Dějiny středověku v letech 490 - 499
Napsal: 13/11/2011, 17:18
Dějiny středověku v letech 490 – 499
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 490
Itálie
• Válka o Itálii
Boj o nadvládu nad Apeninským poloostrovem mezi ostrogótským králem Theoderichem Amalem a vládcem Itálie Odoakerem pokračuje již druhým rokem. Otřesenému Theoderichovi konečně přišly na pomoc oddíly vizigótského krále Alaricha II., s jejichž pomocí – byť za cenu těžkých ztrát – již potřetí zvítězil dne 11. 8. v bitvě na řece Addě (Addui), poblíž cesty z Lodi do Verony. Poražený Odoaker se opět stáhl do Ravenny, Gótové jej však následovali, přitáhli k městu, rozbili si tábor v Piniovém háji a zahájili obléhání. Vojenská situace však nebyla jednoznačná – obležení odpovídali smělými výpady a jak se boje v Itálii protahovaly, přiváděly neshody v gótském táboře na stranu Odoakera a jeho velitele Tufy, operujícího v údolí Adiže kolem Tridentu, stále více a více zběhů. Ostrogótům se sice podařilo vytlačit vandalskou armádu ze Sicílie a prakticky tak ovládnout celý Apeninský poloostrov, ale boje o Ravennu (tzv. havraní válka) se protáhly na celé tři roky.
• Válka o Itálii
Na počátku roku 490 přešel italský král Odoaker do protiútoku, při němž získal zpět Cremonu a Milán a oblehl svého soupeře krále Theodericha v Ticinu (Pávii). A situace mohla být skutečně vážná, kdyby Ostrogótům nepřišli včas na pomoc jejich příbuzní Vizigóti a neprorazili kruh kolem Ticina. V rozhodující bitvě celé války svedené dne 11. 8. na řece Addua (Adda) pak koalice uštědřila Odoakerovi již třetí porážku a donutila ho stáhnout se zpět do Ravenny. Pravděpodobně nyní římští senátoři vyhodnotili jeho situaci jako beznadějnou a přiklonili se na stranu jeho soupeře. Theoderich se tak stal pánem nejenom Říma, ale i jižní Itálie a Sicílie.
Dohoda, kterou před invazí do Itálie uzavřel císař Zenon s králem Theoderichem, byla tajná a neoficiální a císař neudělal nic, co by vedlo k roztržce s Odoakerem, o čemž svědčí i fakt, že západní konzul Flavius Probus Faustus byl Východem bez problému přijat. Zdá se ale, že se Odoaker před bitvou na řece Adduy (možná počátkem roku 490) formálně separoval od římské říše tím, že svého syna Thelu prohlásil caesarem. Možná očekával, že vyhlášením nezávislosti Itálie a vypovězením poslušnosti císaři získá na svoji stranu italské katolíky nevražící na východní monofyzity. Avšak i kdyby se jeho očekávání naplnilo, po bitvě na řece Adduy bylo vše jinak a senátoři se rozhodli přejít do tábora jeho nepřítele. A tak již koncem roku 490 odcestoval do Konstantinopole představitel senátu Festus, aby zde oznámil Theoderichovy úspěchy a dohodl se na nové formě správy Itálie.
Thederichovi se nyní již mohlo zdát, že má již Itálii pevně ve svých rukou. Ale situace jeho již třikrát poraženého soka nebyla úplně beznadějná, neboť Tufovi muži byli stále bojeschopní a také burgundský král Gundobad mu táhl za obvyklého pustošení severní Itálií na pomoc. Další potíže pak působili Vandalové, kteří využili války a dobyli Sicílií. Tento jejich pokus o územní územní expanzi však nevyšel a jejich válečníci museli vyklidit celý ostrov včetně pevnosti Lilybaeum (Marsala).
Pravděpodobně také roku 490 našel Theoderich také způsob, jak se vypořádat s Odoakerovými posádkami pevně uchycenými v italských městech. Italům, kteří většinou stáli na jeho straně, totiž poručil, aby nepřátele v dohodnutý den napadli a všechny je pobili. Zdá se, že brutální akci se podařilo do posledních chvíle utajit, takže mohla být rychle a rázně provedena, a že Odoaker tehdy utrpěl takové ztráty jako by byl poražen v bitvě v otevřeném poli. Zbožný panegyrik sice s nadšením, ale o to více stručně popisuje tento masakr, mluví o něm jako o oběti a tvrdí, že Theodericha vedla sama ruka Prozřetelnosti. Není však jasné, proč se král k něčemu takovému vůbec snížil. Je však možné, že Tufovo jednání chápal jako zradu, která zasluhuje pomstu a ospravedlňuje odplatu, ať bude jakákoliv.
Gótové nyní přitáhli k poslední Odoakerově pevnosti Ravenně a svůj tábor si rozbili východně od ní v tzv. Piniovém háji. Protože však město obklopené močály bylo prakticky nedobytné, jedinou jejich šancí bylo zablokovat jej a vyhladovět. To se jim však ne zcela dařilo, protože nebyli schopni odříznout je od dodávek potravin po moři. (491)
• Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.
• Narození Cassiodora Senatora
Tohoto roku přišel na svět Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus Senator, vysoký úředník ve službách krále Theodericha i jeho nástupců. Po odchodu do ústraní organizoval opisování rukopisů a věnoval se i literární činnosti.
Římská říše
• Eufemios se snaží ukončit schisma
Konstantinopolský patriarcha Fravitas zemřel a na biskupském stolci jej nahradil Eufemios. Zastával striktně prochalkedonský postoj a v zájmu ukončení akakiovského schizmatu s Římem byl dokonce připraven rozejít se s monofyzitickým alexandrijským arcibiskupem Petrem Mongem. Papež Felix III. byl však neústupný, neboť mu ani tak nešlo o usmíření, jako o prosazení svého primátu a pokoření Konstantinopole. Proto striktně trval na vyškrtnutí jména jím prokletého a exkomunikovaného patriarchy Akkakia z posvátných knih – diptychonu.
Galie
• Porážka Bretonců Franky
Kolem roku 490 porazil franský král Chlodvík Bretonce v bitvě na řece Loiře.
Hispánie
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Británie
• Počátek vojenské kariéry krále Artuše
Přelom osmdesátých a devadesátých let 5. století je obdobím vojenské aktivity britského dux bellorum (válečného vévody) Arthura, který se Sasy vybojoval dvanáct vítězných bitev. Arthur proti opěšalým Germánům postavil jízdu po římském způsobu a jeho vítězný boj na Mons Badonicus (údajně pod vrchním velením Ambrosia Aureliana) zaručil v Británii na půl století mír. Germánské kmeny však již okupovaly jihovýchodní Anglii a následující období se nese ve znamení postupného rozkladu keltsko-římské společnosti vlivem občanských rozmíšek a celkové apatie. Britoni jsou nakonec zatlačeni do nepřístupných regionů Walesu a Cornwallu. Podle Geoffreye z Monmouthu umírá Arthur kolem roku 542 v bitvě u Camlannu.
Rok 491
Itálie
• Válka o Itálii
Boj o nadvládu nad Apeninským poloostrovem mezi ostrogótským králem Theoderichem Amalem a vládcem Itálie Flaviem Odoakerem pokračuje již třetím rokem. Dne 15. 6. v noci podnikl Odoaker se svými Heruly z obležené Ravenny smělý výpad, při němž pronikl až do Piniového háje a zaútočil na Theoderichův tábor. Boj skončil nerozhodně, obě strany utrpěly těžké ztráty a Odoaker se nakonec stáhl. Jeho vrchní velitel Levila zahynul na ústupu v řece Bedentu.
Ostrogótské vojsko však považovalo Theodericha za vítěze a provolalo jej italským králem. Tím však byla porušena dohoda s císařem Zenonem, který Theodericha vyslal do Itálie jako svého vojevůdce a patricia. A i kdyby se oba dohodli, že Theoderich bude Itálii vládnout jako král, byl by potřeba byť formální imperátorův souhlas. Na východ proto odjel nejvyšší představitel římského senátu Festus s úkolem vše vysvětlit; císař však stále s rozhodnutím váhal a čekal na definitivní výsledek bojů.
• Válka o Itálii (zdroj)
(490) Po svém vítězství v bitvě na řece Addua (11. 8. 490) a následném masakru Odoakerových posádek v italských městech přitáhl král Theoderich k poslední soupeřově pevnosti Ravenně a svůj tábor si rozbil východně od ní v tzv. Piniovém háji. Protože však Honoriovo město obklopené močály bylo prakticky nedobytné, jedinou jeho šancí bylo zablokovat jej a vyhladovět. To se však ne zcela dařilo, protože nebyl schopen odříznout jej od dodávek potravin po moři a vyhladovět. Třebaže izolace Ravenny tedy nebyla absolutní, její obyvatelé přesto trpěli nedostatkem a cena obilí stále stoupala. Odoaker se tedy rozhodl situaci nějakým způsobem řešit a svírající gótský kruh prorazit. V noci dne 10. 7. roku 491 proto vyrazil se skupinou Herulů z městských bran a snažil se překonat Theoderichovy obranné příkopy. V těžkém boji však utrpěl jenom další porážku, která jej donutila stáhnout se zpět.
Po svých vítězstvích nad Odoakerem vyslal Theoderich předsedu římského senátu Flavia Festa do Konstantinopole, aby jej císař Zenon potvrdil jako krále. Během pobytu vyslanců ve východní metropoli však Zenon zemřel, přičemž jeho následovník následovník Anastasius Theoderichův požadavek již odmítl. (492)
• Theoderich získal Sicilii
Po porážkách utrpěných v minulém roce se severoafričtí Vandalové vzdali Sicílie a ta byla začleněna do vznikajícího ostrogótského království. Theoderich se vyvázal z lenní povinnosti a již nebyl povinen platit do Kartága ani symbolický poplatek, za který vandalský král Geiserich přenechal ostrov Odoakerovi.
• Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.
Římská říše
• Smrt císaře Zenona, vlády se ujímá Anastasius
Dne 9. 4. zemřel císař Zenon I. a ihned propukla diskuze o jeho nástupci. Protože lid vyjádřil přání mít na trůně skutečného ortodoxního Římana a ne zase nějakého isaurijského barbara, sáhl senát tentokráte do vlastních řad a do purpuru oblékl již staršího úředníka silentaria Anastasia. Vdova po Zenonovi, císařovna Ariadna se za něj provdala, čímž jeho postavení legitimizovala. Avšak isaurijské oddíly zemřelého císaře se nechtěly vzdát svého postavení a politického vlivu, a proto provolaly imperátorem císařovnina bratra Longina. Tento pokus o uzurpaci byl sice energicky rozdrcen, ale s Isaury se válčilo ještě sedm let.
• Smrt císaře Zenona
Dne 9. 4. zemřel při epileptickém záchvatu císař Zenon. Římané jej všeobecně nenáviděli pro jeho monofyzitům vstřícnou církevní politiku a pro jeho barbarský původ. Na druhou stranu nelze popřít, že spolu se svými domorodými isaurijskými vojáky vytvořil účinnou protiváhu germánským žoldnéřům v říši a že po dlouhou dobu tak úspěšně vzdoroval muži takového formátu jakým nepochybně byl ostrogótský král Theoderich Amal později nazývaný Veliký. Když čteme pozorněji soudobé autory, tak nemohl být tak špatný vládce, jak je obvykle líčen. V jistém ohledu snad byl dokonce lepší než jeho předchůdce Leon – méně neúprosný a méně hrabivý. Choval se velmi umírněně a jeho přáním bylo, aby nemusel udělovat hrdelní tresty. V prvním roce jeho vlády dokonce pretoriánský prefekt Erythrius, jinak velmi lidský muž, dokonce rezignoval na svůj úřad, protože zjistil, že bez útisku a nespravedlností nemůže zvýšit daňové příjmy. Ve finanční politice byl méně úspěšný než jeho následovník Anastasius i předchůdce Leon. Např. roku 477 byla státní pokladna tak prázdná, že chyběly peníze i pro armádu, a v následujících letech strádal státní rozpočet enormními výdaji ve prospěch Ostrogótů. Mnoho peněz vyplýtval pak Zenon i na dary pro své přívržence, mnoho peněz se pak prostě ztratilo, protože nikdo řádně nevedl ani nekontroloval účetnictví. Na druhou stranu je nutno říci, že státní pokladně notně pustil žilou již císař Leon svým financováním neúspěšné vandalské expedice, a také „uzurpátor“ Basiliscus – byť vládl pouhých dvacet měsíců – přece z něčeho také musel platit své přívržence. Jenom přísná fiskální politika, jakou zavedl Anastasius, mohla tehdy státní finance ozdravit. Zenon se však nikdy k něčemu takovému neodhodlal, neměl finančního ducha, byl lhostejný a v mnoha ohledech i slabý. Přesto se o něm říkalo, že i tak by jeho vláda byla poměrně dobrá, kdyby se nedostal do vleku Erythriova nástupce prefekta Sebastiana. Kromě toho, že prodával úřady, však o tomto muži slyšíme jen velmi málo.
Se svoji manželkou císařovnou Ariadnou měl stejnojmenného syna, jenž se však choval tak, že to u dvora působilo skandály. Jeho otec si přál, aby utužoval tělo i mysl cvičeními hodnými pravého to muže, ale nesvědomití mladí dvořané vycítili, že by pro ně mohl být vítaným zdrojem peněz. Proto jej obklopili chlapci přibližně stejného věku, kteří neodmítali uspokojovat jeho touhy, zatímco oni sami se k němu chovali s takovým patolízalstvím, že začal zacházet se všemi, kdo s ním přišli do kontaktu, jako se svými sluhy.
Tento způsob život mu způsobil těžké zdravotní problémy a nakonec po mnohadenním bezvědomí i předčasnou smrt. Poté Zenon uvažoval – jak se zdá –, že předá vládu svému bratru Longinovi, který se však těšil nevalné pověsti prostopášníka. Zašel tedy za znalcem okultních věd Maurianem, aby mu prozradil, kdo bude příštím císařem. Dozvěděl se, že to bude silentarius (úředník starající se o to, aby v okolí císaře bylo ticho) a že si vezme císařovnu za manželku. Toto proroctví se však ukázalo jako velmi nešťastné pro významného aristokrata a patricia s výbornou pověstí silentaria jménem Pelagius, který skončil na popravišti, neboť císař byl v důsledku soustavného nepřátelství, jenž ho obklopovalo, velmi podezíravý. Ke konci svého života Zenon onemocněl a zemřel při záchvatu padoucnice.
• Nástup císaře Anastasia a válka s Isaury
Večer v den Zenonovy smrti přišli senátoři, císařští ministři a patriarcha Euphemius do císařského paláce, zatímco lid a vojsko se shromáždilo v hipodromu. Císařovna Ariadna oblečena v císařské roucho vstoupila spolu s velkým komorníkem Urbiciem, magistrem officiorum (představeným císařských kanceláří), castrensisem (komorníkem), kvéstorem a dalšími do kathismy (císařské lóže), aby k nim promluvila. Lid ji začal vřele pozdravovat a volal:
„Žij dlouho! Dej světu ortodoxního císaře!“
Odpověď vládkyně tlumočil magister libelliorum (hodnostář přijímající žádosti určené císaři a formulující odpovědi na ně) stojící před kathismou:
„Očekávala jsem vaši žádost, a proto jsem poručila našim nejjasnějším ministrům a posvěcenému senátu, aby se souhlasem naší chrabré armády vybrali křesťana za římského císaře, člověka obdařeného všemi vladařskými ctnostmi, jenž není otrokem peněz a jenž nemá – pokud takový vůbec může být – žádné lidské neřesti.“
Lid pak volal:
„Ariadno, augusto, ty vybojuješ nebeského krále a dáš světu basilea, který není lakomý.“
Ariadna tedy pokračovala:
„Aby volba byla čistá a Bohu milá, poručila jsme ministrům a senátorům, aby hlasovali společně s armádou v přítomnosti evangelií a v přítomnosti patriarchy tak, aby volba nikoho nebyla ovlivněna jeho sympatiemi nebo antipatiemi nebo příbuzenskými vztahy anebo čímkoli jiným, ale aby každý volil podle svého nejčistšího vědomí a svědomí. Protože je to ale vážná věc týkající se blaha celého římského světa, musíte být srozuměni s tím, že volba proběhne až po řádném pohřbu Zenonově, blahé paměti, neboť nic nelze uspěchat.
Lidé pak křičeli:
„Žij dlouho augusto! A vyhoď toho zloděje městského prefekta! Bude se žít dobře za tvé vlády, jestliže žádný cizinec nebude ukládat tresty Římanům.“
Ariadna: „Předpokládala jsem, že budete mít takové přání. Ještě před tím, než jsem sem přišla, ustanovila jsem do úřadu prefekta vynikajícího muže Juliána.“
Lid: „Dobrá volba, žij dlouho augusto.“
Pak Ariadna ještě krátce promlouvala, načež se vrátila do císařského paláce, kde se ministři shromáždění před sálem Delphax radili, kdo bude Zenonovým nástupcem. Nakonec souhlasili s Urbiciovým návrhem, aby o tom rozhodla císařovna sama, a patriarcha se pro ni vydal. Ariadna si vybrala silentaria (staral se o klid kolem císaře) a magister officiorum pro něj do jeho domu poslal velitele domesticů a protectorů, aby jej přivedli do consistoria, kde pak trávil tuto noc. Bylo také oznámeno, že smuteční obřady za Zenona a jeho pohřeb proběhnou již nazítří.
Anastasius byl pozoruhodnou a v Konstantinopoli velmi známou postavou. Jako monofyzita nezastával zrovna ortodoxní náboženské názory, v čemž snad můžeme pozorovat vliv jeho ariánské matky a manichejského strýce. Ve víře pak byl velmi horlivý a snažil se přesvědčovat o její správnosti i ostatní lidi. Hrál si na arcibiskupa a dělal to zajímavým způsobem: s železnou pravidelností docházel na bohoslužby do chrámu Boží moudrosti, vždy si sedl na křeslo, které si sem nechal přinést, a z něho pak vykřikoval své věroučné poučky. Toto jeho chování patriarchu Euphemia natolik obtěžovalo, že se obrátil na císaře Zenona s žádostí, aby situaci řešil. Ten pak povolil vyhodit Anastasia i jeho „biskupskou stolicí“ z chrámu. I tímto způsobem si Anastasius mezi lidem vydobyl pověst člověka zbožného a velkodušného a je dokonce možné, že svého času se málem vydal na dráhu církevního hodnostáře, když jeden zdroj uvádí, že byl navržen na uprázdněný biskupský stolec v syrské Antiochii.
Patriarchu samozřejmě tato volba náležitě rozladila, přičemž protestoval slovy, že Anastasius není hoden vládnout křesťanům. Když však ministři a senátoři se za císařovnina volbu postavili, tak sice kapituloval, ale prosadil si, že ještě dříve, než jej korunuje, musí podepsat ortodoxní vyznání víry.
Následujícího dne pak státní hodnostáři oblečení v bílá roucha vstoupili do consistoria, kde byli obřadně přijati Anastasiem. Byl mezi nimi i patriarcha, který nejpozději nyní získal jeho podpis pod vyznáním víry, kterýžto dokument byl pak uložen v archivu chrámu Boží moudrosti a svěřen do ochrany správce jeho pokladu. Anastasius poté opustil consistorium a po schodech stoupal k portiku sálu „Devatenácti akkubitů“ (tj. Devatenácti pohovek, obřadně se zde jedlo), kde na žádost senátorů odpřísáhl, že nebude pronásledovat žádnou osobu, ke které chová zášť, a že bude vládnout svědomitě. Z triklinia pak odešel do hipodromu, kde si oblékl císařskou tuniku, kamaše, pás a červené boty, načež vstoupil do kathismy, před níž již stáli vojáci se standartami poleženými na zemi. Když byl pozdvižen na štítě a jeho hlava ozdobena císařským diadémem, vojáci pozvedli své prapory a pozdravili jej. Pak se vrátil do triklinia, kde je patriarcha oděl do císařského roucha a korunoval římským císařem. Pak se znovu objevil v kathismě a promluvil k lidu. Každému vojákovi slíbil dar ve výši pěti nomismat (zlatých mincí) a libru stříbra – stejnou částku, kterou jim vyplatil již Leon II.
Nakonec následovaly oslavné aklamace, jako např.:
„Vládni, jak jsi žil! Žil jsi zbožně, vládni zbožně! Obnov armádu! Vládni jako Marcianus! Zbav se donašečů!“ atd.
O několik týdnů později (20. 5.) se oženil s Ariadnou; po vládě Zenonově byla jeho vláda pro impérium vítaná změna. Anastasius byl muž vysoké postavy s krásnýma očima, které se lišily svojí barvou. Je popisován jako inteligentní, vzdělaný, jemný a stále činorodý, v udílení darů velkorysý a schopný ovládat své nálady. Sám římský biskup jej ocenil takto:
„Vím, že jste zbožný i ve svém osobním životě.“
Prvním úkolem, před kterým stál, bylo skoncovat s Isaury, kteří impériu vládli více než dvacet let. Jeho volbou byli zklamáni, ba přímo zděšeni, protože předpokládali, že na trůn usedne Zenonův bratr Longinus Kardala. Již brzo však došlo k výtržnosti v aréně, která dala Anastasiovi záminku, aby je vyhnal z Konstantinopole. Během jednoho představení, na němž byl přítomen, se totiž lidé začali bouřit proti městskému prefektovi Juliánovi, který zřejmě udělal něco, co veřejné mínění rozjitřilo. Císař poslal proti buřičům svoji osobní stráž, ti se však nenechali zastrašit – založili v hipodromu požár a strhli a potupili bronzovou sochu císaře. Než se situace uklidnila, přišlo mnoho lidí o život.
Císař pak takticky vyměnil Juliána za svého vlastního švagra Secundia, ze vzpoury však obvinil Isaury a vyhnal je z města, přičemž Longina poručil vysvětit na kněze a poslat do egyptských Théb. Zenonův majetek pak nechal zabavit a dokonce prodal i jeho císařské roucho. Samozřejmě zrušil i výplatu velké sumy obnášející 1.400 liber zlata, kterou jeho předchůdce vyplácel svým isaurijskám krajanům. Následovala vzpoura v Isaurii, přičemž ke vzbouřencům se samozřejmě připojili i vyhnanci z Konstantinopole v čele s Longinem. Jejich vojsko prý dosahovalo počtu jedno sta tisíc mužů a veleli mu Linginines a Athenodorus.
Na císařskou armádu pod Janem Skythem a Janem Hrbáčem pak narazili u Cotyaea ve Frýgii, kde i utrpěli drtivou porážku. Třebaže Linginines padl, jejich ostatní vůdci se nepodrobili a stejně jako za časů Illa a Zenona vzdorovali v isaurijských horách ještě po několik dalších let, než všichni byli pochytáni a pobiti. A tak teprve roku 498 padl Římanům do rukou poslední z nich Longinus Selinus a byl umučen v Nikai. Císař pak usadil jejich velké kolonie v Thrákii. Když nyní byla nadvláda Isaurů zlomena navždy, úspěšně se tím dovršila politika císaře Leona II., který se pomocí nich snažil zpacifikovat východní Germány. Cizí germánské elementy v armádě samozřejmě existovaly i nadále, byly však pod kontrolou, takže Východ tak nepotkal osud Západu.
Impérium mělo také velké štěstí, že válka s Isaury skončila ještě před konfliktem s perskou říší, jak o tom bude pojednáno dále. Bylo však nutné zkřížit zbraně i dalšími nepřáteli: Blemyové sužovali Egypt, Mazikové Libyi, Tzanové vpadli do Pontu a Saracéni z pouště zase útočili na provincii Euphratensis, Sýrii a Palestinu, Ti však roku 498 byli poraženi. Další jejich nájezd o čtyři roky později byl již ukončen mírovou smlouvou. Roku 515 byla Kappadokie zpustošena při vpádu Sabirů, kteří se pronikli z Kavkazu. Nejnebezpečnějším nepřítelem se však stali zadunajští Bulhaři. (→493)
• Arméni zůstali monofyzity
Na synodě ve Valarspatu potvrdili Arméni svoji monofyzitickou variantu křesťanské víry.
• Arméni podpořili Henotikon
Závěry koncilu v Chalcedonu sice arménští teologové přijali, zůstali však vůči nim ostražití. Nová církevní politika císařů Zenona a Anastasia je pak jenom podpořila v jejich pochybách, což vedlo k přijetí kompromisního Zenonova Henotikonu na koncilu v roce 491. Když se pak císař Justinus opět přiklonil k chalcedonským doktrínám, tak Arméni již otevřeně deklarovali svoji monofyzitickou víru, důsledkem čehož byl definitivní rozkol mezi arménskou a řeckou církví. O toto schisma se postaral jejich patriarcha Narses, když na synodě konané kolem roku 527 odsoudil teorii dvou přirozeností Krista (tj. lidské a Boží). Synoda, jež s sešla v Dvinu roku 551, tj. ihned po jeho smrti, pak již jenom potvrdila nezávislost arménské církve a provedla reformu kalendáře. Arménský letopočet tak začíná 11. červencem roku 552. Rozkol měl i politické důsledky, neboť perský král Chosroes mohl jen získat tím, že vliv Řeků v Arménii se snížil a jejich agenti již nebyli tak ochotně přijímáni.
Galie
• Územní expanze krále Chlodvíka úspěšně pokračuje
Zhruba pět let po dobytí „Syagriova království“ (486/487) porazil franský král Chlodvík I. Sasy a podle Řehoře z Toursu anektoval území kmene Durynků. Šlo však asi jen o menší, Durynkům příbuzný kmen usazený mezi Sommou a Uhelným lesem v dnešní Belgii, neboť k části skutečných Durynků, žijících na levém břehu Rýna, jediným, kteří přicházejí v úvahu jako cíl tehdejšího Chlodvíkova tažení, se jako ke svobodnému království ještě za dalších patnáct let bude obracet ostrogótský král Theoderich.
Rok 492
Itálie
• Válka o Itálii
Po bojích trvajících od roku 489 ovládá ostrogótský král Theoderich Amal prakticky již celou Itálii až na Ravennu, kterou stále drží jeho soupeř italský král Flavius Odoaker. Protože město obklopené močály a bažinami bylo prakticky nedobytné, vyplula v srpnu z blízkého přístavu Ariminia (Rimini, Itálie) gótská flotila a zahájila jeho námořní blokádu. Theoderich také získal zpět na svoji stranu obojetné Rugie prince Frederika (Friderika) a s jejich pomocí zničil vojenské síly Odoakerova herulského velitele Tufy v bitvě mezi Tridentem a Veronou. Tufa v boji padl, o dalších Frederikových osudech není nic známo.
• Válka o Itálii (zdroj)
(491) Po dalším roce neúspěšného obléhání Ravenny bylo všem jasné, že se ji Gótové nikdy nezmocní, pokud zcela nepřeruší dodávky potravin po moři. Králi Theoderichovi se však podařilo získat či vybudovat vlastní válečnou flotilu, která od srpna roku 492 vyplouvala ze své základny v osm mil vzdáleném Portu Leonis, aby blokovala dva ravennské přístavy. (Přístavy již neexistují a je místo nich suchá zem. Jejich zbytky jsou však dodnes patrné v okolí kostelů S. Apollinare in Classe a S. Maria in Porto fuori.) Odoaker se pak držel ještě šest měsíců, než počátkem roku 493 poslal místního biskupa vyjednávat.
Roku 492 odjela na Východ již druhá senátorská delegace vedená vlivným senátorem Flaviem Aniciem Probem Faustem Nigerem, konzulem roku 490 a Theoderichovým magistrem officiorum. Císař Anastasius nejdříve částečně uznal Theoderichovy nároky na vládu nad Itálií, což lze doložit faktem, že povolil jmenovat dva západní konzuly pro rok 494, ale pak jat podezřívavostí rozhovory přerušil. Faustus se tak roku 494 vrátil do Ravenny prakticky s prázdnýma rukama. (493)
• Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.
• Italští senátoři odjíždějí do Konstantinopole
Protože Theoderichovo provolání italským králem v minulém roce bylo asi nad rámec původních dohod s císařem Zenonem, odcestovalo do Konstantinopole k jeho nástupci Anastasiovi I. již druhé poselstvo v čele Flaviem Aniciem Probem s úkolem dosáhnout potvrzení královského titulu. Ani Probova mise však nebyla úspěšná.
• Gelasius střída Felika
Dne 1. 3. zemřel papež Felix II. (III.) a ještě téhož dne byl zvolen jeho nástupcem Gelasius, původem z Afriky. V dopise konstantinopolskému císaři koncipoval nový náměstek Kristův svoji teorii „dvou mečů“ – světského a církevního, tzn. teorii dvojí moci (auctoritas sacrata pontificum et regalis). Tvrdil, že duchovní moc má větší autoritu, a proto jsou papež a církevní koncily nezávislé na císaři v otázkách víry. Sám sebe považoval za jedinou autoritu reprezentující římskou kultura po zničení říše barbary a usiloval o to, aby biskupové nebyli v podřízeném postavení vůči světským vládcům. Mezi Anastasiem, který zase prohlásil, „ že je zvyklý poroučet a ne poslouchat“, a Gelasiem samozřejmě propukl konflikt.
Galie
• Území Durynků připojeno k Chlodvíkovu království
Zhruba pět let po dobytí „Syagriova království“ (486/487) porazil franský král Chlodvík I. Sasy a podle Řehoře z Toursu anektoval území kmene Durynků. Šlo však asi jen o menší, Durynkům příbuzný kmen usazený mezi Sommou a Uhelným lesem v dnešní Belgii, neboť k části skutečných Durynků, žijících na levém břehu Rýna, jediným, kteří přicházejí v úvahu jako cíl tehdejšího Chlodvíkova tažení, se jako ke svobodnému království ještě za dalších patnáct let bude obracet ostrogótský král Theoderich.
Rok 493
Itálie
• Válka o Itálii
Ostrogótský král Theoderich Amal ovládl celou Itálii, avšak v bojích trvajících od roku 489 utrpěl těžké ztráty a je unaven dlouhotrvajícím konfliktem. Svého soupeře italského krále Flavia Odoakera oblehá již dva a půl roku v Ravenně, ale město je prakticky nedobytné a on musí tuto patovou situaci nějakým způsobem řešit. Proto přijímá nabídku jednání, kterou zprostředkoval ravennský arcibiskup Jan. Dne 25. 2. se obě znepřátelené strany sešly a přistoupily na kompromis, podle něhož měl být uzavřen mír a oba rivalové – Theoderich i Odoaker – vládnout na Apeninském poloostrově společně. Na stvrzení mírové dohody byl Odoakerův syn caesar Thela (Thelanes) podstoupen Gótům jako rukojmí. Dne 3. 3./5. 3. se otevřely městské brány a Theoderich vstoupil vítězně do města. Uzavřené dohody však nemohl ani jeden z nich myslet vážně, rychlejší však byl Theoderich: dne 13. 3. se s Odoakerem na hostině těžce pohádal, načež jej mečem vlastnoručně rozetnul ve dví. Pak si svůj fyzický výkon chlapácky pochválil a nechal se slyšet, že jeho soupeř „neměl v těle žádné kosti“. Tím však vraždění neskončilo – zmasakrováni byli i všichni Odoakerovi stoupenci, předáci a žoldnéři včetně svých rodinných příslušníků.
Po čtyřech letech tedy válka skončila, území Itálie však bylo těžce zpustošeno, zvláště pak Toskánsko a Aemilie. Venkovské obyvatelstvo opustilo své domovy a záchranu hledalo v pustnoucích městech, kde ještě přežívala stará municipální zpráva, římské zákony a kultura, a jejichž biskupové udržovali národní vědomí. Také Řím upadl, třebaže nebyl válečnými akcemi bezprostředně dotčen. Země se dostala do moci Germánů a Římané, kteří ztratili politickou moc, si našli náhradu v náboženském životě. Pro každé nově vznikající barbarské království byla velmi důležitá otázka rozdělení půdy s původními vlastníky. Theoderich měl pozici značně ulehčenou tím, že třetinu italské půdy již předtím získali Odoakerovi bojovníci a amalský král tak mohl svým mužům přidělit především již existující „sortes Herulorum“, jak se půdě poražených Odoakerových mužů říkalo. Do čela komise, dohlížející na spravedlivé dělení, postavil Římana Liberia, který měl zajišťovat, aby vůči původnímu obyvatelstvu nedocházelo ke křivdám.
• Válka o Itálii (zdroj)
(491) Po dalším roce neúspěšného obléhání Ravenny bylo všem Gótům jasné, že se ji nikdy nezmocní, pokud zcela nepřeruší dodávky potravin po moři. Králi Theoderichovi se však podařilo získat či vybudovat vlastní válečnou flotilu, která od srpna roku 492 vyplouvala ze své základny v osm mil vzdáleném Portu Leonis, a blokoval přístup do Ravenny i po moři. Odoaker se pak držel ještě šest měsíců, než počátkem roku 493 poslal místního biskupa vyjednávat. Dne 25. 2. pak oba protivníci dospěli k dohodě, že zastaví nepřátelství a budou vládnout Itálii společně, načež o týden později (5. 3.) vstoupil Theoderich do Ravenny. Jedinou schůdnou cestu, jak nyní mírovou dohodu realizovat, pak bylo rozdělit Itálii mezi oba rivaly. Theoderichovi však vůbec nepřišlo na mysl, aby se o vládu s kýmkoliv dělil, a je zcela jisté, že když už na dohodu přísahal, byl rozhodnut se Odoakera zbavit. A skutečně již o několik dnů později (15. 3.) jej v paláci Lauretum vlastnoručně zabil, přičemž svůj čin zdůvodnil tvrzením, že mu Odoaker strojil úklady. Jistě to však byla jenom záminka.
„Ve stejný den“, dodává letopisec (Anonymus Valesianus), „byli zabiti všichni Odoakerovi vojáci, kdekoliv byli dopadeni, a všichni jeho příbuzní.“ „Ve stejný den“ však není docela přesné, protože Jan z Antiochie uvádí, že Odoakerův syn Thela, „kterého prohlásil caesarem“, byl vyhnán do Galie a že jej zabili, když se vrátil. Odoakerovu manželku Sunihildu pak vsadili do vězení, kde zemřela hlady, takže opravdu pouze Odoakerův bratr byl zavražděn ve stejný den. Nepochybně je také přehnané tvrzení, že byli zlikvidováni všichni Odoakerovi vojáci.
Po třech a půl letech od zahájení invaze tedy Theoderich ovládl Itálie. Bylo k tomu potřeba svést tři vítězné bitvy, zmasakrovat Odoakerovy posádky v italských městech a jeho samotného dlouho obléhat v nedobytné Ravenně. Theoderichovou hrubou chybou, která oddálila úplné vítězství, pak bylo to, že po vítězství u Verony důvěřoval zrádnému Tufovi. Můžeme si být jisti, že po dobu celé války se snažil získat na svoji stranu místní lidi. Ale když ji dovedl do vítězného konce a pevně se chopil vlády, ta okamžitě vydal výnos, v němž odepíral občanská práva všem těm Italům, kteří stáli na straně jeho protivníka. Tato „krutá a hloupá“ politika se však nikdy nerealizoval, protože významný biskup města Pávie Epiphanius krále přesvědčil, aby své rozhodnutí přehodnotil, přiměl ke slibu, že nedojde k žádným exekucím. (493)
• Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.
Bylo to třetího roku po jeho příchodu do Itálie, jak jsme řekli, když Theodoric, radou císaře Zenona, sjednotil úbor občanů a oděv jeho národa a přejal šat s císařským pláštěm, když se nyní stal vládcem nad Góty i Římany. Poslal vyslance k Lodoinovi, králi Franků, a požádal jej o jeho dceru Audefledu. Lodoin, a také jeho synové Celdebert, Heldebert a Thiudebert, mu ji ochotně a rád dali, neboť se domnívali, že tímto svazkem bude vytvořen spolek a že budou spojeni s národem Gótů. Ale toto spojení nebylo zárukou míru a harmonie, protože mezi sebou návzájem zuřivě bojovali znovu a znovu o země Gótů; ale Gótové Frankům nikdy nepodlehli, dokud Theodoric žil.
• Mír s Burgundy
Král Theoderich se snažil zajistit si klidné držení Itálie před chamtivými sousedy tím, že velkorysou sňatkovou politikou vytvoří širokou koalici germánských království. Sám šel příkladem a vstoupil do manželství se sestrou franského krále Chlodvíka I. Audofledou (Audafleda, Augoflada, Audefleda). Roku 493/494 pak uzavřel mír i s bývalými Odoakerovými spojenci Burgundy, který stvrdil sňatkem své dcery Ariagny (Areagny, též Ostrogothy) s princem Sigismundem, synem krále Gundobada, přičemž další svojí dceru Theodegothu (Thiudegotha) provdal někdy po roce 493 za vizigótského krále Alaricha II.
• Theoderichova vláda nad Itálií
Vláda patricia Theodericha trvala celých třicet šest let, počítáme–li její počátek od vítězné bitvy na řece Adduy až po královu smrt roku 526, přičemž stála na týchž základech jako vláda jeho poraženého soka Odoakera. Podobně jako Odoaker musel i on usadit na Apeninském poloostrově vlastní lidi, jejichž počet mohl dosahovat až dvou set tisíc včetně dvaceti tisíc maximálně však čtyřiceti tisíc bojovníků. Theoderichova situace však byla ulehčena tím, že jeho lidé prostě dostali půdu, kterou již jednou zkonfiskoval Odoaker a přidělil svým Germánům. Ti byli z větší části pobiti nebo vyhnáni, ačkoliv není vyloučeno, že mnozí se podrobili mohli na ni zůstat.
Jako obecný princip v takových případech platilo to, že Gótům připadne jedna třetina majetku Římanů [v Galii a Hispánii ovšem třetiny dvě]. Uvážíme–li však, že komisi, která měla majetek dělit, opět předsedal slovutný senátor Liberius, můžeme si být téměř jisti, že velké senátorské domény byly ušetřeny.
Po celých prvních šest let Theoderichovy vlády však císař Anastasius necítil potřebu vůči němu definovat své vztahy a teprve roku 497 došlo mezi nimi k dohodě, jíž bylo ustanoveno ostrogótské království v Itálii. Císař tehdy Theoderichovi potvrdil titul magister militum udělený mu již císařem Zenonem a pověřil jej správou země za podmínek, které si v Konstantinopoli již vyjednal jeho předchůdce Odoaker. Itálie tak zůstala součástí impéria a Theoderich ji vládl jako v podstatě suverénní panovník, byť s jistými omezeními. Pozice ostrogótského vládce jako pouhého císařova místokrále pak nejlépe vyniká na skutečnosti, že úřední listiny nikdy nedatoval roky své vlády, ale roky vlády císařovy, že neměl právo razit vlastní mince a vydávat zákony – leges. [Za Odoakera i Theodericha se v Ravenně i Římě razily zlaté mince s jménem a vyobrazením aktuálně vládnoucího císaře. Odoaker pak sám razil vlastní stříbrné a bronzové mince, na nichž je kromě jeho jména i králův obraz autenticky ztvárněný i s hustým knírem pod nosem. Theoderichovy stříbrné mince pak mají císařův obraz na líci a jeho monogram na rubu; bronzové pak na líci pouze císaře. Jedinou nám známou mincí s Theoderichovým obrazem je pak zlatý trojsolidus, vydaný k nějaké zvláštní příležitosti, který se ovšem zachoval v pouze jediném exempláři. Předpokládá se, že předlohou zde vyvedené královy busty, spíše však polopostavy, musel být nějaká skutečná králova socha nebo mozaikový obraz, o nichž zcela jistě víme, že existovaly. Theodorichovy mince pak můžeme ohodnotit jako „stylově čisté a docela vkusné“.]
Pokud však chtěl něco nařídit, musel se spokojit s pouhým ediktem, který však mohli vydávat i vysocí státní úředníci, např. pretoriánský prefekt. Edikt pak však nesměl být v rozporu s žádným císařovým zákonem, nesměl zavádět nic nového a pouze stávající zákon modifikovat tím, že bude např. stupňovat nebo zmírňovat jeho nařízení. A Theoderichovy vyhlášky sebrané v kodexu zvaném Edictum Theoderici tyto pravidla dodržují, když nezavádějí žádné novoty a nemění stávající principy. Až král poprvé přijede do Říma (roku 500), také samozřejmě neopomene zdůraznit, že bude dodržovat zákony všech minulých císařů. V jednom bodě však nebyl příliš velký rozdíl mezi císařskými leges a královými edikty, neboť Theoderich je neformuloval tak, aby se vztahovaly k jednomu konkrétnímu případu, ale aby tato jeho nařízení měla dlouhodobou platnost stejně jako zákony císaře.
Na druhou stranu právo jmenovat západní konzuly přenesl již císař Zenon z císaře západního na Odoakera, přičemž Theoderich obdržel od Anastasia roku 498 právo vybrat jednoho z nich. V jednom případě (roku 522) se pak císař Justinus zřekl vlastní nominace a povolil Theoderichovi jmenovat oba konzuly, jímž se stal Symmachus a Boëthius. Ostrogótský panovník však byl ve svém výběru omezen, neboť konzulem se nemohl stát žádný Gót, ale pouze Říman, byť došlo k jedné výjimce, když se roku 519 stal konzulem králův zeť Eutharich. Vybrán však nebyl Theoderichem, ale císařem jako projev obzvláštní přízně. Stejně jako za Odoakera nemohl kromě konzulátu žádný Germán zastávat také žádný státní úřad, byť tehdy ještě existovala pretoriánská prefektura Itálie, a poté, co Theoderich získal Provence (roku 508), i prefektura Galie. Na přelomu století také pracoval římský vicarius stejně jako ještě existovali místodržící provincií rozdělení jako dříve do třech hodnostních stupňů – konzuláři, korektoři a praesidiové. Na vládě se podílel i magister officiorum, dva ministři financí a kvestor paláce. Kromě nemožnosti zastávat některý z civilních úřadů nemohli se Gótové stát patriciem s výjimkou Theodericha samotného, kterému však tento čestný titul udělil samotný císař. Také římský senát pracoval podobně jako po celé 5. století a Theoderich uznával jeho autoritu stejně jako senátoři uznávali autoritu jeho vlastní.
Římský charakter Theoderichova italského království je tak zcela zřejmý, i když existují dva či tři úřady, které odrážejí germánský vliv. Např. tzv. saiones byli maršálové či poslové, kteří plnili královy rozkazy, svolávali barbary do zbraně a měli pravomoc odvolat římského úředníka, který si neplnil své povinnosti. (Úřad „saio“ však může být germánský pouze podle jména, protože předlohou pro „saiones“ mohli být římští „agentes in rebus“ či „comitiaci“.) Císařský zákon z roku 393 také stanovil, že každá osoba, jež se ocitla v nebezpečí, může požádat o speciální ochranu, tzv. tuitio. Soudce pak jmenoval státního úředníka (apparitor), aby dotyčnou osobu chránil. Instituce „tuitia“ se v ostrogótské Itálii velmi rozšířila a často ochranu uděloval král sám, protože to byl možný způsob, jak udržet mír mezi barbary a Římany. K oživení tohoto starého římského zvyku došlo také pravděpodobně proto, že dobře korespondoval s germánskými představami o tom, že král má chránit své poddané (munt).
Jestliže všechny civilní hodnosti byly rezervovány Římanům, v případě vojenských hodností to bylo přesně naopak a Římané byli z armády úplně vyloučeni. Ačkoliv armáda tak byla úplně gótská a staří římští legionáři již definitivně zmizeli, nechá se dokázat, že i barbaři v mnoha ohledech navazovali na praxi, která existovala v Itálii za doby starých císařů. Král Theoderich pak byl z titulu své hodnosti magister militum jejím vrchním velitelem, přičemž neexistovala žádná jiná osoba se stejnou hodností, která by mu stála na roveň nebo mu byla podřízena. (Když však Theoderich zemřel, nemohla hodnost vrchního velitele gótské armády přejít na jeho nástupce Athalaricha, protože byl nezletilý. Královna–regentka tak jmenovala dva vrchní velitele s hodností patricius praesentalis – gótského válečníka Tuluina a pretoriánského prefekta Galie Římana Liberia, čímž ovšem porušila stávající zvyklosti, protože Tuluin nemohl být patriciem a Lyberius zase vojenským velitelem.)
Největším handicapem do Itálie nově přišedších barbarů však bylo to, že nebyli římští občané a že podobně jako Odoakerovi Germáni měli stejný právní status jako např. námezdní žoldnéři, pocestní anebo rukojmí, jenž sice mohli pobývat na římském území, ale mohli z něho být kdykoliv vykázáni a vráceni za hranice do svých domovů. Jako cizinci také nepodléhali římským zákonům v tom smyslu, že se jich např. netýkala jejich ustanovení o manželství nebo dědictví, avšak tomu, co můžeme nazvat jako „ius commune“, tj. zákonům týkající se např. kriminálních činů nebo běžného života, se museli podřizovat všichni i osoby jen dočasně přebývající na území Římanů. Theoderichovy edikty jsou tak adresovány oběma skupinám obyvatel Itálie – jak Gótům, tak Římanům. Postavení Gótů jako cizinců zásadním způsobem Theodericha omezovalo, protože sám, byť jako osoba s královským titulem, nemohl žádnému barbarovi udělit římské občanství, protože to příslušelo pouze císaři.
Postavení Gótů jako vojáků–cizinců pak znamenalo, že podléhali pouze vojenským soudům, neboť podle římského práva žádný voják nemohl být souzen soudem civilním. Zde však král vážným způsobem zasáhl do práv domácích Italů, když rozhodl, že spory mezi Góty a Římany budou řešit vždy soudy vojenské, ať žalobce byl kdokoliv. Podobně jako císař však i on měl vlastní soudní dvůr, který mohl převzít jakoukoliv kauzu soudního dvora nižšího stupně nebo změnit jeho rozhodnutí. A zdá se, že v tomto případě byl Theoderich aktivnější než samotný císař. Je nepochybné, že to byla justice a ne legislativa, prostřednictvím níž vládl Theoderich Itálii. Vůči Gótům pak vystupoval nejenom jako jejich nejvyšší vojenský velitel z titulu své hodnosti magister militum, ale i jako jejich král, přičemž se nenazýval podobně jako např. Odoaker „rex Gothorum“, ale přijal prostý titul „rex“, což by mohlo svědčit o tom, že ne všichni Germáni, kteří s ním přišli do Itálie byli Gótové a že vládl i početným skupinám Odoakerových Germánů a Rugiů. Titul „rex“ však neměl žádnou oporu oporu v římském právu a Theodederich jako jeho nositel nemohl vládnout i Římanům, kteří byli – podobně jako on samotný – poddanými císaře.
Když Theoderich dobyl roku 493 Itálii, neprovedl ve státním aparátu žádnou čistku a ponechal ve vysokých úřadech několik Odoakerových ministrů, přičemž masy nižších subalterních úředníků se změny vůbec nedotkly. Například ve funkci pretoriánského prefekta Itálie se udržel Liberius (493 – 500), jeden z nejbližších spolupracovníků Odoakerových. Také Odoakerův ministr financí Cassiodorus, otec svého slavnějšího syna, z jehož spisů čerpáme nejdůležitější informace o době Theoderichovy vlády, klidně pokračoval ve své práci až do prvních letech 6. století, kdy se stal pretoriánským prefektem.
Theoderich nechápal tento rozpolcený ústavní, právní a administrativní systém Itálie jako nezbytné zlo, jemuž je nutno se podrobit, ale on v tento systému věřil a s upřímným srdcem a neutuchající energií jej dále rozvíjel a budoval s jediným cílem – integrovat své lidi do římské civilizace (civilitas). Nedělal však žádné unáhlené kroky, nesnažil se okamžitě zbořit všechny bariéry dělící Góty a Římany a přetvořit je v jeden národ. Obě skupiny jeho poddaných se totiž odlišovaly nejenom svým právním postavením, ale i svým náboženstvím. Král se však na rozdíl od vládců Vandalů a Franků projevoval jako nábožensky tolerantní, když tvrdil:
„Nemůže lidem nařídit v jaké náboženství mají věřit, protože nikdo nemůže být k víře donucen proti své vůli.“
Jeho odpor k zasahování do záležitosti církve pak byl prý tak velký, že nechal popravit katolického diákona, protože konvertoval k ariánství jenom proto, aby se mu zalíbil. Třebaže je tato historka určitě smyšlená, když diákon zřejmě přišel o život za jiných okolností, může mít jakési reálné jádro. Je také dobrým dokladem toho, jak opatrně král přistupoval k otázkám víry a jakému renomé se těšil.
A tak Římané a Gótové nežili v Itálii spolu, ale vedle sebe, jako dva samostatné národy s různým náboženstvím a způsobem života. A bariéry mezi nimi byly tak nepřekročitelné – Římané pohrdali drsnými barbary a barbaři zase celou jejich civilizací , že ještě v době pádu ostrogótského království proces integrace v jeden národ ještě vůbec nezačal, byť situace v sousední vizigótské Hispánii ukazuje, že kdyby se ostrogótskému státu dostalo více času, nebyl by to proces zcela nemožný. Theoderich si to velmi dobře uvědomoval, neboť se vůbec nesnažil do celého procesu zasahovat a pouze usiloval o to, aby oba národy spolu žily v míru. O jeho vladařských schopnostech pak svědčí ten fakt, že se mu dařilo udržet vztahy mezi Góty a Římany na přijatelné úrovni.
K sousedním germánským královstvím Vizigótů, Burgundů, Franků a Vandalů se choval již ne jako císařův místodržící, ale jako panovník suverénní země, přičemž je přirozené, že chtěl především spolupracovat se svými příbuznými Vizigóty, byť alespoň zpočátku s nimi nenavázal těsnější vztahy, aby nevyvolal negativní reakci ostatních sousedů. Mírovou koexistenci se sousedy pak zajišťoval prostřednictvím manželských svazků – jednu ze svých dcer provdal za vizigótského krále Alaricha II. a druhou za burgundského prince Sigismunda, který se ujal trůnu po svém otci Gundobadovi. Jako svoji druhou manželku pak pojal franskou princeznu sestru krále Chlodvíka a svoji sestru poslal roku 500 vandalskému králi Thrasamundovi.
Cílem této jeho politiky nepochybně bylo zachovat stávající rozložení sil v západní Evropě, udržet mír a zabezpečit Itálii proti útoku císaře. Král si totiž velmi dobře uvědomoval, že císař Anastasius nebo i jeho nástupce se může kdykoliv rozhodnout podřídit Itálii své přímé vládě, vyslat na Apeninský poloostrov své vojsko a naložit s ním tak jako naložil císař Zenon s Odoakerem. Aby snížil možná rizika, usilovat spojit všechny germánská království do jedné aliance, s jejíž pomocí by mohl čelit útoku z východu daleko účinněji než izolovaný Odoaker. Avšak ani tyto příbuzenské vazby nedokázaly zabránit nepřátelství a válce mezi germánskými národy.
Vztahy mezi Theoderichem a císařem nebyly nikdy obzvláště srdečné a olej do ohně přilévala i ta skutečnost, že Italové jím vykázáni ze země, odcházeli do Konstantinopole, kde je císař s velkou laskavostí přijímal a propůjčoval jim důležité pozice ve své administrativě. O této skutečnosti víme díky slavnému africkému řečníkovi Priscianovi, sympatizujícímu s národním cítěním protigótsky orientovaných Italů, který opustil území Vandalů a usadil se v Konstantinopoli. Tito exulanti pak často korespondovali se svými přáteli v Římě, čímž vážně narušovali vztahy mezi králem Theoderichem na straně jedné a senátory a císařem na straně druhé.
Je pozoruhodné, že Theoderich, jemuž se dostalo v Konstantinopoli římské výchovy i vzdělání a jenž upřímně obdivoval řeckou a římskou kulturu, zřejmě zůstal až do konce svého života negramotný a nebyl schopen napsat ani svoje vlastní jméno. Proto podobně jako císař Justinus stvrzoval dokumenty pomocí jakési zlaté šablonky s otvory ve tvaru čtyřech písmen L E G I, tj. „četl jsem“.
Jako své sídelní město si vybral Ravennu, město Honoriovo, Placidiino a Valentinianovo. Na rozdíl od svého předchůdce Odoakera však již neobýval tzv. „Vavřínový palác“ (Lauretum), ale nechal vybudovat palác nový v jiné části města a vedle něho pak pro své ariány kostel sv. Martina. Z Theoderichova paláce se pak zachovala jediná zeď, ale kostel jako skvělá ukázka práce ravennských mistrů existuje až do současnosti pod jménem S. Appollinare Nuovo. Z krásných mozaikových obrazů dokončených až třicet let po jeho smrti, kterými byla vyzdobena hlavní chrámová loď, se zachovaly pouze biblické scény provedené až pod samou střechou a postavy osob patřící do doby Theoderichovy vlády mezi okny. Můžeme také předpokládat, že to byl právě on, kdo vystavěl ariánské baptisterium, jenž se dochovalo až do dnešních časů jako kostel S. Maria in Cosmedin. Je také zajímavé, že u státních dílen v přístavu Classis nechal vysušit část mokřin a vysadit zde ovocný sad.
Ravenna má také další památku na Theoderichovu éru – kruhové mauzoleum, jenž si král nechal postavit jako místo posledního odpočinku. Stavba je pozoruhodná svojí kamennou kopulí provedenou z jediného kusu istrijského mramoru, po jejímž obvodu je dodnes dvanáct úvazů pro lana, pomocí níž byla zvednuta a umístěna na své místo jako obrovské umývadlo. Je nepochybné, že právě zde spočinulo tělo mrtvého krále. Na jakou dobu jest ovšem otázka. Existuje totiž pouze jedna zpráva až z doby o tři sta let mladší uvádí, která uvádí, že hrobka je již „dlouho prázdná“.
Za Theoderichovy vlády žila Itálie v míru a těšila se z blahobytu a hojnosti jako nikdy před tím. A tento úspěch se dostavil nejenom díky králově obratné politice a jeho vojenské zdatnosti, ale i díky tomu, jak rozhodně avšak na druhou stranu i humánně prosazoval princip spravedlnosti. Ravennský letopisec např. tvrdí, že král „neudělal nic špatného“. Dobře informovaný historik Procopius pak zmiňuje Theoderichovu spravedlivou vládu a vyzdvihuje zaslouženou loajalitu, kterou mu jeho poddaní projevovali. Atmosféru blahobytu té doby také barvitě líčí Italská kronika:
„Kupci z různých provincií se jenom hrnuli. Pořádek v zemi byl tak perfektní, že kdyby se někdo rozhodl nechat ležet své zlato nebo stříbro třeba na poli, zůstalo by tam bez úhony jakoby bylo uloženo za hradbami města. To dokresluje také ta skutečnost, že nepostavil v žádném městě Itálie žádnou novou bránu a že hradební vrata v žádném městě nemusela být nikdy zavírána. Kdokoliv pak mohl dělat obchody v kterékoliv noční hodině, právě tak jako ve dne. V jeho době šedesát modiů pšenice stálo jeden solidus a třicet amfor vína se prodávalo za stejnou cenu.“
Dlužno však říci, že Italy – přes veškerou prosperitu a dobrou bezpečnostní situaci v jejich zemi – pohled na barbary usazené přímo mezi nimi žádným velkým štěstím nenaplňoval. A ke konfliktu obou národů opravdu nebylo daleko. (497)
Galie
• Král Chlodvík již nechce být ariánem
Ve snaze upevnit vnitřní jednotu své říše se franský panovník Chlodvík I. rozhodl vzdát se ariánské formy své křesťanské víry a přijmout katolicismus svých galorománských poddaných. V tom byl samozřejmě podporován galskou církví, která měla výborné vztahy již s jeho otcem králem Childerichem I. Katolíkem se však s ohledem na svoje germánské válečníky nemohl stát ze dne na den, ale vše se muselo dobře připravit. Tomuto záměru odpovídala i volba manželky – král se tohoto roku oženil s krásnou burgundskou princeznou a horlivou katoličkou Chlotildou (Chlothilda, Chrodichilda), čímž vstoupil do řad nejdůležitějších germánských panovníků. Nová franská královna byla dcerou krále Chilpericha II. Po zavraždění svého otce strýcem Gundobadem byla i se svojí starší sestrou Chronou vyhnána ode dvora. Chrona se stala jeptiškou, ale Chlotilda se zalíbila franskému poselstvu natolik, že ji král Chlodvík požádal o ruku.
• Nechceme žádné rady z Říma!
Galská církev si počíná samostatně a odmítá zasahování papeže do svých záležitostí. Protože všichni Germáni byli ariáni, zůstal vliv římského biskupa omezen pouze na střední a jižní Itálii.
Římská říše
• Další výpad barbarů přes Dunaj
Barbaři využili toho, že severní hranice impéria zůstala po odchodu Ostrogótů do Itálie nechráněná, tohoto roku poprvé přešly Dunaj a napadli římskou Thrákii, Makedonii a Thessalii.
• Další výpad barbarů přes Dunaj
Roku 493 došlo k prvnímu velkému útoku Bulharů proti římské říši. Historik illyrského původu a současně vysoký říšský hodnostář Marcellinus Comes píšící své dílo v Konstantinopoli v první polovině 6. století nám zachoval zprávu o smrtelném zranění vrchního velitele polní armády v Thrákii, magistra militum per Thracias Iuliana způsobeném v noční srážce skythskou zbraní. Za klasicizujícím termínem Skythové, s nimiž se Iulianus střetl, se s vysokou pravděpodobností skrývají Bulhaři. Protože jejich devastující nájezdy nadále pokračovaly, byla proti nim z Konstantinopole vypravena roku 499 velká trestná expedice čítající 15.000 mužů a 520 vozů proviantu a válečného vybavení vedená magistrem militum Aristem.
• Problémy impéria s Bulhary
Po pádu hunské říše roku 454 obývala část Hunů území mezi ústím Dunaje a Dněstru, kde jim vládli dva Attilovi synové. Během vlády výmluvného Zenona, někdy přepadali římské provincie bráněné císařovými ostrogótskými foederáty, jindy dodávali Římanům pomocné sbory. Když však ostrogótský král Theoderich odešel do Itálie, uvolnil jim tím cestu do Thrákie a Illýrie, které utrpěly za Anastasiovy vlády vážné škody. Tito Hunové se nyní stali známými jako Bulhaři, přičemž musíme tyto Bulhary neboli Onogury odlišovat od dalších dvou velkých hunských společenství Kutrigurů, žijícími mezi Dněprem a Donem, a Utigurů z oblasti jižně od Donu. Kdežto tyto dva posledně jmenované kmeny navždy zmizely z dějin, založili Onoguři bulharský stát.
Nepochybně to byli oni, kteří roku 493 napadli impérium, porazili římskou armádu a zabili magistra militum Juliána. Další nájezd je zaznamenán k roku 499, když Aristus, magister militum per Illyricum, ztratil v bitvě s nim čtvrtinu ze své padesátitisícové armády. Jejich plenění se pak opakovalo ještě o tři roky později roku 502, když již táhli Balkánem zcela nerušeně, aniž se jim někdo postavil na odpor.
• Církevní politika císaře Anastasia (zdroj)
(491) Třebaže lid roku 491 změnu na trůně uvítal, popularita nového císaře Anastasia v jeho očích rychle upadala a v Konstantinopoli často propukaly bouře vyprovokované oficiální církevní politikou. Anastasius byl totiž monofyzita, který trval na Zenonově Henotikonu. Příčiny prvého vzbouření roku 493 neznáme, musely ale být vážné, když dav vláčel sochy císaře a císařovny městskými ulicemi. Také Anastasiovy vztahy k ortodoxnímu konstantinopolskému patriarchovi Euphemiovi, který ostatně vystoupil proti jeho povýšení, byly značně napjaté. Euphemius byl totiž věrným doktrínám z Chalcedonu a konspiroval proti alexandrijskému patriarchovi Petrovi i jeho následníku Athanasiovi, kteří oba prokleli Chalcedon i věroučný papežský list Tomus Leonis. K otevření roztržce s císařem pak došlo tehdy, když bez jeho vědomí napsal Euphemius list papeži Felixovi, v němž se dovolával jeho pomoci. Patriarchové Alexandrie a Jeruzaléma jej tehdy před Anastasiem osočili z hereze a na koncilu svolaném roku 496 do Konstantinopole dosáhli potvrzení Henotikonu a jeho odvolání.(→496)
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 490
Itálie
• Válka o Itálii
Boj o nadvládu nad Apeninským poloostrovem mezi ostrogótským králem Theoderichem Amalem a vládcem Itálie Odoakerem pokračuje již druhým rokem. Otřesenému Theoderichovi konečně přišly na pomoc oddíly vizigótského krále Alaricha II., s jejichž pomocí – byť za cenu těžkých ztrát – již potřetí zvítězil dne 11. 8. v bitvě na řece Addě (Addui), poblíž cesty z Lodi do Verony. Poražený Odoaker se opět stáhl do Ravenny, Gótové jej však následovali, přitáhli k městu, rozbili si tábor v Piniovém háji a zahájili obléhání. Vojenská situace však nebyla jednoznačná – obležení odpovídali smělými výpady a jak se boje v Itálii protahovaly, přiváděly neshody v gótském táboře na stranu Odoakera a jeho velitele Tufy, operujícího v údolí Adiže kolem Tridentu, stále více a více zběhů. Ostrogótům se sice podařilo vytlačit vandalskou armádu ze Sicílie a prakticky tak ovládnout celý Apeninský poloostrov, ale boje o Ravennu (tzv. havraní válka) se protáhly na celé tři roky.
• Válka o Itálii
Na počátku roku 490 přešel italský král Odoaker do protiútoku, při němž získal zpět Cremonu a Milán a oblehl svého soupeře krále Theodericha v Ticinu (Pávii). A situace mohla být skutečně vážná, kdyby Ostrogótům nepřišli včas na pomoc jejich příbuzní Vizigóti a neprorazili kruh kolem Ticina. V rozhodující bitvě celé války svedené dne 11. 8. na řece Addua (Adda) pak koalice uštědřila Odoakerovi již třetí porážku a donutila ho stáhnout se zpět do Ravenny. Pravděpodobně nyní římští senátoři vyhodnotili jeho situaci jako beznadějnou a přiklonili se na stranu jeho soupeře. Theoderich se tak stal pánem nejenom Říma, ale i jižní Itálie a Sicílie.
Dohoda, kterou před invazí do Itálie uzavřel císař Zenon s králem Theoderichem, byla tajná a neoficiální a císař neudělal nic, co by vedlo k roztržce s Odoakerem, o čemž svědčí i fakt, že západní konzul Flavius Probus Faustus byl Východem bez problému přijat. Zdá se ale, že se Odoaker před bitvou na řece Adduy (možná počátkem roku 490) formálně separoval od římské říše tím, že svého syna Thelu prohlásil caesarem. Možná očekával, že vyhlášením nezávislosti Itálie a vypovězením poslušnosti císaři získá na svoji stranu italské katolíky nevražící na východní monofyzity. Avšak i kdyby se jeho očekávání naplnilo, po bitvě na řece Adduy bylo vše jinak a senátoři se rozhodli přejít do tábora jeho nepřítele. A tak již koncem roku 490 odcestoval do Konstantinopole představitel senátu Festus, aby zde oznámil Theoderichovy úspěchy a dohodl se na nové formě správy Itálie.
Thederichovi se nyní již mohlo zdát, že má již Itálii pevně ve svých rukou. Ale situace jeho již třikrát poraženého soka nebyla úplně beznadějná, neboť Tufovi muži byli stále bojeschopní a také burgundský král Gundobad mu táhl za obvyklého pustošení severní Itálií na pomoc. Další potíže pak působili Vandalové, kteří využili války a dobyli Sicílií. Tento jejich pokus o územní územní expanzi však nevyšel a jejich válečníci museli vyklidit celý ostrov včetně pevnosti Lilybaeum (Marsala).
Pravděpodobně také roku 490 našel Theoderich také způsob, jak se vypořádat s Odoakerovými posádkami pevně uchycenými v italských městech. Italům, kteří většinou stáli na jeho straně, totiž poručil, aby nepřátele v dohodnutý den napadli a všechny je pobili. Zdá se, že brutální akci se podařilo do posledních chvíle utajit, takže mohla být rychle a rázně provedena, a že Odoaker tehdy utrpěl takové ztráty jako by byl poražen v bitvě v otevřeném poli. Zbožný panegyrik sice s nadšením, ale o to více stručně popisuje tento masakr, mluví o něm jako o oběti a tvrdí, že Theodericha vedla sama ruka Prozřetelnosti. Není však jasné, proč se král k něčemu takovému vůbec snížil. Je však možné, že Tufovo jednání chápal jako zradu, která zasluhuje pomstu a ospravedlňuje odplatu, ať bude jakákoliv.
Gótové nyní přitáhli k poslední Odoakerově pevnosti Ravenně a svůj tábor si rozbili východně od ní v tzv. Piniovém háji. Protože však město obklopené močály bylo prakticky nedobytné, jedinou jejich šancí bylo zablokovat jej a vyhladovět. To se jim však ne zcela dařilo, protože nebyli schopni odříznout je od dodávek potravin po moři. (491)
• Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.
• Narození Cassiodora Senatora
Tohoto roku přišel na svět Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus Senator, vysoký úředník ve službách krále Theodericha i jeho nástupců. Po odchodu do ústraní organizoval opisování rukopisů a věnoval se i literární činnosti.
Římská říše
• Eufemios se snaží ukončit schisma
Konstantinopolský patriarcha Fravitas zemřel a na biskupském stolci jej nahradil Eufemios. Zastával striktně prochalkedonský postoj a v zájmu ukončení akakiovského schizmatu s Římem byl dokonce připraven rozejít se s monofyzitickým alexandrijským arcibiskupem Petrem Mongem. Papež Felix III. byl však neústupný, neboť mu ani tak nešlo o usmíření, jako o prosazení svého primátu a pokoření Konstantinopole. Proto striktně trval na vyškrtnutí jména jím prokletého a exkomunikovaného patriarchy Akkakia z posvátných knih – diptychonu.
Galie
• Porážka Bretonců Franky
Kolem roku 490 porazil franský král Chlodvík Bretonce v bitvě na řece Loiře.
Hispánie
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Británie
• Počátek vojenské kariéry krále Artuše
Přelom osmdesátých a devadesátých let 5. století je obdobím vojenské aktivity britského dux bellorum (válečného vévody) Arthura, který se Sasy vybojoval dvanáct vítězných bitev. Arthur proti opěšalým Germánům postavil jízdu po římském způsobu a jeho vítězný boj na Mons Badonicus (údajně pod vrchním velením Ambrosia Aureliana) zaručil v Británii na půl století mír. Germánské kmeny však již okupovaly jihovýchodní Anglii a následující období se nese ve znamení postupného rozkladu keltsko-římské společnosti vlivem občanských rozmíšek a celkové apatie. Britoni jsou nakonec zatlačeni do nepřístupných regionů Walesu a Cornwallu. Podle Geoffreye z Monmouthu umírá Arthur kolem roku 542 v bitvě u Camlannu.
Rok 491
Itálie
• Válka o Itálii
Boj o nadvládu nad Apeninským poloostrovem mezi ostrogótským králem Theoderichem Amalem a vládcem Itálie Flaviem Odoakerem pokračuje již třetím rokem. Dne 15. 6. v noci podnikl Odoaker se svými Heruly z obležené Ravenny smělý výpad, při němž pronikl až do Piniového háje a zaútočil na Theoderichův tábor. Boj skončil nerozhodně, obě strany utrpěly těžké ztráty a Odoaker se nakonec stáhl. Jeho vrchní velitel Levila zahynul na ústupu v řece Bedentu.
Ostrogótské vojsko však považovalo Theodericha za vítěze a provolalo jej italským králem. Tím však byla porušena dohoda s císařem Zenonem, který Theodericha vyslal do Itálie jako svého vojevůdce a patricia. A i kdyby se oba dohodli, že Theoderich bude Itálii vládnout jako král, byl by potřeba byť formální imperátorův souhlas. Na východ proto odjel nejvyšší představitel římského senátu Festus s úkolem vše vysvětlit; císař však stále s rozhodnutím váhal a čekal na definitivní výsledek bojů.
• Válka o Itálii (zdroj)
(490) Po svém vítězství v bitvě na řece Addua (11. 8. 490) a následném masakru Odoakerových posádek v italských městech přitáhl král Theoderich k poslední soupeřově pevnosti Ravenně a svůj tábor si rozbil východně od ní v tzv. Piniovém háji. Protože však Honoriovo město obklopené močály bylo prakticky nedobytné, jedinou jeho šancí bylo zablokovat jej a vyhladovět. To se však ne zcela dařilo, protože nebyl schopen odříznout jej od dodávek potravin po moři a vyhladovět. Třebaže izolace Ravenny tedy nebyla absolutní, její obyvatelé přesto trpěli nedostatkem a cena obilí stále stoupala. Odoaker se tedy rozhodl situaci nějakým způsobem řešit a svírající gótský kruh prorazit. V noci dne 10. 7. roku 491 proto vyrazil se skupinou Herulů z městských bran a snažil se překonat Theoderichovy obranné příkopy. V těžkém boji však utrpěl jenom další porážku, která jej donutila stáhnout se zpět.
Po svých vítězstvích nad Odoakerem vyslal Theoderich předsedu římského senátu Flavia Festa do Konstantinopole, aby jej císař Zenon potvrdil jako krále. Během pobytu vyslanců ve východní metropoli však Zenon zemřel, přičemž jeho následovník následovník Anastasius Theoderichův požadavek již odmítl. (492)
• Theoderich získal Sicilii
Po porážkách utrpěných v minulém roce se severoafričtí Vandalové vzdali Sicílie a ta byla začleněna do vznikajícího ostrogótského království. Theoderich se vyvázal z lenní povinnosti a již nebyl povinen platit do Kartága ani symbolický poplatek, za který vandalský král Geiserich přenechal ostrov Odoakerovi.
• Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.
Římská říše
• Smrt císaře Zenona, vlády se ujímá Anastasius
Dne 9. 4. zemřel císař Zenon I. a ihned propukla diskuze o jeho nástupci. Protože lid vyjádřil přání mít na trůně skutečného ortodoxního Římana a ne zase nějakého isaurijského barbara, sáhl senát tentokráte do vlastních řad a do purpuru oblékl již staršího úředníka silentaria Anastasia. Vdova po Zenonovi, císařovna Ariadna se za něj provdala, čímž jeho postavení legitimizovala. Avšak isaurijské oddíly zemřelého císaře se nechtěly vzdát svého postavení a politického vlivu, a proto provolaly imperátorem císařovnina bratra Longina. Tento pokus o uzurpaci byl sice energicky rozdrcen, ale s Isaury se válčilo ještě sedm let.
• Smrt císaře Zenona
Dne 9. 4. zemřel při epileptickém záchvatu císař Zenon. Římané jej všeobecně nenáviděli pro jeho monofyzitům vstřícnou církevní politiku a pro jeho barbarský původ. Na druhou stranu nelze popřít, že spolu se svými domorodými isaurijskými vojáky vytvořil účinnou protiváhu germánským žoldnéřům v říši a že po dlouhou dobu tak úspěšně vzdoroval muži takového formátu jakým nepochybně byl ostrogótský král Theoderich Amal později nazývaný Veliký. Když čteme pozorněji soudobé autory, tak nemohl být tak špatný vládce, jak je obvykle líčen. V jistém ohledu snad byl dokonce lepší než jeho předchůdce Leon – méně neúprosný a méně hrabivý. Choval se velmi umírněně a jeho přáním bylo, aby nemusel udělovat hrdelní tresty. V prvním roce jeho vlády dokonce pretoriánský prefekt Erythrius, jinak velmi lidský muž, dokonce rezignoval na svůj úřad, protože zjistil, že bez útisku a nespravedlností nemůže zvýšit daňové příjmy. Ve finanční politice byl méně úspěšný než jeho následovník Anastasius i předchůdce Leon. Např. roku 477 byla státní pokladna tak prázdná, že chyběly peníze i pro armádu, a v následujících letech strádal státní rozpočet enormními výdaji ve prospěch Ostrogótů. Mnoho peněz vyplýtval pak Zenon i na dary pro své přívržence, mnoho peněz se pak prostě ztratilo, protože nikdo řádně nevedl ani nekontroloval účetnictví. Na druhou stranu je nutno říci, že státní pokladně notně pustil žilou již císař Leon svým financováním neúspěšné vandalské expedice, a také „uzurpátor“ Basiliscus – byť vládl pouhých dvacet měsíců – přece z něčeho také musel platit své přívržence. Jenom přísná fiskální politika, jakou zavedl Anastasius, mohla tehdy státní finance ozdravit. Zenon se však nikdy k něčemu takovému neodhodlal, neměl finančního ducha, byl lhostejný a v mnoha ohledech i slabý. Přesto se o něm říkalo, že i tak by jeho vláda byla poměrně dobrá, kdyby se nedostal do vleku Erythriova nástupce prefekta Sebastiana. Kromě toho, že prodával úřady, však o tomto muži slyšíme jen velmi málo.
Se svoji manželkou císařovnou Ariadnou měl stejnojmenného syna, jenž se však choval tak, že to u dvora působilo skandály. Jeho otec si přál, aby utužoval tělo i mysl cvičeními hodnými pravého to muže, ale nesvědomití mladí dvořané vycítili, že by pro ně mohl být vítaným zdrojem peněz. Proto jej obklopili chlapci přibližně stejného věku, kteří neodmítali uspokojovat jeho touhy, zatímco oni sami se k němu chovali s takovým patolízalstvím, že začal zacházet se všemi, kdo s ním přišli do kontaktu, jako se svými sluhy.
Tento způsob život mu způsobil těžké zdravotní problémy a nakonec po mnohadenním bezvědomí i předčasnou smrt. Poté Zenon uvažoval – jak se zdá –, že předá vládu svému bratru Longinovi, který se však těšil nevalné pověsti prostopášníka. Zašel tedy za znalcem okultních věd Maurianem, aby mu prozradil, kdo bude příštím císařem. Dozvěděl se, že to bude silentarius (úředník starající se o to, aby v okolí císaře bylo ticho) a že si vezme císařovnu za manželku. Toto proroctví se však ukázalo jako velmi nešťastné pro významného aristokrata a patricia s výbornou pověstí silentaria jménem Pelagius, který skončil na popravišti, neboť císař byl v důsledku soustavného nepřátelství, jenž ho obklopovalo, velmi podezíravý. Ke konci svého života Zenon onemocněl a zemřel při záchvatu padoucnice.
• Nástup císaře Anastasia a válka s Isaury
Večer v den Zenonovy smrti přišli senátoři, císařští ministři a patriarcha Euphemius do císařského paláce, zatímco lid a vojsko se shromáždilo v hipodromu. Císařovna Ariadna oblečena v císařské roucho vstoupila spolu s velkým komorníkem Urbiciem, magistrem officiorum (představeným císařských kanceláří), castrensisem (komorníkem), kvéstorem a dalšími do kathismy (císařské lóže), aby k nim promluvila. Lid ji začal vřele pozdravovat a volal:
„Žij dlouho! Dej světu ortodoxního císaře!“
Odpověď vládkyně tlumočil magister libelliorum (hodnostář přijímající žádosti určené císaři a formulující odpovědi na ně) stojící před kathismou:
„Očekávala jsem vaši žádost, a proto jsem poručila našim nejjasnějším ministrům a posvěcenému senátu, aby se souhlasem naší chrabré armády vybrali křesťana za římského císaře, člověka obdařeného všemi vladařskými ctnostmi, jenž není otrokem peněz a jenž nemá – pokud takový vůbec může být – žádné lidské neřesti.“
Lid pak volal:
„Ariadno, augusto, ty vybojuješ nebeského krále a dáš světu basilea, který není lakomý.“
Ariadna tedy pokračovala:
„Aby volba byla čistá a Bohu milá, poručila jsme ministrům a senátorům, aby hlasovali společně s armádou v přítomnosti evangelií a v přítomnosti patriarchy tak, aby volba nikoho nebyla ovlivněna jeho sympatiemi nebo antipatiemi nebo příbuzenskými vztahy anebo čímkoli jiným, ale aby každý volil podle svého nejčistšího vědomí a svědomí. Protože je to ale vážná věc týkající se blaha celého římského světa, musíte být srozuměni s tím, že volba proběhne až po řádném pohřbu Zenonově, blahé paměti, neboť nic nelze uspěchat.
Lidé pak křičeli:
„Žij dlouho augusto! A vyhoď toho zloděje městského prefekta! Bude se žít dobře za tvé vlády, jestliže žádný cizinec nebude ukládat tresty Římanům.“
Ariadna: „Předpokládala jsem, že budete mít takové přání. Ještě před tím, než jsem sem přišla, ustanovila jsem do úřadu prefekta vynikajícího muže Juliána.“
Lid: „Dobrá volba, žij dlouho augusto.“
Pak Ariadna ještě krátce promlouvala, načež se vrátila do císařského paláce, kde se ministři shromáždění před sálem Delphax radili, kdo bude Zenonovým nástupcem. Nakonec souhlasili s Urbiciovým návrhem, aby o tom rozhodla císařovna sama, a patriarcha se pro ni vydal. Ariadna si vybrala silentaria (staral se o klid kolem císaře) a magister officiorum pro něj do jeho domu poslal velitele domesticů a protectorů, aby jej přivedli do consistoria, kde pak trávil tuto noc. Bylo také oznámeno, že smuteční obřady za Zenona a jeho pohřeb proběhnou již nazítří.
Anastasius byl pozoruhodnou a v Konstantinopoli velmi známou postavou. Jako monofyzita nezastával zrovna ortodoxní náboženské názory, v čemž snad můžeme pozorovat vliv jeho ariánské matky a manichejského strýce. Ve víře pak byl velmi horlivý a snažil se přesvědčovat o její správnosti i ostatní lidi. Hrál si na arcibiskupa a dělal to zajímavým způsobem: s železnou pravidelností docházel na bohoslužby do chrámu Boží moudrosti, vždy si sedl na křeslo, které si sem nechal přinést, a z něho pak vykřikoval své věroučné poučky. Toto jeho chování patriarchu Euphemia natolik obtěžovalo, že se obrátil na císaře Zenona s žádostí, aby situaci řešil. Ten pak povolil vyhodit Anastasia i jeho „biskupskou stolicí“ z chrámu. I tímto způsobem si Anastasius mezi lidem vydobyl pověst člověka zbožného a velkodušného a je dokonce možné, že svého času se málem vydal na dráhu církevního hodnostáře, když jeden zdroj uvádí, že byl navržen na uprázdněný biskupský stolec v syrské Antiochii.
Patriarchu samozřejmě tato volba náležitě rozladila, přičemž protestoval slovy, že Anastasius není hoden vládnout křesťanům. Když však ministři a senátoři se za císařovnina volbu postavili, tak sice kapituloval, ale prosadil si, že ještě dříve, než jej korunuje, musí podepsat ortodoxní vyznání víry.
Následujícího dne pak státní hodnostáři oblečení v bílá roucha vstoupili do consistoria, kde byli obřadně přijati Anastasiem. Byl mezi nimi i patriarcha, který nejpozději nyní získal jeho podpis pod vyznáním víry, kterýžto dokument byl pak uložen v archivu chrámu Boží moudrosti a svěřen do ochrany správce jeho pokladu. Anastasius poté opustil consistorium a po schodech stoupal k portiku sálu „Devatenácti akkubitů“ (tj. Devatenácti pohovek, obřadně se zde jedlo), kde na žádost senátorů odpřísáhl, že nebude pronásledovat žádnou osobu, ke které chová zášť, a že bude vládnout svědomitě. Z triklinia pak odešel do hipodromu, kde si oblékl císařskou tuniku, kamaše, pás a červené boty, načež vstoupil do kathismy, před níž již stáli vojáci se standartami poleženými na zemi. Když byl pozdvižen na štítě a jeho hlava ozdobena císařským diadémem, vojáci pozvedli své prapory a pozdravili jej. Pak se vrátil do triklinia, kde je patriarcha oděl do císařského roucha a korunoval římským císařem. Pak se znovu objevil v kathismě a promluvil k lidu. Každému vojákovi slíbil dar ve výši pěti nomismat (zlatých mincí) a libru stříbra – stejnou částku, kterou jim vyplatil již Leon II.
Nakonec následovaly oslavné aklamace, jako např.:
„Vládni, jak jsi žil! Žil jsi zbožně, vládni zbožně! Obnov armádu! Vládni jako Marcianus! Zbav se donašečů!“ atd.
O několik týdnů později (20. 5.) se oženil s Ariadnou; po vládě Zenonově byla jeho vláda pro impérium vítaná změna. Anastasius byl muž vysoké postavy s krásnýma očima, které se lišily svojí barvou. Je popisován jako inteligentní, vzdělaný, jemný a stále činorodý, v udílení darů velkorysý a schopný ovládat své nálady. Sám římský biskup jej ocenil takto:
„Vím, že jste zbožný i ve svém osobním životě.“
Prvním úkolem, před kterým stál, bylo skoncovat s Isaury, kteří impériu vládli více než dvacet let. Jeho volbou byli zklamáni, ba přímo zděšeni, protože předpokládali, že na trůn usedne Zenonův bratr Longinus Kardala. Již brzo však došlo k výtržnosti v aréně, která dala Anastasiovi záminku, aby je vyhnal z Konstantinopole. Během jednoho představení, na němž byl přítomen, se totiž lidé začali bouřit proti městskému prefektovi Juliánovi, který zřejmě udělal něco, co veřejné mínění rozjitřilo. Císař poslal proti buřičům svoji osobní stráž, ti se však nenechali zastrašit – založili v hipodromu požár a strhli a potupili bronzovou sochu císaře. Než se situace uklidnila, přišlo mnoho lidí o život.
Císař pak takticky vyměnil Juliána za svého vlastního švagra Secundia, ze vzpoury však obvinil Isaury a vyhnal je z města, přičemž Longina poručil vysvětit na kněze a poslat do egyptských Théb. Zenonův majetek pak nechal zabavit a dokonce prodal i jeho císařské roucho. Samozřejmě zrušil i výplatu velké sumy obnášející 1.400 liber zlata, kterou jeho předchůdce vyplácel svým isaurijskám krajanům. Následovala vzpoura v Isaurii, přičemž ke vzbouřencům se samozřejmě připojili i vyhnanci z Konstantinopole v čele s Longinem. Jejich vojsko prý dosahovalo počtu jedno sta tisíc mužů a veleli mu Linginines a Athenodorus.
Na císařskou armádu pod Janem Skythem a Janem Hrbáčem pak narazili u Cotyaea ve Frýgii, kde i utrpěli drtivou porážku. Třebaže Linginines padl, jejich ostatní vůdci se nepodrobili a stejně jako za časů Illa a Zenona vzdorovali v isaurijských horách ještě po několik dalších let, než všichni byli pochytáni a pobiti. A tak teprve roku 498 padl Římanům do rukou poslední z nich Longinus Selinus a byl umučen v Nikai. Císař pak usadil jejich velké kolonie v Thrákii. Když nyní byla nadvláda Isaurů zlomena navždy, úspěšně se tím dovršila politika císaře Leona II., který se pomocí nich snažil zpacifikovat východní Germány. Cizí germánské elementy v armádě samozřejmě existovaly i nadále, byly však pod kontrolou, takže Východ tak nepotkal osud Západu.
Impérium mělo také velké štěstí, že válka s Isaury skončila ještě před konfliktem s perskou říší, jak o tom bude pojednáno dále. Bylo však nutné zkřížit zbraně i dalšími nepřáteli: Blemyové sužovali Egypt, Mazikové Libyi, Tzanové vpadli do Pontu a Saracéni z pouště zase útočili na provincii Euphratensis, Sýrii a Palestinu, Ti však roku 498 byli poraženi. Další jejich nájezd o čtyři roky později byl již ukončen mírovou smlouvou. Roku 515 byla Kappadokie zpustošena při vpádu Sabirů, kteří se pronikli z Kavkazu. Nejnebezpečnějším nepřítelem se však stali zadunajští Bulhaři. (→493)
• Arméni zůstali monofyzity
Na synodě ve Valarspatu potvrdili Arméni svoji monofyzitickou variantu křesťanské víry.
• Arméni podpořili Henotikon
Závěry koncilu v Chalcedonu sice arménští teologové přijali, zůstali však vůči nim ostražití. Nová církevní politika císařů Zenona a Anastasia je pak jenom podpořila v jejich pochybách, což vedlo k přijetí kompromisního Zenonova Henotikonu na koncilu v roce 491. Když se pak císař Justinus opět přiklonil k chalcedonským doktrínám, tak Arméni již otevřeně deklarovali svoji monofyzitickou víru, důsledkem čehož byl definitivní rozkol mezi arménskou a řeckou církví. O toto schisma se postaral jejich patriarcha Narses, když na synodě konané kolem roku 527 odsoudil teorii dvou přirozeností Krista (tj. lidské a Boží). Synoda, jež s sešla v Dvinu roku 551, tj. ihned po jeho smrti, pak již jenom potvrdila nezávislost arménské církve a provedla reformu kalendáře. Arménský letopočet tak začíná 11. červencem roku 552. Rozkol měl i politické důsledky, neboť perský král Chosroes mohl jen získat tím, že vliv Řeků v Arménii se snížil a jejich agenti již nebyli tak ochotně přijímáni.
Galie
• Územní expanze krále Chlodvíka úspěšně pokračuje
Zhruba pět let po dobytí „Syagriova království“ (486/487) porazil franský král Chlodvík I. Sasy a podle Řehoře z Toursu anektoval území kmene Durynků. Šlo však asi jen o menší, Durynkům příbuzný kmen usazený mezi Sommou a Uhelným lesem v dnešní Belgii, neboť k části skutečných Durynků, žijících na levém břehu Rýna, jediným, kteří přicházejí v úvahu jako cíl tehdejšího Chlodvíkova tažení, se jako ke svobodnému království ještě za dalších patnáct let bude obracet ostrogótský král Theoderich.
Rok 492
Itálie
• Válka o Itálii
Po bojích trvajících od roku 489 ovládá ostrogótský král Theoderich Amal prakticky již celou Itálii až na Ravennu, kterou stále drží jeho soupeř italský král Flavius Odoaker. Protože město obklopené močály a bažinami bylo prakticky nedobytné, vyplula v srpnu z blízkého přístavu Ariminia (Rimini, Itálie) gótská flotila a zahájila jeho námořní blokádu. Theoderich také získal zpět na svoji stranu obojetné Rugie prince Frederika (Friderika) a s jejich pomocí zničil vojenské síly Odoakerova herulského velitele Tufy v bitvě mezi Tridentem a Veronou. Tufa v boji padl, o dalších Frederikových osudech není nic známo.
• Válka o Itálii (zdroj)
(491) Po dalším roce neúspěšného obléhání Ravenny bylo všem jasné, že se ji Gótové nikdy nezmocní, pokud zcela nepřeruší dodávky potravin po moři. Králi Theoderichovi se však podařilo získat či vybudovat vlastní válečnou flotilu, která od srpna roku 492 vyplouvala ze své základny v osm mil vzdáleném Portu Leonis, aby blokovala dva ravennské přístavy. (Přístavy již neexistují a je místo nich suchá zem. Jejich zbytky jsou však dodnes patrné v okolí kostelů S. Apollinare in Classe a S. Maria in Porto fuori.) Odoaker se pak držel ještě šest měsíců, než počátkem roku 493 poslal místního biskupa vyjednávat.
Roku 492 odjela na Východ již druhá senátorská delegace vedená vlivným senátorem Flaviem Aniciem Probem Faustem Nigerem, konzulem roku 490 a Theoderichovým magistrem officiorum. Císař Anastasius nejdříve částečně uznal Theoderichovy nároky na vládu nad Itálií, což lze doložit faktem, že povolil jmenovat dva západní konzuly pro rok 494, ale pak jat podezřívavostí rozhovory přerušil. Faustus se tak roku 494 vrátil do Ravenny prakticky s prázdnýma rukama. (493)
• Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.
• Italští senátoři odjíždějí do Konstantinopole
Protože Theoderichovo provolání italským králem v minulém roce bylo asi nad rámec původních dohod s císařem Zenonem, odcestovalo do Konstantinopole k jeho nástupci Anastasiovi I. již druhé poselstvo v čele Flaviem Aniciem Probem s úkolem dosáhnout potvrzení královského titulu. Ani Probova mise však nebyla úspěšná.
• Gelasius střída Felika
Dne 1. 3. zemřel papež Felix II. (III.) a ještě téhož dne byl zvolen jeho nástupcem Gelasius, původem z Afriky. V dopise konstantinopolskému císaři koncipoval nový náměstek Kristův svoji teorii „dvou mečů“ – světského a církevního, tzn. teorii dvojí moci (auctoritas sacrata pontificum et regalis). Tvrdil, že duchovní moc má větší autoritu, a proto jsou papež a církevní koncily nezávislé na císaři v otázkách víry. Sám sebe považoval za jedinou autoritu reprezentující římskou kultura po zničení říše barbary a usiloval o to, aby biskupové nebyli v podřízeném postavení vůči světským vládcům. Mezi Anastasiem, který zase prohlásil, „ že je zvyklý poroučet a ne poslouchat“, a Gelasiem samozřejmě propukl konflikt.
Galie
• Území Durynků připojeno k Chlodvíkovu království
Zhruba pět let po dobytí „Syagriova království“ (486/487) porazil franský král Chlodvík I. Sasy a podle Řehoře z Toursu anektoval území kmene Durynků. Šlo však asi jen o menší, Durynkům příbuzný kmen usazený mezi Sommou a Uhelným lesem v dnešní Belgii, neboť k části skutečných Durynků, žijících na levém břehu Rýna, jediným, kteří přicházejí v úvahu jako cíl tehdejšího Chlodvíkova tažení, se jako ke svobodnému království ještě za dalších patnáct let bude obracet ostrogótský král Theoderich.
Rok 493
Itálie
• Válka o Itálii
Ostrogótský král Theoderich Amal ovládl celou Itálii, avšak v bojích trvajících od roku 489 utrpěl těžké ztráty a je unaven dlouhotrvajícím konfliktem. Svého soupeře italského krále Flavia Odoakera oblehá již dva a půl roku v Ravenně, ale město je prakticky nedobytné a on musí tuto patovou situaci nějakým způsobem řešit. Proto přijímá nabídku jednání, kterou zprostředkoval ravennský arcibiskup Jan. Dne 25. 2. se obě znepřátelené strany sešly a přistoupily na kompromis, podle něhož měl být uzavřen mír a oba rivalové – Theoderich i Odoaker – vládnout na Apeninském poloostrově společně. Na stvrzení mírové dohody byl Odoakerův syn caesar Thela (Thelanes) podstoupen Gótům jako rukojmí. Dne 3. 3./5. 3. se otevřely městské brány a Theoderich vstoupil vítězně do města. Uzavřené dohody však nemohl ani jeden z nich myslet vážně, rychlejší však byl Theoderich: dne 13. 3. se s Odoakerem na hostině těžce pohádal, načež jej mečem vlastnoručně rozetnul ve dví. Pak si svůj fyzický výkon chlapácky pochválil a nechal se slyšet, že jeho soupeř „neměl v těle žádné kosti“. Tím však vraždění neskončilo – zmasakrováni byli i všichni Odoakerovi stoupenci, předáci a žoldnéři včetně svých rodinných příslušníků.
Po čtyřech letech tedy válka skončila, území Itálie však bylo těžce zpustošeno, zvláště pak Toskánsko a Aemilie. Venkovské obyvatelstvo opustilo své domovy a záchranu hledalo v pustnoucích městech, kde ještě přežívala stará municipální zpráva, římské zákony a kultura, a jejichž biskupové udržovali národní vědomí. Také Řím upadl, třebaže nebyl válečnými akcemi bezprostředně dotčen. Země se dostala do moci Germánů a Římané, kteří ztratili politickou moc, si našli náhradu v náboženském životě. Pro každé nově vznikající barbarské království byla velmi důležitá otázka rozdělení půdy s původními vlastníky. Theoderich měl pozici značně ulehčenou tím, že třetinu italské půdy již předtím získali Odoakerovi bojovníci a amalský král tak mohl svým mužům přidělit především již existující „sortes Herulorum“, jak se půdě poražených Odoakerových mužů říkalo. Do čela komise, dohlížející na spravedlivé dělení, postavil Římana Liberia, který měl zajišťovat, aby vůči původnímu obyvatelstvu nedocházelo ke křivdám.
• Válka o Itálii (zdroj)
(491) Po dalším roce neúspěšného obléhání Ravenny bylo všem Gótům jasné, že se ji nikdy nezmocní, pokud zcela nepřeruší dodávky potravin po moři. Králi Theoderichovi se však podařilo získat či vybudovat vlastní válečnou flotilu, která od srpna roku 492 vyplouvala ze své základny v osm mil vzdáleném Portu Leonis, a blokoval přístup do Ravenny i po moři. Odoaker se pak držel ještě šest měsíců, než počátkem roku 493 poslal místního biskupa vyjednávat. Dne 25. 2. pak oba protivníci dospěli k dohodě, že zastaví nepřátelství a budou vládnout Itálii společně, načež o týden později (5. 3.) vstoupil Theoderich do Ravenny. Jedinou schůdnou cestu, jak nyní mírovou dohodu realizovat, pak bylo rozdělit Itálii mezi oba rivaly. Theoderichovi však vůbec nepřišlo na mysl, aby se o vládu s kýmkoliv dělil, a je zcela jisté, že když už na dohodu přísahal, byl rozhodnut se Odoakera zbavit. A skutečně již o několik dnů později (15. 3.) jej v paláci Lauretum vlastnoručně zabil, přičemž svůj čin zdůvodnil tvrzením, že mu Odoaker strojil úklady. Jistě to však byla jenom záminka.
„Ve stejný den“, dodává letopisec (Anonymus Valesianus), „byli zabiti všichni Odoakerovi vojáci, kdekoliv byli dopadeni, a všichni jeho příbuzní.“ „Ve stejný den“ však není docela přesné, protože Jan z Antiochie uvádí, že Odoakerův syn Thela, „kterého prohlásil caesarem“, byl vyhnán do Galie a že jej zabili, když se vrátil. Odoakerovu manželku Sunihildu pak vsadili do vězení, kde zemřela hlady, takže opravdu pouze Odoakerův bratr byl zavražděn ve stejný den. Nepochybně je také přehnané tvrzení, že byli zlikvidováni všichni Odoakerovi vojáci.
Po třech a půl letech od zahájení invaze tedy Theoderich ovládl Itálie. Bylo k tomu potřeba svést tři vítězné bitvy, zmasakrovat Odoakerovy posádky v italských městech a jeho samotného dlouho obléhat v nedobytné Ravenně. Theoderichovou hrubou chybou, která oddálila úplné vítězství, pak bylo to, že po vítězství u Verony důvěřoval zrádnému Tufovi. Můžeme si být jisti, že po dobu celé války se snažil získat na svoji stranu místní lidi. Ale když ji dovedl do vítězného konce a pevně se chopil vlády, ta okamžitě vydal výnos, v němž odepíral občanská práva všem těm Italům, kteří stáli na straně jeho protivníka. Tato „krutá a hloupá“ politika se však nikdy nerealizoval, protože významný biskup města Pávie Epiphanius krále přesvědčil, aby své rozhodnutí přehodnotil, přiměl ke slibu, že nedojde k žádným exekucím. (493)
• Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.
Bylo to třetího roku po jeho příchodu do Itálie, jak jsme řekli, když Theodoric, radou císaře Zenona, sjednotil úbor občanů a oděv jeho národa a přejal šat s císařským pláštěm, když se nyní stal vládcem nad Góty i Římany. Poslal vyslance k Lodoinovi, králi Franků, a požádal jej o jeho dceru Audefledu. Lodoin, a také jeho synové Celdebert, Heldebert a Thiudebert, mu ji ochotně a rád dali, neboť se domnívali, že tímto svazkem bude vytvořen spolek a že budou spojeni s národem Gótů. Ale toto spojení nebylo zárukou míru a harmonie, protože mezi sebou návzájem zuřivě bojovali znovu a znovu o země Gótů; ale Gótové Frankům nikdy nepodlehli, dokud Theodoric žil.
• Mír s Burgundy
Král Theoderich se snažil zajistit si klidné držení Itálie před chamtivými sousedy tím, že velkorysou sňatkovou politikou vytvoří širokou koalici germánských království. Sám šel příkladem a vstoupil do manželství se sestrou franského krále Chlodvíka I. Audofledou (Audafleda, Augoflada, Audefleda). Roku 493/494 pak uzavřel mír i s bývalými Odoakerovými spojenci Burgundy, který stvrdil sňatkem své dcery Ariagny (Areagny, též Ostrogothy) s princem Sigismundem, synem krále Gundobada, přičemž další svojí dceru Theodegothu (Thiudegotha) provdal někdy po roce 493 za vizigótského krále Alaricha II.
• Theoderichova vláda nad Itálií
Vláda patricia Theodericha trvala celých třicet šest let, počítáme–li její počátek od vítězné bitvy na řece Adduy až po královu smrt roku 526, přičemž stála na týchž základech jako vláda jeho poraženého soka Odoakera. Podobně jako Odoaker musel i on usadit na Apeninském poloostrově vlastní lidi, jejichž počet mohl dosahovat až dvou set tisíc včetně dvaceti tisíc maximálně však čtyřiceti tisíc bojovníků. Theoderichova situace však byla ulehčena tím, že jeho lidé prostě dostali půdu, kterou již jednou zkonfiskoval Odoaker a přidělil svým Germánům. Ti byli z větší části pobiti nebo vyhnáni, ačkoliv není vyloučeno, že mnozí se podrobili mohli na ni zůstat.
Jako obecný princip v takových případech platilo to, že Gótům připadne jedna třetina majetku Římanů [v Galii a Hispánii ovšem třetiny dvě]. Uvážíme–li však, že komisi, která měla majetek dělit, opět předsedal slovutný senátor Liberius, můžeme si být téměř jisti, že velké senátorské domény byly ušetřeny.
Po celých prvních šest let Theoderichovy vlády však císař Anastasius necítil potřebu vůči němu definovat své vztahy a teprve roku 497 došlo mezi nimi k dohodě, jíž bylo ustanoveno ostrogótské království v Itálii. Císař tehdy Theoderichovi potvrdil titul magister militum udělený mu již císařem Zenonem a pověřil jej správou země za podmínek, které si v Konstantinopoli již vyjednal jeho předchůdce Odoaker. Itálie tak zůstala součástí impéria a Theoderich ji vládl jako v podstatě suverénní panovník, byť s jistými omezeními. Pozice ostrogótského vládce jako pouhého císařova místokrále pak nejlépe vyniká na skutečnosti, že úřední listiny nikdy nedatoval roky své vlády, ale roky vlády císařovy, že neměl právo razit vlastní mince a vydávat zákony – leges. [Za Odoakera i Theodericha se v Ravenně i Římě razily zlaté mince s jménem a vyobrazením aktuálně vládnoucího císaře. Odoaker pak sám razil vlastní stříbrné a bronzové mince, na nichž je kromě jeho jména i králův obraz autenticky ztvárněný i s hustým knírem pod nosem. Theoderichovy stříbrné mince pak mají císařův obraz na líci a jeho monogram na rubu; bronzové pak na líci pouze císaře. Jedinou nám známou mincí s Theoderichovým obrazem je pak zlatý trojsolidus, vydaný k nějaké zvláštní příležitosti, který se ovšem zachoval v pouze jediném exempláři. Předpokládá se, že předlohou zde vyvedené královy busty, spíše však polopostavy, musel být nějaká skutečná králova socha nebo mozaikový obraz, o nichž zcela jistě víme, že existovaly. Theodorichovy mince pak můžeme ohodnotit jako „stylově čisté a docela vkusné“.]
Pokud však chtěl něco nařídit, musel se spokojit s pouhým ediktem, který však mohli vydávat i vysocí státní úředníci, např. pretoriánský prefekt. Edikt pak však nesměl být v rozporu s žádným císařovým zákonem, nesměl zavádět nic nového a pouze stávající zákon modifikovat tím, že bude např. stupňovat nebo zmírňovat jeho nařízení. A Theoderichovy vyhlášky sebrané v kodexu zvaném Edictum Theoderici tyto pravidla dodržují, když nezavádějí žádné novoty a nemění stávající principy. Až král poprvé přijede do Říma (roku 500), také samozřejmě neopomene zdůraznit, že bude dodržovat zákony všech minulých císařů. V jednom bodě však nebyl příliš velký rozdíl mezi císařskými leges a královými edikty, neboť Theoderich je neformuloval tak, aby se vztahovaly k jednomu konkrétnímu případu, ale aby tato jeho nařízení měla dlouhodobou platnost stejně jako zákony císaře.
Na druhou stranu právo jmenovat západní konzuly přenesl již císař Zenon z císaře západního na Odoakera, přičemž Theoderich obdržel od Anastasia roku 498 právo vybrat jednoho z nich. V jednom případě (roku 522) se pak císař Justinus zřekl vlastní nominace a povolil Theoderichovi jmenovat oba konzuly, jímž se stal Symmachus a Boëthius. Ostrogótský panovník však byl ve svém výběru omezen, neboť konzulem se nemohl stát žádný Gót, ale pouze Říman, byť došlo k jedné výjimce, když se roku 519 stal konzulem králův zeť Eutharich. Vybrán však nebyl Theoderichem, ale císařem jako projev obzvláštní přízně. Stejně jako za Odoakera nemohl kromě konzulátu žádný Germán zastávat také žádný státní úřad, byť tehdy ještě existovala pretoriánská prefektura Itálie, a poté, co Theoderich získal Provence (roku 508), i prefektura Galie. Na přelomu století také pracoval římský vicarius stejně jako ještě existovali místodržící provincií rozdělení jako dříve do třech hodnostních stupňů – konzuláři, korektoři a praesidiové. Na vládě se podílel i magister officiorum, dva ministři financí a kvestor paláce. Kromě nemožnosti zastávat některý z civilních úřadů nemohli se Gótové stát patriciem s výjimkou Theodericha samotného, kterému však tento čestný titul udělil samotný císař. Také římský senát pracoval podobně jako po celé 5. století a Theoderich uznával jeho autoritu stejně jako senátoři uznávali autoritu jeho vlastní.
Římský charakter Theoderichova italského království je tak zcela zřejmý, i když existují dva či tři úřady, které odrážejí germánský vliv. Např. tzv. saiones byli maršálové či poslové, kteří plnili královy rozkazy, svolávali barbary do zbraně a měli pravomoc odvolat římského úředníka, který si neplnil své povinnosti. (Úřad „saio“ však může být germánský pouze podle jména, protože předlohou pro „saiones“ mohli být římští „agentes in rebus“ či „comitiaci“.) Císařský zákon z roku 393 také stanovil, že každá osoba, jež se ocitla v nebezpečí, může požádat o speciální ochranu, tzv. tuitio. Soudce pak jmenoval státního úředníka (apparitor), aby dotyčnou osobu chránil. Instituce „tuitia“ se v ostrogótské Itálii velmi rozšířila a často ochranu uděloval král sám, protože to byl možný způsob, jak udržet mír mezi barbary a Římany. K oživení tohoto starého římského zvyku došlo také pravděpodobně proto, že dobře korespondoval s germánskými představami o tom, že král má chránit své poddané (munt).
Jestliže všechny civilní hodnosti byly rezervovány Římanům, v případě vojenských hodností to bylo přesně naopak a Římané byli z armády úplně vyloučeni. Ačkoliv armáda tak byla úplně gótská a staří římští legionáři již definitivně zmizeli, nechá se dokázat, že i barbaři v mnoha ohledech navazovali na praxi, která existovala v Itálii za doby starých císařů. Král Theoderich pak byl z titulu své hodnosti magister militum jejím vrchním velitelem, přičemž neexistovala žádná jiná osoba se stejnou hodností, která by mu stála na roveň nebo mu byla podřízena. (Když však Theoderich zemřel, nemohla hodnost vrchního velitele gótské armády přejít na jeho nástupce Athalaricha, protože byl nezletilý. Královna–regentka tak jmenovala dva vrchní velitele s hodností patricius praesentalis – gótského válečníka Tuluina a pretoriánského prefekta Galie Římana Liberia, čímž ovšem porušila stávající zvyklosti, protože Tuluin nemohl být patriciem a Lyberius zase vojenským velitelem.)
Největším handicapem do Itálie nově přišedších barbarů však bylo to, že nebyli římští občané a že podobně jako Odoakerovi Germáni měli stejný právní status jako např. námezdní žoldnéři, pocestní anebo rukojmí, jenž sice mohli pobývat na římském území, ale mohli z něho být kdykoliv vykázáni a vráceni za hranice do svých domovů. Jako cizinci také nepodléhali římským zákonům v tom smyslu, že se jich např. netýkala jejich ustanovení o manželství nebo dědictví, avšak tomu, co můžeme nazvat jako „ius commune“, tj. zákonům týkající se např. kriminálních činů nebo běžného života, se museli podřizovat všichni i osoby jen dočasně přebývající na území Římanů. Theoderichovy edikty jsou tak adresovány oběma skupinám obyvatel Itálie – jak Gótům, tak Římanům. Postavení Gótů jako cizinců zásadním způsobem Theodericha omezovalo, protože sám, byť jako osoba s královským titulem, nemohl žádnému barbarovi udělit římské občanství, protože to příslušelo pouze císaři.
Postavení Gótů jako vojáků–cizinců pak znamenalo, že podléhali pouze vojenským soudům, neboť podle římského práva žádný voják nemohl být souzen soudem civilním. Zde však král vážným způsobem zasáhl do práv domácích Italů, když rozhodl, že spory mezi Góty a Římany budou řešit vždy soudy vojenské, ať žalobce byl kdokoliv. Podobně jako císař však i on měl vlastní soudní dvůr, který mohl převzít jakoukoliv kauzu soudního dvora nižšího stupně nebo změnit jeho rozhodnutí. A zdá se, že v tomto případě byl Theoderich aktivnější než samotný císař. Je nepochybné, že to byla justice a ne legislativa, prostřednictvím níž vládl Theoderich Itálii. Vůči Gótům pak vystupoval nejenom jako jejich nejvyšší vojenský velitel z titulu své hodnosti magister militum, ale i jako jejich král, přičemž se nenazýval podobně jako např. Odoaker „rex Gothorum“, ale přijal prostý titul „rex“, což by mohlo svědčit o tom, že ne všichni Germáni, kteří s ním přišli do Itálie byli Gótové a že vládl i početným skupinám Odoakerových Germánů a Rugiů. Titul „rex“ však neměl žádnou oporu oporu v římském právu a Theodederich jako jeho nositel nemohl vládnout i Římanům, kteří byli – podobně jako on samotný – poddanými císaře.
Když Theoderich dobyl roku 493 Itálii, neprovedl ve státním aparátu žádnou čistku a ponechal ve vysokých úřadech několik Odoakerových ministrů, přičemž masy nižších subalterních úředníků se změny vůbec nedotkly. Například ve funkci pretoriánského prefekta Itálie se udržel Liberius (493 – 500), jeden z nejbližších spolupracovníků Odoakerových. Také Odoakerův ministr financí Cassiodorus, otec svého slavnějšího syna, z jehož spisů čerpáme nejdůležitější informace o době Theoderichovy vlády, klidně pokračoval ve své práci až do prvních letech 6. století, kdy se stal pretoriánským prefektem.
Theoderich nechápal tento rozpolcený ústavní, právní a administrativní systém Itálie jako nezbytné zlo, jemuž je nutno se podrobit, ale on v tento systému věřil a s upřímným srdcem a neutuchající energií jej dále rozvíjel a budoval s jediným cílem – integrovat své lidi do římské civilizace (civilitas). Nedělal však žádné unáhlené kroky, nesnažil se okamžitě zbořit všechny bariéry dělící Góty a Římany a přetvořit je v jeden národ. Obě skupiny jeho poddaných se totiž odlišovaly nejenom svým právním postavením, ale i svým náboženstvím. Král se však na rozdíl od vládců Vandalů a Franků projevoval jako nábožensky tolerantní, když tvrdil:
„Nemůže lidem nařídit v jaké náboženství mají věřit, protože nikdo nemůže být k víře donucen proti své vůli.“
Jeho odpor k zasahování do záležitosti církve pak byl prý tak velký, že nechal popravit katolického diákona, protože konvertoval k ariánství jenom proto, aby se mu zalíbil. Třebaže je tato historka určitě smyšlená, když diákon zřejmě přišel o život za jiných okolností, může mít jakési reálné jádro. Je také dobrým dokladem toho, jak opatrně král přistupoval k otázkám víry a jakému renomé se těšil.
A tak Římané a Gótové nežili v Itálii spolu, ale vedle sebe, jako dva samostatné národy s různým náboženstvím a způsobem života. A bariéry mezi nimi byly tak nepřekročitelné – Římané pohrdali drsnými barbary a barbaři zase celou jejich civilizací , že ještě v době pádu ostrogótského království proces integrace v jeden národ ještě vůbec nezačal, byť situace v sousední vizigótské Hispánii ukazuje, že kdyby se ostrogótskému státu dostalo více času, nebyl by to proces zcela nemožný. Theoderich si to velmi dobře uvědomoval, neboť se vůbec nesnažil do celého procesu zasahovat a pouze usiloval o to, aby oba národy spolu žily v míru. O jeho vladařských schopnostech pak svědčí ten fakt, že se mu dařilo udržet vztahy mezi Góty a Římany na přijatelné úrovni.
K sousedním germánským královstvím Vizigótů, Burgundů, Franků a Vandalů se choval již ne jako císařův místodržící, ale jako panovník suverénní země, přičemž je přirozené, že chtěl především spolupracovat se svými příbuznými Vizigóty, byť alespoň zpočátku s nimi nenavázal těsnější vztahy, aby nevyvolal negativní reakci ostatních sousedů. Mírovou koexistenci se sousedy pak zajišťoval prostřednictvím manželských svazků – jednu ze svých dcer provdal za vizigótského krále Alaricha II. a druhou za burgundského prince Sigismunda, který se ujal trůnu po svém otci Gundobadovi. Jako svoji druhou manželku pak pojal franskou princeznu sestru krále Chlodvíka a svoji sestru poslal roku 500 vandalskému králi Thrasamundovi.
Cílem této jeho politiky nepochybně bylo zachovat stávající rozložení sil v západní Evropě, udržet mír a zabezpečit Itálii proti útoku císaře. Král si totiž velmi dobře uvědomoval, že císař Anastasius nebo i jeho nástupce se může kdykoliv rozhodnout podřídit Itálii své přímé vládě, vyslat na Apeninský poloostrov své vojsko a naložit s ním tak jako naložil císař Zenon s Odoakerem. Aby snížil možná rizika, usilovat spojit všechny germánská království do jedné aliance, s jejíž pomocí by mohl čelit útoku z východu daleko účinněji než izolovaný Odoaker. Avšak ani tyto příbuzenské vazby nedokázaly zabránit nepřátelství a válce mezi germánskými národy.
Vztahy mezi Theoderichem a císařem nebyly nikdy obzvláště srdečné a olej do ohně přilévala i ta skutečnost, že Italové jím vykázáni ze země, odcházeli do Konstantinopole, kde je císař s velkou laskavostí přijímal a propůjčoval jim důležité pozice ve své administrativě. O této skutečnosti víme díky slavnému africkému řečníkovi Priscianovi, sympatizujícímu s národním cítěním protigótsky orientovaných Italů, který opustil území Vandalů a usadil se v Konstantinopoli. Tito exulanti pak často korespondovali se svými přáteli v Římě, čímž vážně narušovali vztahy mezi králem Theoderichem na straně jedné a senátory a císařem na straně druhé.
Je pozoruhodné, že Theoderich, jemuž se dostalo v Konstantinopoli římské výchovy i vzdělání a jenž upřímně obdivoval řeckou a římskou kulturu, zřejmě zůstal až do konce svého života negramotný a nebyl schopen napsat ani svoje vlastní jméno. Proto podobně jako císař Justinus stvrzoval dokumenty pomocí jakési zlaté šablonky s otvory ve tvaru čtyřech písmen L E G I, tj. „četl jsem“.
Jako své sídelní město si vybral Ravennu, město Honoriovo, Placidiino a Valentinianovo. Na rozdíl od svého předchůdce Odoakera však již neobýval tzv. „Vavřínový palác“ (Lauretum), ale nechal vybudovat palác nový v jiné části města a vedle něho pak pro své ariány kostel sv. Martina. Z Theoderichova paláce se pak zachovala jediná zeď, ale kostel jako skvělá ukázka práce ravennských mistrů existuje až do současnosti pod jménem S. Appollinare Nuovo. Z krásných mozaikových obrazů dokončených až třicet let po jeho smrti, kterými byla vyzdobena hlavní chrámová loď, se zachovaly pouze biblické scény provedené až pod samou střechou a postavy osob patřící do doby Theoderichovy vlády mezi okny. Můžeme také předpokládat, že to byl právě on, kdo vystavěl ariánské baptisterium, jenž se dochovalo až do dnešních časů jako kostel S. Maria in Cosmedin. Je také zajímavé, že u státních dílen v přístavu Classis nechal vysušit část mokřin a vysadit zde ovocný sad.
Ravenna má také další památku na Theoderichovu éru – kruhové mauzoleum, jenž si král nechal postavit jako místo posledního odpočinku. Stavba je pozoruhodná svojí kamennou kopulí provedenou z jediného kusu istrijského mramoru, po jejímž obvodu je dodnes dvanáct úvazů pro lana, pomocí níž byla zvednuta a umístěna na své místo jako obrovské umývadlo. Je nepochybné, že právě zde spočinulo tělo mrtvého krále. Na jakou dobu jest ovšem otázka. Existuje totiž pouze jedna zpráva až z doby o tři sta let mladší uvádí, která uvádí, že hrobka je již „dlouho prázdná“.
Za Theoderichovy vlády žila Itálie v míru a těšila se z blahobytu a hojnosti jako nikdy před tím. A tento úspěch se dostavil nejenom díky králově obratné politice a jeho vojenské zdatnosti, ale i díky tomu, jak rozhodně avšak na druhou stranu i humánně prosazoval princip spravedlnosti. Ravennský letopisec např. tvrdí, že král „neudělal nic špatného“. Dobře informovaný historik Procopius pak zmiňuje Theoderichovu spravedlivou vládu a vyzdvihuje zaslouženou loajalitu, kterou mu jeho poddaní projevovali. Atmosféru blahobytu té doby také barvitě líčí Italská kronika:
„Kupci z různých provincií se jenom hrnuli. Pořádek v zemi byl tak perfektní, že kdyby se někdo rozhodl nechat ležet své zlato nebo stříbro třeba na poli, zůstalo by tam bez úhony jakoby bylo uloženo za hradbami města. To dokresluje také ta skutečnost, že nepostavil v žádném městě Itálie žádnou novou bránu a že hradební vrata v žádném městě nemusela být nikdy zavírána. Kdokoliv pak mohl dělat obchody v kterékoliv noční hodině, právě tak jako ve dne. V jeho době šedesát modiů pšenice stálo jeden solidus a třicet amfor vína se prodávalo za stejnou cenu.“
Dlužno však říci, že Italy – přes veškerou prosperitu a dobrou bezpečnostní situaci v jejich zemi – pohled na barbary usazené přímo mezi nimi žádným velkým štěstím nenaplňoval. A ke konfliktu obou národů opravdu nebylo daleko. (497)
Galie
• Král Chlodvík již nechce být ariánem
Ve snaze upevnit vnitřní jednotu své říše se franský panovník Chlodvík I. rozhodl vzdát se ariánské formy své křesťanské víry a přijmout katolicismus svých galorománských poddaných. V tom byl samozřejmě podporován galskou církví, která měla výborné vztahy již s jeho otcem králem Childerichem I. Katolíkem se však s ohledem na svoje germánské válečníky nemohl stát ze dne na den, ale vše se muselo dobře připravit. Tomuto záměru odpovídala i volba manželky – král se tohoto roku oženil s krásnou burgundskou princeznou a horlivou katoličkou Chlotildou (Chlothilda, Chrodichilda), čímž vstoupil do řad nejdůležitějších germánských panovníků. Nová franská královna byla dcerou krále Chilpericha II. Po zavraždění svého otce strýcem Gundobadem byla i se svojí starší sestrou Chronou vyhnána ode dvora. Chrona se stala jeptiškou, ale Chlotilda se zalíbila franskému poselstvu natolik, že ji král Chlodvík požádal o ruku.
• Nechceme žádné rady z Říma!
Galská církev si počíná samostatně a odmítá zasahování papeže do svých záležitostí. Protože všichni Germáni byli ariáni, zůstal vliv římského biskupa omezen pouze na střední a jižní Itálii.
Římská říše
• Další výpad barbarů přes Dunaj
Barbaři využili toho, že severní hranice impéria zůstala po odchodu Ostrogótů do Itálie nechráněná, tohoto roku poprvé přešly Dunaj a napadli římskou Thrákii, Makedonii a Thessalii.
• Další výpad barbarů přes Dunaj
Roku 493 došlo k prvnímu velkému útoku Bulharů proti římské říši. Historik illyrského původu a současně vysoký říšský hodnostář Marcellinus Comes píšící své dílo v Konstantinopoli v první polovině 6. století nám zachoval zprávu o smrtelném zranění vrchního velitele polní armády v Thrákii, magistra militum per Thracias Iuliana způsobeném v noční srážce skythskou zbraní. Za klasicizujícím termínem Skythové, s nimiž se Iulianus střetl, se s vysokou pravděpodobností skrývají Bulhaři. Protože jejich devastující nájezdy nadále pokračovaly, byla proti nim z Konstantinopole vypravena roku 499 velká trestná expedice čítající 15.000 mužů a 520 vozů proviantu a válečného vybavení vedená magistrem militum Aristem.
• Problémy impéria s Bulhary
Po pádu hunské říše roku 454 obývala část Hunů území mezi ústím Dunaje a Dněstru, kde jim vládli dva Attilovi synové. Během vlády výmluvného Zenona, někdy přepadali římské provincie bráněné císařovými ostrogótskými foederáty, jindy dodávali Římanům pomocné sbory. Když však ostrogótský král Theoderich odešel do Itálie, uvolnil jim tím cestu do Thrákie a Illýrie, které utrpěly za Anastasiovy vlády vážné škody. Tito Hunové se nyní stali známými jako Bulhaři, přičemž musíme tyto Bulhary neboli Onogury odlišovat od dalších dvou velkých hunských společenství Kutrigurů, žijícími mezi Dněprem a Donem, a Utigurů z oblasti jižně od Donu. Kdežto tyto dva posledně jmenované kmeny navždy zmizely z dějin, založili Onoguři bulharský stát.
Nepochybně to byli oni, kteří roku 493 napadli impérium, porazili římskou armádu a zabili magistra militum Juliána. Další nájezd je zaznamenán k roku 499, když Aristus, magister militum per Illyricum, ztratil v bitvě s nim čtvrtinu ze své padesátitisícové armády. Jejich plenění se pak opakovalo ještě o tři roky později roku 502, když již táhli Balkánem zcela nerušeně, aniž se jim někdo postavil na odpor.
• Církevní politika císaře Anastasia (zdroj)
(491) Třebaže lid roku 491 změnu na trůně uvítal, popularita nového císaře Anastasia v jeho očích rychle upadala a v Konstantinopoli často propukaly bouře vyprovokované oficiální církevní politikou. Anastasius byl totiž monofyzita, který trval na Zenonově Henotikonu. Příčiny prvého vzbouření roku 493 neznáme, musely ale být vážné, když dav vláčel sochy císaře a císařovny městskými ulicemi. Také Anastasiovy vztahy k ortodoxnímu konstantinopolskému patriarchovi Euphemiovi, který ostatně vystoupil proti jeho povýšení, byly značně napjaté. Euphemius byl totiž věrným doktrínám z Chalcedonu a konspiroval proti alexandrijskému patriarchovi Petrovi i jeho následníku Athanasiovi, kteří oba prokleli Chalcedon i věroučný papežský list Tomus Leonis. K otevření roztržce s císařem pak došlo tehdy, když bez jeho vědomí napsal Euphemius list papeži Felixovi, v němž se dovolával jeho pomoci. Patriarchové Alexandrie a Jeruzaléma jej tehdy před Anastasiem osočili z hereze a na koncilu svolaném roku 496 do Konstantinopole dosáhli potvrzení Henotikonu a jeho odvolání.(→496)