Dějiny středověku v letech 477 – 479

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 477 – 479

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 477 – 479

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Obrázek
Západořímská a Východořímská říše v roce 476


Rok 477

Římská říše a Orient
Konflikt Theodericha Amala s Theoderichem Strabonem
I po znovuzískání trůnu a potření uzurpátora Basiliska nebyla pozice východořímského císaře Zenona jednoduchá – zvláště tíživě pociťoval svoji závislost na svém isaurijském krajanu Illovi (magister officiorum et patricius), kterého se v létě tohoto roku pokoušel zbavit nepříliš úspěšně provedeným atentátem. Za pomoc v boji o trůn udělil vládci pannonských Gótů Theoderichovi Amalovi roku 476/477 kromě vysokých poct a darů i hodnost velitele vojska (magister militum) a patriciát a povolil mu usadit se v části Makedonie.

Theoderich se však dostal do konfliktu s vládcem konkurenčních thráckých Gótů Theoderichem Strabonem (Šilhavcem), Basiliskovým přívržencem, a za probíhajících menších šarvátek postupoval k Marcianopoli (Reka Devnja, Bulharsko), přičemž část jeho lidí sběhla na stranu nepřítele. Strabon se chtěl s císařem Zenonem usmířit, a proto mu nabídl spojenectví za velmi příznivých podmínek – nepožadoval již titul magister militum, ani žádné platby ve zlatě. Císař ho sice odmítl a v zimě roku 477/478 byl formálním spojencem panonských Gótů, ale hrál dvojí hru: na jedné straně naléhal na Amala, aby na Strabona konečně zaútočil, na druhé straně sondoval u Strabona, zda své podmínky, které mu nabídl ve svém poselství, myslí vážně.

Konflikt Theodericha Amala s Theoderichem Strabonem
V chaotické době po Leonově smrti stál král thráckých Gótů magistr militum in praesenti Theoderich Strabon na Basiliscově straně proti svému starému rivalovi vůdci pannonských Gótů Theoderichovi Amalovi, který podporoval svrženého císaře Zenona. Když Zenon znovu usedl na trůn, odňal Strabonovi vrchní velení nad římskou armádou a svěřil jej Amalovi, jehož prohlásil patriciem. Pannonským Gótům pak potvrdil držení půdy v Dolní Moesii a slíbil mu každoroční výplatu finančních dávek. Též jej prohlásil svým synem ve zbrani, což se podle germánského pojetí práva rovnalo adopci. Jeho usmíření s Amalem a zatracení Strabona však bylo pouze divadlem, neboť jeho opravdovou politikou bylo štvát jedny Góty proti druhým. A tak v letech 477 – 479 se prokombinovaly všechny druhy spojenectví – nejdříve Zenon a Amal stáli proti Strabonovi, pak se oba Theoderichové spojili proti císaři a nakonec Zenon a Strabon spolupracovali proti Amalovi.

Vše začalo příchodem Strabonových vyslanců, kteří vyjádřili přání uzavřít s císařem mír; Gótové připomínali Zenonovi zranění, které utrpěl ve službách impéria, a poukazovali na bezpráví, kterého se na něm impérium dopustilo, třebaže byl římským generálem a on jej nazýval svým přítelem. Zenon tedy svolal senát, který však konstatoval, že je nemožné platit dva germánské generály a jejich armády, protože veřejné zdroje sotva stačí na výplatu římských vojáků – státní pokladna se totiž ještě nevzpamatoval z enormních výdajů na Basiliscovu protivandalskou výpravu za vlády předchozího císaře Leona –, a proto je nutné Strabonovou nabídku odmítnout, protože vždy nosil ve svém srdci nosil nenávist vůči Římanům, proslul svojí krutostí a pomáhal tyranovi Basiliscovi.

Třebaže tedy bylo rozhodnuto, císař stále váhal s oficiální odpovědí. Avšak tři Strabonovi přívrženci – lékař Anthimus a ještě nějací dva další – se jej snažili o všem informovat. Když ale jejich dopis byl zadržen, dostala se celá věc před tříčlennou senátorskou komisi, která se v přítomnosti magistra militum (tzn. Amala?) rozhodla je potrestat bičováním a odesláním do exilu.

Strabon však brzo zkonsolidoval své síly a stal se natolik mocným, že se císař začal obávat, jestli jej Theoderich Amal bude vůbec schopen zvládnout. Proto Strabonovi prostřednictvím vyslanců navrhl, aby svého syna odeslal do Konstantinopole jako rukojmí a aby sám odešel do Thrákie, kde by žil jako soukromá osoba s tím, že si může ponechat vše, co naloupil. K dalším akcím podobného typu by však již nesmělo dojít. Tento císařův návrh však Stranon odmítl a tvrdil, že je pro něj nemožné odejít do ústraní a nechat bez prostředků vojáky, které svého čas shromáždil. Zenon se tedy rozhodl pro válku a do Evropy přesunul vojenské oddíly z diecézí Pontus, Asia a Orient, přičemž se předpokládalo, že bude velet Illus. (478)

Střídání na alexandrijském patriarším stolci
Dne 31. 7. zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Timotheos Ailúros a na uvolněný biskupský stolec nastoupil jeho souvěrec Petr Mong. Po potlačení Basiliskovy uzurpace však Konstantinopol prosazuje striktně ortodoxní církevní politiku, a proto byl Petr vojáky vyhnán a nahrazen pravověrným Timotheem Salophakiolem. Ze syrské Antiochie dále musel odejít monofyzitický arcibiskup Jan Kodonatos i se svým předchůdcem a bývalým Zenonovým přítelem monofyzitou Petrem Fullou. Do čela antiochijských křesťanů (Antakya, Turecko) byl postaven ortodoxní Štěpán II., který byl po dobytí města (vzpoura?) Trocundem obviněn monofyzity z nestoriánské hereze. Jeho případ se řešil na synodě v Laodikei, kde se dočkal rehabilitace.

Císař Zenon řeší problém Západu (zdroj)
(476) Když roku 476 skirský důstojník Odoaker sesadil „uzurpátora“ Romula a sám se chopil moci, rozhodně neusiloval o odtržení Itálie od zbytku římské říše, podobně jako Vandalové od ní odtrhli Afriku nebo Vizigóti větší část Galie a Hispánie. Staré pořádky měly trvat i nadále, ale Ricimerův systém, kdy vládne Germán za loutkového císaře, měl být opuštěn a nahrazen jiným: nyní když Romulus vlastně „abdikoval“, se vlády ujme na přechodnou dobu senát jako již jednou v dobách Ricimerových a až bude vše dohodnuto s Konstantinopolí, vrátí se Itálie opět do lůna východního císaře, který její správou pověří Odoakera jako svého ministra a který zároveň bude vládnout Germánům tvořících armádu jako jejich král. Roku 477 tedy senátorská delegace vyrazil do Konstantinopole, aby s tímto návrhem na úpravu poměrů v Itálii seznámila císaře, jímž byl po potlačení Basiliscovy uzurpace již zase Zenon.

Senátoři předali v Konstantinopoli císařské odznaky zabavené Romulovi a před Zenonem prohlásili, že říše již déle nepotřebuje dva císaře a že stačí, když bude vládnout sám. Dále vznesli požadavek, aby Odoakerovi udělil titul patricia a pověřil jej správou Itálie, neboť je obojím – schopným vládcem i schopným vojákem, jenž zemi ubrání.
Ve stejnou dobu blahopřáli císaři Zenonovi k znovuusednutí na trůn i vyslanci Nepotovi, jenž byl vyhnán z Itálie Orestem roku 475. Vyjádřili přesvědčení, že bude mít pochopení pro věc svého pána, když on sám utrpěl to samé příkoří, a žádali jej o peníze a vojáky, aby se mohl vrátit zpět a znovu usednout na trůn. I když Zenon samozřejmě tyto jeho nároky uznával, podpořit jeho věc také vojensky nebyl ochoten. Římským senátorům si pouze postěžoval, že odmítli oba dva císaře, které dostali z Východu, přičemž Anthemius byl zabit a Nepos vyhnán. Odoakerovi pak poslal list, v němž jej jmenoval římským patriciem a chválil jej za jeho úctu k Římu a římským pořádkům. Vládu nad Itálií mu však nesvěřil a naléhal na něj, aby byl velkorysý a přijal z exilu právoplatného císaře. Jak se dalo předpokládat Odoaker to vše ignoroval a vládl Itálii ve spolupráci s loajálním senátem.

Tehdy totiž ještě existovaly staré a slavné senátorské rody, disponující obrovským majetek a oslnivým bohatstvím, jako byli Deciové nebo Aniciové, jejichž čelné představitele Odoaker vyznamenával a svěřoval jim důležité úřady. Např. Basilius, Decius, Venantius nebo Manlius Böethius byli v jeho době konzuly, římskými nebo pretoriánskými prefekty, Symmachus a Sividius konzuly a prefekti města Říma a další senátor z dobré rodiny Cassiodorus pak „minstrem financí“. Avšak aby žádný z městských prefektů nezískal politicky na významu, dovolil mu setrvat v úřadu pouhý jeden rok.

Římská šlechta se také musela postarat o zabezpečení armády, která měla bránit Itálii, protože převážná většina půdy patřila právě ji. Odoaker jí tedy odejmul její jednu třetinu a přidělil jí svým barbarským vojákům, jichž mohlo být maximálně 20.000, aby na ni hospodařili i se svými rodinami. Z toho, že šlechta i po této „pozemkové reformě“ s králem loajálně spolupracovala lze soudit, že konfiskaci nechápala jako nějaký výjimečně drastický zásah do svých práv. Mnoho velkostatkářů jí ani nemuselo být vůbec postiženo, protože Germáni se zcela jistě neusadili ve všech částech Apeninského poloostrova.

Brzo po ovládnutí Itálie dosáhl Odoaker i solidního diplomatického úspěchu, když se mu podařilo přesvědčit starého vandalského krále Geisericha, jenž zemřel v lednu roku 477, aby mu za roční poplatek přenechal Sicílii. Vandalové si zde jako svůj opěrný bod pouze ponechali pevnost Lilybaeum na jejím západním pobřeží.

O jeho vnitřní politice nevíme mnoho, do církevních záležitostí nezasahoval a jako arián se držel stranou. Obecně se uvádí, že roku 476 padla „říše západořímská“. Avšak žádný takový státní útvar neexistoval – soudobí autoři mluví o západních provinciích maximálně jako o „Hesperium regnum“ – a římská říše byla vždy jednotná, byť ji obvykle vládli dva nebo i více augustů. Rok 476 však představoval důležitý mezník v dezintegraci impéria, podobně jako rok 418, kdy císař Honorius usadil v Akvitánii Vizigóty, nebo rok 435, kdy Valentinianus se vzdal severní Afriky ve prospěch Vandalů. Zatímco Odoaker a po něm i ostrogótský král Theoderich Veliký ještě formálně uznávali svrchovanost Konstantinopole, tak jejich nástupci Langobardé již dospěli k plné suverenitě. (480)

Císař Zenon řeší problém Západu
V září roku 476 byl Romulus Augustus odstaven od moci barbarským generálem Odavacarem. Jeho posledním oficiální aktem pak bylo zaslání rezignačního dopisu východnímu císaři Zenonovi. Historik Malchus rovněž uvádí, že v tu samou dobu došel císaři i dopis, v němž jej o pomoc žádal Julius Nepos: „Když Augustus, syn Orestův, uslyšel, že Zenon vyhnaný Basiliscem znovu získal království Východu, inicioval senát, aby poslal vyslance k řečenému Zenonovi s tím, že není nutné, aby existovaly dvě samostatné říše, ale že postačuje jeden společný vládce pro obě území a že Odovacar byl jimi vybrán jako vhodný muž pro svoji politickou inteligenci snoubící se s vojenskou zdatností, aby zajišťoval jejich záležitosti; ptali se Zenona, zda by neocenil Odovacara titulem patricia a neudělil mu vládu nad Itálií. Mužové z římského senátu tedy dosáhli Byzantia přinášejíce toto poselství. V ten samý den přišli poslové Nepotovi poblahopřát císaři k nedávnému opětovnému uchopení moci a horlivě jej žádali, aby pomohl Nepotovi k získání impéria jako muži trpícímu stejnými ranami osudu. Žádali jej, aby mu daroval peníze a armádu, a tvrdili, že s ním bude spolupracovat na svém opětovném vzestupu jakýmkoli způsobem, který by mohl být vhodný. Nepos poslal tyto muže říci tyto věci.

Zenon dal následující odpověď těmto mužům i mužům ze senátu: západní Římané přijali dva muže z východního impéria a prvního z nich, Nepota, vyhnali, a druhého, Anthemia, zabili. A nyní chtějí vědět, co by se mělo udělat. Protože jejich císař je ještě naživu, neměli by se zabývat žádnou jinou myšlenkou než jej přijmout, když se bude vracet zpět. Barbarům odpověděl, že by bylo dobré, kdyby Odovacar přijal titul patricia od císaře Nepota, a že on samotný by mu jej udělil tehdy, pokud by to Nepos udělal jako první. Pochválil jej, že zachovává pořádky Římanů, takže má tedy důvody věřit, že si opravdu přeje spravedlnost a že přijme rychle zpět císaře, kterému on udělil jeho důstojenství. Odovacarovi poslal královský list o tom, jaká je jeho vůle, a v tomto listě jej jmenoval patriciem. Zeno takto pomohl Nepotovi, protože soucítil s jeho utrpením, neboť si prožil své vlastní. Přidržel se obecné zásady, že ten, komu přeje štěstí, musí pomoci nešťastníkovi. Ve stejnou dobu Verina podala pomocnou ruku Nepotově manželce, své příbuzné.“

Tato zpráva opět dokládá zákulisní aktivity římského senátu, který se zřejmě spolupodílel na pádu posledních dvou císařů a který nyní ruku v ruce s Odovacarem pracoval na tom, aby se zbavil nepříjemného císařského dohledu.

Když se barbaři zmocnili západořímského císařského trůnu, tak to v první chvíli vypadalo, že na stolec dosedne prostě jen další z celé řady uzurpátorů, jako již tolikrát v historii této říše. Nicméně dodatečně se vše vyvinulo poněkud jinak a Západ jako takový, jak byl v té době znám, padl. V dějinách lidstva je to tak významný milník, že jej pozdější autoři a historici označili, jako časový předěl mezi Starověkem a Středověkem. Rok 476 se tak stal významným milníkem v našich dějinách, přestože Východní říše dále existovala téměř tisíc let. Nicméně i její pád v roce 1453 je považovaný za další milník mezi Středověkem a Novověkem (někdy je za to považován rok 1492, kdy byla objevená Amerika a kdy byl ukončen proces vyhnání Maurů z Pyrenejského poloostrova).

Poselstvo západních Galů přichází do Konstantinopole
Roku 477 přijal Zeno rovněž poselství z Galie: „Po svržení Nepota, císaře římského, a vyhnání Augustulově, se stal Odovacar pánem Itálie a Říma samotného. Když západní Galové povstali proti němu, tak oni i Odovacar poslali vyslance k Zenonovi. Ale Zenon byl spíše nakloněn Odoavacarovi.“
Je těžké říci, co by mohlo být obsahem žádosti Galů, kdyby to nebylo znovuuvedení Nepota na císařský trůn. Zenon je musel odmítnout, neboť v opačném případě by riskoval válku s Odovacarem, kterou ještě nebyl ochoten podstoupit.


Severní Afrika
Smrt krále Geisericha, vládnout bude Hunerich
Dne 24. 1./25. 1. zemřel v Kartágu vandalský král Geiserich. Zanechal po sobě mj. nástupnický řád, nazývaný seniorát, který určoval, že se novým panovníkem má stát vždy nejstarší příslušník vandalského královského rodu. Tohoto roku jím byl a vlády se ujal Geiserichův vlastní syn již více než padesátiletý Hunerich, tyran, despota a fanatický arián. Tak jako císař Diocletianus bývá považován za největšího pronásledovatele křesťanů mezi vladaři římského impéria, byl Hunerich největším nepřítelem katolíků mezi barbarskými vládci doby stěhování národů. V prvních letech jeho vlády se však tento rys ještě neprojevil.

Smrt krále Gaiserica, vládnout bude Hunerich
Gaiseric, stále ještě proslulý zkázou, kterou přivodil Římanům, byl muž střední výšky a chromý následkem pádu z koně. Byl to muž přemýšlivý a málomluvný, pohrdající luxusem, strašný ve svém hněvu, nenasytný, mazaně vítězící nad barbary a zručný v rozsévání zárodků rozepře k vyvolání nepřátelství. Takový byl ten, jak jsme řekli, který přišel na úzkoslivé prosby Bonifacia do Afriky. Tam vládl po dlouhý čas a jak říkají, získal si vážnost od samého Boha. Před svou smrtí povolal své syny, aby jim nakázal, že mezi nimi nesmí být žádný spor kvůli prospěchu království, a aby každý vládl v určeném nástupnickém pořadí; to jest, aby nejmladší nastoupil po starším bratru a ten zas aby byl následován mladším. Protože dbali na tyto příkazy, vládli svému království šťastně po mnoho let a nezhanobili se občanskou válkou, jak je to běžné u jiných národů. Jeden po druhém následovali v nástupnictví nad královstvím a vládli lidem v míru. Toto je jejich nástupnické pořadí: nejdříve Gaiserich, jenž byl otcem a pánem, potom Huneric, třetí byl Gunthamund, čtvrtý Thrasamund a pátý Ilderich.

Přestože moc Vandalského království v Africe v této době u jejich sousedů budila obavy, tak již o několik desítek let později, za vlády byzantského císaře Justiniána (+565), mělo být jejich království zcela zničeno. Dá se říct, že pád Vandalské říše odstartoval proces byzantského císaře, znovu sjednotit území východní a někdejší západní říše. Likvidace afrického státu následně umožnila volný průnik byzantských vojsk na Apeninský poloostrov (tzv. Válka s Góty).

Obrázek
Pohyb Vandalů Evropou


Itálie
Král Eurich přijímá svá území v léno
Po pádu západořímské říše si germánští vládci vyjasňovali vzájemné vztahy a vládce Hispánie a velké části Galie vizigótský král Eurich uzavřel již feudální spojenectví s vládcem Itálie Odoakerem: formálně se vzdal svého území, aby ho vzápětí dostal v léno. Římský senát vyzval východořímského císaře Zenona I., aby se ujal vlády v obou částí říše s tím, že Odoaker bude pouze vládcem provincie.


Galie
Namatiova zpráva o Sasech
Asi v letech 477 – 478 bránil ve službách vizigótského krále Euricha galské pobřeží – bývalý „litus Saxonicum“ – před útoky Sasů velitel loďstva s římským jménem Namatius. Postava tohoto muže by se z historie asi vytratila, kdyby si nedopisoval s galořímským vzdělancem Sidoniem Apollinariem, jenž v jednom z listů, které mu adresoval, zanechal pro nás o svých současnících, které nazýval Saxones (kromě Sasů se však pod tímto pojmem mohou skrývat i Anglové a Jutové), velmi zajímavé informace. Útočili – podle popisu šlo pravděpodobně o nájezdy z území Británie – na lehkých bárkách, jakých užívali mořští lupiči a které byly nazývány „myoparones“. Jejich společnost je tedy ještě popisována jako společenství vzájemně si rovných bojovníků, neboť autor píše, že kolik je na každé lodici veslařů, tolik jako by tady bylo pirátských náčelníků. Všichni tu zároveň rozkazují i poslouchají, vyučují lupičskému řemeslu a cvičí se v něm.

Dále pak Sasy charakterizuje následujícími slovy: „Je to nepřítel nad jiné krutější. Nečekaně útočí a včas uniká; pohrdá těmi, s nimiž bojuje, a hubí ty, co nejsou ve střehu. Jestliže někoho pronásleduje, chytí ho, pakliže sám prchá, unikne. Ztroskotání jsou pro ně jen cvičením, neděsí je. Nebezpečenství moře jsou jim důvěrně známa…“ Sidonius, který v době napsání dopisu byl již biskupem v dnešním Clermont–Ferrandu, se samozřejmě zajímal také o náboženství Sasů a dochoval cenné svědectví o jejich tehdejších ryze pohanských zvyklostech. Dřív, než se z pevniny, kde kořistili, vrátili zpět do svého domova, zahubili prý podle starého obyčeje každého desátého zajatce, vybraného losem, mučivou smrtí ve vodě. Zajatce mnohem raději obětovali, nežli by za ně přijímali výkupné. Sidoniovo svědectví je značně věrohodné, protože staří Germáni své lidské oběti bohům skutečně přinášeli, zejména utopením, zardoušením či oběšením.


Británie
Postup Germánů na britských ostrovech
Germánští Sasové již ovládli britský Sussex a Hampshire. Vůči původnímu keltskému a románskému obyvatelstvu se chovali výjimečně krutě a praktikovali proti němu faktickou genocidu.

Postup Germánů na britských ostrovech
Po Hengistovi a Horsovi (449), kteří si na mrtvých tělech původních obyvatel zbudovali své jutské království v Kentu, přiharcovali roku 477 [do Sussexu] Ella (Ælle) a jeho tři synové, aby vítězně pokračovali v útoku. V dalších letech se saský zábor v Sussexu ještě rozšiřuje. Roku 486 dochází ke krvavé bitvě mezi Ællou a Britony u Mercredesburne, která končí nerozhodně. Obě strany uzavírají mír.

V roce 495 se objevil Cedric a Cynric, v roce 501 založil jistý pirát Port Portsmouth, roku 514 zaútočili západní Sasové Stuf a po něm Wihtgar a zahnali Brity na útěk. V roce 544 byl zabit Wihtgar. Roku 547 přišel Ida, zakladatel království Northumbrie. Vše,co o těchto datech můžeme říci, je, že zhruba odpovídají známým faktům, že tito nájezdníci napadali naše nešťastné břehy ve vlnách a za nimi přicházeli noví osadníci.

Británie byla jednou z prvních kolonií, kterou muselo římské vojsko v důsledku obrany více ohrožených hranic na Rýně a Dunaji opustit. Toto území s části romanizovaným obyvatelstvem se tak stalo terčen nájezdů někdejších barbarských sousedů ze severu, ale také útočníků ze Skandinávie a území dnešního Německa a beneluxu. Film Devátá legie, která tvrdí, že v době pádu západní říše se na území Británie ještě nacházela římská armáda, je tak více méně fikcí. I když lze předpokládat, že nějaké někdejší římské obyvatelstvo, vojáci a pomocné sbory, mohli na území ostrovů zůstat. Ostatně legie zde sídlili celá staletí a tak se její členové mohli skutečně více pokládat za Britony, než za Římany. Žili zde, pracovali a celá staletí zakládali rodiny spolu s původně domorodým obyvatelstvem.

Rok 478

Římská říše
Válka proti Theoderichovi Strabonovi
Vrchní velitel římské armády a vládce pannonských Gótů Theoderich Amal postupuje k Marcianopoli (Reka Devnja, Bulharsko) a cestou svádí ozbrojené šarvátky s přívržencem svrženého uzurpátora Basiliska králem thráckých Gótů Theoderichem Strabonem (Šilhavým). Část jeho jednotek však přechází k nepříteli. Strabon se chce s císařem Zenonem usmířit, a proto mu nabízí spojenectví za velmi příznivých podmínek: nepožaduje již titul magister militum, ani žádné platby ve zlatě. Císař ho sice odmítl a v zimě roku 477/478 byl formálním spojencem panonských Gótů, ale hrál dvojí hru: na jedné straně naléhal na Amala, aby na Strabona konečně zaútočil, na druhé straně sondoval u Strabona, zda své podmínky, které mu nabídl ve svém poselství, myslí vážně. Strabonovi však narostlo sebevědomí a chce peníze, což Zenon odmítl, upnul se na Amala a dohodl s ním společnou vojenskou akci, do níž se mělo zapojit deset až patnáct tisíc Gótů posílených dvěma tisíci jezdci a deseti tisíci pěšáky císařských thráckých legií včetně dalších šesti tisíc jezdců a dvaceti tisíců pěšáků s centrálních částí impéria. Proti deseti až patnácti tisícům Strabonových bojovníků by tak stála aliance o síle padesáti tisíců mužů. Theoderich Amal splnil dohodu a vyrazil do boje. Postupoval proti nepříteli po odlehlé cestě pohoří Haimos (Stará Planina, Bulharsko) se záměrem spojit se s císařskou armádou, ale místo na Zenonovy oddíly jeho vojáci neočekávaně narazili na Strabona, neboť císař se ani nesnažil svého spojence informovat o poloze nepřítele, třebaže ji velmi dobře znal. Obě gótské skupiny to ohodnotily jako zradu, spojily se a vyslaly do Konstantinopole posly. Rozčilenému Amalovi to však nestačilo a přesunul se k Dlouhým hradbám, kde svedl první boje s císařovými isaurskými oddíly. Uprostřed nich však zorganizoval císařův stoupenec atentát na isaurského velitele Illa, jehož důsledkem byl odchod těchto barbarů z Konstantinopole a jejich návrat domů do Malé Asie. Armáda, kterou měl Illos vést, se stala tak nespolehlivou, že ji císař musel rozpustit, a nyní stál proti Gótům s holýma rukama. Všechny pokusy podplatit Amala selhaly, a proto se imperátor snažil uzavřít mír se Strabonem: barbarskému vůdci slíbil zpět hodnost magister militum a mimoto značnou hospodářskou pomoc pro jeho stoupence. Strabon mu dal najevo, že se konečně musí rozhodnout mezi oběma gótskými skupinami, a císař si samozřejmě vybral jeho a příslušnou smlouvu podepsal ještě tento rok.

Válka proti Theoderichovi Strabonovi
Když Theoderich Strabon konsolidoval své síly a stal se mocným, začal se císař Zenon obávat, zda jej Theoderich Amal bude vůbec schopen zvládnout. Proto Strabonovi prostřednictvím vyslanců navrhl, aby svého syna odeslal do Konstantinopole jako rukojmí a aby sám odešel do Thrákie, kde by žil jako soukromá osoba s tím, že si může ponechat vše, co naloupil. K dalším akcím podobného typu by však již nesmělo dojít. Tento císařův návrh však Strabon odmítl a tvrdil, že je pro něj nemožné odejít do ústraní a nechat bez prostředků vojáky, které svého čas shromáždil. Zenon se tedy rozhodl pro válku a do Evropy přesunul vojenské oddíly z diecézí Pontus, Asia a Orient, přičemž se předpokládalo, že bude velet Illus.

Nakonec vše ale bylo jinak a do čela vojenských oddílů byl postaven císařův švagr Martinianus, který však nebyl schopen udržet mezi svými muži ani kázeň. Zenon tedy požádal prostřednictvím poslů Amala, aby splnil své povinnosti římského generála a vyrazil proti nepříteli. Ten však souhlasil pouze pod podmínkou, že císař i senát musí přísahat, že se nikdy nespojí s jiným ostrogótským vládcem než je on. Senátoři tedy přísahali, že to neudělají, pokud si to císař nebude přát, a císař zase přísahal, že smlouvu neporuší, pokud ji jako první neporuší Theoderich samotný.

Amal nyní vyrazil na jih, aby se v průsmyku pohoří Haemus (Stará Planina, Bulharsko) spojil s thráckým magistrem milutum, jenž měl přivést dva tisíce jezdců a deseti tisíc pěších těžkooděnců, a společně s ním proti Strabonovi zakročil. V Adrianopoli pak na ně mělo čekat na dvacet tisíc dalších pěšáku a šest tisíc jezdců, přičemž bylo dohodnuto, že Heraklea na březích Propontidy (Marmanského moře) včetně měst v jejím okolí dodají další muže, bude-li to situace vyžadovat.
I když žádní římští vojáci v průsmyku pod horou Sondis na něj nečekali, Amal statečně pokračoval dále, dokud nenarazil na Strabona. Obě znepřátelené gótské skupiny si nyní rozbily svoje tábory a začaly se bavit tím, že si navzájem kradli koně a dobytek. Pak však Strabon přijel do blízkosti Amalova tábora a spílal mu do zrádců, který opustil své krajany, a nazýval jej bláznem, který nepochopil, že se jich Římané snaží zbavit aniž by si ušpinili ruce, a proto je podněcují ke vzájemnému zničení, přičemž je docela jedno, koho strana vyhraje. To byly tak zjevné pravdy, že se oba gótští vůdci koncem roku 478 usmířili a uzavřeli mír. Došlo tedy k první, ale rozhodně ne poslední výměně spojenců, jak už bylo uvedeno výše.

Oba nyní poslali do Konstantinopole své vyslance, prostřednictvím nichž kárali císaře Zenona, že je oklamal svými sliby, a požadovali pro své lidi území k osídlení a dodávky obilí, aby vydrželi až do dalších žní. Dále pak hrozili, že pokud tyto jejich požadavky nebudou splněny, tak si vojáci pomohou sami a nebude možno jim zabránit v rabováni. Strabon dále požadoval, aby dohody z roku 473 byly i nadále plněny, výplata finančních prostředků jeho lidem nadále pokračovala a mohli se vrátit ti jeho příbuzní, kteří byli svěřeni pod dohled Illa a jeho Isaurům.
Zenonovu odpověď – byla-li vůbec nějaká – neznáme; synu Theodemirovu však nabídl, že pokud opustí svého jmenovce a bude proti němu bojovat, vyplatí mu ihned dva tisíce liber zlata a deset tisíc liber stříbra, ruku dcery Placidie a Olybria (tj. vnučky císaře Valentiniana III.) nebo jiné vznešené dámy a kromě toho pak deset tisíc zlatých nomismat každoročně. Když však Amal na tyto jeho lákavé návrhy nepřistoupil, začal se připravovat na válku a oznámil, že armádu povede osobně, čímž vyvolal mezi vojáky obrovské nadšení. Když si to ale vše na poslední chvíli zase rozmyslel, pobouření bylo tak obrovské, že hrozila vzpoura. Aby jí předešel, tažení raději odvolal a poslal armádu do zimních ležení. Mezitím Gótové Theodericha, syna Theodemirova, pustošili ty nejkrásnější oblasti Thrákie v blízkosti pohoří Rhodopy, které oddělují tuto provincii od Makedonie, ničili úrodu na polích, utiskovali sedláky anebo je dokonce zabíjeli. Císaři tak nezbývalo nic jiného, než poslat vyslance ke Strabonovi a pokusit se o uzavření míru za jakýchkoli podmínek. Když Strabon obdržel Zenonovo poselství, tak poznamenal, že lituje toho, jak nevinní rolníci, na jejichž blaho císař přinejmenším nemyslel, trpí pustošením jeho soupeře. Dále pak souhlasil se spojenectvím, pokud každoročně dostane prostředky dostatečné pro výplatu třinácti tisíc lidí, obdrží velení jak nad římskou armádou (magister militum in praesenti), tak nad oběma oddíly „scholae“ (tj. palácové gardy), bude si moci ponechat všechny hodnosti, které mu udělil uzurpátor Basiliscus, a jeho lidé dostanou k obývání město podle úvahy císaře. Dohoda byla tedy uzavřena a císař ji koncem roku 478 potvrdil, čímž opět změnil spojence – Theodericha Amala zbavil vrchního velení a na jeho místo opět jmenoval Strabona. (479)

Námluvy vnučky císaře Valentiniana III.
Poslední příslušník slovutné Theodosiovy dynastie Anicie Iuliana, dcera bývalého císaře Olybria a Placidie, dcery císaře Valentiniana III., se tohoto roku málem provdala za Theodericha Amala.

VALENTINIANUS III. - Vládce Říše západořímské v letech 425 - 455. Syn Placidie, Honoriový sestry, dosedl na římský trůn. Jeho rádcem byl státník Aetius. Roku 429 Geiserich, král Vandalů, přešel z Hispánie do severní Afriky a založil tam říši Vandalů s hlavním městem Karthágem.Roku 449 Anglosasové pronikli do Británie a založili tam říši (7 království). Roku 451 Attila, král Hunů, vtrhl do Galie, ale byl poražen na polích katalaunských (nad Marnou) od Aetia a spojených s ním Vizigótů, Burgundů a Franků. Roku 452 vpadl Attila do Itálie a zničil Aquilej, uprchlíci z ní pak založili Benátky. Roku 453 Attila za svatebních veselí v Uhrách zemřel. Hunové byli vytlačeni k Černému moři, v Uhrách se vytvořila říše Ostrogótů (v Panonii) a Gepidů (v Sedmihradsku). Roku 454 byl Aetius zavražděn z podnětu císaře. Roku 455 byl Valentinianus III. zabit. Zemřel roku 455.


Narození vojevůdce Narsa
Kolem roku 478 přišel kdesi v Arménii na svět pozdější úspěšný vojevůdce císaře Justiniána I., vítěz nad italskými Ostrogóty, účastník bojů na perské frontě a první italský místodržící, inteligentní, rozvážný, ale hrabivý trpaslík, eunuch Narses.


Galie
Namatiova zpráva o Sasech
Asi v letech 477 – 478 bránil ve službách vizigótského krále Euricha galské pobřeží – bývalý „litus Saxonicum“ – před útoky Sasů velitel loďstva s římským jménem Namatius. Postava tohoto muže by se z historie asi vytratila, kdyby si nedopisoval s galořímským vzdělancem Sidoniem Apollinariem, jenž v jednom z listů, které mu adresoval, zanechal pro nás o svých současnících, které nazýval Saxones (kromě Sasů se však pod tímto pojmem mohou skrývat i Anglové a Jutové), velmi zajímavé informace. Útočili – podle popisu šlo pravděpodobně o nájezdy z území Británie – na lehkých bárkách, jakých užívali mořští lupiči a které byly nazývány „myoparones“. Jejich společnost je tedy ještě popisována jako společenství vzájemně si rovných bojovníků, neboť autor píše, že kolik je na každé lodici veslařů, tolik jako by tady bylo pirátských náčelníků. Všichni tu zároveň rozkazují i poslouchají, vyučují lupičskému řemeslu a cvičí se v něm.

Dále pak Sasy charakterizuje následujícími slovy: „Je to nepřítel nad jiné krutější. Nečekaně útočí a včas uniká; pohrdá těmi, s nimiž bojuje, a hubí ty, co nejsou ve střehu. Jestliže někoho pronásleduje, chytí ho, pakliže sám prchá, unikne. Ztroskotání jsou pro ně jen cvičením, neděsí je. Nebezpečenství moře jsou jim důvěrně známa…“ Sidonius, který v době napsání dopisu byl již biskupem v dnešním Clermont–Ferrandu, se samozřejmě zajímal také o náboženství Sasů a dochoval cenné svědectví o jejich tehdejších ryze pohanských zvyklostech. Dřív, než se z pevniny, kde kořistili, vrátili zpět do svého domova, zahubili prý podle starého obyčeje každého desátého zajatce, vybraného losem, mučivou smrtí ve vodě. Zajatce mnohem raději obětovali, nežli by za ně přijímali výkupné. Sidoniovo svědectví je značně věrohodné, protože staří Germáni své lidské oběti bohům skutečně přinášeli, zejména utopením, zardoušením či oběšením.

Roku 478 bojoval vizigótský král Eurich proti Burgundům v Ardeche.

Itálie
Germáni dostali svoji půdu
Král Odoaker splnil svůj slib daný svým germánským žoldnéřům a přidělil jim jednu třetinu půdy italských vlastníků. Aby se nedostal do konfliktu s velkostatkáři, provedl zábory půdy ohleduplně a majitelům dokonce vyplácel odškodné.


Severní Afrika
Počátky potíží vandalské říše
Spojené berberské kmeny odpadly od krále Hunericha, čímž započal postupný rozklad vandalské říše.


Rok 479

Římská říše
Válka s pannonskými Góty, usmíření císaře Zenona s Illem
Po krátkém období klidu byly na Balkáně obnoveny boje. Král pannonských Gótů Theoderich Amal překročil pohoří Rodopy a obsadil a vyplenil město Stoboi. Císař Zenon chtěl zabránit ještě větším válečným škodám, proto mu nabídl mír. Ještě probíhala jednání, když se Gótové stáhli na západ k městu Herakleia (Ereğli, Turecko), kam jim byly pravděpodobně na příkaz z Konstantinopole dopraveny potraviny. Zatímco Zenon navrhoval, aby se usídlili v okolí řídce obydlené Pautalie, kde byl dostatek úrodné půdy, vyslal Amal své rychlé jednotky k Epidamnu (Drač, Albánie), opevněnému středisku na jaderském pobřeží, a zmocnil se ho s pomocí Góta Sidimunda, který měl v této oblasti své statky. Z města si vybudoval opevněnou základnou pro boj o moc.
Koncem roku se císařskému vojevůdci Sabinianovi podařilo napadnout gótský trén postupující zvolna na Epidamnos a zmocnit se dvou tisíc vozů, pěti tisíc zajatců a značné kořisti. Theoderich poté jednal s císařovým vyslancem Adamantiem. Odmítl sice na zimu opustit svoji základnu, ale nabídl východním Římanům šest tisíc mužů, kteří by mohli být použiti ke zničení thráckých Gótů Theodericha Strabona (Šilhavce) nebo k znovudobytí Itálie – velmi dobře věděl, že Zenon na nic takového nepřistoupí. Po krachu jednání nezbylo císaři nic jiného než urovnat spory se svým isaurijským krajanem Illem a předat mu svoji tchyni císařovnu Verinu považovanou za hlavní příčinu sporů mezi nimi. Illos ji internoval v Dalisandonu v Isaurii a opět se zapojil do bojů na Zenonově straně.

Obrázek

Válka s pannonskými Góty
Náčelník pannonských Gótů Theoderich Amal ohrožovaný přesilou císařských a gótských vojsk pod velením Theodericha Strabona ustoupil – možná se souhlasem císaře – přes Rhodopy do Makedonie a od města Stobi (160 km severozápadně od Thessaloniky na cestě od Dunaje k moři), které „jako první zažilo záchvat jeho vzteku“, zamířil k Thessalonice (Soluň, Řecko), kde panovalo všeobecné přesvědčení, že jej císař prodal barbarům. Zdejší lidé tím byli tak rozhořčeni, že pretoriánského prefekta Illýrie přinutili, aby jim vydal klíče od městských bran, a svěřili je do opatrování místnímu arcibiskupovi – další hodnověrný důkaz toho, jak obyvatelstvo hledalo u církevních činitelů zastání před zlovůlí světské moci. Byť císař Zenon byl ochoten s Amalem vyjednávat, vydat tak důležité městu mu nehodlal. K Theoderichovi pouze poslal Artemidora a Phocase s úkolem přesvědčit ho, aby zastavil svůj postup a zahájil rozhovory. Ten sice souhlasil, ale požadoval, aby za ním císař poslal člověka vybaveného plnou mocí. Císař si vybral Adamantia a pověřil jej, aby Gótům nabídl půdu v okolí Pautalie (Kjustendilu, Bulharsko) a dvě stě liber zlata na úhradu obilí, které si tento rok nemohli vypěstovat sami. (Výběr Pautalie nebyl zcela náhodný, protože zde usazení Gótové by se ocitli v sevření mezi thráckou illyrskou armádou.)

Mezitím Theoderich k Soluni nepostupoval a obrátil se po cestě via Egnatia na západ směrem na Herakleu (Bitola, Makedonie) s úmyslem zmocnit se Dyrrhachia (Drač, Albánie) nejdůležitějšího to města na pobřeží Nového Epiru. Kontaktoval proto jakéhosi Góta jménem Sidimund, který nejdříve sloužil císaři Leonovi a pak se přestěhoval na své statky, jež zdědil v okolí tohoto města, aby žil „poklidným životem“, a požádal jej, aby mu pomohl. Sidimund souhlasil a vymyslel plán, jak rozleptat obranu tohoto přístavního města – obcházel jednotlivé občany a roztrušoval, že císař již předal město barbarům. Radil jim také, aby naložili svůj majetek a prchli i s ním na blízké ostrovy či sousedních měst, kde budou v bezpečí. Z toho, že mu lidé uvěřili, na další odpor rezignovali a v počtu dvou tisíc opravdu opustili své město, můžeme usuzovat, že zde musel být známou osobností a disponovat nezanedbatelným vlivem. Sidimundův posel, jenž vyrazil na východ se zprávou, že se plán úspěšně daří, pak našel Theodericha v Heraclei. Povzbuzen tímto úspěchem spálil gótský náčelník velkou část města jako odvetu za to, že mu místní obyvatelé nebyli schopni opatřit dostatečné množství potravin, a po via Egnatia spěchal do Epiru. Po překonání pohoří Scardus neúspěšně zaútočil na Lychnidus (Ochrid, Makedonie), ležící ne březích Ochridského jezera. Avšak protože město bylo pevné a dobře zásobené potravinami, nezdržoval se jeho obléháním a pokračoval v tažení, při němž se zmocnil Scampae (Elbasan, Albánie), nejdůležitějšího města mezi Lychnidusem a Dyrrhachiem a pak samotného Dyrrhachia. Vtírá se otázka, co Theoderich pohledával v tak odlehlé části Řecka. Protože však via Egnatia spojovala Konstantinopol s Itálií, je docela možné, že se chtěl zmocnit lodí v tamním přístavu, přeplavit se s nimi přes Jaderské moře a napadnout království Odoakerovo, tak jak k tomu dojde roku 488.

Avšak císařův vyslanec Adamantius usoudil, že flotilu využije k pustošení pobřežních měst Epiru a Dalmácie, a proto poslal do Dyrrhachia posla, který Theoderichovi vyčítal, že podnikl tuto nepřátelskou akci, zatímco vyjednávání ještě neskončilo, a vyzýval jej, aby nic nepodnikal a nezabíral lodě, dokud nedorazí osobně. Pak opustil Thessaloniku a po via Eganatia spěchal přes Pellu (hlavní město římské provincie Makedonie, Řecko) do Edessy (slovansky Vodena, Řecko), kde se setkal se Sabinianem Magnem, kterého informoval, že byl jmenován vrchním velitelem illyrské armády. Posel, kterého vyslal za Theoderichem, se vrátil v doprovodu jistého kněze a prohlásil, že cesta na západ je bezpečná. Generál Sabinianus proto sebral všechny disponibilní jednotky a spolu s Adamantiem vyrazil za Theoderichem. Z Lychnidusu pak požádali Theodericha o rukojmí, která by zaručila bezpečnost římských vyslanců a umožnila tak mírové rozhovory. Když to však Gót odmítl, Adamantius tuto nepříjemnou situaci vyřešil originálně – vzal si dvě stě jezdců a vyrazil k Dyrrhachiu, poblíž města si vyhlédl vysokou horu a vydal se po strmé a úzké cestě spirálově obtáčející její úbočí, jíž se snad dosud nedotklo ani jediné koňské kopyto, až na skalnatý útes na jejím vrcholku, který přeměnil na nedobytnou pevnost. Odsud pak poslal do města zprávu, že římský vyslanec je na místě. Theoderich neváhal a již brzo se jenom s několika průvodci na koních objevil na dně strže protékané řekou u paty hory, na jejíž vrcholku stál Adamantius. Družiny obou mužů nyní ustoupily do diskrétní vzdálenosti a rozhovory začaly:
„Rozhodl jsem se žít,“ reptal Theoderich, „za hranicemi Thrákie, daleko od země svěřené Gótům, třebaže mám za to, že když jsem tam pobýval, nikoho jsem neutiskoval a podroboval jsem se všem příkazům císaře. A když císař mě vyzýval k válce proti Theoderichovi, tak mi slíbil, že za prvé: thrácký magister militum se ke mně připojí i se svojí armádou – ten se však vůbec neobjevil; za druhé: Claudianus pověřený hospodářskými záležitostmi Gótů přijde za mnou s penězi pro mé vojáky – tak toho jsem také vůbec neviděl. A za třetí: průvodci, které mi císař dal, mě nevedli cestami přímo vedoucími k táboru nepřítele, ale cestami strmými a příkrými pod vysokými skalami, kde všem nám – jízdě i nákladním vozům vezoucím vybavení tábora – hrozila zkáza. Útoky, kterými nás nepřítel mohl vyhladit, nás pak donutily dohodnout se s ním a podrobit se jeho moci.

Obrázek
Pevnosti na středním Dunaji za vlády Valentinina I.

„Císař,“ odpověděl Adamantius, „vám udělil titul patricia a jmenoval vás magistrem militum, což jsou ty nejvyšší hodnosti, které završují kariéru těch nejzasloužilejších římských generálů. Vás to však nepřimělo k tomu, abyste se k němu choval jako ke svému otci – je nepřístojné, abyste obsazoval města Římanů, zatímco jejich vyslanci jsou na cestě k vám. A nezapomeňte, že vás vzali na milost, když vás sevřeli svými armádami mezi horami a řekami Thrákie jako vězně, odkud byste se nikdy nevyprostil, pokud oni by vám to nedovolili, i kdyby vaše síly byly desateronásobné než jaké ve skutečnosti byly.
Dovolte mi radu – buďte vstřícný k císaři, protože jinak vás Římané sevřou ze všech stran a vy nebudete mít šanci je porazit. Odejděte z Epiru a z měst v této oblasti – nepřipustíme, abyste měl tato města ve své moci a jejich obyvatelé byli na útěku – a odejděte do Dardanie, kde je velká rozloha dobré půdy, a která je neobydlená a tudíž pro vás zcela dostačující.“

Theoderich na to odpověděl, že on sám by i s tím souhlasil, ale že jeho lidé nebudou po všech těch útrapách, které v poslední době prožili, ochotni opustit své tábory v Epiru, když očekávali, že zde stráví zimu. Navrhl tedy kompromis – zůstanou přes chladné období roku v Dyrrhachiu a do Dardanie se vydají až koncem jara. Dále ještě dodal, že je ochoten všechny gótské civilisty zanechat v kterémkoliv městě, které si císař zvolí, a dát tak své matky a sestry jako rukojmí. Pak se svými šesti tisíci muži a illyrskou armádou zahájí boj proti Strabonovi. A až svého soupeře porazí, tak očekává, že po něm dostane hodnost magistra militum a bude v Novém Římě přijat jako Říman. Dále tvrdil, že je připraven – pokud si to bude císař přát – „jít do Dalmácie a znovu dosadit na trůn Julia Nepota“.

Adamantius však prohlásil, že nemá pravomoc na tyto jeho návrhy přistoupit, ale že pošle do Konstantinopole posla a dotáže se císaře. A tak rozhovor skončil.
Mezitím římské vojenské oddíly dislokované po illyrských městech se shromáždily v Lychnidusu pod praporem Sabinianovým. Když tento generál dostal zprávu, že skupina Gótů vedená Theodimundem, bratrem Theoderichovým, opustila bezpečné stanoviště na hoře Candaira, která se tyčila mezi údolími řeky Genusus (Skumbi) a Drilo, a jako zadní voj Theoderichovy armády postupuje na Dyrrhachium, neváhal a začal jednat – nějaké pěšáky vyslal po horských stezkách na určené místo s přesnými pokyny, kdy mají zaútočit, a sám se se zbytkem armády se po večeři vydal kratší a přímější cestou. Postupoval celou noc a Góty napadl za úsvitu. Překvapení bylo dokonalé a Theodomund i se svojí matkou, která byla tehdy s ním, se dali na spěšný ústup. Přešli jakousi hlubokou rokli a ve snaze setřást pronásledovatele nechali za sebou zničit most, čímž ostatní prchající vydali do rukou Římanů. A kořist byla opravdu bohatá – pět tisíc zajatců a dva tisíce vozů s nákladem. K tomu došlo roku 479.

Císař nyní dostal dva listy – v prvém jej Adamantius informoval o návrzích Theoderichových a ve druhém Sabinianus zveličoval své vítězství a naléhal na pokračování války. Protože druhé řešení gótského problému se mu zdálo čestnější, odmítl mír a povolil Sabinianovi pokračovat v bojových operacích. Generálovi se pak drželo držet barbary na uzdě a blokovat jej v Epiru asi ještě po dobu jednoho a půl roku, pak jej však jeho „nevděčný pán“ nechal zavraždit, přičemž římskou armádu svěřil Janu Skythovi a jakémusi Moschianovi (podle jména zřejmě pocházel z pohoří na pomezí Arménie, Iberie a Kolchidy).
Marcianova vzpoura, která propukla roku 479, dala Theoderichovi Strabonovi záminku k tažení na Konstantinopol s úmyslem dopomoci mu k trůnu. Třebaže do bojů na straně vzbouřenců již nestačil zasáhnout, přijal ve svém táboře dva z nich a odmítal je vydat, pokud nedostane peníze. Císař Zenon se však nenechal vydírat, zbavil jej všech hodností a prohlásil jej veřejným nepřítelem. Strabon se tedy znovu se spojil s Amalem, načež se s vervou pustil do devastace Thrákie. Zenon se tedy spojil s Bulhary od dolního toku Dunaje, které však Strabon roku 481 porazil. (481)

Markianova vzpoura
Ve snaze zmocnit se trůnu vyvolal koncem roku v Konstantinopoli vzpouru jakýsi Markianos. Pro vládu měl však tento muž vynikající předpoklady, neboť byl vnukem stejnojmenného císaře, synem západního císaře Anthemia a manželem mladší dcery císaře Leona I. Vládce thráckých Gótů Theoderich Strabon si hned vykalkuloval, že by mohl být lepším partnerem pro jednání než stávající císař, a s úmyslem jej podpořit zahájil rychlý přesun do metropole. Illovi Isaurové však jeho povstání rychle potlačili a Markianos putoval do kappadockého vyhnanství. Třebaže Strabon některým spiklencům poskytl ochranu, nyní licoměrně prohlásil, že přišel do Konstantinopole chránit císaře. Nebylo to však nic platné a Zenon mu odejmul hodnost magistra militum.

Vláda císaře Zenona
V prvních letech obnovené Zenonovy vlády (476 – 491) byl nejmocnějším mužem u dvora jeho isaurijský krajan Illus, který zastával úřad magistra officiorum (představený císařských kanceláří). O důležitosti a vlivu tohoto muže svědčí i fakt, že byl poctěn konzulátem pro rok 478 a titulem patricia. Jeho vliv na císaře se však nezamlouval dvěma císařovnám – Verině a Ariadně. Zenonova tchýně Verina se tedy rozhodla situaci radikálně řešit a uplatila svého oblíbeného prefekta Epinicia, aby Illa zlikvidoval. Pokus však selhal a najatý vrah se ke všemu přiznal. Zeno tedy Epinicia zbavil úřadu a vydal Illovi, který jej uvěznil v jisté isaurijské pevnosti. Po nějaké době však Illus opustil metropoli, přičemž jako důvod uvedl, že jede za Epiniciem, aby si na něm vynutil přiznáním, že za vším stojí Verina. Jeho vyšetřování asi skončilo pozitivně, neboť koncem roku 479 požadoval Verinu a odmítal se vrátit do Konstantinopole. Zenon mu musel vyhověl, protože byl pro něj vojensky nepostradatelný, a poslal svoji tchýni do Tarsu, kde ji Illus přinutil stát se jeptiškou a poté uvěznil v pevnosti Dalisandus.

Ostrogóti se totiž stále chovali nepřátelsky a nebezpeční byli i jejich soukmenovci přímo v Konstantinopoli. Třebaže Zenon v době Illovi nepřítomnosti mluvil o tom, že proti nim vytáhne osobně, nikdy se k tomu neodhodlal, a proto jej lidé začali označovat jako zbabělce. Faktem však je, že situaci hodnotil realisticky a neobával se o sebe, ale o svoji armádu.
Uvěznění císařovny Veriny vyprovokovalo jejího zetě Marciana k pokusu svrhnout Zenona z trůnu (konec roku 479). Marcianus měl skvělý původ, neboť to byl zeť západořímského císaře Anthemia a jeho manželkou byla Leontie, mladší dcera císaře Leona. Mohl tak oprávněně prohlašovat,že má větší právo na císařský trůn než nějaký isaurijský barbar, protože jeho manželka se narodila v purpuru. Toto jeho tvrzení se nezakládalo na žádném právním nároku, dobře ale ukazuje, jak vznikla a začala se prosazovat idea, že děti narozené v purpuru (tj. v císařské purpurové komnatě) mají nárok na trůn. K Marcianovi a jeho bratru Procopiovi se přidali konstantinopolští barbaři, podporu pak oba měli i mezi římskými občany města. Vzbouřenci se shromáždili mezi Caesariovým palácem a Theodosiovým fórem, odkud se vydali ve dvou proudech jednak k císařskému paláci, jednak k Illovu domu. Propukly boje a rebelové vítězili nad císařskými vojáky, jimž občané házeli ze střech cihly na hlavu. Dokonce samotný císař se ocitl v ohrožení a málem skončil v rukou rebelů. Ale pod příkrovem noci přivedl Illus isaurské oddíly z Chalkedonu a druhý den s nimi nepřítele potřel. Zatímco Leontie se ukryla v klášteře, Marcianus byl dopaden, vysvěcen na kněze a vykázán do Kappadokie. Marcianův spojenec Theoderich Strabon pak nedorazil do Konstantinopole včas, aby mohl do bojů zasáhnout.

Náboženské nepokoje v Antiochii
V syrské Antiochii (Antakya, Turecko) vyvrcholily náboženské spory mezi ortodoxními a monofyzity vraždou ortodoxního biskupa Štěpána II. Protože jeho nástupce nebylo možno zvolit volit, dosadil konstantinopolský patriarcha Akakios na uvolněný biskupský stolec Kalandiona.

Císařova vnučka se vdáváPoslední příslušník slovutné Theodosiovy dynastie, vnučka západořímského císaře Valentiniana III. Anicie Iuliana se provdala za velitele východořímských vojsk Flavia Aerobinda.

Galie
• Pravděpodobně roku 479 zemřel Sidonius Apollinaris, básník a biskup ve městě Clermontu.

Hispánie
Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Komita Gauterich si mezi lety 479 - 481 podrobil západní část tarragonské provincie, načež postoupil po územích mezi řekami Tajem a Duerem do Lusitánie, kterou úplně anebo alespoň částečně ovládl. Předpokládá se ale, že se o tuto oblast zajímali i Svébové již velmi sžití s místním obyvatelstvem a že svými průniky po starých římských silnicích ohrožovali vizigótské zázemí.

Obrázek
Pohyb Vizigótů Evropou
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“