Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského

Příspěvek od kacermiroslav »

Lazariáni

Stručné dějiny Vojenského a špitálního řádu rytířů sv. Lazara Jeruzalémského


Řádové heslo: Předkům a zbraním
Obrázek

Roku 1095 pronesl papež Urban II. ve francouzském Clermontu ostrou řeč, která podnítila po celé Evropě obrovskou vlnu zájmu křesťanského světa po očištění biblických měst od nadvlády seldžuckých Turků, jejichž nájezdy neustále ohrožovali křesťanské poutníky na jejich cestě ke Svatému hrobu v Jeruzalémě. Tisíce rytířů si připlo na své pláště znak kříže a chystalo se na cestu do svaté země. Na jaře roku 1097 vyrazila První křížová výprava z Konstantinopole směrem ke svatému hrobu. Cesta křižáků byla cestou nepřetržitých šarvátek a bojů s Turky a s horkým pouštním klimatem, na které běžný Evropan nebyl zvyklý. Kromě toho bylo křižácké vojsko neustále zužováno nemocemi, které se v Evropě často nevyskytovali nebo vůbec a účastníci výpravy tak nevěděli, jak se jim bránit. Po strastiplné cestě se křižáci konečně dostali před brány Jeruzaléma a uviděli před ním špitál sv. Lazara (vybudován za vlády Hasmanovců a první zmínka pochází z roku 125 př.Kr. Za zakladatele špitálu je považován Jan Hyrcanusm syn Šimona Makabejského), kde se již ve ve 4.století mniši řádu sv. Basilea starali o poutníky nakažené leprou. I pro otrlé válečníky musel být pohled na slepé, bezmocné a znetvořené lidské trosky velice silný. Postižení leprou mnohdy umírali až po dvaceti letech utrpení. Kromě tohoto špitálu stáli u Jeruzaléma další, Santa Maria Latina, špitál sv. Jana a ženský špitál sv. Maří Magdalény.

sv. Lazar
hlavní patron řádu
Symbolizovaný zelenou barvou (barva naděje).
Patron malomocných a leproserií, dále řezníků, hrobařů, žebráků.
Přítel Páně, dle Písma žil v Betanii se sestrami Marií a Martou. Když zemřel, Ježíš ho povolal živého z hrobu. Dle východní tradice se stal biskupem a mučedníkem na Kypru, dle západní tradice biskupem v Marseille.



Ke smůle křižáckého vojska se příznaky lepry začali projevovat i ve vojsku pod znakem kříže a péče o nemocné se z početního nedostatku baziliánských mnichů museli chopit jejich bratři ve zbrani. Tento okamžik byl řádem sv. Lazara později považován za klíčový. Na znamení této aktivity si bratři vzali do znaku zelený kříž ve stříbrném poli. Při dobývání Jeruzálema stáli v řadách vojska a po těžkých a krvavých bitvách se starali o raněné a nemocné. Poté co křižáci ovládli město, pokračovali dále v těchto aktivitách. Ovšem špitál musel být z důvodu infekce umístěn mimo ochranné hradby svatého města a tak se často stával terčem útoků seldžuckých Turků. Proto rytíři sv.Lazara své meče nikdy neodkládali. Roku 1113 se mistrem všech výše uvedených Jeruzalémských špitálů stal bratr Gerard a to jmenováním v bulle papeže Paschala II. Tentýž papež pak špitální bratrstvo v roce 1115 zlatinizoval a místo řehole sv. Basilia mu určil řeholi sv. Augustina. V roce 1120 se rektor špitálu sv. Jana stal mistrem špitálu sv. Lazara a tím se lazariáni jasně oddělují od johanitů, kteří v dané lokalitě také působili. K osamostatnění řádu sv. Lazara přispěla skutečnost, že do něho vstupovali malomocní rytíři z ostatních řádů. Například v pravidlech templářů lze nalézt ustanovení, že leprou nakažení templáři musí přestoupit k rytířům sv. Lazara. Lepra je doposud nevyléčitelná nemoc, která však umožňuje poměrně dlouhou dobu vést fyzicky aktivní život. Nakažení rytíři tak mohli pečovat o nemocné, protože již byli s nemocí smíření a pokud jim to stav umožňoval, mohli se zúčastňovat i bojů. Ostatně sám jeruzalémský král Balduin IV. (1173 – 1184) byl malomocný. Bod jeho vedením bojovali i rytíři řádu Lazariánů v řadě vítězných bitev.


V dalších letech pomáhali spolu s dalšími řády, templáři a johanity bránit svatou zemi a měli podíl i na řadě vítězných bitev. Takto setrvali rytíři sv.Lazara ve zbrani a pomoci potřebným až do roku 1187 (bitva u Hattinu). Turkové pod Saladinovým vedením se zmocnili, i přes hrdinný odpor křesťanů a všech vojenských špitálních řádů usazených ve svaté zemi, Svatého hrobu a Jeruzaléma. Lazariáni se museli odebrat před brány Akkonu, aby zde pokračovali ve své práci a boji. Koncem 13.století však tlak ze strany Turků a egyptského sultána zesílil natolik, že i samotný Akkon byl dobyt nevěřícími (1291). V předchozích bojích padl velmistr řádu sv. Lazara i většina jeho rytířů.

Tou dobou ale již Lazariáni dávno měli své komendy v evropských zemích, ve Francii, Švýcarsku, Německu, Rakousku, Uhrách, dokonce i v odlehlém Skotsku a přemyslovské Praze. Členy řádu byli původně jen nemocní leprou, ale postupem času se jejich podíl stále zmenšoval. Proto se také řád začal rychleji šířit po celé Evropě. Jejich charitativní činnost byla oceněna i samotným francouzským králem Filipem IV., který je vzal pod svou ochranu. Pod ochranou francouzského státu pak působili až do červencové revoluce v roce 1830.

Tady si dovolím malou odbočku. Ačkoliv je vznik řádu nejčastěji spojován s první křížovou výpravou a výše uvedenými událostmi, přesto není vše tak jednoznačné. Normanský vévoda Jan (později francouzský král Jan II. Dobrý) v roce 1343 klade vznik řádu do období vlády římského císaře Vespasiana, do roku 72 po Kristu. Papež Pius IV. se pak v bulle Inter Assiduas z roku 1565 zmiňuje o charitativních rytířích (především řádu sv. Lazara), jejichž činnost se po světě rozšířila za doby vlády římských císařů Juliana Apostaty (odpadlíka) a Valentiniana I. Což by odpovídalo vzniku po roce 361 po Kristu. V té době na Petrově stolci seděli papežové sv. Basil Veliký a Damas I. Svatý Basil veliký je pak samotným řádem považován za jeho zakladatele. Jeruzalémská leproserie je pak doložena již k vládě byzantských císařů Justiniána I., Heraclia a franského krále Karla Velikého. V jeho době žilo ve špitálu 15 malomocných a dva mniši arménské národnosti, kteří se řídili regulemi sv. Basila. Na dobu vzniku řádu za dob Říma by mohl napovídat i znak, protože pro Římany byla zelená barva barvou lékařství a zelený kříž se tak stal znamením křesťanských lékařů a špitálníků.

Za stoleté války stáli řádový rytíři na obou stranách konfliktu a to i se zbraní v ruce, protože si uvědomovali, že meč je prostě jeden z atributů rytíře. Členové řádu se vyznamenali v bojích po boku Johanky z Arcu a jejich angličtí bratří proti nim stáli v bitvě u Kresčaku (1346), kde mimo jiné padl český král Jan Lucemburský. V 17.století postavil řád vlastní flotilu tvořenou deseti plavidly, se kterými bránili moře proti pirátům a korzárům v Biskajském zálivu a přilehlých vodách. Počínali si úspěšně a své zkušenosti zúročili při zakládání námořní akademie v Paříži.

Zlomovým rokem pro řád byly roky 1772 – 1773. V těchto letech papež Kliment XIV. zbavil řád duchovní podoby, a tím Svatá stolice již nemohla tak výrazně zasahovat do vnitřního dění. O rok později byla i zrušena funkce ozbrojených bratrů. Další reformy zastavilo období Velké francouzské revoluce, v jejimž průběhu se řád postavil na stranu krále (royalistů). Někteří bratří padli v bojích, především v provincii ve Vendée, další v emigraci stavěli vojska na podporu krále. V roce 1830 z celého řádu zůstalo již jen 26 členů a jen díky mezinárodnímu charakteru řádu se podařilo udržet jeho existenci.

Doba 19.století a další léta byla k řádu milosrdnější. Řád do svých řad přijímal významné osobnosti z řad evropské aristokracie. Za období První světové války uděloval řád vyznamenání Kříž za zásluhy, který mohli získat i věřící jiných náboženství a tím se jim podařilo získat cestu i do mimokřesťanského světa. V dalším světovém konfliktu opět řádový bratří krváceli v boji proti nacistickému Německu a v charitativní činnosti. Po válce řád obnovil svou činnost ve většině zemí, kde působil doposud. Ovšem moderní doba 20.století si vyžádala určité změny ve struktuře a tradici organizace. Ale i nadále byla hlavní činnost orientována na charitu a potřeby třetího světa.


Řád v Čechách
První stopy řádu, který měl ve znaku zelenou hvězdu, na našem území pocházejí pravděpodobně z období nějakých padesát let po První křížové výpravě. Český kníže a pozdější král Vladislav II. pozval do českých zemí zástupce templářů, johanitů a zřejmě i lazariánů, aby povznesl zemi na úroveň západu. Činnost řádu v Čechách byla potřeba i z toho důvodu, že křížových výprav se zúčastňovali čeští rytíři, kteří se vraceli i s obávanou leprou. Proto již ve 12.století lazariání zřídili v Praze Na Zderaze kromě kaple také špitál. O jejich přítomnosti svědčí i název Lazaretská ulice. Zde kromě nemocnice byl jeden čas i sídlo řádu. Časem se jejich činnost přemístila i do dalších měst, především pak do Kutné Hory.

V době husitských válek zaznamenali lazariáni stejně jako další řády výrazný útlum a již nikdy se nedostali na úroveň před touto dobou. Pouze v 18.století se hrabě Špork (stavitel špitálu Kuks u Dvora Králového) pokoušel založit špitál a kostel sv. Lazara na svém panství, ale neuspěl.

Slibný vzestup řádu ve 20.století byl znovu utlumen po roce 1937, kdy došlo k okupaci Československa nacistickým Německem (březen 1939). Z průběhu Druhé světové války si několik českých řádových bratří přineslo řadu vysokých zahraničních vyznamenání, ale za cenu prořídlých řad. Po únoru 1948 se stala přítomnost řádu na našem území z politických důvodů nežádoucí a řád byl vyhoštěn. Čeští rytíři se tak rozprchli po celém světě a ti co měli odvahu zůstat byli perzekvováni. Po roce 1989 po pádu komunistického systému, byl opět řádu povolen návrat a navázat tak na více jak 800 let trvající tradici. Hlavním sídlem řádu je nyní v domě U tří stříbrných růží na Starém městě v Praze. Další pobočky existují i na Moravě. Řád je také součástí ekumeny. Lazariáni se i nadále věnují charitativní činnosti, která je zaměřena především na osoby postižené vážnými onkologickými onemocněními v hospicích.

Český řádový slib:
Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věrně a oddaně sloužit Vojenskému a špitálnímu řádu rytířů sv. Lazara Jeruzalémského, že budu žít v duchu rytířských zásad a ctností, dbát tradic Řádu a rozvíjet své dědictví národní. Slibuji, že se budu řídit řádovými zákony a plnit příkazy svých představených. To vše chci činit pro větší slávu Řádu i své země. K tomu mi dopomáhej Bůh."


Poslání Řádu:
- Podporovat a bránit křesťanskou víru
- Pokračovat ve své historické podpoře křesťanů ve Svaté Zemi
- Podporovat, chránit a pomáhat chudým, nemocným a postiženým, zvláště těm, kdo trpí leprou a podobnými chorobami, u nás především onkologicky nemocným (podpora hospiců), pomáhat lidem postiženým katastrofami všeho druhu
- Prosazovat a zachovávat principy křesťanského rytířství
- Usilovat o jednotu křesťanů
- Následovat Kristovo učení
- Svými aktivitami na charitativním, humanitárním, zdravotnickém a vzdělávacím poli se Řád snaží podporovat splnění cílů a principů Charty Spojených národů a zákonů Evropské unie




Zdroje:
www.wikipedia.org
www.st-lazarus.cz
www.feudum.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
absik
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 836
Registrován: 8/12/2008, 19:04
Bydliště: pri Čiernej vode

Příspěvek od absik »

k malomocenstvu: stredoveká medicína príliš podrobne neskúmala malomocenstvo(lepru) a "malomocenstvo" za ktoré sa vtedy považovali kožné choroby s viditeľnými znakmi, takže Lazaretský rád nemal nikdy núdzu o "malomocných".
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“