vojenský a mnišský Alcántarský řád

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

vojenský a mnišský Alcántarský řád

Příspěvek od kacermiroslav »

Alcántarský řád
Pyrenejský poloostrov
středověk



Úvod
Co se vojenských rytířských řádů týče, známe především ty řády, které vznikly za křížových výprav do Svaté země, tedy templáře, johanity a další. Také si jistě vzpomeneme na německé a livonské rytíře, kteří mečem šířili křesťanství v Pobaltí. Tím však výčet bojových řádů zdaleka nekončí. Početná skupina vojenských řádů vznikla na Pyrenejském poloostrově, a některé z nich si svou sílou a významem nezdali s těmi řády, které vznikly před branami Svatého města. Na území Pyrenejského poloostrova, tedy současného Španělska a Portugalska, byl dobrý důvod k zakládání bojovných mnišských řádů. Tím pádným důvodem v historii Pyrenejského poloostrova je tradičně přijímán rok 711. V té době na poloostrově existovalo vizigótské království, která se však zrovna nalézalo ve vnitřních nepokojích. Podstat těch nepokojů tkvěla v tom, zda královský úřad bude obsazován podle principu dědického práva nebo dle volby. Proti králi Roderichovi stáli šlechtici z rodu bývalého panovníka Wamby. Ti si na svou pomoc přivolali arabského vojevůdce Tárika, který tak s arabsko-berberským vojskem překonal Gibraltara pak v následné bitvě u laguny de la Janda porazil a zabil krále Rodericha. Půl roku poté se zmocnil Toleda. Tím se ale arabský postup nezastavil. Z Afrického kontinentu přicházejí další arabští bojovníci a tak s jejich posilou padá jedno město za druhým. Země byla před arabským vpádem již natolik oslabena vnitřními rozbroji, že na obsazení celého poloostrova údajně stačilo pouhých 10.000 bojovníků. Obsazování poloostrova bylo o to jednodušší, že dobyvatelé byli ke svým poraženým poměrně dosti tolerantní a třeba i křesťany brali pod svá ochranná křídla. Pouze za to vybírali zvláštní daň. Postupně se tak vytvořily dvě skupiny obyvatelstva – mozárabové, kteří zůstali u svého náboženství, a muladínové, kteří přestoupili k islámu. Samozřejmě ti, kdo přijali islám byli osvobozeni od placení daně, takže jejich přechod na novou víru nebyl zcela nezištný. Arabskou expanzi se podařilo zastavit až majordomovi francké říše Karlu Martelovi a to v bitvě u Tours a Poitiers roku 732. Do té doby ale byl až na malý kousek celý poloostrov v moci Arabů. Jejich moci tak na severozápadě vzdorovalo již jen království Asturie. Ale i zde byla vnitřní situace království kritická kvůli sporům o dědičnost koruny. Zemi se podařilo konsolidovat až v polovině 9.století pod vládou krále Alfonse II. Tento vládce pak nechal vybudovat slavný kostel nad údajným hrobem svatého Jakuba a ze Santiaga de Compostela tak učinil centrum boje proti nevěřícím. Boj proti Arabům tak mohl začít a po mnoha staletích byla roku 1492 španělskými vládci reconquista završena, když padla poslední arabská bašta – Granada.



Alcántarský řád
stručné dějiny

Na počátku byli dva bratři Suárez a Gómez Fernándéz de Barrientos, kteří buď roku 1176, nebo již kolem roku 1156 založili nevelké mnišské bratrstvo. Jako úkol si toto bratrstvo stanovilo ochranu městečka a pohraničního hradu Suan Julian de Pereiro proti Maurům. Podle tohoto hradu se i řád původně jmenoval. Dne 29.prosince 1177 byl řád uznán papežem Alexandrem III. a nadále používal řeholi sv. Benedikta. O dvacet let později jeho rytířský charakter potvrdil papež Celestýn III.

Prvním převorem nového řádu se stal jeden z jeho zakladatelů Gómez, který roku 1183 přijal titul řádového mistra. Po jeho smrti v roce 1200 nastoupil na jeho místo Benedict Suárez, který dovedl řád k řadě úspěchů na jihu království León a dobytí několika menších měst a hradů na Maurech. Město Alcántara ale mezi dobytími nebylo. Město po kterém se měl jednou řád jmenovat, leželo na levém břehu řeky Tajo u portugalských hranic, a jeho název pochází z arabského slova al-kantara (most). Alcántra byla dobyta králem Kastílie a Leónu Alfonsem IX. Až roku 1213 a věnoval jej calatravským rytířům. Velmistr tohoto řádu teprve poté věnoval Alcántru o pět let později rytířům ze San Juliana de Pereiro. Spolu s novým sídlem změnil i řád své jméno a to na Alcántarský řád. Řádový rytíři se navíc po vzoru Calatravského řádu začali řídit cisterciáckou řeholi. Vazby na Calatravský řád tak byli velice těsně sepjaty, představitel Alcántarského řádu například spolurozhodoval při volbě velmistra Calatravského řádu.

Později se ale Alcántarský řád znovu osamostatnil a jeho novým velmistrem se stal Diego Sancho, ale i tak zůstala u mnoha řadových bratří úzká vazba na Calatravský řád. Rytíři Alcántarského řádu stejně jako další rytíři bojových řádů se zúčastňovali občanských válek mezi královstvími Aragónu, Kastílie, Leónu a Navarry. Spory mezi královstvími se dostali i dovnitř řádu a tak se stalo, že roku 1318 se skupina rytířů obrátila s žádostí o pomoc na velmistra Calatravského řádu, aby je podpořil v jejich boji proti vlastním představitelům. Avšak tehdy vládnoucí velmistr Alcántarského řádu Ruiz Velázquez odmítl podřídit se Calatravskému řádu a připravil se k obraně v očekávání útoku. Než se pak podařilo sjednat příměří, zahynulo v nastalých potyčkách a bojích mnoho řádových rytířů. Až generální kapitula vynesla rozsudek smírčího soudu. Jeho rozhodnutím bylo odvolání stávajícího velení řádu a do jeho čela zvolit novou osobu Suáreze Pérez de Maldonando. Ani tím však schizma uvnitř řádu neskončilo. Představitelé řádu se ve velení neustále střídali s časem bojů, do kterých zasáhla i část rytířů Mečového řádu sv. Jakuba a i král mě zájem na ovládnutí již tehdy vlivného Alcántarského řádu. V obležení se nakonec ocitlo i sídelní město řádu Alcántara.

Z bojů nakonec vítězně vzešel královský kandidát González Núnéz. Ten se ve své roli osvědčil a byl schopným a statečným mužem v boji proti Maurům, ale nedokázal ustát dvorské intriky. Dostal se do konfliktu s králem Alfonsem, který se jej pokusil vylákat k sobě do Madridu a uvěznit. Núnéz však za podpory svých rytířů královo pozvání odmítl a začal se chystat k boji. Dokonce se mu podařilo získat i podporu portugalského krále, třebaže poněkud problematickou. Nakonec ale ve svém boji prohrál, protože řádový rytíři vzdali dlouhý boj proti královské koruně. Velmistr bez pomoci byl zajat a roku 1338 sťat.

V osobě Gonzálese Núnéze se podařilo alespoň dočasně sjednotit řád a vrátit mu jeho moc a sílu, ale po jeho smrti se opět rozhořely vnitřní boje a rytíři Alcántarského řádu se opět nejednou dostali do střetu s královskou mocí (za vlády Pedra Krutého). Tyto rozpory pokračovali po celou dobu 15.století až do roku 1473, kdy vévodkyně z Plasencie získala od papeže Innocence III. listinu, kterou byl do čela řádu jmenován její syn Juan de Zuniga. Ten si dokázal svou pozici uhájit i proti dvou rivalům a v čele řádu setrval až do roku 1494, když rezignoval na svou funkci ve prospěch krále Ferdonanda Kastilského. Ten tak byl posledním třicátým osmým velmistrem Alcántarského řádu.

Tak se španělskému panovníkovi podařilo dostat pod svou moc poslední ze tří nejvýznamnějších řádů působících na Pyrenejském poloostrově. Tento stav byl následně potvrzen i papežem Hadriánem VI., který tak na „věčné časy“ spojil velmistrovství s královskou korunou. Král tak získal značné hmotné statky, i když v té době měl svá nejlepší léta již dávno za sebou.

V další době pak už jen následovala laicizace řádu, když například roku 1540 papež Pavel III. povolil řádovým rytířům se jednou za život oženit a poté papež Řehoř XIII. Jim umožnil pořizování závěti a dědit tak hmotný majetek. Poměrně rozsáhlé hmotné statky si řád podržel až do roku 1808, kdy byl Alcántarský řád králem Josefem zrušen a všechen jeho majetek propadl králi. Koruna tak obdržela v roce 1808 53 měst a vesnic, které patřily 37 řádovým komendám. V roce 1814 se ještě řád pokusil povstat z popela a obdržel nepatrnou část původních statků, ale za revoluce v roce 1835 ztratil řád i tyto statky a zcela přišel i o svůj duchovní ráz. Název řádu i jeho atributy byly přeneseny na záslužný vojenský řád. Jak se ve Španělsku měnila politická situace, byl řád několikrát obnovován, ale opět i rušen. Alcántarský řád se po znovunastolení monarchie v roce 1975 dočkal znovuobnovení a to pod vedením španělského krále Juana Carlose I., ale z jeho původní slávy zůstal již jen stín. V 90.letech 20.století čítal pouze 11 řádových rytířů a 17 noviců.

Odznakem řádu je zelený maltézský kříž, jehož ramena jsou spojena zlatými liliemi, a nosí se zavěšen okolo krku na zelené stuze, také na kabátci a bílém plášti je vyšit hedvábím zelený kříž.


Velmistři řádu:
Suero Fernández Barrientos (1156-1174)
Gómez Fernández Barrientos (1174-1200)
Benito Suárez (1200-1208)
Don Frey Nuño Fernández (1208-1219)
Diego García Sánchez (1219-1227)
Arias Pérez(1227-1234)
Don Pedro Yáñez (1234-1254)
García Fernández de Barrantes (1254-1284)
Fernando Páez (1284-1292)
Fernando Pérez (1292-1294)
Gonzalo Pérez (1296-1312)
Ruy Vázquez (1312-1318)
Suero Pérez Maldonado (1318-1334)
Ruy Pérez Maldonado (1334-1335)
Fernando López (1335)
Suero López (1335)
Gonzalo Martínez de Oviedo (1337-1338)
Nuño Chamizo (1338-1343)
Peralonso Pantoja (1343-1346)
Fernán Pérez Ponce de León (1346-1355)
Diego Gutiérrez de Ceballos (1355)
Suero Martínez Aldama (1355-1361)
Gutierre Gómez de Toledo (1361-1364)
Martín López de Córdoba](1364-1369)
Pedro Muñiz de Godoy (1369)
Melendo Suárez (1369-1371)
Ruy Díaz de la Vega (1371-1375)
Diego Martínez (1375-1383)
Diego Gómez Barroso (1383-1384)
Gonzalo Nuñez de Guzmán (1384-1385)
Martín Yáñez de la de la Barbuda (1385-1394)
Fernando Rodríguez de Villalobos (1394-1408)
Sancho de Aragón y Castilla (1408-1416)
Juan de Sotomayor (1416-1432)
Gutierre de Sotomayor (1432-1456)
Gómez de Cáceres y Solís (1457-1470)
Alfonso de Monroy (1471-1473)
Juan de Zúñiga y Pimentel (1473-1492)
od roku 1492 pod španělskou královskou korunou




Zdroje:
www.cojeco.cz
www.catholic.org
www.wikipedia.org
www.e-stredovek.cz
www.chivalricorders.org
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“