RYTÍŘ – SKVĚLÝ BOJOVNÍK A MIZERNÝ VOJÁK
Jako malý jsem rytíře obdivoval. Román Ivanhoe od Waltera Scotta, který jsem několikrát četl a viděl jsem i stejnojmenný seriál a další filmy s těmito muži bez bázně a hany, kteří nekompromisně brání slabé a chudé a pro milovanou ženu zrazí kopím z nebe i hvězdu. Já jsem rytíře miloval a dlouho jsem věděl naprosto bezpečně, že budu jedním z nich. Když jsem odrostl a pochopil, že doba pro tuto životní cestu už nikdy nebude, přestali mě tak nějak zajímat. Ale dlouho jsem si myslel, že lepších válečníků v jejich dobách nebylo.
Jenže jak je to opravdu?
Velmi pěknou práci, kterou nám na Palbu dala kolegyně Stuka jsem si se zájmem přečetl a rozhodl jsem se oprášit svoji starší práci, kterou jsem pro několik konfliktů pro moje znevažování rytířských kvalit v 12. až 13. století nejen na Palbě nakonec hodil do šuplete. Ale zájem, který práce kolegyně Stuky oprávněně vyvolala, vede k tomu, že jsem ji z prachu zapomnění vytáhl a po posledních úpravách ji dávám k diskusi.
Zabíjení jiných lidí bohužel a nelze s tím moc co dělat, patří k lidem odjakživa. Neznám moc legend, historických knih a tedy ani moc historických či sci-fi filmů, kde by to nebylo donekonečna potvrzováno. Možná že sofistikovanější zabití jednoho pračlověka jiným pračlověkem, tedy nikoliv zuby a pěstmi, bylo na počátku lidské civilizace, tak jak ji známe dnes. Takže možná zvednutí špičatého šutru, který pračlověk zvedl ze země a prorazil jím lebku jinému pračlověku, bylo tím impulsem, který nás dovedl až k atomové bombě, mobilnímu telefonu a rumovým pralinkám a bombičkám s vaječným koňakem. Toto zjištění je sice tak nějak pochmurné - tedy s výjimkou rumových pralinek a koňakových špiček - ale zřejmě pravdivé.
V pravěkých společnostech tak jak se postupně na světě ustavovaly až do prvních kultur, kde je pozorovatelné rozdělení společnosti na vládnoucí elitu, válečníky a zbytek - tedy ekonomicky činnou část společnosti, byl bojovníkem každý mužský příslušník kmenové či později rodové populace. Pokud se potkaly dvě znepřátelené tlupy nebo se jedna tlupa rozštěpila, a došlo k boji, při stejných parametrech výzbroje rozhodovalo o tom, kdo přežije a čí tlupa bude zachována při existenci, fyzické a mentální schopnosti jednotlivců. Zde byl položen základ legend o těch nejlepších z nich, které známe z nejstarších písemných pramenů a tak vznikl archetyp elitního bojovníka.
Vzhledem k malému počtu bojujících se pravěké bitvy rozpadaly na série soubojů jednotlivců a zde má kořeny mýtus elitního bojovníka. O těch nejlepších se vyprávělo generace po generaci a jejich velikost byla stále větší, síla více zničující a zbraně stále hrozivější. Nakonec se o nich stejně i psalo. Časem se stali až polobohy či přímo bohy a byli inspirací pro mnoho generací směrem do budoucnosti.
Když se vrátím do školních let, mohu s potěšením říci, že právě vynález písma umožnil konzervaci těchto legendárních bojovníků a jejich uchování do dnešní doby. Pro mě jako obyvatele Evropy zcela logicky byla tou TOP řecká mytologie a její písemné zachycení v eposech. Kdo by z Homérovy Íliady a Odyssey neznal příběhy hrdinného Achilla, kterého jeho matka bohyně učinila nesmrtelným až na jediné místo, které bylo možno zranit, Hektora a dalších reků, kteří před zraky přihlížejících vojsk předváděli pod hradbami Tróje činy neuvěřitelné a mimořádné. I Odysseova cesta domů je epos, který i po těch staletích či vlastně tisíciletích bere dech.
I když abych řekl pravdu, moje nejoblíbenější starořecká báje je příběh Filomen a Baucis. Kdo neví, o čem píšu, šupky dupky do knihovny.
Z klasické historie jsou pak opravdu známy případy, kdy se před bitvou, před sešikovanými vojsky, napřed utkali ti nejlepší a teprve potom došlo ke klasické bitevní vřavě. A nejednou toto vzájemné utkání vybraných válečníků rozhodlo nejen bitvu, ale i celou válku.
Dnešní elitní válečníci, co jich na světě v různých armádách najdete, by ale měli mít mimo jiné jako povinnou četbu pověst o Argonautech. Podíváme-li se na účastníky této- klidně si to přiznejme - loupežné výpravy do Kolchidy na černomořském pobřeží, týmy speciálních komand současnosti se od výpravy Argonautů moc neliší. Také jsou tvořena lidmi vycvičenými jednotným základem, ale ve finále jsou v těchto komandech různí specialisté, jak pro různé vedení boje, tak pro technickou podporu. Nevěříte? Tak se na to podívejte:
- silák Hérakles,
- Lynkeus s vševidoucíma očima,
- boxeři Kastor a Pollux,
- běžci Kaleius a Zet
- vrhač oštěpů a lučištník Meleagros.
- o morálku se staral přímo Orfeus, nepřekonatelný pěvec, který má v řecké mytologii své vlastní místo, tedy legendu, která ukazuje, jaké úsilí člověk musí vynaložit, aby získal něco pro něj nesmírně důležitého a jak lehce to lze ztratit,
- na postupy jak dosáhnou dílčích cílů či jen přežít, dnes bychom mluvili o taktice, zde byl věštec Mopsos, syn thébské věštkyně Mantó a vnuk slavného věštce Teiresia.
- o zraněné údajně pečoval sám Asklépios, později povýšený do božství.
Vše vedeno geniálním vůdcem Iasonem.
Jak to dopadlo, všichni víme, je to prostě skvělý příběh a skvělá ukázka toho jak vybraná skupina jedinečných osobností - bojovníků a techniků - může v omezené bojové operaci dosáhnout až neuvěřitelných výsledků. A to i za použití lží, lsti, a psychologie.
Na druhou stranu můžeme říci, že právě starověké Řecko nám ukázalo, že ve válkách jeho doby, kdy se v bojích utkávaly velké bojové celky, pro takovou individualitu, tedy osamoceného reka, který porazí kohokoliv a zastraší tak jeho druhy, není vždy místo. Zavedením bojové formace zvané Falanga došlo k úplnému potlačení individuality a bojiště na dlouhá staletí ovládly sevřené šiky pěších bojovníků s dlouhým kopím krytých štíty.
Je třeba říci, že ojedinělí elitní bojovníci se z bojišť vytratili už dříve a to vlastně všude, kde vznikly masové armády, ať už to bylo v Sumeru či v Egyptě.
První záznamy o řadové bojové sestavě kopiníků – falanze, pocházejí z období Sumerské říše. Ze starého Řecka jsou ještě známy falangy skládané neortodoxně z lehkooděnců s delšími kopími, než bylo zvykem u hoplítů, například z městského státu Théby a falangy lukostřelců - fakt dobrá vychytávka – známá z armády ostrova Rhodos. Za vrchol starověké falangy lze pak považovat řeckou falangu, jejíž organizaci a výzbroj posléze zdokonalil do podoby makedonské falangy Alexandr Makedonský. Skládala se z těžkooděnců zvaných hoplíté vyzbrojených až 6 metrů dlouhými kopími. Navíc tito bojovníci nesli neskutečnou váhu ochranné výzbroje.
helma
kryt hrudníku
chrániče nohou
kulatý dřevěný štít o průměru 1 m celkem toho bylo asi 35 kilo.
Makedonská falanga, kterou zavedl makedonský král Filip a proslavil jeho syn, vojevůdce Alexandr Veliký, požadovala přesně opačné vlastnosti, než jsou ty, které charakterizují elitního válečníka.
Individualita? NE!
Osobní bojové vychytávky ? CHRAŇTE NÁS OD NICH BOHOVÉ!
Výjimečné vlastnosti? ANO, ALE NE V BOJI.
Hoplíta ve falanze musel být perfektně vycvičen, ale jednotně na základě krutého výcviku a nekompromisních požadavků na kázeň. To vedlo k tomu, že se dokázal podrobit nesmlouvavé kázni, která právě vytvořila z falangy jednolitý bojový, ale současně anonymní stroj, kde osobní hrdinství bylo dokonce nežádoucí.
Makedonská falanga při přechodu do útoku.
V čelním střetnutí byla tato formace nepřekonatelná, její 6 m dlouhá kopí zabránila nepříteli dostat se hoplítům na tělo. Na začátku bitvy se k sobě v několika řadách celá falanga pevně semkla tak, aby se jednotliví členové útvaru navzájem kryli štíty. Tyto štíty se nazývaly argské a jejich podstatným vylepšením bylo držení uprostřed plochy štítu, takže voják jej mohl připnout na své levé předloktí.
Díky jeho rozměrům byl hoplíta kryt od brady po kolena a štít byl dostatečně široký, aby poskytl ochranu i nalevo stojícímu spolubojovníkovi. Po vydání povelu k útoku se falanga rozešla svižným krokem. Jakmile byl nepřítel v dostatečné blízkosti, přešla za bojového pokřiku do běhu a první tři řady svěsily svá kopí tak, aby mířila přímo do řad protivníka. Cílem bylo zasáhnout protivníka do nohy, slabin nebo hlavy. Tento náraz tehdejší protivníci málokdy dokázali ustát.
Řecká a později makedonská falanga bez podstatnějších změn vládla bojištím starověku až do chvíle, kdy ji vytlačila modernější a k manévrování lépe uzpůsobená bojová sestava stejně kvalitně vycvičené pěchoty - římská legie. Za definitivní tečku za epochou řecké falangy se považuje bitva u Kynoskefal, česky „Psích hlav“, vybojovaná roku 197 před naším letopočtem, v níž římské vojsko Tita Quinctia Flaminina prakticky zcela zničilo falangově organizovaná vojska makedonského krále Filipa V.
Zdroj: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1661
Cituji:
„Předsunuté síly obou armád se nečekaně střetly v husté mlze v místě zvaném Kynoskefaly, což jsou dvě hory v jihovýchodní Thesálii na severovýchodě Řecka. Fillipos V. měl k dispozici zhruba 16,000 mužů tvořících falangu, 7,500 dalších pěšáků a 2,000 jezdců. Jeho protivník - římský konzul Titus Quinctius Flamininus velel 18,000 Římanům, 8,000 řeckých spojencům a jízdě o počtu 2,400 mužů. Měl také k dispozici okolo 20 slonů. Oba vojevůdci okamžitě poslali pro posily a náhodná srážka se rozvinula v regulérní bitvu. Makedonský král přijal bitvu i přesto, že okolní hornatý terén byl pro jeho falangy značně nevýhodný a navíc byla velká část jeho mužů právě zaměstnána sháněním zásob.
Titus Quinctius Flamininus, strůjce první porážky makedonské falangy
V úvodním souboji lehkooděnců měli navrch Makedonci, dokud nezakročily římské posily, které zvrátily převahu na svou stranu. Pak se na scénu dostavila makedonská jízda a Římané byli nuceni podniknout spořádaný ústup. Fillipos po zprávách o úspěchu rozkázal pravému křídlu, tedy pravé polovině své falangy, aby zaujala pozici na vrcholku kopce. Levé křídlo je pomalu následovalo. Flaminius nyní přikázal svému pravému křídlu, aby drželo pozice a se zbytkem vojska (1 legie + jeho spojenci) zaútočil. Tím ulevil svým lehkooděncům a vytlačil lehké makedonské ozbrojence zpět, tak jako oni vytlačili před chvílí Římany. Obě strany se snažily zreorganizovat. Fillipos nařídil svému pravému křídlu, aby zdvojnásobilo svou hloubku, tzn., že se o polovinu zkrátila přední linie. Udělal tím místo pro své levé křídlo, které mezitím spěchalo vzhůru na kopec v pochodovém útvaru. Místo, aby Fillipos počkal, až se obě křídla falangy spojí, chtěl využít dočasných zmatků v organizaci římských jednotek a zaútočil dolů z kopce. Podařilo se mu Římany bez větších problémů zatlačit zpět. Flaminius si ovšem všiml, že levá část falangy se stále ještě na kopci nezformovala a provedl na ni bleskový útok svým pravým křídlem společně se slony. Špatně zformovaná falanga se pod náporem velmi rychle rozpadla a dala se na útěk, pronásledována Římany a jejich spojenci. Levé křídlo římského vojska ovšem bylo mezitím drceno postupující falangou pod vedením Fillipa. Tuto situaci zahlédl jakýsi, dnešku už neznámý, tribun. Neváhal a duchaplně vyčlenil z vítězného pravého křídla dvacet manipulů, kterými zaútočil přímo do zad Makedonců. Nechráněná falanga utrpěla strašné ztráty a s konečnou platností se rozpadla. Makedonští vojáci pak na znamení kapitulace zdvihli své sarrisy (dlouhá kopí). Bohužel Římané tomuto gestu neporozuměli a tak jatka ještě po nějaký čas pokračovala. Makedonci v této bitvě přišli o 7,000 - 8,000 mrtvých a asi 5,000 zajatých. Ztráty Římanů nepřesáhly 1,000 mužů.
Bitva u Kynoskefal je velmi důležitým mezníkem v dějinách válečného umění. Zde byla poprvé po dvou stech letech dominance na bitevních polích poražena makedonská falanga. Poprvé se ukázalo, že tento zdánlivě nezranitelný válečný stroj, který drtí vše, co se vyskytne před špičkami jeho dlouhých kopí - sarris, může být vymanévrován menšími a pohyblivějšími vojenskými útvary. Právě takovými jako byly jednotlivé manipuly římských legií. Je do jisté míry pravda, že za porážku u Kynoskefal si mohou z velké části Makedonci sami, protože aby byla falanga maximálně účinná, potřebuje dvě věci. Vhodný rovinatý terén bez překážek a silnou ochranu svých křídel. Ani jedna z těchto podmínek nebyla onoho roku splněna. Terén hornaté Thesálie neumožňoval plně rozvinout šik falangy a jízda Filipa V. už rozhodně nebyla takovou zbraní jako za dob Alexandra Velikého. O naprostém konci falangy jako bojového útvaru rozhodla posléze bitva u Pydny, kde římské legie dosáhly ještě drtivějšího vítězství…“
Konec citace
Vloženo Pátračem k bitvě u Pydny: Lucius Aemilius Paullus Macedonicus se svými 38 000 vojáky porazil 44 000 vojáků pod velením Persea Macedonského. Za cenu 100 padlých – tedy údajně tak málo, bylo řecké vojsko rozbito a bylo zabito a zajato 25 000 Řeků.
Takže klidně můžeme říci, že vrhací oštěp zvaný pilum, kterým bylo možno přehodit stěnu hrotů kopí falangy a krátký meč gladius převzaly na dlouhá staletí hegemonii na bojištích.
Římský voják byl velmi dobře vyzbrojen a vystrojen. Nosil zbroj - především kroužkovou ale vyšší třídy plátovou, bronzovou přilbici a vypouklý, oválný štít zvaný scutum, nosil též náholenice na levé, vedoucí noze, k boji používal vrhací oštěp již zmíněné pilum, po jeho odhození do šiku nepřítele přešel k boji mečem gladiem a jako poboční zbraň mu sloužila dýka zvaná pugio. Legionář zpravidla bojoval až do konce.
Romantickými představami o elitních bojovnících, kteří jsou schopni rozhodnout bitvu Římané, možná nejlepší válečníci starověku, rozhodně netrpěli. Sice ledacos znali a i mezi nimi byli válečníci, kteří vynikali bojovým uměním a statečností, ví se o nich ale málo, tyto individuální schopnosti byly dány k rozpuštění ve prospěch celku. Jejich disciplína byla vynucena možnými postihy, které byly někdy přímo drakonické: decimace, tedy poprava každého desátého z legie, která zvláštní zbabělostí zavinila porážku v bitvě, kamenování těch co třeba usnuli na stráži či ubití zbabělců dřevěnými palicemi. Kde by se zde našlo místu pro elitního jedince?
I když byli Římané spíše drobní lidé, například průměrný římský voják byl o hlavu menší než průměrný Germán, dokázaly jejich legie po dlouhá staletí porážet každou armádu, na kterou narazily. To bylo možno jedině díky skvělému výcviku, který umožňoval, aby mohly být uplatněny vyspělé taktické metody, neboť:
- legie na bojišti manévrovaly, a to jednotlivými kohortami nebo manipuly,
- volily si místo úderu na protivníkovu linii, přenášely tento úder, rozčleňovaly se do sledů, které se v boji střídaly,
- dokázaly se zdržet boje, když byly postaveny do zálohy.
Proti takovému stroji neměla žádná individualita, či skupina individuálních bojovníků, žádnou šanci uspět. Vždy byl zájem celku položen nad vyniknutí jednotlivce.
Není to ale konec falangy a jejích následovníků. Mnoho armáda a mnoho válek bylo ještě vybojováno, kdy se něco jako falanga na bojištích objevilo.
Například takzvané schiltrony, což byly sevřené útvary, v nichž bojovali skotští vojáci vyzbrojení dlouhými kopími, tedy zvláště Skotové z nížin. Skotové z Vysočiny dávali ještě dlouhou dobu přednost útoku známému již ve starověku – s mečem a štítem. Schiltrony se skutečně podobali falanze, i když neměly její hloubku ani vnitřní členění. Do jisté míry už předznamenávají způsob boje švýcarské pěchoty ve 13. až 16. století. Tato pěchota, někdy označovaná za nejlepší pěchotu své doby ale používala jako dlouhou zbraň nikoliv kopí ale halapartnu. Největší úspěch měla taktika schiltronu v bitvě u Bannockburnu.
Skotský schiltron
Opravdu významným nasazením dlouhých dřevcových zbraní bylo nasazení pikenýrů ve španělských terciích
V bitvě bojovali těžce vyzbrojení kopiníci – pikenýři v sevřených čtvercích, podporováni na křídlech vojáky s palnými zbraněmi. Dokázali také operovat v malých oddílech, kdy ostřelovačské skupiny arkebuzírů s podporou halapartníků napadly nepřítele.
Španělská tercie
Nosnými bojovníky byli pikenýři. Tito vojáci byli vyzbrojeni píkami o délce 2,5 až 5,5 metru. Vrcholem činnosti pikenýrů se stala třicetiletá válka, kdy tito vojáci v sestavě s mušketýry tvořili páteř tehdejších žoldnéřských vojsk.
Pikenýr v boji – možnosti použití hlavní zbraně.
Pikenýři 17. století byli vyzbrojeni 6 metrů dlouhým kopím, které bylo opatřené na opačném konci bodcem, který je umožňoval zarazit do země. Stejně jako mušketýři byli i kopiníci vyzbrojeni kordem. Oproti mušketýrům nosili kopiníci částečnou plátovou půlvýzbroj, skládající se z předního a zadního plechu, přilby a někdy i dvou plechových šosů, chránících stehna. Tato pěchota zmizela z bojišť na přelomu 17. a18. století.
Jenže já se chtěl věnovat rytířům. A motám se kolem pěchoty, která s nimi měla společné možná jen časové období a to že s nimi nebo proti nim musela bojovat. Kde se tedy rytíři jako válečníci najednou vzali?
Musíme se vrátit trochu zpět v čase a nechat pikenýry a jejich předchůdce být.
Proč zanikla římská říše a proč její armáda postupně ustoupila ze slávy do propadla dějin? Římská armáda ztratila svoji bojovnost a postupně i integritu s vlastní říší hlavně proto, že Římané sami bojovat nechtěli a najímali si žoldnéře i s jejich živelným a neukázněným bojovým uměním. V dějinách - a to impozantních – Říma, si římská armáda prošla i krizemi utrpěla nemálo porážek a to někdy nesmírně zlých.
Spartakovo povstání se odehrálo v letech 73 – 71 před naším letopočtem, které nakonec skončilo porážkou povstalců, vedlo k několika krutým a hlavně ponižujícím porážkám římských legií.
Roku 61 před naším letopočtem se díky stupidnosti římského místodržitele v Británii podařilo vyvolat ničivé povstání kmene Icenů, ke kterým se připojilo mnoho dalších kmenů. Následovaly strašné věci včetně pobití a brutálního umučení více než 80 000 římských kolonistů, veteránů a v boji zanikla skoro celá IX. legie. Tato hrůza neměla dlouhého trvání. Suetonius Paulinus postavil do bitvy asi 10 000 mužů proti několikanásobné přesile sil královny Boudiccy a jejích spojenců a vyhrál – na 70 000 Britů ten den nalezlo svou smrt.
Rok 53 před naším letopočtem, bitva u Karrh, kdy konzul Marcus Licinius Crassus utrpěl od parthských jízdních lučištníků zdrcující prážku – 20 000 pobitých Římanů byl 2 x větší počet než měli Parthové mužů do boje nasazených. Parthský velitel Súrénas se předvedl ve skvělém světle. A ukázal to, co bylo v dějinách světa několikrát zapomenuto a vždy se to předvedlo v porážkách evropských válečníků- síla spojení luku a koně.
Parthská jízda
Bitva v Teutoburském lese, vybojovaná v roce 9 našeho letopočtu byla mezi římskými vojsky vedenými Publiem Quinctiliem Varem a germánskými kmeny vedenými náčelníkem Cherusků Arminiem. Bitva představuje jednu z největších a nejdrtivějších římských porážek v historii. Úplně v ní zanikly tři římské legie: Legio XVII, XVIII a XIX a padl správce provincie Germánie. Ti co nepadli v boji včetně jejich doprovodu – často celých rodin, byli příšernými způsoby umučeni. Obzvlášť krutě byli zbaveni života zajatí římští důstojníci.
Mohl bych pokračovat, ale není to až tak důležité. Důležité je to, že nakonec za Řím z velké části bojovali neŘímané. A to byl v oněch tvrdých dobách špatný přístup. V roce 394 se císař Theodosius po zdolání poslední z mnoha uzurpací a vzpour, k nimž došlo na západě, stal posledním císařem, který vládl nad celým územím impéria. Po Theodosiově smrti v roce 395 byla římská říše rozdělena mezi jeho dva neschopné syny: Honorius vládl na Západě, zatímco Arcadiovi byl svěřen Východ. Třebaže toto rozdělení se postupem času ukázalo jako definitivní, myšlenka říšské jednoty přesto trvala i nadále – zákony vydané jedním z císařů byly proto běžně uznávány i druhým vládcem.
Zatímco Výchořímská říše opřena o to, co dříve bylo starověkým Řeckem byla v relativně dobré kondici přestála i porážku u Adrianopole a dobu stěhování národů, Západořímská říše se postupně dostala na cestu úpadku.
Kolaps západní říše měl řadu příčin. Jaké procesy vedly ve svém konečném důsledku k přeměně západořímské říše v řadu germánských království, je již velice dlouhou dobu předmětem diskuzí historiků. Za jeden z hlavních důvodů je pokládána barbarizace římského vojska, které bylo tvořeno převážně germánskými žoldnéři na místo Římanů. Taktéž velikost armády nebyla dostačující k tomu, aby dokázala zabezpečit hranice říše. Státní správa se ocitla v rozkladu, současně ekonomika impéria byla rozvrácena příliš vysokými daněmi, které zbavovaly obyvatelstvo loajality k římskému státu.
Třebaže v roce 451 dokázali Římané ve spojení s Vizigóty a pod vedením Aetia přemoci Huny vedené Attilou v bitvě na Katalaunských polích, římská říše na západě spěla ke svému rychlému konci. Slabí císaři nebyli schopní zabránit nevyhnutelnému rozvratu, neboť byli často pouhými loutkami v rukou velitelů armády. V roce 476 Germán Odoaker sesadil císaře Romula Augusta, což je považováno za okamžik zániku západořímské říše. Skutečně posledním uznaným císařem Západořímské říše byl Julius Nepos, jenž zemřel v roce 480.
Porážky římských vojsk, které byly způsobeny z velké části právě silami jezdectva útočníků, hlavně Gótů, kteří použili v boji převratnou novinku, tedy třmeny, které umožnily se sedla vést jistý úder kopím, mečem anebo dobře střílet, vedly k tomu, že potom co se říše rozpadla a na sever od ní začalo vznikat mnoho nových státních či rádoby státních útvarů, všechny tyto oblasti a jejich elity se zhlédli v jízdním vojsku.
Tak, a ne jinak bylo způsobeno, že se evropské válečnictví obrátilo k progresivnímu dědictví římské pěchoty zády a budoucnost byla viděna v jezdectvu. Tak došlo k návratu potřeby elitního bojovníka na bojiště a tato potřeba se přerodila do podoby obrněného rytíře, jehož entita mnoho lidí romantickou gloriolou vzrušuje dodnes. A dlouho to platilo i o mojí maličkosti.
Málo platné je poznání, že zánik západořímské říše uvedl kdysi velmi civilizovanou Evropu do chaosu a mnoho s civilizací spojených výdobytků bylo na mnoho staletí ztraceno a bylo nutno znovu hledat.
Pravdou je, že po staletích jejich nepotřeby se, archetyp jezdce na koni, který je vždy čestný, vždy statečný a vždy udělá správnou věc, mohl vzniknout až poté, co si člověk ochočil koně, což se i stalo. Obnovení tohoto mýtu ale muselo být spojeno s něčím, co v lidské mysli zůstalo až do dnešní doby. Přežití tohoto mýtu bylo poprvé v dějinách propojeno a podpořeno nejen s legendami a ústním přenosem informací v nich obsazených. Poprvé a to cíleně byl mýtus rytíře podtržen psanými texty, které se díky opisování mohly šířit po celém tehdy civilizovaném světě.
Svoji písemnou podobu získaly v rané středověké literatuře, můžeme jmenovat "Píseň o Rolandovi", pověsti artušovského okruhu či nejslavnější dílo německé středověké literatury - rytířský epos ze štaufské doby "Píseň o Nibelunzích", který má, jako vůbec tato literatura všechna, kořeny v heroické poezii z doby stěhování národů. Jenže v této nové době, je vše podtrženo ještě jedním aspektem. Je to VÍRA.
Na mě osobně největší dojem udělala „Píseň Rolandovi“
Děj eposu se odehrává za vlády Karla Velikého v době bojů se Saracény a pohany na území Španělska. Jsou již poraženi a odolává už jen jejich poslední bašta, obléhaná Zaragoza. Křesťané se rozhodnou pro vyjednávání. Statečný rytíř Roland navrhne vyslat k saracenskému králi Marsilovi svého nevlastního otce Ganelona. Ganelon si bohužel myslí, že je poslán na smrt- obětován a to vinou nevlastního syna. Tedy se pomstí - poradí Marsilovi, aby předstírano kapitulací podrobením zajistil odchod hlavních sil křesťanů a následně přepadl zadní voj vedený Rolandem. Jak krásně zde vyznívá ten správný rytířský etos - oddaní a stateční bojovníci jsou idealizovaní podobně, jako je tomu u zobrazování světců. A zrádci a nevěřící jsou od počátku popisováni jako naprostá spodina.
Vrcholem písně je líčení bitvy v pyrenejském průsmyku Roncevaux, kde dvacet tisíc Franků bojuje proti mnohonásobné přesile nepřátel. Roland zde odmítá rady moudrého Oliviera a nepřivolá pomoc, protože mu v tom brání rytířská čest. Zvolí boj, i když ví, že porážka je nevyhnutelná. Teprve na konci marného boje se odhodlá zatroubit na kouzelný roh Olifant. Mocné zatroubení znamená jeho smrt - praskne mu tepna na spánku. Karel Veliký ale okamžitě obrací armádu, pospíchá na bojiště, které ovládne a díky tomu poráží Saracény a zmocňuje se Zaragozy. Křesťanství vítězí, Roland však umírá. Boží soud rozhodl proti zrádci Genelonovi - bude rozčtvrcen.
Představy o ideálu rytíře se v básni prolínají s obrazem křesťanské etiky: dokonalý hrdina-rytíř je odvážný, věrný svému pánu i Bohu a pohrdá smrtí. A tak máme rytíře v myslích uloženi asi všichni.
Není se tedy co divit, že postava elitního válečníka ozbrojence na koni ovládla celé jedno období evropských dějin a materializovala se do podoby rytíře a do jeho kodexu boje. Pokud jsme ale ochotni odhlédnout od této romantiky, nezbývá než konstatovat, že rytířský způsob vedení boje znamenal totální katastrofu pro evropské vojenství. Zde už se dostávám na hranu, které překročení doposud vždy vedlo k mé kritice a nakonec mě to vedlo k zašuplíkování toho, co právě čtete. Řeknu to tak, že jsem možná své čtenáře naštval poprvé. Ale k tomu později.
Abych ale nebyl vyloženě nespravedlivý, musím uznat, že to nebylo vyloženě vždy a všude. Pohled na železnou jízdu Karla Velikého byl asi opravdu impozantní a že to byla výkonná vojenská síla, která se ještě dokázala podrobit kázni a kupříkladu roku 732 v bitvě u Tours s Maury nebylo pod její důstojnost sesednout z koní a vytvořit falangu, jež pak Araby rozsekala. V slavném popisu Isidora Pacensis se praví:
Cituji:
„Muži severu stáli nehybně jako zeď; byli jako pás ledu, přimrzlý a neroztavitelný, když zabíjeli Araby mečem., Austrasijci, s pevným ramenem a železnou rukou, statečně bojovali uprostřed bitevní vřavy a nalezli a rozsekali saracénského krále.“
Jenže v tomto roce nelze mluvit o rytířích, jak je dnes známe. V této době to byli elitní jízdní válečníci. Ale nebyli to rytíři.
Rytíř je slovo, které pochází z německého pojmu Ritter, čili jezdec je označení středověkého bojovníka - obrněného jezdce. Rytíř byl středověký válečník šlechtického původu, který bojoval převážně na koni. Ve vrcholném středověku byl každý rytíř automaticky šlechticem, ale ne každý šlechtic rytířem, protože k pasování na rytíře byla potřeba, aspoň v prvních obdobích, prokázat statečnost a věrnost.
Oblékal se do těžké kovové zbroje, jež se skládala z brnění, přilby a štítu. Jeho hlavními zbraněmi byl meč a dlouhé kopí, mimo to se často používaly úderné zbraně jako sekera, kladivo či palcát. Těžkooděná jízda představovala elitu a ve většině bitev i rozhodující sílu středověkého vojska.
Takže v době kdy se objevil rytíř, už byl úpadek Evropy takový, že prostý člověk se nemohl jízdním válečníkem stát, protože se sám nemohl vyzbrojit a vybavit a panovník na to neměl. To značí, že odpovědnost za válečné konflikty převzal ten, kdo na to prostě měl prostředky a tedy šlechta. A to bylo to, co vlastně pro evropské válečnictví znamenalo katastrofu. Proč to podle mě a doufám, že nejen podle mě znamenalo tuto katastrofu? Pokusím se to nějak rozepsat.
Primo: rytířem nemohl být, jak už víme, jen tak někdo. Mohl to být jen člověk, který se narodil takzvaně se zadkem ve zlatém či alespoň stříbrném nočníku. Tito lidé byli vychováváni jako namyšlení fanfaróni, pro které každý, kdo neměl toto štěstí, byl špínou a odpadem, který je nezajímal a byl podle jejich vidění světa na tomto světě pouze a jen k tomu, aby se o ně - nadřazené - staral.
Secundo: přijetím postulátu že války rozhodují rytíři na koních, bylo na dlouhou dobu rezignováno na rozvoj operačního a taktického umění. A nikdo se nebyl ochotný poučit z minulosti.
Tertio: pěchota, která dlouhá staletí rozhodovala války a pomohla vytvořit římské impérium, které v dobách své největší slávy zabíralo plochu 1 850 000 kilometrů čtverečních, byla postavena do bídné pomocné role a byla na bojišti jen proto, aby se nechala vyhubit a tím více vynikl hrdinský přínos k bitvě ze strany rytířů.
A nyní své čtenáře naštvu znovu a budu tvrdit, že rytíři byli nejhorší vojáci Evropy.
Problém nevidím v tom, že by to byli špatní bojovníci. To chraň bůh. Nikdy nepopírám a nebudu nikdy popírat, že to byli lidé velmi stateční, skvěle vycvičení a v boji nesmírně odhodlaní a vytrvalí, kteří se smrtí v boji počítali jako s normálním koncem života. Problém byl v tom, že byli považováni a sami sebe považovali za výlučné jedince, kteří svoji individualitu jen neradi podřizovali společnému řízení. Chtít po nich jednotnou disciplínu a tedy i jednotné chování v boji jako to fungovalo u římské pěchoty, bylo vlastně nemožné.
Namyšlení, nezkrotní a neukáznění rytíři se stále méně ochotně podřizovali nějaké jednotné taktice, o strategii ani nemluvě. Každý baron se pokládal za schopného vojevůdce a nesnesl, aby mu někdo něco na bitevním poli nařizoval, byť by to byl král. To se podařilo jen některým králům a mám obavu, že i těm jen někdy. Individuálně mimořádně dobře připravení rytíři, kteří celý život trávili vojenským výcvikem, se tak nakonec stali tím, co tvrdím - nejhoršími vojáky, jaké kdy Evropa měla.
A/ Před bitvou se dokázali srovnat do řad, ale i přitom se hádali a vyzývali na souboje o to, kdo má právo stanout v první řadě, a pak uměli jediné – na povel se vyřítit na nepřítele. A i ten povel si někdy dali sami.
B/ Jakékoli byť jednoduché manévrování formacemi nebylo možné.
C/ Vyčlenění části rytířské jízdy do zálohy byl problém, neboť vyčlenění šlechtici to pokládali za ponížení – proč oni a ne ten druhý, který je zcela jistě zbabělejší či neschopnější - a po zahájení bitvy se do ní často bezhlavě vrhli, aby jim neutekla sláva. Nebo, což bylo horší, pokud se bitva nevyvíjela příznivě, opustili bojiště, aby neúspěch neposkvrnil jejich jména. V té době to nebylo považováno vždy za zradu, ale za legitimní vyhodnocení situace. O své porážené druhy neměli moc obav – kodex pravil, že rytíř, který se vzdává, se zajme a vykoupí se ze zajetí. Jejich zabíjení bylo výjimečné a zpravidla se ho dopustily pomocné síly.
Z tohoto poněkud vystupují rytířské řády.
První rytířské řády byly zvláštními formami duchovních řádů. Šlo tedy o řeholní organizace tvořené rytíři-mnichy, které měly za úkol plnit vojenské úkoly v souvislosti ochrany samotné Evropy či Svaté země po jejím vybojování na muslimech První křížovou výpravou, před nevěřícími. Tato snaha, tedy snaha udržet Svatou zemi v rukou křesťanů západní církve, byla pro rytířské řády nosným cílem.
Nejstarší církevní rytířské řády proto vznikaly koncem 11. století a během 12. století především v souvislosti s křížovými výpravami do Svaté země a tudíž byly společně s ostatními řády součástí západní církve. Postupně se staly významným vojenským faktorem křesťanských států v Zámoří, které s jejich pomocí ve východním Středomoří přežívaly pod vytrvalým a silným tlakem okolních muslimských států. Tyto řády jsou dnes označovány za církevní či někdy duchovní, neboť ve vrcholném a především pozdním středověku začaly vznikat rytířské řády světské a nakonec i řády záslužné.
Původním úkolem církevních rytířských řádů byly dva okruhy aktivit:
Primo: péče o nemocné poutníky což bylo úkolem Johanitů, dnes známých jako Maltézský řád.
Řád vznikl jako jeden z rytířských duchovních řádů, v 11. století na území křesťanského Jeruzalémského království ve Svaté zemi. Byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat už jen pouze Řád templářů nebo Řád německých rytířů. Jako Řád maltézských rytířů je označován od svého působení na Maltě, která mu byla věnována v roce 1530. Řád se zapsal nesmazatelně do dějin křesťanství mimořádnými vojenskými činy a to trojí obranou ostrova Rhodos proti muslimským invazím. Poprvé to bylo v roce 1444, kdy čelili invazi egyptského sultána a podruhé v roce 1480, kde šlo o invazi tureckých vojsk. Ale to nejúžasnější co na Rhodu předvedli, se stalo v roce 1522, kdy osmanský sultán Sulejman I. opět oblehl Rhodos s neuvěřitelnou armádou 400 lodí a 200 tisíc vojáků, zatímco řád disponoval jen 7 tisíci rytíři. Po šestiměsíčním obležení, kdy se opakovaně odmítali vzdát a osmanská armáda utrpěla naprosto nepřiměřené ztráty, byl rytířům povolen odchod z ostrova.
Johanité
Po 43 letech se tento řád zapsal do dějin opět. Ve velké a krvavé bitvě řád na Maltě po dlouhém obležení v roce 1565 zvítězil nad osmanskými vojsky. Porážka osmanů byl tak zkrušující, že to muslimská armáda už nikdy nezkusila. Řád následně založil hlavní město a pevnost Vallettu a opevnil celý ostrov. Ale Malťané i ve dvacátém století dokázali neuvěřitelnou obranou proti italským a německým aktivitám pomoci udržet Středomoří pro demokratický svět. Pod vedením tohoto řádu se nakonec Malta stala suverénním státem.
Secundo: ochrana poutnických cest do Svaté země, kde našli svoje poslání Templáři.
Řád byl pravděpodobně založen roku 1119 jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1120. Zrušen byl v roce 1312 bulou Vox in excelso jako řád nepotřebný, čemuž dozajista pomohla nařčení z hereze a nebyl nikdy obnoven.
Templáři se dělili na tři třídy:
rytíři, vyzbrojeni jako těžká jízda, pocházející zprvu pouze z vyšší šlechty, až později se toto pravidlo s ohledem na vysokou úmrtnost rytířů porušovalo; nosili zprvu bílý plášť, později doplněný o typický červený kříž
seržanti a zbrojnoši, tvořeni příslušníky nižších společenských vrstev než rytíři; od rytířů se lišili hnědým či černým pláštěm s červeným křížem. K této skupině patřilo i značné množství řemeslníků, klášterníků a manuálních dělníků, spravující majetek řádu a vykonávající řemeslnické i odborné úlohy včetně kovářů, zbrojařů a kuchařů
kaplani, vysvěcení kněží, zajišťující duchovní život řádu, zpovídající spolubratry
Templáři
Úkoly řádů se ale vyvíjely. Ve vrcholném středověku vstupoval do popředí ozbrojený boj pro obranu křesťanství před islámem, pohanstvím, schizmatismem či kacířstvím.
Zejména zde popsaní templáři a johanité se proslavili svou odvahou a bojeschopností. Na rozdíl od svých světských protějšků byli mnohem disciplinovanějšími armádami. Zemřít v boji s nepřáteli Krista znamenalo pro příslušníky řádů získat věčné spasení a odpuštění všech hříchů. Tohoto dlouhodobého úspěchu dosahovali rytířské řády a tím, že měli něco větší kázeň. To bylo dáno tím, že byli vychováni ke kolektivnímu vedení boje a pomoci spolubratrovi v boji i za cenu vlastního života.
Bohužel řády na sebe často z různých důvodů nevražily. Je prý zadokumentován případ z křížových výprav, kdy templáři, kteří vnikli do saracénské pevnosti, zabránili johanitům, aby je podpořili a raději se nechali do jednoho pobít, než aby přijali pomoc. Ale nevím, kde se to mohlo stát.
Rytíři dokázali jenom výjimečně uznat nějakou vojenskou autoritu. Za první křížové výpravy jí byl opravdu mimořádný velitel, normanský vévoda Bohemund z Tarentu. Ať už v bitvě u Dorylea 1. července 1097, či při obléhání Antiochie, ale hlavně po dobytí města při následné obraně před vojskem Kerbogy z Mosulu dokázal vytvořit z křižáckých rytířů sílu, schopnou plnit taktické příkazy.
28. června 1098 v bitvě u Orontu pak použil, obdobně jako Karel Veliký při bitvě u Tours, taktiku obrněné falangy. K tomuto neobvyklému a pro rytíře urážlivému způsobu boje přispěl fakt, že drtivá většina z nich pozbyla koní, a jinak bojovat nemohli. Fakt ale je, že bojovali jako pěchota velmi dobře.
Toto byla ale výjimka, potvrzující pravidlo, a křižáci nakonec ztratili Palestinu jednak kvůli loupeživému porušování smluveného příměří a neexistenci jakékoli společné strategie mezi jednotlivými státy v Zámoří a jednak kvůli neschopnosti dodržet v bitvách byť jen elementární zásady taktiky.
Ale budiž nám útěchou, že takto hloupě se nechovali jen evropští elitní válečníci. Když se podíváme na Daleký východ, do Japonska, uvidíme tu samou podivuhodnost.
Asi od 8. století se mýtus elitního bojovníka plně prosadil v Japonsku, kde vznikla válečná kasta samurajů. Bylo pravidlem, že bitvu vždy zahájil vzájemný souboj "těch nejlepších", tedy těch nejlepších bojovníků obou znepřátelených stran. Po jejich souboji se do bitvy vřítili ostatní a začala řež, která vždy končila masovým vražděním. Samurajský princip měl zdrcující následky na kvalitu zbytků bojujících. Byla to často špatně vycvičená a málo statečná síla, sestavená z doprovodných družin jednotlivých samurajů. Pokud její vůdce padl, boj opouštěla.
Nedivme se tedy ani japonské báji o Kamikaze, o Božském větru, který zachránil Japonsko před mongolskou okupací, neboť to byly opravdu tajfuny, jež mongolské invazní síly rozptýlily a částečně zničily, odřízly od zásobování a tím Japonsko pro Japonce zachránily. Když totiž jednotliví samurajové vyjeli dopředu, aby se utkali v osobních soubojích s elitními bojovníky nepřítele, mongolská jízda je prostě obklíčila a postřílela z luků, bez ohledu na jejich unikátní šermířské umění. Ne že by elitní bojovníky Mongolská armáda neměla. Ale takové plýtvání vojáky nebylo v mongolské armádě přípustné. Ale nebyly to jen kamikaze, co Mongoly pomohly odrazit. Ve své podstatě dvakrát se mongolská invazní armáda vylodila na ostrově Kjúšů. Pokaždé došlo ke tvrdým bojům, které dnes nesou název První či Druhá bitva v zátoce Hakata. Poprvé po celodenním boji museli Mongolové zpět na lodě a odplout. Podruhé potom po několika bitvách opět ustoupili na lodě, ale než se stačili přeskupit, tajfun jejich armádu de facto zničil.
Nyní se dostáváme k další části, která snad popíše dostatečně jasně další zásadní nevýhodu rytířských armád. Tentokrát jde o nedostatek technického typu. Abych neděla chytráka, napíšu to takto: RYTÍŘSKÁ ARMÁDA SE VYZNAČOVALA VELMI MALOU PALEBNOU SILOU.
Rytíř byl prvotně vyzbrojen mečem a kopím. Kopí využil při prvním nárazu do sestavy protivníka a pokud bylo potřeba, bojoval dále pomocí meče. Byl vyzbrojen tedy kontaktními zbraněmi a střelnými, lukem a kuší, opovrhoval, neboť je pokládal za zbraně nečestné, vhodné pouze pro neurozenou pěchotu. Snad zde genius loci rytířkého lidu vytušil, že střelné zbraně ohrožují jeho statut elitního bojovníka, když proti palbě jsou jakkoli dokonalý výcvik jedince v kontaktním boji a individuální statečnost neúčinné. Nástup palných zbraní pak toto tušení naplnil více než vrchovatě.
Proto, stejně jako mnoho armád z celého tehdy známého světa, nemohlo ani rytířské vojsko obstát proti Mongolským armádám, protože tyto na palebnou sílu vsadily. V řetězu bitev u Krakova, u Lehnice a u řeky Sajo od března do dubna 1241 mongolské tümeny vedené zkušenými veliteli rozstřílely napřed vojsko polského krále Boleslava V., následně vojsko slezského knížete Jindřicha Pobožného ještě předtím, než mu stačil přitáhnout na pomoc český král Václav, a konečně jiná armáda vedená hlavním velitelem mongolských vojsk a Sübeteje zcela zničila uherské vojsko krále Bély. V poslední bitvě, při níž provedli násilné překročení řeky Sajo, použili Mongolové zcela moderní taktické prvky.
- napřed vedli na uherské předmostí palebnou přípravu z katapultů a balist, obsluhu. přepravu a sestavování těchto prostředků prováděli najatí odborníci z Číny
- pak čelně na předmostí v předstíraném útoku zaútočili, což dělali poměrně často a většinou jim to vyšlo
- jejich hlavní síly přitom třemi tümeny o počtu 30 000 jízdních lučištníků řeku jižně od předmostí přebrodily a vpadly Uhrům do boku.
To bylo brilantní využití možností armády a takto takticky nebylo možno rytířskou armádu použít. Tato vítězství zajistila Mongolům nadvládu nad celou východní Evropou od Dněpru k Odře a od Baltského moře k Dunaji. Během čtyř měsíců porazili pětkrát početnější rytířská i nerytířská vojska a bylo vymalováno. Cesta do západní Evropy byla otevřena a Evropany mohl zachránit pouze zázrak, když s tajfuny se na tomto kontinentu počítat nedalo.
Víme, že k zázraku došlo, vzal na sebe podobu smrti Velkého chána. Podle Čingischánova odkazu se museli v takovém případě všichni potomci jeho rodu vrátit domů a zúčastnit se volby nového Velkého chána. Proto velitel celé výpravy chán Batu a jeho podřízení velitelé, neboť byli všichni potomky Čingischána, odvolali průzkumné jednotky, které už překročily Julské Alpy do Itálie a údolím Dunaje se blížily k Vídni, a s mongolskými armádami se vrátili do Asie.
Mongolský přístup k válce byl sice stejně pragmatický jako římský, avšak rozdíl byl v tom, že místo pěchoty byla mongolská armáda sestavena z jízdy o nebývalé palebné síle. K vrozeným jezdeckým kvalitám se totiž přiřadil skvělý střelecký výcvik, každý mongolský jezdec byl schopen střílet z luku z koňského sedla i při trysku, a vládl tehdejší nejdokonalejší střelnou zbraní, jakou mongolský kompozitní luk bezesporu byl.
Ani v této armádě nebylo místo pro elitního bojovníka. Základní vlastnost, kterou mongolští velitelé od svých vojáků požadovali, byla disciplína a zase jen disciplína. Jenom ta umožňovala, aby mongolské tümany, dokázaly kroužit kolem protivníka, vypalovat na něho salvy šípů, při protiútoku se bleskurychle rozptýlit a vzápětí se o kousek dál soustředit k dalšímu střeleckému přepadu. Tyto nájezdy a palebné přepady se opakovaly tak dlouho, dokud protivník neutekl, nebo nebyl postřílen. Proti mongolské jízdě měli hodně málo naděje nejen japonští samurajové, ale ani rytířské jízdy Evropanů. Naopak je doloženo, že snaha vyniknout, pokud vedla k porušení rozkazů, vedla k popravě viníka to i tehdy, pokud jeho akce pomohla k vítězství, nebo vyřešila lokální bitevní problém.
To bylo možno mimo jiné i tím, že pro mongolskou armádu neznamenal původ vůbec nic, s výjimkou příslušníků Čingisova rodu. Ale ani oni se popravě nevyhnuli, pokud porušili rozkazy nadřízeného chána. V mongolské armádě totiž platilo, že to hlavní jsou schopnosti a rovnost bojovníků, což v armádách, proti kterým Mongolové bojovali, prostě nepřipadalo v úvahu.
Zde byl položen základ ztroskotání rytířských armád na palebné síle, jak ukázala další období. Dlouhodobé lpění evropských armád na rytířském vzoru elitního bojovníka, který hluboce opovrhoval všemi spolubojovníky, pokud tito neseděli na koni, a viděl v nich na bitevním poli jenom nezbytný balast, aby jeho sláva více vynikla, vedlo k dlouhodobé krizi vojenství. Tato krize se vyřešila či se začalo objevovat její řešení až ve 14. století na počátku stoleté války.
Že je možné rytířskou jízdu krutě porazit, ukázala v plné nahotě velká bitva vybojovaná 13. července 1302 u městečka Courtrai.
Na jedné straně to byla pěší domobrana flanderských měst podpořená trochou rytířů místní šlechty. Typická výzbroj domobrany bylo dlouhé kopí a potom specifická zbraň zvaná Goedendag.
Zajímavá dřevcová zbraň zvaná goedendag
Na druhé straně to bylo francouzské vojsko vyslané francouzským krále Filipem IV. zvaným Sličný v počtu 8000 bojovníků, z toho 2500 jízdy, 1000 kušníků, 1000 kopiníků, 1000 těžkooděných pěšáků a 2500 ostatních pěšáků.
Podle platných zkušeností měla francouzská těžká jízda domobranu zažehlit do země. Francouzský plán byl jednoduchý: kušníci měli střelbou zatlačit domobranu od kanálů, které tato využívala jako překážku a dávalo jí to převahu nad jezdci. Následně nastoupí pěchota, která vytvoří za kanály předmostí a vyčerpá v boji část sil domobrany. Rytíři pak natlačeného a zdecimovaného nepřítele"zašlapou do země".
Flanderská domobrana se ale nebojí. Stojí opěšalá v sevřených formacích s kopiníky v čele.
Plán francouzů ze začátku funguje. Janovští kušníci postupují na břeh kanálů a jejich palba donutí ustoupit domobranu mimo jejich dostřel. Ale domobrana si zachová formace, morálku a trpělivě čeká. A zde nastupuje to, proč tvrdím, že rytíři byli skvělí bojovníci, ale jako vojáci nestáli za nic.
Francouzští rytíři vidí, že nepřítel ustupuje. Protože nemohou připustit, že by nepřítele porazila pěchota spolu se střelci z kuší – kde by byla jejich sláva – poruší bitevní plán a zahájí útok. Pěchotu to vyžene do zadní linie a najednou rytíři stojí sami proti pevným sestavám kopiníků, kteří prostě neustupují. A hlavně ji překvapí terén: bahnité příkopy, vlčí jámy, malé umělé bažiny. Jejich formace je v troskách a najednou stojí každý sám proti nebezpečným protivníkům. Začnou doslova a do písmene jatka. Jednotlivé skupiny jezdců a jednotlivé jezdce zastavují kopí, potom přicházejí ke slovu halapartny, tesáky a sekery.
Bylo pobito kolem 1000 rytířů, padlo asi 100 příslušníků domobrany. Prostě výprask jak hrom. Ale to nebylo ještě to, co se pokouším najít a vložit do tohoto pojednání.
Ve 14. století evropským armádám mohl dát palebnou sílu pouze luk, a to nejlépe pochopil anglický král Eduard III. V sérii bitev:
- Kresčak 26. srpna 1346
- Poitiers 19. září 1356
- Azincourtu 25. října 1415 až k bitvám u
- Verneuil 17. srpna 1424 a konečně
- Rouvray 12. února 1429, v níž sir John Fastolf sestavil vozy obozu se slanečky do vozové hradby,
Zde všude udělili angličtí lučištníci s dlouhými luky francouzské rytířské jízdě strašlivou lekci, která celé Evropě demonstrovala, že s vojskem tohoto typu je konec. Jako správný Čech mám hlavně idealizovaný obraz slepého krále Jana Lucemburského, který přece z boje neuteče, se v bitvě u Kresčaku nechá zabít. Angličané byli první, kdo se začal učit na vlastních chybách.
Na přelomu 13. a 14. století se totiž angličtí králové se střídavými úspěchy pokoušeli sjednotit Britské ostrovy pod svou nadvládou v nekonečných bojích s Velšany a Skoty. Jejich rytířská jízda utrpěla několik těžkých porážek právě od opovrhované pěchoty, od velškých lučištníků a od skotských kopiníků.
Anglický král Eduard III. měl natolik pružné strategické myšlení, že se z těchto bojů dokázal poučit a postavil armádu na zcela jiném principu, než byla rytířská jízda povolávaná na základě vazalského práva. Jeho vojsko bylo čistě profesionální, všichni, ať jízda či pěší lučištníci sloužili za žold. Aby dostali své peníze, museli se podrobit kázni a dosáhnout vysokého stupně výcviku. Rovnost před penězi také způsobila, že sebou neopovrhovali navzájem, byl jim vlastní duch týmu.
Proto mohlo ve zdánlivě slabém postavení 7000 Angličanů v bitvě u Azincourtu vybít výkvět francouzského rytířstva a porazit armádu o počtu 12 000 mužů. Ta porážka byla vlastně úplné zničení. Přece jen 5000–6 000 mrtvých a 1500–1600 zajatých Francouzů je vojenská katastrofa, jakých není v dějinách mnoho.
V této bitvě Angličané pod vedením mladého krále Jindřicha V. zaujali 25. října 1415 přehradné postavení u silnice do Calais v blízkosti vesnice Azincourt. Odtud i název bitvy v učebnicích dějepisu. Rozblácená cesta vedla 300 metrů širokým průsekem v hustém lese. I anglická jízda sesedla z koní, seřadila se do tří oddílů a vytvořili z nich linii. Před mezerami mezi oddíly byly vysunuty dopředu za kůlovými zátarasy klíny lučištníků, další na křídlech obsadili oba okraje průseku, kde je kryly stromy.
Francouzi původně nechtěli útočit, ale jejich šlechta a rytíři nesnesli provokaci Angličanů, jejichž lučištníci postoupili o 100 metrů vpřed a zaútočili do husté uzavírací palby z luků, vedené křížově z křídel a z čela. Aby se mohli dostat do kontaktu s anglickou pěchotou, sesedli v blátivém terénu z koní. Jenže pěšky bojovat neuměli a navíc jejich pohyb nesmírně ztížilo blátivé podloží. Ti, kteří nebyli zastřeleni, se stali v těžkém brnění snadnou kořistí lehkonohých velškých lučištníků, jejich mečů a dýk. Anglické ztráty byly nesrovnatelně nižší, méně než 1500 mužů.
Teprve až Jana z Arcu vyprovokovala proti Angličanům partyzánskou válku venkovanů a Francouzi reformovali svou neukázněnou rytířskou armádu, přestalo se Angličanům dařit, avšak to již princip rytířského elitního bojovníka začal ztrácet ve vojenství význam.
Angličtí lučištníci svým skvělým střeleckým uměním a s výzbrojí dalekonosných dlouhých luků jsou pak vzorem nové kvality armády. Elitní bojovník nebo nesourodá sestava takových bojovníků je nahrazena homogenní jednotkou výborně vycvičených, vysoce ukázněných, kvalitně vyzbrojených a statečných bojovníků. Takto vyztužená armáda je potom na bojišti v lepší situaci než armáda, která se opírá právě o elitní jednotlivce, tedy kontextu který sleduji, rytíře. Elitní jednotky se objevily ve vojenství mnohem dříve, v jistém smyslu jimi byli už tzv. "Nesmrtelní" krále Kýra Velkého, některé římské legie či pretoriánská garda. I Mongolsská armáda měla svůj elitní 10 000 jízdní sbor vybraných bojovníků.
Nesmíme ale zapomenout na naše husitské vojenství. Jde- li o odchod rytířů z bojišť, na řešení krize vojenství, o které jsem psal vpředu, husité řekli své slovo. Nevím a asi to neví nikdo, kdo byl původcem jejich taktiky, kdy byla kombinována pěchota vezená a bojující na zpevněných vozech za podpory střelných, ale hlavně palných zbraní.
Nápad zvednou pěšáka do výše sedícího jezdce a od pasu dolů ho krýt pevnými deskami bojového vozu a současně ho proti útočící pěchotě dostat do vyvýšené pozice, to je hodně dobrý nápad. Navíc vůz se nesplaší hlukem nebo zvukovými efekty.
Vozová hradba
Velmi dobrý výcvik, vysoká morálka, nasycenost bojových sestav palnými zbraněmi a trvalá přítomnost mobilních opevnění zajistili husitům na dlouhá léta hegemonii a rytířská jízda se proti nim prosadila málokdy. Obdobně jako v rovině ideové, když reformace se prosadila až o 100 let později, i v rovině vojenské znamenalo husitství předčasný vstup do ještě neprobádané a tedy slepé uličky palných zbraní a bojového nasazení specializované techniky.
Angličtí lučištníci poráželi rytíře střelbou z dlouhých luků. Husité kombinací střelby, palby a tím, že pěšáka dostali na stejnou výšku, jako seděl jeho protivník – jezdec, rytíř. Než se ale v Evropě trvale prosadila pěchota vybavená palnými zbraněmi, přišla největší zhouba jezdeckých formací ale i pěchoty. Byla to JINÁ pěchota, která ve své době byla nejlepší ve známém světě. Tyto jednotky místo střelby nebo palby zvýšily svou ničivou sílu důsledným uplatněním dřevcových zbraní, tedy zbraní s větším dosahem, než má meč nebo kopí. Byli to švýcarští pikenýři.
Jestliže skotští horalé a koneckonců i angličtí lučištníci používali na obranu před útokem jízdy pouze otesané kůly, Švýcaři, aby uhájili svobodu před nájezdy Rakušanů a Karla Smělého s jeho burgundskou rytířskou jízdou, znovuobjevili účinnost prastaré zbraně, a to píky, kterou jako nám již známou sarissu používala už makedonská falanga. K této zbrani o délce 5 až 7 metrů přidali ještě další příspěvek - halapartnu. Touto zbraní byl pak zabit i sám Karel Smělý, podle kronikářů úder halapartny na vévodovu hlavu rozťal ocelovou přílbu a lebku až do krku.
Co ale činilo ze Švýcarů opravdovou elitu, byl naprosto ojedinělý výcvik a rozčlenění do sledů. Švýcaři se před bitvou nešikovali, neboť v bojových sestavách přímo pochodovali a zaskakovali protivníka okamžitým útokem. Sestavu tvořily tři samostatné sledy, které podle terénu nastupovaly do boje buď v linii
- přímé, všechny tři v linii
- kosé, tedy po našem stupňovitě vpravo nebo stupňovitě vlevo
- klínové
- v proudu.
Na bojišti tyto sledy skvěle manévrovaly ve formacích, z nich se na všechny strany ježily píky, kryly se navzájem a naopak okamžitě obchvacovaly boky nepřítele. Při nárazu na jeho linii jejich masou často procházely bez znatelného zpomalení. Navíc je třeba říci, že Švýcaři nemilosrdně své protivníky zabíjeli, rytířský zvyk dát pardon poraženému a zajatce propustit za výkupné neakceptovali – ani jeden z nich rytíř nebyl a tedy by se mu podobné výsady nedostalo, proč ji tedy dávat druhé straně. Dá se říci, že zcela uváženě kalkulovali s hrůzou, kterou jejich válečné zvyky po celé Evropě vyvolaly.
Co nakonec k tomuto všemu říci?
Rytíři jako vojenská elita nakonec odešli na zasloužený odpočinek. Nebyl to ale konec jezdeckých vojenských formací. Až do poloviny 20. století se po bojištích pochybovaly různé typy jezdeckých sil. Jejich role byla různá a různé byli i jejich výsledky.
Rytíři jsou nedílnou součástí dějin lidské civilizace. I když si myslím a snažil jsem se to doložit, že jejich úloha v dějinách vojenství je nezaslouženě nadhodnocována, nelze jim upřít, že to ve své době byli nejlepší bojovníci. Jako vojáci ale nestáli ale za náklady, které jejich bojové nasazení přinášelo a to i přes to, že je z velké části nesli sami.
Dál se budu dívat na filmy o nich, jako je třeba Královstvé nebeské, či Templář. Ale musím přiznat, že dnes je jen jeden rytíř co jich svět reality, literatury či filmu zná, jen jeden je pro mě ten pravý rytíř, bez bázně a hany. Zde je.
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha se svým věrným pážetem Sanchem Panzou.
Šlechta si v nové době našla místo a sloužila svým panovníkům jako diplomaté, ministři a jako velitelé všech stupňů. Tito muži sloužili dlouhá staletí a sloužili dobře. Možná i oni si občas vzpoměli na své předky, rytíře kteří nekompromisně brání slabé a chudé a pro milovanou ženu zrazí kopím z nebe i hvězdu.
. 
Mne by zajímalo, zda byli podobně svévolní a problémoví i dragouni.
