Dějiny středověku v letech 530 – 539

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 530 – 539

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 530 – 539

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 530

Itálie
Změna na papežském stolci
Se souhlasem části římského kléru určil papež Felix III. (IV.) svým nástupcem archidiákona Bonifatia, což římský senát odmítl a vydal dekret, v němž pod hrozbou exilu obcházení řádné volby zakázal. Po Felixově smrti dne 22. 9. došlo v římské církvi k rozkolu – ještě tentýž den byl zvolen Řek Dioscurus, kdežto jeho četní protivníci se postavili na stranu Bonifatia. (První z nich patřil k procísařské straně, druhý byl zastánce spolupráce s Góty.) Již 14. 10. však Dioscurus zemřel a přenechal tak biskupský stolec Bonifatiovi.
Bonifatius II. byl první papež germánského původu, jeho otec se jmenoval Sigibold a zřejmě patřil ke starému šlechtickému rodu, neboť toto jméno se poprvé objevilo roku 437, kdy jakýsi Sigibold byl spolu s Aëtiem konzulem. Gótský královský dvůr mu byl nejdříve příznivě nakloněn, pak se však dostal do sporu s regentkou královnou Amalaswinthou. Snažil se totiž zbavit gótské krále vlivu na volbu papeže, a proto postupoval tak, jak jeho předchůdce – na své první synodě, konané někdy v letech 530 – 532 v chrámu sv. Petra určil svým nástupcem diákona Vigilia a přítomným klérem si to nechal písemně potvrdit. Později však vše pod nátlakem senátu a královny slavnostně odvolal a příslušné dokumenty veřejně spálil. Proti Dioscurovým straníkům postupoval tak tvrdě, že mu byl vytýkán nedostatek shovívavosti.

Ostrogótové se vypořádali s Gepidy
V bitvě u Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) porazili Ostrogóti pod velením pozdějšího krále Vitigese Gepidy.

Cassiodorus píše „Dějiny Gótů“V letech 526 – 533 sepisoval vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů Cassiodorus Senator dnes ztracené „Dějiny Gótů“. Čerpal z nich Jordanes.


Římská říše
První římsko–perská válka
V červnu porazila římská armáda o síle dvaceti pěti tisíc mužů pod velením magistra militum per Orientem Belisara v bitvě u Darasu (Dara, Turecko) perského generála Peroza, třebaže ta měla včetně svých arabských spojenců téměř dvojnásobnou početní převahu. Perský král Kabades se s neúspěchem nechtěl smířit, a proto vyslal třicetitisícové vojsko do římské Arménie. I toto tažení však skončilo nevalně – ještě v perské Arménii (Persarménii) zaútočili neočekávané na jejich ležení východní Římané, perské vojsko rozprášili a tábor vyplenili. Perský vojevůdce Mermeroes však znovu shromáždil armádu o síle třiceti tisíce mužů a přenesl boj na protivníkovo území, když oblehl město Satalu. I on však byl opět poražen počtem poloviční římskou armádou, která zkoordinovala svůj útok spolu s výpadem obránců. Římané poté přenesli boj do Persarménie, kde se zmocnili pevností Bolon a Farangion.

První římsko–perská válka (zdroj)
(529) Římští velitelé Belisarius a Hermogenes shromáždili v Darasu velmi nesourodou a celkem neukázněnou armádu o síle dvaceti pěti tisíc mužů. Jejich protivník mihran (tj. nejvyšší velitel perské armády) Perozes pak v červnu přitáhl se čtyřiceti tisíci bojovníky do nedaleké pevnosti Nisibis (Nusaybin, Turecko), odkud pak postoupil na dvě míle k Darasu. Jist si svým vítězstvím s orientální povýšeností sdělil Belisariuosovi, že se nazítří hodlá ve městě vykoupat a ať mu připraví lázeň. Římané však vyšli před městské hradby odhodláni čelit nepříteli v otevřeném poli. Peršané se po celý den na ně neodvážili zaútočit, pouze během odpoledne došlo ke dvěma individuálním soubojům, v nichž římský profesor gymnastiky, který doprovázel armádu jako soukromá osoba, zabil dva své soupeře. Večer odešli Peršané zpět do svého tábora, aby se na druhý den vrátili zpět i posilou deseti tisíc mužům, kteří mezitím dorazili z Nisibis. Nyní již byla situace vážná a obě strany byly připraveny svést rozhodující bitvu.

• „Co by kamene dohodil“ od městské brány na Nisibis (Nusaybin, Turecko) nechal Belisarius vykopat čtyřikrát zalomený obranný příkop. Jeho nejdelší část, která měla chránit střed jeho sestavy, běžela rovnoběžně z hradbami, stejně jako dva kratší s ním paralelní příkopy pro levé a pravé křídlo, jenž byly o něco dále od hradeb. Tuto dvě obranné linie pak spojovaly další dva k nim kolmé příkopy, přičemž celá sestava nebyla jednolitá, ale obsahovala četná místa, kudy mohlo vojsko procházet. Za středovou obranou linii pak nastoupila římská pěchota pod velením Belisariusovým a Hermogenovým. Výchozí pozice jízdy (regiment kavalerie pod Buzesem), která bojovala na levém křídle, pak byla za delším paralelním příkopem. Šesti stům hunských jezdců Sunicasových a Aiganových pak byla určena pozice před příkopem v bodě jeho druhého zlomu. Tři sta Herulů obsadilo podle návrhu svého velitele Pharase a se souhlasem Belisariusovým jakousi výšinku vlevo. Pravé křídlo bylo rozmístěno zcela symetricky s křídlem levým a kavalerie pod Janem, synem Nicetasovým, Cyrilem a Marcellem obsadila pozice odpovídající pozici Buzesově, zatímco další hunské oddíly Simatovy a Ascanovy stály před třetím zlomem na pravé straně.
Mihran svoji armádu celkem konvenčně rozdělil do dvou paralelních linií s jízdou na křídlech, z nichž druhá linie tvořila zálohu prvé. Sám velel středu, levé křídlo svěřil Baresmanasovi a pravé Pityaxesovi. Ve vhodném okamžiku pak chtěl do boje nasadit výkvět perské armády oddíly „Nesmrtelných“ [nazývané podle toho, že za každého padlého nastupoval okamžitě další]. Průběh bitvy pak líčí – poprvé od 4. století – očitý svědek Procopius:

„Bylo krátce po poledni, když šli barbaři do akce. Tuto dobu si zvolili proto, že mají ve zvyku jíst večer, zatímco Římané jedí v poledne, takže si mysleli, že jim hladoví nebudou klást takový odpor. Zpočátku Peršané i Římané vypouštěli mračna šípů – barbaři ale více –, až jimi zakryly oblohu, a lidé padali na obou stranách; vždy čerství barbaři přicházeli do předních řad, aniž to jejich protivníci zpozorovali. Římané tím však nikterak netrpěli, protože vítr vál do tváří Peršanů, čímž se jejich střelba do značné míry míjela účinkem. Když obě strany spotřebovaly všechny šípy, použili kopí v boji muže proti muži. Levé křídlo Římanů se tak dostalo pod silný tlak, neboť Cadisenes, který zde bojoval spolu Pityaxesem, vyrazil s velkým množstvím svých lidí vpřed a zaútočil tak tvrdě, že mnoho svých protivníků zabil a zbytek donutil k útěku. Když to uviděli Sunicas a Aigan se svými Huny, rychlým cvalem se rozjeli za Cadisenesem, ale Pharas a jeho Herulové, kteří měli své postavení na kopci, byli rychlejší než Hunové a udeřili do zadních řad nepřítele konaje divy udatenství. Když Cadisenes uviděl hunskou kavalerii útočící do svého boku, otočil se a dal se na ústup. Jeho porážka byla zjevná, když se Římané spojili a ve velkém zabíjeli své nepřátele.

Mezitím mihran v tichosti posiloval svými „Nesmrtelnými“ i dalšími oddíly své levé křídlo. Když to uviděli Belisarius a Hermogenes, poručili Sunicasovi a Aiganovi a jejich barbarům, aby přešli vpravo k Simatovi a Ascanovi, a ještě za ně umístili Belisariusovy osobní gardisty. Potom levé křídlo Peršanů vedené Baresmanasem spolu s „Nesmrtelnými“ prudce zaútočilo na pravé křídlo Římanů. A Římané neschopní odolat takovému tlaku se dali na útěk. Pak však Hunové, stojící poblíž místa, kde se střetával kolmý a paralelní příkop, zaútočili z boku prudce na pronásledovatele, přičemž se jim je podařilo rozštěpit na dvě nestejně velké části – větší vpravo a menší vlevo. Mezi těmi, kdo byli vlevo, se nacházel i Baresmanasův vlajkonoš, kterého Sunicas zabil svým oštěpem.
Ti, kteří byli v čele perského útoku, si uvědomili hrozící nebezpečí, přerušili stíhání a obrátili se proti útočníkům. Ale tento jejich manévr způsobil, že je nepřítel obklopil ze všech stran, neboť prchající si povšimli, co se stalo, a znovu se zformovali.

Avšak když jiní Peršané viděli, že jejich zástava padla a válí se na zemi, hnali se i Baresmanasem k onomu místu. Římané se s nimi utkali a Sunicas zabil Baresmanase a mrštil jeho tělem o zem. Pak se barbarů zmocnila velká panika a zapomněli na svoji odvahu a prchali v naprostém zmatku. A Římanů se jich podařilo obklíčit a pobít na pět tisíc. A tak obě armády byly v neustálém pohybu – Peršané ustupovali a Římané je stíhali. Všechny pěší oddíly poražené armády pak zůstaly bez ochrany a neměly šanci uniknout – pěšáci byli dostiženi a pobiti, takže jejich mrtvoly ležely jedna přes druhou. Ještě Římané Peršany po nějakou dobu pronásledovali, pak jim v tom však Belisarius a Hermogenes nedovolili pokračovat, aby se Peršané přinuceni nezbytností neotočili a neobrátili je na útěk, protože se chovali unáhleně. Svůj úspěch již považovali za dostatečný a nechtěli, aby jejich vítězství nad nepřítelem, který žádný takový debakl dlouho nezažil, nic nezkalilo.“

Je nutno ještě poznamenat, že z Procopiova líčení bitvy jasně vyplývá Belisariusův záměr nevystavovat svoji pěchotu tlaku Peršanů. Proto obě svá křídla vysunul vpřed, aby na sebe strhla pozornost nepřítele. A opravdu to byla právě na křídlech stojící jízda, která mu vybojovala a vyhrála tuto bitvu. Také Peršané nikterak nespoléhali na své pěšáky, které měli pravděpodobně umístěny ve středu své sestavy, a i oni vedli svůj útok jízdou po křídlech. O tom, že jejich pěšáci asi nebyli schopni zapojit se do efektivního boje, by mohl svědčit ten fakt, že když o nich Belisarius mluvil před bojem ke svým mužům, tak je nazýval „stádem ubohých rolníků, kteří ve válce pouze prorážejí hradby, olupují mrtvoly a hlavně jenom slouží vojákům“, čímž myslel jízdu. Jestliže uvážíme fakt, že pěchota nebyla rovnocennou složkou armády, tak přesila Peršanů v poměru 2 : 1 nemusela být zase až tak zdrcující, protože počty jízdních bojovníků obou stran byly zřejmě vyrovnanější.

Roku 530 byli Římané úspěšní i bojích v Persarménii (perské části Arménie), kde vybojovali vítězství nad armádou Persarménům doplněnou o pomocné oddíly Sabirů. Kdyby tyto úspěchy nebyly zastíněny vítězstvím u Darasu, jistě by se jim řečtí dějepisci více věnovali. (Asi někdy v tuto dobu přeběhl na stranu císaře Narses, budoucí vítěz nad Ostrogóty a pokořitel Itálie, i se svými bratry.)
Po citelných porážkách roku 530 uvažoval perský král Kavad o míru a s císařem Justiniánem si začali vyměňovat vyslance. Na poslední chvíli však možnou mírovou dohodu pod nicotnou záminkou zmařil a pokračoval ve válce. Roku 529 totiž bylo poraženo povstání židovských samaritánů a padesát tisíc těch, kteří přežilo následný hrůzný masakr, jej ujišťovalo, že mu vydají Jeruzalém i s celou Palestinou. I toto spiknutí však bylo prozrazeno a potlačeno. (→531)

Povstání samaritánů
V provinciích Palestina Prima a Palestina Sekunda žili židovští samaritáni z kmenů Efraim a Manašah. Jejich centrem bylo město Neapolis a neměli rádi ani křesťany, ani Židy. Před rokem 529 je začal císař Justinián pronásledovat a vydal restriktivní zákon, v němž nařídil zničit jejich synagogy, zrušil dědické právo atd. Nespokojení samaritáni roku 529 využili toho, že římské vojsko bylo odveleno z Palestiny do války proti Peršanům, a vyvolali povstání. Třebaže své akce zkoordinovali s útokem perského vazala arabského náčelníka al–Mundhíra do Sýrie a měli jisté počáteční úspěchy, byli roku 530 Arabem v římských službách Abukaribem/Abú Karibem poraženi. Odveta byla tvrdá: na dvacet tisíc jich bylo prodáno do otroctví, jejich čelní představitelé včetně vůdce Juliána skončili na popravišti a Juliánova hlava putovala do Konstantinopole.

Císař získal „Palmový háj“
Náčelník Abú Karib žil podle Prokopia, který ho nazývá Abocharab, hned za hranicemi římské Palestiny (jednalo se o Palaestinu salutaris), a tedy velmi pravděpodobně na území Ghassánovců, v tzv. „Palmovém háji“, daroval prý rozsáhlé území „Palmového háje“ císaři Iustinianovi, který ho za to ustanovil fýlarchou (barbarským králem) nad Araby, žijícími v římské Palestině. Císař však území „Palmového háje“ nemohl začít bezprostředně spravovat, údajně proto, že před ním v rozsahu deseti dnů cesty (asi 300 km) ležela liduprázdná bezvodá krajina. Kde konkrétně se toto nabídnuté území nacházelo, je obtížné určit.

Porážka římské armády Bulhary, Mundonovy akce proti Slovanům
Roku 529 utrpěla římská armáda v Illyrii krátce po sobě dvě ponižující porážky od Bulharů, přičemž ve druhém případě byl dokonce zajat čerstvě jmenovaný magister militum per Illyricum Askoum, dle našeho informátora Ioanna Malala vládce Hunů sídlících při Kavkaze (tzn. nejspíše vůdce jedné ze skupin trvale bojechtivých Sabirů). Císař Iustinianus proto ještě téhož roku s radostí přijal nabídku služeb zkušeného vojevůdce Mundona, který jako nový magister militum per Illyricum, tzn. v hodnosti svého soupeře z bitvy u řeky Margu (srbská Morava) roku 505 Sabiniana mladšího, počal ihned konat rázné kroky ke zvrácení neblahé situace na Balkáně. Nejdříve porazil a zahnal slovanské nájezdníky plenící Illyrii a ještě téhož roku 530 dosáhl v Thrákii vítězství nad Bulhary, jejichž krále dokonce zajal. V následujících letech přešla armáda východních Římanů do protiofenzívy a pod vedením magistra militum per Thracias Chilbudia, který byl sám slovanského původu, podnikala až do roku 533 úspěšné vpády na slovanská území.

Porážka římské armády Bulhary, Mundonovy akce proti Slovanům
Roku 530/531 jmenoval císař Justinián proslaveného vojevůdce Hilvuda (Chilbudis) správou Thrákie a pověřil jej úkolem odrážet útoky Slovanů. Hilvud bojoval úspěšně, ale roku 533/534 přišel v akci o život. Od té doby překračovali Slované Dunaj již zcela „beztrestně“.

Práce na novém zákoníku pokračujíDne 15. 12. pověřil císař Justinián již druhou komisi úkolem sestavit nový zákoník. Výsledek práce těchto šestnácti právníků z Konstantinopole a Bejrútu opět pod Tribonianovým vedením byl zveřejněn 16. 12. 533 jako Digesta. Ve stejnou dobu pracovali na učebnici pro studenty práv, tzv. Institutiones, publikované již o měsíc dříve dne 16. 11.


Podunají
Šťastná událost v langobardské královské rodině
Kolem roku 530 se langobardskému králi Wachonovi narodila dcera Walderada (Waltrada), pozdější manželka franských králů Theudebalda I., Chlothara I. a po nich bavorského vévody Garibalda I.


Franská říše
Vojenské aktivity franských králů
Franští králové Theuderich I., Chlothar I. a Childebert I. podnikli vojenské tažení do ostrogótské Provence.


Čechy
Příchod prvních Slovanů do Čech
Kolem roku 530 přišla do Čech první mohutná vlna slovanských osadníků, které můžeme ztotožnit s Jordanesovými Sklaviny. Tito lidé kultury Praha – Korčak vyšli z lesního pásu na Ukrajině mezi Bugem a středním Dněprem a organizovaně postupovali – žádné pomalé pronikání – podél východního oblouku Karpat. Jeden proud přišel do dnešního Rumunska, kde se smísil s expandujícími slovanskými Anty. Druhý proud, který prošel Malopolskem a Moravskou bránou, narazil na jižní Moravě na Langobardy, a proto se stočil jednak trstěnickou stezkou do Čech a odtud dále do Polabí, aby dospěl až k Magdeburku, jednak na Slovensko, resp. do horního Potisí, kam ovšem Slovany také mohla zanést jiná vlna přes Verecký průsmyk. Praotec Čech mezi nimi ještě není – ten se v Čechách objeví až s druhou vlnou někdy na počátku 7. století, snad v letech 622 – 627. Vedle Sklavinů mluví Jordanes ještě o Venetech, sídlících mezi Odrou a Vislou, a o Antech, které představuje kultura „Pěnkovka“ v lesostepním a stepním pásu mezi středním Dněstrem a Donem. Sklavini, Veneti a Antové tvořili národ Venetů.
Bezproblémové a soudobými prameny nezaznamenané usazení Sklavinů v Čechách umožnilo již řídké germánské osídlení. Česká kotlina nebyla pod kontrolou žádné mocnosti a panovalo zde určité „mocenské vakuum“. Místní Germáni, hlavně jejich elita, odešli totiž již v prvních dvou desetiletích 6. století jednak do Bavorska, jednak v letech 508 – 509 s Langobardy do Pannonie.


Rok 531

Franská říše
Vítězství nad Durynky,
Franský král Theuderich I. připravoval spolu se svým synem Theudebertem, bratrem Chlotharem I. a spojeneckými Sasy útok na Durynky (Hermundury) krále Hermenefreda (Hermanafrid, Hermenefrid, Irminfrid). Problém však představovali Langobardi, jejichž král Wacho měl za manželku Hermenefredovu sestru, a proto bylo nutné utužit s nimi spojenectví a zasnoubit prince Theudeberta s Wachonovou dcerou Wisigardou. Na druhou stranu další durynští spojenci italští Ostrogóti – Hermenefred se někdy v letech 507 – 511 oženil s Theoderichovu neteří Amalabergou – již nebyli nebezpeční, protože jejich stát byl po smrti krále Theodericha v rozkladu. Porážka Durynska a následná ztráta jeho samostatnosti se však vymstila i jim, protože přišli o svého nejdůležitějšího spojence a sami nebyli schopni čelit vojskům císaře Justiniána.

Poté, co Theuderich roznítil hněv svých mužů a jejich odhodlání bojovat tím, že jim vyprávěl o zvěrstvech Durynků, vyrazil do útoku a na nepřítele narazil na březích řeky Unstrutu. Durynkové zde vykopali jámy a zamaskovali je, což Thuederichova jízda neprohlédla a dostala se do problémů. Frankové přesto nakonec zvítězili, Durynky zahnali do řeky a zde zmasakrovali takovým způsoben, že „hromady mrtvol zaplnily koryto řeky a oni po nich přešli jako po nějakém mostě na druhý břeh.“ Poražený Hermenefred uprchl do odlehlých částí svého království, ale na další boj nerezignoval a sbíral síly k odvetě. Frankové anektovali jih jeho země jako Francii Orientalis a začali se zde usazovat; sever zase obsadili Sasové, takže Durynsko zůstalo omezeno na oblast mezi západním údolím Werry, pohořím Harc, Durynským lesem a řekou Sálou. Vévodství se dostalo do závislého postavení na franské říši a bylo povinno – podobně jako později Bavorsko – platit králi Theuderichovi tribut. Král Chlothar vyšel územně naprázdno a musel se spokojit s podílem na kořisti. Do zajetí tehdy vzal Hermenefredova synovce a třináctiletou neteř Radegundou, děti durynského krále Berthachara; vychovával je na své usedlost Athies, kde se pozdější světici dostalo jak křesťanské výchovy, tak světského vzdělání. (Zda byla Radegunda pokřtěna již v Durynsku, nevíme.) Aby posílil své nároky na Durynsko, s Radegundou se i oženil.

Theuderich plánuje vraždu svého bratra
„Ještě v době kdy řečení králové prodlévali v Durynsku, pojal Theuderich úmysl zavraždit Chlothachara, svého bratra. Potajmu proto připravil ozbrojené muže a pozval jej k sobě, jako by s ním chtěl něco důvěrně projednávat. V části svého domu nechal pak ode zdi ke zdi natáhnout záclonu a ozbrojencům poručil postavit se za ni. Protože však ta záclona byla kratší, zůstaly nohy ozbrojenců odkryty. Chlothachar se to dověděl a vstoupil se svými lidmi do domu ozbrojen. Theuderich pochopil, že bratr všechno ví, a tak vymýšlel výmluvy a mluvil hned o tom, hned o onom. Protože ale nakonec nevěděl, jak by svůj úskok omluvil, daroval bratrovi jako pozornost velkou stříbrnou mísu. Chlothachar se potom rozloučil, poděkoval za dárek a vrátil se do svého obydlí. Theuderich si však svým lidem stěžoval, že úplně bez důvodu přišel o svou mísu, a synovi Theudebertovi řekl: „Jdi za svým strýcem a popros jej, aby ti z dobré vůle věnoval dárek, který jsem mu dal já!“ Theuderich šel a dostal, oč prosil. Při takových úskocích si Theuderich počínal velmi obratně.“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)

Childebert se zmocnil kraje Auvergne
Mezitím se rozšířila zpráva, že král Theuderich při durynském tažení padl. Clermontský vévoda (dux) Arcadius, vnuk známého básníka Sidonia Apollinaria, proto vyzval jeho bratra Childeberta, aby se „ujal“ kraje Auvergne. Král zareagoval okamžitě a město na krátkou dobu obsadil. Třebaže se brzo všechno vysvětlilo, považoval Theuderich Arcadiovo jednání za zradu a příští rok podnikl proti Clermontu odvetný úder. (S vysokou pravděpodobností však bylo Auvergne vydrancováno už okolo roku 525.)

Tažení proti Vizigótům, smrt krále Amalaricha
Childebert spolu s bratrem Chlotharem vytáhli do jižní Galie proti Vizigótům a jejich spojeneckým Ostrogótům. Záminku k této vojenské akci jim poskytl sám vizigótský král Amalarich, který prý nutil svoji katolickou manželku královnu Chlotchildu, Childebertovu sestru, ke konverzi k ariánství a šikanoval ji do té míry, že požádala svého bratra o pomoc. V bitvě u Narbonne Frankové zvítězili a prchajícího nepřítele urputně pronásledovali až do Hispánie. V Barceloně byl král Amalarich zavražděn a na trůn usedl de facto stávající vládce země Theudes (Theuda, Theudis). Protože z jeho smrti měl největší užitek, usuzuje se i na jeho podíl na vraždě. Vítězstvím u Narbonne rozšířil Childebert hranice svých akvitánských držav v Novempopulaně (Gaskoňsku) až k Pyrenejím, zatímco Theudes opustil Narbonne a své hlavní město přenesl do bezpečnější Barcelony. Královna Chlotchilda se i s poklady vracela domů, po cestě však zemřela.

Dělení dědictví po Chlodomerovi, vražda Chlodomerových synů
Po návratu z vizigótského tažení se Childebert dohodl s Chlotharem na tom, že se zmocní říše svého mrtvého bratra Chlodomera a rozdělí si ji mezi sebe. V cestě jim však stála jejich matka královna Chlothilda, která rozhodným způsobem hájila dědické nároky Chlodomerových nezletilých synů. Nejdříve bylo nutno synovce dostat do rukou – oba králové je na své matce vylákali tvrzením, že budou pozdviženi na krále. Childebert je navrhoval pouze ostříhat (franský král musel mít dlouhé vlasy) a poslat do kláštera, kdežto Chlothar byl proti a situaci vyřešil pro něj obvyklým způsobem – Theudovalda a Gunthara vlastnoručně zavraždil nožem. Poslední z bratrů Chlodovald byl šlechtici zachráněn a ukryt v klášteře, kde jako klerik prožil zbytek života až do své násilné smrti roku 560. Dělení Chlodomerovy říše, ke kterému došlo v příštím roce, tak již nestálo nic v cestě.

Řehoř z Toursu popisuje událost takto: „Když královna Chrodichilda meškávala v Paříži, povšiml si Childebert, že jeho matka má ve zvláštní oblibě syny Chlodomera, o nichž jsme se již výše zmínili; puzen závisí a strachem, aby se přízní královny nedostali k vládě, vyslal tajně posly ke svému bratrovi králi Chlothacharovi a vzkazoval: „Naše matka je stále pohromadě se syny našeho bratra a chce jim darovat království. Musíš rychle přijít do Paříže a na společné poradě je třeba rozhodnout, co se s nimi má stát: zda jim ostříháme dlouhé vlasy a budeme s nimi jednat jako s ostatním lidem, anebo zda je dáme utratit a rozdělíme si mezi sebou království našeho bratra rovným dílem.“ Chlothachar se nad tím vzkazem velmi zaradoval a přišel do Paříže. Childebert zatím mezi lidem rozšířil zprávu, že králové se sešli proto, aby ony děti dosadili na trůn.
Když se bratři setkali, poslali vzkaz královně, která právě prodlévala ve městě. Žádali: „Pošli nám děti, aby mohly být dosazeny na trůn!“ Královna měla radost, neboť neprohlédla úskok svých synů, dala poslům najíst a napít a poslala děti s nimi. „Budu věřit, že jsem neztratila syna,“ pravila jim, „uvidím-li vás, jak vstupujete na trůn v jeho království.“
Jakmile chlapci odešli, byli hned zatčeni, odloučeni od svých sluhů a vychovatelů a všechny je hlídali, zvlášť sluhy a zvlášť děti. Potom Childebert a Chlothachar poslali za královnou výše zmíněného Arcadia s nůžkami a taseným mečem. Když k ní přišel, ukázal obojí a řekl: „Naši páni tví synové, ó nejslavnější královno, žádají od tebe rozhodnutí, co se podle tvého mínění má stát s těmi mládenci: zda rozhodneš, aby s ostříhanými vlasy zůstali naživu, anebo zda oba mají být utraceni.“
Královna se toho poselství zděsila a žluč jí vzkypěla hněvem, zvlášť když viděla tasený meč a nůžky. Přemožena hořkostí a v bolesti ani nevědouc, co říká, pravila prostě: „Nebudou-li dosazeni na trůn, chci je raději vidět mrtvé než ostříhané!“

Arcadius málo dbal na její žal a ani nezkoumal, co by po zralejší úvaze rozhodla. Rychle se vrátil a oznámil: „Dokončete dílo, které jste začali, královna vám přeje. Sama chce, abyste provedli svůj úmysl!“
Bez meškání uchopil Chlothachar staršího chlapce za rámě, srazil jej k zemi a nožem, jejž mu vrazil do zad, jej surově zavraždil. A když chlapec naříkal a volal, vrhl se jeho bratr k nohám Childeberta, objal mu kolena a s pláčem prosil: „Pomoz mně, nejdražší strýčku, abych i já nezahynul jako můj bratr!“ Tehdy Childebert, tvář skropenou slzami, řekl: „Prosím tě, nejmilejší bratře, buď velkomyslný, daruj mi život toho chlapce a já ti dám za jeho duši, co jen budeš chtít! Jenom ho nezabíjej!“ Bratr jej však zahrnul nadávkami a vykřikl: „Odstrč jej od sebe, nebo zemřeš místo něj! Sám jsi původcem toho všeho a tak rychle ustupuješ od slibu?“ Jakmile to Childebert uslyšel, chlapce hned odstrčil a smýkl jím k bratrovi. Ten hocha chytil, vrazil mu nůž do boku a zabil ho tak jako předtím jeho bratra. Potom povraždili také sluhy a vychovatele. Když všechny sprovodili ze světa, nasedl Chlothachar na koně a odjel, nedělaje si z vraždy synovců těžkou hlavu. A také Childebert se uchýlil do předměstí města Paříže.“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)

Synoda v Orleánsu
Zhruba po dvaceti letech se franská církev sešla již podruhé v Aurelianu (Orleáns, Francie). Všem pokřtěným obyvatelům království byla zakázána účast na pohanských obřadech, s nimiž mohlo být spojeno i věštění, a na obětních hostinách, k nimž se někteří křesťané vraceli.


Hispánie
Smrt vizigótského krále Amalaricha, vládnout bude Theudis
Když se roku 526 ujal Amalarich samostatné vlády, vybral si za svoje sídlo galskou Narbonnu a my se jenom můžeme dohadovat z jakého důvodu? Je však možné, že se obával svého bývalého poručníka Teudise, jenž měl pod kontrolou Hispánii, více než Franků, vrahů svého otce krále Alaricha II. Když se Amalarich oženil s franskou princeznou Chlotildou, dcerou krále Chlodvíka, pokusil se ji obrátit k ariánské formě křesťanské víry. Kdyby Chlotilda konvertovala k ariánství, nemohla by sehrát roli prostřednice mezi svým mužem a svými franskými královskými bratry, když ale zůstala katoličkou, bylo její postavení na Amalarichově královském dvoře neudržitelné. Není divu, že její královský manžel s ní zle zacházel - např. nechal na ni házet hnůj, když šla do kostela. A nakonec prý události došly tak daleko, že Chlotilda poslal kapesník potřísnění vlastní krví svému bratru králi Childebertovi, aby mu tak ukázal, jak bědný zde vede život. Alespoň tak to líčí Řehoř z Toursu a podobně i historik Procopius. Podle jiné kroniky, však Childebert neuskutečnil svoji vojenskou výpravu do Hispánie kvůli své sestře, ale proto, aby ovládl nepřátelské území, zejména vizigótskou Galii. Dočteme se rovněž, že král Amalarich „se stal obětí franských intrik“.
Ať to bylo jakkoli, Chlotildino manželství rozhodně nebylo šťastné, přičemž události zašli nakonec tak daleko, že se roku 531 Childebert z Paříže cítil povinný svojí sestře pomoci. A třebaže se Vizigóti urputně bránili, pronikl na jih do Septimánie, kde porazil Amalaricha v tvrdé bitvě u Narbonne. Vizigótský král uprchl do Barcelony, kde se snažil skrýt se v jenom katolickém kostele, To se mu však nezdařilo, neboť byl zavražděn na fóru svými vlastními vojáky, resp. jakýmsi Frankem jménem Beson, přičemž není vyloučené, že na jeho vraždě měl podíl i jeho bývalý poručník Teudis. Aniž se pokusil vpadnout do Hispánie, vrátil se Childebert i se svojí sestrou zpět do Galie- buďto proto, že již dosáhl svého cíle, když zachránil čest uražené královny, anebo jej zastrašila vizigótská bojechtivost. Amalarich zemřel všemi nenáviděný a všemi zatracovaný. Byl jediným potomkem velkého Theodericha I., jenž panoval v Tolose od roku 418 do roku 451 a jenž padl v památné bitvě proti hunskému králi Attilovi na Katalaunských polích. Jeho rod přetrval v Amalarichovi 113 let. Žádná jiná dynastie se na vizigótském trůně již neudrží ani po třetinu tohoto času. Po Amalarichově smrti v Barcině se stal již oficiálnám králem Vizigótů Ostrogot Teudis, jenž možná vedl stranu nepřátesky naladěnou vůči nebohému králi. Je rovněž možné, že se vzbouřil ještě před tím než propukla válka s Childebertem.

Synoda v Toledu
Vizigótští biskupové přijeli na synodu do Toleda.


Itálie
Athalarich je již dospělý!Král Athalarich dosáhl tohoto roku již dospělosti a ujal se samostatné vlády. Císař Justinián směřující ke konfrontaci s ostrogótským státem však odmítl uznat jeho legitimitu a přijmout ho „jako syna ve zbrani“. Ravenna si v Konstantinopoli marně stěžovala.

Papež Bonifatius určil svého nástupce
Bonifatius II. se dostal do sporu s královnou Amalaswinthou, které se nelíbilo, že se snažil zbavit gótské krále vlivu na volbu papeže. Postupoval totiž jako jeho předchůdce – na své první synodě konané někdy v letech 530 – 532 v chrámu sv. Petra určil svým nástupcem diákona Vigilia a přítomným klérem si to nechal písemně potvrdit. Později však vše pod nátlakem senátu a královny slavnostně odvolal a příslušné dokumenty veřejně spálil.

Cassiodorus píše „Dějiny Gótů“
V letech 526 – 533 sepisoval vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů Cassiodorus Senator dnes ztracené „Dějiny Gótů“. Čerpal z nich Jordanes.



Římská říše a Orient
První římsko–perská válka
Proti patnácti tisícům perských vojáků, kteří pod Azarethovým velením vpadly do římské Kommageny (provincie západně od horního Eufratu), vyrazil na jaře s dvaceti tisíci pěšáky a jezdci římský římský magister militum per Orientem Belisar a pronikl za řeku Eufrat. Peršané se necítili dostatečně silní, aby mohli svést bitvu, a proto se dali na ústup. Belisar je pronásledoval a napadl u města Kalliniku (Rakka, Sýrie). Boj jízdních armád byl dlouho nerozhodný, pak však římská jízda ustoupila na říční ostrovy a Peršané neúspěšně útočili na sevřené řady římské pěchoty, která hrdinně odolávala a stáhla se až v noci. Třebaže bitva tedy skončila perským vítězstvím, Azarethes upadl u krále Kabada v nemilost, protože utrpěl příliš těžké ztráty a výsledek celého jeho tažení byl prakticky nulový. Historik Prokopios se snaží Belisara očistit a z porážky viní jednak bojechtivé vojáky, kteří Belisara přiměli, aby se s Peršany utkal, jednak arabské ghassánovské spojence. Na druhou stranu Jan Malalas tvrdí, že Belisarovo velení nebylo „kompetentní“, a naopak vyzdvihuje ghassánovského phylarchu (barbarského krále) al–Hárithu.
Císař Justinián tajně připravuje ambiciózní vojenské tažení proti severoafrickým Vandalům. Velením celé akce se rozhodl pověřit Belisara, a proto jej povolal k sobě do Konstantinopole. Protože na východě musel mít krytá záda, nabídl Kabadovi mír. Ten však mírovou nabídku odmítl a podnikl novou válečnou výpravu, při které jeho armády oblehly Martyropoli (Farkin, Turecko). Kabades však v září zemřel a na trůně jej vystřídal jeho oblíbený syn Chosroes. Protože Chosroes II. nebyl z bratrů nejstarší, obával se o svoji moc, a proto byl již smírnému řešení nakloněn. Ukončil tedy bezvýsledné obléhání Martyropole a na břehu řeky Tigris zahájil mírová jednání, při nichž požadoval odstoupení pevností Farangion a Bolon a poplatek 110 kentenariů zlata (1 kentenarion = 32,6 kg).

První římsko–perská válka (zdroj)
(530) Na jaře roku 531 vyslal perský král Kavad na radu svého vazala saracénského krále Mundhira, v nějž měl velkou důvěru, generála Azaretha s patnácti tisíci jezdci na nájezd do římské Sýrie. Eufrat Peršané překročili u Circesia (v Osroéně, al–Busajra, Sýrie), podél jehož břehu pokračovali na Callinicum (Rakka, Sýrie) a pak kolem Sury (vesnice Sura) k Barbalissu (ruiny u města Qala'at Balis) a odsud již rovnou na západ. Tábor si vybudovali u Gabbuly (Jabul), dvanáct mil od Chalkisu (Kinnesrin), a začali loupit v okolí. Mezitím přitáhl do Chalkisu Azarethův protivník římský magister militum per Orientem Belisar a spojil se zde saracenskými oddíly vedenými králem Harithou. Třebaže tak nyní disponoval dvaadvaceti tisíci muži, nechtěl jít do boje s Peršany, jejichž počet byl celkově o osm tisíc vyšší. Belisarova váhavost a pasivita však vyvolala velkou nespokojenost nejenom mezi jeho mužstvem, ale i mezi důstojníky. Hunský velitel Sunicas pak úplně ignoroval jeho příkazy, když napadl a rozprášil jeden perský oddíl. Cennější než toto drobné vítězství však bylo to, že se Římané od zajatců dozvěděli hlavní cíl perského útoku, kterým byla „Perla Orientu“ neboli syrská Antiochie (Antakya, Turecko). V očích Belisarových to však neodčinilo jeho nekázeň a magister officiorum Hermogenes, který právě přijel z Konstantinopole, je oba našel v prudké hádce. Mezitím se Peršané s pomocí obléhacích strojů zmocnili pevnosti Gabbula i dalších míst v okolí, což je materiálně uspokojilo natolik, že aniž dosáhli hlavního cíle celého svého tažení, se i se svojí kořistí vydali na ústup. Belisarius je pronásledoval a dostihl na pravém břehu Eufratu naproti městu Callinicu. (Je také možné, že Belisarius Peršany předstihl a zahradil jim cestu. Potom v následujícím líčení vpravo vlastně znamená vlevo a obráceně.)

Bylo 19. 4. roku 531 a schylovalo se k bitvě. Co se tenkrát toho pro Římany tak nešťastného dne opravdu stalo nevíme dodneška – někteří autoři kladou vinu za porážku jemu (Jan Malalas), jiní zase obviňují ze zbabělosti jeho podvelitele (celkem logicky Procopius). Peršané tehdy stáli otočeni proti nepříteli směrem na západ, přičemž jejich pravé křídlo stejně jako levé křídlo Římanů se opíralo o řeku, která zde teče od západu k východu. Belisarius obklopen svojí jízdou velel středu celé své sestavy, nalevo stála pěchota a hunská jízda pod Sunicasem a Simatou a vpravo pak Frýgové, Isaurové a pomocné oddíly Saracénů pod svým králem Harithou. Peršané začali bitvu fingovaným ústupem, kterým vylákali z jejich výhodných pozic Huny na levém křídle, načež vpadli do odkrytého boku římské pěchoty a snažili se ji zatlačit k řece. Nedařilo se jim však tak, jak očekávali, a bojovalo se zde víceméně nerozhodně. Při perském útoků na pravé křídlo Římanů však padl Apscal, velitel frýžských oddílů, což vedlo k rozpadu této formace a útěků jeho mužů. Příkladu Frýgů pak následovali Saracéni a nakonec bojiště opustili v panice i Isaurové, kteří se vrhli do vody a záchranu hledali na říčních ostrovech.

Co po celou tu dobu dělal Belisarius nevíme; některé zdroje tvrdí, že sesedl z koně, shromáždil kolem své lidi a s velkých hrdinstvím po dlouhou dobu čelil jízdním útokům nepřítele, kdežto jiný zdroj toto odvážné chování přisuzuje Hunům Sunicasovi a Simatovi a vrchního velitele obviňuje ze zbabělosti, když prchl do Callinicu. Nemáme tedy žádný jednoznačný důkaz, že porážka byla zaviněna Belisariusovými chybnými příkazy. Na druhou stranu jeho vina minimálně spočívá v tom, že se k této nešťastné bitvě nechal přemluvit, i když původně váhal a měl pochybnosti o správnosti tohoto kroku.

Po vítězství u Callinicu pokračovali Peršané v ústupu a zbytky římské armády se přeplavily do města. Hermogenes pak okamžitě poslal zprávu o porážce do Konstantinopole, načež císař Justinián vyslal Constantiola, aby vyšetřil, za jakých okolností byla bitvy ztracena, a zjistil, kdo tím je vinen, pokud takový existuje. Zpráva, s níž se tento jeho emisar vrátil, pak měla za následek Belisariusovo odvolání a jeho nahrazení Mundem v hodnosti vrchního velitele armád na Východě. Paradoxní však je, že poražený Belisarius byl přijat se ctí, kdežto vítězný Azarethes upadl u krále v nemilost, protože měl příliš velké ztráty a svůj úkol nesplnil, když se k Antiochii ani nepřiblížil. (Z toho, že byl Belisarius odolán, ještě nemůžeme automaticky soudit, že Constantiolova zpráva pro něj vyzněla negativně. V tom případě by totiž člověk, který podával informace Janu Malalasovi a který byl vůči němu vysloveně nepřátelský, rozhodně neopomenul tento důležitý fakt zmínit. Nejpravděpodobnějším důvodem Belisariusova nedobrovolného odchodu pak asi byly jeho vyhrocené vztahy s podřízenými, které mařily vojenské akce římské armády. Vyšetřování Constantiolovo tento nepopiratelný fakt muselo vynést na světlo a upozornit na něj císaře.) Se změnou vrchního velitele se opět dostavily úspěchy, když Mundo dvakrát porazila Peršany, kteří se snažili zmocnit Martyropole.

Spíše než tyto perské vojenské neúspěchy až smrt starého krále Kavada a nástup jeho syna Chosroea vedly k zahájení mírových rozhovorů, jichž se během zimy za císaře Justiniána účastnili Hermogenes a Rufinus. Jednání se však vleklo, protože mladý král Chosroes nebyl ochoten vydat strategicky důležité pevnosti, kterých se jeho otec zmocnil v Lazice. Teprve když když byl i tento problém překonán, mohl být v šestém roce vlády císaře Justiniána (tzn. před 1. dubnem roku 532) uzavřen tzv. „Věčný mír“. (→532)

Represe proti monofyzitům v Antiochii ukončeny zásahem císaře
Ortodoxní antiochijský biskup Efraim Amida velmi tvrdě zasahoval proti místním monofyzitům a k represím využíval i vojáky – ne nadarmo byl dříve vrchním velitelem východu (magister militum per Orientem). Jeho drsné metody však vyvolaly v Antiochii (Antakya, Turecko) povstání. Císař Justinián však nyní o nějaký rozruch ve svých bohatých a daňově výnosných východních provinciích vůbec nestál, protože již zahájil přípravy k tažení do severní Afriky. Proto se rozhodl své monofyzitické poddané dále neprovokovat a koncem léta ukončil represe, které zahájil již jeho předchůdce císař Justinus roku 519.

Hilvud v boji proti barbarům úspěšný!
Roku 530/531 byl proslavený vojevůdce Hilvud (Chilbudis) jmenován správcem Thrákie a pověřen úkolem odrážet útoky Slovanů. Hilvud bojoval úspěšně, ale roku 533/534 přišel v akci o život. Od té doby překračovali Slované Dunaj již zcela beztrestně.

Státní finance má ozdravit Jan z Cappadocie
„Zářná“ vláda císaře Justiniána nepřinášel mnoho štěstí a spokojenosti jeho poddaným. Jeho snaha posílit prestiž trůnu a koncentrovat vládu ve svých rukou pak vyvolávala odpor i v bohatých senátorských kruzích a přiváděla jej nutně k tyranii. Císařova ambiciózní vojenská expanze na Západ pak znamenala tak obrovské finanční náklady, že k jejich pokrytí bylo nutno zvýšit daně již tak tvrdě dopadající na prosté občany.
Úsporná finanční politika císaře Anastasia pak jeho nástupcům přinesla finanční rezervu ve výši 320.000 liber zlata [14,5 milionu £ v cenách z roku 1923]. Za vlády Justinovy se však tyto peníze promrhaly stejně jako dalších 400.000 liber zlata, které se do státní pokladny dostaly nad rámec obvyklých příjmů. Roku 526 totiž obrovské zemětřesení zničilo syrskou Antichii a říká se, že v ruinách zahynulo na čtvrt miliónů lidí. Kromě výdajů na rekonstrukci tohoto města a bylo nutno počítat s nutností financovat válku s Persií, která vypukla již příštího roku. (Detailní popis této zkázy najdeme v díle zdejšího rodáka Jana Malalase.) Když se tedy Justinián ujal trůnu, nedostatek peněz byl tak velký, že zdánlivě neumožňoval zahajovat nějaké velkorysé podniky. Jeden úředník, jenž dlouho pracoval v úřadě pretoriánského prefekta Východu pak tvrdil, že nepříznivá finanční situace je převážně způsobena neschopností těch, kdo zastávali východní prefekturu za Justinovy vlády. Po určité době pak Justinián opravdu našel muže, který velmi dobře věděl, jak naplnit jeho pokladnici.

Jan, rodák z Caesareie v Cappadocii, začal svoji kariéru v úřadu magistra militum, kde si ho povšiml Justinián a povýšil jej do hodnosti logotheta, tzn. vyššího úředníka podřízeného pretoriánského prefektovi, jehož úkolem bylo řídil daňové odhadce a výběrčí daní v provinciích. Tento úřad pak byl velmi důležitý v tom, že představoval jakýsi odrazový můstek k dalšímu mocenskému vzestupu. A Jan měl stejné štěstí jako jeho předchůdce Marinus, když se mu před rokem 531 dostalo titulu illustris a jmenování pretoriánským prefektem Východu. Císaři pak vůbec nevadilo, že k výkonu tak důležité funkce neměl žádnou kvalifikaci a že byl prakticky nevzdělaný, když sotva uměl číst a psát. Stačilo mu pouze to, že jeho nový prefekt byl velmi „vynalézavý“ při hledání způsobů, jak z lidí vymoci peníze.

Jan bývá popisován jako velmi chytrý muž, který měl schopnost vypořádat se s potížemi, velmi energický, obdařený enormní fyzickou sílou. Při získávání peněz byl však značně nevybíravý („nebál se Boha a nebral ohledy na nikoho“) a myslel i sám na sebe, neboť v úřadu neuvěřitelně zbohatl. V osobním životě nebyl rozhodně vůbec asketický, když byl schopen prožrat a prohýřit obrovské sumy.
S jeho metodami se pak mohli důvěrně seznámit především Lýdie a Cilicie. Jan nejdříve dosáhl toho, že správou Lýdie byl pověřen jeho kappadocký krajan shodou okolností také jménem Jan, člověk enormně otylý, jemuž místní lidé přezdívali Maxilloplumacius, tj. „Povislá čelist“. Po jeho jmenování přijel za ním do Lýdie osobně, aby celou provincii i jejím hlavním městem Filadelfií úplně ekonomicky zruinoval. Náš zdroj Jan Lydus, úředník prefektury a filadelfský rodák, pak líčí ukrutnosti, kterých se dopouštěl, když vydíral peníze z bohatých občanů, a zmiňuje se o tmavých kobkách v prefektově sídle, kde lidi věznili a všemožně je mučili. Když pak Jan odjížděl, nebyla prý ve městě jediná žena, dívka nebo mladý chlapec, jež by nezneužil.

Pokud soudobí autoři líčí Jana jako krutého netvora, tak jistě přehánějí, protože by nebylo možné, aby se tak dlouho těšil důvěře císaře, kdyby jeho jedinou dovedností bylo loupení provincií. O tom, že to byl nejenom lupič, ale i schopný administrátor svědčí např. i to, že za jeho druhého držení prefektury, které trvalo asi devět let, pak byla provedena celá série reforem provincií omezujících i jeho pravomoci, které nemohly být vypracovány bez jeho účasti. Můžeme se jenom dohadovat, že si snad císaře získal a jeho přízeň udržel nejenom svými vynikajícími výsledky při výběru daní, ale i svojí nebojácnou upřímností, s níž se např. postavil proti chystané válečné výpravě do severní Afriky. Jan rozhodně nebyl zajatcem konzervativního myšlení a jeho lhostejnost ke starým tradicím státní služby pak na druhou stranu způsobila, že byl velmi nepopulární hlavně mezi úředníky vlastní prefektury.

Kromě zvyšování daní a jejich vymáhání čestnými i nečestnými prostředky redukoval Jan i ty výdaje za služby, o nichž si myslel, že nejsou pro chod státu nutné. A tak kromě hlavních tras směrem k perské omezil nebo přímo zrušil služby státní pošty, přičemž trasa mezi Chalcedonem a Dakibizou byla nahrazena lodním spojením do Helenopole. Na jihu Malé Asie a v Sýrii pak poručil koně nahradit osly, což zase poštovní spojení výrazně zpomalilo. Důsledky byly dvojí. Zprávy o mimořádných událostech v provinciích se jenom pomalu dostávaly do Konstantinopole, což vládě neumožnilo císařské vládě rychle reagovat. Vážnější důsledky však tato opatření měla pro místní sedláky, kteří ztratili veřejný dopravní prostředek, jenž jejich zemědělskou produkci dopravoval do přístavů, odkud putovala do Konstantinopole. Velké množství obilí tak shnilo přímo v sýpkách a rolníci krachovali, zvláště když prefektovi úředníci naléhali na zaplacení dávek ve zlatě. Velké množství zbídačelých lidí pak opustilo své domovy a vydalo se do Konstantinopole.

Císař Justinián byl však spokojený s výsledky Janovy práce a jeho metodami nezabýval, přičemž dnes již nemůžeme říci, zda nad nimi pouze přivíral oči anebo o nich opravdu nevěděl. Některé prameny nás totiž ujišťují, že ministři a dvořané prefekta před císařem vždy chválili, i když proti němu chovali osobní zášť. A tak nakonec až císařovna Theodora, která neměla Kappadocijce vůbec ráda a dobře znala jeho metody, se snažila svému manželovi otevřít oči a přesvědčit jej, že jestli jej v úřadu ponechá, může to ohrozit i jeho pozici. Císař však váhal a situaci neřešil až do doby, kdy jej vzedmutá revoluční vlna málem smetla s trůnu. (Jan Lydus tvrdí, že si Jan z Cappadocie byl nepřátelství císařovny dobře vědom a že se proto snažil císařský pár rozeštvat. Císař se prý také neodvažoval Jana z prefektury vyhodit, protože ten vědomě vedl účetnictví takovým způsobem, aby se v něm jeho případný nástupce vůbec nemohl vyznat.)
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 2/12/2011, 13:53, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

S.A. 532
Franská říše
• Králové Childebert a Chlothar si dělí území svého mrtvého bratra
Roku 531 zavraždili franští králové Childebert I. a Chlothar I. své synovce a legitimní dědice trůnu Theudovalda a Gunthara a rozdělili si říši jejich mrtvého otce krále Chlodomera. Childebert získal sídelní město Orleáns, jehož se za krátkou dobu z neznámých důvodů v prospěch svého bratra vzdal, dále Bourghes, část Sensu a Nantes. Chlothar dostal kromě Chlodomerova královského pokladu města Tours, Poitiers a zbytek Nantes(?)
• Vojenské tažení Franků do Burgundska
Podle líčení kronikáře Řehoře z Toursu zorganizovali roku 532 králové Chlothar a Childebert vojenské tažení do Burgundska. Vojsko jejich bratra Theudericha I. se k nim chtělo připojit, ale král to odmítl, protože chtěl napadnout zrádný kraj Auvergne. Jeho vojáci nakonec se změnou programu souhlasili pod podmínkou, že budou moci podle libosti loupit a pustošit. Poté co Clermont obsadili a i s okolím zpustošili, se správy pacifikovaného kraje ujal králův příbuzný vévoda Sigivald. Chlothar a Childebert tedy zaútočili na Burgundsko sami, burgundského krále Godomara porazili v bitvě u Autunu a celou jeho zemi obsadili. Ve skutečnosti se však Řehoř pravděpodobně zmýlil a pravdu má spíše kronikář Marius z Avenches, který uvádí, že Auvergne byla napadena již kolem roku 525 a k dobytí Burgundska došlo až roku 534.
• Franský vpád do Akvitánie
Kolem roku 532 vyslal král Theuderich svého syna prince Theudeberta do jižní Akvitánie s úkolem dobýt ve spolupráci se starším Chlotharovým synem Guntharem zpět města, kterých se zmocnili po smrti krále Chlodvíka Vizigóti. Tuto tzv. Septimánii však úspěšně chránily v údolí mezi Pyrenejemi a pohořím Cévennes a v nížinách mezi Středofrancouzským masívem a mořem pevnosti Carcassone a Nimes. Gunthar pronikl až k městu Rodez, ale pak se musel vrátit; Theudebert postoupil až k městu Béziers, dobyl pevnost Dio a bez boje obsadil pevnost Cabrieres, kde získal jako konkubínou krásnou Deoterii, s níž se po krátké době k pohoršení svých poddaných oženil.
• Zásnuby krále Theudeberta
Roku 531/532 zasnoubil král Theuderich svého syna Theudeberta s dcerou langobardského krále Wachona Visigardou.

Hispánie
• Vpád Franků (zdroj)
Roku 532 podnikli Frankové pod velením princů Theudeberta a Gunthara svůj další útok proti vizigótské Septimánii. Theudebertovo vojsko proniklo až k silně opevněnému Bèziers a zmocnilo se strategicky významných pevností Dio (departament Hérault) a Gabrières. Pravděpodobně v době tohoto vpádu obsadili i Lòdeve, které již jistě roku 535 bylo jejich državou, neboť jeho biskup se účastnil toho roku clermontského koncilu. Přes všechny tyto územní ztráty si vizigótský král Teudis udržel svůj trůn. …
Po válce z roku 532 se situace na septimánské hranici uklidnila a je možné, že Vizigóti podepsali s Franky mírovou dohodu, jenž jim možná navracela Lòdeve a další města. Víme totiž, že Lòdeve se roku 535 po krátkém franském panství vrátilo Vizigótů zpět.


Římská říše a Orient
• Povstání „Niká“
V sobotu 10. 1. zatkl městský prefekt Konstantinopole Eudaemon sedm členů cirkových dému, obvinil je z vraždy a odsoudil k smrti. Při exekuci, která se konala v Sykae, konstantinopolském předměstí na druhém břehu zálivu Zlatý roh, se však šibenice zřítila a jeden Modrý a jeden Zelený uprchli a skryli se v kostele sv. Laurentia. V úterý žádali Modří a Zelení při závodech v hipodromu císaře, aby jim dal milost. Ten je však ignoroval a na jejich výzvy vůbec neodpověděl. Při dvaadvacátém závodě z dvaceti čtyř však lidé najednou povstali, vykřikli „Niká“ (tj. „Zvítězíme“) a zahájili povstání. Druhý den se císař snažil ve hrách pokračovat, ale výtržnosti neustávaly a ani vojákům, přivolaným sem z Thrákie, se nepodařilo obnovit pořádek – rozzuřený dav řádil po městě, zakládal požáry, loupil, ničil a vraždil, třetina městských budov se ocitla v plamenech včetně starého chrámu Hagia Sofia, knihovny se sto dvaceti tisíci svazky, paláce Chalke, Augustea, senátního paláce a Zeuxippových lázní. V neděli ještě před východem slunce přišel císař opět do hipodromu, nasypal si popel na hlavu a odsouzené amnestoval. Aby si lid usmířil, obětoval své ministry: neoblíbeného Jana z Kappadokie, kvestora svatého paláce Triboniana a prefekta Eudaemona. Na smírné řešení však bylo již pozdě a lůza prohlásila císařem Hypatia, synovce císaře Anastasia, kterého Justinián i s jeho bratrem Pompeiem neprozřetelně vyhnal z paláce a poslal domů. Justinián si již připravoval loď k útěku, když jeho manželka císařovna Theodora rázně prohlásila, že raději zemře, než aby se vzdala purpuru. Situaci nakonec zachránili generálové Narses, Belisar a ilyrský velitel Mundos. Po vyjednávání s komořím Narsem vypověděli Modří Zeleným spojenectví a provolali Justiniána opět císařem, načež Belisar a Mundos udeřili na Zelené v hipodromu a zmasakrovali na třicet tisíc lidí. Nyní již zcela zjevný uzurpátor Hypatios byl zatčen a spolu se svým bratrem Pompeiem popraven – císařovna byla nemilosrdná a vůbec nepřihlédla k tomu, že mu byl purpur vnucen násilím a že si na trůnu pobyl pouhý den. Jejich majetek však později vrátila oprávněným dědicům.
Zkáza Konstantinopole umožnila císaři Justiniánovi okamžitě zahájit velkorysé rekonstrukční práce. Např. stavbu nového velkolepého chrámu Boží moudrosti (Hagia Sofia) na místě zničené budovy z roku 360 zahájili architekti Anthemios z Trallů a Isidor z Milétu pouhých čtyřicet pět dní po potlačení povstání.
• Povstání „Niká“ (zdroj)
V téže době vzniklo v Byzantiu vzbouření, které proti očekávání nabylo mohutných rozměrů a skončilo pohromou pro lid i senát. K vzbouření došlo takto. Masy lidu byly v každém městě odedávna rozděleny na Venety (Modré) a Prasiny (Zelené) a obě strany ještě nedávno, kvůli těm jménům a místům v hledišti (tzn. hipodromu) utrácejí peníze, těla vydávají nejbolestnějšímu týrání a nehrozí se ani nejpotupnější smrti, jíž musí zemřít. Svádějí bitvy s odpůrci přitom však je jim známo, že zvítězí-li v bitvě nad svými protivníky, je jim určeno vězení, strašné mučení a konečně smrt. Tak roste u nich bezdůvodná nenávist k bližnímu, která trvá po celé generace, neustupuje ani před příbuznými, ať sešvagřenými nebo pokrevními, ani před zákonem přátelství, i když stoupenci různých barev jsou bratři či jiní blízcí… Tehdy dal městský prefekt v Byzantiu odvést několik vzbouřenců na smrt. Ale stoupenci obou stran se sjednotili a dohodli mezi sebou, načež vyrvali odsouzence z rukou stráží, potom hned vtrhli do vězení a osvobodili všechny, kdo byli pro účast na vzbouření nebo jiné provinění chyceni a uvězněni. Zřízenci ve službách městské prefektury byli bezohledně pobiti, obyvatelstvo, které nemělo účast na vzbouření, prchalo na protilehlou pevninu, v městě vypukl požár, jako by bylo padlo do rukou nepřátel. Chrám Moudrosti, Zeuxippovy lázně a část císařského paláce od propylají až po tzv. Areův dům lehly popelem, s nimi zároveň obě veliká sloupořadí, která se rozprostírají až po Konstantinovo náměstí, dále mnoho domů a četné poklady boháčů. Císař, jeho manželka a část senátorů se zavřeli v paláci a v klidu vyčkávali. Lidové masy si dávaly navzájem heslo nika, tj. „buď vítězem“ a podle něho se toto vzbouření tak označuje až dodnes… Všechen dav se seběhl a Hypatia prohlásil císařem a vedl jej na náměstí, aby se ujal moci. Hypatiova manželka Maria, žena rozumná a pro svou rozvážnost velmi vážená, se pověsila na svého muže, nechtěla ho pustit, křičela, hlasitě naříkala a vášnivě volala na všechny příbuzné, že ho lid vleče na smrt. Na silný nátlak davu žena jen nerada pustila svého muže. I on šel jen se zdráháním na Konstantinovo náměstí, kde ho lid vyhlásil císařem. Protože neměli diadém ani jinou součást císařského oblečení, vložili mu na hlavu zlatý řetěz a prohlásili jej římským císařem. A již se ozývaly četné hlasy hlasy senátorů, kteří se zde shromáždili a nezůstali v císařském paláci, aby byl podniknut útok na císařský palác… V císařském paláci se zatím radili, co bude lepší, zda zůstat na místě, či utéci po lodích. Mluvilo se pro i proti. Ale tu císařovna Theodóra prohlásila: „…Já aspoň považuji útěk vůbec vždy a také nyní, i kdyby nás mohl zachránit, za nevýhodný; vždyť pro člověka, který jednou spatřil světlo světa, není možné se vyhnout smrti, a pro toho, kdo byl jednou císařem, je nesnesitelný život vyhnance. Já bych se nikdy nechtěla rozloučit s tímto purpurem a nepřežila bych den, kdy mě lidé při setkání nebudou oslovovat jako paní. Chceš-li se tedy, ty císaři, zachránit, nebude to těžké; vždyť máme veliký majetek, tam je moře, tam jsou lodi. Uvaž však, zda by ti nepřipadalo příjemnější, jestli se zachráníš, volit místo záchrany raději smrt; mně se totiž líbí starý výrok: královský titul je krásný rubáš.“
Císařovnina řeč dodala všem odvahy. Byli rozhodnuti postavit se na odpor a radili se, jak se ubránit v případě nepřátelského útoku... Hypatios po svém příchodu do hipodromu ihned vystoupil do císařské lóže, usedl na císařský trůn, z něhož se císař díval na jízdní a gymnické závody. Zatímco Mundos vyrazil z paláce branou v místě, která se podle točeného schodiště nazývá šnek, Belisar se nejprve pokoušel postupovat přímo proti Hypatiovi a císařskému trůnu. Když se však přiblížil k nejbližší budově, kde odedávna stojí vojenská stráž, zavolal hlasitě na vojáky a přikazoval jim, aby co nejrychleji otevřeli bránu, aby mohl zaútočit na uzurpátora. Protože však vojáci byli rozhodnuti nepomáhat ani jednomu, ani druhému, dokud jedna strana nedosáhne jasného vítězství, dělali, že neslyší, a tak přiměli Belisara, aby odtáhl s nepořízenou. Belisar se proto vrátil k císaři a prohlašoval, že jejich situace je ztracená; neboť prý se bouří i vojáci palácové stráže. Proto mu císař poručil zaútočit na tzv. Bronzovou bránu a za ní ležící předsíň. Belisar jen stěží a ne bez velkých obtíží pronikl mezi troskami a polospálenými budovami a zamířil k hipodromu. Když se dostal k sloupořadí Venetů, které se zvedá vpravo od císařského trůnu, rozhodl se nejdříve zaútočit na Hypatia, ale protože zde byla úzká branka, která byla zavřena a střežena od Hypatiových vojáků, obával se, když se dostane do tlačenice na úzkém prostoru, že se na něho vrhne dav, zahubí jej i jeho průvodce a pak snadno a bez nesnází potáhne proti císaři: Uvědomil si, že musí zaútočit proti davům, které stály a tlačily se v nesčíselném množství bez pořádku v hipodromu, vytáhl z pochvy meč, totéž poručil ostatním a s rozběhem a pokřikem se vrhl na ně. Jakmile davy, které stály v nespořádaných houfech, spatřily, jak vojáci v plné zbroji, proslavení statečností a válečnými zkušenostmi, bijí nelítostně hlava nehlava, daly se na útěk.
Zatímco se zde ozýval hrozný hluk, Mundos, který zaujal postavení někde v blízkosti, chtěl zasáhnout do boje, protože byl odvážný a energický, byl však ještě nerozhodný, jak si počínat v přítomné situaci. Jakmile však zpozoroval zřetelné známky toho, že Belisar je v tísni, vnikl branou, která se nazývá Mrtvá, přímo do hipodromu. Nyní byli Hypatiovi vzbouřenci ze dvou stran mocně biti a ničeni. Když již vítězství bylo zjevné a bylo pobito množství lidí, tu Boraides a Justus, synovci císaře Justiniána, aniž se kdo odvážil proti nim zvednout ruce, strhli Hypatia z trůnu, přivedli k císaři a předali mu jej i s Pompeiem. Toho dne zahynulo 30.000 lidí, vesměs příslušníků lidových mas. Hypatia a Pompeia (také bratranec nebo synovec někdejšího císaře Anastasia) poručil císař uvrhnout do tuhého vězení. Tu se dal Pompeios do pláče a dojímavě naříkal; byl to muž, který dosud nezažil podobné situace a pohromy. Naproti tomu Hypatios mu činil trpké výčitky a prohlašoval, že ti, kteří byli protiprávně zahubeni, by neměli naříkat, protože od počátku byl proti jejich vůli na ně činěn od lidu nátlak, a ani později se nedostavili do hipodromu se zlým úmyslem proti císaři. Vojáci však je oba následujícího dne usmrtili a jejich mrtvoly hodili do moře.
• Povstání „Niká“ (zdroj)
Slavné povstání „Niká“, při němž byla v prvních měsících roku 532 zpustošena Konstantinopol, bylo důsledkem všeobecné nespokojenosti, která panovala s vládou císaře Justiniána. Začalo však celkem nevině jako pouhá výtržnost v hipodromu, jež by byla za obvyklých okolností snadno potlačena. Jak jsme již uvedli, favorizoval Justinián po celou dobu vlády svého strýce Justina cirkový dém Modrých a požíval jeho politické podpory. Když však usedl na trůn a svoji pozici vyhodnotil jako dostatečně pevnou, rozhodl se již déle netolerovat řádění cirkových fakcií a úředníkům všech měst nařídil veškeré jejich zločiny vyšetřit a spravedlivě potrestat.
Také v Konstantinopoli zadrželi několik násilníků z obou démů, kteří se podíleli na výtržnostech, při nichž došlo i ke ztrátám na lidských životech. Městský prefekt Eudaemon, jenž vedl vyšetřování, pak sedm z nich uznal vinnými z vraždy a odsoudil k trestu smrti, přičemž čtyři měli být sťati a tři pověšeni. Ale ve dvou případech kat selhal a ještě živá těle spadla ze šibenice na zem. Nyní se do celé záležitosti vložili mniši od sv. Conona, u jejichž kláštera popraviště stálo, a oba kriminálníky – jednoho Modrého a jednoho Zeleného – posadili do lodě a převezli je přes Zlatý roh do azylu v kostele sv. Laurentia. Když pak prefekt dostal zprávu, co se stalo, poslal ke chrámu vojáky, aby jej hlídali. (Sv. Conon stál za Zlatým rohem ve 13. okrsku, sv. Laurentius pak poblíž Blachernae.)
O tři dny později v úterý využili Modří i Zelení závodů v hipodromu a obrátili se na Justiniána s prosbou, aby oběma odsouzeným dal milost, když je taková náhoda zachránila před šibenicí. Císař však tuto jejich žádost ignoroval a nedal jim žádnou určitou odpověď. Je vysoce pravděpodobné, že se nyní vůdci obou dosud znepřátelených stran sešli, spojili se a domluvili na společné akci, jež by vládu donutily splnit jejich požadavky. Zřejmě i proto na znamení jejich spojenectví se ozvalo ve 22. závodě volání: „Ať dlouho žijí lidští Zelení a Modří.“ (Jejich aliance byla později nazvána „Zelenomodří“ – prasino–venetoi.) Když pak závody skončily, již sjednocené démy povstaly; jejich heslem pak bylo „Niká“, tj. zvítězíme.
Večer se davy shromáždily na praetoriu a žádaly městského prefekta, aby jim sdělil, jak vlastně hodlá naložit s uprchlíky ve sv. Laurentiovi. Když se jim nedostalo žádné odpovědi, pronikli výtržníci do vězení a osvobodili kriminálníky, kteří zde byli vězněni. Několik úředníků zabili a založili požár, který budovu částečně zničil. Pyšni na svůj úspěch přišli do Augustea (ústřední fórum celé Konstantinopole) a zapálili hlavní vstup do císařského Velkého paláce bránu Chalké, z níž se oheň šířil severní směrem, přičemž zcela zničil chrám Hagia Sophia a budovu senátu.
Zatímco následujícího rána (středa 13. 1. roku 532) závody podle nařízení císaře pokračovaly, bavili se Modří a Zelení opět zakládáním požárů. A tak hořely budovy stojící u severního konce hipodromu, z nichž se oheň šířil na Zeuxippovy lázně i porticus Augustea. Je pravděpodobné, že toho dne se Justinián v kathismě hipodromu (císařské lóži) již neobjevil, aby nemusel čelit podrážděným davů, kteří již neprosily o milost pro ty dva chudáky, ale dožadovaly se odvolání třech těch nejméně oblíbených ministrů: městského prefekta Eudaemona, kvéstora Tribiniana a pretoriánského prefekta Jana z Cappadocie. (Když císař vyšel z paláce, narazil na velké množství lidí a zeptal se jich, co vlastně chtějí. Požadavek na odvolání ministrů mu pak tlumočili Basilides, Mundus a Constantiolus.) A situace již byla opravdu tak vážná, že jim císař vyhověl a městským prefektem jmenoval Tryphona, kvéstorem Basilidese a čestného Phocase pretoriánským prefektem.
Tyto ústupky by cirkové démy jistě uspokojily, tak jako již mnohokrát v minulosti, kdyby i nyní vše záleželo pouze na vůdcích obou stran. Ale roku 532 byla Konstantinopol přeplněná venkovany, které zbídačela daňová politika Jana z Cappadocie. A tyto lidi naplněné hořkostí a nenávistí již nemohlo nic zastavit. Ale byly i další síly v pozadí, které nechtěly císařskou vládu pouze zreformovat, ale usilovaly o pád celé vládnoucí dynastie. Justinián totiž vládl zcela nezávisle na senátu a císařské radě a byli to právě nespokojení senátoři, kteří se připojili k povstání a zřejmě prostřednictvím svých agentů dosáhli toho, že se lidé s pouhým odvoláním třech ministrů vůbec nespokojili. V plánu totiž měli svrhnout Justiniána a na trůn dosadit místo něho jednoho ze synovců zemřelého císaře Anastasia. Ale Pompeius, Hypatius i Probus nebyli příliš ambiciózní jedinci a jejich životním cílem spíše bylo žít v klidu. Další potíž pak byla v tom, že Pompeius a Hypatius byli i s mnoha senátory v Velkém paláci a tedy mimo dosah spiklenců. Lidé se tedy vydali alespoň za Probem, aby jej prohlásili císařem. Probus však takové riziko rozhodně nechtěl podstoupit, a proto uprchl z města. Dav mu tedy dal najevo svoji nelibost alespoň tím, že mu vypálil dům.
Císař si nyní uvědomil, že situace je více než vážná a že bude nutné povolat armádu. Ale palácové oddíly, tzv. scholariové a excubitorové, nehodlaly hnout ani prstem, aby pro něj zachraňovaly trůn. Gardisté vůči němu necítili vůbec žádný pocit oddanosti, a tak nic nepodnikali a pouze vyčkávali, jak se situace vyvine. Naštěstí pro Justiniána se však právě nacházely ve městě i vojáci nepravidelného vojska. Jednalo se převážně o gótské žoldnéře magistra militum per Orientem Belisariuse, který vedl válku s Persií a nyní byl povolán do Konstantinopole, a oddíly Herulů generála Munda, jež přišly do metropole z dunajské hranice. Bohužel pro Justiniána jich nemohlo být více než 1500.
Ve čtvrtek 15. ledna roku 532 pak opravdu Belisarius přešel do protiútoku a srazil se s povstalci v Augusteu, a třebaže jeho vojáci mnoho lidí zabili, nebyli tak početní, aby byli schopni dobýt rozhodného vítězství, anebo alespoň úspěšně čelit tlaku rozzuřeného nepřítele. Zdá se také, že toho dne učinila církev celkem zbytečný pokus o obnovení pořádku. I během následujících dnů probíhaly ve světle požárů tvrdé pouliční boje. V pátek zapálili vzbouřenci opět praetoriu, které již bylo ohněm zčásti poškozeno. Bohužel silný severní vítr šířil požár z budovy na budovu. Z Alexandrových lázní se oheň přenesl na Ebulův hospic, pak na chrám sv. Ireny a konečně i na Sampsonův hospic.
V sobotu pak probíhaly boje mezi povstalci a vojáky podél ulice, které vedla z ulice nazývané Řeky Střední [tj. třída Mese] směrem na sever k bazilice a čtvrti Chalkoprateia. Je také možné, že vzbouřenci obsadili Octagon stojící vedle této baziliky a že vojáci budovu zapálili. Z ní pak opět severní vítr přenesl plameny na chrám sv. Theodora Sphoracia a na Lausův palác, který úplně shořel i se všemi svými poklady. Oheň se také šířil podél třídy Mese a zničil Constantinovo fórum a kostel sv. Aquilina
Můžeme si také velmi dobře představit, jaká nálada byla v paláci, který se prakticky nacházel ve stavu obležení. Justinián se nemohl spolehnout na své palácové oddíly, ani na zde přítomné senátory, vůči nimž choval silné podezření, že je dříve nebo později zradí. Proto učinil rozhodnutí, že všichni v sobotu za soumraku palác opustí, s výjimkou několika Cappadocijců jejichž věrností si byl naprosto jist, neboť s ním byli příliš úzce spjatí. Zvlášť ostražitě se pak choval vůči Pompeiovi a Hypatiovi, a když ti hlasitě protestovali, tak jeho podezření ještě zesílilo. Ale tím, že jim nedovolil setrvat v paláci, se dopustil zásadní chyby.
V neděli ráno dne 18. 11. se pak osobně vydal upokojit lid a s biblí v ruce se objevil se v hipodromu. Před sroceným davem pak na ni přísahal, že všem bez výjimky udělí amnestii a podrobí se požadavkům svých poddaných. Ale většina lidí mu nevěřila, nazývala jej křivopřísežníkem a připomínala mu liché sliby, které dal Vitalianovi. A pak se ozvaly výkřiky „Ať dlouho žije Hypatius!“
Mezitím se totiž rozkřiklo, že již není v paláci. Lidé se tedy rozeběhli k jeho domu a přes jeho odpor i nářky manželky jménem Marie, že jej vedou na jistou smrt, jej odvedli na Constantinovo forum, kde ho prohlásili císařem a na znamení toho omotali jeho hlavu zlatým řetězem na způsob císařského diadému. Z toho, že se poté sešel se senátory podporující jeho věc, je vidět, že vzpoura byla podnícená a řízená vysoko postavenými muži, kteří chtěli svrhnout Justiniána. Nyní se diskutovala zejména otázka, zda okamžitě nezaútočit na Velký palác. Jeden ze senátorů jménem Origenes pak vystoupil se svým názorem, aby se útok odložil a aby nový císař z nějakého menšího císařského paláce zahájil válku s rozmyslem a neponechal nic náhodě. Ale jeho názor nepřevážil a Hypatius, který také byl zastáncem okamžité akce spěchal do kathismy, aby se zde nechal korunovat. V hipodromu již na něj čekaly davy lidí spílající Justiniánovi a Theodře.
Mezitím se císařovi straníci sešli ve Velkém paláci k další poradě, na níž vyhodnotili situaci jako zoufalou. Mnoha z nich včetně Justiniána se pak útěk jevil ideálním řešením, přičemž Jan z Cappadocie navrhoval uchýlit se do Herakleie, s čímž souhlasil i Belisarius. Proti kapitulaci se však energicky postavila císařovna Theodora a právě její odvaha a odhodlání přesvědčily ostatní, aby podnikli ráznou akci. Na druhou stranu také Hypatius snad ještě pochyboval o svých šancích na úspěch, a proto prý poslal tajný list Justiniánovi, v němž jej také nabádal, aby zaútočil na lid v aréně. Ale císařův tajemník Tomáš, který list přebíral, jeho poslu Ephraemovi záměrně či z neznalosti tvrdil, že jeho pán již v paláci není a že uprchl. Ephraem pak o této skutečnosti informoval Hypatia, který se konečně upokojil a konečně přijal svoji císařskou roli. Ale již velmi brzy měl být vyveden ze svého omylu.
Justinián totiž poslal svého důvěryhodného arménského komorníka jménem Narses (Persarmén a budoucí pokořitel Itálie) za Modrými, aby jim předal velkou sumu peněz a získal je zpět na svoji stranu. (To tvrdí Jan Malalas, ale Procopius nic takového nezmiňuje.) Měl jim připomenout, že Hypatius i jeho strýc Anastasius vždy stáli na straně konkurenčních Zelených, a poukázat na přízeň, kterou jim vždy projevoval, a na neochvějnou důvěru, kterou vůči nim má Theodora. Zatímco Narses bezchybně plnil tuto misi, připravoval Belisarius a Mundo útok proti hipodromu. Belisarius si nejdříve myslel, že bude možno dosáhnout kathismy a svrhnout uzurpátora z trůnu přímo z paláce, ale pak zjistil, že mu tuto cestu blokují palácové oddíly a že nejsou ochotny jej nechat projít. Císař mu tedy nařídil, aby své vojáky vyvedl skrz rozvaliny brány Chalke do Augustea a do hipodromu vstoupil jiným vchodem. Jen s velkými obtížemi si nyní vojáci razili cestu troskami spálených budov a stálo je to značnou námahu, než obešli arénu a vstoupili do ní protilehlým západním vchodem. Nyní se tedy skrývali v porticu Modrých hned vpravo od kathismy a radili se, jak na ni zaútočit. Problém totiž byl v tom, že by museli dobýt jednu úzkou bránou, která však byla zavřená a dobře střežená, přičemž hrozilo, že jim dav vpadne do zad.
Belisarius se tedy rozhodl tomu předejít a napadnout lid v aréně. Vytáhl tedy svůj meč a v čele svých mužů tvrdě zaútočil. Ačkoliv také mnoho vzbouřenců bylo ozbrojeno, neměl nikdo v té hrozné tlačenici žádnou šanci úspěšně vzdorovat takové skupině vojenských profesionálů. Již brzy tedy propadl dav panice a jediné, o co se snažil, bylo uniknout mečům vojáků, kteří je bez milosti pobíjeli. Pak však branou Nekra vstoupil do arény ještě Mundus a pomáhal Belisariusovi v jeho vraždění. Vzbouřenci se tak ocitli mezi dvěma ohni a byli bez milosti zmasakrováni. Procopius tvrdí, že zahynulo na třicet tisíc lidí, podle Jana Malalase pak třicet pět tisíc, i když autor připouští, že to mohlo být i více, i méně. Přehnaná jsou pak již čísla uváděna Janem z Lýdie (50.000) a Zonaresem (40.000).
Dva synovci Justiniánovi Boraides a Justus pak vstoupili do kathismy, a aniž jim v tom někdo bránil, zadrželi Hypatia i s Pompeiem, který zde byl s ním. Oba pak odvedli do paláce, kde je přes Pompeiovy slzy a přes obhajobu Hypatiovu, že jednal pod nátlakem, na druhý den popravili a jejich mrtvá těla vhodili do moře. Císař jim pravděpodobně uvěřil, že jsou nevinní, ale musel se jich zbavit, protože se obával, aby nebyli zneužiti v dalších konspiracích. Jejich děti byly proto ušetřeny. (Procopius líčí slabošství Pompeiovo a o něco důstojnější chování Hypatiovo. Podle Jana Malalase pak Hypatius tvrdil, že záměrně shromáždili lid v aréně, aby vojákům usnadnili potlačení vzpoury, načež Justinián jenom ironicky poznamenal, že když měl takový vliv na vzbouřence, tak proč jim nezabránil, aby spálili město.)
Žádné další popravy však již císař nenařídil a pouze osmnácti čelným představitelům senátorské opozice přímo zapletených do spiknutí zabavil majetek a poslal do vyhnanství. Avšak později, když cítil, že už zase sedí na trůnu pevně, je omilostnil a vrátil jim jejich majetky, pokud je ovšem již nedaroval jiným. A to se také týkalo i potomků Pompeiových a Hypatiových. Zprávy o vítězství nad svými nepřáteli a o popravě uzurpátorově pak nechal rozhlásit po všech městech impéria.
Cirkové démy se z této tvrdé lekce ještě dlouho nevzpamatovaly a chovaly se řádně, můžeme–li tak alespoň soudit podle mlčení kronikářů. Sice i v následujících letech tu a tam propukaly výtržnosti, ale Modří a Zelení se již nikdy nespojily a jejich akce byly lehce potlačeny (roku 547, 548, 551, 556, 559, 562 a 563).
• Rekonstrukce zničeného centra Konstantinopole a stavební mánie císaře Justiniána, chrám Hagia Sophia (zdroj)
Hlavní starostí císaře Justiniána po potlačení tohoto „strašného“ povstání bylo rekonstruovat budovy zničené požárem a především pak obnovit chrám Boží Moudrosti, jehož zbytky se tyčily do výše přímo uprostřed vší té zkázy. Ale nebyl by to Justinián, kdyby chtěl centrum vrátit pouze do původního stavu. V té „nešťastné události“ totiž viděl skvělou příležitost učinit svoje město ještě skvostnější a velkolepější, než bylo kdy předtím. A skvostné město muselo mít i skvostný chrám, jemuž by se divil celý svět. A tím chrámem měla být Hagia Sophia… Kdyby se tuto starou Constantinovu stavbu pokoušel rekonstruovat v její původní podobně, mohly práce na ní podobně jako u okolních budov trvat asi dva roky. Když se ovšem pracovalo podle zcela nového projektu, trvaly práce celých pět let, což i tak byla pozoruhodně krátká doba na to, jak velkolepé dílo vzniklo.
Již čtyřicet dnů poté, co vřava v ulicích utichla, již dělníci odklízeli trosky starých chrámů a bourali ještě stojící domy, které musely být vykoupeny, aby staveniště pro tak obrovskou stavbu bylo dostatečně velké. Plány pak vypracoval architekt a stavitel Anthemius z Tralles, muž stejně kreativní jako technicky zdatný, jenž vedením vlastní stavby pověřil jako svého asistenta Isidora z Miletu. Oba tedy pocházeli z Malé Asie. Anthemius měl ostatně pro vedení tak důležité stavby dobré předpoklady a své stavitelské schopnosti již prokázal při stavbě chrámu sv. Sergia a Baccha, jenž Justinián a Theodora poručili postavit hned na začátku své vlády. (V té době byl Velký palác rozšířen na jih od hipodromu až k moři, takže do svého areálu pojal i Hormisdův palác, kde císař a císařovna bydleli ještě před korunovací. Blízko něho pak vznikly dva kostely tak blízko sebe, že měly společný dvůr – bazilika sv. Petra a Pavla a právě osmiboký kostel sv. Sergia a Baccha. A zatímco první z nich již dávno zanikl, ten druhý byl Turky přestavěn na mešitu a dodnes je znám pod názvem „Malá Sophie“.)
Práce na chrámu Boží Moudrosti pak bez ohledu na technologické požadavky pokračovaly tak rychle, že již 26. 12. roku 537 mohl Justinián a patriarcha Menas vyrazit v čele průvodu z kostela sv. Anastasia, aby novostavbu vysvětili. Ale Anthemiova kupole se ukázala jako příliš odvážná [stavělo se příliš rychle na vrstvy ještě nezatvrdlé malty], neboť o dvacet let později se zřítila [jenom částečně, protože se skládal z nezávislých sekcí] a zničila kazatelnu a oltář (kolem roku 538). Protože Anthemius byl v tu dobu již mrtvý, vedl opravu a přestavbu poničeného chrámu Isidorus Mladší. Práce pak trvaly až do roku 562, kdy si ho na Štědrý den Justinián poprvé prohlédl.
Císařský silentarius Pavel pak dostal příkaz, aby tuto výjimečnou stavbu oslavil několika verši. A Pavel rozhodně nezahálel, neboť již o několik dnů později (asi na Tři krále, tj. 6. 1. roku 563) deklamoval ve Velkém paláci první verše svého rozsáhlého díla opěvující krásy obnoveného chrámu. Císař pak chrám poctil v čele skvostného průvodu svojí oficiální návštěvu, načež se odebral do nedalekého patriarchova paláce, kde oslavy ukončil poslechem zbylých Pavlových veršů.
Stavba HS byla mimořádně finančně náročná, ale císař nešetřil penězi ani na její stavbě, ani na jejím vnitřním vybavení. A tak např. kazatelna stojící přímo pod kupolí [a také zničená jejím pádem] byla ozdobena zlatem a drahokamy. Do apsid pak byly umístěny ikonoklasty a oltáře z čistého zlata. Patriarchův trůn pak byl vyroben z pozlaceného stříbra a prý vážil 40.000 liber [což by bylo asi 13 tun]. Z pozdějších záznamů pak vyplývá, že celkové náklady na celou stavbu a její vybavení se vyšplhaly na astronomických 320.000 liber zlata [tj. 100 tun zlata, neboli 14,5 milionu £ v cenách z roku 1923] nepočítaje v to bohoslužebné nádoby a dary soukromníků, tedy téměř to, co stálo vandalské tažení roku 468, které málem zruinovalo státní pokladnu impéria, přičemž velmi podobnou částku zanechal císař Anastasius svému Justinovi. Justinián pak byl schopen tuto obrovskou sumu peněz utopit v jediné stavbě. [Kazatelna např. vyšla na 365 liber zlata, tj. 1.642.500 £]
Ale to nebyly jediné výdaje, se kterým musela státní pokladna počítat, neboť ve stejnou dobu povstával z popela i sousední chrám sv. Ireny, velká klenutá bazilika po HS druhá největší sakrální stavba ve městě. Justinián se také zaměřil na císařskou hrobku představovanou chrámem sv. Apoštolů, jenž sice nebyl poškozen požárem, ale jako staticky nestabilní často utrpěl škody při zemětřeseních, takže je bylo nutno rozebrat a přestavět. Třebaže byl později zničen Turky, aby uvolnil místo pro mešitu Mohammeda Dobyvatele, zachovaly se jeho popisy, které nám umožňují udělat si celkem dobrou představu, jak v té době vypadal. (Chrámem sv. Apoštolů se nechali inspirovat i stavitelé chrámu sv. Marka v Benátkách.)
Také světské stavby jako budova senátu, Zeuxippovy lázně nebo kryté kolonády Augustea dočkaly rychlé obnovy. Ve stejnou dobu se císař pustil i do přestavby svého Velkého paláce; rekonstrukce se dočkala i brána Chalke, přičemž z popela povstaly i na ni navazující prostory jako byl porticus scholariů a porticus protectorů a candidatů. Detaily nejsou známé, ale víme, že se do Velkého paláce vcházelo z Augustea branou Chalke, odkud se vnitřní tzv. Bronzovou branou pokračovalo do klenutého pravoúhlého sálu vyzdobeného mozaikami zobrazující vítězné vandalské a italské tažení s postavami triumfujícího císaře a císařovny obklopenými senátory.
Ale ani to nebyl císařův poslední stavební podnik; mnoho času a peněz investoval do své palácové vily v Herionu (též Hieria) na poloostrově Pharanaki jihovýchodně od Chalcedonu (dnes Üsküdar) na druhém břehu Bosporu. Herion se také stal oblíbeným místem letního pobytu císařovny Theodory, která sem každoročně dojížděla i celým svým dvorem. Právě zde pro ně její manžel vybudoval celé městečko se skvostným kostelem zasvěceným Matce Boží, lázně, tržiště a krytou kolonádu včetně chráněného přístaviště se dvěma moly vybíhajícími do moře. Ale i tak se jejím dvořanům podobné harcování rozhodně nelíbilo a neustále si stěžovali, že je císařovna vystavuje rizikům plavby na moři a že zde nemají takový komfort jako v Konstantinopoli.
• Císař již má pro monofyzity pochopení
Přes všechny problémy pokračoval císař Justinián v plánování velkého vojenského tažení proti severoafrickým Vandalům, a proto se snažil stmelit národ a dále neprovokovat své monofyzitické poddané. Již koncem léta minulého roku tedy v tichosti zastavil jejich pronásledování a pokusil se je usmířit s ortodoxními: do Konstantinopole pozval šest/osm jejich biskupů k diskuzím se stejným počtem svých katolických odpůrců. Monofyzité na jeho návrh přistoupili a počátkem roku se objevili v Konstantinopoli v doprovodu pěti set bojovně naladěných mnichů. Císařovna Theodora je ubytovala v Hormisdově paláci nedaleko Velkého paláce, kde s Justiniánem bydleli, než se ujali vlády; každé dva až tři dny je navštěvovala a k uspokojení jejich duchovních potřeb jim nechala postavit kostel Sv. Sergia a Bakcha. Debata začala v Hormisdově paláci již na jaře a s pramalým výsledkem se disputovalo tři dny.
• Justiniánovy pokusy o smíření s monofyzity (zdroj)
Císař Justinián zahájil svoji politiku usmiřování tím, že roku 529 povolil „kacířským“ biskupům a mnichům návrat z exilu. Dále pak svolal do Konstantinopole jakousi církevní konferenci – ne oficiální synodu –, na níž by mohli monofyzité i ortodoxní prodiskutovat sporné otázky. Čelný monofyzitický představitel Severus z Antiochie sice svoji účast odmítl, ale mnozí z jeho četných příznivců císařovu pozvání vyhověli a do Konstantinopole roku 532 přijeli. Za ortodoxní se jednání jako zástupce jeruzalémských mnichů zúčastnil jakýsi Leontius, jehož snad můžeme ztotožnit s teologem zvaným Leontius z Konstantinopole. Konference však nevedla k žádným výsledkům.
Císař se však tímto negativním výsledkem nenechal odradit a stále hledal teologické principy, přijatelné pro obě strany. A zdálo se, že by jimi mohla být theopaschitská doktrína, považovaná za ortodoxní, která tvrdila, že „jeden ze svaté trojice trpěl osobně na kříži“, což obhajovali již roku 519 před patriarchou Janem a papežský nunciem čtyři skythští mniši. Tento názor však napadli tzv. „Bdělí mniši“ jako kacířský, přičemž celkem správně poukazovali na jeho nápadnou shodu s kacířskou úpravou hymnu Trisagion císaře Anastasia. Justinián se začal o tento problém zajímat a opakovaně psal papežovi Hormisdovi dopisy, v nichž jej vyzýval, aby se k tomu vyjádřil. Ten se ale konkrétní odpovědi vyhýbal. Justinián tedy roku 533 učinil politické rozhodnutí a vydal edikt, v němž implicitně tvrdil, že „jeden ze svaté trojice osobně trpěl“, načež získal jeho potvrzení papežem Janem II. „Bdělí mniši“ to odmítli přijmout, a proto byli exkomunikováni. (→533)
• Císař Justinián uzavírá mír s Persií
Císař si z důvodů nastávající války s Vandaly potřeboval uvolnit ruce na východní frontě, a proto se rozhodl ukončit vojenský konflikt s Persií. Na jaře tedy uzavřel s perským králem Chosroem II. tzv. „Věčný mír“, za nějž zaplatil 110 kentenariů zlata (1 kentarion = 32,6 kg) a odstoupil persarménské pevnosti Bolon a Farangion.
• Císař Justinián uzavírá mír s Persií (zdroj)
(531) Smrt starého perského krále Kavada a nástup jeho syna Chosroea vedla k zahájení mírových rozhovorů, které měly ukončit válku vlekoucí se od roku 527. Během zimy roku 531 – 532 se jich za za císaře Justiniána účastnili Hermogenes a Rufinus. Jednání se však vleklo, protože mladý král Chosroes nebyl ochoten vydat strategicky důležité pevnosti, kterých se jeho otec zmocnil v Lazice. Teprve když se i tento problém podařilo vyřešit, mohl být v šestém roce vlády císaře Justiniána (tzn. před 1. dubnem roku 532) uzavřen tzv. „Věčný mír“.
Na druhou stranu se císař zavázal vyklidit persarménské pevnosti Pharangion a Bolon a vyplatit 11.000 liber zlata určených na financování obrany kavkazských průsmyků. Souhlasil i s tím, že hlavní stan vévody mezopotamského už nebude v Darasu (Dara, Turecko), ale Constantině, a že ti Ibeřané, kteří prchli do Konstantinopole, si budou moci vybrat, zda tam zůstanou anebo se vrátí domů. Procopius a Jan Malalas pak shodně tvrdí, že oba vládci se jako bratři dohodli podporovat v případě nouze jeden druhého penězi a lidmi. Nezdálo by se to pravděpodobné, kdyby Jan Skylitzes nezaznamenal, že podobné ustanovení obsahovala i mírová smlouva z roku 422. (Tehdy mělo jednat o pomoc v podobě tří set silných lidí nebo tří set zlatých statérů.) Něco takového pak mohlo být obsaženo v jakési „soukromé smlouvě“, uzavřené roku 532 mezi Justiniánem a Chosroem.
• Situace v Arménii (zdroj)
Mírová smlouva se žádným způsobem nedotkla hranice mezi římskou a perskou Arménií, přičemž Persarméni si žili v prvních letech Chosroeovy vlády klidně pod svým vlastním, byť vazalským králem, těšíce se jako křesťané úplné náboženské svobodě. Ale ve stejnou dobu se začala arménská církev vzdalovat jak Římu, tak Konstantinopoli – závěry koncilu v Chalcedonu sice její teologové přijali, zůstali však vůči nim ostražití. Nová církevní politika císařů Zenona a Anastasia je pak jenom podpořila v jejich pochybách podpořila, což vedlo k přijetí kompromisního Zenonova Henotikonu na koncilu v roce 491. Když se pak císař Justinus opět přiklonil k chalcedonským doktrínám, tak Arméni již otevřeně deklarovali svoji monofyzitickou víru, důsledkem čehož byl definitivní rozkol mezi arménskou a řeckou církví. O toto schisma se postaral jejich patriarcha Narses, když na synodě konané kolem roku 527 odsoudil teorii dvou přirozeností Krista (tj. lidské a Boží). Synoda, jež s sešla v Dvinu roku 551, tj. ihned po jeho smrti, pak již jenom potvrdila nezávislost arménské církve a provedla reformu kalendáře. Arménský letopočet tak začíná 11. červencem roku 552. Rozkol měl i politické důsledky, neboť perský král Chosroes mohl jen získat tím, že vliv Řeků v Arménii klesl a jejich agenti již zde nebyli tak ochotně přijímáni.
• Opevňovací práce na východě (zdroj)
Císař Justinián si rozhodně nedělal iluze o věčnosti „Věčného míru, který uzavřel s králem Chosroem, a s energií a rozhodností tak typickými pro první polovinu jeho vlády začal podnikat nutná opatření k ochraně svých východních provincií. Ze zkušenosti z předešlých válek s Peršany pak vyplývalo, že silně opevněné body jsou stejně důležité jako udatná mobilní armáda. Bohužel hradby mnoha důležitých měst a pevností ležely tehdy v rozvalinách nebo byli tak slabé, že by pro protivníka nepředstavovaly žádný problém, zatímco jiné lokality zase postrádaly dostatečné zdroje vody. Proto zahájil velkorysý program opevňovacích prací (532 – 539), v jehož rámci nechal obnovit, opravit nebo alespoň částečně přestavět všechny strategicky důležité lokality nejenom v severní Sýrii, Mezopotámii a Osrhoeně, ale i na černomořské a arménské hranici. Dostatečné informace o těchto stavebních aktivitám nám pak poskytuje Procopius.


Perská říše
• Změna na perském trůnu, vláda krále Chosroea (zdroj)
Perský král Kavad zemřel a na trůnu jej nahradil jeho oblíbený syn Řeky nazývaný Chosroes, který bude perské říši vládnout dlouho za polovinu 6. století. (Chosroes = Husrav I. Anošarván, Husrav = Hu-srava = „zářící sláva“, Anošarván = Anoša-revan = „nesmrtelná duše“). Toto období můžeme považovat, i když ne vysloveně za zlatý, tak rozhodně za „stříbrný“ věk celé dynastie Sasánovců. Velký podíl měl na tom již jeho otec Kavad, který připravil cestu pro svého schopného syna stejně jako to udělal Filip Makedonský pro svého syna Alexandra. Bylo to období energických reforem, z nichž mnohé Kavad začal a Chosroes dokončil. Např. nový systém státní správy byl propracován tak dobře, že jej akceptovali dokonce i arabští chalífové sedmého století po svém záboru Persie. Perská říše se totiž dosud dělila do čtyřech velkých územních celků, z nichž každá podléhala marzbanovi, který nesl titul „král“. Po reformě se nejvyšším vojenským velitelem těchto oblastí stal hodnostář s titulem spahbedh a civilní vláda přešla do rukou tzv. padhospanů, přičemž marzbanové se ocitli na vedlejší koleji, neboť jim byli podřízeni.
Největším problémem, se kterým se však perský stát musel vyrovnat, ovšem byly enormní výdaje na vydržování armády. Říká se, že když si to král Chosroes uvědomil, začal se zabývat každým jednotlivý vojákem, přičemž nejenom redukoval výdaje, ale zasadil se o to, aby peníze byly vynakládány s maximální efektivitou. Na druhou stranu podporoval literaturu a zasazoval se o studium perské historie. Řečtí historikové však o něm mluví s opovržením jako o omezeném a povrchním vládci. Na druhou stranu se mu dostalo chvály od jistého církevního autora:
„Byl moudřejší než nějaký učenec a po celou dobu své vlády se horlivě věnoval čtení filozofických děl. A jak již bylo řečeno, shromažďoval náboženské knihy všech vyznání, aby je četl a studoval, takže je možné, že se naučil rozeznávat pravdu a moudrost od toho, co je pošetilé… On chválil knihy křesťanů více než ty ostatní a říkával: „Tyto jsou pravdivější a moudřejší než ty ostatních náboženství.“
Také Agathias uvádí, že jedné své manželce a jednomu jejímu synovi povolil vyznávat křesťanskou víru, ale ptá se, jak se takový východní barbar žijící v takovém luxusu může nazývat filozofem a učencem. Pro Procopia to však již byl typický orientální tyran – krutý a zrádný. Nepochybné však je, že Chosroeova vláda byla úspěšná a že ho můžeme zařadit na čelné místo pomyslného žebříčku sasánovských panovníků stejně vysoko jako jeho soupeře Justiniána.
• Smrt krále Kobada, vlády se ujímá Chosroes (zdroj)
Dne 8. 9. roku 532 postihl perského krále Kobada záchvat mrtvice. Během těch pěti dnů života, které mu ještě zbývaly, si k sobě povolal svého prvního ministra Meboda a sdělil mu své rozhodnutí, že novým vládcem Persie bude jeho nejmladší syn Chosroes. Mebodes pak měl zajistit splnění této jeho poslední vůle.
Král Kobad zemřel ve stáří 82 let, tj. ve věku, kterého stěží nějaký východní monarcha dosud dosáhl. Jeho život však byl nejenom dlouhý, ale i neobyčejně rušný. Nemůžeme mu upřít činorodost, vytrvalost, inteligenci ani vojenský talent. Na druhou stranu byl vrtošivý a ukrutný, schopný zlikvidovat kteréhokoliv svého ministra či generála, aniž k tomu neměl nějaké pádné důvody. Kvůli osobnímu profitu potlačil v sobě své náboženské cítění a riskoval hrůzy občanské války jenom proto, aby na trůn dosadil svého oblíbeného syna Chosroea, kterého zřejmě preferoval jednak pro jeho fyzickou krásu a jednak proto, že byl synem jeho nejoblíbenější manželky…
• Zápas o trůn perských králů (zdroj)
A nástup Chosroea na trůn opravdu nebyl bezproblémový, neboť jeho nejstarší bratr Kaoses celkem oprávněně předpokládal, že z titulu své prvorozenosti automaticky převezme královské insignie a stane se vládcem Persie. Ale ministr Mebodes jej upozornil, že nikdo nemá právo na perskou korunu, pokud nebude schválen shromážděním šlechticů impéria. Kaoses to zřejmě považoval za pouhou formalitu, protože šlechtice opravdu svolal a předložil jim k posouzení své dynastické nároky. V tom však Mebodes předložil Kobadovu písemnou závěť, kterou dosud skrýval, a vybídl shromáždění, aby za svého vládce přijali toho skvělého prince Chosroea podle přání jeho úspěšného otce. Mebodova výmluvnost a autorita nakonec slavily úspěch, když šlechtici k vládě povolali Chosroea a nároky jeho bratrů odmítli.
Ale rozhodnutí nebylo jednomyslné, neboť část šlechticů se z obav z krutosti Chosroeovy s rozhodnutím většiny neztotožnila a hledala vhodnějšího kandidáta. Tím pak kupodivu nebyl Kaoses, jehož dynastické nároky byly nejlépe podložené, ale druhý Kobadův syn Zames, jehož by na trůnu spolu s nimi viděla ráda i většina perského národa. Bohužel princ měl fyzický handicap, který jej podle perských zákonů diskvalifikoval ze soutěže o trůn – nemoc či úraz jej totiž připravily o oko. Šlechtici však chtěli tuto potíž obejít tak, že by korunovali jeho nezletilého syna, jenž nesl jméno po dědečkovi Kobad. Skutečnou moc v rukách by však měl samozřejmě on a vládl by vládl jako jeho regent. Zames souhlasil a přidal se ke spiknutí spolu s několika svými bratry a kupodivu i s jedním Chosroeovým strýcem z matčiny strany, jenž se jmenoval Aspebed. (→533)


Itálie
• Papež designoval svého nástupce
Papež Bonifatius se snažil zbavit gótské krále vlivu na papežskou volbu, a proto postupoval tak, jak jeho předchůdce – na své první synodě, konané někdy v letech 530 – 532 v chrámu sv. Petra určil svým nástupcem diákona Vigilia a přítomným klérem si to nechal písemně potvrdit. Později však vše pod nátlakem senátu a královny Amalaswinthy slavnostně odvolal a příslušné dokumenty veřejně spálil. Bonifatius II. zemřel dne 17. 10. tohoto roku.
• Velikonoční tabulky Dionysia Exigua
Roku 525/532/535 vydal Dionysius Exiguus, gótský mnich působící v Římě, nové velikonoční tabulky, v nichž začal udávat roky od narození Krista. Datum jeho příchodu na svět určil na 25. 12. 753 od založení Říma a spletl se tedy o 6 – 7 let.
• Práce na „Dějinách Gótů“ pokračují
V letech 526 – 533 sepisoval vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů Cassiodorus Dějiny Gótů.
A.D. 533
Franská říše
• Smrt durynského krále Hermenefreda, Sasové zpoplatněni
Durynský král Hermenefred se po porážce od Franků na řece Unstrutu roku 531 stáhl do odlehlých částí svého království a připravoval odvetu. Roku 533/534 jej však franský král Theuderich I. pod záminkou diplomatických jednání vylákal do Zülpichu a zde svrhl z hradeb. Sasy již jako spojence nepotřeboval, a proto je roku 533 donutil odvádět daně, což vedlo k jejich povstání, k němuž se připojili i Durynkové. Král Chlothar však vzbouřence porazil a jejich území poplenil.
• Tažení proti Vizigótům pokračuje
Theuderichův syn princ Theudebert pokračuje ve svém vojenském tažení proti Vizigótům. Tohoto roku úspěšně zaútočil na narbonnskou provincii, dobyl Lodeve (po roce 533 opět ztraceno), Uzes, Alais a část území kolem Nimes. Těžce nemocný otec jej však povolal zpět.
• Synoda v Orleánsu
Synoda v Orleánsu zcela vyloučila ženy z církevní hierarchie a prohlásila, že nesmějí být vysvěcovány.


Severní Afrika
• Vandalský král Childerich svržen, na trůn usedá Gelimer, roztržka s císařem
V květnu se nespokojená vandalská armáda vzbouřila a svrhla prořímsky orientovaného krále Childericha (Hildericha). Zatímco král spolu se svými synovci Hoamerem, Euageem a dalšími skončili ve vězení, usedl dne 15. 6 na vandalský trůn Gelimer (tak se jmenoval podle Prokopia, na mincích však je Geilimer), Geiserichův pravnuk, vnuk Gentův, syn Geilarithův. Do Kartága však přijelo poselstvo císaře Justiniána a předalo dopis, v němž císař ještě celkem v mírném tónu protestoval a žádal, aby byl Childerichovi ponechán královský titul a aby Gelimer vládl jeho jménem. Král si dopis přečetl a na znamení pohrdání „vypustil syčivý zvuk“, načež poručil Hoamerovi vypíchnout oči a ostatní držet v ještě tužší vazbě. Justinián tedy do Afriky zaslal již ostřeji formulovaný text, ve kterém požadoval, aby byl Childerich odeslán do Konstantinopole, v opačném případě hrozil válkou. Gelimer přilil olej do ohně a odpověděl císaři něco v tom smyslu, že mu do toho nic není.
Justinián se nyní radil, zda v Africe vojensky zakročit. Senát se ale po katastrofálním výsledku Basiliskova tažení z roku 468 války s Vandaly obával, proti byl i praetoriánský praefekt (ministr financí) Jan z Kappadokie, negativní názor na zdar celé akce vyjádřili i vojenští velitelé. Ale církev požadovala osvobodit své africké souvěrce, na císaře tlačila i loby afrických obchodníků, kněží a velkostatkářů, kterým Vandalové zkonfiskovali majetek, a nakonec ve prospěch intervence asi rozhodl názor, že je nutné osvobodit Afriku od ariánských heretiků.
Nestabilita ve vandalském království a očekávaný útok Konstantinopole vyprovokovali k akci Berbera Pudentia, který vyvolal povstání v libyjském Tripolisu a ve spolupráci s římskými oddíly pod velením Tatimuthovým ovládl celou provincii. Také velitel Sardinie Gót Godas vypověděl Gelimerovi poslušnost a ovládl ostrov, načež mu Konstantinopol poslala na pomoc čtyři sta vojáků. Gelimer vzbouřeného Pudentia ignoroval, ale proti Godovi vyslal svého bratra Tzatzona s pěti tisíci vojáky na sto dvacet lodích lodích, kteří se vylodili v přístavu Karanalis a vzbouřence pobili. (Tzatzon a jeho muži budou Gelimerovi brzy chybět.)
• Císařská armáda útočí, bitva u Ad decimum
Justinián zatím shromáždil nemalé vojenské síly – deset tisíc pěšáků a pět tisíc jezdců, Thráků, Hunů a Herulů, které mělo do Afriky dopravit na pěti stech lodích dvacet tisíc námořníků. Jejich hlavním velitelem jmenoval osvědčeného Belisara, který si sebou do války vzal i svoji manželku Antoninu. Dne 21. 6./22. 6. připlula Belisarova velitelská loď co nejblíže k císařskému paláci a patriarcha Epifanios ji požehnal. Celá flotila se pak vydala na moře a po bezproblémové plavbě doplnila zásoby na Sicílii, jejíž ostrogótští vládci byli s Vandaly prakticky ve válečném stavu. Již 31. 8. se armáda vylodila u mysu Caput Vada (Kaputvada, dnes Ras Kaboudia) a zahájil postup na vandalské hlavní město Kartágo. Vpředu jelo tři sta jezdců pod velením Jana z Arménie, vlevo klusali spojenečtí Hunové a podél břehu plulo loďstvo, které zajišťovalo zásobování. Prošli městy Leptis a Hadrumentos a teprve v Grasse, kde byl palác vandalských králů s krásnými zahradami, jezery a fontánami, se dostali do prvního kontaktu s nepřítelem. Belisar odsud poslal Gelimerovi dopis, ve kterém ho vybízel k restauraci poměrů. Ten však nebyl v Kartágu a list proto přebral jeho bratr Ammatas, který jej kurýrní poštou dopravil za králem na venkovskou vilu Bulla. Gelimerův rozkaz zněl: zavraždit Hildericha a všechny vězně, vyrazit k soutěsce Ad decimum (U desátého milníku) a zde spolu s vojáky, které přivede on, obklíčit a zničit římské vojsko. Ammatas však nečekal až bude mít všechny muže pohromadě a již 13. 9. vyrazil z Kartága, aby U desátého milníku svedl krátký a krvavý boj s jízdou Jana z Arménie, který nakonec rozhodl celou válku. Ammatas byl zabit a jeho jezdci se dali na bezhlavý útěk, při němž strhávali i opozdilce. Jan tedy bez problému pronikl až ke hradbám Kartága, kde se zastavil a věnoval se olupování mrtvých.
Gelimer zatím skrytě sledoval jádro římského vojsko postupující k soutěsce. Svému synovci Gibamundovi předal dva tisíce jezdců a poručil mu napadnout Belisara z boku. Gibamundovi jezdci však narazili na Huny, kryjící Belisarovo levé křídlo, a byli jejich luky a šípy úplně zmasakrováni. Lépe se dařilo samotnému Gelimerovi, který zaútočil na jezdecký předvoj vedený Pharem a zahnal jej na útěk. Pozice Římanů nyní byla kritická – Jan a část Pharových jezdců zůstali za soutěskou, kdežto zbytek jízdy a Belisarovi pěšáci i se svým vrchním velitelem byli ještě před ní.
Gelimer však našel mrtvolu svého bratra, kterému nepřátelský oštěp prorazil lebku, a psychicky se zhroutil – nebyl schopen vůbec žádné akce, pouze naříkal a organizoval pohřeb, zatímco jeho vojáci ztráceli drahocenné minuty. Zato Belisar jednal rychle – zastavil uprchlou jízdu a s její pomocí Vandaly smetl, aniž byl nucen nasadit svoji pěchotu. Gelimer prchl na Bullské pole, planinu nedaleko Kartága.
• Kartágo v římských rukou, bitva u Tricamaru a konečná porážka vandalské armády
Už večer dne 14. 9. přicházely římské oddíly ke kartaginským hradbám. Jejich brány našly otevřené, ale vojáci nocovali venku, protože se báli léčky, a teprve následujícího dne ráno vstoupili do města, zatímco do kartaginského přístavu vplula flotila. Šťastný Belisar vešel do paláce vandalských králů a usedl na královský trůn. Po slavnostní hostině vyslal velitele Solomona s dobrými zprávami do Konstantinopole. Válka však ještě neskončila, proto poručil obnovit městské hradby. Nechtěl totiž opakovat chybu Vandalů, kteří opevnění všech měst strhli, aby se za ně nemohl uchýlit nepřítel.
Poražený Gelimer se snažil získat na svoji stranu místní obyvatelstvo, proto se k místním lidem choval velmi slušně a za hlavu každého zabitého Římana jim slíbil vyplatit určitou částku. Na dvůr vizigótského krále Theudise poslal své vyslance s žádostí o pomoc a Tzatzona povolal zpět ze Sardine. Ten rychle připlul, spojili se na Bullském poli a v čele čtyřiceti tisíc mužů vytáhli na Kartágo. Na opravené městské hradby se ale neodvažovali zaútočit, proto alespoň zničili akvadukt a stahovali se zpět. Belisar byl rozhodnut svést bitvu, a proto vyvedl armádu z městských bran a pronásledoval ustupujícího nepřítele až k Tricamaru (Trikamar, Tricameron), kde v polovině prosince svedl svoji druhou bitvu.
Belisar se neočekávaně objevil v čele svých jezdců na břehu mělké řeky, na jejíž druhém břehu uviděl vandalské jezdce ještě nepřipravené k boji. Nečekal na příchod pěchoty a zaútočil bez ohledu na nepřátelskou přesilu deseti ku jedné. Jeho kavaleristé byli sice dvakrát odraženi, ale poslední útok byl úspěšný a způsobil v nepřátelských řadách dokonalý zmatek. Vandalové byli poraženi a stáhli se do svého tábora, Tzatzon padl. Jakmile měl Belisar k dispozici i pěšáky, pokračoval v útoku. Gelimer se dal na útěk a s ním opustili ležení i všichni jeho muži. Římané obsadili tábor a v té chvíli propukla naprostá anarchie – vítězové se vrhli na obrovské vandalské poklady naloupené v celé římské říši za posledních sto let a do otroctví brali vandalské ženy a děti. Kdyby nyní Gelimer podnikl protiútok, mohl by neukázněnou římskou armádu úplně zničit. Ten však pokračoval v útěku a římská jízda jej urputně pronásledovala. V tísni se nakonec uchýlil pod ochranu Berberů na horu Papua, kde byl obležen. Bitva u Tricamaru tedy skončila Belisarovým triumfem, vítězství bylo zaplaceno 50 mrtvými, kdežto protivník ztratil 800 mužů.
• Vojenské akce římské flotily
Římské loďstvo vyrazilo do akce a pro císaře zabralo Sardinii, Ibisu, Malorku a Minorku. Pěšáci se zmocnili Mauretánie a města Gady.
• Smrt Fulgentia z Ruspe
Pravděpodobně při vpádu Berberů byl někdy kolem roku 533 zabit vůdce severoafrických katolíků biskup Fulgentius z Ruspe.



Římská říše
• Císař se vyznává ze své víry
Císař Justinián se snažil uklidnit své bohaté a daňově výnosné provincie, zmítané náboženskými spory mezi ortodoxním a monofyzity. Po krachu jednání biskupů obou stranu, k němuž došlo roku 532 v Konstantinopoli, proto vydal dne 15. 3. vlastní „Vyznání víry“, které mělo být přijatelné pro všechny – postavil se sice na pozici ortodoxie, ale vůbec se nezmínil o papežském věroučném listě Tomus Leonis. Do Říma vyslal Hypatia a Demetria, aby s papežem projednali tyto „ sporné články víry“. Veškerá jeho snaha se však ukázala marnou a obě strany „setrvaly v nesmiřitelném odporu“. Císařovi vyslanci využili svého pobytu v Itálii i k setkání s regentkou ostrogótského království královnou Amalaswinthou.
• Justiniánovy pokusy o smíření s monofyzity (zdroj)
Císař Justinián zahájil svoji politiku usmiřování tím, že roku 529 povolil „kacířským“ biskupům a mnichům návrat z exilu. Dále pak svolal do Konstantinopole jakousi církevní konferenci – ne oficiální synodu –, na níž by mohli monofyzité i ortodoxní prodiskutovat sporné otázky. Čelný monofyzitický představitel Severus z Antiochie sice svoji účast odmítl, ale mnozí z jeho četných příznivců císařovu pozvání vyhověli a do Konstantinopole roku 532 přijeli. Za ortodoxní se jednání jako zástupce jeruzalémských mnichů zúčastnil jakýsi Leontius, jehož snad můžeme ztotožnit s teologem zvaným Leontius z Konstantinopole. Konference však nevedla k žádným výsledkům.
Císař se však tímto negativním výsledkem nenechal odradit a stále hledal teologické principy, přijatelné pro obě strany. A zdálo se, že by jimi mohla být theopaschitská doktrína, považovaná za ortodoxní, která tvrdila, že „jeden ze svaté trojice trpěl osobně na kříži“, což obhajovali již roku 519 před patriarchou Janem a papežský nunciem čtyři skythští mniši. Tento názor však napadli tzv. „Bdělí mniši“ jako kacířský, přičemž celkem správně poukazovali na jeho nápadnou shodu s kacířskou úpravou hymnu Trisagion císaře Anastasia. Justinián se začal o tento problém zajímat a opakovaně psal papežovi Hormisdovi dopisy, v nichž jej vyzýval, aby se k tomu vyjádřil. Ten se ale konkrétní odpovědi vyhýbal. Justinián tedy roku 533 učinil politické rozhodnutí a vydal edikt, v němž implicitně tvrdil, že „jeden ze svaté trojice osobně trpěl“, načež získal jeho potvrzení papežem Janem II. „Bdělí mniši“ to však odmítli přijmout a byli exkomunikováni, přičemž ani umírnění monofyzité Severa z Antiochie se nenechali oklamat tímto teologickým vzorcem, který vůbec neřešil ty hlavní problémy.
Druhý pokus císaře Justiniána o smíření ortodoxních s monofyzity tedy selhal; co však následovalo poté, lze jen stěží vysvětlit. Snad se zde projevil vliv monofyzitům nakloněné císařovny Theodory. (→535)
• Smrt generála Hilvuda
Roku 530/531 jmenoval císař Justinián proslaveného vojevůdce Hilvuda (Chilbudis) správou Thrákie a pověřil jej úkolem odrážet útoky Slovanů. Hilvud bojoval úspěšně, ale roku 533/534 přišel v akci o život. Od té doby překračovali Slované Dunaj již zcela „beztrestně“.
• Práce na novém zákoníku konečně ukončeny!
Tribonianus a jeho právnický tým ukončili práci na novém zákoníku Corpus iuris civilis. Skládá se ze sbírky zákonů Codex Justinianus (Codex vetus, publikován 7. 4. 529), dále Digesty (neboli Pandactae, 16. 12. 533) a učebnice pro studenty práv Institutiones (16. 11. 533). Protože Codex vetus již zastaral, byl přepracován a znovu uveřejněn 16. 11. 534.
• Novoplatonici opět doma
Filozof Simplicius, jeho učitel Damaschius a pět dalších pohanských novoplatoniků, kteří roku 529 po uzavření athénské platónské akademie emigrovali do Persie bylo tak znechuceno realitou tohoto despotického státu, že se tento rok vrátili zpět. Žádný trest jim nehrozil, neboť perský král Chosroes I. jim u císaře vymohl beztrestnost.


Hispánie
• Spojenctví s Vandaly a obsazení Ceuty (zdroj)
Roku 533 uzavřel vizigótský král Teudis spojenectví s Vandaly namířené proti Konstantinopoli, přičemž výměnou za pomoc mu vandalský král Gelimer odstoupil pevnost Septem Frates (Ceutu). Té se však již roku 534 zmocnili východní Římané. Protože odstoupení Ceuty Vizigótům není zcela prokázané, je možné, že Teudis obsadil město z vlastního rozhodnutí, a to proto, aby zabránil dalšímu postupu východních Římanů směrem k Hispánii. Je však možné, že město bránili pro Vandaly gótští žoldnéři anebo vojáci vyslaní na pomoc Gelimerovi Teudisem. Po pádu vandalské říše by pak logicky zůstalo v jejich rukou. Je však jisté, že už roku 533/534 byli Vizigóti přítomni na druhé straně Gibraltarské úžiny, což více méně předpokládá pevné držení bætické provincie.


Perská říše
• Aspebedovo spiknutí (zdroj)
Nástup krále Chosroea na trůn [roku 532] nebyl bezproblémový, neboť jeho nejstarší bratr Kaoses celkem oprávněně předpokládal, že z titulu své prvorozenosti automaticky převezme královské insignie a stane se vládcem Persie. Ale ministr Mebodes jej upozornil, že nikdo nemá právo na perskou korunu, pokud nebude schválen shromážděním šlechticů impéria. Kaoses to zřejmě považoval za pouhou formalitu, protože šlechtice opravdu svolal a předložil jim k posouzení své dynastické nároky. V tom však Mebodes předložil Kobadovu písemnou závěť, kterou dosud skrýval, a vybídl shromáždění, aby za svého vládce přijali toho skvělého prince Chosroea podle přání jeho úspěšného otce. Mebodova výmluvnost a autorita nakonec slavily úspěch, když šlechtici k vládě povolali Chosroea a nároky jeho bratrů odmítli.
Ale rozhodnutí nebylo jednomyslné, neboť část šlechticů se z obav z krutosti Chosroeovy s rozhodnutím většiny neztotožnila a hledala vhodnějšího kandidáta. Tím pak kupodivu nebyl Kaoses, jehož dynastické nároky byly nejlépe podložené, ale druhý Kobadův syn Zames, jehož by na trůnu spolu s nimi viděla ráda i většina perského národa. Bohužel princ měl fyzický handicap, který jej podle perských zákonů diskvalifikoval ze soutěže o trůn – nemoc či úraz jej totiž připravily o oko. Šlechtici však chtěli tuto potíž obejít tak, že by korunovali jeho nezletilého syna, jenž nesl jméno po dědečkovi Kobad. Skutečnou moc v rukách by však měl samozřejmě on a vládl by vládl jako jeho regent. Zames souhlasil a přidal se ke spiknutí spolu s několika svými bratry a kupodivu i s jedním Chosroeovým strýcem z matčiny strany, jenž se jmenoval Aspebed.
Tato konspirace rozhodně mohla mít naději na úspěch, kdyby však nebyl předčasně prozrazena a roku 533 králem rázně rozdrcena. Na popravišti tehdy vyhasly životy prince Zamese, Kaosese i všech dalších synů Kobadových spolu s veškerým jejich mužským potomstvem; popraveni byli šlechtici, kteří vše organizovali, i králův strýc Aspebed. Pouze nad malým Kobadem se jistí Peršané slitovali a zachránili mu život tím, že jej ukryli na neznámém místě. Teprve po mnoha letech přišel Kobad jako uprchlík do Konstantinopole, aby zde žil pod ochranou císaře Justiniána…
• Čistky krále Chosroea (zdroj)
A když takto Chosroes zlikvidoval možné konkurenty, začal se stejnou rozhodností a krutostí trestat i další nepořádky a zločiny. Svoji nelibost pak dal zvláště pocítit „heretikovi“ Mazdakovi a jeho přívržencům, kteří unikli velkému vraždění jeho otce krále Kobada roku 523, resp. 527/528. A mrtvoly jednoho sta tisíc těchto mučedníků visících na šibenicích po celé zemi svědčily o tom, že král se nezastaví před ničím bez ohledu na možné důsledky.
S neobvyklou přísností také potrestal svého prvního ministra Meboda za to, že byl váhavý a okamžitě neuposlechl jeho rozkazy, přičemž nic nedbal na to, že mu vděčí za trůn. Ani věrná služba své perské vlasti na válečném poli pak nezachránila před smrtí šlechtice jménem Chanaranges, tohoto podmanitele dvanácti národů. Když totiž jeho „nehodný“ syn vyzradil, že skrývá malého Kobada, nechal jej král zrádně zajmout a zabít kvůli tomuto jednotlivému skutku lidského milosrdenství, kterým jej nijak nemohl ohrozit.


Itálie
• Jan papežem
Po smrti papeže Bonifatia II. v říjnu minulého roku usedá dne 2. 1. na svatopetrský stolec pod jménem Jan II. Mercurius, syn Projectův, zastánce císařovy náboženské politiky. V té době bylo obvyklé, že ctižádostiví uchazeči o papežský úřad se snažili už v době, kdy stávající papež ještě žil, si tuto hodnost koupit a podpláceli vlivné senátory a úředníky. Aby na to získali prostředky, prodávali dokonce církevní statky a oltářní nádoby. Proto senát už za Felixe III. (IV.) vydal edikt, v němž tyto nešvary zakázal. Toto usnesení senátu, vůbec poslední, o kterém máme zprávy, potvrdil tento rok král Athalarich a poručil městskému prefektovi Salvantiovi vytesat zákon do mramorových desek a vystavit ve sv. Petru.
• Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus se stává praefektem praetoria. Tento rok dokončil své „Dějiny Gótů“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

A.D. 534
Franská říše
• Konec samostatného durynského království
Durynský král Hermenefred se po porážce od Franků na řece Unstrutu roku 531 stáhl do odlehlých částí svého království a připravoval odvetu. Roku 533/534 jej však franský král Theuderich I. pod záminkou diplomatických jednání vylákal do Zülpichu a zde svrhl z hradeb. (Konec durynské říše našel svůj ohlas i v Písni o Niebelunzích, podobně jako záhuba Burgundů.) Durynsko ztratilo nezávislost a tři povstání, k nimž Durynkové sáhli ještě v průběhu 6. století, Frankové dokázali potlačit.
• Frankové konečně ovládli Burgundsko
Podle kronikáře Maria z Avenches zaútočili tohoto roku franští králové Childebert I. a Chlothar I. spolu se synem svého bratra Theudericha princem Theudebertem na Burgundsko, porazili burgundského krále Godomara v bitvě u Autunu a obsadili celé jeho království; samostatný burgundský stát definitivně zanikl. Childebert získal jeho jádro kolem Lyonu a Vienny, kdežto Chlothar se musel spokojit s jihem země až po řeku Durance s městy Valence a Ebrunem. Protože jej však toto dělení neuspokojilo, vyvolal nový válečný konflikt a se svými bratry svedl bitvu u Foret de la Brottone, v níž jej vojenská převaha protivníka donutila ustoupit. Nepřátelství skončilo až o dva roky později, kdy byl odškodněn při dělení ostrogótské Provence. Historik Řehoř z Toursu klade tuto událost do roku 532, zmýlil se tedy o dva roky.
• Smrt krále Theudericha
Koncem roku zemřel po těžké nemoci král Theuderich a na uvolněný trůn nastoupil syn Theudebert I. Jeho strýcové Childebert a Chlothar se jej snažili zbavit vlády, ale nový panovník získal na svoji stranu pomocí velkých darů šlechtu a trůn se mu podařilo uhájit. Bezdětný Childebert vešel s ním ve spojenectví, adoptoval ho a podstoupil mu část svého území v Burgundsku, které zdědil po bratru Chlodomerovi. Theudebertovi se tak podařilo spojit svá území kolem Remeše s akvitánskými enklávami. Childebert a Theudebert chtěli nyní fyzicky zlikvidovat Chlothara a zahájili proti němu válečné tažení. Jejich spojené vojsko krále neúspěšně obléhalo, ale nakonec bylo vše mírově urovnáno.


Severní Afrika
• Pád vandalské říše, Belisarův triumf
Koncem zimy potlačil římský vojevůdce Belisar poslední odpor Vandalů a zmocnil se vandalského krále Gelimera, kterého vyhladověl na hoře Papua. Aby čelil obvinění, že chce uzurpovat moc, předal velení Solomonovi a sám odejel do Konstantinopole, kde mu císař povolil uspořádat triumf. Belisar vedl Konstantinopolí četné válečné zajatce a chlubil se lidu bohatou válečnou kořist včetně vandalského královského pokladu. Triumfální průvod skončil v hipodromu, kde Belisar a Gelimer usedli do císařské lóže před císaře Justiniána a jeho manželku Theodoru, aby sledovali oslavy. Na dva tisíce Vandalů pak bylo zařazeno do císařské armády a Gelimer putoval do Galatie, kde na darovaných statcích „žil ještě roky“. Hilderichovy dcery, vandalské princezny, pak císař přijal jako potomky dvou císařů – Theodosia II. a Valentiniana III.
• Konec říše Vandalů (zdroj)
Gaiseric, stále ještě proslulý zkázou, kterou přivodil Římanům, byl muž střední výšky a chromý následkem pádu z koně. Byl to muž přemýšlivý a málomluvný, pohrdající luxusem, strašný ve svém hněvu, nenasytný, mazaně vítězící nad barbary a zručný v rozsévání zárodků rozepře k vyvolání nepřátelství. (169) Takový byl ten, jak jsme řekli, který přišel na úzkoslivé prosby Bonifacia do Afriky. Tam vládl po dlouhý čas a jak říkají, získal si vážnost od samého Boha. Před svou smrtí povolal své syny, aby jim nakázal, že mezi nimi nesmí být žádný spor kvůli prospěchu království, a aby každý vládl v určeném nástupnickém pořadí; to jest, aby nejmladší nastoupil po starším bratru a ten zas aby byl následován mladším. Protože dbali na tyto příkazy, vládli svému království šťastně po mnoho let a nezhanobili se občanskou válkou, jak je to běžné u jiných národů. Jeden po druhém následovali v nástupnictví nad královstvím a vládli lidem v míru.
Toto je jejich nástupnické pořadí: nejdříve Gaiserich, jenž byl otcem a pánem, potom Huneric, třetí byl Gunthamund, čtvrtý Thrasamund a pátý Ilderich. Ten byl vyhnán z trůnu a zabit Gelimerem, jenž přivedl svému národu zkázu tím, že nedbal rad svých předků a nastolil tyranii. Avšak co učinil, to nezůstalo nepotrestáno, neboť brzy se proti němu obrátila pomsta císaře Justiniána. S celou svojí rodinou a bohatstvím, z něhož se těšil jako lupič, byl odvlečen do Constantinopole nejproslulejším válečníkem Belisarem, magistrem militium Východu, bývalým konzulem a patriciem. Zde dopřál velkou podívanou lidem v cirku. Jeho lítost po svržení z královského úřadu přišla příliš pozdě. Zemřel jako pouhý poddaný v ústraní, byť se předtím odmítal podrobit se obyčejnému životu. Tak se po sto letech dostala Afrika, jež je v rozdělení zemského povrchu považována za třetí část světa, ze jha Vandalů a přišla zpět pod římskou říši. Země, kterou ruka pohana nadlouho odřízla od římské říše z důvodu zbabělosti císařů a zradě generálů, byla nyní obnovena moudrým princem a věrným vojevůdcem a dodnes šťastně vzkvétá. A byť musela po tom všem ještě podstoupit bídu občanské války a zradu Maurů, triumf císaře Justiniána, poskytnutý mu Bohem, přivedl ke šťastnému konci to, co započal.
• Problémy v nové africké prefektuře
V dubnu roku 534 byla ustanovena nová africká prefektura a Solomon byl oficiálně postaven do jejího čela. Narodil se nedaleko města Darasu (Dara, Turecko), byl to eunuch, ale jeho indispozice byla spíše následkem úrazu, než cíleného zásahu. Solomon byl velmi brzo konfrontován s domorodými Berbery, kteří po porážce Vandalů vycítili svoji šanci a již během Belisarových příprav k odjezdu napadli a porazili slabé římské posádky v Byzakiu (krajina mezi Kartágem a Numidií) a v Numidii. Proti útočníkům vytáhl Aigan a Rufinus, jejich oddíly však byly rozdrceny a oni zabiti. Solomon proto zahájil trestnou výpravu a roku 534/535 vytáhl s celým vojskem táhne k Mammě, kde narazil na nepřítele. Berbeři proti němu použili taktiku, která se již v minulosti osvědčila v boji proti generálům vandalského krále Thrasamunda: po obvodu svého tábora postavili velbloudy, jejichž pach měl plašit koně útočící jízdy. Solomonovi jezdci však sesedli z koní, prorazili obranu tábora, pobili na deset tisíc Berberů a všechny jejich ženy a děti vzali do otroctví. Spokojený vojevůdce se vrátil do Kartága, brzo však musel vyrazit na další akci do Byzakia. Barbaři poučeni minulou porážkou však ustoupili na horu Burgaon a nebylo je možno vylákat na rovinu. Císařští vojáci proto neočekávaně zaútočili v noci a nepřítele rozdrtili. Ztráty Berberů údajně činily na padesát tisíc mrtvých.
• Problémy v nové africké prefektuře (zdroj)
Po dobytí severní Afriky se císař Justinián rozhodl restaurovat tamější poměry, vrátit provincie do doby před vpádem Geiserichovým a vymazat všechny stopy po Vandalech, jakoby do země nikdy nepřišli. Protože mu vždy ležely na mysli církevní záležitosti, postupoval v tomto případě jednoduše, rázně a s krajní nesnášenlivostí vůči jinověrcům – ariánské kostely poručil odevzdat do rukou katolíků a všechny heretiky včetně těch, kdo se káli, vyloučil z veřejných úřadů. Vandalští bojovníci se pak stali otroky římských vojáků, kteří si vzali jejich manželky a dcery za manželky. Veškerý majetek, který byl v rukou barbarů, měl být restituován potomkům původních majitelů, pokud prokáží své nároky, což samozřejmě po tak dlouhé době nebylo vůbec jednoduché a vedlo k padělání listin a nekonečným soudním sporům.
Když císař dostal zprávu o vítězství u Tricamaronu, okamžitě začal pracovat na novém modelu správy severoafrických provincií, jenž zveřejnil v dubnu roku 534. Protože dříve byla Afrika jednou z diecézí italské prefektury, kde nyní vládli Ostrogóti, vytvořil pro ni vlastní prefekturu a správu civilních záležitostí svěřil pretoriánskému prefektovi Afriky, jehož vybavil odpovídajícími pravomocemi a příjmy. Prefekt pak řídil guvernéry sedmi provincií – Proconsularis, Byzaceny, Tripolitany, Numidie, obou Mauretánií a Sardinie. Druhá neboli Západní Mauretánie (Caesariensis) pak zahrnovala i Tingitanu, která za starých časů patřila pod hispánskou diecézi.
Protože vrchním velitelem římské armády v těchto provinciích již nemohl být italský magister militum, zřídil novou hodnost afrického magistra militum. Tak jako dříve se jeho armáda skládala z mobilních oddílů a pohraničních oddílů. K prvním z nich patřili vojáci, kteří přišli s Belisarem (comitatense), ze spojenců (foederátů) a z domorodých bojovníků (gentiles). Pohraničníkům, jenž byli dislokováni ve čtyřech oblastech pak veleli vévodové (duces), kteří měli ve své pravomoci i mobilní oddíly z těchto vojenských okrsků. Se zaváděním této vojenské organizace začal již Belisar ještě před svým odjezdem na Sicílii a jeho nástupci ji pak po několika letech přes všechny války a vzpoury úspěšně dokončili včetně systému pohraniční obrany, který měl bránit vpádům berberských kmenů. Berbeři však zaútočili ještě dříve, než měli Římané civilní správu v provinciích pevně ve svých rukou a než byli připraveni k obraně.
Situace byla dokonce tak vážná, že když Justinián poslal na podzim roku 534 Solomona, aby nahradil Belisara, vybavil jej nejenom vojenskými, ale i civilními pravomocemi, třebaže jinde přísně dbal na oddělení civilních a vojenských úřadů tak, jak se to praktikovalo od doby Diokletianovy. Solomon tak byl nejenom africký magister militum, ale i prefekt, což však byla spíše výjimka, neboť po jeho smrti pozorujeme, že prefekt byl podřízen magistrovi militum a před koncem století se magister militum stává skutečným císařovým místokrálem s titulem exarchy.
Ústředním motivem historie římské severní Afriky až do jejího dobytí Araby v polovině sedmého století je boj s Berbery přerušovaný pouze kratšími obdobími klidu. Každá provincie měla svého nepřítele – Tripolitánii ohrožoval kmen Louta, Byzacenu zase Frexi, obyvatelé Numidie zase žili v hrůze z barbarů z pohoří Aurès, kdežto Mauretánie jimi byla obsazena prakticky celá. Římané si je nikdy nepodrobili, i když to nebylo vysloveně nemožné, kdyby použilo vhodných metod. Především pak římská armáda bránila příliš dlouhé hranice proti nepříteli, jehož bojové oddíly tvořila především pohyblivá lehká kavalérie. I její nedostatečné početní stavy však ještě nemusely nic znamenat, kdyby císařští vojáci byli spolehliví. Ti se však ve válce spíše zaměřovali na shánění kořisti než na obranu provincií a byli vždy připraveni ke vzpouře, byla–li po nich vyžadována disciplína, a museli mít schopné velitele, kteří věděli, jak s nimi jednat. Takových však bylo jen velice málo a většina z nich nevěděla, co si počít nejenom s Berbery, ale i vlastními vojáky.
Belisarovi, Solomonovi nebo Janovi Troglitovi se sice nepodařilo zabezpečit trvalý klid na území severní Afriky, byli však alespoň úspěšní v obraně hranic, kdežto jejich méně schopní nástupci nezvládali ani Berbery , ani svoji armádu, a díky své neschopnosti ztratili prakticky vše, co velcí generálové vydobyli.
Římská vojenská doktrína nebyla ofenzivní a nepočítala s pacifikací barbarů na jejich vlastním území. Místo toho se plně soustředila na obranu opírající se o celou soustavu pevností, které sice nemohly nájezdníky zastavit, ale alespoň poskytovaly civilnímu obyvatelstvu bezpečné útočiště a armádě základnu pro obranu své země. Provést ve vhodný čas rychlý protiútok a napadnout Berbery na jejich vlastním území však Římané již nebyli schopni
Přes všechny opatření utrpěli Římané nejednou drtivou porážku a snadno mohli být zahnáni do moře. Vysvětlení, proč k tomu nedošlo, musíme vidět v chronické nejednotnosti berberských kmenů, v jejich vzájemné žárlivosti a v rozepřích mezi domorodými náčelníky. A tak zatímco jedni útočili, s druhými Římané vyjednávali a ti třetí bojovali na jejich straně jako spojenci.
Po svém příjezdu do Afriky pozvedl Solomon zbraně proti Cutsinovi a dalším domorodým vůdcům, kteří přepadli Byzacenu, zatímco Iabdas ničil Numidii. Nepřítele porazil v bitvě u Mamy, ale nezpůsobil mu takové ztráty, aby jej definitivně vyřadil ze hry. Teprve na jaře roku 535, když se vrátil s dalšími posilami, jej definitivně rozdrtil v bitvě u Burgaonu, jehož lokalizace není známa. Expedice do Numidie z léta tohoto roku již úspěšná nebyla, Solomon tedy alespoň kolem hlavních cest v Numidii a Byzaceně zbudoval opěrné body. A tak císař roku 536 považoval vítězství za dovršené a záležitost s Berbery za vyřízenou. (→535)

Římská říše a Orient
• Perský velekrál si žádá podíl na vandalské kořisti
Tradiční protivník římského impéria perský král Chosroes již lituje, že s císařem Justiniánem uzavřel mír a umožnil mu tak dobýt severní Afriku. Do Konstantinopole proto vyslal posly a položertem požadoval polovinu kořisti. (Ukázka z diplomatické korespondence: „Božský, dobrý, otec míru, ctihodný Husrav, král králů, šťastný, zbožný, dobrodějný, jemuž bohové dali velké štěstí a velkou říši královskou, obr obrů, který je od bohů vyznamenáván, císaři Justinianovi, našemu bratru…“)
• Smrt generála Hilvuda
Roku 533/534 se vojenský velitel Thrákie (magister militum per Thracias) Chilbudius, dosud úspěšně bránící dunajskou hranici říše, jako obvykle přeplavil pouze s malým vojskem na druhý břeh. Tentokráte však Slované postavili proti němu veškeré své síly a statečného Chilbudiuse v boji porazili a zabili. Po třech letech se jim tak konečně otevřela cesta přes hraniční řeku do bohatých říšských provincií.
• Vychází Corpus iuris civilis
Po dodatečných úpravách vyšla dne 16. 11. sbírka zákonů Corpus iuris civilis, skládající se z Codexu Justinianu, Digesty a Institutiones (Codex repetitae praelectionis?). Tyto nově uspořádané zákony, doplněné četnými dodatky, byly vyhlášeny jediným platným zákoníkem, čímž se úspěšně završila dlouholetá práce týmu odborníků. Nepodařilo se však odstranit všechny rozpory, rozdělení zákonů a soudnictví bylo nepraktické a některá zastaralá nařízení byla nahrazena až zákony ve sbírce Novel.


Itálie
• Smrt mladého krále Athalaricha
Počátkem roku se výrazně zhoršil zdravotní stav tuberkulózou trpícího ostrogótského krále Athalaricha a bylo jasné, že jeho život spěje rychle ke konci. Šlechta však nechtěla připustit, aby se po jeho smrti stala jedinou vládkyní jeho matka regentka královna Amalaswintha a na královnu vyvinula tak silný tlak, že ta dokonce uvažovala o možnosti odevzdat vládu nad Itálií do rukou císaře Justiniána. Když Athalarich 2. 10. opravdu zemřel, snažila se královna uklidnit šlechtu a do Ravenny si pozvala posledního žijícího mužského člena královského rodu Amalů Theodehada (Theudata, Theodata), syna Theoderichovy sestra Amalafridy, aby jej 3. 10. povýšila na svého spoluvládcem pod přísahou, že bude pouze formálním panovníkem a že veškerou moc bude mít, tak jako dosud, ona.
Slabý a neprůbojný Theodahad zatím na ravennském královském dvoře nepobýval, nezabýval se politikou a ani nezastával žádný úřad. Žil jako soukromník v Etrurii, kde svůj majetek chamtivě rozšiřoval často i za použití násilí, v důsledku čehož čelil četným žalobám a na základě rozhodnutí soudů musel mnohdy uchvácené pozemky vracet původním vlastníkům. Dostalo se mu kvalitní římské výchovy, zabýval se řeckou filozofií, četl Platona a měl přehled o antické i křesťanské literatuře. Amalaswintha mu zřejmě důvěřovala proto, že byl, tak jako ona, romanofil. Theodahad byl ženat s jinak neznámou Gundelivou (Gundelinou) a z tohoto svazku vzešel syn Theudegisclus a dcera Theodenantha (pravděpodobně Flavia Amala Amalafrida Theodenantha), která se provdala za Góta z nekrálovského rodu Ebrimutha. Aby Theodahadův nástup na trůn oznámili císaři, poslali do Konstantinopole poselstvo, které zde odevzdalo dva dopisy od obou spoluvládců; rovněž dvěma dopisy informovali římský senát. Císař Justinián proti mocenské změně v Itálii nic nenamítal.
Theodehad však velkou vděčnost své spoluvládkyni neprojevil a zřejmě popichován svojí ctižádostivou manželkou se spojil s germánskými národovci, které popouzelo to, že královna udržovala přátelské vztahy s Konstantinopolí a že císař Justinián dal mnohokrát najevo, že ji považuje za svoji chráněnku. Na svoji stranu získal příbuzné tří zavražděných gótských předáků (viz rok 526) a připravil spiknutí. V prosinci se předáci říše sešli, královnu sesadili a poslali do vězení na malém ostrově Martana ve Vulsinském (Bolsenském) jezeře v Etrurii, který snad byl jejím osobním majetkem. Do Konstantinopole vyslali patricia Liberia a vysokého úředníka Opiliu (Opilu), včetně mnoha dalších senátorů, kteří se císaři zaručili její bezpečností a odevzdali mu dopis, v němž svržená královna se svým sesazením souhlasila. Při osobním jednání s imperátorem se však vyslanci k puči stavěli negativně a mocenskou změnu schvaloval pouze Opilio. Pádem Amalaswinthy se římsko–ostrogótské vztahy prudce zhoršily a z Konstantinopole tento nebo příští rok poprvé zazněl požadavek, aby Theodehad uznal suverenitu východní říše. Císař se však ještě nerozhodl zahájit vojenský útok.
• Poslední konzul
Pro Západ byl jmenován jako poslední konzul v historii Decius Theodorus Paulinus mladší. Konzulát pak přetrval pouze na Východě, a to do roku 541.
• Pravidla benediktýnské řehole
Benedikt z Nursie sepsal v klášteře na Monte Cassino pravidla pro život ve své řeholi s cílem „založit školu pro službu Páně“.



Hispánie
• Metropole vizigótského království se stěhuje z Barcelony do Toleda
Válka proti romanizované Baetice a svébskému království přiměla Vizigóty roku 534/535 přenést hlavní město svého státu z Barcelony do Toleda.
• Spojenctví s Vandaly a obsazení Ceuty (zdroj)
Roku 533 uzavřel vizigótský král Teudis spojenectví s Vandaly namířené proti Konstantinopoli, přičemž výměnou za pomoc mu vandalský král Gelimer odstoupil pevnost Septem Frates (Ceutu). Té se však již roku 534 zmocnili východní Římané. Protože odstoupení Ceuty Vizigótům není zcela prokázané, je možné, že Teudis obsadil město z vlastního rozhodnutí, a to proto, aby zabránil dalšímu postupu východních Římanů směrem k Hispánii. Je však možné, že město bránili pro Vandaly gótští žoldnéři anebo vojáci vyslaní na pomoc Gelimerovi Teudisem. Po pádu vandalské říše by pak logicky zůstalo v jejich rukou. Je však jisté, že už roku 533/534 byli Vizigóti přítomni na druhé straně Gibraltarské úžiny, což více méně předpokládá pevné držení bætické provincie.
Král Teudis pravděpodobně přestěhoval hlavní město království z Barcelony do Toleda, jehož poloha v centru Hispánie umožňovala lepší kontrolu nad hispánskými provinciemi. Nevíme, kdy došlo ke změně hlavního města, ale zcela jistě to bylo před 24. listopadem roku 546, kdy zde král vydal zákon o nákladech a výdajích stran vedoucích soudní spory.
A.D. 535
Itálie
• Smrt královny Amalaswinthy a nástup Theodehada, válka s císařem
Příbuzní tří zavražděných gótských předáků (viz rok 526) vyhlásili sesazené ostrogótské královně Amalaswintě krevní mstu a požadovali její smrt. Královnin bratranec a spoluvládce Theodahad se tomuto požadavku podvolil a zachránit Amalaswinthu se nesnažil ani Petrus, vyslanec císaře Justiniána, který prý uposlechl výzvy císařovny Theodory do běhu věcí nezasahovat. Dne 30. 4. tedy přišli do jejího vězení na ostrově Martana ve Vulsinském (Bolsenském) jezeře v Etrurii vrazi a královnu udusili horkou parou v lázni. Amalaswinthina smrt vyprovokovala k akci útočné sousedy: císaři Justiniánovi již nestačilo, že se Theodahad od násilného činu distancoval, a také franští králové požadovali za smrt své sestřenice finanční kompenzaci. Nakonec se ostrogótští protivníci spojili a podepsali příslušnou smlouvu. Imperátor nyní zavelel do útoku a jeho vojevůdce Belisar se v červnu s pouhými osmi tisíci muži objevil u břehů Sicílie s úmyslem vyzkoušet gótskou pobřežní obranu a v případě neúspěchu ustoupit. Východní armáda však narazila jen na slabý odpor a brzo celý ostrov okupovala s výjimkou Palerma. Belisar město přinutil ke kapitulaci tak, že své lučištníky umístil na stožáry lodí, odkud mohli zasáhnout obránce. Zimoval v Syrakusách. Druhý útok vedl magister militum per Illyricum Mundos, bývalý generál krále Theodericha, na ostrogótskou Dalmácii a zabral celou provincie včetně Salon (Solin u Splitu, Chorvatsko).
Theodahad už viděl, že situace je vážná, a chystal se k válce. Na římských senátorech si vynutil přísahu věrnosti a hrozí jim, že zlikviduje jejich ženy a děti, jestliže jej v konfliktu nebudou podporovat. Svého zetě Ebrimutha vyslal na jih, aby císařským vojskům zabránil v překročení Messinské úžiny, jiné oddíly vytáhly proti Mundovi do Dalmácie, zatímco on sám s hlavními gótskými armáda opustil Ravennu a přesouval se k Římu. Zdejší senát byl hluboce znepokojen; povídalo se, že Theodahad chce senátorský stav vyhladit, Řím zničit a že vojsko je již na cestě. Římané proto protestovali a odvolávali se na rozhodnutí velkého Theodericha, který jim potvrdil právo nemít ve městě vojenskou posádku. Theodahad se je snažil upokojit tvrzením, že pokud pozval do Ravenny nějaké senátory, tak jako rádce, a ne jako rukojmí. Dále v listě tvrdil, že nechce nic jiného než Řím, jemuž „není na světě rovno“, pouze bránit a že s pobytem vojska nebudou mít žádné výdaje, neboť jeho muži se budou stravovat z vlastních zásob a tábořit vně hradeb.
• Smrt papeže Jana, na římský biskupský stolec usedá Agapetus
Dne 8. 5. zemřel papež Jan II. a 13. 5. byl jeho nástupcem zvolen Agapetus I. Král Theodahad si našel čas i pro církevní záležitosti a 5. 6. tuto volbu schválil na důkaz svého kladného vtahu k církvi. Nový papež, jehož primát císař uznal svým ediktem z 10. 5., spálil listiny, ve kterých jeho předchůdce na papežském stolci Bonifatius II. uvrhl svého protivníka protipapeže Dioscura do klatby a které Dioscurovi příznivci museli podepsat.
• Císař vyjednává s Theodehadem
Vojenské úspěchy na Sicílii a v Dalmácii vyprovokovali císaře k zahájení ofenzivní diplomatické aktivity. Vyjednávaní s Theodahadem bylo však improvizované – císařský vyslanec Petrus si nebyl jist, zda se usiluje pouze o omezené územní zisky, nebo jde o úplné podrobení Itálie. Jeho bojácný protihráč byl nyní ochoten odstoupit za mír Sicílii, ročně platit tři sta liber zlata a poskytovat pomocné sbory o síle třech tisíc mužů. Dále souhlasil s tím, že nebude smět popravovat senátory nebo katolické kněží, ani konfiskovat jejich majetek bez souhlasu imperátora. Pouze císař bude mít právo udělovat Italům nejvyšší vyznamenání, patricijskou nebo senátorskou hodnost. Při ceremoniálních příležitostech mělo být jméno císaře vyvoláváno první před jménem gótského krále a císařova socha musí stát po pravici sochy královy. Nakonec ale Theodahad úplně zpanikařil a slíbil odevzdat císaři vládu nad Itálií výměnou za jeden tisíc dvě stě liber zlata, pozemky a klidný život v konstantinopolském exilu. S tímto jeho písemným návrhem odcestoval na východ Petrus, papež Agapetus se svým pozdějším nástupcem Pelagiem a biskup Rusticius z Faesulae. Náměstku Kristovu se evidentně nechtělo, neboť se marně vymlouval, že nemá žádné peníze a že by si na úhradu cestovních výdajů musel vypůjčit a dát do zástavy liturgické předměty z baziliky sv. Petra. Také senát žádal císaře o mír listem, který zformuloval Cassiodorus Senator.
• Nový počátek letopočtu
Roku 525/532/535 vydal Dionysius Exiguus, gótský mnich působící v Římě, nové velikonoční tabulky, v nichž začal udávat roky od narození Krista. Datum jeho příchodu na svět určil na 25. 12. 753 od založení Říma a spletl se tedy o 6 – 7 let.
• Královna–vdova odchází do Itálie
Vdova po durynském králi Hermenefredovi Amalaberga, dcera sestry Theodericha Velikého Amalafridy, se po zavraždění svého manžela a obsazení země Franky uchýlila i s dětmi do Ravenny ke svému bratru Theodahadovi.


Římská říše a Orient
• Změna na konstantinopolském patriarším stolci, monofyzité si mohou oddechnout
Ortodoxní konstantinopolský patriarcha Epifanios zemřel a také jeho nástupce Anthemios poslal do Říma pravověrné vyznání víry. Pro východní monofyzity však měl pochopení a v jednom kázání se dokonce přiznal, že stojí na jejich straně. Také císař Justinián se snažil i s ohledem na očekávaný válečný konflikt v Itálii se svými heretickými poddanými nějak dohodnout, a proto v zimě roku 534 – 535 pozval do Konstantinopole čelného monofyzitického teologa Severa z Antiochie a seznámil jej s Anthemiem. Nový papež Agapetus však byl nekompromisní a při své osobní návštěvě v Konstantinopoli roku 536 dosáhl Anthemiova odvolání.
• Justiniánovy pokusy o smíření s monofyzity (zdroj)
Císař se krachem jednání mezi ortodoxními a monofyzity vedeném roku 532 nenechal odradit a stále hledal teologické principy, přijatelné pro obě strany. A zdálo se, že by jimi mohla být theopaschitská doktrína, považovaná za ortodoxní, která tvrdila, že „jeden ze svaté trojice trpěl osobně na kříži“, což obhajovali již roku 519 před patriarchou Janem a papežský nunciem čtyři skythští mniši. Tento názor však napadli tzv. „Bdělí mniši“ jako kacířský, přičemž celkem správně poukazovali na jeho nápadnou shodu s kacířskou úpravou hymnu Trisagion císaře Anastasia. Justinián se začal o tento problém zajímat a opakovaně psal papežovi Hormisdovi dopisy, v nichž jej vyzýval, aby se k tomu vyjádřil. Ten se ale konkrétní odpovědi vyhýbal. Justinián tedy roku 533 učinil politické rozhodnutí a vydal edikt, v němž implicitně tvrdil, že „jeden ze svaté trojice osobně trpěl“, načež získal jeho potvrzení papežem Janem II. „Bdělí mniši“ to však odmítli přijmout a byli exkomunikováni, přičemž ani umírnění monofyzité Severa z Antiochie se nenechali oklamat tímto teologickým vzorcem, který vůbec neřešil ty hlavní problémy. Druhý pokus císaře Justiniána o smíření ortodoxních s monofyzity tedy selhal; co však následovalo poté, lze jen stěží vysvětlit. Snad se zde projevil vliv monofyzitům nakloněné císařovny Theodory…
Když totiž v červnu roku 535 zemřel konstantinopolský patriarcha Epiphanius, byl jeho nástupcem zvolen Anthimus, biskup z Trapezuntu a tajný monofyzita, který však nyní dal své teologické názory jasně najevo, když Severovi z Antiochie poslal dopis obsahující vyznání této víry. Byl také ve styku s monofyzitickým alexandrijským patriarchou, přičemž ortodoxního jeruzalémského patriarchu nabádal, aby následoval jeho příkladu. (Na alexandrijském biskupském stolci nahradil Timothea IV. dne 9. nebo 12. 2. roku 535 Theodosius. Ale ve stejnou dobu byl patriarchou zvolen i Gainas, stoupenec radikálního monofyzity Jana z Halikarnassu, který se udržel po dobu 103 dnů, tj. do 23. 5. nebo 25. 5. roku 535.)
Severus pak přijel do Konstantinopole a císařovna jej ubytovala ve Velkém paláci. Ale antiochijský patriarcha Ephraim, věrný stoupenec chalcedonské varianty křesťanské víry, poslal dopis papeži s varováním, že kacířství je opět na vzestupu. (→536)
• Změna na alexandrijském patriarším stolci
Monofyzitický alexandrijský patriarcha Timotheos II. zemřel a jeho víře nakloněná císařovna Theodora napsala egyptskému prefektovi Dioscorovi a egyptskému vévodovi Aristomachovi dopis, v němž je vybízela, aby ke stolci dopomohli Severovu žáku Theodosiovi a vyřadili tak ze hry Justiniánova katolického kandidáta. Umírněný monofyzita Theodosios se tedy opravdu ujal správy egyptské církve, ale musel čelit nepřátelství jak ortodoxních, tak tvrdého jádra monofyzitů, kteří si na biskupský stolec dosadili vlastního kandidáta arcidiákona Gainase. Po 103 dnech však proti Gainovi zasáhl Theodořin chráněnec Narses silou, sesadil jej a deportoval na Sardinii, načež Justiniánovi nezbylo nic jiného, než se s Theodosiem smířit. (Theodosios patřil k stoupencům umírněného monofyzity Severa z Antiochii, většina obyvatel Egypta však vyznávala učení bývalého Severova přítele Juliána z Halikarnassu, který dovedl monofyzitickou doktrínu do extrému tvrzením, že Kristovo tělo bylo „neporušené“(?) – v anglickém originálu „incorruptible“.)
• Sirmium nakrátko v římských rukou!
Císařská armáda nakrátko obsadila strategicky důležité město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko), sídlo pretoriánského prefekta Illyrika (do roku 440/441, kdy utekl do Thessaloniky – Soluně před Huny). Neudržela jej však a Sirmia se již příští rok zmocnili Gepidové.
• Reforma provincií
Příliš pozdě (v letech 535 – 536) se císař Justinián pokusil o reformu provincií. Provinční vlády podstoupily reorganizaci a státní úředníci přebrali civilní, vojenské a daňové pravomoci. Tak např.: do nové První Arménie bylo začleněno území Vnitřní Arménie („římské království“ anektované roku 390), část území dřívější První Arménie včetně Sataly a dalších dvou měst, včetně dvou měst z někdejšího Pontu Polemoniacu. Hlavním městem byla Justinianopolis a guvernér Armén Akakios, který je však zanedlouho svými krajany zavražděn, dostal s hodností prokonzula i vojenské pravomoci. Druhá Arménie zahrnovala zbytek dřívější První Arménie s „některými dodatky“. Třetí Arménie byla někdejší Druhá Arménie, jejím hlavním městem se stalo Melitené (Malatya, Turecko) a i její „dux“ Armén Tomáš měl vojenské pravomoci. Čtvrtá Arménie zahrnovala satrapie Sofanénu, Anziténu, Sofénu, Asthianému a Balabiténu, tj. země anektované roku 387, a patřila k ní Martyropolis (Farkin, Turecko) a Kitharizon.
• Reforma provincií (zdroj)
Došlo i ke změnám ve správě římské Arménie ležící za Eufratem, která dosud podléhala „domorodým“ místokrálům, na něž zase dohlíželi římští důstojníci s titulem comes Armeniae, resp. od roku 528 magister militum per Armeniae. (Titul místokrále se již rozhodnutím Zenonovým nedědil v rodové linii, ale uděloval jej samotný císař.) Justinián nyní zorganizoval Arménii jako regulární římskou provincii a pod názvem 4. Arménie ji svěřil svému guvernérovi s hodností konzula se sídlem v Martyropoli (Farkin, Turecko), přičemž arménští místokrálové úplně zmizeli z dějin. Ve stejnou dobu, tzn. roku 536, byla na území při Černém moři vytvořena 1., 2. a 3. Arménie.
• Suffragia (tj. poplatky za získání úřadů) byly zrušeny; na východě propukla morová epidemie.
• Etiopie si bude Jemen spravovat přímo
Proti pronásledování křesťanů, které organizoval himjarský vládce židovské víry Júsuf Dhú Nuwás, zasáhla roku 523 za podpory římského loďstva Etiopie. Dhú Nuwás musel uprchnout ze svého sídelního města, ale krutě se pomstil křesťanům v Nadžránu, městě christianizovaném v raném 5. století, z nichž velmi mnohé dal upálit ve vykopaném příkopě (na událost vzpomíná i Korán). Roku 525 byl však definitivně poražen. Etiopský vládce ponechal Jihoarabům zpočátku autonomii, ale po jejich povstání byl do úřadu místodržícího v jižní Arábii roku 535 dosazen etiopský vojevůdce Abraha, muž, který si tu počínal velmi nezávisle. V roce 575 se pak zdejší kraje ocitly pod vládou Peršanů.


Podunají
• Narození prince Valdara, Hildigis prchá k Slovanům
Kolem roku 535 se langobardskému králi Wachonovi a jeho třetí ženě Silinze (Silinga) narodil dlouho očekávaný syn Valdar (Valdarus, Walthari) a otec neduživému potomkovi zajistil nástupnictví bez ohledu na nároky oprávněného dědice trůnu prince Hildigise. Ten se na královském dvoře ocitl ve smrtelném nebezpečí, a proto prchl ke Slovanům, kteří s vysokou pravděpodobností sídlili na dnešní jižní Moravě a na západním Slovensku – toto Prokopiovo líčení je prvním důkazem o přítomnosti našich předků na území našeho státu, na které pronikli kolem roku 530. Hildigis získal u Slovanů významné postavení a snažil se v čele ozbrojených slovanských družin prosadit silou své dynastické nároky. Pro určitou podobnost s jistým franským kupcem bývá nazýván „Sámo před Sámem“.


Severní Afrika
• Válka s domorodými Berbery
Roku 534/535 vyrazil vojenský velitel Afriky Solomon proti loupícím domorodým Berberům k Mammě. Berbeři proti němu použili taktiku, která se již v minulosti osvědčila v boji proti generálům vandalského krále Thrasamunda: po obvodu svého tábora postavili velbloudy, jejichž pach plašil koně útočící jízdy. Solomon však poručil sesednout a opěšalým římským jezdcům se podařilo prorazit obranu tábora. Deset tisíc Berberů bylo pobito a všechny jejich ženy a děti skončily v otroctví. Spokojený vojevůdce se vrátil do Kartága, pak ale vyrazil do Byzakia. Barbaři poučeni minulou porážkou ustoupili a obsadili vrchol hory Burgaon. Protože je nebylo možno vylákat na rovinu, zaútočili císařští vojáci neočekávaně v noci a nepřítele rozdrtili. Ztráty Berberů údajně činily na padesát tisíc mrtvých. I v další bitvě svedené roku 535 Solomon barbary porazil a po jejich marném pronásledování se vrátil na zimu vrátil do Kartága, odkud organizoval námořní akci proti třem tisícům vzbouřených Berberů, pustošícím okolí sardinského města Karanalis, které sem kdysi deportovali Vandalové. Aby před nepřátelskými útoky zabezpečil vnitrozemí, začal budovat pohraniční pevnosti, z nichž mnohé existují do dneška. (→536)
• Válka s domorodými Berbery (zdroj)
(534) Po svém příjezdu do Afriky pozvedl Solomon zbraně proti Cutsinovi a dalším domorodým vůdcům, kteří přepadli Byzacenu, zatímco Iabdas ničil Numidii. Nepřítele porazil v bitvě u Mamy, ale nezpůsobil mu takové ztráty, aby jej definitivně vyřadil ze hry. Teprve na jaře roku 535, když se vrátil s dalšími posilami, jej definitivně rozdrtil v bitvě u Burgaonu, jehož lokalizace není známa. Expedice do Numidie z léta tohoto roku již úspěšná nebyla, Solomon tedy alespoň kolem hlavních cest v Numidii a Byzaceně zbudoval opěrné body. A tak císař roku 536 považoval vítězství za dovršené a záležitost s Berbery za vyřízenou.
• Opatření proti jinověrcům
Císař Justinián vydal opatření proti heretikům a pohanům v nově dobyté africké prefektuře a jejich svatyně poručil proměnit v katolické kostely. Zajímavé je, že se to týkalo i Židů.


Franská říše
• Franskému králi Chlotharovi I. se narodil syn Sigibert a jeho bratru Theudebertovi I. Theudovald.


Hispánie
• Hlavním městem bude Toledo
Válka proti romanizované Baetice a svébskému království přiměla roku 534/535 Vizigóty přenést hlavní město svého státu z Barcelony do Toleda.
A.D. 536
Římská říše
• Papež v Konstantinopoli, opatření proti monofyzitům
Císař Justinián souhlasil s nabídkou ostrogótského krále Theodehada, že se zřekne vlády nad Itálií výměnou za jeden tisíc dvě stě liber zlata, pozemky a klidný život v konstantinopolském exilu, kterou mu tlumočil v Konstantinopoli papež Agapetus I., pozdějším papež Pelagius, biskup Rusticius z Faesulae a jeho zmocněncem pro italské záležitosti Petrus. Pak se ovšem Agapetus pustil do východních heretiků a dne 1. 3. odsoudil sympatiím k monofyzitům známého konstantinopolského patriarchu Anthemia. Justinián se jeho nátlaku podvolil, dne 13. 3. Anthemia sesadil a nahradil již ortodoxním Mennou (Menou), představeným hospicu Sampson. Poté se za Mennova předsednictví konala synoda, která exkomunikovala Anthemia, čelného monofyzitického teologa Severa z Antiochie a všechny jejich stoupence – jednání se však Agapetus již nemohl zúčastnit, protože 22. 4. zemřel. Dne 6. 8. Justinián obě exkomunikace potvrdil, oba preláty poručil izolovat mimo velká města a Severovy práce spálit. S pomocí císařovny Theodory se však Severus vrátil do Egypta, kde roku 538 i zemřel, zatímco po Anthemiovi se slehla zem a až po Theodořině smrti roku 548 jej našli v části císařského paláce vyhrazeného ženám.
Brzo však císařovna přijala i dalšího uprchlíka – její chráněnec umírněný alexandrijský monofyzitický patriarcha Theodosios nemohl ani s pomocí císařské armády vzdorovat útokům tvrdého jádra egyptských monofyzitů, kteří do čela egyptské církve zvolili arcidiákona Gainase, a s žádostí o pomoc se obrátil na Theodoru. Ta šla za manželem a Justinián ji dal v řešení problému volnou ruku. Po ukončení vyšetřování se Theodora samozřejmě postavila za Theodosia a prohlásila, že byl vysvěcen oprávněně. Justinián si nyní myslel, že mu Theodosios bude vděčný, a proto jej pozval do Konstantinopole a vybídl, aby přestoupil na chalkedonskou víru. Samozřejmě jeho odpovědí byl zklamán, a proto jej poslal i s dalšími třemi sty monofyzity do exilu v thrácké pevnosti Derkon. I Theodosia zachránila Theodora, která jej převezla do Konstantinopole a ubytovala v Hormisdově paláci. Na smrtelném loži (roku 548) ji musel Justinián přísahat, že bude tyto monofyzitické uprchlíky chránit, a zdá se, že svůj slib i dodržel.
• Konec smíru s monofyzity (zdroj)
(535) Jako nástupce konstantinopolského patriarchy Epiphania, který zemřel v červnu roku 535, byl zvolen Anthimus, biskup z Trapezuntu. Když se však ujal svého úřadu, vyšlo najevo, že byl tajným monofyzitou, neboť Severovi (antiochijskému patriarchovi v letech 512 – 518) poslal dopis obsahující vyznání této víry. Byl také ve styku s monofyzitickým alexandrijským patriarchou a jeho ortodoxního jeruzalémského kolegu Petra dokonce nabádal, aby následoval jeho příkladu. (Dne 9. nebo 12. 2. roku 535 nahradil na alexandrijském biskupském stolci Timothea IV. Theodosius, ale ve stejnou dobu byl patriarchou zvolen i Gainas, stoupenec radikálního monofyzity Jana z Halikarnassu, který se udržel po dobu 103 dnů, tj. do 23. 5. nebo 25. 5. roku 535.)
Ale antiochijský patriarcha Ephraim, věrný stoupenec chalcedonské varianty křesťanské víry, poslal dopis papeži Agapetovi s varováním, že kacířství je opět na vzestupu. Když Agapetus se začátkem roku 536 objevil v Konstantinopoli, byl císařem Justiniánem přijat s velikou úctou a oba muži si prý s chutí popovídali latinsky. S Anthimem se však odmítl setkat a nakonec dosáhl i jeho sesazení (12. 3. roku 536, tj. po 10 měsících na biskupském stolci). Novým konstantinopolským patriarchou pak vysvětili Menase (13. 3.), přičemž sám pak zemřel již o několik týdnů později.
V květnu roku 536 pak Menas svolal církevní synodu, která proklela (anathemizovala) Anthima, Severa a některé další (Petra z Apemeie, mnicha Zoorase) a zavrhla jejich spisy. Tak byla na Východě zahájena nová vlna pronásledování monofyzitů, kterou ve stylu „velkého inkvizitora“ především organizoval především Ephraim z Antiochie. Monofyzitičtí historici pak líčí, jak byli jejich souvěrci vezněni, mučeni, umučeni (Jan z Telly) anebo upalování. K novému potlačování monofyzitismu možná císaře přivedly jeho zájmy v Itálii, když přece nemohl připustit, aby Italové pochybovali o jeho pravověrnosti a vyčítali mu byť koketování s jakoukoli herezí. (Severus prožil poslední roky svého života ve svém bezpečném úkrytu v egyptské poušti a zemřel asi 8. 2. roku 538/539/542. Anthimus upadl do zapomenutí, přičemž se později se ukázalo, že se ho spolu s dalšími monofyzity (Theodosius z Alexandrie) ujala císařovna Theodora a nechala ho žít ve svém paláci.) (→537)
• Origenovské kacířství v Palestině (zdroj)
Roku 536 sesadil konstantinopolský patriarcha Menas alexandrijského patriarchu Theodosia a do Alexandrie vyslal jako jeho nástupce Pavla, mnicha z Tabenny, s plnou mocí očistit biskupské stolce patriarchátu od kacířů. Praefectus Augustalis Rhodon
pak dostal instrukce podporovat všechny jeho kroky, které uzná za vhodné. A zdálo se, že vítězství nad heretiky bylo úplné…
Avšak ani tvrdé zacházení s Theodosiem, jenž nepožíval velké autority, nevyvolalo takovou nelibost jako případ jistého diákona jménem Psoes, který byl zatčen a umučen Rhodonem za to, že se postavil novému patriarchovi na odpor. Císařovna Theoodra zuřila a trvala na tom, že se celý případ musí vyšetřit.
Císař tedy Rhodona nahradil římským senátorem Liberiem, jenž zastával vysoké úřady v ostrogótské Itálii a do Konstantinopole přijel jako vyslanec krále Theodehada, a poslal jej do Alexandrie v čele církevní komise, jejímž členem byl i papežský nuncius Pelagius, vyšetřit jednání Pavlovo. Když přišli do Gazy, svolali na Velikonoce roku 542 církevní synodu, která pod předsednictvím Pelagiovým rozhodla o tom, že Pavel je vinen Psoesovou smrtí, a sesadila ho. (Podle jiného zdroje skončil Pavel na alexandrijském stolci již roku 540). (→542)
• Gepidové se zmocnili Sirmia
Tradiční spojenci Konstantinopole Gepidové využili války v Itálii, přešli Dunaj, obsadili ostrogótskou (původně římskou) provincii Pannonia secunda i s důležitým městem Sirmiem (Sremska Mitrovice, Srbsko) a za obvyklého plenění a násilností pronikali dále na území říše. Konstantinopol se se ztrátou strategicky důležité pevnosti nehodlala smířit a odmítla jim platit obvyklý tribut. Také útoční Slované se objevili až na pobřeží Jadranu.
• Reforma provincií
Příliš pozdě (v letech 535 – 536) se císař Justinián pokusil o reformu provincií. Provinční vlády podstoupily reorganizaci a státní úředníci přebrali civilní, vojenské a daňové pravomoci. Tak např.: do nové První Arménie bylo začleněno území Vnitřní Arménie („římské království“ anektované roku 390), část území dřívější První Arménie včetně Sataly a dalších dvou měst, včetně dvou měst z někdejšího Pontu Polemoniacu. Hlavním městem byla Justinianopolis a guvernér Armén Akakios, který je však zanedlouho svými krajany zavražděn, dostal s hodností prokonzula i vojenské pravomoci. Druhá Arménie zahrnovala zbytek dřívější První Arménie s „některými dodatky“. Třetí Arménie byla někdejší Druhá Arménie, jejím hlavním městem se stalo Melitené (Malatya, Turecko) a i její „dux“ Armén Tomáš měl vojenské pravomoci. Čtvrtá Arménie zahrnovala satrapie Sofanénu, Anziténu, Sofénu, Asthianému a Balabiténu, tj. země anektované roku 387, a patří k ní Martyropolis (Farkin, Turecko) a Kitharizon.
• Reforma provincií (zdroj)
Císař Justinián reorganizoval správu římské Arménie ležící za Eufratem, která dosud podléhala „domorodým“ místokrálům, na něž zase dohlíželi římští důstojníci s titulem comes Armeniae, resp. od roku 528 magister militum per Armeniae – titul místokrále se již rozhodnutím Zenonovým nedědil v rodové linii, ale uděloval jej samotný císař –, když ji roku 536 přeměnil na regulární římskou provincii a pod názvem Čtvrtá Arménie ji svěřil guvernérovi s hodností konzula se sídlem v Martyropoli (Farkin, Turecko), přičemž arménští místokrálové úplně zmizeli z dějin. Ve stejnou dobu byla na území při Černém moři vytvořena První, Druhá a Třetí Arménie.
• Narození Euagria Scholastika
Na svět přišel římský historik Euagrios Scholastikos (†593). Ve svém díle Ekklésiastiké historia (Církevní dějiny) vylíčil období let 431 - 593 a zachytil důležitá fakta pro poznání dogmatických sporů 5. - 6. století.


Itálie
• Římsko–ostrogótská válka
Jako horký kandidát na uvolněný římský biskupský stolec odjel do Itálie diákon Vigilius, člověk císařovny Theodory, který ji zřejmě za podporu své kandidatury slíbil smíření západu s východními monofyzity. Do čela římské církve se však ještě neprosadil, neboť kněží a římský lid zvolili dne 1./8. 6. Agapetovým nástupcem Theodahadova člověka subdiákona Silveria, syna papeže Hormisdy.
V srpnu zradil vojenský velitel Ebrimuth svého tchána krále Theodahada, přešel stranu nepřítele a umožnil císařovu vojevůdci Belisarovi překonat Messinskou úžinu a vstoupit na Apeninský poloostrov, za což byl později v Konstantinopoli odměněn titulem patricia. Do Rhegia přišli za Belisarem vyslanci italských měst, blahopřáli mu a přivezli jeho vojsku tolik cenné zásoby. Císařská armáda poté vyrazila na sever a postupovala podél pobřeží, provázená válečnou flotilou. Jejím příchodem nebyli rozhodně nadšeni obyvatelé silně opevněné Neapole, většinou Řekové a Židé, kteří uprchli z východu před náboženským útiskem. Nejdříve marně žádali Theodahada o pomoc, pak se ale bránili spolu s gótskou posádkou sami. Po dvacet dnech obléhaní však Belisarovi muži pronikli za hradby špatně zajištěným akvaduktem, město dobyli, vyplenili a jeho obyvatele zmasakrovali. Aby si vytvořil základnu pro útok na Kampánii a Latium, zanechal Belisar v Neapoli a blízkých Kumách posádku a postupoval na Řím. V Dalmácii však Gótové přešli do protiútoku. Bitva sice skončila nerozhodně, ale římský velitel Mundos padl a jeho vojáci vyklidili Salony (Solin u Splitu, Chorvatsko), které však zůstaly neobsazeny.
Na podzim se do Říma vrátili vyslanci Petrus a Anastasius a odevzdali Theodahadovi list, ve kterém císař vyslovil souhlas s jeho návrhy. Poslové však skončili ve vězení, protože Theodahad, který krátce před tím dostal zprávu o vítězství svých zbraní v Ilýrii a smrti Mundově, se rozhodl definitivně vstoupit do války s východním císařstvím. Někdy v listopadu nebo v prosinci tedy opustila gótská armáda své tábory před hradbami Říma a vydala se po „královně dlouhých cest“ Via Appia na jih proti Belisarovi. Své ležení si Gótové rozbili v Regatě v Pontijských bažinách, mezi Forum Appi a Terracinou, kde měli dostatek trávy pro své koně. Svým slabým a nerozhodným králem však již byli natolik znechuceni, že jej prohlásili za sesazeného, a zvolili si místo něho muže neurozeného původu Vitigese (Witigese, Witichise), snad velitel Theodahadovy ochranky, jenž se nedávno projevil jako schopný vojevůdce. Vitiges okamžitě poslal oddíl vojska do Říma s úkolem Theodahada zatknout. Ten se dal na útěk a po Via Flaminia směřoval do bezpečné Ravenny. Na cestě byl však dostižen a zavražděn svým osobním nepřítelem Optarem, zatímco jeho syn Theodegisclus skončil ve vězení. Vitiges se vrátil do Říma a vydal zde prohlášení o svém nástupu na trůn a o konci vlády Amalů; od této doby měli být ostrogótští králové opět voleni svobodně, tak jako kdysi v Pannonii. Dále vyhlásil svůj záměr opustit Řím, stáhnout se do Ravenny, zde vybudovat silnou armádu, ukončit válku s Franky a vrhnout všechny své síly proti Belisarovi. Římané měli prozatím své město s pomoci gótské posádky bránit sami, protože jestliže zradí, „bude pro Góty lepší bojovat se zjevným nepřítelem, než skrytým“. Poté Vitiges shromáždil senát a vysoký klérus včetně papeže, přijal ode všech slib věrnosti a s připomínkou všech dobrodiní, kterých se jim dostalo od velkého Theodericha, je vybídl, aby se chovali loajálně. Nato si sebou vzal mnoho senátorů jako rukojmí a v prosinci odtáhl do Ravenny, zatímco k obraně Říma zanechal jako posádku čtyři tisíce mužů pod Leuderisem. V komnatách ravennského paláce našel v hlubokém zármutku nad pádem jejího rodu mladičkou Amalaswinthinu dceru Matasunthu a proti její vůli si ji vzal za manželku, což v očích mnoha Gótů legalizovalo jeho královské postavení. V dopise adresovaném všem svým italským soukmenovcům zdůraznil že sice nepatří k Theoderichově rodu pokrevně, ale svými činy se velkému králi vyrovná.
Císařská armáda operující v Dalmácii znovu vstoupila do Salon a Belisar zahájil po Via Latina pochod na Řím. Jakmile se o jeho příchodu dozvěděli Římané, přijali rozhodnutí neklást ozbrojený odpor a vyslat mu vstříc mírovou delegaci. (O kapitulaci se nejvyšší měrou zasloužil rod Aniciů, tak krutě pronásledovaný králem Theoderichem, a nenávistí k ariánům vedený papež Silverius.) Belisar uvítal velmi přátelsky vyslance Fidelia a ostatní představitele senátu a kléru a přijal od nich klíče od městských bran. Leuderis viděl, že sám Řím neudrží, a proto svým vojákům poručil stáhnout se do Ravenny, zatímco on sám se nechal zajmout. A tak zatímco Gótové odcházeli po Via Flaminia na sever, vstoupili Řekové šedesát let po pádu západořímské říše (9./10. 12.) bránou Asinaria do Věčného města. Římané uvítali nevelké císařské vojsko jásotem: jedni je oslavovali jako osvoboditele, jiní se radovali nad vyhnání ariánských kacířů a zbytek snil o obnovení římského impéria. Netušili však, že právě vyměnili relativní svobodu a mírnou gótskou vládu za typickou východní despocii a že nastávající válka zpustoší nejenom Řím, ale i celou Itálii. Belisar o vývoji situace informoval císaře a poslal mu do Konstantinopole Leuderise a klíče od městských bran.
• Římsko–ostrogótská válka (zdroj)
Magister militum per Illyricum Mundo porazil gótské jednotky v Dalmácii a dobyl její metropoli Salonu (dnešní Split); v reakci na to však byla z Itálie urychleně vypravena gótská armáda, kterou v mladickém zápalu napadl s průzkumnou jednotkou Mundonův syn Mauricius a v boji padl. Mundo „zachvácen nevýslovnou zuřivostí“, uvádí Prokopios, na Ostrogóty bez přípravy zaútočil, zvítězil, ale při bezhlavém pronásledování nepřítele Mundo, „bolestí nad synovou smrtí připravený o rozvahu“, padl. Po Mundonově smrti sice ostrogótský velitel Gripa Salonu nakrátko dobyl zpět, brzy byl ale vypuzen armádou nového magistra militum per Illyricum Konstantina a Konstantinopol tak definitivně ovládla většinu západobalkánských držav.


Franská říše
• Ostrogótsko–franské spojenectví uzavřeno
V zimě roku 536/537 se král Vitiges připravoval na válku: shromažďoval své jednotky a vybavoval je zbraněmi a potřebným materiálem. Protože nemohl válčit na dvou frontách, rozhodl se ukončit válku s Franky a po pěti letech bojů zahájit s nimi mírová jednání. Králům Childebertovi I. a Chlotharovi I. nabídl Provence, jejich synovci Theudebertovi I zase bývalou římskou provincii Raetia prima včetně okolí města Chuury a protektorátu nad Alamany a zavázal se jim vyplatit dvacet kentenariů zlata (tj. dva tisíce liber, 1 kentarion = 32,6 kg). Na druhou stranu franští králové souhlasili s vojenskou spoluprací a příslušnou smlouvu podepsali již příštího roku. Ostrogótské vojsko se poté stáhlo do ohrožené Itálie, provincie obsadila franská armáda, výkonná původní gótská státní správa však zde zůstala zachována. Childebert a Chlothar vládli zpočátku jako spoluvládci, ale nakonec se celého území zmocnil Childebert. Úplatní franští králové slibovali také císaři, že ho vojensky podpoří.


Severní Afrika
• Belisar potlačuje vojenskou vzpouru, do Afriky jede Germanus
Minulý rok zakázal císař Justinián ariánským kněžím konat bohoslužby, křty a všechny církevní obřady, uzavřel ariánské kostely a přikázal ariánům vrátit katolické církvi všechny jí dříve zabavené budovy i liturgické potřeby. To vyvolalo povstání, k němuž se přidali i římští vojáci, nespokojení s životními podmínkami – dostali sice kořist a vandalské ženy, ale půda připadla císaři; mohli sice na ni hospodařit, ale byli za to povinování odvádět daně. K nespokojencům se přidali i Vandalové, kteří dezertovali z armády vyslané proti Peršanům, a všichni měli podporu v civilním obyvatelstvu, jenž nebylo nadšeno silným daňovým útiskem a nesnášenlivou církevní politikou.
O Velikonocích dne 23. 3. podnikli nespokojenci neúspěšný atentát na správce Afriky Solomona, načež začali drancovat město a vraždit jeho obyvatele. Solomon nejdříve vyhledal chrámový azyl a pak odplul na Sicílii, aby požádal o pomoc vojevůdce Belisara. Vzbouřenci se zatím stáhli na tzv. Bullské pole (planina západně od Kartága), kde si za svého velitele zvolili Stotzase. Ten si vzal devět tisíc bojovníků a opět přitáhl ke Kartágu, které oblehl s úmyslem zmocnit se jej již definitivně. V kartaginském přístavu se však s pouhou stovku vojáků vylodil Belisar, což vzbouřence znejistělo do té míry, že se dali na ústup. Belisar je již se dvěma tisíci muži pronásledoval, aby je u města Membresy porazil a jejich zbytky poručil pronásledovat na západ do Numidie. Pak se jako vítěz vrátil do Kartága, odkud odplul na Sicílii, aby i zde čelil vážné vzpouře. Císařská armáda však u města Gazofyly vypověděla svým důstojníkům poslušnost, povraždila je v kostele a přidala se k povstání.
Císař Justinián nahradil Solomona svým synovcem Germanem a vyslal jej do Afriky s úkolem vzpouru potlačit. V Kartágu Germanus zjistil, že situace je vážná, neboť dezertovaly a k rebelům se přidaly plné dvě třetiny místních vojenských oddílů. Vojáky získával na svoji stranu penězi, a když Stotzas viděl, že k němu přebíhají po celých oddílech a že se mu celé jeho vojsko brzo rozuteče, vytáhl proti Kartágu. Germanus jej však u Scalae veteres (Celas Vatari?) rozdrtil a na dva roky tak zajistil africkým provinciím klid.

• Belisar potlačuje vojenskou vzpouru, do Afriky jede Germanus (zdroj)
(535) Když po Solomonových akcích z let 534 – 535 považoval císař Justinián vítězství za dovršené a záležitost s Berbery za vyřízenou, hluboce se mýlil. Pacifikace domorodců, která tak dobře začala, totiž byla obrácena vniveč nebezpečnou vzpourou v armádě, která měla mnoho příčin – vyplácení žoldu se zpožďovalo, protože daně, z nichž se hradil, nebyly spláceny, vojáci nebyli spokojení s dělením kořisti a ariány mezi foederátními jednotkami zase provokovala nesnášenlivá císařova náboženská politika, která byla právě uváděna v život. Muži, kteří se oženili s vandalskými ženami, se zase chtěli zmocnit majetku, jenž náležel rodinám svých manželek a propadl státu. Především pak magistr militum Africae Solomon striktně trval na vojenské disciplíně a nedokázal být alespoň trochu shovívavý, čímž si proti sobě popudil nejenom mužstvo, ale i důstojnický sbor.
Avšak vrazi, kteří na něj čekali o Velikonocích roku 536, nenašli v sobě odvahu svůj čin dokonat a prchli i se svými společníky z Kartága na planinu Bulla Regia, zatímco ostatní se dali do loupení a vraždění. Solomonovi nyní bylo jasné, že situaci nezvládne, a proto velení předal Theodorovi a Martinovi, aby „v jeho nepřítomnosti dělali, co mohou“, a sám se spolu s historikem Prokopiem vydal na Sicílii požádat o pomoc Belisara, který právě dokončil okupaci ostrova. Belisar neztrácel čas a připlul do Kartága, kde našel Theodora obleženého devíti tisíci rebely, jak se právě chystá kapitulovat. Vzbouřence vedl Stotzas, příslušník osobních oddílů Martinových, jehož cílem bylo vytvořit vlastní nezávislé africké království. Belisarovým příjezdem se situace změnila a Stotzas přerušil obléhání a začal se stahovat do Numidie – další jasný důkaz jakou prestiž si císařův vojevůdce získal svým vítězstvím nad Vandaly.
Belisar si nyní vzal těch několik loajálních vojáků, kteří ještě v Kartágu zbyli a spolu se stovkou vlastních mužů se vydal v jeho stopách. Vzbouřence předstihl, počkal na ně v Membresse (Mejez el–Bab na řece Bagradas – Mejerdě) a porazil je. Rebelové se rozprchli, přesto se ale odmítali vzdát. Belisar však nemohl zůstat v Africe, protože jej bylo potřeba na Sicílii. Postaral se tedy o to, aby byl Solomon odvolán a nahrazen dvěma jeho důstojníky Theodorem a Ildigerem, dokud císař definitivně nerozhodne o jeho nástupci.
Brzo po jeho odjezdu se však situace opět zkomplikovala, když vojáci, kteří měli Stotzase dopadnout v Numidii, přešli na jeho stranu. Dvě třetiny armády tak vypověděly poslušnost. Císař Justinián však měl šťastnou ruku při řešení této těžké krize, když velení v Africe svěřil svému vlastnímu synovci Germanovi, patriciovi a bývalému magistru militum per Thraciam, který již měl velké zkušenosti z bojů na Dunaji. Vybavil jej mimořádnými pravomocemi, poslal do Afriky a spoléhal na to, že jako člen císařovy rodiny dokáže v rebelech opět vzbudit pocit oddanosti. (→537)

Prokopios z Kaisareie: Hyper ton polemon logoi
Když se to doslechl Theudatos (o tom, že za krále byl zvolen Vitiges) dal se na útěk a zamířil do Ravenny. Vitiges za ním spěšně poslal Góta jménem Optaris, aby přivedl Theudata živého nebo mrtvého. Optaris byl s Theudatem znepřátelen, a to z takového důvodu. Optaris se zasnoubil s bohatou a krásnou dívkou. Podplacený Theudatos ji tomuto ženichovi odňala dal ji jinému. Optaris, aby se pomstil a aby vyhověl Vitigovi, pronásledovala Theudata s velikým úsilím a zápalem a ve dne v noci mu nedopřával oddechu. Když ho dostihl ještě na cestě, mrštil jím na zem naznak a zabil ho jako obětní dobytče. To byl smutný konec Theudatova života ve třetím roce jeho vlády.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

A.D. 537
Itálie
• Římsko–ostrogótská válka
Ostrogótský král Vitiges nebyl schopen bránit Itálii před útokem císařského generála Belisara, proto na jaře podepsal smlouvu se svými tradičními protivníky Franky stvrzující mír, který s nimi uzavřel již minulý rok. Králi Childebertovi I. a Chlotharovi I. odstoupil narbonnskou Galii, dnešní Provence, jejich synovci Theudebertovi I zase bývalou římskou provincii Raetia prima včetně okolí města Chuury a protektorátu nad Alamany a zavázal se jim vyplatit dvacet kentenariů zlata (tj. dva tisíce liber, 1 kentarion = 32,6 kg). Ostrogóti byli pány Provence od roku 507 a zemi spravovali pomocí úředníka s titulem praefectus praetorio, který dřív patřil správci celého obrovského území Galie, Hispánie a Británie. Frankové stavěli do čela oblasti, kde žilo mnoho představitelů bohaté galorománské aristokracie, vždy muže z těchto kruhů, obdařeného po Ostrogótech zděděným titulem praefectus nebo také nově zavedeným označením patricius, případně rector Provinciae. Měl jenom civilní pravomoci, přičemž jednu z nejdůležitějších mezi nimi představoval výběr daní.
Zisk jihu Galie byl pro Merovejce pravým požehnáním, neboť z obchodu plynoucího přes přístavy Marseille a Arles jim plynuly velké poplatky. Oba králové zde měli vládnou jako spoluvládci, ale nakonec se celého území zmocnil Childebert a Chlothar se musel spokojit s podílem na penězích, kterým si vykupovaly mír obě bojující strany – Ostrogóti i císař Justinián. Slíbené pomoci se však Ostrogóti nedočkali a Frankové se dokonce snažili zmocnit dalšího území v severní Itálii. Aby riziko případného konfliktu omezili na minimum, vysílali do bojových akcí podmaněné národy, např. Bavory (Bajuwaren) poslali do Venetie. Úplatní Frankové však hráli dvojí a hru a podporu přislíbili i Konstantinopoli.
Císařské armády operující na Apeninském poloostrově zatím docílily významných územních zisků: generálové vrchního velitele Belisara obsadili města Narnii (Narni) a Spoletium (Spoleto) a porazili Góty v bitvě u Perusie (Perugia). Král Vitiges naopak vyslal své námořní a pozemní síly do Dalmácie a přes porážku v bitvě u Skardonu oblehl Salonu (Solin u Splitu, Chorvatsko).
• Obléhání Říma
Také císařská posádka v Římě o síle pěti tisíc mužů se připravoval k obraně, ale její situace nebyla nijak růžová: město bylo daleko od moře a mělo dlouhé a tedy těžko hájitelné hradby. Třebaže za velkého Theodericha procházelo opevnění rekonstrukcí, nyní bylo na mnoha místech v žalostném stavu. Vojevůdce Belisar proto hradby urychleně opravoval, hloubil kolem nich příkopy a do veřejných sýpek poručil přivézt obilí ze Sicílie a z Kampánie. Začátkem března král Vitiges opustil Ravennu a po Via Casperia a Salaria se vydal na Řím. Jeho armáda tvořená pěšáky i opancéřovanou jízdou na taktéž opancéřovaných koních byla velmi početná, podle historika Prokopia ji tvořilo na sto padesát tisíc bojovníků, což by musely být prakticky všechny mužské síly gótského národa,
Gótové se nezdržovali dobýváním Narnie, Spoletia nebo Perusie a rychle se přesouvali na jih. Nedaleko od Říma však narazili na řeku Anio nyní na jaře ještě plnou vody. Špatná zpráva byla pro ně to, že přechod přes vodoteč byl možný jenom po mostě, který byl opevněn dřevěnými věžemi. Posádky opevnění však před početným nepřítelem prchly, takže Gótové v poklidu prorazili dřevěné brány a přešli na druhou stranu. U římské brány Porta Salaria narazili na císařské jízdní oddíly o síle jednoho tisíce muž v čele s Belisarem a svedli zde svůj první boj. Řekové podlehli obrovské přesile a prchli na pahorek před Portou Pinciana, kde velitel Valentin zadržoval Góty, dokud se ostatním nepodařilo uchýlit se po ochranu hradeb. Sám pak ustupoval až bráně, kterou našel uzavřenou, protože stráže se bály, aby s ním do města nepronikl i nepřítel. A tak Valentinovi muži zůstali stát natěsnáni mezi hradební zdí a příkopem, dokud Belisar Góty výpadem nezahnal. Toto první válečné střetnutí se těšilo velkému zájmu Římanů, kteří je v počtu jednoho tisíc sledovali z hradeb.
Vitigesovi bylo jasné, že se Říma nezmocní prvním útokem, a proto dne 12. 3. zahájil regulérní obléhání. Třebaže město bránilo pouze pět tisíc vojáků a dvacet tisíc zbrojených civilistů, neměl to být pro jeho muže uvyklé spíše bitvám v otevřeném poli snadný úkol. Hradby měly velkou délku a ani jeho početná armáda nebyla schopná je úplně kontrolovat. Proto se soustředil na jejich nejslabší úseky mezi Portou Flaminia, Pinciana, Salaria, Nomentana, Tiburtina, Clausa a Praenestina, proti nimž vybudoval šest opevněných táborů a sedmý zřídil na Neronových polích nebo na rovině mezi Vatikánem a Mulvijským mostem pod horou Monte Mario. Obranou Porty Flaminia byl pověřen zkušený velitel Konstantin, Portu Praenestinu dostal na starost Bessas, zatímco Belisar sám rozbil svůj tábor mezi Portou Pinciana a Salaria. I všechny ostatní brány byly obsazeny vojskem a jejich velitelé dostali rozkaz je za žádných okolností neopouštět. Nepřítel na ně občas zaútočil, ale Belisarovi muži byli vždy na místě. Gótové tedy zničili akvadukty a přerušili tak dodávky vody – aby se neopakovala situace z Neapole, muselo být jejich vyústění zazděno. Poslední městské lázně tak propadly zkáze a vodovody byly rozebírány na stavební materiál. Gótové zpustošili Kampánii a přerušili dodávky potravin do města, v důsledku čehož senát potajmu reptal a chátra nadávala Belisarovi, že s pouhými pěti tisíci muži chce bojovat s tak početným nepřítelem. Vitiges měl dobré informace o situaci ve městě, a proto to zkoušel po dobrém a vyslal k Belisarovi a senátorům své posly. Gótští vyslanci tvrdili, že je zločinné ničit Římany, které měl král Theoderich v takové úctě a kterým popřával svobodu, a ptali se, čím Gótové Římanům tak ublížili, že je zradili, když jim prokazovali pouze dobrodiní. Nyní je přicházejí osvobodit z poroby a žádají ukončit beznadějnou obranu a vydat město s tím, že Řekům bude umožněn svobodný odchod a na Římany se bude vztahovat amnestie. Belisar jejich návrhy odmítl a ujistil je, že se bude bránit do posledního muže.
Vitiges tedy konal přípravy k všeobecnému útoku a stavěl obléhací věže, Belisar byl připraven bránit se balistami a onagery. Devatenáctý den obležení vyšli Gótové ze všech svých táborů a v hustých řadách postupovali k hradbám, Římany však nejvíce děsil pohled na pomalu se sunoucí mohutné obléhací věže. Belisar měl však dobrou náladu, jenom vtipkoval a ze Salarijské brány vlastnoručně střílel šípy, kterými se mu podařilo zabít velitele útočící kolony. Pak poručil skolit voly, táhnoucí obléhací věže, čímž se mu podařilo ochromit jejich pohyb. Gótové pak zuřivě zaútočili. Nejprudší boje vzplály u Porty Praenestina (Porta S. Lorenzo), kde se samotnému Vitigesovi podařilo proniknout přes zchátralé hradby do přilehlé zoologické zahrady. Situace byla již kritická, když na pomoc od Salarijské brány přispěchal Belisar, který nepřítele napadl ve stísněném prostoru a vytlačil. Také útok na Portu Salaria byl odražen střelami válečných strojů a výpadem obránců, Porta Flaminia nebyla vůbec napadena, neboť prý sv. Petr zbavil Góty zraku. Na pravém břehu Tibery Germáni neúspěšně zaútočili na Janiculovu bránu (Portu S. Pancratia), s větším důrazem atakovali Konstantinem bráněné Hadrianovo mauzoleum, ležící za Aureliovo branou. Večer se Vitiges stáhl – svůj neúspěch zaplatil třiceti tisíci mrtvými a ještě větším počtem raněných. V noci obránci města zpívali vítězné písně, kdežto Gótové oplakávali své mrtvé. Belisar o vítězném boji informoval císaře a naléhavě žádal o posily. Uvedl, že bez posádek, které drží Sicílii a Kampánii, má k obraně Říma pouhých pět tisíc mužů a nyní armáda utrpěla další ztráty. O milicích se nezmiňoval, neboť měšťané se přímo na bojových akcích nepodíleli a pouze sloužili na hradbách jako stráže za žold. Největší obavy měl však ze zrady, a proto učinil příslušná opatření: dvakrát za měsíc měnil stanoviště stráží aádvakrát za měsíc klíče od městských bran. Velitelé stráže v noci kontroloval a když někdo nebyl na svém místě, šel druhý den k raportu. Hudebníci hráli i v noci, aby vojáci neusnuli, a Maurové hlídkovali před hradbami se svými psy.
• Papež Silverius sesazen
Belisar z neloajálnosti podezíral i senátory a preventivně je poslal do vyhnanství. Dokonce i papež Silverius, který císařské armádě umožnil vstoupit do města, byl obviněn z paktování s nepřítelem a deportován do Řecka. Za jeho pádem ovšem stála císařovna Theodora, která marně doufala, že se Silverius po svém nástupu na biskupský stolec smíří s východními monofyzity, odmítne závěry chalkedonského koncilu a bude souhlasit s opětným dosazením odvolaného a prokletého konstantinopolského patriarchy Anthemia do funkce. Belisara proto písemně vyzvala, aby papeže pod vhodnou záminkou zlikvidoval a postaral se o pozdvižení Vigilia, papežského vyslance v Konstantinopoli, který ji byl ochoten ve věroučných otázkách vyjít vstříc. Vrchní velitel rozkaz splnil – nikdy se neodvážil odporovat nejenom všemocné císařovně Theodoře, ale i své „prohnané“ manželce Antonině. Obě tyto u dvora velmi vlivné ženy spojoval nízký původ; k sobě se chovaly jako přítelkyně, ale ve skutečnosti se vzájemně bály a nenáviděly. Antonina a Vigilius křivě obvinili papeže ze zrady: měl údajně napsat Vitigesovi dopis, v němž stálo: „Přijď k bráně Asinaria vedle Lateránu a já ti odevzdám do rukou patricia i celé město.“ Silverius nejdříve využil práva chrámového azylu v kostele S. Sabina na Aventinu, když ale dostal záruky své bezpečnosti stvrzené přísahou, dostavil se před Belisara do paláce Pinciů, který byl generálovou rezidencí. Duchovní, kteří papeže doprovázeli, zůstali v předpokojích a Silverius s Vigiliem byli uvedeni do komnaty, kde uviděli Belisara, jak sedí u nohou své manželky Antoniny rozvalené na lehátku. Konverzaci začala Antonina teatrálně větou: „Řekni, pane papeži Silverie, co jsme ti my i Římané udělali, že nás chceš vydat do rukou Gótů?“ a zatímco jej zahrnovala dalšími výčitkami, vstoupil do místnosti subdiákon Jan, sňal papeži pallium a odvedl jej do ložnice, kde mu vyměnil biskupský oděv za oděv mnicha. Potom šel Jan ven a krátce oznámil, že papež byl sesazen a stal se mnichem. Na ta slova se všichni se rozprchli – pochopili, že oproti době mírné vlády Gótů jim nyní nastávají těžké časy. Po Silveriově sesazení byl římský senát a klérus silou přinucen zvolit novým papežem právě Vigilia (vysvěcen 29. 3.), poddajného chráněnce císařovny Theodory. Sesazenému Silveriovi byla jako místo nuceného pobytu vykázána Patara v Lýkii, na svůj úřad rezignoval 11. 11. a již 2. 12. zemřel za nejasných okolností – pravděpodobně hlady – v klášteře na ostrově Ponza. Zpočátku byly Vigiliovy vztahy k císařskému dvoru přátelské, císařovna s ním byla ve styku prostřednictvím Belisara, po němž mu prý posílala i peníze. Nový papež se připojil k císařskému ediktu, odsuzujícímu Origenovo učení, zdůraznil však, že nová christologická debata již není nutná. Podobně jako jeho předchůdci se snažil o těsnější připoutání franské církve k papežskému stolci.
• Gótové stahují smyčku kolem Říma
Protože Řím již strádal nedostatkem potravin, vyhnal Belisar z města všechny lidi nehodící se k jeho obraně. Zástupy nešťastníků se rozptýlily po Itálii, mnozí se nalodili v přístavu na řece Tibeře a hledali záchranu v Neapoli. Gótové se k nim chovali lidsky a jako křesťané se nedotkli ani chrámů Sv. Petra a sv. Pavla, stojících před hradbami. Vigilius je však obviňoval, že poplenili hřbitovy a katakomby (hledání ostatků?). Král Vitiges dále stahoval smyčku a s tisícovkou mužů obsadil přístav Portus (Portus Romanus, Portus urbis Romae), odkud se do Říma dováželo sicilské obilí a další zboží. Tím město odřízl od moře a zbývala jediná volná, byť nebezpečná, cesta, vedoucí do Antia. Dvacet dní poté však zvedl pokleslou morálku Římanů příchod 1.600 hunských a slovanských jezdců, kteří byli pověřeni úkolem útočit na Góty, znepokojovat nepřítele a svádět s ním drobné půtky před hradbami. A opravdu tito jízdní lučištníci měli navrch nad nepřátelskými jezdci, bojujícími pouze kopími, což dodalo Římanům takové sebevědomí, že si u Belisara vynutili všeobecný útok na gótské šance. První skupina útočníků vyrazila z brány Pinciana a Salaria, menší oddíl pak z Porta Aurelia směrem na Neronova pole s úkolem zablokovat Góty u Mulvijského mostu a třetí oddíl z brány sv. Pancratia. Vitigese však přeběhlíci informovali, a tak útok očekával v bojové sestavě před opevněním s pěšáky uprostřed a jízdou na křídlech. Řekové, kterým se nepodařilo zmocnit se Mulvijského mostu, ani obsadit tábory nepřátel, byli po mnohahodinovém boji poraženi a vrženi zpět, přičemž mnohé zachránila pouze hustá palba z hradeb. V bitvě ztratili 50 mužů a jejich protivníci jich musejí oželet 800. Po tomto neúspěchu se boje omezily pouze na drobné půtky, ale Gótové svírali město stále pevněji. Mezi Via Appia a Latina padesát stadií od města využili dvou křížících se akvaduktů, které přestavěli na opevněný tábor pro sedm tisíc mužů. Odsud bránili dovozu potravin z Neapole, což jen zvyšovalo zásobovací problémy v obleženém městě. V polovině roku chléb dostávali již jen vojáci, tráva rostoucí na volných plochách ve městě nemohla nasytit všechny koně a obilí, které jezdci získávali po nocích, stačilo jenom na krátkou dobu. Každé zvíře v Římě bylo snědeno, maso pošlých mezků vyvažovali senátoři zlatem, lidi sužovaly letní horečky a nepohřbené mrtvoly svým pachem zamořovali rozpálené ulice. Římané to už nechtěli snášet, a proto poslali k Belisarovi delegaci, která jej žádala, aby podstoupil rozhodný boj. Nechali se však uchlácholit generálovým neotřesitelným klidem a jeho slovy o brzkém vyproštění města a připlutí flotily s proviantem. Historik Prokopios a Antonina byli opravdu vysláni do Neapole, aby zde sehnali co nejvíce lodí s obilím. K zabezpečení jeho transportu bylo obsazeno město Albanum a kastel Tibur, které dosud unikaly gótské pozornosti. Také císař vyslyšel Belisarovy žádosti o posily a císařská armáda se vylodila v jižní Itálii. Euthalius s žoldem se dostal do Terraciny, odkud se mu se stovkou jezdců podařilo proniknout do Říma.
Belisar nyní vyslal své hunské jezdce k porticu vedoucímu od Ostijské brány podél Tibery k bazilice sv. Pavla s úkolem vybudovat si zde opevněný tábor a spolu s posádkou v Albanu a Tiburu narušovat Gótům jejich zásobovací trasy z Kampánie. Nemoci a nedostatek potravin však způsobily, že ani jedna strana nemohla své tábory udržet: Hunové se stáhli a také Gótové opustili svůj tábor u vodovodu. Zničení tohoto akvaduktu mělo však za následek, že se celá oblast se změnila v bažinu, takže Gótové strádali malárií, hladem a spalujícím sluncem a navíc dostávali zprávy, že se císařské oddíly již blíží. Tři tisíce Isaurů pod Pavlem a Kononem bylo již v Neapoli, tisíc osm set thráckých jezdců pod divokým velitelem Janem se vylodilo v Hydruntu (Otranto) a další jezdecká skupina vedená Zenonem postupovala po Via Latina. Nezaručené zprávy tvrdily, že celá řada vozů s potravinami taženými kalabrijskými voli táhne po pobřeží a již se blíží k Ostii, zatímco flotila s Isaury dorazila do ústí řeky Tibery.
• Vitiges vyjednává, římská arádam však pokračuje v boji
V prosinci král Vitiges na další boj rezignoval a k Belisarovi vyslal jednoho Římana a dva své velitele, aby se dohodli na podmínkách míru. Císaři nabídl Sicílii, Kampánii, Neapol a roční tribut, zatímco Belisar bezpodmínečně žádal odstoupení celé Itálie. Nakonec ujednali klid zbraní na tři měsíce, tzn. na tak dlouho, aby se gótští vyslanci mohli dostat do Konstantinopole. Dohodu stvrdili výměnou rukojmí, načež se Gótové v doprovodu Řeků vydali k císaři. Během vyjednávání dorazila do Říma zpráva, že generál Jan s potravinami opravdu dorazil do Ostie a že flotila s Isaury přistála v Portu (přes Tiberu naproti Ostii) a zmocnila se města. Zde bylo jídlo přeloženo na říční čluny a po Tibeře – aniž tomu Gótové bránili – dopraveno do Říma. Další císařské kontingenty zimovali v Řecku. Na druhé straně Belisarova flotila přerušila nepříteli zásobování směrem od moře, což Góty přinutilo opustit opěrné body. Císařské oddíly dále dobyly město Centumcellae (Civitavecchia), zajistily posádkou a znovu vstoupily do Albana. Belisar nic nedbal na stížnosti, že porušil příměří, a vyslal svoji jízdu pod vedením Jana s úkolem poplenit Picenum jako oblast hustého gótského osídlení. Tato taktika se ukázala úspěšnou, neboť nebezpečí hrozící gótským ženám a dětem nutilo Vitigese k urychlenému ústupu od Říma.
Milánský biskup Datius přišel v zimě do Říma a požádal Belisara o malý vojenský oddíl, s jehož pomocí je prý schopen vypudit Góty nejenom z Mediolana (Milána), ale z celé Ligurie. Vrchní velitel se okamžitě nerozhodl, a proto biskupovi nedovolil hned odejít.


Římská říše
• Intriky císařovny Theodory a pád papeže Silveria (zdroj)
(535) Pád konstantinopolského patriarchy Anthima, následná církevní synoda a císařův edikt, který všechny změny v církevní politice impéria potvrdil, se těžce dotkly monofyzitům nakloněné císařovny. Theodora však byla rázná žena a rozhodně se nehodlala vzdát bez boje. A tak nejenom že držela ochranou ruku nad kacířskými vůdci, ale zosnovala i originální plán, jak situaci řešit. V Konstantinopoli totiž pracoval vyslanec římského stolce (apocrisiarius, nuncius) diákon Vigilius, muž ze staré senátorské rodiny, syn římského konzula a oblíbenec papeže Bonifáce II., který již s ním počítal jako se svým nástupcem. Po smrti papeže Agapetha vycítil Vigilius svoji šanci a spojil zájmy své se zájmy Theodory, která s ním uzavřela dohodu, byť velmi dobře znala jeho charakterové vlastnosti. Odevzdala mu tehdy 200 liber zlata [9000 £ v cenách z roku 1923] a doporučující dopis pro Belisara a jeho manželku Antoninu a poslala jej do Itálie, aby se ucházel o uvolněný papežský stolec. V případě úspěchu pak od něj zřejmě očekávala, že zavrhne koncil v Chalcedonu a na konstantinopolský stolec znovu dosadí zavrženého Anthima. Těžko dnes však můžeme dnes již posoudit, zda se Vigilius k něčemu takovému výslovně zavázal, či zda to císařovně pouze nevyvracel a nechal ji, aby tomu věřila.
Když však král Theodehad dostal zprávu o náhlé smrti Agapetově, nechal zvolit papežem Silveria (červen roku 536). Vigilius tak přijel pozdě… Theodora se tedy obrátila na Silveria a požádala jej o to, co Vigilia, tzn. aby na konstantinopolský stolec opět dosadil Anthima. Když ji však papež odmítl, rozhodla se jej zastrašit, anebo – bude–li to nutné – i odstranit. Napsala tedy tajný dopis Antonině, Belisarově manželce, a nechala to pravděpodobně pouze na ni, jaké úklady Silveriovi nastrojí. A tak vznikl falešný dopis, který měl dokázat, že papež je ve velezrádném styku s barbary a že je chce vpustit do města. Belisarius pak poslal pro Silveria do Lateránského paláce a nechal jej předvést k sobě do Pincijského paláce, kde mu vysvětlil, v jak nebezpečné situaci se nachází, přičemž neopomenul zdůraznit, že by se mohl zachránit, kdyby vyšel vstříc císařovně. To ale Silverius odmítl a odešel. Avšak aby alespoň prokázal, že není ve styku s nepřítelem, přestěhoval se z Lateránu ležícího u brány Asinaria do kostela St. Sabina na Aventinu, který již byl dostatečně vzdálen od hradeb. Když pak byl podruhé pozván ke generálovi, vydal se na cestu v doprovodu početné družiny, jejímž členem byl i diákon Vigilius, jenž přišel do Říma spolu s Belisarem a nyní se zájmem čekal, jak celá věc dopadne.
Hlavní dvorana Pincijského paláce byla závěsy rozdělena do třech prostor, přičemž římskému duchovenstvu bylo povoleno zůstat v prvých dvou, a pouze papeže uvedli k Belisarovi. Když se však Silverius znovu ukázal hluchým k požadavkům císařovny, přistoupili k němu dva subdiákoni, aby mu na znamení sesazení odebrali mu pallium a oděli šatem mnicha. Pak byl vykázán do Patary v Lýkii. K tomu došlo asi uprostřed března roku 537, jeho nástupce Vigilius pak byl vysvěcen 29. 3. Průběh dalších událostí není přesně znám a není ani jasné, jakou roli hrála císařovně Theodora. Avšak v zájmu Vigiliově jistě bylo držet jej co nejdále od Itálie. Císař však nedbal na protesty papežského nuncia Pelagia a povolil mu návrat. Vigilius jej však znovu uvěznil a s vědomím Belisara a Antoniny nechal převézt na ostrov Palmaria, kde zemřel hlady a vyčerpáním. Podle jiného zdroje pak papeže zabil jeden z nohsledů Antoniny.
Zničením nebohého Silveria však císařovna ničeho nedosáhla, neboť jeho nástupce Vigilius si ortodoxie cenil více než slibů, které ji dal. A proto nyní, když jeho ctižádost byla ukojena, lavíroval a odsouzení koncilu v Chalcedonu ve svých dopisech neustále odkládal. Pouze svému výjimečně taktnímu a schopnému nunciovi Pelagiovi pak mohl vděčit za to, že nedošlo k otevřené roztržce mezi Římem a Konstantinopolí.
• Opatření císaře
Imperátor Justinián zrušil úřad konzula. Židům povolil přijímat městské úřady, aby i oni mohli ze svých příjmů hradit různé nákladné projekty.
• Škody na Hagie Sofii
Při zemětřesení se zřítila již hotová kupole konstantinopolského chrámu Boží moudrosti (Hagia Sofia). Rekonstrukce však postupovala tak rychle, že tato velkolepá svatyně mohla být vysvěcena již 26./27. 12. 537.


Severní Afrika
• Germanus má obnovit klid v severoafrických provinciích (zdroj)
(536) Císař Justinián měl při řešení těžké krize v severní Africe šťastnou ruku, když velení svěřil svému vlastnímu synovci Germanovi, patriciovi a bývalému magistru militum per Thraciam, který již měl velké zkušenosti z bojů na Dunaji. S mimořádnými pravomocemi jej roku 536 poslal do Afriky spoléhaje na to, že jako člen císařovy rodiny dokáže v rebelech opět vzbudit pocit oddanosti.
Germanus si počínal velmi obratně, když prohlásil, že nepřišel vzbouřence potrestat, ale vše vyšetřit a odstranit příčiny jejich nespokojenosti. Mnoho vojáků totiž okamžitě začalo opouštět tábor vzbouřenců a hlásilo se v Kartágu. Když se poté rozkřiklo, že s nimi bylo dobře zacházeno a že jim vyplatili žold dokonce i za dobu, kdy se účastnili povstání, začali vojáci již masově přebíhat na stranu Germanovu. Stotzasovi nezbylo tedy nic jiného, než urychleně zaútočit, dokud se mu nerozpadne celá armáda. Proto vyrazil na Kartágo a na jaře roku 537 se utkal s Germanem v zoufalé bitvě u Scalas Veteres (Cellas Vatari), v níž byl poražen. Berberské síly pod Iabdasem a dalšími kmenovými vůdci, kteří slíbili Germanovi pomoc, však jejich boji jenom přihlíželi, dokud o vítězi nebylo rozhodnuto, a pak – jak to u nich bylo obvyklé – se místo unavených vítězů s nadšením účastnili pronásledování ustupujícího nepřítele.
Germanus zůstal v Africe dva roky a za tuto dobu obnovil kázeň a bojeschopnost římské armády. Roku 539 pak byl opět nahrazen zkušeným Solomonem, který dokončil vojenskou organizaci provincií a vybudoval nový obranný systém, na což císař osobně dozíral. Nejdříve se zbavil všech těch, které považoval za nespolehlivé anebo přímo nebezpečné, a poslal je do Itálie nebo na východ, včetně vandalských žen, které měly na vyvolání revolty lví podíl. Pak vedl úspěšnou vojenskou kampaň proti Berberům v pohoří Aurés a vybojoval Numidii a Mauretanii. Nakonec se pustil do opevňování měst a budování stovky nových pevností. Afrika tak stála na počátku krátkého období klidu a míru, na nějž budou provinciálové vzpomínat se slzami v očích. (→539)

Franská říše
• Princ Theudebald se oženil
Tradiční langobardsko–franského spojenectví bylo potvrzeno již dlouho připravovaným sňatkem franského krále Theudeberta s langobardskou princeznou Wisigardou a pak i spojením další Wachonovy dcery Walderady s princem Theudebaldem.
• Narození populárního krále
Roku 537/538/539 se franskému králi Choltharovi I. a jeho čtvrté ženě Arnegundě narodil nejmladší syn a budoucí neustrijský panovník Chilperich I.


Británie
• Smrt krále Artuše
Polomytický král britských Keltů Artuš zemřel. Panoval ve Walesu a snažil se zastavit postup germánských Sasů.

Prokopios z Kaisareie Hyper ton polemon logoi
Římský lid nebyl vůbec zvyklý na válku a útrapy obléhání, trpěl, že mu chybí lázně a nedostává se potřebných věcí, nevyspalý byl nucen hlídat hradby, tušil, že zakrátko bude město dobyto, a zároveň viděl, jak nepřátelé pustoší pole a loupí i jiné věci; proto byl nespokojený a pobouřen, že je obléhán, ačkoliv nic zlého neudělal, a dostal se do tak velikého nebezpečí. Sešli se dohromady a veřejně spílali Belisarovi, že bez dostačující pomoci od císaře se odvážil zahájit válku proti Gótům...
Kus od hradeb, jen co by kamenem dohodil, před branou Aureliovou je náhrobek římského císaře Hadriana, velkolepé umělecké dílo. Je zhotoven z parského mramoru, kameny jsou položeny vedle sebe, ale nic jiného mezi nimi není. Nahoře stojí nádherné sochy mužů a koní ze stejného kamene. Poněvadž náhrobek vypadal jako pevnost pro město, lidé už v dávných dobách postavili mezi ním a hradbami dvě mohutné stěny a zapojili je do opevnění, takže se podobá vysoké věži postavené pro stráž před branou. Stál tam tedy jako co možná nejsilnější pevnost. K jeho ochraně Belisar určil Konstantina a přikázal mu mít na starosti sousední hradby, které měly malou a slabou posádku...
Tu Gótové zaútočili na bránu Aurelia a Hadrianův náhrobek...Na krátkou dobu byli Římané zachváceni hrůzou a ztratili naději, že se ubrání. Nakonec se domluvili a porozbíjeli největší část soch, které byly dost veliké: oběma rukama vyzdvihli odtud velké balvany a vrhli je na hlavy nepřátel. Ti byli zasaženi a ustoupili...
U brány Salaria nezůstal v řadě s ostatními vysoký Gót, zkušený válečník, oděný v brnění a mající na hlavě přilbu, velmi vážený mezi gótským lidem, ale zaujal místo u stromu a neustále střílel na cimbuří. Tohoto muže zasáhl stroj z věže zleva, a to zvláštní náhodou; oštěp prorazil jeho brnění i tělo, zarazil se napůl do stromu a přibil k němu mrtvého, který tam zůstal viset...
V tom boji byl Kutilas zasažen kopím do temene hlavy a s kopím zaraženým do hlavy je pronásledoval dále. Když je zahnal, vrátil se do města při západu slunce spolu se zbytkem svých lidí, a kopí se mu třepetalo nad hlavou, což byla podívaná zasluhující velké pozornosti. V tom boji Arzes, jeden ze štítonošů Belisarových, byl zasažen gótským lukostřelcem přímo do obličeje mezi nosem a pravým okem. Vrchol šípu mu pronikl až do krku, ale nevyšel ven, zatímco druhá část zůstala venku a třepetala se mu ve tváři, když jel na koni. Když se Římané dívali na něho a na Kutilu, velice se divili, neboť jeli dál a vůbec se nestarali o zranění. Tak to tedy bylo... Potom jeden z lékařů jménem Theoktistos mu ohmatal zezadu krk a otázal se ho, zdali to moc bolí. Když řekl, že bolí, lékař dodal: „Dostaneš se z toho a neztratíš ani poškozený zrak.“ Tvrdil to z toho důvodu, že hrot šípů nepronikl hluboko pod kůži. Uřízl tedy tu část šípu, která trčela ven, a zahodil ji. Potom nařízl pletivo svalů, kde muž cítil největší bolest, a vytáhl odtud bez obtíží hrot, který měl tři ostré háčky, a zároveň s ním dostal ven zbývající část šípu. Tak zůstal Arzes zcela bez úhony a neměl potom ani stopy po zranění na tváři. Když Kutilovi vytrhli přílišnou silou šíp z hlavy (zarazil se totiž hluboko), upadl do bezvědomí. Poněvadž se mu tam začaly zapalovat mozkové blány, byl zachvácen šílenstvím a zakrátko skonal.

A.D. 538
Itálie
• Válka Římanů s Ostrogóty, barbaři se před Římem vysloveně trápí…
Ostrogótům se stále nedaří dobýt Řím bráněný císařskou armádou. Určitou naději v tomto směru však vzbudila poprava císařského velitele Konstantina, která rozhořčila jeho válečníky a vyvolal nenávist vůči vrchnímu veliteli Belisarovi:
„V Ravenně žil vážený Říman jménem Praesidius. Ten se nepohodl s Góty. Když se Vitiges chystal k tažení proti Římu, pod záminkou, že jde na lov, uprchl z domu, ale nikomu to neoznámil a vzal sebou jenom dvě dýky, jejichž pochvy byly hojně vyzdobeny zlatem a drahokamy. Když dorazili do Spoleta, odebral se do chrámu za hradbami. Dověděl se o tom Konstantin (byl tam totiž náhodou), poslal Maxentiola, jednoho ze svých štítonošů, a bez rozvažování mu obě dýky vzal. Praesidius se nad tou příhodou zarmoutil a spěšně se odebral k Belisarovi do Říma, kam zanedlouho poté dorazil také Konstantin, …obrátil se na Belisara, seznámil ho s tím svévolným činem a prosil, aby mu zjednal spravedlnost. Belisar pokáral Konstantina osobně i prostřednictvím jiných a vybídl ho, aby se zbavil neprávem nabyté věci, jež mu přinášela jen hanbu. Ale Konstantin (muselo ho totiž potkat toto neštěstí) se smál a stále odmítal ty řeči a poškozenému se poškleboval.
Jednoho dne potkal Praesidius Belisara jedoucího na koni po náměstí, uchopil koně za ohlávku a s mocnými výkřiky se dotazoval, zdali taková je řeč císařských zákonů; aby uprchne-li někdo od barbarů a uchýlí se k nim s žádostí o ochranu, oni mu násilím vzali, co má právě u sebe. Seběhlo se kolem mnoho lidí a výhružně mu přikazovali, aby pustil ohlávku, ale on ji nedal z ruky, dokud mu Belisar neslíbil, že mu dýky vrátí. Druhý den zavolal Belisar Konstantina a četné velitele do domu na Palatinu, připomněl jim, co se stalo večer předtím, a potom ho vyzval, aby už konečně dal dýky nazpět. Ale ten řekl, že je nedá; že je spíš hodí do vody Tiberu, než aby je vracel Praesidiovi. Rozhněvaný Belisar se otázal Konstantina, zdali si uvědomuje, že je jeho podřízeným. A ten souhlasil, že ho poslechne ve všem ostatním, poněvadž tak to chce císař; ale co mu poroučí v tomto okamžiku, že neudělá nikdy. Belisar rozkázal, aby přišli kopiníci. „Nepochybně, aby mě zabili,“ řekl Konstantin. – „Ne“, odpověděl Belisar, „ale aby přiměli tvého štítonoše Maentiola vzít tobě dýky a vrátit tomu člověkovi, co mu bylo násilně uloupeno.“ Konstantin v domnění, že brzy zemře, chtěl ještě vykonat něco velkého předtím, než ho potká něco takového. Vytáhl dýku, která mu visela na boku, a nečekaně ji namířil na břicho Belisara. Ten zděšen uhnul, objal blízko stojícího Bessu a tak se mohl zachránit. Ale Konstantin ještě hořel hněvem a vrhl se na něho. Když viděli Ildiger a Valerianus, co dělá, jeden ho uchopil za pravou ruku, druhý za levou ruku a strhli ho zpět. Mezitím vstoupili kopiníci, které krátce předtím zavolal Belisar, a dost těžko vyrvali dýku z rukou Konstantinovy. Potom se ho za velké vřavy chopili, ale hned mu neublížili, asi z ostychu před přítomnými veliteli. Zavedli ho do jiné místnosti a zanedlouho ho potom na Belisarův rozkaz zabili.“
• Gótové ukončili obléhání Říma a stahují se
Zpráva o této události dorazila i ke Gótům a dala jim určitou naději, že se města zmocní zradou. Vybraný oddíl se pokusil proniknout za hradby akvaduktem Aqua Virgo, ale jeho vyústění našli zazděné a světlo pochodní je prozradilo římským strážím. Poté gótský král Vitiges již otevřeně porušil příměří a poručil zaútočit na Portu Pinciana. Řinčení zbraní však vzbudilo město, obránci přispěchali na hradby a po krátkém boji nepřítele odrazili. Ani pokus s podplacením stráží u Aureliovy brány nevyšel. Mezitím „krvavý pes“ Jan řádil od konce minulého roku v Picensku, porazil a zabil králova strýce Ulithea a obsadil Ariminium (Rimini). Ze základny v tomto městě pak podnikal razie do okolí až k hradbám Ravenny, při nichž ohrožoval především gótské ženy a děti. Vitiges se bál, že jeho manželka Matasuntha ve snaze pomstít zkázu svého královského rodu Amalů, by mohla otevřít brány Ravenny nepříteli, a proto vyšel vstříc svému reptajícímu lidu, zdeptanému boji, hladem a nedostatkem potravin, a ukončil obléhání Říma.
Jedné noci Gótové zapálili své tábory kolem města a druhý den ráno 21. 3. se dali po Via Flaminia na ústup. Polovina vojska už překročila Mulvijský most, když se otevřela Pincijská brána a pěší i jízdní římští bojovníci podnikli výpad. Po urputném boji a těžkých ztrátách se Gótům podařilo ustoupit za řeku Anio, kde opět zformovali své řady a sklesle odcházeli na sever. Při ústupu si Vitiges vytvářel opěrné body ve strategicky důležitém Auximu (Osimo), dále ve městech Clusium, Urviventus (Urbivento, Orvieto), Tudera, Petra, Urbinus (Urbino), Caesena a Montefertra a jejich posádky pověřil úkolem blokovat pohyb protivníka. Římané obsadili Petru a Anconu, Gótové opláceli a zahájili boje za opětné ovládnutí Ariminia (Rimini).
• Obležení Milána
Ústupem Germánů od Říma si Belisar uvolnil ruce a se svými hlavními silami pronásledoval Vitigise do Picena. Jiné oddíly vyčlenil pro tažení na sever, při kterém byl obsazen Milán i s celou Ligurií, stejně jako Ticinum (Pávie), kam si Gótové schovali svůj nejcennější majetek. Posily vyslal i do Ariminia. Ostrogóti se však se ztrátou Ligurie nechtěli smířit a přešli zde do protiútoku: Vitigesův synovec Urais získal zpět ztracená města a zahájil obléhání Milána. Franský král Theudebert mu poslal na pomoc deset tisíc Burgundů a Alamanů, které deklaroval jako dobrovolníky. Na rozdíl od něho zachoval langobardský král Wacho mírové vztahy s císařem a odmítl poskytnout Ostrogótům vojenskou pomoc. Římští generálové, kteří vedli vojsko proti obléhatelům Milána, se chovali ustrašeně, otáleli a vůbec se nehrnuli se vpřed. Ve městě zatím propukl hladomor. Gótský pokus získat Anconu však zkrachoval.
• Belisarovi má pomáhat Narses, další akce římské armády
Císař Justinián vyslal do Itálie na pomoc Belisarovi eunucha Narsa spolu s pěti tisíci vojáky. Vojska obou velkých vojevůdců se spojila před městem Firmiem (Fermo). Vzpurný Narses však neuznal Belisarovu autoritu, do všeho se pletl a na všechno měl vlastní originální názor, a proto mu musel císař dopisy neustále připomínat, že vrchním velitelem je jeho Belisar. Spojené římské armády se vydaly proti Gótům u Ariminia, porazili je a donutili ustoupit do Ravenny. Belisar se vydal za nimi.
V zimě se císařská armáda zmocnila měst Urbinus a Forocornelius (Imola), čímž získala pod svoji kontrolu téměř celou provincii Aemilia – odolala pouze Caesena a Urbivento (Orvieto). Do římských rukou padla i Dalmácie.
• Cassiodorus odchází do ústraní
Roku 538/540 se vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů (quaestor, tj. králův kancléř) Casssiodorus Senator stáhl z veřejného života do ústraní, aby roku 555 založil na svých pozemcích v Kalábrii klášter Vivarium, který se stal jedním z nejvýznamnějších církevních center, díky nimž byla antická vzdělanost uchována středověku.



Římská říše
• Herulové krále od Římanů nechtějí
Někdy před rokem 538 věnovala Konstantinopol svým herulským foederátům – těm bylo povoleno usídlit se na území říše v okolí Singidunu (Bělehrad, Srbsko) již za císaře Anastasia I. – úrodnou půdu i „další majetek“ a přiměla je, aby přijali křesťanství. Herulové se pak vzbouřili proti svému králi Ochosovi (Ochovi) a zabili ho. Císař Justinián se je pak snažil blíže připoutat k zájmům impéria a jako jeho nástupce jim určil pořímštělého Suartuase. Gepidové však i jej po krátké době vyhnali a když se vrátil v doprovodu legionářů, tak snad i zabili. Magické královské vlastnosti se totiž u nich dědily asi jen v původním panovnickém rodě, jenž s nimi vyšel už ze severu. Jinak se ale prý jejich králové vůbec neodlišovali od ostatních a kdokoli z Herulů s nimi mohl hodovat jako s lidmi sobě rovnými. Ze strachu z odvety se pak prý spojili s Gepidy, kdežto podle jiného zdroje je Gepidové napadli a oba kmeny spolu dlouho válčily.
• Císař uvádí „do pořádku arménské zvyklosti“
Justinián se rozhodl, že „arménské zvyklosti musí být uvedeny do pořádku“. Ženy teď mohly dědit ze zákona v případě nedostatků v závěti, což bylo považováno za snahu podkopat moc arménské aristokracie rozdrobením jejího pozemkového majetku, a Arménii byla uložena daňová povinnost ve výši čtyř set liber zlata. Následovala vzpoura tří knížecích rodů v dřívější Vnitřní Arménii.
• Císař uvádí „do pořádku arménské zvyklosti“(zdroj)
A situace v Arménii opravdu byla neradostná. Roku 536 císař totiž zrušil arménské království, odvolal svého místokrále a zemi transformoval na řádnou římskou provinci spravovanou guvernérem, jímž se jako první stal Amazaspes. Když jej však jakýsi Acacius obvinil ze zrady, souhlasil s jeho fyzickou likvidací, které se ujal samotný žalobce, za což byl odměněn uvolněným úřadem. Acacius se ukázal tvrdým správcem, když nemilosrdně vymáhal daně pro Arménii v obrovské výši 18.000 £ [vydáno roku 1923]. Jistí Arméni, kteří již nechtěli snášet jeho ukrutnosti, jej proto zavraždili a prchli. Císař okamžitě poručil magistru militum per Armeniae Sittasovi, aby zasáhl a přiměl lidi k poslušnosti. A když se dokonce dozvěděl, že Sittas postupuje příliš mírně, tak na něj ještě naléhal, aby jednal rozhodně a rázně. Tím vyvolal [roku 538] všeobecné povstání. Rebelové byli nejdříve částečně úspěšní, když v jedné náhodné srážce Sittase zabili . Brzy se však ukázalo, že celkem nic nezmohou proti římské armádě nyní pod velením Buzesovým. Proto se roku 539 rozhodli spojit s Peršany a spolu s nimi bojovat proti Římanům. Otroctví, v němž žili jejich sousedé Tzanové, a těžká břemeny, která ukládal římský komita Lazům z Kolchidy, jen posilovala jejich vzdor.


Franská říše
• Narození Řehoře z Toursu
Ve významné galorománské rodině z kraje Auvergne přišel na svět 30. 11. 538/539/540 Georgius Florentius, pozdější biskup a významný historik Řehoř z Toursu. Jiří pocházel z rodu, ze kterého vzešlo několik biskupů, včetně sv. Řehoře z Langers, po němž přijal i jméno. Od raného dětství byl vychováván pro církevní kariéru.
• Radegunda se vdává
Roku 531 unesená durynská princezna Radegunda byla přinucena ke sňatku s franským králem Chlotharem I.
• Narození populárního krále
Roku 537/538/539 se franskému králi Choltharovi I. a jeho čtvrté ženě Arnegundě narodil nejmladší syn a budoucí neustrijský panovník Chilperich I.
A.D. 539

Itálie
• Válka Římanů s Ostrogóty, hladomor v Itálii
V důsledku války řádí v zemi hladomor: „Když po uplynutí doby zase přišlo léto, vyrostlo obilí na polích samo od sebe, ale ne tak bohatě jako dřív, nýbrž mnohem skrovněji. Nebylo totiž zahrnuto v brázdách pluhem ani lidskou rukou, ale zůstalo na povrchu a tak půda mohla přinést jen malou žeň. Ale už neměl kdo obilí kosit; a když přezrálo, padlo na zem a potom už nevyrostlo nic. Stejně se to stalo v Aemilii. Proto tamější lidé opustili domy a odešli do Picena domnívající se, že tamější kraje ležící přímo u moře nebudou tolik sužovány nedostatkem potravin. Také Etruskové byli postiženi hladem ve stejné míře a z téže příčiny; a horalé mleli dubové žaludy jako obilí, dělali z nich chléb a jedli. Ovšemže většinou onemocněli všemožnými nemocemi a jenom někteří vyvázli bez pohromy. V Picensku prý zemřelo hladem neméně než padesát tisíc římských venkovanů, a ještě více za Ionským mořem.
Jak vypadali a jak skonávali, budu nyní vyprávět, poněvadž jsem je viděl na vlastní oči. Všichni hubli a ztráceli barvu a jejich svaly bez potravy se podle starého výroku „samy stravovaly“. Žluč, které bylo nadbytek, se rozlévala po těle a dodávala mu žlutavě bledé barvy. Jestliže nemoc pokračovala, tu je začala opouštět veškerá míza, zcela vysušená pokožka byla podobna kůži zvířat a jako by byla nalepená na kosti. Olověná barva černala a vypadali jako ohořelé pochodně. Jejich tváře byly stále vyděšené a v pohledu se zračilo divoké šílenství. Jedni umírali z nedostatku potravin a jiní z přejedení. Uhaslo v nich totiž veškeré teplo, rozněcované uvnitř přirozeností, a když je někdo krmil, ale ne po trošce jako novorozené děti, nemohli strávit pokrmy a umírali okamžitě. Několik jich bylo hladem dohnáno, že se požírali navzájem.
Vypravuje se, že dvě ženy z roviny za městem Ariminiem snědly sedmnáct mužů. Jenom ony zůstaly v tom kraji naživu. Proto cizinci, kteří tudy procházeli, museli přenocovat v jejich domě; ony je zabíjely, když spali a jedly je. Osmnáctý pocestný se prý probudil, když se ho ženy chystaly usmrtit; když poznal jejich úmysl, vrhl se na ně a obě je zabil. Tak se to prý stalo. Většinou z hladu se chtivě vrhali na každý plevel, který někde spatřili, poklekli a pokoušeli se jej vytrhnout ze země. Ale nemohli, protože byli úplně vyčerpáni; padali na plevel i na ruce a umírali. A nikdo je nezahrnoval hlínou, poněvadž nikdo se nezajímal o pohřbívání. Ale nedotýkali se jich ani ptáci, jichž mnoho se vlastně živilo mršinami; neměli si totiž co vzít, poněvadž všechno jejich bylo už „stráveno“ dřív hladem, jak jsem se zmínil výš. Tak to tedy bylo s tím hladem.“ (Prokopios z Kaisareie Hyper ton polemon logoi)
• Kapitulace Milána
Do bojů proti císaři Justiniánovi se na straně Ostrogótů zapojil i franský král Theudebert I., který přivedl na Apeninský poloostrov i své alamanské a saské spojence. Císařský vojevůdce Belisar si však udržel strategickou iniciativu: proti synovci ostrogótského krále Vitigise Uraisovi a Frankům, obléhajícímu Milán, poslal vojsko s úkolem prorazit blokádu města. Třebaže obyvatelé Milána umírali hlady, ustrašení Belisarovi generálové se splněním úkolu otáleli a pouze velitel obležené posádky Mundilas radil provést neočekávaný výpad a nepřítele zničit. Vojáci však nechtěli riskovat – v březnu kapitulovali a odešli do zajetí. Nepřítel byl vůči nim velkorysý a nikomu fyzicky neublížil. Město však bylo srovnáno se zemí, tři sta tisíc(?!) bojeschopných mužů povražděno, přičemž ženy a děti byly dány Frankům do otroctví. Franští interventi se poté stáhli z Itálie, ale alpské průsmyky si ponechali pod svojí kontrolou. Vedle Milána se Urais zmocnil i celé Ligurie, římská vojenská hrozba mu však bránila opustit údolí Pádu a bránit Faesuly (Fiesole).
• Císařská armáda se připravuje k útoku na Ravennu, obě strany chtějí vyjednávat
V dubnu stahovala hlavní císařská armáda smyčku kolem gótské metropole Ravenny. Jedenáct tisíc vojáků se objevilo u nejdůležitějšího města této oblasti Auxima (Osima), odřízlo jej od zásobování a v říjnu přinutilo ke kapitulaci – polovinu majetku si mohli ponechat Gótové a polovinu získali římští vojáci. Nedostatek potravin přinutil ke kapitulaci i Faesuly (Fiesole), takže cesta k Ravenně byla volná. Belisar vyrazil v prosinci k rozhodujícímu útoku a město oblehl.
Koncem roku byla situace ostrogótského krále Vitigese již neudržitelná – jednotliví Gótové i celé skupiny přestávali bojovat a snažili se o dohodu. Z obav o rodiny a majetek se gótské posádky v Kottijských Alpách i Uraisovy síly z větší části rozprchly do svých domovů. Samotný král, který se nacházel ve stále větší izolaci, nabídl Belisarovi diplomatické řešení konfliktu, ale zároveň hledal pomoc u Langobardů a Franků na severu a na východě u Peršanů. Do perské říše poslal dva duchovní, kteří v hlavním městě Ktésifontu (předměstí Bagdádu, Irák) žádali o obnovení bojů na východě, neboť správně předpokládali, že císař Justinián nebude moci bojovat na dvou frontách. Peršané je vyslyšeli a perská Velká rada rozhodla zahájit začátkem příštího roku válku. Císař chtěl proto rychle ukončit vlekoucí se boje v Itálii a osvědčeného vojevůdce Belisara převelet na východ. Slíbil, že do Ravenny pošle své diplomaty a sjedná mír.
• Franský útok na severní Itálii
Gótové i císař Justinián byli válkou vyčerpáni, což chápal franský král Theudebert jako příležitost k další expanzi. V čele svého vojska pronikl do Itálie a u města Ticina (Pávie) přešel za pomoci gótských stráží most přes řeku Pád. Na druhém břehu však Frankové povraždili všechny gótské ženy a děti a byť to byli už křesťané, naházeli jejich těla jako oběť bohu války do řeky. Pak zamířili přímo ke gótskému vojenskému táboru. Gótové se radovali, že jim přicházejí na pomoc, ale Frankové je napadli a zahnali na útěk. Ani císařská armáda nebyla schopna jejich útoku odolat. Theudeber tedy obsadil Venetii a část Ligurie, zpustošili Janov a všude rozséval hrůzu. Pak však třetina jeho armády zemřela na úplavici a král byl nucen uzavřít s Belisarem smlouvu o neútočení. Na základě této dohody se Frankové stáhli, ale v Ligurii a zejména v okolí Milána zanechali své posádky.


Severní Afrika
• Obrany Afriky se opět ujímá Solomon
S čerstvými vojenskými silami připlul do Kartága nový vojenský velitel Afriky Solomon, který tak ve funkci vystřídal císařova synovce Germana. Poté, co obnovil klid v armádě, vydal se do provincie Mauretania Prima, kde v pohoří Aurès bojoval proti domorodým Berberům. Na hranicích stavěl opevnění, která měla před útoky barbarů chránit území říše.
• Obrany Afriky se opět ujímá Solomon (zdroj)
(537) Císařův synovec Germanus zůstal v Africe dva roky a za tuto dobu obnovil kázeň a bojeschopnost římské armády. Roku 539 pak byl opět nahrazen zkušeným Solomonem, který dokončil vojenskou organizaci provincií a vybudoval nový obranný systém, na což císař osobně dozíral. Nejdříve se zbavil všech těch, které považoval za nespolehlivé anebo přímo nebezpečné, a poslal je do Itálie nebo na východ, včetně vandalských žen, které měly na vyvolání revolty lví podíl. Pak vedl úspěšnou vojenskou kampaň proti Berberům v pohoří Aurés a vybojoval Numidii a Mauretanii. Nakonec se pustil do opevňování měst a budování stovky nových pevností. Afrika tak stála na počátku krátkého období klidu a míru, na nějž budou provinciálové ještě vzpomínat se slzami v očích.



Římská říše
• Začátek druhé římsko–perské války (zdroj)
Jakmile se perský král Chosroes dozvěděl o válce císaře Iustiniana proti Ostrogótům (propukla roku 535), rozhodl se využít příležitosti a porušit „věčný mír“ uzavřený se svými římskými sousedy roku 532. Vytvoření záminky k válce svěřil svému vazalovi náčelníku arabského kmene Lachmovců al–Mundhirovi (Alamundarovi). Ten obvinil svého soupeře z římské strany Haríthu (Aretha), že narušuje hranice a vyvolává šarvátky. Mohl přitom tvrdit, že o porušení míru z perské strany nejde, protože o něm se v uzavřené „věčné“ mírové smlouvě nemluvilo. Obě skupiny Arabů bojovali o území, ležící jižně od Palmýry, které se podle Prokopia nehodilo k ničemu jinému než k pastvě ovcí.
Císař Iustinianus vyslal k řešení tohoto sporu své zplnomocněnce, čehož Chosroes ovšem využil, aby je nařkl z toho, že Alamundara přemlouvá k odpadnutí od Peršanů a tvrdil, že proti němu štve i „Huny“ (Hefthality). kromě toho se se žádostí o pomoc k Sasánovcům obrátili Ostrogóti i obyvatelé Arménie. Iustinianus se nyní snažil přičlenit k říši již dříve nabídnutý „Palmový háj“ [viz rok 529], protože tak by měl k vojenskému využití anebo alespoň pod kontrolou více arabských kmenů.
• Začátek druhé římsko–perské války (zdroj)
Když roku 532 uzavíral perský král Chosroes „Věčný mír“ s císařem Justiniánem, tak rozhodně nepředpokládal, že mu tím umožní zahájení grandiózních výbojů. A opravdu během té doby, co byl na východní frontě klid (532 – 539), se Římané zmocnili království Vandalů v Africe a zpacifikovali tamní domorodé Berbery, zasadili zdrcující úder italským Ostrogótům a připoutali ke své říši nejenom krymské a bosporské Góty, ale i Homerity z jihu Arabského poloostrova. Jeho nepřátele i přátelé pak o Justiniánovi s nenávistí či obdivem říkali:
„Přece nemůže ovládnout celou zemi; už pečlivě propátral aether a všechny vzdálené místa v oceánu, jestli by tam nemohl dobýt nějakou novou zemi.“
Chosroes se oprávněn cítil touto expanzí římské říše ohrožen – jestliže neobnoví válku a dovolí císaři ovládnout další země, pak je docela možné, že již zanedlouho bude čelit jeho posíleným armádám usilujícím o územní zisk na úkor jeho sasánovského impéria. Záminkou k válce, kterou si tak přál, mu pak byl konflikt mezi Saracény z Híry a jejich ghassánovskými konkurenty.
Římské provincie na východě totiž neustále trpěly vpády ghassánovských Arabů neuznávajících žádnou cizí nadvládu. Jedním z úspěchu Justiniánovy vlády pak bylo vytvoření klientského ghassánovského státu pod vládou phylarchy (tj. barbarského krále) dosazovaného císaře, jenž tvořil protiváhu arabským Lachmovcům z Híry krále Mundhira, kteří byli zase závislí na Persii. Prvním ghassánovským phylarchou se stal náčelník Haritha, jenž roku 528 přijal s titulem krále i titul římského patricia. Příčinou územního sporu obou arabských vládců se stala země zvaná Strata jižně od Palmýry (Tadmur, Sýrie), neplodná to pustina spalovaná sluncem vhodná pouze pro pastvu ovcí. Haritha argumentoval, že název Strata je latinského původu, a mohl poskytnout svědectví úctyhodných starých lidí, že tato země vždy patřila jeho kmeni. Jeho soupeř Mundhir použil praktické hledisko, když namítal, že již po několik let mu zdejší pastevci ovcí platí daně. K rozhodnutí tohoto sporu císař vyslal dva arbitry – komitu sacrarum largitionum (komitu „svatých darů“?) Strategia a palestinského komitu Summuse, čímž však poskytl králi Chosroeovi záminku k válce, neboť ten osočil Summuse z toho, že zrádně přesvědčoval Mundhira k odpadnutí od Persie. Dále pak tvrdil, že má ve svých rukou dopis, v němž císař vybízí Ephthality (Bílé Huny), aby jej napadli.
(Haritha vládl cca v letech 528 – 570 a jeho protivník Mundhir, který také nesl titul krále, asi pak v letech 508 – 554). Podle Tabarího byl Mundhir neobyčejně krutý a barbarský. Své bohyni al-Uzzá např. obětoval Harithova syna, při jiné příležitosti pak na čtyři sta jeptišek.)
Avšak roku 539 se na perském královském dvoře objevili i poslové ostrogótského krále Witigise, aktuálně zle tísněného císařským vojevůdcem Belisarem, aby krále Chosroea požádali o boj proti Justiniánovi jako proti jejich společnému nepříteli. (Čtenář se asi ptá, jak se dějepisec Procopius dozvěděl o této diplomatické misi. Jejich překladatele totiž při návratu z Persie zadržel nedaleko Constantiny Jan, vévoda mezopotamský, a podal o všem zprávu. Další členové delegace, tj. italský biskup a jeho společník, pak zůstali v Persii.)
Nakonec u Chosroea hledali podporu i zástupci Arménů, kteří se vzbouřili proti Justiniánově „tyranii“. A situace v Arménii opravdu nebyla radostná. Roku 536 císař totiž zrušil arménské království, odvolal svého místokrále a zemi transformoval na řádnou římskou provinci spravovanou guvernérem, jímž se jako první stal Amazaspes. Když jej však jakýsi Acacius obvinil ze zrady, souhlasil s jeho fyzickou likvidací, které se ujal samotný žalobce, za což byl odměněn uvolněným úřadem. Acacius se ukázal tvrdým správcem, když nemilosrdně vymáhal daně pro Arménii v obrovské výši 18.000 £ [vydáno roku 1923]. Jistí Arméni, kteří již nechtěli snášet jeho ukrutnosti, jej proto zavraždili a prchli. Císař okamžitě poručil magistru militum per Armeniae Sittasovi, aby zasáhl a přiměl lidi k poslušnosti. A když se dokonce dozvěděl, že Sittas postupuje příliš mírně, tak na něj ještě naléhal, aby jednal rozhodně a rázně. Tím vyvolal [roku 538] všeobecné povstání. Rebelové byli nejdříve částečně úspěšní, když v jedné náhodné srážce Sittase zabili, pak se však ukázalo, že celkem nic nezmohou proti římské armádě nyní pod velením Buzesovým. Proto se roku 539 rozhodli spojit s Peršany a spolu s nimi bojovat proti Římanům. Otroctví, v němž žili jejich sousedé Tzanové, a těžká břemeny, která ukládal římský komita Lazům z Kolchidy, jen posilovala jejich vzdor.
Na podzim roku 539 se tedy král Chosroes rozhodl zahájit válku s římskou říší, přičemž bojové operace měly začít na jaře roku příštího. Na smířlivý dopis císaře Justiniána pak nijak nereagoval a římského vyslance Anastasia dokonce učinil svým nedobrovolným hostem. Také císařovna Theodora se snažila hrozící konflikt odvrátit, a proto napsala Zaberganovi [snad vládci kutrigurských Bulharů v letech 550 – 582], kterého osobně poznala jako vyslance v Konstantinopoli, a žádala jej, aby intervenoval u Chosroea za zachování míru. (Je také možné, že zmíněný dopis odešel o něco později, snad roku 540 nebo 541.) Král jej pak použil, když se snažil potlačit nespokojenost mezi svými vojáky. Argumentoval totiž, že Římané na tom musí být již opravdu špatně, když jejich ženy zasahují do veřejných záležitostí.)
Válka, která začne roku 540, potrvá pět let. Chosroes osobně nejdříve napadne Sýrii, pak Kolchidu a Commagénu, roku 543 si sice vybere oddechový čas, ale již roku následujícího vpadne do římské Mezopotámie. Roku 545 pak bude uzavřen mír. (→540)
• Vzpoura v Arménii
Generál Sittas, manžel císařovniny sestry Komito, podnikl vojenské akce proti vzbouřeným Arménům a podařilo se mu zlikvidovat jejich arsakovského vůdce Jana. Když padl, Konstantinopol jej nahradil důstojníkem, kterému Arméni již vůbec nedůvěřovali, a proto vypravili do Persie poselstvo v čele s Janovým zetěm Vasakem, které vybídlo krále Chosroea I. k válce s říší, neboť císař porušil tzv. „Věčný mír“ z roku 532. Třebaže Chosroes příštího roku opravdu zahájil vojenské akce útokem na Sýrii, Arméni jej brzo opustili a jejich elita dosáhla v císařových službách vysokých hodností – dva Janovi synové sloužili v Libyi, kde Artabanes hrál v letech 541 – 545 vedoucí úlohu.
• Gepidové si mohou Sirmium ponechat
Roku 539/540 potvrdil císař Justinián svým „spojencům“ Gepidům držení Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) – pro barbary mělo toto město význam především obchodní, neboť zde kvetl čilý obchod až s Pobaltím, jehož hlavním artiklem byl jantar a kožešiny. Protože však mělo i velký strategický význam pro spojení východní a západní části říše po souši a zároveň bylo branou k Ilýrii a Dalmácii, nehodlal se se daným stavem smířit.
• Narození císaře Maurikia
Narodil se římský vojevůdce a pozdější císař Maurikios († 27. 11. 602).


Franská říše
• Narození populárního krále
Roku 537/538/539 se franskému králi Choltharovi I. a jeho čtvrté ženě Arnegundě narodil nejmladší syn a budoucí neustrijský panovník Chilperich I.
• Narození Řehoře z Toursu
Ve významné galorománské rodině z kraje Auvergne přišel na svět 30. 11. 538/539/540 Georgius Florentius, pozdější biskup a významný historik Řehoř z Toursu. Jiří pochází z rodu, ze kterého vzešlo několik biskupů, včetně sv. Řehoře z Langers, po němž měl i jméno. Od raného dětství byl vychováván pro církevní kariéru.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“