Dějiny středověku v letech 560 - 569

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 560 - 569

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 560 – 569
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 560

Podunají
Langobardé se dynasticky spojili s Franky
Ovládnutí Itálie římskou říší se negativně projevilo na vztazích mezi Langobardy a císařem Justiniánem. Nedůvěřivý langobardská král Audoin se cítil ohrožen svým mocným sousedem, který nyní pevně ovládal celý Apeninský poloostrov a sousední Ilýrii, a s nelibostí sledoval, jak se Konstantinopol paktuje s jeho úhlavními nepřáteli Gepidy. Proto hledal podporu u Franků, s nimž se kolem roku 560 účelově spojil prostřednictvím sňatku svého syna Alboina s Chlodoswinthou, dcerou franského krále Chlothara I. a královny Ingundy.
Langobardi - (název podle Bardengau u Lüneburku) jsou obvykle řazeni k tzv. polabským Germánům, i když se někdy o jejich pravlasti mluví v souvislosti se Švédskem. Pokud by byla jejich pravlastí Skandinávie, byli by to příbuzní Herulů a jednalo by se tak o boj dvou pokrevních příbuzných. Nicméně první písemné zprávy o Langobardech hovoří v souvislosti s dolním tokem Labe, kde žili usazeni po několik set let a řadíme je tak mezi západogermánské kmeny. Velikostí se Langobardi (též nazývání dlouhovousí) nemohli řadit mezi početné kmeny, ale jejich zásah do dějin Evropy byl významný. Již v době markomanských válek v roce 166 drancovali římské Norikum. Na přelomu 4. a 5.století se posunuli proti proudu Labe hlouběji do vnitrozemí. Když pak v roce 488 zanikla říše Rugiů [5], využili Langobardi uvolněných území a obsadili je. Jejich novým domovem se tak stalo území dnešního Rakouska. Nově příchozí (za krále Tata) se snažili zabírat kolem sebe i další území, která by je hospodářsky lépe uživila, ale narazili na odpor bojovných Herulů.
Smrt langobardského krále Audoina
Někdy v letech 560 – 565 Audoin zemřel a „na přání všech“ usedl na trůn jako desátý langobardský panovník Alboin. Přibližně v této době odešel ze světa i největší Audoinův soupeř gepidský král Thorismund a na trůně jej vystřídal jeho syn Kunimund. Staré nepřátelství mezi oběma národy opět propuklo v plné síle, ale za života císaře Justiniána (†565) k otevřenému konfliktu ještě nedošlo.


Franská říše
Vražda prince Chramna
Po čtyřech letech bojů o trůn kapituloval franský princ Chramn před svým otcem králem Chlotharem I. a byl vzat na milost. Klid však nepanoval dlouho, Chramn opět pozvedl zbraně a spojil se s nepřátelskými Bretonci. Frankové je však porazili v bitvě u Relec a na útěku zabili bretaňského vévodu Conobra (Conomor, Chonoober). „Také Chramn hodlal utéci, maje na moři připravené lodě; ale protože chtěl ještě zachránit manželku a dcery, byl obklíčen otcovým vojskem, zajat a spoután. Když to pak oznámili králi Chlothacharovi, vydal rozkaz, aby jej s manželkou a dcerami upálili. Zvřeli je tedy do chatrče jakéhosi chudáka, natáhli Chramna na lavici a osuškou jej zardousili. A potom jemu i jeho manželce a dcerám nad hlavou domek zapálili a tak přišli všichni o život.“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)
Smrt krále Chlothara a nástup nových vládců
Král Chlothar se vrátil z lovu v lese u Cuise na svůj statek v Compiegne již s horečkou a jeho zdravotní stav se zhoršoval tak rychle, že k sobě povolal své syny Gunthramna, Chariberta, Sigiberta („Zářivější vítězství“) a Chilpericha jako zákonné dědice říše. V jejich přítomnosti po čtyřiceti pěti letech vlády i zemřel (25. 11. 560/29. 11. 560/říjen až prosinec 560/určitě však v období od 28. nebo 29. 11. 560 do 19. 3. 561) a jeho tělo bylo s velkými poctami převezeno do Soissons a zde pohřbeno v kostele sv. Medarda. Bratrům však shoda nevydržela dlouho – Chilperich, králův nejmladší syn z manželství s Arnegundou, ve snaze strhnout veškerou moc na sebe obsadil hlavní město Paříž, zmocnil se otcova pokladu a šlechtu násilím nebo dary přiměl ke složení přísahy věrnosti. Jeho pokus o uchvácení moci však nevyšel – jeho nevlastní bratři, synové královny Ingundy, jej z Paříže vyhnali a vynutili si zákonné dělení říše, které pak proběhlo relativně hladce.
Sigibert I. dostal Austrasii, kraj Auvergne, území východně od Rýna a jižně od Dunaje, část Akvitánie a Provence. Charibert I. získal území okolo Paříže, kdežto jeho bratr Gunthramn bude kralovat na území mezi Loirou a Rhônou v Burgundsku včetně Orleánsu, který si vybral za svoji metropoli. Jako náhradu za města na Loiře západně od Orleánsu obdržel Sens, Auxerre a Bourghes. Zdrojem konfliktů je rozdělení Provence, se kterým jen nerad souhlasil. Z této hospodářsky důležité provincie ovládl Arles, kdežto Sigibert Marseille. Všichni tři Ingundiny synové tedy dostali rovnocenné části otcovy říše. Na poraženého Chilpericha I. zůstalo relativně nejmenší území Neustrie s hlavním městem Soissons. Ambiciózní panovník samozřejmě nemohl být spokojen a ve snaze rozšířit své teritorium zaútočil proti nejmladšímu nevlastnímu bratru Sigibertovi.
Smrt St. Clouda
Franský princ Chlodovald (St. Cloud), syn krále Chlodomera, který jediný unikl vraždění roku 531, umírá v klášteře jako klerik. Později bude prohlášen za svatého.


Itálie
Místodržící Narses již kontroluje celý poloostrov
V letech 558 – 560 udusil císařský místodržící Narses poslední ohniska gótského odporu v Itálii a přivedl pod svrchovanost Konstantinopole Ligurii, Istrii a velkou části Venetie, přičemž nejdéle odolával východ této provincie. Císařské armády napadaly i města v severní Itálii dosud ovládaná Franky a postupně je obsazovaly, aniž se králi Chlotharovi, zaměstnanému povstáním Sasů a Durynků a uzurpací syna Chramna, podařilo zorganizovat jejich účinnou obranu. Chlothar tedy stáhl svoje jednotky do Alp a jejich předhůří a ještě před svojí smrtí (+561) hledal pomoc a spojenectví u Langobardů.
Papež píše Sapaudovi
Papež Pelagius v dopise napsaném někdy v letech 558 – 560 a adresovaném metropolitovi Sapaudovi v galském Arles kritizuje přežitek, který dokonce nazývá zločinem: slyšel prý, že v Galii se souhlasem kněží vyrábějí figurky z těsta a křesťanům z nich rozdělují oči, uši, ruce a různé jiné části těl. Šlo asi o magii uzdravování, kterou se zabýval již roku 578/585 koncil v Auxerre. Pelagiovi však asi bylo nejvíce proti mysli rozdělování figurek z těsta přímo některými křesťanskými kněžími.
Založení kláštera v Poitiers
Manželka krále Chlothara sv. Radegunda zakládá klášter Sv. Kříže u Poitiers.



Římská říše a Orient
Odražení barbarských invazorů
Začátkem roku 559 přešly hordy bulharských Kutrigurů (Protobulharů) a Slovanů zamrzlý Dunaj a na území říše se rozdělily. Jedni se dostali až k řeckým Thermopylám, kdežto druzí pronikli na poloostrov Galipoli, aby pak byli zastaveni u Dlouhých hradeb mladým důstojníkem, pocházejícím z rodného města císaře Justiniána Tauresia. Nejnebezpečnějších však bylo sedm tisíc mužů chána Zabergana, kteří se objevili před branami Konstantinopole. Císař Justinián neměl na obranu metropole vůbec žádné vojáky, a proto si vzpomněl na svého osvědčeného vojevůdce Belisara. Tomu se podařilo naverbovat armádu, jejíž jádro tvořili jeho veteráni – pouhé tři stovky jezdců a několik tisíc pěšáků. S nimi pak roku 560 Huny ve své poslední bitvě porazil, nesměl je však pronásledovat. Vděku se však za své vítězství nedočkal – jakmile bezprostřední nebezpečí pominulo, císař jej odvolal, nechal odejít do ústraní a velení se ujal sám.
Zprávy, že Justinián posiluje svoji dunajskou flotilu barbary zneklidnily, takže byli ochotni přijmout peníze a podepsat mír, v němž se zavázali k odchodu za Dunaj. Na druhém břehu však byli napadeni svými starými nepřáteli Utrigury, které k útoku nalákala nejenom jejich kořist, ale i politika Konstantinopole. Kutriguři zaútočili ještě jednou roku 562, pak je ale i s Utrigury smetli jako spojenci říše Avaři.
Obrázek
Předpokládaný pohyb Slovanů kolem roku 500 při Stěhování národů

Další problémy na obzoru
Avaři, kteří pod tlakem Turků ustoupili na západ, se kolem roku 560 objevili u dolního Dunaje. V severní Besarábii pak napadli slovanské Anty.
Smrt Prokopia z Kaiseraie
Roku 560/561 zemřel historik a bývalý důstojník štábu císařského vojevůdce Belisara Prokopios z Kaisareie, autor Knihy o válkách (Hyper ton polemon logoi)

Byzantský historik Prokopios Kaisareie žijící v 6.století, nám po sobě zanechal řadu vynikajících děl, mezi která řadíme i Války s Góty, v nichž až do neuvěřitelných podrobností popisuje tento dlouholetý vleklý spor, který prakticky celou Itálii vylidnil. Válka probíhající v první polovině 6. století a trvající devatenáct let zdecimovala Apeninský poloostrov, přinesla hospodářský i kulturní rozvrat a stála nemálo lidských životů. Ke konci konfliktu bychom již mohli mluvit o genocidě páchané Byzantinci, nebo jak sami sebe nazývali Římané, na Ostrogótech. Jak sám Prokopios ve svém díle poznamenal, císař ke konci války byl na jméno Gót/Ostrogót přímo alergický a jen pouhé vyslovení jej přivádělo k šílenství. Svým způsobem o prudkosti bojů svědčí i četná výměna na ostrogótském královském stolci, kdy během válečných let se ve vedení říše vystřídalo šest panovníků. Za obrovských lidských i materiálních ztrát se nakonec Itálie ocitla v rukou konstantinopolského imperátora. Ovšem za jakou cenu? Císařská pokladnice zela prázdnotou a císař sám mrhal časem, na místo, aby se věnoval záležitostem Impéria a upevňováním jeho moci a hranic. A co následovalo po císařově smrti? Všechna ta vyložená námaha přišla vniveč, protože pár let po císařově smrti se Itálie stejně dostala do jinách rukou, kteréji dále vládly namísto Byzantinců. Sen o znovuobnovení Římského Impéria se tak brzy rozplynul. Prokopiovo dílo je pro nás středo evropany zajímavé i z jiného hlediska. Jako jedno z dobových děl nám podává důkazy přítomnosti Slovany ve střední Evropě a na dolním toku Dunaje krátce po jejich příchodu během procesu stěhování národů.

Perská říše
Konec říše Hefthalitů
V letech 557 – 561 zasadil perský král Chosroes I. a jeho spojenečtí Turkité (Turci) poslední ránu skomírající říši Hefthalitů (Bílých Hunů). Turkité se poté vydali na západ a rychle postupovali v avarských stopách. Avaři pod jejich tlakem vyklidili východočernomořské stepi a ve zničujícím tažení pronikli až východním hranicím říše na Dunaji. Oslabení Sabirové se pak bez většího odporu podřídili nové turecké moci, jak vyplývá z Menanderem zachycené výhružné řeči jednoho z tureckých vládců Turxatha (toto jméno je nejspíše titul Türk–šad, vysoká hodnost v turecké hierarchii) k císařovým vyslancům. Turxath ambasadory mimo jiné varoval, že v západních stepích si Turkům dovolili vzdorovat pouze Alani a kmen Unigurů (Onogurů), kteří jsou nyní tureckými otroky.


Hispánie
Narození sevillského biskupa Isidora
Ve městě Carthago Nova (Cartagena) se narodil Isidor ze Sevilly.


Británie
Ethelbert se ujímá vlády
Králem Kentu se stal budoucí anglický velekrál (bretwalda) Ethelbert (Æthelbert), první z britských germánských panovníků, který přijal křesťanství. Za manželku měl katolickou dceru franského krále Chariberta I. Berthu.

Rok 561
Franská říše
Smrt krále Chlothara a nástup nových vládců
Král Chlothar se vrátil z lovu v lese u Cuise na svůj statek v Compiegne již s horečkou a jeho zdravotní stav se zhoršoval tak rychle, že k sobě povolal své syny Gunthramna, Chariberta, Sigiberta („Zářivější vítězství“) a Chilpericha jako zákonné dědice říše. V jejich přítomnosti po čtyřiceti pěti letech vlády i zemřel (25. 11. 560/29. 11. 560/říjen až prosinec 560/určitě však v období od 28. nebo 29. 11. 560 do 19. 3. 561) a jeho tělo bylo s velkými poctami převezeno do Soissons a zde pohřbeno v kostele sv. Medarda. Bratrům však shoda nevydržela dlouho – Chilperich, králův nejmladší syn z manželství s Arnegundou, ve snaze strhnout veškerou moc na sebe obsadil hlavní město Paříž, zmocnil se otcova pokladu a šlechtu násilím nebo dary přiměl ke složení přísahy věrnosti. Jeho pokus o uchvácení moci však nevyšel – jeho nevlastní bratři, synové královny Ingundy, jej z Paříže vyhnali a vynutili si zákonné dělení říše, které pak proběhlo relativně hladce.
Sigibert I. dostal Austrasii, kraj Auvergne, území východně od Rýna a jižně od Dunaje, část Akvitánie a Provence. Charibert I. získal území okolo Paříže, kdežto jeho bratr Gunthramn bude kralovat na území mezi Loirou a Rhônou v Burgundsku včetně Orleánsu, který si vybral za svoji metropoli. Jako náhradu za města na Loiře západně od Orleánsu obdržel Sens, Auxerre a Bourghes. Zdrojem konfliktů je rozdělení Provence, se kterým jen nerad souhlasil. Z této hospodářsky důležité provincie ovládl Arles, kdežto Sigibert Marseille. Všichni tři Ingundiny synové tedy dostali rovnocenné části otcovy říše. Na poraženého Chilpericha I. zůstalo relativně nejmenší území Neustrie s hlavním městem Soissons. Ambiciózní panovník samozřejmě nemohl být spokojen a ve snaze rozšířit své teritorium zaútočil proti nejmladšímu nevlastnímu bratru Sigibertovi.
• Král Gunthramn potvrdil burgundský zákoník.
• Slované obsazují Meklenbursko.



Itálie
Poslední ostrogótský hrabě poražen
Ostrogótský hrabě Widin z Brescie se vzepjal k poslednímu ozbrojenému odporu proti římské říši, utrpěl však porážku a jeho revolta byla potlačena. Dlouhotrvající válka, obrovské ztráty na životech a deportace na východ zlomili vůli Ostrogótů k dalšímu odporu; Itálie byla definitivně pacifikována a stala se císařskou provincií.
Změna na papežském stolci
Dne 4. 3. zemřel papež Pelagius I. a 17. 7. nastoupil na uvolněný římský biskupský stolec se souhlasem císaře Justiniána Jan III. (Catelinus), syn senátora a provincionálního místodržitele.
• „Církev v severní Africe, Hispánii a Galii se sjednotila v odporu k východním doktrínám.“


Římská říše
Konec římsko–perské války
Římský vyslanec Petr podepsal s vyslancem perského krále Chosroea II. Izedhem Gušnapem (Gushnap) mír na 50 let, čímž ukončil vojenský konflikt mezi oběma mocnostmi, vlekoucí se již od roku 540. Peršané se zavázali k vyklizením Laziky (východního pobřeží Černého moře), za což se jim mělo dost ročního tributu 420 liber zlata. (Bylo to sice hodně, ale např. císař Anastasios platil Persii celých 500 liber.) Zlato měli dostat Peršané na sedm let dopředu, osmý rok pak na další tři roky a pak už se mělo platit v ročních intervalech. Justiniánova politika uplácení nepřítele sice nebyla populární, ale válka by vyšla podstatně dráže a zlato se stejně na území říše prostřednictvím obchodu vracelo. To však nic neměnilo na faktu, že císař svými válkami a nákladnými stavbami zemi těžce zadlužoval. Ke konci své vlády však již byl zcela zaujat pouze teologickými problémy a narůstající finanční krizi nevěnoval pozornost.
Konec římsko–perské války
Přes tvrdou ránu, kterou byl roku 540 pád syrské Antiochie (Antakya, Turecko), přes tuto největší katastrofou Iustinianovy vlády, nesrovnatelnou s jakýmkoli neúspěchem ve válce proti Gótů nebo se škodami na Balkáně způsobenými loupeživými nájezdy severních barbarů, přes počáteční těžkosti způsobené početní slabostí římské armády se ve vyčerpávajícím zápase s Persií postupně projevila převaha římských zbraní i obratnost císařovy diplomacie. Iustinianus nakonec uzavřel s Persií mír, přičemž dosáhl svého hlavního cíle – ovládl důležitý kavkazský region Laziku ležící v dnešní Gruzii při východním pobřeží Černého moře, jejíž držení východním Římanům umožňovalo dobrou kontrolu dění ve stepních oblastech severně od Kavkazu a Sasánovcům zatarasilo cestu v jejich snaze proniknout k Černému moři a navázat spojení s císařovými nepřáteli v jihoruských stepích nebo po moři napadnout samotnou Konstantinopol.
Daň za vítězství Iustinianových vojevůdců byla tíživá, říše byla nucena rozptýlit své, již tak nedostatečné vojenské síly, aby kontrolovala a chránila dobytá území, finanční zdroje státu byly zcela vyčerpány ohromnými válečnými náklady, a navíc poloprázdnou státní pokladnu ruinoval pravidelný roční poplatek ve výši 30.000 zlatých nomismat, placených perským králům údajně jako příspěvek na údržbu fortifikací v kavkazských průsmycích a jako odškodné za ztrátu Laziky; veliké sumy pohltily také úplatky a dary pro vládce barbarských kmenů, jimiž Iustinianovi diplomaté získávali spojence či si vykupovali mír na hranicích, kde se již nedostávalo prostředků k vojenské obraně. Touto oblastí byl především Balkán.
Smrt Prokopia z Kaiseraie
Roku 560/561 zemřel bývalý důstojník štábu císařského vojevůdce Belisara a historik Prokopios z Kaisareie, autor Knihy o válkách (Hyper ton polemon logoi).
• Zřejmě již roku 561 dosáhly avarské hordy dolního toku Dunaje.


Perská říše
Konec říše Hefthalitů
V letech 557 – 561 zasadil perský král Chosroes I. a jeho spojenečtí Turkité (Turci) poslední ránu skomírající říši Hefthalitů (Bílých Hunů). Turkité se poté vydali na západ a rychle postupovali v avarských stopách. Avaři pod jejich tlakem vyklidili východočernomořské stepi a ve zničujícím tažení pronikli až východním hranicím říše na Dunaji. Oslabení Sabirové se pak bez většího odporu podřídili nové turecké moci, jak vyplývá z Menanderem zachycené výhružné řeči jednoho z tureckých vládců Turxatha (toto jméno je nejspíše titul Türk–šad, vysoká hodnost v turecké hierarchii) k císařovým vyslancům. Turxath ambasadory mimo jiné varoval, že v západních stepích si Turkům dovolili vzdorovat pouze Alani a kmen Unigurů (Onogurů), kteří jsou nyní tureckými otroky.


Hispánie
Konverze Svébů ke katolicismu
Po jedenácti letech přesvědčování se zřekli hispánští Svébové ariánské formy křesťanské víry a přestoupili ke katolictví.
Konverze Svébů ke katolicismu
Na prvním bragském koncilu 1. května roku 561 napadli svébští biskupové priscilianismus a odmítli ariánství.


Rok 562
Římská říše
Příchod Avarů do Evropy
V Konstantinopoli se objevili vyslanci Avarů, kteří požadovali odstoupení Malé Skýthie (Dobrudža, Rumunsko). Dále projevili i zájem o zbraně z říšských zbrojíren, s nimiž měli v úmyslu podrobit si místní Anty a podnikat nájezdy na římský Balkán. Císař Justinián nejdříve souhlasil a za výzbroj přijal úhradu. Pak ale Avary poručil uvěznit a zbraně jim odebrat. V očekávání války posiloval oddíly pohraniční stráže a přijímal i další opatření, která měla nepříteli zabránil v přechodu Dunaje. Nakonec však uzavřel s kočovníky za poplatek spojenectví, čímž odklonil jejich agresi směrem na západ.
Avaři vyrazili z Přičernomoří a postupovali podél Dněstru, na jehož horním toku narazili na slovanské Duleby a Chorvaty, které uvedli do pohybu do Čech, Pannonie a do alpských oblastí. Avarští jezdci pronikli až do franského Durynska, kde se jim postavil na odpor austrasijský král Sigibert I. Jeho nevlastní bratr neustrijský panovník Chilperich I. toho využil a ve snaze rozšířit své vlastní území obsadil některá austrasijská města.
Příchod Avarů do Evropy
Kolem roku 562 se Avaři po bojích proti Antům sídlícím severně od Černého moře a východně od karpatského oblouku mezi Dněstrem, Dněprem a dále na východ až k Azovskému moři dostávají až k dolnímu Dunaji a žádají na Konstantinopoli provincii Scythia minor jižně od dunajské delty odpovídající zhruba dnešní Dobrudži. Císařská diplomacie se však snaží využít nově příchozí nomádské etnikum ve svůj prospěch a nasměrovat je proti Langobardům. Císař Iustinianus I. jim nabízí sídla v dnešní Slavonii západně od Bělehradu, to znamená tehdejší provincii Pannonia secunda (Sirmiensis), předtím již v letech 546/547 předanou Langobardům.
Je těžké odhadnout, kolik Avarů přišlo roku 562 do karpatské kotliny. Jisté však je, že během své cesty ze Střední Asie severně od pouště Gobi směrem na západ se k nim totiž připojovaly další kmeny turkotatarského, mongolského či dokonce ugrofinského původu a zlomky a součásti různých kmenových skupin a etnik sídlících při Kaspickém moři a v Povolží jako byli bulharští Utiguři, Kutriguři a Onogurové. Na základě písemných pramenů se usuzuje, že do Evropy dorazily 2 tümeny (vojenské oddíly) Avarů o asi 20 000 příslušnících spolu s 2 tümeny Kutrigurů a Utigurů a dalším tümenem skládající se z různých kočovnických elementů. Někdy na konci 6. století se k nim ještě přidal další tümen skládající se z příslušníků různých kmenů utíkajících z východu před Turky. Celkový počet nově příchozích do karpatské kotliny je tak odhadován na zhruba čtvrt milionu lidí, což dokládají údaje z písemných pramenů přelomu 6. a 7. století uvádějící počet jízdních bojovníků kolem 50.000. To jsou však s největší pravděpodobností – tak jak to bývá ve středověkých pramenech obvyklé – počty značně přehnané a střízlivější prameny mluví o 50.000 nomádech,z nichž samotní Avaři mohli tvořit nanejvýš necelou jednu polovinu, řekněme takových 20.000 lidí.
K těmto nově příchozím se však přidaly i zbytky Langobardů a poražených Gepidů, kteří zde zůstali a neodtáhli roku 568 se svými soukmenovci do Itálie. Gepidé jsou taky spolu se Slovany, žijícími nejdříve již od přelomu pátého a šestého století v karpatské kotlině a začleněnými do kaganátu, připomínáni písemnými prameny při pozdějších avarských nájezdech na území impéria. Do kaganátu jsou také včleněny i další etnické skupiny obývající do té doby Potisí a Podunajsko. Na územích původních římských provinciích Pannonia prima, Valeria a Pannonia secunda se Savií mezi Drávou a Sávou zastihli Avaři i zbytky romanizovaného obyvatelstva. Právě oni mohli hrát v rámci kaganátu zprostředkovatelskou úlohu a předávat staré antické tradice,poznamenané ovšem avarským vkusem, módou a svérázem, dále na sever.
Ještě roku 562 podnikli Avaři či jejich ozbrojené skupiny prvý nájezd na franskou říši a v tomto případě to asi nebyla císařova diplomacie, jež by je orientovala tímto směrem, ale sám kagan Baian († 602?). Ten se tímto způsobem snažil nabýt dalšího patřičného věhlasu jako vůdce i vládce Avarů a ještě více se proslavit na válečném poli. Jednoznačně se to však prokázat nedá. Hordy nomádů se patrně přehnaly územím severně od karpatského oblouku až k Labi, které v tomto období tvořili východní hranici franské říše, ale austrasijský král Sigibert I. (561 – 575) je tehdy pravděpodobně někde v Durynsku porazil.
S těmito avarskými taženími a předpokládaným tažením nomádů oblastmi severně od karpatského oblouku spojují někteří badatelé také přesuny částí několika východoslovanských kmenových uskupení na jihozápad a západ (2. slovanská osidlovací vlna). Při jejich průchodu Volyní a oblastmi na horním Prutu, Dněstru, Západním a Jižním Bugu měl střet se zdejším slovanskými Charváty a Dulěby způsobit rozptýlení útržků těchto původně východoslovanských kmenů do různých oblastí Západních a Jižních Slovanů, mimo jiné také Charvátů do prostoru východočeského a Dulěbů do Čech jižních, oblasti západně od Blatenského jezera a na střední Mur u Radkersburgu (Štýrsko, Rakousko). Po porážce od Franků roku 562 se Avaři i nadále zdržují severně od dolního Dunaje, a to formálně až do Iustinianovy smrti 11. listopadu roku 565 jako pohraniční foederáti římské říše, sledovaní ale z pravého opevněného římského dunajského břehu se značnou nedůvěrou.
Iustinianovo spojenectví s Avary není možné považovat za krok znamenající vědomé opuštění dlouhodobě osvědčeného modelu rovnováhy moci ve prospěch orientace ne jediného mocného spojence, schopného stabilizovat divoké poměry za severní hranicí impéria. Spíše se zdá, že kalkulace císařské vlády v tomto případě nevyšly. Rychlý mocenský vzestup Avarů totiž neodpovídal již zažitému schématu chování a možností stepních kočovníků, s nimiž se Konstantinopol od konce 5. století stýkala. Z politické situace ponto–kaspických stepí pod vládou Avarů, nezůstal kámen na kameni, a zřejmě již roku 561 dosáhly avarské hordy dolního toku Dunaje. Kagan bajan nežádal pouze pravidelné dávky, které mu Konstantinopol za spojenecké služby ochotně vyplácela, ale také půdu v kutrigurskými nájezdy zdevastované provincii Scythia v dnešní Dobrudži. Iustinianus pochopitelně odmítl a kaganovi nezbylo než tento fakt zatím se skřípěním zubů akceptovat, neboť opevnění dunajské hranice bylo po kutrigurském vpádu roku 559 očividně rozsáhle restaurováno a obsazeno armádou, v jejímž čele stál magister militum per Thracias, císařův synovec Iustin, syn Germanův. Do konce Iustinianovy vlády, ale i poté, v prvních letech vlády Iustina II., tak bedlivá ostraha severní balkánské hranice i plody úspěšných diplomatických zásahů Iustinianovy vlády uchránily římský Balkán dalších katastrof.
Mír s Persií
557) Není jasné, proč trvalo právě dalších pět let od uzavření posledního příměří, než byla uzavřena řádná mírová smlouva mezi římskou a perskou říší. Možné však je, že se perský král Chosroes stále nechtěl smířit s myšlenkou, že bude muset vyklidit Laziku (Gruzie), což vždy byl kategorický požadavek císaře Justiniána. Teprve roku 562 se na hranicích sešli magister officiorum Petr jako zástupce císaře a Isdigunas jako zástupce Chosroeův, aby se dohodli na podmínkách míru. Vládce Persie požadoval, aby byl mír uzavřen na dlouhou dobu a aby Římané za to, že vyklidí Laziku, mu najednou vyplatili peněžní částku ekvivalentní sumě vyplácené ročně za období třiceti či čtyřiceti let. Petr však na to nechtěl přistoupit a trval na kratší době. Nakonec byl nalezen kompromis: smlouva bude sice platit padesát let a císařská vláda zaplatí Persii ročně sumu třiceti tisíc solidů [18.750 £] na sedm let dopředu a na začátku osmého roku pak na další tři roky. Na perském dokumentu, který dohodu ratifikoval, je uvedeno:
„Božský, dobrý, mírumilovný, úctyhodný Chosroes, král králů, šťastný, zbožný, dobrotivý, jehož bohové obdařili velkým bohatství a velkým impériem, obr nad obry, jenž byl stvořen k obrazu bohů, Justiniánovi Caesarovi, našemu bratru.“
Po tomto úvodu král souhlasí s odstoupením Laziky Římanům. Další články jsou pak následující:

1. Persie se zavazuje bránit Hunů, Alanům a dalším barbarům v průchodu průsmyky středního Kavkazu, aby nemohli pustošit římské území, zatímco Římané nepošlou svoji armádu do této oblasti ani nikam jinam na území perské říše.
2. Mír se týká i saracénských spojenců obou států.
3. Římští i perští obchodníci pak musí s jakýmkoliv zbožím obchodovat jenom na předem určených místech, kde jsou umístěny celnice [Dubois (Dvin, Arménie), Callinicum (Rakka, Sýrie) a Nisibis (Nusaybin, Turecko)] a na žádných jiných.
4. Velvyslanci obou států dostanou privilegium moci používat služeb státní pošty a jejich zavazadla nebudou proclívána.
5. Saracénští nebo i jiní obchodníci nesmí dopravovat ani do jedné země zboží podloudně odlehlými cestami. Daras (Dara, Turecko) a Nisibis jsou pak jmenovány jako dvě velká emporia, kde mohou barbaři prodávat své zboží.
6. I nadále není stěhování jednotlivců z území jednoho státu na území druhého státu dovoleno, ale kdokoliv během války dezertoval, může se vrátit, jestliže si to přeje.
7. Spory mezi Římany a Peršany mají být řešeny – jestliže se žalující a žalovaný nedohodnou – výborem lidí, kteří se sejdou na hranicích v přítomnosti římského a perského guvernéra.
8. Aby předešly neshodám, zavazují se oba státy neopevňovat města poblíž společné hranice.
9. Žádný stát nebude pustošit ani útočit na území kmene nebo národa podřízeného státu druhému.
10. Římané se zavazují neumisťovat do Darasu velkou posádku a také k tomu, že zde nebude sídlit magister militum per Orientem; a jestliže nějaká škoda vznikne na perské půdě poblíž tohoto města, guvernér Darasu zaplatí náhradu.
11. V případě nějakého zrádného jednání – ovšem odlišného od otevřeného násilí –, které by ohrožovalo mír, sejdou se na hranicích soudci, aby věc vyšetřili.
12. Prokletí ať na sebe přivolá ta strana, jež poruší mír.

Samostatná dohoda pak zajišťovala perským křesťanům náboženskou svobodu a tolerovala jejich způsob pohřbu. Křesťané tak byli chráněni před pronásledováním perských mágů, na druhou stranu se jim zakazovalo křtít nové členy.
Když oba vládcové dohodu svými podpisy stvrdili, dva jejich velvyslanci ji přeložili každý do své řeči. Řecký text pak byl zase přeložen do perštiny a perský do řečtiny a obě verze byly pečlivě srovnány. Z každého z nich pak zhotovili kopii, originály pak velvyslanci a jejich překladatelé zapečetili. Petr pak dostal zapečetěnou perskou verzi a nezapečetěnou řeckou verzi, kdežto Isdigunas zapečetěnou řeckou verzi a nezapečetěnou perskou verzi – zajímavá ukázka diplomatického protokolu té doby.
Jeden problém však zůstal nevyřešen. Když se totiž Peršané vzdali Laziky, Římané po nich požadovali, aby vyklidili i malý sousední kraj jménem Suanie. K dohodě však v tomto směru nedošlo a smlouva se Suanií vůbec nezabývala s tím, že se vše bude řešit později. Když ale roku 563 přijel za tímto účelem do Ctesiphonu opět císařův vyslanec Petr, nepřijal král Chosroes jeho názor, že Suanie je součástí Laziky. Během rozhovorů mu však udělal pozoruhodný návrh, aby se její obyvatelé rozhodli sami. Na to ovšem Petr nepřistoupil, což král i musel předpokládat, a jednání tak zkrachovala.
Spiknutí proti císaři
Ke konci jeho vlády nepanovala s císařem Justiniánem velká spokojenost – v Konstantinopoli byl nedostatek chleba a projevovaly se problémy se zásobováním vodou, což vedlo k růstu pouličního násilí. Koncem roku 562 bylo zosnováno spiknutí, které si kladlo za cíl císaře zabít. Do jeho čela se postavil agyroprates (zlatník a bankéř) Marcellus, což by mohlo naznačovat nespokojenost obchodnických kruhů s nucenými půjčkami a rekvizicemi, kterými se Justinián jen snažil oddalovat hluboké zadlužování země. Spiknutí však bylo prozrazeno a dva důstojníci obvinili na mučidlech ze zrady Belisara, úspěšného vojevůdce ve válkách s Peršany, Vandaly a Góty. Stárnoucí hrdina, který už tak byl v nemilosti, přišel o veškerý majetek a rok byl střežen jako vězeň, což ho psychicky zlomilo.
Spiknutí proti císaři
Další spiknutí 548) s cílem zavraždit císaře Justiniána bylo odhaleno v listopadu roku 562, přičemž jen stěží by bylo zaznamenáno, kdyby se netýkalo i vojevůdce Belisariuse. Jan Malalas a Theophanes pak uvádějí i jména spiklenců: bankéři Ablabius, syn Miltiadův, Marcellus, Vitus a Eusebius, curator domus divinae Sergius, agyroprates Izák a Belisarův gardista Pavel. Když však jeden z nich neopatrně promluvil před comitou foederátů Eusebiem, došlo k zatýkání, při němž se Marcellus v paláci probodl dýkou. Celou věc pak zkomplikovali dva Belisariusovi stoupenci, kteří před městským prefektem a kvestorem tvrdili, že generál se také spiknutí účastnil. Císař pak nechal svolat zasedání senátu a císařské rady, kde byly čteny výpovědi vězňů. Belisar pak upadl do nemilosti a vůbec se nestavěl na odpor, když měl propustit všechny své ozbrojence. Teprve od července roku 563 mu zase začala být projevována přízeň. Vzhledem k tomu, že celý život byl vůči císaři loajální, je vysoce nepravděpodobné, že by jej zradil teprve na konci svého života. Ale tato jeho pohana tak podnítila představivost lidí, že vznikla legenda, podle níž tento vítěz nad Peršany, Vandaly a Góty prožil poslední dny svého života na ulicích Konstantinopole jako starý a slepý žebrák. Zemřel v březnu roku 565.
Poslední útok Kutrigurů na impérium
V první polovině 6. století se Bulhaři zformovali do dvou velkých kmenových svazů – západního kutrigurského a východního utrigurského, které významně zasáhly do dějin východních Římanů v závěru vlády císaře Iustiniana, a které známe z děl Prokopia a jeho pokračovatelů. Je zaznamenáno, že roku 562 zaútočili Kutriguři na území říše. Bylo to však naposled, protože Avaři postupující od východu zanedlouho tyto celky rozbili; většina podmaněných Kutrigurů se stala podřízenou jednotkou v rámci avarského kmenového svazu, Utigurové však v určité formě avarskou invazi přečkali,aby se krátce na to dostali do područí starotureckého (turkického) kaganátu expandujícího na východ. vojsko Utigurů v čele s chánem Anagaiem se např. účastnilo turkického dobývání římského města Bosporu na Krymu roku 576.
Výtržnosti v Konstantinopoli
Další nepokoje jsou zaznamenány k roku 562 a 563 kronikářem Theophanem a bez data Janem Malalasem.
• Dne 26. 12. byl konstantinopolský chrám Hagia Sofia poškozený zemětřesením roku 557 po opravě opět otevřen.


Perská říše
Král Chosroes ukončil boje s Římany a přesouvá své vojenské aktivity jiným směrem
Mír s Římany z roku 562 uzavřený na padesát let měl pro krále Chosroea stejný význam jako mír pro císaře Justiniána z roku 532. A tak zatímco roku 532 mohl Justinián vrhnout veškeré své síly proti Vandalům, umožnil mír z roku 562 Chosroeovi opustit severozápadní bojiště a přesunout své aktivity na východ a na jih. Ještě v době příměří (557 – 562) zaútočil ve spojení s Turky na své odvěké ephthalitské nepřátele (557 – 561). Podle Tabarího pak ephthalitského panovníka porazil a zabil, zmocnil se jeho pokladů a celou jeho zemi vydrancoval. Ve stejnou dobu pak porazil Chazary, jejich zemi zničil ohněm a mečem a zmasakroval tisíce lidí. Po těchto svých úspěších upřel svoji pozornost na dalekou Arábii a možná i Indii.
Jestliže však chtěl rozšířit vliv své země až do těchto vzdálených regionů, musel napřít tímto směrem veškeré své síly. A proto bylo nutné uzavřít mír s římským rivalem a evakuovat Laziku. Situace v Arábii byla v této době velmi zajímavá… (→570)


Itálie
Frankové ztratili své poslední opěrné body v Itálii
Roku 562/565 vytlačil císařský místodržící Narses definitivně Franky ze severní Itálie.


Franská říše
Sigibertovo vítězství nad Avary a vlastním bratrem Chilperichem
Roku 562/563 porazil austrasijský král Sigibert v bitvě u Řezna avarského kagana Bajana a donutil jej k návratu na východ. Pak se obrátil proti svému bratrovi neustrijskému králi Chilperichovi, v bitvě jej rozdrtil a obsadil jak jeho sídelní město Soissons, tak všechna města, jenž mu předtím „odejmul“. Chilperichův syn princ Theudebert byl zajat, vězněn jako rukojmí na statku Ponthion, ale po roce v pořádku a s dary propuštěn.
Záslužná Řehořova práce začíná
Historik Řehoř z Toursu začal psát svoji Franskou kroniku
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 563
Franská říše
Velké avarské tažení na západ
Z oblasti při Černém moři vyrazili Avaři pod vedením kagana Bajana k velkému tažení na západ. Postupovali podél Dněstru a na jeho horním toku narazili na slovanské Duleby a Chorvaty, které uvedli do pohybu do Čech, Pannonie a do alpských oblastí. Pronikli až do Durynska, patřícího do říše austrasijského krále Sigiberta I. Jeho nevlastní bratr neustrijský panovník Chilperich I. jejich útoku využil a ve snaze rozšířit vlastní území obsadil některá austrasijská města.
Roku 562/563 však Sigibert Avary porazil v bitvě u Řezna a donutil je k návratu na východ. Pak se obrátil proti svému bratrovi, v bitvě jej rozdrtil a obsadil jak jeho sídelní město Soissons, tak všechna města, jenž mu předtím „odejmul“. Chilperichův syn princ Theudebert byl zajat, vězněn jako rukojmí na statku Ponthion, ale po roce v pořádku a s dary propuštěn.


Římská říše
Jednání o Suanii
Jeden problém nevyřešila ani mírová smlouva s Persií uzavřená roku 562. Když se totiž Peršané v ní vzdali Laziky, Římané po nich požadovali, aby vyklidili i malý sousední kraj jménem Suanie. K dohodě však v tomto směru nedošlo a smlouva se Suanií vůbec nezabývala s tím, že se vše bude řešit později. Když ale roku 563 přijel za tímto účelem do Ctesiphonu opět císařův vyslanec Petr, nepřijal král Chosroes jeho názor, že Suanie je součástí Laziky, ale udělal mu pozoruhodný návrh, aby se její obyvatelé rozhodli sami. Na to ovšem Petr nepřistoupil, což král musel i předpokládat, a jednání tak zkrachovala.
Turci v Konstantinopoli
K řece Volze dorazili Turci a do Konstantinopole vyslali poselstvo, které při jednání s císařem Justiniánem prohlásilo Avary za své nepřátele a uprchlé poddané. Císař s nimi uzavřel spojenectví a přestal Avarům vyplácet minulý rok dohodnutý tribut.
Spiknutí proti císaři
Ke konci vlády nepanovala s císařem Justiniánem velká spokojenost – v Konstantinopoli byl nedostatek chleba a projevovaly se problémy se zásobováním vodou, což vedlo k růstu pouličního násilí. Koncem roku 562 bylo zosnováno spiknutí, které si kladlo za cíl císaře zabít. Do jeho čela se postavil agyroprates (zlatník a bankéř) Marcellus, což by mohlo naznačovat nespokojenost obchodnických kruhů s nucenými půjčkami a rekvizicemi, kterými se Justinián jen snažil oddalovat hluboké zadlužování země. Spiknutí však bylo prozrazeno a dva důstojníci obvinili na mučidlech ze zrady Belisara, úspěšného vojevůdce ve válkách s Peršany, Vandaly a Góty. Stárnoucí hrdina, který už tak byl v nemilosti, přišel o veškerý majetek a rok byl střežen jako vězeň, což ho psychicky zlomilo.
Spiknutí proti císaři
Další spiknutí 548) s cílem zavraždit císaře Justiniána bylo odhaleno v listopadu roku 562, přičemž jen stěží by bylo zaznamenáno, kdyby se netýkalo i vojevůdce Belisariuse. Jan Malalas a Theophanes pak uvádějí i jména spiklenců: bankéři Ablabius, syn Miltiadův, Marcellus, Vitus a Eusebius, curator domus divinae Sergius, agyroprates Izák a Belisarův gardista Pavel. Když však jeden z nich neopatrně promluvil před comitou foederátů Eusebiem, došlo k zatýkání, při němž se Marcellus v paláci probodl dýkou. Celou věc pak zkomplikovali dva Belisariusovi stoupenci, kteří před městským prefektem a kvestorem tvrdili, že generál se také spiknutí účastnil. Císař pak nechal svolat zasedání senátu a císařské rady, kde byly čteny výpovědi vězňů. Belisar pak upadl do nemilosti a vůbec se nestavěl na odpor, když měl propustit všechny své ozbrojence. Teprve od července roku 563 mu zase začala být projevována přízeň. Vzhledem k tomu, že celý život byl vůči císaři loajální, je vysoce nepravděpodobné, že by jej zradil teprve na konci svého života.Ale tato jeho pohana tak podnítila představivost lidí, že vznikla legenda, podle níž tento vítěz nad Peršany, Vandaly a Góty prožil poslední dny svého života na ulicích Konstantinopole jako starý a slepý žebrák. Zemřel v březnu roku 565.


Severní Afrika
Poslední povstání Berberů
(548) Svým velkým vítězstvím nad domorodými Berbery v bitvě svedené roku 548 na Catských polích (někde v Byzaceně, jinak lokalizace neznámá, v orig Field of Cato) zabezpečil magister militum Africae Jan Troglita klid svým africkým provinciím na téměř čtrnáct let – berberští vůdci se opět poddali impériu a uzavřeli nové smlouvy, administrativa provincií začala v mírové době řádně fungovat, vojenské pevnosti na hranicích byly opravovány a dále vylepšovány a země se pomalu zotavovala z předchozích ran. Ale Římané museli svést s Berbery ještě jednu válku, která propukla díky hlouposti jednoho jejich velitele.
Loajalitu berberského náčelníka již letitého Cutsiny si totiž zajišťovali každoroční výplatou určité finanční částky. Když si ale Berber přišel roku 563 do Kartága pro dohodnuté peníze, byl zavražděn z příkazu magistra militum Jana Rogathina (ne pretoriánského prefekta, kterým byl v té době pravděpodobně Areobindes). Motivy tohoto jeho činu jsou neznámé, faktem ale je, že Cutsinovi synové okamžitě sáhli po zbrani a začali plenit Numidii, přičemž římská armáda dislokovaná v této provincii nebyla dostatečně silná, aby jim v tom mohla zabránit. Proto císař Justinián byl nucen poslat do Afriky posily pod svým synovcem Marcianem, kterému se spíše diplomatiky než vojensky podařilo obnovit mír.


Británie
Založení kláštera Iona
Jako centrum christanizace keltských Piktů na území dnešního severního Skotska založil Ir sv. Kolumbán Starší proslulý klášter na ostrově Hy (Iona) v souostroví Hebridy.
Založení kláštera Iona
Již na počátku 6. století bylo Irsko díky sv. Patrikovi již vesměs křesťanské a kláštery se rozmnožily natolik, že se na klášterním principu organizoval celá irská církev. „Provincie“ spočívaly na klášterech a vládli jim opati; biskupové vykonávali sice své běžné duchovní funkce, ale vymezené diecéze neměli a podléhali moci opatů. Typickým irským misionářem byl tedy putující biskup, jenž byl poslušností vázán svému společenství doma. Co do míry bohatství a kultivovanosti irské rody své soukmenovce ve Walesu vysoko převyšovaly a již v 6. a 7. století vysílali misionáře do Gallie, Germánie, Skotska a Anglie. Jeden z nich, jménem Colum Cille (Columbanus), se vypravil do Skotska, obrátil severní Pikty (jižní Piktové již křesťany byli) a kolem roku 563 založil klášter na ostrově Iona.


Rok 564

Římská říše
Vojevůdce Belisar v nemilosti
Císařský vojevůdce Belisar, který tak úspěšně velel římským armádám v bojích s Peršany, Vandaly, Ostrogóty a Huny, byl očištěn z nařčení, že se podílel na spiknutí proti císaři Justiniánovi. Po bezvýsledném vyšetřování mu byl sice vrácen zabavený majetek, ale psychicky zlomený generál již po osmi měsících zemřel.

Rok 565
Římská říše a Orient
Smrt císaře Justiniána a nástup Justina
Krátce před svojí smrtí se císař Justinián I. odvrátil od ortodoxie a vydal dekret, v němž prohlásil extrémní formu monofyzitismu, tzv. aphthartodocetismus, oficiální vírou impéria. Když konstantinopolský patriarcha Eutychius protestoval, poslal jej do exilu a nahradil Janem Sirimisem (Scholastikem). I Jan byl chalkedonec, ale konflikt se mu dařilo oddalovat až do císařovy smrti.
V noci ze 14. na 15. 11. Justinián neočekávaně a zřejmě ve spánku zemřel. Protože jeho manželství s císařovnou Theodorou zůstalo bezdětné, bylo jasné, že nový panovník římského impéria vzejde z jeho sedmi synovců a prasynovců. Největší šanci na trůn měli dva Justinové. První z nich – a to by zřejmě byla lepší volba – byl synem Justiniánova synovce Germana (†550), úspěšného bojovníka proti barbarům. Hendikepovalo jej však to, že v okamžiku císařovy smrti nebyl v Konstantinopoli a jako magister militum per Illyricum střežil dunajskou hranici impéria. Určitou roli snad mohlo hrát i to, že jeho otce nenáviděla císařovna Theodora, byť roku 565 byla již 17 let mrtvá. Druhý Justinus byl synem Justiniánovy sestry Vigilantie a jeho manželka Sofie byla Theodořina neteř, tzn. dcera její sestry Komito nebo Anastasie. Císař Justinián jej roku 552 jmenoval quaestorem cura (sacri?) palatii, čímž mu dal prakticky na starost běžný chod svého paláce. Roku 565 byl v Konstantinopoli a mohl počítat s podporou patriarchy Jana Sirmia (Scholastika) a velitele císařské gardy (excubitores) Tiberia.
Mrtvého Justiniána našel jako první jeho komorník (praepositus sacri cubiculi) Callinicus, který vyhlásil, že svým nástupcem určil Justina, syna Vigilantie. Pak zburcoval ze spánku několik senátorů a v jejich doprovodu a za asistence vojáku se vydal do města, aby Justina informoval o strýcově smrti. Ten se samozřejmě – jak se tehdy slušelo – zdráhal nabízený purpur přijmout, pak ale podlehl naléhání a vydal se i se Sofií do Velkého paláce, kde jej patriarcha Jan pod ochranou Tiberiových gardistů ještě v noci korunoval. Ráno oficiálně oznámili Justiniánovu smrt, načež přivedli Justina ozdobeného korunou do hipodromu, usadili jej do císařské lóže (kathisma) a představili lidu jako nového císaře. Justinus si zde vyslechl aklamaci lidu a na druhý den korunoval svoji manželku Sofii augustou. Germanův syn Justinus měl v Konstantinopoli samozřejmě také své přívržence; ti však byli vývojem událostí zaskočeni a nebyli schopni včas reagovat. Podle Evagria ještě před Justiniánovou smrtí uzavřeli oba Justinové gentlemanskou dohodu: ten, kdo nastoupí na trůn, zajistí soupeři pozici druhého muže v říši. A opravdu byl Justinus, syn Germanův, povolán zpět do Konstantinopole a nejdříve přátelsky přijat. Pak však přišel o svoje bodygardy, dostal zákaz přístupu na císařský dvůr, načež byl poslán do Alexandrie a zde zavražděn v posteli. Evagrius dále tvrdí, že Justin a Sofie chtěli vidět jeho hlavu, a když ji dostali, začali si s ní kopat. Na druhou stranu Justinův bratr Justinián zůstal i nadále ve vysokých vojenských funkcích.
Po svém nástupu na trůn se císař Justin snažil získat popularitu – splácel Justiniánovy dluhy, promíjel daňové nedoplatky, a aby lidu mohl prokázat svoji štědrost, Vyznával ortodoxní víru, ale zřejmě byl tajným monofyzitou, stejně jako jeho manželka Sofie, která se až do roku 562 hlásila k této formu křesťanské víry zcela veřejně. Římské impérium zdědil téměř v původním rozsahu. Na východě držel západní Arménii a hranice s Persií, která prozatím dodržovala mírovou smlouvu, běžela mezi Darasem (Dara, Turecko) a pevností Nisibis (Nüsaybin, Turecko), dále po Negevské poušti a Sinaji do Egypta, který byl římský až po ostrov Philae. Impérium dále ovládalo sever Afriky, Mauretánii, Septimum (Tanger, Maroko) a přes Gibraltar oblast Malagy a Cartageny, stejně jako Baleáry, Maltu, Sardinii, Korsiku a Sicílii a dále prakticky celou dnešní Itálii. I Balkán byl v jeho rukou a na jih od Dunaje nebylo ještě žádné slovanské osídlení.
V oblasti zahraniční politiky došel Justinus k závěru, že by „římský císař neměl uplácet barbary, aby si udržel mír, ale vnutit jim silou zbraní svoji vůli“. Proto odmítl požadavek poselstva avarského chána Bajana na obnovení mírové smlouvy z roku 562 a další výplatu tributu, což mělo za následek avarský útok přes Dunaj a obsazení Malé Skýthie (Dobrudža, Rumunsko). Na druhou stranu tak nepopulární Justiniánova politika usmiřování barbarů přinášela dobré výsledky a Justinus měl velmi brzo poznat, že náklady na válku jsou podstatně větší než tribut a že se vyplacené zlato na území říše prostřednictvím obchodu stejně brzo vrátí. Justinus se dále velmi dobře vyrovnal s finanční krizí, do které impérium přivedl Justinián. Díky své šetrnosti (lakomství) byl schopen nejenom splatit všechny dluhy, prominout daňové nedoplatky a snížit daně, ale dokonce nashromáždit obrovské finanční prostředky, které jeho nástupce Tiberius opět mohl rozházet. Samozřejmě se snažil být i populární a znovu zavedl roku 541 zrušený úřad konzula. (Při nástupu konzula do úřadu prvého ledna každého roku císař platil z větší části na dva tisíce liber zlata, které byly určeny jako dar chudým a na financování her v cirku.)
Smrt císaře Justiniána a nástup Justina
Podobně jako jeho předchůdce Anastasius neměl ani Justinián žádné vlastní potomky, kteří by mohli usilovat o trůn, a podobně jako on – snad ze žárlivosti anebo z neschopnosti se rozhodnout – ani nikoho neurčil svým nástupcem. A mezi živými nebyla již ani jeho manželka císařovna Theodora, aby vybrala impériu císaře, jako to udělaly její předchůdkyně císařovny Pulcherie nebo Ariadna.
Hledat tedy bylo nutno v širším Justiniánovu příbuzenstvu. Problém však spočíval v tom, že ze třech císařových bratranců Germana, Boraidese a Justa, se jenom prvně jmenovaný dožil smrti císařovny Theodory roku 548. Ale i tento Germanus, velmi schopný a populární muž, s nímž se na trůn opravdu vážně počítalo, zemřel pouhé dva roky po ní. Měl ovšem dva syny, Justina a Justiniána, kteří se ve vysokých armádních hodnostech prokázali jako velmi schopní velitelé. Přijatelní by byli pro císaře Justiniána i v tom, že mu dávali otevřeně najevo svoji loajalitu, přičemž se zdá, že Justinus se podobně jako jeho otec těšil velkému respektu a popularitě. Kdyby si Justinián vybral právě tohoto člověka a nechal jej korunovat caesarem nebo dokonce augustem, veřejnost by to rozhodně jenom přivítala.
Problém ovšem byl v tom, že Germanus si sice získal přízeň všech, ale ne císařovny Theodory, která jej přímo nenáviděla a přistupovala k němu s krajní podezřívavostí. Rozhodla se také, že se jeho rodina již nesmí rozrůstat a že když mu již nemůže zabránit, aby neměl děti, tak se alespoň postará o to, aby neměl žádná vnoučata. A to se jí opravdu podařilo, když se ani jeden z jeho synů až do její smrti neoženil, přičemž pouze jejich sestra Justina se provdala za generála Jana, synovce Vitalianova, třebaže tomu císařovna hrozila, že jej zničí. A Jan se opravdu obával o svůj život, o čemž svědčí ta skutečnost, že když bojoval v Itálii, tak se z obav z Theodořiny věrné souputnice Antoniny ani nestýkal s jejím mužem Belisariusem.
Justinián však měl i další synovce, a to potomky své sestry Vigilantie, z nichž nejstarší Justinus se naopak stál Theodořiným oblíbencem. Císařovna pak zřejmě ve snaze spojit krev své rodiny s krví vládnoucí dynastie jej oženila se svojí vlastní neteří Sofií (snad dcerou její sestry Comito a generála Sittase), ženou podobných povahových vlastností jako měla ona sama. Po její smrti se však Justinián již zdál přesvědčen, že nepopiratelné Germanovy přednosti jej předurčují k trůnu, ale nebyl schopen se v této věci jednoznačně vyjádřit. Když však Germanus zemřel, mohl si vybírat již jenom mezi dvěma Justiny – bratrancem a synovcem –, přičemž můžeme předpokládat, že každý z nich prosazoval u dvora své zájmy. Zřejmě se však císař začal postupně přiklánět k manželovi Sofie, o čemž by mohlo svědčit to, že jej ve snaze vyzdvihnout nad ostatní patricie jmenoval do nově vytvořené hodnosti curopalata (nejpozději roku 559, kdy již v této hodnosti potlačil výtržnosti v aréně). Justinus se tedy ještě nestal jeho oficiálním nástupcem, což by symbolizoval titul caesara anebo alespoň mobilisssima, ale nespornou výhodou pro něj bylo, že žil přímo v paláci a měl tedy všechny možnosti připravit si k cestu k trůnu, zatímco jeho soupeř a jmenovec sloužil v daleké Colchidě (Gruzii). Nemalým, byť posmrtným úspěchem císařovny Theodory se pak stala skutečnost, že se její dynastické plány opravdu zdařily. Když totiž Justinián 14. 11. roku 565 (Theophanes má 11. 11.) zemřel, usedl opravdu na trůn s podporou senátu a excubitorů Justinus, syn Vigilantie. Afričan Corippus pak líčí Justiniánův pohřeb a popisuje, jak císařovna Sofie nechala obložila jeho katafalk látkou barvy purpuru a na ni umístit ve zlatě provedené obrazy připomínající jeho vladařské úspěchy.
Císař Justinián změnil své náboženské názory, konflikt s ortodoxní církví
Ke konci svého života se císař Justinián ztotožnil s názory extrémních monofyzitů, tzv. aphthartodocentistů, přívrženců Juliána z Halicarnassu, kteří zaseli tolik svárů mezi egyptskými monofyzity. Tato změny císařova náboženského smýšlení se obecně považuje za důsledek jeho vysokého věku, i když jeden moderní teolog [vydáno roku 1923] tvrdí, že dogmata aphtdartodocentismu představují logický důsledek vývoje řeckého chápání dogmatu spasení.
Příslušný Justiniánův edikt se nezachoval, ale víme, že patriarcha Eutychius jej odmítl přijmout. Ale Justinián se asi rozpomenul na metody, kterými zlomil papeže Vigilia, když je dne 22. 1. roku 565 nechal zatknout, převézt na Princův ostrov v Marmanském moři a odsud do exilu do Amasei. (Patriarchu pak nahradil Jan ze Sirmia, který držel biskupský stolec po dvanáct a půl let až do roku, 577, kdy na něj opět nastoupil Eutychius.) Také ostatní východní patriarchové císařovu novou víru jednomyslně odmítli, přičemž Anastasius z Antiochie a jeho biskupové zaslali do Konstantinopole protest opírající se o dobře odůvodněné argumenty.
Jejich vzdor však rozzuřil Justiniána natolik, že již s nimi připravoval naložit stejně jako s Eutychiem, a pouze smrt mu zabránila rozpoutat další vlnu represí na Východě,
Římští vyslanci v Ktésifontu
Protože římsko–perská mírová smlouva z roku 562 nevyřešila všechny spory, vyslal nový císař Justinus k perskému králi Chosroeovi II. svého vyslance Jana Komentiola (též Domentiola). Problém představovala Suanie (malý kraj na severu Laziky, tj. v dnešní Gruzii), přes kterou si Římané snažili zabezpečit průchod, aby zabránili perským nájezdům do lazského pohraničí. Další problém představovali perští vazalové arabští Lákšímovci, kteří pod šejkem Amrem podnikali nájezdy na syrské pohraničí, což jim mírová smlouva zakazovala. Římské území naopak bránili arabští Ghassánovci, kteří pod velením fylarchy (barbarského krále) Mundhíra, roku 569 Amra porazili a zabili, stejně jako roku následujícího jeho bratra a nástupce Kabuse. Neúspěšná jednání se však vlekla a roku 572 propukla nová válka.
Smrt velkého císařova vojevůdce
Dne 13. 3. zemřel římský vojevůdce Belisar, který tak úspěšně velel armádám impéria v bojích s Peršany, Vandaly, Ostrogóty, Vizigóty a Huny – zdraví stárnoucího generála podlomilo obvinění z účasti na spiknutí, následná internace a ztráta majetku. Belisarova manželka „nezřízeně lakotná, pánovitá a k ukrutnostem náchylná“ Antonina založila klášter a uchýlila se za jeho zdi, aby od té doby již vedla „život zbožný a dobročinný“.


Podunají
Smrt langobardského krále Audoina, vládnout bude Alboin
Audoin, král Langobardů, o němž jsme již mluvili, měl za manželku Rodelindu, která mu porodila Alboina, muže vhodného pro válku a energického ve všech směrech. Když Audoin zemřel [vládl 546 – 565], tak začal na přání všech Alboin vládnout nad jeho zemí jako desátý král [565 – 572]. A protože všude měl pověst muže proslulého svojí mocí, tak Chlothar, král Franků, jej spojil v manželství se svojí dcerou Chlotsuindou. S ní pak zplodil pouze dceru, Alpsuindu jménem.
Langobardsko–gepidské války
Roku 565 si opět vjeli do vlasů staří rivalové gepidský král Kunimund a langobardský král Alboin. Třebaže Kunimund odešel z bojiště poražen, nerezignoval, připravoval další střet a hledal si spojence. S žádostí o vojenskou pomoc se obrátil na císaře Justina, kterému za to nabídl strategicky důležité město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko), do roku 440/441 sídlo pretoriánského prefekta Illyrika. Císař souhlasil a vyslal do války své oddíly. Třebaže ve druhém kole (roku 566) Kunimund i s jejich pomocí zvítězil, odmítl Sirmium vydat. Teď si zase langobardský král Alboin hledal spojence, a protože na Franky nebylo spolehnutí, obrátil se s žádostí o pomoc na Avary, jenž byli po ztrátě enormních finančních částek, které jim vyplácel císař Justinián a jejichž výplatu nyní Justinus zastavil, k jeho návrhům opravdu vnímaví. Alboin byl velkorysý – za vojenskou podporu jim slíbil celou zemi Gepidů včetně Sirmia a podíl na kořisti. Kunimundovi tedy nezbylo nic jiného, než opět poslat delegaci do Konstantinopole a opět nabídnout Sirmium. Třebaže i nyní mu Justinus své oddíly přislíbil, dohodl s Langobardy, že bude zachovávat neutralitu. Roku 567 tedy gepidská posádka odevzdala Sirmium a vyrazila do rozhodující bitvy.
Langobardsko–gepidské války
Mezitím zemřel Turisind, král Gepidů [vládl ± 548 – ± 560], a na trůně jej nahradil Cunimund [vládl ± 560 – 567]. A protože si přál pomstít stará bezpráví, kterých se dopustili Langobardé na Gepidech, tak porušil smlouvu s nimi uzavřenou a zvolil si tak válku spíše než by zachovával mír. [Paulus Diaconus směšuje dvě války mezi Langobardy a Gepidy ve válku jedinou. V první z nich (roku 565 – 566) sice Alboin přemohl Cunimunda, ale když byl císař Justinián připraven Gepidům vojensky pomoci, tak navrhl mír a vyhlásil svoji ochotu oženit se s Rosemundou. A teprve když byla tato jeho nabídka odmítnuta, následovala druhá válka, v níž již Cunimunda zabil (roku 567).]
Ale Alboin uzavřel věčnou smlouvu s Avary, kteří byli dříve nazýváni Hunové a teprve poté Avaři podle jména jejich vlastního krále, a pak vyrazil do války vyvolané Gepidy. [Jednalo se o Asiaty, kteří přišly do Evropy v posledních letech vlády císaře Justiniána, jejichž vůdce nesl titul kagan či chán. Pronikli až do Durynska a na císaři si vynutili tučné výpalné. Smlouva uzavřená mezi Alboinem a kaganem Baianem ukazuje, že Avaři s Langobardy tvrdě vyjednávali. Baian totiž souhlasil se spojenctvím pouze za těch podmínek, že mu Langobardé odevzají jednu desetinu svých stád a že v případě vítězství odevzdají Avarům polovinu své kořisti a celou zemi Gepidů.]
A když tito spěchali proti němu z různých směrů, tak Avaři jako spojenci Alboinovi napadli jejich zemi. A posel celý sklíčený přispěchal ke králi Cunimundovi a oznámil mu, že Avaři vstoupili na jeho území. Ačkoliv sklíčen a sevřen v nebezpečné úžině z obou stran, tak vybízel své lidi k boji, a to nejprve proti Langobardům, a pak jestliže je budou schopni porazit, tak teprve pak vyženou Avary ze své země.
A proto když se srazili v bitvě, bojovali tito ze všech sil. Ale Langobardé zvítězili, načež bouříce obrovským hněvem Gepidy zničili tak, že z jejich obrovského množství stěží přežil onen posel. V této bitvě Alboin zabil Cunimunda, odnesl si jeho hlavu a udělal si z ní pohár na pití. Takový druh poháru oni nazývají „scala“, ale v latinském jazyce je to „patera“. Jako zajatce si odvedl Cunimundovu dceru, Rosemundu jménem, spolu s obrovským množstvím lidí obojího pohlaví a všeho věku. [Zdá se, že Alboin uviděl Rosemundu poprvé, když přišel na Turisindův dvůr, aby zde dostal zbraně. S ohledem na politickou situaci se však musel oženit s Chlotsuindou, dcerou franského krále Chlothara I. A když ta zemřela, začal se ucházet o Rosemundinu ruku. Když byl ale odmítnut, tak si ji násilím odvedl do svého království. Cunimund však nemohl připustit, aby si vzala nenáviděného Langobarda a požadoval její návrat. Když se však jeho snaha ukázala marnou, propukla další válka, v níž však zpočátku úspěšnější Langobardé byli nakonec poraženi Gepidy, na jejichž straně se do bojů zapojil i císař Justinus II. Výsledkem bylo propuštění Rosemundy. Když se Cunimund dozvěděl, že Alboin si za spojence našel Avary, tak znovu hledal pomoc u císaře Justina a nabízel mu Sirmium i s dalším územím. Justinus se však do konfliktu příliš nehrnul a zachoval neutralitu. Sirmium se zmocnil poté, co Gepidé byli poraženi.]
A protože Chlotsuinda zemřela, tak si ji vzal za ženu, ale to ke své vlastní škodě, jak se později ukázalo. Tehdy se Langobardé zmocnili tak obrovské kořisti, že i nyní disponují nejhojnějším bohatstvím. Ale kmen Gepidů byl tak oslaben, že od té doby neměl žádného krále. A všichni ti, kdo byli schopni přežít válku, jsou buďto podřízeni Langobardům, nebo dokonce až do současné doby sténají bolestivě ovládáni v žalostném otroctví, neboť Avaři si přivlastnili jejich zemi.
A jméno Alboinovo se šířilo do šíře i dáli, takže nakonec dosáhl takové proslulosti, že je dokonce i v dnešní době veleben v písních pro své vzešené chování a slávu, pro své úspěšné války a osobní odvahu, a to nejenom mezi Bavory a Sasy, ale i mezi dalším lidem stejného jazyka. Bylo také mnohými až do dnešní doby zaznamenáno, že za jeho vlády byl zhotoven jakýsi zvláštní druh zbraní.

Obrázek

Franská říše
Král Sigibert zajat!
Roku 565/566 Avaři již po druhé zaútočili na franskou říši, v bojích vedených na Labi porazili austrasijské vojsko a zajali samotného krále Sigiberta I. Frankové si vykoupili mír a pomocí peněz se jim podařilo svoji východní hranici stabilizovat.
Biskup Nicetius píše královně
Kolem roku 565 napsal franský biskup Nicetius z Trevíru dopis královně Chlodosvindě, manželce langobardského krále Alboina, který se dochoval do dneška. V prvé části dopisu vyzvedl královniny dobré křesťanské vlastnosti, mezi nimiž nechyběla ani v této době velmi preferovaná péče o chudé. Dále pak vyslovil údiv nad tím, že arián Alboin, který je mocným a slavným králem, urychleně nehledá spásu pro svou duši a království Boží. Chlodosvinda měla na svého na svého manžela působit, aby přestoupil k ortodoxní víře a vysvětlit mu kromě jiného i to, že tím národ Langobardů učiní silným vůči nepřátelům. Hmatatelný efekt Nicetiova snaha neměla, a také další králové na langobardském trůně po dlouhou dobu ještě zůstali ariány.


Británie
Kdy Piktové přijali víru v Krista
Roku 565 od Vtělení Páně, když se po Justiniánovi stal vládcem římské říše Justin mladší, přišel z Irska do Británie kněz a opat jménem Kolumba, mnich vynikající chování i způsobem života. Přišel, aby hlásal Boží slovo královstvím severních Piktů, to znamená těm, která jsou od jižních krajů oddělena strmými a divokými srázy hor. Sami jižní Piktové, kteří mají sídla z této strany hor, zanechali prý již před drahným časem bludu modloslužby a přijali víru pravdy, když jim slovo Boží hlásal velmi ctihodný biskup a přesvatý muž Ninian. Sídlo dnes již patří národu Anglů. Místo samo leží v království Berniciů. Lidé ho obvykle nazývají „U bílého domu“, protože Ninian tam postavil kostel z kamene, což u Britů nebývalo obvyklé.
Kolumba přišel do Británie v době, kdy Piktům devátým rokem vládl velmi mocný král Druide, syn Malcova, a obrátil ten národ slovem i příkladem na víru v Krista. Proto také od nich dostal do držby výše zmíněný ostrov, aby tam postavil klášter. Ostrov není ovšem nijak veliký, tak pět lánů, užijeme-li propočtu Anglů. Kolumbovi následovníci jej drží až do našich časů, on sám je tam také pochován – zemřel v sedmasedmdesáti letech, asi dvaatřicet let poté, co přišel kázat do Británie. [¼]

Itálie
Frankové ztratili své poslední opěrné body v Itálii
Roku 562/565 vytlačil císařský místodržící Narses definitivně Franky ze severní Itálie.
Narses již ovládá celou Itálii
Narses rovněž svedl boj se Sindualdem, králem Brentiů [možná totožní s Breones či Briones, obývající Norické Alpy v okolí tyrolského Brenneru], přežívajícími jako potomci rodu Herulů, které Odovacar, když předtím šel do Itálie, vzal s sebou. Tohoto muže, který mu byl původně věrný a kterému udělil mnoho výhod, pak ale porazil ve válce, zajal ho a pověsil ho z vysokého trámu (tj. šibenice?), protože proti němu nestoudně povstal a usiloval o samostatnou vládu.
V té době rovněž patricius Narses prostřednictvím magistra militum Dagisteuse, mocného a bojechtivého muže, získal veškeré území Itálie. Tento Narses byl původně chartularius (administrativní a finanční úředník), přičemž později byly jeho schopnosti oceněny poctou patriciátu. Protože to byl velmi schopný muž, katolického vyznání, velkorysý k chudině, velmi horlivý při obnově kostelů [po jejich znesvěcení ariánskými Góty], a tak se oddávající vigiliím a modlitbám, že více vítězství získal díky prosbám k Bohu než silou zbraní.

Hispánie
Obyvatelé Córdoby se snaží ovládnout Sevillu
Je pravděpodobné, že se vzbouřená Córdoba pokusilo ovládnout město Sevillu, které rovněž neuznávalo autoritu vizigótského krále. Ale třebaže Córdobčané již dokázali svoji odvahu v boji proti králi Agilovi i Atanagildovi, nedomníváme se, že by se jim to násilím zdařilo. Neměli totiž dostatečnou vojenskou sílu dobýt takovéto opevněné město, které později vizigótský král Leovigild obléhal několik měsíců, pokud by se jej nezmocnili zradou, překvapivým útokem anebo ve spolupráci s Konstantinopolí. Kdyby však takové spojenectví mezi Córdobou a Konsatntinoplí opravdu existovalo, byla by to jasné porušení mírové smlouvy mezi Římany a Vizigóty uzavřené někdy v letech 555 - 564 a projev agrese, který by se ukončil období míru. Je tedy pravděpodobné, že se Římané do konfliktu mezi Atanagildem a odpadlými městy nezapojili a že zůstali neutrální. Události, k nimiž došlo v Seville asi roku 565, krále Ataangilda překvapily, protože v důsledku toho nemohl zorganizovat výpravu proti Córdobě. K útoku tak zavelel až roku následujícího, neboť víme, že roku 566 a 567 neúspěšně bojoval proti Córdobě a že pravděpodobně roku 566 obsadil Sevillu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 566

Franská říše

Král Sigibert zajat!
Roku 565/566 Avaři již podruhé zaútočili na franskou říši a v bojích vedených na Labi porazili austrasijské vojsko. Do zajetí vzali samotného austrasijského krále Sigiberta I., kterého propustili po zaplacení výkupného. Peníze tak stabilizovaly Sigibertovu východní hranici.
Králové Sigibert a Chilperich se žení
Sigibert navázal styky s vizigótským královským dvorem v Toledu a oženil se s dcerou krále Athanagilda Brunhildou. Jeho nevlastní bratr neustrijský panovník Chilperich I., který „dosud spal pouze s otrokyněmi“, mu jeho urozenou manželku záviděl, a proto se oženil s Brunhildinou starší sestrou princeznou Galswinthou. Nepřestal však milovat svoji dřívější manželku bývalou otrokyni Fredegundu (v překladu „Mír – válka“). Hned po svatbě se novomanželé kvůli této krásné zelenooké rusovlásce pohádali, a to stálo Galswinthu život.


Římská říše
Věroučné názory císaře Justina
V prvém roce své vlády se císař Justinus II. distancoval od „kacířství“ svého předchůdce Justiniána, zrušil jeho aphthartodocetistický edikt z roku 565 a dále všechny „ty věci, které byly schváleny v rozporu s koncilem v Chalkedonu“ a poručil před Otčenášem ve všech katolických kostelích číst vyznání víry schválené koncilem v Konstantinopoli roku 381. Na druhou stranu vysílal smířlivé signály k monofyzitů, jejichž biskupy včetně jejich starého vůdce Theososia se ctí přijal v Konstantinopoli. Třebaže rozhovory k žádnému závěru nevedly, získal dostatek podkladů k tomu, aby zformuloval svůj edikt, nazvaný Henotikon podle obdobného ediktu císaře Zenona z roku 481, který také měl vést ke smíření ve východní církvi. Císařovi emisaři s ním seznámili monofyzitické představitele v klášteře Mar Zakai nedaleko syrského města Kalliniku. Výsledek nebyl jednoznačný – duchovenstvo jej přijalo, kdežto mniši odmítli, načež došlo k bitkám mezi umírněnými a extrémisty. Justinus se nevzdal a zformuloval druhý Henotikon, který se nám zachoval v Evagriově církevní historii. Třebaže se v něm ani slovem nezmínil o Chalkedonu, monofyzité jej opět odmítli a „naděje na smír byly zmařeny“. Teď už císaři došla trpělivost a začal je pronásledovat.


Podunají
Langobardsko–gepidské války
Roku 565 si opět vjeli do vlasů staří rivalové gepidský král Kunimund a langobardský král Alboin. Třebaže Kunimund odešel z bojiště poražen, nerezignoval, připravoval další střet a hledal si spojence. S žádostí o vojenskou pomoc se obrátil na císaře Justina, kterému za to nabídl strategicky důležité město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko), do roku 440/441 sídlo pretoriánského prefekta Illyrika. Císař souhlasil a vyslal do války své oddíly. Třebaže ve druhém kole (roku 566) Kunimund i s jejich pomocí zvítězil, odmítl Sirmium vydat. Teď si zase langobardský král Alboin hledal spojence, a protože na Franky nebylo spolehnutí, obrátil se s žádostí o pomoc na Avary, jenž byli po ztrátě enormních finančních částek, které jim vyplácel císař Justinián a jejichž výplatu nyní Justinus zastavil, k jeho návrhům opravdu vnímaví. Alboin byl velkorysý – za vojenskou podporu jim slíbil celou zemi Gepidů včetně Sirmia a podíl na kořisti. Kunimundovi tedy nezbylo nic jiného, než opět poslat delegaci do Konstantinopole a opět nabídnout Sirmium. Třebaže i nyní mu Justinus své oddíly přislíbil, dohodl s Langobardy, že bude zachovávat neutralitu. Roku 567 tedy gepidská posádka odevzdala Sirmium a vyrazila do rozhodující bitvy.
Langobardsko–gepidské války
Mezitím zemřel Turisind, král Gepidů [vládl ± 548 – ± 560], a na trůně jej nahradil Cunimund [vládl ± 560 – 567]. A protože si přál pomstít stará bezpráví, kterých se dopustili Langobardé na Gepidech, tak porušil smlouvu s nimi uzavřenou a zvolil si tak válku spíše než by zachovával mír. [Paulus Diaconus směšuje dvě války mezi Langobardy a Gepidy ve válku jedinou. V první z nich (roku 565 – 566) sice Alboin přemohl Cunimunda, ale když byl císař Justinián připraven Gepidům vojensky pomoci, tak navrhl mír a vyhlásil svoji ochotu oženit se s Rosemundou. A teprve když byla tato jeho nabídka odmítnuta, následovala druhá válka, v níž již Cunimunda zabil (roku 567).]
Ale Alboin uzavřel věčnou smlouvu s Avary, kteří byli dříve nazýváni Hunové a teprve poté Avaři podle jména jejich vlastního krále, a pak vyrazil do války vyvolané Gepidy. [Jednalo se o Asiaty, kteří přišly do Evropy v posledních letech vlády císaře Justiniána, jejichž vůdce nesl titul kagan či chán. Pronikli až do Durynska a na císaři si vynutili tučné výpalné. Smlouva uzavřená mezi Alboinem a kaganem Baianem ukazuje, že Avaři s Langobardy tvrdě vyjednávali. Baian totiž souhlasil se spojenctvím pouze za těch podmínek, že mu Langobardé odevzají jednu desetinu svých stád a že v případě vítězství odevzdají Avarům polovinu své kořisti a celou zemi Gepidů.]
A když tito spěchali proti němu z různých směrů, tak Avaři jako spojenci Alboinovi napadli jejich zemi. A posel celý sklíčený přispěchal ke králi Cunimundovi a oznámil mu, že Avaři vstoupili na jeho území. Ačkoliv sklíčen a sevřen v nebezpečné úžině z obou stran, tak vybízel své lidi k boji, a to nejprve proti Langobardům, a pak jestliže je budou schopni porazit, tak teprve pak vyženou Avary ze své země.
A proto když se srazili v bitvě, bojovali tito ze všech sil. Ale Langobardé zvítězili, načež bouříce obrovským hněvem Gepidy zničili tak, že z jejich obrovského množství stěží přežil onen posel. V této bitvě Alboin zabil Cunimunda, odnesl si jeho hlavu a udělal si z ní pohár na pití. Takový druh poháru oni nazývají „scala“, ale v latinském jazyce je to „patera“. Jako zajatce si odvedl Cunimundovu dceru, Rosemundu jménem, spolu s obrovským množstvím lidí obojího pohlaví a všeho věku. [Zdá se, že Alboin uviděl Rosemundu poprvé, když přišel na Turisindův dvůr, aby zde dostal zbraně. S ohledem na politickou situaci se však musel oženit s Chlotsuindou, dcerou franského krále Chlothara I. A když ta zemřela, začal se ucházet o Rosemundinu ruku. Když byl ale odmítnut, tak si ji násilím odvedl do svého království. Cunimund však nemohl připustit, aby si vzala nenáviděného Langobarda a požadoval její návrat. Když se však jeho snaha ukázala marnou, propukla další válka, v níž však zpočátku úspěšnější Langobardé byli nakonec poraženi Gepidy, na jejichž straně se do bojů zapojil i císař Justinus II. Výsledkem bylo propuštění Rosemundy. Když se Cunimund dozvěděl, že Alboin si za spojence našel Avary, tak znovu hledal pomoc u císaře Justina a nabízel mu Sirmium i s dalším územím. Justinus se však do konfliktu příliš nehrnul a zachoval neutralitu. Sirmium se zmocnil poté, co Gepidé byli poraženi.]
A protože Chlotsuinda zemřela, tak si ji vzal za ženu, ale to ke své vlastní škodě, jak se později ukázalo. Tehdy se Langobardé zmocnili tak obrovské kořisti, že i nyní disponují nejhojnějším bohatstvím. Ale kmen Gepidů byl tak oslaben, že od té doby neměl žádného krále. A všichni ti, kdo byli schopni přežít válku, jsou buďto podřízeni Langobardům, nebo dokonce až do současné doby sténají bolestivě ovládáni v žalostném otroctví, neboť Avaři si přivlastnili jejich zemi.
A jméno Alboinovo se šířilo do šíře i dáli, takže nakonec dosáhl takové proslulosti, že je dokonce i v dnešní době veleben v písních pro své vzešené chování a slávu, pro své úspěšné války a osobní odvahu, a to nejenom mezi Bavory a Sasy, ale i mezi dalším lidem stejného jazyka. Bylo také mnohými až do dnešní doby zaznamenáno, že za jeho vlády byl zhotoven jakýsi zvláštní druh zbraní.

1. třetina 6.století (asi před rokem 533)
V této Skythii je od západu první usazen národ Gepidů, který ohraničují mohutné a známé řeky. Na severu a severozápadě se totiž rozlévá Tisa, na jihu je sám mohutný Dunaj, na východě Olt, který se dravý a plný víru valí do Dunaje. Mezi nimi se prostírá Dákie, ovinutá strmými Alpami v podobě věnce.
(Zdroje: Jordanes, O záležitostech a dějinách Getů, kap. V, 30-35)

Gepidové či Gepidé byli východogermánský kmen, původem zřejmě z jižní Skandinávie. Poprvé jsou zmíněni v roce 260 n. l., když se s Góty zúčastnili invaze do Dácie. Název Gepidové pochází z gótštiny ze slova gepanta, což znamená líný nebo pomalý. Gótové jim tak říkali, poněvadž Gepidé se živili zemědělstvím (narozdíl od Gótů, kteří sháněli obživu z kořisti, tributů a z římských foederátních plateb).


Hispánie
Vizigótský král Atanagild ovládl odpadlou Sevillu
Je pravděpodobné, že se vzbouřená Córdoba pokusilo ovládnout město Sevillu, které rovněž neuznávalo autoritu vizigótského krále. Ale třebaže Córdobčané již dokázali svoji odvahu v boji proti králi Agilovi i Atanagildovi, nedomníváme se, že by se jim to násilím zdařilo. Neměli totiž dostatečnou vojenskou sílu dobýt takovéto opevněné město, které později vizigótský král Leovigild obléhal několik měsíců, pokud by se jej nezmocnili zradou, překvapivým útokem anebo ve spolupráci s Konstantinopolí. Kdyby však takové spojenectví mezi Córdobou a Konsatntinoplí opravdu existovalo, byla by to jasné porušení mírové smlouvy mezi Římany a Vizigóty uzavřené někdy v letech 555 - 564 a projev agrese, který by se ukončil období míru. Je tedy pravděpodobné, že se Římané do konfliktu mezi Atanagildem a odpadlými městy nezapojili a že zůstali neutrální. Události, k nimiž došlo v Seville asi roku 565, krále Atanagilda překvapily, protože v důsledku toho nemohl zorganizovat výpravu proti Córdobě. K útoku tak zavelel až roku následujícího, neboť víme, že roku 566 a 567 neúspěšně bojoval proti Córdobě a že pravděpodobně roku 566 obsadil Sevillu.
Spojenectví s Franky (566/567)
Atanagild se po dobu své vlády věnoval hlavně problémům na jihu poloostrova, a proto se nelze divit, že se na konci jeho života z gótské moci vymanila rozsáhlá území na severu, při hranicích se svébským královstvím a na horním Ebru a Rioje. Ale naopak v galské Septimánii, kde předtím byly konflikty na denním pořádku, se jeho moc značně upevnila, což však nebylo způsobeno ani tak rostoucí mocí gótské monarchie jako úpadkem franských Merovejců. Vnitřní rozpory ve franské říši spojené s dělením a následným spojováním jednotlivých království totiž způsobily, že po smrti krále Theudeberta roku 548 se centrum říše přesunulo z Austrasie do Neustrie a výboje Franků jižním směrem se zastavily. Vizigóti pak mohli v klidu vládnout své části jižní Galie, aniž ji museli vojensky bránit. Připomeňme rovněž, že franský král Chlothar ještě krátce před svojí smrtí roku 560 zorganizoval jednu z posledních vojenských expedic, při níž se zmocnil Venetska. Následujícího roku však jeho další postup zastavil římský protiútok. Císař se tehdy rozhodl získat na úkor Franků Noricum a Provence.
Atanagild a oba hlavní franské královské dvory se tehdy dohodli na oboustranně výhodném spojenectví namířené proti rozpínavým Římanům, jenž bylo stvrzeno dynastickými sňatky. Proto v zimě na přelomu roku 566/567 odešli vizigótské princezny Brunhilda a Galsvinta, dcery krále Atanagilda a královny Gosvinty, do franské říše, kde prvá z nich uzavřela manželství s austarsijským králem Sigibertem a druhá s neustrijským Chilperichem. Zatímco Brunhilda hrála až do své tragické smrti roku 613 ve franské politice velmi významnou roli, tak Galsvintu nechal její manžel velmi brzo zavraždit, když ještě předtím naivně žádala o rozvod a vrácení věna, které si přinesla. Mezi merovejským a vizigótským dvorem pak vztahy celkem logicky ochladly, takže se již nelze divit, že se plánované svatby franských princezen s Atanagildovými syny již neuskutečnily.

Rok 567
Franská říše
Královna zavražděna!
Manželku neustrijského krále Chilpericha I. Galswinthu (Galsvintha, Galsuintha), dceru vizigótského krále Athanagilda, našli ráno sloužící v posteli uškrcenou. Je možné, že ji nechal zavraždit Chilperich, který se chtěl vrátit ke své velké lásce otrokyni Fredegundě, možná vraždila Fredegunda sama. Mladší sestra zavražděné královny Brunhilda spolu se svým manželem austrasijským králem Sigibertem I vyhlásili Chilperichovi krevní mstu. Aby si je usmířil, vzdal se ve prospěch své švagrové měst Bordeaux, Limoges a krajů Cahors a Béarn. Tento majetek dostala totiž Galswintha podle germánského zvyku jako „Morgengabe“, v překladu jitřní nebo ranní dar, tzn. jako odměnu za svatební noc.
Smrt prvého z královských bratrů a dělení jeho říše
Po 7. 11./po 17. 10./v říjnu až prosinci zemřel vládce Paříže král Charibert I. ve svém sídelním městě. Třebaže měl i několik manželek současně, vzešly z těchto svazků pouze dcery Berthofleda a Chrodielda. Charibertovo území proto zdědili jeho bratři Gunthramn, Sigibert a Chilperich. Burgundský král Gunthramn získal největší díl a rozšířil své državy o Troyes, Sens, Nantes, Saintes, Angoulem, Périgneux a Agen, Eauze a gaskoňský Oloron. Jeho bratr Chilperich I. zabral pobřežní oblasti mezi Sommou a Loirou, Amiens, Beauvais a většinou měst v provinciích Rouen, Bordeaux, Limoges a Cahors (Akvitánie), Bigorre (Tarbes) a Bearn (Novempopulana). Poslední z bratrů Sigibert I. dostal města Poitiers, Tours, kraje Vendomois a Dunois. Hlavní město jejich otce Chlothara I. Paříž bylo prohlášena za neutrální území a proklet měl být ten, kdo by do ní vstoupil bez svolení ostatních bratrů, přičemž vše bylo stvrzeno písemně. Komplikované dělení Charibertovy říše a vražda Galswinthy se staly zdrojem konfliktů – nespokojený Chilperich se pokusil spojit svá území s enklávami v Akvitánii a vyvolal občanskou válku úspěšným útokem na austrasijské Tours a Poitiers. Ohrožený Sigibert však navázal spojenectví s Gunthramnem a přebral iniciativu: burgundský vévoda Mummolus zvítězil a zajal i Chilperichova syna princ Chlodovecha. Poražení Neustrijci vyklidili okupovaná města a stáhli se do Bordeaux. Austrasijští a burgundští vévodové vymáhali na obyvatelstvu dobytých oblastí slib věrnosti, avšak Sigibertův vévoda Adovar žádal projevy loajality i od obyvatel města Arles patřícího Gunthramnovi.
„Po Charibertově smrti poslala Theudichilda, jedna z jeho královen, posly ke králi Gunthramnovi a sama se mu nabídla za manželku. Král dal poslům tuto odpověď: „Jen ať se královna neostýchá a přijde ke mně se svými poklady! Protože já si ji vezmu za ženu a proslavím ji mezi lidem, takže se mnou dosáhne větších poct, než dosáhla s mým bratrem, který nedávno zemřel.“ Tu se Theudichilda zaradovala, shromáždila všechno, co měla, a odjela ke Gunthramnovi. Když o tom král uvažoval, řekl si: „Bude lépe, jestliže ty poklady zůstanou u mne než u té, jež sdílela lože s mým bratrem, ač toho nebyla hodna.“ A tak Theudichildě mnoho sebral a málo ponechal a potom ji posla do kláštera v Arles. Ale protože si tam jen ztěžka zvykala na půsty a noční modlitby, obrátila se s pomocí tajných poslů na jakéhosi Góta, kterému slibovala, že odvede-li ji do Hispánie a ožení se s ní, opustí se svými poklady klášter a s radostí za ním půjde. A on jí to bez váhání slíbil. Ale když již dala všechno dohromady, připravila zavazadla a chystala se utéci z kláštera, zmařila její záměr bdělost abatyše, která odhalila úskok, dala ji těžce zbičovat a potom zavřít do vězení. Zůstala v něm až do konce časného života, snášejíc nemalá utrpení.“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)
Synoda v Toursu
Církevní synoda zahájená dne 17. 11. v Toursu došla k závěru, že každá křesťanská obec je své nemajetné příslušníky povinna živit, a exkomunikací pohrozila těm úředníkům a mocným, kteří by chudé a bezbranné utiskovali.


Podunají
Langobardé definitivně potřeli Gepidy
Po dvacetiletém nepřátelství se langobardský král Alboin rozhodl zaútočit a definitivně se vypořádat se svými úhlavními nepřáteli Gepidy. Langobardská armáda proto překročila Dunaj a Tisu a postupovala dále na východ, zatímco její avarští spojenci zaútočili ze severovýchodu do Transylvánie. Hlavní síly gepidského krále Kunimunda se postavily Langobardům, ale bitva se zvrhla v krvavá jatka. Alboin zvítězil, osobně zabil Kunimunda a usekl mu hlavu, aby si z jeho lebky podle starého germánského zvyku udělal pohár. Vítězové se zmocnili obrovské kořisti včetně Kunimundovy dcery princezny Rosamundy a mnoha šlechticů. Gepidský stát v karpatské kotlině definitivně vyvrátili a o jeho území se rozdělili s Avary. Přeživší Gepidové se podřídili Alboinovi, který si jejich věrnost pojistil sňatkem s Rosamundou. Územního zisku však docílil i císař Justinus, neboť gepidská posádka mu vydala strategicky důležitou pevnost Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko), což podráždilo Avary, kteří jeho držení měli smluvně potvrzeno od Langobardů. Vítězný Alboin však nemohl být klidný, neboť v Avarech, ovládajících obrovské území od dolního Dunaje až ke střednímu Labi, získal nebezpečné sousedy.
Langobardsko–gepidské války
Mezitím zemřel Turisind, král Gepidů [vládl ± 548 – ± 560], a na trůně jej nahradil Cunimund [vládl ± 560 – 567]. A protože si přál pomstít stará bezpráví, kterých se dopustili Langobardé na Gepidech, tak porušil smlouvu s nimi uzavřenou a zvolil si tak válku spíše než by zachovával mír. [Paulus Diaconus směšuje dvě války mezi Langobardy a Gepidy ve válku jedinou. V první z nich (roku 565 – 566) sice Alboin přemohl Cunimunda, ale když byl císař Justinián připraven Gepidům vojensky pomoci, tak navrhl mír a vyhlásil svoji ochotu oženit se s Rosemundou. A teprve když byla tato jeho nabídka odmítnuta, následovala druhá válka, v níž již Cunimunda zabil (roku 567).]
Ale Alboin uzavřel věčnou smlouvu s Avary, kteří byli dříve nazýváni Hunové a teprve poté Avaři podle jména jejich vlastního krále, a pak vyrazil do války vyvolané Gepidy. [Jednalo se o Asiaty, kteří přišly do Evropy v posledních letech vlády císaře Justiniána, jejichž vůdce nesl titul kagan či chán. Pronikli až do Durynska a na císaři si vynutili tučné výpalné. Smlouva uzavřená mezi Alboinem a kaganem Baianem ukazuje, že Avaři s Langobardy tvrdě vyjednávali. Baian totiž souhlasil se spojenctvím pouze za těch podmínek, že mu Langobardé odevzají jednu desetinu svých stád a že v případě vítězství odevzdají Avarům polovinu své kořisti a celou zemi Gepidů.]
A když tito spěchali proti němu z různých směrů, tak Avaři jako spojenci Alboinovi napadli jejich zemi. A posel celý sklíčený přispěchal ke králi Cunimundovi a oznámil mu, že Avaři vstoupili na jeho území. Ačkoliv sklíčen a sevřen v nebezpečné úžině z obou stran, tak vybízel své lidi k boji, a to nejprve proti Langobardům, a pak jestliže je budou schopni porazit, tak teprve pak vyženou Avary ze své země.
A proto když se srazili v bitvě, bojovali tito ze všech sil. Ale Langobardé zvítězili, načež bouříce obrovským hněvem Gepidy zničili tak, že z jejich obrovského množství stěží přežil onen posel. V této bitvě Alboin zabil Cunimunda, odnesl si jeho hlavu a udělal si z ní pohár na pití. Takový druh poháru oni nazývají „scala“, ale v latinském jazyce je to „patera“. Jako zajatce si odvedl Cunimundovu dceru, Rosemundu jménem, spolu s obrovským množstvím lidí obojího pohlaví a všeho věku. [Zdá se, že Alboin uviděl Rosemundu poprvé, když přišel na Turisindův dvůr, aby zde dostal zbraně. S ohledem na politickou situaci se však musel oženit s Chlotsuindou, dcerou franského krále Chlothara I. A když ta zemřela, začal se ucházet o Rosemundinu ruku. Když byl ale odmítnut, tak si ji násilím odvedl do svého království. Cunimund však nemohl připustit, aby si vzala nenáviděného Langobarda a požadoval její návrat. Když se však jeho snaha ukázala marnou, propukla další válka, v níž však zpočátku úspěšnější Langobardé byli nakonec poraženi Gepidy, na jejichž straně se do bojů zapojil i císař Justinus II. Výsledkem bylo propuštění Rosemundy. Když se Cunimund dozvěděl, že Alboin si za spojence našel Avary, tak znovu hledal pomoc u císaře Justina a nabízel mu Sirmium i s dalším územím. Justinus se však do konfliktu příliš nehrnul a zachoval neutralitu. Sirmium se zmocnil poté, co Gepidé byli poraženi.]
A protože Chlotsuinda zemřela, tak si ji vzal za ženu, ale to ke své vlastní škodě, jak se později ukázalo. Tehdy se Langobardé zmocnili tak obrovské kořisti, že i nyní disponují nejhojnějším bohatstvím. Ale kmen Gepidů byl tak oslaben, že od té doby neměl žádného krále. A všichni ti, kdo byli schopni přežít válku, jsou buďto podřízeni Langobardům, nebo dokonce až do současné doby sténají bolestivě ovládáni v žalostném otroctví, neboť Avaři si přivlastnili jejich zemi.
A jméno Alboinovo se šířilo do šíře i dáli, takže nakonec dosáhl takové proslulosti, že je dokonce i v dnešní době veleben v písních pro své vzešené chování a slávu, pro své úspěšné války a osobní odvahu, a to nejenom mezi Bavory a Sasy, ale i mezi dalším lidem stejného jazyka. Bylo také mnohými až do dnešní doby zaznamenáno, že za jeho vlády byl zhotoven jakýsi zvláštní druh zbraní.


Římská říše
Spiknutí proti císaři
V druhém v roce vlády se proti Justinovi II. spikli senátoři Aetherios a Addaios. Třebaže Aetheriův synovec byl roku 562 zapleten do tzv. „Spiknutí bankéřů“ proti císaři Justiniánovi, byli tehdy oba dva považováni za loajální a ještě v posledním roce Justiniánovy vlády (565) měli důvěru, neboť byli pověřeni úkolem zadržet s oddílem vojáků při bohoslužbách v kostele Sv. Sergia a Bakcha konstantinopolského patriarchu Eutychia, který se protivil císařově aphthartodocetskému výnosu. Co je ke spiknutí vedlo, není jasné. Snad to nějak souviselo s vraždou Germanova synovce Justina, neúspěšného kandidáta na císařský purpur. Aetherios se nakonec přiznal, že chtěl císaře otrávit, a jmenoval Addaia jako svého komplice. Oba byli popraveni.


Perská říše
Problémy s Turky začínají, turečtí vyslanci u krále Chosroea
Po skončení války s Římany a uzavření padesátiletého míru s císařem Justiniánem [562] vyvstaly králi Chosroeovi vážné problémy tentokráte se středoasijskými Turky, jejichž moc se nebezpečně přiblížila k severovýchodním hranicím jeho impéria.
Poté, co se silou svých zbraní a zradou místního náčelníka Katulphuse zmocnili království Ephthalitů [557 – 561], již Turci obsadili Sogdianu (zhruba na území dnešního Uzbekistánu a Tádžikistánu, centrum Samarkand) a pravděpodobně si podmanili i ostatní kmeny žijící v Transoxianě (mezi Amudarjou a Syrdarjou), jímž před tím Ephthalité vládli. A po těchto svých úspěších již nechtěli být druzí a otevřeně aspirovali na hegemonii v této oblasti Asie. V cestě jim ovšem stále Persie… Protože však tohoto svého cíle nemohl turecký chán Diza–bul dosáhnout pokojnými prostředky, ale jenom válkou, snažil se vyvolávat s Peršany spory.
Kolem roku 567 tedy požádal prostřednictvím vyslanců perského krále Chosroea o spojenectví a navrhl mu vytvoření jakéhosi pásma „volného obchodu“ mezi oběma jejich zeměmi. Chosroes ovšem nepovažoval jeho úmysly za zcela čisté a snažil se držet si Turky co nejdále od těla. Proto poručil jejich dary spálit/hodit do moře a jejich vyslance otrávit vydávaje je za oběti nezdravého podnebí. Tyto jeho činy popudily chána Diza–bula a byly příčinou hlubokého nepřátelství mezi Peršany a Turky. Chán se nyní rozhodl poslat své vyslance do Konstantinopole a nabídnout řeckému císaři své přátelství, kterým Chosroes tolik pohrdal. (→568)


Itálie
Italové si stěžují v Konstantinopoli – Narses odvolán
Obyvatelstvo Itálie strádá pod císařskou despocií, trpí daňovým útiskem, zásahy do svých církevních záležitostí a hrabivostí císařových úředníků. Zvláště nesnesitelně se choval lakotný císařský místodržící patricius Narses, kterému se podařilo z lidí vyždímat „hory zlata“. Pokud ještě žil císař Justinián, bylo jeho postavení neotřesitelné, nyní si však Římané na něho stěžovali u imperátora Justina a jeho manželky císařovny Sofie. Upřímně napsali: „Bylo pro nás lepší sloužit Gótům než Řekům ... Eunuch Narses nám přísně vládne a utiskuje otroctvím… Náš zbožný císař o tom neví, ale ať nás osvobodí nebo předáme sebe i město barbarům.“ Císař jejich žádosti vyhověl, svého místodržícího obvinil z přehmatů a po šestnácti letech ve funkci odvolal. Narses se však odmítl vrátit do Konstantinopole a před svým nástupcem Longinem prchl do Kampánie, neboť mu byl znám císařovnin výrok, že jej přinutí, aby spolu se ženami spřádal vlnu. Podle legendy Sofii vzkázal, že spřede takové vlákno, ze kterého se bude ještě dlouho vymotávat, načež prý do Pannonie k Langobardům vyslal poselstvo a pozval je do Itálie. Kromě obvyklých darů předali vyslanci barbarům i vybrané ovoce jako důkaz bohatství země. Obyvatelé Říma se však obávali, aby se jim Narses nemstil, a proto za ním vyslali papeže Pelagia, kterému se podařilo starého místodržícího uchlácholit a přimět k návratu. Narses tedy opět přišel do starého císařského paláce, kde jako nevrlý a nespokojený stařec zemřel roku 573 ve věku téměř nemožných devadesáti pěti let.


Hispánie
Vizigótský neúspěšně bojuje s městem Córdobou
Je pravděpodobné, že se vzbouřená Córdoba pokusilo ovládnout město Sevillu, které rovněž neuznávalo autoritu vizigótského krále. Ale třebaže Córdobčané již dokázali svoji odvahu v boji proti králi Agilovi i Atanagildovi, nedomníváme se, že by se jim to násilím zdařilo. Neměli totiž dostatečnou vojenskou sílu dobýt takovéto opevněné město, které později vizigótský král Leovigild obléhal několik měsíců, pokud by se jej nezmocnili zradou, překvapivým útokem anebo ve spolupráci s Konstantinopolí. Kdyby však takové spojenectví mezi Córdobou a Konsatntinoplí opravdu existovalo, byla by to jasné porušení mírové smlouvy mezi Římany a Vizigóty uzavřené někdy v letech 555 - 564 a projev agrese, který by se ukončil období míru. Je tedy pravděpodobné, že se Římané do konfliktu mezi Atanagildem a odpadlými městy nezapojili a že zůstali neutrální. Události, k nimiž došlo v Seville asi roku 565, krále Atanagilda překvapily, protože v důsledku toho nemohl zorganizovat výpravu proti Córdobě. K útoku tak zavelel až roku následujícího, neboť víme, že roku 566 a 567 neúspěšně bojoval proti Córdobě a že pravděpodobně roku 566 obsadil Sevillu.
Spojenectví s Franky (566/567)
Atanagild se po dobu své vlády věnoval hlavně problémům na jihu poloostrova, a proto se nelze divit, že se na konci jeho života z gótské moci vymanila rozsáhlá území na severu, při hranicích se svébským královstvím a na horním Ebru a Rioje. Ale naopak v galské Septimánii, kde předtím byly konflikty na denním pořádku, se jeho moc značně upevnila, což však nebylo způsobeno ani tak rostoucí mocí gótské monarchie jako úpadkem franských Merovejců. Vnitřní rozpory ve franské říši spojené s dělením a následným spojováním jednotlivých království totiž způsobily, že po smrti krále Theudeberta roku 548 se centrum říše přesunulo z Austrasie do Neustrie a výboje Franků jižním směrem se zastavily. Vizigóti pak mohli v klidu vládnout své části jižní Galie, aniž ji museli vojensky bránit. Připomeňme rovněž, že franský král Chlothar ještě krátce před svojí smrtí roku 560 zorganizoval jednu z posledních vojenských expedic, při níž se zmocnil Venetska. Následujícího roku však jeho další postup zastavil římský protiútok. Císař se tehdy rozhodl získat na úkor Franků Noricum a Provence.
Atanagild a oba hlavní franské královské dvory se tehdy dohodli na oboustranně výhodném spojenectví namířené proti rozpínavým Římanům, jenž bylo stvrzeno dynastickými sňatky. Proto v zimě na přelomu roku 566/567 odešli vizigótské princezny Brunhilda a Galsvinta, dcery krále Atanagilda a královny Gosvinty, do franské říše, kde prvá z nich uzavřela manželství s austarsijským králem Sigibertem a druhá s neustrijským Chilperichem. Zatímco Brunhilda hrála až do své tragické smrti roku 613 ve franské politice velmi významnou roli, tak Galsvintu nechal její manžel velmi brzo zavraždit, když ještě předtím naivně žádala o rozvod a vrácení věna, které si přinesla. Mezi merovejským a vizigótským dvorem pak vztahy celkem logicky ochladly, takže se již nelze divit, že se plánované svatby franských princezen s Atanagildovými syny již neuskutečnily.
Smrt krále Athanagilda
Když roku 567/568 zemřel vizigótský král Athanagild, šlechta nebyla schopna vybrat si z obrovského množství uchazečů o trůn toho nejlepšího, a proto ponechala královský trůn po pět měsíců neobsazený. Teprve pak na něj usedl septimánský místodržící Liuva (Leuva).
Smrt krále Atanagilda a nástup Liuvy
Atanagild zemřel asi v polovině roku 567 v Toledě od doby Euricha jako první král přirozenou smrtí. Krále přežila jeho manželka královna Gosvinta (Goisvinta). Nevíme pak, z jakého důvodu zůstal trůn neobsazený a proč až po pěti měsících byl v Narbonne králem zvolen pravděpodobně místní dux Liuva. Neustálé dohady pak vyvolává především ten fakt, že nový panovník byl zvolen tak daleko od centra království a místa smrti jeho předchůdce, tj. od Toleda. Zřejmě však gótská šlechta v Galii neustále ohrožovaná útoky franských vojsk již nedokázala tolerovat bezvládí, a proto se rozhodla pro Liuvu, i když věděla, že šlechta za Pyrenejemi tím nebude nadšena. Po jistě sáhodlouhých jednáních se pak obě frakce dohodly na kompromisu (cca roku 569) - Liuva přibere ke spoluvládě svého bratra Leovigilda a země si s ním rozdělí. Liuva si pak ponechá narbonnskou provincii a Leovigildovi svěří Hispánii, kde se během občanské války a posléze za Atanagildova panování gótské panství vysloveně rozpadlo.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 568

Itálie
Langobardi se stěhují do Itálie
Langobardský král Alboin ohrožovaný svými agresivními avarskými sousedy se rozhodl dobrovolně vyklidit oblasti na středním Dunaji a najít si nový domov v Itálii. Na jaře proto shromáždil celý svůj národ – muže, ženy, děti a služebnictvo, vůli odejít projevili i mnozí Gepidové, Alamani, Herulové, dvacet tisíc Sasů a mnoho Slovanů. Někteří kronikáři podezírali vítězného vojevůdce z římsko–ostrogótské války patricia Narsa, který byl zhruba rok rok před langobardským vpádem císařem Justinem II. odvolán z vedoucího místa v Itálii, že Langobardy do země povolal, aby se pomstil. Nejspíš to byl jenom dvorský klep; možné však je, že by pro obranu Itálie, dokázal udělat více než jeho nástupce praefekt Longinus. Kolem 2. 4. se tedy vydalo na jihozápad přibližně sto padesát až dvě stě tisíc lidí, z toho pouhých dvacet tisíc bojovníků. Svoji zemi, kde žili čtyřicet dva let, přenechali Avarům pod podmínkou, že v případě nutnosti se budou moci vrátit zpět.
Alboin bez problému pronikl do Itálie, dobyl město Aquileiu, jejíž metropolita uprchl na ostrov Grado, načež obsadil celou provincii Venetii. V červenci až srpnu se objevil v údolí Pádu, kde porazil císařské vojsko. Italský místodržící Longinus se stáhl k linii Padova – Mantova, aby bránil své sídelní město Ravennu. Alboin se tak v klidu zmocnil všech měst v této oblasti s výjimkou Padovy, Mantovy a Monsélice a v severní Itálii přezimoval. Svého synovce Marpahise dosadil jako vévodu do Friaulu se sídlem ve Forojuli s úkolem krýt mu v této strategicky důležité východní oblasti záda.
Útok Langobardů na Itálii
A když nyní, jak již bylo řečeno, celý národ Gótů byl poražen a zničen, přičemž ti, o nichž jsme mluvili, byli takovým způsobem podrobeni, tak Narses, jenž získal mnoho zlata a stříbra a velké bohatství všeho druhu, přivolal na sebe velkou nenávist Římanů, ačkoliv za ně bojoval proti jejich nepřátelům. A pomlouvali jej před císařem Justinem a jeho manželkou Sofií takovými slovy: „Bylo by pro nás Římany výhodnější sloužit spíše Gótům než Řekům, když nám nyní eunuch Narses vládne a zotročuje nás, čehož je nás nejzbožnější císař neznalý. A tak osvoboď nás z jeho rukou anebo zcela jistě zradíme město Řím a sebe sami pohanům.“ Když to Narses uslyšel, řekl toto: „Jestliže jsem měl špatně zacházet s Římany, tak budou se mnou zacházat tvrdě.“
A císař Justinus se tak nechal unést hněvem vůči Narsovi, že ihned vyslal do Itálie prefekta Longina, aby převzal jeho hodnost. A když se to Narses dozvěděl, byl tak zachvácen strachem a tak poděšen zvláště pak zmíněnou císařovou Sofií, že se neodvážil vrátit zpět do Konstantinopole. Protože to byl eunuch, tak mu prý císařovna kromě jiného poslala zprávu, že ho přidělí k dívkám do ženských komnat, kde bude jeho denním úkolem spřádání vlny. Na tato slova Narses odpověděl, že utká takové tkanivo, které ona až do konce svého života nerozmotá. [Fredegarius: „Utkám takové vlákno, že ani císař Justinus, ani císařovna nebudou schopni nalézt jeho konec.“] A protože byl tak velmi zkrušen nenávistí a obavami, odešel do Neapole, města v Kampánii, odkud brzy nato poslal posly k národu Langobardů a vybídl je, aby opustili neplodná pole Pannonie a přitáhli a zmocnili se Itálie, která překypuje všemi druhy bohatství. A ve stejnou dobu jim poslal mnoho druhů plodin a ukázek mnoho druhů ostatních věcí, kterými je Itálie dobře zásobena, čímž vábil jejich mysl k tomu, aby přišli. Langobardé přijali radostně a s potěšením toto poselství, protože si to rovněž přáli, neboť očekávali, že z toho budou mít v budoucnu velké výhody. A v Itálii bylo možno každou noc pozorovat hrozná znamení jako ohnivé meče na nebi, zbrocené krví, která byla později opravdu prolita.
A Alboin chystaje se vyrazit do Itálie s Langobardy požádal o pomoc své staré přátele Sasy, a to možná proto, že chtěl vstoupit a zmocnit se tak rozlehlé země s větším množstvím stoupenců. A Sasové přišli k němu, více než 20.000 mužů spolu se svými manželkami a dětmi a táhli s ním do Itálie tak, jak si přál. Když tyto věci uslyšeli Chlothar a Sigisbert, králové franští, usadili Svéby i jiné národy na těch místech, odkud Sasové odešli. Pak Alboin věnoval svůj příbytek, tj. Pannonii, svým přátelům Hunům za těchto podmínek: Kdyby to bylo nutné a Langobardé se vrátili [kdykoliv během 200 let podle Chronicon Gothanum], měli by dostat zpět svá pole. Pak Langobardi opustili Pannonii a spěchali i se svými manželkami a dětmi a veškerým majetkem do Itálie, aby se jí zmocnili. Pannonii obývali 42 let [spíše jen 22]. Vyrazili v měsíci dubnu, v první indikaci, den po svatých Velikonocích, jež toho roku připadly na prvé dubnové kalendy, 568 let po Vtělení našeho Pána.
Když král Alboin s celou svojí armádou a s velkým množstvím všemožných lidí přešel hranice Itálie [slovinským Predilským průsmykem, 1156 m, a pak do údolí řeky Isonza], vystoupal na jistou horu, která se zde tyčí [Monte Maggiore severně od Cividale], aby obhlédl část Itálie tak daleko, jak to jenom bude možné. A proto od té doby tuto horu nazývají „Králova hora“ – alespoň tak se to říká. Říká se, že se na ni pásl divoký hovězí dobytek, čemuž se nelze divit, protože v těchto místech se stýká Itálie s Pannonií, která je produkcí těchto zvířat známa. Jistý pravdomluvný už mi sdělil, že viděl kůže těchto divokých volů zabitých na této hoře a to o takové velikosti, že mohlo na nich ležet patnáct mužů jeden vedle druhého. Tak nějak to říkal... Když odsud Alboin bez překážek vstoupil na území Venetie, která je prvou italskou provincií, a dostal se až k hranicím města, spíše však pevnosti jménem Forum Julii (Cividale), začal rozmýšlet, komu by měl přenechat ty první provincie, kterých se zmocní. Vskutku celá Itálie, která se odsud táhne směrem k jihu, spíše však jihovýchodu, je pak obklopena vodami Tyrrhénského a Adriatického moře, přičemž ze západu a severu je obklopena řetězem Alp, v nichž není žádného průchodu kromě úzkých průsmyků mezi vysokýcmi horskými vrcholky. Pouze z východní strany, kde hraničí s Pannonií, do ní existuje vstup, jenž je trochu širší a docela nízko. Alboin tedy uvažoval, koho by zde udělal vévodou. Nakonec, jak je vylíčeno, se rozhodl dát město Forul Julii i celou touto oblastí svému synovci Gisulfovi, jenž byl jeho vrchním štolbou, což je v jazyce oněch lidí „marpahis“, muže ve všech směrech vhodného. [Možná to byl Grasulf, Gisulfův otec.] Tento Gisulf však oznámil, že se neujme vlády nad tímto městem a krajem, pokud mu Alboin nedá „faras“, tj. langobardské klany či rody, které si sám a podle vlastního uvážení vybere. A když to král schválil, vzal si k společnému žití přední rodiny tak, jak si přál, a vydobyl si pocty jako jejich vůdce. Když rovněž žádal stádo ušlechtilých klisen, tak jeho pán k němu byl rovněž štědrý.
V těch dnech, kdy Langobardi napadli Itálii, bylo království Franků rozdělené po smrti krále Chlotara na čtyři části ovládáno čtyřmi jeho syny. Prvním z nich Aripert (Charibert) měl sídlo v Paříži, druhý Gunthram držel Aureliani (Orleans), třetí, Hilperic (Chilperic) měl svůj trůn v Sessionae (Soissons), v sídle Chlotara svého otce, a čtvrtý Sigisber vládl městu Mettis (Mety). V té době rovněž nejsvětější Benedikt (správně Jan III.) řídil jako papež římskou církev. Také požehnaný patriarcha Pavel (správně Paulus) řídící město Aquileiu a její obyvatele uprchl z obav z barbarství Langobardů na ostrov Grado a odnesl si s sebou všechny poklady církve. V tom roce napadlo počátkem zimy v nižinách tolik sněhu jako na vrcholcích Alp a příštího roku byla tak velká úroda, že to nikdo nikdy nepamatuje. Tu dobu také, když se Hunové, jenž se nyní nazývají Avary, dozvěděli zprávu o smrti krále Chlotara, napadli jeho syna Sigisberta. Ten přišel a utkal se s nimi v Durynsku, přemohl je s velkými silami v blízkosti řeky Albis (Labe) a udělil jim mír, jehož požadovali. Brunicheldis, původem z Hispánie, se spojila sňatkem s tímto Sigisbertem, který měl od ní syna Childeperta. A Avaři, kteří znovu bojovali se Sigibertem na stejných místech jako dříve, rozdrtili armádu Franků a získali vítězství.
Narses se mezitím vrátil z Kampánie do Říma a zanedlouho zde odešel z tohoto světa. (Roku 573, ale možná i o rok či dva dříve). Když Alboin přišel k řece Plavis (Piave), vyšel mu v ústrety Felix, biskup města Tarvisium (Treviso), aby se s ním setkal. A protože král byl velmi velkorysý, přiznal církvi na základě této žádosti držení jejího majetku a písemně potvrdil vše, oč žádal.
Pak Alboin obsadil Vincentii (Vicenza) a Veronu a zbývající města Venetie, s výjimkou Patavia (Padova), Mons Silicis (Monselice) a Mantovy (správně až Agilulf). Benátsko se totiž neskládá jen z několika málo ostrovů, které dnes nazýváme Benátky, ale jeho území se rozprostírá od hranic Pannonie až k řece Addua (Adda). To je prokázáno knihami análů, v nichž se říká, že Pergamus (Bergamo) je město ve Venetii, a v dějinách, kde jsem také četli o jezeru Benacus (Lago di Garda) toto: „Benacus, jezero venetské, z něhož vytéká řeka Mincius (Mincio).“ Eneti v řečtině zmamenají „chvályhodní“ (první písmeno tam přidali latiníci). S Venetií hraničí Histrie a obě jsou považovány za jedinu provincii. Histrie je pojmenována podle řeky Hister, o níž se v římských historiích říká, že byla širší než je nyní. Hlavním městem Venetie byla Aquileia, která stála na místech, kde je dnes Forum Julii (Cividale) pojmenované po Juliovi Caesarovi, který zde zavedl obchod s otroky. (...)

Podunají
Vznik avarského kaganátu
Langobardy uvolněnou oblast na středním toku Dunaje a v jihovýchodní Pannonii severně od Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) a Singiduna (Bělehrad, Srbsko) nyní zabrali Avaři a založili si zde svůj vlastní kaganát, který bude po více než dvě stě let jednou z rozhodujících mocností ve střední Evropě. Do tohoto státního útvaru byly začleněny i zbytky Langobardů a poražených Gepidů, kteří zde zůstali a neodtáhli se svými soukmenovci do Itálie. Gepidé jsou taky spolu se Slovany, žijícími nejdříve již od přelomu pátého a šestého století v karpatské kotlině, připomínáni písemnými prameny při pozdějších avarských nájezdech na území impéria. Na území kaganátu žijí i další etnické skupiny obývající do té doby Potisí a Podunajsko. Na územích původních římských provinciích Pannonia prima, Valeria a Pannonia secunda se Savií mezi Drávou a Sávou se jedná o zbytky romanizovaného obyvatelstva. Právě tito tzv. Románi mohli hrát zprostředkovatelskou úlohu a předávat staré antické tradice, poznamenané ovšem avarským vkusem, módou a svérázem, dále na sever.
Nejvyšším a hlavním avarským náčelníkem ve východním prostředí spíše ve významu císaře než krále byl kagan (kan/chán). Měl především nejvyšší moc při válečných taženích, což znamenalo, že když vítězil, byl neomezený vládce. Po jakékoli vojenské porážce však jeho autorita upadala. Jeho hlavní manželka je v pramenech nazývána katun. Další nižší představitelé a vůdcové z řad rodové aristokracie stojící v nejbližším okolí kagana se někdy v pramenech nazývali kapkani a tarkani – patrně členové kaganovy družiny. Setkáváme se i s termínem jugur, někdy vykládaným jako označení kněžské hodnosti. Pravděpodobnější však je výklad jakéhosi dvojvládí kagana a jugura, kdy druhý mohl představovat cosi na způsob merovejského majordoma. Kromě kagana známe ostatní tituly avarských předáků až z doby zániku avarské moci na konci osmého až počátku devátého století. Samotný název kaganát byl odvozen od titulu vládce podobně jako tomu ve středověku bylo s názvy království, knížectví, hrabství atd.
Obsazení karpatské kotliny Avary probíhalo postupně. Nejprve se po Gepidech usídlili v Potisí a potom i v Transdanubii,odkud odešli do Itálie Langobardi, a posléze zaujali oblasti západní části karpatské kotliny mezi Neziderským jezerem (Neusiedler See), Balatonem a Pětikostelím (Pécs, Maďarslo) na jihu. Maximální rozsah kaganátu bývá potom vymezován na východě Potisím až po Východoslovenskou nížinu, odtud k dunajskému ohbí u Vácova a po severním dunajském břehu k Bratislavské bráně. Zde někteří badatelé předpokládají severně od Dunaje výběžek příslušející do sféry avarského vlivu dosahující v prostoru dolnorakouského Marchfeldu a Weinviertlu (Moravské pole a Vinná čtvrť) až na Dyji, což má dokumentovat několik kostrových pohřebišť. Spíše se však jednalo o jednotlivé body kontrolující dálkové komunikace vycházející od Dunaje směrem na sever do moravského prostoru, a to především dyjské brody.
Právě příchod Avarů do karpatské kotliny a jejich prvé výpady směrem na západ uvedly s největší pravděpodobností do pohybu příslušníky některých slovanských kmenů, a to hlavně z tohoto prostoru či jeho nejbližšího okolí. Tato migrace je označována za tzv. druhou slovanskou osidlovací vlnu (první ±530). Lze ji postihnout i na základě archeologického materiálu a předpokládá se, že zasáhla především Moravu a postupovala dále přes Čechy na severozápad až do středoněmecké oblasti na Labi a Sále a možná ještě dále k severu. V těchto oblastech se počítá již s předchozím osídlením Mazovska a Dolního Slezska ještě během 6. věku slovanským lidem s kulturou pražského typu a nově je uvažováno snad něco pozdějším zaujetím prostoru středního Německa na soutoku Sály s Labem a dále podél Labe proti jeho toku do okolí Drážďan těmito osadníky, a to až v polovině 7. století. měli sem pronikat přes Slezsko z Malopolska a další proud směřoval z Čech podél toku Labe na severozápad. Tyto rozsáhlé oblasti mezi Labem a Sálou, odkud potom postupují i na jihozápad do Pomohaní a na bavorskou Regnici, obsadily srbské kmeny, jak nám to dokládají zprávy Kronice tzv. Fredegara.
Jestliže si římská diplomacie představovala, že nasměruje nově příchozí kočovníky proti svým nepřátelům za hranicemi říše, hrubě se přepočítala, neboť vojenská síla Avarů se velmi rychle obrátila proti říši samotné a ta také záhy poznala i sílu zbraní společně s nimi útočících Slovanů a zbytku Gepidů, takže již roku 570 zaplatili Římané Avarům tribut ve výši 80.000 zlatých solidů (podle jiných pramenů válka vypukla až roku 573/574 a Římané vyplatili tribut po uzavření míru roku 575).
Slované postupují
Slované využili nově vzniklého mocenského vakua a zaútočili na římskou Dalmácii. Předkové dnešních Slovinců, kmeny Karatánců a Karnů, pak obsazují oblast východních Alp.



Římská říše a Orient
Turci v Konstantinopoli!
Na troskách dosavadní dominantní středoasijské mocnosti, z čínských pramenů známé jako říše Žuan–žuanů, vznikl okolo poloviny 6. století i turkický (turecký) stát. Vítězné povstání podmaněných Turků svrhlo krutou nadvládu Žuan–žuanů. Část poražené vládnoucí vrstvy rozbitého svazu se zachránila útěkem na západ a s jistou mírou pravděpodobnosti se můžeme domnívat, že právě ona vstoupila do evropských dějin pod jménem Avaři.
Nově založený turecký kaganát se zakrátko stal hegemonem nad celou Střední Asií; svým závratným růstem a obrovskou rozlohou od východních břehů Černého moře po Tichý oceán se stal skutečným předchůdcem mongolské veleříše 13. století. Gigantické stepní impérium však zanedlouho začaly rozkládat vnitřní mocenské zápasy, a navíc prudká mocenská expanze na východ posléze Turky zavlekla do série zhoubných konfliktů s čínskými dynastiemi Suej a Tchang.
Turecký tlak na západ pak způsobil definitivně zvrat poměru sil ve stoletém zápase perské sasánovské říše s další středoasijskou nomádskou velmocí, říši Bílých Hunů – Hefthalitů. Upadající moc Hefthalitů byla v letech 567 – 561 zlomena a jejich pozici v týlu perské říše zaujali právě Turci. Ať už hypotézu o přímé vazbě evropských Avarů k Žuan–žuanům přijmeme nebo ne, je nespornou skutečností, že vzájemný poměr Avarů a Turků byl ostře nepřátelský – Turci pokládali Avary ze své uprchlé poddané a tudíž, daná mocenská konstelace logicky vytvořila podmínky pro sblížení tureckého kaganátu a Avary ohrožované římské říše a vytvoření koalice s protiperským, případně též i protiavarským zacílením. Prvotní motiv tohoto spojenectví obou mocností byl však hospodářský. Nesmírně výnosný obchod s hedvábím zprostředkovala na dlouhém úseku Hedvábné cesty vlivná skupina bohatých kupců ze Sogdiany (Sogdiana je starověký název vysoce urbanizované úrodné oblasti rozprostírající se zhruba na území meziříčí toků Syrdarji a Amudarji), kteří byli sami též producenti hedvábí. Sogdská města se dostala po pádu hefthalitské říše do rukou Turků, kteří záhy vytvořili s jejich vládnoucí kupeckou vrstvou úzký symbiotický vtah. Právě sogdští kupci, kterým perská kontrola západní části Hedvábné cesty vadila neméně než Konstantinopoli, byli skutečnými iniciátory přímého římsko–tureckého obchodního a diplomatického spojení. Roku 568 dorazilo do Konstantinopole první turecké poselstvo a přátelský spojenecký poměr mezi oběma mocnostmi trval až do roku 576, kdy došlo k dočasné roztržce a následnému útok turecké armády na římské město Bosporos na Krymu. Turecké nepřátelství způsobila lavírující zahraniční politika Konstantinopole, která o dva roky dříve uzavřela spojeneckou smlouvu s úhlavními nepříteli Turků Avary. Působení Turků v černomořských stepích však bylo pouze časově omezenou episodou; vnitřní konflikty otřásající rozděleným tureckým kaganátem usnadnily podrobeným ogurským a sabirským kmenům svrhnout na přelomu 6. a 7. století oslabenou tureckou moc a opět obnovit svou samostatnost.
Turci v Konstantinopoli!
Kolem roku 567 požádal turecký chán Diza–bul prostřednictvím svých vyslanců perského krále Chosroea o spojenectví a navrhl mu vytvoření jakéhosi pásma „volného obchodu“ mezi oběma jejich zeměmi. Chosroes ovšem nepovažoval jeho úmysly za zcela čisté a snažil se držet si Turky co nejdále od těla. Proto poručil jejich dary spálit/hodit do moře a jejich vyslance otrávit vydávaje je za oběti nezdravého podnebí. Tyto jeho činy popudily chána Diza–bula a byly příčinou hlubokého nepřátelství mezi Peršany a Turky. Chán se nyní rozhodl poslat své vyslance do Konstantinopole a nabídnout řeckému císaři své přátelství, kterým Chosroes tolik pohrdal. A skutečně když začátkem roku 568 dorazili vyslanci Turků do města na Bosporu, byli císařem Justinem vlídně přijati. A když obě strany opravdu podepsaly spojeneckou smlouvu, vydali se zase římští diplomaté již příštího roku na chánův dvůr hluboko do hor Altaje utužit tuto nově vzniklou alianci.


Franská říše
Chilperich opět u své zelenooké krasavice
Po vraždě své manželky Galswinthy roku 567 se vládce Neustrie Chilperich I. opět vrátil ke své dřívější velké lásce půvabné rusovlásce se zelenýma očima Fredegundě.


Hispánie
Smrt krále Athanagilda
Když roku 567/568 zemřel vizigótský král Athanagild, šlechta nebyla schopna vybrat si z obrovského množství uchazečů o trůn toho nejlepšího, a proto ponechala královský trůn po pět měsíců neobsazený. Teprve pak na něj usedl septimánský místodržící Liuva (Leuva).


Rok 569
Římská říše
Římsko–perské nepřátelství se stupňuje
Perští vazalové arabští Lákšímovci (Lachmovci) podnikali pod šejkem Amrem (Amr III. ibn Hind Mudrit al-Hijara, 554-569) nájezdy do syrského pohraničí, třebaže jim to mírová římsko–perská smlouva z roku 562 zakazovala. Římské území naopak bránili arabští Ghassánovci, kteří roku 569 pod velením fylarchy (barbarského krále) Mundhíra (al-Mundhir III ibn al-Haritha, 569–581) Amra porazili a zabili. Následujícího roku byl poražen i jeho bratr a nástupce Kabus (Qaboos ibn Hind, 569-577).
K vystupňování římsko–perského nepřátelství a následné válce (572) přispělo i poselstvo středoasijských Turků, které přišlo roku 569 do Konstantinopole s návrhem na zřízení hedvábné stezky, která by obcházela území Persie. Císař Justinus to samozřejmě uvítal a uzavřel s nimi spojenectví, které trvalo až do roku 576, kdy jej turecký chán neočekávaně vypověděl. Perského krále Chosroea to samozřejmě rozzlobilo – bez ohledu na to, že mu Turci roku 557 pomáhali porazit Bílé Huny (Hefthality), je stále považoval za potenciální nepřátele.
Císařovi vyslanci u tureckého chána Diza–bula, turecko–perská válka
Poté, co roku 568 císař Justinus podepsal spojeneckou smlouvu se středoasijskými Turky, poslal roku následujícího i on své vyslance až hluboko do hor Altaje na dvůr tureckého chána Diza–bula upevnit tuto nově vzniklou alianci. Ale mezitím Diza–bul s důvěrou ve vlastní síly sám vytáhl proti Persii, přičemž římský vyslanec Zemarches, jenž ho na části tažení doprovázel, nám vylíčil jeho urážlivé chování vůči perskému vyslanci, prostřednictvím něhož král Chosroes protestoval proti tomuto útoku.
Další informace o tomto válečném konfliktu bohužel nemáme, pouze Mirkhond celkem nevěrohodně uvádí, že turecký pán se stal pánem al–Šaše (Taškent), Ferghany, Samarkandu, Buchary, Keše (Šachrisabz, Uzbekistán)) a Nesfu. Když ale dostal zprávy, že proti němu táhne Chosroeův syn princ Hormisdas v čele velké armády, tak vyklidil dobytá území a uprchl do těch nejvzdálenějších míst Turkestánu. V každém případě tato expedice nemohla být úspěšná, neboť již roku 571 žádali Turci naléhavě císaře Justina, aby vypověděl padesátiletý mír s Persií a spojil se s nimi k jednomu velikému útoku na nepřítele, který současně napaden ze dvou stran jistě bude rozdrcen.
Na pomezí východního impéria
Změna na ghassánovském trůnu: al-Harithu V. ibn Džabalu (řecky Arethas, 529-569) střídá al-Mundhir III. ibn al-Haritha (569-581) spolu se svým bratrem Abú Kirabem al-Nu`manem ibn al-Harithou (570-582).


Itálie
Langobardský vpád do Itálie
Langobardský král Alboin přezimoval v údolí Pádu a na jaře se vydal dále na západ do Ligurie. Dne 3. 10. vstoupil bez boje do Milána, jehož metropolita prchl do Janova; ostatní města s výjimkou pobřežních kapitulovala dříve nebo později bez boje – pouze obležená Pávie se bránila po celé tři roky. Po obsazení celého Toskánska a velké části provincie Aemilie postupoval dále na jih. Dobytá území si langobardští aristokraté rozdělili mezi sebe: v severní části Itálie vzniklo vévodství tridentské (574) a furlanské (568), na jihu pak spoletské (574) a beneventské (570).
Vpád Langobardů do Itálie
Na začátku třetí indikace třetího dne před zářijovými nonami přišel pak Alboin do Ligurie [roku 569] a vstoupil do Mediolana (Milána), a to za časů arcibiskupa Honorata. A pak zabral všechna města Ligurie s výjimkou těch, co ležela na břehu moře. Arcibiskup Honoratus mezitím opustil městao a uprchl do města Janova. Rovněž patriarcha Paulus [z Aquileie] poté, co spravoval svůj kněžský úřad po dobu dvanácti let, opustil tento svět a zanechal řízení církve Probinovi.
Ale město Ticinum (Pavia) se v té době drželo velmi statečně a odolávalo obležení více než tři roky, zatímco armáda Langobardů zůstávala téměř na dosah ruky na jeho západní straně. Zatím se Alboin v čele vojáků zmocnil všeho až po Toskánsko kromě Říma a Ravenny a některých dalších opevněných míst ležících na břehu moře. Římané pak už neměli odvahu mu vzdorovat, protože mor, jenž propukl v době Narsově, jich v Ligurii a Veneti zahubil velmi mnoho; rovněž po rocích hojnosti, o nichž jsme již mluvili, velký hladomor napadl a zdevastoval celou Itálii. Je jisté, že Alboin vzal do Itálie mnoho lidi z mnoha národů, kterým vládl buď on sám anebo jiní králové. A tudíž dokonce až do dnešních časů [tj. do konce 8. století] nazýváme vesnice, v nichž přebývají, gepidskými, bulharskými, sarmatskými, pannonskými svébskými, norickými anebo i jinými podle jejich rodu.
Město Aquileia opuštěno
V důsledku vpádu Lombardů přenesl aquilejský biskup Paulus své relikvie a znaky své hodnosti do přístavu Grado 10 km jižně od města a stejně tak daleko do Jaderského moře, kam až člověk může dojít, aniž by se utopil. Odtamtud se po dalším soupeření nakonec přenesla svrchovanost do Benátek. Teprve až od devátého století začali Benátčané s intenzivním přetvářením přírodních průlivů na kanály a budováním mostů mezi jednotlivými ostrovy.


Hispánie
Král Liuva přibírá k vládě svého bratra Leovigilda
Vizigótský král a bývalý septimánský místodržící Liuva I. dospěl k závěru, že se mimo vlastní Septimánii neprosadí, a proto vládu za Pyrenejemi předal jako spoluvládci svému bratru Leovigildovi. Rázný Leovigild obnovil politickou stabilitu v zemi, přivedl k poslušnosti místní vládce a přičlenil k říši odpadlé regiony. Jeho úspěšné války mu přinesly nejenom ohromnou prestiž, ale i nemalé finanční prostředky, které dělil mezi své stoupence.
Král Liuva přibírá k vládě svého bratra Leovigilda
Situace v Septimánii nebyla pro nového krále Liuvu příznivá. Od Řehoře z Toursu totiž víme, že roku 569 franské vojsko králů Sigiberta a Guntrama oblehlo a posléze dobylo pohraniční město Arles. A možná právě proto přibral Luiva k vládě svého bratra Leovigilda a svěřil mu Hispánii, aby se sám mohl věnovat septimánsko-franské hranici. Krátce poté se Leovigild oženil s královnou Goisvintou, vdovou po jeho předchůdci Atanagildovi, čímž se postavil do čela mocného Atanagildova klanu. (Z předcházejícího manželství s Theodosiou, možná Římankou anebo i Gótkou, měl dva syny - Hermenegilda a Rekkareda.) Když roku 572 Liuva zemřel, stal se jediným vládcem Vizigótů.
Vláda krále Leovigilda
Když Leovigild nastoupil na trůn, nemělo vizigótské království pod kontrolou mnohé kraje. Septimánie sice zůstala klidná, ale celé velké oblasti při hranicic se svébským královstvím (Orense, Asturie a Kantábrie) byli nezávislé. A kromě toho nekoordinovaně propukaly lokální vzpoury a povstání - rolníků na jihu poloostrova a bohatých Hispanořímanů na severu. V obou případech jejich cílem nebylo nahradit Leovigilda jiným králem, ale vymanit se z kontroly Toleda a vybojovat si nezávislost. Pokud víme, pak vzbouřenci nespolupracovali se žádnými zahraničními silami a nebyli ani nijak nábožensky motivováni. I když většina povstalců patřila k Hispanořímanům, tak nelze říci, že by to byla povstání Římanů proti barbarům. Kdyby nebylo Leovigildovy houževnatosti a rozhodnosti, zůstala by Hispánie na konci 6. století rozdrobena na několik minikrálosvtví. A jen díky němu byli vzbouřenci po deseti letech poraženi a ztracená území se vrátila pod svrchovanost Gótů. Již bez větších úspěchů bojoval král proti Římanům, s Franky udržoval mír a pouze strašil Svéby než s jejichž králem Mirem podepsal mírovou smlouvu. Když vyřešil vojenské problémy (zřejmě do roku 578), mohl se již věnovat správě svého státu. Podle Isidora ze Sevilly vyhubil všechny potencionální uchazeče o trůn a vyhnal anebo povraždil nejmocnější lidi a šlechtice království - nevíme však, zda šlo o Góty, Římany anebo obojí. I podle Řehoře z Toursu pobil všechny ty, kdo měli ve zvyku zabíjet krále. Kromě římských provincií, svébského království a Baskicka na severu vládl celému Pyrenejskému poloostrovu.
Ve snaze upevnit svoje postavení oženil se okamžitě po usednutí na trůnu s královnou-vdovou Gosvintou, manželkou svého zemřelého předchůdce Atanagilda. A bylo to již jeho druhé manželství, z něhož však již nevzešlo žádné potomstvo. O jeho první manželce pak nic nevíme, třebaže se traduje legenda, že se jmenovala Theodosia a že byla sestrou biskupa Leandra. Z tohoto svazku pak měl dva syny - Hermenigilda a Rekkareda. Aby posílil šance svému rodu na vládu nad vizigótským královstvím, tak po smrti svého bratra a spoluvládce Liuvy (roku 673) přibral své syny k vládě. Nevíme však, jaké pravomoci jim svěřil; rozhodně však nerozdělil království jak to dělali franští králové.


Severní Afrika
Vzpoura berberského náčelníka Garmula
Roku 569 se vzbouřil berberský náčelník Garmul, zabil pretoriánského prefekta Afriky a následujících dvou letech ještě dva římské magistry militum, než byl opět nastolen mír.


Británie
Smrt Gildase Moudrého
Podle irských análů zemřel v roce 569 nebo 570 mnich Gildas Moudrý, autor spisu „O pádu a dobytí Británie“ (De excidio et conquestu Britanniae), ve kterém popisuje dějiny této země pod vládou Římanů a ostře odsuzuje pětici současných králů pro jejich nepravosti.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“