Dějiny středověku v letech 540 – 549

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 540 – 549

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 540 – 549

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 540


Římská říše
Druhá římsko–perská válka, vpád Peršanů do Sýrie
Perský král Chosroes I. využil války v Itálii a v březnu zahájil své první tažení proti římské říši. Kolem pevnosti Kirkesion (nedaleko dnešní Busejry, Sýrie) pronikl k městu Zenobii, načež dobyl a zničil město Sura. Dvanáct tisíc zajatců předal biskupovi Sergiupole Kandidovi s tím, že do roka za ně dostane dva kentenarie zlata, tj. 65,2 kg. Ohrožená Hierapole (Menbidž, Sýrie) se vykoupila dvěma tisíci librami stříbra, Beroia (Aleppo, Sýrie) nesehnala dvojnásobek, a proto byla zničena, přičemž pouze obránci městské pevnosti mohli bezpečně odejít. Císař Justinián vyslal na pomoc ohrožené „Perle Orientu“ syrské Antiochii (Antakya, Turecko) svého synovce Germana, ale jeho pouhé tři stovky mužů nebyly schopny zabránit pádu města. Aby Peršanům městská posádka nekomplikovala rabování, ponechali dokonce jednu brána volnou a vojáky v útěku ještě povzbuzovali. Třebaže i nadále kladli odpor příslušníci cirkových démů, Peršané město obsadili a zničili, obyvatelstvo zčásti povraždili a zčásti deportovali do perské říše, kde jej usídlili nedaleko hlavního města Ktésifontu (předměstí Bagdádu, Irák) v tzv. Antiochii Perské. (Podle jiného zdroje však místní patriarcha Antiochii včas evakuoval.) Císař Justinián, jehož prestiž značně utrpěla, nyní nabídl Chosroeovi příměří, s nímž šáh souhlasil pouze pod podmínkou, že dostane padesát kentenariů zlata na ruku hned a pak pět každý rok. Za to je prý ochoten odtáhnout domů a uzavřít trvalý mír.

Zatím však pokračoval v tažení: Seleukie (přístavní město Antiochie nedaleko Samandağu, Turecko) byla plenění ušetřena a král se zde pouze vykoupal v moři. Bez boje se vzdala Apameia (jihovýchodně od Antiochie, Kalaat el Mudik, Sýrie) a odevzdala všechny své poklady, podobně jako město Chalkis (Kinnesrin, Sýrie). Pak se perské vojsko vrátilo za Eufrat a pokračovalo k Edesse (Urfa, Turecko), která však měla velmi silné opevnění. Chosroes proto nechtěl riskovat útok a spokojil se s výpalným. Karrhy (jihovýchodně od Edessy, Harran, Turecko) byly ušetřeny, a protože obléhání města Darasu (Dara, Turecko) nebylo úspěšné, získal šáh svoje poslední zlato z Konstantiny (Visansehir, Turecko).

Druhá římsko–perská válka, vpád Peršanů do Sýrie, pád syrské Antiochie (zdroj)
(539) Místo obvyklého vádu do římské Mezopotámie si perský král Chosroes vybral za cíl svého prvního útoku Sýrii a s velkou armádou postupoval podél levého břehu Eufratu. Aniž pomyslel na útok, minul město Circesium (al-Busajra), Sýrie), jehož hradby trojúhelníkového tvaru postavené za císaře Diocletiana se ukázaly příliš pevné, a stejně přezíravě ignoroval město Zenobii, pojmenované po palmýrské královně, které zase pro něj bylo příliš bezvýznamné. Když se však přiblížil k městu Sura (vesnice Sura), jeho kůň začal řehtat a bušit kopytem o zem, z čehož jeho mágové celkem logicky usoudili, že této lokality musí být dobyto. Obléhání města však netrvalo dlouho – když již první den přišel o život římský guvernér, přišel nazítří k Chosroeovi místní biskup a se slzami v očích jej prosil, aby město ušetřil, za což kromě obvyklého výpalného sliboval i ptáky, víno a chléb. Král však byl pevně rozhodnut Suru dobýt a zničit, protože nekapitulovala okamžitě. Nedal však na sobě znát svůj hněv a tvářil se smířlivě, když přijímal dary a prohlašoval, že se o výši výkupného musí ještě poradit se svými šlechtici. Pak biskupa propustil a jako čestný doprovod mu poskytl několik svých předáků, který však dal tajné instrukce.

„Když dal instrukce biskupově doprovodu, Chosroes nařídil své armádě, aby stála v pohotovosti a co nejrychleji vyrazila k městu, až dá znamení. Když došli až k hradbám, Peršané se rozloučili s biskupem a zůstali stát na místě. Když lidé z města Sura uviděli biskupa v dobré náladě a zpozorovali, že jej doprovázejí Peršané, zanechali své podezíravosti, otevřeli doširoka bránu a přijali svého kněze potleskem a oslavným provoláváním. A když všichni vešli dovnitř, zatlačili vojáci na bránu ve snaze ji zavřít. Ale Peršané dali kámen, který si opatřili, mezi veřeje a práh. Vojáci tedy zatlačili větší silou, ale přes veškerou jejich námahu se jim nepodařilo dorazit veřej až k prahu. A pak se ji již neodvažovali otevírat znovu, protože pochopili, že jsou v moci nepřítele. Někteří však říkají, že to byl kus dřeva, co tam Peršané vsunuli. Ostatní obyvatelé města Sury pak zjistili, že byli takovým způsobem podvedeni, teprve když Chosroes přitáhl se svojí armádou a donutil je otevřít bránu. Za krátkou dobu tak bylo celé město v moci nepřítele – domy byly vyloupeny a spáleny, mnoho lidí zabito a ti, co přežili, byli vzati do otroctví. Poté perský král poslal do Konstantinopole římského vyslance Anastasia a přikázal mu, aby podal císaři zprávu, za jakých okolností jej Chosroes, syn Kavadův, propustil.“

Možná se jednalo pouze o projev chamtivosti, možná to byly modlitby či krása jedné zajaté Římanky jménem Euphemie, která způsobila, že král nabídl Candidovi, biskupovi Sergiopole (Resafa, Sýrie), aby vykoupil dvanáct tisíc zajatců za dvě stě liber zlata (tj. patnáct solidů za hlavu). Když však Candidus nebyl schopen okamžitě tak velkou částku sehnat, stačil mu pouhý písemný závazek, že zaplatí do jednoho roku. Pokud by se však opozdil, suma by se zdvojnásobila a musel by rezignovat na svoji biskupskou hodnost. Obyvatelé Sury tak byli zachráněni; mnoho z nich však ještě dlouho trpělo tím, co si v zajetí prožili.

Císař Justinián zareagoval na vpád Peršanů jmenováním dvou vrchních velitelů pro Východ: provincie za Eufratem dostal na starost Buzes a Sýrii a Malou Asii pak Belisarius. Protože však druhý z nich se ještě nevrátil z Itálie, velel prozatím ze svého hlavního stanu v Hierapoli Buzes. Do ohrožené syrské Antiochie pak poslal svého blízkého příbuzného Germana s malým oddílem čítajícím tři sta mužů. Když Germanus dorazil do „Královny Orientu“, okamžitě provedl inspekci hradeb, jejíž výsledek jej však nijak nepotěšil. Zjistil totiž, že spodní části města dobře chrání řeka Orontes omývající samé základy hradeb a že také ostatní výše položené části jsou bezpečny v důsledku své polohy na strmých skalách. Bohužel nejslabším místem celé obrané linie se ukázala městská citadela, proti níž se tyčila prakticky do úrovně jejích hradeb vysoká skála. Bylo naprosto jasné, že kdyby ji nepřítel obsadil a vedl právě z ní svůj útok, byl by v nepopiratelné výhodě. Přivolaní inženýři pak konstatovali, že s tím nemohou nic dělat, protože mají málo času na to, aby skálu snížili anebo ohradili samostatným valem. Na základě těchto informací Germanus na další obranu města rezignoval a za Chosroeem vyslal Megase, biskupa města Sergiopole, aby se jej pokusil uplatit nebo uprosit. Peršané mezitím překročili řeku Eufrat a Megas na ně narazil právě když postupovali na Hierapoli, z níž se Buzes stáhl i s většinou její posádky. Velký král jej pak informoval, že je jeho pevným úmyslem zmocnit se Sýrie a Cilicie, načež jej přinutil, aby je doprovázel k Hierapoli. Ta však byla dostatečně pevná na to, aby vydržela jeho obléhání, což si zřejmě i Chosroes uvědomil a přistoupil na dohodu – za dva tisíce liber stříbra nechá město na pokoji a za dalších tisíc liber zlata [45.000 £ v cenách z roku 1923] se vzdá svého úmyslu dobýt Antiochii. Biskup se pak rychle vrátil po via Batnae do své domovské Beroe, od níž Chosroes vymáhal dvojnásobek toho, co od Hierapole. Třebaže lidé dali vše, co měli, sehnali pouze polovinu požadované sumy. Chosroes byl však nekompromisní a město rozbořil.

Z Beroe již postoupil přímo k Antiochii a dožadoval se zlata, jehož výplatou se zavázal Megas, a říká se, že byl ochoten spokojit se i s polovinou. A antiochijští již chtěli zaplatit – ostatně jejich patriarcha i s Germanem prchli do Cilicie –, když se objevilo na šest tisíc vojáků z provincie Phoenicia Libanensis pod velením Theoctisovým a Molatzesovým, přičemž také císařův vyslanec a tajemník Julianus je vyzýval, aby neustupovali takovému vydírání. Lidé tedy dohodu s Chosroeem odmítli a jeho vyjednavače Pavla, který velmi blízko hradeb radil zaplatit, málem zabili. Rozkurážení lidé se však s tím nespokojili a zavalili perského monarchu takovým vodopádem oplzlých nadávek, že by to rozzuřilo i toho nejmírnějšího panovníka. Dobýt město se tak stalo otázkou cti.

Obležení, jenž po krachu rozhovorů následovalo, bylo velmi krátké a zdá se, že se nikdo nepokusil nějakým způsobem řešit problematickou skálu proti citadele. Antiochijští se však zpočátku bránili skvěle a měli i jeden dobrý nápad, jak zvětšit počet obránců na atakovaném úseku hradeb – mezi hradební věže napjali lana a na ně zavěsili dřevěné lávky a na ně zase umístili další muže. Během perského útoku se však ukázalo, že to zase tak dobrý nápad nebyl – lana se totiž uvolnila a obránci popadali z lávek dolů před i za hradby. Ostatní pak opustili svá místa a dali se na útěk, přičemž všeobecnou paniku, při níž mnoho žen a dětí bylo ušlapáno nebo udušeno k smrti, ještě zvyšovala mylná zpráva, že Buzes jde městu na pomoc. Jedna volná cesta k záchraně přesto ještě byla, neboť Peršané neblokovali bránu k předměstí Daphne, neboť jejich král si zřejmě přál, aby římští vojáci a důstojníci nepřekáželi a v klidu opustili město. Je také možné, že této možnosti k úniku nevyužili jenom vojáci, ale i mnoho civilistů. A tak pouze mladíci, členové místních cirkových dému, se hrdinně postavili na odpor nepříteli, proti jehož početní přesile neměli šanci…

Pád Antiochie byl provázen velkými ztrátami na lidských životech, přičemž král Chosroes jenom předstíral, že toho lituje. Říká se, že dvě dámy z předních rodin se toho dne vrhli do řeky Orontes, aby unikli zvrhlíkům z východu. Přitom po dobu třech set let žádný nepřítel do ní nevstoupil a město trpělo pouze katastrofami přírodními. Avšak ani Sasánovec Sapor, který se jí zmocnil za nešťastné vlády Valerianovy, se zde choval značně umírněně oproti svému následníku Chosroeovi, který ji poručil vyloupit, spálit a poté zbourat. Na jeho rozkaz tak zůstal ušetřen pouze místní chrám, třebaže i ten přišel o veškeré svoje bohatství ve zlatě, stříbře a uměleckých děl z mramoru.

Když destrukce Antiochie – pokud byla vůbec technicky možná – skončila, sešel se Chosroes s císařovými vyslanci Julianem a Janem, synem Rufinovým, a vyjádřil svoji ochotu uzavřít mír za pět tisíc liber zlata splatných ihned a za pět set liber vyplácených každoročně jako úhradu na obranu Kaspických vrat. A zatímco vyslanci spěchali do Konstantinopole, Peršané krvavě řádili v přístavu města Antiochie, zatímco jejich král se sám vykoupal v moři a obětoval slunci. Na zpáteční cestě navštívil předměstí Daphne, které ovšem již ušetřil, a pak Apameiu, do níž vstoupil v doprovodu dvou set vojáků, aby zde pobral k ukojení své nenasytnosti veškeré zlato a stříbro, přičemž pouze drahokamy zdobenou skříňku s kouskem Sv. Kříže ponechal na místě. Když pak město Chalkis se vykoupilo za dvě stě liber zlata, byly finanční možnosti římských provincií západně od Eufratu víceméně vyčerpány. Chosroes se tedy rozhodl přenést své aktivity do provincie Mesopotamia a vrátil se za řeku u Obbane, poblíž Barbalissu (ruiny u města Qala'at Balis). Třebaže největší městská pevnost západní Mezopotámie Edessa byla pro něho prakticky nedobytná, přesto mu vyplatila dalších dvě stě liber pod podmínkou, že nebude pustošit její okolí. Její obyvatelé také prokázali svoji mimořádnou lidskost tím, že se snažili vykoupit zajatce z Antiochie – rolníci, kteří neměli vůbec žádné peníze, dávali ovce nebo osli a dokonce prostitutky se vzdávali svých šperků. Podle Procopia však Buzes, který tam náhodou byl, celou sebranou částku zadržel a umožnil tak Peršanů odvést si všechny lidi. Na zpáteční cestě od Edessy si Chosroes nemohl nechat uniknout báječnou příležitost dobýt silnou městskou pevnost Daras vybudovanou císařem Anastasiem jako náhrada za dávnou ztracenou Nisibis.

Daras, hlavní opěrný bod Římanů ve východní Mezopotámii, se rozkládal na třech kopcích, přičemž jeden z nich nebylo možno pojmout do obvodu města, takže hradby se táhly po jeho úbočí. Na nejvyšším z pahorků pak stála citadela. Městské hradby byly zdvojené a prostor mezi nimi široký padesát stop využívali lidé k pastvě domácích zvířat. Drsné přírodní podmínky této části Mezopotámie – kruté zimy bohaté na sníh následované pak horkými léty – narušily kvalitu zdiva natolik, že císař Justinián byl nucen přikročit k celkové rekonstrukci, při níž zvýšil vnitřní hradební zeď na úctyhodnou výšku šedesáti stop a hradební věže na sto stop a zabezpečil dodávku vody tím, že odklonil řeku tekoucí kolem a přivedl ji do města pomocí kanálu vinoucího se mezi skalami. Pro zdejší posádku pak nechal postavit kasárna, čímž z civilistů sejmul těžké břímě ubytovací povinnosti.

Peršané nejdříve útočili na západě a docílili i jistého úspěchu, když se jim podařilo spálit bránu vnějšího opevnění a prorazit tak vnější obrannou linii. Protože však proniknout do nebezpečného prostoru mezi hradbami se neodvažovali, přesunuly své aktivity na stranu východní a snažili se na tomto jedině možném místě se do města prokopat. Římané nejdříve o ničem nevěděli, avšak když podkop již dosáhl úrovně vnějšího opevnění, objevil se hradeb jistý perský voják – alespoň tak se to vypráví – a mluvil k jejich obráncům. A zatímco Peršané si mysleli, že je tupí, ve skutečnosti podával informace o hrozícím nebezpečí. Římané pak na radu jistého schopného inženýra jménem Theodor vykopali mezi hradbami hluboký příkop a pak již čekali, až v něm Peršané uváznou. Když k této situaci opravdu došlo, vyřítili se na ně se zbraněmi v rukou, přičemž ty první zabili a ostatní zahnali do temné chodby. Rozladěn tímto neúspěchem přijal král Chosroes jeden tisíc liber stříbra a odtáhl. Císař Justinián ovšem útok na Daras považoval za porušení dohod a zastavil vyjednáváni o míru.

Když se perský panovník konečně vrátil z vítězného tažení, nechal nedaleko své metropole Ctesiphontu postavit podle vzoru Antiochie, v níž získal tak báječnou kořist, nové město a poručil zde usadit její zajaté obyvatele, kteří zde možná prožili svůj život spokojeněji, než kdyby se velkorysým Edessanům jejich bohulibý záměr zdařil. Podle perských pramenů bylo jméno tohoto nového města Rumia, tj. Řím, podle Procopia zase Chosro Antiocheia, neboli Chosroeova Antiochie. Tabarí zase uvádí, že mělo jednu pozoruhodnou výsadu – otroci, kteří do ní prchli a zdejší lidé je přijali, se nemuseli vrátit ke svým perským pánům. Procopius také zaznamenal, že císař Justinián vystavěl znovu i syrskou Antiochii. Chráněná plocha města byla zmenšena, takže se citadela včetně potenciálně nebezpečné skály již ocitla mimo hradební okruh. Ze stejného důvodu pak bylo nutné změnit tok řeky Orontes, aby znovu omývala paty hradeb. (→541)

Núbie křesťanská!
Kolem roku 540 se Núbie rozhodla přijmout křesťanskou víru a obrátila se s žádostí o misionáře na Konstantinopol. Císař Justinián tam vyslal misionáře ortodoxní, zatímco jeho manželka císařovna Theodora monofyzitické. Theodora však neponechal nic náhodě a napsala správci provincie Thebaidy dopis, v němž mu hrozila smrtí, jestliže katolíky nezdrží. Vévoda její rozkaz splnil, takže když k núbijskému králi Silkovi Justiniánovi misionáři konečně dorazili, byli odmítnuti s tím, že se již rozhodl pro víru Theodosiovu (tj. umírněný monofyzitismus).

Slované v akci
Roku 540 nebo „nedlouho před“ se velké bulharské vojsko přeplavilo přes řeku Dunaj, a aniž narazilo na odpor, poplenilo oblast mezi Jadranem a Konstantinopolí, zpustošilo Ilýrii a řeckou Thesálii – některým barbarům se dokonce zdařilo překonat Chersonés (Galipoli) a dostat se tak na maloasijský břeh. Útoku neodolala nejenom opevněná města, ale i pevnosti. Na zimu se útočníci stáhli zpět na své území s obrovskou kořistí a se sto dvaceti tisíci zajatci.

Gepidové si mohou Sirmiu ponechat
Roku 539/540 potvrdil císař Justinián svým „spojencům“ Gepidům držení Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) dobytého roku 535 – pro barbary mělo toto město význam především obchodní, neboť zde kvetl čilý obchod až s Pobaltím, jehož hlavním artiklem byl jantar a kožešiny. Protože však mělo i velký strategický význam pro spojení východní a západní části říše po souši a zároveň bylo branou k Ilýrii a Dalmácii, nehodlal se s daným stavem smířit.


Itálie
Pád Ravenny – zdá se, že Ostrogótové jsou definitivně poraženi
Počátkem roku ovládal císařův vojevůdce Belisar již prakticky celou Itálii, ale zdolat hradby hlavního města ostrogótského státu Ravenny bylo nad jeho síly. Během obléhání probíhala čilá diplomatická aktivita: Frankové nabídli Ostrogótům spojenectví, ale ti raději začali vyjednávat s císařem. Justinián prostřednictvím poslů navrhoval jejich králi Vitigesovi, že si může ponechat polovinu královského pokladu a Itálii na sever od řeky Pádu, což s ohledem na další vývoj situace byla rozumná nabídka, neboť Gótové by pak sloužili jako nárazníkový stát, který by chránil císařská území na jihu. Belisar však mírovou dohodu odmítl podepsat, neboť pro něj nepřicházelo v úvahu nic jiného, než úplná kapitulace. V obléhané Ravenně mezitím shořely sýpky a všem bylo nyní jasné, že se město dlouho neudrží. Gótové proto nabídli Belisarovi vládu nad Itálií, s čímž souhlasil i Vitiges, a k nějaké dohodě rozhodně muselo dojít, protože v květnu se městské brány otevřely a římské oddíly vstoupily do Ravenny.

„Když jsem se tehdy díval, jak vstupuje římské vojsko do Ravenny, zdálo se mi, že tyto události vůbec nepřivodila moudrost ani jiná lidská schopnost, ale nějaké božstvo stále usměrňovalo jejich myšlení a vedlo je tam, kde by se už jejich počínání nestavěla do cesty žádná překážka. Gótové, kteří daleko převyšovali nepřátele počtem i silou, se od té doby, co byli v Ravenně, vůbec s nimi nezměřili v boji, ani jejich sebevědomí nebylo ničím ochromeno, ale dali se zajmout menším počtem mužů a vůbec necítili pohoršení nad jménem otroctví. Ale jejich ženy (slyšely totiž právě od manželů, že nepřátelé jsou urostlí a je jich mnoho) všechny plivaly do tváře mužům, když je viděly ve městě všechny dřepět; prstem ukazovaly na vítěze a posmívaly se zbabělosti poražených.“ (Prokopios z Kaisareie: Hyper ton polemon logoi)
Vitiges byl i se svými hlavními stoupenci zajat a zbytek jeho armády poslali domů. Většinu Gótů se sice podařilo rozptýlit do menších skupin, ale jejich vojenská síla zůstala prakticky nedotčena. Císařská armáda byla také početně slabá a nemohla kontrolovat oblasti hlavního gótského osídlení severně od Pádu, neboť jedinou jednotkou v této oblasti byl oddíl Herulů dislokovaný v dobytém Tarvisiu (Trevisum nedaleko Benátek) pod velením Vitaliovým. Urais v Pávii a Ildibad ve Veroně odmítli kapitulovat, ale nevedli žádné útočné operace a stále naléhali na Belisara, aby se prohlásil západořímským císařem, což pravděpodobně při jednání slíbil. Protože toto jejich úsilí bylo marné, zvolili novým ostrogótským králem Ildibada z Verony, synovce vizigótského panovníka Theudise, v jehož pomoc doufali. I Ildibad byl ochoten abdikovat a znovu žádal Belisara, aby se ujal vlády. Ten však chtěl demonstrovat svoji neochvějnou věrnost císaři Justiniánovi, a proto spolu s historikem Prokopiem, králem Vitigisem a jeho manželkou Matasunthu (Mataswinthu), zajatými gótskými předáky a Theoderichovým pokladem odplul do Konstantinopole. Císař nahlodán pomluvami mu však nepovolil triumf a poslal ho do války proti Peršanům.

Italové pod císařovou vládou, Gótové se však ještě nevzdali
Justinián se ujal správy svých nově dobytých italských provincií – jeho úředníci dřeli z lidí daně, neoprávněně konfiskovali majetek, podvodně znehodnocovali měnu, vojsko nebyl vyplácen žold a jeho velitelé si hrabali jenom pro sebe. Situace v Itálii se již zdála jasná, a proto Frankové museli oželet svůj pravidelný tribut, jímž je vyplácely obě bojující strany.
Po odjezdu Belisara se definitivně rozplynuly naděje, že se jej podaří postavit proti císaři. Ildibad se tedy začal připravovat na novou válku. Povolal k sobě okamžitě své stoupence, přičemž přicházeli nejenom barbaři, ale i římští dezertéři nespokojení se službou v císařské armádě. Přesto zahájil svůj boj o Itálii s pouhou tisícovkou vojáků.

Cassiodorus odchází do ústraní
Roku 538/540 se vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů (quaestor, tj. králův kancléř) Casssiodorus Senator stáhl z veřejného života do ústraní, aby roku 555 založil na svých pozemcích v Kalábrii klášter Vivarium, který se stal jedním z nejvýznamnějších církevních center, díky nimž byla antická vzdělanost uchována středověku.

Kolem roku 540 přišel na svět papež Řehoř I. Veliký.


Franská říše
Frankové ovládli Raetii a Norikum
Mezi lety 540 a 545 upevnil franský král Theudebert I. svoji pozici severně od Alp, tj. v provincii Raetia secunda (provincie Augsburk), v Noriku a v Korutanech a pronikl až k hranicím Pannonie, což vyvolalo zděšení v Konstantinopoli, kde se objevila zvěst, že Theudebert chce proniknout až na římský Balkán. Aby své územní zisky zabezpečil, spojil se s Langobardy a Gepidy – princ Theudebald se oženil s Waltradou (Walderadou), dcerou langobardského krále Wachona a sestrou své nevlastní matky královny Wisigardy.

Narození Řehoře z Toursu
Ve významné galorománské rodině z kraje Auvergne přišel na svět 30. 11. 538/539/540 Georgius Florentius, pozdější biskup a významný historik Řehoř z Toursu. Jiří pochází z rodu, ze kterého vzešlo několik biskupů, včetně sv. Řehoře z Langers, po němž měl i jméno. Od raného dětství byl vychováván pro církevní kariéru.


Hispánie
Neúspěšná akce Vizigótů v severní Africe
Roku 540 - podle jiného zdroje však až roku 546 - napadl vizigótský král Teudis římskou Ceutu, město obsadil a vyplenil. Východní Římané však jeho vojsko překvapili, porazili a zničili (zřejmě roku 548).


Podunají
Smrt krále Wachona, vlády se ujímá Valdar
Langobardský král Wacho zemřel. Za svého života se nezapojoval do konfliktů, které by jej mohly ohrozit. Vůči Gótům, Durynkům, Gepidům, Římanům a Frankům zachovával neutrální postoje, ale i maličkosti dokázal využít ve svůj prospěch, takže po třiceti letech své vlády předal svému synovi Valdarovi své království jako dunajskou velmoc. Regentské vlády se ujal Audoin z rodu Gausů.


Británie
Na svět přichází mladší Columbanus
Roku 540/543 se urozeným rodičům v irském kraji Leinster narodil sv. Columbanus (Kolumbán Mladší), pozdější mnich, křesťanský misionář a teolog, zakladatel lucemburského kláštera Luxeuil a italského kláštera Bobbio, autor spisu De Paenitentia (O pokání).


Rok 541


Římská říše a Orient
Druhá římsko–perská válka
Lazové (obyvatelé jižní části Kolchidy, tj. východního černomořského pobřeží) odpadli od císaře Justiniána a obrátili se s žádostí o pomoc na perského krále Chosroea. Ten jim vyhověl a po zimním oddechu vyslal svoji armádu na již podruhé proti římské říši. Peršané prošli Ibérií (zhruba dnešní Gruzií), pronikli do Laziky a král Gubazes se jim poddal. Potom oblehli město Petru hájenou římskou posádkou, ale při neočekávaném nočním výpadu byli zahnáni na útěk, za což nechal rozlícený šáh jejich velitele Anibeda narazit na kůl, protože „se dal přelstít od Ioanna, takového kramáře a hloupého civila“. Peršané však k Petře přitáhli znovu a Římané jim na základě dohody pevnost vydali, za což mohli i se svým majetkem pokojně odejít.
Císařův vojevůdce Belisar vytáhl na podzim z města Darasu (Dara, Turecko), překročil hranice a u perské pevnosti Nisibis (Nusaybin, Turecko) svedl boj s městskou posádkou. Dobře opevněné město se však ani nepokoušel dobývat a pokračoval k blízké hraniční pevnosti Sisauranonu (též Sisara, Sarbané nebo Sisarbanon, jeden den cesty od Nisibis), kterou vyhladověl a obsadil. Jeden římský oddíl pod vedením Arethovým překročil řeku Tigris, vydrancoval perskou provincii Asýrii a získal zde obrovskou kořist. Nepřátelský útok donutil krále Chosroea stáhnout své vojsko do Persie, zatímco jeho protivník Belisar odešel na zimu do Konstantinopole.

Druhá římsko–perská válka
Ve 13. roce Iustinianovy vlády (roku 540) vytáhl perský král Chusrav do Sýrie, Kilikie a Osrhoeny. Když je opustil, rozhodl se císařův vojevůdce Belisar, že se souhlasem císaře sám preventivně do Persie vpadne. Proti tomuto úmyslu byl jen velitel provincie Phoenice Libani, který se obával, že pokud odsud odtáhnou vojáci, vyplení jeho provincii a Sýrii arabský náčelník v perských službách al–Mundhir (Alamundar) z kmene Lachmovců usazeného na dolním toku Eufratu kolem města Híry. Belisarios ho však podle Prokopia uklidnil tím, že je právě letní slunovrat, a to nejméně po dva měsíce Arabové přinášejí oběti svému bohu a na cizí území neútočí. Po této době že jednotky patřící pod jeho velení uvolní.
Pak se vydal dobýt města Nisibis na horním toku Tigridu, které často přecházelo z rukou jedné velmoci do druhé, a spojenecké Araby poslal poslal napřed do Mezopotámie, protože k dobývání hradeb byli prý nezpůsobilí, ale nad jiné vynikali v drancování území. Arethas (arabsky Harítha) se svými bojovníky skutečně nashromáždil velkou kořist, ale ze strachu, aby jim ji Římané nevzali, se choval tak, aby se s Belisarem nesetkal. V římském vojsku mezitím propukly nemoci a velitelé pohraničních území na východě se v srpnu již opět obávali Alamandurova plenění, což znamenalo konec této výpravy.

Druhá římsko–perská válka, perská invaze do Colchidy a Belisariusovo tažení do Mezopotámie (zdroj)
(540) V druhém roce války mezi Římany a Peršany začala hrát důležitou roli Lazika neboli Colchida, jež dosud byla klientem Konstantinopole, přičemž tato závislost na impériu nespočíval ani tak v placení daní, jako v tom, že volbu svého nového krále ponechávali Lazové „na moudrosti císaře“. Lazští šlechtici pak měli ve zvyku vybírat si své manželky mezi římskými dámami, králové pak hledali v rodinách senátorských. Dokonce král Gubazes, který roku 539 pozval perského krále Chosroea do země, byl syn jedné takové dámy a sloužil jako silentarius v císařském paláci.

Lazické království bylo pro císaře maximálně důležité, neboť sloužilo jako jakási závora, která bránila pronikání barbarů zpoza Kavkazu do jeho provincií. A opravdu Lazové bránili horské průsmyky, aniž po něm požadovali peníze nebo vojáky. Když se však Peršané zmocnili sousední Iberie, bylo proto zcela nezbytně nutné zabránit jim v dalšímu postupu k Černému moři. Do Laziky tedy tehdy vpochodovala římská armáda a země se dostala pod bezprostřední ochranu impéria, jehož zájmy zastupoval nepopulární velitel Petr. Petrovým nástupcem se pak stal tvrdý Jan Tzibus, jehož schopnost sehnat v této chudé zemi peníze přišla císaři velmi vhod. Na jeho radu totiž Justinián postavil jižně od města/řeky Phasis pevnost Petru (lokalizace neznámá) a vyhlásil monopol na dodávky tolik potřebného zboží. Takže již nyní nebylo možné, aby Lazové přímo kontaktovali římského obchodníka a kupovali si od něho za rozumnou cenu např. obilí nebo sůl. Jan Tzibus usazený v pevnosti Petra nyní začal fungovat jako jejich prostředník, který za minimální ceny nakupoval a za maximální prodával. Byl to totiž jediný způsob, jak na domorodce uvalit daně, z nichž pak byla financovaná římská armáda. Lazové to pak zcela oprávněně chápali jako nespravedlnost – když je Římané ve vlastním zájmu obsadili a na nic se jich neptali, pak si i svoji armádu měli platit sami.

Roku 539 tedy jejich král Gubazes poslal své vyslance k perskému králi Chosroeovi, a pozval jej do země, aby obnovil zdejší království, přičemž poukazoval na to, že když Peršané vyženou Římany, zajistí si tak přístup k moři, po němž mohou dopravit své vojáky až ke Konstantinopoli. Obsazení Laziky také ovládnou horské průsmyky a budou se moci spojit s barbarskými nepříteli Římanů zpoza Kavkazu. Chosroes tedy vyslyšel žádosti vyslanců a projevil ochotu se v Lazice angažovat, zvláště když uvážil, že po jejím ovládnutí přijde o její podporu sousední křesťanská Iberie. Aby však skryl své skutečné záměry, předstíral, že se svojí armádou potáhne právě do této země, kde je ho v nutné záležitosti potřeba.

Perská armády provázená Gubazesovými vyslanci se nyní vydala do Laziky a postupovala pomalu obtížným a neschůdným terénem. Vojáci proto museli v listnatých lesích hustě pokrývajících horská úbočí kácet obrovské stromy a pomocí nich budovat provizorní cesty, které dosud prakticky neexistovaly. Když Chosoroes pronikl do samého středu Laziky, setkal se s králem Gubazesem, aby od něho po orientálním způsobu přijal slib věrnosti. Hlavním úkolem těchto nových spojenců nyní bylo zmocnit se centra římské moci Petry a vyhnat z ní „živnostníka“, jak král posměšně nazýval Jana Tzibuse. Když však k ní dorazil perský předvoj pod velením Aniabedesovým, tak se jim pevnost zdála opuštěná – hradební brána sice zavřená, avšak nikde ani živáčka. Takže když posel krále Chosroea informoval, že cesta je volná, již brzy stála před Petrou celá perská armáda. Král pak z vrcholku blízkého kopce se zájmem sledoval, jak vojáci nasadili proti bráně beranidlo. Najednou se ale vrata rozletěla a Římané se na ně vyřítili, rychle zlikvidovali obsluhu beranidla a zabili i mnoho Peršanů, kteří se tísnili za ním, načež dříve, než někdo mohl reagovat, zase ustoupili a přibouchli za sebou vrata. Nešťastného Aniabadese – podle jiného zdroje velitele obsluhy beranidla – pak nechal Chosroes narazit na kůl, protože se nechal obelstít takovým „hokynářem“, tzn. Tzibusem.

Peršanům nyní bylo jasné, že musí přikročit k regulárnímu obléhání a že Petra ale bude tvrdým oříškem – zatímco z jedné strany byla chráněna mořem, na straně druhé se musel o strmé útesy rozbít útok jakkoliv odhodlaného či statečného nepřítele. Pouze zde však byl úzký průchod až k hradbám, po jejichž obou stranách stály dvě vysoké obranné věže, jež bohužel nebyly duté, ale do značné vyplněné kamenem, aby je nebylo možno prorazit válečnými stroji. Ale vynalézavost Orientálců přesto slavila úspěch, když ze základny jedné z nich vybrali kámen a ten pak nahradili dřevěnou výdřevou, kterou pak pak zapálili. Když dřevo shořelo, věž se s velkých rachotem zřítila a vytvořila tak vstup do pevnosti. Římané nyní na další odpor rezignovali a kapitulovali – jejich bojová morálka ostatně byla nevalná již od prvních dnů obležení, kdy náhodně vypálená střela zabila jejich velitele Jana Tzibuse. Pevnost pak mohli opustit nejenom s majetkem svým, ale i s penězi nashromážděnými svým padlým velitelem. Chosroes se však v Petře dlouho nezdržel a jakmile dostal zprávu, že Belisarius vpadl do Asýrie, rychle se vracel bránit území své říše.

Na jaře roku 541 se totiž dostavil na bojiště římský generál Belisarius i se všemi svými Góty, které které zajal v Itálii – samozřejmě s výjimkou samotného jejich krále – a převzal velení nad východními armádami. Kromě Gótů si přivezl i své generály, kteří se mu osvědčili v italské kampani, přičemž Valerianus nahradil v Arménii Martina, který byl převelen do Mezopotámie. Když římští vyzvědači zjistili, že přímé nebezpečí území říše nehrozí, protože Chosroes prý potáhne do Iberie – tak dobře se podařilo Laziku jako skutečný cíl perského útoku utajit – rozhodla se válečná rada svolaná v Darasu pro útok. Je zajímavě, že ačkoliv byl Belisarius vrchním velitelem, nikdy nepřijal žádné strategicky důležité rozhodnutí, aniž by jej konzultoval se svými důstojníky. Je možné, že neměl tolik zkušeností z válek s Peršany jako jeho podřízení a že si tedy nedůvěřoval, nebo mohli hrát určitou roli obavy, že by velitelé tak různorodých vojenských oddílů mohli těžce snášet jeho jasné a autoritativní rozkazy.

Ať skutečnost byla jakákoliv, Římané spolu se svými pomocnými oddíly Saracenů krále Harithy vyrazili do útoku a pochodovali směrem k městu Nisibis, které však bylo natolik pevné, že nemělo cenu se o něj pokoušet. Jako vhodnější kořist se jevila pevnost Sisaurana mezi Nisibis a řekou Tigrisem, jejíž posádka však první útok Římanů odrazila a způsobila jim určité ztráty. Bylo tedy nutné přikročit k jejímu obléhání. Protože ale Belisarius si uvědomoval, že Harithovi Arabové jsou k takovému účelu naprosto nevhodní, posílil je o jeden tisíc dvě stě mužů svých osobních gardistů a poslal je za řeku plenit protivníkovo území s tím, že až pevnost padne, připojí se i se zbytkem své armády k nim. Sisaurana však neměla dostatečné zásoby potravin, a proto brzo kapitulovala, a zatímco zajatí křesťané dostali svobodu, perští uctívači ohně putovali nejdříve do Konstantinopole, kde je sám císař poslal pod jejich velitelem Bleschanesem bojovat proti Gótům do Itálie. Pevnost pak byla srovnána se zemí.

Bohužel Haritha s takovým nadšením plenící zemi Peršanů se rozhodl, že si veškerou kořist ponechá pro sebe, a proto se nejdříve pod smyšlenou záminkou zbavil svých římských spojenců a pak prostě zmizel, když přestal znervóznělému Belisariusovi obávajícího se již o osud těchto vojenských sborů podávat zprávy. A zatímco Haritha skrýval svůj lup, ustoupili tito Římané, jímž veleli Traianus a Jan, zvaný Žrout, v obavách z neexistující perské armády až do Theodosiopole (Erzerum, Turecko). To však nebyl jediný problém, který musel Belisarius řešit. Jeho vojáci, zvláště pak Thrákové, totiž trpěli různými chorobami a zvláště pak hrozným vedrem, tak typickým pro tuto roční dobu a tuto část Mezopotámie. Není proto divu, že žádali, aby se mohli vrátit do klimaticky příhodnějších oblastí. Když s tím souhlasila i většina důstojníků, Belisarius se podvolil a z nepřátelského území se stáhl. Jeho četní nepřátelé však o něm začali roztrušovat, že trestuhodně promeškal obrovskou příležitost, když po pádu Sisaurany nepronikl za Tigris a ukončil tak tažení, které jej mohlo zavést až k samotným hradbám perského hlavního města Ctesiphonu (předměstí Bagdádu, Irák). On prý však obětoval zájmy impéria svým zájmům soukromým, když ustoupil prý proto, že se chtěl setkat se svojí manželkou, která právě přijela na Východ, aby ji potrestal za její nevěru. Skandál jeho manželky mohl být opravdu skutečný, těžko ovšem posoudit, nakolik ovlivnil jeho rozhodování. (→542)

Biskupem města Edessy se stává Jakub Baradaeus
Je možné, že by se Konstantinopoli podařilo tvrdými represáliemi monofyzitickou „heretickou“ víru zcela vykořenit, kdyby nebylo jednoho horlivého „zealota“, který nejenom že udržel toto „kacířství“ při životě, ale dokonce položil základy vlastní monofyzitické církve. Tímto mužem byl Jakub Baradaeus, jehož roku 541 ustanovili monofyzitičtí biskupové žijící pod ochranou císařovny Theodory v Konstantinopoli biskupem města Edessy (Urfa, Turecko).

Obdařen mimořádně odolnou fyzickou konstitucí strávil pak zbytek svého života putováním provinciemi Orientu – Sýrií, Mezopotámií i Malou Asií – v přestrojení za žebráka. Své jméno Baradaeus pak dostal podle svého oděvu vzniklého sešitím kusů látek pocházejících z oslích sedel. A jeho převlek byl tak dokonalý a jeho „kacířští“ druzi tak věrní, že se ho císařským úřadům nikdy nepodařilo dopadnout. A tak až do své smrti roku 578 nejenom že utvrzoval lidi v jejich monofyzitické víře a podporoval jejich vzdorného ducha, ale také světil jejich biskupy a duchovní a organizoval je na způsob tajné organizace. Jeho jméno je i zvěčnělé v názvu církve, kterou založil – jakobité.

Al–Haritha požaduje vyslání biskupů
Do Konstantinopole přijel al–Haritha, vazalský král arabského kmene Ghassánovců, velmi důležitých pro obranu jižní syrské hranice, a mimo jiné požádal císařovnu Theodoru o vyslání biskupů. Ta nezapřela svoji monofyzitickou víru, neboť jejich výběrem pověřila svého souvěrce Theodosia, bývalého alexandrijského patriarchu, kterého ukrývala v Hormisdově paláci. Theoodsios se s jejím vědomím rozhodl pro Jakuba Baradaea, metropolitu edesského, a Theodora z Bostry, kteří se samozřejmě nezdržovali ve svých městech, kde jim hrozilo okamžité zatčení, ale ukrývali se na venkově. Jan z Efesu líčí, jak Jakub přišel do Konstantinopole, kde setkal se s velkým množstvím věřících, se šejkem i s císařovnou Theodorou, která jej již viděla ve snu, jak byl vysvěcen na biskupa, načež sám začal vysvěcovat kněze, a Jan tvrdí, že jich bylo na sto tisíc. Ortodoxní císař Justinián se ho nejdříve pokoušel zatknout, ale když toto jeho úsilí bylo marné, tak to vzdal.

Pád Jana z Cappadocie
Devět či deset let následujících po potlačení povstání „Nika“ (roku 532) bylo to nejúspěšnější období vlády císaře Justiniána, kterému se po uzavření míru s Persií podařilo ovládnout Afriku a Itálii. Konstantinopol za tu dobu povstala z popela ještě krásnější a ještě velkolepější než kdykoliv předtím a také práce na jeho velkém zákoníku byly úspěšně završeny.
Ale léta tak šťastná pro císaře nebyla vůbec šťastná pro jeho poddané, kteří museli všechny ty jeho stavební i vojenské podniky financovat svými daněmi. A na čas se jejich daňový útisk alespoň zmírnil, když tvrdý pretoriánský prefekt Východu Jan z Cappadocie byl roku 532 ze své funkce odvolán a nahrazen populárním Phocasem, který alespoň nezneužíval svůj úřad k osobnímu obohacování. Ale i Phocas byl ze svého úřadu odstraněn, protože jeho metody výběru daní nebyly dostatečně efektivní, aby uspokojily finanční potřeby císaře, který právě připravoval velké africké tažení. A tak již následující rok obdržel Jan zpět svoji prefekturu, aby mohl dalších osm či devět let vysávat východní provincie. Po potlačení povstání se totiž císař již necítil vázán sliby, které dal vzbouřencům, a kromě Jana vrátil úřad i dalšímu nepopulárnímu ministrovi. A tak kvestorem se opět stal „velký právník“ Tribonianus, tak proslulý svojí láskou k penězům.

Jan z Cappadocie se těšil díky své vynalézavé schopnosti sehnat vždy a všude peníze císařově neomezené důvěře a jedinou osobou, kterou se musel obávat, byla císařovna Theodora, jež byla rozhodnuta jej zničit. Situace byla však nejdříve patová, protože Jan nebyl schopen zbavit Theodoru vlivu na jejího manžela, a sám na druhé straně neudělal takovou chybu, aby se Theodoře podařilo otřást Justiniánovou důvěrou v něho. Ale v obavách, že by císařovna za ním mohla poslat najaté vrahy, obklopil se takovým množstvím ozbrojenců – samozřejmě kromě Rufina – jako žádný pretoriánský prefekt Orientu před ním. Protože byl také velmi pověrčivý, není divu, že uvěřil podvodníkům, kteří mu věštili, že se jednou stane císařem. Prozatím však byly jeho pracovní výsledky tak skvělé, že byl poctěn konzulátem pro rok 538.
Pokud kromě císařovny existoval někdo, koho Jan nejvíce nenáviděl, pak to byl Belisarius, vysoce populární a vážený muž, který dobyl pro impérium Afriku a Itálii a právě přivedl do Konstantinopole (540) zajatého krále Ostrogótů. Třebaže se o Belisariusovi vážně spekulovalo jako o vhodném kandidátovi na trůn, mohl se na něho císař vždy spolehnout, což však již neplatilo obráceně.

Stejně jako Justinián pocházel i Belisarius z Ilýrie, neboť se narodil ve městě Germánii poblíž hranic s Thrákií. A podobně jako on se oženil s neurozenou dívkou jménem Antonina, která stejně jako císařovna Theodora pocházela z pochybného prostředí cirků a divadel a která již před sňatkem měla nemanželské děti. Avšak na rozdíl od Theodory nebyla Antonina svému manželovi vůbec věrná a její četné avantýry vnášely do jejich manželství značně akční prvky. Vždy se jí ale podařilo situaci ustát a získat zpět manželovu přízeň. Je ovšem také pravda, že jej věrně doprovázela na všech jeho vojenských taženích a u dvora intervenovala jako císařovnina důvěrná přítelkyně pokaždé, když upadl v nemilost. Ovšem také Theodoře připadalo výhodné spojit se s touto prohnanou ženou.

A právě Theodora a Antonina začaly ruku v ruce pracovat na pádu Jana z Cappadocie, který představoval nebezpečí nejenom pro ně, ale i pro jejich manžele. Ale jediná možnost, jak se tohoto pro pokladnu impéria nepostradatelného člověka zbavit, pak bylo přinést císaři jednoznačný důkaz o jeho velezrádném jednání. A Antonina se rozhodla, že jej k tomu vyprovokuje. Svůj plán pak začala realizovat někdy v dubnu nebo květnu roku 541.
Prefekt měl jediné dítě, dceru jménem Euphemie, kterou upřímně miloval, což bylo neobvyklé u muže tak „odpuzujícího charakteru“. Děvče to pak bylo velmi ctnostné, ale i mladé a nezkušené, takže není divu, že se stalo snadnou obětí prohnané Antoniny. Belisarius se toho jara vydal převzít velení na východní frontě, ale jeho manželka ještě nějaký čas zůstala v Konstantinopoli s tím, že z ním přijede později. Zatím však kultivovala svůj vztah s Euphemií, a když si byla zcela jista její přízní, začala přesvědčovat nezkušené děvče, že její muž není vůči Justiniánovi loajální. Poukazovala na to, že to byl právě Belisarius, který rozšířil hranice impéria a zajal dva krále, a stěžovala si na císaře, že mu za tyto jeho služby neprokázal dostatek vděčnosti. Na to se Euphemia, která viděla svět otcovýma očima, se zeptala:

„A proč Belisarius nevyužije své moci a své armády, aby udělal ty správné věci?“
„To by bylo zbytečné,“ odpověděla Antonina, „aby se pokoušel o převrat, když nemá podporu civilních ministrů v hlavním městě. Ale kdyby mu váš otec chtěl pomoci, tak to by bylo jiné.“
Euphemia se pro tento nápad nadchla a slíbila, že o všem otce informuje. Když se Jan dozvěděl obsah jejich rozhovoru, neodolal a rozhodl se spojenectvím s Belisariusem a Antoninou otevřít si cestu k trůnu, po němž vždy tolik toužil.
Generálova manželka právě opouštěla Konstantinopol a odjížděla na východ za svým manželem. Na noc se však ještě zastavila v Rufinově paláci na druhém břehu Bosporu východně od Chalcedonu, který patřil jejímu manželovi. A právě zde si oba domluvili tajnou schůzku, o níž se samozřejmě dozvěděla císařovna. Důležité ovšem bylo, aby jejich rozhovor vyslechli hodnověrní svědci, kteří jej poté budou věrně reprodukovat Justiniánovi. A Theodora, která komplot horlivě organizovala, si vybrala eunucha Narsa a velitele palácové stráže Marcella, muže, který stál nade všemi stranami a nikdy po dobu své dlouhé služby neztratil císařovu důvěru. (Jeden zdroj pak zřejmě mylně uvádí, že císařovna neudržela jazyk za zuby a řekla manželovi vše, co se chystá, a že Justinián Jana varoval, ať nikam nechodí.)

V každém případě jednoho dne o půlnoci se Jan opravdu dostavil k Rufinovu paláci v doprovody početných ozbrojenců a setkal se zde s Antoninou u jakési zdi, za níž se skryli Narses a Marcellus. Když se pak nechal nachytat a začal bez zábran mluvit o svých plánech, jak odstranit císaře, oba muži vyskočili a chopili se ho. Jeho lidé mu však přišli na pomoc a došlo k ozbrojené šarvátce, v níž byl Marcellus raněn. Janovi se pak podařilo utéci a uchýlit se do chrámového azylu v Chalcedonu. Historik Procopius nám nyní podsouvá myšlenku, že kdyby místo do kostela odejel do Konstantinopole, zde vyhledal císaře, o všem mu řekl a nasypal si popel na hlavu, že by mohl být omilostněn, To ovšem Jan neudělal a přenechal volné pole Theodoře, která svého manžela přesvědčila, aby jej zbavil úřadu, který tak hrozně zneužil, vykázal do Cyzicu na břehu Marmanského moře a zde nechal vysvětit diákonem. Samozřejmě jeho obrovský majetek mu zkonfiskoval, i když jako výraz své milosti mu ponechal značnou částku peněz, která mu umožnila žít v Cyzicu v poměrném luxusu.

Ale jeho klidný život neměl trvat dlouho, neboť Theodora se nehodlala smířit s jakýmkoliv trestem, pokud by to nebyla smrt. Místního biskupa Eusebia totiž jeho stádečko nenávidělo natolik, že si na něj stěžovalo přímo v Konstantinopoli a požadovalo jeho odvolání. Ale Eusebiův vliv u dvora byl tak silný, že se nemusel ničeho obávat. Situace v Cyzicu se však nakonec vyhrotila natolik, že nějací mladíci příslušníci místních cirkových démů si na něj počkali na tržišti a zavraždili ho. Ovšem protože bylo všeobecně známo, že Jan a Eusebius byli nepřátelé, nejevila se jako zcela scestná myšlenka, že bývalý prefekt měl na jeho vraždě nějaký podíl, což by při jeho minulosti bylo i celkem možné. Do města se tedy vypravila senátorská vyšetřovací komise instruovaná pravděpodobně Theodorou, že Jana musí potrestán v každém případě – ať právem, či neprávem. A opravdu třebaže proti němu nikdo nepředložil žádné důkazy, nechali ho senátoři vysvléci a zbičovat jako zločince, pak odít pouze do hrubých šatů a naložit na loď, která zamířila do Egypta. Plavba byla pro Jana mimořádně krutá, neboť nedostával žádné jídlo a pokud nechtěl cestou umřít hlady, musel žebrat v přístavech. Nakonec skočil ve vězení v egyptském městě Antinoopolisu. Ale Theodora stále nebyla spokojena a rozhodně na něj nezapomněla.

O několik let později pak uvěznila ony dva mladíky z cirkového dému Zelených, kteří tehdy zavraždili biskupa Eusebia, a sliby i hrozbami se z nich snažila dostat přiznání, že Jan se podílel na jeho vraždě. Jeden z nich to nakonec připustil, ale druhý to odmítal, třebaže jej mučili. Rozzuřená svým neúspěchem je pak císařovna nechala přivést na Constantinovo forum, kde jim usekli ruce, přičemž Justinián se tvářil, že o ničem neví. Jan pak zůstal ve vězení až do Theodořiny smrti roku 548, pak mu císař povolil návrat do Konstantinopole. Diákonem však zůstal i nadále a říká se, že stále snil svůj sen o trůnu. Je nesporné, že obyvatelé východních provincií pád Jana z Cappadocoe jenom přivítali a že stáli na straně císařovny, třebaže ta postupovala lstivě a protiprávně – Jan si přece své utrpení více než zasloužil. Také Procopius vylíčil Janův příběh otevřeně a pravdivě, což by se neodvážil, kdyby tím poškodil obraz císařovny.

Nevěra Belisarovy manželka Antoniny
Netrvalo dlouho a císařovna Theodora měla možnost splatit své přítelkyni Antonině službu, kterou je při likvidaci Jana z Cappadocie prokázala. Belisarius totiž k sobě přijal mladíka jménem Theodosius a Antonina k němu zahořela neovladatelnou vášní, přičemž samozřejmě nezůstalo pouze u platonického vztahu. Když se podvedený Belisarius o jejich o všem dozvěděl – bylo to v době, když pobýval na Sicílii, tj. v letech 535 – 536 –, poslal své žoldnéře, aby jej zabili. Theodosius si však zachránil život a prchl do Efesu. Ale Antonině se podařilo svého manžela nejenom přesvědčit, že je úplně nevinná, ale dokonce i přimět k tomu, aby jí vydal sloužící, kteří její nevěru vyzradili. Trest pro ně pak stanovila krutý, když poručila, aby jim vyřízli jazyk, jejich těla rozsekali na malé kusy a ty pak vhodili do moře.

Třebaže od těchto událostí uplynulo již pět let, Antonina na svého milence nezapomněla, a když se její manžel odebral na perskou frontu, pozvala jej k sobě do Konstantinopole. Ale její syn Photius, který na Theodosia vždy žárlil, protože nelibě nesl, jak byl vždy preferován, řekl o všem svému nevlastnímu otci, načež si oba muži přísahali, že jej potrestají. Rozhodli se však prozatím ještě nic nepodnikat a počkat, až odjede na Východ i Antonina. Photius pak provázel Belisariuse na perském tažení, zatímco jeho manželka si po několik měsíců užívala s milencem v Konstantinopoli. A když konečně v létě roku 541 vyrazila i ona do Persie, počkal si Photius na Theodosia, jenž se vracel do Efesu, zajal ho a pod strážemi poslal do jakéhosi tajného vězení kdesi v Cilicii. Také Belisarius dal najevo hněv své manželce, ale neměl srdce ji zabít. Nyní se Photius vydal do Konstantinopole, aby se zde zmocnil Theodosiova bohatství, které získal jako podíl na kořisti z Belisariuosových válečných tažení. (Procopius říká, že si naloupil v kartaginských a ravennských palácích na deset tisíc zlatých solidů. Když ale padla Ravenna, byl Theodosius již v Efesu, což by znamenalo – pokud je ta zpráva pravdivá – že mu Belisarius a Antonina poslali podíl na italském lupu.)

Ale v tomto okamžiku zasáhla ve prospěch svých oblíbenců císařovna Theodora, která si oba manžele pozvala do Konstantinopole a zde dosáhla jejich smíření. Pak zadržela Photia a snažila se od něho vyzvědět, kde ukryl Theodosia. Když jej ale ani mučením nedokázala zlomit, začala hledat i jiné možnosti, jak se o něm něco dozvědět. A nakonec byla úspěšná a tolik potřebnou informaci opravdu získala. Theodosia pak zachránila, převezla do metropole, ukryla ve své paláci a pak předala ve vhodnou chvíli jako příjemné překvapení Antonině. Nešťastného Photia, který prokázal větší mravní sílu než samotný Belisarius, pak i nadále držela v kobkách svého paláce. Dvakrát jí ale její vězeň unikl a dvakrát se uchýlil do chrámového azylu. Vždy ale byl z kostela vyvlečen a vrácen zpět do svého vězení. Teprve po třech letech byl až při svém třetím pokusu úspěšný a podařilo se mu prchnout do Jeruzaléma, kde se stal mnichem, a tak unikl pomstě císařovny. Nakonec přežil i císaře Justiniána, přičemž jeho nástupcem byl pověřen úkolem potlačit povstání samaritánů (roku 572), což s krajní krutostí i splnil. Svého postavení a moci pak využíval k násilném vydírání peněz ze všech syrských provincií.

Velká morová epidemie
Z Etiopie se epidemie moru dostala do Konstantinopole. Největší počet lidí zemře v příštím roce.

Poslední konzul
Flavius Basilius mladší zastával roku 541 jako poslední v historii úřad konzula pro Východ. Pak však císař Justinián v rámci „úsporných balíčků“ konzulát zrušil, což zdůvodnil tvrzením, že si nemůže dovolit výdaje s tím spojené. Jednalo se asi o dva tisíce liber zlata určených pro chudé a na financování her v cirku, které imperátor platil z větší části.


Itálie
Gótové boj o Itálii ještě nevzdali, král Totila obléhá Veronu
Ostrogótský král Ildibad opět pozdvihl zbraně proti císaři a zaútočil na jedinou římskou posádku na sever od řeky Pádu dislokovanou v Tarvisiu (Treviso nedaleko Benátek). V boji porazil a pobil Vitaliovy Heruly, přičemž se zachránilo pouze několik lidí.
Král Ildibad se znesvářil se svým velitelem Uraisem údajně kvůli soupeření jejich manželek v oblékání a celý konflikt vyřešil jeho vraždou. Krevní mstě Uraisových stoupenců však neunikl a byl zlikvidován svým osobním strážcem: „Počkal si na hostinu [Velas], kterou král dával pro šlechtice, aby provedl svůj úmysl. Bylo zvykem, že v době hostiny míval král kolem sebe kromě mnohých jiných také svou tělesnou stráž. Když natáhl ruku pro jídlo a seděl na podušce s ohnutou hlavou, Velas ho najednou udeřil mečem do šíje tak prudce, že král ještě držel v prstech jídlo a hlava se mu kutálela na stůl k úděsu a hrůze všech přítomných.“
Rugiové, kteří do Itálie přišli už s Theoderichem Velikým, pak provolali za krále svého předáka Eraricha, který snad měl také na vraždě podíl. Jeho hlavní snahou bylo uzavřít mír s císařem Justiniánem, a proto do Konstantinopole vyslal poselstvo s návrhem rozdělit Itálii mezi obě strany tak, jak to původně císař navrhoval Vitigesovi – jih Apeninského poloostrova by připadl říši, sever Gótům a hranicí by byla řeka Pád. Vyslanci však Justiniána tajně informovali, že Erarich je ochoten se za titul patricia a velké části peněz zříci královské koruny. Gótům se ale Ildibadova vražda příliš nelíbila a také pochybovali, že nový panovník je schopen vést válku. Podle Prokopia pomstu vykonal Ildibadův synovec Totila (na mincích je však správné Baduila), který po pěti měsících vlády Eraricha zabil a v říjnu usedl na trůn. Okamžitě začal plánovat rozsáhlé vojenské akce proti císařské armádě, a proto potřeboval získat na svoji stranu i nižší vrstvy obyvatelstva – řemeslníkům a rolníkům promíjel daně a drobným zemědělcům přiděloval půdu zkonfiskovanou statkářům. Císař Justinián nebyl vývojem v Itálii zrovna nadšen, a proto „neustále plísnil a podněcoval velitele tamějšího vojska k rozhodnému postupu“. A tak ještě v zimě roku 541/542 vyrazilo jedenáctitisícové římské vojsko proti významnému středisku gótského odporu městu Veroně a zahájilo jeho obléhání.


Franská říše
Frankové ovládli Raetii a Norikum
Mezi lety 540 a 545 upevnil franský král Theudebert I. svoji pozici severně od Alp, tj. v provincii Raetia secunda (provincie Augsburk), v Noriku a v Korutanech a pronikl až k hranicím Pannonie, což vyvolalo zděšení v Konstantinopoli, kde se objevila zvěst, že Theudebert chce proniknout až na římský Balkán. Aby své územní zisky zabezpečil, spojil se s Langobardy a Gepidy – princ Theudebald se oženil s Waltradou (Walderadou), dcerou langobardského krále Wachona a sestrou své nevlastní matky královny Wisigardy.

Frankové v Hispánii
Roku 541/542 pronikli franští králové Childebert I. a Chlothar I. do Hispánie, kde zpustošili bývalou římskou provincii Tarraconensis a oblehli město Zaragozu. Vizigóti jim však uštědřili drtivou porážku a zahnali na útěk. V pyrenejských průsmycích však narazili na generála Theudiscla a museli si průchod vykoupit. Vojenský debakl je odradil od dalších útoků na celých 90 let.


Hispánie
Vizigótský král Teudis odrazil útok Franků
Větší zapojení krále Teudise do politiky na jihu Evropy podnítil roku 541 Franky k novému útoku proti vizigótskému království. Franští králové Childebert a Chlothar doprovázení třemi svými nejstaršími syny vyrazili z Dax, navarrskými průsmyky přešli Pyreneje a pak přes Pamplonu zamířili do Zaragozy, hlavního města tarragonské provincie, kterou po 49 dní obléhali. Ale když Frankové vyplenili její okolí a u místního provinčního obyvatelstva nenašli výrazné podpory, začali se opět stahovat z obav z Teudisova generála Teudisla, jenž právě obsadil pyrenejské průsmyky, a z nepřátelských akcí Basků, kteří žili v tomto pohoří. Jejich ústup si pak vyžádal mnoho životů a ztrátu značné části kořisti. Je možné, že neúspěch této franské vojenské výpravy z roku 541 způsobil i protiútok Gótů na sporné septimánské hranici, při němž znovu obsadili města Béziers a Lodève.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

A.D. 542

Římská říše a Orient
• Druhá římsko–perská válka
Na jaře zahájil perský král Chosroes I. již své třetí tažení proti římské říši a jeho armáda o síle sto tisíc mužů pronikla do Sýrie. Šest tisíc Peršanů nejdříve neúspěšně obléhalo Sergiuopolis, bráněnou pouhými dvěma stovkami vojáků, poté byl hlavní útok veden přes Kommagénu (římská provincie západně od horního Eufratu) směrem na Jeruzalém. Vojsko císaře Justiniána se shromáždilo na středním Eufratu ve městě Dúra-Európos a pod Belisarem vyrazilo proti Peršanům. Ti si výsledkem očekávané bitvy asi nebyli příliš jisti, a proto válečné akce přerušili a k Římanům vyslali králova tajemníka. Belisar se uchýlil ke lsti – jeho vojenské oddíly kolem Peršana opakovaně procházely, a tak se podařilo vzbudit dojem, že římská armáda je obrovská. Chosroes po této zprávě dostal strach a zavelel k ústupu. Slabou náplastí na jeho neúspěch bylo obsazení nehajitelného města Kalliniku (Rakka, Sýrie).
• Druhá římsko–perská válka (zdroj)
Na jaře roku 542 pak Chusrav vpadl na území východních Římanů a žádal výkupné od Sergiopole, ve skutečnosti ale chtěl lstí města dobýt. Jeden z arabských křesťanů v perském vojsku jménem Ambros však tyto jeho úmysly obyvatelům Sergiopole prozradil. Král se pak rozhodl dobýt města útokem. Ambros však zase vynesl, že Peršané mají zásoby vody pouze na dva dny, město se tedy nevzdalo a Peršané odtáhli s nepořízenou.
Jejich dalším cílem se měla stát Palestina, kde chtěli mj. vyloupit všechny poklady Jeruzaléma. Na válečné pole se nechal státní poštou (cursus publicus) urychleně dopravit Belisarios a perský král projevil zájem o mírová jednání. Na zpáteční cestě se mu však přesto podařilo dobýt Kalliniku.
• Druhá římsko–perská válka, perský vpád do Commageny (zdroj)
(541) Když na jaře roku 541 perský král Chosroes opět překročil Eufrat, okamžitě vyslal šest tisíc vojáků k městu Sergiopoli (Resafa, Sýrie), aby potrestali jejího biskupa Candida za to, že nesplnil svůj závazek přijatý před dvěma roky, a nezaplatil výkupné za zajatce z města Sury. Na obranu nešťastného biskupa pak lze říci, že třebaže se o to i snažil, nepodařilo se mu sehnat obrovskou sumu dvou set liber zlata, zvláště když císař Justinián byl vůči jeho prosbám hluchý. Štěstím Sergiopole však bylo to, že ležela v poušti a byl to právě nedostatek vody, který přinutil Peršany k ústupu. Chosroes nyní již nechtěl marnit čas pobytem v jednou již vypleněné Commageně (oficiální název provincie Euphratensis), ale hodlal pokračovat do Palestiny a zmocnit se zde Jeruzaléma i se všemi jeho poklady. Ale toto smělé tažení se neuskutečnilo a vetřelec se vrátil do svého království, když tohoto roku nedosáhl prakticky ničeho. Rychlý ústup perské armády pak byla asi způsoben spíše šířením moru spíše než obavami krále z císařova vojevůdce Belisara, který se právě dostavil na bojiště, jak nám to podsouvá Procopius. Chosroes až do konce svého života již Jeruzalém nedobude; tento husarský kousek se podaří až jeho stejnojmennému vnukovi.
Belisarius přijel státní poštou do svého hlavního stanu ve městě Europus na řece Eufratu (archeologicky významné ruiny nedaleko dnešní vesnice Salhiyé, Sýrie) a ihned začal sbírat vojáky rozptýlené po různých posádkách. Protože Chosroes byl velmi zvědavý na tohoto generála, vítěze nad Vandaly a Góty, jenž přivedl v triumfu k nohám Justiniánovým dva jejich poražené krále, poslal k němu svého vyslance Abandanese pod průhlednou záminkou, že má zjistit, proč císař neposlal své vyslance vyjednávat o mír. Belisarius však správně odhadl účel této návštěvy a rozhodl se udělat patřičný dojem. Nejdříve poslal jeden tisíc jezdců na levý břeh Eufratu s úkolem postavit se Peršanům, kdyby se snažili překročit řeku, pak si mezi ostatními vybral na šest tisíc zvláště urostlých a vzhledných mužů a začal předstíral, že si právě s nimi vyjel na lov. V určité vzdálenosti od svého tábora si nechal postavit stan ze silného plátna a kolem něho s vědomou nedbalostí své muže rozestavil – nejblíže Thráky a Illyry a trochu dále pak Góty, Heruly, Vandaly a Berbery, všechny v dokonale střižených lněných tunikách nebo krátkých kalhotách, bez plášťů a epomisů, aby vynikla krása a souměrnost jejich těl. Každý voják pak jako lovec měl v ruce bič a nějakou zbraň – meč, sekeru anebo luk. Nestáli ovšem strnule jako na přehlídce, ale ledabyle se pohybovali a pohledem úplně ignorovali perského vyslance, který přijel a divil se.
Na Peršanovu stížnost, že císař neposlal nikoho vyjednávat o mír, Belisarius pobaveně odpověděl:
„Není zvykem mužů chovat se v takové záležitosti tak, jak se chová Chosroes. Jiní, když se cítí poškozeni, pošlou nejdříve své vyslance a teprve když se jim nedostane zadostiučení, uchýlí se k válce, kdežto on nejdříve zaútočí a pak začne mluvit o míru.“
Chování a zjev římského generála stejně jako jeho muži poklidně „lovící“ bez obav v nevelké vzdálenosti od nepřátelského tábora udělaly na vyslance takový dojem, že začal přesvědčovat svého pána o nutnosti ukončit tažení. Chosroes pak usoudil, že triumf krále nad generálem by pro generála neznamenal žádné velké ponížení, kdežto vítězství pouhého generála nad králem by bylo pro krále velmi potupné – alespoň tak zdůvodňuje Procopius jeho ústup. Podle stejného zdroje se pak Chosroes celkem zbytečně obával přechodu Eufratu, protože početně slabší Belisarius se mu v tom nepokoušel zabránit. Nakonec Chosroes přijal jistého bohatého občana města Edessy jako rukojmí, uzavřel s Belisarem příměří a definitivně se stáhl se z území říše, když cestou zničil město Callinicum (Rakka, Sýrie), jehož hradby bohužel právě procházely rekonstrukcí. Tím, že jej donutil k ústupu, si Belisarius – alespoň podle Procopia – vydobyl nehynoucí slávou, přičemž tento jeho úspěch ještě předčil všechna jeho vítězství na Západě. Procopiovo líčení však není důvěryhodné a existují v něm rozpory – jestliže Chosroes opravdu uzavřel příměří a ustoupil z obav před Belisarem, proč od něho dostal rukojmí a proč se zmocnil Callinicu? Zdá se, že všechno bylo jinak, a my můžeme mít za prokázané, že ústup Peršanů neměl žádnou spojitost s Římany, ale s velkou morovou epidemií, která propukla v jejich zemi v létě roku 542. Koncem roku pak byl Belisarius z východní fronty již podruhé odvolán a vyslán opět bojovat do Itálie. (→543)
• Mor v Konstantinopoli (Prokopios z Kaisareie Hyper ton polemon logoi)
„Mor trval v Byzantiu čtyři měsíce, nejprudčeji zuřil po tři měsíce. Zpočátku umíralo o něco více lidí než obvykle, ponenáhlu se však zlo stupňovalo, až počet mrtvých dosáhl pro každý den pěti tisíc, později stoupl na deset tisíc i více. Zpočátku se staral každý sám o pohřeb zemřelých v jeho domě; také ovšem házeli mrtvoly do cizích hrobů, a to tajně nebo použili násilí, a tak později nastal všeobecný zmatek. Neboť zde zůstali otroci bez pánů, tam dřívější bohatí lidé se museli obejít bez pomoci služebnictva, které buď leželo nemocné, anebo pomřelo; mnohé domy byly úplně liduprázdné. Tak se stalo, že za této zlé situace leckterý vznešený člověk zůstal po několik dní nepohřben...
Když však byla zaplněna mrtvolami všechna dosavadní pohřebiště, kopali Theodorovi lidé po řadě na všech místech kolem města jámy, položili tam mrtvé a vzdálili se; ale později lidé zaměstnaní kopáním podle počtu zemřelých nebyli časem s to zvládnout všechnu práci. Proto vystoupili na věže městských hradeb a předměstí Sykai, odstranili střechy, bez pořádku házeli dovnitř mrtvoly, takže byla z nich, jak právě byly přineseny, navršena hromada. Jakmile zaplnili mrtvými téměř všechny věže, pak zase na ně položili střechy. Odporný puch, který se odtud šířil po městě, sužoval jeho obyvatele tím více, kdykoliv z té strany zavanul vítr. Tehdy se zanedbávaly všechny pohřební zvyklosti: zemřelí nebyli neseni v průvodu jako obvykle, ani se nezpívaly pohřební písně, jak to bývalo zvykem, nýbrž stačilo již, jestliže někdo vzal mrtvolu na ramena, došel s ní až na okraj města u moře a shodil ji; tam byly mrtvoly naloženy na čluny a někam odvezeny…
Tehdy nebylo lehké, jak se zdálo, spatřit někoho v Byzantiu na veřejném prostranství, nýbrž všichni, kteří byli zdrávi, vysedávali doma, ošetřovali nemocné nebo oplakávali mrtvé. Bylo-li skutečně možné potkat člověka, který se odvážil vyjít na ulici, tak ten vynášel mrtvolu. Všechna práce stála a řemeslníci zanechali veškerou činnost, všechen provoz v dílnách ustal. Proto ve městě, ve kterém byl přebytek všech zásob, se rozšířil velký hlad; dostat třeba kousek chleba nebo jiné jídlo v dostačujícím množství zdálo se obtížným a velmi důležitým, takže někteří nemocní museli předčasně zemřít nedostatkem potravin. Zkrátka v Byzantiu nebylo možno vůbec spatřit člověka ve svátečním oděvu, zejména když se roznemohl také císař; i u něho se totiž objevil otok. Ve městě, kde sídlí císařská vláda celé římské říše, se všichni oblékali jednoduše jako prostí lidé bez veřejných funkcí a chovali se tiše. Tak se projevoval mor na ostatním římském území a v Byzantiu. Mor se také rozšířil do perských zemí a ke všem ostatním barbarům.“ (Jednalo se o jeho dýmějovou variantu s úmrtností 40 – 70%.)
• Velká morová epidemie(A.D. 542 – 543) (zdroj)
Císař Justinián vládl právě čtrnáct let, když v létě roku 542 propukla velká morová epidemie, která postihla a vyplenila snad každý kout jeho impéria. A zdá se, že tento mor byl ještě zkázonosnější než ten, který vyplenil Athény v době Periclově, Londýn za vlády Karla II., nebo ten, který přivezli z východu legionáři Marca Aurelia, přičemž snad jen „černá smrt“ ve 14. století si vyžádal tolik životů.
Mor nejdříve napadl egyptské pohraniční město Pelusium, odkud se šířil jednak na západ do Alexandrie a celého nilského údolí, jednak na sever do Palestiny a Sýrie. Následujícího roku uprostřed jara pak dosáhl Konstantinopole, odkud pokračoval do Malé Asie a Mezopotámií do Persie. Po moři – buďto z Afriky nebo přes Jadran – se pak dostal do Itálie, na Sicílii a do Galie. Bylo také vypozorováno, že infekce nejdříve zasáhla pobřeží a z něho se pak šířila do vnitrozemí, přičemž ti, co nemoc přežili, se vůči ní stali imunní. A historik Procopius studovala morovou epidemii v Konstantinopoli stejně důkladně jako před ním Thukydides v Athénách. Podrobně pak líčí příznaky dýmějového moru, který se nejdříve projevil náhlou horečkou, která ovšem nebyla nijak enormně vysoká, pak morovými lézemi nejčastěji ve slabinách, ale i v podpaždí, za ušima nebo na stehnech a nakonec halucinacemi a smrtí. Na rozdíl od „černé smrti“ ve 14. století však nezaznamenal přítomnost jeho plicní varianty projevující se vykašláváním krve.
V Konstantinopoli řádila nemoc po čtyři měsíce a během prvních tří z nich pak byla úmrtnost opravdu vysoká. Zpočátku pak umíralo lidí jen o málo více než bylo obvyklé, ale jak čas plynul, dosahovala úmrtnost pět tisíc lidí denně a na svém vrcholu i deset tisíc i více. (Procopius a Jan z Efesu uvádějí, že denně odnášeli mrtvé lidi z ulic, přičemž v branách, přívozech i přístavech jich denně napočítali pět, sedm, dvanáct i šestnáct tisíc. Jan z Efesu také píše, že jen počet zemřelých posbíraných na ulicích nebo veřejných místech dosáhl třech set tisíc. Když uvážíme, že na „černou smrt“ zemřelo v Londýně 100.000 lidí, stejně tolik v Benátkách a v Avignonu 60.000, nemusí to být při větší lidnatosti Konstantinopole údaj vůbec přehnaný. O počtu mrtvých v celém římském impériu pak nejsou zprávy, ale je pravděpodobné, že jich bylo zhruba stejně jako na srovnatelném území ve 14. století, tj. cca 25 milionů. Bylo také zaznamenáno, že muži umírali více než ženy.)
Ještě zpočátku byli příbuzní a sloužící schopni oběti moru pohřbívat, ale jak počet mrtvých narůstal na úkor živých, začaly se mrtvoly hromadit v domech i na ulicích. Stát proto začal organizovat jejich sběr a převoz přes Zlatý rok na předměstí Sycae, kde byly pohřbívány do velkých jam každé pro 70.000 lidí. Pak je ale dělníci nebyli schopni tak rychle kopat a mrtvoly se opět hromadily. Proto tedy strhli střechy hradebních věží směrem k předměstím a naplnili je až po vrchol zemřelými, v důsledku čehož se „hrozný zápach šířil po městě a děsil obyvatele, zvláště když foukal vítr od těch čtvrtí“. Procopius také zaznamenal, že příslušníci cirkových démů zanechali svého nepřátelství a společně mrtvé pohřbívali.
Ve městě pak ustala veškerá ekonomická aktivita, řemeslníci opustili své dílny a nedostatek potravin v kdysi tak bohatém městě byl tak velký, že lidé umírali i hlady. Všechny soudní jednání byla zrušena a nikdo nechodil v oděvu úředníka. Také císař onemocněl, ale ataku smrtelné choroby odolal. Procopius také zaznamenal, jak se lidé obrátili k víře a jak se opět ke svým nepravostem vrátili, když nebezpečí pominulo, načež už následuje jenom jeho celkem cynická poznámka, že mor napadl i ty nejhorší lidi, ale nechal je vyváznout. Po patnácti letech, tj. na jaře roku 558, se mor do města vrátil, i když ne již s tak fatálními důsledky.
• Mor v Evropě
Z Egypta pronikl nejenom do Konstantinopole, ale také do Marseille a odsud do celé Evropy, přičemž ušetřena nezůstala ani severní Afrika. V hlavním městě se objevil ještě roku 558, aby do roku 600 zlikvidoval polovinu evropského obyvatelstva. Morová epidemie ukončila období prosperity impéria – ztráta tolika daňových poplatníků a případných rekrutů byla více než citelná. Císař však svoji horlivou stavební činnost nijak neomezil a nové vojáky získával hlavně mezi barbary.)
• Belisar v nemilosti odchází do Itálie
I Justinián onemocněl a mezi lidem se rozšířila mylná zpráva, že zemřel. Císařští velitelé se bavili o jeho nástupci a tvrdili, že si ho vyberou sami a neuznají nikoho jiného. Byl mezi nimi i dosud loajální Belisar. Císařovna Theodora se však o tom dozvěděla a předvolala si Belisara do Konstantinopole: „Když se nyní objevil v konstantinopolských ulicích s nečetným a zanedbaným doprovodem, budil jeho opuštěný zjev údiv a soucit lidu. Justinián a [císařovna] Theodóra ho přijali s chladným nevděkem, servilní dvořané drze a s opovržením; večer se vrátil nejistým krokem do svého pustého paláce. [Manželka] Antonina, naoko či skutečně nemocná, zůstala ve svých komnatách, pak se šla s přezíravým mlčením projít do blízkého sloupořadí, zatímco Belisarios v mukách zármutku a hrůzy klesl na lože a čekal na smrt, jíž stál tak často tváří v tvář pod římskými hradbami. Dlouho po západu slunce se ohlásil posel od císařovny. Vojevůdce otevřel s úzkostnou zvědavostí dopis, který měl rozhodnout o jeho osudu. „Je Ti zajisté známo, do jaké míry si zasloužíš mou nelibost. Vážím si služeb Antoniny. Pro její zásluhy a přímluvy jsem Ti darovala život a dovoluji Ti podržet část majetku, který měl podle práva propadnout státu. Dokaž svou vděčnost tam, kde je třeba, nikoli slovy, ale tvým příštím chováním.“ Nevím, jak uvěřit nebo vylíčit nadšení s jakým prý hrdina přijal toto pokořující odpuštění. Klesl na zem před manželkou, líbal nohy své spasitelky a vroucně sliboval, že bude vděčným a pokorným otrokem Antoniny. Belisarovo mění bylo ukráceno pokutou 120.000 liber šterlinků; souhlasil, že povede válku v Itálii jako comes v hodnosti nejvyššího císařského štolby. Když opustil Konstantinopol, byli jeho přátelé i široká veřejnost přesvědčeni, že jakmile opět získá svobodu, odloží přetvářku a obětuje vlastní zem, Theodóru i snad i samotného císaře pomstě čestného vzbouřence. Jejich naděje byly zklamány; a neochvějnou Belisariovou trpělivost a věrnost možno považovat buď za vskutku vzácnou, nebo naopak za nedůstojnou opravdového muže.
• Synoda v Gaze a origenovské kacířství v Palestině (zdroj)
Roku 536 sesadil konstantinopolský patriarcha Menas alexandrijského patriarchu Theodosia a do Alexandrie vyslal jako jeho nástupce Pavla, mnicha z Tabenny, s plnou mocí očistit biskupské stolce patriarchátu od kacířů. Praefectus Augustalis Rhodon (tj. Růže) pak dostal instrukce podporovat všechny jeho kroky, které uzná za vhodné. A zdálo se, že vítězství nad heretiky bude úplné… Avšak ani tvrdé zacházení s Theodosiem, jenž nepožíval velké autority, nevyvolalo takovou nelibost jako případ jistého diákona jménem Psoes, který byl zatčen a umučen Rhodonem za to, že se postavil novému patriarchovi na odpor. Císařovna Theoodra zuřila a trvala na tom, že se celý případ musí vyšetřit.
Císař tedy Rhodona nahradil římským senátorem Liberiem, jenž zastával vysoké úřady v ostrogótské Itálii a do Konstantinopole přijel jako vyslanec krále Theodehada, a poslal jej do Alexandrie v čele církevní komise, jejímž členem byl i papežský nuncius a budoucí papež Pelagius vyšetřit jednání Pavlovo. Když přišli do Gazy, svolali na Velikonoce roku 542 církevní synodu, která pod předsednictvím Pelagiovým rozhodla o tom, že Pavel je vinen Psoesovou smrtí, a sesadila ho. (Podle Wikipedie skončil Pavel na alexandrijském stolci již roku 540). Rhodon, který uprchl do Konstantinopole, pak přišel o hlavu, třebaže Procopius tvrdí, že předložil třináct dopisů, v nichž císař stvrdil vše, co udělal. (S vysokou pravděpodobností však Justiniánovy dopisy Rhodona pouze nabádaly, aby ve všech záležitostech poslouchal Pavla, a nestvrzovaly pouze jednotlivý násilný akt proti Psoesovi, jak nám to podsouvá Procopius.) Samaritánského konvertitu Arsenia, jenž s Pavlem spolupracoval a měl na Psoesově smrti podíl, pak nechal Liberius z podnětu císařovny Theodory pověsit/ukřižovat.
Když se však Pelagius vracel přes Palestinu zpět do Konstantinopole, zjistil při náhodném setkání se zdejšími mnichy, že místní klášterní komunity jsou nakaženy Origenovým kacířstvím. Neprodleně o tom informoval císaře a nabádal jej, aby odsoudil toto učení rozšířené po celé provincii.
Obrození Origenova učení, datující se do 6. století, bylo těsně spjato s mystickým hnutím vzniklým někde ve východní Sýrii, které vnášelo do křesťanské víry jisté prvky pantheismu. Myslitel, který byl především odpovědný za vzestup tohoto křesťanského pantheismu, pocházel z města Edessy a jmenoval se Štěpán bar–Sudaili († po roce 522). Kvůli svému smýšlení však své rodné město opustil a uchýlil se do kláštera poblíž Jeruzaléma (někdy mezi lety 509 – 512). Je docela možné, že tento Štěpán je autorem díla, které předstírá, že bylo napsáno Hierotheem z Athén, údajným stoupencem sv. Pavla a učitelem Dionýsia Areopagity. Pokud by tomu tak bylo, byl by i duchovním otcem slavných mystických pojednání, vzniklých na počátku 6. století, které se tváří jako Dionýsiovo dílo a jejichž autor zdůrazňuje, že je dlužníkem „Hierotheovým“. Kromě něho však byl hluboce ovlivněn i spisy novoplatónského filozofa Procla, k čemuž by se ovšem jen těžko přiznával. Učený lékař Sergius z Resainy pak tato mystická pojednání přeložil do syrštiny, přičemž stojí za zmínku, že i on byl zasvěcen do Origenova učení.
Štěpánovy myšlenky pak podnítily zájem palestinských mnichů o Origena, který u nich přetrvával po dobu asi padesáti let. Nejschopnějším a i vůdcem tohoto společenství byl mnich jménem Nonnus, ale není pravděpodobné, že by ve svých názorech zašel tak daleko jako Štěpán, který své myšlenky vyjádřil v „Hierotheovi“ těmito slovy:
„Veškerá příroda je prostoupena Otcem; nic nezaniká, ale všechno se vrací, požehnané, sjednocené a přeměněné. A také Bůh je všude a ve všem. A dokonce peklo pomine a prokletí se vrátí. A veškerý řád a odlišnosti již nebudou, nebude Bůh a Kristus pomine a Duch již nebude duchem. Pouze samotná podstata zbude.“
Je nepochybné, že samotný Origenes by se pod nic takového nepodepsal, i když je to jeho myšlenkám bližší než myšlenkám jakéhokoliv křesťanského teologa.
Po smrti sv. Sáby (5. 12. roku 535) se počet origenovců v palestinských klášterech zvyšoval a jejich vliv narůstal. Dva jejich čelní představitelé Theodor Ascidas a Domitianus přijeli roku 536 do Konstantinopole, aby se zúčastnili synody, která odsoudila monofyzity. Díky přízni císaře také získali biskupské stolce – Domitianus v Ancyře (Ankara, Turecko) a Ascidas v Caesareie (Kayseri, Tureck). Ale papežský nuncius Pelagius a konstantinopolský patriarcha Menas ve snaze oslabit vliv vychytralého a značně bezzásadového Ascidase u císařského dvora podpořili kampaň za očistu Palestiny od kacířských origenovců. Antiochijský patriarcha Ephraim proto svolal v létě roku 542 církevní synodu, která odsoudila Origenovy doktríny. Ale kacíři byli tak silní, že přinutili jeruzalémského patriarchu vymazat Ephraimovo jméno ze seznamu pravověrných (dyptichonu). Pelagius a Menas proto přesvědčili císaře, že je nutné rázně zasáhnout. Justinián tedy vydal roku 543 edikt, v němž odsoudil deset názorů Origenových, s nímž se ztotožnili jak Menas, tak papež a všichni patriarchové včetně Petra z Jeruzaléma. Theodor Ascidas se tak dostal do obtížné situace, protože kdyby edikt nepodepsal, stálo by ho to biskupský stolec a ztratil by i vliv u dvora. Proto raději obětoval své názory a připojil svůj podpis k ostatním podobně jako Domitianus, který ovšem později odvolal. Ale jako určitou formu pomsty nadnesl teologický problém, jehož řešení se církev věnovala po více než deset let. (→543)
• Kromě moru zpustošilo Konstantinopol i zemětřesení. Zajatý ostrogótský král Vitiges zemřel na svých statcích v Galatii.



Itálie
• Římsko–ostrogótská válka, porážka císařské armády u Verony
Již od minulého roku obléhá jedenáctitisícové římské vojsko významné středisko ostrogótského odporu město Veronu: „Mezi Venety byl významný muž jménem Marcianus, který žil v opevněném městě nedaleko města Verony, a poněvadž byl velmi nakloněn císaři, snažil se vydat město do rukou římského vojska. Znal od dětství jednoho muže ze stráže. Poslal tedy k němu několik přátel a podplatil ho, aby pustil do města císařské vojsko. Když strážný s tím vším souhlasil, Marcianus poslal lidi, kteří s ním byli smluveni, k velitelům římského vojska, aby je vyrozuměli o svých přípravách a aby s nimi v noci společně pronikli do města. Velitelé však pokládali za vhodné poslat s nimi napřed jednoho s menším doprovodem, a až jim strážný otevře brány, zmocnit se jich a bezpečně pustit vojsko do města. A nikdo se nechtěl vystavit nebezpečí; jen Artabazes, původem Armén, obzvlášť zdatný bojovník se k tomuto činu dobrovolně přihlásil. Tento muž velel Peršanům, které odeslal Belisar společně s Blischanem krátce předtím do Byzantia z Persie, když se zmocnil městečka Sisauranon.
Vybral si z celého vojska sto mužů a v hluboké noci se přiblížil k hradbám. Jakmile jim strážný otevřel brány, jak se dohodli, někteří tam zůstali stát a přivolali vojsko, druzí pak vylezli na zdi a nečekaně zaútočili na tamější stráže a pobili je. Když se Gótové o pohromě dověděli, uprchli jinými branami z města. Před branami se zvedá dost vysoký kopec, odkud je vidět všecko, co se děje ve Veroně, anebo se dají počítat lidé ve městě, a dokonce je možno přehlédnout značnou část roviny. Sem se Gótové utekli a strávili tam v klidu celou noc. Ale římské vojsko, které se přiblížilo na čtyřicet stadií k městu, nepostupovalo dále, poněvadž se velitelé nedohodli, jak rozdělit kořist.
Když se tak stále dohadovalo, nastal bílý den; a Gótové si dobře všimli, jak málo je nepřátel v městě i jak daleko od Verony je ostatní vojsko; rychle běželi do města týmiž branami, kudy předtím vyšli, neboť útočníci nebyli s to se jich zmocnit. Římané se domluvili a stáhli se na cimbuří hradeb. Tam když na ně doráželo velké množství barbarů, všichni, ale zvlášť Artabazes, dělali divy, jak chrabře bojovali a urputně se proti útočícím bránili. Když se velitelé římského vojska ohledně veronského bohatství dohodli, rozhodli se postupovat s celým vojskem proti městu. Ale když uviděli zavřené brány, a jak se nepřátelé brání s velkým zápalem, vrátili se rychle zpět, ačkoliv viděli, jak jejich druzi na hradbách bojují, a slyšeli jejich prosby, aby je neopouštěli a počkali, až se k nim zachrání útěkem. A tak vojáci, kteří byli s Artabazem, tísněni davem nepřátel a bez naděje na pomoc přátel, se všichni vrhli dolů z hradeb. Komu se podařilo dopadnout na rovné místo, dostal se bez úhony do římského tábora, a mezi nimi byl také Artabazes. Ale kdo dopadli na srázy, vesměs zahynuli. Po příchodu k římskému vojsku Artabazes ostře vyčítal jejich jednání, ale pak s nimi pochodoval dále.“
Na jaře vyrazil proti obléhatelům Verony gótský král Totila s pěti tisíci muži a docílil skvělého vítězství poté, co tři sta jeho mužů v rozhodujícím okamžiku bitvy napadlo římský týl. Počet králových stoupenců se tak zmnohonásobil a ostrogótská armáda již čítala dvacet tisíc mužů. Totila pak zahájili blokádu Florencie, jejíž obklíčené posádce vyrazilo z Ravenny na pomoc silné vojsko. Před ním král ustoupil na místo zvané Mucellis (Mucello, Mugello) a své nepřátele opět porazil. Dvě prohrané bitvy zatlačily císařskou armádu do defenzívy a boje se přenesly na jih. Pouhých pět tisíc Gótů napadlo císařskou armádu u Faventie (Faenza v provincii Aemilia jihozápadně od Rimini) a uštědřilo jí opět těžkou porážku. Dále šlo vše již hladce – Totila obsadil pevnosti Caesenu a Petru, přitáhl do Etrurie, přešel Tiberu, pronikl do Kampánie a Samnitska, zmocnil se pevnosti Beneventa, obsadil opevněné Kumy (Cumae), dále Brutium, Lukanii, Apulii a Kalabrii. Jeho muži oblehli Neapol, ve které se brzo začal projevovat citelný nedostatek potravin. Římané se dvakrát snažili po moři chybějící potraviny dovézt, ale vždy přišli o celé loďstvo. Koncem roku byli Ostrogóti opět pány většiny italských měst a císaři zůstala pouze Ravenna, Řím, Spoleto, Florencie a Perusie.


Franská říše
• Franská expanze na východ
Mezi lety 540 a 545 upevnil franský král Theudebert I. svoji pozici severně od Alp, tj. v provincii Raetia secunda (provincie Augsburk), v Noriku a v Korutanech a pronikl až k hranicím Pannonie, což vyvolalo zděšení v Konstantinopoli, kde se objevila zvěst, že Theudebert chce proniknout až na římský Balkán. Aby své územní zisky zabezpečil, spojil se s Langobardy a Gepidy – princ Theudebald se oženil s Waltradou (Walderadou), dcerou langobardského krále Wachona a sestrou své nevlastní matky královny Wisigardy.
• Franský útok za Pyreneje
Roku 541/542 pronikli franští králové Childebert I. a Chlothar I. do Hispánie, kde zpustošili bývalou římskou provincii Tarraconensis a oblehli město Zaragozu. Vizigóti jim však uštědřili drtivou porážku a zahnali na útěk. V pyrenejských průsmycích však narazili na generála Theudiscla a museli si průchod vykoupit. Vojenský debakl je odradil od dalších útoků na celých 90 let.
• Smrt Caesaria, biskupa z Arelate
Tohoto roku zemřel biskup Caesarius z Arelate, stoupenec myšlenek sv. Augustina a rozhodný odpůrce pelagianismu a semipelagianismu. Byl známý tím, že nechával zavírat chrámová vrata, aby lidé neopouštěli při jeho kázáních kostel, s odůvodněním, že před posledním soudem také nikdo neuteče.


Británie
• Smrt krále Artuše (zdroj)
Přelom osmdesátých a devadesátých let 5. století je obdobím vojenské aktivity britského dux bellorum (válečného vévody) Arthura, který se Sasy vybojoval dvanáct vítězných bitev. Arthur proti opěšalým Germánům postavil jízdu po římském způsobu a jeho vítězný boj na Mons Badonicus (údajně pod vrchním velením Ambrosia Aureliana) zaručil v Británii na půl století mír. Germánské kmeny však již okupovaly jihovýchodní Anglii a následující období se nese ve znamení postupného rozkladu keltsko-římské společnosti vlivem občanských rozmíšek a celkové apatie. Britoni jsou nakonec zatlačeni do nepřístupných regionů Walesu a Cornwallu. Podle Geoffreye z Monmouthu umírá Arthur kolem roku 542 v bitvě u Camlannu (vitální stařík!).
A.D. 543

Římská říše
• Druhá římsko–perská válka
Perský král Chosroes I. původně zamýšlel zaútočit již čtvrtý rok po sobě na římskou říši a z perské Arménie (Persarmenie) proniknout do jejich asijských provincií. Protože však Persii pustošila morová epidemie a vzbouřil se proti němu i jeho vlastní syn, nabídl nakonec císaři Justiniánovi mír a poručil své armádě stáhnout se do Asýrie (Irák). Třicetitisícová císařská armáda pod magistrem militum per Orientem Martinem však pronásledovala pouhé čtyři tisícovky ustupujících Peršanů, které napadla v neschůdném a zalesněném terénu u města Anglonu. Bitva pro Římany však skončila katastrofální porážkou, tou největší za celé období římsko–perských válek.
• Druhá římsko–perská válka, vpád Římanů do Persarménie (zdroj)
(542) Třebaže Persii pustošila morová epidemie, rozhodl se král Chosroes i tohoto roku napadnout území impéria a zaútočit na římskou Arménii. Na jaře roku 543 se tedy přesunul do provincie Atropatene (Ázerbajdžán), kde čekal na avizované římské vyslance, jinak dva rétory a eunuchy, Constantiana z Illýrie a Sergia z Edessy. Nudu pak zaháněl návštěvami velkého zoroastrického chrámu, v němž tři mágové udržovali věčný oheň, jenž Procopius ztotožňuje s ohněm římské bohyně Vesty. Když však stále nikdo nepřicházel – Chosroes nevěděl, že jeden z císařových vyslanců cestou onemocněl – a mor se rozšířil i mezi jeho armádou, rozhodl se prozatím nic nepodnikat. Jeho generál Nabedes pak poslal biskupa města Duboisu (Dvin, 35 km jižně od dnešního Jerevanu, Arménie) k Valerianovi, magistru militum per Orientem, se stížností na to, že se nikdo neobjevil. Biskup doprovázený svým bratrem však Valerianovi sdělil cenné informace o tom, že Chosores již propadl úplnému zmatku, když se k moru deptajícího jeho armádou ještě přidala vzpoura jednoho z jeho synů. Císař Justinián si uvědomil, že takové mimořádné příležitosti musí využít, a poručil svým generálům, aby spojili své síly a vpadli do perské Arménie – Persarménie.
Vrchní velitel římské armády na Východě Martin – alespoň jak se zdá – žádno velké autority mezi svými podřízenými nepožíval, jinak by totiž bylo nemožné, aby každý římský generál byl právě někde jinde a operoval na vlastní pěst. A tak zatímco Martin s Ildigerem a Theoctisem se nacházeli v pevnosti Kitharizonu asi čtyři denní pochody od hlavního města římské Arménie Theodosiopole (Erzerum, Turecko) s oddíly Petrovými a Adoliusovými poblíž, pobýval Valerianus a Narses s Heruly a Armény v Theodosiopoli, zatímco císařův synovec Justus i s dalšími veliteli zůstával během celé té doby daleko na jihu až v Martyropoli (Farkin, Turecko), odkud pouze podnikal málo efektivní výpady.
Třebaže zpočátku generálové útočili samostatně, nyní konečně spojili své síly do mohutné třicetitisícovou armády ve vzdálenosti osmidenního pochodu od Theodosiopole na prostorné hustě obydlené rovině kolem Duboisu, kam za obchodem přicházeli všechny národy – Indové, Ibeřané, Peršané i Římané, aby odsud vyrazili proti vesnici Anglon, ležící asi třináct mil od Duboisu na svazích příkré hory. Absence vrchního velení a pevné kázně se však projevila již při samotném pochodu k Anglonu, kdy vojáci i markytáni doprovázející armádu začali loupit, a také jejich bezstarostnost, s jakou se pohybovali krajinou, musela každého nezávislého pozorovatele přivést na myšlenku, že celý tento jejich válečný podnik spěje ke krachu. Teprve když se přiblížili k samotné pevnosti, pokusili se římští generálové uspořádat své demoralizované muže do dvou křídel a středu, přičemž centru římské sestavy se pokoušel velet Martin, pravému křídlu pak Petr a levému Valerianus. Obtížný horský terén však způsobil, že vojáci nebyli schopni držet bojovou formaci, ale vpřed proti Peršanům v obranném postavení se pohybovali v podobě jakýchsi mohutných lidských vln.
Narses se svými Heruly, kteří byli nalevo s Valerianem, zaútočili na nepřítele jako první a zatlačovali jej zpět do vesnice. Když se však probíjeli jejími úzkými uličkami, byli zezadu a z boku napadeni perskými zálohami, které se skrývaly v domech. Statečný Narses byl zraněn v kostele, ale jeho bratrovi se jej podařilo dostat z bojové zóny. Bohužel jeho zranění se ukázalo jako smrtelné. Zastavení útoku Herulů znejistělo vojáky, kteří postupovali za nimi. Nabades nyní pochopil, že je vhodný okamžik pro protiútok a vrhl své muže vpřed. Herulové bojující podle svého zvyku bez jakýchkoliv přileb nebo náprsních krunýřů chráněni pouze plášti ze silné látky a štíty všichni padli pod jejich údery. Když to viděli Římané, odhodili své zbraně a prchali v tak divokém zmatku, že to přežilo jen málo jejich koní, i když je Peršané nepronásledovali obávajíce se nějakého úskoku. Když však historik Procopius tvrdí, že takovou pohromu v bitvě Římané dosud nikdy nezažili, tak značně přehání a my jen stěží si můžeme nevšimnout jeho snahy oslavit jeho velkého hrdinu Belisara, jenž však byl z východní fronty odvolán již minulý rok. A tak je zcela logické, že Belisarovy vojenské kampaně líčí jako zcela brilantní, třebaže jimi ne vždy musely být, kdežto selhání jeho nástupců v bitvě u Anglonu zbytečně zveličuje. (→544)
• Císař zatratil Origenovy názory (zdroj)
(542) Po smrti sv. Sáby (5. 12. roku 535) se počet origenovců v palestinských klášterech zvyšoval a jejich vliv narůstal. Dva jejich čelní představitelé Theodor Ascidas a Domitianus přijeli roku 536 do Konstantinopole, aby se zúčastnili synody, která odsoudila monofyzity. Díky přízni císaře také získali biskupské stolce – Domitianus v Ancyře (Ankara, Turecko) a Ascidas v Caesareie (Kayseri, Tureck). Ale papežský nuncius Pelagius a konstantinopolský patriarcha Menas ve snaze oslabit vliv vychytralého a značně bezzásadového Ascidase u císařského dvora podpořili kampaň za očistu Palestiny od kacířských origenovců. Antiochijský patriarcha Ephraim proto svolal v létě roku 542 církevní synodu, která odsoudila Origenovy doktríny. Ale kacíři byli tak silní, že přinutili jeruzalémského patriarchu vymazat Ephraimovo jméno ze seznamu pravověrných (dyptichonu). Pelagius a Menas proto přesvědčili císaře, že je nutné rázně zasáhnout. Justinián tedy vydal roku 543 edikt, v němž odsoudil deset názorů Origenových, s nímž se ztotožnili jak Menas, tak papež a všichni patriarchové včetně Petra z Jeruzaléma. Theodor Ascidas se tak dostal do obtížné situace, protože kdyby edikt nepodepsal, stálo by ho to biskupský stolec a ztratil by i vliv u dvora. Proto raději obětoval své názory a připojil svůj podpis k ostatním podobně jako Domitianus, který ovšem později odvolal. Ale jako určitou formu pomsty nadnesl teologický problém, jehož řešení se církev věnovala po více než deset let.
• Počátek sporu o „Tři kapitoly“ (zdroj)
Žádný jiný teolog neiritoval monofyzity a origenovce více než „duchovní otec“ nestoriánství Theodor z Mopsuestie. Není proto divu, že by Theodor Ascidas , jenž byl jak tajný monofyzita, tak origenovec, bezpochyby přímo triumfoval, kdyby dosáhl jeho odsouzení. Obrátil se tedy na císaře a s pomocí císařovny Theodory jej začal přesvědčovat, že by jeho anathemisováním mohl přimět východní monofyzity, aby přijali koncil v Chalcedonu, který dosud považovali za nestoriánskou synodu, a smířili se s ortodoxní církví. Protože však chalcedonská vírou byla v souladu s názory Theodorovými a zároveň v rozporu s názory Cyrilovými (alexandrijský patriarcha v letech 417 – 444), neexistoval žádná naděje, že by byla monofyzity přijata. Ascidas tedy navrhl takové úpravy závěrů koncilu v Chalcedonu, aby bylo zcela zřejmé, že ortodoxie žádným způsoben neinklinuje k nestoriánství. Existoval však ještě další problém, protože kromě Theodora z Mopsuestie bylo nutné odsoudit i jisté práce Theodoreta z Cyrrhu zaměřené proti Cyrilovi a dopis Ibase z Edessy, v němž jej také kritizoval.
Justinián se s touto myšlenkou ztotožnil a jednal rychle, když roku 543 odsoudil „Tři kapitoly“ koncilu v Chalcedonu, tj. Theodora z Mopsuestie a jeho spisy, dále pak určité spisy Theoderotovy a dopis Ibasův. Následovala polemika, v níž se církevní komunita rozštěpila na ty, kteří souhlasili s odsouzením „Třech kapitol“, a na ty, kteří je bránili. Východní patriarchové zpočátku nechtěli nic takového podepsat, neboť se jim zdálo nebezpečným precendensem odsoudit někoho, kdo se již k tomu nemohl vyjádřit, zvláště když nebyly žádné záruky, že by mohlo mohlo monofyzity uspokojit cokoliv jiného, než jednoznačné zavržení Chalcedonu. Ale tlak císaře je přinutil změnit názor; výslovně si však vymínili, že bude konzultován papež. (→545)
• Počátek sporu o „Tři kapitoly“
Císař Justinián se s vojenskou krizí impéria musel nějakým způsobem vyrovnat a k tomu potřeboval podporu všech vrstev obyvatelstva včetně svých monofyzitických poddaných. V zájmu placení daní a bezproblémového zásobování metropole se snažil tyto „heretiky“ nějakým způsobem uspokojit a získat na svoji stranu. Aby nějakým způsobem reagoval na jejich výtky, že názory ortodoxních a nestoriánů na povahu Sv. Trojice jsou v podstatě shodné, rozhodl se roku 543/544 vydat edikt, v němž na radu svého teologického poradce Theodora Askidase odsoudil některé spisy Theodora z Mopsuestie, Theodoreta z Kyrrhu a Iba z Edessy tím, že je označil za nestoriánské. A opravdu Theodor byl teolog, z něhož nestoriáni vycházeli, a druzí dva byli zase Nestoriovi přátelé a straníci. Nicméně koncil v Chalkedonu je přijal mezi pravověrné a mezi katolíky měli velkou autoritu.
Východní církev edikt schválila, ortodoxní západ odmítl a také monofyzity příliš nenadchl, protože nestoriánství považovali za již dávno vyřízenou záležitost. (Monofyzité: Kristus má pouze podstatu Boží, nestoriáni: Kristus byl člověk, ortodoxní: Kristus má dvě přirozenosti - lidskou a Boží.)
• Velká morová epidemie(A.D. 542 – 543) (zdroj)
Císař Justinián vládl právě čtrnáct let, když v létě roku 542 propukla velká morová epidemie, která postihla a vyplenila snad každý kout jeho impéria. A zdá se, že tento mor byl ještě zkázonosnější než ten, který vyplenil Athény v době Periclově, Londýn za vlády Karla II., nebo ten, který přivezli z východu legionáři Marca Aurelia, přičemž snad jen „černá smrt“ ve 14. století si vyžádal tolik životů.
Mor nejdříve napadl egyptské pohraniční město Pelusium, odkud se šířil jednak na západ do Alexandrie a celého nilského údolí, jednak na sever do Palestiny a Sýrie. Následujícího roku uprostřed jara pak dosáhl Konstantinopole, odkud pokračoval do Malé Asie a Mezopotámií do Persie. Po moři – buďto z Afriky nebo přes Jadran – se pak dostal do Itálie, na Sicílii a do Galie. Bylo také vypozorováno, že infekce nejdříve zasáhla pobřeží a z něho se pak šířila do vnitrozemí, přičemž ti, co nemoc přežili, se vůči ní stali imunní. A historik Procopius studovala morovou epidemii v Konstantinopoli stejně důkladně jako před ním Thukydides v Athénách. Podrobně pak líčí příznaky dýmějového moru, který se nejdříve projevil náhlou horečkou, která ovšem nebyla nijak enormně vysoká, pak morovými lézemi nejčastěji ve slabinách, ale i v podpaždí, za ušima nebo na stehnech a nakonec halucinacemi a smrtí. Na rozdíl od „černé smrti“ ve 14. století však nezaznamenal přítomnost jeho plicní varianty projevující se vykašláváním krve.
V Konstantinopoli řádila nemoc po čtyři měsíce a během prvních tří z nich pak byla úmrtnost opravdu vysoká. Zpočátku pak umíralo lidí jen o málo více než bylo obvyklé, ale jak čas plynul, dosahovala úmrtnost pět tisíc lidí denně a na svém vrcholu i deset tisíc i více. (Procopius a Jan z Efesu uvádějí, že denně odnášeli mrtvé lidi z ulic, přičemž v branách, přívozech i přístavech jich denně napočítali pět, sedm, dvanáct i šestnáct tisíc. Jan z Efesu také píše, že jen počet zemřelých posbíraných na ulicích nebo veřejných místech dosáhl třech set tisíc. Když uvážíme, že na „černou smrt“ zemřelo v Londýně 100.000 lidí, stejně tolik v Benátkách a v Avignonu 60.000, nemusí to být při větší lidnatosti Konstantinopole údaj vůbec přehnaný. O počtu mrtvých v celém římském impériu pak nejsou zprávy, ale je pravděpodobné, že jich bylo zhruba stejně jako na srovnatelném území ve 14. století, tj. cca 25 milionů. Bylo také zaznamenáno, že muži umírali více než ženy.)
Ještě zpočátku byli příbuzní a sloužící schopni oběti moru pohřbívat, ale jak počet mrtvých narůstal na úkor živých, začaly se mrtvoly hromadit v domech i na ulicích. Stát proto začal organizovat jejich sběr a převoz přes Zlatý rok na předměstí Sycae, kde byly pohřbívány do velkých jam každé pro 70.000 lidí. Pak je ale dělníci nebyli schopni tak rychle kopat a mrtvoly se opět hromadily. Proto tedy strhli střechy hradebních věží směrem k předměstím a naplnili je až po vrchol zemřelými, v důsledku čehož se „hrozný zápach šířil po městě a děsil obyvatele, zvláště když foukal vítr od těch čtvrtí“. Procopius také zaznamenal, že příslušníci cirkových démů zanechali svého nepřátelství a společně mrtvé pohřbívali.
Ve městě pak ustala veškerá ekonomická aktivita, řemeslníci opustili své dílny a nedostatek potravin v kdysi tak bohatém městě byl tak velký, že lidé umírali i hlady. Všechny soudní jednání byla zrušena a nikdo nechodil v oděvu úředníka. Také císař onemocněl, ale ataku smrtelné choroby odolal. Procopius také zaznamenal, jak se lidé obrátili k víře a jak se opět ke svým nepravostem vrátili, když nebezpečí pominulo, načež už následuje jenom jeho celkem cynická poznámka, že mor napadl i ty nejhorší lidi, ale nechal je vyváznout. Po patnácti letech, tj. na jaře roku 558, se mor do města vrátil, i když ne již s tak fatálními důsledky.


Itálie
• Římsko–ostrogótská válka
Ani válečný konflikt v Itálii se nevyvíjí pro impérium dobře – v květnu dobyl ostrogótský král Vitiges Neapol, načež deprimovaný císařský velitel Constantianus napsal do Konstantinopole, že není schopen dovést válku do vítězného konce. Zatímco se Gótové k vyhladovělým obyvatelům Neapole chovali lidsky a zajistili jim potraviny, „velitelé římského vojska společně s vojáky drancovali majetek poddaných a neustále se dopouštěli násilí a bezpráví; ale i velitelé se svými milenkami hýřili v tvrzích a vojáci, čím dál neposlušnější velitelů, páchali všemožné hanebnosti. Všichni Italikové museli vytrpět největší hrůzy od obojího vojska. Jejich pole totiž byla ničena nepřáteli a movitý majetek císařským vojskem. Mimoto byli bezdůvodně týráni a hynuli hladem pro nedostatek potravin. Vojáci je vůbec nemohli chránit před křivdami nepřátel a ani se nestyděli za zlořády, ale svými zločiny dosahovali toho, že barbaři byli vítanější než oni.“
Gótský král Totila pak napsal do Říma dopis, v němž připomínal spravedlivou Theoderichovu a Amalaswinthinu vládu, a obyvatele města ubezpečoval, že jim bude odpuštěno, pokud odčiní svá provinění vůči Gótům. List odnesli do Říma váleční zajatci, císařský velitel Jan však senátorům zabránil odpovědět. Potom Totila napsal ještě několik dalších listů, v nichž Římany ujišťoval, že „jim neudělá nic zlého“, a nechal je tajně vylepit na veřejných místech.
• Smrt Benedikta z Nursie
Roku 543/21. 3. 544/545/547 zemřel v klášteře na hoře Monte Casino Benedikt z Nursie, zakladatel benediktýnského řádu.


Franská říše
• Frankové ovládli Raetii a Norikum
Mezi lety 540 a 545 upevnil franský král Theudebert I. svoji pozici severně od Alp, tj. v provincii Raetia secunda (provincie Augsburk), v Noriku a v Korutanech a pronikl až k hranicím Pannonie, což vyvolalo zděšení v Konstantinopoli, kde se objevila zvěst, že Theudebert chce proniknout až na římský Balkán. Aby své územní zisky zabezpečil, spojil se s Langobardy a Gepidy – princ Theudebald se oženil s Waltradou (Walderadou), dcerou langobardského krále Wachona a sestrou své nevlastní matky královny Wisigardy.


Severní Afrika
• Další povstání Berberů
První vévoda Tripolitanie Sergios, synovec velitele Afriky Solomona a chráněnec císařovny Theodory, vyprovokoval povstání domorodých Berberů tím, že nechal na hostině pobít na osmdesát jejich náčelníků. Třebaže měl proti nim jisté vojenské úspěchy, nedokázal barbarům zabránit v postupu na Kartágo, a proto požádal strýce o pomoc.


Británie
• Na svět přichází mladší Columbanus
Roku 540/543 se urozeným rodičům v irském kraji Leinster narodil sv. Columbanus (Kolumbán Mladší), pozdější mnich, křesťanský misionář a teolog, zakladatel lucemburského kláštera Luxeuil a italského kláštera Bobbio, autor spisu De Paenitentia (O pokání).
• Mnich Gildas Moudrý dokončil kroniku Britů.
A.D. 544
Římská říše
• Druhá římsko–perská válka
Čtvrté vojenské tažení proti římské říši zahájil perský král Chosroes I. útokem na Edessu (Urfa, Turecko). Město se však úporně bránilo, ale ani šáh si nemohl dovolit již podruhé odtáhnout odsud s nepořízenou. Nakonec obléhání ukončil poté, co mu Edessané vyplatili pět kentenariů zlata (1 kentarion = 32,6 kg). Vojenské problémy však mělo impérium i v Evropě, kde od roku 544 Slované, Bulhaři a Hunové již pravidelně překračovali Dunaj a plenili Ilýrii a Thrákii.
• Druhá římsko–perská válka (zdroj)
Navzdory moru, který se rozšířil i mezi Peršany, vpadl perský král Chusrav opět na římské území a postupoval do provincií Mesopotamie a Osrhoeny. Neúspěšně i s pomocí Arabů zaútočil (roku 544) na Edessu, kterou odhodlaně bránili nejenom muži, ale i ženy a děti. Po tomto nezdaru perský král odtáhnul za tribut 5 kentenáriů zlata, k nimž císař Iustinianus posléze přidal ještě dalších dvacet (1 kentenarion je 32,7 kg) a dosáhl tak v roce 545 uzavření mírové smlouvy či vlastně vykoupení míru na pět let.
• Druhá římsko–perská válka, vpád Peršanů do Mezopotámie a obležení Edessy (zdroj)
543) Neúspěšná snaha Peršanů zmocnit se v prvém roce války města Edessy (Urfa, Turecko) stále přicházela na mysl jejich sasánovskému panovníku Chosroeovi. Přesvědčení zdejších obyvatel, že jsou pod ochranou Boží, kterou se jim zaručil samotný Ježíš Kristus ve svém údajném listu zdejšímu vládci Abgarovi, bylo velikou výzvou všem perským uctívačům ohně a zvláště pak jejich mágům, kteří se jenom těžko smiřovali s faktem, že byli roku 540 poraženi bohem křesťanů. Samotný Chosroes se pak odreagovával hrozbami, že až Edessy dobude, všechny její obyvatele zotročí a udělá z ní pastvinu pro ovce. Tento jeho záměr však bylo obzvláště těžké realizovat, protože město bylo silně opevněné. A třebaže jeho hradby se znovu a znovu hroutily při zemětřeseních – o zemětřesení se Ježíšův dopis nezmiňoval –, vždy byly znovu a znovu obnovovány. Poslední takovou pohromu zažila Edessa v roce 525, kdy byla znovu vybudována císařem Justinem a jako výraz díků po něm i pojmenována Justinopolí. Ale zvyk je železná košile a nový název se neujal podobně jako názvy Anastasiopolis nebo Theupolis. A tak Edessa, město Abgarovo, zůstala prostě Edessou, stejně jako Daras zůstal Darasem nebo Antiochie Antiochií. Justinův nástupce Justinián pak její opevnění přestavěl, aby jej udělal ještě odolnějším, než bylo kdy předtím, a dokonce nechal nainstalovat jakási „hydraulická zařízení“, která měla chránit ulice města před záplavami řeky Scyrtus, jež přes ní protékala.
Není proto divu, že když král Chosroes v čele své armády opět přitáhl k městu, ani nyní nechtěl riskovat přímý útok a pouze Edessanům navrhl, že se opět stáhne, pokud mu vyplatí jistou finanční částku nebo povolí pobrat veškeré bohatství ve městě. Bohužel suma byla natolik nestydatě vysoká, že to lidé odmítli, přestože by rozhodně na rozumnou dohodu jako roku 540 přistoupili.
Perská armáda se tedy utábořila necelou míli od města, jehož obranu vedla trojice zkušených římských generálů – Martin, Petr a Peranius. Osmý den od začátku obležení pak Peršané začali „co by kamenem dohodil od hradeb“ budovat vysoký násep. V okolních lesích pokáceli obrovské množství stromů a jejich kmeny pokryli zemi o velikosti velkého náměstí. Na ně pak vršili hlínu a na ni zase pak vrstvu hrubě tesaných kamenů. Celý postup pak hodlali opakovat, dokud vrchol stavby nedosáhne úrovně hradeb a nebude tudy možno proniknout do města.
Zpočátku dělníky pracující na náspu napadali Hunové, kteří vycházeli z města, přičemž jeden z nich jménem Argek jich vlastní rukou pobyl na dvacet sedm. Peršané proto na násep postavili stráže, aby je chránily. Jak však práce úspěšně pokračovaly, tak stavba rostla nejenom do výšky, ale i do šířky, což způsobilo, že se dělníci dostali na dostřel luků z hradeb. S touto potíží se však Peršané vyrovnali tím způsobem, že z kozích chlupů utkali hrubé látky, napnuli je mezi tyče a ty pak rozestavili tak, aby dělníky před palbou lukostřelců účinně chránily.
Když všechny tyto pokusy zastavit stavbu selhaly, Římané zmalomyslněli a ve snaze o dohodu poslali k Chosroeovi své vyslance, jejichž mluvčím byl Štěpán, lékař a místní rodák, který se již těšil milosti a přátelství Chosroeova otce krále Kavada a který i dohlížel na Chosroeovo vzdělávání. Ale ani on ničeho nedosáhl, když dostal toto jednoznačné ultimátum: vydáte Petra a Perania, jenž byli Kavadovými poddanými a nyní se odvážili pozdvihnout zbraně proti jeho synovi, a zaplatíte padesát tisíc liber zlata [2,25 miliónu £ v cenách z roku 1923]. Pokud ne, musíte přijmout mé pověřence a ti si z Edessy odvezou veškeré její bohatství.
Edessany výsledek Štěpánovy mise sklíčil, přesto Chosroeovy vyděračské podmínky odmítli a pak je s hrůzou pozorovali, jak perský násep narůstá do hrozivé výše. Ještě jednou se pokusili dohodnout dohody, ale tato jejich další delegace nebyla perským králem ani přijata. Proto se pokoušeli zvýšit hradby, což ale ani obléhatelům nebránilo ve zvyšování valu. Nakonec jedno řešení našli – pokusí se násep poddolovat. Když však prokopali chodbu až pod střed té mohutné stavby, uslyšeli je Peršané a začali k nim z povrchu rovněž hloubit chodbu, aby toto hrozící nebezpečí zlikvidovali. Když Římané zjistili, že jsou objeveni, konec své chodby zasypali a pod okrajem náspu, jenž byl nejbližší hradbám, vybudovali z kamenů, prken a hlínu jakousi komoru, nanosili do ní to nejhořlavější dřevo, pomazali asfaltem sírou a polili cedrovým olejem, načež Martin udělal poslední marný pokus o dohodu. A pak už jenom počkali, až Peršané svůj násep dokončí, a pak vše zapálili a ještě dále nosili do komory další hořlavý materiál. Než však plameny prorazily až k povrchu valu, trvalo to velmi dlouho; nejdříve se však při okraji náspu objevil dým, který museli nějak zamaskovat. Aby nepřítele zmátli, začali na násep pálit zápalnými šípy a vrhat nádobky se žhavým popelem. A perští vojáci tam opravdu běželi a hasili, třebaže někteří z nich byli zasaženi šípy, neboť si mysleli, že to je ten pravý zdroj dýmu.
Druhý den vylezl na násep samotný král Chosores, aby jako první poznal skutečný zdroj již hustého kouře stoupajícího k nebi. Okamžitě zalarmoval celou armádu, která se za posměšků Římanů pokusila hasit. Avšak voda, kterou vojáci lili na vrchol valu, se na žhavých kamenech měnila na horkou páru, která pronikala na povrch spolu dusivými plyny vzniklými hořením síry. Pobyt na valu se tak stal nesnesitelným a již téhož dne večer stoupal k nebi tak mohutný sloup dýmu, že byl vidět až v třináct mil vzdáleném Carrhae. Oheň se nezadržitelně šířil a strávil val natolik, že do něj proniklo dostatek vzduchu. Plameny nyní prorazily až k povrchu a přinutily Peršany zanechat marných pokusů o uhašení valu.
O šest dnů později za časného úsvitu se Peršané v tichosti blížili k hradbám, aby města dobyli. Moment překvapení však jim nevyšel, protože vzbudili jistého rolníka, který pak zalarmoval posádku. Jejich útok tak byl odražen stejně jako masivní atak vedený v poledne. Nyní to byli sami Peršané, kteří navrhovali jednání s tím, že do jejich tábora přijel z Konstantinopole římský vyslanec, jemuž pak dokonce umožnili vstoupit do města. Ale Martin jim vůbec nedůvěřoval, vymluvil se nemoc a prohlásil, že pošle své zmocněnce až třetího dne.
Bezradní Peršané podnikli ještě jeden pokus zmocnit se města – povrch zpola zničeného valu pokryly cihlami a z této vyvýšené pozice zahájili rozhodný útok na hradby. Zpočátku si vedli úspěšně, ale nakonec je udolal entuziasmus obránců, když i prostí rolníci, ženy i děti lili z hradebních zdí vřelý olej na jejich hlavy. Peršané se tedy stáhli a svému králi se přiznali, že byli poraženi. Avšak rozzuřený tyran jej vrhl do dalšího útoku, při němž opět marně bojovali ze všech sil. Teprve nyní Chosroes uznal svoji porážku, ukončil obléhání a odtáhl, přičemž pouze slabou náplastí mu bylo pět set liber zlata, které mu unavení, ale vítězní Edessané vyplatili. Město Kristovo tak bylo zachráněno a následujícího roku uzavřely obě mocnosti mír. (→545)
• Nový císařův edikt
Císař Justinián se s vojenskou krizí impéria musel nějakým způsobem vyrovnat a k tomu potřeboval podporu všech vrstev obyvatelstva včetně svých monofyzitických poddaných. V zájmu placení daní a bezproblémového zásobování metropole se snažil tyto „heretiky“ nějakým způsobem uspokojit a získat na svoji stranu. Aby nějakým způsobem reagoval na jejich výtky, že názory ortodoxních a nestoriánů na povahu Sv. Trojice jsou v podstatě shodné, rozhodl se roku 543/544 vydat edikt, v němž na radu svého teologického poradce Theodora Askidase odsoudil některé spisy Theodora z Mopsuestie, Theodoreta z Kyrrhu a Iba z Edessy tím, že je označil za nestoriánské. A opravdu Theodor byl teolog, z něhož nestoriáni vycházeli, a druzí dva byli zase Nestoriovi přátelé a straníci. Nicméně koncil v Chalkedonu je přijal mezi pravověrné a mezi katolíky měli velkou autoritu.
Východní církev edikt schválil, ortodoxní západ odmítl a také monofyzity příliš nenadchl, protože nestoriánství považovali za již dávno vyřízenou záležitost. (Monofyzité: Kristus má pouze podstatu Boží, nestoriáni: Kristus byl člověk, ortodoxní: Kristus má dvě přirozenosti - lidskou a Boží.)


Itálie
• Válka na Apeninském poloostrově
Impérium vedlo neúspěšnou válku i na Apeninském poloostrově. Italští Ostrogótové již dávno získali strategickou iniciativu na svoji stranu a teď útočili na poslední opěrné body císařské armády. Jejich král Totila přitáhl k tvrzi Hydrus (Otranto), zanechal zde vojenské oddíly k jejímu obléhání a sám se přesunul do okolí Říma. Císař Justinián nemohl připustit pád Věčného města, a třebaže měl velké problémy na perské frontě, vyslal svého nejlepšího vojevůdce Belisara bojovat do Itálie. Belisarova mise začala v Thrákii, kde spolu s ilyrským velitelem Vitaliem naverboval na čtyři tisíce mužů, a pak se přesunul do Salon (Solin u Splitu, Chorvatsko), odkud vyslal Valentina do Hydrunta s úkolem dopravit tam posily a potraviny na jeden rok. Valentinovi se opravdu podařilo přistát v přístavu a proniknout do pevnosti, zatímco opatrní Gótové se stáhli a o všem informovali Totilu. Valentinus si pak z Hydrunta udělal svoji základnu, z níž podnikal výpady do okolí. Při jednom z nich však utrpěl porážku, načež odplul do Salon a připojil se k Belisarovi.
V létě padlo Totilovi do rukou díky zradě město Tiburu (Tivoli). Jeho isaurská posádka byla ušetřena, ale všichni ostatní včetně místního biskupa a duchovních byli naraženi na kůl. Totila zanechal v Tiburu posádku s úkolem blokovat zásobování Říma po řece Tiberu; samotný útok na město ještě odložil, neboť se chtěl nejdříve zmocnit měst v Etrurii, Picenu a Aemili, což mu zabralo rok tento i část následujícího. Koncem roku opustil Belisar Salony a přes Polu (Pula) pokračoval do Ravenny.
• Smrt Benedikta z Nursie
Roku 543/21. 3. 544/545/547 zemřel v klášteře na hoře Monte Casino Benedikt z Nursie, zakladatel benediktýnského řádu.


Severní Afrika
• Další povstání Berberů
Loupeživí Berbeři porazili císařskou armádu v bitvě u Colonia Cillitane/Tebasty a zabili vrchního velitele a správce Afriky Solomona. Na Solomonovo místo nastoupil jeho neschopný synovec vévoda Tripolitanie Sergios, který si už za velmi krátkou dobu znepřátelil prakticky všechny – vojáky i civilisty. Již jednou pacifikovaný velitel římských dezertérů Stotzas vycítil svoji příležitost, znovu obnovil boje a dobyl a zpustošil město Adramentos. Protože kromě povstalců také domorodí Berbeři řádili jako pominutí, severoafrický venkov se úplně vylidnil a vesničané prchali do měst a na středomořské ostrovy. Císař viděl, že to se Sergiem nepůjde, a proto roku 545 vyslal do Kartága vojensky nezkušeného Aerobinda. Císařský generál Jan svedl se vzbouřenci bitvu u Sikkaveneria poblíž Kartága, byl však poražen a padl, podobně jako na druhé straně povstalecký velitel Stotzas.
• Další povstání Berberů (zdroj)
Velká morová nákaza z let 542 – 543 postihla i Afriku a vyžádala si mnoho životů mezi vojáky. Ve stejnou dobu pak povstalo z afrických pustin nové nebezpečí. Císař, který si vysoce cenil služeb magistra militum Africae Solomona, jmenoval jeho synovce Sergia guvernérem Tripolitanie. To však bylo veskrze špatné rozhodnutí, protože Sergius byl neschopný, arogantní a zhýralý muž, s mizivými vojenskými schopnostmi, prostě obvyklý typ guvernéra utlačující místní obyvatele. K delegaci kmene Louta se choval dokonce tak nepřístojně a potupně, že tito Berbeři povstali a pozvedli proti Římanům své zbraně. Nešťastnou náhodou v tu samou dobu Solomon vyprovokoval k útoku mocného náčelníka Antalase, který dosud zachovával mír. Berbeři se spojili a roku 544 v bitvě u Cillia (Kasrin západně od Sbeitly, Tunisko) uštědřili Římanům drtivou porážku. Samotný Solomon pak v boji padl.
Když se zprávy o tom jejich úspěchu rozšířily, připojili se k nim i ostatní domorodí náčelníci a zaútočili po celé délce hranice. Císařovy provincie v severní Africe se tak dostaly do vážného nebezpečí, protože dokonce i Vizigótové se přeplavili přes úžinu a neúspěšně obléhali město Septem (Ceutu). Císař pak udělal další kardinální chybu, když Solomona nahradil jeho neschopným a nepopulárním synovcem Svoji příležitost nyní vycítil i vzbouřenec Stotzas, který po své pacifikaci Germanem žil pouze s hrstkou svých stoupenců v africké divočině, a připojil se k Antalasovi, zatímco Sergius nebyl schopen nic podniknout a jen se hádal se svými důstojníky.
Císař místo toho, aby jej konečně odvolal, poslal do Afriky dalšího neschopného velitele patricia Areobinda, manžela své vlastní neteře Prajecty, a postavil mu ho naroveň s tím, že Areobindos bude vele v Byzaceně, kdežto Sergius v Numidii. Oba generálové spolu samozřejmě nespolupracovali, což vedlo ke katastrofě. Armádě v Byzaceně se totiž nedostalo pomoci z Numidie, a tak koncem roku 545 utrpěla těžkou v bitvě u Thacie (Borj–Messaudi, Tunisko) mezi Sicca Veneria (el–Kef, Tunisko) a Kartágem. (Mezi padlými byl i jeden z nejlepších římských důstojníků Sisinniolus. →546)


Franská říše
• Frankové ovládli Raetii a Norikum
Mezi lety 540 a 545 upevnil franský král Theudebert I. svoji pozici severně od Alp, tj. v provincii Raetia secunda (provincie Augsburk), v Noriku a v Korutanech a pronikl až k hranicím Pannonie, což vyvolalo zděšení v Konstantinopoli, kde se objevila zvěst, že Theudebert chce proniknout až na římský Balkán. Aby své územní zisky zabezpečil, spojil se s Langobardy a Gepidy – princ Theudebald se oženil s Waltradou (Walderadou), dcerou langobardského krále Wachona a sestrou své nevlastní matky královny Wisigardy.
• Smrt královny Chlothildy
V klášteře v Tours zemřela roku 544/3. 6. 545/548 vdova po franském králi Chlodvíkovi I. královna Chlothilda (Chrodechilda, Chrodichilda). Papežem Pelagiem byla kanonizována.

Británie
• Invaze Germánů na britské ostrovy pokračuje (zdroj)
Po Hengistovi a Horsovi (449), kteří si na mrtvých tělech původních obyvatel zbudovali své jutské království v Kentu, přiharcovali roku 477 Ella a jeho tři synové, aby pokračovali v útoku. V roce 495 se objevil Cedric a Cynric, v roce 501 založil jistý pirát Port Portsmouth, roku 514 zaútočili západní Sasové Stuf a po něm Wihtgar a zahnali Brity na útěk. V roce 544 byl zabit Wihtgar. Roku 547 přišel Ida, zakladatel království Northumbrie. Vše,co o těchto datech můžeme říci, je, že zhruba odpovídají známým faktům, že tito nájezdníci napadali naše nešťastné břehy ve vlnách a za nimi přicházeli noví osadníci.
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 4/12/2011, 19:51, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

A.D. 545
Římská říše
• Konec druhé římsko–perské války
Ze všech stran tísněný císař Justinián uzavřel příměří s perskou říší, jehož platnost měla vypršet roku 550. Samozřejmě to nebylo zadarmo a perský šáh Chosroes spokojeně zinkasoval dvacet kentenariů zlata (1 kentenarion = 32,6 kg zlata; senátorský velkostatek vynášel 15 – 40 kentenariů). V Lazice (jižní části Kolchidy, tj. východního černomořského pobřeží) však pokračovaly boje, v nichž byli Římané o něco úspěšnější.
• Vpád Slovanů do Illýrie
Ani evropským provinciím impéria se nevyhnula zkáza: Slované překročili hraniční řeku Dunaj a vpadli do římské Ilýrie, kterou zpustošili, a vzali zde mnoho zajatců. Při návratu na vlastní území však byli napadeni a poraženi Heruly, kteří císařovy poddané propustili na svobodu. Historik Prokopios z Kaisareie o nich uvádí toto: „Tyto kmeny, totiž Slované a Antové, nejsou ovládány jediným mužem, ale žijí odedávna v demokracii, a proto své věci jak příznivé, tak nepříznivé projednávají společně. Rovněž i všechny ostatní zvyky mají tyto barbarské kmeny už odedávna podobné. Věří, že je jediný bůh, tvůrce hromu, a jediný pán všech věcí, a obětují mu býky a jiná zvířata všeho druhu. Nevědí, co je nelítostný osud, a ostatně ani mu nepřisuzují nějaký vliv na lidi. Když se pak blíží jejich smrt - buď že onemocní, anebo jdou do války -, slibují bohu, že mu přinesou děkovnou oběť, jestliže nezahynou; a když vyváznou, obětují mu, co slíbili, a představují si, že vykoupili svůj život za cenu oběti.
Dále uctívají řeky, vodní víly a další božstva, obětují jim všem a při obětech poznávají věštby. Bydlí v žalostných chatrčích, daleko od sebe odděleni a neustále se stěhují z místa na místo. Táhnou-li do boje, většinou jdou pěšky proti nepřátelům; v rukou nesou malé štíty a kopí, ale nenosí pancíř. Někteří nemají ani košili ani plášť, ale oblékají jen nohavice k pasu a tak se vydávají do boje proti nepřátelům. Oba kmeny mají jediný jazyk, a to zcela barbarský. Ani zjevem se mezi sebou nijak neliší. Všichni jsou vysoké a silné postavy. Barva pleti není příliš bílá, barva vlasů není příliš světlá a ani nepřechází docela do černé, ale všichni jsou rusí. Vedou život drsný a primitivní stejně jako Masagetové a jsou pořád plní špíny jako oni. Ale nejsou zlomyslní ani záludní a ve své prostotě uchovávají hunský způsob života.“
• Konec druhé římsko–perské války (zdroj)
Navzdory moru, který se rozšířil i mezi Peršany, vpadl perský král Chusrav opět na římské území a postupoval do provincií Mesopotamie a Osrhoeny. Neúspěšně i s pomocí Arabů zaútočil (roku 544) na Edessu, kterou odhodlaně bránili nejenom muži, ale i ženy a děti. Po tomto nezdaru perský král odtáhnul za tribut 5 kentenáriů zlata, k nimž císař Iustinianus posléze přidal ještě dalších dvacet (1 kentenarion je 32,7 kg) a dosáhl tak v roce 545 uzavření mírové smlouvy či vlastně vykoupení míru na pět let.
Krátce poté vedli spolu velitelé arabských spojenců Persie Alamundar (arabsky al–Mundhir) a Konstantinopole Arethas (al–Harítha) válku za vlastní zájmy. Alamundarovi se podařilo zajmout Arethova syna a ihned jej, jak píše Prokopios, obětoval „Afroditě“, tedy bohyni al–Uzzá, která byla i ochránkyní bojovníků. Vítězem střetnutí obou arabských vojsk se ovšem nakonec stal Arethas [554]. Alamundar později za císaře Tiberia Konstantina, který vládl v letech 578 – 582, bojoval pro změnu na straně Římanů, ale dopustil se zrady a byl za to vypovězen na Sicílii, kde jeho kariéra skončila.
• Konec druhé římsko–perské války (zdroj)
544) Následujícího roku 545 uzavřely obě mocnosti mír na dobu pěti let, když císař Justinián souhlasil s výplatou dvou tisíc liber zlata, tj. čtyři sta liber každý rok. Na druhou stranu Chosoroes odmítl jeho požadavek, aby se mír vztahoval i na Laziku, neboť věřil, že jeho pozice v této zemi je mimořádně pevná, takže až do roku 550 tu probíhala jakási skrytá válka. Císař také ochotně povolil jistému řeckému lékaři z Palestiny jménem Tribunus (u Zachariáše z Mytilény je to pak Tribonianus), největší to kapacitě té doby, muži proslavenému svým ctnostným a zbožným životem, roční pobyt na dvoře v Ctesiphonu. A zde ho bylo opravdu zapotřebí, neboť fyzická konstituce Chosroeova byla tak chatrná, takže musel být pod stálým dohledem lékaře. Po jednom roce, když jej ze svých služeb propouštěl, tak se jej ptal jakou laskavost by mu mohl prokázat. Tribunus však nechtěl nic o sebe a jenom žádal o svobodu pro jisté římské zajatce. Král byl touto jeho lidumilností natolik překvapen, že propustil nejenom ty, o něž žádal, ale i na tři tisíce dalších. (→549)
• Spor o „Tři kapitoly“
Konstantinopolský imperátor potřebuje podporu všech vrstev obyvatelstva včetně svých monofyzitických poddaných. Uvědomuje si, že odsouzením nestoriánství (543/544) tyto své vzpurné křesťany příliš nenadchl, a proto se rozhodl přitvrdit a vystoupit i proti ortodoxním. Tzv. „spor o tři kapitoly“ zahájil tím, že ediktem odsoudil a změnil tři teze (tzv. kapitoly) koncilu v Chalkedonu (Kadiköy, Turecko), což vyvolalo bouři odporu na západě, jehož teologové v tom viděli snahu o odstranění nauky o dvou přirozenostech Krista (lidské a Boží) a její nahrazení jemným monofyzitismem (Kristus má pouze podstatu Boží). Dokonce i povolný papež Vigilius upadl v nemilost, když si dovolil nesouhlasit, a na jeho postoj se odvolávali i západní biskupové. Vigilius velmi dobře znal císařovy metody, a proto, když dostal předvolání do Konstantinopole, uprchl do kostela sv. Cecílie. I zde však byl zatčen, posazen na loď a prozatím internován na Sicílii. V době jeho nepřítomnosti jej v Římě zastupoval bývalý papežský nuncius v Konstantinopoli a pozdější papež Pelagius.
• Spor o „Tři kapitoly“, papež Vigilius odjíždí do Konstantinopole (zdroj)
543) Žádný jiný teolog neiritoval monofyzity a origenovce více než „duchovní otec“ nestoriánství Theodor z Mopsuestie. Není proto divu, že by Theodor Ascidas , jenž byl jak tajný monofyzita, tak origenovec, bezpochyby přímo triumfoval, kdyby dosáhl jeho odsouzení. Obrátil se tedy na císaře a s pomocí císařovny Theodory jej začal přesvědčovat, že by jeho anathemisováním mohl přimět východní monofyzity, aby přijali koncil v Chalcedonu, který dosud považovali za nestoriánskou synodu, a smířili se s ortodoxní církví. Protože však chalcedonská vírou byla v souladu s názory Theodorovými a zároveň v rozporu s názory Cyrilovými (alexandrijský patriarcha v letech 417 – 444), neexistoval žádná naděje, že by byla monofyzity přijata. Ascidas tedy navrhl takové úpravy závěrů koncilu v Chalcedonu, aby bylo zcela zřejmé, že ortodoxie žádným způsoben neinklinuje k nestoriánství. Existoval však ještě další problém, protože kromě Theodora z Mopsuestie bylo nutné odsoudit i jisté práce Theodoreta z Cyrrhu zaměřené proti Cyrilovi a dopis Ibase z Edessy, v němž jej také kritizoval.
Justinián se s touto myšlenkou ztotožnil a jednal rychle, když roku 543 odsoudil „Tři kapitoly“ koncilu v Chalcedonu, tj. Theodora z Mopsuestie a jeho spisy, dále pak určité spisy Theoderotovy a dopis Ibasův. Následovala polemika, v níž se církevní komunita rozštěpila na ty, kteří souhlasili s odsouzením „Třech kapitol“, a na ty, kteří je bránili. Východní patriarchové zpočátku nechtěli nic takového podepsat, neboť se jim zdálo nebezpečným precendensem odsoudit někoho, kdo se již k tomu nemohl vyjádřit, zvláště když nebyly žádné záruky, že by mohlo mohlo monofyzity uspokojit cokoliv jiného, než jednoznačné zavržení Chalcedonu. Ale tlak císaře je přinutil změnit názor; výslovně si však vymínili, že bude konzultován římský biskup.
Dne 22. 11 roku 545 na den sv. Cecílie sloužil papež Vigilius mši v jednom kostele ve čtvrti Trastevere ku poctě jeho patronky. Obřady pak byly v plném proudu, když před kostel přišli vojáci, jejich velitel Anthimus vstoupil dovnitř, prorazil si cestu davem až k oltáři a Vigilia vyzval, aby jej následoval k lodi zakotvené na Tibeře: císař si jej žádá v Konstantinopoli. Nikdo nekladl odpor. Někteří Římané, kteří tomuto odjezdu svého biskupa přihlíželi, pak žádali jeho požehnání, ale ostatní a těch byla většina, ho napadali slovy i kameny. Pro ně byl totiž člověkem, který opouštěl Góty obležené město a v podstatě si jel klidně žít do Konstantinopole, kdežto oni, hladoví a pamětliví jeho proradné duše, ho velice nenávistně proklínali:
„Kéž bys zemřel hlady! Nechť zlo doprovází tebe, jenž jsi nám tolik zlého učinil!“
Vigilius zamýšlel odpovědět na toto prokletí milosrdným činem, jenž by mu mohl na dálku znovu získat duši svého lidu. Když se během cesty vylodil na Sicílii, poslal do Říma několik lodí s obrovským nákladem obilí ze zdejších církevních patrimonií. Ale nevyšlo mu to. Toto „poselství, jež by ho jistě v očích jeho spoluobčanů očistilo, na místo určení nedorazilo, neboť Gótové jistě s velkým potěšením celý náklad u ústí Tibery zabavili.
Na Sicílii strávil Vigilius celých deset měsíců, takže měl dost času na to, aby zjistil, že všichni církevní hodnostáři Západu jsou jako jeden muž proti Justiniánovu ediktu. Přijal zde také milánského biskupa Datia, žijícího po několik let v Konstantinopoli, jenž jej informoval, že na znamení protestu vystoupil z církevního společenství s konstantinopolským patriarchou Menasem. A Vigilus tyto názory nemohl ignorovat. (→546)
• Krvavé represe proti manichejcům (zdroj)
Podle Jana z Efesu došlo v devatenáctém roce Justiniánovy vlády, tj. asi kolem roku 545, k represím proti manichejcům:
„Mnoho lidí vyznávalo smrtelné omyly manichejců. Měli ve zvyku scházet se v domech, kde prováděli obřady této nečisté víry. Když je zatkli, předvedli je před císaře, který doufal, že je přivede na správnou cestu. Diskutoval s nimi, ale nemohl je o své pravdě přesvědčit – s ďábelskou zarputilostí křičeli nebojácně, že jsou připraveni dát i život za náboženství Máního a že vydrží jakékoli mučení. Císař tehdy přikázal, aby jim bylo vyhověno. Byli pak spálení na moři, aby jejich hrobem se staly vlny, a jejich majetek byl zabaven. Bylo mezi nimi mnoho význačných šlechticů i senátorů.“



Itálie
• Římsko–ostrogótská válka
Císařský vojevůdce Belisar vyslal do Aemilie generály Vitalia a Thurimutha. První z nich získal dohodou jakousi pevnost, potom se usadil v Bononii (Bologna), čímž však jeho vojenské aktivity skončily. Brzy nato mu jeho ilyrští vojáci s poukazem na dlouhodobé nevyplácení žoldu a na ohrožení své země Huny vypověděli poslušnost a odešli domů. Ostrogótský král Totila se snažil oslabení císařské armády využít a k Bononii vyslal vojsko, které však bylo poraženo a zahnáno na útěk. Thurimuth se vrátil do Ravenny, odkud byl spolu Ricilou a Sabinianem poslán na pomoc Magnovi do obléhaného Auxima (Osimo). Poté, co byl alkoholem posílený Ricila zabit ve srážce před hradbami, usoudili oba zbývající velitelé, že tady už jsou zbyteční, a s odůvodněním, že nechtějí Magna zbytečně vyjídat, se stáhli pod ochranou noci zpět do Ravenny. Na cestě však byli napadeni nepřítelem a na útěku ztratili dvě stě mužů.
Belisar pověřil Sabiniana a Thurimutha úkolem obsadit již na počátku války vypálené Pisaurum (Pesaro). Římané vstoupili do města, provizorně opravili pobořené hradby a do bran usadili nová vrata, která si vyrobili předem. Totila neúspěšně zaútočil, načež ustupil do tábora u Auxima. Do centra jeho pozornosti se nyní dostalo Asculum (Ascoli Piceno ve střední Itálii, jižně od Ancony, východně od Terni) a Firmum (Fermum, dnes Fermo), které byly obleženy.
Císařská posádka v Římě již není schopna podnikat výpady a zůstává za hradbami. Belisar vyslal na její podporu dva schopné válečníky Peršana Artasira a Thráka Barbationa s jasným rozkazem neodvažovat se na nepřítele útočit. Protože sám byl vojensky bezmocný, poslal v červnu do Konstantinopole Jana, Vitaliova synovce, s úkolem požádat císaře o „mnoho“ vojska, o „mnoho“ peněz a dále o zbraně a koně. Sám pak zanechal Ravennu pod ochranou Justinovou a odjel pouze s malým doprovodem přes Dalmácii do řeckého Epidamnu (Drač, Albánie), kde čekal na posily z Konstantinopole. Zanedlouho poté mu císař opravdu poslal Vitaliova synovce Jana a Arména Isaka s vojskem složeným z barbarů i římských vojáků. Eunuchovi Narsovi dále poručil odcestovat k Herulům a přimět jejich vůdce k tažení do Itálie. Narsova mise byla opravdu úspěšná a na cestu se vydalo velké barbarské vojsko vedené mimo jiné Filimuthem; chtěli přezimovat v Thrákii a teprve na jaře se spojit s Belisarem. Cestou napadli Slovany, kteří přešli hraniční řeku Dunaj do Ilýrie a nyní se s kořistí a zajatci vraceli domů.
V létě získal Totila Firmum a Asculum, pak pronikl do Toskánska, kde oblehl Spoletium (Spoleto) a Asisium. Zatímco velitel Spoleta Herodianus se vzdal po dohodnutých třiceti dnech, velitel Asisia Sisifrid byl bojovnější a podnikl neúspěšný výpad. Při něm však byl i s většinou svých vojáků zabit, načež se město vzdalo. Totila pak vyslal k Cyprianovi do Perusie (Perugie) poselstvo s požadavkem, aby mu město vydal. Ten odmítl, a třebaže byl odstraněn vraždou, císařská posádka kladla odpor i nadále. Gótové se proto od Perusie stáhli a v prosinci se jejich oddíly se objevily před branami Říma, který bránil Bessas s třemi tisícovkami mužů. Císařští velitelé Artasires a Barbation podnikli přes Belisarův zákaz výpad, při němž však přišli o většinu svých lidí. Totila dále pověřil část svého vojska úkolem obsadit Placentii (Piacenza), jediné město v údolí Pádu, které bylo ještě v rukou císaře. Městská posádka odmítla kapitulovat, a proto bylo zahájeno regulérní obléhání, které muselo být úspěšné, neboť Placentie měla již teď nedostatek potravin.
• Smrt Benedikta z Nursie
Roku 543/21. 3. 544/545/547 zemřel v klášteře na hoře Monte Casino Benedikt z Nursie, zakladatel benediktýnského řádu.



Franská říše
• Frankové ovládli Raetii a Norikum
Mezi lety 540 a 545 upevnil franský král Theudebert I. svoji pozici severně od Alp, tj. v provincii Raetia secunda (provincie Augsburk), v Noriku a v Korutanech a pronikl až k hranicím Pannonie, což vyvolalo zděšení v Konstantinopoli, kde se objevila zvěst, že Theudebert chce proniknout až na římský Balkán. Aby své územní zisky zabezpečil, spojil se s Langobardy a Gepidy – princ Theudebald se oženil s Waltradou (Walderadou), dcerou langobardského krále Wachona a sestrou své nevlastní matky královny Wisigardy.
Theudebert však o balkánské provincie neměl zájem a jeho armády tohoto roku zaútočily na sever Apeninského poloostrova, kde se zmocnily převážné části venetské provincie až po města Treviso a Vicenzu. Král Totila se snažil s Franky navázat spojenectví, což ale Theudebert odmítl, neboť se chtěl vyhnout přímé vojenské konfrontace s římským impériem.
• Královna Chlothilda umírá
Roku 544/3. 6. 545/548 zemřela v klášteře v Tours vdova po franském králi Chlodvíkovi I. královna Chlothilda (Chrodechilda, Chrodichilda). Papežem Pelagiem byla kanonizována.
• Přírůstek v královské rodině
Franskému králi Chlotharovi I. se narodil syn Gunthramn.
• Narození královny Fredegunda
Na svět přišla „neustriská vlčice“ Fredegunda, původně otrokyně a služebnice, pak manželka franského krále Chilpericha I. Tato žena se „proslavila“ četnými vraždami, kterými prakticky zlikvidovala vládnoucí franský rod Merovejců, čímž umožnila mocenský vzestup jejich majordomů. Sama zemřela přirozenou smrtí roku 595.



Severní Afrika
• Vzpoura numidských oddílů
Císař Justinián řešil kritickou vojenskou situaci ve svých severoafrických provinciích tím, že odvolal správce Afriky Sergia a poslal jej bojovat do Itálie. Na Sergiovo místo pak jmenoval Areobinda, který však byl tak neschopný, že to vyprovokovalo novou vzpouru – velitel numidských oddílů Gunthar přitáhl roku 546 v čele svých mužů ke Kartágu, město obsadil a Areobinda zavraždil. Ze svého triumfu se však dlouho neradoval, neboť byl již po 36 dnech zavražděn důstojníky věrnými císaři.
• Válka s Berbery (zdroj)
(544) Když se zprávy o Anatalasově vítězství v bitvě u Cillia (Kasrin západně od Sbeitly, Tunisko) roku 544 rozšířily, povstali i ostatní berberští náčelníci a zaútočili po celé délce hranice. Císařovy provincie v severní Africe se tak dostaly do vážného nebezpečí, protože dokonce i Vizigótové se přeplavili přes úžinu a neúspěšně obléhali město Septem (Ceutu). Císař pak udělal další kardinální chybu, když Solomona nahradil jeho neschopným a nepopulárním synovcem. Svoji příležitost nyní vycítil i vzbouřenec Stotzas, který po své pacifikaci Germanem žil pouze s hrstkou svých stoupenců v africké divočině, a připojil se k Antalasovi, zatímco Sergius nebyl schopen nic podniknout a jen se hádal se svými důstojníky.
Císař místo toho, aby jej konečně odvolal, poslal do Afriky dalšího neschopného velitele patricia Areobinda, manžela své vlastní neteře Prajecty, a postavil mu ho naroveň s tím, že Areobindos bude vele v Byzaceně, kdežto Sergius v Numidii. Oba generálové spolu samozřejmě nespolupracovali, což vedlo ke katastrofě. Armádě v Byzaceně se totiž nedostalo pomoci z Numidie, a tak koncem roku 545 utrpěla těžkou v bitvě u Thacie (Borj–Messaudi, Tunisko) mezi Sicca Veneria (el–Kef, Tunisko) a Kartágem. (Mezi padlými byl i jeden z nejlepších římských důstojníků Sisinniolus. →546)

Británie
• Gildas Moudrý vylíčil zkázu římské Británie
Gildas, jemuž vděčnost středověku uštědřila titul Moudrý, sepsal někdy kolem roku 545 svůj traktát De Excidio Britanniae (Zkáza Británie).
A.D. 546
Itálie
• Římsko–ostrogótská válka
Od prosince minulého roku obléhá ostrogótský král Totila Řím bráněný třemi tisícovkami císařských vojáků pod velením Bessase, a protože jeho flotila zablokovala dovoz sicilského obilí, propukl ve městě brzo hladomor. Vrchní velitel Belisar poslal do blízkého Portu, který ještě držel velitel Innocentius, Valentina a Foku s úkolem střežit místní tvrz a spolu s místní posádkou výpady znepokojovat nepřítele. Oba velitelé informovali o svém připravovaném útoku Bessase a žádali ho, aby je podpořil. Když však pět set jejich mužů napadlo gótská opevnění, Bessas vůbec nejevil ochotu riskovat a městské brány zůstaly zavřeny. Roztrpčený Valentinus a Fokas se proto urychleně stáhli a do Říma putoval další jejich posel s žádostí o výpad v příhodnou chvíli. Při druhém útoku z Portu byli již Gótové připraveni: Valentinus a Fokas se dostali do léčky, a aniž římská posádka vůbec hnula prstem, byli i s většinou svých mužů pobiti. Papež Vigilius, toho času internovaný na Sicílii, se snažil pomoci hlady strádajícím Římanům, a proto na jaře poslal do města flotilu s nákladem obilí z tamních církevních patrimonií. Na lodích cestovalo i mnoho Římanů včetně biskupa Silvy Candidy papežského vikáře Valentina. Celá akce však opět skončila fiaskem: Gótové se v Portu zmocnili lodí i s jejich nákladem, biskupa vzali do zajetí, kdežto všechny ostatní pobili. Valentina osobně vyslýchal král Totila a zřejmě s jeho odpověďmi nebyl spokojen, neboť jej obvinil z toho, že „vůbec nemluví pravdu“, a nechal mu useknout obě ruce.
Papež Vigilius opustil na příkaz císaře Sicílii a pokračoval dále do Konstantinopole; císařská posádka v Placentii (Piacenza) byla vyhladověna a vzdala se. Také nuzující Římané vyslali k Totilovi Pelagia, Vigiliova zástupce, aby zprostředkoval na několik dnů zastavení bojů s tím, že se dobrovolně vzdají, nepřijde–li jim do té doby pomoc. Totila však obvinil ze zrady obyvatele Sicílie a prohlásil, že je nebude šetřit, neboť na začátku války podpořili Belisara. Dále hodlal pobořit městské hradby a nebyl ani ochoten vydat uprchlé otroky bojující na jeho straně. Pelagiovi se tyto požadavky asi zdáli přemrštěné, a proto jednání ukončil s tím, že „Bůh obvykle trestá svým hněvem ty, kteří zůstávají zpupní k prosbám“. Když se Římané dozvěděli, že Pelagius nic nepořídil, propadli zoufalství. Protože hlad vzrůstal každým dnem a jídlo dostávali už jenom vojáci, vyslali k velitelům Bessovi a Kononovi delegaci, která je žádala, aby lidi přijali a živili jako své otroky, nebo je rovnou pobili. Velitelé to odmítli a vyslance chlácholili, že Belisar je už s pomocí na cestě. „Ale hlad stále nepřestával, nýbrž naopak se stupňoval do takových rozměrů, že se lidé uchylovali k stravě nevhodné a nepřirozené. Začali s tím Bessas a Konon, velitelé římské posádky, kteří měli uloženo množství obilí uvnitř římských hradeb, a pak už i vojáci prodávali bohatým Římanům za velké peníze potraviny, jež si ušetřily ze svého přídělu; jedna měřice se totiž platila až sedm zlatých. Kdo si podle svých hospodářských poměrů nemohl koupit tak cenné živobytí, kupoval si za čtvrtinu této ceny měřici otrub a živil se jimi; z nouze byla i tato strava vítaná a chutná. Dobytče, které Bessovi štítonoši chytili při výpadu na nepřátele, prodávali za padesát zlatých. Kdo měl mrtvého koně nebo něco podobného, byl pokládán za velmi šťastného Římana, poněvadž měl možnost nasytit se masem zdechliny. Všichni ostatní jedli jenom kopřivy, které hojně rostou blízko hradeb a všude na troskách města; a aby je ostrá chuť této byliny nepálila na rtech a v krku, jedli ji dobře uvařenou.
Pokud tedy měli Římané ještě zlato, živili se, jak jsem řekl, kupovaným obilím a otrubami; ale když je už neměli, nosili na trh různé svršky a věci z domu a vyměňovali je za denní živobytí. Poněvadž nakonec císařští vojáci neměli obilí, z něhož by odprodali i Římanům, kromě té trošky, která zbyla Bessovi - ale Římané ani neměli zač kupovat -, vrhli se všichni na kopřivy. Tato bylina nebyla však pro ně dostatečnou stravou a ani ji neměli všude, aby se jí nasytili, a tak nesmírně zhubli. V krátké době jejich tváře nabývaly popelavé barvy, takže vypadali jako strašidla. Mnozí ještě chodili a žvýkali mezi zuby kopřivy, a náhle padali na zem a umírali. Dokonce si vzájemně pojídali své výkaly. Usouženi hladem, mnozí si sami brali život, ježto už nenacházeli ani psy, ani krysy, ani jiné zdechliny, kterými by se živili. Žil tam Říman, otec pěti dětí. Nejmenší se shlukly kolem něho, tahaly ho za šaty a žádaly jídlo. Nezalkal, neprojevil zoufalství, ale s největším sebepřemáháním skryl svou bolest v duši a zavolal své děti, aby šly za ním, že dostanou potravu. Když přišli na most přes Tiber, zavázal si rouchem tvář a skočil se zakrytýma očima z mostu do vody Tiberu před očima dětí a všech Římanů, kteří tam byli přítomni. A potom císařští velitelé dostali další peníze a propustili Římany, kteří odtud chtěli odejít. A jen málo jich zůstalo, všichni ostatní se spasili útěkem. Většina jich vyčerpána hladem pomřela na lodích nebo cestou. Mnohé zajali nepřátelé a pobili je. Tak hrozný osud stihl římský senát a lid.“ (Prokopios z Kaisareie Hyper ton polemon logoi)
Do Epidamnu (Drač, Albánie) konečně přišli se svými vojsky Jan a Isaakes a připojili se k Belisarovi. Jan navrhl, aby se všichni přeplavili přes moře, a pak pochodovali na Řím pěšky. Belisar však nechtěl ztrácet čas, a proto Janovi poučil, aby se vylodil v Kalábrii, potřel zdejší barbary a spojil se s ním nedaleko Říma, kam on dopluje po moři. Belisar měl však nepříznivý vítr a musel se zastavit v Hydruntu (Otranto), načež Gótové obléhající zdejší tvrz, přerušili boje, stáhli se do okolí blízkého Brundisia (Brindisi) a o všem informovali Totilu. Třebaže král poručil blokovat pohyb římské flotily, Belisarovi se podařilo v pořádku dorazit do Portu, kde čekal na Jana. Ten se zatím přesunul do Kalábrie a „mírností a laskavostí přivedl všechny Kalabřany opět na císařovu stranu“. Potom vytáhl z Brundisia (Brindisi) a obsadil město Canusium (Canossa) uprostřed Apulie, kde uzavřel spojenectví s představitelem Bruttia a Lukanie statkářem Tullianem. Když to uslyšel Totila, poslal tři sta mužů s úkolem Jana sledovat až potáhne na Řím, ale nic nepodnikat a nechat to všechno na něm. Jan se však zalekl třistačlenné posádky v Capui a stáhl se na jih, kde mezi městy Rhegium (Reggio) a Vibo Valentia (v zátoce Sant´ Eufemia) zničil nepřátelský oddíl pod vedením Rechimundovým. Za svoji novou základnu si zvolil Cervarium (Cervaro).
Belisar se zatím snažil dopravit do obléhaného Říma po vodě potraviny. Protože průjezdu po řece Tiberu bránil řetěz, most a dřevěné věže na obou březích, poručil svázat dvě lodě, na ně postavit věž vyšší než věže nepřátelské a na ni umístit zápalný člun. Tato konstrukce měla proklestit cestu flotile dvou set lodí vezoucí potraviny a nejzkušenější vojáky, zatímco pěšáci budou postupovat po levém břehu. Obranou Portu, ochranou své manželky a osobního majetku pověřil Isaaka a přikázal mu za žádných okolností neopouštět opevnění. Flotila se opravdu dostala k řetězu, vojáci nepřítele zahnali šípy, překážku odstranili a pokračovali k mostu. Jeho obranné věže pomocí hořlavin ve člunu zapálili a útočící barbaři rozprášili – cesta na Řím byla konečně volná. Když Isaakes dostal zprávu o tomto vítězství, porušil Belisarovy příkazy a vydal se se stovkou mužů na lup. Když však plenil nepřátelské opevnění, byli jeho lidé napadeni, mnozí pobiti a samotný Isaakes ukončil svůj život v zajetí. Když to jezdci ohlásili Belisarovi, byl upřímně zděšen, protože si myslil, že Gótové obsadili Portus. Vzdal se tedy dalšího postupu a rychle nastoupil zpáteční cestu. Teprve v Portu se dozvěděl o Isaakově „ztřeštěnosti“ a uvědomil si svůj omyl. „Z bolesti nad nepřízní osudu onemocněl“ tak, že byl v ohrožení života.“
Zatím Bessas v Římě nic nepodnikal, pouze kšeftoval s obilím a vůbec nedbal na kázeň vojska: „Bessas prodával stále více obilí a obohacoval se, přitom si určoval ceny podle potřeby těch, kteří je vyžadovali. A zcela zaujat touto vášní, nestaral se o střežení hradeb ani o žádné jiné bezpečnostní opatření; vojáci mohli lenošit, jak se jim chtělo, na hradbách jich hlídkovalo jen několik, a to ještě velmi nedbale. Vojáci na stráži mohli spát, kdykoli chtěli, ježto na ně velitel nedozíral a staral se o jiné věci; ani se nekonaly na hradbách obvyklé obchůzky, při nichž by se kontrolovalo chování stráží; ale ani jim nemohl vypomáhat ve stráži nikdo z obyvatelů: zbylo jich tam zcela málo, jak jsem už řekl, a i ti byli nesmírně zesláblí hladem.“ Toho využila čtyři Isaurové, kteří střežili bránu Asinaria, a Totilovi nabídli, že mu město vydají – třebaže se zpráva o jejich zradě dostala až k Bessovi, ten jí nevěnoval pozornost. Jakmile se 17. 12. setmělo, přivedl Totila vojsko k bráně, kde byli zrádci právě na stráži; čtyři zdatní Gótové po lanech vylezli na cimbuří, otevřeli bránu a vpustili barbary do města. Totila se však bál léčky, proto své muže držel na jednom místě, nedovolil jim se rozptýlit a čekal na ráno. Ve městě propukla vřava: většina římských vojáků, aniž byla pronásledována, prchala i se svými veliteli jinými branami – mezi nimi poslední konzulové Decius a snad i Basilius – a jen někteří hledali záchranu spolu s pěti sty přeživšími civilisty v kostelích. (Největší tlačenice byla v bazilice sv. Petra, kde našel azyl Maximus z rodu Aniciů, Olybrius a Orestes i s dalšími předními římskými patricii.) Když se rozednilo a nehrozilo žádné nebezpečí, šel se Totila pomodlit ke sv. Petrovi a jeho lidé cestou pobíjeli každého, na koho narazili. Vstříc mu vyšel Pelagius s biblí v ruce a prosil o slitování. Král ho vyslyšel a ukončil vraždění. V patricijských domech našli Gótové bohatou kořist, zvláště pak v paláci, kde byl ubytován Bessas, „nešťastný člověk, který lichvářskými cenami za obilí shromažďoval bohatství pro Totilu“. Nejcennější část kořisti připadla panovníkovi, zbytek si rozebrali vojáci. Totila pak promluvil k vojsku a v senátní budově nebo na platinu pokáral římský senát; do Konstantinopole vyslal Pelagia a rétora Theodora s úkolem dojednat mír, v opačném případě hrozil, že srovná Řím se zemí, pobije senátory a napadne Ilýrii. Císař Justinián odpověděl, že vrchním velitelem v Itálii je Belisar, ať se tedy dohodne s ním.
Tullianus shromáždil venkovany a posílen třemi sty Janovými Slovany střežil soutěsku, po níž by Gótové mohli proniknout do Lukanie. Totila proti němu vyslal rovněž venkovskou domobranu pod velením několika svých vojáků, která však byla krvavě odražena. Rozzuřený král se mstil Římu: poručil pobořit jeho hradby do jedné třetiny výšky, zničit městské brány a hrozil, že podpálí nejhonosnější budovy ve městě a udělá z Říma pastvinu. Belisar vzal tyto výhružky smrtelně vážně a poslal Totilovi list, v němž ho od provedení tohoto záměru zrazoval. Král se nechal obměkčit a „neudělal už potom nic zlého proti Římu“. Gótské vojsko odešlo na západ a rozbilo svůj tábor u Algida (snad hora Cervaso, ale ta je na východ), odkud mohlo blokovat Belisara v Portu. Samotný Totila postupoval na jih proti Janovi a Tullianovým Lukánům, římské senátory si vzal sebou a ostatní i s jejich ženami a dětmi poslal do Kampánie – Řím zůstal zcela opuštěný a vylidněný.
Přes všechny tyto úspěchy byly lidské zdroje Gótů prakticky vyčerpány a Totila vedl válku na hranici svých možností. Aby si uvolnil pro boj s císařem další pohraniční jednotky, musel předat franskému králi Theudebertovi severoitalskou Venetii. Jiný zdroj tvrdí, že franský král Theudebert opět vtrhl do Itálie a podrobil si některé části Ligurie, Kottijské Alpy a většinu benátského území, v němž Gótům zůstalo jen několik pevností.


Podunají
• Smrt langobardského krále Valdara, vlády se ujímá Audoin, Langobardé odcházejí na jih
Po šesti/sedmi letech vlády zemřel roku 546/547 neduživý a dosud nezletilý langobardský král Valdar (Valdarus, Walthari) aávlády v zemi se ujal jeho regent Audoin z rodu Gausů. V zemi propukly boje, do kterých zasáhl oprávněný následník trůnu princ Hildigis, který operoval v čele svých ozbrojených družin ze základen na jižní Moravě nebo západním Slovensku (proto „Sámo před Sámem“). Pozice uzurpátora byla zpočátku nejistá, a proto si hledal spojence. Našel jej v císaři Justiniánovi, jehož cílem bylo získat zpět na Gepidech strategicky důležité město Sirmium (Sremska Mitrovice, Srbsko), hlavní město provincie Pannonia secunda, a podniknout něco proti gótským spojencům Frankům, kteří se uchytili za krále Theudeberta v Noriku Mediterraneu. Konstantinopol postupovala opět podle osvědčené taktiky využít barbarů proti jiným barbarům a předala Audoinovi Druhou Pannonii včetně provincie Savia a Noricum Mediterraneum s mnoha městy a pevnostmi včetně velké sumy peněz prostě darovala. Uzurpátor mohl být na sebe pyšný – získal přece pro svůj lid bohaté území a to mu stálo za obětování tradiční langobardské neutrality. Noví císařovi spojenci hned vyrazili ze svých dosavadních sídel v provinciích Pannonia I. a Valeria a přesunuli se na jih do prostoru dolního Podunají. Císařův předpoklad se naplnil, neboť Gepidové se nově příchozími cítili ohroženi a bylo jen otázkou času, kdy propukne válečný konflikt. Langobardi však nebrali ohled na své spojenecké závazky a zpustošili Ilýrii a Dalmácii až k Epidamnu (Drač, Albánie).
Audoin vyhnal ode dvora svoji manželku Rodelindu, matku svého syna a nástupce Alboina, a znovu se oženil s dcerou durynského krále Hermenefreda a jeho manželky královny Amalabergy, neteře Theodericha Velikého. Tím se mu sice podařilo zvýšit svoji prestiž v očích okolních panovníků, ale na druhou stranu to vyvolalo obavy u Franků a Ostrogótů, jejichž panovníci s ním museli počítat jako s potenciálním aspirantem na durynský a italský trůn.
• Smrt langobardského krále Waltariho, vlády se ujímá Audoin, Langobardé odcházejí na jih (zdroj)
Poté, co vládl sedm let [539 – 546], odešel Waltari z tohoto světa a po něm dosáhl Audoin [anglosaským ekvivalentem langobardského jména Audoin je snad Edwin] jako desátý královské moci [546 – 565]. [S Waltarim se skončila vláda rodu Lethingiů, neboť nový král byl již z rodu Gausů.] Nedlouho poté odvedl Langobardy do Pannonie. [Podle Procopia dal císař Justinián Langobardům tuto i další země spolu s velkou sumou peněz zřejmě jako svým spojencům a foederátům římské říše. Audoina rovněž vybízel, aby se oženil s durynskou princeznou, praneteří velkého Theodericha...]


Římská říše a Orient
• Problémy s Heruly
Herulové obsadili se souhlasem císaře okolí města Singidunum (Bělehrad, Srbsko) a také oni se připojili k pustošení Ilýrie a Thrákie. Když se však jejich poslové dostavili do Konstantinopole, dostali dohodnutý tribut.
• Druhá vlna pronásledování pohanů (zdroj)
Druhá vlna represí (po první z roku 529) propukla roku 546, když přičiněním monofyzitického „heretika“ Jana z Efezu, představeného jednoho syrského kláštera na konstantinopolském předměstí Sycae, bylo zadrženo a odsouzeno velké množství úctyhodných senátorů, řečníků, sofistů, právníků a lékařů, ve vězení zbičováno i jinak zmučeno a pak dáno kostelům, aby se zde učili křesťanské víře. V souvislosti s tímto pronásledováním je pak zmíněno pouze jedno jméno, a to, Phocase, velmi zámožného a vlivného patricia, který se uchýlil k sebevraždě jedem. Císař pak ani po jeho smrti s ním neměl slitování, neboť poručil, aby nekonali žádné pohřební obřady a „zahrabali jej jako chcíplého osla“. Pokud by se jednalo o stejného Phocase, tzn. syna Craterova, jenž měl pro svoji pohanskou víru opletačky již roku 531, byla by jeho sebevražda logická, protože odvržení nově přijaté křesťanské víry a návrat k pohanství se tak jako tak trestalo smrtí.
• Spor o „Tři kapitoly“, papež Vigilius cestuje do Konstantinopole (zdroj)
545) Dne 22. 11 roku 545 na den sv. Cecílie sloužil papež Vigilius mši v jednom kostele ve čtvrti Trastevere ku poctě jeho patronky. Obřady pak byly v plném proudu, když před kostel přišli vojáci, jejich velitel Anthimus vstoupil dovnitř, prorazil si cestu davem až k oltáři a Vigilia vyzval, aby jej následoval k lodi zakotvené na Tibeře: císař si jej žádá v Konstantinopoli. Nikdo nekladl odpor. Někteří Římané, kteří tomuto odjezdu svého biskupa přihlíželi, pak žádali jeho požehnání, ale ostatní a těch byla většina, ho napadali slovy i kameny. Pro ně byl totiž člověkem, který opouštěl Góty obležené město a v podstatě si jel klidně žít do Konstantinopole, kdežto oni, hladoví a pamětliví jeho proradné duše, ho velice nenávistně proklínali:
„Kéž bys zemřel hlady! Nechť zlo doprovází tebe, jenž jsi nám tolik zlého učinil!“
Vigilius zamýšlel odpovědět na toto prokletí milosrdným činem, jenž by mu mohl na dálku znovu získat duši svého lidu. Když se během cesty vylodil na Sicílii, poslal do Říma několik lodí s obrovským nákladem obilí ze zdejších církevních patrimonií. Ale nevyšlo mu to. Toto „poselství, jež by ho jistě v očích jeho spoluobčanů očistilo, na místo určení nedorazilo, neboť Gótové jistě s velkým potěšením celý náklad u ústí Tibery zabavili.
Na Sicílii strávil Vigilius celých deset měsíců, takže měl dost času na to, aby zjistil, že všichni církevní hodnostáři Západu jsou jako jeden muž proti Justiniánovu ediktu. Přijal zde také milánského biskupa Datia, žijícího po několik let v Konstantinopoli, jenž jej informoval, že na znamení protestu vystoupil z církevního společenství s konstantinopolským patriarchou Menasem. Vigilus tyto názory nemohl ignorovat, takže když na podzim roku 546 vyplul spolu s Datiem směrem k Patrae, byl již pevně rozhodnut postavit se císaři na odpor. Cestoval pomalu, a když dospěl do Thessaloniky, poslal dopis Menasovi, v němž mu vysvětloval své názory a hrozil mu vyloučením z církevního společenství, jestliže bude i nadále podporovat edikt „Tři kapitoly“. Do Konstantinopole pak osobně dorazil 25. 1. roku 547. (→547)


Severní Afrika
• Guntharova vzpoura
Císař Justinián řešil kritickou vojenskou situaci ve svých severoafrických provinciích tím, že roku 545 odvolal správce Afriky Sergia a poslal jej bojovat do Itálie. Na Sergiovo místo pak jmenoval Areobinda, který však byl tak neschopný, že to vyprovokovalo novou vzpouru – velitel numidských oddílů Gunthar přitáhl roku 546 v čele svých mužů ke Kartágu, město obsadil a Areobinda zavraždil. Ze svého triumfu se však dlouho neradoval, neboť byl již po 36 dnech zavražděn důstojníky věrnými císaři.
• Válka s Berbery (zdroj)
(545) Místo toho, aby císař konečně odvolal neschopného magistra militum Sergia, poslal do Afriky dalšího pochybného velitele patricia Areobinda, manžela své vlastní neteře Prajecty, a postavil ho Sergiovi naroveň s tím, že bude velet v Byzaceně, kdežto Sergius v Numidii. Oba generálové spolu samozřejmě nespolupracovali, což vedlo ke katastrofě. Armádě v Byzaceně se totiž nedostalo pomoci z Numidie, a tak koncem roku 545 utrpěla těžkou v bitvě u Thacie (Borj–Messaudi, Tunisko) mezi Sicca Veneria (el–Kef, Tunisko) a Kartágem. (Mezi padlými byl i jeden z nejlepších římských důstojníků Sisinniolus.)
Teprve po této pohromě byl Sergius konečně zbaven velení a nahrazen Areobindem. Ani on však nebyl mužem na svém místě a již za několik měsíců (březen roku 546) byl zavražděn Guntharithem, vévodou numidským, který se po dohodě s berberskými náčelníky vydal ve stopách Stotzasových a vnikl do jeho paláce v Kartágu. Vévoda se zmocnil i Areobindovi manželky a císařovy neteře Praejecty a rozhodl se s ní oženit. Ale jeho vláda trvala pouze o něco málo více než jeden měsíc – část vojáků, která zůstala loajální císaři, si totiž našla vůdce v arménském důstojníkovi Artabanovi, který rebela v květnu roku 546 na hostině zavraždil. Justinián se mu pak odvděčil titulem magistr militum Africae a ovdovělá Praejecta se mu nabídla za manželku. Ze sňatku ovšem sešlo, protože Artabanes byl již ženatý a císařovna Theodora odmítla dát souhlas s rozvodem.
Potom Artabanes následoval Praejectu do Konstantinopole, kde jej císař odměnil nově vytvořeným titulem magister militum in praesenti a vévoda foederátů. Ale situace v Africe byla přímo žalostná, protože po třech letech útoků domorodých Berberů byly její provincie zdevastovány a vylidněny. Nakonec císař konečně udělal šťastné rozhodnutí, když koncem roku 546 převelel do Afriky z Východu Jana Troglitu, který zde již sloužil pod Belisarem a Solomonem a byl tak výborně obeznámen se zdejšími podmínkami. (→547)
• Útok Vizigótů na město Septem
Hispánští Vizigóti obsadili město Septem (Ceutu). Římané počkali na neděli, a když byli na bohoslužbě v kostele, neočekávaně pronikli za hradby a vyhnali je. Třebaže krize byla zažehnána, představovali tito Germáni pro severoafrické provincie stálé nebezpečí, což mohlo roku 552 císaře vyprovokovat k zásahu na Pyrenejském poloostrově.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

A.D. 547
Itálie
• Válka na Apeninském poloostrově
Gótská armáda pod velením krále Totily vytáhla proti císařskému generálovi Janovi a nepravidelné domobraně organizované lukánským statkářem Tullianem. Jan nehodlal nic riskovat a urychleně se stáhl do Hydrunta (Otranto); venkované za slib, že dostanou majetek svých pánů, šli opět na svá pole a tři sta Slovanů, kteří spolu s nimi bojovali, se připojilo k Janovi. Gótové si tak podrobili všechna území západně od Jónského moře kromě Hydruntu, a protože se zde cítili již v bezpečí, „brousili“ v malých skupinkách po celém kraji. Jan proti nim vyslal silné oddíly vojska, které nepříteli způsobilo těžké ztráty, načež Totila stáhl své muže do tábora u hory Garganum (Gargano) uprostřed Apulie. Římským úspěchem bylo i obsazení Spoletia (Spoleto), kterého se zmocnila posádka z Perusie (Perugia) s pomocí za přeběhlíka se vydávajícího Martiniana. Vrchní velitel císařské armády v Itálii Belisar se nyní snažil zjistit, v jakém stavu je po odchodu Gótů Řím, a proto s tisíci muži vyrazil z Portu. Přeběhlík však informoval o tomto jeho úmyslu nepřítele tábořícího u Algida a před městem propukl krutý boj. Belisar sice zvítězil – většinu Gótů pobil a ostatní zahnal na útěk – přesto byl nucen se vrátit.
Jan část vojska zanechal k obraně Hydruntu a se zbytkem obsadil Tarent, kam jej pozvali místní obyvatelé. Protože město bylo velmi rozsáhle a neopevněné, poručil alespoň provizorně opevnit úzkou daleko do moře vybíhající pevninskou šíji a tuto pevnost obsadit silnou posádkou z Tarenťanů a obyvatel z okolí. To vše dodalo odvahu obyvatelům Kalábrie, kteří pomýšleli na odpadnutím od Gótů. Totila kontroval obsazením mocné lukánské tvrze Acherontie (severně od Venosy) nedaleko kalábrijských hranic a poté, co tam zanechal posádku čtyř set mužů, táhl s ostatním vojskem k Ravenně; na kampánském území zanechal pouze vojáky určené ke střežení římských senátorů.
Belisar určil ke střežení Portu pouze několik vojáků a v dubnu s celou svou armádou obsadil opuštěný Řím. Udržet se ve městě však bylo složité, protože městské brány byly zničeny a hradby pobořeny do jedné třetiny své výšky. Belisar proto poručil hradby opravit kameny naskládanými na sucho, před nimi vykopat hluboké příkopy a zatlouci do země kůly. Do Říma se postupně vracelo i obyvatelstvo – hladové lidi lákaly potraviny, kterých měl Belisar dostatek. Když se to doslechl Totila, přerušil pochod na Ravennu a vrátil se k Římu. Svůj tábor rozbil u řeky Tiberu a druhý den časně ráno zaútočil. Boje trvaly celý den a večer se Gótové s těžkými ztrátami stáhly do tábora. Druhý den boj pokračoval a Římané v něm opět nabyli převahy – dokonce vyšli z města a nepřítele pronásledovali. Totila osočovaný z toho, že Řím opustil, aniž ho srovnal se zemí, si uvědomil bezvýchodnost své situace, a proto zanechal obléhání, zničil všechny mosty přes Tiber s výjimkou mulvijského a stáhl se do města Tiburu (Tivoli). Odsud vyslal jednotka na pomoc obléhatelům města Perusie.
Jan, který se snažil získat zpět Acherontii, dostal vynikající nápad: osvobodí římské senátory. Když se doslechl, že Totila obléhá Řím, přispěchal se svými nejlepšími jezdci do Kampánie, aby nečekaně udeřil na neopevněná města a senátory unesl. Totila přesto něco tušil, a proto vyslal do akce oddíl jízdy. Jeho vojáci odpočívali v Minturnae (Minturno) a do okolí Capuy vyslali průzkumnou jednotku, která však narazila na Jana a byla úplně zničena. Pouze několik barbarů se zachránilo útěkem a vrátilo se do Minturnae. „Když ostatní uviděli, že jsou zaliti krví, že někteří ještě mají v těle zaraženy šípy a druzí nejsou schopni promluvit a říci, co se stalo, nýbrž že ochromeni hrůzou prchají, skočili rychle do sedla a dali se s nimi na bezhlavý útěk. Jakmile dorazili k Totilovi, oznámili mu, že je tam nesčetné množství nepřátel, zřejmě aby takto zastřeli svůj ostudný útěk.“
Jan sice v Kampánii našel pouze několik senátorů – většina z dobytého Říma uprchla –, ale zato všechny jejich ženy a děti. Drahocennou kořist naložil na lodě a poslal do bezpečí na Sicílii. Když se o tom doslechl Totila, rozhodl se Janovi pomstít a s hlavním vojskem vyrazil proti římskému táboru. Protože správně předpokládal, že by mohl narazit na římské hlídky, nepozorovaně postupoval přes neschůdné hory. Pak se však nechal unést hněvem a zaútočil v noci. Přestože Římané spali a nikdo z nich ani nepomýšlel na obranu, podařilo se Gótům jich zabít pouze několik a většina zmizela v okolních horách. Také Jan prchal „ze všech sil“ do Hydruntu.
Císař Justinián bombardován Belisarovými dopisy posiloval od podzimu svoji armádu v Itálii. Na Apeninský poloostrov nejdříve přišli Pakurius a Sergius s „malým doprovodem“ a připojili se k ostatním. Potom Justinián odeslal na západ Vera s třemi sty Heruly a Arména Varaza s osmi sty vojáky. Také Valerianus, velitel jednotek v Arménii, se měl zapojit do bojů s více než tisícovkou svých mužů. Verus dorazil do Hydruntu jako první, ale protože zde už měl tábor Jan, zanechal zde své lodi a vybudoval si ležení nedaleko Brundisia (Brindisia). Totila nemohl uvěřit jeho lehkomyslnosti, pak však Římany napadl. Herulové prchli do blízkého lesa, kde byli obklíčeni a v počtu dvou set pobiti. Verus s ostatními, kteří se ukryli v křoví, však zachránila flotilou, se kterou připlul Varazes a jeho Arméni. Varazes pak už nechtěl pokračovat v plavbě a vylodil se v Tarentu, kam o něco později přišel i Jan s celým svým vojskem. V prosinci připlul k západnímu pobřeží Řecka konečně i Valerianus, Janovi poslal tři sta svých mužů a slíbil, že dorazí i on, jakmile skončí zima. Císař dále poroučí Belisarovi, aby předal velení Kononovi, přesunul se z Říma do Kalábrie a osobně zde řídil boje. Belisar rozkaz splnil a spolu se sedmi sty jezdci a dvěma sty pěšáky v zimě navždy opustil Věčné město.
• Smrt Benedikta z Nursie
Roku 543/21. 3. 544/545/54 zemřela v klášteře na hoře Monte Casino Benedikt z Nursie, zakladatel benediktýnského řádu.
• V hlavním městě císařských držav v Itálii Ravenně byla dokončena stavba chrámu San Vitale.


Římská říše a Orient
• Papež před císařem kapituloval!
Papež Vigilius, který je s císařem Justinianem v teologickém sporu o tzv. „Tři kapitoly“, byl ze svého sicilského vyhnanství převezen do Konstantinopole. Zde se po dlouhém váhání podvolil nátlaku a v červnu tajně slíbil ve dvou dopisech adresovaných císařskému páru, že sporné „Tři kapitoly“ koncilu v Chalkedonu odsoudí. O správnosti tohoto svého kroku však nebyl vnitřně přesvědčen, a proto se snažil najít podporu u západních biskupů právě přítomných ve východní metropoli.
• Spor o „Tři kapitoly“, papež Vigilius v Konstantinopoli (zdroj)
546) Na Sicílii strávil Vigilius celých deset měsíců, takže měl dost času na to, aby zjistil, že všichni církevní hodnostáři Západu jsou jako jeden muž proti Justiniánovu ediktu. Přijal zde také milánského biskupa Datia, žijícího po několik let v Konstantinopoli, jenž jej informoval, že na znamení protestu vystoupil z církevního společenství s konstantinopolským patriarchou Menasem. Vigilus tyto názory nemohl ignorovat, takže když na podzim roku 546 vyplul spolu s Datiem směrem k Patrae, byl již pevně rozhodnut postavit se císaři na odpor. Cestoval pomalu, a když dospěl do Thessaloniky, poslal dopis Menasovi, v němž mu vysvětloval své názory a hrozil mu vyloučením z církevního společenství, jestliže bude i nadále podporovat edikt „Tři kapitoly“.
Dne 25. 1. roku 547 pak vystoupil z lodě v metropoli Východu a byl srdečně a s úctou přijat císařem. Jeho rezidencí se stal Placidiin palác, sídlo papežských nunciů. Bohužel se v Konstantinopoli již nenacházel jeho vyslanec Pelagius, který jej zastupoval v Římě, jehož důvtip a vrozený takt by byl při jednání s císařem velmi potřebný. Místo něho se Vigilius jako se svým rádcem musel spokojit s Facundem, biskupem z afrického města Hermiany, jenž sice dobře znal charakter Řeků, ale na rozdíl od Pelagia byl dosti tvrdohlavý a neústupný. V Konstantinopoli se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny, přičemž bylo zřejmé, že si musí vybrat mezi dvěma zly – buďto se přikloní na stranu císaře a císařovny a poštve si proti sobě západní biskupy, anebo vyhoví západním biskupům a znepřátelí si císařský pár. Jeho pozice pak bylo o to těžší, že nebyl dostatečně erudovaný teolog, a zdá se, že ne zcela chápal podstatu celého problému. Ani jeho morální a intelektuální úroveň pak nebyla tak vysoká, aby se dokázal správně rozhodnout a na svých názorech principiálně trvat. Není však nezajímavé číst příběh člověka, který srazil do prachu důstojnost římského biskupského stolce, třebaže zpočátku vystupoval tak zásadově…
Když totiž patriarcha Menas přes počáteční váhání začal církevní politiku císaře Justiniána horlivě podporovat a odmítl odvolat svůj souhlas s odsouzením „Třech kapitol“, Vigilius jej i s jeho stoupenci exkomunikoval. Ale císařovna brzy dosáhla jejich smíření (9. 6. roku 547). Papeže nyní přepadly pochybnosti, zda by opravdu neměl „Tři kapitoly“ odsoudit, neboť četl určité výtahy prací Theodora z Mopsuestie, které pro něho Řekové přeložili do latiny, a shledal je „extrémně nebezpečnými“. Kdyby ale nyní edikt podepsal, schválil by vlastně právo císaře zasahovat do církevních záležitostí, a to se mu příčilo. Proto celou věc odložil s tím, že vypracuje nezávislý posudek, přičemž ale císaři a císařovně písemně přislíbil, že se hodlá vyjádřit pro edikt. Na Bílou sobotu roku 548 pak opravdu vydal Iudicatum, tj. „Prohlášení“ adresované Menasovi, v němž sice skutečně odsoudil Theodora a jeho spisy zmiňované v ediktu, ale pečlivě chránil autoritu Chalcedonu. (→548)
• Výtržnosti v Konstantinopoli (zdroj)
Roku 547 zakročili excubitorové, tj. oddíly palácové stráže, proti výtržníkům z cirkových dému, přičemž došlo k jistému krveprolití.


Podunají
• Langobardé odcházejí na jih
Po šesti/sedmi letech vlády zemřel roku 546/547 neduživý a dosud nezletilý langobardský král Valdar (Valdarus, Walthari) a vlády v zemi se ujal jeho regent Audoin z rodu Gausů. V zemi propukly boje, do kterých zasáhl oprávněný následník trůnu princ Hildigis, který operoval v čele svých ozbrojených družin ze základen na jižní Moravě nebo západním Slovensku (proto „Sámo před Sámem“). Pozice uzurpátora byla zpočátku nejistá, a proto si hledal spojence. Našel jej v císaři Justiniánovi, jehož cílem bylo získat zpět na Gepidech strategicky důležité město Sirmium (Sremska Mitrovice, Srbsko), hlavní město provincie Pannonia secunda, a podniknout něco proti gótským spojencům Frankům, kteří se uchytili za krále Theudeberta v Noriku mediterraneu. Konstantinopol postupovala opět podle osvědčené taktiky využít barbarů proti jiným barbarům a Audoinovi Druhou Pannonii včetně provincie Savia a Noricum Mediterraneum s mnoha městy a pevnostmi včetně velké sumy peněz prostě darovala. Uzurpátor mohl být na sebe pyšný – získal přece pro svůj lid bohaté území a to mu stálo za obětování tradiční langobardské neutrality. Noví císařovi spojenci hned vyrazili ze svých dosavadních sídel v provinciích Pannonia I. a Valeria a přesunuli se na jih do prostoru dolního Podunají. Zde však nebrali žádný ohled na své spojenecké závazky a zpustošili Ilýrii a Dalmácii až k Epidamnu (Drač, Albánie). Herulové, kteří se souhlasem císaře obsadili okolí města Singidunum (Bělehrad, Srbsko), se k nim připojili a rabovali v Ilýrii a Thrákii. Když se však jejich poslové přišli do Konstantinopole, dostali dohodnutý tribut.
Expanze Langobardů jižním směrem vyvolala, přesně podle přání císaře, mohutný dvacetiletý válečný střet s Gepidy, během něhož obě znepřátelené strany hledali podporu v Konstantinopoli.
• Langobardský král se znovu žení!
Audoin vyhnal ode dvora svoji manželku Rodelindu, matku svého syna a nástupce Alboina, a znovu se oženil s dcerou durynského krále Hermenefreda a jeho manželky královny Amalabergy, neteře Theodericha Velikého. Tím se mu sice podařilo zvýšit svoji prestiž v očích okolních panovníků, ale na druhou stranu to vyvolalo obavy u Franků a Ostrogótů, jejichž panovníci s ním museli počítat jako s potenciálním aspirantem na durynský a italský trůn.



Severní Afrika
• Správcem Afriky jmenován Jan Troglita
Císař Justinián jmenoval velitelem Afriky zkušeného velitele Jana Troglitu a pověřil jej úkolem zpacifikovat tamní území. Již příštího roku dosáhl Jan významných vítězství nad domorodými Berbery, povstalci a poslední zbytky Vandalů, načež v severní Africe panoval relativní klid až do jejího záboru Araby v 7. století.
• Správcem Afriky jmenován Jan Troglita (zdroj)
(546) Vláda uchvatitele numidského vévody Guntharitha trvala pouze o něco málo více než jeden měsíc – část vojáků, která zůstala loajální císaři, si totiž našla vůdce v arménském důstojníkovi Artabanovi, který rebela v květnu roku 546 na hostině zavraždil. Justinián se mu pak odvděčil titulem magistr militum Africae a Praejecta (císařova neteř a vdova po zavražděném magistru militum Areobindovi, † březen 546) se mu nabídla za manželku. Ze sňatku ovšem sešlo, protože Artabanes byl již ženatý a císařovna Theodora odmítla dát souhlas s rozvodem.
Potom Artabanes následoval Praejectu do Konstantinopole, kde jej císař odměnil nově vytvořeným titulem magister militum in praesenti a vévoda foederátů. Ale situace v Africe byla přímo žalostná, protože po třech letech útoků domorodých Berberů byly její provincie zdevastovány a vylidněny. Nakonec císař konečně udělal šťastné rozhodnutí, když koncem roku 546 převelel do Afriky z Východu Jana Troglitu, který zde již sloužil pod Belisarem a Solomonem a byl tak výborně obeznámen se zdejšími podmínkami.
Když Jan převzal velení nad římskými armádami, okamžitě prokázal svoje nejenom vojenské, ale i diplomatické schopnosti. Brzo se mu podařilo Berbery rozeštvat, přičemž část domorodých náčelníků dokonce přesvědčil, aby bojovali na jeho straně. Již začátkem roku 547 zasadil drtivý úder nejnebezpečnějšímu ze svých protivníků náčelníku Antalasovi. Místo bitvy neznáme, snad někde na jih od Sufetuly (Sbeitla, Tunisko). Ale potížím ještě nebyl konec. Když se totiž o několik měsíců později utkali Římané s tripolitánskými Berbery vedenými Carcasanem v bitvě na pláni Gallica (Maret jihovýchodně od Gabesy/Gabesu), byli svými protivníky rozdrceni. Již poražený Antalas tedy znovu vyrazil do pole a spojil se se svými úspěšnějšími sousedy. Ale Římané znovu pozvedli hlavu a počátkem roku 548 zlikvidovali spojené berberské armády ve velké bitvě na Catských polích (někde v Byzaceně, jinak lokalizace neznámá, v orig Field of Cato), kde zlikvidovali na sedmnáct domorodých náčelníků mezi nimi i Carcasana. (→548)


Británie
• Invaze Germánů na britské ostrovy pokračuje (zdroj)
Po Hengistovi a Horsovi (449), kteří si na mrtvých tělech původních obyvatel zbudovali své jutské království v Kentu, přiharcovali roku 477 Ella a jeho tři synové, aby pokračovali v útoku. V roce 495 se objevil Cedric a Cynric, v roce 501 založil jistý pirát Port Portsmouth, roku 514 zaútočili západní Sasové Stuf a po něm Wihtgar a zahnali Brity na útěk. V roce 544 byl zabit Wihtgar. Roku 547 přišel Ida, zakladatel království Northumbrie. Vše,co o těchto datech můžeme říci, je, že zhruba odpovídají známým faktům, že tito nájezdníci napadali naše nešťastné břehy ve vlnách a za nimi přicházeli noví osadníci.
• Invaze Germánů na britské ostrovy pokračuje
Začala masová invaze Anglů na britská území za řekou Ezder.
A.D. 548

Itálie
• Válka na Apeninském poloostrově
Válka mezi ostrogótským králem Totilou a císařem Justiniánem o vládu nad Apeninským poloostrovem pokračuje: vrchní velitel císařské armády Belisar svěřil obranu Říma Kononovi a sám se sedmi sty pěšáky a dvěma sty jezdci zamířil na Sicílii, odkud pokračoval do Tarentu. V důsledku nepříznivého počasí však musel přistát v Krotonu (Crotone), jenž byl neopevněný a bez potravin. Belisar proto jízdě poručil „utábořit se na přístupech do tohoto kraje“, odrážet útoky nepřátel a shánět potřebné věci pro lidi i koně. K sobě do Krotonu povolal generála Jana, který se právě zmocnil silné tvrze 60 stadií od Rusciana (Rossano) a umístil tam silnou posádku. Proti Ruscianu vyslal Totila své muže, kteří však byli Belisarovou jízdou poraženi a zahnáni na útěk. „Zatím Římané zůstali ve svém táboře. Poněvadž byli bez vedení a cítili se vítězi, nedbali na kázeň, v noci se nezdržovali u svého útvaru a ani nestřežili přístupy u soutěsek, ale lehkomyslně nocovali ve stanech co nejdále od sebe, ve dne pak brousili po okolí za potravinami, aniž někoho poslali na průzkum a učinili nějaká obranná opatření. Když o tom všem uslyšel Totila, vybral si z celého vojska tři tisíce jezdců a vytáhl proti nepřátelům. Udeřil na ně nečekaně, když nebyli seřazeni, nýbrž rozptýleni po okolí tak, jak už jsem řekl, a náhlým útokem je všechny rozdrtil. Tehdy Fazas, který měl stan velmi blízko, vyšel proti nepřátelům, hrdinsky bojoval a poskytl mnohým příležitost zachránit se útěkem, ale on sám a všichni jeho druhové našli smrt. Byla to velká ztráta pro Římany, všichni totiž do nich skládali naději, neboť byli obzvlášť zdatní bojovníci. Komu se podařilo prchnout, zachránil si život, jak kdo mohl. Jako první prchal ze všech sil Barbation, Belisarův štítonoš, spolu s dvěma dalšími a dorazil do Krotonu. Podal zprávu o zoufalé situaci a dodal, že podle jeho mínění tu budou barbaři velmi brzy. Když to vyslechl Belisar, velice se nad tím rmoutil. Ihned se nalodili, vyjeli na moře a za příznivého větru dorazili téhož dne do Messiny na Sicílii, která je od Krotonu vzdálena sedm set stadií a leží naproti Rhegiu.“ Totila nyní obrátil svoji pozornost k Ruscianu a v červnu zahájil jeho obléhání.
Císař vyslal na Sicílii na dva tisíce pěšáků a Valerianus z jeho rozkazu připlul do Hydruntu (Otranto), kde se připojil k Belisarovi. Tomu se za celé čtyři roky nepodařilo zvrátit nepříznivou situaci na italském bojišti, Římané válku prakticky prohráli a přišli o všechny územní zisky docílené do roku 540. Belisarova manželka Antonina proto odplula do Konstantinopole, aby u své přítelkyně císařovny Theodory dosáhla jeho odvolání z funkce vrchního velitele vojsk v Itálii. Císařovna však zemřela krátce před jejím příjezdem a Antonina proto jednala s Justiniánem, kterého se jí podařilo přesvědčit, aby manžela převelel na východ proti Peršanům.
Hladem trpící posádka v Ruscianu se dohodla s nepřítelem, že mu v polovině léta, jestliže nedostane pomoc, vydá město za podmínky, že budou všichni ponecháni na živu. Také situace v Římě byla kritická: vojáci se vzbouřili a zabili Konona, protože prý kšeftoval s obilím i jinými potraviny, načež vyslali několik kněží se vzkazem, že když jim císař tento čin neodpustí a včas nedoplatí žold, přejdou okamžitě na Totilovu stranu. Ten neměl jinou možnost než jejich žádosti vyhovět.
Belisar nemohl nechat Ruscianum padnout, a proto vyplul s velkým loďstvem městu na pomoc. Mořská bouře však flotilu těsně před cílem rozehnala a trvalo dlouho dobu, než se lodě opět zformovaly v Krotonu. Při druhém pokusu Římanů proniknout do Rusciana však byli již Gótové připraveni a čekali s kopími a napjatými luky na břehu. Belisar proto nechtěl riskovat a vrátil se do Krotonu. Tam rozhodl, že popluje do Říma „uspořádat co nejlíp tamní záležitosti a zásobit město potravinami“, zatímco Jan a Valerianus po souši potáhnou do Picenska, kde napadnou nepřítele obléhajícího tamní města – doufal, že Totila zanechá obléhání a půjde za nimi. Jan s tisícovkou mužů opravdu postupoval po souši, zatímco Valerianus se bál a plul po moři přímo do Ancony s tím, že teprve v Picensku se spojí s Janem. Totila se však nenechal odlákat a na sever poslal pouze dvě tisícovky vojáku s úkolem bojovat spolu s tamními oddíly proti Valerianovi a Janovi. Obleženým v Ruscianu tak nezbylo nic jiného, než se vzdát. Císařský velitel města Chalazar byl obviněn z nedodržování dohod a odsouzen k smrti: ještě před popravou mu byly useknuty obě ruce a uříznuto přirození. Prostí vojáci dostali milost s tím, že se buďto připojí ke Gótům, za což si budou moci ponechat veškerý svůj majetek, nebo zůstanou věrni císaři. Pak ale odejdou chudí. Pouze osmdesát z nich si vybralo druhou možnost a odešlo do Krotonu.


Římská říše a Orient
• Papež Vigilius odsoudil „Tři kapitoly“
Papež Vigilius vyhlásil oficiální stanovisko Říma ve sporu o tzv. „Tři kapitoly“ koncilu v Chalkedonu. Ve svém „Judicatu“ se podvolil nátlaku a ztotožnil se s jejich odsouzením. Reakce západu byla drsná: Ilýrie a Galie protestovaly, kdežto severoafrická synoda (550) jej rovnou exkomunikovala. Vigilius tedy opět změnil svoje stanovisko a docílil toho, že mu císař dokument vrátil a prohlásil za neplatný.
• Papež Vigilius odsoudil „Tři kapitoly“ (zdroj)
547) Přes počáteční váhání se konstantinopolský patriarcha Menas postavil za církevní politiku císaře Justiniána a začal ji horlivě podporovat. Když odmítl odvolat svůj souhlas s odsouzením „Třech kapitol“, papež Vigilius jej exkomunikoval jeho i se všemi jeho stoupenci. Ale císařovna Theoora brzy dosáhla jejich smíření (9. 6. roku 547). Papeže Vigilia nyní přepadly pochybnosti, zda by opravdu neměl „Tři kapitoly“ koncilu v Chalcedonu odsoudit, neboť když si přečetl určité výtahy prací Theodora z Mopsuestie, které pro něho Řekové přeložili do latiny, shledal je „extrémně nebezpečnými“. Kdyby ale nyní Justiniánův edikt podepsal, vlastně by to znamenalo, že schvaluje právo císaře zasahovat do církevních záležitostí, a to se mu příčilo natolik, že celou věc odložil s tím, že vypracuje nezávislý posudek. Císaři a císařovně ale písemně přislíbil, že se hodlá vyjádřit pro edikt. Na Bílou sobotu roku 548 pak opravdu vydal Iudicatum, tj. „Prohlášení“ adresované konstantinopolskému patriarchovi Menasovi, v němž sice skutečně odsoudil Theodora a jeho spisy zmiňované v ediktu, ale pečlivě chránil autoritu Chalcedonu.
Papežovo rozhodnutí přiklonit se k názoru císaře zcela zákonitě vyvolalo bouři nevoli na Západě – biskup z africké Hermiany Facundus začal chrlit učená pojednání proti odsouzení 3K, africká církev vystoupila z církevního společenství s papežem a dokonce alexandrijský patriarcha Zoilus odvolal svůj podpis pod císařovým ediktem a odmítl Iudicatum přijmout. Papeže tento poprask vyděsil; klid v západní církvi je mu přednější než přízeň císaře. Jediné východisko pak viděl ve svolání velkého ekumenického koncilu a císaři řekl, že je to jediný způsob jak zabránit rozkolu v církvi, přičemž se jej snažil přesvědčit, aby souhlasil s odvoláním Iudicata. Justinián mu vyhověl, ale cenou za to byl Vigiliův souhlas s odsouzením 3K, který musel odpřísáhnout na evangelia a hřeby z Kristova kříže.
(Facundus napsal dílo pod názvem „Pro defensione trium capitulorum“ ve dvou knihách, které předložil císaři a později rozšířil na knih dvanáct. Poté se vrátil do Afriky, kde se roku 550 účastnil synody, která Vigilia exkomunikovala. Roku 571 napsal na stejné téma „Contra Mocianum“. Všechny tyto jeho práce jsou důležitými prameny pro pochopení podstaty sporu o 3K.) (→551)
• Smrt císařovny Theodory
Dne 28. 6. zemřela na rakovinu císařovna Theodora. Její milující manžel Justinián ji přežil o sedmnáct let a nikdy se již neoženil. Ke konstantinopolskému dvoru se nyní mohl vrátit císařovnin osobní nepřítel, odvolaný a vyhnaný „ministr financí“ Jan z Kappadokie.
• Smrt císařovny Theodory a Artabanovo spiknutí (zdroj)
Když císařovna Theodora dne 28. 6. roku 548 zemřela, musela to být hrozná rána pro jejího manžele císaře Justiniána, ale velká úleva pro její četné nepřátele. Co by potom historik dal za to, kdyby mohl alespoň nahlédnout do jejich soukromého života či vyslechnout jeden z jejich osobních rozhovorů. Bohužel o jejich společném životě nevíme vůbec nic. Nesporným faktem ovšem je, že ačkoliv se oba lišili ve svých politických názorech a oba byli spojováni s mnoha zlými skutky, nenechá se říci, že by se někdy hádali nebo žili spolu ve zlém.
Brzy po smrti císařovny (asi koncem roku 548) pak bylo odhaleno spiknutí, které sice nemělo velký politický význam, ale bylo pro císaře nepříjemné v tom, že do něj byli zapleteni lidé z jeho vlastní rodiny. Arménský generál jménem Artabanes, s nímž jsme se již setkali jako s velitelem v Africe, chtěl pojmout za manželku jeho neteř Praejectu, což mu ale zmařila císařovna Theodora, která jej přinutila vrátit se k jeho zapuzené manželce. Po smrti císařovny odešel od své manželky podruhé, ale zjistil, že Praejecta byla již provdána za někoho jiného, což jej samozřejmě popudilo. Ale situace ještě nebyla tak vážná, aby uvažoval o zradě, kdyby nebylo jeho příbuzného Arsacese, jenž císaře vysloveně nenáviděl a hodlal se mu pomstít za to, že jej uznal vinným z velezrádných styků s králem Persie a odsoudil k poměrně lehkému, ale zesměšňujícímu trestu, který spočíval v tom, že jej vozili po ulicích Konstantinopole na zadku velblouda. Ale Armén na tuto potupu nezapomněl a vysvětloval Artabanovi, jak lehké by bylo císaře zabít, „když je zvyklý vysedávat beze stráží pouze ve společnosti starých duchovních hluboko pohroužený do studia svatých knih křesťanů“.
Je však docela možné, že Artabanes měl i podporou císařova synovce Germana a jeho dvou synů, pokud ti se ovšem na spiknutí sami aktivně nepodíleli. A měli k tomu i důvod. Když totiž Germanův bratr Boraides umíral, odkázal jim téměř celý svůj majetek, přičemž své dceři zanechal jenom zákonem stanovený díl. Ale Justinián považoval takové vypořádání za nespravedlivé, a proto závěť anuloval a majetek přiřkl dceři. Spoléhaje se na nevoli, kterou tím vyvolal, kontaktoval Arsaces Germanova syna Justina a nechal jej přísahat, že o jejich rozhovoru neřekne nikomu jinému než svému otci. Pak začal celý problém zveličovat, tvrdil, že císař špatně zachází se svými příbuznými, a vyjádřil své přesvědčení, že by se k nim zachoval ještě tvrději, kdyby se již Belisarius vrátil z Itálie, načež mu odhalil plán atentátu, na kterém se dohodli s Artabanem a Chanarangesem, mladým a lehkovážným Arménem. Justinus celý vyděšený šel okamžitě za svým otcem, který zašel za comitou excubitorů Marcellem, přísným a obezřetným mužem, a ptal se jej, zda by nebylo moudré okamžitě informovat císaře. Ale Marcellus jej od toho zrazoval a tvrdil, že by se to okamžitě rozneslo po paláci a spiklenci by unikli. Navrhoval celou věc nejdříve vyšetřit. Nakonec se dohodli, že spiklence vyprovokují k tomu, aby o všem promluvili v přítomnosti skrytého svědka. Justinus pak domluvil den i hodinu schůzky svého otce s Chanarangesem, načež Marcellův přítel Leontius si ve své úkrytu vyslechl, že je nutné počkat a zlikvidovat Justiniána i s Belisariusem, až přijede z Itálie, neboť kdyby k celé akci přikročili dříve, hrozilo by jim nebezpečí ze strany Belisariusoých mužů. A až se atentát podaří, usedne na trůn Germanus.
Avšak i poté Marcellus váhal odhalit celé spiknutí před císařem, neboť k Artabanovi cítil soucit. Ale když Belisarius byl již nedaleko Konstantinopole, musel s celou pravdou ven. Justinián pak poručil všechny spiklence zatknut. Zpočátku však stín podezření ulpěl i na Germanovi a Justinovi, ale nakonec senát, jenž celou věc dostal vyšetřit, přijal svědectví Marcella a Leontia a úplně je očistil. Ale Justinián byl na ně i nadále velmi rozhořčený, protože mlčeli o zradě, dokud Marcellus nevzal veškerou vinu za celé zpoždění na sebe. Se spiklenci pak zacházel s velkou shovívavostí a nedržel je ani ve státním vězení, ale přímo ve svém paláci. Artabanovi pak dokonce udělil milost a v hodnosti magister militum per Thraciam jej poslal bojovat do Itálie proti Ostrogótům.
• Další vpád Slovanů
Gepidové rozhořčeni tím, že se císař rozhodl pro spojenectví s jim nepřátelskými Langobardy, pustili na území říše tlupy Slovanů sídlících severně od nich pravděpodobně na území dnešní jižní Moravy a jihozápadního Slovenska. Slovanská jízda překročila Dunaj nedaleko Gepidy ovládaného Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) a „hrozně řádila v celé Ilýrii až k Epidamnu“. Barbarské vojsko pročesalo celý kraj, loupilo, vraždilo, bralo otroky a dokonce bylo schopno dobýt i mnoho opevněných míst. Patnáct tisíc římských vojáků se k nim neodvážilo ani přiblížit a sledovalo je pouze z povzdálí.
• Jana Troglita zpacifikoval Berbery
Roku 547 jmenoval císař Justinián jmenoval velitelem Afriky zkušeného velitele Jana Troglitu a pověřil jej úkolem zpacifikovat tamní území. Již tohoto roku dosáhl Jan významných vítězství nad domorodými Berbery, povstalci a posledními zbytky Vandalů, čímž zabezpečil severní Africe relativní klid až do arabských útoků v 7. století. Troglitův úspěch vychválil Corippus ve svém eposu „Johannid“ a toto dílo mělo pravděpodobně takový úspěch, že jeho autor dostal pozvání do Konstantinopole, kde roku 565 napsal chvalořeč na císaře Justina II. ku příležitosti jeho nástupu na trůn.
• Jana Troglita zpacifikoval Berbery (zdroj)
(547) Když po všech pohromách a vojenských neúspěších převzal velení nad římskými armádami Jan Troglita, okamžitě prokázal svoje nejenom vojenské, ale i diplomatické schopnosti. Brzo se mu podařilo Berbery rozeštvat, přičemž část domorodých náčelníků dokonce přesvědčil, aby bojovali na jeho straně. Již začátkem roku 547 zasadil drtivý úder nejnebezpečnějšímu ze svých protivníků náčelníku Antalasovi. Místo bitvy neznáme, snad někde na jih od Sufetuly (Sbeitla, Tunisko). Ale potížím ještě nebyl konec. Když se totiž o několik měsíců později utkali Římané s tripolitánskými Berbery vedenými Carcasanem v bitvě na pláni Gallica (Maret jihovýchodně od Gabesy/Gabesu), byli svými protivníky rozdrceni. Již poražený Antalas tedy znovu vyrazil do pole a spojil se se svými úspěšnějšími sousedy. Ale Římané znovu pozvedli hlavu a počátkem roku 548 zlikvidovali spojené berberské armády ve velké bitvě na Catských polích (někde v Byzaceně, jinak lokalizace neznámá, v orig Field of Cato), kde pobili na sedmnáct domorodých náčelníků mezi nimi i Carcasana. (Mnoho Berberů křesťanského vyznání však bojovalo i na jejich straně, např. Cutsina.)
Tímto svým velkým vítězstvím zajistil Jan Troglita Africe klid na téměř čtrnáct let – berberští vůdci se opět poddali impériu a uzavřeli nové smlouvy, administrativa provincií začala v mírové době řádně fungovat, vojenské pevnosti na hranicích byly opravovány a dále vylepšovány a země se pomalu zotavovala z předchozích ran. Jan Troglita, který province spravoval asi po čtyři roky, je vedle Belisara a Solomona třetí velkou postavou dějin opětovného dobytí severní Afriky římským impériem. Jeho činy inspirovali místního básníka Corippuse k sepsání oslavné básně Johannis, z níž pochází vše, co víme o jeho vojenské kampani. Např. historik Prokopios končí své vyprávění Janovým příjezdem do Afriky a pouze se krátce zmiňuje o třech bitvách vybojovaných v letech 547 – 548. Když zrekapituloval všechno utrpení a bědy, které postihly zdejší provincie, končí své vyprávění slovy: „A tak po dlouhé době ti Libyjci, kteří přežili, co do množství nepočetní a velmi zchudlí, získali alespoň chvíli oddechu.“ Ale Římané opravdu museli svést s Berbery ještě jednu válku, která propukla díky hlouposti jednoho jejich velitele. (→563)
• Výtržnosti v Konstantinopoli (zdroj)
K roku 548 a 551 jsou zaznamenány výtržnosti cirkových démů v Konstantinopoli.
• Císař Justinián upustil od reformy provincií zahájené v letech 535 – 536.


Podunají
• Hildigis odchází ke Gepidům
Roku 548/549 opustil oprávněný dědic langobardského trůnu princ Hildigis se svojí družinou moravské Slovany a uchýlil se ke gepidskému králi Thorismundovi, aby v očekávaném konfliktu bojoval na jeho straně proti uzurpátorovi langobardského trůnu Audoinovi.


Franská říše
• Smrt krále Theudeberta, vlády se ujímá Theudebald
Vládce Austrasie Theudebert I. zemřel a na trůně jej vystřídal jeho syn Theudebald (Theudovald, Theodebald, Theidebert). Císařovi vyslanci se snažili obnovit spojenecké vztahy a požadovali navrácení dobytých území na severu Apeninského poloostrova. Theudebald ale chytře tvrdil, že pokud si snad něco vzal z císařství, vrátí to zpátky. Pak by však žádná italská území vracet nemusel, protože to dobyl na Ostrogótech.
• Smrt královny Chlothildy
Roku 544/3. 6. 545/548 zemřela v klášteře v Tours vdova po franském králi Chlodvíkovi I. královna Chlothilda (Chrodechilda, Chrodichilda). Papežem Pelagiem byla kanonizována.
• Na bavorském trůnu vévoda Garibald
Kolem roku 548 se vlády v Bavorsku ujal první historicky doložený vévoda Garibald I. pocházející zřejmě z rodu franských Merovejců. Zahájil kolonizaci Tyrol a území východně od Innu a Salzachu.


Hispánie
• Smrt krále Theudy
Vizigótský král Theuda (Teudis, Theudis) byl v Seville zavražděn a na krátkou dobu usedl na trůn vojevůdce Theudegisil.
• Smrt krále Teudise (zdroj)
Roku 540/546 napadl vizigótský král Teudis římskou Ceutu, město obsadil a vyplenil. Východní Římané však jeho vojsko překvapili, porazili a zničili. Krátce po této nešťastné africké výpravě byl pak král nečekaně zavražděn ve svém paláci (červenec roku 548). Novým králem se stal Teudisův generál Teudisel, jenž se snažil pokračovat v politice svého předchůdce.

A.D. 549

Itálie
• Válka na Apeninském poloostrově
Dlouhou válkou unavený ostrogótský král Totila se snažil donutit císaře Justiniána k uzavření míru, a proto vystrojil loďstvo, které pod velením dezertéra Indulfa vyslal k pobřeží Dalmácie. Gótové napadli území kolem dnešního Splitu a všude vraždili a plenili. Velitel římské posádky v Salonách (Solin u Splitu, Chorvatsko) Claudianus proti nim vyslal své vojáky, kteří však byli poraženi a rozprášeni. Indulf se zmocnil i císařské flotily včetně zásobovacích lodí naplněných obílím a dalšími potravinami a bez problémů se vrátil do Itálie. Přes tento neúspěch imperátor nebyl ochoten přistoupit na žádný kompromis, zvláště když jej i papež Vigilius prosil, aby se „ujal Itálie“.
Vrchní velitel císařských vojsk v Itálii Belisar dostal zprávu o svém odvolání a vrátil se zpět do Konstantinopole. Nemohl tedy již zabránit Gótům, aby se po tvrdém obléhání nezmocnili „prvního města v Etrurii“ Perusie (Perugia). Po pádu tohoto města obrátil Totila všechny své síly proti Římu bráněnému posádkou o síle třech tisíc mužů pod velením zkušeného válečníka Diogena a v létě zahájil jeho obléhání. Římané se však statečně bránili a nenechali se ani vyhladovět, protože všechny volné plochy za hradbami oseli obilím.
• Král Totila nadbíhá Frankům
Totila požádal franského krále Theudebalda o ruku jeho dcery. Ten odmítl s tím, že ještě není pánem celé Itálie a Řím nemá ve své moci.
• V Ravenně byla dokončena stavba baziliky San Apollinare.


Římská říše a Orient
• Válka v Lazice (549 – 557)
Lazové (Lazika – jižní část Kolchidy, nyní Gruzie) byli nespokojeni s perským protektorátem, a proto jejich král Gubazes požádal císaře Justiniána o vojenskou pomoc. Ten mu vyhověl a vyslal na Kavkaz armádu o síle osmi tisíc mužů, která ve spojení s královými oddíly oblehla perskou posádku ve městě Petra. Pád pevnosti nechtěl připustit šáhův vojevůdce Mermeroes a vytáhl na pomoc, za cenu velkých ztrát prošel soutěskou a bležení Petry prorazil. Ve městě zanechal čerstvé síly, v Lazice pak zásobovací armádu o síle pěti tisíc mužů – ta byla poražena v bitvě u řeky Fasis (Rioni, Gruzie) – a se zbytkem vojska se stáhl zpět do Persarmenie (perská Arménie).
• Válka v Lazice (549 – 557) zdroj
545) Již brzy Lazové (Colchové) poznali, že despotismus perských uctívačů ohně je stejně nesnesitelný jako útisk křesťanského císaře, a již litovali, že armádám „velkého krále“ Chosroea umožnili projít horskými soutěskami a ovládnout svoji zemi. Perští mágové se také pokoušeli obrátit je na svoji zoroastrickou víru, tak nenáviděnou zdejšími křesťany, a bylo veřejným tajemstvím, že perský král strojí úklady jejich králi Gubazesovi a zabývá myšlenkou všechny Lazy vystěhovat a jejich zemi osídlit Peršany. Gubazes se proto vydal do Konstantinopole, aby zde získal odpuštění a ochranu. Císař Justinián jeho prosbám vyhověl a roku 549 s ním poslal zpět do Laziky sedm tisíc vojáků pod velením Dagisthaeusovým, k nimž se cestou ještě připojilo tisíc Tzanů. Jejich prvním úkolem bylo znovu získat pevnost Petru bráněnou perskou posádkou o síle jednoho a půl tisíce mužů. Avšak Peršané nebyli ochotni Laziku v žádném případě bez boje vydat, protože si velmi dobře uvědomovali její strategickou důležitost. Tato země totiž střežila přístup k Černému moři a kdo ji ovládal, mohl lehce postavit válečnou flotilu a po moři napadnout Konstantinopol. Ostatně Peršané se o to již jednou opravdu pokusili a svůj záměr by i realizovali, kdyby jim požár nezničil všechen materiál připravený pro stavbu lodí.
Pro obranu země bylo nutné dobré dopravní spojení. Peršané proto své základny v sousední Iberii spojili s Lazikou dobrými silnicemi vybudovanými v zalesněném horském terénu a dimenzovanými tak, aby jej mohla využít nejenom pěchota a jízda, ale aby byly schůdné i pro válečné slony. Do pevnosti Petry pak navezli velké množství zásob v podobě obilí a soleného masa postačující na dobu pěti let. Zdejší posádka se však musela obejít bez vína, místo něhož dostala ocet a určitý druh obilovin, z něhož si mohla vydestilovat pálenku. Římané také později zjistili, že do skladů navezli tak obrovské množství válečného materiálu, že by jím mohli vybavit pětkrát větší armádu, než která Petru dobývala. Velmi vychytralým způsobem se také snažili minimalizovat nebezpečí, že je Římané odříznou od zdroje vody. [Položili vodovodní potrubí a pod ním ještě další dvě záložní.]
Když Dagisthaeus přitáhl do Laziky, udělal velkou chybu tím, že neobsadil clisurae, tj. průsmyky na hranicích s Iberií, čímž by mohl zabránit příchodu perských posil. Jak se totiž obléhání Petry protahovalo a perská posádka měla těžké ztráty, vyrazil jí na pomoc se silnými pěšími i jízdními oddíly perský Mermeroes a bez odporu vstoupil do Colchidy, přičemž teprve v posledním průsmyku, který ovládal pláň před Petrou, se utkal v dlouhém a krvavém boji se stovkou Římanů. Když tuto unavenou císařskou jednotku donutil k ústupu, vstoupil do Petry, jejíž sevření Dagisthaeus prozíravě uvolnil. V pevnosti se však dlouho nezdržel a poté, co zde zanechal posádku třech tisíc mužů, odešel zpět do Persarménie. Protože však pevnost měla zásoby jenom na krátkou dobu, zanechal v Colchidě dalších pět tisíc vojáků a jejich veliteli Phabrigusovi poručil, aby její posádku zásoboval. Phabrigusovu armádu však brzy postihla zkáza, když jejich tábor za časného úsvitu napadl Dagisthaeus a Gubazes, přičemž uniknout se tehdy podařilo pouze nemnohým. Po tomto vítězství spojenci zničili všechny zásoby pro Petru, které Peršané vezli z Iberie, a konečně obsadili všechny hraniční průsmyky. (→550)


Podunají
• Hildigis odchází ke Gepidům
Roku 548/549 opustil oprávněný dědic langobardského trůnu princ Hildigis se svojí družinou moravské Slovany a uchýlil se ke gepidskému králi Thorismundovi, aby v očekávaném konfliktu bojoval na jeho straně proti uzurpátorovi langobardského trůnu Audoinovi.
• Válka Langobardů s Gepidy
Znepřátelení Langobardi a Gepidové vyslali do Konstantinopole svá poselstva, která žádala císaře o vojenskou podporu proti druhé straně. Justinián vyhověl žádosti Langobardů a poslal jim na pomoc deset tisíc jezdců, jímž velel Constantianus, Buzes, Aratius a Jan, synovec Vitalianův. Jako spojenci s nimi táhlo tisíc pět set Filimuthových Herulů, kdežto všichni ostatní Herulové se postavili po bok Langobardů. Část Římanů se neočekávaně střetla s herulským oddílem, kterému velel Aordus, králův bratr, a podařilo se jim je porazit a Aorda zabít. Když Gepidové zjistili, že římské vojsko je již nablízku, ihned ukončili nepřátelství s Langobardy a gepidský král Thorismund dojednal klid zbraní. Římští velitelé byli bezradní; nemohli ani postupovat dopředu, ani ustoupit, neboť se obávali, aby barbaři nevyplenili Ilýrii. Zůstali tedy na místě a vše nahlásili císaři. Při mírových jednáních požadoval král Audoin Thorismunda o vydání Hildigise. Nebylo mu sice vyhověno, ale Hildigis musel i se svoji družinou opustit královský dvůr a opět se uchýlit k moravským Slovanům. Mír však netrval dlouho a Langobardi a Gepidové opět pozdvihli zbraně proti sobě.


Hispánie
• Vražda vizigótského krále Theudegisela, vlády se ujímá Agila
Vizigótský král Theudegisil se na trůně udržel jenom krátce a po roce vlády byl zavražděn podobně jako jeho předchůdce Theudis: „Tu seděl jednou s přáteli u bohaté večerní tabule a byl velmi veselý. Tu zhasly náhle svíčky a Theudegisil u stolu zahynul, pobodán nepřátelskými meči... U Gótů se tenkrát ujal odporný zvyk, že nelíbil-li se jim některý z králů, odpravili jej mečem a dosadili za krále toho, v kom našli zalíbení.“ Vlády nad Hispánií se ujal „první opravdový Vizigót“ Agila. Musel čelit povstání představitele vizigótské šlechty velkostatkáře Athanagilda, proti němuž si na pomoc pozval císařskou armádu.
• Vražda vizigótského krále Teudisela, vlády se ujímá Agila (zdroj)
V prosinci roku 549 se stal král Teudisel ve svém sevillském paláci obětí spiknutí, do kterého se zapojili příslušníci té samé šlechtické frakce, která jej minulého roku vynesla k moci. A náš jediný pramen Isidor ze Sevilly uvádí, že tato jeho smrt byla pouze spravedlivým trestem za sosutavné cizoložení s dcerami mnoha šlechticů. Ještě týž měsic nastoupil na trůn Agila, za posledních 40 let opět další Vizigót..


Franská říše
• Biskupové se sešli v Orleánsu
Pátý koncil v Orleánsu usiloval o ochranu sociálně níže postavených osob před zvůlí mocných a církevní otcové se snaží pozitivně v tomto směru působit na dravou středověkou společnost, prudce a bezohledně se polarizující na pány a poddané. Pojmu necator pauperum (vrah chudých) se sice užívalo v souvislosti se snahami světských potentátů nebo i příslušníků kléru o poškozování majetku církve, a třebaže tento vždy nesloužil ve prospěch potřebných, už samo zdůrazňování skutečnosti, že povinnosti křesťana je o chudé pečovat a nikoli je okrádat, mělo svoji cenu.
• Spor o „tři kapitoly“ zhoršil do té doby dobré vztahy mezi císařem a franským králem Childebertem I.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“