Stránka 1 z 1

Špandava - hradiště, hrad, citadela

PříspěvekNapsal: 11/6/2018, 10:43
od t.hajek
Špandava
hradiště, hrad, citadela

Obrázek

52° 54′ 12″ N 13° 21′ 26″E

V rozlehlé rovině Braniborska na místě soutoku řek Havoly a Sprévy stálo od nepaměti strategické opevnění. No od nepaměti.. písemné prameny jsou více než skromné a ani těch archeologických není nejvíce.. takže vlastně ano – od nepaměti. Slovanské obyvatelstvo přišlo do oblastí dnešního severovýchodního Německa ve dvou vlnách, přičemž nejstarší zmínka o nově příchozích je roku 512, kdy sem dorazili Slované podél pobřeží Baltského moře a potkali se s germánskými Heruly. Druhá vlna pak přišla z Čech podél Labe v 7. a 8. století. Střední část dnešního Braniborska ovládal kmen Havolanů (Stodoranů), mezi jejichž sídla kromě Braniboru a Postupimi řadí roku 845 tzv. Bavorský geograf i Špandavu, původně snad Špandov. Místní Slované nevytvořili dostatečně silný stát ani se nesnažili o přijetí křesťanství a nevyhnutelně tak došlo k válkám s mocným západním sousedem, který měl jednak záminku, jednak dostatečnou sílu. K roku 928 se váží počátky válek Říše se Slovany, když sem obrátil pozornost císař Jindřich I. Ptáčník. Podrobil si Havolany a pokračoval v expanzi na východ, v čemž jej s různými úspěchy následovali jeho nástupci. Po mnoha slovanských povstáních a německých trestných výpravách si Slované uvědomovali své nevýhodné postavení pohanů a jejich elity začaly přijímat křesťanství. Pokřtěný obodritský kníže Gotšalk a jeho syn Jindřich vytvořili na počátku 12. století silný kmenový svaz, kam byly začleněni mimo jiné i Havolané.

Obrázek
Rekonstrukce slovanského hradiště Raduš (Raddusch) v obci Göritz-Chorice v Dolní Lužici v těsné blízkosti dálnice A15

Kníže Havolanů Pribislav ovšem nebyl se svým podřízeným postavením spokojený a po smrti obodritského knížete Jindřicha v roce 1127 se okamžitě osamostatnil a řešil jak nejlépe zajistit své hranice před vnějšími nepřáteli a svůj stolec před příbuznými. Nakonec se rozhodl pro přijetí křesťanství a jako pokřtěný Jindřich vystupoval v úzké spolupráci a spojenectví s Albrechtem Medvědem z rodu Askánců (od roku 1131 markrabě lužický, od roku 1134 markrabě Severní marky). Jindřich získal od císaře Lothara III. titul „podkrále“ a jeho území mezi Braniborem a Špandavou bylo volně připojeno k Říši. V roce 1150 Jindřich zemřel bezdětný a své země odkázal Albrechtovi. S tím nesouhlasil Jindřichův synovec Jaxa z Kopníku také již křesťan ovšem podléhající polskému králi. Patrně roku 1153 uplatil posádku Braniboru a obsadil jej. Albrecht Medvěd centrum území dobyl až roku 1157, kdy si definitivně podrobil celé „Braniborsko“a tituluje se jako Adelbertus Dei gratia marchio in Brandenborch.

Obrázek
Slovanské hradiště Špandov – čárkovaně průběh bastionového opevnění

Nejstarší opevnění se nelišilo od ostatních slovanských útočištných hradišť v okolí. V místní rovinaté krajině plné močálů, řek a jezer byla budována nížinná hradiště, kde hlavní obranu tvořily rozsáhlé vodní plochy obklopující obvykle nevelké okrouhlé jádro s dřevěnou hradbou. S pevnou zemí byla tato hradiště spojena dlouhými mosty, které se různě lomily a znásobovaly obranné možnosti obránců.

Starý slovanský Špandov byl vybudován na naplaveninách u soutoku Havoly tekoucí ze severu a Sprévy z východu. Vodní proudy pak určily půdorys hradiště jako jakousi širokou kapku se silně zaobleným vrcholem u soutoku. Dřevěné hradby byly postaveny na pilotech zapuštěných do země. Hradby nespadaly přímo do vody, ale ze statických důvodů je kolem dokola obíhal úzký pruh země, který by se snad dal přirovnat k bermě našich výšinných hradišť. V jižní části byl ve vlastním hradišti půlkruhovou hradbou a příkopem vymezen snad palácový okrsek, sídlo místního velmože a jeho družiny. Hradiště bylo průchozí, mosty spojené s oběma břehy Havoly. Jedna věžová brána byla na severozápadě, druhá byla na jihovýchodě a cesta po mostě zde vstupovala do palácového okrsku. Odtud se dalo pokračovat dále další věžovou branou zhruba uprostřed hradby vymezující okrsek.

Askánci sem po polovině 12. století začínají zvát kolonizátory. Nejen Němce z blízké Staré Marky, ale i z Harzu a také osadníky z Porýní a Holandska, kteří sebou nesou nové technologie a znalosti. To přináší i aplikaci feudálních zvyklostí a stará hradiště se zvolna mění na hrady. První nepřímou zmínku o hradu ve Špandově máme z roku 1197, kdy se objevuje německý přepis Spandow. Ve 13. století se pak hrad stal jedním z důležitých zeměpanských sídel a markrabě se zde často zdržoval.

Obrázek
Jádro hradu na počátku 13. století

Hrad sám zaujal původní palácový okrsek, nejchráněnější vrchol dispozice nejblíže soutoku. Samotný vrchol vyplnila třicet metrů vysoká okrouhlá obytná věž postavená z cihel zvaná později Juliusturm. V přízemí měla tloušťku zdiva 3,6 metru a směrem vzhůru se zužovala až na 2,3 metru. Doba její výstavba se v různých pramenech a pojednáních liší, od konce 12. století do poloviny 13. století. Byla přístupná portálem ve druhém patře, kam vedly vně postavené dřevěné pavlače. K věži přiléhala palácová budova, která nebyla zavázaná do hradby a stála uprostřed jádra. Nejméně její horní patro bylo hrázděné či dřevěné. Jádro bylo od zbytku bývalého hradiště odděleno nižší polookrouhlou zdí a příkopem vycházející z hradištní predispozice. Byla ovšem zrušena průchodnost jádra, jihovýchodní vstup zanikl.

Obrázek Obrázek
Věž Juliusturm zvenku a zevnitř

Zbylá rozsáhlá plocha byla využita jako předhradí či městečko, s převážně dřevěnou zástavbou. Původní okružní dřevěná hradba hradiště zmizela a nahradila jí zeď, obklopující celý areál. Hradba začínala a končila u věže, neobtáčela jí. Aby podloží udrželo tíhu hradby, byly v pravidelných rozestupech zatlučeny do země piloty, které dostaly kamennou korunu. V přední části byly pod úrovní terénu tyto piloty spojené valenou cihlovou klenbou, která dosahovala šíře zhruba poloviny kamenné koruny pilotů. Na těchto základech vyrostla hradba, nad piloty zesílená v pilíře. Pilíře byly valenou klenbou spojeny s vedlejšími pilíři pod úrovní ochozu. Vnější i nádvorní líc hradby byl vyzděn z cihel. Mezi cihlovými okraji pak byla kamenná výplň.

Obrázek
Rekonstrukce hradeb

Zůstala původní průchozí vlastnost hradiště a Špandov sloužil i jako mýtnice. Brána na severozápadě navazovala na svou předchůdkyni. Byla kulisová, sevřená mezi dvě drobné věže o patro převyšující hradbu a připomínala tak brány římského typu. Východní brána byla komunikačně napojena na nový most, byla také kulisová, ovšem severně od ní v těsné blízkosti stála masivnější nejméně třípatrová věž. V severním ostřejším zalomení oble vedené hradby pokud to tak můžeme popsat, stála další třípatrová věž, velmi podobná věži u východní brány.

Obrázek
Archeologická expozice se základy hradeb

V roce 1279 se zde objevuje první česká stopa, kdy sem braniborský markrabě Ota V. Dlouhý nechal převézt svého svěřence, osmiletého českého prince Václava v obavě, že se osoby budoucího českého krále zmocní šlechta v Čechách. Rozhodně se nejednalo o nějaké kruté věznění, jak bylo popisováno v pozdějších kronikách a romantických pojednáních. Špandava, jak byl hrad česky nazýván, bylo jedno z předních sídel Braniborska a Ota si nemohl dovolit, aby mladý princ zemřel. Nicméně pobyt v cizím prostředí zanechal na Václavově psychice své stopy. Špandavu opustil po dohodách mezi Otou a Rudolfem Habsburským na jaře 1283 a vrátil se do Čech.

Ve čtrnáctém století byla zbořena původní nevyhovující palácová budova a nahradil jí nový gotický cihlový palác zavázaný do východní okružní hradby. V souvislosti s tím byl změněno jádro na kosodélník, který směrem na sever vymezila nová hradba a výrazně širší příkop. Přístup sem vedl drobnou branskou věží ze severozápadu. Zhruba uprostřed západní strany předhradí byla postavena zděná patrová obdélná budova, snad sídlo purkrabího. Nová budova nárožím nenavazovala plynule na původní hradbu, jejíž část byla nově vybudována, snad ze statických důvodů.

Obrázek
Gotický palác a Juliusturm


Obrázek
Rekonstrukce hradu v podobě na počátku 15. století

Po přenesení sídla markrabství do Tangermünde a později do Berlína význam hradu upadl. Z archeologických výzkumů víme, že hradba na západě byla v průběhu 15. století výrazně přestavěna, stejně jako se úprav dočkal i palác. Roku 1486 se hrad dostal do věnného dílu markraběnky a později se stal vdovským údělem. S nástupem nového životního stylu musel být upraven a roku 1520 se dočkal renesanční přestavby. Starý palác byl přestavěn a získal uprostřed nádvorní fasády schodišťovou vížku a štít v duchu severské německé renesance spolu s čtyřmi rozměrnými sedlovými mansardovými vikýři. Zatím nezastavěná část hradeb severně od věže byla zaplněna novým palácem opět s čtyřmi sedlovými vikýři a zděným štítem. Hradba vymezující nádvoří byla přestavěna a opatřena pilastry rozbíjejícími průběh zdi.

Obrázek
Renesanční vzhled jádra

Po polovině 16. století v souvislosti s rozvojem vojenské techniky se kurfiřt Jáchym II. Hektor rozhodl posílit obranu Braniborska stavbou nových pevností. Jednou z nich se měla stát i Špandava. Město na pravém břehu Havoly mělo být nově opevněno a podle tehdejších pravidel měla vzniknout také citadela, pevnost v pevnosti. Jako ideální místo se jevil původní, nyní po požáru chátrající hrad. Roku 1557 začaly přípravné práce a plánování pro stavbu moderní citadely pod vedením italského stavitele Francesca Chiaramella de Gandino. V roce 1560 pak začala vlastní stavba. V roce 1578 se „stavbyvedoucím“ stal další Ital Rocco Guerrini hrabě di Linari, známý v Braniborsku jako hrabě Rochus zu Lynar, který má mimo jiné na svém kontě úctyhodný seznam přestaveb a novostaveb vojenských i světských objektů v severním Německu. Už roku 1571 sem byl umístěn i první státní vězeň, Anna von Sydow, milenka zesnulého kurfiřta, kterou později následovala řada dalších osob, zejména významných, ale nepohodlných pruských dvořanů. Roku 1580 sem byli umístěni stálou posádkou první vojáci a celá stavba byla dokončena roku 1594.
Obrázek
Plán citadely stavitele Rocca di Linari alias Rocha zu Lynar

Vznikla zde téměř pravidelná čtverhranná dispozice o rozměrech 208 x 195 metrů vycházející z novoitalské pevnostní školy. V nárožích byly čtyři ostroúhlé ušaté bastiony později nazvané Králův, Korunního prince, Braniborský a Královnin. Vstup byl veden z jihu blíže jihozápadnímu Královu bastionu honosně štukovaným portálem v branské budově.

Obrázek
Branská budova

Obrázek
Vstupní část s velitelstvím

Na vnitřní straně pevnosti se právě za zmíněným Královým bastionem nacházely zbytky původního hradu, věž Juliusturm a gotický palác. Vnitřní prostor obklopovaly nízké budovy velitelství přiléhající k bráně, sklady na východě, kasárna na severu a důstojnické ubikaci a administrativy na západě. V jihovýchodním prostoru nádvoří stály zbrojnice. Celek obklopovaly vody Havoly a další zemní opevnění. Oproti původnímu hradu vzrostla velikost na více než dvojnásobek.

Obrázek
Pohled na západní hradby

Obrázek
Pohled přes nádvoří na východ

Během třicetileté války byla citadela roku 1631 obsazena spojeneckými Švédy, kteří místo opustili až roku 1635. Snad i na základě této zkušenosti bylo posíleno opevnění celé pevnosti vybudováním tří bastionů před původní středověkou městskou hradbou. Ke skutečnému boji o pevnost nedošlo a to ani v roce 1675, kdy se zde opět objevili Švédové. V roce 1691 výbuch prachárny v bastionu Korunního prince zdemoloval značnou část citadely, přičemž nejvíce postižený bastion musel být prakticky celý postaven znovu. Na opravy navázala i modernizace vnějšího opevnění po roce 1704, kdy v okolí vznikly další pevností prvky včetně dodnes zachovalého západního ravelinu Sviní hlava. V roce 1722 král Fridrich Vilém I. ve městě založil manufakturu na výrobu pušek pro královskou armádu, což položilo tradici pozdější zbrojní výroby.

Obrázek
Pevnost Špandava v roce 1633 dle M. Meriana

Pevnost se konečně dočkala „bojování“ až za napoleonských válek. Roku 1806 po velkých porážkách pruské armády u Jeny a Pruského Jílového dorazil před Špandavu francouzský oddíl vedený maršálem Jeanem Lannesem. Ten vyzval velitele citadely ke kapitulaci a major Gerhard von Benneckendorff poněkud překvapivě ihned souhlasil. Pruskou posádku tehdy tvořilo 900 mužů. Major von Benneckendorff byl později na příkaz krále Fridricha III. Viléma zatčen a od roku 1809 opět pobýval ve Špandavě, nyní jako vězeň. Francouzi značně posílili obranu města, když před staršími bastiony vybudovaly nové raveliny a další okruh zemních bastionů. V roce 1813 zde byla francouzská a polská posádka vedená generálem Jean-Baptiste Brunym. Ten disponoval v citadele i městě celkem 3 000 muži. 13. března 1813 začalo obléhání ruským vojskem, které zakrátko vystřídali Prusové pod generálem Augustem von Thümen. V průběhu silného ostřelování byla 18. dubna zasažena budova skladu munice v Královnině bastionu. Následný výbuch poničil okolní budovy včetně zbrojnice, gotická věž Juliusturm pak vyhořela. Výbuch pak především demoralizoval obránce, kteří záhy podepsali 24. dubna kapitulaci. Šťastný či přesný zásah byl připsán dělostřelci Hennymu z pěchotní baterie číslo 6. Braniborské dělostřelecké brigády. Tato baterie měla ve výzbroji šestiliberní kanóny a byla považována za nejlepší dělostřeleckou jednotku pruské armády. Za svůj výkon obdržel Henny železný kříž.

Obrázek
Pruský šestiliberní kanón z roku 1812

Po konci napoleonských válek se na opravu nedostávalo prostředků, což mělo za následek mimo jiné zhroucení ochozu věže Juliusturm, která se v důsledku své váhy a ne zcela pevného podloží vychýlila východním směrem o 81 cm. Nezbytné opravy proběhly až v roce 1832-1842 a pevnost dál žila klidným vojenským životem zpestřeným jen střídáním vězňů, případně jejich návalem v roce 1848. Došlo ovšem také k přestavbě vnějšího opevnění před městem dle nových pruských opevňovacích zásad a ve městě se rozšířila zbrojní výroba o továrnu na výrobu střelného prachu a dělostřelectva. Po Prusko-francouzské válce v letech 1870/71 byli v citadele internováni zajatí francouzští generálové a v roce 1874 sem byla převezena část Reichskriegsschatz – válečného pokladu získaného ve válce s Francií. Bylo to 1 200 beden uložených v přízemí věže za novými speciálními tři tuny vážícími trezorovými dveřmi. S rozvojem dělostřelecké techniky bylo roku 1886 rozhodnuto o posílení strategické Špandavy stavbou čtyř nových fortových pevností obklopujících Byla vybudována jen pevnost Hahneberg. Díky doslova bouřlivému rozvoji děl a zejména jejich dostřelu a účinnosti byla pevnost zastaralá již v době svého dokončení. Další tři plánové forty se již nestavěly.

Obrázek
Bastion Královny a jižní kurtina

V roce 1878 byl Spandow přejmenován na patrně němečtěji znějící Spandau, která se měnila v předobraz Ocelového města. Vznikaly zde další továrny, kasárna, vojenské školy, také armádní vězení nebo třeba konzervárny. Dne 27. ledna 1903 byl zrušen pevnostní status Špandavy, což umožnilo rozvoj města, ale také jeho továrního provozu. Roku 1908 začala demolice větší části vnějšího i vnitřního opevnění města, přičemž poslední úseky byly rozvezeny v padesátých letech v souvislosti se stavbou čističky vody.

Obrázek

Citadelu ovšem stále držela armáda. Po roce 1918 zde byl umístěn státní archiv a naopak Reichskriegsschatz putoval zpět do Francie. V roce 1920 se rozpínající německá metropole dostala až sem a Špandava se stala jednou z berlínských čtvrtí. Od roku 1935 v citadele byly chemické laboratoře vyrábějící nervový plyn Tabun. Pevnost se v dubnu 1945 měla stát jednou z hrází odporu proti Rudé armádě. Zde umístěné jednotky Volkssturmu nereagovali na výzvy ke kapitulaci. Tady patrně blížící se konec války měl vliv na rozhodování sovětských velitelů, kteří mohli pevnost bez problémů rozstřílet, jako se to stalo v Kostříně (Küstrin). Dva vyjednavači prý 2. května vnikli do pevnosti a přesvědčili posádku ke kapitulaci, což se také stalo.

Obrázek
Výstava dělostřeleckého materiálu od 15. do 20. století

Obrázek
Asi nejzdobenější kanón expozice z počátku 16. století

Po druhé světové válce připadla Špandava do britského sektoru a stala se součástí Západního Berlína. Pevnost chátrala (odsouzení Norimberským tribunálem nebyli zde ale ve zmíněné vojenské věznici) a od šedesátých let začala její rekonstrukce. Od roku 1992 je zpřístupněna veřejnosti, otevřeno je každý den. Za 4,5 € je možné navštívit několik expozic mapující historii místa. Jsou zde rekonstrukce hradiště, hradu, mapky, plány pevnosti. Nádherná sbírka pickelhauben i dalších pruských a německých vojenských pokrývek hlavy, stejně jako chladných i palných zbraní 19. století. V bývalé Exerzierhalle je výstava dělostřeleckého materiálu vyráběného ve Špandavě, ovšem nejvíce mě zaujala raně středověká expozice v bývalých důstojnických ubikacích. Je zde odkryta (nebo rekonstruována) původní západní středověká hradba včetně ukázek zčernalých dubových pilotů a základů hradeb. Mimoto je tu také výstava o dějinách Židů ve Špandavě, historie města a dvě tři galerie moderního umění.
Kdybyste měl někdo někdy cestu kolem, celkem to stojí za to.

POUŽITÁ LITERATURA
http://www.militaria.cz
http://wikipedia.org
http://www.zitadelle-berlin.de/
http://www.u575.de/
http://slawenburgen.npage.de/
http://www.burgrekonstruktion.de
http://www.burgenwelt.de

Re: Špandava - hradiště, hrad, citadela

PříspěvekNapsal: 11/6/2018, 11:33
od Pátrač
No to ja nádhera pane Hájku. Krásná práce. To jsou Vaše fotky? Jestli ano propadám závisti že jste zase viděl strašně zajímavé věci.

Re: Špandava - hradiště, hrad, citadela

PříspěvekNapsal: 11/6/2018, 12:57
od t.hajek
díky,
Převážná většina je ode mě. Byl jsem tam loni v létě. Dokonce i kolem Raddusche jsem jel, ovšem neplánovaně, když jsem netrefil správnou odbočku :mrgreen:

Re: Špandava - hradiště, hrad, citadela

PříspěvekNapsal: 11/6/2018, 13:54
od Pátrač
Škoda že mě nevidíte. Jsem závistí zelenej jak Raul :mrgreen:

Re: Špandava - hradiště, hrad, citadela

PříspěvekNapsal: 11/6/2018, 14:32
od Rase
parádní článek jako vždy, hodně mě zaujala stavba hradby v podmáčeném terénu. Hradiště Raduš a podobné kruhové opevnění se mi hodně líbí - takový minimalismus.