Dějiny středověku v letech 620 - 629

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 620 - 629

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 620 – 629
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 620

Římská říše
Římsko–perská válka: pád Ancyry
Po pádu maloasijské Ankyry (Ankara, Turecko) se římská obrana pod údery Peršanů prakticky zhroutila a vojenská situace impéria byla natolik kritická, že císař Herakleios I. deklaroval svůj záměr opustit metropoli a hlavní město říše přenést do severoafrického Kartága. Když ale tato zpráva prosákla z císařského paláce na veřejnost, vyvolala obrovské pobouření a v atmosféře zjitřených emocí se zrodila vůle zachránit ohroženou říši: lid se srotil a imperátor musel přísahat jemu, senátu a patriarchovi Sergiovi I., že od svého záměru upustí a bude válčit dál. Bojové nadšení poté zachvátilo nejširší vrstvy obyvatelstva i vojsko, také Sergios prohlásil válku za svatou věc a dal státu k dispozici veškeré své materiální a lidské zdroje – chrámové nádoby z drahých kovů poručil roztavit, aby mohly být použity na ražbu mincí na výplatu žoldu a tributu, a do armády poslal tisíce mnichů. Příznivé bylo i to, že po Bulharech se tohoto roku podařilo uzavřít mír i s Avary. Stálo to sice nějaké zlato, ale boje na balkánské frontě pomalu ustaly a veškeré vojsko mohlo být vrženo proti Persii.
Římsko–perská válka: pád Ankary…, ale začíná svítat na lepší časy
V osmém roce svého panování nabízel Héraklios mír a byl zase odmrštěn. Za dva roky nato dobyli Peršané Ankary v Malé Asii. Héraklios neviděl již žádné spásy. Zamýšlel dokonce opustit Konstantinopol a přesídlit do Kartága. Ale pak přišel obrat.
Peršan at–Tabarí, který napsal po arabsku všeobecné dějiny, vložil s naivní svědomitostí do svého díla křesťanskou legendu o tom, jak byl Héraklios povzbuzen k boji s pohany. Když prý viděl, zemi Peršany zpleněnou, jak vojsko hynulo. ženy s dětmi byly odvlékány do zajetí, pokořil se s pláčem před Hospodinem a modlil se úpěnlivě, aby mu pomohl v boji s nepřáteli. A přišel mu sen, v němž viděl tlustého muže, jak sedí na vysokém křesle, po straně zbroj. Tu k nim oběma přišel někdo třetí, shodil tlouštíka se sedadla a řekl císaři: „Takto ho dávám v tvou ruku!“ Nechal si sen pro sebe, ale v příští noci znovu viděl perského krále – to byl ten zavalitý muž – sedět na vysokém křesle. Ale ten, kdo k nim zase přistoupil, hodil šáhovi na krk dlouhý řetěz a řekl Hérakliovi: „Odevzdávám ti Husrava docela! Vyprav se proti němu, protože právě teď se štěstí od něho odvrací a přichází k tobě. Všeho, čeho si budeš přát na tomto tažení, dosáhneš!“ Tuto legendu si vypravovali křesťané, podle ní nadpřirozená moc zachránila římskou říši. Kroniky římské líčí věc tak, že když se zjistilo, že se Héraklios zabývá plánem opustit metropoli, seběhl se lid a císař musil přísahat lidu, senátu i patriarchovi Sergiovi, že od svého záměru ustoupí. Válka byla prohlášena za svatou věc, církev obětovala zlaté chrámové nádobí na ražbu mincí, aby mohlo být vystrojeno vojsko, nadšení zachvátilo všechno obyvatelstvo i armádu.
Římsko–perská válka: pád Ancyry, Peršané se zabydlují na dobytém území
Tři roky po dobytí Chalcedonu (617) se Peršané zmocnili Ancyry, která jim dosud úspěšně vzdorovala, a dále pak – třebaže nedisponovali významnější flotilou – i ostrova Rhodu. A tak Římané během patnácti let ztratili své provincie v Asii a Africe, zatímco král Chosroes obnovil perské impérium v rozsahu, které naposledy mělo za krále Dareia. A je pak těžké říci, zda nově získané provincie opravdu řídil a spravoval či zda je jeho armáda pouze vyloupila, zpustošila a pak se z nich opět stáhla. Na jedné straně máme totiž zprávy o hrozném bezvládí hraničícím až s anarchií panujícím na územích vyrvaných Konstantinopoli, na druhé straně vidíme králův zájem tyto země si nejenom udržet, ale i je spravovat a dále rozvíjet.
Pro první možnost hovoří např. Eutychiova zpráva, v níž se uvádí, že po odchodu Římanů ze Sýrie se Židé žijící v počtu čtyřech tisíc ve městě Tyros spikli a spolu se svými souvěrci z Jeruzaléma, Kypru, Damašku a Galileje plánovali povstání, při němž chtěli předem dohodnutého dne zmasakrovat své křesťanské spoluobčany. Když však vše vyšlo najevo, tyrské úřady nechaly Židy zatknout a uvěznit. A tak když jejich ozbrojení kamarádi přišli onoho dne v počtu dvaceti šesti tisíc k městu, našli jeho brány uzavřeny a hradby plné obránců. Když však přesto zkusili své štěstí a zaútočili, byli krvavě odraženi.
Toto líčení sice v nás evokuje pocity všeobecného rozkladu organizované státní moci, na druhé straně však slyšíme o tom, že příjmy Chosroeovy po zabrání těchto území daněmi z nich podstatně vzrostly, což by svědčilo o pevné státní organizaci v dobytých provinciích. A také nedávno objevený palác postavený pro něj v Mašitě je rovněž pozoruhodným důkazem toho, že král rozhodně nechtěl z římského území odejít, a naopak se je snažil učinit pevnou součástí své říše a dokonce jej i při vhodné příležitosti navštívit. (®622)
Prorok přichází do Medíny
V roce 620 se Prorok Muhammad setkal s poutníky z oázy Jathribu (budoucí Medíny), kteří směřovali do Mekky, a několik z nich se mu podařilo obrátit na islám. V Jathribu žili Arabové i Židé. Mezi dvěma znepřátelenými kmeny Aus a Chazradž tu zuřila válka, do níž se vmísili také medínští Židé a kterou se nedařilo uklidnit. Právě v naději na ukončení tohoto kmenového nepřátelství pozvali obyvatelé Jathribu Muhamamda k sobě. Odebral se k nim roku 622 a tímto rokem začíná samostatný muslimský letopočet hidžra, zavedený zřejmě chalífou Umarem.


Franská říše
Langobardé již nemusí platit
Franský král Chlothar II. se zaměřil na vnitřní problémy své říše a ukončil tradiční expanzivní politikou vůči italským Langobardům a hispánským Vizigótům. Za jednorázové odstupné se roku 617/620 vzdal langobardského tributu.

• V klášteře Hauterive je poprvé doložena přítomnost benediktýnů.

Rok 621
Římská říše
Mírová smlouva s Avary a Bulhary
Císař Herakleios I. připravuje velkou ofenzívu proti dosud triumfující perské říši. Mírovou smlouvou s Avary a Bulhary si uvolnil ruce na Balkáně a nyní jeho armády opouštějí Thrákii, aby mohly být nasazeny v Asii.
Do čela egyptské církve Jiří
Místo zemřelého ortodoxního patriarchy Jana Almužníka (†616/617) byl na alexandrijský biskupský stolec dosazen Jiří. Jeho jmenování však bylo pouze formální, neboť Peršané okupující Egypt by nepřipustili, aby se tento císařův člověk svého úřadu fyzicky ujal. Perský král Chosroes totiž preferuje monofyzity a záležitosti egyptské ostatně již spravuje jejich patriarcha Andronikos.
Není vůbec jasné, kdy Jiří poprvé připlul do Alexandrie. Peršané odvolali v důsledku Herakleiových vojenských úspěchů většinu svých vojenských jednotek z Egypta asi počátkem roku 627, zbytek pak stáhli na základě mírové dohody s Konstantinopolí během roku 628, přičemž ten samý rok se vrátili váleční zajatci osvobození římskými legiemi na zámku Dastagerd. Pravděpodobně asi až v zimě roku 628 – 629 měl císař k dispozici volné vojenské jednotky, které vyslal po moři do Alexandrie, aby provincii vojensky zajistili. Pravděpodobně tehdy připlul i Jiří, mohlo to však nebylo i později. Funkci vykonával do roku 630 nebo 631.


Hispánie
Změny na vizigótském trůnu
Zemřel vizigótský král Sisebut a na trůn nastoupil Rekkared II. Po dvou měsících byl ale svržen a opuštěného trůnu se ujal Svinthila, který vládl „moudře a obezřetně“. Roku 624 dobyl poslední opěrný bod císaře na Pyrenejském poloostrově město Malagu.
Změny na vizigótském trůnu
Když král Sisebut v únoru roku 621 zemřel, nahradil jej na trůnu jeho syn Rekkared II. (I v jeho jméně se odráží Sisebutova zbožnost.) Po třech měsících vlády však zemřel i on, přičemž je možné, že byl zavražděn. Králem se tak nakonec stal bývalý Sisebutův generál Svintila, který zvítězil nad „roccones“ (612) a důležitou roli hrál i ve válce proti východním Římanům (614 - 615). Nový panovník musel okamžitě po svém nástupu na trůn zahájit válku s Basky a očividně je překvapil, protože složili své zbraně a odevzdali mu velký počet rukojmí. Na vlastní náklady a vlastními silami pak vybudoval pevnost Ologicus (lokalizace neznámá) jako vizigótskou baštu proti vzpurným horalům. Toto jeho vítězství však neuklidnilo situaci nadlouho. Zaragozský biskup Braulius totiž v jednom svém dopise z roku 625 adresovaném Isidorovi ze Sevilly píše o nepokojích v okolí svého biskupského sídla. Oblast Zaragozy prý trpěla hladem, morem a válečným strádáním, přičemž pravděpodobným původcem všeho toho byli zřejmě právě Baskové.
Největším Svintilovým úspěchem bylo definitivní vyhnání východních Římanů z Hispánie. K rozhodující bitvě došlo na jakémsi poli, přičemž do vizigótského zajetí padli dva římští patriciové. Nevíme, zda posledním opěrným bodem Římanů na Pyrenejském poloostrově byla opravdu Cartagena, ani to, zda se jí zmocnil již Sisebut anebo až Svintila. Vše totiž závisí na jednom údaji v Isidorově Etymologii. Neoddiskutovatelný však je smutný osud, který Cartagenu postihl, když padla do vizigótských rukou. Isidor píše: „Dnes, když ji zničili Góti, zůstávají z ní pouze ruiny.“ Starobylá metropole cartagenské provincie rovněž přestala být i sídlem biskupské stolice. Proto můžeme Svintilu považovat za prvního vizigótského krále panujícím nad celým Pyrenejským poloostrovem samozřejmě s výjimkou Baskicka na severu.
Jediným pramenem pro prvé roky Svintilovy vlády je Isidor ze Sevilly, jehož kronika však končí pět let po jeho nástupu na trůn, tzn. někdy na jaře 625 či až roku 626. Kdyby tedy k výpravě proti Baskům došlo na počátku jeho vlády, tj. roku 621 anebo 622, tak vyhnání Římanů můžeme datovat mezi roky 623 až 625. V této době bylo vizigótské království a sám Svintila na vrcholu moci.
Isidor vydal své Dějiny Gótů ještě v době, kdy byl Svintila králem. Proto nasadil vždy velmi úslužný tón pokud se jednalo o krále anebo jeho syna Ricimira, kterého Svintila povolal ke spoluvládě, třebaže si byl vědom osudy Liuvy II. (601). Když Isidor mluví o Svintilovi, tak nešetří chválou: „Tento král měl velmi mnoho vlastností, které mají pouze královské výsosti - věrnost, moudrost, obratnost i mimořádný úsudek. Prvořadou pozornost věnoval vládním úkolům, byl ke všem štědrý - zejména k chudým a k potřebným - a dovedl rychle promíjet, pročež si zasloužil, aby ho nenazývali pouze vládcem národa, ale i jeho otcem.“
Ale když krále o několik roků později sesadili, sepsal trochu odlišnou verzi o tomto „otci národa“ a z druhé verze Dějin Gótů již chválu vypustil. Po Isidorových „Dějinách“ máme k dispozici pouze jediný pramen, kterým jsou až do roku 642 dovedené zápisy toledských koncilů. Už jsme uvedli, že pokud byl Svintila králem, tak jej Isidor chválil jako otce národa. Ale roku 633 byl na 4. toledském koncilu prvním biskupem, který se podepsal pod zápisy, v nichž se hovoří o Svintilových „zločinech“, o páchaném „bezpráví“ i o shromažďování majetku na úkor chudých.
Kronikář z roku 754 hovoří o Svintilovi se sympatiemi, zatímco jeho franský kolega, tzv. „nepravý Fredegar“, uvádí, že byl ke svým poddaným příliš hrubý, takže velmoži jeho království jej nenáviděli. (O nenávisti chudáků se zde nemluví.) Po dobu jeho vlády se nekonal žádný toledský koncil, pouze koncily provinční, byť jejich zápisy se nám nedochovaly. Roku 634 se jeden takový konal v Seville, protože zaragozský biskup Braulius, tehdy ještě jako arcidiákon, napsal králi a žádal jej o zápisy z tohoto jednání. Když se mu nedostalo odpovědi, tak se obrátil na Isidora a požádal jej, aby se za něj přimluvil. (Isidor jako tamní biskup asi předsedal všem sevillským koncilům, a proto je divné, že Braulius nenapsal nejprve jemu.) Braulius hovoří v souvislosti s koncilem pouze o jakémsi Sinthariovi, který prý nebyl „očištěn, ale alespoň obměkčen přísností (Isidorova) výslechu“. Víme rovněž, že na této synodě byl díky neuvěřitelným intrikám sesazen biskup z Éciji (Astigi). Král pravděpodobně poslal do kostela v Guarrazare v cartagenské provincii slavnou votivní korunu, která se nám dodnes jako jedna z mála zachovala. Všechno nasvědčuje tomu, že Svintila byl populární u většiny obyvatelstva, ale ne u šlechty.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 622
Římská říše
Římsko–perská válka: protiútok císaře Heraklia
Římský císař Herakleios I. zmobilizoval veškeré síly impéria k boji s dosud triumfující perskou říší; o nastávající válce mluví jako o válce náboženské, jako o křižáckém tažení proti nevěřícím, jehož hlavním cílem je potřít perské vyznavače ohně a získat zpět sv. Kříž uloupený v Jeruzalémě Peršany roku 614. Rozhodl se postupovat jako Scipio Africký a zaútočit přímo na srdce protivníkovy říše. Útok chtěl vést osobně, a proto vládou za svého nedospělého syna a spoluvládce Konstantina pověřil v době své nepřítomnosti konstantinopolského patriarchu Sergia I. a patricia Bona. O velikonocích, které tohoto roku připadly na 5. 4., se ještě zúčastnil slavnostní bohoslužby, načež vyrazil do války, která po osmi letech skončila jeho naprostým triumfem. Využil své námořní převahy a po moři dopravil svoji armádu do kilického přístavu Pylai (Iskenderun, Turecko), který dosud unikal pozornosti nepřátel. Zde spojil svůj kontingent s roztroušenými maloasijskými posádkami, doplnil jej nově naverbovanými oddíly a všechny vojáky podrobil výcviku. Na podzim začal dlouho očekávanou „svatou válku proti nevěřícím“ a vyrazil z Pylai s úmyslem překročit hory a přezimovat na svých základnách v Arménii. Peršané však byli ve střehu a jejich velitel Šáhrvaráz Rázmjózán (Šáhrvaráz je titul a v překladu zní „Říšský kanec“) na něj číhal v pohoří Taurus u řeky Halys. Po několika týdnech potyček se snažil Herakleia vlákat do pasti a ukryl své oddíly v říčním údolí. Římský průzkum je však odhalil a Herakleios předstíral, že o ničem neví. Když Peršané vyrazili do útoku, vrhly se na ně z okolních skal římské oddíly a zlikvidovaly je. Imperátor pak atakoval hlavní perský voj, porazil jej a zahnal na útěk. Peršané nyní předpokládali, že se Římané na zimu stáhnou do Pontu, ale ti zatím vítězně postupovali perskou Arménii. Šáhrvaráz chtěl těžce zkoušené provincii odlehčit a nepřítele odlákat, a proto zaútočil na Kilikii. Herakleios však Arménii neopustil a zazimoval se v pevnostech v pohoří Taurus.
Římsko–perská válka: protiútok císaře Heraklia
Na jaře pověřil císař Herakleios obranou Konstantinopole patriarchu Sergia a patricia (magistra militum?) Bona a sám odejel do Nikomédia (Izmit, Turecko), kde shromáždil zbytky polních armád Illýrie, Thrákie, Arménie a Orientu. S těmito cca padesáti tisíci křižáky se pak přesunul do Kaisareie (Kayseri, Turecko), kde je pro nadcházející boj vojensky a ideově připravoval (proto např. „Vyvolenci Kristovi“ – Philochristos). Perský král Chosroes pověřil velením Šáhrvaráze a poručil mu, aby sebral armádu. To však nebylo možno provést okamžitě, takže se Herakleios mohl v klidu přesunout do Pontu – v zimě jej už najdeme někde mezi Sebasteiou (Sivas, Turecko) a řeku Eufrat. Šahrvaráz však byl již vojensky aktivní a zablokoval mu cestu horskými průsmyky směrem na východ. Asi si nepočínal nijak důkladně, protože Herakleios jeho pozice prostě obešel. Peršané se ho neodvážili napadnout, a proto se otočili směrem na západ a lákali ho za sebou do Kappadokie. Císař se tím však nenechal vyvést z míry a zřejmě po silnici Satala (u dnešní vesnice Sadak) – Theodosiopole (Erzerum) pokračoval v pochodu, přičemž nepřítel byl nucen jej následovat.
Římská říše na pokraji zhroucení
Počátkem roku 622 byla situace císaře Herakleia naprosto katastrofální, neboť nepřátelé zredukovali území jeho říše prakticky na pouhou Konstantinopol. Téměř celý Balkán byl ztracen a Avaři, Slované i ostatní barbaři brousili kolem hradeb metropole. Na východě zase Peršané vybojovali celou římskou Mezopotámii, Sýrii a Palestinu, přičemž zvláště nepříjemná byla ztráta Egypta, která znamenala zastavení přísunu obilí a peněz. Vítězné perské armády postoupily Malou Asií a okupovaly Chalkedon, takže od vytouženého „Nového Říma“ je již dělila pouze Bosporská úžina. Veškeré naděje vkládané roku 610 do císaře Herakleia byly zmařeny a město ovládly netečnost a zoufalství – vždyť jak by bylo možno vzdorovat barbarům, když je státní pokladna prázdná, sýpky jako vymetené a na hradbách pouze neukázněná a neschopná posádka. Zdálo by se, jakoby neustálé pohromy stíhající impérium zlomily císaře do té míry, že se rozhodl odložit korunu a vrátit se zpět do Afriky. A snad mu v tu dobu stále v uších zněla posměšná Fókova slova: „Ty si snad myslíš, že dokážeš vládnout impériu lépe?“ Možné však i je, že na další boj ještě zcela nerezignoval a že odlehlé Kartágo mělo být pouze jeho základna pro znovudobytí ztracených asijských provincií.
Bohužel císaři se nic nedařilo, neboť loď, která měla dopravit poklady do bezpečného Kartága, ztroskotala podle arabských pramenů na pobřeží Pentapole, tj. dnešní Libye. Když se patriarcha Sergios dozvěděl o jeho zaječích úmyslech, rozhodl se zakročit a my se můžeme jenom dohadovat, zda to byla jeho výmluvnost, či jeho osobní charisma, které císaře přiměly od tohoto plánu ustoupit a před oltářem slavnostně přísahat, že zůstane věrný své víře a že bude bojovat za vysvobození impéria z rukou „nepřátel kříže“.
Císařovi rádci sice nesdíleli všeobecné bojové nadšení, přesto však souhlasili s přípravami k „totální válce“. Prosazovali však názor, že ještě dříve než budou shromážděny příslušné finanční zdroje a zahájena válka musí císař osobně kontaktovat perského generála Šáhrvaráze v Chalkedonu a dotázat se ho, za jakých podmínek je ochoten uzavřít příměří. Císař však poslal delegaci přímo k „velkému králi“ Chosroeovi a tři vážené vyslance pověřil úkolem předat v Ktésifontu s nabídkou míru i cenné dary. Chosroes dary sice neodmítl, jeho odpověď však přesto byla nekompromisní:
„Říkám vám jako váš pán, že římská říše patří mě! Herakleios je rebel a můj otrok a já s ním neuzavřu mír, dokud nepřestane s uctíváním Ukřižovaného a nezačne uctívat slunce.“
Tato šokující nestoudnost vyvolala v říši obrovské rozhořčení a ještě posílila náboženský aspekt nadcházející války. Lidé se konečně probrali z letargie a připravovali se k boji s vyznavači ohně. Ještě když byli císařští vyslanci na cestě, uzavřel císař Herakleios mír se svými barbarskými sousedy a později i s turkickými kmeny, žijícími na sever od perských hranic, přičemž odměnou domorodému náčelníkovi za čtyřicet tisíc jezdců byla ruka jeho dcery Eudokie. Dohoda však padla spolu s náčelníkovou smrtí. Podle Kedrena k tomu došlo někdy v jedenáctém roce Herakleiovy vlády, tzn. roku 621 nebo 622. Faktem však je, že barbaři mír nedodržovali a na Balkáně útočili nejenom roku 622 a 623, ale i 626.
Spoléhaje se na pevné konstantinopolské hradby a na mírovou smlouvu s barbary, rozhodl se císař opustit hlavní město a kdesi v ústraní vybudovat armádu, s níž by mohl udeřit přímo do srdce Persie. Aby uhradil obrovské náklady s tím spojené a naplnil státní pokladnu, vypůjčil si „nesmírné poklady“ zlatých a stříbrných bohoslužebných nádob, které nechal roztavit a vyrazit z nich mince. Když tažení bylo připraveno, svěřil vládu nad impériem svému nedospělému synovi Konstantinovi a patriarchovi Sergiovi a patrikiovi Bonovi jako regentům, přičemž sám vstoupil do „velké katedrály“, kde padl tváří k zemi a vroucně se modlil k Bohu, aby mu požehnal jeho počínání. Také diákon Jiří z Pisidie, který s ním odcházel do války, mu úspěch přál těmito slovy:
„Ať se zbarví krví nepřátel do červena tvé černé sandály, které máš na nohou.“
Protože Jiří byl nejenom Herakleiův „vojenský kaplan“, ale i básník, nelze se ani divit těmto jeho oslavným veršům na adresu císaře:

Když armáda byla naplněna hrůzou z Peršanům
když se bála nebezpečí a utíkala z bitev
a když se tomu již nikdo nedivil
Kdo změnil jejich zbabělé duše
a jejich zbabělost obrátil v kuráž?
Jedině ty! Ty svojí moudrostí a silou!
To ty jsi je vyburcoval k životu, ty tupé balvany!

Bylo právě velikonoční pondělí roku 622, kdy císař vstoupil na loď a vyrazil na jih. Plavbu mu pak nezkomplikovali Peršané, protože Římané byli pány moře, ale silná bouře, která zle pocuchala jehoflotilu. Herakleios tak měl možnost dokázat, že je nejenom „chladnokrevný velitel“, ale i „neohrožený námořník“. Své vojáky pak vylodil na pobřeží nejzazšího severovýchodního koutu Středozemního moře u města Issos a po zabezpečení průsmyku Pylae (v pohoří Taurus, nyní Gülek Bogazi) na hranicích se Sýrií si vybudoval svoje základny v Kiliki. A tak roku 622 stál na počátku budování své nové armády, která brzo bude mít i se spojenci sto dvacet tisíc mužů a s níž pokoří Persii.
Naštěstí pro tehdejší křesťanský svět tomuto přesunu nebyli Peršané schopni zabránit, protože nebyli národem námořníků a nikdy se nenaučili bojovat na moři. Tím však, že nikdy plně nedocenili, jak důležité je ovládnutí moře pro zabezpečení jejich územní expanze, se dopustili osudné chyby, která pro ně měla mít tragické následky. (Např. Arabové o necelých třicet let později loďstvo vybudovali a úspěšně použili.)
Nicméně je známo, že po okupaci kraje Chalkis roku 614 (mezi syrským Damaškem a pobřežím) poručil Chosroes budovat flotilu. Když však byl na ni shromážděn materiál, propukl velký požár, který vše zničil. Také Sebeos uvádí, že po dobytí Chalkedonu roku 617 poručil král Chosroes vybudovat silnou flotilu a připravit se k námořní bitvě. Když však perská flotila konečně vyrazila na moře a zamířila na Konstantinopol, římské galéry ji „zuřivě“ napadli a do poslední lodě potopili. Peršany ztráta lodí a čtyřech tisíc vojáků a členů posádky natolik zdeptala, že se „už nikdy nic podobného neodvážili podniknout“. V důsledku toho zůstala jejich námořní základna v Chalkedonu po více než deset let nevyužitá, stejně jako ostatní válečné přístavy v Sýrii a Libyi včetně toho nejvelkolepějšího z nich, tj. alexandrijského.
Římská říše na pokraji zhroucení
(¬620) Císař Heraclius byl katastrofální situaci. Ztráta Egypta znamenala přerušení dodávek obilí, na což lid reagoval hladovými bouřemi, Avaři vtrhli do Thrákie a postupovali stále blíže a blíže k hlavnímu městu, a když se podíval z oken svého paláce na březích Bosporu směrem k Chalcedonu, mohl až tam vidět lesknoucí se zbraně perských vojáků. A na nějakou pomoc se nemohl spoléhat, protože jeho impérium bylo zredukováno na samotnou Konstantinopol se zbytkem Řecka, na Afriku, Itálii a na jednotlivá města na pobřeží Asie od Tyru až po Trebizond. Je tedy pochopitelné, že si již zoufal a plánoval útěk i s poklady do Kartága, kde možná bude po nějakou dobu v bezpečí. A opravdu již se chtěl vydat za svými loděmi, které obtěžkány drahocenným nákladem vypluly na moře, když se celá aféra provalila; lid se vzbouřil, patriarcha se postavil na jeho stranu a dovlekl jej do chrámu Hagia Sophia, kde mu musel přísahat, že ať se stane cokoliv spojí osud svůj s osudem hlavního města.
A nyní veškerou tu beznaděj vystřídala odvaha zoufalce – odejde z Konstantinopole, ponechá ji svému osudu a snad se bude moci spolehnout na ochranu, které jí skýtají pevné hradby a vody mořské úžiny oddělující ji od Asie. Dosud je také pánem moře a má silnou flotilu. Sebere tedy veškeré vojáky, které má k dispozici, po moři je dopraví na nějaké příhodné místo, kde to nepřítel bude nejméně čekat, a napadne jej. Když své záměry uvedl ve známost, souhlasil jak lid, tak patriarcha. A tak Heraclius nechal tavit církevní poklady a razit z nich mince pro financování celé kampaně, shromažďoval zásoby a válečný materiál a konal odvody a sbíral vojáky. A když bylo vše připraveno, vyplul na0ávelikonoční pondělí roku 622 z Konstantinopole a mířil jižním směrem. Třebaže musel čelit prudkým bouřím, proplul Propontidou a Hellespontem do Egejského moře a pak kolem pobřeží Cilicie až do zátoky u Issu, kde se téměř v pravém úhlu stýká pobřeží Malé Asie a Sýrie. Zde pak vylodil své vojáky.
Místo bylo nejenom strategicky velmi výhodně položené – mohl odsud proniknout nejenom do Malé Asie, ale i Sýrie a Arménie –, ale příhodný okolní terén umožňoval jeho malé armádě odhodlaných mužů úspěšně vzdorovat i mnohem početnějšímu nepříteli. Také pás ploché země mezi mořem a horami byl dostatečně široký na to, aby na něm mohl své vojáky cvičit a připravovat je pro nadcházející bitvy. Samozřejmě císař nemohl předpokládat, že tyto jeho aktivity uniknou bedlivému oku nepřítele. A opravdu slavný Shahr–barz, dobyvatel Jeruzaléma a podmanitel Egypta, se již brzy vypravil za ním. Obě armády pak po určitou donu manévrovaly, aby se nakonec se utkaly v horském terénu směrem k arménské hranici. Perský hrdina „sta bitev“ Shahr–barz z ní odešel poražen a Římané si poprvé od smrti Mauriciovy vybojovali vítězství. Na začátku zimy se Heraclius pravděpodobně i s částí své armády vrátil zpět do Konstantinopole. (®623)
Římsko–perská válka: protiútok císaře Heraklia
…Tak se stalo, že Heraklios na velikonoční pondělí 5. dubna 622 nalodil vojsko a vyplul s ním do přístavu Pylai (dnešního Iskenderunu) v Kilikii, který zůstal stranou perské pozornosti. Tam cvičil vojsko a na podzim s ním překročil hory a táhl do Arménie. Brzy po příchodu porazil nevelký jízdní oddíl a tím povzbudil důvěru a odvahu vojska. Peršané tomu nevěnovali pozornost, protože byli přesvědčeni, že odtáhne do Pontu k přezimování. Zatím však táhl císař do perské Arménie. Šahrvaráz, který velel v severních končinách, vpadl do Kilikie, protože si myslil, že tím donutí Héraklia, aby se za účelem obrany této provincie vrátil kvapně zpět. Císař tak neučinil. Šahrvaráz se proto rozhodl, že potáhne za ním a někde ho přinutí k bitvě. V honičce Peršané táhli ve stopách římských. Šahrvaráz se konečně rozhodl přepadnout Římany, ale jasná měsíční noc mu záměr zhatila a tak ustoupil do hor. Sváděl sice menší půtky, ale byl porážen. Perské vojsko bylo naplněno malomyslností. Římané nabyli odvahy. Konečně se strhla bitva, Peršané byli poraženi, jejich tábor s bohatými zásobami padl za kořist nepřátelům (22. ledna 623).
Smrt alexandrijského paatriarchy
Na přelomu roku 622 a 623 umírá alexandrijský monofyzitický patriarcha Andronikos.


Arábie
Hidžra
Prorok Muhammad a jeho 72 druhů, kteří si říkají muslimun, tzn. v překladu ti, kteří odevzdali svůj osud do vůle Boží, opustili 16. 7. Mekku a prchli do Jathribu, který od té doby nese jméno Madínat an–Nabí, tzn. Medína neboli Město Prorokovo. Tato tzv. hidžra představuje rok jedna islámského kalendáře.
Hidžra
V roce 620 se Prorok Muhammad setkal s poutníky z oázy Jathribu (budoucí Medíny), kteří směřovali do Mekky, a několik z nich se mu podařilo obrátit na islám. V Jathribu žili Arabové i Židé. Mezi dvěma znepřátelenými kmeny Aus a Chazradž tu zuřila válka, do níž se vmísili také medínští židé a kterou se nedařilo uklidnit. Právě v naději na ukončení tohoto kmenového nepřátelství pozvali obyvatelé Jathribu Muhamamda k sobě. Odebral se k nim roku 622 a tímto rokem začíná samostatný muslimský letopočet hidžra, zavedený zřejmě chalífou Umarem.
Muslimové, kteří z Mekky odešli spolu s Prorokem, se nazývali muhádžírové (přesídlenci) a patřili k vážnějším členům vznikající muslimské obce. Nově obrácení obyvatelé Jathribu nesli název ansárové (pomocníci) a Jathrib získal nové jméno: město Prorokovo (Madínat an–Nabí). Kmenové spory v oáze byly utišeny.
Hidžra
Poté, co jeho přátelé odešli ze země, zůstal Alláhův prorok v Mekce, kde čekal na boží povolení k odchodu. Nezůstal nikdo z jeho následovníků - nezmiňujeme-li odpadlíky nebo ty, kterým v odchodu násilně zabránili Kurajšovci - až na Alího, syna Abu Táliba a Abú Kára, Alláh je oba odměň. Abú Bakr často žádal Proroka o povolení k odchodu, ale vždy se mu dostalo odpovědi:
„Nepospíchej tolik, třeba ti Alláh sešle přítele“ a Abú Bakr doufal, že by jím mohl být sám Mohammad.
Když Kurajšovci viděli, že Prorok Alláhův shromáždil jednotnou skupinu a získal stoupence v cizině a když viděli jeho přátele do této země odcházet, uvědomili si, že nalezl útočiště a ochranu. Proto se začali obávat, aby se Prorok Alláhův nepřidal ke svým přátelům, přičemž věděli, že nyní byl odhodlán bojovat, pokud by to bylo nezbytné. A tak se sešli, aby se poradili, co dělat. Na smluveném místě setkání na ně čekal sám Satan v podobě starého šejka zahaleného v roušce. Když se ho zeptali kdo je, odpověděl:
„Šejk, který se doslechl o vaší plánované schůzce a přišel vám naslouchat. Moje názory a rady vám jistě budou užitečné.“
A tak byl přizván.
Když začali diskutovat o Mohammadovi, jeden z nich řekl:
„Dejte ho do želez, uvězněte ho a nechte zemřít, tak jako jiné básníky před ním.“
Nato vykřikl šejk:
„Při Alláhovi, jen to ne! Když ho uvězníte, tak jak navrhujete, zprávy o tom prosáknou k jeho přátelům a ti vás bezpochyby přepadnou a osvobodí ho. Ti se potom jeho vlivem rozrostou tak, že vás porazí. Tak to nedělejte! Musíte sestavit jiný plán!“
Znovu se radili, když jiný muž řekl:
„Vypovíme ho z našeho středu a vykážeme ze země. Pokud se budeme moci starat o vlastní záležitosti a znovu nastolit mír, nebude nás už zajímat, kam půjde ani co se s ním stane.“
Šejk ale znovu řekl:
„Při Alláhovi, jen to ne! Cožpak si neuvědomujete, že svými jemnými a sladkými řečmi a silou, kterou si získává srdce mužů, by si mohl podmanit každou arabskou osadu, v které by se usadil; lidé by ho pak následovali, táhli by proti vám a připravili vás o nadvládu. Pak by s vámi naložil podle svého. Proto vymyslete jiný plán.“
Nakonec vykřikl Abú Džál:
„U Alláha, já mám plán, jaký ještě nikoho z vás nenapadl!“
Ostatní se ptali:
„Co je to, ó moudrý otče?“
A on řekl:
„Navrhuji vzít z každého kmene jednoho mladého silného muže dobrého původu. Každému z nich bychom dali dobrý meč, kterým by napadli Mohammada. Tak se ho zbavíme, jeho krev bude rozdělena mezi všechny kmeny a jeho následovníci nebudou mít dost sil válčit proti tolika nepřátelům.“
Šejk na to řekl:
„Nenapadá mě lepší plán.“
Návrh byl tedy schválen a lidé se rozešli. Avšak k Proroku Alláhovu přišel Gabriel a varoval ho:
„Dnes v noci nespi ve své posteli.“
V noci se spiklenci shromáždili před Mohammadovým domem, kde vyčkávali s úmyslem přepadnout ho ve spánku. Když je Prorok Alláhův uviděl, řekl Alímu:
„Lehni si na mou postel a přikryj se mým zeleným pláštěm. Nic ti neudělají.“
Prorok obvykle spával v tomto plášti. Mezitím Abú Džál posměšně řekl čekajícím spiklencům:
„Mohamed říká, že pokud ho budete následovat, stanete se vládci Arabů i Nearabů, po smrti vstanete z mrtvých a budou vám dány zahrady takové jako zahrady jordánské; ale když ho nebudete následovat, zabije vás, po smrti vstanete z mrtvých a budete hořet v ohni pekelném.“
Nato Prorok vyšel ven a řekl:
„Ano, to je pravda!“ a Alláh je oslepil, aby ho neviděli. Mohammad jim poté vysypal na hlavy prach, zarecitoval několik veršů z Koránu a šel si po svých. Po chvíli šel kolem muž a zeptal se ještě stále čekajících spiklenců:
„Na co tu čekáte?“ a oni odpověděli:
„Na Mohammada.“
„Ať vás Alláh zatratí!’ vykřikl muž.
Mohamed vyšel ven, každému vám vysypal na hlavu prach a pak odešel.
„Cožpak jste neviděli, co se stalo?“
Když si sáhli na hlavu, nalezli na ní prach. Nato začali prohledávat okolí. Když našli Alího spícího v Prorokově plášti, řekli:
„Mohammad tady stále spí ve svém plášti“ a tak setrvali na místě až do rána. Avšak když ráno vstal z postele Alí, pochopili, že muž jim nelhal.
Alláh nyní dovolil Prorokovi odejít ze země. Abú Bakr byl velice zámožným mužem a pro tento případ již koupil dva velbloudy, které choval připravené v pohotovosti. Prorok vždy navštěvoval Abú Bakra buď ráno nebo večer, avšak toho dne, kdy obdržel Alláhovo svolení k odjezdu ze země, přijel neočekávaně v poledne. Prorok řekl Abú Bakrovi:
„Aláh mi dovolil odjet ze země“, načež se Abú Bakr zeptal:
„V doprovodu, ó Proroku Alláhův?“
A on odpověděl:
„Ano, v doprovodu.“
Abú Bakr se radostí rozplakal a řekl:
„Chovám pro tento případ tyto dva velbloudy.“
Poté si za průvodce najali modloslužebníka a zanechali u něho velbloudy dokud nebyli připraveni k odjezdu z kraje. Nikdo kromě Alího, Abú Bakra a jeho rodiny nevěděl o Prorokovu odjezdu. Alímu bylo nařízeno setrvat v Mekce dokud nevrátí veškeré zboží, které lidé Prorokovi svěřili; díky Mohammadově věhlasné spolehlivosti a čestnosti nebylo v celé Mekce muže, který by se obával o svůj majetek, jenž mu svěřil.
Když nadešel čas odjezdu, prošli Prorok a Abú Bakr otvorem v zadní části Abú Bakrova domu a zamířili do jeskyně v hoře Thaur, nacházející se pod Mekkou. Abú Bakr řekl svému synovi, aby ve dne dával pozor, co se o nich bude mezi lidmi v Mekce říkat a aby jim večer tyto zprávy přinesl. Také přikázal svému bývalému otroku Amirovi, aby během dne pásl ovce a poté jim je přivedl do jeskyně, a své dceři Asmě řekl, aby za soumraku přinesla jídlo.
Prorok Alláhův zůstal s Abú Bakrem v jeskyni po tři dny. Když Kurajšovci zjistili, že Mohammad zmizel, vypsali odměnu sto velbloudů tomu, kdo ho přivede zpět; zprávy o tom přinesl syn Abú Bakra Abduláh. Bývalý otrok Amir pásl své ovce společně s ostatními pasáky z Mekky, ale za soumraku přivedl stádo k jeskyni, kde ovce podojili a některé zabili. Když se Abduláh vracel ráno do Mekky, Amir šel za ním se svým stádem tak, aby zahladil jeho stopy.
Po třech dnech, kdy po nich lidé přestali pátrat, přijel najatý průvodce s dvěma velbloudy a jedním vlastním. Dcera Abú Bakra Asma přinesla zásoby jídla. Zapomněla však přinést provaz, kterým by přivázali jídlo na velbloudy, a tak si odepnula opasek, který použili jako lano; proto se Asmě začalo říkat „Ta s opaskem“.
Abú Bakr nabídl lepšího velblouda Mohammadovi, avšak Prorok odpověděl:
„Neosedlám si velbloudici, která není moje.“
Abu Bakr na to řekl:
„Je tvoje, vždyť jako bys byl otcem mým i matkou mou.“
Prorok dar odmítl a zeptal se, kolik za velbloudici Abú Bakr zaplatil, a na to řekl:
„Za tuto cenu ji přijmu.“
Když se takto dohodli, nasedli na velbloudy a vydali se na cestu; bývalý otrok Amir na jednom velbloudovi společně s Abú Bakrem. Mezitím v Mekce několik Kurajšovců navštívilo Abú Bakrův dům. Když Asma, „Ta s opaskem“, vyšla ven, zeptali se jí:
„Kde je otec tvůj, ó dcero Abú Bakra?“
Ona odpověděla:
„Nevím, kde je můj otec.“
Nato Abú Džál, brutální a šílený muž, zvedl ruku a udeřil ji do tváře tak silně, že jí odlétla náušnice.
„Po tři noci jsme nevěděli, kterým směrem Prorok Alláhův odešel, až dorazil džin ze spodní části Mekky, recitujíc arabské verše. Od něho jsme se dozvěděli, kam Prorok Alláhův odešel a že jeho cílem je Medína.
Abu Bakr s sebou odvezl veškeré své vlastnictví v hodnotě pěti nebo šesti tisíc dirhamů. Můj slepý děd nám řekl:
„Myslím, že Abú Bakr vás opustil a připravil o majetek,“ ale já řekla:
„Tak to není, dědečku. Nechal nám toho hodně.“
Poté jsem ukryla několik kamenů do díry, v které můj otec uchovával cennosti, a zakryla ji látkou; vzala jsem děda za ruku, říkajíc:
„Polož sem ruku, dědečku.“
Když udělal, jak jsem ho požádala, řekl:
„Tak to je v pořádku; jestliže vám zanechal toto, zachoval se dobře; to vám bude stačit.“
Ale ve skutečnosti nám nenechal nic a já jsem lhala, abych utišila starcovu mysl.“
Muž jménem Suraka se odhodlal získat slíbenou odměnu sta velbloudů za chycení Mohameda. Poté, co zaslechl fámy o tom, kudy Prorok cestoval, nechal si přivést svého koně.
„Nasadil jsem zbroj a hovořil se šípy, které předpovídají budoucnost. Avšak dostal jsem odpověď, kterou jsem si nepřál. Šípy řekly:
„Mohamed unikne.“
Když jsem nasedl na koně, abych se ho vydal pronásledovat, kůň klopýtnul a já spadl na zem. Řekl jsem si:
„Co to má znamenat?“ a znovu jsem vyndal šípy
Dostal jsem stejnou odpověď. Přesto jsem pokračoval v pronásledování; můj kůň ale znovu klopýtl a upadl. Ještě jednou jsem se zeptal šípů a znovu se mi dostalo stejné odpovědi. Přesto jsem se vydal dál. Když se přede mnou již objevila skupinka uprchlíků, můj kůň klopýtl a propadl se do písku tak, že jsem z něho spadl; a když kůň vytáhl přední nohy z písku, na povrch vyšel prach jako za písečné bouře. Tehdy jsem poznal, že Mohamed je přede mnou chráněn a že by nade mnou zvítězil.“
Prorok dorazil do Medíny osm dní poté, co opustil jeskyni, v pondělí, když slunce bylo blízko poledníku.

Hispánie
Vizigóti válčí proti Baskům
Nový vizigótský panovník Svintila musel okamžitě po svém nástupu na trůn zahájit válku s Basky (snad roku 621 anebo 622) a očividně je překvapil, protože složili své zbraně a odevzdali mu velký počet rukojmí. Na vlastní náklady a vlastními silami pak vybudoval pevnost Ologicus (lokalizace neznámá), aby sloužila jako vizigótská bašta proti vzpurným horalům. Toto jeho vítězství však neuklidnilo situaci na dlouho. Zaragozský biskup Braulius totiž v jednom svém dopise z roku 625 adresovaném Isidorovi ze Sevilly píše o nepokojích v okolí svého biskupského sídla. Oblast Zaragozy prý trpěla hladem, morem a válečným strádáním, přičemž pravděpodobným původcem všeho toho byli zřejmě právě Baskové.

Čechy
„Rozchod Slovanů od Dunaje“
Podle pověstí se Slované „rozešli od Dunaje“. Jedna jejich skupina vyrazila z Pannonie a pronikla do Čech. Protože v české kotlině byli však již asi od roku 530 usazení jejich příbuzní Antové, mluvíme o druhé vlně příchodu. Jiná skupina postupovala na jih, aby se zabydlela v Chorvatsku, což je poměrně dobře datovatelné právě do doby vlády císaře Herakleia, nejpravděpodobněji do let 622 – 627. Podle chorvatské pověsti se stěhoval Chorvat s šesti bratry z Bílého Charvátska – Čech do Chorvatska. Podle naší varianty odešel Čech opět s šesti bratry z Bílého (dalmatského) Chorvatska do Čech. Praotcem tedy nebyl Čech, ale otec jeho a jeho bratrů. Zde bratři zdolali horu Říp a vzali zemi v symbolické vlastnictví postavením „dědků“. Země se skládala ze sedmi rovnoprávných celků – sedmi „bratří“. Říp byl vybrán dobře, neboť v 6. a 7. století ležel přesně ve středu osídlení české kotliny, na jejíž hranice bylo z něj možno dohlédnout.

Nestorův text, který sice pochází až z počátku 12.století, nám jako jediný vysvětluje vznik jmen jednotlivých slovanských kmenů:
Po mnozěchъ že vremjaněch sěli sutъ Slověni po Dunajevi, gdě jestь nyne Ugorьska zemlja i Bolgarьska. I ot těchъ Slověnъ razidošasja po zemlě i prozvašasja imeny svojimi, gdě sědše na kotorom městě. Jako prišedše sědoša na rěcě Morava i prozvašasja Morava, a druzii Česi narekošasja. A se ti že Slověni: Chrovate Běliji i Serebь i Chorutane. Volchomъ bo našedšemъ v nich i nasiljaštemъ jimъ, Slověni že ovi prišedše sědoma na Vislě, i prozvašasja Ljachove a ot těchъ Ljachovъ prozvašasja Poljane, Ljachove, druzii Lutiči, jini Mazovšane, Pomorjane. Tako že i ti Slověne prišedše i sědoma po Dněpru i narekošasja Poljane, a druzii Drevljane, zane sědoša v lěsěch; a druzii sědoša mežju Propetju i Dvinoju i narekošasja Dregoviči; inii sědoša na Dvině i narekošasja Poločane, rěčьki radi, jaže vtečetъ vъ Dvinu, imjanemъ Polota, ot seja prozvašasja Poločane. Slověni že sědoša okolo jezera Ilmerja, i prozvašasja svojimъ imjanemъ, i sdělaša gradъ i narekoša jь Novъgorodъ. I druzii sědoša po Desně, i po Semi, po Sulě, i narekošasja Sěverъ. I tako razidesja slověnьskij jazykъ, těm že i gramota prozvasja slověnьskaja. Slověnьsku že jazyku, jako že rekochomъ, živuščju na Dunaji.
překlad
Po mnohých časech se pak Slované usadili u Dunaje, kde je nyní země uherská a bulharská. A od těch Slovanů se rozešli po zemi a nazvali se svými jmény (podle toho), kde se usadili, na kterém místě. Jako přišli a usadili se na řece Moravě a nazvali se Morava(né), a jiní se pojmenovali Češi. A stejně i Bílí Chorvati i Srbové a Korutanci jsou titíž Slované. Když pak na dunajské Slovany vpadli Vlaši a usadili se mezi nimi a činili jim násilí, pak oni Slované přišedše, usadili se na Visle a nazvali se Lachové; a (někteří) z těch Lachů se nazvali Polané, Lachové, další Lutici, jiní Mazované, Pomořané. A rovněž stejní Slované přišli a usadili se u Dněpru a nazvali se Polané, a další Drevané, neboť se usadili v lesích; a další se usadili mezi Pripětí a Dvinou a nazvali se Dregoviči; jiní se usadili na Dvině a nazvali se Poločané kvůli říčce jménem Polota, která se vlévá do Dviny – od ní se pojmenovali Poločané. Slované se dále usadili okolo jezera Ilmen a nazvali se svým jménem a vybudovali město a nazvali ho Novgorod. A druzí se usadili u Desny, a u Semi a u Suly a nazvali se Sever(ané). A tak se slovanský národ rozešel a proto i písmo se nazývá slovanské. Když žil, jak jsme už řekli, slovanský národ na Dunaji...
(Zdroje: Nestor – Pověsti dávných let)
Převedeno do obecné řeči, Nestor napsal, že původně všichni Slované (Slověni) sídlili u Dunaje (myšleno až po ukončení fáze stěhování, kdy z Ukrajiny přešli do Panonie). Teprve poté se rozešli do nových sídel a podle nich se pojmenovali. Jedni Slované se usadili u řeky Moravy, další Slované se usadili na Visle, jiní Slované se usadili u Dněpru a další Slované se usadili u Ilmenu. Tito si také dali jméno jako všichni ostatní, ale to jméno Nestor nenapsal; podle logiky původu ostatních jmen bychom čekali, že se nazvali Ilmeni (Ilmeři), ale to jsou jen nepodložené domněnky.


Itálie
• Křesťanští kněží vyrazili z Říma a zamířili do dalekého Pekingu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 623

Římská říše
Římsko–perská válka: protiútok císaře Herakleia
Ještě v zimě vyvedl císař Herakleios I. svoji armádu z pevností v pohoří Taurus a vydal se na cestu arménskými horami. Peršané pod Šáhrvarázem jej však sledovali, ale protože svítil měsíc, Římané jejich útok očekávali a byli připraveni. Nepřítele odrazili a donutili k ústupu do hor, kde jej v následných menších potyčkách potírali. I tento malý úspěch jim dodal tolik odvahy, že 22. 1. svedli rozhodující bitvu, v níž Peršany opět porazili a obsadili i jejich tábor. Vojsko si pak rozdělilo bohatou kořist a zůstalo v zimních táborech v perské Arménii, kdežto císař rychle odcestoval do Konstantinopole, aby řešil nepřátelství Avarů. Chtěl-li pokračovat v ofenzívě na perské frontě, musel mít v Evropě krytá záda, a proto souhlasil se zvýšením tributu a odevzdal své blízké příbuzné jako rukojmí.
Ještě před zahájením své jarní ofenzívy (15. 3.) nabídl císař Peršanům mír, ale perský král Chosroes II. se mu v dopise pouze vysmál. Přes Trapezunt a Kolchidu tedy pronikl do Mingrelie, kde se spojil s Chazary. Chosroes zatím vyslal svého generála Šáhrvaráze na římské území, ale když se dozvěděl o římském postupu, poručil mu spojit se s vojskem pod velením Šáhena a společně na císaře zaútočit. Římané ale dopis zachytili a zařídili to tak, že Šáhen dostal rozkaz zůstat na místě. Herakleios tedy v klidu pronikl do perského Ázerbajdžánu, kde získal pleněním místních perských svatyň ohně celkem slušné poklady. Šáhrvaráz i se svými čtyřiceti tisíci muži zatím marně čekal u hlavního města arménské provincie Atropatény Ganzaku (Tákab, Tekab, iránský Kurdistán) až mu Šáhen přijde na pomoc. Římané se však blížili a proto musel ustoupit horami na jih. Herakleios vstoupil do města, zničil zdejší „šýz“ Ázargušaps, jeden z největších zoroastrovských ohňových chrámů v Persii včetně šáhovy sochy a zmocnil se části perského pokladu. Podobně jako svatyně v Ganzaku dopadly i pohanské chrámy města Thebarmai. Na konci podzimu přišlo císařské vojsko včetně padesáti tisíc zajatců do Albánie (Dagestánu), aby zde přezimovalo. Problémy se zásobováním však přinutily východní Římany propouštět zajatce na svobodu.
Římsko–perská válka: protiútok císaře Herakleia
Pronásledován Peršany postupoval císař Herakleios Pontem směrem na východ do Arménie a cestou sváděl pouze drobné šarvátky. V únoru roku 623 se však náhle zastavil a sešikoval své muže k rozhodující bitvě. Nejslavnější perský generál Šáhrvaráz vymyslel lest – armádu rozdělil do tří obvyklých formací, z nichž ovšem vyčlenil ještě silný oddíl, který ukryl do zálohy s úkolem Římany v příhodné chvíli napadnout a zničit. Herakleios však na základě informací průzkumníků právě na tyto „záložníky“ zaútočil a úplně je zničil. Peršanům tedy nezbylo nic jiného, než se stáhnout, a zanechat celý Pontus a cesty do Arménie v římských rukou. Císař věděl, že vítězství je důležité hlavně z psychologického hlediska – římská armáda nezvítězila snad od roku 602 – a že se Šahrvaráz vrátí. Proto ještě jednou udělal vstřícné gesto a perskému velkokráli Chosroeovi II. nabídl mír. Když ten ho ke své škodě odmítl, rozhodl se bojovat do úplného vítězství. Také vojáci „stáli za ním, modlili se za vítězství a důvěřovali Bohu. Po porážce Šahrvaráze chtěl jít do Laziky (Gruzie), ale nepřátelství Avarů ho donutilo vrátit se do Konstantinopole a obnovit s nimi mírovou smlouvu. (Historik Kedrenos datuje do tohoto roku incident, který je popsána k roku 619). V metropoli pak strávil celou zimu a ke své armádě se vrátil až na jaře. Peršané nechali jeho armádu na pokoji a pomineme-li útok na Rhodos nic nepodnikali, aby předešli jeho vpádu do Arménie. (Asi potřebovali nějaký čas, aby opět seskupili své síly.)
Římsko–perská válka: protiútok císaře Heraclia
(¬622) Roku 623 vedl císař útok jiným směrem než roku minulého. A tak poté co uzavřel spojenectví s chazarským chánem a některými nižšími náčelníky nalodil v měsíci březnu svých pět tisíc mužů a plul s nimi tentokráte po Černém moři do Trebizondu, odkud pokračoval do Mingrelie neboli Laziky, kde se k němu připojily spojenecké kontingenty. Spolu s posádkami, které odvelel z měst na pobřeží, tak nyní mohl disponovat celkem úctyhodnou armádu snad i sto dvaceti tisíc mužů. S ní pak přešel řeku Araxes a napadl Arménii. Perský král Chosroes samozřejmě nemohl tyto jeho aktivity jen tak lehce pominout, a proto vyrazil v čele armády o čtyřiceti tisících mužích do Ázerbajdžánu a zaujal pozice ve městě Canzacu, jenž je snad totožný s rozvalinami nazývanými Takht–i–Suleiman. Ve stejnou dobu pak poručil dvěma svým armádám pod velením Šáhenovým a Shahr–barzovým, které postupovaly před ním, aby se spojily a postavily se Heracliovi do cesty.
Oba jeho generálové však nepostupovali dostatečně usilovně, aby dohonili císaře, který se tlačil z Arménie do Ázerbajdžánu a pak se vydal do Canzacu, aby přinutil Chosroea k bitvě. Ale když předsunuté císařovy saracénské hlídky napadli Peršany, neriskoval perský král přímý střet, spěšně evakuoval pevnost a vydal se jižním směrem přes Ardelan k pohoří Zagros. Ale jeho ústup byl tak rychlý, že již velmi brzo přerostl v útěk, a perská armáda se začala rozpadat. Římané pak šli za ní a zabíjeli každého, koho dopadli. Zbytečně se ale nerozptylovali, neboť jejich prioritou bylo dopadení perského šáha, což se jim však stále nedařili, neboť Chosroes unikal rychlým pochodem drsnou horskou krajinou ležící mezi Ázerbajdžánem a Mezopotamskou nížinou. A jak se blížila zima, musel se císař rozhodnout, zda bude pokračovat v pronásledování s tím rizikem, že budou muset zimovat v nepřátelské zemi daleko od svých základen a materiálních zdrojů, anebo se stáhne do bezpečných pozic. A protože ani jeho důstojníci neměli na věc jednotný názor, rozhodli se zcela náhodně otevřít evangelia a na dané stránce hledat nějaké znamení. A když opravdu bibli otevřeli, tak se dozvěděli, že mají ustoupit. Heraclius se tedy opět vrátil za řeku Araxes a přezimoval v Albánii.
Císařův návrat na základny však nebyl bezproblémový. Římané totiž rozzuřili Peršany tím, že všude, kudy táhli, ničili zoroastrické chrámy, zhášeli posvátné věčně hořící ohně, ničili města, vypalovali vesnice a zabíjeli lidi anebo je odvlékali sebou jako své zajatce. A tak Peršané nyní, když ustupovali, se jim „věšeli na paty“, bránili jim v pochodu a jistě jim i působili značně ztráty. Avšak vždy, když došlo k otevřené bitvě, odešli poraženi a Heraclius vítězil. Do Albánie si pak Římané přivedli na padesát tisíc zajatců, pro něž však neměli dostatek potravin. A protože je nemohli prodat a nechtěli povraždit, museli je postupně propouštět. (®624)
Římsko–perská válka: protiútok císaře Héraklia
Perský generál Šáhrvaráz, který velel v severních končinách, vpadl roku 622 do Kilikie, protože si myslil, že tím donutí Héraklia, aby se za účelem obrany této provincie vrátil kvapně zpět. Císař tak neučinil. Šahrvaráz se proto rozhodl, že potáhne za ním a někde ho přinutí k bitvě. V honičce Peršané táhli ve stopách římských. Šahrvaráz se konečně rozhodl přepadnout Římany, ale jasná měsíční noc mu záměr zhatila a tak ustoupil do hor. Sváděl sice menší půtky, ale byl porážen. Perské vojsko bylo naplněno malomyslností. Římané nabyli odvahy. Konečně se strhla bitva, Peršané byli poraženi, jejich tábor s bohatými zásobami padl za kořist nepřátelům (22. ledna 623). Římané zůstali v zimních táborech v perské Arménii, Héraklios šel zpět do Konstantinopole, Prorok Muhammad měl pravdu a Abú Bekr vyhrál sázku [614].
Neuteklo mnoho dní. Dne 15. března zahájil Héraklios novou, slavnější kampaň. Bylo to krátce po opětovném odmítnutí nabídky k jednání o mír. Vojsko táhlo přes Trapezunt, Kolchidu do Mingrelie, kde se spojilo s Chazary. byli to Turci, kteří měli severně od Kavkazu svůj stát, ale občas konali vpády do krajů jižně od Kavkazu, aby – jak se říkalo – se uživili. Vzpomeňme jen slova barbarských šlechticů, kteří řekli svatému misionáři Grigorisovi, když je přišel obracet na víru a vytýkal jim jejich loupeživé počínání: „Jestliže neloupíme, jestliže nepleníme, jestliže jiným nebereme majetek, jak může být živi?“ Byla to stará osvědčená metoda, jak se uživit.
Héraklios získal za spojence chazarského chána a jeho vojsko bylo chazarskými tlupami velmi posíleno. Husrav poslal Šahrvaráze předtím na výpravu do římské říše, ale když zvěděl, že císař chystá ofenzívu, poručil mu dopisem, aby se rychle spojil s velitelem druhé armády Šáhénem a aby se oba vrhli na Héraklia. Dopis šáhův byl náhodou zachycen Římany a ti to zase zaonačili tak, aby Šahrvaráz dostal příkaz zůstat na římském území. Tím se stalo, že se obě armády nespojily a Héraklios mohl klidně postupovat do perské říše. Táhl z Arménie do perského Ázerbajdžánu, plenil a pálil, zvláště pak svatyně ohně, které byly hnízdy pohanské pověry, a navíc velmi bohaté, plné pokladů, které do nich nanosili zbožní poutníci a kajícníci. Šáh byl s vojskem 40 000 mužů v městě Ganzaku, kde byl slavný chrám ohně s převelikým pokladem. Očekával Héraklia a druhou armádu pod Šáhenem, aby se s ni spojil. Héraklios se blížil, ale po Šáhenovi nebylo ani vidu, ani slechu. Proto šáh spěšně prchl z Ganzaku horami k jihu. Císař vtáhl do města a ukořistil část pokladu, zničil chrám ohně a raritu, která se ukazovala ve městě. Byla to socha šáhova, trůnící pod klenbou, která představovala nebeskou oblohu, kolem panovníka byla nebeská tělesa a božstva. Celý soubor byl spojen s mechanismem, který vydával zvuky hřmění a sesílal z nebe déšť. Šáh stačil zachránit jen část pokladů a posvátný oheň. Odtamtud táhl císař do města neznámé polohy, které kroniky zvou Thébarmai, není to ale Urmija, jak tvrdí někteří starší badatelé. Tam byl také bohatý chrám ohně, se kterým to dopadlo stejně. S blížící se zimou nemohlo se přikročit k pronásledování Husravova vojska. Římané proto odtáhli do zimovišť v Albánii čili Dagestánu. Vedli s sebou sice na padesát tisíc lidí, ale zásobovací potíže je nutily, aby je propouštěli.
V čele egyptských monofyzitů Benjamin
Na přelomu roku 622 a 623 zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Andronikos a byl vystřídán Benjamínem. Tento muž pocházel z bohaté koptské rodiny z města Farshutu v provincii Buhaíra. Církevní kariéru zahájil někdy o vánočních svátcích roku 621, když přišel do kláštera Daír Kibriús, který ležel v palmových hájích severovýchodně od Alexandrie a jako jeden z mála unikl plenění Peršanů. V klášteře úspěšně studoval a díky své píli a přirozenému nadání již velmi brzy předčil své učitele v učenosti a zbožnosti. Jednu noc opět trávil v kostele na modlitbách, když uslyšel hlasy, jež mu sdělovaly, že je mu souzeno stát se „pastýřem stáda Kristova.“ Jakmile se o tom dozvěděl představený kláštera Theonas, pozval si ho k sobě a projevil starost, zda se nejedná o úklady ďáblovy, neboť se něco podobného jemu ani komukoliv jinému nestalo za posledních padesát let, co je v klášteře. Nicméně se s Benjamínem vydal do Alexandrie, aby jej představil Andronikovi. Také patriarchu okouzlily jeho schopnosti a čistota charakteru natolik, že jej pozdržel u sebe, vysvětil na kněze a zapojil do řízení církve a celého patriarchátu. Theonase prostě „poslal domů“. Benjamín se mu natolik osvědčil a získal si takovou jeho důvěru, že jej před smrtí navrhl svým nástupcem.
Tvrzení, že Benjamím byl v té době ještě mladík, musíme brát s rezervou, protože církevní kánony požadovaly, aby byl nově zvolený patriarcha „alespoň středního věku“. Z data jeho smrti (†662) a z faktu, že již dlouho trpěl nemocemi stáří, můžeme usoudit, že mu v době volby mohlo být cca 35 let. Biskupské pálium přijal v chrámu sv. Marka.
• Židovský obchodník si odvezl do starého železa zhroucený Kolos rhódský.
• Slované uskutečnili nájezd na Krétu.

Franská říše
Král Chlothar jmenoval syna Dagoberta svým austrasijským místokrálem
Franský král Chlothara II. vyšel vstříc autonomistickým snahám šlechty a jmenoval svého staršího syna Dagoberta I. austrasijským místokrálem. Mladý panovník byl vybaven určitou dávkou samostatnosti, ale neměl pod kontrolou zemi celou – musel oželet území západně od Arden a Vogéz, tj. Champagne (Remeš, Chalon, Laon), část diecéze Toul a snad i Verdun, dále austrasijské enklávy v Akvitánii a v Provence, což později povede k občanské válce. Dagobert se usadil v Metách odkud vládl za pomoci rádců majordoma Pipina Staršího a biskupa Arnulfa z Met. Třebaže byl podřízen otci, usiloval o samostatnou zahraniční politiku a navázal styky s konstantinopolským dvorem.
Král Chlothar jmenoval syna Dagoberta svým austrasijským místokrálem
¼ Chlapec Dagobert, který zřetelně poznal moc mučedníků, modlil se k nim často a vroucně a dal jim velké množství zlata a stříbra na uctění jejich památky, rovněž tak velké majetky a příjmy na zvelebení oněch míst, jak vysvětlíme přímo později. Za krátký čas obeslal král Chlothar svého syna Dagoberta a udělal jej svým společníkem a spoluvládcem království. Třicet devět let poté, co se počala jeho vláda, dal svému synu celé království Austrasie, aby mu vládl, zatímco on sám si podržel oblast až k lesu vogéskému a ardenskému, Neustrii a Burgundsko.
... Král Dagobert, pohledný mladý muž, vznešený, silný, odvážný, fyzicky velmi dobře disponovaný, pružný, odvážný, okouzlující a všestranně nadaný princ vládl království Austrasie, kam jej jeho otec poslal, moudře a měl úspěch ve všech svých skutcích a ve veškerém svém podnikání. Spoléhal se na rady sv. Arnulfa a vznešeného šlechtice, majordoma královského paláce, jehož mu přidělil jeho otec král Chlothar a jehož jméno bylo Pipin. Austrasijští Frankové, kteří žili poblíž Rýna ve svrchovaných částech Galie, jej přijali ochotně a korunovali s velkou důstojností.
Některé kroniky říkají, že království Austrasie, jehož hlavním městem jsou obvykle Mety, se kdysi nazývalo Lotrinsko a že zahrnovalo veškerou Avauterrii [překlad z latiny, jiný název pro Austrasii] a celou Germanii až k Rýnu a část Maďarska až k hranicím s Rakouskem.
Vzpoura Sasů
[Krátce po nástupu krále Dagoberta na austroasijský trůn,] Sasové, kteří vždy byli vzpurní a nikdy nechtěli žít v míru, se spojili, sebrali mnoho národů a mnoho různých lidí a s pozoruhodně velkou armádou vytáhli proti králi Dagobertovi. Měli vůdce vévodu jménem Berthoald a král Dagobert, jenž se nepřipravil k boji o nic méně důkladně, překročil Rýn a utkal se s nimi. Jeho nepřátele, jichž bylo velmi mnoho, však bojovali divoce a svedli s ním tvrdou bitvu. V této bitvě dostal král Dagobert tak těžkou ránu mečem do hlavy, že ani přilba nemohla zabránit, aby ostří neodťalo část kůže i s vlasy a ta nespadla na zem. Jeho zbrojnoš Attila seskočil z koně a zvedl ji. Když Dagobert viděl, že je zraněn a jeho lidé ve zmatku, zavolal na Attilu, svého zbrojnoše: „Jeď rychle za mým otcem a řekni mu, aby přispěchal na pomoc, nebo celá armáda bude pobita.“
Attila překročil Rýn a tak rychle, jak jen mohl, spěchal do lesa ardenského a nakonec dorazil na místo zvané Longlier, kde v tu dobu pobýval Chlothar. Když mu řekl, co se stalo, a ukázal mu kus synovy hlavy i se všemi vlasy, Chlothar byl hluboce znepokojen a zarmoucen. Nechal rozeznít rohy a trubky, ještě za noci se vyrazil i s celou franskou armádou a rychle překročil Rýn. Jakmile se otec a syn spolu s jejich armádami spojili, propukla obrovská radost; stany si rozbili na jednom břehu řeky Vesery. Berthoald, vévoda saský, jenž byl na druhé straně připraven k boji, se ptal svých lidí, cože je to příčinou všeho toho hluku a rozruchu ve franské armádě. Odpověděli mu, že král Chlothar přišel pomoci svému synu a že proto Frankové tak vyvádějí. Ten se však jenom hlasitě rozesmál a řekl: „Mýlíte se, to není kvůli němu. Přece jsme slyšeli, že je mrtvý. Vy si to ale jenom myslíte, protože se ho tolik obáváte.“
Král Chlothar, který ta slova z druhého břehu řeky zřetelně slyšel, si sundal z hlavy přilbu, odhalil své vlasy, jež již byly částečně prošedivělé. A když se tak král odhalil úplně, Berthoald jej poznal a začal jej s pohrdavostí urážet: „Jsi tam, jsi tam, ty staré plešaté zvíře?“ Král, který ty urážky, jež vykřikoval, zřetelně slyšel, se velmi rozhněval a rozrušil. Popohnal svého koně a celý rozzuřený vjel do vody, přeplaval ji napříč a rychle dosáhl druhého břehu. Když Berthoald viděl plavat jej na druhou stranu, dal se na útěk a král se hnal za ním – tak pyšný a odvážný byl. Král Dagobert a franská armáda následoval krále Chlothara, který pronásledoval vévodu Berthoalda, dokud jej nechytil. Propukl tvrdý boj, a když Berthoald viděl, že je ve velkých potížích a že již nemůže déle vzdorovat, řekl: „Ó králi, vrať se ke svým lidem nebo tě zabiji. Kdybys však náhodou zabil ty mě, bude se říkat, že velký král Chlothar zabil svého vlastního sloužícího.“
Nicméně král po všech těch slovech nepolevil a bojoval s ještě větší urputností a tvrdostí než dříve. A Frankové, kteří jeli za ním, volali z dálky: „Králi, králi, vzmuž se a bojuj odhodlaně proti nepříteli.“ Královy ruce byly velmi ztěžklé, protože jeho kroužkové brnění, které nosil, bylo plné vody z řeky, již přeplaval, stejně jako jeho pancíř a zbraně, jež nesl. Bojovali dlouho a tvrdě, až nu král zasadil smrtelný úder. Pak mu odsekl hlavu a s celou se vrátil k Frankům. Vytáhl do Saska, ohněm zpustošil celou zemi a naživu nenechal nikoho mužského pohlaví, který by byl vyšší než je délka meče. Paměti lidí té země i jejich potomků pak zanechal, že podvod a nevěrnost Sasů byly stejně velké jako odvaha Franků a moc franských králů. .
• Pozdější rádce austrasijských králů Kunibert se stal biskupem v Kolíně.


Hispánie
Vizigóti vyhnali Římany z Pyrenejského poloostrova
Největším úspěchem krále Svintily (na trůn nastoupil roku 621) bylo definitivní vyhnání východních Římanů z Hispánie. K rozhodující bitvě došlo na jakémsi poli, přičemž do vizigótského zajetí padli dva římští patriciové. Nevíme, zda posledním opěrným bodem Římanů na Pyrenejském poloostrově byla opravdu Cartagena, ani to, zda se jí zmocnil již Sisebut anebo až Svintila. Vše totiž závisí na jednom údaji v Isidorově Etymologii. Neoddiskutovatelný však je smutný osud, který Cartagenu postihl, když padla do vizigótských rukou. Isidor píše: „Dnes, když ji zničili Góti, zůstávají z ní pouze ruiny.“ Starobylá metropole cartagenské provincie rovněž přestala být i sídlem biskupské stolice. Proto můžeme Svintilu považovat za prvního vizigótského krále panujícím nad celým Pyrenejským poloostrovem samozřejmě s výjimkou Baskicka na severu.
Jediným pramenem pro prvé roky Svintilovy vlády je Isidor ze Sevilly, jehož kronika však končí pět let po jeho nástupu na trůn, tzn. někdy na jaře 625 či až roku 626. Kdyby tedy k výpravě proti Baskům došlo na počátku jeho vlády, tj. roku 621 anebo 622, tak vyhnání Římanů můžeme datovat mezi roky 623 až 625. V této době bylo vizigótské království a sám Svintila na vrcholu moci.


Čechy
„Rozchod Slovanů od Dunaje“
Podle pověstí se Slované „rozešli od Dunaje“. Jedna jejich skupina vyrazila z Pannonie a pronikla do Čech. Protože v české kotlině byli však již asi od roku 530 usazení jejich příbuzní Antové, mluvíme o druhé vlně příchodu. Jiná skupina postupovala na jih, aby se zabydlela v Chorvatsku, což je poměrně dobře datovatelné právě do doby vlády císaře Herakleia, nejpravděpodobněji do let 622 – 627. Podle chorvatské pověsti se stěhoval Chorvat s šesti bratry z Bílého Charvátska – Čech do Chorvatska. Podle naší varianty odešel Čech opět s šesti bratry z Bílého (dalmatského) Chorvatska do Čech. Praotcem tedy nebyl Čech, ale otec jeho a jeho bratrů. Zde bratři zdolali horu Říp a vzali zemi v symbolické vlastnictví postavením „dědků“. Země se skládala ze sedmi rovnoprávných celků – sedmi „bratří“. Říp byl vybrán dobře, neboť v 6. a 7. století ležel přesně ve středu osídlení české kotliny, na jejíž hranice bylo z něj možno dohlédnout.
Fredegarova kronika k roku 623/624:
„Ve 40. roce panování Chlotharova shromáždil muž jménem Samo – původem Frank z kraje senonského větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů zvaných Vinidové. Slované se již začali bouřit proti Avarům zvaným Hunové a proti jejich králi kaganovi.“
Samo byl s nejvyšší pravděpodobností Galoříman z oblasti města Sens jihovýchodně od Paříže, resp. podle jména Žid nebo Syřan. V době svého příchodu k Slovanům musel být poměrně mlád, protože bude vládnout celých 35 let. Není jasný ani účel jeho cesty. Snad směňoval zbraně za otroky – kvůli obvyklému medu a kožešinám by tak dlouhou cestu jistě nevážil. Netradiční je úvaha, že se právě v této době obnovila pozemní větev proslulé hedvábné stezky, spojující Čínu, střední Asii, Írán a východní Evropu se zbytkem kontinentu. Ústila by pak kdesi ve střední Evropě, odkud by se zboží dopravovalo na západ a právě pro luxusní orientální zboží mohla směřovat franská kupecká karavana. Nemůžeme posoudit, měla–li obchodní význam i Samova přítomnost na výpravě.
„Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům, kupec Samo ... vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšným, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito. Když Vinidové viděli Samovu schopnost, vyvolí si ho za krále a on jim šťastně kraloval.“
Pozoruhodné je, že slovanský panovník je svým titulem „rex“ postaven naroveň franským králům. Byl snad Samo „prospěšný“ Slovanům v tom, že jim pro boj s Avary zajistil podporu Austrasijců a pomohl tak zabezpečit jejich východní hranici? O deset let později přiznává, že jeho země patří Dagobertovi: snažil se tedy na austrasijský trůn právě usedlý Dagobert zajistit prostřednictvím Slovanů svoji zemi proti útoku nomádů, nebo je to jen souhra náhod?
„Vinidové sloužili již odedávna jako befulkové Hunům, takže kdykoliv Hunové vojensky útočili na některý národ, stáli Hunové s celým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali; jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové vyrazili, aby se zmocnili kořisti, jestliže však Vinidové byli přemáháni, opírali se o pomoc Hunů, a tak nabývali nových sil. Befulky je Hunové nazývali proto, poněvadž postupovali před Huny, tvoříce v bitvě dvojitý šik. Hunové přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům daně. Nakonec však synové Hunů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk a odmítajíce nadvládu Hunů, začali se bouřit.“
Fredegarova kronika k roku 623/624
Ve čtyřicátém roce vlády krále Chlothara šel kupec jménem Samon, jenž byl Frank narozený v kraji Sens, spolu se skupinou dalších kupců do Slavonie za obchodem. Přišli přesně v tu dobu, kdy se pokoušeli Slované, kteří se rovněž nazývají Guimové, silou osvobodit z poroby a otroctví Hunů, jež jsou také nazýváni Avary, protože ti je měli v malé úctě. Když totiž bojovali proti svým nepřátelům, oni střežili domovy těchto bojujících a byli jim nápomocni, když to potřebovali. Nicméně ani to Slovany neuchránilo před ponižováním, hanbou a pronásledováním. Chovali se k nim tak surově, že byste si ani nepomysleli, že to jsou lidé nadřazení jiným lidem, ale spíše divoké bestie trhající staré kobyly. Páchali na nich krutosti, o nichž je strašné jen slyšet, hráli si s nimi a ponižovali je neslýchaným způsobem: když vstoupili do jejich domovů, aby zde strávili zimu, brali si násilím jejich ženy a spali s nimi. Takový žal a takové utrpení jim přinášeli. Hunové, kteří jsou nazýváni Slované, trpěli tak, že když úplně vyrostly děti, jež Guimové zplodili s jejich manželkami, a když tyto děti viděly utrpení, které působili jejich vlastní otcové jejich nevlastním otcům, nebyly ochotny se s tím smířit a začaly se připravovat k boji proti svým vlastním otcům. A právě v této době přijel Samo se svými společníky, o nichž jsme mluvili výše, do té země a postavil se na stranu Slovanů proti Guimům. A Guimové byli poraženi svými vlastními dětmi. V této bitvě byl Samo se svými lidmi tak hrdinný a tak odvážný, že se stal zářným příkladem statečnosti a rytířství pro každého muže, když se hnal do nejnebezpečnějších bitevních šarvátek a pobíjel pozoruhodně velké množství svých nepřátel. Pro jeho statečnost jej Slované přijali za svého krále - tak byli nadšeni jeho silou a odvahou. A takovým způsobem se stal muž, jenž byl kupcem, králem. Vládl po 36 let a řídil své království velkoryse. Vyhrál mnoho bitev, a protože vždy dbal na dobré rady, zvítězil ve všech svých bojích. Měl za svého života dvanáct manželek slovanského původu narozených v té zemi; s nimi pak dvaadvacet synů a patnáct dcer.

Více podrobností k osudům a válkám Sámova kmenového svazu s Franskou říši , najdete v příslušné sekci Středověk » Země Koruny české » významné vojenské události
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 624

Římská říše
Římsko–perská válka: protiútok císaře Herakleia
Perský král Chosroes II. vyslal proti zimujícímu císaři Herakleiovi k albanským (ázerbajdžánským) hranicím tři vojska pod velením Šáhrvaráze, Šáhena a Sarblaga s úkolem zabránit nepřátelskému vpádu na vlastní území. Východní Římané však perské generály obešli a drali se k jihu. Sarblagas je pronásledoval, a ačkoliv mu již šlo z Arménie na pomoc Šáhrvarázovo vojsko, neúspěšně zaútočil. Vítězný Herakleios pokračoval v tažení a Sarblagas a Šáhrvaráz mu stále šli v stopách. Když však dostali zprávu, že se ještě blíží Šáhen, rozhodli se okamžitě východní Římany napadnout a svést s nimi bitvu, aby se s nikým nemuseli dělit o vítězství. Císař však z jejich sevření unikl odvážným nočním pochodem, a když s ním Peršané opět přišli do kontaktu, stály jeho oddíly již v tak výhodném postavení, že to Sarblagas raději vzdal a ustoupil. Ve hře tedy zůstal jenom Šáhrvaráz, k němuž se konečně připojil i Šáhen. Herakleiovo vojsko však bylo oslabeno odchodem spojeneckých Abasgů a Lazů, kteří šli na zimu domů, a proto se stáhlo do perské Arménie. Peršané se mu snažili nadběhnout, ale při svém pochodu bažinami měli značné ztráty.
I Šáhrvaráz šel zimovat a svůj tábor si rozbil persarménském městě Salbanu. Jeho pobyt zde však nebyl rozhodně klidný – jedné noci Římané neočekávaně zaútočili, Peršany oslabené odchodem spojeneckých Arménů porazili, část jich pobili, část vzali do zajetí a zbytek zahnali na střechy domů, které zapálili. Šahrvarázovi se podařilo uniknout v přestrojení za nuzáka, jeho harém však padl do rukou Římanů, kteří si ženy rozdělili mezi sebe. Herakleios strávil zimu v Salbanu a jeho vojáci si dobře střežili svoji obrovskou kořist.
Římsko–perská válka: protiútok císaře Herakleia
Po oslavě Velikonoc se císař Herakleios vrátil ke své armádě tábořící v Pontu. Jeho perský protivník generál Šahrvaráz jej ignoroval a na přímý Chosroeův rozkaz podnikl tažení do Malé Asie – je možné, že okupoval Ankyru (Ankara, Turecko) – a lákal jej na sebe. Herakleios mu ale nevěnoval pozornost a pokračoval dále do perské Arménie (Persarménie), neboť věděl, že Chosroes odsud odvolal svého generála Šáhena a nechal provincii bez ochrany. Překročil Eufrat a vstoupil do otevřených bran Theodosiopole (Erzerum, Turecko), načež pokračoval po severním břehu řeky Araxes k hlavnímu persarménskému městu Dvinu (na jih od Tiflisu), který dobyl v květnu 624. Pak postupoval na jihovýchod do Nachičevanu a odtud přímo na jih do provincie Atropatény (perský Ázerbajdžán). Třebaže panovala letní vedra, svižně prošel mezi jakýmsi Taebris (Tauris) a jezerem Umríja a v červenci 624 vybojoval Ganzak (Tákab, Tekab, iránský Kurdistán), když předtím porazil perskou armádu vedenou snad samotným šáhem. Římská armáda tehdy za devět týdnů urazila na tisíc mil a nyní stála hluboko na území perské říše pouhých tři sta mil od jejího hlavního města Ktésifontu (předměstí Bagdádu, Irák).
Chosroes nyní postavil novou čtyřicetitisícovou armádu a povolal na pomoc Šáhena a Šahrvaráze, aby čelili Herakleiovi, který se opravdu vydal na jih. Pak však svůj postup zastavil, potlačil bojechtivost svých mužů, kteří toužili zabíjet Peršany, a ohrožován Šáhenem se vydal na zimu do Albánie u Kaspického moře. Peršané byli totiž ještě dost silní a ani dobytí Ktésifontu by situaci nevyřešilo, protože šáh by pravděpodobně uprchl na východ. V Albánii si podroboval místní vládce a shromažďoval zásoby, ale ještě v zimě se přesunul na severozápad, aby se v lednu roku 625 objevil jihovýchodně od Tiflisu.
Římsko–perská válka: protiútok císaře Heraclia
(¬623) Roku 624 se perský král Chosroes rozhodl konečně převzít iniciativu. Za císařem Heracliem zimujícím ve vzdálené Albánii pak poslal svého generála Sarablagase s úkolem kontrolovat pohyby nepřítele a vázat jeho síly, až s jarem přijde vhodná doba pro mohutné válečné operace. Ale Sarablagas měl vůči císaři takový respekt, že nebyl ochoten riskovat nějaký otevřený střet, takže své úsilí pouze omezil na střežení hor a horských průsmyků, kterými jistě musí projít. Ale Heraclius se mu vyhnul a místo toho, aby vyrazil do hor, postupoval údolím řeky Araxes až k jejímu ústí, od něhož se chtěl rychlými pochody vydat jižním směrem. Jeho pomocné oddíly, tak důležité pro vedení války, však něco takového odmítly. A tak zatímco se svými důstojníky diskutoval, jak dále pokračovat v kampani, obklíčily jej tři nepřátelské armády a hrozily zničením jeho nepříliš velkého vojska.
Heraclius tedy předstíraným chaotickým ústupem na sebe dvě z nich nalákal a s přehledem porazil, načež se obrátil proti armádě třetí pod velením Šáhenovým a úplně ji zničil. Cesta do nitra Persie za králem Chosroem sice byla volná, ale jeho spojenci dezertovali a vrátili se do svých domovů, přičemž také Peršané se z porážek otřepali a neustále se mu stavěli do cesty. Přesto Heraclius nad nimi dosáhl tohoto roku již svého třetího vítězství, když v místě, které Theophanes nazývá Salban, neočekávaně napadl jedné noci Shahr–barze, zmasakroval jeho vojáky a důstojníky i s manželkami a místními civilisty bránícími se na střechách domů, zmocnil se jejich zbraní a zavazadel a snad by dopadl i Shahr–barze samotného, kdyby včas neprchl s pouhými zbytky své armády. Heraclius jej sice pronásledoval, ale nástup chladného počasí jej donutil vrátit se do zpola vypáleného Salbanu a zde čelit zimním bouřím arménské zimy. (®625)
Římsko–perská válka: protiútok císaře Héraklia
V následujícím roce 624 vyslal šáh proti Římanům tři armády. Veleli jim Sarblagas, Šahrvaráz a Šáhen. Ten první byl vyslán k albánským hranicím, aby zmařil císařův vpád. Héraklios však obešel jeho postavení a táhl úrodnou rovinou k jihu. Sarblagas ho sledoval, ale netroufal si s ním se utkat. Zatím táhl z Arménie Šahrvaráz se svým vojskem k němu, aby se s ním spojil. Héraklios porazil Sarblaga, prošel mezi oběma vojsky a byl jimi sledován. Když se oba vojevůdci doslechli, že se Šáhen blíží, rozhodli se, že svedou bitvu s Římany sami, aby se nemuseli o slávu dělit s třetím. Když jižjiž chtěli Héraklia napadnout zblízka, císař jim unikl s celý vojskem nočním pochodem, který Římany zachránil. Když ho pak Peršané zase zdohonili, Héraklios byl ve velmi dobrém postavení. Sarblagas ustoupil a zprávy v historii o něm mizí, Šahrvaráz se spojil se Šáhenem, ale Héraklios ustoupil do perské Arménie.
Další postup byl velmi obtížný pro neschůdné horské hřebeny, Abasgové a Lazové v římském vojsku se na zimu vrátili domů a bylo riskantní svést bitvu proti spojeným perským silám. Ústup do Arménie se povedl dobře, Pro Peršany však znamenal mnoho ztrát na lidských životech, protože se vojska zapletla do bažin, které byly na kratší cestě. Oba generálové se totiž domnívali, že Hérakliovi nadběhnou. Nastala zima a Arméni z Šahrvarázova perského vojska šli přezimovat do vlasti. Šáhén byl přesvědčen, že z válčení pro nepříznivé počasí již nebude nic, a odtáhl. Když Héraklios zjistil, že Šahrvaráz se ubytoval v Salbanu, za noci ho přepadl v jeho táboře. Překvapení Peršané byli pobiti, nebo zajati. Část se uchýlila na střechy domů a zoufale se bránila, ale zahynula v plamenech. Také mnoho žen bylo zahubeno. Šahrvaráz prchl nuzně oděn; jeho harém byl zničen a zbraně ukořistěny Římany. V Salbanu pak Héraklios přečkal zimu 624/5.


Hispánie
Císař ztrácí město Malagu
Válkou na východní frontě zaměstnaní Římané ztratili tohoto roku svůj poslední opěrný body v Hispánii – vizigótský král Svinthila dobyl město Malagu.
Vizigóti vyhnali Římany z Pyrenejského poloostrova
Největším úspěchem krále Svintily (na trůn nastoupil roku 621) bylo definitivní vyhnání východních Římanů z Hispánie. K rozhodující bitvě došlo na jakémsi poli, přičemž do vizigótského zajetí padli dva římští patriciové. Nevíme, zda posledním opěrným bodem Římanů na Pyrenejském poloostrově byla opravdu Cartagena, ani to, zda se jí zmocnil již Sisebut anebo až Svintila. Vše totiž závisí na jednom údaji v Isidorově Etymologii. Neoddiskutovatelný však je smutný osud, který Cartagenu postihl, když padla do vizigótských rukou. Isidor píše: „Dnes, když ji zničili Góti, zůstávají z ní pouze ruiny.“ Starobylá metropole cartagenské provincie rovněž přestala být i sídlem biskupské stolice. Proto můžeme Svintilu považovat za prvního vizigótského krále panujícím nad celým Pyrenejským poloostrovem samozřejmě s výjimkou Baskicka na severu.
Jediným pramenem pro prvé roky Svintilovy vlády je Isidor ze Sevilly, jehož kronika však končí pět let po jeho nástupu na trůn, tzn. někdy na jaře 625 či až roku 626. Kdyby tedy k výpravě proti Baskům došlo na počátku jeho vlády, tj. roku 621 anebo 622, tak vyhnání Římanů můžeme datovat mezi roky 623 až 625. V této době bylo vizigótské království a sám Svintila na vrcholu moci.


Čechy
Fredegarova kronika k roku 623/624:
„Ve 40. roce panování Chlotharova shromáždil muž jménem Samo – původem Frank z kraje senonského větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů zvaných Vinidové. Slované se již začali bouřit proti Avarům, zvaným Hunové, a proti jejich králi kaganovi.“
Samo byl s nejvyšší pravděpodobností Galoříman z oblasti města Sens jihovýchodně od Paříže, resp. podle jména Žid nebo Syřan. V době svého příchodu k Slovanům musel být poměrně mlád, protože bude vládnout celých 35 let. Není jasný ani účel jeho cesty. Snad směňoval zbraně za otroky – kvůli obvyklému medu a kožešinám by tak dlouhou cestu jistě nevážil. Netradiční je úvaha, že se právě v této době obnovila pozemní větev proslulé hedvábné stezky, spojující Čínu, střední Asii, Írán a východní Evropu se zbytkem kontinentu. Ústila by pak kdesi ve střední Evropě, odkud by se zboží dopravovalo na západ a právě pro luxusní orientální zboží mohla směřovat franská kupecká karavana. Nemůžeme posoudit, měla–li obchodní význam i Samova přítomnost na výpravě.
„Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům, kupec Samo ... vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšným, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito. Když Vinidové viděli Samovu schopnost, vyvolí si ho za krále a on jim šťastně kraloval.“
Pozoruhodné je, že slovanský panovník je svým titulem „rex“ postaven naroveň franským králům. Byl snad Samo „prospěšný“ Slovanům v tom, že jim pro boj s Avary zajistil podporu Austrasijců a pomohl tak zabezpečit jejich východní hranici? O deset let později přiznává, že jeho země patří Dagobertovi: snažil se tedy na austrasijský trůn právě usedlý Dagobert zajistit prostřednictvím Slovanů svoji zemi proti útoku nomádů, nebo je to jen souhra náhod?
„Vinidové sloužili již odedávna jako befulkové Hunům, takže kdykoliv Hunové vojensky útočili na některý národ, stáli Hunové s celým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali; jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové vyrazili, aby se zmocnili kořisti, jestliže však Vinidové byli přemáháni, opírali se o pomoc Hunů, a tak nabývali nových sil. Befulky je Hunové nazývali proto, poněvadž postupovali před Huny, tvoříce v bitvě dvojitý šik. Hunové přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům daně. Nakonec však synové Hunů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk a odmítajíce nadvládu Hunů, začali se bouřit.“
Fredegarova kronika k roku 623/624
Ve čtyřicátém roce vlády krále Chlothara šel kupec jménem Samon, jenž byl Frank narozený v kraji Sens, spolu se skupinou dalších kupců do Slavonie za obchodem. Přišli přesně v tu dobu, kdy se pokoušeli Slované, kteří se rovněž nazývají Guimové, silou osvobodit z poroby a otroctví Hunů, jež jsou také nazýváni Avary, protože ti je měli v malé úctě. Když totiž bojovali proti svým nepřátelům, oni střežili domovy těchto bojujících a byli jim nápomocni, když to potřebovali. Nicméně ani to Slovany neuchránilo před ponižováním, hanbou a pronásledováním. Chovali se k nim tak surově, že byste si ani nepomysleli, že to jsou lidé nadřazení jiným lidem, ale spíše divoké bestie trhající staré kobyly. Páchali na nich krutosti, o nichž je strašné jen slyšet, hráli si s nimi a ponižovali je neslýchaným způsobem: když vstoupili do jejich domovů, aby zde strávili zimu, brali si násilím jejich ženy a spali s nimi. Takový žal a takové utrpení jim přinášeli. Hunové, kteří jsou nazýváni Slované, trpěli tak, že když úplně vyrostly děti, jež Guimové zplodili s jejich manželkami, a když tyto děti viděly utrpení, které působili jejich vlastní otcové jejich nevlastním otcům, nebyly ochotny se s tím smířit a začaly se připravovat k boji proti svým vlastním otcům. A právě v této době přijel Samo se svými společníky, o nichž jsme mluvili výše, do té země a postavil se na stranu Slovanů proti Guimům. A Guimové byli poraženi svými vlastními dětmi. V této bitvě byl Samo se svými lidmi tak hrdinný a tak odvážný, že se stal zářným příkladem statečnosti a rytířství pro každého muže, když se hnal do nejnebezpečnějších bitevních šarvátek a pobíjel pozoruhodně velké množství svých nepřátel. Pro jeho statečnost jej Slované přijali za svého krále - tak byli nadšeni jeho silou a odvahou. A takovým způsobem se stal muž, jenž byl kupcem, králem. Vládl po 36 let a řídil své království velkoryse. Vyhrál mnoho bitev, a protože vždy dbal na dobré rady, zvítězil ve všech svých bojích. Měl za svého života dvanáct manželek slovanského původu narozených v té zemi; s nimi pak dvaadvacet synů a patnáct dcer.
Rozchod Slovanů od Dunaje
Podle pověstí se Slované „rozešli od Dunaje“. Jedna jejich skupina vyrazila z Pannonie a pronikla do Čech. Protože v české kotlině byli však již asi od roku 530 usazení jejich příbuzní Antové, mluvíme o druhé vlně příchodu. Jiná skupina postupovala na jih, aby se zabydlela v Chorvatsku, což je poměrně dobře datovatelné právě do doby vlády císaře Herakleia, nejpravděpodobněji do let 622 – 627. Podle chorvatské pověsti se stěhoval Chorvat s šesti bratry z Bílého Charvátska – Čech do Chorvatska. Podle naší varianty odešel Čech opět s šesti bratry z Bílého (dalmatského) Chorvatska do Čech. Praotcem tedy nebyl Čech, ale otec jeho a jeho bratrů. Zde bratři zdolali horu Říp a vzali zemi v symbolické vlastnictví postavením „dědků“. Země se skládala ze sedmi rovnoprávných celků – sedmi „bratří“. Říp byl vybrán dobře, neboť v 6. a 7. století ležel přesně ve středu osídlení české kotliny, na jejíž hranice bylo z něj možno dohlédnout.


Franská říše
Pipin franským majordomem
Nejpozději roku 624/625 jmenoval austrasijský místokrál Dagobert svého rádce Pipina Staršího majordomem.
Král Dagobert se zbavil Rodaolda
Ve čtyřicátém prvém roce vlády krále Chlothara [624/625] spravoval ušlechtile království Austrasie jeho syn Dagobert. Byl tam šlechtic urozeného původu jménem Rodaold, kterému dal velké bohatství a moc podle rady sv. Arnulfa, biskupa z Met, a Pipina, královského majordoma. Ale Rodaold si nevážil poct, které mu král ve své moudrosti udělil, a projevil vůči němu odporný nevděk, když si silou bral mnoho věcí, které mu nepatřily. Nenechal se nikým ovládat a byl samolibý, což vyvolalo útoky těch, co jej nenáviděli a záviděli mu. Pro tyto i jiné důvody se jej král chystal zabít. Rodaold ve velkých obavách prchl ke králi Chlotharovi, kterého žádal o přímluvu u jeho syna krále Dagoberta, aby ten potlačil svoji zášť a ušetřil jeho život. Král Chlothar to udělal a král Dagobert slíbil, že by možná mohl mít naději na zachování svého života, kdyby se vrátil na pravou cestu. O něco později přišel s králem Dagobertem do města Treves. Jednoho dne stál před dveřmi královy komnaty a jestli udělal něco špatného, nevíme, protože historie o tom nic neříká. Když jej totiž uviděl král, poručil válečníkovi jménem Berthar, aby mu bezodkladně usekl hlavu.


Itálie
Boj o langobardský královský trůn mezi Adaloaldem a Arioaldem (624 – 626)
[Roku 625 napsal papež Honorius dopis novému císařskému exarchovi Izákovi, v němž uvádí, že jistí biskupové zpoza řeky Pádu nabádali Petra, zřejmě laika ve vysokém úřadu, aby nepodporoval katolíka Adaloalda proti tyranovi Ariopaltovi (Arioaldovi), a požaduje, aby poté co Adaloald obnoví svoji moc, je poslal do Říma k potrestání. K tomuto boji mezi oběma rivaly zřejmě došlo v letech 624 – 626 a Adaloald, který z něho odešel poražen, se uchýlil k Izákovi do Ravenny, kde roku 626 zemřel. Je i možné, že exarcha jej nechal zavraždit, aby si nekomplikoval vztahy s Langobardy. Nevíme, jakou roli sehrála v těchto událostech královna Theudelinda. Zemřela však krátce po svém synu Adaloaldovi 22. 2. roku 628.]


Británie
Smrt krále Východních Anglů
Zemřel král Východní Anglie Raedvald. Právě tomuto panovníkovi, který asi náležel k dynastii švédsko původu, snad patří bohatý a známý pohřeb v lodi, pocházející z lokality Sutton Hoo. Po jeho smrti i východní Anglie přijaté křesťanství na čas zavrhla.
Smrt krále Východních Anglů
Co mohla obnášet královská okázalost, bylo zřejmé v roce 1939 díky nálezu velkého královského pohřbu v Sutton Ho na východoanglickém pobřeží. Jelikož tento hrob pochází, jak se zdá, z dvacátých let 7. století, jedná se pravděpodobně o hrobku krále Raedwalda, čtvrtého muže v Bedově soupisu velekrálů. Byl pohřben v lodi pod mohutnou mohylou, spolu se svým brněním, zbraněmi a spoustou jedinečných pokladů. Zlaté a drahými kameny posázené ozdoby jsou snad svého druhu nejkrásnější, jaké se v severní Evropě dochovaly, a neméně pozoruhodný je i výčet zemí, z nichž předměty v mohylovém hrobě pocházejí. Neobyčejným ceremoniální brousek může být sotva čím jiným než žezlem. Básnická líčení královského bohatství, soudě podle nálezu v Sutton Ho, nijak nepřehánějí – právě pro takové poklady se království dobývala a pro ně se jich i pozbývalo.
Změna na biskupském stolci v Canterbury
[Bisakup] Mellitus, jehož sice trápila tělesná nemoc, totiž dna, duševně však byl zcela zdráv, přecházel rychle přes všechno pozemské a jeho duch vzlétal jen k nebeskému království, které vždy miloval, vzýval a hledal. Pocházel ze šlechtického rodu, vyšší ušlechtilost však projevoval vznešenou myslí. […] Tento arcibiskup, jenž za vlády krále Eadbalda po pět let řídil svou církevní obec, odešel na nebesa a byl uložen ke svým předchůdcům v často již zmíněném klášteře a kostele nejblahoslavenějšího knížete apoštolů dne 24. dubna, léta 624 od vtělení Páně.
Hned po Mellitovi nastoupil na místo arcibiskupa Justus, posavadní biskup v Rochesteru. Za sebe tam potom vysvětil Romana, a to na základě pravomoci světit biskupy, kterou dostal od papeže Bonifáce, nastoupivšího, jak jsme výše řekli po Deusdeditovi. […]


Arábie
Bitva u Badru
Největší nebezpečí pro muslimskou obec představovala na počátku Mekka. Muhammad se jí snažil porazit ekonomicky – přepadáváním obchodních karavan. Jeho úmysl však byl prozrazen a u studní v Badru v západním Hidžázu, nedaleko Rudého moře, kde chtěli muslimští bojovníci přepadnout karavanu, přicházející ze severu, čekalo mekkánské vojsko. Bitva u Badru (roku 624) znamenala první vítězství ummy, jejíž muži se do boje vrhli s pokřikem: „Vítězný Bože, zabíjej.“ Z význačných nepřátel Proroka v ní padl vůdce mocného mekkánského rodu Machzúmovců, muslimy přezdívaný Abú Džahl (Otec Nevědomosti)a na jeho místo nastoupil Abú Sufján, představitel rovněž mocného rodu Abd Šams (Umajjovců).
Po úspěchu u Badru se muslimové z podnětu povinné msty za jednoho ze svých řad obrátili proti nejslabšímu přímo v Medíně žijícímu židovskému kmeni, který vypudili, jeho nemovitý majetek zabrali, movitý mu však ponechali.
• Pozdější první arabský chalífa a významný arabský vojevůdce Abú Bakr se oženil s desetiletou Prorokovou dcerou Aišou.
Ačkoliv je bitva u Badru jednou z několika bitev zmíněných v posvátné knize islámu – koránu – prakticky všechny současné znalosti o této bitvě pochází z tradičních islámských pramenů: dvou hadísů a jiných Mohamedových životopisů, napsaných desítky let po jeho smrti.

Po úspěchu u Badru se muslimové z podnětu povinné msty za jednoho ze svých řad obrátili proti nejslabšímu přímo v Medíně žijícímu židovskému kmeni, který vypudili, jeho nemovitý majetek zabrali, movitý mu však ponechali. Bitva u Badru byla v historii islámu zlomovým bodem a tři stovky, které v ní bojovaly, se staly nejoceňovanějšími věřícími. Prorok naplno využil božského zásahu, který takové vítězství umožnil, a zpráva o vítězství byla sama po staletí předávána do nejmenších detailů. Badr také učinil konflikt s Mekánci nevyhnutelným: jejich čest byla naprosto pošpiněna vyvržencem, a co více bylo nyní jasné, že Mohammad si na nich zamýšlel vybojovat duchovní a světský vliv, který tak dlouho v Arábii měli. Kurajšovci neměli jinou možnost než dovést záležitost do konce. V samotné Medíně byl Prorok stále obtěžován židy a farizeji. Protože nebyl ještě dost silný, aby proti nim podnikl odvetu jako proti skupině, uchýlil se k jiné taktice. Měsíce následující po Badru jsou prostoupeny rostoucí bezohledností a fanatismem a vraždami prováděnými v duchu vášnivé a krvavé spravedlnosti. Rok po Badru uběhl v atmosféře vznětlivých nepokojů a pak přišla spásná bitva u Uhudu. Během roku následujícím po bitvě o Badr provedl Prorok několik malých nájezdů na Kurajšovce; v Mekce zatím synové těch otců, kteří byli poraženi jako nevěřící u Badru, shromažďovali lidi na boj proti Prorokovi. A poslali své vyslance na venkov, aby tam proti němu podněcovali lidi.

Bitva u Badru vešla do dějin muslimů jako velice slavná bitva, která nastartovala expanzi nové víry. Již Ibn Ishák do své Mohamedovy biografie zahrnul jmenný seznam všech muslimů, kteří se bitvy účastnili. Později měli veteráni z bitvy jistá privilegia. Poslední z nich zemřel v průběhu první islámské občanské války.
Jak shrnuje Paul K. Davis: „Mohamedovo vítězství stvrdilo jeho autoritu coby vůdce islámu; zapůsobil tak na místní kmeny, že se k němu připojily, expanze islámu tak začala.“


Rok 625

Římská říše
Římsko–perská válka
Útočná kampaň římského císaře Herakleia I. proti perské říši pokračuje již čtvrtým rokem. Počátkem nebo koncem března vyrazil ze zimního tábora v Salbanu v perské Arménie a pochodoval směrem na západ k městům Martyropoli (Farkin, Turecko) a Amidě (Diyarbakir, Turecko), kde si jeho muži odpočinuli a doplnili své prořidlé řady. Perský vojevůdce Šáhrvaráz mu šel v patách, ale Herakleios zanechal v jednom průsmyku posádku a znemožnil mu tak další postup. Římané poté přešli řeky Tigris a Nymfios (též Nymfaios, nyní Batmansu) a dostali se na břehy Eufratu, kde jim po určitou dobu další postup blokoval stržený most. Pak překonali řeku a dále pokračovali přes Samosatu (Samsat, Turecko) a Germanikeiu (Maraš, Turecko) do kilické Adany nad Sarem. Šáhrvaráz také překonal Eufrat a sledoval svého nepřítele až k řece Saru, na jehož břehu poručil rozbít tábor. Most přes řeku ale drželi Římané a vzájemné škorpení vyznívalo také v jejich prospěch. Jednoho dne se však Peršanům podařilo vylákat na druhou stranu větší vojenskou skupinu a císař musel svést úspěšnou bitvu, aby lehkovážné vojáky zachránil. Poražený Šáhrvaráz ustoupil na severozápad za řeku Eufrat, Herakleios odešel na zimu do Sebasty.
Římsko–perská válka
Ještě v zimě se císař Herakleios začal přesouvat z Albánie (Ázerbajdžán) dále na severozápad, aby se v lednu roku 625 objevil jihovýchodně od Tiflisu, kde se spojil s Abasgy a Lazy. Perský generál Šáhen a jeho třicet tisíc mužů zatím čekalo na Šahrvaráze, který spěchal ze západu, a Sahrblaganaze, který byl v Ninive. Dříve než se mohli spojit, vyrazil Herakleios i se spojenci do Atropatény (severozápadní cíp Íránu), ale Sahrblaganaz jej donutil k ústupu zřejmě do Suanie (malé území na jihu dnešní Gruzie). V létě se Sahrblaganaz a Šáhrvaráz spojili, a aniž by čekali na Šáhena, napadli pochodující římskou armádu u Tigranokerty (snad někde v údolí řeky Kury). Císař předstíraným ústupem vylákal Peršany do léčky a porazil je, přičemž Sahrblaganaze v boji zranil anebo dokonce zabil. Pak se vypořádal se Šáhenem a vyplenil mu tábor. Znovu se pokoušel proniknout do Atropatény, tentokráte po západním břehu jezera Urmíja, avšak spojenci jej opustili, a proto se musel stáhnout. Jihovýchodně od jezera Van u Akry narazil na generála Šáhrvaráze a jeho šest tisíc mužů. V noci Peršany napadl a porazil, přičemž sám velký Šáhrvaráz se dal na útěk nahý. Zbytek roku strávil císař v zimních táborech.
Římsko–perská válka
(¬624) Již brzy zjara roku 625 opustil neúnavný císař Heraclius své zimní tábory v Salbanu, přešel pásmo vysokých hor mezi jezerem Van a oblastí horního Tigridu, překonal tuto řeku a jeho velký přítok Bitlis Chai asi sedm dní cesty od Salbanu, prošel perskou provincií Arzanénou a pokračoval přímo na západ, aby obsadil Martyropoli a Amidu, dvě význačná města Římanů, které Peršané již drželi po dvacet let. V Amidě se pak zdržel o něco déle, aby zde mohl napsat dopis určený konstantinopolskému senátu, v němž popisoval situaci a informoval jej o vítězstvích, jichž dosáhl. Ale nebylo mu dopřáno dlouhého oddychu, neboť již před koncem března opustil své tábory i perský generál Šahr–barz a zahájil novou válečnou sezónu. Pro císaře pak bylo obzvláště nepříjemné, že jeho muži obsadili a strhli most přes řeku Eufrat, čímž mu zablokovali ústupovou cestu, s níž pevně počítal. Proto se Římané vydali po proudu a hledali brod. A když jej našli, přešli na druhý břeh a přes Samosatu a Germanikeu unikli do Cilicie. A to již byl kraj, který císař důvěrně znal – široké roviny, na nichž mohla jeho armáda dobře manévrovat, protkané hlubokými údolími s rychle plynoucími říčními toky, na jejichž březích se mohl postavit i podstatně silnějšímu nepříteli. A moře bylo nedaleko, takže se nemusel obávat o přísun zásob či bezpečný ústup v případě válečného neúspěchu. Svoji obranou pozici si vybudoval kolem mostu přes řeku Sarus (Syhuri), jenž opevnil, a čekal na nepřítele, který již byl nedaleko. Když Šahr–barz přitáhl, seřadil své muže na protilehlém levém břehu s lučištníky v první linii, aby jejich palbou kryl útok své pěchoty, která zažene nepřítele na pláně za mostem a tam jej zlikviduje.
A perský útok se opravdu rozvíjel velmi úspěšně a již se zdálo, že Peršané si opravdu vynutí průchod na druhý břeh. Ale v této tak kritické situaci zasáhl samotný císař a s nadlidskou silou a odhodláním se vrhl do protiútoku. Osobně zabil jednoho Peršana obrovské postavy a svrhl jeho tělo do řeky a přijímaje i rozdávaje rány vytlačil nepřítele od řeky na přilehlou rovinu, kde boj ještě dlouho pokračoval, než se obě armády od sebe s nerozhodným výsledkem odpoutaly. Ale Šahr–barzova armáda byla natolik otřesená, že ztratila naději na to, že dosáhne vítězství. Neodvažovala se tedy Římany pronásledovat a svést s nimi další bitvu a zůstala v Cilicii, zatímco Heraclius již nerušeně překročil pohoří Taurus, aby přezimoval ve městě Sebaste (Sivas) ležícímu v samém srdci Cappadocie ve stejné vzdálenosti od obou moří.
Podle Theophana císařovo odvážné tažení a všechny úspěchy, kterých si vydobyl, tak rozzuřily perského krále Chosroea, že proto, aby se mu alespoň nějak pomstil, nechal zkonfiskovat veškeré poklady křesťanských kostelů na území jeho dominií a nutil ortodoxní věřící k tomu, aby přijali „nestoriánské kacířství“. I když se na Východě válčilo již 24. rok, stále bylo obtížné odhadnout, na čí stranu se přikloní vítězství – zda na stranu krále Chosroea, jenž byl stále pánem Sýrie, Egypta a Malé Asie a jenž velel mohutné armádě, jejíž standarty vlály na hradbách Chalcedonu, přes bosporskou úžinu pouhou jedinou míli od Konstantinopole, či na stranu jeho protivníka císaře Heraclia, jenž v několika smělých taženích pronikl hluboko na území perského impéria, porazil nejlepší perské generály, zpustošil protivníkovo území, spálil perská města, vesnice a ničil královy paláce, aby vždy unikl a bezpečně se vrátil zpět. Heraclius tak prokázal, že je válečníkem, jehož není radno podceňovat, takže Chosroeovi muselo být jasné, že pokud neudeří přímo na centrum jeho říše a nezničí ho, anebo mu nezpůsobí nějaké vážné škody, bude již brzo muset čelit další smrtící římské invazi. Vládce Persie tedy udělal poslední zoufalý pokus přivést válku ke konci a docílit konečného úspěchu, kterým by změnil historii lidstva. (®626)
Římsko–perská válka
Ke konci zimy, začátkem března roku 625 vytáhl Héraklios ze zimních táborů a pochodoval na západ, protože si nebyl zcela jistý vlivem dlouhodobého pobytu v neznámých a nepřátelských krajích na římské vojsko. Táhl delší cestou ze Salbanu přes hory do Martyropole a dále do Amidy. Ale Šahrvaráz byl již zase s čerstvým vojskem na číhané a sledoval Římany při jejich pochodu. Héraklios obsadil průsmyky mezi oběma vojsky a znemožnil Peršanům další útoky. Římané přešli řeku Nymfios a dorazili k Eufratu. Ale Šahrvaráz je zase předběhl a odstranil most, po kterém chtěli Římané přejít řeku. Héraklios si však věděl rady: protože v březnu nenastalo dosud tání sněhových spoust na arménských horách a nepřišly ještě povodně, dal vyhledat brod, jímž vojsko pohodlně přešlo a pokračoval přes Samosata a Germanikeii do Adany nad Sarem. Šahrvaráz rovněž překročil Eufrat a sledoval Římany až k Saru a na druhém břehu řeky naproti nim dal rozbít perský tábor. Most přes řeku drželi Římané. Vzájemné škorpení obou vojsk vyhrávali sice většinou Římané, leč Héraklios se obával perské lsti. Nedovedl však vojsko úplně udržet na uzdě. Při jedné půtce se Peršané dali lstivě na útěk a větší skupina římských vojáků se je jala pronásledovat. Héraklios to viděl z protějšího břehu a přes most přeběhl s oddílem vojska na druhou stranu, aby lehkomyslníky zachránil před jistou zkázou. Rozpoutala se bitva, ve které byli Peršané poraženi. Šahrvaráz se vrátil za Eufrat a Héraklios odtáhl se svými do zimního tábora v Sebastě.
• Roku 625 nařídil perský král Chosroes všem křesťanům žijícím na svém území přijmout monofyzitickou víru. Jeho monofyzitický osobní lékař Jan jej totiž přesvědčil, že tak dlouho budou naklonění císaři, jak dlouho bude pevná jejich ortodoxní víra. Král jim tedy dal na vybranou – konverzi nebo smrt.


Franská říše
Austrasie se vrací do původních hranic
Na falci Clichy nedaleko Paříže se austrasijský místokrál Dagobert I. žení s Gomatrudou, sestrou své nevlastní matky Sichildy (Sichieldy), a na svatbě samozřejmě nemůže chybět ani jeho otec franský král Chlothar II. Panovník zkoušel, jaký má na svého syna vliv, Dagobert se naopak snažil „dodat svému postavení na vážnosti“. Při svatebním veselí došlo mezi nimi k rozmíšce – Dagobert otce požádal, aby odstranil příčinu sporů mezi nimi a obnovil Austrasii v jejich historických hranicích, tzn. vrátil mu území západně od Vogéz a Arden, včetně enkláv v Akvitánii a Provence. Král to zpočátku vehementně odmítal, ale nakonec souhlasil s ustanovením dvanáctičlennou komisi, kterou pověřil celou spornou záležitost rozhodnout. Na základě doporučení těchto předních velmožů z obou částí říše, mezi nimiž nechyběl ani důvěrník obou králů metský biskup Arnulf, byla Austrasie vrácena tento nebo příští rok do hranic z roku 561. Dagobert však musel oželet území, které jeho předchůdci zdědili po králi Charibertovi, včetně enkláv jižně od Loiry.
Smrt majordoma Warnachara a jeho syna Godina
Roku 625/626 zemřel burgundský majordomus Warnachar a nárok na jeho úřad demonstrativně vznesl jeho syn Godinus. Oženil se však „podle starého obyčeje“ se svoji nevlastní matkou, což jeho věci příliš neprospělo, neboť před hněvem krále Chlothara musel utéci do Toulu. Dagobert se je oba snažil smířit a král naoko přistoupil na dohodu, třebaže byl již pevně rozhodnut „zlomit moc Warnacharova rodu“. Godina se mu podařilo vylákat do neustrijského Chartres, daleko od centra jeho moci, kde by jeho smrt mohla vyvolat krvavé nepokoje, a zde jej nechal zatknout a popravit. A opravdu se Chlothar v tomto ohledu nezmýlil, neboť šlechta z oblasti kolem řeky Saôny a Rhôny chápala Godinovu smrt jako řízení boží a zachovala klid.
Panovník pak pozval burgundské vévody do Troyes a požádal je, aby mu navrhli Warnacharova nástupce. Dostal však odpověď, že si přejí přímo jednat s ním a že vůbec netouží po žádném majordomovi. (Správně usoudili, že král zaneprázdněný problémy celé franské říše bude do jejich vnitřních záležitostí zasahovat podstatně méně než jeho burgundský správce.) Chlothar souhlasil a získal v nich spolehlivé spojence. Za jeho vlády se vzájemné vazby mezi Burgundskem a Neustrií posílily, východněji položená germánská Austrasie však již šla vlastní cestou, třebaže ani zde již nebyl chápán jako bývalý nepřítel, ale jako muž, který Austrasii osvobodil od nadvlády burgundského krále Theudericha.
Pipin franským majordomem
Nejpozději roku 624/625 se Dagobertův rádce Pipin Starší stal austrasijským majordomem. V Paříži založil král tohoto roku známý klášter Saint Denis (Sv. Diviš).
Synoda v Troyes
Tohoto roku [625/626] shromáždil král Chlothar všechny nejvyšší šlechtice z království Burgundska ve městě Troyes. A když byli všichni přítomni, tak se jich zeptal, koho by chtěli královským majordomem, aby řídil zemi. A všichni odpověděli, že nechtějí nikoho jiného jen jeho a že by je netěšilo, kdyby vládou pověřil kohokoliv jiného. Král byl tím velmi potěšen a byl velmi spokojený s touto odpovědí.
Smrt majordoma Garniera a jeho syna Godina
Ve čtyřicátém třetím roce vlády krále Chlothara zemřel Garnier, majordomus království Burgundska. Měl syna jménem Godinus, který se z pošetilosti oženil se svojí nevlastní matkou, přestoupivše tak zákony církevní i manželské. Král Chlothar byl tímto činem natolik pobouřen, že nařídil Aunobertovi, jenž spravoval království ku jeho prospěchu, zabít Godina, neboť porušil zákony Svaté církve. Když se Godinus dozvěděl, že toto nařízení bylo vydáno, velmi se vylekal, opustil Burgundsko a uprchl do bezpečí Austrasie, kde prosil krále Dagoberta, aby utišil a upokojil otcovu zášť vůči němu, aby ten zrušil rozkaz, který vydal. Král Dagobert žádal otce, aby z lásky ke Garnierovi, Godinově otci, jenž mu tak dlouho a věrně sloužil, odvolal vyřčený rozsudek. Král Chlothar vyhověl synově žádosti, ale pod podmínkou, že opustí svoji nevlastní matkou, s níž se oženil proti církevnímu právu. A on opustil svoji manželku, jak mu král přikázal, a vrátil se do Burgundska s královými zárukami. Ale události se odehrály jinak, než očekával. Jeho nevlastní matka totiž velmi nešťastná z té hanby, které se jí dostalo, když ji opustil, šla za králem Chlotharem a řekla mu, že Godinus jej chce zabít, jakmile se dostane do jeho blízkosti. Její slova vzbudila králova podezření, takže Godinovi poručil odpřísáhnout, že žádné takové záměry nechová. Godinus pak přísahal v chrámu sv. Medarda v Soissons a v chrámu sv. Vincence v Paříži před Cranulfem a Gandelbertem, dvěma královými služebníky, že nechová žádnou zášť vůči králi a že nemá záměr mu ublížit. Protože se však tímto zcela neočistil, žádali po něm, aby stejnou přísahu složil i v chrámu sv. Aniana v Orleánsu a v chrámu sv. Martina v Toursu. Na cestě do Toursu poslali Cranulf a Gandelbert, o nichž jsme se zmínili výše, své lidi, aby jej s královým souhlasem zabili, zatímco seděl ve městě Chartres u večeře se svými společníky - nebo alespoň tak si to lidé myslí. Když byl Godinus náhle napaden, postavil se i se svými lidmi na odpor, ale nebyl schopen se ubránit a byl zabit.
V tomto roce byli potrestáni exilem biskup z Toulouse Palladius a jeden z jeho synů jménem Sedocus, které vévoda Anianus obvinil z rozpoutání války s Basky a ze spolčení s nimi.
V tom roce vévoda Aberbert zabil Bosa, syna Audolenova, jenž se narodil v Estampes. Lidé si myslí, že to udělal na králův příkaz, protože jej podezříval, že obcoval s královnou Sichildou.
Král Dagobert se zbavil Rodaolda
Ve čtyřicátém prvém roce vlády krále Chlothara [624/625] spravoval ušlechtile království Austrasie jeho syn Dagobert. Byl tam šlechtic urozeného původu jménem Rodaold, kterému dal velké bohatství a moc podle rady sv. Arnulfa, biskupa z Met, a Pipina, královského majordoma. Ale Rodaold si nevážil poct, které mu král ve své moudrosti udělil, a projevil vůči němu odporný nevděk, když si silou bral mnoho věcí, které mu nepatřily. Nenechal se nikým ovládat a byl samolibý, což vyvolalo útoky těch, co jej nenáviděli a záviděli mu. Pro tyto i jiné důvody se jej král chystal zabít. Rodaold ve velkých obavách prchl ke králi Chlotharovi, kterého žádal o přímluvu u jeho syna krále Dagoberta, aby ten potlačil svoji zášť a ušetřil jeho život. Král Chlothar to udělal a král Dagobert slíbil, že by možná mohl mít naději na zachování svého života, kdyby se vrátil na pravou cestu. O něco později přišel s králem Dagobertem do města Treves. Jednoho dne stál před dveřmi královy komnaty a jestli udělal něco špatného, nevíme, protože historie o tom nic neříká. Když jej totiž uviděl král, poručil válečníkovi jménem Berthar, aby mu bezodkladně usekl hlavu.
Jednání v Clichy
Král Dagobert vybaven v každém směru jako král přišel podle otcova přání do Neustrie z království Austrasie s velkou skupinou svých baronů. V Clichy, poblíž Paříže, se oženil s Gomatrudou, sestřenicí královny Sichildy, své nevlastní matky. Asi tři dny po svatbě byl tam spor mezi ním a jeho otcem králem Chlotharem, protože král Dagobert chtěl, aby mu bylo dovoleno těšit se ze všech práv vyplývajících z vlády nad Austrasií, kdežto otec s tím nesouhlasil. Nakonec udělali kompromis a dvanáct ušlechtilých a věrných Franků bylo vybráno, aby ukončili svár mezi otcem a synem. Jedním z nich byl sv. Arnulf, biskup z Met, a spolu s ním i další preláti měli pomoci ustanovit mír mezi otcem a synem, jak to příslušelo jejich svatostem. Biskupa a moudré muže, kteří byli vybráni pro tento úkol, se podařilo přivést na jedno místo, načež král dal svému synu to, co patřilo ke království Austrasie. Podržel si však zemi až k lesu ardenskému.


Čechy
Rozchod Slovanů od Dunaje
Podle pověstí se Slované „rozešli od Dunaje“. Jedna jejich skupina vyrazila z Pannonie a pronikla do Čech. Protože v české kotlině byli však již asi od roku 530 usazení jejich příbuzní Antové, mluvíme o druhé vlně příchodu. Jiná skupina postupovala na jih, aby se zabydlela v Chorvatsku, což je poměrně dobře datovatelné právě do doby vlády císaře Herakleia, nejpravděpodobněji do let 622 – 627. Podle chorvatské pověsti se stěhoval Chorvat s šesti bratry z Bílého Charvátska – Čech do Chorvatska. Podle naší varianty odešel Čech opět s šesti bratry z Bílého (dalmatského) Chorvatska do Čech. Praotcem tedy nebyl Čech, ale otec jeho a jeho bratrů. Zde bratři zdolali horu Říp a vzali zemi v symbolické vlastnictví postavením „dědků“. Země se skládala ze sedmi rovnoprávných celků – sedmi „bratří“. Říp byl vybrán dobře, neboť v 6. a 7. století ležel přesně ve středu osídlení české kotliny, na jejíž hranice bylo z něj možno dohlédnout.


Itálie
Střídání na stolci římského biskupa
Dne 23. 1. zemřel nám jinak neznámý papež Bonifác V. a dne 27. 10. byl na římském biskupském stolci nahrazen Honoriem I., synem Petroniovým. Je možné, že v Římě se právě nacházel ravenský exarcha Izák a udělil mu potvrzení ve funkci, což by znamenalo, že se císař vzdal svého práva ve prospěch svého italského místokrále. Honorius pocházel z rodiny bohatých kampánských aristokratů a byl velmi vzdělaný a zbožný. Chtěl se vyrovnat svému předchůdci Řehořovi I. a snažil se o obrácení britských, západních a východních Sasů na víru. Vůči východním monotheletům projevoval ústupnost, za což byl prohlášen heretikem.
Italským místokrálem bude Izák
Novým ravennským exarchou, tj. císařským italským místokrálem, byl jmenován Izák.
Boj o langobardský královský trůn mezi Adaloaldem a Arioaldem (624 – 626)
[Roku 625 napsal papež Honorius dopis novému císařskému exarchovi Izákovi, v němž uvádí, že jistí biskupové zpoza řeky Pádu nabádali Petra, zřejmě laika ve vysokém úřadu, aby nepodporoval katolíka Adaloalda proti tyranovi Ariopaltovi (Arioaldovi), a požaduje, aby poté co Adaloald obnoví svoji moc, je poslal do Říma k potrestání. K tomuto boji mezi oběma rivaly zřejmě došlo v letech 624 – 626 a Adaoald, který z něho odešel poražen, se uchýlil k Izákovi do Ravenny, kde roku 626 zemřel. Je i možné, že exarcha jej nechal zavraždit, aby si nekomplikoval vztahy s Langobardy. Nevíme, jakou roli sehrála v těchto událostech královna Theudelinda. Zemřela však krátce po svém synu Adaloaldovi 22. 2. roku 628.]


Hispánie
• Vizigótský král Svinthila vyrazil proti bojovným Baskům. Církevní koncil v Toledu kritizovala přílišnou shovívavosti vůči Židům.
Vizigóti vyhnali Římany z Pyrenejského poloostrova
Největším úspěchem krále Svintily (na trůn nastoupil roku 621) bylo definitivní vyhnání východních Římanů z Hispánie. K rozhodující bitvě došlo na jakémsi poli, přičemž do vizigótského zajetí padli dva římští patriciové. Nevíme, zda posledním opěrným bodem Římanů na Pyrenejském poloostrově byla opravdu Cartagena, ani to, zda se jí zmocnil již Sisebut anebo až Svintila. Vše totiž závisí na jednom údaji v Isidorově Etymologii. Neoddiskutovatelný však je smutný osud, který Cartagenu postihl, když padla do vizigótských rukou. Isidor píše: „Dnes, když ji zničili Góti, zůstávají z ní pouze ruiny.“ Starobylá metropole cartagenské provincie rovněž přestala být i sídlem biskupské stolice. Proto můžeme Svintilu považovat za prvního vizigótského krále panujícím nad celým Pyrenejským poloostrovem samozřejmě s výjimkou Baskicka na severu.
Jediným pramenem pro prvé roky Svintilovy vlády je Isidor ze Sevilly, jehož kronika však končí pět let po jeho nástupu na trůn, tzn. někdy na jaře 625 či až roku 626. Kdyby tedy k výpravě proti Baskům došlo na počátku jeho vlády, tj. roku 621 anebo 622, tak vyhnání Římanů můžeme datovat mezi roky 623 až 625. V této době bylo vizigótské království a sám Svintila na vrcholu moci.


Británie
Paulinus na northumbrijském královském dvoře
Na dvůr northumbrijského krále Edwina v Yorku přišel přišel v doprovodu křesťanské princezny Ethelburgy (Aethelburgy), dcery kentského krále Ethelberta (Aethelberhta), první římský misionář severní Anglie Paulinus, který Británii poprvé navštívil už v době svatého Augustina, tj. před dvaceti pěti roky. Edwin se s Ethelburgou oženil a slíbil jí, že bude respektovat její víru. Roku 627 jej královna a Paulinus obrátili na víru.
Kapitola IX. O vládě krále Edwina a jak Paulinus, který mu přišel hlásat slovo Boží, obrátil na víru v křesťanské svátosti nejdříve jeho dceru a pak ostatní
V té době také Northumbrijci, tedy národ Anglů, který žil na sever od řeky Humber, přijali se svým králem Edwinem slovo víry, hlásané Paulinem, o němž jsme se již zmínili. Světská moc tohoto krále – jako předzvěst přijetí víry a nebeského království – vyrostla natolik, že pod svou pravomoc dosatl všechny končiny Británie, a to království osídlená jak Northumbrijci, tak Brity, což se zatím žádnému z Anglů před ním nepodařilo. Vládě Anglů podřídil dokonce i Mevanianské ostrovy [Anglesey a Man], jak jsme se již o nich zmínili. […]
Když se řečený král stal příbuzným kentských králů – pojal totiž za manželku Æthelburh, dceru krále Æthelberhta nazývanou rovněž Tata –, naskytla se tomuto národu příležitost přijmout víru. Když totiž Edwin poslal poprvé vyslance k jejímu bratru Eadbaldovi, který tehdy vládl kentském království, a žádal si ji za ženu, dostal odpověď, že není dovoleno dávat křesťanskou panu za ženu pohanovi, aby nebyla zlehčena víra a svátosti nebeského Krále manželstvím s králem, jemuž je víra v pravého Boha úplně neznámá.
Když to vyslanci Edwinovi vyřídili, slíbil, že proti křesťanské víře, již ta panna vyznává, neudělá nikdy nic zlého. Právě naopak, že povolí, aby podle křesťanského zvyku zachovávala víru a obřady svého náboženství se všemi, kteří s ní přijdou, ať jsou to muži či ženy anebo kněží či sloužící. Neodmítl ani podřídit se tomu náboženství, avšak pokud je zkušení lidé posoudí a shledají, že je posvátnější a Boha hodnější.
A tak byla panna zaslíbena a poslána Edwinovi a Bohu milý muž Paulinus byl podle dohody vysvěcen biskupem, aby s ní odjel a každý den ji i její průvod posiloval zbožnými promluvami a sloužením nebeských svátostí. Aby ji tak chránil před nečistou společností pohanů. Paulina vysvětil biskupem arcibiskup Justus 21. července, roku 625 od Vtělení Páně. Ke králi Edwinovi tehdy přijel s řečenou pannou jako průvodce a družba jejich tělesného spojení. Sám se však s celou svou myslí spíše soustředil na to, aby lid, v jehož středu se ocitl, přivedl k poznání pravdy, aby podle apoštolových slov „uvedl čistou pannu Kristovi, jedinému opravdovému ženichovi“.
Když přijel do království, usilovně se snažil s pomocí Boží, aby neodpadl od víry žádný z těch, kdo přišli s ním, a také aby kázáním a výklady obrátil na milost víry některé z pohanů, pokud tu bude možné. Jak ale praví apoštol, ačkoli po dlouhý čas pracoval se slovem Božím, bůh tohoto světa oslepil mysl nevěřících, aby je neozářilo světlo evangelia Kristovy slávy. Následujícího roku…

Arábie
Bitva u hory Uhudu
Prorok Muhammad ve svém džihádu oproti minulému roku již tak úspěšný nebyl a jeho bitva s obyvateli Mekky (23. 3.) u hory Uhudu skončila nerozhodně.
Bitva u hory Uhudu
I roku 625 mařili muslimové obchody Mekky a napadali její karavany. Došlo k boji, při němž Mekce pomáhaly i kmeny Kinána a Thakíf. Muslimové museli utéci a rozšířila se zpráva, že sám Muhammad padl. Mohlo to být příčinou, proč Mekkánci svého vítězství, jehož dosáhli, nevyužili a vrátili se domů. Teprve roku 627 zaútočil na Medínu Abú Sufján.
Po této srážce s Kurajšovci byl z Medíny vyhnán druhý ze zdejších židovských kmenů (první roku 624) a po roce 627, na základě obvinění ze spolupráce s nepřáteli muslimů z Mekky za tzv. příkopové války, ztrestala umma poslední z nich, kmen Banú Kurajza. Když bylo po třítýdenním obléhání dobyto jeho čtvrtí a obyvatelé odmítli přijmout islám, byli muži kmene popraveni, ženy a děti rozděleni muslimům v rámci kořisti.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 626

Římská říše
Římsko–perská válka
Perský král Chosroes II. byl hrubě nespokojen s průběhem své dosavadním válečné kampaně proti Římanům a svoji zlost si vybil na perských křesťanech. Válku vlekoucí se od roku 603 měly ve spojení s Avary konečně rozhodnout tři nově vybudované armády každá o padesáti tisících mužích, do nichž byli zařazeni i cizinci a otroci. Oddíly „zlatá kopí“ pod velením Šáhena Pátkospána pověřil úkolem vypořádat se v maloasijské Anatólii s císařovým bratrem Theodorem a nepřipustit spojení jeho armády s armádou císaře Herakleia. Druhé vojsko pod Šáhrvarázem vyslal do Malé Asie, aby ve spolupráci se spojeneckými Avary zaútočilo na Konstantinopol, bráněnou armádou, domobranou a cirkovými démy pod vedením patriarchy Sergia a patricia Bona. Třetí vojsko pod Razatovým velením pověřil obranou ázerbajdžánských hranic a k blokování císaře v Pontu.
Herakleios však získal na svoji stranu pomocí velkých darů a slibu ruky své dcery chazarského chána Ziebela a se svoji armádou posílenou čtyřiceti tisíci chánovými muži si již troufl zaútočit na Kolchidu (Gruzii). Chazaři se pro něho ukázali jako cenní spojenci, neboť znali velmi dobře perský způsob boje, protože krátce předtím poplenili perský Ázerbajdžán. Šáhen překročil Eufrat a v Anatólii se neúspěšně utkal s Theodorem. Svůj debakl dlouho nepřežil a zemřel, načež rozzuřený šáh poručil jeho mrtvolu naložit do soli a dopravit ke svému dvoru, kde ji nechal ztlouci a stáhnout z kůže.
Šáhrvaráz pronikl až k Bosporu a oblehl město Chalkedon (Kadiköy, Turecko) již na dohled od Konstantinopole. Římské loďstvo mu však zabránilo překonat úžinu, a proto čekal na spojence. Předposlední červnový den se k metropoli přihnalo na osmdesát tisíc Avarů, Slovanů, Bulharů a Gepidů a zaútočilo na její předpolí; poslední týden v červenci pak zahájili regulérní obléhání. Avaři vrhali do marných útoku na městské hradby celé davy otroků, zvláště neobrněná slovanská pěchota měla těžké ztráty a Slované operující na moři pouze v dlabaných člunech neměli proti císařské flotile už vůbec žádnou šanci. Rozzuřený avarský chán se pomstil těm, kteří desetidenní boj na moři přežili, a některé poručil popravit. Znechucení Slované jeho vojsko opustili, což byl definitivní konec jejich spojenectví. Kagan teď poznal, že jeho boj je marný, a proto 8. 8. ukončil obléháním a stáhl se. Šáhrvaráz byl však vytrvalejší, a třebaže se mu nepodařilo překonat úžinu ani dobýt Chalkedon, rozhodl se u Bosporu přezimovat.
Římsko–perská válka
Perský král Chosroes se domluvil s Avary a Slovany na koordinovaném útoku na Konstantinopol. Předpokládal totiž, že tím vyláká císaře Herakleia z Arménie a že ho někde v Malé Asii zničí. A opravdu již v březnu se císař vydal na západ pronásledován perským generálem Šáhrvarázem, přičemž v jedné z četných šarvátek byl i raněn. Prošel Amidou (Diyarbakir, Turecko), Samosatou (Samsat) a Germanikeou (Maraš) a v dubnu se objevil v Kilických vratech. Zde však své soupeře překvapil a místo toho, aby spěchal do Konstantinopole, obrátil se na sever, prošel kappadockou Kaisaraieou (Kayseri, Turecko) a Sebasteiou (Sivas) a porazil dalšího perského vojevůdce Šáhena, který také spěchal z Arménie. Nešťastný generál tuto svoji další porážku pravděpodobně již psychicky neunesl a spáchal sebevraždu. Zatím Šahrvaráz pokračoval k Bosporu a asi v červnu odřízl metropoli od císařovy armády. Herakleios se však tím příliš neznepokojoval a do metropole tehdy poslal pouze oddíl jízdy s dopisem, v němž na obránce pouze naléhal, aby připravili flotilu. Pak svoji armádu rozdělil: menší část si vzal zpět na východ do Laziky (jih dnešní Gruzie) a větší část svěřil bratru Theodorovi, aby zůstal v Malé Asii a kontroloval Šáhrvaráze. Svým úspěchem si byl jistý – Konstantinopol bránilo na dvanáct tisíc mužů, město měl dostatečné zásoby obilí, hradby byly zesílené a opravené a flotila byla schopna zabránit jakémukoliv pokusu o spojení Peršanů a Avarů. Šahrvaráz dokonce ani neměl žádné prostředky, které by mu umožnily překonat úžinu, což by mohlo svědčit o tom, že vůbec nechtěl město dobývat, ale pouze odvrátit nebezpečí od Arménie a porazit císaře.
Koncem června se u městských hradeb objevil avarský předvoj, hlavní armáda o síle osmdesáti tisíc mužů s rozsáhlým trénem a obléhacími stroji dorazila o měsíc později. Patriarcha Sergios, jeden z členů vládní rady, které císař svěřil správu Konstantinopole v době své nepřítomnosti, nyní realizoval svoji metodu, jak chránit město. Kolem městských hradeb byly nošeny nejsvatější ikony Krista a Panny Marie chované v Konstantinopoli; procesí se zúčastnili všichni obyvatelé města, kteří zpívali pověstný hymnus na počest Nepřemožitelné (což bylo jiné epiteton pro Bohorodičku). Tato skladba, kterou napsal hymnograf Romanos původem ze Sýrie, dosáhla v Konstantinopoli velké obliby a nyní měla posloužit jako prosba o duchovní podporu proti Avarům a perským zoroastriánům uctívajícím oheň. Dne 31. 7. zaútočili Avaři a Slované na Theodosiovy hradby a byli krvavě odraženi. V marných útocích pak pokračovali až do 2. 8.
Kagan se pak rozhodl dopravit na druhý břeh Bosporu Peršany, třebaže se s nimi původně nechtěl dělit o vítězství a samozřejmě ani o případnou kořist. Slovanům v dlabaných člunech se v noci opravdu podařilo proklouznout úžinou, ale na zpáteční cestě je již štěstí opustilo – Bonosova flotila je zpozorovala a výsadek kompletně zničila. Generál Šáhrvaráz musel toho dne odepsat na čtyři tisíce mužů.
Kagan pak začal ve spěchu připravovat generální útok – asi se dozvěděl o Šáhenově porážce. Dne 7. 8. se jeho lodě znovu objevily na moři a vezly pěchotu, která měla zaútočit na hradby na mořském břehu. Římská flotila však opět úspěšně zasáhla a nepřítele zničila. Zoufalý kagan ještě jednou marně zaútočil po souši, načež zcela rezignoval, na druhý zapálil svůj tábor a odtáhl. To Šahrvaráz u Bosporu trucoval až do zimy, aby pak i on ustoupil do Sýrie, ignorujíce Chosroeovy výzvy o pomoc.
Rok 626 skončil pro římské impérium naprostým triumfem: nebezpečí pro Konstantinopol pominulo, Slované a Avaři se rozhádali, Persie ztratila celou armádu, Herakleios nadále držel své pozice v oblasti Kavkazu a připravoval se k útoku na Ktésifont. Chosroes ani neměl koho by proti němu postavil, neboť jediná bojeschopná armáda byla daleko na západě a frustrovaný Šáhrvaráz již měl daleko do loajálního velitele.
Římsko–perská válka
(¬625) I když se na Východě válčí již 24. rok, stále je obtížné odhadnout, na čí stranu se přikloní vítězství – zda na stranu perského krále Chosroea, jenž je stále pánem Sýrie, Egypta a Malé Asie a jenž velí mohutné armádě, jejíž standarty vlají na hradbách Chalcedonu, přes bosporskou úžinu pouhou jedinou míli od Konstantinopole, či na stranu jeho protivníka římského císaře Heraclia, jenž v několika smělých taženích pronikl hluboko na území perského impéria, porazil nejlepší perské generály, zpustošil šáhovo území, spálil města, vesnice a ničil královy paláce, aby vždy unikl a bezpečně se vrátil zpět. Heraclius tak prokázal, že je válečníkem, jehož není radno podceňovat, takže Chosroeovi muselo být jasné, že pokud neudeří přímo na centrum jeho říše a nezničí ho, anebo mu nezpůsobí nějaké vážné škody, bude již brzo muset čelit další smrtící římské invazi. Vládce Persie tedy udělal poslední zoufalý pokus přivést válku ke konci a docílit konečného úspěchu, kterým by změnil historii lidstva.
Uzavřel tehdy spojenectví s avarským chánem a pustil se do budování obrovské armády, do níž byl ochoten přijmout nejenom rodilé Peršany, ale i cizince a dokonce i otroky. A když odvody úspěšně skončily, rozdělil všechny muže do dvou sborů, z nichž první z nich měl držet císaře Heraclia na uzdě v Malé Asii, zatímco tomu druhému poručil, aby ve spolupráci s Avary dobyl anebo donutil ke kapitulaci hlavní město protivníkovy říše Konstantinopol. První armádu určenou pro boj s císařem svěřil generálu Šáhenovi, zatímco obléhat metropoli na Bosporu měl samotný velký Šahr–barz. A je pozoruhodné, že císař Heraclius, ačkoliv o těchto plánech velmi dobře věděl, neudělal žádné protiopatření, aby jeho plány zmařil, přičemž se dokonce zdálo, že vychází protivníkovi vstříc. Veškeré ozbrojené síly impéria rozdělil do třech sborů, z nichž pouze jedním posílil obranu metropole. Druhou armádu svěřil svému bratru Theodorovi, jehož považoval za dostatečně kompetentního v boji se Šáhenem. K velkému překvapení všech jej ani přímě ohrožení Konstantinopole nepřimělo k tomu, aby přešel do obrany a vzdal se útočných operací. S třetí armádou se totiž vydal do Laziky, kde jen těžko mohl dění na západě jakkoli ovlivnit.
Aby získal na svoji stranu mocné Chazary, sešel se s jejich chánem právě obléhajícím perské město Tiflis a mluvil s ním přímo před zraky nepřítele na hradbách. Uznal jeho královský majestát, jeho čelo posvětil královským diadémem a obdaroval jej královskými náušnicemi a rouchem. Pak jej pozval na hostinu, po jejímž skončení mu věnoval veškeré zlaté nádobí, které bylo při ní použito. A konečně mu ukázal obraz své dcery a přislíbil mu jí za manželku. Barbara svým jednáním tak polichotil, ba přímo oslnil, že se okamžitě stal spojencem Římanů a připojil se i se svými muži k císařově armádě. Chazaři a Římané nyní společně útočili na Tiflis a zdálo se, že město již brzo padne, když se v čele tisícovky(!?) mužů objevil perský generál Sarablagas, jenž donutil spojence k ukončení obléhání a k odchodu.
Mezitím Theodor porazil v Malé Asii Šáhena a pobyl mu většinu jeho mužů. Říká se, že k tomuto velkému vítězství tehdy přispělo silné krupobití, které Římanům příliš nevadilo, protože bušilo přímo do tváři a očí Peršanů. Poarženého Šáhena nyní sužovaly takové obavy z jistě nepříznivé reakce krále Chosroea, že zanedlouho onemocněl a zemřel. A král opravdu zuřil a celý rozpálený hněvem poručil jeho mrtvé tělo nabalzamovat a poslat na svůj dvůr, aby jej zde mohl náležitě potupit.
Ani před Konstantinopolí nebyli Peršané vůbec úspěšní, i když se Šahr–barzovi opravdu podařilo přimět avarského chána k útoku na císařovo hlavní město. Ze všech krajů za Dunajem se tak vyvalily barbarské hordy – Avaři, Slované, Gepidé a Bulhaři – prošly průsmyky pohoří Haemus (Stará planina) do rovin Thrákie, kde všechno ničily a pustošily. Místní obyvatelé pak v hrůze před nimi prchali a hledali ochranu za hradbami pevných měst, které byly v očekávání tohoto útoku opraveny a zesíleny. Barbaři dorazili až k hradbám Nového Říma a vrhli se proti nim. Ale všechny jejich útoky vedené jak ze souše, tak z moře byly neúspěšné – do města se nebylo možno prokopat, válečné stroje zničila přesná palba z hradeb, obléhací věže shořely a flotily jejich dlabaných člunů snažící se proniknout do zálivu Zlatý rok byly potopeny anebo zahnány na břeh. Po deseti dnech těchto marných útoků barbarský vůdce poznal, že si vzal tuze velké sousto a že celý svůj podnik přivedl ke krachu. Proto spálil svá vojenská zařízení, válečné a obléhací stroje a stáhl se.
Třebaže Peršané dovedli města obléhat, zůstávali po celou tu dobu v Chalcedonu v nucené nečinnost, protože i úzká mořská úžina představovala pro ně nepřekonatelnou překážku. Sami nedisponovali žádnými loděmi a primitivní slovanské veslice, které je měly dopravit na druhý břeh se staly snadnou kořistí římských válečných galér. Šáhr–barz tedy mohl z druhé strany jenom přihlížet porážce svých barbarských spojenců, aniž mohl cokoliv udělat na jejich podporu. Krach válečných plánů krále Chsoroea a úspěšná obrana Konstantinopole definitivně upokojila císaře Heraclia a vlila mu nový optimismus do žil. Pln sebedůvěry a hrdosti na své úspěchy začal připravovat definitivní zúčtování s Persií, k němuž dojde již v příštím roce.
Římsko–perská válka
V roce 626 se Husrav rozhodl skončit vítězně vleklou válku. Za neúspěchy minulé kampaně potrestal perské křesťany, přirozeně melchity, dal rozbořit jejich chrámy a nutil je k přestoupení k nestoriánské církvi. Dal vyzbrojit nové velké vojsko, do něhož byli zařazeni i cizinci (řekli bychom ti, kdo nebyli státními občany) i otroci a kromě toho padesát tisíc mužů vybraných oddílů, kteří byli byli zváni „zlatými kopími“ a původně tvořili součást Šahrvarázovy armády. velitelem sboru byl jmenován Šáhén Pátkóspán. Druhé vojsko pod Šahrvarázem bylo vysláno do Malé Asie. Jeho úkolem byla spolupráce s perskými spojenci při útoku na Konstantinopol. Husrav totiž získal za spojence avarského chána a ten se rozhodl zaútočit proti Římanům. Třetí vojsko bylo svěřeno Razatovi a určeno k obraně ázerbajdžánských hranic.
Héraklios musil tedy rozdělit římskou brannou moc na tři části: první byla svěřena obrana hlavního města, druhou dostal císařův bratr Theodóros, aby operoval proti Šáhénovi. Třetí pod vedením Hérakliovým vtrhla přes Kolchidu do Gruzie, aby se spojila s chazarskými zástupy, které ji dal k dispozici chán Ziebel. Šlo o čtyřicet tisíc mužů a tak se Hérakliovi vyplatilo, aby chazarského chána zahrnul bohatými dary, například drahocennými náušnicemi a hávem, který byl odznakem mocnářů, ano slíbil mu i svoji dceru za manželku. K sňatku však nedošlo, protože brzy nato Ziebel zahynul. Chazaři se na válku připravili již krátce předtím vpádem do perského Ázerbajdžánu, který důsledně poplenili.
Šáhen překročil Eufrat a utkal se s Theodórem. Zase se musil přihodit zázrak, aby Římané vyvázli: hrozné krupobití šlehalo do očí Peršanů a proměnilo boj v jejich těžkou porážku. Šáhen zanedlouho poté onemocněl a zemřel. Rozzuřený šáh vylil si vztek na jeho mrtvole. Prameny se v líčení těchto událostí velmi rozcházejí. Jeden historik říká, že Šáhen ze zármutku nad porážkou onemocněl a zemřel A Husrav dal ztlouci jeho mrtvolu naloženou do soli. Jiný dějepisec zase tvrdí, že Šáhen došel až k Bosporu, kde zajal sedmdesát římských poslů. Protože se mu nepodařilo zajmout i Héraklia, byl na rozkaz šáhův odřen z kůže. Nesrozumitelná je nám zmínka o Hérakliovi v tomto vypravování. Šahrvaráz dospěl skutečně až k Chalkédonu naproti Konstantinopoli a obléhal město, ale zatím se však přihnali Avaři se svými poddanými národy, Bulhary, Slovany, Gepidy a jinými ke Konstantinopoli. Avarský předvoj udeřil 29. června na okolí města. Zlatým hřebem celé války bylo obléhání metropole, které začalo poslední týden v červenci. Na souši stálo osmdesát tisíc barbarů, proti nim hrdinná obrana pod vedením patricia Bona.
Způsob avarského vedení boje byl velmi primitivní. Hnali davy svých otroků proti hradbám, hlavně slovanskou pěchotu, lehce oděnou, bez pancířů, pokoušející se tlakem mas prorazit obrannou linii. Útoky byly odraženy. Na moři měli operovat Slované, jejichž úkolem bylo napadnout město na loďstvu, skládajícím se z člunů, řečených monoxyly, protože byly vydlabány z jediného kmene. Bonus zamezil svým loďstvem spojení chánových vojsk se Šahrvarázovými Peršany a v jedné noci zničil slovanskou eskadru, na níž byli u vesel muži i ženy. Rozvzteklený chán se mstil na Slovanech, kteří se zachránili, a dal některé z nich zabít. Slované znechuceni a popuzeni proti tyranům se po nezdařené akci od nich odtrhli a od Konstantinopole odtáhli. Avarům nezbylo nic jiného než udělat totéž. Osmého srpna skončil chán obléhání a Avaři tak byli v řecké historii navždy vyřízeni. Šahrvaráz mohl jen z druhého břehu Bosporu lapat smutné zprávy o nezdařeném obléhání Konstantinopole. Peršané uměli sice města výborně obléhat, ale římské loďstvo bedlivě střehlo moře a Peršané, kteří neměli vlastní loďstvo, nemohli přejít úžiny. Šahrvaráz Chalkédonu nedobyl a přezimoval u Bosporu.
• Na výzvu císaře přitáhli Chorvaté do Dalmácie a porazili zdejší Avary. I Samovi Slované je po třech letech bojů definitivně porazili a vytvořili říši s centrem na jižní Moravě sahající od Pasova až k Magdeburku.


Čechy
Rozchod Slovanů od Dunaje
Podle pověstí se Slované „rozešli od Dunaje“. Jedna jejich skupina vyrazila z Pannonie a pronikla do Čech. Protože v české kotlině byli však již asi od roku 530 usazení jejich příbuzní Antové, mluvíme o druhé vlně příchodu. Jiná skupina postupovala na jih, aby se zabydlela v Chorvatsku, což je poměrně dobře datovatelné právě do doby vlády císaře Herakleia, nejpravděpodobněji do let 622 – 627. Podle chorvatské pověsti se stěhoval Chorvat s šesti bratry z Bílého Charvátska – Čech do Chorvatska. Podle naší varianty odešel Čech opět s šesti bratry z Bílého (dalmatského) Chorvatska do Čech. Praotcem tedy nebyl Čech, ale otec jeho a jeho bratrů. Zde bratři zdolali horu Říp a vzali zemi v symbolické vlastnictví postavením „dědků“. Země se skládala ze sedmi rovnoprávných celků – sedmi „bratří“. Říp byl vybrán dobře, neboť v 6. a 7. století ležel přesně ve středu osídlení české kotliny, na jejíž hranice bylo z něj možno dohlédnout.


Franská říše
Říšský koncil v Clichy
V září roku 626 nebo 627 byl do falce Clichy u Paříže svolán říšský koncil, na němž se král Chlothar II. v přítomnosti šlechty z celé franské říše (Arnulf z Met aj.) oficiálně vzdal ve prospěch svého syna austrasijského místokrále Dagoberta území západně od Vogéz a Arden, tj. Champagne (Remeš, Chalon, Laon), části diecéze Toul a snad i Verdunu, čímž s výjimkou území jižně od Loiry, tzn. enkláv v Akvitánii a Provence, vrátil Austrasii vrátila do jejích historických hranic z roku 561.
Smrt majordoma Warnachara a jeho syna Godina
Roku 625/626 zemřel burgundský majordomus Warnachar a nárok na jeho úřad demonstrativně vznesl jeho syn Godinus. Oženil se však „podle starého obyčeje“ se svoji nevlastní matkou, což jeho věci příliš neprospělo, neboť před hněvem krále Chlothara musel utéci do Toulu. Dagobert se je oba snažil smířit a král naoko přistoupil na dohodu, třebaže byl již pevně rozhodnut „zlomit moc Warnacharova rodu“. Godina se mu podařilo vylákat do neustrijského Chartres, daleko od centra jeho moci, kde by jeho smrt mohla vyvolat krvavé nepokoje, a zde jej nechal zatknout a popravit. A opravdu se Chlothar v tomto ohledu nezmýlil, neboť šlechta z oblasti kolem řeky Saôny a Rhôny chápala Godinovu smrt jako řízení boží a zachovala klid.
Panovník pak pozval burgundské vévody do Troyes a požádal je, aby mu navrhli Warnacharova nástupce. Dostal však odpověď, že si přejí přímo jednat s ním a že vůbec netouží po žádném majordomovi. (Správně usoudili, že král zaneprázdněný problémy celé franské říše bude do jejich vnitřních záležitostí zasahovat podstatně méně než jeho burgundský správce.) Chlothar souhlasil a získal v nich spolehlivé spojence. Za jeho vlády se vzájemné vazby mezi Burgundskem a Neustrií posílily, východněji položená germánská Austrasie však již šla vlastní cestou, třebaže ani zde již nebylí chápán jako bývalý nepřítel, ale jako muž, který Austrasii osvobodil od nadvlády burgundského krále Theudericha.
Synoda v Remeši
Na synodě v Remeši je doložena přítomnost metského biskupa Arnulfa.
Narození následníka trůnu
Dagobertova rodina se rozrostla o syna Sigiberta.
Biskupové ve vyhnanství
Biskupové z Eauze Palladius a jeho syn Sidoc byli obviněni vévodou Aighynou ze spoluúčasti na povstání Basků a posláni do vyhnanství západně od města Toulouse.
Synoda v Troyes
Tohoto roku [625/626] shromáždil král Chlothar všechny nejvyšší šlechtice z království Burgundska ve městě Troyes. A když byli všichni přítomni, tak se jich zeptal, koho by chtěli královským majordomem, aby řídil zemi. A všichni odpověděli, že nechtějí nikoho jiného jen jeho a že by je netěšilo, kdyby vládou pověřil kohokoliv jiného. Král byl tím velmi potěšen a byl velmi spokojený s touto odpovědí.
Synoda v Clippi
Později [626/627] byla svolána synoda biskupů a šlechty do města zvaného Clippi [též Clichy, dnes Saint Ouen], aby přijala zákony a pravidla, které by mohly být užitečné pro svatou církev a pro mír v království. Zatímco synoda zasedala, byl zabit Hermaires, jeden z předních mužů království. Byl to majordomus krále Chariberta, syna krále Chlothara, jehož v dětství vychovával. Jméno muže, který jej zabil, bylo Aginanus, a byl to Sas, jeden z čelných mužů paláce. Tato vražda vyvolala u dvora velké spory, které by mohly vést až k násilí jedněch vůči druhým, kdyby proti hádkám a chaosu nezasáhl svojí autoritou král.
Aginanovi, který vraždil, poručil odejít na horu jménem Marcomires [Montmartre] a poslal s ním velké množství ozbrojených lidí, aby mu byli nápomocni, bude-li třeba. Další šlechtic Brunulf, bratr královny Sichildy a strýc krále Chariberta, jehož majordomus byl zabit, shromáždil velké množství šlechticů a svých vlastních lidí k boji proti Aginanovi. A když to král uslyšel, zavolal si skupinu mužů zvaných Leudainisovci - ti nejvíce toužili pomstít smrt Hermairea - a nařídil jim chovat se pokojně a zdržet se boje proti Aginanovi, pokud nechtějí ztratit jeho náklonnost a přízeň. A oni se zachovali zdrženlivě a chovali se pokojně a nedovolili si cokoliv podniknout. A tak král ukončil sváry a zabránil bitvě, která mohla propuknout mezi jeho barony.
Smrt majordoma Garniera a jeho syna Godina
Ve čtyřicátém třetím roce vlády krále Chlothara zemřel Garnier, majordomus království Burgundska. Měl syna jménem Godinus, který se z pošetilosti oženil se svojí nevlastní matkou, přestoupivše tak zákony církevní i manželské. Král Chlothar byl tímto činem natolik pobouřen, že nařídil Aunobertovi, jenž spravoval království ku jeho prospěchu, zabít Godina, neboť porušil zákony Svaté církve. Když se Godinus dozvěděl, že toto nařízení bylo vydáno, velmi se vylekal, opustil Burgundsko a uprchl do bezpečí Austrasie, kde prosil krále Dagoberta, aby utišil a upokojil otcovu zášť vůči němu, aby ten zrušil rozkaz, který vydal. Král Dagobert žádal otce, aby z lásky ke Garnierovi, Godinově otci, jenž mu tak dlouho a věrně sloužil, odvolal vyřčený rozsudek. Král Chlothar vyhověl synově žádosti, ale pod podmínkou, že opustí svoji nevlastní matkou, s níž se oženil proti církevnímu právu. A on opustil svoji manželku, jak mu král přikázal, a vrátil se do Burgundska s královými zárukami. Ale události se odehrály jinak, než očekával. Jeho nevlastní matka totiž velmi nešťastná z té hanby, které se jí dostalo, když ji opustil, šla za králem Chlotharem a řekla mu, že Godinus jej chce zabít, jakmile se dostane do jeho blízkosti. Její slova vzbudila králova podezření, takže Godinovi poručil odpřísáhnout, že žádné takové záměry nechová. Godinus pak přísahal v chrámu sv. Medarda v Soissons a v chrámu sv. Vincence v Paříži před Cranulfem a Gandelbertem, dvěma královými služebníky, že nechová žádnou zášť vůči králi a že nemá záměr mu ublížit. Protože se však tímto zcela neočistil, žádali po něm, aby stejnou přísahu složil i v chrámu sv. Aniana v Orleánsu a v chrámu sv. Martina v Toursu. Na cestě do Toursu poslali Cranulf a Gandelbert, o nichž jsme se zmínili výše, své lidi, aby jej s královým souhlasem zabili, zatímco seděl ve městě Chartres u večeře se svými společníky - nebo alespoň tak si to lidé myslí. Když byl Godinus náhle napaden, postavil se i se svými lidmi na odpor, ale nebyl schopen se ubránit a byl zabit.
V tomto roce byli potrestáni exilem biskup z Toulouse Palladius a jeden z jeho synů jménem Sedocus, které vévoda Anianus obvinil z rozpoutání války s Basky a ze spolčení s nimi.
V tom roce vévoda Aberbert zabil Bosa, syna Audolenova, jenž se narodil v Estampes. Lidé si myslí, že to udělal na králův příkaz, protože jej podezříval, že obcoval s královnou Sichildou.


Karantánie
Porážky Bajuwarů
Roku 610/611 odrazili Slované usazení v údolí řeky Drávy útok bajuwarského (bavorského) vévody Garibalda II. a obhájili tak svoji nezávislost. Další vzestup tohoto tzv. karatánského knížectví s centrem v Gospě Svetě (Maria–Saal) knížectví nastal po porážce Avarů u Konstantinopole, kdy sem přišlo velké množství dalších slovanských osadníků a bojovníků. Karatánské knížectví představovalo bezesporu pohraniční slovanskou oblast mezi bajuwarskou, langobardskou a avarskou mocí. Ačkoliv mnozí o tom pochybují, stalo možná i součástí Sámova kmenového svazu, o čemž by mohla svědčit i účast Langobardů při tažení proti Sámovi roku 631/632.
Na západě a severozápadě náleželo ke knížectví Východní Tyrolsko, Lungau, Pongau a na severu údolí Enže (Enns), Mürzu a Muru až k hornorakousko–dolnorakouským Vápencovým Alpám (Kalkalpen). Ke Karantanii náležela i jižní část dolnorakouského Předaplí, kde hranici tvořila Schwarza, na východě pak sahala k dolnorakouskému Bucklige Welt přes Fischbacher Alpen až na střední Mur. Které části severního Slovinska patřily ke knížectví,je těžko určit. Hranicí zde snad hřbet karnských Alp (Karnische Alpen) a Karavanek (Karawanken) s výběžkem na jihovýchod k Sávě až po slovinské Krško. Slované usazení již na jih od Karantanie byli v letech 610 – 740 pod svrchovaností friaulského vévodství a církevně podléhali aquilejskému patriarchátu. Jejich sídla se táhla od Celje v dnešním Slovinsku na východě po Pontafel (Pontebba) na západě a na jih od Istrie k Cividale del Friuli, jižněji pak ještě přes řeku Tagliamento až do okolí Pordenone (vše Itálie).


Itálie
Král Adaloald sesazen, vládnout bude Arioald
Langobardský král Adaloald a jeho matka královna Theodelinda měli dobré vztahy s papežem a ani vůči Konstantinopoli nevystupovali nijak nepřátelsky, což iritovalo langobardskou šlechtu natolik, že krále prohlásila za pomateného a sesadila. Protože i snaha papeže Honoria pomoci královskému páru byla marná, musel Adaloald prchnout do Konstantinopole, kde byl později zatčen a popraven. Na trůnu jej vystřídal Arioald, vévoda turínský. Aby legitimizoval svoji vládu, oženil se s Adaloaldovou sestrou Gundepergou. O Arioaldově vládě nemáme mnoho informací – uzavřel spojenectví s Dagobertem a společně s ním bojoval proti Samovi. Svoji manželku obvinil z nevěry a na tři roky ji nechal uvěznit.
Boj o langobardský královský trůn mezi Adaloaldem a Arioaldem (624 – 626)
[Roku 625 napsal papež Honorius dopis novému císařskému exarchovi Izákovi, v němž uvádí, že jistí biskupové zpoza řeky Pádu nabádali Petra, zřejmě laika ve vysokém úřadu, aby nepodporoval katolíka Adaloalda proti tyranovi Ariopaltovi (Arioaldovi), a požaduje, aby poté co Adaloald obnoví svoji moc, je poslal do Říma k potrestání. K tomuto boji mezi oběma rivaly zřejmě došlo v letech 624 – 626 a Adaoald, který z něho odešel poražen, se uchýlil k Izákovi do Ravenny, kde roku 626 zemřel. Je i možné, že exarcha jej nechal zavraždit, aby si nekomplikoval vztahy s Langobardy. Nevíme, jakou roli sehrála v těchto událostech královna Theudelinda. Zemřela však krátce po svém synu Adaloaldovi 22. 2. roku 628.]
Král Adaloald sesazen, vládnout bude Arioald
Když se po vládě dlouhé dvacet pět let skončil život krále Agilulfa (†616), jenž byl nazýván Ago, přešla moc na jeho syna Adaloald, který byl ještě chlapec, a jeho matku Theudelindu. Za své vlády obnovovali kostely a bohatě obdarovávali tato svatá místa. Ale když Adaloald vládl se svojí matkou deset let, tak ztratil rozum a začal bláznit, takže jej Langobardé zbavili moci a nahradili Arioaldem.
[Fredegarius vypráví tento příběh: Adaloald se na radu jistého Eusebia pomazal v lázni jakousi mastí, která způsobila, že musel vykonat to, co mu Eusebius řekl. A ten králi poručil, aby nařídil zabít všechny přední osoby a šlechtice národa Langobardů a po jejich smrti se podřídit se všemi svými lidmi impériu. A když oněch dvanáct bylo odevzdáno smrti, aniž se něčím provinili, ostatní Langobardé se proti králi spikli a k moci pozdvihli Arioalda, vévodu turínského, jenž měl za manželku Gundipergu, Adaloaldovu sestru. A když Adaloald požil jed a zemřel, tak se Arioald se zmocnil celého království. To je samozřejmě pouhá legenda, ale je možné, že Theudelinda a Adaloald byli tak horliví ve své katolické víře, že k protiakci vyprovokovali ariánské Langobardy, jenž rovněž museli být značně nespokojeni se smířlivou politikou této bavorské královské linii vůči východnímu impériu. Adaloaldův nástupce byl již jistě arián.]
Můžeme jenom málo říci o věcech, vztahujících se k vládě tohoto krále. V těch časech přišel do Itálie svatý Columban z národa Skotů poté, co postavil klášter v Galii v místě zvaném Luxovium (Luxeuil), a byl laskavě přijat králem Langobardů. V Kottijských Alpách čtyřicet mil od Ticina (Pavie) postavil klášter zvaný Bobium (Bobbio), jemuž královna a Langobardé věnovali značný majetek, a shromáždil v něm velkou komunitu mnichů.


Británie
Northumbrijský král Edwin již vážně uvažuje o přestupu k víře křesťanské
(¬625) Následujícího roku přišel do království jakýsi úkladný vrah jménem Eomer, jehož poslal král Západních Sasů Cwichelm. Měl jedním rázem připravit Edwina o království i život. Nesl si dvousečnou sekeru napuštěnou jedem, aby jí v případě, že by rána sekerou k usmrcení krále nestačila, vypomohl smrtící jed.
Dostavil se před krále v první den Velikonoc – bylo to poblíž řeky Derwent, kde tehdy ležel královský statek – a předstoupil jako by přinášel poselství od svého pána. A jak opovážlivými ústy přednášel předstírané poselství, náhle vyrazil, tasil pod šaty ukrytou sekeru a zaútočil na krále. Králův nejdůvěrnější služebník Lilla to však uviděl a rychle nastavil ráně útočníka vlastní tělo, protože neměl po ruce štít, kterým by krále před smrtí ochránil. Avšak vrah ťal s takovou silou, že poranil krále i přes tělo zabitého bojovníka. A když pak na něj zaútočili zbraněmi ze všech stran, zabil zločinnou sekerou ještě dalšího z bojovníků jménem Forthere.
Ještě téže svaté noci před Velikonoční nedělí porodila královna králi dceru, která dostala jméno Eanflæd. A když král v přítomnosti biskupa Paulina vzdával svým bohům díky za narozenou dceru, začal naopak biskup děkovat Kristu pánu a přesvědčoval krále, že to byl on, kdo svými modlitbami dosáhl u Krista toho, že královna porodila potomka v klidu a bez velkých bolestí. Krále ta slova potěšila a slíbil, že se odřekne model a bude sloužit Kristu, dopřeje-li mu život a vítězství v boji proti králi, který poslal onoho vraha, jenž jej poranil. Jako záruku splnění slibu předal biskupu Paulinovi svou právě narozenou dceru, aby ji zasvětil Kristu. Byla pokřtěna na Boží hod svatodušní jako první z národa Northumbrijců a spolu s dalšími jedenácti členy své rodiny. V té době se již král zotavil z poranění, jež předtím utržil. Sebral proto vojsko k výpravě proti národu Západních Sasů. V bojích, které vzplály, král zabil nebo zajal všechny, o nichž měl zjištěno, že osnovali jeho vraždu.
Když se vítězně vrátil do své vlasti, nechtěl přijmout svátost křesťanské víry hned a bez rozmyšlení: nesloužil však již nadále ani modlám, a to od té doby, co slíbil sloužit Kristu. Chtěl především získat čas, aby přímo od ctihodného Paulina lépe pochopil podstatu víry, přál si však také poradit se s těmi svými předáky, které znal jako rozvážnější, o tom, co soudí, že má učinit. Rovněž však, jako muž od přírody velmi rozvážný, prodléval často dlouho o samotě, a ač jeho ústa mlčela, v hloubi duše dlouho rozvažoval, co vlastně má udělat a které náboženství má přijmout.
V té době dostal král od papeže apoštolského stolce Bonifáce list, povzbuzující ho k přijetí víry, v tomto znění:… Týž papež poslal pak také královně Æthelburh dopis tohoto znění:… (®627)
Obrázek
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 627

Římská říše
Římsko–perská válka, vítězství císaře Herakleia nad Peršany
Na jaře zahájil císař Herakleios I. rozhodný útok proti perské říši. Se sedmdesáti tisíci vojáky táhl Sýrií a Mezopotámií, aby se v září objevil v Arménii, odkud po nutných přípravách pokračoval do Laziky (jižní část Kolchidy, tj. východního černomořského pobřeží), kde se spojil s Chazary. Jiný zdroj uvádí, že ve válce byl zabit perský spojenec, vládnoucí iberský (gruzínský) kníže, a že Herakleios dosadil na trůn jeho nástupce, čímž zachoval říši arménsko–iberské pohraničí, včetně Cholarzény.
Z Laziky pak spojenci postupovali provincií Širakem a u Vardanakertu překročili řeku Aras, za níž se dostali do Kogovitského okresu. Perský šáh Chosroes II. proti nim vyslal schopného a statečného velitele Razata. S přicházející zimou se čtyřicet tisíc Chazarů vrátilo domů, což však východní Římany nemohlo odradit od toho, aby za velkého ničení a pustošení nepokračovali dále k jihu. Prošli mezi Herem a Zarevandem do perského Ázerbajdžánu a po západním břehu Urmijského jezera se dostali k horskému hřebenu Zará (Kandilské pohoří). Dne 9. 10. přišli do Chamaéthy při řece Velkém Zábu a týden odpočívali. Když císař zjistil, že za nimi táhne Razatova armáda, dal se opět na pochod, překonal řeku Velký Záb a zamířil k rozvalinám někdejšího asyrského hlavního města Ninive, u nichž rozbil svůj tábor. Arménu Vahanovi se podařilo dne 1. 12. zajmout při jedné šarvátce s předsunutými perskými oddíly dvacet šest nepřátel i s jejich velitelem. Perský důstojník Římanům prozradil, že Razatés má rozkaz svést bitvu za každou cenu a že brzo dostane posilu třech tisíc mužů. (Razatés se původně nechtěl do bitvy pustit, ale král Chosroes byl neúprosný a vzkázal mu: „Nemůžeš-li zvítězit, můžeš alespoň zemřít!, což se také stalo.) Herakleios se rozhodl na nic nečekat a neprodleně udeřit.
U Ninive, tj. na stejném místě, kde již Alexander Makedonský porazil Peršany v bitvě u Arbély, byla dne 12. 12. svedena rozhodující bitva celé římsko–perské války. Časně ráno podnikli Římané útok na perské pozice a boj zuřil až do páté hodiny odpoledne. Císař prý bojoval v nejhustší vřavě a ač raněný odmítal opustit bojiště. Peršané – třebaže měli nevýraznou početní převahu – nebyli schopni odolat soustředěnému náporu a byli poraženi. V noci zůstali ještě na bojišti, ale ráno se uchýlili na blízký pahorek, na nějž však již Římané neútočili a v klidu se věnovali plenění jejich tábora. Na bojišti zůstalo ležet na šest tisíc mrtvých Peršanů, tři vysocí důstojníci i Razatés, kterému byla useknuta hlava. Na římské straně se napočítalo jen padesát mrtvých, ale později zemřelo ještě deset raněných. Očekávané perské posily dorazily příliš pozdě až 21. 12.
Perský monarcha pobývající právě na svém letohrádku Dastagerd dostal zprávu o Razatově porážce a v záchvatu vzteku poručil pobít na třicet šest tisíc vězňů – nikdo se však neodvážil tento rozkaz splnit. Nepřítel se již blížil, a proto perský šáh i se svými manželkami spěšně opustil dne 23. 12. letohrádek – možná až po zprávě, že císař překročil řeku Tornu – a spěchal do hlavního města Ktésifontu (Ták-i-Kisrá, předměstí Bagdádu, Irák). K městu přišel po třech dnech, ale z důvodu špatných věšteb do jeho bran nevstoupil a uchýlil se do blízké Seleukie (Tell Omar, Irák). Herakleios mezitím urputně pronásledoval zbytky ustupující Razatovy armády a po šedesátikilometrovém pochodu překročil řeku Velký Záb. Dopředu vyslal generála Georgia, který obsadil čtyři mosty přes Malý Záb, což armádě umožnilo dostat se v pořádku na jeho druhý břeh. O vánocích se imperátor ubytoval „Jazdénových domech“, tj. na panství vrchního říšského finančníka, a zde slavil i svátky. Tažení však pokračovalo a císařské vojsko zničilo dva královské zámky Dezerdian (Hrad Panošů) a Rusu. Poražená Razatova armáda zatím zformovala své řady a zaujala bojové postavení nedaleko Dastagerdu na řece Barasrothu (Kančí řeka).
Římsko–perská válka, vítězství císaře Herakleia nad Peršany
Roku 627 se císař Herakleios připravoval v Lazice k útoku na perskou říši. Za spojence získal arménského vůdce Řehoře a chazarského chána Cebu, který se právě vrátil z nájezdu do perského pohraničí. V přesvědčování iberský vůdců již tak úspěšný nebyl a město Tiflis, ovládané properským Štěpánem, musel dokonce vzít útokem.
Spojenecká armáda čítající maximálně sedmdesáti tisíc mužů opustila okolí Tiflisu ještě v září a vydala se na riskantní zimní tažení. Císař spěchal, neboť nevěděl, že perský generál Šahrvaráz velící jediné větší perská armáda je kdesi na západě a že ignoruje rozkazy k návratu. Když překročil řeku Araxes, narazil na dvanáct tisíc mužů generála Rhahzadha, který přišel po východním břehu jezera Urmíja – to bylo vše, co byl Chosroes schopen do pole postavit. (Někdy se uvádí třicet nebo dokonce padesát tisíc, ale po ztrátě Šáhenovy armády v minulém roce musela být tato perská armáda podstatně slabší než císařská.) Císař však s nimi nechtěl marnit čas, vyhnul se boji a po západním břehu jezera Urmíja zamířil přímo na jih. Rhahzadh jej nechytil ani u Ganzaku (Tákab, Tekab, iránský Kurdistán) – císař včas odbočil na západ – a teprve u Ninive mu definitivně zablokoval cestu. Herakleios dal svým mužům několikadenní odpočinek, pak Peršany v bitvě porazil a pokračoval v tažení na Ktésifont po východním břehu Tigridu.
Římsko–perská válka, vítězství císaře Herakleia nad Peršany
(¬626) Čím se císař Heraclius zabýval na jaře a v létě roku 627 není zřejmé. Víme pouze, že až v září onoho roku vytáhl s velkou armádou doplněnou o 40 000 chazarských jezdců z Laziky a zaútočil na nepřítele doufaje zřejmě, že jej touto kampaní zahájenou v tak pozdní čas překvapí a zatlačí do defenzívy. Rychle prošel Arménií a Ázerbajdžánem aniž narazil na organizovanou sílu, která by se mu postavila na odpor, nepočítaje v tom samozřejmě místní horaly, kteří proti němu vedli záškodnickou akce. Větší problémy mu však způsobili Chazaři, jejichž služby musel oželet, když odmítli opustit Ázerbajdžán a pokračovat dále na území nepřítele. Již bez těchto svých spojenců tedy překročil pohoří Zagros do Asýrie a začal pustošit královská města v mezopotamské nížině jako odplatu za to, že perský král podnítil minulého roku Avary k útoky na Konstantinopol.
Samotný Chosroes přenesl již před 24 lety svůj dvůr do zámku Dastagerdu, jenž ležel v nížině asi 70 mil severně od hlavního města Ctesiphonu. A Heraclius neviděl žádnou okolnost, která by mu bránila jej zde navštívit. Proto rychle překročil nějaké další pohoří, aby se již 9. 10. objevil v Chnaethasu, v nížinném kraji nedaleko Arbély, kde své armádě dopřál týdenní odpočinek. Nyní se zdálo, že bude moci celkem snadno pokračovat po poštovní silnici spojující Arbélu, Dastagerd a Ctesiphon. Ale on tak neučinil, neboť zřejmě dostal informace, že má nepřítele v zádech a že jeho případný ústup by mohl být vážně ohrožen. Chosroes totiž postavil další velkou armádu, svěřil ji svému generálovi jménem Ehazates a poslal ji do Ázerbajdžánu. Takže když Ehazates zaujal pozice v Ganzacu, odřízl tak Římany od jejich základen v Lazice. Císaře se asi pak zdálo nebezpečné nechávat si ho v zádech, a proto zastavil svůj postup a promrhal více než měsíc v oblasti řeky Zábu čekáním na Ehazata. A opravdu se nezklamal, neboť generál, který dostal striktní příkaz od Chosroea napadnout Římany kdekoliv na ně narazí a bojovat bez ohledu na možné následky, přišel za ním na začátku prosince do okolí starověkého města Ninive.
Obě stryny nyní toužily po boji – Ehazates proto, že mu to nařídil král, kdežto císař nechtěl, aby mu přišly včas posily, které již byly na cestě. Bitvy tak byla svedena na otevřené pláni severně od zřícenin Ninive dne 12. prosince roku 627. Obě armády se srazily již za ranního úsvitu a zápolily spolu až do jedenácté hodiny denní, kdy teprve bylo rozhodnuto. Císař sice statečně bojoval v předních řadách, ale zřejmě nevymyslel žádný pozoruhodný plán, který by mu dopomohl k vítězství nad odhodlaným nepřítelem. O tom, že opravdu zvítězil nakonec rozhodla až smrt Ehazatese a dalších jeho generálů, která zbavila Peršany velení a donutila je ustoupit na dva dostřely luku a přenechat bojiště Římanům i se všemi svými padlými a 28 standartami. Teprve když se setmělo, ustoupili dále do svého tábora, sbalili si své věci a odešli do nových pozic na úpatí blízkých hor, kde se teprve spojili s posilami, které jim teprve takto opožděně poslal Chosroes. Spolu s těmito muži se pak znovu vydali za Heracliem, útočili na jeho zadní pochodové proudy a znepříjemňovali mu postup vpřed.
Po tomto svém vítězství obsadil Heraclius Ninive, znovu přešel řeku Velký Záb, usilovným pochodem v délce 48 římských mil pronikl k Malému Zábu, zmocnil se mostů, přešel na jeho levý břeh a rozbil si tábor v místě zvaném Jesdem, aby zde oslavil Vánoce a dopřál svým mužům odpočinku.
Ehazatova porážka krále Chosroea vylekala; spěšně tedy k sobe povolal Šahr–barze z Chalcedonu a Ehazatovým mužům poručil, aby Římany obešli a postavili se mezi ně a Dastagerd. Sám pak s armádou pod svým osobním velením a několika válečnými slony zaujal pozici nedaleko onoho místa a čekal na nepřítele. Před svými pozicemi pak měl hlubokou řeku, ale spíše jen pouhý kanál nazývaný Baras–roth či Barazrud, přičemž o něco dále pak tekla řeka či další kanál jménem Torna, na jehož břehu – jak doufal – budou čelit nepříteli Ehazatovi muži. Ti ale byli svými porážkami tak demoralizovaní(?), že odešli a svoji obranou linii opustili, aniž se dokonce obtěžovali zničit všechny mosty. Když nyní Chosroes viděl, že se nepřítel valí přímo na něho, ztratil odvahu, a spolu se svými nejoblíbenějšími manželkami a dětmi a královskými poklady utekl z Dastagerdu do Ctesiphonu a pak přešel řeku Tigris do Guedesiru neboli Seleucie.
Ehazatova armáda nyní dostala další posily – bohužel to byla vojensky úplně nepoužitelná lůza, otroci a civilisté – a spolu s 200 válečnými slony ve svém středu zaujala obranou linii na kanálu Nahr–wan pouhé 3 míle před Ctesiphonem. Heraclius tak v poklidu vyloupil a vyplenil palác Dastagerd spolu s několika menšími, ale skvostnými královskými sídly v jeho okolí a 10. ledna roku 628 již tábořil asi 12 mil od Nahr–wanu. (®628)
Římsko–perská válka, vítězství císaře Herakleia nad Peršany u Ninive
Pak přišel kritický rok 627. je to jako s uděláním, že nás mnohomluvné římské kroniky nechávají docela na holičkách, pokud se týče zpráv o Hérakliovi, o jeho pohybech, přípravách a plánech do dalších bojů. Teprve v září zase vystupuje a to v Arménii a chystá novou ofenzívu. Spojí se s Chazary k velkému útoku na Persii. Jedině kronika albanská, kterou arménsky napsal Movses Kaghankatvaci v X. století, dovoluje nám usoudit, že Héraklios přitáhl s jedním ze tří vojsk do Laziky čili Kolchidy, tam uzavřel dohodu s Chazary a nastoupil své slavné tažení k jihu. Spojená vojska prošla provincií Širakem do povodí řeky Arasu, překročila řeku u Vardanakertu a vpadla do Kogovitského okresu. Tak rekonstruoval proslulý byzantolog E. Gerland start Hérakliův a není důvodu o něm pochybovat.
Šáh vyslal proti této armádě jedno ze svých vojsk, které bylo pověřeno ochranou severních hranic a jemuž velel schopný a statečný vojevůdce generál Razatés (Ráhzád). Jako i jindy v historii, ukázali se spojenci nejistí: 40 000 Chazarů se vrátili domů z obav před nastávající zimou a rozmrzeno nepřetržitými útoky perských jednotek. Ale Héraklios na to nic nedbal a táhl dále k jihu za ustavičného ničení a pustošení země. Prošel mezi Herem a Zarevandem do perského Ázerbajdžánu, postupoval po západním břehu Urmijského jezera, přešel horský hřeben Zará (nejspíše Kandilské pohoří na hranicích Ázebajdžánu a staré Asýrie) a dorazil 9. října do Chamaéthy při Velkém Zábu a jeho přítoku z levé strany Rávandizu. Za týdenního odpočinku zjistili Římané, že za nimi od Ganzaku táhne Razatova armáda. Přešli velký Záb a položili se táborem nedaleko někdejšího Ninive (1. prosince).
Brzy došlo k potyčkám s nepřítelem, jednou také s předsunutým perským oddílem, kterému velel Razatův podvelitel. Arménský velmož Vahan, jenž byl v družině Hérakliově, zajal 26 Peršanů a jejich vůdce, který prozradil císaři, že Razarés má rozkaz svést bitvu a že brzy dostane posilu 3000 mužů. Raztés se do bitvy nechtěl pustit, ale šáh prý mu vzkázal: „Nemůžeš–li zvítězit, můžeš alespoň zemřít!“
Heraklios se rozhodl udeřit. Dne 12. prosince časně ráno zaútočil u Ninive na Peršany a potřel je v bitvě, která prý trvala až do páté hodiny odpolední. Razatés a tři jiní vysocí důstojníci padli, mnoho Peršanů bylo zabito, osmadvacet praporů bylo ukořistěno. O ztrátách jsme informováni velmi podivně. Podle kroniky Agapiovy padlo 50 000 Peršanů; Tabarí říká, že pouze šest tisíc. Podivný je údaj, že na římské straně padlo jen padesát mužů a deset raněných zemřelo. Ať je tomu jak chce, bitva u Ninive rozhodla válku. Peršané zůstali večer ještě na bojišti, v noci odtáhli s menším množstvím potřeb na blízký pahorek, takže Římané obsadili jejich tábor a0ázmocnili se velké kořisti. Mrtvému Razatovi byla uťata hlava. Slíbená posila mu přišla 21. prosince.
Cesta do „srdce Éranšahru“, jak říkali Peršané centru své říše, Babylónii, byla nyní Hérakliovi otevřena. Jako někdy v mýtu táhl Bakchus vítězně do Indie s průvodem mainad a satyrů a Alexander s makedonskými rytíři, ubíral se císař jako mstitel uraženého křesťanstva k hlavnímu městu triumfálním pochodem. Svítil se na cestu požáry jako kdysi jeho nešťastný předchůdce Maurikios. Galilejský znovu zvítězil.

Obrázek
Byzantská říše kolem roku 626

Spiknutí proti perskému králi Husravovi, král prchá před Hérakliem
Kromě neúspěchů, jimiž k počátku roku 628 vyvrcholila vojan Hérakliem, nadělal si Husrav mnoho obtíží svou despotickou povahou a příliš vyvinutým smyslem pro ostrá okamžitá opatřen. Jedním z nich bylo to, že dal oddělit své syny od žen a ubytovat v Veh–Ardašíru pod dozorem, protože mu hvězdopravci předpověděli, že jeden z jeho synů bude mít dítě, za jehož vlády královský trůn bude zpustošen a sásánovské království zanikne. Znamením bude, že tomuto dítěti bude něco scházet na těle. Husrav měl osmnáct synů, mezi starší patřil Šahrijár. Tento princ si jednou ve své izolaci postěžoval (přes eunucha) královně Šírén a prosil ji, aby mu zaopatřila ženu. Šírén litovala prince a vzkázala mu, že mu nemůže poskytnout žádnou jinou než nevzhlednou a pro zábavu s princem nevhodnou. Šahrijár však prohlásil: „To je mi jedno, která a jaká to je, jen když je to ženská!“ Propašovali mu tudíž dívku, která jí sloužila jako sazečka baněk. Někteří dějepisci to vylepšili tvrzením, že byla dcerou vznešeného Peršana, ale královnu předtím něčím rozzlobila a za trest byla přeložena do horší služby.
Šahrijár se potěšil a dováděl s ní a dívce se po čase narodil chlapeček. Šírén jej hned dala do opatrování a tajila věc před králem a dvorem celých pět let. Jednou, když starý Husrav hrál s dítkami, opatrně mu napověděla, že mu přivede dítě jednoho z jeho synů. Král souhlasil. Šírén dala chlapce navonět a vyparádit a přivedla jej k Husravovi:
„To je Jazdkart, syn Šahrijárův!“
Králi se hošík zalíbil, zavolal si ho, vzal ho na klín, líbal, zamiloval si ho a choval ho u sebe. Jednou, když si chlapec hrál, vzpomněl si Husrav najednou na věštbu hvězdopravců. Zavolal si dítě, svlékl je a velice pozorně si prohlížel, zda jeho tělo je v pořádku. Ale našel nějakou chybu na hýždi a nesmírně se rozzuřil. Chtěl chlapce na místě zahubit, ale Šírén se mu pověsila na krk a zapřísahala ho, aby chlapce ušetřil:
„Jestliže je tohle ta věc, pro kterou je veta po království, nedá se na tom již nic změnit!“
Král řekl:
„Tohle je ten nosič neštěstí, o němž mi mluvili! Odveď ho, ať ho již nespatřím!“
Šrén svěřila pak chlapce na výchovu do jedné vsi na Tigridu nebo v Sístánu. Husrav propadl v poslední době své vlády jako mnoho jeho předchůdců podezíravosti, krutosti a záchvatům hněvu, diktovaným náladami, strachem a pověrami. Nejen to, že velkou moc měl ve státě neúprosný výběrčí daňových nedoplatků Farruchzád, syn Sumajův, patrně původem Aramejec z městečka Chandaku u Veh–Ardašíru, který stíhal zabavováním amjetku nebo těžkými tresty sebemenší nedopatření v odvádění daní, a to šlechtice i nešlechtice, Husrav pojal záměr potrestat přísně důstojnictvo poražených armád ba dokonce i vojska celá, by rozhodl se, že dá pobít zajatce v žalářích a těchto nešťastníků bylo prý třicet šest tisíc. Připomíná nám to rozkaz pověstného židovského vládce krále Héróda, který podle vyprávění Flavia Josefa odsoudil na smrtelném loži farizejské vězně k smrti, aby nářek nad jejich záhubou znásobil smutek národa nad jeho odchodem. Vyplněním krutého rozkazu byl pověřen nejvyšší představený dvorského služebnictva a stráží Zádánfarruch, syn Šahrijárův. Ale jako Héródovi dědicové nesplnili rozkaz umírajícího tyrana, neučinil tak ani prozíravý majordom.
Odkládal moudře provedení příkazu výmluvami na různé překážky, ale neváhal uvědomit o tom přední říšské notábly. Velmoži a hodnostáři se zhrozili. Byli totiž na tom daleko hůře než prostý lid. Chudák, který pracoval na svém majetečku nebo ve své dílně a platil předepsané daně, neměl co ztratit; velmož, který se po léta vyhříval na slunci královské přízně a rozmnožoval svůj majetek, mohl ztratit nejenom majetek, nýbrž i hlavu, upadl–li v nemilost. Důsledkem této situace bylo spiknutí, kterého se zúčastnil sám Zádánfarruch, generál Nachvár, křesťanský předák Šamtá z rodu Jazdénova, dva synové vojevůdce Šahrvaráze, syn Aramův a řada jiných.
Líčení toho všeho a dalších událostí je nadmíru zamotané, ale snad se všechno nejpravděpodobněji rozvinulo takto. Jižně od babylónských zřícenin byl zámel, který se řeči domorodců nazýval Akr Bábil. V něm byl internován nejstarší syn králův, Kavád, řečený Šéroé, syn římské princezny Marie. Podle mínění některých kronikářů se tam dostal proto, že se ho jeho otec bál. Hvězdopravci mu totiž jednou věštili, že klučina způsobí velké zmatky a vyvolá občanskou válku. Proto ho chtěl dát otec brzy po narození zahubit. Upustil od toho, ale později hoch probudil znovu jeho podezření. Jakýsi mág viděl prince, jak se procházel, v jedné ruce vlčí pracku a v druhé antilopí roh, tloukl pracku rohem a přednášel si přitom bajku o lvu a býku z knížky indických povídek, kterou dal kdysi přeložit jeho praděd Husrav Anóšarván do středoperského jazyka. Husrav pojal tu věc jako neblahé znamení a dal hocha s druhy a služebníky internovat v zámku. Měli všechno, co potřebovali, byli však hlídáni.
Husrav trávil prosinec ve svém letohradě Dastagerdu. Když dostal zprávu, že císař Héraklios s římským vojskem přešel řeku Tornu, propadl panice. Ale snad to bylo již o pár dní dříve, co se dal na útěk. Dne 1. ledna roku 628 sdělili totiž zajatí pastýři královských stád, Římanům, že král prchl ze svého zámku již před devíti dny, 23. prosince, Nikomu nic neřekl, vzal s sebou Šírén a tři své manželky a přes zahrady dospěli k otvoru ve zdi, který již byl předtím tajně vybourán. Zmocnil se ho strach od té chvíle, kdy se rozhodl prchnout. Když slyšel hlas dřevěného zvonce čili klapačky, zděsil se, že již přicházejí Římané, a dokonce měl zažívací potíže. Šírén mu řekla, aby ho upokojila:
„Neboj se, bože!“
Odsekl jí:
„Jaký pak já jsem bůh, když mne honí velebníček?“
Doneslo se mu totiž, že Héraklios předtím přijal kněžské důstojenství. Zapřísahal se, že až nakonec zvítězí, nenechá ve své říši ani jeden křesťanský chrám, ani jeden dřevěný zvonec, jichž Římané používali. Husrav si pospíšil se svými ženami k hlavnímu městu a urazil tu cestu za tři dny.
Ještě jiná potíž skličovala jeho mysl. Čtyřiadvacet let předtím mu věštili astrologové, když obléhal daru, že Ktésifont se jednou stane místem jeho konečného neštěstí. Proto se celá léta tomuto městu vyhýbal. projel jím proto rychle a mostem na Tigridu se dostal do Seleukie čili Veh-Ardašíru. Své ženy a děti umístil do pevného zámku východně od města a rozvinul horečnou činnost.
Především dal zaslat dopisy velitelům vojsk a příkazem, aby vyšetřili, kdo z vojáků se choval zbaběle, a náležitě ho za to potrestali. Ve vojsku tím vzbudil strach a odpor. A nejenom to, vzpomněl si na dva přední velitele, kteří, jak víme, operovali v Malé Asii, Farruchána Šahrvaráze a Kárdárígána. příběh těchto dvou partnerů je velmi dramatický, zřejmě velmi dobře vyšperkován detaliy lidové obraznosti, jejich historická úloha v tehdejším dění je však nesmírně důležitá. Staří historikové jejich poměr, vztah a historii zamotali s nedostižnou dokonalostí. Někteří jmenují Farruchána a Šahrvaráze, jiní zase Kárdárígána a Farruchána, jiní z nich dělají bratry. Zřejmě tu hraje roli okolnsot, že řečtí spisovatelé, kteří o nich psali, užili jejich titulů a neznali vůbec jejich jmen. Drželi se ovšem svých perských informátorů, kteří podle svědectví římského historika Theofylakta Simokatty raději označovali osobnosti tituly než vlastními jmény. Farruchán totiž není osobní jméno, nýbrž zkratka titulu. Slovo samo znamená ve střední perštině „šťastní“ a je to zřejmě název armády, které tento stratég velel. Potvrzuje to i arabský kronikář at–Tabarí, který nazývá toto vojsko arabským slovem „as–suadáu“, tj. „šťastní“. Ale ani Šahrvaráz není vlastní jméno, ale čestný titul a znamená v překladu „říšský vepř“ (může být „vykleštěný kanec“ opravdu čestným titulem?). Divoký vepř byl totiž zvíře posvátné pro svůj vztah k božstvu Bahrámovi, jenž se jednou zjevil proroku Zarathuštrovi v podobně divokého vepře (spíše kance). A Bahrám byl u starých Peršanů božstvem vítězství. Správně se asi náš vojevůdce jmenoval Razmjózán, protože u některých dějepisců je dosvědčen pod tímto jménem. Podobně je tomu se jménem jeho kolegy. Slova Kárdárígán, Kardarichas, Chardarigan, Kárdígán jsou různé zápisy velitelského titulu, jak svědčí římští a syrští literáti.
Leč vraťme se k ději! Za maloasijské kampaně vypravoval jednou Kárdárígán při obědě svůj sen. Zdálo prý se mu, že sedí na královském trůně. Králi Husravovi se to doneslo – protože měl všude zvědy a donašeče odměňoval jako své zasloužilé poddané – a dal poslat Šahrvarázovi psaní s příkazem: „Až dostaneš tento list, pošli mně Kárdárígánovu hlavu!“ Šahrvaráz se nijak nehnal do vyplnění rozkazu a králi jeho rozhodnutí písemně vymlouval. Král se rozhněval a napsal dopis Kárdárígamovi, aby mu poslal hlavu Ďahrvarázovu. Neví se, zda dopis došel k adresátovi, který rozkaz nesplnil, či zda byl perský posel v maloasijské Galatii zajat Římany. Hérakliův syn Konstantin zahájil tajné jednání se Šahrvarázem a ohrožený generál zahrál na šáha pěkny protitah. Dal napsat dopis, který vydával za královský list, v němž král káže popravit tři sta (nebo snad docel čtyři sta) důstojníků. Tento podnik musil zlomit oddanost a věrnost důstojnického sboru. Šahrvaráz zrušil obléhání Chalkédonu, uzavřel příměří s Římany a táhl pomalu se svým vojskem do Persie.
Husrav byl ihned po svém příchodu do Seleukie postižen úplavicí, ale to mu nebránilo v tom, aby nečinil další důležitá opatření. Mírovou nabídku Hérakliovu odmítl a rozhodl se v boji pokračovat. Kázal postavit novou armádu, do níž bylo zařazeno i dvorní palácové služebnictvo a jež měla oddíl dvou set slonů. V čelo tohoto vojska byl postaven Gundabunas (čili jak ho nazývali Peršané tehdy Gušnasp Aspád, což odpovídá také lépe čtení řecké Velikonoční kroniky Gusdanaspa než arabskému Aspád Gušnasp), jeden z hlavních spiklenců proti králi. Nová armáda se měla spojit se zbytky Razatova vojska a zaujmout obranné postavení na západním břehu Naharvánu; mosty přes řeku byly strženy.
Héraklios po bitvě a obsazení Ninive překročil nejprve Velká Záb a vyslal jako předvoj arménský oddíl pod vedením generála Georgia, aby zajistil další postup. Georgios obsadil čtyři mosty pře Malý Záb, císař přešel řeku 23. prosince a ubytoval se v „Jazdénových domech“, což bylo jméno panství, které patřilo dříve vrchnímu říšskému finančníkovi. A tam oslavili Římané vánoce. Potom táhl dále krajinou, zničil dva letohrádky Dezeridan („Hrad panošů“) a Rusu, přešel řeku Tornu a obsadil Beklam (nebo Beklal) v prvních dnech roku 628.


Franská říše
Říšský koncil v Clichy
V září roku 626 nebo 627 byl do falce Clichy u Paříže svolán říšský koncil, na němž se král Chlothar II. v přítomnosti šlechty z celé franské říše (Arnulf z Met aj.) oficiálně vzdal ve prospěch svého syna austrasijského místokrále Dagoberta území západně od Vogéz a Arden, tj. Champagne (Remeš, Chalon, Laon), části diecéze Toul a snad i Verdunu, čímž s výjimkou území jižně od Loiry, tzn. enkláv v Akvitánii a Provence, vrátil Austrasii vrátila do jejích historických hranic z roku 561.
Synoda v Clippi
Později [626/627] byla svolána synoda biskupů a šlechty do města zvaného Clippi [též Clichy, dnes Saint Ouen], aby přijala zákony a pravidla, které by mohly být užitečné pro svatou církev a pro mír v království. Zatímco synoda zasedala, byl zabit Hermaires, jeden z předních mužů království. Byl to majordomus krále Chariberta, syna krále Chlothara, jehož v dětství vychovával. Jméno muže, který jej zabil, bylo Aginanus, a byl to Sas, jeden z čelných mužů paláce. Tato vražda vyvolala u dvora velké spory, které by mohly vést až k násilí jedněch vůči druhým, kdyby proti hádkám a chaosu nezasáhl svojí autoritou král.
Aginanovi, který vraždil, poručil odejít na horu jménem Marcomires [Montmartre] a poslal s ním velké množství ozbrojených lidí, aby mu byli nápomocni, bude-li třeba. Další šlechtic Brunulf, bratr královny Sichildy a strýc krále Chariberta, jehož majordomus byl zabit, shromáždil velké množství šlechticů a svých vlastních lidí k boji proti Aginanovi. A když to král uslyšel, zavolal si skupinu mužů zvaných Leudainisovci - ti nejvíce toužili pomstít smrt Hermairea - a nařídil jim chovat se pokojně a zdržet se boje proti Aginanovi, pokud nechtějí ztratit jeho náklonnost a přízeň. A oni se zachovali zdrženlivě a chovali se pokojně a nedovolili si cokoliv podniknout. A tak král ukončil sváry a zabránil bitvě, která mohla propuknout mezi jeho barony.


Británie
Northumbrijský král Edwin zvolil křesťanství
Pod vlivem misionáře Paulina, pozdějšího biskupa z Yorku, a své manželky Ethelburgy (Aet, dcery kentského krále Ethelbertha, přijal křesťanství nejmocnější anglický král Edwin, vládce Northumbrie. Ohledně christianizace této země vyprávějí mnoho zajímavého církevní dějiny Bedy Venerabila.
Mezi pohanstvím a křesťanstvím mělo být rozhodnuto na sněmu Anglů za přítomnosti krále i velekněze starého kultu Coifiho. Coifi vystoupil překvapivě – dokazoval, že náboženství, jež dosud vyznávali, nemá žádnou sílu a užitek, protože nikdo se neoddával službě starým bohům tak jako on, a přece měli mnozí lidé ve svém životním počínání více štěstí. Jako první hodil oštěpem proti svatyni, ve které dříve bohům sloužil. Jeho slova jsou typickou ukázkou toho, co vlastně asi věřící první poloviny 7. století od svého náboženství očekával. Šlo mu především o pozemské blaho, za úctu, která jim byla prokazována, se božstva měla odvděčit protislužbou.
Sílu křesťanského náboženství se tedy Edwin rozhodl vyzkoušet v běžném denním životě, tedy v boji, a přislíbil stát se křesťanem, pokud zvítězí nad svými nepřáteli z Wessexu, jehož král Cuichelm proti němu poslal i úkladného vraha. Úklad se ovšem nezdařil a téže noci, kdy byl zachován Edwinův bezprostředně ohrožený život, porodila mu také jeho manželka šťastně dceru Eanfledu, první obyvatelku Northumbrie, jež byla pokřtěna. Teprve poté, co se král z bitvy proti Wessexu skutečně vrátil jako vítěz, svolal však svrchu uvedený sněm, na kterém jeho království oficiálně přijalo křesťanskou víru. Křesťanství se s jeho pomocí znovu prosadilo také ve Východní Anglii, a to za vlády v Galii pokřtěného krále Sigebertha (630 – 635).
Northumbrijský král Edwin zvolil křesťanství
(¬626) Takto se tedy vzpomenutý papež Bonifác pomocí listů staral o spásu krále Edwina a jeho národa. Edwinovi však nemálo napomohly přijmout a pochopit pokyny učení spásy i nebeská vidění, které mu Boží slitování kdysi, když žil jako vyhnanec u Rædwalda, krále Anglů, milostivě darovalo. Avšak Paulinus viděl, že si jenom s obtížemi může naklonit pyšného králova ducha k pokorné cestě spásy a k přijetí tajemství životadárného kříže. Když se pro jeho spásu a spásu národa, kterému stál v čele, obracel k lidu povzbudivým slovem a k Boží milosti prosebnými modlitbami, byl nakonec, což se zdá pravděpodobné, osvícen duchem a poznal podstatu vidění či věštby, již tehdy nebesa králi zjevila. Potom již neztrácel čas a bez ustání krále nabádal ke splnění slibu, k němuž se v tom vidění zavázal, bude-li osvobozen od strastí, které tehdy snášel, a dostane-li se zase na královský trůn. [viz rok 617]
Když tedy potom Paulinus kázal slovo Boží a král se zdráhal uvěřit a – jak jsme řekli – po nějaký čas sedával dlouhé hodiny o samotě a horlivě se v duchu rozmýšlel, co by měl dělat a pro jaké náboženství se rozhodnout, přistoupil k němu jednoho dne muž Boží, položil mu pravici na hlavu a ptal se, poznává-li to znamení. Edwin se zachvěl a chtěl se mu vrhnout k nohám, on však jej pozdvihl a přátelským hlasem mu povídá: „Pohleď, s přispěním Pána jsi vyvázl z moci nepřátel, kterých ses bál, od něho jsi darem dostal království, po kterém jsi toužil. Nezapomeň na to, co jsi do třetice slíbil, a neodkládej to: přijmout víru a zachovávat přikázání toho, kdo tě vytrhl z pozemských protivenství a povznesl k poctám pozemského kralování. A chceš-li se nadále podřizovat Jeho vůli, kterou ti mými ústy hlásá, osvobodí tě také od věčných muk zlého a učiní tě účastníkem svého království na nebesích!“
Kapitola XIII.
Jak se král Edwin radil se svými předáky o přijetí víry v Krista a jak jeho velekněz zneuctil vlastní oltáře

Jak to král uslyšel, odpověděl, že víru, kterou poznal, sice chce a má i povinnost přijmout, že se však ještě musí poradit s přáteli, předáky a svými rádci, aby všichni, budou-li mít stejný názor jako on, byli pramenem života - křtem zasvěceni Kristu najednou. A protože Paulinus souhlasil, udělal, co řekl. Radil se tedy s moudrými a učenými muži a jednoho po druhém se dotazoval, co soudí o tom zatím neslýchaném učení a o nově hlásaném kultu toho Boha. Na to mu hned odpověděl Coifi, nejvyšší z jeho velekněží: „Považ jen, králi, jaké je to učení, které se nám teď hlásá! Já sám se ti co nejopravdověji vyznávám z toho, co jsem najisto poznal: náboženství, kterého jsme se zatím drželi, nemá v sobě vůbec žádnou zázračnou sílu, není k žádnému užitku! Vždyť nikdo z tvých lidí se neoddával kultu našich bohů s větší horlivostí než já, a přesto tolik lidí od tebe dostává bohatší dary než já, přijímá vyšší hodnosti a lépe se jim daří všechno, co chtějí udělat nebo čeho si zamanou dosáhnout. Kdyby naši bohové měli nějakou moc, museli by mi přece přát více, protože jsem jim vždycky sloužil horlivěji! Z toho vyplývá, že jestli jsi to nové náboženství, jež se nám nyní hlásá, přezkoumal a shledal lepší a účinnější, musíme je rychle a bez váhání přijmout!“ Jiný z královských předáků schválil Coifiho návrh a rozumná slova a hned dodal: „Králi, pozemský život dnešního člověka mi ve srovnání s časem, který je nám neznámý, připadá jako nějaký vrabčák, který přiletěl a bleskem prolétl místností, v níž v zimní době sedíš u večeře se svými veliteli a služebníky, kdy uprostřed hoří oheň a jídelna je pěkně vytopena, zatímco všude venku řádí poryvy zimních dešťů či sněhových bouří. Ten vrabčák vlétl jedním vchodem a vzápětí druhým zase zmizel. Po tu dobu, co je uvnitř, zimní čas necítí, ale kratičký čas pohody je vmžiku pryč, a jak se znovu vrací do zimy, ztratí se ti z očí. Tak nějak vypadá i lidský život: nevíme vůbec, co jednou bude ani co již jednou bylo. Proto přineslo-li to nové učení něco jistějšího, měli bychom je následovat! Tak a podobně soudili z Božího vnuknutí i ostatní stařešinové a královi rádci.
Coifi pak dodal, že by ještě rád pozorněji vyslechl přímo Paulina, jak promlouvá o Bohu, kterého zvěstoval. Jakmile se tak na příkaz krále stalo, tu Coifi vyslechl Paulinovy promluvy a zvolal: „Již dávno jsem pochopil, že to, co vyznáváme, je nicotné, protože čím více jsem v těch obřadech hledal pravdu, tím méně jsem ji nacházel. Teď však otevřeně vyznávám, že v Paulinově kázání září ona pravda, která nám může poskytnout dary života, spásy a věčné blaženosti; proto navrhuji, králi, abychom svatyně a oltáře, jež jsme bez prospěchu a užitku vysvětili, co nejdříve prokleli a vydali ohni!“
Co dále? Král dal blahoslavenému Paulinovi veřejně souhlas ke hlásání evangelia, odřekl se modloslužby a vyznal, že přijímá víru v Krista. A když se pak řečeného nejvyššího velekněze zeptal, kdo první má znesvětit modlářské oltáře a svatyně i ohrady, které je obklopovaly, odpověděl mu: „Já! Neboť kdo jiný by k příkladu všem ostatním mohl teď silou poznání, která mně byla pravým Bohem dána, lépe vydat zkáze to, co jsme z hlouposti uctíval?“ A hned, pohrdnuv předsudky dřívější marnosti, požádal krále o zbraň a statného hřebce, v jehož sedle by odjel ničit modly: nejvyššímu veleknězi nebylo totiž dovoleno nosit zbraň a směl jezdit jenom na kobyle. Opásán tedy mečem, uchopil do ruky kopí, vyskočil na králova hřebce a vyrazil proti modlám; lid, který se na něj díval, soudil, že se zbláznil. Coifi však neztrácel čas a sotvaže se přiblížil ke svatyni, znesvětil ji vhozeným oštěpem, který držel v ruce. A plný radosti z poznání víry v pravého Boha poručil svým druhům, aby svatyni i se všemi ploty a ohradami kolem zbořili a zapálili.
To místo bývalých modloslužeb leží nedaleko na východ od Yorku za řekou Derwent a dnes se mu říká Godmunddigaham [Goodmanham]: sám velekněz tam z vnuknutí pravého Boha znesvětil a poničil oltáře, které kdysi zasvětil.
Kapitola XIV.
Jak se Edwin se svým lidem stal věřícím a kde Paulinus křtil

Král Edwin tedy přijal se všemi šlechtici a převelikým množstvím prostéholidu svého národa víru a koupel svatého znovuzrození: bylo to jedenáctého roku jeho vlády, což znamená roku 627 od Vtělení Páně a přibližně 180 let od příchodu Anglů do Británie. Pokřtěn byl v Yorku v posvátný den velikonoční, 12. dubna, v kostele apoštola Petra, který dal urychleně postavit ze dřeva v čase, kdy byl katechizován a připravoval se k přijetí křtu; sám také svému učiteli a biskupovi Paulinovi daroval v tom městě biskupské sídlo. Zanedlouho poté, co byl pokřtěn, vydal na radu biskupa Paulina pokyn, aby na stejném místě vybudovali z kamene prostornější baziliku, do jejíhož středu by byla zabudována modlitebna, kterou vystavěl již dříve. Když tedy připravili základy, začali kolem této modlitebny stavět čtyřstěnnou baziliku. Než však vystavěli stěny do potřebné výšky, byl král bezbožnou vraždou usmrcen, a tak zanechal dílo svému nástupci Oswaldovi, aby jej dokončil. Paulinus pak od té doby bez přestávky po šest let - to jest až do konce vlády krále Edwina - kázal s královským souhlasem a podporou slovo Boží. A uvěřili a pokřtěni byli všichni, kdo byli předurčeni k životu věčnému: mezi nimi také synové krále Edwina Osfrith a Eadfrith, které mu ve vyhnanství porodila dcera mercijského krále Ceorla, Cwenburh.
V následujícím čase byly pokřtěny i další Edwinovy děti, Æthelhun a dcera Æthelthryth, jež měl s královnou Æthelburh, a také jeho další syn Uscfrea. Prvé dvě děti byly vyrvány z tohoto světa ještě v bílých šatičkách a pohřbeny v kostele v Yorku. Pokřtěn byl rovněž Yffi, syn Osfritha, a také nemálo šlechticů a vznešených lidí. […]
Kapitola XV.
Jak království Východních Anglů přijalo víru v Krista

Edwin choval takovou úctu k náboženství pravdy, že přesvědčil také Eorpwolda [617 - 627], krále Východních Anglů, syna Rædwaldova, aby zavrhl modlářské pověry a se svým královstvím přijal víru a svátosti Kristovy. Králův otec Rædwald byl sice již dávno předtím v Kentu zasvěcen do svátosti křesťanské víry, ale nadarmo: když se totiž navrátil domů, dal se svést svou ženou a nějakými zvrhlými učiteli. Odvrátil se upřímnosti víry a byl na tom později hůř než předtím, protože po zvyku starých Samaritánů sloužil, jak se zdálo, Kristovi i bohům, který sloužíval dříve; takže v téže svatyni měl nejen oltář pro obětování Kristu, ale i oltářík pro oběti démonům. Ealdwulf, pozdější král té země, jenž dosud žije, dosvědčoval, že ta svatyně stála ještě za jeho časů a že ji jako dítě viděl. […]
Nedlouho poté [ještě roku 627], co Eorpwold přijal víru, byl zavražděn pohanem jménem Richberht. Proto se také po tři léta zmítalo království v bludu, než se ujal vlády Sigeberht [631 - 634], bratr zavražděného Eorpwolda, velmi učený ve všem a křesťanství zcela oddaný muž.
Kapitola XVI.
Jak Paulinu hlásal slovo Boží v království Linsey…

Paulinu hlásal Boží slovo také v království Lindsey, které leží hned na jižním břehy řeky Humber a táhne se až k moři. První se k pánu obrátil prefekt města Lincolnu jménem Blæcca s celou svou domácností. V Lincolnu dal rovněž vybudovat kamenný kostel, pozoruhodně provedený… V tom kostele vysvětil Paulinus Honoria na místo Justa [627], jenž odešel ke Kristu, jak ještě dále na vhodném místě povíme.
Kapitola XVII.
Jak Edwin dostal exhortační list od papeže Honora a jak Honorius poslal Paulinovi pallium

V té době byl představeným apoštolského stolce Honorius, nástupce Bonifáce. Když se dozvěděl, že Paulinovým evangelickým kázáním se národ Northumbrijců spolu se svým králem obrátil na víru a vyznání Krista, poslal tomuto Paulinovi pallium. Také králi Edwinovi poslal exhortační lsit, ve kterém jej s otcovskou láskou vybízel, aby neustále pečovali o udržení a rozvíjení víry v pravdu, kterou přijali.
Kapitola XVIII.
Jak Honorius, který po Justovi nastoupil na místo biskupa církevní obce v Canterbury, dostal od téhož papeže Honora pallium a list

Zatímco arcibiskup Justus byl 10. listopadu vyzdvižen do nebeského království a na jeho místě byl představeným učiněn Honorius. Aby mohl být vysvěcen, odešel za Paulinem, který jej po setkání v Lincolnu vysvětil jako po Augustinovi pátého biskupa církevní obce v Canterbury. Také jemu výše řečený papež Honorius poslal pallium a list [11. 6. 634], ve kterém stanoví totéž, co stanovil v listu králi Edwinovi: aby totiž v případě, že z tohoto života odejde biskup z Canterbury nebo Yorku, měl jeho kolega téhož stupně, který zůstane, pravomoc vysvětit na místo toho, jenž odešel, kněze jiného; aby nebylo nutné obtěžovat se přes obrovské vzdálenosti po zemi i po mořích při svěcení každého arcibiskupa cestou až do římské obce. [¼]


Čechy
Rozchod Slovanů od Dunaje
Podle pověstí se Slované „rozešli od Dunaje“. Jedna jejich skupina vyrazila z Pannonie a pronikla do Čech. Protože v české kotlině byli však již asi od roku 530 usazení jejich příbuzní Antové, mluvíme o druhé vlně příchodu. Jiná skupina postupovala na jih, aby se zabydlela v Chorvatsku, což je poměrně dobře datovatelné právě do doby vlády císaře Herakleia, nejpravděpodobněji do let 622 – 627. Podle chorvatské pověsti se stěhoval Chorvat s šesti bratry z Bílého Charvátska – Čech do Chorvatska. Podle naší varianty odešel Čech opět s šesti bratry z Bílého (dalmatského) Chorvatska do Čech. Praotcem tedy nebyl Čech, ale otec jeho a jeho bratrů. Zde bratři zdolali horu Říp a vzali zemi v symbolické vlastnictví postavením „dědků“. Země se skládala ze sedmi rovnoprávných celků – sedmi „bratří“. Říp byl vybrán dobře, neboť v 6. a 7. století ležel přesně ve středu osídlení české kotliny, na jejíž hranice bylo z něj možno dohlédnout.
Rozchod Slovanů od Dunaje
Na výzvu císaře přitáhli Chorvaté do Dalmácie a porazili zdejší Avary. I Samovi Slované je po třech letech bojů definitivně potřeli a vytvořili říši s centrem na jižní Moravě sahající od Pasova až k Magdeburku.


Hispánie
Konec panství Římanů v Hispánii
Vizigóti využili války na východě a vyhnali východní Římany z Andalusie.


Arábie
„Příkopová válka“
Muslimové vykopali na obranu před obyvateli Mekky příkopy kolem Medíny a vedli proti nim vítěznou tzv. „příkopovou válku“.
„Příkopová válka“
Po bitvě u hory Uhudu roku 625 se rozšířila zpráva, že Prorok Muhammad v boji padl. Mekkánci svého vítězství nijak nevyužili a vrátili se domů. Teprve roku 627 Abú Sufján na Medínu zaútočil – ubránila se za velmi důmyslně postaveným obranným příkopem.
Po roce 627, na základě obvinění ze spolupráce s nepřáteli muslimů z Mekky za této tzv. „příkopové války“, ztrestala umma poslední z židovských kmenů, žijících v Medíně, kmen Banú Kurajza. Když bylo po třítýdenním obléhání dobyto jeho čtvrtí a obyvatelé odmítli přijmout islám, byli muži kmene popraveni, ženy a děti rozděleni muslimům v rámci kořisti.
Prorokovo poselstvo sousedním vládcům
Po návratu z expedice, při níž si se dohodl s mekskými Kurajšovci, se Prorok Muhammad již cítil tak dostatečně známou osobností, aby dal o sobě vědět svému okolí. V roce 6 hidžry, který toho roku začal 23. května proto nechal napsat dopisy vládcům Jemenu, Ománu, Jamamahu a Bahrajnu, dále pak vládci arabských křesťanských ghassánovců ze syrské hranice al-Hárithovi, guvernérovi Alexandrie a egyptskému místokráli Jiřímu, kterého ibn Izák nazývá al–Mukaukas, negusovi Habeše a konečně pak těm nejvýznamnějším: perskému králi Chosroeovi a Herakleiovi, císaři Římanů. Všechny obsahovaly požadavek oddanosti zásadám islámu a jemu osobně jako Prorokovi a místodržiteli Božímu a byly opatřeny pečetí provedenou v orientálním stylu s nápisem Muhammad, apoštol Boží. Svým adresátům došly někdy v létě. Ibn Izák dále tvrdí, že do Jemenu jej vezl Amr ibn al–Ás, významný válečník a pozdější pokořitel Egypta. To je však nepravděpodobné, neboť Amr v té době ještě nekonvertoval k islámu.
Vládci Bahrajnu a Jamamahu odpověděli uctivě a s Prorokovými požadavky souhlasili. Podobně se zachoval vládce Habeše. Jeho závazek však byl naprosto bezcenný a paradoxní je, že Habeš byla jedinou zemí ze svrchu uvedených, která před islámem nikdy nepadla na kolena.
I v Egyptě se k muslimskému vyslanci Hátibovi chovali uctivě a když jej propouštěli, dali mu i cenné dary. Jednalo se o dvě koptské panny Marii a Širín, mezka Duldula – prvního mezka, který se kdy dostal do Arábie –, osla Náfura a pytel peněz. Jiní autoři s tímto výčtem celkem souhlasí, přidávají však ještě máslo a med. Marie brzo přijal islám a Prorok k ní „velmi přilnul“. Zemřela roku 636, takže se již nedožila zotročení své země Araby.
Perského krále Chosroea pak Prorokovy požadavky tak rozzuřily, že v afektu roztrhal jeho dopis na kusy a poručil guvernérovi perské provincie Himjar (tzn. dnešního Jemenu) Badhánovi, aby mu přinesl hlavu toho drzého podvodníka.
„Stejně jako on roztrhal můj dopis, roztrhá Bůh i jeho království,“ glosoval Prorok ještě celkem klidně tuto událost. Když si však přečetl pohrdlivý list i z Jemenu a Ománu, již se neudržel a jejich vládce rovnou proklel.
A co císař Herakleios? Jak se zachoval, když se „divocí jezdci přihnali do jeho tábora“ a jejich velitel Dahíja ibn Chalíf mu předal Muhammadovo poselství? Podle Arabů byla jeho odpověď zdvořilá, dokonce tak zdvořilá, že ji považovali za souhlas s podrobením se islámu. Proč by však císař Herakleios, zkušený a ostřílený válečník, účastník mnoha bitev a vítěz nad Peršany, měl přikládat váhu blábolům jakéhosi bezvýznamného náčelníka z nitra Arábie. Jestliže se tedy chtěl podrobit islámu, proč tedy Prorok vyslal roku 629 tři tisíce jezdců, aby zaútočili na říšské území právě v době, kdy byl v Jeruzalémě na slavnosti „Povýšení sv. Kříže?
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 628


Římská říše
Římsko–perská válka
Dlouholetá válka mezi říší římskou a perskou se pomalu chýlí ke konci a vítězný císař Heraklios I. směřuje do nitra Persie. V první den nového roku mu zajatí pastýři královských stád sdělili, že perský král Chosroes II. utekl ze zámku Dastagerd už 23. 12. Úplavicí postižený šáh zatím dorazil do Seleukie (Tell Omar, Irák) nedaleko svého sídelního města Ktésifontu (Ták-i-Kisrá, Irák), odkud rozeslal svým velitelům list, v němž přikázal vyšetřit, kdo se v bitvách choval zbaběle, a nařídil tyto osoby potrestat. Poté co odmítl císařovu mírovou nabídku, připravoval další vojenskou kampaň. Do čela nově sebrané armády postavil Gundabunase, kterému poručil spojit se s těmi, co přežili porážku Razatovy armády v bitvě u Ninive, a zaujmout obranné postavení na západním břehu Naharvánu. Jeho rozkaz byl splněn a mosty přes řeku strženy.
Chosroeovy výhrůžky vzal smrtelně vážně perský generál Šáhrvaráz a v obavách o svůj život se odhodlal k intrice. Rozeslal perským velitelům list, jehož obsah by zlomil věrnost kteréhokoliv velitelského sboru: šáh prý přikázal popravit na 300 až 400 svých důstojníků. Poté uzavřel s císařovým bratrem Konstantinem příměří, opustil tábor u Chalkedonu a vrátil se zpět do Persie.
Mezitím překročila Herakleiova armáda řeku Tornu a obsadila zámek Beklam (Beklal). Příjemným povyražením pro vojáky se stal lov zvěře v místní královské oboře spojený s následným rožněním úlovku. Římané se pak rozdělili na dvě skupiny – první zničila zámek Berdarch a druhá obsadila dne 6. 1. královský palác Dastagerd asi 80 mil severně od Ktésifontu, kde získala obrovskou kořist a osvobodila četné křesťanské zajatce ze Sýrie, Palestiny a Egypta včetně jeruzalémského patriarchy Zachariáše. Císař zde strávil svátek Epifania (Zjevení Kristova), aby se již o den později vydal opět na jih. Vše co nemohlo být odvezeno shořelo spolu s palácem. Historik Theofanes tak želí nejenom jeho „svrchovaně uměleckých a obdivuhodných budov“ a zoologické zahrady, ale i obrovského množství koření, cukru, zázvoru, ložního prádla, koberců a výrobků z drahých kovů.
Bohatství nashromážděné v paláci muselo být opravdu nesmírné. Jistý arabský zdroj např. uvádí, že Chosroes zde měl na na patnáct tisíc hudebnic, osm tisíc gardistů, dvacet tisíc pět set koní a devět set šedesát slonů. Podle jiného Araba zase strop jednoho sálu pokrývala replika noční oblohy a speciální zařízení bylo schopno spouštět hrom a déšť.
Desátého ledna se císař objevil u dvanáctému milníku na východ od Naharvánu již na dohled od Ktésifontu. Zde však přerušil svůj postup a obrátil se zpět na sever. Těžko říci, co ho k tomu rozhodnutí vedlo, nejpravděpodobnější však je, že se nějakým způsobem dozvěděl, že se chystá státní převrat.
Ke změně na perskému trůnu opravdu došlo 23. 2. a moci se ujal Chosroeův syn Kavád Široé (Kavadh II.). Chosroes však velmi dobře chápal, že sesazením to pro něj všechno rozhodně neskončila, a proto se po dvou dnech pokusil o útěk. Celá akce však skončila už na zahradě, kde tělnatý monarcha nedokázal přelézt zeď. (Podle jiného zdroje se však v zahradě pouze schoval a byl zatčen, když si šel obstarat něco k jídlu.) O čtyři dny později vstoupil do jeho komnaty syn vrchního místodržícího Mihr Hormizd a zabil jej sekerou; usmrceni byli i jeho synové, kteří pro svého bratra Kaváda představovali potenciální nebezpečí.
Císař tyto zprávy dostal, když tábořil Šáhrzúru. Již o den později se vydal za vytrvalého sněžení přes „Dvory Jazdénovy“ a řeku Záb k pohoří Zará, jehož hlavní hřeben překročil prvého března. Osm dní pak odpočíval v Barzá, aby pokračoval do Ganzaku (Tákab, Tekab, iránský Kurdistán). Dne 11. 3. již byl v tomto hlavním městě provincie Atropatény a čekal na konec sněhové kalamity. O čtyři dny později/po 8. 5. poslal do Konstantinopole dopis se zprávou o svém vítězství, který byl slavnostně čten na svatodušní neděli 15. 5. v hlavním konstantinopolském chrámu Hagia Sophia.
Dne 24. 3. přišel do Armanu sekretář perského krále Faiak a poslal odsud Herakleiovi dopis, v němž mu oznámil Kavádův nástup na trůn, navrhl mírová jednání a žádal pro sebe jako diplomata bezpečnostní záruky. O den později vyslal Herakleios Eliáše Barsoku a Theodata, aby k němu perské vyslance přivedli. Ti ale už předposlední březnový den písemně do tábora oznámili, že se pro sněhové závěje nemohou do Armanu dostat. Teprve když přestalo sněžit, mohl se Faiak setkat s císařem. Dne 3. 4. byly dohodnuty podmínky předběžného míru a o pět dní později odešel Peršan s císařským tajemníkem Eustathiem do Ktésifontu, aby zde obě dosud znepřátelené mocnosti uzavřely mír. Římané se vzdali nároků na stará perská území, přičemž tak jako dosud zůstal Eufrat na svém středním toku hranicí. Peršané se naopak zavázali vrátit území zabrané po roce 603, provincie vyklidit a odvolat z nich své úřednictvo a vojsko. Dále museli vrátit zajatce, vojenské symboly a sv. Kříž uloupený v Jeruzalémě roku 614/615. Kolaboranti s perskou mocí, např. jeruzalémští Židé, však neměli být trestáni. Po šesti krvavých tažení tedy císař Herakleios dovedl svoji zemi k naprostému triumfu a nyní se mohl stáhnout do Arménie. Jeho říše byla však zcela vyčerpaná, válka spotřebovala neslýchané finanční prostředky a stála život na dvě stě tisíc mužů.
V létě Peršané opouštěli okupovaná území, některým se ale asi domů příliš nechtělo, neboť např. Edessu (Urfa, Turecko) musel císařův bratr Theodor ostřelovat z velkých katapultů. Situace kolem perského trůnu se zkomplikoval smrtí krále Kaváda, který se během cesty na letní byt do Holvánu nakazil morem (srpen 628). Vlády v zemi se ujal jeho teprve sedmiletý syn Ardašír (Ardashir III.), který však vládl pouhých osmnáct měsíců.

Obrázek
Byzantská říše kolem 650 po bitvách s Persii

Návrat sv. Kříže
Není ani příliš jasné, kdo Herakleiovi odevzdal sv. Kříž. Je možné, že to byl ještě před svojí smrtí král Kavád Široé. Podle jiného zdroje (Drapeyron) to však spíše vypadá tak, že císař kontaktoval perského generála Šáhrvaráze a jako odměnu za Kříž mu slíbil perskou korunu. Po uzavření dohody se vrátil do svého paláce v Chalkedonu, odkud vyslal svého bratra Theodora, aby Kříž přivezl. Theodorova mise byla úspěšná, relikvie byla nalezena a odevzdána císaři, který s ní triumfálně vstoupil do Konstantinopole a provizorně uložil v chrámu Hagia Sofia. To prý bylo 14. 9. 628. (Datum si Drapeyron spletl s datumem Povýšení sv. Kříže v Jeruzalémě roku následujícího.) První křížová výprava tedy skončila jedním z největších triumfů v historii.
Sebeos má sice opět trochu jiný názor, ale i on tvrdí, že Kříž odevzdal Herakleiovi Šáhrvaráz a že se oba muži setkali osobně po Kavádově smrti (někdy v srpnu roku 628). Herakleios tehdy nabídl generálovi svoji podporu při uplatňování jeho nárokům na perský trůn, vrátí–li mu Kříž. Šáhrvaráz nabídku přijal, vytáhl na Ktésifont a město dobyl. Zabil krále Ardašíra a mnoho šlechticů a s „maximálním spěchem“ doručil prostřednictvím zvláštních vyslanců Kříž Herakleiovi. Pokud je to pravda, nemohl jej císař dostat dříve něž před Vánocemi roku 628. Sebeos také uvádí, že Šáhrvaráz byl právě v Alexandrii, když dostal výzvu k jednání. Nejedná se samozřejmě o Alexandrii egyptskou, ale syrskou. Podle Masúdího však Šáhrvaráz vyrazil proti Ktésifontu ze syrské Antiochie.
• Císař Herakleios jmenoval do Albánie (Ázerbajdžánu) nového vládnoucího knížete, který sympatizoval s jeho církevní politikou.


Perská říše
Římská ofenzíva končí a císař se vrací na sever
Po bitvě a obsazení Ninive překročil císař Héraklios nejprve Velká Záb a vyslal jako předvoj arménský oddíl pod vedením generála Georgia, aby zajistil další postup. Georgios obsadil čtyři mosty pře Malý Záb, císař přešel řeku 23. prosince a ubytoval se v „Jazdénových domech“, což bylo jméno panství, které patřilo dříve vrchnímu říšskému finančníkovi. A tam oslavili Římané vánoce. Potom táhl dále krajinou, zničil dva letohrádky Dezeridan („Hrad panošů“) a Rusu, přešel řeku Tornu a obsadil Beklam (nebo Beklal) v prvních dnech roku 628. Beklam bylo pěkné panství, ve kterém bylo hojně domácího zvířectva a tři periboly (obory), ve kterých byli pštrosi, antilopy a onageři. Římané ukořistili mnoho vepřů, ovcí a skotu, mnoho toho rozdali lidu a v0áparcích uspořádali lovy. Kronikáři vypočítávají, co se snědlo: tři pštrosi, pět set antilop, sto onagerů. Arménští dezertéři prozradili císaři, že Razatovo vojsko, které přešlo Tornu již ve dnech spálení Dezeridanu a Rusy, zaujalo postavení u Barasrothu (což je persky Barázród, Kančí řeka) nedaleko panství Dastagerdu. Héraklios vytáhl proti králi. Polovina vojska vzala cestou zámek Bebdarch a zničila jej. Druhá část dorazila do Dastagerdu, z něhož král krátce předtím uprchl, jak bylo již výše vypravováno. Nesmírná byla kořist, kterou vítězové získali v tomto zámku, největším a nejoblíbenějším Husravově sídle. Místní bohatou královskou zvířetnici Římané snědli. kromě toho vysvobodili na tomto tažení mnoho zajatců a uvězněných křesťanů. V dastagerdském letohradě oslavil pak císař s vojskem svátek Epifanie čili zjevení Kristova, jinak dne křtu, 6. ledna. Následujícího vyrazil Héraklios dále směrem k hlavnímu městu a za tři dny přitáhl k dvanáctému milníku na východ od Naharvánu. Georgios zjistil, že mosty byly strženy. Římané byli přesvědčeni, že dvojměstí Ktésifón a Seleukie je tvrdý oříšek, skoro nedobytná pevnost, která by se v zimní době za nečasu těžko obléhala. Proto nastoupil císař tažení zpět na sever. Vojsko se ubíralo do Šahrzúru, kde se na nějaký čas utábořilo. Teprve 24. února císař opustil Šahrzúr a táhl dále. Ale to už přišly památné dny začátku sasánovské tragédie.
Sesazení krále Husrava a jeho smrt, vlády se ujímá Kavád
Husrav se zabýval v oněch únorových dnech plánem dosadit po sobě na trůn Mardánšáha, syna Šírénina. Kavád Šéróé se to nějak dozvěděl a vzkázal po svém soukojenci veliteli Gundabunovi, aby k němu přišel. Moudrý a opatrný Gundabunas, obávaje se Husravova hněvu, nesplnil princovo přání. To tak, aby Husrav si myslil, že kuje s princem proti němu spiknutí! Vzkázal Kavádovi, aby mu napsal v dopise, co vlastně od něho chce. Kavád odpověděl obratem, aby mu Gundabunas získal vojsko a pomohl mu k vládě. Gundabunas přistoupil na princovu žádost. Slíbil mu pomoc, získal pro něho dvaadvacet vysokých důstojníků, Kavád mu na vzkázal, že se dostaví 24. února k mostu přes Tigris s tlupou mladých vojáků a svými spojenci a že potáhnou proti Husravovi. Zatím se vypravili dvorští spiklenci do Akr Bábilu, aby osvobodili Kaváda a vyvedli jej z vězení. To se jim podařilo. Kavád s nimi přitáhl v noci do Veh-Ardašíru a rozkázal ihned otevřít vězení a zrušit internaci knížat. Propuštění vězňové, živly, které se seběhly, a lidé, po nichž šáh pásl, provolali Kaváda králem a táhli na královský palác. monarcha si té noci blaženě hověl vedle své choti Šírén, cítě se zcela bezpečným, když tu zaslechla královna volání stráží. Gardy provolávaly každé noci heslo „Šáhánšáh Aparvéz!“, což znamená „Král králů je Vítěz!“ (protože se Husravovi říkalo přídomkem Aparvéz čili Parvéz, Vítězný). Ale té noci se neslo nádvořím heslo „Šáhanšáh Kavád!“ „Králem králů je Kavád!“. Husrav procitl a spěšně opustil palác ještě se dvěma pážaty a utekl do zámeckého parku. Není přesně známo, co se dělo dál. Běželi zahradou, a když spatřili pronásledovatele, rozkvíleli se jeden přes druhého. Husrav doběhl ke zdi a vztáhl ruku, aby se vyšvihl a ohradu přeskočil. Ale marně, strach jej přemohl, nemohl. Stráže ho doběhly, zajaly a odvedly. Jiní vypravují, že se schoval v zahradě , v houštinách, ale k polednímu jej vypudil hlad ze skrýše a přinutil ho, aby si dal poslat pro jídlo. Zádánfarruch ho dal odvést do královského zámku. Zatím se shromáždili velmožové ke Kavádovi a takto k němu promluvili:
„Takhle to nejde, abychom měli dva krále! Buď dáš Husrava zabít a my budeme pak tvými věrnými služebníky, nebo tě sesadíme a budeme poslouchat Husrava, jako jsme jej poslouchali před tvým nastoupením!“
Kavád se zděsil! Poručil, aby otce předvedli ze zámku do domu jakéhosi mága Mahraspanda nebo do vily, které říkali Indický domek. Posadili Husrava na herku, zahalili mu tvář a přidělili mu konvoj vojáků. Po cestě jeli kolem kotce, ve kterém provozoval své řemeslo švec. Poznal v zakukleném jezdci Husrava a hodil po něm kopytem. Tu se obrátil jeden z vojáků, tasil meč, uťal mu hlavu a pokračoval za svými druhy. I obyčejný voják totiž ví, že se nesmí urážet ani padlé veličenstvo. Když dorazil průvod do Mahraspandova domu, svolal Kavád velmože a prohlásil své rozhodnutí. Pošle k otci svého posla, který mu předestře jeho provinění, aby se k nim král vyjádřil, své přestupky vysvětlil a pokusil se obhájit. Tím poslem byl Gundabunas. Kavád zevrubně vezíra poučil a vyjmenoval mu všechny články obžaloby, které vznášel spolu s velmoži proti sesazenému panovníkovi. Husrav se nelidsky zachoval k svému otci Hormizdovi, zavinil jeho oslepení a smrt, zmocnil se vlády, choval se špatně k šlechtě a ke svým synům, hanebně jednal s vězni, odsouzenými k dlouhým trestům na svobodě a k doživotnímu žalářování, odnímal mužům a dětem ženy a matky a držel je u sebe proti jejich vůli, vydíral z poddaných krutě daně, ustanovil výběrčím finančního upíra Farruchzáda, který nemilosrdně ždímal z lidí daňové nedoplatky a zabavoval jim často veškeren majetek, zachoval se nevděčně k římskému císaři Maurikiovi, který ho dosadil na trůn a dal mu svou dceru za manželku, a nevrátil Římanům svatý kříž, s nímž si ani on, ani jeho poddaní nevěděli co počít.
Gundabubas vyslechl body obžaloby a odebral se do domu Mahraspandova. Když tam vešel, setkal se s velitelem stráží, které měly jméno „na smrt oddaní“. Byl to Gálínóš. vyměnili spolu pozdravy a ostatní zdvořilosti a posel se ptal velitele, zda mu vyjedná přijetí u krále. Velitel vstoupil ke králi s uctivostí, která platila veličenstvu, a jednal o přijetí posla. Husrava přiměla tato absurdní situace k smíchu. Řekl mu:
„Mluvíš nerozumně! Buď byl posel vyslán ke mně Šéróém, který je teď králem, a já nemám tudíž práva do věci mluvit. Mám–li moc posla vpustit nebo nevpustit k sobě, pak není Šéróé králem. Ale je nakonec tomu tak, jak se říká:“ „Chce–li Bůh něčemu, stane se to, poroučí–li něco král, provádí se to!“ Vpusť ho, ať mně vyřídí poselství!“
Gundabunas zavolal svého sluhu, odevzdal mu svůj svrchní šat, z rukávu vytáhl pásku padán, pověsil si ji před ústa a vešel ke králi. Když jej spatřil, padl před ním na zemi na znamení nejhlubší úcty. Husrav mu kázal povstat. Gundabunas vstal a pozdravil krále pohybem ruky. Tak vypadalo prokázání úcty ke králi vštípené dvořanům, i když šlo jen o padlé veličenstvo. Král ležel na trojití, zlatem protkávané brokátové přikrývce na hedvábném koberci a opíral se tři zlatem protkávané podušky.V ruce měl předtím žlutou kulatou kdouli, kterou při Gundabunově proskynési položil na horní polštář. Ale kdoule sklouzla na přikrývku, pak na koberec a koulela se dál až do prachu v koutě. Gundabunas ji zvedl, otřel ji rukávem a chtěl ji položit před šáha. Husrav mu pokynul, aby ji odložil, a řekl: „Pryč s tím!“ Gundabunas položil kdouli na zemi na konec koberce a znovu vzdal králi úctu. Ten však svěsil hlavu a pronesl průpovídku:
„Jde-li něco s kopce, nepomůže tomu dopředu žádné umění! Jde-li něco dopředu, nezatlačí to dozadu žádné umění! Obé se střídá, v obojím je umění k ničemu! A tak je ten pád kdoule, která znamená dobro a skulila se do prachu, špatným znamením, že jsme oloupeni o svou moc a že vláda nezůstane ani našim potomkům a přijde těm, kdož nejsou ani z královské krve. Přednes nyní poselství!“
Když Gundabunas přednesl žalobu, Husrav široce a dlouze vykládal svou obhajobu. Jeho otec Hormizd byl proti němu poštván zlosyny a pojal k němu nenávist, takže se musil spasit útěkem do Ázerbajdžánu. Ale když se dozvěděl, co se otci přihodilo, pospíšil si domů. Tu vystoupil nepřátelsky Bahrám Čóvén a vyhnal ho z říše. Prchl do římské říše, s vojskem se vrátil, Bahráma přemohl, vypudil a pomstil svého otce. Svým synům neubližoval, dbal jen, aby se nepletli do toho, čemu nerozuměli, aby z toho nevzešla škoda říši. Svého syna Kaváda ušetřil, ač mu byly známy předpovědi astrologů a indických věštců, že se zmocní vlády k otcovu neštěstí. Co se týče vydírání daní a hromadění peněz, měl by si jeho pošetilý syn uvědomit, že oporou říše jsou vedle boha jen peníze a vojsko. On nebyl prvním králem, který shromažďoval peníze. Napodoboval v tom jenom své předky, aby autorita královská byla udržena a říše v případě války ochraňována. Zlotřilý Bahrám se zmocnil královské pokladnice a důkladně ji vyprázdnil. Když se Husrav ujal vlády, upevnil královskou moc, organizoval správu říše, dosadil zdatné místodržící, správce a úředníky, zřídil znovu silnou vojenskou moc a postavil stát na nebývalou výši. Ve válce, kterou vedl s Římany, ukořistil mnoho zlata, stříbra, klenotů, kovů, hedvábí, drahých látek, dobytka, zbraní, zajatců, žen i dětí. Koncem třináctého roku jeho vlády bylo ve státní pokladně 800 miliónů mithkálů ve stříbrných mincích, v třicátém roce tam již bylo 1600 miliónů. Husrav přiznal, že dal vymáhat zpětně daňové nedoplatky, což bylo vůbec nejhorší opatření a nejtvrdší prostředek k naplnění pokladny, jichž se kdy orientální panovník mohl chopit. Teď má za to, že by Kavád mohl na radu nesvědomitých hodnostářů vyhlásit odpuštění daní, čímž by stát nesmírně oslabil. Írán je obklopen nepřáteli, kteří otevírají stále své jícny, aby pohltili to, co má. Je jako zahrada, která musí být ohrazena a hlídána, aby nebyla pustošena divou zvěří. K tomu je zapotřebí vojska, velmi silného, a velkého množství peněz. V nich je ochrana trůnu proti všem nepřátelům.
Ze stížností, které Gundabunas přednesl, je vidět, kdo všechno se proti šáhovi postavil. Mezi nepřátele shledáváme i křesťany, jejichž postavení se v posledních letech Husravova panování velmi zhoršilo. Jedním z hlavních odpůrců a spiklenců byl Šamtá. Byl z rodu bohatého celníka Jazdéna, v jehož domě v Kerkúku v zemi garamejské byla koncem V. století konána synoda nestoriánského duchovenstva. Jazdén byl hlavním ochráncem nestoriánské církve, který stavěl chrámy a kláštery, jeden z největších boháčů té doby. Zastával u dvora místo nejvyššího dozorce nad výběrčími daní a byl prý u Husrava oblíben jako kdysi Josef u faraóna. Tvrdilo se, že prý posílal denně, to jest od rána do rána, králi tisíc statérů, zlatých mincí. Spravoval králi garamejskou provincii na levém břehu Tigridu a jeho latifundie jako „Jazdénovy domy“ jsme poznali v historii Hérakliova tažení. V Adiabéně čili východní Asýrii mu patřil jazdénábádský okres. Tento nestoriánský patron a fiskální upír v jedné osobě odešel na onen svět a Husrav jmenoval na jeho místo nestoriána Jana z Kaškaru. Neopomněl však zabavit celý nebožtíkův majetek a jeho synům Kortakovi a Šamtovi nedal žádných úřadů. Je pravda, že se po čase objevil Kortak s honosným titulem. Ale ožebračený Šamtá, který se dříve staral o církevní podniky a pečoval jmenovitě o klášter, založený královnou Šírénou, zanevřel na krále a toužil po okamžiku pomsty. A ten se dostavil v oněch únorových dnech, které byly příznivé k provedení státního převratu. Šamtá se hned po Husravově uvěznění 25. února dohodl s novým velkým vezírem Pérózem o opatřeních, která měla zajistit Kavádovi vládu a zamezit boje o trůn. Nejbezpečnější prostředek, nejspolehlivější a v minulosti často vyzkoušený, typicky orientální byl: pobití nápadníků trůnu. Kavád následoval rady obou důvěrníků a dal povraždit skoro všechny své bratry. Mardanšáh prý dokonce nalezl smrt před očima Husravovýma.
Když dokončil Husrav svůj výklad, odešel Gundabunas ke Kavádovi a vyřídil přesně Husravovy poznámky, obhajující jeho politiku. Brzo nato se dostavili velmožové ke Kavádovi a opakovali velmi rozhodně svůj požadavek, aby buď Husrav byl zabit, nebo aby se Kavád poděkoval a přenechal trůn otci. Tu přišla Kavádova těžká hodina. Poznal, že byl v jejich pěsti jako otrok, jak pravil později o tom básník. Kdo se jednou dostane na trůn, tomu se zpravidla již z něho nechce. Proto dal rozkaz, aby byl Husrav zabit. Hlásili se všelijací lidé k vykonání tohoto činu a bylo jich nemálo, protože mnoho bylo těch, kdož v tom viděli splnění hlavní mravní povinnosti, krevní pomsty. Ale Husrav si počínal velmi důstojně a jako pravý panovník. Na každého, kdo vstoupil do jeho komnaty, obořil se takovými slovy, že si nikdo netroufal sprovodit ho ze světa. Také pomstychtivý Šamtá se přihnal, ale zahanbeně zase utekl. Až vstoupil Mihr Hormizd. Byl to syn vrchního místodržícího jižních krajů Mardánšáha, který po léta sloužil věrně a poslušně svému pánu k jeho nejlepší spokojenosti. Ale asi dva roky před těmito událostmi si dal Husrav věštit od svých hvězdopravců a hadačů, jaký bude jeho konec. Řekli mu, že mu přijde smrt z jihu. Nebyl by panovníkem prolezlým nedůvěrou, prosyceným pověrčivostí, prostoupeným strachem, aby nepojal podezření proti Mardánšáhovi, který byl velmi bohatý a mocný ve své rozsáhlé oblasti. Pozval ho k sobě dopisem, aby se co nejrychleji dostavil, a když byl Mardánšáh na královském dvoře, přemítal, jak by přišel na nějakou záminku, aby se ho zbavil. Chtěl ho dát zabít, ale uznával, že mu byl vždy věrný a dělal všechno, aby se mu zalíbil. Tu přišel na nápad, že mu dá useknout pravou ruku a ztrátu mu štědře vynahradí mnoha penězi. Našel záminku a poručil, aby mu usekli ruku. K exekuci poslal svého zvěda, aby zjistil, jak se bude Mardánšáh chovat a co bude dělat publikum. Když Mardánšáh ztratil ruku, vzal ji levicí, políbil ji, položil ji na klín a zaplakal:
„Tam jsi, dobroditelko, ty ochránkyně, ty pisatelko, ty bojovnice, ty hráčko, ty uštědřovatelko!“
Zvěd se vrátil vrátil k šáhovi a vypravoval mu o všem, co viděl a slyšel. Husravovi se zželelo Mardánšáha a litoval svého činu. Poslal za ním velmože, aby vyřídil královu lítost a vyzval Mardášáha, aby si přál něco, co mu král, bude–li s to, vyplní. Mardášáh vzkázal králi povinné pozdravy a ubezpečil ho, že ho postihlo neštěstí jen řízením osudu. Má mu slíbit, že mu vyplní jednu prosbu, ale musí mu její splnění odpřísáhnout a poslat k němu důstojného zbožného muže, který by byl zárukou splnění. Pak mu přání sdělí. A vskutku král přísahal a sám velekněz si přišel pro Mardánšáhovu prosbu. Tu prosil zmrzačený nešťastník, aby mu král dal utít hlavu a tím zahladil hanbu, která na ubožáku lpěla. Král nemohl přísahu porušit, přání bylo bohužel splnitelné. Dal tedy Mardánšáha stít. A právě 29. února, na přestupný den roku 628, vstoupil Mardánšáhův syn do šáhovy komnaty se sekyrou v ruce. Na šáhovu otázku, kdo je a čí syn, odpověděl, že se jmenuje Mihr Hormizd a je synem Mardánšáhovým. Husrav na to odvětil:
„Tys syn šlechetného a zasloužilého muže, jemuž jsme za jeho věrnost, poslušnost a zásluhy prokázali nespravedlnost. Učiň, co ti bylo poručeno. Jen bastard nepomstí svého otce!“
Poznal, že se věštba splnila a záhuba přišla od jihu. A splnila se i jiná věštba, že zemře v Indii. Smrt k němu přišla v Indickém domku. Vrah prý mu zasadil několik ran, ale bez výsledku. Hledali na těle šáhově a našli na jeho paži přivázaný amulet, který chránil před zraněním. Strhli jej a šáh padl pod mstitelovou sekyrou.
Peršané vyjednávají s Římany
Zmínili jsme se o tom, že Héraklios opustil Šahrzúr právě den před státním převratem v Ktésifontu. Tehdy zrovna začal v oblasti Zagrosu padat sníh a ztěžoval postup vojska horami. Přes domy Jazdénovy a jiná místa a přes Záb se dostali po překročení hlavního horského pásma Zará Římané dne 1. března do Barzá a tam se utábořili na osm dní. Byla to druhá anabase, ale již s docela jiným výsledkem, než ta Xenofóntova! V tom týdnu odpočinku dostal se do římského tábora Gundabunas, jenž byl zajat velitelem Mezeziem, kterého vyslal císař na spížování. Vypravoval císaři, co se zatím přihodilo v Persii. Husrav prý rozhodl ustanovit svým nástupcem svého syna Mardánšáha: Ale Kavád se o tom nějak dozvěděl a vyzval Gundabuna, aby se s ním spojil proti otci. Gundabunas tak učinil, získal mu armádu a byl od něho ihned vypraven s dvěma axiomatiky (vysokými hodnostáři) a třemi komity (důstojníky), aby navázal spojení s Hérakliem. Císař nepochybně s radostí vyslechl Gundabunovu zprávu a uložil mu, aby Kavádovi tlumočil jeho radu: ať otevře vězení, aby si získal dostatečný počet vděčných spojenců. V tomto úseku historie texty do sebe přesně nezapadají a to ztěžuje rekonstrukci souvislého vypravování. Dozvěděli jsme se z kronik, že Gundabunas přednesl Husravovi články obžaloby. To musilo být nejdříve 25. února. Jakmile se vrátil s královou odpovědí, vydal se na cestu k Hérakliovi. Do Barzá byl přiveden někdy koncem prvního březnového týdne Mezeziem. Mohl tedy sdělit císaři, že Kavád otce zajal a svrhl s trůnu.
Císař nastoupil dále tažení do Ganzaku maje s sebou Gundabuna a dorazil tam 11. nebo 12. března. Tam čekal dál na konec sněhové kalamity, která toho roku trvala čtyřiatřicet dní, a 15. března poslal odtamtud do Konstantinopole dopis, ve kterém vylíčil celý průběh svého vítězného tažení. Tento dopis byl pak veřejně čten v hlavním chrámu o svatodušní neděli 15. května. Zatím byli 24. března do římského tábora přivedeni dva poslové, Peršan a Armén, které poslal Kavádův sekretář Chosdaés z místa Arman s dopisem císaři. V něm sděloval císaři Kavádovo nastoupení na trůn a žádal pro sebe jako diplomata bezpečnost příchodu do tábora. Císař poslal následujícího dne stratélata (velitele) Eliáše Barsoku a drungaria (podvelitele) Theodota s několika Římany a s Gundabunasem, aby vyslance k němu dovedli. Sněhové závěje v Zarském pohoří zabránily tomuto hloučku dostat se do Armanu. Poslali tedy císaři 30. března psaní, že se nemohou sněhovými masami prodrat. Ale hned nato jako zázrakem přestalo sněžit a v neděli 3. dubna dorazil do císařova tábora perský vyslanec, královský tajemník Faiak, a sjednal s císařem rychle podmínky předběžného míru. O Husravově smrti se dozvěděl Héraklios od obou průvodců Chosdaových již 24. března. Z Gundabunova vypravování si nemohl císař být jist, zda byl Husrav nadobro vyřízen. Mohl se obávat, že Husravovi stoupenci se pokusí o úder proti Kavádovi a vysvobodí svého pána. Ukázalo se tedy teprve za měsíc po převratu Hérakliovi, že Husrav neměl již spolehlivých stoupenců a zůstal sám. 8. dubna byl Faiak odeslán do Ktésifontu a na cestu s ním byl vypraven císařský tabularius (tajemník) Eustathios. Héraklios nastoupil potom cestu směrem k Arménii.
Vláda krále Kaváda a jeho smrt
V Ktésifóntu jal se kralovat Kavád II. Šéróé. První, co udělal, bylo pobití bratří, to druhé příkaz k zabití otce, to třetí, že na zprávě o otcově smrti roztrhl své roucho, hrozně bědoval a uspořádal slavný pohřeb. Za nebožtíkem šel průvod velmožů a notáblů až k nádherné hrobce. Hned potom dal nový šáh zabít Mihra Hormizda, poněvadž nebyl bastard a musil splnit mravní příkaz krevní msty. Ujednal mír s Hérakliem; Římané se vzdali nároků na stará perská území, vymínili si vrácení území, obsazených za Husravovy války od roku 603, vyklizení těch zemí Peršany, odvolání jejich úřednictva a vojsk, vydání zajatců, vrácení vojenských odznaků a svatého kříže. Eufrat zůstal na svém středním toku hranicí obou říší jako dříve.
Šéróé zdědil také harém svého otce a chtěl do něho zařadit také Šírénu. Šírén odepřela, protože nechtěla být jako vdova po milovaném šáhu kuběnou pastorka a otcovraha. Možná, že je to pouhý výmysl některých dějepisců a že Kavád o ni vůbec nestál, protože již nebyla nejmladší. Je velmi pravděpodobné, že byla tehdy již dobrá padesátnice. Nezapomeňme však, že ji možná chtěl Kavád do harému jen pro pořádek, aby se staral o její výživu a ostatní potřeby, protože měl podle domácího mravu povinnost postarat se o dědictví po zemřelém předchůdci. Vypráví se také, že Šírén otrávila Šéróa, aby pomstila usmrcení svého syna Mardánšáha a chotě Husrava a sama zemřela v hrobce Husravově po požití jedu. Pravda je, že historikové staré doby měli značné svízele s průzkumem osob a poměrů v ženské části Husravova dvora. O Šíréně panuje v dějinách podání mnoho zpráv, které si někdy odporují. Je nepochybné, že byla křesťankou a král jí dával dary pro církev. Zakládala chrámy a kláštery a podporovala je. Podle některých byla Řekyně, podle jiných Aramejka ze Susiany. Vynikala krásou a byla dobrou hudebnicí. Husrav jí dal zbudovat letohrádek, zvaný Kasr–e Širín v pozdějších spisech, Šírénin hrádek. Vedle ní měl Husrav Marii, dceru Maurikiovu a matku Šéróovu, ale někteří pochybují o její existenci. Širén prý ji dala otrávit.
Kavád za své vlády neudělal jinak nic. Už také proto, že jeho vláda byla velmi krátkého trvání. Tvrdili o něm, že jako syn Mariin byl tajně vychován v křesťanské víře a nosil prý na krku zavěšený křížek. Klidu neměl, protože mu jeho dvě sestry Bórán a Ázarméducht vyčítaly, že dal zabít otce a bratry. Dal prý se do pláče a shodil korunu. Křesťané užívali za jeho vlády pokoje. pletichář Šantá dostal svou odměnu. Byl obviněn velitelem vojska, že prahne po královském důstojenství, a Šéróé ho dal uvrhnout do žaláře. Šamtá prchl, ale pronásledovatelé ho dopadli v Híře a přivedli ho zpět. Král mu dal useknout ruce a zavřít do vězení.
V létě táhl Šéróé podle starého královského mravu do médského okrsku Holvánu na letní byt. Při tom se nakazil nějakou nemocí (tehdy řádil mor, anonymní syrská kronika říká, že byl zachvácen bolestmi v útrobách) a zemřel ještě před koncem cesty, snad v Dastagerdu. Panoval nanejvýše sedm měsíců a zemřel nejpozději koncem září. Zdráv a vesel nebyl však za své vlády nikdy.
Na trůn nastupuje Kavádův malý syn Ardašír
Velmožové dosadili na osiřelý trůn jeho sedmiletého synka Ardašíra, toho jména třetího. Šéróé se prý oženil s jakousi Řekyní (nazývána je buď Anój nebo Búrí, což při povaze středoperského písma se může psát skoro stejně) a po osm let neměli dítek. Když jim poslal edesský biskup Bábai zázračně působící přípravek, narodil se jim synáček. Vládu vedl za dítko nejvyšší dvorní kraječ, který obsluhoval krále při tabuli, Méhr–Ádhar–Gušnaps, politik obratný a lidem přející, který svým jednáním získal královskému důstojenství velkou úctu. Poměry v říši byly ovšem po tak dlouho trvající válce velmi rozhárané. Peršané se pomalu stěhovali z obsazených římských území a někde se jim ani domů nechtělo. Tak odepřeli vyklidit syrskou Edessu a Hérakliův bratr Theodór, který přejímal vyklizená města, musil použít násilí a bombardovat perská místa v Edesse z velkých válečných praků. (®629)
Konec římsko–perské války a pád perského krále Chosroea
Ehazatova porážka u Ninive v prosinci roku 627 krále Chosroea vylekala; spěšně tedy k sobe povolal Šahr–barze z Chalcedonu a Ehazatovým mužům poručil, aby Římany obešli a postavili se mezi ně a Dastagerd. Sám pak s armádou pod svým velením a několika válečnými slony zaujal pozici nedaleko onoho místa a čekal na nepřítele. Před svými pozicemi pak měl hlubokou řeku, ale spíše jen pouhý kanál nazývaný Baras–roth či Barazrud, přičemž o něco dále pak tekla řeka či další kanál jménem Torna, na jehož břehu – jak doufal – budou čelit nepříteli Ehazatovi muži. Ti ale byli svými porážkami tak demoralizovaní(?), že odešli a svoji obranou linii opustili, aniž se dokonce obtěžovali zničit všechny mosty. Když nyní Chosroes viděl, že se nepřítel valí přímo na něho, ztratil odvahu, a spolu se svými nejoblíbenějšími manželkami a dětmi a královskými poklady utekl z Dastagerdu do Ctesiphonu a pak přešel řeku Tigris do Guedesiru neboli Seleucie.
Ehazatova armáda nyní dostala další posily – bohužel to byla vojensky úplně nepoužitelná lůza, otroci a civilisté – a spolu s 200 válečnými slony ve svém středu zaujala obranou linii na kanálu Nahr–wan pouhé 3 míle před Ctesiphonem. Heraclius tak v poklidu vyloupil a vyplenil palác Dastagerd spolu s několika menšími, ale skvostnými královskými sídly v jeho okolí a 10. ledna roku 628 již tábořil asi 12 mil od Nahr–wanu. Od velitele svého arménského průzkumu se zde dozvěděl, že přechod přes kanál je zatarasený nepřítelem. Usoudil tedy, že celá jeho expedice již dosáhla maximálně možného a že je nutno pomýšlet na ústup. Počasí sice stále bylo velmi mírné a horské průsmyky volně průchodné, ale to vše se mohlo v tomto ročním období rychle a hory zapadat obrovskými spoustami sněhu. A tak se Heraclius podobně jako císař Julianus ani nepokoušel Ctesiphon dobývat, a třebaže měl svoji kořist již nadosah, spokojil se se zpustošením protivníkova území, otočil se a pochodoval zpět. Jeho ústup však byl na rozdíl od jeho velkého předchůdce na trůně klidný a zdá se, že i nikým nerušený, neboť údery, které zasadil Peršanům, byly tak těžké, že vážně ohrozily jejich bojeschopnost. Začátkem února tak přišel do Siazuru (Šehrizuru), pravděpodobně 3. března dosáhl Barzanu (Berozeh) a 11. března Ganzacu, kde strávil konec zimy.
Chosroes tomuto velkému nebezpečí sice unikl, jeho hanba však byla nesmírná, neboť jen prchal před nepřítelem, aniž se s ním odvážil zkřížit zbraně. Nečinně pak jen přihlížel jak jeden jeho palác za druhým propadá zkáze až ztratil i to své velkolepé sídlo, kde žil posledních čtyřiadvacet let. Římané si vydobyli zpět na 300 svých standart a válečných praporů, jenž ukořistila jeho armáda v prvních letech války a věnovala mu je jako válečné trofeje. Svému soupeři císaři Heracliovi nebyl vůbec schopen zabránit v průniku do samého srdce perského impéria, ani mu při jeho odchodu způsobit jakékoli ztráty. Ale kdyby se nyní choval rozumně a opatrně, mohl přes to všechno ještě dlouho vládnout, i když ne se slávou, tak alespoň pokojně. Heraclius totiž bažil po míru a byl jej ochoten uzavřít za rozumných podmínek. Nechtěl ani území římského impéria nějak zvětšovat, ale usiloval pouze o obnovení své říše v jejich původních hranicích, tj. včetně Egypta, Sýrie a Malé Asie. Také Peršané byli již všeobecně unaveni vlekoucí se válkou a jistě by její ukončení přivítali.
Ale Chosroes byl zarputilý a přes všechny prohry a neúspěchy nedávných let nechtěl věřit, že by se od něho štěstěna odvrátila. Ničeho se nevzdá! A místo toho, aby se smířil s realitou, tak v záchvatech zuřivosti hledal viníka ve vlastních řadách naslouchaje pomluvačům. Především poručil popravit Šahr–barze, čímž však spolehlivě docílil pouze toho, že jej vehnal do náruče Římanů. Kromě dalších činů hodných tyrana pak poručil uvěznit všechny důstojníky, kteří byli poražení, anebo uprchli před Heracliem. Říkalo se také, že uvažoval o tom, že zbaví následnictví svého syna Siroeho ve prospěch jeho mladšího bratra Merdasase, jehož zplodil se svojí oblíbenou manželkou Sirin. Není proto divu, že propuklo povstání pod vedením Gurdanaspa, velitele ctesiphonské posádky, a 22 význačných šlechticů včetně dvou Šahr–barzovýh synů, kteří se postavili Siroeovu stranu, zmocnili se krále již pomýšlejícího na útěk, uvěznili jej v pevném „Domě temnoty“, kde schraňoval své poklady, a drželi jej zde po čtyři dny. Žalářníci mu pak po celou tuto dobu dávali jen malé kousky chleba a trochu vody, a když si na to stěžoval, tak mu pouze řekli, že je to z rozkazu jeho syna a že se má najíst klenotů. A důstojníci, kterým svého času tolik důvěřoval, za ním do vězení volně docházeli a plivali na něj a různě jej tupili.
Pak přivedli Merdasase, jehož si vyvolil za svého nástupce, a zabili jej spolu s několika dalšími jeho dětmi přímo před jeho očima, aby konečně pátého dne, tj. 28. 2. roku 628, zavraždili i jeho samotného. Je pak docela možné, že ten starý mizera Chosroes skončil svůj život provrtán šípy podobně jako křesťanský mučedník sv. Šebastián poté, co vládl plných 37 let (591 – 628). A tak bohyně pomsty Nemesis konečně po letech dostihla otcovraha.
Východní autoři prezentují Chosroea II. jako vládce obdivuhodně charakterního, kterého však postupně zkazila absolutní moc, jíž disponoval. Rovněž Mirkhond řadí Parvéze k největším perským králům velikostí svého majestátu, pevností své vlády, moudrostí svých názorů, nebojácností, s níž prosazoval svoji vůli, velikostí své armády a množstvím nashromážděných pokladů. Vždy byl schopen vynutit si absolutní poslušnost a prosadit své plány. Říšské provincie přivedl k rozkvětu a zajistil bezpečnost na silnicích. Je pak zhola nemožné, že by na tomto kladném hodnocení nebyla aspoň trocha pravdy. Čteme–li východní autory, nemůžeme Chosroeovi upřít silnou vůli a pevnou ruku, v níž třímal moc, a schopnost vládnout, tzn. vlastnosti, které neměli všichni vládci narození purpuru. K těmto vladařským přednostem pak můžeme ještě přiřadit jistou velkodušnost a schopnost vnímat krásu – král zaměstnával celou řadu římských architektů, stavitelů a sochařů –, což nebylo s výjimkou několika dalších sásánovských monarchů v Orientu zrovna obvyklé. Zbytky staveb z jeho doby včetně popisů jeho paláců v Ganzacu a Dastagerdu, zprávy o jeho pokladech, o královském dvoře a obrovském harému nás vedou k přesvědčení, že Chosoreova doba svoji velkolepostí překonala vše, co až dosud bylo známé.
Jsou tu ovšem i královy zločiny a záporné povahové vlastnosti. Vražda jeho otce krále Hormisdy sice možná byla opravdu nezbytná a ve státním zájmu, ale to jak se už zachoval vůči svým strýcům byl opravdu čirý nevděk od člověka krutého, necitlivého a sobeckého. Ve válkách, jež vedl, pak neprokázal ani žádnou velkou osobní odvahu, ani svoji schopnost velet, a pokud si Persie za jeho vlády vydobyla nějaké válečné vavříny, pak to bylo pouze díky jeho generálům. V pozdějších letech své vlády se pak již nikdy dobrovolně nevystavoval válečnému nebezpečí a vše nechal na svých velitelích, vůči nimž však byl značně podezřívavý a nezacházel s nimi dobře stejně tak jako mnozí jeho předchůdci. A to, jakým způsobem potupil mrtvolu Šáhenovu, který se provinil jenom tím, že ztratil bitvu, bylo nevkusné, ba přímo nechutné. Chosroeův olbřímí harém pak svědčí o jeho neskutečném sexuálním apetitu, či snad o snaze po maximální okázalosti. Na druhou stranu nám musí být sympatická jeho láska ke královně Sirin, pro níž byl ochoten prosazovat na trůn svého mladšího syna Merdasase. To jej však v konečném důsledku stálo vládu a život.
Vláda krále Kobada II. a jeho smrt, mír s Římany
Siroe, neboli Kobad II., jak je častěji nazýván,byl provolán králem 25. 2., tj. čtyři dny před smrtí svého otce. Podle východních pramenů nejdříve nechtěl svolit k vraždě svého otce, pak se nechal přesvědčit šlechtici, že je to nezbytné. Jeho prvním opravdu již státnickým činem byla nabídka míru císaři Heracliovi, který úspěšně překročil pohoří Zagros a právě zimoval v Ganzacu. Text dopisu, který mu tehdy adresoval, se částečně zachoval dodnes.
Kobad se na císaře obrací jako na svého bratra a hraje na jeho pacifismus, když jej nazývá „nejdobrotivějším“. Dále pak deklaruje, že na trůn usedl z milosti boží, a tvrdí, že je rozhodnut za všech okolností jednat ku prospěchu a sloužit celému lidstvu. Proto prý také začal svoji vládu tím, že otevřel dveře vězeňských cel a daroval svobodu všem zadržovaným. Ze stejného důvodu si proto přeje žít v míru a přátelství s římským císařem a celým jeho impériem stejně jako se všemi sousedními národy a jejich králi. Předpokládaje, že jeho nástup na trůn bude císařem příznivě přijat, posílá Phaeka, jednoho ze svých osobních rádců, aby mu vyjádřil přátelství a lásku, které k němu cítí jako ke svému bratru, a aby zjistil podmínky, za nichž je ochoten uzavřít mír.
Heracliova odpověď se ztratila, ale z jejího dochovaného krátkého shrnutí a běhu dalších událostí je zřejmé, že císařova reakce byla příznivá . Císař vyjadřoval svoji ochotu přivést celý válečný konflikt ke konci a navrhoval takové mírové podmínky, jež byl mírné, rozumné a tudíž přijatelné pro obě strany. Přesnou formulaci pak nechal na Eustathiovi, kterého poté, co Peršany téměř celý týden královsky hostil, poslal s Phaeken zpět na perský dvůr. Mírový stav byl tehdy na Východě znovu obnoven na základě principu „status qou ante bellum“. Persie se tak musela vzdát Egypta Palestiny, Sýrie, Malé Asie a západní Mezopotámie a všech územních zisků, které dosáhla na úkor Říma, stáhnout z okupovaných zemí svoji armádu a předat je opět do moci Římanům. Dále byla povinna vrátit všechny zajatce, které odvedla z dobytých území, a především vrátit tu nejcennější relikvii odvezenou z Jeruzaléma, a to kříž ochraňovaný samotnou královnou Sirin, o němž se věřilo, že na něm trpěl Ježíš Kristus.
Na druhou stranu Řím nemusel žádné území vracet, protože se jenom bránil perské agresi a neměl žádné územní zisky. Je však nepochybné, že i on musel propustit na svobodu válečné zajatce a udělat vše proto, aby zajistil důstojný a čestný odchod Peršanů z okupovaných území až na hranice římského impéria. Evakuace byla okamžitě zahájena a sv. Kříž navrácen císařovi, který jej již příštího roku slavnostně vztyčil na tom samém místě v Jeruzalémě, kde jej roku 614 Peršané ukradli.
Říká se, že každý vládce je v den své korunovace populární, a nejinak to bylo i s králem Kobadem. Jeho poddaní se radovali z ukončení dlouhé války, která ničila domovy, životy i duše miliónů lidí. Všeobecná amnestie vyhlášená státem byla jistě velmi dobře přijata jako příslib mírnosti nového panovníka, přičemž úplné nadšení musela vyvolat zpráva, že panovník promíjí podle jednoho zdroje na tři roky všechny daně, i když lidé nemohli vědět, že ani po tak dlouhou dobu vůbec nebude vládnout. Kobad se také snažil své poddané přesvědčit, že hodlá vládnout spravedlivě, a proto se také znovu začal zabývat záležitostmi těch, kteří se stali oběťmi otcovy krutosti – poté co je propustil z vězení, vrátil jim jejich bývalé hodnosti a milostivě je odškodnil.
Ačkoliv se Kobad ujal trůnu za mimořádně špatných podmínek, šlo prozatím vše hladce a zdálo se, že jeho vláda bude klidná a úspěšná. Bohužel se již brzy objevily známky budoucích obtíží. Velký generál Šahr–barz, jehož Kobadův otec poručil popravit, nebyl zdá se příliš spokojený se podmínkami dojednaných s Heracliem a minimálně chtěl odložit plnění smlouvy. Ovládal totiž západní provincie, jichž se smlouva především týkala. Protože však stál čele armády o síle 60.000 mužů, musel se k němu Kobad chovat velmi laskavě, i když z něho jistě měl obavy. A třebaže Šahr–barz měl velké ambice, prozatím nečinil nic podezřelého, v poklidu čekal ve svých provinciích na vhodnou příležitost a kultivoval své vztahy s císaře.
Kobad nebyl na trůnu dlouhou dobu, když souhlasil s něčím, co vážně poškodilo, ba přímo zničilo jeho tak těžce budovanou pověst spravedlivého a mírného vládce. Jednalo se o masakr všech ostatních synů krále Chosroea, jeho vlastních i nevlastních bratrů, jejichž počet udávají nejnižší odhady na patnáct a nejvyšší na čtyřicet. Přitom pak nevíme nic o žádných okolnostech, o žádném ohrožení, které by tento krutý čin alespoň částečně zdůvodnily či ospravedlnily. Samozřejmě existovali n Východě panovníci, kteří se po usednutí na trůn dopustili masových vražd a zlikvidovali všechny potenciální konkurenty i z řad svých příbuzných. Jiní se pak chovali méně tvrdě, když své sourozence nechali pouze oslepit. Ale o Sasánovcích nebylo dosud nic takového zaznamenáno, a proto jen těžko hledáme důvody, proč Kobad nyní jednal jinak než jeho předkové. Ani Mirkhond, který uvádí, že krále k tomu přivedl jeho první ministr Piruz, nezná pravé důvody tohoto masakru, i když stopou nám může být jeho tvrzení, že „všichni bratři Kobadovi vynikali svým talentem a povahovými vlastnostmi“.
Kobadův čin by však ještě nemusel mít žádné důsledky, kdyby mu osud dopřál dlouhá léta pokojné vlády a mnoho synů. Ale chaos následující po jeho brzké smrti a útoky Arabů přivedly ke konci nejenom vládu početně oslabené dynastie, ale zlikvidovaly i celou sasánovskou říši.
Na rozdíl od svých bratrů zachoval Kobad svým sestrám život, z nichž pak ještě dvě neprovdané – starší Purandocht a mladší Azermidocht – žily v paláci a měly k němu volný přístup. Obě pak ihned přiběhly za králem a křičely na něj slova, který se mu musela vrývat do duše:
„Z touhy po moci jsi zavraždil svého otce a bratrů. A vše jsi plánoval dva či tři měsíce. A nyní si myslíš, že sis zajistil vládu navždy. Ale i kdybys žil jakkoli dlouho, jednou přesto zemřeš! Ale on ti bůh tu tvoji vládu pořádně osladí!“
Tato slova krále hluboce zasáhl, neboť musel uznat, že mají pravdu. Proto propukl v pláč a mrštil korunou o zem. Pak upadl do hluboké melancholie, přestal se starat o výkon královské moci a zakrátko zemřel. Východní zdroje tedy připisují královu smrt jeho duševnímu rozpoložení, ale zpráva křesťanského biskupa vrhá jiné světlo na celý tento romantický příběh. Eutychius, patriarcha alexandrijský, totiž tvrdí, že když Kobad vládl již „mnoho měsíců“, propukla v jeho zemi epidemie, na níž zemřelo obrovské množství lidí včetně jeho samotného. Kobad tak podlehl nemoci, když podle různých zdrojů vládl 6, 7, 8 nebo 18 měsíců. Je tedy nesporné, že v tu dobu zpustošila Persii smrtící epidemie, na čemž se shodují křesťanské i domácí prameny. Eutychius i arabští kronikáři nám pak sdělují, že v nejhůře postižených provinciích pomřela jedna třetina až jedna polovina všech lidí a že Persie ztratila několik set tisíc lidí. Takové pohromy byly tehdy obvyklé nelze se ani divit, že právě jedna z nich propukla právě roku 628, kdy ve válkou zpustošené zemi panoval krutý nedostatek a kdy se vracelo velké množství lidí z Egypta, Sýrie, Palestiny a Malé Asie. Vycházíme–li z dochovaných mincí, panoval král Kobad o něco více než jeden rok, tj. od února roku 628 do července roku následujícího.
Na trůn nastupuje Kobadův syn Artaxerxes
Po králově smrti přešla vláda na jeho syna Artaxerxese III., dítě asi sedmileté, i když existuje pramen tvrdící, že to byl roční kojenec. Šlechta, která jej pak provolala, svěřila faktickou vládu zemskému správci a regentovi jménem Mihr–Hasis, čelnému hodnostáři jeho otce. Třebaže Mihr–Hasis vládl spravedlivě a rozvážně, nemohl předejít potížím a nepořádkům, které na Východě vždy provázejí vládu slabého jedince a činí vládu regenta krajně obtížnou. Šahr–barz, který se asi jen s vypětím všech sil podřizoval Kobadovi, viděl v nástupu malého chlapce jako předzvěsti možného vymření Sásánovců skvělou možnost, jak uspokojit vlastní ctižádost a zároveň se pomstít dynastii za všechny příkoří, kterých se mu dostalo od Chosroea II.


Arábie
Prorokovy akce proti Židům
Následujícího roku po bitvě u hory Uhudu chtěl Prorok Muhammad vykonat pouť ke Kábě, ale Kurajšovci jej do Mekky nevpustili. (Podle Ibn Chaldúna byli v pořadí čtvrtým kmenem, který měl svatyni na starosti. Jako první prý to byli Džurhamovci, pak kmen Chuzáa a další kmen Kinána.) Přesto byl mezi oběma obcemi uzavřen mír.
V době míru s Mekkou se Muhammad obrátil proti bohatým oázám Hidžázu, ovládanými kmeny židovského náboženství, jejichž příslušníci nebyli ochotni přijmout islám. Nejprve (roku 628) získal oázu Chajbar, ležící severně od Medíny, které se říkalo zahrada Hidžázu. Jejímu obyvatelstvu vítězní muslimové nadále dovolili obdělávat svoji půdu, ale za poplatek 1/3 úrody. Tak se začaly vytvářet charakteristické vztahy mezi „věřícími“ a „nevěřícími“ v muslimském státě. Víru, pokud nebyla polyteistická, nebylo třeba měnit, ale bylo nutno se smířit s nařízenou daňovou povinností.
Po Chajbaru získal Muhammad židovské osady v oblasti Wádí al–Kurá a oázu Fadak,nechazející se na severovýchod od chajbarské. Šest let po příchodu Proroka do Medíny byli tak muslimové pány Hidžázu od Fadaku na severu až po Mekku a patřily jim také části Nadžu.


Itálie
Smrt královny Theodelindy
Dne 22. 1. zemřela královna Theodelinda, vdova po langobardských králích Autharim a Agilulfovi, matka krále Adaloada a babička krále Ariberta I. Pohřbena byla v Monze u Milána.


Franská říše
Král je nespokojen se svojí manželkou
Roku 628/629 zapudil austrasijský místokrál Dagobert svoji bezdětnou manželku Gomatrudu a oženil se se saskou otrokyní Nantechildou.

Británie
Jak království Východních Anglů přijalo víru v Krista
Nedlouho poté, co Eorpwold přijal víru (®627), byl zavražděn pohanem jménem Richberht. Proto se také po tři léta zmítalo království v bludu, než se ujal vlády Sigeberht [631 - 634], bratr zavražděného Eorpwolda, velmi učený ve všem a křesťanství zcela oddaný muž. Ještě za bratrova života byl vyhnán do Galie, kde se nadchl pro svátost víry, a jen co se ujal vlády, staral se usilovně o to, aby pro víru získal i celé své království. V tom úsilí mu velmi vydatně pomáhal biskup Felix, který přišel z burgundského kraje, kde se narodil a byl vysvěcen biskupem. Když se Felix setkal s arcibiskupem Honoriem a svěřil se mu se svým přáním, poslal jej Honorius, aby šel hlásat slovo života národu řečených Anglů.
Felixova přání nepřišla nazmar: vždyť ten zbožný pěstitel duchovních polí nalezl u Anglů v lidech věřících bohatou úrodu! Neboť celé to království osvobodil od dávných nepravostí a neřestí a - zcela v souladu s významem svého jména - přivedl k víře a dílům spravedlnosti a darům věčného štěstí. Dostal také biskupské sídlo ve městě Dommoc [Dunwich] a po sedmnácti letech [628 - 647], kdy stál v čele toho království jako vládnoucí biskup, tam v míru završil svůj život.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 629

Franská říše
Smrt krále Chlothara, vlády se ujímá Dagobert
Po 18. 10. zemřel ve svém sídelním městě Paříži vládce franské říše Chlothar II. Všichni očekávali, že se říše bude dělit, tak jak to bylo obvyklé v 6. století, mezi jeho dva syny: austrasijského místokrále Dagoberta a jeho bratra Chariberta. Austrasijská šlechta v čele s majordomem Pipinem Starším a metským biskupem Arnulfem se však snažila vnutit Dagoberta i Burgundům a Neustrijcům jako samovládce, kdežto na stranu prostoduchého Chariberta se postavil jeho strýc Brodulf a neustrijská šlechta. Burgundská šlechta se však rozhodla pro Dagoberta, s nímž nakonec souhlasila i většina neustrijské šlechty a biskupů. Dagobert tedy převzal vládu v celé franské říši, pak však dal na „moudrou radu“ a bratra odškodnil Akvitánií, tj. bývalým vizigótským „tolosánským královstvím“ s hlavním městem Toulouse, zahrnujícím území od řeky Loiry až k Pyrenejím včetně měst Saintes, Perigeux, Cahors, Rodez a Javols. Tím položil základy akvitánského vévodství, které tvořilo jakýsi nárazníkový stát s vizigótskou narbonnskou provincií a vzpurnými Basky. Dagobert však Brodulfovi nezapomněl komplikace, které mu způsobil při královské volbě, a když podle germánského zvyku jako král objížděl Burgundsko, nechal ho v zavraždit.
Dagobert se nyní cítil dostatečně silným k tomu, aby posílil centrální královskou moc a vymanil se z područí svých mocných, ale obtížných dvořanů Arnulfa a Pipina. Svůj dvůr proto přemístil z austrasijských Met do neustrijské Paříže, což iredentističtí Austrasijci chápali jako zradu. Arnulf se nedobrovolně stáhl z veřejného života a následoval svého přítele Romaricha do lesní samoty jižních Vogéz, kde později vznikl klášter Remiremont. Jeho místo zaujal kolínský biskup Kunibert, u dvora však zůstali jeho synové Ansegisel a Chlodulf jako královi domestici, tj. správci státního majetku. I austrasijský majordomus Pipin Starší musel čelit útokům jemu nepřátelské šlechty. Nebyl sice okamžitě zbaven funkce, ale odešel s králem do Neustrie, kde mu byl vykázán pobyt v Orleánsu, takže všechna důležitá rozhodnutí ve 30. let byla již učiněna bez něho. Stejně tvrdě se král postavil i proti některým nárokům církve, což pochopitelně vyvolalo nespokojenost, jasně vyvěrající ze stránek Fredegarovy kroniky. Zde můžeme dokonce nalézt pochybnosti o tom, zda se král olupující kostely i lid o statky a mající vedle tří řádných manželek i množství souložnic může vůbec dostat do nebe.
Dagobert obnovil spojenectví s Konstantinopolí a vyslal na východ poselstvo. Často zasahoval do sporů o vizigótský trůn a za své vlády vyhnal Židy. Roku 628/629 zapudil svoji bezdětnou manželku Gomatrudu a oženil se se saskou otrokyní Nantechildou.
Smrt krále Chlothara
Král Chlothar zemřel roku 650 od Vtělení Našeho Pána [ve skutečnosti roku 629] ve čtyřicátém čtvrtém roce své vlády [ve skutečnosti ve 46.], kterou přijal od svého otce jako šestnáctý vládce od počátku monarchie. Byl pojmenován Chlothar Druhý po svém dědovi Chlotharovi Prvním a později budeme ještě mluvit o Chlotharovi Třetím. O tomto Chlotharovi můžeme říci mnoho dobrého. Byl to muž velmi trpělivý, sečtělý a plný strachu z Našeho Pána; chudině dával to, co potřebovala, a kostelům a kněžím byl nápomocen rasou i skutkem. Pohřbili jej v opatství sv. Vincence mimo Paříž.
Vlády se ujímá Chlotharův syn Dagobert
Král Dagobert pobýval v království Austrasie, když zemřel jeho otec král Chlothar. Když se ujistil o jeho smrti, poslal některé ze svých šlechticů s velkou armádou do království Neustrie a Burgundska s úkolem připravit jeho návrat a umožnit mu bezproblémové převzetí moci. Sám pak nečekal dlouho a vydal se za nimi. Když dosáhl města Remeše, přivítali jej všichni biskupové a šlechtici Burgundska, kteří přišli podle rozkazu těch, co vyslal napřed, a poddali se mu. Kromě nich přišli biskupové a čelní šlechtici Neustrie, aby uzavřeli stejné dohody jako Burgundové.
Králův bratr Charibert bude vládnout Akvitánii
Král Dagobert měl bratra, jehož jméno bylo Charibert; o něm jsme již mluvili, když jej jeho otec korunoval a udělil mu vládu nad jednou částí království. Byl to jeho nevlastní bratr, protože byl synem královny Sichildy, jeho nevlastní matky. Zkoušel pevně vládnout otcovu království, ale byl to prosťáček, kterému se to nemohlo podařit. Jeho strýc Brunulf, bratr jeho matky Sichildy, chtěl silou prosadit nároky svého synovce na vládu nad království nehledě na zákonná práva krále Dagoberta. Ale věci se udály jinak, než zamýšlel, i když historie o tom nic neříká. Když král Dagobert ovládl všechny království svého otce, tj. Neustrii, Austrasii a Burgundsko, byl pohnut lítostí nad svým bratrem, který byl od přirozenosti věrný a otevřený a po poradě s dobrými muži mu věnoval část království. Protože byl zplozen v legitimním svazku, odevzdal mu dost země, aby mu zajistil čestný a důstojný život: Toulouse, Cahors, Agen, Perigord, Saintonge a veškerý kraj až k Pyrenejím. Odevzdal mu všechny tyto oblasti s městy, hrady, městy a vesnicemi s podmínkou, že nebude nárokovat otcovo království ani on, ani jeho dědicové. A král Charibert si zvolil za své sídelní město Toulouse. Čtyři roky poté, co počal svoji vládu, poslal svoji armádu bojovat do Gaskoňska. Podrobil si zemi, podřídil ji svoji vládě a rozšířil tak svoje království. Král Dagobert držel veškerou Neustrii (ta se nyní nazývá Normandie), veškeré Burgundsko a celou Austrasii, která zahrnovala Lotrinsko, Avauterre a celou Germánii až k Rýnu. Nyní musíme, jak jen bude možné pokud možno krátce, popsat jeho život a skutky.
Král Dagobert na státní návštěvě Burgundska
Král Dagobert již vládl po sedm let, když se po smrti svého otce vydal s velkou družinou šlechticů a magnátů navštívit království Burgundska. Biskupy a mocné muže z této i přilehlých oblastí jeho příjezd značně znepokojil. K chudákům, kteří si u něho stěžovali a požadovali to, co bylo pro ně dobré, se choval tak milostivě a příjemně, že odcházeli celí radostní. Když byl ve městě Langres, staral se o spravedlnost pro všechny ty, kdo k němu přišli, ať chudí anebo bohatí, tak rychle a otevřeně, že všichni uvěřili, že je to člověk Boží, neboť si nevzal od nikoho žádné dary ani služby. Každého člověka přivítal jako sobě rovného a plným právem rozhodoval jako milostivý a svrchovaný soudce. Zatímco pobýval ve vesnici jménem Lathon, věnoval tolik pozornosti všem lidem z jeho království, kteří k němu přišli, a byl tak zaujat plněním svých povinností, že ani neměl dost času, aby se vyspal a najedl. Vždy dohlížel na to, aby každý člověk, se kterým přišel do styku, odcházel šťastný, když dostal to, co mu po právu náleželo. Když ten den, co opouštěl město Lathon, aby pokračoval do Chalon, se šel ještě před svítáním vykoupat, tak povolal k sobě dva vévody Balmagaira [též Amalgara] a Arneberta a patricia jménem Willibadus a nařídil jim ještě zde zabít Brunulfa, strýce svého bratra Chariberta, protože mu nebyl věrný. A oni jeho rozkaz provedli.
Král odejel do Chalon nastolit právo a spravedlnost i pro zdejší lidi a zjistit, jak bylo o jeho zemi pečováno a jak byla řízena. Za tím samým účelem odejel odtamtud přímo do města Autunu, z Autunu do Auxerre, z Auxerre do Sens a ze Sens se vrátil do Paříže. Pak odešel a podle rady Franků opustil královnu Gometrudu ve městě zvaném Romilly, protože byla neplodná. Byla to sestra jeho macechy královny Sichildy. Oženil se s další dívkou Nanthildou, pannou nevšední krásy a ušlechtilosti. Jak některé kroniky říkají, odvedl si ji přímo z kláštera [chyba a nepochopení opisovače].
Na počátku své vlády se spoléhal na rady sv. Arnulfa, bikupa métského, a Pipina, královského majordoma Austrasie. Z těchto důvodů vládl svému království a Austrasii především tak dobře a tak úspěšně, že si jej všichni lidé vážili a milovali jej. Jeho jméno a moc jeho nestranné spravedlnosti poděsily všechny státy a všechny národy tak, že se mu podřídily, a s velkou ochotou a oddaností se podrobily jeho spravedlivé vládě. Lidé, kteří hraničí s Huny a Slovany, sami Hunové a Slované přišli k němu, odevzdali se do jeho rukou a slíbili, že pokud si to bude přát, může je následovat do jejich zemí, kde se mu poddají a přijmou jej jako svého pána. A když sv. Arnulf odešel do zahrady rajských radostí, radil se král s Pipinem, o které jsme se zmínili výše, a kolínským biskupem Kunibertem. Podle rad těchto dvou mužů bylo království řízeno tak dobře, tak úspěšně a spravedlivě, že všude, kam přišel, mu lidé vzdávali čest a vyjadřovali tu nejvyšší oddanost. Pro svoji oddanost a čest byl ještě více milován a vážen než kterýkoliv král, který vládl před ním. Když se vrátil z království Austrasie, šel do chrámu sv. Denise, kde vzdal čest svým patronům a ochráncům a vroucně se modlil k Našemu Pánu, jehož úmysly a dobro jsou dokonalé, a k slavnému mučedníku sv. Denisovi. A protože se s nimi(?) smířil, udělil jim v tu samou dobu město, jenž je nazýváno Strepegny a potvrdil tuto donaci listinou se svojí vlastní pečetí.
Král Dagobert navazuje diplomatické styky s císařem Herakleiem
V té době se vrátili královi vyslanci do Konstantinopole, jejichž jména byla Servatius a Paternus. Poslal je jako posly k císaři Herakleiovi, který převzal impérium po císaři Phocasovi. Králi ohlásili, že uzavřeli trvalé spojenectví.
Po intervenci císaře Herakleia vyhnal král Dagobert ze země Židy, ohlas událostí na Východě
Císař Heraclius byl pohledný, veselý a otevřený muž, středně vysoký a velmi vznešený. Často zabíjel v aréně lvy a některé z nich zabil jednou rukou. A protože to byl znamenitý učenec, hluboce vzdělaný, stal se nakonec hvězdopravcem. Ze znamení hvězd on s jistotou poznal, že jeho impérium zničí obřezaní lidé, a protože si myslel, že by to mohli udělat Židé, poslal své emisary ke králi Dagobertovi a požádal jej, aby je ve všech částech svého království nechal pokřtít a všechny ty, kteří by to odmítli, potrestal exilem. Král Dagobert vyhověl této žádosti a všechny, kdo odmítli křest, poslal do exilu a vyhnal z království Franků.
Ale císař Heraclius se zmýlil, neboť to nebyli Židé, na něž ukazovala ta znamení, ale Saracéni, též nazývaní Agaréni, protože se říká, že pocházejí z Hagary, Abrahámova sluhy, jenž byl Abrahámem obřezán. A byli to oni, kdo později v době císaře Heraclia zničili římské impérium. Ten proti nim poslal pozoruhodně velkou armádu, když slyšel, že napadli impérium. Ale jeho lidé utrpěli těžkou porážku a až 150 000 jich bylo zabito. A když po svém vítězství Agaréni svlékli mrtvoly, poslali kořist získanou od jeho vlastních lidí císaři a poprosili jej, aby ji přijal. Ale on to odmítl, protože se chtěl pomstít za škody, které mu způsobili. Otevřel průsmyky v Kaspických horách, které Alexandr již dávno zahradil národu zvanému Alani a na 150 000 jich vpustil do země jako náhradu za ty, jež ztratil.
Saracéni byli tak početní, že dva jejich vůdci přivedli do bitvy ve zbrani na 200 000 mužů. Armády se přiblížily, ale nechaly mezi sebou dost velký prostor na to, aby mohly na noc rozbít své stany. Ale v noční temnotě utrpěla císařova armáda velkou pohromu a neštěstí, když ztratila 52 000 mužů, kteří byli nalezeni mrtvi na jejich lůžkách [snad ohlas bitvy ztracené roku 636]. Ostatní byli tak vystrašeni touto náhle propuklou morovou nákazou, že všichni uprchli, zanechav nepřátelům celé své království a vše to, co vlastnili. Jejich nepřátelé jimi pohrdali, protože se s nimi neodvážili utkat. Císař Heraclius byl celý zoufalý z katastrofy, která postihla jeho muže, a bál se, že jim nebude moci vzdorovat od té doby, co se zmocnili převážné části Asie a připravovali se k útoku na Jeruzalém. Jeho skleslost vedla k nemocím a po nemoci těla upadl do duševní apatie a propadl kacířství, které se nazývá eutychiánství, poté, co se oženil s vlastní neteří, dcerou své sestry. Zemřel dvacet šest let potom, co se ujal vlády nad impériem. Po něm se stal císařem jeden z jeho synů jménem Heracleonas a spolu se svoji matkou řídil impérium po dobu dvou let. Pak rezignoval a přenechal monarchii jednomu z bratrů, jehož jméno bylo Constantinus.


Itálie
Král Arioald omilostnil svoji manželku Gundepergu
Franský král Chlothar II. přiměl svého spojence langobardského krále Arioalda, aby urovnal vztahy se svojí manželkou Gundepergou, kterou před třemi roky obvinil z nevěry a uvěznil. Třebaže královna byla osvobozena a u dvora zaujala své původní postavení, příliš se zřejmě nepoučila, neboť ve vězení skončila za stejné provinění ještě jednou.
Král Arioald omilostnil svoji manželku Gundipergu
[Fredegarius píše, že Arioaldova manželka královna Gundiperga, dcera Agilulfa a Theudelindy, se jednoho dne vyjádřila, že jistý šlechtic v králových službách jménem Adalulf má velmi krásnou postavu. Když se to ovšem Adalulf dozvěděl a navrhl ji, aby s ním porušila manželský slib, tak ho s opovržením odmítla. Adalulf však začal tvrdit, že tajně slíbila vévodovi toskánskému Tasovi, že otráví svého manžela a pozvedne ho na trůn. A král mu uvěřil a poručil ji uvěznit v jisté pevnosti. O dva roky později franský král Chlothar II poslal k langobardskému králi vyslance a jejich prostřednictvím se dotazoval, proč byla královna uvězněna. A když jim tento důvod byl sdělen, tak jeden z vyslanců navrhl prověřit její vinu či nevinu osobním soubojem. V něm ovšem bojovník královny Adalulfa zabil, takže Gundiperze musela být navrácena královská důstojnost.]


Římská říše
Návrat sv. Kříže do Jeruzaléma
Po porážce perské říše východními Římany a vraždě šáha Chosroea II. je situace v Persii nepřehledná a z chaosu těží perský generál Šáhrvaráz. V červenci jednal v Arabissos Tripotamos s císařem Herakleiem a netajil se svým záměrem uzurpovat moc a vládnut říši tvrdou rukou. Aby si císaře získal na svoji stranu, slíbil mu, že vrátí roku 614/615 z Jeruzaléma uloupenou nejposvátnější křesťanskou relikvii sv. Kříž. Když mu císař mu vyjádřil podporu – trocha chaosu u potenciálně nebezpečného souseda přece nemůže škodit –, zahájil akce za uchvácení trůnu a s licoměrným heslem „Pomsta za Chosroea!“ žádal vydání spiklenců a královrahů.
Na generálovo vítězství a návrat ztracené relikvie však nemusel Herakleios ani dlouho čekat, protože v syrské Hierapoli (Membidž, Sýrie) se objevili poslové perské princezny Bórán a svatý Kříž mu odevzdali. Po sedmi letech bojů se tak mohl vrátit do Konstantinopole, kde byl triumfálně uvítán lidem, patriarchou Sergiem a svým synem Herakleiem – Konstantinem. (Oslav vítězství křesťanského impéria pohanskými Peršany se již nemohl zúčastnit další muž, který řídil obranu města před Avary a Peršany, patricius Bonus, neboť zemřel již v květnu roku 627.)
Dne 21. 3. 629/14. 9. 630 vstoupil vítězný římský císař Herakleios I. slavnostně do Jeruzaléma, aby uložil relikvii sv. Kříže zpět do chrámu Božího hrobu. Palestinským Židům sice v Tiberiadě slíbil amnestii, tento slib však nemohl dodržet. Na nátlak křesťanských představitelů, kteří nezapomněli na pronásledování křesťanů za židovské nadvlády v letech 614/615 – 617, vyhnal Židy opět z Jeruzaléma a musel připustit četné jejich popravy.
Návrat sv. Kříže do Jeruzaléma
Není jasné, kdo císaři Herakleiovi odevzdal sv. Kříž. Je možné, že to byl ještě před svojí smrtí král Kavád Široé. Podle jiného zdroje (Drapeyron) to však spíše vypadá tak, že císař kontaktoval perského generála Šáhrvaráze a jako odměnu za Kříž mu slíbil perskou korunu. Po uzavření dohody se vrátil do svého paláce v Chalkedonu, odkud vyslal svého bratra Theodora, aby Kříž přivezl. Theodorova mise byla úspěšná, relikvie byla nalezena a odevzdána císaři, který s ní triumfálně vstoupil do Konstantinopole a provizorně uložil v chrámu Hagia Sofia. To prý bylo 14. 9. 628. (Datum si Drapeyron spletl s datumem Povýšení sv. Kříže v Jeruzalémě roku následujícího.)
Sebeos má sice opět trochu jiný názor, ale i on tvrdí, že Kříž odevzdal Herakleiovi Šáhrvaráz a že se oba muži setkali osobně po Kavádově smrti (někdy v srpnu roku 628). Herakleios tehdy nabídl generálovi svoji podporu při uplatňování jeho nárokům na perský trůn, vrátí–li mu Kříž. Šáhrvaráz nabídku přijal, vytáhl na Ktésifont a město dobyl. Zabil krále Ardašíra a mnoho šlechticů a s „maximálním spěchem“ doručil prostřednictvím zvláštních vyslanců Kříž Herakleiovi. Pokud je to pravda, nemohl jej císař dostat dříve něž před Vánocemi roku 628. Sebeos také uvádí, že Šáhrvaráz byl právě v Alexandrii, když dostal výzvu k jednání. Nejedná se samozřejmě o Alexandrii egyptskou, ale syrskou. Podle Masúdího však Šáhrvaráz vyrazil proti Ktésifontu ze syrské Antiochie.
V předjaří roku 629 císař vydal do Jeruzaléma, aby na své místo vrátil sv. Kříž prozatímně uložený v chrámu Boží moudrosti. Podle některých pramenů mu v Emesse (Homs, Sýrie) či Edesse (Urfa, Turecko) předali arabští poslové dopis, v němž jej Prorok Muhammad vyzýval, aby přestoupil k islámu. (Pravděpodobnější je Emessa, protože Edessa leží mimo cesty do Palestiny. I datum je chybné. Stejná výzva ke konverzi byla totiž mj. adresovaná i perskému králi Chosroeovi a toho vyplývá, že k tomu muselo dojít ještě před královou smrtí v únoru roku 628, nejspíše tedy roku 627.)
Když se císař s doprovodem přiblížil k městu Tiberiadě (na západním břehu Tiberiadského jezera), vyšli jej místní Židé uvítat. Protože si velmi dobře uvědomovali, že jejich násilné skutky vůči křesťanům v době perské okupace jsou ještě v čerstvé paměti, předali císaři cenné dary a žádali o amnestii. Herakleios se zachoval velkoryse a beztrestnost jim písemně zaručil.
Poté pokračoval v cestě a již brzo měl svaté město na dohled. Před hradbami již na něj čekalo obrovské množství lidí – laiků, ale i duchovních a mnichů s evangeliemi, svíčkami a kadidelnicemi, aby jej uvítali, přičemž oficiální zdravici přednesl Modestos, který tak úspěšně spravoval místní křesťanskou obec v době perské okupace. V jeho doprovodu pak vstoupil do města východní Zlatou branou, za níž již narazil na samotného patriarchu Zachariáše. Patriarcha nejdříve císaři slíbil věrnost, pak jej však pokáral za veškerou tu nádheru a přiměl jej k tomu, aby odložil svůj purpurový oděv a veškeré své zlato a pokračoval dále již jako prostý kajícný poutník. Všude kolem sebe viděl tu zkázu, kterou zde způsobili před čtrnácti lety Peršané a Židé, a Modestovi děkoval za obnovu těch nejdůležitějších křesťanských svatyň – chrámu Zmrtvýchvstání na Golgotě a Konstantinova chrámu. Pak následovala velká slavnost, při které uložil sv. Kříž zpět na oltář chrámu Zmrtvýchvstání. Bylo to 14. 9. a tento den dodnes slaví východní i západní církev jako svátek „Povýšení sv. Kříže“. (Podle Sebeose císař, hodnostáři, vojáci i všichni přítomní obyvatelé města při slavnosti vzlykali, štkali a prolévali slzy do té míry, že nikdo z nich včetně zpěváků nebyl schopen zapět písně našeho Pána.)
Legenda praví, že sv. Kříž uschovaný v nádherném zlatem a drahokamy zdobeném relikviáři nebyl po celou dobu, kdy byl v perských rukou, nijak znesvěcen, dokonce ani pohledem pohanských očí. Dokonce ani samotný perský král Chosroes se prý neodvážil otočit klíčem a otevřít schránu posvátné relikvie. Je vysoce pravděpodobné, že jej před zničením zachránila nejenom posvátná úcta pohanského panovníka, ale i Chosroeova záliba v shromažďování drahocenných předmětů.
Zimu roku 629 – 630 trávil císař Herakleios v Jeruzalémě. Laici i duchovní se nyní před ním vyznávali ze své nenávisti vůči Židům a tvrdili, že jsou více než pohanští Peršané vinni vraždami křesťanů a zničením jejich chrámu roku 615. Toto obvinění bylo pravdivé, anebo přinejmenším pravdě blízké, a proto není divu, že Židé v Tiberiadě se snažili vymoci na císaři slib beztrestnosti. A to se ukázalo jako problém, protože císař nemohl jen tak svoje slovo vzít zpět. Nakonec však převážil názor, že byl podveden a že svůj slib vydal, aniž znal pravou podstatu věcí. Nemohl přece vědět, že Židé zabíjeli křesťany mečem, že je upalovali a že ničili jejich chrámy. Slib vylákaný podvodem není platný a musí se s nimi jednat tvrdě. A císař se opravdu podvolil a vydal edikt, v němž vyhnal všechny Židy z Jeruzaléma a zakázal jim přiblížit se k jeho hradbám blíže než na tři míle. Tím to ovšem neskončilo a vyhnání Židů z města bylo to nejmenší, co se jim mohlo stát, neboť císař podle všeho schválil pomstu v takové maximální míře, jakou křesťané požadovali. Podle Makrízího následoval hrůzný masakr Židů, takže „žádný z nich nezůstal v království Rúm, Sýrie a Egypta a zachránili se pouze ti, kteří uprchli a ukryli se“. Na základě jiných pramenů (Eutychius) se můžeme domnívat, že se zabíjení Židů rozšířilo dokonce i po celé říši.
Aby císař, patriarcha a biskupové ulehčili svému svědomí, rozeslali do všech měst dopis, v němž všem lidem jako výraz pokání uložili týdenní půst – půst, jenž egyptská koptská církev nazývá postem „Herakleiův“. Je proto možné, že i egyptští křesťané měli se Židy nevyřízené účty z doby, kdy Peršané okupovali Alexandrii, a že i oni se na jejich vraždění podíleli. Z toho, že Herakleiův půst je vlastně prvním týdnem čtyřicetidenního velikonočního půstu, můžeme usuzovat, že k pogromu na židy muselo dojít nejpozději počátkem roku 630.
V zimě roku 629 – 630 zemřel jeruzalémský patriarcha Zachariáš a byl nahrazen císařovým favoritem Modestem. Není tedy jasné, kdo z nich jako patriarcha inicioval vraždění Židů. Nepochybné je pouze to, že jej oba schvalovali.


Perská říše
O trůn perských králů usiluje generál Šahrvaráz; vyjednávání s císařem
(¬628) Pro ktésifóntskou vládu kolem malého krále Ardašíra III. byl ovšem největší a nejnepříjemnější záhadou Šahrvaráz, který se se svým vojskem pohyboval na římských hranicích a nikdo nemohl vědět, co hodlá podniknout. Ale Šahrvaráz měl své ambice a ty šly vysoko. V červenci roku 629 se sešel s Hérakliem v jakémsi maloasijském místě zvaném Arabissos Tripotamos a umluvili spolu mír. Za koho Šahrvaráz jednal, je neznámo. Oba mužové ustanovili hranicí Eufrat a na počest a památku své schůzky založili na místě kostel, kterému dali jméno Eiréné, mír. Celá tato taškařice byla jen zástěrkou pro jednání daleko významnější. Šahrvaráz se netajil císaři tím, že zavede v Persii jiný pořádek, dosedne–li sám na královský trůn. Héraklios mu to zřejmě schválil a slíbil mu podporu z římské strany, nebo alespoň neutralitu. Římským zájmům nemohlo uškodit vypuknutí zmatků nebo i občanské války v Persii a ta okolnost, že Šáhrvaráz uchvátí trůn a zaměstná sásánovské prince. Šáhrvaráz slíbil také Hérakliovi, že vydá svatý kříž. Oba státníci se jistě nesešli jen pro zábavu. Héraklios věděl o záměrech Šáhrvarázových a v jeho snahách jej podporoval. (®629)
• O trůn perských králů usiluje generál Šahr–baz; vyjednávání s císařem[/color]
(¬628) Po smrti krále Kobada přešla vláda na jeho syna Artaxerxese III., dítě asi sedmileté, i když existuje pramen tvrdící, že to byl roční kojenec. Šlechta, která jej pak provolala, svěřila faktickou vládu zemskému správci a regentovi jménem Mihr–Hasis, čelnému hodnostáři jeho otce. Třebaže Mihr–Hasis vládl spravedlivě a rozvážně, nemohl předejít potížím a nepořádkům, které na Východě vždy provázejí vládu slabého jedince a činí vládu regenta krajně obtížnou. Šahr–barz, který se asi jen s vypětím všech sil podřizoval Kobadovi, viděl v nástupu malého chlapce jako předzvěsti možného vymření Sásánovců skvělou možnost jak uspokojit vlastní ctižádost a zároveň se pomstít dynastii za všechny příkoří, kterých se mu dostalo od Chosroea II.
Ale ještě před otevřenou roztržkou začal vyjednávat s císařem, aby si příslibem určitých ústupků zajistil jeho spojenectví. Na přátelském setkání u Propontidy na sebe vzal Šahr–barz závazek dokončit vyklizení obsazených římských provincií, které se stále ještě nějak vleklo, a slíbil, bude–li jeho podnik úspěšný, vyplatit obrovskou sumu peněz jako náhradu za škody, které Římané v minulé válce utrpěli. Heraclius za to jeho synovi Nicetasovi udělil titul patricia a souhlasil se sňatkem jeho dcery Nike se svým vlastním synem Theodorem. Dále pak přijal Gregorii, Nicetasovu dceru a tedy Šahr–barzovu vnučku, jako manželku pro Constantina, dědice trůnu impéria. Je také pravděpodobné, že Šahr–barzovy voje posílil oddílem svých vlastních vojáků, aby mu pomohli v boji proti Artaxerxesovi a Mihr–Hasisovi. (®629)


Arábie
Prorok útočí na Římany, bitva u Muty
Právě v době, kdy se v Jeruzalémě konala slavnost „Povýšení sv. Kříže“, vyslal Prorok Muhammad do akce na tři tisíce svých jezdců s úkolem přejít poušť a napadnout město Mutu. Se zdůvodněním, že chce pomstít smrt jakéhosi svého posla, tak zahájil válku proti římské říši, která potrvá až do roku 1453.
Nedaleko Muty, východně od řeky Jordánu, však na muslimy zaútočily římské síly (nepochybně také arabského původu) a zmasakrovaly je takovým způsobem, že prakticky nikdo z důstojníků nepřežil, přičemž přeživší mohli děkovat pouze „Meči Alláhovu“ Chálídovi ibn al–Valídovi, že je zachránil od jisté smrti. Do Medíny se i tak vrátily jen trosky kdysi mohutné muslimské armády. Proroka však tento neúspěch nijak nezdrtil, rozhodl se však změnit taktiku – nejdříve ovládne celý Arabský poloostrov a teprve pak se znovu vrhne na Římany.
Prorok útočí na Římany, bitva u Muty
V roce 629 vykonal Muhammad pouť do Mekky a získal přitom pro svou víru dva velmi významné Kurajšovce – al–Walída a al–Áse. V témže roce se také uskutečnila malá (3 tisíce mužů) výprava proti Římanům, podnícená urážkou Muhammadova posla, vyslaného k císaři Herakleiovi. Skončila porážkou Arabů v bitvě u Muty, vesnice, ležící na východ od Mrtvého moře. Al–Walíd, který z rukou nepřátel zachránil válečný prapor, si zde vysloužil čestnou přezdívku „Meč Boží“.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“