/Abdallahovi ibn–Saâd zaútočit na území dnešního Tuniska. Velké arabské vojsko tedy vyrazilo z okupované Libye směrem na západ a v bitvě u Sufetuly (Sbeitla, Tunisko) porazilo hlavní exarchovu armádu o síle dvaceti tisíc mužů. Muslimové pak pronikli do úrodného kraje v samém srdci severní Afriky, čímž ale nebyli rozhodně nadšeni bojovní domorodí Berbeři, kteří je příštího roku porazili a zahnali zpět.
Narození následníka trůnu
Na svět přišel římský císař Konstantin IV., podle svého mohutného plnovousu zvaný Pogonatos (Vousatý).


Franská říše
Král se žení
Franský král Chlodvík II., vládce Neustrie a Burgundska, se roku 648/650 oženil s anglosaskou princeznu Bathildou. Podle jiného zdroje však byla Bathilda otrokyní, kterou z unesli z Anglie piráti a prodali jeho majordomovi Erchinoaldovi.
Narození Pipina II.
Roku 635 nebo někdy v letech 640 – 650 se Ansegiselovi, synovi Arnulfa z Met, a jeho manželce Begze, dceři Pipina Staršího, narodil pozdější vládce franské říše majordomus Pipin II. Střední.


Hispánie
Nové útoky nepřátel, hispánští biskupové projevili zájem o problém nástupnictví
V roce 648 adresovali biskupové Braulius ze Zaragozy, nám neznámý Eutropius spolu se svými kněžími, diákony a všemi věrnými svých diecézí a s jistým Celsem, snad tarragonským deuxom, králi Chindasvintovi dopis. Poukazují v něm na 75. kánon 6. koncilu, jenž Braulius sám podepsal, a doporučují mu, aby pokud ještě žije a těší se pevnému zdraví přibral k vládě svého syna Rekcesvinta. Poukazují na nebezpečí a nepřátelské útoky, kterým byla země vystavena v minulosti, a uctivě připomínají, že tento mladý muž bude schopen podstoupit útrapy války, takže jeho otec si bude moci vybrat oddechový čas, dokud útoky nepřátel neustanou. V dopise se nenaléhá na to, aby Rekcesvint pomohl otci s mírovou správou země, ale veškerý důraz je kladen na vojenské úkoly, které mu mají být svěřené. Z dopisu je zřejmé, že ani tvrdému králi Chindasvintovi se nepodařilo zničit všechny své protivníky a že roku 648 musel střetnout s nepřítelem, který pronikl přes hranice Hispánie. Kdo však byli tito nepřátelé biskupové nespecifikují.
Braulius svým dopisem chtěl snad potěšit starého panovníka, přičemž nemáme žádný důkaz, že by mu to on sám nařídil. Tím by však byly porušeny kánony hispánské církve, které vyžadovaly volbu krále. A opravdu ihned po Chindasvintově smrti se sešel 8. toledský koncil, který opět potvrdil princip volby vizigótského krále a vůbec nezmínil Brauliův dopis.

Británie
Beda Venerabilis líčí, jak se v klášteře Lindisfarne započala církevní kariéra významného představitele křesťanské církve v Británii sv. Wilfrida
Když dosáhl čtrnácti let (*cca 634), dal přednost klášternímu životu před životem světským. Pověděl tedy o tom svému otci – neboť matka již zemřela – a otec rád s jeho nadzemským přáním a tužbami souhlasil, pouze mu přikázal, aby ve zbožných záměrech vytrval. Odešel proto na ostrov Lindisfarne (648), kde se oddal mnišským službám, horlivě se snažil pochopit a provádět všechno, co patří k čistotě a zbožnosti mnichů. A že byl bystrého ducha, naučil se nebývale rychle žalmy i prostudoval několik knih. Ještě ani neměl tonzuru a již vynikal – a ne nějak průměrně – i těmi ctnostmi, které se rozvíjejí až po tonzuře, to znamená pokorou a poslušností. Z toho důvodu jej také jak starší, tak i jeho vrstevníci měli po zásluze rádi. Když byl v klášteře několik let… (®651)


Rok 649

Římská říše
Arabové útočí po moři
Protože arabská ofenzíva proti říši římské se povážlivě zadrhla v maloasijské Anatolii, rozhodli se muslimové pokračovat po moři. Nyní již obojživelný syrský místodržící Muawija ibn Abí Sufján s ní v letech 649 – 654 dobyl ostrovy Kypr (649), Rhodos (654) a Kos (653), poplenil Krétu a zaútočil na Sicílii (652). Do centra jeho zájmu se pomalu dostává i samotná Konstantinopol.
Útok na Kypr
Roku 649 vyrazili Arabové s flotilou 1500 lodí na Kypr. Hlavní město Constantia (Salamis) bylo natolik zničeno, že se již nikdy nevzpamatovalo. Nájezd pak pokračoval napříč ostrovem, dokud se nedonesly zprávy o blížící se římské flotile, které vyvolaly ústup. O čtyři roky později vykonali Arabové druhou invazi a ponechali na ostrově posádku 12.000 mužů, aby tak podpořili imigraci muslimů.
Muslimové drancují Malou Asii
V roce 649 a 651 činili muslimové pod vedením Habíba a Busra nájezdy do Isaurie (na jižním pobřeží maloasijského poloostrova), která ležela v západním sousedství Kilikie, do níž syrský místodržící (emír) Muáwijá pronikl již roku 646. Roku 651 se Římané, unavení těmito útoky, zavázali platit daně za mír a císař Konstans poslal svého blízkého příbuzného Gregoria chalífovi jako rukojmího za dohodu o příměří. To netrvalo nijak dlouho, a po něm vzplanula válka s ještě větší silou než předtím.
Boje v severní Africe
Arabský generál Abbás však v bojích na území dnešního Tuniska již tak úspěšný nebyl. Sice se mu podařilo roku 648 u Sufetuly (Sbeitla, Tunisko) porazit císařskou armádu, ale když pronikl dále do vnitrozemí, narazil na bojovné domorodé Berbery, kteří mu kladli odpor tak houževnatý, že mu chalífa rozkázal stáhnout se zpět do okupované Libye.
Pád Persepole
Po pádu hlavního města perské říše Ctesiphonu roku 637 se muslimové někdy v letech 649 – 650 zmocnili dalšího z hlavních měst Persie, hlouběji v nitru sasánovské říše ležící Persepole.


Itálie
Na papežský stolec usedá Martin a začíná pracovat na svém mučednictví
Dne 14. 5. zemřel papež Theodor I. a v červenci tohoto roku nastoupil na uvolněný římský biskupský stolec bývalý papežský nuncius v Konstantinopoli Martin I., původem z umbrijského Tuderta (Todi). Jeho volba však nemohla být potvrzena ravennským exarchou, protože jeho úřad byl neobsazený. Nový náměstek Kristův se okamžitě pustil do rázného boje proti východním heretikům a svolal do Lateránského paláce koncil – monotheletistický spor se opět rozhořel naplno. Císař Konstans II. proto vyslal do Itálie nového exarchu Olympia s úkolem zjistit náladu u nacionalisticky laděných ravennských a římských vojenských oddílů, získat je na svoji stranu, pak se s jejich pomocí zmocnit Martina a přinutit italské biskupy k podpisu svého ediktu Typos z roku 648, v němž celkem rozumně navrhoval přejít mlčením otázku jedné či dvou vůli Ježíše Krista. Třebaže Řím ještě byl součástí východního císařství, svědčí tyto instrukce Olympiovi o tom, že císařovi hodnostáři již nemohli do jeho záležitostí svévolně zasahovat a že celá akce byla proveditelná jen s pomocí armády.
V přítomnosti sto padesáti západních biskupů zahájil papež Martin jednání koncilu dne 5. 10. Skupina řeckých mnichů kolem Maxima Homologéta vypracovala oficiální stanovisko, které bylo jednajícími schváleno. Papež a západní biskupové v něm ostře odsoudili kompromis mezi ortodoxií a monofyzitismem, tzv. monotheletismu, tedy teorii o tom, že Kristus má dvě podstaty, ale jedno vyjádření, výslovně potvrdili dvě Kristovy vůle (ditheletismus) a dvě Kristovy energie (dienergetismus).
Olympios přišel s vojskem do Říma právě tehdy, když slavnostně prokleli alexandrijského patriarchu Cyra, jeho konstantinopolské kolegy Sergia, Pyrrha a Paula a dále císařské edikty Ekthesis a Typos. Exarcha se ubytoval ve starém císařském paláci, odkud začal spřádat pletichy: pomocí úplatků se snažil získat na svoji stranu římské vojenské oddíly a rozeštvat účastníky koncilu. Nakonec se rozhodl pro vražedný útok na papeže – s tvrzením, že se chce smířit, přišel k svatému přijímaní do kostela S. Maria Maggiore, a své ochrance poručil, aby Martina probodla dýkou. Ale Bůh vojáky postihl slepotou, načež se oba muži smířili. Exarcha pak využil nespokojenosti Římanů, císaři vypověděl poslušnost a uzurpoval v Itálii moc. Na konečné zúčtování s Martinem si tedy Konstantinopol musela ještě nějaký čas počkat.
Na papežský stolec usedá Martin a začíná pracovat na svém mučednictví
[Martin] pocházel z Todi v italské Umbrii a byl synem Fabriciovým. Stal se jáhnem a v Cařihradě zastával úřad apokrisiáře. Vynikal ctností i vzděláním. Byl vysvěcen na kněze a dostal se mezi římské kleriky. Krátce předtím v roce 648 byzantský císař Konstans II. vydal ve spolupráci s cařihradským patriarchou dekret zv. "Typos", kterým zakazovali hlásat o Kristu, že má vůli Božskou i lidskou. Tu mu upírali a hlásali, že má jen jednu, proto byli nazýváni monotheleti.
V červenci r. 649 byl Martin právoplatně zvolen papežem, ale bez císařského potvrzení. Hned po nástupu svolal Martin I. do Lateránu synodu, na níž v říjnu byly odsouzeny bludy monotheletismu i císařská nařízení prospěšná bludařům. Na začátku bylo přítomno 105 biskupů, převážně z Itálie a část z Afriky; od 2. zasedání bylo o 30 řeckých biskupů více. Proti monotheletům bylo usneseno 20 kánonů. Martin I. je dal přeložit do řečtiny a poslat císaři i všem biskupům. Všechny křesťany povzbuzoval v pravé víře a s přítomnými biskupy pro ně sestavil společnou encykliku, která byla rozšířena po celém křesťanském světě. Pak pro Antiochii a Jeruzalém jmenoval své vikáře a sesadil soluňského kacířského arcibiskupa. Gallskému biskupskému sboru nařídil konání synody proti kacířství.
Císař byl důvodem synody popuzen a svého exarcha Olympia, sídlícího v Ravenně, poslal zakročit proti Martinovi I. Měl ho snad jen uvěznit a přinutit biskupy, aby přijali Typos a to ještě před skončením synody. Plán však nešel jednoduše uskutečnit a tak dle papežské kroniky exarcha podplatil zbrojnoše, aby papeže probodl v kostele Panny Marie Sněžné. Dle domluvy tak měl učinit ve chvíli, kdy papež bude exarchovi podávat svaté přijímání. V posledním okamžiku zbrojnoš oslepl a dokončení zločinu nebyl schopen. Zázrak ovlivnil i exarchovo další jednání a s papežem se smířil. Olympios odešel prý na Sicílii pod záminkou, že jde bojovat proti Arabům, je však uváděno, že se s nimi spojil proti císaři. V roce 652 zemřel na nákazu morem.


Franská říše
Narození Pipina II.
Roku 635 nebo v letech 640 – 650 se Ansegiselovi, synovi Arnulfa z Met, a jeho manželce Begze, dceři Pipina Staršího, narodil pozdější vládce franské říše majordomus Pipin II. Střední.


Hispánie
Král Chindasvint se podělil o vládu se synem
Dne 20. ledna byl princ Rekcesvinth prohlášen králem a vládl se svým otcem Chindasvintem až do 30. září roku 653, kdy starý král zemřel.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“