Dějiny středověku v letech 520 – 529

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 520 – 529

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 520 – 529

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 520


Římská říše
Petr Sabbatius spoluvládcem svého strýce císaře Justina
Roku 518/520 adoptoval císař Justinus I. pod jménem Justinianus svého synovce Petra Sabbatia a jmenoval jej svým spoluvládcem a nástupcem. Problém však pro ně představoval konzul pro letošní rok vrchní armádní velitel (magister militum praesentalis) Vitalianus,„bojovník za ortodoxii“ z let 513 – 515, který je iritoval svými zásahy do církevní politiky a správy říše a byl jim i nebezpečný svojí popularitou mezi lidovými masami. Justinián jej proto pozval na hostinu do části císařského paláce zvané Delphax, kde Vitalianus padl sedmnácti ranami dýky.

Petr se zamiloval do Theodory; minulost pozdější slavné císařovnyKolem roku 520 se Petr seznámil s ženou pohnuté minulosti Theodorou a bezhlavě se do ní zamiloval. Prameny mluví o této budoucí monofyzitické císařovně jako o prostitutce a dokonce i její souvěrec Jan z Amidy (z Efesu) ji nazývá „Theodorou z bordelu“. Původ její rodiny je nejasný – snad Kypr, Sýrie nebo Paflagonie. Byla to prostřední ze tří dcer jakéhosi Akakia (starší sestra se jmenovala Komito, mladší pak Anastasia), hlídače a cvičitele medvědů pro cirkovou stranu Zelených, který se svými svěřenci vystupoval o přestávkách mezi závody vozatajů. Když Akakios zemřel, matka se snažila svoji rodinu zaopatřit, a proto se znovu provdala a hledala pro svého nového manžela nějaké zaměstnání. Tak jako mnoho dalších prosebníků přišla se svými dcerami do cirku, kde ve svých vyhrazených sekcích již seděli příslušníci dému Zelených, Modrých, Bílých a Červených, a žádala je o pomoc. Zelení ji odmítli, ale Modří, kteří také ztratili vlastního medvědáře, se slitovali a přijali na jeho místo Theodořina nevlastního otce. (Jiný zdroj to však vidí jinak, když tvrdí, že čerstvá vdova přišla do cirku a teprve Zelení ji dohodili svého medvědáře Akakia.)

Po určitém čase odešla Theodora za svojí starší sestrou Komito k divadlu. Účinkovala hlavně v přisprostlých pantomimách – představovala např. Ledu a labuť: značně se odhalila – úplná nahota byla zakázaná –, lehla si na záda a klín si nechala posypat ječmenem, který pak žrala husa představující boha Dia. Na hostinách bavila honoraci a měla mnoho milenců; Prokopios o ní píše, že byla sexuálně nenasytná, což se o ni asi tradovalo na konstantinopolských ulicích. Měla nemanželskou dceru a podle historika Prokopia i syna. Ale to asi bude jeho výmysl, když píše, že na císařský dvůr přišel jakýsi člověk a tvrdil, že se mu jeho otec na smrtelné posteli svěřil, že císařovna je jeho matkou. Theodora se to dozvěděla a nechala muže zlikvidovat – buďto to byl podvodník, nebo je to všechno Prokopiova fikce.

Pak se stala milenkou jakéhosi Hecebola, rodáka z Tyru, a vydala se s ním do libyjské Pentapole, kde byl jmenován místodržícím – úřad si sice musel koupit, ale měl jistotu, že vynaložené peníze dostane na úplatcích zpět. Pro Theodoru to byl vítaný únik z Konstantinopole, neboť zákon z roku 409 herečkám zakazoval opouštět města. Hecebolus s ní však špatně zacházel, a proto jej opustila a odešla do egyptské Alexandrie, kde se pravděpodobně setkala s monofyzitickým patriarchou Timotheem III, který poskytoval útočiště svým souvěrcům, pronásledovaným ortodoxním císařem Justinem I. Pod Timotheeovým vlivem konvertovala Theodora k monofyzitismu a zůstala své nové víře věrná až do své smrti.
Z Alexandrie se dostala do syrské Antiochie, kde se spřátelila s hvězdou tamního baletu Makedonií. Tato žena patřila k cirkovému dému Modrých, pracovala pro Justiniána jako informátorka a shromažďovala informace o potenciálně nebezpečné antiochijské aristokracii. Možná to byla právě ona, kdo mu podala zprávu o Theodoře a prezentovala ji jako ženu, se kterou by stálo za to se seznámit. V každém případě se Justinián s Theodorou po jejím návratu do Konstantinopole setkal a zamiloval se do ní. To už samozřejmě pověsila herectví na hřebík a podle zpráv – bohužel až z 11. století – se zabývala již jenom předením vlny, což tehdy byla práce ctnostných žen. Odmítala také Justiniánovy důvěrnosti; pokud by chtěl něco více, musel by si jí vzít za manželku. Zákony však zakazovaly sňatky hereček s aristokraty a Justinián také narazil na odpor manželky Eufemie. Císařovna měla svého synovce ráda a obvykle mu ve všem vyhověla, teď ale odmítla přijmout Theodoru do císařské rodiny, třebaže i ona svého času provozovala pod typickým jménem Lupicina prostituci a Justin si ji koupil jako otrokyni. (Ctnostné jméno Eufemie přijala až po korunovaci pod nátlakem lidu.). Ze své pozice neustoupila, takže Justinián a Theodora museli čekat až do její smrti roku 523/524.

Zákaz „olympijských“ her v syrské Antiochii
Teprve roku 520 zakázal císař Justinus hry v syrské Antiochii nad řekou Orontem. Na rozdíl od těch v Olympii [poslední roku 393] se konaly každoročně, a to v létě.


Perská říše
• Diplomatická ofenzíva perského krále Kobada (520 – 522) zdroj
Když roku 518 císař Anastasius zemřel, pokračoval král Kobad v jednání i s jeho nástupcem Justinem, původně „sedlákem z Dácie“ a posléze velitelem jeho stráží, neboť finanční kompenzace, kterých se mu kolem roku 517 dostalo, jej zřejmě ne zcela uspokojily. Konstantinopol se totiž stále nepodílela na financování chodu kavkazské pevnosti Biraparach chránící obě říše před nájezdy barbarů ze severních stepí severu a kromě toho v nedávných letech navzdory smlouvě z roku 441, v níž se zavázala dále neopevňovat své pohraničí, nejenom že zesílila opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), ale postavila dokonce pevnost novou, tj. Daras (Dara, Turecko).
Vládce Persie však nejvíce iritovalo zasahování Římanů do záležitostí kavkazského regionu, který i tak byl neuralgickým bodem jeho impéria. Jedním z prvních státnických činů Justinových poté, co usedl na trůn, bylo vyslání poselstva k jistému hunskému náčelníkovi žijícímu v této oblasti, jenž se jmenoval Ziligdes či Zilgibis, s úkolem předat mu bohaté dary a přimět jej k podepsání smlouvy, jež by jej zavazoval k vojenské spolupráci proti Persii.
Dalším zdrojem nesvárů byl vazalský stát Persie země zvaná Lazika. Když tam totiž roku 522 zemřel tamní král, všeobecně se očekávalo, že jeho syn a nástupce Tzath bude uveden do královské hodnosti perským králem Kobadem. Ale princ místo toho přijel do Konstantinopole a na císařově dvoře vyjádřil své přání stát se nejenom křesťanem, ale dokonce římským vazalem a z rukou císařových přijmout korunu. A Justinus jej opravdu velmi srdečně přijal a jeho žádosti vyhověl, když jej nechal pokřtít, dal mu jednu urozenou dámu za manželku a poslal jej domů s královským diadémem a rouchem, které vyjadřovaly jeho podřízené postavení. Pokojná koexistence obou východních velmocí na základě mírové smlouvy z roku 505 tak byla vážně narušena a hrozilo, že bezprostředně vypukne válka. K té však prozatím ještě nedošlo, protože oba dva vládci – Justinus i Kobad – již nebyli žádní mladíci a kromě toho museli řešit především problémy na domácí půdě…
• Král Kobad si vybírá svého nástupce (zdroj)
V případě Kobadově pak byla velmi palčivá otázka nástupnictví. Římští autoři tvrdí, že měl čtyři syny, kteří se jmenovali Kaoses, Zames, Phthasuarsas a Chosroes. Princ Kaoses pak z nich byl nejstarší a měl se tedy ujmout trůnu. Bohužel pro něj otec si zamiloval svého nejmladšího syna Chosroea natolik, že byl pro něj ochoten udělat cokoliv. A proto místo toho, aby se postavil Římu, tak císaři Justinovi někdy v letech 520 – 522 navrhl, aby Chosroea adoptoval a pomohl mu proti jeho vlastním lidem, kteří by zpochybňovali jeho dynastické nároky. Je opravdu těžké uvěřit, že by Procopius píšící pouhých čtyřicet let poté, si úplně vše vymyslel a že by pro tato svá tvrzení neměl nějaký reálný podklad. Je tedy vysoce pravděpodobné, že během vyjednávání mezi Kobadem a Justinem byli Římané alespoň minimálně požádáni o to, aby uznali Chosroea otcovým nástupcem. Avšak když tato jednání nevedla k žádným výsledkům, propuknutí válka bylo již jenom otázkou času. Král Kobad však byl kolem roku 523 zcela zaujat řešením jednoho náboženského problému.


Severní Afrika
• Krize vandalského státu Africe; potíže s Berbery a Konstantinopolí
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Nevzdal se však a plánoval odvetu.
Oslabení ariánského vandalského státu využila ortodoxní Konstantinopol a začala se vším důrazem vystupovat ve prospěch svých potlačovaných afrických souvěrců. Vztahy mezi císařem Justinem a ariánským italským králem Theoderichem byly však stále velmi dobré: Justinus mluvil o „věhlasném králi“ a kronika sepsaná za jeho vlády nazývala nájezd z roku 508 pirátským dobrodružstvím proti římským krajanům.


Franská říše
• Přírůstek v rodině krále Chlodomera
Králi Chlodomerovi se narodil syn Chlodovald, pozdější francouzský světec Saint Cloud.


Čechy
• Germáni odcházejí…
V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
A.D. 521


Durynsko
• Občanská válka v království Durynků
Synové roku 510 zemřelého durynského král Bisina (Bessina) Hermenefred (Herminifrid, Herminafrid), Baderich (Balderich) a Berthar (Berthachar) bojují spolu o moc. Nejdříve Hermenefred, plně pod vlivem své krásné, ale vládychtivé manželky Amalabergy (dcery sestry ostrogótského krále Theodericha Amalafridy), napadl spolu s franským králem Theuderichem I. Badericha, porazil jej a zabil. Theuderich však čekal na slíbenou polovinu kořisti marně, což byl důvod k nepřátelství. Po roce 521 – prý opět na radu Amalabergy – zlikvidoval svého posledního bratra Bethara a stal se tak jediným vládcem Durynska, až do vpádu Franků roku 531. Podle jiného zdroje však Hermenefred a Baderich bojovali společně proti Frankům, pak ale Hermenefred svého bratra zradil a zapříčinil tak jeho smrt.


Severní Afrika
• Těžká porážka vandalské armády, krize vandalského státu
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Nevzdal se však a plánoval odvetu.
Oslabení ariánského vandalského státu využila ortodoxní Konstantinopol a začala se vším důrazem vystupovat ve prospěch svých potlačovaných afrických souvěrců. Vztahy mezi císařem Justinem a ariánským italským králem Theoderichem byly však stále velmi dobré: Justinus mluvil o „věhlasném králi“ a kronika sepsaná za jeho vlády nazývala nájezd z roku 508 pirátským dobrodružstvím proti římským krajanům.


Římská říše
• Justinián konzulem!
Budoucí císař Justinián se tohoto roku stal konzulem a svůj nástup do úřadu oslavil nákladnými hrami. Pouze v diptichonu konzulů je uvedeno jeho plné jméno: Petrus Sabbatius Justinianus. Jméno Justinianus svědčí o tom, že byl adoptován svým strýcem císařem Justinem, možná už před tím, než se Justinus stal císařem.


Perská říše
• Diplomatická ofenzíva perského krále Kobada (520 – 522) zdroj
Když roku 518 císař Anastasius zemřel, pokračoval král Kobad v jednání i s jeho nástupcem Justinem, původně „sedlákem z Dácie“ a posléze velitelem jeho stráží, neboť finanční kompenzace, kterých se mu kolem roku 517 dostalo, jej zřejmě ne zcela uspokojily. Konstantinopol se totiž stále nepodílela na financování chodu kavkazské pevnosti Biraparach chránící obě říše před nájezdy barbarů ze severních stepí severu a kromě toho v nedávných letech navzdory smlouvě z roku 441, v níž se zavázala dále neopevňovat své pohraničí, nejenom že zesílila opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), ale postavila dokonce pevnost novou, tj. Daras (Dara, Turecko).
Vládce Persie však nejvíce iritovalo zasahování Římanů do záležitostí kavkazského regionu, který i tak byl neuralgickým bodem jeho impéria. Jedním z prvních státnických činů Justinových poté, co usedl na trůn, bylo vyslání poselstva k jistému hunskému náčelníkovi žijícímu v této oblasti, jenž se jmenoval Ziligdes či Zilgibis, s úkolem předat mu bohaté dary a přimět jej k podepsání smlouvy, jež by jej zavazoval k vojenské spolupráci proti Persii.
Dalším zdrojem nesvárů byl vazalský stát Persie země zvaná Lazika. Když tam totiž roku 522 zemřel tamní král, všeobecně se očekávalo, že jeho syn a nástupce Tzath bude uveden do královské hodnosti perským králem Kobadem. Ale princ místo toho přijel do Konstantinopole a na císařově dvoře vyjádřil své přání stát se nejenom křesťanem, ale dokonce římským vazalem a z rukou císařových přijmout korunu. A Justinus jej opravdu velmi srdečně přijal a jeho žádosti vyhověl, když jej nechal pokřtít, dal mu jednu urozenou dámu za manželku a poslal jej domů s královským diadémem a rouchem, které vyjadřovaly jeho podřízené postavení. Pokojná koexistence obou východních velmocí na základě mírové smlouvy z roku 505 tak byla vážně narušena a hrozilo, že bezprostředně vypukne válka. K té však prozatím ještě nedošlo, protože oba dva vládci – Justinus i Kobad – již nebyli žádní mladíci a kromě toho museli řešit především problémy na domácí půdě…
• Král Kobad si vybírá svého nástupce (zdroj)
V případě Kobadově pak byla velmi palčivá otázka nástupnictví. Římští autoři tvrdí, že měl čtyři syny, kteří se jmenovali Kaoses, Zames, Phthasuarsas a Chosroes. Princ Kaoses pak z nich byl nejstarší a měl se tedy ujmout trůnu. Bohužel pro něj otec si zamiloval svého nejmladšího syna Chosroea natolik, že byl pro něj ochoten udělat cokoliv. A proto místo toho, aby se postavil Římu, tak císaři Justinovi někdy v letech 520 – 522 navrhl, aby Chosroea adoptoval a pomohl mu proti jeho vlastním lidem, kteří by zpochybňovali jeho dynastické nároky. Je opravdu těžké uvěřit, že by Procopius píšící pouhých čtyřicet let poté, si úplně vše vymyslel a že by pro tato svá tvrzení neměl nějaký reálný podklad. Je tedy vysoce pravděpodobné, že během vyjednávání mezi Kobadem a Justinem byli Římané alespoň minimálně požádáni o to, aby uznali Chosroea otcovým nástupcem. Avšak když tato jednání nevedla k žádným výsledkům, propuknutí válka bylo již jenom otázkou času. Král Kobad však byl kolem roku 523 zcela zaujat řešením jednoho náboženského problému.


Itálie
• Nepokoje v Římě
V Římě se vzbouřili křesťanští otroci a pobili své movité židovské pány. Když byli potrestáni, zaútočil „lid“ na synagogu a zapálil ji. Židé si stěžovali v Ravenně u pověřence krále Theodericha Aligerna. Následoval královský reskript, v němž se římskému senátu nařizovalo zločin co nejpřísněji potrestat.


Irsko
• Na svět přišel Kolumbán Starší, misionář u Skotů a Piktů.
A.D. 522


Itálie
• Eutharichova smrt, po Theoderichovi se vlády ujme Athalarich
Designovaný nástupce ostrogótského krále Theodericha Eutharich zemřel, a protože jediný dospělý člen vládnoucí dynastie Amalů Theodehad se k vládě příliš nehodil – byl líný a nepraktický –, určil Theoderich, který již dosáhl kmetského věku, svým nástupcem Athalaricha, nezletilého syna Eutharicha a své dcery Amalaswinthy. Existovala však i šlechtická skupina, která vedle Theodehada a Athalaricha prosazovala kandidaturu Tuluina, generála proslaveného úspěšnými vojenskými operacemi proti Frankům a Burgundům. Problémem však bylo, že Athalarich na rozdíl od svého otce neměl pro svůj případný nástup na trůn souhlas východního císaře, který by mu dával právo legitimní vlády nad původními obyvateli Itálie. To vše destabilizovalo situaci v zemi a po Theoderichově smrti bylo možno očekávat boje o trůn a s tím spojený chaos. Také římská šlechta si dělala naděje na osvobození od nadvlády barbarských ariánů, kterou tolerovala pouze z nutnosti, a proto navázala kontakty s Konstantinopolí. Postoj znervóznělého Thedericha ke svým římským poddaným se proto drasticky změnil a tato změna byla tak náhlá, ostrá a nepochopitelná, že jeden z anonymních autorů Kroniky doby Theoderichovy, citované jako Excerpta Valesiana, si ji neumí vysvětlit jinak než zásahem ďáblovým.
Eutharichova smrt způsobila postupný rozklad ostrogótské říše: Burgundi a severoafričtí Vandalové se snažili setřást ostrogótský protektorát a navázali spojení s císařem, který je přijal s otevřenou náručí. Také Theoderichův vojenský velitel v Hispánii Theudes se osamostatnil, a třebaže proti ústřední vládě nikdy otevřeně nepovstal, nikdo jej nepřinutil dostavit se do Ravenny a složit zde účty. I jeho odbojné chování je spojováno s Eutharichovou smrtí a hádkami o nástupnictví.


Římská říše
• Král Lazů v Konstantinopoli, Peršané napadli Sabiry
Na východním pobřeží Černého moře mezi řekami Rioni a Chorokhi ležela Lazika, věčný předmět sporů mezi říší římskou a perskou. Roku 522 přijel nezletilý lazský král Tzath do Konstantinopole a požádal císaře Justina, aby jej korunoval a pokřtil. (Tzath již křesťan byl, ale tehdy ještě nebylo obvyklé křtít děti.) Potěšený císař mu přání splnil a dokonce mu dal jistou římskou dámu za manželku, což byl jasný signál do Persie, která na Laziku pohlížela jako na svůj vazalský stát. Perský král Kabades sice bezprostředně neodpověděl vojenskou akcí, ale začal vyjednávat alianci proti Konstantinopoli se Zilbigim, králem hunských Sabirů, sídlících na severním Kavkazu. Král však hrál dvojí hru a byl ve styku s oběma stranami. Justinus však chtěl být ke Kabadovi vstřícný a přátelský, a proto ho o všem informoval, načež perský král vyčetl Sabirům zradu, pak na ně zaútočil, pobil většinu z jejich dvacetitisícového vojska a samotného Zilbigiho zabil.


Perská říše
• Diplomatická ofenzíva perského krále Kobada (520 – 522) zdroj
Když roku 518 císař Anastasius zemřel, pokračoval král Kobad v jednání i s jeho nástupcem Justinem, původně „sedlákem z Dácie“ a posléze velitelem jeho stráží, neboť finanční kompenzace, kterých se mu kolem roku 517 dostalo, jej zřejmě ne zcela uspokojily. Konstantinopol se totiž stále nepodílela na financování chodu kavkazské pevnosti Biraparach chránící obě říše před nájezdy barbarů ze severních stepí severu a kromě toho v nedávných letech navzdory smlouvě z roku 441, v níž se zavázala dále neopevňovat své pohraničí, nejenom že zesílila opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), ale postavila dokonce pevnost novou, tj. Daras (Dara, Turecko).
Vládce Persie však nejvíce iritovalo zasahování Římanů do záležitostí kavkazského regionu, který i tak byl neuralgickým bodem jeho impéria. Jedním z prvních státnických činů Justinových poté, co usedl na trůn, bylo vyslání poselstva k jistému hunskému náčelníkovi žijícímu v této oblasti, jenž se jmenoval Ziligdes či Zilgibis, s úkolem předat mu bohaté dary a přimět jej k podepsání smlouvy, jež by jej zavazoval k vojenské spolupráci proti Persii.
Dalším zdrojem nesvárů byl vazalský stát Persie země zvaná Lazika. Když tam totiž roku 522 zemřel tamní král, všeobecně se očekávalo, že jeho syn a nástupce Tzath bude uveden do královské hodnosti perským králem Kobadem. Ale princ místo toho přijel do Konstantinopole a na císařově dvoře vyjádřil své přání stát se nejenom křesťanem, ale dokonce římským vazalem a z rukou císařových přijmout korunu. A Justinus jej opravdu velmi srdečně přijal a jeho žádosti vyhověl, když jej nechal pokřtít, dal mu jednu urozenou dámu za manželku a poslal jej domů s královským diadémem a rouchem, které vyjadřovaly jeho podřízené postavení. Pokojná koexistence obou východních velmocí na základě mírové smlouvy z roku 505 tak byla vážně narušena a hrozilo, že bezprostředně vypukne válka. K té však prozatím ještě nedošlo, protože oba dva vládci – Justinus i Kobad – již nebyli žádní mladíci a kromě toho museli řešit především problémy na domácí půdě…
• Král Kobad si vybírá svého nástupce (zdroj)
V případě Kobadově pak byla velmi palčivá otázka nástupnictví. Římští autoři tvrdí, že měl čtyři syny, kteří se jmenovali Kaoses, Zames, Phthasuarsas a Chosroes. Princ Kaoses pak z nich byl nejstarší a měl se tedy ujmout trůnu. Bohužel pro něj otec si zamiloval svého nejmladšího syna Chosroea natolik, že byl pro něj ochoten udělat cokoliv. A proto místo toho, aby se postavil Římu, tak císaři Justinovi někdy v letech 520 – 522 navrhl, aby Chosroea adoptoval a pomohl mu proti jeho vlastním lidem, kteří by zpochybňovali jeho dynastické nároky. Je opravdu těžké uvěřit, že by Procopius píšící pouhých čtyřicet let poté, si úplně vše vymyslel a že by pro tato svá tvrzení neměl nějaký reálný podklad. Je tedy vysoce pravděpodobné, že během vyjednávání mezi Kobadem a Justinem byli Římané alespoň minimálně požádáni o to, aby uznali Chosroea otcovým nástupcem. Avšak když tato jednání nevedla k žádným výsledkům, propuknutí válka bylo již jenom otázkou času. Král Kobad však byl kolem roku 523 zcela zaujat řešením jednoho náboženského problému.


Burgundsko
• Vražda prince Sergericha, roztržka s Ravennou
Podle líčení kronikáře Řehoře z Toursu se burgundský král Sigismund nechal svojí druhou manželkou přesvědčit, že mu jeho syn a nástupce princ Sergerich (Sigerich, Sigirich), jehož mu porodila nedávno zesnulá manželka ostrogótská princezna Ostrogotha, usiluje o život a chce se zmocnit trůnu, a proto jej poručil uškrtit. Podle jiného zdroje však stál v pozadí vraždy franský král Chlothar. Vnukova smrt otřásla Sergerichovým dědečkem ostrogótským králem Theoderichem natolik, že vyhlásil Burgundům válku. Burgundové v něm tak ztratili důležitého spojence a následné franské expanzi museli čelit již sami. Král Sigismund jako správný katolík nakonec litoval vraždy svého syna natolik účinně, že byl po své blízké mučednické smrti svatořečen a jako sv. Zikmund vybrán za patrona české země.
• Vražda prince Sigericha, roztržka s Ravennou (zdroj)
Když roku 516 zemřel burgundský král Gundobad, vystřídal jej na trůně jeho syn Sigismund, který se jako katolík již brzo ocitl ve vleku katolického duchovenstva a především pak viennského biskupa Avita. Sigismund dále pokračoval ve sbližování s Konstantinopolí a zašel tak daleko, že císaře Anastasia v korespondenci podlézavě nazýval svým pánem. Ostrogótského krále Theodericha tak vyděsilo toto politické sbližování Lyonu a Konstantinopole, že Sigismundovým poslům nedovolil projet jeho územím a pokračovat dále na Východ. K napjatým vztahům mezi oběma královskými dvory pak zajisté přispělo i ta okolnost, že konzulství Theoderichova zetě Eutharicha [pro rok 519] Burgundové neuznali. Theoderich pak zřejmě začal vkládat své naděje do Sigismundova syna Sigericha, který ač sám katolík, nebyl v dobrých vztazích se svým otcem. Když však Sigerichova matka zemřela a Sigismund se podruhé oženil, došlo mezi otcem a synem k osudové roztržce, která roku 522 stála Sigericha život.
Král Theoderich se rozhodl smrt svého vnuka pomstít, ale byli to Frankové a ne Ostrogóti, kteří jako první pozvedli své zbraně. Franští králové totiž rozhodně nechtěli jen přihlížet tomu, jak Theoderich obsadí celé Burgundsko, a proto zaútočili jako první, část Burgundska obsadili a zajali a zabili krále Sigismunda i s celou jeho rodinou. Teprve nyní se pohnuly gótské armády a připojily k Theoderichově panství zemi ležící mezi řekami Isèra a Durance (roku 523).

Severní Afrika
• Těžká porážka vandalské armády, krize vandalského státu
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Nevzdal se však a plánoval odvetu. Oslabení ariánského vandalského státu využila ortodoxní Konstantinopol a začala se vším důrazem vystupovat ve prospěch svých potlačovaných afrických souvěrců.

A.D. 523
Itálie
• Válka Ostrogótů s Burgundy
Roku 522 nechal zavraždit burgundský král Sigismund (sv. Zikmund) svého syna Sergericha (Sigericha, Sigiricha), který pocházel z manželství s již zemřelou královnou Ostrogothou. Ostrogothin otec ostrogótský král Theoderich mu za to vyhlásil válku a do akce vyslal svého osvědčeného vojevůdce Tuluina, který Burgundy porazil a zmocnil se jejich území až k řece Durance. Jako výraz ocenění mu pak bylo jako vůbec prvnímu Gótovi v dějinách udělen titul patricius praesentalis, tzn. byl povýšen do senátorského stavu. Územní expanze Ostrogótů scelila arleskou církevní provincii, čehož využil biskup z Arles Caesarius a svolal celou řadu reformních koncilů (1. 6. 524 aj.)
• Válka Ostrogótů s Burgundy (zdroj)
Když roku 516 zemřel burgundský král Gundobad, vystřídal jej na trůně jeho syn Sigismund, který se jako katolík již brzo ocitl ve vleku katolického duchovenstva a především pak viennského biskupa Avita. Sigismund dále pokračoval ve sbližování s Konstantinopolí a zašel tak daleko, že císaře Anastasia v korespondenci podlézavě nazýval svým pánem. Ostrogótského krále Theodericha tak vyděsilo toto politické sbližování Lyonu a Konstantinopole, že Sigismundovým poslům nedovolil projet jeho územím a pokračovat dále na Východ. K napjatým vztahům mezi oběma královskými dvory pak zajisté přispělo i ta okolnost, že konzulství Theoderichova zetě Eutharicha [pro rok 519] Burgundové neuznali. Theoderich pak zřejmě začal vkládat své naděje do Sigismundova syna Sigericha, který ač sám katolík, nebyl v dobrých vztazích se svým otcem. Když však Sigerichova matka zemřela a Sigismund se podruhé oženil, došlo mezi otcem a synem k osudové roztržce, která roku 522 stála Sigericha život.
Král Theoderich se rozhodl smrt svého vnuka pomstít, ale byli to Frankové a ne Ostrogóti, kteří jako první pozvedli své zbraně. Franští králové totiž rozhodně nechtěli jen přihlížet tomu, jak Theoderich obsadí celé Burgundsko, a proto zaútočili jako první, část Burgundska obsadili a zajali a zabili krále Sigismunda i s celou jeho rodinou. Teprve nyní se pohnuly gótské armády a připojily k Theoderichovu panství zemi ležící mezi řekami Isèra a Durance (roku 523).
• Triumf v Římě
Král Theoderich přijel tohoto roku opět do Říma, aby triumfem oslavit třicáté výročí své vlády. V rámci oslav měli Římané jednu z posledních příležitostí shlédnout hry v cirku.
• Změna na papežském stolci
Po smrti papeže Hormisdy dne 6. 8. nastoupil na svatopetrský stolec 13. 8. již postarší a neduživý Jan I.


Franská říše
• Frankové vítězí nad Burgundy
Franští králové Chlodomer I., Childebert I. a Chlothar I. viděli v porážce Burgundů vhodnou příležitost k expanzi a pod vedením prvního z nich zaútočili na oslabený burgundský stát – pouze jejich bratr Theuderich I. se tažení odmítl účastnit. Sigismund, podporovaný tchánem a svým bratrem Godomarem, nebyl schopen jejich soustředěnému útoku čelit – tchán přišel v boji o život, Godomar utekl a Sigismund se uchýlil do kláštera Saint-Maurice, kde byl zajat a s celou svou rodinou převezen do vězení nedaleko města Orleánsu.


Severní Afrika
• Porážky a krize vandalského státu, změna na královském trůnu
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Sice plánoval odvetné tažení, ale dne 7. 6. 523 zemřel a na trůnu byl vystřídán synem krále Hunericha a dcery císaře Valentiniana III. Licinie Eudocie Hilderichem (Childerichem), tedy napůl Vandalem a napůl Římanem.
Již od počátku vystupoval Hilderich jako přítel římské říše a na jeho mincích se objevil portrét císaře Justina I. V intencích současné císařovy politiky se choval nepřátelsky k Ostrogótům a po Burgundech a Vizigótech se i on pokoušel setřást jejich protektorát. To se samozřejmě nelíbilo vdově po králi Thrasamundovi Amalafridě, Theoderichově sestře, která se roku 523/524 pokusila ve spojení s domorodými Berbery a nespokojenou šlechtou zorganizovat spiknutí. Vše bylo ale odhaleno a královna putovala do vězení, kde byla pravděpodobně uškrcena, načež důsledný Hilderich poručil povraždit i šest tisíc vojáků její gótské družiny. Na tyto události Theoderich zareagoval samozřejmě jediným možným způsobem: vyhlásil Hilderichovi války a připravoval své pozemní a námořní sily k útoku. Amalafridin majetek královny zdědil její syn z prvního manželství budoucí ostrogótský král Theodahad.
Podobně jako Burgundi hledal i Hilderich podporu v Konstantinopoli a císař Justin I. jej samozřejmě přijal s otevřenou náručí, k čemuž přispěl i ten fakt, že Hildericha pojilo důvěrné přátelství s imperátorovým spoluvládcem a ortodoxním katolíkem Justiniánem. Oba muži se znali osobně z doby, když byl Justinián poslán na královský dvůr do Ravenny jako rukojmí, a již se setkali v Římě. Od té doby si korespondovali a vyměňovali si dary. Na znamení usmíření s říší změnil arián Hilderich i dosud nepřátelskou státní politiku vůči katolické církvi. Třebaže podle kronikáře Victora Tonnenensa svému předchůdci Thrasamundovi přísahal, že nikdy nebude podporovat severoafrické katolíky, svůj slib obešel tím, že roku 507/508 vypovězené biskupy, včetně jejich vůdce Fulgentia z Ruspe, povolal zpět ještě před svým formálním nástupem na trůn, vrátil jim kostely a povolil jim znovu obsadit uprázdněné biskupské stolce. Roku 523 nastoupil nový kartaginský biskup Bonifatius a konala se první povolená synoda ortodoxního duchovenstva provincie Byzaceny.


Římská říše
• Perzekuce ariánů, roztržka s Theoderichem
Povzbuzen vývojem v severní Africe a Burgundsku změnil imperátor Justin svoji politiku vůči ostrogótské Itálii o sto osmdesát stupňů. Třebaže ještě před třemi lety nemohly být jeho vztahy k ariánskému Theoderichovi lepší, nyní provokoval a postavil se do pozice horlivého ortodoxního křesťana: obnovil všechny staré zákony proti heretikům, ediktem zakázal ariánství v celé své říši a začal tyto nenikajské křesťany všemožně perzekuovat. Velkou vlnu pobouření vyvolaly jak konfiskace kostelů a jejich předávání katolíkům, tak i zákaz ariánům zastávat veřejné úřady. Všechna tato opatření směřovala k destabilizaci situace v Itálii, kde po Theoderichově smrti bylo možno očekávat vážné konflikty a boj o trůn. Je možné, že Konstantinopol již nyní uvažovala o invazi do Itálie, o vyhnání Gótů a o obnovení císařské vlády na Apeninském poloostrově.
Theoderich, znervóznělý svým vysokým věkem a i stále otevřenou otázku nástupnictví, považoval císařův edikt za osobní urážku a energicky protestoval. Na sklonku své vlády si s hořkostí uvědomil, že pro Římany zůstal cizincem a že jim ani on, ani jeho gótští soukmenovci, nikdy nepřirostli k srdci. Senát a římský klérus obvinil, že stojí na straně císaře. Tuto skutečnost považoval nejenom za čirý nevděk, ale přímo za zradu od lidí, které zahrnoval svou přízní a trpěl jim jejich katolickou víru. Jako výstrahu nechal ve Veroně zničit oratoř katolického chrámu a zakázal domácímu obyvatelstvu, až na malý nůž, nosit zbraně. Na druhé straně Hilderich na protiariánský edikt nijak nereagoval, což na druhou stranu podkopalo jeho mocenskou pozici u Vandalů.
• Etiopie útočí na Jemen
Roku 523 povraždil vládce Himjaru (jižní Arábie) Dhú Nuvas, sám Žid nebo židovský konvertita, křesťany v jejich centru Najranu. Zdá se, že někteří z nich unikli do sousední Etiopie, kde místnímu křesťanskému králi Elovi Atzhebovi (Elsboas u Jana Malala nebo Hellesthaeus u Prokopia, křtěný byl asi jako Kaleb) předali napůl spálené evangelium a informovali ho o masakru. Král se rozhodl v Jemenu intervenovat, ale protože neměl žádné loďstvo, požádal o pomoc císaře Justina, kterého kontaktoval prostřednictvím alexandrijského patriarchy Timothea. (Ela Atzheb a Timotheos byli monofyzité, císař zase ortodoxní, což však jejich spolupráci při šíření křesťanské víry vně impéria nevadilo.) Roku 525 Justinus opravdu poslal flotilu, která Habešany přeplavila do Arábie. Ela pak ve dvou taženích Dhú Nuvase porazil a dobyl jeho hlavní město. (Podle vyprávění vjel král po prohrané bitvě na koni do moře, načež se voda ze ním zavřela a již jej nikdo neviděl.) Na trůn dosadil křesťana, který vládl jako jeho klient. Nikdy se mu však nepodařilo potlačit odpor domorodého obyvatelstva a situace v zemi zůstala velmi nestabilní až do roku 570 – 572, kdy království Himjar zabrala Persie.
• Etiopie útočí na Jemen (zdroj)
Proti pronásledování křesťanů, které organizoval himjarský vládce židovské víry Júsuf Dhú Nuwás, zasáhla roku 523 za podpory římského loďstva Etiopie. Dhú Nuwás musel uprchnout ze svého sídelního města, ale krutě se pomstil křesťanům v Nadžránu, městě christianizovaném v raném 5. století, z nichž velmi mnohé dal upálit ve vykopaném příkopě (na událost vzpomíná i Korán). Roku 525 byl však definitivně poražen. Etiopský vládce ponechal Jihoarabům zpočátku autonomii, ale po jejich povstání byl do úřadu místodržícího v jižní Arábii roku 535 dosazen etiopský vojevůdce Abraha, muž, který si tu počínal velmi nezávisle. V roce 575 se pak zdejší kraje ocitly pod vládou Peršanů.


Perská říše
• Spiknutí na královském dvoře a povraždění mazdakistů (zdroj)
520) Když diplomatická jednání mezi Konstantinopolí a Ctesiphonem vedená v letech 520 – 522 definitivně zkrachovala, zdálo se, že válka propukne okamžitě. Kolem roku 523 [podle Wikipedie roku 527/528] však v Persii došlo k vážnému náboženskému konfliktu, který zasáhl do běhu událostí. Stoupenci Mazdakovi dosud žili pod ochranou krále Kobada ve všech perských provinciích a již po dvacet let nepůsobili žádné potíže, takže dobové prameny se o nich vůbec nezmiňují. Nyní ke konci králova života se však začali obávat budoucnosti, neboť vůbec nebylo jisté, jaký postoj k ni zaujme jeho nástupce. Mezi Kobadovými syny sice byl jeden, který jejich víru vyznával, a to Phthasuarsas; bohužel právě jeho vyhlídky byly mizivé, neboť se nikdy nemohl prosadit oproti bratru Kaosesovi, jenž byl z nich nejstarší, nebo Chosroeovi, jehož preferoval otec, anebo Zamesovi, jenž byl zase nejvíce oblíben mezi lidem. Navíc Phthasuarsas byl celkem logicky nepřijatelný pro mocné a vlivné zoroastrické kněžstvo a kdyby vše záleželo jenom na něm, rozhodně by při volbě nebyl úspěšný.
Mazdakisté se proto rozhodli jenom trpně nečekat, jak se záležitosti vyvinou, ale aktivně do dění zasáhnout. Princi pak slíbili, že „svými modlitbami“ přimějí krále Kobada, aby abdikoval v jeho prospěch, a žádali jej, aby pak prohlásil mazdakismus státním náboženstvím. A když jim to princ opravdu slíbil, začali činit příslušné kroky. Bohužel Kobad nějakým způsobem zjistil – anebo přinejmenším měl tušení –, že jej chtějí připravit o korunu. I když to, zda mazdakisté opravdu připravili spiknutí, či nikoliv, je sporné, typický východní despota Kobad tím rozhodně nadšený nebyl a v jejich aktivitách, kterým se dostal na stopu, viděl nebezpečnou konspiraci. Vždyť nebezpečným zločinem trestaným smrtí bylo na Východě i to, kdyby někdo jen uvažoval, co nastane po králově smrti… Rozhodl se tedy spiklence rozdrtit. Proto je pozval na shromáždění předních osob říše, na němž prý předá svoji královskou hodnost Phthasuarsovi. A když se opravdu shromáždilo obrovské množství lidí, poručil armádě, aby je obklíčila a zasakrovala.
• Povraždění mazdakistů (zdroj)
(501) Nezarytějším nepřítelem Mazdakovců by třetí syn Kavádův Husrav, muž velmi energický, rozhodný, opatrný, nedůvěřivý a licoměrný, kterého si otec zamiloval a vyhlédl za svého nástupce. Aby mu zajistil nastoupení, žádal římského císaře Justina I., aby Husrava adoptoval. To znamenalo: Kdyby po Kavádově smrti nějaký princ dělal obtíže Husravovi, musel by se ho císař ujmout jako svého syna a dosadit ho na trůn. Ale v císařské radě vznikly rozpaky a pak odpor k přání Kavádovu a císař dal hrdou odpověď, že Římané adoptují jen zbraněmi. Husrav proto na Římany zanevřel a mstil se ji v pozdějších dobách dlouhými loupežnými válkami.
Byl Mazdakovým nepřítelem a horlivým straníkem duchovenstva. Mazdaka prý nenáviděl proto, že se cítil od něho velmi pokořen. Jednou byl, jak vypravují někteří, Mazdak u krále a žádal jej, aby mu postoupil svoji manželku, matku Husravovu. Je prý dobře člověku léčit takto žárlivost, která je zdrojem všeho zla. Husrav slyšel královo svolení, pospíšil za Mazdakem, úpěnlivě ho prosil a objímal jeho nohy a líbal je chtěje ho pohnout, aby od svého záměru upustil.
Je to patrně vypravování, které mělo Mazdaka v očích pozdějších generací zostudit a odůvodnit Husravovu nenávist k lidovému hnutí. Podobných pomluv je v orientálních historiích mnoho. Možná, že Mazdak byl vskutku zachvácen okamžitou zpupností a chtěl si dopřát blaživého pocitu svého vlivu na krále. O adoptování Husravově v Konstantinopoli jednala spolu s jedním perským dvořanem perský ministr války, jak bychom dneska řekli, onen Kavádův pomocník při útěku z vězení Sijávuš. Husrav ho nenáviděl pro jeho neúspěch a druhý vyjednavatel dovedl obratně svrhnout vinu za diplomatickou porážku na Sijávuše. Obžalovali ho u krále, který ho dal postavit před sromáždění a odsoudit k smrti. Tvářil se přitom, jakoby svého nebohého přítele a dobrodince litoval. Mimo jiné vinili nešťastného diplomata z toho, že dal svojí manželku pohřbít do země. Peršané to tak nedělali podle předpisů své víry, nýbrž vystavovali nebožtíky do dachmů čili věží mlčení, aby byli vydáni supům a země nebyla rozkládajícím se tělem znečištěna. Proto lze soudit, že Sijávuš patřil snad k nějakému hnutí, které dovolovalo pohřeb jen do země. Někteří soudí, že to snad byli mazdakovci, ale není proto důkazu. Spíše byl Sijávuš jejich exponentem; jeho odstraněním ztratili nejspíše hlavní oporu u dvora.
Za nějaký čas se Husravovi podařilo získat otce pro zasazení smrtelné rány lidovému hnutí. V té věci si rozličná vyprávění tak odporují, že není vůbec možno přesnou historii bezpečně zrekonstruovat. Mazdak shromáždil své věřící a pronesl ke králi kázání, na něž navázal stížnost na Husrava, že nestojí za mazdakovským názorem. Husrav si vyžádal lhůty pěti měsíců k disputaci s Mazdakem o pravdivosti kacířské nauky, sehnal si několik mágů, kteří ve veřejném hádání odvrátili přítomné posluchače od Mazdaka a vzbudili proti němu nenávist; král vydal Mazdaka a jeho přívržence Husravovi, který je dal zahrabat do země hlavami dolů a proroka pověsit na šibenici hlavou dolů a zasypat deštěm šípů. Jiná verze vypravovala, že Mazdak si dal vyhloubit pod zemí chodbu, která vedla pod oltář ohně. V té chodbě se skrýval jakýsi Mazdakův stoupenec a prostřednictvím oltáře mluvil ke králi a jiným návštěvníkům tak, jako by mluvil zpod polštáře(?) sám bůžek ohně. Ale Mazdakův trik byl prozrazen jedním nevěrným přívržencem a král se přesvědčil o tom, že Mazdak je podvodník. Prorok pak byl obelstěn a s mnoha stoupenci vydán na smrt. Mazdakisté prý chtěli, aby králem byl po Kavádovi ustanoven ten z jeho synů, který byl věren jejich učení. Svolali proto shromáždění, které však bylo na rozkaz Kavádův obstoupeno vojskem a jeho účastníci byli pobiti. Tak to vypravoval římský kronikář Malalas, který mylně označuje shromážděné kacíře za manichejce a nazývá jejich „biskupa“ Indarazar.
Podle některých byl Mazdak zabit sekerou, nebo oběšen, podle jiných byl vhoze do kotle vařící smůly. Fantazii se nikdy v orientální historii meze nekladly. Všem zprávám je společné jen to, že Kavád z Husravova návodu dal Mazdaka a jeho přívržence pobít a tím učinil konec prvnímu sociálnímu hnutí na íránské půdě. Počet zabitých sektářů kolísá mezi třemi tisíci a sto tisíci lidmi. Mazdakismus se udržel přes pronásledování v některých těžko dostupných horských oblastech Íránu a sehrál jistou úlohu v dobách arabské vlády kolem roku 750, když dynastie Omajjovců byla svržena rodem Abbásovců.
• Krize v Iberii (zdroj)
Když takto Kobad zažehnal hrozící nebezpečí hrozícímu ze strany mazdakistů a již chtěl pozdvihnout zbraně a vtrhnout na římské teritorium, zhatila mu plány vážná krize v Iberii (Gruzii), jejíž pevné držení bylo nezbytné pro obranu jeho impéria. I on totiž pokračoval v nesnášenlivé náboženské politice svých předchůdců a nutil iberského krále Gurgenese zříci se své křesťanské víry a přihlásit se k víře zoroastrické. Zvláště pak vyžadoval, aby Iberové přestali pohřbívat své mrtvé křesťanským způsobem, ale podle perského zvyku nechali jejich těla volně ležet a jenom ekologicky čekat, až je rozsypou psi a divoká zvířata. Není proto divu, že hluboce věřící Gurgenes okamžitě setřásl „perské jho“ [523], prohlásil se vazalem Říma a od císaře Justina získal slib, že zájmy Iberie nikdy neopustí. Císař ale nebyl schopen postavit armádu a poslat ji do tak vzdálené a málo pohostinné země a jedinou šancí bylo získat pro ni pomoc od barbarů. Ti však vypravili na pomoc Gurgenesovi pouze malé síly. A když tak Peršané vyslali do Iberie velkou armádu pod velením generála jménem Boes [zřejmě roku 524] a Gurgenes viděl, že jakýkoliv odpor je zbytečný, uprchl do Laziky, kde byl pro její nedostupnost a ochranu místních lidí i Římanů v bezpečí. Avšak Iberie byla pro něj ztracena a opět se dostala do moci Peršanů, kteří dokonce pronikli do Laziky a obsadili některé pevnosti v průsmycích ovládající lazicko-iberské pohraničí.
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 19/11/2011, 19:27, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

A.D. 524

Franská říše
• Válka s Burgundy, smrt krále Sigismunda, bitva u Vézeronce
Minulý rok poražený burgundský král Godomar se vzchopil a obnovil boje s Franky. Franští Merovejci bratři Chlothar I., Childebert I., Theuderich I. a Chlodomer však získali za spojence italské Ostrogóty a zorganizovali novou válečnou výpravu. Ještě před zahájením vlastních bojových operací však chtěl Chlodomer fyzicky zlikvidovat zajatého Godomarova bratra krále Sigismunda (sv. Zikmunda, patrona české země) spolu s jeho manželkou a dětmi, které držel v internaci ve vesnici Colomne nedaleko svého sídelního města Orleánsu. Opatovi kláštera v Orleánsu Avitovi, který prosil za jejich život a sliboval mu – prokáže–li křesťanské milosrdenství – v další válce s burgundským královstvím Boží pomoc, se dostalo této odpovědi: „Za pošetilou pokládám tu radu, abych doma zanechal nepřátele a táhl proti ostatním: neboť jedny budu mít v zádech, druzí se mi postaví čelem a já se tak dostanu mezi dva nepřátelské šiky. Lépe a snáze dosáhnu vítězství, bude-li jeden od druhého oddělen. Zabiji-li jednoho, může být i druhý lehce poslán na smrt!“ Hned potom dal popravit Sigismunda se ženou a dětmi.“ [Živé je nechal naházet do studně a tu pak zasypat.]
Protože tedy rozhodlo čistě vojenské, nikoli křesťanské hledisko, byli Frankové dne 21. 6. v bitvě u Vézeronce u města Vienne poraženi. Vojenský debakl přinutil Franky dočasně přerušit své agresivní akce proti burgundskému království, na jehož podrobení si budou muset počkat ještě deset let. Podle kronikáře Řehoře z Toursu v bitvě zvítězili a došlo pouze k menší komplikaci: „...když se Godomar dal s vojskem na útěk, Chlodomer jej pronásledoval, a jak se od svých lidí odloučil na nemalou vzdálenost, napodobili Burgundové jeho válečný pokřik a volali na něho: „Sem, sem se obrať! Jsme přece tvoji lidé!“ Chlodomer uvěřil, přiběhl a vpadl rovnou mezi nepřátele. Ti mu srazili hlavu, nabodli ji na kopí a zdvihli do výše.“
Po uplynutí doby smutku za padlého Chlodomera se dostali jeho nezletilí synové Theudovald (*cca 524), Gunthar (*cca 521) a Chlodovald (*520) do péče své babičky Chlothildy. Královna Chlothilda, vdova po Chlodvíkovi I., rozhodným způsobem hájila jejich dědické nároky oproti strýci Chlotharovi, který jako vládce nejmenšího franského království měl enormní zájem na rozšíření svého území. Třebaže se Chlothar oženil s královnou–vdovou Guntheukou, čekal na ovládnutí Chlodomerovy říše ještě sedm let.
• Zákonodárné aktivity franských králů
„Vedeni snahou po dodržování vnitřního míru v zemi“ vydali královští bratři Childebert, Chlothar a Theuderich kolem roku 524 soubor zákonů „Pactis pro tenore pacis“.


Itálie
• Boëthiova smrt
Vláda krále Theodericha Velikého se po více než třiceti letech chýlí ke konci, čehož se snaží využít Konstantinopol k destabilizaci ostrogótského panství v Itálii. Pocit ohrožení vyvolal královu podezřívavost a provokoval ho k dosud nezvyklým represím. Poté, co udavač Cyprianus obvinil konzula z roku 493 Albina z velezrádných styků s císařem Justinem, odjel na královský dvůr do Verony čelný představitel římského senátu Boëthius, aby kolegu bránil. Když však nepříliš prozíravě prohlásil: „Jestliže Albinus učinil to, z čeho je obviňován, pak jsem to učinil i já, i celý senát.“, rozšířil Cyprianus obvinění z velezrady nejenom na něho, ale i na celý senátorský stav. Opatrní kolegové senátoři si pak pospíšili s tím, aby ho sami odsoudili do vyhnanství, ale to již králi nestačilo: nešťastný filozof Boëthius byl zatčen, převezen do vězení v Pávii a rychle bez řádného procesu odsouzen k trestu smrti. Žaloba mu kladla za vinu, že Cyprianovi zabránil vydat svědectví o tom, že senát spáchal urážku veličenstva, dále že očekával svobodu Římanů, a navíc čelil obvinění z křivopřísežnictví a „magie“. Snad mohl vykonat nebo se zúčastnit konání některých věšteckých praktik, které se pokoušely dotazovat na další osudy ostrogótského království. Za Boëthia se postavil pouze jeho tchán Symmachus, kdežto bojácný římský senát rozsudek schválil. Poprava byla vykonána dne 23. 10. nedaleko Milána. Boëthius měl nesmírné zásluhy o rozvoj vzdělanosti středověku zejména tím, že mu svými překlady, komentáři i vlastními filozofickými spisy zprostředkoval Aristotelovu, platónskou i novoplatónskou filozofii. Jeho stěžejní dílo „O útěše filozofie“ dosáhlo ve středověku největšího počtu překladů hned po bibli.
• Roku 524 – 525 zemřel historik Symmachus mladší. Jeho dílo Historia Romana se nedochovalo.


Římská říše
• Sňatek Justiniána s Theodorou
Spoluvládce imperátora Justina I. Justinián se kolem roku 520 zamiloval do Theodory, ženy s pochybnou pověstí a nízkého původu. Byla herečkou a možná prostitutkou a její otec původem z Kypru hlídal medvědy v cirku. Aby se roku 524/525 mohli vzít, přemluvil svého strýce Justina, aby zrušil zákon, který zakazoval urozeným mužům ženit se s herečkami, a později toto ustanovení ze svého zákoníku úplně vypustil, čímž dal možnost legalizovat svůj vztah mnoha podobně nerovným párům.
• Tvrdý zásah proti výtržníkům v Konstantinopoli
V Konstantinopoli soupeřily cirkové démy Zelených a Modrých a gangy mladíků, kteří se od ostatních odlišovali svými nezvyklými hunskými účesy a oblečením, se bily nejenom v hipodromu, ale násilí přenášely i do ulic, kde terorizovaly pokojné občany. Velkými přívrženci Modrých byl i spoluvládce císaře Justina Justinián a jeho manželka Theodora. Historik Prokopios dokonce nařkl Justiniána ve své „Tajné historii“ z podpory nepořádků ve městě a z podněcování pouličního násilí, které se měl dopustit tím, že nad nad Modrými držel ochranou ruku a bránil jejich potrestání. Zelení, kteří žádného takového patrona neměli, se pak cítili ukřivděni, což ještě dále provokovalo jejich útočnost. Roku 524/525 však Justinián onemocněl a starý apatický císař Justinus se konečně dozvěděl, co se ve městě skutečně děje. Okamžitě poručil městskému prefektovi Theodotovi, řečenému Colocynthios (tj. Dýně), aby na ulicích obnovil pořádek. Prefekt zasáhl opravdu důrazně: několik modrých výtržníků nechal pověsit a ostatní zaživa upálit. Když se Justinián uzdravil, pomstil se mu tak, že jej odvolal z úřadu a poslal do Jeruzaléma. Modré však již tak zjevně nepodporoval a dokonce se snažil být nestranný.


Perská říše
• Krize v Iberii (zdroj)
Když takto Kobad zažehnal hrozící nebezpečí hrozícímu ze strany mazdakistů a již chtěl pozdvihnout zbraně a vtrhnout na římské teritorium, zhatila mu plány vážná krize v Iberii (Gruzii), jejíž pevné držení bylo nezbytné pro obranu jeho impéria. I on totiž pokračoval v nesnášenlivé náboženské politice svých předchůdců a nutil iberského krále Gurgenese zříci se své křesťanské víry a přihlásit se k víře zoroastrické. Zvláště pak vyžadoval, aby Iberové přestali pohřbívat své mrtvé křesťanským způsobem, ale podle perského zvyku nechali jejich těla volně ležet a jenom ekologicky čekat, až je rozsypou psi a divoká zvířata. Není proto divu, že hluboce věřící Gurgenes okamžitě setřásl „perské jho“ [523], prohlásil se vazalem Říma a od císaře Justina získal slib, že zájmy Iberie nikdy neopustí. Císař ale nebyl schopen postavit armádu a poslat ji do tak vzdálené a málo pohostinné země a jedinou šancí bylo získat pro ni pomoc od barbarů. Ti však vypravili na pomoc Gurgenesovi pouze malé síly. A když tak Peršané vyslali do Iberie velkou armádu pod velením generála jménem Boes [zřejmě roku 524] a Gurgenes viděl, že jakýkoliv odpor je zbytečný, uprchl do Laziky, kde byl pro její nedostupnost a ochranu místních lidí i Římanů v bezpečí. Avšak Iberie byla pro něj ztracena a opět se dostala do moci Peršanů, kteří dokonce pronikli do Laziky a obsadili některé pevnosti v průsmycích ovládající lazicko-iberské pohraničí. (→526)


Severní Afrika
• Spiknutí proti Hilderichovi
Roku 523/524 se vdova po vandalském králi Thrasamundovi Amalafrida pokusila ve spojení s Berbery a šlechtou zorganizovat spiknutí proti novému s Konstantinopolí spřízněnému panovníkovi Hilderichovi. Vše ale bylo odhaleno a královna putovala do vězení, kde byla pravděpodobně uškrcena. Hilderich poručil vyvraždit i šest tisíc Gótů její ozbrojené družiny. Amalafridin bratr Theoderich proto neváhal a vyhlásil Kartágu válku. Majetek zemřelé královny zdědil její syn z prvního manželství, budoucí ostrogótský král Theodahad.

A.D. 525
Itálie
• Papež odcestoval do Konstantinopole
Perzekuce ariánů zahájená Konstantinopolí před dvěma roky vyburcovala jejich souvěrce ostrogótského krále Theodericha Velikého k akci – povolal do Ravenny papeže Jana I. a poručil mu, aby v čele velké delegace senátorů a biskupů odcestoval na východ a u císaře Justina I. dosáhl odvolání protiariánských ediktů a schválení vnuka Athalaricha svým nástupcem. Církevním ani světským potentátům se asi moc nechtělo, neboť na loď museli být dopraveni násilím. V hlavním městě východní říše se jim však dostalo slavnostního přijetí – sám Justinus vyšel před hradby, aby Jana uvítal ne jako vyslance barbarského krále, ale jako hlavu katolického křesťanstva, načež jej provázel do starého chrámu Boží moudrosti (Hagia Sophia), kde se zúčastnili velikonočních bohoslužeb. Třebaže papeži byla prokazována mimořádná úcta, jeho diplomatický mise byla celkově neúspěšná a příštího roku se vrátil zpět do Itálie s prázdnýma rukama.
• Král likviduje údajné spiklence, příprava tažení do Afriky
Král Theoderich pokračoval v likvidaci domnělých spiklenců a po filozofovi a vysokém státním úředníkovi Boëthiovi poslal na smrt i jeho tchána Symmacha, přičemž o osudu konzula Albina, kvůli kterému celé represe vypukly, se nic neví. Nadále připravuje válečné tažení proti severoafrickým Vandalům. (Vandalský král Hilderich totiž potlačil spiknutí šlechty, uvěznil Theoderichovu dceru Amalafridu, manželku svého předchůdce na trůně Thrasamunda a ve vězení nechal uškrtit a povraždil na šest tisíc vojáků její gótské družiny.)
• Nový počátek letopočtu
Roku 525/532/535 vydal Dionysius Exiguus, gótský mnich působící v Římě, nové velikonoční tabulky, v nichž začal udávat roky od narození Krista. Datum jeho příchodu na svět určil na 25. 12. 753 od založení Říma, spletl se tedy o 6 – 7 let.
• Roku 524 – 525 zemřel historik Symmachus mladší. Jeho dílo Historia Romana se nedochovalo.


Římská říše
• Sňatek Justiniána s Theodorou
Císařovna Eufemia zemřela, čímž se Justinovu synovci a spoluvládci Justiniánovi otevřela cesta ke sňatku s milovanou Theodorou, ženou pochybné pověsti a nízkého původu – byla herečkou a kurtizánou –, do které se bláznivě zamiloval již kolem roku 520. Císařovna jejich sňatku bránila, teď však po její smrti problém představoval zákon, který aristokratům zakazoval ženit se s herečkami. Aby se tedy roku 524/525 mohli vzít, přemluvil svého strýce, aby zákon zrušil, a později toto ustanovení ze svého zákoníku úplně vypustil, čímž dal možnost legalizovat svůj vztah mnoha podobně nerovným párům. Svatební obřad se konal ve starém chrámu Boží moudrosti (Hagia Sofia) a vedl jej samotný konstantinpolský patriarcha Epifanios. Manželství bylo šťastné, ale zůstalo bezdětné. Třebaže jistý pramen naznačuje, že Justinián byl impotentní, o děti oba usilovali, neboť když roku 531 přišel do Konstantinopole Mar Saba (sv. Sába?), představený kláštera, nacházejícího se kdesi v Judské poušti, tzn. v oblasti, kde právě probíhala samaritánská vzpoura, požádala jej císařovna, aby se za ni modlil. Saba to však odmítl a nediplomaticky prohlásil, že by jejich syn byl pro impérium větší pohromou než byl starý monofyzitický císař Anastasios.
Theodora se po sňatku postarala o svojí rodinu, např. svoji starší sestru Komito provdala za perspektivního mladého důstojníka Sittase, který ovšem brzo padl v Arménii. Z tohoto manželství vzešlá Sofie se pak vdala za Justiniánova synovce Justina, který roku 565 nastoupil na trůn. Méně pravděpodobné je, že Sofie byla dcerou Theodořiny mladší sestry Anastasie.
• Tvrdý zásah proti výtržníkům v Konstantinopoli
V Konstantinopoli soupeřily cirkové démy Zelených a Modrých a gangy mladíků, kteří se od ostatních odlišovali svými nezvyklými hunskými účesy a oblečením, se bily nejenom v hipodromu, ale násilí přenášely i do ulic, kde terorizovaly pokojné občany. Velkými přívrženci Modrých byl i spoluvládce císaře Justina Justinián a jeho manželka Theodora. Historik Prokopios dokonce nařkl Justiniána ve své „Tajné historii“ z podpory nepořádků ve městě a z podněcování pouličního násilí, které se měl dopustit tím, že nad nad Modrými držel ochranou ruku a bránil jejich potrestání. Zelení, kteří žádného takového patrona neměli, se pak cítili ukřivděni, což ještě dále provokovalo jejich útočnost. Roku 524/525 však Justinián onemocněl a starý apatický císař Justinus se konečně dozvěděl, co se ve městě skutečně děje. Okamžitě poručil městskému prefektovi Theodotovi, řečenému Colocynthios (tj. Dýně), aby na ulicích obnovil pořádek. Prefekt zasáhl opravdu důrazně: několik modrých výtržníků nechal pověsit a ostatní zaživa upálit. Když se Justinián uzdravil, pomstil se mu tak, že jej odvolal z úřadu a poslal do Jeruzaléma. Modré však již tak zjevně nepodporoval a dokonce se snažil být nestranný.
• Habešané intervenují v Jemenu
Roku 523 povraždil vládce Himjaru (jižní Arábie) Dhú Nuvas, sám Žid nebo židovský konvertita, křesťany v jejich centru Najranu. Zdá se, že někteří z nich unikli do sousední Etiopie, kde místnímu křesťanskému králi Elovi Atzhebovi (Elsboas u Jana Malala nebo Hellesthaeus u Prokopia, křtěný byl asi jako Kaleb) předali napůl spálené evangelium a informovali ho o masakru. Král se rozhodl v Jemenu intervenovat, ale protože neměl žádné loďstvo, požádal o pomoc císaře Justina, kterého kontaktoval prostřednictvím alexandrijského patriarchy Timothea. (Ela Atzheb a Timotheos byli monofyzité, císař zase ortodoxní, což však jejich spolupráci při šíření křesťanské víry vně impéria nevadilo.) Roku 525 Justinus opravdu poslal flotilu, která Habešany přeplavila do Arábie. Ela pak ve dvou taženích Dhú Nuvase porazil a dobyl jeho hlavní město. (Podle vyprávění vjel král po prohrané bitvě na koni do moře, načež se voda ze ním zavřela a již jej nikdo neviděl.) Na trůn dosadil křesťana, který vládl jako jeho klient. Nikdy se mu však nepodařilo potlačit odpor domorodého obyvatelstva a situace v zemi zůstala velmi nestabilní až do roku 568/570 – 572, kdy království Himjar zabrala Persie.


Severní Afrika
• Celoafrický koncil v Kartágu
Po letech perzekucí byl do Kartága na 5. 2. svolán celoafrický koncil, na němž se snažilo jedenašedesát katolických biskupů zkonsolidovat organizační strukturu církve. Řešilo se i obsazování volných biskupských stolců a otázka, kdo je komu podřízen. Do Byzaceny pak byly svolány ještě dva koncily, na nichž měl opět vedoucí úlohu bojovný biskup Fulgentius z Ruspe.

A.D. 526

Itálie
• Papež Jan zemřel ve vězení
Delegace římských senátorů a biskupů v čele s papežem Janem I. se vrátila z Konstantinopole zpět do Ravenny a před krále Theodericha předstoupila s prázdnýma rukama: třebaže císař Justinus I. se k nim choval velmi zdvořile, neodvolal své protiariánské edikty a ani neuznal Athalaricha následníkem ostrogótského trůnu. Theoderich byl rozhořčen natolik, že poručil papeže Jana vsadit do vězení, v němž římský biskup zkolaboval a dne 18. 5. zemřel. (Podle jiného zdroje se však Jan nachladil na recepci v Ravenně.) Král na mínění Římanů již nebral žádné ohledy a za jeho nástupce určil Castoriova syna Fimbria, původem z Beneventa, který dne 12. 7. opravdu usedl na svatopetrský stolec jako Felix III. (IV.) Od této doby trvali gótští králové trvat na svém pozapomenutém právu potvrzovat ve funkci papeže.
• Příprava válečného tažení proti Vandalům, smrt velkého krále Theodericha
Tohoto roku vygradovalo napětí mezi Theoderichem a vandalským králem Hilderichem vyvolané zavražděním Theoderichovy sestry královny Amalafridy a pobitím šesti tisíc Gótů její ozbrojené družiny. Theoderich konečně dokončil přípravy vojenské akce a jeho flotila byla připravena vyplout – k útoku však již nikdy nedošlo. Král totiž onemocněl úplavicí a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. V očekávání smrti proto povolal k sobě do Ravenny zástupce šlechty a lidu a v jejich přítomnosti prohlásil svého desetiletého a tedy nezletilého vnuka Athalaricha králem a vybídl je, aby milovali římský lid a senát a v dobrém vycházeli s císařem. Tímto svým rozhodnutím neuznal dynastické nároky svého synovce Theodehada, líného a nepraktického člověka, přesto však jediného dospělého mužského člena královské dynastie Amalů. Ten však neprotestoval a spokojil se s finančním odškodněním.
Po třech dnech utrpení král Theoderich zemřel (30. 8.) a vláda přešla na Athalaricha. Zemi však jeho jménem spravoval jeho matka regentka Amalaswintha (též Amalasuntha, Amalasuintha, tzn. Amalská panna), Theoderichova dcera. Byla to krásná a vzdělaná žena, mluvila latinsky a řecky, orientovala se v literatuře básnické i filozofické. Za svůj politický cíl si stanovila pokračovat ve smiřování Gótů a Římanů a její vyslanci přísahali lidu i římskému senátu, že bude zachovávat římské právo a zákony. Odvolala také vojsko připravené k invazi do Afriky a do Kartága poslala pouze písemný protest. Přízeň, kterou projevovala svým římským spoluobčanům, se však Gótům nelíbila a brzo musela čelit silné šlechtické opozici. Ostrogótský stát se tak dostal do období zmatků, doba nevídaného blahobytu a prosperity Itálie skončila.
• Spory mezi královnou a šlechtou
Mezi šlechtou a královnou brzo propukl nejdříve boj o kontrolu nad Athalarichem, iniciovaný spory o jeho výchovu. Podobně jako jeho matce se mu jí dostávalo alespoň zčásti římské, ale gótským předákům se nelíbilo časté používání rákosky, která by mohla ubíjet jeho statečnost. Poté co královna svého syna udeřila a byla obviněna z toho, že usiluje o jeho smrt a chce se po druhé vdát, zareagovala způsobem pozoruhodně energickým. Pro případ ztroskotání své akce si dobře zabezpečila útěk pod ochranu císaře Justina, k němuž nechala dopravit i gótský královský poklad, a nakonec zvítězila díky drastickým opatřením: tři hlavní opozičníky jmenovala vysokými vojenskými veliteli v okrajových oblastech říše (Tuluin v Provence?, Osuin?, ?) a nechala je povraždit. Její postavení to však rozhodně neupevnilo a situace se ještě zhoršila poté, co na místo velitele gótského vojska po hrdinném patriciovi Tuluinovi, vítězi nad Burgundy, jmenovala Římana Liberia, jehož měl v oblibě už její otec.

• V letech 526 – 533 sepisoval vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů Cassiodorus Dějiny Gótů.


Hispánie
• Konec Theoderichovy regentské vlády nad Vizigóty
Faktický vládce země vojenský velitel Theudes se po Theoderichově smrti již oficiálně separoval od Itálie, vyhlásil nezávislost a povznesl na trůn vizigótských králů Amalaricha, syna v bitvě u Poitiers padlého krále Alaricha II., který se kolem roku 526 oženil s princeznou Chlotchildou, sestrou franského krále Childeberta I. V manželství to však neklapalo údajně proto, že Amalarich byl arián a Chlothilda katolička. Šikanovaná královna si stěžovala Childebertovi a ten roku 531 na Amalaricha zaútočil.
• Konec Theoderichovy regentské vlády nad Vizigóty, vláda krále Amalaricha (zdroj)
Po Theoderichově smrti se vlády v Hispánii ujal Amalarich, jenž podepsal s Atalarichem, Theoderichovým vnukem a nástupcem, velmi výhodnou smlouvu. Podle ní už nemusel posílat do Itálie žádné odvody a znovu získal vizigótský královský poklad, jenž padl Ostrogótům do rukou v Carcassone po útěku Vizigótů od Vouillie a jenž byl umístěn v Ravenně. Četní Ostrogóti a Vizigóti, kteří uzavřeli po dobu regenství manželství, si pak mohli svobodně určit svoji národnost. Hranici mezi oběma gótskými královstvími nyní tvořilo západní rameno delty řeky Rhôny a zůstalo jím až do zániku ostrogótského království. Ale když Ostrogóty v této oblasti nahradili Frankové, padla jim do rukou nejenom dříve vizigótská města Beaucaire (Ugernum) a Uzès, ale i město Arles proslavené svoji odvážnou obranou v letech 508 - 510. Vše toto bylo pro Vizigóty definitivně ztraceno.
O Amalarichově vnitřní politice víme jen málo. Roku 529 jmenoval jakéhosi Římana Štěpána prefektem hispánských provincií (hispaniarum prefectus), možná proto, aby v Geroně vykonával povinnosti starého římského pretoriánského prefekta. A Štěpán se zřejmě neosvědčil, neboť o několik roků později byl sesazen. Amalarich si za svoje sídlo vybral galskou Narbonnu a my se jenom můžeme dohadovat proč? Zřejmě se však obával svého bývalého poručníka Teudise, kontrolujícího Hispánii, více než Franků, vrahů svého otce krále Alaricha II.
Amalarich se oženil s franskou princeznou Chlotildou, dcerou krále Chlodvíka, a pokusil se ji obrátit k ariánské formě křesťanské víry. Kdyby Chlotilda konvertovala k ariánství, nemohla by sehrát roli prostřednice mezi svým mužem a svými franskými královskými bratry, když ale zůstala katoličkou, bylo její postavení na Amalarichově královském dvoře neudržitelné. Její manžel s ní pak prý zle zacházel - např. na ni nechal házet hnůj, když šla do kostela. Nakonec prý události došly tak daleko, že Chlotilda poslal kapesník potřísnění vlastní krví svému bratru králi Childebertovi, aby mu tak ukázal, jak bědný zde vede život. Alespoň tak to líčí Řehoř z Toursu a podobně i historik Procopius. Podle jiné kroniky, však Childebert neuskutečnil svoji vojenskou výpravu do Hispánie kvůli své sestře, ale proto, aby ovládl nepřátelské území, zejména vizigótskou Galii. Dočteme se rovněž, že král Amalarich „se stal obětí franských intrik“.


Římská říše
• Papež korunoval Justina římským císařem
Za svého pobytu v Konstantinopoli korunoval papež Jan I. Justina římským císařem. Zajímavé je, že Justinovu synovci Justiniánovi, který byl strýcovým faktickým spoluvládcem, se oficiální korunovace ještě nedostalo.
• Zkáza „Perly Orientu“
Dne 29. 5. zasáhlo silné zemětřesení syrskou Antiochii (Antakya, Turecko) a o život připravilo asi čtvrt milionů lidí – co nezničily otřesy půdy, dokonal následný požár. O život přišel i umírněný ortodoxní biskup Eufrasios, což místní monofyzité jistě přivítali. Eufrasiův nástupce Efraim Amida, bývalý magister militum per Orientem, však již proti nim neváhal nasadit i vojsko. Konečnou ránu metropoli Východu zasadí roku 540 perský král Chosroes.
• Prokopios se poprvé setkal s Belisarem
Roku 526/527 nastoupil do štábu vojevůdce Belisara jako poradce (consiliarius, symbulos) Prokopios z Kaisareie, historik, který popsal vojenská tažení proti Peršanům, Vandalům a Ostrogótům.


Burgundsko
• Frankové prozatím neúspěšní
Burgundskému králi Godomarovi se tohoto roku podařilo odrazit další útok Franků.


Franská říše
• Franský král Theuderich I. vydrancoval povstalou Auvergne.
A.D. 527
Římská říše
• Smrt císaře Justina a korunovace jeho nástupce Justiniána
Císaři Justinovi I. se obnovilo staré válečné zranění na noze a jeho zdravotní stav se zhoršoval natolik rychle, že dne 1. 4. oficiálně prohlásil svého synovce a adoptivního syna Justiniána svým spolucísařem a o tři dny později jej nechal i s manželkou Theodorou korunovat konstantinopolským patriarchou v chrámu Boží moudrosti (Hagia Sofia). Justinus zemřel po čtyřech měsících dne 1. 8. a Flavius Petrus Sabbatius Justinianus se stal samovládcem.
Ambiciózní Justinián se rozhodl realizovat svůj sen o znovuzrození světovládného římského impéria a dobýt ztracený Západ, k čemuž potřeboval získat na svoji stranu jeho ortodoxní obyvatele a zejména papeže. V cestě mu však stáli jak jeho monofyzitičtí poddaní, tak poslední zbytky pohanů. Proto okamžitě zahájil legislativní smršť: manichejcům, polyteistům a samaritánům zakázal zastávat státní a veřejné úřady a jejich poslední ještě stojící svatyně, např. Ammonův chrám v libyjské poušti, poručil přeměnit v kostely. Křesťanům, kteří by se opět vrátili k pohanství hrozil smrtí, stejně jako těm, kteří by obětovali starým bohům. Pohanští učitelé přišli o své platy a odmítnutí konverze znamenalo ztrátu majetku a odchod do exilu. Protože nepoužívání latiny ve veřejném životě by mohlo být vydáváno jako vzdání se nároků na západ, snažil se odstranit z této oblasti běžně užívanou řečtinu.
Východní monofyzité však našli mocného ochránce v císařovně Theodoře. Např. edesský chalkedonský biskup vyhnal mnichy kláštera Orientalium do zimního nečasu a očekával, že pomřou hladem a zimou. Ti však našli na šest až sedm let útočiště v klášteře Hailaf, než jim císařovna dopomohla k návratu. Také amidský biskup musel i se svým duchovenstvem odejít do exilu v Petře a opět se očekávalo, že zdejší pobyt nepřežije. I v jeho prospěch zasáhla Theodora a vymohla mu povolení k odchodu do Egypta, kde žil pod ochranou místního monofyzitického patriarchy Timothea II. Když zemřel, nechala převézt jeho ostatky zpět do Amidy.
• Smrt císaře Justina a korunovace jeho nástupce Justiniána (zdroj)
Na jaře roku 527 onemocněl císař Justinus tak těžce, že byl nucen vyhovět žádosti senátorům, aby přibral svého synovce Justiniána k vládě. Vlastní korunovační akt nového augusta pak provedl patriarcha dne 4. 5. ve velkém trikliniu císařského paláce již v císařově nepřítomnosti, přičemž následující ceremoniály probíhaly za přítomnosti císařské gardy v sále Delphax a ne v hipodromu, jak bylo obvyklé. Císař Justinus pak bojoval o život ještě několik měsíců až do 1. 8. roku 527, kdy podlehl zánětu, který se začal šířit z místa na noze, kde byl kdysi zraněn nepřátelským šípem.
Význam císaře Justina spočívá v tom, že již na samém počátku své vlády urovnal spory se západní církví a uvedl do vysoké politiky a k samostatné vládě připravil svého synovce Justiniána. Kromě nich byl nejvlivnějším mužem u dvora kvestor Proclus, muž tak čestný a neúplatný, že jej srovnávali s Aristidem (jeden z deseti řeckých velitelů v bitvě proti Peršanům u Marathonu). S výjimkou roku 527, kdy vypukla válka s Persií, a let 526 – 527, kdy hrozil konflikt s ostrogótskou Itálií, se římské impérium těšilo za jeho vlády z míru a prosperity.
• Císař Justiniánus a jeho vláda (zdroj)
Císaři Justiniánovi bylo asi 45 let, když se po smrti svého strýce ujal samostatné vlády. O jeho fyzickém zjevu si pak můžeme udělat představu na základě líčení dobových autorů a podle jeho portrétů na mincích a mozaikách. Byl to muž střední postavy, „ani tlustý, ani hubený“, s hladce oholenou tváří, rovným nosem, širokou bradou a vlnitými vlasy, které mu ve stáří nad čelem prořídly. Na jeho rtech pak téměř vždy hrál nepatrný úsměv. Někteří autoři, kteří mu nejsou příliš nakloněni, pak tvrdí, že na mincích, kde je zobrazen asi ve věku 56 let, je podobný císaři Domitianovi.
Odhlédneme–li od jeho fyzické podoby, musíme říci, že Justiniánovy intelektuální a organizační schopnosti vysoce převyšovaly standard obvyklý u římských císařů a je celkem zřejmé, že i kdyby neusedl na trůn, dobře by se uplatnil i v kterémkoliv oboru lidské činnosti. Vysoký intelekt se pak u něho pojil s obrovskou vitalitou a zdánlivě nevyčerpatelnou energií. Miloval práci a bez přehánění můžeme tvrdit, že na jeho dvoře nebyl nikdo, kdo by pracoval tvrději a usilovněji. Nevyžadoval žádné neobvyklé pohodlí a některé jeho zvyky byly až asketické. Např. po dva dny půstu nejedl vůbec nic a po zbylou dobu vůbec nepil víno a přežíval pouze na planě rostoucích bylinách, které mu upravovali pomocí oleje nebo octa. Spal málo a pracoval dlouho do noci, od přirozenosti byl vlídný a i jako císař přístupný a přívětivý. Nedával najevo své city a málokdy se rozzlobil, i když se k němu někdo choval netaktně nebo i vysloveně drze. Pokud mohl, zaujímal pózu chápajícího a milosrdného člověka. Např. když byl synovec císaře Anastasia Probus odsouzen za to, že mu spílal, tak roztrhal jeho soudní akta a pouze řekl:
„Prominu vám, že jste mě urazil, a prosím též Boha, aby i on vám odpustil.“
S obrovským nasazením a smyslem pro povinnost tak pracoval císař Justinián pro impérium po celých 38 let. Za dobu jeho vlády se mu podařilo vrátit římské říši ztracenou prestiž a téměř ji vrátit do původních hranic. Jeho odkazem již středověké Evropě je pak jeho monumentální sbírka římského práva, zatímco chrám Boží moudrosti udivuje nás stejně tak jako udivoval jeho současníky. To však je pouze jedna strana mince. Za všechny vojenské úspěchy a honosné stavby platilo impérium vysokou cenu a již ke konci Justiniánovy vlády byly veškeré jeho finanční zdroje prakticky vyčerpány. Po císařově smrti pak logicky následoval již jenom pokles, přičemž jedna pohroma střídala druhou. Třebaže císař dělal vše v zájmu impéria, jeho poddaní pro jeho vládu velké nadšení neprojevovali. Odrazem toho jsou notoricky známá obvinění, které sepsal historik Procopius ve své „Tajné historii“. Císař Justinián sice nebyl žádný „zlý démon v lidské podobě“, jak uvádí Procopius, jednoho velkého omylu se dopustil, když podobně jako mnoho ostatních vládců po něm i před ním automaticky předpokládal, že zájmy státu lze prosazovat bez ohledu na lidi, kteří tento stát tvoří. Cítil se ponížen skutečností, že vládne impériu oproti době vlády císaře Constantina Velikého či Theodosia I. tak územně okleštěnému, a byl rozhodnut to změnit. A jeho úsilí vrátit říši do jejich starých hranic bylo zpočátku úspěšné, když jeho generálové získali zpět Afriku, Itálii a část Hispánie. A císařova pozornost se možná obracela i ke Galii a dokonce až k Británii, o čemž svědčí slova, která pronesl poté, co znovuzískal africké province:
„Máme velkou naději – pokud nám bude Bůh nápomocen – obnovit naši autoritu i nad zbývajícími zeměmi rozprostírajícími se až k oběma oceánům, jimž vládli staří Římané a jež svojí nedbalostí později ztratili.“
Když Justiniám tuto ambiciózní politiku realizoval, rozhodně se nezabýval otázkou, jaké dopady to bude mít na jeho poddané, z jejichž daní se všechny jeho vojenské kampaně platily, neboť mlčky předpokládal, že všichni budou mít prospěch z obnovené moci a slávy impéria. Nakonec však svoji říši tak finančně vyčerpal, že nebyl schopen efektivně bránit hranici na Dunaji před nájezdy Slovanů a hranici na východě proti Peršanům. Kdyby se místo tažení na západ zaměřil pouze na tyto dva úkoly a počínal si alespoň o něco obratněji než jeho předchůdci, jistě by si vydobyl úctu a získal vděčnost svých poddaných.
V čele velkého impéria pak samozřejmě musel být jenom velký panovník a Justinián opravdu vládl tak absolutisticky, jak na to nikdo před ním ani nemohl pomýšlet. Nejlépe je to pak vidět na tom, jakým způsobem přistupoval k církvi. Justinián byl totiž prvním císařem, který se považoval za erudovaného teologa a který systematicky a samostatně zkoumal otázky víry. Každý teolog na trůně je však velmi nebezpečný pro lidi s jiným náboženským názorem a nebezpečný byl i Justinián, když nesoustavné a celkem mírné pronásledování, na které byli heretici zvyklí v 5. století, nahradil tvrdými a promyšlenými represemi. Justiniánovo rozhodnutí bylo konečné, nebyl přístupný radám nebo doporučením, o svých rozkazech nediskutoval a svým ministrům ponechával jen malý prostor k samostatnému rozhodování. Podobně jako španělský král Filip II. se ke škodě státu i své zabýval i drobnými detaily, jako každý autokrat byl podezřívavý, žárlivý a domýšlivý, vždy ochoten naslouchat pomluvám i proti svým nejvěrnější služebníkům. Byl velmi domýšlivý, ale když nastala opravdu krizová situace (autor asi myslí povstání Niká“ roku 532), tak úplně selhal. Byl zcela ve vleku své manželky Theodory a císařovna měla na něho nesrovnatelně větší vliv než měla žena na kteréhokoliv římského císaře Augusta či Constantina nevyjímaje.
• Císařovna Theodora (zdroj)
Mladý Justinián ještě asi ani nepomýšlel na to, že se jednou stane římským císařem, když spojil svůj osud s Theodorou, dívkou sice výjimečné krásy a vysokého intelektu, ale nízkého původu a nevalné pověsti, která měla se svými četnými milenci alespoň jedno dítě. (Procopius uvádí, že to byla dívka a že její syn Anastasius nebo Athanasius se oženil s Joanninou, dcerou Belisarovou. Podle jiného pramene pak porodila i syna jménem Jan, s nímž jeho nám neznámý otec uprchl do Arábie, protože nyní představoval pro svoji matku evidentní přítěž. Když pak otec umíral, sdělil nyní již dospělému Janovi, kdo je jeho matka. Jan se pak vrátil do Konstantinopole a představil se císaři, který to ovšem zařídil tak, aby „jej již nikdy znovu nemusel vidět.“)
Podle oficiální tradice pocházela Theodora z Paphlagonie, a když přišla do Konstantinopole, vydělávala si na skrovné živobytí počestným spřádáním vlny. (Je to zřejmě oficiální verze samotné císařovny, která nemohla popřít svůj plebejský původ.) Její nepřátelé však i to označovali za problematické a tvrdili, že mládí prožila v hanbě. Byla prý dcerou jistého Acacia, kterého zaměstnával cirkový dém Zelených jako ošetřovatele divoké zvěře pro představení v aréně. Když Acacius zemřel, oženila se její matka s jeho nástupcem, který však brzo své místo ztratil, neboť někdo jiný byl ochoten dát za něj úplatek. Matka pak poslala do arény své tři malé dcery Comito, Theodoru a Anastasii, aby požádaly Zelené o navrácení místa jejich nevlastnímu otci, jemuž se stala taková křivda. Zelení sice jejich žádost odmítli, ale konkurenční Modří měli pro ně pochopení a přijali Theodořina nevlastního otce na místo ošetřovatele medvědů, které měli právě volné. Pokud by byl tento příběh pravdivý, dobře by vysvětloval velkou nenávist, kterou chovala Theodora již jako císařovna vůči Zeleným.)
Když byla děvčata starší, stala se herečkami, což bylo v tehdejší době synonymem pro prostitutku. Podle skandalizujících klepů, které zaznamenal Procopius ve své „Tajné/Skryté historii“, se Theodora ukázala jako předčasně zralá a oproti svým sestrám i jako mimořádně necudná při provozování svého povolání. Její dobrodružství se však neomazovalo pouze na Konstantinopole; jednoho dne totiž metropoli opustila, aby spolu se svým milencem, kterého právě jmenovali novým místodržícím libyjské Pentapole, odešla do Afriky. Když však mezi nimi propukly neshody, opustila jej a přes egyptskou Alexandrii se vrátila zpět do Konstantinopole, kde se „chytla“ Justiniána. (Toto líčení mládí budoucí císařovny jsou spíše klepy, které tehdy o ní ve městě kolovaly, než obraz reality. Stěží totiž můžeme uvěřit, že tato neřestná a necudná dívka – jak alespoň Procopius tvrdí – se mohla tak kompletně změnit a stát se počestnou vdanou matrónou, jejíž manželskou věrnost nemohli ani její nepřátele zpochybnit, i když vyslovovali určitá podezření. Bylo by ovšem pošetilé argumentovat, že její příběh je čirá fikce. Theodora možná opravdu byla dcerou ošetřovatelé medvědu v cirku a možná opravdu veřejně vystupovala, přičemž nelze ani o to, že její mládí bylo bouřlivé a že měla nemanželské dítě.)
Když Justinián začal díky svému strýci rychle mocensky stoupat, na svoji milenku Theodoru rozhodně nezapomněl – zdá se, že jí zajistil titul patricia, a možná by se s ní i oženil, kdyby nebyla císařovna Euphemia rozhodně proti. A tak oba museli čekat až na její smrt, aby mohli vstoupit do manželství. (Zemřela ještě před svým manželem Justinem.) Když pak Justinián usedl na trůn, nechal i ji korunovat augustou.
Všichni dobové prameny se shodují na tom, že Theodora byla žena výjimečné krásy s mimořádným osobním kouzlem. Na základě jejích vyobrazeních provedených v mramoru nebo slonovině si ji můžeme představit jako drobnou bledou brunetku s jemně modelovanou tváří, hlubokýma černýma očima a oduševnělým výrazem. (V Miláně se nachází její velmi dobře zachovaná busta v životní velikosti, na níž je patrno, že kdysi byla kolorovaná. Třebaže nos této skulptury je poškozen, i nyní je patrno, jak byla císařovna ve tváři krásná. Dále pak máme dvě destičky ze slonoviny, na nichž je zobrazena v císařském rouchu. Všechny tři práce ji pak zobrazují v době, kdy ji bylo asi třicet pět let. Jako již evidentně starší žena na nás shlíží z mozaiky v chrámu S. Vitale v Ravenně, dokončeného pravděpodobně roku 547. Podobnost je však evidentní: stejný tvar tváře, stejné oči i ústa.)
Theodora jistě byla velmi půvabnou, ale pouze její fyzické přednosti by jí k tak úspěšné kariéře nestačily, kdyby se nepojily s vysokým intelektem a sociální zdatností. Toho si pak povšiml i jeden dobový autor, když napsal, že Theodora byla „inteligentnější než kdokoliv na světě“. Její postavení v císařské radě bylo tak silné, že to nemá v minulosti obdoby. Tak např. v zákoně vydaném 8. 11. roku 535, jehož cílem bylo vymýtit korupci při jmenování místodržících provincií, císař uvádí, že se radil se svojí nejzbožnější manželkou danou mu Bohem. Na konci textu je pak přísaha věrnosti, kterou měl nový hodnostář složit, aby byla zajištěna jeho loajalita vůči svým „božským a zbožným pánům, Justinianovi a Theodoře, choti jeho trůnu“. Theodořin vliv nakonec stoupl natolik, že se dokonce zdálo, že impérium má dva samostatné vládce anebo že dokonce císařovna je nadřazena svému manželovi. Theodora např. sama přijímala cizí vyslance a obdarovávala je, jakoby vládla římské říši“. Perský král Chosroes pak byl ohromen, když mu jeho ministr Zabergan ukázal dopis, v němž jej Theodora jako vládkyně vybízela, aby přiměl svého pána zachovat mír [540].
Pokud se císařovna se svým manželem neshodla na určité politické linii, byla schopna jednat úplně samostatně. To se týkalo hlavně církevní politiky, neboť Theodora byla hluboce oddána monofyzitické víře, kdežto Justinián vyznával ortodoxii. Císařovna spolu s týmem svých lidí pak chránila monofyzity před pronásledováním a velmi obratně v jejich zájmu intrikovala; vždy však věděla, kam až smí zajít. K její politické nezávislosti zcela jistě přispěla i její nezávislost ekonomická, neboť disponovala zdroji, z jejichž čerpání se nikomu nemusela zpovídat. Výdaje na osobní potřeby císařovny a na financování jejího dvora byly kryty z výnosů jejího majetku v Malé Asii, o který se staral hodnostář zvaný „správce domu Augustina“ (curator divinae domu serenissimae Augustae) a který se zodpovídal pouze jí a nikomu jinému. Např. kromě Helenopontu a Paphlagonii měla statky i v Cappadocii, které ji vynášely ročně 50 liber zlata [2250 £ v cenách z roku 1923]. Procopius říká, že Justinián na ni vyplýtval obrovské sumy peněz již před svatbou, a zdá se, že ani během manželství na ni nijak neskrblil a její majetek neustále zvětšoval. Např. přestavěl a rozšířil Hormisdův palác, kde bydleli před korunovací, a jakou součást Velkého paláce jí ho ku příležitosti výročí svatby daroval.
Theodora tak měla dost peněz na to, aby si mohla budovat image dobrotivé vladařky, vždy ochotné použít svého vlivu k odčinění křivd. Především nezapomněla na své zkušenosti ze svého pohnutého mládí a a snažila se pomoci ženám, které si vydělávaly prodejem vlastního těla. Zvláště se zasadila o přijetí přísných zákonů, které měly potlačit obchod s mladými dívkami, jenž kvetl tehdy stejně jako dnes v moderní Evropě a jenž byl veden i podobnými metodami. Ty zákonodárce i přesně popsuje:
V římských provinciích se tehdy pohybovali zvláštní agenti a lákali do Konstantinopole chudá děvčata, kterým mnohdy nebylo ani deset let, příslibem krásných šatů a lehkého života. jejich nebozí rodiče se pak za několik zlatých mincí nechali přesvědčit, aby s odchodem svých dcer souhlasily. Když tyto oběti přišly do metropole, byly nasyceny a dostalo se jim pouze mizerných šatů, aby nakonec skončily v domech „mizerné pověsti“, s jejichž majiteli museli podepsat nedobrovolně písemnou smlouvu. I když jim pak někdy jejich vlastní klienti nabízeli sňatek, což by jim umožnilo uniknout z této mizérie, jejich situaci to neřešilo, neboť jejich pánové jim k tomu většinou odmítali dát svůj souhlas. Nový zákon z roku 535 závazný pro obyvatele Konstantinopole takovou praxi zakazoval a vykazoval všechny kuplíře z města. Avšak když odpřísáhli, jakou sumu rodičům každé dívky vyplatili – průměrně to bylo 5 zlatých nomismat –, dostali příslušnou kompenzaci, kterou jim Theodora vyplatila ze svého. „Nešťastné ženy“, jež právě opustily život v hanbě, pak přijala do jednoho ze svých paláců na asijském, břehu Bosporu nedaleko od Černého moře, který proměnila v klášter známý pod jménem „Metanoia“, tj. Lítost. Procopius však vše líčí jinak a popisuje opatření proti prostitutkám jako mimořádně tvrdé:
„Nechala posbírat uprostřed fóra více než pět set prostitutek, vydělávající si zde na holé živobytí, a poslala je do kláštera zvaného Metanoia, kde je zavřela, aby je přinutila změnit jejich způsob života. Některé z nich se pak vrhly dolů z výšky – ze střechy nebo okna ve výši –, aby tímto způsobem unikly této vynucené změně.“
A císařovna vedená svojí snahou konat dobro opravdu až příliš horlivě zasahovala i do osobních záležitostí svých poddaných, přičemž někdy opravdu šlápla vedle. Říkalo se, že přinutila dvě sestry ze starých senátorských rodin, jež ztratily své manžely, aby se proti své vůli opět provdaly za hrubé nuže, které si jich vůbec nezasluhovali. Její nepřátelé pak o ni rozhlašovali, že ve své snaze pomáhat se dopouštěla bezpráví a mnoha lidem ublížila. Manželky obviněné z cizoložství, s nimiž se jejich partneři rozvedli, se totiž na ni obracely se žádostí o pomoc a svalovaly veškerou vinu na své protějšky. Theodora se pak vždy postavila na jejich stranu a donutila nešťastné muže vyplatit jim částku odpovídající dvojnásobku jejich věna, pokud nechtěli být zbičováni a vsazeni do vězení. V důsledku toho pak nešťastní mužové snášeli nevěru svých manželek spíše, než aby se s nimi rozvedli a podstoupili takové riziko. Nyní je již těžké rozhodnout, do jaké míry jsou tyto historky pravdivé; rozhodně však dobře dokládají císařovninu snahu ochraňovat ženy.
Není ani pochyb o tom, že Theodora uplatňovala svůj vliv při rozhodování o obsazování důležitých úřadů a že byla schopna prosadit do nich své oblíbence stejně jako dosáhnout odvolání těch, kdo se jí znelíbili. Musíme ovšem přiznat, že alespoň ve dvou případech jednala i ve veřejném zájmu. Tak např. se jí podařilo zničit kariéru císařského tajemníka jménem Priscus, naprosto bezzásadového muže, který se velmi obohatil na úkor státu. Když ještě navíc začal vystupovat proti ní, intervenoval nejdříve u svého muže, a teprve když nedosáhla jeho odvolání, sama jej nechala posadit na loď a odvézt do Cyzicu, kde mu byla vyholena tonzura. Teprve pak se Justinián s touto prakticky již hotovou věcí smířil a poručil, aby mu zabavili i majetek.
Procopius ve své „Tajné historii“ vypravuje o krutých trestech udělených soukromým osobám, které ji urazily, a také se šeptalo o tajných kobkách v jejím paláci – soukromá vězení zakazoval zákon –, v nichž mnoho lidí prý zmizelo navždy, přičemž známá skutečnost, že zde byla schopna pronásledované monofyzitické heretiky ukrývat po celé roky, dělal tyto klevety ještě věrohodnějšími. Dnes již nemůžeme objektivně posoudit, zda tato žena byla opravdu tak výjimečně mstivá a ukrutná. Jisté však je, že se jí lidé obávali.
O císařovně Theodoře bylo veřejně známo, že se rozchází se svým manželem v názoru na církevní politiku a že je zcela zjevnou hlavou monofyzitické opozice. Dnes pak již můžeme jen těžko vysvětlit, jak mohl takový autokrat jako byl Justinián něco takového své manželce tolerovat. Existuje ovšem jedna teorie, která tvrdí, že šlo o politickou lest a že si císař a císařovna úlohy rozdělili. A zatímco Justinián vydával jeden tvrdý zákon proti monofyzitům za druhým, Theodora se zase měla postarat o to, aby skutečné dopady těchto zákonů nebyly až zas tak tvrdé. Co tedy císař nemohl realizovat oficiálně, jeho manželka realizovala neoficiálně. V tomto případě však asi není teorie spiknutí na místě. Císař Justinián prostě o náboženských názorech své manželky věděl a její zásahy ve prospěch monofyzitů prostě toleroval. Měl pro ni opravdu velkou slabost…
Chování a vystupování císařovny Theodory dosti kontrastovalo s umírněnými a jednoduchými zvyky jejího manžela – dlouhý čas trávila v lázních a na jejím stole se objevovaly vybrané druhy jídla a pití, spala dlouho a to nejenom v noci, ale i v čase odpolední siesty. Mnoho měsíců v roce pak pobývala v palácích na předměstí Konstantinopole, které Justinián přebudoval a vylepšil, zvláště pak v Herionu na pobřeží Bithynie naproti Princovým ostrovům. Někdy také navštěvovala termální prameny v Pythii v Bithynii, kde pro ni Justinián také vybudoval císařské sídlo, přičemž všude ji doprovázela celá armáda aristokratů a komorníků (např. roku 529 to bylo na čtyři tisíce lidí). Jako každý zbohatlík si libovala v pompéznosti a v nádheře a zdá se, že ji v tom císař podporoval – ač sám žil v soukromí velmi střídmě a nenápadně, na veřejnosti vždy dával na odiv nádheru císařského majestátu.
Na císařském dvoře byl v té době zaveden i nový ceremoniál, který byl v pro císařovy poddané v mnoha ohledech velmi ponižující. Když se např. k císaři dostavil senát, musel jeden z nich políbit vládce na pravou prsní bradavku, načež ten odpověděl na tento zvláštní pozdrav polibkem na senátorovu hlavu. (V případě návštěvy u císařovny se nic takového nepraktikovalo.) Za Justiniána a Theodory se tak stalo zvykem, že všechny osoby jakéhokoliv postavení a hodnosti se musely pokořit, když se dostaly do přítomnosti císařského páru. Úředníci a příslušníci dvora již také mezi sebou nemluvili o „císaři a císařovně“ (basileus a basilisa), ale prodchnuti duchem východní podlézavosti je prostě nazývali „Pán“ a „Paní“ (despotes a despoina) a považovali se za jejich otroky. Kdokoliv by pak nepřistoupil na tyto normy chování, dopustil by se neodpustitelného prohřešku.
• Justiniánova církevní politika (zdroj)
Římský císař byl oprávněn zákony týkající se nejenom světských záležitostí, ale i věcí víry, a bylo pouze na něm, jak daleko chce v této citlivé oblasti zajít. Žádný z nich se však nepokusil rozhodovat úplně o všem. Problematiku církevního ritu pak úplně přenechávali duchovním a sami se zabývali pouze hlavními církevními doktrínami s tím, že jejich rozhodnutí musí ještě posvětit církevní koncil, přičemž myšlenka, která se později uplatnila hlavně na Západě, že církevní a světská moc musí být striktně oddělena, ještě ani nezačala klíčit. Církevní zákony tak byly součástí obyčejných občanských zákoníků. Otázky týkající se organizačních záležitostí církve musely být samozřejmě konzultovány s konstantinopolským patriarchou a je pozoruhodné, že císařovo rozhodnutí nedostali jako první biskupové a patriarchové, ale pretoriánský prefekt Východu, jehož povinností teprve bylo seznámit s ním všechny obyvatele impéria.
Justinián pak přistupoval ke svým povinnosti hlavy církve s daleko větší zodpovědností, než kdokoliv z jeho předchůdců, a systematicky prosazoval v církvi svoji autoritu, až se mu podařilo spojit státní i církevní aparát jakoby do jednoho organismu, jehož mozkem pak by on sám. Kánony čtyřech velkých ekumenických koncilů postavil na úroveň císařských zákonů a impérium budoval jako křesťanský stát, v němž bylo místo pouze pro ortodoxní věřící. Veřejně pak deklaroval svoje pevné rozhodnutí „opustit všechny mylné cesty“ a „postavit náboženství na pevné základy“. Není proto divu, že z ortodoxie se stala podmínka římského občanství a že na kacíře a heretiky začal dopad jeden represivní zákon za druhým – vládce byl přece podle principu později přejatého inkvizicí přece odpovědný za blaho svých poddaných, a proto pronásledovat jinověrce. Třebaže takto chápali svoji úlohu všichni křesťanští římští císaři, žádný z nich neprojevoval tak hluboký a osobní zájem o teologii jako Justinián, žádný z nich se mu nemohl rovnat ve slepém náboženském fanatismu ani svým zaujetím pro jednotu církve.
Velké množství Justiniánových církevních zákonů se však netýká přímo velkých církevních doktrín nebo kacířství, ale takové problematiky jako je volba biskupů, vysvěcováním kněží a diákonů, jmenováním opatů, výsadami a povinnostmi duchovenstva a správou církevního majetku a charitativních institucí jako byly sirotčince, útulky a chudobince. Z nich se pak dozvídáme o různých zlořádech a svatokupectví, o negramotných kněžích a dokonce i biskupech… Císař se pak snaží přimět biskupy, aby si plnili své povinnosti a nezanedbávali své diecéze, a jiné jim pak zase zakazují hledat zábavu na dostizích nebo v divadlech. Např. při volbě biskupa se standardně uplácelo, přičemž tarify, které úspěšný kandidát musel vyplatit svým „volitelům“, byly pevné a činily 1250 £, pokud výnosy biskupského stolce přesahovaly 1350 £ ročně [v cenách roku 1923]. Další Justiniánovy zákony pak zapojovaly biskupy do sféry běžných občanských a sociálních záležitostí, když je nutily přejímat pravomoci defensora civitatis (tj. ochránce občanů) a působit jako protiváha často nespravedlivých a dravých provincionálních guvernérů, jejichž povinnosti v jistých záležitostech mohli i přejímat. Očekávalo se tak např., že budou spoludohlížet na realizaci veřejných komunikací a staveb, vezmou si na starost zaopatření odložených nezaopatřených dětí nebo budou dokonce dohlížet na dodržování zákonů zaměřených proti hazardu. A když Justinián zakázal, aby kdokoliv nutil kohokoliv – ženu, otroka nebo i svobodného občana –, aby vystupoval na jevišti, žádal biskupy, aby se tímto problémem zabývali [herečka = prostitutka] a takové případy vyšetřovali, i kdyby měli jít proti jeho provinciálním místodržitelům. Je pak zcela samozřejmé, že císaři odpovídali i za realizaci všech opatření proti heretikům.
Stát tak dal biskupům soudní a správní pravomoci a duchovním speciální privilegia, za což se cítil oprávněn po nich požadovat, aby splňovali jisté kvalifikační předpoklady a zachovávali jistá pravidla svého duchovního života. Již méně zřejmé pak je, proč císař považoval za nutné zasahovat i do řízení klášterů, když nehrály žádnou roli v politickém nebo správním systému impéria a sloužili jen těm, kdo se rozhodli uniknout obtížím a strázním života pobytem v komunitě. Jeho pohnutky jsou pak patrné z jednoho z jeho zákonů z roku 539, v němž vyjadřuje pověrečné přesvědčení, že blaho státu může být zajištěno modlitbami členů klášterních společenství: „jestliže oni se svýma čistýma rukama a dušemi upřímnými přednesou Bohu své modlitby za náš stát, je zcela zřejmé, že to bude ku prospěchu armádě a že městům se bude dařit a naše půda bude úrodná a moře nám vydá své plody, a to vše za jejich modlitby, jež Boha usmíří a přinesou jeho laskavost celému státu“. Následná velká morová epidemie, která zdevastovala Konstantinopol, a četná zemětřesení pustošící města Orientu však toto jeho přesvědčení nijak nepotvrzovaly.
Bylo již nejednou zkonstatováno, že Justiniánova legislativa postavila právní základy klášterního hnutí a že za jeho vlády počet těchto parazitujících institucí enormně vzrostl, přičemž tento trend pokračoval i v dalších letech, když bohatí muži i ženy mezi sebou soutěžili o to, kdo ještě více rozmnoží jejich počet. V Sýrii a Palestině pak stály kláštery v obzvláště hojném počtu, přičemž jejich obyvatelé se díky své až enormní askezi těšili velké úctě. Syrské kláštery pak vždy rezervovaly určitý počet svých cel pro ty, které neuspokojovala obvyklá pravidla řeholního života a chtěli ještě více umrtvovat svá těla, kdežto jiní před pobytem mezi čtyřmi zdmi preferovali osamocený život v pouštích či horách. Jen z Efezu pak pro nás načrtl portréty celé řady jeho mnišských současníků, kteří byli známí nejenom zbožností, ale i svými výstřednostmi. Tito lidé pak měli velký vliv nejenom na prosté venkovany, ale dokázali se prosadit i u císařského dvora, kde mohli i v přítomnosti císaře zcela svobodně vyjadřovat své mínění, aniž by riskovali jakýkoliv postih. A tak když např. vláda jednala roku 536 o opatřeních, které by měly bát přijaty proti egyptským monofyzitů, objevil se v Konstantinopoli heretický poustevník jménem Maras, muž jinak velmi agresivní, aby císaře a císařovnu zahrnul při audienci takovými nadávkami jako osoba toho nejsprostšího původu. Dokonce jeho souvěrec a panegyrik Jan z Efezu je seznal tak urážlivými, že se je ani neodvážil zaznamenat. Ale císařský pár – třebaže musel být velmi překvapen – bral s nadhledem setkání s tímto rozedraným poustevníkem a bez stopy hořkosti a něm prohlásil, že je to „opravdu oduševnělý filozof“. (Podle Jana z Efezu pocházel Maras z okolí Amidy a žil v egyptské Thebaidě. Avšak další mnich jménem Zooras, který ve stejnou dobu také mluvil velmi odvážně, již císaře rozhněval.)
Císař Justinián také udělal jednu změnu v organizačním systému církevních diecézí, když ve snaze dodat na významu městu Justiniana Prima (dříve Scupi, nyní Skopje), jenž leželo nedaleko jeho rodiště, přesunul do ní z Thessaloniky (Soluň, Řecko) sídlo pretoriánského prefekta Illýrie a odejmul z pravomoci thessalonického arcibiskupa diecézi Dácii se všemi jejími provinciemi a jako samostatný vikariát ji svěřil jejímu biskupovi povýšenému na arcibiskupa. Tento arcibiskup z Justiniany pak byl nezávislý na Thessalonice (Soluň, Řecko), které zůstal pod správou zbytek Illýrie, tj. provincie Makedonie. Toto nové uspořádání bylo přijato se souhlasem papeže, když se nic nezměnilo na faktu, že Illýrie je vikariátem římského stolce. Došlo totiž pouze k tomu, že papeže nezastupoval vikář jeden, ale dva.
• Začátek římsko–perské války
Perský král Kabades měl čtyři syny a na trůn měl nastoupit nejstarší z nich. Ten se však Kabadovi příliš nezamlouval – snad proto, že příliš sympatizoval s radikálním perským náboženským a sociálním reformátorem Mazdakem. Druhý syn zase přišel o oko, což je v boji o trůn znevýhodňovalo. Šlechta však obdivovala jeho vojenskou zdatnost a stála na jeho straně. Samotný král zase protěžoval svého oblíbeného třetího/čtvrtého syna Chosroea. Protože chtěl zvýšit jeho šance na zisk trůnu, vyslal do Konstantinopole delegaci, která císaře Justina požádala, aby jej po římském způsobu adoptoval. Imperátor nejdříve nebyl proti, pak ho ale jeho poradci upozornili, že by Chosroeovi vznikl nárok na císařský purpur, a navrhli, aby jej adoptoval po barbarském způsobu, tzn. přijal ho jako syna ve zbrani, podobně jako např. ostrogótského Eutharicha. Tím by Chosroeovi žádné dědické nároky nevznikly a císař by jej pouze uznal následníkem perského trůnu. Rozhovory obou delegací však skončily malichernou hádkou o Laziku (krajina jižně od Kavkazu při severovýchodním pobřeží Černého moře), načež si obě strany vyhlásily válku. Bojovat se začne příští rok na dvou frontách – v Mezopotámii a v oblasti Kavkazu.
• Začátek první římsko–perské války (zdroj)
V konfliktu s Persií nešlo východnímu Římu jen o pouhou obranu svých asijských provincií. Římské impérium trpělo odvěkým deficitem svého zahraničního obchodu – po hlavní obchodní tepně euroasijského kontinentu, Hedvábné cestě, putovalo po staletí z Číny na západ do antického světa zboží, zatímco opačným směrem proudilo zlato. Neustálý odliv drahých kovů začal být stále tíživěji pociťován v situaci, kdy stát se musel potýkat s rostoucími hospodářskými a populačními ztrátami, a kdy impérium, ze všech stran obklopené nepřáteli, muselo svádět prakticky trvalý boj na všech frontách. To, co stratégům v Konstantinopoli vadilo nejvíce, nebylo ani tak pasivní saldo zahraničního obchodu (ačkoli i v tomto ohledu došlo za Iustinianovy vlády ke zvratu – díky proslulé misi nestoriánských mnichů [552], kteří z císařova pověření, v snad nejstarším aktu hospodářské špionáže přinesli z Číny znalost výroby hedvábí), jako spíše role, kterou v tomto obchodě hrála Persie. Sasánovci kontrolovali podstatnou část západního úseku Hedvábné stezky a na clech a zprostředkovatelských poplatcích bezuzdně bohatli. Snahou východořímských vlád, a obzvláště té Iustinianovy, proto bylo posunout trasu této obchodní magistrály mimo dosah perské moci. I proto se obě velmoci utkávaly na kavkazské periférii tak často a s takovou zuřivostí – kavkazské pohoří představovalo strategický bod, odkud bylo možno vojensky, diplomaticky, ale i obchodně pronikat do širých plání euroasijských stepí, a východní Řím by navíc odtud mohl prostřednictvím sogdských kupců (Sogdiána – kraj mezi řekami Amudarjou a Syrdarjou) snadno navázat přímé obchodní spojení s Čínou, aniž by se musel podrobovat vydírání svého úhlavního nepřítele, sasánovské Persie.
• Začátek první římsko–perské války (zdroj)
Ke konci své vlády si perský král Kavad dělal obavy o život svého oblíbeného syna Chosroea, kterého si vybral jako svého nástupce. Chosroes totiž nebyl nejstarší a hrozilo nebezpečí, že se šlechta přikloní na stranu některého z jeho starších sourozenců a nechá jej usmrtit. Kavad tedy postupoval tak jako císař Arcadius roku 408 a svěřil jej pod ochranu římského císaře Justina. Oba tehdejší spoluvládci – Justin i Justinián – zpočátku s jeho požadavkem adopce souhlasili, pak však na naléhání quaestora Procla svůj názor změnili. Proclus v tom totiž viděl zákeřnost Peršana – jestliže podle římského práva může vznést i adoptivní syn požadavek na majetek svého otce, může i perský vladař žádat vládu i nad římskou říší. Zamítavá odpověď Konstantinopole krále Kavada hluboce urazila a v konečném důsledku vedla k válce mezi oběma mocnostmi. Další příčina ozbrojeného konfliktu pak ležela v oblasti Kavkazu.
Římské provincie při Černém moři stejně jako římská Arménie stále trpěly pustošivými vpády Tzanů, pohanského kmene žijícího svobodně na pomezí Kolchidy a Arménie, který se živil lupičstvím, na kterémžto faktu nic nezměnila ani ta skutečnost, že se císařská vláda každoročně vykupovala určitou finanční částkou. Tzanové na to nebrali žádný ohled a klidně loupili dál. Jedním z úspěchů jinak poklidné Justinovy vlády bylo částečné zcivilizování těchto divokých horalů – Sittas, švagr císařovny Theodory, si je podrobil, přiměl přijmout křesťanskou víru a jejich bojovníky zařadil do římské armády. Pacifikace Tzanů byla začátkem aktivnější politiky v oblasti Kavkazu. Jižně od tohoto horského pásma mezi Černým a Kaspickým mořem se nacházela tři království: na západě Kolchida, země Lazů, jejichž jméno dosud přežívá v názvu Lazistán [1932], ve středu pak Iberie neboli Gruzie a na východě, již téměř mimo dosah římského zájmu, pak Albánie. (→528)
• Rozkol mezi arménskou a konstantinopolskou církví (zdroj)
Závěry koncilu v Chalcedonu sice arménští teologové přijali, zůstali však vůči nim ostražití. Nová církevní politika císařů Zenona a Anastasia je pak jenom podpořila v jejich pochybách, což vedlo k přijetí kompromisního Zenonova Henotikonu na koncilu v roce 491. Když se pak císař Justinus opět přiklonil k chalcedonským doktrínám, tak Arméni již otevřeně deklarovali svoji monofyzitickou víru, důsledkem čehož byl definitivní rozkol mezi arménskou a řeckou církví. O toto schisma se postaral jejich patriarcha Narses, když na synodě konané kolem roku 527 odsoudil teorii dvou přirozeností Krista (tj. lidské a Boží). Synoda, jež s sešla v Dvinu roku 551, tj. ihned po jeho smrti, pak již jenom potvrdila nezávislost arménské církve a provedla reformu kalendáře. Arménský letopočet tak začíná 11. červencem roku 552. Rozkol měl i politické důsledky, neboť perský král Chosroes mohl jen získat tím, že vliv Řeků v Arménii se snížil a jejich agenti již nebyli tak ochotně přijímáni.
• Alamunadar povládne Híře
Na trůn perských vazalů arabských Lachmovců žijících kolem města Híry nastupuje nepolapitelný plenitel římského území al-Mundhir IV. ibn al-Mundhir (řecky Alamunadar, 527-554), který tak potrápí vojevůdce císaře Iustiniana v nadcházejících válkách s Persií.
• Arabský vládce v Konstantinopoli
Císař Justinián zapletený do války s Persií se snažil vyprovokovat arabský klientský stát křesťanských Ghassánovců k útoku na perského vazala knížectví Hírá. Proto si kolem roku 527 pozval k sobě do Konstantinopole jeho arabského vládce, kterému kromě vyznamenání a titulu patricia věnoval i zbraně, vojenské poradce a zlato.
• Prokopios se setkal s Belisarem
Roku 526/527 nastoupil do štábu generála Belisara jako poradce (consiliarius, symbulos) Prokopios z Kaisareie, historik, který popsal jeho vojenská tažení proti Peršanům, Vandalům a Ostrogótům.
• Dynastie Theodosia Velikého vymírá
Roku 527/528 zemřela v Konstantinopoli Anicia Iuliana, dcera bývalého západořímského císaře Olybria a vnučka posledního významnějšího západořímského císaře Valentiniana III. V její osobě definitivně vymřela dynastie císaře Theodosia Velikého.


Itálie
• Územní ztráty ostrogótského státu
Někdy v letech 527 – 528 podstoupila ostrogótská královna regentka Amalaswintha Burgundům severní Provence.
• Šest hezkých děvčat pro Benedikta
Sláva Benedikta z Nursie, žijícího v jeskyni u jezera Subiacu, vzbudila takovou závist kněží konkurenčního kláštera Vicovaria, že se snažili jeho komunitu rozeštvat. Do Subiaca proto poslali šest hezkých děvčat, a protože někteří mniši nebyli proti, opustil Benedikt někdy v letech 527 – 529 s několika svými druhy znesvěcené místo a své působiště přenesl na kampánskou horu Monte Cassino. Ze zdejšího starého Apollónova chrámu vyhnal poslední pohany, jejich svatyni zničil a na jejím místě založil dodnes slavný klášter a pozdější benediktýnské opatství.
• Cassiodorus píše „Dějiny Gótů“
V letech 526 – 533 sepisoval vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů Cassiodorus Senator dnes ztracené „Dějiny Gótů“. Čerpal z nich Jordanes.

Hispánie
• Vizigóti si již budou vládnout sami
Po smrti krále Theodericha se Vizigóti zbavili ostrogótského protektorátu a jejich král Amalarich II. si s Theoderichovým nástupcem Athalarichem rozdělil galská území tak, že západní břeh Rhôny dostali Vizigóti, východní břeh naopak zůstal Ostrogótům. Amalarich opustil jemu vykázané Arles a i s královským pokladem svého otce Alaricha II. se přesunul do galského Narbonne. Vůči Ravenně se zbavil i daňové povinnosti.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

A.D. 528
Římská říše a Orient
• Corpus iuris civilis
V právní oblasti římské říše panoval dosud chaos. Císaři vydávali konstituce a reskripty, které měly platnost zákona, ale nikde je systematicky nepublikovali, neměli je všechny dokonce ve svém archívu a situaci dále komplikovalo velké množství právních posudků, vypracované právními experty (iuris consulti). Situaci se snažil řešit již císař Theodosios II. a po něm tohoto roku i císař Justinián, který dne 13. 2. pověřil jednoho z podřízených preafekta praetorio Jan z Kappadokie právníka Triboniana zřízením desetičlenné komise, která měla za úkol zrevidovat všechny zákoníky Gregoria Hermogena a Theodosiův kodex a sestavit zákoník nový se všemi stávajícími zákony – práce na Corpus iuris civilis začaly.
• První římsko–perská válka
Perský král Kabades vtrhl do křesťanské Ibérii (vnitrozemí Gruzie) a požadoval přijetí zoroastrismu. Justinianus se snažil spojencům pomoci, a proto ke krymským Hunům odcestoval synovec císaře Anastasia Probus pověřený úkolem uplatit je a přimět k tažení na pomoc Ibeřanům. Hunové však byli zaměstnáni vlastními problémy a císařovu žádost odmítli. Justinus tedy vyslal na Kavkaz alespoň hunský oddíl pod svým důstojníkem, který však byl natolik slabý, že nemohl situaci na bojišti zvrátit – iberský král Gurgenes byl poražen a prchl i s rodinou, jeho země ztratila samostatnost a Justinus prestiž.
Římští generálové Sittas a Belisar odpověděli dvěma útoky do perské Persarmenie, zatímco velitel vojsk v Darasu generál Libelarius vedl tažení do oblasti města Nisibis (Nusaybin, Turecko). Jeho vojsko však prchlo dříve než přišlo do kontaktu s nepřítelem, a proto byl byl odvolán a nahrazen Belisarem. Roku 526/527 nastoupil do jeho štábu jako poradce (consiliarius, symbulos) Prokopios z Kaisareie, historik, který popsal jeho vojenská tažení proti Peršanům, Vandalům a Ostrogótům.

• První římsko–perská válka (zdroj)
(527) Ze všech království v oblasti Kavkazu měla pro Římany největší strategický význam Lazika, neboť ležela na pobřeží Černého moře a tudíž bránila Peršanům, aby ze sousední Iberie (Gruzie) pronikli na pobřeží a zaútočili po moři na Konstantinopol. Za vlády císaře Justina lazský král Tzath odpadl od Peršanů, s nimiž dosud udržoval přátelské styky, a přijel do Konstantinopole (roku 522), aby se stal jeho klientem. Je možné, že tato změna politické orientace byla důsledkem vývoje v sousední Iberii. I toto království se po dlouho dobu nacházelo v závislém postavení na Persii, třebaže jeho víra byla křesťanská. Král Kavad jej však zřejmě chtěl více připoutat ke své východní civilizaci, či jen hledal záminku pro invazi, když vydal příkaz Ibeřanům, aby opustili od svého tradičního zvyku, jakým pohřbívali své mrtvé. V reakci na to se pak Gurgenes, iberský král, obrátil na římského císaře se žádostí o ochranu. Justinus mu vyhověl a poslal Proba, synovce Anastasiova, se spoustou peněz ke krymským Hunům, aby Ibeřanům pomohli. Jeho diplomatická mise však úspěšná nebyla.
Když Peršané vstoupili do Iberie, král Gurgenes i celou svou rodinou uprchl do Laziky, kam mezitím vpochodovala římská armáda, a obsadila pevnosti na hranicích s Iberií. Císařští vojevůdci Sittas a Belisarius, který se zde poprvé objevuje na scéně dějin, pak režírovali úspěšný vpád do perské části Arménie (Persarménie). Druhý vpád pod Gilderichem a dalšími však již tak úspěšný nebyl a Římané utrpěli porážku od dvou schopných velitelů Narsa (později vstoupí do služeb císaře) a Aratia.
Císařská armáda pak opustila lazské pevnosti. Ukázalo se však, že místní bojovníci je sami nejsou schopni bránit, neboť padly do rukou Peršanů. A tak ještě před smrtí císaře Justina si obě mocnosti vyhlásily další válku. Je však možné, že by k ničemu takovému vůbec nedošlo, kdyby jeho nástupce Justinián neporučil vojenskému veliteli městské pevnosti Darasu Belisariusovi vybudovat poblíž novou pevnost Minduos. Perský král Kavad tímto jeho nápadem rozhodně nadšeni nebyl a roku 528 poslal do boje armádu o síle třiceti tisíc mužů pod princem Xerxesem s úkolem napadnout římskou Mezopotámii. Římští velitelé spojili své síly a postavili se Peršanům do cesty. Následná bitva však pro ně skončila katastrofální porážkou – Belisarius (ještě jako jejich podvelitel) sice unikl, ale dva jeho nadřízení byli zabiti a další tři padli do zajetí. Peršané pak zničili základy budované pevnosti a pak se stáhli, neboť i oni utrpěli těžké ztráty.
Justinián nyní poslal na východní bojiště další vojenské kontingenty a posádkám Amidy, Edessy, Sury a Beroeie určil nové velitele. Vybudoval i novou armádu a jejím illyrským, thráckým, skythským a isaurským vojákům postavil do čela Pompeia, pravděpodobně synovce císaře Anastasia. O žádných dalších operacích v roce 528, který zakončila „hrozná zima“, pak nemáme žádné zprávy. Jan Malalas dále uvádí, že se Belisariusovi dostalo jmenování magistrem militum per Orientem, čímž nahradil Hypatia, který tuto vojenskou hodnost získal někdy mezi dubnem a srpnem roku 527. Procopius má však na věc jiný názor, když tvrdí, že ke jmenování i odvolání Hypatia došlo ještě před dubnem roku 527. Také Zachariáš z Mytilény zaznamenal, že nám jinak neznámý Timus (pokud to nemá být Timostratus) byl magistrem militum, když Justinus zemřel, a že jej nahradil Belisarius. V tu dobu byl magistr militum in praesenti Sittas jmenován do nově vytvořené hodnosti magistr militum per Armenian a zdá se, že oba úřady zastával souběžně. V mírové době byla jeho sídlem Konstantinopol.(→529)
• Opatření v Arménii
Po neúspěchu své ofenzívy proti perské říši zreorganizoval císař Justinián vojenství v Arménii: zrušil jak arménský účetní úřad, tak titul satrapy. Satrapie, tj. území anektované roku 387, je spolu s První a Druhou Arménií a Pontem Polemoniakem dal pod správu magistra militum a pěti jemu podléhajících „duces“. Vojenská centra převedl z Melitény (Malatya, Turecko) do V tu dobu byl magistr militum in praesenti Sittas jmenován do nově vytvořené hodnosti magistr militum per Armenian a zdá se, že oba úřady zastával souběžně. V mírové době byla jeho sídlem Konstantinopol.Theodosiopole (Erzerum, Turecko) a celou obrannou linii Satala – Meliténe posunul na východ k linii Theodosiopolis – Martyropolis (Farkin, Turecko). Satala byla obehnána novými hradbami a v Theodosiopoli a Meliténě byly hradby zdokonaleny. Císař poručil vystavět nové město Justinianopolis, které mělo fungovat jako nové arménské hlavní město poté, co města Bizana a Leontiopolis zůstala neopevněna.
• Herul Gretes přijal katolický křest
Římská vláda se snažila přimět Heruly k tomu, aby přijali křesťanství. Podle kronikáře Jana Malala požádal roku 528 v Konstantinopoli o udělení svátosti katolického křtu herulský předák Gretes spolu s dvanácti příslušníky své družiny. Podle historika Prokopia císař pak dosáhl toho, že jej následovali i ostatní Herulové v římských službách. Jediným křesťanským vyznáním však u nich katolická víra přesto nebyla, neboť v souvislosti s válkou císaře Justiniána proti Vandalům jsou – Prokopiem samým – mezi ariány z východořímského vojska uváděni též tito Germáni. Ariánství k nim mohlo proniknut buď působením moesijských Malých Gótů, dědiců biskupa Vulfily, nebo v čase, kdy se o jejich spojenectví zajímali Ostrogóti.
• Dynastie Theodosia Velkého vymírá
Roku 527/528 zemřela v Konstantinopoli Anicia Iuliana, dcera bývalého západořímského císaře Olybria a vnučka posledního významnějšího západořímského císaře Valentiniana III. V její osobě definitivně vymřela dynastie císaře Theodosia Velikého.


Severní Afrika
• Další postup domorodých Berberů
Domorodí Berbeři ovládli Tingitánskou, Sitifenskou a Caesarienskou Mauretánii včetně jižní Numidie a nyní zaútočili na jih Byzaceny. Vandalský král Hilderich vyslal proti loupícím hordám „Achillea Vandalů“ svého synovce Hoamera.


Podunají
• Langobardi si podmanili podunajské Svéby
Langobardský král Wacho využil smrti ostrogótského krále Theodericha a tohoto roku si podmanil Svéby, kteří od roku 395 žili jako římští foederáti v provinciích Pannonia I. a Valeria. Nově dobytá území Langobardi obývali až do roku 568, kdy se vydali do Itálie.


Itálie
• Šest hezkých děvčat pro Benedikta
Sláva Benedikta z Nursie, žijícího v jeskyni u jezera Subiacu, vzbudila takovou závist kněží konkurenčního kláštera Vicovaria, že se snažili jeho komunitu rozeštvat. Do Subiaca proto poslali šest hezkých děvčat, a protože někteří mniši nebyli proti, opustil Benedikt někdy v letech 527 – 529 s několika svými druhy znesvěcené místo a své působiště přenesl na kampánskou horu Monte Cassino. Ze zdejšího starého Apollónova chrámu vyhnal poslední pohany, jejich svatyni zničil a na jejím místě založil dodnes slavný klášter a pozdější benediktýnské opatství.
• Územní ztráty ostrogótského státu
Roku 527/528 podstoupila královna regentka Amalaswintha Burgundům severní Provence.
• Cassiodorus píše „Dějiny Gótů“
V letech 526 – 533 sepisoval vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů Cassiodorus Dějiny Gótů.
A.D. 529

Severní Afrika
• Těžká porážka vandalské armády
Synovec vandalského krále Hildericha Hoamer pokračoval tohoto roku ve válečném tažení proti loupeživým severoafrickým Berberům. Ti však „Achillea Vandalů“ vlákali do léčky a kompletně jeho armádu zničili, takže všechna města na východním pobřeží dnešního Tuniska zůstala úplně bez ochrany – nájezdníci dobyli a úplně zničili Ruspe, Thapsus a Hadrumentum (Sousse). Vojenská porážka otřásla pozicí neschopného krále Hildericha a přispěla k jeho pádu.


Římská říše a Orient
• První římsko–perská válka (zdroj)
První perská válka Iustinianova období začala v roce 528. Peršanům poskytoval cenné služby arabský náčelník al–Mundhir (al-Mundhir IV. ibn al-Mundhir, 527-554, u Prokopia Alamundar. Roku 529 doporučil tento Lachmovec Peršanům neútočit na velmi dobře opevněná města v římských provinciích Mesopotamii a Osrhoeně, ale táhnout do Sýrie, a to územím, kde není žádné opevněné město a pouze slabé vojenské oddíly. Často to prý slyšel od Arabů, kteří tam byli vysíláni na průzkum. Tento Peršanům velmi oddaný arabský vůdce, který údajně celých padesát let plenil území východních Římanů od Egypta až po Mezopotámii a jemuž náleželo velení nade všemi Araby v perských službách, nabídl, že povede perské vojsko tak, aby netrpělo nedostatkem vody ani potravin a dovedl je téměř k hradbám Antiochie nad Orontem (Antykya, Turecko).
Římané měli k dispozici oddíly různých arabských náčelníků, jež Prokopios nazývá fýlarchoi (šlo tedy zřejmě o foederáty). Žádný z nich ale nebyl schopen sám o sobě Alamundarovi vzdorovat. Proto Římané podřídili většinu k sobě vázaných arabských kmenů, jejichž jména Prokopios bohužel neuvádí, též jednotnému velení arabského (asi ghassánovského) vůdce Aretha (Harítha) a udělili mu hodnost krále. Ani tak nebyl však Arethas schopen Alamunadarovi v jeho nájezdech zabránit.
• První římsko–perská válka (zdroj)
(528) Roku 529 se Římané ještě snažili vyjednat mír, ale perský král Kabades o žádnou dohodu nestál, a proto ani nepřijal císařova vyslance Rufina, který čekal v Hierapoli (Menbidž, Sýrie). Římskému magistru militum per Orientem Belisariusovi tak umožnil vybojovat první z celé řady jeho skvělých vítězství. Konstantinopol však asi zcela nedůvěřovala schopnostem tohoto mladého teprve pětadvacetiletého generála, a proto mu poslala magistra officiorum Hermogena, který mu snad mohl být prospěšný svými zkušenostmi. (Pozoruhodné také je, že v létě roku 529 vypravil císař Justinián na perský dvůr poselstvo, které celkem v mírovém duchu oznámilo jeho nástup na trůn.) (→530)
• Justiniánovy pokusy o smíření s monofyzity (zdroj)
Na rozdíl od svého strýce Justina, jenž po celou dobu své vlády heretiky pronásledoval, se císař Justinián rozhodl oficiální církevní politiku impéria změnit a hledat teologická východiska, na jejichž základě by mohl dosáhnout smíření zastánců dogmat z Chalcedonu alespoň s umírněnými monofyzity. Toto smíření pak mělo proběhnout na bázi teologických názorů Cyrilových, které monofyzité uznávali a diofyzité nemohli odmítnout. Koncil v Chalcedonu ostatně Cyrilovo učení schválil a také Severus stěží mohl poukázat na nějaké rozdíly mezi svými a Cyrilovými doktrínami, pokud se samozřejmě správně interpretovaly.
Celou tuto problematiku znovu studoval teolog zvaný Leontius z Konstantinopole, jinak schopný vykladač chalcedonské víry. V době svého mládí byl polapen v osidlech nestoriánství, pak však prozřel, přijal víru pravou a s velkou horlivostí se jal psát proti nestoriánům a monofyzitům. Jeho práce vznikaly asi od roku 530 po dobu asi dvaceti let a pomohli Justiniánovi v jeho úsilí najít takovou interpretaci chalcedonské víry, aby byla přijatelná i pro umírněné monofyzity Severovy školy.
Ani monofyzité totiž nebyli jednotní, a třebaže všichni odmítali závěry koncilu v Chalcedonu a odsouzení patriarchy Dioscora, rozpadali se asi do dvanácti názorových skupin, i když skutečně zásadní teologické rozdíly byly pouze mezi stoupenci Severa z Antiochie a Juliána z Halicarnassu. (Julián zkoumaje božství a lidství Ježíše Krista zjistil, že jeho tělo se stalo nezničitelným od toho okamžiku, kdy přijalo Logos. S touto teologickou doktrínou známou jako aphthartodocentismus polemizoval již Leontius, ale žádný chalcedonec ji nenapadal tak usilovně jako Severus.)
Leontius zavedl do řecké teologie pojem enhypostasis, který měl řešit potíže, jež přivedly Nestoria a monofyzity do jejich protikladných herezí. Leontius totiž odmítl názor nestoriánů, že dvě přirozenosti Krista zahrnují i dvě hypostase, i předpoklad monofyzitů, že v jedné Kristově přirozenosti jsou dvě hypostase. Pravdou pak podle něho je to, že obě přirozenosti Krista – lidská i Boží – jsou ve stejné hypostasi Loga, přičemž tento jejich vzájemný vztah nezval enhypostasí.
Císař Justinián zahájil svoji politiku usmiřování tím, že roku 529 povolil „kacířským“ biskupům a mnichům návrat z exilu. Dále pak svolal do Konstantinopole jakousi církevní konferenci – ne oficiální synodu –, na níž by mohli monofyzité i ortodoxní prodiskutovat sporné otázky. Čelný monofyzitický představitel Severus z Antiochie sice svoji účast odmítl, ale mnozí z jeho četných příznivců císařovu pozvání vyhověli a do Konstantinopole roku 532 přijeli. Za ortodoxní se jednání jako zástupce jeruzalémských mnichů zúčastnil jakýsi Leontius, jehož snad můžeme ztotožnit s teologem zvaným Leontius z Konstantinopole. Konference však nevedla k žádným výsledkům. (→532)
• Novoplatónská akademie v Athénách uzavřena
V rámci boje proti přežívajícímu pohanství poručil císař Justinián I. uzavřít athénskou novoplatónskou filozofickou akademii, již živořící pro nedostatek žáků a kvalitních učitelů. Filozof Damaschius, jeho žák Simplicius a pět dalších novoplatoniků tehdy emigrovalo do Persie. Někteří z nich se snad usadili v Harranu (Carrhae), kde založili školu, která přetrvala až do nástupu islámu. Za pouhé čtyři roky však poznali realitu tohoto despotického státu a rozhodli se vrátit zpět – obávali se však trestu. Jejich případem se dokonce zabýval samotný perský král Chosroes I. a při uzavření tzv. „Věčného míru“ roku 532 si na císaři Justiniánovi vymínil, že ujdou trestu a budou moci provozovat svoji tradiční víru na území impéria. A zdá se, že to bylo dodržováno.
• Pronásledováni pohanů, novoplatónská akademie v Athénách uzavřena (zdroj)
S nástupem císaře Justiniána skončilo období poměrně tolerantního přístupu k pohanům, kdy římský stát na jedné straně vydával proti nim tvrdé zákony, avšak na straně druhé nedbal na jejich striktní dodržování. Pokud tedy lidé nevyvolali nějaký otevřený skandál, mohli ještě věřit ve své staré bohy a šířit své nekřesťanské názory. Justinián byl však pevně rozhodnut budovat římské impérium jako společenství lidí se stejnými náboženskými názory a všechny případné odchylky od ortodoxie potlačit. Jeho úloha pak byla značně ulehčena i tím, že stará tradiční víra již dohasínala a nezdálo se nemožné ji zcela zlikvidovat.
Pohanství tehdy ještě alespoň přežívalo u dvou naprosto odlišných skupin lidí. Jednak jej praktikovali obyvatelé odlehlých a často i málo civilizovaných krajů, kde ještě nebyl proces konverze zcela ukončena. Na druhou stranu starou víru vyznávali intelektuálské a vzdělané vrstvy obyvatelstva, jejíž příslušníci, tzv. Helénové, byli často zaměstnáni i ve vrcholových funkcích státní administrativy. Potlačit staré pohanské praktiky mezi venkovany nebylo obtížné a nevyžadovalo ani nějaké speciální zákony; stačilo dodržovat stávající zákonná opatření a zvýšit horlivost v misijní činnosti.
Vážnější problém však představoval „helénismus“ zvláště pak rozšířený mezi učiteli, kteří uchovávali odkaz klasické řecké vzdělanosti. A jestliže císař Justinián chtěl tuto „zlou věc“ vykořenit, musel uhodit právě na ně. Nedlouho po svém nástupu na trůn tedy znovu potvrdil všechny tresty, kterými hrozili předchozí císaři pohanům, zakázal všechny dary nebo dědictví ve prospěch „helénské bezbožnosti“ a uložil všem svým úředníkům a všem biskupům v Konstantinopoli i provinciích, aby pátrali po zdrojích pohanských pověr. Po tomto zákonu pak brzo následoval další, jenž zapovídal jakýmkoliv osobám „nakaženým bláznovstvím bezbožných Řeků“ vyučovat jakémukoliv předmětu a pod záminkou vzdělávání kazit duše svých žáků. Pronásledování pak nejdříve začalo přímo v Konstantinopoli, když mnoho osob bylo zatčeno, odsouzeno a jejich majetek zabaven. Někteří z nich pak skončili na popravišti, přičemž bývalý prefekt Asclepiodotus spáchal sebevraždu. Do potíží se tehdy dostali i kvestor Tomáš [ve funkci byl ještě v dubnu roku 529] a Phocas. Ale aristokrat Phocas, syn Craterův, o jehož úctyhodnosti nám podává zprávu Jan Lydus, musel být již brzo na to omilostněn, neboť krátce po povstání „Niká“ [532] jej již najdeme v hodnosti pretoriánského prefekta Orientu. Někteří z obviněných však trestu unikli, když předstírali, že přijali křesťanskou víru. Ale i oni byli zanedlouho odsouzeni za recidivu, když provozovali úlitby a obětování bohům a další bezbožné praktiky.
Druhá vlna represí pak pak propukla roku 546, když přičiněním monofyzitického „heretika“ Jana z Efezu, představeného jednoho syrského kláštera na konstantinopolském předměstí Sycae, bylo zadrženo a odsouzeno velké množství úctyhodných senátorů, řečníků, sofistů, právníků a lékařů, ve vězení zbičováno i jinak zmučeno a pak dáno kostelům, aby se zde učili křesťanské víře. V souvislosti s tímto pronásledováním je pak zmíněno pouze jedno jméno, a to, Phocase, velmi zámožného a vlivného patricia, který se uchýlil k sebevraždě jedem. Císař pak ani po jeho smrti s ním neměl slitování, neboť poručil, aby nekonali žádné pohřební obřady a „zahrabali jej jako chcíplého osla“. Pokud by se jednalo o stejného Phocase, tzn. syna Craterova, jenž měl pro svoji pohanskou víru opletačky již roku 531, byla by jeho sebevražda logická, protože odvržení nově přijaté křesťanské víry a návrat k pohanství se tak jako tak trestalo smrtí.
Posledním akce proti vyznavačům tradičního náboženství se datuje do roku 559, kdy lidé odsouzení pro svoji víru byli za posměchu davů vláčeni městem a jejich knihy veřejně spáleny. Je zřejmé, že všem těmto lidem – právníkům, literátům i příslušníkům těch nejvyšších kruhů –, by byly úlitby nebo obětování bohům tolerovány, kdyby jej provozovali ve svých soukromých domech a nevyvolávali skandály na veřejnosti. Byli však mezi nimi i chytřejší, kteří se do střetu se zákonem nikdy nedostali. K nim patřil např. velký právník Tribonianus, jemuž se od císaře dostalo tolika poct, nebo mocný pretoriánský prefekt Orientu Jan z Cappadocie, jehož bylo někdy možno vidět jak v noci vchází do kostelů oblečen jako staří pohanští kněží do hrubého pláště, aby zde místo chvály křesťanského Boha „po celou noc mumlal bezbožná slova“ (Procopius).
Kromě Konstantinopole se však pohanská tradice a atmosféra starých dob ještě udržovaly na filozofických, ale i právnických akademiích v Athénách, Alexandrii, Gaze i jinde. Císař Justinián pak pohanství zasadil těžký úder, když vyhlásil ortodoxii jako nezbytnou podmínku pro ty, kteří chtějí na těchto veřejných školách vyučovat, a pak tyto školy –s výjimkou těch v Konstantinopoli a Berytu (Bejrútu) – rovnou zrušil. Jako bašta pravověrných Helénů zvláště vynikala univerzita v Athénách, a třebaže po smrti Proclově (roku 485) již upadala, ještě v době Justiniánově zde byla celá řada schopných filozofů a učitelů jako Damascius nebo Simplicius, jak alespoň může soudit na základě studia jejich zachovalých děl. (Po Proclovi univerzitu řídil jeho životopisec Marinus, pak Isidorus a Hegias a nakonec Damascius. Excelentní a dobře známý je Simpliciův výklad Aristotela, jímž se zabývá i Damascius. Jejich kolega Priscianus se rovněž zabýval filozofií, přičemž známe latinský překlad jeho práce „Řešení problémů vznesených králem Chosroem“.
Císař Justinián však nebral ohled na to, že univerzita pokračuje v tradici datující se do doby Platona a Aristotela, a svým ediktem z roku 529 ji prostě zrušil. Nevíme přesně, co se tehdy přesně stalo, avšak můžeme předpokládat, že učitele upozornil, že pokud se nenechají pokřtít a nepřijmou veřejně křesťanství, nebude jim povoleno vyučovat. A když to zřejmě odmítli, školu poručil zavřít a její majetek zabavit.
Tento příběh však má zajímavé pokračování, neboť někteří z filozofů, kteří přišli o práci, se rozhodli „smésti prach římského impéria ze svých nohou“ a emigrovat do Persie, jejíž poměry si značně idealizovali. (Patřil k nim poslední ředitel akademie Damascius, dále pak Simplicius a Priscianus, přičemž jménem známě i ostatní čtyři, i když nevíme, zda všichni učili v Athénách nebo i nějakém jiném městě. Slyšeli totiž, že se perský král Chosroes zajímá o filozofii, a doufali proto, že pod jeho laskavou ochranou dožijí svůj život v osvícenější zemi, než byla ta jejich vlastní. A potěšený Chsoroes je opravdu požádal, aby zůstali…
Filozof však poměry v Persii zklamaly natolik, že přes všechny pocty a vyznamenání již velmi brzy zatoužili po návratu domů. Zajímavé také je, že jim k tomu dopomohl samotný Chosroes tím, že v mírové smlouvě s císařem Justiniánem podepsané roku 532 jim vymohl návrat do vlasti s tím, že nebudou nijakým způsobem nuceni ke křesťanské víře ani nijak jinak obtěžováni. V poklidu pak prožili celý zbytek svého života, přičemž Simplicius psal své filozofické práce ještě ke konci vlády císaře Justiniána.
Na západě Malé Asie, tzn. v provinciích Asie, Frýgie, Lýdie a Kárie, přežíval pohanský kult ještě velmi dlouho, a to i ve městech, jako např. v Trallu. Roku 542 pak odešel do těchto míst jako misionář monofyzita Jan z Efezu, známý svými akcemi proti „Řekům“ v Konstantinopoli, aby skoncoval se zdejšími modlářskými praktikami a přiměl pohany přijmout křesťanství. Ve své Církevní historii pak líčí, jak místo zbořených pohanských chrámů nechal vybudovat na 96 kostelů a na 12 klášterů a jak pro křesťanskou víru získal na 70.000 duší. Císař Justinianus pak zaplatil konvertitům křestní roucha a každému z nich daroval malou částku ve výši asi 4 solidů.
Také v egyptské oáze Augila stál v tu dobu ještě chrám zasvěcený Diovi Ammonovi a Alexandru Makedonskému a byly v něm konány oběti. Císař Justinián však skoncoval s tímto jejich bezbožným uctíváním a jako náhradu za zbořené chrámy postavil nebohým Egypťanům kostel zasvěcený Matce Boží. Na druhou stranu jižní sousedé Egypťanů Blemijové a Nobadové mohli svobodně pěstovat kult boha Osirise a bohyně Isis v chrámech na ostrově Philae, neboť jim to zaručovaly dohody uzavřené s císařem Diocletianem. Každým rokem také připlouvali dolů po řece Nilu uctívači bohyně Isis na ostrov Elephantina a v přesně daný čas přinášeli do chrámu její obraz.
Císař Justinián se však rozhodl ani takové chování netolerovat a na začátku své vlády vyslal do Egypta Persarména Narsa, aby svatyně zničil. Narses jeho příkaz splnil a do Konstantinopole poslal obrazy pohanských bohů. Čas konverze Blemijů a Nobadů tak začal…
Justinianova snaha o potlačení pohanství včetně nekřesťanských filozofických směrů byla nepochybně úspěšná, ačkoliv někde, např. v egyptské Heliopoli, ještě alespoň po jednu generaci přežívalo, jak o tom svědčí vyšetřování, které zde vedli jeho nástupci. Koncem 6. století však již byla stará víra definitivně mrtva.
• Povstání samaritánů
V provinciích Palestina Prima a Palestina Sekunda žili židovští samaritáni z kmenů Efraim a Manašah. Jejich centrem bylo město Neapolis a neměli rádi ani křesťany, ani Židy. Před rokem 529 je začal císař Justinián pronásledovat a vydal restriktivní zákon, v němž nařídil zničit jejich synagogy, zrušil dědické právo atd. Nespokojení samaritáni roku 529 využili toho, že římské vojsko bylo odveleno z Palestiny do války proti Peršanům, a vyvolali povstání. Třebaže své akce zkoordinovali s útokem perského vazala arabského náčelníka al–Mundhíra do Sýrie a měli jisté počáteční úspěchy, byli roku 530 Arabem v římských službách Abukaribem/Abú Karibem poraženi. Odveta byla tvrdá: na dvacet tisíc jich bylo prodáno do otroctví, jejich čelní představitelé skončili na popravišti a hlava jejich vůdce Juliána putovala do Konstantinopole.
• Pronásledování kacířů a samaritánů (zdroj)
Císař Justinián byl prvním vládcem impéria, který kacíře opravdu rozhodně a rázně pronásledoval, přičemž se držel zásady, že těm, „kdo nejsou ortodoxní v uctívání Boha, mají být odňaty i pozemské statky“. Je pak i zcela přirozené, že pravá víra byla i nutnou podmínkou pro přijetí do státní služby, když byli požadováni tři lidé, aby dosvědčili pravověrnost příslušného uchazeče; bludaři se pak nemohli stát právníky, ani vyučovat. Justinián však šel ještě dál, když je zbavil obvyklých občanských práv. A tak heretici nemohli dědit majetek a jejich právo sepisovat závěť bylo striktně omezeno, nemohli u soudu svědčit proti ortodoxním osobám, přičemž se jich na druhou stranu v plné míře týkaly všechny břemena a závazky kladené na kuriály. Duch nesnášenlivé bigotnosti pak na nás čiší z jeho zákona, jenž upírá členkám „kacířských sekt“ právo na věno a majetek. Místní kněží a úředníci pak měli rozhodovat, zda daný člověk je ortodoxní či ne, přičemž dostatečným důkazem pravověrnosti se stala jako za dob inkvizice účast na svatém přijímání.
Obzvláště tvrdě se pak zacházelo s členy sekty montanistů ve Frýgii, i když se v jejich případě nepoužíval trest smrti jako u manichejců, na něž císařská vláda pohlížela jako na „největší nepřátele lidstva“, a u napravených kacířů, kteří znovu upadli do bludů. Dnes již nedokážeme říci, do jaké míry se všechny tyto tvrdé zákony uplatňovaly v praxi, máme ale zprávy o krutých represích manichejců, k nimž podle Jana z Efesu došlo v devatenáctém roce Justiniánovy vlády, tj. asi kolem roku 545:
„Mnoho lidí vyznávalo smrtelné omyly manichejců. Měly ve zvyku scházet se v domech, kde prováděli obřady této nečisté víry. Když je zatkli, předvedli je před císaře, který doufal, že je přivede na správnou cestu. Diskutoval s nimi, ale nemohl je o své pravdě přesvědčit – s ďábelskou zarputilostí křičeli nebojácně, že jsou připraveni dát i život za náboženství Máního a že vydrží jakékoli mučení. Císař tehdy přikázal, aby jim bylo vyhověno. Byli pak spálení na moři, aby jejich hrobem se staly vlny, a jejich majetek byl zabaven. Bylo mezi nimi mnoho význačných šlechticů i senátorů.“
Největší ze všech „kacířských sekt“ pak byli monofyzité, jejichž počet byl ovšem tak velký, že jen těžko proti nim mohli být v praxi uplatněny zákony jako proti ostatním kacířům, zvláště pak když je chránila samotná císařovna. Také Justiniánův vztah vůči nim pak kolísal od přímého pronásledování až po diskusi s nimi.
Židé a samaritáni pak byli ve svých právech omezováni stejně jako kacíři. Násilnosti proti nim pak vyvrcholily zničením samaritánských synagog, což v létě roku 529 vyvolalo vzpouru. Jakýsi Julianus se tehdy prohlásil císařem a křesťané byli zmasakrováni. Římané však jejich vzpouru krvavě potlačili, načež padesát tisíc zoufalých samaritánů uteklo do Persie, kde nabízeli králi Kavadovi své služby a slibovali, že mu vydají Palestinu. Jan Malalas také tvrdí, že při vzpouře bylo dvacet tisíc lidí zabito a dalších dvacet tisíc obojího pohlaví dáno vévodou palestinským Saracenům do otroctví jako odměna za jejich služby. Procopius pak mluví o jednom stu tisíc mrtvých.
O dvacet let později intervenoval v jejich prospěch Sergius, biskup z Caesareie, a ujišťováním, že samaritáni již sešli z nepravé cesty a jsou již pacifikováni, dosáhl tehdy toho, že císař odvolal roku 551 některá svá opatření, která je omezovala v občanskoprávní oblasti. Ale Sergiův optimismus se nenaplnil, když židé a samaritáni vyvolali v Caesarei další krvavou vzpouru, při níž zavraždili prokonsula Palestiny Štěpána. I tato jejich revolta byla krvavě potlačena a její vůdcové popraveni. Samaritáni pak opustili křesťanskou víru, která jim byly vnucena, a vrátili se ke své víře původní, takže Justiniánovi nástupci proti nim opět začali uplatňovat restriktivní opatření v praxi.
Opatření proti Židům pak nebyla tak razantní, i když zákon o nich mluví jako o „odporných lidech utápějících se v temnotě“ – státní služba jim byla sice odepřena, v občanských právech však nijak omezeni nebyli a Justinián dokonce jejich náboženství označil za legitimní a úctyhodné. Přesto jim roku 553 poručil, aby svůj kult realizovali pouze v synagogách, a laskavě jim dovolil číst jejich Písmo svaté v latinské nebo řecké verzi. Pokud však chtěli vést bohoslužby v řečtině, museli použít Septuagintu, která je „přesnější než všechny ostatní“, nebo překlad Aguily. Na druhou stranu jim však striktně zapovídal „Deuterosis“, o němž tvrdí, že je to „výmysl neosvícených smrtelníků.“ (Pontský rodák a židovský konvertita Aguila se ve 2. století snažil o takový překlad, který by byl přesnější než Setuaginta. Daní za doslovnost je však často až nesrozumitelnost. Není pak zcela jasné, co je to „Deuterosis“, možná je to „tradiční rabínský překlad Starého zákona – „Targum“, možná se jedná o mišnu.)
• Císař získal „Palmový háj“
Náčelník Abú Karib žil podle Prokopia – ten ho nazývá Abocharab – hned za hranicemi římské Palestiny (jednalo se o Palaestinu salutaris) a tedy velmi pravděpodobně na území Ghassánovců v tzv. „Palmovém háji“. Roku 529 daroval prý toto rozsáhlé území císaři Iustinianovi, který ho za to ustanovil fýlarchou (barbarským králem) nad Araby, žijícími v římské Palestině. Císař však území „Palmového háje“ nemohl začít bezprostředně spravovat, údajně proto, že před ním v rozsahu deseti dnů cesty (asi 300 km) ležela liduprázdná bezvodá krajina. Kde konkrétně se toto nabídnuté území nacházelo, je obtížné určit.
• Porážky římské armády v Illyrii, situaci stabilizuje Mundo (zdroj)
Roku 529 utrpěla římská armáda v Illyrii krátce po sobě dvě ponižující porážky od Bulharů, přičemž ve druhém případě byl dokonce zajat čerstvě jmenovaný magister militum per Illyricum Askoum, dle našeho informátora Ioanna Malala vládce Hunů sídlících při Kavkaze (tzn. nejspíše vůdce jedné ze skupin trvale bojechtivých Sabirů). Císař Iustinianus proto ještě téhož roku s radostí přijal nabídku služeb zkušeného vojevůdce Mundona, který jako nový magister militum per Illyricum, tzn. v hodnosti svého soupeře z bitvy u řeky Margu (srbská Morava) roku 505 Sabiniana mladšího, počal ihned konat rázné kroky ke zvrácení neblahé situace na Balkáně. Nejdříve porazil a zahnal slovanské nájezdníky plenící Illyrii a ještě téhož roku 530 dosáhl v Thrákii vítězství nad Bulhary, jejichž krále dokonce zajal. V následujících letech přešla armáda východních Římanů do protiofenzívy a pod vedením magistra militum per Thracias Chilbudia, který byl sám slovanského původu, podnikala až do roku 533 úspěšné vpády na slovanská území.
Mundonova kariéra patří k zajímavým dokladům mimořádných možností, které schopnému jedinci nabízela doba stěhování národů – Mundo byl původně vůdce jedné lupičské party Gepidů, pak strávil dlouhá léta ve službách Theodericha Velikého, po jehož smrti paradoxně završil své pestré životní osudy skvělou vojenskou kariérou v řadách římské armády, proti níž bojoval u Moravy bojoval.
• Tribonianus se svojí prací končí
Komise v čele právníkem Tribonianem ukončila svoji práci a dne 7. 4. vydala sbírku zákonů Codex Justinianus.
• Kabades nechal popravit Mazdaka
Perský král Kabades se rozhodl skoncovat s náboženským reformátorem Mazdakem, třebaže zpočátku mu byl blízký svým vystupováním proti šlechtě a zarathuštristickým kněžím. Za záminku se vzal lidové bouře provázené pleněním sýpek a Mazdaka s většinou jeho stoupenců poručil popravit. Poslední zbytky mazdakovců rozprášil jeho syn a nástupce Chosroes I.
• Na trůn římských vazalů arabských Ghassánovců nastupuje náčelník al-Haritha V. ibn Džaabala (řecky Arethes, 529-569), spojenec císaře ve válkách s Persií.
• Vrchním velením na východní perské frontě byl pověřen Belisar, který ve funkci magistra militum per Orientem nahradil synovce císaře Anastasia I. Hypatia.



Itálie
• Šest hezkých děvčat pro Benedikta
Sláva Benedikta z Nursie, žijícího v jeskyni u jezera Subiacu, vzbudila takovou závist kněží konkurenčního kláštera Vicovaria, že se snažili jeho komunitu rozeštvat. Do Subiaca proto poslali šest hezkých děvčat, a protože někteří mniši nebyli proti, opustil Benedikt někdy v letech 527 – 529 s několika svými druhy znesvěcené místo a své působiště přenesl na kampánskou horu Monte Cassino. Ze zdejšího starého Apollónova chrámu vyhnal poslední pohany, jejich svatyni zničil a na jejím místě založil dodnes slavný klášter a pozdější benediktýnské opatství.
• Cassiodorus píše „Dějiny Gótů“
V letech 526 – 533 sepisoval vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů Cassiodorus Senator dnes ztracené „Dějiny Gótů“. Čerpal z nich Jordanes.



Franská říše
• Pelagianismus a semipelagianismus odmítnuty
Synodě v Orange předsedal biskup Caesarius z Arelate. Po sto let trvajícím sporu se přítomní církevní potentáti usnesli s předběžným souhlasem papeže Felixe III. (IV.), že učení církevního otce Augustina je pravověrné, a s konečnou platností odmítli pelagianismus a semipelagianismus. (Augustin: Skrze prvotní hřích je člověk vydán smrti, svou vlastní silou ani nemůže poznat dobro, ani vést bohumilý život. Pouze nemnozí „predestinovaní“ - Bohem předurčení - mohou dojít Božího království. Britský mnich Pelagius: Člověk se rodí bez hříchu a může se svobodně pro zlo či dobro rozhodnout. K životu bez hříchu člověk nepotřebuje od Boha víc než učení a příklad Ježíše Krista. Adamův hřích byl pouze špatný příklad, ne dědičný hřích. Semipelagianismus – Vincenc z Lerinu, Jan Cassianus: Lidé nemají zcela svobodnou vůli, ta však spíše působí společně s milostí. Každý člověk v sobě nese také po Adamově pádu jistý zárodek dobra a musí se nakonec sám rozhodnout mezi zatracením a blažeností.)
Synoda se však od Augustina odchýlila a odmítla jeho teorii od dvojí „predestinaci“ – lidé jsou předurčeni buď ke zlu, nebo dobru, a je to Boží ustanovení, jenž ani bohumilým životem nemůže být prolomeno. To, že každý může být předurčen ke zlu, se zdálo příliš přísné, a proto byl přijat kompromis – lidská přirozenost bez milosti Boží není schopna dobrých skutků, milost Boží však může dobré vůli napomoci.
• Na západě vznikají první klášterní školy.
• Řezno se stává hlavním městem bavorského velkovévodství.


Hispánie
• Vizigótské království konečně svobodné
Vizigóti se zbavují závislosti na svých bratrech Ostrogótech – poslední známé kmenové shromáždění Vizigótů svolané do Emerity (Meridy) sesadilo jednoho z ostrogótských zplnomocněnců (Ampelia?)
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“