Dějiny středověku v letech 480 – 489

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 480 – 489

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 480 – 489

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 480

Římská říše
Další boje na Balkáně
Císař Zenon se rozhodl situaci na Balkáně řešit vojensky a pomocí darů se mu podařilo přimět Bulhary, aby v létě překročili Dunaj a vojensky zneklidňovali thrácké Góty krále Theodericha Strabona (Šilhavého). Protože tato taktika se osvědčila, zahájily císařovy hlavní vojenské síly válečné operace i proti pannonským Gótům krále Theodericha Amala. Ten však zůstal bezpečně ukryt za hradbami epirského města Epidamnu (Drač, Albánie) a nenechal se vylákat do otevřeného pole.

Narození budoucího krále Theodahada
Kolem roku 480 se narodil sestře krále Theodericha Amala Amalafridě syn Theodahad, budoucí vládce Itálie. Jméno jeho otce neznáme. Již od útlého věku se se svým strýcem účastnil vojenských tažení na Balkáně a pravděpodobně strávil s matkou i nějaký čas v císařském paláci v Konstantinopoli, i když jeho jméno není při této příležitosti výslovně uvedeno.

Další Markianovo povstání
Vnuk východního císaře Markiana a syn západního císaře Anthemia Markianos zahájil minulý rok v Konstantinopoli povstání s cílem uchvátit trůn. Byl však poražen Illem a poslán do exilu v maloasijské Kappadokii. Nevzdal se a tento rok zde inicioval rolnické povstání, které však bylo potlačeno isaurským generálem Trokundem.


Itálie
Vražda posledního legitimního západořímského císaře
Dne 9. 5. byl vládce Dalmácie Julius Nepos zavražděn na svém venkovském statku nedaleko Salonae (Solin u Splitu, Chorvatsko) svými dvořany Viatorem a Ovidiem. V pozadí vraždy zřejmě stál milánský biskup Glycerius, Nepotův předchůdce na západořímském císařském trůně. Italský král Flavius Odoaker připlul do země pod záminkou, že se vrahům pomstí, ale ve skutečnosti Dalmácii anektoval a začlenil do svých držav.

Vražda posledního legitimního západořímského císaře (zdroj)
(477) V květnu roku 480 byl na svém venkovském sídle nedaleko Salon zavražděn poslední legitimní západořímský císař Julius Nepos. Do Dalmácie pak vstoupil vládce Itálie Odoaker a pod záminkou, že musí potrestat jeho vrahy, provincii obsadil a připojil ke svému panství. Pokud Nepos žil, nemohl císař Zenon přistoupit na jeho požadavky a pověřit jej vládou v Itálii, a proto také jeho odpověď delegaci římských senátorů z roku 477 byla tak nejednoznačná a rezervovaná. Nepotovou smrtí se však situace podstatně zjednodušila a císař začal bez problémů uznávat západní konzuly vybrané Odoakerem. Vztahy Ravenny a Konstantinopole však stále byly více než opatrné; k otevřené roztržce pak došlo až roku 486. (486)

Vražda posledního legitimního západořímského císaře, vládce Itálie Odovacar se zmocnil Dalmácie (zdroj)
Nepotova smrt je jen krátce zaznamenána v tehdejších pramenech, které se však ale ani neshodnou na jejím datu. Auctarii Hauniensis ordo prior například zaznamenali k roku 480: „Císař Nepos vládl v Dalmácii a pokoušel se znovu uchopit žezlo vlády, když byl 22. června neočekávaně probodnut vlastními stoupenci.“ Podle Auctarii Hauniensis ordo posterior pak k téže události došlo již 25. dubna.

Fasti vindobonenses priores nám pak nabízejí již třetí datum: „V tom roce byl císař Nepos zavražděn 9. května.“ A Anonymus Valesianus jen krátce poznamenal: „A zůstal tam po dobu pěti let; pak byl zabit svými vlastními stoupenci.“ Tyto různé časové údaje snad znamenají doby, kdy zpráva o císařově smrti dorazila do různých míst; v tom případě by ovšem 25. duben byl nejbližší pravdě. Pokud můžeme těmto pramenům věřit, snažil se Julius Nepos ještě roku 480 získat znovu vládu nad Itálií. A pokud by se mu to i podařilo, nepřineslo by to jeho dalmatským příznivcům žádné výhody, a proto jej zavraždili. Římský kronikář Photius pak mluví o tom, že do spiknutí proti němu byl zapleten i jeho předchůdce na trůne Glycerius, který aktuálně zastával úřad milánského biskupa.
Vládce Itálie Odovacar pak využil Nepotovy smrti, aby se zmocnil Dalmácie. Cassiodorus v té souvislosti zaznamenal: „V té době Odovacar přemohl a zabil v Dalmácii Odiva.“ Auctarii Hauniensis ordo prior jsou pak konkrétnější: „Král Odovacar se odebral do Dalmácie. Když se mu Ovida s armádou postavil na odpor, byl Odovacarem přemožen a zabit 9. prosince. Jakmile byl Ovida poražen a zabit, rozšířil Odovacar své území bitvami a výboji široko daleko.“

Juliovi Nepotovi právoplatně patřil císařský titul, a proto jej můžeme právem považovat za „posledního západního císaře“. Ale nakonec byl všem důležitým hráčům té doyb jen na obtíž: císař Zenon se jej neodvažoval otevřeně podporovat a Odovacarovi zase bránil v ovládnutí Dalmácie. Jeho smrt, která ukončila dlouhý soupis západních římských císařů, pak prošla prakticky bez povšimnutí.

Rozklad Západořímské říše byl již v takovém stádiu, že de facto východořímský císař byl vazalem toho, který seděl v Konstantinopoli a který jej do ůřadu de facto dosazoval/potvrzoval. Nicméně proces změny posledních záapdních císařů nabral takových obrátek, že je východní panovník nestačil schvalovat a tak pro nás všeobecné znám poslední západní císař Romulus Augustulus, vlastně ani nebyl východním panovníkem v úřadu potvrzen. To by nám ale i tak nemělo bránit brát tohoho mladíčka, jako skutečně posledního panovníka západního impéria, protože důvodů k jeho potvrzení či nepotvrzení východních panovníkem mohlo být mnohem víc (politika, vojenské ambice, loutka v rukách ji¨ných atd.).

Na svět přichází Boëthius
V Římě se narodil básník, filozof a významný státní úředník na dvoře ostrogótského krále Theodericha Velikého Anicius Manlius Severinus Boëthius.

Narození Benedikta z Nursie
Roku 475/476/±480 přišel na svět Benedikt z Nursie, zakladatel kláštera Monte Cassino a benediktýnského řádu. Před zahájením své církevní kariéry se hodlal uplatnit ve státní správě, a proto studoval v Římě.


Hispánie
Vizigóti již ovládli celý Pyrenejský poloostrov
Do počátku 80. let 5. století obsadil vizigótský král Eurich celý Pyrenejský poloostrov s výjimkou jeho severozápadní části, která i nadále zůstala v držení germánských Svébů. Na potlačení místní politické samosprávy a na neutěšené poměry 5. století reagovala většina domácího hispanorománského obyvatelstva ozbrojováním a sebeobranou – vznikaly místní ozbrojené síly i lupičské bandy. Tito tzv. bagaudi měli základny mají ve městech a pevnostech a operovali zvláště v Tarragoně a Aracelli.

Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi (zdroj)
Komita Gauterich si mezi lety 479 - 481 podrobil západní část tarragonské provincie, načež postoupil po územích mezi řekami Tajem a Duerem do Lusitánie, kterou úplně anebo alespoň částečně ovládl. Předpokládá se ale, že se o tuto oblast zajímali i Svébové již velmi sžití s místním obyvatelstvem a že svými průniky po starých římských silnicích ohrožovali vizigótské zázemí.

Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)


Noricum
Neklidné časy v bývalém římském Noriku
Sv. Severin utekl z Pasova před germánskými Rugii. Město Vindobona (Vídeň) bylo zpustošeno Góty.


Galie
• Kolem roku 480 zemřel burgundský král Chilperich. Zemřel i presbyter a spisovatel Salvianus z Massilie (*cca 400).


Rok 481

Římská říše
Ostrogótové obléhají Konstantinopol, smrt Theodericha Strabona
Král thráckých Gótů Theoderich Strabon (Šilhavý) došel k závěru, že se s císařem Zenonem nelze dohodnout, a proto se jej rozhodl definitivně zbavit moci a na trůn dosadit jednoho z Markianových bratrů, tj. vnuků stejnojmenného císaře. Jakmile si tento rok uvolnil ruce vázané dosud v bojích s Bulhary, zahájil válečné operace proti císařské armádě v Thrákii a jeho vojsko postoupilo až k samotné Konstantinopoli. První nápor byl veden na hlavní městské brány, avšak Illovy isaurské oddíly jej odrazily. Gótové pak zaútočili ze Sykai přes Zlatý roh a pronikli až k Hestai a Sosthenionu u Bosporu, odkud se pokoušeli probít do Býthinie a vést třetí útok ještě z maloasijské pevniny, tzn. z Chalkedonu (Kadiköy, předměstí Istanbulu, Turecko). Císařské loďstvo však bylo na místě a velmi rychle tento jejich pokus zlikvidovalo. Po ztroskotání útoku na Konstantinopol přesouval Strabon své síly do Řecka a postupoval na západ po via Egnatia. Ve Stabula Diomédis (mezi Filippoi a Maximianopolí, tj. severně od Maróneie ve východním cípu Řecka) měl však drobnou nehodu – jeho kůň se splašil, on z něho spadl a narazil se na hrot kopí. Protože silnice vedla do Epidamnu (Drač, Albánie), opevněné základny dalšího gótského vůdce Theodericha Amala, není vyloučeno, že Strabon s ním chtěl naplánovat nějakou společnou válečnou akci. Novým vládcem thráckých Gótů se stal Strabonův syn Rekitach, který zavraždil své dva strýce, jenž měli být jeho spoluvládci.

Ostrogótové obléhají Konstantinopol, smrt Theodericha Strabona
Marcianova vzpoura, která propukla roku 479, dala Theoderichovi Strabonovi záminku k tažení na Konstantinopol s úmyslem dopomoci mu k trůnu. Třebaže do bojů na straně vzbouřenců již nestačil zasáhnout, přijal ve svém táboře dva z nich a odmítal je vydat, pokud nedostane peníze. Císař Zenon se však nenechal vydírat, zbavil jej všech hodností a prohlásil jej veřejným nepřítelem. Strabon se tedy znovu se spojil s Theoderichem Amalem, načež se s vervou pustil do devastace Thrákie. Zenon se spojil s Bulhary od dolního toku Dunaje, které však Strabon roku 481 porazil, načež vyrazil na Konstantinopol – překvapení bylo dokonalé a Gótové by mohli město snadno obsadit, kdyby Illus na poslední chvíli neobsadil městské brány palácovou gardou. Pak se Strabon pokusil proniknout do Bithýnie v Malé Asii, byl však na moři poražen a donucen odejít do Thrákie, odkud se spolu se svým synem Recitachem a třiceti tisíci přívrženci vydal do Řecka. Ale v místě zvaném Stable Diomedis jej jednoho rána kůň shodil ze sedla tak nešťastně, že se smrtelně zranil o kopí, které stálo zaraženo do země hrotem na horu nedaleko jeho stanu. Po Strabonově smrti nastoupil na jeho místo Recitach a vládl z Thrákie, přičemž „vykonal ještě více odporných činů než vykonal jeho otec.“ (482)

Roztržka mezi císařem Zenonem a Illem
Netrvalo dlouho (479a císařovna Ariadna začala naléhat na svého manžela Zenona, aby povolal zpět císařovnu Verinu. Císař však nechtěl věc rozhodnou a prohlásil, že vše záleží na Illovi. Císařovna tedy nechala pro Illa poslat a se slzami v očích jej prosila, aby propustil její matku. A Illos se jí zeptal:
„Proč o to žádáte, když ona se postavila proti Vašemu manželovi a usilovala o povýšení jiného člověka?“
Ariadna se tedy obrátila na Zenona:
„Koho tedy chcete v paláci – mě nebo Illa?“
„Zařiďte si to, jak chcete. Já dávám přednost Vám“, zněla odpověď.
A tak Ariadna přiměla jednoho muže palácové stráže – scholariů jménem Sporacius, aby porušil svoji přísahu a pokusil se Illa zavraždit. Sporacius si na něho počkal v hipodromu a zaútočil na něj svým mečem. Úder na jeho hlavu však nevedl nepříliš obratně, neboť se mu podařilo svému protivníkovi utít pouze ucho. Svůj čin okamžitě zaplatil životem a byl na místě doslova rozsekán na kusy.

Illus nyní neuvěřil Zenonovu prohlášení, že s tím nemá nic společného, a když se mu zranění zahojilo, požádal jej o svolení, aby směl opustit Konstantinopol. Císař mu vyhověl, odvolal jej z úřadu magistra officiorum (představený císařských kanceláří) a jmenoval je vrchním velitelem na Východě (magistr militum per Orientem). Illus pak spolu s Marsem, pohanským kvestorem Pamprepiem a velkým množství svých dalších přátel a přívrženců opustil město a usídlil se v Antiochii (roku 481 nebo 482). Krátce nato za ním přicestoval patricius Leontius a požadoval vydání císařovny Veriny. Illus jej však získal na voji stranu a Leontius se již do Konstantinopole nevrátil. Roztržka mezi císařem a jeho mocným generálem tak byla již definitivní a vojenský střet obou Isaurů nevyhnutelný.

Illova strana nyní marně usilovala o získání Egypta zmítaného náboženskými spory; na druhou stranu nepřátelské akce Ostrogótů bránily císaři Zenonovi vojensky zasáhnout dříve než koncem roku 483 či počátkem roku 484.

Henotikon (A.D. 481)
Teologické doktríny koncilu v Chalkedonu přinesly mnoho zla do východních provincií římského impéria. Věroučné spory často provázené násilnostmi rozštěpily církev, přičemž císařové velmi brzo poznali, ze bude nemožné potlačit monofyzitismus stejně rychle jako předtím ariánství. Např. egyptské Alexandrie byla tak plně oddána doktríně jedné Kristovy přirozenosti, že okamžitě po smrti císaře Marciana se nespokojenost doutnající dosud pod povrchem rozhořela jasným plamenem a propukla otevřená vzpoura. Energický monofyzita Timotheus Ailuros se postavil proti ortodoxnímu patriarchovi Proteriovi, který byl o Velikonocích roku 457 zavražděn přímo v baptisteriu a jeho mrtvola pak vláčena ulicemi. Timotheus nyní poslal císaři Leonovi list, v němž požadoval svolání nového koncilu. Císař reagoval tak, že se formálně dotázal na názor biskupa jeruzalémského, římského, antiochijského, konstantinopolského a dalších předních církevních činitelů. Když ti však Timotheovy teologické názory odmítli, poslal jej roku 460 do vyhnanství na Chersonesos (Krym). V syrské Antiochii vedl Timotheovy přívržence Petr Fullo, který jen za vlády Leonovy dvakrát usedl na tamní patriarší stolec a dvakrát jej musel opustit.

Když se ujal vlády Basiliscus, začalo se monofyzitům blýskat na lepší časy a Petr a Timotheus se opět mohli postavit do čela svých církevních obcí v Antiochii a v Alexandrii. Basiliscus vydal Encyklikon, v němž odsoudil nejenom koncil v Chalkedonu, ale i věroučný list Tomus Leonis papeže Leona Velikého. Tím si však přivodil problémy, jimiž nebyl schopen čelit – ortodoxní mniši se ozbrojili a v Konstantinopoli propukly pouliční bouře a dokonce patriarcha Acacius, který rozhodně nezastával nějaké extrémní názory, se postavil proti císařově církevní politice. Basiliscus se tedy stáhl a v Antiencyklikonu zase vše odvolal. Obnovit klid v církvi se mu však za jeho krátké vlády již nepodařilo. Tohoto úkolu se tedy ujal až císař Zenon spolu se svými poradci patriarchou Acaciem a pravou rukou Timotheovou Petrem Mongem. Nakonec bylo rozhodnuto příliš neupozorňovat na rozdílné názory monofyzitů a ortodoxních a nezmiňovat se o koncilu v Chalkedonu s tím, že závěry velkých církevních shromáždění v Nikai a Konstantinopoli, které obě strany uznávaly, budou dostatečným poutem křesťanského společenství na Východě.

Henotikon, list zaslaný císařem egyptské církvi, byl krok tímto směrem. Zenon v něm proklel Nestoria a Eutychia a postavil se za doktríny z Nikaie a Konstantinopole, přičemž anathemizoval každého, kdo by učil podle Chalkedonu nebo „něčeho jiného“. Pokud císař chtěl tímto dokumentem získat ortodoxní, tak hrubou chybou byla negativní zmínka o Chalkedonu, neboť tou vyšlo najevo, že není jeho dogmatům příznivě nakloněn. Na rozdíl od ortodoxních však monofyzité list přijali, neboť jej mohli interpretovat v tom duchu, že jim dává volnou ruku v útocích na Chalkedon a Tomus Leonis.
Zbývá ještě poznamenat, že jak Basiliscus svým Enkyklikonem, tak Zenon svým Henotikonem uplatňoval právo císaře zasahovat do církevních záležitostí a rozhodovat o sporných teologických doktrínách, čímž vlastně suploval funkci církevního koncilu. To samozřejmě nebyl Řím ochoten připustit a papež Simplicius si s patriarchou Acaciem vyměnili podrážděné dopisy. Římská synoda nakonec Acacia a Petra Monga, jenž se mezitím stal patriarchou alexandrijským, odsoudila a exkomunikovala. Přesto však za cenu této roztržky se Západem Henotikon nakonec usmířil umírněné egyptské a syrské monofyzity s konstantinopolskou církví a do jisté míry zabezpečil církevní smír na Východě na dobu třiceti let. Tvrdé jádro monofyzitů však zůstávalo neoblomné. (viz též 482)


Severní Afrika
Král Hunerich likviduje šlechtickou opozice; represe proti africkým katolíkům
Vandalský král Hunerich anuloval dynastické nároky svého mladšího bratra Theodoricha tím, že změnil nástupnický řád ve prospěch svého syna Hildericha a Geiserichův seniorát nahradil nástupnictvím v přímé linii. Poté co Theoderichova manželka a vandalská šlechta tuto změnu odmítla, zahájil Hunerich tvrdé represe. Bratra i s mnoha příbuznými nechal deportovat, švagrovou a synovce poručil popravit mečem, běžnými tresty pro opoziční aristokraty bylo vyhnání na poušť nebo na ostrovy, upálení aj. Nepohodlný byl zlikvidován s celou rodinou, příbuzenstvem a služebnictvem, aby nezůstal nikdo, kdo by se mohl mstít. Popravě se nevyhnul ani Heldika, správce země ke konci vlády Hunerichova otce krále Geisericha, ariánského patriarchu Jucunda veřejně upálili, zatímco jiné ariánské kněze předhodili dravé zvěři, neboť panovník byl přesvědčen, že církev mu musí bezvýhradně sloužit. Úředníka, který vyhledal azyl v ariánském kostele, se sice neodvážil zabít, ale odsoudil jej k těžké práci a pravidelnému bití. Opozici se mu tak podařilo zlikvidovat ještě v tomto nebo až v příštím roce.
Hunerich jako zuřivý arián se nyní rozhodl definitivně skoncovat i s katolickou církví a uchýlil se ke lsti. Využil žádosti císaře Zenona a dcery Valentiniana III. Placidie Mladší a naopak udělil katolickému kultu plnou svobodu. V červnu tedy mohl na dvacet šest let uprázdněný biskupský stolec v Kartágu usednout přímý a nepoddajný katolík Eugenius, otevřely se katolické kostely a povoleny byly katolické bohoslužby. Nyní však Hunerich to samé požadoval po císaři pro východní ariány, jinak prý všechny katolíky vyžene na poušť. Velmi dobře věděl, že Konstantinopol na něco takového nikdy nepřistoupí a že to dobře zdůvodní nadcházející represe.

Ačkoliv africká církev byla pod nadvládou Vandalů chudá, zahájila velkolepou charitativní činnost. Ariánský kartaginský biskup Cyrola v tom viděl nepříjemnou konkurenci a stěžoval si, že katolíci nebrání ve vstupu do svých kostelů ani mužům a ženám „v barbarském oděvu“, který ovšem nenosili jen Vandalové, ale i římští úředníci v králových službách. Pokud byl někdo přistižen, že v takovém oděvu do katolického kostela vešel, byl okamžitě potrestán skalpováním (decapillatio). Vandalům a postupně i všem královským úředníkům římskoprovincionálního původu se tak mělo bránit v možnosti praktikovat katolické náboženství.


Galie
Smrt krále Childericha, vlády se ujímá Chlodvík
Roku 481/482 zemřel král sálských Franků Childerich I. (tj. „Silný v boji“) ve své rezidenci v Tornaku (Tournai, Francie) a byl i se svými poklady pohřben u farního kostela sv. Brictia. Na trůnu jej vystřídal jeho šestnáctiletý syn, „gangster na královském trůně“ Chlodvík I. (též Chlodwig, Hlodwig, Chlodovechus, Chlodoveus, Luduin, Lodoin i Ludoecus, jemuž bychom dnes říkali Ludvík, v překladu „Slavný v boji“). Mladý král měl velké ambice – chtěl se stát králem celé Galie a spojit své drsné válečníky s civilizovaným románským obyvatelstvem. Galorománi však byli katolíci a nikdy by nepřijali vládu nějakého ariánského krále. Chlodvík se tedy rozhodl konvertovat k jejich víře a sdělil svůj záměr čelnému představiteli galské církve remešskému arcibiskupovi Remigiovi, s nímž si dopisoval už od svých mladých let. Dostalo se mu od něho příslibu podpory.

• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.


Hispánie
Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Komita Gauterich si mezi lety 479 - 481 podrobil západní část tarragonské provincie, načež postoupil po územích mezi řekami Tajem a Duerem do Lusitánie, kterou úplně anebo alespoň částečně ovládl. Předpokládá se ale, že se o tuto oblast zajímali i Svébové již velmi sžití s místním obyvatelstvem a že svými průniky po starých římských silnicích ohrožovali vizigótské zázemí.

Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)


Perská říše
Velké povstání v Arménii
Roku 481 utrpěl perský král Perozes těžkou porážku od barbarských Kušánů ovládajících v té době kaspické nížiny od Asterabadu až po Derbend. Na to se okamžitě vzbouřili křesťanští Iberové (přibližně dnešní Gruzie), zabili svého zoroastrického krále Vazkena a na trůn dosadili svého souvěrce Vaktanga. Perský guvernér Arménie pak s rozkazem potlačit tuto vzpouru shromáždil všechny dosažitelné vojáky a vyrazil na sever zanechav Arménii svému osudu. A země opravdu povstala…
Vůdce arménské šlechty Vahan Mamikonean byl zpočátku opatrný, neboť pochyboval o tom, zda jeho země může vojensky uspět proti obrovskému perskému impériu, a také velmi dobře věděl, že nelze spoléhat na pomoc římského císaře. Ale nakonec jej přesvědčil entuziasmus jeho krajanů – všude kolem něho křesťané povstávali, ozbrojovali se a společně přísahali, že buďto padnou anebo si vybojují svobodu, zatímco Peršané a jejich přisluhovači prchali ze země. Hlavní město Arménie Artaxata (dnes Artašat) padlo po obležení křesťanům do rukou a po něm i celá země. Pak si vybrali muže, kteří jim měli vládnout – Sahaga z rodu Bagratidovců jako svého krále a Vahana Mamikoneana jako svého vrchního armádního velitele (sparapeta).

Zpráva o těchto událostech donutil perského guvernéra Ader–Vešnapse opustit Iberii a vrátit se do Arménie. V bitvě na řece Araxes však byla jeho nepříliš velká armáda skládající se z Atropaténů (severozápad dnešního Íránu), Médů (jižně od Kaspického moře) a Kadusiů (médský kmen jihozápadně od Kaspiku) napadena a poražena rovněž malou arménskou armádou pod velením Vahanova bratra Vasaga. Samotný perský guvernér pak padl v boji. Tím skončili bojové operace roku 481. (→482)

Rok 482

Římská říše
Ostrogótové plení Balkán
Vůdce pannonských Gótů král Theoderich Amal využil války, kterou vedl císař Zenon I. proti thráckým Gótům krále Rekitacha, vytáhl ze své základny ve městě Epidamnu (Drač, Albánie) a vyplenil velkou část jihozápadního Balkánu.

Ostrogótové plení Balkán
Roku 481 nechal „nevděčný“ císař Zenon zavraždit schopného velitele illyrské armády Sabiniana Magna, který dosud držel na uzdě Góty Theodericha Amala. Generálovým nástupcům Janovi Skythovi a jakémusi Moschianovi (podle jména zřejmě pocházel z pohoří na pomezí Arménie, Ibérie a Kolchidy) se již tak nedařilo – Teoderich se vymanil se z Epiru na západě Řecka a zpustošil Makedonii a Thessalii, kde se zmocnil jejího hlavního města Larissy. To donutilo císaře vyjednávat a uzavřít s nimi novou dohodu, podle níž jim předal k obývání část Moesie a Dacie ripense a Theodericha jmenovat magistrem militum. (A.D. 483. 483)

Henotikon
Po smrti ortodoxního alexandrijského patriarchy Timothea Salophakiola v únoru tohoto roku se císař a konstantinopolský patriarcha Akakios odvrátili od striktně prochalkedonské politiky a snažili se urovnat vztahy mezi ortodoxními a monofyzity. Aby zabránili náboženským střetům, které v Egyptě již připomínaly občanskou válku, dosadili na alexandrijský biskupský stolec opět monofyzitu Petra Monga a společně vydali Henotikon, vlastně Edikton Zenonos, jenž měl být základem náboženského smíření Konstantinopole s Alexandrií. Text dokumentu zformuloval Akakios. Závěry koncilu v Nikai (325) a Konstantinopole (381) potvrzené na jednání v Efesu (431) vyhlásil jako závazné, s čímž i monofyzité bezvýhradně souhlasili. Aby si je Akakios získal, výslovně potvrdil dvanáct anathemat Kyrilla Alexandrijského proti Nestoriovi a spolu s Eutychem jej proklel. Ani slovem se však nezmínil o papežském věroučném listě Tomus Leonis a o chalkedonském koncilu. Protože se mu tak podařilo vlastní předmět sporu obejít, měl Henotikon pro tento okamžik úspěch, třebaže nemohl uspokojit nekompromisní odpůrce ortodoxie, kteří trvali na jejich vysloveném zatracení. Arcibiskup Petr Mongos Henotikon podepsal, což zase ale vyvolalo rozkol v egyptské církvi a odtržení tzv. akefalů („bezhlavých“), proti se postavil i ortodoxní antiochijský patriarcha Kalandion, který ale byl na základě své podpory uzurpátorovi Leontiovi a Illovi sesazen a vypovězen do egyptské pouště. Henotikon uznal a Kaladiona na biskupském stolci vystřídal již jednou z Antiochie vyhnaný monofyzita Petr Fullo (Valchář). Mezi největšími patriarchy východu tedy konečně zavládl mír, daní však byla roztržka s Římem, jehož papežové, stojící pod ochranou krále Odoakera a poté Theodericha, torpédovali snahu císaře Zenona a jeho nástupce Anastasia o církevní jednotu. Již Simplicius (468 – 483) odmítl uznat ve funkci Petra Monga, konflikt eskaloval za Simpliciova nástupce Felixe III. do podoby schizmatu mezi Římem a Konstantinopolí. Nakonec se snaha o usmíření ukázala marnou a ortodoxní i monofyzité setrvali v „nesmiřitelném odporu“.

Roztržka mezi císařem Zenonem a Illem
Netrvalo dlouho (479) a císařovna Ariadna začala naléhat na svého manžela Zenona, aby povolal zpět císařovnu Verinu. Císař však nechtěl věc rozhodnou a prohlásil, že vše záleží na Illovi. Císařovna tedy nechala pro Illa poslat a se slzami v očích jej prosila, aby propustil její matku. A Illos se jí zeptal:
„Proč o to žádáte, když ona se postavila proti Vašemu manželovi a usilovala o povýšení jiného člověka?“
Ariadna se tedy obrátila na Zenona:
„Koho tedy chcete v paláci – mě nebo Illa?“
„Zařiďte si to, jak chcete. Já dávám přednost Vám“, zněla odpověď.
A tak Ariadna přiměla jednoho muže palácové stráže – scholariů jménem Sporacius, aby porušil svoji přísahu a pokusil se Illa zavraždit. Sporacius si na něho počkal v hipodromu a zaútočil na něj svým mečem. Úder na jeho hlavu však nevedl nepříliš obratně, neboť se mu podařilo svému protivníkovi utít pouze ucho. Svůj čin zaplatil životem a byl na místě okamžitě doslova rozsekán na kusy.
Illus nyní neuvěřil Zenonovu prohlášení, že s tím nemá nic společného, a když se mu zranění zahojilo, požádal jej o svolení, aby směl opustit Konstantinopol. Císař mu vyhověl, odvolal jej z úřadu magistra officiorum (představený císařských kanceláří) a jmenoval je vrchním velitelem na Východě (magistr militum per Orientem). Illus pak spolu s Marsem, pohanským kvestorem Pamprepiem a velkým množství svých dalších přátel a přívrženců opustil město a usídlil se v Antiochii (roku 481 nebo roku 482). Krátce nato sem za ním přicestoval patricius Leontius a požadoval vydání císařovny Veriny. Illus jej však získal na voji stranu a Leontius se již do Konstantinopole nevrátil. Roztržka mezi císařem a jeho mocným generálem tak byla již definitivní a vojenský střet obou Isaurů nevyhnutelný.
Illova strana nyní marně usilovala o získání Egypta, právě teď zmítaného náboženskými spory. Na druhou stranu akce nepřátelských Ostrogótů bránily císaři Zenonovi vojensky zasáhnout dříve než koncem roku 483 či počátkem roku následujícího. (483)

Narození císaře Justiniána
Dne 5. 5. 482/11. 5. 483 se v Tauresiu narodil římský císař Justinián I.

Galie
• Smrt franského krále Childericha, vlády se ujímá Chlodvík
Roku 481/482 zemřel král sálských Franků Childerich I. (tj. „Silný v boji“) ve své rezidenci v Tornaku (Tournai, Francie) a byl i se svými poklady pohřben u farního kostela sv. Brictia. Na trůnu jej vystřídal jeho šestnáctiletý syn, „gangster na královském trůně“ Chlodvík I. (též Chlodwig, Hlodwig, Chlodovechus, Chlodoveus, Luduin, Lodoin i Ludoecus, jemuž bychom dnes říkali Ludvík, v překladu „Slavný v boji“). Mladý král měl velké ambice – chtěl se stát králem celé Galie a spojit své drsné válečníky s civilizovaným románským obyvatelstvem. Galorománi však byli katolíci a nikdy by nepřijali vládu nějakého ariánského krále. Chlodvík se tedy rozhodl konvertovat k jejich víře a sdělil svůj záměr čelnému představiteli galské církve remešskému arcibiskupovi Remigiovi, s nímž si dopisoval už od svých mladých let. Dostalo se mu od něho slibu podpory.

Smrt Sidonia Apollinaria
Roku 482/487 zemřel v Arvernum (Clermont-Ferrand, Francie) místní biskup, politik a básník Sidonius Apollinaris. Známe od něho 24 básní a tři chvalozpěvy na císaře Avita, Maioriana a Anthemia.

• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.


Norikum ripense
Smrt sv. Severina
Dne 8. 1. zemřel ve svém klášteře ve Favianis (Mautern, Rakousko) sv. Severinus. Favianis se ještě za jeho života, údajně se souhlasem rugijského krále Felethea (Feby, Fevy), dostalo pod moc jeho bratra Ferderucha. Severinus se i na něho pokoušel působit, aby žil v míru s obyvateli města a s mnichy jeho kláštera. Ihned po jeho smrti však Ferderuch klášter důkladně vyloupil, ačkoli se v něm jistě žádné skutečné veliké poklady nenacházely. Mešní kalich byl např. jen ze stříbra. Barbaři však nepohrdli ani oděvy, které tu byly věřícími shromážděny pro chudé; nechali prý stát pouze holé stěny. Nepochybně to svědčí o tom, že chudoba v době stěhování národů nepostihovala jen provinciální obyvatelstvo bývalé římské říše, ale mnohdy i barbary, kterým chyběla dlouhodobější údobí usedlosti na jediném místě. Krátce po vyloupení Severinova kláštera byl Ferderuch zabit Feletheovým synem Frederikem (Friderikem), snad proto, že u Rugiů nebylo tehdy ještě ustálené nástupnictví po přímé linii (z otce na syna), ale následníkem se po Feletheově smrti mohl stát i jeho bratr.

Ke konci svého života Severinus předpověděl, že Římané Norikum opustí. A opravdu roku 488 po porážce Rugiů odvolal Odoaker ze zpustošené země poslední zbývající vojenské posádky, dále úředníky i s jejich rodinami včetně těžce zkoušeného římského provincionálního obyvatelstva. Mniši Severinova kláštera splnili přání svého učitele a vzali sebou i jeho tělo. Usadili se v kastelu Lucullanum u Neapole, kde je jakási ctihodná žena nechala důstojně pohřbít. V Lucullanu později vznikl klášter, jehož třetí opat Eugippius († po roce 533) kolem roku 511 jeho život ve svém díle „Vita s. Severini“ popsal.


Severní Afrika
Král Hunerich potlačil šlechtickou opozici
Tvrdými represemi proti odpůrcům svého nového nástupnického řádu se vandalskému králi Hunerichovi podařilo zlikvidovat šlechtickou opozici. Nyní přijdou na řadu afričtí katolíci.

Hispánie
Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)


Perská říše
Velké povstání v Arménii
Někteří Arméni se připojili k revoltě iberského (gruzínského) krále proti perské říši a přesvědčili Vahana Mamikoneana, aby je vedl. Za marzapana (guvernéra) si dosadili bagratovského knížete Sahaka II., na evangelium si odpřísáhli věrnost a posíleni hunskými žoldnéři poslanými z Iberie a možná i Římany dosáhli ve válce s Peršany „jistých vojenských úspěchů“. Ale iberský král byl poražen a zahnán na útěk, Sahak i s ostatními zabit a Vahan – podobně jako roku 451 Vardan – opuštěn arménskými knížaty.

Velké povstání v Arménii
Roku 482 vyslal perský král Perozes dvě armády, aby obnovily suverenitu říše v oblasti Kavkazu – první pod Ader–Narsemproti Arménům a druhou pod Mihranem proti Iberům (cca dnešní Gruzie). Sparapet Vahan Mamiknean svedl s Ader–Narsem na pláni u Ardazu tvrdý boj, v němž se především vyznamenal arménský král Sahag. Iberský král Vaktang však velmi brzo poznal, že není dostatečně silný na to, aby s úspěchem čelil Mihranovi, a proto požádal Arménii o pomoc. A Arméni mu vyhověli a se všemi svými silami vyrazili do Iberie. Ale za jejich velkorysost se jim nemělo dostat odměny, neboť Vaktang je zradil a uzavřel separátní mír s Peršany. Arméni pak čelili obrovské přesile a byli úplně rozdrceni v bitvě, kde jejich král Sahag a jeden z Vahanových bratrů jménem Vasag padli. Vahan sám pak unikl v čele pouhé hrstky mužů a skryl se v horák kolem Daiku na hranicích Arménie a Iberie. Ale Mihran byl důsledný a „štval jej po horách“ a jistě by jej i do roka zlikvidoval, kdyby jej jeho vládce Perozes neodvolal, protože potřeboval pomoc v boji proti Kušánům z kaspických nížin. Mihran tedy evakuoval celou provincii, načež Vahan obnovil držení celé země. (→483)


Rok 483

Severní Afrika
Král Hunerich zasahuje proti katolíků
Když se vandalský král Hunerich nesetkal s kladným ohlasem své mezinárodní proariánské politiky, změnil svůj postoj vůči severoafrickým katolíkům přímo drasticky. Nejprve nařídil přestup na ariánskou víru všem, kteří dosud pracovali v královských úřadech. Neuposlechnutí bylo trestáno nejenom ztrátou úřadu, ale i vyhnanstvím na Sicílii nebo Sardinii, ostrovy, které se pod vandalským panstvím nacházely od doby neúspěšné Basiliskovy výpravy. Lze–li věřit číselnému údaji Victora z Vity, bylo tohoto roku shromážděno téměř pět tisíc katolických kněží, laiků, jáhnů a biskupů ve městech Sicca Veneria (El–Kef, Tunisko) a Lares a odsud deportováno ještě do mnohem krušnějšího vyhnanství – do stepních pustin na hranicích provincie Byzaceny, ovládaných kočovnými Berbery. Jejich hromadná cesta do vyhnanství, jejímž svědectvím jsou i archeologicky objevené zbytky kapličky vyhnanců, byla spojena s velkým utrpením. K jídlu jim Vandalové např. poskytovali jen obilí, které neměli možnost nikde semlít, a po určitou dobu byli drženi ve stísněném prostoru, z něhož neměli ani možnost vzdálit se za svými potřebami. Toho, kdo nemohl chodit, přikázali prý Berberům na provaze smýkat po zemi, takže postupně umírali krutou smrtí.
Dne 17. 5. vydal Hunerich edikt, jímž přikázal všem katolickým biskupům, aby se s ariánskými kněžími dne 1. 2. následujícího roku sešli v Kartágu k teologické disputaci, při níž měli dokázat pravost své víry z Písma svatého, nebo ji proklít na základě usnesení koncilů z Ariminia (Rimini, Itálie) a isaurijské Seleukii na Kalykadnu (Silifke, Turecko) roku 359, na kterých bylo schváleno poloariánské dogma. Protože Hunerichovou snahou bylo přesvědčit, že katolíky potlačuje jako prokázané a usvědčené kacíře, nezakázal jim prozatím ještě obsazovat uprázdněné biskupské stolce, ale ve prospěch státní pokladny zabavoval majetek zemřelých biskupů a kdo chtěl nastoupit na jejich místo, musel do státní pokladny odevzdat pět set solidů, což byla částka skutečně dosti vysoká. V římské říši by za ni jeden člověk mohl žít zhruba sto let.
Victor z Vity, který je nejdůležitějším zpravodajem o osudech africké církve v době Hunerichovy vlády, popisuje královo jednání jako nesmírně zchytralé a kruté zároveň. Některé Hunerichovy akce nás dodnes udivují svou promyšleností a jiné sadismem, který je stěží možný vysvětlit jen jeho snahou o politický prospěch, ba ani pouhým náboženským fanatismem, třebaže – podobně jako jeho otec Geiserich – mluvil o afrických územích, obývaných Vandaly, jako o oblastech, které jim podstoupil Bůh. Někteří historikové se domnívají, že král musel být vlastně psychopat.


Římská říše
Roztržka císaře Zenona s Illem, mírová smlouva s Góty
Císař Zenon zorganizoval již třetí vražedný útok na svého vlivného isaurijskéko krajana Illa. Ten však atentát s těžkým zraněním přežil, načež si vynutil jmenování vrchním velitelem na východě (magister militum per Orientem). Odešel z hlavního města a s podporou císařovny Veriny, vdovy po Leonovi I., vyvolal vzpouru. Protože Zenon nemohl válčit na dvou frontách, uzavřel mírovou dohodu s králem pannonských Gótů Theoderichem Amalem, která byla pro Góty bezprecedentně výhodná. Císař Amala jmenoval vysokým císařským velitelem (magistrem militum praesentalis) a konzulem pro následující rok a jeho lidem přidělil půdu v Poříční Dácii a Dolní Moesii, za což Theoderich souhlasil se společným tažením proti Illovi. Amal se nyní rozhodl zlikvidovat krále konkurenčních thráckých Gótů Rekitacha, k čemuž došlo na přelomu roku 483 a 484. Rekitach, syn zemřelého Theodericha Strabona, se tehdy vracel z lázní a mířil na hostinu do Bonofatianai, což asi bylo předměstí Konstantinopole. Na místo však nikdy nedorazil, protože byl zavražděn Amalovými agenty. Většina jeho lidí zlákaná velkými ročními platbami, kterými Theoderich mohl podělit své přívržence, se přidala ke svým pannonským soukmenovcům, někteří však přešli na stranu císaře. Splynutím thráckých a panonských Gótů vznikli Ostrogóti.

Mírová smlouva s Góty
Roku 481 nechal „nevděčný“ císař Zenon zavraždit schopného velitele illyrské armády Sabiniana Magna, který dosud držel na uzdě Góty Theodericha Amala. Generálovým nástupcům Janovi Skythovi a jakémusi Moschianovi (podle jména zřejmě pocházel z pohoří na pomezí Arménie, Iberie a Kolchidy) se již tak nedařilo – Teoderich se vymanil se z Epiru na západě Řecka a zpustošil Makedonii a Thessalii, kde se zmocnil jejího hlavního města Larissy. To donutilo císaře vyjednávat a uzavřít s nimi roku 483 novou dohodu, podle níž jim předal k obývání část Moesie a Dacie ripense a Theodericha jmenovat magistrem militum. (486)

Vojenské akce proti vzbouřenému Illovi
Illus neuvěřil Zenonovu prohlášení, že s atentátem nemá nic společného, a když se mu zranění po useknutém uchu zahojilo, požádal jej o svolení, aby směl opustit Konstantinopol. Císař mu vyhověl, odvolal jej z úřadu magistra officiorum (představený císařských kanceláří) a jmenoval je vrchním velitelem na Východě (magistr militum per Orientem). Illus pak spolu s Marsem, pohanským kvestorem Pamprepiem a velkým množství svých dalších přátel a přívrženců opustil metropoli a usídlil se v Antiochii (roku 481 nebo roku 482). Krátce nato sem za ním přicestoval patricius Leontius a požadoval vydání císařovny Veriny. Illus jej však získal na voji stranu a Leontius se již do Konstantinopole nevrátil. Roztržka mezi císařem a jeho mocným generálem tak byla již definitivní a vojenský střet obou Isaurů nevyhnutelný.

Illova strana nyní marně usilovala o získání Egypta právě zmítaného náboženskými spory. Na druhou stranu akce nepřátelských Ostrogótů bránily císaři Zenonovi vojensky zasáhnout dříve než koncem roku 483 či počátkem roku následujícího. Jakmile si mírovou smlouvou s Góty konečně uvolnil ruce, nařídil Illovi, aby propustil jeho bratra Longina, kterého tak dlouho věznil. Když to Illus odmítl, odňal mu vrchní velení na Východě (magister militum per Orientem) a nahradil Janem Skythem. V tutéž dobu pak vyhnal jeho sympatizanty z Konstantinopole a jejich zabavený majetek poručil rozdělit mezi města své rodné Isaurie. Válka, která následovala, pak trvala po celé čtyři roky.
Po celou tu dobu (482 – 484), co se Illus držel v Antiochii, se snažil získat co největší množství spojenců a být maximálně populární. Pro nadcházející střet s císařem počítal hlavně s podporou ortodoxních zastánců závěrů koncilu v Chalkedonu, které tak pobouřil Zenonův monofyziticky laděný edikt Henotikon (A.D. 481), jenž výslovně popíral dogmata přijatá církevními otci na tomto shromáždění. Vzhledem k tomu, že do jeho společnosti náležel i pohanský filozof Pamprepius, snad může usuzovat, že spoléhal i na vyznavače tradičního náboženství. Díky jeho přímluvě dostal tento muž původem z egyptského města Panopolis ještě v Konstantinopoli vysoký titul kvestora a poté jej i doprovázel do Sýrie.
Illus sám jako isaurijský barbar nemohl usilovat o císařský purpur, a proto musel korunovat loutkového vládce a vládnout jeho jménem. Jeho volba nakonec padla na Marciana, který se již jednou (roku 479) o uzurpaci neúspěšně pokusil a nyní trávil čas jako vězeň v jakési isaurijské pevnosti. Illus a Marcianus se nyní obrátili s žádostí o podporu na patricia a vládce Itálie Odoakera, napsali perskému králi Perozovi a některým satrapům římské Arménie.
Zatímco Odoaker svoji intervenci do záležitostí Východu odmítl rovnou, Peršané a Arméni se otevřené odpovědi vyhnuli a prohlásili, že zasáhnou, „až přijde čas“. Velká porážka, kterou však Peršanům uštědřil hunští Hefthalité, a smrt krále Peroza (484) však tyto potenciální spojence definitivně vyřadila ze hry.

Zeno nyní vyslal proti rebelův své isaurijské oddíly pod velením nového magistra militum per Orientem Jana Skytha. Ve stejnou dobu přehodnotil Illus své plány a vstoupil do aliance se svým dávným nepřítelem císařovnou Verinou, tj. Zenonovou tchýní, propustil ji z isaurijského vězení a dopravil do Tarsu, kde mohla odložit svůj šat mnišky a opět se odít v roucho císařovny. Pak sesadil Marciana a Verině poručil, aby římským císařem korunovala patricia Leontia. Zprávu o jeho povýšení pak poslal Verininým jménem do všech východních provincií i do Egypta. V dopise císařovna tvrdí, že impérium patří ji a že to je ona, komu byla vláda udělena, a ne Zenon, který stát ničí svojí hrabivostí. Dále prohlašuje, že se rozhodla přenést vládu na zbožného Leontia.
Zatímco Leontios odešel vládnout do Antiochie, povstání se rychle rozšířili a nabralo na síle natolik, že isaurijské oddíly vyslané k jeho potlačení přestaly situaci zvládat. Nespokojený císař tedy Jana Skytha odvolal, vrchním velením na Východě pověřil Theodericha Amala a vyslal jej do akce spolu s pomocnými oddíly Rugiů pod velením Asparova syna Ermenericha, přičemž Isaurové se zřejmě ke Gótům připojili. Na podzim roku 484 byla vybojována velká bitva, v níž Theoderich zvítězil a zahnal nepřítele na útěk. Illus, Verina a Leontios se uchýlili do pevnosti Cherris hluboko v isaurijských horách, kde však císařovna již za několik dnů zemřela. Třebaže Illova situace byla beznadějná, držel se zde ještě po čtyři roky. Když pevnost padla roku 488 zradou, byl spolu s Leontiem zajat a připraven o hlavu. (488)

Císař přestal platit Peršanům
Roku 483 zastavil císař Zenon výplatu finančních příspěvků perské říši podle mírové smlouvy z roku 442 na udržování fortifikací v Derbentském průsmyku a průsmyku Darial na Kavkaze, které měly chránit obě velmoci před útoky nomádů ze stepí severně od kavkazského pohoří. Z perské strany totiž nebyla dodržena dohoda o vydání strategicky důležité pevnosti Nisibis (Nusaybin, Turecko), která měla být v držení perských Sasánovců po 120 let.

Narození císaře Justiniána
Dne 5. 5. 482/11. 5. 483 se v Tauresiu narodil římský císař Justinián I.


Galie
• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.


Itálie
Římané pohřbili svého papeže
Dne 10. 3.zemřel papež Simplicius a 13. 3. nastoupil na uprázdněný biskupský stolec Felix II. (III.), Říman z rodu Aniciů. Italský král a římský patricius Odoaker vyslal do Říma svého zmocněnce prefekta praetoria Cecina Basilia, který si sezval klérus i laiky do Honoriova mauzolea vedle baziliky sv. Petra a požádal je o souhlas s dekretem, v němž zemřelý Simplicius přistoupil na to, že volba papeže bude probíhat pouze v přítomnosti králových vyslanců. Konkláve se Odoakerově vůli podrobilo.


Hispánie
Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)


Perská říše
Velké povstání v Arménii
Roku 483 udělali Peršané další zoufalý pokus znovu dobýt Arménii, když do akce vyslali armádu pod velením generála jménem Hazaravougd. Překvapený sparapet (vrchní velitel arménské armády) Vahan Mamikonean se stáhl do pevnosti Dvinu a čelil jeho obléhatelům. Po určité době však unikl a obnovil záškodnickou válku, v níž byl takovým mistrem. Peršané však byli pány celé země a urputně jej pronásledovali, přičemž se jim několikrát podařilo zahnat jej až do římské Arménie, kam teoreticky neměli právo vstupovat. Ale Hazaravougd přecházel i tuto hranici, třebaže si musel být velmi dobře vědom, že riskuje konflikt s Římany, a Vahana již téměř dopadl, kdyby ve vzbouřencův prospěch nezasáhl perský systém spočívající v neustálé obměně vojenských velitelů. Ode dvora totiž přišel rozkaz, aby generál předal správu Arménie jistému úředníkovi jménem Sapor a sám se vydal do sousední Iberie (dnešní Gruzie) pacifikovat tamní vzpouru, která stále přetrvávala. I zde sice měl Hazaravougd úspěch, ale než krále Vaktanga zahnal do Kolchidy (východně od Černého moře) a jeho zemi podřídil perské vládě, utrpěly zájmy impéria v Arménii vážné škody.
Sapor totiž nejdříve připravoval Vahanovu vraždu ve spolupráci se dvěma jeho důstojníky, jejichž manželky měli v moci Římané, a když byl neúspěšný, vyrazil proti němu se silným oddílem vojáků. Ale hrdinný Mamikonean jej neočekávaně napadl, způsobil mu velké ztráty a nakonec jeho muže rozprášil. Když také druhou bitvu vybojovali Arméni a Peršané se stejným výsledkem, dali se demoralizovaní uctívači ohně na ústup, zatímco Vahan opět obsadil celou zemi a znovu na svoji stranu získal převážnou většinu svého národa. V takové tedy stavu byly záležitosti v Arménii, když daleko na východě vyhrocené staré nepřátelství přešlo ve válečný konflikt, jehož pro Persii negativní výsledek vedl k urovnání zdejších poměrů. (→484)


Rok 484

Severní Afrika
Král Hunerich pronásleduje katolíky
Na příkaz vandalského krále Hunericha se dne 1. 2. sešel v Kartágu církevní koncil, na němž měli katoličtí biskupové v teologické disputaci s ariánskými kněžími dokázat pravost své víry z Písma svatého, v opačném případě měla být jejich ortodoxní víra prokleta na základě usnesení koncilů z Ariminia (Rimini, Itálie) a isaurijské Seleukie na Kalykadnu (Silifke, Turecko) z roku 359, na kterých bylo schváleno poloariánské dogma. Teologický rozhovor v Kartágu, který Hunerich nařídil, měl nepochybně již od samého začátku jiné cíle než nalezení věroučné pravdy, kterou se katolická strana snažila dokázat pomocí biskupem Eugeniem vypracovaného díla „Liber fidei catholicae“. Hunerich zakázal, aby se jednání zúčastnili biskupové ze zámoří, nepodléhající vandalskému panství, především římský biskup, třebaže domácí klerikové tvrdili, že jim samotným nepřísluší rozhodovat v otázkách víry, což mohl pouze ekumenický koncil. Podpořit katolickou věc však přesto přijeli i církevní otcové z těch území, které k říši patřila jen zčásti nebo nepřímo. V Kartágu se tak shromáždilo na 460 katolických biskupů.
Poté co ariánský patriarcha Cyril vyprovokoval prudké spory, bylo jednání přerušeno, ale všeobecná vřava a zmatek se přenesly do ulic a to byla příležitost pro Hunericha: nepokoje si vzal jako záminku k represím a na potlačení vzbouřených davů poslal vojsko. Dne 7. 2. nechal uzavřít naprosto všechny katolické kostely ve svém království, a ačkoliv podle oficiální verze měly zůstat uzavřeny tak dlouho, dokud nedojde k pokračování teologické disputace, předal jejich majetek ihned ariánům. Král nebo jeho ariánští úředníci nebo kněží v podstatě mistrně ovládali umění falešné propagandy a manipulace s veřejným míněním a pravděpodobně již od samého počátku věděli, že soupeře bude koneckonců nutno likvidovat násilím; užití tohoto násilí však mělo být v očích veřejnosti zdůvodněno tím, že katolíci nevyužili možnosti dokázat pravost své víry, protože ji ani prokázat nemohli.
Dne 24. 2. vydal král edikt, v němž katolíky označil za jediné viníky. Na území ovládaném Vandaly zakázal veškerou činnost katolické církve a všem ortodoxním se přikázal, aby do 1. 6. téhož roku přestoupili k poloariánskému vyznání. Znění příslušně královy vyhlášky najdeme v díle Victora z Vity „Historia persecutionis Africanae provinciae temporibus Geiserici et Hunerici regum Vandalorum“. Je jistě zajímavé, že zapřisáhlý nepřítel Římanů Hunerich hrozil těm, kteří neposlechnou, sankcemi z Kodexu Theodosianu, jak je proti kacířům stanovili římští císařové, všemi postupy, doporučovanými sv. Ambrožem a Augustinem. Vlastní zákoník pro vandalské království ovšem neexistoval a norem občanského práva vandalského kmene se zřejmě účinněji použít nedalo.
O politickou podporu katolických biskupů se po 24. únoru Hunerich ucházel už pouze naoko, aby tak mohl dokonat svou lest. Nabídl jim ještě naposledy možnost návratu do úřadů, konkrétně pod podmínkou, že odpřísáhnou souhlas s bezprostředním nástupnictvím jeho syna a také to, že žádný z nich nebude udržovat styky s římskou říší. Shromážděné biskupové nehlasovali jednotně, ale ať už zvolili souhlas či nesouhlas s královým přáním, skončili podobně. Ti, kteří neodpřísáhli, putovali do vyhnanství na Korsiku, kde museli kácet dřevo na stavbu vandalských lodí. Proti těm, kteří přísahali, bylo pak využito evangelijního zákazu přísahy, byli prohlášeni závislými zemědělci – kolóny a posláni obdělávat pole o blízkosti svých bývalých biskupských sídel. Vrcholná fáze pronásledování kněží i laiků začala ovšem po stanoveném datu 1. června, kdy již v zemi mělo existovat jen jedno, a to ariánské náboženství. Do jednotlivých obcí byli vysíláni ariánští biskupové, kteří se měli postarat o konverze jejich obyvatelstva. Ortodoxním byl zabavován majetek a byli tělesně trestáni, nazí biskupové byli vyháněni z měst, v kočárech museli vozit vandalskou šlechtu, holýma rukama obdělávat pole a vykonávat nejopovržlivější práce. Ve městě Tipasa, které leželo v provincii Mauretania Caesariensis, byl ustanoven biskupem bývalý sekretář ariánského patriarchy Cyroly. Větší část příslušníků zdejší křesťanské obce tehdy prý před ním uprchla do Hispánie a ti, kteří zůstali, nejenže nekonvertovali k ariánskému vyznání, ale v jednom ze soukromých domů se dokonce odvážili sloužit katolickou mši. Král, který se o tom dozvěděl, jim všem dal vytrhnout jazyky a useknout pravou ruku, načež se podle Victora z Vity, Prokopia z Kaisareie i Řehoře z Toursu stal zázrak, který spočíval v tom, že tito lidé i bez jazyka nadále mluvili. Jeden z nich – subdiákon jménem Reparatus – měl později jako svědek této události žít na dvoře císaře Zenona. Zásahu tohoto panovníka se ovšem Hunerich příliš neobával, neboť dal mučit katolíky přímo před očima jeho vyslance Urania, který sem přišel s úkolem je chránit.
Značně nesympatickou roli sehrál v době Hunerichova pronásledování mnohdy ariánský vandalský klérus, který užíval k obracení katolíků násilných křtů, křtů s roubíkem nebo i ve spánku. V jeho řadách však byli i takoví jako biskup Antonius, kteří neváhali sáhnout i k mučení zatvrzelého katolíka: kartaginskému biskupovi Eugeniovi lil do úst ocet, aby mu prý ztrpčil víru. Pět set katolických kleriků bylo potom veřejně zbičováno a spolu s Eugeniem posláno do vyhnanství v tuniském Telminu. Pocity pronásledovaných duchovních shrnuje spis, jímž se na krále Hunericha obrátil jeden z afrických biskupů, jménem Habetdeum. Ptá se ho v něm, proč že se ještě Vandalové zabývají lidmi už vyhnanými a proč s nimi denně bojují. Vzali jim majetek, kostely, vlast i domovy. Jen holá duše jim zůstala, a i tu se ještě snaží spoutat. „Jestliže se to, co vyznáváte, nazývá vírou,“ táže se potom dál, „proč vyznavače pravé víry trýzníte takovým pronásledováním? Co je vám do našeho vyhnanství, co je vám do nuzných na tomto světě, jejichž život vždy spočívá v Kristu?“
Kláštery i s jejich obyvateli hodlal Hunerich podle pramene „Umučení sedmi mnichů“ (Passio septem monachorum) prý darovat Berberům, doposud v převážné většině pohanským. Obchodovat směl na území Vandalů bohatém na obilí, olivy a víno a další pro kupce atraktivní zboží, jen ten, kdo se může prokázat potvrzením o ariánském křtu.
Podle našeho hlavního zpravodaje Victora z Vity přišlo jako znamení Božího hněvu na vandalské království sucho, které mělo za následek krutý nedostatek potravin – lidé umírali, zvířata hynula, zastavila se výroba i obchod a došlo k úplnému rozvratu hospodářského života. Hladovějící davy se vydaly na cestu a opustily dříve lidnatá sídliště, která úplně zanikla; zoufalí lidé se pokoušeli prodávat své děti do otroctví, aby se u bohatých aspoň najedly, ale pro všeobecnou nouzi nenacházeli kupce. Mezi uprchlíky se šířil mor, a proto jim byl zakázán vstup do Kartága. Morová nákaza si však našla cestu i za kartaginské hradby a dne 22. 12. jí podlehl i samotný král Hunerich, „prohnilý a naditý červy“.
Dědické nároky Hunerichova syna Hildericha byly tentokrát ještě opomenuty a k moci se dostal jeho synovec Gunthamund, syn Gentův. Nový panovník si velmi dobře uvědomoval, že nenávist početně převažujících Římanů může ohrozit moc tenké vrstvy vandalských okupantů, a proto nastolil umírněnou a tolerantní formu vlády a snažil se vyhýbat konfliktům a konfrontacím. K nutnosti hledat nové způsoby soužití s římskými poddanými v této době zřejmě výrazně přispěl i stále nebezpečnější tlak berberských kmenů z jihu. Vůči římské říši zastává Gunthamund stejně nepřátelský postoj jako jeho předchůdce – básníka Dracontia např. obžaloval z velezrady a dal s celou rodinou uvěznit jen za to, že v jedné své skladbě oslavil východního císaře, i když ten ho v básni vůbec nikde nejmenoval.


Římská říše
Thráčtí a pannoští Gótové spojeni vládou Theodeericha Amala
Na přelomu roku 483/484 se král pannonských Gótů Theoderich Amal – možná na podnět císaře Zenona – rozhodl zlikvidovat svého konkurenta vládce thráckých Gótů Rekitacha, syna zemřelého Theodericha Strabona. Jeho lidé si na něj počkali, když se vracel z lázní a mířil na hostinu do Bonofatianai, což asi bylo předměstí Konstantinopole, a zavraždili jej. Většina jeho lidí zlákaná velkými ročními platbami, kterými Theoderich poděloval své přívržence, se přidala na Amalovu stranu, někteří však odešli přímo do služeb císaře Zenona. Splynutím thráckých a panonských Gótů vznikli Ostrogóti.

Vojenské akce proti vzbouřenému Illovi
V syrské Antiochei (Antakya, Turecko) prohlásil vzbouřený magistr militum per Orientem Illos imperátorem patricia Leonidose. Proti uzurpátorovi vyrazila Zenonova armáda podporovaná Theoderichovými oddíly a Amalovi muži bojovali tak statečně, že Illa přinutili prchnout do horské pevnosti Papiris. Avšak „císař začal pochybovat o Theoderichově věrnosti“, proto jej ještě před koncem bojů odvolal, což ještě bezprostředně nevedlo k projevům nepřátelství. (až roku 486)
Podle jiného zdroje korunovala císařovna Verina v Tarsu císařem Leontia a Illos přešel na jeho stranu. Zenon proti nim vyslal vojsko a loďstvo pod Janem Skythem a jakýmsi dalším Janem, které oba vzbouřence ještě v létě porazilo v Kilikii a přinutilo uchýlit se do horské pevnosti Cherris (též Papyrion), kterou drželi až do roku 488.

Vojenské akce proti vzbouřenému Illovi
Když isaurijské oddíly stále nebyly schopny potlačit Illovy vzbouřence, nespokojený císař Zenon odvolal jejich velitele magistra militum per Orientem Jana Skytha a dalším vedením války pověřil Theodericha Amala. Theoderichovi Gótové spolu s pomocnými oddíly Rugiů pod velením Asparova syna Ermenericha se pak zřejmě s Isaury spojili a na podzim roku 484 vybojovali velkou bitvu, v níž zvítězili. Illus, císařovna Verina a vzdorocísař Leontios se uchýlili do pevnosti Cherris hluboko v isaurijských horách, kde však císařovna již za několik dnů zemřela. Třebaže Illova situace byla beznadějná, držel se zde ještě po čtyři roky. Když pak pevnost padla roku 488 zradou, byl spolu s Leontiem zajat a připraven o hlavu. (488)

Povstání židovských samaritánůNa svaté hoře židovských samaritánů Garizím (Gerizím) byl postaven křesťanský kostel Panny Marie, což vyvolalo povstání, při němž rozhořčení samaritáni ničili křesťanské kostely v palestinské Neapoli a Kaisarei a vyvraždili několik křesťanských obcí. Poté co byli silou pacifikování, jim byl za trest zakázán vstup na horu a jejich svatyně byly předány křesťanů. Některé členy sekty to však nezlomilo a „o něco později“ dokonce napadli palestinského místodržícího Prokopia.

Obyvatelé východní Sýrie přijímají Nestoriovo učení
Křesťanští nestoriáni, roku 431 odsouzení jako heretikové, se usadili na území arabského kmene Lachmovců, sasánovských vazalů, sídlících u dolního toku řeky Eufratu. Především v jejich hlavním městě Híře vytvořili jedno z významných center své sekty a získali na svou stranu také část zdejších Arabů. Nestoriánská církev vznikla ve východní Sýrii, kde bylo Nestoriovo učení přijato na synodách z let 484 a 486. Sídlo nejvyššího představitele této církve, který měl titul katholikos, bylo v perském Ktésifontu (nyní předměstí Bagdádu, Irák).


Itálie
Konstantinopolský patriarcha Akakios exkomunikován!
Papež Felix II. svolal na léto do Říma synodu, která sesadila a exkomunikovala konstantinopolského patriarchu Akakia, jenž spolu s císařem vydal kompromisní Hénotikon, v němž se snažil o dohodu s monofyzity. Toto tzv. akakiovské schizma mezi východní a západní církví potrvá až do konce vlády císaře Anastasia I.


Galie
Smrt krále Euricha a nástup Alaricha
V Arelate (Arles, Francie) zemřel jeden z největších vizigótských králů Eurich. Na trůně jej vystřídal celkem bezvýrazný Alarich II. Ten po svém otci zdědil vládu nad rozsáhlým územím, které v Galii ohraničovaly řeky Loira a Rhôna, pobřeží Atlantiku a Pyreneje. Na Pyrenejském poloostrově pak držel provincii tarragonskou a ostatní oblasti dobyté Vizigóty.

Smrt krále Euricha a nástup Alarica
V 19. roce své vlády odešel [král Eurich] ze života v Arelate, kde tehdy přebýval. Byl následován svým synem Alaricem, devátým v pořadí od slavného Alarica Velkého, který získal království Visigótů. Neboť to, co se přihodilo rodu Augustů, to se přihodilo též rodu Alaricově, že království často končí králi, kteří nesou stejné jméno jako ti na počátku. Prozatím opusťme toto téma a spojme dohromady celý příběh dějin Gótů, jak jsme slíbili.

• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.


Hispánie
Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)


Perská říše
Hunové porážejí Peršany
Perské vojsko vyrazilo do akce proti Bílým Hunům (Efthalitům, Hefthalitům a postupovalo horami a hlubokými lesy, když padlo do obklíčení nepřátel, přičemž situace byla tak beznadějná, že králi Perozovi nezbývalo nic jiného než kapitulovat, padnout před hunským králem na kolena a zavázat se k výplatě tributu. S touto pohanou se ale nesmířil a připravoval odvetu. Avšak když vytáhl proti Bílým Hunům podruhé, bylo celé jeho vojsko lstí zničeno pomocí, přičemž on sám v boji padl. Perozovým nástupcem na trůně se stal jeho bratr Blases, který ještě dva roky platil Hunům tribut
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 11/11/2011, 23:27, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Porážka krále Peroza Ephthality a jeho smrt
Když kolem roku 470 uzavíral král Perozes mír s ephthalitským panovníkem Kuš–nevazem, musel jej naplňovat pocit ponížení a hanby. A možná právě proto se vrhl do vojenského dobrodružství v Arménii, aby konečně dobyl nějakého skvělého vítězství, které by dalo zapomenout jemu i jeho poddaným na debakl v ephthalitském tažení. To se mu však zřejmě ne zcela dařilo, neboť se rozhodl opět pozdvihnout zbraně proti těmto severovýchodním barbarům. A nic na tom nemohl změnit ani jeho přední hodnostář Mebodes, kterého i s dalšími poradci tento králův záměr vysloveně děsil, stejně jako předního generála Bahram, jenž vystupoval proti porušení smlouvy, či prostými vojáky, kteří odmítali bojovat. Perozes však byl ke všem námitkám hluchý a slepý a nic a jej nemohlo přimět k tomu, aby revidoval své rozhodnutí.

Ze všech koutů svého impéria tedy shromáždil zkušené veterány mnoha vojenských tažení v počtu údajně padesát až sto tisíc mužů a na pět set válečných slonů. Pak státní záležitosti svěřil svému synu či bratru Balasovi či Palasovi a vydal se na své poslední tažení se záměrem zvítězit anebo v boji zahynout. Podle jistých východních autorů se snažil zdůvodnit takové flagrantní porušení mírové smlouvy kuriózní vytáčkou; v textu jeho přísahy vládci Kuš–nevázovi totiž stálo, že nikdy nevstoupí za jakýsi pylon, jenž odděloval Persii od území Ephthalitů. A Perozes ve snaze alespoň formálně tuto přísahu dodržet rozhodl přímo šalamounsky, když nechal sloup vykopat, naložit na několik za sebou spojených vozů, zapřáhnout do nich padesát slonů a vézt je před svojí postupující armádou. A tak i když stále a stále hlouběji pronikal do nitra nepřátelské země, nikdy nevstoupil za ten pilíř přesně tak, jak přísahal. Ve své mysli se snad očistil, ne však v očích svých nejbližších rádců ani zoroastrických kněží, kteří ústy Mebodovými odmítali tento podvodný úskok.
Když se ephthalitský panovník dozvěděl o záměrech Perozových, sebral armádu a vybudoval si tábor na rovině u města Balku (Afghánistán) rozhodnut lstí čelit hrubé síle Peršanů. Během čekání na jejich příchod pak začal před svými předními pozicemi hloubit hluboký a široký příkop, v jehož středu ponechal průchod pouze 20 – 30 yardů široký. A když kopáči svoji práci ukončili, naplnil jej vodou a pak pečlivě pokryl větvemi stromů, rákosím a zemí tak, aby se nelišil od terénu, na němž tábořil. Jakmile přitáhl Perozes, okamžitě mu vyčetl zradu a osočil ho z toho, že porušil vzájemnou důvěru mezi nimi. Přesto mu opět nabídl mír, který však král s opovržením odmítl. Vládce Ephthalitů tedy narazil text smlouvy na své kopí, ukazoval jej perským vojákům a vyzýval je, aby svého křivopřísežného krále opustili, a tak se vyhnuli odplatě, která jistě padne na jeho hlavu. Polovina mužů pak tuto jeho výzvu opravdu vyslyšela a dezertovala.

Kuš–neváz pak přikročil k realizaci svého plánu, který si tak pečlivě předem připravil. Části svých vojáku poručil zaútočit s tím, že jakmile propukne boj, budou předstírat paniku a přes průchod ustupovat k hlavní armádě a lákat tak Peršany za sebou. A vše opravdu vyšlo tak, jak předpokládal – Peršané při pronásledování ustupujícího nepřítele si nepovšimli přikopu a spadli do něj, čehož využili Ephthalité, kteří podnikli protiútok, při němž zlikvidovali převážnou většinu perské armády i s králem Perozem a několika jeho syny. Získali také obrovskou kořist a do zajetí vzali i princeznu Firuz–docht, velitele Meboda a mnoho dalších urozených Peršanů. Král Kuš–neváz se však nesnížil k nějakým ukrutnostem a se zajatci zacházel ohleduplně. Poručil také hledat Perozovo tělo, a když bylo nalezeno, nechal je důstojně pohřbít.
A tak zahynul Perozes po vládě dlouhé pravděpodobně 26 let. Byl to nepochybně odvážný panovník a své přízvisko „al–Merdane“, tj. „Smělý“ si plným právem zasloužil. Ale jeho osobní statečnost bohužel pro Persii neprovázely i příslušné vojenské kvality. Král totiž nebyl schopen válečnou kampaň ani kvalitně naplánovat, ani velet v bitvě. Ve všech válkách, které vedl, byl proto neúspěšný a za všechny úspěchy, které v této době perské zbraně pro něj získaly, mohl děkovat svým schopnějším generálům. Na druhou stranu jeho poddaní si vážili jeho povahy a oceňovali jeho toleranci, cit pro spravedlivost a moudrost. A pokud východní prameny líčí průběh velkého hladomoru v letech 464 – 471 alespoň trochu spolehlivě, nemůžeme mu upřít ani lidskost, která nebyla tehdy na východě nijak obvyklá.

Avšak druhá válka s Kuš–nevázem a královo křivopřísežnictví jsou samozřejmě skvrnou na jeho dobré pověsti a nelze je ničím ospravedlnit. Ale jeho nepřátelství vůči Ephthalitům je velmi dobře pochopitelné, přičemž jeho příčiny nemusí být jenom osobní. Král jako perský vlastenec věděl, že tito barbaři představují pro zemi akutní nebezpečí a že je musí pacifikovat, i když mu dopomohli k trůnu. A další vývoj mu dal za pravdu, neboť Ephthalité představovali i po následujících sto let stálou hrozbu i přes to, že na ně Peršané často útočili, aby je oslabili a předešli tak jejich útokům do svého vlastního pohraničí.

Perským králem Balas, mír s Ephthality
Peroza vystřídal na trůně vládce, jehož Řekové nazývali Balas, Arabové a pozdější Peršané Palas, přičemž ale jeho skutečné jméno zřejmě bylo Valakeš či Volagases. A různé zdroje nám podávají i různé informace o jeho příbuzenském vztahu k Perozovi, takže zatímco východní autoři tvrdí, že to byl jeho syn a tedy bratr Kobadův, Řekové a Arméni jej svorně považují za Perozova bratra čili Kobadova strýce. A zdá se, že posledně zmínění mají pravdu, protože Perozes svým synům nedůvěřoval, a proto je vzal do ephthalitského tažení, kde spolu padli. Vládu a poručnictví nad svými dětmi pak na dobu své nepřítomnosti svěřil svému bratru Valakešovi, který se celkem přirozeně po něm stal vládcem Persie,. Prvním velkým státnickým úkolem Valakešovým bylo vypořádat se nějakým způsobem s Ephthality, kteří měli po svém skvělém vítězství cestu do nitra Persie otevřenou. Jsme zpraveni o tom, že Balas tímto úkolem pověřil guvernéra provincie Seistanu jménem Sukhra či Sufraii, který pak sebral velkolepou vojenskou hotovost a přivedl ji k ephthalitským hranicím, kde krále Kuš–neváze vyděsil svým uměním v zacházením s lukem natolik, že ten byl ochoten jednat. Sukhra prý pak diplomatickou cestou dosáhl nejenom propuštění princezny Firuz–docht, Meboda a další významných zajatců, ale i navrácení válečné kořisti. Ale je velmi pravděpodobné – a o tom se východní prameny samozřejmě taktně nezmiňují –, že za to musel akceptovat Kuš–nevázovy tvrdé podmínky. Procopius nás totiž informuje o tom, že se Persie v důsledku porážky Perozovy zavázala vyplácet Ephthalitům po dva roky tribut. Lze pak velmi dobře předpokládat, že Balas smlouvu ratifikoval spíše než by obnovil válku, jejíž výsledky byly pro jeho bratra tak fatální. Pak si lze velmi dobře představit, že spokojený Kuš–neváz mu udělal drobné ústupky, jimiž se východní autoři tolik vychloubají. V opačném případě by totiž bylo vydání zajatců a vrácení kořisti bez vítězné bitvy stěží představitelné…

Porážka krále Péróza Hefthality a jeho smrt
Sotva se král Péróz vrátil ze svého neúspěšného tažení proti Hefthalitům, začal pomýšlet na to, jak by obnovil válku s Ašnavázem. Marně ho od toho jeho důvěrníci, protože porušení smlouvy bylo velkým hříchem proti zarathuštrovské morálce. Hněv a uražená ješitnost šáhova vykonaly své. Péróz vytáhl do pole a aby ošidil Ephthality, jako by smlouvy neporušil, dal pohraniční kámen (nebo věž) naložit na vůz a vézt ji dále s vojskem (věž prý dal táhnout padesáti slony a třemi sty muži) a postupoval do nepřátelského vnitrozemí. Ašnaváz dal vykopat široký a hluboký příkop, dal jej pokrýt slabou vrstvou tyček a po marném vyjednávání se dal do boje. Hefthalité zvítězili a Péróz na útěku s množstvím bojovníků se zřítili do nastražené pasti a zahynuli. Kronikáři mluví o největší katastrofě,která až dosud Sasánovce potkala. Do zajetí padly ženy Pérózovy i jeho dcera Pérózducht, velekněz, celý tábor perský se všemi zásobami a královská kancelář. Ašnaváz dal mrtvoly z příkopy vynést a pohřbít a s dcerou šáhovou se oženil. V pramenech je dále vypravování o tom, že na zprávu o katastrofě sebral velmož Sóchrá menší vojsko a donutil a Ašnaváze vydat kořist a zajatce. To jsou takové pokroutky, kterými se oslazuje trpká rána, aby byla jakžtakž přijatelná národní pýše.

Perským králem Valgaš, o trůn usiluje princ Kavád
Králem se stal Pérózův bratr nebo syn Valgaš, který učinil Sóchru svým rádcem. Byl to panovník mírný, spíše slabý, který se staral o venkovský lid a učinil některá opatření proti útěku zbídačelých sedláků z venkova. Snad již za jeho vlády začal princ Kavád, syn Pérózův, uplatňovat právo na trůn, ale marně. Byl nucen prchnout k Hefthalitům a od nich se vrátil po smrti strýcově, aby zaujal perský trůn. Podle jiné zprávy upadl do zajetí v době otcovy smrti a byl na chánově dvoře.

Diplomatické řešení konfliktu v Arménii
Když nyní Balas vyřešil problém s Ephthality, upřel svoji pozornost k severozápadní hranici, kde nucené konverze křesťanů k zoroastrianství přivedli do vzpoury Arménii. Jeho prvním krok bylo to, že zdejším mazrzapanem, tj. guvernérem, jmenoval jistého Peršana jménem Nikhor, muže spravedlivého a zdrženlivého. Nikhor pak – místo toho, aby okamžitě zaútočil na vůdce celé vzpoury Vahana Mamikoneana, který ostatně již prakticky ovládal celou zemi od té doby, co perští vojáci byli staženi, jakmile dorazily zprávy o smrti Perozově – nabídl tomuto veliteli vzbouřenců, aby se s ním setkal a aby spolu diskutovali a tom, za jakých podmínek ukončí jeho národ celou válku a usmíří se s Persií. Vahan projevil ochotu ukončit odboj a složit zbraně, bude–li splněno toto:

1. Stávající ohňové chrámy budou zničeny a žádné další již nebudou v Arménii postaveny
2. Arméni budou mít povoleno zcela svobodně vyznávat svoje křesťanské náboženství a žádný Armén nesmí být v budoucnu lákán anebo uplácen, aby se stal stoupencem Zoroastrovým
3. Konvertitům k zoroastrismus nesmí být dávány žádné hodnosti
4. Perský král musí Arménii spravovat osobně a ne prostřednictvím svých pověřenců

Nikhor se o těchto požadavcích příznivě vyjádřil a po obvyklé výměně rukojmí se setkal s Vahanem ve svém táboře, kde na základě nich uzavřel a Armény mír. A aby vše vešlo ve známost, byl vydán edikt o náboženské toleranci, v němž stálo, že žádný křesťan nebude nucen k odpadlictví a že každý má právo vyznávat své náboženství. Nyní nezbývalo než čekat, až dohodu potvrdí i král Balas…

Pokus o uzurpaci prince Zareha
„Zatímco záležitosti v Arménii byly v tomto stavu“, začal s podporou mnohých o perskou královskou korunu usilovat princ Zareh, syn Perozův, a propukla občanská válka. Mezi veliteli, kteří měli vzbouřence potlačit, pak byl i arménský marzapan Nikhor. Ten se pak sešel s Vahanem, požádal jej o vojenskou pomoc a argumentoval, že by věci Arménii rozhodně prospělo, kdyby se postavil na Balasovu stranu a pomohl mu. Vahan si velmi dobře uvědomoval, jaký význam by měla pro jeho zemi dohoda s Persií, a proto souhlasil a poslal s Nikhorem silný jízdní oddíl pod velením svého synovce Řehoře. I s významnou pomocí Arménů byl pak Zareh zahnán do hor, kde byl o něco později dopaden, uvězněn a nakonec zabit…

Pokus o uzurpaci prince Kobada
Brzy na to začal vznášet své nároky na trůn další Perozův syn jménem Kobad. Když však již mnoho příznivců nezískal, opustil Persii a uchýlil se „pod laskavou ochranu“ ephthalitského panovníka, který vždy rád přijímal pretendenty perského trůnu. Nicméně nic v jeho prospěch okamžitě nepodnikl, neboť když mu Balas platil, byl spokojen a neměl zájem měnit stav, který mu tak vyhovoval… (→487)


Rok 485

Římská říše
Král Theoderich stále bojuje s císařem Zenonem
Ostrogótský král Theoderich Amal zahájil svoji poslední revoltu proti římské říši. Císař Zenon opět nasadil do boje spojenecké Bulhary a ti zaútočili na Amalovu základnu ve městě Novae (Svišťov, Bulharsko). Byli však poraženi, jejich král zajat, ale později omilostněn a propuštěn.

Arméni si na Peršanech vybojovali náboženskou svobodu
Po třech letech skončilo naprostým triumfem povstání Arménů proti perské říši oslabených porážkou od Bílých Hunů: místní křesťané si vybojovali náboženskou svobodu a právo předstupovat před krále, jejich vůdce Vahan Mamikonean byl jmenován perským marzapanem (guvernérem). Říše se dále zavázala zohledňovat při povyšování osobní kvality a ne to, zda dotyčný konvertoval k zoroastrismu, či zůstal křesťanem.


Galie
Narození prince Theudericha
Kolem roku 485 se králi sálských Franků Chlodvíkovi I. a jeho souložnici z královského rodu ripuárských(?) Franků narodil nejstarší syn a Theuderich I.


Hispánie
Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)


Rok 486

Římská říše
Vpád krále Theodericha do Thrákie
Povstalý ostrogótský král Theoderich Amal se snaží vyvinout účinný tlak na císaře Zenona, a proto vtrhl do Thrákie a zemi poplenil.

Vpád krále Theodericha do Thrákie (zdroj)
(483) Císař Zenon uzavřel roku 483 mírovou dohodu s vládcem Gótů Theoderichem Amalem, podle níž mu předal k obývání část Moesie a Dacie ripense a jmenoval ho magistrem militum. Roku následujícího ještě Theoderich zastával konzulát a účastnil se tažení proti vzbouřenému Illovi. Avšak roku 486 se objevily další problémy – Theoderich vypověděl císaři poslušnost, zdevastoval Thrákii a roku 487 vytáhl na samotnou Konstantinopol, přičemž okupoval Rhegium a Melantias. (487)

Vznik nestoriánské církve
Křesťanští nestoriáni, roku 431 odsouzení jako heretikové, se usadili na území arabského kmene Lachmovců, sasánovských vazalů, sídlících u dolního toku řeky Eufratu. Především v jejich hlavním městě Híře vytvořili jedno z významných center své sekty a získali na svou stranu také část zdejších Arabů. Nestoriánská církev vznikla ve východní Sýrii, kde bylo Nestoriovo učení přijato na synodách z let 484 a 486. Sídlo nejvyššího představitele této církve, který měl titul katholikos, bylo v perském Ktésifontu (nyní předměstí Bagdádu, Irák).


Galie
Porážka „krále Římanů“ Syagria
Po smrti energického vizigótského krále Euricha (†484) zahájil franský král Chlodvík I. expanzi směrem na jih a roku 486/487 zaútočil s podporou svého příbuzného Ragnachara z Cambrai na Syagria ze Suessons (Soissons, Francie). Podle historika Řehoře z Toursu to byl „rex Romanorum“, tj. král Římanů; s největší pravděpodobností se však jednalo o pouhého pozdně římského generála a hraběte ze Soissons, např. Fredegarova kronika mluví o patriciovi. Řehoř jej nazval nadneseně králem zřejmě proto, aby vítězství franských zbraní bylo o to větší. Syagrius totiž nebyl jediný, kdo se v Galii udržel i po pádu západořímské říše roku 476, prameny mluví i o zcela pořímštělém trevírském hraběti Arbogastovi, potomkovi magistra militum Arbogasta, velícímu v 90. letech 4. století římským armádám, který byl ze svého města vyhnán Franky a snad je totožný s biskupem Arbogastem z Chartres.

Franská koalice zvítězila nad Římany v bitvě u Soissons/Nogentu a zahájila obléhání Soissons, strategicky důležité pevnosti nad údolím řeky Seiny, která už po několik generací brzdila nepřátelské vpády do nitra Galie. Město se ocitlo ve franských rukou, nešťastný Syagrius prchl a hledal ochranu u Vizigótům, s jejichž králem Eurichem měl vždy dobré vztahy. Král Chlodvík byl však důsledný a na Eurichově nástupci Alarichovi II. požadoval jeho vydání, v opačném případě hrozil válkou. Alarich se nechal zastrašit a Syagria vydal, načež „rex Romanorum“ skončil na popravišti. Bojovný Merovejec jinak nepostupoval vůči poražené straně nijak tvrdě – Galoromány zařadil do svých oddílů, i vůči církvi se choval podle Řehoře z Toursu v rámci možností ohleduplně:
„V té době vyloupilo vojsko Chodovechovo mnoho kostelů, protože král sám byl tehdy ještě zapleten v síti pohanských bludů. A stalo se, že Frankové vedle jiných krásných bohoslužebných předmětů ukradli v jakémsi kostele také džbán nebývalé velikosti a nádhery. Biskup onoho kostela (Chlodvíkův přítel Remigius z Remeše) poslal pak ke králi posly a žádal, aby, nemůže-li již z posvátných nádob dostat nic jiného, dostal jeho kostel zpátky alespoň onen džbán. Když to král slyšel, řekl poslovi: „Pojď s námi do Soissons, protože tam se bude rozdělovat všechno, co jsme ukořistili. A připadne-li mně ona nádoba při losování, splním, oč biskup žádá!“ Když potom přišli do Soissons a všechna kořist byla snesena na jedno místo, král řekl: „Prosím vás válečníci nejstatečnější, dopřejte mi vedle mého podílu ještě tuto nádobu!“ Tím mínil výše zmíněný džbán. Na ta králova slova odpověděli ti rozumnější: „Všechno, co vidíme, slavný králi, je tvoje, ba i my sami jsme podrobeni tvému panství. Učiň nyní, jak se ti zlíbí, vždyť nikdo ti nemůže klást odpor!“ Sotva to však řekli, uhodil s velkým křikem jeden lehkomyslný, závistivý a nerozumný voják válečnou sekerou do džbánu a řekl: „Nic z toho nedostaneš než to, co ti po právu přiřkne los!“ Nato všichni ustrnuli, král však snesl tuto urážku trpělivě a vlídně: přijal džbán a navrátil jej poslovi onoho kostela. Těžkou potupu ukryl však v srdci. Přešel potom jeden rok a král vydal rozkaz, aby se všechno vojsko shromáždilo se zbrojí a na „březnovém poli“ předvedlo lesk svých zbraní. A jak tak každého prohlížel, přišel i k tomu, který uhodil do džbánu, a řekl: „Nikdo nemá tak v nepořádku zbraně jako ty. Vždyť ani kopí, ani meč, ani sekera ti nejsou k ničemu!“ A chopiv se jeho sekery, hodil ji na zem. Když se však onen voják trochu sehnul, aby ji zdvihl, rozmáchl se král oběma rukama a svou sekerou mu rozsekl hlavu. „V Soissons, zvolal, „udělal jsi s oním džbánem totéž!“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)

Vítězným tažením se Chlodvíkova moc rozšířila od řeky Maasy až k řece Liger (Loiře), i když k úplné pacifikaci nově dobytých území, později zvaných Neustrie, byly potřeba další boje – až do příštího roku kladli tuhý odpor např. Galorománi v Bretagni. Merovejec si za hlavní město svého království vybral právě dobyté Soissons a prohlásil se zde za krále Franků („rex Francorum“); stále byl jenom jedním z mnoha franských vládců, ale jeho vítězství mu mezi nimi zabezpečilo hegemonii.

Porážka „krále Římanů“ Syagria (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)
V té době kraloval na místě zemřelého Childericha jeho syn Chlodovech. V pátém roce jeho vlády měl pak král Římanů Syagrius, syn Aegidiův, své sídlo ve městě Soissons, které již kdysi ovládal zmíněný Aegidius. Proti němu vytáhl Chlodovech se svým příbuzným Ragnacharem, jenž rovněž byl králem, a žádal, aby se určilo místo k bitvě. Syagrius však neváhal a nebál se postavit na odpor. A tak došlo mezi nimi k boji. Když Syagrius viděl, že jeho vojsko ustupuje, obrátil se na útěk a spěchal ke králi Alarichovi do Toulouse. Chlodovech však na Alarichovi žádal, aby jej vydal, jinak že jej pro přechovávání nepřítele vojensky napadne. Toho se Alarich polekal - jak už je zvykem Gótů bát se -, a aby pro Syagria nevzbudil hněv Franků, vydal jej spoutaného poslům. Chlodovech jej převzal a přikázal zavřít do vězení. A když se pak zmocnil jeho království, dal jej tajně popravit mečem.

Smrt krále Godomara
Zemřel burgundský král Godomar I., sourozenec svých známějších bratrů Godegisila a Gundobada.


Itálie
Roztržka mezi Ravennou a Konstantinopolí (zdroj)
(480) V květnu roku 480 byl na svém venkovském sídle nedaleko Salon zavražděn poslední legitimní západořímský císař Julius Nepos. Do Dalmácie pak vstoupil vládce Itálie Odoaker pod záminkou, že musí potrestat jeho vrahy, aby provincii obsadil a připojil ke svému panství. Pokud Nepos žil, nemohl císař Zenon přistoupit na jeho požadavky a pověřit jej vládou v Itálii, a proto také jeho odpověď delegaci římských senátorů z roku 477 byla tak nejednoznačná a rezervovaná. Nepotovou smrtí se však situace podstatně zjednodušila a císař začal bez problémů uznávat západní konzuly vybrané Odoakerem. Vztahy Ravenny a Konstantinopole však stále byly více než opatrné; k otevřené roztržce pak došlo roku 486.

S žádostí o pomoc se totiž na Odoakera obrátil vzbouřenec Illus (viz rok 483), a třebaže ten ji mu odmítl poskytnout, došlo k určitému vyjednávání, které učinilo Zenona ještě podrážděnějším a ještě podezíravějším. Císařův pocit ohrožení pak dosáhl vrcholu tehdy, když Odoaker začal připravovat vojenskou expedici do Illýrie již tak těžce sužované Ostrogóty. Aby toto nebezpečí odvrátil, navázal Zenon kontakt s norickými Rugii a vybízel je, aby napadli Itálii. Když se o tom dozvěděl Odoaker, Rugie předešel a sám zaútočil jako první – v zimním období roku 487 pronikl do Norika (dnešní Rakousko), za řekou Dunajem porazil jejich krále Felethea a odvlekl jej i s manželkou do Itálie, kde jim poručil setnout hlavy. Při druhé expedici pak porazil i jejich syna, čímž toto malé germánské království definitivně vyvrátil. (487)


Hispánie
Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)


Británie
Invaze Germánů na britské ostrovy
Do Británie se valí další a další germánské migrační vlny z pevniny. V roce 477 přistává v oblasti Sussexu vůdce Sasů Ælla se svými třemi syny a vítězně se utkává s Britony. V dalších letech se saský zábor v Sussexu rozšiřuje. Roku 486 dochází ke krvavé bitvě mezi Ællou a Britony u Mercredesburne, která končí nerozhodně. Obě strany uzavírají mír.


Rok 487[size]

Galie
Konec „Syagriova království“
Po smrti energického vizigótského krále Euricha (†484) zahájil franský král Chlodvík I. expanzi směrem na jih a roku 486/487 zaútočil s podporou svého příbuzného Ragnachara z Cambrai na Syagria ze Suessons (Soissons, Francie). Podle historika Řehoře z Toursu to byl „rex Romanorum“, tj. král Římanů; s největší pravděpodobností se však jednalo o pouhého pozdně římského generála a hraběte ze Soissons, např. Fredegarova kronika mluví o patriciovi. Řehoř jej nazval nadneseně králem zřejmě proto, aby vítězství franských zbraní bylo o to větší. Syagrius totiž nebyl jediný, kdo se v Galii udržel i po pádu západořímské říše roku 476, prameny mluví i o zcela pořímštělém trevírském hraběti Arbogastovi, potomkovi magistra militum Arbogasta, velícímu v 90. letech 4. století římským armádám, který byl ze svého města vyhnán Franky a snad je totožný s biskupem Arbogastem z Chartres.

Franská koalice zvítězila nad Římany v bitvě u Soissons/Nogentu a zahájila obléhání Soissons, strategicky důležité pevnosti nad údolím řeky Seiny, která už po několik generací brzdila nepřátelské vpády do nitra Galie. Město se ocitlo ve franských rukou, nešťastný Syagrius prchl a hledal ochranu u Vizigótům, s jejichž králem Eurichem měl vždy dobré vztahy. Král Chlodvík byl však důsledný a na Eurichově nástupci Alarichovi II. požadoval jeho vydání, v opačném případě hrozil válkou. Alarich se nechal zastrašit a Syagria vydal, načež „rex Romanorum“ skončil na popravišti. Bojovný Merovejec jinak nepostupoval vůči poražené straně nijak tvrdě – Galoromány zařadil do svých oddílů, i vůči církvi se choval podle Řehoře z Toursu v rámci možností ohleduplně: „V té době vyloupilo vojsko Chodovechovo mnoho kostelů, protože král sám byl tehdy ještě zapleten v síti pohanských bludů. A stalo se, že Frankové vedle jiných krásných bohoslužebných předmětů ukradli v jakémsi kostele také džbán nebývalé velikosti a nádhery. Biskup onoho kostela (Chlodvíkův přítel Remigius z Remeše) poslal pak ke králi posly a žádal, aby, nemůže-li již z posvátných nádob dostat nic jiného, dostal jeho kostel zpátky alespoň onen džbán. Když to král slyšel, řekl poslovi: „Pojď s námi do Soissons, protože tam se bude rozdělovat všechno, co jsme ukořistili. A připadne-li mně ona nádoba při losování, splním, oč biskup žádá!“ Když potom přišli do Soissons a všechna kořist byla snesena na jedno místo, král řekl: „Prosím vás válečníci nejstatečnější, dopřejte mi vedle mého podílu ještě tuto nádobu!“ Tím mínil výše zmíněný džbán. Na ta králova slova odpověděli ti rozumnější: „Všechno, co vidíme, slavný králi, je tvoje, ba i my sami jsme podrobeni tvému panství. Učiň nyní, jak se ti zlíbí, vždyť nikdo ti nemůže klást odpor!“ Sotva to však řekli, uhodil s velkým křikem jeden lehkomyslný, závistivý a nerozumný voják válečnou sekerou do džbánu a řekl: „Nic z toho nedostaneš než to, co ti po právu přiřkne los!“ Nato všichni ustrnuli, král však snesl tuto urážku trpělivě a vlídně: přijal džbán a navrátil jej poslovi onoho kostela. Těžkou potupu ukryl však v srdci. Přešel potom jeden rok a král vydal rozkaz, aby se všechno vojsko shromáždilo se zbrojí a na „březnovém poli“ předvedlo lesk svých zbraní. A jak tak každého prohlížel, přišel i k tomu, který uhodil do džbánu, a řekl: „Nikdo nemá tak v nepořádku zbraně jako ty. Vždyť ani kopí, ani meč, ani sekera ti nejsou k ničemu!“ A chopiv se jeho sekery, hodil ji na zem. Když se však onen voják trochu sehnul, aby ji zdvihl, rozmáchl se král oběma rukama a svou sekerou mu rozsekl hlavu. „V Soissons, zvolal, „udělal jsi s oním džbánem totéž!“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)

Vítězným tažením se Chlodvíkova moc rozšířila od řeky Maasy až k řece Liger (Loiře), i když k úplné pacifikaci nově dobytých území, později zvaných Neustrie, byly potřeba další boje – až do příštího roku kladli tuhý odpor např. Galorománi v Bretagni. Merovejec si za hlavní město svého království vybral právě dobyté Soissons a prohlásil se zde za krále Franků („rex Francorum“); stále byl jenom jedním z mnoha franských vládců, ale jeho vítězství mu mezi nimi zabezpečilo hegemonii.

Porážka „krále Římanů“ Syagria (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)
V té době kraloval na místě zemřelého Childericha jeho syn Chlodovech. V pátém roce jeho vlády měl pak král Římanů Syagrius, syn Aegidiův, své sídlo ve městě Soissons, které již kdysi ovládal zmíněný Aegidius. Proti němu vytáhl Chlodovech se svým příbuzným Ragnacharem, jenž rovněž byl králem, a žádal, aby se určilo místo k bitvě. Syagrius však neváhal a nebál se postavit na odpor. A tak došlo mezi nimi k boji. Když Syagrius viděl, že jeho vojsko ustupuje, obrátil se na útěk a spěchal ke králi Alarichovi do Toulouse. Chlodovech však na Alarichovi žádal, aby jej vydal, jinak že jej pro přechovávání nepřítele vojensky napadne. Toho se Alarich polekal - jak už je zvykem Gótů bát se -, a aby pro Syagria nevzbudil hněv Franků, vydal jej spoutaného poslům. Chlodovech jej převzal a přikázal zavřít do vězení. A když se pak zmocnil jeho království, dal jej tajně popravit mečem.

Smrt Sidonia Apollinaria
Roku 482/487 zemřel v Arvernu (Clermont-Ferrand, Francie) místní biskup, básník a politik Sidonius Apollinaris. Známe od něho 24 básní a tři chvalozpěvy na císaře Avita, Maioriana a Anthemia.


Římská říše
Theoderich Amal obléhá Konstantinopol
Vzbouřený ostrogótský král Theoderich Amal vystupňoval vojenský tlak na císaře Zenona a přitáhl ke Konstantinopoli. Rozbil si tábor v Rhégionu, zpustošil městská předměstí a přerušil akvadukt. Nakonec však unaven dlouhými boji se se Zenonem sešel, aby spolu hledali pro obě strany vyhovující řešení.

Theoderich Amal obléhá Konstantinopol (zdroj)
(486) Císař Zenon uzavřel roku 483 mírovou dohodu s vládcem Gótů Theoderichem Amalem, podle níž mu předal k obývání část Moesie a Dacie ripense a jmenoval ho magistrem militum. Roku následujícího ještě Theoderich zastával konzulát a účastnil se tažení proti vzbouřenému Illovi. Avšak roku 486 se objevily další problémy – Theoderich vypověděl poslušnost, zdevastoval Thrákii a roku 487 vytáhl na samotnou Konstantinopol, přičemž okupoval Rhegium a Melantias. Když se však samotná metropole římské říše ocitla v ohrožení, tak zasáhla jeho sestra, která pobývala na císařském dvoře, a přiměla jej, aby se vrátil zpět do Moesie. Příštího roku pak Theoderich opustí území říše navždy a vydá se do Itálie. (488)


Podunají
Konec království RugiůCísař Zenon se pokusil použít proti germánskému vládci Itálie Odoakerovi rugijského krále Felethea (Fevy, Feby), vládnoucímu bývalému římskému Noriku. Odoaker však jeho akci předešel a roku 487 jej v bitvě svedené na severním břehu Dunaje porazil. Feletheus i královna Giso byli zajati a posléze usmrceni. Králův synu Frederik (Friderik) prchl po bitvě prchl do ciziny, brzo se však do království Rugiů vrátil.

Konec království Rugiů (zdroj)
(486) Když se vzbouřený Illus obrátil s žádostí o pomoc na Odoakera (viz rok 483), tak se císař Zenon stal vůči vládci Itálie ještě podezíravější. K otevřené roztržce pak došlo roku 486, kdy Odoaker začal připravovat vojenskou expedici do Illýrie beztak již tak těžce sužované Ostrogóty. Aby toto nebezpečí odvrátil, navázal Zenon kontakt s norickými Rugii a vybízel je, aby napadli Itálii. Když se o tom dozvěděl Odoaker, Rugie předešel a sám zaútočil jako první – v zimním období roku 487 pronikl do Norika (dnešní Rakousko), za řekou Dunajem porazil jejich krále Felethea a odvlekl jej i s manželkou do Itálie, kde jim poručil setnout hlavy. Při druhé expedici pak porazil i jejich syna, čímž toto malé germánské království definitivně vyvrátil. (488)

Konec království Rugiů, do zdevastovaného Rugilandu se tlačí Langobardé
V té době vzplálo velké nepřátelství mezi Odoacarem, jenž již pod dobu několika let vládl Itálii, a Feletheem, který se také nazýval Feva, králem Rugiů. Feletheus přebýval v těch dnech na vzdálenějším břehu Dunaje, kterýžto Dunaj rozděluje území Norica. Na území Noričanů byl v těch časech klášter požehnaného Severina [v Eiferingenu na úpatí Kalenbergu nedaleko Vídně], jenž obdařen svatostí zdrženlivosti byl již proslulý svými mnohými ctnostmi. [Sv. Severinus byl apoštolem Norica. Narodil se buďto v jižní Itálii anebo v severní Africe. Po Attilově smrti cestoval podél Dunaje, šířil křesťanství a získal mnoho konvertitů. Zemřel roku 482. Jeho tělo pak bylo převezeno do Itálie a nakonec pohřbeno v Neapoli.] A v těch místech žil až do konce svého života, nicméně dnes uchovávají jeho ostatky v Neapolis (Neapole). Často napomínal Felethea, o němž jsme právě mluvili, a jeho manželku, jejíž jméno byla Gisa, svatou řečí, aby se zdrželi nespravedlností. A když tito odmítli jeho svatá slova, tak dlouho předtím jim předpověděl to, k čemu později opravdu došlo.
Pak Odoacar sebral národy, které podléhaly jeho vládě, tj. Turcilingy, Heruly a část Rugiů pod svojí svrchovaností, a rovněž národy Itálie a přitáhl do Rugilandu. Bojoval s Rugii, zničil je v rozhodné bitvě a zabil Felethea, jejich králem. A poté, co zničil celou provincii, vrátil se do Itálie i s velkým množstvím zajatců. Pak Langobardé opustili své území [snad v Horním Slezsku u pramenů Visly] a přišli do Rugilandu [možná Morava, spíše však území na levém břehu Dunaje mezi Lincem a Vídní], který se v latinském jazyce nazývá země Rugiů. A protože tam byla úrodná půda, zůstali tam po několik let.


Hispánie
Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)


Severní Afrika
Král Hunerich zastavil represe proti katolíkům
Vandalský ariánský král Gunthamund se snaží stmelit všechny vrstvy obyvatelstva v boji proti loupeživým domorodým Berberům, a protože se po tzv. akakiovského schizmatu mezi východní a západní církví již nemusí obávat ani toho, že místní ortodoxní katolíci mu budou konspirovat s Konstantinopolí, mění výrazným způsoben církevní politiku svého zemřelého strýce krále Hunericha: zastavil represe proti katolíkům a povolal jejich kartaginského biskupa Eugenia z vyhnanství v tuniského Telminu zpět do sídelního města, aby v desátém roce své vlády (494/495) povolil i návrat ostatním biskupům a duchovním.


Perská říše
Definitivní mírová smlouva s Arménií, Arménie opět křesťanská (zdroj)
(484) Po smrti Zarehově a útěku Kobadově se král Balas opět věnoval arménským záležitostem a u vědomí toho, že vše závisí na Vahanovi, jej pozval na svůj dvůr, kde jej přijal se všemi poctami, pozorně si jej vyslechl a nakonec přistoupil na jeho požadavky. Ve stejnou dobu pak odvolal Nikhora a jmenoval místo něho jeho stejně schopným nástupcem Antegana, muže „mírného, rozumného a spravedlivého“. A aby ukázal, jak Vahanovi důvěřuje, svěřil mu úřad sparapeta, tj. nejvyššího velitele arménské armády. Toto administrativní uspořádání však nepřetrvalo dlouho, neboť již po několika měsících navrhl Antegan králi, že by bylo moudré svěřit Vahanovi vládu, aby tak ten, kdo mírové podmínky vyjednal, dohlížel i na jejich realizaci a plnění. I Balasovi to připadalo rozumné, a tak vyhověl, odvolal Antegana a nahradil Vahanem, přičemž do hodnosti sparapeta byl jmenován Vahanův bratr Vart.
Celý arménský národ se nyní prakticky okamžitě přihlásil ke své původní křesťanské víře, přičemž odpadlíci se káli ze svých chyb a zříkali se zoroastrismu. Poměry – a to nejenom v Arménii, ale i v sousední Iberii (Gruzii) – se rychle konsolidovaly, a obě severní provincie, které dlouho působily Persii takové potíže, se vydaly cestou míru a prosperity…

Smrt krále BalaseNedlouho po vyřešení arménského problému král Balas zemřel. Na trůnu si pobyl čtyři roky, přičemž se všeobecně uvádí, že jeho smrt byla přirozená. [Podle jiného zdroje však byl roku 488 sesazen a oslepen.] Všichni se také shodují na tom, že to byl člověk mírný a klidný, jenž nebyl příliš nakloněn vojenským podnikům a spíše spoléhal na diplomatické řešení něž nějaké silové akce. A s jeho vládou byli Peršané opravdu spokojeni, neboť chránil chudé a zlepšoval její sociální podmínky, rozšiřoval obdělávanou půdu i trestal své guvernéry, kteří dovolili, aby kdokoliv v jim svěřených provinciích strádal nouzí. Jeho opatrnost a zdrženlivost je pak vidět nejlépe na způsobu, jakým vyřešil problémy v Arménii, která dlouho byla vředem na těle impéria vysávající jeho finanční zdroje.
Jeho podrobení se Ephthalitům a jeho souhlas s výplatou tributu nelze přičítat tomu, že by byl nerozhodný anebo zbabělý, neboť v té době bylo celkem obvyklé, že i jiné státy si mír prostě vykupovaly, přičemž je jisté, že Balas se chtěl svých závazků zbavit, jak jenom nejdříve to bude možné. A opravdu přinejmenším rok před svoji smrtí setřásl Ephthalitské jho a přestal platit tribut obecně považovaný za projev své podřízenosti. Je také docela dobře možné, že nyní Ephthalité, kteří po tři roky odmítali podpořit pretendenta perského trůnu prince Kobada, který byl u nich exilu, nyní změnili svůj názor a dali mu k dispozici svoji armádu, aby s ní zaútočil na svého strýce. Když však dorazily zprávy, že král zemřel, celá akce byla již celkem zbytečná, neboť nástupnické právo prince Kobada již nikdo nemohl nezpochybňovat, neboť Balas ani na smrtelné posteli nikoho neustanovil svým nástupcem…

Prvá vláda krále Kobada (487 – 498), pád prvního ministra Sufraiho
Jak již bylo řečeno, když král Kobad prchl po svém nezdařeném puči k Ephthalitům [484], byl jimi přijat s otevřenou náručí. Bohužel žádné materiální ani vojenské pomoci se od nich nedočkal po dobu třech let a teprve ve čtvrtém roce se vrátil do hlavního města v čele armády, kterou mu dal k dispozici jejich král Kuš–neváz. Tuto změnu v králově politice pak lze celkem rozumně přičíst tomu, že mu Kobadův strýc perský král Balas odmítl nadále vyplácet tribut. Je také těžké uvěřit tomu, že by Kobad nyní, když se s Kuš–nevázovou pomocí chopil moci, si mohl dovolit v strýcově nezávislé politice pokračovat, neobnovit vyplácení peněžních dávek a neuznat vládce Ephthalitů za svého svrchovaného pána.
Na začátku své vlády vložil Kobad celou správu státu na bedra hodnostáře jménem Suklira či Sufrai, který byl prvním ministrem již od doby vlády jeho otce krále Peroza (†484), a nic nedbal na to, že věrně sloužil i jeho nástupci králi Balasovi. Sufraiův syn Zer–Mihr byl totiž jeho přívrženec a strávil s ním celé tři roky ephthalitského exilu. Kobad pak zřejmě ani nepovažoval za zločin, že Zer–Mihrův otec loajálně spolupracoval s právoplatně zvoleným panovníkem a bránil mu v uchvácení trůnu. Sufrai tak měl po několik let příležitost řídit nejenom civilní, ale i vojenské záležitosti. V čele státu si pak vedl tak úspěšně, že vyvolal žárlivost krále Kobada, který posléze dospěl k rozhodnutí, že když již nechce být pouze vládcem formálním, ale skutečným, musí se jej zbavit. Protože se ovšem k tomu nemohl odhodlat sám, pověřil tímto delikátním úkolem jistého důstojníka jménem Sapor, který velel vojskům dislokovaným v oblasti města Rhages. S jeho tichým souhlasem pak Sapor vyvolal hádku, v níž Sufrai vyřkl slova, která jej přivedla do vězení, kde byl po několika dnech zabit. Kobad pak Sapora odměnil tím, že mu kromě úřadů Sufraiho předal i hodnost sipehbeda, tj. vrchního velitele perské armády. A tak se definitivně zbavil svého nebezpečného konkurenta a obhájil svoji královskou autoritu. Říši již nyní bude vládnout sám a Saporovi dá pouze takovou moc, jakou uzná za vhodné…

Prvá vláda krále Kaváda (487 – 498), pád prvního ministra Sóchry
Král Valgaš byl panovník mírný, spíše slabý, který se staral o venkovský lid a učinil některá opatření proti útěku zbídačelých sedláků z venkova. Snad již za jeho vlády začal princ Kavád, syn Pérózův, uplatňovat právo na trůn, ale marně. Byl nucen prchnout k Hefthalitům a od nich se vrátil po smrti strýcově, aby zaujal perský trůn. Podle jiné zprávy upadl do zajetí v době otcovy smrti a byl na chánově dvoře. I za jeho vlády byl Sóchrá ministrem a vládu vedl vlastně sám. Bylo to v době velké krize, která se vyznačovala účinky sedmileté neúrody (464 –471), bídou v nejširších vrstvách obyvatelstva a okupací velké části východního Íránu Hefthality. Kromě toho panovalo napětí mezi některými velmožským rody zápasícími o vlivná místa na dveře a ve státní správě. Kavád sám trpce nesl, že byl opomíjen ve výkonech vlády a že se lidé ve všem obraceli na Sóchru. A když dostoupila králova roztrpčenost vrcholu, povolal k sobě nejvyššího velitele armády Šáhpurha z Raj z rodu Mihránů s vojskem, umluvil s ním odstranění ministrovo a dal Sóchru popravit. Vypravuje se, že Šahpuhr vešel do královy komnaty, ve které byl i Sóchrá, a kráčel mimo něj bez povšimnutí ke králi. Ministr nic netušil, až k němu přistoupil Šáhpuhr, hodil mu na krk provaz, který s sebou přinesl, a vyvlekl ho z paláce. Sóchrá byl uvržen do vězení a zahuben.

Válka se severními barbary, opevňování pohraničí
Jediná válka, kterou Kobad v době svého prvého kralování vedl, byla válka s barbary na severu, které autor této publikace nazývá Chazary. A právě ze stepních oblastí mezi Volhou a Donem pronikali tito drsní, krutí a necivilizovaní válečníci kavkazskými průsmyky na jih, a tak hrozným způsobem pustošili úrodné oblasti Arménie, Iberie (Gruzie) a Albánie (Ázerbajdžán), že král byl nucen zasáhnout. Uvážíme–li pak, jak velké problémy budou Chazaři působit ještě po celá staletí, musíme říci, je až s podivem, jak bylo toto jeho tažené úspěšné. Král tehdy vyrazil do pole s obrovskou armádou údajně čítající na jedno sto tisíc mužů, vojsko chazarského chána v bitvě zničil a pak se vrátil domů s obrovskou kořistí. Aby pak zabránil jejich dalším nájezdům, nechal postavit v arménsko–iberském pohraničí opevněné město Amidu, které ovšem nemůžeme zaměňovat s římskou Amidou (Diyarbakir, Turecko).
Když se nyní Kobad vítězně vrátil s „chazarského“ tažení, tak se zdálo, že má před sebou ještě dlouhé roky klidné a úspěšné vlády. Ale právě nyní, kdy se na něj štěstěna usmívala, došlo ke společenskému pohybu, který zapříčinil jeho pád… (→498)

Počátky mazdakovského hnutí
Do doby vláda krále Kaváda spadá vystoupení jakéhosi lidového kazatele, hlasatele společenských reforem, který je znám pod jménem Mazdak. Poznali jsme z dosavadního líčení, že již dávno předtím byl Orient plný rozličných nauk náboženských, filozofických a theosofických, které měly své sociální a mravní důsledky. Vedle zarathuštroství, křesťanství, buddhismu, a židovství byly tam řecké filozofické soustavy, doktríny gnostických hloubalů o původu a běhu světa, názory tajemných sekt a lóží polotajných spolků. Myslitele si vybírali z této směsice to, co pokládali za účelné a co se jim líbilo, a tvořili nová učení. Mazdak si také vybral různé myšlenky, které často ani spolu nesouvisely. Ale jeho postoj ke skutečnosti byl jiný. Chtěl být aktivním bojovníkem za změnu sociálního řádu.

Velmi zvláštní je, že se v těch dobách o něm v žádném prameni nemluví. Nevíme, odkud byl, ani kdy se narodil a zemřel a vystoupil se svou naukou. Podle pozdních správ byl buď mágem, nebo královským pokladníkem, čí dokonce veleknězem. Snad si ani nauku nevymyslil, protože je také zpráva, že kázal lidu náhledy jakéhosi Zardušta, syna Choragánova, z perského města Pasá. Proto snad někteří tvrdili, že rodištěm Mazdakovým je chorásánské město Nisá (jiní jmenují Stachr nebo záhadnou Madharíji, čteme–li toto jméno vůbec nějak). Ani o jeho názorech nepanuje jistota. Jedni tvrdili, že doporučoval zdrženlivost a zakazoval jíst maso, jiní mluvili o jeho názorech o poměru dobra a zla, podobných učením perského původu a promíšených různými podivnými pověrami, ale není jisto, čemu všemu opravdu učil a co mu bylo později přičítáno.

Celkem panuje shoda v tom, že původ všeho zla vykládal ze sociální nedokonalosti a žádal opravy společenského života. Příčinami všeho zla jsou bída a závist. Původně prý lidé měli všechno společné a užívali toho svobodně. Později sobci se zmocnili majetku a původní správný stav porušili. Tím nastala nouze a chudoba a byla vzbuzena závisit. Proto je třeba, aby se lidé vrátili k původnímu stavu a aby veškerý majetek byl zase společný jako kdysi. Také krize v poměrech žen a mužů vedla Mazdaka k radikální nauce, aby i žen byly společné. Tím hodlal vyhladit žárlivost jako jeden z kořenů zla. Vzorem mu asi byly poměry ve venkovských občinách, které však již tehdy trudně živořily. Tam byly také prostředky společné výroby: pole, pastviny, oheň i napajedla. Ženy ovšem již nebyly dávno společné. Mazdak nabyl v jisté době vlivu na krále Kaváda a ten vydal zákon o úpravě manželských poměrů. Bylo to asi možná proto, že mnoho harémů osiřelo po kruté pohromě, která postihla vojsko krále Péroze. Úprava spočívala asi v tom, že bylo povoleno dodat na umluvený čas ženu chudému souvěrci, jenž o to požádal podle určitého předpisu. O takovémto zařízení mluví, jak se podobá pravdě, zbytky právní knihy, uvedeného Mátagdánu(?). Řečtí spisovatelé tvrdí, že král Kavád učinil zákonem všechny ženy společné. Patrně se jim zdálo královo nařízení velmi převratné a činilo na ně dojem zespolečenštění žen. Podle zpráv některých mladších orientálních spisovatelů Mazdak usiloval o zavedení nucené sociální péče. Je–li chudák, který je neschopen sám se zmoci, mají se mu ti, kdož mají majetek, postarat o všechno,, čeho potřebuje, a v případě potřeby mají k tomu být i přinuceni. Podle téhož pramene navrhoval Mazdak docela i to, aby ten, kdo má ošklivou a svárlivou ženu, mohl si ji na čas vyměnit s tím, kdo má ženu krásnou a dobrou, aby se v té příčině sociálně spolu vyrovnali. Ale jiné prameny tento podivný nápad neuvádějí. Vydáním zákona o úpravě manželských poměrů pod vlivem Mazdaka, který nalezl nějak cestu ke králi a s ním se domlouval, počíná mazdakovské pozdvižení. Lid počal přijímat názory nového proroka a počal se místy bouřlivě dožadovat vyslyšení svých tužeb.

O průběhu mazdakovských bouří jsme zpraveni jen kuse. Víme, že začaly v době hladu vypleněním státních i soukromých sýpek, k čemuž prý král dal svolení. Mazdak předložil totiž jednou králi dotaz, jak se má naložit s člověkem, který má protijed proti hadímu uštknutí a nedá z něho tomu, kdo byl hadem uštknut. Král odpověděl, že takový člověk je pro<svoji necitelnost hoden smrti. Mazdak tedy vyzval lid trpící hladem, aby vybral zásoby ze sýpek. Když ho král potahoval k zodpovědnosti, vysvětlil mu, že protijedem proti hladu je obilí a ten, kdo je má, je povinen poskytnout je tomu, kdo zmírá hladem. Král uznal Mazdakovo odůvodnění, přemýšlel o celé věci a přijal nakonec Mazdakovy názory o úpravě společenských poměrů. To ovšem vzbudilo odpor vyšších stavů. Mazdakovi stoupenci vnikali podle některých zpráv do domů zámožných a urozených lidí a rozdělovali si jejich majetek, odnímali jim ženy z harémů, rozebrali si jejich stáda atd. (→498)


Rok 488[size]

Podunají
Král Odoaker zničil království Rugiů
Roku 487 podnikl italský král Odoaker vojenské tažení do Norica ripense, tj. dnešního Dolního Rakouska, proti malému germánskému kmeni Rugiů. V bitvě svedené na severním břehu Dunaje zvítězil, do zajetí vzal rugijského krále Fevu (Feletheus) a poručil ho i s manželkou zavraždit. Ze zpustošené země odvolal vojenské posádky a úředníky i s jejich rodinami, přičemž do Itálie odešlo i těžce zkoušené římské provincionální obyvatelstvo. Mniši kláštera sv. Severina ve Favianis (Mautern) splnili přání svého mrtvého učitele a vzali sebou i jeho tělo. Usadili se v kastelu Lucullanum u Neapole, kde je jakási ctihodná žena nechala důstojně pohřbít. V Lucullanu později vznikl klášter, jehož třetí opat Eugippius († po roce 533) popsal jeho život ve svém díle „Vita s. Severini“ (kolem roku 511).
Rugijský princ Frederik (Friderik) však z boje uprchl a do země se roku 488 vrátil. Odoaker proti němu vyslal svého bratra Onoulfa (Hunvulfa), který teprve rugijskou moc v Noriku definitivně zničil.

Konec království Rugiů, do zdevastovaného Rugilandu se tlačí Langobardé V té době vzplálo velké nepřátelství mezi Odoacarem, jenž již pod dobu několika let vládl Itálii, a Feletheem, který se také nazýval Feva, králem Rugiů. Feletheus přebýval v těch dnech na vzdálenějším břehu Dunaje, kterýžto Dunaj rozděluje území Norica. Na území Noričanů byl v těch časech klášter požehnaného Severina [v Eiferingenu na úpatí Kalenbergu nedaleko Vídně], jenž obdařen svatostí zdrženlivosti byl již proslulý svými mnohými ctnostmi. [Sv. Severinus byl apoštolem Norica. Narodil se buďto v jižní Itálii anebo v severní Africe. Po Attilově smrti cestoval podél Dunaje, šířil křesťanství a získal mnoho konvertitů. Zemřel roku 482. Jeho tělo pak bylo převezeno do Itálie a nakonec pohřbeno v Neapoli.] A v těch místech žil až do konce svého života, nicméně dnes uchovávají jeho ostatky v Neapolis (Neapole). Často napomínal Felethea, o němž jsme právě mluvili, a jeho manželku, jejíž jméno byla Gisa, svatou řečí, aby se zdrželi nespravedlností. A když tito odmítli jeho svatá slova, tak dlouho předtím jim předpověděl to, k čemu později opravdu došlo.
Pak Odoacar sebral národy, které podléhaly jeho vládě, tj. Turcilingy, Heruly a část Rugiů pod svojí svrchovaností, a rovněž národy Itálie a přitáhl do Rugilandu. Bojoval s Rugii, zničil je v rozhodné bitvě a zabil Felethea, jejich králem. A poté, co zničil celou provincii, vrátil se do Itálie i s velkým množstvím zajatců. Pak Langobardé opustili své území [snad v Horním Slezsku u pramenů Visly] a přišli do Rugilandu [možná Morava, spíše však území na levém břehu Dunaje mezi Lincem a Vídní], který se v latinském jazyce nazývá země Rugiů. A protože tam byla úrodná půda, zůstali tam po několik let.


Římská říše
Konec Illova povstání; o Pamprepiovi
Na podzim roku 484 porazil magister militum per Orientem Theoderich Amal vzbouřence ve velké bitvě a zahnal Illa, císařovna Verinu a vzdorocísaře Leontios do pevnosti Cherris hluboko v isaurijských horách, kde však císařovna již za několik dnů zemřela. Třebaže Illova situace již byla beznadějná, držel se zde ještě po čtyři roky než pevnost padla roku 488 zradou. Pak byl spolu s Leontiem zajat a připraven o hlavu.
Zápas mezi Illem a císařem Zenonem se zájmem sledovali jistí prominentní pohané, kteří dosud žili v Athénách, Konstantinopoli nebo Alexandrii. Zdá se, že doufali, že pokud Illus zvítězí a prostřednictvím Leontia se ujme vlády, bude se chovat s větší snášenlivostí ke starým kultům. Samozřejmě nemůžeme tvrdit, že by Illus usiloval o nějakou renesanci pohanství jako naposled císař Julián. Pravdou však je, že jako stoupenec novoplatónské filozofie měl pro věc Helénů, tj. pohanských Řeků, velké pochopení. Velmi blízko měl např. k pohanskému rétorovi Pamprepiovi z egyptského města Panapolis, kterého prameny popisují jako snědého a ošklivého muže. V mládí odešel studovat do Athén na platónskou akademii k filozofovi Proclovi a po studiích byl jmenován profesorem gramatiky, tj. literatury a filozofie, na této vysoké škole. Spory s magistrátními úředníky jej však přiměly opustit Athény a uchýlit se do Konstantinopole, kde tolik potěšil magistra officiorum Illa recitací jisté básně, že ten jej zařadil do okruhu svých přátel a začal mu vyplácet pravidelnou rentu. Pamprepius nyní začal Illa zasvěcovat do tajů novoplatonismu, za což se mu dostalo profesury gramatiky na konstantinopolské univerzitě. Vše se ale zvrtlo roku 478, kdy ochránce Illus odešel do rodné Isaurie. Jeho nepřátelé jej totiž obvinili z toho, že je pohan a čaroděj, a vyhnali jej z města. Pamprepius se uchýlil do Pergama, odkud ho Illus povolal k sobě do Isaurie, aby se s ním nakonec vrátil zpět do Konstantinopole, přičemž byl za svoje strádání odškodněn důležitým místem kvestora.

I nadále zůstal těsně spjat s Illem, jemuž byl důvěrníkem a rádcem v politických záležitostech. Pohané jej však obviňovali z neúspěchu Illova povstání, a tvrdili o něm, že svého protektora zradil. Pamprepius však nakonec neskončil na popravišti kvůli zradě, ale proto, že jeho proroctví se ukázala falešná a jeho politika krátkozraká.
Roku 488 se tedy císař Zenon zbavil svých dvou největších rivalů – Theoderich odtáhl v čele svého lidu do Itálie a Illus skončil na popravišti. I nadále se opíral o své krajany z rodné Isaurie, kterým k nelibosti Římanů zajišťoval důležitá místa v říši. Např. svého bratra Longina, jemuž se konečně podařilo uprchnout z Illova vězení, postavil do čela senátu a dvakrát jmenoval konzulem, dalšího Isaura jménem Kottomenes zase po Theoderichovi Amalovi svěřil vrchní velení nad římskou armádou (magister militum in praesenti) a ve stejnou dobu se Longinus z Kardaly ujal důležitého úřadu magistra officiorum (představený císařských kanceláří).

Kyperské církvi přiznán apoštolský původ
Monofyzitický patriarcha syrské Antiochie (Antakya, Turecko) Petr Fullo (Petr Valchář) podřídil své juridiskci dosud autokefální kyperskou církev, čímž se opět rozhořel starý spor, který byl již řešen na třetím ekumenickém koncilu v Efesu roku 431. Kypřané však měli štěstí a v pravý čas se jim podařilo nalézt ostatky apoštola Barnabáše. Mnich Alexander na něj pronesl oslavnou řeč a v hrobu nalezený rukopis Matoušova evangelia, které měl Barnabáš vlastnoručně opsat, daroval císaři. Tím docílil toho, že kyperské církvi byl přiznán apoštolský původ a nároky Antiochie byly odmítnuty.


Itálie
Theoderich Amal táhne do Itálie
Jak již bylo uvedeno výše, dostal se vládce Itálie Odoaker do sporů s Konstantinopolí a rozdrtil Rugie, které proti němu poštval císař Zenon. Nyní přímo císaře nebo jeho rádce napadlo, že by mohli zabít dvě mouchy jednou ranou – kdyby poslali Ostrogóty do Itálie, aby zlikvidovali Odoakera, zbavili by se tak nejenom jeho, ale i obtížných ostrogótských barbarů sužujících illyrské provincie. Proto jejich králi Theoderichovi nabídli zplnomocnění odstranit vládce Itálie a ten jejich nabídku přijal. Podle letopisce se oba muži dohodli, že až Theoderich Odoakera porazí, bude vládnout Itálii místo něho, dokud Zenon nepřijde sám. Můžeme se jenom dohadovat, zda Theoderichovi jako magistru militum in praesenti (tj. vrchnímu armádnímu veliteli) nebyla místo Odoakera svěřena tatáž hodnost pro Itálii, což by ho zavazovalo k uznání svrchovanosti říše. Theoderich pak shromáždil na 100.000 lidí a na podzim roku 488 s nimi vyrazil z Moesie směrem na Apeninský poloostrov. Minul Viminacium (Kostolac, Srbsko) a Singidunum (Bělehard, Srbsko) a dorazil k Sirmiu (Sremska Mitrovica, Srbsko), kde již na něj čekali nepřátelsky naladění Gepidové, jimž město patřilo. Došlo k zuřivému boji, v němž Gótové zvítězili a Sirmium dobyli. Dlouho se však v něm nezdržovali a již brzy i se svojí kořistí odtáhli, čímž Gepidům umožnili zase se do něho vrátit. Celou zimu, jaro a léto následujícího roku pak Gótové trávili někde mezi Sirmiem a italskými hranicemi; příčinu tohoto jejich zdržení však neznáme. (489)

Theoderich Amal táhne do Itálie
Rugijský princ Frederik a jeho přeživší soukmenovci ustoupili na Balkán, kde ve městě Novae (Svišťov, Bulharsko) požádali o pomoc svého příbuzného ostrogótského krále Theodericha Amala. Tomu přišla jejich žádost vhod, neboť dlouholeté boje s císařem Zenonem skončily patem a on musel tuto situaci nějakým radikálním způsobem řešit. Proto imperátorovi navrhl, že odvede svůj lid do Itálie. Ten s jeho záměrem souhlasil – pokud jej sám neinicioval –, jmenoval jej nejvyšším západořímským velitelem a patriciem a pověřil dobytím Itálie.
Třebaže zájem přesídlit neprojevili všichni barbaři, podařilo se Theoderichovi v Novae shromáždit sto tisíc až čtvrt miliónu lidí, z toho však pouhých dvacet tisíc bojovníků. S nimi pak na podzim vyrazil na západ a postupoval nepřátelským územím Dácie a Pannonie. Kromě zásobovacích problémů mu dělali největší starosti tamní Bulhaři, Gepidové a Sarmaté, s nimiž sváděl četné šarvátky. K největšímu střetu došlo na řece Ulca (Vuka v blízkosti Vinkovců nebo Jelenica nedaleko Vukovaru, Chorvatsko), kde narazil na Gepidy. Jejich pěchota měla obsazen protilehlý břeh řeky tak, že stála těsně u vody, a netvářila se, že by byla ochotná pustit útočníky na druhou stranu. Gótové sice zaútočili a vodoteč překročili, ale protiútokem byli vrženi zpět. Teprve při druhém útoku, jenž vedl samotný král, přišel gepidský král Trapstila o život, jeho bojovníci byli rozdrceni a zahnáni na útěk. Důležité bylo, že vítězové se zmocnili protivníkových zásob, což celý národ zachránilo před smrtí hladem. Teď jim již nic nebránilo překročit Julské Alpy a proniknout na Apeninský poloostrov údolím řeky Vipavy. Italský král Flavius Odoaker se chystal k boji a hledal si spojence. Ty našel v galských Burgundech.

Theoderich Amal táhne do Itálie
Nyní, když byl Theodoric vázán spojeneckou smlouvou s císařem Zenonem a užíval si blahobytu města, doslechl se, že jeho kmen, přebývající toho času v Illyriku, nebyl zcela spokojen. Tak si raději zvolil život v nesnázích po zvyku svého národa, raději než aby užíval výhody římské říše v pohodlnosti, zatímco jeho kmen žil v nedostatku. Po zvážení těchto věcí řekl císaři: „Ačkoli mi ve službách vaší říši nechybí nic, pokud to Vaše Veličenstvo uzná za vhodné, nechť laskavě vyslechne touhu mého srdce“. A když, jako obvykle, mu bylo dovoleno mluvit otevřeně, řekl: „Hesperie [západní část římské říše], dlouho předtím řízená vládou vašich předků a předchůdců a město, které bylo hlavou a pánem světa, proč je nyní stiženo tyranií Torcilingů a Rugů? Pošli mne tam s mým národem. Nyní pokud řeknete byť jen slovo, můžete zde být zbaven zátěže výdajů a, pokud s Pánovou pomocí zvítězím, sláva Vašeho Veličenstva zde bude nesmírná. Neboť je lepší, když já, váš služebník a syn, budu vládnout tomu království jako daru od vás, pokud zvítězím, než aby někdo, koho neuznáváte, utlačoval Senát s tyranskou zvůlí a část republiky otroctvím. Neboť pokud zvítězím, ponechám si to jako záruku a dar; pokud budu poražen, Vaše Veličenstvo nepřijde o nic, a navíc, jak jsem řekl, ušetří si výdaje, které nyní nesu sám.“ Ačkoli byl císař zarmoucen, že (Theodoric) odejde, když to uslyšel, zaručil o co Theodoric žádal, neboť mu nechtěl způsobit hoře. Poslal jej kupředu s velkými dary a podrobil jeho správě Senát a římský lid.
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam.

Galie
Král Chlodvík si podrobil Aremoricu
Po obsazení „Syagriova království“ si franský král Chlodvík I. podrobil i Galoromány v Aremorice (Bretagni), musel se však smířit s jejich autonomii. Zda podobná autonomie byla popřána i drobným sálským králům severně od Sommy je sporné.


Hispánie
Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)


Perská říše
Změna na trůnu perských králů (zdroj), viz též rok 487
Perský král Valakesh (Balas, Balash), nástupce svého bratra Peroze, zemřel a byl vystřídán jeho synem Kavadem (488 – 531), který byl nejschopnějším z celé řady sasánovských králů. Jeho největším úspěchem bylo, že se mu podařilo obnovit moc perského krále, která od konce postupně 4. století upadala. (Sasánovští králové byli v tomto období v podobné situaci, jako merovejští vládci franské říše o dvě stě let později – král neměl žádnou autoritu a zemi vládli zoroastričtí kněží (mágové), hodnostáři a šlechta, přičemž stát řídil králův první ministr s titulem wazurg–framadhar, jehož hodnost odpovídala hodnosti pretoriánského prefekta v římské říši. Ostatně jednomu z nich vděčil i za svůj trůn.

Králi Kavadovi by se nikdy nepodařilo z těchto pout vymanit, kdyby se nepřidal k přívržencům náboženského reformátora Mazdaka, který právě v těchto letech začal šířit své myšlenky o tom, že současný stav společnosti je proti přirozenosti a že všichni lidé jsou si rovni. Tvrdil rovněž, že i takové jednání, které společnost označuje jako zločinné, např. když se někdo postaví nespravedlivému zákonu, vlastně zločinem nemusí být. Společné vlastnictví a společné manželky byly dalším Mazdakovým nápadem. Král sice tyto myšlenky zdánlivě přijal a začal je šířit, avšak jeho konverze k mazdakismu nebyla upřímná, neboť ho chtěl pouze použít proti šlechtě a zoroastrickým kněžím, s nimiž pak bojoval po několik let. Až roku 497 došla šlechtě trpělivost a Kavad byl svržen a uvězněn v pevnosti zvané „Léthé“, tj. „Zapomnění“. (→497)
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 13/11/2011, 17:05, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 489

Itálie

Válka o Itálii
Boj o vládu nad Apeninským poloostrovem mezi ostrogótským králem Theoderichem Amalem a italským králem Odoakerem začal: gótským invazním sílám postupujícím od Emony (Lublaň, Slovinsko) se podařilo překročit Julské Alpy a proniknout na italské území údolím řeky Vipavy. Odoaker a jeho spojenečtí Burgundové zaujali obrané postavení na řece Sontiu (Isonzo) poblíž rozvalin Aquileie (Aquileia, Itálie). Před útokem nařídil Theoderich jednodenní odpočinek a dne 28. 8. svého nepřítele v bitvě rozdrtil (bitva u Pons Isontii), přičemž pouze to, že se zdržel stíháním prchajících Burgundů, umožnilo Odoakerovi prchnout do Verony. Vítězný Theoderich obsadil provincii Venetii a pak přitáhl za svým soupeřem k Veroně, před níž si na malé pláni vybudoval opevněný tábor. Dne 30. 9. zahájil útok, a třebaže boj byl již vyrovnanější a urputnější, Odoakera již podruhé porazil a zahnal do nedobytné Ravenny (bitva u Verony/na řece Adiži). Na konci roku se gótský triumf již zdál na dosah ruky: vrchní velitel italské armády Herul Tufa se přidal na Theoderichovu stranu a přísahal mu věrnost. S oddíly Herulů a Gótů byl vyslán oblehnout Ravennu, zatímco sám Amal pokračoval směrem na Mediolánum (Milán). Ve Faventii (Faenza) se však Tufa setkal s Odoakerem, opět přešel na jeho stanu a vydal mu vysoké gótské důstojníky, kteří byli odvedeni v řetězech a uvězněni v Ravenně. Povzbuzen tímto úspěchem přešel Odoaker do protiofenzívy a brzo ovládl válečné pole. Theoderich, který fyzicky zlikvidoval zbývající zrádné Heruly, se opevnil v Ticinu (Pávii) a požádal příbuzné Vizigóty o pomoc. Války využil vandalský král Gunthamund, aby napadl a zpustošil Sicílii.

Válka o Itálii
Celou zimu roku 488 stejně jako jaro a léto roku následujícího trávili Theoderichovi Gótové někde mezi Sirmiem (Sremska, Mitrovica, Srbsko) a italskými hranicemi, přičemž příčinu tohoto jejich zdržení však neznáme, a až koncem srpna roku 489 překročili Julské Alpy, aby se objevili u soutoku řeky Sontia (Isonzo) a Frigidu (Vipava), kde již na ně čekal ve svém dobře opevněném táboře italský král Odoaker pevně rozhodnutý zastavit jejich postup do Venetie. O tom, co následovalo, však máme jen kusé zprávy. Válka v Itálii však potrvá tři a půl roku, třebaže již po dvanácti měsících bude rozhodnuto o jejím vítězi.
V srpnu roku 489 však proti Theoderichovi stálo velmi početné vojsko, protože Odoaker přivedl kromě vlastních mužů i silné oddíly spojenců, přičemž se jenom můžeme dohadovat, zda mezi nimi již nebyli i Burgundové, kteří mu budou pomáhat později. V bitvě svedené 28. 8. však Theoderich zvítězil a donutil své nepřátele k ústupu. Odoaker se však nevzdal a další opevněný tábor si vybudoval poblíž Verony se řekou Athesis za zády. I tuto jeho obranou linii se však Theoderichovi podařilo prorazit v bitvě svedené o měsíc později (29. 9. 489). Odoakerovi muži opět bojovali se zoufalou odvahou a způsobili Gótům těžké ztráty. Nakonec však byli poraženi a zmasakrováni takovým způsobem, že se řeka zaplnila jejich mrtvolami. Většina italské armády spolu s jejím vrchním velitelem Tufou se pak poddala Theoderichovi, který okamžitě vyrazil k Milánu, aby se jej zmocnil, zatímco Odoaker se skryl v Ravenně. (Anonymus Valesianus tvrdí, že Odoaker jmenoval Tufu italským magistrem militum. To bylo ovšem vyhrazeno císaři.) Na podzim roku 489 tak Theoderich ovládal severní Itálii, přičemž se zdálo, že brzy padne Řím i Sicílie. Zbývalo tak ještě dobýt Ravennu, ale zrada Tufova zcela změnila situaci. Theoderich mu totiž zcela důvěřoval a poslal jej s jeho vlastními vojáky a několika svými předáky za Odoakerem. Ve Faventii (Faenze) se však Tufa opět přidal na stranu svého někdejšího pána a vydal mu zmíněné Góty, kteří skončili v železech.
Theoderich pak trávil zimu v Ticinu (Pavii) a říká se, že jeden z důvodů, proč si vybral právě toto město, byl ten, že chtěl navázat dobré vztahy se zdejším biskupem Epiphaniem, který již měl velký vliv i na Odoakera. (490)

Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.

Odoakerovi poslové na Východě
Král Odoaker se snažil překonat věroučné spory mezi Římem a Konstantinopolí (akakiovské schizma) a jako první vyslal na východ poselstvo v čele magistrem officiorum a consiliariem Andromachem. Rozhovory však nevedly k úspěchu.

• Zemřel básník Sidonius Apollinaris.

Noricum ripense
Postup Langobardů na jih
Langobardi pod králem Gudeocem pronikli z Čech do Rugilandu (rakouský Weinviertl), tj. na území bývalé římské provincie Noricum ripense opuštěné germánským kmenem Rugiů i římským provincionálním obyvatelstvem, kde žili ještě za krále Klaffa. Langobardská tradice zaznamenala dlouhou pouť tohoto zpočátku slabého kmene z jeho původních sídlišť v Polabí přes mnohé pololegendární i zcela legendárních země směrem na jih. Uvádí se řada názvů jako Anthaib (země Antů), Bainaib (jistě Čechy) a Burgundnaib. Pobyt tohoto národa v české kotlině potvrzuje také jedna větev langobardské tradice, zachycená v Chronicon Gothanum (807 – 810), která tvrdí, že za krále Agelmunda obsadili Langobardé Čechy (Beovindi) a drželi je patrně delší dobu, protože se zde prý „i dodnes spatřují známky domu a obydlí krále Wacha“. Za pobytu v Rugilandu byli již křesťanští Langobardé podmaněni moravskými Heruly a uvolili se jim platit poplatky.

Římská říše
Smrt konstantinopolského patriarchy
Dne 26. 10. zemřel konstantinopolský patriarcha Akakios. Jeho nástupci Fravitas (489 – 490) a Euphemios (490 – 496) se snažili překonat církevní schizma se západem a domluvit s papežem Felixem III.

Hispánie
Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)

Británie
Počátek vojenské kariéry krále Artuše
Přelom osmdesátých a devadesátých let 5. století je obdobím vojenské aktivity britského dux bellorum (válečného vévody) Arthura, který se Sasy vybojoval dvanáct vítězných bitev. Arthur proti opěšalým Germánům postavil jízdu po římském způsobu a jeho vítězný boj na Mons Badonicus (údajně pod vrchním velením Ambrosia Aureliana) zaručil v Británii na půl století mír. Germánské kmeny však již okupovaly jihovýchodní Anglii a následující období se nese ve znamení postupného rozkladu keltsko-římské společnosti vlivem občanských rozmíšek a celkové apatie. Britoni jsou nakonec zatlačeni do nepřístupných regionů Walesu a Cornwallu. Podle Geoffreye z Monmouthu umírá Arthur kolem roku 542 v bitvě u Camlannu.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“