Dějiny středověku v letech 580 - 589

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 580 - 589

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 580 – 589
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 580

Franská říše
Smrt prince Chlodovecha
V Galii již tak strádající záplavami a zemětřesením propukla epidemie úplavice: „A přepadala ta nemoc, která propukla v měsíci srpnu, nejdříve malá dítka a působila jim smrt. Ztratili jsme tehdy sladká a nám drahá robátka, která jsme buď houpali na klíně, anebo chovali v náručí, vlastníma rukama krmili a s úzkostlivou péčí vychovávali. Ale osušili jsme slzy a se svatým Jobem si řekli: „Pán dal, Pán vzal. Jak se Pánu zalíbilo, tak se stalo. Budiž jeho jméno pochváleno na věčné časy!“
V září zemřela i manželka burgundského krále Gunthramna Austrechilda, neustrijský král Chilperich sice útoku choroby odolal, ale jeho dva synové z manželství s Fredegundou tolik štěstí neměli a zemřeli. Králi tak zůstal poslední syn z manželství s Audoverou stávající tourský místokrál Chlodovech. Žalem zdeptaná Fredegunda se rozhodla svého nevlastního syna zlikvidovat, a proto se postarala o to, aby byl v říjnu odeslán do nemocí zasažené Berni-Riviere. Chlodovech však měl výborný imunitní systém, útoku choroby odolal a bez problému se vrátil na královská dvůr. Zde se však začal nerozvážně naparovat a rozhlašoval, že teď po smrti svých bratrů už má vládu jistou a že se vypořádá se svými nepřáteli. Fredegunda věděla, že tím nepřítelem myslí ji, a proto přešla do protiútoku: poručila Chlodovecha spoutat, zbavit zbraní a nádherných šatů a předvést v pouhých hadrech. Pak jej uvěznila na statku Noisy–le–Grand, kde jeho život skončil pod ranami nožem – vše mělo samozřejmě vypadat tak, jakoby spáchal sebevraždu. Královna Audovera syna dlouho nepřežila a byla zavražděna, její dcera Basina byla znásilněna a poslána do kláštera v Poitiers.
Narodil se Pipin I.
Na svět přišel budoucí austrasijský majordomus Pipin I. Starší. Pocházel z mocného rodu Pipinovců, který vlastnil značný majetek v oblasti řeky Maasy (např. belgické město Pepinster).
Synoda v Berni–Rivier
Na synodě v Berni-Rivier čelil tourský biskup a historik Řehoř obvinění, že o královně Fredegundě prohlásil, že souloží s biskupem Berthramnem – neustrijská panovnice mu asi nemohla zapomenout, že se postavil za biskupa Praetextata, který měl u ní zase vroubek za to, že oddal jejího nevlastního syna Merovecha s austrasijskou královnou–vdovou Brunhildou. Celá záležitost však nakonec dopadla dobře a Řehoř z Toursu byl shledán nevinným.
• Baskové obsadili dnešní Gaskoňsko.


Hispánie
Vzpoura prince Hermenegilda (580 - 581)
Poté, co se princ Hermenegild oženil s franskou princeznou Ingundou, jmenoval jej jeho otec a vizigótský král Leovigild svým spoluvládcem a do správy mu svěřil jednu svoji provincii, pravděpodobně Bætiku. Hermenegild pak se svojí manželkou odešel do města Sevilly, které učinil svým hlavní sídlem. I to, že mu otec svěřil správu provincie sousedící s územím východních Římanů, svědčí o tom, jakou důvěru v něj měl. Ale Ingunda a tamnější mnich Leandrus - starší bratr sv. Isidora ze Sevilly a budoucí, resp. již současný biskup sevillský - se pokoušeli obrátit Hermenigilda ke katolicismu. Ten se zpočátku zdráhal, ale pak své rozhodnutí změnil, konvertoval a při křtu přijal jméno Jan, které však nepoužíval ani na mincích, ani na oficiální napisech, které se nám dochovaly. Leovigild se pokoušel situaci řešit a navrhoval jednání, které však jeho syn odmítl. Když tedy nic nezmohl ani hrozby, ani sliby, začal občanskou válku.
Nemáne žádné důvody se domnívat, že jedno vojsko bylo pouze gótské a druhé výhradně římské. Nikde se neobjevují zprávy, že by Hermenegild získal pomoc Hispanořímanů z jihu, přičemž jejich krajané ze střední a severní Hispánie mu nejenomže nebyli nápomocni, ale dokonce se vůči němu chovali nepřátelsky. Místní velkostatkáři totiž neměli důvod vystupovat proti králi, který v zemi obnovil klid a monarchii sjednotil. A o Leovigildově důvěře ve své římské poddané svědčí i to, že za své vyslance do Galie roku 582 si zvolil římské katolíky Florentia a Exsuperia. Na druhou stranu se ani všichni Gótové nepostavili na královu stranu. Podle Isidora ze Sevilly se v období vzpoury rozdělil gótský národ na dvě části, přičemž jedni pomáhali katolickému princi, zatímco druzí jeho ariánskému otci. Neznamená to tedy, že by se jednalo o čistě náboženskou válku ariánů proti katolíkům, protože mnoho Hermenegildových Gótů ani nepřestoupilo ke katolicismu.
Hermenegild se tedy prohlásil králem v Seville a začal razit mince se svým jménem. Leovigilda tak připravil o kontrolu nad Sevillou a Méridou - dvěma z pěti hlavních měst monarchie -, dále pak nad Córdobou a mnoha dalšími významnými středisky a pevnostmi. Kromě Římanů se spojil i se svébským králem Mirem, jehož roku 576 asi tak velmi vystrašily Leovigildovy vojenské akce ve vlastním pohraničí, že se rozhodl udělat vše proto, aby dopomohl Hermenegildovi k trůnu. Roku 580 vyslal do Burgundska ke králi Guntramovi poselstvo s úmyslem zapojit ho do gótské občanské války. Nevíme, zda mu Guntram vyhověl, ale pokud ano, tak se jeho válečné úsilí neskončilo úspěchem. Další svébští poslové pak putovali do Konstantinopole. I když účel této cesty neznáme, je evidentní, že císaře vybízeli k útoku na Leovigildovo území, aby tak gótského krále zaměstnali a udrželi jej dále od vlastního území, tj. severozápadu Pyrenejského poloostrova.
Dva detaily svědčí o císařově vlivu na Hermenegilda v prvých dnech jeho vlády. Prvním z nich je nápis na jedné z jeho mincí REGI A DEO VITA, tj. „Nech Bůh dá králi život“, což je narážka na prohlášení duchovenstva vůči Hermenegildovi při jeho korunovaci v Seville. A nápad použít tuto větu na minci jistě pocházel z císařských provincií v severní Africe, kde se slovo VITA objevuje na bronzových mincích v Kartágu v době vlády Justina II. (567 - 578). A je možné, že to bylo poprvé, co vizigótský král umístil na minci legendu s náboženským textem, na což Leovigild okamžitě reagoval. Druhým je pak nápis z druhého roku Hermenegildovy vlády, jenž byl nalezen u vchodu do jedné budovy v Alcalá de Guadaira a jenž mluví o „pronásledování prince“ Leovigildem. Datum je zde uveden v podobné formě jako u Římanů, i když tento způsob nebyl v Hispánii nový, neboť se používal již za vlády králů Theudise a Atanagilda.
Nevíme nic o Hermenegildově vnitřní správě. Pravděpodobně vyhnal ariánské duchovenstvo z měst, které kontroloval, a odevzdal katolíkům jejich kostely. Je však zajímavé, že po dva roky, co byl Leovigild zaměstnán jinými problémy (580 - 581), nepřevzal vojenskou iniciativu a Toledo nenapadl dokonce ani tehdy, když Leovigild válčil na severu proti Baskům (roku 581). Na druhou stranu se ani Římané nepokusili podrobit si města vzbouřenců. A Hermenegild se pravděpodobně na Konstantinopol ani příliš nespoléhal, neboť nechtěl být po celý svůj život jejím vazalem.
Vzpoura prince Hermenigilda
Hermenigild povstal proti svému otci a spojil se s Římany. A třebaže Leandrus měl velké výhrady k poměrům v jejich hispánských provinciích, odešel do Konstantinopole, aby do konfliktu zatáhl i císařskou vládu. Nevíme, čím Hermenigild zaplatil Římanům za jejich spojenectví, ale je zřejmé, že jim nedovolil obsadit žádné z měst, které ovládal. Lenadrovo úsilí však vyšlo vniveč, protože východní Římané vystavení tlaku na Východě princovi zřejmě slíbili pouze to, že mu pomohou na bitevním poli, pokud je o to požádá. A i když Leovigild vyvinul neskutečné úsilí, aby konfliktu zabránil, tak nebyl úspěšný a propukla občanská válka, která způsobila Gótům i Hispanořímanům daleko větší ztráty než všechny dosavadní útoky a nájezdy ze zahraničí.
Princ Rekkared chce Rigunthu
O vládu nad vizigótskou říší již rok bojují ariánský král Leovigild se svým synem Hermenegildem, který pod vlivem své franské manželky Ingundy, Childebertovy sestry, konvertoval ke katolictví a nyní se snaží strhnout vládu na sebe. Mladší Leovigildův syn princ Rekkared se kupodivu také uchází o katoličku a do centra jeho zájmu se dostává dcera krále Chilpericha Riguntha. Příprava sňatku již pokročila natolik, že franští vyslanci si obhlíželi v Hispánii věno, které tehdy dával muž ženě.
Synoda v Toledu
Leovigild svolal do Toleda ariánskou synodu, která významným způsobem změnila doktrinální učení gótské církve. Byla uznána plná a rovnocenná podstata Syna, ale Duch svatý byl i nadále odsouzen do podřadné role (makedonianismus). Účastníci jednání rozhodli, že není nutné znovu křtít katolíky, kteří se rozhodli změnit vyznání, a že nová víra má být předávána pouze vložením ruky ariánského biskupa. Pomocí této doktríny se král pokusil sjednotit v zemi náboženské obřady a určité výsledky měl, např. do jeho tábora přešel katolický biskup Vincenc ze Zaragozy. Ke krvavému pronásledování katolíků sice nepřikročil, ale k násilnému prosazování arianismu za jeho vlády přesto docházelo. Kromě toho, že zabral některé katolické kostely, poručil biskupovi Massonovi z Emerity (Meridy) přestoupit k ariánskému vyznání i s celou obcí věřících, a když odmítl, vyhnal jej podobně jako několik dalších biskupů a dosadil na jeho stolec ariána Sunnu, což v gótštině zhruba znamená „pravda“. Isidor ze Sevilly píše, že Leovigild velmi mnoho biskupů vypověděl, zrušil důchody a privilegia katolické církve, hodně lidí přivedl k arianismu zastrašováním, většinou ale pomocí zlata a majetku. Přes všechnu tuto jeho snahu zůstala většina obyvatel Hispánie své katolické víře věrná.
Ariánská synoda
I když král Leovigild nepovolil konání žádného katolického koncilu - v tom ostatně jenom pokračoval v politice svých předchůdců Agily, Atanagilda i Liuvy -, nemáme přesto důvod se domnívat, že by se v prvních deseti letech jeho vlády postavení katolíků nějak zhoršovalo. Ale když vypukla roku 580 vzpoura, nemohl se jí do roku 582 plně věnovat, neboť jej plně zaměstnávala válka s Basky. Víme však o jedné události z této doby. Když se dozvěděl o synově vzpouře, svolal roku 580 do Toleda ariánskou synodu, na níž biskupové přijali rozhodnutí, že konvertiti z římského náboženství na „naši katolickou víru“, tj. na ariánství, se nemusí se znovu nechat pokřtít, jak tomu bylo dosud, ale že bude stačit, když se dostaví ke svatému přijímání a budou slavit Otce skrz Syna a Ducha svatého. Ariánská synoda o tom vydala i listinu, jejíž platnost později zrušil 3. toledský koncil. Leovigildova snaha byla zřejmá - ulehčit přestup z katolicismu na ariánství, neboť druhý křest byl pro mnoho lidí překážkou. A po synodě se počet konvertitů, jak laiků, tak duchovních, opravdu zvýšil - i když absolutně jich stále nebylo mnoho -, protože zákony takové lidi zvýhodňovaly. Patřil k nim např. i významný biskup Vincentius ze Zaragozy, o němž víme pouze to, že se roku 589 účastnil katolického koncilu v Toledu již jeho nástupce Simplitius. Severus, biskup města Malagy, pak na jeho úlet reagoval sepsáním pamfletu, jenž se nám však bohuže nezachoval. A pochopitelné jsou reakce významných lidí v sousedních katolických zemích (např. Řehoře z Toursu), když s obavami sledovali následky Leovigildovy synody.
Svévský vyslanec na cestě do Burgundska
Svévský král Miro II. poslal vyslance Agilu k burgundskému králi Gunthramnovi. Na území Burgundům nepřátelského neustrijského města Poitiers však byl zadržen a v cestě mohl pokračovat až příští rok.


Itálie
Langobardi opět před Římem
Langobardi oblehli Řím a papež Pelagius II. požádal císaře Tiberia II. o pomoc. Ten však nemohl vyčlenit pro obranu Věčného města mnoho jednotek, a proto mu radil s útočníky vyjednávat a hledat podporu v Galii. Náměstek Kristův proto opatrně oznámil, že si vybral Franky jako ochránce Říma – ti však ještě zůstali k jeho žádosti „hluší“.
Útok Franků v severní Itálii
V těch dnech [před nástupen Authariho na trůn, snad 575 – 584] přitáhli Frankové k pevnosti Anagnis (Nano), jež se nachází nad Tridentem ještě v hranicích Itálie, a zmocnili se jí [Je možné, že to byla pevnost východních Římanů.] Z tohoto důvodu komita Langobardů z Lagarisa (Lagerthal) jménem Ragilo přišel a Anagnis vyplenil. A zatímco se vracel i s kořistí, byl zabit i s mnoha svými lidmi na Rotalianských polích [louky na soutoku řek Noce a Adige] Chramnichisem, vůdcem Franků, který sem přišel, aby se s ním utkal. A tento Chramnichis jenom o něco později přitáhl a zničil Tridentum [Je dost nepravděpodobné, že by se Frankové zmocnili samotného města]. A Euin, vévoda Tridentu, jej pronásledoval, zabil ho i s jeho lidmi na místě , které se nazývá Salurnis (Salurn), a získal zpět veškerou kořist, které se zmocnili. A když tak Franky vyhnal, vzal si zpět celé území Tridenta .


Římská říše a Orient
Obležení Sirmia
Avarský chán Bajan nemohl ignorovat, že Konstantinopol zcela zaujatá válkou s Persií má na Balkáně zcela nedostatečné vojenské síly. Proto znovu požadoval vydání strategicky důležité pevnosti a důležitého obchodního centra Sirmia (Sremska Mitrovica. Srbsko), které mu mělo připadnout na základě dohody s Langobardy z roku 567. A když pak císař Tiberios tento jeho požadavek odmítl, přitáhl roku 579 již potřetí k městu a začal jej znovu obléhat. Své nedobrovolné spojence Slovany a Gepidy využíval k těm nejtěžším pracím, když je nutil kácet stromy a stavět lodi a mosty. Třebaže vynaložil obrovské úsilí, boje se prodlužovaly, aby nakonec trvaly tři roky.
Slované zimují v Řecku
Slované se v Thrákii a Řecku cítí již v takovém bezpečí, že se na zimu nevracejí za Dunaj, ale v císařských provinciích se již trvale usazují. Pod kontrolou Konstantinopole nakonec zůstaly pouze Egejské ostrovy a úzký pruh evropského pobřeží od Konstantinopole k peloponéskému mysu Maleas.
Perský král mír nechce
Císař Tiberios nabídl novému perskému králi Hormizdovi IV. mír, který by ukončil válečný konflikt vlekoucí se od roku 572. Hormizd však věděl, jaké problémy má na Balkáně, a proto se k jeho vyslancům choval zpupně a vymáhal placení poplatku dohodnutého toku 562, tj. 50 liber zlata ročně. Dále si vyhrazoval právo vládnout Arménům a Iberům (Gruzíncům) a již vůbec neuvažoval o vydání strategicky důležitého mezopotamského města Darasu (Dara, Turecko), kterého se zmocnil jeho otec. Císařský stratég na východě Maurikios tedy zahájil novou válečnou kampaň a od Kirkensia (nedaleko Busejry, Sýrie) postupoval tajně pouští na území Persie. Náčelník spojeneckých arabských Ghassánovců, jejich knížectví se rozprostíralo jihovýchodně od syrského Damašku, tento poměrně důležitý fakt vyzradil nepříteli, načež perský král Hormizd IV. poručil vrchnímu veliteli své armády Adormaanovi, aby vyrazil k městu Kalliniku (Fakka, Sýrie) a zpustošil jeho okolí. Maurikios tedy přerušil tažení, spálil na Eufratu své zásobovací lodě a vydal se ke Kalliniku, kde Adormaana porazil a zahnal na útěk.
• Konstantinopolským patriarchou se stal Eulogius
• Vojevůdce Maurikios vydal svoji vojenskou příručku „Strategikon“. Jedná se o základní vojenskou učebnici podobnou pravidlům polní služby dnešních armád.



Perská říše
Válka s císařem Tiberiem pokračuje
(579) Roku 580 se již sebevědomí Římané pustili do realizace ambiciózního válečného tažení. Generál Mauricius shromáždil velkou armádu, všechen válečný materiál naložil na říční flotilu a pak spolu se Saracény žijícími v závislosti na Persii vyrazil z Circesia (nedaleko Busejry, Sýrie) podél Eufratu na jih s úmyslem proniknout do jižní Mezopotámie a snad – jak doufal – dobýt i Ctesiphon (předměstí Bagdádu, Irák). Když ale očekával, že jeho útok nepřítele překvapí, tak musel být velmi zklamán, neboť saracénský náčelník Alamundarus jej zradil a vše Peršanům vyzradil. Král Hormisdas tedy vyslal velkou armádu pod velením Adarmanovým s úkolem proniknout tentokráte do římské Mezopotámie a napadnout důležité město Callinicus (Rakka, Sýrie).
Za těchto okolností se Mauricius neodvážil v tažení pokračovat, a proto spálil lodi a celý rozpačitý se vydal za Adarmanem, kterého v bitvě u města Callinicu porazil a donutil k ústupu. 581)
• Na žádost iberských (gruzínských) knížat zrušila Persie iberské království.

Rok 581

Franská říše
Vévodové budou vládnout sami
Spory o postoj k Langobardům, k císaři a Vizigótům vedly k hluboké roztržce mezi austrasijskou šlechtou a regentkou královnou Brunhildou vládnoucí za svého nezletilého syna Childeberta II. Nejprominentnější z vévodů z Champagne a z oblasti řeky Másy vedení remešským biskupem Aegidiem zbavili královnu moci, sesadili dosavadního austrasijského majordoma Goga (nahradili jej Wandalenem) a sami se ujali faktické vlády. V očích historika biskupa Řehoře z Toursu se však jednalo o bandu chrapounů, kteří byli vždy připraveni – jako vévoda Rauching – pro zábavu mučit své otroky, nebo jako vévoda Gunthramn Boso přikázat svým sluhům ukrást zlaté ozdoby z hrobu ženy, kterou v kostele pohřbili den předtím. Žádný z nich necítil úctu k církvi; byli to lakomci hromadící velké poklady zlata, stříbra a vzácných předmětů. To sesazený Gogo byl z jiného těsta – psal latinské verše, byl vzdělán v rétorice a z jeho zachovaných dopisů lze soudit, že se svými literárními schopnostmi přinejmenším vyrovnal svým galorománským současníkům. Nová vládnoucí garnitura ostře změnila zahraniční politiku země a navázala kontakty se svým dosavadním nepřítelem neustrijským králem Chilperichem I. Vyslanci Austrasie a Neustrie se sešly v Nogent–sur–Marne, kde podepsali spojeneckou smlouvu a stvrdili ji přísahou. Obě země se spojily, vyhlásily válku dosavadnímu austrasijskému spojenci burgundskému králi Gunthramnovi a prohlásily, že je mu třeba „vzít říši“. Chilperich, který minulý rok ztratil i posledního mužského potomka, svého synovce Childeberta adoptoval s tím, aby po jeho smrti zdědil vše, co „získal prací“. Do té doby se však musí zdržet všech úkladů a násilných akcí.
Boso přicestoval do Konstantinopole
Austrasijský velmož Gunthramn Boso odjel do Konstantinopole, kde s císařem Tiberiem uzavřel spojenectví a zavázal se za určitý peněžitý obnos vojensky zasáhnout proti italským Langobardům. Franská delegace se ve východní metropoli setkala i s Gundovaldem, údajným synem krále Chlothara I. a polovičním bratrem krále Gunthramna, a vedena snahou destabilizovat situaci v Burgundsku jej vybídla, aby opustil exil a zahájil boj o burgundský trůn. Gundovald jejich výzvu přijal a příští rok se vylodil i císařovými penězi v Marseille.
Válka mezi Neustrií a Burgundskem
Childebertovi regenti vyvolali otevřenou roztržku s králem Gunthramnem tím, že jej jménem svého krále vybídli, aby vydal polovinu města Marseille, která mu byla přenechána po smrti Childebertova otce krále Sigiberta. Burgundský panovník, který by tím přišel o polovinu výnosů z cel, to samozřejmě odmítl a uzavřel cesty přes své území pro všechny synovcovy poddané. Neustrijci zahájili válečné akce a jejich vévoda Desiderius zaútočil na Gunthramnovo území v Akvitánii, porazil burgundského vévodu Ragnovalda a obsadil všechna města, která Gunthramn zdědil po svém bratru Charibertovi, tzn. Périgueux, Agen aj. Naopak Burgundové z města Bourges využili děravé obrany vévody Berulfa a zpustošili oblast města Toursu, Yzer a Barrou. Jeden z nejúspěšnějších franských generálů, vítěz nad italskými Langobardy, patricius Mummolus se vzbouřil, přestal uznávat autoritu burgundského panovníka a ze své tvrze v Avignonu vládl okolnímu území jako nezávislý vládce.
Zasnoubení mladého krále
Kolem roku 581 se král Childebert zasnoubil s Theodolindou, dcerou bavorského vévody Garibalda.
Pracovní schůzka franských biskupů
Synoda v Lyonu řešila „sporné otázky různého druhu a odsoudila ty, kdo zanedbávali církevní příkazy“.
Návrat z Konstantinopole
Chilperichovi vyslanci, kteří se před třemi roky vydali na dvůr římského císaře Tiberia a uzavřeli s nim mírovou smlouvu, se po ztroskotání u břehů Hispánie vrátili domů.
Neúspěšný útok proti Bakům
Franský velitel Bladast vytáhl proti nepoddajným Baskům, ti ale jeho armáda z větší části zničili. Epidemie úplavice pokračuje již druhým rokem.


Římská říše
Boje na východní frontě
V Mezopotámii pokračuje římsko–perský válečný konflikt. Šáhův vojevůdce Tamchosro postoupil k městu Konstantině (Visansehir, Turecko), kde byl však poražen a zabit císařským stratégem Maurikiem. Po zbytek roku se Maurikios věnoval zpevňování městských hradeb a na zimu se vrátil do Konstantinopole. Jiný zdroj k roku 581 lakonicky tvrdí: „Maurikiova ofenzíva proti Ktésifontu [hlavní město perské říše] selhala.“
Neradostná situace na Balkáně
Ani v Evropě není klid – Slované již třetí rok plení Řecko, spolu s Avary loupí v Thrákii, obléhají Soluň a pustoší její okolí. Před římskou armádou již vůbec nemají žádný respekt, a proto se na rozdíl od Asiatů již na zimu nevracejí za Dunaj, ale na Balkáně se trvale usazují. Po kontrolou říše tak zůstaly pouze Egejské ostrovy a úzký pruh evropského pobřeží od Konstantinopole k peloponéskému mysu Maleas. Prioritou avarského kagana Bajana je zase dobytí Sirmia (Sremska Mitrovica. Srbsko). Tuto strategicky důležitou pevnost a velké obchodní středisko měl získat na základě dohody s Langobardy z roku 567, ale gepidská posádka odevzdala Sirmium císaři. Bajan si to nechtěl nechat líbit a po dvou neúspěšných pokusech zahájili roku 579 rozhodný útok. Své nedobrovolně spojence Slovany a Gepidy využíval k těm nejtěžším pracím – káceli stromy, stavěli lodi a mosty. Přes jejich obrovské úsilí město prozatím odolává.
• „Perla Orientu“ syrská Antiocheia (Antakya, Turecko) byla opět zničena zemětřesením.


Perská říše
Válka s říší římskou pokračuje
(580) Roku 581 se Peršané snažili převzít na východní frontě iniciativu. Nejdříve však vyjednávali, a když jednáni zkrachovala, přešli do útoku, když jejich armáda pod Tamchosrem přešla hranice a zaútočila na město Constantinu či též Constantiu. Římský generál Mauricius však nechtěl připustit její pád, a proto vyrazil Constantině na pomoc. S Tamchosrem se pak utkal poblíž městských hradeb, v bitvě jej porazil a zabil.
Strategickou výhodu však nevyužil, neboť s výhledem na nástupnictví odcestoval do Konstantinopole, kde jej těžce nemocný císař Tiberius přijal s otevřenou náručí a svěřil mu do ochrany nejenom svoji dceru, ale i celý římský stát. A poté co Tiberius zanedlouho i zemřel [582], stal se jeho dědicem a římským císařem, jenž bude impérium úspěšně spravovat po dobu 20 let.


Hispánie
Vzpoura prince Hermenegilda (580 - 581)
Poté, co se princ Hermenegild oženil s franskou princeznou Ingundou, jmenoval jej jeho otec a vizigótský král Leovigild svým spoluvládcem a do správy mu svěřil jednu svoji provincii, pravděpodobně Bætiku. Hermenegild pak se svojí manželkou odešel do města Sevilly, které učinil svým hlavní sídlem. I to, že mu otec svěřil správu provincie sousedící s územím východních Římanů, svědčí o tom, jakou důvěru v něj měl. Ale Ingunda a tamnější mnich Leandrus - starší bratr sv. Isidora ze Sevilly a budoucí, resp. již současný biskup sevillský - se pokoušeli obrátit Hermenigilda ke katolicismu. Ten se zpočátku zdráhal, ale pak své rozhodnutí změnil, konvertoval a při křtu přijal jméno Jan, které však nepoužíval ani na mincích, ani na oficiální napisech, které se nám dochovaly. Leovigild se pokoušel situaci řešit a navrhoval jednání, které však jeho syn odmítl. Když tedy nic nezmohl ani hrozby, ani sliby, začal občanskou válku.
Nemáne žádné důvody se domnívat, že jedno vojsko bylo pouze gótské a druhé výhradně římské. Nikde se neobjevují zprávy, že by Hermenegild získal pomoc Hispanořímanů z jihu, přičemž jejich krajané ze střední a severní Hispánie mu nejenomže nebyli nápomocni, ale dokonce se vůči němu chovali nepřátelsky. Místní velkostatkáři totiž neměli důvod vystupovat proti králi, který v zemi obnovil klid a monarchii sjednotil. A o Leovigildově důvěře ve své římské poddané svědčí i to, že za své vyslance do Galie roku 582 si zvolil římské katolíky Florentia a Exsuperia. Na druhou stranu se ani všichni Gótové nepostavili na královu stranu. Podle Isidora ze Sevilly se v období vzpoury rozdělil gótský národ na dvě části, přičemž jedni pomáhali katolickému princi, zatímco druzí jeho ariánskému otci. Neznamená to tedy, že by se jednalo o čistě náboženskou válku ariánů proti katolíkům, protože mnoho Hermenegildových Gótů ani nepřestoupilo ke katolicismu.
Hermenegild se tedy prohlásil králem v Seville a začal razit mince se svým jménem. Leovigilda tak připravil o kontrolu nad Sevillou a Méridou - dvěma z pěti hlavních měst monarchie -, dále pak nad Córdobou a mnoha dalšími významnými středisky a pevnostmi. Kromě Římanů se spojil i se svébským králem Mirem, jehož roku 576 asi tak velmi vystrašily Leovigildovy vojenské akce ve vlastním pohraničí, že se rozhodl udělat vše proto, aby dopomohl Hermenegildovi k trůnu. Roku 580 vyslal do Burgundska ke králi Guntramovi poselstvo s úmyslem zapojit ho do gótské občanské války. Nevíme, zda mu Guntram vyhověl, ale pokud ano, tak se jeho válečné úsilí neskončilo úspěchem. Další svébští poslové pak putovali do Konstantinopole. I když účel této cesty neznáme, je evidentní, že císaře vybízeli k útoku na Leovigildovo území, aby tak gótského krále zaměstnali a udrželi jej dále od vlastního území, tj. severozápadu Pyrenejského poloostrova.
Dva detaily svědčí o císařově vlivu na Hermenegilda v prvých dnech jeho vlády. Prvním z nich je nápis na jedné z jeho mincí REGI A DEO VITA, tj. „Nech Bůh dá králi život“, což je narážka na prohlášení duchovenstva vůči Hermenegildovi při jeho korunovaci v Seville. A nápad použít tuto větu na minci jistě pocházel z císařských provincií v severní Africe, kde se slovo VITA objevuje na bronzových mincích v Kartágu v době vlády Justina II. (567 - 578). A je možné, že to bylo poprvé, co vizigótský král umístil na minci legendu s náboženským textem, na což Leovigild okamžitě reagoval. Druhým je pak nápis z druhého roku Hermenegildovy vlády, jenž byl nalezen u vchodu do jedné budovy v Alcalá de Guadaira a jenž mluví o „pronásledování prince“ Leovigildem. Datum je zde uveden v podobné formě jako u Římanů, i když tento způsob nebyl v Hispánii nový, neboť se používal již za vlády králů Theudise a Atanagilda.
Nevíme nic o Hermenegildově vnitřní správě. Pravděpodobně vyhnal ariánské duchovenstvo z měst, které kontroloval, a odevzdal katolíkům jejich kostely. Je však zajímavé, že po dva roky, co byl Leovigild zaměstnán jinými problémy (580 - 581), nepřevzal vojenskou iniciativu a Toledo nenapadl dokonce ani tehdy, když Leovigild válčil na severu proti Baskům (roku 581). Na druhou stranu se ani Římané nepokusili podrobit si města vzbouřenců. A Hermenegild se pravděpodobně na Konstantinopol ani příliš nespoléhal, neboť nechtěl být po celý svůj život jejím vazalem.
Územní ztráty římského impéria na Pyrenejském poloostrově
Tohoto roku se Vizigóti zmocnili Andalusie.


Itálie
Útok Franků v severní Itálii
V těch dnech [před nástupen Authariho na trůn, snad 575 – 584] přitáhli Frankové k pevnosti Anagnis (Nano), jež se nachází nad Tridentem ještě v hranicích Itálie, a zmocnili se jí [Je možné, že to byla pevnost východních Římanů.] Z tohoto důvodu komita Langobardů z Lagarisa (Lagerthal) jménem Ragilo přišel a Anagnis vyplenil. A zatímco se vracel i s kořistí, byl zabit i s mnoha svými lidmi na Rotalianských polích [louky na soutoku řek Noce a Adige] Chramnichisem, vůdcem Franků, který sem přišel, aby se s ním utkal. A tento Chramnichis jenom o něco později přitáhl a zničil Tridentum [Je dost nepravděpodobné, že by se Frankové zmocnili samotného města]. A Euin, vévoda Tridentu, jej pronásledoval, zabil ho i s jeho lidmi na místě, které se nazývá Salurnis (Salurn), a získal zpět veškerou kořist, které se zmocnili. A když tak Franky vyhnal, vzal si zpět celé území Tridenta .
• Langobardi vyrabovali benediktýnský klášter Monte Cassino.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 582

Franská říše
Občanská válka pokračuje
V říši propukla s plnou silou občanská válka mezi neustrijským králem Chilperichem I. a jeho synovcem austrasijským králem Childebertem II. na straně jedné a burgundským králem Gunthramnem na straně druhé. Burgundský vévoda Asclipius narazil na Neustrijce u mostu přes řeku Orge (v oblasti města Paříže), porazil je a zpustošil jejich území. Neúspěchem zklamaný Chilperich chtěl odpovědět okamžitou vojenskou protiakcí, ale nakonec od ní upustil.
Další zájemce o královský trůn
V prosinec připlul z Konstantinopole do přístavu v Marseille Gundovald, o němž jeho matka před třiceti lety tvrdila, že je nemanželským synem krále Chlothara I. Králové Chilperich a později i Charibert jej dědicem svého otce uznali, ale Gunthramn a Sigibert jeho nároky odmítli, donutili jej ostříhat si své dlouhé vlasy, jež byly znakem příslušníků merovejské dynastie, a uprchnout nejdříve do Itálie a odsud do Konstantinopole. Gundovald se koncem tohoto roku tedy vrátil na pozvání některých aktivních účastníků komplikovaných politických manévrů té doby, aby zahájil boj o podíl na moci ve franské říši. Objevily se sice obavy, že je vyslancem římského císaře a připravuje návrat jeho panství, ale ve skutečnosti se zdá, že jej pozval některý z Childebertových austrasijských vládců – Řehoř z toho obviňuje zejména remešského biskupa Aegidia a Gunthramna Bosona – možná s Chilperichovým požehnáním, jako další pomocnou páku k zápasu s Gunthramnem. Gundovald s sebou přivezl peníze, které císař Tiberius slíbil vyplatit Frankům za vojenskou akci proti italským Langobardům. Celý podnik se však nepovedl: Gundovald byl připraven a poklad a musel odejít na ostrov ve Středozemním moři. Je možné, že mu v nejdůležitějším okamžiku Chilperich odepřel svoji podporu.
Příchod Leovigildových vyslanců
Ke dvoru neustrijského krále Chilpericha přišli vévodové Ansovald a Domegisil, kteří byli jako vyslanci pověřeni úkolem zhodnotit věno vizigótského krále Leovigilda pro princeznu Rigunthu, potenciální manželku prince Rekkareda. S oběma vévody se na neustrijském dvoře objevili i vizigótští poslové, kteří pak pokračovali ke králi Childebertovi.
Narození biskupa Arnulfa
Dne 13. 10. se poblíž Nancy narodil Arnulf, pozdější metský biskup, rádce austrasijských králů a tchán Pipina I. Staršího. Jeho šlechtický rod vlastnil rozsáhlé majetky mezi Metami a Verdunem. Mladý Arnulf se záhy objevil u dvora austrasijského krále Childeberta, kde se ho ujal majordomus Gundulf a jako králova domestica a consiliara regis jej zasvětil do státnických záležitostí.



Římská říše
Mírová smlouva s Avary
Císař Tiberios si potřeboval uvolnit ruce pro válku s Persií, a proto podepsal s avarským kaganem Bajanem mírovou smlouvu, v níž se zavázal k vyplácení částky 80.000 solidů každý rok v „rozmanitém zboží, ve stříbře a v různých oděvech“, dále k zaplacení dlužného tributu za poslední tři roky a odstoupení strategicky důležité pevnosti Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko). Vymínil si však, že jeho obyvatelé mohou odejít, takže zůstalo po odchodu římské armády liduprázdné. (Jiný zdroj však tvrdí, že Avaři, Slované a Gepidové Sirmium dobyli a úplně zničili.)
Smrt císaře Tiberia a nástup Maurikia
Roku 582 císař vážně onemocněl. Za jeho nástupce byli považováni velitel východní armády Maurikios a Germanus, které oba povýšil do hodnosti caesarů a dal ji dvě své dcery za manželky. [Někteří historici předpokládají, že zamýšlel rozdělit říši, přičemž Maurikios měl dostat východ a Germanus západ.] Dne 13. 8. však předal vládu pouze Maurikiovi, korunoval jej augustem a již příštího dne zemřel. Maurikios převzal říši ve špatném stavu: státní pokladna byla prázdná, senátorská aristokracie si uzurpovala celou řadu výsad, cirkové démy vyvolávali věčný neklid, na východě bylo nutno čelit Peršanům a v Evropě zase Avarům a Slovanům.
Smrt císaře Tiberia a nástup Maurikia
Když vládl císař Tiberius Constantinus impériu po dobu sedmi let, tak pocítil, že se již den jeho smrti blíží. Se souhlasem císařovny Sofie si vybral Maurikia, Kappadočana svým původem, muže energického, aby se ujal vlády, a dal mu svoji dceru ozdobenou královskými šperky za manželku řkouce: „Nechť moje moc přejde na tebe i s tímto děvčetem. Přeji ti šťastnou ruku, až s ní budeš nakládat. Vždy dbej a miluj spravedlnost a právo.“
A poté, co pronesl ona slova, odešel z tohoto života do života věčného a opustil tak lid ochromený zármutkem z jeho smrti; byl totiž nanejvýš milostivý, vždy ochotný k rozdílení almužen, spravedlivý ve svých rozhodnutích, nejpečlivější ve svých soudech, nikým neopovrhující a všechny zahrnující svojí dobrou vůlí; miloval všechny a byl všemi milován. Když zemřel, oděl se do purpuru a hlavu si ozdobil diadémem Mauricius. Poté šel do cirku, přijal aklamace a lidu udělil dary. A tak byl jako první [císař] řeckého původu potvrzen v císařské důstojnosti.
Boje v Mezopotámii
Římský generál Jan Mystakon (Pyskáč) opustil se svojí armádou Arménii a na počátku podzimu s ní pronikl do Mezopotámie k ústí řeky Nymfios (Batmansu, levý přítok horního Tigridu) do Tigridu, kde již na něj čekali Peršané pod velením kardarigana (to není osobní jméno, ale vysoká vojenská hodnost). Obě vojska se sešikovala k bitvě: středu římské sestavy velel sám Jan, levému křídlu jeho zástupce Kurs, pravému Ariulf, přičemž také nepřítel byl seřazen obdobně. Zatímco Jan a Ariulf na něj úspěšně zaútočili a zatlačili jej zpět, Kurs se do boje vůbec nepustil. Toho samozřejmě kardarigan využil, zahájil protiútok a římské vojsko porazil.


Perská říše
Válka s říší římskou
(581) Když generál Mauricius opouštěl Orient, aby se ujal vlády v Konstantinopoli, předal vrchní velení jistému svému důstojníkovi jménem Johannes, jehož podle jeho mohutného kníru nazývali „Mustacon“. Byla to však rozhodně špatná volba, neboť tento muž na své nové úkoly vůbec nestačil. To se pak projevilo v bitvě, kterou svedl s Peršany na soutoku řek Nymphius a Tigridu, z níž odešel i díky jednání jednoho svého podvelitele s porážkou. 583)


Hispánie
Občanská válka ve vizigótském království (582 - 585)
Následující rok 582 můžeme považovat za začátek konce vzbouřeného prince Hermenegilda. Poté, co král Leovigild ukončil boje s Basky (roku 581), rozhodl se vyrazit na jih proti svému synovi. Dobyl město Méridu, přičemž je možné, že mince zde ražené s nápisem VICTOR (vítěz) a VICTORIA (vítězství) připomínají právě tuto událost. Následujícího roku pak král pokračoval dále na jih, dobyl provincii Bætiku a oblehl její hlavní město Sevillu, kde dosud bezstarostně žil Hermenegild se svojí manželkou Ingundou. Ale v této těžké chvíli přišel povstalcům na pomoc svébský král Miro. Ale je možné i to, že to bylo naopak a že Miro byl Leovigildovým vazalem od roku 576, kdy se mu vzdal a přísahal věrnost, a proto se války účastnil právě na jeho straně jako kterýkoliv vizigótský šlechtic. Jan z Biclary píše o tom, že mu bylo dovolenou vstoupit do Sevilly, kde krátce na to roku 583 zemřel. Podle Řehoře z Toursu však odešel na své statky v Galicii, kde toho samého roku zemřel. Podle Isidora ze Sevilly a Jana z Biclary pomáhal Miro Leovigildovi, podle Řehoře naopak Hermenegildovi. Ale ať už to bylo jakkoli, po Mirově smrti a porážce zůstali Hermenegildovi jediní spojenci, a to východní Římané.
Leovigild nejdříve vyhnal nepřátelskou posádku z pevnosti Ossete (San Juan de Alfarache na druhém břehu naproti Seville), ale když se obléhání Sevilly táhlo po celou celou zimu, tak toho zřejmě využil a dobyl Italiku, čímž značně ztížil zásobování města. (Italika se nacházela vedle vesnice Santiponce, asi pět mil severozápadně od Sevilly, na Pravém břehu řeky Guadalquiviru.) Při této příležitosti vydal minci zachovanou v pouhém jediném exempláři nesoucí nápis CVM DE(O) O(BTINVIT) ETALICA. Když již obyvatelé Sevilly trpěli hladem, protože nepřítel zahradil i řeku, povolal si Hermenegild konečně na pomoc východní Římany. Leovigild jim však zaplatil na třicet tisíc solidů, takže když se u Sevilly strhla bitva, tak Hermenigilda opustili. V červu či červenci roku 583 pak král dobyl město, což připomíná i mince s nápisem, že Bůh byl tehdy na jeho straně: CUM D(E)O OPTINVIT SPALI. Hermenegild však město opustil, a třebaže Římané jej krátce před tím zradili, zamířil do římské provincie Spania. A Leovigild pokračoval ve válce a jedno po druhém dobýval města, která ještě byla pod kontrolou vzbouřenců.
V zimě na přelomu let 583/584 - snad někdy v únoru - pak získal poslední Hermenegildovo město Córdobu. I toto své vítězství připomněl na mincích faktickým tvrzení CORDOBA BIS OPTINVIT, tj. Córdoba podruhé dobytá, tedy nikoliv již nápisem s náboženskou tématikou. Hermenegild však ještě před pádem města zanechal svoji manželku Ingundu a syna Ataangilda v rukou Římanů, kteří je poslali do Konstantinopole. Ingunda však zemřela cestou, buď v Africe anebo na Sicílii. Prostřednictvím malého Atanagilda pak císař Mauricius vykonával nátlak na královský dvůr Austrasie, aby vojensky zasáhl proti italským Langobardům.
Po pádu Córdoby hledal Hermenegild záchranu v jednom tamním kostele. Leovigild pak poslal za ním svého druhého syna Rekkareda s úkolem přesvědčit jej, aby se vzdal. A Hermenegild se nakonec podvolil a padl Leovigildovi k nohám. Ten jej zvedl a políbil. Potom mu však odebral královská roucha a vzal ho sebou do Toleda. Potom jej však poslal do Valencie spolu spolu s otrokem, který jej měl strážit. Odsud jej odvlekli do Tarragony, kde jej o rok později (585) zavraždil Gót Sisbert.
Konflikt krále Leovigilda s představiteli katolické církve
Král Leovigild byl jediným ariánským králem Hispánie, který pronásledoval katolíky - aniž by ovšem prolil jejich krev. Známe však pouze jména čtyř mužů, které poručil kvůli jejich víře potrestat. Prvním z nich byl Masona, katolickým biskupem města Méridy. Leovigild se jej nejdříve snažil přimět k tomu, aby vstoupil do ariánské církve, a dokonce se jej snažil podplatit. Masona jej však prohlásil kacířem a ostře kázal proti ariánům. Tehdy král jmenoval méridským ariánským biskupem Sunnu a odevzdal mu některé katolické kostely ve městě. Když se však Sunna snažil získat i významný chrám sv. Eulálie, poslal král do Méridy několik osob, aby prošetřili stížnosti a posoudili nároky obou stran. A třebaže komise byla složená většinou z ariánů, tak nakonec přisoudila kostel katolíkům. Tedy nic co bychom mohli označit za „pronásledování“ ze strany krále.
A tehdy se Leovigild zavolal Masonu do Toleda a znovu se jej snažil přesvědčit, aby se zřekl katolické víry. A když byl opět neúspěšný, tak mu poručil odevzdat mu tuniku sv. Eulálie, aby mohla být umístěná v některém ariánském chrámu v hlavním městě, což Masona opět odmítl. Leovigild jej proto vyhnal na neznámé místo, kde jej držel po tři či více roků. Protože jeden současný zdroj popisuje Masonův návrat do Méridy a ihned poté mluví o králově smrti (13. 4. - 8. 5. roku 586), musel se Masona vrátit někdy v posledním roce Leovigildova života. Protože král vyrval Méridu z rukou svého syna Hermenegilda roku 582, muselo k tomuto konfliktu dojít někdy v letech 582 - 586. Do té doby však - Masona byl katolickým biskupem města Méridy přinejmenším od roku 573 - nebyl ze strany krále napadán ani jím trestán.
Nevíme o žádném ariánském biskupovi města Méridy před i po Sunnovi a je možné, že ani žádný neexistoval a že toto významné město bylo katolické, o čemž by mohl svědčit i ten fakt, že ariáni v něm neměli žádný kostel a že Sunna je musel získat od katolíků. Na druhou stranu by Leovigild nejmenoval ariánského biskupa pro město, v něž by se nenacházela alespoň malá ariánská komunita. Jak si tedy máme vysvětlit neexistenci ariánské církevní organizace v Méridě roku 582, o níž se výslovně mluví v pramenech? Je však možné, že když Mérida padla roku 580 do rukou Hermenegilda, tak tento vzbouřený katolický princ zrušil ariánství, vyhnal ariánské kněze a jejich kostely odevzdal katolíkům. Velmi mnoho bylo napsáno o utlačování katolíků Leovogildem, ale otázkou je, zda již předtím nebyli pronásledováni ariáni na územích kontrolovaných Hermenegildem. Když tedy král Leovigild dobyl roku 582/583 město, tak jenom vrátil ariánům postavení, které měli do ovládnutí města Hermenegildem roku 580. Tehdy jim vrátil i kostely, které drželi do roku 579/580. Neodevzdal jim však chrám sv. Eulálie. Jaký význam pak mělo vznesení nároku na tuniku sv. Eulálie? A byla to jediný důvod ke sporům mezi Masonou a Leovigildem? A nebyla jeho příčina v tom, že Masona pomáhal vzbouřencům? Když král Masonu vyhnal, tak nezrušil katolické biskupství v Méridě, ani nepronásledoval místní katolickou komunitu. A naopak na Masonovo místo dosadil Nepopida, jenž již držel biskupský stolec v jiném městě. Jeho útok proti Masonovi tedy pramenil z osobních důvodů a ne z nenávisti vůči katolíkům obecně.
Méně víme o vtazích krále s Janem z Biclary. Podle Isidora ze Sevilly byl Jan podobně jako Masona Gót, který se vrátil z Konstantinopole zpět do Hispánie právě v době největšího útlaku katolíků. Král se jej snažil přimět ke změně víry a když nebyl úspěšný, tak jej vyhnal do Barcelony, kde musel po deset let snášet velký tlak ariánů. Když uvážíme, že král věnoval celý rok kontaktu s Janem a jeho přesvědčování, můžeme datovat Janovo vyhnanství na léta 577 - 586. Nevíme však, kdy mohl své vyhnanství opustit a zda ho zpět povolal Leovigild anebo až Rekkared. Znamenalo by to, že se Jan ocitl v exilu ještě před vypuknutím Hermenegildovy vzpoury, tzn. v době, kdy Leovigild ještě nevyvíjel větší aktivity proti katolíkům.
Třetím člověkem, jehož Leovigild pronásledoval, byl Fronimius, ktzerý z rodného Bourges v království Franků odešel do vizigótské Septimánie, kde ho Liuva podle zvyku ariánských králů dosadil na katolický biskupský stolec v Agdě (dep. Hérault). Když se však Leovigild dozvěděl, že doporučoval franské princezně Ingundě, která jela do Hispánie provdat se za prince Hermenegilda, nepřijímat ariánský „jed“, tak začal hledat způsoby, jak se ho zbavit. Když ale několik informátorů Frominia upozornilo, že král za ním vyslal vrahy, tak uprchl k Frankům, kteří jej učinili biskupem ve Vence. Třebaže takto líčí Frominiův příběh Řehoř z Toursu, není příliš pravděpodobné, že by král chtěl zavraždit svého biskupa. Frominius pak uprchl do království Franků roku 580, tj. ještě před vypuknutím Hermenegildovy vzpoury. A konečně Řehoř píše o jistém knězi, který se zdráhal přijmout tezi, že Syn a Duch svatý jsou níže postavení než Otec, a proto byl mučen a posléze králem Leovigildem vyhnán z Hispánie. Protože se vrátil do Galie, tak byl zřejmě stejně jako Fronimius Gal a nikoliv Hispánec. Řehoř však událost nedatuje ani neuvádí jméno tohoto kněze.
Co tedy víme o Leovigildovu postoji vůči katolíkům ještě před Hermenegildovou vzpourou a ostatně i během ní? Isidor tvrdí, že ještě před tím než Hermenegild odešel do Sevilly, tak král přijal určitá donucovací opatření proti Janovi z Biclary. Tvrdí rovněž, že ariáni pronásledovali katolíky tehdy, když se Jan vrátil z Konstantinopole do Hispánie, tj. asi roku 570. To si ovšem protiřečí se všemy ostatními prameny i se dvěma pasážemi v Řehořových Dějinách, kde se mluví o tom, že franští vyslanci, kteří se vrátili do Galie poté, co se roku 582 setkali s Leovigildem, tvrdili, že král usiloval skoncovat s katolicismem „novými postupy“ (novo nunc ingenio). Podle něho by se začala protikatolická kampaň teprve poté, co propukla vzpoura. Rovněž když Řehoř rovněž popisuje rozhovor, který měl roku 580 v Tours s vizigótským ariánským vyslancem Agilou, tak tvrdí, že Agila mluvil o toleranci, které se katolíkům dostává od hispánských ariánů. Kdyby je však Leovigild již v tu dobu pronásledoval, jistě by Řehoř nezapomněl napsat, že Agila nemluví pravdu.
Ještě je dlužno říci, že na začátku Leovigildovy vlády uprchli z Afriky do Hispánie tamnější katoličtí mniši, z nichž jeden opat Nanctus byl tak známý, že král Leovigild - třebaže byl ariánem- po něm chtěl, aby se za něj modlil k Bohu. A za to mu daroval půdu, aby se on i jeho bratři mohli živit a šatit z jejich plodů. A v tomto nábožensky tak klidném období mohl katolický méridský biskup zakládat kláštery a obdarovávat je. Rovněž Jan z Biclary popisující počátek Hermenegildovy vzpoury mluví o tom, že „když Leovigild kraloval uprostřed míru a pokoje, tak domáci boje skoncovaly s bezpečností jeho protivníků“. A opravdu bychom mohli jenom těžko mluvit o míru a pokoji, kdyby to bylo období pronásledování katolíků. Ale kdo by byli těmi protivníky krále, když ne samotní katolíci? Podle Jana tedy vzpoura katolíků přinesla konec jejich „bezpečnosti“.
(...)
A roku 582 již vidíme, že král Leovigild zašel v náboženských otázkách ještě dále než na ariánské synodě roku 580, když v katolických kostelech uctíval ostatky katolických mučedníků a tvrdil, že Kristus, Boží Syn, je rovný Otci, třebaže se ještě zdráhal uznat úplnou božkost Ducha svatého. To pak znamenalo, že pokud jde o rovnost Syna a Otce, tak se již vzdálil učení kocilu v Rimini, které již dávno před tím hlásal gótský biskup Vulfila barbarům. Ale tím, že neuznával úplnou božkost Ducha svatého, tak vlastně přijal postoj „kacířů“ známých pod jménem makedoniáni, pneumatomachové, či „poloviční“ ariáni, resp. semiariáni, jejichž ideje zavrhoval již samotný Vulfila. Král byl tedy ortodoxním, pokud se to týkalo podstaty druhé osoby Svaté trojice, ale ariánem ve svém názoru na Ducha svatého. Ale jeho syn Rekkared toto makedoniánství již roku 589 na toledském koncilu zavrhl. Kromě Leovigilda však „heretické“ názory dávali zřetelně najevo i jeho vyslanci. Např. jeden z nich sice byl ochoten účastnil se katolických obřadů v katolickém kostele, ale nechtěl zde přijmout svaté přijímání ani katolickou podobu požehnání. Rovněž je zajímavé, že v jednom popisu Hermenegildovy vzpoury a války proti němu se líčí, jak král Leovigild vrátil klášteru sv. Martina, jenž se nacházel mezi Saguntem a Cartagenou, vše, co v něm vojáci ukořistili. Král se tedy zřejmě snažil semknout řady svých poddaných a čelit vzpouře, jež měla silný katolický akcent. A protože mnozí katolíci toto řešení přijali, můžeme se domnívat, že jeho politika „vyvolala v katolickém táboře roztržku a nejistotu“. A když by byli jeho Góti katolíky, tak by to snad mohlo být vysvětlením toho, proč Hermenegild nezaútočil v letech 580 - 581 na svého otce.
Kromě toho přijal Leovigild i některá další opatření. Je totiž pravděpodobné, že kostely zkonfiskované jeho synem Hermenegildem zase vráti zpět ariánům jako se to asi stalo v Méridě. A podobná akce, k níž došlo roku 586 v Galicii, by vysvětlovala tvrzení sv. Isidora ze Sevilly, že „uzurpoval odvody a provilegia kostelů“ a že konfiskoval majetky soukromých osob stejně jako církve. Isidor však nevysvětluje, zda k tomu přikročil již na počátku své vlády v rámci útoku proti šlechtě s úmyslem zabezpečit si tak financování svých válek anebo zda se to týkalo majetku vzbouřenců, které si podrobil roku 573 či později. Protože Rekkared později poskytl za ukořistěný majetek finanční kompenzaci, tak je možné, že takto postihl i Hermenegildovy straníky. Ani jeden současný kronikář však výslovně netvrdí, že by pronásledoval katolickou církev. Občanská válka byla pak především válkou dvou zneprátelených gótských frakcí, i když se značným náboženským podtextem. Leovigild nestíhal žádnými tresty ani restriktivními opatřeními hispanořímské katolíky a rovněž vůči jemu nepřátelské gótské straně uplatňoval takovou náboženskou politiku, aby ji získal na svoji stranu. A pokud byl vůči katolíkům tak umírněný, tak by znamenalo, že jich bylo i mnoho mezi Hermenegildovými gótskými stoupenci.
Smrt svébského krále Mira
Když po vojenském fiasku před Sevillou zemřel roku 582 svébský král Miro, tak jej nahradil jeho vlastní syn Eborich, jenž již s králem Leovigildem podepsal mír. Eboricha však již po dvou letech sesadil a do kláštera poslal jeho švagr Audeka. Nový svébský král následoval Leovigildova příkladu, když zapudil Eborichovu sestru a oženil se s jeho manželkou Sisegutiou. Podobně jako vizigótští králové Leovigild a Hermenegild razil vlastní mince s nápisem ODIACCA.

Itálie
Útok Franků v severní Itálii
V těch dnech [před nástupen Authariho na trůn, snad 575 – 584] přitáhli Frankové k pevnosti Anagnis (Nano), jež se nachází nad Tridentem ještě v hranicích Itálie, a zmocnili se jí [Je možné, že to byla pevnost východních Římanů.] Z tohoto důvodu komita Langobardů z Lagarisa (Lagerthal) jménem Ragilo přišel a Anagnis vyplenil. A zatímco se vracel i s kořistí, byl zabit i s mnoha svými lidmi na Rotalianských polích [louky na soutoku řek Noce a Adige] Chramnichisem, vůdcem Franků, který sem přišel, aby se s ním utkal. A tento Chramnichis jenom o něco později přitáhl a zničil Tridentum [Je dost nepravděpodobné, že by se Frankové zmocnili samotného města]. A Euin, vévoda Tridentu, jej pronásledoval, zabil ho i s jeho lidmi na místě , které se nazývá Salurnis (Salurn), a získal zpět veškerou kořist, které se zmocnili. A když tak Franky vyhnal, vzal si zpět celé území Tridenta .


Rok 583

Franská říše
Narození a smrt dědice neustrijského trůnu,
Neustrijskému králi Chilperichovi se konečně narodil dlouho očekávaný syn a dědic trůnu Theuderich. Král měl obrovskou radost – vyhlásil všeobecnou amnestii, prominul pokuty aj., ale vzhledem k tomu, že jeho adoptivním synem byl již austrasijský král Childebert II, poskytl dítěti spolehlivou ochranu. Problém však nastal, když se rozhodl chlapce pokřtít v Paříži. Hlavní město jeho děda Chlodvíka I. totiž představovalo neutrální území a ke vstupu za jeho hradby by potřeboval svolení svého synovce Childeberta a bratra Gunthramna, což bylo vzhledem ke vztahům mezi královskými dvory zhola nemožné. Chilperich však nedbal hrozby prokletí, porušil dohodu z roku 567 a na velikonoce 17. 4. vstoupil do města. Aby se kletba nenaplnila, poručil nést v čele průvodu svaté relikvie, které měly potomka ochránit. Vše ale bylo marné a pokřtěný Theuderich zemřel ještě jako kojenec. Král byl tedy opět bez dědice.
Diplomatické aktivity
Z Hispánie se vrátili vyslanci, kteří měli projednat podmínky svatby Chilperichovy dcery Rigunthy s princem Rekkaredem. Sdělili mu, že vizigótského krále Leovigilda nezastihli, protože byl právě na vojenském tažení proti svému vzbouřenému synovi Hermenegildovi, takže „nedostali žádnou určitou odpověď“.
Válka krále Chilpericha proti Gunthramnovi
Austrasijští vyslanci ujistili krále Chilpericha podporou svého panovníka Childeberta a formálně tak stvrdili spojenectví proti burgundskému králi Gunthramnovi uzavřené roku 581 na statku Nogent. Chilperich nyní zahájil válku a vyslal proti Gunthramnovi své vévody Berulfa, Desideria a Bladasta, kteří oblehli Bourges a hrozně zpustošili jeho okolí. Městu vyrazila na pomoc burgundská armáda o síle patnácti tisíc mužů a na nepřítele narazila u pevnosti Chateaumeillant. Neustrijci nakonec zvítězili, ale boj byl velmi krvavý a na každé straně padlo na sedm tisíc lidí. Nyní vytáhl do války samotný Chilperich a nedaleko pevnosti Melun marně čekal na své austrasijské spojence. V Childebertově táboře totiž propukla revolta: prostí Frankové se vzbouřili proti rádcům mladého krále, kteří navázali spojenectví s Neustrií a jednali tak podle nich v rozporu s jeho nejlepšími zájmy, a vyhnali je z tábora, přičemž biskup Aegidius z Remeše jen o vlas unikl smrti. Vzbouření nebylo náhodné, ale pravděpodobně bylo iniciováno zavilou nepřítelkyní krále Chilpericha královnou Brunhildou, Childebertovou matkou. Tento politický kalkul Brunhildě dokonale vyšel a již příštího roku se Austrasijci opět spojili s Burgundy proti Neustrijcům.
Chilperich tedy svedl bitvu u pevnosti Melun (bitva u Berry) sám a po celodenním boji mohl konstatovat, že jeho armáda byla prakticky zničena. Přes své vítězství s ním však král Gunthramn druhý den ráno uzavřel mír a umožnil mu ustoupit. Chilperich však nemohl donutit své vojsko, aby přestalo drancovat, proto nechal popravit mečem hraběte z Rouenu. Pak na bojišti zanechal veškerou kořist a zajatce a vrátil se do Paříže. Také vojsku obléhajícímu Bourges dal rozkaz k návratu. Velícím vévodům se však situace úplně vymkla z rukou: nebyli schopni vojáky přinutit, aby se vzdali své obrovské kořisti, ani jim zabránit v drancování vlastní zemi v okolí města Toursu.


Hispánie
Občanská válka ve vizigótském království a smrt svébského krále Mira
Vizigótský král Leovigild dobyl opěrný bod svého vzbouřeného syna Hermenegilda pevnost Oset a přinutil jeho spojence svébského krále Mira II. poddat se a složit slib věrnosti. Miro se pak vrátil do vlasti, po několika dnech však zemřel a na trůnu jej nahradil syn Eurich. Králův příbuzný Audica se však vzbouřil, Euricha porazil, zajal a přinutil přijmout kariéru kněze. Poté se oženil s Eurichovou manželkou a nakrátko usedl na trůn svébských králů.
Občanská válka ve vizigótském království (582 - 585)
Následující rok 582 můžeme považovat za začátek konce vzbouřeného prince Hermenegilda. Poté, co král Leovigild ukončil boje s Basky (roku 581), rozhodl se vyrazit na jih proti svému synovi. Dobyl město Méridu, přičemž je možné, že mince zde ražené s nápisem VICTOR (vítěz) a VICTORIA (vítězství) připomínají právě tuto událost. Následujícího roku pak král pokračoval dále na jih, dobyl provincii Bætiku a oblehl její hlavní město Sevillu, kde dosud bezstarostně žil Hermenegild se svojí manželkou Ingundou. Ale v této těžké chvíli přišel povstalcům na pomoc svébský král Miro. Ale je možné i to, že to bylo naopak a že Miro byl Leovigildovým vazalem od roku 576, kdy se mu vzdal a přísahal věrnost, a proto se války účastnil právě na jeho straně jako kterýkoliv vizigótský šlechtic. Jan z Biclary píše o tom, že mu bylo dovolenou vstoupit do Sevilly, kde krátce na to roku 583 zemřel. Podle Řehoře z Toursu však odešel na své statky v Galicii, kde toho samého roku zemřel. Podle Isidora ze Sevilly a Jana z Biclary pomáhal Miro Leovigildovi, podle Řehoře naopak Hermenegildovi. Ale ať už to bylo jakkoli, po Mirově smrti a porážce zůstali Hermenegildovi jediní spojenci, a to východní Římané.
Leovigild nejdříve vyhnal nepřátelskou posádku z pevnosti Ossete (San Juan de Alfarache na druhom břehu naproti Seville), ale když se obléhání Sevilly táhlo po celou celou zimu, tak toho zřejmě využil a dobyl Italiku, čímž značně ztížil zásobování města. (Italika se nacházela vedle vesnice Santiponce, asi pět mil severozápadně od Sevilly, na Pravém břehu řeky Guadalquiviru.) Při této příležitosti vydal minci zachovanou v pouhém jediném exempláři nesoucí nápis CVM DE(O) O(BTINVIT) ETALICA. Když již obyvatelé Sevilly trpěli hladem, protože nepřítel zahradil i řeku, povolal si Hermenegild konečně na pomoc východní Římany. Leovigild jim však zaplatil na třicet tisíc solidů, takže když se u Sevilly strhla bitva, tak Hermenigilda opustili. V červu či červenci roku 583 pak král dobyl město, což připomíná i mince s nápisem, že Bůh byl tehdy na jeho straně: CUM D(E)O OPTINVIT SPALI. Hermenegild však město opustil, a třebaže Římané jej krátce před tím zradili, zamířil do římské provincie Spania. A Leovigild pokračoval ve válce a jedno po druhém dobýval města, která ještě byla pod kontrolou vzbouřenců.
V zimě na přelomu let 583/584 - snad někdy v únoru - pak získal poslední Hermenegildovo město Córdobu. I toto své vítězství připomněl na mincích faktickým tvrzení CORDOBA BIS OPTINVIT, tj. Córdoba podruhé dobytá, tedy nikoliv již nápisem s náboženskou tématikou. Hermenegild však ještě před pádem města zanechal svoji manželku Ingundu a syna Ataangilda v rukou Římanů, kteří je poslali do Konstantinopole. Ingunda však zemřela cestou, buď v Africe anebo na Sicílii. Prostřednictvím malého Atanagilda pak císař Mauricius vykonával nátlak na královský dvůr Austrasie, aby vojensky zasáhl proti italským Langobardům.
Po pádu Córdoby hledal Hermenegild záchranu v jednom tamním kostele. Leovigild pak poslal za ním svého druhého syna Rekkareda s úkolem přesvědčit jej, aby se vzdal. A Hermenegild se nakonec podvolil a padl Leovigildovi k nohám. Ten jej zvedl a políbil. Potom mu však odebral královská roucha a vzal ho sebou do Toleda. Potom jej však poslal do Valencie spolu spolu s otrokem, který jej měl strážit. Odsud jej odvlekli do Tarragony, kde jej o rok později (585) zavraždil Gót Sisbert.
Konflikt krále Leovigilda s katolickým biskupem Masonou
Král Leovigild byl jediným ariánským králem Hispánie, který pronásledoval katolíky - aniž by ovšem prolil jejich krev. Známe však pouze jména čtyřech mužů, které poručil kvůli jejich víře potrestat. Prvním z nich byl Masona, katolickým biskupem města Méridy. Leovigild se jej nejdříve snažil přimět k tomu, aby vstoupil do ariánské církve, a dokonce se jej snažil podplatit. Masona jej však prohlásil kacířem a ostře kázal proti ariánům. Tehdy král jmenoval méridským ariánským biskupem Sunnu a odevzdal mu některé katolické kostely ve městě. Když se však Sunna snažil získat i významný chrám sv. Eulálie, poslal král do Méridy několik osob, aby prošetřili stížnosti a posoudili nároky obou stran. A třebaže komise byla složená většinou z ariánů, tak nakonec přisoudila kostel katolíkům. Tedy nic co bychom mohli označit za „pronásledování“ ze strany krále.
A tehdy se Leovigild zavolal Masonu do Toleda a znovu se jej snažil přesvědčit, aby se zřekl katolické víry. A když byl opět neúspěšný, tak mu poručil odevzdat mu tuniku sv. Eulálie, aby mohla být umístěná v některém ariánském chrámu v hlavním městě, což Masona opět odmítl. Leovigild jej proto vyhnal na neznámé místo, kde jej držel po tři či více roků. Protože jeden současný zdroj popisuje Masonův návrat do Méridy a ihned poté mluví o králově smrti (13. 4. - 8. 5. roku 586), musel se Masona vrátit někdy v posledním roce Leovigildova života. Protože král vyrval Méridu z rukou svého syna Hermenegilda roku 582, muselo k tomuto konfliktu dojít někdy v letech 582 - 586. Do té doby však - Masona byl katolickým biskupem města Méridy přinejmenším od roku 573 - nebyl ze strany krále napadán ani jím trestán.


Římská říše
Slon pro kagana; začátek války s Avary
Avarský kagan Bajan chtěl vidět slona, a proto požádal římského císaře Maurikia, aby mu takové zvíře opatřil. Imperátor žádosti vyhověl, jeden kus importoval z Indie a poslal mu jej. Bajan se na zvíře pouze podíval a poručil vrátit ho zpět. V květnu byli však avarští poslové v Konstantinopoli zpátky a pro svého pána tentokráte požadovali umělecky zhotovené zlaté lůžko – i toto bylo vyřízeno kladně a umělecký skvost putoval za Dunaj. Bajan však stále nebyl spokojen a jako bezcenné jej poručil vrátit. Protože se mu stále nepodařilo vyvolat válku, přitvrdil a místo minulý rok dohodnutého tributu osmdesáti tisíc solidů chtěl zlaťáků rovných sto tisíc. To už Konstantinopol odmítla, a proto již v létě zahájil válečné operace přepadem města Singedonu (Bělehrad, Srbsko). Třebaže jeho obyvatelé něco takového nečekali a klidně sklízeli obilí, postavili se útočníkům na odpor a před městskými hradbami došlo k těžkému boji, ve kterém sice šikmoocí zvítězili, ale svůj úspěch zaplatili těžkými ztrátami.
Avarské tažení k Černému moři, římští vyslanci u Bajana
Roku 583/584 se Bajan vydal na velké tažení na východ, při němž se zmocnil dunajských pevností Augusty (u ústí řeky Ogosty do Dunaje, Bulharsko), Biminakia (hlavní město provincie Horní Moesie, nyní osada Čair u města Kostelac, bývalá Jugoslávie) a Anchialu (Pomorie u Burgasu, Bulharsko) a vyplenil okolní vesnice. (Dodnes existují v okolí Pomorie teplé prameny, v nichž se tenkrát koupaly kaganovy ženy. Byly tenkrát tak spokojeny, že lázeňské budovy zůstaly ušetřeny.) Na podzim přišli do avarského tábora u Anchialu císařští vyslanci Komentiolos a Elpidius. Komentiolos promluvil k Bajanovi sice odvážně, ale tak nediplomaticky, že rozzuřený avarský chán jej nechal uvrhnout do klády a strhnout mu stan, což se rovnalo rozsudku smrti. Nakonec však vychladl a v poutech jej poslal zpět do Konstantinopole.
Válka v Mezopotámii
Po debaklu v bitvě u řeky Nymfios v minulém roce zbavil císař Jana Mystakona (Pyskáče) velení a do čela římské armády v Mezopotámii postavil Filippika, manžela své sestry Gordie. Nový stratég se snažil odlákat Peršany od pevnosti Afumon (Fum, Turecko), a proto přitáhl k řece Nymfios (Batmansu, levý přítok horního Tigridu) a oblehl pevnost Akbas. Posádka Akbasu však podle dohody zapálila na hradbách velké ohně a obléhatelé Afumonu ji přišli na pomoc, východní Římany zasypali šípy, porazili a zahnali na útěk. Filippikos si porážku nechtěl nechat líbit a na podzim vyrazil znovu do akce. Překonal řeku Tigris a pronikl kolem měst Karcharoman (jihovýchodně od Diyarbakiru, Turecko) a Nisibis (Nusaybin, Turecko) do perského vnitrozemí, kde se se zmocnil bohaté kořisti. Peršané se jej neúspěšně snažili vlákat do léčky, ale Filippikos jim unikl do pohoří Izalas (jižně od horního Tigridu), kde si svůj lup dobře uložil. Poté vpadl do Persie podruhé, v boji zničil nepřátelskou jízdu a zpustošili okolí pevnosti Bearbaesu. Přes pevnost Sisarbanon pak pokračoval do Turabdia (východně od Nisibis) a Theodosiopole (Erzerum, Turecko). Jeden jeho oddíl však zabloudil, dostal se do pusté krajiny a strádal nedostatkem vody. Situace nakonec byla tak kritická, že vojáci byli nuceni pobít všechny zajaté muže a ženy a ušetřili pouze děti, které jim však stejně cestou všechny pomřely ještě dříve než se dostali na svoje základny v Theodosiopoli.


Perská říše
Válka s říší římskou
(582) Vrchní velitel římské armády na mezopotamské frontě Johannes řečený Mustacon oblehl tohoto pevnost Arbas, zatímco hlavní síly Peršanů se zaměřily na arzanénskou pevnost Aphumon (Fum, Turecko). Obránci Arbasu se pak v tísni obrátili s žádostí o pomoc na obléhatele Aphumonu, kteří jim opravdu vyhověli a v bitvě před hradbami Mustacona nejenom již podruhé porazili, ale i vytlačili za hranice. Protože generálova neschopnost již byla naprosto zřejmá, císař Mauricius jej odvolal a velení armády Orientu svěřil svému švagrovi Philippicovi. 584)


Itálie
Útok Franků v severní Itálii
V těch dnech [před nástupen Authariho na trůn, snad 575 – 584] přitáhli Frankové k pevnosti Anagnis (Nano), jež se nachází nad Tridentem ještě v hranicích Itálie, a zmocnili se jí. [Je možné, že to byla pevnost východních Římanů.] Z tohoto důvodu komita Langobardů z Lagarisa (Lagerthal) jménem Ragilo přišel a Anagnis vyplenil. A zatímco se vracel i s kořistí, byl zabit i s mnoha svými lidmi na Rotalianských polích [louky na soutoku řek Noce a Adige] Chramnichisem, vůdcem Franků, který sem přišel, aby se s ním utkal. A tento Chramnichis jenom o něco později přitáhl a zničil Tridentum [Je dost nepravděpodobné, že by se Frankové zmocnili samotného města]. A Euin, vévoda Tridentu, jej pronásledoval, zabil ho i s jeho lidmi na místě , které se nazývá Salurnis (Salurn), a získal zpět veškerou kořist, které se zmocnili. A když tak Franky vyhnal, vzal si zpět celé území Tridenta .
Smrt Cassiodorova
Zemřel Flavius Magnus Cassiodorus Senator, vysoký úředník na dvoře ostrogótského krále Theodericha a jeho nástupců. Z veřejného života se stáhl do ústraní kláštera, kde se zabýval opisováním rukopisů a literární činnosti. Oblíbená byla jeho „učebnice věd“ – Institutiones.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 584

Franská říše
Král Childebert se dohodl se svým strýcem Gunthramnem
Počátek roku došlo v zahraniční politice Austrasie k výrazné změně – král Childebert II. změnil spojence a uzavřel dohodu se svým strýcem burgundským panovníkem Gunthramnem zaměřenou proti dalšímu ze svých strýců neustrijskému panovníkovi Chilperichovi I. Na jejím základě mu Gunthramn vrátil spornou polovinu města Marseille a obě strany vyhlásily svůj záměr „vzít Chilperichovi města, kterých se zmocnil násilím“. Childebertovi rádci, zastánci spolupráce s Neustrií (např. vévoda Gunthramn Boso), budou povražděni a před soudem skončí pouze hlava této protiburgundské skupiny biskup Aegidius z Remeše.
Mírová smlouva mezi Neustrijci a Vizigóty
Neustrijci se cítili ohroženi, a proto uzavřeli mírovou dohodu s vizigótským králem Leovigildem. Třebaže gótští vyslanci žádali za příslib spolupráce o ruku princezny Rigunthy pro následníka trůnu Rekkareda, král Chilperich nechtěl nyní „slavit žádnou svatbu“, protože mu právě na úplavici zemřel jeho jediný syn a dědic trůnu Theuderich. Nakonec nabídl Vizigótům místo Rigunthy její znásilněnou sestru Basinu; ta ovšem byla v klášteře a její babička sv. Radegunda sňatek odmítla. Lhůta pro oddavky byla proto prodloužena.
Dne 1. 9. přijeli do Paříže opět gótští vyslanci, aby znovu požádali o ruku princezny. Tentokráte jim již bylo vyhověno a Rekkared se s Rigunthou oficiálně zasnoubil. Hispánci domluvili i podmínky sňatku a taťka Chilperich začal shánět věno. Jeho synovec Childebert ho varoval, aby nebral nic z měst, která patřila jeho otci Sigibertovi. Zatímco se princezna ještě tento měsíc vydala s velkými poklady a početným doprovodem pod vedením vévody Desideria na cestu, její otec se v městě Cambrai chystal k válce proti austrasijsko–burgundská koalici, která tak byla nucena odložit útok na Vizigóty. Vícekrát vyrazil do boje, vždy se ale vrátil.
Smrt krále Chilpericha
Koncem září až začátkem října se franský král Chilperich I. stal obětí spiknutí austrasijské a neustrijské šlechty: „Zatímco tedy tito kořistíce táhli krajem, odjel Chilperich, Nero a Herodes našich časů, na statek Chelles, který leží asi sto stadií od Paříže, a věnoval se tam lovu. Jednoho dne se vrátil z lovu již za hluboké noci, a jak si dával pomáhat při sestupování z koně a ještě se opíral jednou rukou o rameno sluhy, přiskočil kdosi a bodl jej nožem pod lopatku a druhou ranou mu probodl břicho. Králi se hned z úst i z otevřených ran vyvalilo mnoho krve a on vydechl svou ničemnou duši.“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem) Chilperichovo tělo bylo převezeno do Paříže a pohřbeno v chrámu St. Vicent (St.–Germain–des–Pres).
V literatuře je líčen jako zhýralý a krutý despota, na druhé straně to však byl kultivovaný a gramotný muž. Skládal latinské verše(!), duchovní písně a mše, zajímal se o teologické otázky a snažil se dokonce přizpůsobit latinskou abecedu potřebám germánského jazyka. Jsou mu přičítány početné vraždy i svých příbuzných, ale to bylo u panovníků té doby obvyklé a navíc nelze říci, koho nechal zavraždit on a koho jeho manželka „neustrijská vlčice“ Fredegunda. Lze jen souhlasit s tím, že byl nepřítelem církve. Neboť o příteli církve by nikdy kronikář Řehoř z Toursu nenapsal toto: „Záležitosti chudých měl v nenávisti. Biskupům Páně se neustále rouhal, a byl-li v důvěrném kroužku, nedělal o ničem jiném tolik směšných poznámek a vtipů jako o biskupech chrámů. Jednoho prohlašoval za lehkomyslného, jiného za zpupného, toho za hýřila, onoho za chlípníka. O jednom tvrdil, že je povznesený, o druhém, že je nadutý, nic neměl v nenávisti tak jako kostely. Neboť častokráte říkával: „Hle, chudá zůstala naše pokladnice, protože všechno naše bohatství připadlo kostelům. Teď již nevládne nikdo než biskupové. Naše moc je tatam, byla přenesena na biskupy.“
Po Chilperichova smrti se jeho říše zhroutila jako domeček z karet: Austrasijci obsadili hlavní město Soissons a vévoda Desiderius rozkradl v Toulouse Rigunthino věno. Královna Fredegunda se v obavách o svůj život uchýlila i s převážnou částí pokladů pod ochranu pařížského biskupa Ragnemonda a svému švagrovi Gunthramnovi poslala vzkaz, aby se ujal království svého bratra a ji a syna ochraňoval (to ji však nebránilo v tom, aby za ním později neposlala vrahy). Část šlechty skutečně přešla na její stranu a vévoda Ansovald prohlásil jejího čtyřměsíčního syna Chlothara II. králem Neustrie a Soissons a ji regentkou. Zatímco od obyvatelstva vymáhal přísahu věrnosti Chlotharovi a jeho strýci Gunthramnovi, přidali se ostatní aristokraté na stranu austrasijského krále Childeberta.
Král Gunthramn veden starostí o zachování merovejského rodu vyhověl Fredegundiným prosbám a přijel do Paříže na shromáždění šlechty. Vědom si křehkosti postavení merovejské královské dynastie všechny prosil, aby jej nepřipravili o život a dali mu alespoň tři roky na výchovu svých dvou synovců – čtrnáctiletého Childeberta II. a čtyřměsíčního Chlothara II. Fredegundina syna vzal v ochranu, ale chtěl však za něj vládnout sám, proti čemuž neustrijská šlechta ostře protestovala. (Král měl však spolu s historikem Řehořem z Toursu pochybnosti, zda Chlothar je opravdu Chilperichův syn, protože královna Fredegunda své těhotenství oznámila až po smrti manžela.) Sám sebe pasoval do role staršího krále a usmiřovatele, ale jeho motivy nebyly zcela nezištné, neboť jeho vojsko zabralo města Poitiers a Tours a přinutilo místní obyvatele, aby na něj přenesli své spojenectví uzavřené původně s Childebertem. Gunthramn dále prohlásil sám sebe vládcem celé Francie z pověření svých synovců, s čímž ovšem těžko mohl uspět u Childebertových rádců, což byli stále titíž lidé, kteří dávali v minulosti přednost spojenectví s Chilperichem: biskup Aegidius z Remeše a Gunthramn Boso. Podle Řehoře to byl právě druhý z nich, který se před několika lety vydal do Konstantinopole a přivedl odsud Gundovalda s jeho nároky na trůn. Nyní se tento údajný syn krále Chlothara objevil na scéně znovu pozván týmiž lidmi jako roku 582 – Řehoř mluví dokonce i o vévodovi Desideriovi – a požadoval pro sebe část říše. V jihozápadní Galii shromáždil kolem sebe armádu svých přívrženců, vedenou několika rebelantskými vévody, hrabaty a biskupy, včetně Bertrama z Bordeaux a z avignonské tvrze vévody Mummola zahájil boj proti Gunthramnovi. (Je možné, že válečník Mummolus přešel na jeho stranu proto, že panovník odmítal zaútočit na Langobardy a podřídit se tak všeobecnému přání obyvatelstva.)
Také Childebert se objevil u bran Paříže; ty však zůstaly pro něj zavřené. Gunthramnův hněv se nyní obrátil proti austrasijským regentům: Childebertovým vyslancům vyčetl zradu (asi dostal v Paříži k příslušným listinným materiálům), odmítl vydat ta území, na kterých se v předcházejících smlouvách dohodli, ani ty kraje, které Childebertův otec Sigibert dostal po smrti svého bratra Chariberta, a prohlásil, že vražedkyní Fredegundu vzal pod svoji ochranu. Ani druhá austrasijská diplomatická mise nebyla úspěšná, neboť se obě strany pohádaly kvůli Gundovaldovi: „Když na to mnozí propukli v smích, pravil další z vyslanců: „Loučíme se s tebou, ó králi! A protože nechceš navrátit města svého synovce, víme jedno: ještě je po ruce sekera, která rozsekla hlavy tvých bratří! Brzy zasáhne i tebe a rozetne tvůj mozek!“ A tak se v zlobě a vádě rozešli. Rozzuřen tou řečí král tehdy rozkázal, aby po hlavách odcházejících házeli koňským trusem, ztrouchnivělým dřevem, shnilou slámou a senem, ba i smrdutým pouličním kalem. Vyslanci byli tím vším zle zřízeni a s převelikou hanbou a potupou odešli.“
Obyvatelé Orleánsu a Blois využili zmatků po smrti krále Chilpericha a přepadli město Chateaudunum, v němž loupili a vraždili. Ti, kdo přežili, se ve spojení s lidmi z kraje Chartes vydali po jejich stopách a potřeli je.
Gundovald se mezitím zmocnil Novempopulany (Gaskoňska), provincie Akvitania II., Bordeaux a oblasti Cahors a Limoges, tzn. Gunthramnova a Chilperichova území, která jim připadla roku 567 jako dědictví po zemřelém bratru Charibertovi, zatímco o kraje svého synovce Childeberta nejevil zájem. Aby posílil své šance na zisk královského titulu, nabídl manželství dvojnásobné vdově austrasijské královně Brunhildě. Jeho soupeř Gunthramn byl však ostražitý a podařilo se mu přimět svého synovce Childeberta, aby zamezil jejich písemnému styku. Svého vévodu Gunthramna poslal dobýt Avignon, ale tomu již cestou působil potíže hrdina langobardských válek Mummolus. Město sice oblehl, ale nakonec celý tento jeho podnik skončil fiaskem. V prosinci opustil Gundovald v doprovodu vévodů Mummola a Desideria Avignon a přesunul se do limousinského Brives–la–Gaillarde, kde byl provolán králem a pozdvižen na štítě.
Biskup se vracív
Na zásah krále Gunthramna se z vyhnanství vrátil Fredegundou sesazený biskup Praetextatus a nastoupil opět na svůj biskupský stolec v Rouenu. Samotná královna musela odejít na statek Vaudreuil, odkud vyslala svého kněžského důvěrníka, aby zabil austrasijskou královnu Brunhildu. Muž však neměl mnoho štěstí, prozradil se a po zbičování byl poslán zpět své paní. Ta mu však takovou neschopnost neodpustila a nechala mu useknout ruce a nohy.


Hispánie
Porážka prince Hermenegilda
Vizigótský král Leovigild se rozhodl definitivně zúčtovat se svým vzbouřeným synem Hermenegildem. Zdar celé akce si zabezpečil tím, že podplatil jeho spojence císařského prefekta částkou třiceti tisíc solidů, načež vyrazil z Toleda a porazil oslabené Hermenegildovy sbory. Princ prchl do hlavního města císařských držav Sevilly, kde však byl obležen a donucen ke kapitulaci. Leowigild se k synovi nezachoval příliš tvrdě – vyhověl jeho prosbám o milost a vykázal ho do Valencie. Hermenegildův pád však nebezpečně zkomplikoval vizigótsko–franské vztahy. Před rozhodným bojem totiž princ svěřil svoji manželku Ingundu, sestru franského krále Childeberta, spolu se svým malým synem Athanagildem pod ochranu císařského místodržícího. Nyní je však východní imperátor Maurikios považoval za rukojmí, pomocí kterých si může na Francích vynutit plnění spojeneckých závazků. Poručil je proto dopravit do Konstantinopole, ale při zastávce v Kartágu Ingunda zemřela, takže na císařský dvůr se dostal pouze její. Leovigild měl obavy, že mu Childebert kvůli tomu vyhlásí válku, a proto se jeho vyslanec Oppila snažil vše na austrasijském královském dvoře urovnat. Zřejmě se to podařilo, protože žádná odveta za Ingundu se nekonala.
Občanská válka ve vizigótském království (582 - 585)
Následující rok 582 můžeme považovat za začátek konce vzbouřeného prince Hermenegilda. Poté, co král Leovigild ukončil boje s Basky (roku 581), rozhodl se vyrazit na jih proti svému synovi. Dobyl město Méridu, přičemž je možné, že mince zde ražené s nápisem VICTOR (vítěz) a VICTORIA (vítězství) připomínají právě tuto událost. Následujícího roku pak král pokračoval dále na jih, dobyl provincii Bætiku a oblehl její hlavní město Sevillu, kde dosud bezstarostně žil Hermenegild se svojí manželkou Ingundou. Ale v této těžké chvíli přišel povstalcům na pomoc svébský král Miro. Ale je možné i to, že to bylo naopak a že Miro byl Leovigildovým vazalem od roku 576, kdy se mu vzdal a přísahal věrnost, a proto se války účastnil právě na jeho straně jako kterýkoliv vizigótský šlechtic. Jan z Biclary píše o tom, že mu bylo dovolenou vstoupit do Sevilly, kde krátce na to roku 583 zemřel. Podle Řehoře z Toursu však odešel na své statky v Galicii, kde toho samého roku zemřel. Podle Isidora ze Sevilly a Jana z Biclary pomáhal Miro Leovigildovi, podle Řehoře naopak Hermenegildovi. Ale ať už to bylo jakkoli, po Mirově smrti a porážce zůstali Hermenegildovi jediní spojenci, a to východní Římané.
Leovigild nejdříve vyhnal nepřátelskou posádku z pevnosti Ossete (San Juan de Alfarache na druhom břehu naproti Seville), ale když se obléhání Sevilly táhlo po celou celou zimu, tak toho zřejmě využil a dobyl Italiku, čímž značně ztížil zásobování města. (Italika se nacházela vedle vesnice Santiponce, asi pět mil severozápadně od Sevilly, na Pravém břehu řeky Guadalquiviru.) Při této příležitosti vydal minci zachovanou v pouhém jediném exempláři nesoucí nápis CVM DE(O) O(BTINVIT) ETALICA. Když již obyvatelé Sevilly trpěli hladem, protože nepřítel zahradil i řeku, povolal si Hermenegild konečně na pomoc východní Římany. Leovigild jim však zaplatil na třicet tisíc solidů, takže když se u Sevilly strhla bitva, tak Hermenigilda opustili. V červu či červenci roku 583 pak král dobyl město, což připomíná i mince s nápisem, že Bůh byl tehdy na jeho straně: CUM D(E)O OPTINVIT SPALI. Hermenegild však město opustil, a třebaže Římané jej krátce před tím zradili, zamířil do římské provincie Spania. A Leovigild pokračoval ve válce a jedno po druhém dobýval města, která ještě byla pod kontrolou vzbouřenců.
V zimě na přelomu let 583/584 - snad někdy v únoru - pak získal poslední Hermenegildovo město Córdobu. I toto své vítězství připomněl na mincích faktickým tvrzení CORDOBA BIS OPTINVIT, tj. Córdoba podruhé dobytá, tedy nikoliv již nápisem s náboženskou tématikou. Hermenegild však ještě před pádem města zanechal svoji manželku Ingundu a syna Ataangilda v rukou Římanů, kteří je poslali do Konstantinopole. Ingunda však zemřela cestou, buď v Africe anebo na Sicílii. Prostřednictvím malého Atanagilda pak císař Mauricius vykonával nátlak na královský dvůr Austrasie, aby vojensky zasáhl proti italským Langobardům.
Po pádu Córdoby hledal Hermenegild záchranu v jednom tamním kostele. Leovigild pak poslal za ním svého druhého syna Rekkareda s úkolem přesvědčit jej, aby se vzdal. A Hermenegild se nakonec podvolil a padl Leovigildovi k nohám. Ten jej zvedl a políbil. Potom mu však odebral královská roucha a vzal ho sebou do Toleda. Potom jej však poslal do Valencie spolu spolu s otrokem, který jej měl strážit. Odsud jej odvlekli do Tarragony, kde jej o rok později (585) zavraždil Gót Sisbert.
Zahraniční politika krále Leovigilda
Po celou dobu občanské války byl král Leovigild v kontaktu s franským královským dvorem v Soissons ve snaze oženit svého druhého syna Rekkareda s Riguntou, dcerou krále Chilpericha. Oprávněný je pak předpoklad, že tato jednání měla ve skutečnosti zabránit tomu, aby Chilperich přišel na pomoc Hermenegildovi. Jeden měsíc po skončení občanské války, tj. 1. září roku 584, přišlo do Soissons vizigótské poselstvo, aby přivedlo Riguntu do Hispánie.
S Chilperichoým synovcem Childebertem z Met pak Leovigild po celou dobu občanské války nenavázal žádný kontakt. Když se však válka skončila, tak se obával, aby jej Childebert napadl, neboť Ingunda, Childebertova sestra a Hermenegildova manželka, byla odvlečena na území Římanů. A tyto jeho obavy se ukázaly jako oprávněné, neboť Childebert opravdu podnikl proti němu jisté kroky. Ale i kdyby tehdy Childebert vyvolal válka s Vizigóty, tak to nebylo kvůli náboženským sporům, ale jenom proto, aby pomohl své sestře. Je zajímavé, že Childebert vyjednával s císařskou vládou. A když mu oznámili, že jeho sestra Ingunda byla převezena do Konstantinopole, nechal se pohnout k vojenské akci proti italským Langobardům.
Na trůn svébských králů usedá Audeka
Když po vojenském fiasku před Sevillou zemřel roku 582 svébský král Miro, tak jej nahradil jeho vlastní syn Eborich, jenž již s králem Leovigildem podepsal mír. Eboricha však již po dvou letech sesadil a do kláštera poslal jeho švagr Audeka. Nový svébský král následoval Leovigildova příkladu, když zapudil Eborichovu sestru a oženil se s jeho manželkou Sisegutiou. Podobně jako vizigótští králové Leovigild a Hermenegild razil vlastní mince s nápisem ODIACCA.


Itálie
Mezivládí končí - Langobardé si opět zvolili krále
V důsledku vojenského tlaku ze strany císaře a franské říše došla langobardská šlechta k závěru, že pro obranu země je nutná obnova centrální královské moci. Na trůn proto povolala Authariho, syn zavražděného krále Clephse. Aby jej přijali i Římané, přijal rodové jméno Flavius – od této doby to byla součást oficiálního královského titulu. Velmožové se dobrovolně vzdali poloviny svého majetku, který přešel do vlastnictví koruny a stal se základem hospodářské moci nového krále. Nový panovník se snažil stabilizovat poměry v Itálii a trochu umírnil své divoké soukmenovce – zakázal násilnosti, plenění a ozbrojené útoky proti domácímu obyvatelstvu a církvi. Provedl vnitropolitické reformy, poddané rozdělil mezi vrchnost a reguloval jimi placené dávky. Authariho vládu vyplňovaly války s císařem a vyjednávání s Franky.
Frankové intervenují za Alpami
Počátkem léta zaútočili Childebert proti italským Langobardům, aby si zasloužil padesát tisíc solidů, které mu Konstantinopol poslala „před několika lety“. (Mohl je přivést Gunthramn Boso, možná se jednalo o třicet tisíc zlatých, které roku 578 poslal císař Tiberios II jak o tom píše Menander.) Frankové však na Apeninském poloostrově pouze demonstrovali svoji sílu a brzo uzavřeli mírovou smlouvu, v níž Langobardy zavázali k placení tributu. Naštvaný Maurikios marně žádal své peníze zpět.
Mezivládí končí - Langobardé si opět zvolili krále
Konečně Langobardé, když byli pod vládou vévodů po dobu deseti let, se za všeobecného souhlasu konečně rozhodli, že by měl být jejich králem Authari, syn výše zmíněného vládce Clephse. A také jej kvůli tomuto vysokému úřadu nazvali také Flaviem. A pak všichni, kdo byli později králi Langobardů, šťastně užívali toto jméno. Aby tehdy obnovili království, tak ti, kdo byli vévodové, se vzdali poloviny svého majetku, aby tak byly prostředky jak pro krále samotného, tak pro ty, kdo mu budou sloužit anebo zastávat různé úřady. Utlačovaní lidé byli rozděleni mezi jejich langobardské hosty. [latinskou větu „Populi tamen adgravati per Langobardos hospites partiunter“ lze rovněž překládat „A lidé utlačovaní svými langobardskými hosty byli rovněž rozděleni.] V království Langobardů byla vskutku jedna obdivuhodná věc – nebylo tam žádné násilí, nikdo nikomu nestrojil žádné úklady, nikdo nikoho k ničemu nenutil neprávem, nikdo nekořistil a nekradl ani neloupil a každý si šel bezpečně a bez obav tam, kam mu bylo libo. [Toto líčení jakéhosi zlatého věku není podloženo žádnými fakty.]
Frankové intervenují za Alpami
V té době poslal císař Mauricius po svých vyslancích 50.000 solidů Childepertovi, králi Franků, aby podnikl útok na Langobardy a vyhnal je z Itálie. Ale když Childepert náhle vstoupil do Itálie s nespočetným množstvím Franků, stáhli se Langobardé do svých měst. Obě strany si vyměnily poselstva, Langobardé nabídli dary a uzavřeli s Childepertem mír. Když se vrátil do Galie, tak císař Mauricius, jenž se dozvěděl, že uzavřel mír s Langobardy, žádal, aby mu vrátil solidy, které mu dal na jejich zničení. Ale Childepert spoléhaje se na svoji sílu mu nedal žádnou odpověď v této věci.
Útok Franků v severní Itálii
V těch dnech [před nástupen Authariho na trůn, snad 575 – 584] přitáhli Frankové k pevnosti Anagnis (Nano), jež se nachází nad Tridentem ještě v hranicích Itálie, a zmocnili se jí [Je možné, že to byla pevnost východních Římanů.] Z tohoto důvodu komita Langobardů z Lagarisa (Lagerthal) jménem Ragilo přišel a Anagnis vyplenil. A zatímco se vracel i s kořistí, byl zabit i s mnoha svými lidmi na Rotalianských polích [louky na soutoku řek Noce a Adige] Chramnichisem, vůdcem Franků, který sem přišel, aby se s ním utkal. A tento Chramnichis jenom o něco později přitáhl a zničil Tridentum [Je dost nepravděpodobné, že by se Frankové zmocnili samotného města]. A Euin, vévoda Tridentu, jej pronásledoval, zabil ho i s jeho lidmi na místě , které se nazývá Salurnis (Salurn), a získal zpět veškerou kořist, které se zmocnili. A když tak Franky vyhnal, vzal si zpět celé území Tridentu.
Císař opět ovládl Classis
S podporou tohoto Droctulfta (585), o němž jsme již mluvili, bojovali vojáci ravennského lidu často proti Langobardům a poté, co vybudovali flotilu, vyhnali s jeho pomocí Langobardy [někdy v letech 584 - 588], kteří drželi [od roku 579] město Classis [tj. přístav města Ravenny]. A když se naplnily hodiny jeho života, prokázali mu čest tím, že mu postavili hrobku před chrámem sv. mučedníka Vitalise a oslavili jej tímto epitafem: Uvnitř této hrobky leží pohřben Drocton...
Vznik ravennského exarchátu
V rámci decentralizace státní správy v římské říši vznikl tzv. ravennský exarchát. Císařské provincie v Itálii byly od této doby spravovány vojensky a vybaveny značnou dávkou autonomie.
Vznik ravennského exarchátu
[Během vlády císaře Mauricia došlo k radikální změně ve správě těch částí Itálie, které zůstaly pod pravomocí císaře. Invaze Langobardů byla zpočátku považována za pouhý nájezd barbarů, která brzy odezní, přičemž císař se stále nevzdával naděje, že je bude možno vyhnat ze země. Po určité době se však musel smířit s myšlenkou, že jejich usazení v Itálii je již trvalé. Permanentní válka na Apeninském poloostrově jej pak vedla k rozhodnutí udělit – zpočátku pouze dočasně – svým nejvyšším důstojníkům v Itálii i pravomoci v civilní oblasti. Pak však platnost svého opatření neustále prodlužoval až se staly opatřením trvalým. Exarcha pak byl osobním zástupcem císaře s plnými pravomocemi včetně práva uzavírat dočasné příměří s Langobardy ovšem s vyloučením míru trvalého anebo uzavíráním spojenectví. Pohraniční města pak byla opevněna a opatřena posádkami odvedenými z jejich okolí, přičemž jejich civilní samosprávu nahradila vojenská vláda. Každé z větších opevněných měst pak mělo svého tribuna, tj. zvláštního vojenského velitele, který byl podřízen magistru militum či duxovi (vévodovi), jenž velel pohraničním okresům a byl jmenovám přímo exarchou. Důstojníci pak postupně nahradili dřívejší provinciální civilní guvernéry a vojenské společenství numerus vystřídalo magistrát. A vojáci-úředníci získávali rozsáhlý pozemkový majetek a spolu s dalšími velkostatkáři si podřizovali malé vlastníky půdy, čímž pokládali základy pozdějších feudálních vztahů.]



Římská říše
Válka na Balkáně
Roku 583/584 podnikl avarský chán Bajan velké vojenské tažení na Balkán, při němž se zmocnil celé řady měst v Podunají. Pronikl až k Černému moři a dočasně ovládl Anchialos (Pomorie u Burgasu, Bulharsko), kam za ním přišli i dolnodunajští Slované, kteří také již čtvrtý rok operovali v balkánských provinciích. Císař Maurikios viděl, že situace není dobrá, a proto byl ochoten vyjednávat: k Bajanovi již podruhé vyslal svého vyslance Elpidia, zatímco Komentiola, který měl s Bajanem výstup minulý rok, tentokráte raději nechal doma. Jednání potom pokračovala v Konstantinopoli za účasti váženého avarského předáka Targitia. Imperátor nakonec souhlasil s avarským požadavkem zvýšení tributu z osmdesáti tisíc na rovných sto tisíc solidů a podepsal novou mírovou smlouvu, jež oficiálně ukončila tuto válka. Na Balkáně však klid zbraní nezavládl, protože Avaři „po krátké době“ obnovili boje „prostřednictví Slovanů“. Ti za „strašného prolévání krve“ pronikli Thrákií až k Dlouhým hradbám, tj. k vnějšímu opevnění Konstantinopole táhnoucímu se čtyřicet km od města od Marmanského až k Černému moři, aby zde utrpěli zdrcující porážku. Válka pak pokračovala bitvou u řeky Ergenias (nyní Ergene, levý přítok Marici), kde na Slovany úspěšně zaútočil praefekt Komentiolos a způsobil jim těžké ztráty. V létě již jako magister militum praesentalis vytáhl k Adrianopoli (Edirne, Turecko), kde se setkal s neméně úspěšným generálem Ardagastem obtěžkaným velkou kořistí a zástupy zajatců. Poblíž Adrianopole u pevnosti Ansinonu odrazili útok barbarů, zahnali je na útěk a postupně vytlačili z celé Astiky (lesnatý kraj v Thrákii severně od řeky Maricy). Po neúspěchu svých Slovanů hledal Bajan nový důvod k válce a záminku mu poskytl jakýsi barbar jménem Bookolabras, který „souložil s jednou jeho ženou“, načež v obavách o svůj život prchl za Dunaj, v Thrákii byl zajat Římany a poslán do Konstantinopole. Protože Maurikios ho odmítl, zahájil kagan ještě na podzim válečné operace.
O tom však ještě nic nevěděl avarský vyslanec Targitios, který si klidně přijel do Nového Říma pro dohodnutý tribut. Třebaže rozdurděný císař mu hrozil nejdříve smrtí, nakonec se spokojil s jeho deportací na jakýsi ostrov, kde jej půl roku držel v tuhé vazbě. Avaři mezitím po těžkých bojích získali dunajské pevnosti Raeterii (Arčar, Bulharsko), Akys (Vidovgrad, Jugoslávie), Dorostolon (Silistra, Bulharsko), Tropaion (na jejím místě je rumunská vesnice Adamklisi), v jejich rukou se ocitlo město Bononia (Vidin, Bulharsko), dolnomoesijské pevnosti Zaldapy a Panasy (západně od města Odessos, Bulharsko) a Markianapolis, hlavní město provincie Dolní Moesie (Devnja, Bulharsko). S útočníky se měl vypořádat stratég Komentiolos.
Válka na východě
Ani na východě říše nebyl tohoto klid: stratég Filippikos podnikl odvážné tažení do perské pohraniční arménské provincie Arzanene, severně od horního toku Tigridu, pak ale onemocněl a musel velení předat Stefanovi. Perský vojevůdce (kardarigan) se vydal na lupičskou výpravu a napadl s veškerou svojí hotovostí město Tiberiopoli (Ras-al-Ain, Turecko). Nebyl však schopen dobře opevněnou lokalitu dobýt, a proto marně zkoušel svoje štěstí u Martyropole (Farkin, Turecko). Zklamaní vojáci alespoň vypálili nedaleký klášter, aby se druhý den vrátili domů kolem městečka Zorbandonu (osada poblíž Martyropole). („Bylo tam také sídlo mužů uvažujících o životě. Ti jsou nazýváni mniši a jejich úsilím je opustit tělo před smrtí, zemřít ještě za živa a jakýmsi rozumným úsilným šílenstvím přejít k lepšímu.“) Na zimu rozpustil Filippikos vojsko a přijel se se svými úspěchy pochlubit do Konstantinopole.
• Budoucí papež Řehoř Veliký pokřtil v Konstantinopoli syna císaře Maurikia Theodosia.
• Císař Maurikios odmítl odvádět obvyklý plat za služby svým arabským spojencům Ghassánovcům.


Perská říše
Válka s říší římskou
(583) Nový velitel armády Orientu císařův švagr Philippicus vedl roku 584 a 585 proti Persii dvě válečné kampaně, které se nevyznačovaly ničím důležitým. Philipippicova armáda se vyhýbala větším bitvám a pouze podnikala loupeživé nájezdy na perské území po obou stranách řeky Tigridu příležitostně strádaje nedostatkem vody a zásob. Peršané na to zpočátku nijak nereagovali. Když však koncem roku 585 Philippicus onemocněl, zaměřili své akce proti Monocartumu a Martyropoli a bezvýsledně je obléhali. Poté zpustošili jejich okolí a stáhli se zpět. 586)

Řehoř z Toursu Historiarum libri decem

O svatbě Rigunthy, dcery Chilperichovy
Mezitím nadešel den 1. září a ke králi Chilperichovi přijelo velké poselstvo Gótů. Král, který se již předtím vrátil do Paříže, dal pak sebrat po královských statcích velké množství služebných lidí a odvezl je na vozech. A mnoho z těch, kteří naříkali a nechtěli odejít, poručil uvrhnout do vězení, aby je mohl odeslat s dcerou s menšími nesnázemi. Vypravuje se, že nemálo z nich se pro ten hořký úděl oběsilo, protože se obávali, že budou odtrženi od vlastních příbuzných. Brali potom otce od synů, matky od dcer a ti se rozcházeli se strašným nářkem a proklínáním! Vždyť ve městě Paříži bylo takového pláče, že jej srovnávali s nářkem egyptským.
Mnozí urozenějšího původu, kteří byli urozenějšího původu, pořizovali testamenty, svůj majetek odkazovali kostelům a prosili, aby ty testamenty byly otevřeny hned jak nevěsta překročí hranice Hispánie,jako kdyby tím již byli mrtvi a pochováni... Těch věcí bylo pak takové množství, že k dopravě zlata, stříbra a ostatních nádob bylo zapotřebí padesáti vozů. Také Frankové přinesli mnoho darů, jedni zlato, jiní stříbro, nemálo jich darovalo koně, přečetní přinesli šatstvo, každý zkrátka dával dárek, jaký mohl... Když tedy Riguntha vyjela z Paříže, kázala na osmém milníku rozbít stanový tábor. V noci se však sebralo padesát mužů, ukradli sto nejlepších koní, stejný počet zlatých uzd a dva těžké řetězy a uprchli ke králi Childebertovi. Ale i celou další cestu, jak jen někdo mohl utéci, utekl a odnesl s sebou, co mu padlo do rukou…
Protože se však král obával, aby jeho bratr či jeho synovec nestrojili nevěstě cestou nějaké úklady, vydal rozkaz, aby cestovala s vojenským doprovodem. Jeli s ní muži urození, Mummolův syn vévoda Bobo s manželkou jako družba, Domigisil a Ansovald, také majordom Waddo, který kdysi spravoval hrabství Saintes. Ostatního lidu byly více jak čtyři tisíce. Někteří vévodové a komorníci, kteří s nevěstou jeli, se z Poitiers vrátili zpátky. Ti pak, kteří v cestě pokračovali táhli kupředu, jak se dalo.
Na té cestě bylo napácháno tolik loupeží a tak se kradlo, že to sotva lze vypovědět. Neboť vykrádali příbytky chudých lidí, pustošili vinice tak, že uřezávali šlahouny a odnášeli je s hrozny, rozkrádali dobytek, a co se jen dalo nalézt. Po cestě, kudy táhli, nenechávali zkrátka nic. tak se naplnila slova proroka Joela: „Co pozůstalo po kobylkách, snědly housenky, co zůstalo po housenkách, snědli brouci, co pak zůstalo po broucích, dojedli chrousti.“…Zatímco se toto dálo, dorazila se svými svrchu řečenými poklady Chilperichova dcera Riguntha až do Toulouse. A když viděla, že se již přiblížila k hranicím Gótů, začala váhat; kromě toho jí její lidé namluvili, že je třeba zastavit, protože jsou unaveni z cesty, jejich šaty jsou v nepořádku, boty rozbité a ozdoby pro koně a vozy, jak je vezli na nákladních kárách, že jsou rozházené a všelijak poškozené. Že je proto lépe dát všechno nejdříve do pořádku a teprve pak pokračovat v cestě, aby je ženich přivítal ve vší nádheře a Gótové se jim snad nevysmáli, kdyby se mezi nimi objevili jako trhani. Z těchto důvodů se tedy pozdrželi v cestě a k sluchu vévody Desideria zatím došla zvěst o smrti krále Chilpericha. Tu shromáždil kolem sebe odvážné muže, vtrhl do Toulouse, oloupil královnu o poklady, které u ní objevil, a uložil je v kterémsi domě, který dal zapečetit a hlídat statečnými lidmi. Královně potom určil hubenou výživu až do doby, než se sám zase vrátí do města.


Rok 585

Franská říše
Childebert dědicem svého strýce Gunthramna
Austrasijský král Childebert II. dosáhl ve věku patnácti let zletilosti a byl schopen samostatné vlády. Proto se v lednu setkal se seniorem merovejského rodu a svým strýcem králem Gunthramnem. Vzhledem k okolnostem jednal burgundský panovník rozumně: varoval synovce před jeho regenty a rádci, čímž měl na mysli i svoji švagrovou královnu Brunhildu. Na potvrzení svých slov přivedl vyslance uzurpátora Gundovalda, z nichž byly vynuceny mučením závažná obvinění proti nim. Potom mladíkovi předal kopí jako symbol panovnické moci, prohlásil ho svým jediným dědicem a vrátil mu vše, co bylo roku 567 dědictvím jeho otce krále Sigibert po zemřelém strýci Charibertovi. Krize mezi Austrasií a Burgundskem trvající od roku 581 tak byla zažehnána.
Smrt uzurpátora Gundovalda
Burgundi napadli město Poitiers, které je zradilo a přešlo na Childebertovu stranu. Jeho obyvatelé poděšení bezohledným pleněním se poddali. Na druhou stranu uzurpátor Gundovald, údajný syn krále Chlothara I., se zmocnil měst Toulouse, Bordeaux, Angoulem a Périgueux, kdežto ve městech dříve patřících Sigibertovi pouze vymáhal přísahu věrnosti pro Sigibertova syna Childeberta. Burgundské vojsko opustilo Poitiers a spolu se svými austrasijskými spojenci se vydalo vetřelci po stopě. Gundovald se necítil dostatečně silný svést s nimi boj, a proto se stáhl do pevnosti St. Bertrand de Comminges, ve které byl obležen a izolován.
Uzurpátorův straník vévoda Gunthramn Boso viděl, že situace je bezvýchodná, a protože si chtěl zachránit život, zvolil si cestu zrady a Gundovaldovi radil kapitulovat: „Nic lživého ti nenamlouváme! Ale podívej se! Před bránou již stojí nejstatečnější muži a očekávají tvůj příchod. Odlož tedy můj zlatý vojenský opasek, kterým ses opásal, aby se nezdálo, že vystupuješ zpupně! A k boku si pověs svůj meč a můj mi vrať!“ Na to on pravil: „Rozumím dobře těm slovům, mám být zbaven toho, čeho jsem do této chvíle v přátelství s tebou užíval!“ Ale Mummolus mu pod přísahou tvrdil, že se mu nic zlého nestane. Vyšli tedy z brány [11. 2.] a Gundovalda se ujali Ollo hrabě z Bourges a Boso. Mummolus se však se svými spřeženci stáhl zpátky do města a zavřel co nejpevněji bránu. Když Gundovald viděl, že je vydán do rukou nepřátel, zdvihl k nebi ruce a obrátiv k nebi oči zvolal: „Soudce věčný a opravdový mstiteli nevinných, Bože, který jsi pramenem vší spravedlnosti, který nemáš rád lež, v němž není ani úskoku, ani lstivé zloby, tobě svěřuji svou při, aby ses rychle pomstil těm, kdo mě nic netušícího vydali do rukou nepřátel!“ Jak to řekl, přežehnal se křížem Páně a měl se k odchodu s řečenými muži. Sotva se vzdálili od městské brány, strčil Ollo do Gundovalda, a protože údolí má kolem celého města strmý spád, zřítil se Gundovald dolů. Ollo pak zvolal: „Jen se podívejte na svého Bellomera, který se prohlašuje za králova bratra a syna!“ A hodil po něm oštěpem, aby jej probodl: ale ten se odrazil od kroužků na pancíři a Gundovaldovi nijak neublížil. Když ale vstal a pokoušel se lézt po srázu nahoru, hodil po něm Boso kamenem a roztříštil mu hlavu. Gundovald se zhroutil a byl mrtev. Všechen lid se seběhl, probodal jej oštěpy, potom mu provazem svázali nohy a vláčeli po celém vojenském ležení. Nakonec mu strhli vlasy a vyrvali vousy a tělo nepohřbeno nechali na tom místě, kde byl zabit.“
Bosonovi však nebude jeho zrada nic platná – jak si Childebert bude postupně zvykat vládnout sám, zahájil spolu s matkou Brunhildou a strýcem Gunthramnem tažení proti šlechticům, kteří Gundovalda pozvali do země a odstavili Brunhildu od moci. Jeden po druhém byli tito bohatí a mocní austrasijští velmoži odstraňováni ze scény: Rauchinga zabili Childebertovi muži, když absolvoval rozmluvu s králem, Boso byl zabit davem a ostatní, jejichž jména neznáme, byli zbaveni vévodských titulů a donuceni k útěku z království. Šlechtické kruhy Austrasie a Neustrie svůj boj ale nevzdaly a Řehoř z Toursu nás informuje o několika neúspěšných atentátech na Gunthramna, Childeberta a Brunhildu.
Gunthramn přicestoval do Paříže
V červenci přicestoval nyní nejmocnější merovejský panovník Gunthramn do Paříže na křest svého synovce Chlothara (II.), syna zavražděného neustrijského krále Chilpericha a jeho manželky Fredegundy. Na nějakou dobu se zastavil v Orleánsu, kde ho nadšeně přivítaly davy Římanů, Syřanů (tj. Řeků?) a Židů, nesoucí prapory a zpívající oslavné písně, každý ve své řeči. „Slavný a obdivuhodně moudrý král prohlédl lstivost kacířů a odmítl se nechat se přesvědčit jejich pochlebováním, aby obnovil křesťany zničenou synagogu.“ (Řehoř). K svým pravověrným poddaným se však choval mnohem přívětivěji – navštívil domy křesťanů, kde pojedl, a zastavil se i u biskupa Řehoře na skleničku. K biskupům, kteří podpořili Gundovalda, se zachoval shovívavě a pouze je zahrnul výčitkami, třebaže později začne potají organizovat jejich odeslání do vyhnanství.
Gunthramn byl už v Paříži a stále marně čekal, až začne slavnostní obřad Chlotharova křtu. Protože termín byl neustále odkládán, nahlodalo krále podezření, že chlapec není právoplatný Chilperichův syn. Třebaže královna Fredegunda, šlechta a biskupové přísahali na jeho legitimitu, ze slavnostního aktu nakonec nebylo nic a malý princ si na něj musel počkat až do roku 591.
Vražda biskupa Praetextata
Neustrijská královna Fredegunda nikdy nezapomněla rouenskému biskupovi Praetextatovi, že podporoval v zápase o trůn jejího nevlastního syna Merovecha, že ho oddal s jeho vlastní tetou královnou Brunhildou a že dokonce seděl v čele jejich svatebního stolu. Když se biskup minulý rok vrátil z vyhnanství, dostali se do prudkého sporu a Fredegunda situaci vyřešila pro ni typicky tím, že za ním poslala vraha, který biskupa jedné neděle koncem roku probodl přímo před oltářem. To už bylo příliš i na tvrdé 6. století a propukl skandál. Dva duchovní, kteří měli zlikvidovat dalšího královnina nepřítele austrasijského krále Childeberta, však již úspěšní nebyli a skončili více než drasticky.
Childebert se s Theodolindou již ženit nechce
Král Childebert zrušil své zasnoubení s Theodolindou, dcerou bavorského vévody Garibalda a langobardské princezny Walderady, a oženil se s Faileubou.
Koncil v Mâconu
Franská církev se sešla na koncilu v Mâconu. Církevní otcové připomněli, že církevní desátky mají sloužit k obživě chudých, kněží a výkupu zajatců, stanovili klatbu pro ty mocné, dokonce i pro ty z nejbližšího okolí krále, kteří by protizákonně lidi nižšího společenského postavení připravili o pole či domy, a biskupům nařídili chránit před nespravedlností světských soudců vdovy a sirotky. Útočištěm chudých má být biskupův dům. Z tohoto důvodu se v něm nesmějí chovat psi ani sokoli, aby ty, kteří do domu biskupa přicházejí hledat křesťanské milosrdenství, nenapadali. (Koncil v Arelate, konaný na vizigótském území roku 506, stanovil totéž omezení i pro kněze a diákony.) Pod vlivem koncilu vydává král Gunthramn vyhlášku o dodržování míru a spravedlnosti. Hovoří v ní nejenom o poslušnosti vůči světským a církevním zákonům, ale brojí v ní i proti útisku chudých mocnými.
Columbanus přichází na kontinent
Roku 575/585 se na pobřeží Bretagne vylodil irský mnich Columban Mladší, jenž pocházel z kláštera Bangor v dnešním Ulsteru, a spolu se svými dvanácti společníky putoval jako kazatel franskou říší. Podle svých slov se ocitli v zemí, kde „ctnost prakticky neexistovala“.
Synoda v Auxerrev
Účastnící synody v Auxerre konané roku 578 nebo 585 si stěžují na udržující se pohanské obyčeje, z nichž některé měly původ u Galorománů, jako např. zvyk konání novoročního karnevalu a výměny novoročních dárků, nazývaných „strenae“. Dále se probírá činění záslibů u posvátných stromů, pramenů a na podobných místech, kde se lidé modlí a ukládají obětní dary, aby dosáhli splnění svých proseb. S magií léčení nemocí souviselo asi obětování modelků různých částí lidských těl a celých figurek lidí. Obyvatelé franského království prý vyhledávají i různé věštce a hadače.


Hispánie
Konec svébského království, smrt prince Hermenegilda, válka s Franky
Král Leovigild využil občanské války zuřící v království Svébů, v bitvě u Bragy a Oporta porazil svébského krále Audicu (Audeku) a obsadil zbytek Hispánie s výjimkou malých území na jihu, která zůstala ještě v držení císaře. Minulý rok poražený princ Hermenegild opustil Valencii a snažil se dostat ke svým franským příbuzným. V Tarragoně byl však zatčen, uvězněn a nakonec popraven. Franský král Gunthramna v tom viděl dostatečný důvod k válce – Hermenegild byl švagrem jeho synovce Childeberta – a vyslal do akce své vojsko, které se chovalo tak neukázněně, že ještě dříve než proniklo do vizigótské Septimánie, poplenilo vlastní území, jakoby to bylo území nepřítele. Frankové však nebyli nijak vojensky úspěšní a pouze vyprovokovali mladšího Leovigildova syna prince Rekkareda k protiútoku, při němž dobyl franskou pevnost Cabaret a Beaucaira, vyplenil okolí Toulouse a nakonec se opevnil v Nimes. Franské obchodní lodě, které zajišťovaly obchod se Svéby, byly zničeny.
Občanská válka ve vizigótském království (582 - 585)
Následující rok 582 můžeme považovat za začátek konce vzbouřeného prince Hermenegilda. Poté, co král Leovigild ukončil boje s Basky (roku 581), rozhodl se vyrazit na jih proti svému synovi. Dobyl město Méridu, přičemž je možné, že mince zde ražené s nápisem VICTOR (vítěz) a VICTORIA (vítězství) připomínají právě tuto událost. Následujícího roku pak král pokračoval dále na jih, dobyl provincii Bætiku a oblehl její hlavní město Sevillu, kde dosud bezstarostně žil Hermenegild se svojí manželkou Ingundou. Ale v této těžké chvíli přišel povstalcům na pomoc svébský král Miro. Ale je možné i to, že to bylo naopak a že Miro byl Leovigildovým vazalem od roku 576, kdy se mu vzdal a přísahal věrnost, a proto se války účastnil právě na jeho straně jako kterýkoliv vizigótský šlechtic. Jan z Biclary píše o tom, že mu bylo dovolenou vstoupit do Sevilly, kde krátce na to roku 583 zemřel. Podle Řehoře z Toursu však odešel na své statky v Galicii, kde toho samého roku zemřel. Podle Isidora ze Sevilly a Jana z Biclary pomáhal Miro Leovigildovi, podle Řehoře naopak Hermenegildovi. Ale ať už to bylo jakkoli, po Mirově smrti a porážce zůstali Hermenegildovi jediní spojenci, a to východní Římané.
Leovigild nejdříve vyhnal nepřátelskou posádku z pevnosti Ossete (San Juan de Alfarache na druhom břehu naproti Seville), ale když se obléhání Sevilly táhlo po celou celou zimu, tak toho zřejmě využil a dobyl Italiku, čímž značně ztížil zásobování města. (Italika se nacházela vedle vesnice Santiponce, asi pět mil severozápadně od Sevilly, na Pravém břehu řeky Guadalquiviru.) Při této příležitosti vydal minci zachovanou v pouhém jediném exempláři nesoucí nápis CVM DE(O) O(BTINVIT) ETALICA. Když již obyvatelé Sevilly trpěli hladem, protože nepřítel zahradil i řeku, povolal si Hermenegild konečně na pomoc východní Římany. Leovigild jim však zaplatil na třicet tisíc solidů, takže když se u Sevilly strhla bitva, tak Hermenigilda opustili. V červu či červenci roku 583 pak král dobyl město, což připomíná i mince s nápisem, že Bůh byl tehdy na jeho straně: CUM D(E)O OPTINVIT SPALI. Hermenegildovi však město opustil a zamířil do římské provincie Spania, třebaže Římané jej krátce před tím zradili. A Leovigild pokračoval ve válce a jedno po druhém dobýval města, která byla pod kontrolou vzbouřenců.
V zimě na přelomu let 583/584 - snad někdy v únoru - pak získal poslední Hermenegildovo město Córdobu. I toto své vítězství připomněl na mincích faktickým tvrzení CORDOBA BIS OPTINVIT, tj. Córdoba podruhé dobytá, tedy nikoliv již nápisem s náboženskou tématikou. Hermenegild však ještě před pádem města zanechal svoji manželku Ingundu a syna Ataangilda v rukou Římanů, kteří je poslali do Konstantinopole. Ingunda však zemřela cestou, abuď v Africe anebo na Sicílii. Prostřednictvím Atanagilda pak císař Mauricius vykonával nátlak na královský dvůr Austrasie, aby vojensky zasáhl proti italským Langobardům.
Po pádu Córdoby hledal Hermenegild záchranu v jednom tamním kostele. Leovigild pak poslal za ním svého druhého syna Rekkareda s úkolem přesvědčit jej, aby se vzdal. A Hermenegild se nakonec podvolil a padl Leovigildovi k nohám. Ten jej zvedl a políbil. Potom mu však odebral královská roucha a vzal ho sebou do Toleda. Potom jej však poslal do Valencie spolu spolu s otrokem, který jej měl strážit. Odsud jej odvlekli do Tarragony, kde jej o rok později (585) zavraždil Gót Sisbert. Řehoř z Toursu nepochybuje o tom, že Hermenegildovu vraždu nařídil Leovigild. A to samé si myslel i papež Řehoř Veliký, když mluví o tom, že Hermenegilda na konci jeho života uvěznili a pak za ním o Velké noci roku 585 poslali ariánského biskupa, aby mu udělil svaté přijímání. Herrmenegild se však nenechal chytit do pasti a biskupa proklel, načež Leovigild nařídil jej usmrtit. Král tedy zřejmě nabídl Hermenegildovi možnost vrátit se zpět do ariánské církve; ten to však odmítl a dal přednost mučednické smrti.
Podívejme se ještě na to, jak o Hermenegildovi hovoří jeho současníci. Hispánští katoličtí kronikáři ho nehodnotí příliš příznivě a nepovažují ho za člověka, který se zasloužil o katolickou církev, ale za pouhého poddaného, jenž se vzbouřil proti svému královskému otci. Kdybychom vycházeli pouze z jejich kronik, tak bychom vůbec ani nevěděli, že byl katolíkem, když bojoval proti svému otci a kdaž zemřel. Mohli bychom si myslet, že válka mezi otcem a synem vypukla pouze z osobních důvodů a že syn byl pomýlený. Hermenegildovu smrt nepřipomíná ani jeho mladší bratr Rekkaredani, ani sv. Isidor či Leandrus, jenž ho pokřtil. Mlčí rovněž zápisy z 3. toledského koncilu (589) i Životy svatých otců méridských ze začátku 7. století, které líčí činy krále Leovigilda. Jejich autor pak Hermenegilda dokonce úplně vymazal z historie, když v citaci papeže Řehoře Velikého „Rekkared nenásledoval příklad svého bezbožného otce, ale svého bratra mučedníka, a zřekl se zkaženosti ariánského kacířství“ nahradil slova „bratra mučedníka“ slovy „Krista Pána“. V Hispánii byl Hermenegild prostě tabu, o němž se nesmělo psát. Ale Leovigildovy a Heremnegildovy mince z té doby svědčí o tom, že náboženské problematika byla hlavní příčinou a motorem občanské války.
Řehoř z Toursu mluví o tom, že to byla vzpoura katolíků a že když se Leovigild dozvěděl o synově konverzi, okamžitě začal hledat důvody k válce. Roku 594 papež sice nazval vzbouřence mučedníkem, ale již jej vůbec nepřipomíná ve svých dopisech adresovaných do Hispánie. Ale proč se Hispánci snažili vymazat Hermenegilda z dějin? Je možné, že po Rekkaredově obrácení na pravou víru a vytvoření katolického státu již nebylo vhodné spojovat katolicismus se vzpourou, v níž se angažovali i východní Římané a která Hispánii oslabila a značně zpustošila. A i když je nyní Hispánie katolickým státem, tak již nikdo nemůže tolerovat a už vůbec ne oslavovat jakoukoli vzpouru proti králi.
Isidor ve svých Dějinách na třech místech píše o králi Atanagildovi jako o tyranovi a uzurpátorovi. Ale co by pak byl podle něho Hermenegild? A když Isidor mluví o svém bratru Leandrovi, tak se ani slůvkem nezmíní o jeho úloze při Hermenegildově katolické konverzi. A kdyby Jan z Biclary píšící v době vlády krále Rekkareda chtěl popsat události přesně, musel by vysvětlit, jak mohl velký křesťanský král Rekkared pomáhat svému ariánskému otci proti katolickému princi, jak se ho v Córdobě snažil na Leovigildův příkaz přimět k návratu k ariánství a jak profitoval z bratrovy smrti.
Útok Franků na Septimánii
Nevíme nic o vztazích, které měl během občanské války král Leovigild s burgundským králem Guntramem. Ale je možné, že se svébský král Miro snažil vyprovokovat Merovejce k válce. Když se však roku 585 Guntram dozvěděl o Hermenegildově a Ingundině smrti, ihned poslal své vojenské oddíly do Septimánie, odkud měly pokračovat dále do Hispánie. První franské vojsko postoupilo za velkého pustošení a vraždění až ke Carcassone a město obsadilo. Když však zemřel jeho velitel, tak se Franků zmocnila taková panika, že s velkými ztrátami ustoupili zpět do Galie. Další vojsko pak oblehlo město Nîmes, které však nemohlo dobýt, protože bylo dobře opevněné i zásobené. A tak alespoň Frankové pustošili okolní krajinu, pálili úrodu a ničili vinice i olivovníkové haje. Když však zničili venkov takovým způsobem, že sami neměli z čeho žít, tak začali umírat hlady. A prý tehdy ztratili na pět tisíc mužů. Vizigótskou obranu pak řídil princ Rekkared, zatímco jeho otec Leovigild v tu dobu bojoval se Svéby na severozápadě Pyrenejského poloostrova.
Po odražení tohoto nepřátelského útoku přešel Rekkared do protiofenzívy, zpustošil oblast města Toulouse a obsadil strategicky důležitou pevnost na řece Rhôně jménem Baraňa (dnes Cabaret), ležící na řece poblíž měst Carcassone, Beaucaire (Urgernum) a Arles. A když pak roku 586 král Guntram odmítl nové mírové návrhy Gótů, tak znovu pronikl do franské Galie.
Vizigóti ovládli království Svébů
Král Leovigild vpadl roku 585 do svébského království, porazil a sesadil krále Audeku a poslal jej do kláštera v Pax Iulie (Béja, Portugalsko). V té době bránil hranice Septimánie Rekkared. V rámci této války na dvou frontách pak Leovigild zničil lodě, které uskutečňovaly obchod mezi Gálií a Galicií, zmocnil se jejich nákladu a pobil jejich posádky. Zmocnil se rovněž celého svébského královského pokladu a začlenil celé království Svébů jako šestou provinci do své říše pod názvem Galicia. Ale na konci roku se vzbouřil jakýsi Malarich a prohlásil se králem. Vizigótští generálové jej však porazili, čímž definitivně ukončili existenci nezávislého svébského království.
Protože Svébové byli katolíky již od časů Mirova otce krále Teodormira, byl král Leovigild nucen zavést na dobytých území jako oficiální náboženství ariánskou formu křesťanské víry. (...) O tom svědčí i ten fakt, že se na třetím toledském koncilu zřekli ariánské víry čtyři biskupové z Galicie a podepsali jeho zápisy již jako katolíci (Beccila z Luga, Gardingus z Tuy, Argiovittus z Oporta a Sunnila z Visea, všechno germánská jména. Nebyli to však všichni galicijští metropolité, protože např. biskup z Bragy setrval v ariánské církvi i nadále.) Není pochyb o tom, že tyto čtyři biskupy jmenoval Leovigild roku 585 poté, co se zřekli katolicismu. Své pochybení uznali a ke katolické víře opět konvertovali právě na toledském koncilu roku 589.
Na třetím toledském koncilu zastupovali tři ze čtyřech biskupských stolců, jejichž biskupové se zřekli ariánství, vždy dva biskupové - jednak bývalí ariánští Svébové, jednak spolu s nimi Nitigisius z Luga, Neusila z Tuy a Constantius z Oporta -, což se ovšem příčilo kanonickému právu. A právě tito posledně jmenovaní nikdy nekonvertovali k ariánství a vždy zůstávali katolíky. A byli na svých stolcích již před rokem 585 anebo je na ně dosadil až Rekkared, když roku 586 přijla katolickou víru? Víme, že Nitigisius byl biskupem města Lugo už roku 572, protože se v tomto důstojenství účastnil druhého bragského koncilu. Proto se můžeme rovněž domnívat že Germán Neusila a Constantius zastávali své úřady už před dobytím země Leovigildem. Je možné, že by král tři katolické biskupy roku 585 sesadil a že by je o dva či tři roky později znovu jmenoval Rekkared? Ale to je málo pravděpodobné, protože máme zprávy, že Leovigild nezrušil žádné katolické biskupství. A i když roku 582 vyhnal z Méridy Masonu, tak na jeho místo dosadil Nepopida. Rovněž v případě svébského království, jehož dobyl roku 585, nerušil tamnější katolickou církevní organizace ani biskupství, ale jen vedle nich vytvořil paralelní ariánskou strukturu. Na skutečné těžkosti pak narazil až tehdy, když se snažil zabezpečit novým biskupům sídla a příjmy. To pak mohlo být pouze na úkor katolíků, kteří je zabavili ariánům roku 560. Král sice jmenoval pro Galicii několik ariánských biskupů, ale již neměl čas dokončit konverzi veškerého obyvatelstva. A není nikde ani zmínky o tom, že by svoji náboženskou politiku prosazoval násilím anebo silou. Král Leovigild zemřel někdy mezi 12. dubnem a 7. větnem roku 586.


Itálie
Frankové intervenují za Alpami
Austrasijci již podruhé zaútočili na Langobardy, ale podobně jako před rokem bylo i toto jejich vojenské tažení pouhou demonstrací síly, která nepřinesla žádné hmatatelné výsledky. Obě strany chtěly mír, a proto langobardský král Authari požádal o ruku Childebertovy sestry princezny Chlodosindy. Nejdříve dostal příznivou odpověď, souhlasil i král Gunthramn, ale pak se proti sňatku postavila Childebertova matka Brunhilda – franský spojenec císař Maurikios měl totiž v moci její dceru Ingundu i s vnukem Athanagildem a ona si uvědomovala, že v tomto případě by jejich šance na návrat byly nulové. Ingunda byla v Kartágu, kam ji převezli Římané po potlačení povstání jejího manžela vizigótského prince Hermenegilda, a čekala na převoz do Konstantinopole. Do rodné Galie se však již nikdy nevrátila, protože v Africe zemřela.
Císař nemůže proti Langobardům zasáhnout, papež se obrací s žádostí o pomoc na Franky
O mír s Langobardy usiloval i císařův italský místodržící ravennský exarcha Smaragdus, kterému se podařilo dojednat klid zbraní do roku 590. Protože příměří bylo prakticky okamžitě porušeno, poslal papež Pelagius z ohroženého Říma po biskupovi Sebastianovi dopis svému konstantinopolskému nunciovi Řehořovi, ve kterém jej vybízel, aby se oba společně obrátili na císaře Maurikia s žádostí o rychlou pomoc. Náměstek Kristův si v něm stěžoval, že správou a obranou Říma není pověřen žádný „dux“ ani magister militum, a žádal o vojenskou posádku; exarcha jim prý nemůže pomoci, neboť prý není schopen bránit tyto odlehlé oblasti. Maurikios sice vyslal do Říma vévodu Gregoria a magistra militum Castoria, ale protože měl dost vlastních problémů s Peršany a Slovany, ponechal Itálii svému osudu. Řehoř byl odvolán a vrátil se do Říma, kde se ujal funkce papežova poradce, zatímco u císařského dvora jej vystřídal archidiákon Laurentius. Pelagius viděl, že se na východě pomoci nedovolá, a proto se obrátil na Franky – v dopise adresovaném biskupovi Aunacharovi z Auxerre tvrdí, že tito pravověrní vládci Galie byli prozřetelnosti Boží povoláni k tomu, aby zachránili Řím z rukou Langobardů. Zbývající roky Pelagiova pontifikátu byly vyplněny přírodními katastrofami, útoky nepřátel a morovými epidemiemi.
Král Authari se zmocnil Brescella, mír se Smaragdem
A když se tyto věci takto staly, přiblížil se král Authari k městu Brexillus (Brescello, dvanáct mil od Parmy na via Aemilia) ležícímu na březích řeky Pád a zmocnil se ho. Tamní vévoda Droctulft utekl Langobardům, vzdal se císařově straně a ve spojení s jejími vojáky statečně vzdoroval armádě Langobardům.
Tento muž pocházel z rodu Suávů (Svébů), tj. Alamanů, vyrůstal mezi Langobardy a jako vynikající osobnosti se mu dostalo cti vládnout vévodství. A když měl příležitost pomstít své zajetí, náhle srazil své zbraně se zbraněmi Langobardů. [Snad ostatní langobardské vévody činil odpovědnými za to, že jej nedostatečně podpořili, takže padl do zajetí císařské armády.] Langobardé jej teprve po dlouhých a tvrdých bojích porazili i s těmi, kdo mu přišli na pomoc, a přinutili jej stáhnout se do Ravenny. Brexillus padl a jeho hradby byly srovnány se zemí. Po těchto událostech uzavřel král Authari na tři roky mír s patriciem Smaragdem, který spravoval Ravennu. [Smaragdus nahradil roku 585 neschopného Longina. Smlouvu s Autharim uzavřel nedlouho po svém příjezdu do Ravenny.]
Císař opět ovládl Classis
S podporou tohoto Droctulfta, o němž jsme již mluvili, bojovali vojáci ravennského lidu často proti Langobardům a poté, co vybudovali flotilu, vyhnali s jeho pomocí Langobardy [někdy v letech 584 - 588], kteří drželi [od roku 579] město Classis [tj. přístav města Ravenny]. A když se naplnily hodiny jeho života, prokázali mu čest tím, že mu postavili hrobku před chrámem sv. mučedníka Vitalise a oslavili jej tímto epitafem: Uvnitř této hrobky leží pohřben Drocton...

Římská říše
Válka s Avary a Peršany
Třebaže císař Maurikios uzavřel s Avary mír, avarsko–slovanské útoky nepřestaly a barbaři dobyli několik pevností v Dalmácii. Pokračuje také válka s Persií: na jaře opustil císařský generál Filippikos Konstantinopol ve městě Amidě (Diyarbakir, Turecko) se setkal s perským vyslancem Mebodem (Mebodes). Ten Římanům nabídl za úplatu mír, s čímž ale nesouhlasili vojáci, kteří při jeho řeči pískali, hlučeli a křičeli natolik, že ani nemohl proslov dokončit. Ačkoliv biskup města Nisibis (Nusaybin, Turecko) mírovou nabídku šáha Hormizda ještě jednou zopakoval, císař Maurikios se rozhodl pro válku. Stratég Filippikos tedy táhl severní Mezopotámií k perské pevnosti Mambrathonu, odsud pokračoval kolem města Bibas (západně od Dary, nedaleko dnešní Tell Beše v Turecku) do pohoří Izalas (jižně od horního toku Tigridu) k řece Arzamonu (levý přítok řeky Aboras - Chabúru). Peršané proti němu vyrazili a od řeky Buronu (přítok Arzamonu) postupovali vyprahlou bezvodou krajinu. Byli si tak jisti svým vítězstvím, že si sebou vezli velké množství dřevěných i železných pout pro zajatce.
Obě armády se dostaly do kontaktu u městečka Solachonu poblíž města Daras (Dara, Turecko). Peršané se snažili Římany překvapit a k bitvě se proto sešikovalo v neděli, protože se mylně domnívali, že tento den křesťané nebojují. Filippikos rozdělil svoji armádu na tři části: levé křídlo měl na starosti emeský prefekt Ilifred, pravé taxiarchos Bitalios, velitel elitních oddílů, a středu velel Heraklios senior. Na perskému levém křídle stál Afraates, ve středu vrchní velitel – kardarigan a na pravém byl druhdy mírový posel Mebodes. Bitalios porazil perské oddíly, které s těžkými ztrátami ustoupily. Pak se však jeho vojáci vrhli na nepřátelský trén a začali rabovat, takže se velitelům jen s obtížemi podařilo nezvladatelnou hordu ukáznit. Další úspěšný útok zahnal perské levé křídlo do středu jejich sestavy. Římané nyní seskákali z koní a utkali se s nepřítelem ve vleklém boji. Ilifredovi se podařilo rozbít soupeřovo pravé křídlo a zahnal prchající vojáky dvanáct mil až k městu Daře. Útok císařských vojsk nakonec nevydržel ani perský střed a ustoupil i se svým velitelem na blízký pahorek. Římané je nejdříve vyzvali, aby se vzdali, což Peršané odmítli. K novým bojům však již nedošlo a bitva definitivně skončila. Poražené perské vojsko přitáhlo k Daře, ale místní posádka jej odmítla vpustit, neboť zákon zakazoval přijmout za hradby vojáky, kteří v bitvě odhodili zbraň a utekli. V létě operovala císařská armáda v perském pohraničí severně od horního toku Tigridu v arzanneském kraji a ze své základny u pevnosti Chlomaronu (u řeky Nymfios, nyní Batmansu) pustošila široké okolí.


Perská říše
Válka s říší římskou
(583) Nový velitel armády Orientu císařův švagr Philippicus vedl roku 584 a 585 proti Persii dvě válečné kampaně, které se nevyznačovaly ničím důležitým. Philippicova armáda se vyhýbala větším bitvám a pouze podnikala loupeživé nájezdy na perské území po obou stranách řeky Tigridu příležitostně strádaje nedostatkem vody a zásob. Peršané na to zpočátku nijak nereagovali. Když však koncem roku 585 Philippicus onemocněl, zaměřili své akce proti Monocartumu a Martyropoli a bezvýsledně je obléhali. Poté zpustošili jejich okolí a stáhli se zpět. 586)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 586

Hispánie
Útok prince Rekkareda na Narbonne, smrt krále Leovigilda
Vizigóti požádali burgundského krále Gunthramna o mír, ten ale na jejich nabídku neráčil ani odpovědět. Princ Rekkared proto zahájil nové válečné tažení, při němž plenil okolí Narbonne. Když však dostal zprávu o smrti svého otce krále Leovigilda, vrátil se do Toleda, aby usedl na trůn vizigótských králů. Jako první z panovníků byl nejenom pozdvižen na štítě, ale i slavnostně korunován. Aby se zavděčil i domácím Hispanorománům, přijal jméno Flavius.
Smrt krále Leovigilda a nástup jeho syna Rekkareda
Král Leovigild zemřel někdy mezi 12. dubnem a 7. květnem roku 586. ... Rekkared nahradil svého otce na trůně někdy mezi 13. dubnem a 8. květnem, tzn. ještě v době, kdy byl ariánem.

Franská říše
Narození budoucího austrasijského krále
Austrasijskému králi Childebertovi II. a jeho neznámé konkubíně se narodil syn Theudebert; pokřtěn byl trevírským biskupem Magnerichem. Třebaže chlapec nepocházel z legitimního manželství, měl král ze svého nástupce upřímnou radost.


Římská říše
Obležení Soluně, Řekové prchají před barbary
Avaři a Slované zahájili nový mohutný útok na Balkáně a napadli Moesii a Malou Skýthii (Dobrudžu). Občané Thesalloniky (Soluně) byli v neděli 22. 9. vyburcováni zprávou, že se blíží obrovské barbarské vojsko. Následujícího dne byli již obleženi, přičemž Slované disponovali i padesáti obléhacími stroji, jejichž princip přejali od Římanů. Obléhání trvalo celý týden, pak se útočníci stáhli a pokračovali až na Peloponés – vyděšení Řekové prchali do hor, na pobřeží, do jižní Itálie a na Sicílii. Avaři Řecko na zimu opustili, Slované se však zde začali již natrvalo usazovat.
Obležení Soluně, Řekové prchají před barbary
Četné slovanské kmeny překročily Dunaj a tlačily se na jih ve snaze najít úrodné pozemky k obdělávání. Ani opevnění v Thermopylách, ani Korintský záliv nemohly zastavit jejich postup. Obsadily venkovské oblasti až hluboko na jih Peloponésu a donutily místní obyvatelstvo, aby uprchlo do hor či na ostrovy anebo se uchýlilo do nově vybudovaných obranných pevností, jakou byla např. Monemvasia založená roku 586. Dokonce Soluň, druhé město říše, bylo vícekrát obléháno, ovšem pokaždé se zachránilo. Tento úspěch je přičítán za zásluhu patronu města sv. Demétriovi, kterého obránci údajně několikrát spatřili, jak bojuje s nimi. Celé obce opustily své domovy a hledaly útočiště v místech skýtajících větší možnost ochrany: například obyvatelé Argu se stáhli na ostrov Orove v Saronském zálivu, zatímco biskup města Patras odvedl svůj křesťanský houfec přes moře na Sicílii.
Události na perské frontě
Císařův stratég Filippikos obléhající perskou pohraniční pevnost Chlomaron (severně od horního toku Tigridu, na řece Batmansu) pověřil svého generála Herakleia seniora úkolem vyhledat vhodná místa pro nové základny a opevnit se zde. Perský vrchní velitel (kardarigan) využil oslabení římské armády, a protože chtěl odčinit těžkou porážku, kterou minulý rok utrpěl v bitvě u Solachonu, vyrazil s armádou nováčků proti obléhatelům Chlomaronu. Když přišel s Římany do kontaktu, vybudoval si opevněný tábor na druhé straně jakési strže, která mu poskytovala bezpečnou ochranu. Třebaže se jej Římané snažili napadnout, podařilo se mu dopravit do Chlomaronu posily a zásoby, takže další obléhání již bylo zbytečné a Filippikos se začal od pevnosti odpoutávat. V noci jej však přepadl nevysvětlitelný strach, v záchvatu hrůzy opustil tábor, a aniž někomu něco řekl, prchl do Afumonu (Fum, Turecko). Ráno vojsko zjistilo, že je bez vrchního velitele, a proto také vzalo do zaječích. Šokovaným Peršanům sice nebylo vůbec jasné, proč prchají, přesto zahájili jejich pronásledování. Z Afumonu zamířili Římané k perským hranicím, nepřítel však dotíral na jejich zadní voje a jeho lučištníci jim působili velké ztráty. S velkou hanbou překročili řeku Nymfios (dnes Batmansu), aby dospěli do Amidy (Diyarbakir, Turecko), odkud pokračovali na své opevněné základny do pohoří Izalas, jižně od horního toku Tigridu. Na zimu dostali žold a až do příští válečné sezóny již nebylo jejich služeb třeba.
Mezitím generál Herakleios vybudoval v pohoří Izalas a u břehů Tigridu opevněné základny. Z obsazené perské pevnosti Thamanonu vytáhl na jih a zpustošil nepřátelské území. Pak se vrátil do Theodosiopole (Erzerum, Turecko), kde se spojil s Filippikem.


Perská říše
Válka s říší římskou
(585) Při svém třetím tažení proti Peršanům pronikl vrchní velitel armád Orientu Phillipicus odvážně do východní Mezopotámie a na Peršany narazil u města Solachonu. Jeho vojáci u vytržení při pohledu na zázračný obraz Krista „nenamalovaný lidskou rukou“, který vezl s sebou, je pak ve velké bitvě porazili a pouhé zbytky jejich armády zahnali ke městu Darasu, jehož posádka však tyto zbabělce odmítla přijmout pod ochranu svých hradebních zdí. Perský velitel i se svými muži tedy pokračoval dále do vnitrozemí, zatímco Philippicus pronikl do provincie Arzanény (východně od Amidy – Dyiarbakiru, Turecko), kde oblehl pevnost Chlomaron. Odsud pak poslal své oddíly až daleko na východ, neboť si myslel, že v celé oblasti neexistuje vojenská síla, které by se musel obávat. Ale perský generál (asi ten od Solachonu) zastavil svůj ústup, konsolidoval své síly a s posilami i čerstvými rekruty se opět vydal k římské hranici. A když slyšel, v jakém nebezpečí se ocitla Arzanéna, vydal se ji bránit.
Prozatím bojovný Philippicus byl jeho příchodem tak překvapen, že se odpoutal od Chlomaronu a ustupoval v nepořádku. Peršané jej pak hnali před sebou až za řeku Nymphius a nedali mu vydechnout, dokud se i svoji demoralizovanou armádou neuchýlil za bezpečné hradby Amidy. Znechucený Phillipicus nyní předal aktivní velení bojových operací svému generálu Herakleiovi s tím, že bude ze svého hlavního stanu na vše dozírat. Herakleios okamžitě zahájil ofenzivní akce a vedl svoji armádu tvořenou převážně pěšáky do hloubi nepřátelského území. A když zdevastoval kraj podél obou břehů řeky Tigridu, aniž utrpěl jakoukoliv pohromu, vrátil se ještě před koncem zimy k Philippicovi. 587)

Itálie
Císař opět ovládl Classis
S podporou tohoto Droctulfta (585), o němž jsme již mluvili, bojovali vojáci ravennského lidu často proti Langobardům a poté, co vybudovali flotilu, vyhnali s jeho pomocí Langobardy [někdy v letech 584 - 588], kteří drželi [od roku 579] město Classis [tj. přístav města Ravenny]. A když se naplnily hodiny jeho života, prokázali mu čest tím, že mu postavili hrobku před chrámem sv. mučedníka Vitalise a oslavili jej tímto epitafem: Uvnitř této hrobky leží pohřben Drocton...
Istrijské schisma
V těch dnech zemřel Helias [Eliáš, 571 – 586], patriarcha Aquileie, poté co držel svatý úřad po dobu patnácti let. Nahradil jej Severus [586 – 606] a ujal se řízení církve. Patricius Smaragdus [exarcha v letech 585 – 589 a 603 – 611] přišel z Ravenny do Gradusu (Grado), vlastníma rukama jej vyvlekl z kostela a přivedl jej s urážkami do Ravenny spolu se třemi dalšími biskupy z Istrie, tj. Janem z Parentia (Parenzo), Severem [z Tergeste, nyní Trieste] a Vendemiem [z Cissy, dnes Pago] a rovněž Antoniem [z Grada], již starým mužem a světským správcem církve [tzv. Defensor ecclesiae, hodnostář často zmiňovaný v církevních análech jmenovaný císařem na návrh biskupa k ochraně světských zájmů jednotlivých kostelů].
Hrozbami exilem a násilným zacházením jej přinutil připojit se k Janovi, biskupovi z Ravenny, a odsoudit „Tři kapitoly“, které rozdělovaly společenství římské církve v časech papeže Vigilia nebo Pelagia. Po uplynutí jednoho roku [roku 588 nebo 589], když se vrátili z Ravenny do Grada, nebyli však lidé ochotni zachovat s nimi církevní společenství a ostatní biskupové je rovněž nechtěli přijmout. Patricius Smaragdus byl ne neprávem posednut ďáblem a zatímco se vrátil do Konstantinopole [roku 590], nahradil jej patricius Romanus [589 – 596/7].
Po těchto událostech byl svolána do Mariana (Marano asi dvanáct mil západně od Aquileie, roku 589) církevní synoda deseti biskupů, na níž byl přijat zpět do církevního společenství Severus, biskup aquilejský, který se písemně vyznal ze své chyby, že vstoupil v Ravenně do společenství s těmi, kteří odsoudili „Tři kapitoly“. Jména oněch biskupů, kteří stáli pospolu v tomto schismatu, byla tato: Peter z Altina (Altino), Clarissimus [z Concordie] Ingenuinus ze Sabione (Seben poblíž Brixenu), Agnellus z Tridentu (Trent), Junior z Verony, Horontius z Vicentia (Vicenza), Rusticus z Tarvisia (Treviso), Fonteius z Feltrie (Feltre), Agnellus z Acila (Asolo), Laurentius z Bellunumu (Belluno), Maxentius z Julia (Zuglio na řece Tagliamento) a Adrian z Poly. [Tito biskupové většinou pocházeli z území pod langobardskou nadvládou, takže klidně mohli vzdorovat papeži a císařovu exarchovi.] Ale následující biskupové zachovali církevní společenství s patriarchou (Janem z Ravenny?): Severus [z Tergeste, dnes Trieste], Jan z Parentia (Parenzo), Patricius [z Aemony, dnes Laybach], Vendemius [z Cissy, dnes Pago] a Jan [z Celeie, dnes Cilli].

Řehoř z Toursu Historiarum libri decem

O úmrti biskupů
Toho roku zemřelo mnoho biskupů, mezi nimi i Badegisil z Le Mans. Byl to muž na své věřící velmi krutý, který nespravedlivě okradl či oloupil o majetek mnoho lidí. Jeho drsnou a hrozivou povahu podporovala jeho ještě krutější manželka Magnatruda, která jej nejohavnějšími radami podněcovala k páchání dalších zločinů. Neminul den, ba ani okamžik, aby ustal v olupování občanů čí zanechal různých divokých hádek. Každý den projednával se soudci soudní věci, zabýval se světskými záležitostmi, jedny nemilosrdně pronásledoval, druhé neustále poháněl pohrůžkou ran, ba i vlastníma rukama je tloukl, mnohé úplně zničil. Říkával: „Mám proto, že jsem duchovní, nechat bez pomsty urážky mně způsobené?“… Byla to žena (tzn. Magnatruda) neslýchaně zlá a špatná, neboť nejednomu muži uřízla celý pohlavní úd i s kůží na břiše, ženy pálila na choulostivých místech žhavým železem. Napáchala ještě mnoho jiných ničemností, raději však o nic pomlčím.“


Rok 587


Hispánie
Diplomatické aktivity krále Rekkareda, válka s Burgundy
Král Rekakred zdědil po svém usednutí na trůn (13. 4. - 8. 5. roku 586) nebezpečnou situaci v Septimánii, kterou – přestože se gótská armáda po své protiofenzívě stáhla do měst Nîmes a Carcassonne – stále ohrožoval franský král Guntram. Na Carcassone pak ze své vlastní iniciativy zaútočil jistý Desiderius a dosáhl i jistého počátečního úspěchu, když se mu podařilo proniknout za městské hradby. Gótové jej však zabili a jeho muže donutili k útěku.
Nevíme, zda se to odehrálo před anebo až po Rekkaredově nástupu na trůn, v každém případě však byla situace na septimánské hranici výbušná. Rekkared se okamžitě sešel se svojí nevlastní matkou Gosvintou, jež několik let před tím zatratila Ingundu, a ta mu poradila, aby ihned vyslal posly k Childebertovi a Guntramovi a požádal je o mír. A opravdu Childebert, jehož vztek ze ztráty sestry již vyprchal, na jeho návrhy opravdu přistoupil. Gótové si tak zajistili neutralitu dvou za třech franských králů, protože s Chilperichem problémy neměli. Ale král Guntram nejenom že posly ani nepřijal a mír neuzavřel, ale dokonce uzavřel hranici mezi Burgundskem a Septimánií. Vizigóti tedy začali podnikat úspěšné nájezdy do údolí řeky Rhôny. Když Rekkared konvertoval ke katolictví, tak znovu poslal své vyslance k Childebertovi a Guntramovi. A Childebert uznal, že Rekkared se nepodílel na Ingundině smrti. A aby jej Rekkared v tomto názoru ještě utvrdil, tak za krátkou dobu nechal zabít Sisberta, Hermenegildova vraha. A když nyní nabídli Vizigóti Childbertovi deset tisíc solidů výměnou za uzavření spojenectví, tak král i jeho matka Brunechilda, kterou rovněž velmi bolela smrt její dcery Ingundy, tuto jejich nabídku rychle přijali. Přestože plány na manželství Rekkareda s franskou princeznou již jednou ztroskotaly, tak vyslanci navrhli králův sňatek s další Childebertovou sestrou Chlodosindou. To ovšem Childebert a jeho matka podmínili Guntramovým souhlasem.
Ale Guntram Rekkaredovým vyslancům oznámil, že nemůže věřit národu, který připustil zajetí jeho neteře Ingundy a její smrt v cizině a zabil jejího manžela. Když ho pak žádali o souhlas s manželstvím mezi Rekkaredem a Chlodosindou, tak jim řekl, že nedovolí, aby jeho neteř odešla do ciziny, kde byla zavražděna její sestra. V tom samém roce však Childebert vyjádřil s manželstvím souhlas, „protože se dozvěděl, že národ (tj. Vizigóti) se obrátili na katolickou víru“. A to byl i jediný případ, kdy se při zdlouhavých diplomatických vyjednávání objevila naboženská problematika, a to pouze v případě otázky uzavření manželství královy sestry s vizigótským králem.
Diplomatické aktivity krále Rekkareda, válka s Burgundy
Rekkared vyslal poselstvo na dvůr austrasijského krále Childeberta II. a jeho matky královny Brunhildy s žádostí o mír a o ruku Childebertovy sestry princezny Chlodosindy. Franský panovník s mírovou nabídkou souhlasil, ale uzavření sňatku musí prý ještě prokonzultovat se svým strýcem burgundským králem Gunthramnem. Jiné vizigótské poselstvo, které se ve stejnou dobu objevilo i na burgundském královském dvoře, však nebylo úspěšné; Gunthramn mír odmítl, čímž vyvolal otevřené nepřátelství: žádný jeho poddaný nesměl vstoupit do vizigótské Septimánie a vládci Hispánie mu vyplenili arelatskou provincii. Akvitánský vévoda Desiderius z Toulouse a hrabě Austrovald proto zahájili odvetnou protiakci a přitáhli k septimánskému městu Carcassone, u něhož svedli bitvu. Vizigóty porazili a ti se dali na útěk; Desiderius je urputně pronásledoval až k městské bráně, kde byl zabit. Král Gunthramn na jeho místo dosadil Austrovalda, který musí čelit i dalšímu nepříteli – z Pyrenejí sestoupili bojovní Baskové a přes jeho ozbrojený odpor okupovali Vasconii (Gaskoňsko).
Královský pár se zříká ariánské víry, povstání v Méridě
Nejpozději počátkem roku 587 se vizigótský král Rekkared I. a jeho žena Bado otevřeně zřekli své ariánské víry a konvertovali k víře katolické. Královský pár, který byl pod silným vlivem sv. Leandra, začal opatrně připravovat svolání velkého národního koncilu, na němž měl být formálně vyhlášen přechod celé země do tábora ortodoxních. Ne všichni tím ovšem byli nadšeni a Rekkared se musel vyrovnat se silnou šlechtickou opozicí – nespokojená gótská hrabata včetně příštího krále Vitericha a místního ariánského biskupa Sunny vyvolala v Méridě povstání, které však bylo již příští rok potlačeno.
Konverze krále Rekkareda k víře katolické
V únoru roku 587 přestoupil král Rekkared z nám neznámých osobních důvodů na katolickou víru; pokřtěn byl však ještě tajně. Víme rovněž, že ještě před 3. toledským koncilem se zúčastnil třech jednání zabývajících se náboženskou tématikou. Nejdříve si svolal „biskupy svého náboženství“ a vybídll, aby se sešli se svými katolickými kolegy a přesvědčili se o „pravé víře“. Potom svolal společnou schůzku katolických a ariánských biskupů, která se však skončila hádkou. Rekkared pak tvrdil, že ariáni neučinili žádný zázrak uzdravení, a připomněl jim, jak za doby vlády jeho otce se jeden ariánský biskup pokusil vylečit jistého slepce a jak neuspěl. Pozdější události však naznačují, že králi se nepodařilo přesvědčit ani polovinu biskupů. Ale navzdával se a udržoval ariány pod tlakem. Nakonec se na dalším shromáždění katolických biskupů (již bez přítomnosti ariánů) vyznal, že je přesvědčen o pravdivosti katolické víry, načež byl pomazán křižmem a vstoupil do katolické církve.
Ještě před zahájením 3. toledského koncilu předal ariánské kostely i s jejich majetkem katolíkům. V kostele sv. Marie v Toledu se zachoval nápis, že „ve jménu Božím kostel sv. Marie byl vysvěcen in catolico 12. dubna prvého roku vlády našeho pána nejslavnějšího krále Flavia Rekkareda roku 625 hispánského letopočtu“, tzn. roku 587. A slova in catolico rozvířila diskusi. Obvykle jsou chápána s významem „na katolickém pozemku“, i když je těžké si představit, že by král anebo metropolita Eufemius považovali za potřebné zdůraznit, že katolický kostel byl postaven na katolickém pozemku. Protože ariáni by v 6. století nikdy nedovolili, aby nejdůležitě kostel v metropoli monarchie byl v rukou katolíků, tak je vysoce pravděpodobné, že autor nápisu chtěl vyjádřit, že kostel, jenž byl dlouho ariánský, byl nyní vysvěcen již jako katolický.
Spiknutí ariánů
Ne všichnia ariáni se smířili s přestupem krále a vysokých hodnostářů ke katolictví. Třebaže známe v Hispánii celou řadu ariánských biskupství, vzdali se své víry na třetím toledském kocilu konaném roku 589 pouze čtyři vizigótští biskupové, přičemž není pochyb o tom, že byli pouhou minoritou. Nevíme, co se stalo s ariánskými biskupy a kněžími v Galicii a v ostatních čístech království, kromě třech - Sunny, Atalocha a Uldily, kterými se budeme nyní zabývat. Od Rekkaredova soukromém přestoupení na katolicismus až do zahájení třetího toledského koncilu v květnu roku 589 pak došlo k jedné vzpouře a dvěma spiknutím zaměřeným proti jeho osobě
Do čela prvého z nich jenž propuklo v Méridě, se postavil ten samý Sunna, kterého tam poslal král Leovigild jako biskupa roku 582. Spojil se tehdy jak s mocnými a bohatými Vizigóty, z nichž někteří byli comites civitatis, tak s velkým množstvím katolíků. Pramen z oné doby mluví o tom, že „Sunna přesvědčil některé Góty šlechtického původu, kteří ještě navíc byli velmi bohatí... a oddělil je spolu s velkým množstvím věřících od katolíků a katolické církve a vybízel je k účasti na spiknutí“. Comites byli Góti, kteří konvertovali k víře katolické, ale nyní se vrátili zpět k ariánství. Většina katolického lidu, která je pak následovala, však nikdy ariány nebyla. Podle tohoto pramene spiklenci plánovali vraždu katolického méridského biskupa Masony. Další zdroj pak uvádí, že skutečným záměrem Sunny a jeho dvou hlavních gótských spojenců Seggy a Vagrily bylo sesazení samotného krále. A když bylo spiknutí rozdrcené, potrestal Rekkared Seggu utětím obou rukou a vyhnastvím v Galicií. První z těchto trestů však nezapadá do kontextu vizigótského práva, i když existují důvody se domnívat, že takto mohli být trestáni uzurpátoři královské moci. Spiklenci se tedy možná snažili dosadit Seggu na trůn. Ať je tomu však jakkoli, Sunnu a jeho společníky prozradil jakýsi Viterich, jenž se po Rekkaredově smrti stane vizigótským králem.
Poté, co Claudius, vévoda lusitánský, vzpouru bez větších problémů potlačil, byli její hlavní vůdci zbaveni svch majetků a posláni do vyhnanství. Ale Vagrila unikl svým pronásledovatelům a uchýlil se do chrámu sv. Eulálie v Méridě. A když se Claudius svého pána ptal, co má dělat, tak mu Rekkared odpovědě, že on, celá jeho rodina a veškerý jeho majetek přejdou do vlastnictvím zmíněného chrámu. Ale tamní biskup Masona jej omilostnil, propustil ho i s rodinou a majetek mu navrátil. Sunnovi pak Rekkared nabídl biskupskou stolici v nějakém jiném měste, ovšemže pod podmínkou, že přijmě víru katolickou. Ale Sunna to pyšně odmítl a prohlásil, že je ochoten pro svoji víru i zemřít. A tak odešel až do Mauretánie, kde se mu ještě před smrtí podařilo mnoho obrátit k ariánství. Kostely i s jejich příjmy, které mu kdysi král Leovigild daroval, pak byly opět navráceny katolíkům.
• Biskup Isidorius ze Sevilly vydal Encyklopedii antické literatury a historii Gótů a Vandalů.



Franská říše
Narození následníka burgundského trůnu
Austrasijskému králi Childebertovi a jeho manželce královně Faileubě se narodil syn Theuderich II.; pokřtěn byl v Chalon–sur–Saone biskupem Veranem. Narození nemanželského prince Theudeberta (*586) a jeho legitimního sourozence Theudericha posílilo solidaritu austrasijského a burgundského královského dvora a přispělo k usmíření královny Brunhildy a jejího švagra krále Gunthramna.
Bretonci plení franské území
Bojovní Bretonci se zavázali burgundské delegaci, že přestanou napadat civitates kolem měst Nantes a Rennes, a formálně uznali, že jsou součástí merovejské říše. Své sliby však nesplnili, jednali naprosto nezávisle a pokračovali v plenění franského území.
Neustrijská delegace v Hispánii, pokus o atentát na krále Gunthramna
Také neustrijská královna Fredegunda byla diplomaticky aktivní a tajně vyslala svoji delegaci do Hispánie, zatímco na burgundský královský dvůr přicestovali její lidé s úkolem zavraždit krále Gunthramna. Protože panovník tento smrtelný útok přežil, byl pokus o atentát zopakován ještě jednou, a to v září, ovšem opět s negativním výsledkem.
Rauching připravuje spiknutí
Vévoda Rauching, který se vydával se za syna krále Chlothara I., se sešel s neustrijskými předáky. Oficiálně jednali o míru, ale ve skutečnosti připravili spiknutí. Domluvili se, že poté, co zavraždí krále Childeberta, bude Rauching vládnout ve jménu prince Theudeberta nad Champagní, zatímco Ursio a Bertefred budou po odstranění krále Gunthramna spravovat ve jménu prince Theudericha zbytek země. Burgundský panovník se jim však dostal na stopu a informoval svého synovce, který je všechny poručil povraždit. Ani vévodovi Gunthramnovi Bosonovi nebyla zapomenuta jeho účast na Gundovaldově uzurpaci a skončil násilnou smrtí.
Smlouva z Andelot
Childebert a Gunthramn ohrožovaní na životě četnými atentáty a spiknutím se museli pevně semknout, a proto 28. 11. podepsali v Andelot mírovou smlouvu, která řešila situaci, která by nastala po smrti jednoho z nich. Bezdětný burgundský panovník adoptoval svého synovce a jmenoval ho svým dědicem. V případě předčasné smrti Childeberta měl zase vládnout za Theudeberta a Theudericha až do jejich dospělosti naopak on. Město Albi předal pod svrchovanost Austrasie.
Změna v čele Alamanů
Roku 587/588 sesadil Childebert alamanského vévodu Leudefreda (Leudefredus) a nahradil ho Uncelanem (Uncelanus). Nový alamanský vládce podporoval šíření křesťanství.
Smrt sv. Radegundy
V srpnu zemřela v klášteře Poitiers sv. Radegunda, vdova po franském králi Chlotharovi I.
Mor na jihu Francie
V jihogalském městě Marseille se objevila morová nákaza.

Itálie
Císař opět ovládl Classis
S podporou tohoto Droctulfta (585), o němž jsme již mluvili, bojovali vojáci ravennského lidu často proti Langobardům a poté, co vybudovali flotilu, vyhnali s jeho pomocí Langobardy [někdy v letech 584 - 588], kteří drželi [od roku 579] město Classis [tj. přístav města Ravenny]. A když se naplnily hodiny jeho života, prokázali mu čest tím, že mu postavili hrobku před chrámem sv. mučedníka Vitalise a oslavili jej tímto epitafem: Uvnitř této hrobky leží pohřben Drocton...
Další útok Franků na Itálii
Císař Mauricius poslal vyslance k Childepertovi a přesvědčoval jej, aby vyslal do Itálie armádu proti Langobardům [kolem roku 587]. A Childepert myslíce si, že jeho sestra ještě žije v Konstantinopoli, dal svůj souhlas vyslancům Mauriciovým a znovu poslal armádu Franků do Itálie proti Langobardům, aby tak mohl dostat svoji sestru. A když armáda Langobardů spěchala proti nim, Frankové a Alamani se rozhádali a vrátili se do své země, aniž z toho měli jakýkoli prospěch.
Langobardé zaútočili na Istrii a dobyli Comacinu
V té době [asi roku 587] poslal král Authari armádu do Istrie pod velením Euina, vévody z Tridentu (Trent). A Langobardé všude loupili a pálili, pak uzavřeli mír na jeden rok a vrátili se s velkou sumou peněz ke králi. Jiní Langobardé obléhali na ostrově Comacina magistra militum Francia, společníka Narsova, který se zde držel již dvacet let. [Comacina byl malý ostrov v jezeře Como a malá římská pevnost obklopená Langobardy.] Tento Francio se po obležení dlouhém šest měsíců vzdal ostrova ve prospěch Langobardů. Pak byl králem propuštěn tak, jak požadoval, a odebral se svojí manželkou a domácími potřebami do Ravenny. Na tomto ostrově bylo nalezeno velké bohatství, které si tam uložila jednotlivá města.
Král Authari se uchází o ruku franské princezny Chlodosindy
Král Flavius Authari poslal vyslance k Childepertovi a žádal, aby jeho výše zmíněná sestra byla s ním spojena ve svazku manželském. Ale když Childepert přijal dary vyslanců Langobardů a slíbildát svoji sestru jejich králi, přišli z Hispánie vyslanci Gótů. A on slíbil tu samou sestru zase jim, protože se dozvěděl, že tento národ konvertoval ke katolické víře.

Římská říše
Válka na východní frontě
Debaklem u Chlomaronu (568) znemožněný stratég Filippikos začal simulovat nemoc a předal velení svým podřízeným. Oddíly Herakleia seniora posílil dvěma sbory, třetí dal k dispozici Theodorovi, Turabdenovi a Andreovi a pověřil je úkolem zaútočit na území Persie. Ti jeho rozkazy vyplnili: Herakleios pronikl hluboko na nepřátelské území a „u Médů bylo teď neštěstí domovem“. Theodorovi a Andreovi lidé opravili zchátralou pevnost Matzaron, poté ztekli hradby perské pohraniční pevnosti Beiudaes, jejíž posádku částečně povraždili a částečně vzali do zajetí. Na zimu předal Filippikos velení Herakleiovi a odejel skládat účty do Konstantinopole.
Boje s barbary na Balkáně
Na balkánském bojišti vede impérium válku proti Avarům a Slovanům. Stratég Komentiolos přicestoval do Anchialu (Pomorie, Bulharsko) a zde si přebral armádu, přičemž zjistil, že z deseti tisíc mužů je jich pouze šest tisíc bojeschopných a že ostatní se „k boji nehodí“. Těm poručil střežit tábor a se zbytkem vyrazil na barbary. Pravému křídlu velel Martinos, do čela levého postavil Kasta a střed si vzal na starost sám. Kastos u města Zaldapy (západně od Varny, Bulharsko) přepadl za svítání neopatrné barbary, zvítězil nad nimi a převážnou část jich v boji pobil. Získal zde velkou kořist, o kterou však již druhého dne přišel. Martinos narazil u města Tomis (Constanta, Rumunsko) na poklidně tábořícího avarského kagana Bajana a neočekávaně na něj zaútočil. Kagan se ani nezmohl na obranu, nehrdinsky prchl a pět dnů se skrýval na ostrově v jakémsi jezeře. Obě velitelé se potom spojily a marně čekali na Komentiola. Ten však stále nepřicházel, a proto ho museli vyhledat v Markianopoli (Devnja, Bulharsko), odkud se všichni společně vrátili zpět do tábora v Anchialu.
Úspěšná císařská armáda se opět dala do pohybu a postoupila směrem k Sabulente Kanalion (poblíž Pomorie). Zde si velitelé rozdělili úkoly: Martinos dostal za úkol střežit dřevěný most přes řeku, kdežto Kastos měl sledovat pohyby nepřátel. Martinos brzo zjistil, že se barbaři opravdu chystají vodoteč přejít, a proto ustoupil a spojil se s Komentiolovým vojskem. Kastovy oddíly však byly statečnější – přeplavily se na druhý břeh a poté, co se utkaly s Avary, ustoupily k mostu, aby se spojily s Martinem. Ten však už byl pryč, a proto se Kastos rozhodl přenocovat na místě a pak se teprve stáhnout do tábora. V noci však Avaři přešli most, Římany porazili a v převážné většině zajali včetně Kasta, který byl později za „přehnaně velké výkupné“ propuštěn.
Kagan Bajan nyní drancoval Thrákii a oblehl Mesembrii (Nesebar, Bulharsko). Třebaže město se hrdinně bránilo, bylo dobyto a pět set mužů městské posádky povražděno. Taxiarcha (velitel několika tisíců elitních vojáků) Ansimuth se dal na ústup a v pořádku přivedl své muže k Dlouhým hradbám (vnější opevnění Konstantinopole 40 km od města). Sám však ustupoval jako poslední a byl zajat. Komentilos ukrytý v lesích Haimu (Stará Planina, Bulharsko) sestoupil z hor a u pevností Kalbomuntis a Libidurgon (nedaleko Pomorie) objevil nepřítele. Třebaže Avaři – tak jako obvykle – její příchod vůbec nezaregistrovali, rozhodl se počkat do druhého dne a svést řádnou bitvu až ráno. Již v noci se daly jeho ozbrojené kolony do pohybu, ve tmě však mezi pochodujícími vojáky propukla z nicotných příčin panika a všichni se dali na zběsilý útěk. K překvapení všech začali prchat i Avaři, což některé císařské oddíly zaregistrovaly, obrátily se a způsobily jim citelné ztráty.
Bajanovi se podařilo své vojsko znovu zformovat a dobýt s ním dunajskou pevnost Appiareiu (západně od Silistry, Bulharsko). Další úder vedl na Beroju (Stará Zagora, Bulharsko), ale třebaže vynaložil obrovské úsilí, město se ubránilo a pak vykoupilo za malou peněžitou částku. Debaklem skončil i jeho útok na Diokletianopoli (západně od St. Zagory) – obránci postavili na hradby katapulty a útočící barbary prostě smetli. Protože u Filippole (Plovdiv, Bulharsko) dopadli stejně, obrátili svůj zájem k Adrianopoli (Edirne, Turecko), kde však také narazili na heroický odpor místního obyvatelstva.
Císař Maurikios se snažil svým tísněným městům pomoci, a proto odvolal pasivního Komentiola a svoji důvěru vložil do rukou v bojích s Peršany nepříliš úspěšného Jana Mystakona (Pyskáče). Císařské armádě pod jeho velením se poté podařilo prorazit obležení Adrianopole a druhý den svést regulérní bitvu, v níž Janův langobardský zástupce Drokont předstíraným útěkem vylákal Avary a porazil je.
Jiný zdroj hodnotí situaci na Balkáně takto: Klid na východní frontě umožnil císaři Maurikiovi vrhnout své vojenské síly na Balkán a od tohoto roku podnikat nepříliš úspěšné vojenské akce proti avarským a slovanským nájezdníkům. Chyběli mu však lidské i materiální zdroje a projevovala se demoralizace jeho armády. Slovanům se tak podařilo zabrat území na Peloponésu a trvale se zde usadit, zatímco místní Řekové prchali do Itálie, na ostrovy v Egejském moři a na Sicílii.


Perská říše
Válka s říší římskou
Vrchní velitel římské armády Orientu Philippicus mohl být s výsledky tažením svého generála Herakleia proti Peršanům, které se uskutečnilo v minulém roce, opravdu spokojen, takže se celkem logicky předpokládalo, že mu svěří velením i pro rok 587. Ale to se nestalo, neboť Philippicus veden opatrností či žárlivostí odebral svému úspěšnějšímu generálovi dvě třetiny mužů. A výsledek byl opět tristní – obě římské armády operovaly samostatně a v různých oblastech a kromě několika dobytých nepřátelských pevností nedosáhly až do zimy vůbec ničeho. Nicméně se zdá, že Philipiccus byl spokojen, protože začátkem zimy jmenoval Heracleia svým zástupcem, opustil Orient a vrátil se do Konstantinopole.

Rok 588

Franská říše [/color]
Řehoř jedná v Burgundsku
Historik a biskup Řehoř z Toursu byl jmenován členem poselstva austrasijského krále Childeberta II. k jeho strýci burgundskému králi Gunthramnovi. Obě strany si při rozhovorech vyjasňovaly otázky plnění smlouvy z Andelot a probíraly koordinaci své zahraniční politiky. Gunthramn souhlasil se svatbou Childebertovy sestry princezny Chlodosindy s vizigótským králem Rekkaredem, ale nevzdal se svého nepřátelského postoje vůči němu. Do navrhované výpravy proti Langobardům se mu však nechtělo, což zdůvodňoval morem řádícím v Itálii.

Austrasijští vyslanci v Konstantinopoli, válka s Langobardy
Jiní poslové austrasijského krále přijeli do Konstantinopole k císaři Maurikiovi a dohodli se s ním na společném postupu při plánovaném italském tažení. Childebertova armáda pak vpochodovala na morem zamořený Apeninský poloostrov, aby zde utrpěla katastrofální porážku. („Franské vojsko tam utrpělo pohromu tak hroznou, že podobné dříve nikdo nepamatuje“. „Franská armáda se stala obětí takových jatek, že nikdo nic takového nepamatoval.“) Následovalo další kolo diplomatických jednání s Konstantinopolí.

Neposlušní „poddaní“ franských králů
Bretonci zpustošili oblast franských měst Nantes a Rennes. Město Paříž málem lehlo popelem.

Změna v čele Alamanů
Roku 587/588 sesadil Childebert alamanského vévodu Leudefreda (Leudefredus) a nahradil ho Uncelanem (Uncelanus). Nový alamanský vládce podporoval šíření křesťanství.



Hispánie
Další spiknutí ariánů
V hispánské Méridě bylo potlačeno povstání ariánů, do něhož se kromě příštího krále Vitericha zapojil i místní ariánský biskup Sunna. Také ariánský biskup Udilo, snad z Toleda, se pokusil spolu s královnou o státní převrat.
Král se žení
Král Rekkared se oženil s austrasijskou princeznou Chlodosindou.


Itálie
Císař opět ovládl Classis
S podporou tohoto Droctulfta (585), o němž jsme již mluvili, bojovali vojáci ravennského lidu často proti Langobardům a poté, co vybudovali flotilu, vyhnali s jeho pomocí Langobardy [někdy v letech 584 - 588], kteří drželi [od roku 579] město Classis [tj. přístav města Ravenny]. A když se naplnily hodiny jeho života, prokázali mu čest tím, že mu postavili hrobku před chrámem sv. mučedníka Vitalise a oslavili jej tímto epitafem: Uvnitř této hrobky leží pohřben Drocton...
Velké vítězství nad Franky
Mezitím poslal [franský král Childebert] vyslance k císaři Mauriciovi a adresoval mu ta slova, že nyní podnikne válku s národem Langobardů, kterou dosud nezahájil, a v součinnosti s císařem vyžene Langobardy z Itálie. A bezodkladně poslal svoji armádu do Itálie, aby si podrobila Langobardy. Král Authari a vojenské oddíly Langobardů jim rychle vyrazili vstříc, utkali se s nimi a bojovali odvážně za svoji svobodu. A v tom boji si Langobardé vydobyli vítězství a Frankové byli jejich hlavními silami poraženi a mnozí zajati, i když velmi mnoho se jich spasilo útěkem a vrátilo se do své země. A došlo k tak obrovskému masakru armády Franků, že nic takového dosud nikdo nikdy nezaznamenal.
A je opravdu velmi udivující, že Secundus, který napsal tolik věcí o dějinách Langobardů, přešel tak veliké vítězství svých lidí mlčením, zatímco o událostech spojených se zničení Franků, o nichž jsme mluvili výše, se můžeme dočíst v jejich vlastní historii, kde jsou velmi přesně popsány. [Hartman vysvětluje toto mlčení tím, že Secundus popisoval pouze události ve svém nejbližším okolí, tj. v údolí řeky Adige, a že Frankové asi překročili Alpy jinými cestami.]
Král Authari se žení s Theudelindou
Po těchto událostech poslal král Flavius Authari vyslance do Bavorska, aby požádali o ruku dcery jejich vévody Garibalda. Ten je přijal velmi laskavě a slíbil, že dá svoji dceru Theudelindu Autharimu. A když to vyslanci po svém návratu Autharimu oznámili, tak si přál vidět svoji snoubenku na vlastní oči. Vzal si proto s sebou několik velmi schopných mužů z řad Langobardů, jednoho z nich sobě nejvěrnějšího postavil do jejich čela a neprodleně vyrazil do Bavorska. A když byli uvedeni ke král Garibaldimu jak bylo zvykem u vyslanců, a když ten, kdo byl v jejich čele, krále pozdravil a pronesl obvyklou řeč, tak Authari, kterého dosud neznal nikdo z toho národa, přišel blíže ke králi Garibaldimu a řekl: „Můj pane, můj pán král Authari poslal mě hlavně z toho důvodu, abych se podíval na vaši dceru, jeho snoubenku, jež má být jeho milenkou, abych mohl svému pánovi říci něco více určitého o jejím zjevu.“ A když to král vyslechl, tak přikázal své dceři, aby přišla. A když se to stalo, král Authari na ni jenom ohromeně a němě zíral, protože měla nádhernou postavu a velmi jej uspokojovala i ve všech ostatních směrech. Proto řekl králi: „Poté, co jsme uviděli vaši dceru, tak si opravdu přejeme, aby se stala naší královnou. Jestli to vás jako mocného muže potěší, chtěli bychom přijmout z jejích rukou pohár vína tak, jak nám jej bude nabízet i v budoucnosti.“
A když král souhlasil s tím, aby to udělala, tak vzala pohár vína a podala jej tomu prvnímu, o němž se zdálo, že stojí v jejich čele. Pak jej nabídla Autharimu, o němž něvěděla, že je jejím snoubencem. A ten se napil, a když jí pohár vracel, dotkl se svým prstem její ruky, což nikdo nezpozoroval, a pak ji položil svoji pravou ruku na čelo a pohladil ji po tváři. Když to celá pokrytá ruměncem řekla svojí chůvě, tak ta jí odpověděla: „Pokud by tento muž nebyl samotný král a tvůj snoubenec, vůbec by se tě neodvážil jakkoli dotknout. Ale prozatím budeme o všem mlčet, aby se to nedozvěděl tvůj otec, protože popravdě tento muž je tak úctyhodná osoba, že je hoden držet království a být spojen v manželství s tebou.“ A opravdu Authari byl velmi vzhledný na pohled, měl blonďaté vlasy a právě se nacházel v květu mládí.
Poté, co přijali doprovod od krále, se vydali na zpáteční cestu do své země a rychle opustili území Noričanů. Provincie Noricum, kterou obývá bavorské obyvatelstvo, má na východě Pannonii, na západě Suávii (Svébii), na jižní hranici Itálii a na severní straně tok Dunaje. A když se již Authari blížil spolu s jeho průvodci Bavory k hranicím Itálie, najednou se pozvedl na koni tak vysoko, jak jen mohl, přijel ke stromu stojícímu poblíž cesty, vší silou do něho zasekl sekeru, kterou třímal v ruce, a zanechal ji tam. To okomentoval těmito slovy: „Takový úder je zvyklý zasazovat Autari.“ A když toto řekl, tak Bavoři, kteří jej doprovázeli, pochopili, že je to samotný král Authari.
Po uplynutí jistého času, když se král Garibald dostal do potíží při invazi Franků, prchala Theudelinda se svým bratrem jménem Gundoald do Itálie (roku 589) a oznámila Autharimu, svému zaslíbenému ženichu, že přichází. A on ji okamžitě vyrazil vstříc s velkou družinou a setkal se s ní, načež slavili svatbu na Sardijském poli nad Veronou [asi někde u jezero Lago di Garda]. A zde ji o květnových idách (15. 5.) za jásání všech přijal za manželku. Mezi vévody Langobardů byl přítomen i Agilulf, vévoda města Taurini (Turín). A náhle přišla prudká bouře a blesk doprovázený obrovským zahřměním zasáhl strom stojící v prostoru vyhrazenému králi. A Agilulf měl u sebe jistého služebníka s věšteckými schopnostmi, jenž díky svým ďábelským schopnostem věděl, jaké budoucí události tento úder blesku předznamenává. Když Agiluf přičapl, aby vyhověl požadavkům své přirozenosti, tak mu ten muž tajně povídá: „Tato žena, která se právě provdala za vašeho krále, bude vaší manželkou, po níž již dlouho toužíte.“ Když to uslyšel, pohrozil muži, že mu uřízne hlavu, pokud se o té věci ještě zmíní. Muž mu ale odpověděl: „I kdybych byl zabit, tak je jisté, že osudem té ženy, která přišla do naší země, je spojit se s vámi ve svazku manželském.“ A to se také později stalo. V té době byl z neznámých příčin zabit ve Veroně Ansul, pokrevní příbuzný krále Authariho.
[Je jisté, že v pozadí sňatku krále Authariho s Theudelindou stál i politický kalkul, neboť Theudelinda, jenž byla z matčiny strany vnučkou bývalého langobardského krále Waccha z rodu Lethingů, mohla posílit legitimitu královského titulu Autharimu, pocházejícímu z rodu Beleosů. Vztahy Langobardů k jejich severním sousedům Bavorům byly po dlouhou dobu přátelské. Potom co byl Authari nucen oželet spojenectví s Franky a manželství s Childepertovou sestrou Chlotsuindou, bylo pro něj velmi důležité udržet přátelské vztahy alepsoň s Bavory, kteří měli pod kontrolou průsmyky ve východních Alpách a mohli tak bránit invazi Franků do Itálie.]
Spojenecká smlouva Langobardů a Bavorů, král Authari se žení s Theodolindou
Pod vojenským tlakem císaře a Franků hledali Langobardi podporu u bavorského vévody Garibalda I., a protože i on se snažilo uniknout ze sféry vlivu franské říše, uzavřely obě strany spojeneckou smlouvu, která měla být zpečetěna sňatkem langobardského krále Authariho s vévodovou dcerou Theodolindou. Langobardské poselstvo o ni přineslo na dvůr do Pávie dobré reference, ale třicetiletý krasavec Authari – prý měl světlé vlnité vlasy a ušlechtilý obličej – si přál svoji nevěstu vidět na vlastní oči. Do Bavorska proto odcestoval inkognito a měl to štěstí, že se mu podařilo vévodovu dceru zahlédnout. S výsledkem své bavorské mise byl asi spokojen, protože plánovaný sňatek se realizoval. Bývalý Theodolindin snoubenec austrasijský král Childebert II. však nehodlal tolerovat paktování svého vazala s nepřítelem a vydal povel k útoku.


Římská říše
Boje na východní frontě
Na jaře odvolal císař Maurikios stratéga Filippika a nahradil ho Priskem. Nový velitel nezačal ve funkci vrchního vojenského velitele na východě příliš šťastně: když přijel o Velikonocích k armádě, která se na jeho rozkaz shromáždila v Monokartu (Ras-al-Ain, Turecko), vojáci jej vyšli uvítat a očekávali, že sesedne z koně, projde jejich středem a bude opětovat jejich pozdravy. To ale Priskos neučinil, což vojsko chápalo jako urážku. Pohár trpělivosti však definitivně přetekl a nespokojenost přerostla v otevřenou vzpouru, když stratég oznámil vojákům, že jim podle nařízení šetrného císaře snižuje příděly potravin o jednu čtvrtinu. Ohrožován rozzuřeným davem vsedl na koně a provázen sprškami kamenů prchl do města Konstantiny (Visansehir, Turecko). Císař proto odvolal svůj rozkaz týkající se proviantu a do tábora vzbouřenců vyslal bezvýsledně vyjednávat konstantinského a po něm i edeského biskupa. Vojáci si za svého stratéga zvolila arcibiskupa z Damašku Germana a vydali se drancovali vlastní území.
Peršané vycítili svoji šanci a již v létě napadli Konstantinu. Germanos si vzal tisícovku mužů, město vyprostil a posílen o další tři tisíce vojáků přenesl boj na jejich území. Do Germanova tábora pak přišli císařští poslové pomocí darů a domluv se jim podařilo situaci trochu uklidnit. Vojsko se potom vrátilo k pohraničního města Martyropole (Farkin, Turecko) a vybudovalo si zde tábor. Jiné oddíly však opět přešly hranice, ale byly perským velitelem Maruzasem zastaveny a přes Arzanenu (perská pohraniční provincie, severně od horního toku Tigridu) a řeku Nymfios vytlačeny zpět na vlastní území. Na podzim podnikli Peršané protiútok a u Martyropole svedli bitvu, v níž utrpěli těžkou porážku. Perský velitel svůj neúspěch zaplatil životem, tři tisíce jeho mužů padlo a pouhé tisícovce se podařilo ustoupit do města Nisibis (Nusaybin, Turecko). Kořist, které se zmocnili římští vojáci, byla tak obrovská, že zapomněli na konflikt s císařem a jako gesto dobré vůle mu poslali část cenností. Nezapomněli přibalit ani ukořistěné perské prapory.
Neštěstí v Sýrii
Zemětřesení zničilo „Perlu Orientu“ syrskou Antiochii (Antakya, Turecko).
Gruzínci zase mají vlastního krále
Iberové (Gruzínci), jejichž království bylo zrušeno roku 580, požádali císaře Maurikia o krále a ten jim za „vládnoucího knížete“ určil vnuka krále Vachtanga I.
Neradostná situace na Balkáně
Avarskoslovanská vojska zaplavila Makedonii a pronikla až na Peloponés, kde se Slované již začali trvale usazovat.



Perská říše
Baram Čóven porazil Turky
Peršané se totiž tohoto roku nemohli plně věnovat své severní hranici, protože na severovýchodě se schylovalo k válečnému konfliktu se středoasijskými Turky, obývajícími nížinu kolem řeky Amudarja. Turecké kmeny v minulosti Peršany mnohokrát porazili, a přinutili platit tribut. Poplatky však nakonec zvýšili tak neúnosně, že přinutili perského krále Hormizda k boji. Obhájit šáhovu čest měl jeho znamenitý vojevůdce Baram (Bahrám) Čóven (Dřevěný) a svého úkolu se zhostil na výbornou: v létě Turky porazil a pro Persii vydobyl zpět nejenom její zlato, ale navíc ještě tribut čtyřicet tisíc zlaťáků ročně.
Válka s říší římskou
(587) Počátkem roku 588 byla morálka římské armády na východní frontě tak špatná, že to vylučovalo jakékoli válečné operace. Peršané si toho jistě byli vědomi, protože převzali iniciativu, pronikli na území impéria a ohrožovali Constantinu. Město pak dostal z potíží Germanus. Když se římské vojáky trochu podařilo upokojit, vedli císařovi generálové úder opět do Arzanény (východně od Amidy), odkud je však vyhnal perský generál Maruzas. Když je však celý chtivý úspěchu pronásledoval, byl v bitvě svedené nedaleko Martyropole na hlavu poražen. Svůj neúspěch pak zaplatil životem, přičemž jeho hlava byla celkem necivilizovaně oddělena od trupu a poslána do Konstantinopole. 589)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 589

Itálie
Klášter Monte Cassino zničen
Město Řím se úspěšně brání langobardským bandám; známý benediktýnský klášter Monte Cassino je však v noci přepaden, vyrabován a zničen beneventským vévodou Zottem. Včas varovaní mniši prchli do Říma a na cestu si vzali i rukopis benediktýnské řehole osobně napsaný Benediktem z Nursie. Papež Pelagius jim vykázal místo vedle lateránské baziliky, kde vznikl první římský benediktýnský klášter pod správou opata Valentiniana. Ruiny na hoře Monte Cassino zůstaly po sto čtyřicet let opuštěné, než se sem za pontifikátu Řehoře II. řeholnici opět vrátili.
Klášter Monte Cassino zničen
Někdy v té době napadli Langobardé klášter požehnaného otce Benedikta, nacházející se v pevnosti Casinum (Monte Cassino), a třebaže všechno vyloupili, nemohli se zmocnit ani jediného mnicha. A tak bylo naplněno proroctví ctihodného otce Benedikta, které pronesl již dávno předtím, v němž se říká: [„Celý tento klášter, který jsem postavil, a všechny ty věci, které jsem připravil pro bratry, budou odevzdány pohanům z rozhodnutí Boha Všemohoucího.] Stěží jsem byl schopen dosáhnout na Bohu toho, aby mně odevzdal duši tohoto místa.“ Mniši odešli z onoho místa a odebrali se do Říma, kam si přinesli rukopis Svatých pravidla (řehole), které sepsal uvedený otec, spolu s dalšími spisy a také s librou chleba a mírkou vína a vším tím z jejich domácích potřeb, co jenom byli schopni odnést. Po blahoslavenném Benediktovi řídil toto bratrstvo Constantinus, po něm Simplicius, po něm Vitalius a nakonec Bonitus, za něhož došlo k tomuto zničení.
Mor a záplavy na Apeninském poloostrově
Itálie je sužována záplavami a koncem roku zpustošila rozvodněná Tibera i Řím, přičemž nejvíce byla postižena Martova pole. Podobně jako i v jiných italských městech se i zde objevila morová nákaza.
Záplavy na Apeninském poloostrově
V té době [roku 589] došlo k velkým záplavám ve Venetii a Ligurii, jakožto i v jiných oblastech Itálie, přičemž se věří, že k ničemu takovému nedošlo od doby Noeovy. Pouhé ruiny zůstaly z majetků a venkovských sídel a velké množství lidí i zvířat ve stejnou dobu zahynulo. Cesty byly odneseny, silnice zničeny a řeka Athesis (Adige) vystoupala do takové výše, že v kostelu blahoslavenného mučedníka Zenona, jenž se nachází za hradbami města Verony, dosahovala voda úrovně horních oken, i když sv. Řehoř, pozdější papež, napsal, že voda vůbec nevstoupila dovnitř kostela. Rovněž hradby města Verony byly tou velkou vodou částečně pobořeny. Tyto záplavy se vyskytly o 16. listopadových kalendách [17. října], přičemž tam bylo tolik svítících blesků a hromobití, že se v takovém množství nevyskytují ani v létě. Rovněž po dvou měsících bylo zmíněné město Verona z větší části stráveno ohněm. Při těchto povodních vystoupala řeka Tibera ve městě Římě tak vysoko, že se voda se přelila přes hradby a zaplavila v něm rozsáhlé oblasti. Voda unášela v říčním korytu velké množství hadů a dokonce jednoho draka udivující velikosti a odnášela jej až do moře.
Istrijské schisma – synoda v Marianu
V těch dnech zemřel Helias [Eliáš, 571 – 586], patriarcha Aquileie, poté co držel svatý úřad po dobu patnácti let. Nahradil jej Severus [586 – 606] a ujal se řízení církve. Patricius Smaragdus [exarcha v letech 585 – 589 a 603 – 611] přišel z Ravenny do Gradusu (Grado), vlastníma rukama jej vyvlekl z kostela a přivedl jej s urážkami do Ravenny spolu se třemi dalšími biskupy z Istrie, tj. Janem z Parentia (Parenzo), Severem [z Tergeste, nyní Trieste] a Vendemiem [z Cissy, dnes Pago] a rovněž Antoniem [z Grada], již starým mužem a světským správcem církve [tzv. Defensor ecclesiae, hodnostář často zmiňovaný v církevních análech jmenovaný císařem na návrh biskupa k ochraně světských zájmů jednotlivých kostelů].
Hrozbami exilem a násilným zacházením jej přinutil připojit se k Janovi, biskupovi z Ravenny, a odsoudit „Tři kapitoly“, které rozdělovaly společenství římské církve v časech papeže Vigilia a Pelagia. Po uplynutí jednoho roku [roku 588 nebo 589], když se vrátili z Ravenny do Grada, nebyli však lidé ochotni zachovat s nimi církevní společenství a ostatní biskupové je rovněž nechtěli přijmout. Patricius Smaragdus byl ne neprávem posednut ďáblem a zatímco se vrátil do Konstantinopole [roku 590], nahradil jej patricius Romanus [589 – 596/7].
Po těchto událostech byl svolána do Mariana (Marano asi dvanáct mil západně od Aquileie, roku 589) církevní synoda deseti biskupů, na níž byl přijat zpět do církevního společenství Severus, biskup aquilejský, který se písemně vyznal ze své chyby, že vstoupil v Ravenně do společenství s těmi, kteří odsoudili „Tři kapitoly“. Jména oněch biskupů, kteří stáli pospolu v tomto schismatu, byla tato: Peter z Altina (Altino), Clarissimus [z Concordie] Ingenuinus ze Sabione (Seben poblíž Brixenu), Agnellus z Tridentu (Trent), Junior z Verony, Horontius z Vicentia (Vicenza), Rusticus z Tarvisia (Treviso), Fonteius z Feltrie (Feltre), Agnellus z Acila (Asolo), Laurentius z Bellunumu (Belluno), Maxentius z Julia (Zuglio na řece Tagliamento) a Adrian z Poly. [Tito biskupové většinou pocházeli z území pod langobardskou nadvládou, takže klidně mohli vzdorovat papeži a císařovu exarchovi.] Ale následující biskupové zachovali církevní společenství s patriarchou (Janem z Ravenny? papežem?): Severus [z Tergeste, dnes Trieste], Jan z Parentia (Parenzo), Patricius [z Aemony, dnes Laybach], Vendemius [z Cissy, dnes Pago] a Jan [z Celeie, dnes Cilli].
Změna v čele ravennského exarchátu
Roku 589 se stal ravennským exarchou Romanus [†roku 596 nebo 597], který nahradil zdiskreditovaného Smaragda. V prvním roce své vlády získal na Langobardech města Modenu, Reggio, Parmu, Piacenzu, Altinum a Mantovu.

Franská říše
Langobardé vazaly Frankům
Po neúspěšné intervenci v minulém roce a po dalším kole jednání austrasijských vyslanců s císařem Maurikiem vyrazilo dvacet franských vévodů krále Childeberta II. do Itálie. Ohrožení Langobardi přerušili obléhání Říma a stáhli se na sever. „Téměř tři měsíce bloudila vojska Itálií, ale nedosáhla ničeho a nepříteli, který se uzavřel na opevněných místech, nezpůsobila žádné ztráty.“ Langobardi však jako první přišli s mírovou nabídkou a Childebert byl ochoten jednat i s ohledem nato, že jej i jeho strýc burgundský král Gunthramn vybízel k míru. Franské vojsko proto zatím přerušilo vojenské akce a vyslanci se vydali zjistit, zda Langobardi myslí své návrhy vážně. Nakonec došlo k dohodě a byl uzavřen mír. Langobardi se stali franskými vazaly, zavázali se platit ročně určitý poplatek a poskytovat svému dosavadnímu nepříteli vojenskou pomoc. S plněním smluv si však těžkou hlavu nedělali. Než se Frankové vrátili domů „podrobili vládě krále Childeberta ta místa, která před ním vlastnil i jeho otec.“ To je jediná zmínka o tom, že král Sigibert někdy vládl v části Itálie. Je možné, že toto území zdědil po svém bratranci Theudebaldovi, která on a jeho otec Theuderich dobyli v severní Itálii někdy ve 40. a 50. letech.
Bitva na řece Audě
I tento rok bojuje král Gunthramn s hispánskými Vizigóty. A válka zpočátku probíhala úspěšně, když králův akvitánský vévoda Austrovald získal jihogalské město Carcassone. Pak se však „Boso [franský vévoda] položí táborem u nevelké řeky [Auda v Septimánii], která teče poblíž města, zasedne k hostině a oddá se nezřízenému pití, ze všech sil při tom Gótům nadává a spílá. A když je Gótové přepadnou, objeví, že všichni hodují a nemají o ničem tušení. Napadení pak strhnou velký pokřik a zdvihnou se proti nim. Ale Gótové kladou jen chabý odpor a předstírají útěk. Jak je však Bosonovi lidé začnou pronásledovat, vyrazí ti, kteří čekali připraveni v záloze, ze všech stran je obklíčí a do posledního je pobijí. Ti, kterým se podařilo vyváznout, zachrání se s bídou útěkem na koních, zanechavše všechny své věci na bitevním poli. Ze svého majetku si neodnesli vůbec nic, protože za velké štěstí považovali již to, že si zachovali život. Gótové, kteří je pronásledovali, všechny ty věci našli a vyplenili a všechen pěší lid odvedli do zajetí. Padlo tam pět tisíc mužů a do zajetí se jich dostalo více jak dva tisíce. Ale mnoho jich bylo zase propuštěno a ti se vrátili do vlasti.“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)
Frankové útočí na Bavorsko, Theodolinda prchá do Itálie
Král Childebert nehodlal tolerovat paktování svého bavorského vazala s Langobardy a vyprovokován zásnubami dcery bavorského vévody Garibalda I. Theodolindy s langobardským králem Autharim zaútočil na Bavorsko. Theodolinda prchla do Itálie, kde se dne 15. 5. nedaleko Verony za Authariho provdala. Její bratr Gundovald, který ji doprovázel, byl jmenován vévodou z Asti.
Frankové útočí na Bavorsko, Theudelinda prchá do Itálie
Po uplynutí jistého času, když se král Garibald dostal do potíží při invazi Franků, prchala Theudelinda se svým bratrem jménem Gundoald do Itálie a oznámila Autharimu, svému zaslíbenému ženichu, že přichází. A on ji okamžitě vyrazil vstříc s velkou družinou a setkal se s ní, načež slavili svatbu na Sardijském poli nad Veronou [asi někde u jezero Lago di Garda]. A zde ji o květnových idách (15. 5.) za jásání všech přijal za manželku. Mezi vévody Langobardů byl přítomen i Agilulf, vévoda města Taurini (Turín). A náhle přišla prudká bouře a blesk doprovázený obrovským zahřměním zasáhl strom stojící v prostoru vyhrazenému králi. A Agilulf měl u sebe jistého služebníka s věšteckými schopnostmi, jenž díky svým ďábelským schopnostem věděl, jaké budoucí události tento úder blesku předznamenává. Když Agiluf přičapl, aby vyhověl požadavkům své přirozenosti, tak mu ten muž tajně povídá: „Tato žena, která se právě provdala za vašeho krále, bude vaší manželkou, po níž již dlouho toužíte.“ Když to uslyšel, pohrozil muži, že mu uřízne hlavu, pokud se o té věci ještě zmíní. Muž mu ale odpověděl: „I kdybych byl zabit, tak je jisté, že osudem té ženy, která přišla do naší země, je spojit se s vámi ve svazku manželském.“ A to se také později stalo. V té době byl z neznámých příčin zabit ve Veroně Ansul, pokrevní příbuzný krále Authariho.
[Je jisté, že v pozadí sňatku krále Authariho s Theudelindou stál i politický kalkul, neboť Theudelinda, jenž byla z matčiny strany vnučkou bývalého langobardského krále Waccha z rodu Lethingů, mohla posílit legitimitu královského titulu Autharimu, pocházejícímu z rodu Beleosů. Vztahy Langobardů k jejich severním sousedům Bavorům byly po dlouhou dobu přátelské. Potom co byl Authari nucen oželet spojenectví s Franky a manželství s Childepertovou sestrou Chlotsuindou, bylo pro něj velmi důležité udržet přátelské vztahy alepsoň s Bavory, kteří měli pod kontrolou průsmyky ve východních Alpách a mohli tak bránit invazi Franků do Itálie.]
Koncil v Narbonne
V Narbonne se tohoto roku sešel koncil. Jeho čtrnáctý kánon ostře útočí na věštce a ty, kteří se jich dotazují. K potlačení tohoto „nešvaru“ se má spojit církevní i světská moc. Tazatel nebo ten, kdo věštění podle pohanského způsobu neoznámí, bude kromě církevního trestu postižen také pokutou, kterou musí zaplatit hraběti jako královskému úředníkovi. Věštci mají být zbičováni a prodáni do otroctví. Patnáctý kánon zakazuje slavnosti pohanů, konané ve čtvrtek, což byl pro galorománské obyvatelstvo den Jovův a pro Germány zase Donarův den.
Krátké zprávy z austrasijského královského dvora
Childebert ustanovil syna Theudeberta svým nástupcem a jmenoval jej králem Soissons a Meaux, Childebertova manželka královna Faileuba přišla krátce po porodu o dítě a zemřela Ingoberga, vdova po pařížském králi Charibertovi. Dobré vztahy mezi Childebertem a Gunthramnem zkalila nepříjemná roztržka (jaká?)
Kravál v klášteře Poitiers
V klášteře v Poitiers se vzbouřili zde internované princezny Basina a Chrodielda: „V klášteře v Poitiers vypukla hádka a váda, protože ďábel svými úklady svedl srdce Chrodieldy, která prohlašovala, že je dcerou zemřelého krále Chariberta. Spoléhajíc jaksi na královské příbuzné, vynutila na jeptiškách přísahu, že obviní abatyši Leuboveru ze zločinů, a až bude z kláštera vyhnána, dosadí na její místo Chrodieldu. Proto se čtyřiceti či ještě více dívkami a se svou sestřenicí Basinou, dcerou krále Chilpericha, vytáhly z kláštera a Chrodielda prohlásila: „Jdu za svými královskými příbuznými, abych jim pověděla o naší hanbě, protože na tomto místě jsme ponižovány, jako bychom byly zrozeny z bídných otrokyň a nebyly dcerami královskými.“ Ta nešťastná a lehkomyslná žena nepomyslila, v jakém ponížení žila svatá Radegunda, která klášter založila!
Vydala se tedy na cestu, a když přišla do Toursu, dala nám pozdravení a pravila: „Snažně tě prosím, svatý biskupe, abys tyto dívky, které abatyše z Poitiers držela ve velkém ponížení, milostivě ohlídal a opatřil jídlem, než dojdu k našim královským příbuzným, vyložím jim. co musíme snášet, a vrátím se zpátky!“ ... Když potom nastalo léto, zanechala Chrodielda všechny ostatní panny v Toursu, a svěřivši je do ochrany své sestřenici, vydala se za králem Gunthramnem. Ten ji vlídně přijal, obdaroval, načež se ona vrátila do Toursu. V klášteře v Autunu zanechala však Burgolinovu dceru Constantinu, aby vyčkal, až se shromáždí biskupové, kteří dostali od krále rozkaz sejít se a projednat ten spor těch jeptišek s abatyší. Mnohé z nich však mezitím byly svedeny a uzavíraly manželství dříve, než se Chrodielda od krále vrátila.
A když pak po dlouhém čekání zjistily, že žádný biskup nepřijde, odebraly se zpátky do Poitiers a vyhledaly bezpečí v bazilice svatého Hilaria. Tam se obklopily zloději, vrahy, smilníky, a pachateli všemožných zločinů a připravujíce se k boji prohlašovaly: „Jsme královny a nevstoupíme do našeho kláštera, dokud abatyše nebude vyhnána!“… Zatímco se toto dělo, odebral se Gundegisil z Bordeaux, ježto to byl metropolita města Poitiers, spolu s biskupy Nicasiem z Angoulemu, Saffariem z Périgueux a Marovechem z Poitiers k bazilice svatého Hilaria, pokáral dívky a snažil se je přimět k návratu do kláštera. Když se mu však dívky tvrdošíjně stavěly na odpor a když spolu s ostatními vyslovil podle výše uvedeného dopisu nad nimi vyobcování z církve, vyrazil onen houf zběsilců a přímo v bazilice svatého Hilaria je zasypal takovým množstvím ran, že se biskupové zhroutili na podlahu a sotva se mohli zvednout. Ale i jáhnové a ostatní klerikové utíkali z baziliky krví zbroceni a s rozbitými hlavami. A přepadl je tak veliký strach - sám ďábel při tom pomáhal, jak věřím -, že jak vyšli z posvátných míst, dal se každý z nich na útěk, kudy jen to bylo možné, a aniž si dali sbohem, spěchali domů. Při té pohromě byl i Desiderius, jáhen biskupa Syagria z Autunu: ten ani nehledal brod přes řeku Clain, a jak jen dojel k břehu, vrhl se do vody a plovoucí kůň jej dopravil na planinu na protějším břehu.
Nato si Chrodielda vybrala správce, napadla klášterní dvorce a ranami a bitím donutila klášterní poddané, jichž se mohla zmocnit, aby jí otročili. Při tom vyhrožovala, že kdyby mohla vniknout do kláštera, dala by abatyši shodit z hradeb dolů.
... dala svým lidem rozkaz, aby v noci přepadli klášter a vyvlekli abatyši ven. Jak abatyše slyšela, že se blíží hluk a pokřik, prosila, aby ji odnesli - trpěla totiž dnou - ke schránce svatého kříže, v jejímž přispění hledala ochranu. Když muži vtrhli dovnitř, zapálili svíčku a pobíhajíce sem a tam hledali abatyši; nakonec vpadli do modlitebny a spatřili, jak leží na zemi před schránkou svatého kříže. A tehdy jeden z nich, horší než ostatní, který se již chystal spáchat ten zločin a rozsekat abatyši mečem, byl druhým - věřím, že zásahem božské přirozenosti – probodnut nožem. Vyvalila se krev, muž padl na zem a záměr, který pojal svou bídnou myslí, neprovedl.
Mezitím proboštka Justina s ostatními sestrami zhasly svíčku a zahalily abatyši pokrývkou z oltáře, který stál před křížem Páně. Muži však přiběhli s tasenými meči a oštěpy, jeptiškám rozervali šaty a málem zpřeráželi ruce, ale protože byla tma, chopili se proboštky namísto abatyše, prohledali její roucho, vlekli za vlasy, které se jí uvolnily z hlavy, a na rukou ji nesli k bazilice svatého Hilaria, aby ji uvrhli do vězení. Jak se však k bazilice blížili, nebe se trochu vyjasnilo a tu poznali, že nemají abatyši; proto hned jeptišce poručili, aby se vrátila do kláštera. Pak se tam také vrátili, chytili abatyši, vyvlekli ji a vedle baziliky svatého Hilaria ji zavřeli do vězení v místě, kde měla příbytek Basina. Ke dveřím postavili stráže, aby nikdo nemohl poskytnout zajatkyni nějakou pomoc.
Potom za temné noci vtrhli do kláštera znova, a protože si nemohli opatřit žádné světlo ke svícení, vytáhli ze zásobárny bečku, která kdysi byla vysmolená a zůstala proto suchá, zapálili ji a za jasné záře tohoto ohně vyloupili všechny zásoby kláštera, zanechávajíce jenom to, co nemohli odnést... Když o tom uslyšela Chrodielda, přikázala těm vrahům, aby se ozbrojeni postavili před vchod do modlitebny, a kdyby soudce chtěl použít násilí, odráželi je rovněž násilím. A tak byl hrabě Macco donucen, aby na místo táhl s ozbrojenci a potlačil odpor tím, že některé vzbouřence pobil dřevci, mnoho jich proklál oštěpy, ty pak, kteří se bránili zuřivěji, dal posekat meči.
Když to viděla Chrodielda, chopila se kříže Páně, jehož mocí nejdříve pohrdala, vystoupila proti hraběcímu vojsku a volala: „Nepoužívejte, prosím vás, proti mně násilí, neboť jsem královna, dcera krále a sestřenice dalšího krále! Nedělejte to, aby jednou nenastal čas, kdy se vám budu mstít!“ Ale lid jen málo dbal na to, co říká, vytrhl proti vzbouřencům, jak jsme vypravovali, spoutané je vyvlekl z kláštera a přivazoval je ke kůlům: některé strašně zbili, některým usekli ruce, mnohým uřezali uši a nos. Tak bylo povstání potlačeno a nastal klid [a princezny byly vyloučeny z církve].“


Hispánie
Třetí toledský koncil, vizigótské království již plně katolické
Na třetím toledském koncilu vyhlásil vizigótský král Rekkared oficiálně přechod své země ke katolictví, což papež Řehoř Veliký komentoval slovy: „Toto je obrat, jejž učinila pravice Nejvyššího.“ Kromě krále se tradičního ariánství zřekla i jeho manželka Bado, osm nenikajských biskupů včetně jejich podřízených, pět zvláště významných mužů z řad gótských laiků a všichni gótští předáci. Katolicismus byl vyhlášen státním náboženstvím, ale ariáni se znovu nemuseli nechat pokřtít. V zemi měli vládnout Gótové, Hispanořímané zastoupení církví však měli mít nad touto vládou dohled a kontrolu. Ariánští kněží se až na výjimky podřídili rozkazu krále, který nesáhl a ani nebyl nucen sáhnout k tvrdšímu pronásledování ariánů, jimž ovšem zakázal vykonávat úřady v královských službách. Prostí Gótové zase jemnější věroučné rozdíly příliš nevnímali a většina Germánů byla také zvyklá myšlence, že víra krále a lidu musí být jedna a táž. Teprve po této konverzi katolická církev a hispánští Románi začali skutečně plně chápat vizigótské království jako svůj stát a krále jako svého ochránce, což Isidor ze Sevilly v jednom ze svých proslovů vyjádřil slovy: „Zbývá jen, abychom se jednomyslně, jsouce všichni spojeni v jeden stá, modlili k Bohu, jak za trvání tohoto časného, tak také za štěstí nebeského království; aby to království a rod, které oslavily Krista na zemi, byly od něj oslaveny nejenom na zemi, ale i v nebesích.“
Církevní hodnostáři připojili ke křesťanskému vyznání víry slovo „filioque“ (qui ex Patre Filioque procedit), což se teprve na počátku 11. století stalo i součástí oficiální římské liturgie. Koncil z roku 589 zakotvil v církevním i světském zákonodárství některá privilegia církve, chránící její kněze, ba dokonce i otroky před různými povinnostmi vůči státu, a vystoupil také proti dosud nezanedbatelným přežitkům pohanství ve vizigótském království. Udržovalo se zejména na venkově, a proto bylo majitelům statků přikázáno dbát na jeho odstraňování. Koncil přijal protižidovské zákony, pocházející z římského práva: Židé nesměli zastávat státní úřady, uzavírat sňatky s křesťany a vlastnit otroky křesťanského náboženství.
Třetím toledským koncilem skončila činnost zemské gótské církve, mnozí šlechtici se však s tím nechtěli smířit a v letech 587 – 590 vyvolali čtyři revolty. Již tohoto roku se v Narbonne vzbouřili dva přední aristokraté Granista a Vildigern, kteří na svoji stranu získávali i místního biskupa Athalose a „mnoho“ ariánů. Další revoltu vyvolal králův pobočník vévoda (dux) Argimund. Příštího roku však byl poražen, za trest skalpován a připraven o pravou ruku.
Třetí toledský koncil, vizigótské království již plně katolické
Král Rekkared již dopředu oznámil svým biskupům, kteří se dostavili do Toleda, že ruší zákaz konání koncilů vyhlášený pravděpodobně jeho předchůdcem Agilou. Na prvním koncilním zasedání konaném dne 8. května roku 589 pak usedl mezi ně podobně jako císař Konstantin mezi své biskupy na koncilu v Nikaji roku 325. Po modlitbě pak oznámil, že jeho konverze byla veřejně oznámena jenom pár dní po smrti jeho otce, třebaže ve skutečnosti to bylo až deset měsíců po Leovigildově smrti. Pak notáři přikázal, aby přečetl jeho písemné vyhlášení, v němž proklel Aria i s celým jeho učením a uznal učení koncilů v Nikai, Konstantinopoli, Efesu a Chalkedonu. Pak připomenul biskupům, že pro víru katolickou získal velký národ Gótů, kteří dosud byli mimo církev pro zlovůli svých učitelů. A rovněž Svébové, které ke kacířství přivedli jiní - a tady přímo hovoří o svém otci -, se rovněž vrátili k pravdě. Oba národy potřebují učitele pravé víry. Když poté on i královna Bado (vizigótská šlechtična, s níž se posléze ožení) podepsali příslušnou listinu, začalo shromáždění tleskat a provolávat slábu Bohu a králi.
Potom se jeden z přítomných katolických prelátů obrátil na biskupy a ostatní duchovní stejně jako na přední gótské velmože, kteří konvertovali ke katolictví, a požádal je, aby potvrdili jeho vyznání víry a odsoudili ariánství se všemi jeho dogmaty, pravidly a obřady, s jeho způsobem přijímáním i s jeho věroučnými knihami. Poté se ariánství zřeklo osm biskupů - čtyři Góti a čtyři Svébové -, načež kněží a nejvýznamnější šlechtici odsoudili ve 23 článcích Ariovo kacířství. Osmnáctý článek pak odsuzuje „nenáviděnou knihu vydanou námi v dvanáctém roce Leovigildovy vlády“, tj. prohlášení zvěřejněné po ariánské synodě, kterou roku 580 svolal Leovigild do Toleda. Rovněž odsoudili ty, kteří odmítají, že Krista zplodil Bůh Otec a že je stejné podstaty jako On, a dále ty, kteří odmítají, že Duch svatý pochází z Otce a Syna a že je rovný a rovněž věčný jako Oni, a konečně ty, kteří tvrdí, že Syn a Duch jsou níže postaveni než Otec a že nejsou té samé podstaty, všemohoucnosti a věčnosti jako On. A stejně tak všechny ty, kteří tvrdí, že Syn má počátek v čase a kteří z plného srdce neodsoudili riminský koncil, jenž již dávno položil základy Vulfilovu učení (jeho jméno však nebylo připomenuto). Kromě toho vyjádřili souhlas s učením koncilů v Nikai, Konstantinopoli a Chlalkedonu. Pak všechna tato prohlášení podepsalo všech osm biskupů - všichni s germánskými jmény - a blíže neurčený počet kněží, diákonů i několik viri illustres, přičemž jsou uvedena jména jenom pěti z nich: Gussinus, Fonsa, Afrila, Aila a Ella.
Nyní se král podruhé obrátil na shromáždění s připomenutím potřeby hlubokého vzdělání v nové víře. A tímto úkolem pověřil duchovenstvo. Dále pak ustanovil v království východní zvyk modlit se společně a nahlas před „Naším Pánem“ vždy při svatém přijímání konstantinopolské vyznání víry, což biskupové přijali ve své druhém z dvaceti třech kánonů věnovaných disciplíně v církvi (morálka se během ariánského období značně uvolnila, a to zejména v otázce jmenování biskupů).
Poté, co sedmdesát dva biskupové podepsali kopii konciliárních rozhodnutí, a to buď osobně anebo prostřednictvím svých zástupců, bylo jednání ukončeno poděkováním Leandrovi ze Sevilly, jenž byl spolu s Eutropiem, opatem kláštera v Servitaně a pozdějším biskupem ve Valencii, jeho hlavní postavou. Leandrova závěrečná řeč pojednávala pouze o duchovních záležitostech a zcela ignorovala krále, jemuž se nejenomže nedostalo chvály ani poděkování, ale jeho jméno nebylo dokonce ani připomenuto. Rovněž během celého koncilu nikdo nezmínil jméno Hermenegildovo a nepadla ani jedna skrytá či přímá narážka na jeho tragický konec anebo na to, že by zemřel hrdinnou smrtí za katolickou víru.
Koncil nestanovil žádná pravidla, podle nichž by měla probíhat konverze ariánského duchovenstva, a do roku 633 hispánští biskupové ani nepožadovali, aby ti, kteří byli pokřtěni v „kacířství“, nemohli být zvoleni biskupy. A rovněž osm dosavadních ariánských biskupů ze sedmi měst (dva z Valencie), kteří se zřekli své stávající víry, podepsali spolu se svými katolickými kolegy 23 kánonů tykajících se disciplíny v církvi. Ale protože zřejmě koncil nedůvěřoval konvertitům, tak jmenoval do pěti z těchto měst ještě jednoho katolického biskupa, takže Lugo, Tuy, Oporto a Tortosa měly biskupy dva a Valencie dokonce tři, a to Murilu, Ubiligiscluse a římského aktolíka Celsina. Z nám neznámého důvodu však se katolického biskupa nedočkalal Barcelona zastoupená bývalým ariánem Ugnusem. (A je podivné, že za město Iliberris podepsali dva biskupové, z nichž ani jeden nebyl konvertovaným ariánem.) Na barcelonském koncilu roku 599 pak Ugnus podepisoval zápisy ještě za barcelonu, zatímco Tortosa byla zastoupena stále dvěma biskupy, jenž již byli na koncilu toledském (katolík a Říman Julianus a původně arián a Vizigót Fruisclus).
Dvacet tři kánonů tykajících se discipliny v církvi přineslo velké změny a katoličtí biskupové, kteří se roku 589 sešli v Toledu, se zabývali církevními zákony ve větší míře než jejich ariánští předchůdci. Jejich ustanovení však ještě neměla váhu zákona až do doby, kdy král vydal svůj Edikt potvrzující koncil, v němž již hrozil tresty všem těm, kdo by se jeho ustanovením neřídili. U vážených osob se pak jednalo o konfiskaci majetku královským finančním úřadem a u osob níže postavených pak o ztrátu veškerého majetku a vyhnanství.
Biskupové se rovněž dohodli, že postačí, když provinční synody, které se měly podle církevních zvyklostí konat v Hispánii dvakrát do roka, se budou konat pouze jednou, protože kostely jsou chudé a vzdálenosti velké, což již Hispáncům schválil papež Hormisdas roku 517. O místě konání pak měl rozhodnou metropolitní biskup. Třabaže tato jednání byla výlučně církevní záležitostí, tak Rekkared ve svém dekretu nařizoval, aby se jich zúčastňovali i místní soudci (judices locorum) a agenti královských majetků (actores fiscalium patrimoniorum) vždy 1. října každého roku. Biskupové jim pak měli vysvětlovat, jak spravedlivě jednat s lidem, a nedovolit jim zatěžovat ty, kteří platili daně, ještě povinností dopravy (angariae) anebo přílišnou a často neplacenou robotou (corvées). Podle králova mínění se měli biskupové stát jakýmisi inspektory soudců a tlumočit mu stížnosti na ně. Rekkared své rozhodnutí vydal v podobě zákona, v němž mluví o tom, že ti biskupové, kteří by se dozvěděli o zneužívání pravomoci ze strany soudců anebo agentů a neinformovali by jej o tom, tak jsou povinni zaplatit způsobené škody z vlastní kapsy. A biskupové se opravdu často s úředníky střetávali, o čemž svědčí i jedna listina ze synody, která se konala 4. října roku 592. A tato listina je vlastně dopisem biskupů Artemisia z Tarragony, Sophinia z Egary, Galanuse z města Ampuriasu a našeho zpravodaje Jana z Gerony adresovaným numerrariům barcelonskému daňového obvodu, v němž souhlasí s podmínkami, za nichž mohou být platby v podobě pšenice a ječmene změněny za platby ve zlatě (8 siliquí za jeden bušel, tj. 36 - 37 litrů), dále pak po jedné silique pro každého ze dvou numerarriů na pokrytí jejich nákladů a 4 silique na nepředvídatelné ztráty a pohyby cen, tj. dohromady 14 siliquí za jeden bušel. Biskupové uvádějí, že je úředníci požádali o souhlas tak, „jak to bylo zvykem“, tzn. už před rokem 592, a naznačují, že kdyby některý z numerarriů získal sumu větší než bylo dohodnuté, musel být potrestán a peníze navráceny tomu, koho oklamal. Je zřejmé, že biskupové takovým způsobem získali přímou kontrolu nad úředníky ústředního královského finančního úřadu.
Na třetím toledském koncilu zasáhli biskupové i jiným způsobem do života laiků. Kdyby totiž žil nějaký kněz se ženou, která by vyvolávala „potupné podezření“, musel být od ní odloučen a náležitě potrestán a žena prodána jako otrokyně, přičemž takto získané peníze měly být rozdány mezi chudinu. I toto nařízení se stalo zákonem poté, co jej král Rekkared zahrnul do svého potvrzovacího ediktu. Ale když již následujícího roku 590 někteří biskupové v Bætice toto ustanovení ignorovali, rozhodl sevillský koncil, že když se kněží, diákoni i ostatní duchovní nebudou tímto ediktem řídit, budou královští soudci nuceni danou ženu zadržet. Koncil rovněž vyhlásil, že soudci budou muset odpřísáhnout biskupům, že kněžím nevrátí žádnou ženu, kterou jim odebrali kvůli tomu, že s nimi udržovala nezákonný vztah, a pokud tak učiní, budou exkomunikováni. Žena pak musela být prodáná do otroctví. S Rekkaredovým vědomím exkomunikovali biskupové pak všechny ty, kteří by nutili vdovy a panny do manželství, pokud by to ony samy nechtěly, přičemž král to potvrdil zvláštním zákonem, v němž uvedl, že nikdo se nemůže oženit s pannou, vdovou anebo kajícnící, která složila slib zdrženlivosti, a to dokonce ani tehdy, kdyby měl jejich souhlas. Trestem za jejich porušení byla v obou případech ztráta majetku a doživotní vyhnanství. Zákon pak měli uvádět v život nejenom soudci, ale i biskupové, a když by se tak zdráhali učinit, měli zaplatit pokutu ve výši minimálně 360 solidů.
Dlouhotrvající problémy s církevní disciplínou se pak projevovaly tak, že kněží neposlouchali své biskupy a potahovali je po veřejných soudech. Biskupové shromáždění v Toledě tedy rozhodli, že ten, kdo by tak v budoucnosti učinil, svůj spor prohraje a bude exkomunikován, přičemž již necítili potřebu tento problém konzultovat s králem. Později Rekkared nařídil biskupům, aby přijali zákon o Židech, který je poprvé v dějinách Hispánie násilím nutil přestoupit ke katolicismu. A celé toto zvýšení pravomoci biskupů nad životem laiků značně zvýšilo vliv Hispanořímanů na řízení státu, protože drtivá většina těchto hodnostářů byla po celou dobu trvání vizigótského státu právě tohoto původu. A koncil tím vytvořil precedens, který se stal součástí oficiální státní politiky - biskupové vytvoří na koncilu kánon, který bude potvrzen rozhodnutím krále.
Po skončení 3. toledského koncilu napsal Leandrus ze Sevilly papeži Řehoři Velikému o Rekkaredově povaze a vzpomněl jeho přestup k víře katolické. Jeho dopis se nezachoval, ale v Řehořově odpovědi z dubna roku 591, tzn. po dvou letech od ukončení koncilu, se mluví o střežení cesty, po níž se král vybral.
Církevní politika krále Rekkareda, politika vůči Židům
Rekkared se živě zajímal o všechny aspekty církevního života. Napsal proto i dopis mnichu Tarrovi, kterého obvinili ze styku s prostitutkou a vyhnali z kláštera v Caulianě poblíž Méridy. Tarra rázně protestoval a napsal králi, že je nevinný, protože prý po smrti své ženy nepolíbil v celé Lusitánii ani jedinou ženu. Rekkared se o takové případy zajímal, a i když jeho rozhodnutí neznáme, svědčí jeho dopis o zájmu udržet vysokou morálku v církvi. Jako důkaz své zbožnosti pak nechal vyrobit zlatou korunu a poslat ji svatyni blaženého Felixe v Geroně. A uplyne ještě dlouhý čas, než ji jistý uzurpátor použije ke své korunovaci.
Rovněž víme, že někdy dosazoval své kandidáty na uprázdněné biskupské stolce a že si ne vždy vybral ty správné a povolané. Např. Córdobu zastupoval na 3. toledském a 1. sevillském koncilu biskup Agapius (†619), jehož jmenoval za věrné služby do čela biskupství - buď on sám nebo již jeho otec král Leovigild -, třebaže ten vůbec neměl žádné zkušenosti s církevní organizací. Jeho neznalost církevního práva byla dokonce tak velká, že pověřil své kněží vysvěcováním kostelů a poslal do vyhnanství jistého Fragitana, aniž by se o tom poradil na provinční synodě. A právě proto se od něj jeho kolegové na 2. sevillském koncilu ostře distancovali.
Samotný Rekkared nenapsal papeži až do doby mezi lety 596 až 599 a je možné, že tak dlouho prodlevu zapřičinily úzké vztahy papežského stolce a Konstantinopole. Papeži vysvětloval, že mu prý chtěl napsat již tehdy, když konvertoval ke katolicismu, ale že mnoho okolností mu v tom zabránilo. Tři roky po svém přestoupení poslal do Říma opaty některých hispánských klášterů, aby papeži odevzdali dary i s oficiální zprávou o jeho konverzi. Mniši však ztroskotali poblíž Marseille a vrátili se do Hispánie. Rekkared pak poslal papeži pohár ze zlata ozdobený drahokamem prostřednictvím papežského vyslance, který právě pobýval ve římské Malaze. A papež mu v říjnu roku 599 odpověděl dlouhým dopisem, v němž jej velebil za to, že pro víru získal tolik duší. Rovněž připomněl zákon vydaný králem proti Židům a to, že se jej Židé snažili podplatit velkou sumou peněz, aby jej stáhl. A papež s potěšením konstatoval, že král nezakolísal. Zachoval se nám rovněž text zákona, v němž se jakémukoliv Židovi zakazuje koupit křesťanského otroka anebo ho přijmout jako dar. A kdyby vykonal svému křesťanskému otrokovi obřízku, musel by jej propustit bez náhrady, ztratil by veškerý svůj majetek a sám by se královským otrokem. (Se svými pohanskými anebo židovskými otroky si však mohl dělat co chtěl.)
Na 3. toledském koncilu se biskupové spolu s králem dohodli, že žádný Žid nemůže mít za manželku křesťanku anebo katolickou milenku. A všechny děti vzešlé z takových svazků musely být pokřtěny. Žádný Žid nemohl koupit křesťanského otroka ani zastávat žádný veřejný úřad, v němž by mohl z titulu své funkce uložit trest křesťanovi. Kdyby byl křesťanský otrok obřezán Židem, otrok by byl propuštěn na svobodu bez náhrady vůči jeho dosavadnímu majiteli. Nic se však zde nehovoří o zabavování majetků anebo uvržení majitele do otroctví, protože takové pravomoce biskupové neměli.
Zákony krále Rekkareda
Velká část Rekkaredových zákonů byla okopírována ze zákoníků krále Alaricha II., i když král ani jeho biskupové nebyli tolik přísní v otázce proselytismu. Důvodem mohlo být to, že Alarichovy zákony se vztahovaly pouze na Římany, zatímco Rekkaredovy zákony se měly vztahovat na všechny obyvatele bez rozdílu, tzn. jak pro gótské, tak římské soudy. V jednom dopisu z května roku 597 papež Řehoř hovoří o tom, že má informace o čtyřech křesťanech, kteří se dostali do zajetí (asi franského) a potom sloužili jako otroci u Židů v Narbonne. Řehoř nemluví o tom, že by to bylo nezákonné, ale mluví o hanobení, a dává pokyny, podle nichž by bylo možno celou kauzu vyřídit. Ale tamnější vizigótské úřady pravděpoodbně nic nepodnikly. O několik let později (roku 612) pak král Sisebut prohlásil, že téměř žádné Rekkaredovy zákony nebyly uvedeny do praxe. Roku 633 pak 4. toledský koncil se znechucením mluvil o biskupech, kněžích i laicích, kteří Židům pomáhali. I když Rekkared vydal tvrdé protižidovské zákony, nebyl jejich horlivým pronásledovatelem jako jeho nástupce a zbožný katolík král Sisebut (612 - 621).
Spiknutí ariánů
Začátkem roku 589, tzn. ještě před zahájením toledského koncilu, bylo odhaleno další spiknutí. Gosvinta, královna-vdova po Atanagildovi a Leovigildovi a tedy Rekkaredova macecha, a toledský ariánský biskup Uldila (Ouldila), přijali katolickou víru jenom naoko a již za krátkou dobu usilovali o sesazení krále. Uldilu poslali do vyhnanství a Gosvinta zemřela.
Když Rekkared oznámil Septimánii svoji konverzi, došlo v Narbonne k dalšímu incidentu, když se dva bohatí šlechtici, hrabata Granista a Vildigern spolu s tamnějším ariánským biskupem Atalochem a mnoha jejich souvěrci vzbouřili proti „katolické víře“. Pomoc pak hledali u franského krále Guntrama a do Septimánie tak přivedli velké množství Franků generála Bossa. Guntram se tak nepostavil na stranu katolíků, ale vpadl do Septimánie s úmyslem pomoci ariánům. Když pak lusitánský vévoda Claudius vzbouřence porazil, přišlo o život i mnoho katolíků. Ataloch zemřel přirozenou smrtí, o osudu dalších dvou spiklenců pak nevíme vůbec nic.
A konečně již čtvrtá vzpoura - a takový počet neměl v historii vizigótského státu obdoby - vypukla až po skončení koncilu. Její vůdce - jakýsi Argimund, vévoda nějaké provincie a člen cubilcula - chtěl zabít krále Rekkareda a sám usednout na trůn. Spiknutí však bylo potlačeno a Argimund ostříhán a připraven o pravou ruku. V samotné Hispánii se do této vzpoury zapojilo pouze několik biskupů a hrstka bohatých velmožů. Protože ostatní obyvatelstvo to všal příliš nezajímalo, mohlo by to svědčit o tom, že mnozí ariánsští Góti se již stali katolíky anebo že alespoň setrvávali v ariánské víře katolicky modifikované králem Leovigildem. Důležité však je, že mnozí katolíci prý pomáhali ariánům proti katolíků a katolickému králi.
Ihned po své konverzi se král Rekkared pustil do velké čistky: nechal pálit ariánské knihy a počínal si tak důkladně, že v celém Španělsku nezůstal jediný ariánský anebo alespoň gótský text. Ariánskou církevní organizaci zrušil, ariány zbavil možnosti zastávat veřejné úřady a víme rovněž o několika jejich násilných konverzích k víře katolické. (A tak například ten samý Agila, který tak obhajoval před Řehořem z Toursu svoji ariánskou víru, byl přinucen složit slib katolického řeholníka.) Celé toto královo tažení proti heretikům pak mělo tak velký úspěch, že již nenajdeme žádný zdroj hovořící o ariánství.
• vÚspěšná válka s Franky, odveta za Vouille [/color]
Když roku 589 napadl burgundský král Guntram Septimánii, tak utrpěl tak obrovské fiasko, že se Frankové neodvážili zahájit novou válku až roku 631, když je o to požádala jedna znepřátelená frakce. A tak 6. století, které začalo zdrcující porážkou Vizigótů u Vouille, skončilo jejich vynikajícím vítězstvím. Roku 589 totiž Vizigóti vedení lusitánským duxem Claudiem překvapili a porazili franského generála Bosa na březích řeky Aude, pobili na 5.000 a zajali další 2.000 nepřátel a zmocnili se i franského tábora. A tak tehdy ještě velmi mladý sv. Isodor, jenž byl stejným nepřítelem Franků jako byl Řehoř z Toursu nepřítelem Vizigótů, mohl plným právem napsat: „Žádné vítězství Gótů v Hispánii nebylo nikdy větší a ani se mu žádné nevyrovnalo.“ Frankové se již tehdy nemohli odvolávat na svůj katolicismus, a tak bylo zřejmé, že hledají kořist a slávu a že si chtějí podrobit Septimánii.
Synoda v Narbonne
Tolerantnější [vůči Židům] než král Rekkared se ukázali biskupové -všichni Římané - z osmi měst, kteří se sešli v listopadu roku 589 na narbonnském provinčním koncilu. Prohlásili, že Židé i ostatní mají během křesťanské soboty odpočívat, přičemž ten, kdo by to porušil, měl zaplatit šest solidů comesovi civitatis, zatímco otrok měl dostat sto ran bičem. Rovněž pod pokutou šesti uncí zlata comesovi zakázali Židům zpívat na pohřbech svých zemřelých žalmy. Neexistují pak důkazy o tom, že by král rozhodnutí této synody potvrdil. Tento postoj galských biskupů pak byl jen předzvěstí toho, co Židy čekalo v 7. století.
Represe proti Židům
Roku 589 bylo zákonem stanoveno, že děti narozené ve smíšených manželství mají být násilně pokřtěny. Tisíce lidí nato uprchly a tisíce přestoupily ke křesťanství. Řada konvertitů se však vrátila ke své původní židovské víře, když nastoupil tolerantnější panovník.


Římská říše
Boje na východní frontě
Na jaře poslal císař Maurikios své vzbouřené mezopotamské armádě obvyklý žold a ta zahájila válečné operace proti Peršanům. V okolí strategicky důležitého římského pohraničního města Martyropole (Farkin, Turecko) svedli Římané bitvu, v níž zvítězili a do zajetí vzali velitele obou perských křídel. Vrchního velitele Maruzase zabili a jeho hlavu poslali do Konstantinopole. Kořistí uspokojení císařští vojáci nyní již definitivně ukončili svoji vzpouru a vrchního velení se opět mohl ujmout Filippikos.
Radost však netrvalo dlouho: již v květnu se před branami Martyropole objevilo čtyři sta Peršanů, kteří se vydávali za přeběhlíky a dožadovali se vstupu do města. Když byli do pevnosti opravdu vpuštěni, pobili posádku a město obsadili. Stratég Filippikos se snažil chybu napravit a zahájil obléhání; perský král Hormizd však proti němu vyslal Afraata a svého a svého syna Meboda, kteří jej porazili a zahnali na útěk, načež perskou posádku Martyropole ještě posílili. Neúspěšný Filippikos byl okamžitě odvolán a nahrazen Komentiolem převeleným sem z Balkánu. Ani Komentiolovo působení na východní frontě nezačalo nijak oslnivě – sice pronikl na perské území, ale po 1. 7. byl poražen v bitvě u pevnosti Sisarbanon (v římské enklávě východně od Nusaybinu, Turecko) a zahnán do Theodosiopole (Erzerum, Turecko). Úspěšnější byl Herakleios senior, který se utkal s vítězi od Martyropole Afraatem a Mebodem. Poté co první z nich padl a druhý byl zabit střelou, se jejich armáda se rozutekla. Mrtvé Římané oloupili a nezapomněli vyrabovat ani opuštěný protivníkův tábor, přičemž část kořisti poslali „potěšenému“ císaři.
Vítězství na řece Araxu
Arméni žijící v římských provinciích sousedící s Persií se vzbouřili, zabili císařského správce Arménie Jana a přešli k Peršanům. Imperátor to samozřejmě nemohl připustit a vyslal do Arménie generála Domentziola, který vzpouru v zárodku zpacifikoval a jejího vůdce Symbatia poslal do Konstantinopole v řetězech. Armén zde byl nejdříve odsouzen k trestu smrti rozsápáním divou zvěří, pak však byl omilostněn. Perský král Hormizd IV. poslal do Arménie svého osvědčený velitele a vítěze nad středoasijskými Turky Barama (Bahráma) Čóvena (Dřevěného). Jeho vojsko vítězně táhlo Kolchidou (na východním pobřeží Černého moře, jižně od Kavkazu), celou zemi hrozně pustošilo a obtíženo obrovskou kořistí pokračovalo do Albánie (na pobřeží Kaspického moře jižně od Kavkazu) k řece Araxu (Aras). Deset tisíc Římanů pod generálem Romanem Peršany sledovalo, ale ti s cílem nalákat je do hloubi vlastního území ustoupili k městu Kanzakon (nedaleko dnešního Maraghe, Turecko). Romanos si však nebezpečí včas uvědomil a zavel k ústupu; Baram se jej vydal pronásledovat a za stálých útoků na jeho pochodové proudy opět pronikl na římské území. Teď už Romanovi nezbylo nic jiného než se postavit na odpor – na dva tisíce svých mužů vyslal jako předvoj a ti pobili perské předsunuté jednotky. Třebaže i tak měl Baram obrovskou početní převahu, do boje se mu příliš nechtělo a raději by dal přednost klidu zbraní. Jeho bojechtiví vojáci jej však přinutili svést bitvu a Římané nebyli proti. Protože obě vojska oddělovala řeka Arax, Romanos ustoupil a umožnil tak nepříteli přejít na druhý břeh. V boji měl perský střed problémy, a proto jej Baram posílil vojáky levého křídla, čímž jej však oslabil natolik, že se při následném římském útoku zcela zhroutilo a prohrálo celou bitvu.
Když se perský král Hormizd IV. dozvěděl o porážce na řece Araxu, hrozně se rozzuřil, ulevil si těmi nejhoršími urážkami na adresu svého neúspěšného velitele, písemně ho zbavil velení a poslal mu ženské šaty a vřeteno se vzkazem, že zrada a nevděk jsou ženské vlastnosti. Sebevědomý Baram mu oplatil dopisem, ve kterém jej neoznačil jako Chosroeova syna, ale jako jeho dceru, a zahájil ozbrojenou vzpouru. V boji nebyl rozhodně bez šancí, neboť se na jeho stranu přidala i posádka města Nisibis (Nusaybin, Turecko) demoralizovaná nedávnou porážkou od Římanů. Perský monarcha vyslal Sarama s úkolem vzbouřence dopadnout, zatknout a v řetězech dopravit na královský dvůr. Ten však byl zatčen, odsouzen k smrti a pak rozdupán slonem. Do bojů konečně zasáhl Komentiolos a svoji reputaci si napravil dobytím pevnosti Akbas na řece Batmansu, načež se uchýlil do zimních táborů.
Neradostná situace na Balkáně
Avarskoslovanská vojska zaplavila Makedonii a pronikla až na Peloponés, kde se Slované začali již trvale usazovat.



Perská říše
Válka s říší římskou
(588) Roku 589 se Peršanů zdařilo téměř nemožné, když se jim díky zradě jakéhosi Sittase, nižšího důstojníka v římské armádě, podařilo uchvátit Martyropoli. Philippicus však její ztrátu vůbec nechtěl připustit, a proto ji dvakrát obléhal. Bohužel pokaždé neúspěšně… Zvláště těžký nezdar pak utrpěl zvláště na konci druhého obléhání, když jej perští generálové Aphraates a Mebodes porazili v regulérní bitvě a svými vojáky posádku města značně posílili. Po tomto nezdaru císař Philippica odvolal a nahradil Comentiolem a generálem Heracliem jako jeho zástupcem.
Noví římští velitelé se rozhodli, že nebudou dlouho a nudně obléhat Martyropoli, ale že prestiž svého impéria obnoví smělým protiútokem. Přenesli tedy boje opět na území impéria a vyplenili okolí pevnosti Nisibis. Aphraatese pak donutili k bitvě nedaleko Sisarbanonu. Vítězství se nejdříve klonilo na stranu Peršanů, kterým se podařilo Comentiola porazit a zahnat na útěk. Ale Heracleios obnovil boj, Aphraatese zabil, jeho muže porazil a zahnal na útěk. Ti, kdo přežili, se zachránili v Nisibis. Nazítří pak Římané obsadili jejich opuštěný tábor, kde se kromě velké kořisti zmocnili i několika perských praporů.
Ještě před koncem roku 589 pak napravil Comentiolus svoji pošramocenou pověst úspěšného císařského vojevůdce, když bojovými operacemi vůči městu Arbasu ležícímu v okolí Martyropole přivedl jeho posádku do bezvýchodné situace a donutil ke kapitulaci.
Barbaři útočí
Tak taková byla situace v západních provinciích, kdy naopak na východě povstalo vážné nebezpečí, jenž přerostlo do krize s vážnými důsledky. Podle východních autorů se perský král Hormisdas, tento zpočátku tak mírně vládnoucí panovník, změnil v tyrana, jenž pod záminkou ochrany chudých hrozivým způsobem terorizoval největší boháče, kterých prý ze strachu či žárlivosti nechal zabít alespoň třináct tisíc. Tím si samozřejmě proti sobě poštval bohaté a mocné vrstvy perské společnosti.
Vědomí jeho nepopulárnosti také povzbudilo okolní kmeny a národy k tomu, aby přešly hranice a začaly loupit v příhraničních provinciích. Král se sice snažil sikou konsolidovat situaci, ale jemu neloajální velitelé byli všude poraženi. A říše se opravdu ocitla v nejvyšším ohrožení, neboť Arabové přešli Eufrat a zaplavili Mezopotámii stejně jako Chazaři Arménii a Ázerbajdžán. Také velký turecký chán dal do pohybu všechny ty své barbarské hordy a s nesčetnou armádou přešel řeku Oxus (Amudarja), obsadil Balkh a Herát (Afghánistán) a byl připraven proniknout do samého srdce Persie. A ne dosti na tom! – lidé si šuškali, že samotný řecký císař v čele armády o síle osmdesáti tisíc mužů právě vytáhl ze Sýrie.
Generál Bahram poráží Turky
Zdroje možná hloubku celé krize zřejmě přehánějí, nesporné však je, že Turci představovali skutečnou hrozbu. Ale Hormisdas ani tentokráte proti nim nevedl svoji armádu osobně, nýbrž pověřil tímto úkolem svého nejzkušenějšího generála jménem Varahran či Bahram proslaveného již ve válkách vedených jeho otcem Chosroem a dal mu k dispozici veškeré zdroje impéria. Ale Bahram sestavil pouze malou armádu, ale ze zkušených veteránů ve stáří mezi čtyřiceti a padesáti roky a přitáhl s ní k Balkhu, kde svedl s Turky několik úspěšných dílčích ozbrojených střetů, než jejich chána porazil v rozhodující bitvě. Poté se se stejným úspěchem vypořádal i s chánovým synem – toho porazil, zajal a spolu s obrovskou kořistí poslal Hormisdovi jako vězně.
Generál Bahram poražen Římany
Bahram se již chtěl vrátit jako vítěz, když král potřeboval jeho služby v jiné oblasti. Předpokládá se totiž, že když turecké hordy ohrožovali Persii ze severovýchodu, podnikl císař Mauricius s nimi koordinovaný útok tentokráte ze severozápadu do Albánie. Ale římští autoři nevědí nic o nějaké alianci s Turky, ani o tom, že císař zaútočil, aby je vojensky podpořil. Podle nich konflikt vyprovokoval samotný Hormisdas, když okamžitě po svém vítězství poslal Bahrama do Colchidy a Suánie (sever Gruzie), neboli znovu rozpoutal lazickou válku, kterou jeho otec ukončil již před 27 lety.
Bahram našel celou provincii nestřeženou, a proto zde mohl loupit a plenit dle libosti. Ale Římané již brzy postavili armádu, která jej porazil v regulérní bitvě na řece Araxes. Vojenské důsledky tohoto neúspěchu byly pro Persii mizivé, přesto tato jediná ztracená bitva vyvolala převrat a způsobila Hormisdův pád.
Vzpoura generála Bahrama
Král totiž na svého úspěšného velitele zřejmě žárlil a nyní měl konečně příležitost jej potupit a urazit. Nedlouho poté co se dozvěděl, že Bahram bitvu nezvládl, poslal do jeho tábora u řeky Araxes své posly, kteří jej zbavili velení a předali mu jeho dar – přeslici, nějakou bavlnu a kompletní ženské šaty. Vyprovokován k šílenství touto neslýchanou urážkou, odpověděl Bahram králi dopisem, v němž je nenazýval Chosroeovým synem, ale jeho dcerou. A brzy poté co přijel druhý posel, aby jej předvedl v řetězech jako vězně, se otevřeně vzbouřil a nechal nešťastníka rozdupat slonem.
Pak předstoupil před armádu a získal si ji na svoji stranu – buďto poukazem na své dřívější zásluhy, za něž se mu dostalo takového nevděku, anebo po svém interpretoval příčiny sporu s králem Hormisdou. (590)
Vzpoura Bahráma Čóvéna
Středoasijští Turci se vypravili do Íránu na normální loupežné tažení. Král Hormizd měl nejdříve za to, že mu jdou pomáhat proti Římanům, a přikázal chorásánským městům, aby jim otevřela své brány. Ale když se Turci začali tlačit do Hyrkanie na jižní břeh Kaspického moře, bylo mu jasno, že jsou tajnými spojenci Římanů. Poslal proti nim svého vojevůdce Bahráma Čóvéna.
Bahrám, jemuž říkali Čóvén, dřevěný, snad proto, že připomínal svou vysokou a hubenou postavou pólovou pálku, syn Bahráma Gušnaspa z arsakovské rodiny Mihránů, byl nejlepším Hormizdovým důstojníkem. Vynikl již v poslední válce Anóšarvánově a byl šáhem za své chování u Dáry povýšen. V jedenáctém roce Hormizdovy vlády se poměry na bojišti s Římany velmi zhoršily. Po porážce Peršanů u Martyropole se vzbouřili vězňové a zajatci v Giligerdu, „hradu zapomnění“, v Elamu. Z popudu Římanů zajatých v Dáře, zabili kastelána a nastoupili pochod k římským hranicím. velmi pestrá společnost mnoha národů doputovala šťastně na římské území. Římané se zatím dohodli s Turky a turecký chán Šáva vpadl do Íránu. Hormizd vypravil proti němu velké vojsko pod Bahrámem Čóvénem a v boji byl Šáva zabit. Bahrám také porazil jeho syna Parmúdu a poslal ho jako zajatce na dvůr šáhův spolu s bohatou kořistí (na zlatě, drahokamech, nádobách, zbraních a jiném náčiní to prý dělalo dvě stě padesát tisíc velbloudích nákladů!). Podle údajů v západních spisech byl pak Bahrám odvelen na západ proti Římanům a plenil končiny na jih od Kavkazu. Ale římský generál Romanos ho přinutil k bitvě a vyhrál. A tu došlo mezi Hormizdem a Bahrámem k roztržce, jejíž důvody nejsou přesně známy. Král sice děkoval Bahrámovi za kořist, ale patrně se domníval nebo byl někým udržován v domnění, že Bahrám velkou část kořisti zadržel pro sebe.
V Hormizdovi se občas probouzela velmi ošklivá lakota. Král zkrátka využil Romanova vítězství a poslal Bahrámovi na potupu ženské šaty a vřeteno se vzkazem, že zrada a nevděk jsou ženské vlastnosti. Ale takovým „darem“ by se spíše označila zbabělost, o kterou tu vůbec nemohlo jít. Jsou také zprávy, že se Bahrám obával jeho tvrdosti, nebo že ho rozčílil králův požadavek, aby vydal celou kořist. Každý spisovatel udává něco jiného. Jisto je, že byl Bahrám těžce uražen a dovedl probudit city nepřátelství ve svém vojsku. Vojsko prohlásilo Hormizda za sesazena a dalo se na pochod ke Ktésifóntu. Bahrám prohlásil, že k vládě je nejschopnější králův syn Husrav. Dal dokonce razit nové mince s Husravvým obrazem.
Princ se ocitl v úzkých. Přišel ke koruně, aniž věděl jak, armáda z něj udělal králova soka, otcova konkurenta. Některé dvorské osobnosti se přiklonily k Bahrámovu názoru a probudily Hormizdův hněv. Princ Husrav rozřešil situaci tak, že utekl do Ázerbajdžánu. Tam se k němu dostavilo několik nejvyšších státních hodnostářů a holdovali mu jako novému králi. Když se otci nepovedlo dát syna zabít, poslal za ním dva své švagry, Vindóa a Vistahma. Ale protože se jim nepodařilo Husrava polapit, vrátili se a král je dal zavřít.
Vzpoura v Giligerdonu
Ve perské pevnosti Giligerdon nazývané „Léthé“ (tj. „Zapomnění“, dnes stejnojmenná osadě v Íránu), která sloužila jako věznice, připravili vzpouru Římané, kteří padli do zajetí po dobytí pohraničního města Daras (Dara v Turecko) v roce 573. Spojili se s Peršany internovanými zde z příkazu krále, a třebaže hrad měl silnou posádku, pobili stráže, uprchli a v pořádku se vrátili domů.
Z pomezí impéria
Na trůn perského spojence arabského kmene Lachmovců v mezopotamském městě Híra usedl Numán Abú Kábus (589 – 611), původně pohan provozující lidské oběti. Podle Evagria však konvertoval ke křesťanství a nechal se pokřtít. Zlatou sochu Venuše, kterou do té doby jeho lidé uctívali, poručil roztavit.

Řehoř z Toursu: Historiarum libri decem:
O nepřátelství mezi Fredegundou a její dcerou
Riguntha, dcera Chilperichova, zahrnovala často svou matku urážkami a říkala, že ona je paní a její rodička patří mezi otroky [a to měla pravdu]. A jak matku stále týrala spoustou nadávek, stávalo se, že se bily pěstmi a jedna druhou políčkovaly. Tu jí matka jednou řekla: „Co mě tak trápíš, dcero? Podívej se, tady jsou věci tvého otce, které mám v držení, vezmi si je a užívej jich, jak se ti zlíbí!“ A vstoupivši do klenotnice otevřela truhlu plnou náhrdelníků a drahocenných ozdob. Jak z ní pak po předlouhou dobu vytahovala různé věci a předkládala je dceři, která stála vedla, řekla jí: „Jsem již unavena. Natáhni ruku ty a vybírej, co najdeš!“ Když však dcera natáhla ruku a vybírala z truhly ty věci, popadla matka víko truhly a přirazila je jí vší silou na krk. Potom je mocně stiskla, až dolní prkno drtilo dceři šíji tak, že jí oči hrozily vyskočit z důlků.
Tu jedna z otrokyň, jež byla uvnitř, strašně vykřikla: „Pojďte sem prosím vás, pojďte sem! Mou paní škrtí vší silou její matka!“ Nato vtrhly do komůrky ty, jež přede dveřmi čekaly, až matka s dcerou vyjdou, vysvobodily dívku od hrozící smrti a vyvedly ji ven. Po té události bouřil nesvár mezi ženami ještě mocněji, a to hlavně proto, že Riguntha stále cizoložila. A tak byly hádky a rvačky na denním pořádku.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“